Friday

XVIII

Výletní loď Skip to M'lou byla skutečně jako z časů Marka Twaina. Měla daleko fantastičtější dopravní možnosti, než jaké jsem očekávala — tři paluby pro pasažéry, čtyři Shipstoneovy pohonné jednotky, dvě pro každou z dvojice posádek. Ale byla naložená po okraj a zdálo se mi, že by ji ostřejší větřík potopil. Přitom jsme nebyli jedinou lodní posádkou; Myrtle T. Handshaw, která byla o několik délek před námi, brázdila řeku rychlostí přibližně dvaceti uzlů. Přemýšlela jsem o skrytých zádrhelích celé akce a doufala, že se radar nebo sonar o ně postará.

Na palubě Myrtle byli hrdinové od Alamo, jako byla plukovnice Ráchel, která velela oběma bojovým jednotkám a to bylo všechno, co jsem potřebovala, abych si definitivně potvrdila své podezření. Nadutá garda není královskou stráží. Plukovnice Ráchel očekávala akci v terénu. Možná, že se budeme muset vylodit pod palbou.

Dosud nám nevydali zbraně a nováčci byli pořád v civilu. Ukazovalo to na to, že naše plukovnice nečekala akci okamžitě, což souhlasilo s předpovědí seržantky Gummové, že pojedeme nahoru proti proudu, přinejmenším až k Saint Louis. Potom, kdy se zmínila o tom, že budeme dělat tělesnou stráž novému předsedovi, je zřejmé, že pojedeme až do hlavního města.

Kdyby byl nový předseda skutečně v sídle vlády. Kdyby Mary Gummová věděla, o čem mluví, kdyby někdo neobrátil loď, když jsem se nedívala… Aspoň tak mi to připadalo. Pří1iš mnoho kdyby, Friday, a o to méně skutečných údajů. Jediné, co jsem doopravdy věděla, bylo to, že tato loď by měla asi teď vplouvat do Impéria. Ve skutečnosti jsem ani nevěděla, na jaké straně hranice jsme a jak bych to měla oznámit Šéfovi.

Ale moc mi to nevadilo. V příštích několika dnech, až budeme blízko Šéfova sídla, se od Rácheliných Jezdců neformálně zdejchnu. Pokud možno ještě před akcí. Měla jsem možnost si na tuto organizaci udělat svůj názor a byla jsem si jistá, že nebudeme připraveni k boji dříve než po šesti týdnech tvrdého polního výcviku pod pevným a krutým seržantčiným vedením. Pří1iš mnoho nováčků, nedostatek zkušených kádrů, znáte to.

O všech nováčcích se předpokládalo, že to jsou veteráni. Ale bylo mi jasný, že někteří z nich jsou farmářské holky, které utekly z domu, často tak patnáctileté. Na svůj věk velké, a, a jak se říká, tedy i dost staré. Aby se z vás stal dobrý voják, k tomu vám nestačí jen šedesát kilo.

Vzít takový oddíl do akce, to by byla hotová sebevražda. Ale toho jsem se nebála. Teď jsem měla břicho plné fazolí a usídlila jsem se na zádi lodi, opřená zády o naviják. Radovala jsem se ze západu slunce a zažívala svoje první jídlo v roli vojáka (pokud to tak mohu říci). Spokojeně jsem rozjímala nad tím, že někdy právě teď Slap to M'Lou vplouvá, nebo by měla vplouvat, do Chicagského impéria.

Hlas za mnou řekl: „Schováváš se, pěšáku?“

Poznala jsem ten hlas a otočila hlavu: „Proč, seržantko, jak něco takového vůbec můžete říct?“

„Jednoduše, zrovna jsem si položila otázku, kam bych asi šla, kdybych se chtěla ulejvat — a našla jsem tu vás. Zapomeňte na to, Jonesko. Už jste se ubytovala?“

Neubytovala, přestože možností bylo moc, ale všechny špatné. Většina vojáků se sice ubytovala v reprezentačních kajutách, ale po čtyřech v dvoulůžkových pokojích, pro třech v jednolůžkových. Náš oddíl pěchoty, spolu s dalším, měl spát v salonu. Neviděla jsem žádnou výhodu v tom, že budu sedět u kapitánova stolu, a tak jsem se rvačky o místo nezúčastnila.

