Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

ČÁST PÁTÁ - Lehkost a tíha

1. --Když Tereza přijela za Tomášem nenadále do

Prahy, miloval se s ní, jak jsem již

napsal v prvním díle, ještě tentýž den či tutéž hodinu, ale vzápětí potom dostala horečku. Ležela na jeho posteli a on stál nad ní a měl intenzivní pocit, že je to dítě, které někdo položil do ošatky a poslal za ním po vodě. Obraz pohozeného dítěte se mu stal proto drahý a on často myslil na staré mýty, v nichž se vyskytoval. To byl zřejmě skrytý důvod, proč jednoho dne vzal do ruky překlad Sofoklova Oidipa.

Příběh Oidipův je znám: pastýř ho našel pohozeného jako nemluvně, donesl ho svému králi Polybovi a ten ho vychoval. Když byl Oidipus vzrostlý jinoch, setkal se na cestě v horách s kočárem, v němž jel neznámý velmož. Vznikla hádka, Oidipus velmože zabil. Později se stal manželem královny Iokasty a vládcem Théb. Netušil, že muž, kterého zabil kdysi v horách, byl jeho otec a že žena, se kterou spí, je jeho matka. Osud se mezitím opřel do jeho poddaných a týral je nemocemi. Když Oidipus pochopil, že on sám je vinen jejich utrpením, probodal si oči sponami a slepý odešel z Théb.

—2. --Těm, kteří myslí, že komunistické režimy ve střední Evropě jsou výhradně výtvorem zločinců, uniká základní pravda: zločinné režimy nevytvořili zločinci ale nadšenci, přesvědčení, že objevili jedinou cestu vedoucí do ráje. Hájili ji udatně a popravili proto mnoho lidí. Později vyšlo všeobecně najevo, že žádný ráj neexistuje a nadšenci byli tedy vrahové.

Tehdy začali všichni na komunisty křičet: Jste odpovědni za neštěstí země (zchudla a zpustla), za ztrátu její samostatnosti (upadla do područí Ruska), za justiční

vraždy!

Ti, co byli obviněni, odpovídali: Nevěděli jsme! Byli jsme oklamáni! Věřili jsme! Jsme v hloubi duše nevinni!

Spor se tedy zúžil na tuto otázku: Opravdu nevěděli? Nebo se jen tváří, že nevěděli? Tomáš sledoval tento spor (sledoval ho celý desetimiliónový český národ) a říkal si, že mezi komunisty byli jistě lidé, kteří tak docela nevědomí nebyli (musili přece něco vědět o hrůzách, které se děly a nepřestaly dít v porevolučním Rusku). Je však pravděpodobné, že většina z nich nevěděla opravdu nic. A řekl si, že základní otázka není: věděli nebo nevěděli?, nýbrž: je člověk nevinný proto, že neví? je hlupák na trůně zproštěn jakékoli odpovědnosti jen proto, že je hlupák?

Dejme tomu, že český prokurátor na začátku let padesátých, který žádal smrt pro nevinného, byl oklamán ruskou tajnou policií i vládou své země. Ale jak je možné, že dnes, kdy už víme, že obvinění byla absurdní a popravení nevinni, tentýž prokurátor háj í čistotu své duše a bije se v prsa: mé svědomí je čisté, nevěděl jsem, věřil jsem! Copak právě v jeho "nevěděl jsem! věřil jsem!" netkví

jeho nenapravitelná vina?

A tehdy si Tomáš vybavil příběh Oidipův: Oidipus nevěděl, že spí s vlastní matkou, a přesto, když pochopil, oč jde, necítil se nevinný. Nemohl snést pohled na neštěstí, jež způsobil svým nevěděním, vypíchal si oči a odešel slepý z Théb. Tomáš slyšel křik komunistů, kteří obhajovali svou vnitřní čistotu a říkal si: Vinou vaší nevědomosti tato země ztratila možná na staletí svou svobodu a vy křičíte, že se cítíte nevinni? Jak to, že se na to můžete dívat? Jak to, že nejste zděšeni? Vidíte vůbec? Kdybyste měli zrak, musili byste si ho probodat a odejít z Théb!

Toto přirovnání se mu tak líbilo, že ho často užíval při rozhovoru s přáteli a časem ho vyjadřoval formulacemi čím dál přesnějšími a elegantnějšími. Četl v té době jako všichni intelektuálové týdeník vydávaný v nákladu kolem 300.000 výtisků Svazem českých spisovatelů, který si vytvořil značnou autonomii uvnitř režimu a mluvil o věcech, o nichž jiní veřejně mluvit nesměli. V novinách spisovatelů se proto psalo i o tom, kdo a jak je vinen za justiční vraždy politických procesů na počátku komunistické moci.

Ve všech těchto sporech se pořád opakovala stejná otázka: věděli či nevěděli?

Protože Tomáš považoval tuto otázku za druhořadou, napsal jednoho dne svoji úvahu o Oidipovi a poslal ji do týdeníku. Po měsíci dostal odpověď. Pozvali ho do redakce. Když tam přišel, přivítal ho redaktor malého vzrůstu, vzpřímený jak pravítko, a navrhl mu, aby v jedné větě změnil slovosled. Text pak opravdu vyšel na předposlední straně v rubrice Dopisy čtenářů.

Tomáš z toho neměl radost. Stálo jim to za to pozvat ho do redakce, aby souhlasil se změnou slovosledu, ale pak, aniž se ho ptali, jeho text velmi zkrátili, takže úvaha byla zredukována jen na základní tezi (poněkud příliš

schématickou a agresivní) a přestala se mu líbit.

To bylo na jaře roku 1968. U moci byl Alexandr Dubček a s ním ti komunisté, kteří se cítili vinni a byli ochotni vinu nějak napravit. Ale ti druzí

komunisté, kteří křičeli, že jsou nevinni, měli strach, že je rozhněvaný národ bude soudit. Chodili proto denně žalovat ruskému velvyslanci a prosit ho o podporu. Když vyšel Tomášův dopis, křičeli: Tak daleko to došlo! Už se veřejně píše, že se nám mají vypíchat oči!

A o dva tři měsíce později Rusové rozhodli, že svobodné diskuse jsou v jejich gubernii nepřípustné a během jedné noci obsadili svou armádou Tomášovu vlast.

—3. --Když se Tomáš vrátil z Curychu do Prahy, začal pracovat ve své nemocnici jako dříve. Ale pak si ho předvolal jednoho dne šéf.

"Konec konců, pane kolego," řekl mu, "nejste přece spisovatel, ani novinář, ani spasitel národa, ale lékař a vědec. Nechtěl bych vás ztratit a udělám všechno, abych vás tu udržel. Ale musíte odvolat ten váš článek o Oidipovi. Záleží vám na něm moc?"

"Pane primáři," řekl Tomáš a vzpomněl si na to, jak mu z jeho textu amputovali jednu třetinu, "nikdy mi na ničem nezáleželo méně."

"Víte, oč jde," řekl primář.

Věděl to: na vahách byly dvě věci: na jedné straně jeho čest (která spočívala v tom, že nebude odvolávat, co řekl), na druhé straně to, co si zvykl považovat za smysl svého života (svou práci vědce a lékaře).

Primář pokračoval: "Jejich požadavek, aby lidi odvolávali veřejně, co předtím řekli, má něco středověkého. Copak to vůbec znamená ódvolať? V moderní době je myšlenku možno pouze vyvrátit a nikoli odvolat. A protože, pane kolego, odvolat myšlenku je něco nemožného, čistě slovního, formálního, magického, nevidím důvod, proč byste neudělal, co chtěj í. Ve společnosti, která je řízena terorem, žádná prohlášení nemaj í závaznost, jsou to vynucená prohlášení a čestný člověk je povinen nebrat je na vědomí, neslyšet je. Říkám vám, pane kolego, je v mém zájmu i v zájmu vašich pacientů, abyste pokračoval ve své práci."

"Máte jistě pravdu," řekl Tomáš a tvářil se nešťastně.

"Ale?" snažil se primář uhodnout jeho myšlenky.

"Bojím se, že bych se styděl."

"Před kým? To máte o lidech kolem vás tak vysoké mínění, že by vám záleželo na tom, co si myslí?"

"Ne, nemám o nich vysoké mínění," řekl Tomáš.

"Ostatně," doplnil primář, "ujišťovali mne, že nejde o veřejné prohlášení. Jsou to byrokrati. Potřebují mít někde ve svých aktech doklad o tom, že nejste proti režimu, aby se sami mohli bránit, kdyby na ně někdo útočil, že vás nechali pracovat na vašem místě. Zaručovali se mi, že vaše prohlášení zůstane mezi vámi a jimi a že nepočítají s tím, že by bylo publikováno."

"Dejte mi týden na rozmyšlenou," uzavřel Tomáš rozhovor.

—4. --Tomáš byl považován za nejlepšího chirurga nemocnice. Mluvilo se už o tom, že mu primář, který se blížil věku penze, postoupí brzy místo. Když se rozneslo, že po něm nadřízené orgány požaduj í sebekritické prohlášení, nikdo nepochyboval, že Tomáš uposlechne.

To byla první věc, která ho překvapila: přesto, že jim k tomu nedal nikdy žádný

důvod, lidé sázeli na jeho nectnost nikoli na jeho ctnost. Druhá překvapující věc byla jejich reakce na jeho předpokládaný postoj. Mohl bych ji rozdělit na dva základní typy:

První typ reakce projevovali ti, kteří sami (oni nebo jejich blízcí) něco odvolali, byli donuceni vyslovit svůj souhlas s okupačním režimem anebo byli připraveni to udělat (i když neradi; nikdo to nedělal rád). Tito lidé se na něho usmívali zvláštním úsměvem, který dosud neznal: plachým úsměvem tajného spikleneckého souhlasu. Je to úsměv dvou mužů, kteří se náhodou potkali v bordelu; trochu se stydí a zároveň jim dělá radost, že jejich stud je vzájemný; vznikne mezi nimi pouto jakéhosi bratrství.

Usmívali se na něho o to spokojeněji, že neměl nikdy pověst konformisty. Jeho předpokládaný souhlas s primářovým návrhem byl proto důkazem, že zbabělost se stává pomalu a jistě normou jednání a přestane být brzo vnímána jako taková. Tito lidé nebyli nikdy jeho přáteli. Tomáš si uvědomil s úlekem, že kdyby opravdu vyrobil prohlášení, o které ho primář žádal, zvali by ho k sobě na víno a chtěli by se s ním kamarádit.

Druhý typ reakce se týkal lidí, kteří sami (oni nebo jejich blízcí) byli pronásledováni, kteří odmítali přistoupit na jakýkoli kompromis s okupační mocí

anebo po kterých nikdo žádný kompromis (žádné prohlášení) nežádal (třeba proto, že byli příliš mladí a do ničeho se ještě nenamočili) a kteří byli přesvědčeni, že by je neučinili.

Jeden z nich, velmi nadaný mladý lékař S., se Tomáše zeptal: "Tak jsi jim to sepsal?" "Prosím tě, o čem mluvíš?" ptal se Tomáš.

"O tvém odvolání," řekl S. Neříkal to zle. Dokonce se usmíval. Byl to zase úplně jiný úsměv z tlustého herbáře úsměvů: úsměv spokojené mravní nadřazenosti. Tomáš řekl: "Poslyš, co víš o mém odvolání? Četl jsi ho?"

"Ne," odpověděl S.

"Tak co kecáš?" řekl Tomáš.

S. se pořád spokojeně usmíval: "Podívej se, my všichni víme, jak to chodí. Takové prohlášení se napíše jako dopis řediteli, nebo ministru, nebo j ánevímkomu, ten slíbí, že dopis nebude zveřejněn, aby se pisatel necítil ponížen. Je to tak?"

Tomáš pokrčil rameny a poslouchal dál.

"Prohlášení je pak pěkně uloženo v jeho stole, ale pisatel ví, že může být kdykoli zveřejněno. Už nikdy nic proto nebude moci říci, nic kritizovat, proti ničemu protestovat, protože v tom případě by jeho prohlášení uveřejnili a on by byl přede všemi zneuctěn. Když se to tak vezme, je to celkem laskavá metoda. Mohli bychom si představit horší."

"Ano, je to velice laskavá metoda," řekl Tomáš, "jenom by mne zajímalo, kdo ti řekl, že jsem na ni přistoupil."

Kolega pokrčil rameny, ale úsměv mu nezmizel z tváře.

Tomáš si uvědomil podivnou věc. Všichni se na něho usmívají, všichni si přejí, aby napsal odvolání, všem by tím udělal radost! Ti první se těší z toho, že inflace zbabělosti banalizuje jejich jednání a vrací jim ztracenou čest. Ti druzí si už zvykli považovat svou čest za zvláštní privilegium, kterého se nechtěj í vzdát. Chovají proto pro zbabělce tajnou lásku; bez nich by se jejich statečnost stala jen jakousi všední a zbytečnou námahou, které by se nikdo neobdivoval.

Tomáš nemohl snášet ty úsměvy a zdálo se mu, že je vidí všude, i na tváři neznámých lidí na ulici. Nemohl spát. Jak to? To přikládá těm lidem takovou váhu? Ne. Nemysli si o nich nic dobrého a sám na sebe se zlobí, že ho jejich pohledy tolik rozvracejí. Není v tom žádná logika. Jak to, že někdo, kdo si tak málo váží lidí, je tolik závislý na jejich mínění?

Snad jeho hluboká nedůvěra k lidem (jeho pochyba o tom, že mají právo o něm rozhodovat a soudit ho) podílela se už na jeho volbě povolání, které vylučovalo, aby byl vystaven publiku. Člověk, který si zvolí například dráhu politika, učiní

dobrovolně publikum svým soudcem s naivní a netajenou vírou, že si získá jeho přízeň. Eventuální nesouhlas davu ho povzbuzuje k ještě větším výkonům, stejně jako Tomáše podněcovala obtížnost diagnózy.

Lékař (na rozdíl od politika nebo herce) je souzen jen svými pacienty a nejbližšími kolegy, tedy mezi čtyřmi stěnami a z očí do očí. Na pohledy těch, kteří ho soudí, může odpovědět ve stejnou chvíli svým vlastním pohledem, vysvětlit se nebo obhájit. Teď se však Tomáš octl v situaci (poprvé v životě), kdy pohledů na něho bylo upřených víc, než stačil zaznamenat. Nemohl na ně

odpovědět ani vlastním pohledem ani slovy. Byl jim dán napospas. Mluvilo se o něm v nemocnici i mimo nemocnici (v té době si nervózní Praha sdělovala zprávy o tom, kdo zklamal, kdo udal, kdo kolaboroval, s neobyčejnou rychlostí afrického tam-tamu) a on to věděl a nemohl proti tomu nic dělat. Sám byl překvapen, jak to bylo pro něho nesnesitelné a do jaké paniky ho to

uvedlo. Zájem všech těch lidí

o něho mu byl nepříjemný jako tlačenice anebo doteky lidí, kteří z nás strhávají šaty v našich hrůzných snech.

