Dvacet tři

Jarl Erak, kapitán vlčí lodi a člen Ragnakovy nejužší rady významných jarlů, byl několik týdnů mimo Hallasholm.

Když vjížděl otevřenou branou do velkého sídla, spokojeně si pohvizdoval s pocitem dobře vykonané práce. Na Borsovu žádost se plavil podél pobřeží do jedné z nejjižnějších osad, aby se tamního jarla pozeptal na zjevné nedoplatky v daních. V průběhu posledních čtyř nebo pěti let Borsa zaznamenal, že ta osada odvádí méně. Nebylo to nic, co by nápadně budilo podezření, ale každý rok to bylo méně a méně.

Borsově pedantské povaze však takové drobné rozdíly neunikly. Navíc si povšiml, že postupné snižování odvodů se časově shodovalo se zvolením nového jarla ve vesnici. Hilfmann větřil něco nekalého, a tak poslal Eraka, aby to prověřil — a aby místního jarla přesvědčil, že v případě daní pro Ragnaka se poctivost rozhodně vyplácí.

Dlužno přiznat, že Erakův způsob prověřování spočíval v tom, že v noční tmě těsně před úsvitem popadl nebohého spícího jarla za bradku a upozornil ho, že mu rozpůlí lebku bojovou sekerou, pokud urychleně neupraví částku placenou na daních do Hallasholmu směrem nahoru. Postup to byl vcelku drsný, avšak vysoce účinný. Jarl se mohl přetrhnout, aby chybějící daně doplatil.

Byla to čirá náhoda, že přesně v okamžiku, kdy Erak projížděl branou, Will klopýtal kolem s lopatou v ruce. Měl odházet vysokou vrstvu nového sněhu, která přes noc pokryla všechny cesty.

Erak tu pohublou a šouravou postavu nejdřív nepoznal. Bujná kštice hnědých vlasů mu ale byla něčím povědomá, i když byly zcuchané a špinavé. Zastavil se a podíval se pozorněji.

„Bohové temnot!“ zamumlal. „Kluku, jseš to ty?“

Chlapec se otočil a pohlédl na něj s prázdným a netečným výrazem ve tváři. Upoutal ho jen zvuk hlasu. Nic nenasvědčovalo, že mluvčího poznává. Jeho prázdné, zarudlé oči spočinuly na urostlém Skandijci. Eraka zaplavila vlna těžkého smutku.

Věděl, jak vypadá člověk, který propadl hřejivé trávě. A pochopitelně věděl i to, že tráva se používá k ovládnutí otroků na dvoře. A hodně jich viděl umírat na následky zimy, špatné stravy a oslabené vůle k životu, kterou právě tenhle jed způsoboval. Ti, kdo propadli hřejivé trávě, nic neočekávali, nic neplánovali. Ztratili naději, která posiluje ducha. A přesně to je nakonec ubíjelo víc než všechno ostatní.

Bylo pro něj utrpením vidět, že chlapec je na dně. Vidět, že v jeho očích, kdysi plných odvahy a odhodlání, není nic než tupá prázdnota beznadějné oběti.

Will se na chviličku zastavil, očekával, že dostane nějaký příkaz. Někde hluboko v jeho mysli se na pár okamžiků probudila slabá vzpomínka na tu tvář, co měl před sebou, a na hlas, který slyšel. Jenže vzpomínání ho namáhalo a mlha návyku byla příliš hustá. Will se s téměř nepostřehnutelným pokrčením ramen odvrátil a vlekl se dál k bráně, aby se pustil do odhazování sněhu. Za pár minut se u té těžké práce pořádně zpotí. Vlhký pot na těle potom zmrzne a do Willa se opět zahryzne zlá zima. Už ji znal. Byla jeho věrnou společnicí. A spolu s pomyšlením na zimu přišla i touha po další dávce trávy. Po dalších několika chvilkách blaha.

