Quo vadis

KAPITOLA 1

Záře hořícího města zalila oblohu široko daleko, kam až lidské oko dohlédlo. Nad pahorky se vykutálel veliký měsíc v úplňku, okamžitě zrudl odleskem požáru do odstínu rozžhavené mědi a zdálo se, že užasle shlíží na hynoucí světovládné město. Ve zrůžovělých propastech oblohy svítily hvězdy rovněž růžově, avšak na rozdíl od obyčejných nocí byla země jasnější než nebesa. Řím osvětloval jako obrovská hranice celou Kampanii. V krvavém světle bylo vidět vzdálené vrchy, města, villy, chrámy, pomníky a akvadukty, sbíhající ze všech okolních hor k městu, a na akvaduktech roje lidí, kteří tam hledali bezpečí, anebo lepší pohled na požár.

Strašný živel zachvacoval zatím nové a nové čtvrti. Bylo nad všechnu pochybnost, že čísi zločinné ruce město podpalují, protože nové a nové požáry propukaly v místech, která byla daleko od hlavního ohniska.

Z pahorků, na nichž byl Řím vystavěn, stékaly plameny jako mořské vlny do údolí, hustě zastavěných pětipatrovými i šestipatrovými domy, plných bud, krámků, dřevěných přenosných amfiteátrů, jež sem byly postaveny náhodně pro různé podívané, i skladišť dřeva, oleje, obilí, ořechů, piniových šišek, jejichž semeny se živil chudý lid, a skladišť oděvů, které byly čas od času rozdávány chudině hnízdící v těsných brlozích. Tam nacházel požár dost hořlavé potravy, takže se měnil téměř v řadu výbuchů a zachvacoval s nevídanou rychlostí celé ulice. Lidé, tábořící za městem nebo stojící na vodovodech, hádali podle barvy plamenů, co hoří. Šílený nápor vzduchu zvedal co chvíli z ohnivé tůně tisíce a milióny rozžhavených ořechových a mandlových skořápek, které vzlétaly prudce do vzduchu jako nespočetná hejna svítících motýlů a v povětří s třeskotem praskaly, anebo hnány větrem dopadaly na nové čtvrti, na vodovody a na pole kolem města. Zdálo se, že je nesmysl pomýšlet na záchranu.

Zmatek vzrůstal víc a více, protože zatímco na jedné straně prchalo městské obyvatelstvo všemi branami za zdi města, na druhé straně zase přilákal požár tisíce lidí z okolí, a to jak obyvatele menších měst, tak rolníky a polodivoké pastevce z Kampanie, které sem zvábila také touha po plenění.

Volání “Řím hyne!” se nepřestávalo ozývat z úst davů. A záhuba města se v oněch dobách zdála zároveň koncem moci a zpřetrháním všech svazků, které až dosud poutaly obyvatelstvo v jeden celek. Však také chudina, jejíž většině, skládající se z otroků a přivandrovalců, nezáleželo vůbec na římské světovládě, začínala se tu a tam chovat hrozivě. Šířily se násilné činy a loupeže. Vznikal dojem, že už jen podívaná na hynoucí město upoutává lidskou pozornost a oddaluje ještě propuknutí masakru, k němuž dojde okamžitě, jakmile se město změní ve spáleniště. Statisíce otroků, zapomínajících, že Řím má kromě chrámů a hradeb také ještě několik desítek legií ve všech koutech světa, jako by jen čekalo na heslo a na vůdce. Začalo se ozývat Spartakovo jméno – jenže Spartakus už dávno nebyl, zato však obyvatelstvo se začalo shromažďovat a ozbrojovat, čím kdo mohl. Po všech branách kolovaly nejneuvěřitelnější zvěsti. Jedni tvrdili, že to Vulcanus na Jovišův rozkaz ničí město ohněm, tryskajícím z podzemí; jiní zase, že je to Vestina pomsta za vestálku Rubrii. Lidé, kteří o tom byli přesvědčeni, nechtěli nic zachraňovat, nýbrž obléhali jen chrámy a prosili bohy o slitování. Avšak nejčastěji se povídalo, že caesar dal zapálit Řím, aby se zbavil zápachu vanoucího od Subury a aby mohl postavit nové město, jménem Neronia. Při takovém pomyšlení se lidí zmocňoval vztek, a kdyby se byl – jak o tom uvažoval Vinicius našel vůdce, který by chtěl využít toho výbuchu nenávisti, Neronova hodina by byla odbila o léta dřív.

Povídalo se také, že caesar zešílel, že dal praetoriánům a gladiátorům rozkaz vrhnout se na lid a rozpoutat hromadný masakr. Někteří přísahali na bohy, že na rozkaz Měděnobradého byla z vivárií vypuštěna všechna zvěř. Viděli na ulici lvy s hořícími hřívami, rozběsněné slony a tury, rozdupávající desítky lidí.

Bylo v tom dokonce i kus pravdy, protože sloni, když viděli blížící se požár, rozbili na několika místech vivária, dostali se na svobodu a prchali v divokém zmatku před ohněm, ničíce jako bouře vše, co jim stálo v cestě. Mluvilo se o desítkách tisíců lidí, kteří zahynuli v ohni. A skutečně jich zahynula spousta. Byli lidé, kteří ztratili veškeré jmění nebo nejdražší bytosti a vrhali se v zoufalství do plamenů dobrovolně. Jiní se udusili dýmem. Ve středu města, mezi Kapitolem, Quirinalem, Viminalem a Esquilinem a pak mezi Palatinem a Caeliem, kde byly nejhustěji zastavěné ulice, propukal požár na tolika místech najednou, že celé houfy lidí, prchajících jedním směrem, narážely neočekávaně na novou zeď plamenů, postupujících z opačné strany, a hynuly strašnou smrtí v ohnivé záplavě.

V té hrůze, zmatku a nepříčetnosti lidé ostatně ani nevěděli, kam utíkat. Cesty byly zavaleny různými věcmi a na mnoha užších místech docela zataraseny.

Ti, kdož utekli na fóra a náměstí v místech, kde stál později Flaviův amfiteátr, u chrámu Země, u Liviina portiku a výše u chrámu Junony Luciny a konečně mezi Clivem Vibrem a starou Esquilinskou branou, obklopeni kolem dokola mořem plamenů, zahynuli žárem. V místech, kam požár nepronikl, našly se později stovky těl uškvařených na uhel, ačkoliv tu a tam vytrhávali ti nešťastníci kamenné desky z dlažby a zahrabávali se do půl těla do země, aby se tak chránili před žárem. Takřka ani jedna rodina z těch, které bydlily ve středu města, nezachránila se celá. A tak bylo u městských zdí a u všech bran i na všech silnicích slyšet zoufalé vytí žen, vyvolávajících jména svých drahých, kteří zahynuli v tlačenici nebo v plamenech.

A tak zatímco jedni žebrali u bohů o slitování, druzí se jim rouhali za tu strašnou pohromu. Bylo vidět starce, kteří vztahovali ruce směrem k chrámu Jova Liberatora a volali: “Jsi zachránce, zachraň tedy svůj oltář a město!” Zoufalství se však obracelo hlavně proti starým římským bohům, kteří měli podle představ obyvatelstva bdít nad městem starostlivěji než ostatní bozi. Vyšlo však najevo, že jsou bezmocní, a tak jim lidé spílali. Zato však se stalo, že když se na Via Asinaria objevil zástup egyptských kněží, stěhujících Isidinu sochu, kterou zachránili ze svatyně nedaleko Porta Caelimontana, vrhl se dav do průvodu, zapřáhl se do vozu, přitáhl jej až k Appijské bráně, a zmocniv se sochy, postavil ji do Martova chrámu a zbil při tom Martovy kněze, kteří se odvážili klást odpor. Jinde vzývali zase Serapida, Baala nebo Jehovu, jehož vyznavači se vyrojili z uliček na Subuře a Zátibří a naplňovali křikem a voláním pláně za hradbami města.

V jejich výkřicích se však ozývaly jakoby tóny triumfu, a proto, zatímco se někteří Římané připojovali k jejich sboru a oslavovali “Pána světa”, druzí byli tímto radostným zmatkem hlasů pobouřeni a snažili se jej utišit násilím. Tu a tam bylo slyšet, jak muži v nejlepších letech, starci, ženy i děti zpívají podivné a slavnostně znějící písně, jejichž smyslu nikdo nerozuměl, ale v nichž se co chvíli opakovala slova: “Přichází soudce v den hněvu a pohrom.” Tak vypadal ten rozvlněný a neutuchající lidský příval, který jako rozbouřené moře obléval hořící město.

Avšak nepomáhalo ani zoufalství, ani rouhání, ani písně. Zdálo se, že pohroma je nepřemožitelná, naprostá a neúprosná jako Osud. Nedaleko Pompeiova amfiteátru se vzňala skladiště konopí a lan, jichž bylo zapotřebí celé spousty v circích, arénách i k nejrůznějším strojům používaným při hrách a zároveň s nimi vzplanuly budovy plné sudů se smolou, jíž se lana mazala. Celá část města, za níž leželo Martovo pole, zářila několik hodin tak jasně žlutým plamenem, že se divákům, úděsem zpola nepříčetným, dlouho zdálo, že s velikou pohromou byl rovněž převrácen pořádek dne a noci a že to, co vidí, je sluneční záře. Avšak pak zastínila všechny ostatní barvy plamenů jednolitá krvavá záplava. Z ohnivého moře tryskaly k rudému nebi jakoby obrovské fontány a ohnivé sloupy, třepící se ve výšce v plamenné věchty a chocholy, jichž se zmocňoval vítr, měnil je ve zlaté nitě a v chomáče jisker a unášel je daleko, daleko nad Kampanii, až k Albským vrchům. Noc byla stále jasnější; zdálo se, že i vzduch je nasáklý nejen září, nýbrž i plameny. Tiber tekl živým ohněm. Nešťastné město se změnilo v jediné peklo. Požár zachvacoval větší a větší prostory, bral útokem pahorky, rozléval se po rovinách, zaplavoval doliny, šílel, hučel a hřměl.

KAPITOLA 2

Tkadlec Macrinus, do jehož domu přinesli Vinicia, jej umyl, dal mu oděv a posilnění, načež mladý tribun, jsa už úplně při silách, prohlásil, že ještě této noci zahájí další pátrání po Linovi. Macrinus, který byl křesťanem, potvrdil Chilónova slova, že Linus odešel ještě se starým knězem Klementem do Ostriana, kde měl Petr křtít celé houfy vyznavačů nového učení. Křesťané ze Zátibří věděli, že Linus svěřil před dvěma dny péči o dům nějakému Gaiovi. Pro Vinicia to bylo důkazem, že ani Lygie, ani Ursus nezůstali doma a že se asi také vypravili do Ostriana.

Toto vědomí mu přineslo velkou úlevu. Linus byl starý člověk, pro něhož bylo těžké chodit každý den ze Zátibří až za vzdálenou Nomentánskou bránu a odtamtud se opět vracet na Zátibří, usadil se tedy pravděpodobně na těch několik dnů u některého souvěrce za městskými hradbami a s ním asi i Lygie a Ursus. Tak unikli požáru, který se vůbec nerozšířil na druhou stranu Esquilinu. Vinicius viděl v tom všem Kristovo řízení; pocítil nad sebou jeho péči a se srdcem plným lásky, vroucnější než kdykoliv předtím, mu v duchu přísahal, že se mu za ty zřejmé projevy přízně odvděčí celým svým životem.

Tím více však spěchal do Ostriana. Vyhledá Lygii, vyhledá Lina a Petra a odvede je někam daleko, na kterýkoli ze svých statků, třeba i na Sicílii. Řím hoří a za několik dnů zbude po něm jen hromada ohořelých zbytků, proč by tu tedy měli zůstávat s tou pohromou a s rozběsněným lidem? Tam je obklopí zástupy poslušných otroků, kolem nich bude klid venkova a budou žít pokojně pod Kristovou ochranou a s Petrovým požehnáním. Jen aby je teď našel.

Nebylo to tak snadné. Vinicius měl na paměti, jak těžko se dostal od Via Appia na Zátibří a jak musil kličkovat, aby se dostal k Přístavní silnici. Rozhodl se tedy, že obejde město z opačné strany. Po Triumfální silnici se mohl dostat podél řeky až k Aeliovu mostu a odtamtud, vyhýbaje se Pinciu, podél Martova pole, kolem Pompeiových, Lucullových a Sallustiových zahrad na Via Nomentana. Byla to nejkratší cesta, avšak ani Macrinus, ani Chilón mu neradili, aby se jí dával.

Požár sice dosud nezachvátil tuto část města, avšak všechna náměstí a všechny ulice mohly být úplně zataraseny lidmi a jejich věcmi. Chilón radil, aby se vydal přes Ager Vaticanus až k Porta Flaminia, tam aby přešel řeku a postupoval dále vně městských hradeb, za Aciliovými zahradami, k Porta Salaria. Vinicius po chvilce váhání na tuto radu přistoupil.

Macrinus musil zůstat hlídat dům, avšak postaral se o dva muly, kteří se mohli hodit i k další cestě s Lygií. Chtěl dát i otroka, ale Vinicius odmítl, doufaje, že tak jako předtím podřídí se i nyní jeho rozkazům první praetoriánský oddíl, který potká.

A po chvíli vyrazili oba s Chilónem přes Pagus Ianiculensis k Triumfální silnici. Na volných prostranstvích byla tábořiště i tady, ale prodírali se jimi s menší námahou, neboť větší část obyvatelstva utekla Přístavní branou k moři. Za Septimianovou branou jeli dále, po jedné straně řeku, po druhé nádherné Domitiiny zahrady, jejichž mohutné cypřiše zrudly od záře požáru jako od večerních červánků. Cesta byla teď volnější, jen tu a tam se musili potýkat s proudem venkovanů, kteří spěchali k městu. Vinicius popoháněl mula, jak mohl, kdežto Chilón, který jel těsně za ním, vedl celou cestu jakousi samomluvu.

“Vida, požár zůstal za námi a teď nás hřeje do zad.

Ještě nikdy nebylo na téhle cestě v noci tak jasno. Ó

Die! Jestliže nesešleš na ten požár průtrž, bude to znamenat, že máš Řím v nelásce. Lidská síla ty plameny neuhasí. Takové město, jemuž sloužilo Řecko a celý svět! A teď si bude moci první lepší Řek upražit své boby v jeho popelu! Kdo by se toho byl nadál! A nebude už Řím ani římští páni… A komukoli se zachce chodit po spáleništi, až vystydne, a hvízdat si, ten bude hvízdat, aniž mu bude hrozit nebezpečí. Ó bohové!

Hvízdat si nad takovým světovládným městem! Kdo z Řeků anebo i z barbarů se toho mohl nadít? Ale hvízdat si bude moci, protože hromada popela, ať zůstane po pasteveckém ohýnku, nebo po vyhořelém městě, je jenom hromada popela, kterou roznese dříve nebo později vítr.”

Co to povídal, otáčel se chvílemi k požáru a hleděl na ohňovou záplavu s obličejem zároveň hněvivým i rozradostněným. A pak pokračoval:

“Hyne! Hyne! A nebude už více na světě. Kam teď bude svět posílat své zboží, svůj olej a své peníze? Kdo z něho bude ždímat zlato a slzy? Mramor nehoří, ale drobí se v ohni. Z Kapitolu budou trosky i z Palatinu budou trosky. Ó Die! Řím byl jako pastýř a ostatní národy jako ovce. Když měl pastýř hlad, podřezal některou ovci, snědl maso a tobě, otče bohů, obětoval kůži. Kdo, ó Hromovládný, bude teď podřezávat, do čích rukou vložíš pastevecký bič? Protože Řím hoří, otče, tak dokonale, jako bys jej ty sám zapálil bleskem.”

“Pospěš si!” naléhal Vinicius. “Co tam děláš?”

“Pláči nad Římem, pane,” odpověděl Chilón. “Takové Jovišovo město!”

Nějakou dobu jeli mlčky, naslouchajíce hukotu požáru a šumění ptačích křídel. Holubi, jichž hnízdila spousta po villách a v městečkách v Kampanii, a s nimi nejrůznější ptáci od moře a z okolních hor považovali patrně záři požáru za sluneční světlo a letěli v celých hejnech naslepo přímo do ohně.

Vinicius první přerušil mlčení:

“Kde jsi byl, když požár vypukl?”

“Šel jsem, pane, ke svému příteli Euriciovi, který míval krámek u Velkého cirku, a uvažoval jsem právě o Kristově učení, když tu začali lidé volat: ,Hoří!’ Sbíhali se k cirku, chtějíce jej hasit a také ze zvědavosti, ale když plameny zachvátily celý cirk a začaly se kromě toho současně objevovat i na Jiných místech, musili myslit na vlastní záchranu.”

“Viděl jsi lidi, kteří házeli do domů pochodně?”

“Co já jsem všecko neviděl, vnuku Aeneův! Viděl jsem lidi, kteří si v tlačenici klestili cestu meči; viděl jsem potyčky a lidské vnitřnosti rozdupané na dlažbě.

Ach parte, kdybys to byl viděl, mohl by sis myslit, že to barbaři dobyli města a rozpoutali masakr. Lidé dokola volali, že nadešel konec světa. Někteří ztratili docela hlavu, nechali útěk útěkem a čekali tupě, až je zachvátí plameny. Jiní zešíleli, jiní zase vyli zoufalstvím, ale viděl Jsem i takové, kteří vyli radostí, protože na světě, ó pane, je mnoho špatných lidí, kteří nedovedou ocenit dobrodiní vašeho mírného panování ani ony správné zákony, podle nichž berete všem to, co mají, a přivlastňujete to sobě. Lidé se nedovedou smířit s vůlí bohů!”

Vinicius byl příliš zabrán do vlastních myšlenek, než aby si všiml ironie, která se ozývala v Chilónových slovech. Mráz hrůzy mu probíhal po těle při pouhém pomyšlení, že se Lygie mohla octnout v tom zmatku, na těch strašných ulicích, kde se rozdupávaly lidské vnitřnosti. A tak, ač se Chilóna vyptal už nejmíň desetkrát na vše, co mohl vědět, zeptal se ho ještě jednou:

“A viděl jsi je v Ostrianu na vlastní oči?”

“Viděl, synu Venušin. Viděl jsem dívku, toho dobrého Lyga, svatého Lina i apoštola Petra.”

“Před požárem?”

“Před požárem, Mithro!”

Avšak ve Viniciově nitru se zrodily pochybnosti, zda Chilón nelže, zastavil tedy mula, pohlédl výhružně na starého Řeka a zeptal se:

“A cos tam dělal ty?”

Chilón upadl do rozpaků. Je pravda, tak jako mnoha lidem i jemu se zdávalo, že se zánikem Říma přichází i konec římského panování, jenže prozatím byl sám s Viniciem. A zároveň si vzpomněl, že mu Vinicius pod strašnou hrozbou zakázal slídit za křesťany, a zvláště za Linem a Lygií.

“Pane,” řekl, “proč nevěříš, že je mám rád? Ano!

Byl jsem v Ostrianu, protože jsem napůl křesťanem.

Pyrrhón mě naučil vážit si více ctnosti než filozofie, a tak lnu stále více k ctnostným lidem. A k tomu ke všemu jsem, pane, chudý, a zatímco jsi ty, Joviši, byl v Antiu, umíral jsem často nad knihami hladem, a tak jsem sedával u zdi Ostriana, protože křesťané, i když sami chudí, rozdají více almužen než všichni ostatní římští obyvatelé dohromady.”

Tento důvod se zdál Viniciovi postačující, zeptal se tedy už méně hrozivě:

“A nevíš, kde Linus po tu dobu bydlí?”

“Krutě jsi mě potrestal za zvědavost, pane,” odpověděl Řek.

Vinicius umlkl a jeli dál.

“Pane,” řekl po chvíli Chilón, “nebýt mne, nenašel bys tu dívku, ale jestliže ji najdeme, nezapomeneš na chudého mudrce?”

“Dostaneš nedaleko Amerioly dům s vinicí,” odpověděl Vinicius.

“Díky tobě, Herkule! S vinicí? Díky tobě! Ach! S vinicí!”

Jeli teď kolem Vatikánských pahorků, které zrudly požárem, za Naumachií však odbočili doprava, chtějíce se za Vatikánským polem dostat k řece, překročit ji a dojet pak k Porta Flaminia. Vtom však Chilón zastavil mula a řekl:

“Pane! Přišel jsem na dobrý nápad.”

“Mluv,” odpověděl Vinicius.

“Mezi Janikulským pahorkem a Vatikánem, za Agrippininými zahradami, jsou podzemní štoly, v nichž těžili kámen a písek pro stavbu Neronova cirku. A teď poslouchej, pane! Poslední dobou začali Židé, jichž je na Zátibří, jak víš, spousta, krutě pronásledovat křesťany. Pamatuješ se přece, že už za božského Claudia tam byly takové nepokoje, že caesar byl donucen vyhnat je z Říma. Dnes, když se vrátili a když se Augustinou zásluhou cítí v bezpečí, zacházejí s křesťany ještě nestoudněji. Já to vím! Já to viděl. Proti křesťanům nebyl vydán žádný edikt, ale Židé je před praefektem města obviňují, že vraždí děti, uctívají osla a hlásají učení, které neuznal senát; a sami je bijí a přepadají jejich chrámy s takovou zuřivostí, že se křesťané musí před nimi skrývat.”

“Co tím chceš říci?” zeptal se Vinicius.

“To, pane, že synagógy si stojí na Zátibří veřejně, ale křesťané, chtějí-li se vyhnout pronásledování, musejí se modlit potajmu a scházejí se tedy v opuštěných kůlnách za městem nebo v harenariích. Ti, kdož bydlí na Zátibří, zvolili si právě lomy, které vznikly při stavbě cirku a různých domů u Tiberu. Teď, když hyne město, Kristovi vyznavači se bezpochyby modlí. V podzemí jich najdeme nespočetné množství, a proto ti radím, pane, abychom se tam cestou podívali.”

“Ale vždyť jsi říkal, že Linus šel do Ostriana!” zvolal netrpělivě Vinicius.

“Ale ty jsi mi slíbil dům s vinicí u Amerioly,” odpověděl Chilón, “chci tedy dívku hledat všude, kde je naděje, že ji najdu. Když vypukl požár, mohli se vrátit na Zátibří… Mohli obejít město, tak jak je teď obcházíme my. Linus má dům, možná že chtěl být blíže domova, aby viděl, zda požár nezachvátí i tuto čtvrť.

A jestliže se vrátili, pak ti, pane, přísahám na Persefonu, že je najdeme v podzemních jeskyních na modlitbách, v nejhorším však se o nich něco dozvíme.”

“Máš pravdu, veď mě tedy!” řekl tribun.

Chilón odbočil bez rozmýšlení doleva, k pahorku.

Úbočí kopce jim na chvíli zaclonilo požár, takže se octli ve stínu, ačkoliv okolní vyvýšeniny byly ve světle.

Projeli kolem cirku, odbočili ještě jednou vlevo a vjeli do jakéhosi úvozu, kde byla naprostá tma. Ale v těch temnotách spatřil Vinicius roje mihotajících se lucerniček.

“To jsou oni!” řekl Chilón. “Bude jich tu dnes více než kdykoli jindy, protože modlitebny buď shořely, anebo jsou plny kouře, tak jako celé Zátibří.”

“Ano! Slyším zpěv,” řekl Vinicius.

Z tmavého otvoru v kopci se ozývaly zpívající hlasy a lucerničky mizely v díře jedna za druhou. Avšak z postranních úvozů vystupovaly nové a nové postavy, takže Vinicius a Chilón se po chvíli octli v celém houfu lidí.

Chilón slezl z mula, pokynul výrostkovi, který šel kolem, a řekl mu:

“Jsem Kristův kněz a biskup. Podrž nám muly a já ti za to dám požehnání a odpustím ti hříchy.”

Potom, nečekaje na odpověď, strčil mu otěže do rukou a připojil se s Viniciem k postupujícímu houfu.

Za chvíli vešli do podzemí a šli v mdlém světle lucerniček tmavou chodbou, až se dostali do prostorné jeskyně, kde se předtím lámal zřejmě kámen, jak prozrazovaly stopy na stěnách jeskyně.

Bylo tam více světla než v chodbě, protože kromě kahánků a lucerniček tu hořely i pochodně. V jejich světle spatřil Vinicius zástup lidí, klečících s rukama vztaženýma vzhůru. Lygii, apoštola Petra ani Lina nikde neviděl, zato však byly všude kolem něho slavnostní a vzrušené tváře. V některých se zračilo očekávání, úzkost, naděje. Světlo se odráželo od bělma očí, zvrácených v sloup, po čelech, bílých jako křída, stékal pot; někteří zpívali písně, jiní mumlali horečně Ježíšovo jméno, jiní se zase bili v prsa. Na všech bylo vidět, že očekávají co nevidět něco nadpřirozeného.

Vtom píseň ustala a nad shromážděním, ve výklenku po obrovském balvanu, se objevil Crispus, kterého Vinicius znal. Jeho obličej byl napůl nepříčetný, bledý, fanatický a přísný. Oči všech se obrátily k němu jakoby v očekávání slov útěchy a naděje, avšak Crispus požehnal shromáždění znamením kříže a začal mluvit překotným hlasem, podobným téměř křiku:

“Litujte hříchů svých, neboť přišel čas. Na město zločinu a zhýralosti, na nový Babylón, seslal Pán ničivé plameny. Odbila hodina soudu, hněvu a pohromy…

Pán předpověděl svůj příchod a vy ho zakrátko spatříte! Avšak nepřijde již jako Beránek, který obětoval krev za hříchy vaše, nýbrž jako strašný soudce, jenžto ve své spravedlnosti svrhne hříšné a nevěrné do propasti… Běda světu a běda hříšníkům, neboť nebude pro ně milosrdenství… Vidím tě, Kriste! Hvězdy dští jako déšť na zemi, slunce se zatmívá, země se otevírá v propast a mrtví vstávají – a ty přicházíš za hlaholu trub a zástupů andělských, v hromobití a dunění. Vidím a slyším tě, Kriste!”

Tady ustal a zvedl hlavu, jako by se zahleděl na něco vzdáleného a strašného. A vtom se v podzemí ozvalo tlumené hřmění, jednou, dvakrát, desetkrát. To se v hořícím městě začaly s rachotem řítit celé ulice prohořelých domů. Ale většina křesťanů považovala tyto zvuky za přesvědčivé znamení, že strašná hodina se skutečně blíží, protože víra v brzký druhý příchod Kristův a v konec světa byla mezi nimi tak jako tak už dost rozšířena a teď ji ještě posílil požár města. A proto se celého shromáždění zmocnila bázeň boží. Mnoho hlasů začalo volat: “Soudný den! Už přichází!” Někteří si zakrývali rukama obličeje, přesvědčeni, že se každým okamžikem zachvěje země v základech a z jejího nitra vystoupí pekelné příšery a vrhnou se na hříšníky. Jiní zase volali: “Kriste, smiluj se! Vykupiteli, buď nám milostiv!” Jiní se zase hlasitě vyznávali z hříchů a ještě jiní se nakonec začali vzájemně objímat, aby v této hrůzné chvíli měli poblízku nějaké milované srdce.

Avšak byli tam i takoví, v jejichž tvářích, jakoby nanebevzatých a prozářených nadpozemskými úsměvy, nebyla hrůza. Na několika místech se ozvaly podivné, nadnesené hlasy: to lidé v náboženském vytržení začali vykřikovat nesrozumitelná slova v nesrozumitelných jazycích. Z tmavého kouta jeskyně někdo zvolal: “Vzbuďte se, kdož spíte!” A všechno přehlušovalo Crispovo volání: “Bděte! Bděte!”

Byly však okamžiky, kdy bylo naprosté ticho, jako by všichni se zatajeným dechem čekali, co se stane.

A tehdy bylo slyšet vzdálené hřmění řítících se čtvrtí, načež se opět ozývalo bědování, modlitby, hlasy a výkřiky: “Vykupiteli, smiluj se!” Tu a tam promluvil Crispus. Volal: “Zřekněte se pozemských statků, neboť za chvíli vám zmizí země pod nohama! Zřekněte se pozemských lásek, neboť Pán zatratí ty, kdož více nežli jeho milovali ženy a děti! Běda tomu, kdo si stvoření zamiloval více nežli Stvořitele! Běda bohatým! Běda marnotratným! Běda zhýralým! Běda muži, ženě i dítěti!”

Pojednou otřáslo kamenolomem zahřmění silnější než všechna dřívější. Všichni padli k zemi s rukama roztaženýma na způsob kříže, chtějíce se tímto znamením bránit před zlými duchy. Nastalo ticho, v němž bylo slyšet rychlé oddychování, děsuplný šepot: “Ježíši, Ježíši, Ježíši!” a tu a tam dětský pláč. Ale vtom zazněl nad tím ležícím lidským zástupem jakýsi klidný hlas:

“Pokoj s vámi!”

Byl to hlas apoštola Petra, který přišel právě před chvílí do jeskyně. Po jeho slovech zmizela bázeň okamžitě, tak jako mizí strach stáda, v němž se objeví pastýř. Lidé povstávali ze země, ti, kdož byli blíže, skláněli se k jeho nohám, jako by u něho hledali ochranu, a Petr vztáhl nad ně ruce a řekl:

“Proč se strachujete v srdcích? Kdo z vás může vědět, co ho potká, než se přiblíží hodina soudu? Pán ztrestal ohněm Babylón, ale nad vámi, které omyl křest a jejichž hříchy vykoupila Beránkova krev, bude milosrdenství jeho a vy zemřete se jménem jeho na rtech svých. Pokoj s vámi!”

Po přísných a nemilosrdných Crispových slovech snesla se slova Petrova na shromážděné jako balzám.

Místo strachu z Boha zmocnila se duší láska k Bohu.

Tito lidé opět našli takového Krista, jakého si zamilovali v apoštolově vyprávění, ne tedy nemilosrdného soudce, nýbrž mírného a trpělivého Beránka, jehož milosrdenství stokrát převyšuje lidskou špatnost. Celého shromáždění se zmocnil pocit úlevy a srdce naplnila naděje a vděčnost k apoštolovi. Z různých stran začaly volat hlasy: “My jsme tvé ovečky, pas nás!” A ti, co byli blíže, říkali: “Neopouštěj nás v den neštěstí!”

A klekali k jeho nohám. Když to viděl Vinicius, přistoupil k němu, uchopil lem jeho pláště a řekl se skloněnou hlavou:

“Pane, zachraň mě! Hledal jsem ji v dýmech požáru i v davech lidí, ale nikde jsem ji nemohl najít. Věřím však, že ty mi ji můžeš vrátit.”

Petr mu položil ruce na hlavu.

“Důvěřuj,” řekl, “a pojď se mnou.”

KAPITOLA 3

Město stále hořelo. Circus Maximus se sesul v trosky a pak se ve čtvrtích, které vzplanuly první, sesouvaly celé uličky a ulice. Po každém takovém pádu vyšlehly na okamžik ohnivé sloupy až k obloze. Vítr změnil směr a vál teď s nesmírnou silou od moře, zanášeje celé vlny ohně, hořících kusů dřeva a uhlíků na Caelius, na Esquilinus a na Viminalis. Nicméně začalo se už uvažovat o záchraně. Na rozkaz Tigellina, který přispěchal třetího dne z Antia, začaly se bourat domy na Esquilinu, aby oheň, až narazí na prázdná místa, zhasl sám od sebe. Byly to však bezúčelné práce, zamýšlené jen na záchranu zbytků města, protože na záchranu toho, co už hořelo, nedalo se vůbec pomýšlet. A k tomu bylo nutno předejít i dalším následkům pohromy. Spolu s Římem se ničila nesmírná bohatství, obracelo se v prach a popel všechno jmění jeho obyvatel, takže vně hradeb kočovaly teď statisíce samých žebráků. Už na druhý den začal na ty lidské spousty doléhat hlad, protože nesmírné zásoby potravin nashromážděných v městě hořely s ním a ve všeobecném zmatku a za stavu, kdy se úřady rozprchly, nepomyslil ještě nikdo na to, aby se daly přivézt nové. Teprve po Tigellinově příchodu šly do Ostie příslušné rozkazy, ale lid se zatím začínal tvářit hrozivěji a hrozivěji.

Dům u Aqua Appia, v němž se Tigellinus dočasně usídlil, obstoupily zástupy žen, které křičely od rána do pozdní noci: “Chléb a střechu!” Praetoriáni, přivoláni z velikého tábora mezi Via Salaria a Nomentana, snažili se marně zavést jakýs takýs pořádek. Místy se jim lidé stavěli otevřeně na odpor se zbraní v ruce, jinde zase ukazovaly bezbranné zástupy na hořící město a volaly: “Nuže, vražděte nás tváří v tvář tomuto ohni!” Lidé zlořečili caesarovi, augustiánům, praetoriánským vojákům a pobouření vzrůstalo hodinu od hodiny tak, že Tigellinus, když se v noci díval na tisíce táborových ohníčků hořících kolem města, říkal si v duchu, že jsou to ohně nepřátelských táborů. Na jeho rozkaz přivezli kromě mouky co největší množství hotových chlebů, které sehnali nejen v Ostii, nýbrž ve všech okolních městech a vesnicích. Avšak když došly první zásilky do Emporia, lid vyrazil hlavní bránu směrem od Aventina a za strašného zmatku rozebral všechny zásoby v jediném okamžiku. Za svitu měsíce se lidé bili o bochníčky a spoustu jich vdupali do země.

Mouka z roztrhaných pytlů pokryla jakoby sněhem celé prostranství od špejcharů až k Drusovu a Germanikovu oblouku a rozruch trval tak dlouho, dokud vojáci neobsadili všechny budovy a nezačali rozhánět davy šípy a metanými kameny.

Nikdy od nájezdů Galů pod Brennovým vedením nepotkala Řím taková pohroma. Však lidé také s hořkostí srovnávali oba tyto požáry. Jenže tenkrát se zachránil aspoň Kapitol, kdežto teď byl i Kapitol obklopen strašlivým ohnivým věncem. Mramor nehořel sice plamenem, ale za nocí, když vítr na okamžik rozvál plameny, bylo vidět řady sloupů horního Jovišova chrámu, rozpálených a svítících rudě jako rozžhavené uhlíky. A konečně za Brennových časů měl Řím ukázněné, jednolité obyvatelstvo, lnoucí k městu a k jeho oltářům, kdežto teď tábořily kolem zdí hořící metropole různojazyčné davy, složené ponejvíce z otroků a propuštěnců, rozvášněné, rozhašteřené a schopné obrátit se ve své bídě proti vládě a proti městu.

Avšak obrovitost požáru naplňovala srdce zděšením a do jisté míry chátru ochromovala. Po pohromě požáru mohla přijít pohroma hladu a nemocí, protože k dovršení všeho zlého nastala strašná červencová vedra. Vzduch, rozpálený ohněm a sluncem, nebylo možno dýchat. Noc nejen nepřinášela úlevu, ale stávala se naopak peklem. Ve dne se očím naskytala hrozná a zlověstná podívaná. Uprostřed na pahorcích obrovské město, proměněné v hučící vulkán, a kolem dokola, až k Albským vrchům, jedno jediné nepřehledné tábořiště bud, stanů, srubů, vozů, trakařů, nosítek, krámků a ohníčků, zahalené kouřem a prachem, ozářené rezavými slunečními paprsky, prodírajícími se čoudem, plné hovoru, křiku, hrozeb, nenávisti a strachu – nestvůrné rejdiště mužů, žen a dětí. Vedle Quiritů Řekové, pačesatí světloocí lidé ze Severu, Afrové a Asiaté; vedle římských občanů otroci, propuštěnci, gladiátoři, kupci, řemeslníci, rolníci i vojáci; opravdové lidské moře, omývající ostrov plamenů.

A různé zprávy zmítaly tím mořem jako vítr skutečnou hladinou. Zprávy dobré i špatné. O nesmírných zásobách obilí a šatstva, které prý přišly do Emporia a měly se zdarma rozdávat. O tom, že na caesarův rozkaz budou provincie v Asii a v Africe oloupeny o všechna svá bohatství a takto nashromážděný poklad bude rozdělen mezi římské obyvatelstvo, aby si každý mohl postavit vlastní dům. Avšak šířily se i takové noviny, jako že voda ve vodovodech je otrávená a že Nero chce zničit město a vyhubit jeho obyvatele, aby se pak mohl přestěhovat do Řecka nebo do Egypta a vládnout světu odtamtud. Každá zpráva se šířila rychlostí blesku a každá nacházela u lidu víru, vyvolávajíc výbuchy naděje anebo hněvu, strachu nebo vzteku. Nakonec zachvátila ty tisíce tábořících lidí jakási horečka. Víra křesťanů, že konec světa způsobený ohněm se blíží, šířila se i mezi vyznavači bohů. Lidé upadali do otupělosti nebo se jich zmocňovalo šílenství. V mracích osvětlených září požárů viděli bohy, jak se dívají na zhoubu země, a vztahovali k nim ruce, prosíce je o slitování, anebo je proklínali.

Zatím vojáci, jimž pomáhal jistý počet obyvatelstva, bořili neustále domy na Esquilinu, na Caeliu a také na Zátibří, které tak bylo ze značné části zachráněno. Avšak ve středu města hořely nepřeberné poklady, shromážděné za staletí vítězných válek, nepředstavitelně cenná umělecká díla, nádherné chrámy a nejdražší památky na římskou minulost a na římskou slávu. Lidé odhadovali, že z celého města zůstane jen několik okrajových čtvrtí a že statisíce lidí zůstanou bez střechy nad hlavou. Jiní však zase rozšiřovali pověst, že vojáci boří domy ne proto, aby zastavili plameny, nýbrž proto, aby z města nezůstalo opravdu nic.

Tigellinus prosil poníženě v každém dopise, aby caesar přijel a uklidnil svou přítomností lid, jehož se zmocnilo zoufalství. Avšak Nero vyrazil teprve tehdy, když plameny zachvátily “domus transitoria”, a spěchal, aby nepropásl chvíli, kdy požár dosáhne vrcholu své síly.

KAPITOLA 4

Požár se mezitím rozšířil až k Via Nomentana a odtud, protože se změnil vítr, se otočil k Via Lata a k Tiberu, obešel Kapitol, rozlil se po Foru Boariu, a niče vše, co v prvním náporu minul, blížil se znovu k Palatinu. Tigellinus shromáždil všechny praetoriánské síly a posílal k blížícímu se caesarovi posla za poslem se zprávami, že nepřijde o nic z velkolepé podívané, protože požár se ještě rozrostl. Avšak Nero chtěl na místo dorazit v noci, aby se mohl tím více kochat pohledem na hynoucí město. Proto se zastavil poblíže Aqua Albana, pozval si do stanu tragéda Alitura a hledal s jeho pomocí vhodnou pózu, výraz obličeje a pohled a učil se příslušným pohybům, hádaje se s ním zarytě o to, zda při slovech “Ó svaté město, jež se zdálo trvalejší než Ida” má pozvednout vzhůru obě ruce, anebo si raději vzít do jedné ruky formingu, nechat ji pak klesnout podél těla a zvednout jen druhou. A tato otázka byla v tomto okamžiku pro caesara důležitější než všechny ostatní. Když konečně za soumraku vyrazil, zeptal se ještě Petronia na radu, zda by neměl do básně, kterou na katastrofu napsal, dát několik velkolepých rouhavých slov proti bohům a zda by se taková slova, když se to vezme z uměleckého hlediska, nevydrala nakonec sama od sebe z úst člověka octnuvšího se v podobné situaci a ztrácejícího vlast.

K půlnoci se konečně přiblížil k městským zdem, provázen svým mohutným dvorem, skládajícím se z celých zástupů dvořenínů, senátorů, rytířů, propuštěnců, otroků, žen a dětí. Šestnáct tisíc praetoriánů, rozestavených v bojovém šiku podél cesty bdělo nad pořádkem a bezpečím při jeho vjezdu a udržovalo pobouřený lid v patřičné vzdálenosti. Lid sice proklínal, křičel a hvízdal na průvod, ale neodvažoval se na něj zaútočit. Avšak na mnoha místech se přes to všecko ozval i potlesk lůzy, která předtím nic neměla, a proto požárem také nic neztrácela, ba naopak doufala, že podílení obilím, olejem, šatstvem a penězi bude nyní štědřejší než předtím. Ostatně jak pokřikování a hvízdání, tak potlesk přehlušily zvuky trub a rohů, na něž rozkázal troubit Tigellinus. Když Nero prošel Ostijskou branou, zastavil se na chvíli a řekl: “Bezdomý vládce bezdomého lidu, kam složím na noc nešťastnou svou hlavu!” Pak překročil Clivus Delphini a vystoupil po zvlášť přichystaných schodech na Appijský vodovod, sledován augustiány a sborem zpěváků, nesoucích loutny, kithary a jiné hudební nástroje.

Všichni zatajili dech v prsou a čekali, nevysloví-li nějaká veliká slova, která by si měli ostatní v zájmu své vlastní bezpečnosti zapamatovat. Avšak Nero stál slavnostní, němý, oděn purpurovým pláštěm, na hlavě věnec ze zlatého vavřínu, a zíral na rozpoutanou sílu plamenů. Když mu Terpnos podal zlatou loutnu, pozvedl zrak k obloze zalité září, jako by čekal na inspiraci.

Lid si ho z dálky ukazoval prstem, jak byl zalit krvavou září. O kus dál syčeli ohniví hadi a hořely staleté, nej světější památky: hořel Herkulův chrám, který postavil Euandros, chrám Jova Statora, chrám bohyně Luny, vystavěný ještě Serviem Tulliem, dům Numy Pompilia, Vestin příbytek s penáty římského národa; v hřívách plamenů se chvílemi objevil Kapitol.

Hořela minulost a duch Říma. Avšak on, caesar, stál s loutnou v ruce, s tváří herce tragédií a nemyslil na hynoucí vlast, nýbrž na pózu a na patetická slova, jimiž by mohl co nejlépe vylíčit velikost pohromy, vzbudit co největší obdiv a získat co nejnadšenější potlesk.

Nenáviděl toto město, nenáviděl jeho obyvatelstvo, miloval jen své písně a básně, radoval se tedy v srdci, že konečně vidí tragédii podobnou té, o které píše. Veršotepec v něm se cítil šťasten, recitátor inspirován, hledač dojmů se opájel strašnou podívanou a s potěšením myslil na to, že dokonce zánik Tróje nebyl ničím ve srovnání se zánikem tohoto obrovského města. Co víc si mohl ještě přát? Řím, světovládný Řím hoří a on stojí na obloucích vodovodu se zlatou loutnou v ruce, osvětlený, purpurový, obdivovaný, velkolepý a poetický. A tam někde pod ním, ve tmě, reptá a bouří se lid! Ale ať si reptá. Staletí uplynou, tisíce let přejdou, ale lidstvo bude vzpomínat a oslavovat básníka, který za takovéto noci zpíval o pádu a požáru Tróje. Co je proti němu Homér? Co je proti němu sám Apollón se svou dlabanou formingou?

Tu pozvedl ruce, udeřil do strun a ozval se Priamovými slovy:

“Ó hnízdo otců mých, ó kolébko má drahá!”

Na volném prostranství, v hluku požáru a ve vzdáleném šumu tisícihlavých davů zdál se jeho hlas podivně ubohý, třaslavý a slabý a hlas doprovázejícího jej sboru zněl jako bzučení mouchy. Avšak senátoři, úředníci a augustiáni, shromážděni na vodovodu, sklonili hlavy a poslouchali v mlčelivém nadšení. Caesar zpíval dlouho a upadal do stále truchlivější nálady.

Kdykoli se odmlčel, aby se mohl nadechnout, sbor zpěváků opakoval poslední verše, načež Nero opět shodil s ramene pohybem, kterému ho naučil Aliturus, tragédskou sirmu, uhodil do strun a zpíval dále. Když konečně dozpíval píseň, kterou už předtím složil, začal improvizovat, hledaje v podívané, která se před ním odehrávala, velikášská přirovnání. Jeho obličej se začal měnit. Nedojala ho zhouba rodného města, ale opojil a vzrušil ho patos vlastních slov, a to do té míry, že pojednou upustil s řinkotem loutnu k nohám, zahalil se do sirmy a ustrnul jako zkamenělý, podoben jedné z Niobiných soch, které zdobily nádvoří na Palatinu.

Po chvilce ticha se ozvala bouře potlesku. Avšak z dálky jí odpovědělo vytí davů. Teď už nikdo nepochyboval, že město dal zapálit caesar, aby si zchystal podívanou a mohl při ní zpívat písně. Když Nero uslyšel ten křik statisíců hlasů, otočil se se smutným rezignovaným úsměvem člověka, jemuž ubližují, k augustiánům a řekl:

“Zde vidíte, jak si Quiritové dovedou vážit mne a poezie.”

“Holota!” odpověděl Vatinius. “Rozkaž, pane, praetoriánům, aby na ně zaútočili.”

Nero se otázal Tigellina:

“Mohu se spolehnout na věrnost vojáků?”

“Ano, božský,” odpověděl praefekt Avšak Petronius pokrčil rameny.

“Na jejich věrnost ano, ale ne na jejich počet,” řekl. “Zůstaň zatím, kde jsi, protože tady je nejbezpečněji, ale lid bude nutno uklidnit.”

Téhož mínění byl i Seneca i konsul Licinius. Pobouření dole zatím rostlo. Lid se vyzbrojoval kamením, tyčemi, prkny z vozů a trakařů a různými železnými předměty. Za chvíli přišlo několik velitelů kohort a oznámilo, že davy se tlačí na praetoriány a ti že udržují bojovou linii jen s největším úsilím, a protože nemají rozkaz, aby zaútočili, nevědí, co si počít.

“Bohové!” řekl Nero. “Jaká noc! Z jedné strany požár, z druhé rozběsněné moře lidu.”

A začal dále hledat výrazy, které by co nejvelkolepěji vystihly nebezpečí těchto okamžiků, ale když viděl kolem sebe bledé obličeje a neklidné pohledy, dostal také strach.

“Dejte mi tmavý plášť s kapucí,” zvolal. “Což se opravdu strhne boj?”

“Pane,” odpověděl nejistým hlasem Tigellinus, “udělal jsem vše, co jsem mohl, ale nebezpečí je velké… Promluv, pane, k lidu a slib mu něco.”

“Caesar a mluvit k lůze? Ať to udělá někdo jiný mým jménem. Kdo je ochoten?”

“Já!” odpověděl klidně Petronius.

“Jdi, příteli! Tys mi nejvěrnější, kdykoli věrnost potřebuji… Jdi a nešetři sliby.”

Petronius se otočil k caesarovu průvodu s lhostejnou a posměšně staženou tváří.

“Přítomní senátoři,” řekl, “a pak ještě Piso, Nerva a Senecio pojedou se mnou.”

Pak sestoupil pomalu z vodovodu. Ti, které vyzval, šli za ním ne sice bez váhání, ale přece jen s jakousi důvěrou, kterou do nich vléval jeho klid. Když Petronius sestoupil k úpatí arkád, dal si přivést bílého koně, vsedl na něj a rozjel se v čele svých průvodců hlubokými řadami praetoriánů k černým, vyjícím davům. Byl beze zbraně, v ruce měl jen tenkou hůlčičku ze slonoviny, o niž se obvykle opíral.

Když dojel, pobídl koně do zástupů. Ve světle požáru bylo kolem dokola vidět zvednuté ruce, ozbrojené nejrůznějšími zbraněmi, blýskající se oči, zpocené obličeje a pěnou pokrytá, řvoucí ústa. Rozběsněný příval obklopil v okamžiku Petroniův průvod a dále vzadu bylo vidět skutečné, zmítající se, vroucí, hrozné moře hlav.

Křik ještě zesílil a změnil se v nelidský řev. Tyče, vidle, ba dokonce i meče se vznášely nad Petroniovou hlavou, chtivé ruce se natahovaly po otěžích jeho koně a po něm, avšak on zajížděl stále hlouběji, chladný, lhostejný, pohrdavý. Tu a tam ťukl hůlčičkou po hlavách ty nejdrzejší, docela tak, jako by si klestil cestu v obyčejné tlačenici, a ta jeho jistota, ten klid přece jen udivovaly rozběsněné davy. Konečně ho poznali a četné hlasy začaly volat:

“Petronius! Arbiter elegantiarum! Petronius!”

“Petronius!” ozvalo se ze všech stran.

A jak se toto jméno šířilo, obličeje kolem dokola začaly ztrácet svou hrozivost a řev vzteklost, protože tento uhlazený patricius, třebaže se o přízeň lidu nikdy neucházel, byl přesto u lidu oblíben. Pokládali ho za lidského a štědrého člověka a jeho popularita vzrostla zvláště od případu Pedania Secunda, kdy se Petronius přimlouval za zmírnění rozsudku, podle něhož byli odsouzeni k smrti všichni praefektovi otroci.

Zvláště davy otroků ho od té doby milovaly onou bezmeznou láskou, jakou lidé utlačovaní milují obyčejně ty, kdož jim dávají najevo aspoň trošku soucitu.

K tomu se teď přidala ještě i zvědavost, co řekne caesarův pověřenec, protože nikdo nepochyboval, že ho caesar vyslal schválně.

Petronius svlékl svou bílou, šarlatem lemovanou tógu, zvedl ji nad hlavu a začal jí mávat na znamení, že chce promluvit.

“Mlčte! Mlčte!” ozývalo se ze všech stran.

Za chvíli nastalo skutečně ticho. Petronius se vzpřímil v sedle a promluvil zvučným, klidným hlasem:

“Občané! Ti, kdož mě uslyší, nechť opakují má slova těm, kdož stojí dál, avšak všichni nechť se chovají jako lidé, a ne jako zvířata v arénách.”

“Posloucháme! Posloucháme!”

“Tedy slyšte. Město bude znovu postaveno. Lucullovy, Maecenatovy, Caesarovy a Agrippininy zahrady vám budou zpřístupněny! Od zítřka se začne rozdávat obilí, víno a olej, tak aby si každý mohl nacpat břicho až po krk! Pak vám caesar uchystá hry, jaké svět dosud neviděl a při nichž vás čekají hostiny a dary. Budete bohatší po požáru, než jste byli před požárem!”

Odpovědělo mu mručení, které se šířilo ze středu na všechny strany, tak jak se šíří kola na vodě, do které hodil někdo kámen: to ti, kdož byli blíže, sdělovali jeho slova dozadu. Pak se ozvaly tu a tam hněvivé anebo souhlasné výkřiky, které se nakonec změnily v jediné, mohutné volání všech:

“Panem et circenses!”

Petronius se zahalil do tógy a chvíli poslouchal, nehybný, podobný ve svém bílém oděvu mramorové soše. Volání sílilo, přehlušovalo hukot požáru, ozývalo se ze všech stran a stále z větších hloubek, ale mluvčí měl patrně ještě něco na srdci, protože čekal.

A konečně, zjednav si opět zvednutou paží klid, zvolal:

“Slibuji vám panem et circenses, ale teď provolejte slávu caesarovi, který vás krmí a odívá, a pak spát, holoto, protože za chvíli se začne rozednívat!”

Po těchto slovech otočil koně, a zlehka ťukaje hůlčičkou po hlavách a tvářích těch, kdož mu stáli v cestě, odjel zvolna do řad praetoriánů.

Zanedlouho byl pod vodovodem. Nahoře zastal téměř paniku. Nerozuměli tam výkřikům “Panem et circenses” a domnívali se, že je to nový výbuch vzteku. Už ani nedoufali, že by se Petronius mohl zachránit, a proto, když ho Nero uviděl, přiběhl až ke schodům a začal se ho vyptávat, tvář pobledlou vzrušením:

“Co je? Co se tam děje? Už se strhla bitva?”

Petronius nabral do plic vzduch, zhluboka si oddechl a odpověděl:

“U Polluxe! Potí se a páchnou! Podejte mi někdo epilimmu, nebo omdlím.”

Pak se otočil k caesarovi.

“Slíbil jsem jim,” řekl, “obilí, olej, zpřístupnění zahrad a hry. Znovu tě zbožňují a vyřvávají ti svými rozpraskanými rty slávu. Bohové, jak nepříjemně páchne ten plebs!”

“Mí praetoriáni byli připraveni,” zvolal Tigellinus, “a kdybys je nebyl uklidnil, utichli by ti křiklouni navěky. Škoda, caesare, žes mi nedovolil užít násilí.”

Petronius naň pohlédl, pokrčil rameny a řekl:

“To není ještě ztraceno. Možná že ho budeš musit použít zítra.”

“Ne ne!” řekl caesar. “Dám jim otevřít zahrady a rozdávat obilí. Děkuji ti, Petronie! Uspořádám hry a tu píseň, kterou jsem vám dneska zpíval, zazpívám veřejně.”

Po těchto slovech položil ruku Petroniovi na rameno, chvíli mlčel a pak, vzpamatovav se poněkud, zeptal se:

“Pověz mi upřímně: jaký jsem se ti zdál, když jsem zpíval?”

“Byl jsi hoden podívané, tak jako podívaná byla hodna tebe,” odpověděl Petronius.

Pak se otočil k požáru.

“Ale dívejme se ještě,” řekl, “a rozlučme se se starým Římem.”

KAPITOLA 5

Apoštolova slova naplnila nitra křesťanů důvěrou. Konec světa se jim sice zdál stále blízko, začali však věřit, že k strašnému soudu nedojde ihned a že předtím snad ještě spatří konec Neronovy vlády, kterou považovali za Antikristovo panování, a že se dočkají božího trestu za jeho zločiny, volající o pomstu. Povzbuzeni tedy v srdcích, začali se po skončení modliteb rozcházet z podzemí a vracet se do svých prozatímních útulků, ba dokonce i na Zátibří, protože přišly zprávy, že požár, založený na několika místech, obrátil se se změnou větru zpátky k řece, a stráviv tu a tam, co mohl strávit, přestal se šířit.

Apoštol, provázen Viniciem a Chilónem, který šel za nimi, opustil také podzemí. Mladý tribun se ho neodvažoval vyrušovat v modlitbě, šel tedy nějakou chvíli mlčky a jen očima prosil o slitování a chvěl se neklidem. Avšak ještě mnoho lidí přicházelo políbit apoštolovi ruku a lem jeho roucha, matky k němu vztahovaly ruce s dětmi, jiní poklekali v dlouhé temné chodbě, zvedali nad hlavy kahance a prosili o požehnání a jiní zase jej provázeli a zpívali, takže Vinicius nenašel vhodný okamžik, aby se mohl zeptat, a Petr mu nemohl odpovědět. Stejné to bylo i v úvozu. Teprve když vyšli na volnější prostranství, odkud bylo už vidět hořící město, apoštol je třikrát přežehnal křížem, otočil se k Viniciovi a řekl:

“Neboj se. Blízko odtud je fossorova chaloupka, kde najdeme Lygii s Linem a s jejím věrným sluhou.

Kristus, který ti ji určil, zachránil ji pro tebe.”

Avšak Vinicius se zapotácel a opřel se rukou o balvan. Cesta z Antia, události před městskými hradbami, hledání Lygie v horkém dýmu, probdělé noci a strašná starost o Lygii vyčerpaly jeho síly a o ty, které mu ještě zbyly, jej připravila zpráva, že bytost jemu na světě nejdražší je nablízku a že ji za chvíli uvidí. Zmocnila se ho náhlá slabost, tak velká, že klesl k apoštolovým nohám, a objav je, zůstal tak ležet, neschopen jediného slova.

Apoštol, bráně se jeho díkům a projevům úcty, řekl:

“Ne mně, ne mně, ale Kristovi!”

“Obdivuhodný bůh!” ozval se za nimi Chilónův hlas. “Jenže nevím, co mám dělat s muly, kteří tu opodál čekají.”

“Vstaň a pojď se mnou,” řekl Petr a uchopil mladého muže za ruku.

Vinicius povstal. V záři požáru bylo vidět, jak mu po tváři zbledlé dojetím stékají slzy. Rty se mu chvěly, jako by se modlil.

“Pojďme,” řekl.

Avšak Chilón opakoval otázku:

“Pane, co mám dělat s muly, kteří čekají? Nechtěl by ten ctihodný prorok raději jet než jít pěšky?”

Vinicius sám nevěděl, co odpovědět, ale uslyšev od Petra, že kopáčova chatrč stojí kousek odtud, řekl:

“Odveď muly k Macrinovi.”

“Promiň, pane, že ti připomínám dům v Ameriole.

Při takovém strašném požáru může člověk na takovou maličkost snadno zapomenout.”

“Dostaneš ho.”

“Ó vnuku Numy Pompilia, byl jsem si tím vždycky jist, ale teď, když tento slib uslyšel i tento velkomyslný apoštol, nepřipomínám ti už ani, že jsi mi slíbil i vinici;

Pax vobiscum! Zase tě vyhledám. Pax vobiscum!”

A oni odpověděli:

“I s tebou.”

Pak odbočili doprava k pahorkům. Cestou řekl Vinicius:

“Pane! Omyj mě vodou křtu, abych se mohl zvát opravdovým vyznavačem Krista, protože ho miluji celou svou duší. Omyj mě rychle, protože v srdci jsem už připraven. A co mi srdce řekne, to učiním, ty mi však pověz, co více bych mohl ještě učinit.”