Přišel za primářem a oznámil mu, že nic nenapíše.

Primář mu stiskl ruku mnohem silněji než jindy a řekl, že jeho rozhodnutí předvídal.

Tomáš řekl: "Pane primáři, možná že byste mne tu mohli udržet i bez takového prohlášení," a chtěl mu tím naznačit, že by stačilo, aby všichni jeho kolegové

pohrozili, že podají výpověď když bude musit Tomáš odejít. Nikoho však nenapadlo pohrozit výpovědí a tak Tomáš po určité době (primář mu stiskl ruku ještě silněji než posledně; zůstaly mu na ní modřiny) musil opustit své místo v nemocnici.

—5. --Nejdříve se octl ve venkovské klinice asi osmdesát kilometrů za Prahou. Dojížděl tam denně vlakem a vracel se k smrti vyčerpán. O rok později se mu podařilo najít výhodnější ale mnohem podřadnější místo na předměstském lékařském středisku. Zde se už nemohl věnovat chirurgii a dělal praktického lékaře. Čekárna byla nabitá, mohl se věnovat jednotlivým pacientům sotva pět minut; předpisoval jim aspiriny, psal pro zaměstnavatele potvrzení o jejich nemoci a posílal je na odborná vyšetření. Nepovažoval se už za lékaře, ale za úředníka. Zde ho jednou navštívil na konci ordinačních hodin asi padesátiletý muž; mírná

tloušťka mu propůjčovala vážnost. Představil se jako referent ministerstva vnitra a pozval Tomáše do hospody naproti.

Objednal láhev vína. Tomáš se bránil: "Mám auto. Když mne chytí policajti, zabaví mi řidičský průkaz." Muž z ministerstva vnitra se usmál: "Kdyby se něco stalo, stačí, že se na mne odvoláte," a podával Tomášovi svou vizitku, kde bylo jeho jméno (jistěže falešné) a telefonní číslo ministerstva. Mluvil pak dlouho o tom, jak si Tomáše váží. Všichni na jeho ministerstvu lituj í, že chirurg takového formátu musí předpisovat na předměstském středisku aspiriny. Dával mu nepřímo najevo, že policie, i když to nemůže říci nahlas, nesouhlasí s příliš drastickým způsobem, jak jsou odstraňováni odborníci ze svých míst.

Tomáše už dlouho nikdo nepochválil, takže poslouchal velmi pozorně obtloustlého muže, a byl překvapen, jak je přesně a do podrobností informován o jeho odborných úspěších. Jak je člověk bezbranný proti lichocení! Tomáš se nemohl ubránit, aby bral vážně, co člověk z ministerstva říká.

Ale nebylo to jen z ješitnosti. Bylo to ještě víc z nezkušenosti. Sedíte-li tváří v tvář někomu, kdo je milý, uctivý, zdvořilý, je velmi těžko si neustále uvědomovat, že nic z toho, co říká, není pravda, že nic není myšleno upřímně. Nevěřit (ustavičně a systematicky, bez chvíle zaváhání) si vyžaduje obrovského úsilí a také tréninku, to jest častých policejních výslechů.

Tento trénink Tomášovi chyběl.

Muž z ministerstva pokračoval: "My víme, pane doktore, že jste měl v Curychu výborné postavení. A my velmi oceňujeme, že jste se vrátil. To od vás bylo krásné. Věděl jste, že vaše místo je tady." A pak dodal, jako by něco Tomášovi vyčítal: "Ale vaše místo je u operačního stolu!"

"Já s vámi souhlasím," řekl Tomáš.

Byla krátká pauza a muž z ministerstva pak řekl zarmouceným hlasem: "Ale řekněte mi, pane doktore, vy si skutečně myslíte, že by se měly komunistům vypíchat oči?

Nezdá se vám divné, že to říkáte právě vy, který jste už tolika lidem vrátil zdraví?"

"To je přece úplný nesmysl," bránil se Tomáš. "Přečtěte si přesně, co jsem napsal."

"Já jsem to četl," řekl muž z ministerstva vnitra hlasem, který chtěl být velice smutný.

"A napsal jsem snad, že se mají komunistům vypíchat oči?"

"Všichni to tak pochopili," říkal muž z ministerstva a jeho hlas byl čím dál smutnější. "Kdybyste četl ten text celý, jak jsem ho napsal, nemohlo by vás to napadnout. Vyšel trochu zkrácen."

"Cože?" zbystřil sluch muž z ministerstva. "Oni nepublikovali váš text tak, jak jste ho napsal?"

"Zkrátili ho."

"Hodně?"

"Asi o třetinu."

Muž z ministerstva se zdál být upřímně pohoršen: "To ovšem nebyla čestná hra z jejich

strany."

Tomáš pokrčil rameny.

"Měl jste se ohradit! Měl jste okamžitě žádat opravu!"

"Vždyť vzápětí nato přišli Rusové. Měli jsme všichni jiné starosti," řekl Tomáš.

"Proč si mají o vás lidé myslit, že jste vy, lékař, chtěl, aby někdo bral lidem zrak?" "Prosím vás, ten můj článek byl otištěn někde vzadu mezi dopisy. Nikdo si ho ani nevšiml. Právě jen ruská ambasáda, které přišel vhod."

"Neříkejte to, pane doktore! Sám jsem mluvil s mnoha lidmi, kteří o vašem článku mluvili a divili se, že jste ho mohl napsat. Ale teď jsou mi věci mnohem jasnější, když jste mi vysvětlil, že článek nevyšel tak, jak jste ho napsal. To oni vás k němu vyzvali?"

"Ne," řekl Tomáš, "sám jsem jim ho poslal."

"Vy se s těmi lidmi znáte?"

"S kterými?"

"Co otiskli váš článek."

"Ne."

"Nikdy jste s nimi nemluvil?"

"Jednou mne pozvali do redakce."

"Proč?"

"Kvůli tomu článku."

"A s kým jste mluvil?"

"S nějakým redaktorem."

"Jak se jmenoval?"

Teď teprve Tomáš pochopil, že je vyslýchán. Zdálo se mu najednou, že může každým slovem uvést někoho do nebezpečí. Znal ovšem jméno toho redaktora, ale zapřel to: "Nevím." "Ale pane doktore," řekl muž tónem plným pohoršení nad Tomášovou neupřímností: "přece se vám představil!"

Je to tragikomické, jak právě naše dobrá výchova se stala spojencem policie. Neumíme lhát. Imperativ "mluv pravdu!", který nám vštěpovala maminka a tatínek, účinkuje tak automaticky, že se stydíme za svou lež i před policajtem, který nás vyslýchá. Je pro nás jednodušší hádat se s ním, urážet ho (což nemá vůbec žádný

smysl) než mu lhát do očí (což je to jediné, co máme dělat). Když mu muž z ministerstva vytkl neupřímnost, Tomáš si připadal málem vinen; musil překonávat jakousi zábranu, aby trval dále na své lži: "Asi se mi představil," řekl, "ale protože mi jeho jméno nic neříkalo, hned jsem ho zapomněl."

"Jak vypadal?"

Redaktor, s nímž tehdy jednal, byl malý a měl krátce na ježka ostříhané světlé vlasy. Tomáš se snažil volit údaje právě opačné: "Byl vysoký. Měl dlouhé černé vlasy."

"Aha," řekl muž z ministerstva, "a velkou bradu!"

"Ano," řekl Tomáš.

"Trochu schýlený."

"Ano," souhlasil ještě jednou Tomáš a uvědomil si, že právě teď muž z ministerstva už identifikoval, o koho jde. Tomáš nejenom že udal nějakého ubohého redaktora, ale jeho udání je ještě ke všemu falešné.

"Ale proč vás pozval? O čem jste mluvili?"

"Šlo jim o nějakou změnu ve slovosledu."

Znělo to jako směšná vytáčka. Muž z ministerstva se znovu pohoršeně divil, že mu Tomáš nechce říkat pravdu: "Ale pane doktore! Před chvílí jste tvrdil, že vám váš text o třetinu zkrátili a teď říkáte, že s vámi diskutovali o změně slovosledu! To přece není logické!"

Tomášovi se hned odpovídalo lépe, protože to, co říkal, byla naprostá pravda:

"Není to logické, ale je to tak," smál se: "Požádali mne, abych jim dovolil Změnit v jedné větě slovosled a pak třetinu vynechali." Muž z ministerstva znovu vrtěl hlavou, jako by nemohl pochopit takové nemorální

jednání a řekl: "To nebylo korektní jednání od těch lidí vůči vám." Dopil sklenku vína a uzavřel: "Pane doktore, stal jste se obětí manipulace. Bylo by škoda, abyste na to doplatil vy i vaši pacienti. My jsme si, pane doktore, velmi dobře vědomi vašich kvalit. Podíváme se, co by se s tím dalo dělat." Podal Tomášovi ruku a srdečně mu s ní třásl. Pak odešli z hospody každý do svého auta.

---6. --Tomáš upadl po tom setkání do strašné nálady. Vyčítal si, že přistoupil na žoviální tón rozhovoru. Když už neodmítl s policistou mluvit (nebyl na takovou situaci připraven, nevěděl, co mu zákon dovoluje a co ne), měl aspoň odmítnout pít s ním v hospodě víno jako s přítelem! Co kdyby ho viděl někdo, kdo toho člověka zná? Musil by usoudit, že Tomáš je ve službách policie! A proč mu vůbec říkal, že jeho článek byl zkrácen? Proč mu dával naprosto zbytečně tuhle informaci? Byl se sebou skrz naskrz nespokojen.

O čtrnáct dnů později muž z ministerstva přišel opět. Chtěl jít jako posledně ho hospody naproti, ale Tomáš ho prosil, aby zůstali v ordinaci.

"Já vám rozumím, pane doktore," usmál se.

Tato věta Tomáše upoutala. Muž z ministerstva promluvil jak šachista, který potvrzuje soupeři, že v předchozím tahu udělal chybu.

Seděli naproti sobě na židlích a byl mezi nimi Tomášův psací stůl. Asi po deseti minutách, během nichž mluvili o epidemii chřipky, která právě řádila, muž řekl:

"Přemýšleli jsme o vašem případu, pane doktore. Kdyby šlo jenom o vás, věci by byly jednoduché. Ale musíme brát ohled na veřejné mínění. Ať už jste chtěl nebo nechtěl, přispěl jste svým článkem k antikomunistické hysterii. Nezapírám vám, že jsme dostali dokonce návrh, abyste byl pro svůj článek pohnán před soud. Je na to paragraf. Veřejné podněcování k násilí."

Muž z ministerstva se odmlčel a díval se Tomášovi do očí. Tomáš pokrčil rameny. Muž nasadil opět chlácholivý tón: "My jsme ten návrh odmítli. Ať je vaše odpovědnost jakákoli, je v zájmu společnosti, abyste pracoval tam, kde se vaše schopnosti nejlépe uplatní. Váš primář si vás velice váží. A máme zprávy i od vašich pacientů. Vy jste velký specialista, pane doktore! Nikdo nemůže žádat po lékaři, aby se vyznal v politice. Nechal jste se napálit. Mělo by se to dát do pořádku. Proto jsme vám chtěli navrhnout text prohlášení, který byste podle našeho názoru měl dát k dispozici novinám. My už bychom se postarali, aby byl uveřejněn v pravý čas," a podával Tomášovi papír.

Tomáš četl, co tam bylo napsáno, a zděsil se. To bylo mnohem horší, než co po něm před

dvěma lety žádal jeho primář. To nebylo jen naprosté odvolání článku o Oidipovi. Zde byly věty o lásce k Sovětskému svazu, o věrnosti komunistické

straně, zde bylo odsouzení intelektuálů, kteří prý chtěli zemi přivést k občanské válce, ale hlavně tu byla denunciace redaktorů z týdeníku spisovatelů i se jménem dlouhého a shrbeného redaktora (Tomáš se s ním nikdy nesetkal, ale znal jeho jméno i fotografii), kteří vědomě zneužili jeho článku, aby mu dali jiný smysl a proměnili v kontrarevoluční výzvu; byli prý příliš zbabělí, aby takový článek napsali sami, a chtěli se schovat za naivního lékaře. Muž z ministerstva viděl zděšení v Tomášových očích. Shýbl se a plácl ho pod stolem přátelsky do kolena: "Pane doktore, to je jenom návrh! Vy si to rozmyslíte a kdybyste chtěl nějakou formulaci změnit, samozřejmě se

o tom můžeme dohodnout. Je to konec konců váš text!"

Tomáš vracel papír policistovi, jako by se ho bál mít ještě o vteřinu déle ve svých rukou. Vypadalo to téměř, jako by si myslil, že na něm někdo někdy bude hledat otisky jeho prstů.

Místo aby si papír vzal, muž z ministerstva rozpažil v hraném údivu ruce (bylo to stejné gesto, jímž papež žehná z balkónu davům): "Ale pane doktore, proč mi to vracíte? Jen si to nechte. Promyslete si to v klidu doma." Tomáš vrtěl hlavou a držel papír trpělivě v natažené ruce. Muž z ministerstva přestal napodobovat žehnaj ícího papeže a papír si musil nakonec vzít. Tomáš mu chtěl říci velmi energicky, že nikdy žádný text nenapíše a nepodepíše. V poslední chvíli však změnil tón. Řekl mírně: "Nejsem přece negramotný. Proč bych podepisoval něco, co jsem sám nenapsal?"

"Dobře, pane doktore, můžeme zvolit opačný postup. Napíšete to nejdříve vy sám a pak se teprve na to podíváme spolu. To, co jste četl, vám mohlo sloužit alespoň, jako vzor."

Proč Tomáš hned rázně neodmítl policistův návrh? Prolétla mu hlavou asi tato úvaha: Kromě toho, že podobná prohlášení mají demoralizovat celý národ (v tom tkví zřejmě generální ruská strategie), policie sleduje v jeho případě

pravděpodobně i nějaký konkrétněj ší cíl: je možné, že připravuj í proces s redaktory týdeníku, do něhož Tomáš napsal svůj článek. Je-li tomu tak, potřebuj í

Tomášovo prohlášení jako důkaz k přelíčení i jako součást tiskové kampaně, kterou budou proti redaktorům vést. Když teď zásadně a energicky odmítne, vystavuje se nebezpečí, že policie nechá uveřejnit připravený text i s jeho falešným podpisem. Žádné noviny by nikdy neuveřejnily jeho dementi! Nikdo na celém světě by neuvěřil, že to nenapsal ani nepodepsal! Pochopil už, že lidé

jsou příliš šťastni, když vidí druhého v mravním ponížení, než aby si takové potěšení nechali kazit jeho vysvětlováním.

