Příběhy pilota Pirxe

IV

V příštích dnech absorbovala Pirxe matematika. Při každém novém zapojení se reaktor čím dál víc zahříval a jeho výkon přitom klesal. Boman se domníval, že neutronová zrcadla hrozí rozpadem. Svědčil o tom radioaktivní průnik, zvolna, ale neúprosně stoupající. Komplikovanými výpočty se pokoušel stanovit dávky pro pohon a pro chlazení, a i když reaktor nepracoval, střídal cirkulaci chladicí směsi z bočních skladišť do prostorů na zádi, kde vládla teplota vpravdě tropická. To lavírování mezi protichůdnými veličinami vyžadovalo trpělivost. Vysedával u počítače a hledal nejoptimálnější řešení metodou zkoušek a omylů. V důsledku toho urazili 43 miliónů kilometrů s minimálním zpožděním. Pátého dne letu dosáhli — navzdory Bomanovým pesimistickým předpovědím — potřebného stropu rychlosti. Když vypínal reaktor, který měl chladnout až do přistání, Pirx si potají oddechl. Jedna ze zvláštností velení na tomto starém frachťáku byla, že vídal hvězdy daleko řidčeji než na Zemi. Nebyl na ně ostatně zvědavý, dokonce ani na červený kotouček planety Marsu, rudý jako měďák: stačilo mu zakreslování kursu.

Pozdě večer posledního dne cesty, kdy tma zřídka přerušovaná modrými lampičkami zdánlivě zvětšila paluby, vzpomněl si na skladiště. Zatím se do nich ani nepodíval. Opustil jídelnu, kde Sims hrál jako každodenně šachy s Bomanem, a sjel výtahem na záď. Od posledního setkání Termina ani neviděl, ani neslyšel. Jen si všiml, že kočka někam zmizela tak důkladně, jako by vůbec nebyla na palubě. Spoře osvětlená střední část rakety oddechovala šuměním ustavičně cirkulujícího vzduchu. Když otevřel dveře, rozsvítila se v hale světla pod silnou vrstvou prachu. Prošel skladišti od jednoho konce na druhý. Úzká ulička dělila hromady beden, sahající bezmála do stropu. Kontroloval napětí ocelových pásů, zakotvených v podlaze, jimiž byla stažena každá pyramida nákladu, a průvan způsobený otevřením dveří vysával z temných koutů chomáče pilin, prachu a mšení, které se lehce vlnilo jako škraloup žabince na vodní hladině. Už byl na chodbě, když zaslechl rytmické, pomalé zvuky. „Pozor!“

Tři údery.

Chvíli se nechal nést proudem, který ho zvedal výš a výš. Ať chtěl nebo nechtěl, musel naslouchat.

Domlouvali se ti dva, Wayne a Simon. Signály byly slabé, odměřovali sílu úderů, jako by se šetřili. Signály přicházely hned pomaleji, hned rychleji; jeden z vysílajících se často mýlil, jako by zapomněl morseovku. Občas delší dobu mlčeli, někdy začali vysílat současně. Černá chodba s řídce rozvěšenými lampami byla jako bez konce, jako by vítr, který v ní šuměl, přicházel z bezmezné pustiny.

„-s-i-m-o-n-e s-l-y-s-i-s h-o-“ pomalu, nepravidelně to ťukalo v potrubí.

„-n-e-s-l-y-s-i-mn-e-s-l-y-s-i-m-“

Pirx se zuřivě odstrčil od stěny a schoulený, se skrčenýma nohama padal jako kámen chodbami čím dál hůře osvětlenými. Podle houstnoucího množství jemného narudlého prachu kolem lamp poznával, že se blíží k zádi. Těžké dveře vedoucí k reaktoru byly pootevřené. Nahlédl dovnitř.

V komoře bylo chladno. Kompresory, na noc vypnuté, mlčely. Jen občas podivným, téměř lidským hlasem zabublalo potrubí ukryté v betonové zdi, když si plynové bublinky razily cestu v houstnoucí kapalině.

Terminus, pocákaný cementem, pracoval. Nad jeho kyvadlovitě se pohybující lebkou zarputile bzučel ventilátor. Pirx, aniž se dotýkal stupňů schodiště, sklouzl dolů s rukou na zábradlí. Terminovy železné rukavice slabě řinčely, jejich údery tlumila vrstva čerstvě nahozeného cementu.

„-n-e-s-l-y-s-i-mp-o-s-l-e-c-h-“

Ať již to bylo dílem náhody, nebo ať příkaz zpomalovat ťukání vycházel ze stejného pramene, který vysílal morseovku, fakt je, že se trubka ozývala stále slaběji.

