é sítě

4. Pirátský život

Elfí panna strávila mnoho dní na moři, než se na obzoru objevil nejsevernější ostrov Měsíčniny. Fjodora pohled na pevnou zem potěšil a chystal se ji prozkoumat. Loď však nezakotvila a místo toho se držela pod příkrovem jarní mlhy v bezpečné vzdálenosti od břehu.

„Jak zima končí, tak se moře zase otvírá a kupci brzy zvednou kotvy,“ vysvětlil Hrolf, když se Fjodor zeptal na důvod otálení. Oba muži seděli se zkříženýma nohama na palubě příďové nástavby a mezi sebou měli potrhanou síť. Prsty jim doslova kmitaly, jak s nacvičenou lehkostí navazovaly nové uzle. Aniž by přerušil rytmus, plácl Hrolf mladého válečníka po zádech. „A po tom, co sem tě viděl na tý olihni, bych řek, že kupce budeš obírat stejně snadno jako angrešt!“

„Já za vás nebudu bojovat,“ řekl Fjodor tiše.

Kapitán se překvapeně zarazil. „Jak to, hochu?“

„Bojuji, jenom když musím. Abych ochránil svou zemi a přátele,“ vysvětlil mladý válečník. „Jestli na loď někdo zaútočí, stanu při vás. Musím tě ale varovat. Jestli zaútočíte na jinou loď, jenom abyste ji oloupili, tak se můžu stejně dobře obrátit proti vám.“

Hrolfův bodrý výraz se nezměnil, jen pohled očí se zatvrdil. „To má být výhrůžka?“

„Ne, varování,“ opáčil Rašemenec klidně a vrhl tázavý pohled na Liriel, která se přilákaná přítelovým vážným výrazem připlížila blíž.

„Na rozdíl od svých berserkrovských druhů si nemůžu vybírat, kdy se bojová zuřivost dostaví. To ti Liriel neřekla?“

„Ne, to neřekla,“ pronesl Hrolf lítostivě a obrátil se na temnou elfku. „Nějak ti to vypadlo z hlavy, panenko?“

„Tenkrát jsi začal bílit hospodu dřív, než jsem se k tomu dostala,“ hájila se Liriel. „Jinak bych ti to řekla. Tím jsem si celkem jistá.“

Kapitán si povzdechl a zatahal se za ohromný knír. Náhle se mu však dobrá nálada vrátila a zamrkal na dívku. „Nic si z toho nedělej, holka! Boj je sice dobrá věc, ale vydělávat se dá i jinak!“

Později téhož dne shromáždil kapitán posádku, aby s ní probral nutné změny v obvyklé taktice číhání a přepadů. Muži s Hrolfovým plánem ochotně souhlasili, a to i přesto, že zahrnoval Liriel a její magii temných elfů. Všichni viděli Fjodora v boji a nikdo z nich netoužil postavit se jeho černému meči. Kromě toho byli zvyklí na kapitánovy netradiční metody, a když ne Liriel, jemu rozhodně věřili.

Nebylo by to poprvé, co by Hrolf docílil s pomocí úskoku toho, co by je jinak stálo spoustu krve. Vlastně se dalo říct, že kapitán se víc přikláněl k laskavé formě pirátství. Když se mu podařilo přesvědčit loď k vydání nákladu jen pohrůžkami, tím lépe. Hrolf si sice boj užíval, ale byl mnohem klidnější, když jeho milované Elfí panně nic nehrozilo.

Posádka se shromáždila kolem Liriel, která vysvětlovala podstatu nezbytného kouzla. „Je to forma teleportačního zaklínadla, které vymění jednu osobu za jinou. Jeden z vás bude přenesený na palubu druhé lodě, kde jejímu kapitánovi nabídne výměnu půlky nákladu za návrat jeho muže. Kdo z vás bude ochotný jít?“

„Tady nejde jenom o to, kdo bude chtít, panenko,“ poznamenal Hrolf. „Jen to vezmi z druhý strany. Co by jim zabránilo v tom nechat si našeho muže a snažit se o rovnou výměnu? Nebo by mohli výměnu úplně odmítnout. Nechápej mě špatně, tyhle kouzla jsou dobrý způsob k něčímu únosu a na chvíli to jejich kapitána zmate. Samo o sobě to ale stačit nebude.“

„Tak co potom?“ chtěla vědět Liriel.

Hrolf se lstivě usmál. „Naarod z Měsíčniny se nedá jen tak snadno vyděsit. Představ si jejich kapitána, jak najednou stojí tváří v tvář někomu cizímu, kdo se záhadně objevil na jeho lodi. Kdo z nás by toho ubožáka asi nejvíc vyděsil?“

Všechny oči se obrátily k Liriel.

Drowí elfka se pomalu krutě usmála a souhlasně přikývla. S dychtivým leskem v očích začala spřádat detaily improvizované historky. Brzy se všichni piráti nadšeně pochechtávali. Když pak s jistotou starého vojevůdce začala rozdělovat rozkazy, nenašel se nikdo, kdo by se hádal nebo šklebil.

Z celé posádky zůstali nevzrušení jen dva muži. Ibn, který poklidně pokuřoval ze své věrné dýmky, a Fjodor, jenž se při pohledu na rozzářený výraz ve tváři pletichařící dívky neúspěšně pokoušel skrýt zklamání.

Liriel snesla kouzlo při západu slunce. I když si postupně zvykala na trestající jas slunce a mořské hladiny, představoval soumrak čas záhad a přirozeného „kouzla“, který chtěla Liriel využít. Moře a nebe se slily do jediné černi, ale stíny zůstávaly. Začaly se sice ztrácet spolu se světlem, ovšem zanechávaly po sobě jakousi neviditelnou přítomnost. V čase mezi dnem a nocí se všechno zdálo být možné. To bylo nesmírně důležité, neboť dívčin plán spočíval rovným dílem na drowí magii a strachu obětí a na taková zakletí nebyl žádný čas vhodnější než soumrak.

