Friday

XIX

O čtrnáct hodin později jsem byla jen o dvacet pět kilometrů na východ od místa, kde jsem opustila podzemku. Hodinu mi zabral nákup, další hodinu jídlo, přes dvě hodiny jsem strávila v přátelské konsultaci s řemeslníkem, šest hodin božským spánkem a skoro čtyři hodiny opatrným pochodem směrem na východ. Šla jsem podél hraničního plotu, aniž bych se dostala do jeho blízkosti. Ale teď už byl soumrak a já jsem se přiblížila až těsně k plotu a snažila se vypadat jako znuděný opravář.

Pembina je jenom vesnice. Abych vyhledala řemeslníka, musela jsem jet zpátky do Farga místní kabinou. Řemeslník, jakého jsem potřebovala, měl být jako ti z vicksburgské firmy „Umělci, s. r.o.“ Ale takoví podnikatelé si v Impériu nedávají inzeráty. Než jsem ho našla, stálo mě to dost času i peněz, protože jsem musela opatrně podplácet spoustu lidí. Sídlil dole ve městě, blízko hlavního bulváru a Universitní třídy. Ale jeho kancelář nebyla tak nápadná jako jiné běžné obchody. Normálně byste si jí vůbec nevšimli.

Měla jsem na sobě stále ještě bledě modrou neodymovou kombinézu jako v okamžiku, kdy jsem vyskočila ze Skip to M'Lou. Nebyl v tom žádný sentiment, ale zkrátka proto, že jednodílný modrý oblek z hrubé tkaniny se nejvíce podobá mezinárodnímu oblečení pro obě pohlaví, jaké dostanete všude. Sežene se dokonce i na L-5 nebo v Luna City, kde se nosí spíš monokiny. Přidejte k tomu šátek a máte oblečení, jaké si elegantní žena oblékne na nákupy. Vezměte si aktovku a jste váženým obchodníkem. Dejte si na zem před sebe starý klobouk a je to havelok žebráka. Protože se těžko špiní, snadno se vyčistí, nemačká se a téměř nikdy ho nesvlékáte. Je to ideální oblečení pro kurýra, který si nepřeje být moc nápadný, nemá čas nazbyt, ani s sebou netahá žádná zavazadla na oblečení.

K tomuhle obleku jsem si přidala mastnou čepici s připíchnutým odznakem „své“ firmy, ošuntělý opasek se starým, ale solidním nářadím, popruh přes rameno s vázacím drátem a soupravu hořáků na jeho instalaci.

Všechno, co jsem měla na sobě včetně rukavic, bylo značně obnošené. V pravé boční kapse uzavřené zipem jsem měla starou koženou náprsní tašku s doklady na jméno „Hannah Jensenová“ z Moorheadu. Ošuntělý novinový ústřižek říkal, že jsem hlavní vlajkonoš na středoškolských sportovních hrách. Ušpiněná legitimace Červeného kříže uváděla mou krevní skupinu jako 0 Rh+ sub 2 (což doopravdy souhlasí) a připisovala mi k dobru, že jsem obdržela cenu za časté odběry krve. Ale datum ukazovalo, že jsem v posledním půlroce dárcovství trošku zanedbávala.

Další všední drobnosti vypovídaly o Hannah Jensenové víc. Byla dokonce držitelkou Visa karty vydané spořitelnou Moorhead and Loan Company, ale na této položce jsem Šéfovi ušetřila více než tisíc korun. Protože jsem nečekala, že ji použiju, chyběl na ní neviditelný magnetický podpis, bez kterého je kreditní karta jen pouhým kouskem umělé hmoty.

