Příběhy pilota Pirxe

ALBATROS

Oběd se skládal ze šesti chodů, nepočítajíc předkrmy. Vozíčky s vínem nehlučně klouzaly po skleněných drážkách. Vysoko nad každým stolkem zářil bodový reflektor. Při želví polévce bylo světlo citrónově žluté. Při rybě téměř bílé s namodralým odstínem. Kuřata zalila barva růžová, lomená hedvábnou šedí. Při černé kávě se naštěstí neudělalo černo, Pirxe už se zmocnily nejčernější obavy. Ten oběd ho unavil. Slíbil si, že odedneška bude obědvat v automatu na dolní palubě. Na jeho vkus bylo té elegance trochu moc. Po celou dobu musel myslit na to, co s lokty. A navíc ty toalety! Sál byl uprostřed nejméně o půl podlaží hlubší než na obvodu. Vypadal jako gigantický talíř ze zlata a slonoviny, obložený těmi nejbarvitějšími sendviči světa. Za jeho zády šustily tuhé, poloprůhledné šaty. Bavili se tam znamenitě. Hudba hrála. Míhali se číšníci, opravdoví číšníci. Každý z nich vypadal jako dirigent filharmonie. Transgalaktik zaručuje: žádné obsluhující automaty — intimita — diskrétnost — teplý lidský zájem — všechen personál živý. Vesměs umělci ve svém oboru.

Pirx srkal černou kávu, pokuřoval cigarety a pokoušel se najít v sále nějaké místečko, kam by se mohl dívat. Klidné místečko, ideální pro odpočinek. Sousedka se mu líbila. V jejím dekoltu se černal plochý drsný kámen. Žádný chrysopras, žádný chalcedon. Nic pozemského, jistě něco z Marsu. Musel stát celé jmění, vypadal jako úlomek dlažebního kamene. Ženy by neměly mít tolik peněz.

Nedivil se. Pozoroval. Pomalu v něm rostla touha protáhnout si kostru. Co takhle na vycházkovou palubu?

Vstal, lehce se uklonil, odešel. Když procházel mezi kanelovanými sloupy obkládanými lesklou hmotou, zahlédl svůj odraz, nad uzlem kravaty bylo vidět knoflíček. Kdo vlastně ještě nosí takovou kravatu? Límeček si upravil až v chodbě. Vstoupil do výtahu. Vyjel až nahoru, na vyhlídkovou palubu. Výtah se nehlučně otevřel. Nebyl tam nikdo. Potěšilo ho to. Třetina vypouklého stropu před řadami lehátek nad palubou vypadala jako gigantické černé okno otevřené na hvězdy. Lehátka se stohy pokrývek byla prázdná. V jednom z posledních ležel někdo, zahalený až po oči. Ten podivínský stařec, který chodil na oběd hodinu po všech a jídal sám v prázdném sále, zakrývaje si tvář ubrouskem, jakmile ucítil něčí pohled.

Natáhl se. Neviditelné jícny klimatizátorů vháněly na vyhlídkovou palubu nepravidelné závany větru. Působilo to dojmem, že duje přímo z černé hlubiny nebes. Konstruktéři, které Transgalaktik zaměstnával, rozuměli své věci. Lehátko bylo pohodlné, možná pohodlnější než křesla pilotů, přestože jejich tvary byly vypočteny matematicky. Pirxovi začínalo být zima. Proto tu byly pokrývky. Zachumlal se do nich. Jako kdyby klesl do prachového peří.