Tahle loď z Měsíčniny by pro Lirielin záměr ani nemohla být vhodnější. To si uvědomila okamžitě, jak ji kouzlo přeneslo na palubu. Zahalená neviditelností piwafwi se rozhlédla kolem sebe a vysledovala řetězec velení. Dokonce si prohlédla kajuty, aby se s kořistí lépe seznámila. Jedna z nich byla doslova posetá tak podivnou sbírkou předmětů, že muselo jít o složky kouzel. Liriel ji rychle prohledala a ke svému nadšení našla malou knihu plnou neznámých zaklínadel založených na mořské magii. Spěšně ji vzala a vrátila se ke svému úkolu.

Kupecká loď byla sice malá, zato však nová a moderní. Dokonce i záďová nástavba byla už součástí původního návrhu a nebyla přidána dodatečně jako u většiny jiných plavidel. Řízená byla záďovým kormidlem ovládaným pákou. Její obsluha se musela řídit výhradně rozkazy, neboť přes nástavbu neviděla dopředu. V této chvíli přicházely rozkazy od kapitána ve strážním koši na vrcholku jediného stěžně. Nahoru k němu po obou stranách směřovaly provazové žebříky.

Tichá a neviditelná vyšplhala drowí dívka za kapitánem do koše. Právě se nakláněl dolů a zamračeně naslouchal vzrušenému hlášení dvou svých mužů.

„Co tím chcete říct, že je Drustan pryč?“ volal. „Kam by jako šel?“

„Třeba k nám,“ oznámila Liriel a rozevřela piwafwi.

Kapitán se okamžitě narovnal a otočil se za jejím hlasem. Při pohledu na drowa vzdáleného jen na dosah ruku zblednul.

„Je s mými lidmi,“ pokračovala a odměnou jí byl zděšený pohled kapitánových očí. Muž si musel myslet, že se zničehonic propadl do podzemního světa temných elfů. Tím lépe, pomyslela si Liriel. Nakrčila obočí. „Možná se necháme přesvědčit a vrátíme ho.“

Muž se pokusil promluvit, ale nic se neozvalo. Ustrašeně si olízl rty a zkusil to znovu: „Co chcete?“

„Půlku vašeho nákladu,“ oznámila. „A nesnaž se nás podvést, my to zjistíme. Nejsem tu sama,“ pokračovala Liriel dramatickým šepotem. Znovu se zahalila do pláště a během mrknutí oka byla pryč. Kapitán neviděl ani ji, ani dýku, jejíž čepel mu přitiskla ke krku. Pramínek krve stékající na nabíraný límec jeho košile byl však dostatečně přesvědčivým důkazem. Liriel mu v očích jasně četla přesvědčení, že jeho loď napadl neznámý počet smrtících a neviditelných drowů.

„Ano, poslechnu,“ procedil přidušeným hlasem, ovšem v očích se mu vychytrale zablesklo, což Liriel nemohlo uniknout.

„Možná by ti mohlo ušetřit jisté nepříjemnosti, když ti řeknu, že váš kouzelník proti nám nic nezmůže. Žádné lidské kouzlo z nás neviditelnost nesejme – magie z drowů klouže stejně snadno jako voda z husích brků,“ oznámila mu chladně. „Jakýkoliv, byť sebevíc ubohý pokus o čarování se však setká s okamžitou odvetou. A věř mi, nikdo z vás nechce vidět drowí magii v akci.“

Poslední naděje z kapitánova výrazu zmizela a Liriel věděla, že zasáhla přímo do černého. Sdělila mu všechny instrukce a ujistila ho, že až do jejich splnění zůstane po jeho boku. Jestli spustí poplach, nebo jen naznačí něco o přítomnosti temných elfů na palubě, tak s půlkou nákladu ztratí i půlku posádky a nikdo mu nebude moct zaručit, že do ní nebude patřit i on sám.

Kapitán se zachoval přesně podle jejích pokynů, jen posádka dlouho nedokázala pochopit, že Drustan byl magicky odnesen z lodě a jeho návrat má být vykoupený půlkou nákladu. Nakonec však uposlechli, spustili na vodu skif s plochým dnem a naložili ho malými dubovými soudky.

„Uvolněte místo mým lidem,“ zasyčela Liriel do kapitánova ucha. „Dva se postarají o skif a zbytek tu zůstane. Kdyby náhodou někoho napadnul šílený plán, jak nás ošidit o výkupné. Vašeho muže vrátíme na člunu a pak zmizíme, stejně jako jsme přišli.“

Zatímco kapitán řídil překládání soudků, snesla se stále neviditelná Liriel do člunu. Jakmile se muži vrátili na loď, použila kouzlo levitace. Plně naložený člun se odtrhl od vln a pomalu se vznesl do vzduchu. Před vytřeštěnými zraky námořníků tiše odplul do mlhy.

Nebylo to snadné kouzlo, ale Liriel si byla vědomá důležitosti impozantního odchodu. Takhle dostane kapitánovo vysvětlení větší váhu a pocit překvapení a strachu vyžene z lidských hlav případnou touhu přízračný skif sledovat.

Jakmile člun dosedl na palubu Elfí panny, zhroutila se obtížným zaklínáním vysílená Liriel na jeden ze soudků. Posádka se k ní nahrnula, aby ji uvítala a prohlédla si kořist. S nadšením zjistili, že soudky jsou plné malinové medoviny, sladkého alkoholického nápoje z medu s příměsí lesních plodů.

„Vyprovoďte hosta na cestu a pak si na oslavu jeden otevřeme. Zbytek prodáme,“ zamrkal vesele Hrolf.

Muži se vydali po své práci, přesně podle plánu, který připravila Liriel. Zajatý námořník se po seslání kouzla vynořil v temnotě podpalubí, kde ho již očekávali dva námořníci ozbrojení šipkami z dívčiny kuše. Jedno rychlé bodnutí jej ihned odeslalo do říše snů. Když jej vynesli na palubu a naložili do skifu, jed stále účinkoval.

