é sítě

21. Drowové sny nespřádají

Liriel napůl seběhla a napůl sklouzla ze srázu vedoucího k moři. Jak zuřivost postupně ustupovala, zjevovala se Ibnova slova v novém světle. Teď už si nebyla jistá, že ten muž Hrolfovu smrt skutečně způsobil. Vlastně se spíš zdálo, že z toho vinil mořské elfy a ji samotnou. Nejdřív předpokládala, že tak chtěl jen vybít svoji nenávist vůči všem elfským národům, pak jí došlo, že tomu nejspíš skutečně věří.

A třeba se tak docela nemýlil. Liriel nehodlala jen tak snadno zapomenout na obraz odporného rybího stvoření skrývajícího se za pohledným zevnějškem mořského elfa Sittla a s tím spojené podezření, že to je malenti. Xzorsh vehementně popíral možnost, že by jeho přítel byl zmutovaný sahuagin – vlastně ani nechtěl připustit, že něco takového vůbec existuje – ale i tak o tom musela Liriel přemýšlet. Byl tu však někdo, kdo odpověď mohl znát, nebo ji alespoň mohl zjistit.

Dívka se zastavila až na samé hranici příboje a vytáhla z vaku pečlivě složený kus bílého hedvábí. Rozložila jemný šál a nechala jeho roztřepený okraj zavlát nad hladinou jako zástavu. Podle pověstí z knih jej měla zotročená nereidka následovat a prosit o jeho vrácení. Tomu se Liriel vyhnula tím, že jí přikázala držet se stranou a být zticha. Tentokrát ji však potřebovala, a tak nechala svůj vysoký hlas zaznít nad hučením vln.

Trvalo to jen pár chvil a vodní nymfa se dostavila. Z původní krásy, kterou uchvátila Wedigara, jí toho moc nezbylo. Dokonce i hlas měla bezbarvý a slabý. Drowí dívka ignorovala prosby a bez milosti si šál uvázala kolem vlastního pasu.

„Co víš o Hrolfovi Nezkrotném? Velký muž, světlé vlasy, knír sahající skoro až na bradu? Okouzlila jsi i jeho? Odpověz po pravdě, nebo začnu z tvého šálu odtrhávat třásně!“

„Ne, od toho hnědovlasého tvaroměnce jsem žádného muže neokouzlila,“ vzlykala nereidka. „Nebo bych tohohle měla okouzlit a utopit? Toho Hrolfa?“

Liriel ji zpražila pohledem a vytrhla několik vláken. Nymfa vyděšeně zaječela a začala vzlykat do dlaní.

„Copak tu děláš, moje malá vráno?“

Liriel se otočila a zastínila si rukou oči. Na vrcholu útesu stál Fjodor a zděšeným zrakem shlížel na scénu pod sebou.

„Hledám odpovědi,“ zavolala na něj. „Jestli chceš, poslouchej a klidně pojď i dolů, ale nezdržuj!“

Znovu se obrátila k plačící nereidce. „Byla jsi to ty, kdo topil všechny ty muže?“

„Některé,“ přiznala. „Ostatní okouzlily mé sestry a jiné si vzaly kelpie.“

„Kelpie?“

„Rostlinní tvorové. Sirény třetího řádu,“ pronesla nereidka s vrozeným pohrdáním. „Slyšela jsem, že to byla kelpie, kdo chytil ty mořské elfy, co pak rybáři vytáhli na břeh.“

O tom Xzorsh nic neříkal, pomyslela si Liriel.

„Samozřejmě že ne. To není nic, čím by se dalo chlubit.“

„Jak kelpie vypadají?“

„Ve vodě jako obyčejný trs chaluh s dlouhými šlahouny. Čas od času vyženou výhonky – takové zakroucené malé věci připomínající šneky. Když dorostou, tak na sebe umí seslat kouzlo, že vypadají jako žena, kůň nebo mořský koník – nebo vlastně cokoliv, po čem jejich oběť nejvíc touží.“

Tuhle informaci mohla Liriel odložit stranou. Většinu toho sice slyšela poprvé, ale zajímalo ji, proč zdejší zkušení mořeplavci nedokázali rozpoznat, že je v jejich okolí něco takového. Nejpravděpodobnější vysvětlení bylo, že kelpie vlastně neznali, protože sem byly zaneseny od vzdálených břehů.

