Friday

XXVIII

Na dveřích byl pouze jeden nápis: VŠEOBECNÁ PÁTRACÍ—SPECIALISTÉ NA MIMOZEMSKÉ PROBLÉMY. Vešla jsem dovnitř a živá žena v předpokoji mně řekla: „Drahoušku, už mají plno. To místo jsem dostala já.“

„Divila bych se, kdybyste si ho udržela. Mám tady domluvenou schůzku s panem Mosbym:“

Pozorně si mne beze spěchu prohlédla: „Štětka na telefon?“

„Dík. Kde sis nabarvila vlasy? Koukni se, poslali mě sem z Hyper Space Lines, z úřadovny Las Vegas. Tvůj šéf už teď ztrácí každou vteřinu peníze. Jsem Friday Jonesová. Ohlas mě.“

„Nech tý legrace.“ Sáhla na řídící pult a řekla něco do domácího telefonu. Našpicovala jsem uši. „Franku, je tady nějaká děvka a říká, že má s tebou schůzku. Tvrdí, že je z Hypo ve Vegas.“

„Ksakru, už jsem ti říkal, abys mě tak v práci neoslovovala. Pošli ji sem.“

„Nemyslím, že je od Fawcetta. Nezahýbáš mně?“

„Drž hubu a pošli ji sem.“ Odstrčila telefon. „Sedni si. Pan Mosby je na konferenci. Řeknu ti, až bude mít chvilku čas.“

„Tohle ti neřekl.“

„Cože? Jak to můžeš vědět?“

„Říkal ti, abys ho v práci neoslovovala Franku, a mě poslala dovnitř. Trochu jsi odmlouvala, a tak ti řekl, abys držela hubu a poslala mě dovnitř. Takže já jdu. Bude lepší, když mě ohlásíš.“

Mosby vypadal na padesát a snažil se vypadat na pětatřicet. Měl drahé střevíce, drahý oblek, široký úsměv jak z reklamy na zubní pastu a chladné oči. Pokynul směrem k židli pro hosty. „Co vás zdrželo? Řekl jsem Fawcettovi, že vás chci vidět před polednem.“

Mrkla jsem na prst a pak na hodiny na stole. 12.04. „Od jedenácti jsem ujela 450 kilometrů a pak přes celé město. Mám jet zpátky do Vegas a jen tak zabíjet čas? Nebo přejdeme rovnou k věci?“

„Řekl jsem Fawcettovi, ať to zařídí tak, abyste chytla raketoplán v deset hodin. No dobrá. Jestli tomu rozumím, potřebujete práci.“

„No, hlad nemám. Říkám si, že možná potřebujete kurýra na práci mimo Zemi.“ Vyndala jsem kopie diplomů a doporučujících dopisů a podala mu je. „Moje kvalifikace. Prohlédněte si to a jestli jsem ten, koho hledáte, řekněte mi něco o té práci. Poslechnu si vás a pak vám řeknu, jestli mám nebo nemám zájem.“

Podíval se na seznam kvalifikací. „Mám zprávy, že máte hlad.“

„Jenom když je čas oběda. Seznam honorářů je tam taky. Vždycky je to věc dohody — samozřejmě směrem nahoru.“

„Jste pěkně sebejistá.“ Podíval se znova na seznam mých zaměstnání. „Jak se má Břicháč? Břicháč Baldwin.“

Co je to za zkoušku? Je snad všechno, co se stalo od snídaně ráno, jenom zkouška nervů? Jestliže ano, potom nervy jen tak neztratím. „Předseda System Enterprises byl dr. Hartley Baldwin. Nikdy jsem neslyšela, že by mu říkali Břicháč Baldwin.“

„Myslím že nějaký doktorát měl. Ale všichni v branži mu říkali Břicháč. Ptal jsem se vás, jak se má.“

Měj se na pozoru, Friday! „Zemřel.“

„Vlastně ano, už vím. Divím se, že to víte. V naší branži je spousta sekáčů. Dobrá, podíváme se na vaši klokaní kapsu.“

„Promiňte, co jste to říkal?“

„Koukněte se, spěchám. Ukažte mi váš pupek.“

Tak kdo to vyzradil? Teda… ne, ten gang jsme zlikvidovali. Všechny — nebo aspoň Šéf si to myslel. To ale neznamená, že se to nemohlo provalit odsud předtím, než jsme je zabili. Nedá se nic dělat, je to venku… tak jak to Šéf říkal. „Chlapečku, když si chcete se mnou hrát na pupíčky, musím vás varovat, že ta odbarvená blondýnka poslouchá a skoro určitě nahrává.“

