Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

ČÁST ČTVRTÁ - Duše a tělo

1. --Tereza se vrátila v půl druhé v noci, odešla

do koupelny, oblékla si pyžamo a lehla si k Tomášovi. Spal. Sklonila se nad jeho tvář, a když ji políbila, ucítila z jeho vlasů podivnou vůni. Přivoněla k nim ještě jednou a ještě jednou. Očichávala ho jako pes a pak pochopila: byla to vůně ženského klína. V šest hodin zazvonil budík. To byla Kareninova chvíle. Budil se vždycky mnohem dřív než oni, ale netroufal si je rušit. Čekal netrpělivě na zvonění, které mu dalo právo k tomu, aby za nimi vyskočil na postel, šlapal po jejich tělech a trkal do nich hlavou. Kdysi dávno se mu v tam snažili bránit a shazovali ho z postele, ale on byl tvrdošíjnější než oni a svá práva si nakonec vybojoval. Ostatně právě v poslední době zjistila, že je to příjemné být zvána Kareninem do dne. Pro něho byla chvíle probuzení čirým štěstím: divil se naivně a hloupě

tomu, že je opět na světě a měl z toho upřímnou radost. Ona se naproti tomu probouzela s nechutí, s touhou prodloužit noc a neotevřít oči. Teď stál v předsíni a díval se vzhůru k věšáku, kde visel obojek s vodítkem. Připjala mu ho kolem krku a odešli spolu do obchodu. Nakoupila tam mléko, chléb, máslo a jako vždycky jeden rohlík pro něho. Šel zpátky vedle ní a rohlík nesl v hubě. Pyšně se rozhlížel a dělalo mu asi velmi dobře, že si ho lidé všímají a ukazují si na něho. Doma si lehl s rohlíkem na práh pokoje a čekal, až si ho Tomáš všimne, přikrčí se, začne vrčet a bude předstírat, že mu chce rohlík vzít. Tak tomu bylo každý den: aspoň pět minut se spolu honili po bytě, než Karenin zalezl pod stůl a rohlík rychle

sežral.

Tentokrát se však dožadoval ranní ceremonie marně. Tomáš měl před sebou na stole malé tranzistorové rádio a poslouchal.

—2. —V rádiu vysílali pořad o české emigraci. Byla to montáž tajně odposlouchaných soukromých hovorů, které natočil nějaký český špión, který se mezi emigranty vetřel a pak se s velikou slávou vrátil do Prahy. Bylo to bezvýznamné povídání, kde se občas objevila ostrá slova o okupačním režimu v Čechách, ale také věty, v nichž jeden emigrant nazýval druhého blbcem nebo podvodníkem. Právě tyto věty zaujímaly v reportáži hlavní místo: měly dokázat nejen to, že ti lidé mluví

špatně o Sovětském svazu (to v Čechách nikoho nepobuřovalo), ale že se pomlouvají navzájem a že přitom používají sprostých slov. Kupodivu, lidé mluví

sprostě od rána do večera, ale když slyší z rádia známého člověka, kterého si vážili, jak říká za každou větou do prdele, jsou jaksi zklamáni.

"Tohleto začalo Procházkou," řekl Tomáš a poslouchal dál. Jan Procházka byl český romanopisec, čtyřicátník, s vitalitou býka, který už

před rokem 1968 začal velice nahlas kritizovat veřejné poměry. Byl to jeden z nejoblíbenějších mužů pražského jara, té závratné liberalizace komunismu, která

skončila ruskou invazí. Brzy po ní proti němu zahájili štvanici všechny noviny, ale čím víc proti němu štvaly, tím více ho lidé měli rádi. Proto začal rozhlas (byl rok 1970) vysílat na pokračování soukromé hovory, které před dvěma lety (tedy na jaře 1968) vedl Procházka s universitním profesorem Václavem Černým. Žádný z nich tehdy netušil, že je v profesorově bytě tajné naslouchací zařízení

a že jsou dávno sledováni na každém kroku! Procházka vždycky bavil své přátele hyperbolami a nehoráznostmi. Teď se ty nehoráznosti ozývaly na pokračování z rozhlasu. Tajná policie, která redigovala pořad, podtrhla pečlivě místa, kde se romanopisec posmíval svým přátelům, například Dubčekovi. Lidé, i když sami pomlouvaj í své přátele při každé příležitosti, se pohoršovali nad milovaným Procházkou víc než nad nenáviděnou tajnou policií.

Tomáš vypnul rádio a řekl: "Tajná policie existuje všude na světě. Ale že vysílá své pásky v rádiu veřejně, to snad neexistuje než v Čechách! To nemá obdoby!"

"Ale má," řekla Tereza. "Když mi bylo čtrnáct, psala jsem si tajný deník. Měla jsem hrůzu, aby ho nikdo nečetl. Schovávala jsem si ho na půdě. Matka ho vyslídila. Jednou u oběda, když jsme se všichni sklonili nad polívku, vytáhla ho z kapsy a řekla: "Všichni dobře poslouchejte!" A četla a za každou větou vyprskla ve smích. Všichni se smáli a nemohli vůbec jíst."

—3. --Vždycky ji přemlouval, aby ho nechala posnídat samotného a zůstala spát. Nedala si však říct. Tomáš byl zaměstnán od sedmí do čtyř a ona od čtyř do půlnoci. Kdyby s ním nesní dala, mohli by spolu mluvit vlastně jen v neděli. Proto vstávala zároveň s ním a po jeho odchodu si pak ještě lehla a spala. Tentokrát se však bála usnout, protože v deset hodin chtěla jít do sauny v dřevěné plovárně na žofínském ostrově. Zájemců bylo mnoho, místa málo a člověk se tam mohl dostat jen dík protekci. V pokladně seděla naštěstí žena profesora vyhozeného z university. Profesor byl přítelem bývalého Tomášova pacienta. Tomáš

řekl pacientovi, pacient řekl profesorovi, profesor řekl své ženě a Tereza měla vždycky jednou týdně rezervovánu vstupenku.

Šla pěšky. Nenáviděla tramvaje ustavičně přeplněné, kde se na sebe v objetí plném zášti tiskli lidé, šlapali si na nohy, trhali si knoflíky od kabátů a křičeli na sebe nadávky.

Poprchávalo. Spěchající lidé rozevírali nad hlavami deštníky a rázem byla i na chodnících tlačenice. Klenby deštníků o sebe narážely. Muži byli zdvořilí a když

Terezu míjeli, zvedli deštník vysoko nad hlavu, aby pod ním mohla projít. Ale ženy si neuhýbaly. Dívaly se tvrdě před sebe a každá čekala, že ta druhá se uzná

za slabší a ustoupí. Setkání deštníků bylo měřením sil. Tereza zpočátku uhýbala, ale když pochopila, že jej í zdvořilost není nikdy opětována, držela deštník pevně v ruce jako ty druhé. Několikrát jím narazila prudce na protější deštník, ale nikdy nikdo neřekl "promiňte". Většinou se neozvalo žádné slovo, dvakrát nebo třikrát uslyšela "krávo!" nebo "do prdele!" Ženy ozbrojené deštníky byly mladé i staré, ale nejtvrdší bojovnice byly právě

mezi mladými. Tereza si vzpomněla na dny invaze. Dívky v minisukních nosily národní prapory na žerdích. Byl to sexuální atentát na vojáky držené v několikaleté pohlavní askezi. Musili se v Praze cítit jako na planetě vymyšlené

autorem science fiction, planetě neuvěřitelně elegantních žen, které předváděly své opovržení kráčejíce na vysokých krásných nohách, jaké se v celém Rusku nevyskytly posledních pět nebo šest století.

Udělala tehdy mnoho snímků těch mladých žen na pozadí tanků. Obdivovala je! A přesně ty samé ženy šly dnes proti ní, drzé a zlé. Místo praporů držely deštník, ale držely se ho stejnou pýchou. Byly ochotny bojovat proti cizí armádě stejně

zarputile jako proti deštníku, který jim nechce ustoupit z cesty.

