Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

DRUHÁ ČÁST - Duše a tělo

1. --Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři

namluvit, že jeho postavy skutečně

žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty: einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.

Když poprvé vstoupila do Tomášova bytu, začaly jí kručet vnitřnosti. Není divu,

neobědvala ani nevečeřela, jen před polednem snědla na nástupišti sendvič, než

nasedla do vlaku. Soustředila se na svou odvážnou cestu a na jídlo zapomněla. Ale kdo nemyslí na své tělo, stane se o to snadněji jeho obětí. Bylo strašné

stát před Tomášem a slyšet mluvit nahlas své útroby. Chtělo se jí plakat. Naštěstí ji Tomáš objal po deseti vteřinách a ona mohla na hlasy břicha zapomenout.

—2. --Tereza se tedy zrodila ze situace, která brutálně odhaluje nesmiřitelnou dualitu těla a duše, základní lidskou zkušenost.

Kdysi dávno člověk poslouchal udiveně, jak se v jeho hrudi ozývá zvuk pravidelných úderů a netušil, co to je. Nemohl považovat sám sebe za totožného s něčím tak cizím a neznámým, jako je tělo. Tělo byla klec a uvnitř ní bylo něco, co se dívalo, poslouchalo, bálo se, přemýšlelo a divilo; to něco, ten zbytek, co zůstal po odečtení těla, to byla duše.

Dnes ovšem tělo není neznámé: víme, že to, co tluče v hrudi, je srdce a že nos je zakončením hadice, která čouhá ven z těla, aby přiváděla kyslík do plic. Tvář

není než jakási palubní deska, do níž vyúsťují všechny mechanismy těla: zažívání, vidění, slyšení, dýchání, myšlení.

Od té doby, co na něm umí všechno pojmenovat, tělo znepokojuje člověka méně. Víme už také, že duše není než činnost šedé hmoty mozku. Dualita těla a duše se zahalila vědeckými termíny a můžeme se j í vesele smát jako staromódnímu předsudku.

Ale stačí, že je člověk zamilovaný jak blázen a musí přitom slyšet kručení svých střev. Jednota těla a duše, ta lyrická iluze vědeckého věku, se rázem rozplyne.

—3. --Snažila se vidět skrze své tělo sebe. Proto stála tak často před zrcadlem. Jelikož se bála, aby ji při tom nepřistihla matka, měly její pohledy do zrcadla ráz tajné neřesti.

K zrcadlu ji nepřitahovala ješitnost nýbrž údiv nad tím, že vidí své j á. Zapomínala, že se dívá na palubní desku tělesných mechanismů. Zdálo se j í, že vidí svou duši, která se j í dává poznat v rysech její tváře. Zapomínala, že nos je jen zakončení hadice na přívod vzduchu do plic. Viděla v něm věrné vyj ádření své povahy.

Dívala se na sebe dlouze a chvílemi jí překáželo, že vidí ve své tváři matčiny rysy. Dívala se na sebe o to úporněji a snažila se silou vůle fyziognomii matky odmyslit, odčítat, aby v jej í tváři zůstalo jen to, co je ona sama. Když se j í

to podařilo, byla to chvíle opojení: duše vystupovala na povrch těla, jako když se armáda vyřítí z podpalubí, zaplní celou palubu, mává rukama k nebi a zpívá.

---4. --Nejenom že byla matce fyzicky podobná, ale zdá se mi chvílemi, že její život byl jen prodloužením matčina života, asi tak jako běh koule na kulečníku je jen prodloužením pohybu hráčovy ruky.

Kde a kdy začal ten pohyb, který se později změnil v život Terezy?

Snad ve chvíli, kdy Terezin dědeček, pražský obchodník, začal zbožňovat nahlas krásu své dcery, Tereziny matky. Byly jí tehdy tři nebo čtyři roky a on jí

vyprávěl o tom, že se podobá obrazu Rafaelovy madony. Čtyřletá Terezina matka si to dobře zapamatovala a když seděla později v gymnasiu v lavici, místo aby poslouchala učitele, myslila na to, kterým obrazům se podobá. Když přišel čas na vdávání, měla devět nápadníků. Všichni klečeli v kruhu kolem ní. Byla uprostřed jako princezna a nevěděla, kterého si má vybrat: jeden byl hezčí, druhý vtipnější, třetí bohatší, čtvrtý sportovnější, pátý byl z lepší

rodiny, šestý j í recitoval verše, sedmý procestoval celý svět, osmý hrál na housle a devátý byl ze všech nejmužnější. Ale všichni stejně klečeli a měli úplně stejné mozoly na kolenou.

Že si nakonec vybrala toho devátého, nebylo ani tak proto, že byl ze všech nejmužnější, ale proto, že když mu šeptala do ucha při milování "dávej pozor, moc dávej pozor!", on naschvál

pozor nedával a ona si ho musila honem vzít za muže, protože se j í nepodařilo včas sehnat lékaře, který by jí udělal potrat. Tak se narodila Tereza. Nespočetná rodina se sjela ze všech koutů vlasti, skláněla se nad kočárkem a šišlala. Terezina matka nešišlala. Mlčela. Myslila na ostatních osm nápadníků a všichni se jí zdáli být lepší než ten devátý. Stejně jako její dcera i Terezina matka se ráda dívala do zrcadla. Jednoho dne zjistila, že má kolem očí plno vrásek a řekla si, že jej í manželství je nesmysl. Potkala nemužného muže, který měl za sebou několik defraudací a dvě rozvedená

manželství. Nenáviděla milence, kteří mají na kolenou mozoly. Měla zuřivou chuť kleknout si sama. Padla na kolena před defraudantem a odešla od manžela i od Terezy.

Z nejmužnějšího muže se stal nejsmutnější muž. Byl tak smutný, že mu bylo všechno jedno. Říkal všude nahlas, co si myslí, a komunistická policie šokována jeho nehoráznými výroky ho zatkla, odsoudila a uvěznila. Terezu vyhnali ze zapečetěného bytu za matkou.

Nejsmutnější muž za krátký čas ve vězení zemřel a matka s defraudantem a Terezou odešla do malého bytu pod horami. Terezin otčím pracoval v úřadě, matka byla prodavačkou v obchodě. Porodila další tři děti. Pak se znovu podívala do zrcadla a zjistila, že je stará a ošklivá.

—5. --Když zkonstatovala, že všechno ztratila, hledala viníka. Vinni byli všichni: vinen byl první manžel, mužný a nemilovaný, který ji neposlechl, když mu šeptala do ucha, aby dal pozor; vinen byl druhý manžel, nemužný a milovaný, který ji zatáhl z Prahy do malého města a proháněl jednu ženu za druhou, takže nevycházela ze žárlivosti. Proti oběma manželům byla bezmocná. Jediný člověk, který j í patřil a nemohl uniknout, rukojmí, který mohl platit za všechny ostatní, byla Tereza.

Ostatně možná že opravdu právě ona byla vina matčiným osudem. Ona, to jest to absurdní setkání spermatu nejmužnějšího s vajíčkem nejkrásnější. V té fatální

vteřině, která se jmenuje Tereza, byl odstartován běh na dlouhé trati matčina zkaženého života. Matka vysvětlovala Tereze neustále, že být matkou znamená

všechno obětovat. Její slova zněla přesvědčivě, protože byl za nimi prožitek ženy, která ztratila všechno kvůli svému dítěti. Tereza poslouchá a věří, že největší hodnotou života je mateřství a že mateřství je veliká oběť. Je-li mateřství ztělesněnou Obětí, pak úděl dcery znamená Vinu, kterou nelze nikdy splatit.

