Svět stínu

Kapitola první

Rána. Rána a pak světlo. Propadl jsem se kamsi dolů, přejel tváří po lepkavém bahně a pak se natáhl jak dlouhý, tak široký. Na poslední chvíli jsem se ještě pokusil dopadnout na záda, abych uchránil reptiloida, jehož jsem tiskl k hrudi.

Přestože už jsem chápal, že jsem sám.

Okamžik, kdy zmizela Danilovova ruka, která mě doposud křečovitě svírala, a kdy kamsi odlétl i Karel, zůstal kdesi za hranicemi paměti. A jak jsem tak ležel ve studené břečce, mhouřil oči před oslnivým slunečním světlem, v bezděčné embryonální reakci přitahoval kolena k břichu, byl jsem najednou ochoten propadnout záchvatu hysterie. Rozdělili nás. S lehkou nenuceností zkušeného chirurga nás jednoho od druhého jednoduše odťali.

Ve spáncích mi pulzovala bolest. Hlava mi připadala jako kus litiny, který právě projel pecí, válcovací stolicí a nakonec kovářským bucharem. Hrdlem cloumaly dávivé konvulze. Zřejmě mě právě proškubli prostorem, a to zjevně někam hodně daleko — tady byl vzduch jiný, naplněný nepříjemnými hustými pachy, a přitažlivost tu byla přinejmenším jako zemská, možná ještě o něco větší. Zář, která mi bušila do obličeje, se zdála oslepující dokonce i skrz zavřená víčka.

Přitiskl jsem mokré špinavé dlaně ke spánkům a posadil se do dřepu. Bolest odcházela, ale jen pomalu a zdráhavě. Zmocnil se mě nezvládnutelný třas. Že by to všechno byly následky přenosu jinam? V takovém případě dávám přednost jumpu — ode dneška už navždy…

Červené kruhy před očima postupně hasly. Opatrně jsem pootevřel víčka. Svět kolem mi připadal zpola smazaný a vybledlý jako stará fotografie. S každým dalším okamžikem se však plnil barvami, barvami jasnými, výraznými a divokými.

Džungle.

Válel jsem se na pomezí lesa a močálu, na úzkém pruhu vlhké hlíny, porostlé vysokou travou. Slunce, které zrovna vstalo zpoza obzoru — a já jasně cítil, že není večer, ale ráno — svítilo jasněji než to pozemské a ten svit v sobě obsahoval jakýsi těžko postřehnutelný bělostný odstín. Vlevo ode mě se táhla jednolitá, neprostupná sytě zelená stěna, protkaná žlutooranžovými skvrnami květů a šlahouny vzdušných kořenů. Vpravo se prostíralo rovné šedohnědé třasovisko, šalebně protkané zelenou travou. Bažinu prozrazovala jen jáma v zeleném koberci s potrhanými okraji nedaleko břehu, která zřejmě vznikla docela nedávno po dopadu čehosi těžkého. Zachvěl jsem se a pokusil si představit, zda do močálu třeba nedopadla alespoň dvě těla.

Jenže to ne, to sotva. Hladina hnědé břečky byla dokonale hladká. A taky rozměry té bahenní louže byly příliš velké — sem mohl žuchnout celý raketoplán, kdyby na to přišlo.

„Kurňa,“ zašeptal jsem a odplazil se od okraje močálu. I když přísně vzato jsem vlastně měl štěstí. Močály nemám rád už od dětství — buď jsem už jako malý viděl nějaký film, který mě k smrti vyděsil, nebo jsem do takového třasoviska při procházce s dědečkem sám spadl, podobnou příhodu mi děda z výchovných důvodů mohl docela dobře uspořádat. To nevím a psychoanalýzou se trýznit nehodlám. Ale bažiny prostě nemám rád.

Dál od břehu už byla země pevná, i když si stále uchovávala vlhkou tvárnost. Vstal jsem a štítivě si otřel z tváře bláto. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Přinejmenším v blízkém okolí. Ale vypadá to tu docela malebně. Bažina se táhne až k obzoru, celý oceán bahna. Ta džungle bude široká nejmíň dvacet kilometrů a za ní se zvedají hory — skalnaté, holé a chmurné hory.

„Dědo! vykřikl jsem. „Sašo! Danilove!“

Můj křik uvízl ve vlhkém vzduchu a ztichl.

„Mášo!“

Hruď se mi nepříjemně sevřela. Nikdo tu není. Možná na celé téhle planetě. Pokud nás sledovali, a tím jsem si byl téměř jist, tak nás mohli rozmístit do různých světů. Ale proč by to dělali? Aby si s námi zaexperimentovali? A zkoumali naše reakce? To je samozřejmě možné. Jenže to by byl pokus z kategorie planet jako kosmodromů… A v takové supercivilizace já nevěřím.

Poplácal jsem se po kapsách a přesvědčil se, že konzervy s jídlem nezmizely. Jinak jsem u sebe neměl nic. Proboha, co má tohle znamenat? Že by opravdu zkouška schopnosti přežít?

Natrhal jsem pár chomáčů trávy a začal ze sebe stírat bláto. Tráva byla docela obyčejná. Nejsem sice botanik, ale na první pohled bylo jasné, že flóra je tady vyloženě pozemská. Takže bych snad mohl doufat, že dinosauři tou džunglí běhat taky nebudou.

Bolest hlavy se pomalu mírnila a odcházela. Uklidnil jsem se i já. A pak jsem si konečně všiml něčeho, čeho jsem si měl povšimnout hned.

Pod nohama jsem měl stejný plácek, prostě Fortnu, jako na bludné planetě.

Byl to zvláštní pocit. Nebyl jsem schopen si uvědomit, čím se tohle místo lišilo od okolí. Dokonce ani v duchu, sám pro sebe jsem nenacházel slov. Prostě jsem ten hustě porostlý pěťák hlíny ucítil stejně jako střelka kompasu kus železa.

A taky jsem věděl, že brána je zavřená. Mohl jsem tu zdupat všechnu trávu, skákat, běhat, válet se po zemi — a stejně se nic nestane.

Pokud mají světy Stínu k dispozici takovouto dopravní sít, lze jim jen zatleskat. Tohle nejsou banální „telefonní budky“ geometrů, ale cosi utkaného z okolní reality, z kamení, trávy a hlíny. A navíc tato místa zanechávají v paměti stopu, jakýsi maják.

„No a co jste tím dokázali?“ zašeptal jsem a rozhlédl se kolem.

Chtěl jsem věřit tomu, že tímhle vším chtěl opravdu kdosi čehosi dosáhnout. Že na mých slovech a činech alespoň trochu záleží.

Učinil jsem několik kroků a postavil se přímo do středu Fortny. Chvíli jsem stál a čekal.

Jenže nic se nedělo — i kdybych tady býval vystál důlek. Asi bych tu takhle stál ještě dlouho a čekal neznámo na co.

Jenže pak se vysoká tráva u kraje lesa dala do pohybu, i když vzduch se ani nepohnul.

Co že jsem to říkal o zdejší flóře a fauně? Ať to bylo cokoli, v následujícím okamžiku už jsem ležel na zemi a napjatě sledoval zelenavé pohyby dlouhých stébel. Jak jsem svého času vysvětloval svému malému sousedovi, organika jiných světů je pro jakéhokoli jedince nepoživatelná. Otázkou ovšem je, zda to vědí i zdejší šelmy…

Tráva se uklidnila. Má obrazotvornost už vykreslila šavlozubého tygra, přikrčeného před posledním skokem po oběti. Což by bylo to nejmenší, protože v kosmu vždycky narazíte na dost a dost ohavností, při pohledu na něž takovému šavlozubému tygrovi ještě rádi skočíte do náruče.

Utíkat bylo hloupé a taky nebezpečné. Ostatně přibližovat se k místu, kde se tráva hýbala, taky. Ale přece tu nebudu stát jako solný sloup, ani se nebudu zavrtávat do země!

Tak jsem nejdřív přidřepl a pak se dokonce napřímil — některé šelmy se leknou, když vidí, že soupeř je vyšší něž ony — a vykročil jsem kupředu. Sice pomalu, ale krokem pokud možno co nejjistějším.

Třeba ho vylekám…

Jenže za chvíli jsem zjistil, ke komu se to blížím.

V trávě s rukama založenýma za hlavu ležel a do nebe spokojeně zíral mladý muž. Mohl být o něco mladší než já, tak dvaadvacetiletý. Měl vlasy barvy popela a měděné tmavou kůži. Oblečený byl do zelené bundy splývající s trávou, stejných kalhot a na nohou měl těžké boty s ošlapanými podrážkami. Pomalu na mě pohlédl a v jeho mírně šikmých očích se zalesklo cosi jako zájem. Pak ale oči znovu upřel k obloze.

Zmátlo mě to tak, že jsem se taky zadíval k nebi.

Nebylo tam ale nic zvláštního. Jen osamělý mráček.

„Co je ti?“ zeptal jsem se ho zmateně a až dodatečně si uvědomil, že mi přece nemůže rozumět. Navíc jsem mu rovnou začal tykat.

Ještě o chviličku později mi došlo, že nemluvím ani rusky, ani anglicky a dokonce ani jazykem geometrů.

„No ležim,“ utrousil ten mládenec.

Tomuhle tedy říkám kontakt!

S pohledem dál upřeným na neznámého jsem přidřepl. V hlavě se mi převalovala nějaká pitomost, a já ji hned vyhrkl:

„Už dlouho?“

„Vod rána.“

Nejpodivnější na tom všem samozřejmě bylo, že jsem mu normálně rozuměl. Na okamžik se mi do mysli vkradla domněnka, že je to Karlova práce.

Ačkoli — co bych si s tím lámal hlavu? Za zády mám Fortnu, která mě přenesla ze světa do světa a ještě ke všemu mě naučila, jak ji mám vyhledat. O jeden zásah do psychiky víc nebo míň…

Potřeboval jsem nějakou radu — jako snad ještě nikdy v životě. Jenže Kualkua, jediný tvor, s nímž jsem to mohl probrat, mlčel.

Chlapec se přizvedl na lokti a prohlédl si mě pozorněji.

„Jak se menuješ?“

„Petr.“

„Ale já tě neznám.“

Řekl to bez zvláštního zájmu, ale taky bez podezíravosti. Prostě mi to sdělil. Jako by mě znát měl a teď mu neznámá tvář dělá starost, ale jen malou, co nestojí za řeč…

„Jsem tu poprvé.“

„Jasně.“ A znovu se svalil do trávy. Opatrně jsem jeho příklad následoval. Hlavou se mi honila dobrá stovka otázek, které bych měl položit především. Jenže vyptávat se ještě neznamená získat informaci. Velice často ji člověk těmi otázkami naopak poskytne.