„Ne, neposlouchá. Má svoje pokyny.“

„Ty vyplní stejně jako váš zákaz, aby vám neříkala v práci Franku. Podívejte se, pane Mosby, začal jste mluvit o důvěrných věcech, aniž byste pro takovou debatu zabezpečil podmínky. Jestliže chcete, aby se zúčastnila téhle 'konference', vezměte ji dovnitř. A když ne, pošlete ji pryč. Ale ať už tady nikdo podobně neporušuje pravidla bezpečnosti.“

Zabubnoval prsty do stolu, pak náhle vstal a vešel do přední místnosti. Dveře nebyly absolutně zvukotěsné. Slyšela jsem tlumené vzrušené hlasy. Vrátil se a vypadal utrápeně. „Šla na oběd. A už nechte těch keců. Pokud jste, jak říkáte, Friday Jonesová, známá též jako Marjorie Baldwinová, dříve kurýr Břicháče, chci říci dr. Baldwina, výkonného ředitele System Enterprises, máte na břiše kapsu, zhotovenou plastickou chirurgií. Ukažte mně ji. Potvrďte svou totožnost.“

Přemýšlela jsem o tom. Požadavek, abych prokázala svou totožnost, nebyl nelogický. Identifikace pomocí otisků prstů je spíš jen taková legrace, přinejmenším v naší profesi. Jak je vidět, existence mé kurýrní kapsy už není tajemství. Už se nikdy nedala použít. S výjimkou toho, abych právě jako teď mohla prokázat, co jsem zač. Byla jsem to já? Tak či tak, zní to hloupě. „Pane Mosby, pohovor se mnou vás bude stát kilo doláčů.“

„To určitě! Ještě jste pro mě nic neudělala, ale srší to z vás pěkně.“

„Je mi to líto. Až dosud po mně nikdo nechtěl ukázat trik s pupkem, protože až dosud to bylo přísně střežené tajemství. Nebo aspoň jsem si to myslela. Jak je vidět, tak už to tajemství není, když o tom víte. Jestliže ta práce, co pro mě máte, vyžaduje, abych to použila, bude lepší, když mně to řeknete. Maličko vyzrazené tajemství je jako maličko těhotná dívka.“

„Dobrá… ano i ne. Ukažte mi to.“

Ukázala jsem mu to. V kapse jsem pořád nosila hladkou nylonovou kuličku, asi tak centimetr v průměru, takže se kapsa nesvraštila. Vyndala jsem ji, ukázala mu a pak ji dala nazpátek. Pak jsem ho nechala přijít na to, že se moje břicho neliší od normálního.

Pozorně je prohlížel. „Moc to nevydrží.“

„To byste si možná měl najmout spíš klokana.“

„Pro mé účely je moc velký. Upřímně řečeno, ponesete nejcennější náklad v téhle galaxii, ale nezabere moc místa. Zapněte se a upravte si šaty. Pojedeme na oběd a nesmíme, doopravdy nesmíme přijít pozdě.“

„O co jde?“

„Řeknu vám to cestou. Pospěšte si.“

Kočár už na nás čekal. Za Beverly Hills, kopci, které daly tomuto městu jméno, je prastarý hotel. A má svůj šmrnc. Smrdí penězi, a to je mi odporné. V době mezi požáry a Velkým zemětřesením byl několikrát přestavován, aby pořád vypadal jako předtím, ale jak jsem slyšela, naposled byl přestavěn tak, aby byl absolutně odolný proti požárům a zemětřesení.

Ze Shipstone Building do hotelu to trvalo asi dvacet minut jízdy, něco mezi klusem a cvalem. Mosby mě usadil dovnitř. „Jenom tady si můžeme být jisti, že nás nezaměřilo nějak Ucho…“

Divila bych se, kdyby to nevěděl. Mohla bych uvažovat o třech obvyklých místech, kde by mohlo Ucho klidně být: můj vak, jeho kapsy a polstrovaná sedadla kočáru. A pak tady byla nekonečná řada neobvyklých míst. Ale to byl jeho problém. Sama jsem neměla žádné tajnosti. Žádné, protože teď už byl můj pupek profláklý po celém světě.

