Ledová země

Dvacet

Hodinu po západu slunce opustili Halt s Horácem svůj pokoj a sešli dolů do šenku na večeři.

Hostinská navařila lákavě vonící dušené maso. Hřálo se v kotlíku zavěšeném nad velikým ohništěm, které vévodilo jedné straně místnosti. Hospodská děvečka jim přinesla velké dřevěné misky plné kouřícího jídla a k tomu podlouhlé bochníky chleba. Takové Horác ještě nikdy předtím neviděl — byly hodně dlouhé a úzké, takže připomínaly spíš dlouhé tyčky než oválné bochníky. Měly však křupavou kůrku a nadýchanou měkkou střídku. A jak bojovnický učeň záhy zjistil, skvěle se do nich vsakovala chutná šťáva z dušeného masa.

Halt si k jídlu dopřál velký pohár červeného vína, Horác se spokojil s vodou. Pak si pochutnali na velké porci dobrého ovocného koláče a teď seděli u hrnků výborné kávy.

Horác si kávu osladil pořádnou dávkou medu. Halt ho zamračeně sledoval.

„Ničíš chuť dobré kávy,“ zamumlal. Horác se jen usmál. Už si na uštěpačné poznámky svého společníka zvykal.

„To jsem se naučil od vašeho učně,“ prohlásil a na chvíli oba ztichli. Mysleli na Willa, na to, co se asi stalo s ním a s Evanlyn, a doufali, že jsou oba v pořádku.

Zadumání nakonec přerušil Halt kývnutím hlavy směrem ke skupince místních lidí usazených u ohně. On s Horácem obsadili stůl v zadní části šenku. Takový byl vždy Haltův zvyk — mít za zády pevnou zeď a sedět tam, odkud sám mohl pozorovat celou místnost a zároveň zůstat pokud možno nenápadný.

Zatímco jedli, šenk se zaplnil lidmi, kteří se cestou domů zastavili na jídlo nebo na pár sklenic vína či piva. Hraničář si právě všiml, že jeden z hostů vytáhl z rance dudy a další otáčel kolíčky na jakémsi tykvi podobném nástroji s pěti strunami.

„Podle všeho se tu chystá nějaká zábava,“ upozornil Horáce.

Ostatní hosté v šenku si začali přitahovat židle blíž k ohni a objednávali u hostinského a jeho pomocníků další nápoje.

Dudák začal hrát tklivou píseň. Strunný nástroj se připojil a rychlým drnkáním začal dudy doprovázet. Celou místnost naplnila syrová naříkavá melodie, která se zadírala do duše a v mysli posluchačů vyvolávala vzpomínky na dávno ztracené přátele a zašlé časy.

Tóny se nesly útulnou místností a Halt zjistil, že vzpomíná na dlouhé letní dny v lesích kolem redmontského hradu a na malou, neposednou postavičku, která se ustavičně na něco vyptávala a která do jeho života přinesla novou chuť a sílu. V duchu viděl Willovu tvář — rozcuchané vlasy pod kapucí, hnědé oči plné nadšení a nezkrotného čtveráctví. Vzpomínal, jak se chlapec staral o Cuka, jak zářil pýchou a radostí, když pochopil, že bude mít svého vlastního koně, vzpomínal i a na těsné pouto, které se mezi těmi dvěma vytvořilo.

Možná to bylo tím, že si Halt uvědomil, že mu přibývají léta a šediny na bradě začínají být spíše pravidlem než výjimkou. Ale Will vnesl do jeho života pocit mládí, radost a vzpruhu, která byla vítaným protikladem k pochmurným a nebezpečným cestičkám, jimiž se jako hraničář musel často ubírat.

