Friday

XXII

Pajaro Sands býval lázeňský přímořský hotel. Je to nic moc místo v Montereyské zátoce mimo dosah nic moc města Watsonville. Watsonville je jedním z těch velkých přístavů světa odkud se exportuje ropa a má šarm studených lívanců bez sirupu. Nejbližší povyražení je v kasinech a oplzlých hotýlcích Carmelu, ve městě asi padesát kilometrů odtud. Já ale nehazarduju a o nájemný sex se nezajímám, i když v Kalifornii jsou k mání exotické kousky. Pár lidí z Šéfova štábu nedalo na Carmel dopustit, přestože tam neexistuje žádné přímé spojení. Protože to je dost daleko, jet tam na koni jinak než na celý víkend by nemělo význam. Pokud jde o vlastnictví energomobilu, je Kalifornie dost liberální, přesto Šéf nespouštěl svůj energomobil jinak než kvůli byznysu.

Proto byly velkým povyražením v Pajaro Sands přírodní atrakce, způsobující jeho rozkvět, a to surfování, písek a slunce. Dokud jsem v tom nezískala zručnost, surfování mne bavilo. Pak už mě nudilo. Chodívala jsem se každý den trochu opalovat, zaplavat si a pokukovala jsem po velkých tankerech napájejících se u ropných mol. S pobavením jsem zjistila, že hlídka na palubě každé lodi se často na mě upřeně dívá dalekohledem.

Nikdo z nás se nenudil, protože jsme měli celodenní službu u terminálů. Lidi si dneska tak zvyknou na počítačovou síť, že snadno zapomenou na to, jakým oknem do světa může být — to se týká i mě samotné. Někdo může absolvovat pouze určitý dílčí kurs užívání terminálu — na placení účtů, na telefonování, na poslech zpravodajských relací — a přitom nevědět nic o jeho dalším mnohonásobném užití. Pokud je předplatitel ochoten platit za služby, pak většinou za něco, co může dělat na terminálu, který je dosažitelný, jak se říká, z postele.

Živá hudba? Mohla bych se napojit na koncert přenášený dnes večer živě z Berkeley. Koncert, hraný před deseti lety v Londýně, je právě tak „živý“ jako tento, uváděný v dnešním programu. Elektrony se o to postarají. Jak se jednou data jakéhokoliv druhu dostanou do sítě, čas se zastaví. Vše, co je nutné, je uloženo tak, že všechna nekonečná bohatství minulosti jsou kdykoli dostupná.

Šéf mě poslal do školy na počítačové terminály a měla jsem mnohem více možností než někdo, kdo měl v minulosti příležitost být studentem v Oxfordu, na Sorbonně či v Heidelbergu.

Za prvé mi nepřipadalo, že chodím do školy. Prvního dne při snídani mi bylo řečeno, abych se hlásila u šéfa knihovny. Byl to starý, otcovsky vypadající dobrák, profesor Perry, kterého jsem prvně potkala v průběhu základních cvičení. Zdálo se, že pospíchá — pochopitelně, protože Šéfova knihovna byla pravděpodobně nejobjemnější a nejsložitější věc, která byla zaslána z Impéria do Pajaro Sands. Než se všechno vytřídí, měl profesor Perry před sebou nepochybně práci na celé týdny — a mezitím jak Šéf očekával, všechno by mělo být naprosto perfektní. Práci komplikovala skutečnost, že Šéf výstředně trval na knihách místo toho, aby všechno bylo na kazetách, mikrofiších a disketách.

Když jsem se mu hlásila Perry ustrašeně vzhlédla pak pohledem zajel ke konzoli nad jedním rohem. „Slečno Friday, proč se neposadíte támhle?“

„Co mám dělat?“

„Cože? Těžko říct. Bezpochyby si o tom ještě popovídáme. Hm mám teď strašně práce a navíc hrozně málo lidí. A co takhle se seznámit s vybavením tak, že budete studovat něco, co sama chcete?“

Nebylo tu žádné kdovíjaké vybavení, s výjimkou zvláštních kláves umožňujících přímý vstup do několika velkých knihoven jako třeba na Harvard, do Washingtonovy knihovny (Spojené Atlantické) a do Britského muzea bez toho, že bylo nutné kontaktovat živé lidi nebo použít běžnou síť— plus unikátní zdroj pro vstup do Šéfovy knihovny umístěné vlastně hned vedle mé místnosti. Mohla jsem si pročítat jeho „papírové“ knihy a nebo když jsem chtěla, na obrazovce terminálu jsem si mohla obracet stránky pomocí klávesnice a nemusela si vytáhnout jediný svazek z dusíkem chráněného prostředí knihovny.

