Ledová země

Dvanáct

Horác nevěděl, kam se dřív podívat a čemu naslouchat, bylo tu tolik zajímavého.

Přístavní město La Rivage všude kolem něj kypělo životem. Přístaviště bylo plné lodí: bok po boku zde kotvily jednoduché rybářské šalupy i dvoustěžňové obchodní lodě. Jejich stěžně a lana byly jako les, který se táhl, kam oko dohlédlo. Uši zaléhaly povykem racků peroucích se o odpadky odhazované rybáři při čištění úlovku. Velké i malé lodě se bez ustání pohupovaly na mírných vlnách a ani na chvilku se nezastavily. Pronikavý křik racků přehlušoval nepřetržité praskání a vrzání spousty proutěných plůtků, které chránily trupy lodí před vzájemným poškozením.

Horác ucítil v nose dým a vůni připravovaných jídel — byla však jiná než vůně prostých venkovských pokrmů, které se vařívaly na hradě Redmontu. Měla v sobě ještě něco navíc: cosi cizokrajného, neznámého a vzrušujícího.

Dalo se to čekat, pomyslel si. Poprvé ve svém nedlouhém životě totiž vstoupil do úplně cizí země. Měl za sebou cestu do Celtiky, samozřejmě, ale ta se nepočítala. Celtika byla vlastně jen pokračování Araluenu. Tady bylo všechno jiné. Všude kolem se ozývaly rozčilené, nebo veselé hlasy, pokřikování, hádky, smích. A on z toho cizího jazyka nerozuměl jedinému slovu.

Stál na přístavní hrázi, držel uzdy tří koní a čekal, až Halt zaplatí kapitánovi malé nákladní lodi, která je přepravila přes Úzké moře — společně s páchnoucím nákladem kůží pro koželužny zde v Galice. Po čtyřech dnech strávených v těsné blízkosti stohů ztuhlých zvířecích kůží Horác pochyboval, že ještě někdy dokáže vzít na sebe něco koženého.

Cosi ho zatahalo za opasek a Horác se překvapeně otočil.

Přátelsky se na něj šklebila sehnutá a seschlá stará babka, cenila bezzubé dásně a nastavovala ruku.

Oblečená byla v hadrech a hlavu měla ovázanou něčím, co kdysi mohlo být barevným šátkem, jenže teď to bylo tak špinavé, že si jeden nemohl být jistý. Brebentila zřejmě něco galicky, ale on mohl jen pokrčit rameny. Ta žena byla podle všeho žebračka a Horác žádné peníze stejně neměl.

Podlézavý úsměv ustoupil škaredému zamračení a žena vychrlila řadu slov. I když to bylo v neznámém jazyce, Horác pochopil, že o lichotku nejde. Její ruka mu před obličejem zašermovala nějaké podivné znamení, nato se žena otočila a belhala se pryč. Horác bezmocně zavrtěl hlavou.

Za jeho zády se ozval výbuch smíchu. Otočil se a spatřil trojici dívek, které byly nejvýš o pár let starší než on. Zřejmě viděly a slyšely všechno, co se odehrálo mezi ním a tou stařenou. Zíral na ně s otevřenou pusou. Nemohl si pomoct. Všechny byly moc hezké, alespoň jemu takové připadaly. Oblečené byly při nejlepší vůli hodně poskrovnu. Jedna měla sukni tak krátkou, že jí končila hodný kus nad koleny.

Dívky si na něj ukazovaly a napodobovaly jeho vyjevený výraz. Spěšně zavřel pusu, a ony se smály ještě hlasitěji. Jedna na něj pokřikovala a rukou ho přivolávala k sobě. Nerozuměl ani slovu z toho, co říkala, připadal si hloupý a zaostalý. Také si uvědomil, že se hrozně červená.

Díky tomu všemu se dívky rozřehtaly ještě víc. Sahaly si rukama na tváře, posmívaly se jeho červenání a navzájem si štěbetaly něco v tom jejich podivném jazyce.

„Vypadá to, že už sis našel kamarádky,“ ozval se za ním Halt. Horác se provinile otočil. Hraničář — a Horác o něm nikdy nedokázal uvažovat jinak — si jeho i ty tři dívky měřil s trochu pobaveným výrazem v očích.

„Halte, vy umíte ten jejich jazyk?“ zeptal se. Uvědomil si, že ho to vlastně vůbec nepřekvapuje. Vždycky si myslel, že hraničáři ovládají celou řadu tajemných umění, a dosavadní zkušenosti jen potvrzovaly, že se nemýlil. Jeho společník přikývl.

„S tím, co umím, si vystačím,“ odpověděl klidně. Horác co nejnenápadněji ukazoval na tři dívky.