—4. --Došla na Staroměstské náměstí s přísným Týnským chrámem a barokními domy vystavěnými do nepravidelného čtyřúhelníku. Stará radnice ze čtrnáctého století, která kdysi zabírala celou jednu stranu náměstí, byla už dvacátý sedmý rok v sutinách. Varšava, Drážďany, Berlín, Kolín, Budapešť byly strašlivě zničené

poslední válkou, ale jejich obyvatelé si je pak znovu vystavěli a většinou pečlivě rekonstruovali staré historické čtvrti. Pražané se cítili méněcenní před těmito městy. Jediná slavná budova, kterou jim válka zničila, byla Staroměstská

radnice. Rozhodli se nechat ji na věčnou památku jako zříceninu, aby jim nějaký Polák nebo Němec nemohli vyčítat, že málo trpěli. Před slavnými sutinami, které měly na věčné časy obžalovávat válku, byla vystavěna z kovových tyčí tribuna pro nějakou manifestaci, na kterou komunistická strana hnala včera nebo požene zítra obyvatele Prahy.

Tereza se dívala na zbořenou radnici a najednou jí to připomnělo matku: ta perverzní potřeba vystavovat své sutiny, chlubit se svou ošklivostí, ukazovat svou bídu, obnažit pahýl amputované ruky a nutit celý svět, aby se na něj díval. Všechno jí v poslední době připomíná matku. Zdá se jí, že matčin svět, kterému před deseti lety unikla, se k ní vrací a obkličuje ji ze všech stran. Proto mluvila ráno o tom, jak matka četla u oběda smějící se rodině její intimní deník. Když soukromý rozhovor u vína je vysílán veřejně v rozhlase, co to znamená jiného, než že svět se změnil v koncentrační tábor Tereza používala tohoto slova už skoro od dětství, když chtěla vyj ádřit, jak se j í jeví život v jej í rodině. Koncentrační tábor je svět, kde lidé žij í ustavičně

jeden vedle druhého, ve dne v noci. Krutosti a násilnosti jsou jen jeho druhotný (a nikoli nezbytný) rys. Koncentrační tábor je úplná likvidace soukromí. Procházka, který si nemohl povídat se svým přítelem u vína v bezpečí intimity, žil (aniž to tušil, to byl jeho osudný omyl!) v koncentračním táboře. Tereza žila v koncentráku, když bydlila u matky. Od té doby ví, že koncentrační tábor není něco výjimečného, hodného podivu, ale naopak něco daného, základního, do čeho se člověk rodí a odkud uniká jen s velkým vypětím sil.

—5. --Na třech lavicích umístěných terasovitě nad sebou seděly ženy tak těsně vedle sebe, že se jedna druhé dotýkaly. Vedle Terezy se potila asi třicetiletá paní s velmi hezkou tváří. Pod rameny jí visela dvě neuvěřitelně velká prsa, která se pohupovala při nejmenším pohybu. Paní vstala a Tereza zjistila, že i jej í

zadnice se podobá dvěma obrovským rancům a není v žádném vztahu k tváři. Možná že ta žena stoj í také často před zrcadlem, dívá se na své tělo a chce skrze ně zahlédnout svou duši, jako

se o to od dětství pokouší Tereza. Jistě se kdysi také bláhově domnívala, že by mohla používat těla jako vývěsního štítu duše. Ale jaká by to musila být monstrózní duše, aby se podobala tomu tělu, tomu věšáku se čtyřmi pytli?

Tereza vstala a šla pod sprchy. Pak vyšla ven pod oblohu. Pořád poprchávalo. Stála na dřevěné palubě, pod níž tekla Vltava v několika čtverečních metrech ohrazených vysokým dřevěným pažením, které chránilo dámy před zraky města. Podívala se dolů a uviděla nad hladinou tvář ženy, na kterou před chvílí myslila.

Žena se na ni usmívala. Měla jemný nos, velké hnědé oči a dětský pohled. Vystupovala po schůdcích a pod něžnou tváří se znovu objevily dva rance, které

se pohupovaly a rozhazovaly kolem dokola drobné kapky studené vody.

—6. --Odešla se obléci. Stála před velkým zrcadlem.

Ne, na jejím těle nebylo nic monstrózního. Neměla pod rameny pytle nýbrž dosti malá prsa. Matka se j í vysmívala, že nejsou velká, jak se sluší, takže měla komplexy, jichž ji zbavil teprve Tomáš. Ale i když byla s to dnes souhlasit s jejich rozměrem, rušily ji na nich velké a příliš temné kotouče kolem bradavek. Kdyby si mohla své tělo sama navrhnout, měla by bradavky nenápadné, něžné, aby jen lehce probodávaly klenbu prsu a barvou se jen nepatrně odlišovaly od ostatní

kůže. Ten velký temněrudý terč j í připadal, jako by ho namaloval vesnický malíř, který chce dělat erotické umění pro chudé.

Dívala se na sebe a představovala si, že by se její nos zvětšil každý den o milimetr. Za kolik dnů by se jej í tvář stala sobě nepodobná?

A kdyby se různé části jejího těla začaly zvětšovat a zmenšovat, takže by se Tereza stala naprosto nepodobná sama sobě, byla by to ještě ona, byla by to ještě Tereza?

Ovšem. I když by Tereza byla zcela nepodobná Tereze, její duše uvnitř by byla pořád stejná a jen by se s úžasem dívala, co se děje s tělem. Ale jaký je potom vztah mezi Terezou a jej ím tělem? Má jej í tělo vůbec nárok na jméno Tereza? A nemá-li na ně nárok, na co se jméno vztahuje? Jen na něco netělesného, nehmotného?

(Jsou to pořád stejné otázky, které chodí Tereze hlavou už od dětství. Skutečně vážné otázky jsou totiž jen ty, které může formulovat i dítě. Jen ty nejnaivnější otázky jsou skutečně vážné. Jsou to otázky, na které není odpověď. Otázka, na kterou není odpověď, je bariéra, ze kterou není možno jít dál. Jinak řečeno: právě otázkami, na které není odpověď, jsou vymezeny lidské možnosti, jsou narýsovány hranice lidské existence.)

Tereza stojí uhranutá před zrcadlem a dívá se na své tělo, jako by bylo cizí; cizí a přece přidělené právě j í. Cítí k němu nechuť. To tělo nemělo dosti sil, aby se stalo pro Tomáše jediným tělem jeho života. To tělo ji zklamalo a zradilo. Musila dnes celou noc dýchat vůni cizího ženského klína z jeho vlasů!

Touží najednou dát tomu tělu výpověď jak služce. Zůstat s Tomášem jen jako duše a tělo vyhnat do světa, aby se tam chovalo jako se jiná ženská těla chovaj í s mužskými těly! Jestli se jej í tělo neumělo stát jediným tělem pro Tomáše a prohrálo Terezin největší životní boj, ať si to tělo jde!

—7. --Vrátila se domů, poobědvala bez chuti ve stoje v kuchyni. O půl čtvrté vzala Karenina na vodítko a šla s ním (zase pěšky) na předměstí do svého hotelu. Stala se tam barmankou, když ji vyhodili z týdeníku. Bylo to několik měsíců po jej ím návratu z Curychu; přece jen j í neodpustili, že fotografovala po sedm dnů ruské

tanky. Dostala to místo pomocí přátel: uchýlili se tam spolu s ní i jiní lidé, které tehdy vyhodili z práce. V účtárně byl bývalý profesor theologie, v recepci vyslanec.

Už zase měla strach o své nohy. Když pracovala kdysi v restauraci malého města, pozorovala s hrůzou lýtka svých kolegyň plná křečových žil. Byla to choroba všech servírek nucených strávit život v chůzi, běhu či ve stoje a s těžkým nákladem na ruce. Práce byla teď přece jen pohodlněj ší než kdysi na malém městě. Před začátkem služby musila si sice donést těžké bedny s pivem a minerálkami, ale pak už jen stála za barovým pultem, nalévala hostům alkohol a mezitím umývala sklenky v malém umyvadle instalovaném na okraji baru. Karenin ležel celou dobu trpělivě u jejích nohou.