„Líbí se ti tady?“

Teprve teď zazněla v jeho hlase zvědavost.

„Eště nevím,“ opáčil jsem opatrně.

„To mně se tu líbí. Sníh.“

„Cože?!“

Jediný mráček na nebi rozhodně nevypadal na to, že by z něj mělo sněžit.

„Já se tak jmenuju. Sníh. Blbý jméno, co?“

„Ale ne, proč…“

„Rodiče, který pomenovávaj svý děti obecnýma substantivama, bych trestal za výtržnictví,“ usoudil s odporem ten mladík. „Říkali, že když jsem se narodil, akorát nápad první sníh. A že to bylo hrozně hezký.“

Odmlčel se a a pak zamyšleně dodal:

„Eštěže ten den třeba nepraskla kanalizace…“

Zasmál jsem se. Ne proto, že by tenhle zřejmě potisící vyřčený bonmot byl tak trefný. Spíš proto, že jsem se rychle zbavoval napětí.

Obyvatelé Stínu byli pozemšťanům viditelně mnohem bližší než geometři.

„Co tvoje méno — znamená něco?“

„Ne.“

„Tak to jsi teda šťastnej. A máš něco k žrádlu?“

„Mám.“

Chlapec nečekaně hbitě vyskočil.

„A že nic neřekneš? Naval to sem!“

Vytáhl jsem z kapes konzervy. Já jíst nechtěl, obzvlášť tyhle kreace geometrů. Náruživost, s jakou se na jídlo vrhl ten mládenec, však ve mně vyvolávala podezření.

„Hele, copak tady se nedá nic jíst?“

„V džungli?“ zašilhal po bujné zeleni. „Ale jo. Akorát že je to všechno nakažený. Pokud chceš chcípnout, tak si do něčeho kousni… Cos mi to strčil za svinstvo?“

„To je univerzální potravinová dávka,“ broukl jsem ponuře. „Je v tom všechno nezbytný — bílkoviny, tuky, uhlovodany, stopový prvky. Plus voda. Plus celulóza, aby měl pocit nasycenosti taky žaludek.“

„Jasně. Akorát na nějakou pořádnou chuť už nezůstalo místo, že jo?“ Přes tato kritická slova chlapec jedl se záviděníhodnou chutí a nakonec konzervu pečlivě vytřel prstem. „Ale stejně díky. Ty asi počítáš se vším, jak na to tak koukám…“

Poplácal mě po rameni:

„Ty to teda dotáhneš daleko! Pokud nechcípneš v močále…“

Sníh byl tak dokonalým protikladem geometrů, že lepší už se snad vymyslet nedal. Chvíli netečný, chvíli zase bouřlivě iniciativní — myslím ve chvíli, kdy se řeč stočila na jídlo. Po jídle si blaženě odfukoval, trousil nepříliš duchaplné vtípky a rozhodně se nezdál obtěžkaný nějakými vznešenými ideály. V návalu emocí by určitě byl schopen přátelsky mě obejmout. Díval jsem se na něj a pocit, že mě někdo balamutí, ve mně byl stále silnější.

Že by si mě opravdu zkoušeli? A někde stovky kilometrů nebo stovky světelných let odsud stejně takhle civí na podobné řečné a dobromyslné domorodce Danilov, Máša a Karel?

„Vidíš támhle tu louži bahna?“ zeptal se Sníh. A pak ve snaze otázku upřesnit hodil do označeného místa prázdnou plechovku.

„Vidím.“

„No tak tam jsem žuchnul. V noci. Byl jsem rád, že jsem se z toho vyhrabal. To byla čistě záležitost vůle. Na to já jsem tak zvědavej — zalknout se takovýma sračkama a chcípnout v močále…“

Podívali jsme se po sobě. Zřejmě si v mých očích přečetl nechápavost.

„Sestřelili mě tady, Petře. Tři zelený se mi přilepili na vocas. Jednoho jsem sundal, a jak krásně, ale ty jeho kámoši mě pak dostali. Eštěže jsem to dokázal dotáhnout až za frontu.“

A zvonivě, málem dětsky se rozesmál:

„Hele, snad sis nemyslel, že tady bydlim? A kochám se tady mráčkama?“

Podíval jsem se na to jeho oblečení poněkud jinýma očima. No jasně. Maskáče. Že mě to taky nenapadlo hned.

„Ani nevim… jestli na základně zachytili muj nouzovej signál nebo ne… Tak do poledne počkám, jestli přiletí nějaká pomoc. Když ne, tak nezbyde než vyrazit džunglí pěšky.“

Ničemu jsem nerozuměl. Sundali? Zelený? Fronta?

Jistě, doufat v to, že další rozvoj civilizací povede k vymýcení válek, je naivní. A přesto se takové iluze na Zemi vynořily. Vymýšleli jsme všelijaké Velké prstence a Společenství inteligentních světů. Doufali jsme, že atomová bomba nás odnaučí bojovat a že s příchodem raket nebude zapotřebí pěchoty. To všechno byl nesmysl. Alaři jsou schopní drtit na prach celé planety a polovinu personálu každé jejich lodi tvoří výsadkáři. Nebo Daenlové — u těch se vlastně vůbec neví, kde jsou meze jejich ničivé síly. Jenže jim se bojovat nechce, a tak si místo sebe vychovali potravu pro děla z maličkých Alarů. No a my pozemšťané jsme si taky nevzali ponaučení z toho, že jsme obklopeni cizími světy a že v hierarchii civilizací jsme málem na posledním místě. Ničemu nás to nenaučilo. Jatka na Kavkazu trvají už tři desítky let, Velká Británie se co nevidět rozpadne na jednotlivá hrabství a USA už neumějí nic jiného než prohánět své armády po celém světě a hájit tam své nedozírné zájmy.

Ale tady?!

To jsem do centra Galaxie přijel jen proto, abych zase poslouchal ty otravné řeči o linii fronty a vojenských základnách?

Tak já se dostal na planetu, proděravělou hyperpřechody jako dobře uzrálý ementál, prošel jsem Fortnou ven — a první, na koho narazím, je právě sestřelený pilot! Ale k čemu vzdušné souboje, krucipráce, když mají na druhé straně k dispozici takové technologie? Nebo je to snad jako u nás na Zemi, že každý má v podpažním pouzdře onačejší kanón, ale případná nedorozumění se stejně vyřizují pěstmi?

„Co na mě tak čumíš?“ zajímalo Sněha.

„Je ta základna daleko?“ zeptal jsem se jen tak nazdařbůh.

„No — tak dva tejdny cesty.“

„A — dá se to zvládnout?“

„Samozřejmě nedá. Ale co jinýho bys mi radil?“

Ocitl jsem se v obrovském pokušení ukázat za sebe, na Fortnu. Na mne nereagovala. Domorodci by ale měli umět využívat své dopravní systémy!

„Nic si z toho nedělej,“ vysvětlil si mladík mé mlčení naprosto špatně. „Však voni nás najdou. Radši mi řekni, co tady hodláš dělat.“

Pokrčil jsem rameny.

„Lítáš rád?“

„Přijde na to s čím.“

„Něco už se najde. Důležitý je, jak to vidíš.“

„No… rád.“

Sníh přikývl:

„Výborně. Vezmu tě k sobě do letky.“

Zatvářil se, jako by tím naši debatu považoval za skončenou, pečlivě si otřel ruce o trávu, vstal a odloudal se ke břehu. Že by tím veškeré formality byly u konce? Prostě „budeš bojovat v mý letce“ — a jinak žádné výslechy a žádné požadování dokumentů.

Díval jsem se mu do zad a zápasil s pokušením tuhle komedii rázně ukončit. Požadovat vysvětlení. Říct, co jsem zač a odkud a že chápu, že tohle všechno je jen předem připravený pokus…

Jenže pravděpodobnost jedna ku tisíci, že jsem se opravdu dostal do pásma místních válečných akcí, mě přece jen přiměla k obezřelosti.

„Máme kliku,“ prohodil zasněně Sníh. Otočil se ke mně a ukázal rukou kamsi na močál. „Jen se na to podívej, Petře, jakou máme kliku!“

Nad hladinou bažiny se cosi pohybovalo. Vypadalo to spíš jako indiánská kanoe, než jako vojenský stroj. Nemělo to ani motory, ani žádná další zařízení. Byla to prostě loďka klouzající pár centimetrů nad močálem.

Na přídi tohoto primitivního dopravního prostředku stál muž. Na sobě měl stejnou uniformu jako Sníh. Pokud to podivné plavidlo sám řídil, tak k tomu nepotřeboval vůbec žádné ovládací prvky.

„Hele — teď mě začne jebat,“ a Sníh okázale zívl. Jisté napětí v jeho hlase však naznačovalo, že tak jedno mu to zase není.

Těsně u břehu člun zastavil, ale dál zůstával viset kousek nad povrchem. Muž v uniformě vyskočil na břeh a zamířil k nám. Mně věnoval jen velmi zběžný pohled.

„Takžes to přežil…“

„Přežil,“ přikývl Sníh.

„Tos udělal blbost.“

V hlase toho vojáka zaznělo opovržení. Něčím mi připomínal Danilova — byl stejně mohutný, nakrátko ostříhaný, se stejně souměrně utvářeným obličejem, a choval se vlastně taky stejně. Byl sebevědomý a pánovitý jako plukovník až do chvíle, než jsme se dostali do konfliktu.

„A co ty seš zač?“

Tahle otázka už byla určená mně.

„Petr. Já jsem tu zatím jen krátce.“

„To vidim, že krátce…“

Muž pohlédl někam stranou a já pochopil, že o Fortně moc dobře ví. A nikdo mu nemusí nic vysvětlovat.

„Sedni si do člunu.“

Podrobil jsem se. Zblízka ten vehikl vypadal jako slepený z papíru. Mou váhu ovšem hravě unesl, ani se nezhoupl. Přístroje ani řízení tu nebylo vidět žádné, sedačky taky ne. Tak jsem se postavil na „záď“ a sledoval, jak se události budou vyvíjet dál.

Sníh byl na koberečku.

„Opustil jsi střežený pásmo,“ peskoval ho štítivě příchozí. „Uvědomuješ si to? Opustil jsi bojovou sestavu a ztratil stroj.“

„Ale jednoho jsem dostal, kapitáne.“

„To není žádná omluva! Jiná by byla, kdyby ses dokázal v pořádku vrátit zpátky…“

Muž se otočil a zamířil k loďce. Sníh zůstal stát.

„Nejradši bych ho nechal tady, ksindla, aby se musel vrátit po svejch,“ zasnil se kapitán. „Co tomu říkáš?“

„Já bych to nedělal,“ odpověděl jsem rychle.