Toho rána jsem rychlým listováním procházela seznam knih Universitní knihovny v Tulane (jedné z nejlepších v Texasu) a hledala jsem něco o historii Old Vicksburgu, když jsem náhodou narazila na odkaz o spektrálních typech hvězd a zjistila jsem, že mě to chytilo. Nevybavuji si, proč tam byl takový odkaz, ale ty se objevují z nejnepravděpodobnějších důvodů.

Ještě jsem pořád četla o vývoji hvězd, když mi Perry navrhl, abychom se šli naobědvat.

Šli jsme, ale nejdřív jsem si udělala pár poznámek k matematickým disciplínám, které jsem chtěla studovat. Astrofyzika je fascinující — ale musí se s ní mluvit jejím jazykem.

To odpoledne jsem se vrátila k Old Vicksburgu a pod čarou byla poznámka o Show Boat, muzikálu týkající se té éry — a pak jsem strávila zbytek dne prohlížením a posloucháním muzikálů z Broadwaye z doby těch šťastných dní, než se Severoamerická federace rozpadla na kousky. To nemůžou psát hudbu jako tu dnešní? Tihle lidé ale museli být legrační. Proto jsem si to určitě přehrála — přehrála jsem si Show Boat, The Student Prince a My Fair Lady jedno po druhém a přišlo mi zbytečné si pouštět ještě něco dalšího. Tak tohle že se chystá do škol?

Další den jsem se rozhodla pustit se do seriózního studia odborných předmětů, ve kterých jsem byla slabá, protože jsem jasně cítila, že je mí vychovatelé (ať už to bude kdokoliv) zařadí do mých osnov, a to pak nebudu mít čas už vůbec na své vlastní zájmy. Už dřívější výcvik v Šéfově partě mě naučil, že den by měl mít dvacet šest hodin. Ale u snídaně se mě přítelkyně Anna zeptala: „Friday, co mi můžeš říct o vlivu Ludvíka XI. na francouzskou lyrickou poezii?“

Mrkla jsem na ni. „To mě zkoušíš? Ludvík XI., to mi zní asi jako sejra. Jediná francouzská báseň, kterou si mohu vybavit, je 'Mademoiselle z Armentieres'. Jestli ti to ovšem stačí.“

„Profesor Perry říkal, že jsi člověk, kterého se můžu zeptat.“

„Tahal tě za nohu.“ Když jsem přišla do knihovny, papá Perry vzhlédl od své konzole. Řekla jsem: „Dobré ráno, prý jste Anně říkal, aby se mne zeptala na vliv Ludvíka.XI. na francouzské verše.“

„Ano, ano, jistě. Nevadilo by ti, kdybys mě teď nezatěžovala? Tenhle kousek programování je velmi choulostivý.“ Pohlédl zpět a vyřadil mě ze svého světa.

Zničená a naštvaná jsem se napíchla na Ludvíka XI. Za dvě hodiny jsem si vyšla na vzduch. Nedozvěděla jsem se nic o poezii — dokonce jsem ani nemohla říct, jestli Král Pavouk rýmoval „ton con“ se „c'est bon“ anebo jestli dokonce byl mecenášem umění. Dozvěděla jsem se ale hodně o politice v patnáctém století. Násilí. Dělala jsem to vlastně jen útržkovitě, ale byla jsem u vytržení jako Alenka v říši divů.

Zbytek dne jsem strávila napojená na francouzskou lyrickou poezii od roku 1450. Spadla jsem do pěkné bryndy. Francouzština se hodí pro lyrickou poezii mnohem více než angličtina — to chápe Edgar Allan Poe, který z malé zvukomalebnosti angličtiny důsledně vymačkal všechnu její krásu. Němčina se nehodí k lyrice, takže překlady vám znějí v uších sladčeji než německé originály. Tohle není chyba Goetha nebo Heineho; je to nedostatek odporného jazyka. Španělština je tak muzikální, že „práškové mýdlo“ ve španělštině je pro ucho lahodnější než nejlepší volný verš v angličtině. Španělština je tak nádherná, že spousta básní v ní zní nejlépe, i když posluchač nerozumí jejímu významu.