Bylo už hodně po půlnoci, když skončila vyúčtování a zanesla peníze řediteli hotelu. Potom se šla ještě rozloučit s vyslancem, který měl noční službu. Za podlouhlým pultem recepce byly dveře vedoucí do malého pokoj íčku, kde se na úzké

pohovce dalo klímat. Nad pohovkou byly zarámované fotografie: byl na nich vždycky on s nějakými jinými lidmi, kteří se buď usmívali do aparátu, nebo mu tiskli ruce, nebo seděli vedle něho za stolem a něco podepisovali. Některé

fotografie byly obdařené podpisy s věnováním: Na nejnápadnějším místě visela fotografie, na níž se vedle vyslancovy hlavy usmívala tvář Johna F. Kennedyho. Tentokrát si vyslanec nevyprávěl s americkým presidentem nýbrž s neznámým šedesátníkem, který zmlkl, když uviděl Terezu.

"Je to přítelkyně," řekl vyslanec, "můžeš klidně mluvit." Pak se obrátil na Terezu: "Právě dnes mu odsoudili syna na pět let." Dověděla se, že šedesátníkův syn hlídal v prvních dnech invaze s kamarády vchod budovy, kde se ubytovala zvláštní služba ruské armády. Bylo mu jasné, že Češi, kteří odtamtud vycházeli, byli agenti v ruských službách: Sledoval je s kamarády, identifikoval poznávací čísla jejich aut a informoval o nich redaktory tajného českého vysílání, kteří pak před nimi varovali obyvatelstvo. Jednoho z nich s pomocí kamarádů zbil.

Šedesátník řekl: "Ta fotografie byla jediný corpus delicti. Popíral všechno až do chvíle, kdy mu ji ukázali."

Vytáhl z náprsní kapsy výstřižek: "Vyšlo to v Timesu na podzim 1968." Na fotografii byl mladý muž, který držel pod krkem jiného muže. Kolem přihlíželi lidé. Pod fotografií bylo napsáno: trestání kolaboranta.

Tereza si oddechla. Ne, nebyla to její fotografie. Odcházela pak s Kareninem domů noční Prahou. Myslila na dny, kdy fotografovala tanky. Bláhoví, domnívali se, že riskují život pro vlast, a zatím, aniž to věděli, pracovali pro ruskou policii.

Došla domů v půl druhé. Tomáš už spal. Jeho vlasy voněly ženským klínem.

—8. --Co je to koketérie? Dalo by se snad říci, že je to takové chování, které má dát najevo tomu druhému, že sexuální sblížení je možné, přičemž se tato možnost nikdy nesmí jevit jako jistota. Jinak řečeno: koketerie je nezaručený slib soulože.

Tereza stoj í za barovým pultem a zákazníci, kterým nalévá alkohol, s ní koketují. Je jí nepříjemný ten ustavičný příliv lichotek, dvojsmyslů, anekdot, nabídek, úsměvů a pohledů? Vůbec ne. Má neovladatelnou touhu vystavit své tělo (to cizí tělo, které chce vyhnat do světa) tomuto příboji. Tomáš ji stále přesvědčuje o tom, že láska a fyzické milování jsou dvě různé

věci. Nechtěla tomu rozumět. Nyní je obklopena muži, k nimž necítí nejmenší sympatii. Co by to bylo milovat se s nimi? Touží to zkusit alespoň ve formě onoho nezaručeného slibu, jemuž se říká koketerie.

Aby nebylo omylu: Nechce Tomášovi nic oplácet. Chce najít východisko z bludiště. Ví, že se stala jeho přítěží: bere věci příliš vážně, ze všeho dělá tragédi, neumí pochopit lehkost a zábavnou nedůležitost fyzické lásky. Chtěla by se naučit lehkosti! Touží, aby ji někdo odnaučil být anachronická!

Jestliže pro jiné ženy je koketerie druhou přirozeností, bezvýznamnou rutinou, pro Terezu se stala polem důležitého výzkumu, který ji má poučit, čeho je schopna. Ale právě proto, že je pro ni tak důležitá a vážná, její koketerie nemá

v sobě žádnou lehkost, je násilná, chtěná, přehnaná. Rovnováha mezi slibem a jeho nezaručeností (zde právě spočívá pravá virtuozita koketerie!) je u ní

porušena. Slibuje příliš horlivě, aniž dává dostatečně najevo nezaručenost slibu. Jinými slovy, připadá každému mimořádně přístupná. Když pak muži žádaj í

splnění toho, co se jim zdálo být přislíbeno, narazí na prudký odpor, který si neuměj í vysvětlit jinak, než že je Tereza rafinovaná a zlá.

—9. --Na volnou stoličku u barového pultu si přisedl chlapec asi šestnáctiletý. Řekl několik vyzývavých vět, které zůstaly v rozhovoru jako zůstane v kresbě chybná čára, v níž nelze ani pokračovat ani ji smazat.

"Máte krásné nohy," řekl jí.

Odsekla: "To umíte vidět i přes tu dřevěnou stěnu?"

"Znám vás z ulice," vysvětlil, ale v té chvíli byla už od něho odvrácena a věnovala se jinému zákazníkovi. Žádal pak, aby mu nalila koňak. Odmítla.

"Já už mám osmnáct," ohrazoval se.

"Tak mi ukažte občanskou legitimaci," řekla Tereza.

"Neukážu," řekl chlapec.

"Tak pijte limonádu," řekla Tereza.

Chlapec vstal beze slova z barové stoličky a odešel. Asi za půl hodiny se vrátil a opět si usedl k baru. Jeho gesta byla rozmáchlá a z úst mu páchl alkohol na tři metry dokola.

"Limonádu," poručil.

"Vy jste opilý!" řekla Tereza.

Chlapec ukázal na tištěný nápis, který visel na zdi za Terezou: Podávat alkohol mladistvým pod osmnáct let je zakázáno.

"Je zakázáno, abyste mi podávala alkohol," řekl a mířil na Terezu velkým gestem ruky, "ale nikde není psáno, že nesmím být opilý."

"Kde jste se tak zřídil?" ptala se Tereza.

"V hospodě naproti," smál se a znovu se dožadoval limonády.

"Tak proč tam nezůstanete?"

"Protože se na vás chci dívat," řekl chlapec. "Já vás miluju!" Jeho tvář byla podivně zkřivena, když to říkal. Tereza nechápala: vysmívá se?

koketuje? žertuje? nebo prostě neví, co říká a je opilý?

Postavila před něho limonádu a věnovala se jiným hostům. Věta "já vás miluju!" jako by chlapce vyčerpala. Už nic neříkal, položil na pult tiše peníze a zmizel, aniž si toho Tereza všimla. Ale jen co odešel, ozval se malý muž s lysinou, který vypil už třetí vodku:

"Paní, vy víte, že se mladistvým nepodává alkohol."

"Vždyť jsem mu žádný nedala! Dostal limonádu!"

"Moc dobře jsem se na vás díval, co jste mu do té limonády lila!"

"Co si vymýšlíte!" vykřikla Tereza.

"Ještě jednu vodku," poručil muž s lysinou a dodal: "Už delší dobu vás pozoruju."

"Tak si toho važte, že se můžete dívat na krásnou ženu a držte hubu," ozval se vysoký muž, který si před chvílí stoupl k pultu a pozoroval celou scénu.

"Vy se do toho nepleťte! Vám po tom nic není!" křičel muž s lysinou.

"A můžete mi vysvětlit, co je po tom vám?" zeptal se vysoký muž. Tereza nalila plešatému muži vodku, kterou si poručil. Vypil ji na jeden ráz, zaplatil a odešel.

"Děkuji vám," řekla pak Tereza vysokému muži.

"To nestojí za řeč," řekl vysoký muž a odešel též.

—10. --O několik dnů později se u baru objevil znovu. Když ho uviděla, usmála se na něho jako na přítele: "Musím vám ještě jednou poděkovat. Ten plešoun sem chodí často a je hrozně nepříjemný."

"Zapomeňte na něho."

"Proč mi chtěl ublížit?"

"Byl to bezvýznamný opilec. Ještě jednou vás moc prosím: zapomeňte na něho."

"Když mne o to prosíte, tak na něho zapomenu."

Vysoký muž se jí díval do očí: "Slibte mi to."

"Slibuju."

"To je krásné, slyšet od vás, že mi něco slibujete," řekl muž a pořád se j í díval do očí.

Koketerie byla tu: chování, jež má dát najevo tomu druhému, že sexuální sblížení je možné, i když zároveň tato možnost zůstává nezaručená a teoretická.

