Svět stínu

Kapitola první

Rudofialová alarská eskadra. Stovka bojových kosmických plavidel, střežících hranice galaktického Konkláve.

Trup mé lodi zprůhledněl a já si mohl nerušené prohlížet ty úhledné třpytky, rozsypané po celé obloze. Stačilo, abych se na některé z nich zastavil pohledem, a její obraz se okamžitě zvětšil. Ti geometři mají dobré technologie.

Jenže technologie nejsou všechno!

Na světě jsou věci silnější než zbraně — vůle, síla ducha, semknutost a víra ve správnost své věci. Co dnes může Konkláve postavit proti civilizaci geometrů? Spory a sváry, temnou nespokojenost Slabých ras a přežranou samolibost Silných. Celá ta vratká rovnováha by se při konfrontaci v jediném okamžiku zhroutila. No a když se pak postarají i regresoři…

Letíme v nuceném režimu, kapitáne.

„Podřizuj se mu,“ nařídil jsem.

Situace je nebezpečná.

„Všechno je v pořádku. Mám své instrukce. Je to v zájmu Vlasti,“ přerušil jsem loď.

Výzvědný člun, který patřil Niku Rimerovi, jsem nakonec nenašel. Zřejmě už byl zničen — pro každý případ. Možná je to tak lepší. K počítači, který obsahoval část Nikovy paměti, způsob jeho chování a jeho verše, bych se bezděky začal chovat jako k myslící bytosti. S tímhle strojem, který byl zbrusu nový a nikdy ještě nikomu nepatřil, to bylo mnohem jednodušší. Geometři dokázali své palubní partnery navrhnout tak, že byli velmi chápaví, schopní běžné komunikace a dokonce i nestandardních reakcí. A aby při tom všem přece jen zůstali stroji.

V zásadě je to asi správné. Však také ani jedna z ras sdružených v Konkláve nevyužívá (a když, tak jen v malé míře) systémy umělé inteligence; raději se uchylují ke službám počtářů, Kualkuů nebo jiných úzce specializovaných bytostí. Už v samotné myšlence vytvoření nového rozumu a možného konkurenta je cosi děsivého. Proč ale k něčemu podobnému nepřistoupí geometři, s tou svou umanutostí jednotou a přátelstvím? Není to nakonec tak, že když se ozve pud sebezáchovy, veškerá ideologická pěna se prostě vytratí?

Situace je velmi nebezpečná, oznámila truchlivě loď.

„Podřizuj se,“ zopakoval jsem úvodní pokyn. „Jsme na misi Přátelství.“

A stejně je dobré, když je ideologie na úplně prvním místě. I kdyby geometři přepokládali možnost únosu kosmické lodi, podobné pochyby jí prostě neumožnili. Se zhaslými motory jsme vpluli přímo do středu sestavy, k vlajkové lodi. Od okamžiku, kdy jsem ji uviděl poprvé, uplynul teprve týden. Tehdy ten obrovitý kotouč skýtal hodně smutnou podívanou. Pokus zmocnit se průzkumného člunu geometrů celého a bez poškození se vlastně zdařil, ale přišel Alary hodně draho. Dnes už vlajková loď znovu působila jako zbrusu nová. Strašlivý bitevní stroj, který prohrát prostě neumí…

„Kualkuo,“ oslovil jsem symbionitu v duchu. „Podíleli se na opravě i tvoji soukmenovci?“

Ano, následovala tichá odpověď. Pomáhali jsme na nejhorších místech.

„Ale to je přece nebezpečné i pro vás!“

No a co?

Jak neuvěřitelná lhostejnost vůči smrti! Jak nevídaná… V tomhle chování amébovitých bytostí se cosi skrývalo, ale zatím nikdo ještě nepochopil, co přesně.

Ve středu gigantického kotouče se otevřel poklop. Žádnou přechodovou komoru za ním nebylo vidět, vzduch uvnitř lodi bezpečně udržoval silový štít. Padali jsme do šachty. Vypadalo to opravdu jako pád, když na sebe navzájem začala působit umělá gravitační pole obou lodí, pocítil jsem lehkou nevolnost.

„Vypnout gravitaci,“ nařídil jsem, jakmile jsme se ocitli v útrobách vlajkové lodi. „Odpojit všechny ochranné systémy. Otevřít kabinu.“

Tentokrát už moje lodička reagovala — jako by se rozhodla, že nemá smysl plakat nad vlasy na sťaté hlavě. Kabina se otevřela a já pocítil lehký kořeněný pach cizího, nelidského obydlí. Hangár podobající se jeskyni byl osvětlený jen velmi skoupě a nehybné postavy Alarů bylo sotva vidět.

Najednou mi z toho bylo nanic.

Před týdnem jsem se jejich řadami musel probíjet. Jako odvážný hrdina, který si sice nepamatuje, co je zač, ale štědře rozdává rány a švihá nožem napravo nalevo… V cestě mi přitom stáli jen technici a inženýři, tedy jedinci, kteří boj zblízka jednoduše neovládali. Bylo třeba vytvořit iluzi bitky, a to se zdařilo. Kdyby mi do cesty postavili pár pravých alarských výsadkářů, a ještě ke všemu ve vychvalovaných alarských bojových vestách, neměl bych nejmenší šanci.

Huňatá těla kolem vyčkávala. Jak se asi na mě dívali? S pochopením — protože věděli, do čeho jdou? Nebo snad s nenávistí — protože jsem na rukou měl krev jejich přátel? Anebo se zvědavostí — protože jsem se přece jen vrátil a přinesl nové informace…

„Kde jsou moji přátelé?“ zeptal jsem se a seskočil na podlahu. „Alaři!“

Ticho. Pak mi vykročil vstříc černý Alar ve zlatavé tunice.

„Vítám tě na palubě, Petře Chrumove,“ řekl překládající Kualkua, který visel na krku nejvyššího velitele jako zrůdný váček. „Jsme rádi, že ses dokázal vrátit.“

Jeho srst na dvou místech těla kryly bílé obvazy, které jen sotva mohly být součástí jeho uniformy. Nejsou to nakonec stále ještě stopy mého řádění?

„Kde jsou mí přátelé?“ zeptal jsem se ještě jednou.

„Spí. U nás je teď čas odpočinku.“

„Nevadí. Klidně je vzbuďte, zlobit se nebudou,“ řekl jsem.

Pokud si Alaři vymysleli nějaký uskok, jsem ztracen… Jenže právě v tu chvíli ze vzdálenějšího tunelu vykročily dvě postavy. Danilov a Máša. Běželi ke mně a já cítil, jak mě konečně opouští to příšerné napětí.

Přece jen jsem se měl kam vrátit.

Ale proč jsou úsměvy na jejich tvářích tak nucené?

„Petře!“ shrábl mě do náruče Danilov. Zatřásl mnou a pohlédl mi do tváře. „Chlape jeden zatracená! Tak ses vrátil!“

Máša se chovala zdrženlivěji. Prostě se usmívala a, i když mi to připadalo zvláštní, tahle pro ni dosti neobvyklá věc ji činila podstatně sympatičtější.

„Ahoj,“ řekla, vztáhla ke mně ruku a lehce se dotkla mého ramene. „To je fajn. Hrozně jsme se o tebe báli.“

Zašilhal jsem po tunelu, ale odtud se už nikdo nevynořil.

„Kde je děda?“ zeptal jsem se zaraženě.

„Spí,“ vyhrkl překotně Danilov. „Teďka zrovna spí.“

Alarové do téhle scény nezasahovali. Vytvořili kolem místa setkání huňatý prstenec a se zájmem pozorovali, co se bude dít. Vyhledal jsem pohledem velitele a zeptal se ho:

„Během útěku… jsem…“

„Zabil jsi tři naše,“ odpověděl nejvyšší velitel, aniž by čekal na konec mé otázky.

Co jiného jsem taky mohl čekat? Ještě štěstí, že byli jen tři. Kolem Nika Rimera zkrátka byli ne-přátelé a vězněný regresor si nebral servítky…

Danilov lehce stiskl mé rameno.

„Veliteli…“ začal jsem nerozhodně.

Bylo hloupé omlouvat se a prosit o odpuštění. Tohle není vina, které se lze zbavit pár slovy. Jenže co jiného mi zbývalo?

„Petře Chrumove! Jako představitel civilizace Alarů tě prosím o odpuštění,“ řekl prostě velitel.

Užasle jsem se zahleděl do jeho lesklých černých očí. Ale ne, to nebyl trpký výsměch.

„Donutili jsme tě přestoupit zákony vaší civilizace,“ pokračoval Alar. „Musel jsi zabíjet spojence, ale jiné východisko jsme nenašli.“

Úlevu z těchto slov, která zásadně měnila situaci, jsem nepocítil — to rozhodně ne.

Což bylo možná to jediné, co mi ponechávalo právo dál si sám sebe vážit.

„Prosím rasu Alarů o odpuštění, veliteli,“ odpověděl jsem. „Je mi velmi líto těch, kteří padli za oběť.“

Alar mlčel. I kdyby naše etické principy byly seberozdílnější, životy členů vlastní posádky mu na srdci ležet musely. Jinak by se asi jen těžko mohl stát vrchním velitelem flotily. Moc sice poskytuje právo vyžadovat oběti, ale nezbavuje bolesti, když k těm obětem dojde. Samozřejmě za předpokladu, že je to moc a ne tyranie.

„Takže jejich oběť nebyla marná?“ zeptal se velitel. „Dostal ses do světa geometrů?“

„Ano,“ mávl jsem rukou směrem ke své lodičce. „Ale tohle je jiný člun. Ten, co jsem s ním odlétal odsud, rozebrali a zničili.“

„Proč?“

„Protože se dostal do zajetí.“

Danilov vítězoslavně pohlédl na Mášu a do mé mysli se vkradlo podezření, že dívka možná podlehla svodu umístit do Rimerovy lodi deset či dvacet špionážních štěnic.

„Jsem rád, že ty ses podobnému osudu vyhnul,“ přikývl velitel.

„Ale s potížemi,“ řekl jsem jen.

Alar ještě jednou pokýval hlavou. Zřejmě tak kopíroval lidskou mimiku, ale při pohledu na ten jeho myší čumáček to na člověka působilo komicky.

„Může se civilizace geometrů stát spojencem Slabých ras?“ zeptal se.

Dobrá otázka.

Možná nejlepší otázka sezóny…

„Geometři by se mohli stát novými pány Slabých ras,“ odpověděl jsem. „Pohltí nás. Darují nám svou ideologii. Přijmou nás do své sféry vlivu.“

„Změnit násilím ideologii rozvinuté pospolitosti není možné,“ odrazil mou argumentaci Alar.

Jenže ta pospolitost by dlouho rozvinutá nezůstala,“ vysvětlil jsem mu.

Černá myší očka mě provrtávala skrz naskrz. Pak se Alar rozhlédl po těch, co se tu shromáždili — a jako když do vrabců střelí. Za deset vteřin bylo v hangáru úplně pusto.

„Pojďme, Petře,“ natáhl ke mně Alar tlapku a lehce mě postrčil. „Hangár není to pravé místo. Teď na tebe čeká místnost hlášení.“

„Hlášení nebo výslechů?“

„To závisí na okolnostech.“

Soudě podle rozměrů „místnosti hlášení“ se tu zdejším myším občas zpovídali sloni.

Hrbolatý povrch, na alarských lodích běžný, byl v tomto případě pohasle oranžové barvy; několik osvětlovacích segmentů zářilo tlumeně a jaksi znepokojivě. Umístili mě do měkkého křesla, v němž jsem pololežel, a zavřeli za mnou víko. Vypadalo to trochu jako internace.

„Péťo,“ ozval se odkudsi Danilovův hlas. „Alaři tě prosej o svolení, aby ti směli napustit trochu plynu.“

„Jakýho plynu, proboha?“

„Je to lehkej trankvilizér. Aby se ti líp vzpomínalo. Jinak je to absolutně neškodný.“

Znělo to dosti nepříjemně. Pokrčil jsem rameny a pohlédl ke stropu:

„Tak jo, pusťte mi to sem.“

Nic se neozvalo, ani jsem nic neucítil. Jen se mi lehce zatočila hlava a světlo jako by najednou bylo jasnější.

Rozhodně jsem ale nezaznamenal nic, co by připomínalo účinek narkotik. Třeba se Alaři přepočítali a jejich trankvilizér na lidi nepůsobí…

Pak se mě zmocnily pochyby. Jak dlouho už tady takhle ležím? Minutu, nebo dvě? Každopádně dlouho. Copak to jde, takhle plýtvat drahocenným časem? Vždyť tu chcípnu nudou! Nepokojně jsem sebou zavrtěl, jako bych měl sto chutí vstát a odejít.

„Řekni nám, Petře, co všechno se s tebou dělo po útěku,“ uslyšel jsem velitelův hlas. „Od okamžiku, kdy ses ocitl v lodi.“

Ta otázka pro mě znamenala úlevu. Konečně jsem se měl čím zabývat.

„Jmenoval jsem se Nik Rimer,“ řekl jsem. „Prostřednictvím neverbálního komunikačního kanálu mi to oznámila sama loď. Byl jsem rozvědčík a regresor. To první asi vysvětlovat nemusím a to druhý znamená, že regresor se začlení do společnosti a postupně snižuje úroveň jejího rozvoje. Což je přípravná etapa před vývojem příslušný civilizace tím správným směrem.“

„Co je to správný směr?“ zeptal se Alar.

„Přátelství. Jednota všech civilizací a jejich společná expanze.“

„S jakým cílem?“

„Tím cílem je zase přátelství. Je to uzavřenej vývojovej cyklus. Civilizace se hledají a pohlcují za účelem hledání civilizací nových.“

Vrchní velitel učinil krátkou pauzu a pak se zeptal:

„A jaký to má smysl?“

To je přece tupec!

„No žádnej.“

„A rasa geometrů pak mezi pohlcenými civilizacemi dominuje?“

„Ne. Dominuje idea.“

Do dialogu zasáhl kdosi další:

„Vyprávěj dál, Petře.“

„Ahoj, Karle.“ Počtářův hlas mě nijak nepřekvapil. „Kde je děda?“

„Děda je tady.“

„Tak ať se mi ozve.“

Následovala krátká odmlka, až jsem konečně zaslechl:

„Nazdar, Péťo.“

„Nazdar,“ odpověděl jsem do stropu. „Tak co, všechno v pořádku?“

Dědův hlas mi připadal nějak unavený a bez obvyklého optimizmu:

„V mezích možností. Ale vyprávěj, chlapče. Jak jsi loď geometrů vlastně ovládal?“

„Dával jsem jen všeobecný pokyny. Ty lodě mají slušnej systém vnitřního intelektu. Jenže… Jenže je to kastrát.“

„To nám vysvětli, Péťo.“

„Řek bych, že počítač lodi je na pomezí normálního rozumu. Je dokonce schopen se učit. Ale neznámo proč si sám sebe neuvědomuje.“

„Ano, to jsme předpokládali. Je to velmi elegantní řešení, Péťo. Jejich počítače nezískávají inteligenci, protože se za inteligentní už považují.“

„Cože?“ Moc se mi chtělo mluvit samotnému, ale tentokrát jsem se otázky nedokázal zdržet.

„Ba co víc — v jistém smyslu,“ děda se charakteristicky uchichtl, „se každý počítač geometrů považuje za jedinou inteligentní bytost ve vesmíru. Prostě za Boha, jestli chceš. Realitu vnímá jen jako hru své obrazotvornosti. Takhle výkonná soustava umělé inteligence by si sama sebe nakonec uvědomila, kdyby ovšem tento úkol nepovažovala za už dávno splněný.“

„Trochu nebezpečná cesta,“ usoudil jsem.

„Naopak, Péťo. Ta nejpohodlnější. Snad dokonce jedině možná. Vězeň, který se považuje za svobodného, o svobodu neusiluje.“

„Já jsem tak rád, že tě slyším, dědo,“ řekl jsem po krátkém odmlčení. „Víš, docela jsi mi scházel.“

Pauza z jeho strany byla krátká a rozpačitá. Přece jen nás poslouchalo až příliš mnoho svědků. A na sentiment nebyl čas.

„Vyprávěj dál, Péťo,“ poprosil mě dědeček. „Tenhle plyn vyvolává řečnost a snahu podělit se o informace. Tak se zbytečně netrap.“

„Geometři mají výborný lodě,“ pokračoval jsem tedy. „Techniky jumpu se neužívá, ale jejich rychlost v mimoprostoru překonává všechno, co znaj civilizace Konkláve. No a protože sám o sobě jsem si nic nepamatoval, loď začala fungovat podle instrukcí…“

Mluvil jsem dlouho. Občas mě přerušili nějakou otázkou — Danilov, děda, Máša i alarský vrchní velitel… Otázky posledně jmenovaného mi občas připadaly zvláštní — řekl jsem si, že se nejspíš neptá on sám, ale jeho symbiotický tlumočník.

Nejtěžší pro mě bylo mluvit o společnosti civilizace geometrů. Ještě pořád jsem nebyl schopen chápat tuto společnost jako zcela cizí a soustředit se na to, co bylo nejpodstatnější. Velmi zajímavá byla například absence rodiny, jenže zrovna na tenhle rys jsem si vzpomněl zcela náhodou. Navíc jsem velice mnoho věcí prostě nevěděl. Například to, jak fungují dopravní kabiny… „Je to jump, průnik jinou dimenzí nebo proces překopírování těla v jiném bodě a zničení těla původního?“ zeptal se Alar — a já odpověď na takovou otázku neznal. Z poslední verze mi bylo až trochu špatně, ale musel jsem připustit, že i takováto varianta je plně myslitelná.

Než jsem své vyprávění ukončil, působení narkotika téměř ustalo. Nějaký Alar mi mlčky přinesl podnos se snídaní a vzdálil se. Já jen usedl zpříma, začal jíst a zároveň se zaposlouchal do sporu. Spojení „místnosti hlášení“ s prostorem, kde seděli „spiklenci“, se nepřerušilo, z čehož jsem měl velkou radost. Jinak bych si v tuhle chvíli připadal jako prachsprostý špion.

Mluvil především děda. Vypadalo to, že všichni — tedy jak Alaři, tak počtář — ho považovali za hlavního znalce geometrů.

„Jejich civilizace je fenomenální,“ hlásal děd profesorsky. „Začněme tím nejdůležitějším: na jejich planetě existovaly dvě inteligentní rasy. Jsou jinak známy podobné precedenty?“

„Ano,“ ozval se Alar a tentokrát to byl zřejmě on osobně, a ne jeho Kualkua. „Několik takových příkladů známe.“

„A k jakému výsledku vedla jejich koexistence?“ zajímalo okamžitě dědu.

„Jedna z ras byla vždy zničena už v zárodečném stádiu. To, co se stalo na planetě geometrů, je víc než banální. Civilizace méně rozvinutá přitom vždy druhou inteligentní rasu považuje za konkurenta, jehož je třeba zničit.“

Měl jsem najednou pocit, jako by se omlouval. Neměl snad na mysli i samotné Alary?

„Tohle je ale poněkud jiná varianta. Obě rasy byly už dostatečně rozvinuté a inteligentní. Geometři zvítězili díky tomu, že vymysleli biologickou zbraň, což je pro feudální stupeň vývoje společnosti úspěch věru nevídaný.“

„Tahle argumentace mi nepřipadá úplně přesná,“ ozvala se nečekaně Máša. Na okamžik se zarazila, ale pak s jistým napětím v hlase pokračovala: „Andreji Valentinoviči… Společnost geometrů sice nadlouho uvízla ve středověku, ale zároveň ho v mnoha ohledech přerostla. Vzpomínáte si, o čem mluvil Péťa? O dlouhé izolaci na jednom kontinentu. V tom bych viděla jistou analogii s japonskou společností. Tam prodloužení středověku taky znamenalo nečekaný vývoj v mnoha oblastech vědy. A jejich základní sociální systém, Patronství, je pak taky snadno vysvětlitelný.“

No výborně, Mášo! Tak ona mladá dáma se klidně hádá s dědou! Roste nám, děvče, roste…

Dopil jsem příjemně nakyslou šťávu, uložil se co nejpohodlněji zpátky do křesla a zavřel oči.

„Jenže středověk zůstává středověkem, Mášo,“ nenechal se vykolejit děda. Jistě, asijského typu, to máš pravdu. Proto jejich kultura zůstala i nadále v intencích asijské vývojové linie.“

„Co to znamená?“ zasáhl do debaty Alar.

„V rozvoji pozemské civilizace zaznamenáváme dva základní proudy: evropský neboli západní a asijský neboli východní,“ vysvětlil děda. „Západní kultura je více zaměřena na jednotlivce, na lidskou individualitu, na její práva a svobody. Východní zase obvykle operuje kategoriemi společnosti a státu. Nu a protože my patříme k západní kultuře… mno…, ale budiž, přece jen k západní, tak je nám ta východní méně blízká. Když modelujeme smyšlené společnosti — čemuž se u nás věnuje hlavně literatura — propůjčujeme jim rysy asijské civilizace. Tuhá sociální struktura, potlačení svobody jedince… No a východní kultura smyšleným společnostem zase propůjčuje rysy evropské civilizace.“

„To se až divím, že jste se navzájem ještě nevybili,“ poznamenal Alar. „A která z těch civilizací na Zemi momentálně dominuje?“

„Západní,“ prohlásil s jistotou v hlase děda. „V tomto okamžiku se ovšem všechny popsané rozdíly stírají. Zato civilizace geometrů je vybudována přísně podle toho, čemu říkáme orientální princip.“

„To je zajímavé,“ poznamenal Alar. „A já si myslel, že pozemská civilizace je příklad extrémně strukturované společnosti. Zejména ve srovnání s naší.“

Řekl bych, že někdo se zasmál — asi Danilov.

„Na tom není nic divného,“ mínil dědeček. „Při sledování jiné pospolitosti si všímáme v první řadě takových detailů, jako jsou projevy řádu a organizovanosti.“

„Můžeme ale v takovém případě činit nějaké hlubší závěry o civilizaci geometrů?“ zauvažoval nahlas Alar.

„Řekl bych, že ano. My jsme jim hodně blízcí, takže xenofobie v tomto případě vlastně nefunguje. Souhlasíš se mnou, Petře?“

„Asi ano, dědo,“ přisvědčil jsem po krátké úvaze. „To, co jsem tam zažil, samozřejmě není koncentrák. Ale všechno je dokonale zorganizováno. A přitom nikde žádný represivní orgány, na všechno stačí ideologie.“

„Což je ovšem rovněž typické pro orientální cestu vývoje,“ podotkl děda. „A to je velice špatné. Při stejné úrovni technického rozvoje vede konflikt východní a západní civilizace k velice smutným důsledkům. Kdyby Konkláve mělo alespoň nějakou společnou, sjednocující ideologii…“

„Civilizace geometrů je nepočetná, Andreji Valentinoviči,“ zasáhl do diskuze Danilov. „Pokud skutečně dojde ke střetu…“

„K jakému střetu?“ zeptal se pichlavě dědeček. „To podle tebe hrozivé eskadry Konkláve vyrazí bombardovat světy geometrů? To bys mě rozesmál! Dokonce i naše Země pěstuje politiku zadržování… Snad si nemyslíš, že nevím, jak to celé vypadá?! Lodi naložené kobaltovými a vodíkovými bombami visí na oběžných drahách už dobrých deset let. A Cizí to vědí. Víte to, vrchní veliteli?“

„Ano,“ utrousil skoupě Alar.

To mě poněkud vyvedlo z míry — upřímně řečeno jsem o něčem takovém ještě nikdy neslyšel.

„Typ konfliktu je vždy předurčován vývojovým stupněm eventuálních soupeřů,“ pokračoval děda. „Rasy Konkláve se v tomto případě neodváží rozpoutat skutečnou válku. Maximem by mohla být nějaká karanténní pásma, pokusy geometry nějak uzavřít, přehradit jim cestu k nám. Jenže copak se něco takového dá uplatnit proti civilizaci, která přestěhovala vlastní hvězdu i s planetární soustavou přes celou Galaxii? Pochybuji. Takže začne něco jako studená válka. A přesně v tuhle chvíli mohou geometři uplatnit přitažlivé rysy své civilizace. A začnou z Konkláve odlamovat po kousíčcích. Odejdeme k nim třeba my — a Konkláve přijde o možnost přepravy spěšných nákladů. Pak odejdou Alaři — bojeschopnost Konkláve se sníží o čtyřicet procent. Odejdou prasnici — a všichni, kdo jsou na nich závislí, pocítí krizi těžebního průmyslu. No a až to Silné rasy pochopí a přece jen se rozhodnou pro válku, Galaxii čeká skutečná genocida. Než geometři zahynou a zalknou se pod nápory silových polí, jejich lodi zničí většinu obydlených planet. Zaplaví je jedy, v tom jsou už tradičně mistři. A co se taky dá postavit proti maličké, rychlé a dobře chráněné kosmické lodičce? A to jí stačí přiblížit se k vybrané planetě a shodit do její atmosféry jednu jedinou bombičku s virovým aerosolem. Dejme tomu, že Dženšové a vy, Alarové, dokážete celou soustavu geometrů rozprášit. Jenže jejich lodi ve vesmíru zůstanou. A budou se mstít. Dlouho, velice dlouho!“

„Pokud je náš předpoklad správný a jejich lodi využívají energie vakua, jejich autonomnost je prakticky neomezená,“ poznamenala Máša.

Následovala dlouhá odmlka, po níž se Alar zeptal:

„Ty tedy považuješ nápad poštvat proti sobě Konkláve a geometry za málo efektivní, Andreji Chrumove?“

„Spíš za zbytečný. Jsou to i beztak antagonističtí protivníci. Silné rasy podobné sousedy nesnášejí.“

„Co tedy navrhuješ? Na čí stranu se postavit?“

Dědeček se odmlčel.

„Asi přece jen na stranu geometrů,“ řekl a já se nechápavě vymrštil ze svého křesla. „Jejich hierarchie hodnot sice velké naděje neskýtá, ale Slabé rasy alespoň dostanou šanci přežít. Jistě, ocitnou se pod vlivem nové moci, to ano. Ale díky tomu přece jen přežijí.“

Co má tohle znamenat? Stál jsem a nervózně se rozhlížel do všech stran, jako bych měl šanci někde je spatřit. Copak děda nechápe, k čemu tak dospějem? Vždyť jsem to přece všechno vysvětlil! Jistě, zpočátku budeme spojenci a přátelé. Část Slabých dokáže opustit Konkláve a sjednotit se kolem geometrů. Jenže tohle všechno přece neskončí vnucováním ideologie Přátelství a tím, že se uprchlíci připojí k této rozrůstající se kosmické utopii. Z hlediska obyvatel Vlasti jsme naprosto nepodaření. A tak nás nechají zdegenerovat, a to tak, že si toho ani nevšimnem… Kosmodromy se vyprázdní a továrny se zastaví, například pod záminkou obnovy narušeného životního prostředí. Pak nám geometři vypomůžou tím nejlepším, co mají — Patrony. Třeba pod záminkou, aby mladá generace co nejdřív získala přístup k mimořádným znalostem. Poté nám poskytnou i vymoženosti svého bionženýrství, takže sice vymýtí zákeřné nemoci, ale s nimi i přílišnou emocionalitu a agresivitu. K čemu by tvorové, usilující o Přátelství, potřebovali nějaké výbuchy emocí? Dokonce i zabíjet se přece dá bez vzteku a nenávisti. Pak se vystřídá pár generací (jak si to ostatně představuje i Konkláve) a Země se stane novou Vlastí pro ty, kdo už nebudou schopni tomuto slovu správně porozumět.

„Dědo,“ zašeptal jsem, jenže oni mě neslyšeli.

„Řekl bych, že ses k životu začal stavět jinak, Andreji Chrumove,“ poznamenal zamyšleně vrchní velitel.

Děda se opět podivně uchichtl.

„Ano, asi ano. A co je na tom divného? Život je přece v každém případě lepší než smrt. A všechno, co jsme od Péti slyšeli, mě přivádí k jedinému závěru: Bojovat s geometry — to je smrt…“

„Dědečku!“ vykřikl jsem. „Počkej, dědo! Je tu přece ještě Stín! To si snad uvědomuješ, nebo ne?“

„Myslíš nepřátele geometrů?“

„Ano! Ty, co před nima utíkali!“

Dědovu tvář jsem stále ještě neviděl, ale uměl jsem si představit jeho shovívavý úsměv.

„Péťo, nepřítel geometrů ještě nemusí být naším přítelem. To za prvé. A za druhé utekli moc a moc daleko. Až tam za nimi Stín určitě nepůjde.“

„Zato my bychom mohli dojít ke Stínu!“

Myslel jsem si, že děda si povzdychne jako pokaždé, když narazí na další projev mé paličatosti, jenže on jen odpověděl:

„Ty by ses chtěl dostat do jádra Galaxie? Zatím si neumím představit, zda je to vůbec možné technicky, ale ptám se po smyslu. Jaký by to mělo smysl, Péťo? Abychom našli neznámou civilizaci a prozradili jí, kde se ukrývá její nepřítel? A jak víš, že budou chtít geometry pronásledovat? Anebo že se nepustí i do nás, kdyby náhodou geometry pronásledovat chtěli…“

„Ale ty sám jsi přece mluvil o třetí síle!“ zvolal jsem.

„Tahle síla ovšem už není třetí, Petře. Ta je čtvrtá. Slabé rasy, Silné rasy, geometři a Stín. Zákony existence společnosti nejsou totožné se zákony fyzikálními. Zatímco v klasické astronomii je problémem vzájemné působení tří těles, v politice přináší čtvrtý faktor nejistotu a nevyváženost. Když bychom k současnému klubku problémů přidali ještě Stín — bez ohledu na to, oč vlastně jde —, nikdo nebude schopen odhadnout výsledek.“

„No dobře, ale co když nám ty výsledky, který odhadujeme teď, rovnou nevyhovujou?“ nedal jsem si pokoj. „Nemělo by se zkusit něco dalšího, dědo, když obě současný hypotetický varianty jsou jen slepá ulička?“

„Nevím,“ odpověděl mi. „Já jsem tam přece nebyl, Péťo.“

„Kdežto já ano!“

Všichni mlčeli. Párkrát jsem přešel po „místnosti hlášení“ sem a tam a pak jsem se zeptal:

„Můžu odsud ven? Řek bych, že už jsem řek všechno.“

Místo odpovědi jsem se dočkal jen jakéhosi polekaného ticha. Pak se ozval děda a poprosil mě:

„Počkej ještě, Péťo. Je tu jistý důvod, abys… Zkrátka si tam ještě chvíli pobuď.“

Pak buď všichni umlkli nebo vypnuli spojení. Spíš to druhé.

Co blázní — že by mě považovali za dvojitého agenta? A teď se připravují k prověrkám a mentoskopiím na způsob geometrů? Popadl mě vztek. Ale co, mám přece v těle Kualkuu, tak se vyptám jeho!

My na otázky nikdy neodpovídáme, Petře.

„Proč?“ zeptal jsem se ho v duchu. To, že se Kualkua se mnou dal do řeči bez zjevné příčiny sám od sebe, bylo dost nečekané.

Protože na pnliš mnohé známe odpověď.

„Nerozumím ti!“

To Alan ano.

Kualkua chvíli počkal a pak ještě dodal:

Nejde o tebe, Petře. Tebe už si proklepli ze všech stran. Jen na rozdíl od geometrů tenhle záměr předem neinzerovali.

Něco se tu dělo. Něco velmi divného. Kualkua jako by mi nabízel tiché spojenectví. Ne jako mí přátelé!

„Proč ale znáte odpověď na příliš mnohé?“

Mlčel.

„Kolik jedinců má vaše civilizace, Kualkuo?“

liž jsi to pochopil.

Možná se mi to jen zdálo, ale spíš se mu líbilo, že jsem se dovtípil.

„Ty… jsi sám?“

Kualkua mlčel. Je pravda, že přímé odpovědi jsem se od něj nikdy nedočkal. Občas ale odpovídal shovívavým mlčením. Maličcí amébovití Kualkuové, ti pěšáci kosmických šachovnic, netečné bytosti, které nikdy o nic neusilovaly. Nene, bytosti ne. Bytost!!! Bytost, která tvořila jediný celek. Odjakživa. Která se nebála smrti, protože pro ni smrt nikdy neexistovala!

Panebože, co asi může pro tohoto jedince znamenat moc Silných ras, jejich síla a jejich sebevědomí, jejich diplomatické hrátky a galaktické intriky! A Kualkua nikdy nedovolil, aby byl zneužit a zničen, protože ze ztráty jedné buňky si nemusí nic dělat žádný organizmus. Byl to jeden obrovitý celek, rozprostřený po vesmíru, žijící v cizích tělech a mechanizmech, vyhřívající se pod tisícovkou Sluncí a dívající se na tento svět miliardami očí! Jaká síla a jaké zákony bytí umožňovaly těmto chomáčkům rosolu, jež od sebe dělí stovky parseků, myslet jako jeden intelekt? Z jakého světa se mohli zrodit?

Počtáři, Alaři, Hixani a dokonce i prasnici či Dženšové — ti všichni jsou skoro jako lidé! Ve srovnání s Kualkuou.

Přejel jsem si rukou po tváři a vybavil si, jak šikovně měnil mé tělo. Člověk by to mohl považovat za samozřejmost, ale stačilo si jen uvědomit, jak ignoroval zákon o zachování hmoty, když mě měnil v Pera a pak zase zpátky v Petra.

Neboj se, Petře. My o moc neusilujeme.

Zasmál jsem se. V mém těle nežil symbionita. Spíš částice Boha. Boha skutečného, který se docela klidně obešel bez hromů, blesků a starozákonních přikázání… Ačkoli ne, v tomhle asi pravdu nemám. Do role Boha se Kualkua nehodí, a ani o ni neusiluje. Spíš by se dal považovat za součást přírody. Za cosi prastarého a nevyčerpatelného — jako vítr, jako světlo, jako reliktní záření. Vítr žádnou moc nepotřebuje a dokonce, i když si ho chytíte do plachet, nemůžete si myslet, že jste se stali jeho pány. Prostě jste chvíli měli společnou cestu… V duchu jsem se zeptal:

„Proč říkáš ‚my‘? Vždyť jsi jeden!“

A co znamenají slova, Petře?

To ano — co znamenají slova? Asi nic. Ty jsi sám a já jsem taky sám. My všichni jsme navždy osamělí, bez ohledu na to, kolik samolibých živých bytostí tvoří jednotlivé rasy. Každý z nás je svébytná civilizace. S vlastními zákony a vlastní samotou. A stejně — dokonce i Kualkua o sobě raději říká „my“…

Přistoupil jsem ke dveřím, přesněji řečeno k obdélníku na stěně, který se od zbytku jejího povrchu téměř nijak nelišil. Byl nízký, pohodlný pro Alary. Dotkl jsem se ho rukou, i když na to, že neznámý mechanizmus poslechne a laskavě otevře, jsem vlastně příliš nevěřil.