„Odkud kelpie přišly?“ chtěla vědět a doufala, že nymfa označí Luskán. Přesně takový důkaz by potřebovala!

V nereidčině pohledu se mihnul lstivý výraz. „Z jednoho místa hluboko pod mořem. Vezmu tě tam,“ slíbila ochotně. „Ukážu ti, kde se pěstují!“

Drowí dívka povytáhla sněhobílé obočí. „Pěstují?“

„O výhonky je třeba se starat a pak se musí zasít do moře, aby rostly a zabíjely. Och ano, pojďme tam!“

Liriel si však vzpomněla na něco, co viděla před několika dny, a z nejasného podezření se stala jistota. Pochybovala, že by s nereidkou musela někam jít, aby našla zdroj výhonků kelpii.

„Zůstaneš tady, dokud tě nebudu znovu potřebovat,“ poručila.

„Ale můj šál,“ vztáhla k ní nereidka prosebně ruce. „Dej mi ho a já udělám cokoliv, co jen chceš!“

Liriel se obrátila a vyšplhala nahoru na útes, aniž by na nymfiny zoufalé prosby jakkoliv zareagovala. Fjodor natáhl ruku a na několika posledních stopách strmého svahu jí pomohl.

„Je takové chování opravdu naprosto nezbytné?“ zeptal se jí.

Dívka pokrčila rameny. Odvázala si šál od boků a nedbale jej nacpala zpět do vaku, nedbajíc toho, že čin vyvolal u zlého stvoření další vlnu nářků. Výraz ve Fjodorově tváři ji však trápil. Její lhostejné zotročení nereidky jej očividně rozrušilo.

„Souhlasil bys s tím, že informace poskytnutá tou otrokyní byla naprosto nezbytná, když ti řeknu, že díky její neznalosti jsi mohl zabít špatného muže?“

Fjodor se zamračil. „Co tím chceš říct?“

„Co když Ibn Hrolfa nezabil?“

„Zaútočil na tebe. Smrt si i tak zasloužil již třikrát.“

„Dobře, uznávám, ale nevěřím tomu, že zabil Hrolfa a měl prsty v nedávných ruathymských potížích. Oba první útoky byly podle mě motivované především nenávistí k elfům a pověrami o ženách na palubě lodi. Jen nechtěl ohrozit bezpečí ostatních námořníků. Dnes na mě zaútočil, protože si myslel, že to já jsem svým spojením s mořskými elfy částečně zavinila Hrolfovu smrt. Všiml sis, jak překvapeně se tvářil, když jsem jej obvinila, že to byl on, kdo otrávil muže v Holgersteadu mizernou medovinou? Předtím jsem příliš zuřila, než abych si toho opravdu všimla,“ připustila Liriel. „Jestli je to ale pravda, tak na Ruathymu musí být jiný zrádce. Musíme ho – nebo ji – najít a neohlížet se při tom na to, co je kvůli tomu třeba podstoupit!“

Fjodor chmurně přikývl. S bezohledným zacházením s nereidkou sice nesouhlasil, ale důležitost odhalení zrádce popřít nemohl. „A ty víš, kdo to je?“

„Nejspíš ano,“ opáčila Liriel bez rozmyslu. „Tobě nepřipadalo divné, že se Dagmar objevila v Holgersteadu v den útoku? A ještě navíc s plným povozem věna?“

„Vůbec ne. Takový je tady zvyk.“

„Odkud odjinud by ovšem ta medovina pocházela než z Hrolfova skladiště? A kdo měl kromě mě a prvního důstojníka ještě klíč?“

„Takových mohlo být hodně. Hrolf byl muž, který věřil každému.“

„To ano, ale zamysli se nad tímhle: těsně předtím, než Dagmar vyrazila do Holgersteadu, vydala se sama do Hrolfova skladiště, aby odtamtud vyzvedla pár věcí pro toho chudáka, který si ji musel vzít. Není možné, že by k tomu navrch přihodila ještě soudek nebo dva medoviny?“