Tím, že dal policii naději, že sám nějaký text napíše, získal čas. Hned nazítří podal písemnou výpověď z místa. Předpokládal (správně), že ve chvíli, kdy dobrovolně sestoupí na nejnižší místo společenského žebříčku (kam v té době

sestoupily ostatně tisíce intelektuálů z jiných oborů), policie nad ním ztratí moc a přestane se o něho zajímat. Za takových okolností už nebudou moci žádný text s jeho prohlášením otisknout, protože by to bylo naprosto nevěrohodné. Hanebná veřejná prohlášení jsou totiž vždycky spjata s postupem a nikoli s pádem podepsaných.

Lékaři jsou však v Čechách státní zaměstnanci a stát je ze svých služeb může propustit a nemusí. Úředník, se kterým Tomáš jednal o své výpovědi, ho znal podle jména a vážil si ho. Přemlouval ho, aby své místo neopouštěl. Tomáš si náhle uvědomil, že vůbec není jisté, že se rozhodl správně. Ale cítil se už

vázán ke svému rozhodnutí jakýmsi slibem věrnosti a stál na svém. A tak se stal umývačem oken.

—7. --Když odjížděl před lety z Curychu do Prahy, Tomáš si tiše říkal "es muss sein!" a

myslil přitom na svou lásku k Tereze. Ale už téhož dne v noci začal pochybovat, zda to opravdu musilo být: uvědomil si, že ho k Tereze dovedl jen řetěz směšných náhod, které se mu udály před sedmi lety (ischias jeho šéfa byl na jejich počátku) a že jen díky nim se nyní vrací do klece, z níž nebude úniku. Znamená to, že v jeho životě žádné "es muss sein!", žádná velká nutnost nebyla?

Myslím, že přece jen byla. Nebyla to láska, bylo to povolání. K lékařství ho nepřivedla ani náhoda, ani rozumový kalkul, nýbrž hluboká vnitřní touha. Pokud je vůbec možné lidi dělit do nějakých kategorií, pak tedy podle těchto hlubokých tužeb, které je orientuj í k té či oné celoživotní činnosti. Každý

Francouz je jiný. Ale všichni herci na celém světě se sobě podobají, v Paříži, v Praze, i v posledním okresním divadle. Herec je ten, kdo od dětství souhlasí, aby se celý život vystavoval anonymnímu publiku. Bez tohoto základního souhlasu, který nemá nic co dělat s talentem, který je něčím hlubším než talent, se nemůže stát hercem. Podobně lékař je ten, kdo souhlasí, že se bude celý život a do všech důsledků obírat lidskými těly. Tento základní souhlas (a nikoli talent a zručnost) mu umožňuj í, aby v prvním ročníku vstoupil do pitevního sálu a o šest let později byl lékařem.

Chirurgie dovádí základní imperativ lékařského povolání až k extrémní hranici, kde se lidské dotýká božského. Když uhodíte někoho obuškem silně po hlavě, skácí

se a přestane navždycky dýchat. Jednou by však stejně přestal dýchat. Taková vražda jen o málo předejde, co by Bůh o něco později zařídil sám. Bůh, dá se předpokládat, počítal s vraždou, ale nepočítal s chirurgií. Netušil, že se někdo opováží vstrčit ruku dovnitř mechanismu, který on vymyslil, zahalil pečlivě do kůže, zapečetil a uzavřel před očima člověka. Když Tomáš poprvé nasadil skalpel na kůži může spícího v narkóze a potom rozhodným gestem tu kůži proťal a rozparoval rovným a přesným tahem (jako by to byl kus neživé látky, kabát, sukně, záclona), zažil krátký ale intenzivní pocit svatokrádeže. Ale právě to ho přitahovalo! To bylo to "es muss sein!" hluboce v něm zakořeněné, ke kterému ho nedovedla žádná náhoda, žádný primářův ischias, nic vnějšího. Ale jak je tedy možné, že se něčeho tak hlubokého zbavil tak rychle, energicky a lehce?

Odpověděl by nám, že to udělal proto, aby ho policie nezneužila. Ale upřímně řečeno, i když by to bylo teoreticky možné (a i když se takové případy staly), nebylo příliš pravděpodobné, že by policie dala uveřejnit falešné prohlášení s jeho podpisem.

Člověk má ovšem právo obávat se i nebezpečí, jež jsou málo pravděpodobná. Připusťme to. Připusťme i to, že se hněval sám na sebe, na svou neobratnost a že se chtěl vyhnout dalším stykům s policií, které by v něm zvyšovaly jeho pocit bezmoci. A připusťme i to, že už svého povolání stejně pozbyl, protože mechanická práce na středisku, kde předpisoval aspiriny, neměla s jeho představou lékařství nic společného. Přesto všechno mi prudkost jeho rozhodnutí

připadá zvláštní. Neskrývá se za ní ještě něco jiného, hlubšího, co unikalo jeho rozumové

úvaze?

—8. --I když si kvůli Tereze zamiloval Beethovena, Tomáš se v hudbě moc nevyznal a pochybuji, že znal skutečnou historii slavného Beethovenova motivu "muss es sein? es muss sein!".

Bylo to tak: nějaký pan Dembscher dlužil Beethovenovi padesát forintů a skladatel, který byl věčně bez peněz, ho o ně upomenul. "Muss es sein?" vzdychl nešťastně pan Dembscher a Beethoven se bujaře zasmál: "Es muss sein!" a hned ta slova a jejich melodii zapsal do not a složil na ten realistický motiv malou skladbičku pro čtyři hlasy: tři hlasy zpívají "es muss sein, es muss sein, ja, ja, ja," musí to být, musí to být, ano, ano, ano a třetí hlas dodává: "heraus mit dem Beutel!" vytáhni pěkně portmonku!

Stejný motiv se stal o rok později základem čtvrté věty jeho posledního kvarteta opus 135.

Tehdy už Beethoven nemyslil na Dembscherovu portmonku. Slova "es muss sein!" mu zněla čím dál slavnostněji, jako by je pronášel sám Osud. V jazyku Kantově i "dobrý den!", patřičně vysloveno, může nabýt podoby metafyzické teze. Němčina je jazyk těžkých slov. "Es muss sein!" nebyla už žádná legrace ale "der schwer gefasste Entschluss".

Beethoven proměnil tedy žertovnou inspiraci v závažný kvartet, vtip v metafyzickou pravdu. Je to zajímavý příběh o změně lehkého v těžké (tedy podle Parmenida: o změně pozitivního v negativní). Kupodivu, taková proměna nás nepřekvapuje. Pohoršilo by nás naopak, kdyby byl Beethoven proměnil závažnost svého kvartetu v lehký vtip čtyřhlasého kánonu o Dembscherově portmonce. Jednal by přitom zcela v duchu Parmenidově: proměnil by těžké v lehké, tedy negativní v pozitivní! Na počátku (jako nedokonalá skica) by byla velká metafyzická pravda a na konci (jako dokonalé dílo) by byl lehoučký žert! Jenomže my už neumíme myslit jako Parmenides.

Zdá se mi, že ono agresivní, slavnostní, přísné "es muss sein!" už dávno tajně Tomáše dráždilo a že v něm existovala hluboká touha proměnit v Parmenidově duchu těžké v lehké. Vzpomeňme na to, jak kdysi v jedné jediné chvíli se odmítl navždycky vidět se svou první ženou i se synem a jak přijal s pocitem úlevy, že se s ním rozešli oba rodiče. Co to bylo jiného než prudké a ne zcela rozumové

gesto, jímž odvrhl to, co se mu prohlašovalo jako těžká povinnost, jako "es muss sein!"? Tehdy to ovšem bylo "es muss sein!" vnější, uložené společenskými konvencemi, kdežto "es muss sein!" jeho lásky k lékařství bylo vnitřní. Tím hůř. Vnitřní

imperativ je ještě silnější a proto ještě víc volá po revoltě. Být chirurgem znamená rozříznout povrch věcí a podívat se, co se skrývá uvnitř. Snad právě tato touha vedla Tomáše k tomu, že chtěl poznat, co je na druhé

straně za "es muss sein!"; jinak řečeno: co zůstane ze života, když se člověk zbaví toho, co až dosud považoval za své poslání.

Když se však představil dobrosrdečné ředitelce pražských podniků pro čištění výkladních skříní a oken, viděl najednou výsledek svého rozhodnutí ve vší konkrétnosti a neodvratnosti a téměř se polekal. V tomto úleku prožil několik prvních dnů svého nového zaměstnání. Ale když překonal (trvalo to asi týden) zarážející neobvyklost svého nového života, pochopil náhle, že se octl na dlouhých prázdninách.

Dělal věci, na kterých mu vůbec nezáleželo, a bylo to krásné. Pochopil najednou štěstí lidí (až dosud je vždycky litoval), kteří vykonávají povolání, ke kterým je nenutí žádné vnitřní "es muss sein!" a na které mohou zapomenout ve chvíli, kdy opouštěj í své pracoviště. Dosud nikdy nepoznal tuto blahou lhostejnost. Když

se mu někdy něco na operačním sále nepodařilo, jak chtěl, byl zoufalý a nespal kvůli tomu. Ztrácel často i chuť na ženy. "Es muss sein!" jeho povolání bylo jako upír, který mu vysával krev.

Teď chodil po Praze s tyčí na umývání výkladů a zjišťoval s překvapením, že se cítí o deset let mladší. Prodavačky velkých obchodů ho oslovovaly "pane doktore" (pražský tam-tam perfektně fungoval) a ptaly se ho na rady týkající se jejich rýmy, bolavých zad a nepravidelné menstruace. Pozorovaly ho skoro s ostychem, když polil sklo vodou, nasadil kartáček na tyč a začal umývat výlohu. Kdyby mohly opustit zákazníky v obchodě, jistě by mu byly tyč vzaly z rukou a umývaly skla místo něho.

Tomáš byl objednáván především velkými obchody, ale podnik ho často posílal i k soukromníkům. Lidé tehdy prožívali masové pronásledování českých intelektuálů

ještě v jakési euforii solidarity. Když se jeho bývalí pacienti dověděli, že Tomáš umývá okna, volali do jeho podniku a objednávali si ho. Přivítali ho pak s lahví šampaňského nebo

slivovice, napsali mu do výkazu, že umyl třináct oken a dvě hodiny si s ním povídali a přiťukávali na zdraví. Tomáš odcházel do dalšího bytu či obchodu v báječné náladě. Rodiny ruských důstojníků se ubytovávaly v zemi, z rádia se ozývaly výhružné projevy úředníků ministerstva vnitra, kteří

nahradili vyhozené redaktory, a on se potácel po Praze opilý a zdálo se mu, že jde ze slavnosti na slavnost. Byly to jeho velké prázdniny. Vracel se nazpátek do dob svého svobodného mládenectví. Byl totiž náhle bez Terezy. Viděl se s ní jen v noci, když se vrátila z restaurace a on se lehce probudil z prvního spánku, a potom ráno, kdy zase ona byla rozespalá a on už spěchal do práce. Měl šestnáct hodin sám pro sebe a to byl nečekaně nabytý prostor svobody. Prostor svobody pro něho znamenal od raného mládí ženy.

—9. --Když se ho někdy přátelé ptali, kolik měl v životě žen, odpovídal vyhýbavě a když na tom trvali, říkal: "Mohlo jich být asi tak ke dvěma stům." Někteří

závistivci tvrdili, že přehání. Bránil se: "Není to tak mnoho. Mé styky se ženami trvají asi pětadvacet let. Dělte si dvě stě pětadvaceti. Vyjde vám nějakých osm nových žen ročně. To přece není tak mnoho." Ale od doby, co žil s Terezou, narážela jeho erotická činnost na organizační potíže; mohl pro ni vyhradit (mezi operačním sálem a domovem) jen úzký pruh času, který sice intenzivně využíval (jako zemědělec v horách obdělává horlivě

své úzké políčko), ale který se nedal srovnat s prostorem šestnácti hodin, které dostal náhle darem. (Říkám šestnácti hodin, protože i osm hodin, kdy umýval okna, bylo naplněno poznáváním nových prodavaček, úřednic, paní v domácnostech, s nimiž si mohl sjednávat schůzky).

Co na nich hledal? Co ho k nim táhlo? Copak milování není než věčné opakování téhož?

Není. Vždycky zůstává malé procento nepředstavitelného. Když viděl ženu v šatech, uměl si ovšem přibližně představit, jak bude vypadat nahá (zde jeho zkušenost lékaře doplňovala ještě zkušenost milence), ale mezi přibližností

představy a přesností skutečnosti zůstávala malá mezera nepředstavitelného a ta ho nenechávala v klidu. Pronásledování nepředstavitelného však nekončí objevem nahoty, ale pokračuje dál: jak se bude chovat, až ji svlékne? co bude říkat, až

ji bude milovat? v jakých tónech budou znít její vzdechy? jakou grimasu bude mít vepsánu v tváři ve chvíli rozkoše?

Jedinečnost "já" je ukryta právě v tom; co je na člověku nepředstavitelné. Představit si umíme jen to, co je na všech lidech stejné, co je obecné. Individuální "já" je to, co se odlišuje od obecného, tedy to, co nelze předem odhadnout a vypočítat, co je třeba na druhém teprve odhalit, odkrýt, dobýt. Tomáš, který se posledních deset let své lékařské praxe zabýval výhradně lidským mozkem, ví, že nic není obtížněji uchopitelné než "já". Mezi Hitlerem a Einsteinem, mezi Brežněvem a Solženicynem je mnohem víc podobnosti než rozdílů. Kdyby se to dalo vyjádřit číslem, je mezi nimi jedna milióntina nepodobného a devět set devadesát devět tisíc devět set devadesát devět milióntin podobného. Tomáš je posedlý touhou objevit a zmocnit se té jedné milióntiny a zdá se mu, že v tom je smysl jeho posedlosti ženami. Není posedlý ženami, je posedlý tím, co je na každé z nich nepředstavitelné, jinými slovy, je posedlý tou milióntinou nepodobného, která odlišuje ženu od jiných žen.