Seržantka Gummová přikývla. „Dobrá, až si vyzvednete přikrývku, nepoužijte ji jen na hlídku. Někdo by ji ukradl. Na zádi, na levoboku, naproti vedle spižírny, je stevardova representační kajuta, ta je moje. Je pro jednu osobu, ale je v ní široký kavalec. Hoďte si tam pokrývku. Je to, sakra, pohodlnější než spát na palubě.“

„To je od vás nesmírně milé, seržantko.“ (Jak se z toho jen dostanu? Nebo to je nabídka, kterou nemůžu odmítnout?)

„Říkej mi seržo a když budeme sami, můžeš mi říkat Mary. Jak jsi říkala, že se jmenuješ křestním jménem?“

„Friday.“

„Friday. Je docela roztomilé, když o tom přestaneš přemýšlet. Dobrá, Friday. Uvidíme se někdy kolem večeře.“ Dívali jsme se, jak poslední červený proužek slunce zmizel za zádí lodi. Loď plula na jih, jedním z nekonečných labyrintů řeky. „Vypadá to, jako by to mělo užuž zasyčet a vytvořit oblak páry.“

„Máte básnického ducha, seržo.“

„Často mě napadlo, že bych ho mohla mít. Myslím tím, že bych mohla psát poezii. Taky tě něco napadlo? Teď, při zatmění lodi?“

„Zákaz svícení venku, zákaz kouření. Uvnitř lodi žádné světlo, kromě plně uzavřeného prostoru. Ti, kteří spáchají přestupek, budou při východu slunce zastřeleni. Moc se mě to netýká, seržo, protože nekouřím.“

„Malá oprava. Ti, kteří se dopustí přestupku, nebudou zastřeleni, ale budou prosit boha, aby byli zastřeleni. Vůbec nekouříš, miláčku? Dokonce ani přítelkyni?“

(Vzdej se, Friday!). „Nejde o opravdový výhul, jenom o přátelské kouření,“ pokračovala.

„Tak takhle to je. Zatím mi to ještě neleze na palici, ale příležitostný šluk s přítelkyní, když mají obě dobrou náladu, to je sladká věc. A ty taky.“ Poklekla na záď vedle mne a objala mne.

„Seržo, vlastně Mary. Prosím, ne. Ještě není úplná tma. Někdo nás uvidí.“

„Kdo by do toho strkal nos?“

„Já. Dělá mi to starosti. Kazí mi to náladu.“

„V týhle partě to překonáš. Jsi panna, miláčku? Myslím s děvčaty.“

„Prosím tě, Mary, nevyptávej se mě a nech mě odejít. Lituji, ale znervózňuje mně to. Myslím tady, víš. Protože zpoza rohu tohoto přístřešku může kdokoliv vyjít.“

Popadla dech a vstávala. „Je to fakt roztomilý, že jsi tak stydlivá. Tak jo. Dostala jsem nějaký prima pitivo. Schovávám si je pro zvláštní…“

Obloha se rozzářila oslňujícím světlem, nakonec se ozvalo ohlušující prásk! a v místě, kde byla Myrtle, se obloha zaplnila třískami. „Ježíši Kriste.“

„Umíš plavat, Mary?“

„Ne.“

„Skoč za mnou, udržím tě nad hladinou.“ Skočila jsem přes levobok tak daleko, jak to jen šlo. Abych se odtamtud dostala, udělala jsem pár velkých temp a obrátila se na záda. Hlava Mary Gummové se rýsovala proti obloze.

Bylo to naposledy, co jsem ji viděla. V tom okamžiku Skip to M'Lou vylétla do povětří.

