Friday

IX

Za chvíli přestal působit volný pád a pocítili jsme neuvěřitelně vzrušující nadzvukový klouzavý let. Počítač pracoval víc než dobře a tlumil prudké nárazy. Ale přesto jsme vnímali chvění zubů — po rušné noci jsem byla citlivá všude.

Zvukovou bariéru jsme proletěli velmi ostře. Potom jsme nějakou dobu letěli rychlostí nižší než zvuk. Neobešlo se to bez ječení. Pak jsme přistáli a zpětné pohyby přestaly… a hned na to jsme stáli. Zhluboka jsem si oddechla. I když mám semibalistiku ráda, přiznám se, že nedokážu odpočívat při přistávání, dokud úplně nezastavíme.

Rychlovýtahem jsme vyletěli ze Severního ostrova ve čtvrtek v poledne, takže do Winnipegu jsme dorazili o čtyřicet minut později, ale předcházejícího dne, tedy ve středu v podvečer. Přesněji v 19.40. Nesvalujte to na mě a radši se podívejte na mapu. Je to jedno časové pásmo.

Opět jsem v klidu počkala a ven vyšla jako poslední cestující. Náš kapitán mi znova nesl zavazadlo, ale teď mě doprovázel s lhostejností starého přítele. A to mi dělalo strašně dobře. Vzal mě bočními dveřmi a pak zavedl k přepážce Clo, zdravotnická a veterinární kontrola, přistěhovalectví a otevřel svůj letecký vak jako první.

Úředník se vůbec ničeho ani nedotkl. „Čau, kapitáne, co dneska pašuješ?“

„Jako obvykle. Diamanty z černého trhu. Průmyslová tajemství. Celý arzenál všech možných zbraní. Drogy.“

„To je všechno? To nestojí za řeč. Navíc už to prošlo clem.“ Načmáral na Ianovo zavazadlo něco křídou. „Patří k tobě?“

„Nikdy jsem ji neviděl.“

„Já být squaw Injun,“ tvrdila jsem. „Bílý pán mi slíbit hodně ohnivá voda. Bílý pán nedodržet slib.“

„To bych řekl. Budeš tady dlouho?“

„Žiji v Impériu. Jsem na tranzitu, možná že zůstanu přes noc. Projížděla jsem tady před měsícem při cestě na Nový Zéland. Tady je můj pas.“

Mrknul do něj, orazítkoval a označil křídou moje zavazadlo, aniž by ho otevřel.

„Kdyby ses rozhodla zůstat tu o trochu déle, koupím ti ohnivou vodou. Ale nespoléhej na kapitána Tormeye.“ Vyšli jsme ven.

Hned za přepážkou Ian postavil obě naše zavazadla na zem a vyzdvihl do vzduchu nějakou ženu za oba lokty. Svědčilo to o jeho skvělé fyzické kondici, protože byla jen o deset centimetrů nižší než on. Vášnivě ji políbil a vtlačil dovnitř. „Jan, tohle je Marja.“

Když měl Ian takovýhle kus doma, proč se trápil s mou maličkostí? Bezpochyby proto, že jsem byla tam, kde ona ne. Ale teď je tady. Vážená dámo, uhodila jsem hřebíček na hlavičku?

Janet mně dala pusu a hned jsem se cítila lépe. Když si mě prohlížela, držela mě za obě ruce. „Nevidím to. Nenechala jsi to náhodou v lodi?“

„A co jako? Vezu jen tenhleten vak. Zavazadla mám v tranzitním celním uzávěru.“

„Ne, drahoušku, jde o tvou svatozář. Betty říkala, že mám čekat ženu se svatozáří.“

Uvažovala jsem o tom. „Jseš si jistá, že říkala svatozář?“

„No, no dobře… říkala, že jsi anděl. Možná, že jsem si sama z toho vyvodila takový závěr.“

„To je docela možné. Nemyslím si, že bych na sobě měla minulou noc právě svatozář. Ale těžko ji můžu vozit s sebou, když jsem pořád na cestách.“

Kapitán Ian řekl: „To je pravda. Minulou noc jediné, co měla na sobě, byla právě ta svatozář. A hodně velká. Zlatíčko, je mi protivné ti o tom říkat, ale Betty na nás měla hrozně špatný vliv. Moc špatný.“

„Nebesa! To abychom snad šli rovnou na mši. Půjdeme, Marjo? Naše farnost pořádá hostinu. Čaj a pečivo a večeře s tancovačkou. Celá farnost se tam za tebe pomodlí.“

„Podle rozkazu, Janet.“ Musela jsem s tím souhlasit? Nevěděla jsem, jak se na takové hostině chovat.