Liriel předala Fjodorovi nově získanou knihu kouzel a připojila se ke spícímu muži. K dovršení velkého klamu zbýval poslední krok. Nebylo by dobré, aby oběti zjistily, že je v zajetí držely jen stíny a ruathymská loď jim leží na dosah. Počkala, dokud Elfí panna trochu nepoodjela a nezmizela v mlze.

Když byla z dohledu, odšroubovala Liriel zátku z drobného flakónku obsahujícího protijed na drowí uspávadlo a opatrně nalila muži kapku do úst. Zamlel sebou, podrbal se a pak se s kletbou na rtech probudil. Proud nadávek byl přerušený pohledem na černou tvář sklánějící se nad ním.

„Vrať se na svou loď,“ poručila mu a ukázala rukou ke kupeckému plavidlu. Náhle v mlze zazářil její přízračný obrys. Liriel ji zahalila do kouzelného ohně, aby námořníka navedla a ještě víc poplašila ty, co na něj čekali.

Zatímco námořník zíral s ústy dokořán jako ryba na suchu, zahalila se Liriel do pláště neviditelnosti a vklouzla do moře. V ledové vodě jí rychle ztěžkly údy a záhyby piwafwi ji táhly ke dnu. I když uměla dobře plavat, dalo jí pořádnou práci, než se dostala zpět k pirátské lodi.

Několik párů ochotných rukou se natáhlo a vytáhlo ji na palubu. Liriel si sotva všimla ochotné pomoci, pevné paluby pod nohama i podlahy, jak se k ní zdvíhá.

Fjodor ji v pádu zachytil a odnesl do Hrolfovy kajuty. Zatímco ze sebe otupěle stahovala mokré věci, odvrátil zrak a počkal, dokud zavrzání úvazů neprozradilo, že zalezla pod přikrývku.

„Všechno šlo skvěle,“ oznámila mu unaveným hlasem. „Řekla bych, že to bude trvat ještě mnoho dní, než se kapitán přestane neustále ohlížet přes rameno a v každém stínu hledat temné elfy.“

„Potřebuješ si odpočinout,“ řekl Fjodor tiše. „Teď tě nechám být.“

V tónu jeho hlasu bylo něco, co k Liriel proniklo i skrz závoj vyčerpání. Prudce se posadila a zadívala se na přítele. Přesně jak předpokládala, neschvaloval její dnešní podnik. V jeho očích sice nenašla přímo odsouzení, ale smutnou odevzdanost, která ji zasáhla víc, než by si byla ochotná přiznat.

„Jednou jsem už měsíčninskou medovinu pila,“ pronesla zničehonic. „A vím, kolik přesně stojí.“ Naklonila se přes okraj lůžka a prohrabávala se odhozenými věcmi, dokud nenašla jeden váček. Hodila jej Fjodorovi. Vyhnul se pokusu o zachycení a dopadl na zem s nezaměnitelným zazvoněním mnoha mincí.

„Přesně tolik by stála na menzoberranzanském bazaru. Kapitán v kajutě najde stejný váček. Stejně jsem odškodnila i jejich lodního kouzelníka a věř mi, skutečnou cenu té knihy kouzel ani nechceš znát,“ zabručela. „Vtip je v tom, že žádný z těch mužů neutrpěl naší malou hrou žádnou škodu. Vlastně na tom ještě vydělali. Vždyť jsem jim ušetřila námahu s dopravou zboží až do Temných říší!“

Fjodor na ni dlouho beze slova hleděl. „Ale proč, moje malá vráno? Proč jsi podstoupila takovou námahu jenom kvůli nákupu medoviny?“

Její úsměv byl jako vždy rošťácky, avšak mladíkovi neunikl ani záblesk nejistoty v jantarových očích. „Myslíš si snad, že Hrolfa a jeho chlapy by uspokojil obyčejný obchod? Ti se už dávno zaměřili na pirátství! Takhle má Hrolf dobrý pocit z povedeného klamu, obchodníci peníze a všichni zúčastnění zajímavý příběh. Nikdo netratí.“

Takové odhalení Fjodora doslova uzemnilo. Ještě nikdy neviděl, že by někdo zašel tak daleko, aby skryl vznešený úmysl. Lirielina špatně utajovaná snaha jej potěšit ho hluboce zasáhla. Došel k ní a sevřel její ruku mezi své. Stále měla ledové prsty, a tak je třel, zatímco přemýšlel, co by řekl. Měl toho na srdci hodně, ale nebyl si jistý, jestli by jí něco z toho dávalo smysl. I přes bystrou mysl a zálibu ve spletitých plánech a intrikách nedokázala chápat složitosti srdce.

Ticho mezi nimi se prodlužovalo do nekonečna. Liriel naklonila hlavu a vzhlédla k němu s předstíraným úžasem. „Ty přemýšlíš,“ obvinila jej škádlivě. „Neznamená to snad, že bys přešel k těm, co spřádají myšlenky?“

Smutně se usmál. „Ne, jen sním, jako obvykle.“ Pustil její ruku a obrátil se k odchodu.

„Ještě nechoď.“ Odtáhla se trochu stranou, aby mu udělala místo, a poplácala rukou okraj lůžka.

Fjodor se ohlédl přes rameno. Nechal své oči odhalit to, co měl na srdci, ale nadále udržoval opatrný odstup. „Jsem navždy tvým přítelem,“ řekl tiše. „Ale občas chceš od muže trochu moc, moje malá vráno.“

Náhle ji zasáhlo pochopení, následované ohromením. Kdysi byli krátce milenci. Nečekaná a nezvyklá intimita toho okamžiku vytrhala Lirieliny emoce z jejich pevných základů a zanechala ji zmatenou a otřesenou. Takové věci byly mezi drowy nebezpečné – vlastně přímo zapovězené! – a tak ochotně přijala Fjodorovu nabídku, že na tuto mezihru zapomenou. Jejich vzájemné přátelství bylo silné, avšak zároveň nelehké. Stále se pokoušeli navigovat neznámými vodami. Když na něj pohlédla, zjistila, že pro něj záležitost není ani zdaleka vyřešená. Ta myšlenka ji zároveň sklíčila a zaujala.

