Quo vadis

KAPITOLA 1

Vinicia probudila pronikavá bolest. V prvním okamžiku nemohl pochopit, kde je a co se s ním děje.

V hlavě mu hučelo a oči byly povlečeny jakoby mlhou. Ponenáhlu se mu však vracelo vědomí a konečně spatřil v oné mlze tři lidi, jak se nad ním sklánějí.

Dva poznal: jeden byl Ursus, druhý byl onen stařec, kterého srazil k zemi, když unášel Lygii. Třetí, zcela neznámý člověk, držel jeho levou ruku, ohmatával ji od lokte až k rameni a ke klíční kosti a působil tím Viniciovi takovou bolest, že Vinicius, domnívaje se, že je to jakýsi druh pomsty na něm, řekl se zaťatými zuby:

“Zabijte mě.”

Avšak oni jako by si nevšímali jeho slov, jako by je neslyšeli anebo jako by je považovali za obyčejné zasténání v bolesti. Ursus, se svou ustaranou a zároveň hrozivou hlavou barbara, držel v ruce chumly bílých hadříků, roztrhaných na dlouhé pásy, a stařec oslovil člověka, který svíral Viniciovu paži:

“Glauku, jsi si jist, že ta rána na hlavě není smrtelná?”

“Jsem, důstojný Crispe,” odpověděl Glaukos.

“Když jsem sloužil jako otrok u loďstva a později, když jsem bydlel v Neapoli, ošetřoval jsem mnoho ran a z výdělku, který mi vyneslo to povolání, jsem nakonec vykoupil sebe i rodinu… Rána na hlavě je lehká.

Když tenhle člověk (tu ukázal hlavou na Ursa) vzal tomu mladíkovi dívku a mrštil jím proti zdi, mladík si zřejmě chránil hlavu rukou. Tu si sice vykloubil a zlomil, ale tím si zachránil hlavu – a život.”

“Ošetřoval jsi už nejednoho z bratří,” odpověděl Crispus, “a jsi znám jako obratný lékař… Právě proto jsem poslal Ursa pro tebe.”

“A Ursus se mi cestou přiznal, že mě ještě včera chtěl zabít.”

“Ale dříve než tobě vyznal se ze svého úmyslu mně. A já, protože znám tebe i tvou lásku ke Kristovi, jsem mu vysvětlil, že zrádce nejsi ty, ale onen neznámý, který ho chtěl k vraždě přemluvit.”

“Byl to zlý duch, ale já jsem ho považoval za anděla,” odpověděl s povzdechem Ursus.

“Budeš mi o tom vyprávět někdy jindy,” řekl Glaukos, “teď musíme myslit na raněného.”

Po těch slovech začal Viniciovi spravovat ruku. Vinicius, třebaže mu Crispus svlažoval obličej vodou, bolestí neustále omdléval. Byla to pro něho ostatně šťastná okolnost, protože necítil, jak mu napravují vykloubenou nohu a obvazují zlomenou ruku, k níž Glaukos přiložil dvě vyduté destičky a ty pak rychle a pevně ovázal, aby paži zbavil možnosti pohybu.

Avšak po operaci se Vinicius probudil znova a spatřil nad sebou Lygii.

Stála blízko u jeho lůžka a držela před sebou měděné vědérko s vodou, do níž Glaukos namáčel co chvíli hubku a svlažoval Viniciovi hlavu.

Vinicius se díval a nevěřil svým očím. Zdálo se mu, že je to sen anebo že to horečka mu staví před zraky tu drahou vidinu. Teprve po dlouhé chvíli byl s to zašeptat:

“Lygie…”

Na zvuk jeho hlasu se vědérko v jejích rukou zachvělo, ale Lygie otočila k němu oči plné smutku.

“Pokoj s tebou!” odpověděla potichu.

A stála tam, ruce nataženy před sebe, tvář plnu lítosti a bolesti.

Vinicius na ni hleděl, jako by chtěl zřítelnice nasytit jejím obrazem tak, aby mu zůstal po zavření víček pod nimi. Hleděl na její obličej, bledší a útlejší než kdysi, na pletence tmavých vlasů, na chudý šat dělnice; hleděl tak naléhavě, že její sněhobílé čelo začalo pod jeho pohledem růžovět. Napřed si uvědomil, že ji miluje stále, a pak, že ta její bledost a její chudoba jsou jeho dílem, že to on ji vypudil z domu, kde ji měli rádi a kde žila v hojnosti a v pohodlí, že to on ji uvrhl do té ubohé světničky a oděl do toho nuzného pláště z tmavé vlny.

A protože toužil, aby ji mohl obléci do nejdražších brokátů a ověsit všemi klenoty světa, zmocnil se ho úžas, úzkost a lítost – a tak velký smutek, že by jí byl padl k nohám, kdyby se byl mohl pohnout.

“Lygie,” řekl, “tys mě nedovolila zabít.”

A ona odpověděla mile:

“Kéž ti Bůh vrátí zdraví.”

Pro Vinicia, kterého hnětly jak činy, jimiž jí ublížil předtím, tak i to, jak jí chtěl ublížit před chvílí, byla Lygiina slova opravdovým balzámem. Zapomněl v tomto okamžiku, že z ní může mluvit křesťanské učení, a cítil jen, že to mluví milovaná žena a že v její odpovědi je kus osobního citu a přímo nadlidská dobrota, která jím otřásá do hloubi duše. A jak předtím bolestí, tak teď ztratil vědomí dojetím. Zmocnila se ho jakási obrovská a zároveň sladká bezmocnost. Měl dojem, jako by se propadal někam do propasti, ale přitom cítil, že je mu dobře – a že je šťasten. A v těchto okamžicích slabosti se mu také zdálo, že nad ním stojí bohyně.

Zatím dokončil Glaukos omývání rány na jeho hlavě a přiložil mu na ni hojivou mast. Ursus vzal Lygii mědnici z rukou a Lygie uchopila číši s vodou a vínem, připravenou na stole, a přiblížila ji k ústům raněného. Vinicius ji hltavě vypil a velmi se mu ulevilo.

Teď, když byly rány ošetřeny, bolest téměř ustala.

Rány a pohmožděniny se začínaly hojit. Vrátilo se mu plné vědomí.

“Dej mi ještě pít,” řekl.

Lygie odešla s prázdnou číší do druhého pokoje a místo ní přistoupil k lůžku Crispus, který předtím vyměnil několik krátkých slov s Glaukem.

“Vinicie,” řekl, “Bůh nedovolil, aby ses dopustil zlého činu, a nechal tě naživu, aby ses ve své duši vzpamatoval. Ten, proti němuž je člověk jen prach, vydal tě do našich rukou bezbranného, avšak Kristus, v něhož věříme, učil nás milovat i nepřátele. Ošetřili jsme tedy tvé rány, a jak pověděla Lygie, budeme se modlit, aby ti Bůh vrátil zdraví. Ale déle tu o tebe pečovat nemůžeme. Zůstávej tedy v pokoji a uvažuj, zda by bylo od tebe správné, kdybys dále pronásledoval nás, kteří jsme se ti za zlé odměnili dobrým, – i Lygii, kterou jsi už zbavil ochránců a střechy nad hlavou.”

“Vy mě chcete opustit?” zeptal se Vinicius.

“Chceme opustit tento dům, kde by nás mohlo stihnout pronásledování městského praefekta. Tvůj společník byl zabit a ty, mezi svými mocný člověk, ležíš raněn. Nestalo se to naší vinou, ale hněv zákonů by padl na nás.”

“Pronásledování se nebojte,” řekl Vinicius. “Budu vás chránit.”

Crispus mu nechtěl odpovědět, že jim nejde o praefekta a o vigily, nýbrž že nemají důvěru ani k němu a chtějí proto zabezpečit Lygii před jeho dalším stíháním.

“Pane,” řekl, “tvá pravá ruka je zdráva – a tady jsou tabulky a rydlo: napiš svému služebnictvu, aby si pro tebe dnes večer přišli s lektikou a odnesli tě do tvého domu, kde budeš mít větší pohodlí než v naší chudobě. My tu bydlíme u chudé vdovy, která se brzy vrátí se svým synem. Ten chlapec odnese tvůj dopis, ale my všichni si musíme vyhledat jiný útulek.”

Vinicius zbledl. Pochopil totiž, že ho chtějí odloučit od Lygie, a že ztratí-li ji znovu, může se stát, že ji už nikdy v životě nespatří… Chápal sice, že mezi ní a jím došlo k velkým věcem, takže teď, bude-li chtít, aby byla jeho, musí hledat nějaké nové cesty, o kterých neměl ještě čas uvažovat. Chápal také, že ať řekne těmto lidem cokoli, i kdyby se před nimi zapřisáhl, že vrátí Lygii Pomponii Graecině, mají právo mu neuvěřit a také mu neuvěří. Mohl to přece udělat už dávno; mohl přece, místo aby Lygii pronásledoval, zajít k Pomponii a odpřisáhnout jí, že se vzdává stíhání, a pak by děvče byla vyhledala sama Pomponia a vzala si je zpět k sobě. Ne! Cítil, že žádné takové sliby je nebudou s to zadržet a že nepřijmou žádnou slavnostní přísahu, tím méně, že není křesťan a mohl by jim tedy přísahat leda na nesmrtelné bohy, v něž on sám příliš nevěřil a které oni považovali za zlé duchy.

Přesto však zoufale toužil přemluvit Lygii i její ochránce, ať už jakkoli. K tomu však potřeboval čas.

Šlo mu také o to, aby se směl na ni aspoň několik dnů dívat. Tak jako se tonoucímu zdá záchranou každý kus prkna nebo vesla, tak i jemu se zdálo, že za těch několik dnů se mu snad podaří říci něco takového, co ho s ní sblíží, že snad na něco přijde, že se snad něco příznivého přihodí.

Soustředil tedy všechny myšlenky a řekl:

“Poslouchejte, křesťané. Včera jsem byl s vámi v Ostrianu a poslouchal jsem vaše učení, ale i kdybych je neznal, vaše činy by mě přesvědčily, že jste čestní a dobří lidé. Povězte té vdově, která bydlí v tomto domě, aby v něm zůstala, a vy zůstaňte také a dovolte zůstat i mně. Ať tento člověk (tu otočil zrak po Glaukovi), který je lékařem anebo se aspoň vyzná v ošetřování ran, ať řekne, zda je možné mě dnes přenášet. Jsem nemocen a mám zlomenou ruku, která musí zůstat aspoň několik dnů v klidu. A proto vám tu prohlašuji, že se odtud nehnu, ledaže byste mě vynesli násilím.”

Tady se odmlčel, protože jeho pohmožděná hruď pocítila nedostatek dechu. Promluvil však Crispus:

“Nikdo, pane, nepoužije proti tobě násilí, jen my odtud odejdeme.”

Mladý muž, který nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval, svraštil obočí a řekl:

“Nech mě, ať si oddechnu.”

A po chvíli pokračoval:

“Na Krotóna, kterého Ursus uškrtil, se nebude nikdo ptát; měl dnes jet do Beneventa, kam ho pozval Vatinius. Všichni si tedy budou myslit, že odjel. Když jsme s Krotónem vešli do tohoto domu, neviděl nás nikdo, jen jeden Řek, který byl s námi v Ostrianu. Povím vám, kde bydlí, přiveďte mi ho a já mu rozkáži, aby mlčel, protože je to člověk, kterého platím. Domů napíši dopis, že jsem odjel také do Beneventa. Kdyby ten Řek už něco oznámil praefektovi, řeknu mu, že jsem Krotóna zabil sám a že to on mi zlomil ruku.

Udělám to, při stínech svého otce i matky! Můžete tu tedy bezpečně zůstat, protože nikomu tu nespadne ani vlásek z hlavy. Jen mi rychle přiveďte Řeka, který se jmenuje Chilón Chilonides!”

“Glaukos zůstane tedy u tebe, pane,” řekl Crispus, “a bude o tebe pečovat s onou vdovou.”

Vinicius svraštil obočí ještě více.

“Dávej pozor, starý muži, co ti povím,” řekl. “Jsem ti povinován vděčností a zdá se, že jsi dobrý a poctivý člověk, ale neříkáš mi to, co leží na dně tvého nitra. Ty se bojíš, abych nezavolal své otroky a nerozkázal jim odvést Lygii? Je to tak?”

“Je to tak!” odpověděl s jistou přísností Crispus.

“Uvaž tedy, že s Chilónem budu mluvit před vámi, že před vámi napíši domů dopis, že jsem odjel, a že jiné posly než vás později nenajdu… Rozvaž si to a déle mě nedráždi!”

Při těchto slovech se rozčilil a obličej se mu svraštil hněvem. Pak rozhořčeně pokračoval:

“Ty sis snad myslil, že popřu, že tady chci zůstat proto, abych ji viděl? I kdybych to zapřel, každý hlupák by to uhodl. Ale násilím se jí už nikdy zmocňovat nebudu… A tobě povím tohle: jestliže ona tady nezůstane, pak touto zdravou rukou strhnu obvazy z paže, nebudu jíst ani pít – a ať pak má smrt padne na tebe a na tvé bratry. Proč jsi mě ošetřoval? Proč jsi mě nedal zabít?”

A zbledl hněvem a slabostí. Avšak Lygie, která slyšela z druhé světnice celý rozhovor a která si byla jista, že Vinicius splní, co slibuje, polekala se jeho slov.

Rozhodně si nepřála jeho smrt. Raněn a bezbranný, vzbuzoval v ní jen soucit, ne strach. Od svého útěku žila mezi lidmi pohrouženými v nepřetržitém náboženském poblouznění, uvažujícími jen o obětech, o sebeobětování a o bezmezném milosrdenství, a sama se opojila tou novou atmosférou natolik, že jí to vše nahradilo domov, rodinu, ztracené štěstí a učinilo z ní zároveň jednu z těch křesťanských panen, které později změnily starou duši světa. Vinicius měl příliš velký vliv na její osud a příliš se vryl do jejích myšlenek, než aby na něj mohla zapomenout. Myslila na něho celé dny a nejednou prosila Boha o takovou chvíli, kdy by mu v souhlase s učením mohla odplatit dobrem za zlo, milosrdenstvím za pronásledování, kdy by ho mohla vnitřně zlomit, získat pro Krista a spasit. A teď se jí právě zdálo, že taková chvíle nadešla a že její modlitby byly vyslyšeny.

Přistoupila tedy ke Crispovi s tváří, v níž se zračilo jakoby nadšení, a rozhovořila se takovým způsobem, jako by jejím hlasem mluvil někdo jiný:

“Crispe, ať zůstane mezi námi a my zůstaňme s ním, dokud ho Kristus neuzdraví.”

A když starý presbyter, zvyklý hledat ve všem boží vnuknutí, viděl její vytržení, pomyslil si ihned, že to snad jejími ústy mluví vyšší moc. V duchu se ulekl a sklonil šedivou hlavu.

“Budiž tedy tak, jak pravíš,” řekl.

Na Vinicia, který ji celou dobu nespouštěl z očí, zapůsobilo Crispovo rychlé uposlechnutí silným dojmem. Zdálo se mu, že Lygie je pro křesťany jakousi Sibyllou nebo kněžkou, jíž si všichni váží a poslouchají. A mimoděk podlehl i on té úctě. K lásce, kterou cítil, připojila se teď jakási obava, vedle níž se láska měnila v něco téměř opovážlivého. A při tom při všem se nedovedl smířit s myšlenkou, že se jejich vzájemný poměr změnil, že teď není závislá ona na jeho, ale on na její vůli, že on tu teď leží nemocen, zlomen, že přestal být útočící, dobyvatelskou silou a že je v jejím opatrování jako bezbranné děcko. Takový vztah ke komukoli jinému by byl pro jeho hrdou a svévolnou povahu znamenal pokoření – teď však nejenže pokoření necítil, nýbrž jí byl ještě vděčen jako své vládkyni. Byly to city pro něho neslýchané, city, které by si ještě včera nedovedl vůbec srovnat v hlavě a které ho překvapovaly dokonce ještě teď, kdy byl s to jasně si je uvědomit. Avšak Vinicius se teď neptal, proč tomu tak je, ač by to bylo docela přirozené; cítil se jen šťasten, že zůstane.

A chtěl jí děkovat – pln vděčnosti a ještě jakéhosi citu, který mu byl tak neznámý, že ho nedovedl ani pojmenovat; byla to totiž pokora. Avšak předchozí rozhořčení ho tak vyčerpalo, že nebyl s to promluvit, a děkoval jí jen očima, v nichž hořela radost, že zůstává u ní a že se na ni bude moci dívat zítra, pozítří a snad dlouho. Tuto radost mu kalila jen obava, aby opět neztratil, co získal, obava tak velká, že když mu Lygie podala po chvilce opět vodu a když se ho při tom zmocnila chuť stisknout jí ruku, bál se to udělat. Bál se! On, týž Vinicius, který na hostině u caesara líbal násilně její rty a po jejím útěku si sliboval, že ji povleče do cubicula za vlasy anebo že ji dá zmrskat.

KAPITOLA 2

Začal se však také obávat, aby mu nepokazila radost nějaká nevhodná pomoc zvenčí. Chilón mohl o jeho zmizení podat zprávu praefektovi města nebo propuštěncům v jeho domě – a pak by se dalo očekávat, že sem vtrhnou vigilové. Hlavou se mu sice mihla myšlenka, že by v takovém případě mohl dát zajmout Lygii a zavřít ji ve svém domě, ale cítil, že to nesmí udělat a že by to ani udělat nedovedl. Byl svévolný, opovážlivý, dost zkažený, a bylo-li zapotřebí, i neúprosný, ale přesto to nebyl ani Tigellinus, ani Nero. Vojenský život v něm zanechal jakýsi smysl pro spravedlnost a důvěru a aspoň tolik svědomí, aby pochopil, že takový čin by byl nízký a podlý. Snad by byl s to dopustit se ho v návalu zlosti a při plných silách, ale teď byl i dojat, i nemocen, takže mu šlo jen o to, aby se nikdo nepostavil mezi něj a Lygii.

Všiml si také s podivem, že od okamžiku, kdy se Lygie postavila na jeho stranu, nežádá od něho ani ona, ani Crispus žádné záruky, jako by si byli jisti, že bude-li zapotřebí, ochrání je nějaká nadpřirozená moc.

Vinicius, jenž si od té chvíle, co slyšel v Ostrianu učit a vyprávět apoštola, začal plést, ba ztrácel schopnost rozlišovat věci možné a nemožné, nebyl také dalek domněnky, že by se něco takového mohlo stát. Protože se však přece jen díval na věci střízlivěji, sám jim připomněl, co povídal o Řekovi, a opět je požádal, aby mu přivedli Chilóna.

Crispus s tím souhlasil a rozhodli se, že pošlou Ursa. Vinicius, který v posledních dnech před výpravou do Ostriana posílal své otroky pro Chilóna dost často, i když někdy bezvýsledně, popsal Lygovi přesně, kde Chilón bydlí, napsal několik slov na tabulku a řekl Crispovi:

“Dám mu s sebou tabulku, Chilón je totiž podezíravý a chytrý člověk; často, když jsem ho volal, vzkazoval mým lidem, že není doma, a dělal to vždycky tehdy, když neměl pro mne dobré zprávy a obával se proto mého hněvu.”

“Jen když ho najdu! Pak ho přivedu, ať chce nebo nechce,” odpověděl Ursus.

Potom si oblékl plášť a rychle odešel.

Najít někoho v Římě nebylo lehké, ani se sebedůkladnějším popisem cesty, ale Ursovi tu pomáhal instinkt člověka vyrostlého v lesích a zároveň to, že znal dobře město, takže se za nějakou chvíli octl v Chilónově bytě.

Nepoznal ho však. Předtím ho viděl jen jednou v životě a ke všemu ještě v noci. Ostatně tamten vznešený a sebejistý stařec, který ho přemlouval, aby zabil Glauka, podobal se tak málo tomuto Řekovi, skrčenému strachem, že se nikdo nemohl domnívat, že oba jsou jedna a táž osoba. Však také Chilóna, když zjistil, že se Ursus na něho dívá jako na zcela neznámého člověka, opustilo první zděšení. Pohled na tabulku s Viniciovým písmem ho uklidnil ještě více. Aspoň mu nehrozí podezření, že ho zavedl úmyslně do pasti. Napadlo mu při tom, že křesťané nezabili Vinicia patrně proto, že se neodvážili vztáhnout ruku na tak významnou osobnost.

“To tedy znamená, že Vinicius ochrání i mne, bude-li třeba,” řekl si v duchu. “Přece pro mne neposílá proto, aby mě dal zabít.”

Když si tedy opět dodal trochu ducha, zeptal se:

“Dobrý muži, a neposlal pro mne můj přítel, šlechetný Vinicius, lektiku? Mám oteklé nohy a nemohu tak daleko jít.”

“Ne,” odpověděl Ursus, “půjdeme pěšky.”

“A co když odmítnu?”

“Nedělej to, protože jít musíš.”

“Však také půjdu, ale dobrovolně. Jinak by mě nikdo nepřinutil, protože jsem svobodný člověk a přítel městského praefekta. A jako mudřec znám také různé prostředky proti násilí – a umím proměňovat lidi ve stromy a zvířata. Ale půjdu… Půjdu! Vezmu si jen teplejší plášť a kapuci, aby mě nepoznali otroci z oné čtvrti, protože by nás neustále zastavovali, aby mi mohli políbit ruce.”

Po těchto slovech si oblékl jiný plášť a přes hlavu si stáhl velikou galskou kapuci, aby si snad Ursus nevzpomněl na jeho obličej, až vyjdou na větší světlo.

“Kam mě vedeš?” zeptal se cestou Ursa.

“Na Zátibří.”

“Nejsem v Římě dlouho a nikdy jsem tam nebyl, ale i tam žijí patrně lidé, kteří milují ctnost.”

Ale Ursus byl naivní člověk, a protože slyšel Vinicia vyprávět, že Řek byl s ním na ostriánském hřbitově a že pak viděl, jak Vinicius s Krotónem vcházejí do domu, v němž bydlí Lygie, zastavil se a řekl:

“Nelži, starý člověče, protože jsi dneska byl s Viniciem v Ostrianu a před naší bránou.”

“Ach!” řekl Chilón. “Váš dům stojí tedy na Zátibří?

Nejsem v Římě dlouho, nevím dobře, jak se jmenují různé čtvrti. Správně, příteli! Byl jsem před vaší bránou a zapřísahal jsem před ní Vinicia, aby tam nevstupovali. Byl jsem i v Ostrianu – a víš-li pak proč? Snažím se už nějakou dobu o Viniciovo obrácení a chtěl jsem, aby si poslechl nejstaršího apoštola. Kéž osvítí světlo jeho i tvou duši! Jsi přece křesťan a chceš přece, aby pravda zvítězila nad lží?”

“Ano,” odpověděl pokorně Ursus.

Chilónovi se vrátila rozvaha už docela.

“Vinicius je vlivný pán,” řekl, “a je to caesarův přítel. Ještě často poslouchá, co mu našeptává zlý duch, ale kdyby mu jen vlásek spadl z hlavy, caesar by se pomstil na všech křesťanech.”

“Nad námi bdí větší moc.”

“Správně! Správně! Ale co hodláte udělat s Viniciem?” zeptal se opět s neklidem Chilón.

“Nevím. Kristus přikazuje milosrdenství.”

“Výborně jsi to řekl! Na to vždycky pamatuj, jinak se budeš smažit v pekle jako jelito na pánvi.”

Ursus si povzdychl. A Chilón si pomyslil, že by s tím člověkem, který je strašný jen v okamžiku prvního rozčilení, udělal vždycky, co by chtěl.

A protože by se rád dozvěděl, jak se vše odehrálo při Lygiině únosu, ptal se dále hlasem přísného soudce:

“Co jste udělali s Krotónem? Mluv a nevymýšlej si.”

Ursus si povzdychl podruhé:

“Vinicius ti to poví.”

“To znamená, že jsi ho probodl nožem nebo zabil palicí?”

“Byl jsem bezbranný.”

Řek se však nebyl s to ubránit údivu nad nadlidskou silou barbara.

“Aby tě Pluto! Totiž, chtěl jsem říci: kéž ti Kristus odpustí!”

Chvíli šli mlčky. Pak promluvil Chilón:

“Já tě neprozradím, ale dej si pozor na vigily.”

“Já se bojím Krista, ne vigilů.”

“I to je správné. Není těžšího hříchu než vražda.

Budu se za tebe modlit, ale nevím, zda dokonce má modlitba něco zmůže – leda že bys slíbil, že se už nikdy v životě nikoho ani prstem netkneš.”

“Stejně jsem nezabíjel úmyslně,” odpověděl Ursus.

Avšak Chilón, který se chtěl pro všechny případy zabezpečit, nepřestal Ursovi znovu a znovu zošklivovat vraždu a vybízet ho, aby vykonal slib. Vyptával se také na Vinicia, ale Lyg odpovídal na jeho otázky neochotně a pořád jen opakoval, že z Viniciových úst už uslyší, co uslyšet má. Takto hovoříce, zdolali konečně značnou vzdálenost, která dělila Řekův byt od Zátibří, a ocitli se před domem. Chilónovo srdce se opět neklidně rozbušilo. Ve strachu se mu zdálo, že se Ursus začíná na něho dívat krvelačným pohledem. Pro mne je to malá útěcha, říkal si v duchu, jestliže mě zabije nechtě. Rozhodně bych raději, aby ho trefil šlak a s ním všechny Lygy. Učiň to, Die, jestliže na to stačíš.

Za těchto úvah se halil stále více do své galské houně, omlouvaje se, že se bojí chladu. Konečně, když prošli chodbou a prvním dvorkem a octli se v chodbě vedoucí na zahrádku před domkem, zastavil se pojednou a řekl:

“Dopřej mi, abych popadl dechu, jinak nebudu s to mluvit s Viniciem a dát mu spásné rady.”

Po těch slovech se zastavil – protože i když si neustále říkal, že mu nehrozí žádné nebezpečí, přece jen se mu trochu třásly nohy, když si pomyslil, že se octne mezi těmi tajemnými lidmi, které viděl v Ostrianu.

A tu zaslechl z domku jakýsi zpěv.

“Co je to?” zeptal se.

“Tvrdíš, že jsi křesťan, a nevíš, že máme ve zvyku velebit po každém jídle našeho Spasitele zpěvem?” odpověděl Ursus. “Miriam se synem se už asi vrátila a snad je s nimi i apoštol; navštěvuje totiž vdovu a Crispa každý den.”

“Zaveď mě přímo k Viniciovi.”

“Vinicius je v témž pokoji jako všichni ostatní, protože je to jediná větší místnost. Ostatní jsou samá tmavá cubicula, kam chodíme jen spát. Pojďme už, uvnitř si odpočineš.”

Vstoupili dovnitř. V místnosti bylo šero, večer byl totiž pošmourný, zimní, a plameny několika kahánků nerozptylovaly tmu docela. Vinicius v zahaleném člověku Chilóna spíše vytušil než poznal a Chilón, když spatřil v rohu světnice lůžko a na něm Vinicia, vykročil přímo k němu, aniž věnoval pohled ostatním jako by byl přesvědčen, že bude v jeho blízkosti v největším bezpečí.

“Pane! Proč jsi neposlechl mých rad!” zvolal spínaje ruce.

“Mlč,” řekl Vinicius, “a poslouchej!”

Tu se pronikavě zahleděl Chilónovi do očí a začal hovořit pomalu a důrazně, jako by chtěl, aby každé jeho slovo bral Chilón jako rozkaz a aby se mu navždy vrylo do paměti:

“Krotón se na mne vrhl a chtěl mě zabít a oloupit, rozumíš! Proto jsem ho zabil. A tito lidé tady mi ošetřili rány, které jsem utržil v boji s ním.”

Chilón okamžitě pochopil, že mluví-li Vinicius takto, tedy v tom asi bude nějaká úmluva s křesťany a pak ovšem chce, aby mu Chilón věřil. Vyčetl to také z jeho tváře, a proto aniž dal najevo pochybnosti nebo údiv, pozvedl okamžitě zrak ke stropu a zvolal:

“Byl to ale lotr lotrovská, pane! Však jsem tě varoval, abys mu nedůvěřoval. Veškeré mé učení se odráželo od jeho hlavy jako hrách od stěny. V celém Hádu se pro něho nenajdou dost krutá muka. Protože kdo nemůže být poctivým člověkem, ten musí být vlastně darebákem; a pro koho je těžší stát se poctivcem, ne-li pro darebáka? Ale přepadnout svého dobrodince a pána tak velkomyslného… Ó bohové!…”

Tu si však uvědomil, že se cestou představoval Ursovi jako křesťan – a zmlkl.

Vinicius řekl:

“Nebýt siky, kterou jsem měl s sebou, byl by mě zabil.”

“Blahořečím tomu okamžiku, v němž jsem ti poradil, aby sis vzal aspoň nůž.”

Avšak Vinicius vrhl na Řeka zkoumavý pohled a zeptal se:

“Co jsi dělal dneska?”

“Jak to, co? Cožpak jsem ti, pane, neřekl, že jsem se modlil za tvé zdraví?”

“A nic víc?”

“A právě jsem se chystal, že tě půjdu navštívit, když vtom přišel tenhle dobrý člověk a řekl mi, že mě voláš.”

“Tady máš tabulku. Půjdeš s ní do mého domu, vyhledáš mého propuštěnce a odevzdáš mu ji. Stojí tu, že jsem odjel do Beneventa. Povíš Demovi, že jsem tak učinil dnes ráno, protože mě pozval pilným dopisem Petronius.”

A opakoval ještě jednou s důrazem:

“Odjel jsem do Beneventa – rozumíš?”

“Odjel jsi, pane! Ráno jsem se s tebou loučil u Porta Capena – od té chvíle, cos odjel, přepadl mě takový stesk, že neuklidní-li jej tvá velkomyslnost, ukvílím se k smrti jako nešťastná Zéthova manželka steskem po Itylovi.”

Vinicius, třebaže nemocen a zvyklý Řekově myšlenkové pružnosti, přece jen se nemohl zdržet úsměvu.

A k tomu byl rád, že ho Chilón tak rychle pochopil; proto řekl:

“Připíši tedy, aby ti osušili slzy. Podej mi kahánek.”

Chilón, teď už docela klidný, vstal, učinil několik kroků ke krbu a sundal jeden z kahánků, hořících na zídce.

Avšak když se mu při tomto úkonu sesunula s hlavy kapuce a světlo mu padlo přímo do obličeje, Glaukos vyskočil z lavice, přiblížil se k němu a stanul mu tváří v tvář.

“Nepoznáváš mě, Kéfe?” zeptal se.

A v jeho hlase bylo něco tak strašného, že všechny kolem zamrazilo.

Chilón zvedl kahánek, ale v témž okamžiku ho upustil na zem, zlomil se v pase a dal se do ječení:

“To nejsem já! To nejsem já! Slitování!”

Glaukos se otočil k večeřejícím a řekl:

“To je člověk, který mě zradil a zahubil mne i mou rodinu!”

Jeho příběh znali jak všichni křesťané, tak i Vinicius; jenom netušil, že toto je onen Glaukos, protože jak při ošetřování bolestí pořád omdléval, nezaslechl jeho jméno. Avšak pro Ursa byl ten krátký okamžik a Glaukova slova jakoby bleskem v temnotách. Poznal Chilóna. Jediným skokem se octl u něho, uchopil ho za ruce, zkroutil mu je dozadu a zvolal:

“To on mě přemlouval, abych zavraždil Glauka.”

“Slitování!” sténal Chilón. “Dám vám… Pane!” zvolal a ohlédl se na Vinicia. “Zachraň mě! K tobě mám důvěru, zastaň se mne… Tvůj dopis … doručím.

Pane! Pane!”

Avšak Vinicius, který se na to, co se dělo, díval ze všech nejlhostejněji, jednak proto, že znal všechny Řekovy kousky, jednak proto, že jeho srdce nevědělo, co je to slitování, řekl:

“Zakopejte ho v zahradě. Dopis donese někdo jiný.”

Chilónovi se zdálo, že tato slova jsou jeho konečným ortelem. Jeho kosti začaly praskat ve strašných Ursových dlaních, oči se zalévaly slzami bolesti.

“Pro vašeho Boha! Slitování!” volal, “Jsem křesťan!… Pax vobiscum! Jsem křesťan, a jestliže mi nevěříte, pokřtěte mě ještě jednou, ještě dvakrát, ještě desetkrát! Glauku, to je omyl! Nechte mě mluvit! Udělejte ze mne otroka… Nezabíjejte mě! Slitování!”

A jeho hlas, přiškrcený bolestí, slábl víc a více, když vtom se za stolem zvedl apoštol Petr. Chvíli pokyvoval svou bílou hlavou nahoru a dolů, oči zavřeny, ale pak je otevřel a řekl za naprostého ticha:

“I řekl nám Spasitel: ,Zhřešil-li bratr tvůj proti tobě, pokárej ho; a jestliže by litoval, odpusť mu.

A jestliže by sedmkrát za den zhřešil proti tobě a sedmkrát se k tobě vrátil, řka: Je mi to líto! – odpusť mu!’”

A nastalo ještě větší ticho.

Glaukos stál dlouhou dobu s tváří v dlaních, až konečně vzhlédl a řekl:

“Kéfe, kéž ti Bůh odpustí tvá provinění na mně, tak jak ti je ve jménu Krista odpouštím já.”

A Ursus, pustiv Řekovy ruce, ihned dodal:

“Kéž je Spasitel ke mně stejně milostivý, jako já ti nyní odpouštím.”

Chilón padl na zem, a opíraje se o ni rukama, kroutil hlavou jako zvíře chycené do osidel a rozhlížel se kolem dokola, očekávaje, odkud přijde smrt. Nevěřil ještě svým očím a uším a neodvažoval se věřit v odpuštění.

Avšak pomalu se vzpamatovával, jen zsinalé rty se mu ještě chvěly úděsem.

Apoštol řekl:

“Jdi v pokoji!”

Chilón vstal, ale nebyl ještě s to vypravit ze sebe ani slovo. Mimoděk se přiblížil k Viniciovu lůžku, jako by u něho hledal ještě ochranu, protože neměl dosud čas si uvědomit, že Vinicius, třebaže užíval jeho služeb a byl do jisté míry jeho spoluviníkem, se ho zřekl, zatímco právě ti lidé, proti kterým sloužil, mu odpustili.

K těm úvahám měl dojít až později. Nyní byl v jeho očích jen údiv a nedůvěra. I když už pochopil, že mu odpustili, přece jen chtěl co nejrychleji zmizet ze společnosti těch nepochopitelných lidí, jejichž dobrota ho děsila stejně, jako by ho děsila krutost. Měl dojem, že kdyby zůstal déle, stalo by se opět něco nenadálého.

A tak se postavil před Vinicia a řekl trhaným hlasem:

“Dej mi, pane, ten dopis. Dej mi ten dopis!”

Popadl tabulku, kterou mu Vinicius podal, vysekl jednu poklonu křesťanům, druhou nemocnému a skrčen vyběhl těsně podél stěny ze dveří.

V zahrádce, když ho obklopila tma, zježil mu strach opět vlasy na hlavě. Byl si totiž jist, že Ursus vyběhne za ním a zabije ho uprostřed noci. Byl by utíkal, co měl sil, ale nohy mu vypověděly poslušnost.

A po chvíli nad nimi ztratil vládu docela, protože Ursus se skutečně objevil vedle něho.

Chilón padl tváří k zemi a začal ječet:

“Urbane! Ve jménu Krista…”

Ale Urban řekl:

“Neboj se. Apoštol mi řekl, abych tě vyvedl za bránu, v té tmě bys mohl zabloudit Ale jestliže máš málo sil, dovedu tě až domů.”

Chilón zvedl obličej.

“Co to povídáš? Cože? Ty mě nezabiješ?”

“Ne! Nezabiju tě. A jestliže jsem tě sevřel příliš silně a pochroumal ti kosti, tedy mi promiň.”

“Pomoz mi vstát,” řekl Řek. “Nezabiješ mě? Co?

Vyveď mě na ulici. Dál už půjdu sám.”

Ursus ho zvedl ze země jako pírko a postavil na nohy. Pak ho vedl tmavým průchodem na druhý dvorek, odkud se vcházelo do chodby a na ulici. Na chodbě si Chilón opět v duchu opakoval: “Už je po mně!” a teprve na ulici se vzpamatoval a řekl: “Dál půjdu sám.”

“Pokoj s tebou!”

“I s tebou, i s tebou! Nech mě trochu vydechnout.”

A když Ursus odešel, oddechl si z plných plic. Rukama si ohmatával boky a záda, jako by se chtěl přesvědčit, že žije, a pak spěšně vykročil.

Avšak sotva ušel několik desítek kroků, zastavil se a řekl:

“Ale proč mě vlastně nezabili?”

A třebaže rozmlouval o křesťanském učení už s Euriciem, přes to, že u řeky hovořil s Urbanem, a přes to všecko, co slyšel v Ostrianu, nedovedl na tuto otázku najít odpověď.

KAPITOLA 3

Vinicius si také nedovedl vysvětlit to, co se stalo, a na dně svého nitra byl udiven neméně než Chilón. Že s ním tito lidé takto jednali, že místo aby se mu pomstili za přepadení, ošetřili starostlivě jeho rány, to připisoval částečně jejich učení, více už Lygii a trochu i významnosti své osoby. Avšak jak jednali s Chilónem, to přesahovalo veškeré jeho představy o lidské schopnosti odpouštět. I jemu přicházela mimoděk na mysl otázka, proč křesťané Řeka nezabili. Mohli to přece udělat zcela beztrestně. Ursus by ho byl zakopal v zahradě anebo by ho byl v noci hodil do Tiberu, který v těchto dobách, kdy sám caesar pořádal loupežné výpravy, vyplavoval ráno lidská těla tak často, že nikdo už ani nepátral, odkud se berou. A k tomu ke všemu, aspoň podle Viniciova mínění, křesťané Chilóna nejen mohli, nýbrž dokonce měli zabít. Je pravda, světu, do něhož patřil mladý patricius, nebyl soucit zcela cizí.

Athéňané postavili přece bohu soucitu oltář a dlouho se bránili, aby v Athénách byly zavedeny zápasy gladiátorů. Stávalo se, že i v Římě dostávali poražení milost, jako například Calicratus, král Britanů, který byl zajat za císaře Claudia a nyní, Claudiem bohatě zaopatřen, bydlil volně ve městě. Avšak pomsta za osobní křivdy se zdála Viniciovi, tak jako všem, správná a spravedlivá. Upustit od ní zcela odporovalo jeho duchu. I on sice slyšel v Ostrianu, že je třeba milovat dokonce i nepřátele, považoval to však za jakousi teorii, která nemá význam pro život. I teď mu ještě napadalo, že Chilóna nezabili snad proto, že jsou nějaké svátky nebo určitá čtvrt měsíce, za níž mají křesťané zakázáno zabíjet. Slýchal, že jsou taková období, v nichž některé národy nesmějí vypovídat ani války.

Ale je-li tomu tak, proč nevydali Řeka do rukou spravedlnosti, proč řekl apoštol, že kdyby někdo sedmkrát zhřešil, je třeba mu sedmkrát odpustit, a proč řekl Glaukos Chilónovi: “Kéž ti Bůh odpustí, jako ti odpouštím já”? Chilón mu přece ublížil nejstrašnějším způsobem, jak jen může ublížit člověk člověku. A při pouhém pomyšlení na to, jak by naložil s tím, kdo by například zabil Lygii, vzkypěla ve Viniciovi krev jako oukrop: nebylo muk, jimiž by ji nepomstil! A tamten člověk odpustil! A Ursus odpustil také, Ursus, který mohl v Římě zabít vlastně každého, koho by chtěl, a to úplně beztrestně, protože nakonec mu stačilo zabít už jen krále Nemorenského háje a nastoupit na jeho místo … Cožpak by se člověku, jemuž se neubránil Krotón, ubránil gladiátor s touto hodností, jíž bylo možno dosíci jen vraždou předešlého “krále”? Na všechny tyto otázky byla jen jedna odpověď: oni nezabíjejí z jakési dobroty, která je tak veliká, že na světě dosud takové nebylo, a z bezmezné lásky k lidem, která přikazuje zapomínat na sebe a své bolesti, na své štěstí i neštěstí – a žít pro jiné. Jaké odměny se mělo těmto lidem za to dostat, slyšel Vinicius v Ostrianu, ale nedovedl to pochopit. Cítil však, že pozemský život spojený s povinností odříkat se ve prospěch ostatních všeho, co se nazývá požitkem a rozkoší, musil by být chudý. A proto byl v tom, co si v této chvíli o křesťanech myslil, vedle nesmírného údivu také soucit a jakoby stín pohrdání.

Zdálo se mu, že jsou to ovce, které musí dřív nebo později sežrat vlci, a na ty, kdož se nechávají požírat, nebyla jeho římská povaha s to myslit s uznáním. Avšak buď jak buď, zarazila ho jedna věc: po Chilónově odchodu se všechny obličeje rozjasnily jakousi hlubokou radostí. Apoštol přistoupil ke Glaukovi, položil mu ruku na hlavu a řekl:

“Kristus v tobě zvítězil!”

A Glaukos zvedl vzhůru zrak, v němž bylo tolik důvěry a radosti, jako by se na něho sneslo nějaké veliké, nenadálé štěstí. Vinicius, který by byl pochopil jen radost z vykonané pomsty, hleděl na něho očima rozšířenýma horečkou tak trochu jako na pomateného. Viděl však – a ne bez pobouření v nitru – jak nyní Lygie přitiskla své rty hodné královny k ruce tohoto člověka, který vypadal na první pohled jako otrok; a tu měl pocit, že pořádek tohoto světa se obrací už docela naruby. Pak se vrátil Ursus a vyprávěl, jak vyprovodil Chilóna na ulici a jak ho prosil, aby mu odpustil bolest, kterou snad způsobil jeho kostem.

Apoštol požehnal za to i jemu a Crispus prohlásil, že je to den velikého vítězství. Když Vinicius uslyšel o tom vítězství, ztratil už docela nit myšlenek.

Ale když mu Lygie po chvíli podala opět chladivý nápoj, zadržel na okamžik její ruku a zeptal se:

“Tedy i ty mi odpouštíš?”

“My jsme křesťané. My nesmíme žít s hněvem v srdci.”

“Lygie,” řekl tehdy, “ať je tvůj bůh kdokoli, obětuji k jeho poctě sto volů už jen proto, že je to tvůj bůh.”

Ale Lygie odpověděla:

“Poctu mu vzdáš v srdci, jestliže ho budeš milovat.”

“Jen proto, že je to tvůj bůh…,” opakoval slabším hlasem Vinicius.

A přivřel oči, protože se ho opět zmocnila slabost.

Lygie odešla, po chvíli se však vrátila, přistoupila blizoučko k posteli a naklonila se k němu, aby se přesvědčila, zda spí. Vinicius ucítil její blízkost, otevřel oči a usmál se, ale Lygie mu na oči přiložila zlehka ruku, jako by ho přemlouvala k spánku. V tom okamžiku se ho zmocnil nesmírně sladký pocit, ale zároveň pocítil, že se mu přitížilo. A opravdu. Byla už hluboká noc a s ní přišla i větší horečka. Ta způsobila, že Vinicius nemohl usnout a sledoval očima Lygii, kam se jen hnula. Chvílemi však přesto upadal do jakéhosi polospánku, v němž viděl a slyšel vše, co se dělo Kolem něho, ale v němž se skutečnost mísila s horečnatými vidinami. A tak se mu zdálo, že na jakémsi starém, opuštěném hřbitově stojí věžovitý chrám, v němž je Lygie kněžkou. Nespouštěl z ní sice oči, ale viděl ji na vrcholku věže, s loutnou v ruce, celou v jasu, podobnou kněžkám, které zpívávaly za nocí hymny na počest měsíce, jak je vídal na Východě. A on, Vinicius, stoupal s nesmírným úsilím po točitých schodech, chtěje se Lygie zmocnit, a za ním se šoural Chilón, drkotal hrůzou zuby a neustále opakoval: “Nedělej to, pane, neboť to je kněžka, kterou pomstí On…” Vinicius nevěděl, kdo to má být, ten On, chápal však, že se jde dopustit svatokrádeže, a cítil také nesmírnou hrůzu. Ale jakmile dospěl k balustrádě, která vroubila vrchol věže, stál pojednou vedle Lygie apoštol se stříbrnou bradou a povídal: “Nevztahuj na ni ruku, protože ona patří mně!” A po těch slovech vykročil s Lygií po paprscích měsíčního světla, jako by to byla cesta do nebe, kdežto Vinicius k nim vztáhl ruce a začal je prosit, aby ho vzali s sebou.

Tady se probudil, vzpamatoval se a zahleděl se před sebe. Oheň na vysokém ohništi zářil už slaběji, ale vrhal ještě dost jasné světlo. Všichni křesťané seděli u ohně a hřáli se, protože noc byla chladná a světnice dost studená. Vinicius viděl jejich dech, jak jim stoupal od úst v podobě páry. Uprostřed seděl apoštol, u jeho nohou na nízké stoličce Lygie, pak Glaukos, Crispus a Miriam a na krajích z jedné strany Ursus a z druhé Nazarius, Miriamin syn, mladý hoch s hezkým obličejem a dlouhými černými vlasy, které mu padaly až na ramena.

