é sítě

22. Hlouběji

V temných hodinách těsně před úsvitem se šamanova dcera odplížila na pobřeží a odtáhla z pláže jeden z malých člunů. Předchozí noci jí zanechali důvěrně známé znamení z oblázků a mušlí oznamující, že se Dagmar má znovu setkat s jedním ze stvoření, která měla v držení to, co bylo jejímu srdci nejdražší.

Nestihla však doplout daleko. Kousek za hranicí zátoky se z vody vynořil pár štíhlých rukou s plovacími blánami a zachytil se za okraj člunu. Dagmar měla sotva čas, aby se úlekem prudce nadechla, a pak už stvoření skočilo dovnitř a usadilo se naproti ní. Drobný člun se divoce rozkýval a Dagmar stanula tváří v tvář jednomu z mořských elfů, kteří se nedávno chytili do její sítě. Rychle se vzpamatovala a sáhla po štíhlé čepeli rybářského nože o délce mužského předloktí ležícího u jejích nohou.

Elf však byl rychlejší. Chytil ji za zápěstí a postrčil zpět na místo. „Ani mně se to nelíbí,“ pronesl s chladným pohrdáním v hlase. „Nesu ale novinky z Ascarle, tak pozorně poslouchej, ať se na tebe nemusím dívat déle, než je bezpodmínečně nutné.“

„Posledně jsi sliboval, že se mi za to chycení do sítě pomstíš!“

„Kdyby šlo jenom o mé potěšení, tak bych tě tehdy na místě zabil a bylo by po všem,“ odvětil mořský elf. „Síly Ascarle si však přejí něco jiného. Svoji práci odvádíš dobře a k selhání nájezdu na Holgerstead nedošlo tvojí vinou. Ovšem v jiných věcech jsi byla až příliš nedůsledná. S kelpiemi už přestaň, je jich tu moc. Sám jsem se sotva vyhnul jedné, co právě topila muže, jenom aby mě o kus dál chytila další.“

Dagmar vyprchala z tváře všechna barva. „Byli jsme tak blízko!“ zašeptala. „Kdybych ten den hodila sítě do vody jen o kousek dál, mohl být Hrolf naživu!“

„Na lítost je už trochu pozdě,“ vysmál se jí mořský elf. Sáhl do vaku z tulení kůže a podal jí malý předmět. „Dar od tvé paní. Došlo ke změně plánů. Už nemáš drowí elfku zabít a hodit její tělo do vln. Ten nový tvaroměnec však stále žije, a to tvou paní ani trochu netěší.“

Dagmar se zahleděla na hrůzu nahánějící předmět v elfově dlani: krví zbrocený pramen zlatých vlasů dokazoval, že její sestra je stále naživu.

I když si celý Ruathym myslel, že Ygraine se ztratila během jarní bouře, byly obě ve skutečnosti přepadeny luskanskými piráty. Krutí Seveřané pak tahali los, který rozhodl, že Ygraine skončila jako rukojmí a Dagmar jako špeh. Nebylo pravděpodobné, že by ji bojovní příbuzní dokázali vysvobodit, protože Ygraine byla držena na místě ležícím zcela mimo dosah lidí. Stejně tak nebylo možné, aby v zajetí zemřela čestnou smrtí. Dagmar ukázali tapiserii věznící a mučící duše zabitých elfů, a tak znala osud, který by Ygraine postihl, kdyby neposlouchala rozkazy.

Dagmar sklouzla očima k noži, který stále svírala v pěsti. Byl to tentýž, jenž způsobil smrt jejího snoubence Thorfinna, budoucí První sekyry Ruathymu, a který by zabil i Fjodora z Rašemenu a Holgersteadu, kdyby se jí tehdy v noci poddal. Byly situace, v nichž byli i největší válečníci zranitelní vůči rychlému bodnutí nože. Situace, kdy laskající prsty dokázaly nahmatat místo mezi třetím a čtvrtým žebrem, přiložit čepel a prudce zatlačit. To a ještě mnohem víc byla ochotná udělat, jen aby ukončila Ygrainino zajetí.

Stočila pohled k mořskému elfovi usazenému naproti ní. Na rozdíl od většiny příslušníků svého národa věděla, že mořský lid k nim nechová zvláštní zášť. Ohromilo ji, když se dozvěděla, že tenhle elf je součástí spiknutí proti ostrovu, a navíc je ochotný zaplést do této záležitosti i další. A byl ochotný spolupracovat i poté, co na něj nevědomky zaútočila!

„Vím, proč své lidi musím zradit,“ pronesla tiše. „Ale co ty?“

Elf zareagoval zlovolným úsměvem. „Stejně jako většina tvého druhu se necháš snadno oklamat zjevem. Nejsem o nic víc elf než ty!“

S těmito záhadnými slovy se zdánlivý elf vrhl do vody a zmizel. Dagmar dlouho tiše seděla a pak odveslovala zpět ke břehu. Postupovala jen pomalu, neboť na ni těžce doléhalo vědomí, že mnoho obyvatel ostrova bude brzy po smrti. Alespoň se dočkají čestného odchodu ze světa v boji a zajistí si tak místo v seveřanském posmrtném životě.