„Možné to je,“ připustil Fjodor, „ale nezdá se to být pravděpodobné. I kdyby medovina byla skutečně otrávená a opravdu přišla s Dagmařiným věnem, kdo by mohl říct, že to byla skutečně zrada a ne jen nešťastný omyl? Dagmařina oddanost jejímu lidu se nedá popřít. Proč by jinak šla do Holgersteadu, aby se tam stala pouhou druhou manželkou ve Wedigarově domácnosti?“

Neustálé obhajování té Seveřanky začínalo jít Liriel na nervy. „Nebyla by to moc velká oběť, kdyby věděla, že ten muž bude mrtvý dřív, než s ním poprvé zalehne do postele,“ odsekla. „A i kdyby, ani to by nebyla taková oběť. Wedigar je na člověka celkem zajímavý a má svoje kouzlo.“

Mladík sebou trhnul. Podobně otevřené hodnocení lidských mužů si nedokázal vzít jinak než osobně. „Oběť by to byla v případě, že o něj nemá zájem,“ pronesl škrobeně.

Liriel výhružně přimhouřila oči. „Ale o tebe ho má, to se mi tím snažíš říct?“

„Říkám jen to, že Dagmařina ochota jít do postele s mužem, kterého sotva zná – ať už s Wedigarem nebo se mnou – mluví jednoznačně ve prospěch její oddanosti Ruathymu,“ vysvětloval. „Seveřanky takové věci neberou na lehkou váhu a já si neumím představit, že by tak oddaná žena mohla být zrádkyní.“

Tahle slova zasáhla Liriel bolestivěji než skleněné střepy, protože ani ona sama, přes časná dobrodružství s tím či oním drowím druhem, nebrala „takové věci“ na lehkou váhu. To vážně Fjodor nechápal, čím vším musela projít, než jej přijala za přítele, a tím spíš za milence? Fjodor po ní chtěl víc, než mu mohla dát. Pro Liriel, temnou elfku z Menzoberranzanu, představovala tahle cesta něco neuvěřitelně osobního a bolestivého. Ve světle toho všeho bylo Fjodorovo vyzdvihování seveřanské zdrženlivosti něčím víc než jen urážkou!

„Co se týká Dagmařiných motivů, ty brzy odhalíme,“ prohlásila Liriel rozzuřeně. „Je sice možné, že ty nedokážeš nahlédnout za pěknou tvářičku, ale já díky Lloth ano!“ Temná elfka sevřela v ruce obsidiánový přívěsek a významně jím zamávala ve vzduchu.

Na Fjodorově tváři se objevil zděšený výraz. „To nedělej,“ nabádal ji. „Drž se od té bohyně dál, moje malá vráno!“

Někde uvnitř ní vzplál mocný plamen nelidské zuřivosti. Liriel v něm poznala stopu Pavoučí královny a až příliš pozdě si vzpomněla na kruté rituály požadované po drowích kněžkách. Žárlivá bohyně nedovolovala, aby její pozemské zástupkyně udržovaly jakékoliv blízké vztahy, a obzvlášť se jí příčila představa, že by kněžka mohla něco cítit k obyčejnému muži. Menzoberranzanské ženy byly často nuceny obětovat druhy, milence, a dokonce i syny, aby si Pavoučí královnu usmířily. Lloth nemohla dlouho snášet její spojení s obyčejným mužem lidského druhu, obzvlášť když měl tak špatný vliv na Lirielinu oddanost. Fjodor si ani neuvědomoval, jak nesmírně nebezpečnou stezkou se vydal. Do této chvíle to nedošlo ani Liriel.

„Přede mnou o Lloth špatně nemluv,“ varovala jej. „Stala jsem se její kněžkou. Taková byla cena za záchranu Elfí panny.“

Fjodor zalapal po dechu a chytil ji za ruku. „Takže to byla práce tvé bohyně? Teď už chápu, proč jsi tehdy plakala! Ještě nikdy a na žádném místě jsem nepocítil takové zoufalství a zlo!“

„Nebo takovou moc,“ dodala chladně.

„Ale za jakou cenu?“ trval na svém. „Jak by ze zla mohlo vzejít dobro? Mám o tebe strach, moje malá vráno, a bojím se toho, co by se z tebe mohlo stát. Už teď sis pořídila otrokyni a obvinila dobrou ženu ze zrady.“

V jeho slovech se skrývalo ostré žihadlo pravdy. Trhla sebou a vyškubla mu ruku ze sevření. „Dávej si pozor, jak se mnou mluvíš,“ zavrčela. „Nebo ti snad musím připomínat, že bych ti mohla poručit, abys té dobré ženě zaživa vyrval srdce z těla?“

Po Lirieliných slovech následovalo omráčené ticho.

