Příběhy pilota Pirxe

PIRXOVO VYPRÁVĚNÍ

Fantastické knížky? Ale ano, mám je rád, ale jenom ty špatné. Vlastně nejenom špatné, hlavně nepravdivé. Na palubě mám vždycky něco takového po ruce, abych si mohl ve volném čase přečíst třebas jenom pár stránek od prostředka a potom knížku odložit. S dobrými je to úplně jinak — ty čtu jenom na Zemi. Proč? Abych řekl pravdu, ani nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Dobré knížky jsou vždycky pravdivé, i kdyby se v nich psalo o věcech, které se nikdy nestaly a ani nestanou. Jsou pravdivé v jiném smyslu — když se v nich mluví třeba o kosmonautice, tedy tak, že poznáme něco z toho ticha, které je úplně jiné než pozemské, z toho klidu, tak dokonale nehybného… Ať vyprávějí o čemkoli, vyprávějí neustále totéž: že člověk tam nikdy nebude doma. Na Zemi je všechno nahodilé, ledajaké, strom, stěna, zahrada, jedno je možné nahradit druhým, za obzorem je jiný obzor, za horou údolí — ale tam je to úplně jiné. Na Zemi lidi nikdy nenapadlo, jak je to strašné, že se hvězdy nehýbají; i kdybys letěl rok na plný tah, nezpozoruješ změnu. Létáme, jezdíme po Zemi a myslíme si, že víme, co je to prostor. To se nedá vyjádřit. Pamatuji se, jak jsem se jednou vracel z hlídky. Kdesi pod Arbitrem jsem poslouchal vzdálenou rozmluvu, kdosi se s kýmsi hádal o prvenství v přistání, a náhodou jsem spatřil jinou vracející se raketu. Návštěvník si myslil, že je sám. Házel svým soudečkem, jako by dostal epileptický záchvat. Každý z vás to zná, jak to je — po několika dnech přepadá člověka šílená chuť něco udělat, nezáleží na tom co, pustit to na plný tah, někam se vydat, roztočit se v obrovském zrychlení, až by si jazyk překousl… Dřív jsem si myslil, že to je jaksi nevhodné — člověk by si neměl tolik povolovat. V podstatě je to ale jenom zoufalství, jenom touha vypláznout jazyk — na kosmos. Protože ten se nedá nahradit jiným jako třeba strom, a snad právě proto je tak těžké si s ním poradit. Dobré knížky hovoří zrovna o tom. A protože umírající nemají rádi četbu o agónii, tak i my všichni, protože se hvězd trochu bojíme, nechceme uprostřed nich slyšet o nich pravdu. Jistě — tehdy je dobré všechno, co odvrací pozornost, ale mně jsou rozhodně milejší jiné hvězdné historky, ty čítankové, protože se v nich všecko i s celým kosmem děje tak poctivě… Je to poctivost pro dospělé, jsou tam tedy katastrofy, vraždy a jiné ukrutnosti, ale přece jen poctivé, nevinné, protože od počátku do konce vylhané; pokoušejí se strašit, ale člověk se jenom usmívá. To, co vám povím, je podobná historka. Skutečně se mi to stalo, ale na tom nezáleží. Bylo to v Roce klidného Slunce. Jako obvykle se v té době dělal velký všesluneční úklid, zametání a vymetání hromad starého železa, které kroužilo v parametrech oběžné dráhy Merkuru; za šest let stavby velké stanice v jeho perihéliu byla do prostoru odhozena hromada starých vraků, protože stavbu tehdy provozovali systémem Le Mansovým, a místo aby trupy raket dávali do šrotu, používali jich jako lešení. Le Mans byl lepším ekonomem nežli inženýrem; stanice z vraků byla opravdu třikrát levnější než obyčejná, smontovaná v prostoru, ale nadělala takovou spoustu starostí, že po Merkuru už nikdo takhle nechtěl „šetřit“. Le Mans tehdy ovšem připadl na další myšlenku — přivézt tu márnici na Zemi, protože proč má kdesi obíhat až do posledního soudu, když může být roztavena v martinské peci? Ale aby se to vůbec vyplatilo, musel jako vlečných lodí použít raket, které nebyly o moc lepší než ty mrtvoly. Tehdy jsem byl strážním pilotem, který už měl nalétané hodiny, to znamená, že jsem jím byl už jenom na papíře a každého prvního, kdy jsem bral plat. Ale tak se mi chtělo létat, že bych souhlasil i s vysokou pecí, jen kdyby měla nějaký tah; nic divného, že jsem se hlásil v Le Mansově brazilské kanceláři, sotva jsem přečetl jeho inzerát. Nechtěl bych tvrdit, že posádky formované Le Mansem, či vlastně jeho agenty, byly jakýmsi druhem cizinecké legie anebo sebrankou lotrů, protože takoví už vůbec ani nelétají. Ale lidé teď zřídkakdy letí do kosmu, aby tam hledali dobrodružství; ta tam nejsou, aspoň všeobecně vzato ne; kolikrát se do toho pustí kvůli neštěstí, které je potkalo anebo podobně, náhodou; je to nejhorší materiál, protože služba vyžaduje větší námahu než na moři, a pro ty, kterým je všecko jedno, na palubě není místa. Nehraju si s psychologií, chci jenom objasnit, proč jsem už po první cestě ztratil půlku posádky. Musel jsem propustit techniky, protože mi je naučil pít telegrafista, malý mestic, který si vymýšlel nejgeniálnější způsoby, jak propašovat alkohol na palubu. Ten chlap si se mnou hrál zrovna na schovávanou. Do kanystrů ukrýval střívka z umělé hmoty, naplněná alkoholem… Nakonec — ale na tom nezáleží. Připouštím, že by whisky dal i do reaktoru, jen kdyby to bylo možné. Dovedu si představit, jak by takové historky pobouřily pionýry astronautiky. Nechápu, proč věřili, že sám vstup na oběžnou dráhu promění člověka v anděla. Snad jim v hlavě — aniž sami o tom věděli — vířilo to modré rajské nebe, které tak rychle končí už za startu? Ostatně moje výhrady jsou hloupé. Ten Mexikánec se vlastně narodil v Bolívii, přivydělával si, prodával marihuanu a dělal mi to na zlost, protože ho to bavilo. Měl jsem už horší, než byl on. Le Mans byl velký člověk, podrobnosti ho nezajímaly, svým agentům určil pouze finanční limity, a jako by nestačilo, že jsem si nedokázal doplnit posádku, musel jsem se ještě třást o každý kilowatt tahu; žádné prudké manévrování, uranografy po každé cestě kontrolovaly finanční knihy, jestli chraňbože někde neuteklo deset dolarů proměněných v neutrony. Tomu, co já jsem tehdy dělal, mě neučili nikde — podobné věci se děly snad před sto lety na starých lodích, plujících mezi Glasgowem a Indií. Ostatně nestěžoval jsem si, a teď na to vzpomínám, až se to stydím říci, s dojetím. Taková „Perla noci“ — jaké to je jméno! Loď se rozpadala po troškách, let — to bylo hledání všech možných spojení a kontaktů. Žádný start a přistání neodpovídaly zákonům, a nejenom zákonům fyziky; Le Mansův agent měl snad v merkurovském přístavu známosti, jinak by to každý kontrolní inspektor všecko okamžitě zapečetil, od kormidla až po příď. A tak jsme se vydali do loviště v perihéliu, radarem jsme hledali vraky, pak jsme je stahovali a dělal se z toho „vlak“ — měl jsem tam všecko najednou: hádky s techniky, vyhazování vodky do vzduchoprázdna (ještě dnes tam krouží plno lahví se značkou London Dry Gin) a ďábelskou matematiku, protože navigace — to bylo hledání přibližných řešení problémů mnoha těles. Nejvíc však přece jen bylo té pustiny. V prostoru i v čase. Zavíral jsem se v kajutě a četl jsem. Autora si nepamatuji, byl to nějaký Američan, v titulu bylo cosi o písku hvězd, něco takového. Nevím, jaký byl začátek, protože jsem začal číst asi tak v polovině; hrdina byl v místnosti reaktoru a telefonoval pilotovi, když se rozlehl výkřik: „Meteority v lodní zádi!“ Do té chvíle nebyla žádná gravitace, ale vtom najednou spatřil, jak obrovský pilíř reaktoru se svítícíma žlutýma očima hodin najíždí na něho s rostoucí rychlostí; motory totiž zabraly a loď skočila, zatímco v době, kdy on, protože visel ve vzduchu, měl ještě předchozí rychlost. Naštěstí se nějak odrazil nohama, ale akcelerace mu z ruky vyrvala sluchátko; okamžik visel na telefonní šňůře; když upadl a natáhl se, sluchátko se kolébalo nad ním a on je s nadlidskou námahou chtěl zachytit, ale to se rozumí, vážil tunu a nemohl pohnout prstem, teprve zuby je nějak chytil a vydal rozkaz, kterým všechny zachránil. Tu scénu jsem si dobře zapamatoval, ale ještě víc se mi líbil popis průniku rojem. Oblak prachu zahalil, dávejte pozor, třetinu nebe, jenom největší hvězdy problýskávaly prachovým mrakem, ale to nic není, protože v určitém okamžiku náš hrdina na obrazovkách viděl, jak se z toho žlutého tajfunu vynořuje bledě svítící pramen s černým středem — nevím, co to mělo být, ale řval jsem smíchy. Jak si to všecko hezky představoval! Ta oblaka, tajfun, to sluchátko — zkrátka viděl jsem, jak se chlap houpe na telefonní šňůře, protože to, že v kajutě čekala velice krásná žena, to se rozumělo samo sebou. Byla tajnou agentkou nějaké kosmické tyranie — nebo jestli válčila s tou tyranií, to už si nepamatuju. V každém případě byla krásná, jak se sluší a patří. Proč o tom hovořím tak obšírně? Protože ta četba byla moje spása. Meteority? Vždyť já jsem týdny hledal vraky o dvaceti třiceti tisíci tunách a polovinu z toho jsem v radaru ani neviděl. To jsi dřív spatřil letící kulku z revolveru. Jednou jsem musel chytit za límec svého mestice, to když jsme neměli tah; určitě je to těžší než se sluchátkem, protože jsme oba poletovali, ale není to tak efektní. Vypadá to, že žvaním. Vím. Ale celé to dobrodružství probíhalo zrovna takhle. Dvouměsíční lov skončil, na vlečňáku jsem měl sto dvacet nebo sto čtyřicet tisíc tun mrtvého železa a šel jsem v rovině ekliptiky na Zemi.