Pro sebe v to již Dagmar nedoufala. Její duše byla v rukou mučitelů v Ascarle stejně jako v případě elfů uzamčených na věčné časy v žaláři z vlny a hedvábí. To ji však netrápilo. Vše, čeho si Dagmar cenila, měl v rukou někdo jiný, a ona udělá cokoliv, aby to získala zpět.

Aniž by to Dagmar či Sittl sebeméně tušili, mělo jejich tajné setkání dva svědky. Liriel a Fjodor seděli tiše ve vypůjčeném člunu, pod příkrovem kouzla lodě duchů, které se drowí kouzelnice naučila během studia v ruathymské knihovně.

„Tak už jsi přesvědčený?“ otázala se významně.

Fjodor chmurně přikývl. „Ve všem jsi měla pravdu. Musíme to okamžitě říct Aumarkovi.“

K jeho překvapení však drowí dívka zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Sice víme, že Dagmar zradila, ale ve prospěch koho? Jistě, Luskán v tom hraje velkou roli, ale už dlouho mám podezření, že to město v tom není samo. Tohle spiknutí má přinejmenším ještě jednu vrstvu a my musíme jít hlouběji a pochopit přesnou povahu nebezpečí ohrožujícího Ruathym. Musím se dozvědět víc o Ascarle, o němž ten mořský elf – nebo spíš malenti – mluvil.“

Během řeči si Liriel vzpomněla na nereidčina slova, že výhonky kelpii jsou pěstovány na zázračném místě pod mořem, Možná přišel čas, aby využila její nabídky.

„Podle toho, co jsem četla,“ začala Liriel, „nemají luskanští válečníci magii příliš v oblibě. Řekla bych tedy, že všechna okolní stvoření ze živelné sféry vody jsou ovládána z Ascarle – včetně nereidek. Poručím otrokyni, aby mě tam vzala. Obhlédnu tamní situaci, pokusím se odhalit nepřátelské plány a přinesu zpátky dost důkazů, aby mě poslouchal i ten idiot Aumark! Musím ale jít sama.“

Fjodorovi se nic z toho nezamlouvalo a vedl s drowí dívkou dlouhou a zuřivou debatu. Nakonec mu Liriel připomněla, že stejně jako Wedigar musí počkat na správný čas a přijmout rizika ve jménu vyššího dobra – i kdyby tak popíral vlastní smysl pro čest nebo povinnost.

„Vážně nesnáším, když proti mně použiješ moje vlastní slova,“ zabručel Fjodor.

Dívka mu věnovala zlomyslný úšklebek a pak v tichosti odveslovali ke břehu.

Nereidka přijala Lirieliny otázky s velkým nadšením. Ascarle bylo podle ní podzemním městem plným prastarých pokladů a podivuhodné magie. Když se Liriel zeptala na mořské elfy, nereidka ochotně přikývla.

„Ano, těch tam je hodně. Celá stovka a možná ještě víc. Tamní armáda je používá jako otroky.“

Liriel se krátce zamyslela nad tím, jak by tu novinku asi přijal Xzorsh – a co by řekl na úlohu svého „přítele“ v tom všem. „Předpokládejme, že bych se chtěla do Ascarle podívat,“ řekla drowí elfka. „Jak bys mě tam vzala?“

„Přímo to nejde. Sice existuje portál, ale tím nemůže projít žádný smrtelník. Moje schopnosti mi však umožňují cestovat do Ascarle skrz domovskou sféru.“

Něco v nereidčiných slovech připadalo Liriel povědomé. Podobná slova slyšela celkem nedávno, avšak tehdy je pronášel hlas ze záhrobí. Liriel střelila očima k věži tyčící se nad útesy Intharu a v duchu se vrátila k setkání s líticí, která ji střežila.

Když pak elfka dala nereidce příkaz, aby zůstala zticha, jakmile dorazí k Ascarle, a držela se z dohledu, vydaly se na cestu. Ze všeho nejdřív se zahalila do svého piwafwi. Nemohla tušit, na co všechno může v podvodní pevnosti narazit. Liriel neušlo, že nereidka je až podezřele dychtivá vzít ji s sebou.

Drowka již mnohokrát cestovala skrz magické brány, ale žádná z nich nebyla jako tahle. Jakmile ji nereidka uchopila za ruku, byly obě strženy do tunelu překypujícího energií. Na krátký okamžik si Liriel připadala, jako kdyby byla uvnitř láhve perlivého vína, kterou někdo protřepal a odzátkoval.

Vynořila se v mramorovém bazénku, mokrá a s tělem mravenčícím od hlavy až k patě. Mezi vodními rostlinami proplouvaly barevné ryby a v rohu jemně zurčela nádherná fontánka. Drowí dívka se zahleděla hluboko do vody. Dole, sotva viditelná, byla tvář nereidky. Aby jí připomněla dohodu, škubla lehce za lem její šály. To stačilo a nymfa okamžitě zmizela z dohledu.