“Miluj lidi jako své bratry,” odpověděl apoštol, “neboť jen láskou mu můžeš sloužit”

“Ano! Už to chápu a cítím. Jako dítě jsem věřil v římské bohy, ale nemiloval jsem je. Ale tohoto jediného miluji tak, že bych proň s radostí obětoval život.”

A zahleděv se k nebi, začal u vytržení opakovat:

“Protože on je! Protože on je dobrý a milosrdný!

A proto, i kdyby hynulo nejen toto město, nýbrž třeba celý svět, k němu jedinému se budu znát a jej jediného vyznávat!”

“A on požehná tobě i tvému domu,” dokončil apoštol.

Mezitím odbočili do jiného úvozu, na jehož konci bylo vidět mdlé světýlko. Petr na ně ukázal a řekl:

“To je příbytek kopáče, který nám poskytl útulek, když jsme se vrátili s nemocným Linem z Ostriana a nemohli jsme se dostat na Zátibří.”

Po chvíli k němu došli. Byla to spíše jeskyně, vyhloubená v horské štěrbině a uzavřená zvenčí stěnou, slepenou z hlíny a rákosu. Dveře byly zavřeny, ale otvorem, který nahrazoval okno, bylo vidět vnitřek osvětlený ohništěm.

Příchozím vyšla vstříc jakási obrovská tmavá postava a zeptala se:

“Kdo jste?”

“Služebníci Kristovi,” odvětil Petr. “Pokoj s tebou, Urse.”

Ursus se sklonil k apoštolovým nohám a pak, poznav Vinicia, uchopil jeho ruku v zápěstí a pozvedl ji k ústům.

“I ty, pane?” řekl. “Požehnáno budiž Beránkovo jméno za tu radost kterou způsobíš Kallině.”

Po těchto slovech otevřel dveře a vešli dovnitř.

Nemocný Linus ležel na otepi slámy, tvář vyhublou a čelo žluté jako slonovina. U ohniště seděla Lygie a držela v ruce svazek malých rybiček, navlečených na šňůře a určených zřejmě k večeři.

Zaujata sundáváním ryb ze šňůry a přesvědčena, že to přichází Ursus, nepozvedla vůbec zrak. Avšak Vinicius k ní přistoupil, zavolal ji jménem a vztáhl k ní ruce. Okamžitě vyskočila: obličejem se jí mihl záblesk překvapení a radosti a Lygie se beze slova, jako dítě, které po dlouhých dnech úzkosti a neštěstí našlo opět otce nebo matku, vrhla do jeho rozevřené náruče.

Vinicius ji objal a hodnou chvíli ji tiskl k hrudi také tak nadšeně, jako by se byla zázračně zachránila.

Pak uvolnil objetí, uchopil do dlaní její skráně a líbal ji na čelo, na oči a znovu ji objímal, vyslovoval její jméno, pak se skláněl k jejím nohám a rukám, vítal ji, projevoval jí lásku a úctu. Jeho radost neměla prostě mezí, stejně jako jeho láska a štěstí.

Konečně jí začal vyprávět, jak přispěchal z Antia, jak ji hledal před městskými hradbami v kouři, v Linově domě, co se nastaral, co úzkosti vystál a kolik vytrpěl, než mu apoštol ukázal její útulek.

“Ale teď,” řekl, “když jsem tě zase našel, nenechám tě tu v blízkosti toho požáru a rozběsněných davů. Lidé se tu před hradbami vraždí, otroci se bouří a plení. Jen Bůh ví, jaké pohromy mohou ještě Řím postihnout. Ale já zachráním tebe a vás všechny. Má nejmilejší!… Chcete jet se mnou do Antia? Tam nasedneme na loď a poplujeme na Sicílii. Mé statky jsou vašimi statky, mé domy jsou vašimi domy. Poslyš! Na Sicílii najdeme Aulovy, vrátím tě Pomponii a vezmu si tě pak z jejích rukou. Ó carissima, ty se mne přece už nebojíš? Křest mě ještě neočistil, ale zeptej se tady Petra, zda jsem mu před chvílí, když jsme šli k tobě, neříkal, že se chci stát skutečným vyznavačem Krista, a zda jsem ho neprosil, aby mě pokřtil třeba ve fossorově chaloupce. Důvěřuj mi a důvěřujte mi všichni.”

Lygie naslouchala jeho slovům s rozzářeným obličejem. Skutečně, všichni zde žili v neustálé nejistotě a strachu, předtím proto, že je pronásledovali Židé, a teď zase pro požár a pro zmatek, který pohroma způsobila. Odjezd na klidnou Sicílii by znamenal konec všeho neklidu a zároveň by byl počátkem nového období štěstí v jejich životě. Kdyby byl Vinicius chtěl vzít s sebou jen Lygii, určitě by odmítla tu lákavou nabídku, protože by nechtěla opustit apoštola Petra a Lina, ale Vinicius jim přece pověděl: “Jeďte se mnou!

Mé statky jsou vašimi statky, mé domy jsou vašimi domy!”

Sklonila se tedy k jeho ruce, políbila ji na znamení poslušnosti a řekla:

“Tvůj krb je mým krbem.”

Tu se však zastyděla, že vyslovila slova, která podle římského zvyku vyslovují jen nevěsty při svatebních obřadech, tvář se jí pokryla ruměncem a ona tu teď stála v záři ohně se sklopenou hlavou, plna nejistoty, zda jí nebudou mít tato slova za zlé.

Avšak ve Viniciových očích se zračilo bezmezné zbožňování. Teď se otočil k Petrovi a znovu se rozhovořil:

“Řím hoří na caesarův rozkaz. Už v Antiu si stěžoval, že neviděl nikdy veliký požár. Ale jestliže se nezalekl takového zločinu, pak pomyslete, co všecko se může ještě stát. Kdož ví, zda nesvolá vojska a nedá povraždit obyvatelstvo. Kdož ví, k jakým dojde proskribcím, kdož ví, zda po požáru nedojde k občanské válce, k vraždění a hladu. Zachraňte se tedy a zachraňme Lygii. Tam přečkáte bouři v klidu, a až přejde, opět se vrátíte a budete rozsévat své zrno.”

Venku, směrem od Ager Vaticanus, ozvaly se jakoby na dotvrzení Viniciových obav jakési vzdálené výkřiky, plné vzteku a hrůzy. Vtom vešel také kopáč, majitel chatrče, zavřel za sebou spěšně dveře a vykřikl:

“U Neronova cirku se lidé zabíjejí. Otroci a gladiátoři se vrhli na obyvatelstvo.”

“Slyšíte?” řekl Vinicius.

“Míra se dovršuje,” řekl apoštol, “a neštěstí bude jako nepřehledné moře.”

Pak se otočil k Viniciovi, ukázal na Lygii a řekl:

“Vezmi tuto děvenku, kterou ti určil Bůh, a zachraň ji. A nemocný Linus a Ursus nechť jedou s vámi.”

Avšak Vinicius, který si apoštola zamiloval z celé své nezkrotné duše, zvolal:

“Přísahám ti, učiteli, že tě tu nenechám všanc záhubě.”

“A Pán ti požehná za tvou ochotu,” odpověděl apoštol, “ale což jsi neslyšel, že Kristus u jezera řekl třikrát: ,Pas ovce mé!’”

Vinicius zmlkl.

“Jestliže tedy ty, ačkoliv tě nikdo nepověřil péčí o mne, říkáš, že mě tady nenecháš všanc záhubě, jak potom můžeš žádat, abych já v neštěstí opustil své stádo? Když na jezeře zuřila bouře a my jsme se velice báli, on nás neopustil. Jak bych tedy já, služebník, mohl nejít ve šlépějích svého pána?”

Vtom zvedl svou pohublou tvář Linus a zeptal se:

“A jak bych mohl já nejednat podle tvého příkladu, zástupce Páně?”

Vinicius si začal dlaní třít čelo, jako by bojoval sám se sebou nebo se svými myšlenkami, pak uchopil Lygii za ruku a řekl hlasem, v němž zaznívala rozhodnost římského vojáka:

“Vyslechněte mě, Petře, Line i ty, Lygie! Mluvil jsem, jak mi velel můj lidský rozum, ale vy máte jiný rozum, který se neohlíží na osobní bezpečnost, nýbrž jen na Spasitelova přikázání. Ano! Já jsem to nepochopil a chybil jsem, protože z mých očí nesešlo ještě bělmo a stará povaha se ve mně ještě stále ozývá. Ale protože miluji Krista a chci být jeho služebníkem, proto, i když mi tu jde o více než o vlastní hlavu, klekám zde před vámi a přísahám, že i já splním přikázání lásky a neopustím své bratry v neštěstí.”

Při těchto slovech poklekl a pojednou upadl do vytržení: oči i ruce zvedl vzhůru a začal volat:

“Chápu tě už, Kriste? Jsem tě už hoden?”

Ruce se mu třásly, v očích se zaleskly slzy, tělem mu probíhaly záchvěvy víry a lásky. Tu uchopil apoštol Petr hliněnou amforu s vodou, přistoupil k Viniciovi a promluvil slavnostním hlasem:

“Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha, amen!”

A tu se náboženské vytržení zmocnilo všech přítomných. Měli dojem, že se místnost naplnila jakýmsi nadpozemským světlem, že slyší jakousi nadpozemskou hudbu, že se nad jejich hlavami rozestupuje skalní strop jeskyně, že z nebe slétají roje andělů a tam, vysoko nahoře, je vidět kříž a žehnající probodené ruce.

Venku se ozývaly výkřiky potýkajících se lidí a hukot plamenů hořícího města.

KAPITOLA 6

Lidé se rozložili táborem v nádherných Caesarových, Domitiiných a Agrippininých zahradách, na Martově poli i v zahradách Pompeiových, Sallustiových a Maecenatových. Obsadili portiky, budovy určené k míčovým hrám, roztomilé letohrádky i kůlny vystavěné pro zvířata. Pávi, plameňáci, labutě i pštrosi, gazely a antilopy z Afriky, jeleni a srny, předtím ozdoby zahrad, končili nyní pod noži chudiny. Potraviny se vozily z Ostie v takovém množství, že po vorech a nejrůznějších lodích bylo možno přejít z jednoho břehu Tiberu na druhý jako po mostě. Obilí se rozdělovalo za neslýchaně nízkou cenu tří sesterciů a chudším lidem dokonce zdarma. Byly přivezeny nesmírné zásoby vína, oleje a kaštanů; z hor přiháněli každodenně celá stáda hovězího dobytka a ovcí. Chudina, živořící v dobách před požárem v uličkách Subury a sužovaná za normálních dob hladem, žila si nyní lépe než kdykoli předtím. Nebezpečí hladu bylo s konečnou platností zažehnáno, zato však bylo těžko zabránit krádežím, drancování a násilnostem. Kočovnický život zajišťoval beztrestnost zlodějíčkům, a to tím spíše, že ze sebe dělali caesarovy ctitele a nešetřili potleskem, kdekoli se objevil. A protože činnost úřadů byla následkem událostí ochromena a protože zároveň bylo v Římě málo ozbrojených sil, které by mohly zabránit svévolným kouskům, děly se v tomto městě, obydleném spodinou celého tehdejšího světa, věci vymykající se lidským představám. Nebylo noci, aby nedošlo k bitkám, k vraždám, k únosům žen a dětí. U Porta Mugionis, kde měla stanoviště stáda přihnaná z Kampanie, docházelo k bojům, v nichž hynuly stovky lidí. Každé ráno byly břehy Tiberu obsypány těly utopenců, které nikdo nepohřbíval, takže ve vedru, zvětšovaném ještě požárem, podléhala rychlému rozkladu a naplňovala povětří zapáchajícími výpary. Po tábořištích se začaly šířit choroby a ustrašenější lidé předpovídali velikou epidemii.

A město stále hořelo. Teprve šestý den, když požár narazil na prázdná místa na Esquilinu, kde předtím úmyslně zbourali obrovské množství domů, začal slábnout. Avšak hromady zuhelnatělých zbytků zářily ještě tak silně, že lid nechtěl věřit, že by to měl být už konec pohromy. Sedmé noci vypukl požár s novou silou v Tigellinových domech, ale protože měl už málo potravy, netrval dlouho. Jen tu a tam se ještě sesouvaly prohořelé domy, vymršťujíce vzhůru hady plamenů a snopy jisker. Avšak spáleniště, uvnitř ještě pomalu doutnající, začala už na povrchu černat. Obloha přestala po západu slunce zářit krvavým odleskem a jen v noci vyskakovaly tu a tam z černé spouště modré jazyky plamenů, prodírajících se z hromad zuhelnatělých zbytků.

Ze čtrnácti římských čtvrtí zůstaly sotva čtyři, počítaje v to i Zátibří. Všechny ostatní pohltily plameny.

Když konečně hromady zuhelnatělých zbytků zpopelavěly, bylo od Tiberu až po Esquilinus vidět obrovské šedivé, smutné, mrtvé prostranství, z něhož trčely jako náhrobní sloupy na hřbitově řady komínů. Mezi těmito sloupy procházely ve dne ponuré zástupy lidí, hledající buď drahocenné věci, anebo kosti svých nejdražších. A v noci vyli na hromadách popela a na spáleništích někdejších domů psi.

Všechna pomoc a štědrost, kterou caesar projevil lidu, nezabránila však kletbám a pobouření. Spokojen byl jenom zástup zlodějů, kapsářů a bezdomých ubožáků, kteří mohli jíst, pít a plenit, co hrdlo ráčilo. Ale lidé, kteří ztratili své nejdražší a svůj majetek, nedali se koupit ani otevřením zahrad, ani rozdáváním obilí, ani slibováním her a darů. Neštěstí bylo příliš veliké a příliš nebývalé. Jiné zase, v nichž doutnala ještě jakási jiskřička lásky k městu – vlasti, uváděla v zoufalství zvěst, že starý název “Roma” má zmizet z povrchu zemského a že caesar má v úmyslu vystavět na troskách nové město a nazvat je Neropolis. Vlna odporu se vzdouvala a rostla den ode dne a Nero, citlivý na oblíbenost u davů jako žádný z dřívějších caesarů, uvažoval přes všechny Tigellinovy lži a přes všechno lichocení augustiánů pln bázně o tom, že v zavilém boji na život a na smrt, který vede s patricii a se senátem, mohl by zůstat bez podpory. Augustiáni nebyli znepokojeni o nic méně, protože každé jitro jim mohlo přinést záhubu. Tigellinus uvažoval o přivolání několika legií z Malé Asie; Vatinius, který se smával i tehdy, když ho fackovali, ztrácel humor; Vitellius ztrácel chuť k jídlu.

Jiní augustiáni se zase mezi sebou radili, jak odvrátit nebezpečí, protože všem bylo jasné, že kdyby nějaký výbuch smetl caesara, nevyvázl by životem snad kromě Petronia – ani jeden augustián. Vždyť přece jejich vlivu připisují Neronovy ztřeštěnosti, jejich našeptávání všechny zločiny, kterých se dopustil.

Nenávist k nim byla téměř silnější než k němu.

Začali si tedy lámat hlavy, jak by se vykroutili z odpovědnosti za vypálení města. Jestliže se však chtěli vykroutit oni, musili zbavit podezření i caesara, jinak by totiž nikdo neuvěřil, že nebyli původci pohromy. Tigellinus se o tom radil s Domitiem Afrem, ba dokonce i se Senekou, ačkoliv ho nenáviděl. I Poppaea pochopila, že Neronův konec by znamenal rozsudek i pro ni, dotazovala se tedy na radu svých důvěrníků a hebrejských kněží. Vědělo se totiž povšechně, že už několik let vyznává víru v Jehovu. Nero hledal cesty na vlastní pěst, cesty často strašné, častěji však bláhové, a upadal střídavě hned do strachu, hned zase si počínal jako dítě, ale především bědoval.

Jednou se v Tiberiově domě, který se zachránil před požárem, konala dlouhá a bezvýsledná porada.

Petronius zastával názor, že by měl caesar nechat nesnáze nesnázemi a odjet do Řecka a pak do Egypta a Malé Asie. Pomýšlí přece na tu cestu už dlouho, proč ji tedy odkládat, zvláště je-li v Římě i smutno i nebezpečno.

Caesar přijal tu radu s nadšením, ale Seneca chvíli uvažoval a pak řekl:

“Odjet bude snadné, ale vrátit se by už bylo těžší.”

“U Hérakla!” odpověděl Petronius. “Vrátit se můžeš v čele asijských legií.”

“To udělám!” zvolal Nero.

Ale Tigellinus začal odporovat. Sám nedovedl vymyslit nic, a kdyby mu napadla Petroniova myšlenka, prohlásil by ji docela určitě za spásnou, šlo mu však o to, aby se Petronius nejevil už podruhé jako jediný člověk, který dovede v těžkých chvílích všechno a všechny zachránit.

“Vyslechni mě, božský!” řekl. “Je to zhoubná rada!

Ještě než dojedeš do Ostie, vypukne občanská válka; kdož ví, zda se pak neprohlásí caesarem někdo z Augustových levobočků, kteří ještě žijí. A co si pak počneme, jestliže se legie postaví na jeho stranu?”

“Uděláme to tak,” odpověděl Nero, “že se předtím postaráme, aby žádní Augustovi potomci nebyli. Není jich už mnoho, bude tedy snadné se jich zbavit.”

“Udělat to můžeme, ale cožpak jde jenom o ně? Mí lidé slyšeli ještě včera, jak se mezi lidmi povídá, že caesarem by měl být takový muž jako Thrasea.”

Nero se kousl do rtů. Za okamžik však zvedl opět oči a řekl:

“Nenasytní a nevděční! Mají dost obilí a uhlí, na kterém si mohou péci placky, co tedy ještě chtějí?”

Na to odpověděl Tigellinus:

“Pomstu.”

Nastalo mlčení. Caesar pojednou vstal, zvedl ruku vzhůru a začal recitovat:

Srdce o pomstu volají a pomsta si oběti žádá.

Pak, zapomenuv na všechno, zvolal s rozjasněným obličejem:

“Ať mi podají tabulku a stilus, abych mohl zapsat ten verš. Lucanus nikdy takový nesložil. Všimli jste si, že jsem jej našel v jediném okamžiku?”

“Ó nedostižný!” ozvalo se několik hlasů.

Nero napsal verš a řekl:

“Ano. Pomsta si žádá oběti.”

Pak přelétl pohledem po všech kolem:

“A co kdybychom rozšířili zprávu, že to Vatinius dal zapálit město, a kdybychom hněvu lidu obětovali jej?”

“Ó božský! Kdopak já jsem?” zvolal Vatinius.

“Pravda! Potřebujeme někoho většího, než jsi ty… Vitellia?”

Vitellius zbledl, ale přesto se rozesmál:

“Můj tuk,” odpověděl, “by leda mohl znovu rozdmychat požár.”

Ale Neronovi tanulo na mysli něco jiného. Hledal totiž oběť, která by byla s to opravdu ukojit hněv lidu.

A našel ji.

“Tigelline,” řekl po chvíli, “ty jsi spálil Řím!”

Shromážděným augustiánům přeběhl po zádech mráz. Pochopili, že caesar přestal tentokrát žertovat a že nastává chvíle těhotná událostmi.

Ale Tigellinův obličej se svraštil jako tlama psa, připraveného kousnout.

“Spálil jsem Řím na tvůj rozkaz,” řekl.

A vpili se do sebe pohledy jako dva démoni. Nastalo takové ticho, že bylo slyšet bzučení much, lítajících po atriu.

“Tigelline,” ozval se Nero, “miluješ mě?”

“Ty to víš, pane.”

“Obětuj se za mne!”

“Božský caesare,” odpověděl Tigellinus, “proč mi podáváš sladký nápoj, který nesmím pozvednout k ústům? Lid reptá a bouří se, chceš snad, aby se začali bouřit i praetoriáni?”

Hrůza sevřela srdce všem přítomným. Tigellinus byl praefektem praetorie a jeho slova byla prostě výhrůžkou. Pochopil to i Nero a jeho obličej se pokryl bledostí.

Vtom vstoupil Epafroditus, caesarův propuštěnec, a oznámil, že božská Augusta si přeje mluvit s Tigellinem, protože jsou u ní lidé, které musí praefekt vyslechnout.

Tigellinus se poklonil caesarovi a odešel, tváře se klidně a pohrdavě. Chtěli ho uhodit, a on ukázal zuby; dal jim na srozuměnou, kdo je. A protože znal Neronovu zbabělost, byl si jist, že tento vládce světa se nikdy neopováží vztáhnout na něj ruku.

Nero seděl chvíli mlčky, ale když viděl, že přítomní čekají od něho nějaký výrok, řekl:

“Vychoval jsem si hada na hrudi.”

Petronius pokrčil rameny, jako by chtěl říci, že není nesnadné utrhnout takovému hadu hlavu.

“Co ty na to? Mluv, poraď!” zvolal Nero, všimnuv si jeho pohybu. “Tobě jedinému důvěřuji, protože ty máš více rozumu než oni všichni dohromady a protože mě máš rád!”

Petronius měl užuž na jazyku: “Jmenuj mě praefektem praetorie, já vydám Tigellina lidu a uklidním město za jediný den.” Avšak zvítězila jeho vrozená pohodlnost. Být praefektem vlastně znamenalo nést na bedrech caesara a tisíce veřejných záležitostí. Proč by se tak namáhal? Což není lepší čítat si v útulné knihovně básně, kochat se pohledem na vázy a sochy anebo sedět, na klíně božské tělo Euniké, probírat se jejími zlatými vlasy a sklánět se k jejím korálovým rtům?

A proto řekl:

“Já radím, abys jel do Achaje.”

“Ach,” odpověděl Nero, “od tebe jsem čekal více.

Senát mě nenávidí. Jestliže odjedu, kdo mi zaručí, že se proti mně nevzbouří a neprohlásí caesarem někoho jiného? Lid mi byl kdysi věrný, ale teď půjde s nimi…

U Háda! Kdyby tak senát a lid měl jenom jednu hlavu!”

“Dovol, abych ti řekl, božský, že budeš-li chtít zachovat Řím, budeš muset zachovat aspoň několik Římanů,” řekl s úsměvem Petronius.

Avšak Nero začal bědovat:

“Co je mi do Říma a Římanů! Poslouchali by mě tedy v Achaji. Tady jsem obklopen jen samou zradou.

Všichni mě opouštějí! I vy jste schopni mě zradit! Vím to, vím… Vám ani nenapadne zamyslit se nad tím, co řeknou o vás budoucí staletí, jestliže opustíte takového umělce jako já.”

Tu se najednou ťukl do čela a zvolal:

“Vidíte! Vždyť v těch starostech zapomínám i já, kdo jsem.”

Po těch slovech se otočil k Petroniovi už s docela vyjasněnou tváří.

“Petronie,” řekl, “lid reptá, ale kdybych vzal loutnu a šel na Martovo pole, kdybych mu zazpíval tu píseň, kterou jsem vám zpíval při požáru, co myslíš, nedojal bych jej svým zpěvem, tak jako dojal Orfeus divoké šelmy?”

Tullius Senecio, který měl napilno, protože se chtěl vrátit ke svým otrokyním přivezeným z Antia, a který seděl už dlouho jako na jehlách, odpověděl:

“Docela určitě, caesare, jestliže by ti ovšem dovolili začít.”

“Jeďme do Hellady!” zvolal Nero znechuceně.

Avšak vtom vešla Poppaea a za ní Tigellinus. Zraky všech se mimoděk otočily k němu, nikdy totiž žádný triumfátor nevjížděl na Kapitol tak hrdě, jako teď stanul před caesarem on.

A začal mluvit pomalu a důrazně, hlasem, v němž jako by skřípělo železo:

“Vyslechni mě, caesare, poněvadž ti mohu říci:

Našel jsem! Lid potřebuje pomstu a oběť, ale ne jednu, nýbrž stovky a tisíce. Slyšel jsi někdy, pane, kdo to byl Chréstos, kterého ukřižoval Pontius Pilatus? A víš, kdo jsou to křesťané? Nevyprávěl jsem ti snad o jejich zločinech a nestoudných obřadech, o proroctvích, že oheň učiní konec světu? Lid je nenávidí a podezírá. Nikdo je neviděl v chrámech, protože naše bohy považují za zlé duchy; nenajdeš je ve Stadiu, protože pohrdají závody.

Dlaně žádného křesťana ti nikdy neprojevily úctu potleskem. Nikdo z nich tě nikdy neuznal za boha. Jsou to nepřátelé lidského pokolení, nepřátelé města i tví.

Lid reptá proti tobě, ale ne ty, caesare, jsi mi rozkázal spálit Řím a ne já jsem ho spálil… Lid touží po pomstě, má ji tedy mít. Lid touží po krvi a po hrách, má je tedy mít. Lid podezírá tebe; ať se tedy jeho podezření odvrátí jinam.”

Nero poslouchal zpočátku udiveně. Avšak jak Tigellinus mluvil, začala se caesarova herecká tvář měnit, střídal se na ní výraz hněvu, lítosti, soucitu a pobouření. Pojednou vstal, shodil ze sebe tógu, jež se mu sesunula k nohám, vztáhl obě ruce vzhůru a chvíli tak mlčky setrval. Konečně se ozval hlasem tragéda:

“Die, Apolline, Héro, Athéno, Persefoné a všichni vy nesmrtelní bohové, proč jste nám nepřispěchali na pomoc? Co učinilo to nešťastné město těm ukrutníkům, že je tak nelidsky vypálili?”

“Jsou to nepřátelé lidského pokolení i tví,” řekla Poppaea.

A ostatní se dali do volání:

“Učiň spravedlnosti zadost! Ztrestej žháře! Sami bohové si žádají pomsty!”

Nero si opět sedl, svěsil hlavu na prsa a opět mlčel, jako by zvěst o takové ničemnosti otupila jeho smysly.

Ale po chvíli se ozval, potřásaje rukama:

“Jakého trestu a jakých muk si zasluhuje takový zločin? Ale bohové mi dají vnuknutí a s pomocí všech mocí Tartaru uchystám svému ubohému lidu takovou podívanou, že na mne bude dlouhé věky vzpomínat.”

Petroniovo čelo se pojednou zachmuřilo. Uvědomil si nebezpečí, které bude hrozit Lygii, Viniciovi, jehož měl rád, a všem těm lidem, jejichž učení sice odmítal, ale o jejichž nevině byl přesvědčen. Napadlo mu také, že se zase rozpoutají jedny z těch krvavých orgií, které jeho oči estéta nesnášejí. Ale především si řekl: “Musím zachránit Vinicia, protože zešílí, jestliže to jeho děvče zahyne.” A tento zřetel převážil všechny ostatní, ačkoliv Petronius dobře chápal, že začíná hru nebezpečnou jako ještě nikdy v životě.

Nicméně začal mluvit nenuceně a ledabyle, jak obyčejně mluvíval, když kritizoval nebo se vysmíval ne dost estetickým nápadům caesara a augustiánů:

“Našli jste tedy oběti! Dobrá! Můžete je poslat do arén anebo jim obléci ,tuniky bolesti’. Také dobře! Ale vyslechněte mě. Máte moc, máte praetoriány, máte sílu, buďte tedy upřímní, aspoň když vás nikdo neslyší.

Podvádějte lid, ale nepodvádějte sami sebe. Vydejte křesťany lidu napospas, odsuďte je k jakým chcete mukám, mějte však odvahu říci sami sobě, že ne oni spálili Řím!… Fuj! Říkáte mi arbiter elegantiarum, nuže prohlašuji tu před vámi, že jsou mi odporné ubohé komedie. Fuj! Jak mi to všecko připomíná divadelní boudy u Porta Asinaria, kde pro potěšení předměstské chátry hrají herci bohy a krále, ale po představení zapíjejí cibuli kyselým vínem nebo jsou mrskáni. Buďte skutečnými bohy a králi, protože – říkám vám – můžete si to dovolit. Ty, caesare, jsi nám hrozil soudem příštích věků, ale pomysli, že tyto věky budou soudit i tebe. Při božské Klió! Nero vládce světa, Nero bůh spálil Řím, poněvadž byl tak mocný na zemi jako Zeus na Olympu. Nero básník miloval poezii tak, že jí obětoval vlast! Od počátku světa neudělal nikdo nic takového, nikdo se ničeho takového neodvážil. Zapřísahám tě ve jménu devíti Libethrid, nezříkej se takové slávy, protože písně o tobě budou znít do skonání světa. Co bude proti tobě Priamos, co bude Agamemnón, co Achilles, co bohové sami? Nezáleží na tom, je-li spálení Říma věc dobrá, hlavně že je to věc velká a kromobyčejná! A k tomu ke všemu ti říkám, že lid nevztáhne na tebe ruku! To není pravda! Buď odvážný! Střez se činů nehodných sebe, protože tobě hrozí jen to, že by budoucí věky mohly říci: ,Nero spálil Řím, ale protože to byl zbabělý caesar a zbabělý básník, zřekl se ze strachu svého velkého činu a svalil vinu na nevinné!’”

Petroniova slova zapůsobila na Nerona jako obvykle velmi silně, avšak tentokrát si ani Petronius sám nedělal iluze, věděl totiž, že to, co říká, je krajní prostředek, který sice může – dopadne-li to dobře – zachránit křesťany, ale který může ještě snáze zahubit jej samého. Necouvl však, protože mu šlo i o Vinicia, kterého měl rád, i o hazardérství, které ho bavilo. “Kostky jsou vrženy,” řekl si v duchu, “a uvidíme, nakolik v té opici zvítězí strach o vlastní kůži nad touhou po slávě.”

A v duchu nepochyboval, že přece jen nabude vrchu strach.

Po jeho slovech nastalo mlčení. Poppaea a všichni přítomní zírali do Neronových očí plni očekávání a Nero začal ohrnovat rty takovým způsobem, že je zvedl až k chřípí nosu, což dělával, kdykoli nevěděl, co si počít. Konečně se rozpaky a rozmrzelost objevily i na jeho obličeji.

“Pane,” zvolal Tigellinus, když to uviděl, “dovol mi odejít, neboť jestliže tě chtějí vydat všanc záhubě a nadto tě zvou zbabělým císařem, zbabělým básníkem, žhářem a komediantem, mé uši nejsou s to snést taková slova.”

“Prohrál jsem,” pomyslil si Petronius.

Přesto však se otočil k Tigellinovi, změřil si ho pohledem, z něhož čišelo pohrdání velkého pána a uhlazeného člověka ubožákem, a řekl:

“Tigelline, komediantem jsem nazval tebe, protože jím jsi dokonce i teď.”

“Proto, že nechci poslouchat tvé urážky?”

“Proto, že předstíráš, jak bezmezně caesara miluješ, a zatím jsi mu před chvílí vyhrožoval praetoriány.

Porozuměli jsme tomu všichni a on také.”

Tigellinus, který se nenadál, že se Petronius odváží vrhnout na stůl takové kostky, zbledl, ztratil hlavu a oněměl. Bylo to však poslední vítězství arbitra elegantiae nad jeho soupeřem, protože v témž okamžiku řekla Poppaea:

“Pane, jak můžeš dopustit, aby někdo na něco takového jen pomyslil, natož aby se někdo odvážil něco takového před tebou hlasitě vyslovit?”

“Ztrestej toho smělce!” zvolal Vitellius.

Nero zvedl znovu rty až k chřípí nosu, a upřev své skelné oči krátkozrakého člověka na Petronia, řekl:

“Tak mi odplácíš přátelství, které jsem k tobě cítil?”

“Jestliže se mýlím, dokaž mi to,” odpověděl Petronius, “ale věz, že říkám to, co mi přikazuje láska k tobě.”

“Ztrestej toho smělce!” opakoval Vitellius.

“Udělej to!” ozvalo se několik hlasů.

Atrium se naplnilo šumem a ruchem, protože lidé si začali od Petronia odsedávat. Odsedl si dokonce i Tullius Senecio, jeho starý přítel u dvora, i mladý Nerva, který mu až dosud projevoval největší přátelství. Za chvíli zůstal Petronius sám v levé části atria a s úsměvem na rtech, rovnaje si dlaní záhyby na tóze, čekal, co řekne nebo udělá caesar.

A caesar řekl:

“Chcete, abych ho potrestal, ale je to můj druh a přítel, a proto, i když mi zranil srdce, ať pozná, že to srdce má pro přátele jen … odpuštění.”

“Prohrál jsem a zahynul,” pomyslil si Petronius.

Caesar vstal. Porada skončila.

KAPITOLA 7

Petronius se odebral domů, kdežto Nero s Tigellinem přešli do Poppaeina atria, kde na ně čekali lidé, s nimiž praefekt předtím rozmlouval.

Byli tam dva rabíni ze Zátibří, odění do dlouhých slavnostních rouch, s mitrami na hlavě, mladý písař, jejich pomocník, a Chilón. Když kněží spatřili caesara, zbledli vzrušením, pozvedli ruce do výše ramen a sklonili hlavy až k dlaním.

“Buď zdráv, monarcho monarchů a králi králů,” řekl starší z nich, “buď zdráv, vladaři světa, ochránce vyvoleného lidu, caesare, lve mezi lidmi, jehož panování je jako sluneční světlo a jako libánský cedr a jako pramen a jako palma a jako jerišský balzám!”

“Bohem mě nezvete?” zeptal se caesar.

Kněží zbledli ještě více a opět promluvil starší z nich:

“Tvá slova, pane, jsou sladká jako zrno vinné révy a jako zralý fík, neboť Jehova naplnil tvé srdce dobrotou. Avšak předchůdce tvého otce, caesar Gaius, byl ukrutník, a přesto jej naši vyslanci nenazývali bohem, protože dávali přednost smrti před urážkou Zákona.”

“A Caligula je dal předhodit lvům?”

“Ne, pane. Caligula Caesar Gaius se ulekl hněvu Jehovy.”

A zvedli hlavy, neboť jméno mocného Jehovy jim dodalo odvahy. Důvěřujíce v jeho moc, hleděli Neronovi do očí už směleji.

“Obviňujete křesťany, že spálili Řím?” zeptal se caesar.

“My je, pane, obviňujeme jen z toho, že to jsou nepřátelé Zákona, nepřátelé lidstva, nepřátelé Říma i tví a že odedávna vyhrožovali městu a světu ohněm.

Ostatní ti poví zde tento člověk, jehož ústa se nepotřísní lží, protože v žilách jeho matky kolovala krev vyvoleného národa.”

Nero oslovil Chilóna:

“Kdo jsi?”

“Tvůj ctitel, Osiride, přitom však chudý stoik…”

“Nenávidím stoiky,” řekl Nero, “nenávidím Thraseu, nenávidím Musonia i Cornuta. Hnusí se mi jejich řeči, jejich pohrdání uměním, jejich dobrovolná chudoba a nečistota.”

“Pane, tvůj učitel, Seneca, má tisíc citrusových stolů. Stačí, budeš-li chtít, a já jich budu mít dvakrát tolik. Jsem stoik z nezbytí. Ověnči, ó Paprsčitý, můj stoicismus věncem z růží a postav před něj džbán vína a bude zpívat Anakreonta tak, že překřičí všechny epikurejce.”

Nero, jemuž se zalíbil přídomek “Paprsčitý”, se usmál a řekl:

“Líbíš se mi!”

“Ten člověk stojí za tolik zlata, kolik sám váží,” zvolal Tigellinus.

Avšak Chilón odpověděl:

“Doplň, pane, mou váhu svou štědrostí, protože jinak odvane odměnu vítr.”

“To je pravda, Vitellia bys nepřevážil,” poznamenal caesar.

“Eheu, Stříbrnoruký, můj důvtip není z olova.”

“Vidím, že tvůj Zákon ti nebrání nazývat mě bohem.”

“Ó nesmrtelný! Můj zákon je v tobě: křesťané se tomu Zákonu rouhali, a proto je nenávidím.”

“Co víš o křesťanech?”

“Dovolíš mi plakat, božský?”

“Ne,” řekl Nero, “to mě nudí.”

“A máš třikrát pravdu, protože oči, které tě spatřily, měly by jednou provždy oschnout od slz. Pane, braň mě před mými nepřáteli!”

“Mluv o křesťanech,” řekla Poppaea se stínem netrpělivosti v hlase.

“Stane se, jak rozkazuješ, Isido,” odpověděl Chilón. “Od mládí jsem zasvětil život filozofii a hledal jsem pravdu. Hledal jsem ji u starých bohorovných mudrců, v Akademii v Athénách i v alexandrijském Serapeiu. Když jsem se doslechl o křesťanech, domníval jsem se, že je to nějaká nová škola, v níž budu moci najít několik zrnek pravdy, a ke svému neštěstí jsem se s nimi seznámil.

První křesťan, s nímž mě sblížil zlý osud, byl Glaukos, lékař v Neapoli. Od něho jsem se za nějaký čas dozvěděl, že křesťané uctívají nějakého Chrésta, který jim slíbil, že vyhladí všechny lidi a zničí všechna města na zemi, je však že nechá, jestliže mu pomohou vyhladit Deukalionovy děti. Proto, ó pane, nenávidí křesťané lidi, proto otravují fontány, proto na svých shromážděních chrlí kletby na Řím a na všechny chrámy, v nichž se uctívají naši bozi. Chréstos byl ukřižován, ale slíbil, že až bude Řím zničen ohněm, přijde podruhé – a odevzdá jim vládu na zemi…”

“Teď lid pochopí, proč byl Řím vypálen,” přerušil ho Tigellinus.

“Mnoho lidí to už chápe, pane,” odpověděl Chilón, “protože já chodím po zahradách, po Martově poli a učím. Ale jestliže mě chcete vyslechnout až do konce, pochopíte, jaké mám k pomstě důvody. Lékař Glaukos mi zpočátku neprozradil, že jejich učení přikazuje nenávidět lidi. Naopak, říkal mi, že Chréstos je dobrý bůh a že podstatou jeho učení je láska. Mé citlivé srdce nemohlo odolat takovým pravdám, a tak jsem si Glauka zamiloval a začal mu důvěřovat. Dělil jsem se s ním o každý kousek chleba, o každý groš – a víš, pane, jak se mi odvděčil? Cestou z Neapole do Říma mě bodl nožem a mou ženu, mou krásnou a mladou Bereniku, prodal obchodníkům s otroky. Kdyby tak znal mé osudy Sofokles! Ale co to jen povídám! Poslouchá mě přece někdo lepší, než byl Sofokles.”

“Ubožák!” řekla Poppaea.

“Kdo spatřil tvář Afroditinu, není ubožák, paní, a já ji v tomto okamžiku vidím před sebou. Avšak tehdy jsem hledal útěchu ve filozofii. Když jsem přišel do Říma, snažil jsem se vyhledat křesťanské starší, abych prosadil proti Glaukovi spravedlnost. Domníval jsem se, že ho přinutí, aby mi vrátil ženu. Poznal jsem jejich velekněze, poznal jsem druhého kněze jménem Pavel, který tu byl vězněn, ale pak ho propustili, poznal jsem Zebedeova syna, poznal jsem Lina a Kleta a ještě mnoho jiných. Vím, kde bydlili před požárem, vím, kde se scházejí, mohu vám ukázat jedny katakomby ve Vatikánském pahorku a jeden hřbitov za Nomentánskou branou, kde konají své ohavné obřady. Viděl jsem tam apoštola Petra, viděl jsem Glauka, jak vraždí děti, aby měl apoštol čím skrápět hlavy shromážděných, a viděl jsem Lygii, odchovanku Pomponie Graeciny, jak se holedbá, že nemohla sice přinést dětskou krev, přináší však aspoň smrt dítěte, poněvadž uřkla malou Augustu, tvou dcerušku, ó Osiride, i tvou, ó Isido!”

“Slyšíš, caesare!” řekla Poppaea.

“Je to možné?” zvolal Nero.

“Mohl jsem odpustit křivdy, kterých se dopustila na mně,” pokračoval Chilón, “ale když jsem uslyšel o těch, kterých se dopustila na vás, chtěl jsem ji probodnout nožem. Bohužel, překazil mi to urozený Vinicius, který ji miluje.”

“Vinicius? Ona přece od něho utekla.”

“Utekla, ale on ji hledal, protože nemohl bez ní žít.

Za mizernou odměnu jsem mu ji pomáhal hledat; to já jsem mu ukázal dům na Zátibří, kde bydlila s křesťany. Vypravili jsme se tam spolu a s námi i tvůj zápasník Krotón, kterého najal urozený Vinicius, aby bděl nad jeho bezpečností. Avšak Ursus, Lygiin otrok, uškrtil Krotóna. Ten člověk má strašnou sílu, pane, býkům zakroutí krkem stejně snadno, jako druzí ukrucují makovice. Aulus a Pomponia ho za to měli rádi.”

“U Herkula!” řekl Nero. “Smrtelník, který uškrtil Krotóna, je hoden pomníku na Foru. Jenže ty se buď mýlíš, anebo si vymýšlíš, starče, protože Krotóna zabil nožem Vinicius.”

“Takhle obelhávají lidé bohy! Pane, já sám jsem viděl, jak se Krotónova žebra lámala v Ursově objetí a jak potom Ursus srazil k zemi i Vinicia. Byl by ho zabil, nebýt Lygie. Vinicius potom dlouho stonal, ale oni ho ošetřovali, protože doufali, že se pro svou lásku stane křesťanem. A on se také křesťanem stal.”

“Vinicius?”

“Ano.”

“A snad dokonce i Petronius?” zeptal se překotně Tigellinus.

Chilón se začal kroutit, mnout si ruce a nakonec řekl:

“Obdivuji se tvé prozíravosti, pane! Ó! Je to docela možné! Ba velmi pravděpodobné!”

“Teď chápu, proč se křesťanů tak zastával.”

Ale Nero se dal do smíchu.

“Petronius křesťanem! Petronius nepřítelem života a rozkoše! Nebuďte hlupáci a nechtějte, abych tomu věřil, protože jinak budu ochoten neuvěřit ničemu.”

“Ale urozený Vinicius se křesťanem stal, pane.

Přísahám u jasu, který z tebe vychází, že mluvím pravdu a že se mi nic nehnusí víc než lež. Křesťankou je Pomponia, křesťanem je malý Aulus, křesťany jsou Lygie i Vinicius. Sloužil jsem mu věrně, ale on mě místo odměny dal na žádost lékaře Glauka zbičovat, ačkoliv jsem už starý a tehdy jsem byl nemocen a hladov.

Přísahal jsem u Háda, že mu to nezapomenu. Ó pane, pomsti na nich bezpráví, které mi způsobili, a já vám vydám apoštola Petra a Lina, Kleta a Glauka i Crispa, a to všechno jsou křesťanští starší, a vydám vám i Lygii a Ursa, označím vám jich stovky, tisíce, ukáži vám jejich modlitebny, hřbitovy – všechny vaše věznice nebudou stačit! Beze mne byste je nedovedli najít! Dosud jsem ve své bídě hledal útěchu jen ve filozofii, kéž ji nyní najdu v dobrodiní, jímž mě obdaříte… Jsem už starý, ale život jsem dosud nepoznal, rád bych si konečně odpočinul!”

“Chceš být stoikem nad plnou mísou,” řekl Nero.

“Kdo prokazuje službu tobě, naplňuje ji už touto službou.”

“Nemýlíš se, filozofe.”

Ale Poppaea nezapomínala na své nepřátele. Její záliba ve Viniciovi byla sice spíše jen chvilkovou choutkou, vyvolanou žárlivostí, hněvem a uraženou ješitností, avšak chladná nevšímavost mladého patricia se jí přes to přese všecko hluboce dotkla a naplnila její srdce zarytou zaujatostí. Už to, že se odvážil dát před ní přednost jiné, bylo v jejích očích přečinem volajícím o pomstu. A Lygii začala nenávidět hned od prvního okamžiku, od chvíle, kdy ji znepokojila krása té severní lilie. Petronius, hovořící o dívčiných příliš úzkých bocích, mohl namluvit co chtěl caesarovi, nikoli však Augustě. Znalkyně Poppaea pochopila hned při prvním pohledu, že v celém Římě s ní může soutěžit jediná Lygie, ba že by ji mohla i předčit. A od onoho okamžiku jí přísahala pomstu.

“Pane,” řekla, “pomsti naše dítě!”

“Pospěšte si!” zvolal Chilón. “Pospěšte si! Jinak ji Vinicius ukryje. Ukáži vám dům, do něhož se po požáru opět vrátili.”

“Dám ti deset lidí a půjdeš tam hned,” řekl Tigellinus.

“Pane! Tys neviděl Krotóna v Ursových rukou: jestliže mi dáš padesát lidí, i pak ti ukáži dům jen z dálky. Ale jestliže neuvězníte zároveň i Vinicia, jsem ztracen.”

Tigellinus pohlédl na Nerona.

“A nebylo by nejlépe, božský, vyřídit současně strýce i synovce?”

Nero se na chvíli zamyslil a odpověděl:

“Ne! Teď ne! Lidé by neuvěřili, kdybychom jim chtěli namluvit, že Petronius, Vinicius nebo Pomponia Graecina zapálili Řím. Měli příliš krásné domy…

Dnes je zapotřebí jiných obětí, tihleti přijdou na řadu jindy.”

“Dej mi tedy, pane, vojáky, aby mě hlídali,” řekl Chilón.

“Tigellinus to zařídí.”

“Prozatím budeš bydlit u mne,” řekl praefekt.

Na Chilónově tváři se objevila radost.

“Vyzradím vám všechny! Jenom si pospěšte! Pospěšte si!” volal chraptivým hlasem.

KAPITOLA 8

Když Petronius opustil caesara, dal se nést do svého domu na Carinách, který zůstal za požáru výjimečně ušetřen, protože byl ze tří stran obklopen zahradou a z přední strany bylo malé forum Caeciliů.

Ostatní augustiáni, kteří poztráceli své domy a v nich spoustu bohatství a uměleckých děl, nazývali proto Petronia šťastným. Ostatně už odedávna se o něm říkalo, že je prvorozeným Fortuniným synem, a větší a větší přízeň, kterou mu v poslední době projevoval caesar, jako by potvrzovala správnost té domněnky.

Avšak tento prvorozený Fortunin syn mohl teď uvažovat nanejvýš o vrtkavosti své matky nebo spíše o její podobnosti s Kronem, požírajícím vlastní děti.

“Kdyby byl můj dům shořel,” říkal si v duchu, “a s tím i mé gemy, mé etruské vázy, alexandrijské sklo a korintská měď, pak by snad Nero opravdu zapomněl na urážku. U Polluxe! Když si tak pomyslím, že záleželo jen na mně, abych teď byl praefektem praetoriánů! Byl bych Tigellina prohlásil za žháře, jímž ostatně je, byl bych ho dal obléci do bolestné tuniky, vydal bych ho lidu, zachránil křesťany a vybudoval Řím. A kdož ví, zda by se pak poctivým lidem nevedlo dokonce lépe. Měl jsem to udělat, už kvůli Viniciovi.

Kdybych s tím měl příliš mnoho práce, předal bych úřad praefekta jemu – a Nero by se ani nepokusil něco namítat… Vinicius by si pak mohl pokřtít všechny praetoriány a třeba i samého caesara, mně by to nevadilo. Zbožný, ctnostný a milosrdný Nero – to by byla dokonce nádherná podívaná!”

A Petroniova bezstarostnost byla tak veliká, že se začal usmívat. Ale po chvilce se jeho myšlenky stočily jinam. Měl pojednou dojem, že je v Antiu a že mu Pavel z Tarsu říká:

“Nazýváte nás nepřáteli života, ale odpověz mi, Petronie: kdyby byl caesar křesťanem a jednal podle našeho učení – nebyl by pak váš život jistější a bezpečnější?”

A připomenuv si tato slova, pokračoval v samomluvě:

“U Kastora! Vždyť za každého zavražděného křesťana najde Pavel nového, protože nemůže-li svět stát na zločinu, pak má ten člověk pravdu… Jenže kdož ví, zda nemůže, když přece teď na zločinu stojí. Já sám jsem se toho naučil nemálo, ale nenaučil jsem se, jak to udělat, abych byl dost velkým ničemou – a proto si budu musit proříznout žíly… Ale tak to přece muselo skončit, a i kdyby to neskončilo tak, skončilo by to jinak. Je mi jen líto, že musím opustit Euniké a svou murrhovou vázu, ale Euniké je svobodná a váza půjde se mnou! Ahenobarbus ji nedostane za nic na světě! Je mi líto i Vinicia. Ostatně, ačkoliv jsem se poslední dobou nudil méně než kdysi, jsem připraven. Věci jsou na světě krásné, ale lidé jsou tu většinou tak odporní, že nestojí za to litovat života. Kdo uměl žít, ten musí umět zemřít. Třebaže jsem patřil k augustiánům, byl jsem svobodnějším člověkem, než se domnívají.”

Tady pokrčil rameny.

“Tamti se možná domnívají, že se mi teď třesou kolena a vlasy na hlavě se mi ježí strachem, jenže já, až se vrátím domů, vykoupám se ve fialkové vodě, má Zlatovlasá mě pak sama natře mastmi a po jídle si dáme sborově zazpívat Antemiův hymnus na Apollóna. Sám jsem kdysi řekl: ,Na smrt je zbytečné myslit, protože myslí na nás bez naší pomoci.’ Přesto by však bylo podivuhodné, kdyby opravdu existovala nějaká Elysijská pole a na nich stíny… Jací šašci! Jací kejklíři! Jaká to odporná chátra bez vkusu a uhlazenosti!

Deset arbitrů elegantiarum by z těch Trimalchionů neudělalo lidi k světu. U Persefony! Mám jich už po krk!”

A s údivem zjistil, že se už něco postavilo mezi něho a tyto lidi. Znal je přece dobře a předtím vždycky věděl, co si o nich má myslit, ale teď mu připadali vzdálenější, opovrženíhodnější než obyčejně. Měl jich už opravdu dost.

Pak se však zamyslil nad svou situací. Protože byl bystrý, pochopil, že záhuba mu nehrozí bezprostředně.

Nero přece využil vhodného okamžiku a vyslovil několik hezkých, nadnesených slov o přátelství, o odpuštění a svázal si jimi trochu ruce. Bude teď muset hledat záminky, a než je najde, může uplynout mnoho času.

“Především uspořádá hry s křesťany,” hovořil Petronius sám k sobě, “a teprve potom bude uvažovat o mně. A je-li tomu tak, pak nestojí za to dělat si s tím těžkou hlavu a nestojí ani za to měnit kvůli tomu způsob života. Mnohem dříve hrozí nebezpečí Viniciovi!”

A od toho okamžiku myslil už jen na Vinicia, kterého se rozhodl zachránit.

Otroci nesli lektiku rychlým krokem troskami, spáleništi a mezi řadami komínů, jichž byly Cariny ještě plny, ale on jim rozkázal, aby běželi, protože chtěl být doma co nejdříve. Vinicius, jehož insula shořela, bydlil u něho a byl naštěstí doma.

“Viděl jsi dnes Lygii?” zeptal se Petronius ve dveřích.

“Vracím se od ní.”

“Poslouchej, co ti povím, a neztrácej čas otázkami.

Dnes bylo u caesara rozhodnuto svalit zapálení Říma na křesťany. Hrozí jim pronásledování a mučení. Honička na ně začne každým okamžikem. Vezmi Lygii a ihned utečte, třeba za Alpy nebo do Afriky. A pospěš si, protože z Palatinu je na Zátibří blíže než odtud!”

Vinicius byl skutečně příliš vojákem, než aby ztrácel čas zbytečnými otázkami. Poslouchal se svraštělým obočím, obličej soustředěný a hrozivý, ale bez úděsu. Prvním pocitem, který se v této povaze probouzel tváří v tvář nebezpečí, bylo zřejmě odhodlání bojovat a bránit se.

“Jdu,” řekl.

“Ještě něco: vezmi si váček zlata, zbraň a hrstku svých lidí, křesťanů. Kdyby bylo zapotřebí, odraz útok!”

Vinicius byl už ve dveřích atria.

“Pošli mi po otrokovi zprávu,” zvolal za odcházejícím Petronius.

A osaměv, začal se procházet podél sloupoví zdobícího atrium a uvažoval o tom, co se stane. Věděl, že Lygie a Linus se vrátili po požáru do starého domu, který zůstal ušetřen, jako ostatně většina Zátibří. A to byla nepříznivá okolnost, jinak totiž by je v davech tak snadno nenašli. Doufal však, že na Palatinu stejně nikdo neví, kde Lygie bydlí, takže Vinicius buď jak buď praetoriány předstihne. Napadlo mu také, že bude-li Tigellinus chtít schytat na jeden zátah co nejvíce křesťanů, bude musit rozestřít síť po celém Římě, to jest rozdělit praetoriány na malé oddíly. “Jestliže pro ni nepošlou více než deset lidí,” uvažoval, “pak jim ten lygijský obr poláme kosti. A což teprve, až přijde na pomoc Vinicius!” A jak o tom přemýšlel, naděje se mu vrátila. Je sice pravda, klást ozbrojený odpor praetoriánům bylo totéž jako zahájit boj s caesarem. Petronius také věděl, že unikne-li Vinicius caesarově pomstě, může tato pomsta dopadnout na něho, na Petronia, ale mnoho si tím hlavu nelámal. Naopak, myšlenka, že udělá Neronovi a Tigellinovi škrt přes jejich rozpočet, jej rozveselila. Rozhodl se, že na to nebude litovat ani peněz, ani lidí, a protože Pavel z Tarsu obrátil na křesťanství, ještě když byli v Antiu, většinu jeho otroků, mohl si být jist, že pokud půjde o obranu Lygie, bude moci počítat s jejich ochotou a obětavostí.

Úvahy mu přerušil příchod Euniké. Když ji spatřil, všechny jeho starosti a nesnáze zmizely beze stopy. Zapomněl na caesara, na nemilost, do níž upadl, na ničemné augustiány, na pronásledování hrozící křesťanům, na Vinicia i na Lygii a hleděl jen a jen na ni očima estéta, libujícího si v nádherných tvarech, i očima milence, na něhož dýchá z těchto tvarů láska. Euniké, v průzračném fialovém rouchu, zvaném Coa vestis, jímž prosvítalo její růžové tělo, byla skutečně krásná jako bohyně. A protože cítila, jak ji obdivuje, a protože ho i milovala celou svou duší a vždycky toužila po jeho něžnostech, začala se radostí ruměnit, jako by nebyla jeho souložnicí, ale nevinným děvčátkem.

“Co mi neseš, Charitko?” zeptal se Petronius a vztáhl k ní ruce.

Euniké sklonila k němu svou zlatovlasou hlavu a odpověděla:

“Pane, přišel Antemios se zpěváky a ptá se, zda si ho dneska chceš poslechnout.”

“Ať počká. U oběda nám zazpívá hymnus k Apollónovi. Kolem dokola jsou ještě spáleniště a popel, a my budeme poslouchat hymnus na Apollóna! U Pafských hájů! Když tě tak vidím v té Coa vestis, zdá se mi, že to Afrodita se zahalila útržkem oblohy a stojí přede mnou!”

“Ó pane!” řekla Euniké.

“Pojď, Euniké, obejmi mě svými pažemi, dej mi svá ústa… Miluješ mě?”

“Dia bych nemilovala více.”

Když to řekla, přitiskla své rty k jeho rtům, chvějíc se mu štěstím v náručí.

Ale po chvíli řekl Petronius:

“A kdybychom se musili rozloučit?”

Euniké mu pohlédla ustrašeně do očí:

“Jak to, pane?”

“Nelekej se!… Kdož ví, nebudu-li muset na dalekou cestu.”

“Vezmi mě s sebou…”

Ale Petronius změnil pojednou předmět hovoru a zeptal se:

“Řekni mi, jsou na trávnících v zahradě asfodely?”

“Cypřiše a tráva v zahradě zežloutly požárem, z myrt opadalo listí a celá zahrada vypadá jako mrtvá.”

“Celý Řím vypadá jako mrtvý a brzy bude opravdu hřbitovem. Víš, že vyjde edikt proti křesťanům a že začne pronásledování, za něhož zahynou tisíce lidí?”

“Zač je budou trestat, pane? Jsou to dobří a tiší lidé.”

“Právě za to.”

“Jeďme tedy k moři. Tvé božské oči se nerady dívají na krev.”

“Dobrá, ale teď se musím vykoupat. Přijď mi do oleothekia natřít mastmi ramena. U Kypridina pásu!

Ještě nikdy jsi mi nepřipadala tak krásná. Dám ti udělat vanu ve tvaru škeble a ty v ní budeš jako vzácná perla… Přijď, Zlatovlasá.”

A odešel. O hodinu později ulehli oba, ověnčeni růžovými věnci a oči zamžené, ke stolu, na němž bylo prostřeno ve zlatém nádobí. Posluhovala jim pacholata přestrojená za amory a oni, popíjejíce víno z číší ozdobených břečťanem, poslouchali hymnus na Apollóna, který zpíval sbor za zvuků harf a za Antemiova řízení.

Co jim bylo do toho, že všude kolem villy trčely ze spálenišť komíny domů a že závany větru roznášely popel ze spáleného Říma! Cítili se šťastni a myslili jen na lásku, která jim měnila život v božský sen.

Ale ještě než dozněl hymnus, vešel do sálu otrok, který spravoval atrium.

“Pane,” řekl hlasem, v němž se chvěl neklid, “před branou stojí centurio s oddílem praetoriánů a na caesarův rozkaz chce s tebou mluvit.”