„A chtěl bys zůstat?“ zeptala se ho přímo.

Fjodor se lehce usmál. „Hezky se vyspi. Uvidíme se při dalším západu slunce.“ S těmito slovy odešel a zavřel za sebou dveře kajuty.

Vrtkavou elfku zasáhla vlna emocí: úleva, zoufalství a nakonec i čistě ženská ješitnost. Vytrhla zpod matrace nůž a hodila jej proti dveřím. Zakousl se hluboko do dřeva a rozechvěl se dost na to, aby to bylo jasně slyšet. Dívka se převalila a zabořila hlavu do polštáře, aby ten výsměšný zvuk nemusela dál poslouchat.

„Aspoň mohl jenom říct, že ano!“ zamumlala.

S prvními ranními paprsky připlula Elfí panna ke Korinnskému souostroví, shluku drobných ostrůvků severně od Měsíčniny. Lodí se vznášelo ovzduší očekávání, jehož si Fjodor neomylně všiml a nedůvěřoval mu. Obzvlášť Hrolf hýřil dobrácky bodrou náladou a falešně zpívanými baladami.

Mladý Rašemenec k němu s každým uplynulým dnem choval stále větší náklonnost. Kapitán byl doslova bezednou studnicí odzbrojující a nakažlivé radosti. Hrolf zkrátka přijímal s obrovskou chutí cokoliv, co mu život nabídl – ať už to byla náhlá bouře, roh plný medoviny nebo dobrodružný příběh. Bohužel také přijímal věci, které mu nepatřily. Fjodor neustále zápasil s rozporuplnými pocity vůči sympatickému kapitánovi a jeho láskou k bezuzdnému loupení a děsil se toho, k čemu by po zakotvení u břehu mohlo dojít.

Nečekané slavnostní veselí, do něhož byla posádka Elfí panny uvržena, jej však okamžitě uklidnilo. Když spustili kotvu u Tetrisu, drobného ostrůvku zelených pahorků a kamenitého pobřeží, bylo již pozdní odpoledne. Místní lodivod oslovil Hrolfa jménem a pobídl ho, aby si pospíšili na slavnost. Jak posádka procházela vesnicí – shlukem kamenných budov s doškovými střechami lemujících meandrovitě stočenou řeku ústící do moře – zdravilo je množství obyvatel radostnými výkřiky. Drobná zakulacená žena s radostným leskem v šedých očích a tvářemi jako dvě jablíčka se s vířící sukní rozběhla k Hrolfovi a uvítala ho rozpřaženýma rukama. Kapitán ji zachytil, lehce se s ní zatočil a sevřel ji do medvědího objetí.

„Jeho žena,“ vysvětlil chápavě se usmívající Olvir a kývnul k nesourodému páru. Pokračovali na kopec za městem, obklopení neustále rostoucím davem. Fjodor a Olvir se během cesty spřátelili. Nejdřív si vyměňovali příběhy ze svých domovů a nakonec s rostoucí vzájemnou důvěrou i sami o sobě. Olvir chtěl být od dětství skald, ale nedokázal se smířit s nízkým postavením, jež bylo bardům v jejich válečnické společnosti vyhrazeno. Proto se rozhodl vyrazit na moře, kde mohl jak naplnit ambice, tak nasbírat příběhy k uklidnění ducha.

„Vracíte se sem často?“ zeptal se Fjodor.

„Pětkrát nebo šestkrát do roka. Jsme tady skoro jako doma!“

„Stejně to není moc často, když vidím, jak se ti dva k sobě mají.“

Olvir pokrčil rameny. „Moira nikdy neopustí tenhle ostrov a Hrolf neopustí moře. Docela jim to tak vyhovuje. Vždycky se šťastně přivítají a pak spokojeně rozloučí.“

Potom námořník změnil téma a popisoval slavnost, k níž večer dojde. „Naarod zde dodržoval na většině ostrovů již zapomenuté tradice, prastaré obřady a slavnosti svázané s počátky ročních období. Místní druid, roztřesený šedý stařeček oděný do roucha z dávno minulé doby, dál lpěl na uctívaní prastarých duchů země a moře. Dnes večer vzdá vesnice hold říčnímu duchovi a oslaví příchod jara.“

Fjodor stál během druidovy modlitby a následného obřadu oběti, skládající se z nádherných náramků, nákrčníků a broží z blyštivě žlutého zlata, mezi vesničany. Trochu ho překvapilo, že i piráti zachovali zbožné mlčení, i když stařík házel do řeky hotové jmění ve zlatě.

Celý obřad byl ještě pozoruhodnější tím, že v celém okolí nezaznamenal ani stopu magie. Jako hodně dalších z jeho lidu měl i on dar Zraku, a tak dokázal vycítit místa síly. Zde však necítil nic. Rozhodl se, že později se na to Hrolfa zeptá.

Po západu slunce se obřad plynule přerodil v oslavu, k níž Hrolf a jeho muži přispěli několika soudky „ukradené“ medoviny. Kopce se rozjasnily vatrami a kolem nich tančili vesničani i piráti do rytmu rákosových fléten, bubínků a malých naříkajících dud. Dřív než by Fjodor čekal, ustoupilo nadšení příjemnému poklidu. Do stínů mimo dosah blikotajícího světla ohňů se postupně vytrácely různé dvojice a ti, kteří zůstali, se opili skoro do bezvědomí a ukolébaní teplem ohně se stočili ke spánku.

Fjodor nečekaného klidu využil a vydal se najít Hrolfa. Kapitán seděl na pařezu, na klíně manželku a v ruce roh s pitím. Když ho viděl, zahřímal na pozdrav a vtiskl mladíkovi do ruky roh, aby se s ním také napil. Fjodor jej snadno vyprázdnil – pro někoho navyklého na ohnivý jhuild to ostatně nebylo nic těžkého – a pak se kapitána zeptal na dnešní rituál a sdělil mu své zjištění, že kolem řeky se žádná moc nezdržuje.

