Příběhy pilota Pirxe

I

Byl to ještě kus cesty od zastávky, zvláště když někdo nesl kufr jako Pirx. Nad přízračně šerými poli tkvěl mlhavý rozbřesk, po asfaltu se svištivě hnaly kamióny, před nimiž se míhaly postříbřené chomáče par. Zadní světla aut se před zatáčkou rudě rozhořívala. Když si přendával kufr z ruky do ruky, pohlédl Pirx vzhůru. Mlha asi nesahala příliš vysoko, protože spatřil hvězdy. Bezděčné hledal kurs letu na Mars. V témže okamžiku se kalné šero zachvělo. Neuvěřitelně zelený oheň prosvětlil mlhu skrz naskrz. Pirx mimoděk otevřel ústa, a vtom se přihnal rachot a za ním horká vlna. Země se zatřásla. V mžiku vyšlo nad rovinou zelené slunce. Plochy sněhu vzplály až po obzor jedovatým svitem, stíny sloupů vroubí cích cestu se rozběhly vpřed, všechno, co nebylo křiklavě zelené, zčernalo náhle jako zuhelnatělé.

Pirx, který si masíroval zezelenalé ruce, viděl, jak se od země odlepil jeden z příznačně osvětlených nebetyčných minaretů, které se jako podivný rozmar architekta zvedaly uprostřed údolí lemovaného horami, jak se odlepuje od země, jak majestátně stoupá vzhůru, opřen o sloup ohně. A jakmile se rachot změnil v materiální sílu vyplňující prostor, uviděl skulinami mezi prsty vzdálené rampy, budovy, cisterny vroubené démantovou aureolou. Okna kapitanátu zahořela, jako by za nimi zuřil požár, všechny kontury se v rozžhaveném vzduchu rozvlnily a zprohýbaly, avšak původce této podívané již zmizel s triumfálním řevem ve výšce, když byl dole zanechal obrovský černý kruh dýmající země. Po chvíli se z nebe posetého hvězdami rozpršel velkými kapkami teplý déšť kondenzace.

Pirx zvedl své břemeno a kráčel dál. Start rakety jako by zlomil noc, světla přibývalo každou sekundou a bylo vidět, jak v příkopech sedá tající sníh a jak se celá pláň vynořuje z oblaku par.

Za sítěmi lesklými vodou se táhly dlouhé šikmé stěny porostlé drnem, hradby pro posádku letiště. Loňská mrtvá, vlhkem prosáklá tráva neposkytovala nohám dobrou oporu, protože však pospíchal, místo aby hledal schůdky nejbližšího podchodu, vyšplhal se s rozběhem vzhůru a vtom ji z dáli uviděl.

Stála osaměle, vysoká jako věž, vyšší než všechny ostatní rakety. Takové už se léta nestavěly. Vyhýbal se mělkým, po betonu rozlitým kalužinám vody. Dál už téměř zmizely, vlivem tepelného ožehu se voda okamžitě vypařila, obdélníkové plotny zvonily pod jeho kroky suše a ostře jako v létě. Čím blíže přicházel, tím více musel zaklánět hlavu. Pancíř vypadal, jako by ho namazali lepem a polepili hadry smíšenými s hlínou. Kdysi se pokoušeli přimíchávat do plášťových tungsténů vlákna azbestovaného karbidu. Když se takové letadlo několikrát při brždění připálilo o atmosféru, vypadalo jako sedřené z kůže, samé cáry. Nestálo za to je strhovat, hned vylézaly nové. Odpor při startu byl pochopitelně obrovský. Stabilita, ovladatelnost? Rovnou před Kosmický soudní dvůr: na všecko kriminál!