Dívka si upravila piwafwi, přelezla nízkou mramorovou zídku a rozhlédla se po místnosti. Stála uvnitř rozlehlého třpytivého sálu s klenutým stropem. Podlaha i stěny byly z mramoru a několik fontánek plnilo vzduch melodickým zurčením. Místnosti dominovalo pódium s mohutným trůnem ze světle fialového křišťálu. To jí připomnělo trůnní sál rodu Baenre. Matrona Prvního rodu Menzoberranzanu seděla na jemně tesaném křesle z černého kamene, v jehož nitru se zmítaly duše jejích obětí. Liriel doufala, že místní vládkyně, ať již jí byl kdokoliv, je o poznání méně zkažená mocí než její drahá teta Triel, současná Matrona matka.

Liriel seslala jednoduché kouzlo, kterým se okamžitě osušila. Neviditelnost by jí byla k ničemu, kdyby za sebou zanechávala mokré šlápoty. Tiše jako stín se kradla jednotlivými komnatami rozlehlého paláce. Celá budova byla postavena z mramoru a křišťálu a ozdobená prastarými a nesmírně cennými sochami a vázami s exotickými rostlinami. Okolo paláce se rozkládalo město, jehož budovy byly propojeny vzduchem naplněnými chodbami, obývané otroky s nepřítomným výrazem v očích.

S každým dalším krokem si Liriel byla víc a víc jistá, že právě v tomto podmořském městě se nachází skutečný nepřítel Ruathymu. Ať už tu vládnul kdokoliv, měl příliš bohatství a moci, než aby tomu mohlo být jinak. Nikdo takový by se jistě nespokojil s místem ve stínu Luskánu. Na rychlých a tichých nohách prošla magií přeplněným skleníkem, kde se pěstovaly výhonky kelpií, skladišti plnými zásob i zbrojnicemi obsahujícími náležitou sbírku zbraní. Nakonec zamířila do skromnějších budov, kde čekala, že najde místní vojsko a otroky, o kterých nereidka mluvila.

Liriel byla s otrokářstvím velice dobře seznámená. V Menzoberranzanu patřilo ke každodennímu životu. Otroci tvořili základ drowí taktiky obětí v boji a byli zdrojem téměř veškeré manuální práce. Při prvním setkání s Fjodorem se dozvěděla, že Rašemenci se navzájem nezotročují. Dokonce byl myšlenkou otroctví naprosto zděšený, Liriel sama se nad tím ale nikdy příliš nezamýšlela. Někteří tvorové byli drowy, jiní lidmi, další zlobry a jiní zase otroky. Tak jednoduché to bylo. Ještě nikdy proto nemyslela přímo na otroky samotné, jen na to, jak jsou vlastně užiteční. Zde, obklopená stovkami bytostí bez výrazu a vůle, však nedokázala myslet na nic jiného.

Jak procházela skrz stísněné a přeplněné budovy, všimla si, že všechny otroky – mořské elfy, lidi, a dokonce i vodní zlobry stojící nad nimi na stráži – někdo drží pořádně zkrátka. Někteří seděli jako oživlé mrtvoly s propadlými tvářemi a prázdnými pohledy v očích a pohnuli se jen na přímý rozkaz zlobřích stráží. Další, jejichž odpor byl zjevně zlomený, věznil jen vlastní pocit beznaděje ohýbající jim svou vahou hřbet. Byli tu však i tací, kteří moci Ascarle stále vzdorovali.

Liriel sledovala, jak dvojice vodních zlobrů táhne chodbou bránící se elfskou ženu. Chvíli ji fascinovaně pozorovala. Tohle byla první příslušnice národa povrchových elfů, kterou kdy měla možnost vidět. Žena byla vysoká a silná a její dlouhé černé vlasy létaly vzduchem sem a tam, jak se snažila vykroutit ze sevření mořských zlobrů.

Liriel je následovala dlouhou chodbou lemovanou klecemi. Zlobři ženu do jedné z nich hodili a oznámili jí, že si ji znovu vyzvednou, jakmile budou její služby potřeba.

Drowí dívka se plížila dál a všímala si okolní sbírky zajatců. Tihle byli ti nejsilnější, které by možná dokázala přesvědčit, aby se ve vhodný okamžik věznitelům postavili. Náhle se Liriel zastavila před jednou z cel a v záblesku ohromení jí vše došlo.

Mladá žena přecházející v kleci sem a tam byla téměř zrcadlovým obrazem Dagmar: stejně nádherná tvář s ostrými rysy i výrazné a téměř bílé vlasy. Liriel konečně pochopila, proč se z ruathymské ženy stala zrádkyně.

Dvojčata byla mezi drowy vzácná, ovšem čas od času k jejich narození došlo. Pouto mezi nimi bylo nesmírně silné a často jim umožňovalo číst myšlenky či cítit bolest toho druhého. Vzájemná rivalita pak byla natolik silná, že před ní bledly i nejcílevědomější menzoberranzanské kněžky. Jen zřídka se dožila dospělosti obě, a pokud ano, tak se z jejich životů stal neustálý koloběh vyrovnaného soupeření. Tyhle drobné války vedly k takovým škodám, že mnoho drowů nechtělo nic riskovat a řešilo vzniklý problém hned po porodu. Při pohledu na Dagmarinu sestru se však Liriel nemohla ubránit myšlence, jak silné musí takové pouto být na Ruathymu, kde si dětí nesmírně cenili a klanová a rodová příslušnost znamenala vše.