Kapitán se přes rameno ohlédl na Sněha:

„A co si o tom myslíš ty?“

„Tak si to zkuste,“ řekl s nepochopitelnou vyhrůžkou v hlase Sníh. „Právo na to samozřejmě máte…“

Důstojník na okamžik zaváhal. Veškeré emoce, zračící se v jeho tváři, byly jasně čitelné a já už málem uvěřil, že můj nový společník skutečně bude muset ťapkat džunglí.

„Tak šup do lodě! Máš štěstí, že bojovej poplach už byl odvolanej…“

Sněhoví se viditelně ulevilo a nikdo mu nic opakovat nemusel. Sotva jsme se v člunu usadili všichni tři, dal se stroj do pohybu. Ne dál do bažin, ale podél břehu. Jasně jsem cítil, jak loďka prudce zrychluje, ale nějaký protivítr jsem si skoro neuvědomoval. Tohle plavidlo zřejmě generovalo silové pole, které nás před proudem vzduchu chránilo.

„Vypadáš docela odpovědně,“ prohodil kapitán. „Takže Petr, jo?“

„Ano,“ řekl jsem jen a nechal na kapitánovi, aby se rozhodl, na kterou z jeho poznámek vlastně odpovídám.

„Jednoho Petra jsem znal. Ačkoli — možná se jmenoval jinak.“ Kapitán se zamyslel. „Takovej albín, vysokej, červený oči, trochu strašidlo, to jo, ale jako pilot… Máš nějaký příbuzný?“

„Ne.“

Kapitán přikývl. Pohlédl ke břehu — a loďka okamžitě poslušně zamířila tím směrem a doslova se přitiskla k okraji džungle. Stromy tu zasahovaly až přímo do bažiny, z níž hojně trčely světlé kořeny. Mezi těmi se hemžilo cosi droboučkého, ale o to živějšího.

„Ty se tady ale rozplemenili, prevíti, na ty je i jed krátkej,“ odplivl si kapitán. „Ale ukecanej zrovna nejsi, Petře…“

Pokrčil jsem rameny. Na pár dní jsem byl ochoten zůstat i němý, jen abych nebyl zbytečně podezřelý.

„Přej že rád lítá,“ vmísil se do debaty Sníh. „Já bych si nad nim vzal patronát, kapitáne.“

„Zbytečně bys kluka kazil,“ odsekl důstojník. „Jeden blbej frajer u eskadry docela stačí.“

Jejich vztahy byly zvláštní. Vypadalo to, že Sníh je hodnostně nižší a tudíž kapitánův podřízený.

Na druhé straně však po nějakých zásadách subordinace v jejich vztazích nebyl ani stopy.

„Na čem jsi lítal?“

Řekl jsem si, že lež by neměla cenu.

„Na esúčkách. A na spirále.“

Kapitán se zaškaredil:

„Tyhle mašiny neznám… My tu máme delty. Ale nevadí, přeškolíme tě.“

Tohle mi taky připadalo zvláštní — nikoho tu nezajímalo, zda si vůbec přeju posadit se za knipl vojenské stíhačky a vrhnout se do boje. A určitě ne proto, že jsem na nich byl od přírody závislý… Spíš je ani nenapadlo, že bych si třeba mohl přát něco jiného.

Loďka najednou vyklouzla na skoro čistou vodu. Bláto a vlhký travní porost zůstaly za námi, zato před námi se otevřela malá zátoka, do níž ústila nějaká říčka. Klikatý modravý hádek vodního toku se táhl džunglí zřejmě někam k horám.

„Zastavte, kapitáne, my bysme se umyli,“ navrhl Sníh.

„Však se bez toho obejdete, přinejmenším ty se obejdeš určitě.“

Loďka vyrazila vzhůru po řece. Rychlost jsme měli značnou, určitě přes stovku, břehy se jen míhaly. Vítr začínal řezat do očí i přes silové pole.

„Za dvě hodinky jsme tam,“ řekl kapitán. „Klidně se uvolněte, pánové.“

Sníh, který už se na dně loďky rozvalil bez vybízení, kývl i na mne. Posadil jsem se.

„Ale ty se neztratíš, kamaráde,“ broukl kapitán, aniž se ke mně obrátil. „Asi ti to v hlavě pěkně šrotuje, co?“

„To ano,“ přiznal jsem se.

„A máš pojem, kam tě vezem?“

„To nemám.“

„Jasně, jako obyčejně.“

Pohlédl na mě a usmál se.

„Galis. Tak se jmenuju. Jsem dočasnej velitel třináctý základny.“

Vypadalo to na formální seznamovací rituál.

„Petr. Tak se jmenuju. Jsem bývalej pilot.“

„V atmosféře? Nebo v prostoru.“

„Nejdřív v atmosféře. A pak i v prostoru.“

Galis se tvářil stále spokojeněji.

„Proč bývalej? A pochop, že já musím bejt zvědavej…“

„Řek bych, že už mě propustili.“

„Za co?“

„Za neuposlechnutí rozkazu.“

Sníh se vesele zasmál.

„A v čem jsi neuposlech?“

Otázka samozřejmě velice přirozená. Pokusil jsem se odpověď zformulovat co nejmlhavěji.

„Nezbylo mi než jednat v rozporu s instrukcema a vykonat nepovolenej let, protože jsem to považoval za nezbytný a užitečný.“

„A bylo to tak nakonec? Kdo měl pravdu?“

„Nevím.“

Kapitán zakroutil hlavou:

„Ono se to nakonec říká dobře — Fortna zafunguje občas, ale přesně.“

Sníh mě poplácal po rameni a oznámil mi:

„To už je zkrátka osud, budeme lítat u stejný jednotky…“

Galis před námi přidřepl a povzdechl si:

„Doufám, že jsi aspoň nedezertoval.“

„To bych neřešil. Proč se vlastně ptáte, má to něj akej význam?“ otázal jsem se mírně vyzývavě.

„Ale nemá. Žádnej. Teď jsi prostě náš…“ Galis svraštil čelo, vzduch mezi námi začal světélkovat a pak se zahustil v prostorový obraz. Byl to mírně světélkující globus, jakoby z matového skla. „Tohle je náš svět.“

To jsem pochopil sám. A ničemu se nedivil. Ani tomu, jak vytvořil model planety, ani tomu, jak její povrch vypadal — byla to přehršle drobných ostrůvků, mezi nimi pár nepříliš velkých pevnin a to vše obklopovala hnědá rovná pláň. Roli moří a oceánů sehrávaly v tomto světě močály.

Mě však upoutalo něco jiného — blankytné body, posévající všechny kontinenty i ostrovy. Fortny. Ta síť byla stejně hustá jako na planetě bez Slunce.

Tak k čemu jsou vůbec v tomhle světě jiné druhy dopravy?

„Tohle je naše území,“ řekl Galis, a půlka planety se potáhla oranžovou barvou. „My jsme teď tady…“

A bez rozmýšlení píchl ukazovákem do globusu, aby označil místo těsně u hranice oranžové zóny.

„Protivník obsadil plochu o něco větší.“

Zbytek globusu se rázem obarvil do zelena.

„Takhle teda vypadá situace, Petře. Linii fronty kontroluje sedumnáct našich základen. Protivník jich má zhruba stejnej počet jako my…“

„Galisi!“

Nechápavě ke mně zvedl oči.

„Jsem tu teprve pár hodin, a tak bych se potřeboval na pár věcí zeptat. Kdo je to ten váš protivník?“

„No zelený.“

Bylo to zvláštní, ale pocítil jsem, jak ten pojem přesně sedí. Byl dvojsmyslný, a zároveň jedině možný. Obsahoval jak jistou vnějškovou charakteristiku, tak narážku na ekologii.

„Podívej se.“

Globus zmizel a vystřídal ho trojrozměrný obraz člověka. Člověka se zelenou kůží.

„Před stovkama let založili to svoje hnutí, který usiluje o návrat planet do původního stavu. No a náš svět je hlavní ohnisko odporu. To chceš říct, žes o nich nikdy neslyšel?“

„Slyšel, ale nepředpokládal jsem, že to má tyhle rozměry.“

Loďka nadskočila. Vyjela nejdřív na mělčinu a pak už uháněla přímo po břehu. Džungle řídla.

„O rozměrech bych nemluvil. Oni prostě plánovitě uváděj přírodu do původního stavu. Na jejich území už pozměněnou flóru a faunu nenajdeš. A když se nám nepodaří je zastavit, tak se to samý stane i s naší částí světa. Což žádná lidská bytost nemůže přežít.“

„Copak oni sami nejsou lidi?“

Vypadalo to, že mě problém zaujal. Kapitán na mě každopádně vrhl užaslý pohled.

„Oni měněj i sami sebe. Endemický prostředí je pro ně naprosto přirozený.“

„Počkat, Petře… Copak ty vo našem světě nic nevíš?“ vložil se do debaty Sníh.

„Nevím. Nic.“

Kapitán se Sněhem na sebe překvapeně pohlédli.

„Takový věci se nestávaj,“ utrousil Galis. „Ale to koneckonců není naše věc, Sněhu.“

Sníh jen přikývl a po krátkém zaváhání se zeptal:

„A jak se jmenuje tvůj svět?“

„Země.“

„To chápu, že Země. Ale jak se jí říká jinak?“

Musím přemýšlet. A to co nejrychleji. Jak se zdá, civilizace Stínu není jednolitá. Mě tu považují za přivandrovalce z jiné planety, ale na druhé straně za přivandrovalce zcela loajálního. Pokud ale nedokážu rozumně vysvětlit, kde jsem se tu vzal…

Vybavil jsem si systém vnitřní klasifikace Konkláve. Podle té měla Země číslo sto osmdesát devět. Proč právě tohle číslo, když inteligentních ras bylo podstatně méně, to nevím. Ale byla to dostatečně upřímná a zároveň zavádějící odpověď:

„Sto osumdesát devět.“

Galis se zachmuřil:

„A kdo vám tak říká?“

„Obyvatelé jinejch planet.“

„Musím se přiznat, že mi to nic neříká,“ řekl Galis. „O tvý planetě jsem nikdy nic neslyšel. Já se narodil tady. Na naší Zemi.“

„A jakej máte jazyk?“ zeptal se Sníh. „To s náma mluvíš vaším nářečím?“

„Ne. To jsem se naučil až tady.“

„To mě napadlo hned. Máš až příliš přesnou intonaci. A moh bys nám říct něco ve svý řeči?“

To je mi tedy přání. Já měl totiž pocit, že už i uvažuji v jejich jazyce. Ruština, angličtina i jazyk geometrů jako by někam zapadly a já je jednoduše zapomněl…

Přimhouřil jsem oči a zkusil si představit, že přede mnou stojí Danilov. Nebo děda.

„Tak dobře,“ řekl jsem. „Hned to bude…“

Vlastní slova mi najednou připadala cizí — a to jsem mluvil rusky.