Šel, ale beze spěchu, přestože se mu kufřík už pořádně pronesl, chtěl si však raketu důkladně prohlédnout zvenčí; dírkovaná konstrukce rampy se odrážela proti nebi jako hotový Jakubův žebřík, stěna letadla byla šedá jako kámen, ostatně všechno bylo ještě šedé, prázdné bedničky roztahané po betonu, láhve, pláty železného, rzí prožraného plechu, dílce kovových hadic. Chaoticky rozházené věci svědčily o spěchu, s jakým dokončili nakládání. Dvacet kroků před můstkem postavil kufřík na zem a rozhlédl se. Zdálo se, že náklad je již v raketě; obrovský nákladní můstek, rozkročený na pásových podvozcích, stál opodál a jeho záchytky visely ve vzduchu na dva metry od trupu. Vyhnul se ocelové tlapě, kterou se letadlo, nebetyčné a nyní proti červánkům černé, opíralo o beton, a sestoupil pod záď. Železový beton se v okolí tlapy propadl pod obrovskou tíhou a vystřelil na všechny strany čárky trhlin.

„To jim tedy spočítám!“ dopálil se na Společnost, když vkročil do pruhu stínu vrženého zádí. Se zakloněnou hlavou se zastavil pod trychtýřem prvé trysky. Záď zející příliš vysoko, aby na ni mohl dosáhnout, pokrývaly silné vrstvy sazí. Zkoumavě vtáhl nosem vzduch. Přestože motory již dávno mlčely, ucítil stopu ostrého, charakteristického pachu ionizace.

„Heleď, pojď sem,“ řekl kdosi za ním.

Obrátil se, ale nikoho neviděl. A opět zaslechl týž hlas — jako ze vzdálenosti tří kroků.

„Hej, je tu někdo?!“ zvolal. Hlas zazněl dutě pod černou kopulí zádi, probodané desítkami trysek. Odpovědělo mu ticho.

Přešel na druhou stranu a uviděl lidi kutící něco asi o tři sta metrů dále. Stáli v řadě a vlekli po zemi těžkou hadici na palivo. Jinak nikde nikdo. Chvíli naslouchal, pak k němu dolétly, tentokrát shora, nezřetelné, breptavé hlasy. Jistě efekt tryskových kuželů: působily jako reflektor a soustřeďovaly zvuky z okolí. Vrátil se pro kufr a zamířil s ním k můstku.

Šplhal po šestipatrovém žebříku a nevěděl ani jak, tak byl zamyšlen, i když by nedovedl říci, nač myslil. Na vrcholku, na plošině zajištěné duralovým pažením, se ani nerozhlédl, aby se očima rozloučil s krajinou. Ani mu to nepřišlo. Než strčil do příklopu, přejel prsty po pancíři. Učiněné struhadlo. Vnukalo to myšlenku na horninu rozleptanou kyselinami.

„Co jsem chtěl, to mám,“ zabručel.

Příklop se dal těžko otevřít, jako by byl zavalen balvany. Tlaková komora vypadala jako vnitřek sudu. Přejel prsty po potrubí, setřel suchý prášek. Rez.

Když se protahoval vnitřním průlezem, stačil si ještě všimnout, že je těsnění vyspraveno. Nahoru i dolů vedly svislé šachty chodeb, osvětlené nočními světly. Jejich zář splývala v perspektivě v namodralou stužku. Kdesi šuměly ventilátory, neviditelná pumpa nosově mlaskala. Vzpřímil se. Měl pocit, že masív palub a pancířů, který ho obklopoval, je pokračováním jeho vlastního těla. Čert aby to vzal. Devatenáct tisíc tun!

Cestou do kormidelní kabiny nikoho nepotkal. Chodbu zalévalo ticho tak naprosté, jako by raketa byla již ve vesmíru. Pružné potahy stěn byly pokryty skvrnami, lana sloužící jako opora v beztížném stavu visela nízko, zvadle. Desetkrát spojované a rozřezávané klouby potrubí vypadaly jako zuhelnatělé hlízy vytažené z popela. Po jedné i druhé šikmé lávce došel do šestihranné místnosti, která měla v každé stěně kovové dveře se zaoblenými rohy. Měděné rourky, omotané konopným pletivem místo pneumoplastiku!

