Quo vadis

KAPITOLA 1

Petronius se probudil stěží v poledne a jako obyčejně velmi unaven. Včera byl na hostině u Nerona. Protáhla se pozdě do noci. V poslední době přestávalo Petroniovi nějak sloužit zdraví. Sám o sobě říkával, že se ráno probouzí jakoby zdřevěnělý a neschopen soustředit myšlenky. Ale ranní koupel a důkladná masáž těla otroky, kteří v tom byli vycvičeni, zrychlovaly postupně oběh jeho líné krve, probouzely ho, křísily, vracely mu síly, takže z oleothekia, posledního oddělení lázní, vycházel ještě vždycky jako znovuzrozený, s očima zářícíma vtipem a veselím, omlazen, pln života, pln půvabu, nedostižný, že se s ním nemohl rovnat ani sám Otho, prostě skutečný arbiter elegantiarum, jak ho nazývali.

Do veřejných lázní chodíval zřídka: ledaže tam mluvil nějaký pozoruhodný rétor, o němž se hovořilo ve městě, anebo když se v efebiích konaly zvlášť zajímavé zápasy. Měl ostatně ve své insule vlastní thermy, které mu Celer, věhlasný společník Severův, rozšířil, přestavěl a zařídil s tak neobyčejným vkusem, že sám Nero přiznával, že jsou lepší než císařské, i když císařské lázně byly rozsáhlejší a zařízeny s nesrovnatelně větším přepychem.

Probudiv se tedy pozdě po oné hostině, na které, unuděn již Vatiniovým šaškováním, zúčastnil se spolu s Neronem, Lucanem a Senecionem diatriby, zda má žena duši, osvěžoval se nyní jako obyčejně v lázních.

Dva obrovští balneatoři jej právě položili na cypřišovou mensu, pokrytou sněhobílým egyptským byssem, a dlaněmi namáčenými ve vonném oleji počali třít jeho hezky stavěné tělo. Čekal se zavřenýma očima, až teplo laconica a teplo jejich rukou přejde do něho a zbaví jej únavy.

Avšak po chvíli se dal do řeči. Otevřel oči a začal se vyptávat na počasí a pak na gemy, které mu zlatník Idomen slíbil dnes poslat k prohlédnutí… Dozvěděl se, že počasí je hezké, že vane lehký vánek od Albských vrchů a že gemy nepřišly. Petronius přivřel opět oči a rozkázal, aby ho přenesli do tepidaria, když vtom vyhlédl zpoza závěsu nomenclator a oznámil, že Petronia přišel navštívit mladý Marcus Vinicius, který se právě vrátil z Malé Asie.

Petronius rozkázal, aby hosta uvedli do tepidaria, a sám se tam přestěhoval. Vinicius byl syn jeho starší sestry, která se před lety provdala za Marka Vinicia, konsula za Tiberiových časů. Mladík sloužil nyní pod Corbulonem proti Parthům a vracel se po skončené válce do města. Petronius k němu cítil určitou náklonnost, která hraničila s láskou, protože Marcus byl hezký, atleticky rostlý mladík a dovedl zároveň zachovávat ve zkaženosti jistou estetickou míru, a toho si Petronius vážil nade všecko.

“Pozdrav Petroniovi!” řekl mladý člověk, vcházeje pružným krokem do tepidaria. “Kéž tě všichni bohové zahrnují štěstím, zvláště pak Asklepios a Kypris, protože pod jejich dvojí ochranou tě nemůže potkat nic zlého.”

“Buď vítán v Římě a kéž je ti odpočinek po válce sladký,” odpověděl Petronius a vytáhl ruku ze záhybů měkké carbasové tkaniny, do níž byl zavinut. “Co nového v Arménii? A když už jsi byl v Asii, nezavadil jsi náhodou o Bithynii?”

Petronius byl kdysi místodržitelem v Bithynii, ba co více, spravoval ji rázně a spravedlivě. Bylo to v podivném rozporu s charakterem tohoto člověka, proslulého svou zženštilostí a zálibou v rozkoších – ale právě proto vzpomínal rád na ony doby, protože byly důkazem, čím by mohl a dovedl být, kdyby se mu zlíbilo.

“Byl jsem v Herakleji,” odpověděl Vinicius. “Vyslal mě tam Corbulo s rozkazem přivést posily.”

“Ach, Heraklea! Znal jsem tam jednu dívku z Kolchidy. Dal bych za ni všechny zdejší rozvedenky nevyjímaje Poppaeu. Ale to bylo dávno! Povídej raději, co nového před Parthskou zdí. Abych ti pravdu řekl, nudí mě všichni ti Vologesové, Tiridatové, Tigranové a celá ta barbarská sebranka, která – jak tvrdí mladý Arulanus – chodí doma ještě po čtyřech a jen před námi si hraje na lidi. Ale nyní se o nich v Římě hovoří hodně, už proto, že je nebezpečné mluvit o něčem jiném.”

“Válka pokračuje špatně, a nebýt Corbulona, mohla by se změnit v porážku.”

“Corbulo! U Bakcha! To je opravdový bůh války, skutečný Mars: veliký vojevůdce, ale zároveň prchlivý, čestný a hloupý. Mám ho rád už proto, že se ho Nero bojí.”

“Corbulo není hloupý člověk.”

“Možná že máš pravdu, ale ostatně – je to všechno jedno. Hloupost, jak říká Pyrrhón, není o nic horší než moudrost a ničím se od ní neliší.”

Vinicius začal vyprávět o válce, ale když Petronius přivřel víčka, mladý člověk vida jeho unavený a trochu pohublý obličej, změnil předmět hovoru a začal se ho s jistou starostlivostí vyptávat na zdraví.

Petronius otevřel znovu oči.

Zdraví!… Ne. Necítí se zdráv. Pravda, není ještě tak daleko jako mladý Sisenna, který ztratil citlivost natolik, že když ho ráno přenášeli do lázní, zeptal se:

“Sedím?” Ale zdráv Petronius není. Vinicius jej před chvílí doporučil ochraně Asklepia a Kypridy. Ale on, Petronius, nevěří v Asklepia. Vždyť se ani neví, čí syn je ten slavný Asklepios, zda Arsinoin nebo Koronidin, a je-li nejistá matka, co teprve říci o otci? Kdopak se může dneska zaručit třeba jen co do vlastního otce?

Zde se Petronius rozesmál a pak pokračoval:

“Před dvěma lety jsem sice poslal do Epidauru tři tucty živých drozdů a kádinku zlata, ale víš proč? Řekl jsem si: pomůže nebo nepomůže – ale neuškodí. Jestliže lidé na světě přinášejí ještě bohům oběti, pak myslím, že všichni uvažují jako já. Všichni. Snad jen kromě poháněčů mulů, kteří se pronajímají pocestným u Porta Capena. Kromě s Asklepiem měl jsem také co dělat s asklepiady, když jsem vloni trochu stonal na měchýř. Konali za mne inkubace. Věděl jsem, že jsou to taškáři, ale zároveň jsem si říkal: uškodit mi to nemůže. Svět stojí na samém taškářství a život je iluze. Také duše je klam. Člověk musí mít však tolik rozumu, aby dovedl odlišit příjemné iluze od nepříjemných. Ve svém hypocaustu dávám topit cedrovým dřívím posypaným ambrou, protože dávám v životě přednost vůním před zápachy. A pokud jde o Kypridu, jíž jsi mě doporučil také, projevuje se její péče o mne tak, že mám píchání v pravé noze. Ale jinak je to dobrá bohyně. A tak se mi zdá, že i ty teď poneseš dříve či později na její oltář bílé holubice.”

“Máš pravdu,” řekl Vinicius. “Vyhnuly se mi střely Parthů, ale zasáhl mě šíp Amorův… Docela neočekávaně, několik stadií před městskou branou.”

“U bílých kolen Charitek! Tohle mi musíš vyprávět, až budeš mít čas,” řekl Petronius.

“Však jsem tě přišel požádat o radu,” odpověděl Marcus.

Avšak vtom vešli epilátoři a začali se zabývat Petroniem. Marcus shodil tuniku a vstoupil do vany s vlažnou vodou, neboť Petronius ho pozval, aby se vykoupal.

“Ach, ani se tě neptám, opětuje-li tvé city,” řekl Petronius, prohlížeje si mladé Viniciovo tělo, které vypadalo jako vytesané z mramoru. “Kdyby tě byl viděl Lysippos, zdobil bys nyní jako socha mladého Herkula bránu do Palatinu.”

Mladý člověk se spokojeně usmál a začal se nořit do vany, hojně při tom vyšplouchávaje teplou vodu na mozaiku znázorňující Héru v okamžiku, kdy prosí Spánek, aby uspal Dia. Petronius se naň zahleděl spokojeným okem umělce.

Ale když se už dost vynadíval a oddal se zas rukám epilátorů, vešel lector, na břichu bronzovou krabici a v ní svitky papyru.

“Chceš poslouchat?” zeptal se Petronius.

“Když je to tvé dílo, pak rád,” odpověděl Vinicius.

“Ale jestliže ne, raději bych hovořil. Poetové přepadávají dneska lidi na každém nároží.”

“Máš pravdu. Nemůžeš jít kolem baziliky, kolem lázní, kolem bibliotéky nebo knihkupectví, abys tam neviděl poetu gestikulujícího jako opice. Agrippa, když sem přijel z Východu, považoval je za blázny. Ale to je teď taková doba. Caesar píše verše, a tak jdou všichni v jeho stopách. Je jen zakázáno psát lepší verše než caesar. A právě proto se trochu bojím o Lucana… Ale já píši prózou, a tou ostatně nečastuji ani sebe samého, ani jiné lidi. To, co měl lector číst, jsou codicilli toho ubožáka Fabricia Veientona.”

“Proč ubožáka?”

“Protože mu řekli, aby si zahrál na Odyssea a nevracel se domů až do nového nařízení. Bude mít tu svou odysseu o to snazší než Odysseus, že jeho ženou není Penelopa. Nemusím ti, doufám, povídat, že to udělali hloupě. Jenže tady nikdo nebere nic jinak než povrchně… Je to dost slabá a nudná kniha. Lidé ji začali náruživě číst, až když autora poslali do vyhnanství. Teď je slyšet ze všech stran: ,Scandala! Scandala!’

Je možné, že některé věci si Veiento vymyslil, ale já znám město a znám naše patres a naše ženy, a proto tě ujišťuji, že to vše je bledší než skutečnost. Když se to tak vezme, každý tam teď hledá – sebe s obavami a své známé se škodolibou radostí. V Avirunově knihkupectví přepisuje tu knihu podle diktanda sto písařů.

A její úspěch je zaručen.”

“Ty tam nejsi namočen?”

“Jsem, ale autor se nestrefil, protože já jsem předně horší a pak ne tak povrchní, jak mě vylíčil. Podívej se, my jsme tady už dávno ztratili cit pro to, co se sluší nebo nesluší. Mně samému se zdá, že když se to vezme doopravdy, není v tom takový rozdíl, i když Seneca, Musonius a Thrasea předstírají, že jej vidí. Mně je to všechno jedno! U Herkula, že povídám, co si myslím!

Ale zachoval jsem si tu přednost, že vím, co je ošklivé a co krásné – a v tom se například náš měděnobradý básník, vozataj, zpěvák, tanečník a histrio – nevyzná.”

“A stejně je mi líto Fabricia! Je to dobrý společník.”

“Zahubila ho sebeláska. Kdekdo jej podezíral, nikdo nic pořádně nevěděl, ale on sám to nedovedl vydržet a rozšeptával to na všechny strany jako veliké tajemství. Slyšel jsi o Rufinově případu?”

“Ne.”

“Přejděme tedy do frigidaria, tam se ochladíme a tam ti o něm budu vyprávět.”

Přešli do frigidaria, v jehož středu tryskala vzhůru fontána zbarvená do světlerůžova a šířící fialkovou vůni. Tam usedli do výklenků vystlaných hedvábím a začali se ochlazovat. Chvíli mlčeli. Vinicius hleděl nějaký čas zamyšleně na bronzového fauna, který si přehodil přes rameno nymfu a chtivě hledal svými ústy její rty; pak řekl:

“Ten to dělá správně. Tohle je v životě nejkrásnější.”

“Víceméně! Ale ty kromě toho miluješ také válku, kterou já nemám rád, protože pod stany pukají nehty a ztrácejí svou růžovost. Ostatně – každý má v něčem zalíbení. Měděnobradý má rád zpěv, zvláště svůj vlastní, a starý Scaurus svou korintskou vázu, která stojí v noci u jeho lůžka a kterou líbá, nemůže-li usnout.

Celý okraj jí už vylíbal. A pověz mi, ty nepíšeš básně?”

“Ne. Nikdy v životě jsem nesložil jediný celý hexametr.”

“A nehraješ na loutnu a nezpíváš?”

“Ne.”

“A nejezdíš s vozem?”

“Závodil jsem svého času v Antiochii, ale bez úspěchu.”

“Pak tedy nemám o tebe starost. A ke které straně patříš v hippodromu?”

“K zeleným.”

“Jsem tedy úplně klidný, zvláště proto, že i když máš velký majetek, nejsi přece jen tak bohatý jako Pallas nebo Seneca. Protože, abys věděl, u nás je teď dobré psát básně, zpívat za doprovodu loutny, recitovat a závodit v cirku, ale ještě lepší a zvláště bezpečnější je nepsat básně, nehrát, nezpívat a nezávodit v cirku.

A nejlepší je obdivovat se, když tyto věci dělá Měděnobradý. Jsi hezký hoch, může ti tedy hrozit snad jen to, že by se do tebe zamilovala Poppaea. Ale ona je na to příliš zkušená. Lásky si užila dost při svých dvou prvních mužích, při třetím jí jde o něco jiného. A víš, že ten hlupák Otho ji dosud k zbláznění miluje?…

Chodí po hispanských skaliscích a vzdychá. Ztratil do té míry své dávné návyky a tak přestal dbát na sebe, že mu na úpravu účesu stačí teď pouhé tři hodiny denně. Kdo by se toho byl nadál, zvláště u Othona!”

“Já ho chápu,” odpověděl Vinicius. “Ale na jeho místě bych dělal něco jiného.”

“A co?”

“Tvořil bych z tamějších horalů legie, které by mu byly věrné. Jsou to zdatní vojáci, ti Iberové.”

“Vinicie, Vinicie! Mám téměř chuť říci, že bys to nedovedl. A víš proč? Takové věci se dělají, ale nehovoří se o nich. Ani jako o možnosti. Pokud jde o mne, já bych se na jeho místě smál Poppaeji, smál bych se Měděnobradému a tvořil bych si legie, ale ne z Iberů, nýbrž z Iberek. A nanejvýš bych snad psal epigramy, které bych ostatně nikomu nepředčítal, tak jako ten ubohý Rufinus.”

“Chtěl jsi mi vyprávět o jeho případu.”

“Povím ti to v unctuariu.”

Ale v unctuariu přivábilo Viniciovu pozornost něco jiného – překrásné otrokyně, které tam očekávaly koupající se muže. Dvě z nich, černošky, podobné nádherným sochám z ebenu, začaly natírat jejich těla jemnými arabskými voňavkami, jiné dívky z Frygie, které se vyznaly v česání, držely v měkkých a jako had ohebných pažích leštěná kovová zrcadla a hřebeny, další dvě, řecké dívky z ostrova Kóu, podobající se bohyním, čekaly jako vestiplicae, až nadejde chvíle, kdy budou tógy svých pánů skládat do důstojných záhybů.

“U Dia Hromovládného!” řekl Marcus Vinicius.

“Jaký ty tu máš výběr!”

“Dávám přednost výběru před počtem,” odpověděl Petronius. “Celá má familia v Římě nečítá více než čtyři sta hlav. Myslím, že k osobní obsluze potřebují více lidí snad jen zbohatlíci.”

“Krásnější těla nemá snad ani Měděnobradý,” hovořil Vinicius dále a chřípí se mu rozšířilo.

Petronius odpověděl s jistou dávkou blahosklonné nedbalosti:

“Jsi můj příbuzný a já nejsem ani tak neoblomný jako Bassus, ani takový puntičkář jako Aulus Plautius.”

Avšak Vinicius, uslyšev toto poslední jméno, zapomněl na chvíli na dívky z Kóu. Zvedl živě hlavu a zeptal se:

“Jak sis tak vzpomněl na Aula Plautia? Víš o tom, že když jsem si před městem vykloubil ruku, strávil jsem více než deset dnů v jejich domě? Plautius jel v okamžiku, kdy se nehoda stala, právě kolem, a když viděl, že mám velké bolesti, vzal mě k sobě a tam mě jeho otrok, lékař Merión, vyléčil. Právě o tom jsem s tebou chtěl mluvit.”

“Proč? Nezamiloval ses náhodou do Pomponie?

Jestliže ano, tak tě lituji: není to už žádná mladice a je přespříliš ctnostná. Nedovedu si představit nic horšího než takové spojení. Brrr!”

“Kdepak do Pomponie! Eheu!” řekl Vinicius.

“Do koho tedy?”

“Kdybych já to věděl, do koho! Vždyť já ani pořádně nevím, jak se jmenuje: Lygie nebo Kallina? V Plautiově domě jí říkají Lygie, protože pochází z národa Lygů, ale má také své barbarské jméno Kallina. Je to podivný dům, těch Plautiů. Lidí se v něm rojí plno, ale ticho je tam jako v hájích v Subiacu. Řadu dní jsem nevěděl, že v tomto domě bydlí bohyně. Až jednou za svítání jsem ji spatřil, jak se myje u zahradní fontány.

A přísahám ti při pěně, z níž se zrodila Afrodita, že paprsky jitřního slunce prosvěcovaly její tělo. Měl jsem dojem, že jakmile slunce zmizí, musí se rozplynout ve světle, jako se rozplývá jitřenka. Od onoho dne jsem ji viděl ještě dvakrát a od onoho dne také nevím, co je klid, neznám žádné jiné touhy, nechci vědět, co mi může dát město, nechci ženy, nechci zlato, nechci korintskou měď ani jantar, ani perlovec, ani víno, ani hostiny, chci jen a jen Lygii. Říkám ti upřímně, Petronie, že po ní toužím tak, jak toužil po Pasitheji bůh spánku, zobrazený na mozaice ve tvém tepidariu, toužím po ní celé dny a noci.”

“Když je to otrokyně, tak ji odkup.”

“Není otrokyně.”

“Co tedy je? Plautiova propuštěnka?”

“Nebyla nikdy otrokyní, a proto nemohla být propuštěna.”

“Co tedy?”

“Nevím: královská dcera nebo něco takového.”

“Vzbuzuješ ve mně zvědavost, Vinicie.”

“Chceš-li mě poslouchat, hned tvou zvědavost ukojím. Není to příliš dlouhý příběh. Ty jsi možná znal osobně Vannia, krále Suebů, který byl vyhnán z vlasti a žil dlouhou dobu tady v Římě, ba proslavil se dokonce štěstím ve hře v kostky a jako dobrý vozataj. Caesar Drusus ho uvedl opět na trůn. Vannius, v podstatě zdatný člověk, vládl zpočátku dobře a vedl šťastné války, ale později začal přespříliš odírat z kůže nejen sousedy, nýbrž i samé Sueby. A tak se Vangio a Sido, dva jeho bratranci, synové Vibilia, krále Hermandurů, rozhodli, že ho přinutí, aby odjel opět do Říma … zkusit štěstí v kostkách.”

“Vzpomínám si, bylo to nedávno, za Claudia.”

“Ano. Vypukla válka. Vannius si přizval na pomoc Jazygy a jeho drazí bratránci Lygy. Ti, když uslyšeli o Vanniově bohatství, zvábeni nadějí na kořist, přitáhli v takovém počtu, že sám císař Claudius se začal obávat o klid na hranici. Claudius se nechtěl vměšovat do válek barbarů, ale přesto napsal Ateliovi Histerovi, který velel podunajské legii, aby bedlivě sledoval průběh války a nedovolil porušit mír u nás. Hister si tenkrát vyžádal od Lygů slib, že nepřekročí hranice. Lygové nejen souhlasili, nýbrž dali mu dokonce i rukojmí, mezi nimiž byla i žena a dcera jejich vojevůdce… Víš, přece, že barbaři táhnou do válek s ženami a dětmi…

Nuže, má Lygie je dcera onoho vojevůdce.”

“Odkud to všechno víš?”

“Řekl mi to sám Aulus Plautius. Lygové tenkrát hranice sice nepřekročili, jenže barbaři přitáhnou jako bouřka a zase jako bouřka odtáhnou. Tak zmizeli i Lygové se svými tuřími rohy na hlavě. Porazili Vanniovy Sueby a Jazygy, ale jejich král padl. A proto odtáhli s kořistí a rukojmí zůstala v Histerových rukou. Matka brzy zemřela a dítě poslal Hister, nevěda, co s ním, místodržiteli celé Germánie Pomponiovi. Ten se po válce s Chatty vrátil do Říma, kde mu Claudius, jak víš, dovolil slavit triumf. Děvče šlo tenkrát za vítězovým vozem, ale po slavnosti nevěděl zase Pomponius, co s ní, protože rukojmí nemohl považovat za otrokyni, a tak ji nakonec dal své sestře Pomponii Graecině, Plautiově manželce. V tomto domě, kde vše, počínaje pány a konče drůbeží v kurníku, je ctnostné, vyrostla i Lygie v dívku bohužel tak ctnostnou jako sama Graecina, ale zároveň tak krásnou, že i Poppaea by vedle ní vypadala jako podzimní fík vedle jablka Hesperidek.”

“A dál?”

“Znovu ti povídám, že od okamžiku, kdy jsem viděl, jak u fontány prozařují paprsky její tělo, šíleně jsem se zamiloval.”

“Je tedy průzračná jako lampreda nebo jako mladá sardinka?”

“Nežertuj, Petronie, a jestliže tě mate nenucenost, s níž já sám hovořím o své touze, tedy věz, že pestrý šat zakrývá nejednou hluboké rány. Musím ti také říci, že když jsem se vracel z Asie, spal jsem jednu noc v Mopsově svatyni, abych měl věštecký sen. Ve snu se mi zjevil sám Mopsos a oznámil mi, že v mém životě dojde k velké změně, kterou způsobí láska.”

“Slyšel jsem, jak Plinius říká, že nevěří v bohy, ale věří ve sny. Je možné, že má pravdu. Mé vtipkování mi také nepřekáží, abych se občas nezamyslil nad tím, že je snad skutečně jen jedno božstvo, věčné, všemohoucí, tvořivé – Venus Genitrix. V ní jsou soustředěny duše, v ní jsou soustředěna těla a věci. Eros pozvedl svět z chaosu; učinil-li dobře, to je jiná otázka, ale je-li tomu už jednou tak, musíme uznat jeho moc, i když jí zrovna nedobrořečíme…”

“Ach Petronie! Člověk najde ve světě vždycky snadněji filozofování než dobrou radu.”

“Řekni mi tedy už jednou, co vlastně chceš?”

“Chci mít Lygii. Chci, aby tyto mé paže, které objímají nyní pouze vzduch, mohly obejmout a přitisknout na hruď ji. Chci dýchat její dech. Kdyby byla otrokyně, dal bych za ni Aulovi sto děvčat s nohama obílenýma vápnem na znamení, že jsou vystavována na prodej poprvé. Chci ji mít ve svém domě tak dlouho, dokud má hlava nebude bílá jako vrchol Soracte v zimě.”

“Ta tvá Lygie není sice otrokyně, ale buď jak buď patří k Plautiově familii, a protože je to opuštěné dítě, nemůže být považována za alumnu. Plautius by ti ji mohl přenechat, kdyby chtěl.”

“To tedy neznáš Pomponii Graecinu. Ostatně oba k ní přilnuli jako k vlastnímu dítěti.”

“Pomponii znám. Úplný cypřiš. Kdyby to nebyla Aulova žena, mohla by se pronajímat jako plačka. Od Juliiny smrti nesvlékla černou stolu a vůbec vypadá, jako by už zaživa chodila po asfodelové louce.

A k tomu ke všemu je univira, je tedy mezi našimi čtyřnásobnými a pětinásobnými rozvedenkami zároveň Phoenixem… Abych nezapomněl… Slyšel jsi, že se prý Phoenix teď někdy skutečně vylíhl v horním Egyptě? To se mu prý přihází ne častěji než jednou za pět set let.”

“Petronie, Petronie! O Phoenixovi si popovídáme někdy jindy.”

“Co já ti mohu říci, Marku milý? Znám Aula Plautia, který si na mne do jisté míry potrpí, i když odsuzuje můj způsob života, a snad si mne váží více než jiných, protože ví, že jsem nikdy nedonášel, jako například Domitius Afer, Tigellinus a celá ta klika Ahenobarbových přátel. Aniž jsem při tom ze sebe dělal stoika, mračil jsem se nejednou nad těmi Neronovými činy, na které Seneca a Burrhus hleděli shovívavě.

Jestliže si myslíš, že bych ti mohl u Aula něco vyjednat – rád ti posloužím.”

“Myslím, že bys mohl. Máš na něho vliv a nadto vládne tvůj rozum nevyčerpatelnými prostředky. Kdyby ses seznámil se situací a promluvil s Plautiem…”

“Máš příliš dobré mínění o mém vlivu a vtipu, ale jde-li jenom o to, promluvím s Plautiem, jen co se vrátí do města.”

“Vrátil se před dvěma dny.”

“Je-li tomu tak, půjdeme teď do triclinia, kde čeká snídaně, a pak, až načerpáme sil, dáme se odnést k Plautiovi.”

“Měl jsem tě vždycky rád,” ozval se živě Vinicius, “ale teď dám snad ke svým lárům postavit tvou sochu – podívej se, tak krásnou, jako je tato – a budu jí přinášet oběti.”

Při těchto slovech se otočil k sochám, které zdobily celou jednu stěnu provoněné místnosti, a ukázal rukou na Petroniovu sochu, která ho představovala jako Herma s berlou štěstí v ruce.

Pak dodal:

“U světla Héliova! Jestliže ti byl podoben božský Alexandros – není se co divit Heleně.”

A v tomto výkřiku bylo stejně upřímnosti jako pochlebenství, neboť Petronius, i když starší a ne tak atletické postavy, byl krásnější než Vinicius. Ženy v Římě se obdivovaly nejen jeho ostrovtipu a vkusu, který mu získal přízvisko arbiter elegantiarum, nýbrž i jeho tělu. Tento obdiv se zračil i v obličeji oněch děvčat z Kóu, která teď urovnávala záhyby jeho tógy. Jedna z nich, Euniké, jej tajně milovala a nyní mu hleděla pokorně a nadšeně do očí.

On si toho však nevšiml; usmál se jen na Vinicia a začal mu místo odpovědi citovat Senecův výrok o ženách:

“Animal impudens… etc…”

Pak ho objal paží kolem ramen a zavedl do triclinia.

V unctuariu začaly dvě řecké dívky, frygická děvčata a dvě černošky uklízet epilichnia s vonnými mastmi. Ale vtom se za poodhrnutým závěsem frigidaria objevily hlavy balneatorů a ozvalo se tiché: “Pst!”

Na toto zavolání jedna Řekyně, frygická děvčata a obě Ethiopky živě poskočily a zmizely v okamžení za závěsem. V thermách začínaly chvíle svévole a prostopášnosti, jimž inspector nebránil, protože se často sám zúčastňoval těch nevázaných zábav. Tušil je ostatně i Petronius, ale jako člověk shovívavý, který nerad trestá, přimhuřoval nad nimi oči.

V unctuariu zůstala jen Euniké. Chvíli naslouchala hlasům a smíchu, vzdalujícím se do laconica, a pak uchopila slonovinou a jantarem vykládanou stoličku, na níž seděl před chvílí Petronius, a postavila ji opatrně k jeho soše.

Unctuarium bylo naplněno slunečním světlem a barvami, odrážejícími se od duhových mramorů, jimiž byly obloženy stěny.

Euniké vystoupila na stoličku, a když byla stejně vysoko jako socha, objala pojednou pažemi její krk, odhodila si dozadu zlaté vlasy, a tulíc se svým růžovým tělem k bílému mramoru, vášnivě přitiskla ústa k chladným rtům Petroniovým.

KAPITOLA 2

Po jídle, kterému se říkalo snídaně a k němuž zasedli oba přátelé v době, kdy obyčejní smrtelníci byli už dávno po poledním prandiu, navrhl Petronius lehké zdřímnutí. Podle něho bylo ještě brzy na návštěvy.

Jsou sice lidé, kteří začínají navštěvovat známé za východu slunce a považují to nadto za starý římský zvyk.

Ale on, Petronius, to považuje za zvyk barbarský. Nejvhodnější jsou odpolední hodiny, ne však dříve, dokud se slunce neposune k chrámu Jova Kapitolského a nezačne se dívat kose na Forum. Na podzim bývá ještě horko a lidé po jídle rádi spí. A zatím se tak příjemně naslouchá šumění fontány v atriu a po povinných tisíci krocích je tak příjemné zdřímnout si v načervenalém světle, procezeném skrz purpurové, napůl zatažené velarium. Vinicius uznal správnost jeho slov, i začali se tedy procházet, hovořit nenuceně o tom, co je nového na Palatinu a ve městě, a také trochu filozofovat o životě. Petronius se pak odebral do cubicula, ale nespal dlouho. Za půl hodiny se objevil a rozkázav, aby mu přinesli verbenu, začal k ní čichat a natírat si jí ruce a skráně.

“Nevěřil bys,” řekl, “jak to oživuje a osvěžuje…

Teď jsem připraven.”

Lektika čekala už dlouho, nasedli tedy a dali se nést na Vicus Patricius, do Aulova domu. Petroniova insula stála na jižním svahu Palatinu, nedaleko takzvaných Carin, nejkratší cestu by tedy měli pod Forem, ale protože se Petronius chtěl zároveň zastavit u zlatníka Idomena, dal rozkaz, aby jej nesli přes Vicus Apollinis a přes Forum k Vicu Sceleratu, na jehož rohu bylo plno nejrůznějších tabern.

Obrovští černoši zvedli lektiku a vykročili. Před nimi šli otroci zvaní pedisequi. Petronius přibližoval co chvíli ruce vonící verbenou k nosu a zdálo se, že o něčem uvažuje. Po chvíli řekl:

“Napadá mi, že není-li ta tvá lesní nymfa otrokyně, mohla by přece opustit dům Plautiů a přestěhovat se do tvého. Zahrnul bys ji láskou a obklopil bohatstvím tak jako já svou zbožňovanou Chrysothemidu, jíž mám – mezi námi řečeno – přinejmenším stejně dost jako ona mne.”

Marcus zavrtěl hlavou.

“Ne?” zeptal se Petronius. “V krajním případě bychom se s celou záležitostí obrátili na caesara a můžeš si být jist, že Měděnobradý by byl na tvé straně, už jen proto, že by podlehl mému vlivu.”

“Neznáš Lygii!” odpověděl Vinicius.

“Dovol mi tedy, abych se zeptal, znáš-li ji ty jinak než jen od vidění? Mluvil jsi s ní? Vyznal jsi jí svou lásku?”

“Napřed jsem ji viděl u fontány, ale pak jsem ji potkal ještě dvakrát. Nezapomeň, že za svého pobytu v domě Aulů jsem bydlil v postranní ville, určené pro hosty, a protože jsem měl vykloubenou ruku, nemohl jsem sedat u společného stolu. Teprve v předvečer dne, na který jsem oznámil svůj odjezd, setkal jsem se s Lygii u večeře – ale nemohl jsem s ní promluvit ani slova. Musil jsem poslouchat Aulovo vyprávění o jeho vítězstvích v Británii a pak o úpadku malých statků v Itálii, o úpadku, jemuž se snažil zabránit ještě Licinius Stolo. Vůbec si nedovedu představit, že by Aulus dovedl mluvit o něčem jiném; a nedomnívej se, že se nám podaří vykroutit se z toho – ledaže budeš chtít poslouchat o zženštilosti dnešní doby. Mají tam v kurnících bažanty, ale nejedí je, protože se drží zásady, že každý snědený bažant přibližuje konec římské moci.

Podruhé jsem ji potkal u zahradní cisterny, v ruce s čerstvě utrženou třtinou, jejíž chochol namáčela do vody a skrápěla kosatce, rostoucí kolem. Podívej se na má kolena. U Héraklova štítu, povídám ti, že se netřásla, když na naše manipuly postupovala s vytím mračna Parthů, ale třásla se u oné cisterny. Upadl jsem do rozpaků jako chlapec, který nosí na krku ještě bulu, a jen očima jsem žebral o slitování, nemoha dlouho promluvit ani slova.”

Petronius na něj pohlédl téměř závistivě.

“Šťastlivče!” řekl. “I kdyby svět a život byly sebehorší, zůstane v nich jedno věčné dobro – mládí!”

A po chvíli se otázal: “A neoslovil jsi ji?”

“Oslovil. Když jsem se trochu vzpamatoval, řekl jsem jí, že se vracím z Asie, že jsem si před městem vykloubil ruku a že jsem velmi trpěl, ale v okamžiku, kdy mám opustit tento pohostinný dům, vidím, že utrpení v něm stojí za víc než rozkoš někde jinde, že nemoc zde stojí za víc než jinde zdraví. Naslouchala mým slovům také rozpačitě, se skloněnou hlavou a při tom kreslila něco třtinou do písku. Pak pozvedla zrak, pohlédla ještě jednou na to, co nakreslila, pak ještě jednou na mne, jako by se chtěla na něco zeptat a znenadání utekla jako hamadryáda před přihlouplým faunem.”

“Má asi hezké oči.”

“Jako moře – a já v nich utonul jako v moři. Věř mi, že archipelagos je méně blankytný. Za chvíli přiběhl malý Plautius a začal se mne na něco vyptávat.

Ale já nebyl s to pochopit, oč mu jde.”

“Ó Athéné!” zvolal Petronius. “Sejmi tomuto chlapci z očí pásku, kterou mu tam uvázal Eros, protože jinak si roztříští hlavu o sloup Venušina chrámu!”

Pak oslovil Vinicia:

“Ty jarní pupenče na stromě života, ty první zelená větévko ve vinohradu! Měl bych tě místo k Plautiům dát zanést do domu Gelociova, kde je škola pro chlapce neznající život.”

“Co vlastně chceš?”

“A co nakreslila do písku? Nebylo to náhodou Amorovo jméno, nebylo to snad srdce probodené jeho šípem nebo něco takového, z čeho bys mohl poznat, že satyři pošeptali té nymfě do ucha už nejedno tajemství života? Jak jsi mohl nepohlédnout na ta nakreslená znamení!”

“Oblékl jsem tógu dříve, než si snad myslíš,” řekl Vinicius, “a ještě než přiběhl malý Aulus, bedlivě jsem si ony znaky prohlížel. Vím přece, že i v Řecku i v Římě kreslí děvčata do písku vyznání, která nechtějí vyslovit jejich ústa… Ale hádej, co nakreslila!”

“Jestliže něco jiného, než co jsem se domníval, pak neuhádnu.”

“Rybu.”

“Co to povídáš?”

“Povídám: rybu. Mělo to snad znamenat, že v jejích žilách teče dosud chladná krev? – Nevím! Ale ty, jenž jsi mě nazval jarním pupencem na stromě života, jistě lépe pochopíš toto znamení.”

“Carissime! Na tohle se zeptej Plinia. Vyzná se v rybách. A kdyby ještě žil starý Apicius, snad by ti o tom dovedl také ledacos říci: snědl totiž za svého života více ryb, než by se jich najednou vešlo do Neapolského zálivu.”

V dalším rozhovoru byli však přerušeni, vnesli je totiž do hemživých ulic, kde jim překáželo povykování lidí. Po Vicu Apollinis zahnuli na Forum Romanum, kde se za hezkých dnů před západem slunce shromažďovaly zahálčivé davy lidí, kteří se procházeli sloupořadími, vyprávěli si a poslouchali novinky, pozorovali lektiky s vynikajícími osobnostmi a mířili ven a dovnitř do zlatnických krámů, do knihkupectví, do směnáren, do krámů s tkaninami, s bronzovými předměty a do řady jiných, jichž bylo plno v domech stojících na části Fora proti Kapitolu. Půlka Fora, ležící hned pod palácovým svahem, byla už pohroužena do stínu, ale sloupy chrámů položených výše hrály proti blankytu do zlatova. Ty, které stály níže, vrhaly protáhlé stíny na mramorové desky. Sloupů zde bylo tolik, že se v nich oči ztrácely jako v lese. Zdálo se, že těm budovám a sloupům je tu až těsno. Vršily se jedny na druhé, šplhaly se do svahů, tulily se k palácové zdi nebo jedny k druhým, podobny větším i menším, tlustším i tenčím, zlatavým i bílým kmenům, hned kvetoucím pod architravy akantovými květy, hned stočeným do iónských závitů, hned zakončeným prostými dórskými kvádry. Nad tímto lesem se blýskaly malebné triglyfy, z tympanonů se vykláněly tesané postavy bohů, ze štítů jako by chtěla uletět do vzduchu, do onoho blankytu, který visel klidně nad tímto namačkaným městem chrámů, zlatá okřídlená čtyřspřeží. Středem Fora i po jeho okrajích tekla řeka lidí: davy se procházely pod oblouky baziliky Julia Caesara, davy seděly na schodech Kastora a Polluxe a rojily se kolem chrámku Vestina, podobny na tomto mohutném mramorovém pozadí různobarevným rojům motýlů nebo brouků.

Shora, po obrovských stupních, vedoucích do chrámu zasvěceného “Iovi Optimo Maximo”, valily se nové proudy; před rostry poslouchali lidé nějaké nahodilé řečníky; ze všech stran se ozývaly výkřiky prodavačů ovoce, vína nebo vody smíchané s fíkovou šťávou, podvodníků doporučujících zázračné léky, věštců, hledačů skrytých pokladů, vykladačů snů. Tu a tam se do šumu hovorů a volání mísily zvuky sistra, egyptské sambuky nebo řeckých fléten. Tu a tam nemocní, zbožní nebo zarmoucení lidé nesli do chrámů oběti. Mezi lidmi na kamenných deskách se slétala hejna holubů, chtivá obětního zrní, podobná vznášejícím se pestrým a tmavým skvrnám, hned vzlétajícím s hlasitým šuměním křídel vzhůru, hned zase klesajícím na volná místa. Co chvíli se dav rozestupoval před lektikami, v nichž bylo vidět krásné tváře žen nebo hlavy senátorů a rytířů, jejichž tahy byly jakoby ztuhlé a zničené životem.

Různojazyčné obyvatelstvo opakovalo nahlas jejich jména a přidávalo přezdívky, posměšky nebo pochvaly. Mezi neuspořádanými skupinami lidí se občas prodíraly, pochodujíce odměřeným krokem, oddíly vojáků nebo vigilů bdících nad pořádkem na ulicích. Řečtinu bylo slyšet kolem stejně často jako latinu.

Vinicius, který nebyl už dlouho ve městě, hleděl s určitou zvědavostí na toto lidské hemžení i na Forum Romanum, které zároveň ovládalo proudění světa a zároveň jím bylo zaplaveno, takže je Petronius, který uhodl myšlenky svého druha, nazval “hnízdem Quiritů – bez Quiritů”. A skutečně, místní živel se téměř ztrácel v tom davu všech ras a národů. Viděl jsi zde Ethiopy, obrovské světlovlasé lidi z dalekého severu, Britanny, Galy i Germány, šikmooké obyvatele Serica, lidi od Eufratu a lidi od Indu s bradami cihlově červenými, Syry od břehů Oronta s černýma sladkýma očima; obyvatele arabských pouští, vyschlé jako kost, Židy s vpadlou hrudí, Egypťany s věčně lhostejným úsměvem na tvářích, Numidy a Afry; Řeky z Hellady, kteří ovládali město stejně jako Římané, jenže je ovládali věděním, uměním, rozumem a vychytralostí, Řeky z ostrovů a z Malé Asie, a z Egypta, a z Itálie, a z Narbonské Galie. V davech otroků s proděravělýma ušima nechyběl ani velký počet svobodného zahálčivého obyvatelstva, které caesar bavil, živil, ba i oblékal, nechyběli tam ani svobodní cizinci, přilákaní do obrovského města snadností života a nadějí na Fortunu; byli zde podomní obchodníci, Serapidovi kněží s palmovými ratolestmi v rukou, kněží bohyně Isidy, na jejíž oltáře přinášeli lidé více obětí než do chrámu Dia Kapitolského, kněží Kybelini, nesoucí v rukou zlaté rýžové klasy, kněží potulných bohů, tanečnice z východu s pestrými mitrami na hlavách, prodavači amuletů, krotitelé hadů, chaldejští mágové a konečně lidé bez jakéhokoli zaměstnání, kteří si přicházeli každý týden do sýpek na břehu Tiberu pro obilí, rvali se v circích o losy do loterie, přespávali v neustále se hroutících domech v zatiberské čtvrti a slunečné a teplé dny trávili v kryptoporticích, ve špinavých veřejných kuchyních na Subuře, na Milviově mostě nebo před insulami boháčů, kde jim tu a tam hodili zbytky ze stolů otroků.

Petronia znaly ty davy dobře. K Viniciovým uším doléhalo ustavičně: “Hic est!” – “To je on!” Měli ho rádi pro jeho štědrost, ale jeho popularita vzrostla zvláště od doby, kdy se dozvěděli, že mluvil před caesarem proti rozsudku smrti, vynesenému nad celou familií, to jest nad všemi otroky bez rozdílu pohlaví a věku, patřícími praefectovi Pedaniovi Secundovi, a to za to, že jeden z nich zabil v okamžitém návalu zoufalství tohoto ukrutníka. Petronius říkával sice nahlas, že mu to bylo docela jedno a že hovořil s caesarem jen soukromě, jako arbiter elegantiarum, jehož estetické city pobuřovalo takové barbarské krveprolití, hodné snad nějakých Skytnů, ale ne Římanů, nicméně lid, který se kvůli tomuto krveprolití vzbouřil, Petronia od té doby miloval.

On toho však nedbal. Uvědomoval si, že týž lid miloval také Britannica, kterého Nero otrávil, i Agrippinu, kterou dal zavraždit, i Octavii, kterou uškrtili na Pandatarii, když jí předtím otevřeli v horké páře žíly, i Rubelia Plauta, který byl odsouzen do vyhnanství, i Thraseu, kterému mohlo každé jitro přinést rozsudek smrti. Oblíbenost u lidu mohla být považována spíše za zlou věštbu a skeptický Petronius byl zároveň prozíravý. Lůzou pohrdal dvakrát: jednak jako aristokrat, jednak jako estét. Lidé páchnoucí praženými boby, které nosili v záňadří, a k tomu lidé věčně ochraptělí a zpocení hrou zvanou móra, již hrávali na rozích ulice a po peristylech, takoví lidé si v jeho očích nezasluhovali, aby byli zváni lidmi.

A proto, neodpovídaje vůbec na potlesk ani na tu a tam posílané hubičky, vyprávěl Markovi o Pedaniově případu a posmíval se přitom vrtkavosti pouliční chátry, která už nazítří po hrozivém pobouření tleskala Neronovi, jedoucímu městem do chrámu Jova Statora.

Ale před Avirunovým knihkupectvím dal zastavit, vystoupil a koupil ozdobný rukopis, jejž podal Viniciovi.

“To je dárek pro tebe,” řekl.

“Díky!” odpověděl Vinicius. Pak pohlédl na titul a zeptal se: “Satirikon? To je něco nového. Čí je to?”

“Moje. Ale já nechci jít po stopách Rufinových, jehož případ jsem ti chtěl vyprávět, ani po stopách Fabricia Veientona, proto to nikdo neví a ty to nikomu nepovídej.”

“A říkal jsi, že nepíšeš básně,” řekl Vinicius, nahlížeje do rukopisu, “a tady vidím prózu, která je jimi hustě propletena.”

“Až to budeš číst, všimni si blíže Trimalchionovy hostiny. Pokud jde o verše, zprotivily se mi od té doby, co Nero píše epos. Podívej se, Vitellius, chce-li si ulevit, užívá tyčinky ze slonoviny, kterou si strčí do krku. Jiní používají per plameňáků, namočených v oleji nebo v odvaru mateřídoušky – a já zase čtu Neronovu poezii. A účinek je okamžitý. Mohu ji potom chválit, ne-li s čistým svědomím, tedy aspoň s čistým žaludkem.”

Řekl to a opět zastavil lektiku, tentokrát před zlatníkem Idomenem. Když zařídil věc s gemami, dal nést lektiku přímo do Aulova domu.

“Cestou ti budu jako příklad autorské ješitnosti vyprávět o Rufinově případu,” řekl.

Ale než stačil začít, zahnuli na Vicus Patricius a za chvíli se octli před Aulovým domem. Mladý a silný ianitor jim otevřel dveře vedoucí do ostia. Straka v kleci nad dveřmi je vítala vřískavým: “Salve!”

Cestou z druhé síně, zvané ostium, do vlastního atria řekl Vinicius:

“Všiml sis, že vrátný je tu bez řetězů?”

“Je to podivný dům,” odpověděl polohlasem Petronius. “Jistě víš, že Pomponii Graecinu podezírali z vyznavačství jakési východní pověry, která záleží v uctívání nějakého Chrésta. Zdá se, že jí tak posloužila Crispinilla, která nemůže Pomponii odpustit, že jí jeden muž vystačil na celý život – Univira!… Snáze než takovou seženeš dnes v Římě talíř ryzců z Norica.

Soudili ji domácím soudem.”

“Máš pravdu, že je to podivný dům. Pak ti budu vyprávět, co jsem tu viděl a slyšel.”

Mezitím došli do atria. Otrok zvaný atriensis, který zde vykonával dozor, poslal nomenclatora, aby oznámil příchod hostí, a služebnictvo jim zároveň přisunulo židle a stoličky pod nohy. Petronius, který zde ještě nikdy nebyl, protože se domníval, že v tomto domě vládne věčný smutek, rozhlížel se kolem sebe do jisté míry udiven a jakoby s pocitem zklamání, neboť atrium působilo spíše veselým dojmem. Shora vnikal dovnitř velikým otvorem snop jasného světla, které se lámalo ve vodotrysku v tisíce jisker. Čtvercová vodní nádržka s fontánou uprostřed, zvaná impluvium, určená k zachycování deště padajícího za nepohody horním otvorem, byla obklopena sasankami a liliemi.

Bylo vidět, že zvláště lilie jsou v tomto domě v oblibě, protože jich zde byly celé záhony, bílých i červených; bylo tady i hodně safírových kosatců, jejichž jemňoučké okvětní lístky jako by postříbřily vodní kapky. Na vlhkém mechu, v němž byly ukryty květináče s liliemi, a mezi listnatými trsy stály bronzové sošky, představující děti a vodní ptactvo. V jednom rohu stála laň, odlitá rovněž z bronzu, a skláněla hlavu, kterou vlhko pokrylo zelenavou měděnkou, k vodě, jako by se chtěla napít. Podlaha atria byla z mozaiky; stěny, zčásti vykládané červeným mramorem, zčásti pomalované stromy, rybami, ptáky a gryfy, vábily oči pestrou hrou barev. Veřeje dveří do postranních místností byly zdobeny želvovinou nebo dokonce slonovinou; u zdí mezi dveřmi stály sochy Aulových předků. Na všem bylo vidět nevtíravou zámožnost, dalekou přepychu, ale ušlechtilou a sebejistou.

Petronius, který bydlil nesrovnatelně okázaleji a přepychověji, nemohl tu najít naprosto nic, co by uráželo jeho vkus. Právě chtěl tento poznatek sdělit Viniciovi, když vtom otrok zvaný velarius odhrnul závěs, který dělil atrium Od tablina, a v hloubi domu se objevil spěšně přicházející Aulus Plautius.

Byl to člověk blížící se už večerním dnům života, s hlavou postříbřenou jíním, ale čilý a energického obličeje, který byl sice poněkud sražený, připomínal však trochu orla. Nyní se v tomto obličeji zračil jistý údiv, ba dokonce znepokojení, vyvolané nenadálým příchodem Neronova přítele, druha a důvěrníka.

Ale Petronius byl příliš světa znalý a příliš bystrý, než aby dal znát, že si toho všiml; a tak po prvním přivítání oznámil s veškerou výmluvností a nenuceností, které byl schopen, že přichází poděkovat za péči, jíž se v tomto domě dostalo synovi jeho sestry, a že jen a jen vděčnost je důvodem jeho návštěvy, k níž mu ostatně dodala smělosti jeho stará známost s Aulem.

Aulus ho zase ujistil, že ho rádi vidí jako hosta, a co se vděčnosti týká, řekl, že ji naopak cítí on sám, i když Petronius jistě netuší zač.

Petronius skutečně netušil. Zvedl své ořechové oči ke stropu a marně se snažil vzpomenout si na sebemenší službičku, kterou prokázal Aulovi nebo komukoli jinému. Nevzpomněl si na žádnou snad kromě té, kterou hodlá nyní prokázat Viniciovi. Nechtě se mu sice mohlo něco podobného stát, ale opravdu jenom nechtě.

“Mám rád Vespasiana a velmi si ho vážím,” odpověděl Aulus, “a tomu jsi zachránil život, když se mu přihodilo to neštěstí, že usnul při poslouchání caesarových básní.”

“Potkalo ho štěstí,” odvětil Petronius, “že je neslyšel; přesto však nepopírám, že to štěstí mohlo skončit neštěstím. Měděnobradý mu chtěl rozhodně poslat centuriona s přátelským vzkazem, aby si otevřel žíly.”

“Jenže ty ses mu, Petronie, vysmál.”

“Vysmál – anebo spíše naopak: řekl jsem mu, že když se Orfeovi podařilo uspat písní divoké bestie, pak on, Nero, dosáhl stejného triumfu, jestliže se mu podařilo uspat Vespasiana. Ahenobarba můžeš pohanět, ovšem jen tehdy, je-li v malé pohaně skryta velká lichotka. Naše milostivá Augusta Poppaea to chápe velmi dobře.”

“Bohužel, taková je už doba,” odpověděl Aulus.

“Chybějí mi vpředu dva zuby, vyrazil mi je kámen, vržený rukou nějakého Britanna, a proto při řeči šišlám; ale přesto jsem strávil nejšťastnější chvíle svého života v Británii…”

“Protože to byly chvíle vítězné,” podotkl Vinicius.

Petronius se však zalekl, aby starý vojevůdce nezačal vyprávět o svých dávných válkách, a proto změnil předmět hovoru. V okolí Praenesta našli prý nedávno vesničané mrtvé vlčí štěně se dvěma hlavami a při nedávné bouři odtrhl blesk kus rohu z chrámu Luny, a to je přece neslýchaná věc tak pozdě na podzim. Nějaký Kotta, který mu to vyprávěl, prý dodal, že kněží tohoto chrámu předpovídají z té události záhubu města anebo přinejmenším zkázu některého velkého domu; dá se to prý odvrátit jen mimořádnými oběťmi.

Aulus vyslechl vyprávění a vyslovil domněnku, že taková znamení by se rozhodně neměla podceňovat.

Bohové mohou být rozhněvaní přemírou zločinnosti, to by nebylo ostatně nic divného, a pak by tedy byly prosebné oběti zcela na místě.

Petronius na to řekl:

“Tvůj dům, Plautie, není nijak zvlášť velký, i když v něm bydlí veliký člověk; můj je sice příliš velký pro tak špatného majitele, ale jinak také malý. A jde-li o zkázu některého tak velikého domu, jako je například domus transitoria, vyplatí se nám vůbec přinášet oběti, abychom tuto zkázu odvrátili?”

Plautius na tuto otázku neodpověděl. Taková opatrnost se poněkud dotkla dokonce i Petronia, neboť přes svůj naprostý nedostatek schopnosti vidět rozdíl mezi dobrem a zlem, nikdy nedonášel a bylo možno s ním hovořit docela bezpečně. Proto změnil opět hovor a začal vychvalovat Plautiův dům a dobrý vkus, který v něm vládne.

“Je to staré sídlo,” odpověděl Plautius, “v němž se od doby, kdy jsem je zdědil, nic nezměnilo.”

Když rozhrnul závěs, dělící atrium od tablina, otevřel se zrakům skrz naskrz celý dům, takže přes tablinum, přes následující peristyl a přes sál zvaný oecus, který ležel za peristylem, bylo vidět do zahrady, která se jasněla v dálce jako světlý obraz v tmavém rámu.

Do atria odtamtud zalétal veselý dětský smích.

“Ach vojevůdce,” řekl Petronius, “dovol nám, abychom si směli poslechnout zblízka ten čistý smích, o který je dnes taková nouze.”

“Rád,” odvětil Plautius a povstal. “To si můj malý Aulus a Lygie hrají s míčem. Ale pokud jde o smích, domnívám se, Petronie, že v něm trávíš celé dny, celý život.”

“Život je přece pro smích, a tak se tedy směji,” odpověděl Petronius. “Tady však zní ten smích jinak.”

“Petronius,” dodal Vinicius, “nesměje se ostatně celé dny, nýbrž spíše celé noci.”

Za těchto slov prošli po délce domem a octli se v zahradě, kde si Lygie a malý Aulus hráli s míči, které jim sbírali ze země a podávali otroci, určení výlučně k této zábavě a zvaní sphaeristae. Petronius vrhl rychlý, letmý pohled na Lygii, malý Aulus, sotva spatřil Vinicia, přiběhl k němu a začal se s ním vítat a Vinicius se v chůzi poklonil krásné dívce, která tu stála s míčem v rukou, vlas trochu rozevlátý, poněkud udýchaná a zardělá.

Avšak v zahradním tricliniu, zastíněném břečťanem, vinnou révou a psím vínem, seděla Pomponia Graecina; šli se tedy uvítat s ní. Petronius, třebaže nenavštěvoval Plautiův dům, ji znal, vídal ji totiž u Antistie, dcery Rubelia Plauta, a pak v domě Senecově a u Polliona. A nikdy se nemohl ubránit jistému obdivu, který v něm vzbuzovala její tvář, smutná, ale plná pohody, i ušlechtilost jejího jednání, jejích pohybů a slov. Pomponia ho mátla do té míry v jeho názoru na ženy, že tento člověk, zkažený až do morku kostí a sebejistý jako nikdo jiný v Římě, nejen k ní cítil jakousi úctu, nýbrž poněkud před ní i ztrácel svou sebejistotu.

I nyní, když jí děkoval za péči o Vinicia, oslovoval ji mimoděk slovem “domina”, které mu nenapadlo nikdy, když rozmlouval například s Calvií Crispinillou, se Scribonií, s Valerií, se Solinou nebo s jinými ženami z vysokých kruhů. Když ji pozdravil a vyslovil díky, začal hned naříkat, že Pomponia vychází tak zřídka, že ji člověk nepotká ani v cirku, ani v amfiteátru;

Pomponia položila svou dlaň na manželovu ruku a odpověděla mu klidným hlasem:

“Stárneme a oba stále víc milujeme ticho domova.”

Petronius chtěl odporovat, ale Aulus Plautius dodal svým šišlavým hlasem:

“A potom – cítíme se stále cizeji mezi těmi lidmi, kteří nazývají dokonce i naše římské bohy řeckými jmény.”

“Bohové jsou od jisté doby už jen rétorickými figurami,” odpověděl Petronius nedbale. “A protože nás rétorice učili Řekové, mně samému se například říká snáze Héra nežli Juno.”