Kdosi přicházel. Po schodech, ne výtahem. Sousedka z jídelny. Kolik jí bylo let? Měla na sobě nějaké docela jiné šaty. Ale třeba to byla nějaká jiná žena? Ulehla o tři lehátka dále. Otevřela knihu. Vítr šelestil stránkami. Pirx se nyní díval přímo před sebe. Nádherně bylo vidět Jižní Kříž. Uříznut okenním rámem, jako jasná skvrnka na černém podkladu, zářil cípek Malého Mraku. Napadlo mu, že let potrvá sedm dní. Za sedm dní se může přihodit ledaco. Úmyslně se pohnul. Ve vnitřní kapse zašustil tuhý, čtyřikrát přeložený papír. Bylo mu dobře na světě. Místo druhého navigátora již na něho čekalo, znal přesně cestu: ze Severní země letadlem do Eurasie a dále do Indie. Jízdenky tvořily celou knížečku, člověk si v ní mohl číst! Každý lístek jiné barvy, dvojitý s útržky, kupóny, zlatá ořízka, vše, co Transgalaktik dával pasažérům do ruky, hýřilo prostě stříbrem a zlatem. Spolucestující na třetím lehátku byla nevšedně hezká. Třeba je to přece jen ona. Měl by něco říci, nebo raději ne? Už se jí vlastně představil. Smůla, když má člověk tak krátké jméno! Než začne, skončí. Pirx zní úplně stejně jako „Iks“. Největší zmatky byly vždycky při telefonických rozhovorech. Říci něco? Co?

Zas už si dělá starosti. Na Marsu si tuto cestu představoval jinak. Společnost pro stavbu raket mu zaplatila přepravu, měla asi nějaké účty s Transgalaktikem, nebylo to tedy od ní žádné kavalírské gesto. A on, přestože již nalétal téměř tři miliardy, neletěl ještě nikdy v něčem takovém jako „Titán“. Frachťáky vypadaly trošinku jinak! Sto osmdesát tisíc tun mrtvé váhy, čtyři reaktory hlavního tahu, cestovní rychlost 65 za sekundu, 1200 cestujících v jednolůžkových a dvoj lůžkových kabinách s koupelnami, apartmá, stálá gravitace zaručená, s výjimkou startu a přistání, nejvyšší komfort, stoprocentní bezporuchovost, dvaačtyřicet lidí osádky a dvě stě šedesát členů obsluhujícího personálu. Keramit, ocel, zlato, paládium, chrom, iridium, plastické hmoty, kararský mramor, dub, mahagon, stříbro, křišťál. Dva bazény, čtyři kina, osmnáct stanic pro přímé spojení se Zemí, vyhrazených pouze pro cestující. Koncertní síň, šest hlavních palub, čtyři vyhlídkové automatické výtahy, objednávky letenek pro všechny rakety v celé soustavě přímo z paluby rok předem. Bary, herny, obchodní dům, ulička řemeslníků, věrná kopie jakéhosi pozemského středověkého zákoutí s vinným sklípkem, plynovými svítilnami, měsícem, slepou zídkou a kocoury, kteří se po té zdi procházejí. Zimní zahrady. A čert ví, co ještě. Cesta by musela trvat měsíc, aby to stačil všechno aspoň jednou obejít.

Spolucestující stále četla. Musí si ženy barvit vlasy na takový odstín? Normálnímu člověku se z toho dělalo trochu… Ale jí, jí právě tato barva moc slušela. Pirxovi napadlo, že by se hned našla vhodná slova, kdyby měl v ruce zapálenou cigaretu. Sáhl tedy do kapsy.

Když vytahoval pouzdro na cigarety, jaktěživ neměl pouzdro na cigarety, ale tohle dostal od Bomana na památku a nosil je z přátelství, měl pocit, že ztěžklo. Nepatrně. Poznal to bezpečně! Rostlo zrychlení?

Zaposlouchal se. Aha!

Motory táhly silněji. Normální pasažér by to byl nezaslechl, strojovna „Titánu“ byla oddělena od obytné části trupu čtyřnásobnými izolačními prostorami.

Vybral si bledou hvězdičku přímo v rohu okenního rámu a nespouštěl z ní oka. Kdyby jenom zrychlovali, nehnula by se z místa. Alepohne-li se…

Pohnula se. Pomalu, nesmírně pomalu se posouvala stranou.

„Odchylka od směru podélné osy,“ řekl si v duchu.

