Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

TŘETÍ ČÁST - Nepochopená slova

1. --Ženeva je město vodotrysků a kašen,

parků, v nichž stojí kiosky, kde kdysi hrávala hudba. I budova university se ztrácí ve stromech. Franz před chvílí

skončil dopolední přednášku a vyšel z budovy. Z hadic tryskala rozprašovaná voda na trávník a on byl ve výborné náladě. Šel z university přímo za svou milenkou. Bydlila pár ulic odtud.

Stavoval se u ní často, ale vždy jen jako pozorný přítel, nikdy jako milenec. Kdyby se s ní miloval v jej ím ženevském ateliéru, šel by během jediného dne od jedné ženy ke druhé, od manželky k milence a zpět, a protože v Ženevě spěj í

manželé po francouzském způsobu na jedné posteli, šel by tedy během několika hodin z postele jedné ženy do postele druhé ženy. Zdálo se mu, že by tím ponížil milenku i manželku a konec konců i sám sebe.

Jeho láska k ženě, do níž se zamiloval před několika měsíci, mu byla tak vzácná, že se pro ni snažil vytvořit ve svém životě samostatný prostor, nepřístupné

území čistoty. Byl zván často přednášet na různé zahraniční university a přijímal teď tedy horlivě všechna pozvání. Protože jich nebylo dost, vymýšlel si ještě navíc neskutečné kongresy a symposia, aby mohl své odjezdy odůvodnit manželce. Jeho milenka, která disponovala volně svým časem, ho doprovázela. Umožnil j í tak, aby poznala během krátké doby mnoho evropských a jedno americké město.

"Za deset dnů, nejsi-li proti tomu, mohli bychom odjet do Palerma," řekl.

"Dám přednost Ženevě," odpověděla. Stála před štaflemi s rozmalovaným plátnem a pozorovala svůj obraz.

"Jak chceš žít a nepoznat Palermo?" snažil se žertovat.

"Já Palermo znám," řekla.

"Jak to," ptal se skoro žárlivě.

"Moje známá mi odtud poslala pohlednici. Přilepila jsem si ji lepicí páskou na záchodě. Copak sis j í nevšiml?"

Potom dodala: "Byl jeden básník z počátku století. Byl už velmi starý a jeho sekretář ho vedl na procházku. 'Mistře,' říká mu, 'podívejte se nahoru! Dnes letí nad městem první letadlo!' 'Umím si představit,' řekl mistr svému sekretáři a nezvedl oči ze země. Vidíš, a já si umím představit Palermo. Jsou tam stejné

hotely stejná auta jako ve všech městech. V mém ateliéru jsou aspoň pořád jiné obrazy."

Franz zesmutněl. Zvykl si na takové spojení milostného života s cestováním, že vkládal do výzvy "pojedeme do Palerma!" jednoznačně erotický vzkaz. Prohlášení

"dám přednost Ženevě!" mělo proto pro něho jasný smysl: jeho milenka po něm už netouží jako po milenci.

Jak je to možné, že je před ní tak nejistý? Neměl k tomu přece nejmenší důvod!

Byla to ona, ne on, kdo projevil první erotickou iniciativu krátce po jejich seznámení; byl hezký muž, byl na vrcholu vědecké kariéry, byl dokonce obáván svými kolegy, protože projevoval v odborných diskusích pýchu a tvrdohlavost. Proč tedy myslí každý den na to, že ho jeho milenka opustí?

Nemohu to pochopit jinak, než že láska pro něho nebyla prodloužením jeho veřejného života nýbrž jeho protipólem. Znamenala pro něho touhu odevzdat se milované ženě na milost a nemilost. Ten, kdo se vzdá tomu druhému jako voj ák do zajetí, musí předem odhodit jakoukoli zbraň. A nemá-li žádnou obranu proti ráně, nemůže se ubránit tomu, aby se ptal, kdy ta rána přijde. Proto mohu říci: pro Franze znamenala láska ustavičné očekávání rány.

Zatímco se odevzdával své úzkosti, jeho milenka odložila štětec a odešla do vedlejší místnosti. Vrátila se s lahví vína. Beze slova ji otevřela a nalila víno do dvou sklenic.

Spadl mu kámen ze srdce a byl si k smíchu. Slova "dám přednost Ženevě!" neznamenala, že se s ním nechce milovat, ale právě naopak, že ji už nebaví omezovat chvíle lásky jen na cizí města.

Zvedla sklenku a vypila ji do dna. Také Franz pozvedl sklenici a napil se. Byl ovšem hrozně rád, že odmítnutí cesty do Palerma se ukázalo být výzvou k milování, ale bylo mu toho vzápětí i trochu líto: jeho milenka se rozhodla zrušit řeholi čistoty, kterou vnesl do jejich vztahu: nepochopila jeho úzkostnou snahu uchránit lásku před banalitou a oddělit ji radikálně od jeho manželského domova.

Nemilovat se s malířkou v Ženevě byl vlastně trest, který uložil sám sobě za to, že je ženatý s jinou ženou. Pociťoval to jako jakousi vinu či defekt. I když

erotický život s manželkou nestál za řeč, přece jen spali na jedné posteli, probouzeli se v noci hlasitým dechem toho druhého a vdechovali navzájem pachy svých těl. Spal by jistě raději sám, jenomže společná postel zůtávala symbolem manželství a symboly, jak víme, jsou nedotknutelné.

Pokaždé, když uléhal vedle manželky do postele, myslil na to, že si ho jeho milenka představuje, jak léhá vedle své manželky do postele. Pokaždé se při té

myšlence styděl a právě proto chtěl oddálit v prostou co nejdál postel, kde spal s manželkou, od postele, kde se miloval s milenkou.

Malířka si znovu nalila víno, upila, a potom mlčky, s jakousi podivnou nevšímavostí, jako by tu Franz vůbec nebyl, si svlékala pomalu halenku. Chovala se jako adept herectví, který má ukázat v hodině cvičení na konservatoři, jak si počíná, když je sám v místnosti a nikdo ho nevidí.

Byla jen v sukni a v podprsence. Pak (jako by si teprve teď všimla, že není v místnosti sama) se zadívala na Franze dlouhým pohledem.

Ten pohled ho uvedl do rozpaků, protože mu nerozuměl. Mezi všemi milenci se rychle vytvoří pravidla hry, jichž si nejsou vědomi, ale která platí a nelze je porušit. Pohled, který na něho v té chvíli upřela, se vymykal těm pravidlům; neměl nic společného s pohledy a gesty, které předcházely obvykle jejich milování. Nebyla v něm ani výzva ani koketnost, spíš jakási otázka. Jenomže Franz neměl nejmenší tušení, na co se ten pohled ptá.

Potom svlékla sukni. Vzala Franze za ruku a obrátila ho k velkému zrcadlu, které stálo krok od nich opřeno o zeď. Nepouštěla jeho ruku a dívala se do zrcadla pořád tím dlouhým, tázavým pohledem, chvíli na sebe, chvíli na něho. U zrcadla byl na zemi podstavec, na němž byla nasazena stará černá pánská

buřinka. Shýbla se pro ni a nasadila si ji na hlavu. Obraz v zrcadle se rázem změnil: byla tam teď žena v prádle, krásná, nepřístupná, lhostejná, a na hlavě

měla nasazenu strašlivě nepatřičnou buřinku. Držela za ruku muže v šedivém obleku s kravatou.

Znovu se musil usmát tomu, jak nerozumí své milence. Nesvlékla se proto, aby ho vyzvala k milování, ale aby provedla jakýsi podivný šprým, soukromý happening pro ně dva. Chápavě a souhlasně se usmál.

Čekal, že malířka odpoví na jeho úsměv úsměvem, ale nedočkal se. Nepouštěla jeho ruku a dívala se v zrcadle střídavě na sebe a na něho.

Doba happenningu překročila svou hranici. Franzovi se zdálo, že šprým (i když byl ochoten ho považovat za půvabný) trvá už příliš dlouho. Vzal proto buřinku něžně mezi dva prsty, s úsměvem ji sundal malířce z hlavy a položil zpátky na podstavec. Bylo to, jak by vymazával gumou vousy, které nakreslilo nezbedné dítě na obrázek Panny Marie.

Ještě několik vteřin zůstala bez hnutí a dívala se na sebe do zrcadla. Pak ji Franz zahrnul

něžnými polibky. Znovu ji prosil, aby s ním odjela na deset dní do Palerma. Slíbila mu to tentokrát bez odmluv a on odešel.

Byl zase ve výborné náladě. Ženeva, kterou celý život proklínal jako metropoli nudy, mu připadala krásná a plná dobrodružství. Byl už na ulici a ohlížel se zpátky vzhůru k širokému oknu ateliéru. Bylo pozdní jaro, horko, nad všemi okny byly napnuty pruhované rolety. Franz došel k parku, nad nímž v dálce se vznášely zlaté kopule pravoslavného chrámu jako pozlacené dělové koule, které neviditelná

síla zadržela těsně před dopadem a nechala tkvět ve vzduchu. Bylo to krásné. Franz scházel dolů k nábřeží, aby tam nasedl na člun městské dopravy a nechal se převézt na severní břeh jezera, kde bydlil.

—2. --Sabina zůstala sama. Vrátila se před zrcadlo. Byla stále jen v prádle. Nasadila si opět buřinku a dlouze se pozorovala. Divila se sama sobě, že už tolik let pronásleduje jeden ztracený okamžik.

Kdysi před mnoha lety k ní přišel Tomáš a buřinka ho zaujala. Nasadil si ji a díval se na sebe do velkého zrcadla, které stejně jako zde stálo tehdy opřeno o zeď v jejím pražském ateliéru. Chtěl vidět, jak by mu slušelo být starostou z minulého století. Když se pak Sabina začala pomalu svlékat, posadil jí buřinku na hlavu. Stáli před zrcadlem (vždycky před ním stáli, když se svlékala) a pozorovali se v něm. Byla jen v prádle a na hlavě měla buřinku. Pak náhle pochopila, že jsou oba tím pohledem vzrušeni.

Jak se to mohlo stát? Ještě před chvílí jí připadala buřinka na její hlavě jako žert. Což je od směšného ke vzrušujícímu jen krůček?