Po těchto slovech pohlédl na Pomponii, jako by chtěl dát na srozuměnou, že v její přítomnosti mu nemohla napadnout žádná jiná bohyně, a pak jí začal odporovat v tom, co řekla o stárnutí: “Je to pravda, lidé stárnou rychle, ale jen takoví, kteří žijí docela jiným životem. A kromě toho jsou obličeje, na které jako by Saturn zapomínal.” Petronius to říkal dokonce s určitou dávkou upřímnosti, protože Pomponia Graecina, třebaže jí už míjelo poledne života, zachovala si neobvyklou svěžest pleti; a protože měla malou hlavu a drobný obličej, působila v některých okamžicích navzdory svému černému šatu, své vážnosti a smutnému výrazu dojmem docela mladého děvčátka.

Mezitím přiběhl malý Aulus, který se s Viniciem za jeho pobytu v domě nesmírně spřátelil, a začal žebronit, aby si Vinicius šel hrát s míčem. Za chlapcem vešla do triclinia i Lygie. Tak, jak tu stála pod záclonami břečťanu, s třepotajícími se světelnými odlesky na tváři, zdála se nyní Petroniovi krásnější než při prvním zběžném spatření, skutečně podobná nějaké nymfě. A protože ji dosud neoslovil, povstal, sklonil před ní hlavu a místo obvyklých slov na uvítanou začal citovat slova, jimiž Odysseus uvítal Nausikau:

“Pro boha prosím tě, paní! Jsi božstvo či smrtelný člověk?

Jsi-li však některá z lidí, co mají na zemi sídlo, třikrát blaženi jsou tvůj otec i velebná matka, třikrát blaženi bratři…”

Dokonce i Pomponii se líbila vybraná zdvořilost tohoto světáka. A pokud jde o Lygii, poslouchala zmatena, s ruměncem na tvářích a neodvažovala se pozvednout zrak. Avšak znenáhla se jí v koutcích úst začínal zachvívat šelmovský úsměv, obličej začal prozrazovat boj mezi dívčím studem a chutí odpovědět a tato chuť zřejmě zvítězila, neboť Lygie pohlédla znenadání na Petronia a odpověděla mu slovy téže Nausikay, deklamujíc je jedním dechem a tak trošku školácky:

“Cizinče, vůbec se nezdá, že zlý jsi neb nemoudrý člověk…”

Po těchto slovech se otočila jako na obrtlíku a utekla jako vyplašený pták.

Nyní bylo na Petroniovi, aby se divil – nenadál se totiž, že uslyší Homérův verš z úst děvčete, o kterém mu řekl Vinicius, že je barbarského původu. Pohlédl tedy tázavě na Pomponii, ale ta mu nemohla odpovědět, hleděla totiž právě s úsměvem na hrdost, zračící se v obličeji starého Aula.

A Aulus nedovedl tu hrdost utajit. Jednak proto, že přilnul k Lygii jako k vlastnímu dítěti, jednak proto, že přes své starořímské předsudky, které jej nutily hromovat na řečtinu a její rozšiřování, přece jen ji považoval za vrchol společenské uhlazenosti. Sám nebyl nikdy schopen dobře se jí naučit a to ho tajně trápilo; měl proto nyní radost, že se tomuto vytříbenému muži a zároveň literátovi, který byl téměř s to považovat jeho dům za barbarský, dostalo právě v tomto domě odpovědi jazykem a veršem Homérovým.

“Mám v domě pedagoga, Řeka,” vysvětloval Petroniovi, “který vyučuje našeho chlapce. Děvče poslouchá výklady s ním. Je to ještě taková žabka, ale milá žabka, oba jsme si na ni zvykli.”

Petronius hleděl nyní spletí břečťanu a zimolezu do zahrady a na skotačící trojici. Vinicius shodil tógu a jen v tunice odrážel do vzduchu míč, který se snažila chytit Lygie, stojící proti němu se vztaženými pažemi.

Na první pohled nezapůsobilo děvče na Petronia nijak zvláštním dojmem. Zdála se mu příliš tenká. Ale od okamžiku, kdy ji v tricliniu uviděl zblízka, napadlo mu, že právě tak by přece jen mohla vypadat Jitřenka, a jako znalec poznal, že je v ní něco nevšedního. Všeho si všiml a všechno ocenil: i růžové a průzračné tváře, i svěží rty, mírně sešpulené jakoby k polibku, i oči, modré jako lazur moří, i alabastrové bílé čelo, i bujnost tmavých vlasů, hrajících na vrcholcích vln odleskem jantaru nebo korintské mědi, i jemně vykrojenou šíji, i “božsky” splývající ramena, i celou pružnou, štíhlou postavu, mladou mládím máje a právě rozkvetlých květů. Probudil se v něm umělec a ctitel krásna, který vycítil, že pod sochou této dívky by mohl být nápis:

“Jaro.” Pojednou si vzpomněl na Chrysothemidu a musil se pohrdavě usmát. Zdála se mu i s tím svým zlatým pudrem ve vlasech i s načerněným obočím příšerně povadlá, něco jako zežloutlá růže, z které opadávají okvětní lístky. A přece mu tuto Chrysothemidu závidí celý Řím. Pak si představil Poppaeu – a také ona veleslavná Poppaea se mu nyní jevila jako bezduchá vosková figurína. V této dívce tanagerských tvarů bylo nejen jaro, byla v ní i zářivá Psyché, která prosvítala jejím růžovým tělem jako paprsek lampou.

“Vinicius má pravdu,” pomyslil si, “a má Chrysothemis je stará, stará … jako Trója!”

Pak ukázal na zahradu a oslovil Pomponii Graecinu:

“Chápu teď, domina, že máte-li tyto dva, dáváte přednost domovu před Palatinem a cirkem.”

“Ano,” odpověděla a otočila zrak k malému Aulovi a k Lygii.

Starý vojevůdce teď začal vyprávět dívčin příběh a to, co slyšel před lety od Atelia Histera o národě Lygů, sídlících na soumračném severu.

Mladí si zatím přestali hrát s míčem a procházeli se chvíli po písku zahrady. Vypadali na černém pozadí myrt a cypřišů jako tři bílé sochy. Lygie vedla malého Aula za ruku. Potom se usadili na lavičce u písčiny uprostřed zahrady. Ale za chvilku Aulus vyskočil a začal plašit ryby v průzračné vodě. Vinicius pokračoval v rozhovoru, který začal, ještě když se procházeli:

“Ano,” mluvil přitlumeným, chvějícím se hlasem.

“Sotva jsem svlékl praetextu, poslali mě do asijských legií. Město jsem nepoznal – ani život, ani lásku.

Umím nazpaměť něco z Anakreonta a z Horatia, ale nedovedl bych tak jako Petronius recitovat verše ve chvíli, kdy rozum oněmí obdivem a není s to nalézt vlastní slova. Když jsem byl ještě chlapec, chodil jsem do Musoniovy školy. Musonius nám říkal, že štěstí záleží v tom, abychom chtěli to, co chtějí bohové – že tedy záleží na naší vůli. Já však soudím, že je ještě jiné, větší a vzácnější štěstí, které nezáleží na vůli, protože je může dát jen láska. Toto štěstí hledají sami bozi, a tedy i já, Lygie, jenž jsem dosud nepoznal lásku, jdu v jejich stopách a hledám tu, která by mi chtěla dát štěstí…”

Odmlčel se a chvíli bylo slyšet jen lehoučké šplouchání vody, jak do ní malý Aulus házel kamínky, jimiž plašil ryby. Po chvíli však Vinicius pokračoval hlasem ještě měkčím a tišším:

“Znáš Vespasianova syna Tita? Povídá se o něm, že sotva vyrostl z chlapeckého věku, zamiloval se tak do Bereniky, že z něho touha div život nevysála… I já bych se dovedl tak zamilovat, Lygie!… Bohatství, sláva, moc – pouhý dým! Marnost! Bohatý najde bohatšího, než je sám, slavného zastíní větší sláva druhého, mocného přemůže mocnější… Ale pověz, může sám caesar, ba dokonce některý bůh prožívat větší rozkoš nebo být šťastnější než obyčejný smrtelník v okamžiku, kdy mu na hrudi oddechuje hruď jemu drahá anebo kdy líbá milovaná ústa?… Láska nás pozvedá na roveň bohům, Lygie!”

Lygie naslouchala plna nepokoje, údivu, ale zároveň i tak, jako by naslouchala tónům řecké flétny nebo citery. V některých okamžicích se jí zdálo, že Vinicius zpívá jakousi prapodivnou píseň, která jí zurčí v uších, rozpaluje v ní krev, ale zároveň zahaluje srdce slabostí, strachem i jakousi nevysvětlitelnou radostí…

A měla také dojem, že Vinicius říká něco, co v ní bylo už dávno předtím, ale co si neuvědomovala. Cítila, že Vinicius v ní probouzí něco, co dosud jen dřímalo, a že se v tomto okamžiku mění mlhavý sen ve tvary stále určitější, krásnější a hodnější zalíbení.

Slunce se mezitím už dávno překulilo za Tiber a stálo nyní nízko nad Janikulským pahorkem. Na nehybné cypřiše dopadalo narudlé světlo – a celé ovzduší jím bylo přesyceno. Lygie pozvedla své blankytné oči, jež jako by se právě probudily ze sna, k Viniciovi – a zdál se jí pojednou, zde, ve večerním pří svitu, skloněn nad ní, s prosbou chvějící se v očích, krásnější než všichni ostatní lidé, krásnější než všichni řečtí i římští bohové, jejichž sochy vídala na průčelích svatyní. A Vinicius sevřel svými prsty lehounce její ruku nad zápěstím a zeptal se:

“Zdalipak víš, Lygie, proč to říkám právě tobě?”

“Nevím!” zašeptala tak tiše, že ji Vinicius sotva uslyšel.

Ale neuvěřil jí. Přitahoval její ruku stále silněji k sobě a byl by ji snad přitáhl až k svému srdci, bušícímu návalem touhy po překrásné dívce, byl by ji snad přímo oslovil ohnivými slovy, kdyby se pojednou na pěšině orámované myrtovím neobjevil starý Aulus, který přišel k nim a řekl:

“Slunce zapadá, chraňte se tedy večerního chladu a nezahrávejte si s Libitinou…”

“Kdepak,” odpověděl Vinicius, “ještě jsem si ani tógu neoblékl, a přece jsem dosud nepocítil chlad.”

“Za pahorky je vidět už jen sotva půl slunečního kotouče,” odpověděl starý bojovník. “Kdybychom tu tak měli mírné podnebí Sicílie, kde se k večeru lid shromažďuje na náměstích a loučí se sborovým zpěvem se zapadajícím Phoebem!”

Zapomněl, že před chvílí sám varoval před Libitinou, a začal vyprávět o Sicílii, kde měl domy a veliký statek, do něhož byl úplně zamilován. Zmínil se také, že měl už nejednou chuť přestěhovat se na Sicílii a dožít tam klidně život. Ten, jemuž zimy už obílily hlavu, má už dost zimních jinovatek. Teď ještě neopadává ze stromů listí a obloha nad městem se laskavě usmívá, ale až zežloutne vinice, až napadne na Albské vrchy sníh a bohové navštíví Campanii pronikavým vichrem, pak kdož ví, zda se s celým domem nepřestěhuje na své poklidné venkovské sídlo.

“Ty bys chtěl opustit Řím, Plautie?” zeptal se Vinicius, jat náhlým neklidem.

“To chci už dávno,” odpověděl Aulus. “Je tam klidněji a bezpečněji.”

A začal znovu vychvalovat své sady, stáda, dům skrytý v zeleni a pahorky porostlé thymiánem a saturejí, v nichž bzučí roje včel. Ale Vinicius nedbal té bukolické nálady, a mysle jen na to, že by mohl ztratit Lygii, hleděl k Petroniovi, jako by jedině od něho očekával záchranu.

Ale Petronius seděl vedle Pomponie a kochal se pohledem na zapadající slunce, na zahradu a na lidi stojící u rybníčku. Na tmavém pozadí myrt zářily jejich oděvy ve večerním přísvitu zlatem. Červánky na nebi se počaly zbarvovat purpurově a fialově a hrát všemi barvami jako opál. Nebeská klenba šeříkově zmodrala. Černé siluety cypřišů měly teď ještě ostřejší obrysy než za bílého dne a v lidech, ve stromech a v celé zahradě se rozhostil večerní klid.

Petronia překvapil tento klid, překvapil jej zvláště v lidech. Ve tvářích Pomponie, starého Aula, jejich chlapce i Lygie bylo něco, co nevídal v obličejích, které ho obklopovaly každý den, či spíše každou noc. Bylo to jakoby jakési světlo, jakési uklidnění a jakási pohoda, plynoucí ze života, jakým tu všichni žili. A s jistým údivem si uvědomil, že přece jen může existovat krása a lahodnost, které on, věčně se za krásou a lahodností honící, dosud nepoznal. Nebyl s to utajit v sobě tuto myšlenku, otočil se tedy k Pomponii a řekl:

“Přemítám v nitru, jak jiný je váš svět nežli svět, kterým vládne náš Nero.”

Pomponia zvedla svůj drobný obličejíček k večerním červánkům a odpověděla prostě:

“Nad světem nevládne Nero, nýbrž Bůh.”

Snesla se chvilka mlčení. Z aleje nedaleko triclinia bylo slyšet kroky starého vojevůdce, Vinicia, Lygie a malého Aula, ale dříve než došli, zeptal se Petronius ještě:

“Ty tedy věříš v bohy, Pomponie?”

“Věřím v Boha, který je jeden, spravedlivý a všemohoucí,” odpověděla manželka Aula Plautia.

KAPITOLA 3

“Věří v boha, který je jeden, všemohoucí a spravedlivý,” opakoval Petronius, když už byl zase v lektice sám s Viniciem. “Je-li její bůh všemohoucí, vládne tedy nad životem a smrtí; a je-li spravedlivý, znamená to, že sesílá smrt spravedlivě. Proč tedy nosí Pomponia smutek po Julii? Tím, že lituje Julie, žehrá na svého boha.

Musím tohle rozumování opakovat naší měděnobradé opici, soudím totiž, že se v dialektice vyrovnám Sokratovi. Pokud jde o ženy, souhlasím, že každá má tři nebo čtyři duše, ale žádná nemá duši rozumovou. Kdyby Pomponia uvažovala o tom, co je ten jejich velký Logos, raději se Senekou nebo s Cornutem… Mohli by si spolu vyvolávat Xenofanovy, Parmenidovy, Zenónovy a Platónovy stíny, které se tam někde v cimmerských krajích nudí jako čížci v kleci. Já jsem s ní a s Plautiem chtěl mluvit o něčem jiném. U svatého břicha egyptské Isidy! Kdybych jim takhle hezky zpříma řekl, proč jsme přišli, myslím, že by jejich ctnost zazvučela jako měděný štít, když do něho udeříš paličkou! Ale nebyl jsem s to se odhodlat! Věř mi, Vinicie, že jsem nebyl s to! Pávi jsou krásní ptáci, ale křičí příliš pronikavě. Polekal jsem se křiku. Musím však pochválit tvou volbu. Je to opravdu ,růžovoprstá Jitřenka’…

A víš, co mi připomněla ještě? Jaro! Ale ne to naše, v Itálii, kde se sotva tu a tam obalí jabloň květem a kde zůstávají olivy stejně šedé, jak byly, ale jaro, které jsem kdysi viděl v Helvetii; mladé, svěží, světle zelené… Při bledé Luně! Nedivím se ti, Marku. Věz však, že miluješ Dianu a že Aulus a Pomponia jsou s to tě roztrhat stejně, jako kdysi psi roztrhali Aktaióna.”

Vinicius mlčel chvíli se sklopenou hlavou, ale pak začal mluvit hlasem přerývaným touhou:

“Toužil jsem po ní předtím, ale teď po ní toužím ještě více. Když jsem sevřel její ruku, ovanul mě oheň… Musím ji mít. Kdybych byl Diem, zahalil bych ji oblakem, tak jako zahalil Zeus Iónu, anebo bych na ni spadl v podobě deště, tak jako on spadl na Danaé.

Mám chuť líbat její ústa až do bolesti! Mám chuť slyšet její úpění v mém objetí. Mám chuť zabít Aula i Pomponii a ji unést a odnést v náručí do svého domu. Nebudu dnes spát. Rozkáži týrat některého otroka a budu poslouchat jeho kvílení…”

“Uklidni se,” řekl Petronius. “Máš chutě hodné tesaře ze Subury.”

“To je mi všecko jedno. Musím ji mít. Přišel jsem k tobě pro radu, ale nenajdeš-li ji ty, najdu si ji sám…

Aulus považuje Lygii za dceru, proč bych se tedy já měl na ni dívat jako na otrokyni? Nuže, není-li jiné cesty, ať ověnčí dveře mého domu, ať je pomaže vlčím sádlem a ať usedne u mého krbu jako manželka.”

“Uklidni se, potrhlý potomku konsulů! Nevodíme si sem barbary na provazech za našimi vozy proto, abychom se pak ženili s jejich dcerami. Nezabíhej do krajnosti! Zkus to prostými a tvou čest neposkvrňujícími způsoby a dej sobě i mně čas na rozmyšlenou.

Mně se Chrysothemis také zdála Diovou dcerou, a přesto jsem se s ní nedal oddat, stejně jako Nero se nedal oddat s Akté, třebaže z ní dělali dceru krále Attala… Uklidni se!… Uvědom si, že bude-li chtít kvůli tobě opustit Aulovu rodinu, nemají právo ji zdržovat.

A věz, že nehoříš sám, neboť i v ní roznítil Eros plameny… Viděl jsem to a mně můžeš věřit… Buď trpělivý.

Všechno se dá zařídit, ale já jsem dneska už stejně mnoho přemýšlel a to mě unavuje. Ale slibuji ti, že zítra budu ještě o tvé lásce uvažovat, a to by Petronius nesměl být Petroniem, kdyby na něco nepřišel.”

Opět oba umlkli. Konečně po chvíli řekl Vinicius už klidněji:

“Děkuji ti a Fortuna budiž k tobě štědrá!”

“Buď trpělivý!”

“Kam se dáváš nést?”

“K Chrysothemidě…”

“Jsi šťasten, že máš tu, kterou miluješ.”

“Já? Víš, co mě na Chrysothemidě ještě baví? To, že je mi nevěrná s mým vlastním propuštěncem, loutnistou Theoklem, a domnívá se, že já to nevidím. Kdysi jsem ji miloval, ale teď se bavím jejím lhaním a její hloupostí. Pojď k ní se mnou. A jestliže ti začne plést hlavu a malovat ti po stole prstem namočeným ve víně písmena, věz, že nejsem žárlivý.”

Dali se tedy odnést ke Chrysothemidě spolu.

Ale v předpokoji položil Petronius Viniciovi ruku na rameno a řekl:

“Počkej, myslím, že jsem na něco přišel.”

“Kéž ti to odplatí všichni bohové!…”

“Ano! Myslím, že je to způsob, který nemůže zklamat… Víš co, Marku?”

“Poslouchám, má Athéno…”

“Za několik dnů bude božská Lygie jíst v tvém domě zrno Demétřino.”

“Jsi větší než caesar!” zvolal nadšeně Vinicius.

KAPITOLA 4

Petronius dodržel slib. Nazítří, po návštěvě u Chrysothemidy, spal sice celý den, ale k večeru se dal odnést na Palatin a měl s Neronem důvěrný rozhovor, který způsobil, že se třetího dne objevil před Plautiovým domem centurio v čele asi tuctu praetoriánů.

Doba byla nejistá a strašná. Poslové toho druhu bývali obyčejně zároveň posly smrti. A proto v okamžiku, kdy centurio udeřil kladívkem na Aulovy dveře a kdy správce atria oznámil, že v síni jsou vojáci, zmocnilo se celého domu zděšení. Rodina obklopila starého vojevůdce, neboť nikdo nepochyboval, že nebezpečí hrozí především jemu. Pomponia ho objala kolem krku, přivinula se k němu ze všech sil a její zsinalé rty se rychle pohybovaly, vyslovujíce nějaká tichounká slova; Lygie, obličej bledý jako křída, líbala mu ruku; malý Aulus se chytal jeho tógy a z chodeb, z pokojů v prvním patře, kde bydlily služebné, z domu pro čeleď, z lázní, z klenutých sklepních bytů, z celého domu se začaly sbíhat roje otroků a otrokyň. Bylo slyšet výkřiky: “Heu, heu, me miserum!” – ženy propukly ve veliký pláč, některé si už začaly drásat tváře nebo přikrývat hlavu šátky.

Pouze starý vojevůdce, který byl po léta zvyklý hledět smrti do očí, zůstal klidný a jen jeho nízký orlí obličej se teď zdál jakoby vytesaný z kamene. Po chvíli, když se mu podařilo utišit nářky a když dal služebnictvu příkaz, aby se rozešlo, řekl:

“Pusť mě, Pomponie. Jestliže nadešel můj konec, budeme mít ještě čas se rozloučit.”

A jemně ji odstrčil. Pomponia řekla:

“Kéž by byl tvůj osud zároveň i mým, Aule!”

Pak klesla na kolena a začala se modlit s takovou úpěnlivostí, jakou může člověku dát jen strach o milovanou bytost.

Aulus odešel do atria, kde naň čekal centurio. Byl to starý Gaius Hasta, Aulův bývalý podřízený a druh z válek v Británii.

“Buď vítán, vojevůdce,” řekl. “Přináším ti caesarův rozkaz a pozdravy. Zde jsou tabulky a odznak na důkaz, že přicházím jeho jménem.”

“Jsem vděčen caesarovi za pozdrav a jeho rozkaz provedu,” odpověděl Aulus. “Buď vítán, Hasto, a mluv, s jakým posláním přicházíš.”

“Aule Plautie,” začal Hasta, “caesar se dozvěděl, že ve tvém domě žije dcera krále Lygů, kterou tento král odevzdal ještě za života božského Claudia do rukou Římanů jako rukojmí, jež mělo zaručit, že Lygové nikdy neporuší hranice impéria. Božský Nero, vojevůdce, je ti vděčen za to, že jsi jí tolik let poskytoval u sebe pohostinství, ale protože nechce už déle zatěžovat tvůj dům a protože se domnívá, že děvče má jako rukojmí být pod ochranou samého caesara a senátu, rozkazuje ti, abys ji vydal do mých rukou.”

Aulus byl příliš vojákem a tvrdě vychovaným mužem, než aby si dovolil projevit nad rozkazem lítost, plýtvat zbytečně slovy nebo si stěžovat. Přesto však se mu na čele objevila vráska.

Před takto svraštěným obočím se kdysi třásly britské legie – a dokonce i nyní se v Hastově obličeji objevil strach. Ale Aulus Plautius cítil, že je v tomto okamžiku proti rozkazu bezmocný. Hleděl chvíli na tabulky, na odznak, pak pohlédl na starého centuriona a klidně řekl:

“Počkej, Hasto, v atriu, než ti rukojmí vydám.”

Po těchto slovech odešel na druhý konec domu, do síně zvané oecus, kde naň plna neklidu a úzkosti čekala Pomponia Graecina, Lygie a malý Aulus.

“Nikomu nehrozí smrt ani vyhnanství na daleké ostrovy,” oznámil, “ale přesto je caesarův posel zvěstovatelem neštěstí. Jde o tebe, Lygie.”

“O Lygii?” vykřikla udiveně Pomponia.

“O ni,” odpověděl Aulus.

Pak se otočil k děvčeti.

“Lygie, vychovávali jsme tě v našem domě jako vlastní dítě a já i Pomponia tě máme rádi jako svou dceru. Ale víš, že nejsi naše dcera. Jsi rukojmí, které dal tvůj národ Římu, a péče o tebe patří caesarovi.

Nuže, caesar si tě bere z našeho domu.”

Vojevůdce mluvil klidně, ale jakýmsi podivným, neobvyklým hlasem. Lygie naslouchala jeho slovům mžikajíc očima a vypadalo to, že nechápe, oč jde.

Pomponiiny tváře zbledly. Ve dveřích z chodby do oeku se opět začaly objevovat vystrašené obličeje otrokyň.

“Caesarovu vůli musíme splnit,” řekl Aulus.

“Aule!” zvolala Pomponia a objala dívku, jako by ji chtěla bránit. “Lépe by pro ni bylo, kdyby zemřela.”

Lygie se vinula k její hrudi a opakovala: “Matko!

Matko!” Nemohla se pro pláč zmoci na jiná slova.

Na Aulově tváři se opět objevily hněv a bolest.

“Kdybych byl na světě sám,” řekl pochmurně, “nevydal bych ji živou – a naši příbuzní by mohli ještě dnes za nás obětovat Diovi Osvoboditeli… Ale nemám právo zahubit tebe a naše dítě, které se může dožít šťastnějších časů… Vypravím se ještě dnes za caesarem a budu ho prosit, aby rozkaz změnil. Nevím, vyslyší-li mě. Prozatím buď zdráva, Lygie, a pamatuj, že i já i Pomponia jsme vždycky blahoslavili den, kdy jsi zasedla u našeho krbu.”

Když to řekl, položil jí ruku na hlavu. Ale přes to, že se snažil zachovat klid, v okamžiku, kdy k němu Lygie pozvedla oči zalité slzami, uchopila jeho ruku a přitiskla ji ke rtům, zachvěl se v jeho hlase hluboký, otcovský smutek.

“Sbohem, naše radosti, světlo našich očí!” řekl a odešel rychle zpět do atria, aby nepodlehl dojetí, které je nehodno Římana a vojevůdce.

Pomponia zavedla Lygii do cubicula a začala ji chlácholit, těšit, dodávala jí odvahy a hovořila k ní slovy, která zněla podivně v tomto domě, kde hned vedle, v sousední místnosti, stálo ještě lararium a zápalný oltář, na němž Aulus Plautius, věren starým zvykům, obětoval domácím bohům. Nadešel okamžik zkoušky.

Virginius probodl kdysi hruď své vlastní dcery, aby ji osvobodil z Appiových rukou; ještě dříve Lucretia dobrovolně zaplatila své zhanobení životem. Caesarův dům je peleší hanby, zla, zločinu. “Ale my, Lygie, víme, proč nemáme právo vztáhnout na sebe ruku!…” Ano!

Zákon, jemuž se obě podřídily, je jiný, větší, světější, ale dovoluje bránit se před hanbou a zlem, třeba i za cenu života a muk. Kdo vyjde z domu prostopášnosti čistý, tím větší má zásluhu. Země je takovým domem, ale život je naštěstí pouhým okamžikem a člověk pak vstává z hrobu, za nímž už nevládne Nero, nýbrž Milosrdenství – a místo bolesti je tam radost, místo slz veselí.

Pak začala mluvit o sobě. Ano, je klidná, ale ani její hruď nebyla ušetřena bolestných ran. Vždyť oči jejího Aula jsou ještě potaženy bělmem, nesnesl se na něho ještě zdroj světla. A v Pravdě nesmí vychovávat ani svého syna. – Když tedy pomyslí, že by to tak mohlo zůstat až do konce života a že by mohla nadejít chvíle rozloučení, která je stokrát větší a strašnější než toto dočasné loučení, pro které se nyní obě trápí, tu si nedovede ani představit, jak by mohla být bez nich, i když v nebi, šťastna. Mnoho nocí už proplakala, mnoho se jich už promodlila, žebroníc o slitování a milost. Ale obětuje svou bolest Bohu – a čeká – a doufá.

A nyní, když ji potkává nová rána, když jí rozkaz tohoto ukrutníka bere milovanou bytost, tu, kterou Aulus nazval světlem očí, doufá, doufá ještě stále a věří, že je větší moc než Neronova a že je Milosrdenství silnější než jeho zloba.

A ještě silněji přivinula k hrudi dívčí hlavičku.

Lygie jí klesla po chvíli k nohám, skryla oči v záhybech jejího pepla a zůstala tak dlouho beze slova. Ale když se konečně zvedla, bylo jí na tváři vidět, že je už poněkud klidnější.

“Je mi tě líto, matko, i otce, i bratra, ale vím, že odpor by tu nebyl nic platný, naopak, že by vás všechny zahubil. Ale slibuji ti, že na tvá slova v caesarově domě nikdy nezapomenu.”

Ještě jednou ji objala kolem krku a pak, když obě vyšly do oeku, začala se loučit s malým Plautiem, se stařičkým Řekem, který byl jejich učitelem, se svou šatnářkou, která jí byla kdysi chůvou, a se všemi otroky.

Jeden z nich, vysoký a ramenatý Lyg, kterému zde říkali Ursus a který přišel kdysi s Lygiinou matkou a s ní do tábora Římanů zároveň s ostatním služebnictvem, padl jí nyní k nohám a pak klesl před Pomponii a řekl:

“Ó domina! Dovolte mi jít s mou paní, abych jí mohl sloužit a bdít nad ní v caesarově domě.”

“Nejsi náš, nýbrž Lygiin služebník,” odpověděla Pomponia Graecina, “ale pustí tě k caesarovým dveřím? A jak chceš nad ní bdít?”

“Nevím, domina, vím jen, že se železo v mých rukou láme jako dříví…”

Když se Aulus Plautius, který právě vešel, dozvěděl, oč jde, nejen že Ursovu přání neodporoval, ale prohlásil dokonce, že nemají ani právo jej zdržovat. Odesílají Lygii jako rukojmí, kterého se dožaduje caesar, jsou tedy povinni poslat i její družinu, která přechází spolu s Lygií do caesarovy péče. Tu zašeptal Pomponii, že pod rouškou družiny může dát Lygii tolik otrokyň, kolik uzná za vhodné. Centurio nemůže totiž odmítnout jejich přijetí.

Pro Lygii to bylo jakousi útěchou a Pomponia byla také ráda, že ji může obklopit služebnictvem podle své volby. Kromě Ursa pro ni určila starou šatnářku, dvě děvčata z Kypru zběhlá v česání a dvě Germánky jako lázeňské. Vybírala výlučně z vyznavačů nového učení, a protože Ursus je vyznával už několik let, mohla se Pomponia spolehnout na věrnost tohoto služebnictva a zároveň se těšit nadějí, že zrna pravdy budou rozseta i v caesarově domě.

Napsala také několik slov Neronově propuštěnkyni Akté, doporučujíc Lygii její ochraně. Pomponia nevídala sice Akté na shromážděních vyznavačů nového učení, ale slyšela od nich, že Akté jim nikdy neodepře podporu a že čítá lačně dopisy Pavla z Tarsu. Věděla ostatně, že mladá propuštěnkyně žije v neustálém smutku, že je to bytost, jež se liší od všech žen v Neronově domě, a že je vůbec dobrým duchem paláce.

Hasta slíbil, že dopis doručí Akté sám. A protože považoval za přirozené, že královská dcera musí mít družinu služebnictva, byl bez sebemenších potíží ochoten odvést je všechny do paláce, ba spíše se ještě divil jejich malému počtu. Prosil však, aby spěchali, bál se totiž, aby ho nepodezřívali, že je v plnění rozkazů málo horlivý. Hodina loučení nadešla. Pomponiiny a Lygiiny oči se znovu zalily slzami. Aulus ještě jednou položil ruku na Lygiinu hlavu a za chvíli už vojáci, provázeni křikem malého Aula, který bráně svou sestru hrozil maličkými pěstičkami centurionovi, odváděli Lygii do caesarova domu.

Avšak starý vojevůdce rozkázal, aby mu připravili lektiku. Pak se zavřel s Pomponií v pinakotéce, která sousedila s oekem, a řekl jí:

“Poslyš, Pomponie. Jdu k caesarovi, i když si myslím, že zbytečně, a třebaže Senekovo slovo nemá u něho už žádnou váhu, zajdu i k Senekovi. Dnes mají větší váhu Sofronius, Tigellinus, Petronius nebo Vatinius… Pokud jde o caesara, snad ani nikdy v životě neslyšel o národě Lygů, a jestliže rozkázal vydat Lygii jako rukojmí, pak jen proto, že mu to někdo našeptal.

Kdo to mohl být, to můžeš snadno uhodnout.”

Pomponia k němu prudce zvedla zrak: “Petronius?”

“Ano.”

Chvíli mlčeli. Vojevůdce pak pokračoval:

“Tak to bývá vždycky, pustíš-li přes práh někoho z těch lidí beze cti a svědomí. Budiž prokleta chvíle, kdy vstoupil Vinicius do našeho domu! To on k nám přivedl Petronia. Běda Lygii, protože jim nejde o rukojmí, ale o souložnici!”

Hněv, bezmocná bolest a lítost nad adoptovaným dítětem způsobily, že šišlal ještě více než jindy. Chvíli zápasil sám se sebou a jen sevřené pěsti svědčily o tom, jak těžký je jeho vnitřní boj.

“Uctíval jsem až dosud bohy,” řekl, “ale teď myslím, že nevládnou nad světem a že je jenom jeden, zlý, šílený a hnusný, jehož jméno je Nero.”

“Aule!” řekla Pomponia. “Nero je proti Bohu jen hrstka zetlelého prachu.”

Vojevůdce se začal rozmáchlými kroky procházet po mozaice pinakotéky. Jeho život znal velké činy, ale nepoznal velká neštěstí, a proto na ně nebyl zvyklý.

Starý voják přilnul k Lygii více, než si snad sám uvědomoval, a teď nebyl s to smířit se s myšlenkou, že ji ztratil. Kromě toho se cítil pokořen. Cítil na sobě tíhu ruky, jíž pohrdal, ale zároveň věděl, že proti její moci neznamená jeho síla nic.

Když konečně ztlumil v sobě hněv, který mu mátl myšlenky, řekl: “Myslím si, že nám ji Petronius neodebral pro caesara, jistě by si totiž nerad pohněval Poppaeu. Vzal ji tedy buď pro sebe, nebo pro Vinicia… Ještě dnes se to dozvím.”

A za chvíli ho už lektika nesla k Palatinu. Pomponia, když zůstala sama, šla za malým Aulem, který nepřestával pro sestru plakat a vyhrožovat caesarovi.

KAPITOLA 5

Aulus tušil správně, že ho nepustí před Neronovu tvář.

Odpověděli mu, že caesar je zaneprázdněn zpěvem s loutnistou Terpnem a že ostatně vůbec nepřijímá ty, které sám nepředvolal. To znamenalo jinými slovy, aby se Aulus nepokoušel o slyšení ani napříště.

Zato Seneca, třebaže měl právě horečku, přijal starého vojevůdce s poctami, které mu náležely, ale když vyslechl, oč mu jde, usmál se hořce a řekl:

“Mohu ti prokázat jen jednu službu, šlechetný Plautie, totiž – nedat caesarovi nikdy najevo, že mé srdce cítí s tebou tvou bolest a že bych ti chtěl pomoci; kdyby totiž caesar pojal sebemenší takové podezření, věz, že by ti pak nevrátil Lygii, i kdyby k tomu neměl žádné jiné důvody než jen to, aby mi udělal něco na zlost.”

Poradil mu také, aby nešel ani k Tigellinovi, ani k Vatiniovi, ani k Vitelliovi. Je možné, že penězi by se u nich dalo něčeho dosáhnout, je také možné, že by to chtěli udělat na zlost Petroniovi, jehož vliv se snaží podkopat, ale nejpravděpodobnější je, že by caesarovi prozradili, jak drahá je Lygie Plautiově rodině, a caesar by ji pak tím spíše nevrátil. Tu začal starý filozof mluvit s hořkou ironií, namířenou proti sobě samému:

“Mlčel jsi, Plautie, mlčel jsi celé roky, a caesar nemá rád ty, kdo mlčí! Jak ses jen mohl nerozplývat nad jeho krásou, ušlechtilostí, nad jeho zpěvem, nad jeho recitací, vozatajstvím a básněmi! Jak jsi jen mohl neoslavovat Britannikovu smrt, neproslovit chvalořeč na matkovraha a nepřijít blahopřát u příležitosti Octaviina uškrcení! Máš v sobě, Aule, málo prozíravosti, které my, kdo žijeme šťastně u dvora, máme dost”

Po těchto slovech uchopil nádobku, kterou nosil zavěšenou u pasu, nabral z fontány impluvia vody, svlažil si okoralé rty a mluvil dále:

“Ach, Nero má vděčné srdce. Miluje tě, protože jsi sloužil Římu a proslavil jeho jméno kraj světa, miluje i mne, protože jsem mu byl v mládí mistrem. Vidíš, a právě proto vím, že tahle voda není otrávena, a piji tedy klidně. Víno v mém domě by už nebylo tak bezpečné, ale máš-li žízeň, napij se směle té vody. Vodovody ji přivádějí až z Albských vrchů, a kdo by ji chtěl otrávit musil by otrávit všechny fontány v Římě. Jak vidíš, člověk se přece jen ještě může cítit na tomto světě bezpečen a mít klidné stáří. Je pravda, jsem nemocen, ale je chorá spíš duše, ne tělo.”

Byla to pravda. Seneca neměl onu duševní sílu, kterou měl například Cornutus nebo Thrasea, a proto byl jeho život řadou ústupků zločinům. Cítil to sám, uznával sám, že vyznavač zásad Zenóna z Kitia by měl jít jinou cestou, a to ho trápilo více než strach před samou smrtí.

Ale vojevůdce ho teď přerušil v jeho jízlivých úvahách.

“Šlechetný Annaee Seneko,” řekl, “vím, jak se ti caesar odměnil za péči, jíž jsi zahrnul jeho mladá léta.

Ale původcem únosu našeho dítěte je Petronius. Poraď mi, jak na něho, poraď mi, jakým vlivům podléhá, a také ty sám užij v rozhovoru s ním veškeré výmluvnosti, k níž tě bude s to nadchnout tvé staré přátelství ke mně.”

“Petronius a já,” odpověděl Seneca, “jsme lidé ze dvou proti sobě stojících táborů. Co na něho platí, nevím, vlivu nepodléhá ničímu. Je možné, že přes všechnu svou zkaženost stojí Petronius přece jen za víc než všichni ti lotři, jimiž se dnes Nero obklopuje. Ale dokazovat mu, že se dopustil zlého činu, to by bylo jen mrhání časem. Petronius už dávno ztratil onen smysl, kterým se rozpoznává zlé od dobrého. Ale dokaž mu, že jeho čin není krásný – pak se zastydí. Až se s ním setkám, řeknu mu: ,Tvůj čin je hoden propuštěnce.’

Jestliže nepomůže to, nepomůže už nic.”

“Díky i za to,” odpověděl vojevůdce.

Pak se dal zanést k Viniciovi. Zastihl ho, jak právě šermuje s domácím lanistou. Při pohledu na mladého člověka, který se ve chvíli, kdy bylo uskutečněno spiknutí proti Lygii, věnuje klidně šermířskému cvičení, zmocnil se Aula strašný hněv. A sotva se za lanistou zavřel závěs, vybuchl tento hněv přívalem hořkých výčitek a urážek. Avšak Vinicius, dověděv se, že Lygie byla unesena, zbledl tak strašně, že ho sám Aulus nemohl ani na chvíli podezírat z účasti na spiknutí. Mladíkovo čelo se pokrylo kapkami potu, krev, která na okamžik odtekla do srdce, vrátila se opět horkou vlnou do obličeje, z očí počaly sršet jiskry, z úst padat zmatené otázky. Jako vichřice jím střídavě zmítaly žárlivost a vztek. Zdálo se mu, že Lygie, jakmile jednou překročila práh caesarova domu, je pro něho jednou provždy ztracena. A sotva Aulus vyslovil Petroniovo jméno, prolétlo hlavou mladého vojáka jako blesk podezření, že si z něho Petronius ztropil dobrý den a že si buďto chce darováním Lygie získat další caesarovu přízeň, anebo že si ji chce nechat pro sebe. Nebyl vůbec s to připustit, že by někdo, kdo spatří Lygii, ihned po ni nezatoužil.

Jako splašený kůň ho teď unesla prchlivost, dědičná v jeho rodě, a připravila ho o smysly.

“Vojevůdce,” řekl trhaným hlasem, “vrať se domů a čekej na mne… Věz, že i kdyby byl Petronius mým otcem, přesto bych se mu pomstil za Lygiinu křivdu.

Vrať se domů a čekej na mne. Ani Petronius, ani caesar ji nebudou mít!”

Pak se otočil se zaťatými pěstmi k voskovým maskám, které tu v atriu stály ve skřínkách, a vybuchl:

“Při těchto maskách mrtvých předků! Spíše zabiji ji i sebe.”

Po těchto slovech se sebral, řekl Aulovi v rychlosti ještě jednou: “Čekej mě!”, vyběhl jako šílený z atria a běžel k Petroniovi, rozrážeje cestou chodce.

Aulus se vrátil domů s trochou naděje. Usuzoval, že přemluvil-li Petronius caesara, aby dal unést Lygii pro Vinicia, Vinicius ji zavede zpět do jejich domu. Nemalou útěchou mu byla nakonec i myšlenka, že i když nebude Lygie zachráněna, bude aspoň pomstěna a smrt že od ni odvrátí pohanu. Věřil, že Vinicius vykoná vše, co slíbil. Viděl jeho vztek a znal prchlivost, vrozenou celému jeho rodu. On sám, třebaže miloval Lygii jako rodný otec, raději by ji zabil než odevzdal caesarovi, a nebýt ohledů na syna, posledního potomka rodu, byl by to nepochybně udělal. Aulus byl voják, o stoicích sotva slyšel, ale povahou jim nebyl dalek a smrt vyhovovala jeho představám a jeho hrdosti více než pohanění.

Když se vrátil domů, uklidnil Pomponii, vlil i do jejího nitra naději a oba teď očekávali zprávy od Vinicia. Co chvíli, kdykoli se v atriu ozvaly kroky některého otroka, už se domnívali, že to Vinicius jim přivádí milované dítě, a byli ochotni z celého srdce oběma požehnat. Ale čas ubíhal a žádná zpráva nepřicházela.

Teprve k večeru se ozvalo klepadlo na bráně.

Za chvíli vešel otrok a podal Aulovi dopis. Starý vojevůdce, přestože rád ukazoval před druhými, jak se dovede ovládat, sáhl po dopisu rukou poněkud roztřesenou a začal číst tak překotně, jako by šlo o celý jeho dům.

Obličej mu pojednou zšedl, jako by na něj padl stín plujícího mraku.

“Čti,” řekl Pomponii.

Pomponia vzala dopis a četla:

“Marcus Vinicius posílá pozdrav Aulovi Plautiovi.

Co se stalo, stalo se z caesarovy vůle, před níž skloňte hlavy, tak jako je skláníme já a Petronius.”

Nastalo dlouhé mlčení.

KAPITOLA 6

Petronius byl doma. Vrátný se neodvážil zadržet Vinicia, který se vřítil do atria jako bouře, a když se dozvěděl, že domácího pána najde v knihovně, vřítil se stejnou rychlostí do knihovny, a vida tam Petronia, jak píše, vytrhl mu třtinu z ruky, přelomil ji v půli, mrštil jí o zem, načež zaťal prsty do Petroniovy paže, přiblížil obličej k jeho tváři a začal se ochraptělým hlasem ptát:

“Co jsi s ní udělal? Kde je to děvče?”

Ale tu se stalo něco překvapivého. Onen uhlazený, zženštilý Petronius uchopil ruku mladého atleta zarytou do jeho paže, pak uchopil druhou, a sevřev silou železných kleští obě tyto ruce ve své jedné dlani, řekl:

“Já jsem slaboch jenom po ránu, ale k večeru se mi vrací má dávná pružnost. Zkus se mi vytrhnout.

Gymnastice tě asi učil tkadlec a dobrému chování kovář.”

V jeho obličeji nebyl ani hněv, jen v očích mu zableskl jakýsi žlutavý odlesk odvahy a energie. Po chvíli pustil Viniciovy ruce. Vinicius stál před ním ponížený, zahanbený a vzteklý.

“Máš ocelovou ruku,” řekl, “ale při všech bozích z podsvětí ti přísahám, že jestliže jsi mě zradil, probodnu ti hrdlo, třeba v caesarových komnatách.”

“Promluvme si v klidu,” odpověděl Petronius.

“Ocel, jak vidíš, je pevnější nežli železo, a tak přes to, že by se z tvé jedné paže daly udělat dvě mé paže, nemám zapotřebí se tě bát. Zato však mě mrzí tvá hrubost, a kdyby lidský nevděk byl ještě s to mě udivit, divil bych se tvému nevděku.”

“Kde je Lygie?”

“V nevěstinci, to jest v caesarově domě.”

“Petronie!”

“Uklidni se a posaď se. Požádal jsem caesara o dvě věci a on mi je slíbil: předně o to, aby dostal Lygii z Aulova domu, a pak, aby ji odevzdal tobě. Neskrýváš snad někde v záhybech tógy nůž? Nechceš mě snad bodnout? Ale já ti radím, abys několik dnů posečkal, protože by tě vsadili do vězení – a Lygie by se nudila ve tvém domě.”

Nastalo mlčení. Vinicius hleděl chvíli překvapenýma očima na Petronia a pak řekl:

“Promiň mi. Miluji Lygii a láska mi mate smysly.”

“Obdivuj se mi, Marku. Onehdy jsem pověděl caesarovi toto: ,Můj synovec Vinicius se tak zamiloval do jistého vyzáblého děvčete, které je vychováváno u Aulů, že se jeho dům samým vzdycháním proměnil v parní lázeň. Ty, pravím, caesare, ani já, kteří víme, co je opravdová krása, nedali bychom za ni ani tisíc sesterciů, ale ten chlapec byl odjakživa hloupý jako trojnožka a teď zhloupl docela.’”

“Petronie!”

“Jestliže nechápeš, že jsem to řekl, abych zabezpečil Lygii, jsem s to uvěřit, že jsem pověděl pravdu.

Namluvil jsem Měděnobradému, že takový estét jako on nemůže považovat takovou dívku za krásku.

A Nero, který se dosud nemůže odvážit hledět jinak než mýma očima, krásu na ní nenajde, a protože na ní nenajde krásu, nezatouží po ní. Bylo nutné zajistit se před opicí a vzít ji na provázek. V Lygii se teď nezhlédne on, nýbrž Poppaea, a ta se ovšem postará, aby ji dostala co nejrychleji z paláce. A pokud jde o mne, řekl jsem dále Měděné Bradě jen tak mimochodem:

,Vezmi Lygii a dej ji Viniciovi! Máš právo to udělat, protože Lygie je rukojmí. A učiníš-li to, ublížíš Aulovi.’

Souhlasil. Neměl nejmenší příčiny nesouhlasit, tím spíše, že jsem mu dal možnost způsobit bolest počestným lidem. Udělají tě úředním strážcem rukojmí, dají ti do rukou ten lygijský poklad a ty pak, jako spojenec bojovných Lygů a zároveň věrný sluha caesarův, nejen nic z pokladu nepromrháš, ale naopak se postaráš o jeho rozmnožení. Caesar ji nechá naoko několik dnů ve svém domě, ale pak ti ji pošle do tvé insuly, šťastlivče!”

“Je to skutečně pravda? Nic jí tam nehrozí, v caesarově domě?”

“Kdyby tam měla bydlet stále, Poppaea by si o ní promluvila s Locustou, ale po několik dnů jí nehrozí nic. V caesarově paláci je deset tisíc lidí. Je možné, že ji Nero vůbec ani nespatří, tím spíše, že všechno svěřil mým rukám, a to natolik, že před chvílí byl u mne centurio se zprávou, že odvedl děvče do paláce a odevzdal je do rukou Akté. Akté je dobrá duše, proto jsem přikázal, aby Lygii dali k ní. Pomponia Graecina soudí asi stejně, protože jí napsala. Zítra je u Nerona hostina. Obstaral jsem ti místo vedle Lygie.”

“Odpusť mi, Gaie, mou prchlivost,” řekl Vinicius.

“Domníval jsem se, že jsi ji dal unést pro sebe nebo pro caesara.”

“Prchlivost ti mohu prominout, ale těžší pro mne bude odpustit ti chování hodné lůzy, neurvalý křik a hlas, který připomínal hráče mory. To nemám rád, Marku, a toho se vystříhej. Měl bys vědět, že caesarovým kuplířem je Tigellinus, a měl bys také vědět, že kdybych si chtěl děvče nechat pro sebe, řekl bych ti teď, hledě ti přímo do očí, toto: ,Vinicie, beru ti Lygii a budu ji mít tak dlouho, dokud mě neomrzí.’”

Při těchto slovech se zahleděl svými ořechovými zřítelnicemi chladně a vyzývavě přímo do Viniciových očí, takže mladý člověk byl nyní zmaten už docela.

“Vina je na mé straně,” řekl. “Jsi dobrý, šlechetný a děkuji ti z celého srdce. Dovol mi jen ještě jednu otázku. Proč jsi nedal poslat Lygii rovnou do mého domu?”

“Protože caesar chce zachovat zdání legálnosti.

Lidé v Římě budou o tom mluvit, a protože bereme Lygii jako rukojmí, zůstane v caesarově paláci tak dlouho, dokud o tom budou mluvit. Pak ti ji hezky potichu pošlou a bude to hotovo. Měděnobradý je zbabělý pes. Ví, že jeho moc nemá hranic, ale přesto se snaží ospravedlňovat každý svůj čin. Vzpamatoval ses už natolik, aby sis mohl trošku zafilozofovat? Mně samému nejednou napadlo, proč se zločin, i když je mocný jako caesar a jist si beztrestností, proč se přesto vždycky snaží zachovávat zdání práva, spravedlnosti a ctnosti… K čemu ta námaha? Já si myslím, že zavraždit bratra, matku a manželku je věc, která je hodna nějakého asijského vladaříčka, ale ne římského císaře. Ale kdyby se to přihodilo mně, nepsal bych senátu dopisy na ospravedlnění… Ale Nero je píše – Nero hledá zástěrku, protože Nero je zbabělec. Ale dejme tomu Tiberius, ten nebyl zbabělec, a přesto ospravedlňoval každý svůj špatný čin. Proč? Co je to za podivný, mimoděký hold, vzdávaný ctnosti pomocí zla? A víš, co se mi zdá? Že to dělají proto, že špatnost je škaredá, kdežto ctnost krásná. Ergo, opravdový estét je už svým estétstvím ctnostný člověk. Ergo, já jsem ctnostný člověk. Musím dnes ulít trošku vína stínům Protagora, Prodika a Gorgia. Vychází najevo, že i sofisté mohou být k něčemu dobří. Poslouchej, pokračuji: Odňal jsem Lygii Aulům, abych ji mohl odevzdat tobě. Dobrá. Ale Lysippos by z vás vytvořil nádherné sousoší. Oba jste krásní, je tedy krásný i můj čin, a protože je krásný, nemůže být zlý. Pohleď, Marku, zde sedí před tebou ctnost, vtělena do Petronia! Kdyby žil Aristeides, nezbylo by mu než přijít za mnou a dát mi sto min za krátkou přednášku o ctnosti.”

“Ale Vinicius jako člověk, jenž se zajímal více o skutečnost než o přednášky o ctnosti, řekl:

“Zítra spatřím Lygii a pak ji budu mít ve svém domě každý den, bez přestání, až do smrti.”

“Ty budeš mít Lygii a já budu mít na krku Aula.

Svolá na mne pomstu všech bohů podsvětí. Kdyby si aspoň, šišlavec, vzal předtím hodinu správného deklamování… Jenže on bude nadávat tak, jak nadával mým klientům můj bývalý vrátný, kterého jsem za to ostatně poslal na venkov do ergastula.”

“Aulus byl u mne. Slíbil jsem mu, že mu pošlu zprávu o Lygii.”

“Napiš mu, že vůle ,božského’ caesara je nejvyšším zákonem a že tvůj první syn se bude jmenovat Aulus. Je třeba, aby se tomu starci dostalo nějaké útěchy. Jsem schopen požádat Měděnobradého, aby ho pozval zítra na hostinu. Už proto, aby tě v tricliniu uviděl vedle Lygie.”

“Nedělej to,” řekl Vinicius. “Mně je jich přece jen líto, zvláště Pomponie.”

A sedl si a napsal onen dopis, který vzal starému vojevůdci poslední zbytek naděje.

KAPITOLA 7

Před Akté, když bývala Neronovou milenkou, se skláněly nejvyšší hlavy Říma. Ale Akté se ani tenkrát nechtěla vměšovat do veřejných záležitostí, a využívala-li kdy svého vlivu na mladého vládce, pak snad jen tehdy, chtěla-li někomu vyprosit milost. Tichá a pokorná, získala si vděčnost mnoha lidí a nikoho si neznepřátelila. Ani Octavia ji nemohla nenávidět. Žárlivým se zdála příliš málo nebezpečná. Vědělo se o ní, že Nerona stále miluje smutnou a bolestnou láskou, která žije ne už nadějí, ale jen vzpomínkami na chvíle, kdy byl Nero nejen mladší a zamilovaný, nýbrž i lepší. Vědělo se, že není s to odtrhnout od těchto vzpomínek ani srdce, ani myšlenky, ale že už nic neočekává. A protože se už nebylo třeba obávat, že by se snad caesar k ní vrátil, hleděli na ni jako na zcela bezbrannou bytost a nechali ji proto na pokoji. Pro Poppaeu byla jen tichou služkou, tak neškodnou, že se ani nesnažila odstranit ji z paláce.

Protože ji však caesar kdysi miloval a opustil ji bez zloby, klidně, ba dokonce tak trochu přátelsky, měli k ní lidé stále jakés takés ohledy. Když ji Nero propustil, dal jí v paláci byt, v něm oddělené cubiculum a hrstku služebnictva. A tak jako kdysi Pallas a Narcis, třebaže to byli Claudiovi propuštěnci, zasedali s Claudiem nejen k hostinám, nýbrž zaujímali jako mocní ministři čestná místa, zvali i ji tu a tam k caesarovu stolu. Dělali to možná proto, že její krásná postava byla skutečnou ozdobou každé hostiny. Ačkoliv caesar se ve výběru společnosti přestal už dávno řídit jakýmikoli zřeteli. U jeho stolu sedávala nejrůznorodější smíšenina lidí všech stavů i povolání. Byli mezi nimi senátoři, ale převážně takoví, kteří byli ochotni dělat ze sebe zároveň šašky. Bývali tam patriciové, staří i mladí, kteří toužili po rozkoši, přepychu a požitcích.

Bývaly tam ženy velkých jmen, ale neváhající nasazovat si večer světlé paruky a hledat z touhy po zábavě dobrodružství v temných uličkách. Bývali tam i vysocí úředníci i kněží, kteří se nad plnými číšemi sami s chutí posmívali svým bohům, a vedle nich zase sebranka všeho druhu, slepená ze zpěváků, z mimů, z hudebníků, z tanečníků a tanečnic, z básníků, kteří recitovali básně a myslili přitom na to, kolik sesterciů jim může kápnout za pochvalu caesarových básní, z hladových filozofů, sledujících lačnýma očima podávaná jídla, a konečně ze slavných vozatajů, kejklířů, kouzelníků, vypravěčů, vtipálků i z nejrůznějších ničemů, které móda nebo hloupost pasovaly na znamenitosti dne a mezi nimiž nechyběli ani tací, kdož zakrývali dlouhými vlasy proděravělé uši, svědčící o tom, že jde o bývalé otroky.