(Snad se zde stýkala jeho vášeň chirurga s vášní děvkaře. Nepouštěl z ruky imaginární skalpel, ani když byl s milenkami. Toužil se zmocnit něčeho, co je hluboko uvnitř nich a kvůli čemu je třeba rozříznout jejich povrch.) Můžeme se ovšem právem ptát, proč hledal tu milióntinu nepodobného právě v sexu. Což ji nemohl najít třeba ve způsobu chůze, v kulinárních choutkách nebo v uměleckých zálibách té či oné ženy?

Zajisté, milióntina nepodobného je přítomna ve všech oblastech lidského života, jenomže všude tam je veřejně odhalená, není ji třeba objevovat, není k ní třeba skalpelu. Jestli nějaká žena dá přednost sýru před moučníkem a jiná nesnáší

karfiol, je to sice znakem její originality, ale ta originalita nás hned přesvědčí o tom, že je zcela bezvýznamná, zbytečná a že nemá žádný smysl věnovat j í pozornost a hledat v ní nějakou hodnotu.

Jedině v sexualitě se milióntina nepodobného jeví jako něco vzácného, protože není veřejně přístupná a je třeba ji dobývat. Ještě před půl stoletím bylo na takové dobývání třeba věnovat mnoho času (i týdny, dokonce i měsíce!), takže doba věnovaná dobývání se stala mírou hodnoty dobývaného. I dnes, přestože čas dobývání se nesmírně zkrátil, sexualita se stále ještě jeví jako kovová skříňka, v níž je ukryto tajemství ženina j á.

Byla to tedy nikoli touha po požitku (požitek přicházel jako jakási prémie navíc), ale touha zmocnit se světa (otevřít skalpelem ležící tělo světa), co ho hnalo za ženami.

—10. --Mezi muži ženoucími se za množstvím žen můžeme snadno rozlišit dvě kategorie. Jedni hledají ve všech ženách svůj vlastní subjektivní a stále stejný sen o ženě. Druzí jsou hnáni touhou zmocnit se nekonečné pestrosti objektivního ženského světa.

Posedlost těch prvních je lyrická: hledají v ženách sami sebe, svůj ideál a jsou stále znovu a znovu zklamáni, protože ideál je, jak známo, to, co se najít nikdy nedá. Zklamání, které je žene od ženy k ženě, dává jejich nestálosti jakousi romantickou omluvu, takže mnohé sentimentální dámy jsou s to být jejich urputnou polygamností dojaty.

Ta druhá posedlost je epická a ženy v ní nevidí nic dojemného: muž si do žen nepromítá žádný subjektivní ideál; všechno ho proto zajímá a nic ho nemůže zklamat. A právě ta neschopnost být zklamán má v sobě cosi pohoršuj ícího. Posedlost epického děvkaře připadá lidem nevykoupená (nevykoupená zklamáním). Jelikož lyrický děvkař pronásleduje pořád stejný typ žen, nikdo si ani nevšimne, že milenky střídá; přátelé mu způsobuj í ustavičná nedorozumění, protože nejsou s to rozlišit jeho přítelkyně a nazývají je stále stejným jménem. Epičtí děvkaři (a právě mezi ně patří ovšem Tomáš) vzdaluj í se ve své honbě za poznáním stále víc a víc konvenční ženské kráse, které se rychle nabažili, a skončí neodvratně jako sběratelé kuriozit.

Vědí to o sobě, trochu se za to ostýchaj í a aby neuváděli přátele do rozpaků, neukazuj í se s milenkami na veřejnosti.

Byl už skoro dva roky umývačem oken, když si ho objednala nová zákaznice. Její bizarnost ho zaujala hned, když ji poprvé uviděl v otevřených dveřích bytu. Byla to bizarnost diskrétní, nenápadná, která se udržovala v mezích příjemné

banálnosti (Tomášova záliba v kuriozitách neměla nic společného s Feliniovskou zálibou v monstrech): byla mimořádně vysoká, o něco vyšší než on, měla jemný a velice dlouhý nos a její tvář byla do té míry neobvyklá, že nebylo možno říci, že je hezká (všichni by proti tomu protestovali!), i když (alespoň podle Tomáše) nebyla nehezká. Byla oblečena do kalhot a bílé blůzy, vypadala jako podivuhodné

spojení něžného chlapce, žirafy a čápa.

Dívala se na něho dlouhým, pozorným a pátravým pohledem, v němž nechyběl záblesk inteligentní ironie. "Pojďte dál, pane doktore," řekla. Pochopil, že žena ví, kdo je. Nechtěl na to však reagovat a ptal se: "Kde bych si mohl napustit vodu?" Otevřela dveře koupelny. Viděl před sebou umyvadlo, vanu, záchodovou mísu; před vanou, před umyvadlem i před mísou ležely malé růžové koberečky.

Žena podobná žirafě a čápu se usmívala, její oči se mhouřily, takže všechno, co říkala, se zdálo být plné utajeného smyslu či ironie.

"Koupelna je vám zcela k dispozici, pane doktore," řekla. "Můžete si v ní dělat co

chcete."

"Mohu se tu i vykoupat?" ptal se Tomáš.

"Rád se koupete?" zeptala se.

Napustil si kýbl teplou vodou a vrátil se do salónu. "Kde si přejete, abych začal?"

"To záleží jen na vás," pokrčila rameny.

"Mohu vidět okna v ostatních pokojích?"

"Chcete poznat můj byt?" usmívala se, jako by umývání oken bylo jakýmsi jeho vrtochem, který ji nezajímal.

Vešel do vedlejšího pokoje. Byla to ložnice s jedním velikým oknem, dvěma postelemi přitisknutými k sobě a obrazem podzimní krajiny s břízami a zapadajícím sluncem.

Když se vrátil, na stole stála otevřená láhev vína a dvě skleničky. "Neposilníte se nejdřív před tou velkou prací?" zeptala se.

"Velice rád," řekl Tomáš a posadil se.

"Musí to být pro vás zajímavá zkušenost, poznat mnoho domácností," řekla.

"Není to špatné," řekl Tomáš.

"Všude vás čekají ženy, jejichž manželé jsou v zaměstnání."

"Mnohem častěji babičky a tchyně," řekl Tomáš.

"A vaše původní zaměstnání vám nechybí?"

"Řekněte mi spíš, jak víte o mém zaměstnání."

"Váš podnik se s vámi chlubí," řekla žena podobná čápu.

"Ještě pořád?" divil se Tomáš.

"Když jsem tam telefonovala, aby mi někdo přišel umýt okna, ptali se mne, zda nechci vás. Řekli mi, že jste velký chirurg, kterého vyhodili z nemocnice. To mne ovšem zajímalo."

"Jste nádherně zvědavá," řekl.

"Je to na mně vidět?"

"Ano, na vašem pohledu."

"A jak se dívám?"

"Mhouříte oči. A pořád kladete otázky."

"Vy nerad odpovídáte?"

Její zásluhou měla konverzace od samého počátku koketní půvab. Nic z toho, co říkala, se netýkalo okolního světa, všechna slova se obracela přímo k nim samým. A protože rozhovor nastolil hned od počátku jako hlavní téma jeho a ji, nebylo nic snazšího, než doplnit slova doteky a Tomáš, když mluvil o jejích mhouřících se očích, je zároveň pohladil. I ona opětovala každý jeho dotek svým dotekem. Nedělala to spontánně, spíš s jakousi chtěnou důsledností, jako by hrála hru "co uděláte vy mně, udělám také já vám." Tak seděli proti sobě a jejich ruce byly na těle toho druhého.

Teprve když se Tomáš pokoušel dotknout jejího klínu, začala se bránit. Neuměl odhadnout, nakolik je obrana myšlena vážně, ale v každém případě uplynulo již

mnoho času a on musil být za deset minut u dalšího klienta. Vstal a vysvětlil jí, že musí odejít. Byla rudá ve tváři.

"Musím vám podepsat výkaz," řekla.

"Vždyť jsem nic neudělal," bránil se.

"To bylo mou vinou," řekla a pak dodala tichým, pomalým, nevinným hlasem: "Budu vás musit znovu objednat, abyste dokončil, co jste kvůli mně nemohl ani začít." Když jí Tomáš odmítl dát k podpisu výkaz, řekla něžně, jako by ho prosila o nějakou službu: "Prosím vás, dejte mi to." A pak ještě řekla mhouříc oči:

"Neplatím to přece já, ale můj manžel. A placen nejste vy, ale státní podnik. Tahle transakce se nás dvou vůbec netýká."

—11. --Zvláštní nesouměrnost ženy podobné žirafě a čápu ho vzrušovala i ve vzpomínce: koketnost spojená s nešikovností; upřímná sexuální touha doplněná ironickým úsměvem; vulgární konvenčnost bytu a nekonvenčnost jeho majitelky. Jaká bude, až

se budou milovat? Snažil si to představit, ale nebylo to snadné. Nemyslil několik dnů než

na to.

Když ho pozvala podruhé, víno už čekalo na stole i s dvěma sklenkami. Jenomže tentokrát šlo všechno velice rychle. Brzy stáli proti sobě v ložnici (slunce zapadalo na obraze s břízami) a líbali se. Řekl jí své obvyklé "svlékněte se!", ale ona, místo aby poslechla, ho požádala: "Ne, nejdřív vy!" Na to nebyl zvyklý a uvedlo ho to trochu do rozpaků. Začala mu rozepínat kalhoty. Poručil jí ještě několikrát (s komickým neúspěchem) "svlékněte se!", ale nezbylo mu, než přistoupit na kompromis; podle pravidel hry, které mu už

posledně vnutila ("co uděláte vy mně, já udělám vám"), svlékla mu kalhoty a on jí sukni, potom mu svlékla košili a on j í halenku, až konečně stáli proti sobě

nazí. Měl ruku na jejím vlhkém klíně a posunul pak prsty dál k řitnímu otvoru, který na všech ženách miloval nejvíc z celého jejich těla. Její byl nezvykle vystouplý, takže vyvolával sugestivně představu dlouhé zažívací roury, která tu končí a mírně vyčnívá. Ohmatal ten pevný, zdravý kroužek, ten nejkrásnější ze všech prstenů nazývaný v lékařské řeči svěrač, a najednou ucítil její prsty na své vlastní zadnici na stejném místě. Opakovala všechna jeho gesta s přesností zrcadla.

Přestože, jak jsem řekl, poznal asi dvě stě žen (a za tu dobu, co umýval okna, jich ještě hodně přibylo), nestalo se mu, že by žena, vyšší než on, stála před ním, mhouřila oči a ohmatávala mu řitní otvor. Aby přemohl rozpaky, rychle ji vtlačil na postel.

Jeho pohyb byl tak prudký, že ji překvapil. Její vysoká postava padala na záda s tváří pokrytou rudými skvrnami a polekaným výrazem člověka, který ztratil rovnováhu. Jak stál před ní, chytil ji pod koleny a zvedl do výše jej í mírně

roztažené nohy, takže najednou vypadaly jako zvednuté ruce voj áka, který se ve strachu vzdává před napřaženou zbraní.

Neobratnost spojená s horlivostí, horlivost spojená s neobratností Tomáše nádherně vzrušily. Milovali se velmi dlouho. Prohlížel si přitom její tvář

pokrytou rudými skvrnami a hledal v ní ten polekaný výraz ženy, které někdo nastavil nohu a která padá, nenapodobitelný výraz, který mu před chvílí vehnal do hlavy krev vzrušení.

Pak se šel umýt do koupelny. Doprovázela ho tam a zdlouhavě mu vysvětlovala, kde je mýdlo, kde je žínka a jak se pouští teplá voda. Bylo mu divné, proč mu ty jednoduché věci vykládá tak podrobně. Řekl j í nakonec, že všemu rozumí a naznačil j í, že by chtěl v koupelně zůstat sám.

Řekla prosebně: "Nenecháte mne asistovat u vaší toalety?" Konečně se mu podařilo dostat ji ven. Umýval se, pouštěl moč do umývadla (obecný

zvyk českých lékařů) a zdálo se mu, že ona mezitím netrpělivě pobíhá před koupelnou a přemýšlí, jak proniknout dovnitř. Když zavřel vodu a v bytě bylo úplné ticho, měl pocit, že se na něho odněkud dívá. Byl si skoro jist, že ve dveřích koupelny je navrtaná dírka a ona k ní tiskne své krásné přimhouřené oko. Odcházel od ní ve vynikající náladě. Snažil se upamatovat se na to podstatné, abstrahovat vzpomínku do jakéhosi chemického vzorce, j ímž by bylo možno definovat jej í jedinečnost (milióntinu nepodobného). Došel nakonec k vzorci, který se skládal ze tří údaj ů:

Vneobratnost spojená s horlivostí;

Vpolekaná tvář někoho, kdo ztratil rovnováhu a padá;

Vnohy zvednuté do výše jako ruce vojáka, který se vzdává před napřaženou zbraní.

Když si to opakoval, měl v sobě šťastný pocit, že se zase zmocnil kusu světa; že vyřízl svým imaginárním skalpelem proužek látky z nekonečného plátna vesmíru.

—12. --V přibližně stejné době se mu stal takový příběh: sešel se několikrát s mladou dívkou v bytě, který mu denně až do půlnoci přenechával jeden starý přítel. Po jednom nebo dvou měsících mu připomněla jedno jejich setkání: milovali se prý na koberci pod oknem, zatímco venku se rozsvěcovaly blesky a hřměly hromy. Milovali se během celé bouřky a bylo to prý nezapomenutelně krásné!

Tehdy se Tomáš skoro ulekl: ano, pamatoval si, že ji miloval na koberci (přítel měl v bytě jen úzký gauč, na kterém se necítil dobře), ale na bouřku naprosto zapomněl! Bylo to zvláštní: dovedl si vzpomenout na těch několik schůzek, které

s ní měl, zaznamenal dokonce přesně způsob, jak se spolu milovali (odmítla se milovat zezadu), pamatoval si na několik výroků, které pronesla během milování

(stále ho žádala, aby ji pevně tiskl za boky a protestovala, že se na ni dívá), pamatoval si dokonce střih jejího prádla - ale o bouřce vůbec nic nevěděl. Jeho paměť zaznamenávala z jeho milostných příběhů jen strmou a úzkou trasu sexuálního dobývání: první slovní agresi, první dotek, první obscenitu, kterou řekl on j í a ona jemu, všechny drobné perverze, ke kterým ji postupně přimněl, i ty, které odmítla. Všechno ostatní bylo z paměťi (téměř s jakousi pedanterií) vyloučeno. Zapomínal dokonce i místo, kde tu kterou ženu poprvé uviděl, protože ten okamžik se udál ještě před vlastním sexuálním útokem. Dívka mluvila o bouřce, usmívala se zasněně a on se na ni díval v údivu a skoro se styděl: prožívala něco krásného a on to neprožíval s ní. V dvojím způsobu, jak jejich paměť reagovala na večerní bouřku, byl obsažen celý rozdíl mezi láskou a ne-láskou.