Vzpomněl si i na vlnu hrdosti, která ho zaplavila, když mu Horác vyprávěl, jak se Will v Celtice rozhodl jít po stopách wargalů a jak se sám postavil proti wargalům a Skandijcům, zatímco se Evanlyn starala o to, aby se oheň, který zapálili na mostě, znovu rozhořel. Will v sobě neměl jen nezkrotného ducha. Měl v sobě odvahu, důvtip a věrnost. Z toho kluka se mohl stát opravdu dobrý hraničář, pomyslel si Halt. Náhle si uvědomil, že o Willovi přemýšlí, jako kdyby něco takového už nebylo možné. Oči mu zvlhly a mrzutě se zavrtěl. Bylo to už dlouho, co Halt naposledy dal najevo nějaké city. Pokrčil rameny. Usoudil, že Will rozhodně stojí za několik slz postaršího prošedivělého chlapíka, jako je on, a ani nezvedl ruku, aby si je osušil. Nenápadně pohlédl na Horáce, jestli si něčeho nevšiml, ale Horác byl zcela zaujatý hudbou. Seděl na lavici vedle Halta s otevřenou pusou, napínal krk a ukazováčkem bezděčně poťukával do rytmu na drsné desce stolu. Taky dobře, řekl si Halt a nevesele se pousmál. Klukovi by nijak neprospělo, kdyby ho viděl, jak se rozpouští v slzách při prvních tónech smutné písničky. Od hraničářů, a ještě k tomu od velezrádných vyloučených hraničářů, kteří urazili samotného krále, by se čekalo, že budou z tužšího těsta.

Píseň konečně dohrála za hlučného potlesku přítomných. Halt s Horácem se nadšeně přidali a Halt toho využil, aby si nenápadně promnul rukou oči a setřel stopy vlhkosti.

Všiml si, že posluchači muzikanty odměňují a do klobouku, chytře postaveného dnem vzhůru na zemi, vhazují peníze. Podal Horácovi pár mincí a kývl směrem k muzikantům.

„Dones jim tohle,“ řekl. „Zasloužili si to.“

Horác z celého srdce souhlasil, vstal a sehnul hlavu pod mohutnými trámy, na nichž spočíval strop. Hodil peníze do klobouku jako poslední ze všech. Dudák vzhlédl, spatřil neznámý obličej a kývnutím poděkoval. Nato začal loktem znovu stlačovat měch a tklivý hlas dud sílil a znovu naplňoval šenk.

Horác se rozmýšlel, nechtělo se mu rušit započatou píseň. Pohlédl směrem, kde seděl Halt, pokrčil rameny a posadil se ke stolu blízko malé skupinky kolem obou hudebníků.

Druhá píseň byla jiná. V melodii se slabě ozývala radost z vítězství, podtrhovaná rázným drnkáním na strunný nástroj, který v této písničce vystupoval víc do popředí. A jeho výrazné, plné tóny se zakrátko ujaly vedení a přiměly osazenstvo v celém šenku k podupávání a poklepávání prsty do rytmu. Horácovi se ve tváři objevil spokojený úsměv, takže když se otevřely dveře hostince a místností projel závan větru, sotva věnoval pozornost cizinci, který vstoupil.

Jiní si ho ale všimli a Halt, se smysly jemně vybroušenými díky mnohaletým zkušenostem, vycítil, že ovzduší v šenku se změnilo. Jako by lidi shromážděné kolem muzikantů sevřela nějaká obava či dokonce zlá předtucha.

I dudákova píseň malinko zakolísala, když zvedl hlavu a spatřil muže, který vešel. Bylo to jen drobné vypadnutí z rytmu, téměř nepostřehnutelné, ale Haltovi neuniklo.

Pohlédl na příchozího. Byl to vysoký, urostlý muž, možná o deset let mladší než on. Měl černé vousy i vlasy a huňaté černé obočí, jež mu dodávalo hrozivého vzhledu. Zřejmě nepatřil k prostým obyvatelům městečka. Když odhodil plášť, objevila se kroužková košile a na ní černý kabátec se znakem bílého krkavce.