Ti, co byli slavnější, usedali přímo ke stolům, méně slavní se starali o rozptýlení při jídle a čekali na okamžik, kdy jim služebnictvo dovolí, aby se vrhli na zbytky jídel a nápojů. Hosty toho druhu dodávali Tigellinus, Vatinius a Vitellius a byli často nuceni dát takovým hostům oděv hodící se pro vstup do caesarových komnat. Caesar měl ostatně rád takovou společnost, cítil se v ní totiž nejnenuceněji. Přepych dvora vše pozlacoval a na vše vrhal svůj lesk. Velcí i malí, potomci vznešených rodů i holota z ulice, velcí umělci i chatrné výškrabky talentů, ti všichni se hrnuli do paláce, aby nasytili oslněné oči přepychem, který téměř přesahoval lidské představy, aby se mohli přiblížit k dárci všech milostí, všeho bohatství i dobra, jehož jediný rozmar mohl sice srazit do propasti, ale mohl zároveň vynést až k oblakům.

Toho dne se měla Lygie zúčastnit takovéto hostiny. Strach, nejistota a tupá lhostejnost – nic divného po takovém zážitku – bojovaly v ní s touhou po odporu. Bála se caesara, bála se lidí, bála se paláce, jehož hlučnost ji zbavovala smyslů, bála se hostin, o jejichž bezuzdnosti slýchala od Aula Plautia, od Pomponie Graeciny a od jejich přátel. Ale přes to, že byla mladá, nebyly jí tyto věci neznámé, protože poznání zlého pronikalo v těchto dobách velmi záhy i k dětskému sluchu. Věděla tedy, že jí v tomto paláci hrozí záhuba, před níž ji ostatně při loučení varovala i Pomponia.

Protože však měla mladou duši, neznalou ještě zkaženosti, a protože vyznávala učení, které jí vštípila její nevlastní matka, slíbila, že se té záhubě bude bránit.

Slíbila to matce, sobě a také onomu božskému učiteli, v nějž nejen věřila, ale kterého si ve svém napůl dětském srdci zamilovala pro mírnost jeho učení, pro hořkost jeho smrti i pro slávu jeho zmrtvýchvstání.

Byla přesvědčena, že ani Aulus, ani Pomponia Graecina nebudou teď už hnáni k odpovědnosti za její činy, uvažovala tedy, zda by nebylo lepší postavit se na odpor a na hostinu nejít. Na jedné straně se v její duši hlasitě ozývaly strach a neklid, na druhé straně se v ní zase rodila touha ukázat odvahu, vytrvalost, vydat se v nebezpečí mučení a smrti. Tak to přece přikázal božský učitel. Sám dal takový příklad. Pomponia jí přece vyprávěla, že horlivější vyznavači touží celým srdcem po takové zkoušce a modlí se o ni. Když byla ještě v Aulově domě, ovládla v některých okamžicích podobná touha i Lygii. Představovala si sebe samu jako mučednici s ranami na dlaních a na nohou, bílou jako sníh, nadpozemsky krásnou, jak ji stejně bílí andělé nesou vzhůru k blankytu. Takovými a podobnými představami se kochala ve své fantazii. Bylo v tom mnoho dětských snů, ale byl v tom i sklon zhlížet se v sobě a za to ji Pomponia kárávala. A teď, kdy odpor proti caesarově vůli mohl mít za následek nějaký krutý trest a kdy se mučení, vídané ve fantazii, mohlo stát skutečností, přibyla ke krásným vidinám, k zamilovanosti do sebe samé ještě jakási zvědavost, smíšená se strachem, zvědavost, jak ji asi potrestají a jaký druh mučení si pro ni vymyslí.

A tak kolísala její ještě polodětská duše sem a tam. Ale Akté, když se dozvěděla o jejím váhání, pohlédla na ni tak udiveně, jako by děvče mluvilo v horečce. Dát najevo odpor proti caesarově vůli? Vystavit se od prvního okamžiku jeho hněvu? To může udělat jen dítě, které neví, co povídá. Z vlastních Lygiiných slov vychází najevo, že není vlastně rukojmím, nýbrž děvčetem, na které její národ zapomněl. Nehájí ji žádné mezinárodní právo, a i kdyby ji hájilo, caesar je dost mocný, aby je v okamžiku hněvu zdeptal. Caesarovi se zlíbilo vzít si Lygii k sobě a od té chvíle si s ní může dělat, co chce. Od té chvíle závisí Lygie na jeho vůli, nad niž není na světě silnější.

“Ano,” pokračovala, “i já jsem četla epištoly Pavla z Tarsu, i já vím, že nad zemí je Bůh a Syn Boží, který vstal z mrtvých. Ale na zemi je pouze caesar. Pamatuj si to, Lygie. Vím také, že tvé učení ti nedovoluje, abys byla tím, čím jsem byla já, a že vám, stejně jako stoikům, o kterých mi vyprávěl Epiktetos, je dovoleno vybrat si jen smrt, máte-li volit mezi zhanobením a smrtí. Ale cožpak můžeš uhodnout, že tě čeká smrt, a ne zhanobení? Což jsi neslyšela o Seianově dcerušce, malém ještě děvčátku, jak musela, aby bylo učiněno zadost zákonu, který zakazuje trestat smrtí panny, projít na Tiberiův rozkaz zhanobením, než skonala? Lygie, Lygie, nedráždi caesara! Až přijde rozhodující okamžik, až budeš muset volit mezi hanbou a smrtí, budeš jednat tak, jak ti nařizuje tvá Pravda, ale nevyhledávej záhubu dobrovolně a nedráždi z malicherných příčin toho pozemského, ale krutého boha.”

Akté hovořila plna veliké lítosti, ba dokonce dojatě, a protože byla poněkud krátkozraká, přiblížila svůj sladký obličej blízko k Lygiině tváři, jako by se chtěla přesvědčit, jakým dojmem působí její slova.

Lygie ji objala s dětskou důvěřivostí kolem krku a řekla: “Jsi dobrá, Akté.”

Akté, dojata pochvalou a důvěrou, přivinula ji k srdci, a když se pak vyvinula z dívčina objetí, odpověděla:

“Mé štěstí odešlo i má radost odešla, ale zlá nejsem.”

Pak se začala rychlými kroky procházet po pokoji a hovořit sama pro sebe takřka zoufale:

“Ne! On nebyl špatný. On sám se tehdy domníval, že je dobrý, a chtěl být dobrý. Já to vím nejlépe. To všechno přišlo až později … až když přestal milovat…

To ho ti druzí udělali takovým, jaký je. To ti druzí a Poppaea!”

Při těchto slovech se jí řasy pokryly slzami. Lygie ji chvíli sledovala svýma modrýma očima a konečně řekla:

“Ty ho lituješ, Akté?”

“Lituji!” odpověděla bezvýrazně Řekyně.

A opět začala přecházet s rukama zaťatýma jakoby bolestí a s bezradnou tváří.

Ale Lygie se nesměle ptala dál:

“Ty ho máš ještě ráda, Akté?”

“Mám…”

A po chvíli dodala:

“Nikdo kromě mne ho nemá rád…”

Nastalo mlčení, za něhož se Akté snažila získat opět klid, rozrušený vzpomínkami. Když se jí konečně v obličeji objevil opět její obvyklý výraz tichého smutku, řekla:

“Mluvme o tobě, Lygie. Vypusť vůbec z hlavy, že by ses mohla postavit caesarovi na odpor. To by bylo šílenství. A ostatně, uklidni se. Znám dobře tento dům a myslím, že ti od caesara nic nehrozí. Kdyby tě Nero dal unést pro sebe, nepřivedl by tě na Palatin. Tady vládne Poppaea a od té doby, kdy mu povila dcerušku, je Nero ještě více pod její nadvládou… Ne. Nero sice rozkázal, aby ses zúčastnila hostiny, ale dosud tě neviděl, neptal se na tebe, nejde mu tedy o tebe. Snad tě vzal Aulovi a Pomponii jen proto, že se na ně hněvá…

Mně Petronius psal, abych o tebe pečovala, a protože – jak víš – psala i Pomponia, snad se tedy spolu domluvili. Snad to Petronius udělal na její prosbu.

Je-li tomu tak, jestliže i on bude na Pomponiinu prosbu nad tebou bdít, nic ti nehrozí, a kdož ví, zda tě Nero na jeho přímluvu nepošle zpátky k Aulům. Nevím, nakolik ho má Nero rád, ale vím, že se zřídkakdy odváží mít jiný názor než Petronius.”

“Ach Akté!” odpověděla Lygie, “Petronius byl u nás předtím, než mě odvedli, a má matka je přesvědčena, že si mě Nero vyžádal na jeho naléhání.”

“To by bylo zlé,” řekla Akté.

Ale když se na chvíli zamyslila, pokračovala:

“Snad se Petronius při některé večeři před Neronem jen podřekl, že viděl u Aulů rukojmí Lygů, a Nero, který žárlivě střeží svou moc, vyžádal si tě proto, že rukojmí patří caesarovi. Nemá ostatně rád Aula ani Pomponii… Ne! Nezdá se mi, že by Petronius, kdyby tě chtěl vzít Aulovi, sáhl po takovém způsobu… Nevím, je-li Petronius lepší než ti, kdož obklopují caesara, ale rozhodně je jiný… Ostatně, možná že najdeš kromě něho ještě někoho, kdo bude ochoten se za tebe přimluvit. Nepoznala jsi u Aula někoho z lidí blízkých caesarovi?”

“Vídala jsem tam Vespasiana a Tita.”

“Caesar je nemá rád.”

“A Seneku.”

“Stačí, aby Seneca něco poradil, a Nero to udělá právě naopak.”

Jasná Lygiina tvář se začala pokrývat ruměncem.

“A Vinicia…”

“Neznám ho.”

“Je to Petroniův příbuzný, který se nedávno vrátil z Arménie.”

“Myslíš, že ho Nero vidí rád?”

“Vinicia mají rádi všichni.”

“A chtěl by se za tebe přimluvit?”

“Ano.”

Akté se cituplně usmála a řekla:

“Pak ho tedy jistě spatříš na hostině. Být na ní musíš. Za prvé proto, že musíš… A jen takové dítě, jako jsi ty, mohlo napadnout něco jiného. Za druhé proto, že chceš-li se vrátit do Aulova domu, najdeš tam příležitost poprosit Petronia a Vinicia, aby ti svým vlivem vymohli právo na návrat. Kdyby tu byli, oba by ti pověděli totéž co já, že by to totiž bylo šílenství a tvá záhuba, kdyby ses pokoušela o odpor. Caesar by si sice nemusel všimnout, že tam nejsi, ale kdyby si toho všiml a přišel na to, že ses odvážila protivit se jeho vůli, nebylo by pro tebe záchrany. Pojď, Lygie… Slyšíš ten ruch v paláci? Slunce už klesá a brzy se začnou scházet hosté.”

“Máš pravdu, Akté,” odpověděla Lygie, “a já poslechnu tvé rady.”

Kolik bylo v tomto rozhodnutí touhy spatřit Vinicia a Petronia, kolik ženské zvědavosti uvidět aspoň jednou v životě takovou hostinu a na ní caesara, dvůr, věhlasnou Poppaeu a jiné krásky i všechen ten neslýchaný přepych, o kterém se v Římě vypravovaly neuvěřitelné věci, to si ovšem neuvědomovala ani sama Lygie. Ale Akté měla svým způsobem pravdu a děvče to dobře vycítilo. Jít musela, a tak, jakmile nutnost a zdravý rozum podepřely skryté pokušení, přestala váhat.

Akté ji pak zavedla do svého vlastního unctuaria, aby ji natřela mastmi a oblékla. A třebaže bylo v caesarově domě mnoho otrokyň a sama Akté jich měla dost pro svou osobní potřebu, přece jen ze soucitu k děvčeti, jehož nevinnost a krása ji uchvátily, rozhodla, že ji obleče sama. A hned se ukázalo, že v mladé Řekyni přes všechen její smutek a přes to, že čítala listy Pavla z Tarsu, zůstalo ještě mnoho z dávné helénské duše, na niž krása těla působí více než cokoli jiného na světě. Když obnažila Lygii a spatřila její útlé, zároveň však plné tvary, vymodelované jakoby z perleti a z růžových plátků, nezdržela se výkřiku obdivu; poodstoupila několik kroků a hleděla plna nadšení na tu nevídanou, jarem dýšící postavu.

“Lygie!” zvolala konečně. “Ty jsi stokrát krásnější než Poppaea!”

Ale dívka, vychovaná v přísném Pomponiině domě, kde se dbalo cudnosti, i když byly ženy samy mezi sebou, stála – nádherná jako nádherný sen, harmonická jako Praxitelovo dílo nebo jako píseň, ale rozpačitá, zrůžovělá studem, kolena přitisknuta k sobě, ruce na ňadrech a řasy spuštěny přes oči. Pojednou zvedla prudkým pohybem paže, vytáhla jehlice, držící pohromadě vlasy, a jediným zatřesením hlavy se do nich zahalila jako do pláště.

Akté pokročila k ní, dotkla se tmavých, zvlněných pramenů a řekla:

“Jak krásné máš vlasy!… Nepopráším je zlatým pudrem, vždyť ze samých jejich prstenců prosvítá místy zlato… Snad jen tu a tam přidám trošku zlatového lesku, ale jen zlehka, zlehounka, jako by je rozjasnil paprsek… Krásná je asi vaše lygijská země, jestliže rodí takové dívky!”

“Já se na ni nepamatuji,” odpověděla Lygie. “Jen Ursus mi vyprávěl, že u nás jsou jen lesy, lesy a lesy.”

“A v lesích rozkvétají květy,” řekla Akté, namočila si dlaně v nádobě naplněné verbenou a vlhčila jí Lygiiny vlasy.

Když skončila, začala zlehounka natírat celé její tělo vonnými mastmi z Arábie a pak jí oblékla měkkou zlatavou tuniku bez rukávů, přes kterou mělo přijít ještě sněhobílé peplum. Protože však bylo třeba učesat ještě předtím vlasy, zahalila ji prozatím do rozměrného roucha, zvaného synthesis, posadila ji na židli a odevzdala na chvíli do rukou otrokyň. Sama na česání jen zpovzdálí dohlížela. Zároveň začaly dvě otrokyně obouvat Lygiiny nožky do bílých střevíčků vyšívaných purpurem, přivazujíce je zlatými překříženými stuhami k alabastrovým kotníčkům. Když byl účes konečně hotov, oblékly Lygii do pepla, skládaného do ladných, lehkých záhybů. Akté jí pak zapjala kolem krku perlový náhrdelník, dotkla se prstenců jejích vlasů zlatým práškem a pak se začala oblékat sama, sledujíc po celý ten čas Lygii nadšenýma očima.

Brzy však byla hotova, a sotva se před hlavní branou začaly objevovat první lektiky, vešly obě do bočního kryptoportika, odkud bylo vidět hlavní bránu, vnitřní galerie a nádvoří, lemované sloupořadím z numidského mramoru.

Stále víc a více lidí procházelo pod vysokým obloukem brány, nad níž jako by se vznášelo ve vzduchu nádherné Lysippovo čtyřspřeží, vezoucí Apollóna a Dianu. Lygiiny oči oslnil úchvatný obraz, o němž jí skromně zařízený Aulův dům nemohl dát ani dost malou představu. Byly to právě okamžiky západu slunce, jehož poslední paprsky dopadaly na žlutý numidský mramor sloupů. Mramor zářil v těchto záblescích jako zlato a zároveň přecházel do růžova. Mezi sloupy, pod bílými sochami Danaid, různých bohů a hrdinů protékaly davy lidí, mužů i žen podobajících se také sochám, protože všichni měli na sobě tógy, pepla a stoly, splývající ladně k zemi měkkými záhyby, na nichž dohasínaly odlesky zapadajícího slunce. Z výše hleděl na ty davy obrovský Herkules, hlavu ještě ve světle, avšak hruď ponořenu už do stínu, který vrhal obrovský sloup. Akté ukazovala Lygii senátory v tógách s širokým lemováním, pestrobarevných tunikách a s půlměsícem na obuvi, rytíře a slavné umělce, římské ženy, oděné buď po římském nebo řeckém způsobu, anebo ve fantastických východních úborech, s vlasy vyčesanými do tvarů věží a pyramid nebo zase hladce přiléhajícími k hlavě – jako u soch bohyň – a propletenými spoustou květin. Mnoho mužů a mnoho žen Akté Lygii jmenovala a přidávala vždy k jejich jménu krátké a často strašné historky, které vzbuzovaly v Lygii strach, údiv a překvapení. Pro ni to byl podivný svět Její oči sice hltaly jeho krásu, ale její dívčí rozum nebyl s to pochopit jeho rozpory. V těch červáncích na obloze, v těch řadách nehybných sloupů, ztrácejících se kdesi v hloubi nádvoří, i v těch lidech, podobných sochám, byl jakýsi veliký klid a mír. Zdálo by se, že zde, mezi těmi jednoduchými mramorovými liniemi, musejí žít bezstarostní, spokojení a šťastní polobozi a zatím odhaloval tichý hlas Akté vždy nová a nová tajemství tohoto paláce i těchto lidí. Tam opodál je vidět kryptoportik, na jehož podlaze a sloupech se ještě červenají rudé skvrny krve, jíž ztřísnil bílý mramor Caligula, když klesl k zemi pod nožem Cassia Chaerey; tam zavraždili jeho ženu, tam zase roztříštili o kámen jeho dítě; tam, pod oním křídlem, jsou podzemní kobky, kde si hlady hryzal své vlastní ruce Drusus mladší; tam otrávili Drusa staršího, tam se svíjel strachy Gemellus, tam úpěl v křečích Claudius, tam Germanicus.

Každý kousek těchto zdí slyšel sténání a chroptění umírajících a tito lidé, kteří nyní v tógách, v pestrobarevných tunikách, ozdobeni květy a šperky, spěchají na hostinu, jsou možná zítřejšími odsouzenci; úsměv na leckteré tváři zakrývá možná strach, neklid, nejistotu příštího dne; srdce těchto zdánlivě bezstarostných, ověnčených polobohů rozleptává možná právě teď horečná chamtivost a závist. Poplašené Lygiiny myšlenky nestačily slovům Akté, a když onen nádherný svět přitahoval stále větší silou její oči, srdce se sevřelo hrůzou a v duši vykřikl pojednou nevýslovný, nesmírný stesk po milované Pomponii Graecině a po klidném Aulově domě, kde nevládl zločin, nýbrž láska.

A zatím přitékaly od Vicu Apollinis nové a nové proudy hostí. Z vnější strany brány sem doléhal hovor a výkřiky klientů vyprovázejících své patrony. Nádvoří a sloupořadí se zahemžily množstvím caesarových otroků, otrokyň, malých pacholat i praetoriánských vojáků, držících v paláci stráž. Tu a tam se mezi bílými nebo osmahlejšími obličeji začernala tvář Numida v přilbě zdobené peřím a s velkými zlatými kruhy v uších. Lidé přinášeli loutny, kithary, kytice uměle vypěstovaných květin, třebaže byl už pozdní podzim, ručně tepané stříbrné, zlaté a měděné lampy. Hlasitější a hlasitější šum hlasů se mísil se šploucháním fontány, jejíž vrkočovité proudy, zrůžovělé večerním přísvitem, dopadaly z výše na mramor a tříštily se na něm jakoby s úpěním.

Akté přestala vypravovat, ale Lygie hleděla stále na dav, jako by v něm někoho vyhlížela. A pojednou se její obličej pokryl ruměncem. Mezi sloupovím se vynořili Vinicius a Petronius a kráčeli k velkému tricliniu, krásní, klidní, podobni ve svých tógách bílým bohům.

Sotva uviděla mezi cizími lidmi ty dvě známé, přátelské tváře, a zvláště když spatřila Vinicia, měla Lygie dojem, jako by jí ze srdce spadla velká tíha. Cítila se pojednou méně osamocena. Nesmírný stesk po Pomponii a po Aulově domě, stesk, který se v ní před chvílí ozval, ztratil pojednou svou bolestivost. Touha spatřit Vinicia a promluvit s ním přehlušila v ní všechny Ostatní hlasy. Marně si připomínala vše to špatné, co slyšela o caesarově domě, marně si připomínala slova Akté a Pomponiiny výstrahy. Přes tato slova, přes tyto výstrahy pocítila najednou, že na hostině nejen být musí, nýbrž zároveň chce. Při pomyšlení, že za chvíli uslyší ten milý hlas, který se jí tak líbil, hlas, který k ní hovořil o lásce a o štěstí hodném bohů a který zněl dosud v jejích uších jako píseň, zmocnila se jí prostě radost.

Ale pojednou se té radosti polekala. Měla dojem, že v tomto okamžiku zrazuje to čisté učení, v němž ji vychovali, že zrazuje Pomponii i sebe samu. Něco jiného je jít z donucení, něco jiného radovat se z té nutnosti. Připadala si pojednou vinna, nehodna a ztracena. Zmocnilo se jí zoufalství a chtělo se jí plakat. Kdyby byla sama, poklekla by a bila by se v prsa se slovy: moje vina, moje vina! Akté ji teď uchopila za ruku a vedla ji vnitřkem paláce do velkého triclinia, kde měla být hostina, ale Lygii se dělaly před očima mžitky, v uších jí šumělo vnitřním rozrušením a srdce jí bušilo tak, že se jí až tajil dech. Jako ve snu spatřila tisíce lamp, mihotajících se na stolech a na stěnách, jako ve snu uslyšela volání, jímž hodovníci vítali caesara, jako skrz mlhu viděla caesara samého. Výkřiky ji ohlušily, záře oslepila, vůně omámily tak, že ztratila poslední zbytky jasného vědomí a byla sotva s to poznat Akté, která ji usadila ke stolu a sama zaujala místo vedle ní.

Ale za chvíli se po Lygiině druhé straně ozval hluboký, známý hlas:

“Buď zdráva, ty nejkrásnější mezi všemi pannami na zemi i hvězdami na nebi! Buď zdráva, božská Kallino!”

Lygie se poněkud vzpamatovala a pohlédla tam: vedle ní ležel Vinicius.

Byl bez tógy, protože pohodlí i obyčej přikazovaly tógu k hostině svlékat. Jeho tělo pokrývala jen šarlatová tunika bez rukávů s vyšívanými stříbrnými palmami. Paže měl holé, podle východního zvyku ozdobené nad lokty dvěma širokými zlatými náramky a na předloktí pečlivě zbavené chloupků, takže byly hladké, ale svalnaté; byly to skutečně paže vojáka, stvořené pro meč a štít. Na hlavě měl růžový věnec. Se svým obočím, srostlým nad kořenem nosu, se svýma nádhernýma očima a osmahlou pletí byl jakoby ztělesněním mládí a síly. Lygii se zdál tak krásný, že i když už pominul první nával zmámenosti, sotva se zmohla na odpověď: “Buď zdráv, Marku…”

Vinicius řekl:

“Šťastné jsou mé oči, že tě vidí; šťastné jsou mé uši, že uslyšely tvůj hlas, příjemnější hlasu fléten a kithar. Kdyby mi řekli, abych volil, kdo má na této hostině sedět vedle mne, zda ty, Lygie, nebo Venuše, zvolil bych si tebe, božská!”

A zahleděl se na ni, jako by se chtěl nasytit jejím obrazem, a jeho oči ji spalovaly. Jeho zrak sklouzával z obličeje na její krk a obnažená ramena, laskal se s jejími ladnými tvary, kochal se jí, vstřebával ji celou do sebe, hltal ji, avšak kromě touhy v něm zářilo i štěstí, láska a bezmezné nadšení.

“Věděl jsem, že tě uvidím v caesarově domě,” pokračoval, “a přece, když jsem tě spatřil, celou mou duší otřásla taková radost, jako by mě potkalo štěstí vůbec netušené.”

Lygie se už vzpamatovala docela, a protože cítila, že v tomto davu a v tomto domě je Vinicius jedinou blízkou bytostí, dala se s ním do hovoru a vyptávala se ho na vše, co pro ni bylo nepochopitelné a co v ní vzbuzovalo strach. Jak věděl, že ji najde v caesarově domě?

Proč ji caesar vzal Pomponii? Ona se tu bojí a chce se k Pomponii vrátit. Zemřela by steskem a neklidem, nemít naději, že se Petronius a on za ni u caesara přimluví.

Vinicius jí vysvětlil, že se o jejím únosu dozvěděl až od Aula. Proč je Lygie tady, to on neví. Caesar neskládá nikomu účty ze svých nařízení a rozkazů. Přesto však jen ať se nebojí. Vždyť on, Vinicius, je u ní a u ní zůstane. Raději by ztratil zrak, než ji nevidět, raději by ztratil život, než ji opustit. Ona je jeho duší, bude ji tedy hlídat jako svou vlastní duši. Postaví jí ve svém domě oltář jako svému božstvu a na tom oltáři bude obětovat myrhu a aloe a na jaře sasanky a jabloňové květy… A jestliže se bojí v caesarově domě, pak jí tedy slibuje, že v tomto domě nezůstane.

A přesto, že přeháněl a tu i tam si dokonce vymýšlel, vanula z jeho hlasu pravda, protože jeho city byly opravdové. Zmocňovala se ho také upřímná lítost a její slova mu tak pronikala do duše, že když mu začala děkovat a ujišťovat ho, že si jej Pomponia zamiluje pro jeho dobrotu a že ona sama mu bude celý život vděčna, nemohl ovládnout rozrušení a měl dojem, že nikdy v životě nebude s to nevyhovět jejím prosbám. Srdce v něm začalo tát. Její krása opojovala jeho smysly.

Toužil po ní, ale zároveň cítil, že je mu nade vše drahá a že by ji skutečně mohl zbožňovat jako bohyni; cítil také neodolatelnou chuť mluvit o její kráse i o tom, jak ji zbožňuje, ale hluk při hostině se vzmáhal, a proto přisedl blíže k ní a začal jí šeptat dobrá, sladká slova, vycházející z hloubi duše, lahodná jako hudba a opojná jako víno.

A skutečně ji opájel. Mezi těmi cizími lidmi, kteří ji obklopovali, zdál se jí stále bližší, milejší, naprosto čestný a celou duší oddaný. Uklidnil ji, sliboval, že ji dostane z caesarova domu, sliboval, že ji neopustí a že jí bude sloužit. Předtím u Aulů mluvil s ní o lásce a o štěstí, které láska může dát, jen povšechně, ale teď mluvil už přímo, že ji miluje, že je pro něho tou nejmilejší a nejdražší. Lygie slyšela taková slova z mužských úst poprvé, a čím déle poslouchala, tím silnější měla dojem, že se v ní probouzí něco, co dosud jako by spalo, že ji zalévá jakési štěstí, v němž se mísí nesmírná radost s nesmírným neklidem. Tváře jí začaly hořet, srdce bušit, rty se pootevřely jakoby údivem.

Zmocňoval se jí strach, že poslouchá takové věci, ale nechtěla by za nic na světě přijít o jedno jediné slovo.

Hned klopila oči, hned zase pozvedala k Viniciovi jasný zrak, ustrašený, ale zároveň tázavý, jako by mu chtěla říci: “Mluv dále!” Hluk, hudba, vůně květin i vůně arabských kadidel ji začaly znovu omamovat.

V Římě bývalo zvykem při hostinách ležet, jenže doma bylo Lygiino místo mezi Pomponií a malým Aulem, kdežto teď ležel po jejím boku Vinicius, mladý, mohutný, zamilovaný, žhnoucí. Lygie pociťovala kouzlo, které z něho vanulo, a v jejím nitru byl zároveň stud i rozkoš. Zmocňovala se jí jakási sladká bezmocnost, jakási slabost a malátnost myšlenek, jako by na ni přicházel spánek.

Avšak její blízkost počala působit i na něho. Obličej mu zbledl. Chřípí se mu rozšířilo jako orientálnímu koni. A zřejmě i jeho srdce bušilo pod šarlatovou tunikou neobvykle rychlým tepem, protože jeho dech se zkrátil a slova se mu v ústech trhala. I on byl poprvé tak blízko ní. Myšlenky se mu začaly kalit; v žilách cítil plameny, které se marně snažil uhasit vínem. Ne ještě víno, nýbrž její krásný obličej, její holé paže, její panenská ňadra, vlnící se pod zlatou tunikou, jej opíjely víc a více. Konečně ji uchopil za ruku nad zápěstím, jak to učinil už jednou v Aulově domě, začal ji přitahovat k sobě a šeptat chvějícími se rty:

“Miluji tě, Kallino … ty má božská!”

“Marku, pusť mě,” řekla Lygie.

Ale on mluvil dále, oči zastřeny mlhou:

“Má božská! Miluj mě…”

Ale vtom právě se ozval hlas Akté, která ležela po Lygiině druhém boku:

“Caesar se dívá na vás.”

Vinicia přepadl náhlý hněv na caesara i na Akté.

Její slova rozptýlila kouzlo opojení. Sebepřátelštější hlas by se mladému muži zdál v takovém okamžiku dotěrný a Vinicius se ke všemu ještě domníval, že Akté chce úmyslně přerušit jeho rozhovor s Lygií.

Zvedl tedy hlavu, pohlédl na mladou propuštěnkyni přes Lygiina ramena a řekl zlostně:

“Minuly už doby, Akté, kdy jsi na hostinách ležela vedle caesara, a říká se, že ti hrozí oslepnutí, jak ho tedy můžeš vidět?”

A Akté odpověděla jakoby se smutkem:

“Přesto ho však vidím… On je také krátkozraký a dívá se na vás skrz smaragd.”

Cokoli Nero dělal, vše vzbuzovalo ostražitost dokonce i u jeho nejbližších, a tak zneklidněl i Vinicius, zchladl – a začal nenápadně pozorovat caesara. Lygie, která v rozrušení na počátku hostiny viděla caesara jen jakoby v mlze a pak se naň nedívala vůbec, zaujata zcela Viniciovou přítomností a jeho slovy, teď k němu také otočila své zvědavé a zároveň vystrašené oči.

Akté mluvila pravdu. Caesar, nakloněn nad stolem, jedno oko přimhouřené, přidržoval si před druhým okem kulatý, leštěný smaragd a pozoroval je. Na okamžik se jeho zrak setkal s Lygiinýma očima a srdce děvčete se sevřelo zděšením. Když žila, ještě jako dítě, na vesnickém sídle Aulů na Sicílii, vyprávěla jí stará egyptská otrokyně o dracích, kteří obývají horské propasti – a nyní měla dojem, že na ni pojednou pohlédlo oko takového draka. Uchopila svou dlaní Viniciovu ruku jako dítě, které se bojí, a do hlavy se jí začaly hrnout neuspořádané a rychle se střídající dojmy. To je tedy on? Ten strašný a všemohoucí? Nikdy jej dosud neviděla a myslila, že vypadá jinak. Představovala si jakousi odpornou tvář se zkamenělou zlovolností v tazích, a zatím spatřila velikou hlavu, posazenou na tlustém krku, hroznou sice, ale téměř směšnou, protože se zdaleka podobala hlavě dítěte. Tunika ametystové barvy, barvy zakázané obyčejným smrtelníkům, vrhala na jeho široký, nízký obličej sinavý stín.

Vlasy měl tmavé, učesané podle módy, kterou zavedl Otho, tak, že kadeře tvořily čtyři řady. Vousy neměl, protože je nedávno obětoval Diovi, a celý Řím mu za to vzdával díky, ačkoliv si lidé po straně šeptali, že obětoval vousy proto, poněvadž je měl jako všichni z jeho rodu ryšavé. V jeho čele, vystupujícím mocně nad obočím, bylo však přesto něco olympského. Svraštělé obočí svědčilo, že si je vědom všemohoucnosti; ale pod tímto čelem poloboha byl obličej opice, pijana a komedianta, prázdný, plný měnlivých vášní, ztučnělý přes Neronův mladý věk, ale přitom chorobný a ošklivý.

Lygii se zdál zlověstný, ale především ohyzdný.

Po chvíli odložil Nero smaragd a přestal ji pozorovat. A tu uviděla jeho vyboulené modré oči, mžourající v přemíře světla, skelné, bezmyšlenkovité, podobné očím mrtvých.

Nero se mezitím otočil k Petroniovi a řekl:

“To je to rukojmí, to děvče, do kterého se zamiloval Vinicius?”

“To je ona,” odpověděl Petronius.

“Jak se jmenuje její národ?”

“Lygové.”

“Vinicius říká, že je krásná?”

“Oblékni do dívčího pepla ztrouchnivělý olivový pařez a Vinicius řekne, že je krásný. Ale ve tvém obličeji, ó nedostižný znalče, čtu již rozsudek nad ní! Nemusíš jej vyslovovat! Ano! Příliš suchá! Vyzáblá, doslova makovice na tenké lodyze, a ty, božský estéte, ceníš si přece na ženě lodyhy a máš třikrát, čtyřikrát pravdu! Pouhý obličej nic neznamená. Mnoho jsem se od tebe naučil, ale tak jisté oko ještě nemám… A jsem ochoten vsadit se tady s Tulliem Senecionem o jeho milenku, že i když při hostině, kdy všichni leží, je nesnadné posoudit celou postavu, ty sis už řekl: ,Příliš úzká v bocích.’”

“Příliš úzká v bocích,” opakoval Nero mhouře oči.

Na Petroniových rtech se objevil sotva postřehnutelný úsměv. A Tullius Senecio, který byl až do toho okamžiku zabrán do rozhovoru s Vestinem, či snad lépe do posměšků snům, v něž Vestinus věřil, otočil se k Petroniovi, a třebaže neměl ani ponětí, oč jde, řekl:

“Mýlíš se! Já souhlasím s caesarem.”

“Výborně!” odpověděl Petronius. “Dokazoval jsem právě, že máš přece jen aspoň drobet rozumu, kdežto caesar tvrdí, že jsi naprostý osel.”

“Habet!” řekl se smíchem Nero a ukázal palcem k zemi, jak se to dělávalo v cirku na znamení, že gladiátor byl zasažen a má být dobit.

Ale Vestinus se domníval, že jde stále ještě o sny, a zvolal:

“A já věřím ve sny a Seneca mi kdysi povídal, že věří také.”

“Dnes v noci se mi zdálo, že jsem byla vestálkou,” řekla Calvia Crispinilla, naklánějíc se přes stůl.

Nero začal po těchto slovech plácat dlaněmi o sebe, ostatní následovali jeho příkladu a na chvíli se kolem ozval potlesk, protože Crispinilla, která byla několikrát rozvedena, byla svou příslovečnou prostopášností známa po celém Římě.

Crispinilla však řekla bez nejmenších rozpaků:

“A co má být? Všechny vestálky jsou staré a ošklivé. Jediná Rubria je trochu k světu. A tak bychom byly aspoň dvě, i když Rubrii se vyrážejí v létě pihy.”

“Přesto mi však dovol říci, přečistá Calvie,” řekl Petronius, “že vestálkou ses mohla stát leda ve snu.”

“A kdyby nařídil caesar?”

“Pak bych uvěřil, že se sny uskutečňují, i když jsou sebenesmyslnější.”

“A uskutečňují se,” řekl Vestinus. “Chápu lidi, kteří nevěří v bohy, ale jak může někdo nevěřit ve sny?”

“A věštby?” zeptal se Nero. “Věštili mi kdysi, že Řím přestane existovat a že já budu panovat nad celým Východem.”

“Věštby a sny, to spolu souvisí,” řekl Vestinus. “Jeden prokonsul, veliký nevěrec, poslal jednou do Mopsovy svatyně otroka se zapečetěným dopisem, jejž zakázal otevřít, aby se přesvědčil, dovede-li bůžek odpovědět na otázku, kterou do dopisu napsal. Otrok přespal noc ve svatyni, očekávaje věštecký sen, pak se vrátil a řekl toto: “Zdálo se mi o mládenci, jasném jako slunce, a ten mi pověděl jen jedno slovo: ,Černého.’”

Když to prokonsul uslyšel, zbledl, otočil se ke svým hostům, stejným nevěrcům jako on, a řekl: ,Víte, co stálo v dopise?’”

Zde se Vestinus odmlčel, zvedl číši s vínem a pil.

“Co stálo v dopise?” zeptal se Senecio.

“V dopise byla otázka: ,Jakého býka mám obětovat: bílého nebo černého?’”

Avšak pozornost, kterou vzbudilo vyprávění, rozptýlil Vitellius. Přišel na hostinu už podnapilý a nyní propukl neočekávaně, bez jakékoli příčiny v nesmyslný smích.

“Čemu se ten sud loje směje?” zeptal se Nero.

“Smíchem se liší lidé od zvířat,” řekl Petronius, “a on nemá jiný důkaz, kterým by dokázal, že není vepřem.”

Vitellius se zatím stejně neočekávaně přestal smát, a mlaskaje rty, lesknoucími se od omáček a mastnot, zíral na všechny kolem tak překvapeně, jako by je ještě nikdy v životě nebyl viděl.

Pak zvedl dlaň, která se podobala polštářku, a řekl ochraptělým hlasem:

“Z prstu se mi sesmekl rytířský prsten po otci.”

“Který byl ševcem,” dodal Nero.

Ale Vitellius propukl opět neočekávaně v smích a začal prsten hledat v peplu Calvie Crispinilly.

Když to viděl Vatinius, začal napodobovat výkřiky vyděšené ženy a Nigidia, Calviina přítelkyně, mladá vdova s dětským obličejem, ale s očima prostopášnice, řekla nahlas:

“Hledá, co neztratil.”

“Ale co mu nebude k ničemu, i kdyby to našel,” dokončil básník Lucanus.

Hostina byla stále veselejší a veselejší. Zástupy otroků roznášely nové a nové chody jídla; z velikých váz, naplněných sněhem a ověnčených břečťanem, vytahovali co chvíli menší nádoby s četnými druhy vín.

Všichni pili hodně. Ze stropu pršely neustále na stoly a na hodovníky růže.

Ale Petronius začal prosit Nerona, aby dříve než se hosté opijí, zkrášlil hostinu svým zpěvem. Sbor hlasů podepřel jeho slova, avšak Nero se začal zdráhat.

Nejde o odvahu samu, ačkoliv i té má vždycky málo…

Bohové vědí, kolik ho stojí všechna vystoupení… Nevyhýbá se jim sice, musí přece udělat něco pro umění, a ostatně, jestliže ho Apollón obdařil jakýms takýms hlasem, pak by nebylo správné mrhat božími dary.

Chápe dokonce i to, že je to jeho povinnost vůči státu.

Ale dneska je opravdu nachlazen. V noci si dal na prsa olověná závažíčka, ale ani to nepomohlo… Zamýšlí dokonce odjet do Antia a nadýchat se tam mořského vzduchu.

Ale Lucanus ho začal zapřísahat ve jménu umění a všeho lidstva. Všichni přece vědí, že božský poeta a zpěvák složil nový hymnus na Venuši, proti němuž je hymnus Lucretiův pouhým kňučením ročního vlčete.

Ať je tato hostina skutečnou hostinou. Tak dobrý vládce by neměl působit svým poddaným taková muka.

“Nebuď krutý, caesare!”

“Nebuď krutý!” opakovali všichni, kdož seděli poblíž.

Nero rozhodil rukama na znamení, že musí ustoupit. V témž okamžiku vzaly na sebe všechny obličeje výraz vděčnosti a všechny oči se otočily k němu. Avšak Nero rozkázal, aby ještě předtím oznámili Poppaei, že bude zpívat, a všem přítomným oznámil, že Poppaea nepřišla na hostinu, protože se necítí zdráva. Poněvadž jí však žádný lék nepřináší takovou úlevu jako jeho zpěv, nerad by ji připravil o takovou příležitost.

Poppaea přišla neprodleně. Ovládala sice dosud Nerona jako poddaného, věděla však také, že jde-li o jeho ješitnost zpěváka, vozataje nebo básníka, bylo by nebezpečné ji dráždit. Přišla tedy, krásná jako bohyně, oblečená stejně jako Nero v rouchu ametystové barvy, na krku náhrdelník z obrovských perel, uloupený kdysi Masinissovi, zlatovlasá, něžňoučká, a třebaže už dvakrát rozvedená, přece s tváří a pohledem panny.

Vítali ji voláním a slovy “božská Augusta”. Lygie neviděla nikdy v životě nic tak krásného a nechtěla věřit svým očím, protože věděla, že Poppaea Sabina je jedna z nejhanebnějších žen na světě. Věděla od Pomponie, že to ona navedla caesara, aby zavraždil svou matku a manželku, znala ji z vyprávění Aulových hostů a služebnictva; slyšela, že její sochy ve městě srážejí v noci neznámí lidé k zemi; slyšela o nápisech, jejichž původci bývají odsuzováni k nejtěžším trestům, ale které se přesto objevují každé ráno na městských zdech. Ale nyní, když viděla tuto proslulou Poppaeu, kterou vyznavači Kristovi považovali za vtělení zla a zločinu, zdálo se jí, že tak vypadají snad jen andělé nebo jiní nebeští duchové. Nemohla od ní prostě odtrhnout oči a z úst jí mimoděk vyklouzla otázka:

“Ach, Marku, je to vůbec možné?…”

A Vinicius, rozpálený vínem a jakoby rozezlený, že tolik věcí rozptyluje Lygiinu pozornost a odvádí ji od něho a od jeho slov, řekl:

“Ano, je krásná, ale ty jsi stokrát krásnější. Ty se neznáš, jinak by ses do sebe zamilovala jako Narcis…

Poppaea se koupe v mléce oslic, tebe však asi Venuše vykoupala ve svém vlastním. Ty se neznáš, ocelle mi!… Nedívej se na ni. Otoč oči ke mně, ocelle mi!…

Dotkni se svými rty tohoto poháru s vínem a já pak sevřu totéž místo svými.”

A přisedal k ní stále blíže. Lygie začala zase couvat k Akté. Ale vtom nařídili klid, protože caesar povstal. Zpěvák Diodoros mu podal loutnu, druh zvaný delta, druhý, Terpnos, který ho měl doprovázet, přistoupil blíže, v rukou nástroj zvaný nablium. Nero opřel deltu o stůl, zvedl oči vzhůru a v tricliniu zavládlo na chvíli ticho, rušené jen šelestem růží, padajících bez ustání ze stropu.

Pak, doprovázen dvěma loutnami, začal zpívat, či spíše zpěvně a rytmicky recitovat svůj hymnus na Venuši. Ani hlas, i když poněkud zastřený, ani verše nebyly špatné, takže ubohou Lygii přepadly znovu výčitky svědomí, protože hymnus, třebaže opěvoval nečistou pohanskou Venuši, jí připadal až příliš krásný a sám caesar s vavřínovým věncem na skráni a s povzneseným zrakem se jí zdál krásnější, daleko méně strašný a méně ohyzdný než na počátku hostiny.

Ale už se hodovníci ozvali hromovým potleskem.

Kolem dokola se rozlehly výkřiky: “Ó hlase hodný nebešťana!” Některé ženy zvedly ruce do výšky a zůstaly tak, chtějíce dát najevo své nadšení, i když už přestal zpívat, jiné si zase osušovaly zaslzené oči. V sále to zahučelo jako v úlu. Poppaea sklonila svou zlatovlasou hlavu, zvedla Neronovu ruku ke rtům a dlouho ji tak mlčky držela. Mladý Pythagoras, nesmírně krásný Řek, s nímž se později pološílený už Nero dal oddat, nařídiv flaminům, aby při tom zachovali všechny předepsané obřady, poklekl nyní u jeho nohou.

Avšak Nero hleděl upřeně na Petronia, na jehož pochvalu především vždy čekal. A Petronius řekl:

“Co se týče hudby, Orfeus je asi v tomto okamžiku závistí stejně žlutý jako tady Lucanus, ale pokud jde o verše, lituji, že nejsou horší, protože pak bych snad našel vhodná slova pro jejich pochvalu.”

Lucanus mu neměl vůbec za zlé zmínku o závisti, naopak, pohlédl na Petronia pln vděčnosti a předstíraje nakvašenost mručel:

“Prokleté fatum, jež mi určilo, abych žil současně s takovým básníkem. Nebýt toho, získal by si člověk místečko v lidské paměti a na Parnasu, ale tak zbledne, jako bledne kahánek na slunci.”

A teď začal Petronius, který měl obdivuhodnou paměť, recitovat celé odstavce hymnu, citovat jednotlivé verše, vyzvedat a rozebírat slova, která se mu zdála nejhezčí. Lucanus, jako by zapomněl na svou závist, připojil se k jeho slovům se svým nadšením. V Neronově obličeji se objevila radost a bezedná prázdnota, která s hloupostí nejen hraničila, nýbrž se jí naprosto rovnala. Sám je upozorňoval na verše, které považoval za nejhezčí, a nakonec začal utěšovat Lucana a povzbuzovat ho, aby neztrácel odvahu, protože buď jak buď, čím se člověk narodí, tím je, a úcta, kterou prokazují lidé Diovi, nevylučuje ještě slávu jiných bohů.

Pak vstal, chystaje se doprovodit Poppaeu, která se skutečně necítila zdráva a chtěla odejít. Avšak hodovníkům, kteří zůstali, rozkázal, aby opět zaujali svá místa, a slíbil, že se vrátí. Skutečně, za chvíli se vrátil a opět se dal omamovat dýmem kadidel a sledoval další podívané, které přichystali pro hostinu buď on sám, Petronius nebo Tigellinus.

Znovu se předčítaly básně nebo poslouchaly dialogy, v nichž výstřednost nahrazovala vtip. Pak zatančil slavný mim Paris dobrodružství Inachovy dcery Ióny.

Hostům, zvláště však Lygii, která nebyla zvyklá na takovou podívanou, se zdálo, že vidí zázraky a kouzla.

Paris dovedl pohyby rukou a těla vyjádřit věci tancem zdánlivě nevyjádřitelné. Jeho dlaně jako by zamlžily vzduch a vytvořily jasný, živý, chvějící se, smysly dráždící oblak, obklopující napůl omdlelou dívčí postavu, jež se svíjela v křečích rozkoše. Byl to obraz, ne tanec, jasný obraz, odhalující tajemství lásky, kouzelný a nestoudný obraz. Když skončil a do sálu vešli korybantové, kteří se za zvuků kithar, fléten, kymbalů a bubínků dali do bakchického tance se syrskými dívkami, do tance plného divokých skřeků a ještě divočejší prostopášnosti, zdálo se Lygii, že ji sežehne boží oheň, že do tohoto domu musí uhodit hrom anebo že na hlavy hodovníků musí spadnout strop.

Avšak ze zlaté sítě, napjaté pod stropem, padaly pouze růže. A Vinicius, už napůl opilý, k ní hovořil:

“Viděl jsem tě v Aulově domě u fontány a zamiloval jsem se do tebe. Bylo to za svítání a tys myslila, že se nikdo nedívá, ale já jsem tě viděl… A vidím tě takovou stále, ač tě přede mnou zahaluje toto peplum.

Shoď je ze sebe jako Crispinilla. Vidíš! Bozi i lidé hledají lásku. Nic není na světě kromě ní! Opři svou hlavu o mou hruď a přivři oči.”

Krev jí těžce bušila ve skráních a v zápěstí. Zmocňoval se jí dojem, že padá do jakési propasti a že Vinicius, který se jí zdál předtím tak blízký a spolehlivý, místo aby jí spěchal na pomoc, ještě ji do ní stahuje.

Zmocnil se jí hněv na něho. Začala se znovu bát i této hostiny i jeho i sebe samé. Nějaký hlas, podobný hlasu Pomponiinu, volal sice ještě v jejím nitru: “Lygie, zachraň se!”, ale zároveň jí něco říkalo, že je už příliš pozdě a že ten, koho zachvátily takové plameny, kdo viděl vše to, co se děje na této hostině, v kom buší srdce tak jako v ní, když poslouchá Viniciova slova, kdo se chvěje tak jako ona, když se k ní Vinicius přibližuje, ten je už ztracen a není pro něho záchrany.

Dělalo se jí nevolno. Chvílemi se jí zdálo, že omdlí a pak že se stane něco strašného. Věděla, že pod hrozbou caesarova hněvu nesmí nikdo vstát, dokud nevstane caesar, ale i kdyby tomu tak nebylo, neměla by k tomu už sil.

Do konce hostiny bylo zatím ještě daleko. Otroci přinášeli nové a nové chody pokrmů a neustále naplňovali číše vínem. Teď se před stolem, postaveným do tvaru podkovy, objevili dva atleti, kteří měli hostům předvést zápas.

A už začali zápasit. Mohutná těla, lesknoucí se olejem, vytvořila jeden jediný balvan, jejich kosti praštěly v sevření železných paží, ze zaťatých čelistí se dralo zlověstné skřípění. Co chvíli bylo slyšet rychlé, temné údery jejich chodidel o podlahu zlehka posypanou šafránem, hned zase nehybně strnuli, utichli a diváci měli dojem, že mají před sebou sousoší vytesané z kamene. Oči Římanů sledovaly se zalíbením hru svalů na strašlivě napjatých zádech, lýtkách a pažích.

Avšak boj netrval příliš dlouho, protože Krotón, mistr a vedoucí školy gladiátorů, nebyl nadarmo považován za nejsilnějšího člověka v zemi. Jeho protivník oddechoval rychleji a rychleji, pak začal chroptět, zesinal v obličeji a nakonec vyplil z úst krev a zůstal bezvládně viset v jeho rukou.

Bouře potlesku uvítala konec boje. Krotón se postavil jednou nohou na protivníkova záda, zkřížil obrovské paže na prsou a očima triumfátora se rozhlížel po sále.

Pak přišli imitátoři zvířat a jejich hlasů, kejklíři a šašci, avšak hodovníci je už příliš nesledovali, protože víno jim zamlžilo oči. Hostina se pomalu měnila v pijácké a prostopášné orgie. Syrské dívky, které předtím tančily bakchický tanec, promísily se teď s hosty. Hudba se změnila v neuspořádaný a divoký hluk kithar, louten, arménských kymbalů, egyptských sister, trub a rohů, a jestliže někteří hodovníci chtěli spolu hovořit, křičeli na hudebníky, aby odešli.

Vzduch, přesycený vůní květů, plný pachu po vonných olejích, jimiž během hostiny skrápěla hezká pacholata nohy hodovníků, přesycený šafránem a lidskými výpary, ztěžkl; lampy svítily mdlým plamenem, věnce na čelech lidí se sesunuly na stranu, tváře pobledly a pokryly se kapkami potu.

Vitellius se svalil pod stůl. Nigidia se obnažila do půl těla, položila svou opilou dětskou hlavu na Lucanovu hruď a Lucanus, rovněž opilý, začal sfoukávat z jejích vlasů zlatý pudr, zvedaje při tom nesmírně pobaveně zrak ke stropu. Vestinus opakoval s opilou houževnatostí snad už podesáté Mopsovu odpověď na zapečetěný dopis. Tullius se vysmíval bohům a blábolil rozplizlým hlasem, přerývaným škytavkou:

“Protože je-li Xenofanův Sfairos kulatý, pak přece můžeš takového boha válet nohou před sebou jako sud.”

Avšak Domitius Afer, starý zloděj a donašeč, byl touto řečí pobouřen a v onom pobouření si polil celou tuniku falernským vínem. Afer vždycky věřil v bohy.

Lidé povídají, že Řím zahyne, ba jsou i takoví, co tvrdí, že už hyne. A mají pravdu!… Ale dojde-li k tomu, pak jen proto, že mládež ztratila víru, a bez víry nemůže být ctnost. Lidé opustili také staré přísné mravy a nikomu nenapadne, že epikurejci nebudou s to odolat barbarům. Ale co o tom zbytečně hovořit! Pokud jde o něho, lituje, že se dožil takových časů a že musí v radovánkách hledat ochranu před zármutkem, který by ho jinak velmi brzy sklátil.

Po těchto slovech přitáhl k sobě syrskou tanečnici a bezzubými ústy začal líbat její krk a záda. Když to viděl konsul Memmius Regulus, rozesmál se, a zvednuv svou lysou lebku, pokrytou sesunuvším se věncem, řekl:

“Kdo říká, že Řím hyne?… Pitomost!… Já, konsul, to vím nejlépe… Videant consules!… Třicet legií … hlídá naši pax romana!…”

Tu si sevřel skráně pěstmi a rozkřičel se na celý sál:

“Třicet legií! Třicet legií!… Od Britanie až k hranicím Parthů!”

Ale pojednou se zarazil a položil si prst na čelo:

“A myslím, že je jich dokonce dvaatřicet…”

A svalil se pod stůl, kde začal za chvíli zvracet jazyky plameňáků, pečené ryzce, mražené hřiby, saranče v medu, ryby, různá masa a všechno ostatní, co snědl a vypil.

Domitia však neuklidnil počet legií, střežících římský mír. Ne, ne! Řím musí zhynout, protože zmizela víra v bohy a přísné mravy! Řím musí zhynout, a je to škoda, protože život je přece jen hezký, caesar milostivý a víno dobré! Ach, jaká škoda!

Skryl hlavu mezi lopatky syrské bakchantky a rozplakal se.

“Kdepak posmrtný život!… Achilles měl pravdu, že je lépe být podomkem na tomto světě pod sluncem než králem v říši Cimmeriů. A ostatně i to je otázka, existují-li vůbec nějací bohové, i když nedostatek víry hubí mládež…”

Lucanus sfoukal mezitím všechen zlatý pudr z Nigidiiných vlasů. Ta byla tak opilá, že usnula. Lucanus vzal hrst břečťanových šlahounů z vázy, která stála před ním, a ovinul jimi spící ženu. Když dokončil toto své dílo, rozhlížel se po ostatních rozradostněným a tázavým zrakem.

Nakonec ustrojil do břečťanu i sebe a neustále opakoval hlasem, v němž se ozývalo hluboké přesvědčení:

“Nejsem vůbec člověk, nýbrž faun.”

Petronius nebyl opilý, ale Nero, který pil zpočátku kvůli svému “nebeskému” hlasu málo, ke konci převracel do sebe číši za číší a zpil se. Chtěl dokonce dále zpívat své básně, tentokrát řecké, ale zapomněl je a omylem zazpíval Anakreontovu písničku. S ním zpívali Pythagoras, Diodoros i Terpnos, ale poněvadž se to ani jednomu nedařilo, nechali toho. Zato však Nero, jako znalec a estét, začal nadšeně obdivovat Pythagorovu krásu a líbat mu u vytržení ruce. Tak krásné ruce viděl jen jednou … u kohopak to bylo?

A položiv si dlaň na vlhké čelo, dal se do vzpomínání. Po chvíli se v jeho obličeji objevil strach:

“Aha! U matky! U Agrippiny!”

A pojednou ho začaly pronásledovat zlověstné přízraky.

“Lidé si vyprávějí,” řekl, “že Agrippina se prochází za měsíčních nocí po moři, v okolí Bají a Baulí… Nic, jen chodí a chodí, jako by něco hledala. A jestliže se přiblíží k loďce, pohlédne na ni a odejde, ale rybář, na kterého se podívala, zemře.”

“To není špatný námět,” řekl Petronius.

A Vestinius natáhl krk jako jeřáb a zašeptal tajemně:

“Nevěřím v bohy, ale věřím v duchy … och!”

Ale Nero si nevšímal jejich slov a mluvil dále:

“Dal jsem přece konat lemuralia. Nechci ji vidět!

Už pátý rok! Musel jsem, musel jsem ji odsoudit, protože na mne poslala vraha, a kdybych ji nebyl předešel, neslyšeli byste dnes můj zpěv.”

“Díky ti, caesare, jménem města Říma i celého světa!” zvolal Domitius Afer.

“Víno! A ať uhodí do tympánů!”