„Co to říkají?“ zeptal se. Hraničář nasadil prázdný výraz, který Horác pomalu začínal důvěrně znát.

„Možná je pro tebe lepší, že to nevíš,“ odvětil nakonec. Horác kývl hlavou. Ne že by to chápal, ale nechtěl vypadat ještě hloupěji, než se cítil.

„Možná že ano,“ přitakal. Halt se lehce vyšvihl do Abelardova sedla. I Horác nasedl na Kikra, svého bojového koně, což u dívek vyvolalo sborový výkřik obdivu. Ucítil, jak se mu krev znovu hrne do tváří. Halt se po něm podíval s výrazem, který byl zřejmě směsicí soucitu a lehkého pobavení. Zavrtěl hlavou a rozjel se jako první úzkou přelidněnou ulicí vedoucí od přístaviště.

Jakmile byl Horác na koni, zaplavila ho obvyklá vlna jistoty, kterou zažíval na koňském hřbetě. A spolu s ní se dostavil i pocit, že není o nic horší než ti hlučící a chvátající cizinci. Teď měl dojem, že se nikdo nesnaží si z něho utahovat, obtěžovat ho žebráním nebo na něho plivat urážky. Opěšalí lidé chovali k ozbrojeným jezdcům přirozenou úctu. V Araluenu tomu vždy tak bylo, ale tady v Galice jako by to bylo ještě zřetelnější. Dvěma jezdcům a statnému koníkovi s nákladem, který za nimi následoval, uhýbali lidé z cesty ještě horlivěji.

Horáce napadlo, že pravidla, která platí v Galice, nejsou možná tak spravedlivá jako v jeho rodné zemi. Pěší lidé v Araluenu ustupovali jezdcům na základě nepsané dohody. Ti zdejší vypadali bojácně, dokonce ustrašeně. Chtěl se na ten rozdíl zeptat Halta, vlastně se už nadechl, aby otázku vyslovil. Vtom se zarazil. Halt ho neustále plísnil kvůli přílišnému vyptávání a Horác byl odhodlaný svou zvědavost krotit. Rozhodl se, že se na svoji domněnku Halta zeptá, až se někde zastaví na polední jídlo.

S pýchou si své rozhodnutí odsouhlasil. Pak se vynořila další myšlenka, a než stačil sám sebe zadržet, už si začal připravovat půdu pro jinou otázku.

„Halte?“ začal nesměle. Nevysoký štíhlý muž jedoucí vedle něj si hluboce povzdechl. Horác by se nejradši neviděl.

„Na chvilku jsem si myslel, že tě přepadla nějaká choroba,“ pronesl Halt s kamennou tváří. „Jsou to určitě nejmíň dvě nebo tři minuty, co ses mě na nic nezeptal.“

Horác odevzdaně pokračoval.

„Jedna z těch dívek,“ začal a okamžitě na sobě ucítil pohled hraničářových očí. „Měla na sobě hodně krátkou sukni.“

Nastala nepatrná odmlka.

„Ano?“ pobízel ho Halt, jelikož netušil, kam tím míří. Horác se neklidně ošil. Vzpomínka na to děvče a její hezké nohy mu znovu vehnala do tváří ruměnec rozpaků.

„Tedy,“ pokračoval nejistě, „jen mě napadlo, jestli je to tady takhle běžné, nic víc.“

Halt zkoumal vážnou mladou tvář vedle sebe. Několikrát si odkašlal.

„Myslím, že galické dívky někdy pracují jako kurýrky,“ řekl.

Horác mírně svraštil čelo. „Kurýrky?“

„Kurýrky. Doručují zprávy od jednoho člověka k druhému. Nebo od jednoho řemeslníka k druhému, v menších městech i ve velkých.“ Halt sledoval, jestli mu to Horác spolkne. Nebyl zřejmě žádný důvod myslet si něco jiného, tak ještě dodal: „Naléhavé zprávy.“

„Naléhavé zprávy,“ opakoval Horác a souvislost mu pořád unikala. Podle všeho byl ale ochoten Haltovým slovům uvěřit, takže starší muž pokračoval.

„A já si myslím, že v případě opravdu naléhavé zprávy musí člověk běžet.“

Nyní spatřil v chlapcových očích záblesk pochopení. Horác několikrát pokýval hlavou, už mu to docházelo.

„Takže ty krátké sukně… jsou proto, aby se jim líp běželo?“ ujišťoval se. Halt na to kývl.

„Když je třeba hodně běhat, je to rozhodně rozumnější oblečení než dlouhá sukně.“ Halt střelil po Horácovi pohledem. Zajímalo ho, jestli se to drobné škádlení neobrátí proti němu — zda chlapec pochopil, že Halt plácá nesmysly a jednoduše ho balamutí. Horácova tvář však byla upřímná a důvěřivá.

