Nesnesitelna lehkost byti - оригинал

SEDMÁ ČÁST - Kareninův úsměv

1. --Z okna byl pohled na stráň porostlou

křivými těly jabloní. Nad strání les uzavíral obzor a křivka kopců se táhla do dálek. K večeru vystupoval na bledé

nebe bílý měsíc a to byla chvíle, kdy Tereza vycházela na práh. Luna visící na dosud nesetmělém nebi j í připadala jako lampa, kterou zapomněli ráno zhasnout a která svítila po celý den v pokoji mrtvých.

Křivé jabloně rostly na stráni a žádná z nich nemohla odejít z místa, do něhož vrostla, stejně tak jako Tereza ani Tomáš nebudou už moci nikdy odejít z této vesnice. Prodali auto, televizor, rádio, jen aby si tu koupili malý domek se zahradou od zemědělce, který se stěhoval do města.

Žít na venkově byla jediná možnost úniku, která jim zbývala, protože tu byl trvalý nedostatek lidí a dostatek ubytování. Nikdo neměl zájem zkoumat politickou minulost toho, kdo byl ochoten odejít pracovat na pole nebo do lesů, a nikdo jim nezáviděl.

Tereza byla šťastná, že opustili město s opilými zákazníky u baru a s neznámými ženami, které zanechávaly v Tomášových vlasech vůni klína. Policie se o ně

přestala starat a příběh s inženýrem jí splýval v jedno se scénou na Petříně, takže už skoro nerozeznávala, co byl sen a co pravda. (Ostatně byl inženýr opravdu ve službách tajné policie? Možná že ano, možná že ne. Muži, kteří

používají ke schůzkám vypůjčených bytů a neradi se milují se stejnou ženou více než

jednou, nejsou tak vzácní.)

Tereza byla tedy šťastna a měla pocit, že se octla u cíle: byli s Tomášem spolu a byli sami. Sami? Musím být přesnější: to, co jsem nazval samotou, znamenalo, že přerušili veškeré styky s dosavadními přáteli a známými. Přestřihli svůj život, jako by to byl kus stuhy. Cítili se však dobře ve společnosti vesničanů, se kterými pracovali a které občas navštěvovali v jejich domech nebo zvali k sobě.

Toho dne, kdy v lázeňském městě, jehož ulice nosily ruská jména, poznala předsedu zdej šího družstva, Tereza v sobě náhle objevila obraz venkova, který v ní zanechaly vzpomínky z četby nebo jej í předkové: svět pospolitosti, v němž

tvoří všichni jakousi velkou rodinu spojenou společnými zájmy a zvyklostmi: každou neděli pobožnost v kostele, hospoda, kde se scházejí chlapi bez žen, a sál v téže hospodě, kde v sobotu hraje kapela a celá ves tančí. Vesnice za komunismu se však tomuto prastarému obrazu už nepodobá. Kostel byl v sousední obci a nikdo tam nechodil, z hospody se staly úřadovny, chlapi se neměli kde scházet a pít pivo, mladí neměli kde tancovat. Církevní svátky se slavit nesměly, státní svátky nikoho nezajímaly. Kino bylo až ve městě dvacet kilometrů vzdáleném. A tak po pracovním dnu, kdy na sebe lidé vesele pokřikovali a klábosili v minutách odpočinku, uzavřeli se všichni do čtyř stěn svých domků s moderním nábytkem, z něhož čišel nevkus jak průvan, a pozorovali rozžatou obrazovku televizoru. Nezvali se na návštěvy, sotva občas zaskočili na pár slov k sousedovi před večeří. Všichni snili o tom odstěhovat se do města. Vesnice jim neposkytovala nic, co by se podobalo jen trochu zajímavému životu. Snad právě proto, že tu nikdo nechtěl zakořenit, stát ztrácel nad vesnicí moc. Zemědělec, kterému už nepatří půda a je jen dělníkem pracuj ícím na poli, nelpí

ani na krajině ani na své práci, nemá co ztratit, nemá se o co bát. Dík této lhostejnosti si venkov uchoval značnou autonomii i svobodu. Předseda družstva nebyl dosazený zvnějšku (jako všichni ředitelé ve městech), ale byl zvolen vesničany a byl jedním z nich.

Protože odtud všichni chtěli odejít, Tereza a Tomáš měli mezi nimi výjimečné postavení: přišli sem dobrovolně. Jestliže ostatní využívali každé příležitosti, aby alespoň na den mohli navštívit okolní města, Tereza a Tomáš nestáli o nic, než být tam, kde jsou, a znali proto vesničany brzy lépe než vesničané sebe navzájem.

Zejména předseda družstva se stal jejich skutečným přítelem. Měl ženu, čtyři děti a prase, které si vychoval, jako by to byl pes. Prase se jmenovalo Mefisto a bylo chloubou a atrakcí vsi. Poslouchalo na slovo, bylo čisťounké a růžové; chodilo na svých kopýtkách jako žena s tlustými lýtky na vysokých podpatcích. Když Karenin uviděl Mefista poprvé, byl rozrušen a dlouho ho obcházel a očichával. Ale brzy se s ním spřátelil a dával mu přednost před psy z vesnice, jimiž opovrhoval, protože byli přivázáni u boudy a štěkali hloupě, ustavičně a bez důvodu. Karenin pochopil správně cenu vzácnosti a mohl bych říci, že si přátelství s prasetem vážil.

Předseda družstva byl rád, že mohl svému bývalému chirurgovi pomoci a zároveň nešťastný, že pro něho nemůže udělat víc. Tomáš se stal šoférem nákladního auta, kterým rozvážel zemědělce na pole anebo vozil nářadí.

Družstvo mělo čtyři velké kravíny a kromě toho menší stáj se čtyřiceti jalovicemi. Tereza je dostala na starost a dvakrát denně je vyváděla na pastvu. Protože blízké a snadno přístupné louky byly určeny ke kosení, Tereza musila chodit se stádem do okolních kopců. Jalovice postupně spásaly trávu na vzdáleněj ších pastvinách a Tereza s nimi takto během roku obešla celou širokou krajinu kolem vesnice. Jako kdysi na malém městě nosila v ruce stále nějakou knihu, na lukách ji otevřela a četla.

Karenin ji vždycky doprovázel. Naučil se štěkat na mladé krávy, když byly příliš veselé a chtěly se vzdálit od ostatních; dělal to s očividnou radostí. Byl určitě z celé

trojice nej šťastnější. Dosud nikdy jeho úřad "strážce orloje" nebyl tolik respektován jako zde, kde žádná improvizace neměla místa. Čas, v němž tu Tereza a Tomáš žili, se přibližoval pravidelnosti jeho času. Jednoho dne po obědě (to je chvíle, kdy měli oba dva hodinu volna pro sebe) šli všichni tři na procházku za svůj domek do strání.

"Nelíbí se mi, jak běží," řekla Tereza.

Karenin napadal na zadní nohu. Tomáš se k němu sklonil a ohmatával mu packu. Objevil na stehně malou bulku.

Příštího dne ho posadil vedle sebe na sedadlo nákladního auta a stavil se ve vedlejší vesnici, kde bydlil veterinář. Navštívil ho o týden později a přišel domů se zprávou, že Karenin má rakovinu.

O tři dny později ho sám s veterinářem operoval. Když ho přivezl domů, Karenin se ještě neprobral z narkózy. Ležel vedle jejich postele na koberci, měl otevřené oči a naříkal. Na stehně měl vyholené chloupky a řez se šesti stehy. Pak se pokusil zvednout. Ale nemohl.

Tereza se zděsila, že už nebude nikdy chodit.

"Neboj se," řekl Tomáš, "je ještě omámen narkózou." Snažila se ho zvednout, ale chňapal po ní. To se ještě nikdy nestalo, že by chtěl Terezu kousnout!

"Neví, kdo jsi," řekl Tomáš, "nepoznává tě." Položili ho ke své posteli, kde rychle usnul. I oni usnuli. Byly tři hodiny ráno, když je najednou probudil. Vrtěl ocasem a šlapal po Tereze i po Tomášovi. Mazlil se s nimi divoce a nenasytně.

To se také ještě nikdy nestalo, aby je vzbudil! Vždycky čekal, až se probudí někdo z nich a pak se teprve odvážil za nimi vyskočit.

Ale tentokrát se neuměl ovládnout, když uprostřed noci přišel náhle k plnému vědomí. Kdo ví, z jakých dálek se vracel! Kdo ví, s jakými přízraky bojoval!

Když teď uviděl, že je doma a poznal své nejbližší, musil jim sdělit svou strašlivou radost, radost z návratu a znovuzrození.

—2. --Hned na začátku Genesis je psáno, že Bůh stvořil člověka, aby mu svěřil vládu nad ptactvem, rybami i živočichy. Ovšem Genesis sepsal člověk a nikoli kůň. Není

žádná jistota, že Bůh svěřil opravdu člověku vládu nad jinými bytostmi. Spíš se zdá, že si člověk vymyslil Boha, aby z vlády, kterou si uzurpoval nad krávou a koněm, učinil svatou věc. Ano, právo zabít jelena či krávu je to jediné, na čem se celé lidstvo bratrsky shoduje i během těch nejkrvavějších válek. To právo nám připadá samozřejmé, protože na vrcholu hierarchie se nalézáme my. Ale stačilo by, že by do hry vstoupil někdo třetí, třeba návštěvník z jiné planety, jehož Bůh řekl: "budeš panovat nad tvory všech ostatních hvězd" a celá samozřejmost Genesis se stane rázem problematická. Člověk zapřažený do vozu Marťanem, eventuelně opékaný na rožni bytostí z Mléčné dráhy, si pak možná

vzpomene na telecí kotletu, kterou byl zvyklý krájet na svém talíři a omluví se (pozdě!)

krávě.