Lygie poslouchala, vzhlížejíc k apoštolovi, k němuž byly ostatně otočeny všechny hlavy, a apoštol polohlasem něco vyprávěl. Vinicius se na něho díval s jistou dávkou pověrčivé bázně, jen o málo menší, než byl strach, který pociťoval v horečnatém snu. Hlavou se mu mihla myšlenka, že v horečce vycítil pravdu a že mu ten starý, důstojný kmet, přicházející od vzdálených břehů, skutečně bere Lygii a odvádí ji někam na neznámé cesty. Byl si také jist, že stařec mluví o něm a že se radí, jak ho s Lygií rozloučit. Vinicius považoval totiž za zhola nemožné, že by někdo mohl mluvit o něčem jiném. A tak soustředil všechny smysly a začal naslouchat Petrovým slovům.

Ale strašlivě se zmýlil. Apoštol mluvil totiž opět o Kristovi.

“Oni žijí jenom tímto jménem!” pomyslil si Vinicius. A stařec zatím vyprávěl o tom, jak byl Kristus jat.

Přišla tlupa vojáků a kněžští biřici, aby ho zajali. Když se jich Spasitel zeptal, koho hledají, odpověděli: “Ježíše Nazaretského!” Avšak když jim řekl: “Já jsem, koho hledáte!” padli na zem a neodvažovali se vztáhnout na něho ruku, a teprve když se jich otázal podruhé, zajali ho.

Tady se apoštol odmlčel, natáhl ruku k ohni a řekl:

“Noc byla chladná jako dneska, ale krev ve mně vzkypěla; tasil jsem tedy meč, chtěje ho bránit a uťal jsem veleknězovu biřici ucho. A byl bych ho bránil více než svůj vlastní život kdyby mi nebyl řekl: ,Schovej meč svůj do pochvy. Což nemám píti kalich, který mi dal Otec?’ Pak ho zajali a spoutali…”

Po těchto slovech si položil čelo do dlaní a zmlkl, chtěje před dalším vyprávěním překonat v sobě sílu vzpomínek. Avšak Ursus to nemohl vydržet, vyskočil, prohrábl železnou tyčí oheň na ohništi, až se zlatým deštěm rozpršely jiskry a plamen zaplápolal živěji, pak usedl a zvolal:

“A ať by to dopadlo, jak chtělo – já bych…!”

Ale náhle se odmlčel, protože Lygie si položila ukazováček na ústa. Jen ještě hlasitě oddechoval a bylo vidět, že je v hloubi duše pobouřen. Třebaže je vždycky ochoten líbat apoštolovi nohy, tento jediný jeho čin nemůže ve své duši uznat, protože kdyby tak někdo před ním, před Ursem, vztáhl ruku na Spasitele, kdyby byl s ním té noci Ursus, ej, cucky by lítaly z vojáků, z kněžských drábů a služebníků… A když tak na to myslil, do očí mu až slzy vyhrkly, jednak lítostí, jednak z hlubokých vnitřních rozpaků, protože na jedné straně si představoval, že by Spasitele nebránil sám, ale svolal by na pomoc Lygy, chlapíky, jaké hned tak někde nenajdeš, ale na druhé straně si zase uvědomoval, že kdyby to udělal, dopustil by se neposlušnosti vůči Spasiteli a zabránil tím vlastně spasení světa.

Proto se tedy nemohl ubránit slzám.

Petr po chvíli sundal ruce z obličeje a začal vypravovat dál, ale Vinicia se opět zmocnil horečnatý polospánek. To, co slyšel teď, splynulo mu s tím, co vyprávěl apoštol minulé noci v Ostrianu o tom, jak se Kristus objevil na břehu Tiberiadského jezera. Viděl před sebou doširoka se rozlévající hladinu, na ní rybářskou loď a v lodi Petra a Lygii. On, Vinicius, plaval ze všech sil za nimi, ale bolest ve zlomené paži mu bránila dostihnout je. Bouře mu začala metat do očí vlny a on se začal topit. Volal prosebným hlasem o pomoc. Tu poklekla Lygie před apoštolem, apoštol otočil loďku a podal Viniciovi veslo; Vinicius se ho chytil, dostal se s jeho pomocí do loďky a klesl tam na dno.

Ale pak se mu zdálo, že vstal a spatřil velké množství lidí, jak plavou za loďkou. Pěny vln se přelévaly přes jejich hlavy; některým bylo v rozbouřené vodě vidět už jen ruce, ale Petr zachraňoval jednoho po druhém a bral je na loďku, která se jakoby zázrakem stále zvětšovala. Brzy byly na ní úplné zástupy, tak veliké jako ty, které se shromáždily v Ostrianu, a pak ještě větší. Vinicius se divil, jak se mohly do loďky vejít, a začal se bát, že klesnou ke dnu. Ale Lygie ho začala chlácholit a ukazovala mu jakési světlo na vzdáleném břehu, k němuž se plavili. A tu se Viniciovy sny smísily opět s tím, co slyšel z apoštolových úst v Ostrianu, jak se totiž jednou nad jezerem zjevil Kristus. A nyní spatřil v onom pobřežním světle jakousi postavu, k níž Petr kormidloval. A čím více se k ní blížili, tím více se utišoval vítr, hladina se uklidňovala a bylo stále jasněji. Davy začaly zpívat krásný hymnus, vzduch se naplnil vůní nardu; voda hrála duhovými barvami, jako by ze dna prosvítaly lilie a růže, až konečně loďka mírně narazila přídí na písek. Tehdy ho Lygie uchopila za ruku a řekla: “Pojď, dovedu tě tam!” A vedla ho ke světlu.

Vinicius se znovu probudil, ale jeho sny se rozptylovaly jen pozvolna, takže si hned neuvědomil skutečnost. Nějakou chvíli se mu ještě zdálo, že je u jezera a že ho obklopují davy lidí, v nichž – sám nevěda proč – začal hledat Petronia, a divil se, že ho tam nemůže najít. Záře, vycházející z ohniště, u něhož nebyl už nikdo, jej však přivedla k sobě docela. Olivová polínka lenivě řeřavěla pod růžovým popelem, zato však piniové třísky, přihozené do ohně zřejmě nedávno, plápolaly jasným plamenem, v jehož světle spatřil Vinicius Lygii, jak sedí nedaleko jeho lůžka.

Pohled na ni ho hluboce dojal. Uvědomil si, že minulou noc strávila v Ostrianu a celý den pak běhala kolem něho – a teď, když se všichni odebrali k odpočinku, zase ona jediná bdí u jeho lože. Bylo však snadno uhodnout, že je přece jen unavena, protože seděla bez hnutí, oči zavřeny. Vinicius nevěděl, zda spí, anebo je pohroužena v myšlenkách. Hleděl na její profil, na sklopené řasy, na ruce sepjaté na kolenou a v jeho pohanské hlavě se začala s námahou klubat myšlenka, že kromě nahé, sebejisté a na své tvary hrdé řecké a římské krásy je na světě ještě jakási jiná, nová, nesmírně čistá krása, v níž je obsažena duše.

Nezmohl se na to, aby tu krásu nazval křesťanskou, ale když myslil na Lygii, nebyl už s to odmyslit si ji od učení, které vyznávala. Chápal dokonce, že jestliže Lygie, ta, jíž ublížil, jediná bdí u něho, zatímco všichni ostatní se odebrali k odpočinku, dělá to proto, že jí to tak přikazuje učení. Avšak toto pomyšlení, které v něm vzbuzovalo obdiv k onomu učení, bylo pro něho zároveň i nepříjemné. Byl by raději, kdyby to byla Lygie dělala z lásky k němu, k jeho obličeji, k očím, k jeho tělu podobnému soše, zkrátka ze všech těch důvodů, pro které nejednou objímaly jeho krk sněhobílé řecké a římské paže.

Pojednou si však uvědomil, že kdyby Lygie byla taková jako ostatní ženy, něco by mu na ní chybělo.

Překvapilo ho to a sám nevěděl, co se to s ním děje, neboť zpozoroval, že i v něm se začínají rodit jakési nové city a nové záliby, cizí onomu světu, v němž dosud žil.

Mezitím otevřela Lygie oči, a když viděla, že se Vinicius na ni dívá, přistoupila k němu a řekla:

“Jsem u tebe.”

A on odpověděl:

“Viděl jsem ve snu tvou duši.”

KAPITOLA 4

Nazítří se probudil zesláblý, ale s hlavou chladnou a bez horečky. Zdálo se mu, že ho probudil šeptaný rozhovor, ale když otevřel oči, Lygie u něho nebyla.

Jen Ursus, nakloněn nad ohništěm, prohrabával šedý popel a hledal v něm žhavé uhlíky. Když je našel, začal je rozdmychávat, a to tak, jako by to nedělal ústy, nýbrž kovářskými měchy. Vinicius, jenž si vzpomněl, že tento člověk rozdrtil včera Krotóna, pozoroval se zalíbením hodným milovníka arény jeho obrovitá záda, která se podobala zádům Kyklopa, a mohutná sloupovitá stehna.

“Merkurovi díky, že mi nezakroutil krkem,” pomyslil si v duchu. “U Polluxe! Jestli jsou mu ostatní Lygové podobni, mohou s nimi dunajské legie mít jednou těžkou práci!”

A už nahlas řekl:

“Hej, otroku!”

Ursus otočil hlavu od ohniště, usmál se téměř přátelsky a řekl:

“Bůh ti dej, pane, dobrý den a zdraví, ale já jsem člověk svobodný, ne otrok.”

Viniciovi, který se chtěl Ursa vyptat na rodnou zemi Lygie, byla tato slova dost po chuti, protože rozhovor se svobodným člověkem, i když prostým, znamenal pro jeho římskou a patricijskou důstojnost menší újmu než rozhovor s otrokem, v němž ani zákon, ani zvyky neviděly lidskou bytost.

“Ty tedy nepatříš Aulovi?” zeptal se.

“Ne, pane. Sloužím Kallině, tak jak jsem sloužil její matce, ale z dobré vůle.”

A opět schoval hlavu pod komín ohniště a foukal na uhlíky, na něž předtím naházel třísky. Pak ji opět vystrčil a řekl:

“U nás nejsou otroci.”

Ale Vinicius se zeptal:

“Kde je Lygie?”

“Před chvilkou odešla a já ti mám uvařit snídani, pane. Bděla u tebe celou noc.”

“Proč jsi ji nevystřídal?”

“Protože nechtěla a mou povinností je poslouchat.”

Teď se jeho oči zachmuřily a po chvíli dodal:

“Kdybych ji neposlouchal, už bys, pane, nežil.”

“A lituješ, že jsi mě nezabil?”

“Ne, pane. Kristus nepřikazoval zabíjet.”

“A co Atacinus? A Krotón?”

“Nemohl jsem jinak,” zabručel Ursus.

A zadíval se jakoby lítostivě na své ruce, které zůstaly zřejmě pohanské, třebaže duše přijala křest.

Pak postavil na ohniště hrnec, dřepl si ke krbu a upřel do plamenů zamyšlené zraky.

“Je to tvá vina, pane,” řekl konečně. “Proč jsi na ni, královskou dceru, vztáhl ruku?”

Ve Viniciovi vzkypěla v prvním okamžiku pýcha – jak to, že takový prosťáček a barbar k tomu se odvažuje mluvit s ním tak důvěrně a ještě ho kárat.

K těm neobvyklým a nepochopitelným věcem, které ho potkaly od oné nedávné noci, přibyla ještě jedna.

Ale protože byl zesláblý a neměl po ruce své otroky, ovládl se, už také proto, že v něm zvítězila touha dozvědět se nějaké podrobnosti z Lygiina života.

Uklidnil se tedy a začal se vyptávat na válku Lygů proti Vanniovi a Suebům. Ursus vyprávěl ochotně, ale nebyl s to dodat mnoho nového k tomu, co kdysi Viniciovi vyprávěl Aulus Plautius. Ursus se bitvy nezúčastnil, protože provázel rukojmí do tábora Atelia Histera.

Věděl jen, že Lygové na hlavu porazili Sueby a Jazygy, ale že jejich vojevůdce padl, zasažen střelou Jazygů.

Hned potom dostali zprávu, že Semnonové zapálili lesy na jejich hranicích, a tak se okamžitě vrátili pomstít křivdu. Rukojmí zůstala u Atelia, který zpočátku nařídil, aby jim vzdávali královské pocty. Potom zemřela Lygiina matka. Římský vojevůdce nevěděl, co s dítětem. Ursus se s ním chtěl vrátit do rodného kraje, ale to by byla nebezpečná cesta, protože všude bylo plno divoké zvěře a divokých kmenů. Jakmile tedy přišla zpráva, že u Pomponia je jakési poselství Lygů, které mu slibuje pomoc proti Markomanům, poslal je Hister k Pomponiovi. Tam se však dozvěděli, že žádné poselství u něho nebylo – a tak zůstali v táboře, odkud je Pomponius přivezl do Říma, kde po triumfu předal královské dítě Pomponii Graecině.

Vinicius, třebaže z toho vyprávění neznal jen některé podrobnosti, poslouchal ochotně, protože jeho nesmírnou rodovou pýchu příjemně lechtalo to, že očitý svědek potvrzuje Lygiin královský původ. Jako královská dcera by Lygie mohla zaujímat u caesarova dvora postavení rovnající se dcerám z nejpřednějších rodů, a to tím spíše, že národ, jemuž vládl její otec, dosud nikdy nebojoval proti Římu, a i když to byl národ barbarský, mohl být nebezpečný, protože podle slov samého Atelia Histera měl “nespočetnou sílu” bojovníků.

Ursus ostatně v plné míře dotvrdil tato slova, neboť když se ho Vinicius zeptal na Lygy, odpověděl:

“My žijeme v lesích, ale země máme tolik, že nikdo neví, kde je konec pralesa, a lidu v tom pralese žije mnoho. Jsou tam i dřevěné hrady, v nichž je veliké bohatství, protože to, co Semnonové, Markomani, Vandalové a Kvádové naloupí po světě, my jim sebereme.

Oni se však k nám neodváží, jenom vane-li vítr od nich, pálí nám lesy. Ale my se nebojíme ani jich, ani římského caesara.”

“Bohové dali Římanům nadvládu nad světem,” řekl přísně Vinicius.

“Bohové jsou zlí duchové,” odpověděl prostě Ursus, “a kde nejsou Římané, tam není ani nadvláda.”

Po těchto slovech prohrábl oheň a pokračoval jakoby pro sebe:

“Když vzal caesar Kallinu ke dvoru, a já jsem si myslil, že ji tam může potkat něco zlého, chtěl jsem jít až tam, do lesů, a přivést Lygy na pomoc královně.

A Lygové by se byli hnuli k Dunaji, protože je to dobrý lid, i když pohanský. A já bych jim přinesl ,dobrou novinu’. Ale já stejně někdy, až se Kallina vrátí k Pomponii, přijdu k ní, pokloním se jí a požádám, aby mi dovolila jít k nim, protože Kristus se narodil daleko a oni o něm ani neslyšeli… On věděl asi lépe než já, kde se má narodit, ale kdyby tak byl přišel na svět u nás, v pralese, určitě bychom ho nebyli umučili, ale hleděli bychom si Děťátka a dbali bychom, aby mělo pořád dost zvěřiny, hub, bobřích kožešin a jantarů.

A co bychom uloupili Suebům nebo Markomanům, všecko bychom mu dali, aby si žilo v hojnosti a v pohodlí.”

Co to povídal, přistavil k ohni nádobu s polévkou, určenou pro Vinicia, a pak zmlkl. Jeho myšlenky bloudily patrně nějakou chvíli po lygijských pralesích. Teprve když tekutina začala syčet, vylil ji na plochou misku, vychladil ji patřičně a řekl:

“Glaukos radí, pane, abys hýbal co nejméně dokonce i tou rukou, která ti zůstala zdráva, a tak mi Kallina přikázala, abych tě krmil.”

Lygie přikázala! Na to nebylo odpovědi. Viniciovi ani nenapadlo protivit se její vůli, jako by to byla caesarova dcera nebo bohyně, a proto neřekl ani slovo.

Ursus usedl tedy k jeho lůžku, nabíral malým šálkem polévku z mísy a podával mu ji k ústům. Dělal to tak starostlivě, s tak dobráckým úsměvem ve svých modrých očích, že Vinicius nevěřil svým zrakům: tohle že je ten strašný Titan, který včera rozdrtil Krotóna a pak se vrhl jako bouře na něj samého a byl by ho rozdupal, nebýt Lygiina soucitu? Mladý patricius se poprvé v životě zamyslil nad tím, co asi se může odehrávat v hrudi prosťáčka, sluhy a barbara.

Ale ukázalo se, že Ursus je chůva stejně neohrabaná jako starostlivá. Koflík mizel docela v jeho herkulovských prstech, takže nezůstalo ani kousek místa pro Viniciovy rty. Po několika nepodařených pokusech se obr zatvářil velice starostlivě a řekl:

“Ech, snazší je vyvést zubra z houští…”

Vinicius se bavil Lygovými rozpaky, ale neméně ho zaujala i jeho poznámka. Vídal v circích strašné “ury”, přivážené z pralesů na severu, kde je i ti nejšikovnější bestiarii chytali plni strachu; jen sloni je předčili silou a velikostí.

“A už jsi zkoušel uchopit takovou bestii za rohy?” zeptal se udiveně.

“Dokud nade mnou nepřešlo dvacet zim, bál jsem se,” odpověděl Ursus, “ale potom – stávalo se to.”

A začal znovu krmit Vinicia. Ještě neohrabaněji než předtím.

“Musím zavolat Miriam nebo Nazaria,” řekl.

Ale tu vykoukla ze závěsu bledá Lygiina hlavička.

“Hned ti pomohu,” prohlásila.

A za chvíli vyšla z cubicula, kde se zřejmě chystala k spánku, protože měla na sobě jen přiléhavou tuniku, zvanou u starých Římanů capitium, zahalující neprodyšně hruď; vlasy měla rozpuštěné. Vinicius, jemuž při pohledu na ni zabušilo silněji srdce, začal jí vyčítat, že dosud nepomyslila na spánek, ale ona vesele odpověděla:

“Právě jsem to chtěla udělat, ale dříve ještě vystřídám Ursa.”

Pak vzala koflík, usedla na okraj lůžka a začala krmit Vinicia, který se cítil zároveň pokořen i šťasten.

Když se k němu skláněla, sálalo na něj teplo jejího těla a její rozpuštěné vlasy mu splývaly na hruď, takže bledl vzrušením. Ale ve zmatku zvedající se vášně cítil zároveň, že ta hlava je mu nade vše drahá a milovaná a že celý svět není proti ní ničím. Předtím po ní toužil, teď ji začínal celým srdcem milovat. Předtím byl ve svých citech stejně jako v celém životě, tak jako ostatně všichni tehdejší lidé, slepým, bezohledným egoistou, jemuž šlo jen a jen o sebe. Ale teď mu začalo záležet i na ní. Však také za chvíli odmítl další potravu, a třebaže mu pohled na ni a její přítomnost působily nezměrnou rozkoš, přece jen řekl:

“Dost. Jdi spát, má božská.”

“Neříkej mi tak,” odpověděla, “pro mne se nehodí, abych to poslouchala.”

Přece se však na něj usmála a pak mu řekla, že ji ospalost přešla, že ji to nenamáhá a že si nepůjde odpočinout, dokud nepřijde Glaukos. Vinicius naslouchal jejím slovům jako hudbě a srdce mu zároveň překypovalo větším a větším dojetím, větším a větším nadšením, větší a větší vděčností a v myšlenkách se lopotil, jak jí tu vděčnost dát najevo.

“Lygie,” řekl po chvilce mlčení, “já jsem tě předtím neznal. Ale teď vím, že jsem k tobě chtěl dojít nesprávnou cestou. Říkám ti tedy: vrať se k Pomponii Graecině a buď jista, že od této chvíle na tebe nikdo nevztáhne ruku.”

Ale její obličej pojednou posmutněl.

“Byla bych šťastna, kdybych ji mohla spatřit třeba jen zpovzdáli, ale vrátit se k ní nemohu.”

“Proč?” zeptal se udiveně Vinicius.

“My křesťané víme prostřednictvím Akté, co se děje na Palatinu. Což jsi neslyšel, že si caesar krátce po mém útěku, ještě před odjezdem do Neapole, pozval Aula a Pomponii, a domnívaje se, že mi pomáhali, hrozil jim svým hněvem? Aulus mu mohl naštěstí odpovědět: ,Víš, pane, že jsem nikdy nevypustil ze svých úst lež; nuže, přísahám ti, že jsme jí k útěku nepomohli a že stejně jako ty nevíme, co se s ní stalo.’ A caesar uvěřil a později zapomněl. Já jsem však na radu starších nikdy nepsala matce, kde jsem, aby mohla vždycky směle odpřisáhnout, že o mně nic neví. Ty to možná, Vinicie, nepochopíš, ale my lhát nesmíme, ani kdyby šlo o život. Takové je naše učení, jemuž se chceme přiblížit srdcem. A tak jsem Pomponii neviděla od té doby, co jsem opustila její dům, a k ní dolétají jen tu a tam vzdálené ohlasy, že žiji a jsem v bezpečí.”

Tu se jí zmocnil stesk a oči se jí zarosily slzami.

Ale brzy se uklidnila a pověděla:

“Vím, že i Pomponii se po mně stýská, ale my máme své radosti, které nemají ostatní lidé.”

“Ano,” namítal Vinicius, “vaše radost je Kristus, jenže já to nedovedu pochopit.”

“Podívej se na nás: pro nás neexistuje odloučenost, ani bolest, ani utrpení – a jestliže na nás přijdou, proměňují se v radost. Ba i sama smrt, která znamená pro vás konec života, je pro nás teprve jeho začátkem a změnou horšího štěstí v lepší, neklidnějšího v klidnější a ve věčné. Jen uvaž, jaké to musí být učení, jestliže nám přikazuje milosrdenství dokonce i k nepřátelům, jestliže zakazuje lhát, očišťuje naše duše od zlosti a po smrti slibuje nevyčerpatelné štěstí.”

“Slyšel jsem o tom v Ostrianu a viděl jsem, jak jste jednali se mnou a s Chilónem, ale kdykoli o tom uvažuji, stále ještě mám dojem, že je to sen a že bych neměl věřit ani svým očím, ani svým uším. Ale odpověz mi na jinou otázku: jsi šťastná?”

“Ano!” odpověděla Lygie. “Jestliže vyznávám Krista, nemohu být nešťastna.”

Vinicius na ni pohlédl, jako by se to, co řekla, docela vymykalo možnostem lidského chápání.

“A nechtěla by ses vrátit k Pomponii?”

“Chtěla bych, z celého srdce, a také se vrátím, bude-li to boží vůle.”

“Povídám ti tedy: vrať se, a já ti odpřisáhnu na své láry, že na tebe nevztáhnu ruku.”

Lygie se na okamžik zamyslela a pak odpověděla:

“Ne. Nemohu své blízké vydat v nebezpečí. Caesar nemá rád rod Plautiů. Kdybych se vrátila – víš přece, jak otroci roznesou každou zprávu po Římě – zpráva o mém návratu by se rozšířila po městě a také Nero by se o něm bezpochyby dozvěděl prostřednictvím svých otroků. Skončilo by to tak, že by potrestal Auly a přinejmenším by mě jim znovu vzal.”

“Ano,” řekl Vinicius a svraštil obočí, “to by se mohlo stát. Udělal by to už jen proto, aby ukázal, že vše musí být podle jeho vůle. Je pravda, že na tebe jen zapomněl, anebo že na tebe nechtěl myslit, domnívaje se, že nebyl uražen on, nýbrž já. Ale možná … kdyby tě vzal Aulovi … dal by tě mně a já bych tě pak vrátil Pomponii.”

Ale Lygie se smutně otázala:

“Vinicie, a to bys mě chtěl znovu vidět na Palatinu?”

Vinicius zaťal zuby a řekl:

“Ne. Máš pravdu. Mluvím jako hlupák! Ne!”

A pojednou spatřil před sebou jakoby bezednou propast. Je patriciem, je vojenským tribunem, je mocným člověkem, ale nad všemi silami tohoto světa, do něhož patří, vládne přece šílenec, jehož vůli a zlomyslnost nelze nikdy předvídat. Nepočítat s ním, nebát se ho – to mohou snad jen takoví lidé jako křesťané, pro které celý tento svět, jeho rozluky, utrpení, ba ani sama smrt nejsou ničím. Všichni ostatní se před ním musejí třást. Hrůznost doby, v níž žijí, objevila se nyní před Viniciem v celé své nestvůrné šíři. Nemůže teď vrátit Lygii Aulům z obavy, aby si ten netvor na ni nevzpomněl a neobrátil proti ní svůj hněv; a kdyby si ji teď vzal za ženu, mohl by z téhož důvodu vydat v nebezpečí ji, sebe i Aulovu rodinu. Chvilka špatné nálady by stačila, aby zahubila všechny. Vinicius pocítil poprvé v životě, že buď se musí změnit a přerodit svět, anebo se život stane zcela nemožný. Pochopil také to, co bylo pro něho ještě před chvílí skryto v temnotách, že totiž v takových dobách mohou být šťastni právě jen křesťané.

Ale především se ho zmocnila lítost, protože pochopil také, že to on sám tak zamotal život sobě i Lygii a že z té motanice není takřka východisko. A pod vlivem této lítosti se rozhovořil:

“A víš ty, že jsi šťastnější než já? V chudobě a v této jediné světnici, mezi prostými lidmi, měla jsi své učení a svého Krista, ale já mám jen tebe, a když jsem tě neměl, byl jsem jako ubožák, který nemá ani střechu nad hlavou, ani skývu chleba. Ty jsi mi dražší než celý svět. Hledal jsem tě, protože jsem nemohl žít bez tebe. Odmítl jsem jíst i spát Nemít naději, že tě najdu, byl bych nalehl na meč. Ale bojím se smrti, protože bych tě pak nemohl vidět. Říkám ti úplnou pravdu, že nedovedu žít bez tebe a že jsem dosud žil jen nadějí, že tě najdu a uvidím. Vzpomínáš si na naše rozhovory u Aulů? Jednou jsi mi do písku nakreslila rybu a já jsem nerozuměl, co to znamená. Pamatuješ se, jak jsme si hráli s míčem? Miloval jsem tě už tenkrát více než život a také ty jsi už začínala tušit, že tě mám rád… Pak přišel Aulus, strašil nás Libitinou a přerušil naši rozmluvu. Pomponia řekla Petroniovi při loučení, že Bůh je jeden, všemohoucí a milosrdný, ale nám nepřišlo ani na mysl, že vaším bohem je Kristus. Ať mi dá tebe a budu ho milovat, i když se mi zdá, že je to Bůh otroků, barbarů a ubožáků. Ty tu sedíš u mne a myslíš jen na něho. Mysli také na mne, jinak ho začnu nenávidět. Pro mne jsi jediným božstvím ty.

Blahoslaven buď tvůj otec i tvá matka, blahoslavena budiž země, která tě zrodila. Chtěl bych obejmout tvé nohy a modlit se k tobě, uctívat tě, přinášet ti oběti, tobě se klanět – ty třikrát božská! Ty nevíš, nemůžeš vědět, jak tě miluji…”

Co to povídal, přejížděl si dlaní po čele a přivíral oči. Jeho povaha nevěděla nikdy, co je to ovládání, ani v hněvu, ani v lásce. Mluvil unesen, jako člověk, který ztratil vládu nad sebou a nedbá žádné míry ani ve slovech, ani v důstojnosti. Ale mluvil z hloubi srdce a upřímně. Bylo vidět, že bolest, nadšení, touha i zbožňování, které se nastřádaly v jeho hrudi, vybuchly konečně nezadržitelným přívalem slov. Lygii připadala jeho slova jako rouhání, ale přesto jí začalo srdce bušit, jako by chtělo rozervat tuniku, pevně obepínající její ňadra. Nedovedla se ubránit soucitu s ním a s jeho utrpením. Dojala ji poctivost, s níž k ní hovořil. Cítila, že je bezmezně milována a zbožňována, cítila, že tento tvrdohlavý a nebezpečný člověk jí teď patří duší i tělem jako otrok, a to povědomí jeho pokory a vlastní moci ji naplnilo štěstím. V jediném okamžiku v ní ožily vzpomínky. Opět to pro ni byl ten nádherný, jako pohanský bůh krásný Vinicius, který k ní v Aulově domě mluvil o lásce a probouzel její srdce, tehdy ještě téměř dětské, jakoby ze spánku; týž Vinicius, jehož polibky cítila dosud na rtech a z jehož objetí ji na Palatinu vyrval Ursus, jako by ji vyrval plamenům. Jenže teď, s nadšením a zároveň s bolestí ve své orlí tváři, s pobledlým čelem a s prosebným výrazem v očích, raněný, zlomený láskou, milující, plný zbožňování a pokory, zdál se jí takový, jakým ho chtěla mít tenkrát a jakého by si ho byla zamilovala z celého srdce; zdál se jí dražší než kdykoli předtím.

A pojednou pochopila, že může přijít okamžik, v němž ji jeho láska ovládne a uchvátí jako vichřice, a sotva si to uvědomila, zmocnil se jí týž dojem, jaký se před chvílí zmocnil Vinicia: že totiž stojí na okraji propasti. Proto tedy opustila Aulův dům? Proto tedy se zachraňovala útěkem? Proto se skrývala takovou dobu v chudých čtvrtích města? Kdo vlastně je tento Vinicius? Augustián, voják, Neronův dvořan! Vždyť se podílí na caesarově prostopášném životě, na jeho šílenstvích, jak o tom svědčí hostina, na niž Lygie nemůže zapomenout. Vždyť chodí spolu s ostatními do chrámů a obětuje nestoudným bohům, v něž snad ani nevěří, ale přesto jim vzdává oficiální pocty. Vždyť ji pronásledoval proto, aby z ní mohl učinit svou otrokyni a milenku a strhnout ji do onoho strašného světa přepychu, prostopášností, zločinů a nestoudností, volajících po hněvu a pomstě boží. Teď se jí sice zdál jiný, ale je to přece chvilka, kdy jí řekl, že bude-li myslit více na Krista než na něho, že začne Krista nenávidět.

Lygii se zdálo, že už jen myšlenka na jakoukoli jinou lásku než na lásku ke Kristovi je hříchem proti němu a proti učení, a sotva tedy zjistila, že v hloubi jejího srdce by se mohly probudit jiné city a jiné touhy, zmocnila se jí úzkost z vlastní budoucnosti a strach z vlastního srdce.

V těchto vnitřních rozporech ji zastihl Glaukos, který přišel ošetřit nemocného a přesvědčit se o jeho zdravotním stavu. Ve Viniciově obličeji se v jediném okamžiku objevil hněv a netrpělivost. Zlobil se, že mu Glaukos přerušil rozhovor s Lygií, a když mu lékař začal klást otázky, odpovídal téměř pohrdavě. Brzy se sice ovládl, ale jestliže si Lygie dělala sebemenší iluze, že to, co slyšel v Ostrianu, zapůsobilo na jeho nelaskavou povahu, musely se tyto iluze nyní rozplynout.

Změnil se jen vůči ní, ale vedle tohoto jediného citu mu zůstalo v hrudi jeho staré drsné a sobecké srdce, to pravé římské, zároveň však vlčí srdce, neschopné pocítit nejen sladkost křesťanského učení, nýbrž dokonce ani vděčnost.

Odešla konečně, plna vnitřních starostí a neklidu.

Kdysi zasvětila v modlitbě Kristovi srdce plné pohody a opravdu čisté jako slza. Teď byla ta pohoda zkalena.

Do lůna květu se dostal jedovatý červ a začal v něm hlodat. Ani spánek jí nepřinesl uklidnění, přes to, že měla za sebou dvě probdělé noci. Zdálo se jí, že je v Ostrianu a že Nero v čele průvodu augustiánů, bakchantek, korybantů a gladiátorů rozdupává vozem, ověnčeným růžemi, zástupy křesťanů, ale že Vinicius ji bere do náručí, vytahuje na čtyřspřeží, tiskne k hrudi a šeptá: “Pojď s námi!”

KAPITOLA 5

Od onoho dne nebývala Lygie už tak často ve společné jizbě a nepřistupovala už tak často k Viniciovu lůžku.

Ale klid se jí nevracel. Viděla, že ji Vinicius sleduje prosebnýma očima, že čeká na každé její slovo jako na slitování, že trpí, ale nemá odvahu stěžovat si, jen aby ji na sebe nerozhněval, viděla, že je pro něho zdravím a radostí, a v takových okamžicích jí srdce přetékalo soucitem. Brzy si také všimla, že čím více se mu vyhýbá, tím více je jí ho líto a tím cituplnější vztahy k němu se v ní rodí. Opustila ji vyrovnanost. Hned si říkala, že by právě měla být neustále u něho, jednak proto, že božské učení přikazuje oplácet zlé dobrým, jednak proto, že by mu to učení v rozhovorech s ním mohla přiblížit. Ale hned zase jí svědomí našeptávalo, že klame sama sebe a že ji k němu netáhne nic jiného než láska a jeho půvab. A tak žila v neustálých rozporech, které se zvětšovaly den ode dne. Někdy měla dojem, že ji obklopuje jakási síť a ona, chtějíc ji protrhnout, zamotává se do ní víc a více. Musila si také přiznat, že pohled na něho je pro ni den co den nezbytnější, jeho hlas milejší a že musí vší silou bojovat proti touze vysedávat u jeho lůžka. Když se k němu blížila a on se rozzářil, radost zalévala i její srdce. Jednoho dne spatřila na jeho řasách stopy slz a poprvé v životě jí napadlo, že by je mohla osušit polibky. Poděšena touto myšlenkou, plna pohrdání k sobě samé, proplakala celou příští noc.

A Vinicius byl trpělivý, jako by si byl trpělivost uložil přísahou. Když mu někdy zablesklo v očích netrpělivostí, svévolí nebo hněvem, hned potlačoval ty záblesky a pak na ni hleděl pln neklidu, jako by ji chtěl prosit o odpuštění. A to dojímalo Lygii ještě více. Nikdy ještě neměla pocit, že je tolik milována, a když na to myslila, cítila se vinna a šťastna zároveň. Vinicius se skutečně měnil. V jeho rozmluvách s Glaukem bylo méně pýchy. Často mu napadalo, že i ten ubohý lékař, otrok, i ta cizozemka Miriam, která ho zahrnuje péčí, i Crispus, jehož vídal neustále pohrouženého v modlitbách, jsou přece jen lidé. Divil se takovým myšlenkám – přesto naň však přicházely. Ursa si během doby oblíbil a rozmlouval s ním teď celé dny, protože s ním mohl mluvit o Lygii. Obr byl ve svém vyprávění nevyčerpatelný, a prokazuje nemocnému drobné službičky, i on mu dával najevo jistou náklonnost. Lygie byla pro Vinicia stále bytostí jakoby jiného druhu, stojící stokrát výše než ti, kdož ji obklopovali; přesto však začal pozorovat prosté a chudé lidi, což nečinil nikdy v životě, a začal v nich objevovat různé vlastnosti hodné pozornosti, vlastnosti, o jejichž existenci neměl nikdy předtím ani potuchy.

Jen Nazaria nesnášel, měl totiž dojem, že se ten mladý hoch odvažuje milovat Lygii. Dlouho v sobě tlumil chuť projevit mu svůj odpor, ale jednou, když Nazarius přinesl děvčeti dvě křepelky, které koupil na trhu za vlastní, vydělané peníze, ozval se ve Viniciovi potomek Quiritů, pro něhož znamenal přivandrovalec z cizího národa méně než nejubožejší červ. Když slyšel, jak mu Lygie děkuje, strašně zbledl, a když Nazarius vyšel ven ptákům pro vodu, řekl:

“Lygie, jak můžeš trpět, aby ti on přinášel dary?

Což nevíš, že lidi z jeho národa nazývají Řekové židovskými psy?”

“Nevím, jak je nazývají Řekové,” odpověděla, “ale vím, že Nazarius je křesťan a můj bratr.”

Po těchto slovech pohlédla na něho plna údivu a lítosti, protože už u něho odvykla takovým výbuchům. A Vinicius zaťal zuby, aby jí nemusil říci, že takového bratra by dal ubičovat k smrti anebo by ho poslal na venkov, kde by jako compeditus ryl půdu na jeho sicilských vinicích… Ovládl se však, potlačil v sobě hněv a teprve po chvíli řekl:

“Odpusť mi, Lygie. Ty jsi pro mne královská dcera a adoptované dítě Plautiů…”

A přemohl se tak dalece, že když se Nazarius objevil opět ve světnici, slíbil mu, že mu po návratu do své po villy daruje párek pávů nebo plameňáků, jichž měl plné zahrady.

Lygie chápala, kolik ho musí stát taková vítězství nad sebou samým. Ale čím častěji jich dosahoval, tím více ji k němu táhlo srdce. V Nazariově případě byla však jeho zásluha menší, než se domnívala. Vinicius mohl být na něj chvíli pobouřen, ale nemohl na něj žárlit. Miriamin syn nebyl v jeho očích opravdu o mnoho více než pes a kromě toho to bylo ještě dítě, které i když milovalo Lygii, milovalo ji podvědomě a zároveň jako služebník svou paní. Mnohem větší boje musel mladý tribun svádět se sebou, aby se, třeba mlčky, podrobil úctě, jíž tito lidé zahrnovali Kristovo jméno a jeho učení. Tady se děly s Viniciem podivné věci. Buď jak buď, bylo to učení, které vyznávala Lygie, byl tedy už jen proto ochoten je uznat. A potom, čím více se uzdravoval, čím důkladněji si vybavoval ve vzpomínkách tu řadu událostí, které se přihodily od oné noci v Ostrianu, i tu řadu nových představ, které od té doby poznal jeho rozum, tím více ho udivovala nadlidská síla tohoto učení, jež tak od základu mění lidské duše. Chápal, že je v něm něco nadpřirozeného, něco, co dosud na světě nebylo, a cítil, že kdyby to učení ovládlo celý svět, kdyby vštípilo světu svou lásku a své milosrdenství, pak by snad nastala nějaká epocha připomínající ony doby, kdy nad světem nevládl ještě Joviš, nýbrž Saturn. Neodvažoval se pochybovat ani o Kristově nadpřirozeném původu, ani o jeho zmrtvýchvstání, ani o jiných zázracích. Očití svědkové, kteří o tom vyprávěli, byli příliš věrohodní a příliš si ošklivili lež, než aby mohl připustit, že vyprávějí o věcech, které se nestaly. Ostatně římský skepticismus si dovoloval nevěřit v bohy, ale věřil v zázraky. Vinicius stál před jakousi prapodivnou hádankou, kterou nebyl s to rozmotat. Na druhé straně se mu však zase zdálo, že celé toto učení tak příliš odporuje vžitému pořádku ve světě, že je neuskutečnitelné a tak šílené jako žádné jiné. Podle Viniciova mínění mohli být lidé v Římě a na celém světě špatní, ale řád byl dobrý. Kdyby například caesar byl dobrý člověk, kdyby se senát neskládal z ničemných prostopášníků, nýbrž z takových lidí jako Thrasea, co víc by si bylo přát? Vždyť přece pax romana a římská nadvláda jsou dobré věci a rozdíly mezi lidmi jsou správné a spravedlivé. A toto učení tedy, jak tomu rozuměl Vinicius, musilo by rozmetat všechen pořádek, všechnu nadvládu a zrušit všechny rozdíly. A co by se pak stalo například s římským panováním a s římským impériem? Cožpak mohou Římané přestat vládnout nebo uznat celé to stádo podrobených národů za sobě rovné? Tohle už patriciova hlava nedovedla pochopit A k tomu všemu odporovalo toto učení, pokud šlo o něho samého, všem jeho představám, zvykům, jeho povaze i názorům na život. Nedovedl si vůbec představit, jak by mohl žít, kdyby je například přijal. Obával se ho a obdivoval se mu, ale aby je přijal, tomu se prostě bránila přímo jeho přirozenost. Nakonec pochopil, že jen to učení, a nic jiného, jej rozloučilo s Lygií, a když o tom uvažoval, nenáviděl je z celé duše.

Zároveň si uvědomoval, že právě toto učení obdařilo Lygii onou výjimečnou, nevýslovnou krásou, která vyvolala v jeho srdci kromě lásky i úctu, kromě touhy i zbožňování a učinila z Lygie bytost drahou mu nade vše na světě. A v takových okamžicích se mu zase chtělo Krista milovat. A chápal jasně, že buď si jej musí zamilovat, anebo ho musí nenávidět, že však nemůže zůstat lhostejný. A tak jím zmítaly jakoby dva protichůdné proudy, kolísal v myšlenkách, kolísal v citech, nedovedl si vybrat, skláněl však hlavu a mlčky vzdával úctu tomuto pro něj nepochopitelnému bohu, jen proto, že to byl Bůh Lygiin.

Lygie viděla, co se v něm odehrává, jak se v nitru láme, jak jeho přirozenost odmítá jejich učení, a jestliže ji to na jedné straně k smrti zarmucovalo, na druhé straně zas přitahovaly neodolatelně její srdce k Viniciovi lítost, soucit a vděčnost za onu mlčelivou úctu, již projevoval Kristovi. Vzpomněla si na Pomponii Graecinu a na Aula. Pro Pomponii bylo zdrojem neustálého smutku a nikdy neschnoucích slz pomyšlení, že se v záhrobí nesetká s Aulem. Lygie začínala teď lépe chápat tu hořkost a tu bolest. I ona přece našla drahou bytost, s níž jí hrozilo věčné rozloučení. Někdy se sice ještě utěšovala myšlenkou, že jeho duše se přece jen otevře Kristovým pravdám, ale tyto iluze nemohly obstát. Znala ho a rozuměla mu už příliš dobře. Vinicius – a křesťanem! Tyto dva pojmy si nedovedla představit vedle sebe ani svým dosud nezkušeným rozumem. Jestliže se nestal křesťanem rozvážný a rozumný Aulus ani pod vlivem moudré a dokonalé Pomponie, jak se jím může stát Vinicius? Na to nebyla odpověď – anebo vlastně byla jen jedna: že totiž pro něj není naděje ani záchrany.

Avšak Lygie zpozorovala, že tento rozsudek zatracení, který nad ním visí, místo aby ji od něho odrazoval, činí jí ho už pro sám soucit ještě dražším. Někdy se jí zmocňovala chuť pohovořit s ním otevřeně o jeho temné budoucnosti, ale když si jednou sedla k němu a pověděla mu, že mimo křesťanské učení není života, Vinicius, který už zesílil, pozvedl se na své zdravé paži, položil jí znenadání hlavu na kolena a řekl: “Ty jsi život!” V tom okamžiku se jí zaťal v prsou dech, opustila ji rozvaha a od hlavy až k patám jí proběhlo jakési rozkošivé zachvění. Uchopila do dlaní jeho skráně a snažila se ho zvednout, ale sama se při tom k němu sklonila tak, že se dotkla rty jeho vlasů. A chvíli tak opojeně zápasili se sebou i s láskou, která je navzájem přitahovala.

Lygie konečně vstala a utekla, v žilách plameny a v hlavě závrať. To však byla kapka, jíž konečně přetekla beztoho už plná číše. Vinicius netušil, jak draze bude musit zaplatit tu chvilku štěstí, avšak Lygie pochopila, že teď potřebuje pomoc ona sama. Noc po onom večeru strávila beze spánku, v slzách a na modlitbách, s pocitem, že není hodna se modlit a že nemůže být vyslyšena. Nazítří vyšla z cubicula velmi časně, zavolala Crispa do zahradního domku, obrostlého břečťanem a zvadlými svlačci, a tam před ním otevřela celé své srdce, prosíc ho zároveň, aby jí dovolil opustit Miriamin dům, neboť si už nedůvěřuje a není s to přemoci v srdci lásku k Viniciovi.

Crispus, starý, přísný člověk, žijící v neustálém vytržení, souhlasil s jejím úmyslem opustit Miriamin dům, avšak nenašel slova odpuštění pro lásku, která byla podle jeho představ hříšná. Srdce se mu rozbouřilo při pouhém pomyšlení, že ta Lygie, o niž pečoval od chvíle, kdy utekla, již si zamiloval, již utvrdil ve víře a na niž hleděl dosud jako na bílou lilii, vykvetlou z půdy křesťanského učení a neposkvrněnou žádným pozemským dechem, že právě tato Lygie mohla v duši najít místo pro jinou lásku než pro nadzemskou. Věřil dosud, že nikde na celém světě nebije pro Krista čistší srdce. Chtěl je Kristovi obětovat jako perlu, jako klenot a drahé dílo svých vlastních rukou – proto jej teď toto zklamání naplnilo úžasem a hořkostí.

“Jdi a pros Boha, aby ti odpustil hříchy,” řekl jí ponuře.