Zpěv a zvuky harf umlkly. Neklid se zmocnil všech přítomných, protože caesar nepoužíval obvykle ke svým stykům s přáteli praetoriánů, jejichž příchod neznamenal v oněch dobách nikdy nic dobrého. Jediný Petronius nedal najevo sebemenší rozrušení a řekl jako člověk, kterého nudí neustálá pozvání:

“Také mě mohli nechat v klidu poobědvat.”

Pak oslovil správce atria:

“Uveď ho.”

Otrok zmizel za závěsem; o chvíli později bylo slyšet těžké kroky a do sálu vstoupil Petroniův známý, setník Aper, celý ve zbroji a s těžkou přilbou na hlavě.

“Urozený pane,” řekl, “zde je caesarův dopis.”

Petronius vztáhl lenivě svou bílou ruku, vzal od něho tabulky, vrhl na ně letmý pohled a odevzdal je s naprostým klidem Euniké.

“Bude večer předčítat další píseň své Troiky,” řekl, “a zve mě, abych přišel.”

“Mám jen rozkaz odevzdat dopis,” ozval se setník.

“Ano. Odpovědi není třeba. Ale nechtěl bys, setníku, na chvíli ulehnout k nám a vypít kratér vína?”

“Děkuji ti, urozený pane. Kratér vína vypiji rád, na tvé zdraví, ale ulehnout nemohu, jsem ve službě.”

“Proč dali dopis tobě, místo aby jej poslali po otrokovi?”

“Nevím, pane. Snad proto, že mě do těch končin poslali ještě s jiným posláním.”

“Vím,” řekl Petronius. “Proti křesťanům.”

“Ano, pane.”

“Začala honička dávno?”

“Některé oddíly byly poslány na Zátibří už před polednem.”

Po těchto slovech ulil setník trochu vína z číše na počest Martovu, pak číši vypil a řekl:

“Kéž ti bohové dají, pane, vše, po čem zatoužíš.”

“Vezmi si i ten kratér,” řekl Petronius.

Potom dal znamení Antemiovi, aby dokončil hymnus na Apollóna.

Měděnobradý si začíná se mnou a s Viniciem zahrávat, řekl si, když se harfy opět ozvaly. Myslím, že jsem uhádl jeho úmysl. Chtěl mě vystrašit tím, že mi poslal pozvání po centurionovi. Budou se večer vyptávat setníka, jak jsem ho přijal. Ne ne! Velkou radost mít nebudeš, ty zlomyslný, krutý panáku. Vím, že na urážku nezapomeneš, vím, že mě záhuba nemine, ale jestliže si myslíš, že se ti budu dívat prosebně do očí, že uvidíš na mé tváři strach a pokoru, pak se mýlíš.

“Caesar píše: ,Přijď, máš-li chuť,” řekla Euniké.

“Půjdeš, pane?”

“Jsem ve výborné náladě a mohu poslouchat dokonce i jeho verše,” odpověděl Petronius. “Půjdu tedy, tím spíše, že Vinicius jít nemůže.”

Po obědě a po obvyklé procházce se odevzdal do rukou otrokyň upravujících mu vlasy a skládajících záhyby a za další hodinu, krásný jako bůžek, dal se nést na Palatin. Bylo už pozdě, večer byl tichý a teplý, měsíc svítil tak silně, že lampadarii, kráčející před lektikou, pozhášeli pochodně. Ulicemi a troskami se potácely skupiny lidí opilých vínem. Byli ověnčeni břečťanem a vinnou révou a v rukou nesli myrtové a vavřínové větvičky, natrhané v caesarových zahradách.

Hojnost obilí a vyhlídka na veliké hry naplnila srdce lidí veselím. Tu a tam zpívali písně, oslavující “božskou noc” a lásku; jinde zase tančili při měsíčním světle; otroci musili několikrát volat, aby lidé udělali místo lektice “urozeného Petronia”, a tu se dav vždycky rozestupoval a provolával slávu svému oblíbenému patriciovi.

Petronius však myslil na Vinicia a divil se, že nemá od něho žádné zprávy. Byl epikurejec a egoista, ale za tu dobu, co se stýkal hned s Pavlem z Tarsu, hned zase s Viniciem a co slýchal každý den o křesťanech, změnil se poněkud, i když o tom sám nevěděl.

Ovanul ho jakoby vánek jejich myšlení a zasel do jeho duše nepostřehnutelnou setbu. Kromě jeho vlastní osoby jej začali zajímat i jiní lidé. K Viniciovi lnul ostatně odedávna, protože v dětství miloval velmi jeho matku, svou sestru, a teď, když se zamíchal do jeho záležitostí, díval se na ně s takovým zájmem, jako by se díval na nějakou tragédii.

Neztrácel naději, že Vinicius předešel praetoriány a utekl s Lygií, anebo že ji v krajním případě násilím osvobodil. Byl by však raději měl jistotu, protože předpokládal, že bude muset odpovídat na různé otázky, na které by bylo lépe být připraven.

Octnuv se před Tiberiovým domem, vysedl z lektiky a za chvíli vstoupil do atria, naplněného už augustiány. Jeho včerejší přátelé, i když je udivovalo, že byl pozván, ještě stále se ho stranili, ale on se mezi nimi pohyboval vznešeně, nenuceně a tak sebejistě, jako by sám mohl rozdávat milosti. Však také někteří, když ho spatřili, zneklidněli v duchu obavami, zda nebylo předčasné projevovat mu lhostejnost.

Caesar však předstíral, že ho nevidí, a neodpověděl na jeho poklonu, předstíraje, že je zabrán do hovoru. Zato však k němu přistoupil Tigellinus a řekl:

“Dobrý večer, arbitře elegantiarum! Tvrdíš ještě pořád, že Řím nezapálili křesťané?”

Petronius pokrčil rameny, poklepal mu na rameno jako propuštěnci a odpověděl:

“Ty víš stejně jako já, co si o tom myslit.”

“Neodvažuji se rovnat se ti v moudrosti.”

“A máš trochu pravdy, protože například teď, když nám caesar přečte novou píseň z Troiky, místo abys křičel jako páv, jistě bys vyslovil něco strašně neobratného.”

Tigellinus se kousl do rtů. Neměl příliš velkou radost z toho, že se caesar rozhodl předčítat dneska novou píseň, protože to otvíralo pole, na němž nemohl s Petroniem soutěžit. Však také, když Nero četl, obracel zraky podle starého zvyku k Petroniovi a bedlivě si všímal, co vyčte z jeho obličeje. A Petronius poslouchal zvedaje obočí, tu a tam přikyvuje, tu a tam napínaje pozornost, jako by se chtěl přesvědčit, zda dobře slyšel.

A pak něco chválil, něco kritizoval a doporučoval opravy a další práci na některých verších. Sám Nero cítil, že ostatním jde v jejich nadměrné chvále jen o vlastní dobro a že jediný Petronius se zajímá o poezii pro samu poezii, že jediný Petronius se v tom vyzná, a jestliže něco pochválí, pak si on, Nero, může být jist, že ty verše jsou chvály hodny. Poznenáhlu s ním začal diskutovat, přít se, a když konečně Petronius zapochyboval o vhodnosti kteréhosi obratu, řekl mu:

“Uvidíš v posledním zpěvu, proč jsem ho užil.”

Ach! pomyslil si Petronius. Dočkám se tedy ještě i posledního zpěvu!

Mnozí z přítomných, když to uslyšeli, řekli si v duchu: “Běda mi! Petronius má teď času dost a může si ještě znovu dobýt přízně, ba dokonce i svrhnout Tigellina.”

A znovu se k němu začínali mít. Ale konec večera byl už méně šťastný, protože v okamžiku, kdy se s ním Petronius loučil, zeptal se pojednou caesar, oči přimhouřeny a obličej zlomyslný a potěšený zároveň:

“A proč nepřišel Vinicius?”

Kdyby si byl Petronius jist, že Vinicius a Lygie jsou už za branami města, byl by odpověděl: “Oženil se, jak jsi mu to dovolil, a odjel.” Ale protože viděl podivný Neronův úsměv, odpověděl:

“Tvé pozvání, božský, ho nezastihlo doma.”

“Vyřiď mu, že ho rád uvidím,” odpověděl Nero, “a vyřiď mu také ode mne, aby nepropásl hry, na kterých vystoupí křesťané.”

Petronia znepokojila tato slova, měl totiž dojem, že se vztahují přímo na Lygii. Usednuv do lektiky, dal se nést domů ještě rychleji než ráno. Nebylo to však snadné. Před Tiberiovým domem stály husté a hlučné davy, opilé stejně jako předtím, jenže nezpívaly a netančily, nýbrž tvářily se pobouřeně. Z dálky se ozývaly jakési výkřiky, jimž Petronius ihned neporozuměl, ale které mohutněly a sílily, až se konečně změnily v jediný divoký řev:

“Křesťany lvům!”

Nádherné lektiky dvořanů postupovaly vyjící lůzou. Z hloubi vyhořelých ulic přibíhaly nové a nové hloučky, a když uslyšely volání, připojovaly se k němu.

Od úst k ústům šla zpráva, že štvanice na křesťany trvá už od poledne a že pochytali už spoustu žhářů.

A vkrátku se nově vytyčenými i starými ulicemi, uličkami ležícími v troskách, okolím Palatinu a po všech pahorcích a zahradách, po celém Římě všíř i zdél rozléhaly stále vzteklejší výkřiky:

“Křesťany lvům!”

“Dobytek!” říkal si pohrdavě Petronius. “Lid hodný caesara!”

A začal uvažovat o tom, že takový svět, svět stojící na násilí, na krutosti, o jaké nemají ponětí ani barbaři, na zločinu a na šílené zpustlosti, nemůže se přece udržet. Řím byl pánem světa, ale i vředem světa. Páchlo to od něho mrtvolami. Na prohnilý život padal stín smrti.

Hovořilo se o tom nejednou i mezi augustiány, ale Petronius si dosud nikdy neuvědomil tak pronikavě tu skutečnost, že onen ověnčený vůz, na němž stojí Řím jako triumfátor a vleče za sebou spoutané stádo národů, že onen vůz spěje do propasti. Život světové metropole mu připadal jako jakýsi bláznivý tanec, jako orgie, která musí přece skončit.

Chápal teď, že jediní křesťané mají jakési nové životní zásady, ale předpokládal, že zanedlouho nezůstane po křesťanech ani stopy. Ale co potom?

Bláznivý tanec bude za Neronova vedení pokračovat, a jestliže zemře, najde se někdo druhý, stejný, anebo ještě horší, protože tam, kde je takový lid a takoví patriciové, není předpoklad k tomu, aby se našel někdo lepší. Vypuknou nové orgie, ještě odpornější a ohavnější.

Avšak orgie nemohou trvat věčně, je třeba se po nich vyspat, už jen proto, že člověka vyčerpávají.

Co tak o tom uvažoval, pocítil Petronius, že je sám velmi unaven. Stojí vůbec za to žít, a nadto ještě žít bez jistoty, co bude zítra, a jen proto, aby se člověk musil dívat na takový pořádek světa? Génius smrti není přece o nic méně krásný než génius spánku a má také křídla na zádech.

Lektika se zastavila před domovními dveřmi, které bdělý vrátný v témž okamžiku otevřel.

“Vrátil se už urozený Vinicius?” zeptal se ho Petronius.

“Před chvílí, pane,” odpověděl otrok.

“Tak ji tedy nezachránil!” pomyslil si Petronius.

Shodil tógu a běžel do atria. Vinicius seděl na trojnožce, hlavu skloněnu takřka na kolena a ruce na spáncích, ale když uslyšel zvuk kroků, zvedl svou zkamenělou tvář, v níž svítily jen horečnaté oči.

“Přišel jsi pozdě?” zeptal se Petronius.

“Pozdě. Uvěznili ji ještě před polednem.”

Nastala chvíle ticha.

“Viděl jsi ji?”

“Viděl.”

“Kde je?”

“V Mamertinském vězení.”

Petronius se zarazil a zahleděl se na Vinicia tázavým pohledem.

Vinicius porozuměl.

“Ne,” řekl. “Neuvrhli ji do Tulliana, ba ani do střední části. Podplatil jsem strážce, aby jí přenechali svůj pokoj. Ursus si lehl na práh a hlídá ji.”

“Proč ji Ursus nebránil?”

“Poslali pro ni padesát praetoriánů. Ostatně Linus mu to nedovolil.”

“A Linus?”

“Linus umírá. Proto ho neodvedli.”

“Co hodláš dělat?”

“Vysvobodit ji, anebo s ní zemřít. I já věřím v Krista.”

Vinicius mluvil naoko klidně, ale v jeho hlase bylo něco tak drásavého, že Petroniovo srdce se zachvělo upřímnou lítostí.

“Chápu tě,” řekl, “ale jak ji chceš vysvobodit?”

“Podplatil jsem stráže jednak proto, abych ji uchránil před potupou, jednak proto, aby jí nebránili při útěku.”

“Kdy má k němu dojít?”

“Odpověděli, že mi ji nemohou vydat okamžitě, protože se bojí, aby nebyli hnáni k odpovědnosti. Ale až se vězení naplní spoustami lidí a až nebude možno zjistit přesný počet vězňů, pak mi ji dají. Ale to je krajní případ. Napřed udělej něco pro ni a pro mne ty!

Jsi caesarův přítel. On sám mi ji dal. Jdi k němu a zachraň mě!”

Petronius místo odpovědi zavolal otroka, rozkázal mu, aby přinesl dva tmavé pláště a dva meče, a teprve potom oslovil Vinicia.

“Cestou ti odpovím,” řekl. “Teď si vezmi plášť, vezmi zbraň a pojďme do vězení. Tam dej strážcům sto tisíc sesterciů, ne, dej jim dvakrát, pětkrát více, jen aby pustili Lygii okamžitě. Jinak bude pozdě.”

“Pojďme,” řekl Vinicius.

A za chvíli se oba octli na ulici.

“A teď poslouchej,” řekl Petronius. “Nechtěl jsem ztrácet čas. Jsem ode dneška v nemilosti. Můj vlastní život visí na vlásku, a proto u caesara ničeho nedosáhnu. Ba ještě hůř! Jsem si jist, že učiní právě naopak, než oč jej požádám. Nebýt toho, myslíš, že bych ti byl radil, abys s Lygií utekl nebo ji osvobodil násilím?

Vždyť přece, kdyby se ti podařilo prchnout, caesarův hněv by se obrátil proti mně. Jenže caesar by dneska vyhověl spíše tvé prosbě než mé. Nepočítej však s tím.

Vysvoboď ji z vězení a utíkej! Nic jiného ti nezbývá.

Jestliže se to nepodaří, pak bude ještě dost času na jiné prostředky. Prozatím si však uvědom, že Lygii neuvěznili pro její víru v Krista. Lygii i tebe pronásleduje svým hněvem Poppaea. Vzpomínáš si, jak jsi Augustu urazil, jak jsi ji odmítl? A ona ví, žes ji odmítl kvůli Lygii, kterou stejně nenávidí už od prvního setkání s ní. Vždyť už předtím se snažila ji zahubit, když svedla smrt svého dítěte na její kouzla. V tom, co se stalo, má prsty Poppaea! Jak chceš jinak vysvětlit, že Lygie byla uvězněna první? Kdo jim mohl ukázat Linův dům? Já tvrdím, že ji sledovali už dávno! Vím, že ti rozdírám srdce a beru poslední zbytek naděje, ale říkám ti to úmyslně proto, aby sis uvědomil, že neosvobodíš-li ji dříve, než jim napadne, že se o to můžeš pokusit, zahynete oba.”

“Ano. Rozumím ti,” odpověděl temně Vinicius.

Protože bylo už pozdě, byly ulice prázdné, ale další hovor jim přerušil opilý gladiátor, který šel proti nim.

Připotácel se k Petroniovi, až se dlaní opřel o jeho rameno, a zalévaje mu tvář dechem prosyceným pachem vína, řval ochraptělým hlasem:

“Křesťany lvům!”

“Mirmillone,” ozval se klidně Petronius, “uposlechni dobré rady a jdi si svou cestou.”

Vtom ho opilec uchopil za rameno i druhou rukou:

“Křič se mnou, jinak ti zakroutím krkem: Křesťany lvům!”

Ale Petroniovy nervy měly už dost těch skřeků.

Od okamžiku, kdy opustil Palatin, tlačily ho jako můra a drásaly mu srdce. A tak, když uviděl nad sebou obrovu pozvednutou pěst, dovršila se míra jeho trpělivosti.

“Příteli,” řekl, “páchneš vínem a stojíš mi v cestě.”

A co to říkal, vrazil mu do prsou až po rukojeť krátký mečík, jímž se při odchodu z domova ozbrojil.

Pak uchopil pod paždí Vinicia a pokračoval, jako by se nebylo vůbec nic stalo:

“Caesar mi dnes řekl: ,Vyřiď ode mne Viniciovi, aby přišel na hry, na kterých vystoupí křesťané.’ Chápeš, co to znamená? Chtějí si udělat divadlo z tvé bolesti. Je to předem promyšlená věc. Možná že právě proto neuvěznili dosud ani tebe, ani mne. Jestliže se ti nepodaří vysvobodit ji okamžitě, pak … nevím! Je možné, že se za tebe přimluví Akté, ale jen jestli něčeho dosáhne… Tvé statky na Sicílii by možná mohly uvést do pokušení Tigellina. Zkus to.”

“Dám mu vše, co mám,” odpověděl Vinicius.

Z Carin na Forum nebylo příliš daleko, byli tam tedy brzy. Noc začínala už blednout a zdi zámku vystupovaly ostře ze tmy.

Když odbočili k Mamertinskému vězení, Petronius pojednou stanul a řekl:

“Praetoriáni! Jdeme pozdě!”

Vězení bylo obstoupeno dvojitým šikem vojáků.

Svítání postříbřovalo jejich železné přilby a hroty kopí.

Viniciův obličej zbledl jako mramor.

“Pojďme,” řekl.

Za okamžik se octli před šikem. Petronius, který byl obdařen nevšední pamětí, takže znal nejen velitele, nýbrž téměř všechny vojáky praetorie, spatřil brzy známého velitele kohorty a pokynul mu, aby k němu přišel.

“Co se to děje, Nigře?” řekl. “Poslali vás hlídat vězení?”

“Ano, urozený Petronie. Praefekt se bál, že by se někdo mohl pokusit vysvobodit žháře násilím.”

“Máte rozkaz nepouštět nikoho dovnitř?”

“Ne, pane. Známí budou navštěvovat vězně, a tak pochytáme více křesťanů…”

“Tak mě tedy pusť,” řekl Vinicius.

Stiskl Petroniovi ruku a řekl mu:

“Zajdi za Akté a já se tě pak přijdu zeptat, co ti pověděla.”

“Přijď,” odpověděl Petronius.

Vtom se pod zemí a za silnými zdmi ozval zpěv.

Píseň, znějící napřed dutě a ztlumeně, sílila víc a více.

Mužské, ženské i dětské hlasy se spojovaly v jediný splývající sbor. Celé vězení se v jitřním tichu rozezpívalo jako harfa. Ale nebyly to hlasy smutku ani zoufalství. Naopak, zněla z nich radost a triumf.

Vojáci na sebe překvapeně pohlédli. Na obloze se objevily první zlaté a růžové záblesky vycházejícího slunce.

KAPITOLA 9

Volání “Křesťany lvům!” se rozléhalo po všech čtvrtích města. V prvních chvílích nejen nikdo nepochyboval, že křesťané jsou skutečnými původci katastrofy, ale ani pochybovat nechtěl, protože jejich potrestání mělo být zároveň skvělou zábavou pro lid. Ale rozšířila se domněnka, že katastrofa by se nebyla rozlehla do tak strašných rozměrů, nebýt hněvu bohů, a tak přišel rozkaz, aby se v chrámech konala piacula čili smírné oběti. Senát, poradiv se se Sibyllinými knihami, uspořádal slavnostní veřejné modlitby k Vulcanovi, k Cereře a k Proserpině. Matróny obětovaly Junoně; celé procesí se jich vypravilo k moři pro vodu, jíž pak pokropily sochu bohyně. Vdané ženy pořádaly lectisternia a noční bdění. Celý Řím se očišťoval z hříchů a usmiřoval si Nesmrtelné. A na spáleništích se zatím vytyčovaly nové široké ulice. Tu a tam položili už základy nových nádherných domů, paláců a chrámů. Především se však s nevídaným spěchem stavěly obrovské dřevěné amfiteátry, v nichž měli umírat křesťané. Hned po poradě v Tiberiově domě rozletěly se k prokonsulům rozkazy, aby dodali divoká zvířata. Tigellinus vybrakoval vivária všech italských měst, nevyjímaje ani ta nejmenší. V Africe byly na jeho rozkaz uspořádány obrovské hony, jichž se musilo zúčastnit veškeré domorodé obyvatelstvo. Do Říma přivezli slony a tygry z Asie, krokodýly a hrochy z Nilu, lvy z Atlasu, vlky a medvědy z Pyrenejí, divoké psy z Hibernie, molosské psy z Epeiru, buvoly a obrovské, strašné tury z Germánie. Protože vězňů byla spousta, měly hry předčit co do rozsáhlosti vše, co tu dosud bylo. Caesar chtěl utopit vzpomínky na požár v krvi a opojit jí Řím, a tak ještě nikdy neslibovalo být krveprolití tak velkolepé.

Rozdychtěný lid pomáhal vigilům a praetoriánům křesťany honit. Nebyla to těžká věc, protože celé velké skupiny křesťanů, které ještě tábořily s ostatním obyvatelstvem v zahradách, vyznávaly hlasitě svou víru.

Když je obkličovali, klekali a za zpěvu písní se dávali bez odporu zajmout. Avšak jejich trpělivost jen ještě rozdmychávala hněv lidu, který nechápal její zdroj a považoval ji za houževnaté a zatvrzelé setrvávání ve zločinu. Pronásledovatelů se zmocnilo šílenství. Stávalo se, že chátra vytrhávala křesťany praetoriánům z rukou a rozsápala je vlastníma rukama; ženy vlekli vojáci do vězení za vlasy, dětem rozbíjeli hlavičky o kameny. Tisíce lidí probíhalo za strašného vytí ve dne v noci ulicemi. Hledali oběti v troskách, v komínech a ve sklepech. Před věznicemi byly kolem ohňů a sudů s vínem pořádány bakchické hostiny a tance.

Za večerů poslouchal lid u vytržení hromový řev šelem, ozývající se po celém městě. Vězení byla přeplněna tisíci lidmi a chátra a praetoriáni přiváděli dennodenně nové oběti. Soucit zmizel. Zdálo se, že lidé zapomněli mluvit a v divoké nepříčetnosti si zapamatovali jenom jeden výkřik: “Křesťany lvům!” Pak přišly horké dny a noci tak dusné, jakých nebylo dosud pamětníka: vzduch jako by byl nasáklý šílenstvím, krví a zločinem.

A oné dovršené míře krutosti odpovídala na druhé straně dovršená míra touhy po mučednictví. Vyznavači Krista šli na smrt dobrovolně anebo ji dokonce vyhledávali, dokud jim v tom nezabránily přísné rozkazy představených. Na jejich příkaz se křesťané začali scházet už jen za městem, v katakombách na Appijské silnici a na předměstských vinicích, které patřily křesťanským patriciům, z nichž nebyl dosud uvězněn nikdo. Na Palatinu věděli velmi dobře, že ke Kristovým vyznavačům patří i Flavius i Domitilla i Pomponia Graecina i Cornelius Pudens i Vinicius; caesar se však bál, že si lůza nedá namluvit, že tito lidé podpálili Řím.

A protože mu šlo především o to, aby přesvědčil lid, odložil trest a pomstu na pozdější dobu. Ostatní se domnívali, že tyto patricie zachránil vliv Akté. Byla to klamná domněnka. Petronius, když se rozešel s Viniciem, šel sice k Akté, aby požádal o pomoc pro Lygii, ale Akté mu mohla nabídnout jen slzy, protože žila zapomenuta a v bolesti a trpěli ji tu jen proto, že nešla na oči ani caesarovi ani Poppaei.

Navštívila však přesto Lygii ve vězení, přinesla jí šatstvo a jídlo, ale především ji tím ještě více ochránila před potupením vězeňskými strážci, kteří byli ostatně už předtím podplaceni Viniciem.

Avšak Petronius, nemoha jednak zapomenout, že nebýt jeho a jeho nápadu, aby byla Lygie odňata Aulům, nebyla by teď pravděpodobně ve vězení, a jednak touže po tom, aby vyhrál svou hru s Tigellinem, nešetřil času ani námahy. V posledních několika dnech se setkal se Senekou, s Domitiem Afrem, s Crispinillou, jejímž prostřednictvím chtěl zapůsobit na Poppaeu, s Terpnem, s Diodorem, s hezkým Pythagorem a nakonec i s Aliturem a Paridem, jimž caesar obyčejně nic neodepřel. Prostřednictvím Chrysothemidy, která teď byla Vatiniovou milenkou, usiloval dokonce i o jeho podporu a nešetřil při tom sliby a penězi ani pro něho, ani pro ostatní.

Ale veškeré úsilí se míjelo účinkem. Seneca, který si sám nebyl jist svým zítřkem, začal se mu vykrucovat, že křesťané, i kdyby nakrásně Řím nebyli zapálili, musí být v jeho zájmu stejně vyhubeni, zkrátka ospravedlňoval to, co se stane, zájmem státu. Terpnos a Diodoros vzali peníze, ale neudělali za ně nic. Vatinius žaloval caesarovi, že se ho snažili podplatit. Jediný Aliturus, který byl zpočátku naladěn proti křesťanům nepřátelsky, ale který je teď začínal litovat, odvážil se zmínit před caesarem o uvězněném děvčeti a prosit za ně, avšak dostalo se mu jen této odpovědi:

“Domníváš se snad, že mám menšího ducha než Brutus, který v zájmu Říma neušetřil ani vlastní syny?”

A když Aliturus opakoval tuto odpověď Petroniovi, ten řekl: “Jestliže už našel přirovnání s Brutem, pak není záchrany.”

Bylo mu však líto Vinicia a zmocňovaly se ho obavy, aby si Vinicius nesáhl na život. “Teď,” říkal si v duchu, “drží ho ještě úsilí, které vynakládá, aby ji zachránil, pohled na ni, ba i jeho vlastní bolest, ale jakmile zklamou všechny prostředky, jakmile zhasne poslední jiskřička naděje, pak – u Kastora! – nepřežije ji a nalehne na meč.” Petronius chápal dokonce lépe to, že člověk může takto skončit, než to, že člověk může tak milovat a trpět. Zatím podnikal Vinicius vše, nač se zmohl jeho rozum, aby zachránil Lygii. I on navštěvoval augustiány; on, kdysi tak hrdý, žebral teď o jejich pomoc. Vitelliovým prostřednictvím slíbil Tigellinovi své sicilské statky a vše, nač si Tigellinus vzpomene. Avšak Tigellinus, nechtěje si pravděpodobně znepřátelit Augustu, odmítl. Jít k samému caesarovi, obejmout mu kolena a prosit jej, to by nevedlo k ničemu. Vinicius chtěl sice udělat i to, ale když o jeho úmyslu uslyšel Petronius, zeptal se:

“A jestliže tě odmítne, jestliže odpoví vtipem anebo ničemnou vyhrůžkou, co uděláš potom?”

Viniciův obličej se po těchto slovech stáhl bolestí a vztekem a ze zaťatých čelistí se ozvalo skřípění.

“Ano!” řekl Petronius. “Proto tě od toho zrazuji.

Uzavřeš si všechny cesty k záchraně!”

Vinicius se však ovládl, a přejížděje si dlaní po čele, pokrytém studeným potem, řekl:

“Ne! Ne! Jsem křesťan!”

“A zapomínáš na to, jako například před chvílí.

Máš právo zahubit sebe, ale ne ji. Nezapomeň, čím prošla před smrtí Seianova dceruška.”

Jeho slova nebyla docela upřímná, šlo mu totiž více o Vinicia než o Lygii. Ale věděl, že ničím ho neodradí od nebezpečného kroku tak, jako když ho upozorní, že by mohl přivodit neodvolatelnou záhubu Lygii.

Měl ostatně pravdu, protože na Palatinu předvídali příchod mladého tribuna a učinili patřičná bezpečnostní opatření.

Viniciova bolest však předčila vše, co mohou snést lidské síly. Od chvíle, kdy byla Lygie uvržena do vězení a kdy na ni padla záře příštího mučednictví, nejenže ji začal milovat stokrát silněji, nýbrž začal jí v duchu vzdávat téměř náboženskou úctu, jako by to byla nějaká nadpozemská bytost. A teď, při pomyšlení, že musí tuto milovanou a zároveň svatou bytost ztratit a že ji kromě smrti může stihnout mučení strašnější než sama smrt, krev mu stydla v žilách, duše se měnila v jediný sten, smysly se mu mátly. V některých okamžicích měl dojem, že má lebku plnou ohně, který ji spálí nebo roztrhne. Přestal chápat, co se vlastně děje, nechápal, proč Kristus, onen milosrdný Kristus, Bůh, nejde na pomoc svým vyznavačům, proč se začouzené zdi Palatinu nepropadnou do země a proč se s nimi nepropadne i Nero, augustiáni, praetoriánský tábor a celé to zločinné město. Domníval se, že není možné, ba že není vůbec myslitelné, aby se to nestalo, a že všechno to, nač se dívají jeho oči, čím se bortí jeho duše a úpí srdce, je jenom sen. Avšak řev zvířat mu říkal, že je to skutečnost. Údery seker, pod nimiž rostly arény, mu říkaly, že je to skutečnost, a potvrzovalo ji i vytí lidu i přeplněná vězení. V takových chvílích se v něm lámala víra v Krista a to byla nová muka, snad ze všech nejstrašnější.

A k tomu ke všemu mu říká Petronius:

“Nezapomeň, čím prošla před smrtí Seianova dceruška.”

KAPITOLA 10

Všecko zklamalo. Vinicius se ponížil natolik, že hledal podporu u Neronových a Poppaeiných propuštěnců, ba i otroků, přeplácel jejich hubené sliby a bohatými dárky si získával jejich přízeň. Vyhledal prvního Augustina manžela, Rufia Crispina, a vymohl na něm dopis; daroval svou villu v Antiu Poppaeinu synovi z prvního manželství Rufiovi, ale jen tím rozhněval caesara, který nevlastního syna nenáviděl. Po zvláštním poslu poslal dopis druhému Poppaeinu manželovi, Othonovi, do Hispanie a nabízel mu celé své jmění i sebe samého. Konečně si však uvědomil, že je tím lidem jenom pro smích a že kdyby byl předstíral, že mu do Lygiina uvěznění nic není, byl by ji asi spíše osvobodil.

Totéž si uvědomil Petronius. Zatím míjel den za dnem. Amfiteátry byly dostavěny. Rozdávaly se už tessery, známky, které opravňovaly ke vstupu na ludus matutinus. Tentokrát se však “ranní hry” měly pro neslýchané množství obětí protáhnout na dny, týdny, ba měsíce. Nikdo už nevěděl, kam s křesťany. Věznice byly nabité a řádila v nich horečka. Puticuli, sklepení, v nichž byli křesťané hromadně vězněni, už pomalu nestačila. Vznikly obavy, aby se nemoci nerozšířily na celé město, a proto se na Palatinu rozhodli spěchat.

Všechny tyto zprávy se dostávaly k Viniciovu sluchu a zhášely v něm poslední záblesky naděje. Dokud byl čas, mohl se kojit iluzemi, že něčeho ještě přece jen dosáhne, ale teď nebyl před ním už ani čas. Hry měly začít. Lygie se mohla co nevidět octnout v cirkovém cuniculu, odkud se vycházelo už jen do arény. Vinicius, nevěda, kam ji osud a kruté násilí zanesou, začal obcházet všechny cirky, podplácet strážce a ošetřovatele zvěře, žádaje od nich věci, které nemohli splnit.

Někdy se přistihoval při tom, že se snaží už jen o to, aby jí udělal smrt méně strašnou, a v takových okamžicích cítil, že místo mozku má v lebce žhavé uhlí.

Ostatně nehodlal ji přežít a rozhodl se, že zahyne zároveň s ní. Ale obával se, že bolest v něm spálí život dříve, než strašlivý den nadejde. Jeho přátelé i Petronius se také domnívali, že království stínů se před ním otevře každým dnem. Obličej Viniciovi zčernal a podobal se voskovým maskám v larariích. V jeho tazích zkameněl úžas, jako kdyby nechápal, co se stalo a co se ještě může stát. Když s ním někdo mluvil, zvedal mimoděkým pohybem ruce k hlavě, a svíraje si dlaněmi skráně, hleděl na mluvícího překvapeným a tázavým pohledem. Noci trávíval spolu s Ursem před Lygiinými dveřmi ve vězení, a jestliže ho poslala domů, aby si odpočal, vracel se k Petroniovi a procházel se až do rána po atriu. Často jej otroci nacházeli, jak klečí, ruce vztaženy vzhůru, anebo leží obličejem k zemi. Modlil se ke Kristovi, protože to byla jeho poslední naděje.

Vše ostatní zklamalo. Lygii mohl zachránit už jen zázrak, proto tloukl Vinicius čelem o kamenné dlaždice a prosil o zázrak.

Tolik si však ještě uvědomoval, že Petrova modlitba znamená více než jeho. Petr mu slíbil Lygii, Petr ho pokřtil, Petr sám dělá zázraky, ať ho tedy zachrání a pomůže mu.

A jedné noci se ho vydal hledat. Křesťané, kterých teď zůstalo už nemnoho, ho pečlivě skrývali dokonce jedni před druhými, aby ho snad někdo, kdo nemá pevného ducha, mimoděk nebo úmyslně nezradil.

V tom všeobecném zmatku a hrůze ztratil Vinicius, který byl nadto zcela zaujat úsilím o Lygiino vysvobození, apoštola z očí, takže od doby svého křtu setkal se s ním sotva jednou, ještě před začátkem pronásledování. Když však zašel k onomu fossorovi, v jehož domku byl pokřtěn, dozvěděl se od něho, že na vinici, jejímž majitelem je Cornelius Pudens a která leží za Porta Salaria, bude se konat shromáždění křesťanů. Fossor se uvolil, že tam Vinicia zavede, a ujišťoval ho, že na shromáždění Petra jistě najdou. Vyšli za soumraku, dostali se za hradby a šli úvozy zarostlými třtinou, až přišli na vinici, ležící na opuštěném, divoce vyhlížejícím místě. Shromáždění se konalo v kůlně, v níž se jinak lisovalo víno. U vchodu dolétl k Viniciovu sluchu šumot modlitby, a když vstoupil dovnitř, spatřil v mdlém světle lucerniček několik desítek klečících postav, pohroužených do modlitby. Odříkávali jakousi litanii; sbor mužských a ženských hlasů opakoval co chvíli: “Kriste, smiluj se!” Hluboký, drásavý smutek a bolest chvěly se v hlasech.

Petr tam byl. Klečel vpředu, před dřevěným křížem přibitým na stěnu kůlny, a modlil se. Vinicius poznal už z dálky jeho bílé vlasy a zvednuté ruce. První myšlenkou mladého patricia bylo projít zástupem, vrhnout se apoštolovi k nohám a volat: “Pomoz!” Ale snad slavnostnost modlitby, snad slabost podlomila pod ním kolena, takže hned u vchodu poklekl a volal sténavě a s pevně sevřenýma rukama: “Kriste, smiluj se!” Kdyby byl docela při smyslech, byl by pochopil, že nejen v jeho prosbě se ozývá sten a že nejen on sem přinesl svou bolest, svůj smutek a svou úzkost. Nebyla na tomto shromáždění ani jedna lidská duše, která by nebyla ztratila nade vše drahé bytosti. A teď, když nejhorlivější a nejodvážnější vyznavači byli již uvrženi do vězení, když se každý okamžik rozlétaly nové zprávy o pohanách a mukách, jimiž ve vězeních trpěli, když hrůza katastrofy předčila všechny předpoklady, když zůstala už jen tato hrstka, nebylo v ní ani jedno srdce, které by se ve své víře nebylo zarazilo a neptalo se v pochybnostech: Kde je Kristus? A proč dovoluje, aby zlo bylo mocnější než Bůh?

Ale teď ho ještě zoufale prosili o milosrdenství, protože v každé duši doutnala ještě jiskérka naděje, že přijde, smete zlo, uvrhne do propasti Nerona a ujme se vlády nad světem… Ještě hleděli k nebi, ještě naslouchali, ještě se modlili, chvějíce se očekáváním. I Vinicia, čím častěji opakoval “Kriste, smiluj se!”, zmocňovalo se nadšení, stejné jako kdysi ve fossorově chatrči.

Vždyť tady volají Boha z hloubek, z propasti své bolesti, volá ho Petr, musí se tedy co nevidět rozestoupit nebe, země se zachvěje v základech a sestoupí On, v nesmírném světle, s hvězdami u nohou, milosrdný, ale zároveň strašný, povýší všechny své věrné a rozkáže propastem, aby pohltily pronásledovatele.

Vinicius si zakryl obličej rukama a klesl k zemi.

Pojednou jej obklopilo ticho, jako by strach uzamkl v ústech všech přítomných další volání. A jemu se zdálo, že se musí, musí něco stát, že nadchází okamžik zázraku. Byl si jist, že až se zvedne a otevře oči, spatří jas, od něhož slepnou oči smrtelníků, a uslyší hlas, od něhož umdlévají srdce.

Ale ticho trvalo dále. Nakonec je přerušil ženský vzlykot.

Vinicius se zvedl a zahleděl se užaslým zrakem před sebe.

Místo nadpozemských září mihotaly v kůlně skomíravé plaménky lucerniček a měsíční paprsky, padající sem otvorem ve střeše, naplňovaly prostor stříbrným svitem. Lidé klečící vedle Vinicia zvedali mlčky slzami zalité oči ke kříži; tu a tam se ozval další vzlykot a zvenčí sem doléhaly opatrné hvizdy hlídek. Vtom Petr vstal, otočil se ke shromážděným a řekl:

“Děti, pozvedněte srdce ke Spasiteli našemu a obětujte mu své slzy.”

A zmlkl.

Pojednou se ozval ženský hlas, plný smutného žalování a bezmezné bolesti:

“Já, vdova, měla jsem jediného syna, který mě živil… Vrať mi ho, pane!”

Opět nastala chvíle ticha. Petr stál před klečícími lidmi, starý, ustaraný, a připadal jim v tomto okamžiku jako ztělesněné stáří a bezmocnost.

Vtom začal žalovat druhý hlas:

“Katané zneuctili mé dcerušky a Kristus to dovolil!”

Pak třetí:

“Zůstala jsem sama s dětmi, a až mě polapí, kdo jim dá chléb a vodu?”

Pak čtvrtý:

“Lina, kterého nechali napřed na pokoji, teď odvedli a položili na mučidla, pane!”

Pak pátý:

“Až se vrátíme domů, pochytají nás praetoriáni.

Nevíme, kam se skrýt.”

“Běda nám! Kdo nás ochrání?”

A tak zněla nočním tichem žaloba za žalobou. Starý rybář přivřel oči a potřásal svou bílou hlavou nad touto lidskou bolestí a úzkostí. A opět bylo ticho, jen hlídky lehounce pohvizdovaly za kůlnou.

Vinicius opět vyskočil, chtěje se prodrat shromážděním k apoštolovi a požádat ho o záchranu, ale pojednou spatřil před sebou jakoby propast a pohled na ni mu ochromil nohy. Co se stane, jestliže apoštol přizná svou bezmocnost, jestliže potvrdí, že římský caesar je mocnější než Kristus Nazaretský? Při tom pomyšlení mu úděsem vstaly vlasy na hlavě, protože pocítil, že pak by se do oné propasti zřítily nejen zbytky jeho naděje, nýbrž i on sám, i jeho Lygie, i jeho láska ke Kristovi, i jeho víra a vše, čím žije, a že by pak zůstala jen smrt a noc, bezbřehá jako moře.

Mezitím však začal Petr mluvit hlasem zpočátku tak tichým, že jej bylo sotva slyšet:

“Děti moje! Na Golgatě jsem viděl, jak Boha přibíjejí na kříž. Slyšel jsem kladiva a viděl jsem, jak kříž postavili, aby zástupy viděly smrt Syna člověka…”

“…A viděl jsem, jak mu probodli bok a jak zemřel. A tehdy, vraceje se od kříže, volal jsem pln bolesti stejně jako vy: ,Běda! Běda! Pane! Ty jsi Bůh! Proč jsi to dopustil, proč jsi zemřel a proč jsi nám naplnil srdce bolestí, nám, kdož jsme věřili, že přijde království Tvé…’

A on, Pán náš a Bůh náš, vstal třetího dne z mrtvých a byl mezi námi, dokud ve velikém světle nevstoupil do království svého…

A my, poznavše malou víru svou, upevnili jsme se ve svých srdcích a od té doby rozséváme setbu Jeho…”

Po těch slovech otočil hlavu tam, odkud se ozvala první žaloba, a rozhovořil se, teď už silnějším hlasem:

“Proč si stěžujete?… Sám Bůh se podrobil mučení a smrti, a vy chcete, aby vás před ní ochránil? Malověrní! Zda jste pochopili jeho učení? Což vám slíbil jen tento jediný život? Hle, přichází k vám a praví vám:

,Pojďte po cestě mé!’ Hle, pozvedá vás k sobě, ale vy se chytáte země rukama svýma, volajíce: ,Pane, zachraň nás!’ Já, prášek před Bohem, ale před vámi apoštol a náměstek boží, pravím vám ve jménu Krista: Před vámi není smrt, ale život, ne mučení, ale nekonečné radosti, ne slzy a pláč, ale zpěv, ne otroctví, ale kralování! Já, apoštol boží, pravím tobě, vdovo: Syn tvůj nezemře, nýbrž narodí se ve slávě do života věčného a ty budeš s ním! Tobě, otče, jemuž katané zneuctili nevinné dcerušky, slibuji, že je najdeš bělejší než lilie hebronské! Vám, matky, které oddělí od sirot, vám, kdož ztratíte otce, vám, kdož naříkáte, vám, kdož se budete dívat na smrt svých milovaných, vám, zarmoucení, nešťastní, bázliví, i vám, kdož máte zemřít ve jménu Kristově, pravím, že se probudíte jako ze spánku do šťastného bdění, jako z noci do dne. Ve jménu Kristově, sejdiž bělmo z očí vašich a rozhořtež se srdce vaše!”

Po těchto slovech pozvedl ruku jako na rozkaz a oni všichni ucítili novou krev v žilách a zároveň mráz v kostech, protože před nimi nestál už vetchý a ustaraný stařec, nýbrž silný člověk, který bral jejich duše a pozvedal je z prachu a úzkosti.

“Amen!” zvolalo několik hlasů.

A Petrovy oči žhnuly víc a více a sálala z něho síla, sálala z něho majestátnost, sálala z něho svatost. Hlavy se před ním sklonily a on, když doznělo “amen”, pokračoval:

“Sijte v pláči, abyste sklízeli v radosti. Proč se bojíte moci zlého? Nad zemí, nad Římem, nade zdmi měst vládne Pán, který se usídlil ve vás. Kameny zvlhnou slzami, písek nasákne krví, jámy budou naplněny vašimi těly, ale já pravím vám: Vy jste vítězové! Pán kráčí, aby si podmanil toto město zločinu, tyranství a pýchy, a vy jste vojskem jeho! A tak jako on sám vykoupil mukami a smrtí hříchy světa, tak nyní chce, abyste vy vykoupili mukami a krví tu peleš lotrovskou!

Toto vám oznamuje prostřednictvím mých úst.”

A rozpřáhl ruce a obrátil oči vzhůru. Shromážděným takřka umlkla srdce v hrudích, protože ucítili, že jeho zrak vidí něco, co nemohou spatřit jejich zřítelnice smrtelníků.

Tvář se mu změnila a zalila se jasem a on hleděl vzhůru chvíli mlčky, jako by oněměl nadšením, ale pak uslyšeli jeho hlas:

“Přišel jsi, Pane, a ukazuješ mi cestu svou! Jak to, ó Kriste! Nikoli v Jeruzalémě, ale zde v tomto sídle satanově chceš založit sídlo své? Zde, z těchto slz a z této krve chceš vystavět chrám svůj? Zde, kde dneska vládne Nero, má stanout věčné království tvé?

Ó Pane, Pane! A přikazuješ těm bázlivým zde, aby z kostí svých postavili základy Siónu světa, a duši mé přikazuješ, abych se ujal vlády nad ním a nad národy vší země? Hle, vyléváš zdroj síly na slabé, aby se stali silni, hle, přikazuješ mi pást ovečky tvé až do skonání věků… Buď pochválen v úradcích svých, ty, jenžto přikazuješ vítězit! Hosanna! Hosanna!”

Ti, kdož se báli, povstali, do těch, kdož pochybovali, vlila se proudem víra. Některé hlasy zvolaly sborem:

“Hosana!”, jiné “Pro Christo!” a pak nastalo mlčení.

Jasné letní blesky ozařovaly vnitřek kůlny i obličeje zbledlé vzrušením.

Petr, uchvácen viděním, modlil se ještě dlouho, ale konečně se vzpamatoval, otočil svou nadšenou, rozjasněnou tvář ke shromážděným a řekl:

“Tak jako Pán dal vám zvítězit nad vašimi pochybnostmi, tak i vy nyní jděte vítězit ve jménu jeho!”

A třebaže už věděl, že křesťané zvítězí, třebaže věděl, co vyroste z jejich krve a slz, přesto se mu hlas zachvěl dojetím, když je žehnal křížem a pravil:

“A teď vám žehnám, děti mé, na muka, na smrt, na věčnost!”

Avšak oni se shlukli kolem něho a volali: “My jsme již připraveni, ale ty, svatá hlavo, se chraň, protože ty jsi zástupce boží, který spravuje Kristův řád!”

A při těchto slovech se chytali jeho roucha a on jim kladl ruce na hlavy a žehnal každému zvlášť, tak jako otec žehná dětem, když je posílá na dalekou cestu.

Hned potom začali vycházet z kůlny, protože spěchali domů a odtamtud do věznic a do arén. Jejich myšlenky se odpoutaly od země, duše se rozlétly k věčnosti a oni šli jako ve snu anebo u vytržení postavit sílu, která byla v nich, proti síle krutosti “šelmy”.

Apoštola se ujal Nereus, Pudentův sluha, a vedl ho pěšinou, skrytou ve vinici, do svého domu. Avšak jasnou nocí je sledoval Vinicius, a když konečně došli k Nereově domku, vrhl se znenadání apoštolovi k nohám.

Apoštol ho poznal a zeptal se:

“Čeho si žádáš, synu?”

Ale po tom, co slyšel v kůlně, neodvažoval se ho Vinicius už o nic prosit. Objal jen oběma rukama jeho chodidla a s pláčem k nim přitiskl čelo, prose tak o smilování.

A apoštol řekl:

“Vím. Vzali ti dívku, kterou sis zamiloval. Modli se za ni.”

“Pane!” zasténal Vinicius a objal ještě pevněji apoštolovy nohy. “Pane! Já jsem jen nízký červ, ale ty jsi znal Krista, ty jej pros, ty se za ni přimluv!”

A chvěl se bolestí jako list a bil čelem o zem, protože poznal apoštolovu moc a věděl, že on jediný může mu vrátit Lygii.

Petra dojala ta bolest. Vzpomněl si, jak kdysi i Lygie, vyplísněna Crispem, ležela stejně u jeho nohou a žebrala o slitování. Vzpomněl si, jak ji zvedl a začal ji těšit, a tak zvedl teď i Vinicia.

“Synu,” řekl, “budu se za ni modlit, ale ty pomni, co jsem říkal tamtěm, kteří pochybovali: že sám Bůh prošel mučednickou smrtí na kříži; a pomni, že po tomto životě začíná jiný život, věčný.”

“Já vím! Slyšel jsem,” odpověděl Vinicius, lapaje zsinalými rty po vzduchu, “ale pohleď, pane … nemohu! Jestliže je zapotřebí krve, pros Krista, aby si vzal mou… Jsem voják. Ať mi zdvojnásobí, ztrojnásobí muka předurčená pro ni, já je vydržím! Ale ji ať zachrání! Je to ještě dítě, pane, a Bůh je mocnější než caesar, věřím v to! Je mocnější! Ty sám jsi ji měl rád.

Tys nám požehnal! Je to ještě nevinné dítě!”

Tu se opět sklonil, přitiskl obličej k Petrovým kolenům a opakoval:

“Ty jsi znal Krista, pane! Tys ho znal! On tě vyslyší! Přimluv se za ni!”

A Petr přivřel víčka a vroucně se modlil.

Blýskání na časy začalo opět ozařovat oblohu. Vinicius se zahleděl v jeho světle na apoštolovy rty, očekávaje z nich rozhodnutí o životě nebo smrti. V tom tichu bylo slyšet křepelky, pokřikující na sebe po vinicích, a dutý, vzdálený zvuk mlýnů u Via Salaria.

“Vinicie,” zeptal se konečně apoštol, “věříš?”

“Pane, což bych sem byl jinak přišel?” odpověděl Vinicius.

“Věř tedy až do konce, protože víra hory přenáší.

A tak, i kdybys viděl tu dívku pod katovým mečem anebo ve lví tlamě, ještě věř, že ji Kristus může zachránit. Věř a modli se k němu a já se budu modlit s tebou.”

Pak zvedl obličej k obloze a zvolal hlasitě:

“Kriste milosrdný, shlédni na toto utrápené srdce a potěš je! Kriste milosrdný, zmírni vichr, ať je jemný jako vlna jehňátka! Kriste milosrdný, jenžto jsi prosil Otce, aby odňal hořký kalich od tvých úst, odejmi jej od úst tohoto služebníka svého! Amen!”

A Vinicius, vztahuje ruce k hvězdám, řekl vzlykaje:

“Kriste! Já patřím tobě! Vezmi si mne místo ní!”

Na východě se začala bělat obloha.

KAPITOLA 11

Vinicius šel od apoštola do vězení se srdcem obrozeným nadějí. Kdesi hluboko v duši křičelo zoufalství a úděs, ale on tyto hlasy v sobě tlumil. Zdálo se mu nemožné, že by přímluva božího zástupce a síla jeho modlitby měly zůstat bez účinku. Bál se nedoufat, bál se pochybovat. “Budu věřit v jeho milosrdenství,” říkal sám sobě, “i kdybych ji uviděl ve lví tlamě.” A třebaže se v něm chvělo srdce a studený pot mu zaléval skráně, věřil. Každý tep jeho srdce byl teď modlitbou. Začínal chápat, že víra hory přenáší, protože v sobě pocítil podivnou sílu, kterou si předtím neuvědomoval. Zdálo se mu, že touto silou se mu podaří vykonat i takové věci, které nebyly ještě včera v jeho moci. A kdykoliv v jeho duši zasténalo ještě zoufalství, vzpomněl si na onu noc a na tu svatou stařeckou tvář, obrácenou v modlitbě vzhůru k nebi. “Ne! Kristus nezamítne prosbu svého prvního učedníka a pastýře svého stáda! Kristus ji nezamítne a já neupadnu v pochybnosti.”

A běžel do vězení jako zvěstovatel dobré noviny.

Ale tu ho čekala neočekávaná věc.

Praetoriánské stráže, které se střídaly před Mamertinským vězením, znaly ho už všechny a obyčejně mu nedělaly sebemenší potíže, avšak tentokrát se řetěz neotevřel. Místo toho přistoupil k němu setník a řekl:

“Promiň, urozený tribune, ale máme dnes rozkaz nikoho nevpouštět.”

“Rozkaz?” opakoval blednoucí Vinicius.

Voják naň soucitně pohlédl a odpověděl:

“Ano, pane. Caesarův rozkaz. Ve vězení je mnoho nemocných a je možné, že se caesar obává, aby návštěvníci neroznesli nákazu po městě.”

“Ale ty jsi říkal, že rozkaz je jenom pro dnešek?”

“V poledne se střídají stráže.”

Vinicius zmlkl a obnažil hlavu, protože se mu zdálo, že pilleolus, který mu ji kryje, je z olova.

Vtom přistoupil voják ještě blíže a řekl ztlumeným hlasem:

“Uklidni se, pane. Stráže a Ursus nad ní bdí.”

Po těchto slovech se sklonil a dlouhým galským mečem nakreslil v okamžiku na kamennou desku podobu ryby.

Vinicius naň zkoumavě pohlédl.

“…a jsi praetoriánem?…”

“Dokud se neoctnu tam,” odpověděl voják a ukázal na vězení.

“I já vyznávám Krista.”

“Pochváleno budiž jeho jméno! Vím, pane. Do vězení tě pustit nemohu, ale jestliže napíšeš dopis, odevzdám jej strážcům.”

“Děkuji ti, bratře.”

Stiskl vojákovi ruku a odešel. Pilleolus ho už netížil jako olovo. Ranní slunce vystoupilo nad vězeňské zdi a s jeho přibývajícím jasem začala do Viniciova srdce proudit opět naděje. Tento voják, křesťan, byl pro něho jakoby novým svědectvím Kristovy moci. Po chvíli se zastavil, zahleděl se na růžové obláčky vznášející se nad Kapitolem a nad chrámem Jova Statora a řekl:

“Neviděl jsem ji dnes, Pane, ale věřím ve tvé milosrdenství.”

Doma na něho čekal Petronius, který si jako obvykle “dělal z noci den” a teprve před chvílí se vrátil.

Stačil se však už vykoupat a natřít se mastmi před spánkem.

“Mám pro tebe novinky,” řekl. “Byl jsem dnes u Tullia Seneciona a byl tam i caesar. Nevím, co to Augustu napadlo, že s sebou přivedla malého Rufia…

Snad proto, aby svou roztomilostí obměkčil caesarovo srdce. Avšak unavené dítě naneštěstí při předčítání usnulo, tak jako kdysi Vespasianus. Když to Ahenobarbus viděl, mrštil po něm pohárem a těžce je zranil.

Poppaea omdlela a všichni slyšeli, jak caesar řekl:

,Mám už dost toho levobočka!’ A to, jak víš, znamená tolik co smrt!”

“Hněv boží visí nad Augustou,” odpověděl Vinicius. “Ale proč mi to povídáš?”

“Povídám ti to proto, že tebe i Lygii pronásledoval Poppaein hněv a že teď, když je zaměstnána vlastním neštěstím, upustí snad od pomsty a dá se snadněji uprosit. Uvidím se s ní dneska večer a promluvím s ní.”

“Děkuji ti. Zvěstuješ mi dobrou zprávu.”

“A ty se vykoupej a odpočiň si. Máš úplně siné rty a je z tebe už jen stín.”

Avšak Vinicius se zeptal:

“Neříkali tam, kdy se bude konat první ludus matutinus?”

“Za deset dnů. Ale napřed vezmou jiná vězení.

Čím více budeme mít času, tím lépe. Není ještě všechno ztraceno.”

A říkaje to, sám tomu nevěřil, protože věděl dobře, že jestliže caesar, odpovídaje na Aliturovu prosbu, našel skvěle znějící odpověď, v níž se srovnával s Brutem, není už pro Lygii záchrany. Ze soucitu také zatajil, co slyšel u Seneciona, že totiž caesar a Tigellinus se rozhodli vybrat si pro sebe a pro přátele nejkrásnější křesťanské panny a před mučením je zneuctít; zbytek pak chtěli vydat v den her napospas praetoriánům a bestiariům.

Věda, že Vinicius nechce za nic na světě Lygii přežít, záměrně zatím posiloval naději v jeho srdci, jednak ze soucitu k němu, jednak proto, že tomuto estétovi šlo také o to, aby Vinicius, má-li už zemřít, zemřel krásný, a ne se zničeným obličejem, zčernalým bolestí a probdělými nocemi.

“Povím dnes Augustě,” řekl, “asi toto: ,Zachraň Viniciovi Lygii a já zachráním pro tebe Rufia.’ A budu o tom opravdu uvažovat. Jediné slovo, řečené ve vhodném okamžiku Ahenobarbovi, může totiž někoho buď zachránit, nebo zahubit. V nejhorším získáme aspoň čas.”

“Děkuji ti,” řekl ještě jednou Vinicius.

“Nejlépe mi poděkuješ, jestliže se najíš a odpočineš si. U Athény! Odysseus myslil na spánek a na jídlo i v největším nebezpečí. Strávil jsi prý celou noc ve vězení?”

“Ne,” odpověděl Vinicius. “Chtěl jsem jít do vězení teď, ale přišel rozkaz, aby nikoho nevpouštěli dovnitř.

Pozeptej se, Petronie, platí-li ten rozkaz jenom pro dnešek, anebo až do dne, kdy začnou hry.”

“Zeptám se na to dneska v noci a zítra ráno ti řeknu, na jak dlouho a proč byl rozkaz vydán. Ale teď, i kdyby Hélios měl zármutkem sestoupit do kimmerských krajů, jdu spát a ty to udělej také.”

A rozešli se. Avšak Vinicius šel do knihovny a dal se do psaní dopisu Lygii.