Tereza jde se stádem jaloviček, žene je před sebou, každou chvíli musí některou z nich ukázňovat, protože mladé krávy jsou veselé a utíkají z cesty do polí. Karenin ji doprovází. Jsou to už dva roky, co s ní takto denně chodí na pastvu. Vždycky ho velice bavilo být na jalovice přísný, štěkat na ně a nadávat jim. (Jeho Bůh mu svěřil vládu nad kravami a on na to byl pyšný.) Tentokrát však jde s velkými obtížemi a skáče jen o třech nožkách; na čtvrté má

ránu, která krvácí. Tereza se k němu každou chvíli shýbne a pohladí ho po hřbetě.

Za čtrnáct dnů po operaci se stalo jasné, že rakovina se nezastavila a že Kareninovi bude čím dál hůř.

Cestou potkávají sousedku, která v gumových holínkách spěchá do kravína. Sousedka se zastaví: "Copak váš pejsek? Nějak kulhá!" Tereza říká: "Má rakovinu. Je odsouzený," a cítí, že se

jí svírá hrdlo a nemůže mluvit. Sousedka vidí

Tereziny slzy a skoro se rozzlobí: "Bože, nebudete přece brečet kvůli psovi!" Neříká to zle, je to hodná ženská, chce spíš Terezu svými slovy utěšit. Tereza to ví, je ostatně zde na vsi už dost dlouho, aby pochopila, že kdyby vesničané

milovali každého králíka jako ona miluje Karenina, nemohli by žádného zabít a umřeli by brzy hladem i se svými zvířaty.

Přesto však jí znějí sousedčina slova nepřátelsky. "Já vím," odpovídá bez protestu, ale rychle se od ní odvrací a pokračuje v cestě. Cítí se se svou láskou k psovi osamocena. Se smutným úsměvem si říká, že ji musí tajit víc, než

by musila skrývat nevěru. Nad láskou k psovi se lidé pohoršují. Kdyby se sousedka dověděla, že je nevěrná Tomášovi, plácla by ji na znamení jistého srozumění vesele po zádech.

Jde tedy dál se svými jalovičkami, které se třou jedna o druhou svými boky, a říká si, že jsou to velice milá zvířata. Klidná, bezelstná, někdy dětinsky veselá: vypadají jako tlusté padesátnice, které předstírají, že je jim čtrnáct let. Není nic dojemnějšího než krávy, které si hrají. Tereza se na ně dívá se sympatií a říká si (ta myšlenka se j í už po dva roky neodbytně vrací), že lidstvo parazituje na kravách jako tasemnice parazituje na člověku: přisálo se k jejich vemenu jako pijavice. Člověk je parazit krávy, tak by asi definoval ve svém živočichopisu člověka ne-člověk.

Tuto definici můžeme považovat za pouhý žert a shovívavě se jí usmát. Zabývá-li se jí však Tereza vážně, ocitá se na šikmé ploše: jej í myšlenky jsou nebezpečné

a vzdalují ji lidstvu. Už v Genesis svěřil Bůh člověku vládu nad živočichy, ale můžeme to pochopit tak, že mu ji jen propůjčil. Člověk nebyl vlastníkem, ale jen správcem planety, který se bude musit ze své správy jednou zodpovídat. Descartes učinil rozhodný krok dál: učinil z člověka "pána a vlastníka přírody". A je v tom jistě jakási hluboká souvislost, že právě on odepřel zvířatům definitivně

duši: člověk je vlastník a pán, kdežto zvíře, říká Descartes, je jen automat, oživený stroj, "machina animata". Jestliže zvíře naříká, není to nářek, je to skřípění špatně fungujícího mechanismu. Když kolo vozu vrže, neznamená to, že žebřiňák trpí, nýbrž že není namazán.

Stejně tak musíme chápat i pláč zvířete a nermoutit se nad psem, když ho v pokusné laboratoři zaživa krájejí. Jalovičky se pasou na louce, Tereza sedí na pařezu a Karenin se k ní tiskne, hlavu položenu na jejích kolenou. A Tereza si vzpomíná, jak kdysi, snad před deseti lety, četla dvouřádkovou zprávu v novinách: bylo tam psáno, že v jednom ruském městě postříleli všechny tamní psy. Tato zpráva, nenápadná a zdánlivě

bezvýznamná, jí dala poprvé pocítit hrůzu z té příliš velké sousední země. Tato zpráva byla anticipací všeho, co přišlo potom: V prvních letech po ruské

invazi se nedalo ještě mluvit o teroru. Jelikož skoro celý národ nesouhlasil s okupačním režimem, Rusové musili najít mezi Čechy nové lidi a protlačit je k moci. Ale kde je měli hledat, když víra v komunismus i láska k Rusku byly mrtvé?

Hledali je mezi těmi, kteří v sobě měli touhu za něco se mstít životu. Bylo třeba sjednotit, pěstovat a udržovat v pohotovosti jejich agresivitu. Bylo třeba ji cvičit nejdřív na provizorním cíli. Tím cílem se stala zvířata. Noviny tehdy začaly otiskovat cykly článků a organizovat dopisy čtenářů. Žádalo se například, aby byli ve městech vyhubeni holubi. A také vyhubeni byli. Hlavní kampaň však byla namířena proti psům. Lidé byli ještě zoufalí nad katastrofou okupace, ale noviny, rozhlas, televize nemluvily o ničem jiném než o psech, kteří znečišťuj í chodníky a parky, ohrožují tak zdraví dětí, jsou bez užitku a přece jsou živeni. Vytvořila se taková psychóza, že Tereza měla strach, aby poštvaná luza Kareninovi neublížila. Teprve o rok později se nastřádaná (a na zvířatech vytrénovaná) zloba upřela na svůj pravý cíl: na lidi. Začalo vyhazování z míst, zatýkání, soudní procesy. Zvířata si konečně mohla oddechnout.

Tereza hladí stále Karenina po hlavě, jež tiše odpočívá na jejím klíně. Říká si v duchu asi toto: Není žádná zásluha chovat se dobře k druhému člověku. Tereza musí být slušná vůči ostatním vesničanům, protože by jinak na vesnici nemohla žít. A dokonce i k Tomášovi se musí chovat láskyplně, protože Tomáše potřebuje. Nikdy nebudeme moci stanovit s jistotou nakolik naše vztahy k jiným lidem jsou výsledkem našich citů, lásky, nelásky, dobrotivosti či zloby, a nakolik jsou předurčeny poměrem sil mezi námi a jimi.

Skutečná dobrota člověka se může projevit v naprosté čistotě a svobodě jen vůči tomu, kdo žádnou sílu nepředstavuje. Skutečná mravní zkouška lidstva, ta nejzákladnější (uložená tak hluboko, že uniká našemu zraku) záleží v jeho vztahu k těm, kteří jsou mu dáni na pospas: ke zvířatům. A zde došlo k základnímu debaklu člověka, tak základnímu, že právě z něho vyplývaj í všechny ostatní. Jedna z jalovic se přiblížila k Tereze, zastavila se a dlouze se na ni zadívala velkýma hnědýma očima. Tereza ji znala. Říkala j í Markéta. Ráda by pojmenovala všechny své jalovice, ale nemohla. Bylo jich příliš mnoho. Kdysi dávno, jistě

ještě před čtyřiceti lety, všechny krávy v této vsi měly jméno. (A jelikož jméno je znakem duše, mohu říci, že je měly navzdory Descartesovi.) Ale pak se z vesnic udělala velká družstevní továrna a krávy prožívaly celý svůj život na dvou čtverečních metrech v kravínu. Od té doby už nemaj í jména a jsou z nich

"machinae animatae". Svět dal za pravdu Descartesovi. Mám pořád před očima Terezu, jak sedí na pařezu, hladí Kareninovu hlavu a myslí

na debakl lidstva. V té chvíli se mi vybavuje jiný obraz: Nietzsche vychází v Turínu ze svého hotelu. Vidí proti sobě koně a kočího, který ho bije bičem. Nietzsche jde ke koni a před zraky kočího objímá jeho šíji a pláče. To bylo roku 1889 a Nietzsche byl už též vzdálen lidem. Jinak řečeno: tehdy právě vypukla jeho duševní choroba. Ale právě proto, zdá se mi, má jeho gesto dalekosáhlý smysl. Nietzsche přišel odprosit koně za Descartesa: Jeho bláznovství (tedy jeho rozchod s lidstvem) začíná ve chvíli, kdy pláče nad koněm.

A to je ten Nietzsche, kterého mám rád, stejně jako mám rád Terezu, na jejíchž kolenou spočívá hlava na smrt nemocného psa. Vidím je jednoho vedle druhého: oba odstupují ze silnice, po které lidstvo, "pán a vlastník přírody", pochoduje vpřed.

—3. --Karenin porodil dva rohlíky a jednu včelu. Díval se překvapeně na své zvláštní potomstvo. Rohlíky se chovaly klidně, ale včela se motala omámena a pak vzlétla a

uletěla.

To byl sen, který se zdál Tereze. Sdělovala ho hned po probuzení Tomášovi a nacházeli v něm oba jakousi útěchu: ten sen proměnil Kareninovu nemoc v těhotenství a drama porodu ve výsledek zároveň směšný i něžný: ve dva rohlíky a jednu včelu.