—6. --Tereza ovšem neznala příběh noci, kdy matka šeptala do ucha jejímu otci, aby si dal pozor. Provinění, které cítila, bylo nejasné jak dědičný hřích. Dělala všechno, aby je odčinila. Matka ji vzala z gymnasia a ona pracovala od patnácti let jako číšnice a všechno, co vydělala, j í odevzdávala. Byla ochotná udělat nevímco, jen aby si vysloužila její lásku. Spravovala domácnost, starala se o sourozence, celou neděli uklízela a prala. Byla to škoda, protože byla na gymnasiu nejnadanější ze třídy. Chtěla by někam výš, ale v tomto malém městě

žádné výš pro ni neexistovalo. Tereza prala prádlo a vedle vany měla položenu knížku. Obracela listy a na knihu padaly kapky vody.

Doma neexistoval stud. Matka chodila v bytě jen v prádle, někdy bez podprsenky, někdy, za letních dnů, nahá. Otčím nechodil nahý, ale vešel do koupelny vždycky, když byla Tereza ve vaně. Jednou se kvůli tomu v koupelně zamkla a matka udělala skandál: "Za koho se považuješ? Kdo si myslíš, že jsi? Myslíš, že ti tvou krásu ukousne?"

(Tato situace ukazuje názorně, že nenávist vůči dceři byla v matce silnější než žárlivost na manžela. Vina dcery byla nekonečná a zahrnovala v sobě i manželovy nevěry. Jestli se dcera chce emancipovat a trvat na nějakých právech - třeba zamknout se v koupelně - je to pro matku nepřijatelnější než eventuální manželův sexuální zájem o Terezu.)

Jednou se matka procházela v zimě nahá při rozsvíceném světle. Tereza běžela honem zatahovat záclony, aby matku neviděli z protějšího domu. Slyšela za sebou její smích. O den později přišly za matkou přítelkyně: sousedka, kolegyně z obchodu, místní učitelka a ještě dvě nebo tři ženy, které měly ve zvyku se pravidelně scházet. Tereza spolu se šestnáctiletým synem jedné z nich vešla za nimi na chvíli do místnosti. Matka toho hned využila, aby vyprávěla, jak její dcera chtěla včera chránit její stud. Smála se a všechny ženy se smály s ní. Matka pak řekla: "Tereza se nechce smířit s tím, že lidské tělo čůrá a prdí." Tereza byla rudá, ale matka pokračovala: "Je na tom něco špatného?" a sama hned odpověděla na svou otázku: vypustila hlasitě větry. Všechny ženy se smály.

—7. --Matka hlasitě smrká, vypráví lidem nahlas o svém sexuálním životě, předvádí svůj umělý chrup. Umí ho s podivuhodnou obratností uvolnit jazykem v ústech: takže jí

při širokém úsměvu padá horní čelist k dolním zubům a její tvář má náhle hrůzný výraz.

Její počínání není než jedno jediné prudké gesto, jímž odhazuje svoji krásu a mládí. V době, kdy devět nápadníků klečelo v kruhu kolem ní, střežila úzkostivě

svoji nahotu. Jako by mírou studu chtěla vyjádřit míru hodnoty, kterou má její tělo. Jestliže se dnes nestydí, činí to radikálně, jako by svou nestoudností chtěla udělat slavnostní škrt za životem a vykřiknout, že mládí a krása, které přeceňovala, nemají ve skutečnosti žádnou cenu.

Zdá se mi, že Tereza je prodloužením onoho gesta, jímž matka odhodila daleko za sebe svůj život krasavice.

(A má-li Tereza sama nervózní pohyby, nedostatečnou vláčnost gest, nemůžeme se tomu divit: to veliké matčino gesto, divoké a sebeničivé, zůstalo v Tereze, stalo se Terezou!)

—8. --Matka si žádá pro sebe spravedlnost a chce, aby byl viník potrestán. Proto trvá na tom, aby dcera zůstala s ní ve světě nestoudnosti, kde mládí a krása nic neznamenají, kde celý svět není než jeden obrovský koncentrační tábor těl, která

se podobají jedno druhému a duše v nich jsou neviditelné. Teď můžeme lépe pochopit smysl tajné Tereziny neřesti, jejích častých a dlouhých pohledů do zrcadla. Byl to zápas s matkou. Byla to touha nebýt tělem, jako jsou jiná těla, ale uvidět na povrchu vlastní tváře armádu duše, která se vyřítila z podpalubí. Nebylo to snadné, protože duše, smutná, nesmělá, zakřiknutá, byla schovaná v hloubi Tereziných útrob a styděla se ukázat.

Tak tomu bylo právě toho dne, kdy poprvé potkala Tomáše. Proplétala se mezi opilci ve své restauraci, tělo bylo nachýleno pod tíhou piv, která nesla na tácu, a duše byla až někde v žaludku nebo v pankreatu. A právě tehdy ji Tomáš

oslovil. To oslovení bylo významné, protože přišlo od někoho, kdo neznal ani její matku ani opilce, kteří jí denně adresovali stereotypní oplzlé poznámky. Statut cizince ho povyšoval nad ostatní.

A ještě něco ho povyšovalo: měl na stole otevřenou knihu. V této hospodě ještě nikdy nikdo na stole knihu neotevřel. Kniha byla pro Terezu poznávacím znamením tajného bratrstva. Proti světu hrubosti, který ji obklopoval, měla totiž jen jedinou zbraň: knihy, které si půj čovala v městské knihovně; zejména romány: přečetla jich spoustu od Fieldinga až po Thomase Manna. Poskytovaly j í možnost imaginárního útěku ze života, který ji neuspokojoval, ale měly pro ni význam i jako věc: ráda se s nimi procházela po ulici držíc je po paží. Měly pro ni stejný význam jako elegantní hůl pro dandyho z minulého století. Odlišovaly ji od jiných.

(Přirovnání knihy k elegantní holi dandyho není úplně přesné. Hůl dandyho nejen odlišovala, ale činila ho moderním a módním. Kniha Terezu odlišovala, ale činila ji staromódní. Byla ovšem příliš mladá, než aby si mohla na sobě uvědomit vlastní staromódnost. Mladíci, kteří se procházeli kolem ní s hlučícími tranzistory v ruce, j í připadali hloupí. Unikalo j í, že jsou moderní.) Ten, kdo ji oslovil, byl tedy zároveň cizinec i člen tajného bratrstva. Oslovil ji vlídným

hlasem a Tereza cítila, jak se jej í duše dere na povrch všemi tepnami cévami i póry, aby se mu ukázala.

—9. --Když se Tomáš vrátil z Curychu do Prahy, přepadl ho pocit nevolnosti z myšlenky, že jeho setkání s Terezou bylo způsobeno šesti nepravděpodobnými náhodami. Ale není událost právě naopak o to významnější a privilegovanější, oč více náhod je k ní zapotřebí? Jen náhoda se nám může jevit jako poselství. To, co se děje nutně, co je očekávané, co se opakuje každý den, je němé. Jen náhoda k nám promlouvá. Snažíme se v ní číst jako čtou cikánky z obrazců, které vytvoří

sedlina kávy na dně šálku.

Tomáš se zjevil Tereze v její restauraci jako absolutní náhoda. Seděl u stolu nad otevřenou knihou. Zvedl oči k Tereze a usmál se: "Jeden koňak." V té chvíli zněla z rádia hudba. Tereza šla do výčepu pro koňak a otočila knoflíkem přijímače, aby zněla ještě silněji. Poznala Beethovena. Znala ho od doby, co přijelo do jejich města kvarteto z Prahy. Tereza (která, jak víme, toužila po něčem "vyšším") šla na koncert. Sál byl prázdný. Spolu s ní v něm byl jen místní lékárník a jeho žena. Bylo tedy na pódiu kvarteto muzikantů a v sále trio posluchačů, ale hudebníci byli tak milí, že nezrušili koncert a hráli celý

večer jen pro ně poslední tři Beethovenova kvarteta.