Dlouhou dobu oba jen stáli a dívali se jeden na druhého. Bylo zřejmé, že muž je tímto výbuchem ještě šokovanější než ona sama. Poprvé v životě zaslechla mladá temná elfka ve svých slovech ozvěnu babiččina zlovolného hlasu. Na okamžik Matrona Baenre znovu ožila a našla nový domov v Lirielině srdci.

„To jsem nechtěla říct,“ zašeptala.

Fjodor tiše přikývl, Liriel ale dobře viděla smutek zračící se mu v očích a došlo jí, že jí nevěří. Ona si však také nevěřila.

Náhle se vrhla do náručí svého milence, snažíc se tak obnovit někdejší vzájemnou blízkost. Fjodor ji lehce objímal, na pažích i na hrudi měl ale neklidně ztuhlé svaly. Na její pohyby nijak nereagoval. Liriel zdvihla hlavu a upřela na něj tázavý pohled.

„Má paní, dostanu snad i tohle příkazem?“ zeptal se upjatě.

Liriel, šokovaná obviněním, se vytrhla z jeho nedobrovolného objetí. Skrz oči mu nahlédla do duše a pochopila, jakou ránu zasadila jeho cti. Jen naznačením toho, že by na její pokyn mohl páchat zlo, porušila důvěru, kterou ve svou wychlaran vkládal, a zničila představu berserkra sloužícího paní, která je toho hodna. Jakkoliv byl šlechetný a obětavý, zasáhla i jeho pýchu. Nejbolestivější ze všeho však byl strach a lítost, že mezi nimi toto pouto vůbec vzniklo.

Se slabým výkřikem se od něj odtrhla a odběhla pryč.

Tentokrát ji Fjodor nenásledoval.

Po nějakém čase stráveném o samotě se Liriel vrátila do Ulfova srubu. Zamířila rovnou na zahradu a k dřevěným krabicím, kde viděla podivné chaluhy, jež tam Dagmar pěstovala. Pochopitelně chtěla vědět, jestli se shodují s nereidčiným popisem. Ve slané vodě však našla jen pár osamělých škeblí.

Ve světle všeho, co se v poslední době stalo, si Liriel nedokázala pomoct a musela pochybovat o spolehlivosti vlastní paměti a o následně vyvozených závěrech. Chaluhu, kterou tehdy snědla, si ani pořádně neprohlédla a nevěděla, jestli Dagmar mohla mít s útokem na Holgerstead něco společného. Možná měl Fjodor pravdu – možná ji moc, se kterou si zahrávala, začínala měnit. Možná pokřivila její vnímání skutečnosti a zaslepila ji touhou po pomstě.

Liriel Dagmar nesnášela za dřívější blahosklonnost a za pokus svést Fjodora. Tohle by samo o sobě většině drowů stačilo, aby propadli nekontrolovatelné zuřivosti. Příliš mnoho jejích lidí bylo zaslepeno neovladatelnou touhou po pomstě. Přemýšlela, jestli to není pozůstatek uctívání Lloth, jako popel ulpívající na duši, když plameny moci uhasly.

Mladá drowí dívka si vždy cenila vlastní nezávislosti. Sama si volila osud do takové míry, že by si to většina obyvatel Menzoberranzanu nedokázala představit. Teď jí docházelo, že během výpravy za udržením vrozených sil ztratila velký kus sebe sama. A nejhorší bylo, že nedokázala poznat, jak velký kus to vlastně byl.

Když byla konečně příliš unavená a zarmoucená, než aby o tom dál přemýšlela, vstoupila Liriel do Ulfova srubu, vyšplhala po žebříku nahoru do podkroví a upadla do slastného zapomnění spánku.

Mnohem později téže noci ji něco měkkého připravilo o dech a vytrhlo ze spánku. Instinktivně sevřela prsty na jílci dýky ležící jako vždy na dosah a naslepo se jí ohnala.