Pirx teď stál těsně za automatem. Článkovité segmenty Terminova břicha, zasouvající se za sebe, když se ohýbal, připomínaly vroubkovaný zadeček hmyzu. V skleněných očích se třásly miniaturní odrazy lamp. Zahleděn do nich si Pirx uvědomil, že je v této pusté komoře se sráznými stěnami sám. Terminus nevěděl, co dělá, byl to mechanismus, který reprodukoval zachycené série zvuků, nic víc. Údery stále slábly.

„-s-i-m-o-n-e o-z-v-i s-e-“ rozluštil s námahou Pirx.

Rytmus se rozpadal. Pirx se dotkl potrubí asi půl metru nad skloněným trupem pracujícího robota. Když pevněji sevřel dlaň, zavadily klouby jeho prstů o železo, a tím se řada vysílaných Morseových značek přerušila.

Byl to okamžitý nápad. Než stačil domyslit, jak šílený je to nápad, zapojit se do rozhovoru vedeného před mnoha lety, začal Pirx rychle vyťukávat:

„-p-r-o-c m-o-m-s-s-e-n m-l-c-i p-r-o-c n-e-o-d-p-o-v-i-d-a p-o-s-l-e-c-h-“

V témže okamžiku, kdy Pirx poprvé udeřil do potrubí, klepl na ně i Terminus. Oba zvuky se spojily. Rukavice automatu strnula, jako kdyby Pirxe uslyšela, a když vysílání skončilo, začala po několika vteřinách opět vtlačovat cement do skuliny ve spoji. Roura zazvučela:

„-o-n m-a-

Pauza.

Terminus se sklonil, aby nabral cementové těsto. Byl to začátek odpovědi? Pirx čekal bez dechu. Automat se vzpřímil a prudce nahazoval cement. Trubkou proběhly zrychlující se údery:

„-s-i-m-o-n-e t-o t-y-“

„-z-d-e s-i-m-o-n j-a n-e k-d-o t-o v-o-l-a-l k-d-o t-o v-o-l-a-l-“

Pirx vtáhl hlavu mezi ramena. Údery teď pršely jako krupobití:

„-k-d-o t-o v-o-l-a-1 o-z-v-i s-e k-d-o t-o v-o-l-a-l k-d-o t-o v-o-l-a-l k-d-o t-o v-o-l-a-l z-d-e s-i-m-o-n z-d-e w-a-y-n-e o-z-v-i s-e-“

„Termine!“ vykřikl Pirx. „Přestaň, přestaň!“

Dunění ustalo. Terminus se snažil stát nehybně, ale jeho nárameníky, paže, rukavice sebou trhaly, celý trup se třásl železnou škytavkou a z těchto křečovitých záškubů Pirx dále přečetl:

„-k-d-o t-o v-o-l-a-l k-d-o k-d-o-“

„Nech toho!“ vykřikl ještě jednou. Viděl Termina ze strany: těžkými zády probíhalo chvění a reflex světla, odražený pancířem, opakoval:

„-k-d-o-“

Jako kdyby bouře, která se jím přehnala, vyčerpala jeho síly, automat ochaboval. Při pohybu po podlaze zavadil s táhlým zaskřípěním o vodorovnou větev potrubí a uvázl vedle ní v mrtvé nehybnosti. Jako polapený do pasti. Když se však Pirx na robota zadíval, postřehl milimetrové záchvěvy bezvládně visící paže:

„-k-d-o-“

Nevěděl, jak se octl venku na chodbě. Ventilátory šuměly. Plaval vpřed proti chladnému, suchému větru, který vanul z horních palub. Přes jeho tvář se přesouvaly kruhy světla vrhaného lampami.

Dveře do kajuty byly pootevřené. Na psacím stole hořela lampa; ploché stíny světla dosahovaly zpod stínítka ke stěnám; strop byl temný.

Kdo to byl? Kdo ho to volal? Simon, Wayne? Ale oni neexistovali. Byli devatenáct let mrtví!

Kdo to tedy byl? Terminus? Ale ten přece jen utěsňoval potrubí. Pirx dobře věděl, co by od Termina uslyšel při pokusu o výslech: povídačky o rentgenech, úniku a plombách. Terminus nemá ani tušení, že zvuky jeho práce se skládají v strašidelný rytmus.

Jedna věc je jistá: tento zápis — je-li to zápis — není mrtvý. Kýmkoliv jsou tito lidé — tyto hlasy, tyto údery — je možné s nimi mluvit. Má-li člověk k tomu odvahu.