Lékárník pak pozval hudebníky na večeři a neznámou posluchačku požádal, aby šla s nimi. Beethoven se od té doby stal obrazem světa na druhé straně, světa, po němž toužila. Když nesla z výčepu koňak pro Tomáše, snažila se číst v té náhodě: jak je to možné, že právě teď, když nese koňak tomu neznámému muži, který se j í líbí, slyší Beethovena?

Nikoli nutnost, ale náhoda je plna kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assissi.

—10. --Volal ji, že chce platit. Zavíral knihu (poznávací znamení tajného bratrstva) a ona se ho chtěla zeptat, co čte.

"Můžete mi to napsat na můj pokoj?" zeptal se. "Ano," řekla. "Jaké máte číslo pokoje?" Ukázal jí klíč, k němuž byla uvázána dřevěná destička a na ní nakreslená červená šestka.

"To je zvláštní," řekla, "číslo šest." "Co je na tom zvláštního?" zeptal se. Vzpomněla si, že dokud bydlila v Praze u dosud nerozvedených rodičů, jejich dům měl číslo šest. Ale řekla něco jiného (a my můžeme ocenit její lstivost): "Vy máte pokoj šest a mně končí v šest služba."

"A mně jede v sedm vlak," řekl neznámý muž. Nevěděla, co by řekla, dala mu účet, aby se na něj podepsal, a odnesla ho do recepce. Když skončila práci, cizinec už

neseděl u svého stolu. Pochopil její diskrétní poselství? Vycházela z restaurace rozrušena. Naproti byl prořídlý parčík, ubohý park špinavého malého města, který

pro ni vždycky představoval ostrůvek krásy: byl tam trávník, čtyři topoly, lavičky, smuteční vrba a keře forsithií.

Seděl na žluté lavičce, z níž bylo vidět ke vchodu restaurace. Právě na té lavičce seděla včera s knihou v klíně! V té chvíli věděla (ptáci náhod se j í snášeli na ramena), že ten neznámý muž je j í souzen. Oslovil ji, pozval ji, aby si k němu přisedla. (Armáda její duše se vyhrnula na palubu těla.) Doprovodila ho pak na nádraží a on jí dal na rozloučenou svou vizitku s telefonním číslem:

"Kdybyste náhodou někdy přijela do Prahy..."

---11. --Mnohem víc než ta vizitka, kterou j í dal na poslední chvíli, byl to pokyn náhod (kniha, Beethoven, číslo šest, žlutá lavička v parku), co j í dodalo odvahy, aby odešla z domu a změnila svůj osud. Je to možná těch několik náhod (mimochodem docela skromných, šedivých,

vskutku hodných tohoto bezvýznamného města), které

uvedly do pohybu jej í lásku a staly se pramenem energie, kterou nevyčerpá do konce

života.

Náš každodenní život je bombardován náhodami, přesněji řečeno nahodilými setkáními lidí a událostí, jimž se říká koincidence. Ko-incidence znamená, že dvě nečekané události se stanou zároveň, že se setkaj í: Tomáš se objeví v restauraci a zároveň se ozve hudba Beethovena. Obrovské většiny takových koincidencí si člověk vůbec nevšimne. Kdyby v restauraci seděl u stolu místo Tomáše místní řezník, Tereza by si neuvědomila, že se z rádia ozývá Beethoven (i když setkání Beethovena a řezníka je také zajímavá koincidence). Přicházející

láska v ní však zjitřila smysl pro krásu a ona na tu hudbu už nikdy nezapomene. Pokaždé když ji uslyší, bude dojata. Všechno, co se bude v té chvíli dít kolem ní, bude ozářeno tou hudbou a stane se krásné.

Na začátku onoho románu, který držela pod paží, když přišla za Tomášem, setkává se Anna s Vronským za podivných okolností. Jsou na nástupišti, kde právě někdo spadl pod vlak. Na konci románu se vrhá pod vlak Anna. Tato symetrická

kompozice, v níž se objevuje stejný motiv na začátku i na konci, vám může připadat jako velmi "románová". Ano, souhlasím, ale jen pod podmínkou, že slovo

"románový" budete chápat nikoli jako "vymyšlený", "umělý", "nepodobný životu". Neboť právě takto jsou komponovány lidské životy.

Jsou komponovány jako hudební skladba. Člověk, veden smyslem pro krásu, promění nahodilou událost (Beethovenovu hudbu, smrt na nádraží) v motiv, který už zůstane ve skladbě jeho života. Vrací se k němu, opakuje ho, mění, rozvíj í jako skladatel téma své sonáty. Anna si mohla vzít život také jinak. Ale motiv nádraží a smrti, ten nezapomenutelný motiv spjatý se zrozením lásky, ji přitahoval ve chvíli zoufalství svou temnou krásou. Aniž o tom ví, člověk komponuje svůj život podle zákonů krásy i ve chvílích nejhlubší beznaděje. Nelze tedy vyčítat románu, že je fascinován tajemnými setkáními náhod (jako je setkání Vronského, Anny, nástupiště a smrti anebo setkání Beethovena, Tomáše, Terezy a koňaku), ale lze právem vyčítat člověku, že je ve svém všedním životě

vůči takovým náhodám slepý a jeho život tak ztrácí svou dimenzi krásy.

---12. --Povzbuzena ptáky náhod, kteří se j í slétali na ramena, aniž cokoli řekla matce, vzala si týdenní dovolenou a nasedla do vlaku. Odcházela často na záchod dívat se do zrcadla a prosit duši, aby v rozhodujícím dni jejího života neopustila ani na chvíli palubu jejího těla. Když se tak na sebe dívala, lekla se najednou: ucítila škrábání v krku. Že by měla v rozhodujícím dni svého života onemocnět?

Ale nebylo už cesty zpátky. Zatelefonovala mu z nádraží a když otevřel dveře, začalo jí strašně kručet v břiše. Styděla se. Bylo to, jako kdyby měla v břiše svou matku, která se tam chechtala, aby j í zkazila setkání s Tomášem. Měla v první chvíli pocit, že ji kvůli těmto nevkusným zvukům musí vyhnat, ale on ji objal. Byla vděčná, že nedbá jejího kručení, a proto ho líbala vášnivě a měla mlhu před očima. Neuplynula ani minuta a milovali se. Při milování křičela. To už měla horečku. Dostala chřipku. Vyústění hadice vedoucí kyslík do plic bylo ucpané a červené.

Pak přijela podruhé s těžkým kufrem, do něhož sbalila všechny své věci, rozhodnuta nikdy se už nevrátit do malého města. Pozval ji k sobě až na druhý

večer. Přespala v laciném hotelu a příští den zanesla kufr do úschovny na nádraží a celý den se pak toulala po Praze s Annou Kareninou pod paží. Večer zazvonila, on otevřel dveře a ona nepouštěla knihu z ruky, jako by to byla vstupenka do Tomášova světa. Uvědomovala si, že nemá než tuto jedinou ubohou vstupenku a chtělo se j í nad tím plakat. Aby neplakala, byla hovorná,

mluvila hlasitě a smála se. A zase ji vzal velmi brzy po jej ím příchodu do náruče a milovali se. Vstoupila do mlhy, v níž nebylo nic vidět, jen slyšet její křik.