Ano. Když se tehdy na sebe dívala do zrcadla, neviděla tam v prvních vteřinách než rozmarnou situaci. Ale vzápětí bylo komické překryto vzrušujícím: buřinka neznamenala žert ale násilí; násilí na Sabině, na její ženské důstojnosti. Viděla se s obnaženýma nohama, v tenkých kalhotkách, skrze něž prosvítal klín. Prádlo podtrhovalo půvab jejího ženství a tvrdý mužský klobouk to ženství

popíral, znásilňoval, zesměšňoval. Tomáš stál vedle ní oblečen, z čehož vyplývalo, že podstatou toho, co oba vidí, není legrace (to by přece i on musil být v prádle a v buřince), nýbrž ponížení. Místo toho, aby to ponížení odmítla, ona ho pyšně a provokativně předváděla, jako kdyby se nechala dobrovolně a veřejně znásilňovat, a najednou už nemohla dál a strhla Tomáše na zem. Buřinka se zakutálela pod stůl a oni se zmítali na koberci pod zrcadlem. Vraťme se ještě k buřince:

Nejdříve byla nejasnou vzpomínkou na zapomenutého dědečka, starostu malého českého města v minulém století.

Za druhé byla památkou na tatínka. Po pohřbu si její bratr přivlastnil všechen majetek po rodičích a ona z pyšného vzdoru se odmítla hádat o svá práva. Prohlásila sarkasticky, že si bere buřinku jako jediné dědictví po otci. Za třetí byla rekvizitou milostných her s Tomášem.

Za čtvrté byla znakem její originality, kterou vědomě pěstovala. Nemohla si s sebou vzít do emigrace mnoho věcí a vzala-li si tento objemný a nepraktický

předmět, znamenalo to, že se musila vzdát jiných praktičtějších. Za páté: v cizině se buřinka stala sentimentálním objektem. Když přijela za Tomášem do Curychu, vzala si buřinku s sebou a měla ji na hlavě, když mu otvírala dveře hotelového pokoje. Tehdy se stalo něco, s čím nepočítala: buřinka nebyla ani veselá ani vzrušující, stala se památkou na uplynulý čas. Byli oba dojati. Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné

minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.

Buřinka se stala motivem hudební skladby, jíž je Sabinin život. Ten motiv se znovu a znovu vracel a pokaždé měl jiný význam; všechny ty významy pluly buřinkou jako voda řečištěm. A mohu říci, že to bylo Herakleitovo řečiště:

"nikdy nevstoupíš dvakrát do téže řeky!": buřinka byla koryto, v němž Sabina viděla téci pokaždé jinou řeku, jinou sémantickou řeku: stejný předmět probouzel pokaždé jiný význam, ale spolu s tím významem se ozývaly (jako echo, jako průvod ech) všechny významy minulé. Každý nový zážitek zněl stále bohatším souzvukem. Tomáš a Sabina byli v curyšském hotelu dojati pohledem na buřinku a milovali se skoro v pláči, protože ta černá věc nebyla jen vzpomínkou na jejich milostné

hry, ale i památkou na Sabinina otce a na dědečka, který žil ve století bez aut a letadel. Teď snad můžeme lépe pochopit propast, která oddělovala Sabinu a Franze: on naslouchal dychtivě příběhu jej ího života a ona naslouchala stejně dychtivě

jemu. Rozuměli přesně logickému významu slov, která si říkali, neslyšeli však šumění sémantické řeky, která těmito slovy protékala.

Proto, když si před ním nasadila buřinku, byl Franz v rozpacích, jako kdyby na něho někdo promluvil cizím jazykem. Neshledával to ani obscénní, ani sentimentální, bylo to jen nesrozumitelné gesto, které ho uvádělo do rozpaků absencí významu.

Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkaj í a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.

Kdybych sledoval všechny rozhovory mezi Sabinou a Franzem, mohl bych sestavit z jejich neporozumění veliký slovník. Spokojme se s malým slovníkem.

—3. --Malý slovník nepochopených slov (první část)

Žena

Být ženou je pro Sabinu úděl, který si nevybrala. To, co jsme si nevybrali, nemůžeme považovat ani za svou zásluhu ani za svůj nezdar. Sabina se domnívá, že je třeba mít k přidělenému údělu korektní vztah. Bouřit se proti tomu, že se narodila ženou, jí připadá stejně pošetilé jako zakládat si na tom. Jednou během jednoho z jejich prvních setkání jí řekl Franz se zvláštním důrazem: "Sabino, vy jste žena." Nechápala, proč jí to oznamuje se slavnostním výrazem Kryštofa Kolumba, který právě uviděl břeh Ameriky. Teprve později pochopila, že slovo žena, na které položil zvláštní důraz, neznamená pro něho označení jednoho ze dvou lidských pohlaví nýbrž hodnotu. Ne každá žena je hodna být nazývána ženou.

Ale je-li Sabina pro Franze ženou, co je pro něho Marie-Claude, jeho skutečná manželka? Před více než dvaceti lety, několik měsíců po jejich seznámení, mu vyhrožovala, že si vezme život, když ji opustí. Franze ta hrozba okouzlila. Marie-Claude se mu příliš nelíbila, zato jej í láska mu připadala nádherná. Zdálo se mu, že tak velké lásky není hoden a že by se měl před ní hluboko poklonit. Poklonil se tedy až k zemi a oženil se s ní. I když Marie-Claude už nikdy neprojevila takovou intensitu citu jako ve chvíli, kdy mu hrozila sebevraždou, zůstal hluboko v něm živý imperativ: nesmí j í nikdy ublížit a musí si v ní vážit ženy.

Ta věta je zajímavá. Neříkal si: vážit si Marie-Claude, ale: vážit si ženy v Marie-Claude. Je-li však Marie-Claude sama ženou, kdo je to ta druhá žena, která se v ní skrývá a které si má vážit? Je to snad platónská idea ženy?

Ne. Je to jeho maminka. Nikdy by ho nenapadlo říci, že si v mamince váží ženy. Zbožňoval maminku a ne nějakou ženu, která byla v ní. Platónská idea ženy a maminka byla

jedno a totéž.

Bylo mu dvanáct let, když ji náhle opustil Franzův otec. Chlapec tušil, že se něco vážného stalo, ale maminka zahalila drama do neutrálních a mírných slov, aby ho nerozrušila. Šli toho dne spolu do města a Franz si na odchodu z bytu všiml, že maminka má na každé noze jinou botu. Upadl do zmatku, chtěl ji na to upozornit, ale zároveň se bál, že by ji takové upozorněni mohlo zranit. A tak s ní strávil ve městě dvě hodiny a celou dobu nemohl spustit oči z jejich nohou. Tehdy poprvé začal chápat, co je to utrpení.

Věrnost a zrada

Miloval ji od dětství až do chvíle, kdy ji doprovodil na hřbitov, a miloval ji i ve vzpomínkách. Odtud v něm vznikl pocit, že věrnost je první ze všech ctností; věrnost dává jednotu našemu životu, který by se jinak roztříštil na tisíc chvilkových dojmů jako na tisíce střepin.

Franz vyprávěl Sabině často o matce, snad dokonce s jakousi podvědomou vypočítavostí: předpokládal, že Sabina bude okouzlena jeho schopností být věrný a že si ji tím získá.

Nevěděl, že Sabinu okouzlovala zrada a ne věrnost. Slovo věrnost jí připomínalo otce, maloměstského puritána, který maloval v neděli pro své potěšení západy slunce nad lesem a růže ve váze. Díky jemu začala kreslit už jako dítě. Když j í

bylo čtrnáct, zamilovala se do stejně starého chlapce. Tatínek se zděsil a celý rok nesměla vycházet sama z domu. Jednoho dne jí ukázal reprodukce několika Picassových obrazů a vysmíval se jim. Když nesměla milovat čtrnáctiletého spolužáka, milovala aspoň kubismus. Odešla po maturitě do Prahy s veselým pocitem, že může konečně zradit svůj domov.

Zrada. Od malička nám říkával tatínek a pan učitel, že je to to nejhorší, co si vůbec můžeme představit. Ale co je to zrada? Zrada znamená opustit řadu. Zrada znamená opustit řadu a jít do neznáma. Sabina nezná nic krásnějšího než jít do neznáma.

Studovala malířskou akademii, ale nesměla malovat jako Picasso. Byla to doba, kdy se povinně pěstoval tak zvaný socialistický realismus, a ve škole se vyráběly portréty komunistických státníků. Její touha zradit otce zůstala neukojena, protože komunismus byl jen jiný otec, stejně přísný a omezený, který

zakazoval lásku (doba byla puritánská) i Picassa. Vdala se za špatného herce pražského divadla jen proto, že měl pověst výtržníka a byl pro oba otce nepřijatelný.

Pak umřela maminka. Den poté, co se vrátila z pohřbu do Prahy, dostala telegram: tatínek si vzal ze žalu život.

Zachvátily ji výčitky: Což to bylo tak špatné, že tatínek maloval vázy s růžemi a neměl rád Picassa? Bylo to tak odsouzeníhodné, že se bál, aby mu čtrnáctiletá

dcera nepřišla domů těhotná? Bylo to tak směšné, že nemohl zůstat žít bez své ženy?

Popadla ji znovu touha zradit: zradit svou vlastní zradu. Oznámila manželovi (neviděla v něm už výtržníka nýbrž jen obtížného opilce), že ho opustí. Ale zradíme-li B, pro které jsme zradili A, nevyplývá z toho, že si tím A usmíříme. Život rozvedené malířky se nepodobal životu zrazených rodičů. První

zrada je nenapravitelná. Vyvolá řetězovou, reakci dalších zrad, z nichž každá nás vzdaluje ještě víc a víc od místa původní zrady.

Hudba

Pro Franze je to umění, které se nejvíc přibližuje dionýsské kráse chápané jako opilství. Člověk nemůže být dost dobře opilý románem nebo obrazem, ale může se opít Beethovenovou

Devátou, Bartákovou sonátou pro dva klavíry a bicí nástroje anebo zpěvem Beatles. Franz nerozlišuje mezi takovou vážnou hudbou a hudbou pro zábavu. To rozlišení mu připadá staromódní a pokrytecké. Miluje stejně rock jako Mozarta.