Okénka numerátorů poulila sklovitá bělma. Stiskl tlačítko informátoru. Relé cvaklo, v kovové schránce něco zašumělo, ale stínítko zůstalo tmavé.

„Co mám dělat,“ řekl si, „běžet si stěžovat na SPT?“

Otevřel dveře. Kormidelní kabina vypadala jako trůnní sál. Ve sklech mrtvých obrazovek se uviděl jako v zrcadle, klobouk ztratil v dešti poslední zbytky elegance, s kufříkem a v převlečníku působil dojmem zabloudivšího měšťáka. Na pódiu stála křesla pilotů, imponující svými rozměry, podsaditá, se sedadlem ve tvaru hlubokého otisku lidského těla. Člověk do nich zapadne po prsa. Postavil kufřík na podlahu a přistoupil k prvnímu. Vyplňoval je stín jako přízrak posledního kormidelníka. Bouchl rukou do opěradla, zvedl se mrak prachu. Zašimralo ho to v nose, rozkýchal se. Namíchl se. Pak se najednou rozesmál. Pěnové čalounění opěradel zvetšelo věkem. Počítače, takové ještě neviděl! Jejich tvůrce se musel zhlídnout ve varhanách. Číselníků na pultech bylo jako máku, musel by mít sto očí, aby je obsáhl jedním pohledem. Pomalu se obrátil. Přejížděl očima z jedné strany na druhou, viděl pletence posflikovaných kabelů, korozí rozleptané izolační desky, železné volanty pro ruční spouštění hermetických přepážek vyhlazené od doteku rukou, vyrudlou červeň armatur hasicích přístrojů. Všechno bylo tak zaprášené, tak starožitné…

Kopl do tlumičů u křesla. Z hydraulických pístů okamžitě začala crčet kapalina.

„Letěli jiní, svedu to i já,“ řekl si.

Vrátil se do chodby, protilehlými dveřmi došel k bočnímu palubnímu průchodu a kráčel dál. Těsně za šachtou výtahu zpozoroval na stěně tmavší vyboulené místo. Přiložil ruku, nemýlil se. Plomba po průstřelu. Hledal v okolí další stopy děr, ale zřejmě vyměnili celý úsek. Strop i stěny byly hladké. Vrátil se očima k plombě. Cement ztuhl v hrudkách, zdálo se mu, že na něm vidí nejasné otisky rukou, které pracovaly v horečném spěchu. Nastoupil do výtahu a sjel až docela dolů, k reaktoru. Za sklem rytmicky projížděly osvětlené číslice palub: 5… 6… 7…

Dole bylo chladno. Chodba se obloukovitě zatáčela, spojovala se s ostatními; skrze táhlou nízkou předsíň viděl už dveře komory s reaktorem. Tady bylo ještě chladněji; sražený dech se bělal ve světle zaprášených lamp. Zavrtěl hlavou. Mrazírny? Musely být někde blízko. Nastavil uši. Plechy povlaků vibrovaly, jak je rozechvíval slabounce zvonící puls. Stropy, pod nimiž procházel, těžce visely nad jeho hlavou a dutě rezonovaly při zvuku kroků. Nemohl se zbavit dojmu, že je v hlubokém podzemí. Klika hermetických dveří se nedala uvolnit. Opřel se silněji, nehnula se! Již na ni chtěl šlápnout, když přišel na kloub zavíracímu systému; napřed musel vytáhnout pojistný roubík.

Za těmito dveřmi byly další, dvoukřídlové, na svislé ose, mohutné jako v trezoru. Z oceli se loupal lak, ve výši očí přečetl zbytky červených písmen:

Stál v úzké uličce, téměř úplně tmavé. Když položil nohu na práh, něco cvaklo a přímo do tváře mu vyšlehl bílý záblesk; zároveň zazářila tabulka s lebkou a se zkříženými hnáty.