„Titán“ letěl „kosmostrádou“, na níž nebyly v cestě žádné překážky, ani prach, ani meteory, nic, pouze kosmický prostor. Tisíc devět set kilometrů před nimi se řítil lodivod „Titánu“, který měl za úkol postarat se o volnou dráhu pro obra. Proč? Pro všechny případy, přestože cesta byla i bez toho volná. Rakety přesné dodržovaly kursovní řády. Transgalaktik měl zaručený let bez poruch po své úseči paraboly ve smyslu dohod uzavřených Spojenými astronavigačními společnostmi. Nikdo mu nesměl zkřížit cestu. Meteorické výstrahy nyní přicházely šest hodin předem od doby, kdy sondy bez posádky po tisících patrolovaly v sektorech Transuranů, přestalo raketám prakticky hrozit jakékoli nebezpečí zvenčí. Pás, oběžná dráha miliard meteorů mezi Zemí a Marsem, měl svou vlastní patrolní službu. Kromě toho vedly raketové trasy mimo rovinu ekliptiky, v níž ten rachotící Pás obíhá kolem Slunce. Pokrok, dokonce od doby, kdy Pirx létal na patroly, byl obrovský.

„Titán“ tedy neměl vůbec zapotřebí manévrovat, nemusel se vyhýbat žádným překážkám, neexistovaly. A přesto odbočoval z kursu. Teď už Pirx ani nemusel pozorovat hvězdné nebe, cítil to celým tělem. Kdyby se mu chtělo, byl by mohl propočítat křivku oblouku, protože znal rychlost letadla, jeho hmotnost a tempo přesunu hvězd.

„Něco se muselo stát,“ řekl si. „Co asi?“

Žádná hlášení pro cestující. Zatajují něco? Proč? Pramálo se vyznal ve zvyklostech panujících na přepychových dopravních letadlech. Zato se dobře vyznal v tom, co se může přihodit ve strojovně, v pilotní kabině, a těch možností zas nebylo tolik. V případě poruchy by letadlo zachovalo původní rychlost nebo by zpomalilo. Jenomže „Titán“…

Trvalo to již čtyři minuty. To znamená obrat bezmála o 45°. Zajímavé.

Hvězdy se zastavily.

Sledovali přímý kurs. Váha pouzdra na cigarety, které Pirx stále držel v ruce, vzrostla.

Nastoupili přímý kurs a zvyšovali rychlost. Všechno mu bylo jasné! Chvilinku seděl bez hnutí, pak vstal. Vážil nyní víc. Šedooká spolucestující k němu vzhlédla.

„Děje se něco?“

„To nic není.“

„Něco se změnilo. Necítíte to?“

„To nic. Zvyšujeme trochu rychlost,“ řekl. Teď měl možnost navázat normální úvodní rozmluvu. Pohlédl na ni. Barva vlasů mu ani za mák nevadila. Byla to moc hezká dívka.

Šel dál. Přidal do kroku. Jistě si řekla, že je to nějaký blázen. Na stěnách byly až do konce vyhlídkové paluby pestrobarevné fresky. Prošel dveřmi s nápisem

KONEC PALUBY VSTUP ZAKÁZÁN a dostal se do dlouhé prázdné chodby kovově se lesknoucí ve světle lamp. Řady dveří s čísly. Kráčel dál. Po sluchu. Vystoupil po schůdcích do mezipatra a zůstal stát před jinými dveřmi. Ocelovými.

POUZE PRO HVĚZDNÝ PERSONÁL stálo na tabulce. Ha! Jak krásné názvy si vymýšlel ten Transgalaktik!

Dveře bez kliky se otvíraly zvláštním klíčem, který neměl. Dotkl se prstem nosu. Na okamžik se zamyslil.

Ťuk — ťuk — Ťukťukťuk — tuk — ťuk, zaklepal.

Chvíli vyčkával. Otevřely se. Ve skulině se objevila zachmuřená zarudlá tvář.

„Co si přejete?“

„Jsem pilot z Patroly,“ řekl.

Dveře se pootevřely šíře.

Vstoupil. Byla to amplifikační stanice pomocné pilotní kabiny. Podél stěn vedlo dvojité řízení směrových trysek. Na druhé straně obrazovky optické kontroly. Před přístroji stálo několik křesel, všechna prázdná. Mžikání číselníků sledoval jediný zavalitý automat. Na úzkém stolku u zdi stály v prstencovitých držácích sklenice, z poloviny dopité. Ve vzduchu visela vůně čerstvě vařené kávy smíšená s těžko určitelným pachem zahřátých plastiků a nepatrnými stopami po ozónu. Druhé dveře byla nedovřené. Nesl se odtamtud bzukot konvertoru.