Na tomhle úseku Mississippi jsou na východě útesy. Západní břeh řeky je jednoduše vyvýšená zem. Ve vzdálenosti deseti nebo patnácti kilometrů odtud nebyla jasně ohraničená. Poloha řeky mezi těmito dvěma břehy může být věcí názoru. Protože řeka posunuje řečiště a překrucuje vlastnická práva, bývá to záležitost spíše pro právníky.

Řeka ubíhá všemi směry a je stejně pravděpodobné, že teče na jih, tak jako na sever. No, víc než pravděpodobné. Při západu slunce tekla na západ; Skip, mířící proti proudu, měla západ slunce za zádí. Ale zatímco slunce zapadalo, loď se stočila nalevo, tak jak se řečiště točilo na sever. Všimla jsem si červeného a oranžového západu slunce stáčejícího se na levobok.

Proto jsem skákala z levoboku. Když jsem dopadla do vody, první, co mě napadlo, bylo doplavat co nejdál. Dál jsem se měla přesvědčit, jestli mě Mary následuje. Ve skutečnosti jsem to od ní nečekala, protože (a toho jsem si všimla už dřív), většina lidí se tak rychle nerozhoduje.

V duchu jsem ji pořád viděla, jak na mě z paluby zírá. Pak to podruhé bouchlo a bylo už příliš pozdě. Pocítila jsem svým způsobem krátkou lítost. I když byla trochu nepoctivá, celkem byla Mary fajn. Hned nato jsem ji vymazala ze své mysli. Měla jsem jiné starosti.

Mou první starostí bylo si dávat pozor, aby mě nezasáhly trosky. Ponořila jsem se a zůstala pod vodou. Zadržela jsem dech a ačkoliv to vůbec nemám ráda, vydržela jsem tam dole deset minut. Když už jsem se málem zadusila, vynořila jsem se.

Bylo už pozdě, úplně tma. Zdálo se mi, že už tu žádné plovoucí trosky nejsou.

Možná, že ve vodě byli další trosečníci. Ale nikoho jsem neslyšela a ani nepociťovala nutnost se pokoušet někoho hledat. Ještě tak Mary, ale to nebylo možné, protože jsem nebyla dobře vybavena, abych někoho zachraňovala, dokonce ani sama sebe.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kousky toho, co zbylo, se rýsovaly v západu slunce a plavaly tím směrem. Za chvíli se mi ztratily z očí, otočila jsem se na záda a pátrala po obloze. Cáry mraků a žádný měsíc. Zjistila jsem polohu Velkého a Malého vozu a Polárky. A hned jsem věděla, kde je sever. Potom jsem si upravila kurs, takže jsem plavala k západu. Zůstala jsem ležet na zádech, protože jestliže se uvolníte, můžete tak plavat neomezeně dlouho. Klidně dva roky. Nemáte žádné problémy s dechem a když jste unaveni, můžete zůstat klidně ležet a chytat lelky, dokud si neodpočinete. Nespěchala jsem. Chtěla jsem se jenom dostat do Impéria na straně Arkansasu.

Ovšemže, ze sakra pochopitelných důvodů, jsem nechtěla plavat do Texasu.

Zkuste si v noci přesně navigovat, bez mapy, v řece široké pár kilometrů, zvlášť když chcete k západnímu pobřeží, které nevidíte, aniž by vás to unášelo na jih.

Nemožné? Když se Mississippi kroutí jako had s přelámanou páteří? Ale nemožné, to není slovo, které by se mohlo použít ve spojení s Mississippi. Existuje na ní jedno místo, kde můžete uskutečnit tři krátké přesuny v celkové délce kratší než devadesát metrů, plavat po proudu přes dva záhyby řeky, celkem kolem třiceti kilometrů… a skončit více než sto kilometrů proti proudu.