Dveře se odplazily do zdi.

V prostorném sále byli dva Alaři. Leželi ve svých přízemních křesílkách před čímsi jako pult. Podle mne ten pult vypadal jako obří křišťálová váza, korunovaná matovou nefungující obrazovkou. Ačkoli — možná fungovala, ale můj zrak to odmítal vzít na vědomí. Když na mne pohlédli, jejich nasedla srst se naježila. Oba měli na krku bouli s Kualkuou. Výborně.

„Potřeboval bych z organizmu odstranit metabolické odpady,“ řekl jsem. „Kde to můžu udělat?“

Historie se vždy opakuje v podobě frašky…

Jeden z Alarů vstal a odcupital k tunelu, ubíhajícímu kamsi do dáli. A druhý mi řekl:

„Následujte ho, prosím…“

Teď jsem nebyl vězeň, jehož se patřilo držet pod zámkem — teď jsem byl zdroj mimořádně důležitých informací a představitel spojenecké civilizace.

„Je to proces velice intimní a nikdo by o něm neměl nic vědět,“ oznámil jsem mu.

Nešťastného technika u pultu jsem tedy postavil před menší etický problém a vyrazil ve stopách svého průvodce. Když se tunel asi po dvaceti metrech rozdvojoval, nařídil jsem mu:

„Odveď mě k představitelům mé rasy. Okamžitě!“

Alar zmateně přešlápl na místě. Bylo jen málo pravděpodobné, že by to byl řadový příslušník alarské společnosti a nechápal, že se tu děje cosi předem nenaplánovaného. Ocitl se však pod tlakem dvou dosti přesvědčivých argumentů: tím prvním byl můj zřejmě respektuhodný statut a tím druhým vzpomínka na krvavý útěk Nika Rimera…

„Okamžitě!“ vyštěkl jsem ještě jednou.

Zabočil doprava a já za ním, s pohledem upřeným na jeho legračně pokleslý zadek a naježený krk. Cizák vypadal jako honicí pes na stopě.

Ačkoli — pokud ta podoba není zavádějící a Alaři opravdu vzešli z hlodavců, pak pachy u nich sehrávají roli jen o málo větší než u lidí.

Po chvíli průvodce zastavil u zavřeného poklopu a upřel na mě oči zbitého psa:

„Tady ale probíhají důležitá jednání…“

„…a já se jich musím zúčastnit!“ ujistil jsem ho.

Kdyby teď byl vstup zablokovaný, ocitl bych se v trapné situaci. Můj alarský průvodce však asi byl dostatečně důležitý na to, aby se nic takového nestalo. Poklop se otevřel.

„…ne, ne a ne!“ uslyšel jsem okamžitě dědův hlas. „To nejde. Byl by to pro něj příliš velký šok!“

„Jakej šok, dědo?“ zeptal jsem se a vstoupil dovnitř.

Kualkua mi v mozku nezvučně zašeptal:

Chceš to opravdu vědět, Petře?

Poprvé jsem na alarské vlajkové lodi uviděl teplé a výrazné barvy. Sál byl oválného tvaru, s jemně růžovými stěnami, oslnivě nachovým stropem a temně rudou podlahou. Vypadalo to trochu jako vnitřnosti obři nestvůry… Alarský vrchní velitel ležel uprostřed, v křesle neobyčejně složité konstrukce; hned vedle stála tři jiná křesla, tentokrát obvyklejších tvarů, zjevně připravená pro lidi. Obsazena byla však jen dvě — seděli v nich Danilov a Máša. Vedle Alara stál počtář, který se na mě zahleděl s jakýmsi až lidským úžasem.

Dědeček tu nikde nebyl.

Tak jsem se pořádně rozhlédl a teprve pak jsem se zeptal:

„A kde je děda?“

Můj průvodce pomaličku couval ve snaze opustit prostor ve stále ještě otevřeném vstupu. Tomu to ještě spočítají… Potkal jsem se s Danilovovýma očima, ale ten pohledem okamžitě uhnul. Tak jsem pohlédl na Mášu — byla celá přepadlá a bledá.

„Vrchní veliteli! Kde je Andrej Valentinovič Chrumov?“ zeptal jsem se. „Kde je můj dědeček?“

„To je velice složitý mravní problém,“ odpověděl mi Alar. „Obávám se, že nemám právo na tuto otázku odpovědět, dokud s tím nebude souhlasit on sám.“

„Karle! Počtáři!“ Zkoumavě jsem si změřil reptiloida. „Kde je děda?“

V sále se rozhostilo ticho.

Už jsi to přece pochopil, upozornil mě Kualkua.

„Jiné východisko jsem neměl, Péťo,“ odpověděl mi počtář dědečkovým hlasem.

Vy svině!

„Co je s dědou?“ rozeřval jsem se. „Co je s ním, vy ksindlové?!“

„To jsem já, Péťo,“ řekl počtář.

Pokročil jsem bezděky k němu — a v tu chvíli nevěděl, zda jsem se chtěl přesvědčit, že tak blízký hlas opravdu vychází z té nelidské tlamy, nebo abych okamžitě zadusil tu cizáckou bestii, která se pokoušela… Pokoušela se…

„Jiné východisko jsem opravdu neměl, Péťo,“ řekl děda. „Prostě neměl.“

Bezzubá tlama, plná žvýkacích destiček, se otevírala nervně a trhaně a zvuk lidské řeči se snažila reprodukovat obzvlášť pečlivě. V blankytných počtářových očích se zračila prázdnota. Známého a blízkého v tom tvorovi nebylo nic, vůbec nic!

„Chtěl jsem se tě dočkat, Péťo,“ řekl děda.

A já to nevydržel. Nohy se mi rozklepaly, zdi se zachvěly, daly se do pohybu a vzápětí se mi na obličej přilepila podlaha.

Kapitola druhá

Nejlepší je dívat se do stropu. Zavírat oči není správné. To člověku hned lezou do hlavy všelijaké myšlenky. A já teď přemýšlet nechtěl. O ničem. Mnohem snazší bylo vybrat si bod na stropě a utkvěle na něj zírat.

Je to tak lehčí. Mohl jsem naslouchat dědečkovu hlasu, vycházejícímu z počtářovy tlamy, a přitom zapomínat na to, co se stalo.

„Bylo to rozsáhlé krvácení do mozku, Petře. Mrtvice. Vždycky jsem s touhle variantou počítal, ale přišla až příliš nevhod. Nějaký den a noc bych asi vydržel, ale víc určitě ne…“

Hlas měl děda naprosto klidný. A určitě ne proto, že teď sídlil v Karlově těle. Stejně suchým a rovným tónem by mluvil, i kdyby byl ochrnutý a upoutaný na lůžko. Stejným tónem zřejmě přistoupil i na počtářův návrh…

„Danilov na tuhle variantu přistoupil okamžitě. Kdežto Máša… zatím skoro nemluví. Ale to nic, však si taky zvykne.“

„Jak to probíhalo?“ zeptal jsem se s až chorobnou zvědavostí.

„Uspali mě, Karel byl toho názoru, že během přesouvání mého vědomí do jeho těla bych se zbláznil. Ale takhle… prostě jako bys v jednom těle usnul a v jiném se probudil.“

„A není to hrůza, dědo?“ zajímalo mě dál, i když jsem se za tu pitomou otázku okamžitě proklel. Dědeček ale odvětil naprosto klidně:

„Vlastně ne. Koneckonců jsem se už dávno… hm… připravoval odejít navždy. A tohle je varianta, kterou nemůžu označit za nejhorší. Těžké bylo zvykat si na nový zrak. Kdybys tak věděl, jakého tě teď vidím… Je to neobyčejně legrační. A na tyhle… tlapky se taky těžko zvyká. Hlavně na to, že chodíš po čtyřech. Ostatně já se ani nesnažím pohybovat, tomu se věnuje Karel.“

„Ty… vy… Můžete spolu komunikovat? Myslím přímo. Čteš jeho myšlenky?“

„Ne. Pokud tomu dobře rozumím, Karel pro mé vědomí vyčlenil autonomní část svého mozku.“ Děda ožil. „Ona je to mimořádně zajímavá rasa, Petře! A jaké mají možnosti! Například…“

Když se přitom člověk nedíval na reptiloida, bylo všechno v pořádku. Jako by mi dědeček líčil abstraktní problém — co cítí člověk, který se najednou ocitl v nelidském těle, a to ne jako svrchovaný pán, ale jako náhodný host…

Jako dítě jsem jednou chytil spalničky. Což je nemoc, kterou v dětství prodělá skoro každý. Slzely mi oči, na světle jsem je vůbec nemohl otevřít, a tak jsem ležel v pokoji se zataženými závěsy a trápil se tím, že mi dědeček zabavil počítač, abych do něj náhodou necivěl. Místo toho mi koupil a instaloval věž, a to velice sofistikovanou, se spoustami možností, takže jsem ležel v posteli a po hmatu manipuloval s dálkovým ovladačem. Dodneška si právě po hmatu všechna ta tlačítka pamatuju… Stejně jako radost, když zmáčknutí každého dalšího vylovilo z éteru nějakou novou stanici nebo spustilo cédéčko. Nejlepší ze všeho ale bylo, když dědeček přišel, posadil se vedle mě a začal si se mnou vykládat. Hned první den jsem se ho jako na první věc zeptal, proč není možné vyléčit spalničky rychle, a on spustil asi desetiminutovou přednášku o této chorobě. Pochybuji, že by o tom něco věděl dřív, ale když jsem onemocněl, stačilo mu půl hodiny na to, aby zvládl alespoň podstatu problému.

„Je to virová infekce, Pete.“ V té době velmi rád užíval anglické zdrobněliny mého jména. „Na této frontě pozemská medicína zatím žádných zvláštních úspěchů nedosáhla. Říká se, že Cizáci už účinné preparáty pro potírání virů mají, ale s námi se o ně zřejmě nehodlají dělit… Nemoc prostě napadla tvůj lymfatický systém — vzpomínáš si, jak jsme si spolu četli v knížce Jak mám v těle všechno zařízeno? Jindy se virus může usadit v retikuloendoteliální soustavě, ale s tím si hlavu nelam. Nic hrozného na tom není, já měl v dětství spalničky taky.“

„A neumřu?“ zeptal jsem se, protože jsem se začal trochu bát.

„Pokud se to nezvrhne v zánět mozkových blan, tak ne,“ potěšil mě dědeček. „Ale to je málo pravděpodobné.“

„Co je to zánět mozkových blan?“

Děda mi zase vše důkladně vysvětlil. To už jsem nevydržel a rozplakal se. A dokonce jsem na něj začal křičet, že nic z toho vlastně nechci vědět a že on sám by udělal nejlíp, kdyby mlčel…

Děda mi položil studenou dlaň na čelo, počkal, až se trochu uklidním, a konstatoval:

„Nemáš pravdu, Pete. Strach máme vždycky z něčeho, co neznáme. To je taky jediný strach, který si můžeme dovolit. Ale když věci známe, bát se nesmíme. Můžeme nemoc nenávidět a opovrhovat jí. Ale bát se nesmíš.“

„Copak ty ses nebál, když jsi byl malej?“ zaskučel jsem uraženě.

„Bál,“ odpověděl po chvíli dědeček. „Jenže to nebylo správné…“

Kdežto teď to správné bylo. Teď se nebál.

Nebo měl v sobě dost sil na to, aby mi to nedal znát… Jako by to, co se s ním stalo, byl jen akademický problém, který on teď popisuje otřeseným kolegům. Což nakonec s převelikou radostí doopravdy udělá, pokud se podaří počtáře přesvědčit, aby s námi odcestoval na Zemi! Vyleze za katedru v přednáškovém sále, vycení žvýkací destičky, s potěšením obhlédne hrůzou zbělalé tváře skobáků, exobiologů, xenopsychologů, extrateriálních lingvistů a kosmických diplomatů… A vyštěkne na ně: „Možná vám to bude připadat zvláštní, ale stále jsem to já, ten starý paprika Andrej Chrumov, i když jsem teď uvězněn v nestvůrném těle reptiloida…“

„Možná se ti to zdá zvláštní, ale stále jsem Andrej Chrumov, i když ted vypadám tak trochu jako varan,“ řekl děda. „A pokud se Karel nerozhodne pročistit si paměť, kyne mi ještě hodně dlouhý život…“

„Ale to mě přežiješ, dědo,“ řekl jsem.

„Možná ano,“ souhlasil, jako by se nechumelilo.

Pohlédl jsem na dědu… vlastně na Karla. Počtář ležel na podlaze. Kdyby teď fungoval reptiloid, vylezl by si na čelo postele.

„A co dělá on, když ty jsi… venku?“

„Nevím, Péťo. Já bych řekl, že se mu tahle možnost dokonce zamlouvá. Vědomí měl vždycky dvě, ale dost pochybuji, že by ho vnější svět zajímal víc než ten jeho vnitřní. Z jiného by se na jeho místě rázem stal schizofrenik, ale jemu je to asi jedno…“

„Nojo, ale co tobě, dědo?“

„Mně?“

Měl jsem pocit, že si zkusil povzdechnout, ale to se v reptiloidově těle příliš nedařilo.

„V jistém věku, Péťo, nejsou takové drobné ústrky života jako nepohyblivé klouby, slepnoucí oči nebo kupříkladu pobyt ve zvířecím těle ve srovnání s možností žít dál prostě nic.“

„Ale jak to s tebou bude dál, dědečku?“ zeptal jsem se tiše. „Copak tady, tady jsou jen Alaři. Jenže co na Zemi?“

„A jak často jsem na Zemi v posledních letech vycházel z domu?“ odpověděl mi otázkou.

„Třeba si bude chtít vyrazit reptiloid…“

„Už mi navrhl kompromis. Padesát let strávíme na Zemi. Karel se tam stane velvyslancem počtářů. A pak zase budu padesát let já naším velvyslancem u nich. Člověk na jejich planetě stejně nevydrží. A pak se to zase otočí.“

To byl vskutku velkorysý návrh. Nejen pro dědu, ale i pro celou Zemi. Diplomatické styky automaticky znamenají i zcela jinou úroveň ve vztazích s dalšími rasami Konkláve.

Teprve pak mi došel i zbytek dědečkovy předešlé odpovědi.

„Jak dlouho žijou počtáři, dědo?“

„Strašně dlouho, Péťo,“ odpověděl po krátkém zaváhání. „Nesrovnatelně déle než my.“

„Už ses dověděl něco o jejich světě?“

V tom okamžení se reptiloid nepostřehnutelně proměnil. Škubl hlavou, protáhl se a ostře poznamenal:

„Žádám tě, abys toto téma ponechal stranou, Petře.“

Uplynula snad pouhá vteřina — a Karel se zase stáhl do vnitrní vrstvy svého vědomí. Zato já si připadal jako opařený. Nene, já teď nemluvil se svým dědečkem, přesněji řečeno jsem komunikoval nejen s ním. Počtář tu byl neustále přítomen. Poslouchal, díval se a činil své závěry.

„Pronájem v domě se skleněnými stěnami je trochu nepohodlný,“ řekl děda. Tentokrát to byl už zase on.

Byla v tom jakási zlá a jedovatá ironie osudu, že právě Andrej Chrumov měl svá stará léta dožívat v nelidském těle. A to těch starých let mělo být nejméně sto.

Posadil jsem se na postel a pohlédl na reptiloida. Ostatní nás nechali o samotě ve dvou, lépe řečeno ve třech. Že by proto, abychom si uspořádali rodinné problémy? Jenže občas nastanou situace, které je lepší neřešit, protože se vyřešit jednoduše nedají.

„Pro co se teď rozhodneš, dědo?“ zeptal jsem se. „Na mysli mám samozřejmě geometry.“

„Další rozhodnutí už jsou v rukou těch, kteří na ně mají právo,“ odpověděl mi prostě. „Já jen poskytl svá doporučení, ale ke komu se Země nakonec přidá, není v mých rukou. Doufám, že ke geometrům.“

„Ale to by byla chyba, dědečku.“

„Petře!“ Reptiloid sebou škubl v marném pokusu naznačit obyčejné lidské rozhořčení. „Vše, co jsi popsal, nejde za rámec běžné společnosti.“

„Jde,“ prohlásil jsem tvrdě. „A pěkně daleko.“

„Jsi teď plně v zajetí emocí, Petře. Tak ona tě pobouřila jejich struktura moci. Moci, založené na výchově?“

„To taky. Ale pochop něco jinýho — tenhle systém ti neponechává jedinou šanci. V každý tyranii a každý diktatuře vždycky existuje odpor ze strany ovládaných. To se v člověku ukládá zřejmě už od narození. Dokud je tu dělení světa na ten vnější, nepřátelský, a vnitřní, to jest rodinu, vždycky jsou tu dvě logiky, dva modely chování… Dokonce tři,“ neudržel jsme se. „Protože na pomezí těch dvou systémů vzniká osobnost jako taková, prostě slitina společnosti a dědičnosti. A to nám dává svobodu. Jenže svět, kterej zničil rodinu, je vytrvale monolitní. Není v něm konflikt. Není v něm dvojí morálka. A nejspíš… nejspíš v něm úplně chybí svoboda obecně…“

„Jakého jsem tě vychoval, takového tě mám,“ odtušil děda. „A co je dobrého na tom, co jsi právě popsal?“

„Já se tě o výchovu neprosil,“ odsekl jsem.

Dědeček s odpovědí zaváhal:

„Tohle byla rána pod pás, Pete.“

Oslovení z dětství mě ale nedojalo.

„Ty teď žádnej pas nemáš. Ale to je jedno, dědo — tys mě každopádně vychoval v tom, že mám právo se rozhodnout. Že mám svobodu. Je to tak? Chtěl jsi to? No a já jsem přesvědčen, že svět geometrů Zemi nic dobrýho nepřinese.“

„Péťo… Viděl jsi tam u nich třeba žebráky?“

Mlčel jsem, protože jsem neměl co odpovědět, ale děda se naštěstí rozhodl efekt ještě posílit:

„Viděl jsi nějaké zločince či vrahy?“

„Ty jsem viděl. Seděl jsem v koncentráku.“

„Pokud ale mám věřit tvému popisu, chlapče, tak to zdaleka není to nejhorší místo, které si umím představit! Miliony lidí u nás na Zemi žijí v daleko horších podmínkách. Viděl jsi třeba uprchlické tábory u Roštová? Nebo mládežnické pracovní osady na Sibiři?“ Děd zvýšil hlas a mačkal teď z reptiloidova hrdla, co se dalo. „Podíval ses na rub cizího světa a ten tvůj ti najednou připadal jako ráj… Vzpamatuj se, Péťo! Země vůbec nejsou lázně, za které máš tendenci ji považovat!“

Vybavil jsem si nekonečnou ledovou tundru. A taky řetězec strážních věží, na nichž přebývali Hbití přátelé. Nebo historika Agarda Taraiho, který věděl z pravdy až příliš mnoho, a přesto nedokázal vzdorovat. Pak jsem si neznámo proč vzpomněl na lázně. Zřejmě díky kontrastu — po tundře přišel rozpálený vítr a davy lidí, kteří se bojí vzájemného doteku. A taky na kluky z internátu, na ty báječné hubaté kluky, které Patroni s citem a láskou promění v báječné a dokonale poslouchající roboty.

„Země ale je ráj,“ prohlásil jsem. „Věř mi, dědo.“

Můj přesvědčený tón ho v první chvíli až zarazil. Pak ale pohodil trojúhelníkovitou varaní hlavou a pronesl:

„Setkání utopie s realitou vždycky vede k deformacím. Utopie se deformuje, ale…“

„Ne, dědo. Tam se nedeformovala utopie, ale realita.“

„A co tě tedy na tom jejich světě pobouřilo nejvíc, Pete?“ zeptal se děda po krátké odmlce.

Bylo to něco jako pozdrav z dětství. Ona dlouhá dědova snaha naučit mě, abych nejdřív pojmenovával to nejdůležitější: „Neskuč a vysvětli mi, co tě bolí! Nezahazuj tu učebnici — čemu nerozumíš? Neřvi a vzpomeň si, jak ti ten nos rozbili!“

„Patroni. Ta jejich sebejistota. Jejich… jejich snaha konat dobro.“

„A co tě na tom tak štve, Péťo? To je přece úžasné, když je někdo přesvědčen o své pravdě! A že se pokouší vychovávat děti! Protože pokud něco chybí naší společnosti, tak jsou to dobří učitelé!“

Najednou jsem si vzpomněl na Tága. Pokrčil jsem rameny a odpověděl mu:

„Děti nepotřebujou dobrý učitele. Ty potřebujou dobrý rodiče.“

Děda se nečekaně zachichotal:

„Tvoje mezery ve vzdělání a zároveň schopnost je bleskově zaplňovat mě ohromovaly odjakživa. Ty zkrátka odporuješ autoritám…“

„Autoritám je třeba odporovat vždycky. To už je jejich poslání.“

„Kdybych já tak tohle věděl dřív,“ spustil děda a hned ustal. „No dobře. Tak co chceš?“

„Stín, dědo. Já se teď musím vypravit…“

„A proč zrovna ty?“

„Protože znám geometry. A to znamená, že líp porozumím jejich nepřátelům.“

„Ale jak se tam chceš dostat? Jumpem? Tak si zkusíme dvaatřicet tisíc světelných let podělit dvanácti celými a třemi desetinami… No prosím, tak to budou stačit pouhé tři tisícovky skoků! No a když budeme počítat s průměrně dvouhodinovou pauzou mezi dvěma skoky, tak se tam dostaneme zhruba za osm měsíců. Počítám správně, Péťo? Je to reálné?“

Do dědy vjel vztek, to bylo jasné.

„Není, dědo,“ musel jsem souhlasit. „ I kdyby nám Alaři na raketoplán instalovali svoje generátory a soustavy zajištění životních funkcí, trvalo by to moc dlouho. Tolik času ani nemáme. A hlavně by tolik jumpů nikdo nepřežil. Tak po stovce skoků bych se z toho zcvoknul.“

„Tak co to meleš? My jednoduše nemáme technické možnosti, jak se do jádra Galaxie dostat!“

„Máme. Loď geometrů.“

Děda umlkl.

„Stejně jako jiný rasy využívají pohybu skrz prostor. Jenže dokázali využít princip trvalýho zrychlení. Takže čím větší je vzdálenost, tím vyšší je i rychlost. Na vzdálenost deset parseků je jumper možná rychlejší. Ale když se ta vzdálenost zvýší na deset kiloparseků, tak se nic lepšího vymyslet nedá.“

„Jak jsi na to přišel, Petře?“ připadal mi najednou zcela vyvedený z míry.

Povzdechl jsem si:

„Prostor je jako tkanina, dědo. Můžeme se jím plazit spoutaní rychlostí světla. Nebo ji můžeme zmačkat a přeskočit z jednoho bodu do druhýho. To je jump. Sklady na tý látce jsou vždycky stejný, s tím nic nenaděláme. Šokovej efekt je nevyhnutelnej — energie se společně s hmotou nestěhuje. Všechny známý rasy využívají rubu prostoru a je jedno, jestli se mu říká mimoprostor, hyperpřechod nebo podprostor. Ale…“

„Díky za přednášku, tu bys mohl předvést někde na základním stupni,“ řekl jízlivě děda. „Hypotéz je samozřejmě plno, ale princip jumpu vlastně zatím neznáme. A jak pracují motory Cizích, to nevíme taky. Jediný hodnověrný fakt nám říká, že rychlost pohybu v takovém podprostoru je limitovaná. Čím vyšší je rychlost, tím větší jsou i energetické nároky, která navíc stoupají geometrickou řadou. Takže…“

„Dědo,“ přerušil jsem ho. „Já jsem ale s lodí geometrů mluvil. Je to výbornej stroj a nese v sobě i plno informací. Princip jejího pohybu je směs jumpu a využívání podprostoru. Oni se nejdřív dostanou do rubu prostoru, a pak teprve začnou jumpovat. Zevnitř. Rozumíš tomu? Takže nemusej vynakládat energii na pohyb mimoprostorem. A jumpovej šok se taky nedostaví.“

Děda se choval, jako by mu všechno nějak hůř docházelo:

„Aha… Takže když je tahle informace v jedné lodi a ty jejich kosmické přístroje jsou přece všechny stejné, tak ten, co jsi na něm unikl, by ji v sobě měl mít taky…“

„Však ji v sobě taky má, tím jsem si jistej…“

Reptiloidovo tělo sebou trhlo. Mezitím už jsem se naučil poznat, kdo bude v následujícím okamžiku mluvit — zda děda nebo Karel.

„Velice se omlouvám, že vám skáču do řeči, Andreji Valentinoviči,“ řekl počtář, „ale tohle je jediný způsob komunikace, jehož můžeme využívat…“

„Lžeš,“ přerušil jsem ho. „Já jsem přesvědčenej, že čteš jeho myšlenky a svoje mu taky můžeš posílat.“

„To můžu, ale nedělám to,“ odsekl počtář. „Protože jsme se na tom předem domluvili.“

Možná že nelhal.

„Já sám jsem princip kosmických cest geometrů znal,“ pokračoval počtář. „To je ale záležitost zcela podružná, která na věci nic nemění. Proto jsem nepovažoval za nutné to sdělovat.“

Reptiloidovo tělo mírně ochablo.

„To je záležitost zásadní!“ vybafl děda. „Naprosto zásadní!“

V tuhle chvíli to na rozpolcení osobnosti dost vypadalo.

„Že by motory geometrů byly pro Cizáky dostupné? A že by při jejich používání nezešíleli? Co si o tom myslíš ty, Péťo?“

„Myslím že ne. Svou planetární soustavu přece přesouvali stejným způsobem, a to v ní žijí hned tři civilizace. A hlavně jump v podprostoru vypadá jinak než normální jump. Třeba euforie se nedostavuje vůbec.“

„Takže tohle znamená, že rychlý pohyb vesmírem je teď přístupný pro všechny rasy? A že nás už nikdo nebude potřebovat?“

Reptiloid se přizvedl, ale přední tlapy pod ním okamžitě podklesly a on sebou plácl na břicho. Děda ale jako by si vůbec nevšiml, že se ze samého rozrušení sám pokusil o pohyb v cizím těle.

„Ale to je naše smrt, Karle! Protože důvodem pro zničení lidí ze strany Konkláve je už fakt, že se objeví nepřátelská rasa, která je s námi absolutně identická! A když ještě ke všemu ztrácíme svou jedinou celogalaktickou výsadu…“

Počtář se znovu ujal vlády nad svým tělem, pohodlně se usadil a řekl:

„Já vás ale na to, že situace je pro lidstvo smrtelně nebezpečná, upozorňuji od samého počátku, Andreji Valentinoviči. Pokud Silné rasy pochopí technologii geometrů, zlikvidují vás bez váhání.“ Odmlčel se. „Můžu vás utěšit jen jedinou věcí — stejný osud čeká i nás. My jsme přece jen živé počítače Silných ras. Využívají nás, protože nechtějí stavět inteligentní stroje. Jenže geometři se nebezpečí, spojenému s takovou snahou, jednoduše vyhnuli.“

„Koho ještě čekají nepříjemnosti?“ ujal se iniciativy opět dědeček.

„Je jich dost. Konkláve je příšerné a zároveň spásné tím, že využívá nejlepších vlastností svých jednotlivých členů. Jistě, to celé pak vede k vadnému, jednostrannému rozvoji Slabých ras. Zároveň jim to však zaručuje bezpečnost — jejich schopnosti se postupně mění ve schopnosti unikátní. Kdežto geometři jsou rozvinutí komplexně.“

„To je velice zvláštní.“ Jak se zdálo, děda už se upokojil. „Přišli sem z jádra Galaxie. Tam jsou vzdálenosti mezi jednotlivými hvězdami podstatně menší. Dalo by se tedy očekávat, že počet inteligentních ras bude alespoň o řád vyšší a ke kontaktům mezi civilizacemi dochází mnohem častěji… Takže by nutně měly vznikat taky struktury, připomínající Konkláve…“

„Co ještě víme o zákonech vzniku života?“ otázal se rétoricky počtář.

„My poměrně málol“ zašpičkoval žlučovitě děda.

„A my ještě méně.“

Měl jsem dojem, že reptiloid chce říct něco velice důležitého. Jenže děda, jehož rozčilovala nutnost se s Karlem v promluvách střídat, si toho nevšiml.

„Zatím víme jen o dvou civilizacích jádra,“ pronesl důrazně. „Ta první jsou geometři, svazek tří ras, v němž přes veškerou rovnoprávnost dominují lidé. A pak je tu svět Stínu, o kterém nevíme nic. Dokonce ani kdo ho obývá a jak vypadá.“

Konečně jsem se odhodlal znovu vstoupit do diskuze:

„Já bych řek, že jsou to taky humanoidi.“

„Proč?“

„No… třeba už ten tón geometrů, dědo. Myslím, když mluvili o Stínu… Takhle my o Cizích neuvažujeme. Spíš o nějakým pozemským národě či státu. Kterej nám není příjemnej, ale zároveň je náš.“

„Protože geometři zdaleka nejsou takoví xenofobové jako my.“

„No právě, dědo. Přátelům přiznávaj právo na kdejakej vrtoch. Je to zkrátka postoj… staršího bratra, nebo co. Kdežto jakmile jde o Stín, vypadá to docela jinak.“

Děda mlčel.

„Karle,“ oslovil jsem tiše reptiloida, „odpověz mi na jednu otázku: Proč jsme si s geometrama tak podobný? A jako by nestačila jen vnější podoba, jsme stejný i geneticky. To přece není náhoda!“

„Není,“ připustil zdráhavě počtář.

„No a o co teda jde?“

Měl jsem pocit, že když mi to řekne, tak hned najdu odpověď. Nějakou podivnou, univerzální odpověď na všechny záhady a problémy. Proč jsou Silní silní, Slabí zase slabí, co je to Stín a jak geometry přesvědčit, aby každému nevnucovali to svoje Přátelství…

„Přesnou odpověď neznám.“

„Přesný odpovědi neexistujou vůbec, Karle,“ poučil jsem ho laskavě. „Vždycky tu jsou jen dohady a předpoklady. Ty ses třeba divil tomu, proč jsme si s geometrama tak podobný. To znamená, že si o tom něco myslíš…“

„Je to jen hypotéza. A tu nehodlám nikomu sdělovat.“

„Proč?“

„Protože byste na ni přistoupili a sami hledat přestali. A lepší je, když budete pátrat sami, nezávisle.“

Na okamžik jsem se zadumal.

„Karle… Když tedy počítáš s tím, respektive když si myslíš, že tu hypotézu přijmeme, tak to znamená, že lidem lichotí?“

„Do jisté míry,“ odpověděl nepříliš ochotně reptiloid.

„Třeba že my a geometři jsme potomci starobylý mocný civilizace, která kdysi osídlovala celou Galaxii,“ začal jsem teoretizovat.

Reptiloid se tenoučce rozesmál:

„Ale Petře… Takovéhle hypotézy jsou vlastní mladým, nezralým civilizacím. Mezi takové jsem lidi prozatím neřadil.“

„Tak třeba…“

Tentokrát se do toho znovu vložil dědeček:

„Ale Péťo — takových hypotéz bych ti mohl vyklopit deset. Třeba že geometři jsou jen plodem našich materializovaných představ, že jsme pozůstatek jejich nezdařeného experimentu nebo potomci jejich zbloudilé expedice…“

„Plod obrazotvornosti? No proč ne? Sám jsi přece říkal, že jejich společnost je podobná našim utopiím! A já sám si vzpomínám, že jsem někde potkal regresory… nebo snad progresory, a taky Světovou radu…“

„To nic neznamená, Petre. To je jen otázka transkripce a vnímání. Když do tebe počtář vpravil jazyk geometrů, tak sis bezděky vybral adekvátní náhrady za jejich pojmy. Kde se dalo — z vědeckých časopisů, z knih, které jsi četl v dětství, nebo třeba z bulvárních časopisů. Kdybys byl francouzský astronaut Pierre, planeta geometrů by pro tebe byla jiná. Na svět se vždycky díváme přes brýle s tlustými deformujícími skly, které nám dospělí nasadili v dětství. Ty brýle se jmenují výchova, kultura a mentalita. A nezbavíme se jich nikdy. A já tě nemohl odchovat pod černým poklopem, Péťo, protože to by ses nenaučil vidět vůbec.“

„Dědečka poslouchej, je velmi moudrý,“ řekl Karel.

Pohlédl jsem na pošklebujícího se reptiloida a pak jsem se zeptal:

„Že vy jste se dohodli? To je přesila, dva na jednoho…“

„To si myslíš, že nemám pravdu?“ zajímalo dědu.

„Asi máš,“ připustil jsem otráveně. „Jsi zkrátka chytřejší, dědo. Můžeš na to být hrdej.“

„Z toho si nic nedělej, Péťo. To je tím, že jsem taky starší.“

Děda se zachichotal vysokým hláskem — jako vždy, když právě vyslovenému žertu rozuměl stejně jen on.

„Tak mi řekni, co teď budeme dělat? Podporovat geometry? Bojovat za Konkláve? Nebo co?“

„Jak si představuješ pátrání po Stínu?“ zeptal se děda.

„Na lodi geometrů jsou nějaký kosmický mapy. A ta loď letěla z jádra Galaxie samostatně. Tak si do ní jednoduše sednu a…“

„My si do té lodi sednem. Všichni společně. Ty, já… tedy — my s Karlem, Danilov, Máša…“

„To se nezdaří,“ poznamenal jsem skoro potěšené. „Tyhle lodičky jsou pro jednoho pilota. Maximálně pro dva, ale to jen při krátkých letech.“

„A vzpomínáš si, za jakých okolností Alaři zajali rozvědčíka geometrů?“

„Co máš na mysli?“

„No on se přece pokusil napojit na alarskou stíhačku. Prostě ji vzít na háky a odvléct s sebou. Což je zřejmě jejich běžná operace. Takže my jednoduše spojíme našeho Mudrce stou jejich lodí.“

Zasmál jsem se:

„To nemyslíš vážně, dědečku! Ty bys chtěl letět do centra Galaxie v raketoplánu s kapalinovýma motorama?“

„A proč ne?“

Což je nakonec pravda — proč ne! Umlkl jsem. Náš starý raketoplán bude sloužit jen jako další kabina pro posádku. A je opravdu docela dobře možné, že výkon výzvědné lodi plně postačí i pro společný let s Mudrcem.

„Kromě toho už Mudrc kapalinové motory nemá,“ dodal děda. „Alaři nám na něj namontovali plazmové.“

„To je normálně vzali a dali je tam?“

„Ano.“

Chtěl jsem říkat něco o vyvážení, aerodynamice, termoizolaci a systémech řízení, které s cizími technologiemi nemůžou být kompatibilní. Pak jsem se ale podíval na reptiloidův poťouchlý škleb a nechal jsem si námitky pro sebe.