„Ti tehdy měli strachu!“ napadlo mu. Když sestupoval do komory, plechové schody dutě řinčely. Jako by se ocitl na dně vyschlého příkopu, proti němu šedě vystupoval stínící kryt reaktoru, vysoký jako dvoupatrový dům, zaoblený jako pancéřová věž pevnosti a pokrytý nazelenalou a žlutou vyrážkou nevelkých vyboulenin. Byly to plomby po starých únicích záření. Snažil se je spočítat, ale když vystoupil na můstek a uviděl celou zeď shora, nechal toho. Na několika místech už pod plombami vůbec nebylo vidět beton.

Můstek na železných sloupcích oddělovaly od ostatní komory velké průhledné desky, jako by na něj nasadili skleněnou bednu. Uhodl, že je to olovnaté sklo, které má chránit před tvrdým zářením. Tato památka atomové architektury mu přesto připadala nesmyslná.

Pod jakousi nevelkou stříškou trčely paprskovitě roztaženy Geigerovy počítače, zamířené na buben reaktoru. Ve zvláštním výklenku našel číselníky, mrtvé, až najeden. Reaktor ve volnoběhu.

Sestoupil dolů, poklekl a nahlédl do měřicí šachty. Zrcadla periskopu stářím oslepla, samá černá skvrna. Trochu moc těch stop radioaktivity, ale konec konců Mars není Jupiter, dá se to urazit tam a zpět za deset dní. Zdálo se, že palivo stačí na několik takových cest. Spustil kadmiové moderátory. Ručička se zachvěla a neochotně se přestěhovala na druhý konec stupnice. Zkontroloval opoždění, ujde to. Přimhouří-li kontrola jedno oko, nechají ho letět.

V koutě se něco pohnulo. Dvě zelená světýlka. Zahleděl se do nich a trhl sebou. Světýlka se pomalu otočila. Přistoupil blíž. Byla to kočka. Černá, hubená. Tiše zamňoukala a přitiskla hřbet k jeho noze. Usmál se a hledal zrakem ve svém okolí, až našel vysoko na železné poličce řadu klecí. Něco bělavého se v nich loudavě hemžilo. Čas od času se mezi dráty zatřpytila perlička oka. Bílé myši. Na starých raketách je někdy ještě brávali s sebou jako živý indikátor radioaktivního úniku. Naklonil se, aby kočku pohladil, ale utekla mu, a obracejíc hlavu k nejtemnější, zúžené části komory, tiše zamňoukala, prohnula hřbet a na napjatých nožkách se přiblížila k šikmé betonové zdi, za níž se černalo něco jako čtverhranný průchod. Koneček napjatého ocasu se zatřepal, zvíře, sotva již viditelné v šeru, lezlo dál. Pirx se zájmem sklonil hlavu a nahlédl tam. V nakloněné stěně se rýsovala pootevřená čtvercová dvířka, uvnitř hrál světelný odraz na něčem, co považoval za svitky kovové hadice. Kočka, celá zježená, se na to upřeně dívala, její napjatý ocásek stále kmital.

„Co je, tam přece nic není,“ zabručel Pirx a v hlubokém podřepu, že seděl skoro na podpatcích, podíval se zblízka do temného výklenku. Někdo tam seděl. Matné záblesky ležely na schouleném trupu. Kočka se pomalu blížila ke dvířkům a tichounce mňoukala. Pirxovy oči si zvykaly na šero. Čím dál zřetelněji viděl špičatá, vysoko zvednutá kolena, matně se lesknoucí kov nákolenic i segmentových paží, které je objímaly. Pouze hlava byla ukryta ve stínu.

Kočka znovu zamňoukala.

Jedna paže se řinčivě pohnula, vysunula se ven, a dotýkajíc se železnými prsty podlahy, utvořila šikmou lávku, po níž kočka jako blesk vyfrnkla nahoru a usedla na rameně postavy.

„Hej, ty,“ řekl Pirx, bůhsuď jestli kočce nebo tomu tvorovi, který pomalu, jako by přemáhal obrovský odpor, začal vtahovat ruku zpět. Pirxův hlas ten pohyb ochromil. Železné prsty kleply o beton.

