Svět stínu

Epilog

Psy mám rád za to, jak umějí odpouštět. Za velkorysou schopnost proměnit cizí vinu ve vlastní.

Tyran se tiskl k mé noze a jen tu a tam zvedal čenich, aby mi ho strčil do dlaně. V jeho pohledu jsem četl jedno jediné: Takže je mi odpuštěno, pane? A tam už mě nikdy nestrčíš?!

Nestrčím, to víš, že nestrčím…

Kéž by se takhle přetvařovat uměli i lidé! Kéž by neměnili každý čin rovnou ve zločin, kéž by uměli učinit první vstřícný krok!

Jenže to bychom asi přestali být lidmi. Každý z nás má své silné i slabé stránky. Každý má své hoře a svou bolest. Kde vzít váhy, které by rozhodly o tom, co je lepší — zda chladný úsudek počtářů, pasivní lhostejnost Kualkuů nebo dokonce nelítostnost Dženšů?

Ono jednoduše není možné vždy a za všech okolností zlomit to, co do nás vložila příroda, co nám do hlav vtloukla evoluce, výchova a zvyk…

Opřel jsem se o rozeschlý plot a zadíval se na sousední dům. Ještě nebylo devět, ale tam už se činili nějací řemeslníci. Kousek stranou od tohoto typického ruského letního sídla se budovalo cosi grandiózního. Vypadalo to na vrtulníkovou přistávací plochu s hangárem. Práce běžely rychle a v naprostém tichu — jako ve snu. Firma zřejmě využívala zvukotěsnou clonu, která se asi před půlrokem začala dovážet z Andianu-7. Drahý špás, ale zaplaťpánbu, že to tu instalovali — je to zvláštní, ale děda i v novém těle spí stejně špatně jako dřív.

Stejně by mě zajímalo, zda si noví Rusové u svých domů za městem zanedlouho nezačnou stavět i startovací a přistávací rampy pro své kosmické jachty. Že bychom se ráno probouzeli tichým svistem plavně protínaného vzduchu…

Pokud nám samozřejmě někdo současné domácí vězení po celotýdenních výsleších nenahradí pobytem v sibiřském sanatoriu…

Na verandě vedlejšího domu práskly dveře a přes zahradu jako střela vyrazil rozcuchaný kluk. Byl jen v kraťasech a tričku a zjevně se bál, aby nepřišel pozdě. Když mě uviděl, okamžitě krok zvolnil. Tentokrát ale zanechal obvyklých zbytečných kliček a zamířil rovnou ke mně.

„Ahoj,“ pozdravil jsem jako první. Tyran na mě pohlédl a na Aljošku ani nezavrčel.

„Brejdén,“ protáhl kluk poněkud rozpačitě. Pak se na okamžik zamyslel a rozhodným hlasem dodal: „Měli jste tu domovní prohlídku… dva dny!“

„Nojo,“ přikývl jsem.

Aljoška nerozhodně přešlapoval — zřejmě se ostýchal vyptávat se dál. Jenže zvědavost jako obyčejně zvítězila:

„A kde jste byl?“

„Daleko,“ odpověděl jsem. „Dokonce moc daleko.“

„Na Citadele?“ rozhořely se jeho oči. Všechny zprávy z kosmu měl samozřejmě v malíčku. O sněmu Silných ras tu mluvil každý, přestože nikdo netušil, co ho vyvolalo.

„Eště dál,“ utrousil jsem skoupě.

„A je to vocuď vidět?“

Střed Galaxie ze Země samozřejmě vidět je. Nechtěl jsem mu ale jitřit mysl.

„Ne.“

A tak jen stál a šťoural se špičkou rozvázané maratónky v zemi. Trpělivě jsem čekal.

„Dáte mi něj akej kamínek, Petře?“

Kdyby býval řekl „Přivez ste mi?“, tak jsem musel zakroutit hlavou. Kdežto v tomhle případě… Sehnul jsem se a hrábl do štěrku pod nohama. Ten kamínek byl šedý a uprášený a od milionu svých soukmenovců kolem se naprosto ničím nelišil.

„Na.“

Kluk si kamínek zmateně vzal. Párkrát ho obrátil v dlani a zadíval se na mě. Oči se mu podezíravě blyštěly. Takový posměch od svého idolu nečekal… A idol přece musím být — aspoň pro někoho!

„Tohle je kousíček planety, Aljošo,“ řekl jsem mu. „Malinkej úlomek malý planety, na který žijou lidi.“

Mlčel.

„Je to opravdu obyčejná planeta, kamaráde,“ pokračoval jsem. „Nic zvláštního na ní není. Jen hodně vody a nějaká ta pevnina. Oblaka si plujou, jak chtěj. Prší přesně v okamžiku, kdy o to nejmíň stojíš. Všude plno bláta, kdežto lesy umíraj…“

Jeho oči najednou jako by ztvrdly. Rty se najednou zachvěly, ale ne proto, že by nabíral do breku, naopak, v lehkém úsměvu.