Slovem ne-láska nechci říci, že by měl k té dívce cynický vztah, že by v ní, jak se říká, neuznával než sexuální objekt: naopak, měl ji rád jako přítelkyni, vážil si jej í povahy a inteligence, byl ochoten jí pomoci kdykoli by to potřebovala. To nebyl on, kdo se k ní choval špatně, špatně se k ní chovala jeho paměť, která ji sama bez jeho přičinění vyloučila ze sféry lásky. Zdá se, jako by existovala v mozku zcela zvláštní oblast, kterou by bylo možno nazvat poetickou pamětí a která zaznamenává to, co nás okouzlilo, dojalo, co učinilo náš život krásným. Od té doby, co se poznal s Terezou, žádná žena neměla právo otisknout se v této části mozku ani nejprchavější stopou. Tereza okupovala despoticky jeho poetickou paměť a zametla v ní stopy jiných žen. Nebylo to spravedlivé, protože například dívka, s kterou se miloval na koberci za bouřky, nebyla o nic méně hodna poezie než Tereza. Křičela na něho:

"Zavři oči, tiskni mi boky, drž mě pevně!"; nesnášela, že má Tomáš při milování otevřené oči, soustředěné a pozorující, a že jeho tělo, mírně nad ní nadzvednuté, se netiskne k její kůži. Nechtěla, aby ji studoval. Chtěla ho strhnout do proudu okouzlení, do něhož se nedá vstoupit než se zavřenýma očima. Proto si odmítla stoupnout na čtyři, protože v takové pozici se jejich těla vůbec nedotýkala a on ji mohl vidět takřka z půlmetrového odstupu. Nenáviděla ten odstup, chtěla s ním splynout. Proto mu tvrdila umíněně do očí, že neměla rozkoš, i když celý koberec byl mokrý od jejího orgasmu: "nehledám rozkoš," říkala, " hledám štěstí a rozkoš bez štěstí není rozkoš." Jinými slovy, bušila na bránu jeho poetické paměti. Ale brána byla zavřena. V poetické paměti nebylo pro ni místa. Bylo pro ni místo jen na koberci.

Jeho dobrodružství s Terezou začalo přesně tam, kde dobrodružství s jinými ženami končilo. Odehrávalo se na druhé straně imperativu, který ho hnal za dobýváním žen. Nechtěl na Tereze nic odhalovat. Dostal ji odhalenu. Miloval se s ní dříve, než stačil vzít do ruky svůj imaginární skalpel, j ímž otvíral ležící

tělo světa. Ještě dříve, než se stačil ptát, jaká bude, až se budou milovat, už

ji miloval.

Příběh lásky začal až potom: dostala horečku a on ji nemohl poslat domů jako jiné ženy. Klečel u jej ího lůžka a napadlo ho, že mu ji někdo poslal po vodě v ošatce. Řekl jsem již, že metafory jsou nebezpečné. Láska začíná metaforou. Jinak řečeno: láska začíná ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.

—13. --Před několika lety se mu znovu zapsala do mysli: vracela se ráno jako vždycky domů s mlékem a když j í otevřel, tiskla k prsoum vránu zahalenou do rudé šály. Cikánky takhle drží v náručí své děti. Nikdy to nezapomene: obrovský žalující zobák vrány vedle její tváře.

Našla ji zakopanou do země. Tak to kdysi dělali kozáci se zajatými nepřáteli.

"To udělaly děti," řekla a bylo v té větě nejenom pouhé konstatování, ale i nenadálá štítivost vůči lidem. Vzpomněl si, jak mu nedávno řekla: "Začínám ti být vděčna, že jsi nikdy nechtěl mít děti."

Včera si mu stěžovala, že ji v podniku obtěžoval nějaký chlap. Sahal jí rukou po laciném náhrdelníku a tvrdil, že si ho musela vysloužit prostitucí. Byla z toho velice rozrušena. Víc než bylo zapotřebí, myslil si Tomáš. Děsilo ho najednou, že se s ní v posledních dvou letech tak málo viděl a měl tak málo příležitostí

tisknout dlouze ve svých dlaních její ruce, aby se jí přestaly třást. S těmito myšlenkami šel ráno do kanceláře, kde úřednice rozdělovala umývačům práci na celý den. Nějaký soukromník trval na tom, aby mu umyl okna právě Tomáš. Šel na tu adresu nerad, obával se, že ho k sobě volá zase nějaká žena. Byl pln myšlenek na Terezu a neměl chuť na žádné dobrodružství.

Když se otevřely dveře, oddechl si. Uviděl před sebou muže s vysokou, mírně sehnutou postavou. Ten muž měl velkou bradu a někoho mu připomínal. Usmíval se: "Pojďte dál, pane doktore," a vedl ho do pokoje. Tam stál mladík. Byl rudý ve tváři. Díval se na Tomáše a snažil se usmívat.

"Vás dva, myslím, nemusím představovat," řekl muž.

"Ne," řekl Tomáš a bez úsměvu podal mladíkovi ruku. Byl to jeho syn. Pak se mu teprve představil muž s velikou bradou.

"Vždyť já věděl, že mi kohosi připomínáte!" řekl Tomáš. "Jak by ne! To se ví, že vás znám: Podle jména."

Usedli do křesel, mezi nimiž byl nízký konferenční stolek. Tomáš si uvědomil, že oba muži, kteří tu proti němu sedí, jsou jeho nedobrovolnými výtvory. Syna ho donutila vyrobit jeho první žena a rysy toho vysokého muže vykreslil z donucení policistovi, který ho vyšetřoval.

Aby zahnal ty myšlenky, řekl: "Tak kterým oknem mám začít?" Oba muži proti němu se začali srdečně smát.

Ano, bylo jasné, že o žádné umývání oken nejde. Nebyl pozván umývat okna, byl pozván do pasti. Nikdy se svým synem nemluvil. To bylo dnes poprvé, co mu stiskl ruku. Znal ho jen od vidění a nechtěl ho znát jinak. Přál si o něm nevědět a chtěl, aby si jeho syn přál totéž.

"Krásný plakát, ne?" ukázal redaktor na velikou zarámovanou kresbu, která byla na zdi proti Tomášovi.

Teprve teď se Tomáš rozhlédl po bytě. Na zdech byly zajímavé obrazy, mnoho fotografií a plakátů. Kresba, na kterou redaktor ukázal, byla uveřejněna v roce 1969 v jednom z posledních čísel týdeníku, než ho Rusové zastavili. Byla to imitace slavného plakátu z ruské občanské války 1918, který vyzýval k náboru do rudé armády: voják s rudou hvězdou na čepici a s neobyčejně přísným pohledem se vám dívá do očí a napřahuje na vás ruku s namířeným ukazovákem. Původní ruský

text zněl: "Občane, už jsi se zapsal do Rudé armády?" Tento text byl nahrazen českým textem: "Občane, ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Byl to výborný žert! Dva tisíce slov byl první slavný manifest z jara roku 1968, v němž se vyzývalo k radikální demokratizaci komunistického režimu. Podepsala ho spousta intelektuálů a obyčejní lidé pak přicházeli, aby ten manifest podepsali též, takže podpisů bylo takové množství, že je nikdo nikdy nebyl s to spočítat. Když vtrhla rudá armáda do Čech a začaly politické čistky, jedna z otázek kladených občanům byla: "Ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Kdo přiznal, že podepsal, byl bez řečí vyhozen z místa.

"Krásná kresba. Pamatuju si ji," řekl Tomáš.

Redaktor se usmál: "Doufejme, že nás ten rudoarmějec neposlouchá, co si říkáme." Pak dodal vážným tónem: "Aby vám bylo všechno jasné, pane doktore. Tohle není

můj byt. Je to byt přítele. Není tedy jisté, že nás policie v této chvíli odposlouchává. Je to jen možné. Kdybych vás byl pozval k sobě, bylo by to jisté."

Pak pokračoval zase lehčím tónem: "Ale já vycházím z toho, že nemáme co tajit před nikým. Ostatně představte si tu výhodu pro české historiky jednou v budoucnosti! Najdou v policejních archívech nahraný život všech českých intelektuálů! Víte, jaká je to námaha pro historika literatury představit si in concreto sexuální život třeba Voltaira nebo Balzaca nebo Tolstého? U českých spisovatelů nebudou žádné pochybnosti. Všechno je nahráno. Každý vzdech." Potom se obrátil k imaginárním mikrofonům ve zdi a řekl hlasitěji: "Pánové, jako vždycky při podobné příležitosti vás chci povzbudit ve vaší práci a poděkovat vám jménem svým

jménem příštích historiků."

Všichni tři se chvíli smáli a redaktor se pak rozhovořil o tom, jak byl jeho týdeník zakázán, co dělá kreslíř, který vymyslil tu karikaturu, a co dělaj í

ostatní čeští malíři, filozofové, spisovatelé. Po ruské invazi byli všichni zbaveni práce a stali se z nich umývači oken, hlídači parkovišť, noční vrátní, topiči veřejných budov a v nejlepším, téměř protekčním případě, taxíkáři. Nebylo to nezajímavé, co redaktor říkal, ale Tomáš nebyl s to se na to soustředit. Myslil na svého syna. Vzpomněl si, že ho už několik měsíců potkává

na ulici. Zřejmě to nebylo náhodou. Překvapilo ho, že ho teď vidí ve společnosti pronásledovaného redaktora. Tomášova první žena byla ortodoxní komunistka a Tomáš automaticky předpokládal, že syn je pod jejím vlivem. Nevěděl o něm nic. Mohl se ho teď ovšem zeptat přímo, jaké jsou jeho vztahy s matkou, ale zdálo se mu to netaktní v přítomnosti cizího člověka.

Konečně přešel redaktor k jádru věci. Řekl, že je čím dál více lidí ve vězení jen proto, že zastávají svůj názor, a uzavřel svůj výklad slovy: "A tak jsme si řekli, že by se mělo něco udělat."

"Co chcete udělat?" ptal se Tomáš.

té chvíli promluvil jeho syn. Bylo to poprvé, co ho slyšel mluvit. Zjistil překvapen, že

koktá.

"Máme zprávy," říkal, "že se s politickými vězni špatně zachází. Stav některých z nich je opravdu kritický. Tak jsme si řekli, že by bylo dobré napsat petici, kterou by podepsali nejvýznamnější čeští intelektuálové, jejichž jména mají ještě nějakou váhu."

Ne, nebylo to koktání, spíš jen mírné zajíkání, které zpomalovalo proud jeho řeči, takže každé slovo, které vyslovil, bylo proti jeho vůli zdůrazněno a podrženo. Uvědomoval si to zřejmě a jeho tváře, které před chvílí zbledly, byly zase rudé.

"Chtěli byste ode mne radu, na koho se obrátit v mém oboru?" zeptal se Tomáš.

"Ne," smál se redaktor. "Nechceme vaši radu. Chceme váš podpis!" Už se zase cítil polichocen! Už zase byl rád, že ještě někdo nezapomněl na to, že byl chirurgem! Bránil se jen ze skromnosti: "Poslyšte! To, že mne vyhodili z místa, není ještě důkaz, že jsem významný lékař!"

"Nezapomněli jsme na to, co jste napsal do našeho týdeníku," usmál se na Tomáše redaktor.

S jakýmsi nadšením, které Tomášovi možná uniklo, syn vydechl: "Ano!" Tomáš řekl: "Nevím, jestli moje jméno na nějaké petici může pomoci politickým vězňům. Neměli by to spíš podepsat ti, co dosud neupadli v nemilost a zachovali si alespoň nějaký minimální vliv na ty, co jsou u moci?" Redaktor se smál: "To se ví, že měli!"

Také Tomášův syn se zasmál smíchem toho, kdo už mnoho věcí pochopil: "Jenomže ti to nikdy nepodepíšou!"

Redaktor pokračoval: "To neznamená, že za nimi nechodíme! Tak laskaví zase nejsme, abychom jim chtěli uspořit jejich rozpaky," smál se. "Měl byste slyšet jejich výmluvy. Ty jsou nádherné!"

Syn se souhlasně smál.

Redaktor pokračoval: "Všichni nám samozřejmě tvrdí, že s námi ve všem souhlasí, jenomže se to prý má dělat jinak: taktičtěji, rozumněji, diskrétněji. Mají

strach to podepsat a zároveň se bojí, že když to nepodepíšou, budeme si o nich myslit něco špatného."

Syn i redaktor se znovu společně smáli.

Redaktor podal Tomášovi list papíru s kratičkým textem, který poměrně uctivým tónem žádal prezidenta republiky, aby amnestoval politické vězně. Tomáš se snažil rychle přemýšlet: Amnestovat politické vězně? Ale bude je někdo amnestovat proto, že lidé vyvržení režimem (tedy noví potenciální političtí

vězni) o to žádají prezidenta? Taková petice může přece vést jen k tomu, že političtí vězni amnestováni nebudou, i kdyby je teď náhodou amnestovat chtěli!

Do jeho úvah promluvil syn: "Jde hlavně o to, aby se lidé dověděli, že v této zemi je ještě hrstka lidí, kteří se nebojí. Ukázat také, kde kdo opravdu stojí. Oddělit plevy od zrna."

Tomáš přemýšlel: Ano, to je pravda, ale co to má dělat s politickými vězni? Buď jde o to dosáhnout jejich amnestie anebo jde o to oddělit plevy od zrna. Ty dvě věci nejsou totožné.

"Váháte, pane doktore?" zeptal se redaktor.

Ano. Váhal. Ale bál se to říci. Proti němu na zdi byl obraz vojáka, který mu hrozil prstem a říkal: "Ty ještě váháš vstoupit do rudé armády?" Anebo: "Ty jsi ještě nepodepsal dva tisíce slov?" Anebo: "Ty jsi také podepsal dva tisíce slov?" Anebo: "Ty nechceš podepsat petici pro amnestii?" Ať říkal cokoli, hrozil.

Redaktor už před chvílí říkal, co si myslí o lidech, kteří sice souhlasí s tím, že mají být amnestováni političtí vězni, ale umějí uvést tisíce důvodů proti tomu, aby podepsali petici. Podle něho však takové úvahy jsou jen výmluvy, za nimiž se skrývá zbabělost. Co měl tedy Tomáš říci? Bylo ticho a on se najednou rozesmál: ukázal na kresbu na zdi. "Tam ten mi hrozí a ptá se, jestli podepíšu nebo ne. Pod jeho pohledem se těžko uvažuje!" Všichni tři se chvíli smáli.