Náhle se drowka prudce otočila a zamířila zpět do paláce. Stále nenarazila na vládkyni tohoto místa, a to musela, pokud měla poznat skutečnou sílu Ascarle.

Liriel se vydala zpět do sněmovního sálu. Za ním se nacházelo několik komnat. Podle přepychového zařízení hádala, že by měly patřit záhadné paní, o které mluvil malenti.

Jedna z komnat byla plná věšteckých zařízení: malých jezírek, misek, křišťálových koulí i kouzly opředených drahokamů. Samotný vzduch v ní praskal magií a drowí dívka raději odspěchala do další místnosti. Tam se zastavila, omráčená víc než z objevu Dagmařina uvězněného dvojčete.

Na ohromném stavu byla natažená téměř dokončená tapiserie zobrazující pobřežní vesnici, v níž jako kdyby proběhla několikadenní slavnost tvorů z Propasti. Mrtví lidští válečníci leželi vyskládaní na hromadách; mořští elfové se plazili pod spalujícím sluncem. Povědomí mořští elfové. Liriel tyhle tváře znala, i když je viděla jen mrtvé.

Sevřela v ruce posvátný symbol a zašeptala slova kouzla, které již jednou jejich duše našlo. Tentokrát nepřišla žádná šedá mlha, protože nemusela cestovat nijak daleko. Dotkla se prsty utkaných obrazů elfů a okamžitě pocítila svou přítomností vyvolanou naději.

Liriel odtrhla ruku a zoufale se na tapiserii zahleděla. Něco takového vyžadovalo silnou magii a mohlo jít jen o dílo mocné a zlovolné bytosti.

V uších jí zněla její vlastní slova – uspěchaný slib, že uvězněné duše osvobodí. Kdyby se o to pokusila a jakkoliv by tapiserii ovlivnila, nepochybně by upozornila na svou přítomnost.

Vítej, Liriel z rodu Baenre.

Ta slova zazněla v Lirielině mysli stejně jasně, jako kdyby pocházela od samotné Lloth. Dívka se otočila a vytřeštila jantarové oči.

Směrem k ní plul hladce vzduchem illithid, jedno z nejmocnějších a nejobávanějších stvoření Temných říší. Liriel se nepotřebovala ptát, jak ta věc mohla vycítit její přítomnost, illithidi dokázali číst myšlenky stejně snadno jako oči drowů tepelné vzory.

Já jsem Vestress, vládnoucí regentka Ascarle. Tvá přítomnost zde byla již dlouho žádaná.

Liriel odrhnula plášť a postavila se mocnému stvoření. „Jak o mně víš?“

Hodil by se nám kouzelník, který má dostatečnou moc nad magickými portály. Ty ses ukázala být přesně tím, co potřebujeme, pokračovala illithidí žena. Pohnout lodí není lehký úkol!

„To jsem neudělala já, ale Lloth,“ opáčila Liriel přímo. Neviděla jediný důvod, proč by to měla tajit. Ostatně, i kdyby snad chtěla, pro žádného illithida by nebyl problém si to přečíst přímo v její mysli.

Opravdu? Ty jsi skutečně kněžkou Pavoučí královny? V podivně ženském hlase toho stvoření se objevil náznak pobavení. V tom případě se může vše vyvinout ještě mnohem zajímavěji, než jsme doufali.

„Co ode mě chceš?“ chtěla Liriel vědět, i když si začínala myslet, že to vlastně již ví.

Vestress jí celý plán detailně vyložila. Zatímco ji Liriel poslouchala, využila koncentrace získané během tří desetiletí studia magie, aby udržela mysl čistou a prázdnou a jen se soustředila na předkládané pokyny. Jediný okamžik pochybnosti, jediný záblesk protitaktiky a vše by bylo ztraceno.

Konečně drowí dívka přikývla. „Udělám, co po mně chceš. Porazím lítici a otevřu portál pro armády Ascarle.“

Na oplátku ti nabízíme moc, po které tak toužíš, nabídla regentka lstivě. Všechny magické poklady Ascarle ti budou k dispozici: kouzla i artefakty mocného elfského národa i divy, které dávají vzniknout legendám. Tahle tapiserie, jež tě tak zaujala, se stane tvým majetkem a budeš s ní moci naložit podle libosti. A ještě je tu jedna odměna, kterou bys měla zvážit: podrobený Ruathym musí být řízen tak, aby sloužil zájmům Společnosti krakena. Souhlasíme s tvým názorem na muže, kteří ostrovu dodnes vládli. Rozkaž svému lidskému ochránci, aby si poradil s ostatními vojevůdci a ustanovil se za vůdce. Bude z něj nanejvýš užitečná loutka – a ty budeš mít království mocnější než svět Matron, které tě vypudily z Temných říší, a k tomu víc kouzelnické moci než tvůj otec, který tě zradil. Časem bys mohla nashromáždit dost sil, aby ses pomstila a získala právoplatné místo v Podzemí. Tohle vše ti nabízíme.