„SOS?“ zeptal se muže, který mu otevřel. Byl to člověk značně otylý, s jednou tváří mírně oteklou, jako od zubů. Ve vlasech měl pruh od sluchátek. Byl oblečený v šedivý stejnokroj Transgalaktiku s blesky, blůzu rozepnutou. Z kalhot mu lezla košile.

„Ano.“

Muž byl trochu rozpačitý.

„Tak vy jste z Patroly?“ řekl.

„Ze Základny. Dva roky jsem létal na ‚Transuranu'. Jsem navigátor. Jmenuji se Pirx.“

Muž mu podal ruku.

„Mindell. Nukleonik.“

Beze slova přešli do druhé místnosti. Byla to rozhlasová kabina pro přímé spojení. Neobyčejně prostorná. Asi deset lidí se shluklo kolem hlavního vysílače. Dva radisté seděli se sluchátky na uších, nepřetržitě psali. Přístroje ťukaly, proud tichounce bzučel, pod podlahou něco kvíkalo. Na všech stěnách hořely kontrolky. Vypadalo to jako ve velké meziměstské ústředně. Radisté téměř leželi na svých panelech. Byli jen v košilích a kalhotách. Tváře měli vlhké potem, jeden byl bledý, druhý, starší muž s jizvou na hlavě, vypadal docela obyčejně. Oblouk sluchátek mu rozděloval vlasy a jizva byla dobře viditelná. Dva lidé seděli opodál. Pirx se na ně podíval, v jednom z nich poznal prvního navigátora.

Znal ho od vidění. Velitel „Titánu“ byl malé postavy, prošedivělý, s drobnou nevýraznou tváří. Seděl, nohu přes nohu, a vypadal, jako kdyby pozoroval špičku svého střevíce.

Pirx potichu přistoupil k lidem nahloučeným kolem radistů, sklonil se a četl přes rameny toho s jizvou:

„…šest osmnáct celých tři jedu na plný tah dorazím osm nula dvanáct konec.“

Telegrafista si levičkou přitáhl blanket a bez přerušení psal dále.

„Luna hlavní volá Albatros čtyři Aresluna. Máte na palubě radiaci otazník stop odpovězte morseovkou stop zvuk nefunguje stop kolik hodin můžete udržet nouzový tah stop kurs goniem řízený setrvačný pohyb šest celých dvacet jedna stop poslech.“

„Drak dva Aresluna volá Lunu hlavní stop jedu na plný tah k Albatrosu sektor 64 stop mám přehřátý reaktor přesto letím dále stop jsem šest miliparseků od góniového bodu SOS konec.“

Vtom druhý radista, ten bledý, vyrazil nějaký neartikulovaný zvuk. Všichni stojící se k němu sklonili. Muž, který vpustil Pirxe, podal prvnímu navigátorovi popsané formuláře. Druhý radista psal:

„Albatros čtyři volá všechny stop pohybuji se setrvačností kursem elipsa T 341 sektor 65 stop plášť trupu se dále trhá stop přepážky na zádi povolují stop havarijní tah reaktoru 0,3 g stop reaktor se vymyká kontrole stop hlavní stěna na mnoha místech poškozena stop radiace třetího stupně na palubě stoupá vlivem havarijního tahu stop prosakování roztoku pokračuje stop snažíme se cementovat stop převádím osádku na příď konec.“ Radistovi, když to psal, se třásly ruce.

Jeden z mužů ho uchopil za límec od košile, zvedl, vystrčil za dveře a sám taky odešel; za okamžik se vrátil a usedl na jeho místo.

„Má tam bratra,“ řekl na vysvětlenou, aniž se na někoho přímo obracel. Teď se Pirx naklonil nad toho staršího, který právě začal psát.

