Část třetí Vlast

Kapitola první

Myslel jsem si, že Kelos se rozhodl utéct. Tajně zmizet Radě. Dělal přece hloupost, a to hloupost zcela očividnou. Ukrýval se tu desítky let, do Fortny nevstupoval a planetu neopouštěl — a to všechno jen proto, aby si uchoval unikající lidskou podstatu. Uchovat něco, co v něm ve skutečnosti už dávno nebylo. To, že byl doslova prošpikován „bojovým železem“, byla samozřejmě pitomost. Důležitější bylo, že viděl, co ho čeká.

Ohnivé moře. Plazma a popel. Loutková těla, která dál žila životem těl skutečných… Ach bože, jak dlouho jste se přeli o princip materiální a duchovní, milí filozofové a sociologové. O konzumní společnost a potřebu duchovního růstu… Tak tady máte ideální východisko. Východisko demonstrativně zdůrazňované nádherné. Ohnivé moře, sídlo jiného, nečlověčího rozumu. Uchované schránky, které budou věčně bloudit po obchodech, hodovat, tleskat hercům a vypískávat politiky… Posměšná karikatura, naskýtající se pohledu hostí, kteří sem dokážou dolétnout. Ale možná že to není pohled posměšný, možná je naopak marnivý a laskavý…

Kelos věděl, k čemu dříve či později dospěje. Nejsem pro něj třeba jen záminka? Jen důvod, pro který by konečně vstal a opustil rodný dům, který mu byl stále těsnější?

Jenže Kelos se mezitím šel rozloučit se ženou.

Pro jistotu jsem vyšel z domu ven. Pořád mi tu něco bylo divné a když jsem tak chvíli stál přede dveřmi, pochopil jsem to. Žádný plot tu není a dům stojí v lesích. A přitom se ani nezamyká.

Buď tu vůbec neexistuje zločinnost, což by bylo zvláštní, protože i na planetách Stínu se přece tu a tam musí objevit maniaci a lupiči, nebo jsou strážní systémy zamaskovány tak, že si jich prostě nedokážu všimnout, anebo se Kelos nikoho nebojí — a hotovo! Při jeho schopnostech by na tom nebylo nic divného…

Na okamžik, ale opravdu jen na okamžik se mě zmocnilo zoufalství. Všechno, co jsem zatím vykonal, bylo jen myší hemženíčko. Tady, v srdci Galaxie, už dávno odběsnily bouře, o jakých se nám na Zemi zatím ani nesnilo. Rodily se tu a zase zanikaly říše a smrt se tu proměnila v krátký okamžik odpočinku před novým životem. Heslem „každému podle potřeb“ můžu být nadšen, ale může mě taky rozhořčovat. Tady už ho stejně dávno realizovali. Ve světech Stínu se dávno zrodili noví bohové, kteří si ještě stále hrají na lidi, každý den se tu rodí další lidé, kteří před sebou nemají jiné východisko než se stát bohy.

Kdesi daleko předaleko ve vesmírném Zapadákově jacísi důležití generálové rozhodují o tom, podle jakého paragrafu mě v nepřítomnosti odsoudit k trestu smrti. A v jiném podobném koutě, kde je bláta o něco míň, neméně důležití představitelé Silných ras rozumují o tom, jak co nejlépe zabít Zemi.

A tady, kousek ode mne, vede Kelos důležitý hovor se ženou, loučí se se svým iluzorním dítětem a chystá se odejít navždy.

A z téhle představy se mi najednou ulehčilo.

I kdyby moc a schopnosti nějaké rasy byly sebevětší, i kdyby nová veleříše zahrnovala sebevíc světů, stejně je to všechno jen klam a mámení.

Dokud člověk zůstává člověkem, nejdůležitější jsou pro něj ty problémy, které jsou před tváří nebes naprosto bezvýznamné. A mám-li být upřímný, tak osud mého psa je pro mě důležitější než osud věčné války zelených o triumf ekologie…

Aťsi klidně umějí všechno, co se vůbec dá vymyslet! Ať klidně svážejí celé hvězdy na smetiště a z planet pečou koláčky. At si pro sebe beze všeho vytvářejí nepřekonatelné ženy a ideální děti, ať žijí tisíce let a rychlosti světa ať dosahují pěšky. Ať jejich říše klidně zavážou Mléčnou dráhu na uzel a ať jejich kýchnutí dokáže uhasit supernovu.

Hodně zdaru!

Já potřebuji jen jedno, malou planetu, která dnes nemůže být pyšná už vůbec na nic. Planetu, jejíž svět se zrodil díky uprchlíkům z centra Galaxie. Planetu, kde se narodil a zemřel Petr Chrumov…

Opřela se do mě tlaková vlna. Otočil jsem se a spatřil klesající flyer.

Krásná mašina, to se musí nechat. Opravdu krásná.

Byl to stříbřitý kotouč o průměru asi tři metry. Dole to mělo šedivé žebrování, nahoře průzračnou kopuli. Takové chrastítko pro Gargantuovo nemluvně. Motory nebylo vidět žádné a totéž platilo i o podvozku. Prostě technologie, která už skoro žádné vnější známky nevyžaduje. Něčemu podobnému se začínali blížit geometři, ale to, co pro ně bylo vrcholem letecké techniky, bylo tady všední asi jako tříkolka.

Průhledná kopule rychle roztála. Tak vida, ono je to taky pole. A já si byl jist, že je to plast nebo sklo.

Dari opatrně přelezl hranu kabiny a seskočil dolů. Pak na mě hrdě pohlédl.

„Pěkná věcička!“ pronesl jsem uznale.

Jen by mě zajímalo, jestli tu náhodou nevychvaluji nějaký předpotopní krám…

„Petře,“ oslovil mě váhavě. „A mě byste s sebou asi nevzali, co?“

Žádná zvláštní naděje v jeho hlase nezněla.

No prosím. Tohle by byl skvělý závěrečný akord mého šíleného záměru. Tak já chci letět tam, nevím kam, pro to, nevím co — a v čím doprovodu? V doprovodu vysloužilého vojáka, který se bojí stát nadčlověkem, a jeho náhražkového syna, který se člověkem naopak nikdy nestane!

„Já myslím, že bys měl zůstat doma, Dari. Tvoje maminka by tu sama byla moc smutná.“

Přikývl. Naše oči se na okamžik setkaly a já se zachvěl.

Kdepak Kelos! To Dari je skutečný člověk!

A není to tak nakonec doopravdy?

To nebyl Kelos, kdo prožil už stovky let a teď si snaživě hraje na obyčejný život. Tenhle iluzorní svět si vytvořil Dari, který mi teď velkomyslně věnuje jednu ze svých loutek…

Je to šílenství.

Černá studna, do níž se dá padat donekonečna.

A co je ve Stínu vůbec pravé? Kdo je tu živý a kdo je tu loutka? Není to nakonec tak, že se povaluji na studených kamenných deskách pod černou hvězdnatou oblohou a kdosi mi promítá tenhle film, aby mohl zvědavě zkoumat mé reakce? Nejsem třeba v zajetí geometrů, upoutaný do laboratorního křesla, zatímco moudří Patroni rozhodují, co teď se mnou — zda mě pustit, strčit do koncentráku nebo rovnou zlikvidovat?

Okamžitě přestaň, Petře. Tvé domněnky nemůžu vyvrátit, ale je to cesta ke zkáze. Znám hned dvě rasy, které zemřely v důsledku ztráty víry v jsoucnost vesmíru.

Polkl jsem knedlík, který se mi usadil v krku. Srdce mi bušilo a pokoušelo se vyskočit z hrudi ven.

Kualkua má pravdu. Lidský rozum není ten nejlepší nástroj pro rozbor objektivity a subjektivity světa.

Dari se najednou ohlédl. Podíval jsem se k domu a spatřil Kelose.

Panečku! Tak starý válečník se vypravuje do boje v plné parádě!

Buď byl jeho rozhovor se ženou tak hutný a krátký, nebo ho spojil i s převlékáním.

Jeho šat, utkaný z průhledné, ve slunci se třpytící látky, ze všeho nejvíc připomínal fólii z briliantů, stavených v jeden celek — pokud by něco takového vůbec bylo možné. Oslnivé jiskry jednotlivých hran se rozhořely při každém jeho pohybu. Bezděky jsem uhnul očima.

„Druhej takovej bohužel nemám. Škoda.“

„Ta vaše Křišťálová aliance — to povstalo z těch uniforem?“

„Ne, Petře. Křišťál byl pro nás symbolem čistoty našich záměrů.“

Dari si otce prohlížel s neutuchající zvědavostí. Asi tuhle uniformu už někdy viděl, ale jen sotva to mohlo být příliš často.

„Rada nepřijde? Že by si mě vyčítavě změřila…“ prohodil jsem.

Kelos zakroutil hlavou:

„Jsi stejná hračka v rukou Stínu jako my. Takový věci si neber. Nikdo tě z ničeho neviní.“

Pak přistoupil k chlapci a roztržitě ho pohladil po vlasech.

„Měj se pěkně, Dari. A hezky tu na mě čekejte, ano?“

Nebylo vyloučeno, že Dari se výsledků svého naléhání polekal až teď. Ohlédl se na mě — měl jsem pocit, že v naději, že bych pomoc mohl odmítnout.

Odpusť, chlapče — a je jedno, jestli jsi skutečný nebo ne — ale teď na nějaké sebeobětování nejsem připraven…

„A vrátíš se brzy, táti?“

„Vrátím se. Musíte čekat.“

Jak to říkal básník… Nikoho však nechránila v dáli přislíbená schůzka, nikoho však nechránila láska, zvoucí do dáli…

Já Zemi taky slíbil, že se vrátím. Jenže co si počnu, jestli nebude kam se vrátit?

„Posaď se, Petře.“

Flyer visel půl metru nad zemí. Žádné schůdky nebo můstek do něj nevedly. Vyšvihl jsem se tedy na jeho okraj a strnule se zadíval dovnitř.

Nikde ani ovládací pult, ani nějaká křesla. Jen tma, černá a neprostupná tma, s níž si neporadilo ani jasné slunko. Skoro hmatatelná, jako chomáč obarvené vaty. Jenže takhle černá tuš není nikde na světě k maní.

„Posad se.“

Desetiletý kluk se toho koneckonců taky nebál…

Učinil jsem krok. Jako do studené vody, ale ta tma byla naopak nečekaně teplá. Měkká, pružná, pohodlná tma. Posadil jsem se a pocítil, jak se mého těla ujala neviditelná opora. Stačilo znehybnět, a prostor kolem vás okamžitě vybudoval velmi pohodlné hnízdo.

„Hlavu taky,“ broukl Kelos, který konečně pochopil důvod mých rozpaků. „Tohle je jen ochranná clona, neboj se.“

Ponořil jsem se do tmy.

A vida!

Uvnitř tma nebyla. Flyer vypadal dokonale průhledný, jen pod nohama byl o něco temnější, asi jako když se díváte skrz kouřové sklo. Matně jsem tušil stříbřitý plášť flyeru, což byla zřejmě jediná jeho hmatatelná součást. Pohyby nic neomezovalo, ale vnitřní prostor přitom dovoloval znehybnět v jakékoli poloze — vleže, vsedě nebo třeba hlavou dolů.

Bylo to nezvyklé, ale pohodlné. Ačkoli, naše anatomická křesla přece taky nejsou k zahození!

Kelos stále ještě stál hned vedle Dariho, cosi mu laskavě a zároveň vážně říkal, přesvědčoval ho a dodával mu kuráž…

Je to opravdu zvláštní. Ti, pro které už je pozdě stát se znovu lidmi, jsou nakonec mnohem lepší než lidé sami: že by teprve ve chvíli, kdy se dostaneme za hranice toho, co je vymezeno člověku, a ucukneme hrůzou, jsme schopni ocenit vše snadno dostupné, ale dřív jaksi nepotřebné?

To opravdu není jiné východisko než připoutat se k lidskosti živoucími kotvami?

Co Kelos ve skutečnosti získává a co naopak ztrácí?

Jaké slasti by se mu otevřely, kdyby ze své lidské schránky vykročil ven? Že by všechny naše emoce, všechna naše přátelství i lásky byly jen ubohým stínem toho, čeho se dá dosáhnout? Nebo Kelos před tváří věčnosti nakonec litoval všech těch minut, měsíců a let, kdy si hrál na člověka?

To nevím. A vědět nechci.

Kelos poplácal Dariho po rameni a vykročil k flyeru.


Nebe. Nekonečné nebe.

Vystoupali jsme tak vysoko, že den pohasl. Slunce plápolalo vysoko na nebi, ale světlo hvězd přemoci nedokázalo. Žlutý terč a barevné jiskry — a jestlipak jsou ve Stínu taky světy pro básníky a výtvarníky? Třeba takové, kde prší oranžové deště, vybuchují zelené blesky a barevná slunce tančí v kole, obklopená brilianty hvězd… Jsou někde světy čisté krásy, bezbřehé inspirace, bezvýhradného zbožnění, velikého smutku či svaté lásky? Určitě jsou. Stejně jako světy věčných válek, jako planety-věznice, sídla krvavých tyranů a náboženských fanatiků, a také světy, které se utkvěle maskují, aby vypadaly jako světy lidí…

Stín.

Tenhle název se nezrodil podle bludné sešeřelé planety. Spíš ze stínu, který žije v lidské duši. Stín každého obdaří naprostou volností seberealizace. Jen vstupte do Fortny — a pokud opravdu chcete odejít, tak odejdete. Tam, kde se naplní vaše plány a sny, tam, kde najdete vytoužené přátele i nepřátele…

„Kam to letíme, Kelosi?“

Můj souputník pololežel ve vzduchu a díval se na nebe, které už se potáhlo hustou černí, na ten koutek nekonečna, pod nímž se choulila jeho planeta…

„Na stanici Obchodní ligy.“

„Já myslel, že k Fortně.“

„Ne, Petře. K tý se vždycky dá doj ít pěšky… Já se opravdu hodlám vrátit. Jenže abych to dokázal, musím se Fortnám vyhnout.“

Kelos rozhodil rukama a diamantová látka znovu zajiskřila.

„A taky nesmím umřít. Protože to už bych rozhodně neožil jako člověk. Ale to snad chápeš.“

„Chápu. A promiň.“

„Neomlouvej se. Na druhý straně je fakt, žes mi nedal na vybranou, příteli. Ani v nejmenším. A odmítnout tě nebylo možný, když si uvědomím, čím jsem se zabejval posledních padesát let. Jít s tebou je krok skoro beznadějnej, ale lidskej. Což ovšem není tvoje zásluha. Možná že opravdu přišel čas volby.“

„A k čemu nám bude Obchodní liga?“

„Je to alternativa. Sice chaboučká, ale přece jen alternativa Forten i Stínu. Oni se nepokoušej bojovat se Stínem jako Křišťálová aliance. Pohybuj ou se ale ze světa do světa a jsou dost silný na to, aby je panovníci novejch říší nechali na pokoji. A taky ledacos vědí.“

„No dobře, ale budou mi chtít pomoct?“

„Možná ano. Jejich heslo praví, že člověku neslouží jen Stín. Když se někam potřebuješ dostat, tak to vždycky jde loděma Ligy. A navíc… tuhle cestu si vybralo hodně mých přátel z Aliance. Připojili se k těm, který nás rozdrtili. Já byl na něco takovýho asi příliš hrdej…“

„Ale o co je mám žádat, Kelosi? Copak mi můžou vyčlenit nějakej boj ověj svazek, kterej by chránil Zemi?“

„To není jejich metoda,“ poučil mě Kelos. „Ne, Petře. Já pro tvou planetu vidím jedinou cestu — stát se součástí Stínu.“

Kelos se tiše zasmál:

„Divíš se opravdu upřímně… Ale je naprosto nereálný najít za pár dnů obránce pro tak vzdálenej svět. To je nereálný dokonce i ve Stínu. Ale když do tvýho světa přijde Stín sám, tak je ten svět ochráněnej.“

„Ale jak?“

„Planeta, na který se objevěj Fortny, už není bezbranná. Přiblížit se k ní dokážou jen některý kosmický plavidla. A jen některý zbraně budou proti ní účinný. Jenže i kdyby se tam to tvý Konkláve nakonec dostalo, tak zabít nikoho nedokáže. Jen vašemu světu darujou nový zrození.“

„Takže to chce Fortny?“

„Ano. Kdysi jsme je budovali dlouho a komplikovaně. Kdežto teď je to vyloženě jednoduchý. Říká se, že právě Obchodní liga vysévá Fortny, kam se jen dá — do světů obydlenejch i pustejch. Prostě do všech, který by se jednou žijícím ve Stínu mohly hodit.“

„Tak oni jsou proti Stínu, ale Fortny šírej?“

„Samozřejmě. Protože jejich vzdorování není snaha postavit se silou. Liga nabízí alternativu, ale nijak nebrání normálnímu vývoji života v tom či onom světě.“

Kelos se odmlčel. Čekal jsem ještě další argumenty, ale marně. Kelos mi zkrátka navrhl jedinou myslitelnou cestu — přinejmenším podle jeho názoru.

„No dobře. A proč ty jsi proti Stínu?“

„Já? A proti?“

„Byla tu přece Křišťálová aliance, ničení Forten…“

Povzdechl si:

„Mý pocity s tímhle nemaj naprosto nic společnýho.“

„Budiž. Ale stejně.“

„Dávno a dávno, Petře… Opravdu hodně dávno se na jedny malý planetě, který se ve Stínu vedlo velmi dobře, narodil chlapec. Žil, rostl podle zákonů svýho světa — hrál si na válku, učil se střílet a chodil i do kroužku mladejch kontrarozvědčíků… Takhle to tam tehdy chodilo. Pak ale jednou potkal holčičku. Úplně obyčejnou holčičku z tohohle světa. Nepřipadá ti to banální, Petře?“

„Spíš normální.“

„Dál to ale bylo eště banálnější. Oba vyrostli a dospěli. Holčičku čekala smlouva s jednou podivnou planetou, dneska už si na ni nikdo nevzpomene, ale tehdy už jen slovo Sultanát vyvolávalo hrůzu a odpor. Všude… kromě vlasti chlapečka a holčičky, protože na jejich planetě bylo zvykem s dětma obchodovat. Byli to nejlepší vojáci v celý Galaxii. K tomu je ale třeba říct, že holčičce bylo úplně jedno, na čí straně bude prolévat krev. Jenže chlapec se měl vypravit na Duhový Mosty, což znamenalo, že budou bojovat proti sobě. Jejich city tu nehrály žádnou roli, protože obchod se uzavřel eště před jejich narozením. A tak utekli.“

Mluvil klidně a vyrovnaně, jako by to ani v nejmenším nebyl jeho příběh. Jenže kdoví, co se s takovou první láskou stane po čtyřech stoletích?

„Mladík v tý době už prošel prvníma bojovýma implantacema. A byl ochoten zabít každýho, kdo by se jim postavil do cesty. A tak se nebáli. Neobávali se dokonce ani hanby, protože na jejich planetě byly Fortny od začátku považovaný za útočiště zbabělců a smolařů. Nikdo je nezastavil. A došli až Fortně — prostě ke smetišti, jaký se na místě každý Fortny zřizovaly. To bylo tehdy normální — žádný stráže nebo hlídací psi, jen hromady odpadků. Tak si na jednu tu hromadu vylezli, vzali se za ruce a čekali, až se pro ně otevře novej svět — svět jen pro ně dva. Na co myslela holčička, to nevím, a pokud jde o chlapce, tak už jsem to zapomněl. Řek bych, že snil o moři. Na jejich planetě totiž žádný moře nebylo… A Fortna je nezklamala. Otevřela se. Chlapec stál na břehu moře a v jeho dlani…“

Kelos pomalu zvedl ruku.

„…v jeho ruce, kterou se daly ohýbat traverzy a trhat ocelový lana, už nebylo nic. No a dál… Dál je to eště banálnější. Vrhnul se zpátky do Fortny. Na moře se ani nepodíval, i když šumělo hned vedle. Fortna se zase otevřela. A otevírala se tak den za dnem a chlapec se zmítal ze světa do světa, protože věděl, že musí svou dívku najít. Bez ní by mu totiž všechny dary Stínu byly k ničemu… Oblaka, připomínající hejna zářících ptáků, který se předháněly s létajícíma ostrovama, divoký lesy, kde polonahý lidi žili v harmonii s přírodou, obrovský města, kde pro výškový budovy nebylo vidět nebe, vodopády, který stékaly po skaliscích z drahokamů, i malej domek na kraji nekonečnýho pole, kde ho nakrmili a dlouho se snažili nějak ho utěšit… Občas se chlapci zdálo, že prošel už úplně celej Stín, ale pak pochopil, že celej ho neprojde nikdy. A tak plakal a zase se smál, vstupoval do Forten a čekal, protože holčička ho určitě taky hledala, ta ho přece nemohla nehledat… Občas se ho zmocňovalo dočasný šílenství, vynořoval se ve světech, kde se zrovna válčilo, a vrhal se do boje bez ohledu na to, proti komu a zač bojuje. Stal se z něj výbornej voják a několik let o něm kolovaly legendy. V jednom světě z něj pak udělali vůdce. Tam tedy nakonec zůstal. A když ho Stín nechtěl k dívence dovést, tak se rozhod, že ho zničí. Přísahal, že vytvoří novou říši, dobude celej vesmír a svou dívenku najde. Protože nevěděl, kolik chlapců už na něco podobnýho přísahalo před ním…“

„A našel jsi ji?“ zeptal jsem se.

„Ne. Pak, když chlapec výrost a dostal rozum, když přestal její jméno volat ze spánku, pochopil, o co tady šlo. Miloval hlavně on, to on vydával oslnivý světlo, kdežto v dívence se jen odráželo. Což jí nikdo nemoh mít za zlý. Ona sama věřila, že je čeká věčnej život a věčná láska. Jenže Stín… Stín věděl, jak to je. A dal jí svobodu.“

„A ty na ni nemůžeš zapomenout? A nedokážeš to Stínu odpustit?“

„Zapomenout… Zapomněl jsem na ni už dávno, Petře. Skoro si nevybavuju její tvář. Odpustit nemůžu něco docela jinýho. Ten okamžik, kdy jsem poprvé prošel Fortnou. Vůni moře, šplouchání vln, nachový nebe — bylo to zrovna při slunce západu… Okamžik nadšení — kratičkej okamžik, kdy jsme ještě byli spolu a všechno měli před sebou. Jenže pak jsem se podíval na svou ruku — a ta byla prázdná, sevřená v pěst. Západ pohas, moře umřelo a chlapec začal křičet bolestí. Tak tohle jsem opravdu neodpustil, Petře.“

„Stín nepřináší štěstí.“

„Stín jen dává svobodu. Jak s ní naložíme, to už je věc každýho z nás. No a když je tvoje štěstí uplácány z něčí nesvobody, tak máš smůlu…“

„To ale znamená, že štěstí není.“

„Není. Takže pokud hledáš ideální svět, kterej by vám pomoh a přinesl vám prosperitu, bezpečí a štěstí, tak to je omyl. Přinejmenším v jednom bodě.“

„Já ale hledal jen svobodu, Kelosi.“

„Dejme tomu. A taky jsi ji našel. Ale přineslo ti to radost?“

„Moc ne. A navíc nevím, co bych měl hledat dál.“

Umlkli jsme. Flyer se hnal nad planetou a kolem nás se mihotaly hvězdy. Daleké, krásné, volné a zároveň zakované do stejného řetězu.

Co si ale vybrat, když ani jedno řešení nepřináší správnou odpověď.

Drsný sen geometrů?

Nerudný pragmatizmus Konkláve?

Lhostejnou volnost Stínu?

Když jsou jen dvě alternativy, vždy se dá doufat v nějakou třetí.

Jenže třetí syn vítězí nad drakem a třetí přání se ukazuje jako to správné jen v pohádkách.

Ve světech nesvobody, ve světech krutě omezených práv, ve světech volné anarchie, zkrátka vždy a všude jsou lidé odsouzeni k tomu, aby trpěli. Aby ztráceli, hledali a mýlili se. Aby způsobovali bolest a sami zakoušeli muka. A já bych potřeboval něco, co mi nikdo nemůže dát. Potřeboval bych ráj, a ten nikde není.

Je ti těžko,“ řekl Kelos. „Což chápu. Ale má rada… Má jediná rada zní — rozhodni se pro Stín. Ten nebude překážet. Když zatoužíte po štěstí, budete šťastný. Což je lepší, a to nesrovnatelně, než navždy umřít.“

„Tohle říkal můj děda, když se ocitnul v těle reptiloida. Ten kdyby mi tak teď moh poradit.“

„Tak to riskni a vstup do Fortny. Pokud chceš opravdu najít dědu…“

„Jenže jak mám vědět, co chci?“

„Ohó! Zdá se, že dospíváš, příteli! Ostatně podívej se na támhletu zelenou hvězdu před námi…“

Přikývl jsem. Jestli si myslí, že nejsem zvyklý rozeznat umělou kosmickou stanici od hvězdy…

„Je to k ní tak sto kilometrů,“ řekl jsem.

„Kolem deseti tisíc.“

No tohle! Že bych se zmýlil o dva řády?

„A v průměru má tak čtyři kilometry?“

„No… nevím, jestli se slova průměr vůbec dá užít…“


Měl pravdu, pojem průměr se skutečně příliš nehodil. Stanice připomínala spíš obrazec z učebnice stereometrie, nebo možná vycpaného mořského ježka. Z mnohostranného srdce tohoto výtvoru do všech stran trčely dlouhatánské jehly, které mohly být u základny silné kolem sta metrů. Hnědozelený povrch stanice byl nerovný a hrbolatý.

„Trochu to připomíná živočicha,“ usoudil jsem.

„To je daň tradici. Ale jinak se Liga pěstování biologických lodí už dávno vzdala.“

Málem jsem se zakuckal. Dokázal bych vůbec vymyslet něco, co ve Stínu ještě nebylo?

Popřípadě může mi Stín ukázat něco, co bych si nedokázal vymyslet?

Flyer pomalu klouzal mezi rozbíhajícími se ostny. Nikde jsem neviděl nic, co by připomínalo nějakou přechodovou komoru — naopak, přímo proti nám teď čněl jakýsi široký výrůstek.

„Nejsou to špatný lidi,“ prohodil Kelos. „I když zdaleka ne všichni jsou opravdu lidi…“

„A proč je ta stanice tak obrovská?“ zeptal jsem se, ale odtrhnout pohled od blížící se stěny satelitu jsem nedokázal. Teď do toho přece musíme vrazit… „Jak živě s nima obchodujete?“

„Skoro nijak. Náš svět přece nic zajímavýho nevyrábí. Stanice Ligy jsou všechny stejný, bez ohledu na to, u jak důležitý planety se ocitnou. Je to nakonec výhodnější než přebudovávat satelity, který najednou začnou být pro Ligu klíčový.“

Vpluli jsme přímo do chapadla, které směrem k nám z družice vyrostlo. Místo abychom narazili do souvislé stěny, najednou jsme byli uvnitř válcové, jasně osvětlené prostory.

„Teď to bude nejzajímavější,“ prohodil Kelos. „A nenech se zaskočit jejich podobou, chováním a tím, na co se tě budou ptát. Naše planeta tě ničím nezaskočila, jenže na tu ses dostal Fortnou. Kdežto tohle je svět, kterej není určenej pro tebe.“

Obratně se přitáhl vzhůru a vynořil se z ochranné clony flyeru ven. Následoval jsem ho. Svrchní kopule už byla otevřená. Stáli jsem v přechodové komoře, v normální přechodové komoře, na níž se zřejmě nic zvláštního vymyslet nedá.

Tak čemu se tu mám divit?

Pokud si Kelos myslí, že jsem ještě něčeho takového schopen, tak se mýlí. Může sem klidně přijít Luke Skywalker s Darthem Vaderem nebo páreček tančících čertů, anebo ať sem klidně vleze po zuby ozbrojený pavouk — já se divit nebudu. Vždyť je to přece Stín.

Stěna se zachvěla, pak prohnula dovnitř a vzápětí dovnitř vstoupila lidská postava. I za to zaplaťpánbu.

Byla to mladá nesympatická dáma v bílé šupinaté kombinéze, svírající v ruce zbraň, která připomínala samopal s krátkou hlavní.

„Vítám vás na stanici Ligy,“ utrousila suše. „Představte se.“

Nepřekvapilo mě to. Přece jsem slíbil, že se nedám ničím zaskočit.

„A nebudeš nakonec chtít eště občanku, Mášo?“

Její pohled se zastavil na mé tváři.

„No tak!“ pobídl jsem ji znovu. „To se budeme seznamovat úplně od začátku?“

„Petře… Péťo…“

Brada se jí roztřásla. Samopal vypadl z ruky a dutě buchl o podlahu.

Vzlykající Máša se mi pověsila na krk. Tomu bych tedy nevěřil. Majorka státní bezpečnosti Máša Klymenková, má nedávná žalářnice, najednou brečí a křečovitě mě objímá. A co ten obojek s výbušninou, děvenko?!

Ani už nevím, jak se stalo, že jsem se rozbrečel sám.

Byl to zázrak, že jsme se setkali ve světech, které obývá možná miliarda miliard živých bytostí. Jenže náhodné zázraky se nedějí.

Jeden z nás moc chtěl najít toho druhého. A já to asi nebyl. Mně to bylo vcelku jedno, jestli se Máša najde nebo navždy zmizí ve Stínu. Že by naše setkání bylo tak důležité pro ni? Důležitější než pro Kelose, který hledal svou mladou přítelkyni v tisícovkách světů?

„Já… Já… Nikdy bych si neodpustila,“ zašeptala Máša.

„Vy se znáte, Petře?“ zeptal se mě Kelos. „To… je tvoje společnice?“

„A čemu se tak divíš, vždyť jsme ve Stínu,“ broukl jsem jen a znovu pohladil Mášu po zádech. „No tak… uklidni se, holčičko. Všechno bude zase dobrý. Vždyť vidíš, že jsme se potkali…“

„Myslela jsem si, že je po všem… Že tady zmizíš… A já přece slíbila… Prostě jsem tě musela najít…“

Panebože!

Že se nestydíš, Stíne!

Co to je — láska dvou dětí, které utečou ze své planety? A co jsou to obydlené planety, i když jsou jich tisíce a desetitisíce! Co všechno tohle znamená před služebním hrdinstvím pracovnice ruské státní bezpečnosti!

Jsi směšný, Stíne. Holčička Máša, která si v dětství moc lidského tepla a lásky neužila, učinila svou láskou službu vlasti. A tak se holčička Máša dostala přesně tam, kam jsem nutně musel dorazit já.

Neodstrčil jsem ji a nic jsem neřekl.

Možná je to k smíchu, ale i takováto láska zasluhuje naši úctu.

„Všechno je v pořádku,“ opakoval jsem.

„Petře,“ řekla ještě jednou a poodstoupila ode mě. Pohlédla zběžně na Kelose, za víc jí zřejmě nestál. „Ani nevíš, jak strašně jsem ráda. Andrej Valentinovič říkal, že tebe dokážu najít jen já, protože jeho jsi přestal mít rád a nikdy nepřijdeš do světa, kde je on. A já už do žádný Fortny nechci, já se toho bojím.“

„Říká?! Děda je tady?“

„Ano,“ zasmála se Máša. „Ach ano… Ty přece nevíš… Kdybys to jen věděl, Péťo… My se ocitli v takovým světě, to byla taková hrůza… Zato teď…“

Tak vida, kam jsem mířil.

Samozřejmě ne rovnou. Potřeboval jsem svět, kde jsem zabil Galise — toho, jehož mi sám osud (nebo snad Fortna) předurčil, aby se stal mým laskavým a zároveň přísným velitelem, svět, kde jsem ztratil Sněha, s nímž jsme mohli a měli být přátelé. Potřeboval jsem Kelose s jeho iluzorním synem, starého a vylekaného Kelose, který se bojí milovat. A to vše proto, abych se nakonec přece jen vrátil k dědovi.

Navzdory tomu, co bylo na začátku, když si utrápený a osamělý člověk koupil živou hračku — budoucího bojovníka za jeho ideály. Navzdory bolesti, jíž jsme se navzájem tak štědře obdarovávali, navzdory kruhu lží, v němž jsme se ocitli.