"Jak je vůbec možné, že v téhle nejošklivější pražské čtvrti člověk potká takovou ženu, jako jste vy?"

A ona: "A vy? Co vy tu děláte v téhle nejošklivější pražské čtvrti?

Řekl jí, že bydlí nedaleko odtud, je inženýr a stavil se zde posledně jen čirou náhodou, když se vracel z práce.

—11. --Dívala se na Tomáše, ale její pohled nemířil do jeho očí nýbrž o deset centimetrů výš, do jeho vlasů, které voněly cizím klínem. Říkala: "Tomáši, já už to nemůžu vydržet. Já vím, že si nesmím stěžovat. Od té

doby, co jsi se vrátil kvůli mně do Prahy, zakázala jsem si žárlit. Nechci žárlit, ale nejsem dost silná, abych se tomu ubránila. Prosím tě, pomož mi!" Vzal ji pod paží a dovedl do parku, kam se před lety chodívali často procházet. Byly tam lavičky modré, žluté, červené. Usedli na jednu z nich a Tomáš řekl: "Já

ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš teď na Petřín." Padla na ni najednou úzkost: "Na Petřín? Proč na Petřín?"

"Půjdeš až nahoru a všechno pochopíš."

Strašně se j í nechtělo j ít; jej í tělo bylo tak slabé, že se nemohla z lavičky zvednout. Ale neuměla Tomáše neposlechnout. S námahou vstala. Ohlédla se. Seděl stále na lavičce a usmíval se na ni skoro vesele. Udělal rukou gesto, které ji mělo povzbudit, aby šla.

—12. --Když vešla na úpatí Petřína, té zelené hory tyčící se uprostřed Prahy, uvědomila si s údivem, že tam nejsou lidi. Bylo to zvláštní; protože jindy se tu nepřetržitě procházely davy Pražanů. Měla v srdci úzkost, ale hora byla tak tichá a to ticho tak konej šivé, že se nebránila a svěřila se hoře do náruče. Šla vzhůru, chvílemi se zastavovala a ohlížela: viděla pod sebou mnoho věží a mostů; světci hrozili pěstmi a upírali kamenné oči k oblakům. Bylo to nejkrásnější město světa.

Došla až nahoru. Za stánky se zmrzlinou, pohlednicemi a sušenkami (nebyl v nich žádný prodavač) se prostíral do daleka trávník řídce porostlý stromy. Uviděla na něm několik mužů.

Čím více se jim blížila, tím šla pomaleji. Bylo jich šest. Stáli nebo se velmi zvolna procházeli asi jako hráči na golfovém hřišti, kteří

si prohlížejí terén, potěžkávají v ruce hůl a snaží se dostat do dobré kondice před zápasem.

Pak došla docela blízko k nim. Ze šesti lidí rozeznala bezpečně tři, kteří tu měli hrát stejnou roli jako ona: byli nejistí, zdálo se, že by chtěli položit mnoho otázek, ale báli se, aby se

tak nestali obtížnými a proto raději mlčeli a upírali dokola tázavý zrak.

Z druhých tří vyzařovala shovívavá vlídnost. Jeden z nich měl v ruce pušku. Když uviděl Terezu, pokynul jí s úsměvem: "Ano, jste tu správně." Pozdravila pokynem hlavy a bylo jí strašně úzko. Muž dodal: "Aby nedošlo k omylu. Je to na vaše přání?"

Bylo snadné říci "ne, ne, není to na moje přání!", ale neuměla si představit, že by zklamala Tomáše. Jak by se mu omluvila, kdyby se zase vrátila domů? A tak řekla: "Ano.

Ovšem. Je to na moje přání."

Muž s puškou pokračoval: "Abyste rozuměla, proč se ptám. Děláme to, jen když máme jistotu, že lidé, kteří za námi přijdou, si sami výslovně přejí zemřít. Je to jen služba pro ně."

Podíval se na Terezu tázavě, takže ho musila ještě jednou ujistit: "Ne, buďte bez obav. Je to na moje přání."

"Chcete jít na řadu první?" zeptal se.

Chtěla popravu aspoň trochu oddálit a tak řekla: "Ne, prosím vás ne. Jestli je to možné, chtěla bych být až poslední."

"Jak chcete," řekl a poodešel k ostatním. Jeho dva pomocníci neměli zbraň a byli tu jen proto, aby se věnovali lidem, kteří přišli zemřít. Brali je pod paží a provázeli po trávníku.

Travnatá plocha byla rozlehlá a prostírala se do nedohledných dálek. Popravovaní si mohli sami vybrat pro sebe strom. Zastavovali se, rozhlíželi a dlouho se nemohli rozhodnout. Dva z nich si konečně vybrali dva platany, ale ten třetí šel pořád dál a dál, jako by se mu žádný strom nezdál dost vhodný pro jeho smrt. Pomocník, který ho držel jemně pod paží, ho trpělivě

provázel, až muž konečně ztratil odvahu jít dál a zastavil se u rozložitého javoru.

Potom pomocníci uvázali všem třem mužům pásku kolem očí.

A tak tam byli na rozlehlém trávníku tři muži přitištěni zády ke třem stromům, každý s páskou na očích a s hlavou obrácenou k nebi.

Muž s puškou zalícil a střelil. Kromě zpěvu ptáků nebylo nic slyšet. Puška měla tlumící zařízení. Bylo jen vidět, jak muž opřený o javor se počíná hroutit. Aniž se vzdálil z místa, kde stál, muž s puškou se otočil jiným směrem a člověk opřený o platan se v naprostém tichu zhroutil též a za několik chvil poté (muž s puškou se jen znovu pootočil na místě) padl na trávník i třetí popravovaný.

—13. --Jeden z pomocníků přistoupil mlčky k Tereze. Držel v ruce stuhu temněmodré barvy.

Pochopila, že jí chce zavázat oči. Vrtěla hlavou a řekla: "Ne, chci všechno vidět."

Ale to nebyl pravý důvod, proč ho odmítla. Nebylo v ní nic z hrdinů, kteří jsou odhodláni se dívat statečně do očí peletonu popravčích. Chtěla jen oddálit smrt. Zdálo se jí, že ve chvíli, kdy bude mít na očích pásku, octne se už v předpokoji smrti, odkud není cesty zpět.

Muž ji k ničemu nenutil a vzal ji pod paží. A tak šli po širokém trávníku a Tereza nebyla s to se rozhodnout pro žádný strom. Nikdo ji nenutil, aby spěchala, ale ona věděla, že uniknout stejně nemůže. Když uviděla proti sobě

kvetoucí kaštan, zastavila se u něho. Opřela se zády o kmen a podívala se nahoru: viděla sluncem prosvětlenou zeleň a z dálky slyšela znít město, slabounce a sladce, jako by se z něho ozývalo tisíce houslí. Muž zvedl pušku.

Tereza cítila, že její odvaha je u konce. Byla zoufalá nad svou slabostí, ale neuměla ji opanovat. Řekla: "Ale to nebylo moje přání." Sklopil okamžitě hlaveň pušky a řekl velice mírně: "Když to není vaše přání, tak to nemůžeme udělat. Na to nemáme právo."

A jeho hlas byl laskavý, jako by se Tereze omlouval za to, že ji nemůže zastřelit, když si to sama nepřeje. Ta laskavost jí rvala srdce a ona se obrátila tváří ke kůře stromu a rozplakala se.

—14. --Celé její tělo se otřásalo pláčem a ona objímala strom, jako by to nebyl strom ale jej í otec, kterého ztratila, jej í dědeček, kterého nepoznala, jej í

pradědeček, její prapradědeček, nějaký strašně starý muž, který přišel z nejvzdálenějších hloubek času, aby jí nastavil svou tvář v podobě drsné kůry stromu.

Pak se otočila. Tři muži už byli daleko, bloumali po trávníku jako hráči golfu a puška v ruce jednoho z nich vypadala opravdu jako golfová hůl. Scházela dolů cestami Petřína a v její duši zůstal stesk po tom muži, který ji měl zastřelit a nezastřelil. Toužila po něm. Někdo jí přece musí pomoci! Tomáš

j í nepomůže. Tomáš ji posílá umřít. Pomoci j í může jen někdo jiný!