Erak přihlížel, jak se Will pomalu a neohrabaně sklání k práci. Tiše zaklel a odvrátil hlavu. Další otroci ze dvora už pracovali s pádly u studny s pitnou vodou a rozbíjeli tlustou vrstvu ledu, která se vytvořila za mrazivé noci.

Rychle je minul a ani se na ně nepodíval. Už si nepohvizdoval.


* * *

Dva dny nato, pozdě večer, si Erak nechal k sobě přivést Evanlyn.

Evanlyn se podařilo obsadit dobré místo na spaní, dostatečně blízko u velkých kamen, aby jí v noci bylo teplo, ale ne tak blízko, aby se pekla. Teď si po dlouhém dni rozprostřela deku na tvrdou rákosovou podložku, s úlevou se na ni svalila a zabalila se. Za podhlavník jí sloužilo krátké polínko omotané starou košilí. Spočinula na něm a naslouchala okolním zvukům, občasným záchvatům dusivého kašle, v této roční době nevyhnutelného průvodce života v zasněžené, studené Skandii, a také tlumenému hovoru. Byl to jeden z okamžiků, kdy měli otroci dovoleno mezi sebou mluvit. Evanlyn bývala zpravidla příliš zmořená, než aby toho využila.

Uvědomila si, že někdo vyvolává její jméno, a s tichým povzdechem se posadila. Jedna z pokojových otrokyň procházela řadami ležících postav, tu a tam se zastavila, zatřásla někomu ramenem a zeptala se ho, jestli neví, kde by našla araluenskou otrokyni, která se jmenuje Evanlyn. Nejčastěji se setkala s tupým pohledem a lhostejným pokrčením ramen. Podmínky života otroků vzniku nových přátelství nesvědčily.

„Tady!“ zavolala Evanlyn. Pokojová otrokyně se rozhlédla, odkud hlas přichází, a pak se pustila jejím směrem. Opatrně přitom překračovala ležící těla.

„Mám tě přivést,“ oznámila veledůležitě. Pokojoví otroci se starali o obytné části sídla a sami sebe považovali za nadřazené obyčejným kuchyňským otrokům — sortě ubožáků, kteří žili ve světě mastnoty, rozlitého vína a zbytků jídla.

„Kam?“ zeptala se Evanlyn a dívka pohrdavě odfrkla.

„Kam se ti poručí,“ odpověděla. Když se Evanlyn nezvedala, dívka byla nucena ještě dodat: „Jarl Erak to říká.“ Neměla vlastně žádnou pravomoc dávat rozkazy kuchyňským otrokům, i když se jim cítila být nadřazená. Ale Skandijci žádné takové dělení neuznávali. Otrok byl otrok a kromě vůdců na dvoře si byli všichni rovni.

Otroci, kteří seděli nebo leželi nejblíž, projevili vlažný zájem. O vyšších skandijských důstojnících se vědělo, že si osobní otrokyně vybírají z řad hezkých mladých dívek.

Evanlyn nechápala, co to všechno znamená, ale vstala, pečlivě složila deku a nechala ji na místě, aby se poznalo, že je obsazené. Pak pokynula druhému děvčeti, ať jde jako první, a vyšla za ní z kuchyně.

Ragnakovo sídlo bylo ve skutečnosti hotové bludiště chodeb a pokojů, v jehož středu se nacházela Velká dvorana, kde se podávalo jídlo a projednávaly úřední záležitostí. Dívka vedla Evanlyn řadou nízkých, slabě osvětlených chodeb, až došly někam, kde chodba zřejmě končila. Ve stěně byly dveře a pokojová otrokyně na ně ukázala.

„Jdi dovnitř,“ řekla stručně a dodala: „Radši nejdřív zaklepej.“ Pak se otočila a spěchala ponurou chodbou pryč. Evanlyn krátce otálela, nevěděla, co ji čeká, potom ale zaťukala klouby prstů na pevné dubové dveře.