Když skončil, donesl ho sám k vězení a dal jej do rukou křesťanskému setníkovi, který s ním ihned odešel dovnitř. Za chvíli se vrátil s pozdravy od Lygie a se slibem, že ještě dnes vynese z vězení její odpověď.

Vinicius se však nechtěl vracet domů, a tak si sedl na kámen a čekal na Lygiin dopis. Slunce vystoupilo na obloze už vysoko a po Clivu Argentariu proudily na Forum – jako obvykle – davy lidí. Prodavači vyvolávali své zboží; věštci nabízeli chodcům své služby; občané kráčeli důstojným krokem k rostrům, chtějíce si poslechnout příležitostné řečníky anebo protřást spolu nejnovější události. Jak se vedro zvětšovalo, zástupy zahalečů se postupně uchylovaly pod portiky chrámů, odkud vzlétala co chvíli za hlasitého třepotání křídel celá hejna holubů, svítících ve slunečním jasu a v modrém vzduchu bílým peřím.

Přemíra světla, ruch, teplo a nesmírná únava způsobily, že se Viniciovi začala klížit víčka. Jednotvárné výkřiky chlapců hrajících kousek vedle móru a odměřené kroky vojáků jej ukolébávaly. Několikrát ještě zvedl hlavu a pohlédl na vězení, ale pak ji opřel o kamenný výstupek, vzdychl jako dítě usínající po dlouhém pláči a usnul.

A hned ho přepadly sny. Zdálo se mu, že jde v noci neznámou vinicí a nese v náručí Lygii a že před nimi jde Pomponia Graecina s kahancem v ruce a svítí jim.

Z dálky volal za nimi jakýsi hlas, jakoby Petroniův:

“Vrať se!” Avšak on nedbal toho volání a šel dále za Pomponií, až došli k chatrči, na jejímž prahu stál apoštol Petr. Vinicius mu ukázal Lygii a řekl: “Jdeme z arény, pane, ale nemůžeme ji probudit, probuď ji ty.” Ale Petr odpověděl: “Kristus sám ji přijde probudit!”

Pak se mu obrazy začaly plést. Viděl ve snu Nerona a Poppaeu, držící na rukou malého Rufia se zakrváceným čelem, které Petronius omýval, pak Tigellina, jak posypává popelem stoly, plné drahocenného jídla, a Vitellia, jak tyto pokrmy pojídá, a spoustu jiných augustiánů, ležících u hostiny. On sám ležel vedle Lygie; ale mezi stoly se procházeli lvi, jimž kapala z plavých vousů krev. Lygie ho prosila, aby ji odtud odvedl, ale jeho se zmocnila tak strašná bezmocnost, že se nemohl ani pohnout. Pak nastal v jeho snech ještě větší zmatek a konečně se všechno propadlo v úplnou tmu.

Z hlubokého spánku ho probudil teprve sluneční žár a výkřiky, které se ozvaly hned vedle místa, kde seděl. Vinicius si protřel oči: ulice se hemžila lidmi, avšak dva běžci ve žlutých tunikách rozráželi dvěma třtinami dav a křičeli, dělajíce místo pro nádhernou lektiku, kterou nesli čtyři silní egyptští otroci.

V lektice seděl člověk v bílém rouchu; do obličeje mu nebylo dobře vidět, protože těsně před očima držel svitek papyru a horlivě něco četl.

“Místo pro urozeného augustiána!” volali běžci.

Ulice byla však tak plná, že se lektika musila na chvíli zastavit. Tu augustián vzhlédl netrpělivě od svého papyru, vystrčil hlavu a křičel:

“Rozehnat ty ničemy! Rychleji!”

Vtom si však všiml Vinicia. Vtáhl hlavu dovnitř a rychle zvedl k očím papyrový svitek.

Vinicius si přejel dlaní čelo, protože si myslel, že ještě sní. V lektice seděl Chilón.

Běžci mezitím už prorazili cestu a Egypťané se chystali vykročit, když vtom mladý tribun, jenž v jediném okamžiku pochopil mnoho věcí, jimž předtím nerozuměl, přistoupil k lektice.

“Buď zdráv, Chilóne!” řekl.

“Mladíku,” odpověděl důstojně a pyšně Řek, snaže se dodat svému obličeji klid, který neměl v nitru, “buď pozdraven, ale nezdržuj mě, protože spěchám ke svému příteli, urozenému Tigellinovi.”

Ale Vinicius se chytil rohu lektiky, sklonil se k němu, a dívaje se mu přímo do očí, řekl tlumeně:

“Ty jsi vyzradil Lygii?”

“Memnónův kolose!” zvolal ustrašeně Chilón.

Ale ve Viniciových očích nebyla hrozba, strach tedy starého Řeka rychle přešel. Uvědomil si, že je pod ochranou Tigellina a samého caesara, tedy pod ochranou mocných lidí, před nimiž se třese všechno, a že má kolem sebe silné otroky, kdežto Vinicius stojí před ním bezbranný, s pohublým obličejem a shrbený bolestí.

Sotva si to uvědomil, vrátila se mu drzost. Upřel na Vinicia oči, lemované zarudlými víčky, a odpověděl šeptem:

“A ty, když jsem umíral hlady, dal jsi mě zmrskat.”

Na chvíli umlkli oba, pak se však ozval nezvučný Viniciův hlas:

“Ublížil jsem ti, Chilóne!”

Tu zvedl Řek hlavu a louskl prsty, což znamenalo v Římě opovržení a pohrdání, a odpověděl tak hlasitě, aby to mohli všichni slyšet:

“Příteli, máš-li ke mně nějakou prosbu, přijď do mého domu na Esquilinu někdy ráno, v tu dobu totiž přijímám po koupeli hosty a klienty.”

A pokynul rukou. Na toto znamení zvedli Egypťané lektiku a otroci ve žlutých tunikách začali švihat rákoskami a vyvolávat:

“Místo pro lektiku urozeného Chilóna Chilonida!

Místo! Místo!”

KAPITOLA 12

Lygie se v dlouhém, narychlo psaném dopise loučila s Viniciem navždy. Věděla, že do vězení nesmí už nikdo a že spatří Vinicia teprve z arény. Proto jej prosila, aby zjistil, kdy přijde řada na ně, a aby přišel na hry, protože ho chce zaživa ještě jednou spatřit. Z jejího dopisu nevanul strach. Psala, že ona i ostatní touží už po aréně, která pro ně bude znamenat vysvobození z vězení. Předpokládajíc, že přijede Pomponia a Aulus, prosila, aby přišli i oni. Na každém jejím slově bylo vidět vytržení a onu odloučenost od života, v níž žili všichni uvěznění, ale zároveň i neotřesitelnou víru, že všechny sliby budou splněny po smrti. “Ať už mě Kristus (psala) osvobodí teď anebo po smrti, slíbil mě apoštolovými ústy tobě, a proto jsem tvá.” A zapřísahala ho, aby ji nelitoval a nepoddával se bolesti. Smrt pro ni neznamenala zrušení závazků. S dětskou důvěřivostí ujišťovala Vinicia, že hned, jakmile skončí muka v aréně, poví Kristovi, že v Římě zůstal její snoubenec, Marcus, který po ní touží celým svým srdcem. A doufala, že snad Kristus dovolí její duši, aby se na chvíli vrátila k němu a pověděla mu, že žije, na muka že si nepamatuje a že je šťastna. Celý její dopis dýchal štěstím a obrovskou nadějí. Byla v něm jen jediná prosba týkající se pozemských věcí: aby Vinicius vzal její tělo ze spoliaria a pohřbil ji jako svou manželku v náhrobku, v němž jednou spočine sám.

Vinicius četl Lygiin dopis s krvácejícím srdcem, ale zároveň se mu zdálo, že je nemožné, aby Lygie zahynula v zubech divokých šelem a aby se Kristus nad ní nesmiloval. Avšak právě v tom spočívala jeho naděje a důvěra. Když se vrátil domů, odepsal, že bude denně chodit ke zdem Tulliana a čekat tam tak dlouho, dokud Kristus zdi nerozdrtí a nevrátí mu ji. Přikázal jí, aby věřila, že Kristus mu ji může vrátit dokonce ještě z cirku, protože veliký apoštol jej o to prosí, a že chvíle osvobození je blízká. Obrácený centurio měl jí tento dopis doručit příští den.

Ale když Vinicius přišel nazítří k vězení, vystoupil setník z řady, přistoupil k němu a řekl:

“Vyslechni mě, pane. Kristus, který tě zkoušel, projevil ti milost. Dnes v noci přišli caesarovi a praefektovi propuštěnci vybírat pro své pány křesťanské panny ke zprznění. Ptali se na tvou nevěstu, ale Pán náš seslal na ni horečku, na kterou vězňové v Tullianu umírají, a tak ji nechali na pokoji. Včera večer byla už v bezvědomí. Budiž pochváleno Spasitelovo jméno, protože tato nemoc, která ji zachránila před hanbou, může ji zachránit i před smrtí.”

Vinicius se opřel rukou o vojákovu paži, aby nespadl, a voják pokračoval:

“Děkuj milosrdenství Páně! Lina odvedli a položili do mučírny, ale když viděli, že umírá, vrátili ho. Snad ti teď vrátí i ji a Kristus ji uzdraví.”

Mladý tribun stál ještě chvíli se skloněnou hlavou, pak ji však zvedl a řekl tiše:

“Ano, setníku. Kristus, který ji zachránil před potupou, zachrání ji i před smrtí.”

A proseděv pod vězeňskými zdmi až do večera, vrátil se domů, chtěje poslat své lidi pro Lina a dát jej přenést do některé ze svých předměstských vill.

Petronius, když se o všem dozvěděl, rozhodl se, že bude ještě jednat. Už předtím byl u Augusty a teď se k ní vydal ještě jednou. Našel ji u lože malého Rufia.

Dítě s rozbitou hlavou blouznilo v horečce a matka je ošetřovala plna zoufalství a hrůzy, protože si uvědomovala, že zachrání-li je, pak snad jen proto, aby zakrátko zahynulo smrtí ještě strašnější.

Zaujata výlučně svou bolestí, nechtěla o Viniciovi a o Lygii ani slyšet, jenže Petronius ji vyděsil.

“Urazila jsi nového neznámého boha,” řekl. “Ty, Augusto, uctíváš prý hebrejského Jehovu, ale křesťané tvrdí, že Kristus je jeho syn, uvaž tedy, zda tě nepronásleduje hněv otce. Kdož ví, zda to, co tě potkalo, není jejich pomsta a zda Rufiův život nezávisí na tom, co uděláš.”

“Co chceš, abych udělala?” zeptala se ustrašeně Poppaea.

“Odpros rozhněvaného boha.”

Jak?”

“Lygie je nemocna. Přemluv caesara nebo Tigellina, aby ji vydali Viniciovi.”

A ona se ho zoufale zeptala:

“Domníváš se, že toho dosáhnu?”

“Dosáhneš tedy něčeho jiného. Jestliže se Lygie uzdraví, bude muset na smrt. Jdi do Vestina chrámu a požádej virgo magna, aby byla jako náhodou před Tullianem, až budou vězně vyvádět na smrt, a aby rozkázala pustit to děvče na svobodu. Velká vestálka tě neodmítne.”

“A jestliže Lygie zemře na horečku?”

“Křesťané říkají, že Kristus je mstivý, ale spravedlivý; je možné, že ho uprosíš už svou snahou.”

“Ať mi dá nějaké znamení, že zachrání Rufia.”

Petronius pokrčil rameny.

“Nepřicházím jako jeho posel, božská; říkám ti jen: vycházej raději po dobrém se všemi bohy, jak římskými, tak cizími.”

“Půjdu!” řekla zlomeným hlasem Poppaea.

Petronius si zhluboka oddychl.

,Konečně jsem něčeho dosáhl!’ pomyslil si.

A když se vrátil k Viniciovi, řekl mu:

“Pros svého boha, aby Lygie nezemřela na horečku, protože jestliže nezemře, velká vestálka ji rozkáže propustit na svobodu. Sama Augusta ji o to požádá.”

Vinicius pohlédl naň očima, v nichž se leskla horečka, a odpověděl:

“Jí dá svobodu Kristus.”

A Poppaea, která byla ochotna obětovat hekatomby všem bohům světa, jen aby zachránila Rufia, vydala se ještě téhož večera na Forum za vestálkami, svěřivši péči o nemocné dítě věrné chůvě Silvii, která vychovala i ji samu.

Avšak na Palatinu byl rozsudek na dítě už vydán.

Sotva totiž zmizela Augustinina lektika za Velikou branou, vešli do komnaty, kde ležel malý Rufius, dva caesarovi propuštěnci, z nichž jeden se vrhl na Silvii a zacpal jí ústa, kdežto druhý uchopil měděnou sošku Sfingy a prvním úderem Silvii omráčil.

Pak přistoupil k Rufiovi. Chlapec, stravován horečkou a napůl v bezvědomí, neuvědomoval si, co se kolem něho děje. Usmíval se na ně a mhouřil své krásné oči, jako by se snažil je poznat. Oni však odmotali z chůvy pás, zvaný cingulum, zadrhli mu jej kolem krku a začali utahovat. Dítě vykřiklo jednou matčino jméno a pak snadno skonalo. Zabalili je do prostěradla, vsedli na připravené koně a spěchali až do Ostie, kde vhodili tělo do moře.

Poppaea, když nezastala velikou pannu doma, protože byla s ostatními vestálkami u Vatinia, vrátila se brzy na Palatin. Když našla prázdné lůžko a chladné Silviino tělo, upadla do mdlob. Když ji vzkřísili, dala se do křiku a její divoký křik se rozléhal palácem celou noc a celý příští den.

Ale třetího dne jí caesar rozkázal, aby přišla na hostinu. Oblékla si tedy ametystovou tuniku, přišla tam a seděla s kamennou tváří, zlatovlasá, mlčící, nádherná a zlověstná jako anděl smrti.

KAPITOLA 13

Než Flaviové postavili Colosseum, stavěly se v Římě amfiteátry většinou ze dřeva, takže téměř všechny při požáru shořely. Avšak Nero dal jich pro slibované hry postavit několik a mezi nimi jeden obrovský, na který se začaly hned po uhašení požáru svážet po moři a po Tiberu mohutné kmeny stromů, kácených na svazích Atlasu. Protože hry měly svou nádherou a počtem obětí předčit všechny hry dosavadní, přistavěli k amfiteátru rozsáhlé prostory pro lidi a zvířata. Tisíce řemeslníků pracovaly na stavbě ve dne v noci. Stavělo a zdobilo se bez oddechu. Lid si vyprávěl neuvěřitelné věci o opěradlech vykládaných bronzem, jantarem, slonovinou, perletí a zámořskou želvovinou. Kanály podél sedadel, naplněné ledovou vodou z hor, měly v budově udržovat příjemný chládek i za sebevětších veder. Obrovské purpurové velarium chránilo před slunečními paprsky. Mezi sedadly byly rozestaveny kadidelnice, v nichž měly hořet arabské pryskyřice; nahoře byly umístěny přístroje, které měly diváky skrápět šafránovou rosou a verbenou. Slavní stavitelé Severus a Celer vydali ze sebe všechny své vědomosti, aby postavili amfiteátr, který by předčil všechny dosavadní a do něhož by se zároveň vešlo tolik zvědavců, kolik se dosud nevešlo do žádného.

Proto ten den, kdy měl začít ludus matutinus, čekaly už od svítání davy chátry na otevření vrat, naslouchajíce s rozkoší řvaní lvů, chraptivému kňučení panterů a vytí psů. Zvířatům nedávali už dva dny žrát a místo toho jim ukazovali krvavé kusy masa, aby v nich vzbudili ještě větší vztek a hlad. A v některých okamžicích se opravdu zvedala taková bouře divokého řevu, že lidé před cirkem si nerozuměli ani slova a ti citlivější bledli strachem. Ale s východem slunce se okolí cirku rozeznělo zvučnými, ale klidnými písněmi.

Lidé udiveně naslouchali, opakujíce od ucha k uchu:

“Křesťané! Křesťané!” Velké zástupy křesťanů přivedli totiž ještě v noci do amfiteátru, a to nejen z jednoho vězení, jak měli v úmyslu původně, nýbrž ze všech po troše. Dav věděl, že se hry protáhnou na celé týdny, ba měsíce, ale přeli se, zda s tou částí křesťanů, která byla určena na dnešek, budou za den hotovi. Mužské, ženské a dětské hlasy zpívající jitřní píseň byly tak četné, že znalci tvrdili, že i kdyby posílali do arény po stu nebo po dvou stech tělech najednou, zvířata se unaví, nasytí a nebudou do večera stačit rozsápat všechny.

Jiní říkali, že příliš mnoho obětí vystupujících na aréně najednou rozptyluje pozornost a nedovoluje, aby se člověk jak se patří kochal podívanou. Čím více se blížil okamžik, kdy měly být otevřeny průchody vedoucí dovnitř cirku, takzvaná vomitoria, tím více lid oživoval, rozveseloval se a tím více se hašteřil o různé věci, týkající se her. Začaly se tvořit strany podle toho, zda přičítali větší dovednost v rozsápávání lidí lvům, nebo tygrům. Tu a tam se uzavíraly sázky. Hodně se však hovořilo o gladiátorech, kteří měli v aréně vystoupit před křesťany, a opět se tvořily strany buď Samnitů, nebo Galů, buď Mirmillonů, anebo Thráků či retiariů.

Brzy zrána začaly jejich větší nebo menší oddíly, vedené svými mistry, lanisty, proudit do amfiteátru.

Protože se nechtěli předčasně unavovat, šli beze zbraní, často úplně nazí, často se zelenými ratolestmi v rukou anebo ověnčeni květy, a vypadali v ranním světle mladí, krásní a plní života. Jejich těla, lesknoucí se olejem, mohutná, jakoby vytesaná z mramoru, uváděla v nadšení lid, libující si v kráse tvarů. Mnohé z nich znali lidé jménem a co chvíli se ozývaly výkřiky: “Buď zdráv, Furnie! Buď zdráv, Leone! Buď zdráv, Maxime!

Buď zdráv, Diomede!” Mladá děvčata k nim vzhlížela láskyplnými pohledy a oni hledali mezi nimi ta nejhezčí a pokřikovali na ně žertovné poznámky, jako by je netížila žádná starost, posílali jim hubičky anebo volali: “Obejmi mě, než mě obejme smrt!” Pak mizeli v branách, z nichž mnozí neměli už vyjít. Avšak další a další průvody upoutávaly pozornost davů. Za gladiátory šli mastigoforové, to jest muži vyzbrojení biči; jejich povinností bylo šlehat a pobízet bojující. Pak táhli muli směrem ke spolariu dlouhé řady vozů, na nichž byly naskládány hromady dřevěných rakví. Když to lid viděl, projevoval radost, protože z množství rakví usuzoval, že hry budou obrovského rozsahu. Za vozy táhli lidé, kteří měli dobíjet raněné, převlečeni tak, aby připomínali buď Charóna nebo Merkura, pak lidé, kteří měli bdít nad pořádkem v cirku a přidělovat sedadla, pak otroci, kteří měli roznášet jídlo a chlazené nápoje, a konečně praetoriáni, které míval každý caesar v cirku vždycky po ruce.

Konečně se otevřela vomitoria a lidé se vhrnuli dovnitř. Avšak shromážděných bylo tolik, že proudili a proudili celé hodiny, až vzbuzovalo údiv, že by amfiteátr mohl pojmout tak nespočetné davy. Řev zvířat, cítících lidské výpary, ještě zesílil. Při obsazování míst hučeli lidé v cirku jako rozbouřené moře.

Nakonec přišel praefekt města, obklopen vigily, a po něm začal před zraky diváků postupovat nepřetržitý řetěz lektik senátorů, konsulů, praetorů, aedilů, státních a palácových úředníků, praetoriánských velitelů, patriciů a elegantních žen. Před některými lektikami šli liktoři, nesoucí sekery ve svazcích prutů, před jinými zase zástupy otroků. Ve slunci se mihotaly pozlacené části lektik, bílá a různobarevná roucha, pera, náušnice, klenoty i ocel seker. Z cirku se ozývalo volání, jímž lid vítal vysoké úředníky. Tu a tam přicházely ještě další nevelké oddíly praetoriánů.

Kněží ze všech možných chrámů přišli později a teprve za nimi nesli posvátné Vestiny panny, před nimiž kráčeli liktoři. Se zahájením her se čekalo už jen na caesara. Ten, nechtěje dráždit lid příliš dlouhým čekáním a chtěje si ho získat spěchem, přišel za malou chvíli spolu s Augustou a s augustiány.

Petronius přišel s augustiány a měl s sebou v lektice Vinicia. Vinicius věděl, že Lygie je nemocná a v bezvědomí, ale protože poslední dny byl vstup do vězení přísně hlídán a protože staré stráže nahradili novými, které neměly dovoleno rozmlouvat s vězeňskými strážci ani podávat sebemenší zprávy těm, kdož se přišli zeptat na vězně, nebyl si Vinicius jist, není-li Lygie mezi oběťmi určenými pro první den her. Lvům ji mohli předhodit i nemocnou a třeba i v bezvědomí.

Ale protože oběti měly být zašity do zvířecích kůží a poslány do arény v celých zástupech, nemohl nikdo z diváků zjistit, je-li mezi nimi o jednu více nebo méně, a nikdo nemohl žádnou z obětí rozeznat. Stráže a všechno služebnictvo amfiteátru byly podplaceny a s bestiarii byl Vinicius domluven, že ukryjí Lygii v některém tmavém koutě amfiteátru a v noci ji předají jistému Viniciovu nájemci, který ji okamžitě odveze do Albských vrchů. Petronius, byv zasvěcen do tajemství, radil Viniciovi, aby s ním šel veřejně až k amfiteátru a teprve u vchodu aby se v tlačenici ztratil a šel do podzemních prostor, kde měl strážcům osobně ukázat Lygii, aby snad nedošlo k nějakému omylu.

Stráže jej vpustily malými dvířky, jimiž vcházely dovnitř samy. Jeden z nich, jménem Syrus, zavedl ho okamžitě ke křesťanům. Cestou řekl:

“Nevím, pane, najdeš-li, co hledáš. My jsme se už vyptávali na dívku jménem Lygie, ale nikdo nám nic neřekl. Je ovšem možné, že nám nedůvěřují.”

“Je jich mnoho?” zeptal se Vinicius.

“Hodně jich musí zůstat na zítřek, pane.”

“Jsou mezi nimi nemocní?”

“Takoví, kteří by nemohli stát na nohou, tady nejsou.”

Po těchto slovech otevřel Syrus dveře a vstoupili do jakési obrovské, ale nízké a tmavé místnosti, do níž pronikalo světlo jen zamřížovanými otvory, oddělujícími ji od arény. Zpočátku Vinicius nic neviděl, slyšel jen šum hlasů a výkřiky lidí v amfiteátru. Ale po chvíli, když jeho oči přivykly šeru, spatřil zástupy prapodivných bytostí, podobajících se vlkům a medvědům. Byli to křesťané zašití do zvířecích koží. Jedni stáli, druzí klečeli a modlili se. Tu a tam bylo po dlouhých vlasech splývajících po kůži poznat, že oběť je žena. Matky, podobné vlčicím, držely na rukou děti, zašité rovněž do chlupatých kožešin. Avšak z koží vyhlížely rozjasněné obličeje, oči zářily v tom šeru radostí a leskly se horečkou. Bylo vidět, že většiny těchto lidí se zmocnila jediná myšlenka, absolutní a nadpozemská myšlenka, která je ještě zaživa učinila lhostejnými ke všemu, co se kolem nich mohlo dít a co se s nimi mohlo stát. Někteří, když se jich Vinicius zeptal na Lygii, zírali naň očima, které jako by se právě probudily ze spánku, a na jeho otázku mu neodpověděli; jiní se na něj usmívali, kladouce si ukazováček na ústa anebo ukazujíce na železné mříže, jimiž sem vnikaly snopy světelných paprsků. Jen děti tu a tam plakaly, vyděšeny řvaním šelem, vytím psů, křikem obecenstva a postavami svých rodičů, podobných teď zvířatům.

Vinicius, kráčeje po boku strážce Syra, díval se lidem do tváří, hledal, vyptával se, zakopával o těla těch, kdož omdleli z toho návalu, z dusna a horka, a prodíral se dále do tmavé hloubi místnosti, která, jak se zdálo, byla tak velká jako celý amfiteátr.

Pojednou se však zastavil, protože se mu zdálo, že nedaleko mříže se ozval známý hlas. Chvíli naslouchal, pak se otočil a protlačil se zástupem blíže. Svazek paprsků dopadal na hlavu mluvícího člověka a v tom světle rozeznal Vinicius pod vlčí kůží vyhublou a neúprosnou Crispovu tvář.

“Litujte hříchů svých,” hřímal Crispus, “protože chvíle vaše přijde co nevidět. Ale kdo se domnívá, že pouhou smrtí odčiní své hříchy, ten se dopouští hříchu nového a uvržen bude do ohně věčného. Každým svým hříchem, kterého jste se za života dopustili, obnovovali jste muka Páně, jak se tedy odvažujete očekávat, že to mučení, které vás čeká, odčiní muka jeho? Stejnou smrtí sejdou dnes spravedliví i hříšníci, ale Pán rozezná své. Běda vám, neboť lví tlamy rozsápají těla vaše, nerozsápají však hříchy vaše ani vaše účtování s Bohem. Pán ukázal dosti milosrdenství svého, když dovolil, aby jej přibili na kříž, nyní však bude už jen soudcem, jenžto ani jeden hřích neponechá bez trestu. Vy tedy, kdož jste se domnívali, že mučednickou smrtí svou zahladíte hříchy své, rouhali jste se spravedlivosti boží a tím hlouběji budete svrženi. Skončilo milosrdenství a nadešel čas hněvu božího. Chviličku, a stanete před strašným soudem, před nímž i ctnostný stěží obstojí. Litujte hříchů, neboť otevřeny jsou propasti pekelné a běda vám, mužové i ženy, běda vám, rodiče i děti!”

A vztáhnuv kostnaté ruce, potřásal jimi nad skloněnými hlavami, neohrožený, ale i neúprosný, dokonce tváří v tvář smrti, smrti, na niž měli za chvíli jít všichni tito odsouzenci. Když domluvil, ozvaly se hlasy: “Litujme hříchů svých!” Pak však nastalo ticho a bylo slyšet jen pláč dětí a bušení pěstí v prsa. Viniciovi ztuhla v žilách krev. On, který skládal veškerou naději v Kristovo milosrdenství, uslyšel teď, že nadešel den hněvu a že milosrdenství nezíská lidem ani smrt v aréně. Hlavou se mu sice mihla jasná a jako blesk rychlá myšlenka, že apoštol Petr by k těmto lidem, majícím zemřít, promluvil jinak, avšak hrozivá Crispova slova, plná fanatismu, a ta tmavá místnost s mřížemi, za nimiž čekala mučednická smrt, blízkost této smrti a množství obětí, k smrti už oblečených, to vše mu naplnilo duši hrůzou a úděsem. To vše dohromady mu připadalo strašnější a stokrát hrůznější než nejkrvavější bitvy, jichž se zúčastnil. Dusnem a vedrem se začínal dusit. Na čele mu vyvstal studený pot.

Začal se obávat, že omdlí tak jako ti, o jejichž těla klopýtal, když pátral po místnosti, a když si ještě uvědomil, že mohou co nevidět otevřít mříže, začal hlasitě volat Lygii a Ursa, doufaje, že neodpovědí-li mu oni sami, odpoví mu aspoň někdo, kdo je zná.

A vskutku, vzápětí po jeho zvolání zatahal ho za tógu jakýsi člověk převlečený za medvěda a řekl:

“Pane, zůstali ve vězení. Mne vyváděli posledního a viděl jsem ji nemocnou na lůžku.”

“Kdo jsi?” zeptal se Vinicius.

“Fossor, v jehož chatrči tě apoštol křtil, pane.

Uvrhli mě do vězení před třemi dny, a dnes už zemřu.”

Vinicius si oddychl. Když sem vstupoval, přál si, aby zde Lygii našel, teď však byl ochoten děkovat Kristovi, že tady Lygie není, a vidět v tom znamení jeho milosrdenství.

Fossor ho zatahal ještě jednou za tógu a řekl:

“Vzpomínáš si, pane, že jsem to byl já, kdo tě zavedl do Corneliovy vinice, kde kázal v kůlně apoštol?”

“Vzpomínám,” odpověděl Vinicius.

“Viděl jsem ho pak ještě den předtím, než mě uvěznili. Požehnal mi a řekl, že přijde do amfiteátru požehnat umírajícím. Chtěl bych naň v okamžiku smrti pohlédnout a spatřit znamení kříže, bude se mi pak umírat lehčeji, víš-li tedy, kde sedí, pověz mi to.”

Vinicius ztlumil hlas a odpověděl:

“Je mezi Petroniovými lidmi, převlečen za otroka.

Nevím, kam si sedli, ale vrátím se do cirku a podívám se. Ty se dívej na mne, až vstoupíš do arény. Vstanu a otočím hlavu směrem k nim. Pak ho tvé oči jistě najdou.”

“Díky tobě, pane, a pokoj s tebou.”

“Budiž ti Spasitel milostiv!”

“Amen.”

Vinicius opustil cuniculum a šel do amfiteátru, kde seděl vedle Petronia mezi ostatními augustiány.

“Je tam?” zeptal se ho Petronius.

“Není. Zůstala ve vězení.”

“Poslouchej, co mi ještě napadlo, ale dívej se přitom třeba na Nigidii, aby se zdálo, že hovoříme o jejím účesu… Tigellinus a Chilón se na nás právě dívají…

Poslouchej tedy: ať položí Lygii do rakve a vynesou z vězení jako mrtvou; ostatní si snad domyslíš.”

“Ano,” odpověděl Vinicius.

Další rozhovor jim překazil Tullius Senecio, který se k nim naklonil a řekl:

“Nevíte? Dají křesťanům zbraně?”

“Nevíme,” odpověděl Petronius.

“Měli by jim je dát,” pokračoval Tullius, “jinak se totiž aréna příliš brzy podobá jatkám. Ale je to skvělý amfiteátr!”

Skutečně, pohled to byl nádherný. Níže položená sedadla, naplněná tógami, bělala se jako sníh. Na pozlaceném pódiu seděl caesar, diamantový náhrdelník na krku a zlatý věnec na hlavě, a vedle něho krásná a zachmuřená Augusta, po obou stranách vestálky, vysocí úředníci, senátoři v lemovaných pláštích, vojenští velitelé v blýskající se zbroji, zkrátka vše, co bylo v Římě mocné, skvělé a bohaté. V dalších řadách seděli rytíři a ještě výše se černalo kruhovité moře lidských hlav, nad nimiž visely od sloupu ke sloupu girlandy uvité z růží, lilií, sasanek, z břečťanu a vinné révy.

Lidé se hlasitě bavili, jedni volali na druhé, zpívali, chvílemi propukali v smích nad nějakým vtipným slovem, které si posílali od řady k řadě, a dupali netrpělivostí, aby uspíšili podívanou.

Dupání nabylo konečně síly hromu a nepřestávalo. Tu praefekt města, který už předtím objel se svým skvělým průvodem arénu, dal konečně znamení šátkem. Z amfiteátru na to znamení odpovědělo sborové “Ááá!…”, ozývající se z tisíců hrdel.

Obvykle začínaly hry lovem na divokou zvěř, v němž vynikali různí barbaři ze severu i z jihu. Tentokrát však mělo být zvířat až příliš, začalo se tedy anabaty, to jest lidmi s přilbami bez otvorů pro oči a bijícími se tedy naslepo. Do arény jich vstoupilo najednou asi dvacet a všichni začali mávat meči do vzduchu. Mastigoforové popoháněli dlouhými vidlicemi jedny k druhým, aby došlo ke střetnutí. Náročnější diváci se dívali na tuto podívanou lhostejně, ba pohrdavě, ale lid se bavil neohrabanými pohyby šermířů, a když se stalo, že se setkali zády k sobě, propukal hlasitým smíchem a pokřikoval: “Vpravo!”, “Vlevo!”, “Vpředu!” a často protivníky úmyslně pletl. Několik dvojic se však přesto dostalo do sebe a boj začínal být krvavý. Někteří fanatičtí zápasníci odhazovali štíty, podávali si levé ruce, aby se už neztratili, a pravými bojovali na život a na smrt. Kdo padl, zvedal vzhůru prsty, prose tímto znamením o slitování, ale na začátku her se lid obyčejně dožadoval smrti raněných, zvláště šlo-li o anabaty, kteří měli tváře zahaleny, takže zůstávali lidu neznámi. Počet bojujících se pomalu snižoval víc a více, a když konečně zůstali už jen dva zápasníci, popohnali je proti sobě tak, že když na sebe narazili, padli oba na písek a navzájem se na něm probodli. Za výkřiků “Peractum est!” odklidili pak zřízenci mrtvoly a pacholata zahrabala krvavé skvrny v aréně a posypala je šafránovými lístky.

Teď mělo dojít k vážnějšímu boji, který probouzel zvědavost nejen u lůzy, ale i u lidí s vytříbeným vkusem a při němž uzavírali mladí patriciové nejednou obrovské sázky, obehrávajíce se často o všechno. Už také začaly kolovat z ruky do ruky tabulky, na které se psala jména favoritů a množství sesterciů, které kdo sázel na svého miláčka. Spectati, to jest zápasníci, kteří v aréně už vystupovali a vítězili, získávali nejvíce přívrženců, avšak mezi hrajícími byli i takoví, kteří sázeli značné částky na nové, zcela neznámé gladiátory, doufajíce, že zvítězí-li náhodou, budou brát obrovské výhry. Sázel i sám caesar i kněží i vestálky i senátoři i rytíři i lid. Prostí lidé, jestliže neměli peníze, sázeli často svou vlastní svobodu. Však také všichni očekávali zápasníky s tlukoucími srdci, ba i s úzkostí a nejeden sázkář činil hlasité sliby bohům, aby si vymodlil jejich přízeň pro svého oblíbeného zápasníka.

Sotva se ozvaly ohlušující zvuky trub, ztichl amfiteátr očekáváním. Tisíce očí se otočilo k mohutným řetězům, k nimž přistoupil muž převlečený za Charóna, a za všeobecného ticha udeřil do nich třikrát kladivem, jako by vyvolával na smrt ty, kdož se za řetězy skrývají. Potom se pomalu otevřely obě poloviny brány, odkrývajíce černý otvor, z něhož se do jasné arény počali sypat gladiátoři. Kráčeli v oddílech po dvaceti pěti mužích, zvlášť Thrákové, zvlášť Mirmillonové, Samnité i Galové, všichni těžce ozbrojeni, a konečně retiarii, nesoucí v jedné ruce síť a v druhé trojzubec.

Když se objevili, ozval se na mnoha místech potlesk, který se nakonec změnil v jedinou obrovskou, neutuchající bouři. Odshora až dolů bylo vidět rozpálené obličeje, tleskající ruce a otevřená ústa, z nichž se ozývalo volání. Gladiátoři obešli pravidelným, pružným krokem celou arénu, blýskajíce zbraněmi a bohatou výzbrojí, a pak se, klidní a nádherní, zastavili před caesarovým pódiem. Pronikavý zvuk rohu utišil potlesk a vtom zvedli zápasníci pravice, pozvedli zraky a hlavy k caesarovi a začali volat, nebo spíše zpívat protáhlými hlasy:

Ave, caesar imperator!

Morituri te salutant!

Pak se vmžiku rozestoupili a zaujali místa na obvodu arény. Měli proti sobě zaútočit v celých skupinách, ale napřed dovolili slavnějším zápasníkům svést mezi sebou řadu jednotlivých soubojů, v nichž se nejlépe ukazovala síla, zručnost a odvaha protivníků.

A skutečně, už vystoupil ze šiků Galů zápasník, kterého milovníci amfiteátru znali dobře pod jménem “Řezník” (Lanio) a který byl vítězem už mnoha her. Na hlavě velkou přilbu a na těle pancíř, chránící zpředu i zezadu jeho mohutnou hruď, vypadal ve slunečním jasu na žluté aréně jako obrovský lesklý brouk. Proti němu vystoupil neméně proslulý retiarius Calendio.

V obecenstvu se začalo sázet:

“Pět set sesterciů na Gala!”

“Pět set na Calendia!”

“U Herkula! Tisíc!”

“Dva tisíce!”

Zatím došel Gal doprostřed arény a začal znovu ustupovat s napřaženým mečem a skloněnou hlavou, aby otvory v přilbě mohl lépe pozorovat soupeře. Lehký retiarius, s tělem modelovaným jako socha, celý nahý kromě pásu kolem boků, rychle obskakoval těžce ozbrojeného protivníka, půvabně mávaje sítí, zvedaje nebo spouštěje trojzubec a zpívaje obvyklou píseň retiariů:

Non te peto, piscem peto…

Quid me fugis, Galie?

Avšak Gal před ním neutíkal. Po chvíli se totiž zastavil, a stoje na místě, otáčel se jen nepostřehnutelnými pohyby tak, aby měl soupeře vždycky před sebou. V jeho postoji a v jeho nestvůrně veliké hlavě bylo teď něco strašného. Diváci velmi dobře chápali, že to těžké tělo, okované mědí, se chystá k náhlému výpadu, který může rozhodnout boj. Síťovník zatím hned přiskakoval k němu, hned zase odskakoval a pohyboval svými trojzubými vidlemi tak rychle, že je zraky diváků byly sotva s to sledovat. Několikrát se ozval náraz bodců o štít, ale Gal se ani nezapotácel, podávaje tak důkaz své obrovské síly. Veškerá jeho pozornost byla, jak se zdálo, soustředěna nikoli na trojzubec, nýbrž na síť, která ustavičně kroužila nad jeho hlavou jako zlověstný pták. Diváci sledovali mistrovskou hru gladiátorů se zatajeným dechem. Vtom se Lanio, vybrav si příhodný okamžik, vrhl konečně na protivníka, ale ten stejně mrštně podběhl pod jeho mečem a zvednutou paží, narovnal se a vrhl síť.

Gal se na místě otočil, zadržel ji štítem a oba od sebe opět odskočili. Amfiteátrem zahřmělo volání:

“Macte!” a ve spodních řadách se začaly uzavírat nové sázky. Dokonce i caesar, který rozmlouval zpočátku s vestálkou Rubrií a hrám dosud nevěnoval příliš pozornosti, otočil hlavu k aréně.

A gladiátoři se dali znovu do boje, a to s takovou obratností a s takovou opravdovostí, že se chvílemi zdálo, že jim nejde o smrt nebo o život, nýbrž o to, aby ukázali svou zručnost. Lanio ještě dvakrát unikl síti a začal teď znovu ustupovat k okraji arény. Tu se však ti, kdož mu nestranili a nechtěli proto připustit, aby si odpočinul, dali do křiku: “Útoč!” Gal poslechl a zaútočil. Retiariova paže se pojednou zalila krví a síť bezvládně klesla. Lanio se skrčil a vyskočil, chtěje mu zasadit poslední ránu. Vtom se však Calendio, který schválně předstíral, že nevládne už sítí, prohnul na stranu, vyhnul se bodnutí a vrazil trojzubec soupeři mezi kolena a srazil jej k zemi.

Gal chtěl povstat, ale v okamžiku jej opředly nešťastné provázky sítě a každý pohyb mu do ní víc a více zaplétal ruce i nohy. Údery trojzubcem jej mezitím znovu a znovu přibíjely k zemi. Ještě jednou se s vypětím všech sil vzepřel na rukou, chtěje povstat, avšak marně! Zvedl ještě k hlavě umdlévající ruku, v níž už neudržel meč, a svalil se na záda. Calendio mu přitiskl krk bodci vidlí k zemi, opřel se oběma rukama o násadu a otočil se k caesarově lóži.

Celý cirk se roztřásl potleskem a lidským řevem.

Pro ty, kdož stranili Calendiovi, znamenal tento zápasník v tomto okamžiku více než sám caesar, ale právě proto zmizela z jejich srdcí i zaujatost proti Laniovi, který jim za cenu své krve naplnil kapsy. Lid se tedy rozdvojil podle toho, co si kdo přál. Na všech sedadlech se objevila z polovice znamení smrti, z polovice znamení slitování, avšak retiarius hleděl jen k lóži caesara a vestálek, očekávaje, jak rozhodnou oni.

Nero naneštěstí neměl Lania rád, protože když na posledních hrách před požárem sázel proti němu, prohrál proti Liciniovi značnou částku. Vystrčil tedy ruku z lóže a otočil palec k zemi.

Vestálky znamení okamžitě opakovaly. Tu Calendio poklekl na Galovu hruď, sáhl po krátkém noži, který nosil za pasem, a odhrnuv pancíř z protivníkova krku, vrazil mu trojhranné ostří až po rukojeť do hrdla.

“Peractum est!” ozvaly se amfiteátrem hlasy.

Lanio sebou chvíli škubal jako zaříznuté dobytče a kopal nohama do písku, pak se křečovitě vypjal a zůstal ležet bez hnutí.

Merkur se už ani nemusil rozžhaveným železem přesvědčovat, zda ještě žije. Odklidili ho a vystoupily další dvojice. Teprve pak vzplál boj celých oddílů. Lid se ho zúčastňoval duší, srdcem, očima: vyl, řval, hvízdal, tleskal, smál se, povzbuzoval bojující, šílel. Gladiátoři v aréně, rozděleni do dvou šiků, bojovali se vzteklostí divokých šelem: hruď se střetala s hrudí, těla se proplétala ve smrtelném sevření, mohutné údy praskaly v kloubech, meče se hroužily do prsou a do životů, zsinalá ústa chrlila do písku krev. Několika nováčků se nakonec zmocnila taková hrůza, že se vymotali ze zmatku a dali se na útěk, ale mastigoforové je ihned zase karabáči, zakončenými olovem, zahnali do boje.

Na písku se vytvořily veliké krvavé skvrny; stále více nahých i ozbrojených těl leželo tu v řadách vedle sebe jako snopy. Živí bojovali na mrtvolách, klopýtali o krunýře a o štíty, zraňovali si do krve nohy o polámané zbraně a padali k zemi. Diváci byli bez sebe radostí, byli opojeni smrtí, dýchali jí, hltali ji očima a s rozkoší vdechovali do plic její pach.

Téměř všichni poražení konečně padli. Jen několik raněných pokleklo doprostřed arény, a třesouc se na celém těle, vztáhlo ruce k divákům s prosbou o slitování. Vítězům pak rozdali odměny, věnce a olivové ratolesti a nadešla chvíle odpočinku, která se na rozkaz všemohoucího caesara změnila v hostinu. Ve vázách zapálili vonné pryskyřice. Postřikovači skrápěli diváky deštíkem, vonícím po šafránu a po fialkách.

Zřízenci roznášeli chlazené nápoje, pečená masa, sladkosti, víno, olej a ovoce. Lid pojídal, bavil se a provolával slávu caesarovi, aby ho pohnul ještě k větší štědrosti. Když byly ukojeny hlad a žízeň, přinesly stovky otroků koše plné dárků. Pacholata převlečená za amorky vytahovala z nich nejrůznější věci a rozhazovala je mezi lavice. Když rozdávali tessery do loterie, došlo k rvačce: lidé se tlačili, sráželi se navzájem, šlapali po sobě, křičeli o pomoc, přeskakovali sedadla a dusili se ve strašné tlačenici, protože ten, kdo dostal šťastné číslo, mohl vyhrát dokonce i dům se zahradou, otroka, nádherný oděv anebo nevšední divokou šelmu, kterou pak mohl prodat do amfiteátru. Proto vznikaly při rozdávání takové zmatky, že často musili zjednávat pořádek praetoriáni; a po každém takovém rozdávání vynášeli z hlediště lidi s polámanýma rukama a nohama anebo dokonce lidi ušlapané k smrti.

Avšak bohatší lidé se nezúčastňovali boje o tessery. Tentokrát se augustiáni bavili pohledem na Chilóna a vtipkováním na jeho marné úsilí, které vynakládal, aby lidem ukázal, že je schopen dívat se na zápasy a na prolévání krve stejně dobře jako kdokoli jiný.

Marně však vraštil nešťastný Řek obočí, marně se kousal do rtů a zatínal pěsti, až se mu nehty zarývaly do dlaní. Ani jeho řecká povaha, ani jeho osobní zbabělost nesnášela takovou podívanou. Obličej mu zbledl, na čele se perlily kapky potu, rty zsinaly, oči zapadly, zuby se rozdrkotaly a těla se zmocnila třesavka.

Když zápasy skončily, trochu se vzpamatoval, ale když si ho pak začali dobírat, zmocnil se ho pojednou hněv a začal se zoufale bránit.

“Nu, Řeku! Nesnášíš pohled na rozsápanou lidskou kůži?” řekl Vatinius a zatahal ho za bradku.

Chilón na něj vycenil své dva poslední zuby a odsekl:

“Můj otec nebyl švec, neumím ji tedy spravovat.”

“Macte! Habet!” zvolalo několik hlasů.

Avšak ostatní si ho dobírali dál:

“On za to nemůže, že má v hrudi místo srdce kus sýra!” zvolal Senecio.

“A ty nemůžeš za to, že máš místo hlavy měchuřinu,” odpověděl Chilón.

“Nechceš se stát gladiátorem? Hezky by ses vyjímal v aréně se sítí.”

“Kdybych do ní chytil tebe, chytil bych smrdícího dudka.”

“A jak to bude s křesťany?” zeptal se Festus z Ligurie. “Nechtěl bys být psem, abys je mohl kousat?”

“Nechtěl bych být tvým bratrem.”

“Ty méonský trubče!”

“Ty ligurský mule!”

“Zdá se, že tě svědí kůže, ale neradím ti žádat mě, abych tě podrbal.”

“Drbej si sám sebe. Jestliže si rozdrápeš vředy, zničíš to nejlepší, co na tobě je.”

A tak všelijak napadali augustiáni Chilóna a on je zase za všeobecného smíchu kousavě odrážel. Caesar plácal do dlaní, volal neustále: “Macte!” a popuzoval je proti sobě. Po chvíli však přistoupil blíže Petronius, dotkl se vyřezávanou hůlčičkou ze slonoviny Řekovy paže a řekl studeně:

“To je všecko v pořádku, filozofe, ale v jednom ses spletl: bohové tě stvořili jako zlodějíčka, jenže z tebe se stal démon, a proto nevydržíš!”

Stařec naň pohlédl svýma zarudlýma očima, ale tentokrát nenašel nadávku. Chvíli mlčel a pak odpověděl jakoby namáhavě:

“Vydržím!”

Zatím však trouby oznámily, že přestávka ve hrách skončila. Lidé začali opouštět průchody mezi sedadly, kde se shromáždili, aby se trochu protáhli a popovídali si. Vznikl ruch a obvyklé hádky o sedadla, na nichž dříve seděli. Senátoři a patriciové spěchali ke svým místům. Šum hlasů pomalu utichal a v amfiteátru zavládal opět pořádek. V aréně se objevila skupina lidí, která rozhrabovala hrudky písku, slepené ještě tu a tam sedlou krví.

Přicházela řada na křesťany. A protože to byla nová podívaná pro lid a nikdo nevěděl, jak se budou chovat, všichni je očekávali s určitým napětím. Dav se tvářil soustředěně, očekával totiž nevšední výjevy, ale zároveň se tvářil i nepřátelsky. Vždyť přece tito lidé, kteří se teď měli objevit, spálili Řím a jeho staleté poklady. Vždyť přece tito lidé pili krev nemluvňat, otravovali vodu, proklínali celé lidstvo a dopouštěli se nejohavnějších zločinů. Rozjitřené nenávisti nemohly stačit sebekrutější tresty, a jestliže se srdcí diváků zmocňovaly nějaké obavy, pak to byly jen obavy o to, zda se muka vyrovnají zločinům těch nebezpečných odsouzenců.

Slunce bylo už vysoko a jeho paprsky, procezené purpurovým velariem, naplnily amfiteátr krvavým přísvitem. Písek zrudl jako oheň a v tom světle, ve tvářích lidí i v prázdnotě arény, která se za chvíli měla naplnit lidskými mukami a zvířecí vzteklostí, bylo něco strašného. Zdálo se, že se ve vzduchu vznáší hrůza a smrt. Dav, jindy veselý, teď pod vlivem nenávisti zarputile mlčel. V obličejích se zračila neúprosnost.

Vtom dal praefekt znamení. Objevil se týž stařec, převlečený za Charóna, který vyvolával na smrt gladiátory, přešel pomalým krokem celou arénu a za mrtvého ticha opět zabušil třikrát kladivem do brány.

Celým amfiteátrem se ozval šum:

“Křesťané! Křesťané!”

Zaskřípaly železné mříže, v tmavých otvorech se ozvalo obvyklé volání mastigoforů: “Na písek!” a v okamžiku se aréna zaplnila zástupem jakýchsi silvánů, oděných do koží. Všichni běželi rychle, horečně, a když byli uprostřed kruhovitého prostranství, poklekali jeden vedle druhého, paže zvednuty vzhůru. Lidé se domnívali, že je to prosba o slitování, a rozlíceni takovou zbabělostí, začali dupat, hvízdat, házet do arény prázdné nádoby po vínu a ohlodané kosti a řvát:

“Zvěř! Zvěř!” Avšak tu se stalo něco neočekávaného. Ze středu huňatého zástupu se ozvaly zpěvavé hlasy a už se rozezněla píseň, jakou římský cirk uslyšel poprvé:

Christus regnat!

Lidí se zmocnil úžas. Odsouzenci zpívali, zvedajíce zraky k velariu. Diváci viděli obličeje sice pobledlé, ale jakoby nadšené. Všichni pochopili, že tito lidé neprosí o milost a že – jak se zdá – nevnímají ani cirk, ani senát, ani caesara. “Christus regnat!” se ozývalo stále hlasitěji a v řadách lavic, stoupajících až tam někam nahoru, tázal se nejeden z diváků sám sebe: co se to děje a kdo je to ten Christus, který kraluje v ústech těchto lidí, majících zemřít? Ale už se otevřela další mříž a do arény se s divokým štěkotem vřítily celé smečky psů: obrovských žlutých molosů z Peloponésu, pruhovaných psů z Pyrenejí a psů z Hibernie, podobajících se vlkům; všichni byli úmyslně vyhladověni, měli vpadlé boky a krvavé oči. Vytí a kňučení naplnilo celý amfiteátr. Křesťané dozpívali a klečeli teď bez hnutí, jako by zkameněli, opakujíce jen plačtivým sborem: “Pro Christo!” Psi, ucítivše pod zvířecími kůžemi lidi a udiveni jejich nehybností, nenacházeli dost odvahy vrhnout se na ně ihned. Někteří se vzpínali na stěny lóží, jako by se chtěli dostat k divákům, jiní běhali zase dokolečka a zuřivě štěkali, jako by pronásledovali nějakou neviditelnou zvěř. Lidé se rozhněvali.

Zavřeštěly tisíce hlasů. Někteří diváci napodobovali řev zvířat, jiní štěkali jako psi, opět jiní pobízeli psy ve všech možných jazycích. Amfiteátr se třásl křikem.

Rozdráždění psi ihned přiskakovali ke klečícím postavám, hned zase couvali, cvakajíce zuby. Až konečně se jeden moloský pes zakousl svými tesáky do paže ženy, klečící vpředu, a přitáhl si ji k sobě.

A vtom se už mezi křesťany vrhly desítky psů, jako by jim první pes prorazil cestu. Dav přestal křičet, aby se mohl dívat s o to větší pozorností. Ve vytí a chrapotu bylo ještě slyšet žalostné mužské a ženské hlasy: “Pro Christo! Pro Christo!”, ale v aréně se už vytvořila zmítající se klubka psů a lidí. Krev tekla teď z rozsápaných těl proudem. Psi si navzájem vytrhávali z tlam krvavé lidské údy. Zápach krve a roztrhaných vnitřností převládl nad arabskými vůněmi a naplnil celý cirk. Nakonec bylo už jen tu a tam vidět jednotlivé klečící postavy, které však vzápětí obsypávaly pohyblivé, vyjící smečky.

Vinicius, který se v okamžiku, kdy křesťané vběhli do arény, zvedl a otočil, chtěje dodržet slib a ukázat fossorovi, kde asi je mezi Petroniovými lidmi skryt apoštol, nyní opět usedl a seděl s obličejem mrtvoly, dívaje se skelnatýma očima na příšernou podívanou.

Zpočátku trnul obavou, že se fossor mohl zmýlit a že Lygie může být mezi oběťmi, ale jakmile uslyšel volat “Pro Christo!”, jakmile viděl muka tolika obětí, které i ve smrti nezapřely svou víru a svého Boha, zmocnil se ho jiný pocit, drásající srdce jako nejstrašnější bolest, ale přesto nepřekonatelný, pocit, že jestliže Kristus sám zemřel v mukách a jestliže tady teď pro něj hynou tisíce, jestliže teče moře krve, pak jedna kapka neznamená nic a bylo by hříchem třeba jen prosit o slitování. Tato myšlenka vála na něj z arény, pronikala jím spolu se sténáním umírajících a s pachem krve. Ale přesto se modlil a opakoval neustále seschlými rty: “Kriste, Kriste, i tvůj apoštol se za ni modlí!”

Potom ztratil vládu nad sebou, přestal vnímat, kde je, jen se mu zdálo, že krev v aréně stoupá a stoupá, že se zvedá a že brzy poteče z cirku na celý Řím. Nakonec neslyšel už nic, ani vytí psů, ani křik lidí, ani hlasy augustiánů, kteří začali pojednou volat:

“Chilón omdlel!”

“Chilón omdlel!” opakoval Petronius a pohlédl tam, kde Řek seděl.

A Chilón skutečně omdlel a seděl bílý jako plátno, hlavu zvrácenou nazad, ústa široce rozevřena, podoben mrtvole.

V témž okamžiku začali do arény vyhánět nové oběti, zašité do kůží.

Klekaly okamžitě jako jejich předchůdci, avšak psi je už nechtěli rozsápávat. Sotva několik se jich vrhlo na ty, kdož klečeli nejblíže, ostatní si lehli, zvedli zakrvavené tlamy a začali těžce oddechovat, docela zchváceni.

Tu začal znepokojený, ale krví zpitý a zdivočelý lid pronikavě křičet:

“Lvy! Lvy! Pustit lvy!”

Lvi měli zůstat na zítřejší den, avšak v amfiteátrech vnucoval lid svou vůli všem, dokonce i caesarovi.

Jediný Caligula, vyzývavý a vrtkavý ve svých rozmarech, odvažoval se někdy odporovat, ba stávalo se dokonce, že rozkázal tlouci lid klacky, avšak obyčejně podléhal i on. Nero, kterému byl potlesk nade vše na světě, nevzpíral se nikdy, tím méně teď, když šlo o uchlácholení davů, rozlícených požárem, a o křesťany, na které chtěl pohromu svalit.

Dal tedy znamení, aby otevřeli cuniculus. Když to lid spatřil, okamžitě se uklidnil. Bylo slyšet skřípání mříží, za nimiž byli lvi. Psi, sotva je spatřili, shlukli se do jednoho chumlu na protější straně kruhu, tiše kňučíce. Lvi se jeden po druhém řítili do arény, obrovští, plaví, s velikými huňatými hlavami. Sám caesar k nim otočil svůj unuděný obličej a přiložil si k oku smaragd, aby lépe viděl. Augustiáni přivítali lvy potleskem; dav je počítal na prstech a zároveň lačně sledoval, jakým dojmem na ně zapůsobí pohled na křesťany, klečící uprostřed a opakující opět ta slova, mnohým nesrozumitelná, všechny však dráždící: “Pro Christo! Pro Christo!”

Avšak lvi, třebaže notně vyhladovělí, nespěchali s útokem na oběti. Rudé světlo v aréně je zaráželo, mhouřili tedy oči jakoby oslněni. Někteří protahovali líně svá zlatavá těla, jiní zase otevírajíce tlamy zívali, jako by chtěli divákům ukázat své strašné zuby. Pak však na ně začal působit pach krve a rozsápaných těl, jichž v aréně ležela spousta. Jejich pohyby zneklidněly, hřívy se ježily, nozdry chrčivě vdechovaly vzduch.

Jeden přiskočil znenadání k mrtvole ženy s rozdrásaným obličejem, položil přední tlapy na její tělo a drsným jazykem začal olizovat sedlou krev. Druhý se přiblížil ke křesťanu, jenž držel na rukou dítě, zašité do kolouší kůže.

Dítě se zmítalo křikem a pláčem a křečovitě objímalo otce kolem krku; otec, chtěje mu aspoň na chvíli prodloužit život, snažil se je odtrhnout od krku a podat těm, kdož klečeli dále vzadu. Avšak křik a pohyb rozdráždil lva. Pojednou krátce, úsečně zařval, jediným úderem tlapy rozmáčkl dítě, a popadnuv do tlamy otcovu lebku, v okamžení ji rozdrtil.