„Kdo — tam — je?“ ozval se deformovaný, jakoby z železné trubice se prodírající hlas. „Terminus — mluví — Kdo?“

„Co tam děláš?“ zeptal se Pirx.

„Ter-minus — je — tady — zi-ma — špat-ně — vi-dím,“ slabikoval

chraptivý hlas.

„Hlídáš reaktor?“ zeptal se Pirx. Již ztrácel naději, že se něco dozví od toho automatu, zchátralého jako celá raketa, ale tváří v tvář zeleným kočičím očím nějak nemohl v půlce slova zatroubit na ústup.

„Ter — minus rea — ktor,“ zabublalo to v betonové skrýši,„já rea — ktor. Reaktor….“ opakoval jakoby s přiblblým uspokojením.

„Vstaň!“ zvolal Pirx, protože ho nic jiného nenapadlo. Uvnitř to zachřestilo. Ustoupil o krok, když viděl, jak se ze tmy vynořují dvě železné rukavice s roztaženými prsty, obracejí se dlaněmi ven, chytají se zárubně a pomalu přitahují trup, v němž bez ustání něco rachotilo. Kovový trup se sehnul, vysoukal se na světlo a vstával za skřípotu a vrzání všech kloubů. Na příčných spojeních plechů vystoupily kapky oleje, barvíce na černo prach, který spoje pokrýval. Podobno spíš rytíři v brnění než automatu, kolébalo se to zvolna ze strany na stranu.

„Tady je tvé místo?“ zeptal se Pirx.

Skleněné oči automatu zamířily každé na jinou stranu a váhavě těkaly po okolí, a to šilhání dodalo ploché kovové tváři výraz naprosté tupostí.

„Plomby — připra — ve — ny — dvě — šest — osm — liber — špatně — vidět — zima,“ hlas nevycházel z hlavy, nýbrž ze širokého prsního štítu automatu.

Kočka stočená do klubíčka pozorovala Pirxe z výšky robotova ramena.

„Plom — by — připraveny,“ skřehotal dál Terminus. Dělal přitom krátké pohyby, které byly počátkem operace dobře Pirxovi známé — jako kdyby ze vzduchu něco nabíral lopatovitě postavenými dlaněmi a házel to někam před sebe — ano, takto, střídavými pohyby se utěsňují radioaktivní úniky. Oxidovaný trup sebou prudčeji trhal, drápky zaskřípaly o plech, kočka se neudržela, s hněvivým prsknutím sjela dolů jako černá šmouha a zavadila letmo o Pirxovy nohy. Automat jako by to nezpozoroval. Umlkl. Pouze jeho ruce se ještě komíhaly posledními dohasínajícími pohyby, které jako by tvořily stále slabší, němou ozvěnu jeho slov. Konečně strnul.

Pirx se podíval na stěnu reaktoru, flekatou, zkamenělou věkem, pokrytou místo vedle místa tmavšími skvrnami cementových náplastí, a vrátil se očima k Terminovi. Musel být velice starý, kdoví zdali ne starší než raketa. Pravé rameno mu asi vyměnili, boky a stehna nesly zřejmé stopy svarů, kolem železných švů nabyl plech změklý žárem barvy téměř žulové.

„Termine!“ vykřikl, jako by volal na hluchého,„jdi na své místo!“

„Sly — ším. Ter — minus.“

Automat ustupoval do otevřeného úkrytu pozpátku jako rak a se skřípotem se tam znovu vmáčkl. Pirx se rozhlédl po kočce, byla pryč. Vrátil se nahoru, zavřel za sebou hermetické dveře a zajel výtahem na čtvrtou palubu, do navigační kabiny.