„Pojď dál.“ Poznala ten hlas. Erak uměl zavolat tak silně, že ho námořníci slyšeli i ve vichřici na Bílém moři. Zdálo se ovšem, že nikdy neubírá na hlasitosti. Dveře měly z vnější strany petlici. Evanlyn ji nadzvedla a vešla dovnitř.

Erakův příbytek byl prostý. Pochopitelně byl zbudovaný z borového dřeva a skládal se z obývací místnosti a přilehlé komůrky na spaní, oddělené tkaným vlněným závěsem. Na jednom konci světnice hořel malý oheň a příjemně ji vyhříval. Stálo tam i několik vyřezávaných dubových židlí. Rákosovou podlahu pokrýval drahocenný koberec, jak si Evanlyn všimla, nikoli skandijského původu. Pomyslela si, že si ho Erak nejspíš přivezl z nějakého nájezdu do Galiky. Na hradě Araluenu vídala hodně takových kousků. Byly to výsledky dlouholeté práce mistrů tkalců z údolí Tierre, trvající často jedno i dvě desetiletí, a obvykle se prodávaly velice draho. Pochybovala ale, že by Erak za ten svůj zaplatil.

Jarl seděl u ohně, pohodlně opřený v jedné z vyřezávaných židlí. Pokynul jí, ať jde dál, a ukázal na láhev a sklenice na malém stolku uprostřed místnosti.

„Jen dál, děvče. Nalej nám trochu vína a sedni si. Musíme si o něčem promluvit.“

Nejistě přešla místnost a nalila do dvou sklenic červené víno. Jednu pak podala Skandijci a usedla na druhou židli. Na rozdíl od Eraka však zůstala sedět zpříma. Úzkostně posedávala na krajíčku židle, jako by se chystala uletět. Jarl ji zkoumavě sledoval a v očích měl něco, co vypadalo jako náznak smutku. Potom mávl rukou.

„Klid, holka. Nikdo ti neublíží — teda aspoň já ne. Napij se vína.“

Váhavě usrkla vína a zjistila, že je překvapivě dobré. Erak ji upřeně sledoval a postřehl bezděčný výraz překvapení na její tváři.

„Tak ty poznáš dobré víno?“ zeptal se. „Tohohle jsem si vzal velký sud z jedné florentinské lodě při posledním období nájezdů. Docela ujde, viď?“

Kývla na souhlas. Začínala se trochu uklidňovat a víno jí opravdu chutnalo. Uvědomila si, že se vína nenapila celou řadu měsíců. Napadlo ji, že by si měla dávat pozor na to, co dělá. A co říká.

Čekala, až skandijský kapitán promluví. Zdálo se, že se rozmýšlí, jako by si nebyl jistý, jak má začít. Ticho se prodlužovalo, až ho nakonec Evanlyn nemohla dál snést. Znovu usrkla vína a pak se zeptala: „Proč jste pro mě poslal?“

Jarl Erak zíral do plamenů malého ohně. Když promluvila, překvapeně vzhlédl. Napadlo ji, že určitě není zvyklý, aby ho otroci sami od sebe oslovovali. Pokrčila rameny. Kdyby jeden z nich nezačal, mohli by tu sedět v tichu celou noc. Se zaujetím sledovala, jak se vousatá tvář zvolna začíná usmívat. Napadlo ji, že někde jinde a za jiných okolností by se jí skandijský pirát mohl docela začít líbit.

„Nejspíš ne kvůli tomu, co tě asi napadá,“ prohlásil. A dřív než mohla odpovědět, pokračoval, téměř sám pro sebe: „Ale někdo musí něco udělat a já si myslím, že ty jsi ta pravá.“

„Něco udělat?“ nechápala Evanlyn. „A s čím?“

Erak podle všeho dospěl k rozhodnutí. Zhluboka si povzdechl, dopil zbytek vína ze své sklenice, předklonil se s lokty opřenými o kolena a zbrázděnou, zarostlou tvář přiblížil těsně k jejímu obličeji.