“Utíkej, než tě zlý duch, který tě posedl, přivede do úplné záhuby a než se zcela zřekneš Spasitele.

Bůh zemřel pro tebe na kříži, aby vlastní svou krví vykoupil tvou duši, ale tys dala přednost lásce k tomu, jenž tě chtěl učinit svou souložnicí. Bůh tě zázrakem zachránil z jeho rukou, ty však jsi otevřela srdce nečistým chtíčům a zamilovala sis syna temnoty. Neboť kdo je to? – Přítel a služebník antikristův, účastník prostopášností a zločinů. Kam jinam tě zavede, ne-li do té propasti, do té Sodomy, v níž sám žije a kterou Bůh zničí plamenem svého hněvu? A já ti pravím: bodejť bys byla zemřela, bodejť by se zdi tohoto domu zřítily na tvou hlavu dříve, než se onen had vplazil do tvé hrudi a znečistil ji jedem své nepravosti.”

A rozohňoval se víc a více, protože Lygiin hřích jej naplňoval nejen hněvem, nýbrž i ošklivostí a pohrdáním nad lidskou přirozeností vůbec a zvláště nad přirozeností žen, kterou dokonce ani křesťanské učení neuchránilo před Evinou slabostí. Nic pro něho neznamenala skutečnost, že děvče zůstalo ještě čisté, že chce před tou láskou utíkat, že se z ní vyznává s lítostí a pokorou. Crispus ji chtěl změnit v anděla a povznést k nebeským výšinám, kde byla jen láska ke Kristovi, a ona se mu zamilovala do augustiána! Už jen pomyšlení na to naplňovalo jeho srdce hrůzou, kterou ještě zvětšoval pocit rozčarování a zklamání. Ne, nemůže jí to odpustit! Slova odporu mu spalovala rty jako žhavé uhlíky; bojoval ještě sám se sebou, nechtěje je vyslovit, avšak potřásal svýma hubenýma rukama nad poděšenou dívkou. Lygie se cítila vinna, ale přece jen ne tolik vinna. Domnívala se dokonce, že její odchod z Miriamina domu bude znamenat její vítězství nad pokušením a že zmírní vinu. Crispus ji však srazil do prachu; ukázal jí celou slabost a ničemnost její duše, slabost a ničemnost, z jaké se dosud ani nepodezírala. Lygie se dokonce domnívala, že starý presbyter, který jí byl od jejího útěku z Palatinu skoro otcem, projeví trochu soucitu, že ji potěší, dodá odvahy, posilní.

“Obětuji Bohu své zklamání a svou bolest,” hřímal, “ale ty jsi zklamala Spasitele, protože jsi vstoupila na močál, jehož výpary ti otrávily duši. Mohla jsi ji obětovat Kristovi jako drahocennou nádobu a říci mu:

,Naplň ji, Pane, láskou!’, jenže ty jsi ji raději obětovala služebníkovi zlého ducha. Bůh nechť ti odpustí a nechť se nad tebou smiluje, protože já, dokud nevypudíš hada … já, který jsem tě považoval za vyvolenou…”

A náhle ustal, neboť si uvědomil, že nejsou sami.

Skrz zvadlé svlačce a břečťan, zelenající se stejně v létě jako v zimě, spatřili dva muže, z nichž jeden byl apoštol Petr. Druhého nemohl hned poznat, protože plášť z hrubé, kosmaté tkaniny, zvané cilicium, zahaloval část mužova obličeje. Crispovi se chvíli zdálo, že je to Chilón.

Oba příchozí, uslyševše Crispův rozhorlený hlas, vstoupili do besídky a usedli na kamennou lavičku.

Petrův společník odhalil přitom hubenou tvář s pololysou lebkou, lemovanou po stranách kudrnatými vlasy, se zarudlými víčky a zakřiveným nosem, tvář ošklivou, zároveň však plnou vytržení. Crispus v ní rozeznal tahy Pavla z Tarsu.

Avšak Lygie padla na kolena, objala jakoby v zoufalství Petrovy nohy, přitiskla svou utrápenou hlavičku k záhybům jeho pláště a zůstala tak bez pohnutí.

Petr řekl:

“Pokoj vašim duším.”

A vida dítě u svých nohou, zeptal se, co se stalo.

Crispus začal vyprávět vše, z čeho se mu vyznala Lygie, o její hříšné lásce, o jejím úmyslu utéci z Miriamina domu i o své lítosti nad tím, že se duše, kterou chtěl zaslíbit Kristovi čistou jako slza, poskvrnila pozemským citem k účastníkovi všech těch zločinů, v nichž se brodí pohanský svět a které volají o boží pomstu.

Za jeho řeči objímala Lygie apoštolovy nohy stále pevněji, jako by u nich chtěla hledat útočiště a vyžebrat si od nich aspoň trošku slitování.

Apoštol vyslechl Crispa do konce, sklonil se a položil vetchou bílou ruku na Lygiinu hlavu. Pak pozvedl zrak k starému knězi a řekl:

“Crispe, což jsi neslyšel, že náš milovaný Mistr byl v Káni na hostině a požehnal lásce mezi ženou a mužem?”

Crispovi klesly ruce a pohlédl užasle na apoštola, nemoha ze sebe vypravit ani slova.

A Petr se po chvilce mlčení zeptal znovu:

“Crispe, domníváš se snad, že by se Kristus, který dovolil Marii z Magdaly ležet u svých nohou a který odpustil veřejné hříšnici, odvrátil od tohoto dítěte, čistého jako polní lilie?”

Lygie zaštkala a přivinula se ještě těsněji k Petrovým nohám, neboť pochopila, že u nich nehledala útočiště marně. Apoštol zvedl její obličej, zalitý slzami, a promluvil k ní:

“Dokud se oči toho, jehož miluješ, neotevrou světlu pravdy, do té doby se mu vyhýbej, aby tě nepřivedl do hříchu; ale modli se za něho a věz, svou láskou nehřešíš. A že se chceš bránit pokušení, to ti bude přičteno jako zásluha. Nermuť se a neplač, neboť já ti povídám, že milost Spasitelova tě neopustila a že tvé modlitby budou vyslyšeny a po dnech smutných nastanou dny radosti.”

Po těchto slovech jí položil na vlasy obě ruce, pozvedl zraky k nebi a požehnal jí. Tvář mu zářila nadpozemskou dobrotou.

Avšak zkroušený Crispus se začal pokorně ospravedlňovat:

“Zhřešil jsem proti milosrdenství,” řekl, “ale domníval jsem se, že vpustila-li do srdce pozemskou lásku, zapřela Krista…”

A Petr odpověděl:

“Já jsem ho zapřel třikrát, a přece mi odpustil a přikázal mi, abych pásl jeho ovce.”

“…už proto,” končil Crispus, “že Vinicius je augustián…”

“Kristus obměkčoval ještě tvrdší srdce,” odvětil Petr.

Na to Pavel z Tarsu, který dosud mlčel, přiložil prsty na svou hruď, ukazuje tak na sebe, a řekl:

“Já sám jsem pronásledoval a vodil na smrt Kristovy služebníky. Já jsem při Štěpánově kamenování hlídal oděvy těch, kdož jej kamenovali; já jsem chtěl vymýtit pravdu ze vší země obývané lidmi, a přece právě mne předurčil Pán, abych ji po vší zemi hlásal.

A tak jsem o ní mluvil v Judei, v Řecku, na ostrovech i v tomto bezbožném městě, když jsem tu byl poprvé jako vězeň. Ale teď, když mě sem pozval Petr, můj nadřízený, vstoupím do toho domu, abych sklonil tu pyšnou hlavu Kristovi k nohám a zasil zrno do kamenité půdy, již Pán svlaží, aby vydala bohatou žeň.”

A vstal. Crispovi v tomto okamžiku připadal ten malý, přihrbený človíček tím, čím ve skutečnosti byl, totiž obrem, který pohne základy světa a zmocní se národů i zemí.

KAPITOLA 6

Petronius Viniciovi:

“Slituj se, carissime, a nenapodobuj ve svých dopisech ani Lakedaimoňany, ani Julia Caesara. Kdybys aspoň mohl napsat tak jako on: veni, vidi, vici! – dovedl bych lakoničnost ještě pochopit. Jenže tvůj dopis znamená koneckonců: veni, vidi, fugi; protože však takový konec celé záležitosti naprosto odporuje tvé povaze, protože jsi byl raněn a protože se nakonec děly s tebou různé neobyčejné věci, potřebuje tvůj dopis vysvětlení. Nevěřil jsem svým očím, když jsem se dočetl, že onen Lyg uškrtil Krotóna tak hravě, jako kaledonský pes škrtí v hibernských údolích vlka. Ten člověk stojí za tolik zlata, kolik sám váží, a záleželo by jen na něm, aby se stal caesarovým oblíbencem. Jakmile se vrátím do města, musím se s ním blíže seznámit a dám si ho odlít do bronzu. Měděnobradý pukne zlostí, až mu povím, že je to podle skutečnosti. Skutečně atletická těla jsou stále vzácnější, i v Itálii, i v Řecku; o Východě škoda mluvit a Germáni, i když jsou hezky rostlí, mají svaly pokryty tukem a jsou spíše mohutní než silní. Vyzvěď od Lyga, je-li výjimkou, anebo je-li v jeho zemi více takových lidí. Budeme-li ty nebo já musit někdy z úřední povinnosti uspořádat hry, bude dobře vědět, kde hledat nejlepší těla.

Ale chvála všem východním i západním bohům, že jsi z takových rukou vyšel s duší v těle. Bezpochyby jsi zůstal naživu proto, že jsi patricius a konsulův syn, ale všecko to, co tě potkalo, mne nanejvýš udivuje: i ten hřbitov, na němž ses octl mezi křesťany, i oni sami, i jejich jednání s tebou, i později Lygiin útěk a konečně ten zvláštní smutek a neklid, který čiší z tvého krátkého dopisu. Vysvětli mi to, protože mnoha věcem nerozumím, a chceš-li vědět pravdu, povím ti otevřeně, že nechápu: ani křesťany, ani tebe, ani Lygii.

A nediv se, že se já, jehož kromě mé vlastní osoby zajímá málo věcí na světě, vyptávám na to všechno tak překotně. Měl jsem svůj podíl na tom všem, co se přihodilo, je to tedy do jisté míry i má záležitost. Piš rychle, nemohu totiž přesně říci, kdy se uvidíme.

V hlavě Měděnobradého se mění plány jako jarní větry. Teď, co je v Beneventu, má chuť jet přímo do Řecka a nevracet se do Říma. Tigellinus mu však radí, aby se vrátil, třeba jen na nějaký čas, protože lid, jemuž se už příliš stýská po jeho osobě (rozuměj: po hrách a po chlebu), mohl by se vzbouřit. Nevím tedy, jak to dopadne. Jestliže zvítězí Achajsko, zatoužíme možná po Egyptu. Naléhal bych na tebe velmi, abys sem přijel, protože si myslím, že v takovém duševním stavu by cesta a naše zábavy byly pro tebe lékem, jenže bys nás tu už nemusil stihnout. Ale uvaž, zda by sis pak neměl raději odpočinout na svých statcích na Sicílii, než sedět v Římě. Napiš mi obšírně o sobě – a buď zdráv!

Nepřipojuji tentokrát žádná přání kromě toho, abys byl zdráv, protože, u Polluxe, nevím, co bych ti měl přát.”

Když Vinicius obdržel tento dopis, neměl zpočátku vůbec chuť odpovídat. Měl dojem, že to nestojí za to, že to nikomu k ničemu nebude, nic nevysvětlí a nic nerozřeší. Zmocnila se ho znechucenost a pocit marnosti života. A k tomu všemu se mu zdálo, že ho Petronius vůbec nepochopí a že se stalo něco, co je oba od sebe rozdělilo. Nevyznal se ani sám v sobě. Když se vrátil ze Zátibří do své rozkošné insuly na Carinách, byl ještě zesláblý a vyčerpán a v prvních dnech nacházel v odpočinku, v pohodlí a v hojnosti, které ho obklopovaly, jisté uspokojení. Avšak tato spokojenost trvala jen krátce. Brzy pocítil, že žije v prázdnotě, že všechno to, co bylo dosud jeho životním zájmem, teď pro něho vůbec neexistuje, anebo se scvrklo do sotva postřehnutelných rozměrů. Měl pocit, jako by mu někdo přeťal v duši struny, které ho až dosud spojovaly s životem, a nenahradil je novými. Při pomyšlení, že by mohl jet do Beneventa a pak do Achaje a ponořit se do života plného rozkoše a ztřeštěných výstředností, zmocnil se ho pocit prázdnoty a marnosti. “Nač? Co z toho budu mít?” To byly první otázky, které se mu mihly hlavou.

A také mu poprvé v životě napadlo, že kdyby se tam rozjel, hovory s Petroniem, jeho důvtipnost, jiskrnost, jeho uhlazené formulace myšlenek a hledání přiléhavých slov pro každou myšlenku mohly by jej teď unavovat.

Na druhé straně však jej začala unavovat i osamocenost. Všichni jeho známí byli s caesarem v Beneventu, musil tedy sedět doma sám, hlavu plnu myšlenek a srdce plno citů, v nichž se nevyznal. Přicházely však okamžiky, kdy se domníval, že kdyby si mohl s někým popovídat o tom všem, co se v něm děje, snad by pak byl schopen to vše sám nějak vzít do ruky, uspořádat si to a lépe se v tom vyznat. Ovlivněn touto nadějí rozhodl se po několika prováhaných dnech Petroniovi přece jen odpovědět, a třebaže si nebyl jist, odešle-li mu vůbec tuto odpověď, přece jen ji načrtl těmito slovy:

“Chceš, abych psal obšírněji, dobrá tedy; dovedu-li to jasněji, nevím, protože já sám nejsem s to rozmotat řadu uzlů. Psal jsem ti o svém pobytu u křesťanů i o jejich jednání s nepřáteli, za něž měli právo pokládat i mne a Chilóna, pak o dobrotě, s jakou mě ošetřovali, i o Lygiině zmizení. Ne, milý: neušetřili mě proto, že jsem konsulův syn. Takové ohledy pro ně neexistují, odpustili přece i Chilónovi, ačkoliv jsem je sám vybízel, aby ho zakopali v zahradě. Jsou to lidé, jaké svět dosud neviděl, a učení, jaké svět dosud neslyšel. Nic více ti nedovedu říci – a kdokoli by je chtěl měřit naším měřítkem, zmýlí se. Zato však ti povím, že kdybych ležel se zlomenou rukou ve svém vlastním domě a kdyby o mne pečovali mí lidé, nebo dokonce mí příbuzní, měl bych sice dozajista větší pohodlí, ale nepocítil bych ani polovinu té starostlivosti, kterou jsem poznal u nich. A věz i to, že i Lygie je stejná jako ostatní. Kdyby byla mou sestrou nebo manželkou, nemohla by mě ošetřovat cituplněji. Nejednou mi naplňovala srdce radost, domníval jsem se totiž, že jen láska je s to prodchnout člověka takovou něžností. Nejednou jsem ji vyčetl z její tváře a z jejích očí, a věříš mi, že v takových okamžicích jsem se mezi těmi prostými lidmi, v chudé světnici, která jim byla zároveň kuchyní i tricliniem, cítil šťastnější než kdykoli předtím? Ne!

Nebyl jsem jí lhostejný a ještě dnes se mi zdá, že by bylo nehorázné myslit si něco jiného. A přece táž Lygie uprchla tajně přede mnou z Miriamina bytu. Vysedávám tu teď celé dny, hlavu v dlaních, a uvažuji, proč to udělala. Psal jsem ti, jak jsem se jí sám nabídl, že ji vrátím Aulům? Odmítla sice, prý je to už nemožné, jednak proto, že Aulové odjeli na Sicílii, jednak pro pověsti, které šíří otroci od domu k domu, takže se dostanou až na Palatin. Caesar by ji mohl Aulům opět vzít. To je pravda! Lygie však věděla, že už na ni déle naléhat nebudu, že se vzdávám cesty násilí, ale protože ji nemohu ani přestat milovat, ani bez ní žít, že ji uvedu do svého domu ověnčenými dveřmi a posadím ji ke krbu na posvěcenou kůži… A přesto utekla! Proč? Nic jí už přece nehrozilo. Jestliže mě nemiluje, mohla mě odmítnout. Den předtím jsem poznal podivného člověka, nějakého Pavla z Tarsu, který se mnou mluvil o Kristovi a o jeho učení a mluvil tak přesvědčivě, že jsem měl dojem, že každé jeho slovo, aniž by tomu chtěl, drtí v prach veškeré základy, na nichž stojí náš svět. Týž člověk mě navštívil po jejím útěku a řekl mi:

,Až Bůh otevře tvé oči světlu a sejme z nich bělmo, jak je sňal z mých očí, pak poznáš, že jednala správně, a pak ji snad opět najdeš.’ A já si tu lámu hlavu nad těmito slovy, jako bych je byl uslyšel z Pythiiných úst v Delfách. Chvílemi se mi zdá, že už trochu rozumím.

Křesťané, protože milují lidi, jsou nepřáteli našeho života, našich bohů a … našich zločinů. Lygie tedy utekla ode mne jako od člověka, který do tohoto světa patří a s nímž by musila žít život, který křesťané považují za hříšný. Řekneš snad, že mohla-li mě odmítnout, nemusila prchat. Ale což, jestliže mě miluje? Je-li tomu tak, pak chtěla utéci před láskou. Při pouhém pomyšlení na to mám sto chutí poslat otroky do všech římských uliček a rozkázat jim, aby vyvolávali po domech: ,Vrať se, Lygie!’ Ale přestávám rozumět, proč to udělala. Já bych jí přece nebránil, aby si věřila ve svého Krista, a sám bych mu v atriu postavil oltář. O jednoho nového boha více, co by mi to udělalo? A proč bych v něho nemohl uvěřit nakonec i já, který ve staré bohy nijak zvlášť nevěřím? Vím naprosto jistě, že křesťané nikdy nelžou; a oni říkají, že Kristus vstal z mrtvých. Člověk by tohle nemohl přece udělat. Onen Pavel z Tarsu, který je římským občanem, ale který, jako Žid, zná staré hebrejské knihy, mi povídal, že Kristův příchod předpovídali proroci už celých tisíc let. To vše jsou neobyčejné věci, ale cožpak nás neobyčejnost neobklopuje ze všech stran? Nepřestalo se přece ještě mluvit o Apolloniovi z Tyany. To, co tvrdil Pavel, že totiž není celá říše bohů, nýbrž že je jen jeden, to se mi zdá rozumné. Prý i Seneca je toho mínění a před ním už bylo mnoho jiných. Kristus byl, dal se ukřižovat, aby spasil svět, a vstal z mrtvých. To vše je naprosto jisté, nevidím tedy důvodu, proč bych měl zatvrzele setrvávat v opačných názorech anebo proč bych mu neměl postavit oltář, když bych byl ochoten postavit jej dejme tomu Serapidovi. Ba nepřišlo by mi ani zatěžko zříci se ostatních bohů, vždyť přece žádný rozumnější mozek v ně stejně nevěří. Jenže se zdá, že to vše křesťanům ještě pořád nestačí. Nestačí ctít Krista, je ještě nutno žít podle jeho učení. A tady teprve stojíš jakoby na břehu moře, které ti přikazují přejít pěšky. Kdybych jim to byl slíbil, vycítili by sami, že jsou to prázdná slova v mých ústech. Pavel mi to řekl otevřeně. Ty víš, jak miluji Lygii, a víš, že není nic, co bych pro ni neudělal. Ale přesto bych ani na její prosbu nebyl s to zvednout na svých zádech Soracte nebo Vesuv, ani nabrat do dlaní Trasumenské jezero, ani přebarvit své černé oči na modré, jaké mají Lygové. Kdyby to žádala, chtěl bych, jenže to není v mé moci. Nejsem filozof, ale nejsem ani tak hloupý, jak jsem se ti snad nejednou zdál. Nuže, řeknu ti tohle: nevím, jak to křesťané dělají, že žijí, ale vím zato, že tam, kde začíná jejich učení, tam končí římská nadvláda, tam končí Řím, tam končí život, rozdíl mezi poraženým a vítězem, mezi bohatým a chudým, mezi pánem a otrokem, tam končí hodnosti, tam končí caesar, zákony a celý řád světa, a místo toho všeho přichází Kristus a jakési milosrdenství, které dosud neexistovalo, a jakási dobrota, odporující lidskému i našemu římskému instinktu. Je pravda, Lygie mě zajímá více než celý slavný Řím a jeho světovláda, ať se pro mne za mne propadne svět, jen když ji budu mít ve svém domě. Ale to s tím nemá nic společného. Pro ně, pro křesťany, nestačí souhlasit slovy, je také třeba cítit, že je to tak správné, a nemít v duši nic jiného. Jenže já, bohové mi to dosvědčí nemohu! Chápeš, co to znamená? V mé povaze je něco, co se tomu učení vzpírá, a i kdyby je má ústa oslavovala, i kdybych se přizpůsoboval jeho předpisům, rozum i srdce by mi říkaly, že to dělám z lásky, pro Lygii, a že nebýt jí, nic na světě by mi nebylo protivnější. A je to zvláštní, že takový Pavel z Tarsu to chápe a že přes všechnu svou prostotu a svůj nízký původ to chápe i onen starý theurgos Petr, nejvyšší mezi nimi, který byl Kristovým učedníkem. A víš ty, co dělají? Modlí se za mne a vyprošují mi něco, čemu říkají milost; jenže na mne sestupuje jen neklid a větší a větší stesk po Lygii.

Psal jsem ti přece, že odešla tajně, ale při odchodu mi nechala kříž, který sama upletla z větviček zimostrázu. Když jsem se probudil, našel jsem ho u lůžka.

Mám ho teď v larariu a sám nevím, proč k němu vždycky přistupuji, jako by v něm bylo něco božského, totiž s úctou a s bázní. Mám jej rád, protože ho vázaly její ruce, ale nenávidím ho, protože nás rozděluje. Někdy se mi zdá, že jsou v tom všem nějaká kouzla a že theurgos Petr, i když o sobě říká, že je prostým rybářem, je větší než Apollonios a než všichni ostatní, kteří byli před ním, a že to on očaroval všecky, Lygii, Pomponii a mne samého.

Píšeš, že z mého předchozího dopisu vane neklid a smutek. Smutek je nasnadě, vždyť jsem ji znovu ztratil, a neklid je v něm proto, že se ve mně přece jen něco změnilo. Říkám ti upřímně, že není nic, co by odporovalo mé povaze více než toto učení, ale přesto se od doby, kdy jsem se s ním setkal, nepoznávám. Kouzla nebo láska?… Kirké svým dotekem měnila lidská těla, a mně změnili duši. Tohle mohla udělat snad jediná Lygie, anebo spíše Lygie pomocí toho podivného učení, které vyznává. Když jsem se od nich vrátil domů, nikdo mě neočekával. Myslili si, že jsem v Beneventu a že se tak brzy nevrátím, našel jsem tedy doma nepořádek, opilé otroky a zastihl jsem je při hostině, kterou si uspořádali v mém tricliniu. Spíše by se byli nadáli smrti než mne a méně by se jí byli vyděsili. Víš, jak pevnou rukou vedu svůj dům, a tak všechno, co žilo, padlo na kolena a někteří strachem dokonce poomdlévali. A víš, co jsem udělal já? V prvním okamžiku jsem chtěl volat po rákoskách a po rozžhaveném železu, ale hned potom se mne zmocnil jakýsi stud – věř nebo nevěř – i soucit s těmi ubožáky; jsou mezi nimi i staří otroci, které za Augustových časů přivezl od Rýna ještě můj děd M. Vinicius. Zavřel jsem se sám v knihovně a tam mi napadly ještě podivnější myšlenky, že se totiž po všem tom, co jsem slyšel a viděl u křesťanů, nehodí, abych nakládal s otroky tak, jak jsem s nimi nakládal dosud, a že jsou to také lidé.

Otroci chodili několik dnů ve smrtelné úzkosti, domnívajíce se, že otálím proto, abych mohl vymyslit o to krutější trest, ale já jsem je netrestal a nepotrestal, protože jsem nebyl s to! Třetího dne jsem je zavolal a řekl jsem jim: ,Odpouštím vám, a vy se snažte pilnou prací odčinit své viny!’ Padli po těch slovech na kolena, slzy jim tekly, vztahovali ke mně s jásotem ruce a nazývali mě pánem a otcem, a já – říkám ti to s pocitem studu – já jsem byl také dojat. Zdálo se mi v těch okamžicích, že vidím sladkou Lygiinu tvář a její oči zalité slzami a děkující mi za tento můj čin. Pro pudor!

Cítil jsem, že i mně zvlhly oči… Víš, k čemu se ti přiznám? Že jsem bez ní bezmocný, že je mi těžko samotnému, že jsem prostě nešťastný a že můj smutek je větší, než se snad domníváš… Ale pokud jde o mé otroky, zarazila mě jedna věc. Odpuštění, kterého se jim dostalo, nejen že je neučinilo drzejšími, nejen že neuvolnilo kázeň, nýbrž právě naopak, strach je nikdy nepobízel k tak pečlivé službě, k jaké je pobízí vděčnost. Nejen že slouží; nýbrž zdá se, že přímo soutěží v odhadování mých myšlenek. A já ti o tom píši proto, že když jsem den předtím, než jsem opustil křesťany, pověděl Pavlovi, že svět by se pod účinkem jeho učení rozpadl jako sud bez obručí, Pavel mi odpověděl: ,Silnější obručí než hrůza je láska.’ A teď vidím, že v některých případech může ten názor být správný. Ověřil jsem si jej také u klientů, kteří se dozvěděli o mém návratu a sběhli se přivítat mě. Víš, že jsem k nim nebyl nikdy příliš lakomý, ale ještě můj otec jednával s nimi ze zásady povýšeně a mne naučil podobnému jednání. Nuže nyní, když jsem spatřil ty ošumělé pláště a vyhladovělé obličeje, opět se mne zmocnil jakoby pocit lítosti. Rozkázal jsem, aby jim dali najíst, a pak jsem s nimi hovořil; několik jsem jich oslovil jménem, několika jsem se zeptal na jejich ženy a děti a opět jsem viděl slzy v očích a znovu jsem měl dojem, že to vidí Lygie, že má radost a že to schvaluje… Nevím, začínají-li se mi mást smysly anebo mate-li mi je láska, vím však, že mám neustále pocit, že ona se na mne zpovzdáli dívá, a bojím se udělat něco, co by ji mohlo zarmoutit a urazit. Ano, Caie! Přece jen mi změnili duši a někdy je mi takto dobře, někdy však se tou myšlenkou zase trápím, neboť se obávám, že mi vzali mou bývalou mužnost, bývalou energii a že se snad už ani nehodím nejen pro úřad, soud a hostiny, ale ani pro válku. Jsou v tom určitě kouzla! A změnili mě do té míry, že ti povím i to, co mi napadalo, ještě když jsem ležel nemocen: že kdyby se Lygie podobala Nigidii, Poppaei, Crispinille a jiným našim rozvedenkám, kdyby byla stejně špatná, stejně nemilosrdná a stejně lehká jako ony, že bych ji nemiloval tak, jak ji miluji. Ale jestliže ji miluji pro to, co nás rozděluje, pak snad vytušíš, jaký chaos vzniká v mé duši, v jakých temnotách žiji, jak před sebou nevidím jisté cesty a jak strašně nevím, co počít. Můžeme-li přirovnat život k prameni, pak v mém prameni teče místo vody neklid. Žiji nadějí, že ji snad spatřím, a někdy se mi zdá, že se to musí stát… Ale co se mnou bude za rok, za dva, to nevím a nemohu to tušit. Z Říma neodjedu. Nesnesl bych společnost augustiánů, a pak – jedinou útěchou v mém smutku a neklidu je mi pomyšlení, že jsem blízko Lygie, že se snad prostřednictvím lékaře Glauka, který slíbil, že mě navštíví, nebo prostřednictvím Pavla z Tarsu tu a tam o ní něco dozvím. Ne! Neopustil bych Řím, ani kdybyste mi slibovali místodržitelství v Egyptě. Věz také, že jsem u sochaře objednal náhrobní kámen pro Gula, kterého jsem v hněvu zabil.

Příliš pozdě jsem si uvědomil, že on mě přece nosil na rukou a první mě učil, jak mám vkládat do luku šípy.

Nevím, proč se teď ve mně probudila vzpomínka na něho, vzpomínka, která se podobá lítosti a výčitce…

Jestliže tě překvapí to, co píši, pak ti odpovím, že mne to nepřekvapuje o nic méně, ale píši ti naprostou pravdu. Buď zdráv!”

KAPITOLA 7

Na tento dopis nedostal už Vinicius odpověď. Petronius totiž neodpisoval, neboť patrně očekával, že caesar dá co nevidět rozkaz k návratu do Říma. Zpráva o tom se nějak roznesla po městě a vzbudila velikou radost v srdcích lůzy, které se stýskalo po hrách a po rozdávání obilí a oleje, jejichž velké zásoby byly nahromaděny v Ostii. Konečně Helios, Neronův propuštěnec, oznámil jeho návrat v senátu. Avšak Nero, nalodiv se s celým dvorem na Misenském mysu, vracel se pomalu a zastavoval se v pobřežních městech, buď aby si odpočinul, anebo aby vystupoval v divadlech. V Minturnách, kde opět veřejně zpíval, zdržel se dokonce přes deset dnů, ba uvažoval i o tom, nemá-li se vrátit do Neapole a vyčkat tam jara, které ostatně dávalo tušit, že přijde dříve než obvykle a že bude teplé. Celou tu dobu žil Vinicius uzavřen ve svém domě s myšlenkami na Lygii a na všechny ty nové věci, které mu naplňovaly nitro a vnášely do něho dosud neznámé představy a city. Jen tu a tam se vídal s lékařem Glaukem, jehož každá návštěva ho naplňovala vnitřní radostí, protože s ním mohl mluvit o Lygii. Glaukos sice nevěděl, kde našla útulek, ujišťoval ho však, že církevní starší ji zahrnuli starostlivou péčí. A jednou, dojat Viniciovým smutkem, řekl mu, že apoštol Petr pokáral Crispa za to, že vyčítal Lygii její pozemskou lásku.

Když to mladý patricius uslyšel, zbledl vzrušením.

I jemu se nejednou zdálo, že není Lygii lhostejný, ale stejně často upadal do pochybností a nejistoty. Teď tedy poprvé uslyšel potvrzení svých tužeb a nadějí z cizích úst, a k tomu ještě z úst křesťana. V prvním návalu vděčnosti se chtěl rozběhnout k Petrovi, ale když se dozvěděl, že není v městě a že učí v okolí, zapřísahal Glauka, aby ho k němu zavedl, a slíbil, že za to bohatě obdaruje chudé z křesťanské obce. Domníval se také, že jestliže ho Lygie miluje, pak už jen tato skutečnost odstraňuje všechny překážky, zvláště když byl ochoten kdykoliv vzdát úctu Kristovi. Avšak Glaukos, třebaže ho vytrvale přemlouval ke křtu, neodvážil se mu zaručit, že tím okamžitě získá Lygii, a řekl mu, že křest si musí člověk přát pro křest sám a z lásky ke Kristovi, a nikoli z nějaké jiné příčiny. “Je nutno mít i duši křesťanskou,” řekl mu – a Vinicius, i když ho každá překážka pobuřovala, začínal už chápat, že Glaukos mluví jako křesťan to, co mluvit musí. Sám si už dobře uvědomoval, že jednou z největších změn v jeho povaze je to, že kdysi měřil lidi a věci jen svým vlastním egoismem, kdežto nyní že se pomalu učí myšlence, že jiné oči mohou vidět jinak, že jiné srdce může jinak cítit a že správné nemusí být vždycky to, co se shoduje s osobním prospěchem.

Měl také často chuť setkat se s Pavlem z Tarsu, jehož slova v něm vzbudila zvědavost a neklid. Sestavoval si v duchu důkazy, jimiž bude bojovat proti jeho učení, odporoval mu v myšlenkách, ale přesto ho chtěl vidět a slyšet. Jenže žid Pavel odjel do Aricie. A když ho i Glaukos začal navštěvovat řidčeji, octl se Vinicius v naprosté osamocenosti. Tehdy začal opět probíhat zákoutími na okraji Subury i úzkými uličkami na Zátibří v naději, že aspoň z dálky spatří Lygii. Ale když ho zklamala i tato naděje, začala se mu v srdci rozmáhat nuda a netrpělivost. Nakonec přišla doba, že se v něm ještě jednou ozvala jeho stará povaha, a to s takovou silou, s jakou se vlna za přílivu vrací k břehu, který opustila. Zdálo se mu, že byl hlupák, že si zbytečně zatěžoval hlavu věcmi, které ho uvrhly do smutku, a že musí brát ze života, co se jen dá. Rozhodl se, že zapomene na Lygii nebo že bude aspoň hledat rozkoš a požitky mimo ni. Cítil však, že je to poslední pokus, a tak se vrhl do víru života se vší jemu vlastní slepou energií a náruživostí. A zdálo se, že život sám mu k tomu dodává odvahy. Město, přes zimu odumřelé a vylidněné, začalo opět ožívat nadějí na brzký caesarův příjezd. Chystalo mu slavnostní uvítání. A k tomu nastávalo jaro: sníh zmizel pod dechem afrických větrů, vanoucích z vrcholků Albských hor. Trávníky v zahradách se pokryly fialkami. Na forech a na Martově poli se to zahemžilo lidmi, které hřálo slunce den ze dne teplejší. Na Via Appia, která byla obvyklým místem pro projížďky za město, zavládl ruch bohatě zdobených povozů. Podnikaly se už výlety do Albských hor. Mladé ženy se pod záminkou, že jdou obětovat Junoně v Lanuviu nebo Dianě v Aricii, vytrácely z domu a za městem hledaly dojmy, společnost, schůzky a rozkoš. Tady Vinicius spatřil jednoho dne mezi nádhernými dvoukolými kočáry velkolepou carruku Petroniovy Chrysothemidy; vpředu běželi dva obrovští moloští psi a vůz byl obklopen zástupem mládeže i starých senátorů, které zdržely úřední povinnosti ve městě. Chrysothemis, řídící sama čtyřspřeží malých korsických koníků, rozdávala kolem úsměvy a lehké šlehy zlatým bičem, když však spatřila Vinicia, zastavila koně a pozvala ho do carruky a pak do svého domu na hostinu, která trvala celou noc. Vinicius se na hostině opil tak, že si ani nepamatoval, kdy ho odvezli domů. Pamatoval se však, že když se ho Chrysothemis zeptala na Lygii, urazil se, a jsa už opilý, vylil jí na hlavu číši falernského. Když o tom, už střízlivý, uvažoval, ještě stále cítil hněv. Ale o den později ho Chrysothemis, která patrně zapomněla na urážku, navštívila v jeho domě a znovu ho vzala na Appijskou silnici. Pak byla u něho na večeři, při níž se mu přiznala, že se jí už dávno znudil nejen Petronius, nýbrž i jeho loutnista a že její srdce je tedy volné. Asi týden se objevovali spolu, ale nezdálo se, že by tento poměr měl být stálý.

Ačkoliv od příhody s falernským vínem nepadlo nikdy Lygiino jméno, Vinicius se přece jen nemohl zbavit myšlenek na ni. Měl neustále pocit, že její oči ho pozorují, a tento pocit ho zneklidňoval jako jakási bázeň.

Zlobil se sám na sebe, ale za nic na světě se nemohl zbavit ani dojmu, že Lygii zarmucuje, ani lítosti, kterou toto vědomí vzbuzovalo. Po prvním žárlivém výstupu, který mu Chrysothemis sehrála kvůli dvěma syrským děvčatům, jež si koupil, krobiánsky ji od sebe vyhnal. Nepřestal se sice ihned brodit v rozkoších a prostopášnostech, naopak, dělal to jakoby Lygii na zlost, ale nakonec si uvědomil, že myšlenky na ni ho neopouštějí ani na chvíli, že jen a jen ona je příčinou jeho jak špatných, tak i dobrých činů a že ho skutečně nezajímá na světě nic kromě ní. Tu se ho zmocnila znechucenost a únava. Rozkoše se mu zprotivily a zůstaly jen výčitky. Zdálo se mu, že je bídák, a tento pocit ho naplnil nesmírným údivem, neboť dříve považoval za dobré vše, co se mu hodilo. Konečně ztratil svou nenucenost, sebejistotu a upadl do naprosté netečnosti, z níž ho nedovedla vyburcovat ani zpráva o caesarově návratu. Nic ho teď už nezajímalo, ba ani k Petroniovi se nevydal tak dlouho, dokud mu Petronius sám neposlal pozvání a svou lektiku.

Když ho spatřil, i když byl Petroniem uvítán s radostí, odpovídal na jeho otázky neochotně. A teprve po chvíli v něm vybuchly dlouho potlačované city a myšlenky a vytryskly mu z úst mohutným proudem slov.

Ještě jednou vyprávěl podrobně o tom, jak hledal Lygii, o svém pobytu mezi křesťany, o všem, co tam viděl a slyšel, o všem, co se mu rojilo v hlavě a v srdci, a nakonec začal naříkat, že upadl do zmatku, v němž ztratil klid, schopnost rozlišovat věci a hodnotit je. Teď ho nic neláká, nic mu nechutná, neví, čeho se má držet a co dělat. Je schopen Krista uctívat i pronásledovat ho, chápe velikost jeho učení, ale zároveň k němu pociťuje nepřekonatelný odpor. Pochopil, že i kdyby Lygii dostal, nebude úplným jeho majetkem, protože se o ni bude musit dělit s Kristem. A tak tedy žije, jako by nežil: bez naděje, bez vyhlídek, bez víry ve štěstí a kolem dokola jsou temnoty, z nichž, tápaje, hledá východ, nemůže jej však najít.

Zatímco vyprávěl, pozoroval Petronius jeho změněný obličej, jeho ruce, které natahoval při řeči podivně před sebe, jako by skutečně hledal cestu ve tmě, a uvažoval. Pojednou vstal, přistoupil k Viniciovi a rozhrnul prsty jeho vlasy nad uchem.

“Víš,” zeptal se, “že máš na skráni několik šedivých vlasů?”

“To je možné,” odpověděl Vinicius. “Nepřekvapí mě, jestliže mi brzy zbělají všechny.”

Oba zmlkli. Petronius byl rozumný člověk a nejednou se zamýšlel nad lidskou duší a nad životem.

Avšak celkem vzato, život v tomto světě, v němž oba žili, mohl být sice navenek šťastný nebo nešťastný, ale vnitřně býval klidný. Tak jako mohl blesk nebo zemětřesení rozbořit chrám, tak mohlo neštěstí rozbít život, sám v sobě však sestával tento život z přímých a harmonických linií, bez jakýchkoli zmatků. Tentokrát bylo však ve Viniciových slovech něco jiného a Petronius se octl poprvé v životě tváří v tvář řadě myšlenkových uzlů, které zde dosud nikdo nerozmotával. Byl natolik rozumný, že cítil jejich závažnost, ale přes všechnu svou bystrost nedovedl odpovědět na položené otázky – a konečně, po dlouhém mlčení, řekl:

“To jsou snad kouzla.”

“Také jsem si to myslil,” odpověděl Vinicius. “Nejednou jsem měl dojem, že jsme oba dva očarováni.”

“A co kdybys,” řekl Petronius, “zašel například k Serapidovým kněžím? Není pochyb, že je mezi nimi – jako ostatně mezi všemi kněžími – mnoho podvodníků, jsou tam však i takoví, kteří vnikli do prapodivných tajemství.”

Povídal to však, aniž tomu věřil, nejistým hlasem, neboť sám cítil, jak zbytečně, ba směšně může tato rada vypadat v jeho ústech.

Vinicius si začal třít čelo a řekl:

“Kouzla! Viděl jsem kouzelníky, kteří využívali podzemní, neznámé síly, aby se obohatili, viděl jsem i takové, kteří je využívali ke škodě svých nepřátel.

Ale křesťané žijí přece v chudobě, nepřátelům odpouštějí, hlásají pokoru, ctnost a milosrdenství – co by tedy měli z kouzel a proč by jich měli používat?…”

Petronia začalo zlobit, že jeho rozum není s to najít na nic z toho odpověď ale protože se k tomu nechtěl přiznat, odpověděl, jen aby nějakou odpověď dal:

“Je to nová sekta…”

A po chvíli řekl:

“U božské obyvatelky pafských hájů! Jak to vše kazí život! Ty se obdivuješ dobrotě a ctnosti těchto lidí, já ti však povídám, že jsou špatní, protože jsou to nepřátelé života, tak jako nemoci a jako sama smrt. Stejně jich už máme dost! Nepotřebujeme ještě křesťany.

Jen si to spočti: nemoci, caesar, Tigellinus, caesarovy básně, ševci, kteří vládnou potomkům starých Quiritů, propuštěnci, kteří zasedají v senátě! U Kastora! Dost toho! Je to zhoubná a odporná sekta! Zkoušel jsi už otřást se z toho smutku a užít trochu života?”

“Zkoušel,” odpověděl Vinicius.

A Petronius se rozesmál a řekl:

“Ach ty zrádce! Otroci šíří zprávy rychle: svedl jsi mi Chrysothemidu!”

Vinicius mávl znechuceně rukou.

“Buď jak buď, já ti děkuji,” pokračoval Petronius.

“Pošlu jí pár střevíčků vyšívaných perlami; v mém milostném jazyce to znamená: ,Odejdi.’ A jsem ti povinován dvojí vděčností: jednak za to, že jsi nepřijal Euniké, jednak za to, že jsi mě zbavil Chrysothemidy. Poslouchej: vidíš před sebou člověka, který ráno vstával, koupal se, chodil na hostiny, měl Chrysothemidu, psával satiry, ba někdy dokonce proplétal prózu verši, ale který se nudil jako caesar a nedovedl se často ubránit ponurým myšlenkám. A víš, proč tomu tak bylo? Proto, že jsem hledal daleko to, co bylo blízko… Krásná žena má vždycky cenu tolika zlata, kolik sama váží, ale žena, která k tomu ještě miluje, ta je prostě k nezaplacení. Tu nekoupíš ani za všechny Verrovy poklady.

Teď si říkám toto: naplňuji život štěstím jako číši nejlepším vínem, které vydala země, a piji, dokud mi neumdlí ruka a nezblednou rty. Co bude dále, toho nedbám. A to je má nejnovější filozofie.”

“Vyznával jsi ji vždycky. Není v ní nic nového!”

“Je v ní obsah, který dřív neměla.”

Po těchto slovech zavolal Euniké. Vešla, oděna v bílé roucho, zlatovlasá, už ne bývalá otrokyně, ale jakoby bohyně lásky a štěstí.

On jí rozpřáhl vstříc paže a řekl:

“Pojď!”

Přiběhla k němu, sedla si mu na kolena, ovinula mu paže kolem krku a hlavu mu položila na hruď. Vinicius viděl, jak se její tváře začaly pomalu pokrývat nádechem purpuru, jak se oči postupně zatahovaly mlhou. Oba tvořili spolu nádherné sousoší lásky a štěstí.

Petronius sáhl do mělké vázy, stojící vedle na stole, vyňal z ní plnou hrst fialek a začal jimi obsypávat hlavu, prsa i stolu Euniké. Pak stáhl tuniku s jejích ramen a řekl:

“Šťasten, kdo jako já našel lásku, skrytou v takovémto těle… Někdy se mi zdá, že jsme dvojice bohů… Jen se podívej: vytvořil snad někdy Praxiteles, Myrón, Skopas nebo Lysippos krásnější tvary? Najdeš snad na Paru nebo v Pentelikonu takový mramor, tak teplý, růžový a milující? Jsou lidé, kteří olíbávají okraje váz, ale já hledám raději rozkoš tam, kde ji skutečně mohu najít.”

Po těchto slovech začal svými rty bloudit po jejích ramenou a šíji. Euniké se rozechvěla blahem, její oči se hned přivíraly, hned zase otvíraly s výrazem nevýslovné rozkoše. Petronius zvedl po chvíli svou aristokratickou hlavu, otočil se k Viniciovi a řekl:

“A teď uvaž, co jsou proti tomu tví ponuří křesťané. A jestliže nevidíš ten rozdíl, jdi si k nim… Ale tento pohled tě vyléčí.”

Viniciovi se rozšířilo chřípí, jímž procházela vůně fialek, naplňující celou místnost, a zbledl. Napadlo mu totiž, že kdyby mohl takto bloudit ústy po Lygiiných ramenou, byla by to jakási svatokrádežná rozkoš, tak nesmírná, že by mu pak bylo jedno, i kdyby se třeba svět propadl. Protože si však už zvykl uvědomovat si rychle, co se v něm odehrává, zpozoroval, že i nyní myslí na Lygii, a jen na ni.

A Petronius řekl:

“Euniké, přikaž, božská, aby nám dali věnce na hlavu a přinesli snídani.”

Když odešla, oslovil Vinicia:

“Chtěl jsem ji osvobodit, a víš, co mi odpověděla?

,Raději budu tvou otrokyní než caesarovou ženou.’