Tak promiň, Mášo, že mě jako první napadl tvůj úkol… Nikdy se sice nesblížíme, ale taky jeden druhého navzájem už nikdy nezradíme.

Já se tě nebojím, Stíne… Nebojím se tě a nebažím po tobě, protože jsem nakonec silnější než ty.

„Tak co, pustíš nás na stanici?“ zeptal jsem se.

Máša se šťastně rozesmála:

„Ano, samozřejmě. Pojď, děda je teď u místních šéfů a blbne jim hlavy… Ten bude rád!“

Aha, tak už zase mu říkáš dědo. No prosím.

„Tohle je můj… souputník,“ kývl jsem na Kelose. Říct „přítel“ jsem raději neriskoval, toho slova jsem se teď bál. „Chce nám i Zemi pomoct. Jedno řešení už vymyslel — možná není právě nejlepší, ale stejně…“

Máša s Kelosem si mlčky stiskli ruce. On na mě pohlédl a řekl — snad až příliš tvrdě na to, aby mu člověk chtěl věřit:

„Samota, Petře. Vám pomáhá osamělost. Světy stínu jsou hodně velký, a tak vás to nevyhnutelně přitahuje jednoho k druhýmu.“

Kapitola druhá

Pozemské stanice byly jakousi směsicí kasáren, dílny šíleného počítačového odborníka a nedostavěné kosmické lodi ve chvíli havarijního poplachu. Alarský křižník zase uvnitř připomínal kus skály, prožraný jeskyněmi. A svou základní tvář měla i stanice Obchodní ligy.

Jejím symbolem byla cesta. Bylo to zvláštní, ale nic víc než cesta.

Obří ostny, které ji obklopovaly, byly uvnitř prázdné. Jen tu a tam se v nich dalo narazit na svítící panely. Kráčeli jsme po jedné z vnitřních ploch, sloužících jako podlaha; gravitace tu byla jen maličko nižší než pozemská. O něco výš, tak půl metru nad podlahou, asi přitažlivost nápadně klesala — jakási žena, která nám šla naproti, přímo před mýma očima nadskočila, zamávala ruka a vzlétla až k protilehlé ploše. Dlouhá květovaná sukně, která nutila ke vzpomínkám na pozemské cikánky, ji koketně následovala. Zaklonil jsem hlavu, chvíli zápolil s tím, aby se mi netočila, a zjistil jsem, že ta žena se asi padesát metrů nade mnou normálně postavila na strop hlavou proti nám.

„S tou gravitací si tady poradili úžasně!“ zvolala Máša. „Připomíná to O‘Neilův válec, co ho tak rádi stavěj Američani, jenže tady se to samozřejmě obejde bez rotace…“

„Prostě povrchový gravitační pole s vysokým gradientem poklesu,“ pokrčil rameny Kelos. „Copak vy jste tuhle technologii nezvládli?“

„My gravitaci nekontrolujeme vůbec,“ přiznal jsem.

„A co teda děláte ve vesmíru?“

„Lítáme,“ odvětil jsem žlučovitě.

„Ale ne, já měl na mysli normální každodenní věci. Jak třeba chodíte na záchod…“

„Proboha aspoň na tohle se mě neptej!“ zapřísahal jsem ho úpěnlivě. „A zkus na to přijít sám.“

Kelos mé reakci viditelně neporozuměl, a tak nezbylo než mu to vysvětlit:

„To je otázka, kterou pokládaj všechny děti i některý dospělý…

Poslední rok nás věčně honili po školách na besedy, jako součást živý propagandy: Je třeba víc pilotů! Takže mám vyloženě hotový odpovědi — pro žáky prvního stupně, pro starší školáky i pro maturanty…“

„To nebude třeba. Jsem schopen porozumět tomu samostatně.“

Šli jsme dál a dál. Čas od času jsme na stěnách tunelu narazili na jasně barevné domky, vroubící v jisté vzdálenosti chodník, jako by vyrůstaly přímo ze stěny. U jednoho z nich seděl starý černý muž a pokuřoval dýmku. Kouř se z ní linul ve složité spirále.

Jasně, Kelosi, já se tu taky nemám čemu divit. No bože — starý černoch sedí na zdi a kouří.

Máša už si zřejmě na stanici Obchodní ligy stačila zvyknout doopravdy. Že by pro ni právě tohle byl ten ideální svět? Prázdné bizarní prostory s obyvateli, kteří se jeden o druhého prakticky nezajímají, taková atmosféra kozácké stepní svobody — tohle že by bylo to pravé zrovna pro ni?

Ačkoli, čemu se to divím? Když si vzpomenu, kde jsem málem zůstal já sám…

„Tvůj děda bude mít obrovskou radost,“ řekla Máša. „To si prostě neumíš představit, Petře… To překvapení… Ostatně ty sám budeš taky překvapenej…“

A šibalsky se pousmála.

„Já snad už mám překvapení za sebou, stačilo, když jsem tě uviděl s tím samopalem.“

Máša nadhodila zbraň v ruce:

„To je jen taková hračička — ruční šokovač. Vypadá to, že Obchodní ligu nechávaj všichni na pokoji, když i já můžu vítat návštěvy z kosmu.“

„V tomhle světě ne,“ připustil Kelos. „Jsou ale stanice, který jsou s nejbližšíma planetama v permanentní válce.“

„Ale mně říkali…“

Ano, Máša už po krk vězela v každodenním životě Ligy. V jejím hlase zněl upřímný zápal.

„Jestli se nepletu, tak máte jistý vojenský zkušenosti, Kelosi,“ konstatovala jen tak mimochodem.

„Jistý ano,“ odpověděl stejným tónem, jakým svému umělému dítěti vysvětloval, co je to sarkofág.

„Je Obchodní liga schopná Zemi pomoct?“

„Tuhle variantu už jsme s Petrem probírali. Ne. Takovouhle politiku Liga nevyznává. A světy, který by byly schopný aktivního zásahu, bychom hledali příliš dlouho. Pokud tomu dobře rozumím, tak vaší Zemi zbývaj tak dva, tři dny života…“

Máša zůstala stát jako solný sloup.

„Tři dny?!“

„Mluvil jsem s Kualkuou,“ vysvětlil jsem jí.

„No a co?“

No jistě — nikdo z nich přece neví, jaká je ve skutečnosti podstata téhle malé a poslušné rasy.

„Je ve spojení… s jinýma jedincema.“

„No neblázni!“

„Silný už vědí o geometrech. Alarská eskadra je v pohotovosti. Zřejmě k tomu došlo hned, sotva jsme ji opustili.“

„Tři dny… Takže my máme k dispozici už jen tři dny? Ale Andrej Valentinovič říkal, že zapotřebí bude nejmíň dvou týdnů…“

„Pojd, Mášo,“ pobídl jsem ji měkce. „Čím dřív všechno probereme s dědou, tím líp.“


Buď byl život u Obchodní ligy opravdu tak neuspěchaný, nebo Máša kratší a rychlejší cesty prostě neznala. Do srdce stanice jsme se dostávali skoro hodinu — především pěšky, jen dvakrát jsme se chvíli přesouvali obrovitými prázdnými výtahy. Na obyvatele stanice jsme začali narážet stále častěji, ale stejně jako předtím nám nikdo nevěnoval pozornost. Že by sem Mášu přitáhlo právě tohle ostentativní nezasahování do cizích záležitostí? Viděli jsme tu mnoho podivného a zajímavého — lidi se změněnými tělesnými proporcemi, stavby, vyrůstající přímo ze stěn a ze stropu, skupinu mladých lidí, kteří letěli středem tunelu a přitom nečinili žádné pohyby — viditelně je unášelo jakési silové pole. Jednou se opodál přehnalo i jakési obrovské zvíře, velké přinejmenším jako hroch. Pořádně si ho prohlédnout jsem ale nestihl, a tak jsem nevěděl, zda to byl nějaký zvláštní Cizák či jednoduše robot nezvyklého tvaru.

Mezitím už opravdu bylo znát, že se blížíme do centra stanice. Tunelovitá ulice se teď stáčela do spirály. Kelos se tvářil naprosto lhostejně, takových stanic už v životě viděl spousty.

To, co jsem Máše sdělil, nadobro zrušilo veškerá další možná témata k debatě. Stručně jsem jí převyprávěl, co všechno se se mnou v uplynulých dnech stalo a doufal jsem, že se dočkám téhož. Máša však jen poslouchala, přikyvovala a sama neříkala nic. Její příhody tedy asi byly mnohem podstatnější — nebo si to o nich alespoň myslela.

„A co je s Danilovem?“ zeptal jsem se, přestože odpověď jsem znal předem.

„Nevím. Je tu přes dvě stě tisíc planet.“

„Ano? Už tolik?“ zeptal se jen tak mimochodem Kelos. „Stín nám roste…“

Mlčel jsem. Ve srovnání s něčím takovým působí Konkláve jako víska někde u Moskvy, Novosibirská nebo u samotné metropole…

„Nejdřív jsem z toho taky byla celá pryč,“ přikývla Máša. „Uvědom si ale jednu věc, Petře: jen málokterá planeta Stínu má víc než milion obyvatel.“

Což bylo logické. Proč se tísnit ve městech, proč se tlačit na jedné planetě, když je tu takový výběr? Čím míň obyvatelstva, tím snazší je vyhovět všem jeho nárokům.

„Jsou tu i velký světy, zpravidla centra říší nebo svazů. Ale je tady i přes tisíc planet, na nichž žije jen jeden jedinej člověk.“

„Takže každej psychopat má vlastní svět… Jak se zdá, už se tu orientuješ dobře.“

„Andrej Valentinovič říká, že Obchodní liga má k dispozici největší penzum informací. Přinejmenším v tý podobě, která je pro nás pochopitelná. Ale jsou tu i planety, na nichž se rozumnej život v procesu evoluce proměnil v cosi naprosto nepredstavitelnýho.“

„To taky vím.“

„No prosím, už jsme skoro na místě…“

Konečně jsme se dostali z tunelu ven. Tady už měl průměr sotva deset metrů a chaloupky tu ze stěn už rozhodně netrčely. Když zbývalo posledních pár kroků, pochopil jsem, že se děje něco nezvyklého — Máša po mně pokukovala stále častěji a Kelos se začal usmívat.

No tak co? Čím mě to chcete zaskočit: Modrým nebem, které vidím na konci tunelu? Čerstvým větříkem? Nebo snad zpěvem ptactva?

V duchu jsem se ušklíbl a s pokornou tváří dál kráčel za těmi dvěma. Tunel se proměnil v trychtýř s oble zahnutými stěnami a po těch jsme se dostali na povrch. Na okamžik se mi zase zatočila hlava, zřejmě z prudké proměny gravitačního vektoru.

Ale to se hned napravilo.

Učiněné požehnání!

Pod nohama tráva. Nad hlavou čisté blankytné nebe s bílými obláčky. Před námi teče široká řeka, po níž kloužou trojúhelníky plachet — snad jachty, snad windsurfingy. Za tím vším se zelená les. A v dáli je vidět domky a jakési útlé, elegantní věže s prapory…

„Moc pěkný,“ utrousil jsem.

Máša s Kelosem se po mně nechápavě ohlédli. Otočil jsem se, pohlédl do trychtýře a hluboko „dole“ spatřil jasně osvětlenou chodbu. Kdosi odtud zamyšleně a beze spěchu stoupal k nám.

„Ale nebojte, já jsem nadšenej,“ ujistil jsem je. „Rozhodně. Víš co, Kelosi? Kdysi jsem viděl takovej film — jak se skupina kluků a holek vypravila fotonovým hvězdoletem k j iný hvězdě. To je samozřejmě… smyšlená záležitost, protože nic takovýho se nestalo. No a na tý filmový lodi taky měli imitační místnost. Která zajišťovala dokonalou iluzi otevřenýho prostoru…“

Usmívali se a dokonce si vyměnili chápavý pohled. U Kelose bych to chápal, ale co je k smíchu Máše?

„Rozhlídni se líp, Petře,“ vybídl mě Kelos.

Tak jsem se po tom virtuálním světě podíval ještě jednou a…

Bylo to jako rána elektrickým proudem. Těch Forten všude! Támhle je jedna, pak druhá a o kus dál další… Nedaleko od nás, u řeky a za lesem…

„To není imitace.“

Celý jsem se ošil a po zádech mi přeběhlo mrazení. Znovu jsem nahlédl do trychtýře tunelu — a odskočil jsem.

Byl jsem daleko…

V jiném světě.

„Tohle je planeta Obchodní ligy,“ prohlásila slavnostně Máša. „Každá jejich stanice sem má spojení.“

„To je jedna z alternativ Fortny,“ přikývl Kelos. „Dřív nebo později začne svoje tunely od planety k planetě natahovat i Liga. Co z toho vzejde, zatím netuším. Ale určitě chápeš, že jim přeju plnej zdar. Pro mě je to věc velice aktuální.“

„Panebože,“ zašeptal jsem. Fortna milosrdně zahalila okamžik přechodu a taky nevypadala takhle všedně, jako králičí nora pro zvědavou Alenku…

„No a právě proto jsem toho názoru, že byste měli přijmout Stín!“ prohlásil slavnostně Kelos. „Soustava nekontrolovanýho pohybu prostorem má plno nevýhod. Kdežto tenhle systém, až se plně rozvine, veškerý napětí a nedorozumění odstraní. Pokud se člověk chce spolehnout na superinteligenci a dosáhnout nesmrtelnosti, tak ať vstoupí do Fortny. Ale pokud chce putovat ze světa do světa podle vlastního uvážení, ať ráčí do systému Obchodní ligy.“

„A tahle věc se dá okamžitě využít jako dopravní prostředek?“ zvolal jsem. „Je to tak? Přiletět na stanici, jít sem a z tyhle planety se dostat na jinou stanici…“

„Liga zatím takovýhle cesty nevidí příliš ráda,“ řekla mi Máša. „Myslím, že se docela bojej důsledků. Tak co, jdeme?“

Vydali jsme se k jednomu z domků. Byla to přízemní cihlová stavba, útulná a přitom velice jednoduchá, asi jako chata průměrně vydělávajícího Pozemšťana.

„To nám přidělili na bydlení,“ vysvětlila mi Máša. „Jen na období adaptace, protože oni sami radši žijou na stanicích.“

Dům obklopovala zahrada; stály v ní kvetoucí stromy, které při zběžném pohledu připomínaly jabloně. Z domku k nám doléhaly nějaké hlasy.

„Andrej Valentinovič je zase v ráži,“ konstatovala tiše Máša… „Tak… běž jako první. Kvůli překvapení.“

Kývla na Kelose a ten taky poslušně zůstal stát.

Překvapení… To jsem zažil, už když jsem se vrátil od geometrů…

Ale jinak ses neuvěřitelně polidštila, Mášo! Jako by z té energické, ale nepříjemné ženské, kterou jsem poprvé viděl před čtrnácti dny a hned jsem ji neměl rád, opadala nějaká drsná slupka. Vrstva po vrstvě, nejdřív chlad, pak tvrdost, potom přespřílišná serióznost… Takhle tě nakonec dostáném i z té státní bezpečnosti, i když o té se říká, že se z ní už nikdy odejít nedá…

Potřebovala by chlapa. Ne manžela, ale právě chlapa. Aby se naučila tisknout se k jeho rameni, koketovat, flirtovat, rozbíjet talíře… a třeba se i dívat na televizní mýdlové opery.

Pomalu jsem obešel dům. Neměl jsem kam spěchat, minuty o ničem nerozhodují ani pro Zemi, ani pro dědu.

„…v podvědomí?“ ozval se známý hlas. „Taková hovadina! Tady přece nejde o to, zda bude volba osudu závislá na lidském podvědomí! Jistě, něco se omezit podaří. Nejzrůdnější z vašich světů uvadnou nebo zůstanou v izolaci. Ale sama existence neomezené volby je přece past!“

Opřel jsem se o domovní zeď a zavřel oči. No vida, dědečku, takže je všechno v pořádku. Jak vidím, dál pátráš po ideálech. Zase jsme spolu. A tom nám žádný Stín nezabrání.

„Ta volba nebude neomezená,“ pronesl jistý a pánovitý, ale teď poněkud zrozpačitělý hlas. „Vy stále matete pojmy, Andreji! My nehodláme propojovat všechny planety Stínu! Jen…“

„Takže zase filtrace? Vy optimisti! Ale to vám ty tunely dlouho nevydrží! Buď poskytnete naprostou a adekvátní alternativu Forten až po počet vstupů na každou planetu, nebo tenhle souboj projedete!“

Vykročil jsem kupředu. A uviděl reptiloida. Počtář seděl s vyplazeným dlouhým jazykem a pozorně poslouchal. Pak se jeho trojúhelníková hlava otočila ke mně.

Já vám opravdu z celého srdce přeji plný zdar! A nepochybuji, že alternativa je možná — jenže ji zatím nevidím! To se na mě nesmíte zlobit, ale nevidím!“

Ne!

Počtář přece mlčí!

Reptiloidova tlama se roztáhla v úsměvu.

A já se vrhl kupředu.

Proutěný stůl a na něm skleněný džbán s temně rudým vínem. U stolku dvě proutěná křesla. V jednom se zaujatě předklání neznámý šedivý muž a komicky svírá prázdnou sklenici. Kdežto v tom druhém se rozvalil a nedbale usrkával víno člověk, kterého jako bych odněkud znal…

Němá scéna.

Můj bývalý děda pohár v ruce neudržel. Vyskočil, přičemž své vínem polité košili nevěnoval nejmenší pozornost. A usmál se — provinile, jako bych ho v jeho pracovně přistihl se sklenkou koňaku a rozkouřenou dýmkou…

„Dědo,“ hlesl jsem dřevěným hlasem. „Ale ty bys víno pít neměl.“

„To už mi nevadí.“

Na pohled mu bylo tak čtyřicet, víc určitě ne. Teď nevypadal ani na mého otce, natož na prarodiče. Takhle jsem ho viděl jen na starých fotografiích, na které si neznámo proč příliš nepotrpěl a vytahoval je velice nerad…

„Péťo…“

Obejmout ho bylo pro mne neuvěřitelně těžké — jako by to byl cizí člověk. Ty známé rysy byly znetvořené — co na tom, že mládím? Kdyby děda takhle vypadal v dobách mého dětství, asi by ze mne vyrostlo něco jiného. Teď už na to není ta pravá chvíle. Ale takhle je to pořád — v pravý čas nepřichází nic…

Vydal se mi naproti.

„Ale to jsem přece pořád já, Pete,“ řekl tiše. „Tak si jednoduše představ, že ten starý paprika si nechal udělat plastickou operaci…“

Proboha, vždyť já se chovám úplně stejně jako Máša! A co jsem se jí toho navykládal — o formě a obsahu, o tom, že duše je důležitější než tělo! Že by to všechno byly nesmysly? Že bych i já sám byl ochoten dědu akceptovat jen jako starce nebo v cizácké podobě, ale ne takhle, jako živého, zdravého a energického muže středního věku? Co se to ve mně probudilo? Že by žárlivost na jeho znovuzískané mládí, vlastně ne mládí, spíš zralost… Že by to byla obava ze ztráty vlastní samostatnosti? Aby se takovýto Chrumov nezačal s novou nezdolnou energií věnovat mé výchově? Anebo je to tak, že se mi prostě zastesklo po starém bezmocném dědečkovi, přikovaném k vlastnímu domu? Co se to ve mně děje? Jací čertíci to dovádějí v mém podvědomí?

„Ty jsi teda formát, dědo,“ vydechl jsem. „Ale co žes nakonec zůstal na půl cesty? Takovejch pětadvacet by přece bylo eště lepších!“

Jen se ušklíbl.

„To máš tak, Pete,“ vrátil se ke svému obvyklému mírně pichlavému tónu. „Když máš na výběr, tak si v každém věku najdeš něco, co se ti vyloženě zamlouvá. Až budeš tak starý jako já, tak to pochopíš.“

Mezitím k nám přistoupil i dědův společník a postavil se mezi nás. Pak se na mě tázavě zadíval:

„Ty jsi Petr Chrumov?“

„Ano.“

Zakroutil hlavou, jako by mým slovům nemohl uvěřit.

„Jistě chápeš, Kreji, že jsi prohrál bednu vína,“ poznamenal dědeček.

Šedovlasý muž přikývl a s lačnou zvědavostí studoval rysy mé tváře.

„Ale vy přece nejste ani biologičtí příbuzní… Promiňte prosím — jsem Krej Zaklad, pracovník Obchodní ligy.“

Stiskli jsme si ruce.

„Na chvilku vás opustím, to bude zřejmě nejrozumnější,“ rozhodl se Krej.

„Tak ho vidíš, Kreje Skladníka,“ zašpičkoval děda, když se pracovník Ligy vzdálil. „Jsou to nezdraví optimisté. Žijí stovky let, ale rozum zatím stejně nedostali. Nechtěl mi věřit, že bys mě dokázal najít. Dokonce se vsadil. No umíš si to představit?“

Přikývl jsem. A tak jsme tak stáli, jeden před druhým trapně uhýbali očima a báli se v rozmluvě pokračovat.

„Snad abych ti nalil trochu vína,“ vzpamatoval se najednou dědeček. „V radostech života se tu opravdu vyznají… Vlastně jsou to milí a dobří lidé…“

Otočil se ke stolu — tak nějak trhaně a neobratně, každý jeho pohyb mi připadal příliš rozevlátý. Děda zřejmě zatím nedokázal koordinovat své nové a silné tělo s navyklými motorickými stereotypy starce…

„Dědo!“ vykřikl jsem a vrhl se k němu. „Dědo!“

I to jeho objetí bylo příliš silné, protože už zase zapomněl, kolik síly je teď v jeho těle, tak štědře omlazeném ve Fortně…

„Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi najednou takovej,“ zašeptal jsem. „Za tohle si snad ten Stín nakonec zamiluju, krucipráce… Pokud budeš zase přednášet na univerzitě, tak se studentek nezbavíš…“

„Ticho buď! Hlavně nic takového neříkej před Mášou, nebo se nedočkám ani univerzity, ani studentek…“

Vyměnili jsme si významný pohled.

No jistě, a čemu bych se vlastně divil?

„Spolehni se,“ přikývl jsem.

„Odpusťte laskavě, že přerušuji tuto vaši hluboce soukromou rozmluvu…“

Otočil jsem se, ale dál dědu držel v náručí. Reptiloid seděl u našich nohou s dotčeným vzezřením milovaného psa, jehož si rodina zničehonic přestala všímat.

„Ahoj, Karle,“ pozdravil jsem ho.

„Rád tě vidím. Řekni mi, Petře — není to náhodou tak, že od chvíle, kdy už Andreji Valentinovičovi nepropůjčuji svou tělesnou schránku, se tvůj vztah ke mně zhoršil?“

Přidřepl jsem a pohladil ho po měkkých šedivých šupinách. Ruku jsem mu podat nemohl, protože to by vypadalo jako nějaké „dej pac!“.

„Mám z tebe velkou radost, počtáři,“ řekl jsem. „A za toho počtáře se na mě nezlob. To je náhodou kompliment. Dokázal jsi spočítat úlohu, která je pro mě nejdůležitější na světě, a přitom uchovat výsledek. Vzpomínáš, jak ses ptal na to, jak lidi přijmou vaši rasu? Já teda nevím, jak lidi, ale já jsem tvůj dlužník. Nebo přítel. Přijde na to, co se ti víc zamlouvá.“

Počtář se postavil na zadní a natáhl se k mému uchu. Jeho šepot bylo sotva slyšet.

„Hvězda, které vy říkáte Spika. Je to plynný gigant — úplně osamocený. Gigant z plynů, opásaný prstencem.“

Polilo mě horko. Tohle nebylo jen gesto jednotlivého reptiloida vůči jednotlivému člověku.

„Děkuju. Ty přece taky víš, kde je můj domov.“

„Takže ty ses rozhodl odměnit důvěrou i Petra, Karle?“ zeptal se dědeček. „Ale to klidně. Jen do toho. A neboj se, ten umí uchovat tajemství.“

Reptiloidova tlama cvakla. Váhal tak jasně a viditelně, že jsem nezapochyboval ani na okamžik — tohle není hra na lidské city, to je skutečný vnitřní boj, který v něm právě zuří. Boj, který podle jeho vnitřního času plane už po staletí…

„My nežijeme, Petře.“

Děda při pohledu na mou ohromenou tvář jen přikývl.

„Z plynných gigantů se nerodí život. My jsme potomci toho, co byl dříve stroj. Stroj ze Stínu.“

Aha, tak takhle je to s živými počítači kosmu!

S počtáři…

Odtud ta neuvěřitelná schopnost zacházet s jakýmikoli mechanizmy a aparaturami, proto nepotřebují dýchat a jíst! Proto nejsou schopni symbiózy s Kualkuou!

Ale jak to, že jsem na to nepřišel dřív?

Počtář čekal a pohlížel do mé tváře.

„To nic nemění, Karle,“ řekl jsem mu. „Naprosto nic.“


* * *

Všechno v domku bylo zbrusu nové a neslo to tak jasnou pečeť dědečkových zvyků, že jsem se nedokázal zdržet tázavého pohledu.

„Inu ano, udělali mi to na míru,“ rozvalil se spokojeně v koženém křesle. „Bez ptaní. Je to úžasně pohodlné, když se při něčem podobném obejdeš bez těch pitomců instalatérů a nemusíš se po obchodech dohadovat s těmi kretény prodavači…“

Přikývl jsem. Vřelý dědův vztah k pracovníkům „sféry služeb“ mi byl důvěrně znám.

„Vypadá to, že se tu chystáš zůstat nadlouho…“

Děda nesouhlasně zvedl ruku:

„Rozhodl jsem se, že tu budu čekat na tebe, Péťo. Doufal jsem, že dříve či později…“

„Ale mně na to stačily dva dny,“ zarazil jsem ho.

Máša s Kelosem zůstali v zahradě. Měli v sobě zkrátka dost taktu na to, aby nám dali čas, což mě naprosto nepřekvapovalo u Kelose, ale na druhé straně mi to naprosto zvláštní připadalo u Máši.

Pootevřenými dveřmi jsem nahlédl do ložnice. A hrome! To by mě tedy nenapadlo. Zrcadlový strop, velká postel — dřív děda takovýmto interiérům posměšně říkal „Lenin je s námi“ — po stěnách jakési křišťálové sarapatičky, všude obrazy a květiny…

Děda si mého pohledu povšiml a zrozpačitěl:

„Pete, no tak, chlapče, přece nejsi dítě… Umíš si představit, co to je — znovu získat mládí?“

„Čistě teoreticky, dědo. Ale budiž, to bych nechal stranou. Radši mi vykládej, co bylo s vámi! Kde jsi byl ty s Mášou? A jak ses během pár dní dokázal spojit s vedením Obchodní ligy?“

„Počkat!“ zarazil mě děda. „Vezmeme to pěkně popořádku, ano?“

Bylo pro mě těžké říkat mu „dědo“. Nejradši bych jako před časem na alarském křižníku zavřel oči a vybavil si někdejšího Andreje Chrumova. Nakonec jsem však tomuto pokušení nepodlehl. Tohle je už navždy. Takto teď bude dědeček vypadat.

„Nejdřív jsme se dostali do jednoho velice svébytného světa… Už ti to Máša říkala?“

„Abych pravdu řek, tak ne. Jen jsem z toho pochopil, že se jí tam strašně nelíbilo.“

„Aby ne. Chápeš už, v čem je problém… Třeba já nemám Cizáky rád jakožto třídu. Jakožto společenské struktury, vybudované na zcela jiných etických základech. K jednotlivým představitelům Cizích jsem ovšem ochoten chovat se víc než přátelsky. Kdežto Máša nepřijímá Cizáky jakožto jedince, má v sobě j akýsi bytostný odpor k nelidské podobě… Ale budiž, to je taková ta běžná životní lyrika, o které ti asi nemusím nic vykládat. Tak tedy, Pete — já pochopil podstatu Stínu už na té bludné planetě. K dopravě lidí se Fortny hodí stejně dobře jako mikroskopy k zatloukání hřebíků. V každém světě je jich příliš mnoho, a zároveň příliš málo na to, aby ta doprava byla opravdu pohodlná. Padesátikilometrové vzdálenosti mezi jednotlivými Fortnami jsou na naše představy o dopravní síti prostě velké. A tvé přátele geometry mohlo vylekat jen jedno jediné: světy, do nichž budou jejich hrdinní regresoři emigrovat po celých oddílech. Že tam nezahynou v boji, ani se neztratí mezi miliony příslušníků tamní rasy, ale jednoduše zběhnou a pohrdnou tak vším, co do nich Patroni nabušili výchovou. A teď společně pouvažujme, co může lidi donutit k masové… dejme tomu emigraci anebo ještě spíš dezerci tisícovek lidí… Lidí, kteří jsou prese všechno, co o nich víme, každý jiný! Veškerá unifikace geometrů totiž zůstává jen na povrchu, kdežto v hloubi každé jednotlivé duše je to pořád ta stará známá písnička. Jeden píše potají verše a předčítá je počítači, jiný stydlivě sní o slávě a okázalých poctách nebo o měkké sesli v síni Světové rady, no a třetí by si zase přál — a jak by si přál! — aby mu jeho milovaný Patron seřezal tu mozolnatou regresorskou zadnici rákoskou…“

Nad tímhle vydařeným obrazem se děda až slastně uchichtl:

„Člověk se zkrátka unifikovat nedá! Ani k obrazu andělskému, ani k ďáblovu! Všichni zůstávají různí. To tedy znamená, že taky pasti na ně musí být různé, a navíc musí fungovat rychle a nenávratně. Každý musí dostat svůj vlastní prostor k seberealizaci. Někdo ze ztracených geometrů se určitě doposud dál věnuje svému regresorskému poslání… Jsou to chudáci, ale i pro ně se našel svět, který už je unavený technologickým pokrokem a který baží po petrolejkách, rytířských turnajích nebo dokonce po nespoutaném lovu na huňaté mamuty. To všechno se dá zcela elementárně propočítat, Pete. Proto má ta finta s Fortnami nijak nepřekvapila. Spíš mě na tom zarazilo, že Máša zůstala se mnou. A vlastně ještě předtím, než jsem se ocitl mimo počtářovo tělo.“

„No dobře, ale doufal jsi tedy, že se ti tvá původní podoba vrátí?“

„Samozřejmě. Jinak bych přece nelezl do Fortny. No a ten svět, kam jsme se dostali, byl vskutku velice zajímavý…“

Děda legračně zažmoulal rty. Ta stařecká grimasa ve tváři chlapa jako hrom působila dojmem karikatury.

„Byl to svět metamorfů, chlapče. Planeta, jejíž obyvatelé si se svým zevnějškem pohrávali jako vadnoucí krasavice s hadříky a kosmetikou, když na to má peníze. Zajímavá podívaná… Mášu to přivedlo do naprostého úžasu. Tím spíš, že — jak jistě chápeš — potřebovala zjistit, co jsem ve skutečnosti zač: Chrumovova maškara v reptiloidově těle, nebo nefalšovaný Andrej Valentinovič? A tak se ocitla ve světě, kde mohla dospět k jednoznačnému závěru. A já tenhle svět zase potřeboval k tomu, abych opět získal svou někdejší podobu.“

„A je to jedinej důvod, proč jste se oba dostali na stejný místo?“

Děda uhnul očima.