„Janet, asi bude lepší, když ji vezmeme domů a pomodlíme se za ni. Nejsem si jistý, zda je Marja zvyklá se veřejně zpovídat ze svých hříchů.“

„Marjo, nebylo by to tak lepší?“

„Myslím, že ano.“

„Tak to tak uděláme. Iane, zavoláš Georga?“

Ukázalo se, že Georges je Georges Perreault. To bylo všechno, co jsem se o něm dozvěděla s výjimkou toho, že řídil pár Morganových vraníků zapřažených do kočáru značky Honda, co mívají pracháči. Kolik vydělává takový kapitán semibalistické lodě? Friday, to není nic pro tebe. Ale kočár to byl hezký. Totéž platí pro Georga. Myslím, že byl taky hezký. Vysoký, tmavovlasý, oblečený do tmavé polovojenské košile. Vypadal jako správný kočí. Ale Janet mi ho nepředstavila jako sluhu. Sklonil se ke mně a políbil mně ruku. Má kočí líbat ruku? Musela jsem se rychle dostat do chování lidí, protože výcvik mě na všechno nepřipravil.

Ian si sedl dopředu vedle Georga. Janet mě vzala k sobě dozadu a rozbalila velkou pokrývku na nohy. „Myslela jsem si, že když pocházíš z Aucklandu, že asi nebudeš mít s sebou deku,“ vysvětlovala. „Tak se zabal.“ Nebránila jsem se, i když mně nikdy není zima. Byla to milá pozornost, a tak jsem se zabalila spolu s ní. Georges nás nasměroval mimo dálnici, zamlaskal na koně a ti se dali do rychlého cvalu. Ian vzal ze sítě na zavazadla, co byla nad blatníky, lesní roh a vyloudil z něho něco jako zatroubení. Nezdálo se, že by pro to měl nějaký důvod. Myslela jsem si, že si chtěl jen tak nápadně zarámusit.

Nejeli jsme přímo do Winnipegu. Jejich dům se nacházel na jihozápadě městečka Stonewall, severně od města a blíž k přístavu. Když jsme se sem dostali, byla už tma. Ale všimla jsem si jedné věci. Byla to venkovská čtvrť, projektovaná tak, aby odolala jakémukoli krátkodobému útoku profesionálních vojáků. Měla tři brány za sebou, dvě z nich tvořily obranný kruh. Nevypátrala jsem Oči nebo zbraně řízené na dálku, ale byla jsem si jistá, že tady jsou. Čtvrť byla značena červenobílými světelnými bójemi, které varují útočící lodě, aby se o nic nepokoušely.

Viděla jsem jenom kovové záblesky něčeho, co klidně mohly být tři brány. Byla už příliš tma. Zaregistrovala jsem sice zeď a dvě ohrady, ale nemohla jsem rozpoznat, jak jsou vyzbrojené a zda jsou podminované a ptát jsem se nechtěla. Ale každý vnímavý pozorovatel si všiml, že většina domácností byla dokonale zařízena na pasivní obranu. Chtěla jsem se nejdřív zeptat na jejich výzbroj, protože jsem si vzpomněla, jak na farmě přišel Šéf o hlavního shipstonea, který zničil „strýček Jim“ a připravil nás tak o obranu. Ale asi by to bylo dost hloupé, kdyby se host ptal právě na takové věci.

Ještě víc jsem se divila tomu, co by se mohlo stát, kdybychom se sem dostali dřív než zavřou bránu tohoto hradu. S ohledem na čilý ilegální obchod se zbraněmi by to nebyla právě vhodná otázka. Kolem mě procházeli neozbrojení lidé. Sama jsem zvyklá nespoléhat na výzbroj. Ale ostatní lidé si to nemyslí. Většina lidí nemá ani mé schopnosti, ani můj speciální výcvik.

Spoléhám spíše na to, co umím beze zbraně než na výzbroj, kterou vám mohou na každém hraničním přechodu odebrat, anebo ji můžete ztratit, nebo vás uspí narkotiky, ukradnou vám ji v tlačenici. Nebo když na to přijde, jednoduše vás odzbrojí. Vypadala jsem jako člověk beze zbraně, a tak si mě nikdo moc nevšímal. Každý má své problémy. Jsem svým způsobem zvláštní případ.

Jeli jsme pomalu cestou pro popeláře, pod vystouplým patrem domu do ulice, a zastavili jsme. Ian opět zaryčel na roh, ale teď to vypadalo, že je to na místě. Protější dveře se otevřely.