A nechtěla na to přistoupit. A tak jsem ji osvobodil bez jejího vědomí. Praetor mi to udělal kvůli a nevyžadoval její přítomnost. Ale ona o tom neví, stejně jako neví, že kdybych zemřel, bude jí patřit tento dům a všechny mé klenoty, kromě gem.”

Po těchto slovech vstal, prošel se po pokoji a řekl:

“Láska mění někoho více, někoho méně, ale změnila i mne. Kdysi jsem měl rád vůni verbeny, ale protože Euniké má raději fialky, i já jsem si je zamiloval nade vše a od chvíle, co přišlo jaro, dýchám jen fialkami.”

Tady se zastavil před Viniciem a zeptal se:

“A ty? Držíš se stále nardu?”

“Dej mi pokoj!” odpověděl mladík.

“Chtěl jsem, aby sis blíže prohlédl Euniké, a vypravuji ti o ní proto, že snad i ty hledáš daleko to, co je blízko. Možná že i pro tebe bije někde v tvých otrockých cubiculech věrné a upřímné srdce. Přilož na své rány takový balzám. Říkáš, že tě Lygie miluje? Je to možné! Ale jaká je to láska, když se odříká? Což to neznamená, že je tu něco silnějšího než ona? Ne, můj milý: Lygie, to není Euniké.”

Na to Vinicius odpověděl:

“Všecko je jenom jediné trápení. Viděl jsem tě, jak líbáš Euniké ramena, a pomyslil jsem si, že kdyby mi tak Lygie odhalila svá, pak ať se pod námi třeba země otevře! Ale už při samém pomyšlení na to se mne zmocnila jakási bázeň, jako kdybych se odvážil vztáhnout ruku na vestálku nebo měl v úmyslu zneuctít nějakého boha… Lygie není Euniké, jenže já chápu ten rozdíl jinak než ty. Tobě změnila láska čich, máš tedy raději fialky než verbenu, mně však změnila duši, a tak tedy přes svou ubohost a touhu dávám přednost tomu, aby Lygie byla taková, jaká je, než aby se podobala ostatním.”

Petronius pokrčil rameny.

“Pak ovšem – dobře ti tak. Ale já to nechápu.”

A Vinicius horečně odpověděl:

“Ano! Ano! My si už nemůžeme rozumět!”

Nastala opět chvíle mlčení. Pak promluvil Petronius:

“Ať Hádes pohltí tvé křesťany! Naplnili tě neklidem a zničili v tobě smysl života. Hádes ať je pohltí!

Mýlíš se, jestliže se domníváš, že je to dobročinné učení, protože dobročinné je to, co dává lidem štěstí – to jest krása, láska a moc, kdežto oni to vše zvou marností. Mýlíš se, nejsou spravedliví, protože budeme-li oplácet zlo dobrem, čím pak budeme oplácet dobro?

A ostatně, je-li za to i za ono stejná odměna, proč by pak měli být lidé dobří?”

“Ne! Odměna není stejná, ale podle jejich učení začíná až v příštím životě, který není dočasný.”

“S tím nechci nic mít, protože to teprve uvidíme, dá-li se něco vidět … bez očí. Pro mne jsou to zkrátka slaboši. Ursus uškrtil Krotóna, protože má údy z bronzu, ale jsou to hlupáci – a budoucnost nemůže patřit hlupákům.”

“Život pro ně začíná teprve smrtí.”

“To je totéž, jako by někdo řekl: den začíná nocí.

Máš v úmyslu unést Lygii?”

“Ne. Nemohu jí oplácet dobré zlým a přísahal jsem, že to neudělám.”

“Hodláš přijmout Kristovo učení?”

“Chci, ale má povaha je nesnáší.”

“A dovedeš na Lygii zapomenout?”

“Ne.”

“Tak cestuj.”

V tom okamžiku oznámili otroci, že snídaně je připravena, ale Petronius, který myslil, že připadl na dobrou myšlenku, cestou do triclinia pokračoval:

“Sjezdil jsi kus světa, ale jen jako voják, který spěchá na určené místo a cestou se nezdržuje. Pojeď s námi do Achaje. Caesar dosud nezavrhl úmysl vydat se tam. Po cestě se bude všude zastavovat, zpívat, shromažďovat věnce, vykrádat chrámy a nakonec se vrátí jako triumfátor do Itálie. Bude to něco jako tažení Bakcha a Apollóna v jedné osobě. Augustiáni, augustiánky, tisíce louten – u Kastora! Stálo by za to vidět to, protože svět neviděl dosud nic podobného.”

Tu si lehl na lavici před stolem, vedle Euniké, a zatímco mu otrok věnčil hlavu sasankovým věncem, pokračoval:

“Co jsi vlastně viděl v Corbulonových službách?

Nic! Prohlížel sis snad důkladně řecké chrámy, tak jako já, když jsem déle než dva roky putoval z rukou jednoho průvodce do rukou druhého? Byl jsi snad na Rhodu, podívat se na místo, kde stával kolos? Viděl jsi v Panopé ve Fokidě hlínu, z které lepil Prométheus lidi, anebo ve Spartě vejce, které snesla Léda, nebo v Athénách slavný sarmatský pancíř, vyrobený z koňských kopyt, anebo Agamemnónův koráb na Euboji, anebo číši, jejíž formou byl levý Helenin prs? Viděl jsi Alexandrii, Memfis, pyramidy, Isidin vlas, který si vytrhla ve smutku po Osiridovi? Slyšel jsi Memnónovo sténání? Svět je velký a není všemu konec na Zátibří!

Já budu provázet caesara, ale pak, až se bude vracet, opustím ho a pojedu na Kypr, protože tahle má zlatovlasá bohyňka si přeje, abychom spolu obětovali Kypridě v Pafu holoubata, a ty bys měl vědět, že vše, co si přeje ona, se stane.”

“Jsem tvá otrokyně,” řekla Euniké.

Petronius jí položil hlavu do klína a řekl s úsměvem:

“Jsem tedy otrokem otrokyně. Obdivuji se ti, božská, od hlavy až k patám.”

Pak řekl Viniciovi:

“Jeď s námi na Kypr. Ale nezapomeň, že předtím se musíš setkat s caesarem. Není dobře, že jsi u něho dosud nebyl; Tigellinus je schopen využít toho k tvému neprospěchu. Osobně tě sice nechová v nenávisti, ale nemůže tě mít rád už proto, že jsi můj synovec… Řekneme, že jsi byl nemocen. Musíme uvážit, co mu máš odpovědět, jestliže se tě zeptá na Lygii. Nejlepší bude, jestliže mávneš rukou a řekneš mu, že byla, dokud se ti nezprotivila. Caesar to pochopí. Pověz mu také, že tě nemoc zdržela doma a že horečku zvětšil ještě zármutek nad tím, že jsi nemohl být v Neapoli a slyšet jeho zpěv, a že tě uzdravila pouze naděje, že ho uslyšíš. Neboj se přehánět. Tigellinus vyhlašuje, že vymyslí pro caesara něco nejen velikého, nýbrž i velkolepě drahého. Bojím se jenom, aby mi nepodrazil nohy. Bojím se také tvé povahy…”

“A víš,” řekl Vinicius, “že jsou lidé, kteří se caesara nebojí a žijí si tak klidně, jako by ani nebyl na světě?”

“Vím, koho budeš jmenovat: křesťany.”

“Ano. Oni jediní! A co je vlastně náš život? Neustálý strach.”

“Dej mi pokoj se svými křesťany. Nebojí se caesara, protože caesar o nich možná ani neslyšel; rozhodně však o nich nic neví a zajímají ho asi tolik jako zvadlé listí. Ale já ti povídám, že jsou to zbabělci, že to cítíš i ty sám a že otřásá-li se tvá povaha při pomyšlení na jejich učení, pak právě proto, že cítíš jejich slabošství.

Ty jsi člověk z jiného těsta, a proto dej s nimi pokoj sobě i mně. My dovedeme žít i umřít, ale co dovedou oni, to se neví.”

Vinicia zarazila tato slova, a když se vrátil domů začal uvažovat o tom, že ta jejich dobrota a milosrdenství je možná opravdu důkazem jejich slabošské duše.

Zdálo se mu, že lidé tvrdí a pevní by nedovedli takto odpouštět. Napadlo mu, že to může být skutečně důvod, proč jeho římská duše pociťuje k jejich učení odpor. “My dovedeme žít i umřít,” řekl Petronius.

A oni? Oni dovedou jen odpouštět, ale nechápou ani skutečnou lásku, ani skutečnou nenávist.

KAPITOLA 8

Když se caesar vrátil do Říma, zlobil se sám na sebe, že se vrátil, a už po několika dnech vzplanul znovu touhou odjet do Achaje. Vydal dokonce edikt, v němž oznamoval, že jeho nepřítomnost nepotrvá dlouho a veřejné záležitosti neutrpí tedy žádnou škodu. Pak se vypravil, provázen augustiány, mezi nimiž byl i Vinicius, na Kapitol, kde obětoval bohům na šťastnou cestu. Ale na druhý den, když zase navštívil Vestin příbytek, došlo k příhodě, která změnila všechny záměry. Nero nevěřil v bohy, ale bál se jich, a zvláště tajuplná Vesta v něm vzbuzovala takovou bázeň, že sotva spatřil bohyni a posvátný oheň, vstaly mu pojednou hrůzou vlasy na hlavě, čelisti se mu sevřely, všemi jeho údy proběhlo zachvění a on se skácel do náruče Vinicia, který stál náhodou hned za ním. Vynesli ho ihned ze svatyně a přenesli na Palatin. Tam přišel sice brzy k sobě, ale neopustil lůžko po celý den. A k nesmírnému údivu všech prohlásil, že odjezd odkládá neodvolatelně na pozdější dobu, protože bohyně ho tajemně varovala před spěchem. O hodinu později rozhlašovali už veřejně lidu po celém Římě, že caesar, vida smutné obličeje občanů a řídě se svou láskou k nim, láskou otce k dětem, zůstane s nimi a bude s nimi sdílet radosti i starosti. Lid, rozradován rozhodnutím a zároveň jist, že budou hry a rozdávání obilí, shromáždil se v davech před Palatinskou branou a provolával slávu božskému caesarovi. A caesar přerušil hru v kostky, které hrál s augustiány, a řekl:

“Ano! Bylo nutno to odložit; Egypt a vláda nad Východem mě podle věštby nemůže minout, neuteče mi tedy ani Achaia. Dám prokopat Korintskou šíji a v Egyptě postavím takové pomníky, že ve srovnání s nimi se budou pyramidy zdát dětskými hračkami.

Dám postavit sfingu sedmkrát větší, než je ta, která hledí do pouště nedaleko Memfidy; a rozkáži, aby jí dali mou tvář. Budoucí věky budou hovořit jen o tomto pomníku a o mně.”

“Už sis postavil pomník svými básněmi,” řekl Petronius, “pomník ne sedminásobně, ale třikrát sedminásobně větší, než je Cheopsova pyramida.”

“A zpěvem?” zeptal se Nero.

“Bohužel! Kdyby ti tak někdo dovedl postavit takovou sochu, jako je Memnónova, sochu, která by pokaždé za východu slunce zpívala tvým hlasem! Pak by se moře kolem Egypta celé věky hemžila loďmi, na kterých by davy lidí ze tří světadílů naslouchaly tvé písni.”

“Bohužel, kdo by to dovedl?” řekl Nero.

“Ale můžeš se dát vytesat z čediče, jak řídíš čtyřspřeží.”

“To je pravda! To udělám!”

“Bude to dárek lidstvu.”

“A v Egyptě se ožením s Lunou, která je teď vdova, a pak budu opravdu bohem.”

“A nám dáš za ženy hvězdy a my utvoříme nové souhvězdí, které se bude jmenovat Neronovo souhvězdí. Ale Vitellia ožeň s Nilem, aby plodil hrochy. Tigellinovi dej darem poušť, bude králem šakalů…”

“A co věnuješ mně?” zeptal se Vatinius.

“Kéž ti požehná Apis! Uspořádal jsi nám v Beneventu tak skvělé hry, že ti nemohu přát nic zlého: ušij pár bot pro Sfingu, v noční rose jí totiž mrznou nohy, a potom budeš šít boty pro kolosy, z nichž jsou postaveny špalíry před chrámy. Tam najde každý vhodné zaměstnání. Domitius Afer například bude strážcem pokladu, protože je znám svou poctivostí. Mám rád, caesare, když sníš o Egyptě, a zarmucuje mě, žes odložil odjezd.”

A Nero řekl:

“Vaše smrtelné oči nic neviděly, protože bozi jsou neviditelní pro každého, komu se nechtějí zjevit. Ale když jsem byl ve Vestině chrámu, ona sama stanula při mně a pošeptala mi přímo do ucha: ,Odlož odjezd.’

Stalo se to tak neočekávaně, že jsem se poděsil, ačkoliv bych vlastně měl být bohům vděčen za tak zjevnou péči o mne.”

“Všichni jsme se poděsili,” řekl Tigellinus, “a vestálka Rubria omdlela.”

“Rubria!” řekl Nero. “Má tak sněhobílý krk!”

“Ale červená se, když tě vidí, božský caesare…”

“Ano! I já jsem si toho všiml. Je to podivné! Vestálka! V každé vestálce je něco božského, a Rubria je velmi krásná.”

Tu se na chvíli zamyslil a pak se zeptal:

“Povězte mi, proč se lidé bojí Vesty více než ostatních bohů? Čím to je? Jen se podívejte, mne samého se zmocnil strach, třebaže jsem nejvyšším knězem. Vzpomínám si jen, že jsem padl naznak a byl bych klesl k zemi, kdyby mě někdo nezachytil. Kdo to byl?”

“Já,” odpověděl Vinicius.

“Ach, ty, ,drsný Arési’? Proč jsi nebyl v Beneventu?

Slyšel jsem, že jsi byl nemocen, a skutečně, změnil ses v obličeji. A ještě něco! Slyšel jsem, že tě Krotón chtěl zavraždit? Je to pravda?”

“Je – a zlomil mi ruku. Ale ubránil jsem se.”

“Tou zlomenou rukou?”

“Pomohl mi jeden barbar, který byl silnější než Krotón.”

Nero naň udiveně pohlédl.

“Silnější než Krotón? Nežertuješ? Krotón byl nejsilnější ze všech lidí, a teď je nejsilnější Syfaxos z Ethiopie.”

“Povídám ti, caesare, co jsem viděl na vlastní oči.”

“A kde je ta perla? Nestal se Nemorenským králem?”

“Nevím, caesare. Ztratil jsem ho z očí.”

“A nevíš ani, z kterého je národa?”

“Měl jsem zlomenou ruku, nemohl jsem se ho tedy na nic vyptávat.”

“Vyhledej mi ho.”

Na to řekl Tigellinus:

“Já si to vezmu na starost.”

Ale Nero mluvil dále k Viniciovi:

“Děkuji ti, žes mě zachytil. Kdybych spadl, mohl jsem si roztříštit hlavu. Kdysi jsi byl dobrý společník, ale od dob války a tvých služeb pod Corbulonem jsi nějak zdivočel a vídám tě jen zřídkakdy.”

Pak se na chvíli odmlčel a řekl:

“Jak se má to děvče … příliš úzká v bocích … do které ses zamiloval a kterou jsem pro tebe vzal Aulům?”

Vinicius upadl do rozpaků, ale Petronius mu přispěchal okamžitě na pomoc:

“Vsadím se, pane,” řekl, “že na ni zapomněl. Vidíš jeho rozpaky? Zeptej se ho, kolik jich bylo od té doby, a neručím ti, zda dovede odpovědět aspoň na to. Viniciové jsou dobří vojáci, ale ještě lepší kohouti. Potřebují hejno. Potrestej ho, pane, a nepozvi ho na hostinu, kterou nám na tvou počest slibuje uspořádat Tigellinus na Agrippově rybníce.”

“Ne, to neudělám. Důvěřuji Tigellinovi v tom, že právě tam nebude ono hejno chybět.”

“Což by mohly nebýt charitky tam, kde bude amor?” odpověděl Tigellinus.

Avšak Nero řekl:

“Trápí mě nuda! Zůstal jsem z vůle bohyně v Římě, ale nesnáším Řím. Odjedu do Antia. Dusím se v těch úzkých ulicích, mezi těmi domy na spadnutí, v těch špinavých zákoutích. Zasmrádlý vzduch vane až sem, do mého domu a do mých zahrad. Ach, kdyby tak zemětřesení zničilo Řím, kdyby jej nějaký rozhněvaný bůh srovnal se zemí, pak bych vám teprve ukázal, jak se má stavět město, které je metropolí světa a mým sídlem!”

“Caesare,” odpověděl Tigellinus, říkáš: ,Kdyby nějaký rozhněvaný bůh zničil město,’ – ano?”

“Ano! A co má být?”

“A cožpak ty nejsi bůh?”

Nero mávl unuděně rukou a pak řekl:

“Uvidíme, co nám zchystáš na Agrippových rybnících. Pak odjedu do Antia. Vy všichni jste malí, nechápete tedy, že já potřebuji veliké věci.”

Po těchto slovech přivřel oči, dávaje tak na srozuměnou, že si potřebuje odpočinout. Augustiáni se začali rozcházet. Petronius vyšel s Viniciem a řekl mu:

“Jsi tedy pozván k účasti na zábavě. Měděnobradý se zřekl cestování, ale zato bude vyvádět více než kdykoli jindy a roztahovat se v městě jako ve vlastním domě. Snaž se i ty najít v těch ztřeštěnostech rozptýlení a zapomnění. K ďasu! Podrobili jsme si přece svět, máme tedy právo se bavit. Ty, Marku, jsi velmi hezký chlapec, a tomu připisuji zčásti svou náklonnost k tobě. U Diany efeské! Kdybys tak mohl vidět své srostlé obočí a svůj obličej, v němž člověk pozná starou krev Quiritů! Tamti chlapíci vypadají vedle tebe jako propuštěnci. Ano! Nebýt toho podivínského učení, byla by dnes Lygie v tvém domě. Zkus mi teď ještě dokazovat, že to nejsou nepřátelé života a lidí… Zacházeli s tebou dobře, můžeš jim tedy být vděčen, ale na tvém místě bych pojal nenávist k tomu učení a hledal bych rozkoš tam, kde ji lze najít. Jsi hezký hoch, opakuji ti, a Řím se hemží rozvedenkami.”

“Divím se jenom, že tě to všecko ještě neunavuje,” odpověděl Vinicius.

“A kdo ti to řekl? Unavuje mě to už dlouho, ale já nemám tvé mládí. A pak mám jiné záliby, které ty nemáš. Mám rád knihy, které ty nemáš rád, mám rád poezii, která tě nudí, mám rád vzácné nádoby, gemy a spoustu věcí, na které ty se ani nepodíváš, mám bolesti v kříži, které ty nemíváš, a konečně jsem našel Euniké, kdežto ty jsi nic takového nenašel… Mně je dobře doma, mezi uměleckými veledíly, ale z tebe estéta nikdy neudělám. Já vím, že v životě nenajdu už nic více než to, co jsem už našel, ale ty sám nevíš, že stále ještě doufáš a hledáš. Kdyby na tebe přišla smrt, zemřel bys přes všechnu svou odvahu a všechen svůj smutek pln údivu nad tím, že už musíš opustit svět, kdežto já bych to přijal jako nutnost, přesvědčen, že není na světě takových jahod, které bych byl neochutnal. Nepospíchám, ale nebudu ani otálet; budu se jen snažit, aby mi bylo až do posledního okamžiku veselo.

Jsou na světě i veselí skeptikové. Stoikové jsou pro mě hlupáci, ale stoicismus aspoň otužuje, kdežto tví křesťané zavádějí na světě smutek, který je v životě tím, čím je v přírodě déšť… Víš, co jsem se dozvěděl? Že o slavnostech, které uspořádá Tigellinus, budou na březích Agrippova jezera lupanary, v nichž budou shromážděny ženy z nejpřednějších římských domů.

Což by se tam nenašla aspoň jedna natolik krásná, aby tě mohla potěšit? Budou tam i panny, které vystoupí poprvé na veřejnost … jako Nymfy. Takové je naše římské impérium! Je už teplo. Jižní vítr ohřeje vodu a nezdrsní nahá těla. A ty, Narcisi, věz, že se nenajde ani jedna, která by ti odporovala. Ani jedna – i kdyby to měla být vestálka.”

Vinicius si začal bušit pěstí do hlavy jako člověk zaujatý věčně jedinou myšlenkou.

“Člověk musí mít zatrolené štěstí, aby trefil právě na takovou jedinou…”

“A kdo to způsobil? Křesťané! Ale lidé, jejichž znakem je kříž, nemohou být jiní. Poslouchej mě: Řecko bylo krásné a vytvořilo moudrost světa, my jsme vytvořili sílu – ale co, myslíš, může vytvořit tohle učení?

Víš-li to, vysvětli mi to, protože, u Polluxe, nedovedu si to představit!”

Vinicius pokrčil rameny.

“Člověk by si mohl myslit, že se bojíš, abych se nestal křesťanem.”

“Bojím se, aby sis nepokazil život. Nedovedeš-li být Řeckem, buď Římem: vládni a užívej! Naše ztřeštěnosti mají určitý smysl proto, protože v nich je právě tato myšlenka. Měděnobradým pohrdám, protože je to řecký šašek. Kdyby se považoval za Římana, uznal bych, že jedná správně, když si dovoluje tyhle ztřeštěnosti. Slib mi, že vrátíš-li se teď domů a najdeš tam nějakého křesťana, vyplázneš na něj jazyk. Bude-li to lékař Glaukos, ani ho to neudiví. Na shledanou na Agrippově jezeře.”

KAPITOLA 9

Praetoriáni obstupovali háje rostoucí na březích Agrippova rybníku, aby příliš velké davy nepřekážely caesarovi a jeho hostům, protože se beztak povídalo, že vše, co v Římě vyniká bohatstvím, rozumem nebo krásou, přišlo na onu hostinu, které nebylo rovno v celých dějinách města. Tigellinus chtěl caesarovi vynahradit odloženou cestu do Achaje a zároveň předstihnout všechny, kdož kdykoli předtím hostili Nerona, a dokázat mu, že tak jako on nedovede jej pobavit nikdo.

A proto, ještě když byl s caesarem v Neapoli a pak v Beneventu, činil přípravy a posílal rozkazy, aby přiváželi z nejodlehlejších koutů světa zvířata, ptáky, vzácné ryby a rostliny, a neopomíjel ani nádoby a tkaniny, které měly hostině dodat slavnostní ráz. Na ukojení šílených nápadů plynuly příjmy z celých provincií, ale na to se mocný oblíbenec nemusil ohlížet. Jeho vliv rostl den ode dne. Tigellinus nebyl snad ještě Neronovi milejší než jiní, ale stával se pro něj stále nezbytnější.

Petronius ho nedostižně předstihoval uhlazeností, rozumem a důvtipem a při rozhovorech dovedl caesara lépe bavit, jenže ke své smůle vynikal tím i nad caesara, a tak v něm vzbuzoval závist. Nedovedl také být nástrojem poslušným ve všem caesara a Nero se bál jeho mínění, šlo-li o věci vkusu; v Tigellinově společnosti se však neostýchal nikdy. Už přízvisko “arbiter elegantiarum”, které dali Petroniovi, dráždilo Neronovu ješitnost Neboť kdo jiný by je měl vlastně nosit, ne-li on sám? Tigellinus měl však přece jen tolik rozumu, že si uvědomoval své nedostatky, a když viděl, že se nemůže měřit ani s Petroniem, ani s Lucanem, ani s ostatními, kteří vynikali ať už původem, nebo talentem, nebo věděním, rozhodl se, že je zastíní přizpůsobivostí svých služeb, především však takovým přepychem, který udiví i Neronovu fantazii.

Dal tedy hostinu vystrojit na obrovském voru, sroubeném z pozlacených trámů. Okraje voru byly ozdobeny nádhernými lasturami, vylovenými v Rudém moři a v Indickém oceáně a hrajícími barvami perel a duhy. Po stranách byly umístěny skupinky palem, lotosové hájky a záhony rozkvetlých růží, v nichž byly skryty fontány chrlící voňavky, sochy bohů a zlaté nebo stříbrné klece plné různobarevného ptactva.

Uprostřed stál obrovský stan, či spíše, aby odtud byl rozhled, jen střecha stanu ze syrského purpuru, nataženého na stříbrných sloupcích, a pod touto střechou zářily jako slunce stoly přichystané pro hodovníky, obtížené alexandrijským sklem, křišťálem a nesmírně cennými příbory a nádobami, naloupenými v Itálii, v Řecku i v Malé Asii. Vor, který pro množství rostlin, jež na něm byly nahromaděny, působil dojmem ostrova a zahrady, byl spojen šňůrami ze zlata a purpuru s loděmi majícími podobu ryb, labutí, racků a plameňáků, v nichž seděli u barevných vesel nazí veslaři a veslařky překrásných postav a tváří, s vlasy učesanými po východním způsobu anebo sepjatými zlatými síťkami. Jakmile Nero, který přišel s Poppaeou a s augustiány, přirazil k hlavnímu voru a zasedl pod purpurovým stanem, lodě se pohnuly, vesla začala zabírat, zlaté šňůry se napjaly a vor i s hostinou a s hosty se začal pohybovat a opisovat po rybníce kruhy. Obklopily jej také jiné lodě a jiné, menší vory, plné loutnistek a harfenistek, jejichž růžová těla na blankytném pozadí oblohy a vody a v záblescích zlatých nástrojů jako by do sebe vsakovala onen blankyt a ony odlesky a měnila se a rozkvétala jako květiny.

Z hájů na březích, z roztodivných staveb, postavených jen k tomuto účelu a ukrytých v houštinách, ozvaly se také zvuky hudby a zpěvu. Rozeznělo se celé okolí, rozezněly se háje, ozvěna roznášela zvuky rohů a trub. Sám caesar, maje po jedné straně Poppaeu a po druhé Pythagora, se tomu obdivoval. A když se na loďkách objevily mladé otrokyně převlečené za Sirény, pokryté zelenou síťkou, jež měla znázorňovat šupiny, nešetřil chválou na Tigellina. Ze zvyku však pokukoval po Petroniovi, chtěje poznat “arbitrovo” mínění, ale Petronius se tvářil dlouho lhostejně, a teprve když se ho Nero přímo otázal, odpověděl:

“Já se domnívám, pane, že deset tisíc nahých panen působí menším dojmem než jedna.”

Ale caesarovi se přesto líbila “plovoucí hostina”, protože to bylo něco nového. Na stůl přicházela ostatně, jako obvykle, tak vybraná jídla, že při pohledu na ně by se zatočila hlava samému Apiciovi, a vína bylo tolik druhů, že Otho, který jich podával osmdesát, skryl by se studem pod vodu, kdyby viděl ten přepych.

Ke stolu zasedli kromě žen samí augustiáni; všechny zastiňoval svou krásou Vinicius. Kdysi jeho postava i obličej příliš prozrazovaly vojáka z povolání, ale vnitřní soužení a tělesná bolest, kterou prožil, zjemnily teď jeho tahy tak, jako by po nich přejela citlivá ruka mistra sochaře. Jeho pleť ztratila bývalou snědost, avšak zůstaly jí zlatavé záblesky numidského mramoru. Oči měl větší, smutnější. Jen jeho hruď si zachovala své staré rozměry, jako stvořené pro pancíř.

Avšak nad touto hrudí legionáře se skvěla hlava řeckého boha anebo přinejmenším pěstěného patricia, stejně jemně modelovaná jako nádherná. Když mu Petronius říkal, že ani jedna augustiánka mu nedokáže a ani nebude chtít odporovat, mluvil jako zkušený člověk. Teď naň hleděly všechny, nevyjímaje ani Poppaeu, ani vestálku Rubrii, kterou si caesar přál mít na hostině.

Vína, chlazená v horském sněhu, rozehřála brzy srdce i hlavy hodovníků. Z pobřežního houští vyplouvaly nové a nové loďky tvarů kobylek a vážek. Modrá tabule rybníka vypadala, jako by ji někdo zasypal lístky květů anebo jako by ji obsypali motýli. Nad loďkami se tu a tam vznášeli holubi a různí jiní ptáci z Indie a Afriky, uvázaní na stříbrných a modrých nitích a stuhách. Slunce už prošlo větší část své dráhy na obloze, ale den byl teplý, ba horký, neboť hostina se konala počátkem května. Rybník se kolébal pod údery vesel, která zabírala vodu do taktů hudby, ale ve vzduchu se nepohnul ani vánek a háje stály nehybně, jakoby zaposlouchány a zahleděny v to, co se odehrávalo na vodní hladině. Vor kroužil dále po jezírku, nesa stále opilejší a hlučnější hodovníky. Hostina nebyla ještě ani v polovině, a už nikdo nedbal pořadí, v jakém všichni seděli u stolu. Sám caesar dal k tomu příklad; vstal totiž, přikázal Viniciovi, který ležel vedle vestálky Rubrie, aby mu uvolnil místo, lehl si na jeho triclinium a začal Rubrii šeptat něco do ucha. Vinicius se tak octl vedle Poppaey. Ta k němu po chvíli vztáhla ruku a požádala ho, aby ji zapjal uvolněný náramek.

Když to udělal chvějícíma se trochu rukama, vrhla na něj zpod svých dlouhých řas jakoby stydlivý pohled a zavrtěla svou zlatou hlavou, jako by s ním v něčem nesouhlasila. Mezitím se slunce zvětšilo, zrudlo a klesalo pomalu za vrcholky háje; hosté byli už většinou docela opilí. Vor kroužil teď blízko břehů, na nichž bylo mezi stromy a záhony květin vidět skupiny lidí převlečených za fauny nebo za satyry, hrající na flétny, na šalmaje nebo na bubínky, a hloučky děvčat, představujících nymfy, dryády a hamadryády. Za opilého provolávání slávy bohyni Luně se konečně na hlučící stan snesla tma. Háje se rozzářily tisíci lampami. Z lupanarů, stojících na březích, vytryskly proudy světel: na terasách se objevily nové skupiny, rovněž nahé, v nichž byly ženy a dcery nejlepších římských rodin. Tyto ženy začaly slovy a nestoudnými posunky vábit k sobě hodovníky. Vor přirazil konečně k břehu, caesar a augustiáni vběhli do hájů, roztrousili se po lupanarech, po stanech ukrytých v křoví a po umělých jeskyních, obklopených prameny a fontánami. Všech se zmocnilo šílenství; nikdo nevěděl, kam se poděl caesar, kdo je senátorem, kdo rytířem, kdo tanečníkem nebo hudebníkem. Satyři a fauni začali s křikem pronásledovat nymfy. Lidé tloukli thyrsy po lampách, zhášejíce je. Některé části hájů se ponořily do tmy. Ale všude bylo slyšet hlasitý výskot, smích, šepot nebo udýchané sípání lidských hrudí. Řím skutečně neviděl dosud nic takového.

Vinicius nebyl tak opilý, jako na oné hostině v caesarově paláci, kde byla Lygie, ale i jeho oslnil a omámil pohled na vše, co se tu dělo, a nakonec propadl horečce rozkoše. Vřítil se do lesa a běžel jím s ostatními, rozhlížeje se, která dryáda se mu bude zdát nejhezčí. Co chvíli probíhaly kolem něho se zpěvem a výskotem nové a nové hloučky děvčat, pronásledovaných fauny, satyry, senátory, rytíři a zvuky hudby. Když konečně spatřil průvod dívek, který vedlo děvče převlečené za Dianu, přiskočil, chtěje si blíže prohlédnout bohyni, avšak pojednou mu ztuhlo srdce v hrudi. Zdálo se mu totiž, že v bohyni s měsícem na hlavě poznává Lygii.

Děvčata ho obklopila vířivým tanečním rejem, ale za chvíli, chtějíce ho patrně přinutit, aby je pronásledoval, prchla jako stádo srn. Avšak Vinicius zůstal stát s tlukoucím srdcem, bez dechu, protože i když poznal, že Diana není Lygie, ba že zblízka jí není ani podobná, příliš silný dojem jej zbavil sil. Pojednou se ho zmocnil stesk po Lygii, stesk tak nesmírný, že takový dosud v životě nepoznal, a láska k ní mu naplnila hruď novou obrovskou vlnou. Nikdy se mu nezdála dražší, čistší a milovanější než tady, v tom lese šílené bezuzdnosti a divoké prostopášnosti. Před chvílí chtěl sám pít z této číše a zúčastnit se těchto orgií rozpoutaných smyslů a nestoudností, teď se ho však zmocnil odpor a ošklivost. Pocítil, že se dusí hnusem, že jeho plíce touží po vzduchu a oči po hvězdách nezacloněných houštinami tohoto strašného lesa, a rozhodl se, že uteče. Ale sotva vykročil, stanula před ním jakási postava, hlavu zahalenu závojem, položila mu ruce na ramena a šeptala, zalévajíc mu obličej horkým dechem:

“Miluji tě! Pojď! Nikdo nás neuvidí. Pospěš si!”

Vinicius jako by procitl ze spánku.

“Kdo jsi?”

Ale ona se o něj opřela prsy a naléhala:

“Pospěš si! Podívej se, jak je tu prázdno, a já tě miluji! Pojď!”

“Kdo jsi?” opakoval Vinicius.

“Hádej!”

Po těchto slovech přitiskla přes závoj své rty k jeho rtům, přitahujíc k sobě jeho hlavu. Konečně, když jí už došel dech, odtrhla se od něho.

“Pro lásku … noc vášní!” řekla lapajíc rychle po vzduchu. “Dnes můžeme! Jsem tvá!”

Avšak Vinicia zchladil onen polibek a naplnil ho novým hnusem. Jeho duše i srdce byly jinde a na celém světě neexistovalo pro něho nic kromě Lygie.

Odstrčil tedy zahalenou postavu a řekl:

“Ať jsi kdokoli, miluji jinou a nechci tě.”

Avšak ona k němu přiblížila hlavu:

“Odhrň závoj…”

Avšak v témž okamžiku zašustělo listí blízkých myrtových keřů; postava zmizela jako přelud a jen z dálky se ozval její smích, podivný a zlověstný.

Před Viniciem se objevil Petronius.

“Slyšel jsem a viděl jsem,” řekl.

A Vinicius řekl:

“Pojďme odtud!”

Šli tedy. Prošli kolem lupanarů zářících světly, prošli hájem, řetězem praetoriánů na koních a vyhledali své lektiky.

“Zajdu k tobě,” řekl Petronius.

Usedli spolu do jedné lektiky. Avšak cestou oba mlčeli. Teprve když byli v atriu Viniciova domu, řekl Petronius:

“Víš, kdo to byl?”

“Rubria?” zeptal se Vinicius, pobouřen už pouhým pomyšlením na to, protože Rubria byla vestálka.

“Ne.”

“Kdo tedy?”

Petronius ztlumil hlas:

“Vestin oheň byl zneuctěn, protože Rubria byla s caesarem. Ale s tebou mluvila…”

A dokončil ještě tišeji:

“Diva Augusta.”

Nastala chvíle mlčení.

“Caesar,” řekl Petronius, “nedovedl před ní skrýt svou touhu po Rubrii, snad se mu tedy chtěla pomstít.

A já jsem vás vyrušil proto, že kdybys Augustu poznal a odmítl ji, nebylo by pro tebe záchrany: pro tebe, pro Lygii a možná ani pro mne.”

Avšak Vinicius vybuchl:

“Mám dost Říma, caesara, hostin, Augusty, Tigellina i vás všech! Dusím se! Nemohu tak žít! Chápeš mě?!”

“Ztrácíš hlavu, soudnost, rozvahu! Vinicie!”

“Na celém světě miluji jenom ji!”

“Nu a?”

“Nechci tedy jinou lásku, nechci váš život, vaše hostiny, vaši nestoudnost a vaše zločiny!”

“Co se to s tebou děje? Jsi snad křesťan?”

A mladý muž si sevřel hlavu rukama a opakoval jakoby v zoufalství:

“Ještě ne! Ještě ne!”

KAPITOLA 10

Petronius odešel domů, krče rameny a velmi nespokojen. Teď poznal i on, že si s Viniciem přestali rozumět a že se jejich duše rozešly. Kdysi měl Petronius na mladého vojáka nesmírný vliv. Byl mu ve všem vzorem a často stačilo několik ironických slov, aby Vinicia od něčeho odradil anebo k něčemu pobídl. Teď z toho všeho nezůstalo nic, tak naprosto nic, že se Petronius už ani nepokoušel užít starých prostředků, protože cítil, že jeho vtip a ironie sklouznou bez účinku po nových vrstvách, do nichž obalily Viniciovu duši láska a setkání s nepochopitelným světem křesťanů. Zkušený skeptik pochopil, že ztratil klíč od této duše. Vzbuzovalo to v něm nespokojenost, ba dokonce obavy, které ještě posílily události této noci. Není-li to u Augusty přechodné vzplanutí, nýbrž trvalejší touha, uvažoval Petronius, pak jsou dvě možnosti: buď jí Vinicius neodolá, a pak ho může zahubit první náhodná událost, anebo – a to je mu dnes podobné – Poppaeu odmítne, a pak bude ztracen najisto; a s ním možná i já, už jen proto, že jsem jeho příbuzný a že Augusta, která zahrne svou nelibostí celou rodinu, přenese váhu svého vlivu na Tigellina… I to, i ono bylo zlé. Petronius byl srdnatý člověk a smrti se nebál, ale protože od ní nic neočekával, nechtěl ji zbytečně přivolávat. Po dlouhých úvahách se konečně rozhodl, že nejlepší a nejbezpečnější bude, vypraví-li Vinicia z Říma na cesty.

Ach, kdyby mu tak mohl dát na cestu nádavkem Lygii, byl by to s radostí udělal. Ale i tak doufal, že mu nedá mnoho práce Vinicia přemluvit. Kdyby se mu to podařilo, rozšířil by na Palatinu zprávu, že Vinicius je nemocen, a odvrátil by tak nebezpečí jak od něho, tak od sebe. Augusta konečně neví, zda ji Vinicius poznal; může se domnívat, že ne, takže její ješitnost dosud příliš neutrpěla. V budoucnu by to však mohlo dopadnout jinak a tomu bude třeba předejít. Petronius chtěl především získat čas, bylo mu totiž jasné, že vydá-li se caesar do Achaje, Tigellinus, který se vůbec nevyzná v umění, ustoupí do pozadí a ztratí svůj vliv. V Řecku si byl Petronius jist svým vítězstvím nad všemi soupeři.

Zatím se tedy rozhodl bdít nad Viniciem a přemlouvat ho k cestě. Více než deset dnů uvažoval dokonce o tom, že kdyby vymohl na caesarovi edikt, kterým by se všichni křesťané vypověděli z Říma, opustila by Řím s ostatními vyznavači Krista také Lygie a za ní by šel i Vinicius. Pak by ho nemusil ani přemlouvat.

A uskutečnit tento záměr bylo docela možné. Vždyť tomu není tak dávno, co Židé vyvolali nepokoje z nenávisti ke křesťanům. Jenže caesar Claudius nedovedl rozlišit jedny od druhých a vyhnal Židy. Proč by tedy Nero nemohl vyhnat křesťany? V Římě by bylo aspoň více místa. Petronius vídal po oné “plovoucí hostině”

Nerona každý den, buď na Palatinu, nebo v jiných domech. Vnuknout mu takovou myšlenku bylo snadné, protože caesar neodmítal nikdy nápady, které někomu přinášely záhubu nebo škodu. Po zralých úvahách si Petronius sestavil celý plán. Uspořádá u sebe hostinu a na ní přemluví caesara, aby takový edikt vydal. Choval dokonce oprávněnou naději, že caesar pověří provedením ediktu právě jej. Kdyby se tak stalo, vypravil by Lygii se všemi poctami, které patří Viniciově milence, například do Bají a tam by se mohli milovat a hrát si na křesťanství, co by duše ráčila.

Vinicia navštěvoval často, jednak proto, že se přes všechen svůj římský egoismus nedovedl zbavit náklonnosti k němu, jednak proto, že ho přemlouval k cestě. Vinicius předstíral, že je nemocen, a neobjevoval se na Palatinu, kde se rodily denně jiné plány. Jednoho dne uslyšel konečně Petronius z vlastních caesarových úst, že za tři dny odjíždí s konečnou platností do Antia. Hned na druhý den to šel oznámit Viniciovi.

Avšak Vinicius mu ukázal seznam lidí pozvaných do Antia. Přinesl mu jej ráno caesarův propuštěnec.

“Je v něm mé jméno,” řekl, “a je v něm i tvé. Až se vrátíš, najdeš doma stejný seznam.”

“Kdybych nebyl mezi pozvanými,” odpověděl Petronius, “znamenalo by to, že musím zemřít, já však neočekávám, že by k tomu došlo před výpravou do Achaje. Nero mě tam bude příliš potřebovat.”

Pak si prohlédl seznam a řekl:

“Sotva jsme přijeli do Říma, už zase musíme opustit domov a vléci se do Antia. Ale tak to musí být!

Protože to není jen pozvání, nýbrž zároveň rozkaz.”

“A kdyby někdo neposlechl?”

“Dostal by jinou pozvánku: aby se vydal na značně delší cestu, na takovou, z které se už nevrací. Jaká škoda, že jsi neposlechl mé rady a neodjel, dokud byl ještě čas. Teď musíš do Antia.”

“Teď musím do Antia… Tak se podívej, v jakých žijeme dobách a jakými jsme otroky!”

“To sis uvědomil teprve dneska?”

“Ne. Ale podívej se: tys mi dokazoval, že křesťanské učení je nepřítelem života, protože jej spoutává.

Ale což mohou být tvrdší pouta než ta, která nosíme teď? Řekl jsi: ,Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím moc.’ Kdepak je ta naše moc?”

“Zavolej si Chilóna. Nemám dnes ani trochu nálady k filozofování. U Herkula! Tuhle dobu jsem přece nevytvořil já, a já za ni neodpovídám. Ale mluvme o Antiu. Měl by sis uvědomit, že tě tam čeká veliké nebezpečí a že by pro tebe bylo možná lepší změřit své síly s tím Ursem, který uškrtil Krotóna, než jet do Antia. Jenže ty nemůžeš nejet.”

Vinicius mávl nedbale rukou a řekl:

“Nebezpečí! Všichni se brodíme tmou smrti a co chvíli se kterási hlava do té tmy ponoří.”

“Mám ti vypočíst všechny, kdož měli rozum a dožili se proto vzdor časům Tiberiovým, Caligulovým, Claudiovým a Neronovým osmdesáti nebo devadesáti let? Vezmi si třeba jen takového Domitia Afera. Ten zestárl v klidu, ačkoliv to byl celý život zloděj a lotr.”

“Možná že proto, možná že právě proto!” odpověděl Vinicius.

Pak si začal prohlížet seznam a řekl:

“Tigellinus, Vatinius, Sextus, Africanus, Aquilinus Regulus, Suilius Nerulinus, Eprius Marcellus a tak dále! Pěkná sbírka lumpů a lotrů!… A tohleto prý vládne světem!… Neslušelo by jim lépe, kdyby objížděli městečka a ukazovali nějakého egyptského nebo syrského boha, chřestíce při tom sistry a vydělávajíce si na živobytí věštěním nebo tancem?”

“Anebo by mohli ukazovat učené opice, počítající psy nebo osla hrajícího na flétnu,” dodal Petronius.

“To všecko je pravda, ale mluvme o něčem důležitějším. Pozorně mě poslouchej: vyprávěl jsem na Palatinu, že jsi nemocen a nemůžeš vycházet – ale tvé jméno je přesto v seznamu. To znamená, že někdo neuvěřil mým řečem a udělal to úmyslně. Neronovi na tom nezáleží, protože ty jsi pro něho voják, s nímž se dá mluvit nanejvýš o závodech v cirku a který nemá o poezii a hudbě ani ponětí. Nuže, vepsání tvého jména do seznamu zařídila Poppaea a to znamená, že její touha po tobě nebyla jen přechodné vzplanutí a že tě chce dobýt.”

“Je odvážná, ta Augusta!”

“Odvážná je určitě, protože to pro ni může znamenat neodvratnou záhubu. Kéž by jí Venuše vnukla co nejdříve nějakou jinou lásku! Ale dokud chce tebe, musíš být nanejvýš opatrný. Měděnobradému začíná už pomalu všednět, Nero dává už teď přednost Rubrii nebo Pythagorovi, ale už jen pro svou ješitnost by se vám pomstil nejstrašnějším způsobem.”

“V háji jsem nevěděl, že to se mnou mluvila ona, ale poslouchal jsi přece a víš, co jsem jí odpověděl: že miluji jinou a ji že nechci.”