„Rozmyslím si to,“ odvětila Liriel šokovaným hlasem. Otočila se a vyběhla z komnaty dřív, než vnímavý illithid mohl ukrást další z jejích myšlenek.

Když se nemusela starat o to, jestli na něco myslí, nebo ne, doběhla brzy do sněmovního sálu a vrhla se do bazénku. Přivolala k sobě nereidku a uchýlila se do bezpečí pěnícího tunelu odnášejícího ji daleko z tohoto místa.

Během pár chvil seděla sama na kamenitém břehu blízku Intharu, stovky mil od hrůz Ascarle. Myšlenkám na pokušení, která před ní byla rozprostřena prohnanou illithidí regentkou, však uniknout nedokázala. Vše ještě zhoršilo to, že všechny touhy byly vytrženy přímo z hlubin jejího podvědomí.

Ráno našla Liriel Dagmar v zátoce, kde spolu s dalšími spravovala potrhané sítě, a odtáhla ji z doslechu ostatních rybářů. Zatímco kráčely po opuštěné pláži, sdělila jí Liriel vše, co s Fjodorem viděli a co se dozvěděla v Ascarle.

„Viděl jsi Ygraine, takže chápeš, proč jsem ty věci udělala,“ zašeptala Dagmar. „I tak mě ale za zradu čeká smrt. Já ji ráda přijmu, i kdyby měla přijít z tvých rukou!“

„Nepokoušej mě,“ pronesla Liriel chladně. „Věř mi, že si musím neustále připomínat, že živá jsi pro mě užitečnější než mrtvá. Teď půjdeš za Aumarkem a řekneš mu vše, co o blížící se bitvě víš.“

Dagmar zaváhala a v očích se jí usadil strach. Liriel tušila, že ví proč.

„Tvoje sestra je mrtvá,“ oznámila přímo.

Sice to byla lež, a ještě ke všemu nanejvýš krutá, Liriel však nutně potřebovala vymanit Dagmar z věrnosti k jejímu zajatému dvojčeti. Šokovaný výraz ve tváři Seveřanky Liriel ujistil, že zasáhla cíl. Na druhou stranu ji to však nepřipravilo na to, co následovalo.

Dagmar zvrátila hlavu a vyrazila z hrdla divoký smích. Z překrásné tvářejí spadl závoj přetvářky a Liriel hleděla do modrých očí planoucích divokou radostí.

„Takže konečně se dostanu na vrchol!“ zvolala mladá žena. „Když je Ygraine po smrti, budu to já, kdo na Ruathym vrátí magii hamfariggenů!“

Jakmile pominul počáteční šok, Liriel přikývla. V Dagmařiných slovech byla jistá morbidní logika, neboť byla natolik vychytralá, aby si uvědomila, že Ygraine se na Ruathym již nikdy nevrátí. Zrádnou Seveřanku nevydírali tím, že její sestru zabijí, ale naopak tím, že ji nechají naživu! Tohle dávalo drowí elfce z Menzoberranzanu dokonalý smysl. Přesto tu byly určité věci, které smysl nedávaly.

„Ygraine by stejně dřív nebo později zemřela,“ pronesla chladně. „To jsi nemohla na svoje dědictví počkat?“

Dagmar pokrčila rameny. „Kdybych věděla, že ta zodpovědná hlupačka bude brzy roznášet medovinu v Tempových hodovních síních, klidně bych počkala. Mně ale ukázali kouzelnou tapiserii, která dokáže navždy udržet duše zabitých. Kdybych je neposlechla, tak by v jejích vláknech uvěznili i tu Ygraininu. Možná by to stačilo k tomu, aby na mě přešel její odkaz, a možná ne. Rozhodně jsem to však nechtěla riskovat.“

„Mnoho Ruathymců zemřelo,“ vyplivla Liriel. „To ti sestřina smrt za to všechno stála? Co z toho můžeš získat kromě několika tvaroměneckých spratků?“

Dagmar se na drowí dívku zvláštně usmála. „Takhle tu uvažují všichni ostatní a od tebe jsem čekala víc. Na Ruathymu je vážnost ženy měřená podle postavení jejího muže a podle synů, které mu dá. Já bych byla známá jen díky sobě samotné!“

Liriel hleděla na Seveřanku a nedokázala najít slova. V Dagmařině tváři se zračila ctižádost srovnatelná s její vlastní. Drowí dívka si připadala, jako kdyby se dívala do bělícího zrcadla.

„Jaká moc ti byla slíbena?“ zeptala se tiše.

„Po dobytí Ruathymu bude muset někdo vládnout,“ opáčila mladá žena bez obalu. „Většina válečníků bude po smrti, ženy budou pokořené a pýcha všech lidí zadupaná do země. Pak přijmou každého, kdo bude schopný nabídnout trochu naděje a obnoví jim pocit sebeúcty. A kdo by k tomu byl lepší než ta, co vrátila prastarou magii proměněnců? To budu já, ne syn, kterého mi do těla zasadí jakýsi válečník!“

„Jestli je to tak, co jsi potom chtěla po Fjodorovi?“ zajímala se Liriel, neboť Dagmařin pokus o svedení jejího přítele ji stále hluboce trápil.