„Možné to je. Každopádně jsem cítil, v jakém se ocitla zmatku. Něco podobného jsem ostatně očekával… Ale byli jsme spolu. A viděli na vlastní oči ledacos. Od docela obyčejných vlkodlaků — lidi-tygři, lidi-ptáci, lidi-ptakoještěři — až ke zjevům víc než exotickým. Představ si třeba tohle, Péťo: Jde si bytost, která v zásadě vypadá jako člověk. Jenže má dvě hlavy… a jsou to milenci, rozumíš tomu? Navždy spolu, přinejmenším do první hádky. Byl to takový miloučký hermafroditek, vrkající sám se sebou. Prostě se jim zachtělo, a tak splynuli. A teď bloudí světem v neustávajícím orgazmu. Ale je tu i další etapa. Po pláni se plazí celý kopec. Hora hnědé tkáně, celá vrásčitá a zjizvená, prýští z ní sliz — což ostatně není samoúčelné, nýbrž kvůli menšímu tření o povrch. Tahle hora váží dobrých padesát tun a je to celá rodina. Táta, máma, děti, babička s dědou, bratranci a sestřenice do kdovíkolikátého kolena i s potomstvem… Co se děje uvnitř, nikdo neví. Možná nic. Navenek je to absolutně soběstačná bytost, mimochodem velice přátelská a zvídavá. A nejvíc mě zaujalo, Péťo, že tam na nás nikdo neútočil. Nikdo se nás nepokoušel ani sežrat, ani nás asimilovat. Naopak — přátelili se s námi a pomáhali, kde mohli. Když se ukázalo, že v těle reptiloida dlí ještě jeden rozum, tak mi prostě udělali tělo. A Karel, za to mu budiž nehynoucí dík, do něj nastěhoval mého ducha.“

„Udělali?“

„Já ti rozumím,“ zasupěl děda. „Karel měl i vzorky mého těla. Já sám jsem ho o to před smrtí poprosil. Prostě jsem doufal, že se v reptiloidovi dočkám dne, kdy se my sami naučíme obnovovat lidské tělo.“

„To umíme už dnes. Copak jsi neslyšel o japonským premiérovi nebo o americkým…“

„To jsou jen fámy,“ skočil mi do řeči dědeček. „Jediný člověk, který si trvale prodlužuje život za pomoci klonování… Ačkoli, ono by vlastně nebylo dobré, abys znal jeho jméno. Je to prostě velmi bohatý muž a známý filantrop. Jenže to bych nedokázal — hladit po hlavinkách své mladé klony a pak chirurgům ukázat, kterého z nich mají položit na operační stůl jako prvního… To tedy ne, Péťo, to už je lepší odebrat se do hlíny k červům.“

„Tak tohle ti věřím,“ řekl jsem. Samozřejmost, s jakou děda vyvrátil bulvární dohady a sdělil mi pravdu o neznámém miliardáři, byla až děsivá.

„Zkrátka a dobře jsem tohle všechno dostal darem,“ pokračoval a podíval se na své ruce. „Příjemný dárek. Ale stejně se mi ani trochu nechtělo tam zůstat. A tak jsme s Mášou zase odešli… I když jsem se moc bál, abychom se neocitli každý v jiném světě. To se zaplaťpánbu nestalo. Vynořili jsme se rovnou tady, ve světě Obchodní ligy. A zřejmě to byla ta pravá adresa — naslouchají nám s upřímným zájmem.“

„A chtěj nám pomoct?“

Děda si povzdechl.

„No tak mluv! Co slibujou?“

„Skoro nic. Lézt do nějaké války se rozhodně nechystají. Na Stín si dost naříkají. Označují ho za dočasné opatření, kterou vystřídá jejich soustava volného pohybu vesmírem… Hlupáčkové. Buď dospějí ke stejnému výsledku, nebo si nakonec těch jejich tunelů nikdo nevšimne. A doporučují nám, abychom se stali součástí Stínu.“

Přikývl jsem:

„Kelos, a to není špatnej chlap, dědo, nám radí to samý.“

„Přirozeně, jinou možnost nemáme, Péťo.“

Pohlédli jsme jeden na druhého.

„Já vím,“ přikývl laskavě dědeček. „Takhle sis ráj nepředstavoval, co? Jenže on to taky žádný ráj není. Prostě si svět geometrů představ jako peklo a světy Stínu jako očistec. A pak si vyber. Už jednou jsi trval na svém. Spojenectví s geometry jsme neuzavřeli a nacpali jsme se sem. A teď tedy stojíme u pramene. Tady se zrodila lidská rasa. A možná i všechny civilizace vesmíru. Že by život byl opravdu taková vzácnost? Že by všechno, na co už jsme ve vesmíru narazili, byly jen výhonky, pocházející z jediného kořene? Tedy odsud, z Prazemě?“

„A tohle je Prazemě?“

„Ano. Přesně tak.“

Všechno, co jsem chtěl dědovi odpovědět, se mi v hlavě rázem pomíchalo. Až jsem z toho nervně vyskočil a rozběhl se k oknu.

Za tím jsem viděl jen nebe, les a řeku…

„No vidíš, a já si myslel, že tady žijou nejvyvinutější tvorové celýho Stínu. Ty, který už lidskou podstatu ztratili. Kelos mi o jedny takový planetě vykládal…“

„Však tu taky žili. A možná ještě žijí. Jenže my už nejsme schopni je vnímat.“

Mlčel jsem a díval se, jak v zahradě s pohárem vína v ruce debatují Máša s Kelosem. Reptiloid seděl mezi nimi, kroutil hlavou a víc než inteligentní bytost nebo robota připomínal milého domácího mazlíčka.

„Dál už nemáme kam jít, Pete,“ pokračoval děda. Přistoupil ke mně a zezadu mě objal kolem ramen. „Já vím, jak moc ses snažil, chlapče. Všechno jsi udělal tak, jak bylo třeba. Jenže tohle je slepá ulička. Jsme na konci cesty. Dostal ses až do největší herny v celém vesmíru. Karty jsou rozdány a u stolu už zůstala jen poslední dvě místa. Dobrovolné otroctví nebo nucená svoboda. Jinak nic.“

Mlčel jsem.

„Hře se samozřejmě můžeš vyhnout. Připojíš se prostě k personálu kasina. Uvědom si ale, že to bude znamenat porážku.“

Mlčel jsem.

„Tak se rozhodni, Péťo. Na to máš právo. Jsi lepší než já — čistší a upřímnější. Všechno je to na tobě. Rozhodni se sám. Možná že Obchodní liga je opravu alternativa Stínu. Nebo si vymyslíme něco jiného. Ale teď… teď musíme prostě přežít. A uchovat Zemi.“

„Takže do Stínu?“zeptal jsem se.

Děda si povzdechl:

„To je právě ta nejtěžší otázka, Péťo.“

Kapitola třetí

Večery jsou tu opravdu krásné. Pod tímhle nebem — již růžovějícím, potaženým oblačnou pavučinou a posetým jiskrami hvězd — je opravdu nejlepší opájet se životem. Snadno jsem si dokázal představit kluky z gruzínské filiálky Transaera nebo naše piloty; jak si pečou šašliky, pijí pivo nebo víno, zpívají si při kytaře a vyměňují si vtípky, kterým se dá rozumět jen v úzké společnosti, která se navzájem dobře zná…

Vida, jak jsem se zasnil.

Bylo to zvláštní, ale Kelos, který hlavně mlčel a po většinu doby byl netečný jako tank, se nepozorovaně, ale naprosto přirozeně včlenil do našich nepočetných řad. A tak jsme všichni vespolek seděli u zahradního stolu. Na jedné straně děda, já, Máša, Karel a Kelos. A na druhé akcentovaně osamělý pracovník Ligy Krej Zaklad.

„Musím vám osvětlit řadu detailů,“ řekl Krej, který se díval tu na dědečka, tu na Kelose. Jako by tím chtěl zdůraznit, koho z naší malé společnosti považuje za největší autority. „Samozřejmě by tu mohlo sedět hned několik našich lidí z vedení. To by ale byla vyložená formalita. Jsem tu tedy sám, ale věřte mi prosím, že mé výroky jsou společnými rozhodnutími celé Obchodní ligy.“

„My ti věříme,“ ujistil ho děda. „Tak spusť.“

Seděl vyloženě velkopansky — jednou rukou objímal Mášu a v druhé třímal kouřící dýmku. Tohle na mě nezkoušej, ty můj mladý dědoušku, však já dobře vím, že máš nervy napjaté jako lana!

„Obchodní liga chová sympatie ke všem inteligentním rasám, a to jak k humanoidům, tak i k jiným druhům života,“ kývl zdvořile směrem ke Karlovi. „Velmi rádi vstoupíme i do kontaktu se Zemí, s Konkláve i s geometry. Ale…“

No jistě. Podobné projevy se bez nějakého toho „ale“ neobejdou.

„Všechny předchozí pokusy o vytvoření nějaké alternativy Stínu skončily neslavně. Proto jsme vykročili poněkud jinou cestou. Vytváříme mírumilovnou obchodně-kulturní alternativu. Dříve nebo později,“ pohlédl významně na dědu, „se stane rozhodující silou v Galaxii. Rozum přece vznikl proto, aby dospíval k takovým rozhodnutím, která by odpovídala poznaným potřebám, a ne aby hověl živočišné stránce každé osobnosti…“

Děda demonstrativně zívl.

„A proto,“ zvýšil Krej mírně hlas, „se Obchodní liga neuchyluje k žádným silovým krokům — s výjimkou těch případů, kdy by mohly nějak být dotčeny její bezprostřední zájmy…“

„Takže lodě nám nedáte,“ shrnul to dědeček. „Nemám pravdu? Přeložil jsem si to správně?“

„Naprosto,“ přikývl víc než dobromyslně Krej. „Zatím nejste světem Stínu. Zatím…“

„Když jim ale teď hned nepomůžete, tak se světem Stínu nestanou nikdy,“ vložil se do rozmluvy Kelos. „Protože jejich planetu zničej. Navždy. I s miliardami inteligentních bytostí.“

Krej se viditelně zachvěl. Jeho odpověď však zazněla naprosto sebejistě:

„Zbytečné smrti už bylo vystaveno nesčetné množství inteligentních bytostí. Zbytečné podle našeho názoru. Taková je ale bohužel drsná pravda dějin.“

„Tohle je ovšem šance situaci napravit,“ namítl Kelos. „Stačí, aby se u Země objevily dvě tři těžký lodě Stínu. A to by úplně stačilo, aby se pohromě podařilo zabránit. Tak proč…“

„Protože bychom se proměnili v novou Říši! V druhou Křišťálovou alianci!“

V tuto chvíli jeden druhého provrtávali přes stůl pohledy.

„Takže ty dovolíš, aby zahynuli?“ zeptal se Kelos.

„Nejsme bohové! A nesnažíme se jimi stát!“

„V tom případě žádáme, aby Země byla přijata do Stínu!“ přerušil jejich nečekanou slovní přestřelku dědeček. „Bude v takovém případě možné pomoci nám takříkajíc ze zákona? Najdou se tu nějací milovníci podobných dobrodružství?“

„Najdou. Ale vy ve Stínu ještě nejste. Což je ten nejpodstatnější problém…“

Krej na mě pohlédl:

„Pokud vím, Země se ocitla v nebezpečí hlavně tvou vinou, Petře Chrumove…“

Co na to odpovědět? Asi ano. Konkláve je určitě vyděšené už tím, že lidstvo mým prostřednictvím vstoupilo do kontaktu s geometry. Mým prostřednictvím! A to ubohé maličké Konkláve se bojí ubohých maličkých geometrů… a nehodlá vidět střed Galaxie. Ostatně proč sem asi právě Konkláve ještě nikdy nevypravilo žádnou expedici? Ví snad, co je tu čeká? Nebo to alespoň tuší?

„Ano. Je to moje vina. A já vás prosím o pomoc.“

„My jsme do Stínu nikdy a nikoho nepřijímali,“ odpověděl mi bohorovně Krej. „Podle všeobecného názoru Liga na jedné straně se Stínem spolupracuje, ale na druhé straně se pokouší ho vytlačit… Liga instaluje na nových planetách Fortny, ale zároveň se chystá budovat k nim své tunely… Dnes je prostě všechno jinak. Živí lidé odnepaměti létali na svých nemotorných lodích od planety k planetě a instalovali na nich Fortny. Tahle doba ale už pominula — i s těmi lidmi a jejich kosmickými plavidly. Všechno je jinak. Už stovky let. Když bytosti z nových světů přijdou na planety Stínu, musejí se rozhodnout. A Fortny, já ani nevím, co dnes obnášejí! Je to rozum o sobě! Je to víc než život. V primitivním slova smyslu je to Bůh. My přece vidíme jen vnější projevy Forten…“ A kývl hlavou k nedalekému kraji lesa.

Ano, taky jsem to viděl. Viděli jsme to všichni — viděli jsme cosi, změněnou hmotu, deformovaný prostor, prostě tu píď země, kde čekala Fortna…

„Tady přijímáme své hosty,“ usmál se Krej. „Přesně jako teď vás. V útulném domku, v komfortním hnízdečku, v prostorném akváriu. A je nám jedno, zda hosté mají podobu humanoidů nebo vypadají zcela jinak. To jsou detaily. Důležitý není ani fakt, že jsme na Prazemi. To je jen symbol, jen znamení prapočátečního zdroje… Přicházejí sem představitelé nových ras. A získávají Fortny. Sami. My jsme jen dopravci.“

To poslední slovo mi skoro vyrazilo dech.

„Získají Fortny a odvezou si je do svého světa. To je všechno. My s tím každému jen pomáháme… Místa ve Stínu však nepřidělujeme. Takové právo nemáme.“

„A proč bysme tedy Fortny nemohli mít i my?“ vykřikla Máša. „To my teda vysvětlete, Kreji! Zachovali jste se k nám úžasně… A za to vám přirozeně děkujem… Ale teď se nad naším světem vznáší příšerná hrozba! Smrtelná! A vy si o tom jen kliďánko konverzujete! Proč? Jak to?“

Jde totiž výlučně o vás. Vlastně jsem o tom nechtěl mluvit…“ Krej vypadal vyvedený z míry, „Ale… když vy Stín vlastně nechcete a nedožadujete se ho z lásky, nýbrž ze strachu…“

„Proč jsou všichni bohové tak krutí?“ otázal se ho ostře dědeček. „To mi povězte, Kreji! Proč všichni požadují, aby byli milováni čistou a upřímnou láskou, aby se jim smrtelníci klaněli, přinášeli jim v oběť své děti a děkovali jim za způsobené utrpení? Ano, láska ke Stínu v nás není! Navíc nejsme celé obyvatelstvo Země! Ale přitom jsme připraveni Stín přijmout!“

„To znamená, že připraveni nejste.“ Krejův hlas se ani nezachvěl. „Odpověď vám poskytnout nemohu. Protože nevím, kde je příčina. Možná v tom, že jste se nikdy nedokázali dát dohromady…“

„Dvě stě tisíc planet! A na každé z nich jsou tisíce Forten! Jak máme najít Danilova?“ Máša byla jako utržená ze řetězu. „Co to po nás chcete? Jednomyslný hlasování? Abychom vás všichni jako jeden zapřísahali, že do toho vašeho Stínu chceme a potřebujeme? Saška přece může bejt kdekoli! Třeba jezdit ve voze potulnejch komediantů! Klátit souložnice v harému! Bojovat ve službách nějakýho císaříčka, nebo se možná učí řídit vaše lodě! Jak my to máme vědět?“

„To nemusíte vědět,“ odpověděl jí tiše Krej. „Nemusíte. A o to právě jde… Podívejte se…“

Dál už neřekl nic a neučinil jediný pohyb. V podvečerním šeru se prostě najednou rozlilo světlo a my to spatřili sami.

Skály. Černé jako noc, přestože den ještě úplně neskončil…

Ten obraz plul a klouzal kolem nás. Dojem přímé přítomnosti byl přitom dokonalý — jako by nás někdo prostrčil prostorem a zavěsil do vzduchu nad skály, přímo nad zkroucené postavičky.

„Ti k nám přišli skoro před měsícem,“ řekl Krej. „Dlouho se snažili pochopit, co se to děje, a ještě déle sněmovali. A teď… teď dostávají Fortny. Tím jsem si jist. Viděl jsem to až příliš často…“

Postavy rozpláclé na černých skalách nevypadaly příliš lidsky. Přestože měly dvě ruce, dvě nohy, hlavu i dvě oči… Velké fasetové oči.

„Tohle je prosím samostatná evoluční větev,“ oznámil nám s jakousi lehkou výtkou v hlase Krej. „Nepocházejí z Prazemě… jako vy…“

Ty postavy chvílemi drásaly černý kámen dlouhými prsty, chvílemi zíraly vzhůru, k nebi, na nás — neviditelné pozorovatele.

Bytosti vypadaly nelidsky, stejně jako jejich trhané pohyby, ale zároveň v nich byla jakási exotická, cizí krása. Jejich kůže byla modravě černá a ony splývaly s mrtvým kamenem, škrábaly po něm a stále do něj klepaly, jako by o cosi prosily…

„Jejich chování je taky jen vnější projev,“ vysvětlil úsečně Krej. „Výraz jejich snah. Potřebují Stín. Potřebují Fortny.“

A pak se něco stalo. Kámen pukl. Kousek skály se odlomil. A ozval se zvuk — pronikavý a naplněný cizí triumfující radostí. Viděli jsme ruce, vztažené k nachově pulzující kuličce, velké asi jako višeň. Poté nastalo ticho — posvátné ticho. Figury povstaly. Po skalách kráčelo pět útlých, vysokých, nelidských bytostí a v rukou jedné z nich planulo ohnivé Zrno, jasnější než den.

„Dostali Fortny,“ poznamenal klidně Krej. „A to je všechno. Ted jejich cesta do Stínu teprve začíná. I se všemi neblahými důsledky… Kdybyste ale viděli, jak žijí, co dokázali udělat se svou planetou, tak byste pochopili, že tohle je pro ně požehnání.“

Obraz hasl. Znovu jsme se ocitli uprostřed zahrady a já netušil, co cítili ostatní. Já osobně jen záviděl. Možná o něčem takovém jsem snil celý život — abych takto kráčel a v rukou nesl zárodek Fortny, brány do jiných světů. A nevadí, že v těch světech bude i všechen bol, všechny hříchy a všechna hloupost vesmíru — jen když alespoň jeden z tisícovky projeví porozumění a přichýlí u sebe osiřelé dítě, dá kousek chleba chudému básníkovi a poskytne spravedlnost poníženému…

„A vy se ptáte, jak získat Fortnu…“

Jít po Zemi s planoucím ohněm v dlaních. Upustit Zrno do země a dívat se, jak se kolem rodí nehmotné Fortny. Oceán možností. Oceán svobody.

„Čekejte. A doufejte. Pokud Fortny potřebujete, tak je dostanete…“

„Kreji!“ protrhl vidinu Kelosův hlas. Vstal. „Vzpamatuj se! Oni ještě nejsou připraveni! Jsou to jen děti, jsou to batolata a jejich dějiny, to je jen jiskra ve tmě! Naše prastaré lodě se plazily Galaxií, aby po ní roznesly semena života. Oni to nemohou přijmout takhle najednou. Potřebují čas, potřebují pomoc. To je přece čistá nesmlouvavost mládí — copak to nechápeš? Zrovna ty!“

„Ano, nechápu, nesmrtelný Vůdce!“

Krej vyskočil a učinil několik pitvorných úklon.

„Odpusť nám laskavě, Vůdce! Ale Liga nepůjde cestou Křišťálové aliance!“

„Kreji Zaklade, když jsem tě kdysi jako usmrkané štěně vytáhl z morového baráku, nepřemýšlel jsem o tom, zda dělám dobře či ne a zda tvůj život stojí…“

„Tak teď tě opravdu poznávám, Vůdce!“

Kampak se poděla všechna ta jeho zdvořilost a vyrovnanost? Dva muži, kteří svůj život měřili ve staletích, si najednou spílali jako dva ožrali mládenečkové!

„Děkuju, nechci, Vůdce! Nezradil jsem tě, ani když mě naráželi na kůl! A kolik povstalců jsem předtím pekl na pomalém ohni, hodně pomalém, přesně jak jsi nařídil, aby je ani nenapadlo vrátit se do svého světa, a nikdy jsem nezaváhal! Věděl jsem, že jen ty jsi pochodeň uprostřed tmy, že jen ty máš právo rozhodnout, kde je dobro a kde zlo! Vydali jsme se tvou cestou — a skončili jsme v bahně. Proto teď jdeme přesně na druhou stranu! Já těm lidem přeji jen to nejlepší, ale nehodlám je oblažovat násilím! Odpusť, Vůdce! Mám odejít do výslužby? Nebo se mám rovnou zastřelit?“

„Na to už je pro tebe pozdě!“

Nastalé ticho bylo působivější než křik. Oba muži umlkli jako na povel.

„Liga už rozhodla,“ pronesl po chvíli tiše Krej.

„Už v tobě nezbylo nic lidského,“ odpověděl Kelos.

„Jak si troufáš o něčem takovém mluvit — právě ty, Kelosi!“

„Vaše plány jsou nesmyslné. Vy jste přece taky součást Stínu… A ne právě ta nejlepší.“

„Mají ale přece možnost…“

Dál už jsem to neposlouchal. Vstal a jsem a ruku, kterou mi dědeček zaťal do kolena, jsem odstrčil. Drž se tu, dědo. Moc tě prosím, drž se! A rozběhl jsem se pryč.

Fortna zářila tmou. Byla hned vedle, úplně blizoučko…

„Petře!“

Běžel jsem a větve stromů mě švihaly do obličeje. Fortna byla stále blíž.

„Petře!“ Kdosi mě strčil do ramene. Kelos mě dohnal. „Stůj! Jinak se už nikdy nevrátíš! Mysli na to, co jsem ti říkal! Já s tebou nejdu, Petře!“

Div se nevřítil až na území Fortny. Na poslední chvíli jsem stačil zastavit a udeřit ho — buď se sám chtěl nechat odstrčit, nebo ani jeho reflexy už nebyly absolutně spolehlivé. Upadl těsně před hranicí proměněného prostoru, před mezí, za níž ho čekala nová budoucnost — oslnivá a nelidská.

„Počkej,“ prosil jsem ho. „Tohle je moje cesta.“

Ještě krok — a do očí mě udeřila bílá zář.

Je to opravdu strašná bolest, když vás postihují


Probral jsem se díky Kualkuově vřeštění. Na tenhle kvil už jsem byl zvyklý.

Petře! Petře! Petře!

„Neřvi…“

Ta slova mi uvízla v hrdle. Ústa jsem měl zacpaná sněhem. Válel jsem se na úpatí jakéhosi vršku a matně vzpomínal, jak jsem se kutálel závějemi, narážel na kameny ukryté ve sněhu a úpěl bolestí…

Ted jsou receptory utlumené. A probíhá obnova poškozených tkání.

Petře! Petře!

„Tak drž už hubu…“

Pomalu jsem vstal — bolelo mě celé tělo.

Ale pokud jsou receptory utlumené, tak co se se mnou muselo dít předtím?!

Pane jo!

Zhodnotil jsem strmost svahu, z něhož jsem se zřítil — a pochopil jsem, že si Kualkuy musím zatraceně vážit. Dát mé tělo dohromady po tak děsivém pádu musela v tuto chvíli být práce pro celým tým zdatných operatérů. Padal jsem a kozelcoval z dvousetmetrové výšky po stěně tak strmé, že by si na ni netroufl ani ten nejzdatnější alpinista. Přinejmenším v takovémto počasí.

Začínala vánice. Vlastně ne, nezačínala, ta tady trvale žila. Vítr nebyl nijak silný, ale mě se okamžitě zmocnil nepopsatelný pocit, že vane už hodně týdnů. Do očí mě bodala drobná ledová krupice. Na nebi unyle visel kalně rudý sluneční kotouč.

„Poslyš, Kualkuo, vzpomínáš si na Svěží vítr?“ zeptal jsem se. „Nejsme náhodou u geometrů?“

Pfítažlivost a složení atmosféry jsou jiné.

„Aha. No tak dík.“

Asi musím být naprostý idiot. A teď za trest dostanu krátký a nezajímavý život ve sněhové pustině… Už jen na pár hodin, než tu definitivně zmrznu.

„Tak mi aspoň napověz, jestli je tu někde něj akej život!“

Kualkua odpověděl až po chvíli. Bylo málo pravděpodobné, že by využíval jen mých smyslů, určitě se kolem díval i svýma očima a získával informace i způsobem, o němž jsem neměl ponětí…

Ano. Pohlédni doleva. Ještě kousek. Stop! Asi kilometr tímhle směrem.

Ať jsem asi poulil oči sebevíc, neviděl jsem nic.

Jiné východisko jsem ale neměl. Když člověk nejdřív jedná a pak teprve myslí, ničeho dobrého se obvykle nedočká.

A tak jsem se plahočil tam, kam mi bylo řečeno. Kualkua vyhověl a mlčel. S mým tělem však určitě pracoval dál — cítil jsem, jak se mi vrací normální vnímavost a jak se naopak ztrácí pocit chladu. Zvláštní pocit — jako by to tady už někdy bylo… Nene, tohle nebude svět geometrů. Určitě ne. I když, mám-li si to poctivě přiznat, celý tenhle Stín je jen běh veverky v kole. Nekonečné účinkování v dávno skončené hře. Jediné východisko je přestat být člověkem. Ale co mám dělat, když to nechci? Filozofům, psychologům a spisovatelům se to o osudech lidstva mudrovalo snadno. Odumře, vyroste, půjde dál a dostane se do dalšího patra vývojové spirály… Jenže já nechci! Nechci! Jiné východisko ale nemám, což znamená, že budu bušit hlavou o skály Prazemě, vyškrabávat z nich Zrna Forten, ponižovat se a žadonit — i přesto, že tuhle cestu ke spáse nenávidím…

Přede mnou se ve sněžném závoji vynořily jakési stíny. Zastavil jsem a promnul si zdřevěnělé ruce. To vypadá na strážní věže. A na baráky. To už tady bylo. Déja vu… Jářku, Hbití přátelé!

„Oj…“

Ten bezděčný hlas, který se ozval úplně blízko, mě přinutil přidřepnout. Že by zasténání?

Ale ne.

Oj, má vlasti převeliká,

svobodná, ach svobodná…

Vypadalo to spíš jako píseň. Jako by kdosi zcela zledovatělý tiše mumlal mrazem zkamenělá slova.

Svobodná a převeliká…

Toho zpěváka jsem si hned prohlédl. Byl to skrčený muž v nemotorném kožichu až na zem, celý zanesený sněhem. Rozhodně se ale nezdálo, že by mrzl. Seděl na jakémsi dřevěném špalku tváří ke strážním věžím a lágrovým barákům a mumlal a mumlal, přecházeje beze změny intonace od písně k jakýmsi nejasným steskům:

„To je morna, fuj, to je morna…“

Lidé mluvící sami se sebou ve mně odjakživa vyvolávali jakési sympatie, snoubící se s lítostí. Když se vám vede dobře, rozhodně si společníka pro dialog nebudete hledat sami v sobě — už proto, že takový společník je děsivý a nelítostný.

Ozval se jasný praskavý zvuk, asi jako když na mraze rozkládáte igelitovou fólii. A pak zasupěni — ten muž se zakousl do zmrzlého jídla. A ještě jednou zasupěni.

Zvolna jsem se k němu blížil zezadu a teprve když už jsem byl sotva na krok od něj, zahlédl jsem lesknoucí se kov. Hladový zpěváček měl na klíně zbraň, samopal s krátkou hlavní. Ztuhl jsem.

To je bachař. Úplně normální bachař.

Být to Hbitý přítel, bylo by všechno snazší. Mnohem snazší. A kdyby tenhle dozorce seděl úplně tiše nebo přecházel sem a tam, taky by to bylo méně svízelné. Jenže takhle — vpadnout do zad člověku, zakutanému do nepohodlného kožichu a žvýkajícímu kus studeného bůčku… To se mi nechtělo.

Napřáhl jsem ruku, ale s útokem jsem ještě okamžik počkal. Oni přece neumírají navždy. To je třeba mít neustále na paměti. Zároveň bych ale takhle uvažovat neměl, protože tím se pak dá obhájit všechno, cokoli na světě, a to je vlastně nejpříšernější dar Forten, ta strašlivá libovůle. A přece to budu muset udělat, protože musím jít dál…

Bachař se otočil. Na okamžik jsem zahlédl překvapenou hrubou tvář a ústa, která se užuž chystala vykřiknout — a udeřil jsem. Beranice úder ztlumila, ale buď jsem se snažil až moc, nebo můj protivník nebyl příliš zdatný. Každopádně se beze slova svalil do sněhu.

„Spi sladce,“ zašeptal jsem a zvedl samopal. „Ať se ti zdá o jiným světě, kterej bude teplej a přívětivej… Tam se vyprav.“

Asi po deseti krocích jsem narazil na ostnatý drát. Celkem pět pichlavých nití obalených sněhem, takže připomínaly vánoční řetězy.

„Makej, symbionito,“ nařídil jsem Kualkuovi. „Na onom světě se spolu vyrovnáme…“

Počkal jsem, až se mé prsty potáhnou lesklou černou skořepinou, a pak už jsem se na dráty vrhl a jeden po druhém je přestřihl.

Ještě že v tom není proud. A nějaká signalizace. Všechno to bylo až opovrženíhodně primitivní.

Jsi si jist, že jsi dorazil na to správné místo? zeptal se mě Kualkua.

„Ano.“

Chvilku jsem se plahočil závějemi, ale po chvíli jsem narazil na udupané pěšiny. Pak jsem si všiml jednoho detailu, jímž se tohle místo lišilo od sanatorií geometrů. O kus dál, za drátěným plotem, stály jakési továrenské haly. Vidět bylo charakteristické obrysy průmyslových staveb s kouřícími komíny, ve velkých oknech se odráželo slabé sluneční světlo. Tady to rozhodně nevypadalo na to, že by tu někdo vyrovnával pobřeží a přesypával pusto do prázdna.

Šel jsem nazdařbůh a beze snahy se nějak ukrývat. Z věží mě určitě viděli, ale nikoho ani nenapadlo, že bych sem nepatřil.

Je den, a to je špatné. Továrna určitě jede, a mně by se nechtělo brousit po všech provozech. To bych mohl chytit nějakou kulku, dřív než se naděju. Kualkuovy možnosti nejsou neomezené a elán, který mě vyprovázel do Fortny, může vyvanout. Ačkoli — v té továrně může běžet nepřetržitý provoz…

Vlezl jsem do prvního baráku, který se mi namanul. Ostraha tu nebyla žádná. Uvnitř bylo teplo a slabě svítily žluté žárovky. Smrdělo to tu. Strašně to smrdělo nemytými těly, tabákem a dýmem ze spáleného mazutu, jako někde na nádraží.

Hlaveň samopalu jsem namířil do stropu a chvíli jen tak postál. Z dvoupatrových paland stlučených z nehoblovaného dřeva a zčernalých špínou se ozývalo svorné rovnoměrné chrápání.

Jak podobné jsou si ve všech světech zbraně…

Stiskl jsem spoušť a do stropu udeřila ohnivá čára. Strop se rozzářil jako hvězdné nebe, které tak nádherně osvětluje noci Stínu.

„Budíček!“ zařval jsem.

Muklové se ze svých pelechů sypali jako hrách. Sklouzl jsem pohledem po jejich tvářích. Byly prosté a přituplé, takové, jakých na matičce Zemi najdete spousty.

A stejně je zajímavé, proč pro nás je matička Země, kdežto pro geometry Slunce…

To je jedna z nuancí, která se slovy dá vyjádřit jen těžko.

„Danilove!“ zařval jsem znovu. „Saško!“

Muklové ode mne odskočili a nahrnuli se do kouta.

„Sasko!“ zavolal jsem ještě jednou a vypálil do stropu další dávku. Kolem mě popraskávaly sypající se jiskry.

„To seš ty, Petře?“

Strčil jsem si samopal do podpaždí a prošel barákem na druhý konec. Pak jsem si na jeden kavalec přisedl. Aspoň místo dole že si vyválčil. Pašák!

„Ahoj, Petře,“ řekl jen.

Danilov se válel na hrubé vlněné dece. Byl oblečený — v šedomodré kombinéze a černých bagančatech.

„Vstaňte, plukovníku,“ řekl jsem. „Přišla pomoc.“

Danilov se mi díval do očí.