„Asi ano,“ odvětil nakonec Horác a tlumenějším hlasem dodal: „A navíc jim určitě mnohem víc sluší.“

Halt po něm opět střelil pohledem. Horác však byl s odpovědí zřejmě spokojený. Halt na chvíli zalitoval, že Horáce klamal, a cítil se malinko provinile. Horác byl přece jen hodně důvěřivý a bylo velice snadné dělat si z něj legraci. Pak hraničář pohlédl do jasných modrých očí a spokojené, poctivé tváře bojovnického učně a přestal toho litovat. Napadlo ho, že Horác má před sebou ještě spoustu času, aby poznal i horší stránky života. Mohl si svoji bezelstnost ještě nějakou chvíli uchovat.

Opustili La Rivage severní branou a zamířili do okolní venkovské krajiny. Horác byl nenasytně zvědavý jako vždy, a když projížděli mezi poli a statky, rejdil očima ze strany na stranu. Krajina byla jiná než v Araluenu. Rostlo tu víc druhů stromů, bylo tu víc odstínů zeleně. Některé plodiny byly neznámé: velké, široké listy na stoncích vysokých jako dospělý muž byly podle všeho ponechány, aby uschly a zvadly na stonku, než je lidé sklidí. Stejné listy zahlédl Horác na několika místech zavěšené ve velkých otevřených boudách, kde se zřejmě ještě dále sušily. Zajímalo ho, co je to za rostlinu. Ale stejně jako předtím se rozhodl s otázkami šetřit.

Byl tu ještě jeden rozdíl, méně nápadný. Horác si ho nějakou dobu ani neuvědomoval. Pak si ho všiml. Pole i jejich úroda působily dojmem jisté zanedbanosti. Někdo se o ně zřejmě staral, některá pole byla zoraná. Podle všeho jim ale chyběla ruka pečlivého hospodáře, to, co znal z domova. Rolníci si polí příliš nehleděli a některá byla očividně zarostlá plevelem.

Halt si povzdechl. „Když lidé bojují, země strádá,“ pronesl tiše. Horác se na něj zvědavě podíval. Nebylo zvykem, aby hraničář začal mluvit sám od sebe.

„Kdo tady bojuje?“ zeptal se s probuzenou zvědavostí.

Halt se poškrábal na bradě. „Galikové. Nemají žádnou jednotnou vládu. Jsou tady tucty drobných šlechticů a baronů — válečníků, chceš-li. Ti neustále útočí jeden na druhého a bojují mezi sebou. Proto jsou pole zpustlá. Polovinu rolníků odvedli k některému z vojsk.“

Horác se rozhlédl po polích táhnoucích se po obou stranách cesty. Nebylo tu ani známky po nějakém boji. Jenom zanedbanost. Něco ho napadlo.

„Tak proto ti lidi vypadali, že se nás trochu… bojí?“ zeptal se a Halt kývnutím přitakal.

„Neuniklo ti to, viď? Jsi chytrý kluk. Ty se možná neztratíš. Ano,“ pokračoval s odpovědí na Horácovu otázku, „ozbrojenci a jezdci na koních znamenají v téhle zemi možné ohrožení — nejsou to strážci míru.“

V Araluenu spoléhali rolníci na vojáky jako na ochránce lidí i úrody před ohrožením ze strany nájezdníků. Horác si uvědomil, že tady jsou hrozbou sami vojáci.

„Tahle země se zmítá v nepokojích,“ vysvětloval Halt. „Král Jindřich je slabý a nemá žádnou skutečnou moc. Takže baroni bojují jeden proti druhému, vyvolávají šarvátky a zabíjejí se navzájem. Což vlastně není tak velká ztráta. Ale strašně nespravedlivé je, že přitom zabíjejí i ubohé nevinné rolníky — jen proto, že se jim připletli do cesty. Pro nás by to mohlo znamenat trochu problém, ale zkrátka budeme muset jen… ne, zatraceně.“

Poslední dvě slova byla tichá, ale o nic méně procítěná. Horác sledoval Haltův pohled a zadíval se na cestu před nimi.

Sjížděli z mírného kopečku a cestu po obou stranách lemovaly husté stromy. Na úpatí kopečku mezi poli a stromy se vinula říčka, překlenutá kamenným mostem. Byl to mírumilovný obrázek, celkem obyčejný a svým způsobem docela hezký.

Haltovo tiché zaklení však nevyvolaly stromy, ani most, ani říčka. Způsobil je bojovník v brnění, který seděl na svém koni uprostřed cesty a bránil jim jet dál.