Pirx se odstrčil od stropu a vrávoravě připlul k protější stěně. K čertu s tím! Chtělo se mu chodit, chodit prudkými kroky, mít váhu, udeřit celou silou pěsti do stolu! Tento stav, zdánlivě tak pohodlný, kdy se věci i vlastní tělo měnily v nehmotné stíny, byl jako noční můra. Vše, čehokoliv se dotkl, ustupovalo, odplouvalo. Neurčité, nezakotvené, stávalo se bublinou prázdnoty, šálením, snem…

Snem?

Moment! Když se mi o někom zdá a já mu položím otázku, neznám odpověď dříve, než padne z jeho rtů. Ale ten člověk ze snu přece neexistuje mimo můj mozek a je pouze jeho částí, přechodně vyčleněnou. Každý se tak rozdvojuje téměř každý den, či spíš každou noc, kdy dává vznikat chvilkovým, pro potřeby jedné snové vidiny tvořeným pseudoosobnostem. Mohou to být bytosti vymyšlené — nebo vzaté ze skutečnosti. Nezdá se nám snad o zemřelých? Nerozmlouváme snad s nimi?

Zemřelí.

Že by Terminus…

Při svém polovědomém bloudění po kajutě, když plynul od jedné stěny k druhé, odrážeje se od tvrdých ploch, dospěl ke dveřím a chytil se jich. Viděl temný výřez chodby i s pruhem světla, který padal do té tmy.

Vrátit se tam?

Vrátit se tam — a zeptat se?

Je to nějaký fyzikami úkaz. Něco komplikovanějšího než obyčejný záznam. Terminus konec konců není uzpůsobený pro zápis zvuku. Nepochopitelným způsobem v něm však vznikl záznam nadaný jistou samostatností a proměnlivostí, jemuž — přestože to zní podivně — je možno klást otázky a dovědět se — všechno. Poznat osudy Simona, Nolana, Pottera, Wayna, poznat i důvod toho nepochopitelného, děsivého mlčení velitele Momssena.

Lze si představit nějaké jiné vysvětlení?

Asi ne.

Byl si tím jist, přesto se však nehýbal z místa, jako by na něco čekal.

Koneckonců není na tom nic než cirkulace proudů v železné plechovce. Nikdo živý, žádná bytost, která skonává v tmách ztroskotané rakety. Určitě nic!

Vyťukávat otázky před skleněnýma očima Termina? Jenomže oni, místo aby souvisle vyprávěli svůj příběh, začnou na něho křičet, volat o kyslík, o pomoc! Co odpovědět? Že neexistují? Že jsou jen pseudoosobnostmi, izolovanými ostrůvky elektronického mozku, jeho fantazírováním, jeho škytavkou? Že jejich strach je pouhou náhražkou strachu a že jejich agónie, opakující se každou noc, znamená tolik jako obehraná deska? Nezapomněl ještě na divný průběh bušení, jaký vyvolal svou otázkou, na ten křik, kterým ho přivítali plni úžasu a neočekávaně vzbuzené naděje, to bez konce opakované, neodbytné, uspěchané doprošování: „Ozvi se! Kdo volá? Ozvi se!!“

Měl ještě v uších, cítil ve špičkách prstů zoufalství i zuřivost toho bušení.

Neexistovali? Kdo ho tedy volal, kdo žádal o pomoc? A co z toho, kdyby specialisté řekli, že za tím voláním není nic než cirkulace nábojů a záchvěvy plechů probuzených rezonancí? Usedl k psacímu stolu. Vytáhl zásuvku. Vztekle přimáčkl šelestivě se zvedající papír. Našel formulář, který potřeboval. Rozložil ho před sebou a pečlivě vyhladil, aby nepoletoval v nárazech dechu. Postupně vyplňoval předtištěné rubriky.

MODEL: AST — Pm — 105/0044

TYP: univerzální údržbářský

JMÉNO: Terminus

DRUH POŠKOZENÍ: rozpad funkce

NÁVRH… Zaváhal. Přiložil pero na papír a zase je zvedl. Přemýšlel o nevinnosti strojů, kterým člověk propůjčil schopnost myslet, a tím z nich učinil spoluúčastníky svých šíleností. O tom, že mýtus o Golemovi, o stroji, který se vzbouřil a postavil proti člověku, je lež vymyšlená proto, aby ti, kdo nesou odpovědnost za všecko, mohli ji ze sebe svrhnout.

NÁVRH: dát do šrotu

A s kamennou tváří se podepsal na dolním okraji formuláře:

Pirx, první navigátor.