“Ale já tě zapřísahám při všech bozích podsvětí, neztrácej aspoň ty zbytky rozumu, které ti křesťané ještě nechali. Jak můžeš váhat, když máš na vybranou mezi záhubou pravděpodobnou a jistou? Cožpak jsem ti už neřekl, že kdybys ranil Augustinu ješitnost, nebylo by pro tebe záchrany? U Háda! Jestliže tě omrzel život, otevři si žíly anebo nalehni na meč raději hned, protože urazíš-li Poppaeu, může tě potkat smrt, která nebude tak lehká. Kdysi se s tebou hovořilo příjemněji! Oč ti vlastně jde? Ubude tě snad? Anebo ti to zabrání, abys miloval svou Lygii? A nezapomeň přitom, že Poppaea ji viděla na Palatinu a že se snadno dovtípí, kvůli komu odmítáš tak vysokou milost. A pak si ji najde, kdyby ji ze země měla vyhrabat. Zahubíš nejen sebe, nýbrž i Lygii, rozumíš?”

Vinicius poslouchal, jako by myslil na něco jiného, a konečně prohlásil:

“Musím ji vidět.”

“Koho? Lygii?”

“Lygii.”

“Víš, kde je?”

“Ne.”

“Začneš ji tedy znovu hledat po starých hřbitovech a na Zátibří?”

“Nevím, ale musím ji vidět.”

“Dobrá. I když je to křesťanka, snad se ukáže, že je rozumnější než ty, a ukáže se to určitě, jestliže si nepřeje, abys zahynul.”

Vinicius pokrčil rameny.

“Zachránila mě z Ursových rukou.”

“Pak si tedy pospěš, protože Měděnobradý nebude odjezd odkládat. Rozsudky smrti může vydávat i z Antia.”

Ale Vinicius neposlouchal. Zaujala ho jen jediná myšlenka: setkat se s Lygií. Začal tedy uvažovat, jak.

Zatím se přihodila věc, která mohla odstranit všechny těžkosti. Na druhý den totiž přišel neočekávaně Chilón.

Přišel nuzný a rozedraný, se stopami hladu v obličeji a v roztrhaných hadrech, ale služebnictvo, které mělo z dřívějška rozkaz, aby ho vpouštělo v každou denní i noční dobu, neodvažovalo se ho zadržet, takže vstoupil přímo do atria, a stanuv před Viniciem, řekl:

“Kéž ti bohové dají nesmrtelnost a rozdělí se s tebou o vládu nad světem.”

Vinicius měl v prvním okamžiku sto chutí dát ho vyhodit za dveře. Ale napadlo mu, že by Řek mohl třeba vědět něco o Lygii, a zvědavost zvítězila nad odporem.

“To jsi ty?” zeptal se. “Co je s tebou?”

“Špatně se mi vede, synu Jovišův,” odpověděl Chilón. “Skutečná ctnost je zboží, které dnes nikdo nežádá, a opravdový mudřec musí být rád, má-li zač koupit si jednou za pět dnů u řezníka beraní hlavu, kterou pak v podkroví ohlodává a zapíjí slzami. Ach pane!

Vše, co jsi mi dal, utratil jsem za knihy u Atracta a pak mě okradli, zničili; otrokyně, která měla sepisovat mé učení, utekla a odnesla zbytek toho, čím mě tvá velkomyslnost obdařila. Jsem ubožák, ale pomyslil jsem si: za kým mám jít, ne-li za tebou, Serapide, jehož miluji, zbožňuji a za něhož bych dal život!”

“Proč jsi přišel a co mi neseš?”

“Pro pomoc, Baale, a přináším ti svou bídu, své slzy, svou lásku a konečně zprávy, které jsem, ponoukán láskou, pro tebe získal. Vzpomínáš si, pane, jak jsem ti před časem vyprávěl, že jsem dal otrokyni božského Petronia nitku z pásu pafské Venuše? Pátral jsem teď, zda jí to pomohlo, a ty, synu Slunce, jenž víš, co se v onom domě děje, víš také, čím je tam Euniké.

Mám ještě jednu takovou nitku. Schoval jsem ji pro tebe, pane.”

Tady se odmlčel, protože zpozoroval hněv, hromadící se ve Viniciově obočí, a chtěje předejít výbuchu, řekl překotně:

“Vím, kde bydlí božská Lygie, ukáži ti, pane, dům i uličku.”

Vinicius potlačil rozrušení, které se ho zmocnilo po této zprávě, a řekl:

“Kde je?”

“U Lina, starého křesťanského kněze. Je tam s Ursem, a ten chodí jako kdysi k mlynáři, který se jmenuje stejně jako tvůj dispensator, pane – Demas… Ano, Demas! Ursus pracuje v noci, takže obklíčíme-li dům v noci, nebude doma… Linus je starý … a v domě bydlí kromě něho už jen dvě starší ženy.”

“Odkud to všechno víš?”

“Pamatuješ si, pane, že mě křesťané měli ve svých rukou a ušetřili mne? Nuže, Glaukos se skutečně mýlí, když se domnívá, že já jsem příčinou jeho neštěstí, jenže tomu uvěřil a věří dosud. A přece mě ušetřili!

Nediv se tedy, pane, že mé srdce naplnila vděčnost.

Jsem člověk ze starých, lepších dob. A tak jsem si pomyslil: neopustím přece své přátele a dobrodince!

Vždyť by to byla zatvrzelost nepoptat se na ně, nevyzvědět, co se s nimi děje, jak jim slouží zdraví a kde bydlí! U pessinuntské Kybelé! Já toho přece nejsem schopen. Zpočátku mě odrazovala obava, aby snad nepochopili mé úmysly špatně. Avšak láska, kterou jsem k nim choval, byla větší než obavy, ale nejvíce odvahy mi dodalo to, jak snadno křesťané odpouštějí všecka provinění. Především jsem však myslil na tebe, pane.

Naše poslední výprava skončila porážkou, ale což se může syn Fortuny smířit s takovým pomyšlením? Připravil jsem ti tedy vítězství. Dům stojí o samotě. Můžeš ho dát obstoupit otroky tak, že ani myš neproklouzne. Ó pane, pane! Jen na tobě záleží, a ještě dnes v noci se octne ta spanilomyslná královna ve tvém domě. Ale jestliže k tomu dojde, nezapomeň, že se o to zasloužil velice nuzný a vyhladovělý syn mého otce.”

Viniciovi se nahrnula do hlavy krev. Pokušení otřáslo ještě jednou celou jeho bytostí. Ano! Tohle je příležitost! A tentokrát jistá. Bude-li mít Lygii jednou u sebe, kdo bude tak mocný, aby mu ji vzal? Udělá-li jednou z Lygie svou milenku, co jiného jí zbude, než aby jí zůstala navždy? A ať zhynou všechna učení! Co mu potom budou všichni křesťané i s tím jejich milosrdenstvím a ponurou vírou? Což není načase setřást to vše ze sebe? Což není načase začít žít, jak žijí všichni? Co potom udělá Lygie, jak si srovná svůj osud s učením, které vyznává, to je také vedlejší. To jsou bezvýznamné věci! Hlavní je, že bude jeho, a to ještě dnes. A je ostatně otázka, obstojí-li v jejím nitru ono učení před tímto pro ni novým světem, před rozkošemi a vzrušeními, jimž se bude musit poddat. A to se může stát ještě dnes. Stačí zadržet Chilóna a za soumraku vydat rozkazy. A pak nekonečná radost! Co byl můj život? uvažoval Vinicius. Utrpení, neukojená touha a neustálé otázky, na které nebylo odpovědí. Ale tak všecko rozetne a skončí. Vzpomněl si sice, že jí slíbil, že na ni nevztáhne ruku. Jenže nač přísahal? Na bohy ne, protože v ty už nevěří, na Krista také ne, protože v něj ještě nevěří. Ostatně, bude-li si myslit, že jí bylo ublíženo, vezme si ji za ženu a tak jí to ublížení vynahradí. Ano! Je to jeho povinnost, vždyť jí přece vděčí za svůj život. A tu si vzpomněl na onen den, kdy přepadl s Krotónem její úkryt; vzpomněl si na Ursovu pěst nad sebou a na vše, co se odehrálo potom. Opět ji uviděl, jak se sklání nad jeho lůžkem, v šatech otrokyně, krásná jako bohyně, dobrá a zbožňovaná. Jeho zrak zabloudil mimoděk na lararium a na křížek, který mu zanechala, když odcházela. Má jí za to vše odplatit novým přepadením? Má ji vléci do cubicula jako otrokyni? A což by toho byl schopen, když po ní nejen touží, ale miluje ji, a miluje ji právě proto, že je taková, jaká je? A pojednou pocítil, že mu nestačí mít ji ve svém domě, že mu nestačí obejmout ji násilím a že jeho láska chce už něco více, totiž její souhlas, její lásku a její duši. Požehnaná bude tato střecha, vejde-li ona pod ni dobrovolně, požehnaná bude ona chvíle, požehnaný bude ten den, požehnaný bude celý život. Pak bude jejich společné štěstí jako nevyčerpatelné moře a jako slunce. Ale zmocnit se jí násilím, to by znamenalo zabít navěky toto štěstí a zároveň zničit, znectít a zohavit to, co je v životě nejdražší a nejmilovanější.

Při pomyšlení na to se ho zmocnila hrůza. Pohlédl na Chilóna, který pozoruje ho, vsunul ruku pod plášť a neklidně se drbal. Vinicia se zmocnil nevýslovný hnus a chuť zašlápnout svého bývalého pomocníka, tak jak se zašlapává ošklivý červ nebo jedovatý had.

Po chvíli už věděl, co má udělat. Protože však neznal v ničem míru a řídil se popudem své drsné římské povahy, otočil se k Chilónovi a řekl:

“Neudělám, co mi radíš, abys však přesto neodešel bez odměny, kterou si zasloužíš, dám ti v domácím ergastulu vyplatit tři sta ran rákoskou.”

Chilón zbledl. V hezkém Viniciově obličeji bylo tolik chladné umíněnosti, že se nemohl ani chvíli kochat nadějí, že slíbená odměna je snad jen krutým žertem.

Padl tedy okamžitě na kolena, shrbil se a začal ječet přerývaným hlasem:

“Jak to, perský králi? Zač? Pyramido milosrdenství! Kolose slitování! Zač? Jsem starý, hladový, nuzný… Sloužil jsem ti… Tak mi oplácíš?”

“Tak jako ty křesťanům,” odpověděl Vinicius.

A zavolal dispensatora.

Avšak Chilón přiskočil k jeho nohám, objal je křečovitě a volal dále, tvář pokrytu smrtelnou bledostí:

“Pane, pane! Jsem starý! Padesát, ne tři sta… Padesát stačí! Sto, ne tři sta! Slituj se! Slituj se!”

Vinicius ho odstrčil nohou a dal rozkaz. V okamžiku vběhli za dispensatorem dva silní Kvádové, uchopili Chilóna za zbytky vlasů, omotali mu hlavu vlastním pláštěm a vlekli ho do ergastula.

“Ve jménu Krista!” zvolal Řek ve dveřích na chodbu.

Vinicius zůstal sám. Rozkaz, který dal, jej rozdráždil a oživil. Zatím se snažil soustředit rozprchlé myšlenky a uspořádat si je. Cítil velkou úlevu a vítězství, kterého dosáhl nad sebou, naplňovalo jej radostí.

Zdálo se mu, že učinil veliký krok blíže k Lygii a že ho za to musí potkat nějaká odměna. V prvním okamžiku mu ani nenapadlo, jak těžké nespravedlnosti se dopustil na Chilónovi, když ho dal mrskat za totéž, zač ho předtím odměňoval. Byl ještě příliš Římanem, než aby ho bolela cizí bolest a než aby zaměstnával své myšlenky jakýmsi nuzným Řekem. A i kdyby o tom uvažoval, domníval by se, že jednal správně, když dal ničemníka potrestat. Jenže Vinicius myslil na Lygii a říkal jí: “Neoplatím ti zlým za dobré, a až se jednou dozvíš, jak jsem naložil s tím, kdo mě chtěl přemluvit, abych na tebe vztáhl ruku, budeš mi za to vděčna.” Tu se však zamyslil, zda by Lygie schválila jeho jednání s Chilónem. Vždyť přece učení, které Lygie vyznává, přikazuje odpouštět; vždyť přece křesťané tomu bídákovi odpustili, třebaže měli více důvodů k pomstě.

A teprve teď se mu v nitru ozval výkřik: “Ve jménu Krista!” Vzpomněl si, že podobným výkřikem se Chilón vykoupil z Lygových rukou; rozhodl se tedy, že mu odpustí zbytek trestu.

Už chtěl proto zavolat dispensatora, když vtom stanul dispensator před ním a řekl:

“Pane, ten stařec omdlel a možná že dokonce zemřel. Mám ho dát mrskat dál?”

“Vzkřísit ho a dovést ke mně.”

Správce atria zmizel za záclonou, avšak kříšení nebylo asi tak snadné, protože Vinicius čekal ještě dlouho a začínal už být netrpělivý, když konečně otroci přivedli Chilóna a na dané znamení okamžitě odešli.

Chilón byl bledý jako plátno a po nohou mu stékaly na mozaiku stružky krve. Padl na kolena a začal volat se vztaženýma rukama:

“Děkuji ti, pane! Jsi milosrdný a velký.”

“Pse,” řekl Vinicius, “věz, že jsem ti odpustil pro téhož Krista, jemuž i já vděčím za život.”

“Pane, budu sloužit jemu i tobě.”

“Mlč a poslouchej. Vstaň! Půjdeš se mnou a ukážeš mi dům, v němž bydlí Lygie.”

Chilón vyskočil, ale sotva se postavil na nohy, zbledl ještě smrtelněji a řekl skomírajícím hlasem:

“Pane, mám opravdu hlad… Půjdu, pane, půjdu!

Ale nemám sil… Rozkaž, aby mi dali aspoň zbytky z mísy tvého psa, a půjdu!”

Vinicius rozkázal, aby mu dali najíst, vyplatili zlaťák a dali plášť. Avšak Chilón, jehož oslabily rány i hlad, nebyl s to jít ani po posilnění, třebaže se mu vlasy na hlavě ježily strachem, aby snad Vinicius nepovažoval jeho zesláblost za odpor a nedal ho znovu zmrskat.

“Jen až mě ještě rozehřeje víno,” opakoval, drkotaje neustále zuby, “pak budu moci ihned jít, třeba do Velkého Řecka.”

Za nějakou chvíli nabral konečně trochu sil a oba vyrazili. Byla to dlouhá cesta. Linus totiž bydlil jako většina křesťanů na Zátibří, nedaleko Miriamina domu. Konečně ukázal Chilón Viniciovi malý domek, stojící o samotě a obklopený zdí porostlou zcela břečťanem.

“Tady je to, pane,” řekl.

“Dobrá,” odpověděl Vinicius, “teď odejdi, ale napřed poslouchej, co ti povím: zapomeň, že jsi mi sloužil; zapomeň, kde bydlí Miriam, Petr a Glaukos; zapomeň také na tento dům a na všechny křesťany. Každý měsíc přijdeš do mého domu, kde ti propuštěnec Demas bude vyplácet po dvou zlaťácích. Kdybys však dále špehoval křesťany, dám tě zmrskat anebo tě odevzdám do rukou městského praefekta.”

Chilón se uklonil a řekl: “Zapomenu.”

Avšak když Vinicius zmizel za zákrutem uličky, vztáhl za ním ruce, a hroze mu pěstmi, vykřikl:

“Při Áté a u všech Fúrií! Nezapomenu!”

Pak znovu omdlel.

KAPITOLA 11

Vinicius šel přímo do domu, kde bydlila Miriam. Před vchodem potkal Nazaria, který upadl do rozpaků, když ho spatřil. Ale Vinicius ho přátelsky pozdravil a řekl mu, aby ho zavedl do matčina bytu.

V bytě zastal kromě Miriam Petra, Glauka, Crispa a dokonce i Pavla z Tarsu, který se právě vrátil z Fregell. Když spatřili mladého tribuna, na všech obličejích bylo vidět údiv, ale Vinicius řekl:

“Zdravím vás ve jménu Krista, kterého ctíte.”

“Budiž jeho jméno slaveno navěky.”

“Viděl jsem vaši ctnost a zakusil jsem vaši dobrotu, přicházím tedy jako přítel.”

“I my tě zdravíme jako přítele,” odpověděl Petr.

“Posaď se, pane, a pojez s námi jako náš host.”

“Sednu si a pojím s vámi, ale dříve mě vyslechněte: ty, Petře, i ty, Pavle z Tarsu, abyste poznali mou upřímnost. Vím, kde je Lygie; vracím se od Linova domu, který stojí nedaleko tohoto příbytku. Mám na ni právo, které mi dal caesar, mám v městě, ve svých domech, téměř pět set otroků; mohl bych obklíčit její úkryt a polapit ji, a přesto jsem to neučinil a neučiním.”

“Požehnání Páně bude proto s tebou a očištěno bude srdce tvé,” řekl Petr.

“Děkuji ti, ale poslouchejte mne dál: neučinil jsem to, ačkoliv žiji v mukách a ve stesku. Kdysi, než jsem se setkal s vámi, byl bych ji bezpochyby unesl a zmocnil se jí násilím, ale vaše ctnost a vaše učení, i když je nevyznávám, v mé duši něco změnily, takže se už neodvažuji násilí. Sám nevím, proč tomu tak je, ale je to tak! Proto přicházím k vám, protože vy zastupujete Lygiina otce a matku, a pravím vám: dejte mi ji za ženu a já vám odpřisáhnu, že jí nejen nebudu bránit, aby vyznávala Krista, ale sám se začnu vzdělávat v jeho učení.”

Mluvil se vztyčenou hlavou, rozhodným hlasem, ale přesto byl rozrušen a nohy pod pruhovaným pláštěm se mu chvěly. Když po jeho slovech mlčeli, mluvil dále, jako by chtěl předejít nepříznivé odpovědi:

“Vím, jaké jsou v cestě překážky, ale miluji ji jako své vlastní oči, a třebaže nejsem ještě křesťanem, nejsem ani vaším, ani Kristovým nepřítelem. Chci před vámi mluvit pravdu, abyste mi mohli důvěřovat.

V tomto okamžiku mi jde o život, a přece vám povídám pravdu. Někdo jiný by vám možná řekl: ,Pokřtěte mě!’

Ale já pravím: ,Poučte mě!’ Věřím, že Kristus vstal z mrtvých, protože to říkají lidé, kteří žijí pravdou, kteří ho viděli po smrti. Věřím, protože jsem sám viděl, že vaše učení plodí ctnost, spravedlnost a milosrdenství, a nikoli zločiny, z nichž vás osočují. Příliš jsem to učení dosud nepoznal. Tolik, co od vás, z vašich činů, tolik co od Lygie, tolik co z rozhovorů s vámi. A přesto, opakuji vám, i ve mně se jeho vlivem něco změnilo. Kdysi jsem své služebnictvo držel železnou pěstí, teď – nejsem s to. Neznal jsem soucit – teď jej znám. Liboval jsem si v rozkoších, teď jsem utekl od Agrippova rybníku, protože jsem hnusem nemohl popadnout dechu.

Kdysi jsem věřil v násilí, dneska jsem se ho zřekl. Věřte, že nepoznávám sám sebe, ale zhnusily se mi hostiny, zhnusilo se mi víno, zpěv, loutny i věnce, zhnusil se mi caesarův dvůr a nahá těla i všechny zločiny. A když si pomyslím, že Lygie je jako sníh na horách, miluji ji ještě více; a když si uvědomím, že je taková zásluhou vašeho učení, miluji i toto učení a přeji si je poznat!

Ale protože nechápu, protože nevím, zda podle něho dokážu žít a zda je snese má povaha, žiji v nejistotě a trápím se, jako bych žil v tmavé kobce.”

Tu se mu obočí na čele svraštilo do bolestné vrásky a na tváře mu vystoupil ruměnec. Pokračoval stále překotněji a stále vzrušeněji:

“Podívejte se! Trápím se láskou a tmou. Říkali mi, že ve vašem učení neobstojí ani život, ani lidská radost, ani štěstí, ani zákony, ani pořádek, ani vláda, ani římské impérium. Je to pravda? Říkali mi, že jste šílenci; povězte, co přinášíte? Je hříchem milovat? Je hříchem cítit radost? Je hříchem chtít štěstí? Jste nepřátelé života? Musí být křesťan chudý? Měl bych se zříci Lygie? Jaká je vaše pravda? Vaše činy a vaše slova jsou jako průzračná voda, ale jaké je dno této vody?

Vidíte, že jsem upřímný. Rozptylte tmu! Protože mi řekli ještě toto: ,Řecko vytvořilo moudrost a krásu, Řím moc, ale co přinášejí oni?’ Povězte tedy, co přinášíte? Je-li za vašimi dveřmi světlo, otevřete mi!”

“Přinášíme lásku,” řekl Petr.

A Pavel z Tarsu dodal:

“Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, lásky však kdybych neměl, byl bych jako zvučící měď…”

Avšak srdce starého apoštola bylo dojato tou soužící se duší, která se snažila proniknout ke vzduchu a slunci jako pták zavřený v kleci, vztáhl tedy k Viniciovi ruce a řekl:

“Kdo klepe, bude mu otevřeno a milost Páně je s tebou, proto žehnám tobě, tvé duši i tvé lásce, ve jménu Spasitele světa.”

Vinicius, který už stejně mluvil pln vzrušení, sotva uslyšel požehnání, přiskočil k Petrovi – a tu se stalo něco neobyčejného: tento potomek Quiritů, který do nedávna neviděl v druhém člověka, uchopil ruce starého Galilejce a tiskl je pln vděčnosti ke rtům.

A Petr se zaradoval, poněvadž pochopil, že zrno opět padlo na novou půdu a že jeho rybářská síť zachytila opět jednu novou duši.

Přítomní, které neméně potěšil tento projev úcty k božímu apoštolu, zvolali jedním hlasem:

“Sláva Pánu na nebesích!”

Vinicius povstal s rozjasněnou tváří a řekl:

“Vidím, že štěstí může mezi vámi přebývat, protože se cítím šťasten, a doufám, že mě stejně přesvědčíte i o ostatních věcech. Ale povím vám ještě to, že se to nestane v Římě; caesar jede totiž do Antia a já musím s ním, protože jsem dostal rozkaz. Víte, že neuposlechnout znamená zemřít. Ale jestliže jsem našel ve vašich očích milost, jeďte se mnou a učte mne vaší pravdě.

Budete tam bezpečnější než já sám; v tom velikém návalu lidí budete moci vykládat vaši pravdu přímo u caesarova dvora. Říká se, že Akté je křesťanka, a také mezi praetoriány jsou křesťané, protože jsem sám viděl, jak před tebou, Petře, klekali vojáci u Nomentánské brány. V Antiu mám villu, kde se budeme, Neronovi takřka pod nosem, scházet a poslouchat vaše učení. Glaukos mi povídal, že jste ochotni putovat pro jednu duši třeba kraj světa, učiňte tedy pro mne, co jste učinili pro ty, kvůli nimž jste přišli sem až z Judeje, učiňte to a neopouštějte mou duši!”

Když to křesťané uslyšeli, začali se radit, myslíce plni radosti na vítězství svého učení i na to, jaký význam bude mít pro pohanský svět obrácení augustiána a potomka jednoho z nejstarších římských rodů. Byli skutečně ochotni jít pro jednu lidskou duši kraj světa a od Mistrovy smrti přece nic jiného nedělali, a tak jim ani nenapadlo odpovědět záporně. Avšak Petr byl teď pastýřem celé říše, takže nemohl jet, zato Pavel z Tarsu, který byl nedávno v Aricii a ve Fregellách a chystal se znovu na dlouhou cestu na Východ, kde měl navštívit tamější obce a oživit je novým duchem horlivosti, souhlasil s tím, že bude doprovázet mladého tribuna do Antia, protože tam mohl snadno najít loď plující do řeckých moří.

Vinicius, ačkoliv mu bylo líto, že ho nebude provázet Petr, jemuž byl tolik zavázán, přece jen vděčně poděkoval a pak se obrátil na starého apoštola s poslední prosbou:

“Protože vím, kde Lygie bydlí,” řekl, “mohl bych k ní zajít sám a zeptat se, jak se sluší a patří, zda mne bude chtít za manžela, stane-li se má duše křesťanskou, ale dávám přednost tomu, abych poprosil tebe, apoštole: dovol mi ji spatřit anebo mne sám k ní zaveď.

Nevím, jak dlouho se budu musit zdržet v Antiu, a nezapomeňte, že v caesarově blízkosti si není nikdo jist zítřejším dnem. I Petronius mi už řekl, že tam nebudu docela v bezpečí. Dovol, abych ji předtím ještě spatřil, abych se nasytil pohledem na ni a abych se jí zeptal, zda mi zapomene všechno špatné a zda se o dobré se mnou rozdělí.”

Apoštol Petr se dobrácky usmál a řekl:

“Kdopak by ti, můj synu, mohl odepřít takové oprávněné potěšení.”

Vinicius se opět sklonil k jeho rukám, protože už vůbec nedovedl utlumit vděčnost, jíž mu překypovalo srdce. Apoštol vzal jeho hlavu do dlaní a řekl:

“Ty se však caesara neboj, neboť já pravím, že ti z hlavy ani vlas nespadne.”

Pak poslal Miriam pro Lygii, přikázav jí, aby jí neříkala, s kým se u nich setká; chtěl tak i děvčeti způsobit o to větší radost.

Nebylo to daleko, a tak za malou chvíli spatřili ti, kdož byli shromážděni v místnosti, Miriam, jak vede za ruku Lygii.

Vinicius se chtěl rozběhnout naproti, ale když spatřil milovanou postavu, štěstí ho připravilo o síly a tak zůstal stát s bušícím srdcem, bez dechu, sotva stoje na nohou, rozrušen stokrát více než tenkrát, když poprvé v životě uslyšel, jak mu kolem hlavy drnčí parthské šípy.

Lygie, která nic netušila, vběhla dovnitř, a když ho uviděla, zastavila se také jako do země vryta. Obličej jí zrudl a vzápětí strašně zbledl. Pak se podívala překvapenýma a zároveň polekanýma očima po přítomných.

Ale všude kolem sebe viděla jasné pohledy plné dobroty. Tu k ní přistoupil apoštol Petr a řekl:

“Lygie, miluješ ho stále?”

Nastala chvíle ticha. Rty se jí začaly třást jako dítěti, které nabírá k pláči a cítí se vinno, vidí však, že se k vině musí přiznat.

“Odpověz,” řekl apoštol.

Tu zašeptala pokorně a s bázní v hlase, klesajíc Petrovi k nohám:

“Ano…”

Avšak Vinicius si ve stejném okamžiku klekl vedle ní, Petr jim položil ruce na hlavy a řekl:

“Milujte se tedy v Pánu a ke slávě jeho, neboť není hříchu v lásce vaší.”

KAPITOLA 12

Procházeli se po zahrádce a Vinicius jí vyprávěl krátkými, z hloubi srdce tryskajícími slovy o tom, z čeho se před chvílí vyznal apoštolům: o neklidu svého nitra, o změnách, které se v něm odehrály, a konečně i o tom nesmírném stesku, který zahalil tmou jeho život ode dne, kdy opustil Miriamin příbytek. Přiznal se Lygii, že na ni chtěl zapomenout, ale že nemohl. Myslil na ni celé dny i noci. Připomínal mu ji onen křížek, upletený ze zimostrázových větévek, který mu nechala a který postavil do lararia a uctíval mimoděk jako něco božského. A stýskalo se mu víc a více, protože láska byla silnější než on a už u Aulů se docela zmocnila jeho duše… Druhým lidem předou nit života Parky, jemu však ji předla láska, stesk a smutek. Jeho jednání bylo špatné, ale vyplývalo z lásky, Miloval ji u Aulů i na Palatinu i tehdy, když ji viděl v Ostrianu, jak naslouchá Petrovým slovům, i tehdy, když ji šel s Krotónem unést, i tehdy, když bděla u jeho lůžka, i tehdy, když ho opustila. A teď přišel Chilón, který objevil její příbytek, a radil mu, aby ji unesl, ale on potrestal Chilóna a rozhodl se jít k apoštolům prosit o pravdu i o ni…

A budiž požehnána ona chvíle, kdy mu napadla tato myšlenka, protože teď je s ní a ona přece nebude před ním utíkat, tak jako utekla posledně z Miriamina domu.

“Neutekla jsem před tebou,” řekla Lygie.

“Proč jsi to tedy udělala?”

Lygie k němu zvedla oči, které měly barvu kosatců, pak sklonila stydlivě hlavu a řekla:

“Víš přece…”

Vinicius přemírou štěstí na chvíli zmlkl, ale pak začal znovu mluvit o tom, jak se mu pomalu otvíraly oči a jak viděl, že Lygie je naprosto jiná než ostatní Římanky a že se podobá snad jen Pomponii. Nedovedl jí to ostatně dost dobře vysvětlit, protože si sám nedovedl odůvodnit to, co jen cítil, že totiž v Lygii přichází na svět jakási úplně nová krása, která dosud na světě neexistovala a která je nejen tělo, nýbrž i duše. Zato jí však řekl něco, co ji naplnilo radostí, že ji totiž měl rád i za to, že před ním utekla, a že si ji bude u domácího krbu považovat jako světici.

Pak uchopil její ruku a nebyl více mocen slova, jen na ni nadšeně hleděl jako na navrácené štěstí života a opakoval její jméno, jako by se chtěl ujistit, že ji skutečně našel a že je s ní:

“Lygie! Lygie!”

Konečně se jí začal vyptávat, co se dělo v jejím nitru, a ona se mu přiznala, že ho milovala už v Aulově domě a že kdyby ji byl odvedl z Palatinu k Aulům, byla by se jim vyznala ze své lásky a snažila se je uprosit, aby se na něho nehněvali.

“Přísahám ti,” řekl Vinicius, “že mi ani ve snu nenapadlo brát tě Aulům násilím. Však ti Petronius jednou poví, že jsem mu už tenkrát říkal, že tě miluji a že se s tebou chci oženit. Řekl jsem mu: ,Nechť pomaže mé dveře vlčím sádlem a nechť usedne u mého krbu!’

Ale on se mi vysmál a vnukl caesarovi myšlenku, aby si tě jako rukojmí vyžádal a odevzdal pak mně. Kolikrát jsem ho ve svém žalu proklínal, ale snad tomu tak chtěl šťastný osud, protože jinak bych nebyl poznal křesťany a nebyl pochopil tebe…”

“Věř mi, Marku,” odpověděla Lygie, “to tě Kristus prozřetelně vedl k sobě.”

Vinicius zvedl hlavu, do jisté míry udiven.

“Ba pravda!” odpověděl živě. “Všecko se vyvíjelo tak podivně… Hledal jsem tebe, a setkal jsem se s křesťany… V Ostrianu jsem s údivem naslouchal apoštolovi, protože jsem takové věci ještě nikdy neslyšel. To ty ses za mne modlila.”

“Modlila!” odpověděla Lygie.

Prošli kolem besídky porostlé hustě břečťanem a přiblížili se k místu, kde se Ursus, zardousiv Krotóna, vrhl na Vinicia.

“Tady,” řekl mladý muž, “bych byl zahynul, nebýt tebe.”

“Nevzpomínej na to!” odpověděla Lygie. “A Ursovi to zapomeň.”

“Což bych se mu mohl mstít za to, že tě bránil?

Kdyby to byl otrok, hned bych mu daroval svobodu.”

“Kdyby to byl otrok, Aulové by ho byli dávno propustili.”

“Pamatuješ se,” zeptal se Vinicius, “že jsem tě chtěl vrátit Aulům? Ale tys odmítla, že by se o tom mohl dozvědět caesar a mstít se jim. Vidíš – teď je budeš moci vídat, jak často budeš chtít.”

“Říkám ,teď, ale myslím tím, že je budeš moci bez nebezpečí vídat, až budeš má. Ano! Protože kdyby se pak caesar o tom dozvěděl a zeptal se, co jsem učinil s rukojmím, které mi svěřil, řekl bych: ,Vzal jsem si ji za ženu a k Aulům chodí, protože já tomu chci.’ Caesar se v Antiu dlouho nezdrží, protože chce do Achaje, a i kdyby se zdržel, nemusím u něho být každý den. Až mě Pavel z Tarsu naučí vaší pravdě, hned přijmu křest, vrátím se sem, získám si znovu náklonnost Aulů, kteří se v těchto dnech vrátí do města, a pak už nebude překážek: vezmu si tě a posadím ke svému krbu. Ó carissima! Carissima!”

Po těchto slovech vztáhl ruce vzhůru, jako by bral nebesa za svědka své lásky. Lygie k němu pozvedla své zářící oči a řekla:

“A pak povím já: ,Kam ty, Caie, tam i já, Caia.’”

“Ne, Lygie!” zvolal Vinicius. “Přísahám ti, že nikdy nebyla žádná žena v mužově domě v takové úctě, v jaké budeš ty v mém domě.”

Šli chvíli mlčky, nemohouce směstnat v hrudi štěstí, zamilováni do sebe, podobni dvojici bohů a tak krásní, jako by je spolu s květy zrodilo jaro.

Zastavili se konečně pod cypřišem, který rostl blízko vchodu do příbytku. Lygie se opřela o jeho kmen a Vinicius začal znovu prosit chvějícím se hlasem:

“Řekni Ursovi, ať zajde do Aulova domu, vezme tvé věci a dětské hračky a přestěhuje je ke mně.”

Ale Lygie zaplanula jako růže nebo jako červánky a odpověděla:

“Obyčej káže jinak…”

“Já vím. Ty věci přináší obvykle pronuba až za ženou, ale udělej to pro mne. Vezmu si je do své villy v Antiu a budou mi tě připomínat.”

Tu sepjal ruce a opakoval jako dítě, které prosí:

“Pomponia se vrátí v těchto dnech, udělej to tedy, diva, udělej, carissima mea!”

“Ať rozhodne Pomponia, jak bude chtít,” odpověděla Lygie, ruměníc se při pomyšlení na pronubu ještě více.

A opět umlkli, neboť láska je připravovala o dech.

Lygie stála opřena zády o cypřiš, s obličejem svítícím ve stínu bělostí jako květ, se sklopenýma očima a s hrudí prudce se zvedající, a Vinicius se měnil v obličeji a bledl. V poledním tichu slyšeli tep vlastních srdcí a v oboustranném opojení se pro ně cypřiš, myrtové keře a břečťan na besídce měnily v zahradu lásky.

Avšak ve dveřích se objevila Miriam a pozvala je k polednímu jídlu. Usedli s apoštoly, kteří na ně pohlíželi s radostí jako na mladé pokolení, které bude po jejich smrti udržovat a dále rozsévat setbu nového učení. Petr lámal a žehnal chléb; na všech tvářích ležel klid a zdálo se, že jakési obrovské štěstí naplňuje celý příbytek.

“Tak co,” řekl konečně Pavel, otočiv se k Viniciovi, “jsme opravdu nepřátelé života a radosti?”

A Vinicius odpověděl:

“Vím, jaká je pravda, protože jsem nikdy nebyl tak šťasten jako mezi vámi.”

KAPITOLA 13

K večeru téhož dne, když šel Vinicius přes Forum domů, spatřil u ústí Viku Tusku pozlacenou Petroniovu lektiku, kterou neslo osm Bithyňanů. Zastavil je pokynutím ruky a přistoupil k záclonkám.

“Příjemné a blažené sny!” zvolal se smíchem, když spatřil Petronia, jak spí.

“Ach, to jsi ty!” řekl probudivší se Petronius. “Ano, zdříml jsem si, protože jsem noc strávil na Palatinu.

Teď jsem se vypravil koupit si do Antia něco ke čtení… Co nového?”

“Chodíš po knihkupectvích?” zeptal se Vinicius.

“Ano. Nechci si přeházet knihovnu, a tak si pořizuji na cestu zvláštní zásoby. Vyšly prý nové Musoniovy a Senekovy věci. Hledám také Persia a jedno vydání Vergiliových eklog, které nemám. Och, jak jsem unaven a jak mě bolí ruce od samého sundávání svitků z hůlek… Protože když je člověk už jednou v knihkupectví, nutí ho zvědavost prohlédnout si hned to, hned ono. Byl jsem u Aviruna, u Atracta na Argiletu, a předtím ještě u Sosiů na Vicu Sandalariu. U Kastora!

Strašně se mi chce spát!”

“Byl jsi na Palatinu, ptám se tedy já tebe, co je nového. Anebo víš co? Pošli lektiku a pouzdra s knihami domů a pojď ke mně. Popovídáme si o Antiu a pak ještě o něčem.”

“Dobrá,” odvětil Petronius, vystupuje z lektiky.

“Víš přece, že pozítří vyrazíme do Antia?”

“Jak bych to mohl vědět?”

“Na jakém světě to ty vlastně žiješ? Já ti tedy oznamuji tu novinu první? Tak, tak! Buď připraven na pozítří ráno. Hrách na oleji nepomohl, šátek na tlustém krku nepomohl a Měděnobradý ochraptěl. Proto nemůže být ani řeči o odkladu. Proklíná Řím i jeho podnebí vším možným na světě, nejraději by jej srovnal se zemí nebo zničil ohněm a chce co nejrychleji moře. Povídá, že ho ty zápachy, které přináší vítr z úzkých uliček, přivedou do hrobu. Dnes přinášeli ve všech chrámech veliké oběti, aby se mu vrátil hlas a běda Římu, a zvláště senátu, jestliže se mu brzy nevrátí.”

“Pak by bylo zbytečné jet do Achaje.”

“Cožpak má náš božský caesar jen tento jediný talent?” odpověděl se smíchem Petronius. “Vystoupil by na olympijských hrách jako poeta se svým Požárem Tróje, jako vozataj, jako hudebník, jako atlet, ba dokonce i jako tanečník a rozhodně by získal všechny koruny určené vítězům. A víš, proč ta opice ochraptěla? Včera se mu totiž zachtělo vyrovnat se v tanci našemu Paridovi a tančil nám příběh o Lédě; při tom se zapotil a nachladil. Byl celý mokrý a kluzký jako úhoř vytažený právě z vody. Měnil masky jednu po druhé, točil se jako vřeteno, máchal rukama jako opilý námořník a člověku se až hnusilo dívat se na to veliké břicho a na ty tenké nohy. Paris ho tomu sice dva týdny učil, ale představ si Ahenobarba jako Lédu nebo jako bohyni-labuť. To ti byla labuť! Škoda mluvit! Ale on chce s tou pantomimou vystoupit veřejně, nejdříve v Antiu a pak v Římě.”

“Lidé se už pohoršovali nad tím, že veřejně zpíval, ale teď si pomysli, že římský caesar vystoupí jako mim! Ne! To snad Řím už nevydrží!”

“Milý Vinicie! Řím vydrží všechno, ba senát ještě odhlasuje díkůvzdání ,otci vlasti’.”

A po chvíli dodal:

“A lůza je ke všemu ještě hrdá na to, že její caesar je šašek.”

“Nu pověz sám, bylo možno klesnout níž?”

Petronius pokrčil rameny.

“Ty si žiješ doma se svými myšlenkami buď na Lygii, nebo na křesťany, tak nebudeš ani vědět, co se stalo před několika dny. Představ si, Nero uzavřel veřejně manželství s Pythagorem. Byl nevěstou. Zdálo by se, že míra výstřelků je tu už dovršena, viď? A co tomu řekneš: přišli flaminové, které pozval, a slavnostně ho oddali. Byl jsem při tom! Já snesu hodně, ale přesto se přiznám, že jsem si myslil, že bohové, jsou-li nějací, musí dát varovné znamení… Jenže caesar nevěří v bohy a má pravdu.”

“Je to tedy nejvyšší kněz, bůh i ateista v jedné osobě,” řekl Vinicius.

Petronius se rozesmál:

“Máš pravdu! To mi ještě nenapadlo, ale je to spojení, jaké svět dosud neviděl.”

Pak se zastavil a řekl:

“A je nutno ještě dodat, že ten nejvyšší kněz, který nevěří v bohy, a ten bůh, který se jim posmívá, se jich jako ateista – bojí.”

“Důkazem je příhoda ve Vestině svatyni.”

“Jaký je to svět!”

“Jaký svět, takový caesar… Ale dlouho to nepotrvá.”

Za takového hovoru vešli do Viniciova domu. Vinicius vesele zavolal, aby jim přichystali večeři, a pak se otočil k Petroniovi a řekl:

“Ne, milý Petronie, svět se musí obrodit.”

“My ho neobrodíme,” odpověděl Petronius, “už proto ne, že v Neronově době je člověk jako motýl: žije ve slunci přízně, ale v prvním chladném závanu hyne… I kdyby nechtěl. U Majina syna! Nejednou si kladu otázku, jakým zázrakem se takový Lucius Saturninus mohl dožít třiadevadesáti let, přežít Tiberia, Caligulu, Claudia… Ale to je vedlejší. Dovolíš mi poslat tvou lektiku pro Euniké? Nějak mě přešlo spaní a chtěl bych se poveselit. Zavolej k večeři loutnistu a potom si popovídáme o Antiu. Budeme to muset uvážit, a zvláště ty.”

Vinicius rozkázal, aby poslali pro Euniké, ale prohlásil, že pobytem v Antiu si nemíní lámat hlavu. Ať si ji lámou ti, kdož nedovedou žít jinak než v paprscích caesarovy přízně. Svět nekončí na Palatinu, zvláště ne pro ty, kdož mají v srdci a v duši něco jiného.

A říkal to tak opovržlivě, tak živě a tak vesele, že to Petronia zarazilo. Chvíli ho pozoroval a pak řekl:

“Co se to s tebou děje? Jsi dneska takový, jaký jsi býval, když jsi na krku nosil ještě zlatou bulu.”

“Jsem šťasten,” odpověděl Vinicius. “Pozval jsem tě k sobě úmyslně, abych ti to mohl říci.”

“Co se ti přihodilo?”

“Něco takového, co bych nedal ani za římské impérium.”

Po těch slovech si sedl, položil ruku na opěradlo sedátka, hlavu opřel o ruku a rozhovořil se, obličej plný úsměvů a oči stále jasnější:

“Pamatuješ, jak jsme byli spolu u Aula Plautia a jak jsi tam poprvé spatřil to božské děvče, které jsi sám nazval ranním červánkem a jarem? Vzpomínáš si na tu Psyché, na tu nedostižnou, nejkrásnější ze všech panen i z vašich bohyň?”

Petronius naň hleděl tak užasle, jako by se chtěl přesvědčit, zda to má v hlavě všecko v pořádku.

“Proč mluvíš tak podivně?” řekl konečně. “Ovšemže se pamatuji na Lygii.”

A Vinicius řekl:

“Jsem s ní zasnouben.”

“Cože?”

Avšak Vinicius vyskočil a zavolal dispensatora.

“Ať sem přijdou všichni otroci, do jednoho!

A rychle!”

“Ty ses s ní zasnoubil?” opakoval Petronius.

Avšak ještě než vyšel z úžasu, zahemžilo se obrovské atrium Viniciova domu lidmi. Přibíhali udýchaní starci, muži v nejlepších letech, ženy, jinoši i dívky.

Atrium se každým okamžikem naplňovalo víc a více.

Na chodbách, zvaných fauces, bylo slyšet hlasy svolávající se v nejrůznějších jazycích. Konečně stáli všichni jako zeď kolem stěn a mezi sloupovím. Vinicius se postavil k impluviu, otočil se k propuštěnci Demovi a řekl:

“Ti, kdož si v mém domě odsloužili dvacet let, půjdou zítra k praetorovi, kde dostanou svobodu; ti, kdož tak dlouho neslouží, dostanou po třech zlaťácích a týden dvojitou porci jídla. Na vesnická ergastula poslat s rozkazem, aby byly prominuty tresty, lidem sňaty s nohou okovy a všichni aby byli dostatečně živeni.

Vězte, že pro mne nastal radostný den, chci tedy, aby byla radost v celém domě.”

Otroci stáli chvíli mlčky, jako by nevěřili vlastnímu sluchu, ale pak se zvedly všechny ruce a všechna ústa zvolala:

“Ááá! Pane! Ááá!”

Vinicius je odeslal pokynem ruky pryč, a tak, ačkoliv chtěli děkovat a padnout mu k nohám, rychle odešli, naplňujíce dům od sklepů až po střechu štěstím.

“Zítra,” řekl Vinicius, “je dám ještě shromáždit v zahradě a rozkáži jim, aby před sebou kreslili znamení, jaká budou chtít. Těm, kdož nakreslí rybu, dá svobodu Lygie.”

Avšak Petronius, který se nikdy ničemu nedivil dlouho, už se vzpamatoval a zeptal se:

“Rybu? Aha! Vzpomínám si, co povídal Chilón: To je symbol křesťanů.”

Pak vztáhl k Viniciovi ruce a řekl:

“Štěstí je vždycky tam, kde je člověk vidí. Kéž vám Flora sype květiny pod nohy dlouhá léta. Přeji ti vše, co si přeješ sám.”

“Za to ti tedy poděkuji, protože jsem si myslil, že mě budeš zrazovat, jenže to by bylo, jak vidíš, mrhání časem.”

“Já a zrazovat tě? Ani mi nenapadlo. Naopak, tvrdím, že jednáš správně.”

“Ha, měnlivec!” odpověděl vesele Vinicius. “Už jsi zapomněl, co jsi mi říkal, když jsme odcházeli z Graecinina domu?”