—13. --To nebylo vzdychání, úpění, to byl opravdu křik. Křičela tolik, že Tomáš oddaloval hlavu od její tváře. Zdálo se mu, že její hlas znějící těsně u jeho ucha mu roztrhne bubínek. Ten křik nebyl výrazem smyslnosti. Smyslnost je maximální mobilizace smyslů: člověk pozoruje napjatě toho druhého a poslouchá

každý jeho zvuk. Její křik chtěl naopak omráčit smysly, aby neviděly a neslyšely. To křičel sám naivní idealismus jej í lásky, která chtěla být zrušením všech protikladů, zrušením duality těla a duše a snad i zrušením času. Měla zavřené oči? Ne, ale nikam se jimi nedívala, měla je upřeny do prázdna stropu. Chvílemi vrtěla prudce hlavou ze strany na stranu. Když křik skončil, usnula po jeho boku a celou noc ho držela za ruku. Už když jí bylo osm let, usínala tak, že si tiskla jednu ruku druhou a představovala si, že drží muže, kterého miluje, muže svého života. Jestliže tedy tiskla ve spánku Tomášovu ruku s takovou umíněností, můžeme to pochopit: od dětství se na to připravovala a trénovala.

—14. --Dívka, která místo aby spěla "za něčím vyšším", musí nosit opilcům pivo a v neděli prát špinavé prádlo sourozenců, vytvoří si v sobě velikou zásobu vitality, o níž se nesní lidem, kteří studují univerzitu a zívají nad knihami. Tereza toho přečetla více než oni, dověděla se o životě víc než oni, ale nikdy si toho nebude vědoma. To, co odlišuje člověka, který studoval, od samouka, není

míra vědění, ale jiný stupeň vitality a sebevědomí. Elán, se kterým se Tereza vrhla v Praze do života, byl zároveň dravý i vratký. Jako by čekala, že jí

jednoho dne někdo řekne: "Ty sem nepatříš! Vrať se, odkud jsi přišla!" Všechna její chuť do života visela na jediném vlásku: na Tomášově hlase, který kdysi vyvolal nahoru jej í duši schovanou plaše v útrobách.

Tereza obdržela místo ve fotografické laboratoři, ale to jí nestačilo. Chtěla fotografovat sama. Tomášova přítelkyně Sabina jí půjčila tři čtyři monografie slavných fotografů, sešla se s ní v kavárně a nad rozevřenými knihami j í

vysvětlovala, co je na těch fotografiích zajímavé. Tereza ji poslouchala s mlčenlivou soustředěností, kterou málokterý profesor kdy viděl na tvářích svých žáků.

Díky Sabině pochopila příbuznost fotografie a malířství a nutila Tomáše, aby spolu chodili na všechny výstavy, které se v Praze konaly. Brzy se j í podařilo uplatnit v obrázkovém týdeníku vlastní snímky a jednoho dne přešla z laboratoře mezi profesionální fotografy magazínu. Téhož večera šli oslavit její povýšení s přáteli do baru, kde tančili. Tomáš upadl do špatné nálady a když naléhala, aby jí řekl, co se mu stalo, přiznal se jí konečně doma, že na ni žárlil, když ji viděl tančit se svým kolegou.

"Opravdu, tys na mne žárlil?" ptala se ho asi desetkrát, jako kdyby jí oznamoval, že j í byla udělena Nobelova cena a nemohla tomu uvěřit. Pak ho vzala kolem pasu a začala s ním tančit po pokoji. To nebyl společenský

tanec, který před hodinou předváděla v baru. Byla to jakási vesnická skočná, bláznivé poskakování, při kterém vyhazovala nohy vysoko do vzduchu, dělala neobratně velké skoky a vláčela ho pokojem sem a tam.

Pohříchu nedlouho potom začala žárlit sama a její žárlivost nebyla pro Tomáše Nobelovou cenou, nýbrž břemenem, kterého se zbaví teprve krátký čas před smrtí.

—15. --Pochodovala kolem bazénu nahá se spoustou jiných nahých žen, Tomáš byl nahoře v koši zavěšeném pod klenbou plovárny, křičel na ně, nutil je zpívat a dělat dřepy. Když některá provedla cvik špatně, zastřelil ji.

Chci se k tomu snu ještě vrátit: Jeho hrůza nezačala ve chvíli, kdy Tomáš

vypálil první ránu. Sen byl hrůzný od samého počátku. Jít nahá s ostatními nahými ženami pochodovým krokem byl pro Terezu nejzákladnější obraz hrůzy. Když

byla u matky, nesměla se zamknout v koupelně. Matka jí tím chtěla říci: tvoje tělo je jako ostatní těla; nemáš žádné právo na stud; nemáš žádný důvod zakrývat něco, co existuje stejné v miliardách jiných exemplářů. V matčině světě byla všechna těla stejná a pochodovala v řadě za sebou. Nahota byla od dětství pro Terezu znamením povinné uniformity koncentračního tábora; znamením ponížení. A byla ještě jiná hrůza hned na počátku toho snu: všechny ženy musily zpívat!

Nejenom že jejich těla byla stejná, stejně bezcenná, nejenom že byla pouhými zvučícími mechanismy bez duše, ale ženy se nad tím radovaly! Byla to radostná

solidarita bezduchých! Ženy byly šťastny, že odhodily přítěž duše, tuto směšnou pýchu, iluzi jedinečnosti, a že jsou jedna jako druhá. Tereza zpívala s nimi, ale neradovala se. Zpívala ze strachu, že když nebude zpívat, ženy ji zabij í. Ale co znamenalo, že po nich Tomáš střílel a že padaly jedna po druhé mrtvé do bazénu?

Ženy, které se radují nad svou stejností a nerozlišeností, oslavují vlastně svou budoucí smrt, která učiní jejich stejnost absolutní. Výstřel byl tedy jen šťastným naplněním jejich makabrálního pochodu. Proto po každé ráně z pistole se začaly radostně smát a zatímco mrtvola klesala pod hladinu, ony ještě zesílily svůj zpěv.

A proč to byl právě Tomáš, kdo střílel, a proč chtěl zastřelit i Terezu?

Protože právě on mezi ně Terezu poslal. To je to, co chce sen Tomášovi sdělit, když mu to Tereza neumí říct sama. Přišla za ním, aby unikla z matčina světa, kde všechna těla si byla rovna. Přišla za ním, aby se jej í tělo stalo jedinečným a nezaměnitelným. A on teď znovu nakreslil znamení rovnosti mezi ní a jiné: líbá

je všechny stejně, hladí je stejně; nedělá žádný, žádný, žádný rozdíl mezi tělem Terezy a jinými těly. Poslal ji takto zpátky do světa, z něhož chtěla uniknout. Poslal ji pochodovat nahou s jinými nahými ženami.

—16. --Zdály se jí střídavě tři seriály snů: první, v němž řádily kočky, vyprávěl o jejím utrpení ze života; druhý seriál ukazoval v nesčetných variacích obrazy jej í popravy; třetí mluvil o jejím životě po smrti, kdy se její ponížení stalo nikdy nekončícím stavem.

Vtěchto snech nebylo co dešifrovat. Obvinění, které adresovaly Tomášovi, bylo tak jasné, že mohl jen mlčet a se sklopenou hlavou hladit Terezu po ruce. Kromě toho, že byly výmluvné, ty sny byly též krásné. To je okolnost, která

unikla Freudovi v jeho teorii snů. Sen není jen sdělení (eventuelně šifrované sdělení), nýbrž také estetická aktivita, hra imaginace, která je sama o sobě hodnotou. Sen je důkazem toho, že fantazie, snění o tom, co se nestalo, patří k nejhlubším potřebám člověka. Zde je kořen zrádné nebezpečnosti snu. Kdyby sen nebyl krásný, bylo by možno na něj rychle zapomenout. Ale ona se ke svým snům stále vracela, opakovala si je v duchu, proměňovala je v legendy: Tomáš žil pod hypnotickým kouzlem mučivé krásy Tereziných snů.