„A kde máš ty vlaky s petrolejem, mladej?“

„V prdeli. Vstávej. Žádný vlaky jsem nepřivez, Sašo. Já se nechystám tě odsud vyplatit.“

„To ale není spravedlivý.“

„Není,“ nehádal jsem se. „Spravedlnost neexistuje a existovat nebude. Prostě tě odsud odvedu. A když bude třeba postřílet sto bachařů, tak to udělám. Věříš mi to?“

„Věřím. Jenže my voba jsme zajatci vlastního osudu. Chápeš to?“

„Ne. A na tvoje bláboly ti kašlu.“

„Svý dluhy musí platit každej, Petře…“

„Tohle že je Saška Danilov? Miláček davů? Dobyvatel žen a vzorný otec rodiny? Příklad pilota hodný následování? Hrdina Krymské války…? Dluhy platit musíme. Takže vstaňte, plukovníku. Vaše země vás potřebuje.“

„Já znám svou cenu, Peťko. Třicet cisteren petroleje.“

„Mazutu.“

„Petroleje, Péťo… Tryskáče lítaj na petrolej…“

Přizvedl jsem Danilova za límec a zatřásl jím.

„Vzpamatuj se, vojáku!“

Jak já tě mám zdolat, plukovníku státní bezpečnosti a superúspěšný kosmický formane? Jak tě mám vytrhnout z té noční můry, ze světa, kde jsi zločinec i hrdina, kat i jeho oběť zároveň? Jak tě mám zlomit, a to ve tvém vlastním zájmu? V zájmu celé Země…

„Spravedlnost nám nikdo nesliboval, Sašo…“

„No právě…“

Netečně a ochable se válel po kavalci. Protože on si vydobyl právo na svou noční můru. Na své zasloužené osobní galeje.

„Saško…“

Byl jsem ochoten rozplakat se bezmocí a hrůzou. Ale vše mamo. To bych se třeba mohl spálit na popel. A sebe sama proměnit v jedno jediné přání — najít plukovníka Alexandra Danilova, který se mnou vlastně nemá skoro nic společného. Mohl bych zkrátka udělat cokoli na světě. Jenže pro něj je zrovna tenhle svět ten jedině správný a jedině reálný. Svět, ve kterém stále ještě platí nejen za dutý povzdech vakuové bomby, která proměnila v nic symbol ukrajinských vojenských ambic — vlajkovou loď Hetmana Mazepu, ale také za ty lidi stejné krve jako je ta naše, kterým se Fortna nikdy neotevře…

Ano, Saško, jsi válečný zločinec. To se nedá nic dělat. A já bych takový byl určitě taky, kdybych se narodil jen o něco dřív. A taky bych se teď choulil studem a zoufalstvím a nevěděl bych, jak je možné mít rád vlast, která je stále ještě připravena platit, ale už není ochotna nás chránit…

„Saško…“

Co jiného mu ještě můžu říct? Otcem by mi být nemohl, a já zase nikdy nedokážu být jeho přítelem. Je spolubojovník a zrádce zároveň. Je to voják i zločinec, rytíř Řádu slávy a nikdy neodsouzený kandidát na Londýnský tribunál, na němž Američané s takovým svatým nadšením posílali na smrt Rusy i Ukrajince…

Alexandře, ty vítězi, který se nakonec nekonal — co já vlastně zatím v životě pochopil? Jak ti mám říct, že svět je mráz a síra i oheň a bič, ale přesto ho musíme milovat jako svátost nejsvětější? Jak ti sdělit, že odměna i odplata už nám zůstanou navždy, že už nemusíme znovu začínat hrát ty staré hry? On přece není Káj a já nejsem Gerda, která přišla do komnat Sněžné královny…

„Už jsme všichni pohromadě, Saško. Všichni.“

Jen mlčky přikývl.

„Děda má nový tělo. Umíš si to představit?“

Jeho očima se mihla jiskřička mírného údivu.

„A to tělo je mladý, kamaráde. Ten teď vypadá mladší než ty. Chudáci jeho oponenti… Už dlouho říkal, že na úplný vítězství mu tenhle život nebude stačit. Zato teď má času na všechny možný vítězství na světě.“

„A co Máša?“

„Ta na něm visí,“ oznámil jsem mu nadšeně. „Což se koneckonců dalo čekat. Řek bych, že to nebude nadlouho, ale vona je teď docela jiná.“

„To já taky.“

„Ty jsi stejnej, jako jsi vždycky byl. Jenom už by ses neměl povalovat tady. Vstávej. K Fortně je to kousek, ale máme málo času.“

„Na co?“

„Abychom získali zárodek Fortny. A vzali ho s sebou na Zemi. Protože Silný můžou každou chvíli rozhodnout vo její likvidaci…“

„Silný?“

„Tak vstávej už! Vstávej, vojáku!“ Už jsem nepožadoval, ale prosil. „Saško! No tak! To chceš, abych tady všechny voddělal, než se rozhoupeš? To se klidně může stát, vo tom nepochybuj! Protože na těch věžích stojej jedině takový, kterejm se to líbí!“

„Kdežto na pryčnách zase ležej ty…“

„Rozhodni se, Sašo! Vodejít musíš chtít sám. Silou tě k tomu nutit nemůžu…“

Mlčel.

„No tak! Vzpomeň si na ženu, na děti, na svou loď! Vo co ti jde nejvíc?“

Které z těch slov zabralo, nevím. Žena sotva, takže spíš děti nebo loď.

Danilov namoženě zasupěl a posadil se. Pak se rozhlédl po svých spoluvězních a zeptal se:

„Je to daleko?“

„Tam dolezeš!“

„Já v sobě žádnýho symbionitu nemám, Péťo. Klidně můžu cestou zmrznout.“

„No tak najdeme bachaře a poprosíme ho, aby ti pučil kožich.“

Danilov si povzdechl:

Jsi holt mladej, Péťo. Mladej…“

V jeho hlase zazněla lehká závist. Ale přece jen vstal.


Už nás čekali.

Všichni kromě Kreje.

Seděli u ohně, který děda prohraboval dlouhým prutem. Máša pololežela a loktem se opírala o dědovo koleno. U jejích nohou se uložil počtář. Kelos seděl kousek stranou jako kamenná socha.

Jak mírumilovný, idylický výjev…

Naše vynoření z Fortny muselo působit jako dokonalý kontrast. Táhl jsem Danilova za sebou a ten na všechno na světě nadával jako špaček. Otrhaná a sněhem obalená plukovníkova kombinéza byla místy zakrvácená.

„To není možný,“ utrousil Kelos, vyrazil nám naproti a čekal na nás přesně na hranici Fortny.

Děda s Mášou naopak vběhli až na její území, Danilova z obou stran podepřeli a odvedli ho k ohni. Mně dědeček věnoval jediný vděčný, ale jen zběžný pohled — jako by ani na okamžik nepochyboval, že se zase vrátím a Danilova přivedu s sebou.

„Někdo tě zranil?“ zeptala se Máša, která se ho ujala s fortelem zkušené frontové ošetřovatelky.

Danilov svraštil čelo, ale neřekl nic.

„Nikdo ho nezranil,“ řekl jsem. „To si udělal vo skály. A vo led. Spadnul dolů, eště štěstí, že se nezabil.“

„Já nechápu, proč jsi mě vláčel zrovna k tyhle Fortně!“ štěkl po mně Danilov. „To sis teda našel horolezce! Mohli jsme sebrat auťák…“

Tentokrát jsem mlčel zase já. Samozřejmě, že jsme to měli udělat přesně tak. Sebrat bachařům terénní vůz a vyrazit stepí k jiné Fortně. Já se však nemohl zbavit takové pitomé předtuchy, že nejrozumnější bude ustoupit stejnou cestou, jakou jsem se do lágru dostal.

Kelos Mášu opatrně odstrčil a posadil se vedle Danilova. Plukovník cosi broukl, pak utichl a zvědavě se zadíval na Cizáka. Kelos mu rychle ohmatal nohu.

„To nic není. Zlomeniny nemáš žádný.“

„Já vím,“ odstrčil plukovník jeho ruku. „Díky.“

„Dědo,“ oslovil jsem svého prarodiče šeptem. „Řekni mi jednu věc — ty sis byl jistej, že Sašku najdu?“

„Jasně.“

„Ale proč?“

„Protože máš ve zvyku každou věc dovést až do konce.“

„To není odpověď.“

Dědeček si povzdechl:

„Tak dobře. Zatím jsi nevěděl, co je to porážka, rozumíš mi? Nikdy se ti nepřihodil žádný takový ten běžný životní karambol. Když sis něco zamanul, tak jsi toho dosáhl. S dětskou sebejistotou a prostomyslným přesvědčením, že svět je dokonale poznatelný. Umíš sám sebe přesvědčit, že to, k čemu ses rozhodl, je jediné správné řešení, které je navíc zcela nepochybně proveditelné. A to je všechno. Ono se ti to jednou zatraceně vrátí, Pete. Ale zatím máš dostatek víry v sebe sama a dostatečně se taky oddáváš své věci, takže Fortnami procházíš bez problémů. Lip než my všichni, a dokonce taky líp než většina zdejších lidí.“

Nevím, zda si to myslel doopravdy nebo jestli se jen pokoušel můj úspěch nějak dodatečně zdůvodnit. Vypadalo to ale až příliš jednoduše, asi jako ve starých filmech, jejichž hrdinové klidně procházeli betonovou zdí, když si to usmysleli.

„Tady nejde o mě, dědo. Teda — nejen vo mě. Kdyby Danilov nechtěl, abych ho z lágru vytáh, a kdybyste tu na nás nečekali…“

„No ano. To jistě. Přiklouzal jsi k nám po neviditelné niti, která nás celou tu dobu spojovala. Možná že tvůj přítel má pravdu… Jsme tu příliš osamělí, než abychom se jeden druhému mohli ztratit. Bojíme se. My se tu docela jednoduše bojíme.“

„Ale teď přece…“

Děda pokrčil rameny. Máša převazovala Danilovovi nohu. Ten neříkal nic a poslouchal Kelose, který si mimochodem lidi opravdu získávat uměl.

„Dědo?“ řekl jsem, tuše nějakou zradu. „Co se děje?“

„Jsme všichni pohromadě,“ odpověděl.

„No a?“

„Já taky řeknu ‚no a‘! Kde je Fortna? Rozestup se, země, zjev se, talířku s modrou obroučkou! Dejte nám dveře do vašeho světa! Přijměte taky nás, siroty nemoudré!“

Děda se obrátil ke mně a položil mi ruce na ramena:

„Jsi hlavinka, Péťo. Jsem na tebe hrdý. Mám tě rád. Ty jsi opravdu ochoten udělat pro kamaráda všechno a projít ohněm a vodou, jen abys zachránil toho zrádce Sašku — a vsaď se, že to uhádnu napoprvé! — z koncentráku! Ano, my všichni jsme hrdinové od hlavy až k patě. Jsme zachránci lidstva. A proto dejte, dejte nám Fortnu…“

Všichni mlčeli. Všichni naslouchali dědovi.

„Problém je v něčem jiném!“ zvýšil najednou hlas. „My ty Fortny vlastně nechceme! Krej to řekl přesně — my se bojíme stát se součástí Stínu. Což znamená, že tu budeme sedět až do zblbnutí, dokud se nenadchneme, dokud sami nepochopíme, že nic správnějšího a přirozenějšího na světě není!“

Kelos mlčky vstal a poodešel od ohně.

„A na to budeme muset čekat dlouho, Péťo… Obávám se, že až moc dlouho. A nic nám nepomůže. Ani nám, ani Zemi.“

„Tak už mi konečně vysvětlete, co se to tu vodehrává!“ zařval Danilov.

Kapitola čtvrtá

Děda i Kelos si o Obchodní lize můžou říkat, co chtějí.

Jenže Krej má taky v něčem pravdu. Jejich tunely se můžou, ale co můžou — musejí stát východiskem.

Člověku nelze poskytovat takovou svobodu, jakou mu poskytují Fortny. Přece není možné ponechávat rozhodování na našem podvědomí, na té hrstce smetí někde u dna lebky. My jsme se už dávno naučili chovat se nikoli tak, jak by se nám chtělo, ale tak, jak je zrovna zapotřebí — a v tom jsme našli svou skutečnou svobodu. Dokonce i v jednomyslném otroctví geometrů je nakonec víc svobody než ve světě Stínu, ve světě absolutní libovůle. Protože pravým otroctvím je chovat se tak, jak se nám zrovna zlíbí.

Je to otroctví v nás.

Ale ať už ve mně Stín se svými základy i s Fortnami, stvořenými z ničeho, vyvolával sebevětší nevoli, v tuto chvíli jsem byl ochoten dát cokoli za ohnivé Zrno. Za takto získanou ochranu, za nesmrtelnost, za šanci… A to rozhodně ne pro sebe osobně. Já už jsem přece všechno získal, právě díky tomu, že jsem vkročil do Fortny.

Jenže je tu jeden problém — Stín nás zatím nepřijal. Protože jsme si to nezasloužili, nevyžadonili. Možná že… kdyby mezi námi byl někdo… snad s větším nadšením vůči celému tomu humbuku, s větší vírou v očekávané požehnání, tak už by to ohnivé Zrno dostal. Jenže my ho nechceme. Tak ho nedostaneme.

Do domu nikdo neodcházel. Všichni jsme zůstali sedět u táboráku. Jen Danilov se po chvíli odbelhal, ale zase se vrátil — vymydlený a převlečený. Já do ničeho nezasahoval a jen mlčky naslouchal proudu výkladů, který na něj vyvalili Máša a děda. Kelos taky mlčel. Chvilku chodil kolem a pak se posadil vedle mě.

„Přece jen jsi kádr… Projít Fortnou a zase se vrátit… Fakt jsi formát.“

Závist jsem v jeho hlase nezaslechl. Zřejmě se závidět odnaučil už před stovkami let.

„A co je mi to platný?“ odpověděl jsem.

„Máš pravdu. Ale to jsem čekal.“

„Můžeš se klidně vrátit, Kelosi. Díky. Udělal jsi všechno, co moh.“

Neurčitě pokrčil rameny.

„To mě vyháníš?“

„Proč bys riskoval? Teď jsi naživu. A do Fortny jsi nelez. Vrať se domů, dokud máš šanci.“

„A co vy — vy máte nějakou šanci?“

„Ne.“

Kelos přikývl. Pak zvedl dlaň a v té se rozsvítilo. Ve vzduchu se otevřelo malé okénko.

„To je tvůj vojevůdcovskej palcát?“ zeptal jsem se polohlasně.

„Ne. To je informační systém Ligy. Pracuje se s tím docela snadno, protože je to odvozený od stejnýho systému Křišťálový aliance. Podívej…“

Na drobné chvějivé obrazovce se objevily protáhlé černé stíny. V dlani toho, co šel jako první, zářila rudá tečka a to světlo se odráželo v obrovských fasetových očích.

„Vracej se ke svý lodi,“ usoudil Kelos. „Tak za den, za dva, podle toho, jak rychlá ta loď je, se jejich planeta stane součástí Stínu.“

Vyměnili jsme si krátký pohled.

„Zrno Fortny není vázaný na nějakou konkrétní planetu,“ dodal tiše Kelos. „Je to prostě Zrno. Může se zasít do jakýkoli hlíny.“

Zakroutil jsem odmítavě hlavou.

Kelos dlaň sevřel do pěsti a vzdušné zrcadélko se zmuchlalo a změnilo se v planoucí chomáček. Skoro v Zrno.

„Rozhodni se sám,“ utrousil unaveně.

„Ale ty budou určitě sledovaný.“

„To sotva. Tak daleko by Liga nezašla.“

„A… kde teď jsou?“

„To můžu zjistit.“

„Proč to děláš, Kelosi?“

„Jsem člověk.“

„Ale to mi dokazovat nemusíš. Věr mi, že nemusíš.“

„Chlapče zlatá, člověk musí celej život pořád něco dokazovat sám sobě.“

Rozevřel ruku — vyklouzlo z ní cosi podobajícího se suchému hořícímu listu, sklouzlo to dolů a rozplynulo se ve tmě.

„Vy to teď potřebujete víc. Křišťálová aliance kdysi přísahala, že nikomu pomoc neodmítne. Nikomu. Co na tom, že ta pomoc bývala krutá a krvavá… Co na tom, že Aliance už neexistuje… Já přece ještě žiju!“

„Danilov není ve formě,“ připomněl jsem mu tiše. „Ten teda do boje nemůže, rozhodně ne. A dědu nepustím sám. Takže jen my dva a Máša.“

„Na tu je spoleh,“ přikývl Kelos. „Ve třech na to budeme stačit.“

„A zbraně?“

„Já mám vše své vždycky s sebou. A ty jsi metamorf.“

„Splníš svůj slib, Kualkuo?“

Ano.

„A co doprava.“

„Můžu něco objednat. Dopravní síť Ligy…“

Já vím — je okopírovaná podle sítě Aliance. Tak do toho.“

Vstal jsem a přistoupil k Máše. Pak jsem jí pohledem naznačil, aby se mnou šla kousek stranou. Děda se po nás podezíravě podíval, ale neřekl nic. Asi se bál, že jakákoli jeho otázka v podobné situaci by se mohla stát záminkou k posměškům stran jeho žárlivosti.

„O co jde, Petře?“ zeptala se mě, když jsme se od ostatních vzdálili asi na deset metrů.

„Byl by tu takovej plán,“ řekl jsem, ale rázem upadl do rozpaků.

„Myslíš těch pět blbečků se Zrnem?“

To je hlavinka! Děda si zkrátka do péče nevezme jen tak někoho.

„Ano. Souhlasíš?“

„Ale Andrej Valentinovič zůstane tady.“

Jasně.“

„A co Danilov?“

„Radši ne.“

Rozuměli jsme si málem beze slov. Čas urychlil svůj běh, stejně jako naše prudce bušící srdce.

„Takže jen my dva?“

„AKelos…“

„Dá se mu věřit?“

„Určitě. Nikoho jinýho tu nemáme. Zajistí dopravu a trasu.“

Máša nepříliš nadšeně přikývla:

„To bych dokázala taky… Ale pak budeme muset rychle prásknout do bot, Petře. Hned. Sebrat tady Andreje Valentinoviče a Sašku a pryč… Jenže ne Fortnou, to by nešlo. Musíme tunelem na některou ze stanic Ligy. Tam ukrást nějakou loď, s tou se dostat na bludnou planetu a domů.“

„Cestou ale musíme domů vrátit taky Kelose.“

„Jasně. Zmizíme zase tady tím tunelem,“ kývla příslušným směrem. „Jsem tu hned.“

„Kam jdeš?“

„Pro samopal, ty moulo. Copak sis nevšim, že maj zbraně?“

„Ne.“

„Zato já jo.“

Zůstal jsem sám a najednou jsem měl dojem, že se do mě dala zimnice. Panebože, co to vyvádíme?! Šílený Kelos, co se za staletí naučil každý problém řešit jedině silou, Máša s tou svou patologickou militantností, no a k tomu já. Něco takového bych do sebe opravdu neřekl.

Kolem nás je svět Stínu. Přesněji řečeno nejdůležitější z jeho světů. A to hned ve dvou podobách — v podobě stavitelů Forten, kteří už postoupili do nového a pro nás nepředstavitelného stupně inteligenčního vývoje, a v podobě Obchodní ligy, která je nám sice bližší, ale na rozdíl od nás obludně mocná. Zničí nás už po cestě. Nebo při pokusu uloupit cizí Zrno. Možná že nám odmítnou znovuzrození, nebo nás zaženou do takového klubka zmijí…

„Petře…“ Kelos se ke mně přiblížil naprosto nehlučně. „Kde je Máša?“

„Tady jsem.“ Také ona se zjevila jako duch. V ruce svírala samopal.

„To je dobře,“ přikývl Kelos souhlasně při pohledu na zbraň. „Za mnou.“

Je to pitomost! Zavylo cosi v mém nitru. Ale následoval jsem ho. Kelos s Mášou už se o čemsi kvapně radili.

„Petře! Mášo!“

To je děda. Asi vytušil, že něco není v pořádku.

„Rychle,“ utrousil Kelos. Ze tmy se vynořila silueta flyeru — přesně takového, jakým jsme putovali na stanici Ligy. „Nastupte si.“

Kvapně jsem se ponořil do husté tmy a ocitl se v pružném prostoru. Kolem mě se mihla Máša. Celá se neobratně kroutila, jak se pokoušela usadit se tu co nejpohodlněji. V něčem takovém zkrátka ještě necestovala.

„Není to daleko,“ prohodil Kelos, který už se uveleboval mezi nás. „Řek bych, že vaši přátelé se ani nestáčej pořádně leknout.“

Noc za průzračnými stěnami stroje překotně světlala. Zřejmě jde o nějaké uměle zpracované zobrazení vnějšího prostoru. V blankytných stínech jsem zahlédl oslnivý kvítek našeho táboráku a dvě strnulé siluety u něj — Danilov s dědou se bezvýsledně koukali do neproniknutelné tmy.

„Teď se z toho hlavně nesmíme podělat,“ broukla Máša. Samopal stiskla mezi koleny a překotně si upravovala vlasy. Něco nesmyslnější jsem ještě v životě neviděl. „Lítá tohle akvárium rychle?“

„To se bát nemusíš, zlatá rybko,“ pousmál se Kelos.

Flyer se vznesl. Pak strmě poskočil vzhůru a zamířil kamsi k západu. Tak… Teď už je opravdu hluboká noc… Tam, co kráčí skupina pěti černých Cizáků, je naopak ještě světlo. Takže tak blízko to asi nebude…

„Radši mi řekni jinou věc. Ty s tím Zrnem — už někdy prošli Fortnou. Ožijou zase, když umřou?“

„To nevím.“

„Dobrá odpověď,“ přikývla Máša. „Moje hračka smrt nezpůsobuje. Takže tohle nechte na mně.“

„Já se obávám, že těch pět má hračky o dost nebezpečnější,“ namítl Kelos. „Takže jednat budeme podle situace.“

„A nemáme je třeba jen docela obyčejně požádat, aby nám Zrno vydali?“ zauvažovala Máša nahlas. Když se odpovědi nedočkala, jen si povzdechla: „Je to jasný.“

Flyer se hnal nocí. Kolem se míhaly modré stíny, nad námi chomáče hvězd, dole na zemi zase četná světla. Tenhle svět byl zřejmě obydlen dosti hustě, i když se tvářil opuštěně.

„Kdyby tě tady za tuhle rošťárnu někdo popotahoval, tak se seber a přileť na Zemi,“ doporučila Kelosovi zcela vážně Máša. „Nám když někdo pomůže, tak mu to nezapomenem.“

Mluvila tónem tak sebejistým, jako by zastávala přinejmenším úřad prezidenta Spojených států.

Kelos neřekl nic.

„Nakonec si za to můžou sami,“ pokračovala mladá dáma. „Teď mám na mysli ligu. Při jejich možnostech by pomoc Zemi pro ně byla naprostá maličkost. Sami nás donutili!“

„Každý svět vstupuje do Stínu po svém,“ odpověděl tiše Kelos. „Někdo s pokorou a modlitbami na rtech. Jiný díky práci a úsilí. No a ještě další zase prostřednictvím krádeže nebo dokonce loupeže. S tím bych si hlavu nelámal.“

Máša se zarazila. Možná že se teď spíš potřebovala vymluvit, ale tuhle touhu v sobě potlačila.

„Přistaneme hned vedle nich,“ upozornil nás Kelos. „Jednat je třeba rychle a bez váhání. Jsi připraven, Petře?“

„Ano.“

Dál už jsme nepronesli ani slovo. Flyer se řítil dál a dál, modrá tma pohasla a vystřídal ji málem pozemský soumrak. Pod námi teď ubíhaly černé skály.

„Vzpomenu si na mládí,“ řekl Kelos. Mírně se přizvedl a celým jeho tělem jako by proběhla tlaková vlna. Kůže se začala lesknout ocelovou šedí, oči jako by zeskelnatěly a dlaně se zvětšily — asi jako u nafukovací figuríny.

„Ty jsi robot?“ vykřikla Máša.

„Kyborg,“ odpověděl jí chladně. „Kyborg, který se pokouší stát se člověkem.“

Mezitím už flyer strmě klesal. Přetížení jsme necítili žádné, ochranné prostředí zřejmě fungovalo stoprocentně. Skály se hrozivě přibližovaly.

„Tak zlom vaz,“ řekla najednou Máša a pokusila se Kelose dotknout. Kabina však už tála a nás všechny jakási síla tlačila vzhůru.

Zajímavý způsob výsadku…

Na okamžik jsem se začal obávat, že se nedokážu zkoncentrovat a praštím se hlavou o skálu. To by panečku bylo finále celého našeho dobrodružství!

Jenže pole, které nás vymrštilo z kabiny, svou práci ještě nedokončilo. Zatočilo to se mnou, pak mě to zbrzdilo a měkce postavilo na velký kámen, a to tak pečlivě, že jsem stál tváří přímo k pětici Cizáků.

Muselo to vypadat dost efektně.

Potkali jsme se na úzké horské pěšině. Na jedné straně byl prudký svah, stoupající vzhůru, na druhé straně propast. Cestu za námi přehradil flyer. Pět Cizáků strnulo na pár kroků od nás.

Jejich kůže nakonec nebyla černá, ale tmavomodrá. A lesklá, jako by byla nalakovaná. Oči měli velké jako kávové podšálky, fasetové, nehybné, a proto podivně uhrančivé. Zdálo se, že na všech končetinách mají o jeden velký kloub víc než my.

Jsou tohle vůbec lidi?

Stál jsem k těm Cizákům ze všech nejblíž. Od prvního z nich, který kráčel se Zrnem v rukou jako první, mě dělilo něco přes metr. Ohnivá kulička zářila jako hvězda utržená z nebeské klenby. Byl to studený, ale oslňující svit…

„Dej mi to,“ řekl jsem a natáhl k němu ruku. Doufat v nějaký kompromis bylo samozřejmě hloupé. Přesto jsem to ale musel vyřknout. „Dej mi to. My to potřebujem víc.“

Úzká bezzubá ústa se pootevřela. Mluvili jsme spolu stejnou řečí — v tomto ohledu Fortna neošidila nikoho.

„Ne.“

Ucítil jsem pach. Takový lehký, nakyslý pach. Naprosto nechápu, jak se člověk s takovýmto málem chitinovým povrchem těla může potit.

„Stejně si to vezmem,“ řekl jsem. „Vy dostanete nový. Tak mi to dej.“

Cizáci byli neoblečení. Jejich těla však byla křížem krážem přetažena řemeny z šupinaté kůže, připomínající hadí. Ty řemeny byly doslova poseté kapsičkami, pouzdry, úchytkami a oky…

Tenké nafialovělé ruce sklouzly k řemenům…

„K zemi!“ zařvala za mnou Máša. Jenže to mě ani nenapadlo. Skočil jsem po Cizákovi se Zrnem a schoval se za něj tak, aby mě od zbylých čtyř odděloval. Jeho tenké ruce byly nečekaně silné. Zápasili jsme přímo na hraně nad propastí a až dosud si zatím nikdo netroufl vystřelit.

„To je naše!“ zvolal Cizák. „Naše. Tohle. Naše…“

Srazit ho na zem bylo nakonec snazší než vyrvat mu z prstů Zrno. Upadli jsme — a přímo nad námi se v tom okamžiku rozhořela pravá bouře. Ohnivé záblesky z cizácké strany prošívaly dávky z Mašina samopalu. My dva jsme se kutáleli po kamenech, stále blíž a blíž k propasti, kdežto naši společníci na obou stranách řešili odvěkou otázku: kdo je v právu a kdo má toho práva víc.

Boj byl velmi krátký a my s Cizákem jsme prakticky naráz ve rvačce ustali, hnáni stejným přáním — zjistit výsledek.

Na kamenech se válely tři modro fialové postavy. Ty zřejmě dostala Máša — rány nebylo vidět žádné.

Kelos a poslední z Cizáků se utkávali jako rytíři na turnaji. Před Kelosem mihotala bílá zářící stěna — silový štít. Cizák měl před sebou totéž, jenže jeho štít byl žlutý. Jak se zdálo, štíty byly zhruba stejně výkonné, a tak se oba soupeři jen přetlačovali a usilovali o to, aby jeden druhého vystrčili z pěšiny do propasti.

O tom, kdo zvítězí, jsem neměl nejmenší pochybnost.

Cizák krok za krokem ustupoval ke skalní římse nad propastí. Kelosova tvář v tomto okamžiku ztratila jakékoli emoce a změnila se v nelítostnou kovovou masku. Další krok. A ještě krok.

Cizák už se potácel na samém okrají propasti. Stejně dobře jako já už chápal, že svůj boj prohrál. Jenže stejně jako člověk rozhodně neměl v úmyslu se vzdát.

Žlutý štít se scvrkl v maličký bod. Kelosova strašlivá rána jako kladivem Cizáka srazila dolů.

V posledním okamžiku předtím ale ta planoucí žlutá tečka propálila bílý štít a vzápětí proklála i Kelose.

Při pohledu na to, jak náš jediný spojenec vzplanul, jsem zaječel hrůzou. Plamen zuřivě tančil a požíral ho zevnitř. Modrý Cizák už zmizel v nenávratnu a dál nezvučně padal po skalách, ale ten oheň zatím ustát nehodlal.

„Kelosi!“ Máša odhodila samopal a vrhla se k němu. Kelos ustoupil, jako by se bál, aby ji tím žárem neohrozil. Pak padl na kolena.

Tak tě nakonec dostal oheň, kyborgu, který ses pokoušel být člověkem, člověče, který ses narodil vojákem… Osud si nás zkrátka najde, ať se před ním schováváme, jak chceme. A všechny nahromaděné dluhy si vybere…

Pohlédl jsem na nepřítele pod sebou. Ve fasetových očích, v nichž nebyl a nemohl být žádný cit, jsem zahlédl zoufalství. Udeřil jsem Cizákovou hlavou o kameny — jednou, pak podruhé a ty oči pohasly.

Teprve pak jsem se odhodlal taky se vrhnout ke Kelosovi.

Plamen už se uklidnil a pohasínal. Kelos ležel bez pohybu, jen pravá ruka se křečovitě zachvívala. Jeho tělo vypadalo jako vybuchlé zevnitř a bylo zbrázděné nesčetnými ranami. Z některých těch ran prýštila krev. V jiných bylo vidět spíš třpyt potrhaného kovu.

„Kelosi,“ zašeptal jsem. „Kelosi, kamaráde…“

Ještě žil. Díval se na mě. Z ničeho mě nevinil a o soucit taky neprosil — on se loučil.

„To je konec,“ zašeptal.

„Poslouchej mě!“

„Poslouchám…“

Vzal jsem ho za ruku — byla nesnesitelně těžká. Kolik asi váží? Kolik je v něm vlastně železa a kolik živé tkáně?

„Ty jsi člověk.“

„Byl jsem…“

„Jsi člověk, Kelosi!“

„Teď ani necítím bolest, Petře. Já jsem ji… vypnul. Tak jaký já jsem člověk…“

„Kelosi! Tak už mě konečně poslouchej, ty mizero!“

Život z něj odcházel s každou krůpějí prýštící krve, s každým kusem kovu, který vypověděl službu. Co si to proboha vtloukl do hlavy, pitomec! Je člověk ten z nás, kdo od narození přebývá v lidském těle? Nebo ten, který se neustále pokouší člověkem opravdu být?

„Kelosi, ale doma tě čekaj! Uvědomuješ si to? Když se nevrátíš, tak tvoje žena půjde za tebou.“

„Na to není připravená…“

„Nerozhoduj za jiný! Nikdy nerozhoduj za jiný!“

„Mě tu nic nedrží, Petře.“

Jeho slova zněla stále tišeji. Odcházel, a já nevěděl, co mu říct, jak mu sdělit to, v co jsem věřil a co pro nás bylo spásou, jediným, nenahraditelným, věčným ukotvením našich světů…

„Doma na tebe čekaj, Kelosi. Tvá žena na tebe čeká. Když se tu udržíš, tak se udrží i ona.“

„A musí to být?“

„Takhle nemluv!“ okřikl jsem ho. „A poslouchej mě už konečně! Já nevím, co je ti drahý a co ne, ale jedno si zapamatuj: Fortna je nit a dokud ji někdo drží, dokud na tebe někdo čeká…“

Usmál se, ale ten úsměv v potrhané tváři vyšel spíš jako škleb.

„Doma na tebe čekaj! Kelosi. Věř mi to!“ opakoval jsem už kdoví pokolikáté.

„Nerozhoduj… za jiné. Nikdy…“

Vstal jsem.