Nikdy jsem nezjistila, jaký vliv, pokud nějaký vůbec existoval, měl Ludvík XI. na poezii.

Jednoho rána jsem našla „svou“ konzoli obsazenou. Pohlédla jsem tázavě na šéfa knihovny. Zase vypadal zničeně. „Ano, ano je tu dnes nabito. Hm, slečno Friday, nepoužívala byste počítač ve vašem pokoji? Má stejné přídavné možnosti a pokud budete potřebovat se mnou něco konzultovat, klidně přepněte na místní sedmičku a na váš podpisový kód a já budu instruovat počítač, aby vás upřednostňoval. Spokojena?“

„Úplně.“ Souhlasila jsem. Měla jsem ráda příjemnou útulnost studovny, ale ve svém vlastním pokoji jsem si mohla odložit oblečení bez pocitu, že mě papá Perry otravuje. „Co bych měla dneska studovat?“

„Bože. To neexistuje nějaká věc, která vás zajímá a zaslouží si další výzkum? A nemám rád, když někdo ruší muže číslo jedna.“

Šla jsem do svého pokoje a pokračovala ve studiu francouzské historie od Ludvíka XI. a ta mě zavedla do nových kolonií za Atlantik, do ekonomie a přivedla mě k Adamu Smithovi a odtud k politickým vědám. Uzavřela jsem to tím, že i Aristoteles měl své dobré dny, ale že Platon byl domýšlivý podvodník a to vedlo k trojímu zvolání jídelnou týkající se večerního přídělu jídla a následovala.Goldina hrozba, že mě přitáhne dolů za pačesy.

Seběhla jsem dolů, bosá a ještě si zapínající zip na kombinéze. Anna se ptala, co jsem dělala tak naléhavého, že zapomenu na jídlo. „Většinou samé věci, které bys od Friday nečekala.“ Ona, Goldie, a já jsme obvykle jedly spolu, s mužskou společností i bez ní — starousedlíci ve vedení byly klubisti, bratrstva, prostě hlučné splolečnosti, ale asi dva tucty z nich byly mí přátelé z kategorie „přátelé na polibek“.

„Proper můj mozek,“ řekla jsem, „probírej například největší světové autority.“

„A autority v čem?“ zeptala se Goldie.

„V čemkoli. Ptej se. Na jednoduché otázky odpovídám hned, na složitější zítra.“

„Zkus to,“ řekla Anna. „Kolik andělů se vejde na špičku jehly?“

„Tak ta je jednoduchá. Změř andělské prdele. Změř špičku jehly. Poděl A lomeno B. Číselná odpověď je jasná. Úloha pro studentíka.“

„Podivuhodně chytré. Jak zní potlesk jednorukého?“

„Ještě lehčí. Pomocí nejbližšího terminálu zapni magnetofon. Zatleskej jednou rukou. A přehraj si výsledek.“

„Vyzkoušej ji ty, Goldie. Vždyť už jí maso.“

„Kolik obyvatel má San Jose?“

„Ouha, tohle je těžké. Zítra podám zprávu.“

Tohle pohrávání pokračovalo více než měsíc, než mi v hlavě uvízla skutečnost, že mne někdo (Šéf, pochopitelně) fakticky zkoušel donutit, abych se stala 'Největší světovou osobnosti' já sama.

Kdysi skutečně existoval člověk známý jako „největší světová osobnost“. Narazila jsem na něho, když jsem se snažila protlouct se jednou z řady těch hloupých otázek, které ke mně přicházely z jakýchsi pitomých zdrojů. Takové jako například: Nastav svůj počítač na „research“. Napoj se na klíčová slova jdoucí postupně v pořadí „kultura Severní Ameriky“, „anglicky mluvící“, „polovina 20. století“, „komici“, „největší světová autorita“. Odpověď, kterou můžeš očekávat, je „profesor Irwin Corey.“ A poznáte jeho každodenní nadčasový humor.

Mezitím jsem byla vykrmována jako štrasburgská husa. Nicméně to bylo šťastné období. Často, i když zase ne tak moc, mě zval jeden z mých opravdových přátel sdílet s ním postel. Nevybavuji si, že bych to někdy přijala. Schůzky se obyčejně domlouvaly během odpoledního slunění. Ale protože ve vedení byl každý tak civilizovaný — byli sladcí skrz naskrz — bylo možné odpovědět, „Sorry, Terence si řekl první. Snad zítra? Ne? Oukej, takže snad někdy brzy“ — a nemít přitom výčitky.