Bylo právě plné světlo a odhadla jsem, že mám maximálně tři hodiny na to, abych se dostala za plot. Protože pak začne pracovat skutečná údržba plotu a já se příliš bála, abych někoho z nich nepotkala. Potom měla Hannah Jensenová zmizet… a možná znovu vyplavat na povrch k večeru před úplným vrcholem akce. Dnes jsem měla přijít na buben. Peníze na hotovosti jsem už utratila. Pravda, stále jsem měla svou kreditní kartu z Impéria, ale jsem mimořádně podezíravá k těm automatickým elektronickým čmuchalům. Třikrát jsem volala Šéfa, pokaždé se stejnou kartou. Nespustila jsem nějaký podprogram, podle kterého mě mohli identifikovat? Zdálo se mi, že jsem stačila okamžitě poté odjet podzemkou…, ale skutečně jsem unikla všem elektronickým pastem? Nevěděla jsem to a nechtěla to zjišťovat. Jednoduše jsem se chtěla dostat za tento plot.

Obcházela jsem kolem a odolávala silnému pokušení zbaběle utéci. Chtěla jsem najít místo, kde bych mohla rozříznout plot, aniž by mě viděli, i přesto, že pozemek byl sežehnut asi padesát metrů na každé straně plotu.

Musela jsem se s tím vyrovnat. Přála jsem si nalézt úsek, oddělený od sežehnutého pásu stromy a křovím, tak jako bývají řady živých plotů v Normandii.

V Minnesotě nejsou normandské řady živých plotů.

V Severní Minnesotě většinou vůbec nejsou stromy. Nebo alespoň ne na tom úseku hranice, kde jsem teď byla. Bedlivě jsem pozorovala kousek plotu a zkoušela jsem si říkat, že široká oblast otevřeného prostoru, kde nikoho nevidíte, je docela dobrá pro to, co chci udělat. Náhle se v dohledu na západě objevil policejní energomobil, křižující pomalu podél plotu. Přátelsky jsem jim zamávala a plahočila jsem se směrem na východ.

Objeli to dokola, vrátili se zpět a usadili se asi padesát metrů ode mne. Otočila jsem se a šla jsem jim naproti. Dorazila jsem k vozu v okamžiku, kdy největší fešák vystoupil, následovaný svým řidičem. Podle jejich uniforem (do prdele!) jsem viděla, že to nejsou příslušníci minnesotské provinční policie, ale té z Impéria.

Fešák mi řekl: „Co tady děláš tak časně?“

Tón jeho hlasu byl agresivní. Odpověděla jsem mu podobně. „Pracovala jsem do té doby, než jste mě vyrušili.“

„Kecáš. Neděláš až do osmi nula nula.“

Odpověděla jsem. „Vzpamatujte se, vazoune. To bylo minulý týden. teď už mám šichty dvě, od nevidím do nevidím. Šichty se mění v poledne, druhá začíná, když už nemůžeš. Prostě od nevidím do nevidím.“

„Nikdo nás na to neupozornil.“

„Chcete, aby vám dispečer osobně napsal dopis? Řekněte mi číslo vašeho služebního odznaku a já mu povím, co jste řekl.“

„Do toho ti nic není. Byl bych raději, kdybys utekla, než abych se na tebe musel dívat.“

„Pokračuj. Mám volno… zatím mi vysvětli, proč nebyl tenhleten úsek udržovaný.“

„Zavři hubu.“ Začali lézt dovnitř.

„Má někdo z vás šluka?“ zeptala jsem se.

Řidič řekl: „Ve službě nehulíme a ty bys taky neměla.“

„Vlezdoprdelko,“ odpověděla jsem vlídně.

Chtěl něco odseknout, ale fešák přibouchl víko a vzlétli přímo nad mou hlavou, takže jsem se musela skrčit. Myslím si, že mě neměli v lásce.

Šla jsem zpátky k plotu, přičemž jsem docházela k názoru, že Hannah Jensenová nebyla žádná dáma. Neměla ale důvod být hrubá na poliše jenom proto, že jsou nepopsatelně vulgární. Dokonce i černé vdovy, vši a hyeny se musí živit, ačkoliv jsem nikdy nevěděla proč.