Proti předpisům? Ovšemže. Na manévrování jsem neměl palivo. Říkal jsem to už. Bez tahu jsem se musel vléci přes dva měsíce. A pak nastala katastrofa. Ne, kdepak meteority, tohle přece nebyl román. Příušnice. Nejdřív kormidelní technik, potom oba piloti najednou a potom všichni ostatní: opuchla jim tvář, z oči zbyly štěrbinky, vysoká horečka, o hlídkách se nedalo ani mluvit. Ten divoký virus přinesl na palubu Ngey, černoch, který byl na „Perle noci“ kuchařem, stevardem, správcem a ještě čímsi. Byl taky nemocný, a jak! Copak děti v Jižní Americe nemají příušnice? Nevím. Stačí, že jsem měl loď bez posádky. Zůstal mi telegrafista s druhým inženýrem; telegrafista byl opilý už od rána, od snídaně. Vlastně ne opilý — jestli měl takovou natvrdlou hlavu, nebo popíjel po troškách, nevím, stačí, že se celkem pohyboval dost dobře, zvlášť když nebyla gravitace (a ta nebyla skoro celou dobu, nepočítaje malé opravy kursu), ale alkohol měl v očích, v mozku, každé nařízení, každý rozkaz jsem musel důkladně kontrolovat. Toužebně jsem si představoval, jak ho ztluču, až přistaneme, nahoře jsem si to dovolit nemohl, a taky — jak bít opilého? Bez alkoholu to byla typická krysa, šedý, zplihlý, nemytý, a měl milý zvyk — proklínal nejstrašlivějšími slovy toho, koho si vyhlédl u stolu v jídelně — a morseovkou. Ano, říkal si Morse, prstem klepal do stolu a kolikrát málem došlo ke rvačce, všichni přece rozuměli, a on, přitlačený ke zdi, tvrdil, že to je jeho tik. Nervový. Že to vzniká samo. Nařídil jsem mu držet lokty u těla, a on začal ťukat nohou nebo vidličkou — v jistém smyslu to byl umělec. Jediným úplně zdravým, normálním člověkem byl inženýr. Hm, ale ukázalo se, rozumíte, že sice byl inženýr, ale silničář. Podepsal smlouvu, protože souhlasil s polovičním platem, agentovi to úplně stačilo. A mně nenapadlo, abych ho, když přišel na palubu, vyzkoušel. Agent se ho jenom zeptal, jestli rozumí konstrukcím, strojům; řekl, že ano, rozuměl jim přece, ale těm na silnicích. Dal jsem mu držet hlídky. Nerozeznával planety od hvězd. Teď už tedy máte jakéstakés ponětí, jak Le Mans dělal velké obchody. Vždyť i já jsem mohl být navigátorem ponorek, a kdybych mohl, možná bych to i předstíral. Zamkl bych se v kajutě. Ale nemohl jsem. Agent nebyl blázen. Když už nepočítal s mou loajalitou, počítal aspoň s mým pudem sebezáchovy. Chtěl jsem se vrátit, a protože těch sto tisíc tun ve vzduchoprázdnu nic nevážilo a jejich odpojení by naši rychlost nezvětšilo ani o milimetr za vteřinu, nebyl jsem už natolik zlomyslný, abych to přece jenom udělal. Protože i takové myšlenky se mi rojily hlavou, když jsem ráno od jednoho k druhému roznášel vatu, olej íček, obvazy, líh, aspirin — veškerým mým potěšením byla ta knížka o lásce ve vzduchoprázdnu a uprostřed meteorických tajfunů. Některé odstavce jsem četl desetkrát. Byly tam všecky možné druhy nejděsivějších událostí, elektronické mozky se bouřily, agenti pirátů měli vysílače vmontované do lebky, krásná žena pocházela z jiné sluneční soustavy, ale o příušnicích jsem tam nenašel ani slovo. Tím líp pro mne — to je jasné. Měl jsem jich po krk. Chvílemi se mi zdálo, že kosmonautiky taky.