Hluk propukl nanovo. Lucanus, celý v břečťanu, chtěje povyk překřičet, vstal a křičel:

“Nejsem člověk, nýbrž faun a bydlím v lese. E … chó … óóó!”

Konečně se caesar zpil do němoty, zpili se muži i ženy. Vinicius nebyl opilý o nic méně než ostatní a kromě touhy se v něm ke všemu probouzela ještě chuť hádat se. To se mu stávalo pokaždé, kdykoliv překročil míru v pití. Jeho snědý obličej zbledl ještě více a jazyk se mu motal, když mluvil podrážděným a rozkazovačným hlasem:

“Dej mi rty! Dneska, zítra, to je jedno kdy! Dost už toho všeho! Caesar tě vzal Aulovi, aby tě daroval mně, rozumíš! Zítra za soumraku si pro tebe pošlu, rozumíš!

Caesar mi tě slíbil, dříve než tě dal odvést… Musíš být moje! Dej mi rty! Nechci čekat do zítřka… Rychle mi dej rty!”

A objal ji. Ale Akté ji začala bránit a také Lygie se bránila zbytkem sil, protože cítila, že je ztracena. Marně však usilovala oběma rukama vyvinout se z objetí jeho paže, zbavené chloupků; marně ho prosila hlasem, v němž se chvěla lítost i strach, aby nebyl takový, aby s ní měl slitování. Dech, páchnoucí vínem, vanul na ni stále z větší blízkosti a jeho obličej byl už docela těsně u jejího. Nebyl to už ten bývalý, dobrý, ba téměř drahý Vinicius, nýbrž opilý, zlý satyr, který v ní budil hrůzu a odpor.

Avšak stále více ji opouštěly síly. Marně se skláněla a odvracela obličej, chtějíc se vyhnout jeho polibkům. Vinicius se nazvedl, uchopil ji oběma rukama, přitlačil její hlavu na svou hruď a začal udýchaně drtit její zbledlé rty svými ústy.

Ale vtom jakási strašlivá síla rozpletla jeho paže, jimiž ji držel kolem krku, a to s takovou lehkostí, jako by to byly paže dítěte, a jej samého odstrčila ta síla stranou, jako by byl suchá větvička nebo zvadlý list.

Co se to stalo? Vinicius si přetřel překvapeně oči a pojednou spatřil nad sebou obrovskou postavu Lyga, zvaného Ursus, kterého poznal v Aulově domě.

Lyg stál docela klidně a hleděl svýma modrýma očima na Vinicia tak podivně, že mladému muži z toho stydla v žilách krev. Pak vzal Ursus svou královnu do náruče a klidným, tichým krokem vyšel z triclinia.

Akté šla okamžitě za ním.

Vinicius seděl okamžik jako zkamenělý, ale pak vyskočil a rozběhl se k východu:

“Lygie! Lygie!”

Avšak touha, úžas, vztek a víno mu podrazily nohy. Zapotácel se jednou, podruhé, zachytil se nahých ramen kterési bakchantky a začal se ptát, mžouraje očima:

“Co se stalo?”

Bakchantka uchopila číši vína a podala mu ji s úsměvem v zamžených očích:

“Pij!” řekla.

Vinicius vypil a svalil se jí k nohám.

Většina hostí ležela už pod stoly; někteří se procházeli nejistým krokem po tricliniu, někteří spali na hodovních lehátkách a chrápali nebo zvraceli ve spánku zbytky vína. A na opilé konsuly a senátory, na opilé rytíře, básníky a filozofy, na opilé tanečnice a patricijské ženy, na celý ten svět, vládnoucí sice ještě vším, ale už bezduchý, ověnčený sice a hýřící, ale už dohasínající, pršely a pršely ze zlaté sítě pod stropem růže.

Venku začínalo svítat.

KAPITOLA 8

Ursa nikdo nezastavil, nikdo se ani neptal, co to dělá.

Ti hosté, kteří neleželi pod stolem, nehlídali už svá místa, a tak služebnictvo, když vidělo obra nesoucího v náručí hodovnici, myslilo, že to nějaký otrok vynáší svou opilou paní. Akté šla ostatně s nimi a její přítomnost vyvracela veškeré podezření.

Tak se dostali z triclinia do vedlejší místnosti a odtamtud na galerii, která vedla do bytu Akté.

Lygie byla tak zesláblá, že visela na Ursově paži jako mrtvá. Ale když ji ovanul chladný, čistý jitřní vzduch, otevřela oči. Venku bylo stále více světla. Po chvilce chůze sloupořadím odbočili do postranního portika, které nevedlo na nádvoří, nýbrž do palácových zahrad, kde se už vrcholky pinií a cypřišů ruměnily ranními červánky. V této části paláce bylo prázdno a ohlasy hudby a křik hodovníků k nim doléhaly stále slaběji. Lygii se zdálo, že ji vyrvali peklu a vynesli na jasný boží svět. Přece jen je ještě něco kromě toho odporného triclinia. Je obloha, jsou červánky, světlo, klid. Děvče se pojednou rozplakalo, přivinulo se k obrovu rameni a začalo plačtivě opakovat:

“Domů, Urse, domů, k Aulům!”

“Půjdeme!” odpověděl Ursus.

Zatím se však octli v malém atriu, které patřilo k bytu Akté. Ursus zde posadil Lygii na mramorovou lavičku nedaleko fontány. Akté ji začala uklidňovat a přemlouvat, aby si odpočinula. Ujišťovala ji, že jí prozatím nic nehrozí, protože opilí hodovníci budou po hostině spát až do večera. Ale Lygie se dlouho nemohla uklidnit. Ruce přitisknuty ke skráním, opakovala jen vytrvale jako dítě:

“Domů, k Aulům!”

Ursus byl ochoten to učinit. Před branami stojí sice praetoriáni, ale on přesto projde. Vojáci nezastavují ty, kdož odcházejí. Před obloukem hlavní brány se to jen hemží lektikami. Lidé začnou odcházet v celých houfech. Nikdo je nezadrží. Vyjdou zároveň s davem a půjdou přímo domů. Ostatně, co je mu do toho všeho!

Jak si královna přeje, tak musí být. Proto je Ursus zde.

A Lygie opakovala znovu a znovu:

“Ano, Urse, odejdeme.”

Avšak Akté musila mít rozum za ně za oba. Odejdou! Ano! Nikdo je nezastaví. Ale z caesarova domu se nesmí utíkat, a kdo to dělá, uráží jeho majestát. Odejdou, ale večer přinese centurio s vojáky rozsudek smrti Aulovi a Pomponii Graecině a Lygii odvede zpět do paláce. A pak nebude už pro ni záchrany. Přijmou-li ji Aulovi pod svou střechu, čeká je najisto smrt.

Lygii poklesly ruce. Nedá se nic dělat. Musí volit mezi záhubou Plautiovy rodiny a svou vlastní. Když šla na hostinu, doufala, že ji Vinicius a Petronius vyprosí na caesarovi a vrátí Pomponii, teď však ví, že to právě oni přemluvili caesara, aby ji vzal Aulovi. Nedá se nic dělat. Snad jen zázrak jí může vysvobodit z té propasti. Zázrak a moc boží.

“Akté,” řekla plna zoufalství, “slyšela jsi, co povídal Vinicius? Že mě caesar daroval jemu a že dnes večer pro mne pošle otroky a odvede si mě do svého domu?”

“Slyšela jsem to,” řekla Akté.

A rozhodivši rukama, zmlkla. Zoufalství, které se ozývalo z Lygiiných slov, nenacházelo u ní ohlasu. Ona sama byla přece Neronovou milenkou. Její srdce, jakkoli dobré, nedovedlo dost dobře pochopit nízkost takového poměru. A ke všemu si jako bývalá otrokyně příliš zvykla na zákony otroctví a kromě toho milovala přece dosud Nerona. Kdyby se k ní chtěl vrátit, vztáhla by po něm ruce jako po štěstí. A když teď pochopila, že Lygie se musí buď stát milenkou mladého a hezkého Vinicia, anebo vydat Aulovu rodinu a sebe záhubě, nechápala prostě, jak může Lygie ještě váhat.

“V caesarově domě,” ozvala se po chvíli, “bys nebyla bezpečnější než v domě Viniciově.”

A nenapadlo jí, že ačkoliv mluví pravdu, přesto její slova znamenají: “Smiř se s osudem a staň se Viniciovou souložnicí.” Avšak Lygii, která cítila ještě stále na svých rtech jeho polibky, plné zvířecí chlípnosti, pálící jako rozžhavené uhlí, nahrnula se studem do tváře krev už jen při pouhé vzpomínce.

“Nikdy!” vybuchla. “Nezůstanu ani tady, ani u Vinicia! Nikdy!”

Akté udivil ten výbuch.

“Cožpak Vinicia tak nenávidíš?” zeptala se.

Avšak Lygie nebyla s to odpovědět, protože se znovu nemohla ubránit pláči. Akté ji přivinula k hrudi a začala ji chlácholit. Ursus těžce oddychoval a svíral obrovské pěsti. Miloval totiž svou královnu věrnou psí láskou a nemohl snést pohled na její slzy. V lygijském, polodivokém srdci se rodilo odhodlání vrátit se do sálu, uškrtit Vinicia, a bude-li třeba, i caesara. Bál se však nabídnout to své paní, protože si nebyl jist, zda by takový čin, který mu připadal až příliš snadný, byl hoden člověka, který vyznává ukřižovaného Beránka.

Akté, když uklidnila Lygii, začala se znovu vyptávat:

“Cožpak ho tolik nenávidíš?”

“Ne,” odpověděla, “nesmím ho nenávidět, protože jsem křesťanka.”

“Vím, Lygie. Vím také z epištol Pavla z Tarsu, že se nesmíte dát zneuctít, ani se bát více smrti než hříchu. Ale pověz mi, zda tvé učení dovoluje smrt způsobit?”

“Ne.”

“Jak tedy můžeš uvalovat na Aulův dům caesarovu pomstu?”

Nastala chvíle mlčení. Znovu se před Lygií rozevřela bezedná propast.

A mladá propuštěnkyně pokračovala:

“Ptám se, protože je mi tě líto a protože je mi líto i dobré Pomponie i Aula a jejich dítěte. Žiji už dlouho v tomto domě a vím, co znamená caesarův hněv. Ne!

Nemůžete odtud utéci. Zbývá ti jediná cesta: prosit Vinicia, aby tě vrátil Pomponii.”

Avšak Lygie klesla na kolena a jala se prosit někoho jiného. Také Ursus po chvíli poklekl a oba se začali v caesarově paláci za jitřního svítání modlit.

Akté viděla poprvé v životě takovou modlitbu a nebyla s to odtrhnout oči od Lygie, která, otočena k ní profilem, hleděla se zvrácenou hlavou a zvednutýma rukama k nebi, jako by odtamtud očekávala záchranu. Svítání ozářilo její tmavé vlasy a bílé peplum, zrcadlilo se v jejích zřítelnicích a Lygie, celá zalitá světlem, vypadala sama jako světlo. V jejím pobledlém obličeji, v pootevřených rtech, ve vztažených pažích i v jejích očích se zračilo jakési nadzemské nadšení.

A Akté teď pochopila, proč se Lygie nemůže stát ničí souložnicí. Před bývalou Neronovou milenkou jako by se nadzvedl cíp záclony, zahalující svět, který byl zcela jiný než ten, jemuž Akté uvykla. Ta modlitba v tomto domě zločinu a prostopášnosti ji uváděla v úžas. Před chvílí se jí zdálo, že pro Lygii není záchrany, ale teď začínala věřit, že se může stát něco neobvyklého, že přijde nějaká záchrana, a to tak mocná, že se jí nebude moci opřít ani sám caesar. Že z nebe sestoupí dívce na pomoc nějaká okřídlená vojska anebo že slunce rozestře pod ní své paprsky a vyzvedne ji k sobě. Slyšela už o mnoha zázracích, které se staly mezi křesťany, a usoudila teď, že to vše bude asi pravda, jestliže se Lygie takto modlí.

Lygie konečně vstala, obličej rozjasněný nadějí.

Ursus se zvedl také, sedl si na bobek k lavičce a hleděl na svou paní, očekávaje co řekne.

Avšak její oči se zamžily a za chvíli se jí po tvářích kutálely dvě velké slzy.

“Bůh žehnej Pomponii a Aulovi,” řekla. “Nesmím je přivést do záhuby a to znamená, že je už nikdy neuvidím.”

Pak se otočila k Ursovi a začala mu vysvětlovat, že jí teď zůstal na světě už jen on, že jí tedy musí být otcem a ochráncem. Nemohou hledat útulek v Aulově domě, protože by na něj uvalili caesarův hněv. Avšak ona nemůže zůstat ani v caesarově, ani ve Viniciově domě. Ať ji tedy Ursus vezme, vyvede ji z města a skryje někde, kde ji nenajde ani Vinicius, ani jeho služebnictvo. Ona, Lygie, půjde za ním všude i kdyby to mělo být za moře, za hory, k barbarům, kde ještě neslyšeli jméno Řím a kam nesahá caesarova moc.

Jen ať ji odvede a zachrání, protože on jediný jí zůstal.

Lyg byl ochoten to učinit a na znamení poslušnosti se sklonil a objal jí nohy. Avšak v obličeji Akté, která očekávala zázrak, zračilo se zklamání. Jen tolik způsobila ta modlitba? Utéci z domu caesarova znamená dopustit se zločinu urážky majestátu, a taková urážka musí být pomstěna. I kdyby se Lygii nakrásně poštěstilo skrýt se, caesar se pomstí na Aulově rodině.

Chce-li utéci, ať tedy uteče z Viniciova domu. Pak snad caesar, který se nerad zabývá záležitostmi druhých, nebude ani chtít pomáhat Viniciovi ve stíhání. Ale buď jak buď, nebude to potom už zločin urážky majestátu.

Avšak Lygie to myslila právě tak. V Aulově domě nebudou ani vědět, kde je. Ba ani Pomponia to nebude vědět. Avšak uteče nikoli z Viniciova domu, nýbrž cestou tam. Slíbil jí, když byl opilý, že večer pro ni pošle své otroky. Mluvil určitě pravdu, kterou by neprozradil, být střízlivý. Zřejmě on sám anebo oba s Petroniem hovořili před hostinou s caesarem a vymohli na něm slib, že jim ji příští den z večera vydá. A kdyby dneska zapomněli, pak pro ni pošlou zítra. Ale Ursus ji zachrání. Přijde, vynese ji z lektiky, tak jako ji vynesl z triclinia, a utečou do světa. Ursovi neodolá nikdo. Jej by nepřemohl ani onen strašný zápasník, který včera zápasil v tricliniu. Ale protože Vinicius může pro ni poslat příliš mnoho otroků, půjde Ursus teď hned k biskupovi Linovi požádat o radu a o pomoc. Biskup se nad ní slituje, nenechá ji ve Viniciových rukou a přikáže křesťanům, aby ji šli zachránit s Ursem. Vysvobodí ji a unesou a Ursus ji pak už jistě bude umět vyvést z města a skrýt někde před římskou mocí.

A její obličej se začal povlékat ruměncem a usmívat. Znovu ji naplnila naděje, jako by se vyhlídka na záchranu stala už skutečností. Znenadání se vrhla kolem krku Akté, přiblížila rty k její tváři a zašeptala:

“Ty nás neprozradíš, Akté, viď, že neprozradíš?”

“Při stínu mé matky,” odpověděla propuštěnkyně, “nezradím vás a ty pros svého boha, aby se Ursovi podařil tvůj únos.”

Modré, dětinské obrovy oči zářily štěstím. Vymyslit nedovedl nic, třebaže si lámal svou ubohou hlavu, ale takovou věc, to dovede. Ve dne nebo v noci – to je mu jedno!… Půjde k biskupovi, protože biskup čte z oblohy, co se má a co se nemá dělat. Ale křesťany by dovedl shromáždit i bez biskupa. Cožpak má málo známých, otroků, gladiátorů i svobodných lidí, ať už na Subuře, ať už za mosty? Shromáždil by jich tisíc a možná i dva. A vysvobodí svou paní a z města ji také bude umět vyvést, i odejít s ní dovede. Půjdou třeba na konec světa, třeba i tam, odkud pocházejí a kde nikdo neslyšel o Římu.

Tu se zahleděl před sebe, jako by chtěl najít zrakem jakési dávno minulé a nesmírně vzdálené věci, a pak řekl: “Do lesů? Ej, jaké to jsou lesy! Jaké lesy!”

Avšak za okamžik setřásl ze sebe vzpomínky.

Dobrá tedy, teď hned půjde k biskupovi a večer bude asi se sto lidmi číhat na lektiku. A ať si ji doprovázejí ne jen otroci, ale třeba praetoriáni! Každý udělá nejlíp, jestliže se bude držet mimo dosah jeho pěstí, byť byl třeba v železné zbroji… Vždyť je snad železo tak pevné? Když pořádně klepneš do železa, pak ani hlava pod ním nevydrží.

Avšak Lygie zvedla plna veliké, zároveň však dětinské vážnosti ukazováček.

“Urse! ,Nezabiješ!’” řekla.

Lyg začal ve velikých rozpacích cosi bručet a začal si svou velikou dlaní, která se podobala palici, třít týl a temeno hlavy. Musí ji přece unést… “Své světlo”…

Sama přece řekla, že teď je řada na něm… Bude se snažit, seč bude. Ale co jestliže se to stane, aniž bude chtít?… Musí ji přece vysvobodit! Nu, ale kdyby se to přece jen stalo, pak se on, Ursus, bude tak kát, bude tak prosit nevinného Beránka o odpuštění, že se ukřižovaný Beránek nad ním ubohým určitě slituje… Nechtěl by přece urazit Beránka – ale co má dělat, když má tak těžké ruce…

A v jeho tváři se zračilo hluboké dojetí. Chtěje je ukrýt, poklonil se a řekl:

“Tak já tedy jdu ke svatému biskupovi.”

Akté objala Lygii kolem krku a rozplakala se.

Znovu si uvědomila, že je jakýsi svět, kde je dokonce i v utrpení více štěstí než ve všem přepychu a ve všech rozkoších caesarova domu; ještě jednou se před jejím zrakem pootevřely jakési dveře vedoucí ke světlu, avšak zároveň ji přepadl pocit, že není hodna těmito dveřmi projít.

KAPITOLA 9

Lygii bylo líto Pomponie Graeciny, která ji milovala celým srdcem, a bylo jí líto celého Aulova domu, avšak zoufalství už pominulo. Cítila dokonce jakési uspokojení při myšlence, že pro svou Pravdu obětuje pohodlný, zabezpečený život a že si zvolila život tulácký a nejistý. Snad v tom bylo i trochu dětinské zvědavosti, jaký asi bude ten život tam někde ve vzdálených zemích mezi barbary a divokými zvířaty, ale buď jak buď, bylo v tom ještě více hluboké a důvěřivé víry, že jedná tak, že činí tak, jak přikázal božský Mistr, a že od této chvíle bude nad ní jako nad poslušným a věrným dítětem bdít on sám. A co zlého ji tedy může potkat? Stihne-li ji nějaké utrpení, ona je bude snášet pro něho. Přijde-li nenadálá smrt, vezme ji k sobě on a jednou, až zemře i Pomponia, budou spolu po celou věčnost. Nejednou, ještě v Aulově domě, trápila svou dětskou hlavičku pomyšlením, že ačkoliv křesťanka, nemůže učinit nic pro toho ukřižovaného, o němž mluvil s takovým dojetím Ursus. Ale teď se přiblížila vytoužená chvíle. Lygie se cítila takřka šťastna a začala o svém štěstí vyprávět Akté; ta ji však nebyla s to pochopit. Opustit všechno, opustit dům, blahobyt, město, zahrady, svatyně, portiky, všechno, co je krásné, opustit slunečnou zemi a blízké lidi – proč vlastně? Aby utekla před láskou mladého a hezkého rytíře? Tohle si Akté nedovedla ve své hlavě nijak srovnat. V některých okamžicích cítila, že je v tom něco správného, že snad může být i nějaké obrovské, tajemné štěstí, ale jasně si to nedovedla vysvětlit, zvláště když Lygii čekalo ještě dobrodružství, které mohlo skončit špatně a v němž mohla dokonce přijít o život. Akté byla od přírody bázlivá a myslila plna strachu na to, co vše může onen večer přinést. Avšak nechtěla se se svými obavami svěřovat Lygii. Protože se mezitím už docela rozednilo a slunce nahlédlo do atria, začala ji přemlouvat, aby si odpočinula, protože odpočinek po probdělé noci potřebuje. Lygie neodporovala, a tak šly obě do cubicula. Cubiculum bylo veliké a zařízeno s přepychem ještě z dob dřívějšího poměru Akté k caesarovi.

Zde si lehly jedna vedle druhé, ale Akté, přestože byla unavena, nemohla usnout. Už dlouho byla smutná a nešťastná, ale teď se jí začal zmocňovat jakýsi neklid, který nikdy předtím nepoznala. Dosud se jí život zdál jen těžký a bez vyhlídek, ale nyní jí pojednou připadal ošklivý.

V hlavě měla stále větší zmatek. Dveře vedoucí na světlo začaly se opět hned pootevírat, hned zase zavírat. Ale v okamžicích, kdy se otvíraly, oslňovalo ji ono světlo tak, že nebyla s to vidět nic zřetelně. Spíše jen vytušovala, že v tom jasu je jakési štěstí, štěstí bez hranic, proti němuž je každé jiné štěstí tak nepatrné, že kdyby například caesar odstranil Poppaeu a zamiloval si znovu ji, Akté, i to by byla pouhá nicotnost.

Najednou jí napadlo, že i caesar, kterého miluje a kterého považuje mimoděk za jakéhosi poloboha, že i tento caesar je něčím stejně nicotným jako každý otrok a že tento palác se sloupořadími z numidského mramoru není o nic lepší než hromada kamení. Nakonec ji však tyto pocity, ve kterých se vůbec nevyznala, začaly unavovat. Chtěla usnout, ale zmítána neklidem, nemohla.

Nakonec, soudíc, že Lygie, které hrozí tolik nebezpečí a nejistoty, nespí také, otočila se k ní, chtějíc si pohovořit o večerním útěku.

Ale Lygie spala klidně. Záclonou, jež nebyla dost pečlivě zatažena, padalo do tmavého cubicula několik jasných paprsků, v nichž vířil zlatý prach. Ve světle těch paprsků spatřila Akté Lygiinu jemně modelovanou tvář, ležící na obnažené paži, její zavřené oči a pootevřená ústa. Dýchala pravidelně, ale tak, jak dýchá člověk ve spánku.

“Spí. Může spát!” pomyslila si Akté. “Je to ještě dítě.”

Ale po chvíli jí napadlo, že toto dítě přece jen raději utíká, než aby se stalo Viniciovou milenkou, že si volí raději bídu než hanbu, tulácký život než nádherný dům nedaleko Carin, než bohaté šaty, klenoty, než hostiny, tóny kithar a louten.

“Proč?”

A zadívala se na Lygii, jako by očekávala, že v její spící tváři najde odpověď. Hleděla na její čisté čelo, na oblouk jejího obočí, plný pohody, na tmavé řasy, na pootevřené rty, na panenská ňadra, zvedající se klidným dechem, a znovu ji napadlo:

“Jak je jiná než já!”

A připadalo jí, že Lygie je jakýsi zázrak, jakési božské zjevení, miláček bohů, stokrát krásnější než všechny květy v caesarově zahradě a než všechny sochy v jeho paláci. Avšak v srdci Řekyně nebyla závist.

Naopak, při pomyšlení, jaká nebezpečí hrozí této dívce, zmocnil se jí hluboký soucit. Probudil se v ní jakýsi mateřský cit; Lygie jí připadala nejen krásná jako krásný sen, ale zároveň i milovaná, takže Akté se dotkla rty jejích tmavých vlasů a začala je líbat.

Ale Lygie spala klidně, jako by byla doma, pod péčí Pomponie Graeciny. A spala dost dlouho. Poledne už minulo, když otevřela konečně své modré oči a začala se s nesmírným údivem rozhlížet po cubiculu.

Zřejmě ji udivilo, že není v Aulově domě.

“To jsi ty, Akté?” zeptala se konečně, když spatřila v šeru tvář Řekyně.

“Já, Lygie.”

“To je už večer?”

“Ne, dítě, ale poledne už minulo.”

“A Ursus se nevrátil?”

“Ursus neříkal, že se vrátí, ale že bude večer s křesťany číhat na lektiku.”

“Ach, pravda!”

Opustily pak cubiculum a šly do koupelny. Akté vykoupala Lygii a zavedla ji k snídani a pak do palácových zahrad, kde se nemusily obávat žádného nebezpečného setkání, neboť caesar a jeho přednější dvořeníni ještě spali. Lygie viděla poprvé v životě ty nádherné zahrady, plné cypřišů, pinií, dubů, oliv a myrt, mezi nimiž se bělaly zástupy soch, kde se klidně leskla zrcadla rybníčků, kde kvetly celé hájky růží, rosených vodním práškem z fontán, kde břečťan nebo vinná réva obrůstaly vchody do kouzelných jeskyní, kde na hladinách vod pluly stříbrné labutě a kde se mezi sochami a stromy procházely ochočené gazely z afrických pouští a pestrobarevní ptáci, přivezení sem ze všech známých končin světa.

Zahrady byly liduprázdné; jen tu a tam pracovali s lopatami v rukou otroci a polohlasem si zpívali; jiní, kterým povolili chvilku odpočinku, seděli u jezírka nebo ve stínu dubů, obsypáni mihotavými světélky, která vytvořily sluneční paprsky prodírající se listovím, a konečně další zkrápěli vodou růže nebo bledě fialové květy šafránu. Akté s Lygií se procházely dost dlouho a prohlížely si všechny divy zahrad, a třebaže Lygii nebylo právě dvakrát volno u srdce, byla ještě příliš dítětem, než aby se nedala strhnout zájmem, zvědavostí a údivem. Napadlo jí dokonce, že kdyby byl caesar dobrý, mohl by v takovém paláci a v takových zahradách žít velmi šťastně.

Konečně, už trochu unaveny, usedly na lavičku, téměř zcela skrytou v cypřišovém houští, a začaly mluvit o tom, co jim nejvíce leželo na srdci, totiž o Lygiině večerním útěku. Akté působily obavy o úspěch útěku mnohem více starostí než Lygii. V některých okamžicích se jí dokonce zdálo, že je to šílený plán, který se nemůže podařit. Cítila s Lygií stále více soucitu. Uvažovala také o tom, že by snad bylo stokrát bezpečnější pokusit se přemluvit Vinicia. Po chvíli se jí začala vyptávat, jak dlouho zná Vinicia a nesoudí-li, že by se dal uprosit a vrátil ji Pomponii.

Ale Lygie zavrtěla smutně svou tmavou hlavičkou.

“Ne. V Aulově domě byl Vinicius jiný, dobrý, ale od včerejší hostiny se ho bojím a uteču raději k Lygům.”

Akté se ptala dále:

“Ale v Aulově domě se ti zdál milý?”

“Ano,” dopověděla Lygie a sklonila hlavu.

“Ty přece nejsi otrokyně, tak jako jsem byla já,” řekla po chvilce přemýšlení Akté. “Vinicius by se s tebou mohl oženit. Jsi rukojmí a dcera krále Lygů. Aulova rodina tě má ráda jako vlastní a jsem si jista, že budou ochotni přijmout tě za vlastní dceru. Vinicius by se s tebou mohl oženit, Lygie.”

Avšak Lygie odpověděla tiše a ještě smutněji:

“Uteču raději k Lygům.”

“Lygie, chceš, abych hned teď zašla k Viniciovi, probudila ho, jestliže spí, a řekla mu totéž, co teď povídám tobě? Ano, moje milá, půjdu k němu a povím mu:

,Vinicie, to je královská dcera a milované dítě slavného Aula; jestliže ji miluješ, vrať ji Aulům a pak si ji odveď z jejich domu jako manželku!’”

Ale děvče odpovědělo hlasem už tak tichým, že ji Akté sotva slyšela:

“Půjdu raději k Lygům…”

A dvě slzy se objevily na jejích sklopených řasách.

Avšak další rozhovor přerušil skřípot blížících se kroků, a než se Akté měla čas podívat, kdo to přichází, objevila se u lavičky Sabina Poppaea s malým průvodem otrokyň. Dvě z nich držely nad její hlavou svazky pštrosích per na zlatých prutech a lehce jimi Poppaeu ovívaly a zároveň chránily před pálícím ještě podzimním sluncem. Před Poppaeou šla Ethiopka černá jako eben, s ňadry vypouklými, jakoby plnými mléka, a nesla na rukou dítě, zavinuté do purpurové tkaniny se zlatými třásněmi. Akté a Lygie vstaly a domnívaly se, že Poppaea projde kolem lavičky a nevšimne si jich, ale ona se před nimi zastavila a řekla:

“Akté, ty zvonky, které jsi přišila na panenku, byly přišity špatně; dítě jeden utrhlo a strkalo si jej do úst.

Ještě štěstí, že to Lilith včas zpozorovala.”

“Odpusť, božská,” dopověděla Akté, zkřížila ruce na prsou a sklonila hlavu.

Avšak Poppaea se zahleděla na Lygii.

“Co je to za otrokyni?” zeptala se po chvíli.

“To není otrokyně, božská Augusto, ale chovanka Pomponie Graeciny a dcera krále Lygů, který ji dal Římu jako rukojmí.”

“A přišla tě navštívit?”

“Ne, Augusto. Bydlí odnedávna v paláci.”

“Byla včera na hostině?”

“Byla, Augusto.”

“Kdo k tomu dal rozkaz?”

“Caesar…”

Poppaea se ještě pozorněji zahleděla na Lygii, která stála před ní se sklopenou hlavou a hned zvědavě pozvedala své zářící oči, hned je zase skrývala pod víčka. Mezi Augustiným obočím se pojednou objevila vráska. Žárlivá na svou vlastní krásu a na svou moc, žila v ustavičné úzkosti, aby ji snad někdy nějaká šťastnější soupeřka nepřivedla do záhuby, tak jako ona zahubila Octavii. Proto každá krásná tvář v paláci vzbuzovala v ní podezření. Znaleckým okem obhlédla v okamžiku celou Lygiinu postavu, zhodnotila každou podrobnost v jejím obličeji – a ulekla se. To je učiněná nymfa, řekla si. Ji zrodila Venuše. A najednou jí napadlo to, co jí nenapadlo dosud nikdy, spatřila-li nějakou krásku: že ona, Poppaea, je mnohem starší! Zachvěla se v ní její ješitnost, zmocnil se jí neklid a hlavou se jí počaly míhat různé obavy. Snad ji Nero ani neviděl, anebo dívaje se smaragdem nebyl s to ji ocenit Ale co se může stát, jestliže ji potká tak krásnou za dne, za slunečního světla?… A ke všemu to není otrokyně! Je to královská dcera, sice barbarského původu, ale přece jen královská dcera!… Bohové nesmrtelní!

Vždyť ona je stejně krásná jako já, ale navíc ještě mladší! A vráska mezi obočím se ještě prohloubila a oči pod zlatými řasami zasvitly studeným leskem.

Avšak otočila se k Lygii a začala se jí vyptávat zdánlivě klidně:

“Mluvila jsi s caesarem?”

“Ne, Augusto.”

“Proč chceš být raději tady než u Aula?”

“Já nechci, paní. Petronius přemluvil caesara, aby mě vzal Pomponii, ale já jsem tady proti své vůli, ó paní!”

“A chtěla by ses vrátit k Pomponii?”

Tuto poslední otázku vyslovila Poppaea měkčím a mírnějším hlasem, takže v Lygiině srdci zasvitla neočekávaně naděje.

“Paní,” řekla a vztáhla k ní ruce, “caesar mě slíbil dát za otrokyni Viniciovi, ale ty se za mne přimluv a vrať mě Pomponii.”

“Petronius přemluvil tedy caesara, aby tě odebral Aulovi a dal Viniciovi?”

“Ano, paní. Vinicius má ještě dnes pro mne poslat, slituj se tedy, dobrá, nade mnou!”

Po těchto slovech se sklonila, uchopila lem Poppaeina roucha a s tlukoucím srdcem očekávala její slova.

Poppaea na ni chvíli hleděla, obličej rozjasněný zlým úsměškem, a pak řekla:

“Slibuji ti tedy, že ještě dnes se staneš Viniciovou otrokyní.”

A odešla jako krásná, ale zlá vidina. K uším Lygie a Akté dolehl už jen křik dítěte, které se kdovíproč rozplakalo.

Lygiiny oči se také naplnily slzami, ale po chvíli uchopila Akté za ruku a řekla:

“Vraťme se. Pomoc má člověk očekávat jen odtud, odkud může přijít.”

A vrátily se do atria, které už neopustily až do večera. Když se setmělo a když otroci přinesli čtyřramenné kahance hořící velkými plameny, byly obě dvě velmi bledé. Hovor mezi nimi co chvíli vázl. Obě neustále naslouchaly, zda se někdo neblíží. Lygie pořád opakovala, že je jí sice těžko opustit Akté, ale protože Ursus tam někde ve tmě už čeká, byla by raději, kdyby se to všechno stalo už dnes. A její dech byl vzrušením přece jen rychlejší a hlasitější. Akté horečně shledávala kdejaké šperky, svázala je Lygii do cípu pepla a prosila ji, aby neodmítla tento dar a tento prostředek, který jí umožní útěk. V některých okamžicích se snášelo mrtvé ticho, plné sluchových přeludů. Oběma se zdálo, že slyší hned jakýsi šepot za závěsem, hned zase vzdálený dětský pláč, hned zase štěkání psů.

Pojednou se bez jakéhokoli šelestu pohnul závěs do předsíně a v atriu se jako duch objevil vysoký, černý člověk, s obličejem poznamenaným neštovicemi.

Lygie poznala okamžitě Atacina, Viniciova propuštěnce, který chodíval do Aulova domu.

Akté vykřikla, ale Atacinus se hluboce poklonil:

“Marcus Vinicius posílá pozdrav božské Lygii a čeká ji s hostinou ve svém domě, ověnčeném zelení.”

Rty děvčete zbělely docela.

“Jdu,” řekla.

A na rozloučenou objala Akté kolem krku.

KAPITOLA 10

Viniciův dům byl skutečně ověnčen myrtovou zelení a břečťanem, rozvěšeným po zdech a nade dveřmi.

Sloupy byly ovinuty vinnou révou. V atriu, nad jehož prostředním otvorem byla natažena purpurová vlněná záclona, která měla chránit před nočním chladem, bylo světlo jako ve dne. Hořely tu osmiplamenné a dvanáctiplamenné kahance tvaru různých nástrojů, stromů, zvířat, ptáků nebo soch, držících lampy naplněné vonným olejem. Všechny tyto kahance byly z alabastru, z mramoru, z pozlacené korintské mědi a nebyly sice tak nádherné jako onen slavný svícen z Apollónovy svatyně, kterého používal Nero, ale přesto byly krásné a pocházely z rukou slavných mistrů. Některé byly zacloněny alexandrijským sklem nebo průzračnými, červenými, modrými, žlutými a fialovými tkaninami z krajin kolem řeky Indu, takže celé atrium bylo naplněno různobarevnými paprsky. Všude se rozlévala vůně nardu, které Vinicius uvykl a kterou si zamiloval na Východě. Vnitřek domu, kde pobíhaly mužské i ženské postavy otroků, zářil rovněž světlem. V tricliniu stál stůl, na němž bylo prostřeno pro čtyři osoby, neboť k hostině měl kromě Vinicia a Lygie zasednout ještě Petronius a Chrysothemis.

Vinicius poslechl ve všem Petronia, který mu radil, aby nešel pro Lygii sám, nýbrž aby pro ni poslal s caesarovým písemným povolením Atacina a sám aby ji přijal doma, aby ji přijal mile, ba dokonce s určitými poctami.

“Včera jsi byl opilý,” řekl mu. “Viděl jsem tě. Choval Ses k ní jako kameník z Albských vrchů. Nebuď příliš dotěrný a pamatuj si, že dobré víno se musí pít pomalu. A věz také, že je sice sladké svést, ale ještě sladší být sveden.” Chrysothemis měla na to svůj vlastní, poněkud jiný názor, ale Petronius, nazývaje ji svou vestálkou a holoubkem, začal jí vysvětlovat, jaký musí být rozdíl mezi zkušeným cirkovým vozatajem a chlapcem, který sedá poprvé v životě do čtyřspřeží.

Pak se otočil k Viniciovi a pokračoval:

“Získej její důvěru, rozvesel ji, buď k ní velkomyslný. Nerad bych byl svědkem smutné hostiny. Odpřisáhni jí třeba při Hádu, že ji vrátíš Pomponii. A bude už na tobě, aby se zítra rozhodla raději zůstat než se vrátit.

Pak ukázal na Chrysothemidu a dodal:

“Já to s tou plachou hrdličkou tady dělám víceméně podobně už pět let a nemohu si stěžovat, že by ke mně byla krutá…”

Chrysothemis ho za to klepla vějířem z pavích per a řekla:

“Jako bych se nebránila, satyre!”

“Z ohledu na mého předchůdce…”

“Což jsi neležel u mých nohou?”

“To jen, abych ti mohl na jejich prsty navléci prsteny.”

Chrysothemis pohlédla mimoděk na své nohy, na jejichž prstech se skutečně blýskaly jiskry klenotů, a oba, ona i Petronius, se dali do smíchu. Avšak Vinicius neposlouchal jejich hádku. Srdce mu neklidně bušilo pod bohatě vzorkovaným rouchem syrského kněze.

Do tohoto roucha se oblékl na počest Lygiina příchodu.

“Už by měli být z paláce venku,” řekl jakoby sám pro sebe.

“Měli by,” odpověděl Petronius. “Neměl bych ti do té doby vyprávět o věštbách Apollonia z Tyany anebo o Rufinově případu, který jsem – už ani nevím proč – nedokončil?”

Ale Vinicia zajímal Apollonius z Tyany stejně málo jako Rufinův případ. Jeho myšlenky byly u Lygie, a i když cítil, že bude hezčí, jestliže ji přijme doma, než kdyby šel v úloze žoldnéře do paláce, přece jen v některých okamžicích litoval, že tam nešel, už jen proto, aby Lygii spatřil dříve a mohl sedět potmě vedle ní v lektice se dvěma sedadly.

Mezitím přinesli otroci trojnohé, beraními hlavami zdobené mísy se žhavým uhlím, na něž začali sypat špetky myrhy a nardu.

“Už odbočili ke Carinám,” řekl opět Vinicius.

“On to nevydrží, vyběhne jim naproti a ještě se s nimi mine,” zvolala Chrysothemis.

Vinicius se bezmyšlenkovitě usmál a řekl:

“Ale ano, vydržím.”

Ale chřípí se mu začalo rozšiřovat a on sám začal těžce oddechovat. Když to Petronius viděl, pokrčil rameny.

“Není v něm ani za sestercius filozofa,” řekl, “a nikdy z toho Martova syna neudělám člověka.”

Vinicius to ani neslyšel.

“Už jsou na Carinách!”

A lektika skutečně odbočila ke Carinám. Otroci, zvaní lampadarii, šli vpředu, jiní otroci, zvaní pedisequi, po obou stranách lektiky, kdežto Atacinus těsně za lektikou bděl nad celým průvodem.

Postupovali však pomalu, protože v docela neosvětleném městě ozařovaly jejich lucerny cestu jen málo. Kromě toho byly ulice poblíž paláce prázdné, jen tu a tam jimi procházel člověk se svítilnou, ale dále byly nezvykle rušné. Téměř z každé uličky vycházeli po třech, po čtyřech lidé, všichni bez pochodní, všichni v tmavých pláštích. Někteří se připojovali k průvodu a mísili se s otroky, jiní přicházeli ve větších skupinkách proti nim. Někteří se potáceli jako opilí. V některých okamžicích bylo tak nesnadné postupovat dále, že lampadarii začali volat:

“Místo pro ušlechtilého tribuna Marka Vinicia!”

Lygie viděla ty tmavé hloučky rozhrnutými záclonkami a začala se třást vzrušením. Byla hned plna naděje, hned plna úzkosti. “To je on! To je Ursus a křesťané! Co nevidět se to stane,” šeptala si rozechvělými rty. “Ó Kriste, pomoz! Ó Kriste, zachraň mě!”

Avšak i Atacinus, který si zpočátku nevšímal toho neobvyklého ruchu na ulici, nakonec zneklidněl. Bylo v tom všem něco podivného. Lampadarii musili volat stále častěji: “Místo pro lektiku ušlechtilého tribuna!”

Neznámí lidé se ze stran tlačili na lektiku tak, že Atacinus přikázal otrokům, aby je rozháněli klacky.

Pojednou se strhl v čele průvodu křik a v jediném okamžiku zhasla všechna světla. Kolem lektiky vznikla tlačenice, zmatek a strhla se bitka.

Atacinus pochopil: bylo to prostě přepadení.

A sotva pochopil, strnul úděsem. Vědělo se, že caesar často, chtěje se bavit, loupí se skupinou augustiánů v Subuře nebo i v jiných městských čtvrtích. Vědělo se také, že si někdy z těchto nočních výprav přináší dokonce boule a modřiny, ale kdo se bránil, šel na smrt, i kdyby to byl senátor. Dům vigilů, jejichž povinností bylo bdít nad bezpečností v městě, nebyl příliš daleko a stráž v takových případech předstírala, že je hluchá a slepá.

Kolem lektiky to zatím vřelo; lidé začali spolu zápasit, bít se, porážet se na zem a šlapat po sobě. Atacinovi svitla myšlenka, že především je třeba zachránit Lygii a sebe, kdežto ostatní nechat jejich osudu. Podařilo se mu ji vytáhnout z lektiky, uchopil ji do náruče a snažil se zmizet s ní ve tmě.

Avšak Lygie se dala do křiku:

“Urse! Urse!”

Byla oblečena v bílém, tedy snadno viditelná. Atacinus začal přes ni druhou volnou rukou rychle přehazovat svůj plášť, když vtom sevřely jeho krk jakési strašné kleště a na hlavu mu dopadla jako kámen jakási obrovská, vše drtící hmota.

Atacinus okamžitě padl k zemi jako vůl udeřený palicí před Diovým oltářem.

Otroci leželi z větší části na zemi nebo hledali záchranu v útěku, narážejíce v husté tmě na výběžky zdí.

Na místě zmatku zůstala jen polámaná lektika. Ursus nesl Lygii k Subuře a jeho druhové spěchali za ním a cestou se postupně rozcházeli.

Avšak otroci se scházeli před Viniciovým domem a radili se. Neodvažovali se vejít dovnitř. Po krátké poradě se vrátili na místo střetnutí, kde našli několik mrtvých těl, mimo jiné i Atacina. Atacinus sebou ještě škubal, ale po krátké silnější křeči se vypjal a znehybněl.

Otroci ho zvedli a vrátili se s ním. Před bránou se opět zastavili. Buď jak buď, musili pánovi oznámit, co se stalo.

“Ať to oznámí Gulo,” zašeptalo několik hlasů. “Z tváře mu teče krev stejně jako nám a pán ho má rád.

Pro Gula to není tak nebezpečné jako pro ostatní.”

Germán Gulo, starý otrok, který houpával kdysi Vinicia na kolenou a kterého Vinicius zdědil po matce, Petroniově sestře, řekl:

“Já mu to oznámím, ale pojďme všichni. Ať jeho hněv nezasáhne jenom mne jediného.”

Vinicius zatím znetrpělivěl už docela. Petronius a Chrysothemis se mu posmívali, ale on se procházel rychlými kroky po atriu a stále jen opakoval:

“Už by tu měli být! Už by tu měli být!”

A chtěl jim vyjít naproti, ale ti dva ho zdržovali.

Ale pojednou se v předsíni ozvaly kroky a do atria vběhli houfem otroci. Rozestavili se rychle podél stěny, zvedli ruce a začali sténavě volat:

“Áááá!… Ááá!”

Vinicius k nim přiskočil:

“Kde je Lygie?” zvolal strašným, změněným hlasem.

“Áááá!”

Vtom vystoupil před ostatní Gulo, tvář od krve, a volal překotně a žalostně:

“Zde je krev, pane! Bránili jsme ji! Zde je krev, pane, zde je krev!”

Ale nedokončil. Vinicius uchopil bronzový svícen a jediným úderem roztříštil otrokovu lebku. Pak se chytil rukama za hlavu, zabořil prsty do vlasů a chraptivě opakoval:

“Me miserum! Me miserum!”

Obličej mu zesinal, oči zapadly někam pod čelo, na ústech se mu objevila pěna.

“Důtky!” zařval konečně nelidským hlasem.

“Pane! Áááá!… Smiluj se!” sténali otroci.

Petronius se zvedl s výrazem hnusu v obličeji.

“Pojď, Chrysothemido!” řekl. “Máš-li chuť vidět maso, dám vyrabovat řeznický krám na Carinách.”

A opustil atrium. Po chvíli se po celém domě, ověnčeném zelení břečťanu a připraveném k hostině, rozlehlo sténání a svistot důtek, který trval téměř až do rána.

KAPITOLA 11

Vinicius si tu noc vůbec nelehl. Nějakou dobu po Petroniově odchodu, když sténání bičovaných otroků nebylo s to ukojit ani jeho bolest, ani jeho vztek, sebral skupinu jiných služebníků, a jda jim v čele, vydal se už v noci – hledat Lygii. Prohledal esquillinskou čtvrť, pak Suburu, Vicus Sceleratus a všechny přilehlé uličky. Pak obešel Kapitol a po Fabriciově mostě se dostal na ostrov, načež proběhl zatiberskou část města. Byla to však honička bez cíle, vždyť Vinicius sám nedoufal, že Lygii opět najde, a jestliže ji hledal, pak hlavně proto, aby nějak vyplnil tu strašnou noc. Domů se vrátil až za úsvitu, kdy se už ve městě začaly objevovat vozy a muly zelinářů a kdy pekaři otevírali už své krámy.

Když se vrátil, dal odklidit Gulovo tělo, jehož se dosud nikdo neodvážil dotknout, pak dal ty otroky, kterým vzali Lygii, poslat na venkovská ergastula, a to byl trest téměř strašnější než smrt, a konečně se vrhl na vypolštářovanou lavici v atriu a začal neuspořádaně uvažovat, jak znovu najde a získá Lygii.

Zříci se jí, ztratit ji, nespatřit ji už více, to se mu zdálo nemožné a při pouhém pomyšlení na tuto možnost se ho zmocňovalo šílenství. Panovačná povaha mladého vojáka narazila poprvé v životě na odpor, na jinou nezlomnou vůli, a nebyla prostě s to pochopit, jak je to možné, že se vůbec někdo odvážil vzepřít se jeho vůli. Vinicius by raději viděl, aby se svět i Řím změnily v trosky, než aby on nedosáhl toho, co chce.

Někdo mu odňal číši rozkoše takřka od úst a jemu se zdálo, že se tím stalo něco neslýchaného, něco, co volá o pomstu ke všem božím i lidským zákonům.

Za nic na světě se nechtěl a nemohl smířit s osudem, protože ještě nikdy po ničem tak netoužil jako po Lygii. Měl dojem, že bez ní nemůže žít. Nedovedl si odpovědět, co by bez ní dělal zítra, jak by bez ní mohl prožít příští dny. V některých okamžicích se ho zmocňoval na Lygii hněv, blízký šílenství. Chtěl by ji mít, aby ji mohl bít, vláčet za vlasy po cubiculu a pást se pohledem na její muka, ale hned se ho zase zmocňoval nesmírný stesk po jejím hlase, postavě, po jejích očích a cítil, že by byl schopen padnout jí k nohám. Volal ji, hryzal si prsty, chytal se za hlavu. Nutil se všemi silami přemýšlet o tom, jak ji dostat zpět, v klidu, ale nedařilo se mu to. Hlavou se mu míhaly tisíceré prostředky a způsoby, ale jeden byl šílenější druhého. Konečně mu bleskla hlavou myšlenka, že unést ji nemohl nikdo jiný než Aulus, anebo v nejhorším, že Aulus musí aspoň vědět, kde se Lygie skrývá.

Vyskočil tedy, chtěje se rozběhnout do Aulova domu. Jestliže mu ji nedají, jestliže se nepolekají hrozeb, půjde k caesarovi, nařkne starého vojevůdce z neposlušnosti a získá na něj rozsudek smrti. Ale předtím z nich vynutí doznání, kde je Lygie. Ale i když mu ji vrátí dobrovolně, stejně se pomstí. Je pravda, přijali ho do svého domu a ošetřovali, ale na tom nezáleží. Touto jedinou křivdou ho zbavili povinnosti jakéhokoli vděku. A tu se jeho mstivá a zatvrzelá duše začala kochat představou zoufalství Pomponie Graeciny v okamžiku, kdy centurio přinese starému Aulovi rozsudek smrti.

A byl si téměř jist, že si jej vynutí. Petronius mu v tom pomůže. Ostatně ani sám caesar neodmítá nic svým augustiánským druhům, ledaže ho donutí odmítnout osobní nepřátelství nebo nějaký rozmar.

A vtom v něm strnulo srdce strašlivou domněnkou.

A co jestliže Lygii unesl sám caesar?

Všichni věděli, že caesar často rozptyloval nudu nočními loupežnými výpravami. Dokonce i Petronius se zúčastňoval těch kratochvílí. Hlavním účelem těchto přepadení bývalo sice jen chytání žen, které pak vyhazovali na vojenském plášti tak dlouho do výše, až omdlely, ale sám Nero nazýval někdy tyto výpravy “lovem perel”. Stávalo se totiž, že ve čtvrtích hustě obydlených nuzným obyvatelstvem ulovili skutečnou perlu půvabu a mládí. V takových případech se sagatio, jak se nazývalo ono vyhazování na vojenské houni, měnilo ve skutečný únos a “perlu” pak poslali buď na Palatin, nebo do některé z nesčetných caesarových venkovských vil, anebo ji konečně Nero odstoupil některému ze svých kumpánů. To se mohlo stát i s Lygií.

Caesar ji při hostině pozoroval a Vinicius nepochyboval ani okamžik, že se mu musila zdát nejkrásnější ženou ze všech, které dosud viděl. Jinak to už asi nebude! Je pravda, Nero ji měl ve svém domě na Palatinu a mohl ji zadržet otevřeně, avšak caesar, jak správně říkával Petronius, nemá odvahu k zločinům, a i když může jednat otevřeně, dává vždycky přednost skrytému postupu. Tentokrát ho k tomu mohla přimět i obava před Poppaeou. Viniciovi teď napadlo, že Aulovi by se asi neodvážili unést násilím děvče, které mu daroval caesar. Kdo ostatně by se toho odvážil? Anebo to udělal ten obrovský Lyg s modrýma očima, který se přece už odvážil vejít do triclinia a odnést ji v náručí z hostiny? Ale kam by se s ní ukryl, kam by ji mohl odvést? Ne, otrok by se toho neodvážil. To tedy znamená, že to neudělal nikdo jiný než caesar.

Při tom pomyšlení se Viniciovi zatmělo v očích a na čele mu vyvstaly kapky potu. Je-li tomu tak, je Lygie ztracena navždy. Z kterýchkoli jiných rukou by ji mohl vyrvat, z těchto však nikoli. Teď mohl volat mnohem oprávněněji než předtím: Vae misero mihi!

Ve své fantazii si představil Lygii v Neronově objetí a poprvé v životě poznal, že jsou myšlenky, které člověk nemůže prostě snést. Teprve teď si uvědomil, jak ji má rád. A tak jako tonoucí vidí v jediném okamžiku před sebou celý svůj život, tak se před ním objevila Lygie. Viděl ji a slyšel každé její slovo. Viděl ji u fontány, viděl ji v Aulově domě a na hostině. Měl pocit, že je opět blízko něho, cítil vůni jejích vlasů, teplo jejího těla, rozkoš polibků, jimiž na hostině drtil její nevinná ústa. Zdála se mu teď stokrát krásnější, žádoucnější, sladší, měl stokrát silnější pocit než kdykoli předtím, že ona je ta jediná, vyvolená mezi všemi smrtelníky a všemi bohy. A když si představil, že to vše, co mu tak přirostlo k srdci, co se stalo jeho krví a životem, mohl by mít Nero, ucítil bolest, bolest takřka fyzickou, tak strašnou, že měl chuť tlouci hlavou do zdí atria tak dlouho, dokud si ji o ně neroztříští. Cítil, že je blízek šílenství a že by dozajista zešílel, kdyby mu ještě nezbývala pomsta.

A jak se mu předtím zdálo, že nebude moci žít, nedostane-li Lygii zpět, tak se mu zdálo nyní, že nebude moci zemřít, dokud ji nepomstí. Jedině tato myšlenka mu jakžtakž přinášela úlevu. “Budu tvým Cassiem Chaereou!” mumlal pro sebe, mysle tím Nerona. Pak nabral do dlaní hlínu z květinových váz, stojících kolem impluvia, a složil strašlivou přísahu Erebovi, bohyni Hekaté i svým domácím lárům, že se pomstí.

A skutečně, ulevilo se mu. Měl aspoň proč žít a měl čím vyplňovat dny a noci. Pak, opustiv myšlenku vydat se k Aulovi, dal se nést na Palatin. Cestou mu napadlo, že nepustí-li jej k caesarovi nebo budou-li se chtít přesvědčit, zda u sebe nemá zbraň, bude to důkazem, že Lygii unesl caesar. Zbraň si však nevzal. Ztratil sice docela rozvahu, ale jako lidé ovládnutí jedinou myšlenkou, zachoval si ji ve všem, co se týkalo pomsty.

Nechtěl, aby mu zbraň zhatila předčasně jeho záměr.

Kromě toho chtěl především spatřit Akté, domníval se totiž, že od ní by se mohl dozvědět pravdu. V některých okamžicích v něm zasvitla i naděje, že snad spatří Lygii, a při tomto pomyšlení se začal třást. Anebo ji caesar unesl, nevěda, koho přepadl, a dnes mu ji vrátí? Ale v příštím okamžiku zamítl tuto domněnku. Kdyby mu ji chtěli poslat, poslali by mu ji včera. Jen Akté může všechno vyjasnit, a proto ji musí spatřit dříve než všechny ostatní.

Utvrdiv se v tomto rozhodnutí, rozkázal otrokům, aby zrychlili krok, a cestou přemýšlel bez ladu a skladu hned o Lygii, hned zase o pomstě. Slyšel, že kněží egyptské bohyně Pacht dovedou přivolat nemoci, na koho se jim zachce, a rozhodl se, že od nich vyzví, jak se to dělá. Na Východě mu také vyprávěli, že Židé mají jakási zaklínadla, pomocí nichž pokrývají těla nepřátel vředy. Doma mezi otroky měl asi tucet Židů, předsevzal si tedy, že je po návratu dá týrat tak dlouho, dokud mu to tajemství neprozradí. S největší rozkoší však myslil na krátký římský meč, který působí, že z těla vytrysknou proudy krve, takové, jaké vytryskly z Gaia Caliguly a vytvořily nesmytelné skvrny na sloupu v portiku. Byl schopen vyvraždit celý Řím, a kdyby mu nějací mstiví bohové slíbili, že vymřou všichni lidé kromě něho a Lygie, byl by souhlasil.