Usoudila jsem, že moje plány nebyly dobře promyšlené. Šéf by je nikdy neschválil. Rozříznutí plotu za plného denního světla bylo příliš podezřelé. Lepší je najít si úkryt, schovat se až do tmy a potom se sem vrátit zpátky. Nebo strávit noc plánem číslo dvě. Zkontrolovat, zda je možné jít pod plotem, řekou Roseau.

Nebyla jsem takový blázen, abych se rozhodla pro plán číslo dvě. Dolní tok Mississippí byl dost teplý, ale tyhlety severní proudy by studily i mrtvolu. Brr! Jen jako poslední šance.

A teď si vybrat kousek plotu a přesně se rozhodnout, jak ho rozříznout. Potom se pokusit najít nějaké stromy, zahrabat se do hromady listí a počkat do tmy. Předem si promyslet každý pohyb, abyste pak prošli plotem jako čůrek sněhem.

Právě jsem překonávala malý pahorek a ocitla se tváří v tvář jinému údržbáři, hotovému Rabovi. Jsi-li na pochybách, zaútoč. „Co tady proboha děláte, člověče?“

„Jdu kolem plotu. Svého úseku plotu. Co tu děláte vy, sestro?“

„Do boha! Nejsem tvoje sestra. Jsi buď na špatném úseku nebo na špatné šichtě.“

Jen tak tak jsem si všimla, že ten dobře oblečený chlapík má vysílačku. Dobrá, nebudu dlouho sama. Pořád se učím. „Hergot,“ odpověděl. „Podle nového rozvrhu pracuju od soumraku, končím v poledne. Chyba nebude asi ve mně. To sis špatně přečetla rozpis. Raději tam zavolám.“

„Udělej to,“ řekla jsem a šla k němu. Váhal. „Na druhou stranu, možná…“ Neváhala jsem.

Nezabiju každého, kdo má jiný názor, a nerada bych, aby kdokoliv, kdo čte tyto paměti, si myslel něco jiného. Zranila jsem ho jenom lehce, trochu jsem ho uspala. Přiznám se, že to bylo docela rychle.

Vázacím drátem jsem mu svázala ruce i nohy. Kdybych měla nějakou širší náplast, ucpala bych mu ústa. Měla jsem jen dvoucentimetrovou impregnovanou pásku a než abych mu bránila ječet jako když ho na nože berou, přitahoval mě víc plot. Pustila jsem se do toho.

Autogen na opravu plotu ho i rozřízne. Ale já jsem měla ještě lepší. Koupila jsem si ho pod pultem ve Fargu, i když byl určen na jiný druh plotu. Byl to spíš laser, řezající ocel, než acetylénový hořák, na jaký vypadal. V mžiku jsem měla dostatečně velký otvor tak akorát pro Friday. Zastavilo mě zvolání.

„Hej, vezmi mě s sebou!“

Váhala jsem. Vytrvale říkal, že toužil právě tak jako já odejít od těch zatracených poldů. „Rozvaž mě!“

To, co jsem udělala pak, by byla schopná provést jen bláznivá Lotova žena. Chňapla jsem po noži na opasku, rozřízla mu drát na zápěstí a na kotnících. Proskočil otvorem, který jsem prořízla, a začal utíkat. Nečekala jsem na to; abych viděla, jestli projde nebo ne.

Asi půl kilometru ode mne směrem na sever byl řídký remízek stromů. Jako o rekord jsem se vydala tím směrem. Těžký opasek s nářadím mě ohrožoval. Shodila jsem ho, aniž bych zpomalila. Za chvíli jsem smetla z hlavy čepici a Hannah Jensenová se propadla do nenávratna, zatímco autogen, rukavice a dráty na opravu zůstaly v Impériu. Vše, co z ní zbylo, byla náprsní taška, kterou bych jinak zahodila, kdybych tolik nespěchala.