Čím více se blížila městu, tím více se j í stýskalo po tom muži a tím více se bála Tomáše. Neodpustí j í, že neudělala, co slíbila. Neodpustí j í, že nebyla dost statečná a že ho zradila. Už byla v ulici, kde bydlili a věděla, že ho za chvíli uvidí. Zachvátil ji z toho takový strach, že měla v žaludku tíseň a chtělo se jí zvracet.

—15. --Inženýr ji zval, aby ho navštívila v jeho bytě. Už dvakrát ho odmítla. Tentokrát souhlasila.

Poobědvala jako vždy ve stoje v kuchyni a pak odešla. Nebyly ještě dvě hodiny. Blížila se k jeho domu a cítila, jak její nohy, bez podnětu její vůle, samy zvolňují krok.

Ale pak ji napadlo, že to byl vlastně Tomáš, kdo ji za ním poslal. To on jí přece stále vysvětloval, že láska a sexualita nemají nic společného, a ona jde jen vyzkoušet a potvrdit jeho slova. Slyší v duchu jeho hlas: "Já ti rozumím. Vím, co chceš. Všechno jsem zařídil. Půjdeš až nahoru a všechno pochopíš." Ano, nedělá nic než že vyplňuje Tomášovy rozkazy.

Chce u inženýra zůstat jen chvíli; jen co vypij í šálek kávy; jen aby poznala, co je to doj ít až k samé hranici nevěry. Chce své tělo vystrčit na tu hranici, nechat ho tam chvíli stát jako na pranýři a pak, až ho bude chtít inženýr obejmout, řekne, jako to řekla muži s puškou na Petříně: "Ale to není moje přání."

A muž pak skloní hlaveň pušky a řekne laskavým hlasem: "Když to není vaše přání, tak se vám nemůže nic stát. Na to nemám právo."

A ona se obrátí ke kmeni stromu a rozpláče se.

—16. --Byl to předměstský činžák vystavený na začátku století v dělnické čtvrti Prahy. Vstoupila do chodby se špinavými, vápnem natřenými zdmi. Sešlapané kamenné

schody se železným zábradlím ji vedly do prvního poschodí. Tam se dala doleva. Byly to druhé dveře, bez vizitky a beze zvonku. Zaťukala. Otevřel.

Celý byt se skládal z jedné jediné místnosti přepažené v prvních dvou metrech záclonou, která tak vytvořila vpředu jakousi náhražku předsíně; byl tam stůl s vařičem a lednička. Když postoupila dál dovnitř, uviděla proti sobě vertikální

obdélník okna v čele úzkého a protáhlého pokoje; po jedné straně byla knihovna, po druhé straně gauč a jedno křeslo.

"Můj byt je hrozně prostý," řekl inženýr, "doufám, že vás to nezarazilo."

"Ne, nezarazilo," řekla Tereza a dívala se na stěnu, která byla celá pokryta poličkami a knihami. Tento muž tu nemá pořádný stůl, ale stovky knih. To bylo Tereze milé a úzkost, s kterou sem šla, se trochu utišila. Už od dětství

považuje knihu za znamení tajného bratrstva. Člověk, který má doma tuto knihovnu, jí nemůže ublížit.

Zeptal se jí, co jí může nabídnout. Víno?

Ne, ne, víno nechce. Když něco, tak kávu.

Odešel za plentu a ona přistoupila ke knihovně. Jedna z knih ji zaujala. Byl to překlad

Sofoklova Oidipa. Jak je to zvláštní, že je tu tato kniha! Před mnoha lety ji dal Tomáš Tereze, aby si ji přečetla a dlouze o ní vyprávěl. Napsal pak své myšlenky do novin a kvůli tomu článku se celý jejich život převrátil vzhůru nohama. Dívala se na hřbet té knihy a ten pohled ji uklidňoval. Jako by tu Tomáš

nechal úmyslně svou stopu, vzkaz, že všechno zařídil on. Vytáhla knížku a rozevřela ji.

Až se inženýr vrátí z předsíňky, zeptá se ho, proč má tu knihu, zda ji četl a co si o ní myslí. Takto se přesune lstí konverzace z nebezpečného území cizího bytu do důvěrného světa Tomášových myšlenek. Pak ucítila ruku na rameni. Inženýr jí vzal knížku z ruky, položil ji beze slova zpátky do knihovny a odváděl si ji ke gauči.

Vybavila se jí znovu věta, kterou řekla popravčímu z Petřína. Vyslovila ji teď nahlas: "Ale to není moje přání!"

Věřila, že je to zázračná formule, která okamžitě změní situaci, ale v tomto pokoji slova ztratila magickou moc. Zdá se mi dokonce, že pobídla muže k větší

rozhodnosti: přitiskl ji k sobě a položil jí ruku na prs. Zvláštní věc: ten dotek ji zbavil rázem úzkosti. Inženýr tím dotekem ukázal na její tělo a ona si uvědomila, že přece vůbec nejde o ni (o jej í duši), ale právě

jen a jen o tělo. O tělo, které ji zradilo a které vyhnala do světa mezi jiná těla.

—17. --Rozepjal jí knoflíček na halence a naznačil, aby si sama rozepjala další. Ale ona nevyhověla tomu pokynu. Vyhnala své tělo do světa, ale nechtěla za něho brát žádnou odpovědnost. Nebránila se, ani mu nepomáhala. Duše tak chtěla dát najevo, že sice nesouhlasí s tím, co se děje, ale že se rozhodla být neutrální. Svlékal ji a ona byla přitom téměř nehybná. Když ji políbil, její rty neodpovídaly na dotek jeho rtů. Ale pak náhle ucítila, že je vlhká na svém klínu a lekla se.

Cítila své vzrušení, které bylo o to větší, že byla vzrušena proti své vůli. Duše již tajně souhlasila se vším, co se dělo, ale věděla též, že má-li trvat dál to velké vzrušení, její souhlas musí zůstat nevyřčený. Kdyby řekla nahlas své ano, kdyby se chtěla dobrovolně účastnit milostné scény, vzrušení by polevilo. Neboť duši vzrušovalo právě to, že tělo jedná proti její vůli, zrazuje ji a ona se na tu zradu dívá.

Pak z ní stáhl kalhotky a ona už byla úplně nahá. Duše viděla nahé tělo v náruči jiného muže a připadalo j í to neuvěřitelné, jako kdyby se zblízka dívala na planetu Mars. Osvětlení neuvěřitelnosti způsobilo, že poprvé pro ni jej í tělo ztratilo svou banálnost; poprvé se na ně dívala okouzlena; do popředí na něm vystoupila veškerá jeho osobitost, jedinečnost, nenapodobitelnost. Nebylo to nejobyčejnější ze všech těl (jak ho viděla až dosud), ale nejneobyčejnější. Duše nemohla odtrhnout pohled od mateřského znamení, kulaté hnědé skvrny umístěné

těsně nad ochlupením klína; zdálo se jí, že to znamení je pečeť, kterou ona sama (duše) vtiskla na tělo a že cizí úd se pohybuje ve svatokrádežné blízkosti té svaté pečeti.

A když pak pohlédla na jeho tvář, uvědomila si, že nikdy nedala souhlas k tomu, aby tělo, na které její duše napsala svůj podpis, se octlo v náručí někoho, koho nezná a nechce znát. Naplnila ji omamující nenávist. Nabrala sliny do úst, aby je vplivla do tváře tomu cizímu muži. Ten ji pozoroval stejně lačně jako ona jeho; zaznamenal jej í hněv a jeho pohyby na jej ím těle se zrychlily. Tereza cítila, jak se k ní zdálky přibližuje rozkoš a začala křičet: "ne, ne, ne," bránila se přicházející rozkoši a tak jak se jí bránila, zadržovaná slast se dlouze rozplývala v jejím těle, protože nemohla nikudy uniknout ven; šířila se v ní jako morfium vstříknuté do žíly. Zmítala se v jeho náručí, bila kolem sebe rukama a plivala mu do tváře.