„…tak budu mluvit rychle. Souhlasím s vaší cenou. Kromě toho po skončení celé akce dostanete prémii. Jde o výlet ze Země na Říši. Za to vás platíme. Cesta zpátky v ceně není, protože okružní jízda je čtyřměsíční, zaplatíte v průběhu těch čtyř měsíců. Prémii dostanete na konci cesty v říšské měně. Plat měsíc dopředu, zbytek jak dojedete. Oukej?“

„Oukej.“ Musela jsem to říci s co možná největším nadšením. Okružní jízda na Říši. Panečku, ještě včera jsem si dělala starosti, jak podniknout tenhle výlet ze mzdy námořního poddůstojníka.

„A co mé výdaje?“

„Nebudete mít během cesty žádné výdaje. Luxusní linky mají všechno započítáno v ceně.“

„Spropitné, recepce, výlety po planetách, peníze na lodní korzo, Bingo. Na takové lodi s palubou výdaje nikdy nejsou méně než čtvrtina ceny letenky. Když mám ze sebe dělat bohatou turistku, musím se tak chovat. Je to přece moje krytí?“

„No… Vlastně ano. Dobrá, dobrá: Nikdo nebude dělat povyk, když utratíte pár tisícovek při hře na Zlatku Povětrnou. Veďte si o všem důkladnou evidenci. Na konci vám všechno proplatíme.“

„Ne. Zálohu, dvacet pět procent ceny jízdenky. Nebudu si nic zaznamenávat, protože to nemám v roli. Zlatka Povětrná si přece nebude tak hloupě hlídat svoje výdaje.“

„Tak dost. Držte ústa a nechte mě chvilku mluvit. Už tam brzo budeme. Jste živý artefakt.“

Na chvilku jsem pocítila mrazení v zádech. Pak jsem se vzchopila a řekla si pro sebe, že za tuhle primitivní, hrubou poznámku mi ještě zaplatí. „Jste tak schválně útočný?“

„Ne, nejsem. Nerozčilujte se. Vy i já víme, že umělé lidi nemůžete jen tak rozpoznat od přirozených. V měsnání krve budete převážet upravené lidské vajíčko. Povezete je ve své břišní kapse, kde stálá teplota a pružný podklad chrání měsnání krve. Když se dostanete na Říši, chytnete virus chřipky nebo něco takového a půjdete do nemocnice. Zatímco tam budete, to, co převážíte, přemístíme tam, kde tomu bude nejlépe. Dostanete prémii a propustí vás z nemocnice… a budete vědět, že jste nějakým mladým manželům umožnila mít zdravé dítě, když si už byli stoprocentně jistí, že bude poškozené. Vánoční nemoc.“

Poznala jsem, že skoro mluví pravdu. „Princezna.“

„Co? Nebuďte směšná!“

„U královských osob musíte přimhouřit oči nejen nad něčím takovým, jako je vánoční nemoc. Od té doby, co jí trpěla víc jeho dcera než syn, týká se to samotného Prvního Občana.

Tahle práce je důležitější a riskantnější než jste mi řekl… takže cena jde nahoru.“

Když pár nádherných hnědáků zaklapal kopyty až nahoře u Rodeo Drive, odpověděl chviličku předtím, než jsme měli vystupovat.

„Dobrá. Ať vám pomáhá Bůh, kdykoli otevřete ústa. Jinak byste asi nežila dlouho. Zvýšíme prémii. A…“

„Ksakru, zdvojnásobíte prémii a uložíte na můj účet ještě předtím než přistaneme. Tohle je práce, na kterou se rychle zapomíná, když je hotova.“

„Dobrá. Uděláme to, jak chcete. Teď nás čeká oběd s panem Sikmaa, takže mějte na paměti, že je to osobní zmocněnec Prvního Občana s pravomocemi prvního velvyslance a zplnomocněného ministra. Takže hlavu vzhůru a při stolování pamatujte na společenskou etiketu.“

Za čtyři dny jsem opět pamatovala při stolování na společenskou etiketu, a to po pravici kapitána lodi H. S. Forward. Jmenovala jsem se teď slečna Marjorie Friday a byla tak bohatá, že jsem se dostala ze Země na Stacionární na antigravitační jachtě pana Sikmaa a pak mě bleskurychle dopravili na Forward, aniž bych si musela dělat starosti s něčím takovým jako je celní, pasová a zdravotnická kontrola. Současně dorazila na palubu moje zavazadla, bedny drahého módního oblečení a vhodných klenotů. Ale nestarala jsem se o to. Přece se nebudu zabývat něčím takovým!