Jeden pomaleji chápající z S-skupiny, ke které jsem patřívala, mi prozradil, že mezi muži o tom existovala nějaká dohoda, jejíž obsah mi ale nevysvětlili.

Pitomých otázek přibývalo. Právě jsem si myslela, že se seznamuji s podrobnostmi týkající se keramiky dynastie Ming, když se na mém terminálu objevila zprávička, že někdo z personálu chce znát vztah mezi mužskými vousy, ženskými sukněmi a cenou zlata. Přestala jsem být zvědavá na tyhle hlouposti. Co se týče Šéfa, může se dít leccos, ale tohle se mi zdálo superpitomé. Proč by měl nějaký takový vztah existovat? Mužské vousy mne nezajímaly; lechtají a často jsou špinavé. Co se týče ženských sukní, věděla jsem o nich ještě méně. Prakticky nikdy jsem je nenosila. Dámské kostýmy mohou být hezoučké, ale jsou při cestování nepraktické a už třikrát nebo čtyřikrát jsem se v nich mohla málem zabít — a když jsem doma, co je špatného na tom, být jen tak? Pokud to místní zvyky dovolí.

Ale já jsem se naučila neignorovat otázky jenom proto, že jsou to zřejmé nesmysly. Pustila jsem se do toho tak, že jsem si vyvolala veškerá data, která jsem mohla, včetně připojení nejnepravděpodobnějších asociačních řetězců. Pak jsem řekla počítači, aby shrnul podle kategorií do tabulek všechny získané údaje.

Ksakru, stejně jsem nezačala nacházet žádné spojení! Protože jsem měla k dispozici dost údajů, bylo mi jasné, že jediný způsob, jak bych je mohla všechny vidět, je příkaz počítači, aby nakreslil a zobrazil trojrozměrný graf — a ten vypadal tak slibně, že jsem počítači dala příkaz, aby ho převedl do holografické formy a v barvě. Nádherné! Nevěděla jsem, proč tyto tři proměnné spolu pasovaly, ale bylo to tak. Strávila jsem zbytek toho dne změnami škál, X proti Y proti Z v různých kombinacích — zvětšováním, zmenšováním, otáčením, hledáním vedlejších cyklických vztahů vedle zřejmých vztahů celkových… a zaznamenala jsem dvojitý sinusoidální hrb, který se udržoval v obraze, jak jsem otáčela holografickým obrazem — a najednou, sama nevím proč, jsem se rozhodla odečíst od něho křivku dvojité slunečné skvrny.

Heuréka! Stejně přesné a jisté jako váza éry Ming! Před večeři jsem měla rovnici, právě na jeden řádek, obsahující všechna ta pitomá data. Dalších pět dní jsem strávila protahováním se u terminálu, pak jsem se napojila na personálního šéfa a nahrála tam jednořádkovou rovnici, plus definice proměnných. Nepřidala jsem žádný komentář, žádnou diskusi. Chtěla jsem donutit vtipálka bez tváře, aby mne požádal o názor.

Zpátky jsem dostala stejnou odpověď — žádnou.

Téměř celý den jsem si pohrávala, čekala jsem a zkoušela jsem si sama, jak bych mohla znovu dostat skupinový obraz z jakéhokoliv roku, ačkoli jsem si prohlížela pouze mužské tváře a ženské nohy, udělat bližší odhad pohybu ceny zlata (dolů nebo nahoru), časový údaj vztažený k cyklu dvojitých slunečních skvrn a — zkrátka co nejpřekvapivěji odhadnout, zda se tím politická scéna rozpadala nebo konsolidovala.

Můj terminál zašuměl. Žádná tvář. Žádné poklepání po zádech. Jenom se objevila výzva: „Operativci vyžadují okamžitou hlubokou analýzu pravděpodobnosti, zda epidemie moru v šestém, čtrnáctém a sedmnáctém století byly výsledkem politického spiknutí.“

Fíí! Už jsem viděla ledacos, ale to tady ještě nebylo.

No, tak dobrá. Otázka to byla dost složitá. Než bych ji prostudovala, byla bych možná dost dlouho sama. Ale pasovala mi; možnosti hlavního počítače, který byl začleněn do celosvětové výzkumné sítě, mne přitahovaly. Cítila jsem se jako dávný mořeplavec před vyplutím.