—18. --Záchodové mísy v moderních koupelnách se zvedají z podlahy jako bílé květy

leknínu. Architekt dělá všechno, aby tělo zapomnělo na svou bídu a člověk nevěděl, co se děje s odpadky jeho útrob, když nad nimi zašumí voda puštěná

prudce z rezervoáru. Potrubí kanálů, přestože sahají svými chapadly do našich bytů, jsou pečlivě skryta před našimi zraky a my nevíme nic o neviditelných Benátkách hoven, nad nimiž jsou vystavěny naše koupelny, ložnice, taneční sály a parlamenty.

Záchod starého předměstského činžáku v pražské dělnické čtvrti byl méně pokrytecký; podlaha byla ze šedivých kachlí; záchodová mísa se z nich zvedala siře a uboze. Její tvar se nepodobal květu leknínu, nýbrž vypadal jako to, čím byl: rozšířené zakončení roury. Dokonce i dřevěné sedátko chybělo a Tereza musila usednout na studící naemailovaný plech.

Seděla na míse a touha vyprázdnit vnitřnosti, která ji náhle přepadla, byla touhou doj ít až nakonec ponížení, být tělem co nejvíc a co nej úplněji, tím tělem, o němž říkávala matka, že je tu jen proto, aby trávilo a vyměšovalo. Tereza vyprazdňuje své vnitřnosti a má v té chvíli pocit nekonečného smutku a samoty. Nic není ubožejšího než její nahé tělo sedící na rozšířeném zakončení

odpadové roury.

Její duše ztratila zvědavost diváka, svou zlomyslnost a pýchu: byla už zase kdesi hluboko v těle, v jeho nejposlednější útrobě a čekala zoufale, zda na ni někdo zavolá, aby vystoupila ven. —19. --Vstala z mísy, stáhla vodu a vešla do předsíňky. Duše se třásla v těle, které bylo nahé a zavržené. Cítila ještě na svém konečníku dotek papíru, kterým se utírala.

A tu se stalo něco nezapomenutelného: zatoužila jít za ním do pokoje a uslyšet jeho hlas, jeho oslovení. Kdyby na ni promluvil tichým, hlubokým hlasem, duše by se osmělila vystoupit na povrch těla a ona by se rozplakala. Objala by ho tak, jako ve snu objala široký kmen kaštanu.

Stála v předsíňce a snažila se ovládnout tu nesmírnou touhu rozplakat se před ním.

Věděla, že když ji neovládne, dojde k něčemu, co nechtěla. Zamiluje se do něho.

Vté chvíli se ozval zevnitř jeho hlas. Když ten hlas teď slyšela sám o sobě

(aniž přitom viděla inženýrovu vysokou postavu), překvapil ji: byl tenký a vysoký. Jak to, že si to nikdy neuvědomila?

Snad jen díky tomu překvapujícímu a nepříjemnému dojmu z jeho hlasu podařilo se jí odehnat pokušení. Vešla dovnitř, shýbla se k pohozeným šatům, rychle se oblékla a odešla.

—20. --Vracela se z obchodu s Kareninem, který nesl v hubě rohlík. Bylo chladné ráno, lehký mráz. Šli právě kolem sídliště, kde na velkých plochách mezi domy si lidé

udělali drobná políčka a zahrádky. Karenin se najednou zastavil a díval se upřeně tím směrem. I ona se tam podívala, ale nic zvláštního nezpozorovala. Karenin ji táhl za sebou; nechala se vést. Pak teprve spatřila nad umrzlou hlínou prázdného záhonu černou hlavičku vrány s velkým zobákem. Hlavička bez těla se mírně pohybovala a zobák občas vydal smutný, chraplavý zvuk. Karenin byl tak rozrušen, že upustil rohlík. Tereza ho musila přivázat ke stromu, protože se bála, aby vráně neublížil. Pak si klekla na zem a snažila se odhrabat udupanou zem kolem těla zaživa pohřbeného ptáka. Nebylo to lehké. Zlomila si nehet, tekla jí krev.

Vté chvíli dopadl kousek od ní kámen. Ohlédla se a uviděla dva sotva desetileté

kluky za rohem domu. Vstala. Viděli její pohyb i psa u stromu a utekli. Znovu si klekla na zem a odhrabávala hlínu, až konečně mohla vránu vytáhnout z jejího hrobu. Ale pták byl zchromlý a nemohl chodit ani se vznést. Zabalila ho do červené šály, kterou měla uvázánu kolem krku a přitiskla si ho levou rukou k tělu. Pravou odvázala Karenina od stromu a musila užít vší síly, aby ho zkrotila a udržela těsně u nohy.

Zazvonila u dveří, protože neměla žádnou ruku volnou, aby našla v kapse klíč. Tomáš jí otevřel. Podávala mu vodítko s Kareninem. "Drž ho!" poručila mu a zanesla vránu do koupelny.

Položila ji na zem pod umyvadlo. Vrána se zmítala, ale nemohla se pohnout z místa. Tekla z ní jakási hustá žlutá tekutina. Ustlala j í pod umyvadlo staré hadry, aby j í nebylo zima od studených dlaždiček. Pták každou chvíli mávl zoufale chromým křídlem a jeho zobák trčel vzhůru jako výčitka.

—21. --Seděla na okraji vany a nemohla spustit oči z umírající vrány. Viděla v její siré opuštěnosti obraz vlastního údělu a několikrát si řekla: nemám na celém světě nikoho než Tomáše.

Poučil ji příběh s inženýrem o tom, že milostné avantýry nemají nic společného s láskou? Že jsou lehké a nic neváží? Je už klidnější?

Vůbec ne.

Vmysli se jí vrací tato scéna: Vyšla ze záchodu a její tělo stálo v předsíňce nahé a zavržené. Duše se třásla, polekána, hluboko v útrobách. Kdyby v té chvíli muž, který byl uvnitř pokoje, oslovil její duši, byla by se rozplakala, byla by mu padla do náruče.

Představila si, že by místo ní stála v předsíňce u záchodu některá Tomášova milenka a místo inženýra byl uvnitř Tomáš. Řekl by dívce jedno jediné slovo a ta by ho v pláči objala. Tereza ví, že takto vypadá chvíle, kdy se rodí láska: žena neodolá hlasu, který vyvolává ven její polekanou duši; muž neodolá ženě, jejíž duše se stala vnímavá pro jeho hlas. Tomáš není nikde chráněn před nástrahou lásky a Tereza se o něho musí bát každou hodinu a každou minutu.

Co má jako zbraň? Jen svou věrnost. Nabídla mu ji hned od počátku, hned prvního dne, jako by si byla vědoma, že mu nemá co jiného dát. Jejich láska je podivně

asymetrická architektura: spočívá na absolutní jistotě její věrnosti jak mamutí palác na jediném sloupu.

Vrána už skoro nehýbala křídly a jen sem tam cukla zraněnou, polámanou nožkou. Tereza se od ní nechtěla vzdálit, jako by bděla u lůžka umírající sestry. Nakonec přece jen odešla do kuchyně, aby rychle poobědvala. Když se vrátila, vrána byla mrtvá.

—22. —V prvním roce lásky Tereza při milování křičela a ten křik, jak jsem řekl, chtěl oslepit a ohlušit smysly. Později křičela méně, ale její duše byla stále oslepena láskou a neviděla nic. Teprve když se milovala s inženýrem, nepřítomnost lásky způsobila, že její duše prozřela.

Byla zase v sauně a stála před zrcadlem. Dívala se na sebe a viděla v duchu scénu tělesné lásky v inženýrově bytě. To, co si z ní pamatovala, nebyl milenec. Upřímně řečeno, neuměla by ho ani popsat, snad si ani nevšimla, jak vypadal nahý. To, co si pamatovala (a na co se teď, vzrušena, dívala v zrcadle) bylo jej í vlastní tělo; jej í klín a kulatá skvrna umístěná těsně nad ním. Ta skvrna, která pro ni byla až dosud pouhou prozaickou vadou pleti, se jí vryla do mysli. Chtěla ji ještě znovu a znovu vidět v tom neuvěřitelném sousedství cizího mužského údu.

Nemohu než to ještě jednou zdůraznit: netoužila vidět pohlaví cizího muže. Chtěla vidět své ohanbí v sousedství cizího údu. Netoužila po milencově těle. Toužila po svém vlastním těle, náhle objeveném, nejbližším i nejcizejším a nejvíc vzrušujícím.