Avšak Petronius odpověděl naprosto klidně:

“Nezapomněl. Ale změnil jsem mínění.”

A po chvíli dodal:

“Milý Vinicie! V Římě se mění všecko. Muž mění ženy, ženy mění muže, proč bych tedy já neměl měnit své mínění? Nechybělo mnoho a Nero by se byl oženil s Akté, jíž vyrobili zvlášť kvůli tomu královský rodokmen. A co by se bylo stalo? On by měl dobrou ženu a my dobrou Augustu. U Protea a jeho mořských pustin! Budu měnit mínění vždycky, kdykoli to uznám za vhodné nebo prospěšné. A pokud jde o Lygii, je její královský původ jistější než pergamští předkové Akté.

Ale ty se měj v Antiu na pozoru před Poppaeou. Je mstivá.”

“Ani mi nenapadne! V Antiu mi ani vlásek z hlavy nespadne.”

“Jestliže si myslíš, že mě udivíš ještě jednou, mýlíš se – ale kde jsi vzal tu jistotu?”

“Řekl mi to apoštol Petr.”

“Á! Řekl ti to apoštol Petr! Proti tomu jsou slabé všechny argumenty, ale přesto mi dovol, abych podnikl některá bezpečnostní opatření, už proto, aby se snad z Petra nevyklubal falešný prorok, protože kdyby se náhodou apoštol Petr spletl, mohl by ztratit tvou důvěru, která se apoštolovi Petrovi bude pravděpodobně hodit i nadále.”

“Dělej si, co chceš, ale já mu věřím. A jestliže si myslíš, že mi ho zprotivíš tím, že budeš uštěpačně opakovat pořád dokola jeho jméno, pak se mýlíš.”

“Tak tedy ještě jednu otázku: jsi už křesťanem?”

“Ještě ne, ale Pavel z Tarsu jede se mnou a bude mi vysvětlovat Kristovo učení. Pak přijmu křest, protože to, co jsi povídal, že křesťané jsou nepřátelé života a radosti, není pravda!”

“Tím líp pro tebe i pro Lygii,” řekl Petronius.

Pak pokrčil rameny a řekl jakoby sám k sobě:

“Stejně je podivuhodné, jak ti lidé dovedou získávat vyznavače a jak se ta sekta šíří.”

A Vinicius odpověděl s takovým zápalem, jako by už sám byl pokřtěn:

“Ano! Tisíce, ba desetitisíce jsou jich v Římě, v italských městech, v Řecku i v Asii. Křesťané jsou v legiích i mezi praetoriány, jsou dokonce i v caesarově paláci. To učení vyznávají otroci i římští občané, chudí i bohatí, plebs i patriciové. Víš vůbec, že někteří Corneliové jsou křesťané, že křesťanka je Pomponia Graecina, že křesťanka byla prý Octavia a že křesťanka je Akté? Ano, to učení ovládá svět a jen ono jej může obrodit. Nekrč rameny, protože kdož ví, zda je za měsíc nebo za rok nepřijmeš sám.”

“Já?” řekl Petronius. “Ne! U Létóina syna, ne! Já je nepřijmu, i kdyby v něm byla pravda a moudrost lidská i božská… To by si vyžadovalo námahy, a já se nerad namáhám… To by si vyžadovalo odříkání, a já si v životě nerad cokoli odříkám… S tvou povahou, podobnou ohni a vodě, mohlo se něco takového stát vždycky, ale já? Já mám své gemy, své kameje, své vázy a svou Euniké. Na Olymp nevěřím, ale vytvářím si ho na zemi a budu šťasten, dokud mne neprobodnou šípy božského lučištníka anebo dokud mi caesar nedá pokyn, abych si otevřel žíly. Mám příliš rád vůni fialek a pohodlné triclinium. Mám dokonce rád i naše bohy … jako řečnické figury, a Achaji, do níž se chystám s naším břichatým, tenkonohým, nedostižným, božským caesarem, Augustem, Periodonikem … Herkulem, Neronem!”

Po těchto slovech se rozveselil už při pouhém pomyšlení, že by mohl přijmout učení galilejských rybářů, a začal polohlasem zpívat:

Myrtovou zelení ozdobím jasný svůj meč, jako Harmodios s Aristogeitónem…

Avšak ustal, neboť vyvolavač oznámil, že přišla Euniké.

Ihned po jejím příchodu podali i večeři, při níž, po několika písních, které zazpíval loutnista, vyprávěl Vinicius Petroniovi o tom, jak ho navštívil Chilón a jak mu ta návštěva vnukla myšlenku jít přímo k apoštolům a že mu to napadlo právě v době, kdy Chilóna mrskali.

Petronius, jehož se opět začínala zmocňovat ospalost, položil si ruku na čelo a řekl:

“Nápad to byl dobrý, měl-li dobré následky. A pokud jde o Chilóna, já bych mu dal vyplatit pět hřiven zlata, ale jestliže jsi ho dal zmrskat, bylo to možná dokonce lepší, protože kdož ví, zda se mu po nějakém čase nebudou ještě klanět senátoři, tak jak se dnes klanějí našemu rytíři Dratvičkovi – Vatiniovi. Dobrou noc!”

A sundavše si věnce, začali se s Euniké chystat k odchodu. Když odešli, šel Vinicius do knihovny a napsal Lygii toto:

“Chci, aby ti tento dopis, až otevřeš své krásné oči, božská, pověděl: Dobré jitro! Proto ti dnes píši, i když tě zítra spatřím. Caesar odjíždí pozítří do Antia a já, eheu! – musím s ním. Už jsem ti přece řekl, že neposlechnout by znamenalo vydat v nebezpečí život, a já bych teď neměl odvahu zemřít. Jestliže však ty nechceš, stačí napsat slovíčko a zůstanu. Bude pak Petroniovou věcí, aby ode mne odvrátil nebezpečí. Dnes, v den radosti, jsem odměnil všechny otroky a ty, kteří si v mém domě odsloužili dvacet let, zavedu zítra k praetorovi a dám jim svobodu. Ty, má milá, bys mě za to měla pochválit, protože mám dojem, že je to v souladu s tím sladkým učením, které vyznáváš, a pak také proto, že jsem to udělal pro tebe. Zítra jim povím, že příčinou jejich svobody jsi ty, aby ti tedy byli vděčni a chválili tvé jméno. Zato já sám se vrhám do otroctví štěstí a do otroctví tvého a kéž bych nikdy nepoznal svobodu. Ať je prokleto Antium a Ahenobarbovo cestování. Jsem třikrát, ba čtyřikrát šťasten, že nejsem tak chytrý jako Petronius, protože pak bych snad musel jet do Achaje. Chvíle rozloučení mi však osladí vzpomínka na tebe. Kdykoli se budu moci uvolnit, sednu na koně a tryskem pojedu do Říma, abych potěšil své oči pohledem na tebe a své uši tvým sladkým hlasem.

A kdykoli to bude možné, pošlu otroka s dopisem, aby se tě poptal, jak se ti daří. Zdravím tě, božská, a objímám tvé nohy. Nehněvej se, že ti říkám božská. Jestliže mi to zakážeš, poslechnu, ale dnes to ještě nedovedu jinak. Zdravím tě z tvého budoucího příbytku – celým srdcem.”

KAPITOLA 14

V Římě se vědělo, že caesar chce cestou navštívit Ostii, či spíše největší koráb na světě, který přivezl právě obilí z Alexandrie; z Ostie měl pak caesar putovat do Antia po Via Litoralis. Rozkazy byly vydány již před několika dny, a tak se už od rána shromažďovaly u Porta Ostiensis davy místní chudiny a příslušníků všech národů světa, aby se nasytily pohledem na caesarův průvod, na který se římský plebs nemohl nikdy dost vynadívat. Do Antia byla snadná cesta a nebylo to daleko, a v samém Antiu, v městě nádherně zařízených paláců a vill, bylo možno najít vše, čeho si vyžadovalo pohodlí i nejnáročnější tehdejší přepych. Avšak caesar míval ve zvyku brát s sebou na cesty všechny věci, které měl rád, počínaje hudebními nástroji a domácím náčiním a konče sochami a mozaikami, které rozestavovali kolem dokonce i tehdy, chtěl-li se zastavit jen na krátkou chvíli, ať už k odpočinku, nebo k posilnění. Proto jej na každé výpravě provázely celé zástupy služebnictva, nepočítaje v to oddíly praetoriánů a augustiány, z nichž každý míval svůj vlastní průvod otroků.

Toho dne brzy ráno prošli branou pastevci z Kampanie, obutí do kozích kůží a s tvářemi ožehnutými sluncem, ženouce už napřed pět set oslic, aby se Poppaea hned zítra po příjezdu do Antia mohla jako obvykle vykoupat v jejich mléku. Chátra pozorovala se spokojeným smíchem dlouhé uši stáda, komíhající se v oblacích prachu, a s radostí naslouchala svistotu bičů a divokým výkřikům pastevců. Jakmile přešly oslice, vrhly se na silnici roje služebnictva, pečlivě ji očistily a začaly ji posypávat květinami a piniovým jehličím.

V davech si šeptali s jakýmsi pocitem hrdosti, že tím kvítím, které sebrali ze soukromých zahrad v okolí, anebo dokonce koupili za drahé peníze od prodavaček u Porta Mugionis, má být poseta celá cesta až do Antia. Čím pozdnější bylo ráno, tím více se každým okamžikem zvětšovala tlačenice. Někteří si přiváděli celé rodiny, a aby neměli příliš dlouhou chvíli, rozkládali si na kamenech, určených na stavbu nového Cereřina chrámu, zásoby jídla a jedli prandium pod širým nebem. Tu a tam se utvořily hloučky, v nichž hráli prim zcestovalí světoběžníci. U příležitosti caesarova odjezdu se mluvilo o jeho budoucích cestách a o cestování vůbec. Námořníci a veteráni tu vyprávěli podivuhodné věci o zemích, o nichž se doslechli na svých dalekých cestách a na jejichž půdě nestanula dosud římská noha. Obyvatelé města, kteří nebyli nikdy v životě dále než na Via Appia, poslouchali plni úžasu o divech Indie a Arábie, o souostrovích obklopujících Británii, kde na jednom ostrůvku věznil Briareos spícího Saturna a kde sídlí duchové, o hyperborejských zemích, o ztuhlých mořích, o tom, jak vody Oceánu syčí a hučí v okamžiku, kdy se zapadající slunce noří do hlubin.

Takové povídačky docházely u lidí snadno víry, vždyť jim věřili i takoví lidé jako Plinius a Tacius. Mluvilo se také o onom korábu, který si měl caesar prohlédnout.

Veze prý pšenice na dva roky, nepočítaje v to čtyři sta cestujících, stejně početnou posádku a spoustu divokých zvířat, kterých má být použito při letních hrách.

Získávalo to caesarovi, který lid nejen živil, nýbrž jej i bavil, všeobecnou oblíbenost. Však se také všichni chystali k nadšenému vítání.

Mezitím se objevil oddíl numidských jezdců, kteří patřili k praetoriánským vojskům. Měli na sobě žluté oděvy, červené šerpy a veliké náušnice, vrhající na jejich černé obličeje zlaté záblesky. Ostří jejich bambusových kopí se ve slunci blýskala jako plaménky. Když přejeli, započal průvod, který se podobal spíše procesí.

Davy se tlačily, aby viděly tu slávu zblízka, avšak přišly oddíly pěších praetoriánů, rozestoupily se po obou stranách brány a zahradily přístup na silnici. Vpředu jely vozy, vezoucí červené a fialové stany z purpuru i stany z byssu bílého jako sníh a protkaného zlatými nitkami, východní koberce, citrusové stoly, části mozaik, kuchyňské náčiní, klece s ptáky z Východu, z Jihu i ze Západu, jejichž mozečky a jazýčky byly určeny pro caesarovu tabuli, amfory s vínem a koše s ovocem.

Avšak předměty, které se neměly na vozech rozbít nebo zprohýbat, nesli pěší otroci. Šly tudy celé stovky lidí, nesoucích nádoby a sošky z korintské mědi; jedni otroci nesli etruské vázy, jiní zase výlučně řecké, jiní zas byli určeni nést nádoby ze zlata, ze stříbra nebo z alexandrijského skla. Jednotlivé skupiny otroků oddělovaly od sebe malé oddíly pěších nebo jízdních praetoriánů a každý hlouček nosičů hlídali dozorci s biči, zakončenými místo uzlíky kousky olova nebo železa. Průvod lidí, nesoucích pozorně a opatrně nejrůznější předměty, vypadal jako jakési slavnostní náboženské procesí a ta podobnost se ještě zvýšila, když se objevily hudební nástroje caesara a jeho dvora. Šly harfy, řecké loutny, loutny hebrejské a egyptské, lyry, formingy, kithary, píšťaly, dlouhé zprohýbané buciny a kymbala. Když se tak člověk díval na to moře nástrojů, třpytících se ve slunci zlatem, bronzem, drahokamy a perletí, mohl by se domnívat, že se to vydal na cestu světem Apollón nebo Bakchus. Pak se objevily nádherné carruky, plné artistů, tanečníků a tanečnic v malebných seskupeních a s thyrsy v rukou. Za nimi jeli otroci určení nikoli k práci, ale k neřestem: pacholata a malá děvčátka, posbíraná z celého Řecka a z celé Malé Asie. Vlasy měli buď dlouhé, nebo nakadeřené a spjaté zlatými síťkami, a podobali se amorkům se sličnými tvářemi, které však byly pokryty tlustou vrstvou líčidla z obavy, aby kampanijský vítr neošlehal jejich jemnou pleť.

A opět nastupoval praetoriánský oddíl obrovských, vousatých, světlovlasých nebo rudovlasých a modrookých Sugambrů. Před nimi nesli korouhevníci, zvaní imaginarii, římské orly, tabule s nápisy a caesarovy bysty. Zpod kožených oděvů a vojenských pancéřů vyčnívaly osmahlé paže, silné jako válečné stroje a schopné ovládat těžké zbraně, jimiž byly tyto stráže vyzbrojeny. Země jako by se otřásala pod jejich pravidelným, těžkým krokem a oni, jako by si byli vědomi své síly, které mohli použít i proti caesarům samým, hleděli na pouliční chátru svrchu, zapomínajíce zřejmě, že mnozí z nich přišli do tohoto města v okovech.

Zde jich však byla jen nepatrná hrstka, hlavní praetoriánské síly zůstaly totiž ve svých táborech v Římě, majíce bdít nad městem a držet je na uzdě. Když praetoriáni přešli, pokračoval průvod Neronovými tažnými tygry a lvy, které vedli proto, aby je mohli zapřáhnout do vozů v průvodu, jestliže se Neronovi uzdá zahrát si na Dionysa. Vedli je Indové a Arabové, majíce je uvázány na ocelových řetězech, které však byly tak ovinuty květinami, že vypadaly jakoby celé z květů. Zvířata, zkrocena zkušenými bestiarii, hleděla na davy svýma zelenýma, jakoby ospalýma očima a tu a tam pozvedla své obrovské hlavy a chraptivě nasála do sebe nozdrami lidské výpary, olizujíce si drsnými jazyky tlamy.

Pak jely caesarské vozy a postupovaly lektiky, větší i menší, zlaté nebo purpurové, vykládané slonovinou nebo perlami anebo hrající třpytem drahokamů; za nimi šel opět malý oddíl praetoriánů v římské zbroji. Tento oddíl se skládal ze samých italských dobrovolníků. A opět zástupy elitních otroků a pacholat a konečně jel sám caesar, jehož blízkost zvěstovalo už z dálky provolávání davů.

V tlačenici byl i apoštol Petr, který chtěl aspoň jednou v životě uvidět caesara. Byla s ním i Lygie, která měla obličej pod hustým závojem, a Ursus, jehož síla byla pro dívku nejspolehlivější ochranou před nevázanými a rozjařenými davy. Lyg uchopil jeden z balvanů určených na stavbu chrámu a přinesl jej apoštolovi, který si na něj stoupl, takže viděl lépe než ostatní. Namačkaní lidé kolem začali napřed reptat, protože Ursus je rozrážel, tak jako koráb rozráží hladinu, ale když sám jediný zvedl kámen, kterým by nepohnuli ani čtyři silní chlapíci z lidu, změnilo se reptání v obdiv a kolem dokola se ozvaly výkřiky: “Macte!”

Zatím se však už přiblížil caesar. Seděl ve voze, který měl tvar stanu; vůz byl tažen šesti bílými idumskými hřebci se zlatými podkovami. Postranní stěny stanu byly úmyslně otevřeny, aby davy mohly caesara vidět.

Na vůz by se vešlo několik lidí, ale Nero chtěl, aby se pozornost soustřeďovala jen a jen na něj, a proto jel přes město sám, maje u nohou jen dva trpaslíky. Na sobě měl bílou tuniku a ametystovou tógu, která vrhala na jeho tvář sinavý stín. Na hlavě měl vavřínový věnec. Od svého odjezdu do Neapole značně ztloustl.

Obličej se mu roztékal; pod spodní čelistí mu visel dvojitý podbradek, takže ústa, ležící vždycky příliš blízko nosu, zdála se teď jakoby proříznuta hned pod chřípím. Silný krk si chránil vždy hedvábným šátkem, který si co chvíli upravoval bílou tlustou rukou, porostlou na zápěstí ryšavými chlupy, tvořícími jakoby krvavé skvrny. Nero však nedovoloval, aby mu je epilátoři vytrhávali, protože mu někdo řekl, že to způsobuje chvění prstů a překáží při hře na loutnu. Jako vždy obrážela se v jeho obličeji bezedná prázdnota, spojená s únavou a unuděností. Vcelku to byl obličej strašný a směšný zároveň. Za jízdy otáčel hlavu na obě strany, mhouřil co chvíli oči a bedlivě naslouchal, jak ho vítají.

Vítal ho bouřlivý potlesk a výkřiky: “Buď zdráv, božský! Caesare, imperátore, buď zdráv, vítězný! Buď zdráv, nedostižný! Synu Apollónův, Apollóne!” Když slyšel tato slova, usmíval se, ale v některých okamžicích mu přes obličej přelétl jakoby mrak, neboť římský lid byl posměvačný, a spoléhaje na svou početnost, dovoloval si uštěpačné posměšky dokonce i na veliké triumfátory, které v podstatě miloval a kterých si vážil.

Bylo přece známo, že kdysi, při vjezdu Julia Caesara do Říma, křičel lid: “Občané, poschovávejte ženy, protože projíždí plešatý lotr!” Avšak zvrhlá Neronova ješitnost nesnesla sebemenší pohanění ani vtip na sebe – a v davech se do pochvalného volání mísily i výkřiky: “Měděnobradý! Měděnobradý! Kam vezeš svou ohnivou bradu? Bojíš se, aby od ní nechytil Řím?” A ti, kdož tak volali, netušili, že v jejich žertu je skryto strašné proroctví. Caesara ostatně takové hlasy ani příliš nehněvaly, už proto ne, že bradku nenosil, neboť ji už kdysi obětoval ve zlatém pouzdru Jovišovi Kapitolskému. Avšak jiní, ukryti za hromadami balvanů a za základy chrámu, křičeli: “Matricida! Nero! Orestes! Alkmeón!” a jiní zase: “Kde je Octavia!”, “Vrať purpur!” A na Poppaeu, která jela hned za ním, volali:

“Flava coma!”, což znamenalo nevěstku. Hudební Neronův sluch zachytil i tyto výkřiky a v takových okamžicích přikládal k oku svůj broušený smaragd, jako by se chtěl podívat a zapamatovat si ty, kdož tak volali.

A tak se stalo, že se jeho pohled zastavil u apoštola stojícího na kameni. Chvíli se tito dva lidé dívali jeden na druhého, avšak nikomu ze skvělého průvodu ani z těch nespočetných davů nenapadlo, že v této minutě se na sebe dívají dva vládcové světa, z nichž jeden brzy pomine jako krvavý sen, avšak druhý, onen stařec v prostinké lacerně, zmocní se na dlouhé věky světa i města.

Zatím caesar přejel a hned za ním neslo osm Afrů přepychovou lektiku, v níž seděla nenáviděná Poppaea. Oblečena jako Nero, v rouchu ametystové barvy, s tlustou vrstvou líčidel na obličeji, nehybná, zamyšlená a lhostejná, vypadala jako nějaké božstvo, krásné a zlé zároveň, které tu nesli jako v procesí. V patách za ní táhl opět celý dvůr mužského i ženského služebnictva a jely řady vozů s předměty, které potřebovala pro své pohodlí, a se šatstvem. Slunce už dávno začalo zase klesat, když teprve začali projíždět augustiáni. Byl to skvělý, barvami mihotající průvod, měnící se ve slunci jako had, průvod nekonečný. Líný Petronius, kterého davy přátelsky vítaly, dal se i se svou otrokyní, jež se podobala bohyni, nést v lektice. Tigellinus jel v carruce tažené malými koníčky, ozdobenými bílými a nachovými pery. Lidé viděli, jak na voze vstává a s nataženým krkem vyhlíží, kdy mu caesar dá znamení, aby si přisedl k němu. Z ostatních vítaly davy potleskem Liciniana Pisona, smíchem Vitellia, hvízdáním Vatinia.

Ke konsulům Liciniovi a Lecaniovi se chovaly lhostejně, avšak Tullius Senecio, který byl kdovíproč oblíben, a také Vestinus sklidili potlesk lidu. Dvůr byl nespočetný. Vypadalo to, jako by vše, co je v Římě jen trochu bohatší, nádhernější a velkolepější, emigrovalo do Antia. Nero necestoval nikdy jinak než na tisíci vozech a zástup, který ho provázel, převyšoval počtem téměř vždy počet vojáků v legii. A tak si lid ukazoval Domitia Afra i vetchoučkého Lucia Saturnina, Vespasiana, který se ještě nevypravil na tažení do Judeje, odkud se vrátil až pro caesarskou korunu, i mladého Nervu, i Lucana, i Annia Gallona, i Quinctiana a spoustu žen, známých bohatstvím, krásou, přepychem a neřestným životem. Oči davů klouzaly ze známých tváří na postroje, vozy, koně, na roztodivné oděvy služebnictva, pocházejícího ze všech národů světa. V té záplavě přepychu a velkoleposti bylo těžko se rozhodnout, nač se honem dívat, a nejen zraky, nýbrž i rozum byl oslněn všemi těmi zlatými záblesky, purpurem a nachem, třpytem drahokamů, korálů, perleti a slonoviny. Zdálo se, že i sluneční paprsky zanikají v tom nádherném přívalu. A ač mezi lidem bylo dost ubožáků s vpadlými břichy a s hladem v očích, tato podívaná je zapalovala nejen touhou moci toho všeho užívat, nejen závistí, ale naplňovala je i uspokojením a hrdostí a dávala jim pocit římské moci a neotřesitelnosti, jejíž byli součástí a před níž klečel svět. V celém světě nebyl nikdo, kdo by se odvažoval soudit, že tato moc nepřetrvá všechny věky, nepřežije všechny národy a že by se cokoli na tomto světě mohlo postavit proti ní.

Když Vinicius, jedoucí na konci průvodu, spatřil apoštola a Lygii, které se tady nenadál, vyskočil z vozu, pozdravil je s rozzářenou tváří a řekl rychle, jako člověk, který nemůže ztrácet čas:

“Tys přišla? Ani nevím, jak ti poděkovat, Lygie!

Bůh mi nemohl seslat lepší znamení. Teď se s tebou loučím, ale ne nadlouho. Cestou rozestavím parthské koně a každý volný den, dokud si nevyprosím návrat do Říma, budu u tebe. Buď zdráva!”

“Buď zdráv, Marku!” odpověděla Lygie a pak tišeji dodala:

“Kéž tě doprovází Kristus a otevře ti Pavlovými slovy duši.”

Vinicia zahřálo u srdce, že jí záleží na tom, aby se stal brzy křesťanem, a proto odpověděl:

“Ocelle mi! Stane se, jak pravíš. Pavel chtěl jet raději s mými lidmi, ale je se mnou a bude mi učitelem i společníkem… Poodhrň závoj, mé potěšení, abych tě ještě uviděl, než pojedu. Proč ses tak zahalila?”

Lygie nadzvedla rukou závoj, ukázala mu svůj jasný obličej a nádherné, rozesmáté oči a zeptala se:

“Je to něco špatného?”

A její úsměv měl v sobě kus dívčího šibalství, avšak Vinicius, nadšeně se na ni zahleděv, odpověděl:

“Je to špatné pro mé oči, které se až do smrti chtějí dívat jen na tebe.”

Pak se otočil k Ursovi a řekl:

“Urse, hlídej ji jako oko v hlavě, protože to není jen tvá, nýbrž i má – domina!”

Po těchto slovech uchopil Lygiinu ruku a přitiskl ji ke rtům. To ovšem nesmírně udivilo chátru kolem, která nedovedla pochopit, že urozený augustián projevuje tak velkou úctu dívce v prostých, ba téměř otrockých šatech.

“Buď zdráva!”

Pak se rychle vzdálil, protože celý caesarův průvod byl už o značný kus vpředu. Apoštol Petr ho přežehnal nenápadně znamením kříže a dobrák Ursus ho začal okamžitě vychvalovat, potěšen, že ho jeho mladá paní dychtivě poslouchá a hledí naň plna vděčnosti.

Průvod se vzdaloval a zahaloval se oblaky zlatavého prachu, avšak oni za ním hleděli ještě dlouho, dokud k nim nepřistoupil mlynář Demas, u něhož pracoval v noci Ursus.

Demas políbil apoštolovi ruku a začal ho prosit, aby se u něho zastavili a něco pojedli, protože jeho dům je blízko Emporia a oni musejí přece mít už hlad a jsou unaveni, když strávili většinu dne u brány.

Šli tedy s ním, odpočinuli si a posilnili se v jeho příbytku a teprve k večeru se vraceli na Zátibří. Chtěli se dostat na druhý břeh po Aemiliově mostě, a tak šli po Clivu Publiku, který vedl středem Aventinského pahorku, mezi Dianiným a Merkurovým chrámem.

Apoštol Petr hleděl z výšiny na budovy kolem i na ty, které mizely kdesi v dálce, a pohrouživ se do mlčení, uvažoval nad obrovitostí a nad mocí tohoto města, do něhož přišel vykládat slovo boží. Dosud se Petr setkával s římskou vládou a legiemi v různých zemích, po nichž cestoval, to však byly jen jednotlivé údy moci, jejíž ztělesnění v caesarově bytosti spatřil dnes poprvé. To nesmírné město, dravé a hrabivé, zároveň však bezuzdné a prohnilé do morku kostí a přitom chladné ve své nadlidské moci, caesar bratrovrah, matkovrah a vrah své ženy, caesar, za nímž se táhne průvod krvavých přízraků, průvod ne menší než caesarův dvůr; caesar, zhýralec a šašek, a zároveň pán třiceti legií a tím i celého světa; dvořané, odění do zlata a šarlatu, nejistí si svým zítřkem, zároveň však mocnější než králové – to vše dohromady připadalo Petrovi jako jakési pekelné království zla a nepravosti. A ve svém prostém srdci se podivil, jak může Bůh dávat takovou nepochopitelnou moc nade vším satanovi, jak mu může dávat v plen zemi, aby ji rozrýval, převracel, rozdupával, vymačkával z ní slzy a krev, ničil ji jako vichřice, bouřil nad ní jako bouře, pálil ji jako oheň. Při těchto myšlenkách se jeho apoštolského srdce zmocnila úzkost, i začal v duchu hovořit s Mistrem: “Pane, co si počnu s tímto městem, do něhož jsi mě poslal? Jemu patří moře i pevniny, jemu patří zvěř na zemi i vodní tvorstvo, jemu patří ostatní království a města a třicet legií, které je hlídají, kdežto já jsem, Pane, rybář od jezera! Co si počnu? A jak zvítězím nad jeho zlobou?”

Při těchto slovech pozvedl svou šedivou, třesoucí se hlavu k obloze, modle se a volaje pln smutku a úzkosti z hloubi srdce ke svému božskému Mistrovi.

Avšak vtom ho z modlitby vyrušil Lygiin hlas.

“Město je celé jako v ohni,” řekla.

A opravdu. Slunce dnes zapadalo nějak podivně.

Jeho obrovský kotouč se už z polovice skryl za Ianiculský pahorek a celá nebeská báň byla zalita rudou září.

Z místa, na němž stáli, měli rozhled daleko široko. Poněkud vpravo viděli protáhlé zdi Cirku Maxima, nad ním poschoďovitě stoupající palatinské paláce a přímo před sebou, za Forem Boariem a Velabrem, vrcholek Kapitolu s Jovišovým chrámem. Avšak zdi, sloupoví a štíty chrámů byly jako ponořeny do oné zlaté a purpurové záře. Řeka, jejíž části bylo v dálce vidět, tekla jakoby krví a čím níže za pahorek se skrývalo slunce, tím rudější byla tato záře, tím víc se podobala záři požáru, tím více sílila a šířila se, až konečně zalila všech sedm pahorků, z nichž jako by stékala na celé okolí.

“Město je celé jako v ohni,” opakovala Lygie.

Petr si zaclonil oči a řekl:

“Hněv boží je nad ním.”

KAPITOLA 15

Vinicius Lygii:

“Otrok Flegón, po kterém ti posílám tento dopis, je křesťan, bude tedy jedním z těch, kdož obdrží svobodu z tvých rukou, má nejdražší. Je to starý služebník naší rodiny, mohu tedy psát se vší důvěrou v něho a bez obav, že by se dopis dostal do jiných rukou než do tvých. Píši z Laurenta, kde jsme se zastavili, protože bylo vedro. Otho tu měl nádhernou villu, kterou daroval kdysi Poppaei, avšak Poppaea, i když se s ním rozvedla, uznala za vhodné ponechat si tento pěkný dárek… Když tak uvažuji o ženách, které mě teď obklopují, a o tobě, myslím si, že z Deukalionových kamenů vznikly asi různé druhy lidí, naprosto se od sebe lišící, a že ty patříš k tomu druhu, který se zrodil z křišťálu. Obdivuji tě a miluji tě celým srdcem tak, že bych chtěl mluvit jen o tobě, a musím se přemáhat, abych ti psal o cestě, o tom, co je se mnou, a o novinkách u dvora. Caesar byl tedy Poppaeiným hostem a Poppaea uchystala tajně skvělé uvítání. Nepozvala sice mnoho augustiánů, avšak já a Petronius jsme pozvání dostali. Po prandiu jsme pluli na zlatých loďkách po moři, které bylo tak tiché, jako by spalo, a tak modré jako tvé oči, božská. Veslovali jsme sami, Augustě totiž patrně lichotilo, že ji vezou konsulové nebo jejich synové. Caesar stál v purpurové tóze u kormidla a zpíval hymnus na moře, který napsal minulou noc a k němuž složil s Diodorem hudbu. Z ostatních loděk ho doprovázeli otroci z Indie, kteří umějí hrát na mořské konchy, a kolem dokola se vynořovala spousta delfínů, jako by je hudba skutečně vyvábila z Amfitridiných hlubin. A víš, co jsem dělal já? Myslil jsem na tebe a toužil po tobě a chtěl jsem vzít to moře, to krásné počasí a tu hudbu a dát to všechno tobě. Chceš, abychom se jednou usadili na mořském pobřeží, daleko od Říma, má Augusto? Mám na Sicílii pozemky, je tam les mandloní, kvetoucích na jaře růžovým květem a rostoucích tak blízko u moře, že se konečky větví takřka dotýkají hladiny. Tam tě budu milovat a velebit učení, jemuž mě Pavel naučí, protože dnes už vím, že se toto učení nestaví proti lásce a štěstí. Budeš chtít?

Ale než uslyším z tvých milovaných úst odpověď, píši ti dále, co se přihodilo na loďce. Když byl břeh už daleko za námi, spatřili jsme v dálce před sebou plachtu a brzy vznikla hádka, je-li to obyčejná rybářská loď, nebo velký koráb z Ostie. Já jsem ho poznal první a tu mi Augusta řekla, že před mýma očima nezůstane zřejmě nic skryto, a pak si znenadání spustila přes obličej závoj a zeptala se, zda bych ji poznal i takto.

Petronius rychle odpověděl, že za mrakem nerozezná člověk ani slunce, avšak Poppaea řekla, naoko se smíchem, že tak bystrý zrak by mohla zaslepit snad jen láska k jedné ženě. Pak začala jmenovat různé augustiánky a vyptávat se a hádat, do které jsem zamilován.

Odpovídal jsem klidně, avšak nakonec vyslovila i tvé jméno. Když mluvila o tobě, odhalila si opět obličej a dívala se na mne zlým a zároveň zkoumavým pohledem. Cítím opravdovou vděčnost k Petroniovi, který v tom okamžiku naklonil loďku, takže se pozornost všech ode mne odvrátila; kdybych byl totiž o tobě uslyšel nepřátelská nebo posměšná slova, nedovedl bych utajit hněv a musil bych bojovat s touhou rozbít té zvrácené a zlé ženě hlavu veslem… Pamatuješ přece, co jsem ti v předvečer svého odjezdu vyprávěl v Linově domě o příhodě na Agrippově jezeře? Petronius se o mne bojí a ještě dnes mě zapřísahal, abych nedráždil Augustinu ješitnost. Ale Petronius mě už nechápe a neví, že kromě tebe není pro mne ani rozkoše, ani krásy, ani lásky a že k Poppaei cítím jen odpor a pohrdání. Ty jsi už hodně změnila mou duši, dokonce tolik, že bych se už nedovedl vrátit k bývalému životu. Ale neboj se, že by mě tu mohlo potkat něco zlého. Poppaea mě nemiluje, protože ona není s to kohokoli milovat a její choutky plynou jen z jejího hněvu na caesara, který ještě podléhá jejímu vlivu, ba snad ji dokonce ještě miluje, avšak neohlíží se už na ni a neskrývá před ní svou nestoudnost a své zvrhlé kousky. Povím ti ostatně ještě jednu věc, která by tě měla uklidnit: Petr mi před odjezdem řekl, abych se nebál caesara, protože mi s hlavy nespadne ani vlásek. A já mu věřím.

Nějaký vnitřní hlas mi říká, že každé jeho slovo se musí vyplnit, a protože Petr požehnal naší lásce, nepodaří se ani caesarovi, ani všem silám Hádu, ba dokonce ani Osudu, aby mi tě vzali, má Lygie! Když o tom uvažuji, jsem šťasten, jako bych byl Nebe, které jedině je šťastné a klidné. Avšak tebe, křesťanku, snad uráží, co tu říkám o Osudu a Nebi? Jestliže ano, pak mi odpusť, protože hřeším nechtě. Křest mě ještě neočistil, ale mé srdce je jako prázdná číše, kterou má Pavel z Tarsu naplnit vaším sladkým učením, pro mne o to sladším, že je to i tvé učení. Ty, božská, přičti mi k dobru aspoň to, že jsem z té číše vylil tekutinu, která ji naplňovala předtím, a že s ní neuhýbám, nýbrž s ní vztahuji ruku jako žíznivý člověk, který se octl u čistého pramene. Kéž najdu v tvých očích milost. V Antiu budu ve dne v noci naslouchat Pavlovi, který si získal mezi mými lidmi hned první den cesty takový vliv, že jsou neustále kolem něho, protože v něm vidí nejen thaumaturga, nýbrž takřka nadpřirozenou bytost. Včera jsem viděl v jeho obličeji radost, a když jsem se ho zeptal, co dělá, odpověděl mi: ,Zasévám.’ Petronius ví, že Pavel je mezi mými lidmi, a rád by se s ním setkal a stejně tak Seneca, který o něm slyšel od Gallona. Ale hvězdy už blednou, má Lygie, a jitřní Lucifer svítí stále silněji. Za chvíli zbarví ranní červánky moře do růžova – a tady vše vůkol spí, jen já myslím na tebe a miluji tě. Zdravím tě zároveň s ranním svítáním, sponsa mea!”

KAPITOLA 16

Vinicius Lygii:

“Byla jsi někdy, má milá, s Aulovou rodinou v Antiu? Jestliže ne, budu šťasten, až ti je jednou ukáži. Už od Laurenta se táhnou po pobřeží villy, jedna vedle druhé, a Antium samo, to je nekonečná řada paláců a portiků, jejichž sloupy se zhlížejí za krásného počasí v hladině. I já tu mám, hned u vody, sídlo s olivovým hájem a s lesem cypřišů za villou, a když si pomyslím, že toto sídlo bude jednou tvé, mramor mi připadá bělejší, zahrady stinnější a nebe modřejší. Lygie, jak dobře je žít a milovat! Starý Menikles, který villu spravuje, vysázel na loukách pod myrtami celé ostrovy kosatců a při pohledu na ně jsem si vzpomněl na Aulův dům, na vaše impluvium a na vaši zahradu, kde jsem s tebou sedával. I tobě budou ty kosatce připomínat dům tvého dětství, a proto jsem si jist, že si zamiluješ Antium a tuto villu. Hned po příjezdu jsme s Pavlem dlouho rozmlouvali u prandia. Mluvili jsme i o tobě, ale pak začal Pavel vykládat učení a já jsem dlouho poslouchal. A řeknu ti jen tolik, že i kdybych dovedl psát tak dobře jak Petronius, ještě bych nebyl s to vylíčit ti vše, co se odehrávalo v mých myšlenkách a v mém nitru.

Netušil jsem, že na světě může být ještě takové štěstí, taková krása a takový klid, o nichž lidé dosud nevědí.

Avšak to vše si schovávám pro rozmluvu s tebou, až v první volné chvíli přijedu do Říma. Řekni mi, jak je to možné, že země nese současně tak různé lidi, jako je apoštol Petr nebo Pavel z Tarsu – a caesar? Ptám se proto, že jsem večer po Pavlově výkladu strávil u Nerona, a víš, co jsem tam slyšel? Nuže, napřed četl caesar svou poému o zničení Tróje a pak začal naříkat, že nikdy neviděl hořící město. Záviděl Priamovi a nazýval ho šťastným člověkem jen proto, že viděl požár a záhubu rodného města. Na to řekl Tigellinus: ,Vyslov jediné slovo, božský, a vezmu pochodeň, a než uplyne noc, spatříš hořící Antium.’ Avšak caesar mu pověděl, že je hlupák. ,Kam bych se jezdil nadýchat mořského vzduchu,’ řekl, ,a chránit tento hlas, jímž mě obdařili bozi a o který musím pečovat pro blaho lidu? Cožpak mi neškodí právě Řím, cožpak mi nezpůsobují chrapot dusné výpary ze Subury a z Esquilinu a cožpak by hořící Řím nebyl stokrát nádhernější a tragičtější podívaná než Antium?’ Tu začali všichni hovořit o tom, jak tragický by byl obraz takového města, které si podrobilo svět, změněného v hromadu šedého popela.

Caesar prohlásil, že pak by jeho poéma předčila Homérovy písně, a potom začal mluvit o tom, jak by znovu vystavěl město a jak by se budoucí věky musily obdivovat jeho dílu, před nímž by zbledla všechna ostatní lidská díla. A tu počali opilí hodovníci volat:

,Udělej to! Udělej!’ a Nero řekl: ,To bych musel mít věrnější a oddanější přátele.’ Přiznám se, že když jsem to uslyšel, zmocnil se mne ihned nepokoj, protože v Římě jsi ty, carissima. Sám se teď směji těm obavám a myslím si, že caesar a augustiáni, třebaže jsou dost ztřeštění, přece jen by se neodvážili takového šílenství, ale já bych byl přece jen raději – jen se podívej, jak se člověk bojí o svou lásku -, přece jen bych byl raději, kdyby Linův dům nestál v úzké uličce na Zátibří, ve čtvrti obývané cizinci, k nimž by v takovém případě měli méně ohledů. Podle mého mínění by dokonce ani palatinské paláce nebyly ještě dost důstojným příbytkem pro tebe, a tak bych chtěl, abys nepostrádala ničeho z těch krásných a pohodlných věcí, jimž jsi byla od dětství zvyklá. Přestěhuj se do Aulova domu, má Lygie. Hodně jsem tady o tom uvažoval. Kdyby byl caesar v Římě, zpráva o tvém návratu by se skutečně mohla dostat prostřednictvím otroků na Palatin, mohla by na tebe upozornit a vydat tě krutému pronásledování za to, že ses odvážila jednat proti caesarově vůli. Ale caesar zůstane tady v Antiu dlouho, a než se vrátí, otroci přestanou o tom dávno mluvit. Linus a Ursus mohou bydlit s tebou. Žiji ostatně nadějí, že dříve než Palatin spatří caesara, ty, má božská, budeš už bydlit ve vlastním domě na Carinách. Požehnané budou den, hodina i okamžik, kdy překročíš můj práh.

A jestliže Kristus, jehož se učím vyznávat, způsobí, aby se to stalo, budiž sláva i jeho jménu. Budu mu sloužit a dám za něho život i krev. Říkám to špatně: budeme mu sloužit oba, dokud se nepřetrhne nit našeho života. Miluji tě a zdravím tě z celého srdce.”

KAPITOLA 17

Ursus bral v cisterně vodu, a zatímco vytahoval dvojitou amforu zavěšenou na provaze, zpíval si polohlasem podivnou lygijskou píseň a zároveň pokukoval rozveselenýma očima po Lygii a Viniciovi, kteří se mezi cypřiši v Linově zahradě bělali jako dvě sochy. Ani vánek nepohnul jejich oděvem. Na svět se snášel zlatý a fialový soumrak a ti dva, držíce se za ruce, hovořili spolu v tichu podvečera.

“Nemůže se ti, Marku, stát nic zlého za to, že jsi opustil Antium bez vědomí caesara?” zeptala se Lygie.

“Ne, má milá,” odpověděl Vinicius. “Caesar ohlásil, že se na dva dny zavře s Terpnem a bude skládat nové písně. Dělává to často a v takových chvílích o ničem jiném neví a na nic jiného nemyslí. Ostatně, co je mi do caesara, když jsem u tebe a dívám se na tebe. Stýskalo se mi už příliš a několik posledních nocí jsem nespal. Nejednou, když jsem si unaven zdříml, probouzel jsem se náhle s pocitem, že ti hrozí nebezpečí; někdy se mi zdálo, že mi ukradli rozestavné koně, kteří mě měli donést z Antia do Říma a s nimiž jsem urazil tu cestu tak rychle jako dosud žádný caesarův posel.

A déle jsem už bez tebe nemohl vydržet Příliš tě miluji, má drahá, nejdražší!”

“Věděla jsem, že přijedeš. Na mou prosbu běžel Ursus dvakrát na Cariny a ptal se po tobě ve tvém domě. Linus se mi smál a Ursus také.”

Bylo skutečně vidět, že ho očekávala, protože místo obvyklého tmavého šatu měla na sobě měkkou bílou stolu, z jejíchž půvabných záhybů vyrůstaly její paže a hlava jako rozkvetlé prvosenky ze sněhu. Vlasy jí zdobilo několik růžových sasanek.

Vinicius přitiskl rty na její ruku, potom si sedli na kamennou lavičku obklopenou psím vínem, opřeli se o sebe rameny a mlčeli, hledíce na červánky, jejichž poslední záblesky se zrcadlily v jejich očích.

Zmocňovalo se jich pomalu kouzlo tichého večera.

“Jaké je tu ticho a jak je svět krásný,” řekl tlumeným hlasem Vinicius. “Bude krásná noc. Cítím se tak šťasten, jak jsem nebyl ještě nikdy v životě. Pověz mi, Lygie, čím to je? Nikdy jsem netušil, že by mohla být taková láska. Myslil jsem, že je to jen oheň v krvi a touha, ale teď teprve vidím, že člověk může milovat každou kapkou krve a každým dechem a zároveň cítit klid, tak sladký a nesmírný, jako by ducha už uspaly Spánek a Smrt. To je pro mne něco nového. Hledím na klid těchto stromů a mám dojem, že je i ve mně. Teď teprve chápu, že může být štěstí, o jakém lidé dosud nevěděli. Teď teprve chápu, proč jste ty a Pomponia Graecina tak klidné… Ano! Ten klid dává Kristus…”

Tu položila Lygie svou krásnou tvářičku na jeho rameno a řekla:

“Marku, můj milý…

A více nebyla s to říci. Radost, vděčnost a pocit, že teprve teď smí milovat, připravily ji o hlas a místo toho jí naplnily oči slzami dojetí. Vinicius objal její drobné tělo, přivinul ji na chvíli k sobě a pak řekl:

“Lygie! Požehnaná chvíle, kdy jsem poprvé uslyšel Jeho jméno.”

A ona odpověděla potichu:

“Mám tě ráda, Marku.”

Potom opět oba zmlkli, protože nemohli z rozbouřených hrudí dostat ani slovo. Na cypřiších zhasínaly poslední fialové odlesky a zahradu začínal postříbřovat srpek měsíce.

Po chvíli začal Vinicius mluvit:

“Já vím… Sotva jsem sem vkročil, sotva jsem políbil tvé milované ruce, vyčetl jsem z tvých očí otázku, zda jsem pochopil to božské učení, které vyznáváš, a zda jsem pokřtěn. Ne! Pokřtěn ještě nejsem, ale víš, má květinko, proč? Pavel mi totiž řekl: ,Já jsem tě přesvědčil, že Bůh přišel na svět a dal se ukřižovat, aby spasil svět, ale v prameni milosti nechť tě omyje Petr, který nad tebou první vztáhl ruce a první ti požehnal.’