Pirát pokrčil rameny. „Duchové míst nejsou tak běžný, jako byli dřív, to je pravda, ale starý zvyky tak snadno nemizí. A komu to vadí? Řeka jim zavlažuje pole, plaví se po ní jejich čluny až k moři a dává jim ryby. To je tady vzácnější než zlato!“

„Dobře řečeno,“ odvětil Fjodor, příjemně překvapený moudrostí Hrolfovy odpovědi. Přesto měl pocit, že to nebyla celá pravda, a také to řekl.

Hrolf místo odpovědi jen zamrkal a pokrčil rameny. Naplnil roh další medovinou ze sudu a podal jej mladému válečníkovi. „Na to, že bys měl být snílek, se moc staráš! Zkus ještě jednou najít dno a uvidíš, jestli to nepomůže!“

Liriel čekala dlouho do noci a pak teprve opustila loď. I když souhlasila s Hrolfem, že místní obyvatelé by přítomnost drowa na ostrově nepřivítali s otevřenou náručí, nemohla odolat pokušení spatřit neznámou zem na vlastní oči. Nečekaně se rozhodla obléknout se, jako kdyby se zúčastnila slíbené slavnosti. Z Přístavu Lebek si přivezla roucho z černého hedvábí a nezkrotné vlny bílých vlasů si vyčesala do smyček a prstýnků. Poutníkův amulet, běžně nošený ve skrytu pod šaty, uvolnil čestné místo přívěsku ze zářícího jantaru a s pavoukem uvnitř, který jí daroval Fjodor. Nakonec přes sebe přehodila piwafwi a zahalená příkrovem neviditelnosti se proplížila opuštěnou vesnicí až k uhasínajícím ohništím v kopcích za ní.

Očekávala slavnost, ale vypadalo to spíš, jako kdyby se dostala na bojiště. Vesničané i piráti se povalovali všude kolem jako po hrůzném masakru. Celkový dojem narušoval jen drobný detail: mrtví obvykle nechrápou. Sborové chrčení rozléhající se mýtinou bylo živoucím svědectvím večerního hýření. Obzvlášť Hrolf, spící rozvalený na zádech a s jednou nohou položenou na několika vyprázdněných soudcích, rozechvíval vzduch dunivým chrápáním.

Temná elfka přimhouřila oči a studovala okolní scénu. Velmi často se musela divit podivné slabosti lidí k silným nápojům. Neexistoval jediný drow, který by nesvedl dostat pod stůl i tři trpaslíky po sobě, a pokud by náhodou přebral, dokázal se prakticky okamžitě probrat. Lidé nebyli ani zdaleka tak odolní, a dokonce to vypadalo, že ti nejméně schopní udržet se na nohou, pijí nejvíc. Přesto nedokázala pochopit, jak se mohlo tolik lidí propít až do bezvědomí během tak krátkého času. Dokonce i Fjodor, člověk schopný polknout to zatracené rašemenské ohnivé víno a udržet ho v sobě, dnešní oslavě podlehl. Ležel na zemi pohroužený do hlubokého spánku a v měkké půdě vedle něj trčel do země zapíchnutý ještě napůl plný roh s pitím.

Liriel si klekla vedle něj a vytáhla ho z hlíny. Přičichla k medovině a zachytila slabou vůni bylin, jež do ní byly přidány, a protože znalosti jedů patřily k základnímu vzdělání každého temného elfa, dokázala je okamžitě identifikovat jako neškodné, avšak velmi silné uspávadlo.

Vůbec ji tedy nepřekvapilo, když se od „spícího“ Hrolfa ozvalo téměř přesvědčivě znějící soví zahoukání. Na to znamení se všichni piráti postavili na nohy jako loutky ovládané jedinou sadou šňůrek. Výsledný dojem byl zároveň děsivý i směšný. Liriel se nemohla ubránit představě zombií povstávajících na mágovo zavolání z bojiště.

Muži se opatrně přikradli k říčnímu břehu. Liriel byla pochopitelně zvědavá, co má Hrolf za lubem tentokrát, a tak se plížila za nimi. Překvapeně sledovala, jak se několik mladších mužů svléklo do naha a vstoupilo do vody. Pak se začali opakovaně nořit pod hladinu a při každém vynoření házeli druhům na břehu jakési malé blyštivé předměty. Z útržků odposlechnutých hovorů si Liriel dala večerní události dohromady a pochopila, co se to právě děje.

Rouhavost takové krádeže ji znepokojila, neboť žádný drow z Temných říší by se nikdy neodvážil dotknout Llothiny obětiny. Za dobu svého putování mimo Menzoberranzan se sice dozvěděla, že jen málokteré božstvo je tak krutě pomsty chtivé jako Pavoučí královna, ovšem i tak jí vidina pouhého zlata připadala jako přílišné riziko a rozhodla se piráty přesvědčit o nesprávnosti jejich konání.

Stále neviditelná prošla mezi muži a sledovala, jak se mladý Bjorn vynořil s úsměvem na tváři z vody. Nad hlavou vítězně zamával zlatým náramkem a pak jej odhodil na břeh. Lirielina ruka švihla kupředu, zachytila šperk a bleskově jej stáhla pod záhyby piwafwi.

Pirátům se muselo zdát, že se prostě rozplynul ve vzduchu. S očima vyvalenýma překvapením a strachem hromadně couvli od neviditelné elfky.

„Kapitáne, říkal jste, že tu žádný vodní duch není!“ ozval se pobledlý Olvir.

Bjorn vypadal ještě znepokojenější. Jeho štíhlé ruce se během neustálého ochranného žehnání proti zlým silám neovladatelně chvěly. „Ať nám Tempus pomůže! Naštvali jsme jejich boha!“

„Až doteď se nikdy nic nestalo!“ uklidňoval je neochvějný Hrolf. „Myslete, chlapi. Každý rok jsme tu sklízeli jejich zlato jako úrodu na poli. Ne, jestli tu někdy nějaký duch byl, je dávno pryč!“

„Tak co to potom bylo?“ chtěl vědět Ibn.