Dívala se na své tělo plné drobných kapek, které na něm zůstaly ze sprch, a myslila na to, že v nejbližší ch dnech se u ní inženýr opět staví v baru. Toužila, aby přišel, toužila, aby ji k sobě pozval! Nesmírně po tom toužila!

—23. --Každý den se bála, že se inženýr objeví u baru a že mu nebude umět říci "ne". Jak dny míjely, obava, že přijde, byla vystřídána strachem, že nepřijde. Uplynul měsíc a inženýr se neobjevil. Tereze se to zdálo nevysvětlitelné. Zklamaná touha ustoupila do pozadí a byla vystřídána znepokojením: proč nepřišel?

Obsluhovala zákazníky. Byl mezi nimi opět muž s lysinou, který ji kdysi napadl, že

nalévá alkohol mladistvým. Vyprávěl nahlas oplzlou anekdotu, stejnou, kterou slyšela stokrát od opilců, kterým nosila pivo kdysi v malém městě. Zase se j í

zdálo, že matčin svět se k ní vrací a proto přerušila plešatého muže velice nevlídně.

Muž se urazil: "Vy mi nebudete poroučet. Můžete být moc ráda, že vás necháváme tady za tím barovým pultem."

"Kdo my? Kdo je to my?"

"My," řekl muž a poručil si další vodku. "A zapamatujte si, že mne nebudete urážet." Potom ukázal na Terezin krk, kolem něhož byl omotán náhrdelník z laciných perel: "Odkud máte ty perly? To vám přece nedal váš manžel, který je umývačem oken! Ten na to přece nemá, kupovat vám dary! To vám dávají zákazníci? Za co vám to asi dávají?"

"Okamžitě držte hubu," zasyčela Tereza.

Muž se snažil chytit náhrdelník do prstů: "Pamatujte si dobře, že prostituce je u nás zakázána!"

Karenin se vztyčil, opřel se předníma packama o stůl a zavrčel.

—24. --Vyslanec řekl: "To byl fízl."

"Když je fízl, měl by se chovat nenápadně," namítla Tereza. "Co je to za tajnou policii, když přestane být tajná!"

Vyslanec se usadil na své pohovce a dal si nohy pod sebe, jak se to naučil v kursech jógy. Nad ním se usmíval Kennedy v rámečku a dával jeho slovům zvláštní posvěcení.

"Paní Terezko," řekl otcovsky, "fízlové mají několik funkcí. Ta první je klasická. Poslouchají, co si lidé říkají mezi sebou a podávají o tom zprávy svým nadřízeným.

Druhá funkce je zastrašovací. Dávají nám najevo, že nás mají v moci, a chtějí, abychom se báli. To je, oč usiloval váš plešatec.

Třetí funkce spočívá v tom, že se snaží zinscenovat situace, které by nás kompromitovaly. Dnes už nikdo nemá zájem obžalovat nás z úkladů proti státu, protože to by nám získalo jen další sympatie. Spíš se nám budou snažit najít v kapse hašiš nebo nám dokázat, že jsme znásilnili dvanáctiletou holčičku. Nějakou holčičku vždycky najdou, která to dosvědčí."

Zase si vzpomněla na inženýra. Jak to, že už nikdy nepřišel?

Vyslanec pokračoval: "Potřebují dostat lidi do pasti, aby je mohli získat do svých služeb a s jejich pomocí pak nalíčit další pasti na další lidi a udělat tak postupně z celého národa jedinou organizaci konfidentů." Tereza nemyslila na nic jiného než na to, že inženýra za ní poslali policajti. Kdo to byl ten divný chlapec, který se opil v hospodě naproti a vyznával j í

lásku? Plešatý fízl ji kvůli němu napadl a inženýr se jí zastal. Všichni tři hráli svou roli v předem připraveném scénáři, jehož cílem bylo naklonit j í muže, který měl za úkol ji svést.

Jak to, že ji to nenapadlo?! Vždyť ten byt byl divný a k tomu člověku se vůbec nehodil! Proč by ten elegantně oblečený inženýr bydlil v tak ubohém bytě? Byl to vůbec inženýr? Byl-li to inženýr, jak to že mu dali z práce volno ve dvě hodiny odpoledne? A jak to že by inženýr četl Sofokla? Ne, to nebyla knihovna žádného inženýra! Ta místnost se spíš podobala zabavenému bytu nějakého zatčeného chudého intelektuála. Když jí bylo deset let a zatkli jejího otce, také zabavili byt i s celou knihovnou. Kdo ví, k čemu pak bytu používali. Teď je jasné, proč už nikdy nepřišel. Splnil své poslání. Jaké? Opilý fízl to bezděčně prozradil, když jí řekl: "Prostituce je dnes u nás zakázána, nezapomeňte to!" Ten domnělý inženýr bude svědčit, že se s ním vyspala a žádala po něm peníze! Budou j í hrozit skandálem a vydírat, aby udávala lidi, kteří se opíjejí u jejího baru.

"Ten váš příběh není nijak nebezpečný," uklidňoval ji vyslanec.

"Snad ne," řekla zaškrceným hlasem a odcházela s Kareninem do nočních ulic Prahy.

—25. --Lidé většinou utíkají svému trápení do budoucnosti. Představují si na dráze času čáru, ze kterou jejich dnešní trápení přestane existovat. Ale Tereza žádnou takovou čáru před sebou nevidí. Útěchu jí může přinést jenom pohled nazpátek. Byla opět neděle. Sedli si do auta a vyjeli daleko za Prahu. Tomáš byl u volantu, Tereza vedle něho a Karenin se k nim ze zadního sedadla občas naklonil a lízal jim uši. Po dvou hodinách dojeli do malého lázeňského města, kde spolu asi před šesti lety strávili několik dnů. Chtěli tam zůstat přes noc.

Zastavili auto na náměstí a vystoupili. Nic se nezměnilo. Proti nim byl hotel, ve kterém kdysi bydlili, a stará lípa před ním. Vlevo od hotelu se táhla stará

dřevěná kolonáda, na jejímž konci tryskal do mramorové mísy pramen, k němuž se dnes jako tenkrát skláněli lidé se skleničkami v ruce.

Pak Tomáš ukázal znovu na hotel. Něco se přece jen změnilo. Kdysi se jmenoval Grand a teď na něm byl nápis Bajkal. Podívali se na tabulku na rohu budovy: Moskevské náměstí. A pak šli (Karenin je sledoval sám, bez vodítka) všemi ulicemi, které znali, a prohlíželi si jejich jména: byla tam Stalingradská

ulice, Lenigradská ulice, Rostovská ulice, Novosibirská ulice, Kijevská ulice, Oděská ulice, byl tam léčebný dům Čajkovskij, léčebný dům Tolstoj, léčebný dům Rimskij Korsakov, byl tam hotel Suvorov, kino Gorkij a kavárna Puškin. Všechna pojmenování byla převzata z ruského zeměpisu a z ruských dějin. Tereza si vzpomněla na první dny invaze. Lidé ve všech městech sundali tabulky s názvy ulic a ze silnic odstranili ukazatele, na nichž byla napsána jména měst. Země se stala přes noc bezejmenná. Po sedm dnů ruské vojsko bloudilo krajinou a nevědělo, kde je. Důstojníci hledali budovy redakcí, televize, rádia aby je obsadili, ale nemohli je najít. Ptali se lidí, ale ti krčili rameny nebo udávali falešná jména a falešný směr.

Po letech se náhle zdá, že ta anonymita byla zemi nebezpečná. Ulice a domy se už nesměly vrátit ke svým původním jménům. A tak se staly náhle jedny české lázně

jakýmsi malým imaginárním Ruskem a minulost, kterou sem přijela hledat, našla Tereza zkonfiskovanou. Bylo jim protivné tam strávit noc.

—26. --Vraceli se zpátky k autu a mlčeli. Myslila na to, že všechny věci a lidé vystupují v převlečení. Staré české město se přikrylo ruskými jmény. Češi, kteří fotografovali invazi, pracovali ve skutečnosti pro tajnou policii. Člověk, který ji posílal umřít, měl na tváři masku Tomáše. Policista vystupoval pod jménem inženýra a inženýr chtěl hrát roli muže z Petřína. Znamení knihy v jeho bytě bylo falešné a mělo ji svést na scestí.