Považuje hudbu za osvoboditelku: osvobozuje ho od samoty, uzavřenosti, prachu knihovny, otvírá v jeho těle dveře, jimiž duše vystupuje do světa, aby se bratřila. Rád tančí a lituje, že Sabina s ním tuto vášeň nesdílí. Sedí spolu v restauraci a z tlampače jim hraje k jídlu hlučná rytmická hudba. Sabina říká: "Je to bludný kruh. Lidé hluchnou, protože si pouští hudbu čím dál hlasitěji. Ale protože hluchnou, nezbývá jim, než si ji pouštět ještě hlasitěji."

"Ty nemáš ráda hudbu?" ptá se Franz.

"Ne," říká Sabina. Pak dodává: "Možná že kdybych žila jindy..." a myslí na dobu, kdy žil Johann Sebastian Bach a kdy se hudba podobala růži rozkvetlé na obrovské sněhové pláni ticha.

Hluk v masce hudby ji pronásleduje už od raného mládí. Musila strávit jako studentka malířské akademie celé prázdniny na tak zvané stavbě mládeže. Bydlili na společných ubikacích a chodili pracovat na staveniště huti. Hudba řvala z tlampačů od pěti ráno do devíti večer. Chtělo se j í plakat, ale hudba byla veselá a nebylo možno se před ní nikde skrýt, ani na záchodě ani v posteli pod přikrývkou, tlampače byly všude. Hudba byla jak smečka honicích psů, kterou na ně poštvali.

Myslila si tehdy, že jen v komunistickém světě vládne toto barbarství hudby. V cizině zjistila, že proměna hudby v hluk je planetární proces, jímž lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ošklivosti. Totální ráz ošklivosti se projevil nejdříve jako všudypřítomná ošklivost akustická: auta, motocykly, elektrické

kytary, vrtačky, tlampače, sirény. Všudypřítomnost ošklivosti vizuální bude rychle následovat.

Povečeřeli, šli nahoru do pokoje, milovali se a Franzovi se pak pletly myšlenky na prahu usínání. Vzpomněl si na hlučnou hudbu u večeře a napadlo ho: "Hluk má

jednu výhodu. Nejsou v něm slyšet slova." Uvědomil si, že od mládí nedělá nic jiného, než že mluví, píše, přednáší, vymýšlí věty, hledá formulace, opravuje je, takže nakonec žádná slova nejsou přesná, jejich smysl se rozmazává, ztrácejí

obsah a stává se z nich smetí, plevy, prach, písek, který mu bloudí mozkem, bolí ho v hlavě, je jeho nespavostí, jeho nemocí. A v té chvíli zatoužil, nejasně a mocně, po nesmírné hudbě, absolutním hluku, krásném a veselém rámusu, který

všechno obejme, zalije a ohluší a v kterém zanikne navždy bolest, marnost a nicotnost slov. Hudba, to je negace vět, hudba, to je anti-slovo! Toužil být v dlouhém objetí se Sabinou, mlčet, neříci už nikdy jednu jedinou větu a nechat splynout rozkoš s orgiastickým hřmotem hudby. V tom šťastném imaginárním hluku usnul.

Světlo a tma

Žít znamená pro Sabinu vidět. Vidění je vymezeno dvojí hranicí: silným světlem, které oslepuje, a totální tmou. Tím je možná určena Sabinina nechuť k jakémukoli extrémismu. Extrémy znamenají hranici, za níž končí život, a vášeň extremismu, v umění i v politice, je zastřená touha po smrti.

Slovo "světlo" nevyvolává ve Franzovi představu krajiny, na níž spočívá měkká zář dne, ale pramen světla sám o sobě; slunce, žárovka, reflektor. Franzovi se vybavují známé metafory: slunce pravdy, oslepující záře rozumu atd. Stejně jako světlo, přitahuje ho i tma. Ví, že se v naší době považuje za směšné

zhasínat při milování lampu a proto nechává rozsvíceno malé světlo nad postelí. Ve chvíli, kdy vnikne do Sabiny, zavírá však oči. Slast, která ho naplní, žádá

si tmy. Ta tma je ryzí, čistá, bez představ a vidin, ta tma nemá konce, nemá hranic, ta tma je nekonečno, které si každý nosíme v sobě. (Ano, kdo hledá nekonečno, ať zavře oči!)

Ve chvíli, kdy cítí, jak se slast šíří jeho tělem, Franz se roztahuje a rozplývá do nekonečna své tmy, stává se sám nekonečnem. Ale čím víc se muž stává větším ve své vnitřní tmě, tím více se zmenšuje ve své vněj ší podobě. Muž se zavřenýma očima je troskou muže. Sabině je ten pohled nepříjemný, nechce se na Franze dívat a zavírá proto oči též. Ale tato tma pro ni neznamená nekonečno, nýbrž

pouhý nesouhlas s viděným, negaci viděného, odmítnutí vidět.

—4. --Sabina se dala přemluvit, aby navštívila společnost krajanů. Zase diskutovali o tom, zda se proti Rusům mělo či nemělo bojovat se zbraní v ruce. Samozřejmě, že zde, v bezpečí emigrace, všichni prohlašovali, že se bojovat mělo. Sabina řekla:

"Tak se tam vraťte a bojujte."

To neměla říct. Muž s prošedivělými naondulovanými vlasy na ni napřáhl dlouhý ukazovák: "Takhle nemluvte. Všichni máte odpovědnost za to, co se tam stalo. I vy. Co jste doma udělala proti komunistickému režimu? Malovala jste si obrazy, to bylo všechno..."

Hodnocení a prověřování občanů je hlavní a nepřetržitá sociální činnost v komunistických zemích. Má-li mít malíř povolenu výstavu, má-li občan dostat víza, aby mohl jet na prázdniny k moři, má-li se fotbalista stát členem národního mužstva, musí být shromážděny nejdříve všechny posudky a zprávy o něm (od domovnice, od kolegů, od policie, od stranické organizace, od odborů) a tyto posudky jsou pak zvláštními, k tomu určenými úředníky sečteny, zváženy, zrezumovány. To, o čem posudky mluví, se však nijak netýká schopnosti občana malovat, hrát fotbal nebo jeho zdraví, které vyžaduje, aby strávil prázdniny u moře. Týkaj í se jen a jen toho, čemu se říkalo "občanův politický profil" (tedy toho, co občan říká, co si myslí jak se chová, jak se zúčastňuje schůzí či májových průvodů). Protože všechno (všední život, pracovní postup i prázdniny) závisí na tom, jak bude občan hodnocen, musí se každý (chce-li hrát fotbal za národní mužstvo, mít výstavu obrazů nebo strávit prázdniny u moře) chovat tak, aby byl zhodnocen příznivě.

Na to teď myslila Sabina, když slyšela mluvit šedovlasého muže. Nestaral se o to, zda jeho krajané hrají dobře fotbal nebo dobře malují (nikdo z Čechů se nikdy nestaral o to, co Sabina maluje), ale zda se stavěli proti komunistickému režimu aktivně či jen pasivně, doopravdy či jen naoko, od počátku či až dnes. Protože byla malířka, všímala si dobře lidských tváří a znala z Prahy fyziognomii lidí, jejichž vášní je prověřovat a hodnotit druhé. Všichni z nich měli ukazovák o něco delší než prostřední prst a mířili jím proti těm, k nimž

mluvili. Ostatně i prezident Novotný, který vládl v Čechách čtrnáct let až do roku 1968, měl přesně takové holičem nakulmované vlasy a ukazovák nejdelší ze všech obyvatel střední Evropy.

Když zasloužilý emigrant uslyšel z úst malířky, jejíž obrazy nikdy neviděl, že se podobá komunistickému prezidentovi Novotnému, zbrunátněl, zbledl, ještě

jednou zbrunátněl, ještě jednou zbledl, neřekl nic a odmlčel se. Všichni mlčeli spolu s ním, až se Sabina konečně zvedla a odešla.

Byla z toho nešťastná, ale už dole na chodníku ji napadlo: Proč by se vlastně měla stýkat s Čechy? Co ji s nimi spojuje? Krajina? Kdyby měl každý z nich říci, co si představuje pod jménem Čechy, obrazy, které by jim vystupovaly před očima by byly docela nestejnorodé a netvořily by žádnou jednotu. Anebo kultura? Ale co to je? Dvořák a Janáček?

Ano. Ale co když Čech nemá pro hudbu smysl? Podstata češství se rázem rozplyne.

Anebo velcí mužové? Jan Hus? Nikdo z tamtěch lidí nečetl ani řádku z jeho knih. Jediné, čemu byli s to svorně rozumět, byly plameny, sláva plamenů v nichž

uhořel jako kacíř na hranici, sláva popele, v který se proměnil, takže podstata češství, říká si Sabina, je pro ně právě jen popel, nic víc. Ty lidi spojuje jen jejich porážka a výčitky, které adresuj í jeden druhému.

Šla rychle ulicí. Víc než rozchod s emigranty ji teď rozrušily jej í myšlenky. Věděla, že jsou nespravedlivé. Mezi Čechy byli přece i jiní lidé než ten muž s dlouhým ukazovákem. Ticho rozpaků, které následovalo za jejími slovy, zdaleka neznamenalo, že by byli všichni proti ní. Spíš byli zmateni tou náhlou nenávistí, tím neporozuměním, jehož se tu v emigraci všichni stávaj í obětí. Proč

jí jich není spíš líto? Proč je nevidí jako dojemné a opuštěné?

My již víme, proč ne: Už když zradila otce, otevřel se před ní život jako dlouhá cesta zrad a každá nová zrada ji přitahovala jako neřest a jako vítězství. Nechce a nebude stát v řadě! Nebude stát v řadě pořád se stejnými lidmi a stejnými řečmi! Proto je tak rozrušena vlastní nespravedlivostí. To rozrušení

není nepříjemné, naopak, Sabina má pocit, jako by právě nad něčím zvítězila a někdo neviditelný j í za to tleskal.

Vzápětí za tím opojením se však ozvala úzkost: Někde ta cesta přece musí končit!

Jednou přece musí přestat zrazovat! Jednou se musí zastavit!

Byl večer a spěchala po nástupišti. Vlak do Amsterodamu byl přistaven. Hledala svůj vagón. Otevřela dveře kupé, k nimž ji dovedl laskavý průvodčí, a uviděla Franze sedět na rozestlaném lůžku. Vstal, aby ji přivítal, a ona ho objala a pokryla polibky.

Měla strašnou touhu mu říci jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.

Když ho pustila z objetí, řekla jenom: "Jsem strašně ráda, že jsem s tebou." Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říci.