Sníh vyloudil jakési tiché zavrčení. Byl to evidentně jazyk, přesně ten, jímž jsem naprosto plynně mluvil až doposud.

Jejej…

Pocítil jsem, jak mě začíná tupě bolet hlava.

Jako skrz vatu ke mně dolehla Galisova slova:

„Takovejhle jazyk jsem taky ještě nikdy neslyšel. Ale budiž, to není důležitý. Sněhu! Tebe tady snad taky nikdo neotravoval…“

Otevřel jsem oči a zadíval se na oba muže. To mámení už přešlo. Jejich jazyku jsem znovu rozuměl. Jen jsem cítil tupou bolest ve spáncích.

„Nijak si to neber, Petře,“ uklidňoval mě Sníh. „No tak jsme o tvým světě nikdy neslyšeli…“

Řekl bych, že se báli, aby se mě nějak nedotkli.

„Tady o jeho planetě taky skoro nic nevím,“ prohlásil mírně Galis. „Samozřejmě mám pojem o tom, že existujou nějaký Duhový Mosty, ale to je asi tak všechno. Přál bych ti někdy slyšet jejich dialekt…“

„Nono, tak to pr, kapitáne!“ nadskočil hned Sníh. „V tomhle ohledu se nedohodnem nikdy!“

„Ono existuje hodně světů, který se zatím nijak neprojevily… Myslím ve vztahu k naší Zemi…“

No výborně.

Celý rébus se mi řešil přímo před očima. Stín je složitý konglomerát civilizací. Fortny jsou dopravní tepny, určené výhradně pro meziplanetární kontakty. A zároveň zajišťují i výuku jednotlivých jazyků, což je pohodlné a přímo se to nabízí. A mě tedy mají za dobrovolníka, který se rozhodl jim pomáhat, nebo prostě hledá dobrodružství.

Je to tak?

Asi ano. Ale jedna věc mi ještě pořád vrtala hlavou. Něco tu nesedělo…

„Hele, Petře!“

Džungle skončila, a my se ocitli v polích. Všechna byla obdělaná a osetá nějakými obilninami. V dálce, za souvislým zeleným kobercem, bylo vidět nějaké stavby.

„To je naše základna.“

To mi ani nemusel říkat. Vojenská městečka všech světů a všech ras mají něco společného. Dokonce i ubytovny hixanských vojáků na kosmodromu vypadaly jako normální kasárna.

„Kus dál, na úpatí, je město,“ pokračoval Sníh a ušklíbl se. „Moc pěkný, tam se ti bude líbit.“

„První měsíc nebudeš mít na žádný radovánky čas,“ upozornil mě kapitán.

Jejich handrkování, které připomínalo spíš hádku dvou trhovců než rozmluvu důstojníka s jeho podřízeným, jsem neposlouchal. Já už se soustředil na základnu.

Kdysi dávno, ještě v učilišti, jsem snil o tom, že se stanu vojenským letcem. Ani kosmonautem, ani obchodním pilotem, ale právě vojenským letcem. A vyloženě jsem si přál bydlet někde u malé posádky v horoucích peklech někde na čínské hranici — tehdy se všichni Rusové báli, že Čína bude v expanzi pokračovat. Nebo naopak na Západě, že bych tam ve starém migu proháněl čiperná letadélka ukrajinských narkobaronů. Byl to zkrátka takový mladistvý krvežíznivý romantizmus, který navíc živě podporoval děda.

Pak mě to samozřejmě přešlo. Tím spíš, že do Ruska už se nikdo táhnout nechystal — proč by to taky dělal. A stejně se mě tu a tam zmocňoval takový pitomý pocit, že jsem svůj klukovský sen zradil. A mohl jsem si stokrát opakovat, že ve vesmíru přináším své zemi i celému lidstvu stokrát větší užitek a přibližuji svou prací tu hypotetickou zářnou budoucnost — ta podivná pachuť v mysli nepomíjela.

A teď jsem tedy přímo před sebou viděl posměšnou parodii na své dětinské tužby. Řady nízkých hangárů, několik krátkých vzletových a přistávacích ploch, malé domky, u nichž se jasně dalo rozlišit, zda jsou to prostory obytné nebo služební, věžičky s radary i masivní mřížovou ohradu. To vše vybudované ze stejného, na první pohled papírovitého materiálu jako naše loďka. To vše zkrátka klamně křehké na pohled, ale ve skutečnosti zatraceně pevné a navíc určitě nacpané technikou.

Takhle se tedy plní dětská přání. Když jsem chtěl sloužit v pohraniční posádce, tak to mám mít. I když na jiné planetě. Zato můžu válčit se šílenými ekology v řadách neméně šílených pilotů.

„Čemu se směješ?“ zeptal se Sníh. Řítili jsme se přímo proti masivnímu plotu. Buď pro loďku není problém dvoumetrovou výšku překonat, nebo se v tom plotu otevře průchod.

„Připomíná mi to… jedno známý místo.“

Sněha tato odpověď plně uspokojila, a tak jen přikývl.

Plot před člunem se opravdu otevřel. Jednotlivé jeho sekce působily dojmem, že se smršťují nebo zasouvají navzájem do sebe. Což znamenalo, že loďka se příliš vysoko nad terén zvednout nedokázala. Když dolétla do středu základny, zastavila a klesla na zem. Kolem jsem nikoho neviděl.

„Ubytuj kamaráda, Sněhu.“ A Galis jako první vystoupil na kamenné desky, jimiž bylo vydlážděno cosi jako cvičiště.

„S tím si snad poradím i bez tvý asistence.“

Kapitán na tuhle troufalou odpověď nijak nereagoval a jen mi pokývl na rozloučenou:

„Kdyby ses potřeboval o něčem poradit, Petře, klidně se stav. Rád tě uvidím.“

Ještě jsem se podíval, jak odchází — pevným, jistým krokem a rovnými, širokými rameny, pravé ztělesnění vojenského velitele.

„Vy ale máte divný pravidla subordinace,“ řekl jsem Sněhoví. „Vždyť tys mu div nevrazil facku.“

Sníh se ušklíbl.

„Teďka se to může. Protože není poplach.“

„A kdyby byl?“

Pilotova tvář okamžitě zvážněla.

„To bych dostal pecku do čela. Bez milosti. Na to bacha, Petře! Jakmile bude základna ve stavu bojový pohotovosti, tak tě něco podobnýho nesmí ani napadnout!“

„Díky,“ odtušil jsem. Nějaký zvláštní dojem na mě ale to varování neučinilo. Po nějaké disciplíně tu nebylo ani památky — natožpak po tribunálech či vojenských polních soudech. „Hlavně mě upozorni, až to vypukne.“

Sníh se podivně zachichotal:

„Toho si všimneš sám. Jdeme…“

I nadále mě mátla liduprázdnost základny. Došli jsme k nízké jednopatrové budově a vstoupili dovnitř. S lačnou zvědavostí jsem si začal prohlížet její zařízení. Ve světě geometrů jsem byl potěšení posoudit, jak žijí jiní, předem zbaven — s nefungující pamětí jsem prostě nemohl srovnávat.

Ostatně tady to taky nebylo snadné, především proto, že to tu vypadalo až příliš pozemsky, zhruba asi jako na začátku jedenadvacátého století. Byla to jakási směsice vojenského městečka a útulného hotýlku.

Hned za vchodem jsme narazili na stanoviště služby. Byl tu i nízký pult, za nímž měl zřejmě stát strážný. Nad tímto stanovištěm byla asi zapnuta nějaká energetická bariéra, protože vzduch prosycovalo slabé mihotání. Vchod ale nikdo nehlídal.

„Služba je tu jen při poplachu,“ sdělil mi Sníh, když si povšiml mého pohledu. „My to tu máme přísný jen v dobách bojový pohotovosti. U vás je to snad jinak?“

„To ano.“

„Nevadí, však si zvykneš…“

Zvykat jsem si nehodlal, ale to jsem mu přece nemohl vykládat.

„Jdeme.“

Halou s koženými křesly, stolky a obrovskou obrazovkou na zdi, která by opravdu byla úplně dostačující i pro lacinější hotel, jsme prošli ke schodišti. Stejně by mě zajímalo, proč všechny rasy v Galaxii tolik tíhnou k dvourozměrným obrazovkám, když technologie třírozměrného zobrazování přímo ve vzduchu je tak jednoduchá! Dokonce i na Zemi jsme ji dokázali zvládnout bez cizácké pomoci. Pečlivě jsem si prohlížel všechny zdi ve snaze objevit alespoň nějaký obraz. Cizí kultura je vždy ta nejjistější cesta k porozumění.

Jeden jsem nakonec objevil. Moře — nebo možná stále táž bažina — v měsíčním světle, po hladině ubíhá stříbřitá pěšinka a nad tím se vznáší pták. Takovýchto uměleckých děl jsem ještě nedávno vozil Hixanům celé tuny. Kruci. Tomu říkám příbuznost kultur!

Pocit, že si tu připadám celý nesvůj, neustále sílil. A určitě ne proto, že by mi tenhle interiér byl nějak cizí — přímo naopak! Na nic neobvyklého jsem tu nenarazil. Leda snad na tu silovou bariéru nad prázdným strážním stanovištěm… Ačkoli, po paralyzátorech vytvořených všeuměly z FSB by mě něco podobného v našem Hvězdném městečku taky nepřekvapilo. Takže příbuznost kultur? Ale běžte. To u geometrů to bylo mnohem neobyčejnější. A přitom je Stín civilizace, která sítí hyperpřechodů spojila stovky planet. Civilizace, která mimochodem přiměla malou, ale sveřepou rasu geometrů k útěku. Kdyby mezi nimi a geometry vznikl nějaký vážný konflikt, tak by mě tu mezi sebe nepřijali tak snadno a bezstarostně…

Tak jsem teď na jejich planetě. Ve světě, kde se loďky slepené z papíru řítí rychlostí závodního automobilu. Na planetě, kde polovina obyvatelstva přizpůsobuje přírodu svým potřebám, kdežto druhá polovina přizpůsobuje sebe přírodě. Když se tu objeví nějaký Cizák, rozhodně to není důvod ke zbytečné zvědavosti, a navíc se ten Cizák okamžitě naučí zdejšímu jazyku, aniž by si toho sám povšiml.

A nic, absolutně nic vás tu nepřekvapí. Ani zdi, ani okna, ani dveře. Ty dveře jsou mimochodem zavěšené na pantech, které při otevírání skřípou…

V prvním patře byla ještě jedna hala. Vítalo nás tu stejné erární pohodlíčko křesel a stolků a vypnutá obrazovka. Zastavil jsem a čekal.

„Vypadá to, že tyhle věci dobře znáš,“ prohodil Sníh.

„Ano. Znám to skoro všechno. Přestože jsem v něco takovýho… ani nedoufal.“

Já taky nemám rád změny,“ přikývl pilot.