„Luna hlavní volá Albatros čtyři Aresluna stop letí k vám Drak dva sektor 64 Titán sektor 67 Balistický osm sektor 44 Kobold sedm nula dva sektor 94 stop ve skafandrech zacementujte průnik přepážky stop pracujte se štíty za přetlaku stop hlaste průběžně kurs nouzového setrvačného pohybu stop…

Ten, který zaskočil za mladého radistu, řekl nahlas: „Albatros!“ a všichni se sklonili nad ním. Psal:

„Albatros čtyři volá všechny stop nouzový kurs neregulovatelný stop žebroví trupu praská stop ztrácíme vzduch stop osádka ve skafandrech stop strojovna zaplavena roztokem štíty proraženy teplota strojovny 63 první průnik pilotní kabiny zacementován stop roztok vaří stop zaplavuje hlavní vysílač stop od nynějška pouze nouzové spojení stop čekáme vás konec.“

Pirx si chtěl zapálit cigaretu. Kouřili skoro všichni a bylo vidět, jak kouř, okamžitě odsávaný otvory větráků, rychle stoupá vzhůru modrými pruhy. Prohledával všechny kapsy, nemohl nic najít. Kdosi, nevěděl ani kdo, strčil mu do ruky načatý balíček. Zapálil si. Vtom řekl velitel:

„Pane Mindelle!“ Kousl se do spodního rtu. „Plný tah.“

Mindell se v první chvíli zatvářil překvapeně, ale neřekl nic. „Výstraha?“ zeptal se muž sedící vedle velitele. „Ano. Já sám. Podejte mi to.“

Přitáhl si mikrofon na spirálovitém rameni a začal mluvit:

„Titán Aresterra volá Albatros čtyři stop letíme k vám na plný tah stop jsme na hranici vašeho sektoru stop dorazíme za hodinu stop pokuste se opustit raketu nouzovým východem stop budeme u vás za hodinu stop jedeme na plný tah stop vytrvejte stop vytrvejte konec.“

Odsunul mikrofon a vstal. Mindell mluvil interkomem na protější stěně. „Chlapci, za pět minut plný tah. Ano. Ano,“ odpovídal tomu, kdo byl na druhém konci drátu. Velitel odešel. Jeho hlas bylo slyšet z druhé místnosti:

„Pozor! Pozor! Cestující! Pozor! Pozor! Cestující! Hlásíme důležitou zprávu. Za čtyři minuty zvýší letadlo rychlost. Zachytili jsme volání SOS a spěcháme…“

Někdo zavřel dveře. Mindell se dotkl Pirxova ramene. „Chyťte se něčeho. Budeme mít více než dvě gé.“ Pirx přikývl. Dvě gé pro něho bylo jako nic, ale věděl, že doba není vhodná vytahovat se, kolik vydrží. Přidržel se poslušně opěradla židle, na které seděl starší radista. Četl mu přes rameno.

„Albatros čtyři volá Titán stop hodinu se na palubě neudržíme stop nouzový východ zatarasen prasklými žebry stop teplota v pilotní kabině jednaosmdesát stop zaplavila ji pára stop pokusíme se vyříznout pancíř na přídi a dostat se ven konec.“

Mindell mu vyškubl z ruky popsaný list a odběhl do sousední místnosti. Když otvíral dveře, zachvěla se lehce podlaha a všichni ucítili, jak jejich těla naráz ztěžkla.

Přišel první navigátor. Pohyboval se s viditelnou námahou. Usedl na svou židli. Někdo mu podal kabel s mikrofonem. V ruce měl poslední pomačkaný radiogram Albatrosu. Uhladil jej a dlouhou dobu se na něj díval.

„Titán Aresterra volá Albatros čtyři,“ promluvil konečně. „Budeme u vás za padesát minut stop nadletíme si kursem 84 celých 15 stop 81 celých 2 stop opusťte raketu stop opusťte raketu stop najdeme vás stop najdeme vás stop najdeme vás jistě stop vytrvejte konec.“ Muž v rozepnuté blůze uniformy, který vystřídal mladšího radistu, najednou vyskočil a pohlédl na velitele, který k němu přistoupil. Radista sňal z hlavy sluchátka. Velitel si je nasadil a zároveň muž vylaďoval dýchavičně chroptící reproduktor. Vtom všichni strnuli. V kabině stáli lidé, kteří již roky létali, ale to neslyšel ještě žádný z nich. Ten, jehož hlas se jakoby přes stěnu plamenů dral z reproduktoru, smíšený s táhlým hukotem, volal:

„Albatros… všechny… roztok… pilotní kabi… teplota… nemůžeme… osádka do konce… sbohem… vedení…“ Hlas umlkl, bylo slyšet jen hukot. Reproduktor zachrčel.