Sotva to spatřili všichni ostatní lvi, vrhli se na křesťany. Několik žen nebylo s to zadržet v sobě výkřik hrůzy, avšak lidé přehlušovali tyto hlasy potleskem, který však brzy opět utichl, protože touha dívat se zvítězila. A bylo vidět strašné věci: hlavy mizející v jícnech tlam, prsa rozervaná jediným zásahem tesáků, vyrvaná srdce a plíce; bylo slyšet praskot kostí v zubech. Někteří lvi uchopili své oběti za boky nebo za bedra a pobíhali šílenými skoky po aréně, jako by hledali chráněné místo, kde by mohli kořist pozřít. Jiní se spolu rvali, vzpínajíce se proti sobě, objímajíce se tlapami jako zápasníci a naplňujíce amfiteátr hřímavým řevem. Lidé vstávali ze svých míst anebo opouštěli sedadla a sestupovali průchody níže, tlačíce se na život a na smrt, jen aby lépe viděli. Zdálo se, že rozlícené davy vtrhnou nakonec samy do arény a začnou zároveň se lvy rozsápávat křesťany. Chvílemi bylo slyšet nelidský křik, chvílemi potlesk, chvílemi řev, vrčení, cvakání zubů a vytí moloských psů, chvílemi jen sténání.

Caesar, smaragd u oka, díval se nyní pozorně.

V Petroniově obličeji se objevil výraz odporu a pohrdání. Chilóna vynesli z cirku už předtím.

A z cuniculů vyháněli nové a nové oběti.

Z nejvyšší řady amfiteátru na ně shlížel apoštol Petr. Nikdo se na něho nedíval, všechny oči byly totiž upřeny do arény, vstal tedy, a jako kdysi v Corneliově vinici žehnal na cestu na smrt a na věčnost těm, které měli zajmout, tak nyní žehnal znamením kříže těm, kdož hynuli v zubech šelem, jejich krvi, jejich mukám, jejich mrtvým tělům, změněným v beztvaré kusy hmoty, a jejich duším, odlétajícím z písku zalitého krví. Někteří křesťané pozvedali k němu zraky a v takových okamžicích se jejich tváře rozjasňovaly a oni se usmívali, když viděli tam vysoko nahoře znamení kříže. Petrovi drásala ta podívaná srdce. Modlil se:

“Ó Pane! Buď vůle tvá, protože ke slávě tvé a pro svědectví pravdy hynou tyto ovečky mé! Tys mi je rozkázal pást, odevzdávám ti je tedy a ty je pak sečti, Pane, přijmi je, zhoj jejich rány, uklidni jejich bolest a dej jim ještě více štěstí, nežli tady zakusili muk.”

A žehnal jedněm za druhými, skupině za skupinou, s tak velikou láskou, jako by to byly jeho děti, které teď odevzdává přímo do Kristových rukou. Vtom caesar, buď stržen náruživostí, anebo proto, že chtěl, aby hry předčily vše, co do té doby Řím viděl, pošeptal několik slov praefektovi města a ten sestoupil z pódia a odešel ke cuniculům. A dokonce i lid užasl, když po chvíli spatřil, že se opět otvírají mříže. Teď vpustili do arény zvířata všemožného druhu: tygry od Eufratu, numidské pantery, medvědy, vlky, hyeny a šakaly.

Celá aréna se pokryla jakoby rozvlněnou hladinou pruhovaných, žlutých, plavých, tmavých, hnědých a skvrnitých kožišin. Vznikl zmatek, v němž nebyly oči s to rozeznat už nic než strašné zmítání a vzdouvání zvířecích hřbetů. Podívaná ztratila zdání skutečnosti a změnila se v jakousi orgii krve, v jakýsi hrůzostrašný sen, v horečnatou vidinu chorých smyslů. Míra byla dovršena. V řevu, ve vytí a skučení ozýval se tu a tam v lavicích mezi diváky pronikavý, křečovitý smích žen, které byly u konce svých sil. Lidem se udělalo nevolno.

Obličeje zpopelavěly. Různé hlasy začaly volat: “Dost už! Dost už!”

Avšak snadnější bylo zvířata do arény vpustit než je odtamtud vyhnat. Caesar však našel způsob, jak od nich arénu vyčistit, způsob, který znamenal nové vyražení pro lid. Ve všech průchodech mezi lavicemi se objevily zástupy černých Numidů, ozdobených pery a náušnicemi, s luky v rukou. Lid vytušil, co teď bude následovat, a přivítal je voláním uspokojení. Numidové přistoupili k roubení arény, přiložili šípy k tětivám a začali z luků střílet do té spousty zvěře. Byla to opravdu nová podívaná. Štíhlá černá těla se zakláněla, natahujíce pružné luky a vysílajíce střelu za střelou.

Drnčení tětiv a svistot opeřených šípů se mísily s vytím zvířat a s obdivnými výkřiky diváků. Vlci, medvědi, panteři i lidé, kteří zůstali ještě naživu, padali jako skoseni jeden vedle druhého. Tu a tam lev, ucítiv hrot šípu v boku, otočil prudkým pohybem hlavu se vztekle svraštělou tlamou, chtěje uchopit a rozdrtit střelu. Jiná zvířata skučela bolestí. Zvířecí drobotiny se zmocnila panika, pobíhala jako pomatená po aréně a tloukla hlavami o mříže, ale šípy svištěly a svištěly tak dlouho, dokud vše, co bylo živé, nekleslo k zemi v posledních smrtelných křečích.

Tu se do arény vhrnuly stovky cirkových otroků s rýči, lopatami, metlami, kolečky, koši na vynášení vnitřností a s pytli písku. Proudili jeden za druhým a na celém kruhovitém bojišti se rozproudila živá činnost. Vyčistili arénu od mrtvol, od krve a kalů, přeryli ji, urovnali a posypali tlustou vrstvou čerstvého písku.

Pak přiběhli amorci a rozhazovali po aréně lístky růží, lilií a nejrůznějších květů. Znovu zapálili kadidelnice a sundali velarium, protože slunce bylo už dost nízko.

Lidé se užasle dívali jeden na druhého a vyptávali se navzájem, jaká podívaná je to dneska ještě čeká.

A čekala je podívaná, jaké se nikdo nenadál. Na aréně, posypané květy, se totiž pojednou objevil caesar, který před chvílí opustil pódium. Měl na sobě purpurový plášť a zlatý věnec na hlavě. Za ním kráčelo dvanáct zpěváků s kitharami. Caesar, v ruce stříbrnou loutnu, došel slavnostním krokem doprostřed arény, uklonil se několikrát divákům, zvedl oči k nebi a chvíli tak stál, jako by očekával inspiraci.

Pak udeřil do strun a začal zpívat:

Ó zářný synu Létóin, vládce Tenedu, Killy a Chrysy, jak mohls, maje v péči své Ilia svatý hrad, vydat jej hněvu Achajců, strpět, by oltáře posvátné, planoucí věčně ke tvé slávě, Trójanů ztřísnila krev?

K tobě starci vetché ruce, ó Stříbrnoluký, mířící v dál, k tobě matky z hloubi svých lůn zvedaly slzavý hlas, s dětmi bys jejich soucit měl.

Pláč ten kamenem by pohnul, ty soucitu míň však měls než kámen, Sminthejče, s lidským bolem.

Píseň se pomalu měnila v žalostnou, bolestnou elegii. Cirk ztichl. Po chvíli caesar, sám dojat, pokračoval:

Mohl jsi zvukem formingy božské přehlušit nářek srdcí a křik, vždyť oko ještě dnes slzou se leskne jak rosou květ při zvucích bolestných písně té, jež křísí z popela a prachu požáru, porážky, zhouby den…

- Sminthejče, kdes tenkrát byl?

Tady se mu zachvěl hlas a oči mu zvlhly. Na řasách vestálek se objevily slzy, lid poslouchal ještě chvíli, tichý jako pěna, ale pak propukla dlouhá, neutuchající bouře potlesku.

A zvenčí, vraty vomitorií, která byla kvůli průvanu otevřena, pronikalo do hlediště skřípání vozů, na něž nakládali krvavé ostatky křesťanů, mužů, žen i dětí, a odváželi do jam zvaných puticuli.

Apoštol Petr uchopil do dlaní svou třesoucí se hlavu a v duchu volal:

Pane! Pane! komu jsi to odevzdal vládu nad světem? A proč chceš založit trůn svůj právě v tomto městě?

KAPITOLA 14

Zatím se slunce schýlilo k západu a vypadalo, jako by se roztápělo ve večerních červáncích. Hry skončily.

Davy začaly opouštět amfiteátr a proudit východy, zvanými vomitoria, do města. Jen augustiáni nespěchali, čekajíce, až přejde hlavní proud. Celá jejich skupina opustila svá sedadla a shromáždila se u pódia, kde se opět objevil caesar, aby vyslechl pochvalu. Třebaže diváci, hned když dozpíval, nešetřili potleskem, jemu to bylo málo, očekával totiž nadšení blížící se šílenství. A teď tedy marně zněly chvalozpěvy, marně líbaly vestálky jeho “božské” ruce, marně se při tom k němu Rubria naklonila tak, že se její naryzlá hlava dotkla jeho hrudi. Nero nebyl spokojen a nedovedl to nedat najevo. Udivovalo a znepokojovalo ho také, že Petronius mlčí. Pochvalné slovo z jeho úst, slovo, které by zároveň vtipně vyzdvihlo klady písně, způsobilo by mu teď velkou radost. Konečně se už nezdržel, pokynul Petroniovi, a když přišel na pódium, řekl caesar:

“Pověz…”

A Petronius odpověděl chladně: “Mlčím, protože nenacházím slov. Překonal jsi sám sebe.”

“I já jsem měl takový dojem, ale co ten lid?”

“Můžeš snad žádat od míšenců, aby se vyznali v poezii?”

“I ty sis tedy všiml, že mi nepoděkovali tak, jak bych si byl zasloužil?”

“Zvolil sis totiž nepříhodnou chvíli.”

“Proč?”

“Proto, že mozky, omámené pachem krve, nejsou s to pozorně poslouchat.”

Nero zaťal pěsti a odpověděl:

“Ach, ti křesťané! Zapálili Řím a teď ubližují i mně. Jaký trest pro ně ještě vymyslím?”

Petronius si uvědomil, že začal špatně a že jeho slova mají právě opačný účinek, než jakého chtěl docílit. Chtěje tedy odvést caesarovy myšlenky jinam, sklonil se k němu a zašeptal:

“Tvoje píseň je nádherná, ale na něco bych tě chtěl upozornit: ve čtvrtém verši třetí sloky by ses měl podívat ještě na metrum.”

Nero se zalil ruměncem studu, jako by byl přistižen při špatném činu, pohlédl ustrašeně na Petronia a odpověděl rovněž potichu:

“Ty si všimneš všeho! Vím o tom! Předělám to! Ale nikdo jiný si toho nevšiml? Viď? A ty, pro lásku bohů, nikomu se o tom nezmiňuj … je-li ti … život milý…”

Petronius svraštil obočí a odpověděl jakoby v návalu nudy a omrzelosti:

“Můžeš mě, božský, k smrti odsoudit, jestliže ti překážím, ale smrtí mě nestraš, protože bohové vědí nejlíp, zda se jí bojím.”

A zahleděl se při těchto slovech caesarovi přímo do očí. Caesar po chvíli odpověděl:

“Nehněvej se… Víš, že tě mám rád…”

,Zlé znamení!’ pomyslil si Petronius.

“Chtěl jsem vás pozvat na hostinu,” pokračoval pak Nero, “ale raději se zavřu doma a budu vylepšovat ten prokletý verš v třetí sloce. Kromě tebe mohl si té chyby všimnout ještě Seneca a možná že i Secundus Carinus, ale těch se ihned zbavím.”

Po těchto slovech zavolal Seneku a oznámil mu, že ho ještě s Acratem a Secundem Carinem vysílá do Itálie a do všech provincií pro peníze, které tam mají vybrat ode všech měst, vsí, slavných chrámů, zkrátka všude, kde je najdou a kde se jim je podaří vymačkat.

Avšak Seneca, který pochopil, že ho pověřují posláním zloděje, svatokrádce a lupiče, okamžitě odmítl:

“Musím jet na venkov, pane,” řekl, “a tam očekávat smrt, protože jsem stár a mám nemocné nervy.”

Iberské Senekovy nervy, silnější než nervy Chilónovy, nebyly snad ani nemocné, ale Senekovo zdraví vůbec bylo chatrné, protože vypadal jako stín a hlava mu v poslední době zbělela docela.

Nero naň pohlédl, pomyslil si, že asi opravdu nebude už dlouho čekat na jeho smrt, a odpověděl:

“Nechci tě vystavovat nebezpečí cesty, jestliže jsi nemocen, ale protože tě mám rád a chci tě mít blízko sebe, nepojedeš na venkov, nýbrž zavřeš se ve svém domě a nebudeš z něho vycházet.”

Pak se dal do smíchu a řekl:

“Jestliže pošlu Acrata a Carina samotné, bude to, jako bych poslal vlky pro ovce. Koho jim dám za představeného?”

“Mne, pane,” řekl Domitius Afer.

“Ne! Nechci svolávat na Řím Merkurův hněv, protože vy byste dokázali, že jste lepší zloději než on. Potřebuji nějakého stoika, jako je Seneca anebo můj nový přítel, filozof Chilón.”

Po těchto slovech se začal rozhlížet a zeptal se:

“A co se stalo s Chilónem?”

Chilón, který se na čerstvém vzduchu vzpamatoval a vrátil se před caesarovou písní do amfiteátru, přistoupil blíže a řekl:

“Tady jsem, skvělý plode slunce a měsíce. Byl jsem nemocen, ale tvůj zpěv mě uzdravil.”

“Pošlu tě do Achaje,” řekl Nero. “Ty přece musíš vědět na groš přesně, kolik peněz je tam v každém chrámě.”

“Učiň to, Die, a bohové ti sešlou takové daně, jaké neseslali ještě nikomu.”

“Udělal bych to, ale nechci tě připravit o podívanou na hry.”

“Baale!” řekl Chilón.

Avšak augustiáni, rádi, že se caesarova nálada zlepšila, dali se do smíchu a volání:

“Ne, pane! Nepřipravuj toho udatného Řeka o podívanou na hry!”

“Ale zbav mě, pane, pohledu na ty křičící kapitolské husy, jejichž všechny mozky dohromady by nenaplnily ani skořápku žaludu,” opáčil Chilón. “Píši právě, prvorozený synu Apollinův, řecký hymnus na tvou počest, a proto chci strávit několik dnů v chrámu Múz a prosit je o vnuknutí.”

“Kdepak!” zvolal Nero. “Chceš se vykroutit z dalších her! Z toho nebude nic!”

“Přísahám ti, pane, že píši hymnus.”

“Budeš ho tedy psát v noci. Pros o inspiraci Dianu, je to přece Apollinova sestra.”

Chilón svěsil hlavu a rozhlížel se zlostně po přítomných, kteří se dali znovu do smíchu.

Caesar se otočil k Senecionovi a Suiliovi Nerulinovi a řekl:

“Představte si, že jsme stačili vyřídit sotva polovinu křesťanů určených původně na dnešek.”

Aquilus Regulus, na slovo vzatý znalec všeho, co se týkalo amfiteátru, se zamyslil a pak prohlásil:

“Hry, v nichž vystupují lidé sine armis et sine arte, trvají téměř stejně dlouho, ale jsou méně zajímavé.”

“Rozkážu jim dát zbraně,” odpověděl Nero.

Vtom se pojednou probudil ze zamyšlení pověrčivý Vestinus a zeptal se tajuplným hlasem:

“Všimli jste si, že ti křesťané něco vidí, když umírají? Hledí k nebi a umírají jakoby bez bolesti. Jsem si jist, že tam něco vidí…”

Po těchto slovech pozvedl zraky k otvoru amfiteátru, nad nímž noc už začala roztahovat své velarium, poseté hvězdami. Ostatní však odpověděli posměšky a žertovnými domněnkami o tom, co asi mohou křesťané v okamžiku smrti vidět. Mezitím dal caesar znamení otrokům s pochodněmi a opustil cirk. Za ním šly vestálky, senátoři, úředníci a augustiáni.

Noc byla jasná a teplá. Před cirkem čekaly ještě davy, toužící spatřit caesarův odjezd. Byly však nějak ponuré a tiché. Tu a tam se ozval potlesk a ihned opět utichl. Vrzající vozy vyvážely ze spolaria ještě pořád krvavé ostatky křesťanů.

Petronius a Vinicius šli mlčky. Teprve nedaleko villy se Petronius otázal:

“Uvažoval jsi o tom, co jsem ti říkal?”

“Uvažoval,” odpověděl Vinicius.

“A víš, že je to teď i pro mne nesmírně závažná věc? Musím ji osvobodit navzdory caesarovi a Tigellinovi. Je to jakýsi boj, v němž jsem se rozhodl zvítězit, je to hra, v níž chci vyhrát, třeba za cenu vlastní hlavy… Dnešní den mě v mém předsevzetí ještě utvrdil.”

“Kéž ti to Kristus odplatí!”

“Uvidíš!”

Takto rozmlouvajíce, došli před vchod villy a vysedli z lektiky. Tu k nim přistoupila jakási temná postava a zeptala se:

“Je tu urozený Vinicius?”

“Je,” odpověděl tribun. “Co chceš?”

“Jsem Nazarius, Miriamin syn; jdu z vězení a přináším ti zprávu o Lygii.”

Vinicius ho uchopil za rameno a ve světle pochodně se mu zadíval do očí, nejsa schopen slova, ale Nazarius uhádl otázku skomírající na jeho rtech a řekl:

“Žije ještě. Ursus mě posílá k tobě, pane, abych ti vyřídil, že Lygie se v horečce modlí a volá tvé jméno.”

A Vinicius odpověděl:

“Sláva Kristovi, který mi ji může vrátit.”

Pak zavedl Nazaria do knihovny. Za chvíli přišel však i Petronius, aby slyšel jejich rozhovor.

“Nemoc ji zachránila před zhanobením, protože kati se bojí,” řekl mladý hoch. “Ursus a lékař Glaukos bdí nad ní ve dne v noci.”

“Stráže zůstaly tytéž?”

“Ano, pane, a ona je v jejich místnosti. Ti vězni, co byli ve spodní části vězení, zemřeli všichni na horečku anebo se udusili nedostatkem vzduchu.”

“Kdopak jsi?” zeptal se Petronius.

“Urozený Vinicius mě zná. Jsem syn vdovy, u které bydlí Lygie.”

“A křesťan?”

Chlapec pohlédl tázavě na Vinicia, ale když viděl, že se právě modlí, vztyčil hlavu a řekl:

“Ano.”

“Jak to, že můžeš volně chodit do vězení?”

“Dal jsem se najmout k vynášení těl mrtvých.

Udělal jsem to proto, abych mohl pomáhat svým bratřím a přinášet jim zprávy z města.”

Petronius si začal pozorně prohlížet hezký chlapcův obličej, jeho modré oči, bujné vlasy. Pak se otázal:

“Z které země jsi, chlapče?”

“Jsem Galilejec, pane.”

“Chtěl bys, aby se Lygie dostala na svobodu?”

Chlapec zvedl oči:

“I kdybych potom sám měl zemřít!”

Tu se Vinicius přestal modlit a řekl:

“Vyřiď strážím, aby ji položili do rakve jako mrtvou. Ty si vyber pomocníky, kteří ji s tebou v noci vynesou z vězení. Poblíž Páchnoucích úvozů najdete lidi, kteří tam budou čekat s lektikou. Těm rakev odevzdáte. Strážcům ode mne slib, že jim dám tolik zlata, kolik každý unese v plášti.”

A co to říkal, ztratil jeho obličej obvyklou mrtvost, probudil se v něm voják, jemuž naděje vrátila dřívější energii.

Nazarius zrudl radostí, zvedl ruce vzhůru a zvolal:

“Kéž ji Kristus uzdraví, protože bude volná!”

“Myslíš, že stráže budou souhlasit?”

“Ti, pane? Jen když budou vědět, že je za to nepotká trest nebo mučení!”

“To je pravda,” řekl Vinicius. “Strážci by byli svolili dokonce k útěku, tím spíše tedy svolí, aby byla vynesena jako mrtvá.”

“Je tam sice člověk,” řekl Nazarius, “který se rozžhaveným železem přesvědčuje, jsou-li těla, která vynášíme, skutečně mrtvá. Ale tomu stačí několik sesterciů, aby se nedotkl železem obličeje mrtvých. A za jeden aureus se dotkne místo těla rakve.”

“Vyřiď mu, že dostane plnou kapsu aureů,” řekl Petronius. “Ale budeš si umět vybrat spolehlivé pomocníky?”

“Budu si umět najít takové, kteří by za peníze prodali vlastní ženy a děti!”

“Kde je najdeš?”

“Přímo ve vězení anebo ve městě. Stráže, jednou podplacené, pustí dovnitř, koho budu chtít.”

“Pak tedy přivedeš jako nádeníka mne,” řekl Vinicius.

Avšak Petronius ho od toho začal se vší rozhodností zrazovat. Praetoriáni by ho mohli poznat, i když bude v převlečení, a všechno by se mohlo zhroutit.

“Ani ve vězení, ani u Páchnoucích úvozů!” pravil.

“Je třeba, aby všichni, i caesar, i Tigellinus, byli přesvědčeni, že Lygie zemřela, jinak by totiž okamžitě nařídili stíhání. Podezření můžeme uspat jenom tak, že až ji odvezou do Albských hor anebo dále, na Sicílii, my zůstaneme v Římě. Teprve za týden nebo za čtrnáct dnů onemocníš, pozveš si Neronova lékaře a ten ti doporučí, abys jel do hor. Pak se teprve setkáte; a pak…”

Tu se na okamžik zamyslil, ale nakonec mávl rukou a řekl:

“Pak snad přijde i jiná doba.”

“Kéž se nad ní Kristus smiluje,” řekl Vinicius, “protože ty mluvíš o Sicílii a ona je zatím nemocná a může zemřít…”

“Umístíme ji tedy blíže. Sám vzduch ji vyléčí, jen když ji dostaneme z vězení. Nemáš někde v horách nějakého nájemce, kterému bys mohl důvěřovat?”

“Mám! Ano! Mám!” odpověděl překotně Vinicius.

“Nedaleko Coriol žije v horách člověk, který mě nosil na rukou, když jsem byl ještě dítě, a který mě má ještě stále rád.”

Petronius mu podal tabulku.

“Napiš mu, aby sem zítra přišel. Ihned s tím pošlu posla.”

Po těch slovech zavolal představeného atria a dal mu příslušné rozkazy. O chvíli později vyrazil do noci otrok na koni a spěchal do Coriol.

“Rád bych,” řekl Vinicius, “aby ji cestou provázel Ursus… Byl bych klidnější…”

“Pane,” řekl Nazarius, “ten člověk má nadlidskou sílu. Vylomí mříž a půjde za ní. Ve srázné, vysoké zdi je okno, pod kterým nestojí stráž. Přinesu Ursovi provaz a o ostatní se postará už on sám.”

“U Herkula!” řekl Petronius. “Ať se dostane na svobodu, jak chce, jenom ne zároveň s ní, ani dva nebo tři dni po ní, protože jinak by se za ním pustili a objevili by její skrýš. U Herkula! Chcete snad zahubit sebe i ji? Zakazuji vám zmiňovat se před ním o Coriolách, jinak si nad tím vším umývám ruce.”

Oba uznali, že má pravdu, a zmlkli. Nazarius se pak začal loučit a slíbil, že přijde zítra za úsvitu.

Doufal, že se domluví se strážci ještě dnes v noci, ale předtím chtěl ještě navštívit matku, která v těch nejistých a strašných časech měla o něho neustálé starosti. Uváživ všechno, rozhodl se, že pomocníka nebude hledat ve městě, nýbrž že podplatí jednoho z těch, kdož spolu s ním vynášejí mrtvé z vězení.

Když však byl už na odchodu, zastavil se ještě, vzal stranou Vinicia a pošeptal mu:

“Pane, neřeknu o našem záměru nikomu, ani matce ne, ale slíbil nám apoštol Petr, že z amfiteátru přijde k nám, a jemu povím vše.”

“V tomto domě můžeš mluvit hlasitě,” odpověděl Vinicius. “Apoštol Petr byl v cirku s Petroniovými lidmi. Ostatně já půjdu s tebou.”

Dal si podat plášť, jaký nosívají otroci, a oba odešli.

Petronius si zhluboka oddechl.

Přál jsem si, uvažoval, aby na tu horečku zemřela, protože to by pro Vinicia bylo ještě nejméně strašné.

Ale teď jsem ochoten obětovat Aesculapovi zlatou trojnožku, jestliže ji uzdraví… Ech, ty, Ahenobarbe, chceš si připravit podívanou z milencovy bolesti! Ty, Augusto, jsi napřed tomu děvčeti záviděla krásu a teď zase bys ji sežrala zasyrova jen proto, že zahynul tvůj Rufius… Ty, Tigelline, ji chceš zahubit mně na zlost!…

Nu, uvidíme! Já vám pravím, že vaše oči ji nespatří v aréně, protože buďto zemře přirozenou smrtí, anebo vám ji vyrvu z tlam jako psům… A vezmu vám ji tak, že o tom nebudete ani vědět. A pak, kdykoli na vás pohlédnu, pokaždé si pomyslím: vidíte, to jsou ti hlupáci, z kterých si udělal Petronius dobrý den…

A spokojen sám se sebou, odešel do triclinia, kde usedl s Euniké k večeři. Lector jim při tom předčítal Theokritovy selanky. Venku zatím přihnal vítr od Soracte mračna a prudká bouře rozrušila klid krásné letní noci. Znovu a znovu se nad sedmi pahorky ozývalo hřmění, avšak ti dva, ležíce vedle sebe u stolu, poslouchali verše idylického básníka, který ve zpěvném dórském nářečí opěvoval lásku pastýřů. Pak, uklidněni, chystali se ke sladkému odpočinku.

Avšak ještě předtím se vrátil Vinicius. Když se Petronius dozvěděl o jeho návratu, zašel k němu a otázal se:

“Nu, jak? Nedohodli jste se na něčem novém? A co Nazarius, šel už do vězení?”

“Ano,” odpověděl mladý muž, pročesávaje si prsty vlasy, promočené deštěm. “Nazarius se šel domluvit se strážci a já jsem viděl Petra, který mi řekl, abych se modlil a věřil.”

“To je dobře. Jestliže půjde všechno tak, jak to má jít, budou ji moci zítra v noci vynést…”

“Nájemce s lidmi by tu měl být za úsvitu.”

“Nemá to daleko. Ale teď si odpočiň.”

Avšak Vinicius ve svém cubiculu poklekl a začal se modlit.

S východem slunce přikvačil od Coriol nájemce Niger a přivedl s sebou, jak mu Vinicius nařídil, muly, lektiku a čtyři důvěryhodné lidi, vybrané z britanských otroků; ty ostatně zanechal prozíravě v krčmě na Subuře. Vinicius, který probděl celou noc, vyšel mu vstříc. Nájemce se zarazil při pohledu na mladého pána, a líbaje mu ruce a oči, zeptal se:

“Drahý Vinicie, jsi snad nemocen, anebo ti zármutek vysál krev z tváře? Vždyť jsem tě na první pohled sotva poznal!”

Vinicius ho dovedl do vnitřního sloupoví, zvaného xystos, a tam ho zasvětil do tajemství. Niger poslouchal se soustředěnou pozorností a na jeho drsné, osmahlé tváři se zračilo veliké dojetí, které se ani nesnažil ukrýt.

“Ona je tedy křesťanka?” zvolal.

A zahleděl se zkoumavě do Viniciovy tváře. Vinicius zřejmě uhodl, nač se ho ptá vesničanův pohled, protože odpověděl:

“Já jsem také křesťan.”

A tu se v Nigerových očích zaleskly slzy; chvíli mlčel, pak zvedl ruce vzhůru a řekl:

“Ó, díky tobě, Kriste, že jsi sňal bělmo z očí na světě mi nejdražších!”

Pak uchopil Viniciovu hlavu, a rozplakav se štěstím, začal ho líbat na čelo.

O chvíli později přišel Petronius, přiváděje Nazaria.

“Dobré zprávy!” volal už zdaleka.

Zprávy byly skutečně dobré. Za prvé lékař Glaukos ručil za Lygiin život, i když měla tutéž vězeňskou horečku, na kterou umíraly v Tullianu a v ostatních vězeních stovky lidí denně. Ani strážci, ani člověk, který zjišťoval smrt rozžhaveným železem, nečinili žádné potíže. Pomocník jménem Attis byl už také najat.

“Vyvrtali jsme do rakve otvory, aby nemocná mohla dýchat,” vyprávěl Nazarius. “Jediné nebezpečí je v tom, aby snad nezasténala nebo se neozvala, až půjdeme kolem praetoriánů. Je však velmi zesláblá a už od rána leží se zavřenýma očima. Ostatně Glaukos jí dá uspávací nápoj, který sám připraví z léků, jež mu přinesu z města. Víko rakve nebude přibito. Snadno je tedy zvednete a odnesete nemocnou do lektiky.

My potom dáme do rakve podlouhlý pytel s pískem; mějte ho proto připravený.”

Vinicius poslouchal tato slova a byl bledý jako plátno, ale poslouchal s tak napjatou pozorností, že se zdálo, že už napřed ví, co Nazarius řekne.

Petronius se otázal:

“Jiná těla z vězení vynášet nebudou?”

“Dneska v noci zemřelo v našem vězení nejméně dvacet lidi, do večera jich zemře ještě několik,” odpověděl chlapec. “Budeme muset jít s celým průvodem, ale půjdeme pomalu, abychom zůstali vzadu. V prvním zákrutu začne můj společník úmyslně kulhat. Tak zůstaneme daleko za ostatními. Vy nás čekejte u malé Libitininy svatyňky. Kéž by Bůh dal a byla co nejtemnější noc!”

“Chodíte bez světel?” zeptal se Vinicius.

“Jen vpředu nesou pochodně. Buďte pro všechny případy u Libitininy svatyně, hned jakmile se setmí, i když my vynášíme mrtvoly obyčejně až před půlnocí.”

Odmlčeli se.

Bylo slyšet jen rychlý Viniciův dech.

Petronius se k němu otočil.

“Povídal jsem včera,” řekl, “že by bylo nejlíp, kdybychom zůstali oba doma. Teď však vidím, že ani já bych nevydržel sedět na místě… Ostatně, kdyby šlo o útěk, musili bychom být opatrnější, jestliže ji však vynesou jako mrtvou, myslím, že nikdo nepojme sebemenší podezření.”

“Ano! Ano!” odpověděl Vinicius. “Já tam musím být. Sám ji vytáhnu z rakve…”

“A jakmile bude jednou v mém domě u Coriol, zodpovídám za ni,” řekl Niger.

Tím porada skončila. Niger se vydal do krčmy ke svým lidem. Nazarius vzal pod tuniku váček se zlatem a vrátil se do vězení. Pro Vinicia započal den plný neklidu, horečné úzkosti a očekávání.

“Mělo by se to podařit, protože všechno je dobře promyšleno,” řekl Petronius. “Lépe jsme to už nemohli vymyslit. Ty musíš hrát sklíčeného a chodit v tmavé tóze. Ale do cirku nepřestaň chodit. Ať tě vidí… Všechno je tak promyšleno, že zklamání je vyloučeno.

Abych nezapomněl! Tím svým nájemcem jsi úplně jist?”

“Je to křesťan,” odpověděl Vinicius.

Petronius naň užasle pohlédl, pak začal rozhazovat rukama a hovořit jakoby sám k sobě:

“U Polluxe! Jak se to přes to všechno šíří! A jak se to drží lidských duší! Jiní lidé by se v takové hrůze zřekli okamžitě všech římských, řeckých i egyptských bohů. Prapodivné je to… U Polluxe! Kdybych věřil, že cokoliv na světě závisí dnes ještě na našich bozích, obětoval bych teď každému po šesti bílých býcích a Jovišovi Kapitolskému dvanáct… Ale ani ty nešetři oběťmi svému Kristovi…”

“Já jsem mu dal svou duši,” odpověděl Vinicius.

A rozešli se. Petronius se vrátil do cubicula, kdežto Vinicius se šel podívat aspoň z dálky na vězení a odtamtud se vydal až k úpatí Vatikánského pahorku, do oné fossorovy chatrče, kde se mu z apoštolových rukou dostalo křtu. Zdálo se mu, že v té chatrči jej Kristus spíše vyslyší než jinde. Když ji tedy našel, vrhl se na zem a začal se všemi silami své zbolavělé duše modlit o slitování. Pohroužil se nakonec do modlitby tak, že zapomněl, kde je a co se s ním děje.

Bylo už po poledni, když ho probudily zvuky trub, ozývající se od Neronova cirku. Vyšel z chatrče a začal se rozhlížet kolem sebe jakoby očima, které se právě vzbudily ze spánku. Venku bylo vedro a klid, rušený jen občas kovovým řinčením, neustále však vášnivým vrzáním cvrčků. Vzduch zdusněl; obloha nad městem byla ještě modrá, ale nad Sabinskými vrchy se hromadily nízko nad obzorem temné mraky.

Vinicius se vrátil domů. V atriu ho očekával Petronius.

“Byl jsem na Palatinu,” řekl. “Byl jsem se tam úmyslně ukázat a zasedl jsem dokonce ke kostkám.

Dnes večer pořádá Antias hostinu; slíbil jsem, že přijdeme, ale teprve po půlnoci, protože se nejdřív musím vyspat. Půjdu tam a bude dobře, půjdeš-li i ty.”

“Nepřišly nějaké zprávy od Nigra nebo od Nazaria?” zeptal se Vinicius.

“Ne. Uvidíme se s nimi teprve po půlnoci. Všiml sis, že se schyluje k bouřce?”

“Všiml.”

“Zítra mají předvádět ukřižované křesťany, ale snad to déšť překazí.”

Po těchto slovech přistoupil k Viniciovi, položil mu ruku na rameno a řekl:

“Ji však neuvidíš na kříži, nýbrž v Coriolách.

U Kastora! Nedal bych tu chvíli, kdy ji vysvobodíme, za všechny gemy v Římě! Večer se už blíží…”

Večer se opravdu blížil a tma se začala na město snášet dříve než obvykle, protože mraky zatáhly už celý obzor. S večerem vydatně sprchlo a déšť, který se vypařoval na kamenech, rozpálených denním vedrem, naplnil ulice města mlhou. Pak střídavě chvíli nepršelo a zase se přeháněly spršky.

“Pospěšme si,” řekl konečně Vinicius. “Z obavy před bouří mohou těla vyvézt z vězení dříve.”

“Je čas!” odpověděl Petronius.

Oblékli si galské pláště s kapucemi a vyšli zahradními vrátky na ulici.

Petronius se ještě ozbrojil krátkým římským nožem, zvaným sica, který brával na noční výpravy vždycky s sebou.

Bouře vylidnila ulice. Tu a tam rozčísl mraky blesk a ozářil oslnivým světlem čerstvé zdi právě postavených anebo rozestavěných domů a mokré kamenné desky, jimiž byly dlážděny ulice. V takovém světle spatřili konečně po dosti dlouhém putování kopec, na němž stála maličká Libitinina svatyňka, a pod kopcem skupinu mulů a koní.

“Nigře!” zavolal potichu Vinicius.

“Tady jsem, pane!” ozval se v dešti hlas.

“Všechno připraveno?”

“Ano, drahý Vinicie. Hned po setmění jsme byli tady. Ale schovejte se pod převis, jinak promoknete na kůži. Taková bouřka! Myslím, že přijdou kroupy.”

Nigrovy obavy se potvrdily, protože za chvíli začaly padat kroupy, zpočátku drobné, ale pak stále větší a hustší. Vzduch se okamžitě ochladil.

Stáli pod převisem, chráněni před větrem a ledovými střelami, a rozmlouvali ztlumenými hlasy.

“I kdyby nás tu někdo uviděl,” řekl Niger, “nebude nás z ničeho podezírat, protože vypadáme jako lidé, kteří chtějí přečkat bouřku. Ale bojím se, aby neodložili vynášení mrtvol na zítřek.”

“Krupobití nebude trvat dlouho,” řekl Petronius.

“Musíme tu čekat třeba až do úsvitu.”

Čekali tedy, naslouchajíce, zda k nim nedolehnou zvuky průvodu. Krupobití skutečně ustalo, ale hned potom začala šumět průtrž. Chvílemi se zvedal vítr a přinášel od Páchnoucích úvozů strašnou vůni rozkládajících se těl, která zahrabávali jen nehluboko a nedbale.

Vtom řekl Niger:

“Vidím v mlze světýlko… Jedno, dvě, tři… Jsou to pochodně!”

A otočil se k svým lidem:

“Dejte pozor, aby muli nefrkali!”

“Jdou!” řekl Petronius.

Světla bylo vidět stále zřetelněji. Za chvíli už rozeznali plameny pochodní, plápolající ve větru.

Niger se přežehnal znamením kříže a začal se modlit. Zatím se ponurý průvod přiblížil a konečně, když byl u Libitininy svatyňky, zastavil se. Petronius, Vinicius a Niger se mlčky přitiskli ke skále, nechápajíce, co to má znamenat. Ale nosiči se zastavili jen proto, aby si ovázali obličeje a ústa hadry, majícími je chránit před dusivým zápachem, který byl v blízkosti puticulů přímo nesnesitelný. Pak opět zvedli nosítka s rakvemi a šli dál.

Jen jedna rakev se zastavila proti svatyni.

Vinicius k ní přiskočil a za ním Petronius, Niger a dva britanští otroci s lektikou.

Ale ještě než doběhli, ozval se ve tmě Nazariův hlas, plný bolesti:

“Pane, přestěhovali ji i s Ursem do Esquilinského vězení… My neseme jiné tělo. Odnesli ji před půlnocí…”

Petronius se vrátil domů, zachmuřený jako bouře, a ani se nesnažil utěšovat Vinicia. Chápal, že je zbytečné dělat si iluze o tom, že vysvobodí Lygii z esquilinského podzemí. Tušil, že z Tulliana ji přestěhovali asi proto, aby nezemřela na horečku a aby se tak nevyhnula určenému jí amfiteátru. A to právě byl důkaz, že nad ní bdí a hlídají ji bedlivěji než ostatní.

Petronius litoval z celého srdce ji i Vinicia, ale kromě toho jej uvnitř hlodala myšlenka, že to je poprvé v životě, co se mu něco nepodařilo, a že byl poprvé v boji poražen.

,Zdá se, že mě Fortuna opouští,’ řekl si pro sebe, ,ale bohové se mýlí, jestliže se domnívají, že budu souhlasit s takovým životem, jaký má například on.’

Tu pohlédl na Vinicia, který na něho rovněž hleděl rozšířenýma očima.

“Co je ti? Ty máš horečku!” řekl Petronius.

A Vinicius odpověděl jakýmsi podivným, zlomeným, pokorným hlasem nemocného dítěte:

“A já věřím, že On mi ji může vrátit.”

Nad městem utichalo poslední hřmění noční bouřky.

KAPITOLA 15

Déšť, trvající tři dny, zjev v Římě uprostřed léta nebývalý, a kroupy, padající navzdory přirozenému pořádku věcí nejen ve dne a večer, nýbrž i v noci, přerušily hry. Lid se počal strachovat. Předpovídalo se, že bude neúroda vína, a když jednou odpoledne roztavil blesk bronzovou sochu Cereřinu na Kapitolu, byly nařízeny oběti v chrámu Joviše Salvatora. Cereřini kněží rozšířili zvěst, že hněv bohů padl na město pro příliš pomalé vykonávání trestů na křesťanech. Lůza se tedy začala domáhat, aby další hry byly bez ohledu na počasí uspíšeny, a celého Říma se zmocnila radost, když konečně ohlásili, že po třídenní přestávce ludus znovu začne.

Zatím se vrátilo i pěkné počasí. Amfiteátr se už od svítání plnil tisícovými davy a také caesar s vestálkami a se svým dvorem přišel brzy. Hry měly začít bojem křesťanů mezi sebou. Oblékli je proto jako gladiátory a dali jim všechny zbraně, které příslušely zápasníkům z povolání jak pro útočný, tak pro obranný boj. Avšak tu přišlo zklamání. Křesťané poodhazovali sítě, vidle, kopí a meče do písku, a místo aby bojovali, začali se navzájem objímat a povzbuzovat k vytrvalosti v mukách a ve smrti. To se hluboce dotklo a pobouřilo srdce davu. Jedni jim vyčítali malomyslnost a zbabělost, druzí tvrdili, že se nechtějí bít úmyslně, protože nenávidí lid a proto, aby jej připravili o radost, kterou lidu obyčejně působí pohled na udatné činy. Konečně, na caesarův rozkaz, pustili na křesťany opravdové gladiátory, kteří pobili klečící a nebránící se oběti v několika okamžicích.

Když však odklidili mrtvoly, přestaly mít hry povahu zápasů a změnily se v dlouhý sled mytologických výjevů, které vymyslil sám caesar. Lidé spatřili Herkula, hořícího plamenem na hoře Oité. Vinicius se zachvěl při pomyšlení, že snad pro úlohu Herkula určili Ursa, avšak nepřišla zřejmě ještě řada na věrného Lygiina služebníka, protože na hranici vzplanul jiný křesťan, Viniciovi zcela neznámý. Zato Chilón, kterého caesar nechtěl zprostit povinnosti být přítomen hrám, spatřil v příštím obraze lidi, které znal. Obraz znázorňoval smrt Daidala a Ikara. V úloze Daidala vystupoval Euricius, stařec, který nakreslil Chilónovi před časem znamení ryby, a v úloze Ikara jeho syn Quartus.

Oba dva křesťany vyzvedli pomocí důmyslného zařízení do obrovské výše a odtamtud je náhle pustili do arény. Mladý Quartus dopadl tak blízko caesarova pódia, že krev ztřísnila nejen vnější ozdoby, nýbrž i purpurem povlečené opěradlo. Chilón neviděl pád, protože zavřel oči; slyšel jen temný úder těla. Ale když potom spatřil hned vedle sebe krev, tak tak že podruhé neomdlel. Obrazy se střídaly rychle po sobě. Odporná muka děvčat hanobených před smrtí gladiátory přestrojenými za zvířata vzbudila v srdcích lůzy nesmírnou radost. Bylo vidět Kybeliny a Cereřiny kněžky, Danaidy, Dirké a Pasifaé a konečně nedospělá děvčata trhaná divokými koni. Lidé tleskali novým a novým caesarovým nápadům a caesar, pyšný na ně a potěšen potleskem, nesnímal teď ani na chvíli smaragd z oka a pozoroval ta bílá těla, drásaná železem, a křečovité škubání obětí. Byly však předváděny i výjevy z dějin města. Po děvčatech spatřili diváci Mucia Scaevolu, jehož ruka, přivázaná k trojnožce, pod níž hořel oheň, naplnila amfiteátr zápachem spáleného masa, ale který, jako skutečný Scaevola, stál bez jediného zasténání, s očima pozvednutýma k nebi a s šepotem modlitby na zčernalých rtech. Když ho dobili a odtáhli jeho tělo do spoliaria, následovala obvyklá polední přestávka. Caesar s vestálkami a augustiány opustil amfiteátr a odebral se do obrovského šarlatového stanu, zvlášť pro něj postaveného, kde bylo pro něho a pro hosty přichystáno velkolepé prandium. Davy diváků následovaly z větší části jeho příkladu, a proudíce z amfiteátru, rozkládaly se v malebných skupinkách v okolí stanu, neboť chtěly dát odpočinout údům, unaveným dlouhým sezením, a také pojíst pokrmy, které jim z caesarovy milosti otroci hojně roznášeli. Jen ti nejzvědavější sestoupili po opuštění svých míst až do arény, dotýkali se prsty písku, lepkavého krví, a hovořili jako znalci a nadšenci o tom, co se už odehrávalo, i o tom, co mělo ještě přijít. Brzy však odešli i tito mluvkové, aby se neopozdili k hodům; zůstalo tam jen několik lidí, které tu nezdržela zvědavost, nýbrž soucit s příštími oběťmi.

Tito lidé se skryli v průchodech mezi sedadly anebo na nižších sedadlech. To už urovnali arénu a začali v ní kopat jámy, jednu vedle druhé, v dlouhých řadách, od jednoho okraje kruhu k druhému; poslední řada byla jen několik kroků od caesarského pódia. Zvenčí sem doléhal hluk lidských hlasů, volání a potlesk, ale tady konali s horečným spěchem přípravy k novému mučení. Teď se otevřela cunicula a ze všech otvorů vedoucích do arény začali vyhánět skupiny křesťanů, nahých a nesoucích na ramenou kříže. Celý amfiteátr se jimi zahemžil. Vybíhali starci, shrbeni pod tíhou dřevěných klád, vedle nich muži v nejlepších letech, ženy s rozpuštěnými vlasy, jimiž se snažily přikrýt svou nahotu, ještě nedospělí hoši i docela malé děti.

Většina křížů, stejně tak jako oběti, byla ověnčena květinami. Cirkoví zřízenci, popohánějíce nešťastníky karabáči, nutili je, aby kladli kříže vedle vykopaných jam a stavěli se před ně do řady. Tak tedy měli zahynout ti, které prvního dne už nestačili vyhnat napospas psům a divokým šelmám. Černí otroci se jich teď zmocňovali, pokládali oběti naznak na kříže a začali jim přibíjet ruce k příčným břevnům. Dělali to horlivě a rychle, aby lid, až se po přestávce vrátí, našel už všechny kříže vztyčeny. Po celém amfiteátru se teď rozléhalo bušení kladiv a jeho ohlasy se šířily po všech řadách a dolétaly až na prostranství kolem amfiteátru a pod stan, kde caesar hostil vestálky a své společníky. Tam pili víno, dobírali si Chilóna a šeptali Vestiným kněžkám do uší podivná slovíčka, a tady, v aréně, to vřelo prací, hřeby prorážely nohy a ruce křesťanů, skřípaly lopaty, zasypávající hlínou jámy, do kterých zasadili kříže.

Avšak mezi oběťmi, na které měla přijít řada teprve za chvíli, byl i Crispus. Lvi ho už nestačili rozsápat, určili mu tedy kříž. A on, vždycky na smrt připravený, radoval se nyní, že se blíží jeho hodina. Vypadal dnes jinak, protože jeho vyzáblé tělo bylo úplně obnaženo a měl jen břečťanový věnec kolem beder; na hlavě měl věnec růžový. Ale v očích mu zářila stále táž nezničitelná energie a pod věncem se dívala táž přísná a fanatická tvář. Ani jeho srdce se nezměnilo, protože tak jako onehdy v cuniculu hrozil bratřím, zašitým do kůží zvířat, hněvem božím, tak také teď je káral, místo aby je těšil.

“Děkujte Spasiteli,” pravil, “že vám dovoluje zemřít stejnou smrtí, jakou zemřel sám. Snad vám za to bude odpuštěna část hříchů vašich, ale přesto se třeste, neboť spravedlnosti musí být učiněno zadost a nemůže být stejná odměna pro dobré i pro hříšné.”

A jeho slova doprovázely údery kladiv, jimiž otroci přibíjeli ruce a nohy. Stále více křížů rostlo v aréně a Crispus, otáčeje se k těm, kdož ještě stáli před svými kříži, pokračoval:

“Vidím nebe otevřené, ale vidím otevřenou i propast pekelnou… Já sám nevím, jak vyúčtuji Pánu svůj život, i když jsem věřil a i když jsem nenáviděl zlo. A proto se nebojím smrti, nýbrž zmrtvýchvstání, nebojím se mučení, nýbrž soudu, neboť nastane den hněvu…”

Ale vtom se z blízkých řad ozval jakýsi klidný a slavnostní hlas:

“Nikoli den hněvu, nýbrž den milosrdenství, den spasení a štěstí nastává, neboť já pravím vám, že Kristus vás přijme, potěší a posadí po pravici své. Důvěřujte, neboť nebe otevírá se před vámi.”

Všechny oči se při těchto slovech otočily k lavicím; dokonce i ti, kdož už viseli na křížích, zvedli bledé, zmučené hlavy a zadívali se tam, odkud mluvil onen muž.

A on přistoupil až k roubení kolem arény a začal jim žehnat znamením kříže.

Crispus vztáhl proti němu ruku, jako by ho chtěl pokárat, ale sotva spatřil jeho obličej, ruka mu klesla, kolena se pod ním podlomila a rty šeptly:

“Apoštol Pavel!”

K velikému údivu cirkových zřízenců všichni, které ještě nestačili přibít, teď poklekli a Pavel z Tarsu se otočil ke Crispovi a řekl:

“Crispe, nehroz jim, protože ještě dnes budou s tebou v ráji. Ty se domníváš, že mohou být zatraceni?

Kdo je však zatratí? Snad Bůh, který za ně dal Syna svého? Snad Kristus, který zemřel za jejich spasení, tak jako oni umírají v jeho jménu? A jak by mohl zatratit ten, jenž miluje? Kdo bude žalovat na vyvolené boží? Kdo nazve tuto krev prokletou?”

“Pane, nenáviděl jsem zlo.” odpověděl starý kněz.

“Kristus učil ještě více než nenávidět zlo, milovat lidi, neboť jeho učení je láska, a nikoli nenávist.”

“Zhřešil jsem v hodině smrti,” odpověděl Crispus.

A začal se bít v prsa.

Vtom přistoupil k apoštolovi zřízenec mající na starosti lavice a otázal se:

“Kdo jsi, že promlouváš k odsouzeným?”

“Římský občan,” odvětil klidně Pavel.

Pak se otočil ke Crispovi a řekl:

“Důvěřuj, neboť toto jest den milosti, a umírej v pokoji, služebníče boží.”

Vtom přistoupili ke Crispovi dva černoši, chtějíce ho položit na kříž, ale on se ještě jednou rozhlédl kolem a zvolal:

“Bratři mí, modlete se za mne!”

Z obličeje mu zmizela obvyklá přísnost; v kamenných rysech se objevil výraz klidu a mírnosti. Sám roztáhl ruce podél břeven kříže, aby otrokům usnadnil práci, a dívaje se přímo k obloze, začal se vroucně modlit. Zdálo se, že nic necítí, protože když mu hřeby probíjely ruce, neškubl jeho tělem sebemenší záchvěv a ani v obličeji se neobjevila ani jedna bolestná vráska. Modlil se, když mu přibíjeli nohy, modlil se, když stavěli kříž a udusávali hlínu kolem. Teprve když davy začaly se smíchem a s křikem plnit amfiteátr, svraštil stařec poněkud obočí, jako by se hněval, že mu pohanský lid ruší klid a pokoj sladké smrti.

Ještě předtím však postavili všechny kříže, takže v aréně vyrostl úplný les křížů, na nichž viseli lidé. Na břevna křížů a na hlavy mučedníků padala sluneční záře a na arénu tlusté stíny, tvořící černé spletité mřížoví, jímž prosvítal žlutý písek. Byla to podívaná, v níž byl pro lidi hlavní požitek v tom, že se mohli dívat na pozvolné umírání lidí. Dosud však nikdy neviděli takový les křížů. Aréna byla jimi posázena tak hustě, že zřízenci se mezi nimi prodírali jen s námahou. Na vnějším obvodu visely většinou ženy, ale Crispa, jako představeného, postavili přímo před caesarovo pódium. Visel na obrovském kříži, ověnčeném dole vinnou révou. Žádná oběť dosud neskonala, ale někteří z těch, které přibili mezi prvními, poomdlévali. Nikdo nesténal ani nevolal o slitování. Někteří viseli, hlavy položeny na ramenou nebo svěšeny na prsa, jako by spali.

Někteří vypadali, jako by upadli v zamyšlení, jiní hleděli ještě k nebi a pohybovali potichu rty. V tom strašném lese křížů, v těch rozpjatých tělech, v tom mlčení všech obětí bylo však něco zlověstného. Lidé, kteří syti a rozveseleni po hostině vcházeli s křikem do cirku, zmlkli, jsouce na rozpacích, na které tělo upřít pohled a co si myslit. Nahota rozpjatých ženských postav přestala dráždit jejich smysly. Neuzavírali ani obvyklé sázky o to, kdo dřív skoná, jak to dělávali, když bylo v aréně méně odsouzenců. Zdálo se, že i caesar se nudí, protože odvrátil hlavu a upravoval si lenivým pohybem šátek na krku, tváře se při tom unuděně a ospale.

Crispus, který visel proti němu a který měl ještě před chvílí oči zavřeny, jako by omdlel anebo umíral, nyní je otevřel a upřel je na caesara.

V jeho obličeji byl opět ten neúprosný výraz a oči mu zahořely takovým ohněm, že si augustiáni počali mezi sebou šeptat a ukazovat si ho prstem. Konečně si ho všiml i sám caesar a zvedl lenivě smaragd k oku.

Nastalo naprosté ticho. Oči diváků byly upřeny na Crispa, který se snažil pohnout pravou rukou, jako by ji chtěl odtrhnout od břevna.

Po chvíli se mu vzedmula hruď, žebra mu vystoupila a on zvolal:

“Matkovrahu! Běda ti!”

Augustiáni, uslyševše smrtelnou urážku pána světa, urážku vyslovenou před tisícihlavými zástupy, neodvažovali se ani dýchat. Chilón strnul. Caesar sebou škubl a smaragd mu vypadl z prstů.

Lid rovněž zatajil dech v prsou. A Crispův hlas se rozléhal amfiteátrem stále mohutněji:

“Běda ti, vrahu své ženy a svého bratra, běda ti, antikriste! Propast se rozevírá pod tebou, smrt vztahuje po tobě ruce a hrob tvůj čeká. Běda ti, živá mrtvolo, neboť zemřeš v hrůze a zatracen budeš navěky!”

A nemoha odtrhnout přibitou ruku od břevna, strašně rozpjatý, hrozný, zaživa ještě podoben kostlivci, neúprosný jako osud, potřásal bílou bradou nad Neronovým pódiem, roztřásaje pohybem hlavy růžové lístky z věnce, který mu na ni dali.

“Běda ti, vrahu! Míra tvá je dovršena a čas tvůj se blíží!”

Tu se ještě jednou vypjal, takže se chvíli zdálo, že odtrhne ruku od kříže a vztáhne ji hrozivě proti caesarovi, avšak pojednou se jeho vyhublé paže prodloužily ještě více, tělo se svezlo níže, hlava mu klesla na prsa a on skonal.

A věčným spánkem začaly usínat i další slabší oběti v křížovém lese.

KAPITOLA 16

“Pane,” hovořil Chilón, “moře je teď jako olej a vlny jako by spaly… Jeďme do Achaje. Tam tě čeká sláva hodná Apollóna, tam tě čekají věnce, triumfy, tam tě budou lidé zbožňovat a bohové tě přijmou jako sobě rovného hosta, kdežto tady, pane…”

A odmlčel se, protože spodní ret se mu začal třást tak silně, že se jeho slova změnila v nesrozumitelné zvuky.

“Pojedeme, až skončí hry,” odpověděl Nero. “Vím, že i tak už někteří nazývají křesťany innoxia corpora, a kdybych odjel, začali by to říkat všichni. Čeho se vlastně bojíš, ty ztrouchnivělá bedlo?”

Po těchto slovech svraštil obočí, ale zahleděl se tázavě na Chilóna, jako by od něho očekával vysvětlení, protože svůj klid jen předstíral. Na posledním představení se sám polekal Crispových slov, a když se pak vrátil domů, nemohl vztekem, studem, ale také strachem usnout. Vtom se pověrčivý Vestinus, který poslouchal mlčky jejich rozhovor, znenadání rozhlédl a řekl tajemným hlasem:

“Pane, poslechni toho starce. V těch křesťanech je něco podivného… Jejich bůh jim dává lehkou smrt, ale může to být mstivý bůh.”

Nero na to spěšně odpověděl:

“Já jsem hry neuspořádal. To Tigellinus.”

“Správně! Já!” odpověděl Tigellinus, který slyšel caesarovu odpověď. “To já! A houby si dělám ze všech křesťanských bohů! Vestinus, pane, je měchuřina, nafouklá pověrami, a tenhleten udatný Řek je schopen zemřít strachem při pohledu na načepýřenou kvočnu, která brání kuřata.”

“Nuže dobrá,” řekl Nero, “ale od nynějška dej křesťanům vyřezávat jazyky anebo ucpávat ústa.”

“Ucpe jim je oheň, božský!”

“Běda mi!” zasténal Chilón.

Avšak caesar, jemuž dodala odvahy drzá Tigellinova sebejistota, se rozesmál a řekl, ukazuje na starého Řeka:

“Pohleďte, jak vypadá ten Achillův potomek!”

A skutečně, Chilón vypadal strašně. Zbytky vlasů na hlavě mu zbělely docela, v obličeji mu ztuhl výraz jakéhosi nesmírného neklidu, úzkosti a zdrcenosti.

Chvílemi vypadal jako omámený a napůl smyslů zbavený. Často neodpovídal na otázky, někdy se ho zase zmocňoval hněv a stával se pak tak drzý, že ho augustiáni nechávali raději na pokoji.

Taková chvíle přišla naň i teď.

“Dělejte si se mnou co chcete, ale já na hry už víckrát nepůjdu!” zvolal zoufale, lusknuv prsty.

Nero se na něj na okamžik zahleděl a pak řekl Tigellinovi:

“Postaráš se, aby v zahradách byl ten stoik v mé blízkosti. Chci vidět, jak na něj zapůsobí naše pochodně.”

Chilón se však přece jen polekal vyhrůžky, ozývající se v caesarově hlase.

“Pane,” řekl, “neuvidím nic, protože v noci nevidím.”