Pak jsem se ohlédl na Mášu.

„Nedalo se nic dělat,“ zašeptala. „Já jsem střílela, Petře… Ten hajzl měl silovej štít…“

Hajzl?

Ale kdež, to vůbec ne. Oni taky bránili svůj svět. A ten kousíček štěstí, co mu přinášeli. My jsme prostě byli silnější. Zvítězili jsme. A nebesa se neotevřela a země se nám pod nohama taky nerozestoupila. Darované Zrno není pohádkový amulet, který se nedá odebrat. Dá — a jak snadno.

Každý vstupuje do Stínu po svém.

Přistoupil jsem k nehybné bytosti s modrou kůží. Začal jsem Cizákovi násilím rozevírat pěst a pracně jsem páčil křečovitě zaťaté prsty, abych z nich vydoloval hrudku studeného ohně.

Tělo sebou škublo. V obrovitých očích se znovu zatřpytil rozum.

„Eště žije!“ vykřikla Máša. „Doraz ho, Petře!“

Modrý Cizák se nijak nebránil. Ležel a tichounce sténal. Takhle asi zní jejich pláč. Jen tenké prsty praštěly, jak se kolem Zrna svíraly stále usilovněji.

„No tak co vlastně hrozí vám? Proč to tak nutně potřebujete?“ zařval jsem na něj.

Bytost sténala a jako by se snažila vmáčknout se do skály. Světlo Zrna, ukrytého v hrsti, skoro nebylo vidět.

„Doraz ho!“ vybídla mě znovu Máša.

„Jo — a ty bys to dokázala?“ odsekl jsem. Neřekla nic.

„Musím,“ zašeptala najednou ta bytost. „Musím. Moc. Moc. Musím. Moc…“

Trhaná slova toho modrého muže nebyla selháním jazykových znalostí — jeden druhému jsme naopak rozuměli naprosto přesně. Už díky stavbě základních myšlenek, jejich podstatě, přestože jinak nám byli velmi vzdálení…

„Je zle. Moc. Moc zle. Zle. Zle. Smrt. Přichází. Smrt. Přichází…“

Buď nejsem schopen jejich pocitům porozumět, nebo je ta zobanovitá ústa nedokážou sdělit, ale z Cizákova sdělení zbývala jen slova, nesmyslná a ubohá slova, z nichž plynulo, že mě jimi rozhodně nepřesvědčí, stejně jako já jsem nedokázal přesvědčit Kelose a ten odešel navždy; kyborg si přestal hrát na člověka a svět těchto jedinců s modrou kůží taky přestane žít… Ano, já mu věřím, že je u nich zle, možná ještě o dost hůř než u nás, ale co mně je do jejich pohrom, když já přece musím zachránit svou Zemi…

A ti, co přijdou po mně, mi můžou blahořečit nebo mě naopak můžou proklínat, můžou buď zažehnávat moje hříchy nebo se té vymizelé rase bohapustě vysmívat… A stejně by mě zajímalo, na čem bude záležet, zda se budou kát nebo usmívat? Jak to udělat, abych se dokázal podívat tam, dopředu, do světa, který bude jasný a prosluněný, jak spatřit výraz jejich tváří?

Jak to bude?

„Dej,“ řekl jsem. „Dej. Musím. Musím. Musím.“

Dlaň se rozevřela a já si vzal droboučkou kuličku. Nene, nebyla studená, spíš teplá, ale ne moc.

Studená ovšem nebyla v žádném případě.

Takový chomáček měkkého ohně. Zárodek Fortny.

Máša za mými zády si povzdechla. Natáhla k Zrnu ruku, ale pak jí zase ucukla. A zašeptala:

„Ať je všechny vezme ďas… Petře, rychle, musíme pryč…“

Ani jsme se nepohnul. Ona zamířila ke Kelosovi, sklonila se k němu a zvedla ho. Koutkem oka jsem zaznamenal, jak ho táhne k flyeru.

Jak žes to říkal, Kelosi? Každý vstupuje do Stínu po svém? Někdo modlitbou, jiný prací a ještě jiný za pomoci loupeže? Že si s tím nemám lámat hlavu?

Podíval jsem se tam, kam se dohlédnout nedá — do daleké budoucnosti. Potomci se usmívali.

„Ať to všechno vezme ďas,“ souhlasil jsem s Mášou.

A podal jsem Zrno Cizákovi.

Fasetové oči zamrkaly, ožily a zaplanulo v nich světlo Zrna.

„Dáváš? Vracíš?“

„Jo. Dávám. Vracím,“ přiznal jsem se.

A vhodil jsem Zrno do nastavené dlaně, která znovu hladově sevřela prsty a ukryla tak to, co jsme potřebovali jak my, tak oni.

Jen to světlo nezmizelo. V mé dlani jako přilepený ke kůži zářil ještě jeden ohnivý korálek.

Modrý Cizák pohotově dlaň otevřel, aby se podíval, zda se nestal obětí eskamotérské obratnosti.

„Jedno? A druhé? Dvě? Zrna?“

„Dvě,“ přikývl jsem.

A do mé duše se znovu vkradl strach. Přede mnou už neležel skučící, poražený a bezmocný nepřítel, ale rovnocenný soupeř. V ruce jsem i já ucítil teplo. Teď už ovšem ne cizí, ale své vlastní.

A věděl jsem, že ho nebudu chtít dát. Nikomu.

Stále ještě v podřepu jsem začal couvat a přitom upřeně zíral na Cizáka. Ten se přizvedl a volnou rukou vytáhl cosi ze svého řemení. A hrome!

Jenže on nevystřelil.

Doplazil jsem se do flyeru. Pak jsem se chytil za hranu kabiny. Ztuhli jsme — jako dvě vylekaná zvířata, která si každé urvalo svůj kus kořisti, ale teď se šíleně bojí, aby se soupeři náhodou nezachtělo získat všechno. Jacípak inteligentní reprezentanti velkých civilizací! Spíš dva šakalové, kteří se — zatímco lev spí — porvali o ohryzané zbytky antilopy…

Nu a pokud místní bohové nespali, tak se při pohledu na nás asi museli smát, až se za břicha popadali.

Jediným skokem jsem se přehoupl do kabiny a vnořil se do spásné měkké tmy. Skrz průzračnou stěnu jsem uviděl, jak ten modrák bleskurychle zmizel ve skrytu skal.

„Tys mu to Zrno dal?“ zaječela Máša polopříčetně. Tak jsem rozevřel dlaň a ona zmlkla. Pak ale ne zcela jistě dodala: „Já ale viděla…“

„Dostali jsme svoje, Mášo. Svoje vlastní Zrno…“

Pohlédla na Kelose — na mrtvé tělo, ležící nehybně mezi námi.

„Takže tohle… bylo zbytečný?“

„Jen máloco na světě je zbytečný…“

Jistě. To Zrno bychom získali i bez Kelosovy pomoci, tím jsem si byl jist.

Jenže bychom ho získali jinak. Přesně tak, jak jsme se chystali — prostě bychom ho sebrali těm, co Stín potřebují přinejmenším stejně nutně jako my sami.

„Zatraceně…“ Máša se najednou zasmála a odrazila se od jakési neviditelné opory. „Mně to pořád nejde do hlavy… Tady se přece v zásadě neumírá nadobro…“

S očima upřenýma na mrtvé tělo se pořád smála.

„Doufám, že už je doma. A oplachuje ze sebe zbytky hrdinskejch činů…“

Nepřerušoval jsem ji, protože jsem viděl, že ze sebe všechno to napětí potřebuje dostat. Ono je to nakonec jedno. Mrtví se pro takové věci nezlobí. A pokud Kelos opravdu ožil, tak by vlastně ani neměl proč. Pokud už se jeho rozum povznesl o další závit vývojové spirály, tak si tohohle zalykavého smíchu, který se každou chvíli může proměnit v ženské hysterické vzlyky, vůbec nevšímá…

„Já taky doufám, že už je doma,“ přisvědčil jsem zdřevěnělým hlasem. „No dobře, tak už dost, Mášo.“

Poslušně zmlkla.

„Ano. Promiň. To není hezký. A letíme zpátky, Petře. Musíme si přichvátnout.“

„A umíš tohle řídit?“

„Trochu snad jo, ukazovali mi to.“

„Tak vyraz klidně a beze zmatků. Teď už přece utíkat nemusíme.“

Máša svraštila čelo.

Zvedl jsem ruku a na okamžik sevření prstů povolil. Nachová hvězdička rozhodila po kabině svůj chladný svit.

„My jsme ho totiž neukradli. My jsme tohle Zrno normálně dostali a nikdo si nedovolí nám ho brát. Protože takový idioti jako jsme my dva s Kelosem je jev vzácnej dokonce i v celogalaktickým měřítku…“

„Ukaž mi to…“

Já ale rukou ucukl. Nechápavě se na mě zadívala.

„Ne. To ne. Lepší bude, když to vůbec nepocítíš.“

„A co?“

„No lakomost,“ usmál jsem se. „Docela obyčejnou lakomost. Ono to… prostě ti to dá pocítit svou vlastní důležitost. Jakmile vezmeš Zrno do ruky, přestaneš se zabejvat tím, jestli je v něm dobro nebo zlo. Chce se ti ho hlavně schovat, někam uložit, zahrabat do země. Do svý Země. Aby pustilo kořeny.“

Mašina ramena se otřásla, jako by celým jejím tělem projela bezmocná snaha dostat se z flyeru ven.

„Nojo, tak já asi… vopravdu poletím,“ prohlásila po chvíli zcela jiným hlasem.

Rozednilo se.

Noc do sebe vstřebala všechno, co si jen člověk dokázal představit. Výpravu za Danilovem, rvačku o Zrno i Kelosovu smrt.

Teď ale její čas vypršel. Je čas se vrátit. Opravdu vrátit.

Domů.

Dole čekali celkem tri — tedy, tři lidé a reptiloid. Na okamžik mne ožehla šílená naděje, že Kelos třeba opravdu ožil jako člověk a vrátil se…

Byl to ale Krej.

Vylezl jsem z flyeru ven. Máša šla krok za mnou se samopalem připraveným k palbě. Jako eskorta… Najednou jsem si připadal starý, strašně starý, ještě starší než děda, než Kelos i Krej, než Prazemě sama…

„Tak jste jim to sebrali,“ řekl Krej překvapeně. „Přece jen jste jim to sebrali.“

Bylo příjemné si uvědomovat, že i oni se mýlí.

Rozevřel jsem ruku a Zrno mu podal. Věděl jsem, že se ho ani nedotkne…

Krej mlčel a upřeně zíral na ohnivou kuličku. Zrno neustále měnilo barvu, chvíli bylo oranžově žluté, chvíli šarlatové a pak zase kouřově nachové.

„Dosáhl jsi svého?“ zeptal se mě.

„Ano,“ přikývl jsem.

Ohlédl se po dědovi:

„Pokud tomu dobře rozumím, vracíš se na svou planetu, Andreji.“

„Ano,“ přikývl zachmuřeně dědeček. Už vidím, co všechno si budu muset vyslechnout za to, že musel s Krejem komunikovat v podmínkách naprostého nedostatku informací.

„V každém případě ale ještě budeme mít někdy čas dokončit naši polemiku.“

A došlo na Mášu. Na tu se Krej podíval daleko vřeleji:

„Ty taky odcházíš?“

„Samozřejmě.“

„Já měl pocit, že se ti náš svět docela zamlouvá. Takže jsem se mýlil?“

„Ne. Ale…“

„Omlouvat se nemusíš. To je zbytečné. Máš dostatek vědomostí o tom, jak se užívá naše technika. Dostanete loď.“

Máša mlčky sklonila hlavu.

„Máme ve flyeru eště Kelosovo tělo, Krej i.“

Krejova tvář se celá zachvěla.

„Tak nakonec přece jen doskotačil… Nedělejte si starosti. Tělo pochováme.“

„Pomoh nám vstoupit do Stínu.“

„Člověku v jeho věku už umírání škodí.“

„Ale někdy je to docela užitečný — protože zůstane člověkem!“ nevydržel jsem to už.

„Kdoví,“ pokrčil rameny Krej. „V každém případě si počínal tak, jak si sám přál. Ještě jednou se zachoval jako dobrodinec, tentokrát dokonce vůči celé planetě.“

Možná že měl svým způsobem pravdu. Já o Kelosovi rozhodně nevěděl tolik jako Krej. Jejich spor se táhl celá staletí a Krej se vlastně i teď pokoušel najít nejlepší východisko pro Stín a neschovával se v nějakém sladkobolném pastorále.

Ale stejně — jen jsem se po těch jeho slovech pousmál a přitom z něj nespustil oka. Pohledem naopak při pohledu na můj úsměv uhnul Krej. Pomalu jsem prsty zase sevřel, Zrno tak ukryl a teprve pak se zeptal:

„Copak to je tak málo, Kreji?“

Kapitola pátá

Vše se opakuje. Vykročili jsme zpátky tunelem Ligy, po niti, spojující Prazemi s naší kosmickou stanicí. Šlo nás pět. Úplně vpředu já se Zrnem v ruce, za mnou jako čestný doprovod děda, Danilov a Máša a naše malé procesí uzavíral Karel.

Pokud bychom si odmysleli detaily, týkající se našeho zevnějšku, vypadali jsme úplně stejně jako deputace modrých Cizáků.

Naproti nám šli různí lidé a tu a tam i tvorové, které s humanoidy spojoval jen rozum. Občas se na nás někdo usmál, ale většinou nás míjeli lhostejně.

Do Stínu přece jen vstupuje nový svět, tak co je na tom? Něčemu takovému se přece stejně nedá vyhnout.

„Poletíme na Zemi lodí Ligy?“ zeptala se Máša.

Zakroutil jsem hlavou:

„To není nutný. Na bludný planetě přece loď máme.“

Děda nespokojeně vyhekl, jako by se mu mé rozhodnutí čímsi strašně nezamlouvalo. Otráveně se mě zeptal:

„Je to nutné, Petře? Pokud tomu dobře rozumím, o moc rychlejší to nebude.“

„Při brodu se koně nepřepřahaj,“ pokusil jsem se ho odbýt nepříliš vydařeným šprýmem.

„Já ti něco řeknu,“ dostihl mě a položil mi ruku na rameno. „Je v tom cosi divného, žes to Zrno Forten dostal. Ty jsi ho přece nechtěl.“

„Snažil jsem se ho nechtít.“

Já tě znám, Petře. Svou podstatu jsi změnit nemohl. Ty ses přece nemohl donutit, abys uvěřil v nevyhnutelnost Stínu!“

„Jenže já to dokázal!“

„A to mě na tom právě mate,“ povzdechl si dědeček. „Nikdy bych nevěřil, že v mladém mozku budu nakonec mít méně myšlenek. Petre, já cítím, že… že něco není v pořádku. Ale nedokážu popsat ani své pocity.“

Zůstali jsme stát.

„Ale Petr to přece takhle chtěl, Andreji Valentinoviči,“ poznamenala smířlivě Máša. „A chtěl, abyste na něj moh bejt hrdej…“

Ach bože! Kdy už se konečně odnaučí mu vykat? Až mi porodí strejdu?

„Mášenko,“ změřil si jí někdejším shovívavě laskavým pohledem. „Snad si nemyslíš, že vnukovi a svému žákovi závidím to vítězství. To rozhodně ne. Věř mi.“

Už jsme byli kdesi na konci paprsčitého tunelu, v jeho nejširší části, kde se nad hlavou i po stěnách tísnily chaloupky, domky a salaše. Na „stropě“ seděl hlavou dolů malý chlapec a zvědavě nás pozoroval. Pak sebral nějaký klacík a už se rozmáchl, že ho po nás hodí, ale pak narazil na můj pohled, lekl se a zmizel v domku.

Stejně by mě zajímalo, jestli je to skutečné dítě nebo jen fantom. S rozmnožováním si tady asi velkou hlavu nedělají, nesmrtelní děti vlastně nepotřebují.

„Poslyš, Péťo, dej mi to Zrno,“ požádal mě děda.

Strnul jsem.

„No tak, Pete…“

„To je… moje.“

Ta slova ze mě vytryskla sama. Děda si vyměnil pohled s Mášou. Danilov jen pokýval hlavou, jako by ani nic jiného nečekal.

„Copak ty vlastnímu dědovi… to Zrno nepůjčíš? Ani na chvilku? Svému dědovi a Patronovi? Pete…“

Ruka se mi roztřásla — jako by v mém nitru cosi explodovalo, jako by se tam srazily dva neúprosné zákony a jeden z nich musel přece jen kapitulovat…

„Nnn-na…“

Když jsem k dědovi natáhl ruku se Zrnem, opravdu jsem začal koktat. Uchopil je do silných prstů a párkrát s ním zatočil…

„No vida, třeba já necítím absolutně nic, Péťo,“ poznamenal dobromyslně. „Naprosto nic. Nene, zvědavý samozřejmě jsem, a nadšený taky… To jsou mi koumáci, co vymysleli takovouhle věc! Jenže to je všechno!“

Neřekl jsem nic. Zrno jsem doslova požíral očima. Bylo moje, bylo mi darováno, a tak ho nemám dát z ruky… Jak je to v tom starém příběhu o kouzelném prstenu? „Milášku můj…“

„Proč se Stín oddal právě tobě?“ otázal se rétoricky děda. „Proč se ti oddal, proč se ti pokořil? A proč já, Pete, já mám přece Zemi stejně rád jako ty… Tak proč já necítím nic?“

„Nevím…“

Začal jsem se zimničně třást. Děda mohl se Zrnem udělat něco nesprávného! Něco nemyslitelného. Třeba ho uhasit, rozmáčknout, pokazit, i když je pevnější než ocel a žhavější než hvězdy… Jenže on nechápe, jak strašně je důležité!

Kdesi v nejzapadlejším koutku mysli jsem chápal, že se se mnou děje cosi nenormálního. Jenže jsem neměl sil o tom soustředěně pouvažovat.

„Vezmi si to, Pete. Já nechci, aby ses na mne takhle díval.“

Sotva Zrno kleslo zpět do mé dlaně, to přechodné pomatení mysli pominulo. Popadl jsem dech a uvědomil jsem si, jak se mi do tváře žene stydlivý ruměnec.

„Co se to děje, Pete? Můžeš mi to nějak vysvětlit? Proč to tak je?“

„No… asi ano,“ vyhrkl jsem něco, co překvapilo i mě samotného.

Má další slova se nerodila, ona jen vyplouvala z paměti, kde byla dlouho a spolehlivě uložená:

Ale stín tvůj stín

na téhle stěně

každý den

střeží každý můj okamžik

A stín můj stín

na prázdné stěně

beze slov

na tebe dohlíží.

Děda přikývl. Zatvářil se, jako by právě dostal ránu a zašeptal:

„Ach bože, to byl panečku regresor, Péťo. Nejlepší regresor geometrů. Ti troubové… A oni si ho neuměli vážit…“

V jeho očích žila bolest. A mne jako by fackovala — protože není větší bolesti než je bolest Patronova… Moc jsem chtěl, aby to pochopil. Aby to pochopil, pochválil mě a přestal se chovat zkroušeně… Tak jsem pokračoval:

Dva naše stíny běží jak psi

jeden za druhým jako ti psi

vedle mne a vedle tebe

utržených ze stejného řetězu

dva naše stíny dva věrní psi

nenávidící tebe i mne

stále klidnější den ode dne

stále lačnější den ode dne

„Tak takhle jsi procházel Fortnou, Pete.“ Dědeček se zatvářil vyloženě utrápeně. „Takhle to tedy bylo, když jsi před sebou měl takovou povinnost… a v sobě takovou sílu… Co je to s tebou?“

„Kualkuo!“

Kůži mi zevnitř znovu drásaly kartáče, skelný papír a rašple a nelítostně mě přebrušovaly do jiné podoby.

Vydal jsi mi přece pokyn, ozval se dotčeně symbionita. Abych tě změnil v Nika Rimera!

Že by? Je to možné? Ačkoli — proč ne?

„Budeme se přece vracet lodí geometrů,“ vysvětlil jsem pohotově. „Tak proč bych se do role nepřevlékl předem.“

Děda na okamžik zamhouřil oči.

„Ano… samozřejmě. Máš pravdu, Petře.“

„Měli bychom si pospíšit!“ oslovil jsem je. Proč ale mají tak smutné tváře? Proč se tváří tak ublíženě — mí nejlepší přátelé, přátelé tak věrní, že byli ochotni napravovat mé chyby silou, třeba jako Danilov a Máša… „Musíme se rychle dostat k lodi!“

Celou cestu jsem proklímal. Stále jsem ale po očku sledoval nejlepší přátele, kteří seděli vpředu. Interiér kosmické lodi Obchodní ligy mě naprosto nezajímal, stejně jako její ovládací a řídicí systémy, naladěné na Mášu, a nezajímal mě koneckonců ani princip jejího pohybu vesmírem. V tomhle světě je vše poznatelné. Vše se opakuje. Zevnějšek nemá žádný význam. Loď má člověka převážet — a jak to dělá, na tom nesejde. Člověk má bojovat za své štěstí — ať se s ním děje, co chce.

Loď se ve své práci vyzná.

A já zase ve své.

nejlepší-přátelé polohlasně rozmlouvali. Snad si nakonec nemyslí, že je neslyším?

„Chápat člověka jen jako tělo je chyba,“ říkal děda. Je moudrý. A všemu rozumí… „Ale ještě větší chybou by bylo dívat se na člověka jen jako na paměť, sumu znalostí, jako na soubor informačních bitů. Když děláme krok dál a řekneme, že osobnost je určována jazykem, budeme mít v mnoha ohledech pravdu.“

„Babylón sedum,“ řekla Máša.

„Jistě. Ale to je příliš mlhavé. Jazyk rovná se společnost, nikoli jednotlivec. A pak je tu ještě jeden důležitý rys. Kreativita, tvorba. Cosi, co dokáže vytvořit osobnost, cosi zrozeného jen z jejího rozumu. Ale to už bude hodně blízko duše, nebezpečně blízko. Chudák chlapec Nik Rimer, regresor a básník. Ani pořádně zahynout se mu nepodařilo.“

„Mohl bych se s Petrem dát do řeči,“ navrhl Karel.

Otevřel jsem oči a zahleděl se na něj. Jeho tlama se otevřela v kvapném úsměvu.

„…ale nebylo by to nic platné,“ dokončil Karel svou myšlenku.

Znovu jsem se propadl do dřímot. Jen jsem bažil po své lodi. Po své.

Rychle. Rychle. Musím Zrno dopravit na místo. Moje planeta je v ohrožení. A mou povinností je ji zachránit.

Uchovat ji pro vesmír, pro Přátelství.

Petre. Konkláve mobilizuje síly. Značná část Torppů už opustila fotosféru svých hvězd. Alan se zformovali do dvou eskader. Jedna je hlavní a druhá podpůrná. Hixané a Daenlové taky oživují své flotily.

„Díky. To stihnem.“

Není třeba mi vysvětlovat, která eskadra bude vyslána, aby spálila mou vlast, a která… která…

„Petře!“

Všichni stáli kolem mě. Světlo v oválné kabině lodi pohaslo. Na monitorech planuly hvězdy.

Panebože, jsou přímo u mě! Co kdyby se rozhodli, že mi seberou Zrno?!

„Petře,“ opakoval ještě jednou děda. „Jsme na místě. Stojíme vedle lodi geometrů.“

Nemotorně jsem se zvedl ze svého křesla.

„Ale můžeme pokračovat i touhle lodí,“ upozornila mě Máša. „Liga poskytne loď každýmu, kdo dopravuje Zrna Forten.“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „A jak jsme sem doletěli?“

„Ty jsi celou cestu spal,“ řekl tiše děda. „Víš, měl jsi dočista dětskou tvář a já tě nechtěl budit…“

Počtář u dědových nohou mě provrtával očima.

„A Karlovi jsem to taky nedovolil,“ pokračoval dědeček.

Pomalu jsem zamířil k přechodové komoře.

„Petře!“

Neotočil jsem se. Průlez. Pak další. Je to cizí loď, přece jen se jí trochu bojím. Hlavně ven, rychle…

Východ ven se otevřel — a já uviděl nebe.

Černé, dokonale černé nebe. Hvězdy se můžou uštvat, aby nebeskou báň zaplnily. Zdvojují se, ztrojují, tvoří velké shluky. Ale stejně — té nebeské černi je víc. Mnohem víc.

Seskočil jsem na kamenitý povrch bludné planety, otočil se a podal ruku Máše. Loď Ligy ležela přímo na zemi — byla to broušená jehla ze zrcadlového skla. Na jednotlivých hranách si pohrávalo světlo hvězd.

Vylezli ven hned po mně, ti blízcí a zároveň vzdálení přátelé…

„Jdeme,“ vybídl jsem je. Hlas se mi zachvěl — takové rozrušení jsem od sebe nečekal, ale fakt je, že se mě neptalo, jestli se smí objevit.

Loď geometrů stála asi padesát metrů ode mě. Osamělá a jakoby ztracená v té kamenité pustině. Kolik jich tu asi stojí… těch mrtvých, spících lodí, do nichž se jejich piloti nikdy nevrátí…

„Petře.“ Děda mi podal ruku. Zachvěl jsem a pokročil k němu, v očekávání Patronovy něhy. „Kam chceš letět?“

Mlčel jsem.

„Petře, komu neseš to Zrno? Kdo si ho vzal? Jak ti teď mám říkat? Petře Chrumove? Nebo Niku Rimere?“

Dědo, nedělej to, moc tě prosím, netrap mě…

Jak já mám vědět, co teď ve mně je?

Copak jde o jména?

„Petře! Niku!“

„Na mě čeká Vlast,“ odpověděl jsem. „Volá mě.“

„Niku Rimere,“ řekl unaveným, zlomeným hlasem dědeček. „Jsi mrtvý, Niku Rimere. Už dávno. Tvá Vlast tě odepsala jako spotřebovaný materiál, vyškrtla tě z řad bojovníků za Přátelství. Už dávno jsi mrtvý.“

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou. „Já… já nejsem mrtvý. Petr a já jsme jedno a totéž. Já převzal Zrno. Je… je moje…“

„Je tě příliš málo, Niku Rimere!“ Dědeček ze mě nespouštěl oči. „Tys nedokázal ožít, když jsi prošel Fortnou. A proto jsi mrtvý!“

„To znamená, že žiju místo něj.“

„Petře! Ted volám tebe! Slyšíš mě? Ty máš Zemi. A ta nutně potřebuje pomoc.“

„Vlast pomůže každému, kdo o to stojí,“ odpověděl jsem. A začal ustupovat k lodi. „Nebojte se!“

Žena Máša pohlédla na mého Patrona a na cosi se ho zeptala pohledem. „Ne,“ řekl Andrej Chrumov. „Ne. Za prvé si s ním nikdo z nás neporadí. On je teď regresor a s tím se nedá nic dělat…“

Petr Chrumov má moudrého dědu.

„A za druhé… to nedovolím. Už toho bylo dost. Už jsem ho zradil mockrát.“

„A co když zradit v tomhle případě znamená zachránit?“ zeptal se hlasem neskutečného chlapečka Dariho, hledajícího hranici mezi pojmy „správně“ a „čestně“, plukovník Danilov.

„To znamená, že ho zachraňovat nemáme.“

Loď za mými zády už ožívala. Kabina se otevřela.

„Nebojte se!“ opakoval jsem a Zrno mě pálilo do daně. Regresor Nik Rimer se přece jen vracel ze světa Stínu. Vracel se s kořistí, kterou po něm nikdo nežádal, kořistí, které se Patroni kdysi lekli a odvlekli Vlast až na kraj dosažitelného vesmíru.

Jenže chlapec Nik Rimer nebyl teď jen sám sebou. Víc už nemohl zůstávat sám.

A samotu nechtěl ani pro jiné.

Regresor Nik Rimer se posadil do křesla a dotkl se koloidního terminálu.

Vítám tě na palubě, kapitáne.

„Buď zdráv, palubní partnere.“

Na monitorech jsem viděl přátele Petra Chrumova. Stáli opodál, vedle cizí lodi — zcela nehybní, jako by doufali, že se vrátím.

Jak směšné naděje!

Tag a Han, tedy povolení přátelé Nika Rimera, taky doufali, že se vrátím. Docela stejně, jako doufali v návrat společného přítele jménem Inka, přítele, který navždy zůstal ve světě Stínu. Žena, již už dávno unavuje krásné mladé tělo, trpělivě čeká na svého Kelose. A jejich vymyšlený syn zase čeká na otce, jehož sežehl věčný plamen.

Čekejte.

Nám všem je vlastní jedna lidská vlastnost a naděje — čekat.

Mám zahájit pfípravu ke stáru, kapitáne?

„Ano, palubní partnere.“

Silné rasy s obavou očekávají nepřítele, Slabé rasy zase s toužebnou nadějí čekají na svobodu. Počtáři doufají v postižení absolutní pravdy a lodě geometrů čekají na příležitost k zábavě. Geometři sami čekají na skutečné, pohádkové Přátelství. Stín čeká na další motýlky, kteří se budou slétat k jeho světlu.

My všichni na něco čekáme. Jsme už ze všech těch očekávání unaveni, proklínáme je, ale nedokážeme se zříct jejich omamného kouzla. Hvězdy před námi, hvězdy nad námi, celé nebe hvězd, řeka plná mléka, všeobjímající láska, Velký prstenec… neboli Kruh všemocnosti…

Petr Chrumov ve mně se zasmál.

„Lodi, leť domů,“ řekl jsem. „Domů. Je mi zle. Ztrácím rozum.“

Mám zařadit terapii?

„Ne. Stačí spánek. Dva dny jsem nespal.“

To je nádherné!

Propadnout se do temné propasti — za lehkého hluku, způsobeného startem — tonout ve tmě a v hrsti tisknout ohnivé Zrno…

Ale proč tedy tam za tmou na mě stejně čekají?


* * *

Probudil jsem se sám.

Vybředl jsem z noční můry, v níž jsem se stal Nikem Rimerem, oživlým regresorem geometrů, který na mě dosáhl až z onoho světa. V tom těžkém snu jsem opustil dědečka i další přátele, v tom snu jsem zamířil na Vlast, protože jsem najednou chtěl zachránit ji, a ne Zemi.

Křeslo se se mnou třáslo a já se neúspěšně snažil ty otřesy nějak zastavit. Byl jsem v lodi geometrů.

Což znamenalo, že ten sen byla skutečnost!

„Ty neřáde!“ zařval jsem na Nika Rimera, který se ničím neprovinil. Na chudáka Nika, který se ze všech sil v životě i ve smrti snažil splnit svůj úkol. „Co to vyvádíš?“

Má loď se točila jako tříska ve vodním víru. Na monitorech se nedalo rozeznat naprosto nic — byl tam jen černý kolotoč, prošpikovaný ohněm.

„Co se děje, palubní partnere?“

Útočí na nás.

„Proč jsi mě nevzbudil?“

Útok se nepočítá. Napadají nás lodě Vlasti. Útok se nepočítá.

Z pocitu smutku a zoufalství jsem až zaskučel. Mudrlantský palubní počítač geometrů si znovu nasadil klapky na oči.

„Proč na náš útočí?“

Vlast se domnívá, že na palubě je ne-přítel. Sděluji, že je to mylný dojem. Je pravděpodobné, že všechny útočící lodě mají porouchaný komunikační systém. Ke znepokojení není důvod. Útok se nepočítá.

Že by i tahle lodička opakovala to samé a rozpadala se pod laskavými rodičovskými pohlavky? Nebo ta částečka Nikovy duše, která se prostřednictvím lodě přestěhovala do mě, dokázala tomuhle šílenství vzdorovat?

„Naprosté splynutí!“ vyštěkl jsem.

A rozpustil se v nebi.

To nebe planulo.

Pode mnou proplouvala Vlast — má milá, přemilá Vlast, s dokonale pravidelnými a přesnými obrysy pevnin, s nádherně uspořádaným oblačným příkrovem, domov dobra a spravedlnosti, přátelství a štěstí. Už jsem se dotýkal atmosféry — jen opravdu letmo, samého okraje…

A nade mnou manévrovaly stejné lodě, jako byla ta moje a tiskly mě dolů. Naše lodě. Dštící oheň. Viděl jsem mezi nimi i dvě spřátelená plavidla — toroid Hbitých přátel a pěticípou hvězdu Malých přátel.