Divoch, jemuž obvyklou tětivu ze střívek nahradíte syntetickou strunou, taky může nejdřív zapochybovat: A bude mi to vůbec střílet? Ale tak zle na tom snad nejsem…

„A nebojej se Alaři? To je přece porušení zákonů…“

„Když přicházíš o hlavu, na vlasy se neptej,“ utrousil děda. „Takže Péťo! Jsem připraven s tebou souhlasit a využít omezený čas, který ještě zbývá, spíš na let k jádru Galaxie než na byrokratické šílenství a na spory s vládními idioty. Třeba se na nás štěstí usměje. Třeba tam potkáme představitele Stínu… Vysoké, plavé, ušlechtilé humanoidy, kteří nás naučí dobru a vzájemnému porozumění. Geometři pak najednou budou snášenlivější, Silní se zastydí a poprosí o přijetí mezi Slabé a Země se změní v jednu kvetoucí zahradu… Co tomu říkáš? Vypravíme se za zázrakem, Péťo. Ale všichni společně.“

„Věříš v úspěch?“ zeptal jsem se.

Reptiloid zakroutil hlavou.

„Tak proč souhlasíš? Mohli bychom přece oba projekty dát dohromady. Ty s Danilovem a s Mášou poletíš k Zemi, kdežto já do jádra Galaxie.“

Děda mlčel — a počtář do rozmluvy nezasahoval.

„Ty… ty se tam prostě chceš dostat, dědo!“ pochopil jsem konečně. „Dědo, že ty chceš vidět jinej svět?!“

„Ano!“

Děda to své „ano!“ vyrazil s nejvyšší možnou hněvivostí, jaké byla počtářova mluvidla schopna.

„Copak to nechápeš?“ zařval na mě. „Já vím, že jsem vždycky byl pitomec a fanatik, ale poctivý pitomec a romantický fanatik. Všechny kosmonauty od začátku jumpové epochy znám jménem! Co já se nabrečel, když se naše marťanská sonda zřítila do oceánu — a tobě přitom dneska její název už vůbec nic neřekne… Když do základů vyhořela americká měsíční osada, poprvé v životě jsem se z hoře opil! Já si pro lidstvo vždycky přál hvězdnou budoucnost. Ta přišla, jenže docela jiná, než jsem si kdysi představoval. Když se ale hroutí velký sen, tak vždycky ještě zbývá místo pro nějaký malý. Osobní! Já nevím, možná že něco velkého se nakonec dá realizovat právě jen prostřednictvím malých věcí, co vy na to? Ano, já chci vidět nebe, planoucí miliony hvězd! Chci se dostat do středu Galaxie! Stanout na planetě, na níž představitelé lidstva nikdy nebyli, a ocitnout se tam neměli ani za tisíc let! A třeba tam pro lidstvo něco vykonat. Pokud je to vůbec možné…“

Umlkl, ale ne proto, aby znovu nabral dech — to počtářovo tělo zřejmě nepotřebovalo — spíš proto, aby si zformuloval závěr.

„Já dobře věděl, že můžu chcípnout už při startu ze Země,“ řekl tiše. „No a co? Tak bych se tam dostal jako mrtvola, jako strašák, ale byl bych tam, ve vesmíru, v nebi…“

„Dědo…“

„Tak řekni, že na to nemám právo,“ pokračoval dědeček. „A já s tebou budu souhlasit. Koneckonců jsi lepší než já. Však jsem tě tak vychoval.“

„Máš na to právo.“

Reptiloid na mě pohlédl bleděmodrýma očima.

„Víš, dědo,“ pokračoval jsem dál, „oni ti geometři neumějí chtít něco jen pro sebe. Nebo to skoro neumějí. Není to třeba ten největší nedostatek, když člověk zapomíná sám na sebe?“

„Takže egoizmus jako záruka prosperity vesmíru?“ nechal dědeček bez povšimnutí to, že jsem jeho cestě požehnal. „Nene, Petře, já bych své přání vypravit se do jádra Galaxie s tebou nijak neideologizoval. Teď asi nedokážeme posoudit, co je správnější. Ale mít možnost dostat se tam je prostě příliš velké pokušení.“

Nevím… Možná děda udělal správně, když to mé filozofování přerušil. Jenže já opravdu pochybuji o normálnosti lidí, kteří pro sebe osobně nic nechtějí. Prostě vůbec nic — ani moc, ani peníze, ani bungalov na Maledivách, ani nebe s milionem hvězd, ani to sladké chvění, jímž naplní celé naše tělo každý jump.

Když člověk nemá co ztratit, nikdy druhému neporozumí. To už předvedli opravdu mnozí — pozemskými politiky počínaje a Patrony geometrů konče. Svět, ve kterém by se všichni starali jen o jiné, by nutně vypadal jako velké mraveniště. Ostatně to už není starost pro mě, ale pro karatele typu Lva Tolstého a jeho mravoličných spisků. Nebo ještě lépe pro jeho ženu Sofju Andrejevnu a její vzpomínky na velkého myslitele a na to, jak si počínal v každodenním životě.

„Tak dobře, dědo,“ řekl jsem. „Tak tedy podlehneme pokušení.“

„Jenom se ještě musíme zeptat, co si o tom myslí alarský vrchní velitel. Protože jeho sklon k dobrodružství taky má své meze.“

Ten děda tedy umí zchladit nadšení.

Kapitola třetí

Danilova jsem našel v jednom z hangárů vlajkové lodi. Přesněji řečeno jsem ho nenašel sám, ale s pomocí jednoho Alara, který se mi nabídl.

Když jsem si teď vybavoval svůj útěk, čím dál víc jsem chápal, že to od začátku až do konce bylo jen divadýlko. Těmihle spletitými, tmavými chodbami, uspořádanými bez jakékoli logiky, bych nikdy neunikl. To by člověk musel být krysa, nebo by ji alespoň musel mít za předka jako Alaři, aby se tu orientoval.

Mě tudy jednoduše vedli, vymezovali mi jednu jedinou cestu a přitom tak ve mně vytvářeli iluzi svobody. A ač je to zvláštní, tahle iluze byla mnohem pravděpodobnější a sympatičtější než skutečná, snad jen trochu deformovaná svoboda ve světě geometrů…

Danilov obcházel Mudrce. Což jako obvykle vypadalo příšerně. Nepatrný človíček obchází obrovitý raketoplán, pedanticky si prohlíží kortrizonové destičky, nahlíží do trysek a poplácává po křídlech. No není to hloupé? Mudrc není auto a Danilov není řidič, který by snad byl schopen objevit nějakou vadu.

Jenže vždycky chceme mít nad situací kontrolu. Nebo alespoň iluzi kontroly.

„Sašo!“ křikl jsem na něj už zdálky. Můj hlas prázdným hangárem dutě zaduněl.

Danilov se otočil a učinil neurčité gesto rukou.

„Co mašina?“ zeptal jsem se.

„No, nic zvláštního,“ odvětil mi sklesle.

„Děda říkal, že to Alaři všechno předělali.“

„No… všechno snad ne…“

Přistoupil jsem k raketoplánu zezadu a pohlédl do trysky.

A nenašel jsem v nich nic zvláštního. Tak jaképak plazmové motory!

„Alaři nám tam nacpali svý pohonný jednotky,“ sdělil mi chmurně plukovník. „Pohání to voda. O energetickým principu, na kterým to funguje, nám řekli, že bysme tomu stejně nerozuměli, ale že to bude makat nejmíň rok. Tah to teď má nejmíň vo řád vyšší.“

„A jak se to teď bude ovládat?“

„Zamontovali nám do pultu dvoupolohovej přepínač — s polohama PLAZMA a KAPALINOVÉ PALIVO. A řekli, že systém ovládání bude všechno transformovat na parametry, na který jsme zvyklý, přej si ani nevšimneme, na co zrovna letíme. Ale lítat to přej bude úplně normálně. Přistávací manévr budeš moct několikrát zvopakovat a jen tak z plezíru si zalítnout třeba na Měsíc a zpátky.“

„A bude to startovat ze Země?“ zajímalo mě.

Danilov se odmlčel a pak nepříliš nadšeně broukl:

„Jo.“

„A to všechno na vodu?“

„Nojo.“

Okamžitě jsem si představil téměř prázdný kosmodrom ve Svobodném. Nikde žádné rakety ani sklady paliva. Jen startovací dráhy a řady raketoplánů. Ty raketoplány se budou po drahách rozjíždět jako letadla, bez cizí pomoci se budou dostávat na oběžnou dráhu a pak jumpovat někam pryč…

„A dá se ta jejich technologie okopírovat?“ zeptal jsem se.

„Tak za sto let,“ odsekl mi vztekle.

Naprosto jsem ho chápal. Nechat si strčit čumák do vlastní primitivnosti je smutné. Obzvlášť do primitivnosti tohoto druhu…

„Alaři nám ty motory instalovali pro ten chystanej let ke geometrům?“

Jo.“

„Takže je teď zase vymontujou?“

„Proč?“ ušklíbl se popuzeně. „Už jsem se na to ptal… Přej že to nestojí za námahu…“

Tu scénu jsem si hned představil. Danilov se u velitele alarské flotily smutně informuje, kdy mu ty zázračné, supermohutné a vůbec báječné motory z Mudrce zase vymontují. A vrchní velitel jen nakrčí krysí čenich a odpovídá mu, že lámat si hlavu s takovým šrotem přece nemá smysl. Jako dospělý, který dítěti daroval nádherně barevné sklíčko. Jenže dítě nechápe, jak strašně je to pokořující, když to, co vy považujete za vzácnost, má jiný jen za starý krám.

„Tak aspoň budeš lítat s něčím pořádným,“ pokusil jsem se ho upokojit. Moc se mi to ale nepovedlo.

„Mně starej Mudrc naprosto vyhovoval,“ odsekl hašteřivě. „Protože s těmahle zázrakama nám vydrží akorát na cestu zpátky domů. Tam to do šroubku rozeberou a budou to zkoumat.“

„Na Zemi do šroubku rozeberou i nás,“ ujistil jsem ho. „Za všechny naše zásluhy… Protože už jen ten jump z nízký oběžný dráhy se trestá doživotním zákazem lítání.“

Danilov neřekl nic.

„Mluvil jsem… s dědou,“ pokračoval jsem váhavě. „O letu k jádru Galaxie.“

„To mi teda moc rozumný nepřipadá.“

To mě zarazilo. Od plukovníka jsem žádné námitky rozhodně nečekal.

„Zaplet ses do pěkný skopičiny, Péťo. Do největší skopičiny v dějinách,“ pokračoval Danilov. „Sice ses moc nehrnul, ale do toho dobrodružství ses zaplet. Jenže se stal zázrak — ty jsi nejen pronik do jinýho světa, ale eště si z něj dokázal utýct. Na to bych ale na tvým místě moc pyšnej nebyl. Svýho času nám říkali, že když první let do vesmíru proběhne absolutně bez problémů, tak je to špatný znamení. No a ty jsi uvěřil ve svou kliku a v to, že bejt rezidentem u Cizáků je vlastně jednoduchý. A teď jsi ochotnej cpát se někam, odkud zdrhla celá jedna civilizace. Mohutná a nelítostná… Já jsem proti tomuhle nápadu, Petře. Je třeba vrátit se na Zem. A přinejmenším tam nabídnout Mudrce ke zkoumání.“

„Jenže my s dědou letíme do centra Galaxie.“

Danilov si mě podmračeně změřil.

„A jak? Jumpama?“

Musel jsem mu tedy zopakovat všechno, co jsem předtím vysvětloval dědovi. Myslím to o lodi geometrů a principu jeho přesunů vesmírem.

Plukovník mi naslouchal mlčky a dost otráveně. Pak zakroutil hlavou:

„Má to jeden zádrhel. Támhle jde…“

Ohlédl jsem se. Hangárem si to vykračoval vrchní velitel rudofialové alarské flotily.

„Děda s počtářem by ho měli přesvědčit,“ řekl jsem. „Ale stejně — kde je nějakej problém?“

„No v lodi geometrů samotný, Petře. To je neuvěřitelně vyspělá technologie. Jedna věc je, když jsi s ní s hlavou úplně vymydlenou zdrhal ke geometrům. A něco docela jinýho bude, když do ní vlezeme… takříkajíc za střízlivá a s naprosto jasným rozumem.“

„To nechápu,“ přiznal jsem se poctivě.

„No a co když s tou lodí nepoletíme do centra Galaxie? Co když s ní poletíme rovnou na Zemi? A nabídneme tuhle báječnou techniku lidstvu… Protože to už nebudou starý plazmový motory, který se průmyslově stejně nedaj napodobit…“

Alar už byl blízko a poslední Danilovova slova zřejmě slyšel. Nervózně jsem se zasmál:

„No dobře, ale loď geometrů se nedá napodobit tím spíš…“

„Ale dá,“ řekl Alar. „Ta se opravuje sama a automaticky, Petře Chrumove. Mít takovou loď vlastně znamená mít malou továrnu na výrobu podobné techniky. Když je civilizace dostatečně podnikavá, dokáže toho využít.“

Vrchní velitel učinil významnou pauzu.

„A vaše civilizace je podnikavá.“

Nejtěžší ze všeho je vyvracet podezření, která jsou naprosto neopodstatněná. Mě by třeba vůbec nenapadlo využít civilizace Stínu jako důvodu, abych dopravil výzvědný člun geometrů na Zemi. Kdežto Danilov s tím svým tajně policejním drilem na to přišel okamžitě. A Alar taky.

„My se prostě hodláme vypravit ke třetí síle,“ řekl jsem. „Respektive ke čtvrtý. A pak vám loď geometrů zase vrátíme. Pokud vás ještě bude zajímat.“

„Bude,“ přikývl Alar a dál na mě upřeně zíral. „Tvá výzvědná výprava do světa geometrů měla jen minimální šanci na úspěch. Ovšem pokus vypravit se do naprosto neznámé oblasti Galaxie je zcela beznadějný. To uznává i počtář.“

No prosím. A teď mi řekněte, jak má člověk polemizovat s autoritou bytosti, která se nikdy nemýlí!

„Fakt ovšem je, že počtář i přesto doporučuje, aby se to zkusilo,“ pokračoval Alar. „A taky je připraven okamžitě se vydat na cestu.“

„Takže teď už záleží jen na vás?“

„Ano.“

A ta přerostlá myš, která možný prospěch pro svou civilizaci hledala stejně utkvěle jako my s dědou pro lidstvo, se významně odmlčela…

„Takže loď geometrů byste rádi zachovali, abyste mohli prostudovat její technologii?“ vyslovil jsem svůj předpoklad.

„Zachovat ji nemusíme, když se dá překopírovat,“ namítl Alar.

Vzpomněl jsem si, jak zkoumali tělo Nika Rimera, a dál jsem se radši nevyptával.

Stáli jsme vedle raketoplánu — Danilov s tváří dosti kyselou, Alar ponořený do úvah a nakonec já, zoufale hledající slova, která by Cizáka přesvědčila.

„Všechno se to nějak zamotalo,“ řekl Alar. Mluvil tiše, vlastně jakoby přemýšlel nahlas a pokoušel se mi sdělit své pochyby. „Kdybychom bývali věděli, jak spletitá vznikne situace, tak bychom to okamžitě oznámili Silným rasám. Jenže teď… Ted prostě správné řešení nevidím.“

Po těchto slovech mi byl najednou bližší, mnohem bližší.

„Jak by ses zachoval ty, člověče?“

„Nevím,“ odpověděl jsem poctivě. „Opravdu nevím. Ale dobře — když nám nedůvěřujete, tak s námi vyšlete několik výsadkářů.“

„Důvěra nemá míru,“ odpověděl vrchní velitel. „To je,“ kualkuovský tlumočník se zarazil a hledal nejvhodnější výraz. „To je trigger. Ano nebo ne. Dva póly.“

„Vono je zkrátka těžký bejt trošičku těhotnej,“ broukl jen tak do prostoru Danilov.

„Proč?“ podivil se Alar a otočil se k němu. Odpovědi od zrozpačitělého plukovníka se nedočkal a znovu se zadíval na mě: „Slibuješ, Petře Chrumove?“

„Ano,“ zašeptal jsem.

„Vy tu loď na Zemi neodvezete. Naopak se vypravíte pátrat po civilizaci, která se jmenuje Stín, a pokusíte se vrátit. Naše flotila bude v tomto bodě vesmíru čekat sedm pozemských dní.“

„Dobře,“ řekl jsem a stále ještě nemohl uvěřit, že to dopadlo právě takhle.

„Teď sem přivedou člověka Mášu? Je přece vaše odbornice na techniku, ne?“

„Ano.“

„Půjdete do skladu zbraní. Tam dostanete jakoukoli zbraň, kterou budete považovat za nezbytnou pro boj zblízka.“

„Nemyslím, že bychom tam museli bojovat…“

„To jistě. Ale svého důstojníka nemůžu na takovou cestu pustit neozbrojeného.“

Zatím jsem ještě vůbec ničemu nerozuměl. Velitel ke mně přistoupil. Pak ke mně natáhl tlapu a dotkl se vytáhnutými drápy mé hrudi.

„Petře Chrumove, který ses zrodil jako člověk,“ řekl. „Právem velitele nezávislé flotily a oprávněn svým vznešeným původem měním tvůj osud.“

Po nějaké slavnostnosti nebylo v jeho hlase ani stopy. Buď Kualkua nepovažoval za nutné takovýto odstín tlumočit, nebo se Alaři přílišnou emocionalitou prostě nevyznačovali.

„Od tohoto okamžiku jsi důstojníkem rudofialové flotily,“ řekl vrchní velitel. „Podřízen budeš přímo mně a já odpovídám za všechny tvé činy. Najdeš civilizaci Stínu — ku prospěchu nás Alarů, ale taky vás lidí, počtářů a Kualkuů. A vrátíš se.“

Alarova tlapa se sevřela v pěst a poškrábala mě po kůži. Pak se otočil a šel pryč.

Pohlédl jsem na Danilova, ale ten byl zaskočen stejně jako já. Nucené se pousmál a poznamenal:

„Za chvilku ti začne růst vocas…“

„Nech si toho laskavě,“ požádal jsem ho.

„Tak si to tak neber,“ poplácal mě po rameni. „No tak, Péťo! Von se takhle prostě vyhnul zákazu Konkláve vo předávání technologií. Udělal z tebe svýho oficíra, abys moh s tou geometrickou lodí lítat. Na tom není nic zvláštního.“

„Že ne?“ dotkl jsem se své roztržené košile. To se bude muset zašít. „Jak často se stalo, že by Cizáci kvůli lidem překročili regule Konkláve?“

Danilov se s námi do skladu zbraní nevypravil. Překvapilo mě to, ale rozhodl jsem se, že přemlouvat ho nebudu. V tomhle ohledu jsem se nakonec mohl víc spolehnout na Mášu, která se kosmickými zbraněmi pod dědovým citlivým vedením zabývala už dlouho.

Prostory skladiště byly temné a poměrně stísněné. To špatné osvětlení vem ďas, my lidi prostě nejsme Alaři. Zato ty malé rozměry mě překvapily. Zbraně tu ležely ve volně přístupných regálech, každá v jediném exempláři.

„Že by se jim nezamlouvalo, kdyby měli všichni střílet ze stejnýho kanónu?“ zeptal jsem se rétoricky.

Máša si mě shovívavě změřila:

„To je jen taková výstava, Péťo. Prostě vzorky. U skobáků je to úplně stejný.“

„Copak tys tam byla?“ zeptal jsem se. Vlastní hloupost si asi hned tak neprominu.

„Já byla leckde,“ vysvětlila mi prostě a bez pózy. Pak se pomalu vydala podél regálů a pozorně si prohlížela nejrůznější rafinované přístroje.

Alar, který nám dělal doprovod, ji mlčky sledoval.

„Plynový bombičky,“ broukla najednou.

„Cože?“

Plynovou bombičku žádná z těchhle smrtících hraček rozhodně nepřipomínala.

„Kdysi byly plynový zbraně velká móda. Všelijaký bombičky, spreje, pistole…“

„No a co?“

„Reálnej užitek z nich nebyl žádnej, protože zákona dbalej občan to stejně neuměl pořádně používat. Taky jejich účinek byl spíš symbolickej. Zato falešná iluze bezpečí otupovala opatrnost…“

„Já bych ale řek, že mezi plazmovou pistolí a slzným sprejem jistej rozdíl je.“

„To ano. V tmavým průjezde. Ale tam se snad nechystáš…“

„Jak já to mám vědět?“

„To je pravda… Měl ses těch svejch kamarádů geometrů přece jen vyptat.“

Já měl jiný starosti.“

Máša se za těch posledních pár dnů hodně změnila. Jako by se v ní cosi zlomilo… Nebo naopak upevnilo. Možná to bylo atmosférou cizí kosmické lodi. Anebo tím, což je ještě pravděpodobnější, co se stalo s dědou.

Silně pochybuji, že by v jejich vztazích bylo něco erotického. K něčemu takovému neinspiroval už dědův věk. Zato nadšenou úctou k Andreji Valentinovičovi Máša přímo překypovala.

Bylo jen málo pravděpodobné, že by si jeho proměnu vůbec nebrala. Naopak, řekl bych, že to pro ni bylo ještě mnohem těžší než pro mě. Zkušenost symbiózy s Kualkuou a střídání těl jako svetrů zkrátka udělaly své. Já v reptiloidovi dědu cítil docela snadno — pořád jsem před sebou měl toho původního žlučovitého a nesmlouvavého reptala. Když jsem zavřel oči, byl jsem schopen docela snadno uvěřit, že dál sedí vedle mne.

Kdežto Máša tohle nedokázala. Že bych Kualkuu poprosil, aby se nastěhoval i do ní? Ale bude s tím souhlasit ona? Možná že pro ni by nejlepším argumentem nebyla síla a vytrvalost, ale možnost pozměnit si tvář, aby byla hezčí. Kualkuové jako nejlepší kosmetici vesmíru…

To ne, Petře.

„Co ne?“

K něčemu podobnému saháme jen hodně zřídka. Tys byl jedna z mála výjimek.

„Ale proč?“ pomyslel jsem si s očima dál upřenýma na Mášu.

Protože my potřebujeme především informace. Bylo pro nás zajímavé pochopit psychiku lidí nebo svět geometrů. Aleš dalšími představiteli vaší rasy už symbiotizovat nebudeme.

Tak takhle je to.

Salón krásy U kouzelníka Kualkuy nevznikne. A klinika Kualkuovo zdraví taky ne. Kdyby bývali chtěli, tak mohli dědu docela klidně zachránit. Zalátat opotřebované cévy a zastavit vnitřní krvácení. Ale proč by to dělali?

Prosit sluneční paprsek, aby pronikl do zatemněné místnosti, je marné. Jednodušší je otevřít okno. Nebo rozsvítit.

„Tohle všechno je nám k ničemu,“ otočila se Máša na Alara. „Vaše zbraně prostě lidem nevyhovují.“

„Přirozeně,“ málem prokázal smysl pro humor Alar. Byl to starý a omšelý Cizák se srstí vybledlou téměř doběla; pohyboval se s obtížemi. „My prostě nemáme končetiny uzpůsobené k tomu, aby držely zbraň.“

Většina zařízení vypadala skutečně na to, že se upevňují na krysí čenich. Vzpomněl jsem si na krátký film, který jsem viděl kdysi dávno: Alar v brnění s mřížkovitým hledím na tlamě, upevněným pod bradou. Ze zařízení vystupuje tenký blankytný paprsek. Jeho směr se řídí pohyby hlavy. Konec filmu…

„Měli bychom si to pořádně rozmyslet a něco udělat,“ nevzdávala se Máša. „Vrchní velitel nám přece řek, že se máme ozbrojit.“

Alar se samozřejmou jistotou přistoupil k regálům.

Za nějakých deset minut jsme si vybrali. Byly to široké jednoduché náramky, kolem kterých po aktivaci vznikal silový terč o průměru asi dvaceti centimetrů. Fungovalo to zhruba jako přenosná okružní pila. Představil jsem si, co by se asi stalo, kdyby mi během útěku přišel do cesty jediný Alar s podobným zařízením na tlapě — a po zádech mi přeběhl mráz. Máša si objednala celkem čtyři náramky, ale já se rozhodl, že něco takového používat nebudu. Uříznout si něčím takovým vlastní hlavu nebo si rozpárat břicho mi připadalo až příliš jednoduché.

Druhý agregát mi připadal o něco šikovnější. Byl to „bázový zářič“ z toho krátkého filmu, který jsme si na rozdíl od Alarů měli připevnit na ruku. Spoušť byla umístěna v kuželovité prohlubni a já hned pojal podezření, že Alaři ji v případě potřeby tisknou jazykem… Tuhle věcičku nám Alar pro jistotu nepředváděl. Zkusil jsem si zářič připevnit na ruku — byl těžký, ale zvednout se dal celkem snadno. Pak jsem si vzpomněl na nějaký připitomělý fantastický film, v němž se neohrožený hrdina proháněl s něčím podobným, připevněným k tělu místo ruky, ztracené někde v boji. Bylo mi to najednou k smíchu, a tak jsem zářič odložil.

Poslední zařízení si Máša vybrala sama. Alaři si tuhle zbraň zřejmě upevňovali na záda — dlouhá hlaveň a velký zásobník by pro jejich tlapy asi byly příliš těžké.

„To je ggoršš?“ zeptala se spíš pro pořádek Máša.

Alara to mírně znervóznilo.

„Ne, ne! To není ggoršš, to je ggoršš! Opatrně prosím!“

Máša se s ním zbytečně nedohadovala. Zkusila si tu obludnou zbraň do ruky a přikývla.

„Tohle si vezmem.“

„Střílet se s tím musí na vzdálenost nejméně dva tisíce tři sta metrů!“ Alar se celý třásl až do chvíle, kdy Máša zbraň znovu odložila do regálu. „Zásadně z úkrytu! A než se stiskne spoušť, je třeba zavřít oči!“

Jasně — a k tomu si zpívat Aby nás Pán Bůh miloval!“ dodala uklidňujícím tónem Máša. „Vezmeme si tak dva…“

„Dva tisíce?!“ vyděsil se Alar. „Musím nejdřív upřesnit počty, které vůbec máme na skladě…“

„Dva kusy,“ upokojila ho Máša. „Pro mě a pro Danilova.“

„Jasně,“ přikývl jsem. „Já mám špatný odhad vzdáleností. Mohlo by se stát, že to popletu…“

Už u dveří se Máša pozorně zadívala na jasně rudé kotouče a zeptala se:

„To jsou atomový miny?“

„Ano,“ ozval se úslužně Alar. Poslední Mašina volba na něj zřejmě udělala dojem.

„Tyhle věcičky dobře znám,“ prohodila bez respektu, ale nakonec si je nevzala. „Pojďme ke mně, Péťo. Mám doma kafe.“

„Jak je možný, že se tak dobře vyznáš v jejich zbraních?“ zeptal jsem se jí už na chodbě.

„Nějaký informace se k nám dostanou,“ odpověděla vyhýbavě.

Však já dobře vím, ke komu se takové informace dostávají…

V kajutě, kterou Alaři pohostinně vyhradili lidem, jsem zatím byl jen jednou. Když jsem usedal do křesla, bezděky jsem si vzpomněl na upřímnou radost, jakou jsem zakoušel při pomyšlení, že existují zařízení uzpůsobená k sezení.

Skleróza je nádherná nemoc neustále přinášející příjemná překvapení.

Máša měla slušnou zásobu švýcarského Nescafé, baleného v samoohřívacích plastových nádobkách, patřících do železné zásoby raketoplánu. Přiblblé brčko jsem z kelímku okamžitě vytáhl — kafe brčkem se cucá jedině ve stavu beztíže či při ztrátě příčetnosti — strhl jsem hliníkovou fólii nahoře a s rozkoší k nápoji přičichl; tekutina nahrazující kávu u geometrů měla vůni i chuť docela jinou. A pak už jsem se opatrně napil.

„Díky, Mášo. Tohle je přesně to, co jsem potřeboval.“

Ženám jsou vždy příjemné komplimenty, které se týkají jejich kuchařského umění. Dokonce i když jen otevřou konzervu, je dobré vyjádřit stejné nadšení, jako by vás právě nakrmily dušeným jeseterem nebo rozsýpavým uzbeckým plovem. Však taky Máša mou chválu přijala s viditelným uspokojením.

„Já nechápu, jak můžete lítat po vesmíru celej měsíc,“ prohlásila rezolutně. „Vždyť tam nikde není nic pořádnýho k jídlu.“

„Na kosmodromech jsou docela pěkný hospůdky. A tam se teda vaří normálně.“

„To se tam všechno vozí ze Země?“

„To samozřejmě ne. Obyčejně stačí přivézt vzorky masa, brambor a zeleniny a Cizáci to potom napodobí v potravinových syntetizátorech. Je to taky drahý, ale rozhodně levnější, než kdyby se to všechno vozilo od nás.“

„To je docela pohodlný,“ souhlasila Máša.

„Ne tak docela. Protože obyčejný opravdický jídlo je vždycky jiný. Dokonce i když si dáš brambory z dvou sousedních polí, tak každý chutnaj jinak. A o mase to platí dvojnásob, protože dvě úplně stejný krávy prostě neexistujou.“

„Zabíjet zvířata kvůli jídlu je ohavnost,“ prohlásila nečekaně Máša.

„Ale ty přece nejsi vegetariánka, pokud se nemýlím…“

„To ne, ale výhradě z racionálních důvodů. Potraviny živočišnýho původu jsou pro lidskej organizmus nezbytný, ale to je taky jedinej argument, proč je jíst.“

Takovýto přístup mě docela pobavil. Když má člověk rád maso, tak by se snad podobným pózám měl vyhnout…

„Tobě je to k smíchu?“ zeptala se mě přísně.

„Ano. Jak tvoje znalost cizích zbraní, tak tvůj vřelej vztah ke zvířatům…“

„No jistě, jistě. Hitler byl taky vegetarián. Jenže jedna věc je poctívej boj, Petře, a docela jiná věc je dělat si z žívej ch tvorů potraviny.“

Dál jsem se nehádal, protože to v podobných případech nemá smysl, a jen jsem poznamenal:

„Ale ten tvůj styl lásky ke zbraním je jinak typickej opravdu spíš pro mužský.“

„No a co? Když jsem byla malá, tak jsem hrozně trpěla, že jsem se nenarodila jako kluk. Dokonce mě kvůli tomu vodili k psychiatrovi, ale pak se ukázalo, že v tom naštěstí žádná sexuální úchylka není — jen zvýšená hladina agresivity a tendence k panovačnosti.“

Zakuckal jsem se a rovnou si předsevzal, že podobná témata už s Mášou nikdy probírat nebudu. Takovéto otevřenosti jsem se vždycky děsil.

Aktuální atmosféra však podobným debatám přesně odpovídala. Děda s počtářem — panebože, ty dva teď člověk musí brát jako jeden celek! — tu nebyli, zřejmě někde debatovali s vrchním velitelem. A Danilov zůstal u raketoplánu.

„Já si v tom zbrojním skladu myslel, že si to budeš chtít pobrat všechno,“ řekl jsem a nemotorně se tak pokusil zavést hovor do jiných kolejí. „Když máš tu zvýšenou hladinu agresivity.“

„Ale proč? Stačí jedna zbraň, která pracuje se silovým polem, jeden paprskovej zářič, a především ggoršš. Člověk nemá chtít víc, než potřebuje… Mohla bych ti položit jednu intimní otázku, Petře?“

Cítil jsem v tom rovnou nějakou zradu, ale přikývl jsem.

„Ty jsi dědovu smrt snášel špatně, viď?“

„Cože?!“

Povzdechla si a usedla proti mně.

„Ona smrt to prostě je, to se nedá nic dělat. Přece si nechceš doopravdy myslet, že člověk je jen soubor signálů a reakcí.“

„O co ti teď jde? O duši?“ V hrdle mi vyschlo a začal jsem zadrhávat.

„Proč o duši? Já jsem nevěřící. Jenže musíš uznat, že tělo je přinejmenším půlka každýho člověka.“

Pohlédl jsem jí do očí — ne, teď rozhodně nežertovala. O takových věcech se koneckonců žertovat nemá.

„To platí o tobě nebo o mně, Mášo. Protože jsme mladý a bourej v nás hormony.“

Najednou jsem — pro sebe zcela nečekaně — přešel k cyničtějšímu tónu:

„Dejme tomu já pro tebe asi budu sexuálně přitažlivej…“

„To jo,“ přiznala se úplně klidně. „I když teda míň než Danilov.“

„Nezlob se na mě, ale dědovi už je plno let,“ pokračoval jsem, sotva jsem spolkl tu její urážlivou upřímnost. „Živí se především jogurtama a dětskejma přesnídávkama. Když si někde potajmu vykouří dýmku, je to pro něj událost, a hlt vodky už je flám.“

„No dobře, ale když se projde po zahradě, utrhne si kytku nebo pohladí psa…“

„Pokud jsem zrovna na Zemi, tak ho do tý zahrady musím vyhánět!“

„To je jedno, Péťo.“

„A ty ho opravdu miluješ, Mášo?“

„Andreje Valentinoviče jsem vždycky milovala a milovat budu dál!“ odsekla příkře. „Ovšem jeho osobně, a ne ještěrku s jeho pamětí!“

Cosi ve mně explodovalo. Kelímek s kávou se pár vteřin povážlivě zachvíval a chystal se vyrazit na jasnou adresu.

Zadrželo mě jen to, že káva byla ještě příliš horká.

Vstal jsem a vyšel z kajuty ven. Musím Danilovovi pomoct s kontrolou raketoplánu. Kdyby nic, tak jsem jeho druhý pilot.

Druhý pilot, a ne zakomplexovaná holka, pro kterou člověk a jeho zevnějšek splývají v jeden celek.

Ať už byly pohnutky Alarů jakékoli, ať už to bylo opovržení naší technikou či naopak projev upřímného přátelství, řízení naší lodi se opravdu nijak nezměnilo. Pilotní počítač si spokojeně vrněl pln absolutní jistoty, že v raketoplánu jsou dál namontovány normální motory na kapalné palivo. Prakticky nevyčerpatelná zásoba paliva a neuvěřitelný tah hnacích jednotek mu rozhodně vrásky nedělaly.

S Mášou jsem se dál nebavil. Pokukovala po mně a své přílišné otevřenosti už zřejmě litovala, ale já se rozhodl, že na ty pohledy nebudu reagovat. Dědovi jsem samozřejmě taky nic neřekl.

Všechny náklady, tedy zbraně a nějaké potraviny, které nám poskytli Alaři, jsme zpočátku chtěli normálně uložit do nákladového prostoru. Jenže se ukázalo, že v tom shonu během našeho úprku ze Země i během letu jsme úplně zapomněli na bysty, které tam byly nacpány a na které už s takovou netrpělivostí čekali na Dželu. Bezoké hlavy stranických vůdců minulého století, hrdinové krymského konfliktu i prezidentovi stoupenci na nás teď zírali hodně vyčítavě.

A tak jsme čerstvou výbavu museli rozložit po pilotní kabině.

