Ledová země

Třicet čtyři

Když Kikr dosáhl plného cvalu, Horác se postavil v třmenech. Zvedl dlouhou tyčku z jasanového dřeva a držel ji v pokrčené pravé ruce ve svislé poloze směrem od těla. Halt stál nehybně před ním uprostřed louky rozkládající se před průčelím hradu Montsombre. Napínal tětivu dlouhého luku, dokud se opeřený konec šípu nedotýkal koutku jeho úst.

Horác dál pobízel bojového koně, aby dosáhli nejvyšší možné rychlosti. Pohlédl vpravo a ujistil se, že helmice nasazená na horním konci tyče je stále ve správné poloze — čelem k Haltovi. Nato se pohledem vrátil k malé postavě na louce před sebou.

Viděl, že vylétl první šíp. Vyrazil z luku s neuvěřitelnou silou a svištěl k pohyblivému cíli. Potom se Haltova ruka skoro nepostřehnutelně rychle znovu pohnula a na cestě byl druhý šíp. Téměř ve stejné chvíli Horác ucítil, jak jasanovou tyčkou otřásl dvojitý náraz, protože obě střely udeřily do helmice takřka zároveň.

Nechal Kikra zvolnit do klusu, a když minuli Halta, vedl koně v širokém kruhu zpět před hraničáře a zastavil. Halt stál s lukem opřeným o zem a trpělivě čekal, až si bude moct prohlédnout výsledek cvičné střelby. Horác zarazil tyč s helmicí do země před Halta. Zdálo se neuvěřitelné, že oba šípy našly cestu průzory ve spuštěném hledí a zabodly se do měkké výplně, kterou Halt helmici vycpal, aby se nepoškodily šípové hroty ostré jako šídlo.

Když vzal Halt starou helmici do rukou, Horác přehodil nohu přes hrušku sedla a sklouzl na zem vedle něj. Prošedivělý hraničář prozkoumal výsledek střelby na cíl a jednou krátce kývl.

„Není to špatné,“ poznamenal. „Není to vůbec špatné.“

Horác pustil otěže a nechal Kikra volně okusovat krátkou hustou trávu, která rostla na turnajové louce. Haltovo počínání ho mátlo a dělalo mu pořádně těžkou hlavu.

Poté, co byla výzva vyslovena a přijata, Deparnieux souhlasil, že jim vrátí zbraně. Halt tvrdil, že celé týdny nevystřelil jediný šíp a potřebuje se před soubojem procvičit. Deparnieux neviděl na té žádosti nic neobvyklého, sám procvičoval své bojové dovednosti každý den. A tak oba Araluenci dostali zpět své zbraně, ale pokaždé, když s nimi cvičili, byli pod přísným dohledem nejméně půltuctů mužů se samostříly.

V posledních třech dnech chtěl Halt po Horácovi, aby cválal přes louku s helmicí nastrčenou na konci tyče, a Halt nastřeloval šípy do štěrbin pro oči. Pokaždé alespoň jeden ze dvou šípů zasáhl cíl. Obvykle se Haltovi podařilo trefit se do uzoučkých mezer oběma šípy.

Horác ovšem od hraničáře nic jiného ani neočekával. Haltovo lukostřelecké umění bylo legendární. Nebylo vůbec zapotřebí, aby se v něm procvičoval teď, hlavně proto, že tím galickému válečníkovi odhaloval svoji taktiku.

„Dívá se?“ zeptal se Halt tlumeně, jako kdyby četl Horácovy myšlenky. Hraničář stál k hradu zády a sám to vidět nemohl. Horác však nemusel ani pohnout hlavou, stačilo mu zvednout oči a mohl spatřit černou postavu na jedné z četných hradních teras, jak se naklání přes sloupkové zábradlí a hledí na ně — tak jako vždycky, když cvičili na kolbišti.

„Ano, Halte,“ odpověděl. „Dívá se. Ale je to rozumné, že tohle děláme, když se na nás při tom může dívat?“

Na hraničářových rtech jako by se objevil slaboučký náznak úsměvu.

„Možná ne,“ odvětil. „Ale on by se postaral, aby nás mohl sledovat, i kdybychom cvičili jinde, ne?“

„Ano,“ nerad připustil Horác, „ale vy přece nepotřebujete nic cvičit, že ne?“

Halt nešťastně kroutil hlavou. „Teď mluvíš jako opravdický učeň,“ prohlásil. „Cvičení nikdy nikomu neublíží, milý mladý Horáci. Měj to na paměti, až se vrátíme zpátky na hrad Redmont.“

„Je tu ještě něco,“ začal Horác a Halt ho zvednutím ruky zastavil.

„Já vím, já vím,“ řekl. „Zase tě trápí ta tvoje ušlechtilá pravidla rytířství, viď?“ Horác nemohl než zdráhavě přikývnout na souhlas. Šlo o spor mezi nimi dvěma, který trval od té doby, co se Halt postaral o vyzvání Deparnieuxe na souboj.

Samozvaný místní vládce byl nejprve rozzuřený a potom jízlivě pobavený tím, že si ho troufá vyzvat někdo neurozený.