Tři z těchto dnů jsem strávila na Floridě; kde jsem se cítila jako v nemocnici, ale poznala jsem, že je to špičkově vybavená genetická laboratoř. Mohla jsem se dovtípit, která to byla, ale uvědomila jsem si, že uvažovat o čemkoli mi nedoporučovali.

Mezitím jsem byla podrobena nejdůkladnějším fyzickým testům, o nichž jsem kdy slyšela. Nevěděla jsem, proč prověřují můj zdravotní stav zrovna způsobem, určeným výlučně pro hlavy států a předsedy multinacionalistů, ale domyslela jsem si, že by byli celí nesví z představy, že by někdo, kdo není ve vynikající kondici, měl chránit a doručit vajíčko, z něhož se v průběhu let stane První Občan pohádkově bohaté Říše. Proto jsem držela jazyk za zuby.

Pan Sikmaa kolem sebe nerad střílel jako Fawcett a Mosby. Jednou se rozhodl, že bych to měla provést já, a tak poslal Mosbyho domů a postaral se o mě tak štědře, že jsem nemusela v ničem smlouvat. Pětadvacet procent na příležitostné výdaje? To nestačí, budete mít padesát procent. Tady jsou. Vezměte si je, jsou ve zlatě a v cenných papírech z Luna City, a kdybyste potřebovala víc, hned řeknete lodnímu pokladníkovi, podepište dluhopis a okamžitě se se mnou spojte. Ne, nebudeme používat písemný styk, tohle poslání není pro to vůbec vhodné. Řekněte mi hned, co chcete, a dostanete to. A tady máte brožurku, která vám řekne, kdo jste a kam jste chodila do školy a všechno ostatní. V dalších třech dnech budete mít moře času, abyste se to naučila nazpaměť. Když to zapomenete spálit, netrapte se tím. Vlákna jsou napuštěna tak, že se v průběhu dalších tří dnů sama rozloží. Nenechte se překvapit, že čtvrtý den budou stránky žluté a už trochu křehké.

Pan Sikmaa měl promyšleno úplně všechno. Než jsme opustili Beverly Hills, pozval fotografa. Bral mě z různých úhlů, naaranžoval mě, jak se usmívám, celou od pasu nahoru, naboso. Když se na Forward dostala moje zavazadla, každý kousek mě perfektně padl, všechny střihy a barvy mně slušely a oblečení neslo rukopis proslulých návrhářů z Itálie, Paříže, Bei — Jingu a ostatních.

Neměla jsem ve zvyku nosit modely špičkových salónů a nevěděla jsem, jak se v nich chovat, ale pan Sikmaa to zase vyřešil. V předsálí letiště jsem se setkala s hezkým maličkým orientálním stvořením jménem Šizuko, která mi řekla, že je má služebná. Od té doby, co mi bylo pět, jsem se koupala a oblékala sama, takže jsem nepotřebovala služku, ale zase jsem nemohla dělat ramena.

Šizuko mě zavedla do lodní kabiny, kam nosili snídani, velké skoro jako hřiště na odbíjenou. Ukázalo se, jak ostatně Šizuko navrhla, že je nejvyšší čas se připravit na oběd.

Umyla mě. Když mě myla, došlo k náporu při řízení gravitace, jak byla loď odpoutávána z vlečného zařízení. Šizuko mě podržela a zachránila před možnou pohromou. Udělala to tak zručně, že mě přesvědčila o tom, že je zvyklá na vlečné lodi. Na to ale vypadala příliš mladě. Asi hodinu si hrála s mými vlasy a obličejem. Dříve jsem si myla obličej, teprve když se mi zdálo, že je to nutné, a když mně vlasy začaly překážet, ostříhala jsem je. Když mě Šizuko převtělovala do podoby Bohyně lásky a krásy, rozezvučel se v naší kajutě malý terminál. Na obrazovce se objevila písmena, zatímco stejný vzkaz vylézal z tiskárny počítače.

Ředitel lodi Forward firmy Hyper Space zve s potěšením jménem společnosti slečnu Marjorie Friday na přátelské posezení u vína v kapitánově salónku v 19.00. Pouze pro zvané

Byla jsem překvapena, ale Šizuko ne. Už vyndala a upravovala moje večerní šaty. Celou mě ustrojila a já ještě nikdy předtím nebyla tak nemravně oblečená.