Tomáš potom řekl: "Dobře. Rozmyslím si to. Mohli bychom se vidět někdy v příštích dnech?"

"Vždycky mi udělá radost se s vámi vidět," řekl redaktor, "ale pro tuto petici by už bylo pozdě. Chceme ji zítra zanést prezidentovi."

"Zítra?" Tomáš si vzpomněl, jak mu obtloustlý policista podal papír s napsaným textem,

kde měl denuncovat právě tohoto vysokého muže s velkou bradou. Všichni ho nutí, aby podepisoval texty, které sám nenapsal.

Syn řekl: "Tady přece není nic k rozmýšlení."

Slova byla agresivní, ale tón byl téměř prosebný. Dívali se teď sobě do očí a Tomáš si všiml, že syn při soustředěném pohledu mírně nadzvedává levou část horního rtu. Znal tuto grimasu ze své vlastní tváře, když si ji soustředěně

prohlížel v zrcadle a kontroloval, zda je dobře oholená. Nemohl se ubránit pocitu jakési nevolnosti, když ji teď viděl na cizí tváři. Když žijí rodiče s dětmi od dětství, tak si na takovou podobnost zvyknou, připadá jim banální a pokud si ji čas od času uvědomí, může se jim zdát zábavná. Ale Tomáš mluvil se svým synem poprvé v životě! Nebyl zvyklý sedět proti vlastnímu zkřivenému rtu!

Představte si, že by vám amputovali ruku a transplantovali ji na jiného člověka. Ten člověk by pak seděl proti vám a tou rukou gestikuloval ve vaší těsné

blízkosti. Dívali byste se na tu ruku jako na strašidlo. Přes to, že by to byla vaše důvěrně známá vlastní ruka, měli byste hrůzu z toho, že se vás dotkne!

Syn pokračoval: "Jsi přece na straně těch, kdo jsou pronásledováni!" Celou dobu Tomáš myslil na to, zda mu bude syn vykat či tykat. Až dosud formuloval věty tak, aby se volbě vyhnul. Teď se konečně rozhodl. Tykal mu a Tomáš si byl najednou jist, že v této scéně nejde o amnestii politických vězňů

ale o syna: jestli podepíše, jejich dva osudy se spojí a Tomáš bude více méně donucen se s ním sblížit. Jestli nepodepíše, jejich vztahy zůstanou nulové jako doposud, avšak tentokrát už ne z jeho vůle, nýbrž z vůle jeho syna, který se zřekne otce pro jeho zbabělost. Byl v situaci šachisty, který nemá žádný tah, kterým by unikl porážce a musí vzdát hru. Je to stejně úplně jedno, zda podepíše nebo ne. Nezmění to nic ani na jeho osudu ani na osudu politických vězňů.

"Dejte to sem," řekl a vzal papír.

—14. --Jako by ho chtěl odměnit za jeho rozhodnutí, redaktor řekl: "O Oidipovi jste to moc pěkně napsal."

Syn mu podával pero a dodal: "Některé myšlenky jsou jako atentát." Pochvala, kterou vyslovil redaktor, ho potěšila, ale metafora, které užil syn, mu připadala nadsazená a nemístná. Řekl: "Bohužel ten atentát zasáhl jenom mne. Dík tomu článku už nemohu operovat své pacienty."

Znělo to chladně a skoro nepřátelsky.

Zřejmě aby odstranil tu malou dizonanci, redaktor řekl (a bylo to, jako by se omlouval): "Ale váš článek pomohl mnoha lidem!" Pod slovy "pomáhat lidem" si Tomáš už od dětství uměl představit jen jedinou činnost: lékařství. Že nějaký článek pomohl lidem? Co mu ti dva lidé chtěj í namluvit? Zredukovali jeho život na jednu malou myšlenku o Oidipovi a vlastně na něco ještě menšího: na jedno primitivní "ne!", které řekl do tváře režimu. Řekl (a jeho hlas zněl stále stejně chladně, i když si to asi neuvědomoval):

"Nevím nic o tom, že by ten článek někomu pomohl. Ale jako chirurg jsem zachránil několika lidem život."

Byla zase chvíle ticha. Přerušil ji syn: "Myšlenky také mohou zachránit lidem život." Tomáš viděl v jeho tváři svoje vlastní ústa a napadlo ho: je zvláštní vidět vlastní ústa

koktat.

"V tvém článku byla jedna věc nádherná," pokračoval syn a bylo vidět, že mluví s námahou: "Ta nekompromisnost. Ten smysl, který už ztrácíme, pro jasné rozlišení

dobra a zla. My už nevíme, co je to cítit se vinen. Komunisté mají výmluvu, že je oklamal

Stalin. Vrah se omlouvá, že ho neměla ráda matka a že je frustrován. A ty jsi najednou řekl: neexistuje žádná omluva. Nikdo nebyl ve svém nitru nevinněj ší než Oidipus. A přesto se sám potrestal, když viděl, co spáchal." Tomáš násilím odtrhl pohled od svého rtu na synově tváři a snažil se dívat na redaktora. Byl podrážděn a měl chuť s nimi nesouhlasit. Řekl: "Víte, to všechno je nedorozumění. Hranice mezi dobrem a zlem jsou strašně nejasné. A nešlo mi vůbec o to, aby byl někdo trestán. Trestat někoho, kdo nevěděl, co činí, je barbarství. Oidipův mýtus je krásný. Ale takhle s ním zacházet..." chtěl ještě

něco říci, ale pak si uvědomil, že byt je možná odposloucháván. Neměl nejmenší ctižádost být citován historiky příštích století. Měl spíš obavy, aby ho necitovala policie. Vždyť právě toto odsouzení vlastního článku po něm požadovala. Bylo mu nepříjemné, že je teď konečně mohla slyšet z jeho úst. Věděl, že všechno, co člověk v této zemi vysloví, může být kdykoli vysíláno z rozhlasu. Zmlkl.

"Co vás přimnělo k té změně názoru?" zeptal se redaktor.

"Spíš se ptám, co mne přimělo k tomu článku..." řekl Tomáš a v té chvíli si na to vzpomněl: přistála u jeho postele jak dítě poslané v košíku po vlnách. Ano, proto bral do rukou tu knihu: vracel se k historiím o Romulovi, o Mojžíšovi, o Oidipovi. A už tu zase byla s ním. Viděl ji před sebou, jak tiskne ke svým prsoum v červené šále zahalenou vránu. Ten obraz ho těšil. Jako by mu přišel říci, že Tereza žije, že je v této chvíli ve stejném městě jako on a že všechno ostatní je docela bez významu.

Redaktor přerušil mlčení. "Já vám rozumím, pane doktore. Já také nemám rád, když se trestá. Však my nežádáme trest," usmál se, "my žádáme odpuštění trestu."

"Já vím," řekl Tomáš. Už se smířil s tím, že v příštích vteřinách udělá něco, co je možná ušlechtilé ale určitě úplně zbytečné (protože to politickým vězňům nepomůže) a jemu osobně nepříjemné (protože se to děje za okolností, které mu vnutili).

Syn ještě řekl (skoro prosebně): "Je to tvoje povinnost to podepsat!" Povinnost? Syn mu bude připomínat jeho povinnost? To bylo to nejhorší slovo, jaké mu mohl někdo říci! Znovu mu vystoupil před očima obraz Terezy, jak drží v náručí vránu. Vzpomněl si na to, že ji včera obtěžoval fízl v baru. Zase se jí

třesou ruce. Zestárla. Nezáleží mu na ničem než na ní. Ona, narozená ze šesti náhod, ona, květ vypučelý z primářova ischiasu, ona, která je druhé straně všech

"es muss sein!", ona je to jediné, na čem mu záleží. Proč ještě přemýšlí, zda má či nemá podepsat? Existuje jen jedno kritérium pro všechno jeho rozhodování: nesmí udělat nic, co by j í mohlo uškodit. Tomáš nemůže zachránit politické vězně, ale může učinit Terezu šťastnu. Ani to neumí. Ale podepíše-li petici, je skoro jisté, že za ní budou chodit fízlové ještě častěji a jí se budou ještě více třást ruce.

Řekl: "Je mnohem důležitější vyhrabat ze země zakopanou vránu, než posílat petice prezidentovi."

Věděl, že věta je nesrozumitelná, ale líbila se mu o to víc. Prožíval chvíli jakéhosi náhlého a nečekaného opojení. Bylo to stejné černé opojení, jako když

kdysi slavnostně oznamoval své ženě, že už nikdy nechce vidět ji ani svého syna. Bylo to stejné černé opojení, jako když házel do schránky dopis, v němž se provždy zříkal lékařského povolání. Nebyl si vůbec jist, zda jedná správně, ale byl si jist, že jedná tak, jak chce jednat.

Řekl: "Nezlobte se. Nepodepíšu."

—15. --Za několik dnů se již mohl dočíst o petici ve všech novinách. Nikde se ovšem nepsalo o tom, že to byla zdvořilá žádost, která se přimlouvala za politické vězně a žádala jejich propuštění. Žádné noviny neocitovaly jedinou větu z toho krátkého textu. Místo toho mluvily dlouze, nejasně a výhrůžně o jakémsi protistátním provolání, které se mělo stát základem k novému boji proti socialismu. Jmenovaly ty, kteří text podepsali, a doprovázely jejich jména pomluvami a útoky, z nichž chodil Tomášovi mráz po zádech. Zajisté, dalo se to předpokládat. V té době jakákoli veřejná akce (schůze, petice, pouliční shromáždění) pokud nebyla organisována komunistickou stranou, byla automaticky považována za nezákonnou a znamenala nebezpečí pro ty, kdo se jí zúčastnili. Všichni to věděli. Ale snad o to víc ho mrzelo, že petici nepodepsal. Proč ji vlastně nepodepsal? Neumí si už ani pořádně vybavit motivy svého rozhodnutí.

A zase ho vidím tak, jak se mi zjevil na samém počátku románu. Stojí u okna a dívá se přes dvůr na protěj ší zdi činžáků.

To je obraz, z kterého se narodil. Jak jsem již řekl, postavy se nerodí jako živí lidé z těla matky nýbrž z jedné situace, věty, metafory, v níž jako v oříšku je uložena nějaká základní lidská možnost, o níž si autor myslí, že ji ještě nikdo neobjevil anebo o ní nikdo nic podstatného neřekl. Ale což neplatí, že autor nemůže mluvit než sám o sobě?

Dívat se bezmocně přes dvůr a nevědět do dělat; slyšet urputné kručení vlastního břicha ve chvíli milostného dojetí; zrazovat a nemoci se zastavit na krásné

cestě zrad; zvedat pěst v zástupu Velkého Pochodu; exhibovat svůj vtip před tajnými mikrofony policie; všechny ty situace jsem poznal a sám zažil a přece z žádné z nich nevyrostla postava, kterou jsem j á sám se svým curriculum vitae. Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mě stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem j á sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice (hranice, za kterou končí moje já) mě přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět. Ale dosti. Vraťme se k Tomášovi. Je sám v bytě a dívá se přes dvůr na špinavou stěnu protěj šího činžáku. Cítí

stesk po tom vysokém muži s velkou bradou a po jeho přátelích, které neznal a ke kterým nepatřil. Připadá mu to, jako by potkal na nástupišti krásnou neznámou ženu a dřív než ji stačil oslovit, ona nasedla od lůžkového vozu, který odjížděl do Istanbulu nebo Lisabonu.

Pak se snažil znovu přemýšlet, co bylo správné udělat. I když se snažil dát stranou všechno, co patřilo citům (obdiv, který měl pro redaktora, i podráždění, které v něm vzbuzoval syn), stále si nebyl jist, zda měl podepsat text, který mu předložili.

Je správné pozvednout hlas, když člověka umlčují? Ano.

Ale na druhé straně: Proč noviny věnovaly té petici tolik místa? Tisk (totálně manipulovaný státem) mohl přece o celé aféře mlčet a nikdo by se o ní nedověděl. Jestliže o ní mluvil, znamená to, že přišla vládcům země vhod! Spadla jim jako z nebe, aby mohli ospravedlnit a zahájit novou velkou vlnu perzekucí. Co tedy bylo správné udělat? Podepsat nebo nepodepsat?

Otázku je též možno formulovat takto: Je lépe křičet a urychlit tak svůj konec?

Anebo mlčet a vykoupit si pomalejší umírání?

Existuje vůbec odpověď na tyto otázky?

A znovu ho napadá myšlenka, kterou už známe: Lidský život se děje jen jednou a proto nebudeme moci nikdy zjistit, které naše rozhodnutí bylo dobré a které bylo špatné. Mohli jsme se v dané situaci rozhodnout jen jednou a nebyl nám dán žádný

druhý, třetí, čtvrtý život, abychom mohli různá rozhodnutí srovnat. S historií je to podobné jako s individuálním životem. Historie Čechů je jen jedna. Jednoho dne skončí stejně jako Tomášův život a nebude ji už možno opakovat podruhé.

roce 1618 se čeští stavové vzmužili, rozhodli se bránit své náboženské svobody, rozzlobili se na císaře sídlícího ve Vídni a vyhodili z okna pražského hradu dva jeho vysoké úředníky. Tak začala třicetiletá válka, která vedla k téměř úplnému zničení českého

národa. Měli mít tehdy Češi více opatrnosti než odvahy? Odpověd se zdá snadná, ale není.

O tři sta dvacet let později, v roce 1938 po mnichovské konferenci, se celý svět rozhodl obětovat jejich zemi Hitlerovi. Měli se tehdy pokusit bojovat proti osminásobné přesile sami? Na rozdíl od roku 1618 měli tehdy víc opatrnosti než

odvahy. Jejich kapitulací začala druhá světová válka, která vedla k definitivní ztrátě svobody jejich národa na mnoho desetiletí či staletí. Měli mít tehdy víc odvahy než opatrnosti? Co měli dělat?

Kdyby se mohly dějiny Čechů opakovat, bylo by jistě dobré vyzkoušet pokaždé tu druhou eventualitu a potom srovnat oba výsledky. Bez takového experimentu jsou všechny úvahy jen hrou hypotéz.

Einmal ist keimal. Co se stane jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Historie Čechů se podruhé opakovat nebude, historie Evropy také ne. Historie Čechů i Evropy jsou dvě skicy, které nakreslila osudná nezkušenost lidstva. Historie je stejně lehká jako jednotlivý lidský život, nesnesitelně lehká, lehká jak peří, jak vznášející se prach, jako to, co už zítra není.