Před obloukem brány sebral všechnu rozvahu, a když spatřil praetoriánskou stráž, napadlo mu, že budou-li mu u vchodu dělat sebemenší potíže, bude to důkaz, že Lygie je z císařovy vůle v paláci. Avšak hlavní centurio se na něj přátelsky usmál, přikročil k němu a řekl:

“Buď vítán, ušlechtilý tribune. Chceš-li se poklonit caesarovi, přišel jsi v nevhodný okamžik a nevím, zda se ti podaří jej spatřit.”

“Co se stalo?” zeptal se Vinicius.

“Božská malá Augusta včera pojednou onemocněla. Caesar a Augusta Poppaea jsou u ní s lékaři, které svolali z celého města.”

Byla to vážná událost. Caesar, když se mu narodila tato dceruška, doslova šílel štěstím a přijal ji extra humanum gaudium. A ještě předtím senát slavnostně doporučoval Poppaeino lůno péči bohů. Byla přinášena vota a v Antiu, kde Poppaea porodila, byly uspořádány velkolepé hry a kromě toho postaven chrám dvěma Fortunám. Nero, který nedovedl v ničem zachovat míru, miloval i toto dítě bez míry. A také Poppaei bylo nade vše drahé, už proto, že upevňovalo její postavení a způsobilo, že její vliv byl nyní nepřemožitelný.

Na zdraví a na životě malé Augusty mohly záležet osudy celého impéria, ale Vinicius byl tak zaujat sám sebou, svými vlastními zájmy, svou vlastní láskou, že téměř nevěnoval pozornost centurionově zprávě a odpověděl:

“Chci navštívit jen Akté.”

A prošel branou.

Avšak Akté byla také zaměstnána u dítěte a Vinicius musil na ni dlouho čekat. Přišla teprve kolem poledne. Její obličej byl bledý a unavený, a když spatřila Vinicia, pobledla ještě více.

“Akté,” zvolal Vinicius, uchopil ji za ruce a táhl doprostřed atria, “kde je Lygie?”

“Chtěla jsem se na to zeptat tebe,” odpověděla, hledíc naň vyčítavě.

A Vinicius, třebaže si předsevzal, že se jí bude vyptávat klidně, chytil se znovu za hlavu a začal opakovat, tvář staženou bolestí a hněvem:

“Je pryč! Unesli ji cestou!”

Za chvíli se však vzpamatoval, přiblížil svůj obličej k tváři Akté a hovořil skrz zaťaté zuby:

“Akté… Je-li ti život milý, nechceš-li se stát příčinou neštěstí, jaké si vůbec nedovedeš představit, řekni mi pravdu: unesl ji caesar?”

“Caesar nevyšel včera vůbec z paláce.”

“Při stínu tvé matky, při všech bozích! Není Lygie v paláci?”

“Při stínu mé matky, Marku, není v paláci a caesar ji neunesl. Včera onemocněla malá Augusta a Nero se nevzdálil ani na krok od její kolébky.”

Vinicius si oddychl. To, co se mu zdálo nejstrašnější, přestalo mu hrozit.

“Pak ji tedy,” řekl, posadiv se na lavičku a zatínaje pěsti, “unesli Aulovi lidé, a jestliže je tomu tak, pak běda jim!”

“Aulus Plautius tu byl dnes ráno. Nemohl se se mnou setkat, protože jsem byla zaneprázdněna u dítěte, ale vyptával se na Lygii Epafrodita a jiných lidí z caesarových služebníků a pak řekl, že ještě přijde, aby se setkal se mnou.”

“Chtěl od sebe odvrátit podezření. Kdyby nevěděl, co se stalo s Lygií, byl by ji přišel hledat do mého domu.”

“Nechal mi tu na tabulce několik slov, z kterých poznáš, že ví, že caesar odvedl Lygii z jeho domu na tvou a Petroniovu žádost a že se domníval, že ti ji odešlou, a byl tedy dnes ráno ve tvém domě, kde mu řekli, co se stalo.”

Po těchto slovech šla do cubicula a za chvíli se vrátila s tabulkou, kterou jí tu nechal Aulus.

Vinicius tabulku přečetl a zmlkl. Zdálo se, že Akté čte v jeho zachmuřeném obličeji, co si právě myslí, protože po chvíli řekla:

“Ne, Marku. Stalo se to, co chtěla sama Lygie.”

“Tys věděla, že ona chce utéci?” vybuchl Vinicius.

Akté pohlédla na něho svýma zamženýma očima téměř přísně.

“Věděla jsem, že se nechce stát tvou souložnicí.”

“A čím jsi byla celý život ty?”

“Já jsem byla předtím otrokyně.”

Avšak Vinicius se nepřestal bouřit. Caesar mu daroval Lygii, nemusí se tedy ptát, čím byla dříve. Najde ji, i kdyby pod zemí byla, a udělá z ní, co se mu zlíbí.

Ano! Bude jeho souložnicí. Dá ji zmrskat, kolikrát se mu jen bude chtít. Až se mu zprotiví, daruje ji poslednímu ze svých otroků anebo ji nechá otáčet žernovy na statcích v Africe. Bude ji teď hledat a najde ji jen proto, aby ji mohl potupit, zdeptat, pokořit.

Rozohňoval se víc a více a ztrácel veškerou soudnost do té míry, že i Akté poznala, že slibuje ve svých výhrůžkách více, než bude s to dodržet, a že z něho mluví hněv a bolest. S bolestí by snad měla soucit, avšak to, že tak zcela ztratil míru, vyčerpalo její trpělivost, takže se ho nakonec zeptala, proč k ní vlastně přišel.

Vinicius nebyl s to okamžitě odpovědět. Přišel k ní, protože chtěl, protože se domníval, že mu dá nějaké zprávy, ale když se to tak vezme, přišel vlastně za caesarem a k ní šel jen proto, že k němu nemůže. Lygie se svým útěkem zprotivila caesarově vůli, Vinicius tedy caesara uprosí, aby ji dal hledat po celém městě a po celém státě, i kdyby k tomu měl použít všech legií a prohledat jeden po druhém každý dům v impériu.

Petronius podepře jeho prosbu a hledání započne ještě dnes.

Na to řekla Akté:

“Měj se na pozoru, abys ji neztratil navždy, a to právě tehdy, jakmile ji z caesarova rozkazu najdou.”

Vinicius svraštil obočí.

“Co to má znamenat?” zeptal se.

“Poslouchej, Marku! Včera jsme byly s Lygií ve zdejších zahradách a potkaly jsme Poppaeu a s ní malou Augustu, kterou nesla černoška Lilith. Večer se dítě roznemohlo a Lilith tvrdí, že bylo uhranuto a že je uhranula ta cizinka, kterou potkaly v zahradách. Jestliže se dítě uzdraví, zapomenou na to, ale jestliže ne, Poppaea první nařkne Lygii z kouzel a pak, kdekoli ji najdou, nebude pro Lygii záchrany.”

Nastala chvilka mlčení. Pak se ozval Vinicius:

“A možná, že ji skutečně uhranula? Že uhranula i mne?”

“Lilith tvrdí, že se dítě rozplakalo ihned potom, co s ním přešla kolem nás. A je to pravda! Rozplakalo se.

Asi je vynesli do zahrad už nemocné. Marku, hledej Lygii sám, kde chceš, ale pokud se malá Augusta neuzdraví, nemluv o ní s caesarem, protože na ni přivoláš Poppaeinu pomstu. Lygiiny oči se pro tebe naplakaly už dost a kéž všichni bohové teď ochraňují její ubohou hlavu!”

“Ty ji máš ráda, Akté?” zeptal se Vinicius zachmuřeně.

V očích propuštěnkyně se zaleskly slzy.

“Ano. Zamilovala jsem si ji.”

“Protože se ti neodvděčila nenávistí, jak to udělala mně.”

Akté naň chvíli hleděla, jako by váhala nebo jako by se chtěla přesvědčit, mluví-li upřímně, a potom odpověděla:

“Člověče prchlivý a slepý! Ona tě milovala!”

Vinicius vyskočil pod vlivem těchto slov jako posedlý. To není pravda! Nenáviděla ho. Jak to může Akté vědět. Snad se jí Lygie nesvěřila, když se přece znaly sotva jeden den? Co je to za lásku, která dává přednost tuláckému životu, potupné bídě, nejistému zítřku a snad i bídné smrti před ověnčeným domem, kde ji s hostinou čeká její milovaný? Lépe, nebude-li takové řeči vůbec slyšet, protože by mohl zešílet. On by nedal to děvče za všechny poklady tohoto paláce a ona utekla. Co je to za lásku, která se bojí rozkoše a plodí bolest? Kdo to má pochopit? Kdo tomu má rozumět? Nebýt naděje, že ji zase najde, pohroužil by do své hrudi meč! Láska se dává, láska se nebere. V Aulově domě byly okamžiky, kdy sám věřil v blízké štěstí, ale teď ví, že ho začala nenávidět, že ho nenávidí a že zemře s nenávistí v srdci.

Avšak nyní vybuchla pobouřeně zase Akté, ta obvykle bázlivá a mírná žena. A co udělal on, aby si ji získal? Místo aby se šel poklonit Aulovi a Pomponii a požádal o Lygii, vzal dítě rodičům lstí.

Chtěl ji učinit ne svou manželkou, nýbrž souložnicí, ji, chovanku ctihodného domu, ji, královskou dceru. A dal ji odvést do tohoto domu zločinu a prostopášnosti, poskvrnil její nevinné oči pohledem na nestoudnou hostinu, jednal s ní jako s děvkou. Cožpak zapomněl, jaký je Aulův dům a jaká je Pomponia Graecina, která Lygii vychovala? Cožpak nemá dost rozumu, aby přišel na to, že to jsou ženy jiné než Nigidia, než Calvia Crispinilla, než Poppaea a než všechny ostatní, s nimiž se setkává v caesarově domě? Cožpak nepochopil okamžitě, když spatřil Lygii, že je to čistá dívka, která dá přednost smrti před hanbou? Jak může vědět, které bohy Lygie vyznává a zda to nejsou bozi lepší, než je nestoudná Venuše nebo než Iris, kterou uctívají prostopášné Římanky? Ne! Lygie se jí nesvěřovala, ale řekla jí, že záchranu očekává od něho, od Vinicia; doufala, že jí Vinicius vyprosí na caesarovi návrat domů a že ji vrátí Pomponii. A když o tom hovořila, červenala se jako děvče, které miluje a důvěřuje. I její srdce tlouklo pro něho, ale on sám ji vylekal, odradil, pobouřil. Ať si ji tedy teď hledá s pomocí caesarových vojáků, ale ať si uvědomí, že jestliže Poppaeino dítě zemře, padne podezření na Lygii a nic ji nezachrání před záhubou.

Viniciovým hněvem a bolestí se začalo prodírat vzrušení. Zpráva, že ho Lygie milovala, otřásla jím do hloubi duše. Vzpomněl si na ni, jak v zahradě Aulova domu naslouchala jeho slovům s ruměncem na tváři a s očima plnýma světla. Zdálo se mu, že tenkrát jej skutečně začínala milovat, a pojednou se ho zmocnil pocit jakéhosi nesmírného štěstí, stokrát většího než to, po kterém toužil. Uvědomil si, že ji skutečně mohl mít, a ke všemu ještě jako ženu, která by ho milovala.

Byla by ověnčila jeho dveře a natřela je vlčím sádlem a pak by zasedla jako jeho manželka na ovčím rounu u jeho krbu. Uslyšel by z jejích úst posvátné: “Kam ty, Gaie, tam i já, Gaia,” a byla by navždy jeho. Proč vlastně to tak neudělal? Byl k tomu přece odhodlán. A teď je Lygie pryč a může se stát, že ji už nenajde, a i kdyby ji našel, může ji ztratit, a i kdyby ji neztratil, nebudou ho už chtít ani Aulova rodina, ani ona. A hněv mu opět začal ježit vlasy na hlavě, ale tentokrát to už nebyl hněv na Aulovu rodinu nebo na Lygii, nýbrž na Petronia. On je všemu vinen. Nebýt jeho, Lygie by se nemusila potloukat světem, byla by jeho snoubenkou a nad její hlavou by neviselo žádné nebezpečí. Ale už se stalo a je příliš pozdě napravit zlo, které se už napravit nedá.

“Příliš pozdě!”

A měl dojem, že se pod jeho nohama otevřela propast. Nevěděl, co podniknout, co dělat, kam jít. Akté opakovala jako ozvěna slova “Příliš pozdě” a Viniciovi to připadalo z jejích úst jako rozsudek smrti. Chápal jen jednu jedinou věc, že totiž musí najít Lygii, protože jinak se s ním stane něco strašného.

Zahalil se bezmyšlenkovitě do tógy a chtěl odejít, nerozloučiv se ani s Akté, když vtom se rozhrnul závěs, dělící předsíň od atria, a Vinicius pojednou spatřil před sebou smuteční postavu Pomponie Graeciny.

I ona se už zřejmě dozvěděla o Lygiině zmizení, a soudíc, že se k Akté dostane spíše ona než Aulus, přicházela nyní pro zprávy.

Avšak když spatřila Vinicia, otočila k němu svůj drobný bledý obličej a po chvíli řekla:

“Marku, Bůh ti odpusť špatnost, které ses dopustil na nás a na Lygii.”

A Vinicius stál, hlavu skloněnou, v nitru pocit neštěstí a viny, a nechápal, který bůh by mu měl a mohl odpustit a proč mluví Pomponia o odpuštění, když by přece měla mluvit o pomstě.

Konečně odešel, bezradný, hlavu plnou těžkých myšlenek, obrovské starosti a úžasu.

Na nádvoří a pod ochozem stály neklidné davy lidu. Mezi palácovými otroky bylo vidět rytíře a senátory, kteří se přišli poptat po zdraví malé Augusty, ale také proto, aby se ukázali v paláci a podali důkaz své starostlivosti, byť jen před caesarovými otroky. Zpráva o onemocnění “bohyně” se rozlétla zřejmě rychle, protože v bráně se objevovaly další a další postavy a za obloukem bylo vidět celé davy. Někteří z přicházejících, když viděli, že Vinicius vychází z paláce, zastavovali ho a ptali se po novinkách, ale on neodpovídal na otázky a šel pořád dál, dokud do něho takřka nevrazil a dokud ho nezastavil Petronius, který také přišel něco se dozvědět.

Vinicius by byl při pohledu na něj nepochybně vzkypěl a dopustil se v caesarově paláci nějakého protiprávního činu, nebýt toho, že od Akté odešel jako zlomený, tak vyčerpán a zničen, že ho přechodně opustila dokonce i jeho vrozená vznětlivost. Přesto však Petronia odsunul a chtěl jít dál. Avšak Petronius jej zadržel téměř násilím.

“Jak se vede božské?” zeptal se.

Avšak ono násilí Vinicia opět rozdráždilo a v jediném okamžiku rozohnilo.

“Peklo ať pohltí ji. i celý ten dům!” odpověděl se zaťatými zuby.

“Mlč nešťastníče!” řekl Petronius, a rozhlédnuv se kolem, dodal:

“Chceš-li se dovědět něco o Lygii, pojď se mnou.

Ne! Tady ti nepovím nic! Pojď se mnou, řeknu ti o svých domněnkách v lektice.

Objal mladého muže paží a vyvedl ho co nejrychleji z paláce.

Právě o to mu totiž nejvíce šlo, když neměl žádné novinky. Ale protože to byl pohotový člověk a protože měl s Viniciem přes své včerejší pobouření dost soucitu a konečně protože se cítil trochu zodpovědný za vše, co se stalo, ledacos už podnikl, a když nasedli do lektiky, řekl:

“Postavil jsem ke všem branám hlídky ze svých otroků a dal jsem jim přesný popis děvčete i toho obra, který ji u caesara odnesl z hostiny, protože nemůže být pochyb o tom, že ji unesl on. Poslyš! Je možné, že ji Aulus bude chtít ukrýt v některém svém venkovském sídle; pak bychom věděli, kterým směrem ji vezou. A jestliže ji u bran nespatří, bude to důkaz, že zůstala ve městě, a my ještě dnes zahájíme pátrání.”

“U Aulů nevědí, kde je Lygie,” odpověděl Vinicius.

“Jsi si jist, že je to pravda?”

“Viděl jsem Pomponii. Také ji hledají.”

“Včera nemohla z města odejít, protože v noci jsou brány zamčeny. Před každou branou se procházejí dva mí lidé. Jeden má sledovat Lygii a obra, druhý se okamžitě vrátí a dá mi o tom vědět. Je-li ve městě, najdeme ji, protože toho Lyga lze snadno poznat, už po vzrůstu a po ramenou. Můžeš být šťasten, že ji neunesl caesar, a já tě mohu ujistit, že to skutečně nebyl on, protože na Palatinu neexistují pro mne tajemství.”

Avšak Vinicius opět vybuchl, a to více bolestí než hněvem, a hlasem, který se trhal dojetím, začal Petroniovi vyprávět, co slyšel od Akté a jaké nové nebezpečí hrozí Lygii. Je to nebezpečí tak strašné, že až najdou uprchlíky, budou je musit co nejpečlivěji ukrývat před Poppaeou. Pak začal Petroniovi hořce vyčítat jeho rady. Nebýt jeho, vše by dopadlo jinak. Lygie by byla u Aulů a on, Vinicius, by ji mohl denně vídat a byl by dnes šťastnější než caesar. A čím dále vyprávěl, tím více se zapaloval, tím více se poddával rozrušení, až mu konečně začaly z očí kanout slzy bolesti i vzteku.

Petronius, který se vůbec nenadál, že by mladý muž mohl do té míry milovat a toužit, vida ty zoufalé slzy řekl si v duchu s jistým údivem:

“Ó mocná paní Kypru! Ty jediná vládneš bohům a lidem!”

KAPITOLA 12

Když však vysedli před Petroniovým domem, správce atria jim oznámil, že žádný z otroků poslaných k branám se ještě nevrátil. Atriensis jim dal zanést jídlo a nový rozkaz, aby pod trestem bičování dávali bedlivě pozor na všechny, kdož vycházejí z města.

“Vidíš, řekl Petronius, “jsou určitě ještě ve městě, to znamená, že je najdeme. Ale přesto pošli hlídat k branám i své lidi, zvláště ty, které jsi poslal pro Lygii, protože ti ji snadno poznají.”

“Dal jsem je za trest poslat na venkovská ergastula,” řekl Vinicius, “ale ihned rozkaz odvolám, ať jdou k branám.”

Načrtl několik slov na tabulku potaženou voskem, dal ji Petroniovi, a ten s ní poslal do Viniciova domu.

Pak přešli do vnitřního portika, usedli tam na mramorovou lavici a dali se do hovoru.

Zlatovlasá Euniké a Iras jim přisunuly pod nohy bronzové stoličky, pak postavily k lavici stoleček a nalévaly jim do číší víno z krásných džbánů s úzkými hrdly, přivezených z Volaterr a Caere.

“Máš mezi svými lidmi někoho, kdo by znal toho obrovského Lyga?” zeptal se Petronius.

“Znal ho Atacinus a Gulo. Ale Atacinus padl včera u lektiky a Gula jsem zabil já.”

“Je mi ho líto,” řekl Petronius. “Nosil na rukou nejen tebe, ale i mne.”

“Chtěl jsem ho dokonce propustit,” odpověděl Vinicius, “ale o to teď nejde. Mluvme o Lygii. Řím je moře…”

“Perly se loví právě v moři… Je jisté, že ji nenajdeme dneska nebo zítra, ale najdeme ji určitě. Ty mě teď obviňuješ, že jsem ti poradil tento způsob. Ale způsob sám o sobě byl dobrý a stal se špatný teprve tehdy, jakmile se obrátil ve zlé. Slyšel jsi přece od samého Aula, že zamýšlí přestěhovat se s celou rodinou na Sicílii. Děvče by pak bylo daleko od tebe.”

“Byl bych jel za nimi,” odvětil Vinicius, “a buď jak buď, nehrozilo by Lygii nebezpečí. Ale teď, jestliže zemře to děcko, Poppaea sama uvěří a namluví také caesarovi, že se to stalo z Lygiiny viny.”

“Ano. To mne také znepokojilo. Ale ta malá loutka se může ještě uzdravit. A kdyby přece jen zemřela, i pak najdeme nějaké východisko.”

Tu se Petronius na chvíli zamyslil a potom řekl:

“Poppaea vyznává prý náboženství Židů a věří ve zlé duchy. Caesar je pověrčivý… Jestliže rozšíříme zprávu, že Lygii unesli zlí duchové, pověst se ujme, tím spíše, že Lygii neunesl ani caesar, ani Aulus Plautius, takže zmizela skutečně tajemným způsobem. Ten Lyg sám by to nebyl dokázal. Musil mít pomoc, ale jak by mohl otrok během jednoho dne sebrat tolik lidí?”

“Otroci z celého Říma si navzájem pomáhají.”

“A Řím na to jednou krvavě doplatí. Ano, pomáhají si, ale ne jedni proti druhým, a tady přece věděli, že odpovědnost padne na tvé otroky a že je stihne trest.

Jakmile napovíš svým otrokům ten nápad se zlými duchy, potvrdí ti okamžitě, že je viděli na vlastní oči, protože před tebou je to ihned zprostí viny… Zeptej se některého z nich jen tak na zkoušku, zda neviděl, jak duchové odnášejí Lygii vzduchem. Uvidíš, že se ti okamžitě zapřisáhne při Diově aegidě, že tomu skutečně tak bylo.”

Vinicius, který byl také pověrčivý, pohlédl na Petronia, jat náhlým a obrovským neklidem.

“Jestliže Ursus nemohl mít pomocníky a samoten ji unést také nemohl, kdo ji tedy unesl?”

Avšak Petronius se dal do smíchu.

“Tak vidíš!” řekl. “Oni tomu určitě uvěří, když už i ty napůl věříš. Takový je už náš svět, který se posmívá bohům. Uvěří a nebudou ji hledat. A my ji zatím ukryjeme někde daleko od města, v některé mé nebo tvé ville.”

“Ale přesto – kdo jí mohl pomoci?”

“Její souvěrci,” odpověděl Petronius.

“Kteří? Jaké božstvo Lygie uctívá? Měl bych to vědět přece lépe než ty.”

“Téměř každá žena v Římě uctívá jiné. Je nesporné, že Pomponia ji vychovala v úctě k tomu bohu, kterého vyznává sama, ale který to je, to já nevím. Jedno je jisté: nikdo ji neviděl, že by někdy v kterékoli naší svatyni obětovala našim bohům. Nařkli ji dokonce, že je křesťanka, ale to je nemožné. Domácí soud ji zprostil toho nařčení. O křesťanech se povídá, že nejen uctívají oslí hlavu, ale že jsou to nepřátelé lidstva a páší ty nejohavnější zločiny. Pomponia proto nemůže být křesťanka, protože její ušlechtilost je známa, a nepřítelkyně lidstva by přece se svými otroky nezacházela tak, jak s nimi zachází ona.”

“Nikde s nimi nejednají tak jako v Aulově domě,” přerušil ho Vinicius.

“No tak vidíš! Pomponia se mi zmiňovala o nějakém bohu, který je prý jeden, všemohoucí a milosrdný.

Kam dala všechny ostatní bohy, to je její věc, ale je jisté, že ten její Logos by asi nebyl příliš všemohoucí, ba musil by být strašně ubohoučký bůh, kdyby měl jenom dvě ctitelky, totiž Pomponii a Lygii, ještě snad s tím jejich Ursem. Musí jich být více, těch vyznavačů, a ti poskytli Lygii pomoc.”

“Jejich víra přikazuje odpouštět,” řekl Vinicius.

“Setkal jsem se u Akté s Pomponií a ta mi řekla: “Bůh ti odpusť špatnost, které ses dopustil na Lygii a na nás.”

“Ten jejich bůh je zřejmě nějaký moc dobrácký patron. Hm, ať ti tedy odpustí a na znamení svého odpuštění ať ti vrátí to děvče.”

“Hned zítra bych mu obětoval hekatombu. Nebudu jíst, nebudu se koupat, nebudu spát. Vezmu si tmavou lacernu a budu se toulat po městě. Snad ji v převlečení najdu. Jsem nemocen!”

Petronius naň pohlédl téměř soucitně. Skutečně, pod očima měl Vinicius temné kruhy, zřítelnice se leskly horečkou; porost na jeho tváři, ráno neholený, povlékl jeho silně vystupující čelisti tmavým pruhem, vlasy měl neuspořádané a vypadal skutečně jako nemocný. Iras a zlatovlasá Euniké hleděly naň také se soucitem, ale on jako by je neviděl, a vůbec i on i Petronius si všímali přítomných otrokyň stejně málo jako si všímali psů, ochomýtajících se kolem nich.

“Stravuje tě horečka,” řekl Petronius.

“Ano.”

“Poslouchej tedy… Nevím, co by ti předepsal lékař, ale vím, co bych na tvém místě udělal já. Než se najde tamta, hledal bych to, co mi spolu s ní uniklo, u jiné. Viděl jsem ve tvé ville nádherná těla. Neodporuj mi… Vím, co je láska, a vím, že touží-li člověk po jedné, druhá ji nemůže nahradit. Ale s krásnou otrokyní člověk vždycky najde byť jen chvilkové rozptýlení.”

“Nechci!” odpověděl Vinicius.

Avšak Petronius, který měl Vinicia skutečně rád a od srdce si přál zmírnit jeho utrpení, začal uvažovat, jak by to měl udělat.

“Tvé otrokyně nemají pro tebe možná kouzlo novosti,” řekl za chvíli, “ale,” a tu si začal střídavě prohlížet Iras a Euniké, až konečně položil ruku kolem boků zlatovlasé Řekyně, “podívej se na tuhle charitku. Před několika dny mi za ni Fonteius Capito mladší dával tři nádherné hošíky z Klazomen, protože krásnější tělo nevytvořil snad ani Skopas. Sám nechápu, proč jsem k ní dosud zůstal lhostejný, pomyšlení na Chrysothemidu mi v tom přece nemohlo zabránit! Nuže, daruji ti ji, vezmi si ji!”

Ale sotva to uslyšela zlatovlasá Euniké, zbledla okamžitě jako plátno a zahleděla se vyděšenýma očima na Vinicia, jako by bez dechu čekala, co odpoví.

Vinicius však pojednou vyskočil, sevřel si dlaněmi skráně a začal prudce přecházet sem a tam jako člověk, který stravován chorobou nechce slyšet o ničem.

“Ne!… Ne!… Nic mi do ní není! Nic mi není do jiných… Děkuji ti, ale nechci! Jdu hledat po městě tamtu. Řekni, ať mi přinesou gallskou lacernu s kapucí. Půjdu za Tiber. Kdybych tak uviděl aspoň Ursa!”

A kvapně odešel. Petronius, vida, že Vinicius není skutečně s to vydržet na jednom místě, ani se ho nesnažil zadržet. Pokládaje však Viniciovo odmítnutí za chvilkový odpor ke každé ženě, která není Lygií, a nechtěje, aby jeho velikomyslnost vyšla naprázdno, otočil se znovu k otrokyni a řekl:

“Euniké, vykoupeš se, natřeš mastmi, oblečeš se a půjdeš do Viniciova domu.”

Avšak Euniké padla před ním na kolena a začala ho se sepjatýma rukama prosit, aby ji nedával z domu.

Nepůjde k Viniciovi, raději bude tady nosit dříví do hypokausta, než aby tam byla třeba první mezi služebnictvem. Nechce, nemůže! A prosí ho, aby se nad ní slitoval. Ať ji dá denně bičovat, ale z domu ať ji neposílá.

A chvějíc se strachem i rozrušením jako list, vztáhla k němu ruce. Petronius ji poslouchal s údivem.

Otrokyně, která se odváží prosit, aby nemusila splnit rozkaz, která říká: “Nechci, nemohu”, taková otrokyně byla v Římě něčím neslýchaným, takže Petronius nechtěl v prvním okamžiku věřit svým vlastním uším.

Konečně svraštil obočí. Byl příliš uhlazený, než aby mohl být krutý. Jeho otroci si mohli – zvláště v prostopášnostech – dovolit mnohem více než jiní, ovšem pod podmínkou, že budou vzorně vykonávat službu a ctít pánovu vůli jako vůli boží. Jestliže se však prohřešili proti těmto dvěma povinnostem, dovedl Petronius nelitovat trestů, které se na otroky podle všeobecných zvyklostí vztahovaly. A protože kromě toho nestrpěl jakýkoli odpor a nic, co by rušilo jeho klid, zahleděl se na okamžik na klečící dívku a řekl:

“Zavoláš mi sem Teiresia a vrátíš se s ním.”

Euniké vstala, třesouc se, se slzami v očích a odešla. Za chvilku se vrátila se správcem atria, Kréťanem Teiresiem.

“Vezmeš Euniké,” řekl mu Petronius, “a dáš jí dvacet pět ran, ale tak, abys neporušil kůži.”

Když to řekl, odešel do bibliotheky, sedl si ke stolu z růžového mramoru a dal se do práce na své Hostině Trimalchionově.

Ale Lygiin útěk a onemocnění malé Augusty mu příliš rozptylovaly myšlenky, takže nevydržel dlouho pracovat. Zvláště ona nemoc byla vážnou událostí. Petroniovi napadlo, že uvěří-li caesar, že Lygie očarovala malou Augustu, může odpovědnost padnout i na něho, vždyť děvče přivedli do paláce na jeho prosbu. Počítal však s tím, že se mu podaří hned při prvním setkání s caesarem přesvědčit ho nějak o nesmyslnosti takových domněnek, a trošku počítal i s jistými sympatiemi, které k němu cítila Poppaea. Skrývala je sice pečlivě, ne však zase tak pečlivě, aby je nedovedl vytušit.

Po chvíli tedy pokrčil nad svými úvahami rameny a rozhodl se, že půjde do triclinia něco pojíst a pak že se dá odnést ještě jednou do paláce, pak na Martovo Pole a pak ke Chrysothemidě.

Avšak cestou do triclinia spatřil pojednou u vchodu do chodby určené pro otroky štíhlou postavu Euniké, jak tam stojí ještě s jinými otroky. A protože zapomněl, že nedal Teiresiovi jiný rozkaz než jen ten, aby ji zbičoval, svraštil obočí a začal se po něm ohlížet.

Když ho však mezi služebnictvem nespatřil, oslovil Euniké:

“Byla jsi bičována?”

A ona se mu podruhé vrhla k nohám, přitiskla na okamžik ke rtům lem jeho tógy a pak odpověděla:

“Ó ano, pane! Byla! Ó ano, pane!…”

V jejím hlase se ozývala jakoby radost a vděčnost.

Bylo vidět, že se domnívá, že mrskání mělo nahradit její odeslání z domu a že teď už může zůstat. Petronia, který pochopil, udivil ten vášnivý odpor otrokyně, ale byl příliš dobrým znalcem lidských povah, než aby neuhádl, že příčinou takového odporu může být jen láska.

“Máš v tomto domě milence?” zeptal se.

A ona k němu pozvedla své modré, zaslzené oči a odpověděla tak tiše, že ji bylo sotva slyšet:

“Ano, pane!”

A byla tak krásná s těma očima, se zlatými vlasy odhozenými dozadu, s tím strachem i nadějí ve tváři a hleděla naň tak prosebně, že Petronius, který jako filozof sám hlásal moc lásky a jako estét si vážil veškeré krásy, pocítil s ní něco jako soucit.

“Kdo z nich je tvým milencem?” zeptal se a ukázal hlavou na otroky.

Avšak odpověď neuslyšel. Euniké se jen sklonila tváří až k jeho nohám a zůstala tak bez hnutí.

Petronius se rozhlédl po otrocích, mezi nimiž byli hezcí a statní mladíci, ale z žádného obličeje nemohl nic vyčíst, všechny se však tak nějak podivně usmívaly; pohlédl tedy ještě na okamžik na Euniké, ležící u jeho nohou, a odešel beze slova do triclinia.

Po jídle se dal odnést do paláce a pak ke Chrysothemidě, kde zůstal pozdě do noci. Když se však vrátil, dal si zavolat Teiresia.

“Byla Euniké zbičována?” zeptal se ho.

“Ano, pane. Nedovolil jsi však protnout kůži.”

“Jiný rozkaz jsem o ní už nedal?”

“Ne, pane,” odpověděl zneklidněně atriensis.

“To je dobře. Kdo z otroků je jejím milencem?”

“Nikdo, pane.”

“Co o ní víš?”

Teiresias začal vyprávět poněkud nejistým hlasem:

“Euniké v noci nikdy nevychází z cubicula, kde spává se starou Akrisionou a s Ifidou; po tvé koupeli, pane, nezůstává nikdy v lázních… Ostatní otrokyně se jí smějí a říkají jí Diana.”

“Stačí,” řekl Petronius. “Můj příbuzný Vinicius, kterému jsem dnes ráno Euniké daroval, ji nepřijal, zůstane tedy v domě. Můžeš jít.”

“Smím ještě něco říci o Euniké, pane?”

“Rozkázal jsem ti, abys řekl vše, co víš.”

“Celá familia, pane, si vypráví o útěku panny, která měla bydlit v domě urozeného Vinicia. Když jsi odešel, přišla Euniké ke mně a řekla mi, že zná člověka, který ji bude umět najít.”

“Á!” řekl Petronius. “Co je to za člověka?”

“Neznám ho, pane, domníval jsem se však, že bych ti to měl oznámit.”

“Dobře. Ať tedy ten člověk čeká zítra ráno v mém domě, dokud nepřijde tribun, kterého zítra mým jménem pozveš, aby mě navštívil.”

Atriensis se poklonil a odešel.

A Petronius začal mimoděk uvažovat o Euniké.

Zpočátku se mu zdálo jasné, že mladá otrokyně chce, aby Vinicius získal zpátky Lygii, jen proto, aby ji nemusila v jeho domě nahrazovat. Ale pak mu napadlo, že onen člověk, kterého Euniké doporučuje, může být jejím milencem – a toto pomyšlení mu pojednou bylo nemilé. Mohl se sice snadno dozvědět pravdu, stačilo totiž zavolat Euniké, bylo však už pozdě a Petronius se cítil po dlouhé návštěvě u Chrysothemidy unaven a spěchal si lehnout. Cestou do cubicula si však kdovíproč vzpomněl, že v koutcích Chrysothemidiných očí našel dnes vrásky. Napadlo mu také, že její krása je vytvořena spíše pověstmi, kolujícími po celém Římě, než opravdová a že Fonteius Capito, který mu za Euniké nabízel tři hochy z Klazomen, chtěl Euniké dostat přece jen příliš lacino.

KAPITOLA 13

Nazítří nebyl Petronius ještě ani hotov s oblékáním v unctuariu, a už přišel Vinicius, pozvaný Teiresiem.

Věděl už, že od bran nepřišly žádné nové zprávy.

Avšak místo aby ho to potěšilo, protože to byl přece důkaz, že Lygie je ve městě, zdrtilo ho to ještě víc, protože se začal domnívat, že Ursus ji mohl vyvést z města ihned po únosu, tedy ještě dříve než Petroniovi otroci začali u bran hlídat. Pravda, na podzim, kdy byly kratší dny, zavíraly se brány dost brzy, ale také je otvírali těm, kdož odjížděli z Říma. A těch bylo dost. Za hradby bylo možno se dostat i jinými způsoby, které znali velmi dobře například otroci mající v úmyslu utéci z města. Vinicius poslal sice své lidi i na všechny silnice vedoucí na venkov i k vigilům v menších městech se zprávou o dvojici otroků, kteří utekli, a s důkladným popisem Ursa a Lygie i se slibem bohaté odměny za jejich polapení. Bylo však pochybné, mohou-li je dostihnout, a i kdyby je dostihli, zdali se potom místní úřady budou cítit oprávněny zadržet je na soukromou Viniciovu žádost, nepotvrzenou praetorem.

Ovšem na takové potvrzení nebyl čas. Pokud jde o Vinicia, hledal včera Lygii celý den, převlečen za otroka, po všech koutech města, avšak nenašel sebemenší stopu ani nitku, které by se mohl chytit. Viděl sice Aulovy lidi, ale ti jako by také něco hledali, a to ho jen utvrdilo v domněnce, že Aulovi lidé ji neunesli a že ani v Aulově domě nevědí, co se s ní stalo.

Jakmile mu tedy Teiresias oznámil, že existuje člověk, který je ochoten ji vyhledat, pospíšil sotva dechu popadaje do Petroniova domu, a jen se s Petroniem pozdravil, už se začal na onoho člověka vyptávat.

“Hned ho uvidíme,” řekl Petronius. “Je to známý Euniké, která mi co nevidět přijde urovnat záhyby na tóze a která nám o něm podá bližší zprávy.”

“To je ta, kterou jsi mi včera chtěl darovat?”

“Ano, ta, kterou jsi včera odmítl, a já jsem ti za to ostatně vděčen, protože je to snad nejlepší vestiplica v našem městě.”

Vestiplica přišla, ještě než domluvil, uchopila tógu, složenou na židli vykládané slonovinou, rozvinula ji a chystala se ji přehodit Petroniovi přes ramena. Měla jasný, tichý obličej a v očích jí svítila radost.

Petronius na ni pohlédl a připadala mu velmi krásná. Po chvíli, když ho zavinula do tógy a začala ji urovnávat, shýbajíc se co chvíli, když potřebovala prodloužit některý záhyb, všiml si Petronius, že její ramena mají nádherný bleděrůžový nádech a na prsou a na bocích hrají průzračné záblesky jako na perleti nebo alabastru.

“Euniké,” řekl, “přišel ten člověk, o kterém ses včera zmiňovala Teiresiovi?”

“Přišel, pane.”

“Jak se jmenuje?”

“Chilón Chilonides, pane.”

“Kdo je to?”

“Lékař, mudřec a věštec, který dovede číst v lidských osudech a předpovídat budoucnost.”

“Předpověděl budoucnost i tobě?”

Euniké zalil ruměnec, jímž zrůžověly dokonce její uši a šíje.

“Ano, pane.”

“A co ti věštil?”

“Že mne potká bolest i štěstí.”

“Bolest tě potkala včera z Teiresiovy ruky, mělo by tedy přijít i štěstí.”

“Už přišlo, pane.”

“Jaké?”

A Euniké tichounce zašeptala: “Zůstala jsem.”

Petronius položil ruku na její zlatou hlavu.

“Dobře jsi mi dnes urovnala záhyby, mám z tebe radost, Euniké.”

Oči Euniké se pod tím dotekem v okamžiku potáhly mlhou štěstí a její hruď se začala rychle zvedat a klesat.

Avšak Petronius s Viniciem odešli do atria, kde na ně čekal Chilón Chilonides. Když je spatřil, hluboce se jim poklonil. Při vzpomínce na včerejší domněnku, že by to snad mohl být milenec Euniké, objevil se Petroniovi kolem rtů úsměv. Člověk, který stál před ním, nemohl být milencem žádné ženy. V té prapodivné figurce bylo něco odporného a směšného zároveň. Nebyl starý: v jeho rozčepýřeném vousu a kudrnaté kštici prosvítal šedivý vlas jen tu a tam. Břicho měl vpadlé, záda tak shrbená, že se na první pohled zdál hrbatý, a nad oním hrbem se tyčila velikánská hlava s opičí, ale zároveň i liščí tváří a s pronikavýma očima. Jeho nažloutlá pleť byla poseta vřídky a nos, který jimi byl pokryt docela, mohl svědčit o přílišné zálibě v láhvi.

Zanedbaný šat, sestávající z tmavé tuniky, utkané z kozí vlny, a ze stejného děravého pláště, hovořil o skutečné anebo předstírané nouzi. Petronius si při pohledu na něj vzpomněl na homérovského Thersita, a tak, když odpověděl pokynutím ruky na jeho poklonu, řekl:

“Buď vítán, božský Thersite! Jak se vede tvým boulím, které ti způsobil před Trójou Ulixes, a jak se vede jemu samému na Elysijských polích?”

“Urozený pane,” odpověděl Chilón Chilonides, “nejchytřejší z mrtvých, Ulixes, posílá po mně nejmoudřejšímu ze žijících, Petroniovi, pozdravení a prosbu, aby zahalil mé vředy do nového pláště.”

“Při Hekaté Triformis!” zvolal Petronius, “ta odpověď stojí za plášť…”

Avšak další rozhovor přerušil netrpělivý Vinicius, který se zeptal bez okolků:

“Víš přesně, do čeho se pouštíš?”

“Jestliže dvě familie ve dvou velkolepých domech nemluví o ničem jiném a jestliže to po nich opakuje polovička Říma, není těžké to vědět,” odpověděl Chilón. “Včera v noci byla unesena dívka, vychovaná v domě Aula Plautia, jménem Lygie nebo vlastně Kallina, kterou přenášeli tví otroci, ó pane, z caesarova paláce do tvé insuly, a pokud jde o mne, beru na sebe úkol najít ji ve městě, anebo jestliže je opustila – to je však málo pravděpodobné – říci ti, urozený tribune, kam utekla a kde se ukryla.”

“Dobře!” řekl Vinicius, jemuž se líbila důkladnost odpovědi. “Jaké k tomu máš prostředky?”

Chilón se chytrácky usmál:

“Prostředky máš, pane, ty, já mám jenom rozum.”

Petronius se usmál také, byl totiž se svým hostem naprosto spokojen.

“Tenhle člověk může to děvče najít,” pomyslil si.

Vinicius však svraštil srostlé obočí a řekl:

“Nuzáku, jestliže mě tu podvádíš kvůli odměně, dám tě utlouci klacky.”

“Jsem filozof, a filozof nemůže toužit po odměně, zvláště ne po takové, jakou velkomyslně nabízíš.”

“Ach, ty jsi filozof?” zeptal se Petronius. “Euniké mi povídala, že jsi lékař a věštec. Odkud znáš Euniké?”

“Přišla si ke mně pro radu, protože má sláva se dostala k jejímu sluchu.”

“Jakou radu chtěla?”

“Proti lásce, pane. Chtěla se vyléčit z neopětované lásky.”

“A vyléčil jsi ji?”

“Udělal jsem ještě více, pane, dal jsem jí totiž amulet, který zaručuje, že láska bude opětována.

V Pafu na Kypru je chrám, ó pane, v němž je uložen Venušin pás. Dal jsem jí z tohoto pásu dvě nitky uložené v mandlové skořápce.”

“A dal sis dobře zaplatit?”

“Za opětovanou lásku nelze nikdy zaplatit dost dobře. A já, protože mi na pravé ruce chybějí dva prsty, šetřím na otroka-scribu, který by sepisoval mé myšlenky a zachoval mé učení světu.”

“Ke které škole patříš, božský mudrče?”

“Jsem kynik, pane, protože mám děravý plášť; jsem stoik, protože nouzi snáším trpělivě, a jsem peripatetik, protože nemaje lektiku chodím od vinaře k vinaři pěšky a cestou vyučuji ty, kdož slíbí, že mi zaplatí džbánek.”

“A nad džbánkem se ovšem měníš v rétora?”

“Herakleitos řekl: ,Všechno teče.’ A můžeš, pane, popřít, že víno je tekutina?”

“A hlásá také, že oheň je bůh; a tento bůh hoří na tvém nose.”

“A božský Diogenes z Apollonie hlásal, že podstatou věcí je vzduch a čím je vzduch teplejší, tím dokonalejší bytosti vytváří; z nejteplejšího vzduchu vznikají duše mudrců. A protože na podzim přicházejí chladna, ergo musí opravdový mudřec zahřívat duši vínem… Nemůžeš totiž popřít ani to, pane, že džbánek – byť jen bryndy z okolí Capuy nebo Telesie – rozproudí teplo do všech kostí pomíjejícího lidského těla.”

“Chilóne Chilonide, kde je tvá vlast?”

“Na pobřeží Ponta Euxeina. Pocházím z Mesembrie.”

“Chilóne, jsi velký muž!”

“A zneuznaný!” dodal melancholicky mudřec.

Avšak Vinicius opět znetrpělivěl. Zlákán nadějí, která mu vysvitla, byl by chtěl, aby Chilón vyrazil na výpravu okamžitě, a celý ten rozhovor se mu zdál jen zbytečnou ztrátou času, pro kterou se na Petronia zlobil.

“Kdy zahájíš pátrání?” oslovil Řeka.

“Už jsem zahájil,” odpověděl Chilón. “A zatímco jsem tady, co odpovídám na tvé vlídné otázky, pátrám také. Důvěřuj mi jen, šlechetný tribune, a věz, že kdyby se ti ztratil řemínek od obuvi, dovedl bych najít i ten řemínek anebo toho, kdo jej na ulici zvedl.”

“Používali tě už k takovým službám?” zeptal se Petronius.

Řek zvedl oči ke stropu:

“Dnes si lidé příliš málo váží ušlechtilosti a moudrosti, aby dokonce i filozof nemusil hledat jiné prostředky k životu.”

“A jaké prostředky máš ty?”

“Vědět všechno a posloužit zprávami těm, kdož po nich touží.”

“A kdož za ně platí?”

“Ach pane, musím si koupit písaře. Jinak zemře má moudrost zároveň se mnou.”

“Jestliže sis však dosud neušetřil ani na nový plášť, nebudou asi tvé zásluhy tak příliš znamenité.”

“Skromnost mi brání, abych je vyzdvihoval. Ale uvědom si, pane, že dnes už nejsou takoví dobrodinci, jakých bylo kdysi plno a pro které bylo stejně příjemné odměnit zásluhu zlatem jako spolknout ústřici z Puteol. Nejsou malé mé zásluhy, nýbrž malá je lidská vděčnost. Jestliže tu a tam uteče ceněný otrok, kdo ho najde, ne-li jediný syn mého otce? Jestliže se na zdech objeví nápisy na božskou Poppaeu, kdo označí pachatele? Kdo vyhrabe u knihkupce báseň na caesara? Kdo oznámí, co se mluví v domech senátorů a rytířů? Kdo nosí dopisy, které lidé nechtějí svěřit otrokům, kdo poslouchá novinky u dveří lazebníků, před kým nemají žádné tajemství vinaři a pekařští pomocníci, komu důvěřují otroci, kdo dovede skrz naskrz prokouknout každý dům od atria až do zahrady? Kdo zná všechny ulice, uličky, skrýše, kdo ví, co si povídají lidé v thermách, v cirku, na trzích, ve školách lanistů, v boudách obchodníků s otroky, ba dokonce i v harenariích?”

“Pro bohy, dost, šlechetný mudrče!” zvolal Petronius. “Nebo se utopíme ve tvých zásluhách, ve tvé ctnosti, moudrosti a výmluvnosti. Dost! Chtěli jsme vědět, kdo jsi, a víme to!”

Avšak Vinicius byl rád; pomyslil si totiž, že tento člověk, puštěný jednou po stopě, neustane – podobně jako slídicí pes -, dokud nenajde skrýš.

“Dobrá,” řekl, “potřebuješ nějaké pokyny?”

“Potřebuji zbraň.”

“Jakou?” zeptal se udiveně Vinicius.

Řek napřáhl ruku a druhou znázornil počítání peněz.

“Taková je dnes už doba, pane,” řekl s povzdechem.

“Budeš tedy oslem,” řekl Petronius, “který dobývá pevnost měšci zlata.”

“Jsem jenom ubohý filozof, pane,” dopověděl pokorně Chilón, “zlato máte vy.”

Vinicius mu hodil váček a Řek jej zachytil ve vzduchu, i když mu na pravé ruce skutečně chyběly dva prsty.

Pak zvedl hlavu a řekl:

“Pane, vím už více, než si snad myslíš. Nepřišel jsem s prázdnýma rukama. Vím, že děvče neunesl Aulus, protože jsem mluvil s jejich služebnictvem. Vím, že není ani na Palatinu, kde mají všichni plnou hlavu nemocné malé Augusty, a snad správně tuším, proč chcete to děvče hledat raději s mou pomocí než s pomocí vigilů a caesarových vojáků. Vím, že útěk jí umožnil otrok, který pochází z téže země jako ona.

U otroků nemohl najít pomoc, protože otroci táhnou všichni za jeden provaz a nepomohli by mu proti tvým otrokům. Mohli mu pomoci jen jeho souvěrci…”

“Jen poslouchej, Vinicie!” skočil mu do řeči Petronius. “Nepovídal jsem ti slovo za slovem totéž?”

“To je pro mne ctí,” řekl Chilón. “Ta dívka, pane,” pokračoval, otočiv se znovu k Viniciovi, “uctívá bezpochyby stejného boha jako ona nejctnostnější ze všech Římanek, ta opravdu stoletá matróna Pomponia. Slyšel jsem i to, že Pomponia byla souzena domácím soudem za to, že vyznává jakási cizí božstva, nemohl jsem se však od jejích sluhů dozvědět, který je to bůh a jak se jmenují jeho vyznavači. Kdybych to věděl, šel bych k nim, stal bych se nejzbožnějším z nich a získal si jejich důvěru. Avšak ty, pane, jenž jsi, jak vím, strávil několik dnů v domě urozeného Aula, ty mi můžeš dát nějakou zprávu o té věci?”

“Nemohu,” řekl Vinicius.

“Vyptávali jste se mne dlouho na různé věci, urození pánové, a já jsem vám na otázky odpovídal; dovolte, abych je nyní sám kladl. Neviděl jsi, ušlechtilý tribune, nějaké sošky, oběti, nějaká znamení, nějaké amulety ať už u Pomponie nebo u tvé božské Lygie?

Neviděl jsi, že by si kreslily nějaké znaky, srozumitelné jen jim?”

“Znaky? Počkej! Ano! Jednou jsem viděl, jak Lygie nakreslila do písku rybu.”

“Rybu? Ááá! Udělala to jednou nebo několikrát?”

“Jednou.”

“A jsi si, pane, jist, že nakreslila … rybu? Óóó!”

“Ano, rybu!” odpověděl Vinicius, v němž se probudila zvědavost. “Tušíš snad, co to znamená?”

“Zda tuším?” zvolal Chilón.

A pokloniv se na znamení, že se loučí, dodal:

“Kéž vás Fortuna obšťastňuje oba stejným dílem všemi svými dary, urození pánové!”

“Řekni, ať ti dají plášť!” řekl mu ještě na cestu Petronius.

“Ulixes ti děkuje Thersitovým jménem,” odpověděl Řek, poklonil se ještě jednou a odešel.

“Nu, co říkáš tomu ušlechtilému mudrci?” zeptal se Petronius Vinicia.

“Říkám, že on Lygii najde!” zvolal rozradostněně Vinicius. “Ale říkám také, že kdyby byl nějaký stát lotrů, on by v tom státě mohl být králem.”

“O tom není pochyb. Musím s tím stoikem navázat bližší známost, ale prozatím dám po něm vykouřit atrium kadidlem.”

Chilón Chilonides se zatím zahalil do svého nového pláště, potěžkával v ruce, skryté pod jeho záhyby, měšec, který dostal od Vinicia, a kochal se jeho tíhou i zvukem. Pomalým krokem, ohlížeje se, zda se z Petroniova domu za ním nedívají, minul Porticus Liviae, a když došel na roh ulice Clivus Virbius, odbočil na Suburu.

“Musím zajít ke Sporovi,” hovořil sám k sobě, “a ulít trochu vína Fortuně. Konečně jsem našel to, co už dlouho hledám. Je mladý, vznětlivý, štědrý jako kyperské doly a za tu lygijskou třasořitku by dal půlku svého jmění. Ano, právě takového člověka hledám už dávno. Člověk však musí na něho opatrně, protože jeho svraštělé obočí nevěstí nic dobrého. Ach! Vlčí štěňata dnes vládnou světem! Toho Petronia bych se bál už méně. Ó bohové! Jak to, že kuplířství vynáší dnes více než ctnost? Ha! Že nakreslila do písku rybu? Vím-li, co to znamená, ať se udávím kouskem kozího sýra! Ale budu to vědět! Protože však ryby žijí pod vodou a hledání pod vodou je těžší než na suchu, ergo: zaplatí mi za tu rybu zvlášť. Ještě jeden takový měšec a budu moci žebráckou mošnu pověsit na hřebík a koupit si otroka… Ale co bys řekl, Chilóne, tomu, kdybych ti poradil, aby sis koupil ne otroka, nýbrž otrokyni? Přece tě znám! Vím, že budeš souhlasit! Kdyby byla krásná, jako například Euniké, sám bys při ní omládl a ještě bys z ní měl poctivé a jisté příjmy. Prodal jsem té ubožačce Euniké dvě nitky z mého vlastního pláště…

Je hloupá, ale kdyby mi ji Petronius daroval, vzal bych… Tak tak, Chilóne, synu Chilónův… Ztratil jsi otce i matku! Jsi sirotek, kup si tedy pro potěšení aspoň otrokyni. A protože otrokyně musí někde bydlit, Vinicius jí najme byt, v němž najdeš útulek i ty; otrokyně se musí oblékat, Vinicius jí tedy zaplatí šaty, musí jíst, bude ji tedy živit. Och, jak je ten život těžký!

Kde jsou ty časy, kdy člověk dostal za obolos tolik bobu se slaninou, kolik se mu vešlo do obou dlaní, anebo kozí jelito, dlouhé jako ruka dvanáctiletého chlapce!

Ale tady je už ten zloděj Sporus! Ve vinárně se člověk nejspíše něco dozví.”

S těmito slovy vešel do vinárny a poručil si džbánek “tmavého”. Když viděl nedůvěřivý pohled krčmáře, vyhrabal z měšce zlatý peníz, položil jej na stůl a řekl:

“Spore, od svítání až do poledne jsem dnes pracoval se Senekou a zde vidíš, čím mě můj přítel obdařil na cestu.”

Kulaté Sporovy oči zkulatěly při tomto pohledu ještě více a víno se octlo okamžitě před Chilónem. Chilón v něm omočil prst, nakreslil jím na stůl rybu a řekl:

“Víš, co to znamená?”

“Ryba? No, ryba je ryba!”

“Jsi hlupák, i když přiléváš do vína tolik vody, že by tam člověk mohl najít i rybu. To je symbol, který znamená v jazyku filozofů ,úsměv Fortuny’. Kdybys to byl uhádl, usmála by se Fortuna snad i na tebe. Važ si filozofie, povídám ti, protože jinak změním vinárnu; však mě k tomu můj osobní přítel Petronius už dávno přemlouvá.”

KAPITOLA 14

Několik příštích dnů se Chilón nikde neukazoval. Vinicius, který od té doby, co se od Akté dozvěděl, že ho Lygie milovala, toužil ještě stokrát více po tom, aby ji nalezl, zahájil pátrání na vlastní pěst, protože se nechtěl a ani nemohl obrátit o pomoc k caesarovi, jenž se utápěl v úzkosti o zdraví malé Augusty.

Avšak oběti přinášené do chrámů, modlitby a vota ani lékařské umění a nejrůznější kouzelné prostředky, k nimž se v poslední naději v paláci uchylovali, nepomohly. Dítě za týden zemřelo. Na caesarův dvůr a na Řím se snesl smutek. Caesar, který při narození dítěte šílel radostí, šílel nyní zoufalstvím. Zamkl se ve svém pokoji a dva dny nejedl, a třebaže se palác hemžil davy senátorů a augustiánů, kteří sem spěchali, aby dali najevo smutek a účast, nechtěl nikoho vidět. Senát se sešel k mimořádnému zasedání, na němž bylo zemřelé dítě prohlášeno za bohyni; usnesl se také postavit jí chrám a ustanovit v něm zvláštního kněze. A také do ostatních chrámů byly přinášeny nové oběti k poctě zemřelé, odlévaly se její sochy z drahocenných kovů, a pohřeb, to byla jediná nepopsatelná slavnost, na níž se lid podivoval nepotlačovaným výbuchům caesarova smutku, plakal s ním, natahoval ruce po dárcích, ale především se bavil nevšední podívanou.