Ve volných chvílích jsem se snažil vypátrat, kde telegrafista ukrývá své zásoby. Nevím, možná ho přeceňuju, ale mám dojem, že některá místa prozrazoval schválně, až když tam bylo málo vodky, prostě proto, abych neoslabl ve svém rozhodnutí a nemávl rukou nad jeho pitím. Protože kde měl hlavní pramen, to nevím dodnes. Nebo byl už alkoholem tak prosycen, že hlavní zásobu nosil v sobě? Dost na tom, že jsem hledal a lezl po lodi jako moucha po stropě, vláčel jsem se po lodní zádi, po středodrahách, jak se to někdy děje ve snech, cítil jsem se sám jako kůl v plotě — všichni leželi v kajutách celí opuchlí, inženýr trčel u kormidla a z lingvafonu se učil francouzsky, bylo ticho jak na lodi morem nakažených, jenom ventilací ke mně někdy doléhal pláč nebo zpěv. To zpíval ten bolivijský Mexikánec, k večeru na něj padal smutek života. S hvězdami jsem měl málo co dělat, když nepočítám tu knížku. Některé úryvky jsem uměl nazpamět, naštěstí mi už vyvětraly z hlavy. Čekal jsem, kdy ty příušnice skončí, protože takový déletrvající život Robinsona není nic příjemného. Inženýru-silničáři jsem se vyhýbal, i když to byl svým způsobem dost slušný chlap a přísahal mi, že nemít finanční starosti, do kterých ho dostala žena se švagrem, nikdy by nebyl tu smlouvu podepsal.

Byl to ale člověk toho druhu, který nesnáším, jeden z těch, kteří se svěřují bez jakýchkoli zábran a brzd. Nevím, jestli pociťoval takovou neobyčejnou důvěru jenom ke mně — asi ne, protože jisté věci lidé prostě z úst nevypouštějí, ale on mohl říkat všechno, až se mi z toho dělalo špatně. Naštěstí „Perla noci“ byla velká: dvacet osm tisíc tun v klidu, bylo se kde schovat.