Šizuko mě nenechala přijít včas. Do kapitánova salónku mě přivedla tak, že jsme po nezbytném rituálu představování s řadou lidí měly sedmiminutové zpoždění. Hlavní hosteska už znala moje tehdy užívané jméno a kapitán se mi uklonil. Takže si myslím, že je přece jen lepší dělat na takové lodi vysoce postavenou osobu než strážního důstojníka.

„Posezení u vína“ zahrnovalo whisky se sodou a ledem, koktejly, islandskou Black Death, Spring Rain z Říše (smrťák, ani se toho nedotýkejte), dánské pivo, lehčí pití z Fiddlerovy Zelené a nepochybovala jsem, že kdybyste o to požádali, dostali byste i Panther Sweat. Jak jsem spočítala, byl tady třicet jeden druh skvělých pochoutek, které jste mohli jíst rukama. Měla jsem důvěru pana Sikmaa. Skutečně jsem si vzala jen lehké víno a jenom skleničku a kdykoli mně nabízeli, brala jsem zase a zase a zase těch jednatřicet pokušení.

Dobře, že jsem odolala. Jak jsem si už předtím spočítala, na lodi jste si mohli nacpat nácka osmkrát za den: ranní káva skutečně hned po ránu (včetně pečiva a zákusků), snídaně, dopolední přesnídávka, lehký oběd v asijském stylu, odpolední svačina (čaj, sendviče a hodně pečiva a zákusků), koktail se studenou mísou (to bylo těch jednatřicet hříšných lákadel), večeře (pokud to vydržíte, tak sedm chodů), lehký půlnoční banket. Ale když se pořád cítíte hladový, můžete si vždycky posloužit sendviči a studenou mísou z lodní přípravny.

Loď měla dva bazény, tělocvičnu, turecké lázně, švédskou saunu a lékařskou kliniku na snižování nadváhy. Dvakrát nebo třikrát se projít po hlavním korzu, to je kilometr. Nemyslím, že by to bylo nějak moc. Někteří spolucestující se cpou celou cestu. Mým hlavním problémem bylo dostat se do hlavního města Říše tak, abych byla schopná ještě najít svůj pupek.

Dr. Jerry Madsen, zástupce hlavního lékaře, nevypadal na starého zkušeného felčara. Vysvobodil mě z té masy lidí a pak na mě po večeři počkal. Nejedl u kapitánova stolu nebo dokonce v jídelně pro cestující, ale spolu s dalšími mladými důstojníky v důstojnické jídelně. Vzal mě do Galactic Lounge, kde jsme tancovali, a pak tam byl kabaret: zpěv, tanec, žonglér, co navíc kouzlil. A já začala myslet na holuby a na Goldie a náhle jsem cítila splín a melancholii, ale překonala jsem to.

Pak se ještě víc tančilo a dva další mladí důstojníci, Tom Udell a Jaime Lopez, se střídali s Jerrym a nakonec kabaret zavřeli a všichni tři mě vzali do malého kabaretu, zvaného Černá Díra a já se solidně opila, ale tancovala jsem, kdykoli jsem byla požádána. Doktor Jerry usadil ostatní a asi hodinu po večerce mě dovedl zpátky do kajuty. Ale podle floridského času, podle něhož jsem ráno vstávala, to zas tak pozdě nebylo.

Šizuko na mě čekala a měla na sobě krásné slavnostní kimono, hedvábné střevíce a silný make up, což obvykle nepoužívala. Uklonila se nám, což naznačilo, že si máme sednout na konec pohovky, protože ložnice byla oddělena zástěnou, a podávala nám čaj a koláčky.

Zakrátko Jerry vstal, popřál mně dobrou noc a odešel. Pak mě Šizuko svlékla a uložila do postele.

S Jerrym jsem neměla žádné přesné plány, ale bezpochyby by mě umluvil, kdyby mě zpracovával, natolik se zase znám. Ale oba jsme si byli rozhodně vědomi, že Šizuko tady seděla se složenýma rukama, čekala a naslouchala. Jerry mě dokonce ani nepolíbil na dobrou noc.

Potom, co mě uložila do postele, si Šizuko sama lehla do postele na druhé straně zástěny, vlastně do lůžkovin, co vyndala ze skříně.

Nikdy předtím jsem nebyla pod tak přísným dozorem, dokonce ani v Christchurchu ne. Že by to byla součást nepsané smlouvy?