Svět stínu

Prolog

Na kosmodromech tráva neroste. Nene, za to nemůžou běsnící plameny motorů, o nichž tak rádi píšou novináři. Je to tím, že při tankování raketových nosičů, při havarijním vypouštění paliva v případech nezdařených startů a nouzových přistání, při výbuších raket přímo na rampě i kvůli drobným provozním netěsnostem v potrubí se prostě do plochy kosmodromu dostává příliš mnoho jedů.

Tenhle kosmodrom ale není pozemský.

Seděl jsem v trávě na samém kraji obrovské zelené neohrazené pláně. Dala se považovat ze tenisový kurt pro obry nebo za plod chorého mozku miliardáře, který je blázen do golfu.

Ostatně peníze se tady nepěstovaly.

Tvář mě svrběla… Jako by mi ji nějaký neviditelný sadista zevnitř drhnul skelným papírem. A protože to tak v podstatě bylo, snažil jsem se téhle bolesti nevěnovat pozornost.

Ze zelené dlaně kosmodromu k nebi chaoticky trčely malé stříbřité kosmické čluny. Před pár dny už jsem tu jednou stál, ale tenkrát má omámená mysl nebyla schopna zhodnotit tuhle podívanou skutečně pozemšťanskýma očima. Kdežto teď… Teď jsem násobil bojovou sílu každé lodi jejich celkovým počtem, tento výsledek znovu násobil možným počtem kosmodromů na celé planetě a k výsledku přičítal různé neznámé, tedy plavidla, která byla právě ve vesmíru nebo na planetách Přátel, a také křižníky, jež z oběžných drah na povrch planety vůbec nesestupují. Výsledek byl samozřejmě jen velmi přibližný, s tím, že jsem se klidně mohl splést o řád.

Jenže jaký rozdíl je v tom, jestli vám na hlavu spadne tuna cihel nebo tun deset?

Se stéblem trávy mezi zuby jsem se položil na záda. Pohlédl jsem do nebe. Co může být kdykoli a v kterémkoli ze světů více neměnné? Ležet, cítit kyselou šťávu na rtech a cítit, jak vás to nekonečné nebe vábí a požírá… A jak se pak celý ten svět převrací a vy už se neválíte líně a uvolněně na zádech a nemhouříte oči při představě bezednosti oblohy, ale celá planeta leží na vašich ramenou a vy ji držíte nad nebem. Jako poslední a jediný Atlant…

Šťáva ze stébla trávy byla hořká a pálivá, protože se zrodila z cizí hlíny. Nebe pokrývala pravidelná krajka mráčků-pro-příjemně-vlahé-počasí. Skrz takovouhle mříž se věru propadnout nedá.

To není pro mě, držet na ramenou zrovna tenhle svět.

Otočil jsem tedy hlavu a donutil planetu vrátit se pod mé nohy. Pak jsem pohlédl na nehybné tělo, ležící hned vedle mne. Ten muž žil, ale než se mu vrátí vědomí, bude si muset ještě dost dlouho počkat.

„Jsi hotov, Kualkuo?“ zeptal jsem se nahlas.

Ano. Vaše tváře a kožní příkrov jsou identické, ozval se nezvučně symbionita.

„Děkuju.“

Mám mimikrovat i postavu?

Ten chlap byl vyšší a mohutnější než já. Pořádné maskování by neškodilo. Už samotná představa další bolesti, která by provázela ještě jednu proměnu mého organizmu, ve mně však vyvolala lehkou paniku.

„Radši ne.“

Přidřepl jsem k němu a začal z něj stahovat oděv. Ještě štěstí, že si tady tolik potrpí na volný střih.

„Co myslíš — dostáném se odsud?“ zeptal jsem se bytosti, která žila uvnitř mého těla.

Možné to je.

Kualkua v sobě nemá ani ohledy, ani strach ze smrti. V poslední době se mi to začínalo líbit.

Oblékl jsem se do Cizákova oděvu a postavil se. Asi půl kilometru od sebe jsem zahlédl nějaké nízké stavby. Že by hangáry? Nebo dílny? Popřípadě sklady paliva?

„A co když Rimerova loď ještě nebyla zničena?“ zeptal jsem se spíš rétoricky. „Bylo by dobré, kdybychom mohli odletět právě s ní…“

Kualkua nijak nereagoval, ale mně se kupodivu zazdálo, že jsem postřehl subtilní ohlas jeho emocí. Byla v tom lehká ironie, sympatie a souhlas.

Je možné, že by se bytosti, využívané jako živé mechanizmy, jako pancíř i jako naváděcí systémy natolik sblížily s technikou? Je možné, že by se pro ně sentimentální vztah k lodi stal jejich dobrou vlastností?

„Je čas vrátit se domů,“ řekl jsem.

Když máš kam…

„Copak vy…“

Aíaáe rasa kdysi nesouhlasila s rozhodnutím Konkláve. Vzboufílijsme se. Taky jsme měli planetu. Ted je tam prach.

Mlčel jsem a zíral na zelený povrch kosmodromu.

Běž, Petře. Ty máš kam se vrátit.

„Doufám,“ řekl jsem. „To doufám.“