Určitě si domyslíte, že to byla moje první a poslední cesta pro Le

Manse. Od té doby jsem se už tak nenechal napálit, i když jsem se ocitl v nejrůznějších malérech. Nevyprávěl bych o tomhle poměrně dost trapném úryvku svého životopisu, kdyby to nebylo spojeno s onou druhou, neexistující stránkou kosmonautiky. Snad si pamatujete — na začátku jsem upozorňoval, že to bude téměř stejná historie jako z té knížky.

Meteoritovou výstrahu jsme dostali ze vzdálenosti oběžné dráhy Venuše, ale telegrafista spal anebo ji prostě nepřevzal, teprve druhý den ráno jsem tu novinku slyšel ve zprávách vysílaných kosmickou stanicí Luny. Abych řekl pravdu, zprvu se mi to zdálo naprosto nepravděpodobné. Drakonidy už dávno zmizely, prostor byl čistý, roje se objevují pravidelně, to ano, Jupiter rád tropí žertíky s perturbací, ale tentokrát za to nemohl, protože radiant byl úplně jiný. Výstraha byla dokonce pouze osmého stupně, zanedbatelná, byl to prachový roj, hustota mračna velice malá, procento větších úlomků bezvýznamné, šířka čela ovšem značná. Když jsem se podíval na mapu, pochopil jsem, že v takzvaném roji jsme už dobrou hodinu, možná i dvě. Obrazovky byly prázdné. Nijak jsem se tím neznepokojoval a jedinou neobvyklou věcí byla teprve druhá, polední zpráva: vzdálené sondy totiž zjistily, že jde o mimosystémový roj!

Byl to druhý takový roj od doby vzniku kosmologie. Meteority jsou zbytky komet a obíhají po protažených elipsách, gravitací jsou připoutané ke Slunci jako hračky na nylonových nitkách; mimosystémový roj, tedy takový, který se do naší soustavy dostává z prostoru Velké galaxie, je senzací, ovšem spíše pro astrofyziky než pro piloty. Jistě, je v tom rozdíl i pro nás, byť celkem nevelký — v rychlosti: systémové roje nemohou mít v blízkosti Země velkou rychlost. Nemohou mít rychlost větší, než je parabolická nebo eliptická. Naproti tomu roj, který do systému vchází zvenčí, může mít — a zpravidla má — rychlost hyperbolickou. Ale v praxi je to stejné; vzrušení podléhají spíš meteorologové a astrobalistikové, a ne my.

Zpráva o tom, že jsme v roji, neudělala na telegrafistu žádný dojem; mluvil jsem o tom při obědě, když jsem jako obvykle zapojil motory na malý tah; prováděly opravu kursu a současně trochu přitažlivosti usnadňovalo život. Nemuseli jsme sát polévku brčkem ani si dávat skopové do pusy v podobě zubní pasty. Vždycky jsem byl stoupencem normálních, lidských jídel.

Inženýr se však velice vyděsil. To, že jsem o roji hovořil jako o letním deštíku, byl schopen pokládat za důkaz, že jsem zešílel. Mírně jsem mu vysvětloval, že — za prvé — roj je prachový a velice řídký a naděje, že bychom se setkali s úlomky, které by mohly poškodit loď, je menší než naděje zemřít tak, že nám v divadle spadne lustr na hlavu; za druhé: stejně nelze nic podniknout, protože „Perla“ není schopna provádět úhybné manévry, a za třetí: čirou náhodou máme kurs téměř souběžný s trajektorií roje, čili nebezpečí, že se srazíme, se ještě několiksetkrát zmenšuje.

Nezdál se příliš přesvědčen, ale já jsem už měl dost psychoterapie a chtěl jsem se soustředit na telegrafistu, to znamená — oddělit ho od jeho alkoholických zdrojů, protože v roji byl koneckonců potřebnější než mimo něj. Nejvíc jsem se bál jenom jedné věci — volání SOS. Lodí bylo v tom prostoru mnoho, perimetr Venuše jsme už překročili a v tomto prostoru vládl celkem značný ruch, nejenom co se týkalo zboží; seděl jsem u vysílače s telegrafistou do šesti hodin palubního času, tedy čtyři hodiny při odposlechu, naštěstí bez jakéhokoli poplachu. Roj byl tak řídký, že jsme museli celé hodiny sledovat radarové obrazovky, abychom zahlédli nějaké mikroskopické, slabounké mravenčení — ale nemohl bych odpřisáhnout, že ta zelená zrníčka nebyla prostě šálením očí, unavených nehybnou stálostí. Tehdy už byl na Luně i na Zemi vypočítán nejenom radiant, ale celá dráha toho hyperbolického roje, který dokonce pokřtili na Kanopijský (po hvězdách radiant), a už se vědělo, že nedosáhne dráhy Země, ale že ji bude míjet stranou, opustí soustavu daleko od velkých planet, které právě byly na jiné straně, a že stejně jako se objevil, tak i zanikne v propastech Galaxie, a k nám se už nikdy nevrátí.