Měl jsem pocit, že spolu sice mluvíme, ale zároveň si nerozumíme. Cosi v jejich životě činilo z mého příchodu událost nejen všední, ale dokonce naplánovanou. To, že budu bojovat na jejich straně a že se zorientuju v jejich technice, se to rozumělo jaksi samo sebou.

„Ubytujeme tě v Lajdově pokoji,“ rozhodl se Sníh.

„A nebude mu to vadit?“

„Teď už ne. Před dvěma dny ho sestřelili nad nepřátelským územím. Naše družice zaznamenaly plameny, spálili ho rovnou ve vzduchu i s mašinou, ani vyskočit nestih. Takový věci se už rozchodit nedaj, to jistě chápeš.“

Sníh mluvil všedním, samozřejmým tónem. No bože, tak ho sestřelili a upálili zaživa.

Vytřeštil jsem na něj oči v naději, že jde o hodně drsný černý humor. Ale kdepak, o takových věcech se nežertuje. Sníh se tvářil naprosto vážně.

„Když na tebe kápnou nad cizím územím, tak to radši skonči sám,“ poradil mi. „Zelený zajatce stejně neberou.“

„A co vy?“

„My jo,“ usmál se Sníh. Z toho úsměvu mě až zamrazilo. „Však se na jednoho podíváš. Jedna taková ropucha zrovna sedí v base. Tak se aspoň pěkně pokocháš — člověk má zkrátka vědět, jak vypadá jeho nepřítel.“

Jako by v něm sídlili hned dva lidé. Ten první je roztomilý výtržník, který se o něčem věčně dohaduje se svým velitelem. Kdežto druhý je chladnokrevně krvelačný ničema.

„Pojď dál.“

Dveře do pokoje, v němž ještě nedávno bydlel zmíněný Lajd, byly pootevřené. Tady při vstupu do cizích prostor žádné ceremonie jako u geometrů nedělali. Sníh vstoupil jako první a rozhlédl se tu se samozřejmostí pána domu.

„Jeho věci můžeš klidně vyhodit. Nebo si je nech, aspoň to, co se ti bude zamlouvat.“

Mlčky jsem se rozhlédl po příbytku, který mi byl právě přidělen. Normální doupě. A zase — nikde nic zvláštního: Stěny neutrální barvy, banální svítidla na stropě, dřevěné skříně a širokánská postel, neznámo proč inspirující k představě šampaňského, slečen a laciných německých pornofilmů. Možná to bylo těmi fotografiemi po zdech — samé polonahé krasotinky, převážně zrzky. A mezi nimi i jeden chlápek ve sněhobílém oděvu, který ovšem nikterak neskrýval jeho mohutné svalstvo.

„Tohle je Lajd, přesně takhle vypadal,“ ušklíbl se Sníh. „Já mu dycky říkal, že ho to naparování jednou přejde.“

Přistoupil ke zdi a fotografii ledabyle strhl.

„A nebudou proti tomu něco mít jeho kamarádi?“ zeptal jsem se, protože jsem si tu ještě stále připadal jako vetřelec.

„Von vlastně kromě mě žádný kamarády neměl,“ oznámil mi Sníh.

Na další podrobnosti už jsem nebyl zvědav. Pokud to s nejlepším Sněhovým přítelem bylo takhle, je to k politování. Sníh se s úsměvem zeptal:

„Potřebuješ s něčím pomoct?“

„Díky, poradím si sám.“

„Tak si tu udělej pohodlí. Čistý ložní prádlo by mělo bejt ve skříni. Možná tam najdeš i něco na sebe, řek bych, že máte zhruba stejnou postavu. No a kdyby ne, tak se to nějak upraví…“

Zdálo se, že to myslí smrtelně vážně. Že by tady panovaly pořádky jako v nějaké zapadlé ruské posádce, kde vojáci nedostanou ani pořádnou výstroj?

„Tak za hodinku se stavím a skáknem si na oběd.“

„Dobře.“

Sníh odešel. Já ještě chvíli postál, díval se na zavřené dveře a pak jsem si nahlas řekl:

„Takže se můžu považovat za zařazenýho k jednotce.“

A stejně by mě zajímalo, na čem to létají. Na deltách? A jsou to letadla, vrtulníky, kosmické čluny nebo ekranoplány? Nebo snad papírové létající talíře?

Ačkoli — co blázním? Jaký je v tom rozdíl? Copak já se chystám bojovat proti malým zeleným mužíčků, posedlým představou dokonalého splynutí s přírodou?

Prudce jsem zakroutil hlavou a tu vidinu zaplašil. Pak jsem se prošel po místnosti. Pohlédl jsem oknem ven na poutavou scenérii s kasárenskými baráky, ranvejemi a vydlážděným cvičákem. Loďka, na které jsme přijeli, už tam nebyla. Všude ticho a pusto, jen vítr honil po cvičišti prach. Ale jinak to tu vypadalo dost čistě a úpravně, dokonce i zeleně tu bylo dost. Naši pozemští ekologové by si tu moc vyskakovat nemohli, ani kdyby sebevíc chtěli… No dobře, a co ještě bychom tu měli? Za nenápadnými dveřmi jsem objevil sprchu. Normální sprchovací růžice na hadici a jeden kohoutek. Na umyvadle naopak žádné kohoutky nebyly. Ruce se tu zřejmě myly na německý způsob, v umyvadle naplněném vodou. To nenávidím.

Na poličce pod zrcadlem stála lahvička. Otevřel jsem ji a přičichl. Vypadalo to na šampón. Vedle byl kousek mýdla. Ještě tak najít břitvu nebo nějaké holítko, protože už jsem pořádně zarostlý. Naposledy jsem se holil na alarském křižníku málem před tisícem let… Musím teď vypadat jako kavkazský separatista z propagandistických plakátů…

No nic, aspoň ta sprcha že tu je… Zavřel jsem dveře a svlékl se. Pak jsem si přejel rukou po tváři — opravdu pořádné strniště! Co by to bývalo Kualkuovi udělalo, kdyby mě při poslední proměně zbavil i tohohle porostu? Že by si Kualkua v době, kdy jsem po světě běhal v těle Nika Rimera, pečlivě zaznamenával, jak dlouhé mám mít vousy, až se vrátím k vlastní vizáži?

Tobě vadí porost na obličeji?

„Kualkuo!“

Já se nezaradoval, já přímo nadskočil nadšením! Nabídnutá pomoc, a to v záležitosti tak bezvýznamné a životně nedůležité — to bylo v chování symbionity cosi zcela nového.

„Ano… Můžeš mi to strniště nějak odstranit?“

Myslíš pod nosem i na bradě?

„Ano.“

Rozhodně jsem nehodlal riskovat a spoléhat na jeho holičské schopnosti. Jen ať to pěkně dá pryč všechno.

Můžeš si to setřepat.

Přejel jsem si dlaní po tváři a na podlahu se začaly sypat drobné vousy, asi jako když otevřete holicí strojek.

Seber to. Jen k nim přilož ruku. Nutně potřebuji elastin, požádal mě trochu mdle Kualkua.

Váhavě jsem vousy shrábl na hromádku a přikryl je dlaní. Jen ať se nají. Je to spojenec. I on má své potřeby.

Mohl bych je spolknout i přímo skrz tvé tělo, ale to by pro tebe mohlo být nepňjemné.

To je zvláštní.

Velmi zvláštní.

Ještě nikdy, ani když nám hrozila smrt, se Kualkua nějakou ohleduplností nevyznačoval. Takže můj amébovitý přítel se bud napravuje nebo…

„Co je s tebou?“

Mlčel. Má dlaň se zachvívala, symbionita se zřejmě živil. Teď zřejmě přestěhoval značnou část svého těla do mé ruky.

Jenže to přece neznamená, že bychom spolu nemohli komunikovat!

„Když se jí, tak se nemluví… Ale na tebe přece tohle dětský pravidlo neplatí, kamaráde!“ řekl jsem tlumeně.

Jsem v pořádku.

„Lžeš.“

Kualkua mlčel.

Snem schizofrenika je, aby mohl mluvit sám se sebou. A já taky nejsem ochoten vzdávat se práva na odpověď!

Bojím se…

Hlas v mém vědomí byl sotva znatelný. Takový vnitřní šepot.

„Co to říkáš?“

Že se bojím.

Odtrhl jsem ruku od bezvadně čisté podlahy a na chvíli se zadíval do zrcadla. Co když mě skrz to sklo pozorují? Ale ne. To je určitě nesmysl.

„A čeho se bojíš, Kualkuo?“ zeptal jsem se ho laskavě jako dítěte. „Tobě přece žádná smrt nehrozí. Nebo snad…“

Má domněnka byla až mrazivě pravděpodobná!

„Ty jsi ztratil kontakt se svou rasou? A teď jsi sám?“

To by pro něj opravdu musel být šok! Být neustále částí celku — a najednou o ten celek přijít!

Litovat mě není třeba. Mýlíš se. Kdyby nějaká část mé podstaty začala fungovat autonomně, neuchovala by si rozum a zahynula by. A ty bys zahynul se mnou.

Lítost ve mně okamžitě vystřídala hrůza a nenávist. Takže Kualkua takovouto možnost připouští? A kdyby se cestou k centru Galaxie spojení se zbytkem této civilizace přerušilo, tak by ta šílená améba mé tělo roztrhala zevnitř?

Ano. Promiň. Ale pravděpodobnost takovéhoto vývoje je minimální. To, co mě spojuje v jeden celek, se zničit nedá.

Přistihl jsem se při tom, jak si bezděky křečovitě zatínám prsty do prsou. Jako bych chtěl najít ten kousek cizího těla v sobě, nahmátnout ho a vyrvat ven…

Uklidni se…

„Tak co bys vlastně potřeboval? Proč se bojíš?“ zařval jsem. „Mluv! Já mám právo to vědět!“

Umlkl jsem, protože jsem měl pocit, že mi to přece jen hodlá sdělit… Srdce mi v těle splašeně bušilo.

Když jsme vstoupili do Fortny… To byla prostě chyba…

„Proč?“

Protože…

A následovala pauza. Že by ta téměř všemocná bytost měla problémy s vysvětlováním? Vždyť má k dispozici takovou inteligenci, o jaké se ostatním rasám ani nesnilo. I zalhat mi nakonec může tak obratně, že na to nikdy nepřijdu. A nejde o to, že jsme příslušníci ras na různém stupni vývoje — mezi námi je prostě nepředstavitelná propast.

Lhát ti nebudu. To nikdy nedělám. Já bud mlčím, nebo mluvím. Ale tedmám formulační potíže…

„Tak se snaž,“ poprosil jsem ho. „A já se taky budu snažit.“

Když jsi prošel Fortnou, tak ses nepřesunul v prostoru, jako to dělají třeba geometři.