V pomalu se snášející záplavě kachního peří stála Dagmar oděná v noční košili a s proříznutým polštářem v rukou. Žena i elfka na sebe překvapeně hleděly.

„Mohla jsi mě zabít,“ zašeptala Seveřanka.

„O to tak nějak šlo,“ zavrčela Liriel. Odvalila se na opačný kraj postele a zvětšila vzdálenost mezi sebou a tou o dost větší ženou. „Co si do Devíti pekel myslíš, že se tu takhle plížíš? Možná je to dům tvého otce, ale tohle je můj pokoj! To nemáš rozum, že se přibližuješ ke spícímu drowovi?“

Dagmar pokrčila rameny. „Byla jsem dole a nemohla jsem usnout. Pak jsem tě slyšela, že něco voláš. Myslela jsem si, že ti třeba hrozí nebezpečí.“

„A tak jsi mi přiběhla na pomoc s polštářem v ruce?“ ušklíbla se Liriel. „Ty, dcera válečníka?“

Dívka vzdorně zdvihla bradu. „Když jsem přišla poprvé, zjistila jsem, že tě trápí jenom zlé sny. Všimla jsem si ale, že nemáš polštář, a tak jsem ti jeden přinesla. Myslela jsem si, že by se ti pak mohlo líp spát.“

„Přitiskla jsi mi ho na obličej,“ nedala se Liriel.

„Vypadnul mi z ruky,“ opáčila Dagmar.

Liriel se na dívku dlouze zahleděla. Všechna dřívější podezření se okamžitě vrátila. Přistihla ji totiž ne při jedné, ale hned při dvou lžích. Přesto se Seveřanka tvářila naprosto klidně a v modrých očích se jí nezračil ani střípek nejistoty.

Ta děvka je dobrá, uznala s trochu zvráceným potěšením v duchu Liriel. Doufala, že její vlastní herecký výkon, když přijímala vysvětlení a poslala ji pryč, byl stejně přesvědčivý.

Liriel počkala, dokud neuslyší jemné zavrzání provazů podpírajících matraci na Dagmařině lůžku. Pak si nazula elfi boty a zahalila se do piwafwi. Tichá a neviditelná slezla po žebříku dolů a protáhla se otevřeným oknem do noci.

Netrvalo dlouho a dorazila ke kasárnám, kde spal Fjodor. Našla jeho pokoj a cloumáním jej probudila.

Bez přemýšlení zalezla k němu pod deku a uhnízdila se mu v náručí. Rychle ze sebe vysypala celý příběh – počínaje vlastními pochybami a lítostí. S neobvyklou otevřeností se svěřila i s obavami, jaké nebezpečí jí – a jemu – může její nedobrovolné kněžství přinést. Fjodor ji během řeči držel a ona z něj opět cítila povzbuzující nezlomnou čest, která byla jeho součástí. I to mu řekla. Ještě nikdy si samostatná a hrdá elfka podobně nevylila srdce. Svým způsobem došlo ke stejně intimnímu okamžiku jako u kořenů Yggsdrasilova potomka.

Na úplný konec si nechala scénu, jež se udála v její ložnici, a znovu vznesla původní obvinění.

Tentokrát jí Fjodor naslouchal s mnohem otevřenější myslí, ale i tak nebyl přesvědčený.

„Možná to skutečně bylo tak, jak Dagmar říkala,“ odvážil se namítnout. „Možná ti nechtěla ublížit a polštář jí vážně vypadnul z ruky“

„Když jsem ho rozsekla, měla ho stále v ruce,“ upozornila ho Liriel. „A i kdyby ho jen zachytila v pádu, je tu pořád základní otázka, proč vlastně do mého pokoje vůbec přišla?“

„Třeba jsi křičela ze spaní.“

„Jsou ti, kdo spřádají myšlenky, a ti, kdo spřádají sny,“ uchýlila se Liriel opět ke známému citátu. „A ty teď na něco zapomínáš. Na něco, co Dagmar nemohla vědět: drowové sny nespřádají. Nám se totiž žádné sny nezdají.“

Fjodor tiše probíral vše, co mu řekla. „Udělej, co musíš, abys zrádce odhalila,“ pronesl nakonec chmurně. „Pomůžu ti, jak to jen půjde, a pokusím se o tvých metodách příliš nepochybovat.“