"Terezo, Terezičko, kam se mi to ztrácíš? Vždyť tobě se zdá každý den o smrti, jako bys opravdu chtěla odejít..." říkal jí, když seděli proti sobě ve vinárně. Byl den, rozum a vůle byly opět u moci. Kapka červeného vína stékala pomalu po skle číše a Tereza říkala: "Tomáši, já za to nemůžu. Vždyť j á všemu rozumím. Já

vím, že mne máš rád. Já vím, že ty nevěry, že to není žádná tragédie..." Dívala se na něho s láskou, ale bála se noci, která přijde, bála se svých snů. Její život byl rozpolcen. Zápasily o ni noc a den.

—17. --Ten, kdo chce stále "někam výš", musí počítat s tím, že se mu jednoho dne

dostaví závrať. Co je to závrať? Strach z pádu? Ale proč se nám dostaví závrať i na rozhledně opatřené bezpečným zábradlím? Závrať je něco jiného než strach z pádu. Závrať znamená, že nás hloubka pod námi přitahuje, vábí, probouzí v nás touhu po pádu, které se pak vyděšeni bráníme.

Průvod nahých žen kolem bazénu, mrtvoly v pohřebním voze, které měly radost, že je Tereza mrtvá jako ony, to bylo "dole", kterého se děsila, odkud už jednou utekla, ale které ji k sobě tajemně vábilo. To byla její závrať: volala ji k sobě sladká (skoro veselá) rezignace na osud a na duši. Volala ji k sobě

solidarita bezduchých a jí se chtělo ve chvílích slabosti uposlechnout toho volání a vrátit se k matce. Chtělo se j í odvolat armádu duše z paluby těla; sednout si mezi matčiny přítelkyně a smát se tomu, že jedna z nich pustila hlasitě větry; pochodovat s nimi nahá kolem bazénu a zpívat.

—18. --Je pravda, že až do odchodu z domova Tereza bojovala s matkou, ale nezapomeňme, že ji přitom nešťastně milovala. Byla by pro ni s to udělat cokoli, kdyby ji o to matka požádala hlasem lásky. Jen proto, že ten hlas nikdy neuslyšela, našla sílu odejít.

Když matka pochopila, že její agresivita ztratila nad dcerou moc, psala jí do Prahy dopisy plné nářků. Stěžovala si na manžela, na zaměstnavatele, na zdraví, na děti a nazývala Terezu jediným člověkem, kterého má v životě. Tereze se zdálo, že konečně slyší hlas matčiny lásky, po které toužila dvacet let, a chtělo se jí zpátky. Chtělo se jí zpátky o to víc, že se cítila slabá. Tomášovy nevěry j í náhle odhalily jej í bezmocnost a z pocitu bezmoci se rodila závrať, nesmírná touha po pádu.

Jednou jí matka telefonovala. Prý má rakovinu. Její život se může počítat už sotva na několik měsíců. Ta zpráva proměnila Terezino zoufalství z Tomášových nevěr ve vzpouru a vyčítala si, že matku zradila pro muže, který ji nemiluje. Byla ochotna zapomenout všechno, čím ji kdy matka trápila. Byla ji s to dnes chápat. Vždyť jsou obě ve stejné situaci: matka miluje otčíma jako Tereza miluje Tomáše a otčím trápí matku nevěrami stejně jako Tomáš mučí Terezu. Byla-li matka na Terezu zlá, bylo to jen proto, že příliš trpěla.

Řekla Tomášovi o matčině nemoci a oznámila mu, že si vezme na týden dovolenou, aby za ní odjela. Její hlas byl plný vzdoru.

Jako by vytušil, že to, co ji přitahuje k matce, je závrať, Tomáš její cestě nepřál. Telefonoval do nemocnice malého města. Evidence o rakovinových vyšetřeních je v Čechách velice důkladná, takže mohl snadno zjistit, že u Tereziny matky nebylo zjištěno nikdy žádné podezření na rakovinu a že dokonce v posledním roce nenavštívila lékaře.

Poslechla Tomáše a za matkou nejela. Ještě téhož dne si však odřela koleno, když spadla na ulici. Její chůze se stala vratká a skoro denně někde spadla, někde se o něco zranila anebo přinejmenším sama upustila nějaký předmět, který měla v rukou.

Byla v ní nepřekonatelná touha po pádu. Žila v ustavičné závrati. Ten, kdo padá, říká: "Zvedni mne!". Tomáš ji trpělivě zvedal.

—19. --"Chtěla bych tě milovat ve svém ateliéru, jako by to bylo jeviště. Kolem by byli lidé a nesměli by se přiblížit ani na krok. Ale nemohli by z nás spustit oči..." Tak jak čas míjel, ten obraz ztrácel na své původní krutosti a začal ji vzrušovat. Několikrát tu situaci vyvolala šeptem Tomášovi, když se milovali. Napadlo ji, že existuje způsob, jak uniknout odsouzení, které viděla v Tomášových nevěrách: ať ji bere s sebou! ať ji bere za svými milenkami! Snad by to byl způsob, jak učinit jej í tělo zase první a jediné ze všech. Jej í tělo by se stalo jeho alter ego, jeho pobočníkem a asistentem.

"Budu ti je svlékat, umyju ti je ve vaně a pak ti je přivedu..." šeptala mu, když byli k sobě přitištěni. Toužila, aby se stali jednou hermafroditní bytostí a těla jiných žen byla jejich společnou hračkou.

—20. --Stát se alter ego jeho polygamního života. Tomáš tomu nechce rozumět, ale ona se nemohla zbavit té představy a snažila se sblížit se Sabinou. Navrhla jí, že jí udělá fotografické portréty.

Sabina ji pozvala do ateliéru a ona konečně uviděla rozlehlou místnost, uprostřed níž stál široký gauč ve tvaru čtverce jako pódium.

"To je ostuda, že jsi u mne ještě nebyla," říkala Sabina a ukazovala jí obrazy, které byly opřeny o zeď. Vytáhla dokonce odněkud staré plátno, které dělala ještě ve škole. Bylo na něm staveniště hutí. Malovala ho v době, kdy škola vyžadovala nejpřísnější realismus (nerealistické umění bylo tehdy považováno za podvracení socialismu) a Sabina, vedena sportovním duchem sázky, se snažila být ještě přísnější než profesoři a malovala obrazy tak, aby na nich nebylo znát tah štětce a podobaly se barevné fotografii.

"Tenhle obraz jsem zkazila. Skápla mi na něj červená barva. Byla jsem nejdřív nešťastná, ale pak se mi začala ta skvrna líbit, protože vypadala jako prasklina. Jako by staveniště nebylo skutečným staveništěm, nýbrž puklou divadelní dekorací, na níž je staveniště pouze namalované. Začala jsem si s tou prasklinou hrát, rozšiřovat ji, vymýšlet si, co by bylo možno za ní vidět. Tak jsem namalovala svůj první cyklus obrazů, který jsem nazvala Kulisy. Nesměl je samozřejmě nikdo vidět. Byli by mě vyhodili ze školy. Vždycky byl vpředu perfektně realistický svět a za ním, jako za roztrženým plátnem dekorace, bylo vidět něco jiného, tajemného nebo abstraktního."

Odmlčela se a ještě dodala: "Vpředu byla srozumitelná lež a vzadu byla nesrozumitelná pravda."