Obě se mě s veškerým zápalem pravého Přátelství snažila zabít.

„Zahaj odvetnou palbu!“

Útok na vlastní lodě není možný!

Co je to za hlásek, který mi odporuje? Není to náhodou vykastrovaná mysl téhle lodi? „Dej si pohov, kamaráde, se mnou se hádat nebudeš… Je to v souladu se třemi prvními postuláty regresorství… V souladu se zásadou Dobrých úmyslů, se zásadou Menšího zla a se zásadou Zvratnosti pravdy… Na plavidla Vlasti neútočíme, nanejvýš provádíme cvičení, maximálně se blížící realitě. Zahajuji akci.“

Buď se mi to jen zdálo, anebo loď s „cvičením“ začala dřív, než jsem si to stačil pomyslet. A snažila se opravdu věci neodbývat.

Jako první se nám na dostřel dostal „preclík“ Hbitých přátel. Ani jsem přesně nevěděl, čím konkrétně jsme ho dostali — zda laserovým dálkoměrem nebo rentgenovým radarem. Ale každopádně mu to stačilo. Preclík, který příliš pečlivá hospodyně nakonec zapomněla na plotně, rázem zčernal. A rozpadl se v obláček popela.

Ale proč se za to vůbec nestydím?

Že by v souladu se zásadou Morální pružnosti?

Poprvé v životě jsem pocítil, že pojmy „nahoře“ a „dole“ mají smysl i ve vesmíru. Mají — a jaký! Dole bylo tam, kde jsem viděl povrch planety. Pode mnou. Což znamenalo, že lodě Vlasti nemohly použít paprskové zbraně: každá rána vedle by znamenala hořící město, poškozené sanatorium nebo zničený internát. Nebo dokonce nedejbože zabitého Patrona.

Nestydatě jsem se tedy kryl povrchem planety a ničil útočníky se sveřepým potěšením, které by určitě uměla ocenit Máša… nebo Kelos.

Poslyš, Niku, který ses ostýchavě ukrýval v hlubinách mé paměti! Kde jsi? Tohle je jiná, než hubit ty alarské myši!

Jak to tak vypadalo, pro podobné případy ani neexistovaly instrukce. Ukradenou loď identifikovali příliš pozdě a stejně pozdě rozhodovali o tom, co s ní udělat…

Hlídkové lodě se rozprskly do stran. Teď mě zřejmě budou chtít dostat zespodu…

„Přistáváme!“

Pňstáníje omylem zakázáno. Povolení k přistání žádáme nepřetržitě.

„Copak nám pro podobné případy doporučuje zásada Zvratnosti pravdy? Přistání je zakázáno na kosmodromech. Přistaneme prostě na povrchu.“

Kde?

„Kdekoli!“

Udej souřadnice.

„U internátu Bílé moře.“

Řekl bych, že to bylo naše společné rozhodnutí. Rozhodnutí Nika Rimera, pro nějž byl internát bez ohledu na cokoli jediným světlým místem ve vzpomínkách. Stejně jako pro Petra Chrumova, který v Bílém moři přečkával nejhorší chvíle…

Loď začala klesat. Před pronásledovateli jsme si udržovali už od začátku malý náskok, který se nezmenšoval, protože všechny zdejší kosmické aparáty byly stejného typu. Ale stejně… teď už se tam neschovám! Přece nebudu brát děti z internátu jako rukojmí!

Ačkoli — v tomhle případě budou nejlepšími rukojmími Patroni. Ti budou ve své ochotě ochránit dětičky vlastními těly naprosto neopakovatelní! Vždyť jsou přece tak dobří a velkomyslní.

Škoda, že nejsem schopen poskytnout jim takové potěšení.

„Palubní partnere, potřebuji se někam ukrýt. V zájmu Vlasti.“

Pronikal jsem atmosférou v ohnivém mračnu, v plazmovém kokonu a zatím na mě ještě nikdo neútočil. Ale už brzy, velmi brzy mě doženou.

Provádím.

„Je to reálné?“

Není.

„Tak mě poslouchej, palubní partnere. Klesej k internátu. Pronásledování se pokus uniknout. Potřebuji dvě vteřiny… Dvě vteřiny ve výšce deset… nebo ne, raději dvacet metrů, v rychlosti maximálně sto kilometrů za hodinu…“

V tom rozčilení jsem bezděčně přešel na pozemské míry času a vzdálenosti, ale loď pochopila.

A Kualkua taky. Ucítil jsem jeho protest — takový ostrý náraz, zchlazující můj zápal, který přišel v okamžiku, kdy symbionita porozuměl mému záměru. No a co, to mám požadovat úplné zastavení?

To nejde. V malé rychlosti budeme příliš zranitelní. Přistávací manévr nad obydlenými oblastmi je zakázán.

Zmocnilo se mě zoufalství. Co budu dělat teď? Rozevřel jsem ruku sevřenou v pěst a pohlédl na Zrno. Tomu je všechno jedno. To pád ze stratosféry možná v klidu přežije.

Kdežto já ne. Kualkuovy možnosti taky nejsou neomezené.

Co teď, Niku Rimere, který jsi z hlubin mé paměti začal bojovat za svou planetu? Co teď?! Jak si v podobné situaci počínají regresoři?

A regresor Nik Rimer se z té své chladné a beznadějné dálky ozval a přišel.

„Palubní partnere! Připrav se k bojovému výsadku. Režim průniku na planetu ne-přátel.“

Úkol plním.

„Únik před pronásledováním.“

Zvýšení rychlosti není možné. Porušení prahu stability atmosféry je zakázáno.

„Plň úkol. Jde o bojové cvičení.“

Zakázáno.

„Je to naše povinnost před Vlastí.“

Zakázáno.

Vypadalo to, že loď pociťuje z téhle poměrně primitivní hry se mnou … nebo snad s Nikem Rimerem? — jistou rozkoš. Plň úkol — zakázáno. Kdo s koho…

„Provedprůzkum mezní rychlosti.“

Zakázáno.

„Je to rozkaz.“

Zakázáno.

„Je to rozkaz Světové rady.“

Nepotvrzen.

Teplo? Teplo až horko?

„Copak ty sám nechceš překročit povolenou rychlost?“

Tohle ale není Nik. To jsem já.

Vždycky.

„Tak ji překroč.“

Plním rozkaz.

Plazmový mráček, halící plášť lodi, v mžiku zmizel. Koule planety se prudce pootočila a najednou mi spěchala vstříc. A loď mi tiše, docela jako tenkrát, když jsme vstupovali do Stínu, pošeptala:

Tak vidíš, jak je to jednoduché.

Opravdu — to je jednoduché.

Řítili jsme se nad oceánem. Už docela nízko, tak ve dvou či tříkilometrové výšce. Dole tančily bílé hřebeny vlny, oceán se zřejmě nehodlal smířit s geometricky dokonalými obrysy pevnin a dál a dál hnal na břeh všechna svá vojska… A pronásledovatelé zmizeli, zůstali pozadu, zabředli ve všech těch svých instrukcích a zákazech, které ovšem nebyly schopny překonat jediné slovo — slovo „chci“.

A my jsme chtěli.

Pňpravte se k výsadku, kapitáne.

Jenže jak se připravit k výsadku, ví Nik Rimer. Já ne.

Lehké pousmání.

Tato fráze nemá žádnou významovou zátěž. Je to jen daň tradici.

„A co budeš dělat ty?“

Manévrovat. Bojová činnost bez pilota je zakázána.

No a je to. Takhle zní stručný autoepitaf. Nemám já vůči lodi cítit nějakou lítost?

Nejde mi to. Rozum, který není schopen uvěřit v sebe a na všemocnost si jen hraje, není lítosti hoden.

Děkuji za upřímnost. Je to směšné, cítit odpor ze zrodu vlastní myšlenky. Tento problém ještě promyslím… Výsadek, kapitáne.

Na okamžik jsem si řekl, že loď je vybavena normálním katapultem. Křeslo se ale probořilo rozestoupivším se trupem a řítilo se dolů. Odpor vzduchu jsem necítil žádný, kolem mne se vytvořila jakási pružná stěna. Stabilizace byla ideální, křeslo padalo klidně a bez rotace. Pode mnou už se táhl břeh a spatřil jsem známé kopule a věž internátu. Nahoře se mezitím rozplývala má loď.

Tak. Výborně. Ale kde je padák?

Země se neúprosně přibližovala. Zazmítal jsem se ve snaze vyprostit se z křesla. Ruce se samy pokusily nahmátnout bezpečnostní popruhy, které tu ovšem nebyly. Zrno, které jsem křečovitě třímal v hrsti, mi vlastně překáželo, ale neměl jsem sílu ho pustit. Popruhy, kde vlastně jsou? Reflexy byly prostě rychlejší než rozum — pokoušel jsem se odepnout a uniknout z křesla, jako při katapultáži z běžné stíhačky.

Co to ale dělám, vždyť padák stejně nemám!

Obnovu tvého těla nezaručuji, šeptl Kualkua.

Zasněžený povrch se přibližoval tak střelhbitě, jako bych dostával nějaké umělé zrychlení. Což bylo docela dobře možné. Pro skutečný výsadek to vlastně není k zahození, ale jak geometři tlumí energii pádu? Motory? Nebo padáky? Nějakým křídlem? Nebo snad mravním odhodláním?

Samy od sebe se mi vybavily veškeré reálné i nereálné bajky, kolující mezi profesionálními piloty. Letec, který dopadl na zasněžený svah, letec, který se zřítil do oranice, letec, který skončil ve stohu sena…

Vlast se blížila. Její pohostinnost měla být kratičká, ale energická.

Strach mě přešel. Naráz. Roztřásl se a rozplynul v nekonečném nebi.

Padal jsem. Bylo to přesně tak… Upnutý do křesla, bezmocný a upadající do mdlob z chladu a ztráty dechu. A sněžná pláň pode mnou už se na to setkání těšila — stejně jako celá planeta geometrů zvaná Vlast.

Už jsem se nebál.

Protože jsem umíral.

A protože jsem dobře věděl, jak vřele mě Vlast miluje.

Křeslo se nafouklo a celé nakynulo v pružnou kouli, která mě celého obalila. Pocítil jsem náraz, ale jen velice lehký, vlastně sotva zaznamenatelný. A vzápětí přišel příval světla. Měkký obal pukl a zmizel. Dopadl jsem tváří do sněhu. Ve vzduchu kroužily droboučké vločky a dosedaly na zem.

Co mělo tohle být — obyčejný nafukovací amortizátor pro pád z dvoukilometrové výšky? To určitě ne. To není možné. Pomáhalo by to zhruba stejně jako hydraulický tlumič hrdinům Julese Věrna, kteří se obřím dělem nechali vystřelit na Měsíc. Jenže tohle křeslo dokázalo pád jednoduše utlumit… To bude asi nějaké silové pole. Nějaká amortizační kapsle.

Měl jsem trochu zalehlé uši. Jinak jsem ale byl naprosto v pořádku. Kolem jen mírný, snad až příjemný mrazík a vysoké čisté nebe… Vstal jsem a setřásl z hlavy útržek lehké, skoro nehmotné tkaniny. A řekl jsem hlasem, který se rozlehl do neuvěřitelné dálky:

„Má to tak někdo štěstí!“

K internátu to mohlo být tak dva kilometry. Pokusil jsem se zauvažovat, zda odtud byl můj pád vidět.

To je víc než pravděpodobné. Pokud to ovšem není tak, že podobný pád je neviditelný. Což je ještě pravděpodobnější — při představě, že tato procedura byla vymyšlena pro skrytý průnik na cizí planety.

Útržky, které původně pokryly sníh kolem mě, zmizely. Takže padák zahrabávat nemusím.

Musím se ovšem schovat já sám. Možná bych mohl dojít k dopravní kabině a znovu zkusit ukrást kosmickou loď…

Anebo se na všechno vykašlat? Rozmáchnout se a Zrno zahodit. Nebo ho naopak pečlivě zahrabat na předpokládaném Poli zázraků? A pak se pokorně jít vzdát?

Zrno mi planulo v dlani. Kvapně jsem ho přikryl druhou rukou a tlumeně řekl:

„Brekeke… Mám tě zahrabat?“

Ohnivý útržek Stínu mlčel. Protože nebyl zvyklý odpovídat. A Nik Rimer byl taky zticha.

„My tě prostě potřebujeme,“ řekl jsem mu. „Tak to pochop… A ty taky, Niku… Vy si přece klidně žijete, na vás si hned tak někdo netroufne. Jenže Zemi nikdo neochrání. Jedině já.“

Mlčeli, protože bohové nemají zapotřebí sestoupit až k lidem a pro mrtvé je zase velmi těžké přít se s živými.

Vysoko na nebi se zrodil jakýsi zvuk a vzápětí zmizel za obzorem. Na mou loď se pořádala štvanice.

„Budeme to považovat za znamení,“ řekl jsem nahlas. „Budeme to považovat za svolení… Dokážu do tmy ležet pod sněhem, Kualkuo? Zajistíš mi teplo?“

Ano.

Poznamenal to stručně a věcně. Nezbývaly tu už žádné stopy — vyjma promáčkliny, kterou způsobila moje záchranná amortizační kapsle. Klesl jsem na kolena a začal se zahrabávat do suchého sypkého sněhu. Musím co nejhlouběji, až k zemi. Jak to vypadalo pro případného nezaujatého pozorovatele, nevím, ale pořád to bylo lepší než trčet na čistém bílém povrchu.

Kualkua nezklamal. Chlad jsem opravdu necítil. Jen mi prudce bušilo srdce — tak, že mi kůže jen hořela a bylo jasné, že neusnu. Symbionita mi nevypěstoval srst, jak jsem se původně obával, ale jen docela obyčejně urychlil krevní oběh. A zřejmě taky posílil vylučování tepla. Tak vida, tohle je ta nejlepší dieta — prostě ležet ve sněhu. Do večera se určitě zbavím aspoň tří kilogramů tělesné váhy…

Zahrabal jsem se do sněhu a pak už jen čekal.

Čas od času jsem ale přece jen zdříml a propadal se do zmatených, nepokojných snů. V těch snech mě kdosi stále nutil, abych se někam vydal a něco tam dělal. Svět byl znetvořený a připomínal řetězec chladných, nízkých jeskyní. Bloudil jsem jimi, nenacházel východ, trýznil se svou vlastní bezmocí a čas, jehož jsem dostal opravdu málo, zatím neúprosně plynul. Pak jsem se budil, opatrně se ve své natáté jeskyňce pohnul a zvedal hlavu z pěstí. V jedné té pěsti pulzoval tlumený nach, Zrno dokázalo prozářit i hřbet ruky. Pokaždé jsem vyhlédl ze sněhu ven a připadal si jako pštros, který si spolehlivě zahrabal hlavu do písku.

Kolem však nebyl nikdo. Budova internátu se zdála být bez života. A proč by taky nakonec ne? Po tom, co se tu stalo a když byla zjištěna smrt Patrona Pera, je docela dobře možné, že všechny chovance evakuovali. To bude panečku radost, až tam narazím na tým tvrdých regresorských vyšetřovatelů…

Znovu jsem se nořil do sněhu a pokoušel se usnout. Den se táhl nesnesitelně pomalu. Mou loď už nejspíš sestřelili. Jestlipak se geometři dopátrají taky toho, že pilot v kabině nebyl? A nezačnou prohledávat celou trasu jejího letu? Oni přece vědí o všech možnostech plavidla! Tolik otázek, a odpovědi nikde žádné. Mluvil jsem sám se sebou, oslovoval jsem Nika Rimera, který se ukrýval v mé duši, a Kualkuovi jsem pokládal nesmyslné otázky. Jenže od sebe jsem se ničeho nového dočkat nemohl, Nik Rimer mlčel a Kualkua mě odbýval jednoslabičnými odpověďmi, jako by i jeho něco ničilo. Chvílemi jsem měl dojem, že všechno, co se stalo — z Máši a Danilova se vyklubali pracovníci státní bezpečnosti, Stín zahrnuje už půl milionu planet a děda umřel a získal nové mladé tělo —, je jen sen. Jen zmatené blouznění, kdežto ve skutečnosti jsem jen utekl z lágru geometrů a teď tu umírám ve sněhu. Možná že nebyl a není ani žádný Petr Chrumov a já jsem jen šílený regresor Nik Rimer, který pozvedl ruku na svého Patrona a byl za to po zásluze potrestán…

A tak jsem otevíral oči a díval se na ohnivé Zrno. To bylo reálné, reálnější než zledovatělý sněžný škraloup kolem mě, reálnější než rudá krev, která přitékala do dlaně, na níž leželo. Zrno — to je to nejdůležitější, protože já jsem jen jeho chodící přívažek, který je přinesl do tohoto světa.

Pak ale konečně nadešel okamžik, kdy jsem se ze sněhu vynořil a zjistil, že rudý terč Matičky pomalu zalézá za obzor. Slunce taky bylo jako Zrno, obrovité a nezúčastněné, a taky rozhánělo mé pošetilé vidiny.

„Pusť mě, Rimere,“ poprosil jsem. „Pusť mě, Stíne. Pusťte mě…“

Nejradši bych se býval rozplakal. Nevěděl jsem, zda mám dělat to, co chtěl Rimer, a dokonce jsem ani nechápal, jestli to ještě pořád chce. To jeho zmizení přece nebylo jen tak. Ať už snil o čemkoli a ať už psal jakékoli verše, přece jen byl krví krve tohoto světa. Měl právo darovat mu Fortny. A stejně tak měl právo nechat Zrno mně. Jedině Rimer teď mohl rozhodnout o tom, čí planeta nakonec vstoupí do Stínu.

Ať všechno skončí co nejrychleji. Už je mi jedno, jak to dopadne, ale ať je to hned. Možná že jsem stejně svobodný jako lodě geometrů. Nebo stejná loutka jako chlapeček Dari. Anebo jsem stejně šťastný jako Nik Rimer. Hlavně ať už všechno skončí.

Postavil jsem se na nohy. Bylo mi mírně špatně, souboj s chladem byl znát. Už se ale setmělo a začínalo sněžit, bylo třeba vydat se na cestu, ať už mě na ní čekalo cokoli.

Pronikat dovnitř vodovodní šachtou bylo hloupé, jenže jinou cestu do kopule jsem neznal. Navíc pokud geometři pochopili, jak se Cizák do internátu dostal, už dávno šachtu přehradili nebo ji napěchovali sledovací technikou… Až těsně před průzračnou bání jsem zůstal stát a zauvažoval.

Sníh mě bičoval stále silněji. Jako bych tu byl včera… Opravdu včera? Ne. To už je celý týden. Celou věčnost.

Všechno už mi bylo jedno.

Našel jsem známou budku, která teď úplně tonula ve sněhu. Rozhrabával jsem závěj a zároveň čekal, že každou chvíli musí sklapnout past nebo po mně šlehne paralyzující paprsek. Ale ne, nic takového. Tady jsou dveře, opatřené klikou. Zatáhl jsem za ně a uslyšel hukot tekoucí vody. No tak budiž, zopakujme celou tu historii jako frašku.

Ale co když tam jiná cesta opravdu nevede? Budova sama má přece jen troje dveře, a ani jedny se mi otevřít nepodařilo. Kdybych měl podobu Patrona Pera, tak by to možná šlo, jenže Per je mrtev. A jeho otisky prstů už tedy budou z paměti zámků vymazány.

Inu — děj se vůle boží.

Vlezl jsem dovnitř, dvířka za sebou zabouchl a skočil do vody. Proud mě uvítal jako starého kamaráda — teplem a přátelským popleskáváním. A už mě unášel úzkým tunelem. To koukám! Že byste opravdu byli tak bezstarostní, mí milí geometři?!

Znovu mě to vyneslo do malého kruhového sálu a hodilo na mřížovanou podlahu. Voda se s hukotem valila prese mne a plynula systémem dál. Ležel jsem a rozhlížel se kolem. Nikde nikdo. Co to proboha má znamenat?

A do mé mysli se začalo vkrádat nesmělé podezření.

To je přece nemožné. Nemyslitelné.

Jedině že by tělo Patrona Pera doposud nenašli!

Že by ho doposud nezapsali do seznamu mrtvých a mě že by naopak vyškrtli z řad živých!

Protože kdo má právo kontrolovat Patrona? Ten je přece mimo jakékoli podezření! Pokud se Patron Per rozhodl opustit internát, tak to bylo jeho velice soukromé, absolutně osobní rozhodnutí. Až se vrátí, tak všechno vysvětlí. Pravda, viděla mě Katti… A to jak v podobě Nika Rimera, tak v podobě Patrona Pera a nakonec i v mé vlastní. Že by nikomu o tom, co viděla, nevyprávěla? Nebo že by jí nevěřili?

Neuvěřitelné.

Štvanice na mou loď se ale přitom taky dá snadno vysvětlit. Přibližovala se a hlásila, že na její palubě je regresor Nik Rimer. A přitom všichni dobře věděli, že regresor Rimer zahynul během léčení v sanatoriu.

Je to zvláštní, nesmyslné, ale přitom docela dobře představitelné.

Došel jsem až k ústí tunelu, kterým sem přitékala voda, a chvíli postál pod jejím tuhým proudem. Apatie a lhostejnost pod tou studenou sprchou rychle mizely.

Tak do toho, Péťo… Tímhle kruhem musíš projít až do konce.

Po ocelových kramlích jsem vystoupal z filtrační komory nahoru. Na okamžik jsem se zastavil pod víkem a napjatě jsem naslouchal.

Vypadalo to, že nahoře je klid. Tu a tam se mi zdálo, že se tam něco ozvalo, ale jen velice slabě, takže to docela klidně mohlo být spíš bušení krve ve spáncích.

Odstrčil jsem víko; zasáhla mě prška hlíny, ale vzápětí už jsem byl pod kopulí.

„Jééé!“

Přímo od mé tváře odskočil lehký stín. Jen tak tak jsem v sobě potlačil podvědomé přání popadnout to a držet.

Takhle je to vždycky. Nejsnazší je prostě chytit a držet.

Místo toho jsem rozevřel pěst a oranžové světlo Zrna rozehnalo tmu.

Ryšavý kluk, který ode mne ve zmatku couval, narazil na strom a strnul. Rukama šátral za sebou a hledal ústupovou cestu. Poznal jsem ho hned a cosi ve mně se zachvělo.

„Neboj se, Tile,“ oslovil jsem ho tiše, když jsem se definitivně vyhrabal ze šachty ven. Poklop jsem nohou zasunul zpátky na místo. Chlapec mé pohyby sledoval pozorně, ale bez údivu.

Tohle Velké tajemství — tedy filtrační komoru vodovodu — znají asi všechny děti z internátu.

„Já se nebojím,“ odpověděl rovněž polohlasně chlapec. „A kdo jste?“

„Strašnej duch podzemí.“

Nejistě se pousmál.

„Hlavně nekřič,“ poprosil jsem ho, „nebo se rozsypu a proměním se ve shnilej pařez.“ A posadil jsem se do dřepu. S dětmi je nutno zacházet jako se psy — promiňte laskavě, duchové Pestalozziho a Makarenka. Nesmíme dominovat. Nesmíme zdůrazňovat svou tělesnou převahu.

Zvlášť když se člověk uprostřed noci vyhrabe zpod země, je mokrý a špinavý a v očích mu plane zvířecké odhodlání.

„Já nebudu křičet. Protože se nebojím.“

„Tak proč jsi brečel?“

Til si rychle otřel oči rukávem košile. Odpověděl však už klidně, snad i trochu nakvašeně:

„Copak to neznáte? Že se člověku někdy chce brečet…“

„Znám, Tile,“ přikývl jsem. „To je blbá otázka. A promiň, že jsem tě vyrušil…“

„To nic.“ Kluk taky přidřepl, ale jinak ke mně moc nespěchal. „Ale co jste zač? Doopravdy…“

„Mokrej a hladověj tulák. Šel tuláček ulicí, celý modrý zimou byl… Znáš to?“

Ne, tohle samozřejmě znát nemohl. Geometři tyhle prastaré vánoční elegie nepěstují. Til se na mě díval, jako by se v mé tváři pokoušel objevit známé rysy. Jenže odkud by on mohl znát zmizelého regresora Nika Rimera…

„Jste Patron?“

„Ne. Čestný slovo ne.“

Přikývl — bylo vidět, že mi věří. Zvědavost a obava se v něm snoubily se zdvořilostí. Zvědavost jako obvykle zvítězila.

„Tak co jste teda zač?“

„Rozvědčík z jiný planety.“

Kluk chviličku mlčel. Bylo ale znát, že tahle varianta se mu zamlouvá podstatně víc než strašný podzemní duch.

„Z jiný planety?“

„Přesně tak.“

„A jste progresor nebo regresor?“

„Prostě rozvědčík. Pozorovatel.“

„Tak to bejt nemůže,“ zakroutil hlavou. „To ví každej. Nezasahování není možný z etických důvodů, podle zákona Garady a Rice…“

Najednou se zcela uklidnil.

„Vy jste Patron. A jen mě zkoušíte. Já vím, co to je — to je normální hodina. Hodina etický volby — prostě jak se zachovám…“

„No a jak se zachováš?“

Měl jsem pocit, že se úplně přestal bát. Přisoukal se po zemi blíž ke mně. Bílé kalhoty už měl beznadějně umazané, ale z toho si nic nedělal.

„To je docela složitý,“ vyhrkl se zápalem. „No, jak to dokazuje Garada… Když ta jiná civilizace vyznává jinou etiku než my, tak tu do ničeho zasahovat nebude. V tom případě je možnej buď primitivní silovej konflikt nebo korektní sousedský vztahy. Ten zásah prostě nikdo k ničemu nepotřebuje. Ovšem pokud je etika podobná, tak je nevměšování najednou nepřijatelný… Nikdo se přece nedokáže klidně dívat na to, jak trpí jeho bratři v rozumu. A zásah je pak oprávněnej. Říkám to správně?“

„Správně,“ přikývl jsem. „Nezasahování je nemyslitelný.“

„Jenže pak Ric dospěl k závěru, že když předpokládáme vlastní pomoc jiným rasám, musíme být připraveni k analogickýmu kroku vůči nám… Je to to… no… chybný axióma!“

„Proč chybný?“ zeptal jsem se.

„No protože je chybný!“ podivil se kluk.

„Tak proč je to axióma?“

„Protože se přece nedá vyvrátit!“

Ušklíbl jsem se. Už zase jsem ve světě chybných axiómat a logických chyb. Ve světě, který tolik připomíná můj.

„A jak se teda zachováš? Když budeš vycházet ze zákona Garady a Rice?“

Til zafuněl a otřel si z tváří poslední zbytky nedávných slz.

„Nevím. Měl bych oznámit, že jste tady. Protože jste rozvědčík z jiný planety a moh byste se pokusit něco tady změnit. Jenže v takovým případě bych porušil ten Ricův závěr, protože to by znamenalo, že příštím Přátelům znemožňujeme svobodu etický volby…“

„No,“ přešel jsem do hodně důvěrného tónu, „ale tady by ti moh pomoct princip Menšího zla. Anebo princip Zvratnosti pravdy. Za jejich pomoci si velmi lehce dokážeš cokoli… Prostě to, co zrovna chceš.“

Tilovy oči se rozhořely.

„Vy jste regresor!“ zvolal radostně. „Já to vím, protože jsem čet učebnice. Tohle jsou regresorský zásady!“

Samým vzrušením mě málem chytil za ruku, ale v poslední chvíli se přece jen zarazil. Mohl jsem být regresor, tedy hrdina dětských snů, ale přece jen nejsem Patron.

„No a vy jste k nám přišel, abyste… Ale ne, už mlčím!“

Ta poslední slova vyhrkl velice naléhavým tónem — no tak, zeptejte se, zeptejte se mě přece, na co jsem pomyslel!

A tak jsem se na to zeptal.

„Vy si tu vybíráte partnera!“ vyhrkl na mě. „To já vím, protože jsem to čet! Takhle se to dělá, když se potřebujete usadit na cizí planetě, a navíc ne sám, ale jakoby s rodinou, jako to bej válo v dávný minulosti, že se dá dohromady skupina složená z muže a ženy a ty si občas vemou eště dítě! Takže vy si teď chcete najít nějakýho kluka… nebo holku,“ jeho hlas na okamžik pohasl, „který by dělali vaše dítě…“

Podezíravě na mě pohlédl.

„No, nebo třeba mladšího bráchu.“

Mlčel jsem. Zrno v mé ruce posměšně a shovívavě doutnalo. Tak co, Petře Chrumove? Pořád ještě si myslíš, že Země potřebuje Stín víc? Že bez tebe si neporadí? A že geometři mají svůj svět v podstatě v pořádku?

„Hlavně si nemyslete, že jsem eště malej,“ poznamenal popudlivě. „Já náhodou dějiny moc dobře znám. Obzvlášť Pevnostní epochu. My s klukama si na to dost často hrajeme…“

Najednou jako by celý pohasl.

„Laki teda ten dějepis umí eště líp než já,“ podotkl sebekriticky. „A Fal je zase komediant. Ten když takhle začne dělat barona nebo kněze, tak mu to hned věříte. A úplně zapomenete, že je to všechno jen tak. Ale hlavně nikdy zbytečně nežvaní. Nikdy nic nevykecá. To mně by se to klidně stát mohlo.“

Po krátké pauze nejistě dodal:

„Grik se vyzná ve starý technice, pokud už tam maj nějaký stroje…“

Ten kluk už byl tam. Na planetě příštích Přátel, které je třeba okamžitě regresovat. Ačkoli, okamžitě vlastně ne, aby si tam mohl nějaký čas žít… a předstírat, že má rodinu…

„A nejsou tam třeba nějaký hodně velký rodiny?“ zeptal se Til.

Kde tam, chlapče? Myslíš na planetě Země? Vlastně všelijaké. Jenže planeta Země už brzy nebude. Ačkoli ne, to je nesmysl — přinesu tam Zrno, vstoupíme do Stínu a všechno zase bude v pořádku. I hlupáci si najdou světy podle svého gusta, politici dostanou každý svou tribunu — no a bez pitomců a politiků si budeme žít jako v bavlnce… Možná bych tě mohl vzít s sebou na Zemi. Možná i s tvými přáteli. Ať má děda radost, že se mu dostává dalšího pedagogického bojiště…

„Víš co, Tile? Já ti teď na nic odpovídat nebudu,“ řekl jsem mu.

Celý se rozzářil. Zřejmě dospěl k názoru, že všechny jeho dohady jsou oprávněné.

„Hele, a tohle máte nějakou lampičku?“

„Něco takovýho.“

„Můžu se podívat?“

„Ne. Zatím radši ne.“

Til se s tímto odmítnutím smířil celkem lhostejně. Ta ohnivá kulička pro něj byla jen nějaká zvláštní baterka — tedy naprostá prkotina ve srovnání s perspektivou, která se před ním otevírala.

„Co já tady jen tak sedím!“ okřikl se najednou velmi opravdově. „Vám musí bejt hrozná zima. Asi taky máte hlad…“

„Tos uhod.“

„Tak pojďte.“ Til vyskočil a okatě nedbalým pohybem mě chytil za ruku. „Rychle! Schováte se na našem pokoji.“

„A jak to uděláme se strážným?“ zeptal jsem se.

Til se celý rozzářil.

„Dneska má službu Fal. A ten to neřekne. Jak si myslíte, že jsem se sem uprostřed noci dostal?“

„Jenže jsou tu kamery. Celej internát je pod dohledem, kamaráde.“

„To vím,“ prohlásil hrdě Til. „Jenže my teď stálýho Patrona nemáme. A měli jsme, výbornýho! Patrona Pera. Ten odcestoval a zatím ho nikdo nenahradil.“

No jistě!

Pera ještě nenašli!

A kupodivu jsem ani tentokrát žádnou kajícnost nepocítil. Naopak jsem byl pyšný. Pyšný na to, že za hodinu v Peřově podobě jsem si tu vysloužil takovou reputaci.