—5. --Malý slovník nepochopených slov (pokračování)

Průvody

Lidé v Itálii nebo ve Francii to mají snadné. Když je rodiče nutí chodit do kostela, pomstí se jim tím, že vstoupí do strany (komunistické, maoistické, trockistické a pod.). Jenomže Sabinu otec posílal nejprve do kostela a pak ji on sám ze strachu nutil, aby chodila do komunistického Svazu mládeže. Když šla v průvodu na prvního máje, neuměla jít do rytmu, takže dívka, která šla za ní, ji okřikovala a schválně jí šlapala na paty. Když se zpívalo do pochodu, nikdy neznala text písní, a otvírala jen němě ústa. Ale její kolegyně si toho všimly a žalovaly na ni. Nenáviděla od mládí všechny průvody. Franz studoval v Paříži a protože byl mimořádně nadaný, měl zajištěnu vědeckou kariéru vlastně od svých dvaceti let. Už tehdy věděl, že prožije celý život v prostoře universitního kabinetu, veřejných knihoven a dvou, tří poslucháren; ta představa v něm vzbuzovala pocit, že se udusí. Měl touhu vystoupit ven ze svého života, jako se vystupuje z bytu na ulici.

Proto, dokud žil v Paříži, chodil tak rád na manifestace. Bylo to krásné jít něco oslavovat, něco vyžadovat, proti něčemu protestovat, nebýt sám, být pod oblohou a být s jinými. Průvody valící se po bulváru Saint Germain nebo od náměstí Republiky k Bastile ho fascinovaly. Pochodující a křičící zástup byl pro něho obrazem Evropy a jejích dějin. Evropa, to je Veliký Pochod. Pochod od revoluce k revoluci, od boje k boji, stále vpřed.

Mohl bych to říci také jinak: Franzovi připadal jeho život mezi knihami neskutečný.

Toužil po skutečném životě, po doteku druhých lidí, kteří mu jdou bok po boku, po jejich křiku. Neuvědomoval si, že právě to, co považuje za neskutečné (práce v samotě kabinetu a knihoven) je jeho skutečný život, kdežto průvody, které mu představovaly realitu, nejsou než divadlo, tanec, slavnost, jinak řečeno: sen.

Sabina bydlila v době studií v koleji. Na prvního máje musili všichni už brzo ráno odejít na seřadiště průvodu. Aby tam nikdo nechyběl, studentští funkcionáři kontrolovali, zda je budova prázdná. Schovala se proto na záchodě, a když už

byli všichni dávno pryč, odešla do svého pokoje. Bylo ticho, jaké nikdy nezažita. Jenom z dálky se ozývala pochodová hudba. Bylo to, jako by byla skryta uvnitř mušle a z dálky se ozývalo moře nepřátelského světa. Rok dva poté, co odešla z Čech, ocitla se čirou náhodou v Paříži, právě na výročí ruské invaze. Konala se protestní manifestace a ona nemohla odolat, aby se j í též nezúčastnila. Mladí Francouzi zvedali pěsti a křičeli hesla proti sovětskému imperialismu. Ta hesla se j í líbila, ale najednou s překvapením zjistila, že je není s to křičet spolu s ostatními. Nevydržela v průvodu déle než několik minut.

Svěřila se s tím zážitkem francouzským přátelům. Divili se: "Tak ty nechceš bojovat proti okupaci své země?" Chtěla jim říci, že za komunismem, fašismem všemi okupacemi a invazemi se skrývá základněj ší a obecněj ší zlo; obrazem toho zla se pro ni stal pochodující průvod lidí, kteří vztyčují ruce a křičí unisono stejné slabiky. Ale věděla, že by jim to neuměla vysvětlit. V rozpacích převedla rozhovor na jiné téma.

Krása New Yorku

Chodili po New Yorku celé hodiny; pohled se měnil každým krokem, jako by šli klikatým chodníkem v úchvatné horské krajině: uprostřed chodníku klečel mladík a modlil se, kus od něho, opřena o strom, dřímala krásná černoška, muž v černém obleku kráčel přes silnici a velikými gesty dirigoval neviditelný orchestr, v kašně tryskala voda a kolem ní seděli stavební dělníci a obědvali. Železné

žebříky šplhaly po fasádách ošklivých domů z červených cihel, ale domy byly tak ošklivé, že byly vlastně krásné, v jejich sousedství stál velký skleněný

mrakodrap a za ním jiný mrakodrap, na jehož střeše byl vystavěn malý arabský palác s věžičkami, galeriemi a zlacenými sloupy.

Vzpomněla si na své obrazy: také na nich se setkávaly věci, které k sobě nepatřily: staveniště hutí a za ním petrolejová lampa; anebo ještě jiná lampa, její starodávné stínidlo z malovaného skla je roztříštěno na malé střepiny, které se vznášejí nad pustou krajinou bažin.

Franz řekl: "Evropská krása měla vždycky intencionální ráz. Byl tu estický záměr a dlouhodobý plán, podle něhož člověk během celých desetiletí budoval gotickou katedrálu anebo renesanční město. Krása New Yorku má úplně jinou bázi. Je to neintencionální krása. Vznikla bez lidského úmyslu asi jako krápníková jeskyně. Tvary, samy o sobě ošklivé, se dostávají náhodou, bez plánu, do tak neuvěřitelných sousedství, že zazáří zázračnou poesií." Sabina řekla: "Neintencionální krása. Ano. Dalo by se také říci: krása jakožto omyl. Než krása zmizí úplně ze světa, bude ještě chvíli existovat jako omyl. Krása jako omyl je poslední fáze v dějinách krásy."

A vzpomněla si na svůj první zralý obraz; vznikl dík tomu, že j í na něj omylem skanula červená barva. Ano, její obrazy byly založeny na kráse omylu a New York byl tajnou a pravou vlastí jej ího malování.

Franz řekl: "Možná že neintencionální krása New Yorku je mnohem bohatší a pestřejší než příliš přísná a komponovaná krása lidského projektu. Ale není to už evropská krása. Je to cizí svět."

Cožpak je přece jen něco, o čem si myslí oba totéž? Ne. Je tu rozdíl. Cizota newyorské

krásy Sabinu strašlivě přitahuje. Franze fascinuje, ale i děsí; vzbuzuje v něm stesk po Evropě. Sabinina vlast

Sabina rozumí jeho nechuti k Americe. Franz je ztělesněním Evropy: jeho matka pocházela z Vídně, jeho otec byl Francouz, on sám je Švýcar. Franz se zase obdivuje Sabinině vlasti. Když mu vypráví o sobě a o svých přátelích z Čech, Franz slyší slova vězení, pronásledování, tanky v ulicích, emigrace, letáky, zakázaná literatura, zakázané výstavy, a cítí podivnou závist spojenou s nostalgií.

Svěřuje se Sabině: "Jednoho dne o mně napsal jeden filosof, že všechno, co říkám, jsou nedokazatelné spekulace a nazval mne 'Sokratem téměř

nepravděpododobným'. Cítil jsem se strašně ponížen a odpověděl jsem mu zuřivým tónem. Představ si! Tahle směšná epizoda byl největší konflikt, jaký jsem kdy zažil! Tam dosáhl můj život maxima svých dramatických možností! Žijeme oba dva v různých měřítcích. Vstoupila jsi do mého života jako Gulliver do říše trpaslíků."

Sabina protestuje. Říká, že konflikt, drama, tragédie neznamenají vůbec nic, žádnou hodnotu, nic, co by zasloužilo úcty či obdivu. To, co může každý závidět Franzovi, je práce, kterou mohl v klidu vykonat.

Franz vrtí hlavou: "Když je společnost bohatá, lidé nemusí pracovat rukama a věnují se duševní činnosti. Je čím dál více universit a čím dál více studentů. Aby mohli studenti absolvovat, musí si vymyslit témata diplomních prací. Témat je nekonečné množství, protože o všem na světě je možno napsat pojednání. Popsané listy papíru se vrší do archívů, které jsou smutnější než hřbitov, protože do nich nikdo nevstoupí ani na Svátek mrtvých. Kultura zaniká v množství

produkce, v lavině písmen, v šílenství kvantity. To je důvod, proč ti říkám, že jedna zakázaná kniha ve tvé bývalé vlasti znamená nekonečně víc než miliardy slov, které chrlí naše university."

Vtomto smyslu bychom mohli pochopit Franzovu slabost pro všechny revoluce. Sympatizoval kdysi s Kubou, potom s Čínou a když ho znechutila krutost jejich režimů, smířil se melancholicky s tím, že už mu zbývá jen to moře písmen, která

nic neváží a nejsou životem. Stal se profesorem v Ženevě (kde se žádné Manifestace nekonají) a v jakémsi odříkání (v samotě bez žen a bez průvodů) vydal se značným úspěchem několik vědeckých knih. Pak jednoho dne přišla Sabina jako zjevení; přišla ze země, kde už dávno žádné revoluční iluze nekvetly, ale kde zůstalo to, co na revolucích nejvíc obdivoval: život odehrávající se ve velkém měřítku rizika, odvahy a nebezpečí smrti. Sabina mu vrátila víru ve velikost lidského osudu. Byla o to krásnější, že za její postavou prosvítalo bolestné drama jej í země.

Jenomže Sabina to drama nemilovala. Slova vězení, pronásledování, zakázané knihy, okupace, tanky jsou pro ni ošklivá slova bez nejmenší romantické vůně. Jediné slovo, které se v ní ozývá sladce jako nostalgická vzpomínka na vlast je slovo hřbitov.

Hřbitov

Hřbitovy v Čechách se podobají zahradám. Hroby jsou přikryty trávníkem s barevnými květinami. Skromné pomníky se ztrácejí v zeleni listů. Když se setmí, je na hřbitově plno malých rozžatých svíček, takže se zdá, že mrtví pořádaj í

dětský bál. Ano, dětský bál, protože mrtví jsou nevinní jako děti. I když byl život plný krutostí, na hřbitovech vládl vždycky mír. I za války, za Hitlera, za Stalina, za všech okupací. Když j í bylo smutno, sedla do auta a jela daleko za Prahu procházet se na některý z venkovských hřbitovů, které měla ráda. Ty hřbitovy na pozadí modrých kopců byly krásné jak ukolébavka. Pro Franze byl hřbitov ošklivým skladištěm kostí a kamení.