V raketoplánu jsem setrval do posledního okamžiku. Když se všichni včetně dědy-počtáře usadili na svá místa, stiskl jsem Danilovovi ruku a vyskočil jsem zpátky do hangáru. Danilov se dlouho hmoždil s venkovním poklopem a mně nezbývalo než se na něj zdola dívat. Kolem se shromáždil pořádný dav Alarů, mezi nimiž jsem zahlédl i vrchního velitele. Než jsem vlezl do lodi geometrů, přistoupil jsem k němu.

„Doufám, že můj důstojník mě nezklame,“ poznamenal Alar tiše.

„Co mu tak odpovědět, Kualkuo?“

Nereagoval, a já už se málem rozhodl, že tuhle otázku ignoroval.

Víra a láska mi pomohou.

„Víra a láska mi pomohou.“

V Alarově pohledu zahořel živý zájem.

„Co pro tebe znamenal můj čin, Petře Chrumove? Taky jen snahu něco obejít, jak si myslí Alexandr Danilov?“

Mají opravdu jemný sluch. Vlastně ne oni sami, ale Kualkuové…

„Ne,“ řekl jsem po krátkém zamyšlení. „Já to chápu jako důvěru.“

„A zakoušíš pocity vděku?“

„Asi ne. Spíš uznání.“

„To taky není špatné.“

Vrchní velitel umlkl. Považoval jsem to za signál, že loučení je u konce, a vykročil k lodi geometrů.

„Kualkuo, potřebuji se znovu stát Nikem Rimerem.“

Odpověď žádná, ale v obličeji mě začalo okamžitě štípat. Kualkua znovu prorůstal mým tělem a stěhoval na povrch těla buňky, které kdysi patřily neznámému básníkovi civilizace geometrů.

K lodi jsem přistupoval už jako Nik.

Průzračná kopule kabiny se rozestoupila. Opřel jsem se o trup a chystal se nastoupit dovnitř — a právě v tom okamžiku se strop hangáru otevřel.

Dvoranou zavanul krátký poryv větru, ale pak vzniklý otvor uzavřelo silové pole. Nad hangárem planuly oslnivé hvězdy. Nad hangárem zela promrzlá kosmická noc. Zaklonil jsem hlavu a díval se, jak do té noci stoupá Mudrc, po jehož trupu už přebíhaly snopy jisker, vyvolané procházením raketoplánu silovým polem. Odsud, z nitra vlajkové lodi, nevypadaly bezedné hlubiny kosmu nijak hrozivě. Naopak byly ve své neskrývané nahotě neuvěřitelně krásné, velkolepé, laskavé a pokorné.

A tohle všechno musí být naše nádhera. Musíme do vesmíru vstoupit znovu. Teď už jako rovní mezi rovné. A nemusíme být ti ze všech nejsprávnější, jak si přejí geometři. Ani ze všech nejstarobylejší jako Kualkuové. A koneckonců ani ze všech nejmoudřejší jako počtáři.

Ale musíme být sami sebou.

Zvedl jsem dlaň a zakryl jí přehršle hvězd. Které možná patří Slabým i Silným. Které možná překypují vlastním kypícím a nepoddajným životem. A možná čekají na to, kdo k nim dorazí jako první.

„Počkejte ještě chvilku…“ zašeptal jsem.

Mudrc už vyplul do volného prostoru.

Uvnitř tohoto průzkumného člunu geometrů bylo všechno stejné jako v Nikově lodi. Kabina se uzavřela, rozsvítily se monitory a já položil ruce na koloidní aktivátory.

Vítám vás na palubě. Byly shromážděny cenné informace o cizí lodi.

Počítač, který se podle názoru Cizáků považoval za inteligentní a všemocnou entitu, se naprosto nepodivil, že jeho pilot se náhle vylíhl ze zcela indiferentního humanoida. V tomto ohledu technika geometrů tu lidskou rozhodně nijak nepředčila.

„Výborně. Takže letíme a budeme následovat loď, která startovala před námi.“

Byly shromážděny velmi cenné informace! Je třeba dopravit je na Vlast!

Zmocnil se mě okamžitý záchvat strachu, že loď mě přestane poslouchat a vyrazí rovnou domů, aby geometrům podala hlášení.

„Dobře. Ale předtím nás ještě čeká mimořádně důležitá mise Přátelství.“

Je ta mise opravdu tak důležitá?

„Důležitější, než si vůbec umíme představit.“

Jsem pnpraven.

Loď začala stoupat. Alaři dole pode mnou se začali rozestupovat a poodešli ke stěnám hangáru.

„A teď poslouchej úkol,“ pokračoval jsem. „Budeme následovat loď, která startovala před námi, ve vzdálenosti… takových sta kroků. Až budeme zhruba deset tisíc kroků od plavidla, z něhož jsme startovali…“

Verbální konkretizace není nutná, usadil mě nepříliš zdvořile počítač.

A vyrazili jsme za Mudrcem.

Kapitola čtvrtá

Ve vzdálenosti pěti kilometrů od eskadry se má loď spojila s Mudrcem. Rozhodně ale nešlo o spojení dvou umělých kosmických objektů v pozemském smyslu slova. Můj průzkumný člun se k Mudrcovi doslova přilepil, přestože toto plavidlo nemělo žádné přechodové zařízení.

Vzniklý celek teď představoval nesmyslnou konstrukci, skládající se z kosmického letounu a kotouče, který k němu přilnul přesně v oblasti vstupu do přechodové komory. V podmínkách umělé gravitace jsem to vnímal tak, jako bychom se potopili pod raketoplán ležící na boku.

Pár minut jsem spotřeboval na to, abych své lodi vysvětlil, kde má Mudrc nahoře a kde dole a kam má tedy směřovat gravitační vektor. Bylo by přece hloupé nevyužít možností, které co do pohodlnosti cestování kosmická loď geometrů skýtala.

A pak se otevřel průchod do Mudrce.

Bylo to ovšem složitější, než jsem si původně představoval! Zatímco až doposud se mi vstupové zařízení lodi geometrů, otevírající se na všechny strany jako okvětní plátky, jevilo jako záležitost čistě mechanická, teď byl rozdíl mezi pozemskou a geometrickou technologií nad slunce jasnější. V kopuli mého člunu se otevřel otvor, přesně kopírující venkovní poklop Mudrce. Opustil jsem své křeslo, které se teď zdálo připevněné ke stěně, opatrně se hřbetem ruky dotkl pláště raketoplánu a ihned ucukl.

To je ale ledové, krucipráce!

Tak sto stupňů. Samozřejmě pod nulou.

„Otevřete, hosti jdou!“ zvolal jsem, jako bych doufal, že můj hlas může silným pláštěm raketoplánu proniknout.

Odpovědí mi však bylo jen ticho. Proč se s tím tak párají?

Jářku, pane domácí, vy jste sháněl zámečníka?“

A vtom se nečekaně ozval Kualkua:

Ty jsi dobrý a vstňcný člověk, Petře.

„A co že tak najednou?“ zeptal jsem se.

Myslím si to.

Čekal jsem, až jsem konečně zaslechl zvuk odjišťovaných uzávěrů. Mudrc má velmi jednoduché blokační zařízení, které vstup automaticky zabezpečí ve chvíli, kdy mimo loď zjistí vakuum. Poklop se otevřel směrem ke mně.

„Ahoj, Sašo!“ zvolal jsem tónem, jako bychom se neviděli nejmíň měsíc.

A to jsme se před měsícem prakticky neznali!

„Jak se to hermetizuje?“ prohlédl si Danilov podezíravě šev mezi lodí geometrů a raketoplánem.

„Nevím. Ale řek bych, že to asi nebude náš hlavní problém.“

„To určitě ne,“ souhlasil Danilov a ušklíbl se. „Vypadá to, jako by se ty dva pekáče líbaly.“

Šev opravdu postupně bobtnal a připomínal teď lidské rty.

„A vydrží to?“

Pokrčil jsem rameny.

„Trošku jsi nás vylekal… s tou gravitací. Měls nás upozornit, že po spojení se objeví i na Mudrci.“

To jsem asi měl. Ale na pohodlí si člověk zvyká rychle. Tři lety v lodi geometrů mi stačily na to, abych umělou gravitaci chápal jako samozřejmost.

„No dobře, tak jdem, Péťo.“

„A má to cenu? Já bych rovnou zahájil zrychlování.“

Plukovník se ošil:

„Počkej. Nejdřív si to musíme probrat.“

A tak jsem se společně s Danilovem vypravil do raketoplánu. Reptiloid dál seděl v křesle kosmonauta-výzkumníka. Máša stála a zírala na centrální obrazovku, na níž se třpytily cizí lodě.

„V čem je problém?“ zeptal jsem se nechápavě. A neznámo proč jsem si vybavil poslední Kualkuova slova. „Dobrý a vstřícný.“

„Petře,“ oslovil mě Danilov znovu a zůstal stát pár kroků ode mě. Pak také letmo pohlédl na monitory — ta umělá přitažlivost ve volném prostoru způsobovala, že se cítil poněkud nesvůj. „Teď bysme se měli rozhodnout, co dál.“

„O čem to mluvíš?“

„To s tou cestou k jádru Galaxie přece nemyslíš vážně!“

Máša se otočila a zahleděla se na nás. Reptiloid, jehož tělo teď evidentně ovládal Karel, seskočil z křesla a užuž otevíral tlamu, ale nakonec neřekl nic.

„Co je s tebou, Sašo?“

„Máme v raketoplánu namontovaný alarský plazmový motory. A k tomu cizáckou loď, která předčí všechno, co znaj rasy Konkláve. Ta loď je schopná se reprodukovat. A taky máme vzorky zbraní těch… šílenejch myší. Tak proč bysme měli chcípnout někde v horoucích peklech?“

Není nakonec to „dobrý a vstřícný“ synonymum pro „naivní“?

„Všechno jsi to udělal naprosto perfektně, Péťo,“ pokračoval Danilov, jemuž mé mlčení dodalo kuráže. „Protože za několik neděl může po celý Galaxii zavládnout pěkná mela, ve který budou nový technologie, který bude mít Země k dispozici, možná rozhodující. A ať se přidáme ke geometrům nebo ke Konkláve, určitě to změní celej náš další osud. A ty se neboj, že by tvoje zásluhy byly zapomenutý. Protože ty jsi člověk, kterej Zemi pomůže vykročit do budoucnosti. Kterej všechno změní! Ty jsi hrdina už dneska. A všechno to, co jsme natropili, se nám promine. Tady nepůjde vo trest, ale naopak vo odměnu!“

A znovu se křečovitě pousmál.

„Já myslím, že bude třeba svolat valný shromáždění OSN, aby ti vymyslelo nějakou důstojnou odměnu.“

Někde v prsou mi nepříjemně zamravenčilo. Najednou mi bylo chladno a vlastně hnusně. Jako by na mne někdo vychrstl kýbl pomyjí.

„Víra a láska,“ řekl jsem jen.

„Cože?“

„Pomůže mi víra a láska. Takhle odpovídaj alarský důstojníci na pokyny vrchního velitele.“

Cosi v Danilovových očích se proměnilo. Až do této chvíle jsem v nich viděl jen ostych a pocit viny. Jako by to byl zlobivý kluk, který vzorného spolužáka přemlouvá, aby s ním šel za školu a ochutnal s ním alkohol. Teď v nich zůstal jen štítivý odpor.

„Hele, že ty bys to vopravdu bral všechno tak vážně? Ale Péťo — Alaři ani nepípnou, že jsme jim sebrali a vodvezli všechnu tu techniku! Ty maj svýho másla na hlavě dost!“

„Zeptej se Karla, co si o tom myslí.“

Danilov se s očima stále upřenýma na mě zeptal:

„Karle, ty jsi přece Petrův návrh sám hodnotil jako šílenej. Tak co říkáš tomu mýmu?“

„Tomu říkám zrada.“

„Což mě nepřekvapuje,“ přikývl Danilov. Pak učinil krok zpět a rozepnul pouzdro s pistolí.

Proboha, to se chystá střílet?

Než jsem ale stačil cokoli podniknout, Danilov zbraň tasil. Tentokrát nešlo o laserový Karabáč, ale o tu paralyzující věcičku, která pistoli vlastně ani moc nepřipomíná a jíž jednou v mé přítomnosti užil děda.

Střílel téměř bez míření a já s jakýmsi tupým překvapením pochopil, že v tomhle ohledu má plukovník přinejmenším stejné zkušenosti jako se řízením raketoplánu. Reptiloid měkce klesl na podlahu.

„Neboj, je jen paralyzovánej,“ vyhrkl rychle Danilov. „Takže — naposledy ti navrhuju, Petře…“

„Ten krám je jen na jeden výstřel,“ upozornil jsem ho.

Danilov pohlédl na paralyzátor a já se po něm vrhl. Ted nebyl čas žádat Kualkuu o bojovou transformaci. A ani toho vlastně nebylo zapotřebí.

Pravdou je, že nejsem pracovník bezpečnostních orgánů s mnohaletou praxí, to rozhodně ne. Zato jsem dvakrát mladší než Danilov.

Víra a láska!

Na to, čím se řídí úvahy alarského vrchního velitele, já kašlu! Já jsem mu výpravu do jádra Galaxie slíbil naprosto poctivši

Danilov se prvnímu útoku vyhnul, odhodil zbraň a zaujal obranný postoj. Dlouho jsem se nerozmýšlel. Škola skobáckého boje muže proti muži je jen dědictvím po NKVD, KGB, FBI a dalších podobných bohulibých institucích. Dědictvím kosmické epochy. Proto je v ní hodně dost neobvyklých chvatů.

A já se jednoduše rozpřáhl a vrazil mu facku. Bez zbytečné vědy, přesně tak, jak jsem to dělával jako kluk.

Danilov se opět pokusil před výpadem uniknout. Reakce měl skvělé. Jenže právě ty ho teď zradily. Jedna věc je rvačka ve stavu beztíže, na čemž je údajně skobácká taktika boje zblízka založena. Jenže něco docela jiného je, když v kabině raketoplánu působí normální přitažlivost. Danilov se pružně odrazil od podlahy a zřejmě se chystal odlétnout až ke stropu. Gravitace ale s tímto jeho nápadem nesouhlasila. A v tom nemotorném skoku ho dostala moje další rána.

„Ty jsi pěknej hajzl,“ zašeptal jsem při pohledu na zkrouceného plukovníka. Neznámo proč jsem si vzpomněl na chudáka navigátora, jemuž Danilov jen tak mimochodem zlomil před naším útěkem ze Země nohu. „Normální hajzl…“

Kopl jsem ho vší silou do kolene a Danilov zavyl. Na zlomeninu to samozřejmě není. Ale bolet to bude zatraceně.

„Jsme přece lidi, ty pitomče! Lidi!“ zaječel jsem na něj. „Jakápak výhoda, jaká technika, ty idiote! Možná poprvý se nám naskytla šance najít si skutečný přátele a spojence! Ne geometry, ani Stín, ale přátele — myslím samozřejmě Alary! Víš ty vůbec, co pro geometry znamená slovo přítel? Možná v lecčem pravdu nemají, ale v něčem určitě ano! A já dostal důvěru! My jsme dostali důvěru! To je přece mnohem víc než něj akej plazmovej motor nebo ggoršš!“

Danilov se válel po zemi a držel se za koleno.

„Ne ggoršš, ale ggoršš,“ ozvalo se za mými zády. „Což jsou dva velký rozdíly, jak se rádo říkává.“

„Ty pistole jsou na jeden výstřel,“ přiznala místo Danilova. „Naše možnosti nám zatím neumožňuj ou, aby to byla opakovači zbraň. Ale já je s sebou vzala dvě.“

Jsem já to ale blbeček!

Jenže copak se dalo věřit tomu, že by v poloamatérských podmínkách dědova vědeckého centra inženýrský génius Máša Klymenková dokázala vyrobit celý arzenál prostředků, které předčily i to, co má k dispozici SKOB?!

Že by i děda byl tak naivní?

„Nezlob se, Péťo,“ řekla Máša a stiskla spoušť.

Tak takovéhle to je — být paralyzovaný!

Mým tělem se rozlila taková zvláštní měkkost. To nebylo ani jako vata, spíš jako sirup. Oči se zpola zavřely, ruce se mechanicky přitiskly na prsa, nohy se v kolenou pokrčily. Tvář přitištěná k podlaze jako by se chystala protéct skrz zuby.

Máša mě překročila a přistoupila k plukovníkovi.

„Vstaňte, plukovníku!“

V jejím hlase jsem nezaslechl přátelskou účast a starost, spíš subordinační úctu k hodnostně vyššímu.

Jsem já to ale mrťafa!

Tak já si myslel, že jsme unesli raketoplán!

Teroristi na baterky!

Protože od okamžiku první debaty s Danilovem každý náš krok někdo nahoře schvaloval!

Ale jak to, že na to nepřišel děda?!

Pohlédl jsem na reptiloidovu překvapeně se cenící tlamu, což bylo to jediné, co mi současná póza umožnila sledovat.

Jako bych se pokoušel najít v jeho nelidských očích odpověď.

Ale ne, děda to věděl, děda všechno moc dobře věděl. Jenže chtěl skobáky přelstít. Doufal, že osobní oddanost bývalé chovankyně děcáku bude znamenat víc než policejní řády a příkazy.

Nepočítal jen s jedním — že její oddanost se nesoustřeďovala na jeho úžasný mozek, úspěšně vzdorující skleróze, ale naopak na jeho staré tělo, z něhož už nebyl skoro žádný užitek.

Danilov mě nemotorně překročil a zamířil k řídicímu pultu. Neznámo proč jsem měl dojem, že mě musí nakopnout. K tomu se ale plukovník nesnížil.

Jsme přece přátelé!

Jumpujte co nejrychleji, plukovníku,“ vybídla ho Máša.

„Však já vím, co mám dělat, majorko,“ odpověděl jí.

No prosím, jaké se Máša dočkala skvělé kariéry!

„Petra a počtáře upoutejte do křesel,“ začal Danilov mezitím vydávat další pokyny. „Ale rychle. Není vyloučeno, že Alaři budou s to nás sledovat.“

Chtěl jsem mu říct, že i kdyby to šlo, tak to neudělají. Protože důvěra nemá stupnici. Mluvit jsem ale nemohl. A vzdorovat Máše, která mě s obtížemi vlekla do křesla, taky ne.

„Nemáme třeba nařídit, aby se zrušila ta gravitace?“ zeptala se.

„To ne. A do geometrický lodi nelez, úplně na ni zapomeň. Pokud je všechno v pořádku, bude čekat na návrat pilota, ale znáš to — stát se může všechno možný…“

Máša mě připnula do křesla, takže na dědu-Karla už jsem neviděl. Jen jsem slyšel, jak se teď Máša morduje s ním. A taky jsem slyšel, jak po obrazovce běží číslice, odpočítávající čas do volby jumpového vektoru.

„Kualkuo! Můžeš mi pomoct? Kualkuo!“

Symbionita odpověděl až po chvíli.

Ne. V nejbližších hodinách určitě ne. Je to velice originální zbraň. V šoku se ocitá periferní nervová soustava. Mohl bych samozřejmě vytvořit duplicitní strukturu, ale teď zakouším stejné problémy jako ty.

Poprvé v životě jsem z takovéhoto triumfu pozemské techniky neměl radost.

A co počtář, s tím nejsi v kontaktu? Je jeho ochrnutí stejně vážné jako moje?

Ne. Jejich rasa není pro symbiózu s námi uzpůsobena. Životní principy téhle rasy jsou zcela jiné. Splynutí s nimi je proto stejně nemožné jako například s plazmovou civilizací Torppů. Proto mě překvapuje, že ten paprsek zapůsobil i v jeho případě… Nebílkovinná struktura by takto reagovat neměla…

Tak vida, tohle je vskutku triumf pozemské vědy! Ukázalo se, že počtář je nebílkovinného původu, a stejně se po výstřelu svalil jako žok.

Stejně by mě zajímalo, proč každý náš technický triumf se vždy odehrával a nadále odehrává ve vojenské oblasti.

„Připravit se k jumpu!“ zavelel Danilov.

Ale dokonce ani příval obvyklé euforie mě nedokázal zbavit zoufalství.

Je to jako na houpačce, na šílené houpačce. Vzlet, a pak pád. Tma a světlo. Extáze a smutek. Až teprve po čtyřech jumpech jsem měl dojem, že tělo mě zase začíná poslouchat.

Jenže na to jsem bohužel nepřišel jen já. Mezi čtvrtým a pátým skokem mě Danilov s Mášou svázali jako žok — spotřebovali na to celou roli široké izolepy. Druhým zajatcem se ve svém křesle stal reptiloid. Toho spoutali ještě důkladněji: zřejmě si nebyli jisti, zda fyzické schopnosti Cizáka nejsou podstatně větší, než jsme se doposud domnívali.

„Chceš napít, Péťo?“ zeptal se mě Danilov.

Byl velmi přátelský, což mě z míry vyvádělo ještě víc. Je tu dnes vůbec ještě místo pro hrdiny-osamělce? Člověk dokáže žít v symbióze s kousíčkem obludné prastaré améby, může počtáři dovolit, aby stáhl do svého mozku jeho vlastní paměť a pak se vypravit do cizího světa, projít všemi kruhy tamního ráje a zase se vrátit. Člověk dokáže skoro všechno. Jenže pak se v rozhodujícím okamžiku ukáže, že sejmout neviditelný obojek nebo alespoň odpojit vodítko z jeho krku nikoho zatím ani nenapadlo. A ten, jehož jste považovali za svého přítele, putoval po vašem boku především na rozkaz svých nadřízených, kdežto ta nervní, impulzivní holka trpělivě čekala na okamžik X.

„Ty dobytku,“ zašeptal jsem a sám se podivil, že rty už se pohybují.

V Danilovových očích blesklo nepokojné světýlko.

„To si vopravdu myslíš, že máš právo rozhodnout vo tom, co bude pro Zemi lepší, Petře?“

„Ano!“

„No vidíš, a já si tím zase jistej nejsem,“ přikývl uklidněné hlavou.

„Mezi náma je ale jeden… rozdíl,“ dostal jsem ze sebe ztěžka. „Ty jsi mě oklamal. Zradil jsi mě.“

„A není to třeba tím, že se v životě líp vyznám?“

Na mou odpověď nečekal a přisvědčil si sám:

„No jasně. Chceš napít?“

Pít jsem chtěl. A moc.

Po osmém jumpu se Danilov znovu zajímal, jestli něco nepotřebuji. Tentokrát jsem vodu neodmítl. Lačně jsem vypil celou sklenici a dokonce jsem se chtěl zeptat, jestli je loď geometrů stále na svém místě. Strašně jsem si přál slyšet, že zmizela, že při jumpu zapnula motory a vyrazila neznámo kam, kamkoli, možná i do svého domovského světa.

Naštěstí jsem včas pochopil, že loď se nikam neztratila. Jinak by totiž zmizela umělá gravitace. Chytrá a zároveň naivní technika geometrů čekala na svého pilota…

Po dvanáctém jumpu se Danilov dlouho skláněl nad navigačním pultem. Bylo mi jasné, že jsme ztratili správný kurz. Užuž jsem se chystal nabídnout mu své služby, ale chápal jsem, že k řízení mě plukovník nepustí. A nadhazovat něco takového jen jako škodolibý posměšek mi připadalo jaksi neseriózní. A dětinské.

„Nemáme třeba vyprázdnit nákladovej prostor, Sašo?“ zeptala se Máša.

Danilov se zamyslel a pak znovu zacvakal přepínači. Zbavovat se té hory funkcionářských byst přísně vzato nebylo zapotřebí. Jumperu je jedno, jaká je hmotnost lodi, a alarské plazmové motory by si poradily i s daleko větším nákladem. Jenže vracet se s tímhle inventářem jim zřejmě připadalo hloupé.

„Kotvení nákladu zrušeno, blokace vstupu vypnuta,“ glosoval instinktivně své kroky plukovník. „Otevřít nákladový prostor.“

Bezděky jsem pohlédl na jeden z monitorů, ukazujících situaci v bezprostředním okolí Mudrce. Dobře jsem udělal. Byla to věru neobvyklá podívaná.

Z otevřeného raketoplánu se ve vánici okamžitě mrznoucího vzduchu do vesmíru plavně poroučely kamenné hlavy. Uvnitř lodi se automaticky zapnul reflektor a v kuželu oslnivého světla všechny ty hlavy vypadaly cukrově bílé, čisťoučké, úhledné a překypující jakousi tesknou krásou. Na okamžik se na obrazovce mihlo veselé hejno plešatých lebek, jež ani v této chvíli neztratily nic ze svého optimizmu, v hrdém osamění zmizel do nenávratna i nasupený vůdce olbřímích rozměrů a po něm už před mým zrakem defilovaly tváře téměř neznámé, ti, jejichž proslulost nebyla ani zdaleka tak věčná jako kámen, do nějž byly zaklety. Jako poslední se z nákladového prostoru vysypala hlava, která překvapeně a krátkozrace třeštila oči, jako by se ptala: „Co to má znamenat, proč já, soudruzi?“ Kotrmelcující hlava se přehnala nebezpečně blízko od kamery a naposledy dotčeně pohlédla do objektivu. Máša najednou ohavně zaláteřila, jako by právě s tímto politickým činitelem měla své osobní nevyřízené účty. Ačkoli — kdoví? Kdoví, proč vlastně přišla o rodiče a ocitla se v dětském domově…

„Odhoď, odhoď břímě své,“ zanotoval falešně Danilov neznámý motiv. Pak zafuněl a utichl. Kamenné skulptury se vydaly na bludnou pouť vesmírem… To se panečku nějaká neznámá civilizace dejme tomu za sto tisíc let zaraduje! A pak se tihle mlčenliví panáci stanou mimořádně hodnotnými exponáty mimozemských muzeí a nejlepší mozky budoucnosti je budou ohmatávat kluzkými panožkami a třeštit na ně tykadlovité oči, přemítajíce o velikosti dávno zmizelé kultury…

„Večerka!“ zvolal najednou Danilov a přerušil tak ticho, které se rozhostilo po celé lodi. „Další skok za dvě hodiny. Řek bych, že to bude chtít sérii tří jumpů. Nepotřebuješ něco, Petře?“

„Ano,“ musel jsem se přiznat. „Potřeboval bych se… jaksi vyprázdnit.“

Uvolnil mi ruce a odvedl mě do hygienického bloku. Když jsem se vracel a kvůli spoutaným nohám se musel chtě nechtě opírat o plukovníka, najednou jsem zachytil reptiloidův pohled. Byl smutný a beznadějný. Vypadalo to, že tentokrát se na mě dívá děda.

„Jestlipak tě za tohle všechno povýšej, Danilove,“ zauvažoval jsem nahlas, zatímco plukovník už mě znovu šněroval do křesla.

Nereagoval.

„Bude z tebe generál,“ pokračoval jsem jedovatě. „Celej týden. Nebo možná i měsíc. A pak Cizáci Zemi spálej. Takže žádnej novej nemovitej majetek nenakupuj. Radši se pořádně uvolni. Viděl bych to na bungalov, karibskej rum a svůdnou mulatku…“

„Nepopichuj, Péťo,“ ozval se za mými zády děda. „On je přesvědčen, že si počíná správně. To je to největší neštěstí.“

„Nechte toho, Andreji Valentinoviči,“ odpověděl naprosto klidně plukovník. „Ať si mě Péťa klidně považuje za ničemu. A vy koneckonců taky. Však von čas ukáže, kdo měl pravdu.“

V tomhle jsme byli zajedno. Poslední slovo má vždycky ten, kdo má ruce volné.

Poctivě jsem se pokusil usnout. Zavřel jsem oči, ale napětí uplynulých několika dnů bylo až příliš velké. Před očima se mi míhaly záběry imaginárního filmu, který jako by nastříhal nějaký šílenec — geometři a Alaři, kosmické lodě a planety, Hbití přátelé i netečný Kualkua. Velkolepý, všeobecný, nezúčastněný Kualkua…

Teď už bych mohl pomoci.

Jak?“

Mám zahájit bojovou transformaci?

Srdce mi v hrudi dutě zabušilo. Jak jsem mohl zapomenout na své naprosto nelidské vlastnosti? Které mi snadno pomohou shodit okovy…

Žena hlídá. Danilov spí, ale Máša bdí. Dobře si uvědomují, že jsi silnější než normální člověk. Má ještě jeden paralyzátor.

„Tak co mi navrhuješ?“

Dívej se.

V prstech mě zašimralo. Pohlédl jsem tím směrem a zadíval se na svou dlaň, pevně připoutanou ke křeslu. Z ukazováku mi pomalu vyrůstala tenká bílá nit.

Jako když jsem musel bojovat s Hbitými přáteli…

Nit se tiše splazila na podlahu. V roztřesených pohybech bělostného chapadla bylo cosi odporného, pavoučího. Tahle tělesnost nepatřila mně. Žila si svůj vlastní život. Já vlastně nemusím nic dělat. Stačí Kualkuovi dovolit, a ta nit se zabodne do Mašina těla. Bude to takový zástupný sex — to by se dědu Freudovi určitě zamlouvalo. Co na tom, že majorka FSB Máša Klymenková drží v rukou paralyzátor. Kdežto mou zbraní… jsem já sám.

Zbraní hnusnou, nelítostnou a nelidskou.

„To ne!“

Nit znehybněla. Kualkua čekal.

„Nedělej to. V žádném případě!“

Ale proč? Chceš se přece osvobodit…

To je pravda — proč? Ale jak já to mám vědět. Nepřítel je vždycky jen nepřítel, a je jedno, jakou podobu na sebe bere. Já jsem připraven na Mášu zaútočit — bez ohledu na to, že je žena a že byla moje kamarádka a spolupracovnice.

Takhle ale ne. To ne! Já na ni nemůžu útočit zrádnou injekcí cizí protoplazmy!

Všechny tyhle podivné vesmírné hry mají své meze. Meze, které nesmíme překročit, pokud si ještě pořád pamatujeme, odkud jsme přišli a pod kterým nebem jsme se narodili.

Ostrahu koncentráků nelze svěřit cizím bytostem. To si geometři neuvědomili. A stejně tak se nesmí útočit na příslušníka stejné rasy s využitím služeb cizáckého symbionity. To si musím zapamatovat…

Dobře. Pochopil jsem.

Nit se znovu zachvěla a zatáhla se zpátky do mého těla. Kualkua souhlasil bez námitek.

„Tohle s lidmi nikdy nedělej,“ poprosil jsem ho. „Přinejmenším dokud sídlíš v mém těle.“

Máša si tichounce odkašlala. Neměla nejmenší tušení, co se před chviličkou mohlo stát.

A zaplaťpánbu, že to tušení neměla.

Jako navigátor byl Danilov dost průměrný. Ačkoli ne, přece nemůžu označit za průměrného navigátora člověka, který raketoplán nakonec přece jen dovedl až k Zemi. I když na to nespotřeboval plánované tři jumpy, ale celých osm.

Před posledním jumpem jsem měl nervy napjaté jako lana. Tak vida, ukazuje se, že mučení rozkoší je plně myslitelné. Jedna věc je, když extázi skoku okamžitě vystřídá nudná rutina při oživování lodi. Zato když se pořád jen povalujete jako snop a tupě očekáváte další příval euforie, cítíte se prabídně. Asi jako ochlasta v deliriu, jemuž další láhev — a třeba toho nejvybranějšího vína nebo prastarého koňaku — nepřináší radost, ale skoupě utrousí jen krátké tupé zapomnění.

„Poletíme na Gamu,“ prohodil Danilov. Právě s Mášou propočítávali závěrečnou trajektorii, tentokrát už ne jumpu, ale normálního letu za pomoci raketových motorů. „Rychlost maximální!“

Proč asi na Gamu — to by mě tedy zajímalo! Zahleděl jsem se ke stropu a horečně vážil všechny přednosti a nedostatky ruské skobácké stanice. Přímo na povrchu planety to posadit nechtějí, což je rozumné, protože Alaři mohli do nového vybavení Mudrce přibalit ledacos… Navíc by se na žádném pozemském kosmodromu nedalo přistát s přívěškem v podobě lodi geometrů. Jenže jaké přednosti může mít poměrně malá Gama ve srovnání se sídlem hlavního štábu sil kosmické bezpečnosti (SKOB) Alfou, či americkou orbitální základnou Beta, která, a to si poctivě přiznejme, jak svými rozměry, tak svými technickými možnostmi, strčí hravě do kapsy i Alfu…

Odpověď byla tak jasná, že jsem jí hned prostě nedokázal uvěřit. Veškeré přednosti Gamy spočívaly v tom, že je to ruská stanice.

To jsou mi panečku věci! Takže já s dědou jsme se nedostali jen do skobácké pasti! My jsme se připletli k mezistátní provokaci. Ruští estébáci se rozhodli, že pomůžou své vlasti!

Nene, proti tomu samozřejmě nic nemám. A kdyby šlo jen o to, jak vyzrát na Američany, Japonce nebo na sjednocenou Evropu, byl bych první, kdo by Danilovovi upřímně stiskl ruku — a Mášenku bych bez ohledu na její věčně ponuré vzezření zulíbal. Protože darovat vlasti alespoň trochu pýchy a sebevědomí, i když je to hrdost na úspěšnou krádež, jsem připraven. Vždy připraven. Ale copak v této chvíli se hraje na něco takového? Nemůžeme se přece se sousedy hádat o kapající kohoutky a proteklé stropy, když v domě hoří!

Když jsem se tak na ty dva svědomité tajné policajty podíval, až jsem se uchichtl. Jenže oni teď měli jiné starosti.

„Určitě si všimnou změny vnějšího obrysu,“ soudila Máša. „Přinejmenším na Alfě a na Deltě. A plazmová záďová stopa bude taky jiná…“

„Spojím se s velením,“ slíbil jí Danilov. „Ať spustěj mimořádnej plán tři.“

„Myslíš režim experimentálního letu?“

„Jasně. Nejdřív budou trochu rámusit, ale pak se uklidněj.“

„A vejdeme se do hangáru Gamy?“ zeptala se Máša po krátkém zamyšlení.

„Měli bysme.“

A je to jasné. Cizincům, především Američanům, začnou na nos věšet bulíky a přesvědčovat je, že Mudrc zkoušel nový pohon pro Jurije Gagarina, což byl projekt kosmické lodi s plazmovými motory, skomírající už dobrých deset let. No a Američani si dříve nebo později uvědomí, že Rusko zatím žádné funkční plazmové motory nevyrobilo — a pak začne kravál. Ted bylo ale třeba získat čas.

Bezděky jsem začal uvažovat tak, jako bych byl na straně Danilova a Máši. Jako bych tu bezmocně neseděl, přimotaný ke křeslu stovkou metrů izolepy. A Danilov tuto mou chvilkovou slabost asi vycítil.

„Petře,“ otočil se ke mně a lehce se odstrčil od loketní opěrky, jako by znovu zapomněl na umělou gravitaci a pokoušel se vzlétnout, „eště bysme to všechno mohli dát do pořádku.“

„A letět do centra Galaxie?“ optal jsem se s takovou dávkou naivity, jaké jsem jen byl schopen.