Stále neklidný inženýr-silničář nahlížel do radiostanice, přestože jsem ho odtamtud vyháněl a žádal ho, aby hlídal kormidla; samozřejmě to byl výmysl; vždyť jsme neměli tah a bez tahu nejde nic řídit, a pak — vždyť on nedokázal provést nejzákladnější manévr, kterým bych ho ostatně nikdy ani nepověřil, ale chtěl jsem ho něčím zaujmout a zbavit se jeho neustálého obtěžování. Najednou chtěl vědět, jestli jsem už někdy prošel rojem a kolikrát, jestli jsem přitom prožil nějaké katastrofy, jestli to byly velké katastrofy, jaká je možnost záchrany v případě srážky… Místo odpovědi jsem mu dal Krafftovy „Základy kosmologie a kosmodromie“. Knížku si vzal, ale zřejmě ji ani neotevřel, spíš se chtěl svěřovat, a ne číst suché informace. Všecko se to dělo, připomínám, na lodi bez gravitace. Za takových okolností jsou i pohyby osob střízlivých dost groteskní, je třeba pamatovat na nějaký pás na připnutí, jinak stačí například sevřít tužku při psaní a můžeš vyletět ke stropu anebo si také natlouct hlavu. Můj telegrafista měl ale jiný systém: v kapsách nosil spoustu věcí — jakási závaží, kování, klíče, a když se ocitl v nesnázích a zůstal nehybně viset mezi stropem, podlahou a stěnami, sáhl jenom do kalhot, a aby lehce odplul na protější stranu, odhodil první předmět, který našel. Tahle metoda neselhává a pokaždé potvrzuje pravdivost Newtonova principu akce a reakce, ale není dost výhodná, zvláště pro ostatní, protože předmět, jímž hodí, odráží se ode stěn a leckdy takové poletování věcí, které mohou tvrdě a bolestivě uhodit, trvá dost dlouho. Mluvím o tom proto, abych ještě dalším odstínem doplnil barvitost té cesty.

V té době byla v éteru velká tlačenice; hodně cestovních lodí pro všecky případy a ve shodě s předpisy změnilo trasu, Luna s nimi měla mnoho práce, automatické vysílače, které morseovkou sdělují opravy kursu a oběžných drah, vypočtené na velkých stacionárních kalkulátorech, bez přestávky chrlily série signálů, velice zrychlených na to, aby je bylo možné číst jen sluchem. Kromě toho byla i fónie plná hlasů, cestující za velké peníze oznamovali svým rodinám, že se mají výborně a že jim nic nehrozí, astrofyzická Luna předávala běžné zprávy o pásmech zhušťování roje, o výsledcích spektrálních analýz jeho složení, jedním slovem — program byl rozmanitý a člověk se u mikrofonu ani nenudil.

Moji kosmonauti s příušnicemi, kteří už samozřejmě věděli o hyperbolickém mračnu, se mohli přetrhnout, jak volali do radiostanice, až jsem jim řekl, že nebezpečí a především proražení lodě a ztrátu vzduchotěsnosti snadno poznají podle nedostatku vzduchu, a pak jsem jim hned vypojil aparáty.

Kolem jedenácté jsem si šel něco sníst do jídelny; telegrafista, který na to, jak se zdálo, jenom čekal, zmizel jako pára a já jsem byl příliš unaven, abych na něj myslil, natož abych ho hledal. Inženýr skončil hlídku, znovu si dělal starosti kvůli švagrovi, a když se ubíral do své kabiny (zíval jako velryba), řekl, že levá radarová obrazovka je asi poškozená, protože v jednom místě v ní cosi zelené jiskří. S těmi slovy odešel, já zas dojídal studené hovězí z konzervy — a najednou jsem, s vidličkou zapíchnutou do nechutně studeného tuku, zkameněl.

Inženýr rozuměl radarovým obrazům jako já asfaltu. Ta „pokažená“ obrazovka…

V příštím okamžiku jsem běžel k řízení. Říká se to tak, ve skutečnosti jsem se pohyboval jenom tak rychle, jak bylo možné, protože všecko zrychlení spočívá v posunování rukama a v odrážení nohama od výčnělků stěn nebo stropu; místnost, když jsem se do ní konečně dostal, byla jakoby vychladlá, světla na pultech zhasnuta, kontrolky pásem zářily sotva jako svatojánské mušky ve spánku, pouze obrazovky radarů tepaly neustálými kruhy vodících paprsků; už ode dveří jsem se díval na levou.

V její dolní pravé čtvrtině se leskl nehybný bod a vlastně — když jsem přistoupil docela blízko — skvrnka velikosti mince, čočko vité zploštělá, dokonale pravidelná, zelené fosforeskující, jako maličká, jenom zdánlivě nehybná rybka prázdného oceánu; kdyby ji spatřila normální hlídka, ale ne teď, ne teď, půl hodiny předtím, zapojila by automatický polohový vysílač, uvědomila by velitele a od tamté lodi by si vyžádala informace o kursu a určení, ale já jsem neměl žádné hlídky, bylo o půl hodiny později, byl jsem sám, takže jsem, čestné slovo, prováděl všecko najednou — výzva k identifikaci, poloha, vysílač, příprava do chodu, abych každým okamžikem mohl zapnout tah (byl studený jako nesmírně, strašně starý nebožtík); minuty míjely, a já dokonce stačil uvést do pohybu příruční poloautomatický kalkulátor; ukázalo se, že ta loď má kurs souběžný s naším, rozdíl činil zlomek minuty, pravděpodobnost srážky, zde v prostoru nepředstavitelně malá, se rovnala skoro nule.