Zmocnila se jí zase nelogická naděje. Vstala a oblékla se. I zde na vesnici začínal její den tím, že šla do obchodu koupit mléko, chléb, rohlíky. Ale tentokrát, když vyzvala Karenina, aby šel s ní, sotva zvedl hlavu. To bylo poprvé, co se odmítl zúčastnit obřadu, který kdysi sám bezpodmínečně vyžadoval. Šla tedy bez něho. "Kdepak je Karenin?" ptala se prodavačka, která už měla pro něho přichystaný rohlík. Tentokrát si ho odnášela Tereza sama ve své tašce. Už ve dveřích ho vytáhla a ukazovala mu ho. Chtěla, aby si pro něho přišel. Ale on ležel a nehýbal se.

Tomáš viděl, jak je Tereza nešťastná. Vzal si rohlík sám do úst a postavil se proti Kareninovi na čtyři. Pak se k němu pomalu blížil.

Karenin se na něho díval, zdálo se, že mu zasvitl jakýsi záblesk zájmu v očích, ale nezvedal se. Tomáš přiblížil tvář těsně k jeho tlamě. Aniž pohnul tělem, pes vzal do huby část rohlíku, co trčela Tomášovi z úst. Pak Tomáš rohlík pustil, aby zůstal celý Kareninovi.

Tomáš, stále na čtyřech, couvl, přikrčil se a začal vrčet. Předstíral, že se chce o rohlík prát. V tu chvíli pes odpověděl pánovi svým vrčením. Konečně! To bylo to, na co čekali! Karenin má chuť si hrát! Karenin ná ještě chuť žít!

To zavrčení bylo Kareninův úsměv a oni chtěli, aby ten úsměv trval co nejdéle. Proto se Tomáš k němu zase přiblížil po čtyřech a uchopil kus rohlíku, který

psovi trčel z tlamy. Jejich tváře byly těsně u sebe, Tomáš cítil vůni psího dechu a na tváři ho šimraly dlouhé chlupy, které Kareninovi rostly kolem čumáku. Pes ještě jednou zavrčel a trhl tlamou. Každému zůstala mezi zuby půlka rohlíku. Pak se Karenin dopustil staré chyby. Pustil svůj kus rohlíku a chtěl se zmocnit části, kterou měl v ústech jeho pán. Zapomněl jako vždycky, že Tomáš není pes a že má ruce. Tomáš nepustil rohlík z úst a zvedl ze země upuštěnou půlku.

"Tomáši," křičela Tereza, "přece mu nevezmeš rohlík!" Tomáš pustil obě půlky na zem před Karenina, který první z nich rychle zhltl a druhou dlouho okázale držel v tlamě, aby se chlubil před oběma manželi, že svůj spor vyhrál.

Dívali se na něho a znovu si říkali, že se Karenin usmívá a že dokud se usmívá, má pořád důvod žít, i když je odsouzen k smrti.

Další den se ostatně zdálo, že se jeho stav zlepšil. Poobědvali. To byla chvíle, kdy měli oba hodinu volno pro sebe a brávali ho s sebou na procházku. Věděl to a neklidně už vždycky kolem nich pobíhal. Tentokrát však, když vzala Tereza do ruky vodítko a obojek, jen se dlouze na oba díval a ani se nepohnul. Stáli proti němu a snažili se být (kvůli němu a pro něho) veselí, aby mu dodali trochu dobré

nálady. Teprve po chvíli, jako by se nad nimi smiloval, přiskákal k nim po třech nožkách a nechal si nasadit obojek.

"Terezo," řekl Tomáš, "já vím, jak jsi zanevřela na fotografický aparát. Ale vezmi ho dnes s sebou!"

Tereza poslechla. Otevřela skříň, aby v ní hledala zastrčený a zapomenutý aparát, a Tomáš pokračoval: "Jednou nám ty fotografie udělají velkou radost. Karenin byl kus našeho života."

"Jak to byl?" řekla Tereza, jako by ji uštkl had. Aparát ležel před ní na dně skříně, ale neshýbla se k němu: "Nevezmu ho. Nechci myslit na to, že Karenin nebude. Ty už jsi o něm mluvil v minulém čase!"

"Nezlob se," řekl Tomáš.

"Já se nezlobím," řekla Tereza mírně. "Já už jsem se tolikrát přistihla, že na něho myslím v minulém čase. Tolikrát jsem se už sama musela okřiknout. A právě proto nevezmu aparát."

Šli cestou a nemluvili. Nemluvit, to byl jediný způsob nemyslit na Karenina v minulém čase. Nespouštěli z něho oči a byli pořád s ním. Čekali, kdy se usměje. Ale on se neusmíval, jen šel, a stále po třech nožkách.

"Dělá to jenom pro nás," řekla Tereza. "Nechtělo se mu jít na procházku. Šel jenom proto, aby nám udělal radost."

To, co řekla, bylo smutné, přesto však, aniž si to uvědomovali, byli šťastni. Byli šťastni nikoli navzdory smutku ale díky smutku. Drželi se za ruce a v očích měli oba stejný obraz: kulhajícího pejska, který představoval deset let jejich života.

Ušli ještě kus. Pak se Karenin k jejich velkému zklamání zastavil a obrátil. Musili se

vrátit.

Snad ještě téhož dne nebo nazítří vstoupila Tereza nečekaně do pokoje k Tomášovi a viděla, že čte nějaký dopis. Uslyšel klapnutí dveří a odsunul dopis stranou mezi jiné papíry. Všimla si toho. Když odcházela z pokoje, neušlo j í, že Tomáš

zastrkává dopis nenápadně do kapsy. Zapomněl však na obálku. Když osaměla v domku, prostudovala si ji. Adresa byla napsána neznámým písmem, které bylo velmi úhledné a které odhadla na písmo ženy.

Když se uviděli později, zeptala se ho jakoby nic, zda přišla pošta.

"Ne," řekl a Terezy se zmocnilo zoufalství, zoufalství o to horší, že už mu odvykla. Ne, nemyslí si, že tu má Tomáš nějakou tajnou milenku. Je to prakticky nemožné. Ví o každé jeho volné chvíli. Ale zdá se, že mu zůstala nějaká žena v Praze, na kterou myslí a o kterou stojí přesto, že mu nemůže zanechávat vůni svého klína ve vlasech. Nemyslí si, že ji snad Tomáš pro tu ženu opustí, ale zdá

se jí, že štěstí dvou posledních let, kdy žili na vsi, je zase znehodnoceno lží. Vrací se jí stará myšlenka: Jej í domov není Tomáš, ale Karenin. Kdo bude natahovat orloj jejich dnů, až on tu nebude?

Tereza byla duchem v budoucnosti, v budoucnosti bez Karenina a cítila se v ní opuštěná.

Karenin ležel v koutku a naříkal. Tereza šla na zahradu. Dívala se na trávu mezi dvěma jabloněmi a představila si, že tam Karenina zakopají. Zaryla podpatkem do země a nakreslila jím v trávě obdélník. To bylo místo pro jeho hrob.

"Co to děláš?" zeptal se jí Tomáš, který ji překvapil při její činnosti stejně nečekaně jako ona ho překvapila před několika hodinami při čtení dopisu. Neodpověděla mu. Viděl, že se jí zase po dlouhé době třesou ruce. Chytil ji za ně. Vytrhla se mu.

"To je hrob pro Karenina?"

Neodpověděla.

Její mlčení ho dráždilo. Vybuchl: "Vyčítalas mi, že na něho myslím v minulém čase! A co děláš ty? Ty už ho chceš pohřbít!"

Obrátila se k němu zády a šla domů.

Tomáš odešel do svého pokoje a práskl za sebou dveřmi.

Tereza je otevřela a řekla: "Když myslíš jenom na sebe, tak aspoň teď bys mohl myslit na něho. Spal a probudil jsi ho. Bude zase naříkat." Věděla, že je nespravedlivá (pes nespal), věděla, že se chová jako nejvulgárnější ženská, která chce ranit a ví jak.

Tomáš přišel po špičkách do pokoje, kde ležel Karenin. Ale ona ho s ním nechtěla nechat samotného. Skláněli se k němu oba, každý z jedné strany. V tom společném pohybu nebylo smíření. Naopak. Každý z nich byl sám. Tereza se svým psem, Tomáš se svým psem.

Bojím se, že takto, rozděleni, každý sám, zůstanou s ním až do poslední chvíle.

—4. --Proč je pro Terezu tak důležité slovo idyla?

My, kteří jsme byli vychováni v mytologii Starého Zákona, bychom mohli říci, že idyla je obraz, který v nás zůstal jako vzpomínka na Ráj: Život v Ráji se nepodobal běhu v přímce, která nás vede do neznáma, nebyl dobrodružstvím. Pohyboval se v kruhu mezi známými věcmi. Jeho jednotvárnost nebyla nudou nýbrž štěstím.

Dokud žil člověk na vesnici, v přírodě, obklopen domácími zvířaty, v náručí ročních dob a jejich opakování, zůstával s ním stále alespoň odlesk té rajské idyly. Proto Tereza, když se setkala v lázeňském městě s předsedou družstva, uviděla náhle před očima obraz vesnice (vesnice, v níž nikdy nežila, kterou neznala) a byla okouzlena. Bylo to, jako by se dívala dozadu, směrem k Ráji. Adam v Ráji, když se naklonil nad studánku, nevěděl j eště, že to, co vidí, je on. Nerozuměl by Tereze, když j ako dívka stála před zrcadlem a snažila se uvidět skrze své tělo svou duši. Adam byl jako Karenin. Tereza se často bavila tím, že

ho vodila k zrcadlu. Nepoznával svůj obraz a choval se k němu s neuvěřitelným nezájmem a roztěkaností.