—6. —"Nikdy bych nejel autem. Mám hrůzu z havárie! I když se člověk nezabije, musí to zanechat trauma na celý život!" řekl sochař a chytil se bezděčně za ukazováček, který si kdysi málem uřízl, když otesával dřevěnou sochu. Zachovali mu ho na ruce jen zázrakem.

"Ale vůbec ne!" hlaholila Marie-Claude, která byla ve vynikající formě: "zažila jsem těžkou havárii a bylo to nádherné! A nikde to nebylo krásněj ší než v nemocnici! Nemohla jsem vůbec spát a tak jsem nepřetržitě četla, ve dne i v noci."

Všichni se na ni dívali s údivem, který ji viditelně blažil. Ve Franzovi se mísil pocit nechuti (věděl, že po zmíněné havárii byla jeho žena velice deprimovaná a bez přestání si stěžovala) s jakýmsi obdivem (její schopnost přetvářet všechno, co zažila, svědčila o imponující vitalitě). Pokračovala: "Tam jsem začala dělit knihy na denní a noční. Opravdu, jsou knihy pro den a knihy, které můžete číst jen v noci."

Všichni dávali najevo obdivný údiv, jen sochař se držel za prst a měl svraštělou tvář dík nepříjemné vzpomínce.

Marie-Claude se na něho obrátila: "Do které skupiny bys zařadil Stendhala?" Sochař neposlouchal a pokrčil v rozpacích rameny. Výtvarný kritik, stojící vedle něho prohlásil, že Stendhal je podle něho denní četbou.

Marie-Claude vrtěla hlavou a pronesla hlaholivě: "Mýlíš se. Ne, ne, ne, mýlíš se! Stendhal je noční autor!"

Franz se zúčastňoval diskuse o nočním a denním umění se značnou roztržitostí, protože myslil jen na to, kdy se tu objeví Sabina. Přemýšleli oba mnoho dní, zda má či nemá přijmout pozvání na tento koktejl. Marie-Claude ho pořádala pro všechny malíře a sochaře, kteří kdy měli výstavu v její soukromé galerii. Od doby, kdy se seznámila s Franzem, Sabina se jeho ženě vyhýbala. Protože se však báli prozrazení, usoudili nakonec, že bude přirozenější a méně podezřelé, když přijde.

Díval se nenápadně směrem k předsíni a při té příležitosti si uvědomil, že na druhém konci salonu se ustavičně ozývá hlas jeho osmnáctileté dcery Marie-Anne. Odešel od skupiny, j íž vládla jeho žena, ke kroužku, jemuž dominovala jeho dcera. Někdo seděl v křesle, jiní stáli, Marie-Anne seděla na zemi. Franz si byl jist, že také Marie-Claude na opačné straně salonu si brzy sedne na koberec. Sednout si před hosty na zem bylo v té době gestem znamenajícím přirozenost, nenucenost, pokrokovost, družnost a pařížskost. Vášeň, s jakou si Marie-Anne sedala všude na zem, byla taková, že se Franz často obával, aby si nesedla na zem v obchodě, kam si chodila kupovat cigarety.

"Na čem teď pracujete, Alane?" zeptala se Marie-Anne muže, u jehož nohou seděla. Alan byl naivní poctivec a chtěl dceři majitelky galerie upřímně odpovědět. Začal j í vysvětlovat svůj nový způsob malování, který je spojením fotografie a olejomalby. Stačil říci asi tři věty, když Marie-Anne začala pískat. Malíř

mluvil pomalu a soustředěně, takže pískání neslyšel.

Franz zašeptal: "Můžeš mi říci, proč si pískáš?"

"Protože nejsem ráda, když se mluví o politice," odpověděla nahlas. Opravdu, dva muži stojící ve stejném kroužku, mluvili o nastávajících volbách ve Francii. Marie-Anne, která se cítila povinna řídit zábavu, se zeptala obou mužů, zda půjdou příští týden do divadla poslechnout si Rossiniho operu, kterou v Ženevě provede italský operní soubor. Malíř Alan hledal zatím stále přesněj ší a přesněj ší formulaci, aby vysvětlil svůj nový způsob malby a Franz se styděl za dceru. Aby ji umlčel, prohlásil, že se při operách nekonečně nudí.

"Ty jsi strašný," řekla Marie-Anne a snažila se ze země udeřit otce do břicha,

"hlavní herec je krásný. Ach, jak je krásný! Viděla jsem ho dvakrát a zamilovala jsem se do něho."

Franz konstatoval, že se jeho dcera strašně podobá matce. Proč se nepodobá spíš jemu? Nedá se nic dělat, nepodobá se mu. Slyšel o Marii-Claude nesčetněkrát prohlásit, že je zamilována do toho či onoho malíře, zpěváka, spisovatele, politika a jednou dokonce do jednoho cyklistického závodníka. Samozřejmě, že to byla pouhá rétorika večeří a koktejlů, ale on si přitom přece jen občas vzpomněl, že kdysi před dvaceti lety prohlašovala stejnou věc o něm a že mu přitom hrozila sebevraždou.

Vté chvíli vstoupila do salonu Sabina. Marie-Claude ji uviděla a šla k ní. Její dcera vedla dále konverzaci o Rossinim, ale Franz vnímal jen to, co si říkají obě ženy. Po několika přátelských větách přivítání vzala Marie-Claude do ruky keramický šperk, který visel Sabině kolem krku, a řekla velice nahlas: "Co to máš? To je ošklivé!"

Ta věta Franze upoutala. Nebyla řečena útočně, naopak, hlaholivý smích měl okamžitě dát najevo, že odmítnutí šperku nemění nic na přátelství, které MarieClaude cítí pro malířku, ale přece jen to byla věta, která se vymykala způsobu, jak Marie-Claude mluvila s jinými.

"Dělala jsem si ho sama," řekla Sabina.

"Je ošklivý, opravdu," opakovala Marie-Claude velmi hlasitě. "Neměla bys ho nosit!" Franz věděl, že jeho ženu nijak nezaj ímalo, zda je šperk ošklivý či ne. Ošklivé bylo to, co chtěla vidět ošklivé, krásné bylo, co chtěla vidět krásné. Šperky jejích přátel byly apriori krásné. A i kdyby je nakrásně shledala ošklivé, zatajila by to, protože lichocení se stalo dávno její druhou přirozeností. Proč se tedy rozhodla, že bude šperk, který si Sabina sama udělala, považovat za ošklivý?

Franzovi je to náhle naprosto jasné: Marie-Claude prohlásila, že Sabinin šperk je ošklivý, protože si to mohla dovolit.

Ještě přesněji: Marie-Claude prohlásila, že Sabinin šperk je ošklivý, aby dala najevo, že si může dovolit Sabině říci, že je její šperk ošklivý. Sabinina výstava před rokem neměla valný úspěch a Marie-Claude nestála příliš o přízeň Sabiny. Naopak, Sabina měla důvod stát o přízeň Marie-Claude. Z jejího jednání to však nebylo poznat.

Ano, Franzovi je to zcela jasné: Marie-Claude využila příležitosti, aby dala Sabině (i jiným) najevo, jaký je mezi nimi dvěma skutečný poměr sil.

—7. --Malý slovník nepochopených slov (dokončení)

Starý kostel v Amsterodamu

Z jedné strany jsou domy a v jejich velkých přízemních oknech, které se podobají výkladům obchodů, jsou malé pokoj íčky kurev, které svlečeny do prádla sedí těsně u skla v křesílcích vystlaných polštáři. Vypadají jako velké znuděné kočky. Druhou stranu ulice tvoří obrovský gotický chrám ze čtrnáctého století. Mezi světem kurev a světem Božím jako řeka mezi dvěma říšemi se prostírá

intenzivní pach moče. Uvnitř zbyly ze starého gotického slohu jen vysoké holé bílé zdi, sloupy, klenba a okna. Na zdech není jediný obraz, nikde žádná socha. Kostel je vyklizený jako tělocvična. Jen uprostřed jsou nastaveny do velikého čtverce řady židlí obklopující miniaturní pódium se stolkem pro kazatele. Za židlemi jsou dřevěné kabiny, lóže pro bohaté rodiny měšťanů. Ty židle a lóže tu stojí bez nejmenšího ohledu k tvaru zdí a umístění sloupů, jako by chtěly vyjádřit gotické architektuře svou lhostejnost a opovržení. Kalvínská víra proměnila už před staletími kostel v pouhý hangár, který nemá

jinou funkci než chránit modlitbu věřících před deštěm a sněhem. Franz byl fascinován: tímto obrovským sálem prošel Veliký Pochod dějin. Sabina si vzpomněla, jak po komunistickém převratu byly v Čechách všechny zámky znárodněny a proměněny v učňovská učiliště, v domovy

důchodců,ale také v kravíny. Jeden takový kravín navštívila: do štukových zdí byly přibity háky se železnými kruhy a k nim uvázány krávy dívaj ící se zasněně z oken do zámeckého parku, kde pobíhaly slepice.

Franz řekl: "Ta prázdnota mne fascinuje. Lidé nahromadí oltáře, sochy, obrazy, židle, křesla, koberce, knihy a pak přijde ta chvíle radostné úlevy, kdy to smetou všechno jako smetí ze stolu. Umíš si představit to Herkulovo koště, které

vymetlo tento chrám?"

Sabina ukázala na dřevěnou lóži: "Chudí musili stát a bohatí měli lóže. Ale existovalo něco, co spojovalo bankéře i chudáka: nenávist ke kráse."

"Co je to krása?" řekl Franz a před očima se mu vybavila vernisáž výstavy, které

se musil nedávno účastnit po boku své ženy. Nekonečná marnost řečí a slov, marnost kultury, marnost umění.

Když pracovala jako studentka na stavbě mládeže a měla v duši jed z veselých pochodů, které zněly bez přestání z tlampačů, sedla si jednou v neděli na motocykl a jela daleko do kopců. Zastavila se v neznámé vesničce ztracené v kopcích. Opřela motocykl o zeď kostela a vešla dovnitř. Sloužili právě mši. Náboženství bylo tehdy pronásledováno režimem a většina lidí se kostelu vyhýbala. V lavicích seděli jen starci a stařenky, protože ti se režimu nebáli. Ti se báli jen smrti.