Kapitán na něj zamrkal a pak ke zdánlivě prázdnému místu natáhl ruku dlaní vzhůru. „Vrať to, panenko. Podíl dostaneš potom, jako všichni ostatní.“

Liriel se ušklíbla. Hrolfovo ujišťování zapůsobilo i na ni a pohotová reakce na její žertík ji příjemně pobavila. Stále neviditelná hodila náramek kapitánovi. Jeho náhlé zjevení zapůsobilo na pořád neklidné muže podobně jako předtím jeho zmizení. První se zorientoval Bjorn a začal se pochechtávat. Jeden za druhým se přidávali i ostatní piráti. Ne všichni však byli žertíkem pobavení.

„Zatracená ženská!“ zamumlal si Ibn pod vousy a otočil se zpět k řece. „Mělo mi dojít, že když začnou potíže, bude v tom ona.“

Za úsvitu už bylo zlato bezpečně uložené v podpalubí a piráti opět zaujali místa mezi „oběťmi“ včerejší oslavy. Když se konečně začali neochotně probírat k životu, nevšiml si jediný ostrovan ničeho podivného. Loučení s piráty proběhlo pod doznívajícím vlivem medoviny v poklidnějším a hlavně tišším duchu, ale Hrolf i jeho posádka odcházeli přátelsky naladění a slíbili brzký návrat.

Na palubě Elfí panny se pirátům okamžitě vrátila dobrá nálada. Vlastně jen Fjodor byl poznamenaný účinky medoviny a stal se terčem přátelského pošťuchování. Dokonce mu bylo tak špatně, že ani nepřemýšlel nad tím, proč je on jediný postižený.

K Lirielině zklamání nezamířila Elfí panna přímo k Ruathymu. Hrolf místo toho přikázal nabrat kurs na Letohrad, pobřežní město nacházející se nějakých tři sta mil severně. Námořníci chtěli vyměnit něco z ukradeného zboží za tamní výrobky, ale to nebyl hlavní důvod. Letohrad získal své jméno díky nezvykle teplému podnebí a místní přístav po celý rok nezamrzal. Částečně to bylo dílem Řeky, proudu teplé vody a vzduchu táhnoucího se od Země věčnosti přes ostrov Gundarlun a dosahujícího až k Letohradu. V tomhle ročním období byla plavba Řekou mnohem bezpečnější než se pokoušet kličkovat mezi krami, jimiž bylo volné moře doslova poseté. Hrolf měl v úmyslu vstoupit do ní blízko Letohradu, plavit se ke Gundarlunu, kde se chtěl zúčastnit jarního lovu sleďů, a pak pokračovat na jih k Ruathymu. Očekávaný zisk byl značný, ale na druhou stranu to neplánovaně prodlužovalo cestu a s tím Liriel nepočítala. Neměla totiž ponětí, jak dlouho může magie v Poutníkově amuletu vydržet, a tak chtěla cíle dosáhnout co nejdřív.

Nakonec se rozhodla přidaný čas co nejlépe využít k prostudování knihy s vodní magií a uložení dalších kouzel do Poutníka. Další kratochvílí se stalo vyprávění příběhů a Liriel mámila z Hrolfa a Olvira co nejvíc informací o jejich ostrovním domově. Jak plynuly dny, vklouzla s Fjodorem zpět do příjemné rutiny dvou spolucestujících. Ani jeden z nich se nevracel k události v Hrolfově kajutě, avšak Liriel na Fjodora i tak často myslela a měla pocit, že i on na ni.

Konečně loď dosáhla Letohradu. Uvítaly ji zde ozbrojené stráže, ovšem jakmile správkyně přístavu zahlédla vzorek zlatého pokladu, umožnila jim zakotvit pod podmínkou, že Hrolf zvaný Nezkrotný zůstane pod dohledem stráží a po celou dobu nevstoupí na břeh. Zdálo se, že nejedna krčma v Letohradu měla důvod nevzpomínat na kapitánovu návštěvu v dobrém.

Liriel si vychutnávala prohlídku města – neviditelná a kráčející po Fjodorově boku. Připadl jí úkol projít obchody s vodními hodinami a pestrobarevnými lampami, jimiž byli letohradští řemeslníci proslulí. Část ukradeného pokladu padla na nákup několika vybraných kousků, jež chtěl Hrolf prodat bohatým obyvatelům Ruathymu. Jakkoliv to bylo příjemné zpestření, uvítala drowí dívka, když Elfí panna opět vyplula.

Další dva dny se plavili Řekou sami. Pak narazili na jinou loď. Byl to Fjodor, kdo měl právě hlídku na příďové nástavbě, a tak se stal prvním, kdo si pevné kogy, naklánějící se ostře na závětrnou stranu a prořezávající hladinu se zbrklou rychlostí, všiml. Okamžitě to oznámil dolů Hrolfovi, který stál u kormidla a bavil Liriel příběhy o Ruathymu.

„Tuhle loď znám,“ poznamenal Hrolf při pohledu do dalekohledu. „Plaví se na ní lovci tuleňů. Vrací se domů a mají pěkně naspěch.“

Okraje knírů mu nadzdvihl další široký úsměv a zamrkal na těch pár námořníků, co se potloukali kolem. „No jen si to představte, chlapi: balík pěkných bílých kožešin. To by vašim manželkám rozzářilo oči a vám osladilo návrat domu!“

Liriel krátce spočinula okem na Fjodorovi a pak zavrtěla hlavou. „Nedělej to, Hrolfe,“ zamumlala. „Zatím jsi ho viděl bojovat jenom proti olihni. Já viděla, jak bojoval s drowem – a vyhrál.“

Kapitán se zachmuřil. „To mě snad máš za úplnýho pitomce, panenko? Myslíš si, že bych chtěl šílenýho berserkra na vlastní lodi?“

Ukázal prstem na blížící se kogu. „Znám jejího kapitána. Jmenuje se Farlow a býval to žoldnéř. Dobrý chlap, pokud je máš ráda horkokrevný, a ví, že jsme piráti! Prostě bude stačit, když se dost přiblížíme a necháme jeho představivost pracovat! A jakmile zaútočí,“ pokračoval Hrolf lstivě, „ten tvůj mládenec bude na naší straně a konečně ho pořádně uvidíme v akci! Podle mě to pak pro nás ostatní bude až moc lehký boj!“

Kapitánův proslov se ukázal být přesným proroctvím. Ještě ani nestihl domluvit a koga změnila kurs. Těžká loď zamířila přímo na ně s dostatečnou rychlostí pro účinný náraz a čelenem namířeným jako rytířovo skloněné kopí.