Široká a nízká, se zčernalým dubovým obložením a trámovým stropem, připomínala kajutu parníku. Měla lodní iluminátory v měděných prstencových rámech, kterými sem padalo denní světlo. Před takovými čtyřiceti lety to bylo v módě. Dokonce i plastikové potahy stěn tehdy napodobovaly dřevěné dýhy. Otevřel kulaté okénko, a div nevrazil čelem do holé zdi.

Iluzi denního světla dávaly ukryté výbojky. Přibouchl okno a otočil se. Z hvězdných stolů visely až na podlahu mapy oblohy, bledé modré jako moře v zeměpisném atlase, v koutech se povalovaly svitky použitého pauzovacího papíru počmáraného diagramy kursů, rýsovací prkno pod bodovým reflektorem bylo celé popíchané hroty kružítek, v koutě stál psací stůl, před ním dubové křeslo přišroubované k podlaze. Mělo pod sedadlem kulový kloub, aby se dalo vychýlit všemi směry. Vedle se táhly mohutné knihovny, zapuštěné do dřevěného obložení.

Hotová archa Noemova.

Proto mu tehdy agent, ovšem až po podepsání smlouvy, řekl: „Dostanete historickou raketu.“

Stará ještě neznamená historická!

Vytahoval postupně přihrádky psacího stolu, až našel palubní deník, velký, v ohmatané kožené vazbě se zašlým kováním. Pořád stál, jako by se nemohl odhodlat zaujmout místo v tom mohutném, vy sezeném křesle. Pootevřel desky. Na první straně byly údaje o zkušebním letu a fotogram technické dokumentace z továrny. Zamrkal; tehdy ještě nebyl na světě. Vyhledal poslední zápis, ten byl v této chvíli nejdůležitější. Souhlasil s tím, co Pirx slyšel od agenta: raketa již týden nakládala stroje a kusové zboží pro Mars, start stanovený na osmadvacátého se opozdil. Tři dny již se platí stojné. Proto tak spěchali, stojné na pozemském letišti mohlo přece zruinovat i milionáře.

Listoval pomalu v knize, nepokoušel se číst vybledlé písmo, vnímal pouze jednotlivé stereotypní obraty, čísla kursů, výsledky propočtů, nikde se nezastavoval, jako by tady hledal něco jiného. Z proudu stránek vyskočila jedna, nahoře:

„Raketa byla dopravena do dílen Ampers-Hard na generální opravu I. stupně.“

Datum staré tři roky.

„Copak to opravovali?“ Nebyl nijak zvlášť zvědavý, ale prohlédl soupis prací a nestačil se divit: vyměnili pancéře na hrotu, šestnáct palubních dílců, obložení reaktoru, hermetické přepážky.

Nové přepážky a žebra?

Pravda, agent cosi říkal o nějaké staré havárii. Jenomže to nebyla obyčejná havárie, spíš katastrofa.

Obrátil stránku, aby se něco dověděl ze zápisů, které předcházely generálce. Napřed našel přístav určení: Mars. Náklad: kusové zboží. Osádka: první důstojník inž. Pratt, druhý Wayne, piloti Potter a A. Nolan, mechanik Simon.

A velitel?

Obrátil ještě stránku zpět a trhl sebou.

Datum převzetí rakety staré devatenáct let a podpis:

První navigátor Momssen.

Momssen!

Tělem mu proběhla horká vlna.

Jaký Momssen? Snad ne ten Momssen! Přece… přece to… to byla jiná raketa!

Ale datum souhlasilo: od té doby uplynulo devatenáct let.

Tak počkat! Jenom pomalu. Pomalu!

Vrátil se k palubnímu deníku. Energické čitelné písmo. Vybledlý inkoust. První den cesty, druhý, třetí. Lehký únik reaktoru: 0,4 rtg za hod. Utěsnili plombami. Výpočty kursu. Hvězdný fix.

Dál, dál!

Nečetl: přeskakoval očima namačkané řádky.

Tadyje to!