Petronia znepokojila ta smrt. Celý Řím už věděl, že Poppaea ji přičítá zlým kouzlům. Po ní to opakovali i lékaři, kteří tak mohli ospravedlnit bezvýslednost svého úsilí, i kněží, jejichž oběti se ukázaly bezmocné, i zaříkávači, kteří se chvěli o svůj život, i lid. Petronius byl teď rád, že Lygie utekla; protože však nepřál nic zlého Aulovi a jeho rodině a protože přál i sobě a Viniciovi, vydal se okamžitě, jakmile odstranili cypřiš zaražený před Palatinem na znamení smutku, na hostinu uspořádanou pro senátory a augustiány, aby se tam přesvědčil, nakolik přál Nero sluchu pověstem o kouzlech, a aby předešel následkům, které by z toho mohly vzejít.

Protože znal Nerona, bál se také, že i kdyby neuvěřil v kouzla, bude předstírat, že věří, a to jednak proto, aby oklamal vlastní bolest, jednak proto, aby se mohl na komkoli pomstít, a konečně i proto, aby předešel domněnky, že ho bohové začínají trestat za jeho zločiny. Petronius nepředpokládal, že by caesar byl s to milovat, byť i své vlastní dítě, opravdově a hluboce, třebaže je miloval náruživě. Byl si však jist, že bude svou bolest přehánět. A nemýlil se. Nero poslouchal útěšná slova senátorů a rytířů s kamennou tváří, oči upřeny na jedno místo, a bylo vidět, že i když snad trpí opravdově, myslí současně na to, jakým dojmem působí na přítomné jeho bolest, a že si zároveň hraje na Niobé a předvádí otcovský žal, tak jak by jej předváděl komediant na scéně. Dokonce se mu ani nedařilo vydržet přitom v mlčící a jakoby zkamenělé bolesti, neboť co chvíli učinil pohyb, jako by si sypal na hlavu prach ze země, a v některých chvílích zase tlumeně sténal. Když spatřil Petronia, vyskočil a začal křičet tragickým hlasem, tak aby ho všichni slyšeli:

“Eheu! I ty jsi vinen její smrtí! To na tvou radu vešel do těchto zdí zlý duch, který jediným svým pohledem vysál život z její hrudi… Běda mi! Kéž by mé oči raději neviděly světlo Héliovo! Běda mi! Eheu!”

Volal stále silněji, až přešel do zoufalého křiku.

Avšak Petronius se v tomto okamžiku rozhodl vsadit vše na jednu kartu: vztáhl ruku, strhl rychle hedvábný šátek, který Nero nosil vždycky kolem krku, a přiložil mu jej na ústa.

“Pane!” řekl vážně. “Spal ve své bolesti Řím a svět, ale zachovej nám svůj hlas!”

Všichni přítomní užasli, užasl na okamžik i sám Nero a jediný Petronius zůstal klidný. Věděl až příliš dobře, co dělá. Věděl přece, že Terpnos a Diodoros měli přímo rozkaz zacpávat caesarovi ústa, kdyby příliš zesílil svůj hlas a vydával jej tak v sebemenší nebezpečí.

“Caesare,” pokračoval stejně vážně a smutně, “utrpěli jsme nesmírnou ztrátu, ať nám tedy zůstane aspoň tento poklad útěchy.”

Neronův obličej sebou zaškubal a za chvíli se mu z očí řinuly slzy; pojednou se opřel rukama o Petroniova ramena, položil hlavu na jeho prsa a začal vprostřed pláče opakovat: “Ty jediný ze všech jsi na to pomyslil, ty jediný, Petronie! Ty jediný!”

Tigellinus zežloutl závistí. A Petronius mluvil dál:

“Jeď do Antia! Tam přišla božská na svět, tam se na tebe snesla radost, tam se snese i uklidnění. Ať mořský vzduch osvěží tvé božské hrdlo; ať se tvá hruď nadýchá slané vlhkosti. My, věrní, půjdeme všude s tebou; budeme konej šit tvou bolest přátelstvím a ty nás budeš obšťastňovat písní.”

“Ano!” odpověděl žalostným hlasem Nero. “Napíši na její počest hymnus a složím k němu i hudbu.”

“A pak vyhledáš teplé slunce v Bajích.”

“A pak zapomenutí v Řecku.”

“Ve vlasti poezie a písně!”

A kamenná, pochmurná nálada ponenáhlu mizela, tak jako mizí mraky zakrývající slunce. Místo toho se rozproudil hovor, sice ještě jakoby plný smutku, avšak také už plný plánů do budoucna, plánů cesty, uměleckých vystoupení, ba i hostin, které bylo třeba uspořádat při ohlášené návštěvě arménského krále Tiridata.

Tigellinus se sice ještě snažil zavést hovor na kouzla, ale Petronius, jist si už svým vítězstvím, přijal tuto výzvu k boji a řekl:

“Tigelline, co myslíš, mohou kouzla uškodit bohům?”

“Sám caesar mluvil o kouzlech,” odvětil dvořan.

“To mluvila bolest, a ne caesar. Ale co o tom soudíš ty?”

“Bozi jsou příliš mocni, než aby mohli podléhat kouzlům.”

“A chtěl bys snad upírat božskost caesarovi a jeho rodině?”

“Peractum est!” zabručel Eprius Marcellus, který stál vedle; tuto větu křičíval lid, jestliže gladiátor v aréně dostal takovou ránu, že nebylo třeba jej už dobíjet.

Tigellinus rozdrtil v zubech svůj hněv. On a Petronius odedávna mezi sebou soutěžili o Neronovu přízeň.

Tigellinus měl převahu v tom, že Nero se před ním ostýchal méně, ba vlastně vůbec ne, avšak Petronius až dosud, kdykoli se střetli, vítězil nad Tigellinem rozumem a důvtipem.

Tak tomu bylo i teď. Tigellinus zmlkl a jen si vštěpoval do paměti ty senátory a rytíře, kteří Petronia, jen co poodešel do pozadí sálu, ihned obklopili, usuzujíce, že po tom, co se teď stalo, bude rozhodně prvním caesarovým oblíbencem.

Když Petronius opustil palác, vydal se k Viniciovi a vyprávěl mu o příhodě s caesarem a Tigellinem. Pak řekl:

“Odvrátil jsem nebezpečí nejen od Aula Plautia a od Pomponie a nejen od nás obou, nýbrž dokonce i od Lygie, kterou teď nebudou hledat, už jen proto, že jsem přemluvil tu měděnobradou opici, aby jela do Antia a odtamtud do Neapole nebo do Bají. A on pojede. V Římě se totiž dosud neodvážil vystoupit veřejně v divadle, ale já vím, že už dlouho zamýšlí vystoupit v Neapoli. Pak sní ještě o Řecku, kde by chtěl zpívat ve všech důležitějších městech, a potom se všemi věnci, které mu věnují Graeculi, uspořádat triumfální vjezd do Říma. Po celou tu dobu budeme moci, aniž nám v tom bude někdo bránit, hledat Lygii a bezpečně ji ukrýt. A co náš ušlechtilý filozof? Ještě tu nebyl?”

“Tvůj ušlechtilý filozof je podvodník. Ne! Nebyl tu, neukázal se a už nikdy se neukáže!”

“A já mám lepší mínění, ne-li o jeho poctivosti, tedy aspoň o jeho rozumu. Už jednou pustil žilou tvému měšci, přijde tedy už proto, že mu bude chtít pustit žilou podruhé.”

“Ať si jen dá pozor, abych nepustil žilou já jemu!”

“Nedělej to; měj s ním trpělivost tak dlouho, dokud nebudeš mít důkazy, že je to podvodník. Peníze mu už nedávej, ale slib mu místo toho bohatou odměnu, přinese-li ti spolehlivou zprávu. Podnikneš také něco na vlastní pěst?”

“Dva mí propuštěnci, Nymfidios a Demas, ji hledají v čele šedesáti lidí. Otrokovi, který ji najde, jsem slíbil svobodu. Kromě toho jsem vyslal zvláštní posly na všechny silnice vedoucí z Říma, aby se po krčmách vyptávali na Lyga a na dívku. A já sám běhám ve dne v noci po městě, doufaje ve šťastnou náhodu.”

“Jakmile se cokoli dozvíš, podej mi zprávu, protože já budu muset jet do Antia.”

“Dobrá.”

“A jestliže se kterékoli ráno probudíš a řekneš si, že nestojí za to, aby ses pro jediné děvče tolik trápil a vynakládal pro ně tolik úsilí, přijeď do Antia. Tam bude žen a radovánek dost.”

Vinicius začal rychlými kroky přecházet sem a tam. Petronius ho chvíli pozoroval a konečně řekl:

“Pověz mi upřímně – ne jako prchlivec, který si sám něco namlouvá a sám se vydražďuje, ale jako rozumný člověk, který odpovídá příteli: záleží ti na té Lygii stále stejně?”

Vinicius se na okamžik zastavil, pohlédl na Petronia tak, jako by ho předtím nebyl viděl, a začal znovu přecházet. Bylo na něm vidět, že v sobě tlumí výbuch.

Vědomí vlastní bezmocnosti, smutek, hněv a nepřekonatelný stesk mu nakonec vymáčkly z očí dvě slzy, které promluvily k Petroniovi silněji než nejvýmluvnější slova.

Petronius se na okamžik zamyslil a pak řekl:

“Svět nese na ramenou nikoli Atlas, nýbrž žena a někdy si s ním pohrává jako s míčem.”

“Tak je to!” řekl Vinicius.

A začali se loučit. Ale vtom jim otrok přišel říci, že v předsíni čeká Chilón Chilonides a prosí, aby byl vpuštěn před pánovu tvář.

Vinicius přikázal, aby ho okamžitě pustili dál.

A Petronius řekl:

“Ha! Neříkal jsem ti to?! U Herkula! Zachovej jenom klid; jinak ovládne on tebe, a ne ty jeho.”

“Pozdrav a úctu urozenému vojenskému tribunovi i tobě, pane!” řekl Chilón, vcházeje. “Kéž se vaše štěstí vyrovná vaší slávě a vaše sláva nechť obsáhne celý svět od Herkulových sloupů až k hranicím Arsakovců.”

“Buď vítán, zákonodárce ctnosti a moudrosti!” odpověděl Petronius.

Avšak Vinicius se zeptal s předstíraným klidem:

“Co přinášíš?”

“Poprvé jsem ti přinesl, pane, naději, dnes ti přináším jistotu, že dívka bude nalezena.”

“To znamená, že jsi ji ještě nenašel?”

“Nenašel, pane, ale objevil jsem, co znamená symbol, který ti nakreslila. Vím, jací lidé ji unesli, a vím, mezi vyznavači kterého boha ji musíme hledat.”

Vinicius chtěl vyskočit se židle, na které seděl, avšak Petronius mu položil ruku na rameno, a otočiv se k Chilónovi, řekl:

“Pokračuj!”

“Pane, jsi si naprosto jist, že ti dívka nakreslila do písku rybu?”

“Jsem!” vybuchl Vinicius.

“Je tedy křesťanka a unesli ji křesťané.”

Nastala chvíle mlčení.

“Poslechni, Chilóne,” řekl konečně Petronius.

“Můj příbuzný ti určil za nalezení té dívky značnou částku peněz, ale také o nic menší počet ran důtkami, napadne-li ti vodit ho za nos. V prvém případě si koupíš ne jednoho, ale hned tři scriby, ve druhém však ti nebude stačit na hojivou mast ani filozofie všech sedmi mudrců i tvá vlastní nádavkem.”

“To děvče je křesťanka, pane!” zvolal Řek.

“Uvaž to dobře, Chilóne! Ty přece nejsi hloupý člověk. Víme, že Iunia Silana a Calvia Crispinilla nařkly Pomponii Graecinu, že vyznává křesťanské pověry, ale víme také, že domácí soud ji toho obvinění zprostil.

Chtěl bys je snad nyní obnovovat? Chtěl bys nám tu snad namlouvat, že Pomponia a s ní i Lygie patří k nepřátelům lidstva, k travičům fontán a studní, ke ctitelům oslí hlavy, k lidem, kteří vraždí děti a páchají nejoplzlejší prostopášnosti? Uvaž to, Chilóne, aby se these, kterou nám tu hlásáš, neodrazila jako antithese na tvých zádech!”

Chilón rozhodil rukama na znamení, že to není jeho vina, a pak řekl:

“Pane! Vyslov řecky tuto větu: Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel.”

“Dobrá. Už ji říkám! A co z toho?”

“A teď vezmi začáteční písmena každého z těchto slov a slož je tak, aby tvořila jedno slovo.”

“Ryba!” řekl s úžasem Petronius.

“Už tedy víš, proč se ryba stala znakem křesťanů,” odpověděl pyšně Chilón.

Chvíli všichni mlčeli. V Řekových vývodech bylo však něco tak překvapujícího, že oba přátelé nebyli s to odolat úžasu.

“Vinicie,” zeptal se Petronius, “nemýlíš se? Opravdu ti Lygie nakreslila rybu?”

“U všech bohů podsvětí! Tady by člověk mohl zešílet!” vykřikl mladý muž podrážděně. “Kdyby mi byla nakreslila ptáka, řekl bych, že ptáka!”

“Je tedy křesťanka,” opakoval Chilón.

“To tedy znamená,” řekl Petronius, “že Pomponia a Lygie otravují studně, vraždí děti chycené na ulici a oddávají se prostopášnostem! Hlouposti! Ty, Vinicie, byl jsi v jejich domě déle, já jen krátce, ale znám Aula a Pomponii, ba dokonce i Lygii dost, abych mohl říci: pomluvy a hloupost! Je-li ryba znakem křesťanů a to se dá těžko popřít – a jsou-li ty dvě křesťanky, pak tedy u Proserpiny! – nejsou křesťané zřejmě takoví, za jaké je považujeme.”

“Mluvíš jako Sokrates, pane,” odpověděl Chilón.

“Kdo kdy vyslýchal nějakého křesťana? Kdo poznal jejich učení? Když jsem před třemi lety putoval z Neapole sem, do Říma (ó, proč jsem tam jen nezůstal!), připojil se ke mně člověk, lékař jménem Glaukos, o němž se povídalo, že je křesťan, ale já jsem se přesto přesvědčil, že je to dobrý a ctnostný člověk.”

“To ses teď dozvěděl od něho, co znamená ryba?”

“Bohužel ne, pane! Cestou, v jedné hospodě, probodl toho dobrého starce někdo nožem a jeho ženu a dítě odvedli obchodníci s otroky. A já, když jsem je bránil, ztratil jsem tady ty dva prsty. Ale protože u křesťanů není, jak se povídá, nouze o zázraky, doufám, že mi zase narostou.”

“Jak to? Snad nejsi křesťan?”

“Od včerejška, pane! Od včerejška! Udělala ho ze mne ta ryba. Vidíš, jaká je v ní moc! A za několik dnů budu ten nejhorlivější z horlivých, aby mě pustili ke všem svým tajemstvím, a až mě pustí ke všem svým tajemstvím, budu vědět, kde se skrývá to děvče. Pak se mi snad mé křesťanství vyplatí víc než má filozofie.

Však jsem také Merkurovi slíbil, že pomůže-li mi najít dívku, obětuji mu dvě stejně staré a stejně veliké jalovice, jimž dám pozlatit rohy.”

“Tvé den staré křesťanství a tvá starší už filozofie ti tedy dovolují věřit v Merkura?”

“Věřím vždycky v to, več je zapotřebí věřit, a to je má filozofie, která by měla být po chuti zvláště Merkurovi. Ale víte, urození pánové, jak podezíravý je to naneštěstí bůh. Nevěří slibům, ba ani slibům počestných filozofů, a jistě by rád dostal ty jalovice předem, jenže to je obrovský výdaj. Není každý Senekou a já na to nemám. Kdyby však chtěl šlechetný Vinicius na účet té částky, kterou mi slíbil … něco málo…”

“Ani obolos, Chilóne!” řekl Petronius. “Ani obolos!

Viniciova štědrost předčí tvé naděje, ale teprve pak, až bude Lygie nalezena, to znamená, až nám ukážeš její úkryt. Merkur ti bude muset s těmi dvěma jalovicemi počkat, ačkoliv nedivím se, že k tomu nemá moc chuti, a podle toho poznávám, že není hloupý.”

“Poslyšte mě, urození pánové. Objev, který jsem učinil, je veliký, protože i když jsem dosud nenašel dívku, našel jsem cestu, na které je třeba ji hledat. Vy jste rozeslali své otroky po celém městě i po venkově, ale přinesl vám některý z nich nějakou stopu? Ne! Já jediný jsem ji přinesl. A ještě víc vám povím: Mezi vašimi otroky mohou být křesťané, o kterých nevíte, protože tato pověra se rozšířila všude, a tito otroci, místo aby vám pomáhali, budou vás zrazovat. Není dokonce dobře ani to, že mě tady vidí. A proto ty, ušlechtilý Petronie, přikaž mlčet Euniké a ty, stejně ušlechtilý Vinicie, rozhlas, že ti prodávám mast, která zajišťuje koním, jestliže je tou mastí natřeš, vítězství v cirku…

Já jediný budu hledat a já jediný najdu uprchlíky, ale vy mi důvěřujte a uvědomte si, že vše, co dostanu předem, bude pro mne jen pobídkou, protože vždycky budu očekávat víc a budu mít tedy tím větší jistotu, že mě slíbená odměna nemine. Ba, tak je to! Jako filozof pohrdám penězi, ačkoli jimi nepohrdá ani Seneca, ba ani Musonius nebo Cornutus; ti však nikoho nebránili a neztratili prsty, mohou tedy psát sami a zanechat tak svá jména budoucnosti. Ale kromě otroka, kterého si chci koupit, a kromě Merkura, kterému jsem slíbil jalovice (a víte dobře, jak dobytek podražil), i samotné hledání si vyžaduje mnoha výdajů. Poslouchejte jen trpělivě. Za těch několik dnů se mi na nohou nadělaly od samého chození rány. Chodil jsem do vinárny promluvit si s lidmi, k pekařům, řezníkům, k prodavačům oleje i k rybářům. Proběhl jsem všechny ulice a uličky; byl jsem ve skrýších uprchlých otroků; prohrál jsem téměř sto asů v ,moře’; byl jsem v prádelnách, sušárnách, vyvařovnách, setkal jsem se s poháněči mulů i se sochaři; setkal jsem se s lidmi, kteří léčí nemocné měchýře a tahají zuby, mluvil jsem s prodavači sušených fíků, byl jsem na hřbitovech – a víte, proč to všechno?

Proto, abych všude kreslil rybu, díval se lidem do očí a poslouchal, co na to znamení řeknou. Dlouho jsem nepozoroval nic, až jednou jsem si všiml starého otroka, který nabíral u fontány vodu a plakal. Přistoupil jsem k němu a zeptal se ho po příčině jeho slz. Usedli jsme na stupně fontány a on mi odpověděl, že skládal celý život sestercius k sesterciu, aby mohl vykoupit svého milovaného syna, ale jeho pán, nějaký Pansa, když spatřil peníze, vzal mu je a syna drží v otroctví dále. ,A tak tedy pláči,’ hovořil stařec, ,protože i když říkám: Děj se vůle boží, nemohu se, bídný hříšník, ubránit slzám.’ V tu chvíli, jako bych byl jat nějakým tušením, omočil jsem prst ve vědru a nakreslil jsem mu rybu. A on odpověděl: ,I má naděje je v Kristovi.’

A já jsem se zeptal: ,Poznal jsi mě podle znamení?’ On odpověděl: ,Ano a pokoj budiž s tebou.’ Začal jsem z něho tahat rozumy a ta poctivá duše mi všecko vybrebtala. Jeho pán, onen Pansa, je sám propuštěncem velkého Pansy a vozí po Tiberu do Říma kamení, které vykládají z vorů otroci a nádeníci a v noci, to aby nepřekáželi pouličnímu ruchu, nosí ty kameny na staveniště. Mezi nimi pracuje mnoho křesťanů a také jeho syn, ale protože je to práce nad jeho síly, chtěl ho otec vykoupit. Ale Pansa si raději nechal i peníze i otroka.

Při těchto slovech se opět rozplakal a já jsem k jeho slzám přidal své; nebylo to pro mne těžké, protože mám dobré srdce a protože jsem od toho neustálého chození dostal loupání do nohou. Při té příležitosti jsem si začal hned stěžovat, že jsem přišel před několika dny z Neapole a že tu neznám nikoho z bratří, že nevím, kde se scházejí, a nemohu se tedy spolu s nimi modlit. On se podivil, že mi křesťané v Neapoli nedali dopisy pro římské bratry, ale já mu řekl, že mi je cestou ukradli. Řekl mi tedy, abych přišel v noci k řece, že mne seznámí s bratřími a ti že mě pak zavedou do modliteben a ke starším, kteří spravují křesťanskou obec. Když jsem to uslyšel, zaradoval jsem se tak, že jsem mu dal částku, kterou potřeboval na vykoupení syna, v naději, že velkomyslný Vinicius mně ji dvojnásob vrátí…”

“Chilóne,” skočil mu do řeči Petronius, “ve tvém vyprávění plove lež na hladině pravdy jako olej na vodě. Přinesl jsi důležité zprávy, to nepopírám. Tvrdím dokonce, že na cestě k nalezení Lygie byl učiněn velký krok kupředu, ale nepřikrašluj své novinky lží. Jak se jmenuje stařec, od něhož ses dozvěděl, že se křesťané poznávají podle znamení ryby?”

“Euricius, pane. Ubohý, nešťastný stařec! Připomněl mi lékaře Glauka, kterého jsem bránil před loupežníky, a hlavně tím mě dojal.”

“Věřím, že ses s ním seznámil a že dovedeš té známosti využít, ale peníze jsi mu nedal. Nedal jsi mu ani as, rozumíš! Nic jsi mu nedal!”

“Ale pomohl jsem mu nést vědra a o jeho synu jsem hovořil s velkým soucitem. Ano, pane! Cožpak se něco dá ukrýt před Petroniovou bystrostí? Dobrá tedy, nedal jsem mu peníze, anebo spíše dal jsem mu je, ale jenom v duchu, v myšlenkách, a to by mu mělo vlastně stačit, kdyby to byl opravdový filozof… A dal jsem mu je proto, že jsem takový čin považoval za nezbytný a užitečný; jen si představ, pane, jak by mi tento čin okamžitě získal všechny křesťany, jak by mi k nim otevřel dveře, jakou důvěru ke mně by v nich vzbudil!”

“To je pravda,” řekl Petronius, “a měl jsi to udělat.”

“Právě proto sem přicházím, abych to mohl udělat.”

Petronius oslovil Vinicia:

“Dej mu odpočítat pět tisíc sesterciů ale v duchu, v myšlenkách…”

Ale Vinicius řekl:

“Dám ti sluhu, který ponese žádanou částku. Ty povíš Euriciovi, že sluha je tvým otrokem, a peníze odpočítáš starci před ním. Protože jsi však přinesl důležitou zprávu, dostaneš stejnou částku ještě pro sebe.

Přijď si pro sluhu a pro peníze dnes večer.”

“Pravý caesar!” řekl Chilón. “Dovol, pane, abych ti věnoval své dílo, ale dovol také, abych si dnes večer přišel jen pro své peníze. Euricius mi totiž řekl, že všechny vory jsou už vyloženy a další připlují z Ostie teprve za několik dnů. Pokoj s vámi! Tak se loučí křesťané… Koupím si otrokyni, totiž chtěl jsem říci otroka.

Ryby se chytají na udici a křesťané na rybu. Pax vobiscum! Pax!… Pax!… Pax!”

KAPITOLA 15

Petronius Viniciovi:

“Po důvěryhodném otroku posílám ti z Antia tento dopis na který mi, doufám, i když tvá ruka přivykla více meči a kopí než peru, po témže poslu bez zbytečných průtahů odpovíš. Opustil jsem tě na slibné stopě a plného naděje, předpokládám tedy, že buď jsi již svou sladkou touhu ukojil v Lygiině náručí, anebo že ji ukojíš dřív, než do Campanie zavane z vrcholků Soracte opravdová zimní vichřice, ó můj Vinicie! Budiž ti učitelkou zlatá bohyně kyperská a ty buď učitelem té lygijské jitřence, která utíká před sluncem lásky.

A pamatuj vždy, že mramor, byť sebevzácnější, není sám o sobě ničím a že skutečnou hodnotu dostává teprve tenkrát, jakmile ho sochařova ruka promění ve veledílo. Buď takovým sochařem i ty, carissime! Milovat, to ještě nestačí, člověk musí umět milovat a musí umět lásce naučit. Vždyť rozkoš pociťuje i plebs, ba dokonce i zvířata, ale skutečný člověk se od nich liší právě tím, že tu rozkoš mění v jakési ušlechtilé umění, a kochaje se jí, ví o tom, uvědomuje si v mysli celou její božskou cenu a ukájí tak nejen tělo, nýbrž i duši.

Často, kdykoli se tu zamyslím nad prázdnotou, nejistotou a nudností našeho života, napadá mi, že ty sis možná vybral lépe a že nikoli caesarův dvůr, nýbrž válka a láska jsou jediné dvě věci, pro které stojí za to narodit se a žít.

Ve válce jsi byl šťasten, buď šťasten i v lásce.

A jsi-li zvědav, co se děje u caesarova dvora, napíši ti o tom čas od času. Sedíme tedy v Antiu a pečujeme o svůj nebešťanský hlas, stále však ještě pociťujeme nenávist k Římu a na zimu máme v úmyslu vydat se do Bají a vystoupit veřejně v Neapoli, jejíž řečtí obyvatelé nás dovedou ocenit lépe nežli to vlčí plémě bydlící na březích Tiberu. Seběhnou se tam lidé z Bají, z Pompejí, z Puteol, z Cum, ze Stabií, potlesku i věnců bude spousta a to bude pobídkou k zamýšlené výpravě do Achaje.

A vzpomínky na malou Augustu? Ano! Ještě ji oplakáváme. Hymny, které jsme sami složili, zpíváme tak překrásně, že se Sirény závistí poschovávaly v nejhlubších Amfitritiných jeskyních. Zato by nás však poslouchali delfíni, kdyby jim v tom nebránilo šumění moře. Naše bolest se ještě neutišila, ukazujeme ji tedy před lidmi ve všech možných pózách, kterým nás učí sochařství, a dáváme při tom bedlivě pozor, zda nám to tak sluší a zda lidé dovedou tu krásu chápat. Ach můj milý! Pomřeme jako šašci a komedianti.

Jsou tady všichni augustiáni a všechny augustiánky, nepočítaje v to pět set oslic, v jejichž mléku se koupe Poppaea, a deset tisíc služebnictva. Někdy tu bývá veselo. Calvia Crispinilla stárne; vyprávěla, že si vyprosila u Poppaey, aby se směla koupat hned po ní.

Nigidii dal Lucanus políček, protože ji podezírá ze styků s gladiátorem. Sporus prohrál ženu v kostkách, když hrál se Senecionem. Torquatus Silanus mi nabídl za Euniké čtyři hnědáky, kteří letos určitě zvítězí v dostizích. Odmítl jsem! A také tobě děkuji, že jsi ji nepřijal. Pokud jde o Torquata Silana, ani si, chudák, neuvědomuje, že je už více stínem než člověkem. O jeho smrti je rozhodnuto. A víš, jaká je jeho vina? Že je pravnukem božského Augusta. Není pro něho záchrany. Takový je náš svět!

Jak víš, očekávali jsme tu Tiridata, místo toho však napsal Vologeses urážlivý dopis. Protože si podrobil Arménii, prosí, abychom mu ji nechali pro Tiridata; a jestliže nenecháme, stejně nám ji nevydá. Dočista se vysmívá! Rozhodli jsme se tedy, že bude válka.

Corbulo dostane takovou pravomoc, jakou měl za války s mořskými lupiči velký Pompeius. V jednom okamžiku však Nero zaváhal: bojí se zřejmě slávy, kterou by mohl získat Corbulo, kdyby zvítězil. Uvažovali jsme dokonce, nemáme-li velení nabídnout našemu Aulovi.

Poppaea byla proti tomu, protože Pomponiina ctnost je jí zřejmě solí v očích.

Vatinius nám ohlásil jakési neobyčejné gladiátorské zápasy, které chce uspořádat v Beneventu. Jen se podívej, kam až to v našich dobách, přestože máme přísloví ne sutor supra crepidam, dotáhnou ševci! Vitellius – ševcův potomek a Vatinius – ševcův rodný syn! Možná že sám ještě smolil dratev! Histrio Aliturus hrál včera nádherně Oidipa. Ptal jsem se ho také, jako Žida, zda jsou Židé a křesťané totéž. Odpověděl mi, že Židé mají prastaré náboženství, kdežto křesťané jsou nová sekta, která vznikla nedávno v Judeji. Ukřižovali tam za Tiberia jakéhosi člověka, jehož vyznavači se množí ode dne ke dni a považují ho za boha. Vypadá to, že o žádných jiných bozích, a zvláště o našich, nechtějí nic vědět. Nechápu, proč by jim to vadilo.

Tigellinus mi dává najevo už otevřené nepřátelství. Ještě na mne nestačí, má však proti mně jednu výhodu. Hledí si více života a zároveň je to větší lotr než já, a to ho sbližuje s Ahenobarbem. Ti dva si dříve nebo později začnou rozumět – a to pak přijde řada na mne. Kdy k tomu dojde, to nevím, ale protože k tomu jednou dojít musí, na datu nezáleží. Zatím je nutno se bavit. Život sám o sobě by nebyl špatný, nebýt Měděnobradého. Jeho přičiněním se člověk někdy hnusí sám sobě. A je marné vykládat si boj o jeho přízeň jako nějaký závod v cirku, jako nějakou hru nebo zápasy, v nichž vítězství příjemně lechtá vlastní ješitnost. Já si to tak často vykládám, ale přesto se mi někdy zdá, že jsem vlastně takový Chilón a že nejsem o nic lepší než on. Až ho nebudeš potřebovat, pošli mi ho. Oblíbil jsem si jeho mravokárné řeči. Pozdravuj ode mne svou božskou křesťanku, anebo ji raději mým jménem popros, aby ti nebyla rybou. Napiš mi o svém zdraví, o své lásce, uměj milovat, uč milovat a buď zdráv!”

M. C. Vinicius Petroniovi:

“Lygii dosud nemám! Nebýt naděje, že ji brzy najdu, nedostal bys odpověď, protože přejídá-li se život, ani psát se nechce. Chtěl jsem se přesvědčit, zda mě Chilón nepodvádí, a tu noc, kdy si přišel pro peníze určené Euriciovi, zahalil jsem se do vojenského pláště a vydal se nepozorován za ním a za chlapcem, kterého jsem mu dal s sebou. Když došli na místo, pozoroval jsem je zpovzdálí, ukryt za přístavním sloupem, a přesvědčil se, že Euricius není vymyšlená postava. Dole u řeky vykládalo několik desítek lidí ve světle pochodní kameny z velké nákladní lodi a skládalo je na břeh.

Viděl jsem, jak k nim Chilón přistoupil a dal se do řeči s nějakým starcem, který po chvíli klesl před ním na kolena. Ostatní je obklopili a obdivně vykřikovali.

Otrok odevzdal před mýma očima váček Euriciovi, ten jej uchopil a začal se modlit s rukama vztaženýma vzhůru; vedle něho pak poklekl někdo druhý, asi jeho syn. Chilón ještě něco povídal, co, to jsem neslyšel, a žehnal těm dvěma klečícím i ostatním, a to tím způsobem, že kreslil do vzduchu znak podoby kříže, který oni zřejmě uctívají, protože všichni klekali. Měl jsem chuť jít mezi ně a slíbit tři takové váčky tomu, kdo by mi vydal Lygii, ale bál jsem se pokazit Chilónovi jeho práci a tak jsem po chvilce uvažování odešel.

To se stalo aspoň dvanáct dnů po tvém odjezdu.

Od té doby byl u mne několikrát. Sám mi pověděl, že si vydobyl u křesťanů velké úcty. Říká, že nenašel-li dosud Lygii, pak jen proto, že je jich v Římě nesčíslné množství, takže se všichni ani neznají a nemohou vědět, co se mezi nimi děje. Jsou také ostražití a vůbec málomluvní; Chilón však ručí, že jen co se dostane ke starším, kterým říkají presbyteři, podaří se mu vyzvědět od nich všechna tajemství. Několik jich už poznal a pokoušel se vyzvídat na nich, ale jen opatrně, aby spěchem nevzbudil podezření a neztížil si úkol. A třebaže je pro mne těžké čekat, třebaže nemám trpělivost, cítím, že má pravdu, a čekám tedy.

Dozvěděl jsem se už také, že k modlitbám mají společná místa, často za městskými branami, v prázdných domech, ba dokonce v harenariích. Tam uctívají Krista, zpívají a hodují. Takových míst je mnoho. Chilón se domnívá, že Lygie chodívá úmyslně na jiná místa než Pomponia, a to proto, aby Pomponia, kdyby došlo k soudu a k vyslýchání, mohla směle přísahat, že o jejím úkrytu nic neví. Je možné, že jí to opatrné jednání poradili presbyteři. Až se Chilón seznámí s těmi místy, budu chodit s ním, a jestliže mi bohové dopřejí spatřit Lygii, přísahám ti před Jovišem, že tentokrát mi z rukou nevyklouzne.

Myslím neustále na ta místa modliteb. Chilón nechce, abych s ním chodil. Bojí se. Ale já nemohu sedět doma. Poznám ji okamžitě, i kdyby byla v převlečení nebo pod závojem. Křesťané se tam scházívají v noci, ale já ji poznám i v noci. Všude bych poznal její hlas a pohyby. Sám tam půjdu v převlečení a dám si pozor na každého, kdo bude přicházet a odcházet. Stále na ni myslím, proto ji poznám. Chilón má přijít zítra, půjdeme tedy. Vezmu si s sebou zbraň. Několik mých otroků, které jsem poslal na venkov, vrátilo se s nepořízenou. Teď jsem si však jist, že Lygie je tady, ve městě, možná dokonce nedaleko. Sám jsem navštívil mnoho domů předstíraje, že je chci najmout. U mne jí bude stokrát lépe, protože tam žije celé mraveniště chudiny.

Já přece nebudu pro ni litovat ničeho. Píšeš, že jsem si vybral dobře: inu, vybral jsem si starosti a trápení. Napřed půjdeme do těch domů, které jsou ve městě, pak teprve za brány. Naděje očekává něco od každého jitra – jinak by se nedalo žít. Povídáš, že je třeba umět milovat; já jsem také dovedl mluvit s Lygií o lásce, ale teď jen teskním, teď jen očekávám Chilóna a doma je pro mne k nevydržení. Buď zdráv!”

KAPITOLA 16

Avšak Chilón se dlouho neukazoval, takže Vinicius nakonec nevěděl, co si o tom myslit. Marně si znovu a znovu říkal, že pátrání, má-li vést ke kladným a jistým výsledkům, nesmí být uspěchané. Jeho krev i prchlivá povaha se bouřily proti hlasu rozumu. Nic nedělat, čekat, sedět se založenýma rukama, to bylo něco tak odporujícího jeho povaze, že se s tím nedovedl za nic na světě smířit. Probíhat v tmavém otrockém plášti městskými uličkami, to se mu zdálo jen klamáním vlastní nečinnosti a nemohlo ho to uklidnit, už proto, že to bylo zbytečné. Ukázalo se, že jeho propuštěnci, zkušení lidé, kterým přikázal pátrat na vlastní pěst, jsou stokrát neohrabanější než Chilón. A zatím se v něm kromě lásky k Lygii rodila ještě i náruživost hráče, který chce vyhrát. Takový byl Vinicius vždycky.

Od nejútlejších let prosazoval, co chtěl, s náruživostí člověka, který nechápe, že se něco může nepodařit a že je nutno si něco odříci. Vojenská kázeň spoutala sice na nějaký čas jeho svévolnost, ale zároveň mu vštípila přesvědčení, že každý rozkaz, který dává lidem stojícím níže než on, musí být vyplněn. A jeho delší pobyt na Východě, mezi poddanými lidmi, přivyklými otrocké poslušnosti, ho jen utvrdil ve víře, že pro jeho “chci” není hranic. Nyní krvácela tedy těžce i jeho ješitnost. A přitom bylo v těch nezdarech, v té nesnadnosti celé věci i v samém útěku Lygie něco, co bylo pro něho nesrozumitelné, jakási záhada, jejímž vyřešením si trápil hlavu až do nemožnosti. Cítil, že Akté mluvila pravdu a že není Lygii lhostejný. Ale je-li tomu tak, proč tedy dala přednost potulce a bídě před jeho láskou, před jeho něžnostmi a před pobytem v jeho skvělém domě? Na tuto otázku nebyl s to najít odpověď.

Místo toho docházel jen k jakémusi nejasnému pocitu, že mezi ním a Lygií, mezi jejich názory i mezi jeho a Petroniovým světem a světem Lygiiným a Pomponiiným je jakýsi rozdíl a jakési nepochopení, hluboké jako propast, kterou nemůže nic vyplnit a zarovnat.

V takových okamžicích měl dojem, že musí Lygii ztratit, a při tom pomyšlení ztrácel poslední zbytky rovnováhy, kterou v něm chtěl zachovat Petronius. Byly okamžiky, kdy sám nevěděl, zda Lygii miluje, anebo ji nenávidí, kdy chápal jen to, že ji musí najít a že by si raději přál, aby ho pohltila země, než aby ji už více nespatřil, než aby nemohla být jeho. Vídal ji někdy ve své fantazii tak přesně, jako by stála před ním; v paměti se mu vynořovalo každé slovo, které jí říkal a které od ní uslyšel. Cítil ji blízko sebe; cítil ji na hrudi, v objetí – a v takových okamžicích ho stravovala touha jako plameny. Miloval ji a volal po ní.

A když si uvědomil, že ho milovala a že mohla dobrovolně vyplnit vše, co od ní žádal, zmocňovala se ho těžká, bezedná lítost a srdce mu jako obrovská vlna zaléval jakýsi tklivý pocit. Ale bývaly okamžiky, v nichž bledl vztekem a kochal se myšlenkami na pokoření a na muka, která Lygii způsobí, jakmile ji najde. Chtěl ji nejen mít, ale chtěl ji mít jako poníženou otrokyni, zároveň však cítil, že kdyby mohl volit mezi možností být jejím otrokem, anebo ji už nikdy v životě nevidět, stal by se raději jejím otrokem. Byly dny, kdy myslil na jizvy, které by na jejím růžovém těle zanechaly důtky – ale zároveň by chtěl ty stopy zlíbat.

Napadalo mu také, že by byl šťasten, kdyby ji mohl zabít.

Tou rozpolceností, únavou, nejistotou a trápením ztrácel zdraví, ba dokonce i krásný vzhled. A stal se také bezohledným a krutým pánem. Otroci, ba i propuštěnci se třásli, když k němu přistupovali. A protože je bez jakékoli příčiny postihovaly nemilosrdné a nespravedlivé tresty, začali ho skrytě nenávidět. A Vinicius to cítil a cítil i svou osamělost; mstil se tedy na nich tím více. Krotil se teď už jen před Chilónem, protože se bál, aby nepřestal pátrat. Chilón to ovšem poznal, začal si ho osedlávat a měl stále větší požadavky.

Zpočátku, kdykoli přišel, vždy ujišťoval Vinicia, že celá věc bude snadná a brzy skončí. Teď si začal sám vyhledávat obtíže, a i když nepřestával ručit za kladný výsledek pátrání, přece jen se netajil tím, že to bude trvat ještě dlouho.

Přišel konečně po dlouhých dnech čekání a tvářil se tak ponuře, že mladý muž při pohledu na něj zbledl, a přiskočiv k němu, nenašel téměř síly se zeptat:

“Není u křesťanů?”

“Ale je, pane,” odpověděl Chilón, Jenže jsem mezi nimi našel lékaře Glauka.”

“O čem to mluvíš a kdo je to, ten Glaukos?”

“Ty jsi tedy, pane, zapomněl na toho starce, s kterým jsem putoval z Neapole do Říma a při jehož obraně jsem ztratil ty dva prsty, takže teď nejsem s to udržet v ruce pero? Loupežníci, kteří unesli jeho ženu a děti, jej probodli nožem. Zanechal jsem ho v posledním tažení v hospodě u Minturn a dlouho jsem ho oplakával. Bohužel! Zjistil jsem, že ještě žije a že patří do křesťanské obce v Římě.”

Vinicius, který nebyl s to pochopit, oč jde, porozuměl jenom tolik, že onen Glaukos nějak znemožňuje najít znovu Lygii, potlačil tedy hněv, který se v něm vzdouval, a řekl:

“Jestliže jsi ho bránil, měl by ti být vděčen a pomáhat ti.”

“Ach urozený tribune! Ani bohové nebývají vždycky vděčni, natož lidé. Ano! Měl by mi být vděčen. Ale naneštěstí je to stařec slabomyslný, jehož rozum je zatemněn stářím i bědami, a tak nejenže mi není vděčen, ale jak jsem se právě dozvěděl od jeho souvěrců dokonce mě obviňuje, že jsem se tenkrát s lupiči smluvil a že já jsem příčinou jeho neštěstí. Takovou mám odměnu za ty dva prsty!”

“Jsem si jist, darebáku, že to bylo tak, jak povídá on!” řekl Vinicius.

“Víš tedy víc než on, pane,” odpověděl Chilón.

“Glaukos se totiž jen domnívá, že to tak bylo. Ale ani to by mu nebránilo zburcovat křesťany a krutě se mi pomstít. Určitě by to udělal a ostatní by mu určitě pomohli, naštěstí nezná mé jméno a v modlitebně, kde jsem se s nimi setkal, si mne nevšiml. Já jsem ho však poznal ihned a v prvním okamžiku jsem měl chuť padnout mu kolem krku. Zadržela mě jen rozvaha a zvyk uvážit každý krok, který hodlám učinit. Začal jsem se tedy na něho po odchodu z modlitebny vyptávat a lidé, kteří ho znají, mi pověděli, že je to člověk, kterého zradil jeho spolucestující z Neapole… Jinak bych přece nevěděl, že o tom takhle vypráví.”

“To mě nezajímá! Mluv, co jsi viděl v modlitebně.”

“Tebe to nezajímá, pane, ale mě to zajímá právě tak jako má vlastní kůže. A protože chci, aby mě mé učení přežilo, raději se zřeknu odměny, kterou jsi mi slíbil, než abych vydával život všanc pro nízký mamon, bez něhož jako skutečný filozof dovedu koneckonců žít a hledat božskou pravdu.”

Avšak Vinicius k němu přistoupil se zlověstným obličejem a řekl přidušeným hlasem:

“A kdo ti řekl, že smrt z Glaukovy ruky tě čeká dříve než z mé? Jak můžeš vědět, ty pse, že tě za chvíli nezakopou v mé zahradě?”

Chilón, který byl zbabělý, pohlédl na Vinicia a v jediném okamžiku pochopil, že ještě jedno neprozřetelné slovo a určitě zahyne.

“Budu ji hledat, pane, a najdu ji!” vykřikl překotně.

Nastalo ticho, v němž bylo slyšet jen rychlé Viniciovo oddechování a vzdálený zpěv otroků pracujících v zahradě.

Teprve po chvíli, když viděl, že se mladý patricius už trochu uklidnil, začal Řek hovořit:

“Smrt prošla kolem mne, ale já jsem se na ni díval stejně klidně jako Sokrates. Ne, pane! Neřekl jsem, že se vzdávám pátrání po děvčeti. Chtěl jsem ti jenom říci, že pátrání je teď spojeno s velkým nebezpečím pro mne. Pochyboval jsi před nějakým časem, že je na světě jistý Euricius, a třebaže ses na vlastní oči přesvědčil, že syn mého otce ti pověděl pravdu, podezíráš mě teď opět, že jsem si vymyslil Glauka. Bohužel!

Kdyby byl Glaukos pouhým výmyslem, kdybych se mohl mezi křesťany pohybovat úplně bezpečně, tak jak jsem se pohyboval předtím, dal bych za to onu ubohou otrokyni, kterou jsem koupil před třemi dny, aby pečovala o mé stáří a mrzáctví. Ale Glaukos žije, pane, a kdyby mě spatřil třeba jen jednou, ty bys mě už nikdy víc nespatřil. A kdo by ti pak našel tu dívku?”

Tu se opět odmlčel a začal si utírat slzy. Pak pokračoval:

“Ale jak ji mohu hledat, dokud Glaukos žije? Každou chvíli mohu na něj narazit, a jakmile naň narazím, zahynu a se mnou se obrátí vniveč i mé pátrání.”

“Kam míříš? Jaká je tu pomoc? A co chceš podniknout?” zeptal se Vinicius.

“Aristoteles nás učí, pane, že menší věci musíme obětovat pro velké, a král Priamos říkával často, že stáří je těžké břímě. Nu, a to břímě stáří a běd tíží Glauka už dlouho a tak těžce, že smrt by pro něj byla dobrodiním. Neboť čím je podle Seneky smrt, ne-li vysvobozením?”

“Dělej si šašky z Petronia, a ne ze mne, a mluv, co chceš!”

“Je-li ctnost šaškování, kéž mi bozi dopřejí být šaškem navěky. Chci, pane, odstranit Glauka, protože dokud žije on, je i můj život i pátrání v neustálém nebezpečí.”

“Najmi tedy lidi, kteří ho utlučou klacky, já je zaplatím.”

“Napálí tě, pane, a později tě budou za to tajemství vydírat. Lotrů je v Římě tolik, kolik pískových zrn v aréně, ale nevěřil bys, kolik si řeknou, jestliže si poctivý člověk potřebuje najmout jejich lotrovství. Ne, urozený tribune! Co kdyby vrahy přistihli při vraždě vigilové? Určitě by prozradili, kdo je najal, a ty bys z toho měl nesnáze. Mne však neprozradí, protože jim neřeknu své jméno. Neděláš dobře, že mi nedůvěřuješ, protože – nemluvě už o své svědomitosti – měl by sis uvědomit, že tady jde o dvě věci: o mou vlastní kůži a o odměnu, kterou jsi mi slíbil.”

“Kolik potřebuješ?”

“Potřebuji tisíc sesterciů, protože, jak jistě uznáš, musím najít poctivé ničemy, takové, kteří nezmizí beze stopy i se zálohou, jakmile ji dostanou. Za dobrou práci dobrá odměna! I já bych si něco zasloužil za své slzy, které proliji z lítosti nad Glaukovou smrtí. Bohové vědí, jak jsem ho miloval! Dostanu-li dnes tisíc sesterciů, bude jeho duše za dva dny v Hadu a teprve tam, zachovávají-li si duše paměť a dar myšlení, pozná, jak jsem ho miloval. Lidi najdu ještě dnes a oznámím jim, že od zítřka od večera jim za každý den Glaukova života strhnu po stu sesterciích. Přišel jsem také na jeden nápad, který myslím nezklame.”

Vinicius mu ještě jednou přislíbil žádanou částku, ale zakázal mu hovořit dále o Glaukovi. Místo toho se ho zeptal, jaké další novinky přináší, kde byl celou tu dobu, co viděl a co objevil. Avšak Chilón mu nemohl říci mnoho nového. Byl ještě ve dvou modlitebnách a všímal si bedlivě všech, zvláště žen, ale neviděl žádnou, která by se podobala Lygii. Ale křesťané ho už považují za svého a od oné doby, kdy donesl peníze na vykoupení Euriciova syna, váží si ho jako člověka, který jde ve stopách Kristových. Dozvěděl se od nich také, že jeden z jejich velikých zákonodárců, nějaký Pavel z Tarsu, je právě vězněn v Římě, a to na základě žaloby, kterou proti němu vznesli Židé, a on, Chilón, se rozhodl, že se s ním setká. Ale nejvíce ho potěšila zpráva, že totiž i nejvyšší kněz celé sekty, který byl Kristovým žákem a jemuž Kristus svěřil správu křesťanů na celém světě, má co nevidět přijet do Říma.

Všichni křesťané ho budou ovšem chtít spatřit a poslechnout si jeho učení. Budou prý jakási veliká shromáždění, kterých se zúčastní i on, Chilón, ba ještě více: protože v davu se lze snadno skrýt, zavede na ně i Vinicia. Pak najdou Lygii už určitě. Jestliže Glauka už jednou odstraní, nebude to ani spojeno se zvlášť velkým nebezpečím. Je pravda, i křesťané by se mohli pomstít, ale většinou jsou to mírumilovní lidé.

A tu začal Chilón s určitým podivem vyprávět, že nikdy neviděl, že by křesťané holdovali prostopášnostem, otravovali studny a fontány, že by to byli nepřátelé lidstva, že by uctívali osla nebo pojídali maso dětí.

Ne! Nic takového neviděl. Ano, najde mezi nimi i takové, kteří za peníze odstraní Glauka, ale jejich učení, pokud ví, k žádným zločinům nevybízí, naopak, přikazuje odpouštět špatné činy.

A Vinicius si vzpomněl, co mu u Akté pověděla Pomponia Graecina. A vůbec naslouchal Chilónovým slovům s radostí. A třebaže se jeho cit k Lygii měnil zdánlivě v nenávist, ulevovalo se mu, když slyšel, že učení, které vyznává Lygie a Pomponia, není ani zločinné, ani oplzlé. Zároveň se v něm však začal rodit jakýsi nejasný pocit, že právě ta neznámá a tajuplná úcta ke Kristovi vytvořila mezi ním a Lygií onen rozdíl. Začal se tedy toho učení zároveň bát i nenávidět je.

KAPITOLA 17

Chilónovi šlo skutečně o odstranění Glauka, který byl sice dost letitý, avšak naprosto ne neduživý a bláznivý.

V tom, co vyprávěl Chilón Viniciovi, byl velký kus pravdy. Znal svého času Glauka, zradil ho, zaprodal lupičům, připravil jej o rodinu a jmění a vydal napospas vrahům. Vzpomínka na tyto události ho však netížila; opustil jej totiž umírajícího ne v krčmě, nýbrž v polích u Minturn a nepředvídal jen jednu věc, že se totiž Glaukos vyléčí z ran a přijde do Říma. A proto také se doopravdy vyděsil, když ho uviděl v modlitebně, a v prvním okamžiku se skutečně chtěl vzdát pátrání po Lygii. Avšak Vinicius na druhé straně ho poděsil ještě více. Pochopil, že si musí zvolit mezi strachem z Glauka a pátráním a mezi pomstou mocného patricia, jemuž by asi určitě přispěchal na pomoc druhý, ještě větší – Petronius. Proto přestal Chilón váhat.

Pomyslil si, že je lepší mít nepřátele malé než velké, a třebaže se jeho zbabělá povaha trochu vzpírala krvavým prostředkům, přece jen došel k závěru, že bude nutné pomocí cizích rukou Glauka zavraždit.

Teď mu šlo už jen o výběr lidí, a právě těch se týkal jeho nápad, o kterém se zmínil Viniciovi. Trávíval noci většinou ve vinárnách a přespával tam s lidmi bez střechy nad hlavou, s lidmi beze cti a víry, mohl tedy snadno najít takové lidi, kteří by byli ochotni vykonat každou práci, ale ještě snáze takové, kteří, zvětřivše u něho peníze, začali by svou práci od něho anebo by vzali zálohu a pod pohrůžkou že ho vydají do rukou vigilů, vynutili by si na něm celou částku. Ostatně od jisté doby pociťoval Chilón odpor k lůze, ke špatným a zároveň strašným zjevům, které pelešily v podezřelých domech na Subuře nebo na Zátibří. A protože měřil všechno svou vlastní mírou a nepoznal dost důkladně křesťany a jejich učení, domníval se, že najde mezi nimi povolné nástroje. A protože se mu křesťané zdáli také poctivější než ostatní, rozhodl se, že se obrátí na ně a že jim celou věc vyloží tak, aby ji vzali na sebe nejen pro peníze, nýbrž i z náboženské horlivosti.

Zašel proto večer za Euriciem, o němž věděl, že je mu oddán celou duší a že udělá vše, jen aby mu pomohl. Protože byl však od přírody opatrný, ani mu nenapadlo svěřovat se Euriciovi se svými skutečnými úmysly, které by ostatně byly ve zřejmém rozporu se starcovou vírou v Chilónovu ctnost a bohabojnost.

Chtěl jen získat lidi ochotné ke všemu a teprve s nimi smluvit celou věc, a to tak, aby o ní ve svém vlastním zájmu zachovali věčné mlčení.

Když stařec Euricius vykoupil svého syna, najal si maličký krámek, jakými se to jen hemžilo před Cirkem Maximem, a prodával v něm návštěvníkům dostihů boby, nekvašené chleby a vodu slazenou medem.

Chilón ho zastihl doma, jak si upravuje krámek. Pozdravil ho jménem Kristovým a pak začal vyprávět, proč přichází. Když prokázal před nedávnem Euriciovi službu, počítal, že se mu Euricius odvděčí. Nuže, nyní potřebuje dva nebo tři silné a odvážné lidi, kteří by byli s to odvrátit nebezpečí hrozící nejen jemu, ale všem křesťanům. Je teď sice chudý, protože téměř vše, co měl, dal Euriciovi, avšak těm lidem by za jejich služby zaplatil, ovšem pod podmínkou, že mu budou důvěřovat a splní přesně vše, co jim přikáže.

Euricius i jeho syn Quartus mu naslouchali, jako svému dobrodinci, div ne na kolenou. Oba také prohlásili, že oni sami jsou ochotni vykonat vše, co bude od nich žádat, protože věří, že tak svatý muž nemůže žádat nic, co by se příčilo Kristovu učení.

Chilón je ujistil, že tomu tak je, a pozvednuv oči vzhůru, tvářil se, jako by se modlil, ve skutečnosti však uvažoval, zda by nebylo dobře přijmout jejich nabídku, která by mu mohla ušetřit tisíc sesterciů. Avšak po chvíli úvah ji odmítl. Euricius byl už stařec, sešlý snad ani ne tak věkem jako spíše starostmi a chorobou, a Quartovi bylo šestnáct let, kdežto Chilón potřeboval obratné a především silné lidi. A Chilón pokud šlo o těch tisíc sesterciů doufal, že nápad, na který přišel, mu umožní ať už tak nebo onak část jich ušetřit.

Ti dva nějakou chvíli naléhali, ale když je odmítl se vší rozhodností, ustoupili. A tu řekl Quartus:

“Znám pekaře Dema, u něhož pracují u žernovů otroci i nádeníci. Jeden z těchto nádeníků je tak silný, že vydá ne za dva, ale za čtyři. Sám jsem viděl, jak zvedá kameny, kterými nebyli s to pohnout čtyři lidé.”

“Jestliže je to bohabojný člověk a jestliže je schopen obětovat se pro bratry, seznam mě s ním,” řekl Chilón.

“Je to křesťan, pane,” odpověděl Quartus. “U

Dema pracují většinou křesťané. Jsou tam noční i denní dělníci. On patří k nočním. Kdybychom tam teď zašli, zastihli bychom je právě u večeře, takže by ses s ním mohl dobře domluvit. Demas bydlí nedaleko Emporia.”

