Quo vadis

EPILOG

Vzpoura galských legií pod Vindexovým vedením nezdála se zpočátku nebezpečná. Caesarovi bylo teprve jedenatřicet let a nikdo se neodvažoval doufat, že by se svět mohl tak brzy osvobodit od svého upíra. Lidé připomínali, že v legiích docházelo k rozbrojům už nejednou, ještě za dřívějších vládců, ale tyto vzpoury přešly a nevynutily si změnu panovníka. Tak například za Tiberia potlačil Drusus vzpouru panonských legií a Germanicus vzpouru legií rýnských. “Kdo by se ostatně mohl ujmout po Neronovi vlády,” říkali lidé, “když téměř všichni potomci božského Augusta za jeho vlády vyhynuli?” Jiní, hledíce na kolosy znázorňující Nerona jako Herkula, říkali si mimoděk, že takovou moc nezlomí žádná síla. A byli i lidé, kterým se po něm od doby, co odjel do Achaje, stýskalo, protože Helius a Politeles, jimž svěřil vládu nad Římem a nad Itálií, vládli ještě krvavěji než on.

Nikdo si nebyl jist životem ani majetkem. Zákon přestal chránit. Zmizela lidská důstojnost a ctnost, rodinné svazky se uvolnily a zničená srdce se už ani neodvažovala doufat. Z Řecka přicházely zvěsti o neslýchaných caesarových triumfech, o tisících věnců, které získal, o tisících závodníků, nad nimiž zvítězil. Svět se zdál být jedinou krvavou, šaškovskou orgií, ale zároveň se ujalo mínění, že nadešel konec ctnosti a vážných věcí a že přišla doba tance, hudby, neřestí a krve a že od nynějška bude život už stále tak vypadat. Sám caesar, jemuž vzpoura otvírala cestu k novým loupežím, nestaral se příliš o bouřící se legie ani o Vindexe, ba často prohlašoval, že z toho má radost. Nechtěl ani odjet z Achaje, a teprve až mu Helius oznámil, že další otálení ho může připravit o impérium, dal se na cestu do Neapole.

Tam opět hrál a zpíval, nevšímaje si zpráv o stále hrozivějším vývoji událostí. Marně mu Tigellinus vysvětloval, že někdejší vzpoury legií neměly vůdce, kdežto teď že jim stojí v čele muž pocházející z rodu bývalých aquitanských králů, a k tomu slavný a zkušený voják. “Tady,” odpovídal Nero, “mě poslouchají Řekové, kteří mě jediní umějí poslouchat a kteří jediní jsou hodni mého zpěvu.” Tvrdil, že jeho první povinností je umění a sláva. Když ho však zastihla zpráva, že Vindex o něm prohlásil, že je špatným umělcem, vzpamatoval se a odjel do Říma. Rány, které mu zasadil Petronius a které zacelil pobyt v Řecku, znovu se v jeho srdci otevřely a Nero chtěl hledat spravedlnost za toto neslýchané ublížení u senátu.

Když spatřil cestou bronzové sousoší znázorňující galského bojovníka sraženého k zemi římským rytířem, považoval to za dobré znamení a od té chvíle, myslil-li vůbec na odbojné legie a na Vindexe, pak jen proto, aby se jim mohl posmívat. Jeho vjezd do města zastínil vše, co svět dosud viděl. Přijel na témž voze, na kterém jel kdysi v triumfálním pochodu Augustus.

V cirku musili zbořit jeden oblouk, aby tudy průvod prošel. Senát, rytíři a nepřehledné zástupy mu vyšli vstříc. Zdi se třásly voláním: “Buď vítán, Auguste! Buď vítán, Herkule! Buď vítán, božský, jediný, Olympský, Pythijský, nesmrtelný!” Za ním nesli vyhrané věnce, jména měst, v nichž triumfoval, a jména mistrů, které porazil. Sám Nero byl opojen a ptal se dojatě augustiánů, kteří jej obklopovali, co byl Caesarův triumf proti jeho triumfu. A že by se kdokoli ze smrtelníků odvážil vztáhnout ruku na takového poloboha, to si vůbec nedovedl představit. Cítil se opravdu olympanem, a tedy i bezpečným. Nadšení a šílení davů jen ještě rozněcovalo jeho vlastní šílenství. V den tohoto triumfu se mohlo zdát, že nejen caesar a město, nýbrž celý svět pozbyl rozumu.

Pod květy a pod hromadami věnců nespatřil nikdo propast. Avšak ještě týž večer se na sloupech a na zdech objevily nápisy vypočítávající caesarovy zločiny, hrozící mu pomstou a posmívající se mu jako umělci. Od úst k ústům se šířila věta: “Tak dlouho zpíval, dokud kohouty (gallos) nevzbudil.” Městem začaly obíhat ustrašené zprávy a rozrůstaly se do hrozivých rozměrů. Augustiánů se zmocnil neklid. Lidé, nejsouce si jisti, co přinese budoucnost, neodvažovali se vyslovovat své naděje, ba neodvažovali se téměř ani cítit a myslit.