Neměla jsem mapu, neviděla jsem cíl — věděla jsem jenom, že se musím dát směrem na západ a že se nesmím pustit na jih. Tak jsem to také udělala. Zůstala jsem ležet na zádech a kontrolovala hvězdy, abych si zachovala západní směr. Neměla jsem možnost zjistit, jak moc mě může proud unášet jižním směrem kromě jistoty, že se řeka po určité době otočí na jih. Plavání západním směrem by mě mělo zanést až ke břehům Arkansasu.

Nakonec se mi to podařilo. Za hodinu — nebo za dvě? Zkrátka, uteklo hodně vody a Vega byla vysoko na východě, ale měla ještě daleko k zenitu. Uvědomila jsem si, že po levé straně se přede mnou náhle vynořil břeh. Zkontrolovala jsem si západní směr, trochu ho poopravila a plavala dál. Za chvíli jsem se praštila do hlavy o kládu, co byla za mnou, popadla ji a vysoukala se na ni. Potom jsem se protahovala na břeh přes miliony dalších klád.

Vydrápat se na břeh nebyl problém, protože tady byl vysoký jenom asi půl metru. Jediným nebezpečím bylo husté bahno, které se mi bořilo pod nohama. Zvládla jsem to, zastavila se a rozhlédla.

Kolem dokola byla pořád inkoustová čerň s hvězdami, které byly v té tmě jediným světlem. Rozeznat hladkou čerň vody od syté černé barvy křoví za mnou bylo možné pouze podle slabého odlesku hvězd na vodě. Světové strany? Polárka teď byla zakrytá mrakem, ale Velký vůz mi napověděl, kde by mohla být a potvrzovala to Spica, zářící na jihu, a Antares na jihovýchodě.

Orientace pomocí hvězd mi napověděla, že západ se zařezává přímo do hustého černého křoví.

Měla jsem jedinou možnost dostat se zpět do vody a držet se řeky…. a skončit až někdy zítra ve Vicksburgu.

Ne, díky. Namířila jsem si to do buše. Několik dalších hodin teď ve vyprávění vynechám. Možná že to nebyla nejdelší noc v mém životě, ale byla jistě nejponuřejší. Na zeměkouli určitě existují hlubší a nebezpečnější džungle než křoví v nížině na dolním toku Mississippi. Ale pustit se do ní se mi moc nechtělo, zvláště ne bez mačety. Neměla jsem dokonce ani skautský nůž.

Strávila jsem většinu času tím, že jsem se vracela a znovu se musela rozhodovat. Ne, tam ne — a co teď, jak by se to dalo obejít? — Ne, ne po jižní straně! — Dalo by se to obejít severní stranou? Moje cesta byla zakroucená jako samotná řeka a postupovala jsem snad nanejvýš kilometr za hodinu. Možná že přeháním, mohlo to být ještě méně. Většinu času jsem potřebovala na to, abych se zorientovala, což bylo nutné každých pár metrů.

Mouchy, moskyti, komáři, hemžící se hmyz, jaký jsem nikdy neviděla. Dvakrát se mi pod nohy dostali hadi, kteří mohli být pěkně jedovatí, ale neměla jsem čas to podrobně zkoumat. A nekonečné množství vyplašených ptáků mi s rozličnějšími pokřiky často vzlétalo skoro do obličeje. Lekali jsme se vzájemně. Pod nohama jsem většinou měla bahno a vždycky něco, o co se dalo zakopnout, uhodit do kotníků nebo do holeně nebo do obojího.

Třikrát, čtyřikrát jsem se dostala k tekoucí vodě. Držela jsem se stále západním směrem a když voda byla dost hluboká, plavala jsem. Většinou jsem narazila na slepé bažinaté rameno řeky, ale v jednom úseku se zdálo, že jsem se dostala do proudu a že by to mohlo být boční řečiště Mississippi. Jednou kolem mě proplulo něco velikého. Velký sumec? Neříká se o nich, že zůstávají u dna? Aligátor? Ale tady by snad žádní neměli být. Snad to byla lochnesská příšera na výletě. Pořádně jsem to neviděla, ale jednoduše vycítila a z vody mě vyhnala hrůza. Asi tak osm set let poté, co se potopila Skip a Myrtle, nastal soumrak.