Tereza poslouchala zase s tím neuvěřitelným soustředěním, které poznal málokterý profesor na tváři žáka, a zjišťovala, že opravdu všechny Sabininy obrazy, minulé

1)současné, mluví stále o tomtéž, že jsou všechny současným setkáním dvou témat, dvou světů, že jsou jako fotografie vzniklé dvojexpozicí. Krajina, za kterou prosvítá stolní lampa.

Ruka, která protrhává zezadu plátno idylického zátiší s jablky, ořechy a rozžatým vánočním stromkem.

Pocítila k Sabině obdiv a protože se malířka chovala velice přátelsky, ten obdiv nebyl doprovázen strachem či nedůvěrou a měnil se v sympatii. Skoro zapomněla na to, že ji přišla fotografovat. Sabina jí to musila sama připomenout. Odtrhla oči od obrazů a znovu uviděla gauč, který stál uprostřed pokoje jako pódium.

—21. --U gauče byl noční stolek a na něm podstavec ve formě lidské hlavy. Přesně

takový

mívají holiči a dávají na něj paruky. Na Sabinině podstavci nebyla paruka nýbrž buřinka. Sabina se usmála: "To je buřinka po mém dědečkovi." Takový klobouk, černý, tvrdý, kulatý, viděla Tereza jen ve filmu. Chaplin nosil takový klobouk. Usmála se, vzala buřinku do ruky a dlouho si ji prohlížela. Pak řekla: "Chceš, abych tě v ní vyfotografovala?"

Sabina se té otázce dlouho smála. Tereza odložila buřinku, vzala do ruky aparát a začala fotografovat.

Když už to trvalo málem hodinu, řekla najednou:

"Nechceš, abych tě vyfotografovala nahou?"

"Nahou?" zasmála se Sabina.

"Ano," opakovala Tereza statečně svůj návrh.

"Na to se musíme napít," řekla Sabina a otevřela láhev vína. Tereza cítila slabost v těle, byla zamlklá, zatímco Sabina kráčela po pokoji se sklenkou vína a rozhovořila se o dědečkovi, který byl starostou malého města; Sabina ho nikdy nepoznala; jediné, co po něm zbylo, je tenhle klobouk a pak jedna fotografie, na níž je tribuna, kde stojí vedle sebe několik maloměstských hodnostářů; jeden z nich je dědeček; není vůbec jasné, co na té tribuně dělaj í, snad jsou přítomni

nějaké slavnosti, snad odhaluj í pomník nějakému jinému hodnostáři, který také nosil buřinku při slavnostních příležitostech. Sabina vyprávěla dlouze o buřince a dědečkovi a když dopila třetí sklenku, řekla: "Počkej," a odešla do koupelny.

Vrátila se v koupacím plášti. Tereza vzala do ruky aparát a přiložila si ho k oku. Sabina před ní rozhrnula plášť.

—22. --Aparát sloužil Tereze zároveň jako mechanické oko, jímž pozorovala Tomášovu milenku, i jako závoj, kterým si před ní kryla tvář.

Sabina potřebovala určitý čas, než se odhodlala odhodit plášť docela. Situace, v níž se octla, byla přece jen o něco obtížněj ší, než předpokládala. Když

fotografování trvalo několik minut, přistoupila k Tereze a řekla: "Teď budu fotografovat já tebe. Svlékni se."

Slova "svlékni se" slyšela Sabina mnohokrát od Tomáše a utkvěla jí v mysli. Byl to tedy Tomášův rozkaz, který teď Tomášova milenka adresovala Tomášově ženě. Spojil obě ženy stejnou magickou větou. Byl to jeho způsob, jak měnit nečekaně

nevinnou konverzaci se ženami v erotickou situaci: nikoli pohlazením, dotekem, lichocením, prosbami, ale rozkazem, který řekl náhle, nečekaně, tichým hlasem, ale přece důrazně a autoritativně a s fyzickým odstupem: nikdy se v té chvíli ženy nedotýkal. I Tereze často řekl úplně stejným tónem "svlékni se!" a i když

to řekl tiše, i když to jen šeptal, byl to rozkaz a ona pocítila vždycky vzrušení z toho, že poslouchá. Teď uslyšela stejné slovo a chuť uposlechnout byla snad ještě větší, protože uposlechnout někoho cizího je zvláštní šílenství, šílenství v tomto případě ještě o to krásněj ší, že rozkaz nevyslovuje muž, ale žena.

Sabina si od ní vzala aparát a Tereza se svlékla. Stála před Sabinou nahá a odzbrojená. Doslova odzbrojená, to jest bez aparátu, kterým si před chvílí kryla tvář a zároveň j ím mířila jako zbraní na Sabinu. Byla dána Tomášově milence na pospas. Ta krásná odevzdanost ji opíjela. Toužila, aby vteřiny, kdy stoj í nahá proti ní, nikdy nekončily.

Myslím, že i Sabinu ovanulo zvláštní kouzlo situace, kdy před ní stála žena jejího milence, podivně odevzdaná a plachá. Dvakrát nebo třikrát cvakla spouští

a pak, jako by se lekla toho okouzlení a chtěla ho rychle zaplašit, hlasitě se rozesmála. Tereza se rozesmála též a obě ženy se oblékly.

—23. --Všechny předchozí zločiny ruské říše se děly přikryty diskrétním stínem. Deportace půl miliónu Litevců, zavraždění statisíců Poláků, likvidace krymských Tatarů, to všechno zůstalo v paměti bez fotografických dokumentů a tedy vlastně

jako cosi nedokazatelného, co bude dříve či později prohlášeno za mystifikaci. Naproti tomu přepadení Československa v roce 1968 je celé vyfotografováno a nafilmováno, uloženo v archívech celého světa.

Čeští fotografové a kameramani si uvědomili, že právě oni mohou vykonat to jediné, co se ještě vykonat dalo: zachovat pro dalekou budoucnost obraz násilí. Tereza byla plných sedm dní na ulicích a fotografovala ruské voj áky a důstojníky ve všech situacích, které je kompromitovaly. Rusové nevěděli, co dělat. Byli přesně instruováni, jak se mají chovat, když po nich bude někdo střílet nebo házet kameny, ale nikdo jim nedal pokyny, co dělat, když na ně někdo namíří

objektiv fotoaparátu.

Vyfotografovala spoustu filmů. Asi polovinu z nich rozdala v nevyvolaném negativu zahraničním žurnalistům (hranice byly stále otevřeny, novináři přijížděli z ciziny alespoň na skok a byli vděčni za každý dokument). Mnohé z nich se objevily v nejrůznějších zahraničních

novinách: byly na nich tanky, hrozící pěsti, pobořené domy, mrtví přikryti zkrvavenou červenomodrobílou vlajkou, mladíci na motocyklech, kteří ve zběsilé rychlosti jezdili kolem tanků

a mávali národními prapory na dlouhých žerdích, a mladé dívky v neuvěřitelně krátkých sukních, které provokovaly ubohé ruské vojáky, sexuálně vyhladovělé, a líbaly se před jejich očima s neznámými kolemjdoucími. Řekl jsem již, že ruská

invaze nebyla jen tragédie, ale též slavnost nenávisti plná podivné (a nikdy nikomu již nevysvětlitelné) euforie.

—24. --Odvezla si s sebou do Švýcarska asi padesát fotografií, které sama vyvolala se vší péčí a uměním. Šla je nabídnout velkému obrázkovému časopisu. Redaktor ji přijal vlídně (všichni Češi nosili ještě kolem hlavy aureolu svého neštěstí, které dojímalo dobré Švýcary), posadil ji do křesla, prohlížel si snímky, chválil je a vysvětlil j í, že nyní, když už od událostí uplynul jistý čas, nemají ("přesto, že jsou velice krásné!") žádnou naději na uveřejnění.