„Já jsem rytíř,“ vyštěkl vztekle na Halta. „Šlechtic! Mě nemůže vyzývat na souboj kdejaký pobuda z lesa!“

Hraničářovi se při těch slovech stáhlo obočí. Když promluvil, zněl jeho hlas tiše a nebezpečně. Deparnieux i Horác se bezděčně nachýlili vpřed, aby lépe slyšeli.

„Dávej si pozor na jazyk, ty ubohý zemane!“ zněla jeho odpověď. „Mluvíš s příslušníkem hibernského královského rodu, šestým následníkem trůnu, jehož předkové už dávno byli šlechtici, když se ti tvoji ještě hrabali v odpadcích ve strouze a hledali něco k snědku!“

Hovořil se zřetelným hibernským přízvukem. Horác na něj pohlédl s velkým překvapením. Nikdy neměl ani nejmenší tušení, že Halt pochází z královského rodu. Stejně tak byl tou novinou zaskočen i Deparnieux. Samozřejmě právem. Žádný rytíř není povinen dodržet výzvu, kterou vyslovil někdo níže postavený. Tvrzení prošedivělého lučištníka o královském původu však celou věc změnilo. Bylo třeba brát ho vážně a s úctou. Deparnieux si nemohl dovolit na takovou výzvu nedbat — hlavně proto, že byla vyslovena v přítomnosti několika jeho mužů. Kdyby odmítl, vážně by to poškodilo jeho pověst.

Proto souhlasil a bylo stanoveno, že souboj se odehraje přesně za týden.

Když byli později ve věžní komnatě, Horác vyjádřil své překvapení nad Haltovým původem.

„Vůbec jsem nevěděl, že pocházíte z hibernského královského rodu,“ řekl udiveně. Halt pohrdavě odfrkl a odpověděl.

„Nepocházím,“ přiznal. „Ale náš lord to neví a nemůže nijak dokázat, že to tak není. Takže musí moji výzvu brát jako závaznou.“

A právě tato neúcta k přísným rytířským zvyklostem Horácovi tolik vadila, stejně jako skutečnost, že Halt zřejmě klidně dovoloval nepříteli, aby poznal jeho taktiku pro souboj, od něhož je dělil už jen jeden den. Výuka v bojové škole kladla na pravidla rytířství velký důraz. Poslední rok a půl Horáce učili, že jsou závazná a nezměnitelná. Byla závazná pro ty, kdo chtěli být rytíři, a výsady, které jim zároveň poskytovala, bylo nutné si zasloužit. Rytíř musel pravidla ctít. Žít podle nich, a když bylo třeba, pro ně i zemřít.

Jedním z nejzávaznějších a nejpřísnějších rytířských pravidel bylo pravidlo týkající se rozhodování sporu rytířským soubojem. Tuto možnost směl využívat jen ten, kdo byl členem některého rytířského řádu. Přísně vzato, ani Horác nebyl oprávněn vyzvat na souboj Deparnieuxe, protože dosud nebyl pasován na rytíře. Jenže to nebyl ani Halt. Hraničářův přezíravý přístup k hodnotám, které Horác choval v nejvyšší úctě, mladíka nepřestával šokovat.

„Podívej,“ řekl celkem přívětivě Halt a položil Horácovi ruku kolem statných ramen, „pravidla rytířství jsou pěkná věc, to uznávám. Ale jen pro toho, kdo je všechna dodržuje.“

„Ale…,“ namítal Horác a Halt ho stiskem ruky zadržel.

„Deparnieux tahle pravidla využívá k zabíjení, drancování a vraždění už kdovíkolik let. Uznává z nich jen to, co se hodí jemu, a na ostatní nedbá. Vždyť jsi to sám viděl.“

Horác nešťastně přikývl. „Já vím, Halte. Jenže já jsem se prostě učil, že —“

Halt mu znovu skočil do řeči, i když mírně. „Tebe ve škole vyučují ryzí šlechtici,“ řekl. „Takoví, kteří pravidla rytířství hájí — všechna jeho pravidla — a žijí podle nich. Řeknu ti, že neznám ušlechtilejšího člověka, než je sir Rodney, nebo třeba baron Arald. Oni jsou ztělesněním všeho, co znamená rytířství.“

Odmlčel se a pozorně sledoval chlapcovu utrápenou tvář. Horác přikývl na souhlas. Halt jmenoval dva jeho velké vzory, Rodneyho a barona. Halt viděl, že jeho slova byla správně pochopena, a pokračoval: „Ale lotr jako Deparnieux, který je jen zbabělý vrah, nesmí mít nárok na stejné zacházení jako třeba ti dva. Nemám vůbec žádné výčitky, že jsem ho obelhal, pokud mi to pomůže přimět ho k souboji — a porazit ho, při troše štěstí.“

V tu chvíli se Horác k Haltovi otočil. Tvářil se stále ještě ztrápeně, ale možná o trochu méně.

„Ale jak můžete čekat, že ho porazíte, když přesně ví, co máte v plánu?“ zeptal se. Halt pokrčil rameny a odpověděl bez sebemenšího úsměvu:

„Třeba mi bude přát štěstí.“