Jilec meče u pasu byl nápadný, zdobený zlatým drátem, s matně lesklou hruškou ze stejného kovu. Podle vysokých kožených jezdeckých bot bylo zřejmé, že se jedná o jízdního válečníka, a znak na kabátci prozrazoval, že je to rytíř. Halt nepochyboval, že venku před krčmou by našel uvázaného bojového koně, s největší pravděpodobností černého jako smola, soudě podle cizincovy oblíbené barvy.

Nově příchozí zřejmě někoho hledal. Jeho oči rychle přelétly šenk, nezřetelnou postavu Halta v zadní části místnosti ani nepostřehly, a nakonec spočinuly na Horácovi. Muž nepatrně svraštil obočí a téměř neznatelně si pro sebe kývl hlavou. Chlapec, okouzlený hudbou, si stěží povšiml rytířova příchodu a ani teď nevěnoval pozornost soustředěnému pohledu, který se na něj upíral.

Byli tu však jiní, kteří mu pozornost věnovali. Haltovi neuniklo, že hostinský a jeho žena vše pozorně sledují a čekají, co se bude dít. A na několika dalších hostech bylo znát, že mají strach a že by raději byli někde dočista jinde.

Halt sáhl pod stůl pro toulec. Zbraně měl jako vždy na dosah, dokonce i při večeři, a luk s napnutou tětivou se opíral o stěnu za ním. Vytáhl jeden šíp a položil ho před sebe na stůl.

Písnička mezitím spěla ke konci. Tentokrát se nedostavil žádný sborový potlesk. Nadšeně tleskal jen Horác, ale když si uvědomil, že tleská sám, zmateně přestal a zčervenal rozpaky. I Horác teď vzal na vědomí ozbrojeného muže — stál od něj nějakých šest kroků a civěl na něj se zaujetím hraničícím s vyzývavostí.

Horác se nenechal vyvést z míry a kývl cizinci na pozdrav. Halt s potěšením zaznamenal, že projevil dostatek duchapřítomnosti a nepodíval se jeho směrem. Horác totiž vycítil, že se možná schyluje k nějaké nepříjemnosti, a uvědomoval si, že může být výhodou, když Halt zatím zůstane v pozadí.

Nově příchozí konečně promluvil. Byl vysoký, tak vysoký jako Horác, a byl to statný muž. Halt pochopil, že tohle není žádný potulný rytíř z rozcestí, ale nebezpečný člověk.

„Tak ty jsi ten rytíř dubového listu?“ zeptal se trochu posměšně hlubokým chraplavým hlasem. Mluvil dobře araluensky, i když s výrazným galickým přízvukem.

„Myslím, že mi tak říkají,“ odpověděl po krátké odmlce Horác. Rytíř o jeho odpovědi zřejmě přemýšlel, pokýval hlavou a jeho rty se prohnuly v mírném úšklebku.

„A ty tomu věříš?“ pokračoval. „A dá se tobě samotnému věřit? Nebo jsi jen prolhaný araluenský pes, co poštěkává na smetišti?“

Horác se zmateně zamračil. Byl to nemotorný pokus, jak ho urazit. Ten člověk se z nějakého důvodu pokoušel vyprovokovat souboj. Což bylo pro Horáce postačující, aby se vyprovokovat nenechal.

„Když myslíte,“ odpověděl klidně a s naprosto lhostejným výrazem. Halt si ale všiml, jak jeho levá ruka lehce, téměř instinktivně sjela ke stehnu, kde obvykle nosil meč. Meč teď ovšem visel za dveřmi nahoře v jejich pokoji. Horác měl u sebe jenom dýku.

Toho bezděčného pohybu si všiml i rytíř. Rty mu zkřivil krutý úsměv. Přistoupil o krok blíž k urostlému mladému učni. Očima ho přeměřoval. Viděl široká ramena, štíhlý pas a očividně svalnatou postavu. A všiml si, že se umí dobře pohybovat, s přirozenou lehkostí a rovnováhou vynikajícího bojovníka.