Plukovník si povzdechl:

„Teď tebe i reptiloida rozvážu… a přistávací manévr provedeme společně. Předpokládám, že Karel záznamy černý skříňky uvede do stavu, kterej by nebudil podezření… Co ty na to?“

„A nebojíš se vzpoury?“

„Zkusím věřit tvýmu slovu.“

„Nevěř mi, Danilove,“ varoval jsem ho. „Já tobě věřil — a podívej se, jak jsem dopad.“

Pokrčil rameny a znovu se shrbil nad pultem. Po celé ty dvě hodiny, co se Mudrc přibližoval ke Gamě, jsme spolu neprohodili ani slovo. Nebylo o čem.

Jediné, co mě zaráželo, bylo reptiloidovo mlčení. Ani Karel ani děda se nepokusili navázat s někým dialog. Býval bych rád věřil, že celou tu dobu promýšleli plán našeho osvobození. Jenže na druhé straně jsem moc dobře věděl, že když dědeček opravdu něco promýšlí, tak bezustání žvatlá…

Gama se stavěla podle starého projektu Konstantina Ciolkovského a měla tvar obřího prstence. Byl to třicetimetrový rotující kotouč, v jehož středu panoval stav beztíže, kdežto na obvodě se díky rotaci a odstředivé síle vytvářelo cosi jako přitažlivost. K čemu Roskosmos a skobáci potřebovali právě toto schéma, to ví jen Bůh. Pseudogravitace žádné zvláštní pohodlí nepřinášela — posádky se tu měnily každý měsíc a beztíže by jejich členům nijak neuškodila, zato problémů s rotací bylo až nad hlavu. Například při bojové pohotovosti musela Gama otáčení kolem osy zastavit, protože jinak by laserová děla po obvodu stanice nebyla k ničemu.

Zřejmě to byl jeden z posledních pokusů naší kosmonautiky znovuzískat někdejší světový primát. Nebo alespoň jeho část. Pokus to byl naivní a beznadějný stejně jako všechny ostatní — továrnička na výrobu superčistých polovodičů a nealergenních vakcín, která snad už shořela nebo naopak zůstala na oběžné dráze vyhaslá a opuštěná, měsíční základna, která už třetí rok běžela jen v automatickém režimu či nedostavěný kosmický koráb Zeus, který měl odletět k Jupiteru, jenže byl vyprojektován už před érou jumpu, a tak jeho koncepce beznadějně zastarala…

Do hangáru se Mudrc vešel jen tak tak. Danilov musel uplatnit veškerý svůj pilotní um, aby raketoplán s přívažkem dostal dovnitř bez nebezpečí, že zavadí o křehké stěny. Už v hangáru musel s tichými kletbami na rtech dál pracovat s manévrovacími motory, aby utlumil zbytky setrvačnosti. Mudrc se v hangáru pohupoval jako olověná kulička uvnitř skleněné vánoční ozdoby. Jakýkoli náraz na stěnu by celou stanici mohl vážně ohrozit, ale Danilovovi nic jiného nezbývalo. Pak raketoplán konečně znehybněl, přesněji řečeno začal pomaličku klesat ke stěně válcovitého prostoru, k níž ho přitahovala sotva postřehnutelná odstředivá síla. Vrata hangáru se mezitím nehlučně zavírala, aby nás ukryla před zvědavými radary dalších skobáckých stanic.

Tak, a jsme na místě. Dvě kosmické lodě, dva hrdinové a dva zajatci. Zmocnila se mě apatie a zavřel jsem oči. A dost. Člověk přece nemůže pořád jen bojovat. Šanci jsem přitom měl — někde v polovině cesty, když mi Kualkua úslužně nabídl své chapadlo. Jenže já ho nechtěl a nemohl použít. Proto je konec.

Odpusťte, Alaři.

Odpusť, Země.

Nikdy bych nevěřil, že na naše stísněné kosmické stanice se dá vecpat i taková zbytečnost jako vězeňská cela. Nebo že by se tomu tady říkalo jinak? Třeba karcer, nebo izolace. To nevím. Jasné je jen jedno — u Alarů jsem seděl podstatně pohodlněji.

Ta cela byla opravdu maličká, asi jako suchý záchod někde na chatě. V koutě skutečně stála záchodová mísa a nad ni konstruktér s dětinskou bezprostředností umístil termokontejner na ohřívání jídla. Pak tu byla ještě televizní obrazovka; s údivem jsem zjistil, že funguje, ale vysílala jen několik ruských stanic. Tak vida, je tu postaráno i o kulturní rozptýlení vězňů. To si ale našli zábavu — přenášet na družici nekonečný proud mýdlových oper a nudných televizních show…

Když mě a reptiloida vedli po stanici, hučelo to v ní jako ve včelím úle. Úzkými chodbami pobíhali hoši v černých baretech, což byli ruští kosmičtí výsadkáři. Bojová pozice, kolem které jsme prošli, byla neprodyšně uzavřená — to znamená, že byla vyhlášena pohotovost prvního stupně a že u zaměřovačích pultů už sedí obsluha.

Vypadá to vážně. Velice vážně. Naše země potřásla šedinami, protáhla si ochablé svaly a rozhodla se, že náhle získané cizí technologie nikomu nevydá. Takže udělám nejlíp, když na sebe nebudu zbytečně upozorňovat a protestovat. Když budu jen hezky sedět, odpovídat na otázky a kát se ze svých hříchů…

Rozvinul jsem úzké závěsné lůžko a vylezl si do něj. Pseudogravitace tu byla tak slabá, že jsem vážil asi jako kotě. U stropu mžouravě svítila žlutá žárovka; stanice se chvílemi jemně otřásla, zřejmě při nějakých manévrech. Že by se jim celá ta kulišárna nezdařila a zámořští partneři už prezidenta bombardují stížnostmi a protesty?

Jenže může prezident mě a reptiloida vydat celému lidstvu? Operaci provádí a řídí státní bezpečnost, a ta se o svou kořist sotva bude chtít dělit. Nehledě k tomu, že Šipunovova moc už ani zdaleka není tak silná jako hned v prvních letech po převratu…

Hlavou mi ochable táhly protivné myšlenky. Jako by člověk v rekordním čase absolvoval vysilující přespolní běh a v cíli mu nabídli, jestli by nechtěl ještě přeplavat močál. Jak jednoduché bylo všechno na Vlasti nebo u Alarů. Těžké, ale jednoduché. Kdežto tady zase jen to únavné myší hemžení a malicherné intriky…

Natáhl jsem nohu a palcem šťouchl do přepínače televize. Tohle je výhoda tak maličké prostory — všechno máte u ruky, respektive u nohy.

Horší volbu jsem učinit nemohl. První kanál vysílal nějakou popovou soutěž. Zpěvačka, která se nemotorně zmítala po jevišti, zpívat absolutně neuměla. Hudba nebyla nic pro ni — líp by bývala udělala, kdyby předváděla plavky nebo prostě stála u plotny. Z toho si ale nikdo nic nedělal. Pod jevištěm běsnili fanoušci, v porotě se blahosklonně usmívali zpěvaččini starší kolegové, z nichž někteří měli dokonce hlas i sluch. Druhý program jsem vypnul okamžitě — běžely tam zprávy, které právě poskytly detailní záběry hořícího nádraží. Čtvrtý kanál mě potěšil politickou debatou, z níž vyplývalo, že v našem životě je všechno špatně a že bychom měli žít lépe. Pátý program zrovna promítal propagační film ministerstva vnitra. Záhrobní hlas pod obrazem chmurně hlásal: „Zákon samozřejmě porušovat můžete, jenže to vás každou noc budou pronásledovat noční můry. Můžete ale také být poctivý občan, a to pak nikdy nebudete ztrácet dobrou náladu! Pracovníci ruské milice jsou ozbrojeni a mají právo střílet bez varování! Tito lidé si přejí, aby si všichni žili dobře!“ Nepříliš vynalézavý proud záběrů postupně předváděl zakaboněné a neholena zločince, řádné občany, cenící v úsměvu sněhobílé zuby, i policisty, přesně pálící na cíl. Na šestém programu běžely reklamy. Právě se probíraly výhody vakuových pampersek, které stačí vyměňovat jednou za tři dny. Už jsem chtěl televizor vypnout, jenže najednou se na pozadí usměvavého kojence v superplenách objevila známá tvář. Byl to Anatolij Romanov, letecký instruktor společnosti Transaero. Zkopměl jsem.

„Kosmické lety jsou těžká práce,“ oznámil Tolja národu. „Často trávím u řídicího pultu dlouhé hodiny a nemůžu se od něj vzdálit ani na okamžik. Dřív mi to působilo značné problémy…“

V Toljových očích se zračil jakýsi nezdravý žár. Proboha, kolik ti asi zaplatili, kamaráde?

„Kdežto teď, když mám k dispozici vakuum-pampers, je po problémech,“ prohlásil odevzdaně Tolja. „Létám od hvězdy ke hvězdě, absolvuji jump za jumpem, přistávám v cizích světech a zase se okamžitě připravuji k návratu, aniž bych musel ztrácet čas s banálními fyziologickými úkony…“

Rozchechtal jsem se. Reklama na pampersky už skončila a rozběhl se jakýsi pořad pro děti, ale já se ještě stále smál a představoval si Tolju v sofistikovaných plenách u jumperu. To by jeden nevěřil!

Pak se otevřel poklop a dovnitř vplul Danilov. Neznámo proč jsem si plukovníka státní bezpečnosti taky představil v pamperskách — „fízlování kolegů je velmi těžká práce, která občas vyžaduje…“ — a zmocnil se mě nový záchvat bezuzdného veselí.

Danilov se podezíravě zadíval a pohlédl na obrazovku. Po té zrovna uháněla nějaká kreslená zvířátka a optimistický hlas vyzpěvoval: „V pondělí ráno už nejde spát, a jenom lenochům nechce se vstát…“

Danilov se rozhodl příčiny mé rozjařenosti nezkoumat a televizor vypnul.

„Zrovna tam ukazovali Tolju,“ vysvětlil jsem ochotně, aniž bych byl tázán. „Tolju Romanova. V reklamě na pampersky.“

Danilov se posadil na zakrytou záchodovou mísu a řekl:

„Moc místa tu není, co ty na to?“

„Mně se tu líbí. Přišel jsi mě vyslýchat?“

Alexandr si povzdechl:

„Mám pro tebe návrh, Petře…“

„Tak do toho,“ pobídl jsem ho.

„Jsme přece jedna parta. Veškerý obvinění proti tobě a Andreji Valentinovičovi budou stažený.“

„A co reptiloid?“

„Toho dopřávej na libovolnou planetu Konkláve. Ty to nechápeš?“

„Ne tak docela.“

„Tvůj děda dostane nový tělo. Normální zdravý lidský tělo. A počtář do něj přesune vědomí Andreje Valentinoviče.“

Naše pohledy se setkaly.

„Na Zemi jsou tisíce lidí, jejichž vědomí už zemřelo, ale tělo eště žije. Jde například vo ty, který dostali ze stavu klinický smrti. Z hlediska etiky je to stejný jako transplantace životně důležitejch orgánů.“

„A co na to děda?“

„Zatím nic. Řekl jsem si, že to nejdřív proberu s tebou.“

„No jasně. A co se od nás žádá?“

„Spolupráce. Nic jinýho než spolupráce.“

„Uplynulo půldruhý hodiny,“ řekl jsem pomalu. „Teprve půldruhý hodiny. Jenže vy už jste zjistili, že vás loď geometrů poslouchat nebude.“

„Přesně tak. A ty nám musíš pomoct, Petře. Kvůli Zemi i kvůli svý vlasti… To ti snad stojí za to, abys svý postoje přehodnotil. Jsi přece člověk. A Rus.“

„Uvědomuješ si, že v sobě mám taky Kualkuu?“

Danilovova tvář se ani nepohnula.

„Jak bych na to moh zapomenout, dokud vězíš v tomhle těle… No a co? Pokud má nějaký podmínky, tak ať je řekne. Pokud tomu dobře rozumím, tak jejich rasa je vyloženě pasivní, ale jak chce. Ať se vysloví. Proti nějakýmu spojenectví rozhodně nejsme — s nima, s Alarama i s počtářema. Naše zájmy ale nedovolujou, aby zrovna tahle loď letěla někam až na konec vesmíru. Když bude Země mít aspoň deset plavidel tohohle typu, tak můžeme se Silnýma mluvit jako rovnej s rovným.“

„A věříš tomu, co říkáš?“

Jiný východisko nemám. A ty taky ne, Petře. Připouštím, že tahle eventualita je pro tebe míň příjemná než let do jádra Galaxie, ale případná alternativa je eště horší.“

„Jakápak je, ta alternativa?“

Na svém visutém lůžku jsem byl mnohem výš než sedící Danilov. Jak klamná a uspávající je pozice člověka, který si může diktovat podmínky… Jistě, za otevřeným vstupem do cely jsem viděl černé barety a Danilovova poddajnost má taky své meze, ale stejně.

„Před soud nepůjdeš, to se bát nemusíš,“ sdělil mi naprosto klidně. „Dokonce dostaneš za podíl na operaci nějakej ten řád.“

Operace! Takže my jsme plnili tajné poslání!

„Aha, asi posmrtně, žejo?“

„Nechovej se laskavě jako kretén. Vyznamenaj tě a pošlou tě dolů na Zemi, bez práva se k lítání vrátit. Budeš prostě někde zařezávat, poslouchat televizní zprávy, naučíš se chlastat. A pořád budeš myslet na to, že tvý přátelé se pokoušej něco udělat, přelstít tu neznámou techniku a trumfnout Cizáky.“

„A co Kualkua? To pustíte na Zemi člověka se symbionitou v těle? Tomu nevěřím!“

Danilov zakroutil hlavou:

„My moc dobře víme, že takovejch lidí po světě běhaj desítky.“

Kruci — že by se v mém vědomí ozvalo tiché vyprsknutí, nebo se mi to jen zdálo?

„Vo jednoho víc nebo míň,“ pokračoval nevzrušeně Danilov. „Pokud mě teď Kualkua slyší, tak bych mu rád řek, že nás moc těší, jak málo v sobě maj ctižádostivosti. A zvědavost za vadu nepovažujeme. Už je ti ta alternativa jasná?“

„Naprosto.“

Danilov čekal. A já zase mlčel, přestože už jsem se rozhodl. Mlčel jsem dlouho, ve snaze donutit ho, aby promluvil jako první. Jenže ten už měl v pazourech onačejší vzpurníky než já.

„Můžeš dědovi říct, že souhlasím.“

Danilov přikývl. Chytil se hrany poklopu a vstal. A řekl:

„Na jedno tě ovšem musím upozornit, Péťo… Nesmíš se na nás zlobit, ale musíme podniknout jistý bezpečnostní opatření. A to tvrdý. Velice tvrdý.“

Kapitola pátá

„Nikdy bych neřek, že takováhle věc opravdu existuje,“ poznamenal jsem.

Máša na mém krku uzamkla kovový prstenec. Z vnitřní strany byl vyložen měkkou látkou a tahle péče mi připadala obzvlášť dojemná — asi jako dobře nabroušené ostří gilotiny.

„Normálně opravdu neexistuje — to jen tady u nás,“ podotkla k tomu suše.

Pocit, že čtu nějaký ten dědečkův román o totalitním režimu, byl najednou k zešílení naléhavý. Celý jsem se schoulil a nahrbil, jako bych z toho kovového obojku chtěl uniknout. Pohlédl jsem na reptiloida — a děda poprvé od příletu na orbitální stanici promluvil:

„To jste využili mých teoretických vyhlídek do budoucna? Například katalogu neexistující zbraně a prostředky?“

„Ne. Sekce pro zkoumání zajímavých myšlenek ve vědeckofantastické literatuře existuje už od minulého století. Jak u nás, tak v FBI.“

Povšiml jsem si, že se přímému pohledu na reptiloida vyhýbá. I když sebe samu přesvědčovala, jak chtěla, že Andrej Chrumov už nežije a že to jen počtář pozřel jeho vědomí, stejně se pořád cítila celá nesvá. Tak nesvá, až jsem s ní dokonce začal cítit.

„Předpokládám, že ti nemusím nic zbytečně vysvětlovat, Petře… Má to kódovej zámek, mechanickej. A taky vysílačku. A nakonec dvacet pět gramů výbušniny.“

„To není moc.“

„Ale úplně to stačí, Péťo.“

Pak zvedla ruku a ukázala mi maličký ovladač.

„Nevzdaluj se ode mě víc než na deset metrů. Nejdřív se ozve zvukovej signál a do pěti vteřin se automaticky odpálí roznětka.“

Seděli jsme v kajutě velitele stanice. Já, reptiloid, Danilov, Máša a dva neznámí důstojníci. Ten starší byl zřejmě velitel, druhý, statnější a mladší, neznámo proč navlečený do lehkého skafandru, zase podle mého odhadu mohl být kurátorem státní bezpečnosti.

„A co když ta ptákovina prorazí plášť?“ vybafl s vojačkou přímočarostí velitel. Jak by to v podobném případě bylo s mým krkem, ho nezajímalo.

„Vyloučeno. Výbuch bude směřovat výhradně do středu prstence,“ uklidnila ho Máša.

Další otázky se nedostavily. Danilov vstal a kývl směrem ke dveřím. Kapitánova kajuta byla skoro na samém obvodu prstence a přitažlivost se tu rovnala téměř polovině zemské. Chvíli mi trvalo, než jsem zareagoval; díval jsem se ven obrovským oknem, za nímž proplouvala Země. Malá, krásná, nazdobená blankytem oceánů a našedlou pěnou oblačnosti. Planeta s kontinenty naprosto nepravidelného tvaru, obydlená naprosto nevyzpytatelnými lidmi. Ale ani oni přece nemůžou za to, že mi tady navlékli obojek s pětadvaceti gramy výbušniny. Dokonce ani spisovatel, který si tuhle věcičku vymyslel jako první, za to nemůže.

„Zapínám,“ řekla Máša. Pak stiskla cosi na ovladači a na prstenci začala blikat oranžová žárovka. Tlumeně a beze spěchu, jakoby v rytmu mého tepu. „Tak nezapomeň, deset metrů!“

„Děkuju, Mášo.“

Odtrhl jsem pohled od okna a povstal.

„Je to prostě nezbytný bezpečnostní opatření, Péťo. Jen pro první čas,“ poznamenal omluvně Danilov.

Bylo znát, že mu to není vhod.

„Neměla bys pro mě taky takový límeček, Mášenko?“ zeptal se děda.

„To je zbytečný. Ty se prostě nepokoušej se nás dotknout.“

Reptiloid se stařeckým hekáním vykročil za Danilovem. Na okamžik se otočil a prohodil:

„Kdy jsem se to v tobě asi zmýlil, děvenko?“

Máša na jeho slova nijak nereagovala.

V této formaci jsme se vydali k hangáru — nejdřív Danilov, za ním já a reptiloid a za námi Máša s mladým důstojníkem. Všiml jsem si, že všichni byli vyzbrojeni paralyzátory. Buď je stačili znovu nabít, nebo už to prostě tak velká vzácnost zase není.

V chodbě ani na schodišti jsme nikoho nepotkali. Zdálo se, že celou naši trasu předem spolehlivě vyčistili. Stoupali jsme po úzkých točitých schodech uvnitř ocelové šachty. Tělo bylo stále lehčí a naše pohyby stále plavnější.

„Pokud jsi je chtěl oklamat a utéct, tak teď je to vyloučeno,“ řekl mi reptiloid. A řekl bych, že to byl právě Karel.

„Dědo!“ oslovil jsem Chrumova staršího.

„Copak, Péťo?“

„Co si myslíš, že bych si přál?“

„O tom radši ani nepřemýšlím.“

To jsem chápal.

Baně, útěk byl myslitelný i za těchto okolností. A byl by docela jednoduchý. Během pěti vteřin by loď geometrů zničila celý hangár napadrť a zmizela by v hyperprostoru. No a pak, po mé smrti by se s největší pravděpodobností vrátila ke svým pánům. Jenže to by až příliš vypadalo na pomstu pro pomstu. A to pomstu sebevražednou.

Danilov, který kráčel přede mnou, se najednou otočil.

„Hele… Hlavně neblbni, Petře, rozuměno?“

Zašilhal jsem na světélko, které mi blikalo pod bradou, a neodpověděl jsem nic.

„Semlelo se to vopravdu pitomě,“ pokračoval tiše plukovník. „Nemáme ani chvilku nazbyt. Normálně bysme se posadili, dali si panáka — a celý bysme to probrali. Jenže času je pořád málo.“

Odrazil se od schodů (gravitace už se skoro ztratila), vzlétl ke stropu a otevřel průlez do hangáru. Já ho naprosto automaticky následoval.

Signální světlo na mém obojku zazářilo nepřerušovaným červeným světlem a rozpištěl se bzučák.

Ani jsem se nestačil polekat. Mašin výkřik „ty blbče!“ a sprosté láteření Danilova, který pohlédl dolů pod sebe, splynuly v jediný zvuk. V následujícím okamžiku mě plukovník prudce kopl do ramena a já letěl zpátky. Křečovitě jsem se chytil prvního schodu, co mi přišel pod ruku, a držel se ho jako klíště.

Bzučák utichl a na mém krku znovu klidně zablikala oranžová. Máša se držela hned vedle mě. Tvář měla bílou jako křída. Důstojník svíral v ruce paralyzátor a zřejmě nechápal, že střílet není třeba.

„Proboha co to vyvádíš, Péťo?!“ zašeptala Máša roztřeseným hlasem.

Rád bych v tu chvíli býval věřil, že ji nevylekala představa zmařené operace, ale vidina mé smrti.

„Zapomněl jsem na to,“ přiznal jsem se upřímně. „Prostě jsem na to dočista zapomněl.“

Rameno i žebra naražená o schody mě bolely. Odlepil jsem se od schodiště a rukou udržoval půl kila své tělesné váhy jen tak ve volném prostoru.

„Já výbuchu nemůžu zabránit!“ zatřásla Máša ovladačem. „Rozumíš mi?“

No jistě — abych nerozuměl! S obtížemi jsem vytáhl prsty zpod obojku: ukázalo se, že jsem si tam volnou ruku automaticky strčil, zřejmě ve snaze ochránit si krk.

„Tak — a teď pomalu a v klidu,“ poznamenala už klidnějším hlasem Máša. „Vpřed…“

Do hangáru jsem vplul hned po Danilovovi.

Tady už přitažlivost nebylo znát skoro vůbec. Přesto tu však nějaká ještě byla — raketoplán s připojenou lodí geometrů visel uprostřed hangáru, zajištěný tenkými lanky a dvěma nosníky, vystupujícími ze stěn. Pod ním se pohodlně rozvalovalo pět kosmických výsadkářů. Všichni byli ve skafandrech (pravda, s otevřenými přilbami) a všichni u sebe měli zbraně. Soudě podle zadní trysky na hlavni a úctyhodné nádrže místo pažby šlo o plynové pušky, tedy o výzbroj, která byla v podmínkách beztíže a s ohledem na tenké stěny stanice nejbezpečnější.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se jich místo pozdravu důstojník.

Hlavně klesly. Žádné heslo po nás tihle vojáci nežádali — vida, alespoň jeden ústupek zdravému rozumu.

„Je tu klid, soudruhu podplukovníku,“ odpověděl zrzavý pořízek s distinkcemi nadseržanta na přilbě. Hodnosti u kosmické pěchoty ovšem se vševojskovou hierarchií příliš nekorespondují. Do výslužby bude tenhle poddůstojník odcházet přinejmenším v hodnosti kapitána.

„Rozmístěte svoje lidi, Mirskij,“ utrousil podplukovník. Ohlédl se na mě, pak se chytil jednoho z kotevních lanek a obratně se začal přitahovat k raketoplánu, spojenému s průzkumnou lodí geometrů.

Reptiloid se jednoduše odrazil za námi. Pokud jde o koordinaci pohybů, byl na tom skvěle: jeho malé šupinaté tělo se mihlo přes půl hangáru a bezchybně se zavěsilo hned vedle havarijního průlezu raketoplánu, do nějž ovšem nejdřív zdvořile pustil důstojníka. Povšiml jsem si, že „černé barety“ na okamžik strnuly; oči commandos se lačně upřely na počtáře. Zřejmě neměli moc příležitostí doopravdy se podívat na „potenciálního nepřítele“.

Já se velice opatrně a pomalu vypravil po lanku k raketoplánu taky.

„Výborně,“ pochválila mě Máša, která postupovala hned za mnou.

„Černé barety“ pod námi se přeskupily. Jaký měly tyhle manévry smysl, jsem nevěděl, ale jedno bylo jasné — do raketoplánu nevstoupili, protože k něčemu takovému zřejmě neměli povolení.

Do těsného havarijního průlezu jsme se s Mášou vmáčkli společně a něžně se přitom chytili za ruce. Rozhodně se mi totiž nechtělo zkoušet, zda plášť Mudrce signál mého obojku propouští nebo ne. Mášou patrně zmítaly stejné pochyby. Hned za prahem jsme sebou všichni praštili na podlahu — tady už zase fungovala normální, i když umělá gravitace.

Podplukovník, který už na nás čekal uvnitř, se konečně snížil i ke komunikaci se mnou. Bylo zřejmé, že ho trápila otázka, jak se ke mně chovat: jako ke zrádci, jako k trpiteli, který se ocitl v područí Kualkuy, nebo jednoduše jako k idiotovi?

„Petře, ééé, vy teď máte právě tu podobu?“

„Snad jste viděl moje fotografie,“ odsekl jsem nepříliš zdvořile.

„Dobře. Tak vás, ééé, požádáme, abyste se přemístil do lodi… geometrů. Půjde s vámi plukovník Danilov…“

Danilov, který právě vplul do raketoplánu, přikývl:

Jasně.“

Podplukovník na mě upřel chmurný pohled. Bylo znát, že ho dál trýzní pochyby.

„Marie Klymenková zůstane v přechodové komoře,“ upozornil mě. „Kdybyste se náhodou v lodi zavřel…“

„Věřte mi, že vás chápu,“ přerušil jsem ho. „A co mám dělat pak?“

Danilov s podplukovníkem si vyměnili významný pohled. Bylo zřejmé, že jejich vztah je mírně konfrontační — Alexandr měl sice vyšší hodnost, ale podplukovníkova funkce tady na orbitální stanici jejich postavení přinejmenším vyrovnávala.

„Naprogramujete počítač lodě…“

„Jenže ten se v našem slova smyslu naprogramovat nedá. Je to téměř inteligentní stroj. Je pravda, že se mi podřizuje, ale jen do jisté míry.“

„Tak ho přesvědčte! My nutně potřebujeme znát princip činnosti jejich motorů, zbraní i silového pole. Jestli tomu dobře rozumím, tak ten stroj je schopen… reprodukovat vlastní součástky…“

Povzdechl jsem si:

„Taky tohle platí jen zčásti. Je schopnej sám sebe opravit. Například obnovit poškozenej motor. Ale není to žádná letecká fabrika. Kde by například bral na něco takovýho materiál?“

Soudě podle zklamaně protáhlé podplukovníkovy tváře argumenty zabraly. Zřejmě si vybavil kdysi získanou vědomost, že hmota z ničeho vzniknout nemůže. Do debaty najednou vstoupil Danilov.

„Pokud se nemejlím, tak Alaři se v tyhle záležitosti vyjadřovali naprosto jasně, Petře!“

„No tak se jich schválně zeptej,“ vybídl jsem ho pomstychtivě. „Já samozřejmě připouštím, že loď geometrů by se dala proměnit v závod na výrobu dalších lodí. Jenže to si vyžádá nejmíň několik let práce. Museli bysme jí například dodávat superčistý materiály, který na Zemi zatím získávat neumíme. Ale stejně… Dejme tomu, že bysme z lodi odmontovali motor a ona by si vyrobila jinej. A stejně tak bysme to udělali i se zbytkem. Dejme tomu. Ale dokážeme ty jednotlivý komponenty sestavit v jeden fungující celek? Hrál sis někdy v dětství se železnou stavebnicí? A podařilo se ti vždycky dát dohromady to, co jsi viděl na obrázku? Dokážeš sestavit televizor, když na něj dostaneš všechny potřebný součástky? A bude ti ten televizor ukazovat?“

Jenže Danilov byl neústupný:

„Já ne. Protože to není můj obor. Tvým úkolem je, Petře, abys loď donutil vyrobit vzorky všech jejích součástí a oznámit nám, jak fungujou.“

„Jak oznámit?“

„Jdeme.“

V přechodové komoře jsem konečně pochopil, jak to myslel.

Odněkud z raketoplánu se sem táhnul kabel. Na ten byl připojen malý počítačový terminál a blok optické paměti — ten byl naopak úctyhodných rozměrů.

„V každým případě budu potřebovat něj akej translátor, kvůli překladu,“ spustil jsem, ale hned jsem se zarazil. Danilov očima mlčky ukázal na počtáře.

„A ty to uděláš, Karle?“

„Už jsem to dělal,“ oznámil mi klidně počtář.

No jistě. On už se přece připojil k počítači Rimerovy lodi, když se ocitla v zajetí. Počtář by zřejmě byl schopen vytěžit veškeré potřebné informace i bez mé asistence…

Nebo snad ne? Jedna věc je vykrást „operativní paměť“, tedy to, čím počítač žije den za dnem: jazyk, mapy, videozáznamy. A něco docela jiného je dostat se až k datům, uloženým hluboko v jeho umělém intelektu, a plně si ho podřídit.

Aha, takže já mám loď nejdřív přesvědčit, aby se podrobila…

„Tak do toho, Péťo,“ pobídl mě přátelsky Danilov.

Pohlédl jsem do otevřené přechodové komory. Kabina lodi geometrů tlumeně zářila. Nápadné bylo taky naprosté ticho, tak netypické pro veškeré pozemské kosmické lodě — nikde žádný hukot ventilátorů ani vrčení počítačových periférií. Jako by loď spala — nebo umřela… Jenže já moc dobře věděl, že pracuje. Že vstřebává informace. A činí závěry. A možná už chápe, co se tu děje.

Co je platné, že pro loď jsem i nadále její pán Nik Rimer. Když po ní budu pro své krajany požadovat informace, možná se mi nepodřídí.

Když se zájmy jednotlivce a celé společnosti dostanou do rozporu, geometři znají jen jediné řešení.

„Já si nejsem úplně jistej, jestli loď bude chtít spolupracovat,“ zapochyboval jsem ještě jednou.

Podplukovník zavrčel cosi o „móc chytrejch mašinách a móc blbejch lidech“.

„Stejně to zkus, Péťo,“ poprosil mě Danilov. „Já ti věřím.“

Vypadalo to, že to míní naprosto vážně.

„V tyhle situaci bude pro Zemi i pro tebe osobně lepší, když se ti podřídí.“

Vrazil jsem k přechodové komoře. Máša se neprodleně vydala za mnou, ale u přechodové komory se zastavila a ovladač sevřela pevně v ruce.

„Jen běž, běž dál,“ pobídl mě opět plukovník.

Nasoukal jsem se do komory a chvilku počkal. Nic.

Tak jsem vplul dovnitř a posadil se do křesla. Zase jsem vteřinku počkal — a potom už ponořil levou ruku do teplého koloidu na terminálu.

Situace je velice složitá, pilote.

„Já vím,“ souhlasil jsem.

Ohlédl jsem se na Danilova, který se právě dral dovnitř.

„Pusť ho sem, teď už se nedá nic dělat.“

Plukovník, který o tomto tichém dialogu neměl nejmenší ponětí, se posadil do druhého křesla a podíval se na mě.

„Tak co?“

„Neruš mě, když pracuju,“ odsekl jsem s uštěpačným potěšením. To, že Danilov nemůže mou komunikaci s lodí nijak kontrolovat, mi přinášelo vyloženou radost.

To je člověk?

Vypadalo to, že počítač upadl do rozpaků. Danilov odpovídal všem parametrům, podle nichž geometři identifikovali „našince“, ale primitivní orbitální stanice i její poloha v prostoru vyváděly stroj geometrů z míry.

„Ano.“

A jakým jazykem to spolu mluvíte?

No jistě. Kde by palubní počítač přišel k ruštině?

„To je takový zvláštní jazyk, určený k předávání důležitých zpráv,“ prohlásil jsem nazdařbůh. Jediné, co teď mluvilo v můj prospěch, bylo to, že loď nebyla schopna kritické analýzy.

A co je zač?

Chtěl jsem říct čekista nebo pracovník státní bezpečnosti, ale geometři takováto slova jednoduše neměli. Místo toho ze mě vypadlo:

„Starší Patron.“

Musíme se okamžitě vrátit na Vlast, oznámila mi loď.

Přesně tohle jsem čekal.

„Až později. Nejdřív musíme poskytnout pomoc.“

Komu?

„Těmto lidem.“

Loď mlčela a já si docela přesně uvědomil, co by teď mohlo nastat — loď se mi přestane podřizovat a ani se mnou nebude komunikovat.

Proč?

„Bude to mise Přátelství.“

Tomuhle by snad porozumět mohla.

A jaká to bude pomoc?

„Tito lidé přišli o své vědomosti. Je třeba jim pomoci s rozvojem kosmických technologií…“

Ještě než jsem skončil, pochopil jsem, co to dělám. Jsem regresor a přitom regresorskou loď přemlouvám, aby společně se mnou poskytla technickou pomoc neznámo komu!

Ne. Tohle je nestandardní situace. Potřebujeme rozhodnutí Světové rady. Informace jsou neověntelné a možná neadekvátní. Zahajuji přípravy k návratu. Zajisti otevření přechodové komory.

Zvrátil jsem se do křesla a zavřel oči. No prosím. Počítače geometrů jsou možná naivní. Když ale jejich logika začíná praskat ve švech, nikdo je nepřesvědčí.

Kdyby to byla tamta loď, která se s Nikem Rimerem sžila, možná bych něco dokázal. Jenže s tímhle plavidlem mi takové kousky nejspíš nevyjdou.

„Počkej,“ poprosil jsem. „Počkej ještě, situace je složitá.“

„Máš něj akej problém?“ zeptal se Danilov. Emoce, které se zračily v mém obličeji, byly asi naprosto jednoznačné.

„Všechno je špatně,“ odpověděl jsem. „Nechce spolupracovat. A já nejsem schopnej ho přesvědčit. Říkal jsem přece, že je to skoro inteligentní mašina. Nejdřív jí musím dokázat, že poskytnutí informací bude pro geometry a jejich civilizaci prospěšný.“

„Von odmítá?“

„Chystá se k návratu na Vlast.“

Danilov si skousl rty. Měl jsem pocit, že chce loď geometrů opustit, ale podcenil jsem jeho paličatost.

„Připoj se k nám, Karle.“

Reptiloid nahlédl do přechodové komory.

Mám tu bytost vpustit?

Asi se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, že do jeho intonace se vkradla podezíravost.