Ale caesar odpověděl se strašným úsměvem:

“Noc bude jasná jako den.”

Pak se otočil k ostatním augustiánům a začal s nimi mluvit o dostizích, které hodlal uspořádat ke konci her.

K Chilónovi přistoupil Petronius, dloubl ho do ramene a řekl:

“Nepovídal jsem ti to? Nevydržíš.”

A Chilón odpověděl:

“Zpiju se…”

A vztáhl třesoucí se ruku po kratéru s vínem, ale nebyl s to donést jej ke rtům. Když to viděl Vestinus, vzal mu nádobu z ruky, přisedl si docela blízko k němu a zeptal se se zvědavým a zároveň ustrašeným výrazem:

“Pronásledují tě fúrie? Co?”

Stařec naň chvíli hleděl s otevřenými ústy, jako by nechápal otázku, a začal mžourat očima.

Vestinus opakoval otázku:

“Pronásledují tě fúrie?”

“Ne,” odpověděl Chilón, “ale přede mnou je noc.”

“Jak to noc? Kéž se bohové smilují nad tebou! Jak to noc?”

“Strašná a neproniknutelná noc, v níž se něco hýbe a něco se ke mně blíží. Ale já nevím, co je to, a bojím se.”

“Vždycky jsem byl přesvědčen, že jsou to čaroději.

Nezdává se ti něco?”

“Ne, protože nespávám. Netušil jsem, že je tak potrestají.”

“Je ti jich líto?”

“Proč proléváte tolik krve? Slyšel jsi, co mluvil ten člověk z kříže? Běda nám!”

“Slyšel jsem to,” odpověděl tiše Vestinus. “Ale jsou to žháři.”

“To není pravda!”

“A nepřátelé lidstva!”

“To není pravda!”

“A traviči studní!”

“To není pravda!”

“A vrazi dětí…”

“To není pravda!”

“Cože?” otázal se užasle Vestinus. “Ty sám jsi to přece tvrdil a vydal jsi je do Tigellinových rukou.”

“A právě proto mě obklopila noc a smrt kráčí ke mně… Někdy se mi zdá, že jsem už zemřel a vy také.”

“Ne! To umírají oni, my žijeme. Ale pověz mi: co oni vidí, když umírají?”

“Krista…”

“To je jejich bůh? A je to mocný bůh?”

Avšak Chilón odpověděl rovněž otázkou:

“Jaké to pochodně mají hořet v zahradách? Slyšel jsi, co říkal caesar?”

“Slyšel a vím to. Takovým odsouzencům se říká sarmenticii a semaxii… Oblekou je do tunik bolesti nasáklých pryskyřicí, přivážou je ke sloupům a zapálí… Jen aby ten jejich bůh neseslal na město nějakou pohromu… Semaxii! To je hrozný trest.”

“To je mi milejší, nepoteče aspoň krev,” odpověděl Chilón. “Řekni otrokům, aby mi podali k ústům kratér.

Chci pít, ale rozlévám víno, protože ruka se mi stářím třese…”

Také ostatní hovořili celou tu dobu o křesťanech.

Starý Domitius Afer si je dobíral.

“Je jich taková spousta,” pravil, “že by mohli rozpoutat občanskou válku. A vzpomínáte si, jak jsme se obávali, že se budou bránit? A oni zatím umírají jako ovce.”

“Mohli by to zkusit jinak!” řekl Tigellinus.

Na to se ozval Petronius:

“Mýlíte se. Oni se brání.”

“A jakpak?”

“Trpělivostí.”

“To je vskutku nový způsob.”

“Ovšem. Ale můžete snad o nich říci, že umírají stejně jako sprostí zločinci? Ne! Oni umírají tak, jako by zločinci byli ti, kdož je k smrti odsuzují, to znamená my a všechen římský lid.”

“Takové žvásty!” zvolal Tigellinus.

“Hic Abdera!” odpověděl Petronius.

Avšak ostatní zarazila přiléhavost jeho úvah. Dívali se jeden na druhého a pravili:

“Pravda! Na jejich smrti je něco jiného a zvláštního.”

“Povídám vám, že vidí svého boha!” ozval se ze strany Vestinus.

A tu se několik augustiánů otočilo k Chilónovi:

“Hej, starochu, ty je dobře znáš. Pověz nám, co vlastně vidí.”

A Řek vyplivl víno na tuniku a odpověděl:

“Zmrtvýchvstání!”

A roztřásl se tak, že hosté sedící poblíž propukli v hlasitý smích.

KAPITOLA 17

Již několik dní trávil Vinicius noci mimo dům. Petroniovi napadlo, zda snad opět nevymyslel nějaký nový plán a zda neusiluje o Lygiino vysvobození z Esquilinského vězení. Nechtěl se ho však na nic vyptávat, aby nepřinesl jeho práci neštěstí. Tento vytříbený skeptik se stal také do určité míry pověrčivý, či spíše od onoho dne, kdy se mu nepodařilo vysvobodit děvče z mamertinského podzemí, přestal věřit ve svou šťastnou hvězdu.

Nepočítal ostatně ani teď s tím, že by Viniciovo úsilí mohlo mít kladný výsledek. Esquilinské vězení, zřízené narychlo ze sklepů obytných domů, které byly zbořeny, aby se zastavil požár, nebylo sice tak strašné jako staré Tullianum nedaleko Kapitolu, ale zato bylo stokrát bedlivěji hlídáno. Petronius chápal velmi dobře, že tam Lygii přestěhovali jen proto, aby nezemřela a nevyhnula se tak amfiteátru, a proto se snadno dovtípil, že právě proto ji tam asi hlídají jako oko v hlavě.

“Caesar s Tigellinem,” říkal si, “ji zřejmě předurčili k nějaké zvláštní podívané, strašnější, než byly dosavadní, a Vinicius spíše sám zahyne, ale Lygii asi neosvobodí.”

Avšak i Vinicius ztratil veškerou naději na její osvobození. Teď ji může zachránit už jen Kristus. Mladému tribunovi šlo už jen o to, aby se s ní mohl ve vězení vídat.

Dlouho mu nedovolovala spát myšlenka, že Nazarius se přece dostal do Mamertinského vězení jako nádeník na vynášení mrtvol. Rozhodl se tedy, že i on se pokusí o tuto cestu.

Správce Páchnoucích úvozů, podplacený obrovskou částkou, ho nakonec přece jen přijal mezi svou čeleď, kterou posílal každý den pro mrtvoly do vězení.

Nebezpečí, že by někdo mohl Vinicia poznat, bylo skutečně nepatrné. Chránily před ním noc, šat otroka a nedostatečné osvětlení ve vězeních. Komu mohlo ostatně napadnout, že by patricius, konsulův vnuk a syn, mohl být mezi hrobníkovou chasou, vystavenou výparům vězení a Páchnoucích úvozů, a že by dělal práci, k níž nutilo lidi jen otroctví anebo nejhorší nouze.

Vinicius však, když se přiblížil vytoužený večer, opásal si s radostí boky a ovázal hlavu hadrem namočeným v terpentýnu a s bušícím srdcem se vydal se skupinou ostatních nosičů na Esquilinus.

Praetoriánské stráže jim nedělaly potíže, všichni totiž měli příslušné tessery, které centurio kontroloval při světle lucerny. Po chvíli se velké železné dveře před nimi otevřely a oni vstoupili dovnitř.

Vinicius spatřil před sebou prostorný klenutý sklep, z něhož se šlo do celé řady dalších místností.

Mdlé světlo kahánků osvětlovalo vnitřek plný lidí.

Někteří leželi u stěn. Spali – anebo možná i zemřeli.

Jiní stáli uprostřed kolem veliké nádoby s vodou, z níž pili jako lidé stravovaní horečkou, jiní zase seděli na zemi, lokty opřeni o kolena a hlavy v dlaních, a tu a tam spaly děti, přivinuté k matkám. Kolem bylo slyšet sténání a hlasité, zrychlené oddechování nemocných, pláč, šeptané modlitby, tlumený zpěv písní a kletby dozorců. V podzemí panoval mrtvolný zápach a lidé tam byli stěsnáni. V tmavých hlubinách se hemžily temné postavy, kdežto v popředí bylo ve světle mihotavých plaménků vidět bledé, ustrašené, vpadlé a vyhladovělé tváře s očima pohaslýma nebo planoucíma horečkou, se zsinalými rty, se stružkami potu na čelech a se slepenými vlasy. V koutech hlasitě blouznili nemocní, jiní volali o vodu, jiní se zase dožadovali, aby je vedli na smrt. Ale přesto to bylo vězení méně hrozné než staré Tullianum. Pod Viniciem se při tomto pohledu začaly podlamovat nohy a v prsou cítil nedostatek vzduchu. Při pomyšlení, že se Lygie nachází v této bídě a hrůze, vstávaly mu vlasy na hlavě a v hrudi odumřel zoufalý výkřik. Amfiteátr, tesáky divokých šelem, kříže, to vše bylo lepší než toto strašné podzemí, plné mrtvolného zápachu, kde prosebné lidské hlasy volaly neustále ze všech koutů:

“Veďte nás na smrt!”

Vinicius zaťal nehty do dlaní, protože cítil, že slábne a že ho opouštějí smysly. Vše, co dosud zakusil, všechna láska i bolest, změnilo se v něm v jedinou touhu po smrti.

Vtom se vedle něho ozval hlas správce Páchnoucích úvozů:

“A kolik máte dneska mrtvých?”

“Asi tak tucet,” odpověděl vězeňský dozorce, “ale do rána jich bude více, protože tam u stěny někteří dodělávají.”

A začal si stěžovat na ženy, které prý skrývají mrtvé děti, aby je měly co nejdéle u sebe a nemusily je pokud možno dávat do Páchnoucích úvozů. Hledají mrtvoly teprve podle zápachu a tím se vzduch, který je už beztak strašný, kazí ještě více.

“Raději bych byl otrokem ve venkovském ergastulu,” řekl, “než tady hlídat ty psy, hnijící zaživa.”

Správce Úvozů ho utěšoval a tvrdil, že jeho služba není o nic snazší. Vinicius začal zatím už zase vnímat skutečnost a rozhlížel se po podzemí. Marně však hledal očima Lygii a uvažoval už o tom, že ji třeba už nemusí vůbec spatřit živou. Sklepů tu bylo téměř dvacet. Byly spojeny čerstvě proraženými průchody. Hrobařovi pomocníci chodili však jen do těch, odkud bylo třeba odnášet mrtvoly, a tak se ho zmocnil strach, že všechno jeho úsilí nebude nakonec k ničemu.

Naštěstí mu pomohl jeho zaměstnavatel.

“Těla se musejí vynášet hned,” řekl, “protože nákaza se nejvíce šíří právě mrtvolami. Jinak pomřete i vy i vězňové.”

“Na všechny sklepy je nás deset,” odpověděl dozorce, “a musíme přece také někdy spát.”

“Nechám ti tu tedy čtyři své lidi, kteří budou v noci chodit po sklepech a dívat se, zda někdo nezemřel.”

“Jestliže to uděláš, zítra to zapijeme. Každou mrtvolu ať zanesou ke zkoušce, protože přišly pokyny, aby se mrtvým probodávalo hrdlo. A potom hned s nimi do Páchnoucích úvozů!”

“Dobrá, ale zapijeme to!” ozval se dozorce.

Potom určil čtyři lidi, mezi nimi i Vinicia, a s ostatními začal ukládat mrtvoly na nosítka.

Vinicius si oddychl. Byl si teď aspoň jist tím, že teď Lygii najde.

Napřed se dal do pečlivé prohlídky prvního sklepa. Nahlédl do všech tmavých koutů, kam se téměř nedostalo světlo kahánku, prohlédl si postavy spící u zdí pod plachtami, prohlédl si nejtěžší nemocné, které odtáhli do zvláštního kouta, ale Lygii nemohl nikde najít. Také v druhém a třetím sklepě bylo jeho pátrání bezvýsledné.

Noc zatím pokročila a těla už poodnášeli. Dozorci si polehali do chodeb spojujících sklepy a usnuli, děti, unavené pláčem, utichly a v podzemí bylo slyšet jen dech unavených prsou a tu a tam ještě šepot modlitby.

Vinicius vstoupil s kahanem do čtvrtého sklepa, který byl značně menší, a zvednuv světlo nad hlavu, začal se po něm rozhlížet.

A pojednou se zachvěl. Zdálo se mu totiž, že pod zamřížovaným otvorem ve zdi vidí obrovskou Ursovu postavu.

Sfoukl okamžitě kahan, přistoupil k němu a zeptal se:

“Urse, jsi to ty?”

Obr otočil hlavu:

“Kdo jsi?”

“Nepoznáváš mě?” zeptal se mladý muž.

“Zhasil jsi kahan, jak tě tedy mohu poznat?”

Avšak Vinicius spatřil v témž okamžiku Lygii, která ležela u zdi na plášti, neřekl tedy už ani slova a poklekl k ní.

Ursus jej už poznal a řekl:

“Sláva Kristovi! Ale nebuď ji, pane.”

Vinicius, kleče nad ní, hleděl do její tváře očima zalitýma slzami. Přes to, že byla tma, rozeznával její obličej, který se mu zdál bílý jako alabastr, i její vyhublé paže. A při tomto pohledu se ho zmocnila láska podobající se drásavé bolesti, láska otřásající do hloubi jeho nitrem, zároveň však tak plná soucitu, úcty a zbožňování, že padl na tvář a začal k ústům tisknout lem pláště, na němž odpočívala tato nade vše mu drahá hlava. Ursus hleděl naň dlouho mlčky, konečně ho však zatahal za tuniku:

“Pane,” zeptal se, “jak jsi se sem dostal? Přicházíš ji zachránit?”

Vinicius se zvedl a ještě chvíli bojoval s dojetím.

“Pověz mi, jak!” řekl.

“Domníval jsem se, že to budeš vědět ty, pane.

Mně napadl jen jeden způsob…”

A pohlédl k zamřížovanému otvoru. Potom řekl, jako by odpovídal sám sobě:

“Jenže tam jsou vojáci…”

“Setnina praetoriánů,” odpověděl Vinicius.

“Neprojdeme tedy!”

“Ne.”

Lyg si přetřel dlaní čelo a zeptal se podruhé:

“Jak jsi se sem dostal?”

“Mám tesseru od správce Páchnoucích úvozů…”

A pojednou se odmlčel, jako by mu hlavou bleskla nějaká myšlenka.

“Pro muka Spasitelova!” rozhovořil se teď překotně. “Já tu zůstanu, a ona ať si vezme mou tesseru, ať si zabalí hlavu do cárů – a odejde. Mezi hrobařovými otroky je několik nedorostlých mladíků, praetoriáni ji tedy nepoznají, a jakmile se jednou dostane do Petroniova domu, ten ji už zachrání!”

Avšak Lyg svěsil hlavu na prsa a odpověděl:

“Ona by s tím nesouhlasila, protože tě miluje.

A potom – je nemocna a neudrží se na nohou.”

A po chvíli dodal:

“Jestliže jste ji nemohli z vězení vysvobodit vy dva, ty, pane, a urozený Petronius, kdo ji pak může zachránit?”

“Jenom Kristus!”

A oba umlkli. Lyg uvažoval ve své prosté hlavě:

“Kristus by přece mohl zachránit všechny, jestliže to však nedělá, pak to znamená, že nadešel čas mučení a smrti.” A nic proti ní nenamítal, pokud šlo o něho, ale z hloubi duše litoval to dítě, které vyrostlo na jeho rukou a které miloval víc než život.

Vinicius poklekl opět k Lygii. Zamřížovaným oknem se do vězení vkrádaly paprsky měsíčního světla a osvětlily ji lépe než jediný kahánek, který ještě blikal nade dveřmi.

Vtom otevřela Lygie oči, položila své rozpálené dlaně na Viniciovy ruce a řekla:

“Vidím tě – a věděla jsem, že přijdeš.”

Vinicius se vrhl k jejím rukám, přikládal si je na čelo a na srdce, pak ji trochu nadzvedl z lůžka a opřel si ji o prsa.

“Přišel jsem, má nejmilejší,” řekl. “Kéž tě Kristus chrání a zachrání, Lygie moje milovaná!”

A nebyl více mocen slova, neboť srdce v hrudi mu začalo úpět bolestí a láskou – a on nechtěl před ní prozradit svou bolest.

“Jsem nemocna, Marku,” odpověděla Lygie, “a musím zemřít, ať už v aréně, nebo tady ve vězení… Ale modlila jsem se, abych tě ještě předtím mohla spatřit.

A ty jsi přišel – Kristus mě vyslyšel!”

A když se ještě ani teď nezmohl na slova a jen ji tiskl k hrudi, pokračovala:

“Vídala jsem tě oknem Tulliana – a věděla jsem, že jsi chtěl přijít. A teď mi dal Spasitel chvilku jasného vědomí, abychom se mohli rozloučit. Já už odcházím k němu, Marku, ale mám tě ráda a budu tě mít ráda stále.”

Vinicius se přemohl, utlumil v sobě bolest a rozhovořil se, snaže se, aby jeho hlas byl klidný:

“Ne, má milá. Nezemřeš. Apoštol mi řekl, abych věřil, a slíbil, že se bude za tebe modlit. A on přece znal Krista, Kristus ho měl rád a neodmítne ho… Kdybys měla zemřít, Petr by mi neřekl, abych doufal. On mi však pověděl: ,Doufej!’ Ne, Lygie! Kristus se nade mnou slituje… On nechce tvou smrt. Nedopustí ji…

Přísahám ti při Spasitelovu jménu, že se Petr za tebe modlí!”

Nastalo ticho. Jediný kahánek, visící nade dveřmi, zhasl, zato však měsíční světlo proudilo celým otvorem. V protějším Koutě sklepa zaplakalo dítě, ale opět utichlo. Zvenčí se ozývaly jen hlasy praetoriánů, kteří, jsouce po službě, hráli u zdi “scriptae duodecim”.

“Marku,” odpověděla Lygie, “Kristus sám prosil Otce: ,Odejmi ode mne tento hořký kalich!’ a přece ho vyprázdnil. Kristus sám zemřel na kříži a teď pro něj hynou tisíce, proč by tedy měl ušetřit mne jedinou?

Kdopak já jsem, Marku? Slyšela jsem, jak Petr říkal, že i on zemře mučednickou smrtí, a kdo jsem proti němu já? Když k nám přišli praetoriáni, bála jsem se smrti a mučení, ale teď se už nebojím. Podívej, jak strašné je to vězení, ale já kráčím do nebe. Jen pomysli: tady je caesar, ale tam je Spasitel, dobrý a milostivý.

A není tam smrt. Ty mě máš rád, pomysli tedy, jak budu šťastna. Marku milý, pomysli, že ty tam přijdeš za mnou!”

Tady se odmlčela, aby nabrala dech do svých nemocných prsou, pak si zvedla jeho ruku ke rtům a řekla:

“Marku?”

“Copak, má milá?”

“Neplač pro mne a pamatuj, že tam přijdeš za mnou. Nežila jsem dlouho, ale Bůh mi dal tvou duši.

Chci tedy říci Kristovi, že i když jsem zemřela, i když ses díval na mou smrt, i když jsi tady zůstal v bolesti, nerouhal ses proti jeho vůli a stále ho miluješ. A viď, ty ho budeš milovat a budeš trpělivě snášet mou smrt?

Protože on nás pak spojí a já tě miluji a chci být s tebou…”

Opět jí došel dech, a tak skončila sotva slyšitelným hlasem:

“Slib mi to, Marku!”

Vinicius ji objal třesoucíma se rukama a odpověděl:

“Při tvé svaté hlavě – slibuji!…”

A tu se její obličej ve smutném měsíčním světle rozjasnil. Ještě jednou zvedla ke rtům jeho ruku a zašeptala:

“Jsem tvá žena!”

Mezi praetoriány, hrajícími za zdí “scriptae duodecim”, vznikla hlasitější hádka, ale ti dva zapomněli na vězení, na stráže, na celý svět, a cítíce v sobě navzájem andělské duše, začali se modlit.

KAPITOLA 18

Tři dny – anebo spíše tři noci nekalilo jim nic jejich klid. Když ve vězení skončila každodenní práce, totiž oddělování mrtvých od živých a těžce nemocných od zdravějších, a když se unavení dozorci uložili v chodbách k spánku, přicházel Vinicius do podzemní místnosti, v níž byla Lygie, a zůstával tam tak dlouho, dokud se v mřížoví okna neobjevil úsvit. Lygie mu položila hlavu na prsa a hovořili pak potichu o lásce a smrti. Aniž si to uvědomovali, oba se ve svých myšlenkách a rozmluvách, ba i v touhách a nadějích vzdalovali stále více od života, přestávali jej jakoby vnímat. Oba se podobali lidem, kteří odrazili od pevniny, nevidí už břeh a hrouží se pomalu do nekonečna. Oba se pozvolna měnili ve dvě smutné duše, zamilované do sebe a do Krista a připravené odletět. Jen tu a tam se ještě ve Viniciově srdci vzepjala náhlá bolest jako vichřice, někdy bleskla jako blesk naděje, zrodivší se z lásky a z víry v milosrdenství ukřižovaného Boha, ale i on se každým dnem více odpoutával od světa a oddával se smrti. Ráno, když vycházel z vězení, hledíval na svět, na město, na své známé a na životní události jako ve snu. Všechno se mu zdálo cizí, vzdálené, marné a mizivé. Přestal se dokonce děsit hrůz mučení, měl totiž pocit, že je to věc, kterou může člověk projít jakoby v zamyšlení, s očima upřenýma na něco jiného. Oběma se zdálo, že je už začíná ovívat věčnost. Hovořili o lásce, o tom, jak se budou milovat a žít spolu, ovšem na oné straně hrobu, a jestliže se jejich myšlenky přece jen ještě někdy obracely k pozemským věcem, pak už jen jako myšlenky lidí, kteří se chystají na dlouhou cestu a hovoří o přípravách na ni. Kolem nich bylo ostatně takové ticho, jaké bývá kolem zapomenutých sloupů, stojících kdesi na opuštěném místě. Šlo jim už jen o to, aby je Kristus od sebe neodloučil; a protože každá chvíle posilovala v nich jistotu, že se to nestane, zamilovali si Krista jako pouto, které je má spojit v nekonečném štěstí a v nekonečném pokoji. Ještě na zemi z nich opadával pozemský prach. Jejich duše byly nyní čisté jako dvě slzy. V očekávání smrti, v nouzi a utrpení, ve vězeňském brlohu začínalo pro ně nebe, protože Lygie brala Vinicia za ruku a vedla ho, jakoby sama už spasena a svatá, k věčnému prameni života.

Petronius byl udiven, když viděl ve Viniciově obličeji stále větší klid a jakési divné záblesky, které tam dřív nevídal. V některých okamžicích se v něm rodily dokonce domněnky, že Vinicius našel nějakou novou cestu k záchraně, a bylo mu nemilé, že jej, Petronia, do svých nadějí nezasvěcuje.

Konečně, když už to nemohl vydržet, řekl mu:

“Vypadáš teď jinak, nic tedy přede mnou neskrývej, protože ti chci a mohu pomoci. Přišel jsi snad na něco?”

“Přišel,” odpověděl Vinicius, “ale ty mi už nemůžeš pomoci. Po její smrti se přiznám, že jsem křesťan, a půjdu za ní.”

“Nemáš tedy naději?”

“Ale ano, mám. Kristus mi ji vrátí a už nikdy se s ní nerozloučím.”

Petronius se začal procházet po atriu, v obličeji výraz rozčarování a znetrpělivění. Pak řekl:

“K tomu není zapotřebí vašeho Krista, protože tutéž službu ti může prokázat náš Thanatos.”

Vinicius se však smutně usmál a řekl: “Ne, můj milý, to je v tom, že ty to nechceš pochopit.”

“Nechci a nemohu,” odpověděl Petronius. “Teď není čas na disputace, ale vzpomínáš si, co jsi říkal, když se nám nepodařilo vysvobodit ji z Tulliana? Já jsem ztratil už veškerou naději, ale ty jsi řekl, když jsme se vrátili domů: ,A já věřím, že mi ji Kristus může vrátit.’ Ať ti ji tedy vrátí. Jestliže hodím do moře cenný pohár, nemůže mi jej vrátit žádný z našich bohů, není-li však ani váš bůh lepší, pak nevím, proč bych jej měl uctívat více než staré bohy?”

“Však on mi ji vrátí,” odpověděl Vinicius.

Petronius pokrčil rameny.

“Víš už,” zeptal se, “že křesťané mají zítra osvětlit caesarovy zahrady?”

“Zítra?” opakoval Vinicius.

A tváří v tvář strašné skutečnosti se v něm srdce přece jen sevřelo bolestí a úděsem. Pomyslil si, že to snad bude poslední noc, kterou bude moci strávit s Lygií, rozloučil se proto s Petroniem a vydal se rychle za správcem puticulů pro svou tesseru.

Ale tady ho čekalo zklamání. Správce mu totiž známku nechtěl dát.

“Promiň, pane,” řekl, “ale udělal jsem pro tebe, co jsem mohl. Nemohu však dávat všanc svůj život. Dnes v noci mají křesťany odvádět do caesarových zahrad.

Ve vězení bude spousta vojáků a úředníků. Kdyby tě poznali, zahynul bych já i mé děti.”

Vinicius pochopil, že by naléhal marně. Zableskla v něm však naděje, že vojáci, kteří ho předtím vídali, pustí jej dneska i bez známky. Když se tedy přiblížila noc, převlékl se jako obvykle do režné tuniky, ovázal si hlavu hadrem a vydal se k branám vězení.

Avšak toho dne prohlíželi známky ještě důkladněji než obvykle, ba co víc, setník Scaevinus, drsný voják, oddaný duší i tělem caesarovi, poznal Vinicia.

Avšak v jeho hrudi, pobité železem, doutnaly zřejmě ještě nějaké jiskérky soucitu s lidskou bolestí, protože místo aby udeřil na poplach kopím do štítu, odvedl Vinicia stranou a řekl mu:

“Pane, vrať se domů. Poznal jsem tě, ale budu mlčet, protože tě nechci zahubit. Dovnitř tě vpustit nemohu, ale vrať se a bohové kéž ti sešlou uklidnění.”

“Pustit mě tam nesmíš,” řekl Vinicius, “dobrá, ale dovol mi, abych tady směl zůstat a viděl ty, které budou vyvádět.”

“To mi rozkaz nezakazuje,” odpověděl Scaevinus.

Vinicius se postavil před bránu a čekal, až začnou vyvádět odsouzence. Konečně k půlnoci se dokořán otevřely vězeňské brány a objevily se dlouhé řady vězňů, mužů, žen i dětí, obklopených ozbrojenými praetoriánskými oddíly. Noc byla velmi jasná a byl úplněk, takže bylo možno rozeznat nejen postavy, nýbrž dokonce i obličeje těch nešťastníků. Šli po dvou v dlouhém pochmurném průvodu a za ticha, přerušovaného jen řinčením zbraní vojáků. Vedli jich tolik, že se zdálo, že všechny sklepy budou teď prázdné.

Na konci průvodu viděl Vinicius jasně lékaře Glauka, avšak ani Lygie, ani Ursus mezi odsouzenci nebyli.

KAPITOLA 19

Nebyl ještě ani soumrak a už začínaly do caesarových zahrad proudit první vlny lidu. Davy, svátečně vystrojené, ověnčené, veselé a rozezpívané, zčásti i opilé, šly se podívat na novou velkolepou podívanou. Výkřiky:

“Semaxii! Sarmenticii!” se rozléhaly po Via Tecta, po Aeliově mostě i na druhé straně Tiberu, po Triumfální silnici, v okolí Neronova cirku a až daleko pod Vatikánský pahorek. I předtím vídal už Řím lidi upalované na sloupech, dosud však nikdy neviděl takové množství odsouzených. Caesar a Tigellinus, chtějíce to už s křesťany skoncovat a zároveň předejít epidemii, která se z vězení šířila stále více po městě, rozkázali vyprázdnit všechna podzemní sklepení, takže v nich zůstalo sotva několik desítek lidí, určených pro poslední představení her. A skutečně, sotva prošly davy branami zahrad, oněměly úžasem. Všechny aleje, hlavní i postranní, táhnoucí se houštím stromů, podél trávníků, křovin, rybníků, nádrží a záhonů, obsypaných květinami, byly posázeny smolnými sloupy, k nimž přivázali křesťany. U výše položených míst, kde nezacláněly rozhled stromy, bylo vidět celé řady kůlů a těl, ověnčených květinami, myrtovými ratolestmi a břečťanem, řady táhnoucí se po pahorcích i dolinami daleko dozadu, tak daleko, že jestliže ty, co byly blíže, vypadaly jako stožáry lodí, jevily se očím ty nejzazší jako pestrobarevné thyrsy nebo oštěpy zaražené do země. Jejich množství předčilo očekávání samého lidu. Člověk by si mohl myslit, že to pro potěšení Říma a caesara přivázali k sloupům celý jakýsi národ. Skupinky diváků se zastavovaly před jednotlivými sloupy, podle toho, jak je zaujala těla, věk nebo pohlaví obětí, prohlížely si tváře, věnce a břečťanové girlandy a šly dále, kladouce si udivené otázky: “Což mohlo být tolik viníků, anebo jak mohly zapálit Řím děti, které umějí sotva chodit?” A úžas se pozvolna měnil v zneklidnění.

Zatím nastala tma a na nebi zasvitly první hvězdy. Tehdy se u každého odsouzence objevil otrok s hořící pochodní v ruce, a když se v různých částech zahrad ozval hlahol trub na znamení, že představení začíná, všichni přiložili pochodně k úpatí sloupů.

Sláma, politá smůlou a ukrytá pod květinami, vzplála okamžitě jasným plamenem, který se každou chvíli vzmáhal, rozplétal břečťanové spirály, šlehal vzhůru a zachvacoval nohy obětí. Lid utichl, zahrady se ozvaly jediným obrovským úpěním a bolestným křikem. Některé oběti však pozvedly hlavy k hvězdnatému nebi a začaly zpívat písně ke chvále Kristově.

Lid poslouchal. Avšak i ta nejotrlejší srdce se naplnila úděsem, když z menších sloupů začaly volat srdcervoucí dětské hlasy: “Maminko! Maminko!”, a mráz přeběhl po zádech dokonce i opilým divákům, když viděli dětské hlavy a nevinné tvářičky zkroucené bolestí anebo omdlévající v dýmu, který začal oběti dusit.

A plameny stoupaly a přepalovaly další a další růžové a břečťanové věnce. Rozhořely se hlavní i postranní aleje, rozhořely se skupiny stromů, trávníky i květinové záhony, rudě se rozsvítila voda v nádržích a v rybnících, zrůžovělo chvějící se listí na stromech a kolem bylo jasno jako ve dne. Zápach spálených těl naplnil zahrady, avšak vtom začali otroci sypat do kadidelnic, připravených mezi sloupy, myrrhu a aloe. V davu se tu a tam ozývaly výkřiky, těžko říci, zda soucitu anebo opojení a radosti, sílily zároveň s ohněm, který zachvacoval sloupy, šplhal k hrudím obětí, skrucoval žhavým dechem vlasy na jejich hlavách, zahaloval jejich zčernalé obličeje, až konečně vyšlehl ještě výše, jakoby na znamení vítězství a triumfu té moci, která jej rozkázala roznítit.

Ještě na začátku podívané se mezi lidem objevil caesar v nádherné cirkové kvadrize, kterou táhli čtyři bílí oři; měl na sobě úbor vozataje v barvách strany zelených, k nimž se hlásil i on i jeho dvůr. Za ním jely další vozy, plné dvořanů v nádherných rouchách, senátorů, kněží a nahých bakchantek s věnci na hlavách a se džbány vína v rukou, zčásti opilých a vyrážejících divoké výkřiky. Vedle nich hráli hudebníci, přestrojeni za fauny a satyry, na kithary, formingy, píšťaly a rohy.

Na jiných vozech jely matróny a římské dívky, rovněž opilé a do půl těla obnažené. Vedle kvadrig potřásali akrobaté thyrsy, ověnčenými stuhami, jiní tloukli zase do bubínků nebo sypali na cestu květiny. Celý ten velkolepý průvod táhl nejširší zahradní alejí, špalírem kouře a lidských pochodní, vřeště “Evoe!”. Caesar, ve společnosti Tigellinově a Chilónově, jehož zděšením se chtěl bavit, sám řídil koně, a jeda co noha nohu mine, pozoroval hořící těla a zároveň naslouchal výkřikům lidu. Jak tak stál na vysoké zlaté kvadrize, obklopen lidským mořem, které se mu klanělo až k zemi, v záři ohně, na hlavě zlatý věnec cirkového vítěze, převyšoval svou hlavou dvořany i davy, takže vypadal jako obr. Jeho odporné paže, natažené s opratěmi před tělo, jako by žehnaly lidu. Na tváři a v přimhouřených očích mu hrál úsměv. Skvěl se nad lidmi jako slunce nebo jako bůh, strašný sice, ale nádherný a mocný.

Tu a tam se zastavoval, chtěje si důkladně prohlédnout buďto nějaké děvče, jejíž lůno se začínalo škvařit v plamenech, anebo křečemi zkřivenou dětskou tvářičku, a pak jel zase dále, veda za sebou šílený a rozdováděný průvod. Chvílemi se klaněl lidu, hned se zase nakláněl dozadu, přitahoval opratě a bavil se s Tigellinem. Nakonec, když dojel k veliké fontáně na křižovatce dvou cest, vystoupil z kvadrigy, a pokynuv svým společníkům, smísil se s davem.

Přivítali ho provoláváním a potleskem. Bakchantky, nymfy, senátoři, augustiáni, kněží, fauni, satyři a vojáci jej v okamžení obklopili šíleným rojem a on, po jednom boku Tigellina, po druhém Chilóna, obcházel fontánu, okolo níž planulo několik desítek pochodní, zastavoval se před každou a vyjadřoval své názory o obětech anebo se posmíval starému Řekovi, v jehož tváři se zračilo bezmezné zoufalství.

Konečně stanuli před vysokým sloupem, ověnčeným myrtou a zavinutým do svlačců. Rudé jazyky plamenů sahaly už ke kolenům oběti, jejíž tvář nebylo však možno ihned rozeznat. protože hořící čerstvé ratolesti ji zahalily dýmem. Po chvíli však rozvál lehký noční větřík kouř a odhalil hlavu starce s šedivými vousy, splývajícími na prsa.

Chilón se při tomto pohledu svinul pojednou v klubko jako raněný had a z úst se mu vydral výkřik, podobný spíše krákání než lidskému hlasu:

“Glaukos! Glaukos!”

Skutečně. Z hořícího sloupu hleděl naň Glaukos.

Žil ještě. Tvář, vyjadřující bolest, měl skloněnu, jako by si chtěl ještě naposled prohlédnout svého kata, který ho zradil, zbavil ho ženy a dětí, přivedl na něj vraha, a když mu to vše bylo ve jménu Kristově odpuštěno, vydal ho ještě jednou do rukou katanů. Nikdy dosud člověk člověku neublížil strašněji a krvavěji.

A nyní hořela oběť na smolném sloupu a kat stál u jeho nohou. Glaukovy oči se neodvracely od Řekovy tváře. Chvílemi je zacláněl dým, ale sotva zavanul větřík, Chilón opět viděl ty zřítelnice, upřené na něj.

Zvedl se a chtěl prchnout, ale nebyl s to. Zdálo se mu pojednou, že má nohy z olova a že ho jakási neviditelná ruka drží nadlidskou silou u tohoto sloupu. Strnul.

Cítil jen, že se v něm něco dovršuje, že se v něm něco trhá, že má už dost mučení a krve, že se blíží konec života a že všechno kolem mizí, že mizí caesar, dvůr i davy a že ho obklopuje jen jakási temná, strašná, černá prázdnota, v níž vidí jen tyto oči mučedníka, oči vyzývající jej na soud. A Glaukos, skláněje hlavu níž a níže, díval se bez ustání. Přítomní diváci vytušili, že mezi těmi dvěma se něco odehrává, avšak smích jim odumřel na rtech, protože v Chilónově obličeji bylo něco strašného: zkroutila jej taková úzkost a taková bolest, jako by plamenné jazyky pálily jeho vlastní tělo. Pojednou se zapotácel, a vztáhnuv ruku vzhůru, zvolal strašným, drásavým hlasem:

“Glauku! Ve jménu Kristově! Odpusť!”

Kolem vše utichlo. Lidi zamrazilo a všechny zraky se mimoděk pozvedly vzhůru.

Mučedníkova hlava se mírně pohnula a pak uslyšeli z vrcholu stožáru hlas, podobající se zaúpění:

“Odpouštím!”

Chilón zavyl jako divoké zvíře a vrhl se tváří k zemi. Pak nabral do obou hrstí hlínu a nasypal si ji na hlavu. Plameny zatím vyšlehly do výše, zachvátily Glaukova prsa a obličej, rozpletly myrtovou korunu na jeho hlavě a sežehly stuhy na vrcholku stožáru, který se celý rozzářil velikým, jasným světlem.

Avšak Chilón se po chvíli zvedl s tak změněnou tváří, že se augustiánům zdálo, že mají před sebou jiného člověka. Oči mu plály neobvyklým leskem, ze svraštělého čela vyzařovalo nadšení; Řek, před chvílí ještě neduživý stařec, vypadal teď jako nějaký kněz, který hodlá z božího pověření odhalit neznámé pravdy.

“Co se to s ním stalo? Zešílel!” ozval se hlas.

On se však otočil k davům, a vztáhnuv pravou ruku, začal volat či spíše křičet tak hlasitě, aby jeho hlas uslyšeli nejen augustiáni, nýbrž i lid:

“Lide římský! Na svou smrt přísahám, že zde hynou nevinní a že žhářem je – tady ten!”

A ukázal prstem na Nerona.

Chvíli bylo ticho. Dvořané strnuli. Chilón stál ještě stále s nataženou, chvějící se paží a s prstem ukazujícím na caesara. Pojednou se strhl zmatek. Dav se jako hladina rozbouřená nenadálým vichrem vrhl ke starci, chtěje si ho lépe prohlédnout. Tu a tam se ozvaly výkřiky: “Držte ho!”, jinde zase: “Běda nám!” V davu se ozvalo hvízdání a volání: “Ahenobarbus! Matkovrah!

Žhář!” Chaos vzrůstal každým okamžikem. Bakchantky, ječíce, jako by je na nože bral, začaly uskakovat za vozy. Pojednou se skácelo několik propálených sloupů rozchrstávaje kolem dokola jiskry, což ještě zvětšilo zmatek. Oslepený, namačkaný lidský proud strhl Chilóna a odplavil ho dále do zahrady.

Sloupy se už začaly propalovat všude a padaly napříč cest, naplňujíce aleje dýmem, jiskrami, čmoudem spáleného dřeva a lidského tuku. Uhasínaly bližší i vzdálenější ohně. Zahrady potemněly. Davy, zneklidněné, posupné a ustrašené, tlačily se k branám. Zvěst o tom, co se událo, šla od úst k ústům, změněná a zveličená. Jedni vyprávěli, že caesar omdlel, druzí zase, že se sám přiznal, že dal zapálit Řím, jiní, že se těžce roznemohl, další konečně, že ho napůl mrtvého odvezli na voze. Tu a tam se ozývaly hlasy soucitu s křesťany.

“Nezapálili Řím, proč tedy tolik krve, mučení a nespravedlnosti? Nebudou se bohové mstít za nevinné oběti? A jakými piaculy je budeme moci zase udobřit?”

Slova “innoxia corpora” se ozývala častěji a častěji.

Ženy hlasitě litovaly děti, jichž bylo tolik hozeno divokým šelmám, přibito na kříže anebo upáleno v těchto prokletých zahradách! A soucit se nakonec měnil ve zlořečení caesarovi a Tigellinovi. Avšak byli i takoví, kteří se znenadání zastavovali a kladli sobě nebo druhým otázku: “Co je to za boha, že dává tolik síly ve chvíli muk a smrti?” A vraceli se pak domů v zadumání…

Chilón se ještě nějakou chvíli potloukal zahradami, nevěda kam jít a kam se obrátit. Nyní se cítil opět bezmocným, neduživým a nemocným starcem. Občas klopýtal o nedohořelá těla, vrážel do zuhelnatělých sloupů, které za ním posílaly snopy jisker, chvílemi zase usedal a rozhlížel se kolem nepřítomnýma očima.

Zahrady se pohroužily už téměř v úplnou tmu; jen mezi korunami stromů proplouval bledý měsíc, osvětlující neskutečným světlem aleje, zčernalé sloupy ležící napříč cest a ohořelé zbytky obětí, změněných teď v beztvaré hroudy. Starému Řekovi se však zdálo, že v měsíci vidí Glaukův obličej a že jeho oči naň ještě stále hledí, a proto se schovával před světlem. Konečně však přece jen vystoupil ze stínu a proti své vůli, jakoby tažen jakousi tajemnou silou, zamířil k fontáně, u níž vydechl duši Glaukos.

Vtom se jakási ruka dotkla jeho ramene.

Stařec se otočil, a spatřiv před sebou neznámého člověka, zvolal vyděšeně:

“Kdo je to? Kdo jsi?”

“Apoštol Pavel z Tarsu.”

“Já jsem proklatec! Co chceš?”

A apoštol odpověděl:

“Chci tě spasit.”

Chilón se opřel o strom.

Nohy se pod ním třásly a paže mu visely bezvládně podél těla.

“Pro mne není spasení!” řekl temně.

“Zdali jsi slyšel, že Bůh odpustil kajícímu se lotrovi na kříži?” zeptal se Pavel.

“A víš, co já jsem učinil?”

“Viděl jsem tvou bolest a slyšel jsem, jak jsi vydal svědectví o pravdě.”

“Ó pane!”

“A jestliže ti v hodině mučednické smrti odpustil Kristův služebník, jak by ti mohl neodpustit Kristus?”

Chilón se však chytil za hlavu, jako by se pominul:

“Odpuštění! Pro mne odpuštění!”

“Náš Bůh je Bůh milosrdenství,” odpověděl apoštol.

“Pro mne?” opakoval Chilón.

A začal sténat jako člověk, jemuž došly síly, aby mohl ovládnout bolest a muka. A Pavel řekl:

“Opři se o mne a pojď se mnou.”

A podepřev ho, šel s ním ke křižovatce alejí, řídě se šuměním fontány, která jako by v nočním tichu plakala nad těly umučených.

“Náš Bůh je Bůh milosrdenství,” opakoval apoštol.

“Kdybys přišel k moři a házel do něho kamení, zda bys jím mohl zaházet mořskou hlubinu? A já pravím tobě, že milosrdenství Kristovo je jako moře a že hříchy a viny lidské utonou v něm jako kameny v hlubinách.

A pravím ti, že milosrdenství jeho je jako obloha, která kryje hory, pevniny i moře, protože je všude a nemá hranic ani konce. Tys trpěl před Glaukovým sloupem a Kristus viděl tvé utrpení. Tys řekl, nedbaje, co tě může potkat zítra: On je žhářem! a Kristus si zapamatoval tvá slova. Minula totiž zloba tvá i lživost a v srdci ti zůstala jen bezmezná lítost… Pojď za mnou a poslouchej, co ti pravím: I já jsem ho nenáviděl a pronásledoval jeho vyvolené. Já jsem ho nechtěl a nevěřil jsem v něho, dokud se mi nezjevil a nepovolal mě. A od té doby je on mou láskou. A nyní navštívil utrpením, úzkostmi a bolestí tebe, aby tě zavolal k sobě. Tys ho nenáviděl, on tě však miloval. Tys posílal jeho vyznavače na mučení, ale on ti chce odpustit a spasit tě.”

Ubožákovým tělem začal otřásat prudký vzlykot, který mu rozdíral duši do nejhlubších hlubin, ale Pavel ho měl ve své moci, ovládal ho a vedl, jak vede voják zajatce.

A za chvíli opět promluvil:

“Jdi za mnou a já tě zavedu k němu. Proč bych jinak chodil za tebou? On mi však přikázal, abych shromažďoval duše lidské ve jménu lásky, plním tedy jeho příkaz. Ty se domníváš, že jsi prokletý, ale já ti pravím: Uvěř v něho a čeká tě spasení. Ty si myslíš, že on tě nenávidí, ale já ti pravím ještě jednou, že on tě miluje. Pohlédni na mne! Dokud jsem neznal jeho, neměl jsem nic než zlobu, která se usídlila v mém srdci, ale nyní mi jeho láska nahradí otce i matku, bohatství i panování. V něm je jediné útočiště, on jediný sečte tvou lítost, shlédne na nouzi tvou, zbaví tě úzkosti a pozvedne tě k sobě.”

Chilón padl se zaúpěním na kolena, a ukryv tvář v dlaních, zůstal tak bez hnutí. Pavel však zvedl obličej k hvězdám a začal se modlit:

“Pane, shlédni na tohoto ubožáka, na lítost jeho, na slzy a utrpení jeho! Pane milosrdenství, jenžto jsi prolil krev za hříchy naše, ve jménu smrti své a zmrtvýchvstání svého – odpusť mu!”

Pak se odmlčel, ale ještě dlouho hleděl ke hvězdám a modlil se.

A vtom se u jeho nohou ozvalo volání, podobné stenu:

“Kriste! Kriste! Odpusť mi!”

A tu přistoupil Pavel k fontáně, nabral do dlaní vody a vrátil se ke klečícímu ubožákovi:

“Chilóne! Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha! Amen!”

Chilón zvedl hlavu, rozhodil ruce a zůstal tak bez hnutí. Měsíc ozařoval jasným světlem jeho bílé vlasy a stejně bílou tvář, která znehybněla, jako by byla mrtvá anebo vytesaná z kamene. Okamžiky míjely jeden za druhým; z velkých ptačích klecí v Domitiiných zahradách se začalo ozývat kohoutí kokrhání, ale on ještě stále klečel, podoben náhrobnímu pomníku.

Konečně se vzpamatoval, vstal, a otočiv se k apoštolovi, zeptal se:

“Co mám dělat před smrtí, pane?”

I Pavel se probudil ze zamyšlení nad tou nesmírnou mocí, které neodolala ani taková povaha, jakou má tento Řek, a odpověděl:

“Doufej a vydej svědectví o pravdě!”

Pak spolu odešli. U bran zahrady apoštol ještě jednou požehnal starci a pak se rozloučili. Přál si to sám Chilón, protože předvídal, že po tom, co se stalo, dají ho caesar a Tigellinus stíhat.

A nemýlil se. Když se vrátil, našel svůj dům už obklíčen praetoriány, kteří se ho zmocnili a za Scaevinova velení zavedli na Palatin.

Caesar se už odebral k odpočinku, ale Tigellinus čekal, a když spatřil nešťastného Řeka, přivítal ho s klidnou, ale zlověstnou tváří…

“Dopustil ses zločinu urážky majestátu,” řekl mu, “a trest tě nemine. Ale prohlásíš-li zítra v amfiteátru, že jsi byl opilý a šílený a že původci požáru jsou křesťané, budeš jen zmrskán a poslán do vyhnanství.”

“Nemohu, pane!” odpověděl Chilón.

Tigellinus k němu přistoupil pomalým krokem a zeptal se ho přidušeným, ale strašlivým hlasem:

“Jak to, že nemůžeš, řecký pse? Což jsi nebyl opilý a což nechápeš, co tě čeká? Pohleď tam!”

A po těchto slovech ukázal do kouta atria, kde v šeru stáli u dlouhé dřevěné lavice čtyři nehybní thráčtí otroci s provazy a kleštěmi v rukou.

Chilón však odpověděl:

“Nemohu, pane!”

Tigellina se začínal zmocňovat vztek, ale ovládl se ještě.

“Viděl jsi,” zeptal se, “jak umírají křesťané? Chceš zemřít také tak?”

Stařec zvedl pobledlý obličej; chvíli se jeho rty pohybovaly bezhlase, ale pak odpověděl:

“I já věřím v Krista!”

Tigellinus naň užasle pohlédl:

“Pse, ty jsi opravdu zešílel!”

A pojednou vztek, nahromaděný v jeho hrudi, protrhl stavidla. Přiskočil k Chilónovi, uchopil ho oběma rukama za vousy, povalil ho na zem a začal po něm šlapat, opakuje s pěnou na ústech:

“Odvoláš! Odvoláš!”

“Nemohu!” odpověděl mu ze země Chilón.

“Na lavici s ním!”

Jakmile Thrákové uslyšeli tento rozkaz, uchopili starce a položili ho na lavici, přivázali ho k ní provazy a začali kleštěmi svírat jeho vyhublé údy. On však, když ho přivazovali, líbal jim pokorně ruce a pak přivřel oči, takže působil dojmem mrtvého.

Žil však, protože když se Tigellinus nad něho sklonil a zeptal se ho ještě jednou: “Odvoláš?”, pohnuly se zlehka jeho zsinalé rty, z nichž se ozvalo sotva slyšitelné zašeptání:

“Ne … mo … hu!”

Tigellinus rozkázal, aby přerušili mučení, a začal se procházet po atriu, obličej znetvořený hněvem, zároveň však bezradný. Konečně přišel patrně na nějaký nový nápad, protože se otočil k Thrákům a řekl:

“Vyrvat mu jazyk.”

KAPITOLA 20

Tragédie “Aureolus” se hrávala obyčejně v divadlech nebo v amfiteátrech zařízených tak, že se mohly otvírat a vytvořit jakoby dvě samostatné scény. Ale po představení v caesarových zahradách upustili od obvyklého způsobu, poněvadž šlo o to, aby se mohl co největší počet lidí dívat na smrt otroka, přibitého na kříž a požíraného v tragédii medvědem. V divadlech hrával úlohu medvěda herec v medvědí kůži, tentokrát však mělo být představení “nefalšované”. Byl to nový Tigellinův nápad. Caesar zpočátku oznámil, že nepřijde, ale na radu svého oblíbence změnil toto rozhodnutí. Tigellinus mu totiž vysvětlil, že po tom, co se přihodilo v zahradách, měl by se tím spíš ukázat lidu, a zároveň mu zaručil, že ho ukřižovaný otrok už neurazí, tak jak to udělal Crispus. Lid byl už trochu přejedený a unavený proléváním krve, ohlásili mu tedy nové rozdávání losů do loterie a dárků a zároveň večerní hody, protože představení se mělo konat večer v bohatě osvětleném amfiteátru.

Za soumraku se celá budova naplnila do posledního místečka. Augustiáni s Tigellinem v čele přišli všichni, a to nejen kvůli hře samé, jako spíše proto, aby po poslední události dali caesarovi najevo svou věrnost a aby si popovídali o Chilónovi, o němž mluvil celý Řím. Šeptali si tedy od ucha k uchu, že se caesara, když se vrátil ze zahrad, zmocnila zuřivost, že nemohl usnout a že ho začala přepadávat úzkost a podivné vidiny, takže hned nazítří oznámil, že brzy odjede do Achaje. Jiní to zase popírali a tvrdili, že právě teď bude ke křesťanům ještě neúprosnější. Nechyběli však ani zbabělci, kteří předvídali, že nařčení, které vmetl Chilón caesarovi do tváře před vším lidem, může mít ty nejhorší následky. Byli konečně i takoví, kteří, vedeni lidskostí, prosili Tigellina, aby zanechal dalšího pronásledování.

“Pohleďte, kam to spěje,” řekl Barcus Soranus.

“Chtěli jste ukojit pomstychtivost lidu a vemluvit v něj přesvědčení, že trest stíhá viníky, ale účin toho všeho je právě opačný.”

“To je pravda!” dodal Antistius Verus. “Všichni si teď šuškají, že křesťané jsou nevinni. Jestliže tohleto nazýváte obratností, pak měl Chilón pravdu, když říkal, že vaše mozky by nenaplnily ani žaludovou mističku.”

Tigellinus se však k nim otočil a řekl:

“Lidé si však také šuškají, že tvá dcera Servilia, Barku Sorane, a tvá manželka, Antistie, ukryly své křesťanské otroky před caesarovou spravedlností.”

“To není pravda!” zvolal Barcus zneklidněn.

“Mou manželku chtějí zahubit vaše rozvedenky, které jí závidí ctnost!” řekl neméně zneklidněný Antistius Verus.

Avšak ostatní hovořili o Chilónovi.

“Co se mu to jenom stalo?” ptal se Eprius Marcellus. “Sám je vydával do Tigellinových rukou, z chudáka se stal boháčem, mohl v klidu dožít své dny, mít hezký pohřeb a náhrobek, a on zatím ne! Raději všecko ztratil a zahubil se! Možná že opravdu zešílel.”

“Nezešílel, ale stal se křesťanem,” řekl Tigellinus.

“To není přece možné!” ozval se Vitellius.

“A neříkal jsem to?” vmísil se do rozhovoru Vestinus. “Vražděte si pro mne za mne křesťany, ale věřte mi, nebojujte s jejich bohem! Tady přestávají všechny žerty! Jen se podívejte, co se děje! Já jsem sice Řím nezapálil, ale kdyby mi caesar dovolil, hned bych obětoval hekatombu tomu jejich bohu. A všichni ostatní by měli udělat totéž, protože, říkám vám ještě jednou: s ním nejsou žádné žerty! Pamatujte si, že jsem vám to povídal.”

“Ale já jsem říkal něco jiného,” ozval se Petronius.

“Tigellinus se smál, když jsem tvrdil, že se křesťané brání. A já vám teď povím ještě více: oni vítězí!”

“Jak to? Jak to?” otázalo se několik hlasů.

“U Polluxe! Vždyť jestliže jim neodolal Chilón, kdo jim ještě může odolat? Jestliže se domníváte, že po každém představení křesťanů nepřibývá, pak se se svou znalostí Říma staňte kotláři anebo si začněte holit vousy, pak totiž budete vědět lépe, co si lid myslí a co se děje ve městě.”

“Říká čistou pravdu! Při posvátném peplu Dianině!” zvolal Vestinus.

Avšak Barcus se obrátil na Petronia s otázkou:

“Kam tím míříš?”

“Končím tím, čím vy jste začali: už dost krve!”

Tigellinus však naň výsměšně pohlédl a řekl:

“Ech! Ještě kapku!”

“Jestliže ti nestačí hlava, máš druhou na rukojeti hole!” odpověděl Petronius.

Další rozhovor jim přerušil příchod caesara, který si sedl na své místo v Pythagorově společnosti. Hned potom začali hrát “Aureola”, jemuž však nikdo nevěnoval mnoho pozornosti, protože myšlenky všech se obíraly Chilónem. Také lid, zvyklý na mučení a krev, se nudil, sykal, vyrážel výkřiky, pro dvůr nijak lichotivé, a dožadoval se uspíšení scény s medvědem, po které jedině dychtil. Nebýt naděje, že spatří odsouzeného starce a že dostanou dárky, samo představení by davy neudrželo na místě.

Konečně nastala očekávaná chvíle. Cirková čeleď přinesla napřed dřevěný kříž, dost nízký, aby medvěd, když se postaví na zadní nohy, dosáhl na mučedníkova prsa, a pak dva lidé přivedli či spíše přivlekli Chilóna, který nemohl sám chodit, protože měl zpřelámané kosti v nohou. Položili ho a přibili na kříž tak rychle, že zvědaví augustiáni si ho nemohli ani dobře prohlédnout, a teprve když postavili kříž do předem připraveného dolíku, všechny zraky se k němu otočily. Avšak málokdo poznal v tomto nahém starci bývalého Chilóna. Po mukách, která mu připravil Tigellinus, nezůstala mu v obličeji ani kapka krve a jen na bílé bradě bylo vidět rudou stopu, kterou tam zanechala krev, když mu vytrhli jazyk. Skrz průsvitnou kůži bylo mu vidět kosti. Vypadal také mnohem starší, téměř vetchý.

Jestliže však kdysi vrhaly jeho oči neustále pohledy plné neklidu a zloby, jestliže kdysi obrážel jeho číhavý obličej neustálou úzkost a nejistotu, byla nyní jeho tvář bolestiplná, ale tak mírná a klidná jako u lidí spících nebo mrtvých. Snad mu dodávala naděje vzpomínka na lotra na kříži, kterému Kristus odpustil, a snad také povídal v duchu milosrdnému Bohu:

“Pane, kousal jsem jako jedovatý červ, ale byl jsem po celý život ubožákem, umíral jsem hlady, lidé po mně šlapali, bili mě a pásli se na mém utrpení. Byl jsem, Pane, ubohý a strašně nešťastný, a teď mě ještě mučili a přibili na kříž, ty, milosrdný, mne tedy neodženeš v hodině smrti!” A bylo vidět, že do jeho zdrceného srdce sestoupil zřejmě klid a mír. Nikdo se nesmál, protože v ukřižovaném bylo něco tak tichého, zdál se tak starý, bezbranný, slabý, tak volající svou pokorou po slitování, že si každý kladl mimoděk otázku, jak mohou mučit a přibíjet na kříž lidi, kteří už stejně umírají. Dav mlčel. Vestinus se mezi augustiány nakláněl hned vpravo, hned vlevo a šeptal ustrašeným hlasem: “Podívejte se, jak on umírá!” Ostatní čekali na medvěda, přejíce si v duchu, aby představení skončilo co nejdříve.