Začala jsem se sestavováním seznamu řady možných subjektů získaných volnou asociací: mor, epidemiologie, blechy, krysy, Daniel Defoe, Isaac Newton, spiknutí, Guy Fawkes, osvícenci starodávné rituály, svobodní zednáři, Kennedy, Oswald, John Wilkes Booth, Pearl Harbor, přívrženci hnutí za mužská práva, španělská chřipka, regulace škůdců atd.

Za tři dny byl můj seznam možných příbuzných subjektů desetkrát delší.

Za týden jsem už věděla, že lidský život není dostatečně dlouhý na to, abych prostudovala do hloubky celý seznam. Ale bylo mi řečeno, ať se do toho okamžitě pustím, takže jsem s tím začala. Ale o příkazu „okamžitě“ jsem si myslela své. Klidně bych svědomitě studovala minimálně padesát hodin za týden, ale kdy a jak bych si určila sama a bez jakéhokoli biflování a tvrdého donucování. Nikdo ale nepřišel, aby mi vysvětlil, proč bych měla pracovat více nebo nějak jinak. Tak přešlo několik týdnu.

Uprostřed noci mě vzbudil terminál — předběhl budík, který jsem jako obvykle vypnula, než jsem šla spát (sama, a nevybavuji si proč). Ospale jsem odpověděla. „Dobrá, dobrá! Tak mluv, nějak bude.“

Žádný obraz. Jen Šéfův hlas řekl, „Friday, kdy se objeví příští velká epidemie černého moru?“

Odpověděla jsem, „Za tři roky. V dubnu. Začne v Bombaji a rozšíří se najednou po celém světě. Opustí planetu při prvním možném transportu!“

„Díky. Dobrou noc.“

Položila jsem si hlavu na polštář a odebrala se zpátky do svých snů.

Jako obvykle jsem vstávala v sedm nula nula a zatímco jsem se dostávala do použitelného stavu přemýšlela jsem o tom, jestli jsem skutečně slyšela v noci Šéfův hlas a jestli jsem mu skutečně dala tu absurdní odpověď.

Takže, Friday, nabij kanón a otevři třináctou komnatu. Napojila jsem se na „lokální jedničku“. „Tady je Friday, Šéfe. Co týče toho, co jsem vám řekla v noci, tak předstírám šílenství.“

„Nesmysl. Stav se v deset patnáct.“

Byla jsem naštvaná, že mám trávit příští tři hodiny čekáním na ortel. Ale byla jsem hluboce přesvědčena, že nikdo by neměl opustit tento svět, ani v případě jeho konce, bez vydatné snídaně… a svoje rozhodnutí jsem hned realizovala, protože speciálně to ráno byly čerstvé fíky se smetanou, haše z hovězí konzervy se ztracenými vejci, anglické vdolečky s pomerančovou marmeládou. Čerstvé mléko. Káva z kolumbijských velehor. To mi tak zvedlo náladu, že jsem strávila hodinu hledáním matematického vztahu mezi historií moru a datem, které jsem prorokovala svou spánkem zamlženou myslí. Nenašla jsem ho, ale začínal se rýsovat nějaký tvar křivky, když mě terminál varoval, že ho do tří minut zničím.

Ostříhat si vlasy a vyholit si krk na popravu jsem už nestihla, ale přesto jsem byla připravena na nejhorší. Vydala Visem se na kobereček. „Friday se hlásí, pane.“

„Posaď se. Proč Bombaj? Já bych myslel, že Kalkata by mohla být pravděpodobnější centrum.“

„To by možná mohlo mít něco společného s dlouhodobými předpověďmi počasí a monzuny. Blechy nemohou přežít horké, suché počasí. Osmdesát procent biomasy blešího těla je voda a když obsah vody klesne pod šedesát, blecha umírá. Takže horké a suché počasí zastaví epidemii. Ale, Šéfe, celá ta věc je nesmysl. Vzbudil jste mne uprostřed noci a pitomě se mě zeptal a já vám stejně pitomě odpověděla, aniž se fakticky probudila. Pravděpodobně jsem to vypálila ze snu. Já už mám z Černé smrti noční můry. Epidemie, která začala v Bombaji v roce 1896, byla opravdu strašlivá.“

„Nebyla tak hrozná jako její hongkongská fáze o tři roky později. Friday, analytická sekce operačního oddělení tvrdí, že další epidemie moru nezačne dřív než o rok později, než jsi předpověděla. A ne v Bombaji, ale v Jakartě a v Ho Či Minově městě.