A já jsem si také přál, abys ty, má nejmilejší, byla přítomna mému křtu a matkou aby mi byla Pomponia.

Proto tedy nejsem dosud pokřtěn, třebaže věřím ve Spasitele a v jeho sladké učení. Pavel mě přesvědčil, obrátil – a cožpak to mohlo dopadnout jinak? Jak bych mohl neuvěřit, že Kristus přišel na svět, říká-li to Petr, který byl jeho učedníkem, i Pavel, kterému se zjevil? Jak bych mohl nevěřit, že to byl Bůh, jestliže vstal z mrtvých? Viděli ho přece ve městě i u jezera a na hoře, a viděli ho lidé, jejichž ústa nepoznala, co je to lež. Věřil jsem v to už od té doby, co jsem slyšel Petra v Ostrianu, už tenkrát jsem si totiž řekl: na celém světě by mohl lhát kdokoli spíše než ten, který prohlašuje: ,Viděl jsem to!’ Ale bál jsem se vašeho učení. Myslil jsem si, že mi to učení bere tebe. Domníval jsem se, že v něm není ani moudrost, ani krása, ani štěstí. Ale dnes, když jsem je už poznal, jakýpak bych to byl člověk, kdybych si nepřál, aby na světě vládla pravda, a ne lež, láska, a ne nenávist, dobro, a ne zločin, věrnost, a ne nevěra, soucit, a ne pomsta? Kdo by po tom nevolal a nepřál si to? A to přece učí vaše učení.

Jiná učení chtějí také spravedlnost, ale jedině toto činí spravedlivým lidské srdce. A kromě toho je dělá čistým, tak jako tvé a Pomponiino, a dělá je věrným, tak jako tvé a Pomponiino. Byl bych slepý, kdybych to neviděl. A jestliže k tomu ke všemu slíbil Kristus Bůh věčný život a tak nesmírné štěstí, jaké může dát jen boží všemohoucnost, co pak může člověk chtít ještě více? Kdybych se zeptal Seneky, proč doporučuje ctnost, když přece neřest přináší více štěstí, nedovedl by mi opravdu odpovědět nic rozumného. Ale já teď vím, proč mám být ctnostný. Proto, že dobro a láska pochází od Krista, a proto, abych, až mi smrt zavře oči, opět nalezl život, opět nalezl štěstí, opět nalezl sebe i tebe, má nejmilejší… Jak by mohl člověk nemilovat a nepřijmout učení, které zároveň mluví pravdu a odstraňuje smrt? Kdo by nedal přednost dobru před zlem? Já jsem si myslil, že se to učení staví proti štěstí, ale Pavel mě přesvědčil, že to učení nejen nic nebere, nýbrž ještě přidává. To vše nejsem takřka ani schopen pochopit rozumem, ale cítím, že to tak je, protože jsem nebyl nikdy tak šťasten, a ani jsem nemohl být, i kdybych se tě byl zmocnil násilím a měl tě ve svém domě.

Před chvílí jsi mi řekla: ,Mám tě ráda,’ a tato slova bych z tebe nebyl dostal ani za všechnu římskou moc.

Lygie! Rozum mi říká, že to učení je božské a nejlepší, a také srdce to cítí – a kdo odolá dvěma takovým silám?”

Lygie ho poslouchala, upírajíc naň své oči, které se v měsíčním světle podobaly mystickým květům a jako květy byly také zroseny.

“Ano, Marku! To je pravda!” řekla a přivinula hlavu ještě mocněji k jeho rameni.

A v tomto okamžiku se oba cítili nesmírně šťastni, neboť pochopili, že kromě lásky je spojuje ještě jakási jiná síla, sladká a nepřemožitelná zároveň, síla, pod jejímž vlivem se láska mění v něco nezničitelného, co nepodléhá změnám, zklamáním, zradě, ba ani smrti.

Jejich srdce naplnila naprostá jistota, že ať se stane cokoli, oni se nepřestanou milovat a navzájem si patřit A to vědomí působilo, že do jejich duší proudil nevýslovný klid. Vinicius při tom cítil, že je to láska nejen čistá a hluboká, nýbrž i docela nová, taková, jakou svět dosud nepoznal a ani nemohl dát. Vytvářelo ji v jeho srdci vše: i Lygie, i Kristovo učení, i světlo měsíce, spící tiše na cypřiších, i krásná noc, takže se mu zdálo, že celý vesmír je jí plný.

Po chvíli se zase rozhovořil přitlumeným a rozechvělým hlasem:

“Ty budeš duší mé duše a budeš pro mne tím nejdražším na světě. Srdce nám budou tlouci v souladu, stejná bude naše modlitba a stejná bude naše vděčnost Kristovi. Má milá! Žít spolu, uctívat spolu sladkého Boha a vědět, že až přijde smrt, naše oči se znovu otevřou jak po blaženém spánku a spatří nové světlo – co lepšího si lze přát! Divím se jen, že jsem to nepochopil dříve. A víš, co se mi teď zdá? Že tomu učení neodolá nikdo. Za dvě stě nebo tři sta let je přijme celý svět; lidé zapomenou na Joviše a nebudou už jiní bozi než Kristus a jiné chrámy než křesťanské. Neboť kdo by pro sebe nechtěl štěstí? Ach, slyšel jsem přece rozhovor Pavla s Petroniem a víš, co nakonec řekl Petronius? ,To není nic pro mne.’ Ale na víc se nezmohl.”

“A co říkal Pavel?” optala se Lygie.

“Bylo to u mne, k večeru. Petronius začal hovořit nenuceně a žertovat, jak to obyčejně dělává, a tu mu Pavel řekl: ,Jak můžeš, moudrý Petronie, popírat, že Kristus žil a vstal z mrtvých, když jsi přece tenkrát nebyl ještě na světě, kdežto Petr a Jan ho viděli a také já jsem ho viděl cestou do Damašku? Napřed tedy nechť tvá moudrost dokáže, že jsme lháři, a pak teprve může popřít naše svědectví.’ Avšak Petronius odpověděl, že je nemíní popírat, protože ví, že se děje mnoho nepochopitelných věcí, které dosvědčují věrohodní lidé. Jenže, řekl, je něco jiného objevit nějakého nového cizího boha a něco jiného přijmout jeho učení. ,Nechci,’ řekl, ,vědět nic, co by mi mohlo pokazit život a zničit jeho krásu. Nezáleží na tom, jsou-li naši bohové skuteční, ale jsou krásní, je nám s nimi veselo a můžeme žít bezstarostně.’ A Pavel odpověděl takto:

,Odmítáš učení lásky, spravedlnosti a milosrdenství ze strachu před životními starostmi, ale uvaž, Petronie, zda je váš život skutečně prost starostí. Ani ty, pane, ani nikdo z nejbohatších a nejmocnějších Římanů neví, když večer usíná, zda se neprobudí s rozsudkem smrti. Ale pověz: kdyby toto učení, které přikazuje lásku a spravedlnost, vyznával caesar, nebylo by pak tvé štěstí jistější? Bojíš se o své radosti, ale nebyl by pak život radostnější? A co se týče ozdoby života a krásy jestliže jste nastavěli tolik krásných chrámů a soch zlým, mstivým, cizoložným a falešným bohům, co vše byste mohli vykonat pro jediného Boha lásky a pravdy? Pochvaluješ si svůj osud, protože jsi bohatý a žiješ v rozkoši, ale stejně tak jsi mohl být chudý a opuštěný, třebaže pocházíš z vynikajícího rodu, a pak by ti bylo na světě určitě líp, kdyby lidé vyznávali Krista. Ve vašem městě vyhazují často i bohatí rodiče děti z domu, protože se nechtějí namáhat s jejich výchovou. Takovým dětem se pak říká alumni. I ty, pane, jsi mohl být takovým alumnem. Ale kdyby tví rodiče žili podle našeho učení, nemohlo by se ti to stát. Až bys pak dospěl, pojal bys za manželku milovanou dívku a byl bys rád, že ti zůstane věrna až do smrti. A zatím, pohleď, co se u vás děje, kolik je tu všude hanebností, nestoudnosti, jaké kupčení s manželskou věrností! Vždyť vás samé už udivuje, vyskytne-li se žena, kterou nazýváte univira. Ale já ti povídám, že ty ženy, které budou ve svém srdci nosit Krista, neporuší věrnost mužům stejně tak, jako ji křesťanští muži zachovají ženám. Ale vy si nejste jisti ani svými panovníky, ani svými otci, ani ženami, ani dětmi, ani služebnictvem. Před vámi se třese celý svět, ale vy se třesete před vlastními otroky, protože víte, že kteroukoli chvíli mohou proti vašemu útlaku začít strašný boj, jak jej už nejednou začali. Jsi bohatý, ale nevíš, zda ti zítra nerozkáží, abys své bohatství opustil; jsi mladý, ale může se stát, že budeš muset zemřít. Miluješ, ale číhá na tebe zrada; máš zalíbení ve villách a v sochách, ale zítra tě mohou vyhnat na pustou Pandatarii; máš tisíce služebníků, ale zítra ti mohou tito služebníci vypustit krev z žil. A je-li to všechno takové, jak můžete být klidni, šťastni a jak můžete žít v radosti? Ale já zde hlásám lásku a hlásám učení, které přikazuje vládcům, aby milovali své poddané, pánům, aby milovali otroky, otrokům, aby sloužili z lásky, a všem, aby byli spravedliví a milosrdní, hlásám učení, které nakonec slibuje štěstí, nevyčerpatelné jako nekonečné moře. Jak tedy můžeš, Petronie, tvrdit, že toto učení kazí život, když právě ono jediné jej činí lepším a když i ty sám bys byl stokrát šťastnější a jistější, kdyby ovládlo svět tak, jak jej ovládla vaše římská moc?’

Toto řekl Pavel, Lygie, a po jeho slovech řekl Petronius: ,To není nic pro mne,’ a předstíraje, že je ospalý, odešel. Ale na odchodu ještě řekl: ,Je mi milejší má Euniké než tvé učení, Judejče, ale nechtěl bych se s tebou utkat na řečništi!’ Ale já jsem jeho slovům naslouchal celým srdcem, a když mluvil o našich ženách, celým srdcem jsem velebil učení, z něhož jsi vyrostla, jako vyrůstá na jaře lilie z úrodné půdy. A tehdy jsem uvažoval takto: Poppaea opustila kvůli Neronovi dva muže, Calvia Crispinilla, Nigidia a téměř všechny, které znám, kromě jediné, Pomponie, kupčily s věrností a s přísahami a jen jediná, jen ta moje neopustí, nezklame a neuhasí oheň v krbu, i kdyby mě zklamalo a opustilo vše, v co jsem důvěřoval. A tak jsem ti v duchu říkal: čím se ti odvděčím, ne-li láskou a úctou?

A co ty? Cítila jsi, že jsem tam v Antiu k tobě mluvil a stále, bez ustání s tebou hovořil, jako kdybys byla u mne? Stokrát více tě teď miluji za to, že jsi přede mnou utekla z caesarova paláce. Ani já jej už nechci vidět. Nechci jeho rozkoše, jeho hudbu, chci jen tebe jedinou. Řekni slovíčko – a opustíme Řím a usadíme se někde daleko.”

Lygie, aniž zvedla hlavu z jeho ramene, pozvedla jakoby v zamyšlení zrak na postříbřené vrcholky cypřišů a odpověděla:

“Dobře, Marku. Psal jsi mi o Sicílii, kde se na stáří chtějí usadit i Aulové…”

A Vinicius jí rozradovaně skočil do řeči:

“Ano, má drahá! Náš statek je nedaleko. Je to nádherné pobřeží, kde je počasí ještě lahodnější a noci ještě krásnější než v Římě: provoněné a jasné… Život tam a štěstí – to je téměř jedno a totéž.”

Pak začal snít o budoucnosti.

“Tam můžeš zapomenout na všechny starosti. Budeme se procházet háji, mezi olivami, a odpočívat ve stínu. Lygie! Jaký to bude život, milovat se, laskat se, dívat se spolu na moře, dívat se spolu na nebe, spolu uctívat dobrého Boha, v klidu kolem sebe rozsévat dobro a spravedlnost.”

Oba umlkli a zahleděli se do budoucna. Vinicius vinul Lygii stále úže k sobě a v měsíčním světle se na jeho ruce blýskal zlatý rytířský prsten. Ve čtvrti obývané nuzným dělným lidem všecko už spalo a žádný zvuk nerušil ticho.

“Dovolíš mi vídat Pomponii?” zeptala se Lygie.

“Ano, má milá. Budeme je zvát do našeho domu nebo sami jezdit k nim. Chceš, abychom s sebou vzali apoštola Petra? Je už udolán stářím a prací. A také Pavel nás bude navštěvovat, obrátí Aula Plautia, a tak jako vojáci zakládají ve vzdálených zemích kolonie, tak my tam založíme kolonii křesťanů.”

Lygie zvedla ruku, uchopila Viniciovu dlaň a chtěla ji přitisknout k ústům, avšak Vinicius řekl šeptem, jako by se bál, že zaplaší štěstí:

“Ne, Lygie, ne! To já tebe ctím a zbožňuji, ty mi dej ruce.”

“Mám tě ráda.”

Ale on už přitiskl ke rtům její ruce bílé jako jasmín a chvíli slyšeli jen tep vlastních srdcí. Ve vzduchu nebyl ani vánek a cypřiše stály tak nehnutě, jako by také zatajily dech v prsou…

Pojednou proťalo ticho nenadálé zahřmění, hluboké, jako by vycházelo z podzemí. Lygiiným tělem proběhlo zachvění a Vinicius vstal a řekl:

“To řvou lvi ve viváriích…”

A oba začali naslouchat. Prvnímu zahřmění odpovědělo druhé, třetí, desáté – ze všech stran a čtvrtí.

V městě bývalo někdy i několik tisíc lvů, ustájených při různých arénách, a ti přistupovali nejednou v noci k mřížím, opírali o ně své obrovské hlavy a vylévali svůj stesk po svobodě a po poušti. Tak začali tesknit i teď, a předávajíce si v nočním tichu jeden druhému slovo, naplnili řevem celé město. Bylo v tom něco nevýslovně hrozivého a ponurého, takže Lygie, v níž tyto hlasy zapudily jasné a klidné obrazy budoucnosti, poslouchala se srdcem sevřeným jakousi podivnou úzkostí a smutkem.

Vinicius ji objal a řekl:

“Neboj se, milá. Blíží se hry, a tak jsou všechna vivária přeplněna.”

Pak vešli oba do Linova domku, provázeni stále mohutnějším hřměním lvích hlasů.

KAPITOLA 18

V Antiu zatím dobýval Petronius každý den nového vítězství nad augustiány, soutěžícími s ním o caesarovu přízeň. Tigellinův vliv upadl docela. V Římě, kde bylo třeba odstraňovat lidi, kteří se zdáli nebezpeční, loupit jejich majetek, vyřizovat politické záležitosti, pořádat hry, zarážející svým přepychem a nevkusem, a konečně ukájet zvrhlé caesarovy choutky, tam byl prohnaný a ke všemu ochotný Tigellinus nezbytný.

Ale v Antiu, mezi paláci zhlížejícími se v lazurovém moři, žil caesar hellénským životem. Od rána do večera tu četli básně, diskutovali o jejich stavbě a dokonalosti, upadali do nadšení nad šťastnými obraty, pěstovali hudbu a divadlo, prostě zabývali se výlučně tím, co objevil a čím zkrášlil život řecký génius. A v takových podmínkách musil získat převahu Petronius, který byl nesrovnatelně vzdělanější než Tigellinus a ostatní augustiáni a přitom vtipný, výmluvný a plný jemnocitu a vkusu. Caesar vyhledával jeho společnost, ptal se na jeho mínění, vyžadoval si jeho rad, když sám tvořil, a projevoval mu větší přízeň než kdykoliv předtím.

Všem kolem něho se zdálo, že jeho vliv dosáhl konečně definitivního vítězství, že přátelství mezi ním a caesarem se dostalo už do stálého stadia a že přetrvá léta.

Dokonce i ti, kdož předtím dávali uhlazenému epikurejci najevo své nepřátelství, začali se teď k němu mít a soutěžit o jeho přízeň. Nejeden z nich se v duchu upřímně radoval, že převahu získal člověk, který skutečně ví, co si má o kom myslit, a který přijímá se skeptickým úsměškem pochlebenství včerejších nepřátel, který však – ať už z lenosti nebo pro svůj vytříbený vkus – není mstivý a neužívá své moci k cizí škodě nebo záhubě. Byly chvíle, že mohl zničit dokonce i Tigellina, ale on se mu raději vysmíval a odhaloval přede všemi jeho nedostatek vzdělání a jeho neotesanost. Senát v Římě si oddechl, protože už půldruhého měsíce nebyl vydán žádný rozsudek smrti. V Antiu i ve městě se proslýchaly úplné divy o tom, jaké rafinovanosti dosáhly neřestné kousky caesara a jeho oblíbence, ale všichni cítili raději nad sebou caesara rafinovaného než caesara zezvířečtělého v Tigellinových rukou. Sám Tigellinus ztrácel hlavu a uvažoval, nemá-li se vzdát, protože caesar mnohokrát prohlásil, že v celém Římě a u celého dvora jsou jen dvě duše, které jsou s to si porozumět, a jen dva opravdoví helléni: Nero a Petronius.

Úžasná Petroniova obratnost utvrdila všechny v přesvědčení, že jeho vliv přetrvá všechny ostatní.

Nedovedli si už představit, jak by se caesar mohl bez něho obejít, s kým by mohl rozmlouvat o poezii, o hudbě, o dostizích a do čích očí by se díval, chtěje si ověřit, zda to, co tvoří, je opravdu dokonalé. Přitom Petronius, lhostejný jako vždy, jako by svému postavení nepřikládal žádný význam. Byl jako vždycky pomalý, líný, vtipný a skeptický. Často působil na lidi dojmem člověka, který si tropí blázny z nich, ze sebe, z caesara a z celého světa. Někdy se odvažoval otevřeně kritizovat caesara, a když si ostatní užuž myslili, že zachází příliš daleko nebo že si prostě chystá záhubu, dovedl Petronius znenadání zaměřit nepříznivou kritiku tak, že výsledek byl k jeho prospěchu a že to u přítomných vzbuzovalo obdiv a přesvědčení, že není situace, z níž by nevyšel s triumfem. Jednou, asi týden po Viniciově návratu z Říma, předčítal caesar v úzké společnosti kapitolu ze své Troiky, a když skončil a dozněly výkřiky nadšení, řekl Petronius, odpovídaje na tázavý caesarův pohled:

“Prachšpatné verše, patřily by do ohně.”

Přítomným se úděsem zastavila srdce, Nero totiž od dětství neslyšel nikdy z ničích úst takový rozsudek.

Jen Tigellinův obličej zazářil radostí. Zato Vinicius zbledl, protože si myslil, že se Petronius, který se nikdy neopíjel, tentokrát opil.

A Nero se začal vyptávat medovým hlasem, v němž se však ozývala hluboce zraněná ješitnost:

“Co na nich vidíš špatného?”

Avšak Petronius naň zaútočil:

“Nevěř jim,” řekl a ukázal rukou na ostatní, “v ničem se nevyznají. Ptáš se, co je špatného na tvých verších? Jestliže chceš slyšet pravdu, povím ti ji: jsou dobré na Vergilia, jsou dobré na Ovidia, jsou dobré dokonce i na Homéra, avšak ne na tebe. Ty nesmíš psát takové verše. Ten požár, který líčíš, dost nehoří, tvůj oheň dost nepálí. Neposlouchej Lucanovo lichocení.

Jemu bych za tytéž verše přiznal genialitu, ne však tobě. A víš proč? Protože ty jsi větší než oni. Komu dali bohové tolik jako tobě, od toho můžeme žádat více. Ale ty jsi pohodlný. Po prandiu raději spáváš, než abys usedl k práci. Ty můžeš vytvořit dílo, jaké svět dosud neslyšel, a proto ti říkám do očí: napiš lepší verše!”

Říkal to nedbale, jako by vtipkoval a zároveň káral, avšak caesarovy oči se potáhly mlhou rozkoše.

“Bohové mi dali trochu talentu,” řekl, “ale dali mi kromě toho i více: skutečného znalce a přítele, který jediný dovede říci pravdu do očí.”

Po těchto slovech natáhl svou tlustou ruku, porostlou rezavými chloupky, ke zlatému candelabru, uloupenému v Delfách, a chtěl verše spálit.

Avšak Petronius mu je vytrhl, ještě než se plamen dotkl papyru.

“Ne ne!” řekl. “I tak špatné verše patří lidstvu.

Přenech mi je.”

“Dovol mi tedy, abych ti je poslal v pouzdru zdobeném podle mého návrhu,” odpověděl Nero, objímaje ho.

A po chvíli se rozhovořil:

“Ano. Máš pravdu. Můj požár Tróje dost nezáří, můj oheň dost nepálí. Myslil jsem si však, že vyrovnám-li se Homérovi, bude to stačit. Vždycky mi vadila jistá nesmělost a příliš skromné mínění o sobě samém. Tys mi otevřel oči. Ale víš, proč to dopadlo tak, jak říkáš? Když chce sochař vytvořit postavu boha, hledá si vzor, jenže já jsem vzor neměl. Neviděl jsem nikdy hořící město, a proto je v mém líčení málo pravdivosti.”

“A teď ti řeknu, že člověk musí být velikým umělcem, aby to pochopil.”

Nero se zamyslil a po chvíli řekl:

“Odpověz mi, Petronie, na jednu otázku: lituješ, že Trója shořela?”

“Zda lituji? U chromého Venušina manžela! Ani trochu! A řeknu ti proč: Trója by neshořela, kdyby Prométheus nebyl dal lidem oheň a kdyby Řekové nebyli vypověděli Priamovi válku. A kdyby nebyl na světě oheň, Aischylos by nebyl napsal svého Prométhea, stejně tak jako by bez války nebyl Homér napsal Iliadu. A mně je milejší, že existuje Prométheus a Iliada, než aby se zachovalo městečko, pravděpodobně chatrné a špinavé, v němž by teď seděl přinejmenším nějaký protivný procurator a nudil tě rozmíškami s místním areopagem.”

“Tomu říkám rozumná řeč,” odpověděl caesar.

“Poezii a umění můžeme obětovat všechno. Šťastní Achajci, kteří dali Homérovi námět k Iliadě, a šťastný Priamos, který viděl záhubu své vlasti. Ale já? Já jsem neviděl hořící město.”

Nastala chvíle mlčení, kterou konečně přerušil Tigellinus.

“Však jsem ti už říkal, caesare,” řekl, “rozkaž a vypálím Antium. Anebo víš co? Jestliže je ti líto těch vill a paláců, dám zapálit koráby v Ostii nebo ti na úpatí Albských vrchů postavím dřevěné město, do něhož sám vrhneš plamen. Chceš?”

Avšak Nero naň vrhl pohled plný pohrdání.

“Já že se mám dívat na hořící dřevěné boudy? Rozum ti úplně zjalověl, Tigelline! A ke všemu ještě vidím, že si příliš neceníš mého talentu a mé Troiky, jestliže se domníváš, že nějaká jiná oběť by pro ni byla příliš veliká.”

Tigellinus upadl do rozpaků, avšak Nero, jako by chtěl změnit předmět hovoru, řekl po chvíli:

“Blíží se léto… Ó, jak teď musí Řím páchnout! Ale na letní hry se tam budu muset stejně vrátit.”

Vtom řekl Tigellinus:

“Až propustíš augustiány, caesare, dovol, abych směl zůstat chvíli s tebou…”

O hodinu později řekl Vinicius, vraceje se s Petroniem z caesarovy villy:

“Zažil jsem chvilku úzkosti o tebe. Myslil jsem, že jsi opilý a že ses neodvratně zničil. Nezapomeň, že si zahráváš se smrtí.”

“To je má aréna,” odpověděl ledabyle Petronius, “a baví mě pocit, že jsem v ní nejlepší ze všech gladiátorů. Jen se podívej, jak to skončilo. Můj vliv vzrostl ještě téhož večera. Pošle mi své básně v pouzdru, které (chceš se vsadit?) bude ohromně bohaté a strašně nevkusné. Dám je svému lékaři, aby do něho ukládal projímadla. Udělal jsem to také ještě proto, že Tigellinus, když viděl, jak se takové věci daří, bude mě chtít pravděpodobně napodobit, a dovedu si představit, co se stane, až ten jeho rozoumek spustí. Bude to, jako by chtěl pyrenejský medvěd chodit po provaze. Budu se smát jak Demokritos. Kdyby mi na tom tolik záleželo, podařilo by se mi možná zničit Tigellina a stát se místo něho praefektem praetoriánů. Pak bych měl v hrsti i Ahenobarba. Ale nechce se mi. Je mi koneckonců milejší takový život, jaký žiji, ba dokonce i caesarovy básně.”

“Jaká obratnost, když dovedeš dokonce i pohanu změnit v lichotku! Ale jsou ty verše skutečně tak špatné? Já se v tom nevyznám.”

“Nejsou horší než jiné. Lucanus má více talentu v jediném prstu, ale i v Měděnobradém něco je. Především nesmírná záliba v poezii a v hudbě. Za dva dny máme k němu přijít a poslechnout si hudbu k hymnu na Afroditu, který dokončí dnes nebo zítra. Budeme v úzkém kruhu. Jenom já, ty, Tullius Senecio a mladý Nerva. A co se těch básní týče, to, co jsem ti říkal, že jich používám po hostině, stejně jako Vitellius používá pera z plameňáka, není pravda!… Jsou někdy přesvědčivé. Hekubina slova jsou dojemná… Stěžuje si na porodní bolesti a Neronovi se podařilo najít šťastné výrazy, snad proto, že sám rodí každý verš v bolestech… Někdy je mi ho líto. U Polluxe! Co je to za prapodivnou míchanici! Caligula měl o kolečko míň, ale přece jen to nebyla taková příšera.”

“Kdož ví, kam až může zajít Ahenobarbovo šílenství,” řekl Vinicius.

“To nemůže nikdo vědět. Může dojít ještě k takovým věcem, že lidem budou při pomyšlení na ně po celá staletí vstávat vlasy na hlavě. Ale právě to je zajímavé, nevšední, a třebaže se nejednou nudím jako Joviš Hammónský na poušti, přece jen si myslím, že za jiného caesara bych se nudil stokrát více. Ten tvůj Judejec Pavel byl výmluvný, to mu přiznávám, a budou-li tohle učení vykládat lidé jemu podobní, budou se musit naši bohové mít docela vážně na pozoru, aby se jednou nedostali na půdu mezi harampádí. Je pravda, že kdyby například caesar byl křesťan, všichni bychom se cítili bezpečnější. Ale když tvůj prorok z Tarsu používá svých důkazů proti mně, zapomíná, že pro mne je ta nejistota právě půvabem života. Kdo nehraje v kostky, neprohraje své jmění, a přesto lidé v kostky hrají. Je v tom jakýsi požitek a jakési zapomnění.

Znal jsem rytířské a senátorské syny, kteří se dobrovolně stali gladiátory. Povídáš, že já si zahrávám se životem, a je to pravda, ale dělám to proto, že mě to baví, kdežto vaše křesťanské ctnosti by mě unudily za jeden jediný den jako Senekovy rozpravy. Proto tedy nenašla Pavlova výmluvnost ohlas. Měl by pochopit, že lidé jako já nepřijmou toto učení nikdy. Ty jsi něco jiného. Při své povaze jsi mohl slovo křesťan buď nenávidět jako mor, anebo se křesťanem stát. Já uznávám, že mají pravdu – ale zívám při tom. Šílíme, řítíme se do propasti, z budoucnosti se proti nám blíží něco neznámého, pod námi se něco hroutí, kolem nás něco umírá – souhlasím! Ale zemřít dovedeme, a proto si nechceme ztěžovat život a sloužit smrti ještě dřív, než si nás vezme. Život je pro život, ne pro ni.”

“A mně je tě líto, Petronie.”

“Nelituj mě více, než já lituju sebe. Kdysi ti mezi námi nebylo špatně, a když jsi bojoval v Arménii, stýskalo se ti po Římu.”

“I teď se mi stýská po Římu.”

“Ano! Protože ses zamiloval do křesťanské vestálky, která zůstala na Zátibří. Já se tomu ani nedivím, ani ti to nehaním. Více se divím tomu, že přes to její učení, o kterém tvrdíš, že je to moře štěstí, a přes tu lásku, která má být brzy korunována úspěchem, nemizí z tvé tváře smutek. Pomponia Graecina je smutná věčně, ty ses přestal usmívat od té doby, co jsi křesťanem. Tak se mě nesnaž přesvědčovat, že je to učení veselé! Z Říma ses vrátil ještě smutnější. Jestliže tohleto má být ta vaše křesťanská láska, u světlých Bakchových kadeří, nepůjdu ve vašich stopách.”

“To je něco jiného,” odpověděl Vinicius. “Já ti přísahám ne na Bakchovy kadeře, ale na duši svého otce, že nikdy dříve jsem nepocítil ani vzdálenou příchuť takového štěstí, jaké dýchám dnes. Ale strašně se mi stýská, ba co je na tom nejpodivnější, když jsem od Lygie daleko, mám dojem, že nad ní visí nějaké nebezpečí. Nevím jaké a nevím, odkud by mohlo přijít, ale tuším je, tak jako se tuší bouře.”

“Slibuji ti, že za dva dny ti vymohu povolení opustit Antium na tak dlouho, na jak dlouho budeš chtít.

Poppaea je nějak klidnější a pokud vím, nehrozí od ní nic ani tobě, ani Lygii.”

“Právě dneska se mě ptala, co jsem dělal v Římě, ačkoliv můj odjezd byl tajemstvím.”

“Je možné, že tě dala sledovat. Ale teď musí se mnou počítat i ona.”

Vinicius se zastavil a řekl:

“Pavel povídal, že Bůh někdy varuje, ale nedovoluje věřit ve věštby, a tak se bráním tomu tušení, ale nemohu se ubránit. Abych shodil ze srdce kámen, povím ti, co se stalo. Seděli jsme s Lygií vedle sebe za noci stejně krásné, jako je dnešní, a dělali si plány pro další život. Nedovedu ti ani vypovědět, jak jsme byli šťastni a plni klidu. Ale vtom začali řvát lvi. Je to věc v Římě obvyklá, ale já přesto nemám od té doby pokoje. Zdá se mi, že v tom byla jakási hrozba, jakoby předzvěst neštěstí… Víš, že mám pro strach uděláno, ale tehdy v tom bylo něco takového, že úzkost naplnila všechnu tmu noci. Přišlo to tak podivně a nenadále, že mi teď neustále znějí v uších ty hlasy a v srdci mám ustavičný neklid, jako by Lygie potřebovala mou ochranu před něčím strašným … například před těmi lvy samými. A trápím se. Získej pro mne povolení k odjezdu, protože jinak odjedu bez povolení. Nevydržím tu sedět, znovu ti to říkám, nevydržím!”

Petronius se rozesmál.

“Tak daleko to ještě nedospělo,” řekl, “aby lvům v arénách byli předhazováni synové konsulů nebo jejich manželky. Může vás potkat jakákoli jiná smrt, ale ne taková. Ostatně kdož ví, zda to byli lvi, protože germánští tuři neřvou o nic méně než oni. Co se mne týče, jsou mi věštby a osudy pro smích. Včera byla teplá noc a já jsem viděl hvězdy padající jako déšť. Nejednomu je při takovém pohledu všelijak, ale já jsem si pomyslil: je-li mezi nimi i má, pak aspoň nebudu mít nouzi o společnost!”

Pak se na chvíli odmlčel a po kratším přemýšlení řekl:

“Ostatně, podívej se, jestliže ten váš Kristus vstal z mrtvých, pak může odvrátit smrt i od vás dvou.”

“Může,” odpověděl Vinicius a zahleděl se na oblohu, obsypanou hvězdami.

KAPITOLA 19

Nero hrál a zpíval hymnus oslavující “Paní Kypru”; sám složil verše i hudbu. Byl toho dne při hlase a cítil, že jeho hudba přítomné opravdu uchvacuje, a tento pocit dodal zvukům, které ze sebe vydával, takovou sílu a tak rozvlnil jeho nitro, že vypadal jako u vytržení. Nakonec sám zbledl upřímným dojetím. A jistě poprvé v životě nechtěl poslouchat pochvaly posluchačů.

Chvíli seděl, rukama opřen o loutnu a hlavu skloněnou, pak znenadání vstal a řekl:

“Jsem unaven a potřebuji se nadýchat vzduchu.

Nalaďte zatím loutny.”

Po těchto slovech si ovinul krk hedvábným šátkem.

“Vy pojďte se mnou,” řekl Petroniovi a Viniciovi, kteří seděli v rohu sálu. “Ty, Vinicie, mi podej ruku, protože nemám dost sil, a Petronius mi bude vyprávět o hudbě.”

Pak vyšli všichni na palácovou terasu, vykládanou alabastrem a posypanou šafránem.

“Tady se dýchá volněji,” řekl Nero. “Mám duši plnou dojetí a smutku, ačkoli vidím, že s tím, co jsem vám na zkoušku zazpíval, budu moci vystoupit veřejně a že to bude triumf, jaký si neodnesl ještě nikdy žádný Říman.”

“Můžeš vystoupit tady, v Římě i v Achaji. Obdivoval jsem se ti celým srdcem i rozumem, božský!” odpověděl Petronius.

“Vím. Jsi příliš pohodlný, než aby ses nutil do pochval. A jsi upřímný jako Tullius Senecio, ale lépe se v tom vyznáš než on. Pověz mi, co soudíš o hudbě ty?”

“Když poslouchám poezii, když se dívám na čtyřspřeží, které řídíš v cirku, na krásnou sochu, na krásný chrám nebo obraz, cítím, že to, co vidím, obsáhnu v sobě celé a že v mém nadšení je vše, co tyto věci mohou dát. Ale když poslouchám hudbu, zvláště tvou, otevírají se přede mnou stále nové a nové krásy a požitky. Běžím za nimi, chytám je, ale ještě než je vstřebám do sebe, už přitékají nové, docela tak jako mořské vlny přicházejí z nekonečna. Řeknu ti tedy, že hudba je jako moře. Stojíme na jednom břehu a vidíme daleko, ale druhý břeh spatřit nemůžeme.”

“Ach, jaký ty jsi hluboký znalec!” řekl Nero.

A procházeli se chvíli mlčky. Jen šafrán jim šelestil pod nohama.

“Vyslovil jsi mou myšlenku,” řekl konečně Nero, “a proto opakuji stále, že v celém Římě mě dovedeš pochopit jedině ty. Ano. Totéž si myslím o hudbě já.

Když hraji a zpívám, vidím věci, o kterých jsem nevěděl, že v mém státě nebo na světě existují. Jsem a patří mi svět, mohu vše. A přece mi hudba odhaluje nová království, nová horstva a nová moře i nové požitky, které jsem dosud neznal. Obyčejně je nedovedu nazvat jménem ani pochopit rozumem – jen je cítím.

Cítím bohy, vidím Olymp. Ovívá mě jakýsi mimopozemský vánek; vidím jako v mlze jakési nesmírné prostory, klidné a zářivé jako východ Slunce… Kolem mne hraje celý vesmír, a řeknu ti … (tady se Neronův hlas zachvěl skutečným údivem), že si já, caesar a bůh, připadám v takových chvílích malý jako prášek. Věřil bys tomu?”

“Ano. Jen velcí umělci si mohou ve srovnání s uměním připadat malí…”

“Dneska je noc upřímnosti, otvírám ti tedy nitro jako příteli a řeknu ti ještě více… Myslíš si snad, že jsem slepý anebo že nemám rozum? Myslíš si, že nevím, že v Římě píší na zdi nadávky na mne, že mě nazývají matkovrahem a vrahem své ženy … že mě považují za netvora a ukrutníka, a to proto, že Tigellinus získal ode mne několik rozsudků smrti pro mé nepřátele? Ano, můj milý, považují mě za netvora a já to vím… Svými řečmi ze mne udělali takového ukrutníka, že si sám kladu někdy otázku, nejsem-li ukrutník… Ale oni nechápou, že činy člověka mohou být někdy kruté, ale člověk sám nemusí ještě být krutý.

Ach, nikdo neuvěří, a snad ani ty, milý Petronie, neuvěříš, že ve chvílích, kdy hudba ukolébává mou duši, cítím se tak dobrý jako dítě v kolébce. Přísahám ti na ty hvězdy, které září nad námi, že mluvím naprostou pravdu: lidé nevědí, kolik dobrého je v tomto srdci, jaké poklady já sám v něm vidím, když si k nim otevře dveře hudba.”

Petronius, který nepochyboval ani trochu, že Nero mluví v těchto okamžicích upřímně a že hudba může skutečně odhalovat různé ušlechtilejší sklony v jeho duši, sklony zavalené horami egoismu, prostopášnosti a zločinu, řekl:

“Tebe je nutno znát tak důvěrně, jak tě znám já.

Řím tě nedovedl nikdy ocenit.”

Caesar se opřel větší tíhou o Viniciovu paži, jako by se prohýbal pod břemenem nespravedlnosti, a odpověděl:

“Tigellinus mi říkal, že si v senátě šeptají od ucha k uchu, že Diodoros a Terpnos hrají na loutny lépe než já. Nepřejí mi už ani to! Ale ty, jenž mluvíš vždycky pravdu, pověz mi teď otevřeně: hrají ti dva lépe než já nebo stejně tak dobře jako já?”

“Vůbec ne. Ty máš lahodnější úhoz a zároveň více síly. V tobě je vidět umělce, v nich – zručné řemeslníky. Naopak! Teprve když člověk uslyší jejich hudbu, teprve pak pochopí, co jsi ty.”

“Je-li tomu tak, ať si tedy žijí. Nebudou nikdy tušit, jakou službu jsi jim právě prokázal. Ostatně, kdybych je odsoudil k smrti, musel bych na jejich místo vzít někoho jiného.”

“A lidé by ke všemu ještě vykládali, že z lásky k hudbě hudbu ve státě potlačuješ. Nezabíjej nikdy umění pro umění, božský.”

“Jak ty se lišíš od Tigellina!” odpověděl Nero.

“Jenže podívej se, já jsem umělec ve všem, a protože hudba otvírá přede mnou prostory, o jejichž existenci jsem neměl tušení, země, kterým nevládnu, požitky a štěstí, které jsem nepoznal, nemohu žít obyčejným životem. Hudba mi říká, že nevšednost existuje, a proto ji hledám vší silou své moci, kterou bohové dali do mých rukou. Někdy se mi zdá, že chci-li se dostat do těch olympských krajin, musím učinit něco takového, co neučinil dosud žádný člověk, že musím vyniknout nad lidské pokolení, ať už v dobrém, nebo ve zlém.

Vím také, že mě lidé podezírají, že šílím. Ale já nešílím, já hledám! A šílím-li přece, tedy z nudy a z netrpělivosti, že to nemohu najít. Já hledám! Rozumíš! A proto chci být větší než člověk, protože jen tak mohu být největší jako umělec.”

Tu ztlumil hlas, tak aby ho Vinicius nemohl slyšet, přiblížil ústa k Petroniovu uchu a šeptal:

“Víš, že právě proto jsem odsoudil k smrti matku a ženu? Před branami neznámého světa jsem chtěl přinést největší oběť, kterou může přinést člověk.

Myslil jsem si, že se pak něco musí stát, že se otevřou nějaké dveře, za nimiž spatřím něco neznámého. Aťsi to bude nádhernější nebo hrůzostrašnější, než je s to pochopit člověk, jen když to bude nevšední a veliké…

Ale tato oběť byla malá. Aby se otevřely empyrejské dveře, je zřejmě nutná větší oběť – staniž se tedy vůle osudu.”

“Co hodláš udělat?”

“Uvidíš, uvidíš dřív, než tušíš. Zatím si pamatuj, že jsou dva Neronové: jeden takový, jak ho znají lidé, a druhý umělec, kterého znáš jen ty a který, zabíjí-li jako smrt anebo dělá ztřeštěnosti jako Bakchus, dělá to právě proto, že ho tlačí k zemi mělkost a nicotnost obyčejného života a chtěl by ji vyhladit, i kdyby měl užít ohně nebo železa… Ó, jak mělký bude svět, až já tu nebudu!

Nikdo ještě netuší, ani ty, můj milý, jaký jsem já umělec. Ale proto právě trpím a říkám ti upřímně, že má duše bývá někdy tak smutná jako ty cypřiše, které se černají tam před námi. Těžko je člověku, má-li současně nést břímě nejvyšší moci a největšího talentu…”

“Celým srdcem cítím s tebou, caesare, a se mnou i země a moře, nemluvě o Viniciovi, který tě zbožňuje.”

“I jeho jsem měl vždycky rád,” řekl Nero, “i když slouží Martovi, a ne Múzám.”

“Vinicius slouží především Afroditě,” odpověděl Petronius.

A najednou se rozhodl vyřídit synovcovu záležitost jedním zátahem a odstranit zároveň všechna nebezpečí, která by mu mohla hrozit.

“Je zamilován jako Troilos do Kressidy,” řekl.

“Dovol mu, pane, odjet do Říma, jinak mi tu uschne.

Víš, že se ta lygijská dívka, kterou jsi mu daroval, to rukojmí, opět našla a že ji Vinicius, když odjížděl do Antia, nechal pod ochranou jistého Lina? Nezmiňoval jsem se ti o tom, protože jsi skládal svůj hymnus, a to je důležitější než všecko ostatní. Vinicius z ní chtěl udělat svou milenku, ale když se ukázalo, že je ctnostná jako Lucretia, zamiloval se do její ctnosti a teď se s ní chce oženit. Je to královská dcera, takže to jeho důstojnost nijak nesníží, ale on je jako opravdový voják: vzdychá, usychá, sténá, ale čeká na dovolení svého imperátora.”

“Imperátor nevybírá svým vojákům ženy. Nač tedy potřebuje mé svolení?”

“Říkal jsem ti, pane, že tě zbožňuje.”

“Tím spíš si může být jist mým souhlasem. Je to hezké děvče, ale příliš úzké v bocích. Augusta Poppaea si mi na ni stěžovala, že uhranula v palatinských zahradách naše dítě…”

“Jenže já jsem řekl Tigellinovi, že na bohy nepůsobí zlá kouzla. Vzpomínáš si, božský, jak upadl do rozpaků a jak jsi ty sám zvolal: ,Habet!’”

“Vzpomínám.”

A otočil se k Viniciovi:

“Miluješ ji tak, jak říká Petronius?”

“Miluji, pane!” odpověděl Vinicius.

“Rozkazuji ti tedy, abys jel hned zítra do Říma, oženil se s ní a nešel mi bez snubního prstenu na oči.”

“Děkuji ti, pane, celým srdcem i duší.”

“Ó, jak je příjemné činit lidi šťastnými,” řekl caesar. “Celý život bych nechtěl dělat nic jiného.”

“Prokaž nám ještě jedno dobrodiní,” řekl Petronius, “a oznam toto své rozhodnutí Augustě. Vinicius by se nikdy neodvážil pojmout za manželku bytost, k níž Augusta cítí nepřátelství, ale ty, pane, rozptýlíš jediným slovíčkem její výhrady, až jí oznámíš, že jsi to sám rozkázal.”

“Dobrá,” řekl caesar. “Tobě a Viniciovi bych nedovedl odepřít nic.”

A zamířil své kroky k ville. Petronius a Vinicius šli s ním, srdce naplněna radostí nad vítězstvím. Vinicius se musil přemáhat, aby se nevrhl Petroniovi kolem krku, protože teď se zdálo, že všechny překážky a všechna nebezpečí jsou odstraněna.

V atriu villy bavili mladý Nerva a Tullius Senecio hovorem Poppaeu a Terpnos a Diodoros ladili loutny.

Když vešel Nero dovnitř, sedl si na židli vykládanou želvovinou, a pošeptav něco do ucha řeckému hošíkovi, kterého měl k ruce, čekal.

Hošík se za okamžik vrátil se zlatou skřínkou, Nero z ní vyňal náhrdelník z velkých opálů a řekl:

“Klenoty hodné dnešního večera.”

“Hrají v nich červánky,” odpověděla Poppaea, přesvědčena, že náhrdelník je určen jí.

Caesar chvíli hned zvedal, hned zase spouštěl níže ty růžové kameny, až konečně řekl:

“Vinicie, tento náhrdelník dáš jako dar ode mne mladé lygijské královně, s níž se ti rozkazuji oženit.”

Poppaein zrak, plný hněvu a náhlého údivu, sklouzl z caesara na Vinicia a nakonec spočinul na Petroniovi.

Avšak ten, nakloněn pohodlně přes postranní opěradlo křesla, hladil krk harfy, jako by si chtěl přesně zapamatovat jeho tvary.