"Ale v Praze nic neskončilo!" protestovala a snažila se mu vysvětlit špatnou němčinou, že právě nyní když je země okupovaná, v továrnách se zakládaj í

navzdory všemu dělnické samosprávy, studenti stávkuj í na protest proti okupaci a celá země si dále žije po svém. Vždyť právě to je neuvěřitelné! A nikoho to už nezaj ímá!

Redaktor byl rád, když do místnosti vstoupila energická žena a přerušila jejich konverzaci. Podávala mu složku a řekla: "To je ta reportáž o nudistické pláži." Redaktor byl jemný člověk a bál se, že Češka, která fotografovala tanky, bude považovat obraz nahých lidí na pláži za frivolní. Položil proto složku hodně

daleko na kraj stolu a honem řekl příchozí ženě: "Představím ti tvou pražskou kolegyni. Přinesla mi nádherné fotky."

Žena stiskla Tereze ruku a vzala si její snímky. "Podívejte se zatím na ty moje," řekla. Tereza se natáhla ke složce a vyňala z ní fotografie. Redaktor Tereze řekl skoro omluvným hlasem: "To je pravý opak toho, co jste fotografovala vy." Tereza řekla: "Ale kdepak. To je totéž." Nikdo této větě nerozuměl a i mně dělá

jisté potíže vysvětlit, co vlastně chtěla Tereza říci, když přirovnala nudistickou pláž k ruské invazi. Dívala se na fotografie a dlouho zůstala u jedné, kde stála v kroužku čtyřčlenná rodina: nahá matka skloněná k dětem, takže veliké cecky z ní visely dolů, jako visejí koze nebo krávě, a zezadu stejně

skloněný muž, jehož pytlík vypadal též jako jakési miniaturní vemeno.

"Nelíbí se vám?" ptal se redaktor.

"Je to krásně vyfotografované."

"Spíš téma ji šokuje," řekla fotografka. "Je na vás hned vidět, že byste na nudistickou pláž

nešla."

"Ne," řekla Tereza.

Redaktor se usmál: "Přece jenom je poznat, odkud jste přišla. Komunistické země jsou strašně puritánské."

Fotografka řekla s mateřskou laskavostí: "Nahá těla, na tom nic není! To je normální! Všechno, co je normální, je krásné!"

Tereza si vzpomněla na svou matku, jak chodila nahá po bytě. Slyšela v duchu smích, který se ozval za jej ími zády, když utíkala zatahovat záclony, aby nahou matku nikdo neviděl.

—25. --Fotografka pozvala Terezu na kávu do kantýny.

"Ty snímky, co jste udělala, jsou velice zajímavé. Všimla jsem si, že máte ohromný smysl pro ženské tělo. Víte, na co myslím! Ty mladé ženy v provokativních postojích!"

"Jak se líbají před ruskými tanky?"

"Ano. Byla byste znamenitá fotografka mód. Potřebovalo by to ovšem spojit se s nějakou modelkou. Nejspíš s někým, kdo sám teprve hledá uplatnění jako vy. Mohla byste potom udělat pro nějakou firmu snímky na ukázku. Stálo by vás to ovšem určitý čas, než byste prorazila. Mezitím bych pro vás mohla udělat jedinou věc. Představit vás redaktorovi, který vede rubriku Naše zahrádka. Možná že by tam potřebovali fotky kaktusů, růží a tak."

"Moc vám děkuji," řekla Tereza upřímně, protože viděla, že žena naproti ní je plna

ochoty.

Ale pak si řekla: proč bych měla fotografovat kaktusy? A cítila nechuť opakovat ještě jednou to, co podstoupila v Praze: boj o zaměstnání, o kariéru, každou publikovanou fotografii. Nebyla nikdy ctižádostivá z ješitnosti. To, co chtěla, bylo uniknout z matčina světa. Ano, bylo jí to docela jasné: dělala fotografie s velkou horlivostí, ale mohla tu horlivost věnovat jakékoli jiné činnosti, protože fotografování byl jen prostředek dostat se "dál a výš" a žít vedle Tomáše.

Řekla: "Víte, můj muž je lékař a uživí mne. Nemusím fotografovat." Fotografka řekla: "Nechápu, jak můžete nechat fotografování, když jste udělala tak krásné snímky!".

Ano, fotografie za dnů invaze, to bylo něco jiného.

Ty nedělala kvůli Tomášovi. Ty dělala z vášně. Ale ne z vášně pro fotografování, nýbrž z vášně nenávisti. Taková situace se už nikdy opakovat nebude. Ostatně

právě ty fotografie, co dělala z vášně, už nikdo nechce, protože nejsou aktuální. Jen kaktus je aktuální věčně. A kaktusy ji nebaví. Řekla: "Jste na mne moc hodná. Ale zůstanu raději doma. Nepotřebuji být zaměstnána."

Fotografka řekla: "To vás uspokojuje, být doma?" Tereza řekla: "Spíš než fotografovat kaktusy."

Fotografka řekla: "I když fotografujete kaktusy je to váš život. Když žijete jen pro manžela, není to váš život."

Tereza se stala náhle podrážděná: "Můj život je můj muž a ne kaktusy." Také fotografka mluvila podrážděně: "Chcete dokonce říci, že jste šťastná?" Tereza řekla (stále stejně podrážděně): "Ovšem že jsem šťastná!" Fotografka řekla: "To může říci jenom velice..." nechtěla doříci, co si myslila. Tereza ji doplnila: "Chcete říci: velice omezená žena." Fotografka se ovládla a řekla: "Ne omezená. Anachronická." Tereza řekla zamyšleně: "Máte pravdu. To je přesně to, co o mně říká můj muž."

—26. --Ale Tomáš byl celé dny v nemocnici a ona byla doma sama. Ještě že měla Karenina a mohla s ním chodit na dlouhé procházky! Když se vrátila domů, seděla nad učebnicí němčiny a francouzštiny. Ale bylo jí smutno a špatně se soustředila. Často se jí vracel na mysl projev, který pronesl do rádia Dubček po svém návratu z Moskvy. Zapomněla už docela na to, co říkal,ale slyšela pořád jeho třesoucí se hlas. Myslila na něho: cizí vojáci ho zatkli, hlavu samostatného státu, v jeho vlastní zemi, odvlekli ho, drželi čtyři dny někde v ukrajinských horách, naznačovali mu, že ho zastřelí, jako to udělali dvanáct let předtím jeho maďarskému předchůdci Imre Nagyovi, pak ho převezli do Moskvy, poručili, aby se vykoupal, oholil, oblékl, uvázal kravatu, oznámili, že už není určen k popravě, nařídili, že se musí nadále pokládat za hlavu státu, posadili za stůl proti Brežněvovi a donutili ho jednat.