Přirovnání Karenina k Adamovi mne přivádí k myšlence, že v Ráji člověk nebyl dosud člověkem. Přesněji řečeno: člověk nebyl ještě vymrštěn na dráhu člověka. My už jsme dávno vymrštěni a letíme prázdnotou času, který se děje v přímce. Existuje v nás však stále tenká šňůrka, která nás připoutává k dalekému mlhavému Ráji, kde se Adam sklání nad studánku a, zcela nepodoben Narcisu, netuší, že ta bledá žlutá skvrna, která se v ní objevila, je vlastně on. Stesk po Ráji je touha člověka nebýt člověkem.

Když nacházela jako dítě matčiny vložky znečištěné menstruační krví, hnusila se jich a matku nenáviděla, že nemá dost studu, aby je skryla. Ale Karenin, který

byl fena, měl také menstruace. Přišly mu jednou za půl roku a trvaly čtrnáct dnů. Aby neznečistil byt, Tereza mu dala mezi nožky velký kus vaty a oblékla mu své staré kalhotky, které mu přivázala dlouhou stuhou důmyslně k tělu. Celých čtrnáct dní se smála jeho oblečení.

Jak to, že menstruace psa v ní vzbuzovala veselou něhu, kdežto její vlastní menstruace se jí ošklivila? Odpověď mi připadá snadná: pes nebyl nikdy vyhnán z Ráje. Karenin neví nic o dualitě těla a duše a neví, co je to hnus. Proto je s ním Tereze tak dobře a klidně. (A proto je tak nebezpečné proměnit zvíře v machinu animatu a krávu v automat na výrobu mléka: člověk tak přestřihává nit, která ho vázala k Ráji a na jeho letu prázdnotou času ho nic nebude moci zastavit ani utěšit.)

Z nejasné změti těchto nápadů vyvstává před Terezou rouhavá myšlenka, které se nemůže zbavit: láska, která ji spojuje s Kareninem, je lepší než ta, která

existuje mezi ní a Tomášem. Lepší, nikoli větší. Tereza nechce obviňovat Tomáše ani sebe, nechce tvrdit, že by se mohli mít více rádi. Spíše se jí zdá, že dvojice lidí je stvořena tak, že jejich láska je a priori horšího druhu, než

může být (alespoň v jejím nejlepším případě) láska mezi člověkem a psem, ta bizarnost v historii člověka, Stvořitelem pravděpodobně neplánovaná. Ta láska je nezištná: Tereza po Kareninovi nic nechce. Ani lásku po něm nežádá. Nikdy si nekladla otázky, které mučí lidské dvojice: miluje mne? miloval někoho více než mne? miluje víc on mne, než já miluju jeho? Možná, že všechny tyto otázky, které se ptaj í po lásce, které ji měří, zkoumaj í, vyšetřuj í, vyslýchají, ji také v zárodku ničí. Možná, že nejsme s to milovat právě proto, že toužíme být milováni, to jest že chceme něco (lásku) po tom druhém, místo abychom k němu přistupovali bez požadavků a chtěli jen jeho pouhou přítomnost. A ještě něco: Tereza přijala Karenina takového, jaký byl, nechtěla ho měnit ke svému obrazu, souhlasila předem s jeho psím světem, nechtěla mu ho brát, nežárlila na jeho tajné spády. Vychovávala ho ne proto, že ho chtěla přetvořit (jako muž chce přetvořit svou ženu a žena svého muže), nýbrž jen proto, aby ho naučila elementárnímu jazyku, který jim umožnil, aby se dorozuměli a mohli spolu žít.

A potom: Láska k psu je dobrovolná, nikdo ji k ní nenutil. (Tereza myslí zase na matku a je j í všeho líto: Kdyby matka byla jednou z neznámých žen na vsi, možná

že by jí její veselá hrubost byla sympatická! Ach, kdyby matka byla cizí ženou!

Tereza se od dětství styděla, že matka okupovala rysy její tváře a konfiskovala její já. Nejhorší ale bylo, že odvěký příkaz "miluj otce a matku!" ji nutil, aby s tou okupací souhlasila, aby tu agresi nazývala láskou! Matka nebyla vinna, že se s ní Tereza rozešla. Rozešla se s ní ne proto, že matka byla, jaká byla, ale protože byla matkou.)

Ale hlavně: Žádný člověk nemůže přinést druhému člověku dar idyly. To umí jenom zvíře, protože nebylo vyhnáno z Ráje. Láska mezi člověkem a psem je idylická. Není v ní konfliktů, drásavých scén, není v ní vývoje. Karenin obklopil Terezu a Tomáše svým životem založeným na opakování a očekával od nich totéž. Kdyby byl Karenin člověkem a nikoli psem,

jistě by už dávno Tereze řekl: "Prosím tě, mne už nebaví nosit každý den v hubě rohlík. Nemůžeš pro mne vymyslit něco nového?" V té větě je obsaženo veškeré odsouzení člověka. Lidský čas se neotáčí

v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování.

Ano, štěstí je touha po opakování, říká si Tereza.

Když jde předseda družstva projít po práci svého Mefista a potká Terezu, nikdy neopomene říci: "Paní Terezo! Proč jsem ho nepoznal dřív? Byli bychom chodili za holkama společně! Dvěma čuňákům přece žádná ženská neodolá!" Měl vepříka vycvičeného tak, že po těch slovech zachrochtal. Tereza se smála, i když už

věděla minutu předem, co předseda řekne. Vtip opakováním neztrácel svůj půvab. Naopak. V kontextu idyly i humor je podroben sladkému zákonu opakování.

—5. --Pes nemá před lidmi mnoho výhod, ale jedna z nich stojí za to: euthanasie není v jeho případě zákonem zakázána; zvíře má právo na milosrdnou smrt. Karenin chodil o třech nožkách a čím dál větší čas trávil v koutě. Naříkal. Oba manželé byli zajedno v tom, že ho nesměj í nechat zbytečně trápit. Ale souhlas s tou zásadou je nezbavoval úzkostné nejistoty: jak poznat okamžik, kdy utrpení je už

zbytečné? jak určit chvíli, kdy žít už nestojí za to?

Kdyby aspoň Tomáš nebyl lékař! Pak by bylo možno se skrýt za někoho třetího. Bylo by možno jít ke zvěrolékaři a požádat ho, aby dal psu injekci. Je to tak strašné vzít sám na sebe roli smrti! Tomáš dlouho trval na tom, že mu sám žádnou injekci nedá, ale pozve zvěrolékaře. Ale pak pochopil, že mu může dopřát privilegia, kterého se nedostane žádnému člověku: smrt za ním přijde v podobě těch, které měl rád.

Karenin naříkal celou noc. Když ho ráno Tomáš ohmatal, řekl Tereze: "Už nebudeme

čekat."

Bylo ráno, za chvíli měli oba odejít z domu. Tereza vešla do pokoje ke Kareninovi. Ležel až dosud netečně (ani když ho před chvílí Tomáš ohledával, nevěnoval tomu žádnou pozornost), ale nyní když uslyšel otevření dveří, vztyčil hlavu a podíval se na Terezu.

Nemohla unést ten pohled, lekla se ho skoro. Takhle se nikdy nedíval na Tomáše, takhle se díval jen na ni. Ale nikdy ne s takovou intenzitou jako tentokrát. To nebyl zoufalý nebo smutný pohled, ne. Byl to pohled strašlivé, nesnesitelné

důvěřivosti. Ten pohled byl dychtivá otázka. Celý život čekal Karenin na Terezinu odpověď a teď j í oznamoval (ještě mnohem naléhavěji než jindy), že je stále připraven se od ní dovědět pravdu. (Všechno, co pochází od Terezy, je pro něho pravdou: i když mu řekne "sedni!" nebo "lehni!", jsou to pravdy, s nimiž se ztotožňuje a které dávají jeho životu smysl.)

Ten pohled strašlivé důvěřivosti byl jen krátký. Za chvíli položil zase hlavu na své packy. Tereza věděla, že takto se už na ni nikdo nepodívá. Nikdy mu nedávali sladkosti, ale před několika dny mu nakoupila několik tabulek čokolády. Vybalila je ze staniolu, rozlámala a položila kolem něho. Přidala k nim ještě misku vody, aby mu nic nechybělo, když zůstane několik hodin doma sám. Pohled, kterým se na ni před chvílí podíval, jako by ho byl unavil. I když byl obklopen čokoládou, nezvedl již hlavu.

Položila se k němu na zem a objala ho. Velmi pomalu a unaveně si ji očichal a jednou nebo dvakrát olízl. Přijala olíznutí se zavřenýma očima, jako by si je chtěla navždycky zapamatovat. Otočila hlavu, aby jí olízl ještě druhou tvář. Pak musila odejít za svými jalovičkami. Vrátila se až po obědě. Tomáš nebyl ještě doma. Karenin ležel pořád obklopen čokoládami a když ji slyšel přijít, nezvedl už hlavu. Jeho nemocná noha byla oteklá a nádor praskl na novém místě. Mezi chlupy se objevila světle červená (krvi nepodobná) kapička. Znovu

si k němu ulehla na zem. Měla jednu ruku přehozenu přes jeho tělo a oči zavřené. Pak uslyšela někoho bušit na dveře. Ozvalo se: "Pane doktore, pane doktore! Je tu prase a jeho předseda!" Nebyla s to s nikým mluvit. Nepohnula se a neotevřela oči. Ještě jednou se ozvalo: "Pane doktore, přišli čuňáci!" a pak už bylo ticho.

Teprve za půl hodiny přišel Tomáš. Šel mlčky do kuchyně a připravoval si injekci. Když vstoupil do pokoje, Tereza už stála a Karenin se namáhavě zvedal ze země. Když uviděl Tomáše, zavrtěl slabě ocasem.

"Podívej se," řekla Tereza, "ještě pořád se usmívá!" Řekla to prosebně, jako by těmi slovy chtěla ještě žádat o malý odklad, ale nenaléhala.