„To je absurdní!“ Náhle jsem se zastavila. „Omlouvám se, pane, vsadím se, že už mám zase noční můru. Šéfe, nemůžu studovat něco příjemnějšího než blechy a krysy a černý mor? Ničí mi to spaní.“

„Můžeš. Stejně jsi studiem moru…“

„Huráá!“

„…nedosáhla nic jiného, než že sis pouze rozšířila svou intelektuálskou zvědavost, která způsobuje, že už v tom máš jasno. Tu věc teď dostane operační. Ale další akce bude vycházet z tvé předpovědi, a nikoliv z té matematických analytiků.“

„Musím to zopakovat. Má předpověď je nesmysl.“

„Friday, tvou největší slabinou je, že nevěříš své pravdě. Nevypadali bychom blbě, kdybychom záviseli na profesionálních analyticích a neštěstí nastalo o rok dříve, jak jsi předpověděla? Katastrofa. Ale začít s ochrannými opatřeními o rok dřív nemůže být na škodu.“

„A chystáme se to zastavit?“ Lidé bojují s krysami a blechami od nepaměti. Tak dlouho, že krysy a blechy jsou stále krok před námi.

„Nebesa, ne. Ale za prvé, nepodepíšu smlouvu, kterou nemohu splnit; tahle je přesně taková. Za druhé, takový úkol by pro tuhle organizaci byl příliš velké sousto. Za třetí, z přísně lidského hlediska, jakýkoli pokus zastavit procesy, jimiž se přelidněná města sama regulují, není laskavost. Mor je odporná smrt, ale rychlá. Vyhladovění je taky hnusná smrt… ale velmi pomalá.“

Šéf udělal grimasu a pak pokračoval. „Tahle organizace bude mít sama co dělat s kontrolou bakterie Pasteurella pestis, zvláště potom, co opustila tuto planetu. Jak bychom zvládli ještě tohle? Jen mi odpověz.“

Směšné! Každé ministerstvo zdravotnictví by mělo tváří tvář takovéto otázce ustavit studijní tým soutěžící o modrou stuhu prvenství, trvat na dostatečném výzkumném fondu, plánu, na rozumném čase — pěti nebo více let — na řádný vědecký výzkum. Odpověděla jsem okamžitě. „Vyhodit je do povětří.“

„Co, osady ve vesmíru? To vypadá na drastické řešení.“

„Ne, blechy přece. Ve světových válkách dvacátého století kdosi objevil, že je možné vybít blechy a vši tím, že je vezmete do velké výšky. Explodují, úplně je to roztrhá. Asi v pěti kilometrech, jak si vybavuji, ale dá se to ověřit pokusem. Přemýšlela jsem o tom, protože jsem si všimla, že Beanstalk na Mount Kenya je nad kritickou výškou — a dneska prakticky všechen vesmírný provoz začíná na Beanstalku. Pak je tu jednoduchá metoda tepla a sucha — funguje, ale ne tak rychle. Ale klíč k tomu, Šéfe, je nepřipustit absolutně žádnou výjimku. Jenom jediný případ diplomatické imunity nebo jedna důležitá osoba by narušily zaběhnutý systém a máte to. Jeden pejsek. Jeden pískomil. Jedna lodní zásilka laboratorních myší. Kdyby to nabralo plicní formu, L-5 by bylo za týden město duchů. Nebo Luna City.“

„Kdybych pro tebe neměl další práci, nechal bych tě na tom vyřádit. A co krysy?“

„Nechci další práci, mám toho už takhle dost. Šéfe, zabít krysu není problém. Nacpete ji do pytle. Mlátíte sekerou do pytle. Pak ji zastřelíte. Pak ji utopíte. Zapálíte pytel. Mezitím její kámoška vrhla další mláďata a máte teď namísto jedné celý tucet krys. Šéfe, jediné, co jsme vždycky byli schopni s krysami podniknout, je bojovat s nimi nerozhodně. Nikdy nezvítězíme. A pokud toho na chvíli necháme, krysy zase budou mít náskok.“ Dodala jsem kysele. „Myslím, že jsme dvojky.“ Tenhle problém moru mne ničil.