A Nero žil dále jen divadlem a hudbou. Zajímal se o nově vynalezené hudební nástroje a o nové vodní varhany, které zkoušeli na Palatinu. Ve svém zdětinštělém mozku, neschopném jediné rady ani činu, si představoval, že jeho dalekosáhlé plány her a představení odvrátí jakékoli nebezpečí. Jeho nejbližší spolupracovníci, když viděli, že místo aby se staral o prostředky na obranu a o armádu, stará se jen o básnické obraty, vyjadřující přiléhavě nebezpečí, začínali ztrácet hlavy. Ačkoliv jiní se zase domnívali, že těmito citáty jen přehlušuje sebe i ostatní, ale v srdci že je pln úzkosti a neklidu. Jeho jednání bylo teď horečné. Denně mu přelétalo hlavou tisíce nejrůznějších záměrů.

Někdy vyskakoval, chtěje se rozběhnout nebezpečí vstříc, nařídil nakládat na vozy kithary a loutny, ozbrojit mladé otrokyně jako amazonky a zároveň přivolat legie z východu. Někdy se zase domníval, že ukončí vzpouru galských legií nikoli válkou, nýbrž zpěvem. A v duchu se usmíval při představě, jak to bude vypadat, až uchlácholí vojáky písní. Legionáři ho obklopí se slzami v očích a on jim zazpívá epinikion, jímž začne pro něj i pro Řím zlatá doba. Někdy volal po krvi; jindy prohlašoval, že se spokojí svrchovanou vládou nad Egyptem; vzpomínal na věštce, který mu předpovídal vládu v Jeruzalémě, anebo se zase rozplýval nad myšlenkou, že si bude vydělávat na chléb vezdejší jako potulný zpěvák a že města a země v něm už nebudou uctívat caesara, pána vší země, nýbrž zpěváka, jakého lidstvo dosud nezrodilo.

A tak se zmítal, šílel, hrál, zpíval, měnil plány, měnil citáty a měnil život svůj i život světa v jakýsi nedochůdný, fantastický a zároveň strašný sen, v hlučnou taškařici, skládající se z nafouklých obratů, ze špatných veršů, z úpění, slz a krve. A mrak na Západě zatím rostl a mohutněl ze dne na den. Míra byla dovršena, šaškovská komedie spěla zřejmě ke konci.

Když se k jeho sluchu dostaly zprávy o Galbovi a o tom, že se Hispanie připojila ke vzpouře, zachvátil ho vztek a šílenství. Porozbíjel číše, převrhl při hostině stůl a vydal rozkazy, které se neodvážili vyplnit ani Helius, ba ani sám Tigellinus. Vyvraždit Galy, kteří bydlí v Římě, pak, ještě jednou zapálit město, vypustit zvířata z arenarií a přestěhovat hlavní město do Alexandrie, to vše se mu zdálo velikým, ohromujícím a snadno proveditelným činem. Ale dny jeho všemohoucnosti už minuly, už i jeho společníci v někdejších zločinech se na něj začínali dívat jako na šílence.

Zdálo se, že Vindexova smrt a nesvornost ve vzbouřeneckých legiích opět překlánějí misku vah na jeho stranu. V Římě byly už ohlášeny nové hostiny, nové triumfy a nové rozsudky, když tu přicválal jedné noci na zpěněném koni posel z tábora praetoriánů a oznámil, že přímo ve městě pozvedli vojáci prapor vzpoury a provolali caesarem Galbu.

Caesar právě spal, když posel přijel, a když se probudil, marně volal na svou osobní stráž, hlídající v noci dveře komnat. Palác byl už liduprázdný. Jen otroci ještě plenili v odlehlejších zákoutích, co se plenit dalo.

Pohled na Nerona je však zastrašil. A Nero bloudil sám a sám palácem, naplňuje jej výkřiky úzkosti a zoufalství.

Konečně mu však přece jen přispěchali na pomoc propuštěnci Faón, Spirus a Epafroditos. Chtěli, aby prchl, a tvrdili, že nesmí ztratit ani okamžik, ale Nero se ještě oddával iluzím. Což kdyby promluvil k senátu oděn v smuteční roucho? Což by senát mohl odolat jeho slzám a jeho výmluvnosti? Kdyby tak vynaložil veškeré své krasořečnické umění, veškerou svou výmluvnost a své herecké nadání, což by mu pak kdokoli na světě mohl odolat? Nedali by mu pak aspoň praefekturu v Egyptě?