„No a?“

Bylo to…Už jsem ti přece fíkal, že mám formulační potíže. Když jsi vstoupil, tak došlo ke tvému „postižení“. Jsi čímsi postižený. Takhle Je to…

Pocit, který se mě zmocnil, je nesdělitelný. Jako bych vyrazil zoufalý křik — nezvučný kvil, který dokázal obsáhnout všechno, nejasnými dětskými vzpomínkami počínaje a holením za pomoci Kualkuy konče. Na kratičký okamžik jsem si vzpomněl i na takové věci, které ta ničemnice paměť už dávno a dávno odklidila. Na to, nač jsem vzpomínal rád. I na to, oč jsem rozhodně nestál…

Svalil jsem se na podlahu, bolestivě si natloukl kolena a lačně vtahoval vzduch. To ne, tohle ne…

Kapitola druhá

Všechno je velké. Moc velké. Je to svět pro obry. Ted zrovna jeden z nich stojí nade mnou a podává mi ruku.

„Půjdeš se mnou?“

Zdá se, že přemýšlím. Je ale těžké pochopit, o čem přesně, ty myšlenky jsou jaksi nesprávné, nezvyklé — neuvažuji ve slovech, ale v obrazech, v úryvcích jasných a prostých emocí. Asi chci jít s ním. Moc chci. Až bych brečel. Ale bojím se to říct. Nebo se stydím. Proto se zachovávám jednoduše — jednou dlaničkou se chytám napřažené ruky, kdežto druhou se držím nohy ženy v županu, stojící hned vedle mě. Ta žena má starou vrásčitou tvář, v očích jí stojí slzy, ale ona se přesto usmívá. Jako by ze mě měla radost. Je hodná a já ji mám moc rád. Jenže ještě víc se mi chce odejít s tím, co mi právě podává ruku. A taky že s ním půjdu, to se nedá nic dělat. Když dospělí něco chtějí, tak můžete klidně plakat nebo se schovávat, a není to nic platné — stejně bude po jejich. Takhle je to vždycky…

Podlaha taky vypadá, že je z papíru. Ale stejně je studená… a tvrdá…

Jak ty jsi tenkrát byl mladý, dědečku. Já si tě pamatuju už jiného. Jak hodně jsi sešel! Že by jen kvůli klukovi, kterého ses v šedesáti letech ujal?

V dubnu 1661 se dva jezuité, Rakušan Johann Gruber a Belgičan Albert Orville, vypravili po souši z Pekingu do Říma s tajným posláním…

Zazvonil telefon. Aniž jsem knížku pustil z ruky, zvedl jsem sluchátko a stiskl knoflík.

„Haló!“

„To seš ty, Péto?“

V tu chvíli ve mně hrklo.

„To je Roma?“

„Jo. Co děláš?“

Zavrtěl jsem se v křesle a skrčil nohy pod sebe. Knihu jsem odložil.

„Nic. Čtu si knížku.“

„A jakou? Je to zajímavý?“ zeptal se Roma po chvíli.

„No. Cestopisnou.“

Ne, to není možné, on mně volat neměl! To on byl v právu, a ne já! To já se měl snažit obnovit mír, volat mu, rozpačitě supět do sluchátka a pokoušet se zapomenout, že jsem svému největšímu — ale co největšímu, jedinému! — kamarádovi rozbil nos!

„Hele, nechceš si to číst se mnou?“ zaúpěl jsem s nadějí v hlase. „Stav se u nás!“

„To nejde, já nemůžu,“ řekl Romka docela vesele. „My totiž… já s Danilou chceme…“

Ztišil hlas:

„My chceme vlízt do toho sklepa! Pod s náma! Danila říká, že na to musíme bejt tři…“

jako by nemohl zavolat někomu jinému! Ale já mu rozumím, já vím, o co mu jde, já se s ním se taky chci usmířit!

„Tak jo! Ale až zejtra.“

„A proč?“

„My jsme se s dědou vsadili, kdo toho víc ví vo zkoumám Tibetu… Tak si potřebuju eště něco přečíst, protože večer spolu pořádáme souboj.“

A už jsem nebyl rád, že jsem o něčem takovém vůbec začal mluvit… Nevídáno, tak bych prohrál a dědeček by se mi posmíval…

„Ty se prostě bojíš,“ vyhrkl najednou Romka.

A než jsem stačil sám sebe zarazit, zarylo ve mně cosi ostrého a neposedného a já vybafl:

„Tohle bude mně fíkat takovej ufňukánek…“

„A ty jsi zase hajzl! A srab!“ vykřikl Romka. „Tak řekneme Jurkovi, no! A ty mi radši nelez na voči…!“

Odhodil jsem pípající sluchátko na stůl. Pak jsem popadl tu zatracenou knížku a mrštil jí o zeď.

A je po všem. Kamaráda už nemám. A nikdy mít nebudu.

Ale to ještě neznamená, že se mám válet po podlaze. Proč vlastně ležím na podlaze, v cizím pokoji a na cizí planetě…

Takhle to tenkrát bylo, Romko. A tos byl můj jediný kamarád. Možná že to děda nevěděl, že nechtěl, abychom se rozhádali. Jenže… ono to tak dopadlo.

Je to ostuda… A pňtom jsem přesně tohle čekal. Dobře jsem věděl, že napoprvé se to moc nevyvede. Ve všech knížkách se přece píše, že muž zpočátku celý proces nedokáže kontrolovat, to se taky musí naučit. A jakého já ze sebe dělal lovce žen…

„Tos mě tak strašně chtěl?“ zeptala se Nataša a pohladila mě dlaní po zádech. Vypadala zklamaná, ale zase ne moc.

„Ano,“ chytil jsem se spásného stébla. „Promiň, Nataško…“

„Ale běž, to je dokonce příjemný, když tě nějakej kluk tak hrozně chce. Vsaď se schválně, že když teď…“

Zasmála se, převalila se na mě a má neschopnost byla najednou ta tam, silná žádost se vrátila, navíc smíšená s představou, jaký asi teď bude svět, ten se přece musí změnit, nemůže zůstat stejný, jako byl předtím, asi to všechno budu mít napsané ve tváři… A Lída to taky všechno hned prokoukne, ale na tu bych teď myslet neměl, to se nedělá…

Vstát. Jasně, musím vstát. Hýbat se a dívat se na svět, a ne na povadlé stíny minulosti…

Promiň, Nataško, tohle jsem opravdu zapomněl. I když tobě je to stejně jedno, ty jsi na mě zapomněla už dávno… Však já vím, jak si zrovna na tohle potrpíš. Ale trochu tě mám rád pořád. Jako svou první ženskou. Tak promiň. Tu první si brát nemáme. Té máme jen být vděční. Ale to přece taky není k zahození…

„Takže co provedeme teď, kurzisto?“

„Varovný výstřel ve směru letu.“

„Dobrá. Neoznačený stroj ale nereaguje a pokračuje dál k naší státní hranici.“

„Znovu naznačím, aby mě následoval a zopakuji varovný výstřel.“

„A co když ho tím varovným zasáhneš?“

Major se rozesmál. Vyloženě se mu líbí hnát mě do slepé uličky. Ne snad že by mě neměl rád, on to dělá každému. Obzvlášť nejlepším žákům kurzu.

„Nezasáhnu.“

Nebe kolem mě se pohupuje. Stařičká dvojmístná školní stíhačka letí v desetikilometrové výšce. Řídit mám já, ale major najednou řízení převzal. Do vzduchu se už jinak moc často nedostane. Kdežto já mám všechno teprve před sebou.

„Mimochodem — na sedumašedesátkách žádný kanóny nejsou. To bys zkoušel vypálit varovnej výstřel samonaváděcíma raketama?“

Neřekljsem nic.

„No dobře. Všechno jsi zatím udělal podle předpisu. Letadlo dál směřuje k naší hranici.“

„Zeptám se věže.“

„A věž ti nařídí, abys jednal podle situace. Protože to ti věž řekne pokaždý. Pamatuj si, že ty jsi ten výhybkář, kterej nakonec za všechno ponese odpovědnost. A s tebou někdy ten zpocenej oficír u mikrofonu…“

„Pňblížím se k vetřelci, abych zjistil typ.“

„Může to stejně dobře bejt dopravní boeing jako radiolokační nebo desantní mašina.“

„To si zjistím.“

„To si nezjistíš, kurzisto. V noci a se starou rachotinou nezjistíš nic. jak budeš jednat? Na rozhodnutí máš deset vteňn! Objekt min do neutrálního pásma. Převezmi řízení!“

Ale proč ten prastarý příběh s jihokorejským boeingem zkouší zrovna na mně? Proč? Proč právě se mnou, jehož rodiče zahynuli při letecké katastrofě… A nikdo dodnes neví, jestli to byla opravdu jen únava materiálu, nebo jestli se o to postaral nějaký příliš horlivý pilot z letky protivzdušné obrany státu. Pilot, který zrovna bloudil po nebi ve starém letounu, trápil se nerozhodností věže a zároveň si uvědomoval existenci amerického „karanténního pásma“, které bylo zřízeno za vlády junty, vybavil si třeba stále větší rozpínavost Číňanů…

„Čas vypršel!“

„Pal!“

A dokonce jsem stiskl spoust. Úplně automaticky jsem odklopil pojistné víčko, houpl nosem letounu směrem k neexistujícímu narušiteli a zamáčkl červené tlačítko, kam až to šlo. Nedělo se samozřejmě nic. Knoflík se rozsvítil, ale náraz, způsobený startujícími raketami, se nedostavil. Na cvičební „dvojče“ bojové rakety samozřejmě nikdo nepřivěšuje.

Major se ozval až po chvíli. V jeho hlase zazněl lehký podiv:

„Cíl zasažen, kurzisto. Letadlo padá. Jaká bude další činnost?“

„Budu cíl doprovázet až do kontaktu se zemí.“

„A nebojíš se, že zjistíš, co to vlastně bylo?“

„Bojím.“

Major si povzdechl.

„Nezlob se na mě pitomce, Péto. A teď zpátky na základnu.“

Nasadil jsem k oblouku — dost nejistě, vlastní ruce mi připadaly jako cizí, ale major to nechal být. Kolem nás bylo jen nebe.

„Obyčejně říkám, že to bylo dopravní letadlo,“pronesl major polohlasně. „My… my to máme v popisu práce, abysme tohle ňkali. A tlumili tak přílišnej zápal. Nějaký zbytečný incidenty naše země rozhodně nepotřebuje…“

Nijak jsem na to nereagoval.

„Ale tobě řeknu pravdu,“ oznámil mi suše a úsečně major. „Byl to americkej bombardér.“

Vstávám. Už jsem vstal.