Asi kilometr na západ ode mě se objevil vysoký břeh Arkansasu. Měla jsem triumfální pocit vítězství. A cítila jsem taky hlad, vyčerpání, špínu, pokousání hmyzem a téměř nesnesitelnou žízeň.

Za pět hodin jsem už byla hostem pana Asy Huntera, cestujícím na jeho valníčku značky Studebaker, který byl zapřažený do páru pěkných mezků. Blížili jsme se k městečku zvanému Eudora. Stále jsem se ještě nevyspala, ale měla jsem všechno ostatní — vodu, jídlo a možnost se umýt. Paní Hunterová se kolem mě motala, půjčila mi hřeben a dala mi snídani. Smažená vejce, domácí uzenou slaninu, kukuřičný chléb, mléko, sirup, scezenou přírodní kávu. Abyste vychutnali sytost kuchyně paní Hunterové, doporučuji vám plavat celou noc a střídavě se brodit v bažinatém dnu Kalné řeky. Hotový pokrm bohů!

Jedla jsem v jejím županu, protože trvala na tom, že mi vypere moji ucouranou kombinézu. Uschla právě ve chvíli, kdy jsem se chystala k odchodu a vypadala jsem téměř důstojně.

Nenabídla jsem Hunterovým, že jim zaplatím. Ještě najdete lidi, kteří mají velmi málo, ale jsou bohatí svým duchem a přirozenou úctou. Jejich pohostinnost a dobročinnost není na prodej. Pomalu se učím tenhle lidský znak rozpoznat. U Hunterových byl jasný.

Přejeli jsme Macon Bayou a potom cesta slepě ústila do poněkud širší silnice. Pan Hunter zastavil své mezky, slezl dolů a obešel dodávku na mou stranu. „Slečno, budu moc rád, když si vystoupíte tady.“

Přijala jsem jeho ruku a nechala ho, aby mi pomohl dolů. „Něco v nepořádku, pane Huntere? Dotkla jsem se vás?“

Odpověděl pomalu: „Ne, slečno, vůbec ne.“ Divil se. „Vyprávěla jste nám, jak vaši rybářskou loď prorazila kláda.“

„Ano.“

„Klády v řece jsou velmi nebezpečné.“ Odmlčel se. „Včera večer za soumraku se na řece přihodilo něco nečekaného. Dva velké výbuchy někde kolem kentucké zátoky. Dvě strašné pecky. Viděli a slyšeli jsme to z domu.“

Opět se odmlčel. Neříkala jsem nic. Vysvětlení mé přítomnosti a žalostného stavu bylo přinejmenším chatrné. Létající talíř by byl stejně dobrým vysvětlením.

Pan Hunter pokračoval. „Žena a já jsme nikdy neměli co do činění s policií Impéria. Ani o to nestojíme. Takže pokud by vám nevadilo jít kousek doleva po silnici, přijdete do Eudory. A já otočím naše spřežení a pojedeme zpátky.“

„Dobře, pane Huntere. Kéž bych se jen mohla vám a vaší ženě odměnit.“

„Můžete.“

„Ano?“ (Chce mě snad požádat o peníze? Ne!)

„Někdy potkáte někoho, kdo bude potřebovat pomoc. Pomozte mu a vzpomeňte si na nás.“

„Udělám to. Určitě to udělám.“

„Ale nemusíte se obtěžovat nám o tom napsat. Lidé, kteří dostávají poštu, přitahují pozornost. Netoužíme po tom, aby si nás všimli.“

„Dobře. Ale neudělám to jen jednou, ale vícekrát, a budu myslet na vás.“

„Tak je to nejlepší. Čiň dobro a dobrem se ti odměním, slečno. Paní Hunterová mi řekla, že se za vás bude modlit.“

Zamlžily se mi oči tak náhle, že jsem neviděla. „Prosím, řekněte jí, že si na ni vzpomenu při svých modlitbách. Na vás na oba.“ (Nikdy v životě jsem se nemodlila, ale kvůli Hunterovým bych to udělala.)