„Vidělas někdy v poslední době svého kamaráda?“ zeptal se. „Myslím Willa.“

Uhnula očima před jeho pohledem. To se rozumí, že Willa viděla — nebo spíš viděla tu roztřesenou, bezduchou trosku, která se z něj stala. Před pár dny měl nějakou práci u kuchyně a ona mu donesla jídlo. Vyrval jí chleba z rukou a hltal ho jako nějaké zvíře. A když na něj promluvila, jenom na ni tupě civěl.

Během dvou krátkých týdnů stačil už zapomenout na Evanlyn, zapomenout na Halta i na chatu na okraji lesa nedaleko hradu Redmontu. Zapomněl i na důležité události, k nimž došlo na Uthalských pláních, kdy armáda krále Duncana stanula proti Morgarathovu hrozivému wargalskému vojsku a porazila ho.

Pokud šlo o Willa, jako by se všechny ty události jeho dosavadního života odehrály na odvrácené straně Měsíce. Nyní se upínal v myšlenkách jen na jednu jedinou věc.

Na další dávku hřejivé trávy.

Svědkem jejich setkání byla jedna z otrokyň, starší žena. Když se Evanlyn vrátila do kuchyně, vlídně ji oslovila.

„Zapomeň na svého kamaráda. Dostal ho ten jed. Je s ním konec.“

„Viděla jsem ho,“ řekla tiše Erakovi.

„Já s tím nemám nic společnýho,“ ohrazoval se rozčileně. Překvapilo ji, s jakou prudkostí se hájí. „Vůbec nic. Věř mi, děvče, já ten proklatej jed nenávidím. Já viděl, co s lidma provádí. Nikdo si nezaslouží bejt živá mrtvola.“

Pohlédla mu do čí. Očividně to myslel upřímně a stejně tak očividně si přál, aby uznala, co říká. Kývla hlavou.

„Já vám věřím,“ řekla.

Erak vstal ze židle. Rozčileně přecházel malou, útulně vyhřátou místností, jako kdyby každý pohyb mohl zmírnit zlost, která se v něm hromadila od chvíle, kdy náhodou zahlédl Willa.

„Kluk jako on, vyloženej válečník. Třeba malej, ale srdce má jak pravej Skandijec.“

„Je to hraničář,“ mírně připomněla Evanlyn a Erak kývl.

„To teda je. A zaslouží si něco lepšího než tohle. Ten zatracenej jed! Nechápu, proč to Ragnak nezatrhne!“

Dlouze se odmlčel, aby zkrotil hněv. Potom se obrátil k Evanlyn a pokračoval.

„Chci, abys věděla, že jsem se snažil, abyste vy dva zůstali pohromadě. Vůbec mě nenapadlo, že ho Borsa pošle na dvůr. Ten chlap nemá ani páru, jak zacházet s váženým nepřítelem. Jenže co se od něj dá čekat? Borsa není válečník. Umí jen počítat žoky s obilím.“

„Rozumím,“ opatrně hlesla Evanlyn. Neměla jistotu, jestli to tak je, měla však dojem, že nějaká odpověď se od ní očekává. Erak se na ni pronikavě zadíval, jako by ji odhadoval. Nejspíš se k něčemu odhodlával.

„Na dvoře nikdo nepřežije,“ pronesl tiše, spíš sám pro sebe. Při těch slovech Evanlyn ucítila, jak jí ledová ruka sevřela srdce.

„Takže,“ řekl, „je to na nás a my s tím musíme něco udělat.“

Evanlyn na něj pohlédla. Jeho poslední slova v ní probudila naději.

„Co přesně máte na mysli?“ zeptala se nesměle a zoufale si přála, aby neudělala nějakou chybu. Erak se na vteřinu nebo dvě odmlčel a potom se neodvolatelně rozhodl, že se do toho pustí.

„Ty uprchneš,“ řekl nakonec. „Jeho vezmeš s sebou a já vám při tom pomůžu.“

Загрузка...