Prostírala zvolna na gauč prostěradlo. Bylo to bílé prostěradlo poseté vzorkem zobrazuj ícím malá fialová kvítka. Všechno měla ostatně připravené a promyšlené, jako by si Kareninovu smrt představovala mnoho dnů napřed. (Ach, jak je to hrozné, my vlastně sníme dopředu o smrti těch, co milujeme!) Neměl už sílu vyskočit na gauč. Vzali ho do náruče a společně zvedli. Tereza ho položila na bok a Tomáš mu prohlížel nožku. Hledal místo, kde žíla vystupovala nejzřetelněji. Pak na tom místě vystříhal nůžkami chlupy. Tereza klečela u gauče a držela Kareninovu hlavu v rukou těsně u své tváře. Tomáš ji prosil, aby mu tiskla pevně zadní nožku v místě nad žílou, která byla tenká a do níž bylo obtížné vpíchnout jehlu. Držela Kareninovu packu, ale nevzdálila tvář od jeho hlavy. Mluvila na něho bez přestání tichým hlasem a on nemyslil než na ni. Neměl strach. Olízl jí ještě dvakrát tvář. A Tereza mu šeptala: "Neboj se, neboj se, tam tě nebude nic bolet, tam se ti bude zdát o veverkách a zajíčcích, budou tam kravičky a Mefisto tam bude, neboj se..." Tomáš vbodnul jehlu do žíly a stiskl píst. Karenin maličko trhnul nohou, pár vteřin zrychleně dýchal a pak jeho dech náhle ustal. Tereza klečela na zemi před gaučem a tiskla tvář k jeho hlavě.

Pak musili zase oba odejít do práce a pes zůstal ležet na gauči na bílém prostěradle s fialovými kvítky.

Večer se vrátili. Tomáš šel na zahradu. Našel mezi dvěma jabloněmi čtyři čáry obdélníku, který tam před několika dny Tereza narýsovala podpatkem. Tam začal rýt. Dodržoval přesně předepsaný rozměr. Chtěl, aby bylo všechno, jak si to Tereza přála.

Zůstala doma s Kareninem. Bála se, aby ho nepohřbili živého. Přiložila ucho k jeho čumáku a zdálo se j í, že slyší slaboučký dech. Poodstoupila a viděla, jak se jeho hruď lehce pohybuje.

(Ne, to slyšela svůj vlastní dech, který uváděl v nepatrný pohyb jej í tělo, takže podlehla dojmu, že se hýbe hruď psa.)

Našla v kabelce zrcátko a nastavila ho k jeho čumáku. Zrcátko bylo tak ušmudlané, že se na něm domnívala vidět orosení způsobené dechem.

"Tomáši, on žije!" křičela, když se Tomáš se zablácenýma botama vracel ze zahrady.

Sklonil se k němu a zavrtěl hlavou.

Vzali každý z jedné strany prostěradlo, na kterém ležel. Tereza u nohou, Tomáš u hlavy. Zvedli ho a vynášeli do zahrady.

Tereza ucítila v rukou, že je prostěradlo mokré. Přišel k nám s loužičkou a s loužičkou odešel, pomyslila si a byla ráda, že cítí v rukou tu vlhkost, poslední

pejskův pozdrav.

Donesli ho mezi jabloně a spouštěli dolů. Naklonila se nad jámu a upravovala prostěradlo tak, aby ho celého přikrývalo. Připadalo j í nesnesitelné, aby hlína, kterou na něho za chvíli naházejí, dopadala na jeho nahé tělo. Pak odešla do domu a vrátila se s obojkem, vodítkem a hrstí čokolády, která

zůstala od rána na zemi nedotčena. Hodila to všechno za ním. Vedle j ámy byla hromada

čerstvě vykopané hlíny. Tomáš vzal do rukou lopatu. Tereza si vzpomněla na svůj sen: Karenin porodil dva rohlíky a jednu včelu. Ta věta zněla najednou jako epitaf. Představovala si, že by tu mezi dvěma jabloněmi byl pomník s nápisem: "Zde leží Karenin. Porodil dva rohlíky a jednu včelu." V zahradě bylo přítmí, chvíle mezi dnem a večerem, na nebi stál bledý měsíc, lampa zapomenutá v pokoji mrtvých.

Měli oba dva boty od hlíny a odnášeli rýč a lopatu do přístěnku, kde bylo narovnáno nářadí: hrábě, krumpáče, motyky.

—6. --Seděl ve svém pokoji, kde si byl zvyklý číst u stolu knihy. V takových chvílích k němu Tereza přistupovala, sklonila se k němu, přitiskla zezadu tvář k jeho tváři. Když to toho dne udělala, uviděla, že se Tomáš nedívá do žádné knihy. Před ním ležel dopis a přesto, že se skládal jen z pěti řádků psaných na stroji, Tomáš na něj upíral pohled nehybně a dlouze.

"Co je to?" ptala se Tereza a naplnila ji úzkost. Aniž se obrátil, Tomáš zvedl dopis a podal j í ho. Bylo tam psáno, že se musí

dostavit ještě téhož dne do sousedního města na letiště.

Konečně k ní otočil hlavu a Tereza viděla, že má v očích stejnou hrůzu, jakou pocítila i

ona.

"Půjdu s tebou," řekla.

Vrtěl hlavou: "Předvolání se týká jenom mne."

"Ne, půjdu s tebou," opakovala.

Odjeli Tomášovým nákladním autem. Za chvíli byli na letištní ploše. Byla tam mlha. Jenom velmi matně se proti nim rýsovalo několik letadel. Chodili od jednoho k druhému, ale všechna tam stála se zavřenými dveřmi, nepřístupná. Konečně jedno z nich mělo nahoře otevřený vchod, k němuž vedly přistavené

schůdky. Vystoupili po nich, ve dveřích se objevil steward a zval je dál. Letadlo bylo malé, sotva pro třicet pasažérů a bylo úplně prázdné. Vešli do uličky mezi sedadly, stále se dotýkajíce jeden druhého a bez valného zájmu o to co se dělo kolem nich. Usedli na dvě sedadla vedle sebe a Tereza položila hlavu na Tomášovo rameno. Původní hrůza se rozplývala a proměňovala ve smutek. Hrůza je šok, chvíle naprostého oslepení. Hrůza je zbavena jakékoli stopy krásy. Nevidíme než ostré světlo neznámé události, kterou očekáváme. Smutek naproti tomu předpokládá, že víme. Tomáš i Tereza věděli, co je čeká. Světlo hrůzy se ztlumilo a svět bylo vidět v modravém, něžném osvětlení, které činilo věci krásnější, než byly před tím.

Ve chvíli, kdy Tereza četla dopis, necítila k Tomášovi žádnou lásku, věděla jen, že ho nesmí ani na chvilku opustit: hrůza udusila všechny ostatní city a pocity. Nyní, kdy k němu byla přitištěna (letadlo plulo v mracích), úlek pominul a ona vnímala svou lásku a věděla, že je to láska bez hranic a bez míry. Konečně letadlo přistálo. Vstali s šli ke dveřím, které steward otevřel. Drželi se stále v objetí kolem pasu a stanuli nahoře na schůdcích. Viděli dole tři muže s kuklami na tvářích a puškami v ruce. Bylo zbytečné váhat, protože nebylo úniku. Sestupovali zvolna a když položili nohu na plochu letiště, jeden z mužů

zvedl pušku a zalícil. Nebylo slyšet žádný výstřel, ale Tereza cítila, jak Tomáš, který ještě vteřinu před tím k ní byl přitištěn a držel se jí rukou kolem pasu, se hroutí k zemi.

Tiskla ho k sobě, ale nemohla ho udržet: padl na beton přistávací plochy. Sklonila se nad něho. Chtěla se na něho vrhnout a přikrýt ho svým tělem, ale v té chvíli viděla něco zvláštního: jeho tělo se rychle zmenšovalo. Bylo to tak neuvěřitelné, že strnula a stála jako přikována. Tomášovo tělo bylo menší a menší, vůbec se už nepodobalo Tomášovi, zbylo z něho něco docela malého a ta malá věc se začala hýbat a dala se do běhu a utíkala pryč po letištní ploše. Muž, co vystřelil, sundal masku a usmál se laskavě na Terezu. Otočil se pak a rozběhl za tou malou věcí, která běžela zmatena sem a tam, jako by před někým uhýbala a hledala zoufale skrýš. Chvíli se

spolu honili, až potom najednou se muž vrhl k zemi a honička skončila.

Vstal a vracel se k Tereze. Nesl jí v rukou tu věc. Ta věc se třásla strachem. Byl to zajíc. Podával ho Tereze. A v té chvíli z ní spadl úlek i smutek a ona byla šťastná, že drží zvířátko v náručí, že to zvířátko je jej í a může ho tisknout k tělu. Rozplakala se štěstím. Plakala a plakala, neviděla přes slzy a odnášela si zajíčka domů s pocitem, že teď už je těsně u cíle, že je tam, kde chtěla být, tam odkud se už neutíká.

Šla pražskými ulicemi a našla lehce svůj dům. Žila tam s maminkou a tatínkem, když byla malá. Ale maminka ani tatínek tam nebyli. Vítali ji tam dva staří

lidé, které nikdy neviděla, ale o kterých věděla, že je to pradědeček a prababička. Oba měli tváře vrásčité jako je kůra stromu a Tereza byla ráda, že bude bydlit s nimi. Ale teď chtěla být sama jen se svým zvířátkem. Našla bezpečně svůj pokoj, ve kterém bydlila od svých pěti let, kdy se rodiče rozhodli, že si zaslouží mít sama pro sebe zvláštní místnost. Byl tam gauč, stolek a židle. Na stolku stála rozsvícená lampa, která tam na ni čekala celou tu dobu. Na lampě seděl motýl s rozevřenými křídly, na kterých byly namalovány dvě veliké oči. Tereza věděla, že je u cíle. Lehla si na gauč a tiskla zajíčka k tváři.