Chilón rád souhlasil. Emporium stálo na úpatí Aventina, tedy nedaleko Velkého cirku. Dalo se tam jít, aniž se musely obcházet pahorky, přímo podél řeky, přes Porticus Aemilia, kudy to bylo značně blíže.

“Jsem starý,” řekl Chilón, když vešli do sloupořadí, “a občas mi vypovídá paměť. Ano! Náš Kristus byl přece zrazen jedním ze svých učedníků? Ale na jméno toho zrádce si teď nemohu vzpomenout…”

“Jidáš, pane. Oběsil se pak,” odpověděl Quartus a v duchu se trochu divil, jak někdo může zapomenout tohle jméno.

“Ach ano! Jidáš! Děkuji ti,” řekl Chilón.

Chvíli šli mlčky. Prošli kolem Emporia, které bylo už zavřeno, obešli sýpky, v nichž se vydávalo lidu obilí, a odbočili vlevo, k domům, které se táhly podél Via Ostiensis, až k vršku zvanému Testacius a k Foru Pistoriu. Tam se zastavili před dřevěnou budovou, z níž se ozýval hluk žernovů. Quartus vešel dovnitř, kdežto Chilón, který se nerad ukazoval mnoha lidem a který žil v neustálém strachu, že ho nějaké fatum může svést s lékařem Glaukem, zůstal venku.

“Jsem zvědav na toho Herkula, který tu slouží jako mlynářský,” hovořil sám k sobě a hleděl na jasný měsíc. “Je-li to darebák a chytrý člověk, bude mě něco stát, je-li to však ctnostný křesťan a hlupák, udělá vše, co budu chtít, zdarma.”

Další úvahy mu překazil návrat Quarta, který vyšel ze stavení ještě s jedním člověkem, oblečeným jen v tunice zvané exomis, střižené tak, že pravá paže a pravá strana hrudi zůstávaly holé. Tento oděv, který umožňoval naprostou volnost pohybů, nosili hlavně dělníci. Chilón pohlédl na příchozího a spokojeně si oddechl. V životě totiž ještě neviděl takové paže a takovou hruď.

“Zde, pane,” řekl Quartus, “je bratr, s kterým jsi chtěl mluvit.”

“Pokoj Kristův buď s tebou,” ozval se Chilón. “Ty, Quarte, pověz tomuto bratru, zasluhuji-li, aby mi věřil a důvěřoval, a pak se ve jménu Božím vrať, protože není zapotřebí, abys nechával starého otce o samotě.”

“Je to svatý člověk,” řekl Quartus, “který dal celé své jmění, aby mohl mne, neznámého člověka, vykoupit z otroctví. Kéž mu za to Pán náš, Spasitel, schystá odměnu v nebi.”

Když to obrovský dělník uslyšel, sklonil se a políbil Chilónovi ruku.

“Jak se jmenuješ, bratře?” zeptal se Řek.

“Při svatém křtu mi, otče, dali jméno Urban.”

“Tedy Urbane, bratře můj, máš čas si se mnou porozprávět?”

“Začínáme pracovat až o půlnoci, teď nám teprve chystají večeři.”

“Času je tedy dost – pojďme k řece a tam vyslechneš má slova.”

Zašli k řece a usedli na kamenné vroubení břehu.

Bylo ticho, porušované jen vzdáleným lomozem žernovů a šploucháním vody, proudící dole. Zde se Chilón zahleděl do dělníkova obličeje, který se mu přes svůj poněkud hrozivý a smutný výraz, jaký mívaly obyčejně tváře barbarů, zdál přece jen dobrácký a otevřený.

“Ano!” řekl si v duchu. “Je to dobrák a hlupák, který zabije Glauka zadarmo.”

Pak se zeptal:

“Urbane, miluješ Krista?”

“Miluji ho celou duší a srdcem,” odpověděl dělník.

“A své bratry? A sestry? A ty, kdož tě naučili pravdě a víře v Krista?”

“I je miluji, otče.”

“Budiž tedy pokoj s tebou!”

“I s tebou, otče!”

A opět bylo ticho – jen v dálce lomozily žernovy a dole šplouchala řeka.

Chilón se zadíval do jasného měsíčního světla a začal pomalu, tlumeným hlasem mluvit o Kristově smrti. Vypadalo to, jako by nemluvil k Urbanovi, nýbrž jako by se sám rozpomínal na onu smrt anebo jako by její tajemství svěřoval spícímu městu. Bylo v tom něco dojemného a zároveň slavnostního. Dělník plakal a v okamžiku, kdy Chilón začal bědovat a hořekovat nad tím, že ve chvíli Spasitelovy smrti se nenašel nikdo, kdo by ho bránil, ne-li před ukřižováním, tedy aspoň před urážkami vojáků a Židů, začaly se obrovské barbarovy pěsti svírat bolestí a potlačovaným vztekem. Smrt ho jen dojímala, ale při myšlence na tu chátru, posmívající se Beránkovi přibitému na kříži, bouřila se v něm jeho primitivní duše a zmocňovala se ho divoká touha po pomstě.

A tu se Chilón znenadání zeptal:

“Urbane, víš-li pak, kdo to byl Jidáš?”

“Vím, vím! Ale on se oběsil!” zvolal dělník.

A v jeho hlase se ozývala jakoby lítost, že zrádce si už sám vyměřil trest a že tedy nemůže padnout do jeho rukou.

Chilón však pokračoval:

“Kdyby se však nebyl oběsil a kdyby ho některý křesťan potkal na souši nebo na moři, co myslíš, nebylo by jeho povinností pomstít se na něm za muka, krev a smrt našeho Spasitele?”

“Kdo by se nepomstil, otče!”

“Pokoj s tebou, věrný služebníku Beránka. Ano!

Smíme odpouštět křivdy, které se staly nám, kdo má však právo odpustit křivdy způsobené Bohu? Ale tak jako had plodí hada, jako zloba zlobu a jako zrada zradu, tak se i z Jidášova jedu narodil druhý zrádce. A tak jako Jidáš vydal Židům a římským žoldnéřům Spasitele, tak tento zrádce, který žije mezi námi, chce vydat vlkům Spasitelovy ovečky. A jestliže nikdo nepředejde zradu, jestliže nikdo včas nerozdrtí hlavu hada, čeká nás všechny záhuba a s námi zahyne i uctívání Beránka.”

Dělník naň hleděl s nesmírným neklidem, jako by si nedovedl srovnat v hlavě to, co slyšel, kdežto Řek si teď přehodil přes hlavu cíp pláště a začal opakovat hlasem, který vycházel jakoby z podzemí:

“Běda vám, služebníci skutečného Boha, běda vám, křesťané a křesťanky!”

A opět nastalo ticho, opět bylo slyšet jen lomození žernovů, dutý zpěv mlynářských dělníků a šumění řeky.

“Otče,” zeptal se konečně dělník, “jaký je to zrádce?”

Chilón svěsil hlavu. “Jaký je to zrádce! Jidášův syn, syn jeho jedu, který předstírá, že je křesťan, a chodí do modliteben jen proto, aby mohl bratry obžalovávat u caesara, že ho křesťané nechtějí uznávat za boha, že otravují fontány, vraždí děti a chtějí toto město zničit tak, aby nezůstal kámen na kameni. Za několik dnů dostanou praetoriáni rozkaz, aby uvrhli do vězení starce, ženy a děti a vedli je na smrt, tak jako byli posláni na popraviště otroci Pedania Secunda. A to vše způsobil tento druhý Jidáš. Jestliže však nikdo neztrestal prvního Jidáše, jestliže se na něm nikdo nepomstil, jestliže nikdo nebránil Krista v hodině muk, kdo bude chtít ztrestat tohoto Jidáše, kdo zašlápne hada dřív, než ho vyslechne caesar, kdo ho sprovodí ze světa, kdo zachrání bratry a víru v Krista před záhubou?”

Urban, který seděl až dosud na kamenném vroubení, znenadání povstal a řekl:

“Já to udělám, otče.”

Chilón povstal také, chvíli hleděl do dělníkova obličeje osvětleného světlem měsíce, pak vztáhl paži a položil ruku na Urbanovu hlavu.

“Jdi mezi křesťany,” řekl slavnostně, “jdi do modliteben a ptej se bratří na lékaře Glauka. A jakmile ti ho ukáží, pak jej ve jménu Kristově zabij!”

“Na Glauka?” opakoval dělník, jako by si chtěl toto jméno vrýt do paměti.

“Znáš ho snad?”

“Ne, neznám. Křesťanů jsou v celém Římě tisíce a všichni se navzájem neznají. Ale zítra v noci se v Ostrianu sejdou bratři a sestry do jednoho, přijel totiž Velký Apoštol Kristův, který tam bude učit. A tam mi bratři ukáží Glauka.”

“V Ostrianu?” zeptal se Chilón. “To je za městskými branami, že ano? Bratři i všechny sestry? V noci?

Za branami v Ostrianu?”

“Ano, otče. Je to náš hřbitov, mezi Via Salaria a Nomentana. Ty nevíš, že tam bude učit Velký Apoštol?”

“Nebyl jsem dva dny doma, nedostal jsem proto jeho list. A nevěděl jsem, kde je Ostrianum, protože jsem teprve nedávno přišel z Korintu, kde jsem představeným křesťanské obce… Ano, tak to uděláš! Jestliže tě Kristus nadchnul, půjdeš v noci do Ostriana, můj synu, tam najdeš mezi bratřími Glauka a zabiješ ho na zpáteční cestě do města. Budou ti za to odpuštěny všechny hříchy. A nyní pokoj s tebou…”

“Otče…”

“Poslouchám tě, služebníku Beránka.”

Dělníkův obličej zrozpačitěl. Vždyť teprve nedávno zabil člověka, ba možná že dokonce dva, avšak Kristovo učení nedovoluje zabíjet. Nezabil ty lidi v sebeobraně, protože ani to se nesmí. Nezabil je, Bůh uchovej, z touhy po zisku… Sám biskup mu dal bratry, aby mu pomohli, avšak zabíjet nedovolil. On však proti své vůli zabil, protože Bůh ho potrestal příliš velkou silou… A teď za to těžce pyká… Druzí si u žernovů zpívají, kdežto on, nešťastník, myslí na svůj hřích, na to, že urazil Beránka… Co se už namodlil, naplakal! Co se už naprosil Beránka, aby mu odpustil! A stále ještě cítí, že nepykal dost… A teď opět slíbil, že zabije zrádce… A dobře tak! Odpouštět se mohou jen křivdy způsobené lidem, zabije ho tedy a třeba před zraky všech bratří a sester, kteří budou zítra v Ostrianu. Ale ať Glauka napřed odsoudí starší z bratří, biskup nebo Apoštol. Zabít, to není tak těžké, a zabít zrádce je dokonce příjemné, stejně jako zabít vlka nebo medvěda, ale co kdyby Glaukos zahynul nevinně?

Cožpak si může vzít na svědomí novou vraždu, nový hřích a novou urážku Beránka?

“Na soud nezbývá času, milý synu,” odpověděl Chilón, “protože zrádce půjde přímo z Ostriana za caesarem do Antia anebo se uchýlí do domu jistého patricia, v jehož je službách. Ale tady ti dám znamení: ukážeš-li je, až zabiješ Glauka, i biskup, i Velký Apoštol požehnají tvému činu.”

Po těch slovech vyňal penízek a pak začal hledat za pasem nůž. Když jej našel, vyryl jeho ostřím do sestercia znamení kříže a podal minci dělníkovi.

“Zde je rozsudek na Glauka i znamení pro tebe.

Až sprovodíš ze světa Glauka a ukážeš je biskupovi, odpustí ti i tu starou vraždu, které ses dopustil nechtě.”

Dělník sáhl mimoděk po penízi, ale protože měl ještě v příliš čerstvé paměti první vraždu, zmocnil se ho pocit podivné hrůzy.

“Otče,” řekl téměř prosebným hlasem, “bereš si ten čin na svědomí? A slyšel jsi sám, jak Glaukos zrazuje bratry?”

Chilón pochopil, že musí podat nějaké důkazy, někoho jmenovat, jinak že se do obrova srdce mohou vloudit pochybnosti. A pojednou mu svitlo šťastným nápadem.

“Poslyš, Urbane,” řekl, “bydlím v Korintu, ale pocházím z Kóu a tady v Římě vštěpuji Kristovo učení jisté otrokyni z mého rodného kraje; ta otrokyně se jmenuje Euniké. Slouží jako vestiplica v domě caesarova přítele, nějakého Petronia. A v tomto domě jsem slyšel, jak se Glaukos nabízel, že udá všechny křesťany, a kromě toho slíbil jinému caesarovu oblíbenci, Viniciovi, že mu mezi křesťany najde dívku…”

Tady se odmlčel a pohlédl udiveně na dělníka, jehož oči se pojednou zableskly jako oči zvířete a v jehož obličeji se objevil divoký hněv a výhružný výraz.

“Co je ti?” zeptal se téměř ustrašeně.

“Nic, otče. Zabiji zítra Glauka!”

Avšak Řek mlčel; po chvíli uchopil dělníkovy paže, otočil jej tak, aby mu měsíční světlo padalo přímo do obličeje, a dlouho si jej pozorně prohlížel. Bylo vidět, že v duchu váhá, má-li se ho vyptávat dále a dostat z něho vše, anebo má-li se prozatím spokojit s tím, co se dozvěděl nebo co si domyslil.

Nakonec v něm však zvítězila vrozená opatrnost.

Oddechl si zhluboka jednou a podruhé, pak položil opět ruku na dělníkovu hlavu a zeptal se slavnostním, důrazným hlasem:

“U křtu svatého ti dali jméno Urban, ano?”

“Ano, otče.”

“Tedy pokoj s tebou, Urbane.”

KAPITOLA 18

Petronius Viniciovi:

“Je to s tebou špatné, carissime! Venuše ti zřejmě pomátla smysly, odňala rozum, paměť i dar myslit na cokoli jiného než na lásku. Přečti si po čase svou odpověď na můj dopis a poznáš, jak tvůj duch teď zlhostejněl ke všemu, co není právě Lygie, jak se zabývá jen a jen jí, jak se k ní neustále vrací a krouží nad ní jako jestřáb nad vyhlédnutou kořistí. U Polluxe! Najdi ji už přece! Jinak – neobrátíš-li se tím žárem v popel změníš se v egyptskou Sfingu, která se zamilovala, jak se vypráví, do bledolící Isidy, ke všemu ohluchla, zlhostejněla a čeká jenom na noc, aby se mohla kamennýma očima dívat na svou milovanou.

Pobíhej si po večerech v převlečení městem, choď si dokonce s tím svým filozofem do křesťanských modliteben. Vše, co vzbuzuje naději a ubíjí čas, je hodno chvály. Ale ve jménu mého přátelství k tobě udělej jednu věc: onen Ursus, Lygiin otrok, je prý neobyčejně silný člověk; najmi si tedy Krotóna a podnikejte ty výpravy ve třech. Tak to bude bezpečnější i rozumnější. Křesťané, jestliže k nim patří Pomponia Graecina a Lygie, nejsou určitě takoví zločinci, za jaké je lidé všeobecně považují, ale při Lygiině únosu podali důkaz, že jde-li o nějakou ovečku z jejich stáda, dovedou nechat žerty stranou. Vím, že jakmile spatříš Lygii, nezdržíš se a budeš ji chtít unést ihned. Jenže jak to provedeš sám s Chilonidem? Ale Krotón si už bude vědět rady, i kdyby ji bránilo deset takových chlapíků jako Ursus. Chilónem se nedej vydírat, ale na Krotóna peněz nelituj. To je nejlepší ze všech rad, které ti mohu poslat.

Tady se už přestalo mluvit o malé Augustě i o tom, že zemřela působením kouzel. Poppaea si na ni ještě tu a tam vzpomene, ale caesarův duch je zaměstnán něčím jiným; ostatně je-li pravda, že diva Augusta je opět v jiném stavu, pak se vzpomínka na první dítě rozplyne beze stopy i v ní. Jsme už dva týdny v Neapoli, vlastně v Bajích. Kdybys byl s to o čemkoli uvažovat, musily by k tvému sluchu doletět ohlasy našeho pobytu zde, protože celý Řím nemluví určitě o ničem jiném. Odjeli jsme tedy do Bají, kde nás napřed přepadly vzpomínky na matku a výčitky svědomí. Ale víš, jak daleko už došel Ahenobarbus? Už i matkovražda je pro něho jen námětem k básním a záminkou hrát tragišaškovské scény. Kdysi měl opravdu výčitky svědomí, ale jen proto, že je zbabělec. Teď, jakmile se přesvědčil, že svět leží u jeho nohou jako dříve a že se na něm nepomstil žádný bůh, výčitky už jen předstírá, aby dojímal lidi svým osudem. Někdy v noci vyskakuje z lůžka a tvrdí, že ho pronásledují Fúrie, budí nás, prohlíží si sám sebe, staví se do pózy komedianta hrajícího úlohu Oresta, ovšem do pózy špatného komedianta, recituje řecké verše a pozoruje, zda ho obdivujeme. A my ho ovšem obdivujeme! A místo abychom mu řekli: ,Jdi spát, šašku!’, nalaďujeme se také do tragického tónu a bráníme velikého umělce před Fúriemi.

U Kastora! Musel jsi přece slyšet aspoň to, že v Neapoli už veřejně vystoupil. Sehnali z Neapole a z okolních měst všechny řecké pobudy a ti naplnili arénu tak nepříjemnými výpary česneku a potu, že jsem děkoval bohům, že nemusím sedět s augustiány v prvních řadách, ale mohu být s Ahenobarbem za scénou. A věřil bys, že se bál? Skutečně se bál! Chytal mě za ruku a kladl si ji na srdce, které opravdu bušilo rychleji.

Dýchal rychle a v okamžiku, kdy měl vystoupit na scénu, zbledl jako pergamen a na čele mu vyvstaly kapky potu. A věděl přece, že ve všech řadách sedí připraveni praetoriáni ozbrojení klacky, jimiž měli rozněcovat nadšení, kdyby bylo zapotřebí. Ale zapotřebí nebylo.

Žádné hejno opic z okolí Kartága nedovede vřeštět tak, jak vřeštěla ta chátra. Povídám ti: zápach česneku vanul až na scénu. A Nero se klaněl, tiskl si ruku na srdce, posílal jim polibky a plakal. Pak jako opilý přiběhl k nám, kdož jsme čekali za scénou, a volal: ,Co jsou všechny triumfy proti tomuto mému triumfu?!’

A lůza v hledišti stále ještě vyla a tleskala, protože věděla, že si vytleskává milost, dary, hry, losy a novou podívanou na caesara-šaška. Já se jim ani nedivím, že tleskali, protože něco takového ještě neviděli. A Nero co chvíli opakoval: ,Podívejte se, to jsou Řekové! Podívejte se, to jsou Řekové!’ A mám dojem, že od toho okamžiku ještě více vzrostla jeho nenávist k Římu, i když do Říma byli vysláni zvláštní poslové se zprávou o triumfu, takže tu v těchto dnech očekáváme projevy díků od senátu. Hned po prvním Neronově vystoupení tu došlo k zvláštní události. Znenadání se zřítilo divadlo. Ale už když lidé byli pryč. Byl jsem na místě neštěstí a neviděl jsem, že by z trosek vytáhli byť jen jedinou mrtvolu. Mnoho lidí, ba i Řeků, se na to dívá jako na hněv bohů za zneuctění caesarské moci, ale Nero naopak tvrdí, že je to projev náklonnosti bohů, kteří zřejmě bdí nad jeho zpěvem i nad těmi, kdož jej poslouchají. Proto se obětuje po všech chrámech a pořádají se velké děkovné slavnosti. Pro Nerona je to další pobídka k cestě do Achaje. Před několika dny mi však řekl, že se bojí, co tomu řekne římský lid a zda se nevzbouří, a to jak z lásky k němu, tak i ze strachu o rozdávání obilí a o hry, o které by mohl přijít, kdyby caesar byl delší dobu mimo město.

Přesto však jedeme do Beneventa prohlédnout si ševcovský přepych, jímž se nám pochlubí Vatinius, a odtamtud pak pod ochranou božských Heleniných bratrů do Řecka. Pokud jde o mne, všiml jsem si jedné věci, že totiž, žije-li člověk mezi ztřeštěnci, stává se také ztřeštěncem, ba co více, nachází v ztřeštěnostech jistý půvab. Řecko a cestování za zvuku tisíců louten, triumfální bakchický průvod, v němž jsi obklopen nymfami a bakchantkami ověnčenými myrtovou zelení, vinnou révou a zimolezem, vozy tažené tygřími spřeženími, květiny, thyrsy, věnce, volání: evoe!, hudba, poezie a tleskající Hellada – to vše je krásné. Jenže my se tu zabýváme ještě smělejšími záměry. Chceme vytvořit jakési pohádkové východní impérium, zemi palem, slunce, poezie, skutečnosti proměněné v sen, života proměněného v jednu jedinou rozkoš.

Chceme zapomenout na Řím a přemístit těžiště světa někam mezi Řecko, Asii a Egypt, chceme žít ne životem lidí, nýbrž bohů, nechceme vědět, co je to všednost, chceme se potulovat na zlatých galerách ve stínu purpurových plachet po Archipelagu, být Apollónem, Osiridem i Baalem v jedné osobě, zářit růžově s červánky, zlatě se sluncem, stříbrně s měsícem, poroučet, zpívat, snít… A věřil bys, že i já, třebaže mám ještě za nějaký ten sestercius rozumu a za nějaký ten as soudnosti, že i já se dávám strhovat těmito fantastickými výmysly a že se jimi dávám strhovat proto, že i když jsou neuskutečnitelné, jsou aspoň velké a neobyčejné?

Takové pohádkové impérium by přece jen bylo něco, co by jednou, po dlouhých, dlouhých staletích připadalo lidem jako sen. Protože dokud Venuše nevezme na sebe podobu třeba takové Lygie nebo aspoň takové otrokyně, jako je Euniké, a dokud se život neozdobí uměním, dotud je tento život sám o sobě prázdný a mívá často podobu opice. Jenže Měděnobradý neuskuteční své nápady, už proto ne, že v onom pohádkovém království poezie a Východu by nesmělo být místo pro zradu, podlost a smrt, kdežto v Neronovi žije pod pláštíkem básníka prachšpatný komediant, přihlouplý forman a plytký tyran. Místo toho všeho odstraňujeme lidi, jestliže nám jakkoli překážejí. Ubohý Torquatus Silanus je už stínem. Prořízl si žíly před několika dny.

Lecanius a Licinius přijímají plni strachu konsulát, starý Thrasea neujde smrti, protože má odvahu být čestným člověkem. Tigellinus není dosud s to vymoci pro mne rozkaz, abych si otevřel žíly. Potřebují mě ještě. Nejen jako arbitra elegantiae, nýbrž i jako člověka, bez jehož rad a vkusu by se nemusil vydařit výlet do Achaje. Nejednou si však myslím, že to musí dřív nebo později skončit, a víš, oč mi pak nejvíce jde?

O to, aby Měděnobradý nedostal tu moji číši z murrhy, kterou znáš a obdivuješ. Budeš-li v okamžiku mé smrti u mne, dám ti ji, budeš-li daleko, tak ji rozbiji. Ale prozatím máme před sebou ševcovské Beneventum, olympské Řecko a Fatum, které určuje každému z nás neznámé a nepředvídané cesty. Buď zdráv a najmi si Krotóna, protože jinak ti Lygii vezmou podruhé. Až už nebudeš potřebovat Chilonida, pošli mi ho, ať budu kdekoli. Možná že z něho udělám druhého Vatinia, a možná že se konsulové a senátoři budou ještě před nim třást, tak jako se třesou před tím nynějším rytířem Dratvičkou. Stálo by za to dočkat se takové podívané. Až získáš zpátky Lygii, podej mi o tom zprávu, abych za vás mohl obětovat ve zdejším okrouhlém Venušině chrámku párek labutí a párek holubů. Viděl jsem onehdy ve snu Lygii na tvém klíně, jak hledá tvá ústa. Vynasnaž se, aby to byl věštecký sen. Kéž není mraků na tvém nebi, a budou-li, ať mají barvu i vůni růží. Buď zdráv!”

KAPITOLA 19

Vinicius sotva dočetl, když se do knihovny, nikým neohlášen, tiše vkradl Chilón. Služebnictvo mělo totiž rozkaz pustit ho dovnitř v každou denní i noční dobu.

“Kéž je ti božská matka tvého velkolepého předka Aenea stejně příznivá, pane, jako byl příznivý mně božský syn Majin,” řekl.

“To znamená?” zeptal se Vinicius a vyskočil od stolu, u kterého seděl.

A Chilón zvedl hlavu a zvolal:

“Heuréka!”

Mladý patricius byl tak rozrušen, že hodnou chvíli nebyl s to promluvit ani slova.

“Viděl jsi ji?” zeptal se konečně.

“Viděl jsem Ursa, pane, a mluvil jsem s ním.”

“A víš, kam se skryli?”

“Ne, pane. Někdo by snad ze samé ješitnosti dal Lygovi najevo, že uhádl, kdo je, někdo jiný by se snažil vypátrat, kde bydlí, a dostal by buď ránu pěstí, po které by ho přestaly zajímat všechny pozemské záležitosti, anebo by vzbudil v obrovi podezření a zavinil by, že by pro to děvče vyhledali ještě dnes v noci nový úkryt.

Já jsem to však neudělal, pane. Mně stačí, když vím, že Ursus pracuje u mlynáře nedaleko Emporia a že se ten mlynář jmenuje Demas, tak jako tvůj propuštěnec; a stačí mi to proto, že teď ho může kterýkoli tvůj otrok, jemuž důvěřuješ, ráno sledovat a vyslídit jejich skrýš.

Já ti, pane, přináším jen jistotu, že jestliže je v Římě Ursus, je zde i božská Lygie. A pak druhou zprávu, že dnes v noci bude Lygie skoro dozajista v Ostrianu…”

“V Ostrianu? Kde je to?” skočil mu do řeči Vinicius, zřejmě ochoten běžet ihned na ono místo.

“Je to staré hypogaion mezi Via Salaria a Via Nomentana. Onen křesťanský pontifex maximus, o kterém jsem se ti zmínil, pane, a kterého čekali mnohem později, už přijel a dnes v noci bude křtít a učit na onom hřbitově. Křesťané se se svou vírou skrývají, protože i když nebyly dosud vydány žádné edikty, které by ji zakazovaly, lidé je nenávidí, musejí tedy být opatrní. Sám Ursus mi povídal, že se dnes v Ostrianu shromáždí všichni do jednoho, protože každý chce vidět a slyšet člověka, který byl prvním Kristovým učedníkem a kterého křesťané nazývají Apoštolem. A protože u křesťanů poslouchají kázání ženy stejně jako muži, nebude tam z žen snad jen jediná Pomponia, která by asi nemohla odůvodnit před Aulem, vyznavačem starých bohů, proč odchází v noci z domu. Avšak Lygie, ó pane, která je pod ochranou Ursa a starších obce, půjde nade vši pochybnost s ostatními ženami.”

Vinicius, který žil až dosud jako v horečce, udržován při životě jen nadějí, pocítil nyní, když se zdálo, že se tato naděje vyplňuje, takovou slabost, jaká přichází na člověka u cíle dlouhé cesty, která byla nad jeho síly.

Chilón si toho všiml a rozhodl se, že toho využije.

“Brány hlídají sice tví lidé, pane, a křesťané to musí vědět. Jenže oni nepotřebují brány. Tiber je také nepotřebuje, a třebaže je od řeky k oněm silnicím daleko, vyplatí se jít delší cestou, jde-li o to, vidět ,Velkého Apoštola’. Ostatně křesťané mohou znát tisíc způsobů, jak se dostat za hradby, a já vím, že je znají.

V Ostrianu najdeš, pane, Lygii, a i kdyby tam nebyla ona – to ovšem pokládám za nemožné -, bude tam Ursus, protože mi slíbil, že zabije Glauka. Sám mi řekl, že přijde a tam ho zabije, slyšíš, urozený tribune?

Nuže, buďto ho budeš sledovat a dozvíš se, kde Lygie bydlí, anebo rozkážeš svým lidem, aby ho zajali jako vraha, a až ho budeš mít v rukou, vynutíš si od něho přiznání, kam skryl Lygii. Já jsem své udělal! Někdo jiný by ti řekl, ó pane, že vypil s Ursem deset kantharů nejlepšího vína, než z něho dostal to tajemství; jiný by ti zase řekl, že s ním prohrál tisíc sesterciů ve scriptae duodecim anebo že od něho koupil zprávy za dva tisíce … Vím, že bys mi to nahradil dvojnásob, ale já jsem přesto jednou v životě … totiž chtěl jsem říci: jako po celý svůj život budu i teď poctivý, protože doufám, že všechny mé výlohy i naděje předčí tvá velikomyslnost, jak se vyjádřil velkodušný Petronius.”

Avšak Vinicius, který byl jako voják zvyklý vědět si rady ve všech situacích a také hned jednat, brzy ovládl svou chvilkovou slabost a řekl:

“Nezklameš se v mé velkomyslnosti, ale napřed půjdeš se mnou do Ostriana.”

“Já do Ostriana?” zeptal se Chilón, který neměl nejmenší chuti tam jít. “Já jsem ti, šlechetný tribune, slíbil, že ti Lygii najdu, ale neslíbil jsem ti, že ji unesu… Jen si, pane, představ, co by se se mnou stalo, kdyby ten lygijský medvěd rozsápal Glauka a vzápětí zjistil, že ho rozsápal ne právě oprávněně? Což by mě pak nepovažoval (ostatně nesprávně) za původce spáchané vraždy? Pomni, pane, že oč větším je někdo filozofem, o to nesnadněji dovede odpovídat na hloupé otázky prosťáčků. Co bych mu tedy odpověděl, kdyby se mne zeptal, proč jsem nařkl lékaře Glauka? Jestliže mě však podezíráš, že tě klamu, povím ti toto: zaplať mi teprve pak, až ti ukáži dům, v němž bydlí Lygie, a dnes mi projev jen drobet štědrosti, abych nezůstal tak docela bez odměny, kdyby ses i ty, ó pane (kéž tě před tím chrání všichni bozi), měl stát obětí nějakého neštěstí. Vím, že bys to nikdy nepřenesl přes srdce.”

Vinicius přistoupil ke skřínce zvané arca, která stála na mramorovém podstavci, vyňal z ní váček a hodil jej Chilónovi.

“To jsou serupula,” řekl. “Až bude Lygie v mém domě, dostaneš stejně velký měšec aureů.”

“Joviši!” zvolal Chilón.

Avšak Vinicius svraštil obočí.

“Jíst dostaneš tady a pak si můžeš odpočinout. Do večera se mi odtud nehneš, a až se setmí, půjdeš se mnou do Ostriana.”

V Řekově obličeji se objevil na okamžik strach a nerozhodnost, ale pak se uklidnil a řekl:

“Kdo by ti mohl odolat, pane! Přijmi tato slova jako dobrou věštbu, tak jako přijal podobná slova náš velký hrdina v Hammónově svatyni. Pokud jde o mne, tato scrupula (a zatřásl měšcem) přemohla mé skrupule, a to už nemluvím o tvé společnosti, která je pro mne štěstím a požitkem…”

Avšak Vinicius ho netrpělivě přerušil a začal se vyptávat na podrobnosti rozmluvy s Ursem. Jedna věc z nich vyplývala docela jasně: že buď odhalí ještě dnes v noci Lygiin úkryt, anebo že jí samé se budou moci zmocnit na zpáteční cestě z Ostriana. A při tomto pomyšlení se Vinicia zmocňovala šílená radost. Teď, kdy měl už téměř jistotu, že získá Lygii zpět, hněv i nenávist k ní zmizely. Právě pro tuto radost jí odpustil všechna provinění. Myslil na ni jen jako na drahou a vytouženou bytost a měl takový dojem, jako by se měla vrátit z dlouhé cesty. Měl chuť svolat otroky a rozkázat jim, aby vyzdobili dům girlandami. Nehněval se v tomto okamžiku dokonce ani na Ursa. Byl ochoten odpustit vše a všem. Chilón, k němuž cítil dosud přes jeho služby jistý odpor, připadal mu teď poprvé jako zábavný a zároveň nevšední člověk. Rozjasnil se mu dům, vyjasnily se mu oči, vyjasnil se mu obličej. Znovu pocítil v sobě mládí a radost ze života. Dřívější chmurné utrpení mu ještě nepřineslo dost jasnou představu, jak má Lygii rád. Pochopil to teprve teď, když měl naději, že ji získá. Touha po ní se v něm probouzela, jako se na jaře probouzí země prohřátá sluncem, ale jeho vášeň nebyla teď už tak slepá a divoká, nýbrž spíše radostná a cituplná. Cítil v sobě bezmeznou energii a byl přesvědčen, že jakmile jen spatří na vlastní oči Lygii, už ho o ni nepřipraví ani všichni křesťané celého světa, ba ani sám caesar.

Avšak Chilón, jemuž Viniciova radost dodala smělosti, začal mu dávat rady. Podle něho neměli ještě vyhráno a budou musit zachovávat největší opatrnost, jinak by přišlo celé dílo nazmar. Zapřísahal také Vinicia, aby se Lygie nezmocňoval v Ostrianu. Měli by tam jít s kapucemi na hlavách a se zastřenými obličeji a spokojit se pouhým pozorováním všech přítomných z některého tmavého kouta. Jakmile spatří Lygii, bude nejbezpečnější jít vpovzdáli za ní, zjistit, do kterého domu vchází, a druhý den za svítání obstoupit tento dům s velkou silou otroků a zmocnit se Lygie za bílého dne. Protože Lygie je rukojmí a patří vlastně caesarovi, může to Vinicius udělat, aniž se bude musit obávat zákonů. Kdyby Lygii nenašli v Ostrianu, půjdou za Ursem a výsledek bude týž. Na hřbitov nemohou jít s velkým počtem lidí, mohli by totiž na sebe snadno upoutat pozornost a pak by křesťanům stačilo pozhášet všechna světla, tak jak to udělali při prvním únosu, a rozprchnout se anebo poschovávat ve tmě, ve skrýších, které znají jen oni. Budou se však muset ozbrojit a ještě lépe bude, vezmou-li s sebou dva důvěryhodné a silné lidi jako ochranu pro každý případ.

Vinicius uznával, že Chilón má naprostou pravdu, a protože si zároveň vzpomněl na Petroniovy rady, přikázal otrokům, aby mu přivedli Krotóna. Chilón, který znal všechny lidi v Římě, uklidnil se očividně, když uslyšel jméno známého atleta, jehož nadlidské síle se už nejednou obdivoval v aréně, a prohlásil, že tedy do Ostriana půjde. Měšec plný velkých aureů se mu zdál s Krotónovou pomocí mnohem dosažitelnější.

Usedl tedy v dobré náladě ke stolu, k němuž ho po chvíli pozval správce atria, a při jídle vyprávěl otrokům, jak přinesl jejich pánovi zázračnou mast, jíž stačí natřít kopyta sebehorších koní, aby pak nechali při závodech všechny ostatní daleko vzadu. Tu mast ho naučil připravovat jistý křesťan, neboť křesťanští starší se vyznají v kouzlech a čárech daleko lépe než sami Thesalové, i když Thesálie je svými čarodějnicemi proslulá. Křesťané chovají k němu nesmírnou důvěru, a proč, toho se snadno dovtípí každý, kdo ví, co znamená ryba. Při těchto slovech pozoroval bedlivě tváře otroků, doufaje, že mezi nimi objeví křesťana a ohlásí to Viniciovi. Když ho však tyto naděje zklamaly, dal se s nesmírnou chutí do jídla a do pití, nešetřil při tom pochvalami kuchaři a ujišťoval ho, že se ho pokusí od Vinicia odkoupit. Jeho veselou náladu kalilo jen pomyšlení na to, že v noci bude muset jít do Ostriana.

Utěšoval se však tím, že tam půjde v převlečení, potmě a s dvěma lidmi, z nichž jednoho zbožňuje jako siláka celý Řím a druhý je patricius a vysoký vojenský hodnostář. I kdyby Vinicia objevili, říkal si v duchu, neodváží se vztáhnout na něho ruku, a pokud jde o mne, pak budou muset být moc velcí chytráci, budou-li chtít spatřit třeba jen špičku mého nosu.

Potom si začal vybavovat v mysli rozmluvu s dělníkem a to rozpomínání ho naplnilo novou nadějí. Nebyl ani trochu na pochybách, že ten dělník byl Ursus.

Věděl z vyprávění Viniciova i těch, kdož doprovázeli Lygii z caesarova paláce, o neobyčejné síle toho člověka. A protože se u Euricia vyptával na zvlášť silné lidi, nebylo nic divného, že mu doporučili Ursa. A pak ani dělníkovy rozpaky a pobouření při zmínce o Viniciovi a o Lygii mu nedovolovaly pochybovat, že ho tyto osoby zvlášť zajímají. Dělník se zmiňoval také o pokání za zabití člověka – a Ursus zabil přece Atacina. A konečně dělníkova podoba odpovídala naprosto tomu, co vyprávěl Vinicius o Lygovi. Jen snad změněné jméno mohlo budit pochybnosti, jenže Chilón už věděl, že křesťané přijímají u křtu často jiná jména.

Jestliže Ursus zabije Glauka, říkal si Chilón, bude dobře, jestliže ho nezabije, i to bude dobré znamení.

Bude to důkaz, jak těžké je pro křesťany zabíjet. Vylíčil jsem přece Glauka jako Jidášova rodného syna a jako zrádce všech křesťanů; byl jsem tak výmluvný, že by se byl ustrnul kámen a slíbil by spadnout Glaukovi na hlavu, a přesto jsem jen taktak přiměl toho lygijského medvěda, aby mi slíbil, že naň položí svou tlapu… Váhal, nechtěl, vyprávěl o své lítosti a o svém pokání. Zřejmě to u křesťanů nepovažují za správné… Bezpráví způsobené nám je třeba odpouštět, za bezpráví spáchané na jiných není dovoleno se mstít, ergo, pověz, Chilóne, co ti může hrozit? Glaukos se ti nesmí pomstít… Ursus, jestliže nezabije Glauka za tak veliké provinění, jako je zrada všech křesťanů, zabije tím méně tebe za tak malé provinění, jako je zrada jednoho křesťana. Ostatně, jen co ukáži tomu vilnému hřebečkovi hnízdo té hrdličky, umyji si z toho všeho ruce a odstěhuji se zpátky do Neapole. Křesťané mluví také o jakémsi umývání rukou, je to tedy zřejmě způsob, jak s konečnou platností skoncovat s čímkoliv, co člověk s nimi má. Jsou nějak dobří, ti křesťané, a tak špatně se o nich mluví! Ó bohové! Taková je už spravedlnost na světě. Ale já mám to učení rád už proto, že nedovoluje zabíjet. A jestliže nedovoluje zabíjet, pak asi nedovoluje ani krást, ani podvádět, ani falešně svědčit. Nezdá se tedy, že by to bylo snadné učení. Učí zřejmě nejen poctivě umírat, jak učí i stoikové, nýbrž i poctivě žít. Jestliže se někdy zmohu na majetek a budu mít takový dům, jako je tenhle, a tolik otroků, stanu se snad křesťanem na tak dlouho, jak dlouho mi to bude k prospěchu. Protože bohatý si může dovolit všecko, dokonce i ctnostný život… Ano! Je to náboženství pro bohaté a nerozumím tedy, jak to, že je mezi nimi tolik chudáků. Co z toho mají a proč dovolují ctnosti, aby jim poutala ruce? Musím si to někdy promyslit. Prozatím díky tobě, Herme, žes mi pomohl najít toho jezevce… Ale jestliže jsi to udělal pro ty dvě jalovice, bílé jednoročky s pozlacenými rohy, pak se ti divím. Styď se, Argobijce! Tak chytrý bůh, a že by už předem nevytušil, že nic nedostane? Obětuji ti za to svou vděčnost, ale jestliže dáváš před mou vděčností přednost dvěma dobytčatům, pak sám jsi třetí a v nejlepším případě bys měl být pastuchou, a ne bohem.

A dej si také pozor, abych jako filozof lidem nedokázal, že neexistuješ, protože pak by ti přestali obětovat všichni. S filozofy máš lepší si to nerozházet.

Rozmlouvaje takto sám se sebou a s Hermem, natáhl se na lavici, podložil si pod hlavu plášť, a jakmile otroci sklidili se stolu, usnul. Probudil se teprve, anebo byl vlastně probuzen, když přišel Krotón. Odebral se do atria a se zalíbením si prohlížel mohutnou lanistovu, exgladiátorovu postavu, která svou obrovitostí jako by vyplňovala celé atrium. Krotón se už dohodl na odměně za výpravu a pravil právě Viniciovi:

“U Herkula! Dobře, pane, že ses přihlásil dnes, protože zítra odjíždím do Beneventa, kam mě pozval urozený Vatinius, abych tam před caesarem zápasil s nějakým Syfaxem, prý nejsilnějším negrem, jakého kdy zrodila Afrika. Dovedeš si, pane, představit, jak jeho páteř chrupne v objetí mých paží? Ale kromě toho mu pěstí roztříštím jeho černou čelist.”

“U Polluxe!” odpověděl Vinicius. “Jsem přesvědčen, že to uděláš, Krotóne.”

“A uděláš výborně,” dodal Chilón. “Ano!… Kromě toho mu roztříšti čelist! To je dobrá myšlenka a čin, který je tě hoden. Chtěl bych se s tebou vsadit, že mu tu čelist roztříštíš. Ale teď si natři údy olejem, můj Herkule, a opásej se, neboť věz, že se můžeš utkat s opravdickým Kakem. Ten člověk, co hlídá to děvče, o které jde urozenému Viniciovi, má prý nevšední sílu.”

Chilón to říkal jen proto, aby podráždil Krotónovu ješitnost, ale Vinicius řekl:

“Ano, mluví pravdu. Neviděl jsem to, ale vyprávěli mi o něm, že chytí za rohy býka a táhne ho, kam chce.”

“Oj!” zvolal Chilón, který si nedovedl představit, že by Ursus byl tak silný.

Ale Krotón se pohrdavě usmál.

“Jsem ochoten, urozený pane,” řekl, “zmocnit se tady touhle rukou toho, koho přikážeš, tou druhou se ubránit sedmi takovým Lygům a přinést ti děvče domů, i kdyby se všichni římští křesťané hnali za mnou jako kalabrijští vlci. A jestliže to nedokáži, můžeš mě dát zbičovat tady na tomhle impluviu!”

“Nedovol mu to, pane,” vykřikl Chilón. “Počnou na nás házet kamením a co nám pak bude platna jeho síla? Cožpak nebude lepší unést děvče z domu a nevystavovat tak ani ji, ani sebe záhubě?”

“Tak je to třeba udělat, Krotóne,” řekl Vinicius.

“Tvé peníze, tvá vůle! Jen, pane, nezapomeň, že zítra jedu do Beneventa.”

“Jen ve městě mám pět set otroků,” odpověděl Vinicius.

Pak jim pokynul, aby odešli, a sám se odebral do knihovny. Tam usedl a napsal Petroniovi:

“Chilón našel Lygii. Dnes večer jdu s ním a s Krotónem do Ostriana a unesu ji buďto hned, anebo zítra z domu. Kéž ti bohové sešlou vše, co si jen přeješ. Buď zdráv, carissime, radost mi totiž brání psát déle.”

Odložil třtinu a začal rychle přecházet sem a tam, protože kromě radosti, která mu zaplavovala duši, stravovala ho také horečka. Představoval si, že zítra bude Lygie v tomto domě. Nevěděl, jak s ní naloží, cítil však, že bude-li ho chtít milovat, stane se jejím otrokem. Vzpomněl si, jak ho Akté ujišťovala, že ho Lygie milovala, a to ho hluboce vzrušovalo. Půjde tedy jen o to, přemoci panenský stud a jakési sliby, které zřejmě přikazuje křesťanské učení. Je-li tomu tak, pak bude-li Lygie už jednou v jeho domě a podlehne-li přemlouvání nebo násilí, musí si potom už jen říci:

“Stalo se!” a dále z ní už bude povolná a milující žena.

Avšak proud těchto šťastných myšlenek mu přerušil Chilónův příchod.

“Pane,” řekl Řek, “ještě něco mi napadlo: co když mají křesťané jakési známky, jakési tessery, bez nichž nepustí nikoho do Ostriana? Vím, že v modlitebnách to tak bývá, a dostal jsem takovou tesseru od Euricia.

Dovol mi tedy, pane, zajít k němu, důkladně se ho na vše vyptat a opatřit si ty známky, jestliže se ukáže, že jsou nutné.”

“Dobrá, ušlechtilý mudrče,” odpověděl vesele Vinicius. “Mluvíš jako prozíravý člověk a patří ti za to pochvala. Půjdeš tedy k Euriciovi nebo kam se ti zlíbí, ale pro jistotu nech tady na tom stole ten měšec, který jsi dostal.”

Chilón, který se vždycky nerad loučil s penězi, se zamračil, ale uposlechl rozkazu. Pak odešel. Z Carin k Cirku, u něhož stál Euriciův krámek, nebylo příliš daleko, vrátil se proto ještě dlouho před večerem.

“Tady jsou známky, pane. Bez nich by nás nepustili dovnitř. Vyptal jsem se důkladně na cestu a zároveň jsem Euriciovi řekl, že potřebuji ty známky jen pro své přátele, sám totiž nepůjdu, protože je to pro mne, starého člověka, příliš daleko, a že se ostatně setkám s Velkým Apoštolem zítra, takže mi bude moci opakovat nejkrásnější části svého kázání.”

“Jak to, že nepůjdeš? Musíš jít!” řekl Vinicius.

“Vím, že musím, ale půjdu důkladně zahalen a vám radím, abyste to udělali také tak, jinak bychom mohli ptáčky vyplašit.”

Za malou chvíli se začali chystat na cestu, protože na svět padal už soumrak. Vzali si galské pláště s kapucemi a lucerny. Vinicius kromě toho vyzbrojil sebe a své druhy krátkými zakřivenými noži a Chilón si nasadil paruku, kterou si opatřil cestou od Euricia.

Pak spěšně vyrazili, aby došli ke vzdálené Nomentánské bráně ještě dříve, než ji zavřou.

KAPITOLA 20

Šli po Vicu Patriciu, pod úpatím Viminalu k bývalé Viminálské bráně a kolem pláně, na které postavil později Dioklecián nádherné lázně. Prošli kolem zbytků zdí Servia Tullia, a jdouce ještě pustšími místy, došli k Nomentánské silnici. Zde odbočili doleva směrem k Via Salaria a octli se mezi pahorky, kde bylo plno pískoven a tu a tam i hřbitov. Mezitím se setmělo už docela, a protože měsíc ještě nevyšel, byli by těžko hledali cestu, nebýt toho, že jim ji ukazovali sami křesťané, jak to předvídal Chilón. Vpravo, vlevo i vpředu, všude bylo vidět tmavé postavy, spěchající opatrně do písčitých úvozů. Někteří z těchto lidí nesli lucerničky, zakrývajíce je však co nejpečlivěji plášti, jiní, kteří znali dobře cestu, šli potmě. Zkušený vojenský Viniciův zrak rozeznával podle pohybů mladší muže, starce, belhající se o holích, i ženy, zahalené pečlivě do dlouhých stol. Nečetní chodci a vesničané odjíždějící z města považovali patrně tyto noční poutníky za dělníky, spěchající do harenarií, anebo za pohřební bratrstva, jejichž členové pořádávali v noci obřadní hostiny.

Čím dále však mladý patricius a jeho společníci šli, tím více lucerniček se míhalo kolem dokola a tím více tu bylo lidí. Někteří z nich zpívali tlumenými hlasy písně, které se Viniciovi zdály jakoby plny stesku. Tu a tam zachytil jeho sluch nesouvislá slova nebo i celé věty některé písně, jako třeba: “Vstaň, ty, jenž spíš”, anebo “Povstaň z mrtvých”, jindy zase vyslovovala ústa mužů a žen Kristovo jméno. Ale Vinicius si málo všímal těch slov, neustále jej totiž trápila myšlenka, že snad některá z těch tmavých postav je Lygie. Některé postavy, které je míjely blízko, zdravily: “Pokoj s vámi!” nebo “Sláva Kristovi!” Vinicia se v takových okamžicích zmocňoval neklid, protože měl dojem, že slyší Lygiin hlas. Co chvíli ho oklamala podoba postavy nebo podoba pohybů, a teprve když se několikrát přesvědčil, že se mýlí, přestal věřit svým očím.

Cesta mu však připadala dlouhá. Znal dobře tuto krajinu, ale potmě se v ní nevyznal. Co chvíli se objevovaly hned jakési úzké průchody, hned zase zbytky zdí nebo budovy, na něž se Vinicius nemohl upamatovat, že by byly v okolí města. Konečně se nad nahromaděnými mraky objevil okraj měsíce a osvětlil krajinu lépe než blikavé lucerničky. Kousek dál spatřili konečně zář jakoby ohně nebo pochodní. Vinicius se naklonil k Chilónovi a zeptal se, zda je to Ostrianum.

Chilón, na něhož noc, vědomí, že je daleko od města, a ty postavy podobné strašidlům působily zřejmě silným dojmem, odpověděl trochu nejistým hlasem:

“Nevím, pane, nikdy jsem v Ostrianu nebyl. Ale mohli by uctívat Krista někde blíže městu.”

A protože pocítil potřebu mluvit a dodat si tím odvahy, pokračoval po chvíli:

“Scházejí se jako zločinci, ačkoliv mají zakázáno zabíjet – ledaže by mě ten Lyg ničemně podvedl.”

Avšak i Vinicia, který myslil stále na Lygii, udivila ta ostražitost a tajuplnost, s níž se její souvěrci scházeli na kázání svého nejvyššího kněze, a proto řekl:

“I toto náboženství má mezi námi své vyznavače, tak jako všechna ostatní vyznání. Ale křesťanství je přece židovská sekta. Proč se tedy scházejí tady, když na Zátibří stojí židovské chrámy, kde Židé obětují za bílého dne?”

“Ne, pane. Právě Židé jsou jejich nejzarytějšími nepřáteli. Slyšel jsem, že už před vládou dnešního caesara došlo mezi Židy a křesťany takřka k válce. Caesara Claudia přestaly ty bouře bavit natolik, že vyhnal všechny Židy, ale dnes je onen edikt už zase zrušen.

Avšak křesťané se skrývají před Židy a před obyvatelstvem, protože jak víš, obyvatelstvo je podezírá ze zločinů a nenávidí je.”

Chvíli šli zase mlčky, až promluvil opět Chilón, jehož strach se zvětšoval úměrně se vzdáleností od městských bran:

“Když jsem se vracel od Euricia, vypůjčil jsem si od jednoho lazebníka paruku a do nosu jsem si strčil dva boby. Takhle by mě neměli poznat. Ale i kdyby poznali, nezabijí mě. Nejsou to špatní lidé. Jsou to dokonce velmi dobří lidé a já je mám rád a vážím si jich.”

“Nezískávej si je předčasnými pochvalami,” odpověděl Vinicius.

Vešli do úzkého úvozu, uzavřeného po obou stranách dvěma náspy, nad nimiž se na jednom místě klenul aquaedukt. Mezitím vyplul měsíc z mraků docela.

Na konci úvozu spatřili zeď, hustě porostlou břečťanem, stříbřícím se v měsíčním světle. Bylo to Ostrianum.

Viniciovi se rozbušilo srdce rychleji.

U brány sbírali dva fossorové známky. Za chvíli se Vinicius a jeho společníci octli na dost velikém prostranství, obehnaném kolem dokola zdí. Tu a tam stály osamělé pomníky a uprostřed bylo vidět vlastní hypogaion, totiž kryptu, jejíž spodní část byla zapuštěna pod zem, kde byly také hrobky; před vchodem do krypty šuměla fontána. Bylo však jasné, že příliš mnoho lidí by se do hypogaia nevešlo. Vinicius si tedy snadno domyslil, že obřad se bude konat pod širým nebem na nádvoří, kde se také vkrátku shromáždil velmi početný dav. Kam oko dohlédlo, mihotala se lucernička vedle lucerničky. Mnoho lidí však světlo nemělo. Až na několik hlav, které se odhalily, zůstali všichni zahaleni, ať už z obavy před zrádci nebo před chladem, a mladý patricius si pln úzkosti uvědomil, že zůstanou-li tak až do konce, Lygii v těch davech a při tom chabém světle nenajde.

Avšak tu zapálili před kryptou několik smolných pochodní, narovnaných do malé hraničky. Rozjasnilo se. Dav začal po chvíli zpívat jakýsi hymnus. Zpočátku zpívali tiše, ale pak stále hlasitěji. Vinicius neslyšel nikdy v životě takovou píseň. Týž smutek, kterého si už všiml v písních, jež si polohlasem prozpěvovali jednotliví lidé cestou na hřbitov, ozval se i nyní z tohoto hymnu, jenže mnohem výrazněji a mocněji, až nakonec zněl tak dojímavě, jako by spolu s lidmi začal tesknit celý hřbitov, pahorky, úvozy a celé okolí. Zdálo se, že se v něm ozývá jakési volání do noci, jakási pokorná prosba o záchranu bloudících, o vysvobození ze tmy. Hlavy, zvrácené nazad, jako by tam někde vysoko někoho viděly a ruce jako by ho prosily, aby sestoupil.

Kdykoli píseň utichla, zmocňovalo se všech jakési očekávání, očekávání tak vzrušující, že Vinicius i jeho společníci pohlíželi mimoděk ke hvězdám, jako by se báli, že se stane něco nadpřirozeného a že skutečně někdo sestoupí dolů. Vinicius viděl v Malé Asii, v Egyptě i v samém Římě mnoho nejrůznějších chrámů, poznal řadu náboženství a slyšel spoustu písní, avšak teprve tady uviděl poprvé lidi, kteří vzývali boha písní ne proto, že chtěli učinit zadost nějakému ustálenému ritu, nýbrž kteří ho vzývali od srdce, z opravdové touhy po něm, z takové, jakou mohou pociťovat jen děti po otci nebo po matce. Člověk by musil být slepý, aby nepoznal, že tito lidé svého boha nejen uctívají, nýbrž i z celé duše milují. A to Vinicius neviděl v žádné zemi, při žádných obřadech, v žádném chrámu. Protože lidé v Římě i v Řecku, kteří ještě uctívali bohy, činili tak jen proto, aby si vyprosili jejich pomoc, anebo ze strachu před nimi; ale nikomu ani nenapadlo, aby je miloval.

I když se tedy v myšlenkách zabýval jen Lygií a veškerou pozornost soustřeďoval na to, aby ji v davech našel, přece jen nemohl nevidět tyto podivné a neobyčejné věci, které se tu kolem něho děly. Mezitím přihodili na oheň několik pochodní, takže plameny zalily hřbitov rudou září, v níž zbledlo mihotání lucerniček. A právě v tom okamžiku vyšel z hypogaia stařec v plášti s kapucí, která však nezakrývala hlavu, a vystoupil na kámen ležící poblíž hranice.

Dav se při pohledu na něj zavlnil. Vedle Vinicia se ozvalo šeptání: “Petrus! Petrus!” Někteří klekali, jiní k němu vztahovali ruce. Nastalo tak hluboké ticho, že bylo slyšet každý uhlíček odpadající od pochodní, vzdálené drkotání kol na Nomentánské silnici i šumění větru v několika piniích, rostoucích u hřbitova.