Kněz pronesl zpěvavým hlasem větu a lidé ji po něm opakovali sborem. Byly to litanie. Stále stejná slova se vracela jako poutník, který nemůže odtrhnout oči od krajiny anebo jako člověk, který se nemůže rozloučit se životem. Seděla vzadu v lavici, chvílemi zavírala oči, jen aby slyšela tu hudbu slov, a pak je zase otvírala: viděla nahoře modře malovanou klenbu a na ní velké zlaté hvězdy. Byla okouzlena.

To, co v tom kostele nenadále potkala, nebyl Bůh, ale krása. Věděla přitom dobře, že ten kostel a ty litanie nebyly krásné samy o sobě ale právě ve spojení

se stavbou mládeže, na které trávila dny v rámusu písní. Mše byla krásná, protože se jí zjevila náhle a tajně jako zrazený svět.

Od té doby věděla, že krása je zrazený svět. Můžeme ji potkat jen když ji pronásledovatelé někde omylem zapomněli. krása je schována za kulisou prvomájového průvodu. Chceme-li ji najít, musíme roztrhnout plátno dekorace.

"To je poprvé, co mne nějaký kostel fascinuje," řekl Franz. Nebyl to ani protestantismus ani askeze, co v něm probouzelo nadšení. Bylo to něco jiného, něco velmi osobního, o čem si netroufal před Sabinou mluvit. Zdálo se mu, že slyší hlas, který ho nabádá, aby vzal do ruky Herkulovo koště a vymetl ze svého života vernisáže Marie-Claude, zpěváky Marie-Anne, kongresy a symposia, marné řeči, marná slova. Velký prázdný prostor amsterodamského chrámu se mu zjevil jako obraz vlastního osvobození.

Síla

Vposteli jednoho z moha hotelů, kde se milovali, si Sabina hrála s Franzovými pažemi: "To je neuvěřitelné," řekla, "jaké ty máš svaly." Franz měl z té chvály radost. Vstal z postele, vzal těžkou dubovou židli za nohu dole při zemi a pomalu ji zvedal do výše.

"Nemusíš se ničeho bát," říkal, "ochránil bych tě ve všech situacích. Dělal jsem kdysi judo závodně."

Podařilo se mu vzpažit ruku i s těžkou židlí nad hlavu a Sabina řekla: "To je příjemné vědět, že jsi tak silný."

Vhloubi duše však dodala ještě toto: Franz je silný, ale jeho síla se obrací

jen navenek. Vůči lidem, s nimiž žije, které má rád, je slabý. Franzova slabost se jmenuje dobrota. Franz by Sabině nikdy nic neporučil. Nenařídil by jí, jako kdysi Tomáš, aby položila na zem zrcadlo a chodila po něm nahá. Ne že by mu chyběla smyslnost, ale chybí mu síla poručit. Jsou věci, které se dají

uskutečnit jen násilím. Tělesná láska není myslitelná bez násilí. Sabina se dívala na Franze, jak kráčel pokojem se židlí zvednutou do výše, připadalo jí to groteskní a naplnil ji podivný smutek.

Franz postavil židli na zem a usedl na ni tváří k Sabině.

"Ne že by mi to nedělalo dobře, že jsem silný," řekl, "ale nač potřebuju v Ženevě tyhle svaly? Nosím je jako ornament. Jako paví péro. S nikým jsem se v životě nepral."

Sabina pokračovala v melancholické úvaze: A kdyby měla muže, který by j í poroučel? Který by ji chtěl opanovat? Jak dlouho by ho snesla? Ani ne pět minut!

Z čehož plyne, že se pro ni nehodí žádný muž. Ani silný ani slabý. Řekla: "A proč nepoužiješ síly někdy proti mně?"

"Protože láska znamená zřeknout se síly," řekl Franz tiše. Sabina si uvědomila dvě věci: za prvé, že ta věta je nádherná a pravdivá. Za druhé, že se tou větou Franz diskvalifikuje v jej ím erotickém životě. Žít v pravdě

To je formule, kterou použil Kafka buď ve svém deníku nebo v nějakém dopise. Franz si už nepamatuje kde. Ta formule ho zaujala. Co je to, žít v pravdě?

Negativní definice je snadná: znamená to nelhat, neskrývat se, nic netajit. Od té doby, co poznal Sabinu, Franz žije ve lži. Vypráví ženě o kongresu v Amsterodamu a o přednáškách v Madridu, které se nikdy nekonaly, a bojí se jít se Sabinou po ženevské ulici. Baví ho lhát a skrývat se právě proto, že to nikdy nedělal. Je z toho příjemně rozrušen jako primus, který se odhodlal j ít jednou v životě za školu.

Pro Sabinu žít v pravdě, nelhat sobě ani jiným, je možné jen za předpokladu, že žijeme bez publika. Ve chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě očím, které nás pozoruj í, a nic už není pravda z toho, co děláme. Mít publikum, myslit na publikum, to znamená žít ve lži. Sabina opovrhuje literaturou, kde autoři prozrazují na sebe i na své přátele všechny intimity. Člověk, který ztratí svou intimitu, ztratí vše, myslí si Sabina. A člověk, který se jí zbavuje dobrovolně, je monstrum. Sabina proto nijak netrpí tím, že musí tajit svou lásku. Naopak, jen tak může "žít v pravdě". Franz si je naopak jist, že v rozdělení života na soukromou a veřejnou sféru je obsažen pramen veškeré lži: člověk je někým jiným v soukromí a někým jiným na veřejnosti. "Žít v pravdě" znamená pro něho zrušit bariéru mezi soukromým a veřejným. Rád cituje větu André Bretona o tom, že by chtěl žít "ve skleněném domě", kde nic není tajemstvím a kam každý může vidět. Když slyšel svou ženu, jak říká Sabině "ten šperk je ošklivý!", pochopil, že už

dál nemůže žít ve lži. V té chvíli se měl totiž Sabiny zastat. Neudělal to jen proto, že se bál prozradit jejich tajnou lásku.

Nazítří po koktejlu měl odjet se Sabinou na dva dny do Říma. V duchu slyšel stále větu "ten šperk je ošklivý" a viděl svou ženu jinou, než jaká se mu celý

život jevila. Její agresivita, nezranitelná, hlučná a temperamentní, mu snímala s ramen břemeno dobroty, které nesl trpělivě celých třiadvacet let manželství. Vzpomněl si na obrovský vnitřní prostor chrámu v Amsterodamu a znovu v sobě

pocítil zvláštní, nesrozumitelné nadšení, které v něm vzbuzovala jeho prázdnota. Balil si kufřík, když za ním Marie-Claude vstoupila do pokoje; vyprávěla o včerejších hostech, schvalovala energicky některé názory, které od nich slyšela, a s výsměchem odsuzovala jiné.

Franz se na ni dlouze díval a pak řekl: "Žádná konference v Římě se nekoná." Nechápala: "Tak proč tam jedeš?"

Řekl: "Mám už tři čtvrtě roku milenku. Nechci se s ní scházet v Ženevě. Proto tak často

cestuju. Myslil jsem si, že bys o tom měla vědět." Po prvních vyslovených slovech se lekl; původní odvaha ho opustila. Odvrátil oči, aby nemusil vidět ve tváři Marie-Claude zoufalství, které se jí domníval způsobit svými slovy.

Po malé pauze se ozvalo: "Ano, také si myslím, že bych o tom měla vědět." Hlas zněl pevně a Franz zvedl oči: Marie-Claude nebyla zhroucená. Podobala se stále té ženě, která včera řekla hlaholivým hlasem "ten šperk je ošklivý!". Pokračovala: "Když už jsi tak odvážný a oznámil jsi mi, že mne tři čtvrtě roku klameš, můžeš mi také říci s kým?"

Vždycky si říkal, že nesmí Marii-Claude ublížit, že si v ní musí vážit ženy. Ale kam se poděla ta žena v Marii-Claude? Jinak řečeno, kam se poděl obraz maminky, který si spojoval se svou ženou? Maminka, jeho smutná a zraněná maminka, která

měla na každé noze jinou botu, z Marie-Claude odešla a snad z ní ani neodešla, protože v ní nikdy nebyla. Uvědomil si to s náhlou nenávistí.

"Nemám žádný důvod ti to tajit," řekl.

Když ji nezranilo, že je j í nevěrný, nepochyboval, že ji zraní zpráva o tom, kdo je jej í sokyně. Vyprávěl jí proto o Sabině a díval se jí přitom do tváře. O chvíli později se sešel se Sabinou na letišti. Letadlo se vzneslo do výše a jemu bylo čím dál lehčeji. Říkal si, že po devíti měsících žije konečně zase v pravdě.

—8. --Sabině bylo, jako by Franz vypáčil násilím dveře její intimity. Jako by najednou nakoukla dovnitř hlava Marie-Claude, hlava Marie-Anne, hlava malíře Alana a sochaře, který se pořád drží za prst, hlavy všech lidí, které v Ženevě znala. Stane se proti své vůli sokyní jakési ženy, která ji vůbec nezaj ímá. Franz se bude rozvádět a ona zaujme vedle něho místo na široké manželské posteli. Všichni to budou zblízka či zdálky pozorovat, bude nucena hrát přede všemi jakési divadlo; místo aby byla Sabinou, bude musit hrát roli Sabiny a vymyslit si, jak tu roli hrát. Zveřejněná láska nabude na tíze, stane se břemenem. Sabina se už předem krčila před představou té tíhy.

Večeřeli v římské restauraci a pili víno. Byla zamlklá.

"Opravdu se nezlobíš?" ptal se Franz.

Ujistila ho, že se nezlobí. Byla ještě zmatena a nevěděla, zdali má mít radost či ne. Vzpomínala si na jejich setkání v lůžkovém voze do Amsterodamu. Chtěla tehdy před ním padnout na kolena a prosit ho, aby ji u sebe držel třeba násilím a nikdy nepouštěl pryč. Toužila tehdy, aby už jednou skončila ta nebezpečná cesta zrad. Toužila se zastavit.

Teď se snažila vybavit si nejintenzivněji tu tehdejší touhu, dovolat se jí, opřít se o ni. Bylo to marné. Pocit nechuti byl silnější. Vraceli se do hotelu večerní ulicí. Italové kolem nich hlučeli, křičeli, gestikulovali, takže mohli jít vedle sebe beze slov, aniž slyšeli své mlčení. Pak se Sabina dlouho umývala v koupelně a Franz na ni čekal pod přikrývkou v posteli. Malá lampička byla jako vždycky rozžata.