„Vezmi ji dovnitř, drahoušku. Pomůžu Georgovi.“

„Nepotřebuju pomoc.“

„Zmlkni.“ Ian vyskočil ven a pomohl nám dolů. Můj vak dal své ženě a Georges trhl opratěmi. Ian šel za ním. Janet mě vzala dovnitř — a já zalapala po dechu.

Ve foyeru jsem viděla barevnou programovatelnou fontánu měnící tvar a barvy. Zněla tu jemná uklidňující hudba, zřejmě řídící vodotrysk.

„Janet,… kdo je váš architekt?“

„Tady toho?“

„Jasně.“

„Přiznám se bez mučení. Projektovala jsem to já sama. Ian dával dohromady zařízení, Georges upravoval interiér. Dělá několik druhů umění a v dalším křídle má vlastní ateliér. A teď ti taky mohu prozradit, že Betty mi doporučila, abych ti schovala šaty, dokud Georges nenamaluje alespoň jeden tvůj akt.“

„Tohle, že Betty povídala? Ale já jsem ještě nikdy nikomu nestála modelem a musím se vrátit ke své práci.“

„To záleží jenom na tobě. Ledaže by… Jsi stydlivá? Betty si to nemyslí. Georges by tě mohl malovat jako postavu v průsvitném rouchu. Pro poprvé.“

„Ne, stydlivá nejsem. No, možná bych se při pózování přece jen trošku styděla. To víš, je to pro mě novinka. Koukni se, to se časem samo vyřeší. Teď mě víc zajímá váš rozvod vody než nějaké pózování. Nemyla jsem se od té doby, co jsme vyjeli z bytu Betty. Chtěla jsem se zastavit v přístavu.“

„Promiň, drahoušku. Neměla jsem tě nechat jen tak stát a vybavovat se s tebou o tom, jak Georges maluje. Má matka mě učila už před lety, že úplně první věc, kterou musíme ukázat hostu, je koupelna.“

„Má matka mi říkala přesně to samé.“ Malá nevinná lež. „Tak to jo.“ Nalevo od vodotrysku začínala chodba a Janet mě tam zavedla. A pak do nějaké místnosti.

„To je tvůj pokoj,“ oznámila mi a postavila můj vak na postel. „A koupelna je hned naproti. Máme ji společnou, protože můj pokoj je přesně naproti na druhé straně.“

Bylo toho hodně co jsme měly společného. Tři malé přepažené místnosti, každá s WC, bidetem a příručním podnosem. Koupelna byla dost velká i pro výbor nějakého klubu, co zasedá na výroční schůzi. Měla ovládací systém, na který se budu muset zeptat. Všimla jsem si masážního stolu, pultu na opalování, malého bazénu… Nebo to byl horkovod? Byl už na první pohled plánován na lenošení více lidí a měl i dvojité šatny s malými bazénky. Nechyběl terminál počítače, lednice a knihovna s jedinou policí plnou kazet.

„Žádný leopard?“ řekla jsem.

„Očekáváš, že tady nějaký bude?“

„Pokaždé, když jsem v heroinové halucinaci viděla nějaký pokoj, byl tam plyšový leopard.“

„Ach tak. Chováš ráda koťata?“

„Samozřejmě. Máte ty a Ian rádi kočky?“

„Nedovedu si bez nich náš dům vůbec představit. Právě teď ti můžu nabídnout výhodnou koupi několika koťat.“

„Kéž bych si mohla vzít nějaké. Ale nemohu.“

„Probereme to později. Jdi se dát do pořádku. Chceš se před večeří vysprchovat? Já si sprchu dám. Než se jelo do přístavu, strávila jsem hodně času hřebelcováním Černé krásky a Démona. Všimla sis, že voním konírnou?“

A tak se stalo, že mi za deset nebo dvacet minut Georges umýval záda, zatímco Ian mě myl vpředu a má hostitelka se myla sama, smála se a dávala mi rady, které jsem ignorovala. Bylo zřejmé, že každý krok mají dokonale promyšlený a že tihle jemní požitkáři nedělají nic, aby se mě zmocnili. Ani v nejmenším se nepokusili mě svádět, dokonce ani nedělali narážky na to, že jsem byla minulou noc znásilněna, aspoň symbolicky znásilněna, svými hostiteli.

Pak jsem se účastnila jejich poživačné hostiny v obývacím pokoji, který navrhoval Ian. Byl to vlastně ateliér nebo velká hala s krbem, můžete si vybrat. Měla jsem na sobě jedno z Janetiných negližé. Za to, co si Janet představovala pod pojmem večerní negližé, by ji v Christchurchu zavřeli.