Bylo těžké udržet se vestoje, ale všichni dál stáli shrbeni, opírajíce se o kovové stěny.

„Balistický osm volá Lunu hlavní,“ ozval se pevný hlas, „letím k Albatrosu čtyři otevřete mi dráhu přes sektor 67 jedu na plný tah stop neschopen provést úhybný manévr poslech.“ Několik sekund ticha.

„Luna hlavní volá všechny v sektorech 66, 67, 68, 46, 47, 48 a 96 stop prohlašuji tyto sektory za uzavřené stop všechny rakety jež neletí na plný tah k Albatrosu čtyři okamžitě zastaví a přepnou reaktory na volnoběh a rozsvítí obrysová světla stop pozor Drak dva! Pozor Titán Aresterra! Pozor Balistický osm! Pozor Kobold sedm nula dva! Pozor! Volá vás Luna hlavní stop otvírám volnou dráhu k Albatrosu čtyři stop veškerý provoz v sektorech ležících na přímé spojnici s bodem SOS bude přerušen stop brzdit začněte miliparsek před bodem SOS dbejte abyste vypnuli brzdy v optickém dosahu Albatrosu posádka mohla již opustit palubu Zdar Zdar Konec“

Teď se ozval morseovkou Drak dva. Pirx se zaposlouchal do pípání značek.

„Drak dva Aresterra volá všechny spěchající na pomoc Albatrosu čtyři stop pronikl jsem do sektoru Albatrosu za osmnáct minut budu u něho stop mám přehřátý reaktor chlazení poškozeno stop po záchranné akci budu potřebovat lékařskou pomoc stop začínám brzdit na plný zpětný tah konec.“

„Blázen,“ prohodil kdosi, a tu všichni ti, kdo doposud stáli jako sochy, podívali se na toho, kdo to řekl. Ozvalo se krátké, hněvivé zamručení.

„Drak dva tam bude první,“ poznamenal Mindell a pohlédl na velitele.

„Sám bude potřebovat pomoc. Za čtyřicet minut…“ Odmlčel se. Reproduktor chrčel a chroptěl; najednou bylo praskání přerušeno hlasem:

„Drak dva Aresterra volá všechny spěchající na pomoc Albatrosu čtyři stop jsem na optický dosah Albatrosu stop Albatros se pohybuje přibližně po elipse T 345 stop záď rudě žhne obrysová světla nesvítí stop Albatros neodpovídá na volání stop zastavuji a začínám záchrannou akci konec.“

Ve vedlejší místnosti se rozezvučely bzučáky. Mindell a ještě jeden muž odešli. Pirx měl všechny svaly jako ze dřeva. Tolik si přál být při tom! Mindell se vrátil. „Co se děje?“ zeptal se velitel.

„Cestující chtějí vědět, kdy už budou moci tančit,“ odpověděl Mindell. Pirx to ani neslyšel. Hleděl do reproduktoru.

„Už brzo,“ odpověděl klidně navigátor, „přepojte na optickou. Blížíme se k nim. V několika minutách bychom je měli uvidět. Pane Mindelle, dejte druhou výstrahu. Budeme brzdit hlava nehlava.“

„Rozkaz,“ odpověděl Mindell a odešel.

Reproduktor zabzučel a ozval se hlas:

„Luna hlavní volá Titán Aresterra Kobold sedm nula dvě pozor! pozor! pozor! Balistický osm zpozoroval v centru sektoru 65 záblesk intenzity minus 4 stop Drak dva ani Albatros neodpovídají na volání stop možnost exploze reaktoru na Albatrosu stop pro nebezpečí hrozící cestujícím vyzýváme Titán Aresterra aby zastavil a okamžitě se hlásil stop Balistický osm a Kobold sedm nula dva jednají podle vlastního uvážení stop opakuji vyzýváme Titán Aresterra…“

Všichni upřeně hleděli na prvního navigátora.

„Pane Mindelle,“ řekl. „Zastavil byste na miliparseku?“

Mindell se díval na číselník svých náramkových hodinek.

„Ne, pane navigátore, blížíme se k optické. Potřeboval bych 6 gé.“

„Pak změníme kurs.“

„Stejně budeme mít nejmíň tři,“ řekl Mindell.