Když se vrátila z koupelny, zhasla ji. To bylo poprvé, co to udělala. Franz si měl toho gesta lépe všimnout. Nevěnoval mu pozornost, protože světlo pro něho nemělo význam. Jak víme, měl při milování rád zavřené oči. A právě kvůli těm zavřeným očím Sabina zhasla lampičku. Nechtěla ta spuštěná

víčka vidět už ani vteřinu. Oči, jak říká přísloví, jsou oknem do duše. Franzovo tělo, které se na ní vždycky zmítalo se zavřenýma očima, bylo pro ni tělem bez duše. Podobalo se zvířecímu mláděti, které je ještě slepé a vydává bezmocné

zvuky, protože má žízeň. Souložící Franz s nádhernými svaly byl jako obrovské štěně, které se kojí na jejích prsou. Ostatně on měl opravdu v ústech bradavku jejího prsu, jako by cucal mléko! Ta představa, že je dole dospělým mužem a nahoře mládětěm, které se koj í,

že tady souloží s nemluvnětem, ocitala se pro ni na pomezí hnusu. Ne, už nikdy nechce vidět, jak se na ní zoufale pohybuje, už mu nikdy nenastaví svůj prs jako fena štěněti, je to dnes naposledy, neodvolatelně

naposledy!

Věděla ovšem, že jej í rozhodnutí je vrcholem nespravedlnosti, že Franz je nejlepší ze všech mužů, které kdy měla, že je inteligentní, že rozumí jej ím obrazům, že je hezký, že je dobrý, ale čím více si to uvědomovala, tím více toužila znásilnit tu inteligenci, tu dobrotivost, znásilnit tu bezmocnou sílu. Milovala ho té noci prudčeji než kdykoli jindy, protože ji vzrušovalo vědomí, že je to naposledy. Milovala ho a byla už někde daleko jinde. Už zase slyšela znít z dálky zlatou trubku zrady a věděla, že je to hlas, kterému neodolá. Zdálo se j í, že je před ní ještě nesmírný prostor svobody a dálka té prostory ji vzrušovala. Milovala Franze bláznivě, divoce, tak jak ho nikdy nemilovala. Franz vzlykal na jejím těle a byl si jist, že všemu rozumí: I když byla Sabina u večeře mlčenlivá a neřekla mu, co si myslí o jeho rozhodnutí, teď mu odpovídala. Dávala mu najevo svou radost, svou vášeň, svůj souhlas, svou touhu žít navždy s ním.

Připadal si jako jezdec, který jede na koni do nádherného prázdna, prázdna bez manželky, bez dcery, bez domácnosti, do nádherného prázdna vymeteného Herkulovým koštětem, do nádherného prázdna, které zaplní svou láskou. Oba jeli na tom druhém jako na koni. Oba jeli do dálek, po kterých toužili. Oba byli opojeni zradou, která je osvobodila. Franz jel na Sabině a zrazoval svou ženu, Sabina jela na Franzovi a zrazovala Franze.

—9. --Po víc než dvacet let viděl ve své ženě svou matku, slabou bytost, kterou je třeba chránit; ta představa v něm byla příliš zakořeněna, než aby se jí mohl zbavit během dvou dnů. Když se vracel domů, měl výčitky svědomí, bál se, že se po jeho odchodu zhroutila a že ji uvidí zmučenou smutkem. Odemkl nesměle dveře, vešel do svého pokoje. Zůstal chvíli tiše stát a poslouchal: ano, byla doma. Po chvíli váhání vešel za ní, aby ji pozdravil, jako to bývalo jejich zvykem. Zvedla v hraném údivu obočí: "Ty jsi přišel sem?"

"A kam bych měl jít?" chtělo se mu říci (ve skutečném údivu), ale neřekl nic.

Pokračovala: "Aby bylo mezi námi jasno. Nemám nic proti tomu, aby ses k ní odstěhoval hned."

Když se j í v den odchodu se vším přiznal, neměl žádný přesný plán. Byl připraven po návratu diskutovat přátelsky, jak má vše zařídit, aby j í ublížil co nejméně. Nepočítal s tím, že bude sama chladně a vytrvale naléhat, aby od ní odešel. I když mu to usnadňovalo situaci, neubránil se zklamání. Celý život se ji bál zranit a jen proto na sebe uvalil dobrovolnou kázeň oblbující monogamie. Po dvaceti letech najednou zjišťuje, že jeho ohledy byly úplně zbytečné a že se vzdal jiných žen jen kvůli nedorozumění!

Měl odpoledne přednášku a šel pak z university přímo k Sabině. Chtěl ji požádat, aby u ní směl v noci zůstat. Zazvonil, ale nikdo mu neotevřel. Odešel do hospody naproti a díval se dlouze ke vchodu jej ího domu.

Bylo už pozdě večer a on nevěděl, co dělat. Celý život spával s Marie-Claude na jedné posteli. Když se teď vrátí domů, kam si má jít lehnout? Mohl by si ovšem ustlat na gauči ve vedlejším pokoji. Ale nebylo by to přemrštěné gesto?

Nevypadalo by to jako projev nepřátelství? Chce přece zůstat své ženě nadále přítelem! Ulehnout si vedle ní však také nebylo možné. Slyšel už v duchu její

ironickou otázku, proč nedá přednost Sabininu lůžku. Našel si proto pokoj v hotelu. Nazítří zvonil u Sabininých dveří zase marně po celý den. Třetího dne navštívil domovnici. Neviděla nic a odkázala ho na majitelku, která

Sabině ateliér pronajala. Zatelefonoval jí a dozvěděl se, že Sabina dala předevčírem výpověď.

Chodil ještě několik dní zkoušet, zda najde Sabinu doma, až jednoho dne našel byt otevřený a uvnitř tři muže v modrácích, kteří odnášeli nábytek a obrazy do velkého stěhovacího vozu zaparkovaného před domem.

Ptal se jich, kam nábytek povezou.

Odpověděli, že mají výslovný příkaz držet adresu v tajnosti. Už jim chtěl podstrčit několik bankovek, aby mu tajemství prozradili, když náhle pocítil, že nemá sil to udělat. Smutek ho docela ochromil. Ničemu nerozuměl, nic si neuměl vysvětlit, věděl jen, že tento okamžik čekal už od chvíle, kdy Sabinu poznal. Stalo se, co se mělo stát. Franz se nebránil.

Našel si pro sebe malý byt ve starém městě. V době, kdy věděl, že tam dcera ani žena nebudou, navštívil svůj bývalý domov, aby si odnesl šaty a nejdůležitější

knihy. Dával dobrý pozor, aby si nevzal nic, co by mohlo Marii-Claude chybět. Jednoho dne ji uviděl za sklem kavárny. Seděla tam ještě se dvěma dámami a její

tvář, do níž nezřízená mimika vryla už dávno mnoho vrásek, byla v temperamentním pohybu. Dámy ji poslouchaly a ustavičně se smály. Franz se nemohl zbavit dojmu, že jim vypráví o něm. Musila se jistě dovědět, že Sabina zmizela ze Ženevy přesně ve stejnou dobu, kdy se s ní Franz rozhodl žít. To byla opravdu komická

historie! Nemohl se divit, že bude sloužit jako předmět pobavení přítelkyním své ženy.

Vrátil se do svého nového bytu, kam zněly každou hodinu zvony kostela SaintPierre. Právě toho dne mu tam přinesli z obchodního domu stůl. Zapomněl na Marii-Claude a její přítelkyně. A zapomněl na chvíli i na Sabinu. Sedl si ke stolu. Měl radost, že si ho sám vybral. Celých dvacet let žil v nábytku, který

si nezvolil. Všechno zařizovala Marie-Claude. Je to vlastně poprvé, co přestal být chlapcem a je samostatný. Na příští den měl objednaného stolaře, aby mu udělal knihovnu. Už několik týdnů se zabýval tím, že si kreslil její tvar, rozměry a umístění.

Tehdy si najednou s údivem uvědomil, že není nešťasten. Sabinina fyzická přítomnost byla mnohem méně důležitá, než tušil. Důležitá byla zlatá stopa,čarovná stopa, kterou vtiskla do jeho života a o kterou ho nikdo nemohl připravit. Ještě než zmizela z jeho obzoru, stačila mu vsunout do ruky Herkulovo koště, kterým vymetl ze svého života všechno, co neměl rád. To nenadálé štěstí, ta pohoda, ta radost ze svobody a nového života, to byl dar, který mu zanechala. Dával ostatně vždycky přednost neskutečnému před skutečným. Stejně jako se cítil lépe v průvodech (které, jak jsem řekl, jsou jen divadlo a sen) než za katedrou, kde přednášel žákům, stejně byl šťastnější se Sabinou, která se proměnila v neviditelnou bohyni než se Sabinou, s níž jezdil po světě a o jejíž lásku se ustavičně bál. Dala mu nečekanou svobodu muže, jenž žije sám, obdařila ho světlem svůdnosti. Stal se přitažlivý pro ženy; jedna jeho posluchačka se do něho zamilovala.

A tak náhle během neuvěřitelně krátké doby se docela změnila scenérie jeho života. Žil ještě nedávno ve velkém měšťanském bytě se služkou, dcerou a manželkou a teď obývá malý byt ve starém městě a téměř denně u něho zůstává přes noc mladá milenka. Nemusí s ní jezdit po hotelích celého světa a může se s ní

milovat ve vlastním bytě, na vlastní posteli, v přítomnosti svých knih a svého popelníku na nočním stolku.

Dívenka nebyla ani ošklivá, ani krásná, ale zato o tolik mladší než on! A obdivovala se Franzovi, jak se ještě před krátkým časem obdivoval Franz Sabině. Nebylo to nepříjemné. A jestli snad mohl chápat výměnu Sabiny za brýlatou studentku jako malou degradaci, jeho dobrota se postarala o to, že novou milenku přijal rád a pociťoval k ní otcovskou lásku, kterou nemohl ostatně nikdy předtím plně uspokojit vzhledem k tomu, že Marie-Anne se nechovala jako dcera,

nýbrž

jako druhá Marie-Claude.

Jednoho dne navštívil svou manželku a řekl jí, že by se rád znovu oženil. Marie-Claude vrtěla hlavou.

"Rozvedeme-li se, nic se přece nezmění! Nic na tom neztratíš! Nechám ti všechen majetek!"