A znovu ten podivně chladný úsměv. „Kdyby tehdy podlehnul, tak by ještě téže noci zemřel a ovládnutí Ruathymu by bylo o to snazší.“

Liriel přikývla. Všechno dávalo dokonalý smysl. Vskutku, ta směsice prohnaných intrik a chladné vypočítavosti jí byla povědomá. Stejně povědomá se zdála být i touha po moci natolik silná, že byla přijatelná jakákoliv cesta k jejímu získání. Mezi ní a Dagmar byla jistá spřízněnost, kterou Liriel nedokázala ignorovat.

„Proč mi to říkáš?“ zajímala se. Dokonce i ona sama slyšela ve svých slovech zřetelné popření.

Dagmar se tiše, vědoucně zasmála. „Znáš snad někoho, kdo by nechtěl, aby jej chápali? Říkám ti to, protože na celém tomhle ostrově dokážeš jen ty porozumět tomu, po čem toužím a proč jsem udělala, co jsem udělala.“

Drowí dívka vysvětlení nijak nekomentovala. I když si obviňující slova přála odmítnout, nedokázala to.

„A kromě toho, komu bys o tom všem asi řekla?“ pokračovala Dagmar, a zatímco vytahovala dlouhý rybářský nůž, v hlase jí zvonilo pobavení. „I kdyby ses měla dožít konce dnešního dne, komu bys ten příběh povyprávěla? Fjodorovi?“ zeptala se posměšně a něco v jejím hlase přimrazilo Liriel, s prsty sevřenými kolem jílce dýky, na místě.

„Samozřejmě že měl jisté pochybnosti, ale hned na ně zase zapomněl,“ dodala rozpustile. „Musela jsi toho chudáčka pořádně trápit, když byl v takovém stavu! Já ho víc než ráda utěšila, a kromě toho to byl pěkný kus chlapa.“

Krutý důraz na to slovo Liriel neunikl a z obličeje jí okamžitě vyprchalo všechno teplo. „Je po smrti,“ zamumlala bezbarvě. Zármutek se dostaví později, právě teď byla příliš otupělá.

Dagmar jí věnovala posměšný úsměv. „A jelikož je pryč, tak ti žádný muž nebude věřit, když mě obviníš!“

„Ale mě poslouchat budou“ pronesl hluboký hlas za jejich zády.

Obě ženy se otočily a ve tvářích měly stejně překvapený výraz. Tak moc se zabraly do rozhovoru, že si ani jedna z nich nevšimla blížícího se námořníka s rudým vousem. Ibn stál několik kroků od nich, mohutné paže měl založené na hrudi a zlostně bafal z dýmky.

Ibn ovšem, stejně jako většina ruathymských mužů, nebyl připravený na ženu Dagmařina ražení. Okamžitě se po něm vrhla a bodla nožem po jeho srdci.

Liriel se podařilo sevřít jeden ze ženiných vlajících copů, zapřela se patami o zem a držela. Dagmařina hlava sebou škubla, jak útok na Ibna dospěl k nečekaně náhlému konci. Než mohla stihnout vyřknout překvapenou kletbu, otočila se Liriel na patě a s druhou nohou zdviženou do vzduchu kopla. Těžká bota narazila do Dagmařiny ledviny a žena bolestivě zavyla.

Drowí elfka znovu vykopla, tentokrát zezadu do Dagmařiných nohou. Seveřance se podlomila kolena a zhroutila se k zemi. Liriel ji třemi rychlými kroky oběhla a postavila se jí čelem. Klečící Dagmar nechybělo příliš do Lirieliny plné výšky a mohla jí tak dlouze hledět do očí. Pak sevřela ruku v pěst a udeřila ženu do spánku. Dagmar se zhoupla, ale neupadla – hlavně díky tomu, že Liriel ji stále držela za cop. Udržujíc ji tak ve vzpřímené poloze, zasadila jí druhý a pak ještě třetí úder. Konečně se Dagmar protočily oči bělmem ven.

Liriel stálo veškeré sebeovládání, aby ten krásný obličej nerozmlátila na krvavou kaši. Odstrčila bezvládnou ženu na zem a připravená bojovat dál se otočila k Ibnovi.

Ten však jen pokýval hlavou a klidně potáhl z dýmky. „Mělas ji zabít,“ poznamenal.

„Chtěla jsem,“ pronesla Liriel s upřímnou otevřeností. „Fjodor by z toho měl znovu smrt, kdyby mě to slyšel říkat, ale byl to zatraceně dobrý pocit!“

„To je jasná věc,“ souhlasil Ibn a zaškaredil se na ženu ležící mu bezvládně u nohou. „Ta s elfama spolčená děvka si o to říkala.“

Liriel o krok couvla. „Něco mi uniklo, že ano?“ zajímala se, nejistá, jestli ji Ibn považuje za přítele, či nepřítele.

„O nic víc než mně,“ připustil námořník neochotně. „Ale dalo by se to využít a mohli bysme si teď všechno vyříkat.“

Drowí dívka odpověděla souhlasným přikývnutím.