Datum, kterému se učil ve škole jako chlapec, a pod ním:

„V 16 hod. 40 min. palubního času přijato hlášení Protimeteor. služby. Varování z Deimosu před rojem Leonid vychýlených z dráhy vlivem Jupitera a letících rychlostí 40 km/sek. po kursu hrozícím srážkou v našem sektoru. Příjem výstrahy potvrzen PMS. Pro osádku ohlášen protimeteorický poplach. Při stálém úniku reaktoru 0,42 rtg za hod. zahájen úhybný manévr na plný tah s koncovým bodem Delta Orion.“

Pod tím na novém řádku:

„V 16 hod. 51 min. palubního času na…“

Zbytek stránky byl prázdný.

Žádné znaménko, muří noha, nic, až na zbytečně dolů protaženou svislou čáru posledního písmene „a“. Ta protažená, několik milimetrů dlouhá čára, trochu roztřesená, kterou končilo pravidelné písmo, v ní to bylo všechno: rachot zásahů, vyjící únik vzduchu, výkřiky lidí, jimž praskaly oční bulvy i hrdla…

Ale ta raketa se přece jmenovala jinak. Jinak! Jak?

Bylo to jako ve snu: na to jméno, slavné bezmála jako jméno Kolumbova korábu, si nemohl vzpomenout!

Ksakru, jak se jmenovala ta raketa, poslední Momssenova raketa?!

Přiskočil ke knihovně. Tlustý svazek Lloydova rejstříku mu sám padl do ruky. Začínalo to nějak na „k“. Kosmonaut? Ne. Kondor? Ne. Něco delšího, nějaké drama, hrdina nebo rytíř…

Odhodil knihu na psací stůl a s přimhouřenýma očima zkoumal stěny. Mezi knihovnou a skříní s mapami visely na obložení přístroje. Hygrometr, indikátor záření, ukazovatel kysličníku uhličitého…

Postupně se díval na zadní strany. Žádné nápisy. Přístroje ostatně vypadaly jako nové.

Tam v rohu!

Přišroubován k dubové desce zářil kotouč radiografu. Takové se už teď nevyrábějí, číselník vroubily komické, z mosazi odlité ozdůbky…

Rychle odšrouboval matice, opatrně je snímal špičkami prstů, trhl fasováním, zůstalo mu v ruce, obrátil kovovou krabičku. Na zadní straně bylo v nazlátlé mosazi vyryto jediné slovo: KORIOLÁNUS.

Byla to ta raketa.

Přejel očima kabinu. Tak tedy zde, v tomto křesle seděl tehdy, v tom posledním okamžiku Momssen?

Otevřel písmeno „k“ v Lloydově rejstříku. Koruno… Korsár… Koriolánus. Raketa Společností… 19.000 tun váhy… doky opustila roku…. reaktor uranovodíkový systém…. chlazení… tah… maximální dolet… určena pro linku Terra — Mars, zničena při srážce s rojem Leonid, po šestnácti letech objevena patrolní raketou v aféliu oběžné dráhy… Po generální opravě I. stupně, vykonané v docích Ampers-Hard, byla zařazena Jižní společností na linku Terra — Mars… transport kusového zboží…. pojistný tarif… Ne, to není ono… tady je to! — … pod jménem MODRÁ HVĚZDA.

Zavřel oči. Jak je tu ticho. Změnili jméno. Jistě aby neměli potíže s najímáním osádky. Tak proto ten agent…

Pomalu se mu vybavovalo, co se o tom povídalo na Základně. To jejich patrolní raketa objevila vrak. Protimeteorická výstraha tenkrát vždycky přicházela příliš pozdě. Otištěný protokol komise byl lakonický: „Vis maior. Nikdo není vinen.“ A osádka? Nalezly se stopy svědčící, že nezahynuli všichni najednou, že mezi těmi, kdo to přežili, byl sám velitel, který dokázal, že tito lidé, oddělení od sebe částmi zborcených palub, bez nejmenší naděje na záchranu, neklesli na duchu, ale žili a do poslední láhve kyslíku zůstali kolektivem. Bylo tam ještě něco zvláštního, jakási hrůzostrašná podrobnost, kterou opakoval po několik týdnů všechen tisk, dokud nová senzace nezatlačila katastrofu do pozadí. Co to bylo?