„Na místa, chlapi!“ zahřímal kapitán s neskrývanou radostí.

Takové útoky byly očekávané a každý muž okamžitě vklouzl do role, jež mu byla pro podobné případy určená. Harreldson skasal plachtu a připojil se k ostatním veslařům. Elfí panna byla menší a lehčí než útočící koga a jediný náraz je tak mohl poslat na mořské dno. V podobných případech musela těžit ze schopnosti rychle měnit směr a ze síly bojovníků na palubě.

Fjodor strhnul z háku na příďové nástavbě jeden z dřevěných štítů. Pět dalších učinilo totéž a všichni rameno na rameni zaklekli a vytvořili tak dřevěnou zeď s kováním. Za ní se skrylo pět dalších námořníků s dlouhými luky a šípy. Liriel se s prázdnýma rukama připojila k Fjodorovi. Kdyby to bylo nutné, potřebovala ruce k vrhání mocnějších zbraní.

Koga se rychle blížila a první salva lovců tuleňů zabubnovala na dřevěných štítech. Hrolfovi muži odpověděli stejně a pak se Elfí panna prudce stočila na levobok a proklouzla kolem řítící se kogy. Než mohla kupecká loď změnit směr, otočili Hrolfovi veslaři loď a dotáhli se k boku útočící kořisti. Dva piráti rozmotali lana zakončená háky a nechali je vzlétnout. Oba se na první pokus zachytily za větší loď. Jeden z lovců se vyklonil, aby přeřízl lana, a vzápětí spadl do vody ježící se ruathymskými šípy.

Vzápětí se ozvalo ohlušující skřípění dřeva o dřevo a obě plavidla se srazila. Veslaři odložili vesla a chopili se zbraní. Právě včas. Tři lovci přeskočili tenký pás vody oddělující obě lodě.

Hrolf se jim s řevem a rozpřaženýma rukama vrhl vstříc. Srazil se s nimi, ještě než stihli znovu získat rovnováhu, a všichni čtyři dopadli s mocným šplouchnutím do vody.

„Přeneste boj na jejich loď,“ ozval se zdola kapitánův hlas. „Ať si krví nezasviníme vlastní čistou palubu!“

Piráti použili naloďovací prkna a začali se po nich škrábat na palubu větší kogy. Početnější posádka lovců je klidně očekávala s tasenými zbraněmi v rukou. Pak se náhle jistota na tvářích útočníků změnila v ohromení.

Všichni slýchali příběhy o ruathymských berserkrech, elitních válečnících chránících svůj ostrovní domov. Dosud se ale nikdy neobjevili na moři, tím méně na palubě pirátského plavidla. Mladý válečník s tmavými vlasy však nemohl být nikým jiným.

Celých sedm stop vysoký vládl mečem pro většinu ostatních příliš velkým a těžkým. Kolem něj plála magická aura a v modrých očích mu hořel vnitřní plamen. Stejně děsivá – a ještě víc překvapující – byla přítomnost drowí ženy následující berserkra jako drobnější temný stín. Ve štíhlé ruce měla dlouhou dýku a ve zlatých očích divoký pohled vlka na lovu.

Váhání lovců však nemělo dlouhého trvání, neboť jejich černovousý kapitán je vlastním mečem nahnal do boje.

Berserkr zamířil přímo za kapitánem Farlowem a cestou srazil z prkna plochou stranou meče dva piráty. Přeskočil na palubu kogy a ještě v letu švihnul mocným sekem přímo dolů.

Farlow zdvihl vlastní zbraň, aby útok vykryl. A byla to skutečně skvělá zbraň: jedenapůlruční meč z trpasličí oceli, zakalený dvěma desetiletími bojů. Berserkrův meč jej roztříštil a vyslal do vzduchu spršku smrtících střepin. Rychleji než by Farlow považoval za možné, změnil směr útoku a doslova odpálil jeden z letících kusů kovu k nejbližšímu lovci. Střepina se ve vzduchu točila jako vrhací nůž a přišpendlila jej za krk k stěžni.

Kapitán sjel zrakem k jílci ve své ruce a zubatému zbytku oceli, jež zbyla z čepele. Zdvihl zničenou zbraň nad hlavu a vrhl se na smrtícího vetřelce. Do úderu vložil veškerou váhu i sílu.

Liriel si toho všimla a snažila se Fjodora křikem varovat. Berserkr jen tak mimochodem natáhl ruku, zachytil muže za zápěstí a na místě jej zastavil. Pak zkroutil kapitánovu paži dovnitř a dolů a jediným prudkým pohybem zasunul zbytek čepele do srdce jejího bývalého majitele.

Lovci se po velitelově smrti překvapivě nevzdali a pokračovali v boji. Na piráty se vrhali s ohromující zuřivostí. Liriel si všimla jednoho zrzavého, který bojoval se zápalem paladina, a to se samotným Hrolfem. Kapitánovi Elfí panny se podařilo zatlačit muže až k příďové nástavbě, kde se ovšem boj zasekl. Ani jednomu se nepodařilo donutit soupeře k ústupu a jejich meče zvonily ve smrtícím dialogu.

Ostatním lovcům tuleňů se proti pirátům a jejich berserkrovskému spojenci tak dobře nevedlo. Během několika okamžiků byla paluba kogy kluzká krví a jen málo jich bylo ušetřeno Fjodorova černého meče. Nakonec zůstal na nohou jen Hrolfův sok.

Když viděla, že je vítězství jejich, Liriel zavýskla a obrátila se k Fjodorovi. Jediný pohled ji připravil o všechnu radost. Přestože na palubě už stáli jen ruathymští námořníci, zůstával mladý válečník stále ve stavu šílenství.

