Čtyři

Krčma byla malé, ubohé doupě s nízkým stropem, plné kouře a nijak zvlášť čisté. Stála však blízko řeky, kam připlouvaly velké lodě přivážející zboží určené pro obchod se sídelním městem, a tak tu obvykle bylo velmi rušno.

I když právě teď tu moc živo nebylo. Důvod, proč obchody dočasně vázly, byl usazený u jednoho z pobryndaných stolů nedaleko krbu. Nyní zaměřil pohled žhnoucích očí pod hustým obočím na krčmáře a prázdným korbelem třískl do hrubých borových prken stolu.

„Je prázdný,“ rozčiloval se. Nepatrně ztěžklý jazyk krčmáři připomněl, že to bude poosmé nebo podeváté, co korbel naplní lacinou ostrou pálenkou prodávanou v přístavních krčmách, jako je tahle. Kšeft je kšeft, povzdechl si krčmář. Ale z tohohle hosta koukaly spíš potíže a krčmář si vroucně přál, aby odešel a dělal potíže někde jinde.

Když malý muž přišel a začal s takovou vervou popíjet, pravidelné osazenstvo krčmy neomylně vycítilo, že se blíží malér, a většina vyklidila pole. Zbyla jen hrstka. Jeden z nich, hromotlucký přístavní nosič, se na malého chlapíka zadíval a usoudil, že s ním bude snadné pořízení. Ale i když byl malý a třeba i opilý, podle šedozelené pláštěnky a pouzdra s dvěma noži na levém stehně bylo zřejmé, že je hraničář. A s hraničáři, jak uzná každý soudný člověk, není radno si zahrávat.

Přístavní nosič se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Boj netrval ani dvě vteřiny a už ležel v bezvědomí na zemi. Jeho společníci se překotně odebrali jinam, někam, kde by našli přátelštější a bezpečnější prostředí. Hraničář přihlížel jejich úprku a ukázal, že chce znovu dolít. Krčmář překročil nosiče, bázlivě naplnil hraničářův korbel a pak se rychle stáhl k výčepnímu pultu, kde se cítil jistější.

Pak začaly ty pravé potíže.

„Doneslo se mi,“ prohlásil hraničář a snažil se pečlivě vyslovovat jako člověk, který si uvědomuje, že moc pil. „Doneslo se mi, že náš dobrý král Duncan, vládce našeho království, není nic víc než obyčejný bačkora.“

Pokud předtím v krčmě něco viselo ve vzduchu, nyní ten vzduch zhoustl napětím. Pár zbývajících hostí upřelo oči na malou postavu u stolu. Hraničář se rozhlédl a přes rty mu mezi prokvetlou bradou a knírem přeběhl sotva viditelný úsměšek.

„Bačkora. Zbabělec. A hlupák,“ prohlásil zřetelně.

Nikdo se ani nepohnul. Tohle byly nebezpečné řeči. Takhle veřejně urážet a tupit krále, to by u obyčejných obyvatel království znamenalo závažný přestupek. U hraničáře, člena zvláštního královského sboru, který byl pod přísahou, se to téměř rovnalo zradě. Přítomní se ustrašeně dívali jeden na druhého. Pár zbylých hostů by nejraději potichu zmizelo. Něco v hraničářově klidném výrazu jim však sdělovalo, že už je pozdě. Všimli si také, že dlouhý luk, opřený o stěnu za jeho zády, je připravený ke střelbě. A toulec vedle něj se ježil šípy. Věděli, že za prvním, kdo by se pokusil odejít hlavními dveřmi, by rychle vylétl šíp. A všichni také věděli, že hraničáři, dokonce i opilí hraničáři, téměř nikdy neminou cíl.

Jenomže zůstat uvnitř, když hraničář nadává a spílá králi, bylo stejně nebezpečné. Kdyby se někdy někdo dověděl, co se tu dělo, jejich mlčení by mohlo být považováno za tichý souhlas.

„Mám z důvěryhodného zdroje,“ pokračoval hraničář téměř zvesela, „že dobrý král Duncan nesedí na trůně právoplatně. Slyšel jsem, že ve skutečnosti je prý synem opilého čističe záchodů. Taky se ještě šeptá, že je následkem obdivu jeho otce k jedné potulné hopsandě. Tak si vyberte. V obou případech je to sotva vhodný původ pro krále, že ano?“

Kdosi z přítomných tiše povzdechl. Šlo čím dál víc do tuhého. Krčmář ustaraně přešlapoval za pultem. Všiml si, že v zadní místnosti se něco pohnulo, a šel se tam podívat. Jeho žena nesla do šenku mísu pirohů, a když uslyšela hraničářovo poslední prohlášení, strnula. Stála tam celá bledá a upírala tázavý pohled na svého muže.

Krčmář chvatně pohlédl na hraničáře, ale jeho pozornost byla nyní upřena k povozníkovi na druhém konci výčepu, který se snažil tvářit nenápadně.

„Nemyslíte, pane… vy v té žluté kazajce, co ji máte pobryndanou ještě od včerejší snídaně… nemyslíte, že někdo takový si nezaslouží být králem téhle krásné země?“ zeptal se. Povozník něco zahuhlal a zavrtěl se na židli. Nebyl ochoten podívat se hraničáři do očí.