—7. --Seděl nad stolem, kde byl zvyklý číst knihy. Před ním ležela otevřená obálka s dopisem. Říkal Tereze: "Dostávám čas od času dopisy, o kterých jsem ti nechtěl nic říkat. Píše mi můj syn. Snažil jsem se, aby se můj a jeho život nedostaly nikdy do styku. A podívej se, jak se mi osud pomstil. Už před několika lety ho vyhodili ze školy. Je traktoristou na nějaké vesnici. Můj a jeho život se sice nedotýkají, ale ubíhají vedle sebe stejným směrem jako dvě rovnoběžky."

"A proč jsi o těch dopisech nechtěl mluvit?" řekla Tereza a ucítila v sobě velkou úlevu.

"Nevím. Bylo mi to jaksi nepříjemné."

"Píše ti častěji?"

"Čas od času."

"A o čem?"

"O sobě."

"A je to zajímavé?"

"Je. Matka, jak víš, byla zuřivá komunistka. Dávno se s ní rozešel. Spřátelil se s lidmi, kteří se ocitli ve stejné situaci jako my. Snažili se o nějakou politickou činnost. Někteří z nich jsou dnes ve vězení. Ale s těmi se rozešel též. Mluví o nich s odstupem jako o 'věčných revolucionářích'."

"A on se snad s tímhle režimem smířil?"

"Ne, vůbec ne. Věří v Boha a myslí si, že v tom je klíč ke všemu. Máme prý žít všichni v každodenním životě podle norem daných náboženstvím a režim nebrat vůbec na vědomí. Ignorovat ho. Věříme-li v Boha, jsme prý s to vytvořit v jakékoli situaci svým vlastním jednáním to, co on nazývá 'království boží na zemi'. Vysvětluje mi, že církev je v naší zemi jediné dobrovolné společenství

lidí, které uniká kontrole státu. Zajímá mne, jestli je v církvi proto, aby lépe vzdoroval režimu, anebo zda opravdu věří v Boha."

"Tak se ho na to zeptej!"

Tomáš pokračoval: "Obdivoval jsem se vždycky věřícím. Myslil jsem, že mají nějaký zvláštní dar nadsmyslového vnímání, který je mi odepřen. Něco jako jasnovidci. Ale teď vidím na svém synovi, že věřit je vlastně velice snadné. Když na tom byl zle, ujali se ho katolíci a víra byla najednou tu. Možná, že se rozhodl věřit z vděčnosti. Lidská rozhodnutí jsou hrozně snadná."

"Tys mu na jeho dopisy nikdy neodpověděl?"

"Neudal mi zpáteční adresu."

Ale pak dodal: "Na poštovním razítku je ovšem jméno obce. Stačilo by poslat dopis na adresu tamního družstva."

Tereza se před Tomášem styděla za svá podezření a chtěla napravit vinu překotnou laskavostí k jeho synovi: "Tak proč mu nenapíšeš? Proč ho nepozveš?"

"Podobá se mi," řekl Tomáš. "Když mluví, křiví horní ret úplně stejně jako já. Vidět svůj vlastní ret, jak mluví o Pánu Bohu, mi připadá příliš podivné." Tereza se rozesmála.

Tomáš se smál s ní.

Tereza řekla: "Tomáši, nebuď dětinský! Vždyť je to už tak stará historie. Ty a tvoje první žena. Co je mu po té historii? Co s ní má společného? Proč bys měl někomu ubližovat jen proto, že jsi měl v mládí špatný vkus?"

"Abych byl upřímný, mám z toho setkání trému. To je hlavní důvod, proč se mi do něho nechce. Nevím, proč jsem byl tak umíněný. Člověk se někdy k něčemu rozhodne, neví ani jak, a to rozhodnutí pak trvá vlastní setrvačností. Rok od roku je těžší ho změnit."

"Pozvi ho," řekla.

Téhož dne odpoledne se vracela z kravína a slyšela ze silnice hlasy. Když se přiblížila, viděla Tomášovo nákladní auto. Tomáš byl sehnut a odmontovával kolo. Několik chlapů stálo okolo, okouněli, čekali, až bude Tomáš s opravou hotov. Stála a nemohla odtrhnout pohled: Tomáš vypadal staře. Zešedivěly mu vlasy a nemotornost, se kterou si počínal, nebyla nemotornost lékaře, který se stal šoférem, ale nemotornost člověka, který už není mlád.

Vzpomněla si na nedávný rozhovor s předsedou. Říkal jí, že Tomášovo auto je v bídném stavu. Říkal to žertem, nebyla to stížnost, ale přece jen starost. "Tomáš

se vyzná líp v tom, co je uvnitř těla než v tom, co je uvnitř motoru," smál se. Pak se jí přiznal, že už byl několikrát žádat na úřadech, aby směl Tomáš znovu vykonávat ve zdej ším okrese lékařskou praxi. Zjistil však, že to policie nikdy nedovolí.

Poodstoupila za kmen stromu, aby ji nikdo z těch lidí kolem auta neviděl, ale nepřestávala se na něho dívat. Srdce se jí svíralo výčitkami: Kvůli ní odešel z Curychu zpátky do Prahy. Kvůli ní opustil Prahu. A ani tady mu nedala pokoj a ještě nad umíraj ícím Kareninem ho trápila tajným podezíráním. Vždycky mu v duchu vyčítala, že ji dost nemiluje. Svou vlastní lásku považovala za něco, co se vymyká jakékoli pochybě, kdežto jeho lásku za pouhou shovívavost. Teď vidí, že byla nespravedlivá: Kdyby byla opravdu Tomáše milovala velkou láskou, byla by s ním přece musila zůstat v cizině! Tam byl Tomáš spokojen, tam se před ním otvíral nový život! A přece mu odtud ujela! Je pravda, že se přesvědčovala o tom, že to dělá z velkomyslnosti, aby mu nebyla na obtíž. Ale nebyla ta velkomyslnost jen výmluvou? Ve skutečnosti věděla, že se za ní vrátí!

Volala ho za sebou čím dál níž a níž, tak jako víly lákají vesničany do bažin, aby je tam nechaly utonout. Využila chvíle, kdy měl žaludeční křeče, aby na něm vylákala slib, že se odstěhují na venkov! Jak uměla být lstivá! Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje, volala ho tak dlouho, až se teď ocitl zde: šedivý a unavený, s polozmrzačenýma rukama, které

už nebudou moci nikdy uchopit skalpel.

Ocitli se tam, odkud se už nedá jít nikam jinam. Kam by odtud mohli ještě jít?

Do zahraničí je nikdy nepustí. Do Prahy už nenajdou cestu zpět, žádnou práci jim tam nikdo nedá. A aby šli do jiné vsi, k tomu nebudou mít žádný důvod. Můj bože, bylo opravdu třeba doj ít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?

Konečně se mu podařilo nasadit kolo zpátky na vůz. Nasedl za volant, chlapi naskákali na korbu a ozval se hluk motoru.

Šla domů a napustila si vodu do vany. Ležela v horké vodě a říkala si, že celý

život zneužívala proti Tomášovi své slabosti. Máme všichni sklon považovat sílu za viníka a slabost za nevinnou oběť. Ale Tereza si teď uvědomuje: v jejich případě tomu bylo naopak! I jej í sny, jako by věděly o jediné slabosti toho silného muže, předváděly mu Terezino utrpení, aby ho hnaly na ústup! Jej í

slabost byla agresivní a nutila ho k ustavičné kapitulaci, až nakonec přestal být silný a proměnil se v zajíčka v jejím náručí. Pořád myslila na ten sen. Vstala z vany a šla hledat šaty, do kterých by se oblékla. Chtěla si obléci nejhezčí šaty, aby se mu líbila, aby mu udělala radost.

Sotva si dopjala poslední knoflík, Tomáš vrazil hlučně dovnitř spolu s předsedou družstva a nápadně bledým mladým zemědělcem.

"Honem," volal Tomáš, "nějakou silnou kořalku!" Tereza odběhla a přinesla láhev slivovice. Nalila ji do kalíšku a mladý muž ji rychle zhltl.

Mezitím se dověděla, co se stalo: mladík si při práci vymkl ruku v rameni a řval bolestí; nikdo nevěděl, co si s ním počít a tak zavolali Tomáše, který mu ji jediným pohybem vrátil zpátky do kloubu.

Mladík do sebe vrazil ještě jednu číšku a řekl Tomášovi: "Tvoje paní je dnes zatraceně krásná!"

"Hlupáku," řekl předseda, "paní Tereza je vždycky krásná."

"Já vím, že je vždycky krásná," řekl mladík, "ale dnes se také krásně oblékla. Nikdy vás nebylo vidět v těchhle šatech. Chystáte se někam?"

"Nechystám. To jsem si oblékla kvůli Tomášovi."

"Doktore, ty se máš," smál se předseda. "To mně moje stará nedělá, aby se kvůli mně pěkně oblíkala."

"Však proto taky chodíš na procházku s prasetem a ne se ženou," řekl mladík a dlouho se

smál.

"Co vůbec dělá Mefisto?" řekl Tomáš, "už jsem ho neviděl nejmíň..." zamyslil se:

"nejmíň hodinu!"

"Stýská se mu po mně," řekl předseda.

"Když vás vidím v těch šatech, tak se mi chce s vámi tančit," řekl mladík Tereze. "Pustil bys ji se mnou tančit, doktore?"

