é sítě

25. Jako jeden

Vyčerpanou elfku ovanul závan větru rozpoutaného máváním ohromných křídel. Instinktivně zdvihla ruce k útoku proti blížícímu se stvoření velikosti menšího draka, jež jako černý stín zakrývalo hvězdy.

Na poslední chvíli se pták stočil stranou a otřel se jí křídly o tvář s něžností, která jí byla podivně známá. Zdálo se, že elfčin smrtící útok očekával, a magický výboj tak na nočním nebi jen neškodně zasyčel. Namáhavě se na něj pokoušela soustředit. Byl to havran s očima barvy zimní oblohy. Někde hluboko uvnitř si Liriel vzpomněla, že když na ni a na Fjodora zaútočil Wedigar v podobě obřího jestřába, měl stejně šedé oči jako v lidské podobě. Konečně poznala skutečnou podstatu vzdušného tvora.

Zároveň však porozuměla i síla, jež ji svírala. Liriel zachvátil plamen vše pohlcujícího a majetnického vzteku. Když obří havran kroužil kolem a chystal se na další průlet, pocítila mladá drowí kněžka požadavek bohyně, aby učinila oběť, jež byla požadovaná od všech, kteří kráčeli stezkami Lloth. Než mohla cokoli namítnout, zapraskal jí na konečcích prstů smrtící plamen a Fjodor se vytrvale blížil vstříc vlastní smrti.

V tom okamžiku jí však v zastřené mysli zazněla slova nedávno pronesená místním šamanem: „Naše jednání s bohy je mnohem upřímnější. Vlastně spíš uzavíráme dohody, a když bohové svoji část nedodrží, tím to končí a žijeme si dál po svém. Proč bychom měli být souzeni podle vyšších nároků než bohové?“

„Vítězství,“ zamumlala Liriel, která ze vzpomínky na Ulfova slova znovu nabrala sílu. „Královno pavouků, slíbila jsem ti vítězství, a ty na oplátku požaduješ smrt toho, kdo je může zajistit víc než kdo jiný!“

S posledním zlomkem fyzické síly si mladá dívka strhla z krku obsidiánový přívěsek a odhodila nenáviděnou věc do moře. Ohnivá magie, tančící jí až dosud na špičkách prstů, vyrazila za ním, zabořila se do vody a vytvořila gejzír slané páry stoupající k nočnímu nebi.

„Splnila jsem závazek vůči tobě, matko Lloth,“ zašeptala. „Dál už nejsem kněžka. Od tohoto okamžiku až do dne své smrti s tebou nebudu mít nic společného. To přísahám při vší moci, jež je mou vlastní.“

Náhle odříznutá od zlé moci, která jí pomáhala a mučila ji zároveň, začala Liriel padat na kameny poseté pobřeží. Kolem těla se jí okamžitě jemně sevřely obří spáry a drowí elfka nechala modrookého havrana, aby ji odnesl pryč.

I přes zmatek boje si Rethnor všiml záhadného pádu své berserkrovské nemesis. Jak jeho válečníci zaútočili na holgersteadské bojovníky, přikradl se k tmavovlasému mladíkovi. Tohle sice nebyl druh boje, po kterém prahnul, ovšem muselo to stačit. Rethnor nepatřil k těm, kteří by si nechali ujít příležitost. Luskanský kapitán napřáhl meč a připravil se zabít bezbranného válečníka jediným úderem.

Náhle jej paralyzoval zuřivý ženský výkřik. Rethnor měl sotva čas, aby přesunul čepel do obranné pozice, když se na něj vrhla známá světlovlasá dívka ozbrojená nožem nejspíš sloužícím ke kuchání velkých ryb. Rethnor instinktivně vykryl úder.

„Ygraine?“ zamumlal a udiveně se na otrokyni z Ascarle zadíval.

„Dagmar,“ vyprskla dívka.

Kapitán se ponuře usmál. O téhle ženě slyšel, a i když s opačným pohlavím často nebojoval, srazit tuhle mu bude činit obzvláštní potěšení. Její chladná ctižádost, ochota zabít i sestru, aby dosáhla vlastního cíle, obojí stačilo k tomu, aby se z ní dělalo zle i jinak tvrdému Nejvyššímu kapitánovi.

Dagmar se však do náruče smrti nijak nehnala. Se zuřivostí, jež se mohla měřit i s jeho šermířskými schopnostmi, jej zatlačila až k zábradlí.

„Selhal jsi. Vše je ztraceno!“ zařvala na něj. „Ygraine žije a já jsem přišla o čest! A to všechno jsi způsobil ty. Vezmi mě z tohohle místa, slib mi postavení ve své zemi, nebo zemři mojí rukou!“

Zatímco mluvila, odhodil jeden z holgersteadských berserkrů meč a vykročil k nim. Přímo před Rethnorovýma nevěřícnýma očima se jeho tvář protáhla a porostla hustou srstí. Během okamžiku stál na místě berserkra ohromný vlk s lesknoucíma se modrýma očima a pysky ohrnutými v divokém vrčení.

Z různých míst se přidávalo další zvonění odhozených zbraní a ostatní válečníci se přidávali ke smečce. Rethnor začal před blížícími se Vlky z vln, legendárními ochránci Ruathymu, zvolna ustupovat. Dagmar si všimla jeho zděšeného výrazu a obrátila se k nové hrozbě. V očích jí při pohledu na zužující se kruh tvaroměnců zaplála radost.