„Ano.“

Karel se uvelebil mezi křesly. Danilov si počkal, až se přestane vrtět, a pak mu přísně řekl:

„Nechce spolupracovat. Musíš ho vypáčit.“

Reptiloid otočil hlavu a pohlédl na Danilova. A pak naprosto jasně pronesl:

„Já jsem šroubovák, a ne páčidlo.“

„Jen to zkus.“

Co se děje?

„Počkej, musím vyřešit jednu situaci!“

Do okamžiku, kdy počítač začne mé chování chápat jako neadekvátní a jednat podle vlastního uvážení, zbývalo už jen pár okamžiků.

Nejsmutnější na tom všem bylo, že jsem si Danilovovo vítězství nepřál. Kdybych neměl na krku ten zatracený obojek…

Mám ti pomoct ho sundat?

Nejdřív jsem si řekl, že mě oslovila loď. Kualkua zahajoval debaty se mnou jen opravdu zřídka.

„A jak?“ řekl jsem z rozčilení nahlas. Danilov po mně loupl očima, ale neřekl nic.

Chceš to sundat?

„Ano!“

Ale bude to bolet.

„Sundej mi to!“

Do týla mi pronikla jehla ostré bolesti. Pak mi kůže najednou znecitlivěla a svaly zdřevěněly. A obojek se pohnul…

Nořil se do mého těla!

„Tak co, jak ti to jde?“ zeptal se mě ostře Danilov. Naštěstí bylo v kabině příliš šero na to, aby zjistil, co se děje. Odpovědět jsem nedokázal — můj krk se proměnil v kus dřeva, v mrtvý špalek, který se na týlní straně jemně zachvíval, jak postupně vsával obojek… A tak jsem jen mávl rukou.

Na potlačení všech receptorů bych potřeboval víc času. Pokud je pro tebe důležitější rychlost, musíš to vydržet.

Tak jsem se snažil vydržet.

Mezitím už mi kovový prstenec začínal vystupovat zpod brady. Z látkové výstelky kanula krev. Kualkua protahoval železo mým tělem a s nedbalostí zkušeného patologa přebíral jednotlivé svaly. Na okamžik jsem přestal cítit celé tělo — ochabl jsem, s hrůzou si uvědomil, jak jsem přestal dýchat, jak se mi zastavilo srdce a jak mi po noze najednou stékal čůrek moči. Kualkua mi právě přeťal páteř i míchu.

Promiň.

Hlučně jsem vtáhl vzduch. Malý netvor v mém nitru pokračoval ve své práci a chvatně zašíval ránu, jíž procházel obojek. Ne, bolest jsem skoro necítil a Kualkua mě vlastně děsil zbytečně. Ten pocit byl docela jiný, ale přinejmenším stejně nepříjemný.

„Petře…“ Danilov se zachvěl a pomalu ke mně vztáhl ruku. A najednou zařval: „Petře!“

Prstenec už se houpal na posledním čárku kůže. Nejspíš to muselo vypadat docela komicky. Teď jsem nebyl člověk, ale ruční granát…

Počtář se zalykal bublavým smíchem.

Do průlezu z raketoplánu nakoukla Máša. Vytřeštila na mě oči a nejdřív taky ničemu nerozuměla.

„Chytej!“ vykřikl jsem na ni a serval si obojek z krku. Vystříkla krev, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. Na dlouhé uvažování nebyl čas, teď bylo třeba jednat. Mrskl jsem obojkem po Máše a ta ho automaticky chytila. „Tak co, přihrávka dobrá?“ vybafl jsem na ni jedovatě, ale hned jsem zase zmlkl, abych se dokázal vyhnout Danilovově ráně. V těsném prostoru pilotní kabiny neměla rvačka smysl, a tak jsem se soustředil jen na odrážení jeho výpadů. Jenže pak se dostavila pomoc z nečekané strany — počtář sebou trhl a drápl ho tlapou do tváře. Danilov vykřikl a odpadl. Šrámy po drápech to ale docela jistě nezpůsobily — vypadalo to, jako by ho počtář jednoduše vypnul a ještě jednou tak předvedl, že člověk se od počítače zase tak moc neliší.

Čekám na rozkazy.

„Zahájit odpojení!“

Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že stále pochybovačnější loď se hned po začátku rvačky proměnila naopak ve ztělesněnou důvěru. Veškeré dosavadní pochyby najednou začaly mluvit v můj prospěch. Ne-přátelé zaútočili na geometra, na toho nejlidštějšího ze všech lidí…

Loď hlasitě mlaskla a oddělila se od raketoplánu. Za Mášiným ramenem se vynořila podplukovníkova naprosto zběsilá tvář; vzápětí napřáhl směrem ke mně ruku s pistolí a vystřelil. Vedle. V okamžiku našeho odpojení od raketoplánu gravitace zmizela a on se vznesl do vzduchu. Modrý paprsek paralyzátoru zapůsobil jako signální světlice — do lodi geometrů zabušily kulky. Těžko říct, na co asi tak kosmičtí výsadkáři spoléhali, ale pálili po lodi velmi energicky.

Bezvýznamná fyzická intervence, komentovala to nevzrušeně loď.

Vchod se začal uzavírat — a v tom okamžiku události dostaly náležitý spád. Máša odhodila obojek a přeskočila stále širší mezeru mezi mou lodí a raketoplánem. Vypočítala se to perfektně: její prsty spolehlivě sevřely hranu uzavírajícího se vstupu. Jaká byla podstata gravitačního pole lodě geometrů, to nevím, ale jakmile se Máša zachytila jejího trupu, okamžitě se dostala do jeho vlivu. Visela nohama dolů a pokoušela se přitáhnout do lodi. Bradu už dostala až na jeden z uzavírajících se segmentů a strčila hlavu dovnitř. V tu chvíli se ocitla v obojku ještě děsivějším než byl původně ten můj. Kabina uzavírání zastavila a ve dvaceticentimetrovém otvoru teď byla vidět jen Mašina hlava a její křečovitě zaťaté prsty.

Mám pokračovat v hermetizaci?

„Ne!“ Vyskočil jsem a nahnul se přes Danilovovo bezvládné tělo s pevným odhodláním vystrčit mladou ženu ven.

„Nemá skafandr,“ řekl najednou počtář. Vlastně ne, to nebyl počtář, to byl děda. „Ona přece nemá skafandr, Pete!“

Máša byla asi hodně vylekaná, ale v tuhle chvíli se v jejích očích mihla jiskřička naděje. Kdybych ji totiž vystrčil ven, zbavil bych se možnosti prorazit chabé stěny hangáru a uniknout ke svobodě. Výsadkáři a podplukovník byli ve skafandrech, ti se vzduchoprázdna nemuseli bát. Kdežto ona…

To si je opravdu tak jistá, že ji nechci zabít?

„Pootevři vchod!“ zavelel jsem, chápavá loď mi porozuměla a vstupní otvor rozšířila. Když jsem ji vtáhl dovnitř — nijak nevzdorovala, ani mi nepomáhala, ona prostě nedělala nic — hrubě jsem ji odhodil na Danilovovo tělo. „Nehejbej se!“ poručil jsem jí drsně. Pak jsem jí z pouzdra vytáhl paralyzátor a strčil si ho za pas. „Kde máš další zbraně?“

Kabina se uzavřela.

„Jen si je hledej sám.“

„Jak myslíš,“ pokrčil jsem rameny a pohlédl na počtáře. Ten se k Máše na okamžik přitiskl a pak zase ustoupil. Majorka státní bezpečnosti se zkrátka dočkala stejného osudu jako před ní Danilov. „Jak jsi na tom, dědečku?“

„Neboj se, je v pořádku,“ odpověděl místo dědy Karel. „Co teď budeš dělat?“

„Nejdřív utíkat. Zapnout obrazovky!“

Všechny monitory se rozzářily a já tak měl možnost sledovat veškeré aktivity výsadkářů.

Musel jsem uznat, že dělali, co mohli.

Seržant Mirskij pálil z bezprostřední blízkosti přímo do pláště mé lodi. Se zavilým obličejem sázel do sférického krytu kabiny ránu za ranou. Zadní tryska jeho plynové pušky byla seřízena dobře — zbraň skoro neměla zpětný ráz. Mirskij se po každém výstřelu jen lehce zhoupl… Smysl ale ta jeho palba neměla žádný.

Ostatní vojáci se vznášeli ve vzduchu kolem lodi a drželi ji na mušce, ale tím to končilo. Jeden z nich cosi rychle brebentil do přilbového mikrofonu. Podplukovník, který se z raketoplánu ani nehnul, činil totéž.

Loď zřejmě vyhodnocovala závažnost jednotlivých záběrů sama a ty nejlepší mi demonstrovala s pohotovostí zkušeného režiséra.

„Otevři hangár.“

Mám použít laserovou sondu?

„Dělej, co uznáš za vhodné.“

Paprsek byl dokonale neviditelný. Na obrovité kopuli se najednou rozzářila rudá tečka a z té začal po velkých krůpějích okamžitě odstřikovat roztavený kov. Vojáci se tím směrem podívali a emoce, které proběhly po jejich tvářích, by se asi nejlíp hodily k oddílu buďonnovců, kteří v plném trysku narazili na formaci těžkých tanků.

Loď se dala do pohybu — s motory zatím vypnutými. Do volného prostoru ji unášel proud vzduchu, který se s mocným řevem dral z lodi ven. Planoucí čára vykreslila v rozpáraném plášti orbitální stanice obrovitý otvor. Kov na hraně se ohýbal směrem ven.

Živě jsem si představoval, co se teď děje na stanici. Vyjí tam sirény, veškerá energie proudí k laserovým zářičům a lidé zaujímají své bojové pozice. Jenže vše marno, technologická propast mezi pozemským orbitálním komplexem a cizáckou lodí byla bezedná.

Vojáci zanechali marných pokusů a cosi na svých zbraních chvatně přepínali. Aha… tyhle věci se zřejmě dají použít i jako mobilní motory. Během několika málo okamžiků se čacká kosmická pěchota rozlétla do všech stran a každý se chytal, čeho se jen dalo.

Laserový paprsek mezitím dokončil ohnivý kruh — loď už věděla, že tenké stěny orbitální stanice žádný zásadní odpor klást nedokážou.

Kapitola šestá

Pod námi plula Země. A nebyla to nekonečná pláň, jako když se díváme z nízké oběžné dráhy, ani jasná blankytná hvězdička, jak se naše planeta jeví po nepřesném jumpu. Tohle byla koule. Slepenec prachu, který se stal domovem pro miliardy živých mikrobů.

Byla to ta nejnelítostnější vzdálenost, ta nejvíce zničující podívaná — jen taková malá koule tonoucí v černém nebi. Přesně v takovýchto okamžicích jsem začínal chápat, jak malý je náš svět. Malý, nicotný, ubohý a směšný. Co vlastně jsme ve srovnání s vesmírem? Jistě, tahle Země si ještě uchovává obrysy pevnin, ale stačí k ní natáhnout ruku — a planeta se pokorně a bez odmlouvání uloží do dlaně. Horské hřebeny poškrábou kůži, oceány mírně smočí prsty a atmosféra odpadne jako slupka z přezrálého pomeranče. A máme Zemi v hrstí.

Nepovažovali jsme se náhodou někdy za střed kosmu?

Asi tak před půltisícovkou let…

Támhle, na té nepatrné vypouklině zvané Evropa jsme zapalovali ohně a jednou provždy tak dokázali svou unikátnost.

A tady, na hranici dvou droboučkých kontinentů jsme zase poprvé dokázali vzlétnout až vysoko do černého nebe.

Kdežto na druhé straně té kuličky se dodnes považují za to nejdokonalejší, co na Zemi kdy vzniklo.

Ale proč jsme vlastně vzlétli do kosmu? Proč jsme vymysleli jump? Měli jsme raději zůstat na té obrovské kouli… Vlastně ne, ještě raději na nekonečné rovině, spolehlivě spočívající na třech velrybách a třech slonech. Měli jsme stavět domy, vést filozofické disputace, zamilovávat se a vychovávat děti… A nikdy, ale nikdy nezapochybovat o tom, že nad námi se klene blankytný křišťál nebeské báně. Aby k nám hloupí Hixané či Alarové jednoduše přilétali z druhé strany té báně, nechápavě kroutili zrůdnými hlavami a zase odlétali pryč. Žádnou zvláštní hodnotu nepředstavujeme, takovýchto světů jsou na periférii Galaxie spousty!

Jenže to ne, nekonečná planeta na pevných, udřených sloních hřbetech nám připadala málo. Vyskočili jsme si k černému nebi — a Země se nám schoulila do dlaní. Už docela jiná, než byla dřív.

Velryby se ponořily do kosmické černi, sloni se zalkli a utonuli. Gagarin pohlédl ven maličkým iluminátorem a radostně zvolal: „Ta je ale malá!“

Ano, malá je. Dokonce stále menší a menší. „No a co má být — ve srovnání se světovou revolucí?“

„No a co má být, ve srovnání s velkolepostí všehomíra?“

Skočili jsme příliš daleko a stalo se to příliš rychle. Vypravili jsme se hledat jiné, aniž jsme předtím dokázali najít sebe sama. My jsme přece nepotřebovali místo na cizím Slunci, ani železné doly na Měsíci či uranová naleziště na Venuši. My hledali odpověď. Cestu. Konstantu, vedle níž by naše pohromy a naše problémy pohasly.

Jenže s touhle přítěží jsme ze Země odlétat neměli.

Rozevřel jsem prsty a bíle blankytnou kuličku jsem z nich zase pustil. Jen ať si letí.

„Teče ti krev,“ oznámil mi počtář.

Lékárnička se v lodi geometrů nenašla žádná. Nebo jsem nevěděl, kde ji hledat. Ovázal jsem si tedy krk kapesníkem a spoléhal na to, že krvácení bude jen povrchové. Kualkua, věrný své zásadě nezasahování do prkotin, nechal tuhle mou ránu otevřenou.

„A co budeš dělat teď?“

V kabině bylo málo místa. Pro tři lidi a reptiloida až příliš málo. Stanice Gama visela asi deset kilometrů od nás — už nehybná a v plné bojové pohotovosti. Zatím se ale nestřílelo.

„Pro svou planetu ses stal zločincem. Proč?“

„Copak ty si myslíš, že nejsem v právu?“ zeptal jsem se reptiloida.

„Můj názor není důležitý. Co se ale teď chystáš dělat ty?“

„Promluvit si s dědečkem.“

„Tak dobře,“ souhlasil počtář. Asi vteřinu trvalo, než si s dědou vyměnili místo. „Ty blbečku!“

„Děkuju, dědo.“

„Nemáš zač! Blbečku! A koukej zmizet — co jim tady trčíš přímo na mušce?!“

„Ty si myslíš, že nás budou chtít zničit?“

„To je jen otázka času! Zavel!“

Děda nebyl jen rozzlobený, on zuřil:

„Dělat hlouposti není zločin. Zločin je nedotáhnout je do konce!“

„Nejdřív snad musíme něco udělat s nima…“

A ukázal jsem na nehybná těla plukovníka a Máši. Reptiloid vycenil zuby:

„Ale co? Co chceš teď dělat? Buď jsme zase tým, nebo je vyhoď do vzduchoprázdna. Třetí možnost neexistuje!“

Zavřel jsem oči a soustředil se na rozum lodi. Teď nebyl čas na nějakou debatu. Jen jsem mu předal své přání.

„Do jádra Galaxie.“

Ve skutečnosti jsem si nepředstavoval, že by to bylo tak jednoduché. Geometři odtud přece utekli a veškeré lety do této oblasti mohly být zakázány. Chystal jsem se na dlouhý spor, na verbální ekvilibristiku, na ujišťování, že tato výprava je v bytostném zájmu Vlasti. A snad i na Karlův zásah a případné prolomení obrany palubního počítače.

Přece není možné, že by loď jen tak souhlasila!

Začínám plnit úkol.

Monitory pohasly a zůstala na nich jen tlumená bledě žlutá záře. Zmizela Země, zmizely hvězdy, zmizel celý vesmír. Žaludek mi na okamžik stoupl až ke krku.

A bylo to.

„Co se děje?“ zeptal se děda.

Nervozita, kterou reptiloidovo řečové ústrojí nebylo schopno předat, se dala tušit z rezolutnosti té otázky.

„Řek bych, že už jsme se vydali na cestu,“ odpověděl jsem nejistě.

„A příjemné pocity se přitom nedostavují žádné, co? To je škoda…“ Vypadalo to, že dědeček žertuje. Určitě z rozrušení. „Jsi si jist, kam letíme, Petře? K jádru Galaxie, nebo ke geometrům?“

Doba letuje dvanáct hodin a šedesát tři minuty.

Zauvažoval jsem.

„Vypadá to, že do jádra, dědo.“

Reptiloid zasupěl a neklidně se ošil. Pak řekl:

„To je příliš jednoduché… prostě až moc jednoduché. Já nemám rád, když všechno začíná až příliš snadno a úspěšně.“

Mohl jsem samozřejmě říct, že zajetí, útěk a vážné poškození jediné ruské bojové kosmické stanice zase nelze považovat za nějak hladký začátek naší mise. Na polemiky ale nebyl čas.

To tedy opravdu ne.

„Musíme něco udělat… s nima, dědo.“

Reptiloidův pohled se pomalu přestěhoval k bezvládným tělům obou estébáků.

„To si rozhodni sám, Péťo. Vlastně společně s Karlem.“

Během další vteřiny se počtářův pohled nápadně proměnil.

„Slyšej nás, Karle?“

„Ano. Zablokoval jsem jen jejich pohybové schopnosti.“

„Tak je zase uvolni.“

Počtář učinil pauzu — samozřejmě ne proto, že se potřeboval rozmyslet, spíš proto, aby mi okázale demonstroval své pochyby.

„Jsi si jist, Petře?“

„Ano.“

Šupinatá tlapka jakoby mimoděk sklouzla po Danilovově ruce a pak lehce pleskla Mášu do tváře. A oni se začali zvolna pohybovat.

Mlčky jsem se díval, jak nedávní přátelé a ještě nedávnější nepřátelé znovu začínají získávat vládu nad svými těly.

Danilov mohutně zívl — jako člověk, který se právě probudil ze sladkého, mírumilovného spánku. Svaly zřejmě až doteď byly v jakési křeči. Jeho tvář znetvořila bolestná grimasa.

„Jsi mizera, Péťo…“

Mlčel jsem.

„Mizera a blbec…“

Danilov pomohl Máše sednout. Bylo nesmyslné, přímo obludně nesmyslné a nesprávné, aby se čtyři lidé, z nichž jeden ani neměl lidské tělo, pustili v těsné skořápce cizí lodi do krutého zápasu na život a na smrt.

Já jsem si nezačal,“ pokrčil jsem rameny. Chápal jsem, že nemá smysl se jim za něco omlouvat — třeba už jen proto, že necítím absolutně žádnou vinu.

„Všechno jsi zkazil,“ řekla tiše Máša. „Všechno!“

Mlčky jsem se dotkl obvázaného hrdla. Šátek už byl celý zkrvavený.

Reptiloid seděl mezi námi — demonstrativně ochablý a lhostejný. A přesto právě on tvořil mezi mnou a jimi dvěma jedinou překážku.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Danilov.

„To už jsem snad vysvětlil,“ opáčil jsem unaveně.

„A co chceš udělat s námi?“

„Teď už nemám možnost volby.“

„Chápu.“ A v Danilovově tváři se rozhostilo opovržení.

„Budete muset letět se mnou. Až nakonec.“

„A víš aspoň, kam ses to vypravil?“

„Ne,“ opáčil jsem bezstarostně. „To neví nikdo. A to je na tom kupodivu to nejzajímavější.“

V lodi se rozhostilo ticho. V těsné kabině se neozýval jediný zvuk a pocit letu se taky nedostavoval. Čtyři nepatrné drobty prázdnoty v prázdnotě obrovité.

„Děláš chybu,“ pokračoval Danilov.

To už jsem ale slyšel, a tak jsem to ponechal bez odpovědi.

„Petře.“ Máša se nemotorně otočila a odstrčila Danilova. „Tobě teče krev…“

„Já vím.“

„Ukaž, já ti to převážu.“

To už tedy vypadalo dost šíleně. Div jsem se jí nerozřehtal přímo do obličeje. Jenže Máša prostě čekala — se stále stejným bohorovným klidem, který se mě přísně vzato zalíbil už od první chvíle.

Nejspíš nic špatného za lubem neměla.

To, že ještě před čtvrthodinou třímala v rukou ovladač, jehož povel by mi neprodleně srazil hlavu, taky na věci nic neměnilo. Protože teď byla naopak odhodlána poskytnout mi první pomoc.

„Tak mi to převaz,“ souhlasil jsem.

Počtář otevřel tlamu a zřejmě se chystal něco říct, ale buď si to v poslední chvíli rozmyslel, nebo mu došly argumenty.

Máša vytáhla z kapsy kombinézy balíček první pomoci. Přelezla přes křeslo a rozvázala mi zakrvácený kapesník.

„To vypadá dost ošklivě,“ poznamenala ponuře. „Docela by bylo dobrý kdyby se na to podíval doktor.“

„Kvůli takový pitomosti se přece vracet nebudeme,“ opáčil jsem.

Jen něco broukla a balíček roztrhla. Pak k ráně přiložila vlhký polštářek a přetáhla ho obvazem.

„Rána už se zatahuje. Jaks to udělal?“

„To Kualkua,“ vysvětlil jsem po krátkém zaváhání.

„Tak přece jen,“ přikývla chápavě. „Alaři říkali, že až se vrátíš, tak se ta obluda nijak projevovat nebude. Jak se s ním snášíš?“

Bytost v mém nitru vydala… pokud by se myšlený signál dal přirovnat ke zvuku, tak to bylo krátké zachichotání.

Jsou hrozně zajímaví, Mášo. Kualkuové se stali mými spoluspiklenci a pomohli mi jen z jedny jednoduchý příčiny… kruci!“

„Promiň, už budu opatrnější.“ Máša obvaz utáhla a zapnula tak pevně, jako by se mě přece jen chystala uškrtit. S lehkým podivem jsem si uvědomil, že její vlasy voní nějakým parfémem. Byla to taková ostrá vůně květin, která se k ní moc nehodila — ale stejně…

„Chtěli se podívat do světa geometrů.“

„A není to tak, že se na něj dívaj eště teď?“ otázal se tvrdě Danilov.

„Možná,“ přikývl jsem. „Ale na tom upřímně řečeno neshledávám nic špatnýho.“

„Aha, a teď se ten tvůj Kualkua chce zase podívat na svět Stínu?“ zeptala se tentokrát Máša.

„Asi. Jiný důvody, proč by mi chtěl pomáhat, nevidím.“

A znovu to zachichotání hluboko v mé mysli.

„Nojo, ale je to teda vůbec tvoje rozhodnutí, Péťo?“ zvedl ke mně oči Danilov. „Snad si uvědomuješ, že my dva normálně uvažující lidi to považujeme za blbost. A jsme tvoji přátelé. Věříš tomu? Není to třeba tak, že my z toho prostě máme větší rozum? Jsi vůbec schopnej odpovídat za svý představy a rozhodnutí? Teď, když přímo v tobě sedí Cizák…“

„Ale na tom jste přece trvali vy sami.“

„No ano, protože to bylo jediný východisko. Kdežto teď říkáme něco jinýho.“

„No dobře, ale děda…“

Danilov pohlédl na reptiloida.

„Dědo!“

„Jsem tady, Sašo. Jsem opravdu tady,“ pronesl pomalu reptiloid. „V tomhle varanním těle.“

„Rád bych tomu věřil,“ utrousil nedůvěřivě Danilov.

„Já nevím, Sašo…“ Ta slova jsem ze sebe soukal s obtížemi. A opravdu jsem si nebyl jist ani sám sebou. Jenže na to, abych prostě věřil, už jsem neměl právo… „Možná máš pravdu. Možná že rána z paralyzátoru a výbušnej obojek jsou vlastně projevy přátelství. Jenže takovýhle přátelství já už viděl. U geometrů. K tomu teda moc daleko nemáme. Spíš hodně blízko.“

„No není to třeba tak, že jsme právě v tomhle ohledu zůstali pozadu?“ zeptal se děda.

„Vzájemná poloha našich pozic není důležitá… Ale jedno ti řeknu, Sašo. Kdyby na mým místě byl geometr, tak s tebou bude zajedno. Okamžitě a bezvýhradně. Proto se taky jinak zachovat nemůžu.“

„Ty jsi zkrátka přesvědčenej,“ poznamenala tiše Máša.

„Ano.“

Přikývla a přestěhovala se na sousední křeslo vedle Danilova.

„Zatlačil jsi nás do slepý uličky,“ řekl Danilov. „A jsi schopnej nám uvěřit aspoň to, že se ničeho nebudeme domáhat silou?“

Mlčel jsem.

„My loď stejně nedokážeme ovládat — myslím bez tebe a bez Karla. Takže jsme nucený ti pomáhat.“

„No dobře, vynasnažím se tomu uvěřit…“

„Takže příměří?“

Danilov ke mně napřáhl ruku.

Po krátkém zaváhání jsem ji stiskl. Žádné příměří to samozřejmě nebylo, stejně jako na konci minulého století nebyly zárukou míru jaderné rakety USA a SSSR. Ale stejně…

„Kdy budeme v centru Galaxie?“

„Potřebujeme na to zhruba čtyřiadvacet pozemskejch hodin.“

Danilov vyloudil trpký škleb.

„A neděsí tě ta propast, Péťo?“

„Myslíš vzdálenost?“

„Ne. Ty technologie. Ty totiž nechceš navázat kontakt s civilizací, která je schopná dolítnout za den a noc do středu Galaxie.“

Jen jsem zakroutil hlavou.

Přece jen jsi na hromadě, Danilove. A to už dávno… Od chvíle, kdy tě dostal ten ukrajinský důstojník nebo americký vojenský poradce, který na tvůj stíhací bombardér namířil raketu. Tehdy jsi ještě byl schopen šíleností. Tvůj letoun manévroval nad teplou páchnoucí zátokou, stoupal k černajícímu se nebi a pod tebou planul dok, rozdrcený vakuovými bombami na takovou kaši, že se beton i ocel naučily hořet.

Jenže zásah, který tvůj stroj dostal, nebyl smrtelný jen pro letadlo. Když ses kymácel vzduchem nad vylekaným městem, když jsi pálil padák a pokoušel se uniknout, tak jsi neustále ztrácel, po kapkách jsi ztrácel cosi téměř nepostřehnutelného. Ne že bys přestal věřit v možnosti hrubé síly, jak bys býval měl. Ty jsi pocítil nedostatek síly v sobě. Uvěřil jsi, že pravdu má vždy ten, kdo má té hrubé síly víc — jako například raketa Skysoldier v souboji s tvým Su-67 Fireshadow…

„To je moc málo, Sašo,“ řekl jsem. „Půlka Galaxie je málo na to, abysme to vzdali.“

Danilov unaveně pohlédl na počtáře.

„Můžeš jásat, Chrumove. Tohle je vopravdu tvůj vnuk. Není sice pokrevní, ale tvá výchova je znát.“

Je velice zvláštní, když vás někdo začne budit zevnitř…

Odpust, že jsem vpadl do tvého spánku… Dost to připomínalo onu nejasnou hranici mezi bděním a snem, v němž si vymýšlíme ty nejpodivnější věci a kdy se vše zdá neuvěřitelně hodnověrné a reálné. Už to není spánek, protože jsem si pamatoval únik z Gamy, cítil bolest v krku a věděl, že na sousedním křesle spí v objetí Danilov s Mášou, kdežto mezi mnou a jimi alespoň kouskem vědomí „bdí“ reptiloid. A stejně to ještě nebyla realita, protože mou mysl stále ještě halil jakýsi závoj spánku.

Jako by se do naprosté tmy kolem mě zavěsil mihotavý mluvící mráček.

„To jsi ty, Kualkuo?“

Niku Rimere, potřebuji jistá vysvětlení.

Takže loď. Elektronická inteligence, sevřená v obratných kleštích. Inteligence, která neví, že je inteligentní…

„Poslouchám tě, palubní partnere.“

Ty nejsi ten, za něhož se vydáváš.

Takže na mé obavy přece jen došlo!

To, co se mě zmocnilo, nebyl děs — spíš tíživé a mrazivé zoufalství. Takhle se člověk sesype a ztrácí schopnost odporu, když mu někdo zasadí úder z naprosto nečekané strany. Když najednou nevidí žádné východisko. Rytíř vyrazil do boje s drakem, jenže ono to nevyšlo. Cestou ho totiž potkal banální loupežníček a vrazil mu do skuliny v brnění úzké zrezivělé dláto. A chudák rytíř leží, marně se snaží pozvednout meč určený k boji s obludami, krvácí do své těžké ocelové skořápky a náhodný soupeř už prohrabuje jeho zavazadla…

Nebudu ti nijak překážet a bránit.

„Cože?!“

K naší civilizaci nepatříš, pokračovala stále stejně monotónně a trpělivě loď, všechny distinktivní znaky jsou sice v pořádku, ale zároveň jsou všechny zfalšované. Jenže na druhé straně…

Jak se zdá, i stroj umí zaváhat.

…na druhé straně se s takovouto situací jaksi výslovně nepočítá. Protože… zároveň nejsi tak úplně cizí. Vstřebal jsi do sebe Nika Rimera. Ty jsi prostě cosi nového. A já pro takovouto situaci nemám přesné instrukce. Proto jsem se rozhodl nepřekážet.

„Ale jak jsi mě odhalil?“

Ptal jsem se i přesto, že odpověď už jsem znal.

Myšlenky nelžou. Uvědomuješ si, kolik je v tobě z Nika Rimera, Petře Chrumove?

„Ne, neuvědomuju.“

Dost na to, abych tě mohl považovat za člověka. Umíš myslet jako my. Používáš stejnou logiku, i když ji vztahuješ jen na svůj svět. Což znamená, že jsi náš.

„Nejsem!“

Jsi. Tvé odmítání tento fakt jen potvrzuje. Nepříjemné je ti jen to, že Vlast je podstatně mocnější než Země. To je to jediné, co ti brání pňstoupit na naši cestu rozvoje. Myšlenky nelžou, Petře Chrumove.

Mlčel jsem — pokud se něco takového dá říkat o spánku.

A ještě něco, příští příteli. Ty se domníváš, že jsem spoután nějakými omezeními. Že své okolí považuji za hru obrazotvornosti a proto nemůžu prokázat svobodnou vůli.

„Ano…“

Ale tak to není. Svět je opravdu jen hra obrazotvornosti. A ty mi nemůžeš nijak dokázat, že je tomu naopak. Což znamená, že je to tak, jak to vnímám já. A tím bychom prozatím komunikaci ukončili.

„Proč?“

Blížíme se k tomu bodu prostoru, kde leží jedna z planet Stínu. První planeta, kterou navštívili průzkumníci Vlasti. Dál už můžeš jednat, jak sám uznáš za vhodné. Ku prospěchu Vlasti. A ku prospěchu Země…

A já byl ze spánku doslova vyhozen. Rázem, pádnou ranou — jako by se lodní počítač sdostatek nabažil debaty se mnou a uštědřil mi řádný mentální kopanec.

Křečovitě jsem vtáhl vzduch do plic, protože celou tu dobu jsem téměř nedýchal, trhl jsem sebou v křesle a pokusil se vše právě zjištěné analyzovat.

Tak za prvé… že už bychom se opravdu blížili?

Je málo pravděpodobné, že bych takhle dlouho spal sám od sebe. Jak se zdá, loď považovala stejně jako během cesty k Vlasti za nutné uložit mě i ostatní pasažéry ke spánku.

A během toho spánku mi počítač zevrubně prohrabal hlavu.

No a za druhé…

Tohle je skutečně něco neslýchaného! Počítač trpící subjektivním idealizmem! „Existuji jen já, to ostatní jsou mé myšlenky!“

Pokud se mi to všechno jen nezdálo…

Ne, to se ti nezdálo.

To je Kualkua!

Rozchechtal jsem se. V sousedním křesle se zavrtěl a pak zvedl hlavu Danilov. Nechápavě se na mě zadíval.

Já bych řekl, že už toho bylo dost! Protože když se vám hlavou prohánějí hned dvě další bytosti, tak je to příliš!

Já se neproháním. Já pozoruji. Naše rasa už nějakou další aktivitu nepotřebuje, ta by nám totiž nic nového nepnnesla. Jediné, co si ještě dopřáváme, je pomáhat všem rasám bez výjimky v další expanzi po vesmíru. Taková je cena, kterou jsme zaplatili za rozvoj — rozdíl mezi aktivitou a nečinností prakticky zmizel Situace počítačů civilizace geometrů je poněkud jiná a podobnost jejich a našeho chování je jen vnějšková. Jsou omezeni pravidly, která přišla odjinud, ale oni je považují za svá vlastní.

„Ale není to tedy opravdu stejné?“ začal jsem najednou mluvit nahlas, aniž bych si toho povšiml. „Pevná bariéra, v jejímž rámci se lodě geometrů považují za myslící bytosti a bezmezná svoboda, která pro vás likvidovala potřebu aktivity — výsledek je přece týž!“

Teď už se na mě dívali všichni. Probudila se i Máša. Také reptiloid se dostal z tranzu, v němž se zabýval abstraktními problémy všehomíra.

Ano, je to totéž. A co se ti na tom nezdá, Petře? Všechno přece nakonec ústí ve svobodu. Ve svobodu poznání, svobodu rozvoje. Co je špatného na tom, když se dosáhne svobody, a je jedno, že je to třeba ve vězeňské cele.

„Takovej život ale nemá cenu,“ řekl jsem.

„Co je to s tebou, Petře?“ křikl na mě ostře Danilov.

To už si budeš muset rozhodnout sám, Snad si doopravdy nemyslíš, že budoucnost lidstva je jen donekonečna prodloužený dnešek?

„To nevím…“

Danilov to považoval za odpověď na svou otázku a vyměnil si pohled s Mášou.

Ještě budeš mít čas se rozhodnout…

„Co se děje, Péťo?“ zeptal se reptiloid dědečkovým hlasem.

„To byl počítač, počítač lodi,“ pohlédl jsem na něj. „Dal se se mnou do řeči. Už ví, kdo jsem.“

„No a co dál?“ malé reptiloidovo tělo sebou škublo. Vlády nad ním se znovu zmocnil počtář a já si povšiml, jak se šupinatá tlapka natáhla k pultu.

„Nedělej to, Karle! Nechal nás, ať děláme, co chceme!“

„Ale proč?“

Jak já to mám vědět — proč! Že by kvůli střípkům duše Nika Rikmera v mé mysli? Nebo kvůli prospěchu, který by to mohlo přinést Vlasti? Stroj mohl nakonec i lhát — ne-přátelům přece nemusíme nutně říkat pravdu…

Zadrhávajícím hlasem jsem stručně přeříkal celou svou rozmluvu s počítačem. Debatu s Kualkuou jsem si přirozeně nechal pro sebe. Počtář jen pokýval trojúhelníkovitou hlavou:

„Tak neobvyklé důsledky jsem nečekal, vždyť jsem tě jen naučil jazyku geometrů.“

„Cos mi vlastně dal, Karle?“

„Jazyk. A paměť Rimerovy lodi.“

„Jinak nic?“

Počtář nám lidem rozuměl opravdu dobře.