Jenomže loď mlčela. Přesedl jsem si do druhého křesla a začal jsem na ni pálit morseovku z palubního laseru. Byla za námi, vzdálena možná devět set kilometrů, vlastně neobyčejně blízko, takže jsem se už, abych pravdu řekl, viděl před Kosmickým tribunálem (ovšem nikoli za „způsobení katastrofy“ — pouze za „porušení osmého paragrafu Kodexu kosmologie“, a to NP — nebezpečné přiblížení). Myslil jsem si, že i slepí by spatřili mé světelné signály. Ta loď mně tak vytrvale seděla v radaru a nechtěla se odlepit od „Perly“, ba právě naopak — dokonce se k ní blížila, jenom proto, poněvadž zrovna měla přibližný kurs. Byly to téměř rovnoběžné dráhy; v kvadrantu se posunula už k okraji, protože byla rychlejší. Od oka jsem její rychlost odhadl na hyperbolickou; samozřejmě, dvě zaměření v desetivteřinovém intervalu ukázala, že dělá devadesát kilometrů za vteřinu. A my sotva pětačtyřicet!

Neodpovídala a přibližovala se; vypadala nádherně, dokonce až moc nádherně. Zeleně planoucí čočka, patrná z boku, štíhlé vřeténko… Pohlédl jsem na radarový měřič vzdálenosti, protože mi nějak moc narostla — čtyři sta kilometrů. Zamručel jsem. Z takové vzdálenosti každá loď vypadá jako čárka. Ech, ta moje „Perla noci“! pomyslil jsem si. Nic tu není v pořádku! Přehodil jsem obraz na malý příruční radar se směrovou anténou. Byl stejný. Zůstal jsem jako omráčený. Snad je to — mihlo mi hlavou — taky takový „vlak Le Mansův“ jako tenhle, na kterém jsem strojvedoucím? Ano, složen ze čtyřiceti vraků, jeden za druhým, proto ty rozměry… Ale proč takhle vřetenovitý?

Radaroskopy pracovaly, samočinný měřič vzdálenosti ťukal a ťukal: tři sta kilometrů, dvě stě šedesát. Dvě stě…

Na Harrelsbergerovi jsem ještě jednou začal počítat kursy, protože mi to zavánělo příliš těsným průletem. Přece víme, že od doby, kdy se na moři začalo používat radaru, se všichni cítí bezpeční, ale lodě se potápějí dál. Podruhé mi vyšlo, že loď mě mine před nosem, ve vzdálenosti nějakých třiceti čtyřiceti kilometrů. Prověřil jsem oba vysílače — automat vysílající rádiem i laserový. Pracovaly, ale ten cizí mlčel.

Do té chvíle jsem pořád ještě měl špatné svědomí: letěl jsem přece nějakou dobu naslepo, to když mi inženýr vyprávěl o svém švagrovi a přál dobrou noc a já se pustil do hovězího, protože jsem neměl lidi a dělal jsem všecko sám — teď najednou jako by mi šupiny spadly z očí. Pln svatého rozhorlení viděl jsem pravého viníka v oné hluché, mlčící lodi, která se hyperbolickou rychlostí řítí sektorem a neráčí odpovědět ani na bezprostřední spěšnou výzvu!

Zapojil jsem fónii a začal ji volat. Žádal jsem různé věci — aby rozsvítila poziční signály a vystřelila rakety, aby identifikovala původ, udala jméno, místo určení, firmu, všecko samozřejmě domluvenými zkratkami, ale ona si letěla klidně, tiše, o vlas nezměnila ani rychlost, ani kurs, a měl jsem ji už ve vzdálenosti osmdesáti kilometrů.

Dosud byla trošku vlevo vzadu, ale stále zřetelněji mě předháněla, však také za vteřinu urazila dvakrát víc než já; a věděl jsem taky, že kalkulátor neuvažoval celou úhlovou opravu a že vzdálenost průletu bude menší od vypočtené o několik kilometrů. Míň než o třicet určitě, a kdoví, jestli ne o dvacet. Měl jsem brzdit, protože takové přiblížení se netrpí, ale nemohl jsem. Měl jsem za sebou těch sto tisíc tun raketového hřbitova, musel bych nejdřív odhodit všecko to haraburdí. Sám na to nestačím, posádka stůně s příušnicemi, o brždění se proto nedá ani mluvit. Hodit by se tu mohly spíš znalosti z filozofie než z kosmodromie: stoicismus, fatalismus, případně kdyby omyl kalkulátoru byl nepravděpodobně velký, dokonce něco z eschatologie.

Ve vzdálenosti dvaceti dvou kilometrů ta loď už jasně začala předstihovat „Perlu“. Věděl jsem, že vzdálenost se začne zase zvětšovat, takže všecko jako by bylo v pořádku; celou dobu až do toho okamžiku jsem hleděl jenom na měřič vzdálenosti, protože byl nejdůležitější, a teprve teď jsem se znovu podíval na radaroskop.

To nebyla loď, ale létající ostrov, a nevím vlastně co. Ze dvaceti kilometrů byl veliký jako dva mé prsty — ideálně pravidelné vřeténko se změnilo v disk, ne — v obruč!

Ovšem, už dávno si myslíte, že to byla loď „těch jiných“. Ano, protože byla skoro deset mil dlouhá… Tak se to říká, ale kdo věří v lodě „těch jiných“? První, co mě napadlo, bylo stíhat ji. Opravdu! Uchopil jsem páku hlavního tahu, ale nepohnul jsem s ní. Za zádí jsem měl vraky na laně; to nebylo k ničemu. Vyskočil jsem z křesla a úzkým oknem jsem se dostal do malé, zevnitř vypancéřované astronomické kajuty, postavené nad místností s řízením. Po ruce jsem měl všecko, co bylo potřeba: dalekohled i rakety. Vystřelil jsem tři, jednu za druhou, jak nejrychleji jsem uměl, v přibližném směru té lodě, a když se rozprskla první, začal jsem hledat loď. Byla velká jako ostrov, ale nenašel jsem ji hned. Světlo rakety, která vlétla do zorného pole, mě na několik vteřin oslepilo, musel jsem trpělivě čekat, až prohlédnu. Druhá raketa se rozprskla daleko stranou, nic jsem z ní neměl, a třetí zase výš. V jejím nehybném, nesmírně bílém světle jsem spatřil loď.