Zatím Vinicius, poděkovav za dar, přistoupil k Petroniovi a řekl:

“Jak se ti odvděčím za to, co jsi dnes pro mne učinil?”

“Obětuj Euterpé párek labutí,” odpověděl Petronius, “vychvaluj caesarovy písně a posmívej se věštbám. Doufám, že od nynějška nebude řvaní lvů rušit spánek tvůj, ani tvé lygijské lilie.”

“Ne,” řekl Vinicius, “teď jsem úplně klidný.”

“Kéž je vám Fortuna přízniva. Ale teď pozor, caesar sáhl opět po forminze. Zataj dech, poslouchej a roň slzy.”

Caesar skutečně uchopil formingu a zvedl zrak vzhůru. V sále utichl hovor a lidé seděli nehybně, jako by zkameněli. Jen Terpnos a Diodoros, kteří měli caesara doprovázet, hleděli, otáčejíce hlavy, hned na sebe, hned na jeho ústa a očekávali první tóny písně.

Vtom se však v předsíni strhl ruch a hluk a po chvíli se za závěsem objevil napřed caesarův propuštěnec Faón a hned za ním konsul Lecanius.

Nero svraštil obočí.

“Promiň, božský imperátore,” řekl udýchaným hlasem Faón, “v Římě vypukl požár! Větší část města je v plamenech!” Když uslyšeli tuto zvěst, všichni vyskočili ze svých míst. Nero odložil formingu a řekl:

“Bohové! Spatřím hořící město a dopíši Troiku.”

Pak oslovil konsula:

“Jestliže okamžitě vyjedu, uvidím ještě požár?”

“Pane,” odpověděl konsul, bledý jako stěna, “nad městem je jedno moře plamenů. Kouř dusí obyvatele a lidé omdlévají nebo se v šílenství vrhají do ohně…

Řím hyne, pane!”

Nastala chvíle ticha, kterou přerušil Viniciův výkřik:

“Vae misero mihi!”

A mladý muž odhodil tógu a jen v tunice vyběhl z paláce.

Nero však vztáhl ruce k obloze a zvolal:

“Běda ti, posvátné město Priamovo!”

KAPITOLA 20

Vinicius měl sotva čas rozkázat několika otrokům, aby jeli za ním, a už vyskočil na koně a pádil hlubokou nocí prázdnými ulicemi Antia směrem na Laurentum.

Strašlivá zvěst ho uvrhla téměř do stavu šílenství a zdivočelosti, takže v některých okamžicích ani nevěděl, co se s ním děje, a měl jen pocit, že na témž koni sedí za jeho zády neštěstí, a křičíc mu do uší: “Řím hoří!” šlehá jej i koně a žene je do onoho ohně. Sklonil prostovlasou hlavu až na krk koně a pádil vpřed jen tak v tunice, naslepo, nedbaje překážek, o které se mohl roztříštit. V tom tichu, v té klidné a hvězdnaté noci vypadali jezdec a kůň, zalití měsíčním svitem, jako dva přízraky ze sna. Idumský hřebec sklopil uši nazad, natáhl krk a letěl jako střela kolem nehybných cypřišů a bílých vill, které v nich byly ukryty. Dusot kopyt na kamenných deskách probouzel tu a tam psy, kteří doprovázeli podivný zjev štěkotem a po chvíli, znepokojeni jeho náhlým objevením, dávali se do vytí, zvedajíce čumáky k měsíci. Otroci, kteří jeli za Viniciem, měli koně mnohem horší, a proto zůstali brzy vzadu. Vinicius proletěl jako bouře spícím Laurentem a odbočil k Ardeji, kde měl – stejně jako v Aricii, v Bovillech a v Ustrinu – od té doby, co přijel do Antia, připravené koně, aby mohl v co nejkratším čase urazit vzdálenost dělící jej od Říma. Maje to na paměti, vybičovával z koně poslední síly. Za Ardeou se mu zdálo, že se obloha na severovýchodě potahuje růžovou září. Mohlo to být i svítání, protože bylo už pozdě a den v červenci začíná brzy. Avšak Vinicius se nezdržel výkřiku zoufalství a vzteku, protože se mu zdálo, že je to zář požáru. Vzpomněl si na Lecaniova slova: “Celé město je jediné moře plamenů!” a měl chvíli pocit, že mu opravdu hrozí šílenství, protože docela ztratil naději, že by mohl zachránit Lygii, ba třeba jen dojet do Říma dříve, než se celé město změní v jedinou hromadu popela. Jeho myšlenky byly teď ještě rychlejší než běh koně a hnaly se před ním jako hejno černých ptáků – zoufalé a nestvůrné. Nevěděl sice, která část města začala hořet, soudil však, že Zátibří, plné namačkaných domů, skladišť dřeva a dřevěných bud, v nichž se prodávali otroci, mohlo se první stát pastvou plamenů. V Římě docházelo dost často k požárům, při nichž stejně často docházelo k přepadením a k loupežím, a to zvláště ve čtvrtích obydlených chudým a napůl barbarským lidem. Co se tedy mohlo dít na Zátibří, které bylo přece peleší chátry, pocházející ze všech koutů světa? Tu se mihl Viniciovou hlavou Ursus se svou nadlidskou silou, jenže i kdyby to byl třeba titán, a ne člověk, co zmůže proti ničivé síle ohně? A další můra, která tlačila Řím už dlouhá léta, to byl strach před vzpourou otroků. Povídalo se, že statisíce těchto lidí sní o Spartakových časech a čekají jen na příhodný okamžik, aby se mohli chopit zbraně proti svým utlačovatelům a proti městu. A teď nastal takový okamžik! Je možné, že tam, ve městě, zuří kromě požáru i masakr a boj. Je možné, že se na město vrhli i praetoriáni a vraždí na caesarův rozkaz. A Viniciovi vstaly náhle hrůzou vlasy na hlavě. Vzpomněl si na všechny rozhovory o požárech měst, které se v poslední době s podivnou houževnatostí vedly u caesarova dvora, vzpomněl si na caesarovy stížnosti, že musí líčit hořící město, aniž kdy viděl skutečný požár, na jeho pohrdavou odpověď Tigellinovi, který sliboval zapálit Antium anebo umělé dřevěné město, a konečně na caesarovo naříkání na Řím a na zapáchající uličky na Subuře.

Ano! To caesar dal zapálit město! On jediný se toho mohl odvážit a jediný Tigellinus se mohl uvolit takový rozkaz vykonat. Ale hoří-li Řím na caesarův rozkaz, kdo pak může zaručit, že i obyvatelstvo nebude na jeho rozkaz vyvražděno? Ten netvor je schopen i takového činu. Tedy požár, vzpoura otroků a masakr! Jaký to strašný chaos, jaké rozpoutání ničivých živlů a lidské zvířeckosti! A v tom všem je Lygie! Viniciovo sténání se mísilo s chrapotem a sténáním koně, který běžel po silnici, jež k Aricii neustále stoupala, už z posledních sil. Kdo vyrve Lygii z hořícího města a kdo ji může zachránit? Teď si Vinicius docela lehl na koně a zabořil prsty do hřívy, schopen zakousnout se v bolesti do koňského krku. Ale v tom okamžiku nějaký jezdec, ženoucí se také jako vichřice, jenže na opačnou stranu, do Antia, křikl, když ho míjel: “Roma hyne!” a pádil dál. K Viniciovým uším dolétlo jen ještě slovo “bohové”; zbytek přehlušil dusot kopyt. Avšak toto slovo způsobilo, že se vzpamatoval. Bohové! Vinicius vztyčil pojednou hlavu, vztáhl ruce k obloze pokryté hvězdami a začal se modlit: “Ne vás vzývám, jichž chrámy planou, ale Tebe! Ty sám jsi trpěl, Ty jediný jsi milosrdný! Ty jediný jsi chápal lidskou bolest! Tys přišel na svět, abys naučil lidi soucitu, ukaž jej tedy teď!

Jsi-li takový, jak to o tobě říkají Petr a Pavel, zachraň mi Lygii. Vezmi ji do náruče a vynes z plamenů. Ty to můžeš! Vrať mi ji a já ti dám svou krev. A nechceš-li to učinit pro mne, učiň to pro ni. Ona tě miluje a důvěřuje ti. Slibuješ život a štěstí po smrti, ale štěstí po smrti ji nemine, ona však nechce ještě umírat. Nech ji žít. Vezmi ji na ruce a vynes ji z Říma. Ty to můžeš… Leda že bys nechtěl…”

A tu přestal, protože cítil, že další modlitba by se mohla změnit v hrozbu. Bál se urazit Boha ve chvíli, kdy nejvíce potřeboval jeho slitování a dobrodiní. Ulekl se při pouhém pomyšlení na to, a aby si v myšlenkách nepřipustil ani stín hrozby, začal znovu šlehat koně, a to tím spíše, že ve svitu měsíce se před ním bělaly zdi Aricie, ležící na půli cesty do Říma. Za nějakou chvíli prolétl tryskem kolem Merkurova chrámu, který stál v háji před městem. Už tu zřejmě věděli o neštěstí, protože před chrámem bylo neobvykle rušno. V letu spatřil Vinicius na schodech a mezi sloupy roje lidí, svítících si pochodněmi, lidí, kteří se tlačili pod ochranu tohoto boha. Avšak cesta nebyla už ani tak prázdná, ani tak volná jako za Ardeou. Davy spěchaly sice do háje postranními pěšinami, ale i na hlavní silnici postávaly skupinky, které rychle uskakovaly před pádícím jezdcem. Z města se ozýval šumot hlasů.

Vinicius se tam vřítil jako vichřice, poraziv a pošlapav cestou několik lidí. Ze všech stran ho obklopily výkřiky: “Řím hoří! Město je v plamenech! Bohové, zachraňte Řím!”

Kůň klopýtl, ale stržen pevnou rukou, sedl si na zadní nohy před krčmou, kde měl Vinicius dalšího koně na výměnu. Otroci, jako by očekávali pánův příchod, stáli před krčmou a na jeho rozkaz běželi o překot pro nového koně. Vinicius však spatřil oddíl desíti jízdních praetoriánů, kteří jeli zřejmě z města do Antia se zprávami. Přiskočil k nim a začal se vyptávat:

“Která část města hoří?”

“Kdo jsi?” zeptal se desátník.

“Vinicius, vojenský tribun a augustián! Odpověz, je-li ti život milý!”

“Požár vypukl, pane, v krámcích u Velikého cirku.

Když nás vyslali, byl střed města v plamenech.”

“A Zátibří?”

“Plameny tam dosud nedošly, ale zachvacují s nezadržitelnou silou nové a nové čtvrti. Lidé hynou žárem a v kouři a jakákoli záchrana je nemožná.”

V tom okamžiku podali Viniciovi nového koně.

Mladý tribun naň vyskočil a hnal se dále.

Jel teď na Albanum, nechávaje stranou Albalongu a její nádherné jezero. Silnice z Aricie stoupala do vršku, který zcela zacláněl obzor i Albanum, ležící na jeho druhé straně. Vinicius však věděl, že až vyjede na vrcholek, spatří nejen Bovilly a Ustrinum, kde na něho čekají noví koně, nýbrž i Řím. Za Albanem se totiž prostírala po obou stranách Appiovy cesty rovná, nížinatá Kampanie, po níž se k městu táhly jen arkády akvaduktu, takže už nic nebránilo rozhledu.

“S vrcholku spatřím plameny,” říkal si.

A znovu začal pobízet koně.

Avšak ještě než dospěl na vrchol kopce, ucítil v obličeji závan větru a s ním dolétl k jeho chřípí zápach kouře.

A vtom začal zlátnout i vrcholek pahorku.

“Záře!” pomyslil si Vinicius.

Noc však bledla už dlouho, rozbřesk přecházel ve svítání a na všech blízkých kopcích svítily už také zlaté a růžové záblesky, které mohly pocházet stejně od požáru jako od červánků. Vinicius dospěl na vrcholek a zde ho ohromila strašná podívaná.

Celá nížina byla pokryta dýmy, tvořícími jakoby jediný, těsně nad zemí se válející mrak, v němž zmizela města, akvadukty, villy, stromy; a na konci té šedé, strašné plochy hořelo na pahorcích město.

Požár však neměl podobu ohnivého sloupu, jak tomu bývá, hoří-li jednotlivá, byť sebevětší budova.

Byl to spíše dlouhý pás, podobající se červánkům.

Nad tím pásem se vznášel jakoby násep kouře, místy úplně černý, místy hrající do růžova a do krvava, soustředěný, nafouklý, hustý, převalující se jako had, když se stáčí a opět natahuje. Tento strašný val jako by chvílemi zavaloval i ohnivý pás, takže se zužoval do pouhé stužky, ale chvílemi jej zase oheň ozařoval zezdola a měnil jeho spodní chuchvalce v ohnivé vlny.

Kouř i plameny se táhly od jednoho konce obzoru k druhému, ohraničujíce jej jako pás lesa. Sabinské vrchy nebylo vůbec vidět.

Viniciovi se na prvý pohled zdálo, že to nehoří jen město, ale celý svět a že se z toho oceánu ohně a dýmu nemůže zachránit žádná bytost.

Od požáru vál stále silnější vítr a přinášel zápach spáleniny a čoud, který zahaloval zrakům i docela blízké předměty. Byl už jasný den a slunce ozářilo vrcholky nad Albským jezerem. Avšak jasně zlaté ranní paprsky se zdály skrz čoud rezavé a nedomrlé. Vinicius, sjížděje k Albanu, dostával se do stále hustšího a neproniknutelnějšího kouře. Městečko samo bylo v něm docela ponořeno. Zneklidnění lidé se vyhrnuli do ulic a bylo hrůza pomyslit, co se asi děje v Římě, když už tady se těžce dýchalo.

Vinicia se zmocnilo opět zoufalství a hrůzou mu začaly vstávat vlasy na hlavě. Pokoušel se však utěšovat, jak mohl. “Není možné,” uvažoval, “aby celé město vzplanulo najednou. Vítr vane od severu a žene dým jen sem na tu stranu. Na druhé straně takový dým nebude. Zátibří, odděleno od ostatního města řekou, se snad zachránilo docela, ale i kdyby ne, Ursus bude mít dost času, aby se i s Lygií dostal Janiculskou branou Ven a unikl tak nebezpečí. A není také možné, aby zahynulo všechno obyvatelstvo a aby město, které vládne světu, bylo i se svými obyvateli smazáno z povrchu zemského. Vždyť dokonce i v dobývaných městech, kde zuří oheň i masakr, zůstává vždycky jistý počet lidí naživu. Proč by tedy musila zahynout právě Lygie?

Vždyť nad ní bdí Bůh, který sám zvítězil nad smrtí!”

Uvažuje takto, začal se znovu modlit a podle obyčeje, jemuž byl zvyklý, sliboval Kristovi veliké oběti a dary.

Když projel Albanem, jehož obyvatelstvo sedělo téměř všechno na střechách a na stromech a dívalo se na Řím, uklidnil se trochu a získal opět rozvahu. Napadlo mu také, že o Lygii pečuje nejen Ursus, nýbrž i Linus a apoštol Petr. Už pouhé pomyšlení na to mu vlilo do srdce novou naději. Petr byl pro něho vždycky záhadnou, ba téměř nadlidskou bytostí. Od okamžiku, kdy ho slyšel v Ostrianu, utkvěl v něm podivný dojem, o němž psal na počátku svého pobytu v Antiu Lygii: že totiž každé slovo tohoto starce je pravda nebo se pravdou musí stát. Bližší známost, kterou uzavřel s apoštolem za své nemoci, tento dojem ještě posílila a změnila jej v nezlomnou víru. Jestliže tedy Petr požehnal jeho lásce a slíbil mu Lygii, pak nemůže Lygie zahynout v plamenech. Město může shořet, ale ani jiskřička z požáru nepadne na její šat. Po bezesné noci, šílené jízdě a vnitřním otřesu začalo se teď Vinicia zmocňovat podivné vytržení, v němž se mu zdálo možné všechno: Petr udělá nad plameny kříž, jediným slovem je otevře a oni projdou v bezpečí ohnivou alejí. A Petr přece zná věci budoucí, předvídal tedy bezpochyby i tuto katastrofu, jak by tedy mohl nevarovat a nevyvést z města křesťany a s nimi i Lygii, kterou miluje jako vlastní dceru? A Viniciovo srdce se začalo naplňovat stále větší nadějí. Napadlo mu, že utíkají-li z města, mohl by je najít v Bovillech nebo je potkat cestou.

Možná že se mezi těmito domy, rozsetými teď stále hustěji po celé Kampanii, objeví už v příštím okamžiku milovaný obličej.

Zdálo se mu to tím pravděpodobnější, že potkával na silnici stále více lidí, kteří opustili město a jeli do Albských hor, aby se zachránili před požárem a dostali se za hranice dýmu. Nebyl ještě ani v Ustrinu a musel zpomalit, protože na silnici byl velký nával. Kromě pěších lidí, nesoucích své věci na zádech, potkával obtížené koně, muly, vozy naložené majetkem a konečně i lektiky, v nichž otroci nesli bohatší občany. Ustrinum bylo už tak nabito uprchlíky z Říma, že bylo nesnadné protlačit se davem. Na náměstí, pod sloupovím chrámů a na ulicích se to uprchlíky jen hemžilo. Tu a tam začali už lidé rozbíjet stany, pod nimiž měly najít útulek celé rodiny. Jiní tábořili pod širým nebem, křičíce, vzývajíce bohy nebo proklínajíce svůj osud. V tom všeobecném zděšení bylo těžko se na něco doptat. Lidé, které Vinicius oslovoval, neodpovídali buď vůbec, anebo k němu pozvedli oči děsem napůl šílené a odpovídali, že hyne město i svět. Od Říma proudily nové a nové davy mužů, žen a dětí, zvyšujíce ještě zmatek a nářek.

Někteří se v tlačenici navzájem ztratili a teď se zoufale hledali. Jiní se bili o místa k táboření. Houfy polodivokých pastevců z Kampanie přitáhly do městečka, hledajíce tu čerstvé zprávy anebo příležitost ke krádežím, které jim usnadňoval zmatek. Skupiny otroků všech národností a gladiátorů začaly tu a tam plenit domy a villy v městě a bít se s vojáky, kteří bránili obyvatele.

Teprve senátor Iunius, kterého Vinicius spatřil v hloučku batavských otroků před krčmou, podal mu přesnější zprávu o požáru. Oheň vypukl opravdu u Velkého cirku, v místech mezi Palatinem a Caeliem, avšak rozšířil se s nepochopitelnou rychlostí, takže zachvátil celý střed města. Od Brennových dob nepotkala město taková katastrofa. Cirk shořel celý, stejně jako krámky a domy kolem, vyprávěl Iunius, Aventinum a Caelius jsou v ohni. Plameny obešly Palatin a dostaly se na Cariny…

Iunius, jenž měl na Carinách nádhernou insulu plnou uměleckých děl, která nesmírně miloval, nabral při těchto slovech hrst špinavého prachu, posypal si jím hlavu a chvíli zoufale bědoval.

Ale Vinicius ho uchopil za ramena a zatřásl jím.

“I můj dům je na Carinách,” řekl, “ale když hyne všecko, ať zhyne i on.”

Potom si vzpomněl, že Lygie mohla uposlechnout jeho rady a přestěhovat se k Aulům.

“A Vicus Patricius?” zeptal se.

“V plamenech!” odpověděl i Iunius.

“A Zátibří?”

Iunius naň udiveně pohlédl.

“Copak Zátibří!” řekl a dlaněmi si sevřel zbolavělé skráně.

“Mně záleží na Zátibří více než na celém Římě,” vykřikl prudce Vinicius.

“Pak se tam tedy dostaneš leda po Via Portuensis, protože pod Aventinem tě udusí žár… Zátibří?… Nevím. Oheň tam snad ještě nemohl proniknout, ale zda tam v tomto okamžiku už nepronikl, to vědí jen bozi…”

Tu Iunius na okamžik zaváhal a pak řekl ztlumeným hlasem:

“Vím, že mě neprozradíš, povím ti tedy, že to není obyčejný požár. Cirk zakázali hasit… Sám jsem to slyšel… Když začaly hořet domy kolem, volaly tisíce hlasů: ,Smrt těm, kdož hasí!’ Nějací lidé probíhají městem a házejí do domů hořící pochodně… Naopak lid se zase bouří a volá, že město hoří na rozkaz. Nic víc ti neřeknu. Běda městu, běda nám všem i mně! To, co se tam děje, lidský jazyk nevypoví. Lidé hynou v ohni nebo se navzájem vraždí v tlačenici… To je konec Říma!”

A znovu začal opakovat: “Běda městu i nám!”, avšak Vinicius vyskočil na koně a vyrazil vpřed po Appiově silnici.

Jenže teď se spíše jen prodíral řekou lidí a povozů valících se z města.

Město, zachvácené strašlivým požárem, leželo nyní před Viniciem jako na dlani… Od moře plamenů a kouře sálal hrozný žár a lidské výkřiky nebyly s to přehlušit praskot a hukot ohně.

KAPITOLA 21

Čím více se Vinicius blížil k městským hradbám, tím mu bylo jasnější, že nebylo tak nesnadné dostat se k Římu, jak bude nesnadné proniknout do středu města. Bylo těžké se protlačit po Appiově silnici, protože byla plná lidí. Domy, pole, hřbitovy, zahrady a chrámy, ležící po obou jejích stranách, se přeměnily v tábořiště.

V Martově chrámu, stojícím hned u Porta Appia, vyrazil dav dveře, hledaje uvnitř útulek na noc. Na hřbitovech obsazovali lidé větší hrobky a sváděli o ně bitky, při nichž tekla i krev. Ustrinum se svým zmatkem zdálo se teď jen lehkým náznakem toho, co se dělo před branami samého města. Zmizely veškeré ohledy na závaznost zákonů, na úřední postavení, na rodinné svazky, na rozdíly stavu. Bylo vidět otroky, jak bijí klacky měšťany. Gladiátoři, opilí vínem uloupeným v Emporiu, shlukli se do velkých houfů a probíhali s divokým křikem tábořišti u silnice, rozhánějíce lidi, vše ničíce a loupíce. Spousta barbarů, vystavených ve městech na prodej, poutíkala z prodejních bud. Požár a záhuba města znamenaly pro ně konec otroctví a hodinu pomsty zároveň. A tak, zatímco domácí obyvatelstvo, které ztrácelo v ohni všechen majetek, zoufale vztahovalo ruce k bohům a modlilo se o záchranu, barbaři rozháněli s radostným vytím zástupy, stahovali lidem oděv z těla a zmocňovali se mladších žen. S nimi se spojovali otroci, kteří sloužili v Římě už dlouho, chuďasi nemající na těle nic než vlněnou zástěru kolem boků, strašná individua z různých brlohů, individua, která jsi ve dne na ulicích nikdy neviděl a jejichž existenci v Římě jsi mohl sotva tušit. Tento dav Asiatů, Afričanů, Řeků, Thráků, Germánů a Britanů, vřískající všemi jazyky světa, divoký a rozvášněný, šílel, protože se domníval, že nadešla chvíle, kdy si může vynahradit léta utrpení a bídy. Nad tou rozvlněnou lidskou tlačenicí se v záblescích slunce a požáru mihotaly přilby praetoriánů, pod jejichž ochranu se utíkalo klidnější obyvatelstvo a kteří musili na mnoha místech zaútočit na rozběsněnou chátru. Vinicius viděl za svého života dost dobývaných měst, ale jeho oči se nikdy nedívaly na podívanou, v níž by se zoufalství, slzy, bolest, nářek, divoká radost, šílenství, vztek a rozběsněnost spojily dohromady v tak nesmírný chaos.

A nad tou vlnící se, pološílenou lidskou mačkanicí hučel požár, hořelo na pahorcích největší město světa, sálalo do toho zmatku svým ohnivým dechem a zahalovalo jej dýmem, nad nímž nebylo už vidět modrou oblohu. S největším úsilím, vydávaje se co chvíli v nebezpečí života, dorazil konečně mladý tribun k Appiově bráně, ale tu poznal, že čtvrtí Porta Capena se do města nedostane, a to nejen pro tlačící se zástupy lidí, nýbrž i pro strašný žár, od něhož se hned za branou chvěl všechen vzduch. Most u Porta Trigemina, proti chrámu Bony Dey tehdy ještě nestál, a tak, chtěl-li se dostat za Tiber, musel se protlačit až ke Kolovému mostu; to znamenalo projet kolem Aventina částí města zalitou jediným mořem plamenů. Bylo to naprosto nemožné. Vinicius pochopil, že se musí vrátit směrem k Ustrinu, tam odbočit z Appiovy silnice, přejet řeku pod městem a dostat se na Via Portuensis, která vedla přímo na Zátibří. Ani to však nebylo snadné, protože na Appiově silnici byl stále větší zmatek. Musel by si tudy klestit cestu leda mečem a Vinicius nebyl ozbrojen, protože opustil Antium tak, jak ho zpráva o požáru zastihla v caesarově ville. Avšak u Merkurova pramene uviděl známého praetoriánského centuriona, který bránil v čele několika desítek lidí přístup do obvodu chrámu. Vinicius mu rozkázal, aby jel za ním, a centurio, když poznal tribuna, neodvážil se rozkazu odporovat.

Vinicius se ujal sám vedení oddílu, a zapomenuv pro tento okamžik na Pavlovy výklady o lásce k bližnímu, zatlačoval a roztínal před sebou dav, a to se spěchem, který se stal osudný mnohým, kdož nestačili včas uhnout. Pronásledovaly je kletby a spršky kamení, avšak Vinicius si toho nevšímal, chtěje se co nejrychleji dostat na volnější místa. Přesto však postupovali kupředu jen s největším úsilím. Lidé, kteří se už utábořili, nechtěli vojákům uhýbat z cesty a proklínali nahlas caesara i praetoriány. Na některých místech se dav stavěl hrozivě na odpor. K Viniciovu sluchu doléhaly hlasy obviňující Nerona, že zapálil město. Lidé otevřeně hrozili smrtí jemu i Poppaei. Výkřiky: “Sannio!”, “Histrio!” (šašek, komediant) a “Matkovrah!” rozléhaly se kolem na každém kroku. Někteří volali, aby Nerona odvlekli k Tiberu, jiní zase, že Řím byl už dost trpělivý. Bylo jasné, že tyto výhrůžky se mohou proměnit v otevřenou vzpouru, která může vypuknout každým okamžikem, najde-li se vůdce. Zatím se vztek a zoufalství davů vybíjely na praetoriánech, kteří se nemohli dostat z tlačenice také proto, že cestu zatarasovaly hromady věcí vynesených narychlo z ohně: truhly a sudy s potravinami, různé cennější kusy zařízení, nádobí, dětské kolébky, ložní přikrývky, vozy a ruční nosítka. Tu a tam došlo k střetnutím, ale praetoriáni si dovedli rychle poradit s bezbranným lidem.

Když Vinicius s námahou přejel napříč Latinskou, Numiciovu, Ardejskou, Lavinijskou a Ostijskou silnici, vyhýbaje se při tom villám, zahradám, hřbitovům a chrámům, dostal se konečně do městečka zvaného Vicus Alexandrii, za nímž se přepravil přes Tiber. Zde už bylo volněji a méně kouře. Od uprchlíků, kterých však bylo dost i tady, se dozvěděl, že na Zátibří zachvátil požár jen některé uličky, ale že se před silou plamenů nezachrání určitě nic, protože tam jsou lidé, kteří oheň úmyslně zakládají a zakazují hasit, křičíce, že to dělají na rozkaz. Mladý tribun nebyl teď už vůbec na pochybách, že to skutečně caesar dal zapálit Řím, a pomsta, o kterou volaly davy, zdála se mu správná a spravedlivá. Neboť co horšího mohl udělat třeba Mithridates nebo kterýkoli nejzarytější nepřítel Říma? Míra byla dovršena, šílenství bylo už příliš zvrhlé a lidský život v něm se stal nemožný. Vinicius věřil, že Neronova hodina odbila, že tyto trosky, v něž se rozpadá město, musejí zavalit zvrhlého šaška i se všemi jeho zločiny. Kdyby se našel člověk dost smělý, aby se postavil do čela zoufalému obyvatelstvu, mohlo by k tomu dojít v několika hodinách. Tu se začaly Viniciovou hlavou míhat odvážné a pomstychtivé myšlenky: a co kdyby to udělal on? Rodinu Viniciů, z níž vzešla až do nedávných časů celá řada konzulů, znal celý Řím. Davy potřebují jen jméno. Vždyť už jednou, když bylo odsouzeno k smrti čtyři sta otroků praefekta Pedania Secunda, nedošlo jen tak tak ke vzpouře a k občanské válce, co by se tedy stalo dnes, tváří v tvář té strašné katastrofě, daleko největší ze všech, které postihly Řím za těch osm století jeho existence.

Kdo svolá Quirity do zbraně (uvažoval Vinicius), ten určitě svrhne Nerona a sám se oděje do purpuru. Proč by to tedy neměl učinit on? Je statečnější, energičtější a mladší než ostatní augustiáni… Nero sice velí třiceti legiím, stojícím na hranicích impéria, ale cožpak se při zvěsti o spálení Říma a jeho chrámů nevzbouří i tyto legie a jejich velitelé? A tak by se on, Vinicius, mohl stát caesarem. Mezi augustiány se přece šeptá, že jakýsi prorůček předpověděl purpur Othonovi. Je snad Vinicius horší než on? A snad by mu v tom pomohl svou božskou mocí i Kristus? Není to nakonec jeho vnuknutí? “Kéž by tomu tak bylo!” zvolal v duchu Vinicius. Pak by se pomstil Neronovi za to, že uvrhl Lygii do nebezpečí, i za svůj neklid, zavedl by vládu spravedlnosti a pravdy, šířil by Kristovo učení od Eufratu až k mlžným břehům Británie a zároveň by oděl do purpuru Lygii a učinil ji paní světa.

Avšak tyto myšlenky, vyšlehnuvší mu z hlavy jako snop jisker z hořícího domu, brzy jako jiskry zhasly. Napřed musí zachránit Lygii. Hleděl nyní na katastrofu zblízka, znovu se ho tedy zmocnil strach, a když viděl to moře plamenů a dýmu, když stál teď tváří v tvář strašné skutečnosti, ona důvěra, s níž věřil, že apoštol Petr zachrání Lygii, zmizela z jeho srdce docela. Podruhé se ho zmocnilo zoufalství, a tak, když se dostal na Via Portuensis, která vedla přímo na Zátibří, nevzpamatoval se až v bráně, kde mu opakovali to, co říkali předtím uprchlíci, že totiž většina této čtvrti není dosud zachvácena požárem, i když se požár rozšířil na několika místech už i za řeku.

Avšak i Zátibří bylo plné kouře a prchajících davů, jimiž se prodírat bylo ještě nesnadnější než předtím, protože lidé zde měli více času, a tak zachraňovali více věcí. Sama hlavní Přístavní silnice byla jimi na mnoha místech docela zatarasena a u Augustovy naumachie se jich kupily celé hromady. Užší uličky, v nichž se nahromadilo více kouře, byly doslova nepřístupné. Obyvatelstvo z nich utíkalo v tisících. Vinicius viděl cestou srdcervoucí scény. Dvě lidské řeky, valící se proti sobě, setkaly se nejednou v úzkém průchodu, přetlačovaly se navzájem a bojovaly proti sobě na život a na smrt. Lidé se bili a šlapali jedni po druhých. Rodiny se ve zmatku navzájem ztrácely, matky volaly zoufale své děti. Viniciovi vstávaly vlasy na hlavě při pomyšlení, co se asi děje v místech blíže požáru.

V tom křiku a zmatku se mohl těžko na něco vyptávat nebo rozumět jednotlivým výkřikům. Co chvíli se z druhého břehu řeky přivalily nové chuchvalce dýmu, černého a tak těžkého, že se válely těsně při zemi a zahalovaly domy, lidi a všechny předměty, tak jak je zahaluje noc. Avšak vítr, způsobený požárem, je opět rozvíval a Vinicius mohl postupovat opět dále směrem k uličce, kde stál Linův dům. Vedro červencového dne, znásobené žárem sálajícím od hořících čtvrtí, bylo už nesnesitelné. Kouř štípal do očí, plíce měly nedostatek vzduchu. Dokonce i ti, kdož zůstali dosud v domech, protože doufali, že se plameny nerozšíří za řeku, začali nyní své domy opouštět, takže se tlačenice zvětšovala hodinu od hodiny. Praetoriáni provázející Vinicia zůstali vzadu. V tom návalu poranil někdo kladivem jeho koně, takže začal pohazovat krvácející hlavou, vzpínat se a odmítat jezdci poslušnost. Lidé poznali Vinicia po bohaté tunice augustiána a okamžitě se kolem ozvaly výkřiky: “Smrt Neronovi a jeho žhářům!” Nastal okamžik hrozivého nebezpečí. Na Vinicia se napřáhly stovky rukou, avšak vyplašený kůň s ním uskočil, rozdupávaje lidi, a zároveň se přivalila nová vlna černého kouře a zahalila ulici do tmy. Vinicius viděl, že neprojede, seskočil tedy na zem a běžel pěšky, prodíraje se podél zdi a tu a tam vyčkávaje, až ho mine prchající dav. V duchu si říkal, že je to zbytečné úsilí. Lygie může být už mimo město, může se právě teď zachraňovat útěkem. A snazší by bylo najít špendlík na břehu moře než ji v té mačkanici a v tom chaosu. Vinicius však chtěl dorazit k Linovu domu třeba za cenu života.

Chvílemi se zastavoval a protíral si oči. Utrhl lem tuniky, přitiskl si jej k nosu a k ústům a tak běžel dále.

Čím více se blížil k řece, tím strašnější byl žár kolem něho. Vinicius věděl, že požár vypukl v okolí Velkého cirku, a proto zpočátku soudil, že žár sálá od jeho dohořívajících zbytků, od Fora Boarium a od Velabra, které ležely nedaleko a požár je tedy musel zachvátit také. Avšak horko bylo už nesnesitelné. Jakýsi uprchlík, poslední, kterého tu Vinicius spatřil, stařec o berlích, vykřikl: “Nepřibližuj se k Cestiovu mostu!

Celý ostrov je v plamenech!” Nemohl se už déle oddávat iluzím. Na zákrutu k Vicu Iudaeorum, na kterém stál Linův dům, spatřil mladý tribun v mraku kouře plameny: hořel nejen ostrov, nýbrž i Zátibří, přinejmenším druhý konec uličky, v níž bydlila Lygie.

Vinicius si však pamatoval, že kolem Linova domu je zahrada, za níž je směrem k Tiberu nepříliš rozsáhlé, ale nezastavěné pole. Tato myšlenka mu dodala naděje. Oheň se mohl na tomto prázdném místě zastavit.

V té naději běžel dále, třebaže každý závan větru přinášel už nejen kouř, ale i tisíce jisker, které mohly roznítit požár na druhém konci uličky a odříznout mu zpáteční cestu.

Konečně však přece jen spatřil před sebou cypřiše v Linově zahradě. Domy stojící za nezastavěnou plání hořely už jako hranice dřeva, ale malá Linova insula stála ještě nedotčena. Vinicius pohlédl vděčně k obloze a rozběhl se k domku, ačkoliv ho začal pálit už i vzduch. Dveře byly zavřeny, ale Vinicius do nich strčil a vřítil se dovnitř.

V zahradě nebylo živé duše a zdálo se, že i dům je úplně prázdný.

“Snad poomdlévali v tom kouři a žáru,” napadlo Viniciovi.

A dal se do volání:

“Lygie! Lygie!”

Odpovědělo mu mlčení. V tichu bylo slyšet jen hukot vzdáleného požáru.

“Lygie!”

A pojednou dolehl k jeho sluchu onen ponurý zvuk, který slyšel v této zahrádce už jednou. Na nedalekém ostrově vzplanulo zřejmě vivárium, stojící nedaleko Aesculapiova chrámu. To začala řvát strachem nejrůznější zvířata a s nimi i lvi. Viniciovým tělem proběhlo od hlavy až k patě mrazivé zachvění. Už podruhé, vždy ve chvíli, kdy celá jeho bytost je soustředěna v myšlenkách na Lygii, ozývají se ty strašné hlasy jako předzvěst neštěstí, jako zlověstná věštba neznámé budoucnosti.

Byl to však jen krátký, chvilkový dojem, protože hukot požáru, ještě strašnější než řev zvířat, přikazoval pomýšlet na něco jiného. Lygie sice na volání neodpověděla, ale mohla ležet v ohroženém domě v mdlobách anebo otrávena dýmem. Vinicius vběhl dovnitř. Malé atrium bylo prázdné a ztemnělé dýmem.

Hledaje po hmatu dveře vedoucí do cubiculí, všiml si mihotavého plaménku lampičky, a když přistoupil blíže, spatřil lararium a v něm místo lárů kříž. Pod tím křížem hořel kahánek. Hlavou mladého čekatele křtu se mihla jako blesk myšlenka, že tento kříž mu posílá to světélko, s nímž bude moci najít Lygii. Uchopil tedy kahánek a začal hledat cubicula. Když našel první, odhrnul závěs, posvítil si kahánkem dovnitř a rozhlížel se.

Avšak ani tady nikdo nebyl. Vinicius si však byl jist, že našel Lygiino cubiculum, protože na hřebících zaražených do stěny visel její oděv a na lůžku leželo capitium, těsný šat, který nosily ženy na těle. Vinicius jej popadl, přitiskl ke rtům, a přehodiv si jej přes rameno, dal se do dalšího hledání. Domek byl malý, a tak prohledal v krátkém čase všechny místnosti, ba i sklep. Avšak nikde nenašel živé duše. Bylo nad slunce jasnější, že Lygie, Linus a Ursus hledali tak jako ostatní obyvatelstvo záchranu před požárem v útěku.

“Musím je hledat mezi lidmi za branami města,” pomyslil si Vinicius.

Nedivil se ani příliš, že je nepotkal na Via Portuensis, mohli totiž opustit Zátibří opačnou stranou, směrem k Vatikánskému pahorku. Buď jak buď, aspoň před ohněm se zachránili. Viniciovi spadl kámen ze srdce. Viděl sice, s jakým strašným nebezpečím je spojen útěk, ale pomyšlení na nesmírnou Ursovu sílu mu dodávalo naděje. “Teď musím odtud prchat,” uvažoval v duchu, “a dostat se přes Domitiiny zahrady do zahrad Agrippininých. Tam je najdu. Kouř tam nebude tak strašný, protože vítr vane od Sabinských vrchů.”

Byl však už nejvyšší čas, aby pomýšlel na vlastní záchranu, neboť proud plamenů se od ostrova neustále blížil a chuchvalce dýmu už téměř docela zahalily uličku. Kahánek, jímž si v domě svítil, zhasl v průvanu.

Vinicius vyběhl na ulici a běžel, co měl sil, k Via Portuensis, týmž směrem, odkud přišel, ale zdálo se, že ho požár svým ohnivým dechem pronásleduje. Hned jej zahaloval novými a novými chuchvalci kouře, hned ho zasypával jiskrami, které mu padaly do vlasů, na krk, na oděv. Tunika na něm začala na několika místech doutnat, ale on toho nedbal a běžel dále v obavě, že by ho mohl zadusit dým. V ústech cítil příchuť spáleniny a sazí, v krku a na plicích ho pálilo, jako by mu tam hořelo. Krev se mu hrnula do hlavy, takže v některých okamžicích viděl všechno červeně, ba i dým mu připadal rudý. A tu si v duchu říkal: “Ten oheň je živý! Lépe bude, když se vrhnu na zem a zahynu.” Běh ho unavoval víc a více. Hlava, krk a záda měl zality potem a tento pot ho pálil jako vřelá voda. Nebýt Lygiina jména, které si v duchu opakoval, nebýt jejího capitia, do něhož si zabalil ústa, byl by klesl. O chvíli později však nerozeznával už ani uličku, jíž běžel. Poznenáhlu ho opouštělo vědomí, uvědomoval si jen, že musí běžet, protože na volném prostranství ho očekává Lygie, kterou mu slíbil apoštol Petr. A pojednou se ho zmocnila jakási podivná, už polou horečnatá jistota, podobající se vidinám před smrtí, že ji musí uvidět, oženit se s ní a pak že okamžitě zemře.

Běžel už jako opilý, potáceje se z jedné strany ulice na druhou. Avšak vtom došlo v příšerném požáru, který zachvátil obrovské město, k jakési změně. Vše, co dosud ještě jen doutnalo, změnilo se zřejmě v jediné moře plamenů, protože vítr přestal přinášet dým a ten, který se nahromadil v uličkách, rozehnal šílený nápor rozpáleného vzduchu. A ten závan hnal teď milióny jisker, takže Vinicius běžel jako v ohnivém mraku.

Zato však viděl lépe na cestu a právě v okamžiku, kdy myslil, že užuž klesne k zemi, spatřil konec uličky.

Tento pohled mu dodal nové síly. Když odbočil za roh, octl se v ulici vedoucí k Via Portuensis a ke Codetanskému poli. Jiskry jej přestaly pronásledovat. Pochopil, že podaří-li se mu doběhnout na Přístavní silnici, bude zachráněn, i kdyby na ní nakrásně padl do mdlob.

Na konci ulice uviděl opět něco jako mrak, který zahaloval její ústí. “Jestliže je to kouř,” pomyslil si, “pak už neprojdu.” Běžel z posledních sil. Cestou shodil ze sebe tuniku, která už doutnala od jisker a začínala ho pálit jako Nessova košile, a běžel nahý, jen s Lygiiným capitiem na hlavě a před ústy. Když doběhl blíže, poznal, že to, co považoval za kouř, byl zvířený prach, z něhož se ještě ke všemu ozývaly lidské hlasy a výkřiky.

“Lůza plení domy,” řekl si.

Běžel však směrem, odkud se hlasy ozývaly. Buď jak buď, jsou tam lidé, kteří mu mohou poskytnout pomoc. S touto nadějí začal vší silou křičet o pomoc, ještě než k nim doběhl. Ale to bylo jeho poslední vypětí: všechno mu před očima ještě více zrudlo, v plicích pocítil pojednou nedostatek vzduchu, v kostech nedostatek sil – a klesl k zemi.

Lidé ho však uslyšeli, nebo spíše uviděli, a dva z nich mu běželi na pomoc s nádobami plnými vody.

Vinicius, který padl vyčerpáním, ale neztratil vědomí, uchopil nádobu do obou rukou a vyprázdnil ji do poloviny.

“Díky,” řekl. “Postavte mě na nohy, dál už půjdu sám.”

Druhý dělník mu polil hlavu vodou a oba společně jej nejen postavili na nohy, nýbrž zvedli dokonce ze země a nesli ke skupině ostatních, kteří ho obklopili a prohlíželi, zda si příliš neublížil. Ta starostlivost Vinicia udivila.

“Lidé,” zeptal se, “co jste zač?”

“Bouráme domy, aby se požár nedostal k Přístavní silnici,” odpověděl jeden z dělníků.

“Přišli jste mi na pomoc, když jsem už klesl k zemi. Díky vám.”

“My nesmíme odříci pomoc,” ozvalo se několik hlasů.

Vinicius, který předtím viděl od samého rána jen rozběsněné davy, rvačky a plenění, zadíval se teď pozorněji na tváře, jež jej obklopovaly, a řekl:

“Kéž vám to odplatí … Kristus.”

“Pochváleno budiž jeho jméno!” zvolal celý sbor hlasů.

“Linus?” zeptal se Vinicius.

Avšak nebyl s to ptát se dál a neslyšel odpověď, protože dojetím a vysílením ztratil vědomí. Probudil se teprve na Codetanském poli, v zahradě, obklopen několika ženami a muži, a první slova, na která se opět zmohl, byla:

“Kde je Linus?”

Chvíli nikdo neodpovídal, až pak řekl znenadání nějaký hlas, který připadal Viniciovi známý:

“Za Nomentánskou branou; odešel do Ostriana … před dvěma dny… Pokoj s tebou, perský králi!”

Vinicius se nadzvedl a pak si sedl, protože nad sebou spatřil mimo všechno očekávání Chilóna.

A Řek mluvil:

“Tvůj dům, pane, pravděpodobně shořel, protože Cariny jsou v plamenech, ale ty budeš vždycky bohatý jako Midas. Ó, jaké neštěstí! Křesťané, synu Serapidův, předpovídali už dávno, že toto město zničí oheň…

A Linus je i s Jovišovou dcerou v Ostrianu… Ó, jaké neštěstí postihlo toto město!…”

Viniciovi se opět udělalo mdlo.

“Viděl jsi je?” zeptal se.

“Viděl, pane! Děkuji Kristovi a všem bohům, že jsem ti mohl oplatit tvá dobrodiní dobrou zprávou. Ale já ti, Osiride, ještě oplatím, to přísahám při tomto hořícím Římě!”

Venku se stmívalo, ale v zahradě bylo jasno jako ve dne, protože požár se ještě rozmohl. Zdálo se, že nehoří už jen jednotlivé čtvrti, ale celé město v šíř i nadél. Obloha byla rudá, kam oči dohlédly, a na svět padala rudá noc.