Ještě jednou si Tomáš vzpomněl s jakousi nostalgií ba málem láskou na dlouhého schýleného redaktora. Ten člověk jednal tak, jako by historie nebyla skica, ale už hotový obraz. Jednal, jako by všechno, co dělá, se mělo opakovat nesčetněkrát ve věčném návratu, a byl si jist, že o svých činech nebude nikdy pochybovat. Byl přesvědčen o své pravdě a považoval to nikoli za znak omezenosti, ale za známku ctnosti. Ten člověk žil v jiné historii než Tomáš: v historii, která nebyla skicou (nebo která to o sobě nevěděla).

—16. --O několik dnů později ho napadla tato myšlenka, kterou zaznamenávám jako dodatek k předchozí kapitole: Ve vesmíru existuje planeta, kde se všichni lidé narodí podruhé. Budou si přitom plně vědomi svého života stráveného na Zemi, všech zkušeností, které tam nabyli.

A existuje možná další planeta, kde se všichni narodíme potřetí se zkušeností obou předchozích životů. A možná existují ještě další a další planety, kde se bude rodit lidstvo vždycky o jeden stupeň (o jeden život) zralejší. To je Tomášova verze věčného návratu.

My ovšem zde na Zemi (na planetě číslo jedna, na planetě nezkušenosti) se můžeme jen zcela nejasně domýšlet, co by se stalo s člověkem na dalších planetách. Byl by moudřejší? Je vůbec zralost v moci člověka? Může j í dosáhnout opakováním?

Jedině v perspektivě této utopie bylo by možno s plnou oprávněností užívat pojmů pesimismus a optimismus: optimista je ten, kdo se domnívá, že na planetě číslo pět bude už historie lidstva méně krvavá. Pesimista je ten, kdo si to nemyslí.

—17. --Slavný román Julese Vernea, který Tomáš miloval jako dítě, se jmenoval Dva roky prázdnin a opravdu, dva roky jsou maximální míra pro prázdniny. Tomáš byl umývačem oken už třetí rok.

Právě v těchto dnech si uvědomil (napůl smutně, napůl s tichým smíchem), že je už fyzicky unaven (měl každý den jedno a někdy i dvě milostná klání), že aniž by na ně ztrácel chuť, zmocňuje se žen s posledním vypětím sil. (Dodávám: nikoli sexuálních ale fyzických sil; neměl potíže se svým pohlavím ale se svým dechem; a právě v tom bylo cosi komického).

Jednoho dne si snažil zorganizovat na odpoledne schůzku, ale jak se to někdy stává, nemohl se žádné ženy dotelefonovat, takže odpoledne hrozilo zůstat prázdné. Byl z toho zoufalý. Asi desetkrát toho dne volal jedné dívce, velice půvabné studentce herectví, jej íž tělo bylo opáleno někde na nudistických plážích Jugoslávie s takovou pravidelností, jako by ji tam otáčel pomalu na rožni úžasně přesný stroj.

Volal ji marně ze všech obchodů, v nichž pracoval, a když mu kolem čtvrté hodiny

končila služba a on se vracel do kanceláře odevzdat podepsané výkazy, zastavila ho náhle na ulici v centru Prahy neznámá žena. Usmívala se na něho: "Pane doktore, kam jste mi zmizel? Úplně jsem vás ztratila z dohledu!" Tomáš usilovně přemýšlel, odkud ji zná. Je to bývalá pacientka? Chovala se, jako by byli důvěrnými přáteli. Snažil se odpovídat tak, aby nezpozorovala, že ji nepoznal. Přemýšlel již o tom, jak ji má přemluvit, aby s ním šla do přítelova bytu, od něhož měl v kapse klíč, když tu z náhodné poznámky pochopil, kdo ta žena je: je to adeptka herectví, nádherně opálená, které dnes usilovně celý den telefonoval.

Ten příběh ho pobavil i poděsil: je unaven nejen fyzicky, ale i psychicky; dva roky prázdnin nemohou být prodlužovány do nekonečna.

—18. --Prázdniny bez operačního stolu byly zároveň prázdninami bez Terezy: šest dnů v týdnu se sotva viděli a jen v neděli byli spolu. Přestože po sobě oba toužili, musili se k sobě přibližovat z velké dálky asi jako tehdy, když se za ní vrátil z Curychu. Milování jim přinášelo rozkoš, ale žádnou útěchu. Už vůbec nekřičela, a ve chvíli orgasmu jej í tvář se zdála vyjadřovat bolest a divnou nepřítomnost. Jen ve spánku byli každou noc něžně spojeni. Drželi se za ruce a ona zapomínala na propast (propast denního světla), která je dělí. Ale ty noce nestačily k tomu, aby ji chránil a opatroval. Když ji ráno viděl, svíralo se mu srdce novým strachem o ni: vypadala špatně a nemocně.

Jedné neděle ho poprosila, aby si vyjeli autem někam za Prahu. Dojeli do lázeňského města, kde našli všechny ulice přejmenovány ruskými jmény a potkali bývalého Tomášova pacienta. To setkání ho rozvrátilo. Najednou s ním zase někdo mluvil jako s lékařem a on cítil, jak k němu z dálky promlouvá jeho někdej ší

život se svou příjemnou pravidelností, s vyšetřováním nemocných, s jejich pohledem plným důvěry, kterému se zdál nevěnovat pozornost, ale který ho ve skutečnosti těšil a po němž prahl.

Vraceli se pak autem zpátky domů a Tomáš myslil na to, že jejich návrat z Curychu do Prahy byl katastrofální omyl. Měl oči křečovitě upřeny na silnici, protože nechtěl Terezu vidět. Cítil proti ní hněv. Jej í přítomnost po jeho boku se mu vyjevovala ve vší své nesnesitelné nahodilosti. Proč je tu vedle něho? Kdo ji položil do košíku a poslal po vodě? A proč ji posílal právě na břeh jeho lůžka? A proč právě ji a ne nějakou jinou ženu?

Jeli a celou dobu žádný z nich nepromluvil.

Vrátili se domů a mlčky povečeřeli.

Mlčení leželo mezi nimi jako neštěstí. Bylo minutu od minuty těžší. Aby se ho zbavili, šli rychle spát. V noci ji probudil z pláče.

Vyprávěla mu: "Byla jsem pohřbena. Už dlouho. Chodil jsi za mnou každý týden. Vždycky jsi zaťukal na hrob a j á jsem vyšla ven. Oči jsem měla plné hlíny. Říkal jsi: 'Vždyť takhle nemůžeš vidět,' a odstraňoval jsi mi hlínu z očí. A já jsem ti říkala: 'Já stejně nevidím. Vždyť mám místo očí díry.'

A pak jsi jednoho dne odjel na dlouho a já jsem věděla, že jsi s nějakou cizí

ženou. Týdny míjely a ty jsi nepřicházel. Bála jsem se tě zmeškat a proto jsem vůbec nespala. Konečně jsi zase zaťukal na hrob, ale byla jsem tak vysílena tím měsícem beze spánku, že jsem neměla sílu vystoupit nahoru. Když se mi to nakonec podařilo, díval ses zklamaně. Řekl jsi mi, že špatně vypadám. Cítila jsem, že se ti strašně nelíbím, že mám propadlé tváře a dělám prudká gesta. Omlouvala jsem se ti: 'Nezlob se, celou dobu jsem nespala.'

A ty jsi řekl falešným, chlácholivým hlasem: 'Vidíš. Musíš si odpočinout. Měla by sis vzít měsíc dovolenou.'

A j á jsem dobře věděla, co myslíš tou dovolenou! Věděla jsem, že mne celý měsíc nechceš vidět, protože budeš s nějakou jinou ženou. Odešel jsi a j á jsem sestupovala dolů do

hrobu a zase jsem věděla, že nebudu celý měsíc spát, abych tě nezmeškala, a že až přijdeš po měsíci, budu ještě ošklivější než dnes a ty budeš ještě zklamanější."

Neslyšel nikdy nic mučivějšího než toto vyprávění. Tiskl Terezu v náručí, cítil její chvějící se tělo a zdálo se mu, že není s to unést svou lásku. Zeměkoule se může chvět výbuchy bomb, vlast může být drancována každý den jiným vetřelcem, všichni obyvatelé sousední ulice mohou být odvlečeni k popravě, to všechno by snesl snadněji, než by se odvážil přiznat. Smutek jediného Terezina snu však nebyl s to unést.

Vracel se zpátky dovnitř snu, o němž mu vyprávěla. Představoval si, jak ji hladí po tváři a nenápadně, aby si to neuvědomovala, jí odstraňuje hlínu z očních důlků. Pak slyšel, jak mu říká tu neuvěřitelně mučivou větu: "Já stejně nevidím. Mám místo očí díry."

Srdce se mu svíralo tak, že myslil, že je na pokraji infarktu. Tereza už zase spala, ale on usnout nemohl. Představoval si její smrt. Je mrtvá

a zdají se jí hrozné sny; ale protože je mrtvá, on ji nemůže probudit. Ano, to je smrt: Tereza spí, zdají se jí hrůzné sny a on ji nemůže probudit.

---19. --Za těch pět let, co uplynulo od doby, kdy ruská armáda vtrhla do Tomášovy vlasti, Praha se velice změnila: Tomáš potkával na ulicích jiné lidi než kdysi. Polovina jeho známých emigrovala a z té poloviny, co zůstala, další polovina zemřela. To je fakt, který nebude zaznamenán žádným historikem: léta po ruské

invazi byla obdobím pohřbů; frekvence úmrtí byla daleko větší než jindy. Nemluvím jen o případech (spíš vzácných), kdy lidé byli uštváni k smrti jako Jan Procházka. Čtrnáct dnů poté, co rádio vysílalo každý den jeho soukromé

konverzace, odešel do nemocnice. Rakovina, která pravděpodobně už dříve dřímala v jeho těle, se náhle rozpukla jak růže. Operovali ho za asistence policie, která když zjistila, že romanopisec je odsouzen k smrti, přestala se o něho zajímat a nechala ho zemřít v rukou jeho ženy. Ale umírali i ti, které nikdo přímo nepronásledoval. Beznaděj, která se zmocnila země, pronikala přes duši k tělům a drtila je. Někteří zoufale utíkali před přízní režimu; který je chtěl obdařovat poctami a donutit tak, aby se ukázali po boku nových vládců. Takto zemřel na útěku před láskou strany básník František Hrubín. Ministr kultury, před kterým se zoufale skrýval, ho dostihl až v jeho rakvi. Pronesl nad ní

projev o básníkově lásce k Sovětskému svazu. Snad chtěl tou nehorázností Hrubína probudit. Ale svět byl tak ošklivý, že se nikomu nechtělo vstávat z mrtvých. Tomáš šel do krematoria účastnit se pohřbu slavného biologa vyhozeného z university a z Akademie věd. Na smutečním oznámení nesměla být udána hodina pohřbu, aby se obřad neproměnil v demonstraci, a teprve na poslední chvíli se pozůstalí dověděli, že bude spálen o půl sedmé ráno.

Když vstoupil do sálu krematoria, Tomáš nechápal, co se děje: síň byla osvětlena jako filmový ateliér. Rozhlížel se překvapeně a všiml si, že na třech místech jsou umístěny kamery.

Ne, to nebyla televize, to byla policie, která pohřeb filmovala, aby mohla studovat, kdo se ho zúčastnil. Starý kolega mrtvého vědce, stále ještě člen Akademie věd, měl odvahu mluvit nad rakví. Nepočítal, že se toho dne stane filmovým hercem.

Když bylo po obřadu a všichni už podali ruku rodině zesnulého, Tomáš uviděl v koutku síně hlouček mužů a mezi nimi dlouhého schýleného redaktora. Zase v sobě

ucítil stesk po těch lidech, kteří se ničeho nebojí a jsou jistě navzájem spojeni velkým přátelstvím. Pokročil k němu, usmál se, chtěl ho pozdravit, ale schýlený muž řekl: "Pozor, pane doktore, raději se nepřibližujte." Věta byla zvláštní. Mohl si ji vysvětlit jako upřímné přátelské varování ("dejte si pozor, jsme filmováni, budete-li s námi mluvit, můžete z toho mít jeden výslech navíc") anebo mohla být míněna ironicky ("neměl-li jste dost odvahy podepsat petici, buďte důsledný, a nesetkávejte se s námi!"). Ať už byl kterýkoli z těch významů ten pravý,

Tomáš poslechl a vzdálil se. Měl pocit, že vidí krásnou ženu nastupovat do lůžkového vozu dálkového expresu a ve chvíli, kdy j í chce říci, že ji obdivuje, ona klade prst na ústa a nedovoluje mu mluvit.

—20. --Téhož dne odpoledne měl jiné zajímavé setkání. Umýval výklad velkého obchodu s obuví a těsně vedle něho se zastavil mladý muž. Naklonil se k vitríně a pozoroval cenovky. "Zdražili je," řekl Tomáš neustávaje stahovat praménky vody po skle svým nástrojem. Muž se po něm ohlédl. Byl to jeho kolega z nemocnice, kterého jsem označil písmenem S., tentýž, který se kdysi usměvavě pohoršoval nad tím, že Tomáš napsal své sebekritické prohlášení. Tomáš byl rád tomuto setkání (z pouhé naivní

radosti, kterou nám přinášejí neočekávané události), ale zpozoroval v pohledu kolegy (v té první vteřině, kdy S. ještě nenašel čas se opanovat) nepříjemné překvapení.

"Jak se máš?" zeptal se S.

Dřív než byl Tomáš s to odpovědět, už si uvědomil, že se S. za svou otázku stydí. Bylo samozřejmě hloupé, aby lékař, který pokračuje ve své práci, se ptal "jak se máš?" lékaře, který umývá výlohy.

Aby ho zbavil rozpaků, Tomáš odpověděl co nejveseleji: "Mám se výborně!" ale cítil hned, že to "výborně" zní proti jeho vůli (a právě proto, že se ho snažil vyslovit vesele) jako trpká ironie.

Dodal proto honem: "Co je nového v nemocnici?"

S. odpověděl: "Nic. Všechno je normální."

tato odpověď, přestože chtěla být co nejneutrálnější, byla naprosto nemístná a oba to věděli a věděli i to, že to oba vědí: jak to, že je všechno normální, když jeden z nich umývá výklady?

"A primář?" ptal se Tomáš.

"Ty se s ním nevídáš?" ptal se S.

"Ne," řekl Tomáš.