Konečně se medvěd vevalil do arény, a klátě hluboko skloněnou hlavou ze strany na stranu, rozhlížel se po očku kolem sebe, jako by se k něčemu rozhodoval nebo něco hledal. Když konečně spatřil kříž a na něm nahé tělo, přiblížil se k němu, ba zvedl se dokonce na zadní nohy, ale po chvíli se opět spustil na přední tlapy, usedl pod kříž a začal bručet, jako by se i v jeho zvířecím srdci ozval soucit s těmi zbytky člověka.

Z úst cirkových zřízenců se ozvaly povzbuzující výkřiky, ale lid mlčel. Chilón zatím zvedl pomalým pohybem hlavu a bloudil chvíli očima po hledišti. Nakonec se jeho pohled zastavil kdesi v nejvyšších řadách amfiteátru, hruď se začala živěji pohybovat a pak se stalo něco, co vzbudilo v divácích podiv a úžas. Chilónova tvář se rozjasnila úsměvem, čelo mu zalil jakýsi jas, oči vzhlédly ještě před smrtí vzhůru a za chvíli mu po tváři pomalu skanuly dvě veliké slzy.

A zemřel.

A vtom zvolal nahoře pod velariem jakýsi zvučný mužský hlas:

“Pokoj mučedníkům!”

V amfiteátru panovalo hluboké ticho.

KAPITOLA 21

Po představení v caesarových zahradách se vězení značně vyprázdnila. Chytali sice ještě a uvězňovali oběti podezřelé z vyznavačství východní pověry, ale tyto štvanice jich dodávaly stále méně, sotva tolik, kolik bylo třeba pro obsazení dalších her, které ostatně už také končily. Lid, přejedený krve, dával najevo větší a větší znuděnost a nevídané dosud chování odsouzenců v něm vzbuzovalo větší a větší neklid. Obavy pověrčivého Vestina se zmocnily tisíců duší. Mezi lidem se vyprávěly stále podivnější věci o mstivosti křesťanského boha. Vězeňský tyfus, který se rozšířil po městě, ještě zvýšil všeobecný strach. Lidé viděli časté pohřby a šeptali si od ucha k uchu, že bude nutno uspořádat nová piacula a udobřit tak rozhněvaného boha. V chrámech přinášeli lidé oběti Jovišovi a Libitině. A konečně, přes všechno úsilí Tigellina a jeho stoupenců, šířila se stále víc a více domněnka, že město bylo spáleno na caesarův rozkaz a že křesťané trpí nevinně.

Avšak Nero a Tigellinus právě proto neustávali v pronásledování. Aby uchlácholili lid, dávali nové rozkazy o rozdávání obilí, vína a oleje; vydali předpisy usnadňující výstavbu nových domů, předpisy plné úlev pro majitele a další nařízení, týkající se šířky ulic a materiálu, z kterého je třeba stavět, aby byl v budoucnu požár vyloučen. Sám caesar se zúčastňoval zasedání senátu a radil se spolu s “otci” o blahu lidu a města. Avšak ani stín slitování nepadl na odsouzence. Vládci světa šlo především o to, aby vštípil lidu přesvědčení, že takové neúprosné tresty mohou stíhat jedině viníky. Ani v senátu se neozval žádný hlas, který by se přimlouval za křesťany, protože nikdo si nechtěl pohněvat caesara, a také proto, že lidé dívající se dále do budoucnosti tvrdili, že v případě vítězství nové víry neudržely by se základy římského impéria.

Jen umírající a mrtvé vraceli rodinám, protože římské právo se nemstilo na mrtvých. Pro Vinicia byla jakousi úlevou myšlenka, že zemřeli Lygie, pohřbí ji v rodinné hrobce a bude ležet vedle ní. Neměl už žádnou naději, že ji zachrání od smrti, a sám, odtržený už napůl od života, pohroužený docela v Kristu, netoužil už po jiném spojení než po spojení na věčnosti. Jeho víra byla teď už tak bezmezná, že ona věčnost se mu zdála nesrovnatelně skutečnější a pravdivější než dočasné bytí, jímž žil dosud. Jeho srdce bylo naplněno soustředěným vytržením. Ještě zaživa se měnil v téměř netělesnou bytost, která toužila po úplném spasení pro sebe i pro druhou milovanou duši. Představoval si, že se pak s Lygií uchopí za ruce a odejdou do nebe, kde jim Kristus požehná a dovolí jim bydlit v jasu, klidném a velikém jako záře svítání. Prosil jen Krista, aby Lygii ušetřil mučení v cirku a dovolil jí zesnout v klidu ve vězení. Cítil totiž s naprostou jistotou, že i on zemře zároveň s ní. Domníval se, že s ohledem na to množství prolité krve ani nesmí doufat, že by ona jediná se zachránila. Slyšel od Petra a Pavla, že i oni musí zemřít jako mučedníci. Pohled na Chilóna na kříži ho přesvědčil, že smrt, a to i mučednická, může být sladká, a tak si už přál, aby přišla i na ně oba jako vytoužená změna zlého, smutného a těžkého údělu za úděl lepší.

V některých okamžicích cítil už příchuť záhrobního života. Onen smutek, který se vznášel nad oběma jejich dušemi, ztrácel víc a více svou někdejší hořkost a měnil se v jakousi nadzemskou, poklidnou odevzdanost do vůle boží. Kdysi plul Vinicius namáhavě proti proudu, bojoval a trápil se, teď však se vzdal proudu ve víře, že ho nese do věčného ticha. Tušil, že se Lygie připravuje na smrt stejně jako on, že navzdory vězeňským zdem, které je oddělují, kráčejí už spolu, a usmíval se při té myšlence, jako by ho potkalo štěstí.

A skutečně, oba šli tak naprosto stejnou cestou, jako by si každý den dlouho navzájem sdělovali své myšlenky. Ani Lygie už po ničem netoužila a nechovala žádnou naději kromě naděje na posmrtný život.

Smrt se jí jevila nejen jako vysvobození ze strašných vězeňských zdí, z caesarových a Tigellinových rukou, nejen jako spasení, nýbrž jako okamžik sňatku s Viniciem. Ve srovnání s touto neochvějnou jistotou ztrácelo všechno ostatní důležitost. Po smrti začne pro ni štěstí, dokonce i pozemské štěstí, očekávala ji tedy, tak jak očekává nevěsta svatební den.

A onen nesmírný proud víry, který vzdaloval životu a unášel za hrob tisíce prvních vyznavačů, uchvátil i Ursa. Ani on se dlouho nemohl v duchu smířit s Lygiinou smrtí, ale když den co den pronikaly vězeňskými zdmi zvěsti o tom, co se děje v amfiteátrech a v zahradách, když se zdálo, že smrt je společným, nevyhnutelným osudem všech křesťanů, zároveň však i jejich blahem, větším než všechny pozemské představy o štěstí, neodvažoval se nakonec už ani on modlit ke Kristovi, aby o toto štěstí připravil Lygii anebo oddálil je pro ni o dlouhá léta. Ve své prosté barbarské duši se přitom domníval, že dceři lygijského vůdce patří a také se dostane více oněch nebeských rozkoší, více než všem těm zástupům prostých lidí, k nimž patří i on, a že ve věčné slávě zasedne Lygie blíže Beránkovi než všichni ostatní. Slyšel sice, že před Bohem jsou si všichni lidé rovni, na dně jeho srdce dřímalo však přesvědčení, že dcera vůdce, a zvláště dcera vůdce všech Lygů, je něco jiného než nějaká otrokyně.

Doufal také, že Kristus mu dovolí, aby jí směl i nadále sloužit. Pokud šlo o něho, měl jen jedinou skrytou touhu: aby mohl zemřít jako Beránek – na kříži. Ale to se mu zdálo tak velikým štěstím, že i když věděl, že v Římě trestají křížem i nejhorší zločince, neodvažoval se o takovou smrt téměř ani modlit. Domníval se, že mu jistě dají zahynout v zubech divokých šelem, a to mu působilo nejvíce vnitřních starostí. Od mládí vyrůstal v neproniknutelných pralesích, za neustálých lovů, v nichž – pro svou nadlidskou sílu – proslul mezi Lygy ještě dříve, než dorostl v muže. Lov byl jeho oblíbeným zaměstnáním, takže později, když byl už v Římě a musil se lovů zříci, chodíval do vivárií a do amfiteátrů, aby se mohl aspoň podívat na zvířata, která znal, i na taková, která neznal. Pohled na ně probouzel v něm nepřekonatelnou chuť pustit se s nimi do boje a zabít je. A nyní se tedy v duchu obával, že až se s nimi bude musit setkat v amfiteátru, ovládnou ho myšlenky nehodné křesťana, který musí přece umírat zbožně a trpělivě. Ale i v tom se odevzdával do vůle Kristovy a utěšoval se jinými, příjemnějšími myšlenkami. Protože slyšel, že Beránek vypověděl válku pekelným mocnostem a zlým duchům, k nimž počítala křesťanská víra všechny pohanské bohy, těšil se, že bude Beránkovi v té válce hodně platen a bude mu umět sloužit lépe než ostatní, protože si ve své hlavě nemohl srovnat ani to, že by snad jeho duše neměla být silnější než duše ostatních mučedníků. Jinak se celé dny modlil, prokazoval vězňům různé služby, pomáhal dozorcům a utěšoval svou královnu, která někdy litovala, že nemohla za svého krátkého života vykonat tolik dobrých skutků jako slavná Thabita, o níž jí kdysi vyprávěl apoštol Petr. Stráže, v nichž strašlivá síla tohoto obra vzbuzovala dokonce i ve vězení bázeň, protože se na ni nenašla ani pouta, ani dost pevné mříže, oblíbily si ho nakonec pro jeho mírnost. Nejednou, udiveni jeho klidem, vyptávali se ho na její příčinu, a on jim vyprávěl o tom, jaký život ho čeká po smrti, s takovou přesvědčivostí, že ho poslouchali plni úžasu, protože viděli poprvé v životě, že do podzemních kobek, kam nepronikne slunce, může proniknout štěstí.

A když je přemlouval, aby uvěřili v Beránka, nejednomu z nich napadlo, že jeho služba je vlastně otrocká a jeho život životem ubožáka, a nejeden se zamýšlel nad svým údělem, který měl končit teprve smrtí.

Jenže smrt v nich vzbuzovala nové obavy a nic si po ní neslibovali. Zatím však tento lygijský obr a to děvče, podobající se květině pohozené na vězeňskou slámu, šli smrti vstříc s radostí, jako by vcházeli do bran štěstí.

KAPITOLA 22

Jednou večer navštívil Petronia senátor Scaevinus a dlouze se s ním rozhovořil o těžkých dobách, v nichž oba žijí, a o caesarovi. A mluvil tak otevřeně, že Petronius, třebaže s ním byl spřízněn, začal se mít na pozoru. Scaevinus naříkal, že svět jde nesprávnou a šílenou cestou a že to všecko dohromady musí skončit nějakou pohromou, strašnější, než byl požár Říma. Říkal, že dokonce i augustiáni toho mají dost, že Faenius Rufus, druhý praefekt praetoriánů, snáší jen s největším sebezapřením odporné Tigellinovo řádění a že celý rod Seneků je caesarovým jednáním jak se starým mistrem, tak s Lucanem v krajně nepříznivém postavení.

Nakonec se zmínil o nespokojenosti lidu, ba dokonce i praetoriánů, jichž značnou část si dovedl Faenius Rufus získat na svou stranu.

“Proč to povídáš?” zeptal se ho Petronius.

“Protože mám starosti o caesara,” odpověděl Scaevinus. “Mám u praetoriánů vzdáleného příbuzného, který se jmenuje Scaevinus tak jako já, a od něho vím, co se děje v táboře… Odpor vzrůstá i tam… Caligula, však to víš, byl také šílenec – a podívej se, jak to dopadlo! Našel se Casius Chaerea… Byl to hrozný čin a jistě nenajdeš mezi námi nikoho, kdo by jej schvaloval, ale Chaerea přece jen osvobodil svět od netvora.”

“Čili,” odpověděl Petronius, “říkáš toto: ,Já Chaereu nechválím, ale byl to výborný člověk a kéž by nám bohové dali co nejvíce takových.’”

Scaevinus však změnil předmět hovoru a začal neočekávaně vychvalovat Pisona. Chválil jeho urozený původ, jeho ušlechtilost, jeho oddanost manželce a konečně moudrost, klid a podivný dar získávat si lidi.

“Caesar je bezdětný,” řekl, “a všichni vidí jeho nástupce v Pisonovi. A nemůže být pochyb o tom, že by mu všichni od srdce pomohli, aby se mohl ujmout vlády. Faenius Rufus ho má rád, rod Annaeů je mu naprosto oddán, Plautius Lateranus a Tullius Senecio by pro něho skočili do ohně. A stejně tak Natalis a Subrius Flavius, Sulpicius Asper, Afranius Quinctianus, ba dokonce i Vestinus.”

“Ten poslední nebude Pisonovi mnoho platen,” odpověděl Petronius. “Vestinus se bojí i svého stínu.”

“Vestinus se bojí snů a duchů,” odpověděl Scaevinus, “ale je to schopný člověk a právem ho chtějí jmenovat konsulem. A že je v duchu odpůrcem pronásledování křesťanů, to bys mu neměl mít za zlé, vždyť přece i tobě záleží na tom, aby to běsnění ustalo.”

“Mně ne, ale Viniciovi,” řekl Petronius. “Rád bych kvůli Viniciovi zachránil jedno děvče, ale nemohu, protože jsem upadl v Ahenobarbovu nemilost.”

“Jak to? Cožpak nevidíš, že se caesar s tebou zase sbližuje a začíná s tebou mluvit? A povím ti proč.

Chystá se znovu do Achaje, kde má zpívat řecké písně, které sám složil. Dychtí po té cestě, ale zároveň se třese při pomyšlení na výsměšně naladěné Řeky. Uvědomuje si, že ho může potkat buďto největší triumf, anebo největší pád. Potřebuje dobrou radu a ví, že lepší než ty mu nedá nikdo. To je příčina, proč znovu získáváš jeho přízeň.

“Lucanus by mě mohl nahradit.”

“Měděnobradý ho nenávidí a v duchu mu už určil smrt. Hledá jen záminku, protože on hledá záminky vždycky. Lucanus ví, že si musí pospíšit.”

“U Kastora!” řekl Petronius. “To je docela možné.

Ale měl bych ještě jednu cestu, jak si rychle získat caesarovu přízeň.”

“Jakou?”

“Opakovat před caesarem to, co jsi mi před chvílí říkal.”

“Nic jsem neřekl!” zvolal Scaevinus pln neklidu.

Petronius mu položil ruku na rameno.

“Nazval jsi caesara šílencem, předpovídal jsi, že Piso bude jeho nástupcem, a řekl jsi: ,Lucanus ví, že si musí pospíšit.’ S čímpak si to chcete pospíšit, carissime?”

Scaevinus zbledl a chvíli si hleděli navzájem do očí.

“Neřekneš to!”

“U Kypridiných boků! Jak dobře mě znáš! Ne! Neřeknu to! Nic jsem neslyšel, ale nechci ani nic slyšet…

Rozumíš?! Život je příliš krátký, než aby stálo za to něco podnikat. Prosím tě jenom, abys dnes navštívil Tigellina a hovořil s ním stejně dlouho jako se mnou.

O čem budeš chtít.”

“Proč?”

“Proto, abych já, jestliže mi jednou Tigellinus řekne: ,Scaevinus byl u tebe,’ mohl mu odpovědět: ,Týž den byl také u tebe.’”

Když to Scaevinus uslyšel, zlomil hůlku ze slonoviny, kterou držel v ruce, a odpověděl:

“Ať stihne zlé kouzlo tuto hůl! Zajdu dnes k Tigellinovi a půjdu i na hostinu k Nervovi. Ty tam přece půjdeš také? Ale buď jak buď, na shledanou pozítří v amfiteátru, kde vystoupí zbytky křesťanů! Na shledanou!”

“Pozítří,” opakoval Petronius, když zůstal sám.

“Nesmím tedy ztrácet čas. Ahenobarbus mě v Achaji skutečně potřebuje, je tedy možné, že na mne dá.”

A rozhodl se, že zkusí poslední možnost.

Na hostině u Nervy si caesar sám vyžádal, aby si Petronius lehl proti němu, protože s ním chtěl mluvit o Achaji a o městech, v nichž by mohl vystoupit s vyhlídkami na co největší úspěch. Nejvíce mu záleželo na Atéňanech, z kterých měl strach. Ostatní augustiáni poslouchali tento rozhovor velmi pozorně, aby později mohli pochycené drobty Petroniových vět vydávat za své vlastní.

“Mám dojem, jako bych dosud nežil,” řekl Nero, “a jako bych se měl narodit teprve v Řecku.”

“Narodíš se k nové slávě a nesmrtelnosti,” odpověděl Petronius.

“Doufám, že se tak stane a že Apollón nebude žárlit. Jestliže se vrátím s triumfem, obětuji mu hekatombu, jakou nedostal dosud žádný bůh.”

Scaevinus začal recitovat Horatiovu báseň:

Sic te diva potens Cypri, sic fratres Helenae, lucida sidera, ventorumque regat pater…

“Loď kotví už v Neapoli,” řekl caesar. “Vyrazil bych třeba hned zítra.”

Tu Petronius vstal, a hledě caesarovi přímo do očí, řekl:

“Dovolíš zajisté, božský, abych ještě předtím uchystal svatební hostinu, na kterou pozvu tebe přede všemi.”

“Svatební hostinu? Jakou?” zeptal se Nero.

“Na svatbě Vinicia s dcerou krále Lygů, tvým rukojmím. Ta dívka je sice právě teď ve vězení, ale za prvé, jako rukojmí nesmí být vězněna a za druhé, sám jsi Viniciovi dal svolení, aby se s ní oženil. A protože tvá slova, tak jako slova Diova, jsou neodvolatelná, proto ji rozkážeš propustit z vězení a já ji odevzdám jejímu snoubenci.”

Chladnokrevnost a klidná sebejistota, s níž Petronius mluvil, přivedla Nerona do rozpaků, protože upadal do rozpaků pokaždé, kdykoli s ním někdo mluvil takovým způsobem.

“Vím,” odpověděl a sklopil zrak. “Myslil jsem na ni i na toho obra, který uškrtil Krotóna.”

“Pak jsou tedy oba zachráněni,” odpověděl klidně Petronius.

Avšak na pomoc svému pánu přispěchal Tigellinus:

“To děvče je ve vězení z caesarovy vůle a sám jsi přece řekl, Petronie, že jeho slova jsou neodvolatelná.”

Všichni přítomní znali historii Vinicia a Lygie a věděli velmi dobře, oč jde. Umlkli tedy, zvědavi, jak rozmluva skončí.

“Ona je ve vězení pro tvůj omyl a proto, že neznáš práva národů. Je tam proti caesarově vůli,” odpověděl s důrazem Petronius. “Ty jsi, Tigelline, naivní člověk, ale ani ty nebudeš přece tvrdit, že ona zapálila Řím, protože i kdybys to dokonce tvrdil, caesar by ti neuvěřil.”

Avšak Nero se už vzpamatoval a začal přivírat své krátkozraké oči, maje v obličeji nepopsatelně škodolibý výraz.

“Petronius má pravdu,” řekl po chvíli.

Tigellinus naň udiveně pohlédl.

“Petronius má pravdu,” opakoval Nero ještě jednou. “Zítra se jí otevřou brány vězení a o svatební hostině si promluvíme pozítří v amfiteátru.”

“Opět jsem prohrál,” pomyslil si Petronius.

A vrátiv se domů, byl si už tak jist, že nadešel konec Lygiina života, že nazítří poslal do amfiteátru spolehlivého otroka, aby domluvil se správcem spolaria vydání jejího těla. Chtěl je totiž odevzdat Viniciovi.

KAPITOLA 23

Za Neronových dob vešla ve zvyk kdysi řídká a jen výjimečně konaná večerní představení, a to jak v cirku, tak v amfiteátrech. Augustiáni je měli rádi, protože po nich bývaly často hostiny a pitky, trvající až do rána. Ačkoliv lid byl už nasycen proléváním krve, přece jen, když se roznesla zpráva, že se blíží konec her a že poslední křesťané mají zemřít na večerním představení, táhly k amfiteátru nespočetné davy. Augustiáni přišli do jednoho, protože tušili, že to nebude obyčejné představení a že si caesar usmyslil zchystat si podívanou na tragédii Viniciovy bolesti. Tigellinus neprozradil tajemství, jaký druh mučení je určen nevěstě mladého tribuna, ale to jen dráždilo všeobecnou zvědavost. Ti, kdož vídali kdysi Lygii u Plautiů, vyprávěli teď neuvěřitelné věci o její kráse. Jiné zajímala především otázka, zda ji dneska skutečně spatří v aréně, protože mnozí z těch, kdož slyšeli odpověď, kterou dal u Nervy caesar Petroniovi, vykládali si ji dvojím způsobem. Někteří se prostě domnívali, že Nero vrátí anebo už vrátil dívku Viniciovi. Uvědomovali si totiž, že je to rukojmí, jemuž je tedy dovoleno uctívat ty bohy, které se mu zlíbí, a jež právo národů nedovoluje trestat.

Nejistota, očekávání a zvědavost se zmocnily všech diváků. Caesar přišel dříve než obvykle a s jeho příchodem se začalo znovu šeptat, že přece jen přijde něco neobyčejného, protože Nerona provázel kromě Tigellina a Vatinia také Casius, centurio obrovské postavy a obrovské síly, kterého brával caesar s sebou vždy tehdy, když chtěl mít po boku ochránce, například, když dostal chuť na noční výpravu na Suburu, kde se bavil hrou sagatio, která záležela v tom, že se náhodně potkaná děvčata vyhazovala na vojenském plášti do výše. Lidé si také všimli, že i v amfiteátru byla podniknuta některá bezpečnostní opatření. Praetoriánská stráž byla zesílena a velení nad ní neměl centurio, nýbrž tribun Subrius Flavius, známý dosud svou slepou oddaností Neronovi. Nyní pochopili, že caesar se chce pro všechny případy zabezpečit před výbuchem Viniciova zoufalství, a zvědavost vzrostla ještě více.

Všechny zraky se s napjatou pozorností upíraly k místu, kde seděl nešťastný snoubenec. Ten, bledý, čelo pokryté kapkami potu, byl ve stejné nejistotě jako ostatní diváci, ale rozrušen do nejzazších hlubin duše.

Petronius, sám nevěda přesně, co se bude dít, neřekl mu nic, jen se ho po návratu od Nervy zeptal, je-li připraven na všechno, a pak, půjde-li na představení.

Vinicius odpověděl na obě otázky kladně, ale mráz mu při tom proběhl celým tělem, protože vytušil, že Petronius se ho neptá bezdůvodně. Žil sice už delší dobu jen jakýmsi položivotem, pohroužil se do smrti a smířil se s Lygiinou smrtí, protože smrt měla být pro ně oba zároveň vysvobozením a sňatkem, ale teď poznal, že je něco jiného myslit na poslední okamžiky jako na usnutí, jsou-li tyto okamžiky ještě daleko, a něco jiného jít se dívat na muka bytosti dražší člověku než sám život. Všechna bolest, kterou přestál už dříve, ozvala se v něm znovu. Uchlácholené zoufalství počalo opět křičet v jeho nitru; zmocnila se ho stará touha zachránit Lygii stůj co stůj. Od rána usiloval dostat se do cuniculů, aby se přesvědčil, je-li tam Lygie, ale praetoriánské stráže hlídaly všechny vchody a rozkazy byly tak přísné, že vojáci, dokonce i známí, nedali se obměkčit ani prosbami, ani zlatem. Viniciovi se zdálo, že ho nejistota zabije ještě dříve, než spatří představení. Někde na dně srdce chvěla se v něm ještě naděje, že Lygie možná v amfiteátru není a že všechny obavy jsou zbytečné. Chvílemi se této naděje chytal ze všech sil. Říkal si, že Kristus ji přece mohl vyvést z vězení, ale že nemůže dovolit, aby byla v cirku mučena. Předtím odevzdal už všecko do Kristovy vůle, ale teď, když ho odehnali od vrat cuniculů a on se vrátil na své místo v amfiteátru a když ze zvědavých pohledů, které na sobě cítil, poznal, že všechny ty strašné domněnky mohou být správné, začal v duchu prosit Krista s naléhavostí podobající se téměř vyhrůžkám, aby ji zachránil. “Ty můžeš!” opakoval, zatínaje křečovitě pěsti. “Ty můžeš!”

Předtím si vůbec nepředstavoval, že tato chvíle, až se změní ve skutečnost, bude tak strašná. Teď však, nechápaje ani, co se to v něm děje, měl pocit, že spatří-li Lygiina muka, změní se jeho láska v nenávist a jeho víra v zoufalství. Tento pocit ho však zároveň děsil, bál se totiž urazit Krista, kterého prosil o slitování a o zázrak. Neprosil už o její život, chtěl jen, aby zemřela dříve, než ji vyvedou do arény, a z bezedné propasti žalu opakoval si v duchu: “Aspoň to mi udělej, a já tě budu milovat ještě více, než jsem tě miloval dosud.”

Nakonec se v něm myšlenky rozpoutaly jako vlny zmítané větrem. Probouzela se v něm touha po pomstě a po krvi. Zmocňovala se ho šílená chuť vrhnout se na Nerona a uškrtit ho přede všemi diváky, zároveň však cítil, že těmito choutkami znovu uráží Krista a porušuje jeho přikázání. Chvílemi proletovaly jeho hlavou záblesky naděje, že to všechno, před čím se chvěje jeho duše, všemocná i milosrdná ruka ještě odvrátí, ale tyto záblesky zase okamžitě zhasínaly v jakési nesmírné lítosti, že ten, který může jediným svým slovem zbořit tento cirk a zachránit Lygii, ji opustil, i když mu důvěřovala a milovala ho ze všech sil svého čistého srdce. A myslil dále na to, že Lygie leží v tmavém cuniculu, slabá, bezbranná, opuštěná, vydaná na milost a nemilost zvířeckým strážcům, že je snad v posledním tažení, a on že tady, v tom hrozném amfiteátru, musí bezmocně čekat, aniž ví, jaká muka pro ni vymyslili a co za chvíli uvidí. Konečně však jako člověk, který padá do propasti a chytá se všeho, co roste na jejím pokraji, chytil se i on oběma rukama myšlenky, že teď ji může zachránit už jen víra. Zbýval už jen jediný způsob! Což Petr neřekl, že víra může pohnout zemí v základech?

Soustředil se tedy na tuto myšlenku, potlačil v sobě pochybnosti, celou svou bytost vložil do jednoho jediného slova “Věřím!” a čekal na zázrak.

Avšak tak, jak musí prasknout příliš napjatá struna, zlomilo napětí i jeho. Tvář pokryla mrtvolná bledost a tělo mu začalo tuhnout. Napadlo mu, že jeho prosby byly vyslyšeny, protože umírá. Byl přesvědčen, že i Lygie musila už určitě zemřít a že Kristus je takto povolává k sobě. Aréna, bílé tógy nespočetných diváků, světlo tisíců lamp a pochodní, to vše mu pojednou zmizelo z očí.

Ale toto ochabnutí netrvalo dlouho. Po chvíli se probudil, či spíše vzbudilo ho dupání netrpělivého lidu.

“Jsi nemocen,” řekl mu Petronius, “dej se odnést domů!”

A nedbaje, co tomu řekne caesar, vstal a chtěl Vinicia podepřít a vyjít s ním ven. Srdce se mu naplnilo lítostí, přitom ho však nesnesitelně dráždilo, že se caesar dívá smaragdem na Vinicia a studuje s uspokojením jeho bolest, snad proto, aby ji pak mohl vylíčit v patetických strofách a sklidit za ně potlesk posluchačů.

Vinicius zavrtěl hlavou. Může v tomto amfiteátru zemřít, ale nemůže z něho odejít. Však představení mělo už co nevidět začít.

A právě v témž okamžiku praefekt města hodil před sebe červený šátek a na toto znamení zařinčely řetězy naproti caesarovu pódiu a z tmavého otvoru vystoupil do jasně ozářené arény Ursus.

Obr mžoural očima, oslněn zřejmě světlem v aréně, pak však postoupil dopředu a rozhlížel se kolem dokola, jako by chtěl zjistit, co ho má potkat. Všichni augustiáni a také většina diváků věděli, že je to člověk, který uškrtil Krotóna, a tak sotva se objevil, po všech lavicích to zašumělo. V Římě bylo dost gladiátorů obrovitějších, než je obvyklá lidská míra, ale takového člověka oči Quiritů ještě neviděly. Casius, stojící na pódiu za caesarem, zdál se ve srovnání s Lygem nepatrným človíčkem. Senátoři, vestálky, caesar, augustiáni i lid hleděli s nadšením znalců a milovníků na jeho mohutná stehna, silná jako kmeny stromů, na hruď, podobnou dvěma spojeným štítům, i na herkulovské paže. Šum sílil každým okamžikem. Pro ty davy nemohlo prostě být větší rozkoše než vidět takové svalstvo, hrající pod kůží, napjaté a bojující. Šum se měnil ve výkřiky a v překotné otázky, kdeže bydlí kmen, z něhož se rodí takoví obři. A Ursus stál uprostřed amfiteátru nahý, podobající se více kamennému kolosu než člověku, se soustředěným, ale zároveň smutným barbarským obličejem, a když viděl prázdnou arénu, těkal svýma modrýma dětskýma očima udiveně hned po divácích, hned po caesarovi, hned zase po mřížích cuniculů, odkud očekával katy.

V okamžiku, kdy vstupoval do arény, zachvělo se jeho prosté srdce naposledy nadějí, že ho možná čeká kříž. Ale když neviděl ani kříž, ani připravenou jámu, pomyslil si, že není hoden takové milosti a že je mu souzeno zemřít jinak, pravděpodobně v zubech zvěře.

Byl bezbranný a rozhodl se, že zahyne, tak jak se sluší na Beránkova vyznavače, klidně a trpělivě. Předtím však se ještě chtěl pomodlit ke Spasiteli, poklekl tedy v aréně, sepjal ruce a pohlédl vzhůru k hvězdám, mihotajícím se v horním otvoru cirku.

Tento postoj se však nelíbil davům. Lidé měli už dost těch křesťanů, umírajících jako ovce. Pochopili, že nebude-li se chtít obr bránit, nebude z podívané nic.

Tu a tam se ozvalo syknutí. Někteří se začali dožadovat mastigoforů, jejichž úkolem bylo mrskat zápasníky, kteří nechtěli bojovat. Po chvíli však všechno utichlo, protože nikdo nevěděl, co obra čeká a zda nebude přece jen bojovat, až stane smrti tváří v tvář.

Nečekali dlouho. Pojednou se ozval ohlušující hlahol trub a na toto znamení se otevřely mříže proti caesarovu pódiu a do arény se za vřískotu bestiariů vřítil příšerný germánský tur, nesoucí na hlavě nahé ženské tělo.

“Lygie! Lygie!” vykřikl Vinicius.

Uchopil se oběma rukama za vlasy na skráních, stočil se do klubka jako člověk, který v sobě ucítil hrot kopí, a začal ochraptělým, nelidským hlasem volat:

“Věřím! Věřím! Kriste! Zázrak!”

A necítil ani, že mu Petronius zahalil hlavu tógou.

Zdálo se mu, že to smrt nebo bolest jej připravuje o zrak. Nedíval se, neviděl. Zmocnil se ho pocit jakési strašné prázdnoty. V hlavě mu zůstala jen jediná myšlenka, ústa opakovala nepříčetně jen:

“Věřím! Věřím! Věřím!”

Vtom amfiteátr ztichl. Augustiáni povstali jako jeden muž ze svých míst, protože v aréně se stalo něco neobyčejného. Pokorný a se smrtí se smířivší Lyg, když spatřil na rozích divoké bestie svou královnu, vyskočil jako zasažený živým plamenem, nahrbil se v zádech a rozběhl se šikmo proti rozdivočelému zvířeti.

Ze všech prsou se ozval krátký výkřik úžasu, potom však nastalo hluboké ticho. Lyg doběhl v okamžiku k rozlícenému býku a uchopil jej za rohy.

“Podívej se!” zvolal Petronius a strhl tógu z Viniciovy hlavy.

Vinicius se zvedl, zvrátil nazad tvář, bledou jak plátno, a zahleděl se skelným, nevnímajícím pohledem na arénu.

Ve všech hrudích se zatajil dech. V amfiteátru by bylo možno slyšet letící mouchu. Lidé nechtěli věřit svým vlastním očím. Co je Řím Římem, neviděli ještě nic takového.

Lyg držel divoké zvíře za rohy. Jeho chodidla se zabořila až nad kotníky do písku, záda se ohnula jako napjatý luk, hlava se schovala mezi ramena, svaly na pažích vystoupily tak, že kůže pod jejich náporem téměř pukala, ale přece jen býka zastavil. A člověk a zvíře teď ustrnuli v takové nehybnosti, že se divákům zdálo, že vidí nějaký obraz, představující Herkulovy nebo Theseovy činy, anebo sousoší vytesané do kamene. V tom zdánlivém klidu bylo však vidět strašlivé vypětí dvou zápasících sil. Tur se stejně jako člověk zabořil nohama do písku a jeho tmavé, huňaté tělo se nahrbilo tak, že se podobalo obrovské kouli. Kdo se vyčerpá první? Kdo první padne? To byla otázka, která byla teď pro diváky, libující si v zápasech, důležitější než jejich vlastní osud, než celý Řím a jeho světovláda.

A Lyg byl teď pro ně polobohem, hodným uctívání a pomníků. Dokonce i caesar povstal. On a Tigellinus, když slyšeli o síle tohoto člověka, úmyslně zchystali tuto podívanou, říkajíce si výsměšně: “Ať tedy ten Krotónobijce přemůže tura, kterého mu vybereme.”

Teď však zírali užasle na obraz, který se jim naskýtal, jako by nemohli uvěřit, že je to skutečnost. V amfiteátru bylo vidět lidi, kteří zvedli ruce a strnuli v této pozici. Jiným zase zalil čela pot, jako by sami zápasili se zvířetem. V cirku bylo slyšet jen syčení plamenů v lampách a šelest uhlíků opadávajících z pochodní.

Hlasy odumřely divákům na rtech, zato však srdce bušila v hrudích, jako by je chtěla rozervat. Všem se zdálo, že boj trvá už celé věky.

A člověk a zvíře stáli ještě pořád ve strašném vypětí, řekl bys, vraženi do země.

Vtom se z arény ozvalo duté zaryčení, podobající se stenu, a ze všech úst se ozval výkřik. Pak nastal opět klid. Lidé si myslili, že sní: nestvůrná býkova hlava se začala v barbarových rukou otáčet.

Lygova tvář, krk a paže zrudly jako purpur, záda se nahrbila ještě víc. Bylo vidět, že sbírá zbytky svých nadlidských sil, ale že mu už nadlouho nevystačí.

Stále dutější, chrčivější a stále bolestnější turovo ryčení se mísilo se sípavým dechem obrovy hrudi.

Hlava zvířete se otáčela stále více a z tlamy vylezl dlouhý zpěněný jazyk.

Ještě chvíli, a k uším blíže sedících diváků dolétl jakoby praskot lámaných kostí. A vtom se zvíře svalilo se zakrouceným krkem na zem.

Obr strhl mžikem provazy z jeho rohů, a zvednuv dívku na ruce, začal rychle oddechovat.

Obličej mu zbledl, vlasy se slepily potem, záda a paže byly jakoby oblity vodou. Chvíli stál jako napůl smyslů zbavený, pak však pozvedl zrak a zahleděl se na diváky.

A amfiteátr zešílel.

Zdi budovy se otřásaly křikem několika desítek tisíc diváků. Od chvíle, co začaly hry, nepamatoval nikdo takové nadšení. Ti, kdož seděli ve vyšších řadách, opustili svá místa, sestupovali dolů a tlačili se v průchodech mezi lavicemi, aby si mohli siláka lépe prohlédnout. Odevšad se ozvaly hlasy žádající milost, vášnivé, naléhavé hlasy, které se brzy změnily v jediné volání. Obr se teď stal drahý tomuto lidu, libujícímu si ve fyzické síle, stal se nejdůležitější osobou v Římě.

Ursus pochopil, že dav se domáhá, aby mu byl darován život a vrácena svoboda, ale jemu nešlo zřejmě jen o sebe. Chvíli se rozhlížel kolem dokola, pak přistoupil k caesarovu pódiu, a kolébaje dívčiným tělem na natažených rukou, vzhlédl vzhůru s výrazem naléhavé prosby v očích, jako by chtěl říci:

“Nad ní se slitujte! Ji zachraňte! Já jsem to učinil kvůli ní!”

Diváci pochopili velmi dobře, co žádá. Při pohledu na dívku v bezvědomí, vypadající ve srovnání s obrovským Lygovým tělem jako dítě, zmocnilo se davů, rytířů i senátorů dojetí. Její droboučká postava, bílá, jakoby vytesaná z alabastru, její mdloby, obrovské nebezpečí, z něhož ji obr vysvobodil, a konečně i její krása a jeho oddanost otřásly srdci lidí. Někteří se domnívali, že to otec žebrá o slitování nad dítětem. A soucit vyšlehl pojednou jako plamen. Lidé měli už dost krve, dost smrti, dost mučení. Hlasy, seškrcené slzami, počaly volat o milost pro oba.

Ursus postupoval zatím po obvodu arény, a kolébaje neustále dívkou na rukou, prosil těmito pohyby i očima o její život. A vtom vyskočil ze svého místa Vinicius, přeskočil hrazení, dělící první místa od arény, přiběhl k Lygii a zakryl tógou její nahé tělo.

Pak si roztrhl tuniku na prsou, odhalil jizvy, které mu zůstaly po zraněních v arménské válce, a vztáhl ruku k lidu.

V tom okamžiku přesáhlo vytržení davů vše, co dosud amfiteátr kdy viděl. Lidé začali dupat a výt.

Hlasy, volající o milost, byly už doslova výhružné. Lid se přimlouval už nejen za atleta, nýbrž stavěl se i na obranu děvčete, vojáka a jejich lásky. Tisíce diváků se otočily k caesarovi se záblesky hněvu v očích a se zaťatými pěstmi. Ale caesar otálel a váhal. Po pravdě řečeno, k Viniciovi nenávist necítil a na Lygiině smrti mu vůbec nezáleželo, ale bylo by mu milejší vidět dívčino tělo rozpárané býčími rohy nebo rozsápané tesáky šelem. Jak jeho krutost, tak i jeho zvrhlá představivost a zvrhlé choutky nacházely v takových podívaných jakousi rozkoš. A lid ho o ni chtěl připravit. Při tomto pomyšlení se v jeho otylé tváři objevil hněv.

Jeho ješitnost mu bránila podrobit se vůli davů, ale zároveň se pro svou vrozenou zbabělost neodvažoval zprotivit se jí.

Začal se tedy rozhlížet kolem, zda aspoň mezi augustiány nespatří palce mířící na znamení smrti k zemi. Avšak Petronius držel dlaň zvednutou vzhůru a díval se mu do tváře téměř vyzývavě. Pověrčivý, ale náladám podléhající Vestinus, který se bál duchů, ale nebál se lidí, dával znamení milosti. Totéž činil senátor Scaevinus, totéž Nerva, totéž Tullius Senecio, totéž starý, slavný vojevůdce Ostorius Scapula, totéž Antistius, totéž Piso a Vetus, Crispinus a Minucius Thermus, Pontius Telesinus i vážený, lidem ctěný Thrasea.

Když to caesar viděl, sňal z oka smaragd, tváře se pohrdavě a uraženě. Vtom se však k němu naklonil Tigellinus, jemuž šlo o to, aby prosadil smrt na zlost Petroniovi, a řekl:

“Nepovol, božský! Máme praetoriány.”

Tu se Nero otočil tím směrem, kde stál velitel praetoriánů, drsný Subrius Flavius, oddaný mu dosud celým srdcem, a spatřil neobyčejnou věc: tvář starého tribuna byla hrozivá, ale zalita slzami a ruku měl zvednutu na znamení milosti.

Davů se zatím zmocňoval vztek. Zpod dupajících nohou se zvedla oblaka prachu a zahalila amfiteátr.

Mezi voláním se ozývaly hlasy: “Ahenobarbus! Matkovrah! Žhář!”

Nero se polekal. Lid byl v cirku všemocným pánem. Dřívější caesarové, zvláště Caligula, se občas odvažovali jednat proti jeho vůli, to však vyvolávalo vždycky nepokoje, při nichž docházelo i k prolévání krve. Avšak Nero byl v jiné situaci. Jednak jako komediant a zpěvák potřeboval přízeň lidu, za druhé chtěl mít lid na své straně proti senátu a patriciům, a konečně po požáru Říma se ho snažil stůj co stůj získat a svést jeho hněv na křesťany. Pochopil konečně, že protivit se ještě déle přání lidu bylo by přímo nebezpečné. Rozruch, který začal v cirku, mohl by zachvátit celé město a mít nedozírné následky.

Pohlédl tedy ještě jednou na Subria Flavia, na centuriona Scaevina, senátorova příbuzného, na vojáky, a když viděl všude svraštělá obočí, dojaté tváře a oči upřené na sebe, dal znamení milosti.

V tu chvíli se odshora až dolů rozehřměl potlesk.

Lid si už byl jist životem odsouzenců, protože od toho okamžiku přecházeli do jeho péče a ani caesar by se neodvažoval pronásledovat je ještě svou pomstou.

KAPITOLA 24

Čtyři Bithyňané nesli opatrně Lygii do Petroniova domu a Vinicius a Ursus šli vedle a pospíchali, aby Lygii mohli co nejdříve odevzdat do rukou řeckého lékaře. Šli mlčky, protože po tom, co se dneska stalo, nebyli s to rozmlouvat. Vinicius byl ještě stále jakoby napůl zbaven smyslů. Opakoval si znovu a znovu, že Lygie je zachráněna, že jí už nehrozí ani vězení, ani smrt v cirku, že jejich utrpení skončilo jednou provždy a že si ji odvádí domů a už nikdy se od ní neodloučí.

A zdálo se mu, že je to spíše počátek jakéhosi jiného života nežli skutečnost. Co chvíli se nakláněl nad otevřenou lektikou a hleděl na tu milovanou tvář, která ve světle měsíce vypadala, jako by spala, a říkal si v duchu: “Je to ona! Kristus ji zachránil!” Vzpomněl si také, že do spoliaria, kam oba s Ursem Lygii odnesli, přišel jakýsi neznámý lékař a ujistil ho, že dívka žije a bude žít. Při tomto pomyšlení cítil takový nápor radosti v hrudi, že v některých okamžicích ztrácel vědomí a musil se opřít o Ursovu paži, protože nebyl s to jít vlastními silami. A Ursus hleděl k nebi, posetému hvězdami, a modlil se.

Šli rychle ulicemi, na nichž nově postavené bílé domy svítily jasně v měsíčním světle. Město bylo prázdné. Jen tu a tam zpívaly a tančily skupinky lidí, ověnčených břečťanem, za zvuků fléten před portiky, užívajíce nádherné noci a svátků, které trvaly už od počátku her. Teprve když už byli nedaleko domu, přestal se Ursus modlit a potichu, jako by se bál, že vzbudí Lygii, se rozhovořil:

“Pane, to Spasitel ji zachránil před smrtí. Když jsem ji uviděl na rozích tura, uslyšel jsem v nitru hlas:

Braň ji! A to byl určitě Beránkův hlas. Vězení vyčerpalo mé síly, ale on mi je na tu chvíli vrátil a on vnukl tomu drsnému lidu, aby se jí ujal. Staň se vůle jeho!”

A Vinicius odpověděl:

“Budiž pochváleno jméno jeho!”

Ale dále už nebyl mocen slova, protože pojednou ucítil, že se mu v prsou vzdouvá nesmírný pláč. Zmocnila se ho neodolatelná touha vrhnout se k zemi a děkovat Spasiteli za zázrak a milosrdenství.

Zatím však už došli domů. Služebnictvo, o všem zpravené otrokem vyslaným napřed, vyběhlo jim vstříc. Pavel z Tarsu obrátil ještě kdysi v Antiu většinu těchto lidí. Viniciovo trápení znali velmi dobře, a tak jejich radost při pohledu na oběti, vyrvané Neronově zlobě, byla obrovská a vzrostla ještě více, když lékař Theokles prohlédl Lygii a prohlásil, že neutrpěla žádné těžké zranění a že se uzdraví, až přejde slabost způsobená vězeňskou horečkou.

Z bezvědomí se probudila ještě téže noci. Když se vzbudila v nádherném cubiculu, osvětleném korintskými lampami a naplněném vůní verbeny, nevěděla, kde je a co se s ní děje. V paměti jí zůstala chvíle, kdy ji přivazovali k rohům býka, spoutaného řetězy, a když teď viděla nad sebou Viniciův obličej, ozářený příjemným barevným světlem, soudila, že snad už nejsou na zemi. Myšlenky se jí v zesláblé hlavě ještě zamlžovaly; zdálo se jí docela přirozené, že se pro její únavu a slabost cestou do nebe někde zastavili. Protože však necítila žádnou bolest, usmála se na Vinicia a chtěla se ho zeptat, kde jsou, ale ze rtů se ozval jen tichý šepot, z něhož Vinicius sotva vyrozuměl své jméno.

Poklekl tedy k ní, položil jí zlehka ruku na čelo a řekl:

“Kristus tě zachránil a vrátil mi tě!”

Její rty se opět pohnuly nesrozumitelným šeptem, po chvíli však zavřela oči, prsa se vzedmula lehkým povzdechem a Lygie upadla do hlubokého spánku, který lékař Theokles očekával a po němž předpovídal uzdravení.

Vinicius však setrval na kolenou u ní, pohroužen do modlitby. Srdce mu tálo tak obrovskou láskou, že docela zapomněl na vše kolem sebe. Theokles vešel několikrát do cubicula, několikrát se za poodhrnutou záclonou objevila zlatovlasá hlava Euniké, nakonec začali křičet jeřábi chovaní v zahradách, zvěstujíce začátek nového dne, ale on ještě stále objímal v duchu Kristovy nohy a neviděl a neslyšel, co se kolem něho děje; jeho srdce se změnilo v obětní plamen díkůvzdání a Vinicius byl pohroužen ve vytržení, ještě zaživa napůl nanebevzatý.

KAPITOLA 25

Petronius, protože nechtěl po osvobození Lygie dráždit caesara, odebral se spolu s ostatními augustiány na Palatin. Chtěl si poslechnout, o čem tam budou mluvit, ale především zjistit, zda Tigellinus nevymyslí něco nového na Lygiino zničení. I ona i Ursus byli teď sice určitým způsobem pod péčí lidu a nikdo teď nemohl na ně vztáhnout ruku bez nebezpečí nepokojů, ale protože Petronius věděl, jakou nenávistí k němu plane všemocný praefekt praetorie, pokládal za možné, že Tigellinus, protože se prostě nemůže dostat na kobylku jemu, bude se snažit, aby pomstu uskutečnil jakýmkoli způsobem na jeho synovci.

Nero byl nahněvaný a podrážděný, protože představení skončilo docela jinak, než jak si přál. Na Petronia nechtěl zpočátku ani pohlédnout, ale ten, neztráceje chladnokrevnost, přistoupil k němu s veškerou nenuceností arbitra elegantiae a řekl mu:

“Víš, božský, co mi napadá? Napiš píseň o panně, kterou rozkaz vládce světa odvazuje z rohů divokého tura a vrací jejímu milenci. Řekové mají citlivá srdce a jsem přesvědčen, že taková píseň je okouzlí.”

Neronovi se přes všechnu jeho podrážděnost ta myšlenka zalíbila, a to dokonce ze dvou příčin: jednak jako námět k písni, jednak proto, že v ní mohl oslavovat sám sebe jako velkomyslného světovládce. Zahleděl se tedy na chvíli na Petronia a pak řekl:

“Ano! Máš pravdu! Ale což se hodí, abych zpíval o vlastní dobrotě?”

“Nemusíš se jmenovat. Každý v Římě uhádne tak jako tak, oč jde, a z Říma se šíří zvěsti do celého světa.”

“A jsi si jist, že se to v Achaji bude líbit?”

“U Polluxe!” zvolal Petronius.

A odešel spokojen, protože teď měl už jistotu, že Nero, jehož celý život byl přizpůsobováním skutečnosti literárním nápadům, nebude si chtít pokazit námět a sváže tím ruce Tigellinovi. Nezměnilo to však jeho úmysl vypravit Vinicia z Říma, jakmile jen tomu nebude na překážku Lygiino zdraví. A proto, když ho příští den spatřil, řekl mu:

“Odvez ji na Sicílii. Přihodilo se něco takového, že od caesara vám nic nehrozí, ale Tigellinus je schopen užít třeba jedu, ne-li z nenávisti k vám, tedy z nenávisti ke mně.”

Vinicius se tomu usmál a odpověděl:

“Lygie byla na rozích divokého tura, a přece ji Kristus zachránil.”

“Tak mu obětuj sto býků,” odpověděl s nádechem netrpělivosti Petronius, “ale nenuť ho, aby ji zachraňoval podruhé… Vzpomínáš si, jak Aiolos přijal Odyssea, když se vrátil a prosil ho podruhé o příznivý vítr?

Bozi se neradi opakují.”

“Až se uzdraví,” odpověděl Vinicius, “odvezu ji k Pomponii Graecině.”

“A uděláš tím líp, že Pomponia je nemocná. Říkal mi to Aulův příbuzný, Antistius. Tady se mezitím odehrávají takové věci, že lidé na vás zapomenou, a v dnešní době jsou nejšťastnější ti, na které se zapomnělo. Kéž vám Fortuna bude v zimě sluncem a v létě stínem!”

Po těchto slovech zanechal Vinicia jeho štěstí a šel se zeptat Theokla na Lygiino zdraví, a zda to přežije.

Lygii však už nehrozilo nebezpečí. V podzemí, zesláblou vězeňskou horečkou, byl by ji sklátil zatuchlý vzduch a nepohodlí, ale teď byla obklopena nejcitlivější péčí a nejen dostatkem, nýbrž dokonce přepychem.

Na Theoklův rozkaz ji po dvou dnech počali vynášet do zahrad kolem villy a tam pobývala dlouhé hodiny.

Vinicius věnčil její lektiku sasankami a především kosatci, aby jí to připomínalo atrium v Aulově domě.

Skryti ve stínu košatých stromů, rozmlouvali nejednou, držíce se za ruce, o minulých bolestech a minulých úzkostech. Lygie mu říkala, že Kristus ho úmyslně vedl utrpením, aby změnil jeho duši a pozvedl ji k sobě, a Vinicius cítil, že je to pravda a že v něm nezůstalo nic z bývalého patricia, který neuznával jiný zákon než vlastní vůli. Ale v tom vzpomínání nebylo nic hořkého. Oběma se zdálo, že se nad jejich hlavami převalila celá léta a že ta strašná minulost je už daleko za nimi. Zaplavoval je klid a pokoj, jaký dosud nikdy nepoznali. Blížil se k nim a vtahoval je do sebe jakýsi nový, nanejvýš blažený život. Ať si v Římě šílel caesar, ať si naplňoval svět hrůzou, oni, cítíce nad sebou ochrannou ruku stokrát mocnější, nebáli se už jeho zloby ani jeho šílených nápadů, jako by přestal být pánem jejich života a smrti. Jednou, kolem západu slunce, uslyšeli ze vzdálených vivárií řev lvů a jiných divokých šelem. Kdysi se při těchto hlasech zmocňovala Vinicia úzkost, jako by to byla zlá věštba. Teď se jen s úsměvem podívali na sebe a pak pozvedli oči k večerním červánkům. Někdy Lygie, která byla ještě hodně slabá a nemohla ještě sama chodit, usínala v zahradním tichu a Vinicius pak u ní bděl, pozoroval její spící obličej a říkal mimoděk, že to už není ta Lygie, kterou poznal u Aulů. Vězení a nemoc setřely poněkud její krásu. Tenkrát, když ji vídal u Aulů, i později, když ji přišel unést do Miriamina domu, byla krásná jako socha a jako květ zároveň. Teď byla její tvář téměř průsvitná, paže zhubly, tělo působením nemoci vychrtlo, rty zbledly, a dokonce i oči se zdály méně modré než kdysi. Zlatovlasá Euniké, která jí přinesla květiny a drahocenné tkaniny na přikrytí nohou, vypadala vedle ní jako kyperská bohyně. Estét Petronius se marně nutil, aby na ní našel bývalý půvab, a krče rameny, myslil si v duchu, že tento stín z elysijských niv věru nestál za všechno to úsilí, za ty bolesti a za to utrpení, které z Vinicia div život nevysálo.

Avšak Vinicius, který teď miloval její duši, miloval ji tím více, a když bděl nad spící Lygií, zdálo se mu, že bdí nad celým světem.

KAPITOLA 26

Zpráva o zázračném Lygiině zachránění se rychle roznesla mezi zbytky křesťanů, kteří se dosud vyhnuli pronásledování. Vyznavači se počali scházet, aby viděli tu, na níž se jasně projevilo Kristovo milosrdenství.

První přišel mladý Nazarius s Miriam, u nichž se dosud skrýval apoštol Petr, a po nich se hrnuli i ostatní.

Všichni, spolu s Viniciem, s Lygií a s křesťanskými Petroniovými otroky, poslouchali soustředěně Ursovo vyprávění o hlasu, který se ozval v jeho nitru a přikázal mu bojovat s divokým zvířetem. A všichni odcházeli s novou vírou a s nadějí, že Kristus nedovolí vyhubit na zemi všechny své vyznavače dříve, dokud sám nepřijde ke strašnému soudu. A tato naděje posilovala jejich srdce, protože pronásledování pořád neustávalo.

Na kohokoli ukázalo veřejné mínění jako na křesťana, toho městští vigilové odváděli okamžitě do vězení. Je pravda, obětí bylo už méně, protože největší část vyznavačů už pochytali a umučili a ostatní buď odešli z Říma, chtějíce přečkat bouři ve vzdálených provinciích, anebo se pečlivě ukrývali a neodvažovali se scházet ke společným modlitbám jinde než v harenariích za městem. Přesto však ještě po nich slídili, a i když hry skončily, schovávali si je pro příští anebo je odsuzovali případ po případu. Třebaže římský lid už nevěřil, že by křesťané byli původci požáru města, přece jen je prohlásili za nepřátele lidstva a státu a edikt proti nim měl stále původní platnost.

Apoštol Petr se dlouho neodvažoval ukázat se v Petroniově domě, konečně však jednou večer oznámil Nazarius přece jen jeho příchod. Lygie, která už mohla chodit, i Vinicius mu vyběhli naproti a začali mu objímat nohy. Apoštol se s nimi vítal s dojetím o to větším, že mu už nezůstalo mnoho oveček v jeho stádu, jehož vedením ho Kristus pověřil a nad jehož osudem teď plakalo jeho velké srdce. A proto, když mu Vinicius řekl: “Pane! To kvůli tobě mně ji Spasitel vrátil,” odpověděl Petr: “Vrátil ti ji pro tvou víru a proto, aby neumlkla všechna ústa, která vyznávají jeho jméno.”

A zřejmě myslil v tomto okamžiku na ty tisíce svých dětí rozsápaných divokou zvěří, na ty kříže, jimiž byly přeplněny arény, a na ty ohnivé sloupy v zahradách “Šelmy”, protože vyslovil tato slova pln nesmírného žalu. Vinicius a Lygie si také všimli, že jeho vlasy zbělely už docela, že celá jeho postava se přihrbila a že má v obličeji tolik smutku a utrpení, jako by byl prodělal všechny ty bolesti a muka která prodělaly oběti Neronova vzteku a šílenství. Avšak oba už chápali, že podrobil-li se mučednické smrti sám Kristus, nesmí se jí vyhýbat nikdo. Přesto však jim drásal srdce pohled na apoštola, shrbeného pod břemenem let, utrpení a bolesti. A tak Vinicius, který chtěl už za několik dnů odvézt Lygii do Neapole, kde se měli setkat s Pomponií a odkud měli pokračovat v cestě dále na Sicílii, začal ho prosit, aby opustil Řím s nimi.

Avšak apoštol mu položil ruku na hlavu a odpověděl:

“Slyším v duši slova Páně, který mi řekl u jezera Tiberiadského: ,Když jsi byl mladší, opásal ses a chodíval jsi, kams chtěl, ale když zestárneš, vztáhneš ruce své a jiný tě opáše a povede tě, kam ty chtíti nebudeš!’

Je proto správné, abych šel za stádem svým.”

A když umlkli, protože nerozuměli, co říká, dodal:

“Blíží se ke konci mé utrpení, ale pohostinství a odpočinutí najdu teprve v domu Páně.”

Pak je oslovil:

“Nezapomínejte na mne, protože jsem vás miloval, tak jako otec miluje své děti, a cokoli v životě činiti budete, čiňte ke slávě Pána.”

Při těchto slovech vztáhl nad ně své staré, roztřesené ruce a požehnal jim. Oni se k němu vinuli, protože cítili, že je to možná poslední požehnání, kterého se jim dostává z jeho rukou.