„Jaká pomoc.“

První navigátor vstal, přistoupil k mikrofonu a řekl:

„Titán Aresterra volá Lunu hlavní stop nemohu zastavit mám příliš velkou rychlost změna kursu úhybným manévrem při polovičním tahu stop kursem 202 opouštím sektor 65 a vnikám do sektoru 66 stop prosím uvolněte dráhu poslech.“

„Vy přijmete potvrzení,“ obrátil se na muže, který seděl předtím vedle něho. Mindell volal něco interkomem. Bzučáky se ustavičně ozývaly. Na nástěnných panelech tančila světélka. Náhle jako by se setmělo, ale to jen z očí zmizela krev. Pirx se zeširoka rozkročil. To zapnuli brzdy a nalétávali zatáčku. „Titán“ lehce vibroval, ozýval se táhlý, vysoký hlas motorů.

„Sednout!“ vykřikl velitel. „Nechci tady žádné hrdiny! Máme tři gé!“

Všichni si posedali na podlahu, či spíše se na ni svalili. Byla potažena tlustou vrstvou porézního plastiku.

„Ale co tam se rozbije a poláme!“ zamumlal muž, sedící vedle Pirxe. Navigátor to zaslechl.

„Pojišťovna to zaplatí,“ odpověděl ze svého křesla. Měli asi více než tři gé, Pirx stěží pozvedl ruku k obličeji. Cestující všichni leželi v kajutách, ale co se dělo v kuchyních, v jídelnách — no, potěš pánbu! Představil si skleníky. To přece žádný strom nevydrží. A dole? Plné vagóny rozbitého porcelánu! Tam to asi vypadá!

Ozval se reproduktor.

„Balistický osm volá všechny stop jsem na optický dosah Albatrosu stop je zahalen mrakem stop záď rozžhavena stop zabrzdil jsem a vysílám do prostoru záchranné čety pátrat po posádce Albatrosu stop Drak dva neodpovídá na volání konec.“

Zrychlení klesalo. Kdosi se objevil ve dveřích a vykřikl. Už se smělo vstát. Všichni se nahrnuli ke dveřím. Pirx vešel poslední. Byla to hlavní pilotní kabina. Obrazovka osmkrát šestnáct metrů zaujímala celou přední stěnu, konkávní, jako v nějakém kině pro obry. Všechna světla v kabině byla zhasnuta. V prostoru, na černém hvězdném podkladu, pod hlavní osou „Titánu,“ v levém kvadrantu doutnala tenká čára, zakončená žhavým višňovým uhlíkem jako cigareta ohníčkem. Tvořila jádro kalné, lehce zploštělé bubliny, z níž všemi směry trčely zužující se hrotité výčnělky. Skrz kulovitý mrak se čím dál jasněji probíjelo světlo silnějších hvězd.

Vtom se všichni naklonili vpřed, jako by chtěli vstoupit do obrazovky. Docela dole, v pravém dolním rohu zazářil mezi stálice bílý bod a začal rychle blikat — to byl „Drak“.

„V reaktoru Albatrosu došlo k nekontrolovatelné řetězové reakci stop máme ztráty na lidech stop spáleniny stop volám lékaře stop vysílačka poškozena výbuchem stop reaktor propouští záření stop připraveni odpálit reaktor nepodaří-li se proces zastavit stop…“ četl Pirx z rytmicky se rozsvěcujícího a hasnoucího bodu.

„Albatros“ již nebylo vidět. Mezi hvězdami se vznášel těžký, jantarově bělošedý chomáč, nakypřený shora hřívovitými výrůstky. Padal níž a níž, klesal k dolnímu levému rohu obrazovky, „Titán“ se vznášel vysoko nad ním a vzdaloval se novým kursem ze sektoru katastrofy.