Jaký smysl by mělo sestřelovat americký bombardér, který si svůj smrtonosný náklad stejně odnášel pryč?

Naprosto jasný.

Pro poučení.

Rozuměl jsi, Petře?

Zatím jsem ještě ani pořádně nepřišel k sobě. Obhlédl jsem maličkou sprchu. Nikdo tu není, jen hlas Kualkuy někde hluboko v mozku. Jsem na planetě Stínu. Země a její dětské problémy jsou nepředstavitelně daleko.

„Asi ano. Co to bylo?“

Postižení. Když jsi vstoupil do Fortny, stalo se to samé. Jen sis to neuvědomil. Ted jsem všechno udělal hruběji. Schválně o dost hruběji.

Hlava se mi točila. A v ní kroužily a zmítaly se vzpomínky, které mi svíraly srdce. Stíny vzpomínek…

Ted tě znám mnohem líp. Už jsem tě postihl a jsem schopen tě vysvětlit. Představ si, že jsi uchopil do ruky papírovou vlastovku. Rozpřáhl ses a hodil ji do vzduchu… Takhle fungují kabiny geometrů. A teď si představ, že nejdřív jsi ten poskládaný list papíru rozložil, přečetl sis, co na něm bylo napsáno, a teprve pak ho zase složil a hodil. Takhle fungují Fortny Stínu.

„A ty ses polekal, že někdo si přečet všechny moje myšlenky?“

JVe, na tom by nebylo nic mimořádného. Postižení může dosáhnout jakýkoli mozek, který tě přinejmenším o jeden řád předčí.

„To znamená…“

Ano, to znamená, že postihli i mě.

No to je zajímavé. Kualkua byl zvyklý okolní svět nazírat tak, že od něj nic nežádal, ale taky mu nic neposkytoval… Myslím nic skutečného, protože amébovití jedinci, tvořící celý ten obrovitý celek, se nepočítají.

Nejméně o řád, Petře, chápeš to? V Galaxii máme hrubou sílu — to jsou Daenlové, Hixané nebo Torppové. Pak je tu jedna geniálně organizovaná rasa — počtáři. Jenže ti kladou příliš velký důraz na individualitu. Ti se nevydali cestou splynutí jednotlivých rozumů. Ve všech rasách jsou jednotlivci s obrovským intelektuálním potenciálem. Zásoba jejich znalostí může být nepatrná, zato mají mimořádnou schopnost syntézy všeho nového. Mně ale postihl obrovitý celistvý rozum — podobný tomu mému, ale nesrovnatelně dokonalejší. Obrátil mě naruby, spolkl a pak zase pustil. Už bylo pozdě cokoli podniknout. Kdybych to býval věděl dřív…

„Jasně — tak by ses zabil. Myslím ten kousek Kualkuy, co žije v mým těle. Předpokládám, že společně se mnou.“

A zasmál jsem se. Nene, já jsem opravdu byl spokojený.

„Ty sis prostě zvyknul parazitovat v cizích tělech, viď, Kualkuo? Pokukovat po světě, hromadit vědomosti, prostě nedělat nic a vychutnávat si svůj klid… Jenže teď máš po klidu, kamaráde. Teď jsme na tom stejně, protože jsme oba stejnej kus hadru pod nohy.“

Copak tebe to neděsí?

„A proč by mělo? Já jsem zvyklej bejt slabej.“

Zatočil jsem kohoutkem a vymámil tak z růžice tuhý proud teplé vody. S požitkem jsem ho namířil na sebe.

Co se chystáš dělat?

„Osprchovat se.“

A pak?

„Hledat šéfa tohohle divadla.“

Já bych řekl, že tohle není divadlo, odpověděl Kualkua. Pak se znovu odmlčel a stáhl se do hlubin mého vědomí, odkud se na světlo Boží vynořoval jen velmi nerad.

No nic, uvidíme… Nalil jsem si na dlaň šampón a namydlil si hlavu i tělo. Tohle že není divadlo? Já si myslím něco jiného. Když si celý můj život přečetli během krátkého okamžiku hyperpřechodu a pochopili, kdo jsem a odkud, pak to, co se tu děje, může být jen experiment. A je dost pravděpodobné, že dědu to napadlo taky.

No a geometři odsud zřejmě utekli ze strachu z cizí síly. Také ji pocítili, ale na konfrontaci s ní si zřejmě netroufli. Inu, jak se u nás na Rusi říká: Proti ráně není zbraně — leda před ní utéct pryč. Hlavní otázka tedy zní: A můžu já tady počítat s nějakou pomocí?

Je to rozum, před nímž se musí sklonit i Kualkua. A měli bychom si rovnou přiznat, že tudíž nemůže být lidský. Tak co to ale je — že by nějaký obří mozek, spočívající v křišťálové cisterně? Nebo počítač, ponořený do jezera kapalného hélia? Nebo snad plazmoneuronová soustava — něco jako uměle reprodukovaný Torpp? Na to se budeme muset podívat. Pokud mě nevyhodili někam do kosmického prostoru, pokud mě nezničili, tak mě možná k něčemu potřebují. A kdyby třeba jen jako hračku. Nebo jako zajímavé zvířátko, pro které stálo za to vybudovat klec v podobě planety, jež je obydlena loutkami v podobě lidí.

Mýlíš se. Tihle lidé se od tebe ničím neliší. Jsou skuteční.

Asi mělo smysl brát Kualkuovy názoru v potaz. Byl sice hodně zpanikařený, ale už samotnou svou podstatou ustrojený tak, že situaci vždy hodnotil svrchovaně objektivně.

Jenže to, co já mu nemohl odpustit, nebylo to přiznání, že by byl schopen mě zabít, jen aby se neodhalil cizí síle. Zrovna tohle jsem naprosto chápal a byl jsem ochoten vnímat to jako rozumné, dokonce hluboce etické rozhodnutí.

Kdežto postižení — to byla jiná.

Amébě jménem Kualkua je všechno naprosto jedno. Mé dětské obavy a spory, mé komplexy i nutnost překonat sebe sama. Jsou mu stejně lhostejné jako mně problémy línání reptiloidů nebo roubování Daenlů. Cizákovi můžete vylít své srdce docela klidně — oni sami nic takového stejně nemají.

Je nepříjemné vzpomínat na sebe samotného. Postihovat se.

Že by až na dně duše nebylo nic jiného než strach z osamělosti a citové nezaopatřenosti, obava předvést se světu takoví, jací skutečně jsme, schopnost překročit sebe sama — a zabít? Takový že bych doopravdy byl?

To nechci.

Mně bylo také těžko. Na to nezapomínej. I já mám své problémy.

Zaklonil jsem hlavu a lokl si teplé vody.

„No dobře. Smiřme se. Směřování-k-míru, jak říkají geometři. Na jedny věci bysme se ale měli dohodnout…“

Kualkua souhlasí. Jakmile budeš potřebovat pomoc, bude ti poskytnuta.

Vůbec jsem nechápal, proč o sobě symbionita najednou začal hovořit ve třetí osobě. Že by proto, aby to znělo slavnostněji? Prohrabal mi duši — a to není jen tak.

„Petr Chrumov taky souhlasí. Vynasnažím se zjistit o tomhle světě všechno. Aby ses moh přestat bát…“

Cizí šatník jsem prohrabal bez sebemenšího ostychu. Možná že Kualkua tím svým postižením odstranil z mé mysli jistá tabu. Oblečení tu bylo mnoho, ale část mi byla velká a druhá část zase příliš obnošená. Pak jsem ale konečně našel prádlo v zataveném igelitovém obalu, nově vypadající kalhoty a k nim i svetr. Obé bylo poněkud smutné tmavozelené barvy, ale co se dalo dělat — byl jsem přece v armádě…

Teď jsem se tedy mohl začít seznamovat s každodenním životem Stínu.

Asi tak pět minut jsem se páral s televizní obrazovkou. Bohužel z toho nakonec nic nebylo. Vypadalo to, že tady se skutečně vše ovládá výhradně myšlenkami. Nějaký Hixan by si s tím zřejmě poradil, ti takové technologie taky využívají. Mně ovšem nezbývalo než to s lítostí vzdát. Škoda. Koukání na bednu je sice ne právě nejspolehlivější, zato však nejrychlejší způsob, jak se seznámit s cizím životem…

Knihy nebyly v tomhle pokoji vůbec žádné. Ani elektronické, jaké používají třeba geometři, ani normální. Možná svět Stínu knihy prostě neznal, anebo to třeba byl osobní problém nebožtíka Lajda.

Podívejme se tedy na jejich zvykovou kulturu.

V zásuvkách malého stolku, jehož účel mi nebyl příliš jasný, jsem objevil hromádku fotografií. Jediné, v čem mě ty snímky utvrdily, bylo, že místní ženy jsou úplně stejné jako ty pozemské. Když jsem si spočítal, že přítelkyň měl Lajd celkem šest, hromádku jsem zase odložil. Podobné sexuální návyky se koneckonců zmiňovaly i na našich školách.

Malý přístroj, do něhož byla vsunuta průhledná destička, mohl být cokoli. Mohl to být třeba přehrávač, nebo kapesní kávovar, anebo dokonce nečekaně účinná zbraň. Každopádně jsem se ještě jednou ujistil, že místní technika je pro mě nezvládnutelná.

Tohle je snad za trest! U geometrů jsem dostal k dispozici alespoň regresorské učebnice. Co na tom, že sdělovaly jen část pravdy a poskytovaly jen jeden jediný obraz tamní společnosti — mnohé mi přece jen objasnily…

„To vyhoď.“

S nepochopitelným přístrojem stále ještě v rukou jsem se otočil. Ve dveřích stál Sníh. Také čistý a nesnesitelně vonící jakousi ostře květinovou kolínskou, v černých kalhotách a košili.

„Tenhle iluzor je stejně naladěnej na Lajda. A k čemu by ti taky byly jeho sny? Koupíš si jinej.“

„Nojo,“ přikývl jsem poslušně a přístroj odložil.

„Koukám, že něco se tu pro tebe přece jen našlo.“ Sníh uznale pokýval hlavou. „Vypadá to bezvadně. Nemáš hlad?“

„Upřímně řečeno ne.“

„Škoda.“ Bylo vidět, že pro Sněha je jídlo věc velice podstatná a důležitá. „Zrovna se chystám, že si zajedu do města…“

„Tak to bych asi jel s tebou,“ přikývl jsem horlivě. Město, to má cenu. Tomu říkám zdroj informací!

„Tak na,“ podal mi Sníh bílou plastovou kartičku bez obrázků a nápisů. A vysvětlil mi. „To jsou peníze. Takhle u nás vypadaj. Než ti ty naši byrokrati nějaký daj, umřel bys hlady. Takže to považuj za půjčku…“

Aha, zdá se, že mám právo se divit. Čemukoli. Světy Stínu jsou dostatečně rozmanité na to, aby tu jakákoli otázka zněla naprosto normálně.