Chilón se naklonil k Viniciovi a zašeptal:

“To je on! První Kristův učedník, rybář!”

Stařec zvedl ruku a přežehnal znamením kříže shromážděné, a ti padli okamžitě na kolena. Viniciovi společníci i on sám následovali příkladu ostatních, protože se nechtěli prozradit. Mladý muž nebyl prozatím schopen uspořádat si své dojmy, zdálo se mu totiž, že onen člověk, kterého vidí před sebou, je velmi prostý a zároveň nevšední, ba co více, že ta nevšednost pramení právě z jeho prostoty. Stařec neměl ani mitru na hlavě, ani dubový věnec na skráních, ani palmovou ratolest v ruce, ani zlatou tabulku na prsou, ani hvězdami posetý nebo bílý šat, zkrátka neměl ani jeden z těch odznaků důstojnosti, které nosili východní, egyptští a řečtí kněží nebo římští flaminové. A opět zarazil Vinicia týž rozdíl, kterého si všiml, když naslouchal křesťanským písním, protože i tento “rybář” mu připadal ne jako nějaký velekněz zběhlý v ceremoniích, nýbrž jako prostý, letitý a nesmírně ctihodný člověk, přicházející zdaleka vydat svědectví o jakési pravdě, kterou viděl, které se dotýkal, v niž uvěřil, tak jako se věří v samozřejmost, a kterou si zamiloval právě proto, že v ni uvěřil. A jeho obličej vyjadřoval skutečně tak silné přesvědčení, jaké může dát jen pravda sama. Dokonce i Vinicius, který byl skeptik a nechtěl proto podlehnout jeho kouzlu, přece jen podlehl jakési horečné zvědavosti, co asi uslyší z úst toho tajemného “Chréstova” druha a jaké je to učení, které vyznávají Lygie a Pomponia Graecina.

Mezitím začal Petr mluvit, a mluvil zpočátku jako otec, který napomíná děti a učí je, jak mají žít. Přikazoval jim, aby zanechali rozmařilosti a prostopášnosti a milovali chudobu, čistotu mravů a pravdu, aby trpělivě snášeli křivdy a pronásledování, poslouchali své představené a úřady, vystříhali se zrady, licoměrnosti a pomluv a konečně aby byli příkladem jak sobě navzájem, tak dokonce i pohanům. Vinicia, pro kterého bylo dobré jen to, co mu mohlo vrátit Lygii, a špatné vše to, co se stavělo mezi ně jako překážka, dotkly se a rozhněvaly některé z těchto rad, protože se mu zdálo, že stařec, když doporučuje čistotu a boj s tělesnými žádostmi, odvažuje se nejen odsuzovat jeho lásku, nýbrž že od něho odrazuje i Lygii a utvrzuje ji v jejím odporu. Pochopil, že je-li Lygie mezi shromážděnými lidmi a poslouchá-li tato slova a ukládá si je do srdce, musí v tomto okamžiku považovat Vinicia za nepřítele tohoto učení a za hanebného člověka. Při tomto pomyšlení se ho zmocnil vztek: Co nového jsem vlastně uslyšel? řekl si v duchu. Tohle má být to nové, neznámé učení? Všichni to přece vědí, všichni to už slyšeli.

Vždyť chudobu a omezení osobních potřeb hlásají i kynikové, vždyť ctnostný život doporučoval i Sokrates jako starou a dobrou zásadu; vždyť první lepší stoik, dokonce i takový Seneca, který má pět set citrových stolů, vychvaluje střídmost, doporučuje pravdu, trpělivost v protivenstvích, pevnou vůli v neštěstí. To vše je tedy už vlastně přeleželé obilí, které žerou už jen myši, ale lidé je nechtějí, protože stářím už zatuchlo. A kromě hněvu pocítil i jakoby zklamání, očekával totiž, že se tu před ním odhalí jakási neznámá, kouzelná tajemství, ale přinejmenším že uslyší nějakého podivuhodně výmluvného rétora. Zatím však slyšel jen velmi prostá slova bez jakýchkoli ozdob. Překvapovalo ho jen to ticho a soustředění, s jakým dav naslouchal.

Avšak stařec mluvil dále k těm zaposlouchaným lidem, že mají být dobří, tiší, spravedliví, chudí a čistí ne proto, aby měli pokoj zaživa, nýbrž proto, aby mohli po smrti žít věčně v Kristu, v takové radosti, v takové slávě, v takovém rozkvětu a v takovém veselí, jakého dosud nikdo na zemi nepoznal. A tady, třebaže byl před chvílí naladěn nepřátelsky, nemohl si Vinicius nevšimnout, že je přece jen rozdíl mezi starcovým učením a mezi tím, co říkali stoikové, kynikové nebo jiní filozofové. Ti totiž doporučovali dobro a ctnost jako něco, co je rozumné a praktické pouze pro život, kdežto Petr za ně sliboval nesmrtelnost, a to ne nějakou pochybnou nesmrtelnost pod zemí, plnou nudy, neukojenosti a prázdnoty, nýbrž nesmrtelnost nádhernou, rovnající se téměř životu bohů. A mluvil o ní jako o něčem docela jistém, takže ve světle takové víry musila ctnost mít cenu přímo nepředstavitelnou, kdežto životní pohromy se stávaly něčím nesmírně bezvýznamným, neboť trpět přechodně za cenu nevyčerpatelného štěstí je něco docela jiného než trpět jen proto, že takový je už řád přírody. A stařec mluvil dále o tom, že ctnost a pravdu je třeba milovat pro ně samé, neboť nejvyšším odvěkým dobrem a nejvyšší odvěkou ctností je Bůh, takže kdo miluje dobro a ctnost, ten miluje Boha a tím se stává jeho milovaným synem. Vinicius tomu dost dobře nerozuměl, věděl však už z dřívějška, ze slov, která řekla Pomponia Graecina Petroniovi, že ten Bůh je podle názoru křesťanů jeden a všemohoucí.

A když tedy teď ještě uslyšel, že je i nekonečně dobrý a nekonečně pravdivý, napadlo mu mimoděk, že vedle takovéhoto Demiurga by Joviš, Saturn, Apollón, Juno, Vesta i Venuše vypadaly jako nějaká ubohá a povykující sebranka, v níž si všichni dělají, co se komu zlíbí.

Ale největší údiv se zmocnil mladého člověka, když stařec začal kázat, že Bůh je také nekonečná láska, a kdo tedy miluje lidi, plní jeho největší přikázání. Nestačí však milovat lidi svého národa, protože Bůh-člověk prolil svou krev za všechny a našel už i mezi pohany své vyvolené, jako například Cornelia centuriona, a nestačí milovat jen ty, kdož nám činí dobro, protože Kristus odpustil i Židům, kteří ho vydali na smrt, i římským vojákům, kteří ho přibili na kříž; je tedy třeba těm, kdož nám ubližují, nejen odpouštět, nýbrž je třeba je i milovat a odplácet jim za zlé dobrým.

A nestačí milovat jen dobré, je třeba milovat i špatné, protože jen láskou lze z nich vyhnat zlo. Chilón si při těchto slovech pomyslil, že všechna jeho práce byla marná a že Ursus se za nic na světě neodváží zabít Glauka ani dnes v noci, ani kdykoli jindy. Potěšil ho však druhý závěr, který si vyvodil ze starcova učení, totiž ten, že ani Glaukos nezabije jeho, i kdyby ho nakrásně objevil a poznal. A Vinicius se už nedomníval, že ve starcových slovech není nic nového, naopak, pln údivu si kladl otázku: Co je to za Boha? Co je to za učení? A co je to za lidi? Nic z toho, co slyšel, si prostě nebyl s to srovnat v hlavě. Byla to pro něho dosud neslýchaná záplava nových pojmů. Cítil, že kdyby se například chtěl řídit tímto učením, musil by uvrhnout na hranici svůj způsob myšlení, své mravy, svůj charakter, celou dosavadní povahu, spálit to všecko na popel a naplnit se jakýmsi docela novým životem i docela novou duší. Učení, které mu přikazovalo milovat Parthy, Syřany, Řeky, Egypťany, Galy i Britanny, odpouštět nepřátelům, odplácet jim dobrem za zlo a milovat je, to učení se mu zdálo šílené, ale zároveň měl dojem, že v tom šílenství je přece jen něco silnějšího než ve všech dosavadních filozofiích. Zdálo se mu, že toto učení je pro svou šílenost neuskutečnitelné, pro svou neuskutečnitelnost však zase božské. Odmítal je v duchu, ale cítil, že se z něho jako z louky plné květů šíří jakási opojná vůně, a kdo tu vůni jednou vdechl, musí – jako v zemi Lotofagů – zapomenout na vše ostatní a toužit jen a jen po ní. Zdálo se mu, že v ní není nic skutečného, ale zároveň že skutečnost je vedle ní něčím tak malicherným, že nestojí za to, aby se nad ní člověk zamýšlel. Obklopil ho pocit jakýchsi prostorů, které dřív ani netušil, pocit něčeho obrovského, pocit, jako by byl zahalen v oblacích. Hřbitov mu začal připadat jako nějaké shromaždiště šílenců, ale také jako místo plné tajemství a hrůzy, kde se na jakémsi mystickém loži rodí něco, co dosud na světě neexistovalo. Připomněl si vše, co tu od počátku povídal ten stařec o životě, pravdě, lásce a o Bohu, a jeho myšlení bylo oslněno leskem, tak jako bývají oslněny oči neustále se opakujícím blýskáním. Jak to obyčejně dělají lidé, jimž se život změnil v jedinou vášeň, uvažoval i Vinicius o tom všem z hlediska své lásky k Lygii a ve světle oněch blesků spatřil jasně jedno: je-li Lygie na hřbitově, vyznává-li toto učení, slyší-li a cítí-li toto vše, pak se nikdy, nikdy nestane jeho milenkou.

Poprvé od onoho dne, kdy ji poznal u Aula, cítil Vinicius, že i kdyby ji nyní získal, stejně ji nikdy nezíská. Nic takového mu dosud nenapadlo a ani teď mu to nebylo docela jasné, protože to nebylo ještě zřetelné pochopení, ale spíše jen nejasný pocit jakési nenahraditelné ztráty, jakéhosi neštěstí. Vzedmul se v něm neklid, který se okamžitě proměnil v bouři hněvu proti křesťanům vůbec, zvláště však proti starci. Tento rybář, kterého považoval v prvním okamžiku za prosťáčka, vzbuzoval v něm nyní téměř bázeň a připadal mu jako jakési tajemné fatum, řešící neúprosně a zároveň tragicky jeho osud.

Fossor opět nenápadně hodil několik pochodní do ohně, vítr přestal šumět v piniích, plameny šlehaly svými štíhlými čepelemi přímo vzhůru k hvězdám, jiskřícím se na vyjasněném nebi, a stařec, zmíniv se o Kristově smrti, mluvil teď už jen o něm. Všichni zatajovali dech a ticho bylo ještě větší než předtím, takové, že bylo téměř slyšet tlukot srdcí. Ten člověk viděl!

A vyprávěl jako někdo, komu se každý okamžik vryl do paměti tak, že přimhouří-li oči, vidí to vše před sebou. Vyprávěl tedy o tom, jak se vrátili od kříže a proseděli s Janem ve večeřadle dva dny a dvě noci beze spánku a bez jídla, zkrušeni, v bolesti, v úzkosti a v pochybnostech, a uvažovali, hlavu v dlaních, o tom, že on zemřel. Och, jak jim bylo těžko! Jak jim bylo těžko! Už se probudil třetí den, zdi zbělely svítáním, a oni oba stále tak seděli u stěny, nevědouce si rady a beze vší naděje. Sotva je přemohl spánek (protože nespali ani v noci před ukřižováním), hned se zase probouzeli a začali bědovat znovu. A tu, krátce před východem slunce, přiběhla Marie z Magdaly, bez dechu, vlas rozevlátý, a volala: “Odnesli Pána!” Když to uslyšeli, vyskočili a rozběhli se k jeho hrobu. Jan, který byl mladší, doběhl první, viděl, že hrob je prázdný, ale neodvážil se vstoupit. Teprve když přiběhli ke vchodu všichni tři, on, Petr, vešel dovnitř, viděl tam na kameni ležet rubáš a roušku z hlavy, ale tělo nenašel.

Padl na ně strach, protože se domnívali, že Krista ukradli velekněží, oba se tedy vrátili domů ještě zdrcenější. Pak přišli ostatní učedníci a bědovali, hned všichni najednou, aby je snáze uslyšel Pán Zástupů, hned každý zvlášť. Pozbyli ducha, protože očekávali, že Mistr vykoupí Izrael – teď to byly už tři dny, co zemřel, a oni nechápali, proč Otec opustil Syna. Raději by neviděli slunce a zemřeli, tak těžké to pro ně bylo břímě.

Vzpomínka na ty strašné okamžiky vymáčkla ještě nyní ze starcových očí dvě slzy; v záři ohně bylo dobře vidět, jak stékají po jeho šedivém vousu. Stará, lysá hlava se mu začala třást a hlas se mu zaškrtil v hrudi. Vinicius si v duchu řekl: “Ten člověk mluví pravdu a pláče nad ní!” A také posluchačům prostých srdcí sevřel smutek hrdla. Slyšeli už nejednou o Kristových mukách a věděli, že smutek vystřídá radost, ale že to vyprávěl Apoštol, který to vše viděl, lomili pod dojmem jeho vyprávění rukama, bědovali a bili se v prsa.

Pomalu se však uklidnili, protože v nich zvítězila touha poslouchat dále. Stařec přivřel oči, jako by chtěl ve svém nitru lépe spatřit vzdálené věci, a pokračoval:

“Co tak bědovali, přiběhla opět Marie z Magdaly a volala, že viděla Pána. Pro velký jas kolem něho jej nemohla poznat a myslila, že je to zahradník, ale on řekl: ,Marie!’ A ona vykřikla: ,Rabboni!’ a padla mu k nohám. On jí pak řekl, aby šla k učedníkům, a zmizel. Avšak oni, učedníci, jí nevěřili, a když radostí plakala, jedni ji kárali, druzí se zase domnívali, že se smutkem pomátla na rozumu, protože také vyprávěla, že viděla v hrobě anděly, kdežto oni, když tam běželi podruhé, našli hrob prázdný. Později k večeru přišel Kleofáš, který šel ještě s jinými do Emauz. Vrátili se však spěšně a řekli: ,Pán skutečně vstal z mrtvých.’

I počali se o to mezi sebou příti. Dveře měli zamčeny, protože se báli Židů. Vtom stanul mezi nimi, ačkoli dveře nezaskřípaly. A když strnuli úžasem, řekl jim:

,Pokoj s vámi!’”

“A viděl jsem ho, jak ho viděli všichni, a byl jako světlo a jako štěstí našich srdcí, neboť jsme uvěřili, že vstal z mrtvých a že moře vyschnou, hory se obrátí v prach, ale jeho sláva nepomine.”

“A po osmi dnech vložil Tomáš Didymus prsty do jeho ran a dotkl se jeho boku a pak mu padl k nohám volaje: ,Pán můj a Bůh můj!’ A on mu odpověděl: ,Žes mě viděl, uvěřil jsi. Blahoslaveni, kdož neviděli, a uvěřili.’ Tato slova jsme slyšeli a naše oči se dívaly na něho, neboť byl s námi.”

Vinicius poslouchal a dělo se s ním něco podivného. Zapomněl na chvíli, kde je, začínal ztrácet povědomí skutečnosti, všechna měřítka a soudnost. Ocitl se mezi dvěma nemožnostmi. Nemohl uvěřit tomu, co povídal stařec, ale cítil, že by musil být slepý a zříci se vlastního rozumu, kdyby připustil, že ten člověk, který zde řekl “viděl jsem”, lhal. V jeho dojetí, v jeho slzách, v celé jeho postavě i v podrobnostech událostí, o nichž vyprávěl, bylo něco, co vylučovalo jakékoli podezření.

Viniciovi se chvílemi zdálo, že sní. Avšak všude kolem viděl ztichlý dav; čoud z lucerniček dolétal k jeho chřípí; opodál hořely pochodně a vedle nich na kameni stál starý člověk, už takřka nad hrobem, s třesoucí se hlavou, člověk, který vydávaje svědectví opakoval: “Viděl jsem!”

A pak jim vyprávěl všechno dále, až k nanebevstoupení. Chvílemi odpočíval, protože mluvil velmi podrobně, ale bylo cítit, že každá i sebemenší podrobnost se mu vryla do paměti jako do kamene. Těch, kdož ho poslouchali, zmocnilo se opojení. Sundávali si z hlav kapuce, aby ho lépe slyšeli a aby jim neušlo ani jedno z těch slov, která měla pro ně tak nesmírnou cenu. Měli dojem, že je nějaká nadlidská moc přenáší do Galileje, že chodí s učedníky po tamějších hájích a nad tamějšími vodami, že se tento hřbitov mění v jezero Tiberiadské a na jeho břehu stojí v jitřním oparu Kristus, tak jak tam stál tenkrát, když Jan vzhlédl z loďky a řekl: “Pán přišel!” – a Petr se vrhl do vody a plaval k němu, aby mohl dříve padnout k milovaným nohám. V obličejích lidí bylo vidět bezmezné nadšení, zapomnění na život, štěstí a nesmírnou lásku. Bylo zřejmé, že během dlouhého Petrova vyprávění měli někteří křesťané vidění, a když pak začal mluvit o tom, jak se při nanebevstoupení začala pod Spasitelovy nohy sbíhat oblaka, zahalovat ho a zakrývat očím apoštolů, zvrátily se všechny hlavy mimoděk nazad a nastala chvíle očekávání, jako by lidé doufali, že ho ještě uvidí, anebo jako by čekali, že opět sestoupí z nebeských prostor, aby se podíval, jak starý apoštol pase svěřené ovce, a aby požehnal jeho stádu.

A pro tyto lidi přestal v těch chvílích existovat Řím, přestal existovat šílený caesar, přestaly existovat chrámy, bohové a pohané. Existoval pro ně jen Kristus, který vyplňoval zemi, moře, nebe i vesmír.

Ve vzdálených domech, rozsetých podél Via Nomentana, začali kokrhat kohouti, oznamujíce půlnoc.

Tehdy zatahal Chilón Vinicia za cíp pláště a šeptl:

“Pane, tam poblíž starce vidím Urbana a vedle něho nějakou dívku.”

Vinicius se probral jakoby ze sna, pohlédl, kam mu Řek ukázal, a spatřil Lygii.

KAPITOLA 21

Při pohledu na ni se v mladém patriciovi zachvěla každá kapka krve. Zapomněl na davy lidí, na starce, na svůj údiv nad těmito nepochopitelnými věcmi, které slyšel, a viděl před sebou jen ji jedinou. Konečně ji po všem tom úsilí, po dlouhých dnech neklidu, výbuchů a zármutku znovu našel! Poprvé v životě se přesvědčil, že radost se může člověku vrhnout na hruď jako divoká šelma a vyrazit z ní svým stiskem dech. On, který se dosud domníval, že je jakousi přímou povinností Fortuny, aby vyplňovala všechna jeho přání, nebyl teď takřka ani s to věřit svým vlastním očím a svému štěstí. Nebýt této nedůvěry, snad by ho jeho výbušná povaha strhla k nějakému nerozvážnému kroku. Ale Vinicius se chtěl napřed přesvědčit, není-li to jen pokračování všech těch zázraků, jichž měl plnou hlavu, zda zkrátka nesní. Ale nemohlo být pochyb: viděl Lygii a dělilo ho od ní sotva pár kroků. Stála v plném světle, mohl se tedy do sytosti kochat jejím půvabem. Kapuce se jí sesunula s hlavy a pocuchala jí vlasy; ústa měla pootevřená, oči hleděly vzhůru k apoštolovi, obličej byl zaposlouchán a nadšen. V plášti z tmavé vlny, byla oblečena jako dívka z lidu, avšak Vinicius ji ještě nikdy neviděl krásnější a přes všechen zmatek, který se odehrával v jeho nitru, překvapila ho ušlechtilost její patricijské hlavy, která jako by se nehodila k jejímu téměř otrockému šatu. Láska ho ošlehla jako plamen, láska obrovská, smíšená s jakýmsi podivným pocitem stesku, zbožňování, úcty a touhy. Cítil rozkoš, kterou mu působil už sám pohled na ni, a napájel se jí jako osvěžující vodou po dlouhé žízni. Jak tak stála vedle obrovského Lyga, zdála se mu menší než předtím, téměř dítě; všiml si také, že pohubla. Její pleť byla téměř průsvitná; působila dojmem květiny i nehmotné bytosti zároveň. Ale to v něm vzbuzovalo jenom o to větší touhu získat tuto bytost, tolik se lišící od žen, které viděl nebo získal na Východě i v Římě. Cítil, že by všechny ty ostatní ženy, Řím a celý svět vyměnil za ni.

Byl by se do ní zahleděl a zapomenul na vše, nebýt Chilóna, který ho tahal za cíp pláště ve strachu, aby Vinicius neudělal něco, co by pro ně bylo nebezpečné.

Křesťané se mezitím začali modlit a zpívat. Za chvíli zahřmělo “Maranatha” a pak začal Velký apoštol křtít vodou z fontány ty, které presbyteři přiváděli k němu jako připravené k přijetí křtu. Viniciovi se zdálo, že ta noc nikdy neskončí. Chtěl teď co nejdříve sledovat Lygii a zmocnit se jí buď cestou, nebo v jejím domě.

Konečně začali někteří křesťané opouštět hřbitov.

Tehdy Chilón zašeptal: “Vyjděme, pane, před bránu, nesundali jsme totiž kapuce a lidé se na nás dívají.”

Bylo tomu skutečně tak. Když za apoštolovy řeči sundávali všichni kapuce, aby lépe slyšeli, oni nenásledovali příkladu ostatních. Chilónova rada se ukázala kromě toho i rozumná. Stojíce u brány, mohli pozorovat všechny vycházející a Ursa nebylo těžké poznat podle jeho vzrůstu a postavy.

“Půjdeme za nimi,” řekl Chilón, “uvidíme, do kterého domu vcházejí, a zítra, anebo ještě lépe dnes, obklíčíš, pane, všechny vchody do domu otroky a zmocníš se jí.”

“Ne!” řekl Vinicius.

“Co chceš tedy udělat, pane?”

“Vejdeme za ní do domu a uneseme ji ihned. Přece ses k tomu zavázal, Krotóne?”

“Zavázal,” řekl lanista, “a stanu se tvým otrokem, pane, jestliže nezlomím tomu buvolovi, který ji hlídá, páteř.”

Avšak Chilón je počal zrazovat a zapřísahat pro všechny bohy, aby to nedělali. Vždyť Krotóna měli vzít s sebou jen pro případ obrany, kdyby je poznali, a ne pro únos děvčete. Když se jí budou chtít zmocnit pouze ve dvou, vydávají se v nebezpečí smrti, ba co více, Lygie jim může vyklouznout a pak se skryje na některém jiném místě nebo opustí Řím. A co udělají potom?

Proč nejednat najisto, proč vydávat sebe v nebezpečí a celý podnik v nejistý osud?

Vinicius, třebaže se musil vší silou přemáhat, aby Lygii neuchvátil do náruče už na hřbitově, přece jen cítil, že Řek má pravdu a snad by byl poslechl jeho rad, nebýt Krotóna, jemuž šlo o odměnu.

“Pane, pověz tomu starému kozlovi, aby mlčel,” řekl, “anebo mi dovol, abych dal své pěsti dopadnout na jeho hlavu. Jednou se na mne v hospodě v Buxentu, kam si mě pozval na hry Lucius Saturninus, vrhlo sedm opilých gladiátorů a ani jeden neodešel s celými žebry. Neříkám, abychom to děvče unesli hned teď, mezi tolika lidmi, mohli by nám házet pod nohy kamení, ale až bude jednou doma, zmocním se jí a zanesu, kam budeš chtít.”

Vinicia potěšila tato slova.

“Tak se, u Herkula, stane!” odpověděl. “Zítra bychom ji třeba nemusili zastihnout doma, a kdybychom je vyplašili, jistě by ji někam odvedli.”

“Ten Lyg se zdá strašně silný!” zasténal Chilón.

“Ty mu ruce držet nebudeš,” odpověděl Krotón.

Musili však čekat ještě dlouho, kohouti už začínali kokrhat svítání, když teprve spatřili vycházet z brány Ursa a s ním i Lygii. S nimi šlo ještě několik lidí. Chilónovi se zdálo, že mezi nimi poznává Velkého apoštola. Vedle něho šel druhý stařec, značně menší postavy, dvě ne již mladé ženy a hošík, který jim svítil lucernou. Za tou hrstkou šel zástup asi dvou set lidí. Vinicius, Chilón i Krotón se vmísili mezi ně.

“Ba, pane,” řekl Chilón, “tvé děvče je pod mocnou ochranou. To s ní jde on, Velký Apoštol, jen se podívej, jak lidé vpředu před ním klekají.”

Lidé skutečně klekali, ale Vinicius se na ně nedíval. Nespouštěje Lygii ani na okamžik z očí, myslil jen a jen na její únos. Na vojně si zvykl používat nejrůznějších lstí, a tak si teď s vojenskou přesností připravoval v duchu celý plán únosu. Cítil, že krok, kterého se odvažuje, je opovážlivý, ale věděl dobře, že odvážné nápady končí obyčejně zdarem.

Cesta zpátky byla však dlouhá, a tak uvažoval chvílemi také o propasti, již vykopalo mezi ním a Lygií to prapodivné učení, které Lygie vyznává. Chápal teď už vše, co se stalo, a chápal, proč se to stalo. Byl na takové věci dost bystrý. Ano, bylo to v tom, že on, Vinicius, Lygii neznal. Viděl v ní krásnou dívku, jíž se nevyrovná žádná, a jeho smysly se k ní rozhořely. Ale teď poznal, že to učení z ní dělá bytost docela jinou, než jsou ostatní ženy, a naděje, že také ji zvábí smysly, vášeň, bohatství a rozkoš, je jen prázdnou iluzí. Pochopil konečně to, čemu oba s Petroniem předtím nerozuměli, že totiž to nové náboženství vštěpuje duším něco, co je zcela neznámé světu, v němž žije on, a že Lygie, i kdyby ho milovala, nezřekne se pro něho žádné ze svých křesťanských pravd. A jestliže pro ni existuje nějaká rozkoš, pak je to rozkoš docela jiná než ta, za kterou se pachtí on, Petronius, caesarův dvůr a celý Řím. Kterákoli jiná žena, kterou znal, mohla by se stát jeho milenkou, ale tato křesťanka mohla být jen obětí.

A jak tak o tom uvažoval, zmocňovala se ho palčivá bolest a hněv, ale zároveň cítil, že je to bezmocný hněv. Unést Lygii, to se mu zdálo možné, ba byl si tím téměř jist, ale zároveň si byl jist, že proti tomuto učení není ničím ani on sám, ani jeho odvaha, ani jeho moc a že s Lygií nic nesvede. Tento římský vojenský tribun, přesvědčený, že ona síla meče a pěsti, která ovládla svět, bude nad světem vládnout stále, poznal teď poprvé v životě, že kromě ní může být ještě něco jiného. Kladl si tedy pln údivu otázku: Co je to?

A nedovedl si jasně odpovědět; hlavou se mu míhaly jen obrazy hřbitova, shromážděných davů a Lygie, zaposlouchané celou duší do slov starce vyprávějícího o mučení, smrti a zmrtvýchvstání Boha člověka, který vykoupil svět a slibuje mu štěstí na druhé straně Styxu.

A jak tak o tom uvažoval, v hlavě mu vznikal zmatek.

Avšak z toho zmatku ho vyvedlo Chilónovo naříkání nad vlastním osudem: souhlasil přece s tím, že najde Lygii, a také ji s nebezpečím života našel a ukázal Viniciovi. Ale co na něm chtějí dál? Což slíbil, že ji unese? A kdo by ostatně mohl něco takového žádat od mrzáka, jemuž chybějí dva prsty, od starého člověka, věnujícího se přemýšlení, vědě a ctnosti? Co se stane, jestliže tak urozený pán, jako je Vinicius, utrpí při únosu nějakou újmu? Je sice pravda, že bohové by měli bdít nad vyvolenými, ale cožpak to někdy nevypadá, jako by bozi hráli v kostky, místo aby se dívali, co se děje na světě? Fortuna, jak je známo, má zavázané oči, nevidí tedy ani ve dne, natož v noci. Bude stačit, jestliže se něco přihodí, jestliže ten lygijský medvěd hodí po ušlechtilém Viniciovi žernovem, sudem vína anebo, což by bylo horší, vody – a kdo pak zaručí, že na ubohého Chilóna nepadne místo odměny odpovědnost? On, ubohý mudrc, přilnul přece k ušlechtilému Viniciovi jako Aristoteles k Alexandru Makedonskému, kdyby mu tedy šlechetný Vinicius dal aspoň ten měšec, který si před Chilónovýma očima strčil za pás, když odcházel z domu, měl by Chilón v případě, že by došlo k neštěstí, aspoň zač zavolat pomoc nebo podplatit samotné křesťany. Ó! Proč jen nechce nikdo poslechnout starcových rad, které mu našeptává rozvaha a zkušenost?

Když to Vinicius uslyšel, sáhl po měšci za pasem a hodil jej Chilónovi do roztažených prstů.

“Tu máš a mlč.”

Řek ucítil, že měšec je neobyčejně těžký, a to mu dodalo odvahy.

“Veškerá má naděje je v tom,” řekl, “že Herkules nebo Theseus konali ještě obtížnější činy, a co jiného je můj nejbližší osobní přítel Krotón, ne-li Herkules?

A tebe, urozený pane, nenazvu polobohem, protože ty jsi celým bohem a ani nadále nezapomeneš na nuzného, věrného služebníka, jehož potřeby je nutno tu a tam zabezpečit, protože on sám, jakmile se jednou pohrouží do knih, nestará se naprosto o nic… Takhle několik sáhů zahrádky a chaloupka, byť se sebemenším portikem, kde by byl v létě chládek, to by jistě bylo hodno takového dárce. Já se teď budu zpovzdálí obdivovat vašim hrdinským činům a prosit Joviše, aby vám byl nápomocen, a kdyby něco, natropím tolik hluku, že se probudí půl Říma a přispěchá vám na pomoc.

Jaká špatná a nerovná cesta! Olej v lucerničce mi dohořel… Kdyby mě tak Krotón, který je stejně šlechetný jako silný, chtěl vzít na ruce a donést až k bráně, vyzkoušel by si především, zda snadno unese to děvče, za druhé by jednal jako Aeneas a konečně by si do té míry naklonil všechny dobré bohy, že bych se už vůbec nebál o výsledek našeho podniku.”

“Raději bych nesl zdechlinu ovce, která pošla před měsícem na prašivinu,” odpověděl lanista, “ale jestliže mi dáš ten měšec, který ti hodil urozený tribun, donesu tě až k bráně.”

“Bodejť by sis narazil palec u nohy!” odpověděl Řek. “Takhle ses poučil z učení toho ctihodného starce, který líčil nouzi a soucit jako dvě největší ctnosti? Což ti jasně nepřikázal, abys mě miloval? Už vidím, že z tebe neudělám nikdy ani špatného křesťana a že spíše slunce pronikne zdmi Mamertinského vězení než pravda tvou hroší lebkou.”

Krotón, který měl sice sílu zvířete, ale postrádal zato jakékoli lidské city, řekl:

“Neboj se! Křesťanem se nestanu! Nechci ztratit ten kousek chleba!”

“Budiž, ale kdybys měl aspoň začátečnické vědomosti z filozofie, věděl bys, že zlato je marnost!”

“Postav se proti mně s filozofií a já ti dám jenom jednu ránu do břicha a uvidíme, kdo vyhraje.”

“Totéž by mohl říci vůl Aristotelovi,” opáčil Chilón.

Začínalo svítat. Rozbřesk potáhl obrysy zdí bledou barvou. Ze tmy začaly vystupovat stromy u cesty, budovy a náhrobní pomníky tu a tam rozseté. Cesta nebyla už tak docela prázdná. Prodavači zeleniny spěchali se svými osly a muly obloženými zeleninou, aby stihli otevření bran; tu a tam vrzaly vozy se zvěřinou.

Na cestě a po obou jejích stranách ležela lehounká mlha, která věštila pohodu. Lidé vypadali v té mlze z trochu větší dálky jako duchové. Vinicius vpíjel zrak do štíhlé Lygiiny postavy, která byla v rozjasňujícím se úsvitu stále stříbřitější.

“Pane,” řekl Chilón, “ublížil bych ti, kdybych se domníval, že tvá štědrost kdykoli skončí, ale teď, když jsi mi zaplatil, nemůžeš mě podezírat, že bych mluvil jen ke svému prospěchu. Nuže, radím ti ještě jednou, abys zjistil, v kterém domě Lygie bydlí, a vrátil se pak domů pro otroky a lektika a abys neposlouchal toho slona Krotóna, který se nabízí unést děvče jen proto, aby mohl vymačkat tvou kapsu jako pytlík s tvarohem.”

“Máš u mne ránu pěstí mezi lopatky a to znamená, že zahyneš,” ozval se Krotón.

“Máš u mne diótu kefallenského vína, a to znamená, že budu žít,” odpověděl Řek.

Vinicius na to neřekl nic, protože došli k bráně, kde je zarazil podivný obrázek. Když branou procházel apoštol, dva vojáci poklekli; on podržel na okamžik ruce na jejich železných špičatých přilbách a učinil nad nimi znamení kříže. Mladému patriciovi dosud nikdy nenapadlo, že by už i mezi vojáky mohli být křesťané, a pln údivu si pomyslil, že tak jako v hořícím městě zachvacuje požár další a další domy, tak i toto učení se zřejmě zmocňuje každý den dalších a dalších duší a šíří se s nepředstavitelnou rychlostí. Zarazilo ho to i ve vztahu k Lygii, přesvědčil se totiž, že kdyby byla chtěla utéci z města, jistě by se našli hlídkující vojáci, kteří by jí sami usnadnili tajný odchod. Však také teď děkoval všem bohům, že se nic takového nestalo.

Když přešli nezastavěná místa hned za hradbami, začaly se skupinky křesťanů rozptylovat. Musili teď Lygii sledovat z větší vzdálenosti a opatrněji, aby na sebe neupozornili. Chilón začal také naříkat na rány a škubání v nohou a zůstával stále více pozadu. Vinicius proti tomu nic nenamítal, protože soudil, že teď nebude už zbabělého a neduživého Řeka potřebovat. Byl by mu dokonce dovolil, aby si šel, kam chce, jenže ctihodného mudrce zdržovala na jedné straně prozíravost, na druhé straně jej však hnala kupředu zvědavost. Šel totiž stále za nimi, ba chvílemi je i docházel, opakoval své dřívější rady a vytasil se i s domněnkou, že stařec doprovázející apoštola, nebýt tak malé postavy, mohl by být Glaukos.

Ale šli ještě dlouho, až na Zátibří, a slunce bylo už blízko východu, když se teprve skupinka, v níž šla Lygie, rozdělila. Apoštol, stará žena a hošík se vydali nahoru podél řeky, kdežto menší stařec, Ursus a Lygie vklouzli do úzké uličky, tam ušli ještě asi sto kroků a vešli do chodby domu, v němž byly dva krámy: jeden s olivami a druhý patřil ptáčníkovi.

Chilón, který šel asi padesát kroků za Viniciem a Krotónem, zastavil se, jako by vrostl do země, přitiskl se ke zdi a začal na ně sykat, aby se vrátili k němu.

Poslechli ho, protože bylo nutno se poradit.

“Jdi,” řekl mu Vinicius, “a podívej se, zda ten dům nemá na druhé straně východ do jiné ulice.”

Chilón, ačkoliv si předtím naříkal na rány na nohou, skočil tak hbitě, jako by měl u kotníku Merkurova křidélka, a za chviličku byl zpět.

“Ne,” řekl, “východ je jenom jeden.”

Pak sepjal ruce:

“U Joviše, Apollóna, Vesty, Kybely, Isidy a Osirida, u Mithry, Baala a všech bohů Východu i Západu, zapřísahám tě, pane, zanech toho úmyslu… Poslechni mě…”

Avšak znenadání zmlkl, protože si všiml, že Viniciův obličej zbledl vzrušením a jeho oči světélkovaly jako zřítelnice vlka. Stačilo na něj pohlédnout, aby člověk pochopil, že ho od jeho předsevzetí nic neodradí.

Krotón začal nabírat dech do své herkulovské hrudi a klátit svou přihlouplou hlavou sem a tam, jak to dělávají medvědi v kleci. Ale jinak nevyjadřoval jeho obličej sebemenší neklid.

“Já vejdu první!” řekl.

“Půjdeš za mnou,” řekl rozkazovačným tónem Vinicius.

A za okamžik zmizeli oba v tmavé chodbě.

Chilón uskočil za roh nejbližší uličky a odtamtud vykukoval, čekaje, co se bude dít.

KAPITOLA 22

Vinicius pochopil teprve v chodbě, jak nesnadný je to podnik. Byl to veliký, několikapatrový dům, jeden z těch, jakých se stavěly v Římě tisíce pro zisk z nájemného. A obyčejně se takové domy stavěly tak narychlo a ledabyle, že nebylo téměř roku, aby se jich několik nezřítilo na hlavy jejich obyvatel. Byly to opravdu úly, příliš vysoké a příliš úzké, plné komůrek a koutů, v nichž se mačkal nesmírný počet chudáků.

V městě, kde neměla řada ulic jméno, byly takové domy bez čísel. Majitelé svěřovali vybírání nájemného otrokům, ale ti, protože neměli od městských úřadů nařízeno hlásit jména nájemníků, sami je často neznali. Doptat se v takovém domě na někoho, to bývalo někdy nesmírně těžké, už proto, že u vchodu nebyl vrátný.

Vinicius s Krotónem se dostali dlouhou chodbou, podobající se nějakému tajnému průchodu, na těsný dvorek, obestavěný ze všech čtyř stran, který byl jakýmsi společným atriem pro celý dům; uprostřed byla fontána, jejíž vody padaly do kamenné nádržky zapuštěné do země. Podél všech stěn vedly nahoru venkovní schody, zčásti kamenné, zčásti dřevěné, které vedly na ochozy, z nichž se vcházelo do bytů. Dole byly také byty, z nichž některé měly dřevěné dveře, kdežto některé byly odděleny od dvorku jen vlněnými závěsy, většinou roztřepenými, rozedranými nebo záplatovanými.

Bylo ještě brzy a na dvorku nebylo ani živé duše.

Všichni v domě zřejmě ještě spali, až na ty, kdo se vrátili z Ostriana.

“Co uděláme, pane?” zeptal se Krotón a zastavil se.

“Počkejme tady; třeba se někdo objeví,” odpověděl Vinicius. “Nemusejí nás vidět na dvorku.”

Ale současně mu napadlo, že Chilónova rada byla praktická. Kdyby měl několik desítek otroků, mohl by obsadit bránu, která byla, jak se zdálo, jediným východem, a prohledat všechny byty, kdežto teď bude nutno, aby našli hned napoprvé Lygiin byt, jinak by ji totiž mohli křesťané, kterých je v tomto domě jistě dost a dost, varovat, že ji hledají. Proto by bylo nebezpečné vyptávat se cizích lidí. Vinicius chvíli uvažoval, nemá-li se vrátit pro otroky, když vtom vyšel z jednoho vchodu, krytého závěsem, člověk se sítem v ruce a přistoupil k fontáně.

Mladý muž poznal na první pohled Ursa.

“To je ten Lyg!” zašeptal Vinicius.

“Mám mu polámat kosti hned?”

“Počkej.”

Ursus si jich nevšiml, protože stáli v tmavé chodbě, a začal klidně prát ve vodě zeleninu, kterou měl v sítu. Bylo zřejmé, že po noci strávené na hřbitově chtěl z ní připravit snídani. Když po chvíli skončil tuto práci, vzal mokré síto a zmizel s ním za závěsem. Krotón a Vinicius vykročili za ním, domnívajíce se, že se dostanou přímo do Lygiina bytu.

Nesmírně se tedy podivili, když spatřili, že závěs neodděloval od dvorku byt, nýbrž druhou tmavou chodbu, na jejímž konci bylo vidět zahrádku s několika cypřiši a myrtovými keři a malý domek, přilepený k slepé zadní zdi jiného domu.

Oba ihned pochopili, že je to pro ně příznivá okolnost Na dvorek by se mohli sběhnout všichni nájemníci, kdežto odlehlost domku usnadňovala celý podnik.

Vyřídí rychle obránce, či spíše Ursa, pak se stejně rychle dostanou s Lygií na ulici a tam si už budou vědět rady. Nikdo je pravděpodobně nezastaví, a kdyby je zastavil, řeknou, že jde o uprchlé caesarovo rukojmí. V krajním případě se dá Vinicius poznat vigilům a požádá je o pomoc.

Ursus vcházel už téměř do domku, když jeho pozornost vzbudil skřípot kroků. Zastavil se tedy, a když spatřil oba muže, odložil síto na zídku a pokročil k nim.

“Copak tu hledáte?” zeptal se.

“Tebe!” odpověděl Vinicius.

Pak se otočil ke Krotónovi a rychle a tiše zvolal:

“Zabij!”

Krotón se vrhl vpřed jako tygr a v jediném okamžiku, ještě dřív než se Lyg stačil vzpamatovat nebo si uvědomit, že to jsou nepřátelé, sevřel jej svými ocelovými pažemi.

Vinicius si byl příliš jist Krotónovou nadlidskou silou, než aby čekal na konec boje. Proběhl kolem nich a skočil ke dveřím domku, strčil do nich a octl se v poněkud tmavém pokoji, který byl však ozářen ohněm hořícím na ohništi. Odlesk plamenů padal přímo do Lygiina obličeje. Druhý člověk sedící u ohniště byl onen stařec, který doprovázel dívku a Ursa cestou z Ostriana.

Vinicius vpadl dovnitř tak znenadání, že než ho Lygie mohla poznat, uchopil ji v půl těla, zvedl do výše a opět se vrhl ke dveřím. Stařec sice ještě stačil zastoupit mu je, ale Vinicius přivinul děvče jednou rukou k hrudi a druhou jej odstrčil. Kapuce mu spadla s hlavy a Lygii při pohledu na tu známou, ale v tomto okamžiku strašnou tvář ztuhla v žilách krev úděsem a hlas jí odumřel v hrdle. Chtěla volat o pomoc, a nemohla. Marně také usilovala zachytit se zárubně u dveří a vzepřít se. Prsty se jí sesmekly na kameni a byla by ztratila vědomí, kdyby ji nebyl ohromil strašný obraz, který spatřila, když se s ní Vinicius řítil do zahrady.

Ursus tu držel v objetí jakéhosi člověka, zakloněného zcela dozadu, s hlavou zvrácenou nazad a s ústy zbrocenými krví. Když je uviděl, uhodil ještě jednou pěstí do té hlavy a v jediném okamžiku skočil jako rozlícená šelma k Viniciovi.

“To je smrt!” pomyslil si mladý patricius.

A pak uslyšel jako ve snu Lygiin výkřik: “Nezabíjej!” Potom ucítil, že něco, jakoby hrom, rozpletlo jeho ruce, jimiž objímal Lygii, a nakonec se s ním zatočila země a světlo dne zhaslo v jeho očích.

Chilón, ukryt za rohem nárožního domu, čekal, co se stane, neboť zvědavost v něm bojovala se strachem.

Myslil také na to, že podaří-li se jim unést Lygii, bude dobře být ve Viniciově blízkosti. Z Urbana už strach neměl, byl si totiž také jist, že ho Krotón zabije. Zato však počítal s tím, že kdyby se na dosud prázdných ulicích začali sbíhat lidé, kdyby se křesťané nebo kdokoli jiný chtěl postavit Viniciovi na odpor, pak by on k nim promluvil jako představitel vládní moci, jako vykonavatel caesarovy vůle a v nejhorším případě by požádal vigily, aby mladému patriciovi pomohli proti pouliční lůze, a tím by si zasloužil další projevy přízně.

V duchu se domníval stále, že Viniciův čin je nerozumný, když ale uvážil strašnou Krotónovu sílu, připouštěl, že by se mohl podařit. “Kdyby šlo do tuhého, ponese děvče tribun a Krotón mu probojuje cestu.” Čekání se však vleklo; znepokojoval ho klid v chodbě, kterou zpovzdáli pozoroval.

“Neobjeví-li její úkryt a ztropí hluk, vyplaší ji.”

Tato možnost mu ostatně nebyla proti mysli, vypočítal si totiž, že pak by ho Vinicius potřeboval znovu a že on, Chilón, by z něho znovu dovedl vymačkat úctyhodné množství sesterciů.

“Ať udělají cokoli,” říkal si v duchu, “udělají to v můj prospěch, i když o tom nikdo z nich netuší…

Bohové, bohové, dovolte mi jen…”

A tu se pojednou odmlčel; zdálo se mu totiž, že z chodby něco vykouklo. Přitiskl se tedy ke zdi a zahleděl se tam, zatajuje dech.

Nemýlil se. Z chodby napůl vyhlédla jakási hlava a začala se rozhlížet kolem dokola.

Za chvíli však zmizela.

“To byl Vinicius nebo Krotón,” pomyslil si Chilón, “ale jestliže ji unesli, proč to děvče nekřičí a proč oni vykukují na ulici? Lidi musejí potkat tak jako tak, protože než dojdou na Cariny, bude už ve městě rušno…”

Co to? U všech bohů nesmrtelných!”

A zbytky vlasů na hlavě se mu pojednou zježily.

Ve dveřích se objevil Ursus, přes rameno Krotónovo tělo, rozhlédl se ještě jednou a pak se rozběhl prázdnou ulicí k řece.

Chilón přilnul ke zdi jako kus omítky.

“Jestliže mě tu uvidí, je to můj konec!” pomyslil si.

Avšak Ursus proběhl rychle kolem nároží a zmizel za dalším domem. A Chilón nečekal a drkotaje zuby dal se do běhu příčnou uličkou s křepkostí, která by udivila i u mladíka.

“Jestliže mě uvidí z dálky, až se bude vracet, dožene mě a zabije!” říkal si v duchu. “Zachraň mě, Die, zachraň mě, Apollóne, zachraň mě, Herme, zachraň mě, Bože křesťanů! Opustím Řím, vrátím se do Mesembrie, jenom mě zachraňte z rukou toho démona.”

A Lyg, který zabil Krotóna, zdál se mu teď skutečně jakousi nadpřirozenou bytostí. V běhu uvažoval o tom, že by to mohl být nějaký bůh, který na sebe vzal podobu barbara. Věřil v tomto okamžiku ve všechny bohy světa a ve všechny báje, z kterých si obyčejně tropil posměšky. Hlavou mu blesklo i to, že Krotóna mohl zabít Bůh křesťanů, a vlasy na hlavě mu opět vstaly hrůzou při pomyšlení, že si něco začal s takovou mocí.

Teprve když proběhl několika uličkami a spatřil několik dělníků, kteří šli z dálky proti němu, uklidnil se trošku. Dech v prsou mu už nestačil, usedl tedy na práh domu a začal si cípem pláště utírat čelo, pokryté potem.

“Jsem už starý a potřebuji klid,” řekl.

Lidé jdoucí proti němu odbočili do kterési postranní uličky a opět bylo kolem něho prázdno. Město ještě spalo. Ranní ruch začínal právě v bohatších čtvrtích, protože tam musili vstávat brzy otroci z bohatých domů, kdežto ve čtvrtích obývaných svobodným obyvatelstvem žijícím na státní útraty, a tedy zahálčivým, vstávali, zvláště v zimě, dost pozdě. Chilón, proseděv nějakou chvíli na prahu, pocítil pronikavý chlad, vstal tedy, a když se přesvědčil, že neztratil měšec, který dostal od Vinicia, vykročil teď už pomaleji k řece.

“Snad někde uvidím Krotónovo tělo,” říkal si. “Bohové! Ten Lyg, je-li to člověk, mohl by si do roka vydělat milióny sesterciů, neboť jestliže uškrtil jako štěně Krotóna, kdo se mu pak bude moci postavit? Za každé vystoupení v aréně by mu dali tolik zlata, kolik sám váží. Ten hlídá to děvče líp než Kerberos podsvětí. Ale kéž by ho to podsvětí pohltilo! Nechci s ním nic mít.

Má příliš mohutné kosti. Ale co si teď počít? Vždyť se stalo něco strašného! Jestliže Ursus polámal kosti takovému Krotónovi, pak jistě i Viniciova duše úpí tam nad tím domem, očekávajíc pohřeb. U Kastora! Vždyť je to přece patricius, caesarův přítel, Petroniův příbuzný, pán známý po celém Římě a vojenský tribun. Jeho smrt jim neprojde tak lehce! A co kdybych například zašel do tábora praetoriánů nebo k vigilům?”

Tady se odmlčel a začal uvažovat. Ale po chvíli řekl:

“Běda mi! Kdopak ho zavedl do toho domu? Já přece! Viniciovi propuštěnci i otroci vědí, že jsem k němu chodil, a někteří vědí, proč. Co se stane, jestliže mě nařknou, že jsem ho úmyslně přivedl k domu, kde ho očekávala smrt? I kdyby se pak u soudu ukázalo, že jsem tu smrt nechtěl, stejně řeknou, že jsem ji zavinil… A on je přece patricius, to znamená, že mi to rozhodně neprojde beztrestně. Ale kdybych potichu opustil Řím a odstěhoval se někam daleko, uvalil bych na sebe ještě větší podezření.”

Bylo zle tak i tak. Šlo jen o to, aby si vybral menší zlo. Řím bylo obrovské město, ale Chilón přesto pocítil, že mu v něm může být těsno. Kdokoli jiný by totiž mohl jít přímo k praefektovi vigilů, vyložit, co se stalo, a i kdyby naň padlo nějaké podezření, mohl by klidně čekat na vyšetřování. Ale celá Chilónova minulost byla taková, že jakékoli bližší seznámení ať už s praefektem města, nebo s praefektem vigilů musilo by ho přivést do značně nepříjemných nesnází a zároveň opodstatnit všechna možná podezření, která by úředníkům mohla napadnout.

Naopak zase utéci znamenalo utvrdit Petronia v domněnce, že Vinicius byl zrazen a zavražděn úkladně. A Petronius je mocný člověk, který může rozkazovat vigilům v celém impériu a který by se nade vši pochybnost vynasnažil, aby viníky našel, byť na konci světa. A tu napadlo Chilónovi, zda by se neměl vydat přímo k němu a vylíčit mu, co se stalo. Ano! Tak to bude nejlepší! Petronius je klidný člověk a Chilón si může být jist aspoň tím, že ho vyslechne až do konce.

Petronius, který zná celý případ od počátku, uvěří také v Chilónovu nevinu snadněji než praefekti.

Aby se však za ním mohl vypravit, musil by vědět najisto, co se stalo s Viniciem. Ale Chilón to nevěděl.

Viděl sice Lyga plížícího se k řece s Krotónovým tělem, ale nic více. Vinicius může být mrtev, ale může být také jen raněn anebo zajat. Teď teprve napadlo Chilónovi, že křesťané by se jistě neodvážili zabít tak vlivného člověka, augustiána a vysokého vojenského úředníka, protože takový čin by na ně mohl uvalit hromadné pronásledování. Je pravděpodobné, že ho násilím zdržují, aby dali Lygii čas znovu se ukrýt někde jinde.

Tato myšlenka naplnila Chilóna nadějí.

“Jestliže ho ten lygijský drak neroztrhal v prvním záchvatu, žije, a jestliže žije, dosvědčí sám, že jsem ho nezradil, a pak nejen že mi nic nehrozí, nýbrž (ó Herme, počítej znova se dvěma jalovicemi!) otevírá se přede mnou nové pole působnosti. Mohu upozornit některého propuštěnce, kde má hledat svého pána, a zda propuštěnec půjde k praefektovi nebo nepůjde, to bude už jeho věc, hlavní bude, nepůjdu-li k němu já…

Mohu jít také za Petroniem a počítat s odměnou…

Hledal jsem Lygii, teď budu hledat Vinicia a potom zase Lygii… Ale napřed musím vědět, zda žije anebo zda je mrtev.”

Tu mu napadlo, že by mohl v noci zajít k pekaři Demovi a zeptat se na to Ursa. Ale hned tu myšlenku zavrhl. Raději si s Ursem nic nezačínat. Mohl se oprávněně domnívat, že nezabil-li Ursus Glauka, patrně ho někdo z křesťanských starších, jemuž se svěřil se svým úmyslem, varoval, že je to nečistá záležitost a že ho k ní chtěl přemluvit nějaký zrádce. Ostatně Chilónovi běhal po celém těle mráz už při pouhé vzpomínce na Ursa. Ale rozhodl se, že večer pošle do domu, kde se neštěstí stalo, Euricia pro zprávy. Teď se však potřeboval najíst, vykoupat a odpočinout si. Probdělá noc, cesta do Ostriana a útěk ze Zátibří ho skutečně nesmírně unavily.

Celou tu dobu ho však utěšovalo jedno: že totiž má u sebe dva měšce. Ten, který mu dal Vinicius doma, i ten, který mu hodil na zpáteční cestě ze hřbitova.

A proto se, jak s ohledem na tuto šťastnou okolnost, tak také s ohledem na všechny ty dojmy, které se přes něho převalily, rozhodl, že se nají více a napije lepšího vína než obvykle.

A když konečně nadešla hodina, kdy se otvírala vinárna, vykonal, co si předsevzal, tak důkladně, že zapomněl na koupel. Především se mu chtělo spát a ospalost ho zbavila sil natolik, že se do svého bytu na Subuře, kde ho čekala otrokyně koupená za Viniciovy peníze, vrátil krokem velmi nejistým.

Vešel do cubicula, tmavého jako liščí nora, vrhl se na lůžko a okamžitě usnul.

Probudil se teprve k večeru, vlastně vzbudila ho otrokyně, která volala, aby vstával, protože ho někdo hledá a chce s ním nutně mluvit.

Lehce spící Chilón se v okamžiku vzpamatoval, hodil na sebe narychlo plášť s kapucí, řekl otrokyni, aby ustoupila, a vyhlédl, napřed opatrně, ven.

A zhrozil se! Dveřmi cubicula totiž uviděl obrovskou Ursovu postavu.

Při tomto pohledu pocítil, že má najednou nohy a hlavu studené jako led, že mu přestává tlouci srdce v hrudi a po zádech mu běhají roje mravenců… Chvíli nebyl schopen slova, ale pak, drkotaje zuby, řekl, či spíše zasténal:

“Syro! Nejsem doma… Neznám … toho … dobrého člověka…”

“Pověděla jsem mu, že jsi doma a že spíš, pane,” odpověděla dívka, “a on chtěl, abych tě probudila…”

“Ó bohové! Dám tě…”

Ale Ursus, ztrativ zřejmě trpělivost, přistoupil ke dveřím cubicula, sklonil se a vstrčil hlavu dovnitř.

“Chilóne Chilonide!” řekl.

“Pax tecum! Pax, pax!” odpověděl Chilón. “Ach, nejlepší křesťan! Ano! Jsem Chilón, ale to je mýlka…

Neznám tě!”

“Chilóne Chilonide,” opakoval Ursus. “Tvůj pán, Vinicius, ti vzkazuje, abys šel se mnou k němu.”