„Děkuji mnohokrát. Řeknu jí to, slečno. Dám vám radu a neberte ji ve zlém.“

„Ráda si nechám od vás poradit.“

„Plánujete se zastavit v Eudoře?“

„Ne, musím se dát na sever.“

„Tak to je dobře. V Eudoře je policejní stanice a několik obchodů. Lake Village je odtud dál, ale je tam zastávka energomobilních autobusů firmy Greyhound. Je to asi 12 kilometrů po silnici, vpravo. Pokud to stačíte do oběda, mohla byste chytit polední autobus. Ale je to zatraceně daleko a je pořádný horko.“

„Chci to zvládnout a zvládnu to.“

„Greyhound vás doveze do Pine Bluff, dokonce až do Little Rocku. Ale autobus stojí peníze.“

„Pane Huntere, jste více než laskavý, mám u sebe kreditní kartu. Za autobus mohu zaplatit.“ I když potom, co jsem plavala a brodila se bahnem, jsem nevypadala moc dobře, moje kreditní karty, osobní průkazy, pas a peníze v hotovosti byly ve vodotěsném pásku, který mi kdysi dávno dala Janet. Všechno je netknuté. Jednou jí o tom povím.

„Dobře. Napadla mě ještě jedna věc, kterou vám raději hned řeknu. Tady se lidé většinou do ničeho nepletou. Jestliže nastoupíte rovnou do Greyhoundu, těch pár zvědavců nebude mít žádnou záminku vás obtěžovat. Bude to tak asi lepší. Dobrá. Na shledanou a hodně štěstí.“

Rozloučila jsem se s ním a vydala se na cestu. Chtěla jsem ho políbit na rozloučenou, ale copak smí cizí žena políbit takového muže, jako je pan Hunter?

Chytila jsem polední spoj a ve 12.52 jsem byla v Little Rocku. Do kabiny severního expresu začali lidi nastupovat právě v okamžiku, když jsem se dostala do podzemky. V Saint Louis jsem byla za dvacet jedna minut. Z budky terminálu ve stanici podzemky jsem zavolala Šéfovo kontaktní číslo, abych zařídila svůj přesun na velitelství.

Hlas odpověděl. „Volací kód, který jste použila, nefunguje. Nepřerušujte spojení a operátor…“ Praštila jsem sluchátkem a rychle odešla.

Několik minut jsem stála v podzemním městě, chodila nazdařbůh a předstírala, že se dívám do výkladních skříní, ale neustále jsem zachovávala vzdálenost mezi mnou a zastávkou podzemky.

V nákupním středisku jsem našla veřejný terminál a pokusila jsem se znovu vyťukat volací kód. Když se ozval hlas: „Volací kód ne…“ praštila jsem sluchátkem, ale hlas pokračoval. Sklonila jsem hlavu, poklesla na kolena, vylezla z kabiny a vyrazila směrem doprava. Byla jsem nápadná, což nenávidím, ale možná, že jsem se vyhnula tomu, aby mě terminál vyfotografoval. To by byla katastrofa.

Chvilku jsem se procházela v davu. Když jsem si byla dostatečně jistá že mě nikdo nesleduje, sešla jsem o poschodí níž, vstoupila do městské dopravní sítě a dala se směrem do východního Saint Louis. Měla jsem ještě nouzové volací číslo pro případ nejvyššího ohrožení, ale nechtěla jsem ho použít, aniž bych se na to pořádně připravila.