Neviděl jsem ji déle než pět, možná šest vteřin, protože raketa najednou, jak se to někdy stává, silněji vyprskla a zhasla. Ale v těch několika vteřinách jsem spatřil nočními skly, která zvětšovala osmdesátkrát, z výšky a poměrně slabě, přízračně, ale přece jasně osvětlený, výrazný tvar kovu; díval jsem se na ni jakoby ze vzdálenosti několika set metrů. Sotva se mi vešla do zorného pole; v samém středu se zřetelně chvělo několik hvězd, jako by tam byl průzračný, z temné oceli odlitý a v prostoru letící prázdný tunel; ale v tom posledním záblesku rakety jsem si zřetelně stačil všimnout, že je to druh zploštělého válce, jehož modelem by mohla být velice hrubá plachta — prázdným středem jsem se mohl dívat skrz naskrz, přestože neležel v ose pohledu; ten kolos byl pod jistým úhlem nachýlen k linii pohledu — jako sklenice, která se mírně nakloní, aby z ní mohla být vylita kapalina.

Samozřejmě jsem nad tímto pohledem vůbec neuvažoval a jenom jsem vystřelil další rakety; dvě se nerozsvítily, třetí jenom nakrátko — čtvrtá a pátá mi loď ukázaly — naposled. Teď však, když proťala dráhu „Perly“, vzdalovala se stále rychleji; o sto, o dvě stě, o tři sta kilometrů — vizuální pozorování už nebylo možné.

Okamžitě jsem se vrátil k řízení, abych přesně zjistil prvky jejího pohybu; až to provedu, mínil jsem vyhlásit poplach na všech pásmech, takový, jaký kosmologie nepamatuje; už jsem si představoval, jak se pásmem, které jsem určil, vydají smečky raket, aby dopadly toho hosta z hlubin.

Byl jsem vlastně přesvědčen, žeje částí hyperbolického roje. Oko bývá za jistých okolností podobné fotografické kameře, obraz, prudce osvětlený, třebas jenom na zlomek vteřiny, si lze ještě dlouho po jeho zániku nejen pamatovat, ale analyzovat úplně dopodrobna, málem tak, jako by současně trval před námi. A já v tom závěrečném osvětlení rakety spatřil povrch obra; jeho na míle dlouhé boční strany nebyly hladké, ale rozryté bezmála jako měsíční povrch, světlo se rozteklo po jeho nerovnostech, po jeho hrbolech, kráterových propadlinách — milióny let už tak musil letět, tmavý a mrtvý vcházel do prašných mlhovin, po staletích z nich vycházel a meteoritový prach jej desítkami úderů ukousával a současně rozmělňoval erozí vzduchoprázdna. Neumím říci, odkud se ve mně brala ta jistota, ale věděl jsem, že v něm není nikdo živý, že je to vrak už miliardy let starý a že snad už ani neexistuje civilizace, která jej zrodila!

A jak jsem na to všecko myslil, současně jsem kvůli naprosté přesnosti počtvrté, popáté, pošesté propočítával prvky jeho pohybu a každý výsledek jsem úderem na klávesu posílal do zapisujícího systému; litoval jsem každé vteřiny, vždyť byl už jenom zeleně fosforeskující čárečkou na obrazovkách a planul jako klidná bludička v pravém krajním sektoru, vzdálen dva tisíce, tři tisíce, Šest tisíc kilometrů.

Když jsem skončil, zmizel. Ale vadilo mi to nějak? Byl mrtvý, neschopný manévrovat, nemohl proto nikam utéci, ukrýt se; letěl sice hyperbolickou rychlostí, ale mohla jej lehce dohonit každá loď s reaktorem větší výkonnosti, a s tak přesně vypočítanými prvky pohybu…

Otevřel jsem kazetu zapisujícího aparátu, abych vyňal papírovou pásku a šel s ní do radiostanice — a vtom jako by do mě hrom udeřil, ztuhl jsem, pojednou zpitomělý a zkroušený…

Kovový buben byl prázdný; páska se už dávno, možná před několika hodinami vytočila, nikdo nezaložil novou, takže všecky výsledky počítání jsem posílal — nikam; zmizely do jednoho; nebyla ani loď, ani její stopy, nic…

Vrhl jsem se k obrazovkám, potom jsem chtěl odpojit ten svůj proklatý balast, opustit ten Le Mansův majetek a vydat se — kam? Sám dobře nevím, kterým směrem… Snad na souhvězdí Vodnáře, ale jaký to byl cíl! Nebo že by přece jenom….? Kdybych rádiem určil sektor, aspoň přibližně, a zároveň rychlost…

Musel jsem to zjistit, bylo to mou povinností, tou nejdůležitější, pokud jsem vůbec ještě nějaké měl.