„Konečně je mrtvá,“ pronesla toužebným hlasem. „Ygraine musela padnout v boji a je teď na mně, abych proroctví naplnila!“

„Ne tak docela, sestro.“

Druhý ženský hlas přišel zpoza lodě a Dagmařino dvojče se přehouplo přes zábradlí.

„Bitvu o vesnici jsme vyhráli,“ řekla Ygraine. Přešla po palubě a natáhla k sestře ruce. „Náš domov je opět v bezpečí a válečníkům se vrátila jejich prastará sláva. A mezi námi dvěma neexistuje nic, co by se nedalo odpustit. Pojď se mnou domů, sestro!“

To zjištění zasáhlo Dagmar silou ohnivé koule. Byla to Ygraine, kdo tvaroměncům navrátil magii! Vždy byla Ygraine! To ona získala moc z proroctví, nejhlubší lásku rodičů i ruku budoucí První sekyry. Vždy to byla Ygraine, kdo Dagmar dalece převyšoval – dokonce i luskanští piráti sáhli po ní, když potřebovali rukojmí!

„Jak já tě nenávidím,“ pronesla Dagmar tichým, ale nenávistným hlasem.

Ygraine sebou škubla, avšak neustále se k zuřící sestře pomalu přibližovala. „Pojď se mnou, sestro. Třeba se léčitelům podaří ulevit tvé duši a srdci a znovu v tobě obnoví dřívější laskavost. Promluvím v tvůj prospěch před thingem a požádám jej o to.“

„Kolik milostí od tebe ještě budu muset přijmout? Radši zemřu, než abych se uchýlila pod ochranu tvojí cti!“ vykřikla Dagmar a zdvihla zbraň ke smrtícímu úderu.

„A tak se taky stane,“ opáčila druhá žena tiše, „a to rychle, pokud okamžitě neodhodíš nůž. Vlci z vln se nedají zadržet dlouho.“

Dagmar sklonila pohled níž a poprvé si všimla, že vlci se nestahují kolem Rethnora, ale kolem ní. Po luskanském kapitánovi tu už vlastně nebylo ani stopy. Zmizel a s ním i její poslední šance stát se něčím víc než Ygraininým bledým stínem.

Hluboké vrčení blížící se smečky napůl šílenou dívku rozechvělo. Ještě chvilka a budou u ní. Dagmar vzhlédla vzhůru, zachytila sestřin prosebný pohled a pevně jej opětovala. Pak znovu zdvihla ruku s nožem a ponořila si čepel hluboko do srdce. Ygraine vyděšeně vykřikla a skočila dopředu, aby sestře zabránila v pádu.

Dagmar z posledních sil plivla zoufalé sestře do tváře.

Dole ve vodě plaval Rethnor mocnými záběry ke své lodi. Bitvu prohrál a s ní vzaly za své i jeho ambice a touha po pomstě. Neúspěšný útok na Ruathym si vyžádá vysokou cenu. Doma na něj bude čekat přímo Devět pekel a spolu s nimi zvýšený tlak ze strany Hlubiny a Aliance lordů. Rethnor však přečkal i horší časy. Byl si celkem jistý svou schopností uhájit postavení jednoho z Nejvyšších kapitánů, a dokonce i pozici agenta Společnosti krakena.

V budoucnu však bude moudřejší a začne se obloukem vyhýbat všem drowům i illithidům. Selhání i pokoření vytrpěná z rukou těch podivných stvoření těžce doléhala na jeho pýchu. Alespoň že se jeho silám podařilo zasadit ostrovu zničující ránu. Byl si jistý, že i když dnes v noci prohrál, nakonec se dobytí Ruathymu přece jen dočká.

Obří havran obkroužil nízkým letem trosky Intharu, snesl se na chráněné místo a jemně vyčerpanou drowí elfku pustil. Liriel se namáhavě postavila na nohy a přála si padnout stvoření kolem leskle opeřeného krku. Náhle k jejímu zděšení začal pták blednout a mizet. V lidských očích se mu při tom zračilo uspokojení a tak silně nesobecká láska, že bude dívku pronásledovat, dokud neprožije všechna staletí svého života. Neměla však čas promluvit, nebo dokonce zdvihnout ruku na rozloučenou, a havran docela zmizel.

Troskami se rozlehl Lirielin ztrápený výkřik. Také ona slyšela příběhy o ruathymském hamfariru a dobře věděla, co tohle znamená. Fjodor byl pryč – snad zabitý nějakým zbabělcem, zatímco jeho tělo leželo bezvládně na bojišti, nebo si jeho zatoulaná duše nedokázala včas najít cestu zpět.

Liriel vždy věděla, že se její pouť neobejde bez velkých obětí, ale tuhle cenu nebyla připravená zaplatit.

Když splnila úkol a nalezla klid, opustila Fjodorova duše drowí dívku a zamířila zpět k lodi, kde zanechala svou tělesnou schránku. Chvíli se vznášela nad holgersteadskou lodí a sledovala zuřící bitvu zakončenou tím, že do berserkrů vstoupila moc tvaroměnců. Připojit se k nim však nemohla. Nesmírná námaha hamfariru si vyžádala daň.

Mladý Rašemenec pocítil volání, jež bylo podivně známé a táhlo ho příliš silně, než aby mu odolal. Na okamžik pocítil lítost k truchlící dívce, ale pak již nebyl podobných ohledů schopný. Fjodor se poddal volání a konečně pocítil, jak se jeho duše spojuje s magií, jež byla jeho dědictvím i prokletím.