Byla to pravda, od doby, co odešel z nemocnice, nikdy se s primářem neviděl, přestože byli kdysi znamenití spolupracovníci a měli téměř sklon se považovat za přátele. Ať dělal, co dělal, "ne", které právě vyslovil, mělo v sobě něco smutného a Tomáš tušil, že S. se zlobí, že mu takovou otázku položil, protože on sám, S., stejně jako primář, se nikdy nepřišel Tomáše zeptat, jak se mu daří a zda něco nepotřebuje.

Konverzace mezi dvěma bývalými kolegy se stala nemožná, i když toho oba litovali a Tomáš zejména. Nehněval se na své kolegy, že na něho zapomněli. Rád by to teď

mladému muži vysvětlil. Chtěl mu říci: "Neostýchej se! Je to normální a úplně v pořádku, že se se mnou už nestýkáte! Neměj z toho komplexy! Já jsem rád, že tě

vidím!" ale i to se bál říci, protože všechno, co až dosud řekl, znělo jinak než chtěl, a i tuto upřímnou větu by kolega podezříval z útočné ironie.

"Nezlob se," řekl nakonec S., "strašně spěchám," a podával mu ruku.

"Zatelefonuju ti."

Když jím kolegové kdysi pohrdali pro jeho předpokládanou zbabělost, všichni se na něho usmívali. Teď, když jím nemohou pohrdat, když jsou dokonce nuceni si ho vážit, vyhýbají se mu.

Ostatně i bývalí pacienti ho už nezvali a nevítali šampaňským. Situace deklasovaných intelektuálů přestala být výjimečná; stala se čímsi trvalým a nepříjemným na pohled.

—21. —Přišel domů, ulehl a usnul dříve než jindy. Asi za hodinu se probudil bolestí žaludku. To byly jeho staré potíže, které se vždycky ozvaly ve chvílích deprese. Otevřel lékárničku a zaklel. Žádné léky tam nebyly. Zapomněl si je obstarat. Snažil se potlačit záchvat silou vůle a celkem se mu to podařilo, ale nemohl usnout. Když se Tereza vrátila k půl druhé v noci domů, měl chuť si s ní

povídat. Vyprávěl jí o pohřbu, o tom, jak redaktor s ním odmítl mluvit, a o setkání s kolegou S.

"Praha se stala ošklivá," řekla Tereza.

"Stala," řekl Tomáš.

Po malé chvíli řekla Tereza tiše: "Nejlepší by bylo jít odtud pryč."

"Ano," řekl Tomáš, "ale není kam jít." Seděl na posteli v pyžamu a ona si k němu přisedla a objala ho z boku kolem těla.

Řekla: "Na venkov."

"Na venkov?" divil se.

"Tam bychom byli sami. Tam bys nepotkal ani redaktora ani své bývalé kolegy. Tam jsou jiní lidé a je tam příroda, která zůstala pořád stejná jako vždycky byla." Tomáš v té chvíli pocítil opět slabou bolest v žaludku, připadal si stár a zdálo se mu, že netouží po ničem jiném než po troše klidu a míru.

"Máš možná pravdu," řekl s obtížemi, protože při bolesti se mu špatně dýchalo. Tereza pokračovala: "Měli bychom tam domek a malou zahradu a Karenin by se tam aspoň pořádně proběhl."

"Ano," řekl Tomáš.

Pak si představil, že by odjeli opravdu na venkov. Na vesnici by bylo těžko mít každý týden jinou ženu. Tam by jeho erotická dobrodružství skončila.

"Jenomže na vesnici by ses se mnou nudil," řekla Tereza, jakoby četla jeho myšlenky.

Bolest se zase zvyšovala. Nemohl mluvit. Napadlo ho, že jeho honba za ženami bylo také jakési "es muss sein!", imperativ, který ho zotročoval. Toužil mít prázdniny. Ale naprosté prázdniny, tedy pokoj od všech imperativů, od všech "es muss sein!". Když si mohl odpočinout (a navždy) od operačního stolu nemocnice, proč by si neodpočal od tohoto operačního stolu světa, na kterém otvíral imaginárním skalpelem pouzdro, v němž ženy ukrývaly iluzorní milióntinu nepodobného?

"Tebe bolí žaludek!" poznala teprve nyní Tereza. Přisvědčil.

"Píchl sis injekci?"

Zavrtěl hlavou: "Zapomněl jsem si je obstarat." Zlobila se na jeho nedbalost a hladila ho po čele, které bylo mírně zpocené

bolestí.

"Teď je to trochu lepší," řekl.

"Lehni si," řekla a přikryla ho dekou. Odešla pak do koupelny a za chvíli si lehla vedle

něho.

Otočil k ní na polštáři hlavu a užasl: smutek, který jí vyzařoval z očí, byl nesnesitelný.

Řekl: "Terezo, řekni mi. Co je ti? V poslední době se s tebou něco děje. Já to cítím. Já to

vím."

Vrtěla hlavou: "Ne, nic mi není."

"Nezapírej!"

"Je to pořád to stejné," řekla.

"Pořád to stejné" znamenalo její žárlení a jeho nevěry. Ale Tomáš ještě naléhal. "Ne, Terezo. Tentokrát je to něco jiného. Takhle zle jsi na tom nikdy nebyla."

Tereza řekla: "Tak já ti to řeknu. Běž si umýt vlasy." Nerozuměl jí.

Řekla smutně, bez útočnosti, skoro něžně: "Tvoje vlasy už několik měsíců

intenzivně voní. Voní nějakým ženským klínem. Nechtěla jsem ti to říkat. Ale už

mnoho nocí musím vdechovat klín nějaké tvé milenky." Jen co to řekla, žaludek ho znovu zabolel. Byl zoufalý. Tolik se umývá! Tak pečlivě drhne celé tělo, ruce, obličej, aby na něm nezůstala ani stopa cizí

vůně. Vyhýbá se voňavým mýdlům v cizích koupelnách. Nosí s sebou všude vlastní surové mýdlo. Ale na vlasy zapomněl! Ne, na vlasy ho nenapadlo myslit!

A vzpomněl si na ženu, která si mu sedá na obličej a chce, aby ji miloval celou svou tváří a temenem hlavy. Nenáviděl ji nyní. Takové blbé nápady! Viděl, že není možno nic zapírat a že se může jen hloupě smát a jít si do koupelny umýt hlavu.

Pohladila ho znovu po čele: "Zůstaň ležet. To už nestojí za to. Už jsem si na to zvykla." Žaludek ho bolel a on toužil po klidu a míru.

Řekl: "Napíšu tomu pacientovi, co jsme ho potkali v lázních. Znáš ten kraj, kde je jeho

ves?"

"Ne," řekla Tereza.

Tomášovi se mluvilo velmi těžce. Stačil jen říci: "Lesy.., kopečky..."

"Ano, uděláme to. Pojedeme odtud pryč. Ale teď už nemluv," a hladila ho stále po čele. Leželi vedle sebe a už nic neříkali. Bolest zvolna odcházela. Brzy oba dva usnuli.

—22. --Uprostřed noci se vzbudil a s překvapením si vzpomínal, že měl samé erotické sny. Jasně si pamatoval jen poslední: v bazénu plavala na zádech obrovská nahá žena, aspoň pětkrát větší než on, s břichem, které bylo celé porostlé hustým ochlupením, od rozkroku až k pupku. Díval se na ni ze břehu a byl strašlivě vzrušen.

Jak to, že mohl být vzrušen ve chvílích, kdy jeho tělo bylo oslabeno žaludeční nevolností? A jak to, že byl vzrušen pohledem na ženu, která by v něm za bdělého stavu mohla probudit jen odpor?

Řekl si: V hodinovém stroji hlavy se proti sobě točí dvě ozubená kolečka. Na jednom z nich jsou vidiny, na druhém reakce těla. Zub, na němž je vidina nahé

ženy, se dotýká protějšího zubu, na němž je vepsán imperativ erekce. Když se nějakým nedopatřením kolečka posunou a kolečko vzrušení se dostane do kontaktu se zubem, na němž je namalován obraz letící vlaštovky, naše pohlaví se bude vzpřimovat při pohledu na vlaštovku.

Ostatně znal studii jednoho kolegy; který studoval lidský spánek a tvrdil, že při jakémkoli snu má muž erekci. Znamená to, že spojení erekce a nahé ženy je jen jeden z tisíce způsobů, jak mohl Stvořitel nařídit hodinový mechanismus v hlavě muže.

A co s tím vším má společného láska? Nic. Jestli se nějak posune kolečko v Tomášově hlavě a on bude vzrušen pouze pohledem na vlaštovku, na jeho lásce k Tereze to nic nezmění.

Jestliže vzrušení je mechanismus, kterým se baví náš Stvořitel, láska je naopak to, co patří jen nám a čím Stvořiteli unikáme. Láska je naše svoboda. Láska je na druhé straně "es muss sein!".

Ale ani to není úplně pravda. I když láska je něco jiného než hodinový stroj sexu, kterým se bavil Stvořitel, je k tomu stroji přece jen připoutána. Je k němu připoutána jak něžná nahá žena ke kyvadlu obrovských pendlovek. Tomáš si říká: Připoutat lásku k sexu, to byl jeden z nejbizarnějších nápadů Stvořitele.

A pak si říká ještě toto: Jediný způsob, jak lásku uchránit před blbostí sexu by bylo nařídit jinak hodiny v naší hlavě a být vzrušen pohledem na vlaštovku. S tou sladkou myšlenkou usínal. A na prahu usínání, v tom zázračném území

zmatených představ, si byl najednou jist, že právě objevil řešení všech záhad, klíč k tajemství, novou utopii, ráj: svět, kde je člověk vzrušen pohledem na vlaštovku a kde může mít

rád Terezu, aniž by byl rušen agresivní blbostí sexu. Usnul.

—23. --Bylo tam několik polonahých žen, motaly se kolem něho a on se cítil unaven. Aby jim unikl, otevřel dveře do vedlejší místnosti. Tam uviděl na gauči proti sobě

dívku. Byla též polonahá, jen v kalhotkách. Ležela na boku a opírala se o loket. Dívala se na něho s úsměvem, jako by byla věděla, že přijde. Přistoupil k ní. Rozléval se v něm pocit nesmírného štěstí, že ji tu konečně

našel a že s ní může být: Usedl vedle ní, něco jí říkal a ona něco říkala jemu. Vyzařoval z ní klid. Gesta její ruky byla pomalá a vláčná. Celý život toužil po těch klidných gestech. Právě ten ženský klid mu celý život chyběl. Ale v té chvíli nastal skluz ze sna do probuzení. Octl se v tom no man's land, kde člověk už nespí a ještě nebdí. Děsil se, že mu ta dívka mizí před očima a říkal si: proboha, nesmím ji ztratit! Zoufale se snažil vzpomenout si, kdo ta dívka je, kde ji vlastně potkal; co s ní zažil. Jak je to možné, že to neví, když ji tak dobře zná? Sliboval si, že jí hned ráno zatelefonuje. Ale jen co si to řekl, lekl se, že jí zatelefonovat nemůže, protože zapomněl jej í jméno. Ale jak mohl zapomenout jméno někoho, koho tak dobře zná? Pak už byl skoro úplně

probuzen, měl otevřené oči a říkal si: kde jsem? ano, jsem v Praze, ale ta dívka, je vůbec z Prahy? nepotkal jsem ji někde jinde? není to dívka ze Švýcarska? Trvalo mu ještě chvíli, než pochopil, že tu dívku nezná, že není ani ze Švýcarska ani z Prahy, že je to dívka ze snu a odnikud jinud. Byl z toho tak rozrušen, že se posadil na posteli. Tereza dýchala hluboce vedle něho.

Myslil na to, že ta dívka ze snu se nepodobá žádné z žen, které kdy v životě potkal. Dívka, která mu připadala nejdůvěrněji známá, byla právě docela neznámá. Ale právě po ní vždycky toužil. Existuje-li nějaký jeho osobní Ráj, pak by v tom Ráji musil žít po jejím boku. Ta žena ze sna je "es muss sein!" jeho lásky.

Vzpomněl si na známý mýtus z Platonova Symposia: lidé byli nejdřív hermafrodité a Bůh je rozpoltil na dvě půlky, které od té doby bloudí světem a hledají se. Láska je touha po ztracené půli nás samých.

Připusťme, že je to tak; že každý z nás má někde na světě partnera, s nímž tvořil kdysi jedno tělo. Ta druhá půle Tomáše, to byla dívka, o které se mu zdálo.

Jenomže člověk nenajde druhou polovinu sebe sama. Místo toho mu pošlou v ošatce po vodě Terezu. Ale co se stane, když pak opravdu pozná ženu, která mu byla určena, druhou půli sebe sama? Komu dá přednost? Ženě z ošatky anebo ženě z Platonova mýtu?

Představil si, že žije v ideálním světě s dívkou ze sna. Kolem otevřených oken jejich vily jde Tereza. Je sama, zastavuje se na chodníku a dívá se na něho odtud nekonečně smutným pohledem. A on ten pohled nevydrží. Už zase cítí její

bolest ve svém vlastním srdci! Už zase je v moci soucitu a propadá se do její duše. Vyskočí oknem ven. Ale ona mu říká trpce, ať jen zůstane tam, kde se cítí být šťasten, a má ta prudká nevyrovnaná gesta, která ho vždycky rušila a nelíbila se mu na ní. Uchopí ty nervózní ruce, tiskne je ve svých dlaních, aby je uklidnil. A ví, že opustí kdykoli dům svého štěstí, že opustí kdykoli svůj ráj, kde žije s dívkou ze sna, že zradí "es muss sein!" své lásky, aby odešel s Terezou, ženou zrozenou ze šesti směšných náhod.

Seděl stále na posteli a díval se na ženu, která ležela vedle něho a tiskla ho ve spánku za ruku. Cítil k ní nevýslovnou lásku. Její spánek musil být v té

chvíli velmi křehký, protože otevřela oči a vyjeveně se na něho podívala.

"Kam se to díváš," ptala se.

Věděl, že ji nesmí probudit, ale vrátit zpátky do spánku; snažil se jí proto odpovědět tak, aby jeho slova vytvořila v její mysli obraz nového snu.

"Dívám se na hvězdy," řekl.

"Nelži, že se díváš na hvězdy. Vždyť se díváš dolů."

"Protože jsme v letadle. Hvězdy jsou pod námi," odpověděl Tomáš.

"Aha, v letadle," řekla Tereza. Tiskla ještě pevněji Tomášovu ruku a znovu usnula. Tomáš věděl, že se teď Tereza dívá dolů kulatým okénkem letadla, které letí vysoko nad hvězdami.