Krčmář téměř nepostřehnutelně kývl hlavou směrem k zadnímu východu. Jeho žena se tam podívala, potom zpátky na něj s obočím tázavě zdviženým. „Stráž,“ četla mu ze rtů a v očích jí blýsklo porozumění. Tichými kroky a tak, aby ji hraničář neviděl, prošla zadní místností, vyklouzla zadními dveřmi a zavřela je za sebou, jak nejtišeji dokázala.

Přes veškerou její snahu klika slabě cvakla, když dveře zapadly. Hraničářovy oči bleskově přejely ke krčmáři. Hleděly podezíravě a tázavě.

„Co to bylo?“ obořil se na něj. Krčmář jen pokrčil rameny a ustrašeně si utíral zpocené dlaně do flekaté zástěry. Ani se nesnažil promluvit. Věděl, že na to má v krku moc sucho.

Na prchavý okamžik se mu zdálo, že v hraničářově výrazu zahlédl záblesk uspokojení, ale takovou myšlenku zavrhl jako bláznivou.

Minuty se vlekly dál a hraničářovy urážky a nactiutrhání namířené proti králi byly stále barvitější a obhroublejší. Hostinský nervózně polykal naprázdno. Žena byla pryč dobrých deset minut. Jestlipak už potkala stráž? Určitě museli dorazit každou chvíli a odvést toho nebezpečného člověka a zabránit mu v těch velezrádných řečech.

Jen na to pomyslel, hlavní dveře se s prásknutím rozlétly a do kalně osvětlené místnosti řízně vpochodoval oddíl pěti mužů pod vedením kaprála. Každý z nich byl ozbrojený dlouhým mečem, krátkým, tlustým obuškem zavěšeným u pasu a všichni měli na zádech zavěšený malý kulatý štít.

Kaprál přejížděl pohledem místnost a muži za ním se rozestoupili. Kaprálovy oči se zúžily, když zpozorovaly shrbenou postavu u stolu.

„Co se to tady děje?“ dožadoval se rázně. Hraničář se usmál. Krčmář si ale všiml, že jeho oči se neusmívají.

„Probírali jsme zdejší poměry,“ prohlásil posměšně.

„Já slyšel něco jiného,“ ucedil kaprál. „Slyšel jsem, že tu vedeš velezrádné řeči.“

Hraničářovi nevěřícně poklesla čelist a obočí mu vyjelo v předstíraném překvapení.

„Velezrádné?“ žasl a zvědavě se rozhlédl po šenku. „Nezahrál si tu někdo na žalobníčka? Kohopak mrzí, že je… celý?“

Semlelo se to tak rychle, že krčmář měl sotva čas plácnout sebou za pultem na zem. Jakmile hraničář vyrazil poslední slovo, nějak popadl luk, co stál za ním, založil šíp a vystřelil. Šíp udeřil do stěny za místem, kde ještě vteřinu předtím stál krčmář. Zapíchl se hluboko do dřeva a dlouze drnčel.

„To stačí…,“ spustil kaprál. Vykročil vpřed, ale hraničář už měl založený nový šíp. Bylo to k nevíře. Matně lesklý hrot mířil doprostřed kaprálova čela a tětiva byla napjatá. Kaprál strnul a civěl smrti do tváře.

„Polož to,“ řekl. Jeho hlas však postrádal rozhodnost a kaprál si to uvědomoval. Jedna věc byla udržet na uzdě přístavní opilce a rváče, ale něco úplně jiného bylo stát tváří v tvář hraničáři, který byl zkušený v boji a vycvičený k zabíjení. Na tohle obyčejný kaprál od přístavní stráže nestačil.

Nicméně nebyl žádný zbabělec a věděl, že musí konat svou povinnost. Několikrát polkl a potom pomalu, pomalinku zvedal ruku proti hraničáři.

„Polož… ten… luk,“ zopakoval. Bez odezvy. Šíp mu nadále mířil na čelo přímo mezi oči. Váhavě udělal krok vpřed.

„Nedělej to.“

Bylo to stručné a jasné. Kaprál byl přesvědčen, že slyší tlukot vlastního srdce, které mu bilo jako zvon. Uvažoval, jestli ty údery slyší i všichni ostatní. Zhluboka nabral dech. Složil přísahu věrnosti králi. Nebyl šlechtic ani rytíř, jen obyčejný voják. Ale dané slovo pro něj znamenalo totéž co pro urozeného důstojníka. Řadu let spokojeně plnil své povinnosti, dokázal se vypořádat s opilci i s různými darebáky. Nyní bylo v sázce víc, mnohem víc. Nadešel čas zaplatit za ty roky, kdy se těšil vážnosti a úctě.

Udělal další krok.

V napjatém ovzduší šenku bylo zadrnčení tětivy téměř ohlušující. Kaprál v očekávání mučivé bolesti a jisté smrti, kterou přinese šíp, bezděčně uskočil vzad a zavrávoral.

A pochopil, co se stalo: tětiva praskla.

Hraničář nevěřícně zíral na nepoužitelnou zbraň ve svých rukou. Dlouhých pět vteřin všichni zůstali jako přimrazeni. Potom se kaprál a jeho muži vrhli vpřed, oháněli se krátkými těžkými obušky a těsně obstoupili malou, šedo-zeleně oděnou postavu.

Když hraničář klesal k zemi pod deštěm ran, nikdo nepostřehl, že upustil malý nůž, jímž předtím tětivu nařízl. Krčmáře však zarazilo, jak může někdo, kdo tak bleskově vyrazil a vyřídil nosiče dvakrát většího, než je sám, být tak pomalý a nešikovný.

Загрузка...