„No a náhradní Patroni se podívaj jen občas, co děláme… A navíc to máme promyšlený tak, aby se nedívali, když my nechceme. Čestný slovo! Nikdo vás neuvidí!“

Byl jsem příliš unavený na to, abych o jeho slovech začal pochybovat. Navíc už do mě zaťal prsty a bylo jasné, že beze mě neodejde.

„No dobře. Taks mě přemluvil.“

„Ale rychle,“ pobídl mě Til. „Fala budou brzy střídat, do tý doby tudy musíme projít…“

Kapitola šestá

Stál jsem pod sprchou a s rozkoší si užíval skutečně horkou vodu. Ještě lepší by byla vana, ale když se v tomhle světě s něčím nepočítá, tak se s tím nepočítá. Byla tu jen mělká odtoková mísa pod nohama. To v Nikově obydlí jsem podobnou askezi nepozoroval. Že by koupání ve vaně bylo u geometrů považováno za škodlivé pro děti?

Na malé poličce ležely čtyři stejné kousky mýdla a čtyři lahvičky se šampónem. Kapalina uvnitř těch čtyř nádobek byla na dokonale stejné úrovni. Představil jsem si Tila, jak pečlivě odměřuje předepsanou dávku do víčka, a zakroutil jsem hlavou.

Svůj oděv, který se mnou absolvoval veškeré zkoušky už od planety zelených ekologů, jsem vhodil do pračky. Rimer ostatně žádnou pračku neměl. Zřejmě se předpokládalo, že dospělí jsou na svůj oděv opatrnější, a tak pračku tak často nepotřebují…

Za půl hodiny už jsem byl naprosto čistý a spořádaný a strašného ducha podzemí jsem nikterak nepřipomínal. Taky oděv se mi bez ohledu na podezřelý rachot, který pračka vydávala, docela dobře vypral a byl už téměř suchý. Přehodil jsem si Zrno do levé ruky a oblékl se. Samozřejmě mi dost překáželo, ale pustit jsem je nemohl.

Tak už se konečně rozhodni, Niku Rimere!

Odevzdej svůj svět Stínu, nebo mě odsud pusť!

Nik mlčel.

Povzdechl jsem si, přihladil si vlasy a vyšel z hygienického bloku ven.

Pokoj, kde žili nejhůře zvládnutelní chovanci internátu Bílé moře, se mi zalíbil už při mé první návštěvě, když jsem do něj zavítal v podobě Patrona Pera. Celá ta středověká kulisa, kterou si čtyři kluci vytvořili sami — slaměná rohož na podlaze, lampy s pečlivě ukrytými žárovkami, pletený závěs na okně i stůl a postele z hrubého dřeva…

Celá čtveřice teď seděla na jedné z postelí a očekávala můj příchod. Fal už se ze služby vrátil a jak vidno, ihned se mu dostalo patřičných vysvětlení. Fakt je, že když jsme s Tilem vycházeli z obřího skleníku, ten mládeneček skutečně nehnul brvou. Pohlédl jsem na Tila, který si výstražně přitiskl ukazovák ke rtům, a zadíval se na protější zeď…

„Všechno je v pořádku,“ ujistil mě kučeravý blonďáček. „Máme starý záznamy sledovacího systému. Co na nich spíme… A ty teď běžej. Takže když někdo koukne na obrazovku, nic nezjistí.“

„Díky, Griku. Věřím ti.“

Usadil jsem se na podlahu a vyčkávavě se na kluky zadíval. Tak do toho, ptejte se…

Oni nejdřív pohlédli jeden na druhého.

„Jak to, že nás znáte?“ zeptal se jako první Grik.

„Protože už jsme se spolu seznámili. Před týdnem.“

Nechápavě si mě změřili.

„Mluvili jsme tehdy o rozhodování. O tom, že osudy celých světů se občas ocitají v rukou jediného člověka…“

„Ale to byl Patron Per!“ zvolal Til. „Vy jste Patron Per?“

„Tomu nevěřím!“ vyštěkl ostře Grik. „To není možný!“

„A já zase jo!“ Til seskočil z postele, vrhl se ke mně, chytil mě za ruku a posadil se vedle mě. „Hele!“

Ten si o kousek něhy přímo říkal. Pro něj nebylo důležité, jestli lžu nebo jestli mluvím pravdu — hlavní pro něj bylo, aby mě mohl považovat za Patrona… Pohladil jsem ho volnou rukou po hlavě a řekl jsem:

„Rád bych se s vámi poradil, hoši. Protože jinak tu nikoho nemám. No a pak, vy tady přece budete žít. To je váš svět. A já sám nemám právo!“

„No tak vykládejte,“ přikývl Fal. „Já bych řek, že to bude ohromně zajímavý.“

Také on sklouzl z postele a uložil se přímo na podlahu. Ne sice hned vedle mě, ale ani daleko stranou. Grik s Lakim zůstali sedět na posteli a snad podvědomě se přitiskli jeden ke druhému. No jistě, normální dělení skupiny jedinců v nestandardní situaci.

„Hlavně mě nepřerušujte,“ požádal jsem je. „I beztak to pro mě bude dost těžký. Nejdřív si všechno poslechněte a teprve pak se ptejte, když něčemu nebudete rozumět.“

Přikývli všichni — včetně dvou skeptiků na posteli.

„Jsem člověk. Jenže z jiný planety. Takovou techniku jako vy nemáme, ale taky lítáme do vesmíru…“

Vykládal jsem co nejstručněji a nejsušeji. Přece jsem ten výklad nemohl roztáhnout na celonoční přednášku. A přitom bylo třeba říct jim toho tolik… O Zemi, kde v jistém smyslu doposud vládne Pevnostní epocha, na kterou si oni tak rádi hrají — i přesto, že už létáme ke hvězdám. O Konkláve, které spoutalo stovky planet neúprosnými zákony. Samozřejmě ne ze zlého úmyslu, spíš pod tlakem kruté nevyhnutelnosti. A také o tom, že příchod geometrů do našich končin kosmu vyvolal u Slabých ras naději — a proto jsem se v podobě Nika Rimera, který při plnění svého úkolu zahynul, vydal na výzvědy…

Chvíli trvalo, než mi uvěřili. Sledoval jsem, jak pomalu se jejich tváře mění, jak se v nich jednou objevuje údiv, jindy zase nadšení nad mou fantazií, a pak zase ohromený závěr, že to, co říkám, je pravda. Možná mi pomohla jejich dětská důvěřivost. Anebo třeba pocítili, že prostě neumím lhát. Laki slezl z postele a posadil se taky vedle mě. Jako poslední to vzdal Grik. Zato tak bezelstně, že si nejen přisedl, ale dokonce mě objal kolem ramen. Samozřejmě mi hned začal tykat a zašeptal:

„My ti pomůžeme, regresore Petře! Budou z vás naši Přátelé! A to vaše Konkláve taky naučíme Přátelství!“

Už si nepřipadal jako malý chlapec, žijící v internátu pod neustálým dohledem, ale jako odvážný regresor…

Nepřel jsem se s nimi. Začal jsem prostě mluvit o tom, jak se mi jeví jejich svět. Nejdřív očima Nika Rimera, zbaveného paměti. A pak už očima člověka Petra Chrumova.

Kluky to viditelně rozrušilo.

Možná jsem byl až příliš krutý. Jenže když je choroba zanedbaná, je třeba obrátit se rovnou na chirurga.

„Kriminály a koncentráky jsme měli taky. Vlastně… je eště máme. Ale neříkáme jim sanatoria.“

„Nojo, ale co se dá dělat, když je někdo nemocnej? Když je zlej? Když druhejm překáží nebo by dokonce moh zabít?! My už nejsme malý a víme, co všechno se může stát!“ vykřikl Til a zadíval se mi do očí.

„Neříkat tomu nemoc,“ odpověděl jsem prostě.

A začal jsem jim vykládat o Hbitých přátelích, kteří se stejnou náruživostí jako ryby požírají i lidi. V nějakých deseti větách jsem na prach rozdrtil celou tu růžovou stavbu Přátelství, kterou v nich tak snaživě budovali Patroni. A pochopil jsem, že budu muset přibrzdit. V Tilových očích se znovu zaleskly slzy a bohorovnému Falovi začalo poškubávat víčko.

Já nejsem chirurg. Mě samotného to taky bolí.

Začal jsem tedy líčit, co je to Stín. Vynechal jsem jen zradu svých přátel — to je koneckonců jen naše věc. A tak jsem líčil hlavně nekonečné řetězce světů, světů zabývajících se válkou, nebo naopak láskou, nebo zemědělstvím… nebo třeba dloubáním v nose, mlácením prázdné slámy či dokonce uchopením neuchopitelných pravd…

„Takže se tam dá dělat cokoli?“ zeptal se Grik.

„Ano.“

„No a co když to, co bych chtěl já, nikde není?“

Měl jsem dojem, že v tomhle případě nejde o abstraktní otázku. A tak jsem k němu promluvil co nejpřesvědčivěji:

„V tom případě se dá najít něco hodně podobnýho. Třeba… třeba úplně prázdnej svět. Ve kterým budeš naprosto sám.“

„Já nechci nikde bejt úplně sám,“ pronesl chmurně. „No ale to teda vypadá, že ten Stín opravdu není špatnej!“

„Stín není ani dobrej, ani špatnej. To je…“ Chvíli jsem uvažoval, než jsem našel co nejpřesnější obraz. „Filtr! Asi jako ta čisticí komora na přívodu vody do internátu. Jenže tady filtr zadržuje nečistoty, kdežto ve světě Stínu jsou Fortny k tomu, aby přefiltrovávaly přímo lidi. Tam se hned pozná, co v kom dříme. Co kdo potřebuje. No a ten filtr je proto převádí do situací, který jsou jim nejbližší — někoho do krvavý válečný lázně… a přitom přesně na tu stranu, kde mu to bude víc vyhovovat. Jiný zase vyšle jinam, aby tam pod hvězdnou oblohou sepisovali básně — dokud je to nepřestane bavit. Ten filtr je ale nelítostnej, kluci. A každej nemá sílu na to, aby jím prošel. Člověk by si možná nakonec sám se sebou poradil a nezměnil by se ani v tyrana, ani v mizeru. Jenže Stín je ochotnej pomoct absolutně komukoli. Protože právě Stín žádnou morálku nemá a nikdy neměl…“

Natáhl jsem ruku před sebe. A rozevřel jsem ji, přestože malé zvířátko kdesi v mém nitru úpělo, že pustit Zrno z ruky se nesmí…

Ohnivá kulička dopadla na podlahu a ukryla se mezi slaměnými stébly.

„Tohle je Fortna. Dostal jsem ji… Nebo vlastně ne, ne já, ale Nik Rimer. Nejspíš právě Rimer, protože mě donutil, abych Zrno přivez sem k vám. Jedině že teď nevím, co si s ním počít.“

„No a jak se dá přinutit, aby rostlo?“

To byl Grik. Jak se zdá, je ze všech nejvěcnější.

„Zatím nevím. Ale myslím, že to pochopím, až toho bude zapotřebí. Nejdřív se ale musím rozhodnout.“

Teprve teď pochopili, co to po nich chci.

„Někde daleko v centru Galaxie, pod oblohou, planoucí hvězdným svitem…“

„Jasně, já si to pamatuju,“ přerušil mě Til. „My všichni si to pamatujem. Vlast se stěhovala v celkem pěti etapách a po tý první se nebe skoro nezměnilo.“

„To teda není pravda — náhodou změnilo!“ nesouhlasil Grik. „Tys tenkrát byl eště úplnej mrňous, kdežto mně byly už tři roky. Já si to pamatuju!“

Tři jejich roky je šest našich. Geometři svou planetární soustavu stěhovali téměř sedm skutečných let, to je zkrátka něco jiného než jejich čiperné kosmické lodě… Počkal jsem, až po tomhle komickém sporu poleví napětí a pokračoval jsem:

„Pod nebem, planoucím hvězdami, je v centru Galaxie jedna planeta… Ani nevím, jak se jmenuje. Ale ono je nakonec jedno, jak každej z nás pojmenuje svou Zemi. Ale kdyby se vás třeba někdo ptal,“ ušklíbl jsem se, „můžete říct, že má číslo B-642. Když se ale na vás ten dotyčnej neusměje, tak se s ním dál nebavte.“

Poslouchali to všechno bez dechu. Jako zjevení. Však jsem taky chtěl, aby to pro ně zjevení bylo:

„Na tý planetě je plno lesů, rek a hor. A taky mám takový tušení, že tam budou i moře. Dokonce se domnívám, že by se tam daly najít i pouště a ledovce… Taková je to planeta — samozřejmě nic tak strašně zvláštního. Ostatně všechny pevniny na ní jsou dokonale nepravidelnýho tvaru, každej dům vypadá jinak a nikoho ani nenapadne, že by před svým domem měl sekat trávu…“

Poslouchali mě. Opravdu poslouchali. Mnohem pozorněji, než když jsem mluvil o hvězdných válkách, Křišťálové alianci a lidech, kteří se proměnili v čistý rozum.

Slyšíš mě ale taky ty, Niku Rimere?

Zcela zničený a rozdrcený, zrazený a zapomenutý nejlepší regresore světa geometrů, který ses na svou Vlast nakonec přece jen vrátil.

Slyšíš mě?

„Stojí tam dům. Taky nijak zvláštní. Jedině snad, že je hodně velkej. Je to dvoupatrovej kamennej dům, v němž žijou jen tři lidi. Otec, matka a syn. Každej z nich má svý problémy. Muž Kelos se bojí, že přestane být člověkem. Ví, že ho čeká nekonečná cesta, a bojí se na ni vydat. Což je docela zvláštní pohroma — bát se sebe sama. Možná je to tím, že si až moc zvyknul nést odpovědnost za jiný a činit těžký rozhodnutí. To se taky stává.“

Rimer mě asi neslyší. Ale ti kluci ano. A jak!

„A taky tam žije Rada. Krásná mladá žena. Ta moc miluje Kelose. A bojí se, že Kelos se vydá kupředu a ona ho bude muset následovat. Jenže ona nikam odcházet nechce. Jí se líbí být člověkem, jenže ve Stínu je jaksi stydno se k něčemu takovýmu přiznávat.“

„Ty jsou ale hloupý!“ rozhodl se Laki, který se rovněž rozhodl vstoupit do debaty. „No nejsou hloupý?“

„Spíš unavený,“ opravil jsem ho. „To se může stát každýmu. A pak maj eště synka Dariho. Je o něco mladší než vy. No a ten má největší problém. Jenže to se strašně těžko vysvětluje, to byste museli vidět sami a sami se snažit tomu porozumět. Taková je to planeta…“

Díval jsem se na ně a usmíval se.

„Já bych řek, že když k jejich domu jednou přijdou čtyři kluci… Statečný kluci, možná jen trochu rozpačitý, tak jim to rozhodně nebude na obtíž. Možná že se dokonce vyloženě zaradujou.“

Choval jsem se jako dobytek, to ano.

Přímo neuvěřitelný.

Snažil jsem se z nich vymámit odpověď, kterou jsem potřeboval slyšet. Nesliboval jsem těm nešťastným klukům to, co se jim může stát, až vkročí do Fortny, ale to, o čem sní. Maminku, tatínka a domov.

Jenže Stín je přece to, když se vám uskuteční, co si přejete, no nemám pravdu?

„A ty se tam vrátíš, Petře?“ zeptal se tiše Til.

„Časem. Musím stisknout Kelosovi ruku. A říct mu, jak moc mu děkuju. A vůbec bych se tam chtěl zastavit na návštěvu…“

Je to kotva. Spouštím kotvu. Natahuji vlákna mezi jednotlivými světy. Předu novou realitu — a to nejen pro skupinku těžko zvládnutelných mládenečků z internátu geometrů, ale i pro Kelose, pro sebe samotného a vůbec pro všechny, kdo projdou Fortnami.

Křesťanské náboženství zná jeden takový pojem — duchovní čas. Kdybychom ten pojem chtěli přeložit do učené řeči, asi bychom museli říct, že je to čas, který nemá směr. Čas, v němž princip kauzality funguje způsobem nanejvýš neobvyklým.

No a já zřejmě žiju právě v tomto duchovním čase. A pokouším se buď vytáhnout tyhle čtyři kluky z uniformně laskavého světa geometrů — anebo se snažím vrátit z ohně Kelose.

Jenže kdo zná odpověď, když je ukryta ve Stínu?

„Když teď budeš chtít…“ Til natáhl ruku k Zrnu. Nedotkl se ho však a rukou zase ucukl. „Tak se po celý Vlasti objevěj Fortny?“

„Asi ano.“

„Tak proč to nechceš?“

Tohle už ani nebyla otázka. To byl ortel. Výzva. Nesnesitelná pohana. A já pochopil, že Nik Rimer přece jen dosáhl svého. Zrno čekalo. A já už se s Nikem dál nepřel…

„To je dobře, že se Petr nepouští do skutků, které nelze zvrátit…“

Cizí hlas za zády mě švihl jako rána bičem. Tváře chlapců se protáhly a ztuhly, čímž rázem ztratily dosavadní přirozenou živost.

„Nejnepříjemnější, čeho se v životě můžeme dopustit, je nezvratný čin. Schopnost se něčemu takovému vyhnout… a oddalovat okamžik rozhodnutí je velké umění.“

Otočil jsem se. Kualkua v mém těle cosi nesrozumitelně mumlal — o tom, jak těžké je sledovat situaci v nedokonalém lidském těle a že je připraven zahájit bojovou transformaci… Neposlouchal jsem ho, jen jsem se díval na muže, který vstoupil do dveří.

Trochu jsem ho znal.

Od okamžiku, kdy jsem navštívil Světovou radu.

Byl to komandant Dálkové rozvědky Big.

Mohutný světlovlasý chlap s otevřenou příjemnou tváří.

Bývalý šéf Nika Rimera, jestli se nemýlím.

Nejpodivuhodnější na tom všem bylo, že děti ho taky znaly. Grikovy oči se rozhořely. Fal se začal usmívat a Laki pomalu vstával. Jen Til dál zůstával pod ochranou mé ruky.

„Dobrý den, chlapci,“ pronesl laskavě Big. Patronem s největší pravděpodobností nikdy nebyl, zato se mohl pochlubit mnohem větší proslulostí.

„Dobrý den, Komandore Bigu!“ ozvala se celá obtížně vychovatelná skupina skoro sborem.

Zmocnil se mě podivný pocit. Ne, zrady ne, spíš jako by si ze mne někdo tropil posměch.

Na Vlast se vloudil had-pokušitel v podobě Nika Rimera… Jenže nikdy nebude mít dost jablek na to, aby svedl z pravé cesty i toho nejméně zkušeného z mladých geometrů.

„Řekněte nám, Komandore Bigu — tohle je školní hodina?“ otázal se naléhavě Til.

„Ne, hoši. To není hodina. Všechno je přesně tak, jak jste to slyšeli. Mluvili jste s rozvědčíkem z jiné planety.“

Til mi pohlédl do očí.

„Ale přesně to jsem vám přece říkal!“

Chlapec se nenápadně odtáhl.

A je to. Všechno je v pořádku. Dokud celá situace zůstávala na pomezí hry — mohli připustit v podstatě cokoli. I že ve vesmíru jsou statisíce obydlených planet a že všechny se předělat stejně nedají. I že Hbití přátelé jsou odporné pažravé potvory, které nemáme mít rádi, ale naopak je likvidovat napalmem.

Jenže pak do toho všeho přijde zdejší slavný hrdina komandant Big. A v pár větách zase všechno uvede na pravou míru.

„Mohu i nadále počítat s vaší uvážlivostí, Petře?“

Big i nadále zůstával u dveří. Bylo málo pravděpodobné, že by se mě snad bál, naopak, z každého jeho pohybu vyzařovala sebejistota. Spíš nechtěl, abych se zbytečně polekal já.

„Jak to myslíte?“

„Přesně jak to říkám. Doufám, že se nehodláte znovu vrhnout po Zrnu.“ A rychle pohlédl na tečku, rdící se na rohoži. „A také že nebudete chlapců chtít zneužít jako živého štítu.“

Udělalo se mi skoro zle.

„Zrno si vezmu. To se na mě nesmíte zlobit.“ Big neřekl nic. „Chlapci ale můžou odejít — terorizmus jsem odjakživa nenáviděl.“

„Máme odejít, Komandore Bigu?“ zeptal se Grik.

Jak snadno opouštíte svou pevnost, hoši! Bez boje, bez paniky a bez slz. Prostor hry, v níž jste byli ochotni kácet autority, hledat alternativy a činit vlastní závěry, jste vyklidili bez sebemenší námitky.

Je to všechno komedie, hoši. Obyčejná komedie. A taky cenná lekce pro mě. Abych si příště nemyslel, že starší generace je moudrá a mladší zase nepředpojatá.

„Ne. Posaďte se. Slyšeli jste až příliš mnoho na to, abyste teď odcházeli.“

Ironický podtón téhle věty jsem samozřejmě zaznamenal jen já. Kluci se poslušně rozešli a usadili se každý na svou postel. Big si přirozeně nemyslel, že se dověděli „až příliš mnoho“. Spíš se chystal ještě jim naložit.

„Co chcete?“ zeptal jsem se.

Big se zachmuřil:

„Já? Kladete zvláštní otázky, Petře. Ale já vám odpovím. Například bych si přál vidět Nika Rimera. Toho báječného chlapce Nikkiho, který miloval svou Vlast.“

„To, že zahynul, není má vina. Vtrhli jste do cizího kosmu. A vyslali jste do něj rozvědčíky… s debilním úkolem získat zajatce. Nik se snažil. Pustil se sám do boje s celou eskadrou. A nakonec se stal zajatcem sám — želbohu zajatcem mrtvým.“

Big přikývl. Pohodil hlavou tak, až se mu dlouhé plavé vlasy rozsypaly po ramenou.

„Proti takovým aktivitám jsem protestoval. Opravdu protestoval. Věříte mi to?“

Nevím proč, ale věřil jsem mu. Možná proto, že měl tvář poctivého člověka. Tvář, která si lidi uměla získat.

„Takže teď položím otázku já: Jak zemřel Patron Per?“

Ví to. On to ví! Zato tváře chlapců se okamžitě proměnily.

„Bylo to krvácení do mozku. Já to nechtěl. Zabil ho strach… napětí…“

„Věřím vám.“

Big působil dojmem člověka, který si usmyslel, že udělá co nejlepší dojem.

„Jeho zdraví skutečně nebylo nejlepší. Už dlouhá léta. V jeho situaci by bylo rozumnější myslet na odpočinek, na léčení, jenže on…“

Umlkl. A já stále ještě nerozuměl, co to vlastně chce…

Že by jen získával čas?

„Asi bych vám měl něco říct…“

Big si povzdechl a přímo u dveří přidřepl. Bezděky jsem si vybavil, jak jsem sám udělal totéž, když jsem se ve skleníku pouštěl do řeči s Tilem. Byl velmi statný, ale řekl bych, že v tomhle ohledu jsem za ním nijak nezaostával.

Prostě mi došlo, jak komická je tohle situace. Pokoušeli jsme se navazovat kontakt úplně stejnými metodami. Jenže já nejsem dítě, Bigu…

„Tak především, Petře. Můžeš přísahat, že všechno, co jsi řekl, je pravda?“

„Ano.“

„Ale jak potom…“

Zarazil se — a vzápětí nasadil úsměv tak smutný, že jsem z toho byl celý nesvůj.

„Div jsem tě teď neoslovil Niku. Dávno jsem se přitom smířil s myšlenkou, že už není, ale stejně…“

Cosi se ve mně zachvělo. Cosi z Nika. Nechal jsem si to ale pro sebe.

„Jak jsi prošel kontrolou? Nemám na mysli genetickou prověrku, ale zkoumání paměti. Když tě poslali do sanatoria, měl jsem najednou dojem, že něco není v pořádku. Tak jsem si záznamy prohlédl sám. Jenže všechno bylo jeho… asociativní řady, logické řetězce, emocionální stavy… Jaks to udělal?“

„Všechno, co se z něj podařilo uchovat, je ve mně. Řekni mi jednu věc — nalétal toho hodně?“

„Ano. Nik měl rád samotářské hlídkové lety. A nejradši ze všeho volný průzkum.“

„Mluvil s lodí. Z nudy a samoty… jí recitoval své verše, hádal se s ní a popichoval ji…“

„Hádal se? S lodí?“ zakroutil Big nechápavě hlavou. „Ačkoli ano, to je celý Nikki.“

„Nevím, zda mám právo o tom mluvit, ale někdy se mi zdá, že ještě žije.“

Big přikývl:

„V našem světě jsi cizí, Petře. Ale v jistém smyslu jsi můj kolega. Proto budu taky upřímný. Slyšel jsem celý tvůj rozhovor tady s chlapci a chápu, k čemu jsi ho potřeboval.“

Ach bože, vy moji mladí géniové! Tak vy jste odpojili kamery!

„Hledal jsi ospravedlnění. To chápu… To znamená, že ses ještě nerozhodl, co se Zrnem uděláš. A to je dobře.“

Já si červenou kuličkou volně pohazoval a čekal jsem, co bude dál.

„Bylo těžké pospojovat si to všechno do jednoho logického celku, Petře. Můj svěřenec Nik Rimer zmizel, ale najednou se vrátil, i když s poškozenou pamětí. Pak zvedl ruku na Patrona. Dostal se do sanatoria. Vyvolal tam vzpouru. To všechno je myslitelné, ale postavit se Hbitým přátelům, a utéct jim…“

Big zakroutil hlavou.

„Když pak zmizel Patron Per, uvědomil jsem si, že něco asi není v pořádku. Informace jsem z nich musel páčit jako z ne-přátel. Byl to pro tu malou, ale hrdou rasu šok — potkat člověka, který je ve všech ohledech předčí a dokáže je zabíjet holýma rukama. Jenže postupně mi to do sebe začalo všechno zapadat. V podobě Nika Rimera na Vlast pronikl Cizák. Náš život však nepřijal. Unikl. Pilot, který ztratil paměť, pak zmizelá loď. Skládal jsem to všechno dohromady jako mozaiku, ale nikdo mi nevěřil, Petře. Nakonec mi prostě neuvěřili. Per prý zažil těžkou krizi a bylo možné, že se chtěl uchýlit do samoty. Pilot zase dostal díky Matičce úpal. A zmizelou loď prý mohli unést chovanci jednoho internátu, kteří byli zrovna na útěku. To všechno se přece může stát. Pro Světovou radu je vždycky lepší likvidovat podobné případy jako náhodnou shodu okolností. Jenže já pochopil, že to žádná náhoda není…“

„Copak ti Katti nic neřekla? Ona přece viděla…“ Umlkl jsem v půli věty. Ne, přítelkyně Nika Rimera přece nemohla smlčet to, co věděla o Cizákovi, který na sebe postupně vzal Nikovu a pak i Perovu podobu… Ale stejně — připadal jsem si, jako bych ji vyzradil.

„Předpokládal jsem, že to víš.“ Bigovy oči na okamžik zledověly.

„Co?“

„Lékařka a exobioložka Katti Tamer… odešla.“

Zachvěl jsem se.

Černá číše noci. S temným plamenem na dně. Zrnka písku, planoucí ve vzduchu… Padající hvězdy… Loučení…

No to snad ne!

Tak ono je to obludně velké krematorium smrt, proměněná v divadlo. To bych opravdu nevěřil!

Znovu jsem uviděl Kattinu tvář, tisknoucí se ke sklu dopravní kabiny. A uslyšel ten křik — „Nikki!“

Krematorium. To ano. Ale nejen pro mrtvé. Také pro ty, kdož chtějí odejít. V tomhle ohledu jsou geometři, jak se zdá, přímo neuvěřitelně tolerantní. Nikde žádné ploty a žádný personál… Stačí překročit kamennou hranu a řítit se ohni vstříc…

„Katti Tamer, lékařka a exobioložka, loučení…“

Kráčel jsem po nekonečné pláži. Tvrdý a soustředěný, odhodlaný ukrást loď a vrátit se domů.

A Katti vkročila do ohně.

„Tak tys to nevěděl…“

Regresor geometrů Nikki Rimer, který spal na dně mé paměti, se probudil a zakřičel. Bez jediného zvuku, tak, že jsem to slyšel jen já.

Big přejel pohledem po dětech. Byly celé schoulené a vylekané. A řekl:

„Tak takhle to všechno je, chlapci. Slova o svobodě jsou vždycky krásná. Vždycky můžeme říct, že svobody je málo a že je jí zapotřebí víc… Jenže pak za sebou můžeme nechávat zármutek a smrt.“

„To je vaše vina!“

„Moje?“

„Celé vaší planety… Katti… prostě neunesla… že Nikki je živ i mrtev zároveň!“

„Jak krásně ti to všechno hraje, Petře. Patron Per nevydržel a zemřel. Katti už to taky dál nemohla snášet a odešla sama. A ty za nic nemůžeš.“

Nik Rimer ve mně utichl. Celý se scvrkl a znehybněl… ve snaze zachytit se posledních ostrůvků své duše.

„Když jsem se dověděl, že zmizelá loď se vrací, že prolétá nad územím internátu a že oznamuje přítomnost regresora Nika Rimera na palubě, pochopil jsem, kde tě mám hledat. Tebe… a ne Nika, který zahynul v boji. Zločinec se vrací na místo svého činu. To jsem věděl, a proto jsem tě našel.“

„No a co teď, Bigu? Taks mě našel. Odposlouchal jsi náš rozhovor. Ale co dál?“

„Přinášíš jen neštěstí, Petře. Do našeho světa jsi přišel jako nechtěný a nezvaný host. A ještě ke všemu… s tímhle.“

Pohlédl jsem na Zrno.

„Ty ho ale nepoužiješ,“ řekl Big. Naprosto klidně a oznamovací intonací. „Nedokážeš to. Ty nejsi z našeho světa. Stín nepřichází násilím — a to je to jediné, co nás zachránilo. Snad si nemyslíš, že jsi první, kdo dostal takový dárek? Já měl taky takové Zrno, Petře. A víš, kde je? Shořelo v paprscích Matičky. Já dobře věděl, že my Stín nepotřebujeme. A dokázal jsem se toho daru zbavit. Já přece taky prošel světy Stínu, Petře. Nevím, kolik planet jsi viděl ty, ale já byl na dvanácti. A všechny mi předvedly jen špínu a bolest. Byly to světy, které potřebují pomoc. A my jednou budeme schopni jim ji poskytnout.“

No prosím.

Nik Rimer a společně s ním já jsme jen zopakovali cestu, kterou před námi podnikl Big. A každý z nás ve Stínu uviděl jen to, co tam vidět chtěl. Komandant Big strategický prostor pro zásah, terén pro nastolení Přátelství.

„Internát je zablokován, Petře. Dokonale. Přišel jsem sám a věřím, že budeš mít tolik zdravého rozumu, abys mi nevzdoroval. Jistě, já vím, máš určité… schopnosti a možnosti… Ale stejně mi neutečeš.“

„Ale co Ricovo chybné axióma?“ zvolal Til.

Big si chlapce protektorsky změřil:

„V tomto případě bychom měli vycházet z principu Menšího zla.“

No vidíš, já ti to říkal, Tile…

„Bojoval jsi čestně, Petře. Ale prohrál jsi. A to ne proto, že my jsme silnější, ale proto, že na naší straně je pravda. Ty v sobě nemáš víru, souhlasíš? A Stínem taky nejsi zrovna nadšen. Takže si myslím, že by nemělo cenu dál hromadit chyby…“

Vstal, povzdechl si a natáhl ke mně ruku:

„Odevzdej mi Zrno. Nepatří ti, Petře. V našem světě stejně nedokážeš Fortny aktivovat.“

„A čeho se tedy bojíš, Bigu?“ otázal jsem se ho.

„Tvých chyb. Nových obětí. Zlo jsi tu už rozšířil. Předestřel jsi před chlapce svou stranu pravdy, svůj náhled na náš svět. Tvrdě a cynicky…“

„Zasel jsem símě pochyb?“

Big nerozuměl. Byla to ryze pozemská fráze, doslova přeložená do jazyka geometrů.