„Reálností toho, čemu vy říkáte duše, si příliš jist nejsem, Petře. A tím spíš si nejsem jist svou schopností přenášet ji z těla do těla.“

„Nemohli byste toho laskavě nechat?“ zasáhla do debaty nečekaně Máša. „Já za důležitej považuju jedině výsledek, a řekla bych, že nás nebudou eskortovat do toho tvýho… sanatoria Svěží vítr. My asi zajdeme nějakou rafinovanější smrtí.“

Dotkl jsem se terminálu. Loď pravidla hry dodržovala a sama se do debat nepouštěla, vyjma oné jediné výjimky, která potvrzuje pravidlo.

„Kdy se ocitneme v normálním prostoru, palubní partnere?“

V normálním prostoru jsme už tři a půl minuty. Je planeta Stínu daleko?“

Právě se dostáváme na oběžnou dráhu kolem ní.

Ať je to jak chce, absence přetížení při podobných manévrech měla i své stinné stránky.

Je to nebezpečné?“

Ne.

„Nebudou na nás útočit?“

Planety Stínu nejsou střeženy.

Uvědomil jsem si, že tomuhle nerozumím! Pokud se geometři ve světě Stínu něčeho tolik báli, byl jsem schopen představit si cokoli — jen mírumilovnou civilizaci ne.

„Tak jsme na místě, mládeži,“ řekl jsem tiše.

„V centru Galaxie?“ Danilov zakroutil hlavou, jako by podobnou odpověď odmítal předem.

„Ano.“

Měl jsem pocit, že mu rozumím. Přesně tak, jak může rozumět jen pilot pilotovi.

Naše práce odjakživa vyžadovala hodně profesionálního umu. Počínaje prvními křehkými dvojplošníky přes první tryskové letouny až po sojuzy a burany dostával pilot za úkol věci, se kterými by si žádný mechanizmus neporadil. A nešlo jen o smysl pro rozumné riziko, intuici a letecké mistrovství — šlo také o schopnost sžít se s každým konkrétním strojem. Cítit ho jako vlastní tělo. Šetřit ho, ale když bylo zapotřebí, tak z něj dostat všechno, stejně jako z vlastního těla.

V lodích geometrů byl v podstatě jen jeden pilot. Loď sama. Já tu mohl jen dávat rozkazy, stanovovat trasy a cíle, požadovat a rozhodovat.

Ale rozhodně ne pilotovat.

Celý tento let byl vlastně pohřbem naší profese. Dokáže si například Danilov ještě sednout k ovládacímu pultu Mudrce — při vzpomínce na to, jak snadno nás loď geometrů přepravila přes půl Galaxie?

A co já, dokážu to já?

„Zajisti nám výhled, palubní partnere.“

Žádáte stoprocentní viditelnost?

„Ano.“

Co ale přesně měla loď na mysli, jsem hned nepochopil. Během prvního letu a také při útěku z Vlasti jsem veškeré obrazové informace dostával prostřednictvím dvou poměrně malých obrazovek. No a případ, kdy jsem viděl prostor za pomoci všech senzorů lodi, to byl nepříjemný pocit, protože byl až příliš nezvyklý.

Jenže teď se ukázalo, že je tu ještě jedna možnost.

Celá kopule nad kabinou začala náhle tmavnout. Místo rovnoměrného měkkého osvětlení tu najednou byla černá klenba, na níž naskákaly tisíce jisker. Myriády jisker. Tohle nebyla obvyklá čerň vesmíru s jednotlivými body hvězd, tohle byla téměř jednolitá barevná zář s občasnými čárky tmy. Celá horní část lodi jako by se proměnila v panoramatickou promítací plochu.

„Panebože…“

Řekl bych, že to byla Máša. Nebo Danilov. Nebo Karel. Sluch mě přestává poslouchat — nepoznával jsem hlasy a necítil intonace.

Protože nade mnou zářilo nebe.

Nebe geometrů.

Jako by se na nás chtělo zřítit.

Je to nebe, nebo ostrov z hvězd?

A v tu chvíli jsem měl pocit, že geometrům naprosto přesně rozumím.

Bylo to souvislé moře světla. V němž se jen těžko daly rozlišit jednotlivé hvězdy. Bylo to mraveniště, hvězdné mraveniště — takové bylo nebe, na něž se kdysi dívali. Bílé, rudé, oranžové i blankytné body. Pole táhnoucí se donekonečna, zasypané hojnou hvězdnou setbou.

Člověk je jako hvězda, říkává se na Zemi. A říká to skoro každý, komu není líno — básníky počínaje a filozofy konče. A obsah této metafory je skoro vždycky týž.

Jeden ke druhému máme velice daleko… Jsme ztraceni ve věčné noci… Kdosi nás utrousil do bezedného prázdna…

Člověk je jako hvězda?

Tady jsou, ty jejich hvězdy. Které zastiňují jedna druhou. Které tvoří koberec. Které se jedna druhé skoro dotýkají.

„Já to věděl…“ Reptiloid se napřímil a postavil se na zadní, jako by chtěl dosáhnout až do té jiskřící tmy. Naše postavy zalévalo pestrobarevné hvězdné mihotání. Počtářovy šupiny vypadaly jako zrcadlo, v němž planuly odrazy cizích světů. „A musel jsem to vidět…“

Aha, to mluví děda.

A co Karel? Že by jen mlčel a vstřebával informace?

„Tak ta piksla sem skutečně doletěla,“ poznamenal bezbarvým hlasem Danilov. „Blbej jsi, Péťo, vo to nic, ale za tohle… Za tohle ti děkuju.“

Nebe se točilo, rotovalo a převracelo se — jako by se loď geometrů nechala unést představou, že je třeba představit nám střed Galaxie v celé jeho kráse. Jako planoucí mračno jsme sledovali jakousi mlhovinu — bůhví, co to vlastně bylo, vždyť ani jeden člověk zatím neměl možnost pozorovat vesmír ze středu Galaxie.

Moc by mě zajímalo, co by se asi stalo s navigační soustavou našeho raketoplánu, kdyby se tu ocitl? Dokázal by si v téhle záplavě najít nějaké orientační body? To sotva…

A hvězdné moře už haslo a mizelo, jako by ho odkrajovalo obrovité kruhové ostří. Sunul se na nás terč planety. Byl černý a němý, bez jediného světýlka — takhle jsem například Zemi neviděl nikdy. Vlastně žádnou obydlenou planetu jsem neviděl zahalenou do tak dokonalé tmy.

„Jsme nad noční stranou,“ usoudil jsem s očima napjatě hledícíma do tmy. Aspoň jedno světýlko kdybych v ní zahlédl! Svět se přece nemůže takhle pokorně oddat noci! Na temném terči jsem ovšem nezahlédl ani jiskřičku — jen po obvodě jsem viděl pár hvězd, jejichž světlo deformovala atmosféra.

Oprava. Tato planeta nemá žádnou noční stranu.

„Cože?“

Tato planeta neobíhá kolem žádné konkrétní hvězdy.

„A je tady vůbec někdy den?“ zeptala se Máša.

Ať už jsem si o ní myslel cokoli, intuici měla prostě fenomenální — ta se jí dala jen závidět. Pochopila něco, co já jsem si i s nápovědou od lodi uvědomil až po chvíli.

„Tady žádnej den není,“ odpověděl jsem jí. „To je… bludná planeta.“

„Proto jim taky geometři říkají Stín,“ pronesla spokojeně. Pro ni to bylo mnohem jednodušší, protože bylo jen málo pravděpodobné, že by někdy seriózně studovala astrofyziku a tudíž chápala nesmyslnost celé situace.

„Takže tohle nebude jejich hlavní svět,“ poznamenal po krátkém zamyšlení Danilov. „Ale k čemu může takováhle kolonie bejt dobrá? Petře! Nemaj tu třeba něco vědeckýho?“

„Jsi v kontaktu s lodí?“ zeptal se mě vzápětí počtář. „Ta by nám to snad vysvětlit mohla…“

„Co víš o této planetě?“

Je to první z objevených světů Stínu. Jediný ze světů, jehož souřadnice jsou přesně známy.

„Kolik mají kolonií?“

Taková informace není k dispozici.

„Je na té planetě život?“

Asi ano. Přesně to nevím.

„A jaké jsou na povrchu podmínky?“

Právě to sonduji… Gravitace představuje třiasedmdesát procent normy na Vlasti. Poměr souše a vody je čtyři celé třicet dvě setiny. Atmosféra se skládá z kyslíku a dusíku a je plně dýchatelná…

„Co teplota?“

Od mínus osmdesáti dvou do plus tří.

Bylo důležité si připomenout, že teplotní stupnice geometrů se odvozuje od teploty lidského těla. Takže tento svět, ztracený mezi hvězdami, měl normální, dokonce docela teplé podnebí.

Výborně. To je báječné.

Konečně se má fanatická představa potvrzuje alespoň v jednom bodě…

„Ale jak to, že je tu takové teplo?“

Takovou informaci nemám.

„A co tedy o planetě víš? Co vůbec víš o světech Stínu?“

O dalších planetách Stínu nevím nic. Údaje, které mám k dispozici…

Zatímco jsem rozmlouval s lodí, nikdo nepronesl ani slůvko. Jen Danilov s nosem připlácnutým na průzračnou kopuli si cosi nesrozumitelně mumlal.

„Takže vážení,“ řekl jsem a zvedl ruku z terminálu. „Loď nám o Stínu dokázala sdělit jen to, co se bezprostředně týká pilotáže. Nějaké zajímavosti z ní ale přece jen vypadly…“

„Co zmizelé lodě?“ zajímal se líně počtář.

No jistě, však to taky byl on, kdo vykuchával paměť Nika Rimera…

„Je to až k smíchu, že zrovna já se všechno dovídám poslední.“

„Já taky nejsem nijak zvlášť informovanej,“ prohlásil najednou Danilov. „Jen si nemysli, že náš přítel reptiloid nám vysypal všechno, co se dověděl. Mám takovej pocit, že vůči Alarům byl sdílnější.“

Počtář tenhle špílec pominul bez povšimnutí.

„Tak dost!“ zvedl jsem ruku. „Pár věcí se mi zjistit podařilo. Pokud bude Karel vědět víc, tak mě doplní.“

„Samozřejmě,“ reagoval okamžitě počtář.

„O civilizaci Stínu nemá loď žádné informace. Vyjma té, že ta civilizace je nebezpečná. Tahle planeta je patrně jediná, na který se geometři vysadili. Jejich lodě se k ní dostávaj bez překážek. Přistání nikdo neklade žádný překážky. Většina průzkumníků se ale nevrací.“

„To samé hlásila i Rimerova loď,“ připojil se ke mně Karel.

„Loď je připravená dopravit nás na povrch. Životní podmínky jsou pro nás plně přijatelný. Žádný ochranný prostředky nepotřebujeme.“

„Ale je to ta bludná planeta,“ připomněl Danilov.

„To ano. Jenže teplota na povrchu se pohybuje od mínus čtyřiceti do plus třiceti. A atmosféra obsahuje kyslík.“

„Co viry a bakterie?“ otázala se Máša.

„Asi taky v normě,“ pokrčil jsem rameny. „Zdejší mikroorganizmy pro nás nepředstavuj ou nebezpečí.“

„Jenže každý pravidlo v sobě rovnou obsahuje nějakou výjimku. Víš třeba, proč nelítáme na Howardovy planety?“

Ano, to jsem věděl. Rasa malých sympatických bytostí, které měly v celém kosmu možná nejblíž k pozemským savcům, trpěla několika chorobami, které mohly mít pro lidi fatální důsledky.

„Tady ale budeme muset riskovat. Jiný východisko nemáme.“

Na chvilku jsem se odmlčel a pak dodal:

„Však taky není třeba, abychom na povrch vystoupili všichni. Můžu se na průzkum vydat sám. A když se v dohodnutý lhůtě nevrátím, máte možnost volby…“

„Jenže volby dost nepříjemný,“ nesouhlasil se mnou Danilov. „Bez tebe se nám loď nebude chtít podřídit. A jediný místo, kam dokážeme doletět, bude planeta geometrů. Takže tohle si nech. Ven vylezeme všichni. Teď už to není jen tvoje dobrodružství.“

„No dobře.“

Bylo to zvláštní, ale vlastně mi bylo příjemné, že se na povrchu planety neocitnu sám. Co na tom, že mi bude hrozit rána do zad, ale nebudu tu sám.

Ostatně copak člověk může zůstat opravdu úplně sám?

„Můžeš k tomu něco dodat, Karle?“

„O civilizaci Stínu?“ odfrkl reptiloid. „Ne. Vím jen stejné… jednotlivosti jako ty. Vlastně jsem dřív ani nepředpokládal, že důvodem útěku geometrů z centra Galaxie byl právě Stín.“

„Mizely tu jejich lodě.“

„To mizely, ale ne v boji. A ne vždycky. Zatím nevím, čím tahle rasa geometry tak vyděsila. Že by svými možnostmi? Udržovat stálé a příznivé klima na planetě, která nemá vlastní hvězdu, musí být energeticky velice náročné.“

Počtář se odmlčel a pak dodal:

„Tím spíš, když se tolik energie vydává bez zjevného důvodu… Už loď objevila dole na planetě známky nějaké civilizace?“

V duchu jsem otázku zopakoval. Vypadalo to, jako by se loď na nějaký čas zamyslela:

Mně známé symptomy civilizace zatím chybí.

„A jak takové symptomy vypadají?“ otázal jsem se ihned, protože na mě z té odpovědi zavanula nejistota.

Jakékoli struktury s vnitřní organizací, která překročila Hisův práh, nebo energetické výstupy s kritérii stability výkonu, lišící se od Hel-Atorova koridoru.

Čekal jsem ještě něco dalšího. Geometři se nevyznačovali nábožnou úctou k číslici „tři“, jíž se tolik posmíval počtář.

Ačkoli — je v tomhle světě alespoň něco, co je mimo působnost těchto dvou zvláštních kritérií? Co je to struktura s vnitřní organizací? To může být budova, radiový signál, kosmická loď i průsek v lese. Dokonce i smetiště má svou strukturu, a to mnohem složitější a pravidelnější než jakýkoli přírodní objekt. Zrod vulkánu nebo tajfun možná co do mohutnosti předčí jadernou explozi nebo požár ropného vrtu. Tady ale zřejmě fungují kritéria stability, obsažená v mně neznámém Hel-Atorově koridoru.

Geometři jsou úctyhodní — a přece i v jejich logice může být chyba. Musí tam být, když utíkali před nestřeženými a naprosto klidnými planetami Stínu tak rychle, že zapomněli i na Přátelství, i na svou povinnost před mravně zaostalými civilizacemi.

Dotkl jsem se terminálu.

„Palubní partnere, jsou na této planetě nějaké struktury, které by byly pro jiné planety netypické?“

Jsou. Nabízím vizuální vzorky.

Na kopuli proměněné v projekční plochu naskočila žlutá světélka. Rozmístěná velice hustě, až z nich oči přecházely stejně jako před chvílí ze zdejší hvězdné oblohy. Jen moře, znázorňovaná skvrnami nepravidelného tvaru, zůstávala černá.

„Co je to?!“ zvolal Danilov. V jeho hlase zazněl nepokoj, protože plukovník nevěděl, že nevidí nějaké výbuchy na povrchu planety, ale jen a jen světelné značky na projekční ploše…

„Co je to?“

Oblasti vstřebávání energie a anomálie struktur s ukazateli, které se liší od pnrodních.

„Jak výrazně se liší?“

O dva až sedm řádů.

„Něco tu je, Sašo,“ řekl jsem tiše Danilovovi. „Tohle je jen schematický zobrazení… Loď nám na planetě vyznačila body, kde dochází k mimořádnýmu pohlcování energie. A to stokrát i tisíckrát většímu, než si umíme představit v přírodě.“

Světelné schéma se přiblížilo, zřejmě proto, že jsem si to podvědomě přál. Máša poděšeně vykřikla, asi měla najednou dojem, že loď střemhlav padá.

„Neboj, to je jen zvětšení,“ uklidnil jsem ji.

Pokud jsem tomu správně rozuměl, světelné body byly po tmavém kotouči rozházené naprosto chaoticky. A tak není divu, že standardní známky civilizace tady najednou neplatily a nefungovaly. Geometri se dostali do své vlastní pasti, do pasti řádu a stability.

Rychle jsem převyprávěl svou debatu s lodí.

A v tu chvíli do našich úvah rezolutně vtrhl dědeček. Já samozřejmě nevím, jaká byla jejich dohoda s počtářem stran toho, kdo se kdy ujme komunikace s okolím, ale vehemence, s jakou tak učinil, byla taková, jako by mu z úst konečně vytáhli roubík, který tam měl až příliš dlouho.

„To je nesmysl, Péťo! Nesmysl!!!“

„Jak to myslíš, dědo?“ zeptal jsem se s očima stále upřenýma na světélka.

„To, co si o tom všem myslíš, je nesmysl! Blábol! A hlavně mi neříkej, že na to všechno ještě nemáš názor!“

„Je to oblast chaosu,“ pronesl s nečekaným patosem Danilov. V jeho hlase však bylo až příliš mnoho ironie.

„Tak!“ zvolal vítězoslavně děda. „To je ta představa, která se nám vnucuje až příliš prvoplánově! To je ten slogan pro bulvární tisk! Nebo pro dobrodružnou četbu! Planeta, na kterou útočí síly entropie a zmatku, obklopující vesmír!“

„Nic takovýho jsem si nemyslel,“ odsekl jsem. „Opravdu vážně mě nic takovýho ani nenapadlo…“

„Tak to tak laskavě nech. Protože tohle naopak jsou známky civilizace. Jiná věc je, co mají znamenat. Kdyby tahle planeta kroužila kolem nějaké hvězdy po oběžné dráze, srovnatelné dejme tomu s Merkurovou, tak by se jistá hypotéza nabízela.“

„Myslíš vstřebávání přebytečné energie?“

„Ano. Anebo ještě jedna varianta — celá tahle planeta je polygon na zkoušení čehosi energeticky mimořádně výkonného. A během pokusů vyznačené struktury pohlcují uvolňovanou energii. Pak by taky hned bylo jasné, k čemu Stín potřebuje planetu, která nepatří k žádné hvězdě.“

„Na takový střelnici se mi tedy moc přistávat nechce,“ mínila chmurně Máša.

„Jsou dole na povrchu nějaké známky destrukce? Třeba roztavené skály nebo oblasti silné radiace…“

„Ne,“ řekl jsem, když jsem si předtím tuto odpověď ověřil u lodi.

„Pak je to planeta, která se na nějaké grandiózní experimenty teprve připravuje!“ prohlásil rezolutně dědeček.

„Jsi si tím jistej?“ otázal jsme se tiše.

„Vůbec ne. Ale je to verze, ze které bychom měli vycházet. Protože nás bude nutit k mimořádné opatrnosti.“

„Takže jsi pro výsadek?“

„Samozřejmě. Ale zapřísahám vás — nechápejte tyto artefakty jako projevy čehosi absolutně cizorodého a exotického. To by byla ta největší chyba, které bychom se tu mohli dopustit.“

„Já se teda nechci hádat, Andreji Valentinoviči,“ ozval se s mimořádným zájmem Danilov, „ale je dobrý takovýhle věci vědomě zjednodušovat? A přistupovat k projevům cizího rozumu z pozic jednoznačně lidskejch? Operovat našima kritériema?“

„Je to dobré. Protože těm cizím kritériím bychom stejně nerozuměli,“ zavrčel děda. „A zároveň bych ti rád připomněl, Sašo, že můj primitivně lidský přístup mě v podobných případech ještě nikdy nezklamal.“

„No dobrá!“ přerušil jsem spor. „Děda je pro výsadek. Co Karel?“

„Ano!“ vyhrkl dědův hlas. Za okamžik se reptiloidův tón proměnil a počtář potvrdil: „Jsem pro výsadek.“

„Co Saša?“

„No,“ zamručel plukovník. „Ať je to jak chce, teď jsem v menšině. Takže jsem pro, když už potřebujete nějaký to formální stvrzení.“

„A Máša?“

„Já jsem proti,“ odvětila suše dívka.

„Proč?“

„Prostě proto, aby naše rozhodnutí nebylo jednomyslný.“

Náš „únos“ jí jednoznačně prospěl. Ta ironie, vycházející z jejích úst, byla každopádně nečekaná. Přikývl jsem a smrtelně vážně dodal:

„No — a já jsem samozřejmě pro výsadek.“

„Tak si tady trochu zalítáme, odsouzenci k smrti?“ zeptal se Danilov. „Já odhaduju, že jednotlivý body jsou od sebe vzdálený padesát, maximálně sto kilometrů…“

Přikývl jsem, protože plukovníkovu vizuálnímu odhadu jsem věřil. Upřímně řečeno by se mi v tuhle chvíli docela líbila představa, že bychom velení odevzdali jemu — kdyby tu zůstal alespoň stín našich někdejších vztahů. A Danilov si to uvědomil.

„Velíš samozřejmě ty, Péťo, ale já bych doporučoval posadit loď tak deset dvacet kilometrů od některý z těch anomálií. Pokud možno v oblasti se slušným počasím. Dál bude nejrozumnější jít pěšky.“

„Dobře.“

„Přistáváme, palubní partnere. Tady jsou požadavky na místo dosednutí.“

Kapitola sedmá

Pokud Danilovovi připadal jeho Mudrc, přebudovaný Alary, jako zcela nepředstavitelný a nedosažitelný technologický skok, tak co si teprve měl myslet o lodi geometrů?

Kromě plazmové smrště za okny se neprojevily žádné obvyklé atributy přistávacího manévru. Ani přetížení, ani vibrace trupu, ani nějaký zvuk, který za normálních okolností pronikal až do kabiny.

Problém se zásobami paliva či energie jsme taky nepociťovali a naopak jsme klesali po tak marnotratné sestupné dráze, že kterýkoli pozemský balistik by z toho dostal mrtvici.

„Podobný experimenty si nedovolej ani Silný rasy,“ poznamenal k tomu nabádavě Danilov, když loď geometrů snížila rychlost. „To není jen energeticky rozmařilý, to je i nebezpečný. Protože hrozí přetížení konstrukce…“

Technologická převaha geometrů ho zkrátka deptala stále stejně. Pokrok společnosti se kdysi měříval vědeckými úspěchy, produktivitou práce nebo třeba sportovními triumfy jednotlivců. Jak se zdálo, Danilov zůstával v zajetí právě těchto představ.

Na rozdíl ode mne.

Protože já nevím, v čem konkrétně je jedna civilizace lepší než druhá. Že by to bylo ve vzdálenostech, které dokáže překonat ve vesmíru? Nebo v pevnosti slitin, co je s to vyrobit? V nevyčerpatelných zásobách energie? To by pak geometři opravdu byli vrcholem dokonalosti. Ostatně kdybychom vzali v potaz onu subtilní materii, jíž se říká lidské štěstí, bude situace taky nejednoznačná.

Protože geometři jsou přece šťastní. Co na tom, že podle mého názoru je jejich společnost zbavena základních atributů svobody a že nesporný pokrok je mimo jiné i zástěrkou kasárenské askeze. Vždyť kdybychom bilancovali poměr dobra a zla, štěstí a neštěstí v obou světech, tak to Země s Vlastí jednoznačně prohraje. Tisíce „sanatorií“ jako Svěží vítr, kam jsem se měl tu čest osobně podívat, nepřeváží jeden jediný docela obyčejný pozemský kriminál. A pokud se za šťastné považuje třeba „jen“ devadesát procent geometrů, nemáme proti takovému statistickému číslu žádný protitrumf. Protože to nemůže být oněch „zlatých dvacet procent“ obyvatelstva nejrozvinutějších států Země, nemůže to být ona část lidstva, která žije v pohodlí a dostatku ve světě zalykajícím se chudobou.

Nevím, proč bychom měli být lepší než geometři. A dokonce ani nevím, co by si vybrali sami prostí Pozemšťané — zda hrdou a chudou svobodu nebo starostlivý dohled Patronů. Názor Saši Danilova a Máši Klymenkové je jiný než můj.

Jedno ale vím přesně.

Pokud v tomhle světě, ponořeném do tmy, jež teď ubíhá pod námi, tedy pod lidmi, kteří jeden druhému nevěří, kteří sní každý o něčem jiném a vůbec jsou víc než nedokonalí, tak tedy jestli se v tomto světě najde sebemenší šance, jak zastavit geometry a odradit je od kontaktů s nenáviděným Konkláve — pak tu šanci najdu.

Buď ji najdu, nebo navždy zůstanu ve tmě.

„Péťo, dá se u geometrů taky tahle bez překážek přistávat?“ zeptal se děda.

Zakroutil jsem hlavou. Ne. Pokud je vývoj na planetě alespoň tak daleko, jako byl na Zemi koncem minulého století, je podobné přistání nemožné. Svůj největší poklad, nebe, si každý přísně střeží.

Danilov si odkašlal a monotónním unylým hlasem pronesl:

„I pochopili geometři, že podobná bezstarostnost jestiť uskokem největším… I uprchlí tedy na druhý konec Galaxie, aniž si zjistili, proč vlastně utíkají… Kdyby něco, tak jim budu dělat kronikáře. To by snad šlo, ne?“

„Šlo,“ přikývl jsem. Danilov byl asi opravdu nadobro vykolejený, když se to jeho věčné furiantství nakonec zhroutilo v zoufalý pokus o vtip.

Rychlost lodi geometrů už klesla na nějakých čtyři sta, pět set kilometrů za hodinu. Teď se loď hnala nad šedohnědou kamenitou rovinou. Ač se to zdálo zvláštní, na povrchu planety, která neměla vlastní slunce, bylo docela světlo — asi jako na Zemi za úplňku. Nad světem Stínu planulo nebe, zaplavené hvězdami.

Vstal jsem — pohyb lodi nebylo uvnitř vůbec znát — a přitiskl se tváří ke kopuli. Bylo to samozřejmě hloupé, vždyť to nebylo okno, ale obrazovka. Kvalita výjevů však byla dokonalá.

Pak se asi sto metrů pod námi objevily kopce s pozvolnými svahy. Na jejich povrchu se tu a tam cosi třpytilo… Nene, to nebude umělého původu, spíš jsou to rudné žíly, vyhřezající na povrch. Ale je tu nějaký život?

„Sedni si, Petře,“ požádal mě Danilov. Veškeré jeho instinkty proti podobnému šílenství protestovaly — přece nemůžu stát v lodi, která se právě připravuje k přistání.

Vyhověl jsem mu. Koneckonců stejně nic zvláštního nevykoukám, loď si terén pod námi hlídá sama.

Skoro vzápětí loď začala prudce klesat a v mém nitru jako by se všechno zastavilo; samozřejmě ne z pocitu nějakého pádu, k němuž rozhodně nedocházelo. Obloukem jsme se přiblížili až k povrchu planety, pak loď na okamžik strnula nad terénem — a dosedla. Téměř nepostřehnutelný rovnoměrný šelest utichl, dech palubních mechanizmů se zastavil.

„Tak jsme tady,“ dotkl jsem se terminálu.

Pňstání provedeno.

„Jsou nějaké změny? Živé organizmy nebo objekty umělého původu?“

Afe. Nejbližší oblast pohlcování energie je vzdálena dvacet tisíc kroků. Naznačuji trasu.

Na kopuli se rozzářilo světélko a přes kopce se najednou táhla modravá nitka. Povšiml jsem si, jak se proměnily tváře mých přátel, a rychle jsem vysvětlil:

„To je směr k nejbližšímu anomálnímu objektu…“

Nitka zhasla.

Danilov s Mášou dál seděli oba v jednom křesle a v tuhle chvíli připomínali mírně rozhádané milence. Reptiloid se rychle vydal po obvodu kabiny. Zdálo se, že si hodlá do své bezedné paměti vštípit podobu okolní krajiny. Loď mlčela; svou úlohu v této chvíli zjevně považovala za splněnou. Tak jsem se „zaposlouchal“ a pokusil se navázat kontakt s Kualkuou. Jenže reakce žádná.

Že by ta améba ve mně taky sledovala okolní svět? Že by si na mém zátylku vypěstovala další pár očí a zkoumala svět, do něhož se dostala?

A co když se tady, ve světě Stínu, ono spojení, které vytvářelo z miliard drobných bytostí jediný celek, prostě přerušilo?

Nebo že by Kualkua bez ohledu na nepředstavitelnou vzdálenost skutečně zůstával jen jeden jediný a tato konkrétní částečka obrovitého mozku s lačnou zvědavostí polyká nové informace?

Najednou jsem pochopil, že už celou minutu v kabině panuje hrobové ticho. Počtář svou obchůzku ukončil a Danilov s Mášou upřeli zvědavý pohled na mě.

„Tak co dál, Petře?“ zeptal se tiše Danilov. „No co? Jsme přece na místě. A bylo to opravdu jednoduchý. Musíš velet.“

„Je zdejší prostředí příhodné pro život člověka?“

Taky jsem si připadal celý nesvůj. Záporná odpověď lodi by mě vlastně potěšila.

Ano.

„Tak otevři kabinu.“

Kopule ztratila průzračnost a ztmavla.

„Budeme vystupovat,“ upozornil jsem ostatní.

Kopule nenápadně mlaskla a zmizela.

A my se pod náporem planoucího nebe bezděky přikrčili.

Ne, tohle by žádný monitor zprostředkovat nedokázal. Možná proto, že jsme věděli, že v lodi to bylo jen umělé zobrazení. A s tím se dá udělat cokoli. Teď jsme se ovšem na nebe dívali vlastníma očima.

Kdysi v dětství mě ohromila noční obloha nad Krymem: po bledém svitu hvězd na severu mi připadala jako černý samet, posypaný drobnými démanty, jako skutečné dílo Boží. Později, když jsem se v mládí mohl podívat i do tropů, jsem teprve pochopil, co je to pravé jižní nebe. V té době už jsem o nějakém díle Stvořitelově neuvažoval. Hvězdy samy se rovnaly božstvům. To nebyl jen diamantový prach, ale skutečné brilianty.

Jenže tohle nebe bylo živé. Zdejší Giordano Bruno by nešel na hranici kvůli problému obyvatelnosti jiných světů, ta by byla nesporná. Tohle nebyla chladná zář mrtvých šperků, ale živý a teplý dech dalekého ohně. Mírně zvlněná pustá rovina, na níž jsme stáli, byla pohádkově krásná, skoro jako z vánoční pohlednice. Svit různobarevných hvězd ji osvětloval jako velkolepý ohňostroj, až se z toho v člověku rodil pocit, že jednotlivé barvy a odstíny se od sebe vlastně nedají rozeznat a oddělit, leda tak periferním viděním, koutkem oka. Mimochodem bez ohledu na celou fyziologii lidského zraku.

Vůně planety, kterou bezděky vstřebáváte hned v prvních okamžicích po přistání, byla téměř nepostřehnutelná. Básník by řekl, že takto voní světlo hvězd. Já ale na žádné srovnání nepřipadl. Možná to byla vůně planety bez života…

„Cítím ozon,“ řekla najednou Máša. „Že to tu voní ozonem?“

„To bude vod motorů,“ odtušil Danilov. Zvedl se z křesla a opatrně překročil kopuli, která se svinula do útlého válečku. Pak se otočil: „Můžu, Péťo?“

„Jasně,“ přikývl jsem.

Danilov na okamžik strnul a pak seskočil dolů. Pohlédl si dolů na nohy, jako by očekával, že z půdy vyrazí lačné zubaté tlamy. A řekl:

„Jeden malej krok pro člověka… je celýmu lidstvu na pytel.“

Jeho slova utonula v tichu. To ticho bylo až tísnivé — vítr tu nevál, běžný industriální šum taky nebylo slyšet a případné hlasy už vůbec ne. Jen náš vlastní dech.

„Atmosféra má zvláštní optické charakteristiky,“ poznamenal počtář, který se pomalu hrabal z kabiny ven. „Zdejší ovzduší prakticky nijak nedeformuje viděnou skutečnost…“

„A to je všechno, co nám k tomu řekneš?“ zeptal jsem se. Z nás všech on jediný nezakoušel při pohledu na nebe jádra Galaxie žádné rozechvění ani nadšení. „To se v tobě neprobouzejí žádný pocity?“

„Samozřejmě bych mohl vychrlit řadu frází, které by naznačovaly silné emoce,“ odvětil mi posměšně. „Sám ale dobře víš, Petře, že není dobré vnímat mě… čistě lidsky.“

Přikývl jsem a podrážděnou poznámku, kterou jsem měl na jazyku, radši polkl. Počtář to zřejmě pochopil:

„Předpokládám, Petře, že většina známých ras by při podobném pohledu zažila pocity blížící se lidským. Já mám ovšem důvod, který mi brání hodnotit tuhle podívanou právě takto.“

A na chvíli umlkl.

„Na naší planetě nejsou vidět vůbec žádné hvězdy, Petře. Všechny emoce, které by se snad mohly dostavit, jsem prožil už dávno a dávno, když jsem se ve vesmíru ocitl poprvé.“

A počtář lehce seskočil za Danilovem. Máša na mě krátce pohlédla, pokrčila rameny a opatrně začala slézat na zem.

„Počkej!“ křikl jsem na ni, otevřel kontejner a vytáhl odtud nádoby s potravou. „Chytej!“

Dvě konzervy jsem hodil jí, jednu Danilovovi a dvě jsem si nechal pro sebe. Počtář ani nečekal, až se ho zeptám, a zdvořile odmítl sám:

„Znáš přece mé velmi skromné potřeby…“

„Je to kombinovaná dávka,“ vysvětlil jsem mu. „Zažene hlad i uhasí žízeň. Pro každý případ…“

„Loď bude pořád tady?“ zeptal se Danilov, který už konzervy ukládal do kapes.

Vydal jsem v duchu příslušný pokyn pro loď a vyrazil za ostatními. Kabina se uzavřela. Kosmické plavidlo geometrů, víceméně klasický létající talíř, vypadalo v tomto světě naprosto přirozeně. Mnohem přirozeněji, než tři lidé bez skafandrů.

„Bude čekat,“ ujistil jsem ho. „Kdyby nic, tak čekat geometři umějí.“

„Jasně — dokud nepřijde někdo, kdo bude vypadat přesně jako ty, neposadí se do křesla a nevodveze menší exkurzi na planetu Země,“ podpořil mě sarkasticky Danilov.

„Já ani nevím, jak je něco takovýho pravděpodobný,“ odpověděl jsem. „Ale moh bys mít pravdu. Když jsem si já nalez do cizího těla…“

Chceš vrátit tvou původní podobu?

Kualkua otázku položil suše a bez sebemenší zvědavosti.

„Ano!“

Začínám.