„Vysvětli mi to.“

„Když to Homo sapiens udělá — a on se neustále snaží vybít sám sebe — jsou tu krysy, které jsou připraveny zaujmout jeho místo.“

„Kecy. Nesmysl vypadlý ze změklého mozku. Friday, jsi ustrašená, že by lidstvo mělo vymřít. Celé generace jsme měli prostředky spáchat racionální sebevraždu a tyto prostředky byly a jsou nadále v řadě rukou. Ale neudělali jsme to. Za druhé, aby nás krysy nahradily, musely by jim narůst abnormálně větší lebky, muselo by se jim vyvinout k tomu odpovídající tělo, musely by se naučit chodit po dvou, musely by jim přeměnit přední tlapy na jemné manipulační orgány a narůst více šedé kůry mozkové, aby tohle všechno mohly řídit. Aby jiné plemeno nahradilo člověka, musí se stát opět člověkem. Zapomeň na to. Ještě než opustíš tenhle námět, jaké závěry jsi dosáhla, co se týče teorie spiknutí?“

„Ta představa je hloupost. Specifikoval jste šesté, čtrnácté a sedmnácté století… a to znamená plachetnice nebo karavany a žádné znalosti bakteriologie. Tak tady máme zlověstného dr. Fu Manchu se svými úkryty; ve kterých odchoval milion krys, zamořených blechami. To je snadné. Krysy a blechy jsou infikovány bacilem — což je dokonce možné i bez teorie. Ale jak se strefit do cílového města? Lodí? Za pár dní milion krys pojde a tak by zbývala posádka. Dokonce ještě těžší je to udělat po souši. Vytvořit takovou konspirační práci v té době by vyžadovalo moderní vědu a pořádný stroj času. Šéfe, kdo vymyslel tuhle pitomou otázku?“

„Já.“

„Myslela jsem si, že to popoháníte vy. Proč?“

„Přinutilo tě to prostudovat problém do mnohem větší hloubky, než bys byla jinak ochotna, že ano?“

„Úúh… Strávila jsem mnohem více času studiem odpovídající politické historie než studiem nemoci samotné. Asi ano.“

„To víš, že ano.“

„Jasně, že ano. Šéfe, o žádném jiném zvířeti neexistuje tak dobrá dokumentace. Ale někdy to bývá tak dobře zdokumentováno, až si fakta navzájem odporují. Ale když se takové spiknutí odehrálo dávno před námi, o generaci nebo více, není možné se dobrat pravdy. Slyšel jste o muži jménem John F. Kennedy?“

„Ano. Šéf státu v polovině dvacátého století ve federaci, která zaujímala plochu mezi Kanadou — Britskou Kanadou a Qeubecem — a Mexickým královstvím. Byl zavražděn.“

„Jo, to je ten muž. Zabitý před stovkami svědků a každá maličkost byla před, během a poté důkladně zdokumentována. A celá tahle hora důkazů dochází k jedinému závěru: nikdo neví, kdo na něho střílel, kolik jich střílelo; kolikrát na něho stříleli, kdo to udělal, proč to udělal a kdo byl zapleten do spiknutí, pokud to spiknutí vůbec bylo. Dokonce nemůžeme říci, jestli scénář vraždy byl zahraniční nebo domácí. Šéfe, pokud není možné rozmotat takový zřejmý a tak důkladně prozkoumaný případ, jaká je šance do detailu poznat spiknutí proti Gaiu Juliu Ceasarovi? A co Guy Fawkes a londýnský parlament r. 1605? Po pravdě řečeno, někteří lidé, kteří se považují za špičkové spisovatele, nalézají v historických knihách jenom oficiální verze. A ty obvykle nejsou méně poctivé než autobiografie.“

„Friday, autobiografie je obvykle poctivá.“

„Che! Šéfe, a jinak to myslíte všechno vážně?“

„Tak to taky je. Životopis je obvykle poctivý, ale nikdy není pravdivý.“

„Uniká mi smysl.“

„Přemýšlej o tom, Friday, nemůžu s tebou trávit dneska tolik času. Vykládáš toho příliš moc a přeskakuješ z jednoho do druhého. Když mluvím, drž jazyk na uzdě. Stárneš. Tvoje reflexy jsou bezpochyby maličko pomalejší. Nebudu zase riskovat, že v terénu…“