"Pojedem tančit všichni," řekla Tereza.

"Jel bys?" řekl mladík Tomášovi.

"Ale kam?" ptal se Tomáš.

Mladík jmenoval město v sousedství, kde je v hotelu bar s tanečním parketem.

"Pojedeš s námi," řekl pak rozkazovacím tónem předsedovi a protože měl v sobě už třetí skleničku slivovice, dodal: "Jestli se Mefistovi stýská, vezmeme ho s sebou! Přivezeme jim dva čuňáky! Všechny ženské budou padat na záda, když uvidí dva čuňáky!" a zase se dlouho smál.

"Když se nebudete stydět za Mefista, tak jedu s vámi," řekl předseda a nasedli všichni do Tomášova náklaďáku. Tomáš si sedl k volantu, Tereza vedle něho a oba chlapi seděli za nimi a odnášeli si polovypitou láhev slivovice. Teprve za vesnicí si předseda vzpomněl, že zapomněli na Mefista. Křičel na Tomáše, aby se vrátili.

"Není třeba, jeden čuňák stačí," řekl mu mladík a předsedu to uspokojilo. Stmívalo se. Cesta vedla serpentinami vzhůru. Dojeli do města a zastavili před hotelem. Tereza s Tomášem tam nikdy nebyli. Sešli po schodech do suterénu, kde byl barový pult, taneční parket a několik stolů. Asi šedesátiletý pán hrál na pianino a stejně stará dáma na housle. Hráli čtyřicet let staré šlágry. Na parketu tančilo asi pět párů.

Mladík se rozhlédl a řekl: "Žádná tady není pro mně," a hned zval k tanci Terezu.

Předseda si sedl s Tomášem k volnému stolu a objednal láhev vína..

"Nemohu pít! Řídím!" připomněl Tomáš.

"Blbost," řekl předseda, "zůstaneme tu přes noc," a šel hned do recepce objednat dva

pokoje.

Pak se vrátila Tereza s mladíkem z parketu, k tanci ji vyzval předseda a teprve nakonec tančila s Tomášem.

Při tanci mu řekla: "Tomáši, všechno zlo v tvém životě pochází ode mne. Kvůli mně jsi se dostal až sem. Tak nízko, že už se nedá jít nikam níž." Tomáš jí řekl: "Co blázníš? O jakém nízko mluvíš?"

"Kdybychom zůstali v Curychu, operoval bys pacienty."

"A ty bys fotografovala."

"To je hloupé přirovnání," řekla Tereza. "Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno."

"Terezo," řekl Tomáš, "ty sis nevšimla, že jsem tady šťasten?"

"Tvoje poslání bylo operovat," řekla.

"Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání." Nebylo možno nevěřit jeho upřímnému hlasu. Vybavil se jí obraz z dnešního odpoledne: viděla ho opravovat nákladní auto a zdál se jí starý. Došla tam, kam chtěla: vždycky si přece přála, aby byl starý. Znovu si vzpomněla na zajíčka, kterého si tiskla ke tváři ve svém dětském pokoji.

Co to znamená, stát se zajíčkem? To znamená pozbýt jakékoli síly. To znamená, že jeden už není silnější než druhý.

Kráčeli v tanečních krocích za zvuku klavíru a houslí a Tereza měla hlavu na jeho rameni. Takto měla hlavu, když spolu byli v letadle, které je odváželo mlhou. Zažívala teď stejně podivné štěstí a podivný smutek jako tehdy. Ten smutek znamenal: jsme na poslední stanici. To štěstí znamenalo: jsme spolu. Smutek byl formou a štěstí bylo obsahem. Štěstí naplňovalo prostor smutku. Vrátili se ke stolu. Tančila ještě dvakrát s předsedou a jednou s mladíkem, který byl už tak opilý, že s ní na parketu upadl.

Potom šli všichni nahoru a rozešli se do svých pokoj ů.

Tomáš otočil klíčem a rozsvítil lustr. Viděla dvě postele přitištěné k sobě, u jedné z nich noční stolek s lampou, z jej íhož stínidla, vyplašen světlem, se zvedl velký noční motýl a kroužil pokojem. Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.

KUNDEROVA PLANETA NEZKUŠENOSTI

--Všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce. A protože formy vztahu muže a ženy se v průběhu času mění, jsou velké romány současně zrcadlem své doby, tázáním po podstatě lidské existence určité epochy.

Poslední román Milana Kundery tuto pravdu svrchovaně naplňuje: od první do poslední řádky klade otázku možnosti lásky ve světě v krizi, v epoše konce 20. století. Jeho tázání může někomu připadat příliš bezohledné, cynické nebo skeptické, ale připomeňme si, že vino není zrcadlo, nýbrž epocha, které román nastavuje svou tvář. Láska na konci století, na rozhraní dvou světů, láska na planetě nezkušenosti, na níž jsou lidé

odsouzeni dělat stále tytéž osudové chyby, protože neexistuje možnost návratu, možnost žít svůj život znovu a lépe. V lásce stejně jako v politice děláme své

nejcennější zkušenosti teprve v okamžiku, kdy už je pozdě, kdy už nám k ničemu nejsou. Nejdůležitější rozhodnutí, která určila náš život, jsme dělali v mládí, ve chvíli, kdy jsme naprosto nebyli schopni dohlédnout jejich důsledky. Tomáš, hlavní hrdina Kunderova nového románu, je kombinací Don Juana a Tristana, lásky libertinské a lásky romantické. Přesněji řečeno, je libertinem, zaskočeným láskou, kterou dosud nepoznal, v níž rozhodující roli nehraje sex, nýbrž

něha, soucit, pocit odpovědnosti za život druhého, touha po věčné blízkosti milované. Terezu trýzní jeho libertinství, jeho stálé nevěry, neboť ona je slabší v tomto vztahu: miluje bez výhrad, miluje jediného člověka. Když pozná, že ani v cizině

se Tomáš nedokáže zříct svého libertinství (protože náhodné sexuální vztahy pro něho znamenají tak málo), že i ve Švýcarsku se stále stýká se Sabinou, další

postavou románu, pro niž je sex formou úniku, formou zrady, jak říká Kundera, rozhodne se Tereza k návratu do Prahy. A Tomáš ji následuje, i když je si vědom, že tím riskuje svou občanskou existenci. Pod tlakem "normalizace" se postupně

vzdává svého místa chirurga, pak lékaře a nakonec opouští Prahu, veden věrností sobě a své lásce. Avšak romantickou lásku nelze nikdy naplnit. I na venkově, v JZD, je Tereza klidněj ší a bezpečněj ší ve společnosti věrného psa, neboť u toho j í nehrozí nevěra, po něm nepožaduje žádné oběti. Až příliš pozdě poznává, že její láska zvítězila: dopisy, na které i na venkově žárlila, nebyly od žen, ale od Tomášova syna z prvního manželství. V tom okamžiku se dostaví výčitky: Připravila Tomáše o jeho sílu i o jeho poslání: musel se zříci toho, na čem jako muž nejvíce lpěl, svého povolání lékaře. "Volala ho za sebou, jako by chtěla zkoušet znovu a znovu, zda ji miluje, volala ho tak dlouho, až se teď octl zde: šedivý a unavený, s polozmrzačenýma rukama, které už nebudou moci nikdy uchopit skalpel. ... Můj bože, bylo třeba opravdu doj ít až sem, aby uvěřila, že ji má rád?"

Ale Tomáš přijímá tuto porážku; vyměnil poslání za lásku, přesvědčuje ji, že je šťasten: "Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné

poslání. A to je ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání." - A po tomto vrcholném okamžiku vyrovnání, kdy poznají, že jeden už není silnější než

druhý (je to snad formule štěstí? - ale odkud ten smutek tohoto štěstí?) Tomáš zahyne s Terezou při autohavárii. Je kusem Kunderova kompozičního mistrovství, že tento tragický závěr lásky Tomáše a Terezy signalizoval jen v průběhu textu (již na závěr 3. části a znovu na závěr 6. Msti) v dopisech Tomášova syna Sabině. - Román sám končí nocí na venkovské tancovačce, lyrickou atmosférou společné noci Tomáše a Terezy; končí atmosférou "smutného štěstí", navozenou symboly nočního motýla a klavíru a houslí (je to náhoda, že stejný název nese sbírka povídek českého lyrika lásky Šrámka?). Terezina láska zvítězila, Tomáš je poražen, ale je jen "její". Za nějaký čas poté však oba umírají: jejich láska končí náhodnou tragédií.