Výtahem jsem sjel do středokruhu, do radiostanice, a určil jsem si program činnosti: volací signál Hlavní Luně se žádostí o přednostní právo pro mé následující zprávy, protože jde o informace největší důležitosti; takové nebude přijímat automat, ale pravděpodobně koordinátor Luny, který bude mít službu; podám hlášení o zpozorování cizí lodě, která hyperbolickou rychlostí proťala můj kurs a pravděpodobně byla částí galaktického roje. Ihned požádá o prvky jejího pohybu. Budu muset říci, že jsem je doopravdy vypočítal, ale že je nemám, protože aparát měl zásobník pásky v nepořádku a prázdný. Proto požádá, abych hlásil „fix“ pilota, který jako první tu loď zpozoroval. Ale žádný takový „fix“ pilot není, protože hlídku měl inženýr, vzděláním silničář, a ne kosmonaut; pak se zeptá — jestli už mu to nebude dost podezřelé — proč jsem v části závěrečných měření neběžel předat informace svému telegrafistovi; budu tedy nucen vysvětlit, že telegrafista nevykonával službu, protože byl opilý. A jestli bude chtít ještě i potom pokračovat se mnou v rozhovoru o oněch věcech přes těch tři sta šedesát osm miliónů kilometrů, které nás dělí, zatouží se dozvědět, proč některý z pilotů neslouží jako zástupce telegrafisty; potom řeknu, že celá posádka má příušnice a leží v horečce. Kdyby měl ještě vůbec nějaké pochybnosti, utvrdí se v přesvědčení, že člověk, který ho uprostřed noci plaší zprávami o lodi „těch jiných“, buď není při smyslech, anebo je opilý. Zeptá se, jestli jsem nějakým způsobem zaznamenal obraz lodi — vyfotografováním ve světic raket, zápisem radarových dat na ferropásce anebo aspoň zaznamenáním všech postupných výzev, s nimiž jsem se na ni rádiem obracel. Ale nemám nic, poněvadž jsem příliš spěchal, neuvažoval jsem, že bude potřeba nějakých fotografií, pozemské lodě vždycky brzy dostihnou neobvyklý cíl — a všecka zapisující zařízení byla vypnuta. Potom udělá to, co bych na jeho místě udělal já — dá příkaz, abych přestal vysílat, a všech lodí mého sektoru se zeptá, jestli některá nepostřehla něco podezřelého. Ale žádná loď nemohla spatřit galaktického hosta. Byl jsem o tom přesvědčen. Potkal jsem ho jen proto, že jsem letěl v rovině ekliptiky, přestože je to co nejpřísněji zakázáno, neboť v ní stále krouží prach a zbytky rozdrcených meteoritů a ohonů komet. Překročil jsem ten zákaz, protože jinak by mi nestačilo palivo na akce, které měly Le Manse obohatit o sto čtyřicet tisíc tun raketového šrotu. Bylo třeba ihned upozornit koordinátora Luny, že setkání proběhlo v zakázaném pásmu, a to by ovšem mělo za následek nepříjemný rozhovor v disciplinární komisi Tribunálu kosmické plavby. Zajisté, objevení té lodi bylo víc než napomenutí a snad i trest komise, ale pouze tehdy, když loď bude skutečně objevena. A to se mi právě zdálo beznadějné. Musil bych totiž požádat, aby do prostoru dvojnásobného ohrožení, to je v rovině ekliptiky a navíc ještě postižené hyperbolickým rojem, poslali hledat celou flotilu lodí. Koordinátor Luny, i kdyby dokonce chtěl, neměl by právo to udělat; a kdybych se na hlavu postavil a do rána volal zemský COSNAV a Mezinárodní komisi pro zkoumání záležitostí kosmu a čertví koho ještě, začaly by nejspíš porady a zasedání, takže i kdyby proběhly rychle, bylo by vydáno rozhodnutí až po nějakých třech týdnech. Ale — jak jsem to spočítal ještě ve výtahu, protože mi to tehdy v noci myslilo opravdu rychle — ta loď bude v té době sto devadesát šest miliónů kilometrů od místa setkání, tedy až za Sluncem, které bude míjet dostatečně blízko, aby vychýlilo její trajektorii, a prostor, v němž ji bude nutno hledat, bude větší než deset miliard krychlových kilometrů. A možná — dvacet.

Tak se to rýsovalo, když jsem dorazil do radiostanice. Posadil jsem se a zkoušel ještě, jaká je naděje pozorovat loď velkým radioteleskopem Luny, nejmodernějším radioastronomickým aparátem tohoto systému. Radioteleskop byl silný, ale ne zase tak silný, aby ze vzdálenosti čtyř set miliónů kilometrů zachytil několikakilometrové těleso. A to byl konec celé té historky. Lístky s výpočty jsem roztrhal, vstal jsem a tiše jsem šel do kajuty s pocitem spáchaného zločinu. Měli jsme hosta z kosmu, návštěvu, jaká se objevuje — copak vím? — jednou za milióny, ne, za stovky miliónů let. A kvůli příušnicím, Le Mansovi, jeho vraku, opilému mesticovi, inženýru s jeho švagrem a mé nevšímavosti — proletěl nám před nosem, až se ztratil jako duch v nekonečném prostoru. Od té noci jsem žil po dvanáct týdnů v jakémsi podivném napětí — v té době mrtvá loď musela vejít do prostoru velkých planet, a proto byla ztracena už navždy. Pokud to bylo možné, neopouštěl jsem radiostanici, utěšoval jsem se stále slábnoucí nadějí, že přece ji někdo zahlédne, někdo duchapřítomnější než já, anebo prostě s větším štěstím, ale nic takového se nestalo. Rozumí se, že jsem o tom nikomu neřekl. Lidstvo nemívá často takové příležitostí. Necítím se vinen jenom před lidstvem — ale také před obyvateli té neznámé civilizace. A nečeká mě ani sláva Hérostratova, protože teď, po tolika letech, mně už nikdo naštěstí neuvěří. Ostatně já sám mívám občas pochybnosti: co když se mi nic takového nepřihodilo — kromě toho studeného, těžko stravitelného hovězího masa?