Ale tvář měl mladou a naprosto bezelstnou. Tohle nebyl protivník, který by byl zvyklý soupeře zabíjet, bojovník, který by se vyznal v temném umění získaném v nelítostné škole soubojů na život a na smrt. Byl to kluk, sotva se začal holit. Nepochybně ale měl bojový výcvik a bylo třeba brát ho vážně.

Ale ne se ho bát.

Když cizinec s hodnocením skončil, opět postoupil o krok blíž.

„Já jsem Deparnieux,“ prohlásil. Zřejmě očekával, že jeho jméno zapůsobí. Horác jen dobrácky pokrčil rameny.

„To je dobře,“ odvětil. A černá obočí se opět stáhla k sobě.

„Já nejsem žádný venkovský křupan, nad kterým zvítězíš podvodem a podlostí. Mě nenachytáš s tou svojí zbabělou taktikou, tak jako se ti to povedlo u tolika mých krajanů.“

Odmlčel se a sledoval, zda mají urážlivá slova kýžený účinek. Horác však byl dost chytrý na to, aby nic nenamítal. Znovu pokrčil rameny.

„Určitě si to budu pamatovat,“ odpověděl mírně.

Další krok a statný rytíř byl na dosah ruky. Tvář měl zrůzněnou hněvem nad Horácovou odpovědí a jeho odolností vůči urážkám.

„Já jsem vládce této provincie!“ vykřikoval. „Jsem bojovník, který zabil víc cizích vetřelců, víc araluenských strašpytlů než kterýkoli jiný rytíř v téhle zemi. Zeptej se jich, jestli to tak není!“ Rozmáchl se a ukázal na muže, kteří strnule seděli u stolů kolem ohně. Chvíli se žádná odpověď neozývala, takže jeho divoký pohled se výhrůžně obrátil k nim.

Všichni jako jeden muž sklopili oči a neochotným mumláním jeho prohlášení potvrdili. Nato se rytířův pohled vyzývavě vrátil k Horácovi. Chlapec pohled klidně oplatil, ale tváře se mu začínaly barvit slabou červení.

„Jak jsem řekl,“ pronesl opatrně, „budu si to pamatovat.“

Deparnieuxovi se blýsklo v očích. „A já říkám, že jsi strašpytel a zloděj, který lstivě a zákeřně zabil galické válečníky a ukradl jejich zbroj, koně i majetek!“ vykřičel Horácovi do obličeje.

V místnosti nastalo hrobové ticho. Nakonec promluvil Horác.

„Myslím, že se mýlíte,“ prohlásil stejně mírným hlasem, jakým se vyjadřoval celou dobu předtím. Všichni přítomní si oddechli. Deparnieux se ovšem rozkohoutil.

„Tak já jsem podle tebe lhář?“ zaútočil.

Horác zavrtěl hlavou. „To vůbec ne. Říkám, že se mýlíte. Nejspíš vás někdo špatně informoval.“

Deparnieux rozhodil rukama a obrátil se k celému šenku.

„Vy jste to slyšeli! Říká mi do očí, že jsem lhář! To je neomluvitelné!“

Ve chvíli, kdy rozpřahoval ruce, přesně podle svého plánu vytáhl jednu z rukavic, které měl zastrčené za pasem. A dřív než stačil někdo z přítomných něco podniknout, rozmáchl se rukou s rukavicí, aby s ní uhodil Horáce do obličeje, což by znamenalo výzvu, jakou nelze nevzít na vědomí.

S vítězným pocitem uvedl ruku do pohybu, aby mladého muže pleskl rukavicí přes tvář.

Jenže nějaká neviditelná ruka mu rukavici vyškubla a mrštila s ní přes místnost, kde se s drnčením zabodla do jednoho ze svislých dubových trámů podpírajících strop.