Ale žádný muž mě neobtěžoval. Když přišla na řadu káva a brandy, z pití před jídlem a z vína během večeře se mi už trošku zatočila hlava, a tak jsem na požádání odložila to vypůjčené negližé a pětkrát šestkrát pózovala Georgovi. Zatímco jsme se bavili, vyfotografoval mě na stereografické a holografické snímky, jako kdybych byla nějaké dobytče. Trvala jsem na tom, že musím zítra ráno odjet, ale mé protesty postupně slábly a Georges jim vůbec nevěnoval pozornost. Říkal něco v tom smyslu, že jsem „dobré maso“. Možná, že to byla lichotka, ale určitě to nebylo žádné svádění.

Udělal několik děsně pěkných fotografií, zvlášť jak vyzývavě a nenuceně ležím na nízké pohovce s pěti koťaty, plazícími se mně přes prsa, nohy a boky. Požádala jsem o tuhle fotografii a ukázalo se, že Georges má zařízení na kopírování.

Pak mě vyfotografoval dohromady s Janet a já si opět řekla o kopii, protože jsme tvořily hezký kontrast a Georges měl čich na to, že jsme na ní vypadaly ještě lépe než ve skutečnosti. Ale krátce potom jsem začala zívat a Janet řekla Georgovi, aby toho už nechal. Omlouvala jsem se, že nemám důvod spát, protože v časové zóně, kde jsem vstávala, byl teprve podvečer.

Janet mi pikantně připomněla, že má potřeba spánku nemá nic společného s časem a s časovými pásmy. „Pánové, jde se spát.“ A odvedla si mě.

Zastavily jsme se v nádherné koupelně, ale Janet mě objala kolem ramen. „Marjo, chceš společnost nebo budeš spát sama? Od Betty vím, že jsi se minulou noc vůbec nenudila. Teď dáš zřejmě přednost klidu a samotě. Nebo možná ne. Vyjádři se.“

Řekla jsem jí co nejroztomileji, že nerada spím sama.

„Já taky,“ souhlasila. „A jsem strašně ráda, že si to taky myslíš. Místo abychom kolem toho chodily jako kolem horké kaše a hledaly, jak se dostat ven z té přetvářky. Koho chceš do postele?“

Drahoušku, určitě máš právo na svého manžela, když se jednou začas dostane domů. „Možná, že otázku obrátíme. Kdo chce spát se mnou?“

„Myslím, že všichni. Nebo po dvou. Nebo každý zvlášť. Vyjádři se.“

Zamrkala jsem a podivila se, kolik jsem toho vypila. „Čtyři v jedné posteli?“

„Líbí se ti to?“

„Nikdy jsem to nezkoušela. Vypadá to jako legrace, ale myslím si, že v té posteli bude těsno.“

„Ale ne, ještě jsi nebyla v mém pokoji. Má velkou postel. Protože oba mí manželé dost často se mnou spí a pořád je tu dost místností na to, abychom pozvali hosty, co se rádi připojují.“

Ano, pila jsem v jednom kuse už dvě noci za sebou a mnohem víc než jsem byla zvyklá. „Dva manželé? Nevěděla jsem, že Britská Kanada přijala australský program.“

„Britská Kanada ne, ale britští Kanaďané ano. Přesněji statisíce britských Kanaďanů ano. Hráze se protrhly a už to nikdo nezastaví. Chceš si vyzkoušet tu velkou postel? Když budeš chtít opravdu usnout, můžeš se přeplazit do svého pokoje. Proto jsem je oba tak navrhla. Dobře, miláčku?“

„Ano. Ale rozhodnu si o tom sama.“

„Zařídíš si to, jak budeš chtít. Pojďme…“ Přerušilo ji hlasité vyzvánění terminálu.

„Ksakru, čert aby to vzal! Skoro určitě to znamená, že Ian musí do přístavu, i když se právě teď vrátil z letu.“ Přistoupila k terminálu a něco na něm zapnula.

„… To je poplach. Naše hranice s Chicagským impériem byla uzavřena a už chytají uprchlíky. Útok Quebecu je vážnější, ale to může být způsobeno jen nějakou chybou tamějšího velitele. Nikdo přece nevyhlásil válku. Je vyhlášen stav ohrožení, takže nevycházejte na ulici, zůstaňte klidní a poslouchejte úřední zprávy a pokyny na této vlnové délce.“ Začal Krvavý čtvrtek.