Oba hrdinové románu, Tomáš i Franz, umíraj í v okamžiku, kdy uposlechli volání lásky; umírají náhodně a nesmyslně. Tomáš umírá, když se vzdal své nejvlastnější práce a dělal zaměstnání, jemuž nerozuměl a na němž mu nezáleželo. Franz umírá absurdně na následky incidentu po marném "pochodu na Kambodžu", jehož se účastnil pod vlivem své lásky k Sabině. - Za lásku se platí smrtí; ožívá toto romantické téma v Kunderově románu v moderní formě? Nemáme odvahu to tvrdit, neboť ani Kundera nic netvrdí; jeho román je románem člověka, který se ptá. I téma lásky je otázkou, která se vyptává po kvalitě společnosti, v níž lidé

svou lásku žijí. Láska se u Kundery stává královskou lučavkou, která odhaluje hodnotu nebo nehodnotu společenských vztahů. Nejkonkrétněji ukazuje Kunderův román mizérii tzv.. "normalizace" po pádu Dubčekova vedení. Dokazuje mravní bídu společnosti, která byla k "reálnému socialismu" sovětského typu dohnána tanky. Jediné ochotné pomahače našli Rusové v lidech vnitřně pokřivených a poznamenaných, "nesoucích v sobě touhu za něco se životu mstít". Jejich cílem je dostat lidi do pasti a tak proměnit postupně celý národ v to, co jsou sami, v síť donašečů a fízlů. Tomáš a Tereza prchaj í před nimi na venkov, na periferii života odborného i společenského, protože je to jediná cesta, jak uniknout jejich kontrole a jejich nákaze. - Stejně nekompromisně odhaluje Kunderův román i iluze "velkého pochodu" západní levice, zejména na příkladu Franzovy cesty do Kambodži. Téma lásky se tak stává v Kunderově románu kritickým zrcadlem doby konce století, doby skepse a masových podvodů, masové manipulace lidí a idejí. Nejjemnější formou této analýzy je Kunderův "Malý slovník nepochopených slov", nová kapitola jeho románové "Kritiky komunikativního rozumu", zahájené již

"Žertem" a pokračující až ke "Knize smíchu a zapomnění". Jako tak často u Kundery, je láska mezi Franzem a Sabinou založena nikoliv na vzájemném porozumění, nýbrž naopak na nedorozumění, na schopnosti člověka přikládat týmž

slovům a gestům zcela odlišný význam. Odlišné dětství, odlišné prostředí, v němž oba vyrůstali, dává stejným výrazům odlišný smysl, evokuje zcela různé komplexy hodnot a konotací. Láska k opuštěné matce disponovala Franze ve vztahu k ženám především soucitem, věrností a úctou. Pro Sabinu je láska naopak cestou úniku ze světa povinnosti, ze světa, v němž dokonce radost, štěstí a vkus mají být člověku vnuceny. Sabina je na útěku ze světa kýče, neboť totalitní politické

režimy a totalitní kýč se organicky doplňují. Podle Kundery je ký6 záclonou, zakrývající lidem fakt smrti. - Proto musel český partajní ideolog L. Stoll nenávidět a zatracovat velkou, krystalicky čistou poezii Františka Halase, neboť

tento básník byl hypnotizován nevyhnutelností smrti, kterou nemůže ze světa sprovodit žádná sebe pokrokovější společnost. - Opakem kýče je člověk, který

pochybuje, který se ptá, který si nezastírá existenci smrti. Ale i on potřebuje odpočinek, i on touží po idyle, to jest po návratu do ráje (do světa dětství?). Štěstí je podle Kundery touha po tomto spočinutí, po opakování důvěrně známého a blízkého.

Blížíme se tématu centrálnímu, "nesnesitelné lehkosti bytí", Parmenidovu rozlišení lehkosti a tíhy a Nietzschově utopii "věčného návratu". Možnost návratu a opakování by poznamenala lidské bytí nesnesitelnou tíhou odpovědnosti; jeho jedinečnost mu propůjčuje závratnou lehkost. Svět rozumu, skepse a ironie se dávno vzdal možnosti a vidiny návratu (v jiném životě, na onom světě). Náš

život na zemi je jediný a konečný, vylučuje možnost opakování a tím i možnost nápravy chyb a falešných rozhodnutí. V tomto bodu spočívá propastná odlišnost existence přírody a bytí člověka, jedno z fascinujících témat moderní fenomenologické filozofie.

Slunce vychází a zapadá, roční období se pravidelně střídají, příliv a odliv se navrací s matematickou přesností - jen člověk prochází svou životní dráhu jen jednou a co pochybil, nemůže již opakovat jinak a lépe. Člověk je proti "neživé" přírodě obdarován královským darem, darem vědomí a myšlení. Může uvažovat, předvídat a dělat zkušenosti, může své myšlenky sdělovat ostatním. Avšak tento dar je současně danajským darem: člověk nemůže změnit konečnost své existence; jeho sebevědomí je současně vědomím jeho konečnosti, neodvratnosti jeho smrti. Lidské "já" je si vědomo svého bytí, ale současně je si vědomo konečnosti tohoto bytí, žalostné omezenosti své existence, dané zrozením a smrtí. Lidské bytí je bytím k smrti, je cestou bez možnosti návratu. - Trýznivé podoby nabývá toto poznání ve vztahu k milované bytosti: kdybychom zešíleli, kdybychom se zaprodali ďáblu, neodvrátíme smrt milovaného člověka.

Kolik milujících si říká zoufale: kdybychom mohli začít znovu, jak jinak bychom se dovedli těšit z naší lásky, jakých chyb, které ji oslabily nebo zabily, bychom se dokázali vyvarovat! Ale je pozdě, není návratu.

Kolik politiků se zaklínalo: kdybych mohl dohlédnout důsledky svého rozhodnutí, jednal bych jinak. Kdybych... ona věčně marná a pošetilá naděje, že všechno mohlo být dobré, kdybychom se byli rozhodli jinak, kdybychom mohli vrátit čas a zopakovat běh událostí, jako se dá v promítačce ještě jednou zopakovat průběh filmového příběhu nebo pustit magnetofonový pásek ještě jednou zprostředka. Mučivé kdybych:.. si nikdy nepřipouští, že bychom mohli upadnout do nových chyb anebo dokonce opakovat staré omyly. Věříme zkrátka, že kdybychom se mohli rozhodovat bohatší o zkušenosti, které nám přinesou důsledky našich činů, žili bychom rozumněji a moudřeji. Kundera o tom říká: "Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujícím životě. 'Einmal ist keinmal'. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy."

Toto poznání a jeho důsledky jsou klíčem ke vztahu Tomáše a Terezy i Franze a Sabiny. Napětí vztahu Tomáše a Terezy spočívá na jeho nerovnosti, na síle Tomáše a na slabosti Terezy, při čemž určuj ícím motivem všech rozhodnutí se stává

paradoxně nikoliv síla, nýbrž Terezina slabost. Vztah Franze a Sabiny spočívá na jiném paradoxu, na paradoxu neporozumění. Sabina je pro Franze ztělesněním světa nebezpečí, rizika a odvahy "Velkého pochodu" revoluce i pokusu o obnovení jejího původního smyslu na jaře roku 1968. Ale pro Sabinu to všechno nic neznamená; naopak utíká před tíhou odpovědnosti, kterou s sebou nese každé vážné "poslání". Po útěku do Francie a do USA však zakouší "nesnesitelnou lehkost bytí". - Zde odkryl Kundera jeden ze závažných problémů pozdního 20. století, problém nikoliv tíhy, nýbrž přílišné "lehkosti" lidské existence. Jak máme rozumět tomuto zdánlivému protimluvu, vždyť nesnesitelná bývá zpravidla tíha lidského bytí! - Sabina prchá před totalitním režimem, ztělesněným pro ni totálním kýčem. Nesnesitelnost obého spatřuje nejen v přímém násilí, ale i v totální kontrole soukromí člověka, ve zrušení sféry dobrodružství, hledání, svobodné volby, hry. Jako mnoho jiných nachází však v cizině nikoliv nové naplnění, nýbrž prázdnotu. Nikdo ji nepronásleduje a neohrožuje, ale nikdo ji ani nepostrádá, nikdo od ní nic nepožaduje a neočekává, nikdo ji nechápe, neboť noví přátelé ji interpretuj í podle svých osobních jednostranných a zkreslených představ o "Východu" Lehkost, původně u Parmenida míněná jako samozřejmost, hra a spontánnost bytí, se mění v nezávažnost, v bezvýznamnost, v nic neříkající prázdno.

Láska Franze a Sabiny končí neporozuměním a rozchodem v atmosféře hmotného dostatku a společenských úspěchů. Láska Tomáše a Terezy se naopak naplňuje v nejnižším bodu společenské degradace. v rezignaci na odborné uplatnění a velkoměstský komfort. Na okraji provinční, venkovské existence, která je vzdálená centru a proto lhostejná jeho kontrole, která je však rovněž

"zdevastovaná" a má daleko k přírodní idyle: zde končí jejich láska náhodnou, absurdní tragédií, autohavárií.

Od "Směšných lásek" a "Žertu" se čtenáři a zejména čtenářky ptají, co je v Kunderově próze výmyslem a co je inspirováno osobní zkušeností. Nejde jen o pouhou zvědavost, jde o legitimní otázku vztahu fikce a intelektuální konstrukce k osobnímu prožitku a jedinečné konkrétní zkušenosti ve významové výstavbě

Kunderovy prózy. - Kundera odpovídá na tuto otázku velmi přesně a podává přitom jednu z nejvýstižnějších charakteristik románu: "Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mne stejně děsí: každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem j á

sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice (hranice, za kterou končí moje já) mne přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román. Román není

konfesí autora, ale zkoumáním toho, co je lidský život v pasti, kterou se stal svět."

Milan Kundera se jako spisovatel skutečně "našel" v okamžiku, kdy napsal svou první prózu, povídku "Já, truchlivý bůh", zahajující "Směšné lásky". Dnes je na celém světě

uznávaným pokračovatelem tradice středoevropského filozofického románu, spjaté s dílem Kafky, Musila a Brocha. "Směšné lásky" byly předehrou, uvádějící jeho velkou románovou symfonii, cyklus románů "Žert", "Život je jinde", "Valčík na rozloučenou", "Kniha smíchu a zapomnění". Jeho nový román,

"Nesnesitelná lehkost bytí", tvoří další článek tohoto cyklu, který se stal moderní "Lidskou komedií" 20. století, bohatou variacemi témat a vyprávěčských technik, avšak jednotnou vnitřním pojetím.

Režim, který chtěl Milana Kunderu umlčet, daroval paradoxně evropské literatuře jednoho z největších romanopisců druhé vůle 20. století.

Květoslav Chvatík Konstanz, 1. dubna 1984