A propuštěnci, zvyklí mu lichotit, neodvažovali se ještě odporovat mu do očí, varovali ho jen, že dříve než dojde na Forum, lid ho rozsápe na kousky, a pohrozili mu, že nevsedne-li okamžitě na koně, opustí ho i oni.

Faón mu nabídl úkryt ve své ville za Nomentánskou branou. Po chvíli vsedli na koně, zahalili si hlavy do plášťů a vyrazili směrem k okraji města. Noc bledla.

Na ulicích bylo však už rušno. Svědčilo to o výjimečnosti chvíle. Vojáci se buď jednotlivě nebo v malých skupinách rozprchli po městě. Nedaleko tábora se caesarův kůň polekal mrtvoly a uskočil stranou. Plášť se sesunul z jezdcovy hlavy a voják, který šel právě kolem, poznal vládce. Byl však tak zmaten nenadálým setkáním, že po vojensku pozdravil. Když jeli kolem tábora praetoriánů, uslyšeli hromové provolávání slávy Galbovi. Nero konečně pochopil, že se blíží hodina smrti. Zmocnil se ho strach a výčitky svědomí. Tvrdil, že vidí před sebou tmu, která má podobu černého mraku, a že z tohoto mraku vystupují proti němu obličeje, v nichž poznává matku, ženu a bratra. Zuby mu cvakaly hrůzou, ale jeho komediantská duše nacházela v hrůze těchto okamžiků přes to všecko jakýsi půvab.

Být všemocným pánem světa a ztratit vše, to se mu zdálo vrcholem tragédie. A věren sobě, hrál v ní hlavní úlohu až do konce. Ovládla ho horečka citátů a vášnivá touha, aby si je ti, kdož jsou s ním, zapamatovali a odkázali budoucím. Chvílemi říkal, že chce zemřít, a volal Spicula, který zabíjel nejobratněji ze všech gladiátorů. Chvílemi zase recitoval: “Matka, žena a otec mne na smrt volají!” Tu a tam se v něm však rozsvěcely jalové a dětinské záblesky naděje. Věděl, že jde na smrt, ale zároveň tomu nevěřil.

Nomentánskou bránu našli otevřenou. Pak jeli dále kolem Ostriana, kde kdysi učil a křtil Petr. Za úsvitu dorazili k Faónově ville.

Tam už propuštěnci před ním déle netajili, že je čas zemřít. Dal si tedy vykopat pro sebe hrob a lehl si na zem, aby mohli vzít přesnou míru. Avšak když viděl, jak vyhazují hlínu, zmocnil se ho strach. Jeho tučná tvář zbledla a na čele mu vyvstaly kapky potu, podobající se kapkám ranní rosy. Začal otálet. Třesoucím se a zároveň hereckým hlasem prohlásil, že ještě nenadešla jeho chvíle, a pak začal opět recitovat. Nakonec prosil, aby ho spálili. “Jaký to umělec hyne!” opakoval, jakoby s údivem.

Zatím přijel Faónův posel se zprávou, že senát vynesl už rozsudek a že parricida má být potrestán podle starého obyčeje.

“Jaký je ten obyčej?” zeptal se zsinalými rty Nero.

“Přichytí ti krk vidlemi, umrskají tě k smrti a tělo hodí do Tiberu!” odpověděl stroze Epafroditos.

Nero si rozhalil plášť na prsou.

“Je tedy čas!” řekl a pohlédl k obloze.

A opakoval ještě jednou:

“Jaký to umělec hyne!”

V témž okamžiku se ozval dusot koňských kopyt.

To si centurio v čele vojáků přijížděl pro Ahenobarbovu hlavu.

“Pospěš si!” zvolali propuštěnci.

Nero si přiložil nůž ke krku, ale píchl se jen bázlivou rukou a bylo vidět, že by se byl nikdy neodvážil pohroužit ostří hlouběji. Tu mu Epafroditos šťouchl znenadání do ruky a nůž vjel do krku až po rukojeť.

Strašné, obrovské, vyděšené oči vylezly Neronovi z důlků.

“Přináším ti život!” zvolal centurio na prahu.

“Je pozdě,” odpověděl chrčivým hlasem Nero.

Pak dodal:

“Hle, věrnost!”

A smrt mu v okamžiku začala zahalovat hlavu tmou. Krev z tlustého krku tryskala černým proudem na květiny v zahradě. Jeho nohy začaly kopat do země – a Nero skonal.

Věrná Akté ho nazítří zavinula do drahocenných tkanin a spálila jej na hranici, přeplněné vonnými mastmi.

A tak skončil Nero. Stejně jako končívá vichřice, bouře, požár, válka nebo mor. Ale Petrova bazilika vládne dosud z vatikánských výšin městu i světu.

A u někdejší Capenské brány stojí dnes malá kaplička a na ní je už poněkud setřelý nápis:

Quo vadis, Domine?