„Prostě úplně všední svět,“ pokračoval jsem. „Ale jinej zatím nemáme, no nemám pravdu?“

Přikývl.

Jenže nejdůležitější je něco jinýho,“ přešel jsem do šepotu a chlapec se ke mně bezděky o kok přiblížil. „My nemusíme všechny milovat. A už vůbec nemusíme všechny nenávidět.“

„Rozumím,“ řekl Aljoša a pohlédl na kamínek ve své dlani. Prohlížel si ho tak soustředěně, jako by to byl duhový topaz z Attassi nebo přízračné blejno z Chalduinu-17.

„Tohle je ten nejdůležitější kámen v celý tvý sbírce,“ řekl jsem. „Úplně ze všech nejdůležitější.“

„Já vim,“ přikývl a pohlédl mi do očí: „Řekněte mi, Petře Andrejeviči — a vemou mě do leteckýho učiliště?“

„Nevím,“ odpověděl jsem poctivě.

„No a vy byste mě nedoporučil? Samozřejmě až budu větší…“

„Ty myslíš, že by to mohlo nějak pomoct?“

Strašně se podivil:

„No jasně! A jak!“

„Tak to tě doporučím.“

Přikývl a zeptal se:

„Už můžu jít?“

Sotva jsem potlačil úsměv.

„Jen běž.“

Díval jsem se za vesele pelášícím klukem a přemýšlel o tom, že na tenhle můj slib sotva někdy dojde. Moje požehnání nebude nikomu nic platné. Zejména pokud půjde o vesmír. Spíš naopak.

Ale stejně je příjemné, když člověka mají za hrdinu.

V kapse se ozval mobil. Vytáhl jsem ho a řekl:

„Haló!“

„To seš ty, Petře?“ zajímalo Danilova.

No prosím. Tak jeho taky pustili. A to jsem se bál, že jako bývalého vysokého důstojníka FSB ho budou vyslýchat třeba měsíc nebo dva.

„Kdo jinej?“

„Nespíš náhodou?“

„Ne.“

„Za čtvrt hodiny pro tebe přijede auťák. Tak se dej do pořádku. Převlečeš se až ve Hvězdým, už tam pro tebe něco slušnýho připravuj ou.“

Mlčel jsem, protože jsem vůbec ničemu nerozuměl.

„K Zemi se blíží oficiální loď Konkláve!“ zařval najednou. „V doprovodu pěti Torppů!“

„No a?“ zeptal jsem se a zároveň cítil, jak ve mně všechno stydne.

„Tos eště nečuměl na televizi?“ zaječel na mě hystericky.

„No… ne,“ odpověděl jsem s pohledem upřeným na Aljošku, mizejícího v sousedním domě.

„Přijeli sem, aby Zemi a lidstvo slavnostně přijali mezi Silný rasy!“ Danilovův hlas najednou přešel do šepotu: „Hele… Copak ty to vopravdu nevíš?“

Zakroutil jsem hlavou, jako bych v ruce nedržel laciný krám, ale rovnou videotelefon.

„Představitel Konkláve prohlásil, že jednání o procedurálních záležitostech chce vést s Petrem Andrejevičem Chrumovem,“ prohlásil plukovník tentokrát hlasem, který byl především erárně slavnostní. „Zejtra se schází Valný shromáždění OSN, který potvrdí tvý zplnomocnění.“

Asi minutu jsme oba mlčeli, jako bychom zkoušeli, kdo má nervy pevnější.

„Máš na to čtvrt hodiny, ty vole!“ nevydržel to jako první on.

„Půl hodiny,“ odpověděl jsem.

„Cože?!“ přeskočil mu hlas.

„Musím eště vyvenčit psa, Sašo,“ vysvětlil jsem mu. „Rozumíš mi?“

„Jo,“ hlesl po chvíli bezmocně.

„No tak výborně,“ řekl jsem jen a telefon vypnul. „Viď že jo, Tyrane?“

Pes jen krátce a pochvalně zaskučel.

„Však počkaj,“ broukl jsem si jen pro sebe a vydal se s Tyranem po obvyklé trase. Kolem plotů, pak kolem záhonů s pohaslými astrami a nakonec i kolem hlavního stromu, který je den co den třeba alespoň jednou označkovat. „No, že počkaj?“

Pes přirozeně neřekl nic. Bylo ale vidět, že se mnou souhlasí.

Když pak věcně zvedl zadní tlapu u stromu, zmocnil se mě záchvat smíchu.

Na sta kilometrů kolem nebylo psa, který by se Tyranovi vyrovnal. A přesto si své území den co den paličatě značil.

A není to nakonec stejně důležité jako slavnostní ceremoniál přijímání lidstva mezi Silné rasy?

Tahle analogie se dědečkovi bude líbit. Přes veškerou svou falešnost. Tím jsem si jist.

Leden – září 1997, Moskva