"Mně nejde o majetek," řekla.

"Tak o co jde?"

"O lásku," usmála se.

"O lásku?" podivil se.

"Láska je boj," usmívala se Marie-Claude. "Budu bojovat dlouho. Až do konce."

"Láska je boj? Nemám nejmenší chuť bojovat," řekl Franz a odešel.

—10. --Po čtyřech letech strávených v Ženevě, Sabina se ubytovala v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal, co se jí stalo, nenašla by pro to slov.

Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se, vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.

Až dosud ji chvíle zrady naplňovaly vzrušením a radostí z toho, že se před ní otvírá nová cesta a na jejím konci nové dobrodružství zrady. Ale co když ta cesta jednou skončí? Člověk může zradit rodiče, manžela, lásku, vlast, ale když

už pak nejsou ani rodiče, ani manžel, ani láska, ani vlast, co zbude pro zradu?

Sabina cítí kolem sebe prázdnotu. A co když právě tato prázdnota byl cíl všech jejích

zrad?

Až dosud si to ovšem neuvědomovala a je to pochopitelné: cíl, za kterým se člověk žene, je vždycky zahalen. Dívka, která touží po manželství, touží po něčem pro ni zcela neznámém. Mladík, který prahne po slávě, neví, co to sláva je. To, co dává smysl našemu počínání, je vždycky něco pro nás totálně

neznámého. Sabina také nevěděla, jaký cíl se skrývá za její touhu zrazovat. Nesnesitelná lehkost bytí, to je ten cíl? Po odchodu ze Ženevy se mu značně přiblížila.

Byla už v Paříži tři roky, když dostala dopis z Čech. Psal jí Tomášův syn. Dověděl se nějak o ní, získal si jej í adresu a obracel se na ni jako na

"nejbližší přítelkyni" svého otce. Oznamoval jí smrt Tomáše a Terezy. Žili prý v posledních letech na vesnici, kde byl Tomáš zaměstnán jako šofér nákladního auta. Zvykli si jezdit spolu občas do sousedního města, kde vždycky přespali v laciném hotelu. Cesta tam vedla přes kopce, serpentinami, a nákladní auto se s nimi zřítilo z vysoké stráně. Jejich těla byla rozdrcena napadrť. Policie dodatečně zjistila, že brzdy byly v katastrofálním stavu. Nemohla se vzpamatovat z té zprávy. Poslední lano, které ji ještě připoutávalo k minulosti, bylo přeřezáno. Podle starého zvyku chtěla se j ít uklidnit procházkou po hřbitově. Montparnasský hřbitov byl nejblíže. Skládal se ze samých útlých domečků, miniaturních kaplí vystavěných nad každým hrobem. Sabina nechápala, proč mrtví chtějí mít nad sebou tuhle imitaci paláce. Ten hřbitov byl ješitnost proměněná v kámen. Místo aby se stali po smrti rozumnější, obyvatelé hřbitova byli ještě pošetilejší než za života. Vystavovali na pomnících svou důležitost. Zde neodpočívali tatínci, bratři, synové nebo babičky nýbrž hodnostáři a veřejní

činitelé, nositelé titulů, hodností a poct; i poštovní úředník tu stavěl na odiv své postavení,

svůj společenský význam - svou důstojnost. Šla alejí hřbitova a viděla, že kousek od cesty právě někoho pohřbívaj í. Ceremoniář měl plnou náruč květin a rozdával každému z pozůstalých jeden květ. Podal ho i Sabině. Přidala se k ostatním. Obcházeli obloukem mnoho pomníků, až přišli k hrobu, z něhož byl odvalen náhrobní kámen. Naklonila se nad jámu. Byla nesmírně hluboká. Pustila z rukou květ. Snášel se v malých obloučcích na rakev. Tak hluboké hroby v Čechách nejsou. V Paříži jsou hroby stejně hluboké jako jsou domy vysoké. Padl jí pohled na kámen, který ležel odvalen vedle hrobu. Ten kámen jí nahnal hrůzu, takže spěchala domů.

Myslila celý den na ten kámen. Proč ji tolik poděsil? Odpověděla si: Je-li hrob přikrytý kamenem, mrtvý se už nikdy nemůže dostat ven.

Ale mrtvý se ven přece stejně nedostane! Není to tedy jedno, zda je přikryt hlínou nebo kamenem? Není to jedno: Když zavalíme hrob kamenem, znamená to, že nechceme, aby se mrtvý vrátil. Těžký kámen mrtvému říká: "Zůstaň tam, kde jsi!" Sabina si vzpomíná na hrob svého tatínka. Nad jeho rakví je hlína, z hlíny rostou květiny a javor natahuje k rakvi své kořeny, takže si můžeme myslit, že mrtvý těmi kořeny a květinami vystupuje ven z hrobu. Kdyby byl tatínek býval přikryt kamenem, nikdy by se s ním po jeho smrti nemohla domluvit, nikdy by nemohla uslyšet v koruně stromu jeho hlas, který jí odpouštěl. Jak asi vypadá hřbitov, kde leží Tereza s Tomášem?

Znovu na ně začala myslit. Jezdili občas do sousedního města přespat v tamním hotelu.

To místo z dopisu ji zaujalo. Nasvědčovalo, že byli šťastni. Zase viděla Tomáše, jako by byl jedním z jejích obrazů: vpředu Don Juan jako falešná

dekorace namalovaná naivním malířem; puklinou v té dekoraci bylo vidět Tristana. Zahynul jako Tristan, ne jako Don Juan. Sabinini rodiče zemřeli ve stejný týden. Tomáš s Terezou ve stejnou vteřinu. Zastesklo se jí náhle po Franzovi. Kdysi mu vyprávěla o svých toulkách po hřbitovech, otřásl se odporem a nazval hřbitov smetištěm kostí a kamení. V té chvíli se mezi nimi otevřela propast neporozumění. Teprve dnes na Montparnasském hřbitově pochopila, co tím myslil. Je jí líto, že byla netrpělivá. Možná, že kdyby spolu zůstali déle, začali by pomalu rozumět slovům, která říkali. Jejich slovníky by se k sobě stydlivě a zvolna přibližovaly jako velice nesmělí milenci a hudba každého z nich by se začala prolínat s hudbou toho druhého. Ale je pozdě.

Ano, je pozdě a Sabina ví, že v Paříži nezůstane, že půjde dál, ještě dál, protože kdyby zde umřela, zavalili by ji kamenem a pro ženu, která nikde nemá

stání, je nesnesitelná představa, že by se její útěk navždy zastavil.

—11. --Všichni Franzovi přátelé věděli o Marii-Claude a všichni věděli o jeho studentce s velikými brýlemi. Jenom o Sabině nevěděl nikdo. Franz se mýlil, když si myslil, že o ní jeho manželka vyprávěla přítelkyním. Sabina byla krásná žena a Marie-Claude nechtěla, aby lidé v duchu srovnávali jejich dvě tváře. Protože se bál prozrazení, nevzal si nikdy od ní ani obraz, ani kresbu, ba ani její malou fotografii. Tak se stalo, že zmizela z jeho života beze stopy. Nezbyl žádný hmatatelný důkaz, že s ní prožil nejkrásnější rok svého života. O to víc se mu líbilo zůstat j í věrný.

Když spolu osamí v pokoji, jeho mladá milenka zvedne někdy hlavu od knihy a podívá se na něho pátravým pohledem: "Na co myslíš?" zeptá se. Franz sedí v křesle a oči má upřeny ke stropu. Ať už jí odpoví jakkoli, je jisté, že myslí na Sabinu.

Když otiskne studii v odborném časopise, jeho studentka je prvním čtenářem a chce s ním diskutovat. Ale on myslí na to, co by tomu textu řekla Sabina. Všechno, co dělá, dělá pro Sabinu a dělá to tak, aby se to Sabině líbilo. Je to velmi nevinná nevěra a je ušita přesně na míru Franzovi, který by nikdy neuměl ublížit své brýlaté studentce. Kult Sabiny si pěstuje spíš jako

náboženství než jako lásku.

Ostatně z teologie toho náboženství vyplývá, že jeho mladá milenka mu byla poslána Sabinou. Mezi jeho pozemskou a nadpozemskou láskou je proto naprostý

mír. A jestli nadpozemská láska obsahuje nutně (protože je nadpozemská) silný díl nevysvětlitelného a nepochopitelného (vzpomeňme na slovník nepochopených slov, na ten dlouhý seznam nedorozumění!), jeho pozemská láska je založena na skutečném pochopení.

Studentka je o mnoho mladší než Sabina, hudební skladba jejího života je sotva načrtnuta a ona do ní vděčně včleňuje motivy, které převzala od Franze. Franzův Velký Pochod je i jejím vyznáním. Hudba je pro ni dionýsským opilstvím jako pro něho. Chodí spolu často tančit. Žijí v pravdě, nic co dělají, nemá být pro nikoho tajemstvím. Vyhledávají společnost přátel, kolegů, studentů i neznámých lidí, rádi s nimi sedí, pijí a klábosí. Chodí spolu často na výlety do Alp. Franz se ohne, dívka mu vyskočí na záda a on s ní utíká po lukách a ještě k tomu křičí nahlas dlouhou německou báseň, kterou ho naučila v dětství maminka. Dívka se směje, drží ho kolem krku a obdivuje se jeho nohám, ramenům a plicím. Jenom smysl té zvláštní sympatie, kterou Franz chová pro země okupované ruskou říší, j í uniká. Na výročí invaze pořádá jakýsi český spolek v Ženevě

vzpomínkovou slavnost. V sále je velmi málo lidí. Řečník má šedivé vlasy nakulmované holičem. Čte dlouhý projev, který nudí i těch několik nadšenců,kteří

si ho přišli poslechnout. Mluví francouzsky bez chyb ale se strašným přízvukem. Občas, aby podtrhl myšlenku, zvedne ukazovák, jako by lidem v sále hrozil. Brýlatá dívka sedí vedle Franze a přemáhá zívání. Zato Franz se šťastně usmívá. Dívá se na šedovlasého muže, který je mu sympatický i se svým podivným ukazovákem. Zdá se mu, že ten muž je tajný posel, anděl, který udržuje spojení

mezi ním a jeho bohyní. Zavírá oči, jako je zavíral na Sabinině těle v patnácti evropských a jednom americkém hotelu.