Bylo jim však souzeno, aby ho spatřili ještě jednou. O několik dnů později přinesl Petronius z Palatinu hrozivé zprávy. Zjistili tam, že jeden z caesarových propuštěnců je křesťan, a našli u něho listy apoštolů Petra a Pavla z Tarsu a také listy Jakubovy, Judovy a Janovy. Tigellinus věděl už předtím, že Petr je v Římě, domníval se však, že zahynul s tisíci ostatními vyznavači. Teď však vyšlo najevo, že oba hlavní představitelé nové víry jsou dosud naživu a žijí v Římě.

Bylo tedy rozhodnuto vypátrat je a polapit stůj co stůj, protože se na Palatinu domnívali, že teprve s jejich smrtí budou vytrženy poslední kořeny nenáviděné sekty. Petronius slyšel od Vestina, že sám caesar vydal rozkaz, aby Petr a Pavel z Tarsu byli do tří dnů v Mamertinském vězení, a že byly vyslány celé oddíly praetoriánů, aby prohledali všechny domy na Zátibří.

Když to Vinicius uslyšel, rozhodl se, že půjde apoštola varovat. Večer si oba s Ursem oblékli galské pláště, zakrývající obličej, a vypravili se do Miriamina domu, ležícího na samém konci zatiberské části města, pod úpatím Janiculského pahorku, kde Petr bydlil.

Cestou viděli domy obstoupené vojáky, které vedli jacísi neznámí lidé. Čtvrť byla zneklidněna a místy se shlukovaly hloučky zvědavců. Tu a tam vyslýchali centurioni chycené vězně, vyptávajíce se jich na Petra Šimona a na Pavla z Tarsu.

Ursus a Vinicius však předběhli vojáky a došli šťastně do Miriamina bytu, kde našli Petra obklopeného hrstkou věrných. Timotheus, pomocník Pavla z Tarsu, a Linus byli také po apoštolově boku.

Po zprávě o blížícím se nebezpečí Nazarius všechny vyvedl skrytým průchodem k zahradním vrátkům a pak do opuštěných kamenolomů, vzdálených několik set kroků od Ianiculské brány. Ursus musil přitom nést Lina, jehož kosti, polámané při mučení, dosud nesrostly. Jakmile se však octli jednou v podzemí, cítili se v bezpečí a při světle kahance, který Nazarius rozsvítil, začali se potichu radit, jak zachránit život apoštolovi, který jim byl všem drahý.

“Pane,” řekl mu Vinicius, “ať tě zítra za úsvitu vyvede Nazarius z města k Albským vrchům. Tam tě pak vyhledáme a vezmeme s sebou do Antia, kde čeká loď, která nás dva má odvézt do Neapole a na Sicílii. Bude to šťastný den a hodina, kdy vstoupíš do mého domu a požehnáš mému krbu.”

Ostatní ho poslouchali plni radosti a naléhali na apoštola:

“Skryj se, náš pastýři, protože v Římě se neudržíš.

Uchovej věčnou pravdu, aby nezahynula zároveň s námi a s tebou. Poslechni nás, prosíme tě jako otce!”

“Udělej to ve jménu Kristově!” volali jiní a chytali se jeho šatu.

On však odpověděl:

“Mé děti! Kdož ví, kdy mi Pán určí konec života?”

Avšak neřekl, že neodejde z Říma, a sám váhal, co má dělat, protože už dávno se do jeho nitra vkradla nejistota, ba dokonce i strach. Jeho stádo bylo rozprášeno, jeho dílo zbořeno, církev, která před požárem města bujela jako nádherný strom, byla mocí “Šelmy” obrácena v prach. Nezůstalo nic než slzy, nic než vzpomínky, muka a smrt. Setba vydala bohatou úrodu, ale satan ji vdupal do země. Zástupy andělů nepřispěchaly na pomoc hynoucím a Nero se stále roztahuje a vládne nad světem, strašný, mocnější než kdykoli předtím, pán všech moří a všech zemí. Rybář boží už nejednou, když byl sám, vztahoval ruce k nebi a ptal se: “Pane!

Co mám činit? Jak to mohu vydržet? A jak mám já, bezmocný stařec, bojovat s tou nesmírnou mocí Zlého, jemuž jsi dovolil vládnout a vítězit?”

A volal to z hlubin nesmírné bolesti, opakuje v duchu: “Není už oněch ovcí, které jsi mi přikázal pást, není už tvé církve, prázdnota a smutek vládne ve tvém městě, co tedy mi teď rozkážeš? Mám tady zůstat, anebo vyvést zbytek stáda, abychom někde za mořem chválili v úkrytu tvé jméno?”

Váhal. Věřil, že živá pravda nezahyne a musí zvítězit, ale někdy si myslil, že nenadešel ještě její čas, který nadejde teprve tehdy, až Pán sestoupí na zemi v den soudu ve slávě a v moci stokrát větší, než je moc Neronova.

Často se mu zdálo, že opustí-li Řím, půjdou jeho věrní za ním a on je pak zavede až tam někam daleko, do stinných galilejských hájů, k tiché tůni Tiberiadského jezera, k pastýřům, mírným jako holubice nebo ovečky, které se tam pasou na lukách porostlých mateřídouškou a nardem. A rybářova srdce se zmocňovala stále silnější touha po klidu a odpočinku, stále větší stesk po jezeru a po Galileji, častěji a častěji se starcovy oči naplňovaly slzami.

Kdykoli se však už na chvíli rozhodl, znovu ho naplňoval nenadálý strach a neklid. Jak může opustit toto město, v němž vsáklo do země tolik mučednické krve a kde tolik umírajících úst vydávalo svědectví o pravdě? Má se snad on jediný vyhnout tomu všemu?

A co pak odpoví Pánu, až uslyší slova: “Hle, oni zemřeli za víru svou, a ty jsi utekl?”

Celé noci a dny prožíval ve starostech a v zármutku. Ostatní, které rozsápali lvi, které přibíjeli na kříže, které spálili v caesarových zahradách, zesnuli po chvilce muk v Pánu, avšak on spát nemohl a cítil větší muka, než byla ta, která vymýšleli katané pro oběti.

Střechy domů bělely už často úsvitem a on ještě stále volal z hloubi zarmouceného srdce:

“Pane, proč jsi mi přikázal přijít sem a v tomto pelechu Šelmy založit město tvé?”

Čtyřiatřicet let, od smrti svého Pána, nepoznal odpočinek. S holí v ruce obcházel svět a hlásal “dobrou novinu”. Cestování a útrapy vyčerpaly jeho síly, a když konečně v tomto městě, které bylo metropolí světa, upevnil Mistrovo dílo, sežehl je jeden jediný ohnivý závan Zloby a on viděl, že je nutno začít bojovat znovu.

A jak bojovat! Na jedné straně caesar, senát, lid, legie, poutající železnou obručí celý svět, nespočetná města, nespočetné země, moc, jakou dosud lidské oko nevidělo, a na druhé straně on, věkem a prací tak udolaný, že jeho chvějící se ruce unesly už sotva poutnickou hůl.

Proto si někdy říkával, že jemu už není souzeno měřit síly s caesarem Romy, že to může učinit už jen sám Kristus.

Všechny tyto myšlenky probíhaly jeho ustaranou hlavou, když teď naslouchal prosbám poslední hrstky svých věrných. A oni, obklopujíce ho stále těsnějším kruhem, opakovali prosebnými hlasy:

“Skryj se, Rabbi, a také nás vyveď z moci Šelmy.”

I Linus sklonil před ním nakonec svou utrápenou hlavu.

“Pane,” řekl, “tobě přikázal Spasitel, abys pásl jeho ovce, ale tady už nejsou nebo zítra už nebudou, jdi tedy tam, kde je ještě najdeš. Žije přece ještě slovo boží v Jeruzalémě, v Antiochii, v Efesu a v jiných městech. Čeho dosáhneš, když zůstaneš v Římě? Jestliže padneš, jen posílíš triumf Šelmy. Janovi neurčil Pán konec života, Pavel je římský občan a bez soudu ho nemohou trestat, jestliže se však rozběsní pekelná moc nad tebou, učiteli, pak ti, v nichž srdce už zmalomyslnělo, budou se ptát: ,Kdo je tedy nad Nerona?’ Ty jsi skála, na které stojí církev boží. Kaž nám zemřít, ale nedovol, aby Antikrist zvítězil nad zástupcem božím, a nevracej se sem dříve, dokud Pán nerozdrtí toho, jenž prolil nevinnou krev.”

“Pohleď na naše slzy!” volali všichni ostatní.

Slzy kanuly i po Petrově tváři. Po chvíli se však zvedl, vztáhl ruce nad klečící křesťany a řekl:

“Jméno Páně budiž pochváleno a staniž se vůle jeho!”

KAPITOLA 27

Příští den za úsvitu kráčely po Appiově silnici k rovinám Kampanie dvě tmavé postavy.

Jedna z nich byl Nazarius, druhá apoštol Petr, který opouštěl Řím a v něm své mučené souvěrce.

Obloha na východě se už barvila lehounkým zelenavým odstínem, jehož spodní okraj se pomalu, ale stále zřetelněji zbarvoval nádechem šafránu. Stromy se stříbřitými listy, bílý mramor vill a oblouky vodovodů, táhnoucí se přes rovinu k městu, vystupovaly z temnoty. Zeleň oblohy se jasnila víc a více a přecházela do zlatova. Pak začal východ růžovět a rozzářil Albské vrchy, které se objevily zrakům nádherné, nafialovělé, jako by byly zbudovány ze samého jasu.

Úsvit se zrcadlil v kapkách rosy chvějících se na listech stromů. Mlha se rozplývala a odhalovala širší a širší pohled na rovinu, na domy stojící na ní, na hřbitovy, městečka a hájky, v nichž se bělaly sloupy chrámů.

Silnice byla liduprázdná. Venkované, kteří vozili do města zeleninu, zřejmě ještě nestačili zapřáhnout do svých vozíků. Od kamenných desek, jimiž byla silnice vydlážděna až k úpatí hor, odrážel se do ticha klapot dřevěných sandálů, které měli poutníci na nohou.

Pak se v horském sedle objevilo slunce, ale v témže okamžiku zarazil apoštola podivný zjev. Zdálo se mu, že zlatisté kolo, místo aby stoupalo na obloze výš a výše, sestoupilo z hor a kutálí se po silnici.

Petr se zastavil a řekl:

“Vidíš tu záři, která se k nám blíží?”

“Nic nevidím,” odpověděl Nazarius.

Avšak Petr si zaclonil oči dlaní a ozval se znovu:

“Nějaká postava k nám kráčí ve slunečním světle.”

K jejich sluchu však nedolehl sebemenší zvuk kroků. Kolem bylo naprosté ticho. Nazarius viděl jen, že se v dálce pohybují stromy, jako by jimi někdo třásl, a že světlo se rozlévá po rovině do větší a větší šíře.

Zahleděl se udiveně na apoštola.

“Rabbi! Co je ti?” zvolal pln neklidu.

Poutnická hůl vypadla Petrovi z ruky, jeho oči zíraly nehybně vpřed, ústa byla otevřena, v obličeji se zračil úžas, radost a vytržení.

Pojednou se vrhl na kolena, ruce vztaženy před sebe, a z úst se mu vydral výkřik:

“Kriste! Kriste!”

A sklonil hlavu k zemi, jako by líbal něčí nohy.

Mlčení trvalo dlouho. Pak se tichem ozvala starcova slova, trhaná vzlykotem.

“Quo vadis, Domine?”

Nazarius odpověď neslyšel, ale Petrův sluch zachytil smutný a mírný hlas, který pravil:

“Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.”

Apoštol ležel na zemi, obličej v prachu, bez hnutí, beze slova. Nazariovi se užuž zdálo, že omdlel nebo zemřel, ale Petr konečně vstal, zvedl roztřesenýma rukama poutnickou hůl a beze slova zamířil k sedmi pahorkům města.

Když to chlapec viděl, opakoval jako ozvěna:

“Quo vadis, Domine?”

“Do Říma,” odpověděl tiše apoštol.

A vrátil se zpět.

Pavel, Jan, Linus a všichni věrní ho přijali s údivem a s úzkostí o to větší, že právě za úsvitu, brzy po jeho odchodu, obstoupili praetoriáni Miriamin příbytek a hledali v něm apoštola. Avšak Petr odpovídal na všechny otázky svých věrných, pln radosti a klidu, jen těmito slovy:

“Viděl jsem Pána!”

A večer téhož dne se vydal na hřbitov v Ostrianu učit a křtít ty, kdož se chtěli omýt ve vodě života.

A od toho dne tam chodíval každý den a za ním tam táhly stále větší zástupy. Zdálo se, že z každé slzy mučedníků se rodí noví vyznavači a že každé zaúpění v aréně se odráží ozvěnou v tisících prsou. Caesar se brodil v krvi, Řím a celý pohanský svět šílel. Ale ti, kdož měli už dost zločinů a šílenství, ti, po nichž se šlapalo, ti, jejichž život byl pln utrpení a útlaku, všichni utiskovaní, všichni smutní, všichni nešťastní přicházeli poslouchat prapodivné vyprávění o Bohu, který se dal z lásky k lidem ukřižovat, aby vykoupil jejich hříchy.

A když nacházeli tohoto Boha, kterého mohli milovat, nacházeli to, co nemohl dosud nikomu z nich dát tehdejší svět: štěstí z lásky.

A Petr pochopil, že ani caesar, ani všechny jeho legie nepřemohou živou pravdu, že ji nezatopí ani slzy, ani krev a že teprve teď nadchází vítězství. Pochopil také, proč ho Pán vrátil z cesty: toto město pýchy, zločinu, neřestí a moci začínalo být jeho městem a dvojnásobnou metropolí, z níž se rozlévala do světa vláda nad těly i nad dušemi.

KAPITOLA 28

A konečně se naplnil čas obou apoštolů. Ale jako na zakončení služby bylo božímu rybáři dáno, aby dokonce ve vězení ulovil ještě dvě duše. Vojáci Processus a Martinianus, kteří ho hlídali v Mamertinském vězení, přijali křest. Pak nadešla hodina mučení. Nero nebyl tehdy v Římě. Rozsudek vynesli Helius a Politeles, dva propuštěnci, jimž caesar svěřil vládu nad Římem po dobu své nepřítomnosti. Letitého apoštola napřed zmrskali, jak to předpisoval zákon, a příští den ho vyvedli za městské brány k Vatikánským pahorkům, kde si měl odpykat trest smrti ukřižováním, jak mu bylo určeno. Vojáky udivoval dav lidí, kteří se shromáždili před vězením, protože smrt prostého člověka a k tomu ještě cizozemce nestála podle jejich mínění za tolik zájmu, nepochopili ovšem, že tento průvod netvořili zvědavci, nýbrž vyznavači, kteří chtěli Velkého Apoštola doprovodit na místo trestu. Odpoledne se konečně otevřely brány vězení a Petr se objevil, obklopen oddílem praetoriánů. Slunce se už poněkud sklonilo nad Ostii a den byl tichý a hezký. Pro jeho veliké stáří nedali Petrovi nést kříž, soudili totiž, že ho neuzvedne, a ani mu nesevřeli krk do vidlice, aby mu neznesnadňovali chůzi. Šel nespoután a jeho věrní ho dobře viděli. V okamžiku, kdy se mezi železnými vojenskými přilbami objevila jeho bílá hlava, ozval se v davu pláč, avšak vzápětí ustal, protože ve starcově obličeji bylo tolik pohody a tolik radostného jasu, že všichni pochopili, že to nekráčí na smrt oběť, nýbrž že to jde triumfálním pochodem vítěz.

Tak nějak to vypadalo. Rybář, obyčejně pokorný a shrbený, šel tentokrát vzpřímeně, takže převyšoval vojáky, a pln důstojnosti. Nikdy neviděli lidé v jeho držení těla tolik majestátnosti. Mohlo by se zdát, že to kráčí monarcha, obklopený svým lidem a svými vojáky. Ze všech stran se ozvaly hlasy: “Petr odchází k Pánu!” Všichni jako by zapomněli, že ho čekají muka a smrt. Šli slavnostně a soustředěně, ale klidně, protože cítili, že od smrti na Golgotě se dosud nestalo nic tak velikého a že tak jako tamta smrt vykoupila celý svět, tak tato smrt má vykoupit toto město.

Lidé na cestě se užasle zastavovali, vidouce toho starce, a vyznavači jim kladli ruce na ramena a říkali jim klidným hlasem: “Pohleďte, jak umírá spravedlivý, který znal Krista a hlásal po světě lásku!” A oni se nad tím zamýšleli a odcházeli, říkajíce si: “Skutečně, ten člověk nemohl být nespravedlivý!”

Jak šli, utichal v ulicích křik a hluk. Průvod kráčel mezi nově postavenými domy, mezi bílými sloupy chrámů, nad jejichž štíty viselo hluboké, klidné, modré nebe. Šli v naprostém tichu; jen tu a tam zařinčely zbraně vojáků nebo se ozval šepot modliteb. Petr jim naslouchal a obličej se mu rozjasňoval větší a větší radostí, protože jeho zrak mohl sotva obsáhnout ty tisíce vyznavačů. Cítil, že dokončil své dílo, a věděl už, že pravda, kterou celý život hlásal, zaplaví všechno jako příval vod a že ji už nic nebude moci zadržet. Zaujat těmito myšlenkami, pozvedl zrak vzhůru a řekl: “Pane, přikázal jsi mi, abych opanoval toto město, které vládlo světu. Opanoval jsem je tedy. Přikázal jsi mi založit v něm své sídlo. Založil jsem je tedy. Nyní je to tvé město, Pane, a já odcházím k tobě, protože jsem již dost pracoval.”

Když kráčel kolem chrámů, hovořil k nim: “Budete chrámy Kristovými.” Když se díval na roje lidí, hemžících se před jeho očima, pravil jim: “Kristovými služebníky budou vaše děti.” A kráčel s pocitem, že dobyl světa, vědom si svých zásluh, vědom si své moci, uspokojený, veliký. Vojáci ho vedli přes Triumfální most, jako by mimoděk potvrzovali jeho triumf, a vedli ho dále k Naumachii a k cirku. Věrní ze Zátibří se připojovali k průvodu a zástupy lidu byly tak veliké, že se centurio, který velel praetoriánům, konečně dovtípil, že vede nějakého velekněze, kolem něhož se shlukují věřící, a příliš malý počet vojáků mu začínal působit starosti. Avšak z davu se neozval ani jediný výkřik pobouření nebo vzteku. Obličeje byly zaujaty velikostí chvíle, vypadaly slavnostně a zvědavě zároveň; někteří vyznavači si totiž vzpomněli, že při smrti Páně se hrůzou rozestoupila země a mrtví vstávali z hrobů, a domnívali se tedy, že i teď dojde možná k nějakým viditelným znamením, která způsobí, že apoštolova smrt nebude navěky zapomenuta. Jiní si dokonce říkali:

Možná že si Pán zvolí poslední hodinu Petrovu, aby sestoupil z nebe, jak slíbil, a aby soudil svět. A takto uvažujíce, poroučeli se Spasitelovu milosrdenství.

Ale všude kolem byl klid. Pahorky vypadaly, jako by se vyhřívaly a odpočívaly na slunci. Konečně se průvod zastavil mezi cirkem a Vatikánským pahorkem. Vojáci začali kopat jámu, jiní položili na zem kříž, hřeby a kladiva a čekali, až budou přípravy skončeny. Dav, stále mlčící a soustředěný, poklekl kolem.

Apoštol, hlavu osvětlenu zlatými záblesky, pohlédl naposled k městu. Opodál, poněkud níže, bylo vidět Tiber, lesknoucí se v slunci; na druhém břehu Martovo pole, nad ním Augustovo mauzoleum, kousek níž obrovské thermy, které začal Nero právě stavět, ještě níže Pompeiovo divadlo, za ním částečně viditelná, částečně zakrytá jinými budovami Saepta Iulia, množství portiků, chrámů, sloupů, nakupených budov a konečně tam, v dálce, pahorky, oblepené domy, obrovské lidské mraveniště, jehož okraje mizely v modravém oparu, sídlo zločinu, ale i síly, šílenství, ale i řádu, město, které se stalo hlavou světa, jeho tyranem, ale zároveň jeho zákonem a mírem, všemohoucí, nepřemožitelné, věčné město.

A Petr, obklopen vojáky, shlížel na toto město tak, jako shlíží vládce a král na svou říši. A hovořil k němu:

“Jsi vykoupeno a jsi mé.” A nikdo, nejen mezi vojáky hloubícími jámu, do níž měl být vsazen kříž, ale ani mezi vyznavači netušil, že tu opravdu stojí skutečný vládce této metropole a že pominou caesarové, převalí se vlny barbarů, uplynou staletí, ale tento veliký stařec zde povládne stále.

Slunce se sklonilo ještě níže k Ostii a bylo teď veliké a rudé. Celá západní část oblohy vzplanula nesmírnou září. Vojáci přistoupili k Petrovi, chtějíce ho svléci.

Avšak on, modle se, vzpřímil se pojednou a vztáhl vysoko pravici. Kati se zarazili, jako by se zalekli jeho vzezření; také věřící zadrželi v prsou dech, domnívajíce se, že chce promluvit, a kolem se rozhostilo veliké ticho.

A Petr, stoje na vyvýšeném místě, udělal vztaženou rukou znamení kříže, žehnaje v hodině smrti:

“Urbi et orbi!”

A téhož nádherného večera vedl jiný oddíl vojáků po Ostijské silnici Pavla z Tarsu k místu zvanému Aquae Salviae. I za ním šel zástup věřících, které obrátil, a Pavel, kdykoli poznal někoho, kdo mu byl blíže znám, zastavoval se a rozmlouval s ním, protože jako s římským občanem jednala s ním stráž ohleduplněji.

Za branou zvanou Tergemina potkal Plautillu, dcerušku praefekta Flavia Sabina, a vida, že její mladičký obličej je zalit slzami, řekl: “Plautillo, dcero spasení věčného, odejdi v pokoji. Půjč mi jen závoj, jímž mi zaváží oči v okamžiku, kdy budu odcházet k Pánu.”

A vzav od ní závoj, šel dále, tvář tak radostnou jako dělník, který se vrací domů po dobře vykonané denní práci. Jeho myšlenky, podobající se Petrovým, byly klidné a plné pohody jako večerní obloha toho dne. Oči hleděly zamyšleně na rovinu, která se prostírala před ním, a na Albské vrchy, zalité světlem. Vzpomínal na své cesty, na útrapy a práci, na boje, v nichž vítězíval, na skupiny křesťanů, které založil po všech zemích a za všemi moři, a usoudil, že si právem zaslouží odpočinek. I on dokončil své dílo. Cítil, že jeho setbu vítr zloby už nerozvěje. Odcházel s jistotou, že v boji, který jeho pravda vypověděla světu, zvítězí tato pravda, a duše se mu proto zalévala nevýslovným klidem.

Cesta na místo popravy byla daleká a na svět se už začal snášet večer. Hory zpurpurověly a jejich úpatí se začala pozvolna nořit do stínů. Stáda se vracela domů. Tu a tam šly skupinky otroků s pracovním nářadím přes rameno. Před domy podél silnice si hrály děti a zvědavě si prohlížely pochodující oddíl vojáků.

A v tom večeru, v tom průzračném zlatém vzduchu byl nejen klid a pokoj, nýbrž i jakási harmonie, která jako by stoupala ze země k nebi. A Pavel ji slyšel a srdce se mu naplňovalo radostí při pomyšlení, že i on k této hudbě světa přidal jeden tón, který v ní dosud nezněl a bez něhož byl celý svět jako “cinkající měď a jako zvučící cimbál”.

A vzpomínal na to, jak učil lidi lásce, jak jim říkával, že i kdyby rozdali majetek chudým, i kdyby ovládali všechny jazyky a všechna tajemství, nebudou znamenat nic, nebudou-li mít v sobě lásku, která je laskavá, trpělivá, nepůsobí zlo, netouží po poctách, všechno snáší, všemu věří, všechno očekává a všechno přetrvává. Strávil život tím, že učil lidi této pravdě.

A teď si v duchu říkal: “Jaká síla ji odolá a co ji porazí?

Neudusí ji caesar, i kdyby měl dvakrát tolik legií, dvakrát tolik měst a moří, zemí a národů!”

A šel si pro odměnu jako vítěz.

Průvod opustil konečně hlavní silnici a odbočil úzkou stezkou na východ k Salvijskému prameni. Na vřesovištích ležela rudá sluneční záře. U pramene zastavil centurio vojáky, protože chvíle popravy nadešla.

Avšak Pavel, přehodiv si přes rameno Plautillin závoj, jímž si pak chtěl zavázat oči, zvedl naposled zrak, plný nevýslovného klidu, k věčné podvečerní záři a modlil se. Ano! Nadešel poslední okamžik, ale on viděl před sebou širokou silnici z červánků, silnici vedoucí k nebi, a v duchu si opakoval slova, která kdysi napsal, když už tušil, že splnil svůj úkol a že se blíží jeho konec: “Bojoval jsem dobrý boj, víru jsem si zachoval, svůj úkol jsem splnil, nakonec je mi určen věnec spravedlnosti.”

KAPITOLA 29

A Řím šílel jako dřív, takže se zdálo, že toto město, které si podrobilo svět, začíná nakonec požírat sebe samo, nemajíc už další hromosvody. Ještě než nadešla poslední hodina obou apoštolů, přišlo Pisonovo spiknutí a po něm tak neúprosná řež nejvyšších římských hlav, že dokonce i těm, kdož viděli v Neronovi boha, zdál se Nero nakonec bohem smrti. Na město padl smutek, v domech a v srdcích zavládl strach, ale portiky se ověnčovaly břečťanem a květinami, protože bylo zakázáno dávat najevo lítost nad zemřelými. Lidé, když se ráno probouzeli, kladli si otázku, na koho přijde dnes řada. Průvod mrtvých, táhnoucích za caesarem, rostl ze dne na den.

Piso zaplatil za spiknutí hlavou a za ním šli Seneca, Lucanus, Faenius Rufus, Plautus Lateranus, Flavius Scaevinus, Afranius Quinctianus i prostopášný kumpán caesarových šílených nápadů Tullius Senecio, Proculus a Araricus, Tugurinus i Gratus, Silanus i Proximus, Subrius Flavius, oddaný kdysi Neronovi celou duší, i Sulpicius Asper. Jedny hubila jejich vlastní ničemnost, druhé strach, jiné bohatství, další zase jejich odvaha. Caesar, poděšen množstvím vzbouřenců, obstavil hradby vojskem a držel město jako v obležení, vysílaje denně do podezřelých domů setníky s rozsudky smrti. Odsouzení se ještě v dopisech plných pochlebenství ponižovali a děkovali caesarovi za rozsudek, odkazujíce mu část svých majetků, aby zbytek zachránili pro své děti. Nakonec se zdálo, že Nero úmyslně překračuje všechnu míru, aby se přesvědčil, jak dalece lidé klesli ve své špatnosti a jak dlouho snesou krvavou vládu. Po spiklencích byli vybiti jejich příbuzní, přátelé, ba i jen známí. Obyvatelé nádherných domů, postavených po požáru, vycházejíce do ulic byli si jisti, že potkají celé řady pohřbů. Pompeius, Cornelius Martialis, Flavius Nepos a Statius Domitius zahynuli, byvše obžalováni, že dost nemilují caesara; Novius Priscus proto, že byl Senekovým přítelem; Rufia Crispina zbavili práva na oheň a vodu proto, že býval kdysi Poppaeiným manželem. Velikého Thraseu zahubila ctnost, mnoho jich zaplatilo životem svůj urozený původ, dokonce i Poppaea se stala obětí chvilkového caesarova hněvu.

A senát se hrbil před strašným vládcem, stavěl na jeho počest chrámy, přinášel oběti za jeho hlas, věnčil jeho sochy a jmenoval mu kněze jako bohu. Senátoři chodili s malou dušičkou na Palatin, kde musili velebit “Periodonikův” zpěv a šílet s ním v orgiích nahých těl, vína a květin.

A zatím zdola, z půdy nasáklé krví a slzami, vzrůstala potichu, ale stále mohutněji Petrova setba.

KAPITOLA 30

Vinicius Petroniovi:

“Víme i zde, carissime, co se děje v Římě, a co nevíme, to nám řeknou tvé dopisy. Jestliže hodíš do vody kámen, vlny se šíří kolem dokola dál a dál; a právě taková vlna šílenosti a zloby dospěla z Palatinu až k nám. Caesar poslal Carina, aby se stavil po cestě do Řecka sem, vyloupil zde města a svatyně a naplnil tak prázdnou pokladnici. Z lidského potu a z lidských slz se v Římě staví domus aurea. Je možné, že svět dosud neviděl tak velikou budovu, ale neviděl dosud ani tak nesmírné křivdy. Znáš přece Carina. Chilón, dokud smrtí nevykoupil svůj život, byl mu podoben. Do městeček ležících v našem okolí nepřišli Carinovi lidé snad jen proto, že v nich nejsou ani chrámy, ani poklady. Ptáš se, jsme-li v bezpečí. Odpovím ti jen, že jsme zapomenuti, a to ti musí stačit. Teď právě vidím z portiku, pod nímž píši, naši klidnou zátoku a na ní Ursa v loďce, jak rozestírá v jasné tůni sítě. Má žena přede vedle mne červenou vlnu a v zahradách, ve stínu mandlovníků, zpívají naši otroci. Och, jaký to klid, carissime, a jaké sladké zapomenutí někdejších úzkostí a bolestí! Jenže tu příjemnou nit našeho života nepředou Parky, jak píšeš, to nám žehná Kristus, náš milovaný Bůh a Spasitel. Známe smutek a slzy, protože naše pravda nám přikazuje plakat nad cizím neštěstím, jenže i v těchto slzách je útěcha, vám neznámá, že totiž jednou, až odplyne čas našeho života, setkáme se znovu se všemi drahými, kteří zahynuli a ještě mají zahynout pro boží učení. Pro nás Petr a Pavel nezemřeli, nýbrž narodili se do slávy. Naše duše je vidí, a i když oči pláčí, srdce se radují jejich radostí. Ano, můj drahý, jsme šťastni štěstím, které nedovede nic narušit, protože smrt, která znamená pro vás konec všeho, bude pro nás jen přechodem k ještě většímu klidu a míru, k ještě větší lásce a radosti.

A tak nám tedy ubíhají dny a měsíce v duševní pohodě. Naši sluhové a otroci věří tak jako my v Krista, a protože Spasitel přikázal lidem, aby se milovali milujeme se tedy všichni. Nejednou, když zapadá slunce anebo když se už ve vodě třpytí měsíc, rozmlouváme s Lygií o někdejších časech, které nám dnes připadají jako sen. A když si pomyslím, jak blízko mukám a smrti byla ta milovaná hlava, která spočívá teď každý den na mých prsou, velebím z celého srdce Pána, protože on jediný ji mohl vyrvat z oněch rukou, zachránit ji z arény a vrátit mi ji navždycky. Petronie, viděl jsi přece, kolik útěchy, kolik vytrvalosti v neštěstí, kolik trpělivosti a odvahy dává toto učení před smrtí, přijeď tedy, abys viděl, kolik dává štěstí v obyčejných, všedních dnech života. Víš, lidé neznali dosud Boha, kterého by mohli milovat, proto se nemilovali ani navzájem a z toho pramenil jejich neutěšený úděl, protože tak jako světlo pramení ze slunce, tak pramení štěstí z lásky. Této pravdě nenaučili lidi ani zákonodárci, ani filozofové a tato pravda neexistovala ani v Řecku, ani v Římě, a říkám-li v Římě, znamená to: na celém světě. Suché a chladné učení stoiků, které přijímají ctnostní lidé, zakaluje srdce jako meče, ale zároveň je činí lhostejnými, místo aby je činilo lepšími. Ale nač ti to povídám, ty ses přece více učil a víš toho více než já. Tys přece znal Pavla z Tarsu a nejednou jsi s ním dlouho rozmlouval, posoudíš tedy nejlépe, zda ve srovnání s pravdou, kterou hlásal on, nejsou všechna učení vašich filozofů a rétorů jen prázdné bubliny a prázdný zvuk slov beze smyslu. Pamatuješ se na otázku, kterou ti položil? ,A kdyby byl caesar křesťanem, což byste se necítili bezpečnější, jistější tím, co máte, nežili byste bez úzkosti a bez starostí o zítřek?’ Tys mi řekl, že naše pravda je nepřítel života, a já ti nyní odpovídám, že kdybych od začátku tohoto dopisu opakoval jen dvě slova: ,Jsem šťasten!’, ještě bych nevylíčil své štěstí. Řekneš mi na to, že mé štěstí je Lygie. Ano, můj drahý! A to proto, že ji miluji nesmrtelnou duší a že se oba milujeme v Kristu a že taková láska nezná ani rozloučení, ani zradu, ani změny, ani stáří, ani smrt. Protože až mine mládí a krása, až povadnou naše těla a přijde smrt, láska přetrvá, protože přetrvá duše. Než se mé oči otevřely a spatřily světlo, byl jsem pro Lygii ochoten zapálit třeba svůj vlastní dům, ale teď ti říkám: nemiloval jsem ji, protože milovat mě naučil teprve Kristus. V něm je zdroj štěstí a klidu. To netvrdím já, nýbrž dokazuje to sama skutečnost. Srovnej vaše rozkoše, podšité úzkostí, vaše opojení, v nichž si nejste jisti zítřkem, vaše orgie, podobající se pohřebním hostinám, srovnej to vše s životem křesťanů – a najdeš odpověď. Ale abys mohl srovnávat lépe, přijeď do našich hor, provoněných mateřídouškou, do našich stinných olivových hájů, na naše pobřeží, porostlé břečťanem. Čeká tě tu klid, jaký jsi už dlouho nepoznal, čekají tě tu srdce, která tě doopravdy milují. Ty bys měl být šťasten, protože máš srdce ušlechtilé a dobré. Tvůj bystrý rozum dovede poznat pravdu, a jakmile ji poznáš, zamiluješ si ji, protože je možné ji nenávidět, tak jako ji nenávidí caesar a Tigellinus, ale zůstat k ní lhostejný, to nedovede nikdo. Můj Petronie, oba dva s Lygií se těšíme a doufáme, že tě zakrátko spatříme. Buď zdráv, šťasten a přijeď.”

Petronius dostal Viniciův dopis v Cumách, kam odjel s ostatními augustiány, doprovázejícími caesara.

Jeho dlouholetý boj s Tigellinem se chýlil ke konci.

Petronius už věděl, že v něm musí padnout, a věděl také proč. Čím níže den ode dne sklouzával caesar do úlohy komedianta, šaška a vozataje, čím hlouběji zabředával do chorobné, odporné a zároveň brutální prostopášnosti, tím více se pro něho stával vytříbený arbiter elegantiae přítěží. I když Petronius třeba mlčel, viděl Nero v jeho mlčení pohanu, když chválil, viděl v tom Nero výsměch. Elegantní patricius dráždil jeho ješitnost a vzbuzoval v něm závist. Jeho bohatství a nádherná umělecká díla, která měl doma, stala se předmětem chamtivosti samého vládce i jeho všemocného ministra. Šetřili si ho dosud s ohledem na to, že měli jet do Achaje, kde jim mohly přijít vhod jeho vkus a jeho znalost řeckých poměrů. Avšak Tigellinus začínal Nerona pomalu přesvědčovat, že Carinas ještě předčí Petronia vkusem a vědomostmi a že bude umět lépe než Petronius uchystat v Achaji hry, hostiny i triumfy. Od tohoto okamžiku byl Petronius ztracen. Neodvažovali se však poslat mu rozsudek v Římě. I caesar i Tigellinus si uvědomovali, že tento napohled zženštilý estét, “měnící si noc v den”, zabývající se jen a jen požitky, uměním a hostinami, projevil se v době, kdy byl prokonsulem v Bithynii a pak konsulem v hlavním městě, jako podivuhodně pracovitý a energický člověk. Soudili o něm, že je schopen všeho, a věděli, že si v Římě získal oblibu nejen u lidu, nýbrž i u praetoriánů. Nikdo z caesarových důvěrníků nedovedl předvídat, jak se Petronius v tomto případě zachová, zdálo se tedy rozumnější vylákat ho z města a prosadit svou teprve na venkově.

Proto dostal pozvání, aby přijel s ostatními augustiány do Cum. A Petronius, i když tušil léčku, jel. Snad proto, že se nechtěl postavit otevřeně na odpor, snad proto, aby ještě jednou ukázal caesarovi a augustiánům svůj veselý obličej, v němž se nezračila sebemenší starost, a aby před smrtí naposledy triumfoval nad Tigellinem.

Tigellinus ho zatím nařkl z přátelství se senátorem Scaevinem, který byl duší Pisonova spiknutí. Petroniovi lidé, kteří zůstali v Římě, byli uvězněni a jeho dům obstoupily praetoriánské stráže. Ale Petronius, když se o tom dozvěděl, nedal najevo ani strach, ba ani starosti a řekl s úsměvem augustiánům, které hostil ve své nádherné ville v Cumách:

“Ahenobarbus nemá rád, jestliže se ho někdo ptá přímo, uvidíte tedy, do jakých rozpaků upadne, až se ho zeptám, zda to on rozkázal uvěznit mou familii v hlavním městě.”

Pak jim oznámil, že “před dlouhou cestou” je pozve na hostinu. A právě ji připravoval, když přišel onen dopis od Vinicia.

Když si ho Petronius přečetl, zamyslil se na chvíli, pak se mu však obličej rozjasnil obvyklou dobrou náladou a téhož dne večer odepsal toto:

“Mám radost z vašeho štěstí a obdivuji se vašim srdcím, carissime, protože jsem nečekal, že by dva zamilovaní mohli myslit na někoho třetího, který je daleko od nich. A vy jste na mne nejen nezapomněli, nýbrž mě dokonce chcete přemluvit k odjezdu na Sicílii, kde se se mnou chcete rozdělit o svůj chléb a o svého Krista, který vám – jak píšeš – dává tolik štěstí.

Je-li tomu tak, uctívejte ho. Já si myslím, můj drahý, že ti Lygii vrátil tak trochu i Ursus a trochu i římský lid. Kdyby byl caesar jiný, řekl bych dokonce, že zanechal dalšího pronásledování z ohledu na to, že je s tebou spřízněn prostřednictvím Tiberiovy vnučky, kterou provdal kdysi Tiberius za jednoho z Viniciů.

Jestliže se však domníváš, že to byl Kristus, nebudu se s tebou přít. Ano! Nelitujte obětí pro něho. Prométheus se také obětoval pro lidi, jenže eheu! Prométheus je prý jen výmysl básníků, kdežto o Kristovi říkají věrohodní lidé, že ho viděli na vlastní oči. Já jsem přesvědčen s vámi, že je to jeden z nejpoctivějších bohů.

Na otázku Pavla z Tarsu si pamatuji a souhlasím s tím, že kdyby například Ahenobarbus žil podle Kristova učení, měl bych možná čas rozjet se k vám na Sicílii. Pak bychom ve stínu stromů, na břehu potůčků hovořili o všech bozích a o všech pravdách, jak to kdysi dělávali řečtí filozofové. Dnes ti musím dát jen krátkou odpověď.

Chci znát jen dva filozofy: jeden se jmenuje Pyrrhón, druhý Anakreón. Ostatní ti mohu prodat velmi lacino, spolu s celou školou řeckých i našich stoiků.

Pravda sídlí někde tak vysoko, že ani bohové sami ji nemohou spatřit z vrcholu Olympu. Tobě, carissime, se zdá, že váš Olymp je ještě vyšší, a stoje na něm, voláš na mne: ,Vystup sem a uvidíš takové obzory, jaké jsi dosud neviděl!’ Je to možné. Ale já ti odpovídám: ,Příteli, nemám nohy!’ A až dočteš tento dopis, doufám, že mi dáš za pravdu.

Ne, šťastný manželi královny jitřenky! Vaše učení není pro mne. Mám snad milovat Bithyňany, kteří nosí mou lektiku, Egypťany, kteří topí v mých lázních, Ahenobarba a Tigellina? U bílých kolen Charitek ti přísahám, že i kdybych stokrát chtěl, nedovedl bych to.

V Římě je nejméně sto tisíc lidí, kteří mají buď křivé lopatky, anebo velká kolena, anebo vyschlá lýtka, anebo okrouhlé oči, anebo příliš veliké hlavy. Mám snad milovat i tyto lidi? Kde najdu tu lásku, jestliže ji necítím v srdci? A jestliže si váš bůh přeje, abych je všechny miloval, proč jim nedá ve své všemohoucnosti například tvary Niobidů, které jsi viděl na Palatinu?

Kdo miluje krásu, nemůže už jen proto milovat ošklivost. Něco jiného je nevěřit v naše bohy, ale milovat je člověk přesto může, tak jak je milovali Feidias, Praxiteles, Myrón, Skopas a Lysippos.

I kdybych nakrásně chtěl jít tam, kam mne vedeš, nemohu. A protože nadto ještě nechci, nemohu dvakrát. Ty věříš jako Pavel z Tarsu, že jednou, na druhém břehu Styxu, na jakýchsi Elysijských polích spatříte vašeho Krista. Dobrá! Ať ti pak poví sám, zda by mě přijal s mými gemami, s mou murrhovou vázou, s knihami vydanými u Sosiů a s mou Zlatovlasou. Je mi do smíchu, když na to pomyslím, můj drahý, vždyť přece i Pavel z Tarsu mi říkal, že pro Krista je nutno se zříci růžových věnců, hostin a rozkoší. Je pravda, sliboval mi jiné štěstí, ale já jsem mu odpověděl, že jsem pro to jiné štěstí už příliš stár a že se mé oči budou vždycky kochat růžemi a že i vůně fialek mi bude vždycky milejší než pach špinavého ,bližního’ ze Subury.

To jsou příčiny, pro něž není to vaše štěstí nic pro mne. Ale kromě toho je ještě jedna příčina, kterou jsem si schovával na konec. Volá mě Thanatos. Pro vás začíná úsvit života, ale pro mne slunce už zapadlo a soumrak zahaluje mou hlavu. Jinými slovy – musím zemřít, carissime.

Nestojí to za dlouhé mluvení. Musilo to tak skončit. Ty, který znáš Ahenobarba, pochopíš to snadno.

Tigellinus nade mnou zvítězil – anebo ne! To jen má vítězství skončila. Žil jsem, jak jsem sám chtěl, a zemru, jak se zlíbí mně.

Neberte si to k srdci. Žádný bůh mi neslíbil nesmrtelnost, nepotká mě tedy nic neočekávaného.

A přitom se ty, Vinicie, mýlíš, když tvrdíš, že jen váš bůh učí umírat klidně. Ne. Náš svět věděl už před vámi, že když je vypita poslední číše, je čas odejít, odpočinout si. A dovedeme to ještě dělat klidně. Platón říká, že ctnost je hudba a život filozofa harmonie. Je-li tomu tak, zemřu, jak jsem žil: ctnostně.

Chtěl bych se ještě rozloučit s tvou božskou manželkou slovy, jimiž jsem ji kdysi přivítal v Aulově domě: ,…dosud nikdy jsem takového člověka nezřel ze všech mužů ni žen…’

Je-li tedy duše něco více, než se domnívá Pyrrhón, pak má duše cestou k nejzazšímu konci Okeanu zaletí k vám a usedne u vašeho domu v podobě motýla anebo, jak věří Egypťané, v podobě krahujce.

Jinak za vámi přijít nemohu.

Kéž se vám tedy Sicílie promění v zahradu Hesperidek, kéž vám polní, lesní i vodní víly sypou na cestu květy a kéž po všech akanthech ve sloupoví vašeho domu hnízdí bílé holubice.”

KAPITOLA 31

Petronius se nemýlil. O dva dny později poslal mladý Nerva, který byl Petroniovi vždycky přátelsky nakloněn a oddán, svého propuštěnce do Cum se zprávami o všem, co se odehrávalo u caesarova dvora.

O Petroniově smrti bylo už rozhodnuto. Nazítří večer zamýšleli poslat k němu centuriona s rozkazem, aby se zdržel v Cumách a očekával tam další příkazy.

Druhý posel, vyslaný o několik dnů později, měl mu přinést rozsudek smrti.

Petronius vyslechl propuštěncovy zprávy s naprostým klidem a pak řekl:

“Zaneseš svému pánovi jednu z mých váz, kterou ti dají, než odjedeš. Vyřiď mu také ode mne, že mu děkuji z celého srdce, protože jeho zásluhou budu moci předejít rozsudku.”

A znenadání se dal do smíchu jako člověk, který přišel na skvělý nápad a má už předem radost z toho, jak se mu vydaří.

A ještě téhož večera se jeho otroci rozběhli a zvali všechny augustiány, kteří byli právě v Cumách, a všechny augustiánky na hostinu do nádherné villy arbitra elegantiarum. Petronius sám psal odpoledne v knihovně, pak se vykoupal, potom nařídil vestiplikám, aby ho ustrojily, a nádherný, vystrojený, podoben bohům, zašel do triclinia podívat se znaleckým okem na přípravu, odkud pak šel do zahrad, kde pacholata a mladé Řekyně vily k večerní hostině růžové věnce.

Jeho obličej neprozrazoval sebemenší starost.

Služebnictvo poznalo, že to bude neobyčejná hostina, jen podle toho, že rozkázal vyplatit mimořádné odměny těm, s nimiž byl spokojen, kdežto lehce zmrskat ty, jejichž práce se mu nelíbila anebo kteří si ještě předtím zasloužili pokárání a trest. Loutnistům a zpěvákům slíbil předem, že je bohatě odmění, a nakonec usedl v zahradě pod buk, jehož listím se prodíraly sluneční paprsky a vrhaly na zem světlé skvrny, a dal si zavolat Euniké.

Přišla v bílém oděvu, s myrtovou větvičkou ve vlasech, krásná jako Charitka. On si ji posadil vedle sebe, dotkl se zlehka prsty její skráně a zahleděl se na ni s takovým zalíbením, s jakým se dívá znalec na sochu boha, která se zrodila pod dlátem mistra.

“Euniké,” řekl jí, “víš, že už dlouho nejsi otrokyně?”

A ona zvedla k němu své klidné oči, modré jako obloha, a zavrtěla hlavou.

“Jsem, pane. Vždycky,” odpověděla.

“Možná že o tom nevíš,” pokračoval Petronius, “ale ta villa a ti otroci, kteří tam vijí věnce, a všechno, co tady je, pole i stáda patří ode dneška tobě.”

Když to Euniké uslyšela, odsedla si pojednou od něho a zeptala se hlasem, v němž se ozval náhlý neklid:

“Proč mi to říkáš, pane?”

Pak si opět přisedla blíže a zahleděla se na něj, mžourajíc úlekem očima. Po chvíli zbledla v obličeji jako plátno. On se však stále usmíval a konečně řekl jedno jediné slovo:

“Ano!”

Nastala chvíle mlčení a jen lehký vánek pohyboval listím buku.

Petronius se mohl skutečně domnívat, že má před sebou sochu z bílého mramoru.

“Euniké!” řekl. “Chci zemřít v dobré náladě.”

A dívka naň pohlédla se srdcervoucím úsměvem a zašeptala:

“Jsem poslušná, pane.”

Hosté, kteří byli už nejednou na Petroniových hostinách a věděli, že ve srovnání s nimi zdají se i caesarovy hostiny nudné a barbarské, začali se večer scházet ve velkých houfech a nikomu z nich ani ve snu nenapadlo, že to má být poslední symposion. Mnoho jich sice vědělo, že nad vytříbeným arbitrem visí mraky caesarovy nemilosti, ale k tomu došlo už tolikrát a Petronius je dovedl už tolikrát opět rozehnat nějakým jediným obratným činem nebo odvážným slovem, že se skutečně nikdo nedomníval, že mu hrozí vážné nebezpečí. Jeho veselý obličej a obvyklý nenucený úsměv všechny v této domněnce ještě utvrdily. Krásná Euniké, které Petronius řekl, že chce zemřít v dobré náladě a pro kterou mělo každé jeho slovo váhu věštby, měla ve svých božských tazích naprostý klid a v očích jí hrála jakási podivná světýlka, která mohli lidé považovat za odlesk radosti. Pacholata s vlasy sepjatými zlatými síťkami kladla ve dveřích triclinia hostům na hlavy růžové věnce a upozorňovala je, jak to přikazoval zvyk, aby překročili práh pravou nohou.

V sále bylo cítit slabou vůni fialek; v různobarevných alexandrijských sklech hořela světla. U lavic stála děvčátka, která měla skrápět chodidla hostí voňavkami. U stěn čekali na znamení svého sbormistra loutnisté a aténští zpěváci.

Tabule se skvěla přepychem, ale přitom to byl přepych, který neoslňoval, nebyl nikomu na obtíž a působil dojmem, jako by tu vznikl sám od sebe.

S vůní fialek naplňovalo sál ovzduší radosti a nenucenosti. Když sem hosté vstupovali, cítili, že tady nad nimi nebude viset ani násilí, ani hrozba, jak tomu bývalo u caesara, kde mohl člověk zaplatit životem za ne dost nadšenou anebo ne dost vtipně řečenou pochvalu caesarova zpěvu nebo jeho básní. Však také srdce hodovníků při pohledu na ta světla, na džbány, ověnčené břečťanem, na vína, chladící se ve sněhovém lůžku, a na vybraná jídla okamžitě roztávala. Stejně vesele, jako bzučí roj včel nad jabloní obsypanou květy, začaly bzučet jejich rozhovory. Jen tu a tam je přerušil výbuch veselého smíchu, občas pochvalné zašumění a občas příliš hlasitý polibek vtisknutý na bílou paži.

Když pili hosté víno, odlévali vždy z číší několik kapek nesmrtelným bohům, aby získali jejich ochranu a jejich přízeň hostiteli. Nevadilo, že mnozí z nich v bohy nevěřili. Tak to přikazoval zvyk a pověra. Petronius ležel vedle Euniké a rozmlouval o posledních římských novinkách, o rozvodech, o lásce, o milostných pletkách, o dostizích, o Spiculovi, který se poslední dobou proslavoval v arénách, a o nejnovějších knihách, které vyšly u Atracta a u Sosiů. Odlévaje víno, říkal, že odlévá jen na počest Kyperské paní, která je starší a větší než všichni bohové, která jediná je nesmrtelná, věčná a která jediná vládne.

Jeho rozmluva se podobala slunečnímu paprsku, který ozařuje co chvíli jinou věc, anebo letnímu vánku, který rozhoupává květiny v zahradě. Konečně pokynul sbormistrovi a na toto znamení se zlehounka rozezvučely loutny a ozvaly se mladé hlasy. Pak se začala pod průsvitnými závoji míhat růžová těla tanečnic z Kóu, krajanek Euniké, a nakonec věštil egyptský věštec hostům budoucnost z pohybů duhových paprsků v křišťálové nádobě.

Když se však nasytili těchto kratochvílí, nadzvedl se Petronius na svém syrském lehátku a řekl jen jakoby mimochodem:

“Přátelé! Promiňte, že se k vám na hostině obracím s prosbou: nuže, přijměte každý ode mne darem číši, z níž jste poprvé odlili na počest bohům a na mé štěstí.”

Petroniovy číše se třpytily zlatem, drahokamy a mistrnými řezbami, a tak, i když rozdávání dárků bývalo v Římě obvyklou věcí, zaplavila srdce hodovníků radost. Jedni mu začali děkovat a hlasitě ho vychvalovat, druzí tvrdili, že ani sám Zeus nepotěšil nikdy bohy na Olympu takovým darem, a byli i takoví, kteří se zdráhali přijmout dar, který tolik převyšoval obvyklé dary.

Petronius však pozvedl číši z murrhy, podobající se duze a mající nesmírnou cenu, a řekl:

“A zde je číše, z které já jsem odlil Kyperské paní.

Nechť se jí tedy nedotknou už ničí rty a nechť z ní už ničí ruce neodlijí víno jiné bohyni!”

A mrštil cennou nádobou o podlahu, posypanou fialovými květy šafránu. Když se roztříštila na droboučké střepiny a když viděl kolem sebe udivené pohledy, řekl:

“Přátelé, zanechte údivu a radujte se. Stáří a bezmocnost jsou smutní druhové posledních let života. Já vám však dám dobrý příklad a dobrou radu: je možné na ně nečekat a odejít dobrovolně, dříve než přijdou, právě tak, jak odcházím já.”

“Co chceš učinit?” otázalo se zneklidněně několik hlasů.

“Chci se radovat, pít víno, poslouchat hudbu, dívat se zde na tyto božské tvary, které vidíte vedle mne, a pak usnout s ověnčenou hlavou. S caesarem jsem se už rozloučil. Chcete si poslechnout, co jsem mu na rozloučenou napsal?”

Po těchto slovech vyňal z purpurového polštáře dopis a začal číst:

“Vím, caesare, že netrpělivě očekáváš můj příjezd a že tvé věrné srdce přítele touží ve dne v noci po mně.

Vím, že bys mě zahrnul dary, svěřil mi praefekturu praetorie a Tigellinovi bys doporučil, aby dělal to, k čemu ho stvořili bohové, totiž pohaněče mulů na tvých statcích, které jsi zdědil, když jsi otrávil Domitii.

Promiň mi však, protože ti přísahám na Hádes a v něm na stíny tvé matky, manželky, tvého bratra i na stín Senekův, že za tebou nemohu přijet. Život je veliký poklad, můj drahý, a já jsem dovedl z tohoto pokladu vybírat ty nejcennější klenoty. Avšak v životě jsou také věci, které nedovedu už déle snášet. Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si k tomu všemu po celá léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo ve mně touhu po smrti. Řím si zacpává uši, když tě slyší, svět se ti posmívá a já se už déle za tebe červenat nechci a nemohu. Kerberovo vytí, můj milý, i když se podobá tvému zpěvu, bude pro mne méně bolestné, protože jsem nebyl nikdy Kerberovým přítelem a není tedy mou povinností stydět se za jeho hlas. Buď zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehraj na loutnu, to ti přeje a tuto poslední přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae.”

Hodovníci oněměli. Věděli totiž, že kdyby Nero ztratil své impérium, byla by to pro něj menší rána než takový dopis. Pochopili také, že člověk, který něco takového napsal, musí zemřít, a přitom se i jich samých zmocnil bledý strach, že takový dopis vůbec poslouchali.

Avšak Petronius se dal do tak upřímného a veselého smíchu, jako by šlo o nejnevinnější žert. Pak se rozhlédl po přítomných a řekl:

“Radujte se a bázeň odžeňte daleko od sebe. Nikdo se nemusí chlubit, že si ten dopis přečetl, a já se jím pochlubím snad jen Charonovi, až mě bude převážet.”

Pak pokynul řeckému lékaři a natáhl k němu paži. Obratný Řek mu ji mžikem stáhl zlatou šňůrou a otevřel mu žílu na zápěstí. Krev vytryskla na polštář a ztřísnila Euniké, která podepřela Petroniovu hlavu, sklonila se k němu a řekla:

“Pane, domníval ses snad, že já tě opustím? Kdyby mi bohové chtěli dát nesmrtelnost a caesar vládu nad světem, i pak bych šla s tebou.”

Petronius se usmál, nadzvedl se trochu, dotkl se rty jejích rtů a odpověděl:

“Pojď se mnou.”

A pak dodal:

“Tys mne opravdu milovala, má božská!”

A Euniké vztáhla k lékaři svou růžovou paži a po chvíli se její krev začala slévat a mísit s jeho krví.

Petronius však dal znamení sbormistrovi a opět se ozvaly loutny a zpěv. Napřed zpívali Harmodia a pak zazněla Anakreontova píseň, v níž si básník stěžuje, jak našel jednou přede dveřmi promrzlé a uplakané Afroditino dítě; vzal je tedy k sobě, zahřál, osušil mu křidélka, ale ono, nevděčné, probodlo mu místo odměny svým šípem srdce a od té doby nemá klidu…

Petronius a Euniké leželi, opírajíce se o lokty, krásní jako dva bozi, a poslouchali, usmívajíce se a blednouce. Když píseň dozněla, nařídil Petronius, aby dále roznášeli víno a jídla, a pak začal rozmlouvat s hosty sedícími poblíž o různých nedůležitých, ale příjemných věcech, o jakých se obyčejně na hostinách hovořívalo. Konečně zavolal Řeka, aby mu na chvíli podvázal žíly, protože se cítí ospalý a rád by se ještě dříve, než ho navěky uspí Thanatos, oddal bohu Spánku.

A usnul. Když se probudil, dívčina hlava ležela už na jeho hrudi, podobna bílému květu. Položil ji na polštář, chtěje se na ni ještě jednou podívat. Pak mu opět rozvázali žíly.

Zpěváci začali na jeho pokyn zpívat další Anakreontovu píseň a loutny je potichounku doprovázely, tak aby nepřehlušovaly slova. Petronius bledl víc a více.

Když však utichly poslední zvuky, otočil se ještě jednou k hodovníkům a řekl:

“Přátelé, přiznejte, že s námi hyne…”

Avšak nebyl už s to dokončit; jeho paže objala posledním pohybem Euniké, hlava mu klesla na podušku – a Petronius zemřel.

Avšak hosté, dívajíce se na ta dvě bílá těla, podobná krásným sochám, pochopili dobře, že s nimi hyne to jediné, co ještě zůstalo jejich světu: jeho poezie a krása.