V pohodě jsem se dostala mezi stromy. Vrátila jsem se a našla si místo na pozorování stopy, kterou jsem za sebou zanechala. Měla jsem totiž nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje.

Můj bývalý zajatec byl asi v polovině cesty od plotu ke stromům… a dva energomobily si to mířily rovnou k němu. Ten, který byl blíž, měl na sobě velký javorový list Britské Kanady. Nemohla jsem vidět označení na druhém, protože mířil přímo ke mně, když přelétal mezinárodní hranici.

Vůz britskokanadské policie přistával. Zdálo se, že můj někdejší host kapituluje bez námitek. To bylo rozumné, protože energomobil z Impéria se dotkl země hned poté, přinejmenším dvě stě metrů na území Britské Kanady. Ano, byla to policie Impéria, dost možná vůz, který mě zastavil.

Nejsem odborník na mezinárodní právo. Ale jsem si jistá, že války začínají i pro menší záminky. Zatajila jsem dech a našpicovala uši, jak to jenom šlo, a poslouchala jsem.

Mezi policisty obou států nebyli odborníci na mezinárodní právo. Diskuse byla hlučná, ale nesouvislá. Ti z Impéria požadovali vydání uprchlíka a vyhrožovali, že jinak po něm dál půjdou. Desátník Mountie trval na tom (korektně, jak se mi zdálo), že taková výhrůžka je použitelná pouze v případě zločinců chycených při činu. V tomto případě bylo jediným „zločinem“ proniknutí na území Britské Kanady mimo celnici, což není v pravomoci policie Impéria.

„Odjeďte s tou herkou z území Britské Kanady!“

Poldové z Impéria se ani nepohnuli, což Mountieho naštvalo. Přibouchl víko a do tlampače řekl: „Zatýkám vás pro porušení britskokanadského vzdušného a pozemního prostoru. Vyjděte a vzdejte se. Nepokoušejte se utéct.“

Hned nato vůz poldů z Impéria vzlétnul. Dal se na ústup přes hranici — a pak někam zmizel. Přesně toho chtěl Mountie dosáhnout. Byla jsem velmi potichu, protože teď budou mít čas se mi věnovat.

Nepochybovala jsem, že můj společník na útěku mi splatí svůj dluh. Nehledali mě. Určitě mě viděl utíkat do lesů. Ale je nepravděpodobné, že mě hoši z kanadské jízdní viděli. Rozříznutí plotu bezpochyby rozezvučelo poplašně zařízení na policejních stanicích na obou stranách hranice. Bude to běžné zařízení, které dokonce najde přesně místo narušení plotu.A proto jsem ve svých plánech počítala s tím, že musím jednat rychle.

Ale určit, kolik lidí prošlo plotem, to by byl jiný problém. Nikoliv neřešitelný, ale stálo by to tolik, že by se to jednoduše nevyplatilo. Mohlo se stát, že mě můj bezejmenný společník neprásknul. Nikdo mě nehledal. Časem přiletěl britskokanadský vůz se skupinou opravářů. Viděla jsem je, jak zdvihli opasek s nástroji, který jsem v blízkosti plotu odhodila. Poté, co odjeli, se na straně Impéria ukázala jiná parta řemeslníků. Prohlédli si opravu a odešli.

Byla jsem trochu zvědavá, co se stalo s opaskem s nářadím. Když na to zpětně pomyslím, nevybavuji si, že bych podobný viděla u svého bývalého zajatce v okamžiku, když se vzdával. Usoudila jsem, že si sundal svůj pásek, aby se dostal skrz plot. Otvor byl sotva tak pro Friday. Muselo mu to dát pořádně zabrat.

Rekonstrukce: Britští Kanaďané uviděli jeden opasek na své straně, poldové z Impéria uviděli druhý na své straně. Pokud můj zajatec držel hubu, žádná ze obou stran neměla důvod se domnívat, že otvorem prošel více než jeden dělňas.