„Odhoďte zbraně!“ vykřikla. „Všichni!“

Berserkr se otočil za zvukem jejího hlasu a jeho meč proťal s jasně slyšitelným zasvištěním vzduch. Liriel ho mnohokrát viděla bojovat, ale ještě nikdy se nestalo, že by oheň a led berserkrovské zuřivosti obrátil proti ní. Tyčil se vysoko nad drobnou elfkou, neboť berserkrovská magie mu propůjčovala iluzi nepřirozené velikosti a síly. Liriel ji sice dokázala prohlédnout a znala jeho pravou podobu, ovšem to ji mohlo jen sotva utěšit. Ve Fjodorových očích nespatřila jedinou známku toho, že by ji poznal.

Liriel upustila zkrvavenou dýku a padla na kolena. Ruce roztáhla s dlaněmi vzhůru a dávala najevo, že se vzdává. Koutkem oka zahlédla, že Hrolf a jeho soupeř stále drží meče. Při dívčině vzrušeném zvolání sice oba zaváhali, ale pořád se vzájemně podezíravě měřili a nechtěli dát tomu druhému výhodu.

„Hrolfe, jestli si ceníš mého života,“ řekla temná elfka tiše, „a jestli si vy dva idioti ceníte svých, tak okamžitě složíte zbraně!“

Ticho krátkého zaváhání bylo přerušené dvojitým zazvoněním oceli o dřevo. Fjodor se konečně vymanil ze sevření šílenství, a jak magie zeslábla, zdálo se, že vklouznul zpět do svého těla. Dlouho jen stál na místě a zmateně hleděl do dívčiny vzhůru obrácené tváře. Pak mu meč vypadl z ruky. V očích měl zbědovaný výraz a s popelavě šedou tváří odešel z bojiště. Liriel to chápala a nechala ho o samotě.

Ruathymští námořníci se rozjařeně nahrnuli na palubu zajaté kogy. Pod Hrolfovým dohledem z příďové nástavby začali překládat balíky nevydělaných kožešin a vypínací rámy a sudy louhu potřebné k jejich vyčinění na palubu Elfí panny.

Bjorn sestupoval po prkně s těžkým sudem v rukou. Najednou mu vyklouznul a tvrdě zaduněl o palubu Elfí panny. Víko odskočilo a obsah se vylil ven. Chlapec zůstal stát jako přimražený a téměř bezvousý obličej mu úplně zbělel.

„Kapitáne, tohle byste měl vidět,“ promluvil konečně.

Něco v tónu jeho hlasu Hrolfa přinutilo, aby okamžitě přiběhl. Kapitánovo nadšení zmizelo. Před ním leželo tělo elfského dítěte dokonale zachované slaným nálevem rozlévajícím se po prknech paluby.

Nechutný nález okamžitě zastavil veškeré rabování. Piráti se shromáždili kolem a náhle nevěděli, co mají dělat. Nejistota se ještě prohloubila, když Hrolf něžně vzal mrtvé dítě ze země a otevřeně a beze studu se rozplakal.

Po dlouhé chvíli odložil tělo stranou a přikázal mužům otevřít i zbylé sudy. S každým dalším vytaženým tělem se jeho ztrhaná tvář čím dál více zatvrzovala.

„Zavolejte Xzorshe,“ pronesl pochmurně.

Jeden z mužů odspěchal do podpalubí a téměř okamžitě se vrátil s předmětem připomínajícím malou niněru. Hrolf ji ponořil pod hladinu a zatočil kličkou. Místo hudby se ozvala série cvakání a hvízdání.

„Zpráva mořským elfům,“ zašeptal Bjorn Liriel. „Zvuk je pod vodou rychlejší a dosáhne dál než ve vzduchu. Tam dole jsou stvoření, která zprávu uslyší a předají ji dál, dokud se nedostane až k hraničáři. Brzo tu bude a řekne nám, co je třeba udělat.“

Když Hrolf konečně vstal, převzal od něj Ibn zařízení a pak pokývl k zajatému plavidlu. „Co uděláme s lodí a s těma, co přežili?“

„Potopit,“ rozhodl Hrolf neúprosně. „A ty hajzly nechte na člunu, ať si počkají na rozsudek od Amberlie. Ale zavažte jim zranění. Nechci, aby krev přilákala žraloky nebo něco horšího. Paní vln se rozhodne sama a bez naší pomoci!“

Kapitánův hněv muže popohnal. Někteří nakládali na menší člun raněné lovce a jiní vysekávali válečnými sekyrami díry do trupu kogy. Jeden z přeživších, zrzavý muž, který se dokázal Hrolfovi postavit, se pokusil kapitána oslovit. Hrolf jej okamžitě umlčel jedinou ranou obří pěsti a šermíř odpadl. Pak jej sám hodil do člunu a dal pokyn, aby byl odvázán. Během několika chvil se kolem odsouzených mužů zavřela mlha jako závoj oddělující je od smrtelného světa.

Hrolf stanul u zábradlí a dlouho se s chmurným zadostiučiněním díval za člunem, i když ten již dávno zmizel z dohledu. Posádka se v uctivém tichu vydala za svými povinnostmi. Jen málo jich znalo skutečný příběh o kapitánově dávné elfské lásce, ale nebyl mezi nimi jediný, kdo by na moři někoho neztratil. Nebyl mezi nimi jediný, kdo nevyslal tichou prosbu k Amberlie, aby si vzala zraněné lovce tuleňů a ne někoho jiného a utišila tak svůj hněv.

V modlitbách se nikdo neodvážil jmenovat sebe, přítele nebo lásku, pro které žádal milost. Ti, kdo žili na moři, byli pověrčivá tlupa a s osudem byli smířeni. Nikdo by se však dobrovolně nevydal na milost Amberlie a nikdo z nich nepochyboval, že osud mužů bude v rukou bohyně moří. A i když byli Seveřany, kteří neměli elfy v lásce, nikdo si nemyslel, že by to byl nezasloužený osud.