Najednou mu vytanula před očima velká posluchárna, tabule počmárané vzorci, nad kterými se mořil Smiga, celý zabílený křídou; a on s hlavou skloněnou četl tajně pod lavicí noviny. „Kdo může přežít smrt? Pouze mrtvý!“ No ovšem! Tak to bylo! Jediný, kdo vyvázl z katastrofy, protože nepotřeboval ani kyslík, ani potraviny a šestnáct let putoval vesmírem zavalen troskami — byl automat!

Vstal.

Terminus! Určitě, docela určitě Terminus! Má ho tady na palubě.

Kdyby chtěl, kdyby se odvážil…

Nesmysl! Je to mechanický debil, stroj na plombování úniků, ohluchlý a osleply stářím. To se pouze tisk ve své ustavičné honbě za senzacemi pokouší vyždímat z každé události, co se dá, to on palcovými titulky z něho učinil tajuplného svědka tragédie, kterého prý komise vyslýchala za zavřenými dveřmi. Vzpomněl si na skřehotavé blábolení automatu. Pitomost, vyložená pitomost!

Zaklapl palubní deník, hodil jej do přihrádky a pohlédl na hodinky.

Osm, nejvyšší čas. Vyhledal nákladní listy. Otvory byly již zavřeny, letištní a zdravotní kontrola skončena, celní prohlášení deklarováno, všechno hotovo. U psacího stolu si prohlédl nákladní listy a podivil se, že náklad není přesně specifikován. Stroje, budiž, ale jaké stroje? Jaká tara? Proč není připojen diagram s rozmístěním nákladu a označením těžiště? Nic, pouze celková váha a schematický náčrtek uložení ve skladištích? Na zádi necelých 300 tun nákladu — proč? Že by let rakety počítal s nižší nosností? A o tom se on dovídá náhodou, téměř v posledním okamžiku! Jak se tak stále rychleji prohraboval v rychlovazačích, pořadačích, deskách, rozhazoval papíry a pořád v nich nemohl najít ten, který právě hledal, vyprchala mu z paměti ta historie, takže při náhodném pohledu na radiograf vyšroubovaný z objímky div sebou úžasem netrhl. Ale za chvíli mu padl do ruky cár papíru, v němž se dočetl, že v nejdolnějším skladišti, přiléhajícím k antiradiačnímu štítu, je uloženo 48 beden s potravinami. A na specifikaci četl pouze obecné označení „Potraviny. Snadno podléhají zkáze!“ Tak proč je uložili tam, kde je větrání nejhorší a teplota při práci motoru nejvyšší? Schválně, aby se zkazily, nebo proč?

Ozvalo se zaklepání.

„Dále!“ zvolal, zatímco se snažil nacpat do desek páté přes deváté papíry rozházené po celém stole. Vstoupili dva muži. Hned u dveří se hlásili:

„Boman, inženýr nukleonik.“

„Sims, elektroinženýr.“

Pirx vstal. Sims, mladý, štíhlý, s veverčím výrazem tváře, pokašlával a koulel očima. Boman. Pirx v něm na první pohled poznal veterána. Jeho opálená tvář měla ten charakteristický oranžový odstín, jaký pleti propůjčuje dlouhodobé působení nepatrných, sčítajících se dávek kosmických paprsků. Sahal Pirxovi sotva po ramena: v době, kdy začínal létat, muselo se počítat ještě s každým kilogramem váhy na palubě. Přestože byl hubený, měl tvář jako rozteklou a pod očima tmavé váčky po opuchlinách, jaké mívá ten, kdo byl po celá léta nesčetněkrát vystavován mnohonásobnému přetížení. Dolní ret nezakrýval zuby.

„Tak budu taky jednou vypadat,“ řekl si Pirx, když jim šel vstříc se vztaženou rukou.