„Podle mě,“ začal Ibn, „přišly ruathymský potíže z moře. Zaměřil jsem se proto na mořský elfy a na tebe, protože ses s nima spojila. Chtěl jsem varovat Hrolfa, ale copak mě poslouchal? A tak jsem se po nich díval ode dne, co jsme přirazili ke břehu. Vůbec mě nepřekvapilo, když rybáři vytáhli v sítích tamty dva. Ale pak jsem jednoho z nich viděl ještě jednou a byla s ním Dagmar. Od toho dne jsem tu děvku sledoval, a to i do Holgersteadu, i když mi na tamních lidech moc nezáleží.“

„Tak proto jsi tam šel,“ zamyslela se Liriel. „Překvapuje mě, že tě nenapadlo, že by mohla otrávit medovinu.“

Ibn si odfrknul a zaměřil na dívku zlostný pohled. „Už toho nech!“ Pak se trochu uklidnil. „O tvým příteli lhala. Když jsem odcházel z vesnice, byl v pořádku.“

Lirielino srdce se naplnilo radostí a na tváři jí zasvítil úsměv jako slunce náhle proniknuvší mlhou. Bez přemýšlení sevřela muže v krátkém objetí, a než se stihnul vzpamatovat, dala se do nadšeného tance.

„Ale no tak,“ protestoval Ibn. „K tomu není důvod. Elfy pořád nemám v lásce o nic víc než dřív. A přestaň se tu motat jak ožralá včela, když máme tolik práce!“

Společně zašli za Fjodorem, protože jenom válečník mohl svolat thing. Když se pak shromáždila celá vesnice, povyprávěl Ibn svůj příběh o setkání Dagmar s dlouhovlasým mořským elfem a o přiznání, které učinila v přítomnosti drowí elfky. Na Fjodorovo naléhání pak umožnili promluvit i Liriel. Ta jim řekla o třech válečných lodích, které napadly Elfí pannu, a ukázala jim prsten sejmutý z useknuté ruky jejich velitele – prsten, jenž jeho nositele označoval jako jednoho z pěti Nejvyšších kapitánů Luskánu. Aumark jej pozorně prozkoumal a potvrdil jeho pravost. A nejen to. Dokonce připustil, že toho muže podle dívčina popisu poznává. Podle všeho se jednalo o Rethnora, ctižádostivého obra s temně černým vousem, který k Ruathymu choval ještě méně lásky než jeho druhové.

Po chvíli zaraženého ticha se muži začali chystat na připravovaný útok. Liriel spokojeně seznala, že Ruathymci mají válku v krvi a strategie vojevůdců byla vůči hrozbě z Luskánu vyhovující. Pro hrdé Seveřany byl hlavním nepřítelem právě Luskán a okolní mořská stvoření představovala pouhé nástroje. Věřili, že jakmile zničí jejich lodě na moři, celý plán se rozpadne jako domeček z karet.

Liriel byla moudřejší. Vždyť to také měla být ona, kdo vojsku Ascarle otevře cestu na ostrov – a díky tomu získá šanci osvobodit otroky vězněné v podmořské pevnosti. S Fjodorovou pomocí ale počítat nemohla, nechtěla odhalit, jaký druh moci bude muset při tom úkolu použít.

A tak se rozhodla zanechat válečníky jejich plánování a zamířila dolů do zátoky, kde znovu přivolala Xzorshe. Když se mořský elf dostavil, popsala mu potopené město a v něm shromážděné síly.

„Takže Ascarle skutečně existuje a slouží jako základna vodních zlobrů,“ zamumlal si hraničář pod vousy. „Máš pravdu, tohle nebezpečí je třeba zničit. Shromáždím tolik našich válečníků, kolik jenom půjde – třeba přesvědčím i nějaké tritony – a okamžitě vyrazíme k Nachovým skalám!“

„Ano, přesně tuhle zprávu pošleš po Spojení,“ souhlasila Liriel. „Jen ať se Ascarle připravuje na útok z otevřeného moře. Ve skutečnosti se ale shromáždíte u pobřeží Intharu a tam počkáte na signál. Já vás potom pošlu skrz portál přímo dovnitř města. Dávej si ale pozor: jestli se o tomhle dozví Sittl, všechno je ztraceno.“

Xzorsh se stále tvářil pochybovačně. „Možná jsi tomu všemu, co říkal té Seveřance, jen špatně rozuměla.“

Drowí dívka podrážděně zasyčela. „Jestli odmítáš naslouchat rozumu, tak tě přesvědčím jinak. Když náš plán udržíš v tajnosti, osobně dohlédnu na to, aby se ti dostalo kouzelnické výuky!“

Oči mořského elfa na okamžik vzplály radostným světlem, ale vzápětí se smutně usmál. „Na taková slova jsem Čekal celý život. Přesto bych se té příležitosti s radostí vzdal, jen abych ti ukázal, že se mýlíš. Sittl je přítel a jeho důvěra je pro mě cennější než kouzla.“

Liriel se odvrátila, zasažená elfovými upřímnými slovy a jeho ochotou obětovat celoživotní sen jen proto, aby nezradil vlastní zásady. Přes to, co se jí a jejím blízkým stalo, věděla, že sama by se nezachovala stejně.