Šéfovo nové podzemní velitelství bylo vzdálené přesně šedesát minut, ale nevěděla jsem, kterým směrem. Myslím tím, že když jsem odjížděla z ošetřovny na zotavenou, trvala cesta energomobilem přesně šedesát minut. Když jsem se vracela, trvalo to šedesát minut. Když jsem jela na dovolenou a chtěla stihnout kabinu do Winnipegu, vysadili mě v Kansas City přesně za šedesát minut. A cestující v energomobilu neměli možnost vidět něco venku.

S pomocí geometrie, zeměpisu a nejjednodušších znalostí toho, co energomobil dokáže, jsem došla k závěru, že Šéfovo velitelství muselo být někde v okolí Des Moines. Ale „někde“ v tomto případě představovalo poloměr přinejmenším sto kilometrů. Neměla jsem představu, kde přesně. Netušila jsem ani, kdo z nás to opravdu věděl. Potřebovala jsem to vědět, ale pokoušet se uhodnout, jak o tom Šéf rozhodl, by bylo ztrátou času.

Ve východní části Saint Louis jsem si v obchodě s módními novinkami koupila lehký plášť s čepicí a latexovou masku. Vybrala jsem si takovou, která nebyla směšná. Pak jsem si dala záležet, abych si terminál zvolila úplně náhodně.

Měla jsem silný, ale nikoliv přesvědčivý dojem, že Šéfa opět napadnou a tentokrát zničí. Jediným důvodem, proč jsem nepodlehla panice, bylo to, že jsem vycvičená nezmatkovat, dokud nebude po akci.

S maskou na obličeji a čepicí na hlavě jsem vyťukala nouzové volací číslo. Výsledek byl stejný a terminál zase nešlo vypnout. Otočila jsem se zády k přenosovému zařízení, strhla masku a hodila ji na zem. Pomalu jsem odtud vypochodovala za roh, za chůze jsem si svlékla plášť, složila ho, nacpala do popelnice a šla jsem zpátky k Saint Louis, kde, drzá jako opice, jsem použila svou kreditní kartu z Imperial Bank, abych zaplatila jízdné podzemkou do Kansas City. Před hodinou jsem ji v Little Rocku použila bez váhání, ale tehdy jsem neměla žádné podezření, že se Šéfovi něco stalo. Ve skutečnosti jsem byla „nábožně“ („nábožně“ = absolutní víra bez důkazu) přesvědčená, že se Šéfovi nic stát nemůže.

Ale teď jsem byla nucena uvažovat o možnosti, že se Šéfovi opravdu něco stalo. To znamenalo, že i moje kreditní karta ze Saint Louis (založená na Šéfově úvěru, nikoliv na mém vlastním) mohla jít kdykoli do hajzlu. Kdybych ji zastrčila při placení do automatu, mohla být spálena destrukčním bleskem, jakmile by přístroj poznal její číslo.

Za patnáct minut jsem byla o čtyři sta kilometrů dál, v Kansas City. Vůbec jsem neopustila stanici podzemky. Zavolala jsem si z informací, jak mají službu v podzemce na trase Kansas City — Omaha — Sioux Falls — Fargo — Winnipeg a bylo mi řečeno, že na hranici do Pembiny je non-stop služba, za hranicí žádná. Za 56 minut jsem byla na britskokanadské hranici, přesně na jih od Winnipegu. Stále ještě bylo chvilku po poledni. Před deseti hodinami jsem se odlepila ode dna Mississippi a byla dost lehkomyslně zvědava, jestli už jsem v Impériu nebo jestli mě to unáší zpátky do Texasu.

Měla jsem dokonce ještě větší strach, abych se dostala z Impéria, než když jsem sem chtěla proniknout. Zatím se mi dařilo zachovat si minimální náskok před policií Impéria, ale už jsem nepochybovala o tom, že se mnou chtějí mluvit. Nechtěla jsem si s nimi povídat, protože jsem slyšela, jak vyslýchají. Frajeři, kteří mě už letos měli v prádle, nebyli žádné měkkoty. Ale o policii Impéria se říkalo, že oběti doslova vypálí mozek.