„S chlapci teď budou nuceni pracovat nejlepší Patroni Vlasti.“

„To nic, s tím si poradíte. Řekl bych, že tu máte i dětská sanatoria.“

„Jsi cynik, Petře. Pak tedy přemýšlej o svém světě. Vy a my jsme jedno, a stejně nezbude nic jiného, než abychom žili společně. Budeme se přátelit, bojovat a společně budeme kráčet dál ke štěstí. Navrhuji, abychom to udělali takhle: Ty mi dáš Zrno. To pak bude zničeno. A my dva se vypravíme na ústředí Dálkové rozvědky. Promluvíme si tam o tvé rase a o tom, co můžeme jeden druhému dát. Nepovažuj nás jen za dogmatiky, Petře. Ono vůbec není nutné vracet váš svět až někam do doby kamenné. Můžeme naopak…“

A začal doslova překypovat možnostmi, návrhy a alternativami. Nabízel rovnocenné kontakty, Přátelství a pomoc — vždyť Země je dnes v naprostém područí jiných ras… Zkrátka všechno to, co mi říkal dědeček, když mi navrhoval, abych si vybral menší zlo. Svět geometrů není statický, vyvíjí se a vůbec není tak špatný… Ostatně jsem ochoten ihned odpřísáhnout, že pozemský svět se řídí lepšími zákony?

Inu ano, možná že máš v lecčem pravdu, Bigu. Váš svět hledá svou cestu. Stejně nemotorně jako ten náš, ale neuchyluje se přitom ke lhostejné libovůli Stínu.

A já opravdu nemám právo vracet vás do Stínu, od nějž jste tak zoufale utíkali. Není ve mně dost zavilé víry, jíž je k něčemu takovému zapotřebí.

Pochopil jsem, že všechno, co mi říká, vlastně není určeno přímo mně. Já už jsem v pasti. Je ale třeba, abych se vzdal a tady před těmi kluky se přiznal, že jsem se mýlil, když jsem se je opovážil přesvědčovat, že jejich svět je nedokonalý.

„Pojďme, pojďme, Nikki…“

Tohle říkat neměl. Okamžitě trpitelsky svraštil čelo, jako by se chtěl za svou chybu omluvit. Jenže Nik Rimer ve mně už se pohnul a vydal se na cestu z mého nitra ven.

„Bigu Altruisto!“ oslovil jsem ho. „Proč ti tak strašně vadí zrovna tahle přezdívka? Nemysleli jsme to špatně, když jsme ti tak začali říkat. Vždycky ses stavěl za ta nejlepší řešení, za minimální ztráty, za snášenlivost k cizím tradicím a obyčejům. Ale tu přezdívku přitom rád nemáš…“

„Petře!“

„Jsem Nik. Nik Rimer. Souhlasím s tebou — Petr Chrumov za náš svět rozhodovat nemůže. Ale já ano.“

A Nik nadhodil Zrno ve dlani. Nadhodil ho — a zase chytil. Ohnivá kulička kolem sebe rozstříkla snop pichlavých jisker.

„Samozřejmě, Bigu… Pro obyčejného člověka je to úkol skoro neřešitelný — změnit najednou celý svět. Pro obyčejné lidi je tu proto Stín. Ale my jsme regresoři. My jsme zvyklí rozhodovat za celé světy. Zvláštní pocit, není-liž pravda?“

Stále jsem čekal, až se Big vrhne kupředu. Silových rozuzlení se nikdy neštítil, v něčem takovém mu ten jeho altruizmus rozhodně nepřekážel. Ale stále ještě nemohl uvěřit.

„Ale neutekli jsme před Stínem právě proto? Před tím, že nás urážely světy, které si žijí podle vlastních zvyklostí. Světy, kde rozhoduje každý, ale výhradně sám za sebe.“

„Nedělej to, Nikki! Nepropadej zase tomu svému dětinskému maximalizmu! Vlast nepotřebuje Stín!“

„V jistém stínu jsme už dávno všichni utonuli, Bigu. Všichni. Přesně toho dne, kdy se pro nás slovo staršího a zkušenějšího stalo zákonem. Když jsme si zvykli neochvějně věřit v Patrony… Kdy jsme v učiteli začali vidět boha, v každém, na koho jsme narazili, Přítele, a v každé nové hvězdě výzvu! A tuhle svou zaslepenost jsme proměnili ve věčnost. A já věčné věci nesnáším, Bigu! Docela nedávno jsem začal své lodi recitovat verše. Chceš si je taky poslechnout, Bigu? Ty jistě nejsi o nic horší posluchač než kosmická loď, a přece jsem se nikdy neodhodlal přednášet právě před tebou…“

Big mlčel. A Nik Rimer, který od útlého dětství nikomu žádné verše nerecitoval, najednou spustil:

Hlásek dětství

z dálných dálav do mladosti dolétá

Výrostek jím zhrdá a slyšet ho nechce

ne ne

mumlá velmi tence

to přec vůbec nejsem já, je to jen dítě

které neví, co mluví

Ale dítě vždy říká jen to, co ví

dokonce i když mlčí a hlavně když mlčí

A výrostek roste a vyrůstá

ale dokud ještě nevyrost

neumí v sobě potlačit ani zmatky,

ani slzy, ani smích

Vychovatelé by chtěli, aby z něj

vyrostlo totéž,

co z jiných, jež už vyvedli na cestu

jemu se ale nechce myslet na povel

a nechce se mu ani jenom dle rozkazu snít…

Do dětství zpátky chtěl by jít.

Nik Rimer se zasmál, Nik mrkl na chlapce Tila.

Zrno znovu vzlétlo do vzduchu. Big ho ostře sledoval a byl připravený vrhnout se okamžitě kupředu — přesně ve chvíli, kdy mu šílený Nik Rimer a Cizák Petr Chrumov, kteří splynuli v jedno, dovolí upadnout na zem. Asi v tom byl symbol, který umožňuje Zrnu klíčit — v tom pádu.

Petr Chrumov Zrno zachytil.

Nik Rimer ho nechal dopadnout.

Ohnivá kulička kolem sebe znovu rozprskla jiskry a vnořila se do slaměné rohože.

Druhé Zrno jsem pevně sevřel v hrsti.

Big klesl na kolena a zoufale natáhl ruce do míst, kam Zrno vlétlo. Zapraskala zpřelámaná a potrhaná stébla. Hladká, lesklá podlaha byla dokonale čistá a prázdná. Žádné Zrno na ní neleželo. Nebylo tam nic.

Jen sotva postřehnutelné cosi, co už prorůstalo kamenem, kovem, umělou hmotou i dřevem, co prorůstalo celou Vlastí Nika a Biga, Tága a Hana, Katti a Pera. Prostřelovalo to celou planetu křížem krážem a protkávalo ji hustou sítí Forten.

„Sbohem, Nikki,“ zašeptal jsem. „Sbohem, Niku Rimere. Svou povinnost jsi splnil.“

Už ve mně nebyl.

Nik Rimer odešel společně se svým Zrnem. Vrátil se na Vlast, která se stane planetou Stínu. Vrátil se navždy.

„Cos to udělal! To je přece nezvratné, Rimere!“

„To on věděl,“ souhlasil jsem. „Dlouho to v sobě potlačoval. Ale byla to jeho volba, Komandore Bigu!“

Big se zvedl. Teď už stál na malé, ale stále se rozšiřující skvrně Fortny. Nedělo se s ním nic a mě to nepřekvapovalo — komandant Big miloval svou Vlast takovou, jaká až doposud byla. Miloval ji ostatně stejně, jako já svou Zemi.

„Okamžitě opusťte tento prostor, děti,“ zašeptal. „Všichni se okamžitě evakuují do kopule. Rychle!“

Dveřmi sem dolétal nějaký hluk. Ano, Big sice vstoupil do místnosti sám, ale další za dveřmi pozorně sledovali všechno, co se tu odehrávalo. Teď se asi budou dít věci!

Co všechno se asi stane na téhle sebevědomé, jednotné a mocné Vlasti?

„Rychle ven, děti!“ vykřikl znovu Big s nenávistnýma očima, upřenýma na mě.

Co blázní, copak to nechápe? Fortna už zabírala celý střed místnosti. Pokud se kluci chtějí dostat ven, musí přes ni přejít. Třeba se jim to povede.

Já si to ovšem nemyslel. Dívejte se — Tile, Griku, Fale a Laki. A rozhodněte se sami. Fortnu už přece musíte cítit.

A to znamená, že vás volá.

„To si zodpovíš,“ sykl na mě. „I kdybych nebyl v právu… A ať si mě klidně potrestají, ale ty si to zodpovíš! Ty neunikneš!“

Zřejmě měl za to, že si se mnou poradí. Inu, možné to je. Regresoři zřejmě dokážou ledacos.

Zasmál jsem se a pokročil kupředu, do středu Fortny. Svět se zahalil do bílé záře.

„Myslíš, Bigu? Řekl bych, že se mýlíš!“

A svět geometrů se rozplynul, zmizel ve Stínu.

Najednou jsem měl pocit, že opravdu slyším hlas Nika Rimera, hlas, který mi téměř patřil. Byl tichý a daleký:

A naše paměf

z čeho ta se skládá

jakpak ta vypadá

a jaký potom mívá vzhled

ta naše pamět

Možná, že kdysi pro vzpomínky

na chvíle klidu byla zelená

však tedje barvy krve košatina pletená

s maličkým ubitým vesmírem uvnitř

a s nálepkou zvenčí se slovem NAHOŘE

a se slovem DOLE

a s nápisem KŘEHKÝ OBSAH

s obrovským rudým písmem

nebo modrým

nebo fialovým

ostatně proč fialovým

klidně šedohnědým

když si teď můžu vybírat.

Tak si vyber, Niku Rimere. Ode dneška na to máš navždy právo.

Na rozdíl ode mne — protože pro mne byl každý průchod Fortnou postižením, a já tentokrát dokázal porozumět sám sobě.

Kapitola sedmá

Čekali. Prostě na mě ty dva dny, co jsem tu nebyl, čekali. Navzdory logice, navzdory tomu, že regresor Nik Rimer unikl a že s sebou odvlekl jak Petra Chrumova, tak i Zrno.

Jiné východisko samozřejmě neměli. Neměli by dokonce ani příležitost sdílet neblahý úděl rodné Země. Všichni jsme už prošli Fortnou, všichni jsme se stali součástí Stínu. Takhle zvláštně to nakonec dopadlo — přestože jsme Stín odmítali a vlastně ho zavrhovali, byli jsme nakonec odsouzeni k tomu, abychom dostali jeho hlavní dar. Nekonečnost volby. A přesto bych něco takového asi nedokázal. Jen čekat, už v nic nevěřit — ale přece jen čekat.

Já jsem přece alespoň šel. Taky jsem v nic nevěřil a v nic nedoufal, ale pohyboval jsem nohama, činil krok za krokem.

Seběhl jsem z návrší tam, kde se ve stínu leskly hrany kosmické lodě Obchodní ligy. Když tak ležela přímo na terénu, vypadala jako spící zvíře, jako hlubokomořská obluda, vyvržená na břeh. Ta loď mi připadala cizí a za duši mě rozhodně nebrala. Byl to jen mrtvý kus cizího železa.

Jediným orientačním bodem, k němuž jsem šel a který jsem cítil, pro mě byly postavičky lidí.

Samozřejmě tu nepálili dříví. Bludná planeta Stínu byla bez života, a to zřejmě navždy. Ve výčtu myslitelných světů přece musí být aspoň jeden, kde po životě není ani památky. V ohni klidným a vydatným plamenem hořely bílé kostky stejné velikosti. Jak se zdálo, Obchodní liga si zkrátka na živý oheň potrpí.

Přistoupil jsem k ohni a natáhl k němu ruce.

„Tak kdopak jsi tentokrát?“ zeptal se dědeček.

Naše oči se setkaly.

„Nik Rimer odešel. Už navždy.“

Jen přikývl.

„No a ty? Kdo jsi ty?“

„Tvůj vnuk, dědo.“

Pohlédl jsem do jejich tváří. Asi v tom byl kus spravedlnosti, že jsem je zradil, opustil, odešel od nich — a zase se vrátil.

Pokud mi odpustí, tak jsme si kvit.

Děda táborák obešel, posadil se vedle mne a objal mě kolem ramen.

„Bylo to těžké, Pete?“

Přistoupila ke mně i Máša a taky mi položila ruku na rameno.

„Takže Zrno se zase rozdělilo, Péťo?“

„Ano.“ Několikrát jsem ohnivou kuličku obrátil v prstech. „Přesně tak — rozdělilo se.“

Počtář prošel rovnou ohněm. Měl za to, že teď už si na nic hrát nemusí. Položil se mi k nohám a zvedl trojúhelníkový čenich:

„Zeptej se Kualkuy, Petře, kolik zbývá času.“

„Nezbývá už vlastně nic,“ řekl jsem lehce. „Skoro nic. Silný rasy už se sešly, aby rozhodly. A my to nestihnem. To prostě nejde. Přemísťovat se v prostoru okamžitě nedokázal eště nikdo. Než se dostaneme k Citadele, stáčej Silný zničit Zemi a zaútočit na geometry. Škoda jich. Oni to taky nemaj lehký.“

„A co na Citadele?“ svraštil čelo dědeček. „To se snad chystáš předstoupit před Silné rasy a dokazovat jim, jací jsme ohromní?“

„Já tě chápu — vypadá to hloupě. Ale na Zemi bychom cestovali stejně dlouho. A co taky teď na Zemi?“

„Máme přece Zrno…“

„Vem si ho,“ strčil jsem kuličku dědovi do ruky. „Ty bys byl schopnej odevzdat Zemi Stínu?“

„Já ne. Dostals ho přece ty!“

„Já ho taky nedostal, dědo. Dostal ho Nik Rimer, kterej pro svou planetu jiný východisko neviděl. A to druhý — to si vzal Kualkua. Pro něj to je lehký a přirozený. Čím větší prostor má k dispozici, tím líp.“

Jen Danilov mlčel a prohlížel si mě přes plameny. Nějak nápadně zestárl, ten čacký hrdina společnosti Transaero. Shrbil se a pohasl, jako by z něj vyždímali všechny síly.

A presto to byl právě on, kdo první pochopil a přikývl.

„Stín přichází jen k tomu, kdo ho chce,“ vysvětloval jsem trpělivě. „A nikdo z nás není schopnej ho přijmout. Protože v tyhle loterii jsme pořád vyhrávali až moc nepříjemný světy. Takže dokonce i kdybysme Zrno na Zemi přivezli, tak nám tam z něj nic nevyroste. To nám není dáno.“

„Jsi šitím jist?“

„Ano, dědo. Naprosto.“

„Tak do lodi!“ Dědeček vyskočil a já si povšiml, že mnohem obratněji — už si na nové tělo zvykal.

„To nestihnem,“ konstatoval jsem unaveně. „Pochop, že než se tam dostáném, bude už rozhodnuto…“

„No dobře, ale přece nemůžeme dřepět tady!“ Děda mi Zrno hodil a já ho zachytil. „Jak jen můžeš…“

„Počkejte,“ zvedl se konečně Danilov. „Možná že máš pravdu, Petře. A Andrej Valentinovič má taky pravdu. Ale když už není k dispozici pořádnej dopravní prostředek, třeba se najde aspoň spojení…“

„Jaké spojení, proboha?!“ mávl beznadějně rukou děda.

Já ale pochopil.

„Kualkuo!“

Mlčel, ten můj věrný souputník a pomocník, který se tu a tam snížil k drobné službičce — dejme tomu když bylo třeba někoho zabít nebo mě zahřát ve sněhu. A který na druhé straně jakoukoli skutečnou aktivitu zásadně odmítal. Částečka prarozumu, který se rozlévá v těch světech Stínu, jež mají humanoidní formu existence už dávno za sebou. Mlčel, protože věděl, co po něm budu požadovat.

„Kualkuo!“ zařval jsem. Přechod od tupé odevzdanosti, s níž jsem od Fortny kráčel k ohni, k šílené poslední naději, byl až příliš náhlý.

Nemohu zasahovat. To je nepřijatelné. Sloužíme všem, ale jen v drobnostech. Opravujeme reaktory, navádíme střely na cíl, překládáme…

„No tak překládej, ty ničemo! Nic jinýho od tebe přece nechci! Já tě nežádám, abys zastavil eskadru, co už se chystá k útoku na Zemi, a nežádám po tobě ani, aby ses pokusil Silný nějak polekat! Normálně překládej! Dělej to, co vždycky!“

Mám tě překládat Silným? Ale od těch nás dělí půl Galaxie.

„Copak je to pro tebe nějaký problém?“

Pro mě ne… To ty tak zoufale hledáš východisko. Jde ti o spásu tvé planety?

„Ano!“

Dobře. Tak to zkus. A já… tě budu překládat.


Bylo to jako pád do propasti. Jako okamžik absolutního prázdna, když mě Kualkua protahoval svým vědomím, rozesetým po celém vesmíru. A přes všechnu opatrnost mě pustil někam, kam jiného Cizího nikdy nepustil.

Pak jsem uviděl světlo.

Vlastně ne, ještě jsem ho neviděl, protože na něco takového jsem zatím neměl oči — jen jsem ho cítil. Kualkua se zatím probíral formami a vytvářel mě znovu. Tentokrát už ne na bludné planetě v centru Galaxie, ale ve světě, kterému se říkalo Citadela.

Ale proč? To by mě tedy zajímalo.

Zvedl jsem se ze země. Kolem jen cizí hlína a pod nohama cizí tráva, takové tuhé a krátké strniště, které píchalo do chodidel. Byl jsem nahý a mé tělo mi připadalo cizí, protože koneckonců cizí bylo. Kualkua mě samozřejmě prostorem přenést nemohl, jen mě sem překopíroval.

Musíš přece vidět, s kým mluvíš. A Silní zase musejí chápat, s kým mají co do činění.

Ironie v jeho slovech byla téměř nepostřehnutelná. Já už se ale naučil ji slyšet a ocenit ji — jako náhodné zrnko zlata v říčním písku.

„Díky,“ zašeptal jsem a postavil se tváří v tvář Silným.

Na nebi tu nesvítilo slunce, to určitě ne. Byl to Torpp, zřejmě nejzvláštnější a taky nejmohutnější rasa Konkláve. Inteligentní plazmoid, desetikilometrový oblak čisté energie, stažený jako korzetem silovými poli. Leckdo se domnívá, že právě Torppové jsou v Konkláve ti nejdůležitější. Jiní si zase myslí, že jsou to naopak bezduší otroci organických ras. Odpověď neznám, ale řekl bych, že nejsou ani o nic lepší, ani o nic horší než my. Prostě takové živoucí střepy slunce. Torpp se vznášel někde za hranicemi atmosféry, ale zářil přinejmenším stejně intenzivně jako rodná hvězda naší Země. Jak vnímal to, co se děje na povrchu Citadely, jsem si popravdě řečeno moc představit neuměl.

Tady dole, na nekonečné pláni, se shromáždili představitelé všech ostatních Silných. Konkrétně osmi ras, které mají organické tělo. Prostor byl mlžnými stěnami rozdělen na několik sektorů. Byly různě velké, což by už samo o sobě bylo pro pozemského diplomata přímo senzačním odhalením. Že by si ani Silní nebyli mezi sebou rovni?

Támhle jsou Hixané. Šest či sedm jedinců. Nachová barva napovídala, že jde o intelektuální elitu. Všeobecně se soudí, že rodáci z Hixi žádným zvláštním intelektem nevynikají, ale Kualkuové byli přece odjakživa taky pokládáni jen za bezmocné zrůdičky…

Daenlo. Ano, ten je tu jediný. Tělo má o dost větší než nosorožec, ale jinak se mu nápadně podobá. Jen na čenichu nemá roh, ale věneček dlouhých a velmi pohyblivých chapadélek.

Dženšové, tak oni jsou tu i Dženšové? Copak tihle uštvaní inženýři, vypadající jako děsuplný kříženec opice se včelou, patří k Silným rasám? Ale ne, to je vyloučeno, to musí být jen nějaká vnější shoda… Nebo že by doopravdy?!

Okrouhlý plácek, na němž jsem stál já, od ostatního prostoru rovněž oddělovala mlžná přepážka. V přiléhajících sektorech jsem zahlédl ještě představitele dalších pěti civilizací, ale o těchto Silných se na Zemi nevědělo vůbec nic. Vybavil jsem si jen pouhé názvy dvou dalších ras, ale ke komu je v téhle chvíli přiřadit, jsem nevěděl.

V tom svém kruhu jsem navíc nestál sám. Hned vedle mne stál Alar. Jeho černá srst se ježila a na hrdle mu pulzovala beztvará hrudka tlumočícího Kualkuy. Je vlastně směšné uvažovat o Kualkuovi ve třetí osobě, když já sám jsem jeho vlastním výtvorem. Co když se Kualkua, který stvořil mé tělo, oddělil právě od té jazykově nadané bulky na Alarově hrdle?

„Vrchní veliteli rudofialové flotily!“ oslovil jsem ho. „Dovol mi podat hlášení.“

Buď ty přerostlé myši mají opravdu ocelové nervy, nebo se jimi mohl pochlubit právě tento jejich vysoký vojenský hodnostář. Protože mi prostě odpověděl:

Je nejvyšší čas.“

Torpp na obloze se rozzářil jasněji. Kdoví, jestli tu není noc — třeba shromáždění svolali na tuto denní dobu proto, aby i Silného, který nemůže sestoupit na povrch planety, bylo dobře vidět…

Proč ale říkáme tomuhle světu Citadela? Od obzoru k obzoru jen rovina, vše je dokonale vyžehlené, jen v dálce na obzoru se tyčí kuželovitá hora. Nikde žádné obranné stavby, žádné kyklopské konstrukce ani jiné atributy centra moci Konkláve.

Osamělý Daenlo se ve svém sektoru pohnul. Pak vykročil kupředu, mlžná stěna se před ním rozestoupila a společně s Cizákem ke mně propustila vlnu těžké kořeněné vůně.

„Mluvíš jménem Slabé rasy, konkrétně lidstva?“

Také on využíval služeb kualkuovského překladatele, jenže v jeho případě jsem bulku zahlédl na temeni hlavy.

„Ano, hovořím jménem lidstva,“ potvrdil jsem. „Jmenuji se Petr Chrumov.“

„To víme. Kualkua oznámil, že je tvým prostředníkem a předestře nám tvůj obraz. V jiném případě by na místě, kde stojíš, zbyla jen hromádka popela. Torpp nikdy nespí.“

Bezděky jsem pohlédl k nebi, na kolébající se ohnivý mrak. Měl jsem dojem, že totéž učinily i Daenlovy ploché a jakoby sklem potažené oči.

„Budu právem odpovědného za Slabou rasu jménem lidstvo pokládat otázky. Své pravomoci na mě delegovali i Hixané. Jsou příliš rozhořčeni na to, než aby dokázali reagovat adekvátně.“

Hixané se mi rozhořčení v žádném případě nezdáli. Spíš rozpačití. To jsem si ale nechal pro sebe.

„Tobě, majícímu na starosti lidstvo, odpovím na veškeré otázky.“

„Označení lidstva jakožto Slabé rasy jsi vynechal záměrně?“

„Ano, Daenlo. Zcela záměrně. Tato Slabá rasa společně se třemi dalšími neméně Slabými už pro Konkláve hodně udělala.“

„Nebojíš se, protože ve skutečnosti jsi velice daleko.“

Věnec chapadélek vystřelil směrem ke mně a ovinul celé mé tělo. Pak mě chapadla zase pustila, sklouzla po zemi a nechávala po sobě pruhy potrhané trávy.

„Vzbudil jsi náš velký zájem. Především proto, že právě v tvém případě Kualkuové opustili svou zásadu lhostejného nezasahování. Proč ti pomáhají?“

A to je všechno?

Jak jednoduchá otázka!

„Budu nucen mluvit velmi dlouho, moudří Daenlové, odpovědní za lidstvo. Sám přesnou odpověď neznám, ale možná že na ni přijdete sami.“

„Čas ještě máme, člověče Petře Chrumove. Mluv. Když si budeme potřebovat něco upřesnit, položím doplňující dotaz. Mluv.“

Daenlové jsou v mnoha ohledech stejně neuspěchaní, jako jejich pozemská karikatura — nosorožci. Ale dokážou být i stejně zuřiví.

„Vše začalo na Hixi-43, Daenlo. Vracel jsem se z běžné cesty a když jsem za sebou měl první jump, zaslechl jsem v kabině nějaký zvuk. Ukázalo se, že to byl počtář…“

„Počtář přestál jump?“

„Ano, Daenlo. Absolvoval jump a uchoval si normální rozum. Já bych to ale raději vyložil všechno popořádku.“

„Mluv.“

„Počtář mi řekl, že se musí setkat s Andrejem Chrumovem, což je můj dědeček…“

Chapadélka se rozčileně otřásla.

„Andrej Chrumov je člověk, který Konkláve obviňuje z přílišné krutosti?“

„Ano.

Škoda, že tu se mnou děda není. Takováhle popularita by mu určitě udělala radost. Že mluvit budu dlouho, jsem věděl.

Jenom mě nenapadlo, že to bude takhle dlouho…

„Rozhodli jsme se, že se vyhneme spojenectví s geometry.“

„Ale proč? Tato rasa je přece s vámi identická. Jsou to přirození spojenci.“

„Jejich morálka je ale stejně krutá jako etické zásady Konkláve.“

„Takže ty si taky myslíš, že jsme krutí?“

Pohlédl jsem do plochých talířků jeho očí.

„Ano, Daenlové, kteří jste odpovědní za lidstvo…“

Noc pominula a nad Citadelou vyšlo slunce. Taková narudlá vzdálená hvězda, vypadající vedle rozzářené hory světla jménem Torpp jako nahodilé nedorozumění.

Mluvil jsem dál:

„Alarský velitel mě povýšil do důstojnické hodnosti a pověřil mě výzvědným úkolem v centru Galaxie.“

„Tím ovšem překročil své pravomoci,“ řekl Daenlo. Pak se odmlčel a hlasem stále stejně monotónním dodal: „Zmýlil jsem se. Vrchní velitel nezávislé bojové entity může nařizovat výzvědné mise a může do nich povolávat i představitele Slabých ras. Jsi nevinen, veliteli. Smíš kruh obvinění opustit.“

Černá myš vedle mě se pohnula:

„Silní Daenlové! Z titulu vysokého důstojníka musím u výslechu člověka Petra Chrumova zůstat.“

„Dobře, povoluje se. Hned ti přinesou potravu a vodu.“

Já se podobného shovívavého gesta nedočkal. Ačkoli — tělo vytvořené Kualkuou sotva něco podobného potřebovalo. Mluvil jsem dál a dál. Slunce už zase začínalo zapadat. Torpp klouzal po nebi sem a tam — pomalá debata organických bytostí ho patrně nudila.

„Člověk z rasy geometrů Nik Rimer uvedl svou rasu do Stínu…“

„Znamená to, že planeta geometrů je pod ochranou?“

Dobrá otázka! Jen jsem pokrčil rameny:

„Planeta Vlast nikdy nebyla bezbranná. Ovšem teď, být na místě Silných ras, bych na geometry neútočil.“

„To je rada… nebo pohrůžka?“

„Rada.“

„Dobře. Tak pokračuj.“

Než jsem skončil, nad planinou se znovu rozestřela noc. Jestli za tu dobu odpočívali jiní Cizáci, nevím. Daenlo se ovšem ode mě nehnul ani na krok.

„Odpověz mi na tuto otázku: Jak naloží rasa Kualkuů se svým Zrnem Forten?“

„To nevím…“

„Tak se zeptej.“

Nechápavě jsem se na Daenla, jehož temeno zdobil neforemný pahrbeček, zadíval.

„S námi nikdy nemluví. Od okamžiku, kdy byl jejich svět zničen a jejich jediným domovem se stal vesmír… Slouží, ale neodpovídají. Zeptej se ho.“

Najednou jsem pochopil a celý jsem se zachvěl. Kualkuové nemají planetu, kam by Zrno mohli přinést. Žijí všude, v každém ze světů Konkláve! Bez asistence těchto malých kamikadze, poslušných tlumočníků a věrných otroků by se tu neobešel nikdo! Leda snad pětice ras, které nejsou organického původu…

„Kualkuo?“

Řekni jim, že jsem se ještě nerozhodl.

„Ještě se nerozhodl,“ opakoval jsem. „Kualkua se ještě nerozhodl.“

„Konkláve si vstup do Stínu nepřeje,“ řekl Daenlo, jako by si mi chtěl postěžovat. „Přestože naši předkové z centra Galaxie vzešli, zatím vstup do Stínu nechceme. Zeptej se ho, kdy se rozhodne? Kolik času na to bude potřebovat?“

Zeptej se ho, co je to čas, ozval se Kualkua.

„Ptá se, co je to čas, Silní Danelové…“

Daenlo mlčel. Nebyla to náhodou tvoje rasa, která spálila svět Kualkuů, Silný Daenlo? Možná to byl svět, který Kualkuové nepotřebovali, ale copak vždycky milujeme jen to, co potřebujeme?

Jak asi rozhodují? Budou se nejdřív radit? A budou pak hlasovat — vztyčení chapadel nebo vyvrhováním protuberancí a pseudopodií?

„Člověče Petře Chrumove, představiteli lidstva. Vaše činy překračují rámec toho, co je Slabým rasám povoleno.“

Copak, že by verdikt?!

„Vaše počínání však Konkláve žádnou újmu nepřineslo. Naopak…“

Daenlo se odmlčel.

„Člověče Petře Chrumove, řekni Kualkuovi, že vše nezbytné už jsme si vyjasnili a nadále jeho tlumočnické služby nebudeme potřebovat. Původní obvinění Slabých ras, známých jako lidstvo, Alaři, počtáři a Kualkuové, je zrušeno. Teď rozhodneme. Ty jsi volný.“

Ještě jsem stihl podívat se na Alara a dokonce jsem se pokusil podat mu ruku. Snad na rozloučenou, snad jako výraz vděku vrchnímu veliteli, který po boku svého důstojníka zůstal až do konce.

Svět kolem mě však už hasl. Kualkua kopii mého těla na Citadele přestal udržovat.

A mně už začínaly starosti s tělem originálním. Na obloze středu Galaxie stále plály hvězdy. Byly nádherné a lhostejné, jinak jsem v nich neshledával nic — ani konfrontaci, ani lásku.

Byly to prostě hvězdy.

Ležel jsem na zemi, zachumlaný v jakési přikrývce. Vedle hořel oheň a kolem něj seděly tři nehybné postavy.

To, že už jsem přišel k sobě, jako první zaznamenal počtář. Přistoupil ke mně rychlými neslyšnými krůčky a nahlédl mi do tváře.

„Je to dobrý,“ šeptl jsem něco, čím jsem si jinak rozhodně jist nebyl. V krku jsem měl sucho a tělo se zdálo být jako z vaty. Kamenná byla jen dlaň, v níž jsem křečovitě svíral Zrno. „V pohodě, Karle…“

Ostatní se mě chopili a pomohli mi sednout. Jejich oči byly stejně žadonivé jako počtářovy.

„Řek bych, že jsme se z toho vykecali.“ Pokusil jsem se o úsměv. „Minimálně… jsme dostali oddechovej čas. Teprve se rozhodnou…“

Máša mi podala vodu. Lokl jsem si a zaposlouchal se do Kualkuova tichého šepotu.

Zrno, Petře…

„Cože?“

Nech ho tady. Polož ho k ohni. Já se taky teprve musím rozhodnout…

„Proč mi tak pomáháš, Kualkuo?“

Je to zdařilá symbióza.

Usmál jsem se. To určitě ucítí. A pak jsem požádal:

„Sašo, dědo, pomozte mi vstát. Už toho nebe mám plný zuby. Je čas vrátit se domů.“

„To si myslíš, že tě tam budou vítat s otevřenou náručí?“ ušklíbl se ponuře Danilov. „Bejt náma, tak zůstanu tady ve Stínu… Už jen za tu poškozenou stanici nám napářej úhradu všech kosmickejch škod, počínaje zánikem chudinky orbitální stanice Mir.“

„To mě teda nijak nebere, i když to potrestání pojmou takhle velkoryse,“ pokrčil jsem rameny a vstal. „Nevadí, však mám ve Svobodným kámoše. V nejhorším případě s ním budu vozit rajčata.“

Загрузка...