„Prostě mě poslechni a připrav se k boji,“ zavrčela a na odchodu ještě zašeptala tak tiše, že ji elf nemohl slyšet, „a nech mě o samotě.“

Než se mohla postavit nepříteli – a ještě nebezpečnějšímu spojenci – musela Liriel dokončit ještě jeden úkol. Poutníkův amulet přestala nosit po té noci, kterou spolu s Fjodorem strávila u kmene Yggsdrasilova potomka, neboť artefakt již splnil účel, přestože putování nebylo zcela u konce. Její jedinou ozdobou se tak v posledních dnech stal medailon označující ji za kněžku Lloth. Dokonce i nenápadný přívěsek s pavoukem zalitým v jantaru raději nenosila. Neodvažovala se pokoušet žárlivost své bohyně ani tak bezvýznamnou konkurencí.

Teď však zamířila do Ulfova domu, aby do amuletu opět po dlouhé době uložila nová kouzla. Důrazně nařídila, aby ji šamanova rodina nechala v klidu pracovat, i když to nebylo nutné. Novinky o Dagmařině zradě a jejím následném uvěznění zatížily celou rodinu těžkým břemenem viny, zármutku a bezmoci. Dokonce i Sanjin ostrý jazyk zmlkl ve snaze vstřebat skutečnost, že Ygraine – oblíbenější dcera dlouho považovaná za mrtvou – žije ve strašném zajetí a tichá a pokorná Dagmar chovala tak nebezpečnou ctižádost.

Sama v tichosti podkroví vytáhla Liriel ze skrýše amulet a otevřela knihu o runové magii na straně s kouzlem, které dříve použila, aby v něm uvěznila magii Temných říší. Hodiny plynuly za opětovného studia nesmírně náročného kouzla, které muselo být lehce pozměněno, aby umožnilo dočasné uložení jiného druhu magie. Když bylo vše konečně hotové, vyjmula Liriel z pouzdra dlátko a za neustálého zaklínání do něj nakapala pár kapek Fjodorova jhuildu – ohnivého vína používaného v Rašemenu při rituálech probouzení berserkrovského šílenství.

Již dříve na podobné kouzlo myslela a pro pokus zachránit Fjodora před sebevražedným záchvatem byla Liriel ochotná vyprázdnit Poutníka od magie Temných říší, aby bylo berserkrovskou zuřivost kde uvěznit. Dřív než to stihla uskutečnit, ale museli čelit útoku. Když se pak po boji probral a dozvěděl se, co málem udělala, vynutil si na ní slib, že pro něj své drowí schopnosti nikdy neobětuje, a při tom také zůstalo.

Tedy až dosud. Lirielino hledání moci dospělo k cíli u kmene Yggsdrasilova potomka, a tak Poutníka k uchování vrozené magie již dál nepotřebovala. Ta byla její po celý zbytek života. Netroufla si však nést s sebou Fjodorovu berserkrovskou esenci do další bitvy ze strachu, že by mohla padnout do nepovolaných rukou.

Sesílání kouzla a provádění rituálu zabralo většinu noci, ale nakonec měla Liriel v rukou očarovaný Poutníkův amulet, v jehož zlatém těle útěšně vibrovala uvězněná moc. Pak jej vrátila zpět do skrýše – Fjodorovi jej ještě dát nechtěla, mohl by uhodnout jeho pravý smysl – a pak se tiše vyplížila ze spícího srubu.

Vydala se na cestu po pobřeží a vyšplhala na strmý útes vedoucí k troskám Intharu. Prastará pevnost se nad ní tyčila jako nevyřčená hrozba. Zatímco Liriel pokračovala v chůzi, pronášela slova kněžské modlitby, jedné z nejmocnějších zbraní skutečné drowí kněžky. Jen zřídkakdy došlo k jejímu vyslyšení, neboť jen málokterý temný elf ji dokázal snést. Vlastně se jednalo o nezvyklý druh portálu, který spojoval kněžku přímo s mocí samotné Lloth.

Dávala tak své tělo i mysl k dispozici Pavoučí královně a stávala se jejím avatarem.

Byl to zoufalý krok, ale Liriel neviděla jinou možnost. Již jednou se s líticí střetla a věděla, že ji dokáží zahubit jen dvě věci: kouzlo ničící zlo nebo zlá moc větší než ona. Jako kněžka Lloth se neodvážila zlo ničit, takže jí zbývalo ho rozpoutat.

A tak se mladá dívka nořila stále hlouběji do zdroje nejtemnějších sil. Pavoučí královna na ni shlédla laskavým okem, neboť se jí samotné zamlouvala představa, že získá duši prastaré následovnice, jež jí doposud díky nemrtvosti unikala. Skrz Liriel ji tak vyrve z portálu a vtáhne její duši do Propasti, kde se dočká zasloužené odměny, a portál zůstane otevřený.

Přes to všechno nezakoušela Liriel při shromažďování temné moci Lloth pocit vítězství, ale hlubokou a významnou ztrátu.