„Já si nestěžuju.“

„Zmlkni. Nesmíš být jak korouhvička na věži. Měla bys trávit méně času za stolem a více cvičit. Jednoho dne ti tvoje zdokonalené reflexy zase zachrání život. A možná i životy jiných. Mezitím si můžeš rozmyslet, jak si budeš muset utvářet svůj život bez cizí pomoci. Měla bys odejít z téhle planety; tady už pro tebe nic není. Balkanizací Severní Ameriky skončila poslední šance na odvrácení rozpadu renesanční civilizace. Tak bys měla přemýšlet o možnostech na jiných planetách. Nejenom ve sluneční soustavě, ale i kdekoliv jinde — od planet 'nesmírně primitivních až po dokonale vyvinuté. Zjisti si cenu a výhody cestování ke každé z nich. Budeš potřebovat peníze. Chceš, aby moji agenti dali dohromady peníze, o které tě podvedli na Novém Zélandě?“

„Jak to víte, že mě ošidili?“

„Ale jdi! Nejsme už děti.“

„Úh, smím si to rozmyslet?“

„Ano. Co se týče tvého přesídlení, doporučuji ti, aby ses nestěhovala na planetu Olympu. Jinak nemám žádnou jinou konkrétní představu, než se někam přestěhovat. Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že můžu změnit tenhle svět. Teď už si to delší dobu nemyslím, ale z citových důvodů musím pokračovat v akci. Ale ty jsi mladá a díky svému unikátnímu genetickému původu nemáš na tuhle planetu a na tuhle část lidstva žádné velké citové vazby. Dokud ze sebe nesetřeseš své sentimentální vazby na Nový Zéland, nemá cenu se o tom zmiňovat.“

„Nesetřásala jsem to. Nakopali mě do prdele.“

„Dobrá. Zatímco se budeš rozhodovat, podívej se na Benjamina Franklina, a pak mi řekni — ne, zeptej se sama sebe, zda jsi za svůj rozmar nezaplatila příliš mnoho. Už je toho dost. Mám pro tebe dvě pověření: prostuduj koncern Shipstone, včetně jeho propojení ven. Za druhé, příště, až tě uvidím, chci, abys mi řekla přesně, jak rozpoznat nakaženou kulturu. To je vše.“

Šéf se začal věnovat svému počítači, takže jsem se zvedla. Ale nechtěla jsem se smířit s tak strohým propuštěním, protože jsem neměla žádnou možnost se ho zeptat na pár důležitých věcí. „Šéfe. Nemám žádné jiné povinnosti? Jenom tu náhodnou studii, která nikam nevede?“

„Někam vede. Ano, máš povinnosti. Za prvé, studovat. Za druhé, když jsi o půlnoci vzbuzena — nebo zastavena na chodbě — odpovídat na pitomé otázky.“

„Jenom tohle?“

„Co chceš? Anděle a trumpety?“

„Hm… jak mám říkat tomu, co dělám? Kdysi jsem byla kurýr. Co jsem teď? Dvorní šašek?“

„Friday, rozvíjíš si byrokratické myšlení. 'Co dělám?' Dobrá. Jsi intuitivní analytička, odpovědná pouze mně. Ale tohle povolání přináší s sebou i zákaz. Máš zakázáno diskutovat s jakýmkoliv členem analytické sekce o čemkoli vážnějším než jsou karty. Spi s nimi, pokud chceš — vím, že to děláš, ve dvou případech — ale omez svou konverzaci pouze na nejnutnější banality.“

„Šéfe, přála bych si, abyste trávil pod mou postelí méně času.“

„Je to v zájmu ochrany organizace. Friday, jseš si dobře vědoma, že dnešní nepřítomnost Očí a Uší znamená jenom to, že nejsou vidět. Můžeš si být jistá, že pokud jde o ochranu organizace, nemám na tom nejmenší vinu.“

„Bezesporu jste bez viny. Šéfe, odpovězte mi ještě na jednu otázku. Kdo stojí za Krvavým čtvrtkem? Třetí vlna byla naprosté fiasko. Bude i čtvrtá? Jak to s tím vším vlastně je?“

„Zkus na to přijít sama. Kdybych ti to řekl, neuvěříš mi. A nějak jednoduše ti to říct nemůžu. Prostuduj si to pořádně a někdy v noci — až budeš spát sama — se tě zeptám. Odpovíš a pak to teprve budeš doopravdy vědět.“

„Proboha. A už víte, kdy budu spát sama?“

„Už jo.“ Dodal: „Odchod,“ a odvrátil se.