Do tmavé pilotní kabiny dopadl ze dveří rádiové kabiny dlouhý pruh světla. Bylo slyšet hlas Balistického:

„Balistický osm volá Lunu hlavní stop zastavil jsem ve střední části sektoru 65 stop Drak dva miliparsek pode mnou opticky signalizuje ztráty na lidech a propustnost reaktoru stop připraven katapultovat reaktor stop žádá lékařskou pomoc kterou mu poskytnu stop pátrání po osádce Albatrosu ztíženo zamořením prostoru radiokativním mrakem s povrchovou teplotou přes 1200 stupňů stop jsem na optický dosah Titána Aresterra který mě plným tahem předjíždí a proniká do sektoru 66 stop očekávám přílet Kobolda sedm nula dva abychom společně zahájili záchranné akce konec.“

„Všichni na svá místa!“ ozval se silný hlas. Zároveň se rozsvítila zadní světla v pilotní kabině. Nastal ruch, lidé se rozcházeli kolem zdí třemi směry; Mindell u velícího pultu vydával rozkazy, bzučáky se ozývaly, vždy několik najednou; nakonec se místnost vylidnila a až na velitele, Mindella a Pirxe zůstal v ní jen ten mladý radista, který stál v koutě před obrazovkou a díval se na pozvolna se rozplývající, čím dál větší a černější oblak.

„Ale hleďme, to jste vy?“ řekl první navigátor „Titánu“, jako kdyby teprve teď uviděl Pirxe, a podal mu ruku. „Hlásí se Kobold?“ zeptal se přes jeho hlavu někoho ve dveřích rádiové kabiny.

„Ano, pane navigátore, jede na zpětný kurs.“

„Dobrá.“

Chvíli tak stáli a hleděli na obrazovku. Poslední cár špinavého mraku zmizel. Obrazovka byla opět plná čisté hvězdné tmy.

„Zachránil se někdo?“ zeptal se Pirx, jako by velitel „Titánu“ mohl vědět více než on sám. Ale byl to velitel a velitel má vědět všecko.

„Musely se jim zavařit moderátory,“ odpověděl. Byl nejmíň o hlavu menší než Pirx. Vlasy měl jako z olova. Nebylo poznat, zdali mu tak zešedivěly, nebo zdali byly takové vždycky.

„Pane Mindelle,“ zvolal velitel na mimojdoucího inženýra, „buďte tak hodný a oznamte konec poplachu. Už se smí tančit.“

„Znal jste ‚Albatros'?“ zeptal se, obraceje se na mlčícího Pirxe.

„Ne.“

„Západní společnost. Třiadvacet tisíc tun. Copak?“

Přistoupil radista a podal mu popsaný blanket. Pirx přečetl prvá slova.

„Balistický volá…“

Ustoupil od obrazovek. Ale tady překážel lidem, kteří každou chvíli procházeli pilotní kabinou; stoupl si tedy do kouta ke zdi. Přiběhl Mindell.

„Co nového?“ zeptal se ho. Mindell byl zpocený, utíral si čelo kapesníkem. Pirx měl pocit, že ho zná již léta.

„Dopadlo to dobře,“ vydechl Mindell. „Zasáhla je tlaková vlna. Nárazem povolilo chlazení reaktoru — ten prevít vždycky praskne první. Spáleniny prvního a druhého stupně. Lékaři už jsou na místě.“

„Z Balistického?“

„Ano.“

„První navigátor! Luna hlavní!“ zvolal kdosi ve dveřích rádiové kabiny a velitel odešel. Pirx stál proti Mindellovi, který se mimoděk dotkl oteklé tváře a zastrčil šátek do kapsy.

Pirx se chtěl Mindella dál vyptávat, ale on již mu víc neřekl. Jen mu pokynul hlavou a odešel do rádiové kabiny. Reproduktor mluvil desíti hlasy, letadla z pěti sektorů se vyptávala na „Albatros“ a na „Draka dva“. Konečně Luna hlavní poručila všem, aby umlkli, a snažila se rozmotat komunikační uzel, který se zadrhl kolem sektoru 65 tím, že byly blokovány sousedící oblasti meziplanetárního prostoru. První navigátor seděl vedle radisty a něco psal. Radista znenadání sňal sluchátka a odložil je, jako kdyby už byla zbytečná. Pirx aspoň měl ten dojem. Přistoupil k němu zezadu. Chtěl se zeptat, co je s lidmi z „Albatrosu“, jestli se jim podařilo opustit raketu.

Radista si uvědomil jeho přítomnost, zvedl hlavu a pohlédl mu do tváře. Pirx už se ho na nic nezeptal. Odešel dveřmi s nápisem POUZE PRO HVĚZDNÝ PERSONÁL