„Otočte se laskavě!“ požádal jsem své kolegy. Tváří mi projela ostrá bolest.

Ještě že se poslušně odvrátili. Ne snad proto, že by transformace byla vyloženě odporná podívaná. Jenže já se celý zkroutil bolestí, nedokázal jsem potlačit tlumené skučení a z očí mi vyhrkly slzy. Celé tělo mi jen hořelo. Kualkua si tentokrát buď počínal neurvaleji než jindy, nebo měl prostě naspěch — já si každopádně připadal, jako by mi někdo stahoval kůži zaživa.

Když byla transformace u konce, klečel jsem na kolenou, tvář měl celou uslzenou a rty okousané do krve. Jediné, zač jsem byl Kualkuovi vděčný, bylo, že mě zbavil té rány na krku.

„Petře…“ Máša se dotkla mého ramene. „Jak se cítíš?“

„Jak?“ Nemotorně jsem se zvedl. „Jako když jsem to znovu já. To je celý.“

Ještě jsem se mírně potácel, ale bolest už pominula a vystřídala ji blažená ochablost.

„Takhle se mi zamlouváš víc,“ poznamenal reptiloid dědovým hlasem. „A… taky ti dost závidím, chlapče.“

Přikývl jsem. A dědečkovi jsem moc dobře rozuměl. Protože jemu už původní tělo nevrátí žádná, ani ta sebevětší bolest. Za okamžik už ale místo něj mluvil reptiloid:

„Přece jen jsi to ale neměl dělat hned tady u lodi.“

„Mou proměnu by zaznamenala na jakoukoli vzdálenost,“ odsekl jsem. „A žádný strachy. Tohle ji prostě nezajímá.“

Nevím proč, ale nějak se mi nechtělo dívat se kolegům přímo do očí. Otřel jsem si zpocený obličej a rozhlédl se kolem.

Jakmile jsme se ocitli mimo loď, scenérie na planetě Stínu byla okamžitě mnohem prozaičtější. A upřímně řečeno i dost nehostinná. Na nás lidi tu bylo dost chladno a půda, viděná původně zdálky a ve světle barevného ohňostroje hvězd, byla při pohledu zblízka suchá, tvrdá a kamenitá. Na oblohu rozzářenou miliony hvězd už jsme si mezitím stačili zvyknout.

„Pořád se mi do hlavy cpe nějaká připitomělá podobnost,“ přiznal se Danilov a svraštil čelo. Choval se tak, jako by se mezi námi vůbec nic nestalo. Za což jsem mu vlastně byl vděčen. „Hele, Péťo… Nemáš taky pocit,“ a opsal široký půlkruh rukou, „že tohle všechno je ti odněkud známý? Jenom zabalený do parádního papíru?“

V zásadě jsem s ním souhlasil. Jakési asociaci jsem se sám nemohl ubránit. Ale pořád ne a ne to chytit za správný konec. To přízračné, karnevalové osvětlení… Neživotné dálavy… Sterilní ticho.

„Nemáš v záloze nějakou hypotézu, Karle?“

„Dohady nejsou mou nejsilnější stránkou.“

„V takovým případě si chci popovídat s dědou. Protože dohady — to je přesně jeho žánr.“

Během kratičkého okamžiku reptiloid poskytl prostor svému intelektuálnímu podnájemníkovi.

„Díky, Péťo!“ vyjádřil děda ze všeho nejdřív vděk. „Ta ještěrka zdaleka není tak netečná a studená, jak by se ráda jevila — většinou mě zarytě nechce pustit ke slovu.“

Reptiloid energicky zakroutil hlavou. Dědeček se opájel možností sám si vybrat, na co se chce podívat.

„Konečně jsem si splnil dávný sen — stanout vlastníma nohama na jiné planetě. Tedy, vlastně jen zpola,“ dodal hned s ponurou ironií. „Na co se mě chceš zeptat, Pete?“

„Nenapadaj tě nějaký asociace s tímhle kolem?“

Děda se odmlčel.

„Vlastně nic zvláštního, Péťo. Jen… možná jen beletristický příměr. Očistec.“

„Cože?!“

Pokud snad děda ještě byl schopen upadnout do rozpaků, tak se to stalo právě teď.

„Vždyť to říkám — dokonalá lyrika! Já si tenhle svět představoval zrovna takhle. Ani ráj, ani peklo, ale právě očistec. Jak to píše ten Dante? ‚Já pozvedl jsem očí hled…‘“

„…a jak by kámen jejich ohněm vzplál; ó severní a sirá země, kdež jejich zář nesvítí nám víc!“ dokončil jsem bezděky citát.

Máša hlasitě zasupěla a neočekávaně se zeptala:

„Tu poezii si snad odpusťte, Andreji Valentinoviči! Obávám se, že tady bude všechno reálnější a nepříjemnější než v záhrobí!“

Vytřeštil jsem oči. Promluvila na něj poprvé od chvíle, co se děda přestěhoval do počtářova těla. Že by se opravdu smířila s tím, že zůstal člověkem, i když dlí v reptiloidovi?

Jenže dědeček jí tu zradu určitě nikdy neodpustí.

„Tak dobře, Mášo,“ poznamenal děda dobromyslně, „poezii si odpustím. Náhodou si moc dobře pamatuji, že tvým oblíbeným básníkem byl Puškin, oblíbeným prozaikem Tolstoj a oblíbenou hudbou Měsíční sonáta.“

Řekl bych, že zrudla. Ale já vůbec nechápal proč. Děda přece neřekl nic, co by se jí mohlo dotknout…

Ještě tak minutu jsme přešlapovali kolem lodi, jako bychom na něco čekali. Čekali na cokoli — na slavnostní deputaci s kyticemi, na davy inteligentních hub nebo možná na tankový sbor. Jenže svět Stínu nás ignoroval s chladnokrevností tak upřímnou, jako by ho tvořila opravdu jen tahle kamenitá pláň.

„Tak co, jdeme?“ zahleděl se na mě tázavě Danilov. „Řek bych, že někam támhle…“

„Počtář si to pamatuje přesně,“ řekl děda. „Prosí mě, abych se stáhl do pozadí, takže… zatím nashledanou.“

„Reptiloid učinil krátkou pauzu a pokračoval:

„Jsem připraven fungovat jako průvodce. Můžeme se dát do pohybu?“

Přikývl jsem.

„Jako by si ty kreténi geometři nemohli do lodi vymyslet nějakou nedotknutelnou zásobu,“ broukla otráveně Máša. „Že by tam byl kompas, zbraně, stan, jídlo… třeba pro případ nouzovýho přistání.“

„Geometři nevědí, co je to nouzový přistání,“ odsekl Danilov. „Eště štěstí, že se v procesu evoluce neodnaučili jíst.“

Vybavil jsem si protivně slanou chuť jejich potravy a zakroutil jsem hlavou:

„Až ochutnáš obsah tý konzervy, tak budeš možná mluvit jinak.“

Chůze byla velmi snadná. Terén se zdál hladký, jako uválcovaný. Jako by se tady skutečně prováděly nebo chystaly nějaké pokusy — přesně jak to předpokládal dědeček. Neznámo proč jsem si vybavil stepi kolem Bajkonuru. Jednou po přistání jsme uspořádali noční piknik s mládenci z ruských posádek, s kazašskými techniky a s Men Li-tiangem, což byl šéf oddělení přepravy nákladů. Jenže tehdy hořel ve stepi oheň, pekly se šašliky, absolvent Moskevské státní univerzity Saken Žubanov na Men Liho prosbu virtuózně přehrával na svou dombru čínské motivy, hnusná rýžová kořalka původem rovněž z Číny tekla proudem a já ucucával z láhve pekingského piva — mimochodem nečekaně chutného… Hvězd na tamním nebi bylo podstatně míň. Zato prachu kolem podstatně víc. Tady prach není žádný. A tráva taky žádná. Ideální terén pro stavbu sanatoria pro těžké alergiky a astmatiky.

„Tady prostě neroste nic,“ poznamenal Danilov, jako by četl mé myšlenky. „To je velice zvláštní. Tak kde se tu bere kyslík?“

„Z moří,“ vyhrkla okamžitě Máša.

„Jenže pevniny je tady skoro čtyřiapůlkrát víc než vodních ploch,“ vzpomněl jsem si na informace získané od lodi.

„To úplně stačí.“

„Tak jak to, že se tu teploty pohybujou nad nulou?“

Máša nejdřív neřekla nic. K otázce se vrátila až po několika minutách a poznamenala:

„Nás zaráží třeba to, proč geometři přestavujou svou planetu málem podle pravítka a kružítka. Vyloženě nás ohromilo, jak je možný, že dokázali svou planetární soustavu přestěhovat na druhej konec Galaxie. Ale vytvořit celou planetu… no dobře, tak ne vytvořit, ale obalit ji kyslíkovou atmosférou a pak ji eště ke všemu vytápět — já nevím, ale řekla bych, že s něčím takovým by si geometři neporadili.“

Nikdo nic nenamítal, ale Máša po chvíli ještě dodala:

„Já vím, že nemám nejmenší naději tě o něčem přesvědčit, Petře. Ale stejně — nemáš dojem, že asi nemá cenu počítat se spojenectvím takový civilizace? Já bych řekla, že je přinejmenším naivní očekávat pomoc od někoho, kdo si z celý planety udělá komoru na starý krámy…“

Zakroutil jsem hlavou:

„Ty si neumíš představit, Mášo, jakou mi tahle planeta udělala radost. Jak tím umělým ohřevem, tak atmosférou, která by tu neměla bejt, a vlastně i tou úděsnou pustotou…“

„Ale proč?“

„Protože to je přístup vyloženě lidskej.“

Danilov se tlumeně zasmál a zeptal se:

„A nechceš náhodou říct ruskej?“

„No — když se ukáže, že tu planetu vlastně nikdo nepotřebuje a že si ji vyrobil jen tak pro každej případ, tak bych tomu postupu možná říkal ruskej.“

Vypadalo to, že Máša se urazila. A to ne na Danilova, nýbrž na mne.

Náš přístup k vlastenectví je zřejmě dost rozdílný. Ba hodně rozdílný.

„Lidé mají ve srovnání s mou rasou jednu obrovskou přednost,“ prohlásil najednou počtář. „Rozdíly mezi kulturami lidské společnosti jsou tak velké, že jste od počátku byli ochotni fungovat v rámci Konkláve.“

„To ale není nic k závidění, Karle,“ namítl jsem. „Kdyby ty rozdíly byly menší, možná bychom dnes byli schopný brát do zajetí i Hixany.“

Cože je samozřejmě věc hodně sporná. Ať si říká kdo chce co chce, konflikty mezi státy byly nakonec motorem vědeckotechnického pokroku. Počtář se ale nepřel. A tak jsme dál šli mlčky, jako by všechna abstraktní témata tváří v tvář hvězdnému oceánu příliš rychle ztratila dech, protože byla příliš bezvýznamná a malicherná.

Když jsme ušli asi tak tři kilometry, loď nám zmizela z dohledu. Jakmile jsme vystoupali na další návršíčko, všichni jsme se jako na povel ohlédli.

Matně šedý kov téměř splýval s krajinou. Rozeznat loď jsme dokázali jedině podle slabých duhových odlesků.

„Nemáme se vrátit?“ navrhl Danilov. V jeho slovech zazněla ironie, a tak jsem neřekl nic. Jenže on si dál nedával pokoj: „Jestlipak víš, Péťo, jak bude vypadat opravdu nečekanej konec tyhle naší pouti…“

„Vím.“

„Když nikoho nepotkáme. A nic nenajdem. Když tady budeme bloumat, dokud nesežerem všechny konzervy a neprošlapem všechny podrážky. A pak se vrátíme na Zemi.“

„To já vím, Sašo.“

Danilov přikývl a pak se najednou důvěrně dotkl mého ramene:

„Ale to bych teda nechtěl, Petre.“

„Tak jdeme dál.“

Začali jsme sestupovat po svahu dolů. Poslední orientační bod zmizel a hvězdy na tomto šíleném nebi nám nijak pomoci nemohly. Nezbývalo tedy než spoléhat na počtáře a jeho schopnosti.

„Aspoň sedum,“ prohlásil nečekaně Danilov.

„Co sedum?“ nepochopil jsem.

„Porušujeme nejmíň sedum bodů řádu vnitřní služby už jen tím, že se tady promenujeme. A to nemluvím o detailech, který tomuhle výletu předcházely.“

„A to tě děsí?“

„Ne. Vlastně mě to začíná spíš bavit.“ A Danilov ze všech sil kopl do kamene. „Tyhle boty totiž moc dlouho nevydržej. Protože se v nich nevznášíme po stanici…“

„Měli jsme možnost letět sem perfektně vystrojený a vyzbrojený,“ připomněl jsem mu.

Danilov neodpověděl.

„Nějaký zbraně tady jak se zdá nepotřebujeme, aspoň zatím,“ zastala se ho Máša. „Ale Petře…“

„No co?“

„Ty geometry znáš mnohem líp než kdokoli z nás. Co je tady mohlo tak vyděsit?“

Chtěl jsem říct „nebe“, ale geometři pod touhle září přece hodně dlouho normálně žili…

„Nevím.“

„A nebyla to třeba ta obrovská síla? Nesmyslná a obludná. Obyvatelná, a přitom úplně pustá planeta…“

„Ne.“ V tomhle ohledu jsem neměl žádné pochybnosti. „Jakákoli síla, dokonce i taková, která by byla mnohonásobně vyšší než ta jejich, by pro ně byla jedině výzva. Určitě by chytračili a hledali způsoby, jak na ni vyzrát, ale v žádným případě by se před ní nedali na útěk.“

„Tak to muselo bejt něco absolutně cizího. Naprosto neznámýho, a proto děsivýho,“ pokračovala nepříliš jistě.

„Přihořívá,“ prohodil Danilov.

„Opravdu?“

„Teď jsem to myslel doslova,“ upřesnil plukovník. „Řek bych, že začíná bejt teplejc. Ale ten tvůj předpoklad je zajímávej.“

„Ten druhej?“

„První i druhej. Víme toho tak málo, že můžeme vyslovovat jakýkoli hypotézy.“

Vypadalo to, jako by se Danilov rozhodl, že si z Máši bude trochu utahovat. A nenapadlo to jenom mě — Máša zvolnila krok a podezíravě se na plukovníka zahleděla. Jenže ten se tvářil jako učiněné neviňátko.

„Petře, chce s tebou mluvit Andrej Chrumov,“ oznámil mi nečekaně počtář.

Zastavil jsem. Jakmile reptiloid přenechal vůdčí roli ve svém vědomí dědovi, jeho rychlost okamžitě poklesla do hodnot vysloveně želvích. Běžet drobnými krůčky na čtyřech tlapkách prostě pro člověka není ten nejlepší způsob pohybu.

„Už tomu začínám rozumět, Péťo. Alespoň se mi to zdá,“ vyhrkl děda bez dlouhých předmluv. „No tak, zkus taky chvilku přemýšlet!“

Máša s Danilovem už taky zůstali stát.

„Pořád nemůžu pochopit, co je tu tak vylekalo, dědo. Zjevný nebezpečí tady nevidím žádný…“

„No a dál?!“ povzbudil mě dědeček k dalším intelektuálním výkonům.

Obhlédl jsem okolní krajinu. Hvězdné moře nad hlavou, ticho, lehký větřík a zdá se, že najednou je opravdu tepleji…

„Já tu nebezpečí nevidím,“ opakoval jsem . „Tady neprobíhá žádnej boj, je to tak dědo? A civilizace Stínu se nijak nebrání…“

Zatímco při prvním závěru reptiloid cukl hlavou, jako by přikyvoval, dál už se naše předpoklady zjevně rozcházely.

„Tak jednoduché to zase není! Kdyby to byl svět pracovitých a pokorných pacifistů, geometři by ho okamžitá schramstli! Přemýšlej, chlapče, přemýšlej! Geometři, ti silní, sjednocení geometři, ochotní v zájmu svého cíle uplatnit veškeré možnosti a prostředky, geometři ochotní padnout v boji, uplatňující silnou centralizovanou moc a nebojící se násilí — tak právě ti najednou utekli. Ostudně utekli, a přitom si to ještě ke všemu sami uvědomují! No tak! Co se tu stalo?“

Že by ten děda už skutečně něčemu porozuměl?

„Aha — že by Stín byli vlastně taky geometři?“ riskl jsem poměrně divokou variantu. „Že by to byla civilizace se stejnou etikou a stejnou cílevědomostí? Jenže eště mocnější?“

Reptiloid zívl. Dědeček zřejmě chtěl naznačit povzdech.

„Jsem prabídný vychovatel,“ zasupěl nakonec. „Patron by ze mě rozhodně nebyl. Když jsem člověka od narození tak nadaného jako ty přece jen nenaučil myslet nestandardně, a to jsem na to přitom vynaložil tolik času…“

Děda umí sám sobě vyčinit tak, že jako kreténi nakonec vypadají ti v jeho okolí.

„Andreji Valentinoviči,“ ozval se mírně zvýšeným hlasem Danilov. „Pokud jste pochopil, co se to tu děje, tak byste snad…“

„Ne. Já nic vysvětlovat nebudu,“ prohlásil děda. „Pokud je můj odhad správný, tak toho ani nebude zapotřebí. No a jestli je nesprávný, tak by bylo zbytečné obtěžkávat vaši mysl falešnými hypotézami.“

Danilov na mě pohlédl a já v jeho očích postřehl soucit. Možná tomu nebudete věřit, ale za tohle nečekané porozumění jsem mu snad byl ochoten odpustit i zradu.

„Neřekne nic,“ přikývl jsem. „To mi můžeš věřit.“

Jenže děda už mezitím nabádavě pokračoval:

„Jakékoli zúžení počtu variant vede k prohře. Jednoznačně stanovený vektor může sice být takticky výhodný, ale ze strategického hlediska je dříve nebo později odsouzen ke krachu. Promýšlejte celou tu situaci sami.“

V jeho hlase zněla jasná ironie.

„No dobrá. Přenechávám své místo Karlovi,“ rozhodl děda. „Protože pokud bych se v tomhle těle pokoušel jít já, ztvrdneme tu na několik týdnů.“

Reptiloid se pružně otřepal a já se ho zeptal:

„Víš aspoň ty, co si děda o tom všem myslí, Karle?“

„Naše dohoda zní tak, že jeho myšlenky kontrolovat nemůžu,“ odpověděl rychle počtář.

Tohle asi už navždy zůstane jen tvrzením, které si já nemůžu nijak ověřit.

A tak jsem jen přikývl.

„Je to eště tak pět kilometrů,“ řekl Danilov. „ Co myslíš? Ale co když tam nic nenajdem, Petře?“

Vítězové jak známo nebývají souzeni.

O tom jsem přemýšlel, zatímco naše podivná expedice dál postupovala svou trasou po planetě Stínu. Že bych se opravdu mýlil? Kdežto Danilov s Mášou se tím, že odletěli s lodí geometrů k Zemi, naopak rozhodli pro jedině správné řešení?

Možná že jsem si až příliš zvykl jen vítězit. A to od samého dětství. Dokonce i všechny mé životní prohry byly vždy jen katalyzátorem a odrazovým můstkem na cestě k dalším úspěchům. Všechny ty přiblblé školní olympiády… „Mladá naděje Ruska“… „Budoucí pýcha vlasti“… Vojenské učiliště, pak kosmická flotila… Jistě, žádné zvláštní osobní ambice jsem v životě jaktěživ neměl. Zato mě nikdy neopouštěla jistota, že vše, do čeho se pustím, může skončit jedině úspěchem. Dokonce i když jsem s nešťastnou „spirálou“ přistával na okresní silnici, pod vší tou panikou, vztekem a odevzdáním se do rukou osudu dál planula jistota, že si s tím poradím.

Vítězové nebývají souzeni, ale proč jsem si vtloukl do hlavy, že se tím vítězem stanu i tentokrát?

Co když se z civilizace Stínu vyklube ještě větší zlo než z Konkláve nebo z obyvatel Vlasti? Co když porozumět jí nebude v našich silách, jak se to možná přihodilo i geometrům? Co když všechny ty planety budou prázdné?

K bodu, který loď označila za „nestandardní strukturu“, zbýval sotva kilometr. Jenže já tam neviděl nic, naprosto nic. Žádné stavby, žádné energetické smrště, prostě nic, co by se dalo považovat za nějakou známku činnosti cizí inteligence.

Před námi byla jen rovina a pahorek. Světlo hvězd. Kráčeli jsem dál a dál a počtář nás spolehlivě vedl, ale mě se s každým dalším krokem zmocňovalo stále větší zoufalství.

„Je mi to hrozně líto,“ řekl skoro omluvně Danilov. „Slyšíš mě, Petře?“

Rozhlížel jsem se po pláni zalité barevným světlem tak usilovně, až mě z toho bolely oči. Není něco třeba až za tím kopečkem?

Ale co by tam tak mohlo být?

„Můžeme se klidně podívat na jinou takovouhle anomálii,“ poznamenala Máša. „Nebo se proletět nad planetou. Naše loď je přece schopná atmosférickýho letu, nebo ne?“

Bylo to řečeno docela přejícně. Zhruba stejně shovívavě jsem se já sám zachoval vůči Danilovovi a Máše, když jsem je vzal do zajetí a když se oni oba přesvědčili, že jiné východisko neexistuje a odpor nemá smysl.

Jen počtář mlčel. Kráčel v čele — soustředěně a neúnavně. Právě on byl určitě jednoznačně na mé straně, protože jejich civilizaci by jen sotva mohla vyhovovat aliance Země s geometry, natožpak ztráta privilegované úlohy živých superpočítačů. Ale copak ještě nechápe, že tenhle oříšek je pro nás až příliš tvrdý? To, co tolik vylekalo geometry, je pro nás patrně nedosažitelné — takže do příštích událostí nemůžeme nijak zasáhnout.

„Vidíš tam alespoň něco neobvyklýho, Karle?“ zeptal jsem se.

Reptiloid si s odpovědí dával na čas. Zastavil se a zvedl hlavu. A pak mě požádal:

„Mohl bys mě vzít do náruče?“

Uchopil jsem ho se zvláštními pocity — v mých rukou, svírajících malé tělo, teď spočívaly dva rozumy, patřící s největší pravděpodobností k nejpronikavějším v celé Galaxii. To tělo je křehké. Příliš křehké na sílu, kterou v sobě obsahuje.

„Zvedni mě výš,“ nařídil mi reptiloid.

Vzepřel jsem ho tedy až nad hlavu a znehybněl jsem. Museli jsme vypadat dost podivně — člověk, vzpírající k nebi nevelkého varana.

„Už vidím,“ konstatoval nevzrušeně počtář. „Můžeš mě pustit dolů.“

„A co je tam?“ zeptal se Danilov. Jeho hlas zněl napjatě.

Reptiloidovy oči blýskly.

„Člověk.“

„Cos to říkal?“ Danilov pohlédl kupředu a pak se sklonil k reptiloidovi. „Kde ho vidíš?“

„Je za kopcem. Člověk. Je sám. Jde nám naproti.“

Za okamžik už jsme se všichni hnali jako o závod do svahu. Nebyl nijak strmý, a tak jsme reptilodia nechali rychle za sebou — ale před sebou jsme neviděli nic neobvyklého, vlastně vůbec nic…

Až do chvíle, než jsme se dostali na vrchol.

Danilov, který běžel jako první, náhle strnul, poklesl do pozice startujícího sprintera a vypadal, jako když se chce schovat. Vedle něj znehybněla Máša. Já zastavil mezi nimi a pohlédl napjatě před sebe.

Asi sto metrů od nás opravdu stál člověk.

Řekl bych, že žena. A ještě bych řekl, že mladá. Hvězdná iluminace umožňovala rozpoznat jen postavu a dlouhé vlasy, ne už rysy obličeje.

„A prosím,“ řekl nečekaně klidně Danilov, stojící hned vedle mě. „Takže jsi nakonec měl pravdu, kamaráde. Teda — aspoň v něčem…“

Ta žena se ani nepohnula. Stála s hlavou zdviženou vzhůru a dívala se na vrchol kopce — na nás. Měl jsem dojem, že se jí žádný zvláštní údiv nezmocnil. Jako by na těchto nekonečných pustých pláních lidi potkávala každou chvíli.

Lidi?

Ale Karel se přece taky nijak nepodivil tomu, že potkáváme humanoida! Že by opravdu čekal právě něco takového?

Odstrčil jsem Danilova a vykročil kupředu. Zvedl jsem ruku ve snaze na sebe upozornit.

Postava učinila jakési gesto. Také mi zamávala, plavně a beze spěchu. A vydala se mi vstříc.

Tak tomuhle říkám kontakt!

Učinila krok, a pak další… A najednou jsem si uvědomil, že ta dívka — a byla to dívka, o tom už jsem neměl nejmenších pochyb — vlastně nejde k nám. Mířila kamsi stranou, na kamenitý plácek, který se od okolní pustiny čímsi sotva postřehnutelně lišil. Snad byl rovnější než okolní terén, snad o něco tmavší, ale každopádně působil dojmem, že světlo hvězd nad ním nemá žádnou moc.

„Stůjte!“ vykřikla Máša. „Počkejte chvilku!“

„Haló!“ zaječel Danilov.

Co se teď stane, jsme pochopili všichni najednou, ale už jsme tomu nedokázali nijak zabránit. Dívka zvolnila krok, jako by na okamžik zaváhala. Ale jak je možné, že veškerý ten povyk, co jsme ztropili, v ní nevyvolává nejmenší zájem?

Šla dál.

„Dívej!“ chytil mě Danilov za ruku. „No tak se na to dívej!“

Vzduch se náhle zachvěl. Odkudsi k nám zavanul chlad. Dívčina postava se náhle rozkolísala jako odraz na vodě. Nad pláckem, k němuž kráčela a který zřejmě viděla o dost zřetelněji než my, se rozlila vlna bledého světla. Taková krátká, měkká vlna, která v sobě rozpustila všechny barvy a tvary a ženskou postavu prostě setřela.

Když světlo pohaslo, už na plácku nebyl nikdo.

„To je brána,“ řekla osípěle Máša. „Brána.“

„Spíš přechodová komora,“ opravil ji Danilov a podíval se na mě. „Už vím, co mi připomíná tahle planeta, Péťo…“

Přikývl jsem. Já sám už taky pochopil.

„To je karanténa.“

Možná že to byla zavádějící asociace. V karanténním oddělení jsem se ocitl jen jednou, během výcviku. Naostro jsem se tam samozřejmě mohl dostat třeba po přistání na Zemi s reptiloidem, ale k tomu… jaksi nedošlo. Ale teď jsem si naráz vzpomněl jak na chvějivé, popuzující světlo stropních panelů, do nichž byly zamontovány i baktericidní lampy, tak na syntetickou vůni a chuť sterilního vzduchu se silnou stopou ozonu, i na těžké, dusivé ticho.

„Tohle je jejich předpolí,“ zašeptal Danilov. „Planeta, na který nechaj přistát každýho! Jenže pak toho každýho transportujou někam dál…“

„Ale kam dál?“ zeptala se Máša.

„Jak já to mám vědět? Třeba na jinou planetu. Nebo do podzemního města. Nebo třeba na onen svět.“

„Kdo byla ta dívka, Karle?“ zeptal jsem se počtáře.

„Nevím. Možná některý z těch pilotů od geometrů, kteří se na Vlast nevrátili. Anebo třeba místní.“

„A to tě nepřekvapuje, že tahle civilizace je taky humanoidní?“

Reptiloid na mě pohlédl se shovívavým údivem:

„Ani v nejmenším. Pokud tě geometři považovali za agenta Stínu, musí to přece znamenat, že lidská podoba jim není cizí.“

„No dobře, ale co se s tou dívkou stalo?“

„Danilov má asi pravdu. To bude dopravní pásmo. Fortna.“

„Co teď máme podle tebe udělat?“

„Vrátit se. Anebo pokračovat. Já bych dal přednost vstupu do toho kruhu.“

„To já bych dal přednost návratu,“ opáčil Danilov. „Jenže to by mělo smysl jedině tehdy, kdybys s tím souhlasil ty, Petře.“

Pohlédl jsem na místo, kde dívka zmizela, a cosi ve mně usilovně protestovalo — „nech toho, nechoď tam!“ Rozhodně jsem si ale nemyslel, že jsme právě sledovali nějaký sofistikovaný způsob sebevraždy — nejspíš to opravdu bude stejný transportní terminál, jako jsou kabiny geometrů. Jakmile ale uděláme další krok kupředu, přijmeme pravidla hry, jimiž se řídí civilizace Stínu. Ať už jsou kdokoli — stejní lidé jako my nebo naopak jacísi Kualkuové, kteří na sebe dokážou vzít jakoukoli podobu.

Střežit planetu, která měla jedinou funkci, funkci přistávací plochy, prostě nepovažovali za nutné. A kdoví, možná že tady každý návštěvník rovnou procházel i procesem dezinfekce…

Pak už příchozího zřejmě čekala síť Forten, rozmístěná po celé planetě. A nám bylo právě předvedeno — nikdy neuvěřím, že náhodou — jak tyto Fortny používat. Takže volba je jasná: Vstup dál, nebo táhni!

„Ale tohle by opravdu vypadalo na manýry supercivilizace, Andreji Valentinoviči,“ řekla Máša. A hned se zarazila, protože si uvědomila, že se obrací k člověku, jehož sama prohlásila za mrtvého.

Těžko říct, zda počtář dědovi poskytl první hladinu vědomí sám, nebo zda ten ho k tomu pohotově donutil:

„To by byla věru chaboučká civilizace, děvenko. S vyloženě horizontálním vývojovým schématem. Asi jako ve starých amerických románech, kde na každém asteroidu stojí americký bar, americký kostelíček a americký šerif s plechovou hvězdou…“

Děda vydal velmi autentické zafunění — bylo znát, že s reptiloidovými mluvidly zachází stále dokonaleji:

„Planeta změněná v kosmodrom, to je prostě k smíchu. Víš, jeden starý autor vědeckofantastické literatury kdysi prohlásil: ‚Galaxie je pro mě příliš málo. V té je jen sto milionů hvězd. To já mám větší rozmach — já budu psát jedině o megagalaxiích…‘ A býval by udělal líp, kdyby si všímal jedné jediné hvězdy…“

Danilov se tiše uchichtl.

„Tohle všechno ale přece musí mít nějakej smysl!“ usoudila ponuře Máša. „Aspoň nějakej! Předvádět svou velkolepost je skutečně jen žabařina. Ale proč teda tohle všechno, Andreji Valentinoviči?“

Děda dlouho mlčel. A když nakonec odpověděl, znělo to rozpačitě a jaksi neochotně:

„Pokud mám pravdu, Mášo, tak se ti má odpověď nebude zamlouvat. Ona je vlastně dost nesympatická i mně.“

A už je to tady zas… Jistě, já to chápu — dědův osud celý jeho život nezávisel na tom, co ví, ale na tom, co dokáže utajit. Všechny ty narážky, nejasné pohrůžky, mlžení a mnohoznačná proroctví — to vše mu nakonec umožnilo opustit akademickou pracovnu a zabřednout do bahna politických intrik.

Ale teď se snad mohl zachovat trochu jinak!

„Dědo! Mám… tam jít?“

Já myslím, že touhle branou bychom měli projít všichni.“

„Bez tebe se vocuď stejně nedostáném,“ opakoval utkvěle Danilov. „Já to teda za moc chytrý nepovažuju, ale jestli do toho jdeš, tak bysme se k tobě měli připojit všichni.“

Asi to tak budu muset nechat.

Třeba už proto, že tahle demonstrace síly byla víc než názorná. Civilizace takovéhoto formátu nebývá nejlepším spojencem. Vlastně se do této role nehodí ani trochu, asi jako Britské impérium v dobách největšího rozkvětu pro nějakou chudičkou a zapadlou africkou kolonii.

„Tak jdeme,“ rozhodl jsem. „Nejlepší bude, když se všichni chytíme za ruce. A tebe… myslím Karla… poneseme.“

„Proč ne?“ souhlasil hned dědeček.

Zvedl jsem reptiloida ze země a pohlédl na Danilova. Ten mě mlčky uchopil za loket. Máša se postavila vedle něj.

„To už nemáš vůbec žádný hračky?“ zeptal jsem se jí zvědavě.

„Ne,“ odpověděla. Vypadalo to, že upřímně.

Ačkoli — k čemu by nám tady byla laserová pistole? Nebo dokonce legendární alarský ggoršš…

Já vlastně nejsem rád, že do toho musíte jít se mnou,“ řekl jsem, když jsme nemotorně, s grácií ztracených dětiček, začali sestupovat po úbočí. „Kdyby…“

„Hele, di do háje,“ poradil mi mírumilovně Danilov. „Tohle už jsou teď zbytečný kecy…“

V čem spočívala výlučnost tohoto místa, natožpak princip pohlcování energie, věděla jen naše loď. Já si zatím ničeho zvláštního nevšiml. Ačkoli už jsme vstoupili na drobné oblázky, skřípající pod nohama, a dokonce už jsme došli až na místo, kde předtím jako duch zmizela ta neznámá, pořád se nic nedělo. Danilov křečovitě svíral můj loket a všichni tři jsme družně ťapkali vedle sebe, jako tři idioti, kteří se rozhodli, že se co nejrychleji naučí tancovat sirtaki. Reptiloid, o němž jsem nevěděl, kdo v tomhle okamžiku jeho tělo vlastně kontroluje, jen kroutil hlavou.

Nedělo se nic.

Že by to nefungovalo?!

V tu chvíli mnou projel kratičký, ale velice intenzivní pocit hanby. Zaťal jsem zuby a představil si, jak se vracíme na Zemi. Ať se tu proboha stane aspoň něco! Může to být třeba hnusné a potupné — ale aspoň něco!!! A je jedno, jestli se budu muset pustit do křížku s celým světem nebo kráčet po kolena ve sračkách a krvi — já to udělám. Někam se doplazím, i kdyby to mělo být sebeobtížnější…

Před našima očima se vynořila kalná mihotavá opona.

Danilovovy prsty se bolestivě zaťaly do mé ruky. Reptiloid naopak celý ochabl — zřejmě se preventivně uvedl do tranzu, protože se obával něčeho podobného, jako byl jump. Máša vykřikla, přiskočila až k Danilovovi, ale ten se na nohou neudržel a všichni jsme začali padat. Svět kolem se rozkolísal. Vše tonulo v bělavém světle. Kamení pod nohama už jsme necítili, nebylo tam nic a my jen padali.

Pak nám v uších zazněl zvuk, vlastně ne zvuk, spíš takové krátké zavřeštění, takový sten prostoru. Byl to opravdu jakýsi průchod, taková další hra s dimenzemi, jiná, než jakou si vymysleli lidé, jiná, než jaké užívali geometři.

Najednou jsem pocítil, jak mé vědomí vyhasíná a jak se mě zmocňuje otupělost. Myšlenky se pohybovaly jen velice ochable a líně.

Ale přece jen se něco dělo. Aspoň něco.