Myslím, že to od něj bylo docela slušné. Někteří muži by byli naštvaní, kvůli tomu kousku drátu, kterým jsem ho musela spoutat.

V těch tmavých lesích jsem zůstala až do tmy, celých třináct nudných hodin. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, dokud se nedostanu k Janet (a s trochou štěstí i k Ianovi). Ilegální přistěhovalec pochopitelně netouží po publicitě. Byl to dlouhý den, ale můj duchovní otec mě trénoval, jak překonat hlad, žízeň a nudu, když je nutné zůstat vzhůru, zticha a pozorná.

Vyrazila jsem za úplné tmy. Znala jsem terén tak dobře, jak to jen bylo možné z map, které jsem pozorně prostudovala před necelými dvěma týdny v Janetině domě. Úkol přede mnou nebyl ani složitý, ani těžký: ujít do úsvitu přibližně sto deset kilometrů a nevzbudit sebemenší pozornost.

Cesta byla jednoduchá. Musela jsem jít trochu na východ, abych se dostala k celnici na silnici, vedoucí z Lancasteru v Impériu do La Rochelle v Britské Kanadě. To se dá lehce najít. Jít severně na okraj Winnipegu, dát se vlevo kolem města a vybrat si severojižní cestu k přístavu. Stonewall se sídlem Tormeyových byl pro mě coby kamenem dohodil. To, co se týkalo poslední, nejobtížnější části cesty, jsem neznala jenom z map. Projela jsem ji přece v lehkém kočáře, aniž by mě při tom něco rušilo, když opomenu tlachání přátel.

Právě svítalo, když jsem zahlédla venkovní vrata Tormeyových. Byla jsem unavená, ale jinak v kondici. V průběhu předchozích čtyřiadvaceti hodin jsem rutinně dodržovala rytmus chůze — klus — běh — chůze — klus — běh, jak to bylo nutné. Dá se to vydržet celou noc. Měla jsem dost poraněné nohy a velikou žízeň. Se šťastnou úlevou jsem zazvonila.

A okamžitě jsem uslyšela: „Mluví kapitán Ian Tormey. Zde je záznamník. Tento dům je chráněn bezpečnostní službou winnipegských Werwolfů. Najal jsem si tuto firmu proto, že má dobrou pověst a ne proto, že střílejí od boku. Ve službě jsou horliví, ale při ochraně svých klientů zachovávají diskrétnost. Hovory do tohoto domu nebudou spojovány, ale pošta, která sem dojde, bude odeslána za mnou. Děkuji za poslech.“

Já děkuji tobě, Iane! Sakra, sakra, a zase sakra! Věděla jsem, že po nich nemohu chtít, aby zůstali doma… ale nikdy jsem si nepřipustila myšlenku, že by doma být nemohli. Zase mě to sebralo, ta ztráta novozélandské rodiny, k tomu všemu Šéf zmizel a možná, že je mrtev. Sídlo Tormeyových bylo pro mě „domovem“ a Janet matkou, kterou jsem nikdy neměla.

Přála jsem si, abych byla zpět na farmě Hunterových, zahrnutá dojemnou laskavou péčí a ochranou paní Hunterové. Kéž bych byla ve Vicksburgu a snášela své odcizení dohromady s Georgem.

Mezitím začalo slunce stoupat po své dráze, silnice se brzy začaly zaplňovat a já jsem byla ilegálním vetřelcem, co nemá téměř žádné britskokanadskě dolary. Nutně jsem potřebovala, aby mě nikdo neviděl, nesebral a nevyslýchal, a trpěla jsem závratí z únavy, nedostatku spánku, hladu a žízně.

Ale nemusela jsem se složitě rozhodovat, protože okolnosti mi žádný výběr nedaly. Musela jsem zase do nory jako zvíře, a rychle, než se silnice zaplní dopravou.