Vrátil se pak ponížen a mluvil k poníženému národu. Byl tak ponížen, že nemohl mluvit. Tereza nikdy nezapomene na ty hrozné pauzy uprostřed jeho vět. Byl tak vysílen? Nemocen? Otrávili ho drogami? Anebo to nebylo než zoufalství? Jestli po Dubčekovi nezůstane nic, ty dlouhé strašné pauzy, kdy nemohl dýchat, kdy před celým národem, který byl přilepený na přijímačích, lapal po dechu, ty pauzy po něm zůstanou. V těch pauzách byla celá hrůza, která dopadla na jejich zemi. Bylo to sedmého dne invaze, poslouchala ten projev v redakci jednoho

deníku, který se v těch dnech proměnil v noviny odboje. Všichni, kdo tam Dubčeka poslouchali, ho v té chvíli nenáviděli. Měli mu za zlé kompromis, který

připustil, cítili se poníženi jeho ponížením a jeho slabost je urážela. Když si teď v Curychu vzpomíná na tu chvíli, necítí už k Dubčekovi opovržení. Slovo slabost jí už nezní jako odsudek. Když je člověk konfrontován s přesilou je vždycky slabý, i když má atletické tělo jako Dubček. Ta slabost, která jim tehdy připadala nesnesitelná, odpudivá a která je vyhnala ze země, ji náhle přitahovala. Uvědomovala si, že patří k slabým, do tábora slabých, do země

slabých a že jim má být věrna právě proto, že jsou slabí a lapají po dechu uprostřed věty. Byla přitahována tou slabostí jako závratí. Byla jí přitahována, protože se sama cítila slabá. Znovu začala žárlit a znovu se jí třásly ruce. Tomáš to viděl a udělal gesto, které dobře znala, vzal její ruce do svých chtěl je uklidnit svým stiskem. Vytrhla se mu.

"Co je ti?" řekl.

"Nic."

"Co chceš, abych pro tebe udělal?"

"Chci, abys byl starý. O deset let starší. O dvacet let starší!" Chtěla tím říci: Chci, abys byl slabý. Abys byl tak slabý jako j á.

—27. --Karenin si stěhování do Švýcarska nikdy nepřál. Karenin nenáviděl změny. Pejskův čas se neděje ve směru přímky, nepohybuje se dopředu pořád dál, od jedné věci k další. Děje se v kruhu podoben času hodinových ručiček, které také neběží

bláznivě někam dopředu, ale otáčejí se dokola po ciferníku, den ze dne po stejné dráze. Stačilo, že si v Praze koupili novou židli nebo přemístili květináč a Karenin to zaznamenal s nevolí. Vyrušilo ho to z jeho času. Je to jako kdyby ručičkám na ciferníku pořád vyměňovali číslice.

Přesto se mu podařilo brzy obnovit i v curyšském bytě starý řád a staré ceremonie. Stejně jako v Praze vyskočil za nimi ráno na postel, aby je přivítal do dne, doprovázel pak Terezu na první ranní nákup a vyžadoval si jako v Praze pravidelnou procházku.

Byl orlojem jejich života. Když na ni přicházely chvíle beznaděje, říkala si, že musí vydržet kvůli němu, protože on je ještě slabší než ona, snad ještě slabší než Dubček a její opuštěná vlast.

Vrátili se z procházky a právě zvonil telefon. Zvedla sluchátko a ptala se, kdo volá.

Byl to ženský hlas, mluvil německy a dožadoval se Tomáše. Ten hlas byl netrpělivý a Tereze se zdálo, že se z něho ozývá opovržení. Když řekla, že Tomáš

není doma a že neví, kdy se vrátí, žena na druhé straně se zasmála a bez pozdravu položila sluchátko.

Tereza věděla, že se nestalo vůbec nic. Mohla to být sestra z nemocnice, pacientka, sekretářka, kdokoli. Ale přesto byla rozrušená a nemohla se vůbec na nic soustředit. Tehdy si uvědomila, že ztratila i ten zbytek síly, který měla kdysi v Čechách a že tento naprosto bezvýznamný incident není vůbec s to unést. Kdo je v cizině, jde v prázdném prostoru vysoko nad zemí bez záchranné sítě, kterou člověku poskytuje jeho vlastní země, kde má rodinu, kolegy, přátele snadno se domluví jazykem, který zná od dětství. V Praze byla na Tomášovi závislá jen srdcem. Zde na něm závisí vším. Kdyby ji opustil, co by se tu s ní

stalo? Má tedy prožít už celý svůj život ve strachu, že ho ztratí?

Říká si: Jejich setkání bylo od počátku založeno na omylu. Anna Karenina, kterou tiskla pod paží, byla falešná legitimace, kterou Tomáše oklamala. Vytvořili jeden pro druhého peklo, i když se mají rádi. To, že se mají rádi, je důkazem, že chyba není v nich samých, v jejich jednání nebo v jejich nestálém citu, ale v tom, že se k sobě nehodí, protože on je silný a ona je slabá. Je jako Dubček, který dělá uprostřed jediné věty půl minutovou pauzu, je jako jej í vlast, která

koktá, lapá po dechu a nemůže mluvit.

Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabém ublížit.

Tak si to říkala a tiskla tvář ke Kareninově chlupaté hlavě: "Nezlob se, Karenine. Ještě jednou budeš muset změnit byt."

—28. --Seděla přitištěna v koutku kupé, těžký kufr měla nad hlavou. Karenin se jí tiskl u nohou. Myslila na kuchaře z restaurace, kde byla zaměstnána, když žila matky. Využíval každé příležitosti, aby ji plácl po zadku a mnohokrát přede všemi vyzýval, aby se s ním šla vyspat. Bylo to zvláštní, že myslila právě na něho. Představoval pro ni přímo příklad všeho, co se jí hnusilo. Ale teď nemyslila než

na to, že ho vyhledá a řekne mu: "Říkal jsi, že se se mnou chceš vyspat. Jsem zde." Toužila, udělat něco, aby už nebylo cesty zpátky. Toužila zničit brutálně celou minulost svých posledních sedmi let. Byla to závrať. Omamující, nepřekonatelná touha po pádu.

Mohli bychom závrať také nazvat opilstvím slabosti. Člověk si uvědomuje svou slabost a nechce se jí bránit, nýbrž poddat. Je opilý svou slabostí, chce být ještě slabší, chce upadnout uprostřed náměstí, přede všemi, chce být dole a ještě níž než dole.

Přesvědčovala se o tom, že nezůstane v Praze a nebude už dělat fotografku. Vrátí se do malého města, z něhož ji kdysi odvolal hlas Tomáše. Ale když přijela do Prahy, musila tam přece jen nějaký čas zůstat, aby zařídila mnoho praktických věcí. Začala svůj odjezd odkládat.

Tak uplynulo pět dnů a v bytě se náhle objevil Tomáš. Karenin mu dlouho vyskakoval k tváři, takže je na dlouhou chvíli zbavil nutnosti něco si říct. Bylo jim, jako by stáli uprostřed sněhové pláně a třásli se zimou. Pak k sobě přistoupili jako milenci, kteří se dosud nepolíbili. Zeptal se: "Všechno tu bylo v pořádku?"

"Ano," odpověděla.

"Byla jsi v týdeníku?"

"Telefonovala jsem tam."

"A?"

"Nic. Čekala jsem."

"Na co?"

Neodpověděla. Nemohla mu říci, že čekala na něho.

---29. --Vracíme se k okamžiku, který už známe. Tomáš byl zoufalý a bolel ho žaludek. Usnul až velmi pozdě v noci.

Brzy poté se probudila Tereza. (Ruská letadla kroužila nad Prahou a v jejich hluku se nedalo spát.) Její první myšlenka byla: Vrátil se kvůli ní. Kvůli ní

změnil svůj osud. Teď už to není on, kdo bude zodpovědný za ni, teď je ona zodpovědná za něho.

Ta odpovědnost jí připadala nad její síly.

Ale pak si najednou vzpomněla, že včera, chvíli poté se objevil ve dveřích bytu, bilo na pražském kostele šest hodin. Když se poprvé setkali, služba jí končila v šest. Viděla ho sedět před sebou na žluté lavičce slyšela znít zvony na věži. Ne, to nebyla pověrčivost, to byl smysl pro krásu který ji zbavil tísně a naplnil touhou žít. Ptáci náhod se j í znovu slétali na ramena. Měla slzy v očích a byla nesmírně šťastna, že ho slyší dýchat vedle sebe.