Když si teď vzpomněla na knihu, kterou tam držela v ruce, něco si náhle uvědomila a zrudly jí tváře: Jak to bylo? Inženýr prohlásil, že přinese kávu. Přistoupila ke knihovně a vytáhla z ní Sofoklova Oidipa. Inženýr se pak vrátil. Ale bez kávy!

Znovu a znovu se k té situaci vracela: Když odešel pro kávu, jak dlouho byl pryč? Jistě nejméně minutu, možná dvě, snad tři. A co dělal tak dlouho v té

miniaturní předsíni? Šel na záchod? Tereza se snaží upamatovat, zda slyšela klapnout dveře nebo stahovat vodu. Ne, vodu určitě neslyšela, to by si pamatovala. A je si téměř jista, že dveře také neklaply. Co tedy dělal v té předsíňce?

Zdálo se to být náhle až příliš jasné. Chtějí-li ji chytit do pasti, nestačí jim pouhé svědectví inženýra. Potřebuj í důkaz, který je nepopiratelný. Během té

podezřele dlouhé doby inženýr instaloval v předsíni kameru. Anebo, což je pravděpodobněj ší, pustil někoho dovnitř, kdo byl ozbrojen fotografickým aparátem a fotografoval je pak, skryt za záclonou.

Ještě před pár týdny se vysmívala Procházkovi, který nevěděl, že žije v koncentračním táboře, kde žádné soukromí neexistuje. A co ona? Když opustila matčinu domácnost, myslila si, bláhová, že se stala jednou provždy pánem svého soukromí. Ale matčina domácnost se roztahuje do celého světa a natahuje po ní

ruce. Tereza jí nikde neunikne.

Scházeli po schodech mezi zahradami k náměstí, kde nechali auto.

"Co je ti?" zeptal se Tomáš.

Dřív, než mu stačila odpovědět, někdo Tomáše pozdravil.

—27. --Byl to padesátník s ošlehanou tváří, venkovan, kterého Tomáš kdysi operoval. Posílali ho od té doby každý rok na léčení do těchto lázní. Pozval Tomáše a Terezu na skleničku vína. Jelikož v Čechách je psům vstup do veřejných místností

zakázán, šla dát Tereza Karenina do auta a muži si zatím usedli v kavárně. Když se k nim vrátila, venkovan říkal: "U nás je klid. Zvolili mne dokonce před dvěma lety předsedou družstva."

"Gratuluju," řekl Tomáš.

"To víte, venkov. Lidé odtud utíkaj í. Ti nahoře musí být rádi, že tam někdo chce vůbec zůstat. Nás vyhazovat z práce nemůžou."

"To by bylo ideální místo pro nás," řekla Tereza.

"Nudila byste se tam, mladá paní. Tam nic není. Tam není vůbec nic." Tereza se dívala do ošlehané tváře zemědělce. Byl j í velmi milý. Po tak strašně

dlouhé době jí zas byl konečně někdo milý! Vybavil se jí před očima obraz venkova: vesnice s věží kostela, pole, lesy, zajíc, který běží v brázdě, myslivec se zeleným kloboukem. Nikdy nežila na venkově. Ten obraz měla v sobě

jen z vyprávění. Nebo z četby. Anebo ho vtiskli do jejího podvědomí nějací dalecí předkové. Přesto však ten obraz byl v ní, jasný a zřetelný jako fotografie prababičky v rodinném albu nebo jako stará rytina.

"Máte ještě potíže?" ptal se Tomáš.

Zemědělec ukázal místo vzadu na krku, kde je lebka napojena na páteř. "Tady mám občas bolesti."

Aniž se zvedl ze židle, ohmatal mu Tomáš rukou to místo a ještě chvíli svého bývalého pacienta vyslýchal. Pak řekl: "Já už nemám právo předpisovat léky. Ale řekněte svému lékaři doma, že jste se mnou mluvil a že vám doporučuju užívat tohle." Vytáhl z náprsní tašky blok papíru a vytrhl z něho list: Napsal tam velkými písmeny jméno léku.

—28. --Jeli nazpátek k Praze.

Tereza myslila na fotografii, na níž je její nahé tělo v objetí s inženýrem. Utěšovala se: i když taková fotografie existuje, Tomáš ji nikdy neuvidí. Ta fotografie má pro ně cenu jen proto, že budou moci jej í pomocí Terezu vydírat. Ve chvíli, kdy by ji poslali Tomášovi, fotografie by se pro ně stala rázem bezcenná.

Ale co když policie mezitím usoudí, že Tereza pro ně nemá žádný význam? V tom případě se fotografie pro ně stane pouhým předmětem zábavy a nikdo pak nebude moci zabránit, aby ji někdo z nich, třeba jen pro své pobavení, nedal do obálky a neposlal na Tomášovu adresu. Co by se stalo, kdyby takovou fotografii Tomáš dostal? Vyhnal by ji od sebe?

Možná že ne. Asi že ne. Ale křehká stavba jejich lásky by se docela zhroutila. Neboť ta stavba stoj í na jej í věrnosti jako na jediném sloupu a lásky jsou jako impéria: když zanikne myšlenka, na níž byly založeny, zajdou i ony. Měla před očima obraz: zajíc běžící brázdou, myslivec se zeleným kloboukem a věž

kostela nad lesem. Chtěla Tomášovi říci, že by měli odejít z Prahy. Odejít pryč

od dětí, které zakopávají za živa do země vrány, pryč od fízlů, pryč od dívek ozbrojených deštníky. Chtěla mu říci, že by měli odejít na venkov. Že je to jediná cesta spásy.

Obrátila k němu hlavu. Ale Tomáš mlčel a díval se na silnici před sebe. Neuměla překlenout plot ticha, který byl mezi nimi. Bylo jí jako tehdy, když se vracela dolů z Petřína. Cítila tíseň v žaludku a chtělo se jí zvracet. Měla z Tomáše strach. Byl pro ni příliš silný a ona byla příliš slabá. Dával jí rozkazy, kterým nerozuměla. Snažila se je vyplnit, ale neuměla to. Chtěla se vrátit zpátky na Petřín a požádat muže s puškou, aby si směla uvázat kolem očí stuhu a opřít se o kmen kaštanu. Chtělo se j í zemřít.

---29. --Vzbudila se a zjistila, že je sama doma.

Vyšla na ulici a šla k nábřeží. Chtěla vidět Vltavu. Chtěla stanout na břehu a dlouho se dívat do vln, protože pohled na tekoucí vodu uklidňuje a léčí. Řeka teče od věků do věků a lidské příběhy se dějí na břehu. Dějí se, aby byly zítra zapomenuty a řeka tekla dál.

Opřela se o zábradlí a dívala se dolů. Bylo to na periferii Prahy, Vltava už protekla městem, měla za sebou slávu Hradčan a kostelů, byla jak herečka po představení, unavená a zamyšlená. Tekla mezi špinavými břehy zakončenými ploty a zdmi, za nimiž byly fabriky a opuštěná hřiště.

Dívala se dlouze do vody, která se tu zdála být smutnější a tmavší, a tu najednou uviděla uprostřed řeky jakýsi předmět, červený předmět, ano, byla to lavička. Dřevěná lavička na kovových nožkách, jakých je plno v pražských parcích. Plula pomalu středem Vltavy. A za ní další lavička. A další a další a teď teprve Tereza vidí, že z města odplouvají po vodě lavičky z pražských parků, je jich mnoho, je jich čím dál víc, pluj í po vodě jako na podzim listí, které

voda odnáší z lesů, jsou červené, jsou žluté, jsou modré. Ohlédla se za sebe, jako by se chtěla zeptat lidí, co to znamená. Proč

odplouvají po vodě lavičky z pražských parků? Ale všichni šli kolem lhostejně a bylo jim úplně jedno, že nějaká řeka teče od věků do věků středem jejich pomíjivého města.

Zadívala se znovu na řeku. Bylo jí nesmírně smutno. Chápala, že to, co vidí, je loučení. Hlavní část laviček zmizela z jejího dohledu a objevilo se ještě několik posledních opožděnců, ještě jedna žlutá lavička a potom ještě jedna, modrá, poslední.