V okolí Winnipegu lesy běžně nerostou, ale vzpomněla jsem si na pár hektarů divokého, tmavého porostu. Nacházel se někde vlevo od hlavní silnice, více či méně za sídlem Tormeyových. Byla to hrbolatá půda pod nízkým kopcem, na kterém stavěla Janet. A tak jsem se vydala tímto směrem, přitom jsem potkala jednu dodávku s mlékem, ale žádné další vozidlo.

Hned naproti křovinatému porostu jsem zahnula ze silnice doleva. Půda pod nohama byla velmi hrbolatá, hotová série roklí. Šla jsem „brázdami“, ale brzy jsem se setkala s něčím, co bylo dokonce ještě příjemnější než stromy. Byl to malý potůček, tak úzký, že jsem do něj mohla vstoupit.

Což jsem taky udělala, ale ještě před tím jsem se z něho napila. Byl vůbec čistý? I kdyby byl kontaminovaný, nevěnovala jsem tomu pozornost. Moje „genetická výbava“ mě chrání před většinou infekcí. Voda chutnala zdravě, vypila jsem docela dost a cítila se fyzicky mnohem lépe. Ale bolest v mém srdci neustala.

Šla jsem hlouběji do křovinatého porostu a hledala místo, kde bych se mohla nejenom ukrýt, ale kde bych to mohla risknout a vyspat se. Šest hodin spánku předevčírem se zdálo být příšerně dávno. Problém s úkrytem v divočině, ale přitom v takové blízkostí velkého města, spočívá v tom, že je dost pravděpodobné, že sem přijde trempovat oddíl skautů a šlápne vám do obličeje. A tak jsem se hnala za místem, které by bylo nejenom zalesněné, ale i nepřístupné.

Našla jsem ho. Docela příkrý pruh nahoru po jedné straně průrvy, úplně nepřístupný díky trnitému křoví, které jsem našla po hmatu.

Trnité křoví?

Trvalo mi asi deset minut, než jsem to našla, protože to vypadalo jako holá tvář bludného valounu, zanechaného tu z dob, kdy tuhle zem plenily ledové kry. Ale když jsem se na to podívala zblízka, vůbec to nevypadalo jako malá skála. Ještě déle mi trvalo, než jsem strčila prsty do mezery a vyšplhala se nahoru snadno, i když jsem přitom občas balancovala. Vklouzla jsem rychle dovnitř a nechala to zapadnout zpátky — a v tmavém úkrytu jsem nalezla tato krutá slova: SOUKROMÉ VLASTNICTVÍ — VSTUP ZAKÁZÁN.

Byla jsem docela potichu a přemýšlela. Janet mi řekla, že spínač, který zneškodnil tuhle pekelně nastraženou léčku, byl „ukrytý nedaleko uvnitř“.

Co znamená „nedaleko“? A jak ukrytý?

Byl ukrytý dostatečně dobře jednoduše proto, že samotné místo bylo tmavé jako inkoust, vyjma těch zlověstných září cích písmen. Dalo by se to taky přečíst jako „Zanechte nadějí, kdokoliv vstupujete.“

Friday, vytáhni svůj kapesní autogen, napájený vlastní Shipstoneovou energetickou jednotkou s nízkou životností, a hledej. Ale nechoď příliš daleko!

V pytli, který jsem zanechala na Skip to M'Lou, byl opravdu autogen. Možná, že dokonce svítil a bavil ryby na dně Mississippi. A věděla jsem, že další autogeny byly nahromaděny přímo pod tímto černým tunelem.

A já jsem neměla dokonce ani sirky.

Kdybych měla nějakého skautíka, mohla bych si udělat oheň třením jeho nohou o sebe. Zavři hubu, Friday! Sklouzla jsem dolů na podlahu a trochu si poplakala.

Potom jsem se natáhla na tu tvrdou, studenou, ale pro mě příjemnou a jemnou betonovou podlahu a usnula jsem.