„Chtěl bych toho o vaší planetě vědět víc, Sněhu.“

„Tak se vyptávej.“

Mlčky jsme jeden na druhého pohlédli.

„Hele, ty máš zablokovanou obrazovku?“ zeptal se mě překvapeně a otočil se k ní.

Obrazovka se spustila. Její povrch se rozzářil — a pak skoro zmizela. Jako by se na jejím místě otevřelo okno. Upřel jsem na ten výjev zvědavý pohled.

Byl to velký sál. Po scéně se míhaly kruhy pestrobarevných světel. Mezi těmi světly poskakoval nějaký chlap, do pasu nahý a v černém obtaženém triku. Nejdřív jsem si řekl, že to bude nějaký zpěvák, zněla však jen muzika — na náš vkus trochu divoká, ale vlastně příjemná. Že by místní balet?

Pak se obraz změnil. Zase nějaké jeviště, i když menší. A na něm tentokrát skutečně nějaký pěvec. Mladý chlapec v přísných šatech. Zpíval snaživě, ale poněkud neuměle.

A další výjev. Nudná černobílá místnost. V ní mladík s veselou, optimistickou tváří.

„Nabízím pomoc při konání oslav!“

Oblečen byl okázale a nevkusně. U krku bílé žabó, šaty samá krajka. Učiněný harlekýn z dětského představení Zlatý klíček. Zhluboka se nadechl a zapěl:

Obrazovku zaplavily jakési barevné kytičky, které po ní poletovaly jako motýlci.

„Jé,“ řekl jsem jen. Jééé.“

Sníh se jen uchichtl. Jemu ten text taky udělal radost, krátkou, ale výraznou — asi jako když si poškrábete komáří kousanec. Přepnuli jsme na další kanál. Nic jsem nechápal. Vypadalo to na nějaký stadion, po jehož ploše pobíhali lidé. Muži, ženy i děti. Tu a tam se všichni svalili na zem, znehybněli a chytili se za ruce. Pak vyskočili a rozběhli se na všechny strany. To vše bez jakéhokoli hudebního doprovodu. Ozýval se jen lehký šustot, do nějž nakonec zazněl melancholický hlas:

„Družstvo města Dzarran podává velmi vyrovnaný výkon. Trochu pozadu zůstávají dívky, ale diváci si jistě vzpomenou, že včera absolvovaly sólová vystoupení…“

Sníh si odkašlal a poznamenal:

„Samý amatéři. Ale hlavně že to funguje. Co bys tak potřeboval? Ekonomický přehledy, politický komentáře nebo nějakou historickou šou?“

„Nejlepší by asi bylo všechno.“ Zaváhal jsem. „Jenže já nevím, jak se to ovládá, Sněhu!“

„Jo ták,“ přikývl. „Promiň. Jsem blbec. U nás na Duhovejch Mostech jsme totiž taky měli systém neverbálního ovládání… Jak ti to mám nastavit? Na hlasový pokyny? Nebo na ruční interface?“

„Na ten hlas.“

„Tak si poruč.“

„Už…?!“

Bezděky jsem pokročil k obrazovce blíž. Po stadiónu se dál proháněli lidé. Teď už jsem dokázal rozlišit hráče celkem tří družstev — ti se pokoušeli ze svých těl vytvářet na hřišti jakési obrazce, a to tak, aby soupeřům zároveň ve stejném záměru bránili…

„Tak politický komentáře,“ požádal jsem.

Obrazovka mě poslechla. Vznikl na ní celkový záběr sálu, v jehož středu seděla kolem stolu skupina lidí. A mezi nimi…

„To jsem si moh myslet!“ vyhrkl Sníh. „Zvětši mi toho zelenýho!“

„Zvětšit zelenýho,“ opakoval jsem poslušně. Obraz se dal do pohybu, jako by kameraman použil transfokátoru.

Mužík měl tvář opravdu zelenou. Ten odstín byl takový jemně salátový — ne snad nepříjemný, ale nutící vybavit si utopence. Nos rozplácnutý, ústa maličká, kdežto oči naopak obrovské. Vlasy měl krátké a nápadně tenoučké, asi jako srst drobného živočicha. Zelený neseděl v křesle jako ostatní, ale na vysoké dřevěné stoličce. V koženě oficiální atmosféře toho zasedání to vypadalo přímo nemístně.

Zelený vyloudil z hrdla sérii pisklavých zvuků.

„To jsou neřádi — ani při oficiálních jednáních nechtěj mluvit normální lidskou řečí,“ rozčílil se Sníh.

Vzápětí následoval překlad:

„Nezplnomocněný představitel je zklamán a rozhořčen tímto dalším porušením příměří. Útok na mírumilovný konvoj podrývá samotné základy důvěry mezi oběma našimi rasami…“

„Rasami?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Nojo, oni už se za lidi nepovažujou,“ utrousil přezíravě Sníh. „Hele, poslouchej, to se mluví vo mně!“

Nadšeně se rozzářil.

„Oběti mezi civilním obyvatelstvem…“

„Já bych ti to přál vidět, ten jejich mírumilovnej konvoj!“ Sníh se doslova a do písmene rozběsnil. „Deset tankerů, který oceán osejvali až k samý linii fronty! Jako by jim těch sraček, který všude na vodě vypěstovali, bylo málo! Vypni tu zrůdu!“

Neochotně jsem vydal příslušný pokyn a obrazovka pohasla.

„Tohohle hajzla kdybych teď tak dostal pod ruku… Pudeme, Petře. Něco ti ukážu!“

Vykročil jsem s ním — z kasáren ven. Šli jsme po dlážděném cvičišti, všude kolem nás bylo stále stejné mrtvo a ticho. Sněhovo sprosté klení se proto rozléhalo nejspíš po celé základně.

„Taková drzost — to by teda jeden nevěřil…“

Najednou jsem se necítil ve své kůži. Meditovat si o divadle, které tu uspořádali kvůli neznámému přivandrovalci kdovíodkud bylo velice pohodlné. Těžší už bylo hrát v tom kuse svou vlastní roli…

„Sem…“

Přistoupili jsme ke stavení stojícímu stranou a sešli po schodech do sklepa. Prošli jsme několika dveřmi a já podle Sněhových vteřinových zastávek před každými z nich pochopil, že je v duchu odemyká.

„Teď něco uvidíš, kamaráde,“ slíbil mi podmračeně můj průvodce.

Za těmi posledními dveřmi se otevřel pohled do místnosti, přehrazené uprostřed mihotavou silovou bariérou. Vypadalo to tu velice útulně a, i když jsem ostatně tušil, kam to jedem, takovýto fešácký kriminál jsem neočekával. Okna tu přirozeně byla nepravá, zase jen obrazovky, ale od opravdických k nerozeznání. Normální nábytek, na podlaze koberec a ještě jedny dveře — nejspíš do hygienického bloku. Na stole jsem zahlédl podnos plný jídla.

A uprostřed toho pokoje nehybně stála dívka. Absolutně nahá. Se světlezelenou pletí. Byla vyhublá, žebra by jí člověk mohl počítat. V její póze se zračilo napětí — jako by to byla štítivá netykavka, která se najednou ocitla po kolena v záchodové jímce.

„Rád bych ti představil tady slečnu pilotku od zelenej ch, Petře. Ta statečná žena se nám zatím ani nepředstavila, takže jí můžeš říkat, jak chceš…“

Sníh přistoupil až k bariéře a na dívku zamával.

„Co to tu s ní děláte?“ zeptal jsem se tiše.

„My? My nic.“

„Tak proč tu takhle stojí?“

„Nato se zeptej jí.“

Také jsem došel až k silovému štítu. Pohlédla na mne. Bariéra sice mírně zkreslovala barvy, ale zvuk, jak se zdá, propouštěla bez překážek.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se měkce.

Pevně sevřené rty se pohnuly.

„Na tom nesejde!“

„Hele, mluví!“ zaradoval se Sníh. „Konečně si ráčila vzpomenout na jazyk svejch předků.“

„Vy nejste naši předci.“

„Jak to, že ne?“

„Proč tu takhle stojíš?“ zeptal jsem se.

„Je to tu mrtvé. Všechno kolem je mrtvé,“ pronesla monotónně, jako by to říkala už potisící. „Nechci se ničeho dotýkat.“

„Je jí to u vás opravdu nepříjemný,“ řekl jsem Sněhoví. Když jsem se ale setkal s jeho vzteklým pohledem, umlkl jsem uprostřed věty.

„Hořet je eště nepříjemnější!“

„Pusťte mě,“ řekla dívka. Neprosila, ona oznamovala, či spíše žádala.

„Milerádi,“ přikývl Sníh. „Návrh na výměnu už jsme dávno poslali. Za poslední rok zmizelo na vašem území dvě stě našich lidí. S radostí tě vyměníme za kterýhokoli z nich.“

„My zajatce nebereme.“

„Jó? Tak na co si stěžuješ?“

Sníh se tiše zasmál.

„Je to tu mrtvé. Všechno kolem je mrtvé.“ Dívka zavřela oči a jakoby zcepeněla.

„Tak déme, víc už neřekne nic.“ A Sníh mě odvedl pryč.

Když jsme se dostali ze sklepa nahoru, zeptal jsem se:

„Co s ní teda ale bude? Vyměněj ji za někoho?“

„Ne. Voní zajatce likvidujou. Každej neadaptovanej přej škodí jejich biosféře.“

„No ale to teda…“

„Jasně. Umře. Hladem a žízní. Jenže na co si chce stěžovat? Naše potrava pro ni rozhodně není jedovatá. Možná není nejchutnější, ale jinak nezávadná. A kdyby se oblíkla, tak z toho vyrážku rozhodně nedostane. Nebo kdyby si sedla do křesla — puchejře jí nenaskáčou.“

V těch Sněhových slovech rozhodně nebylo nic osobního. Možná se tam dala uslyšet i jistá lítost. Hledat v nich ale milosrdenství by nemělo smysl.

Musel jsem si znovu připomenout, že tohle rozhodně není moje válka. A pak, když to nepomohlo, ještě jsem si zdůraznil, že to není vůbec žádná válka, ale test, který tu připravili jen a jen pro mne.

„Vemem si nějaký auto,“ řekl Sníh. „A vyrazíme si do města, je tam jedna moc roztomilá hospůdka… Moře už na planetě nejsou žádný, jak jistě chápeš. Jen bažiny, jako před kolonizací. Ale tahle hospůdka má svoje bazény, kde se pěstujou všelijaký ryby, krabi a asi tak deset druhů jedlejch řas…“

Kráčel jsem za ním poslušně jako automat. Z hlavy mi pořád nešla ta zelená slečna, která se jako strunka vypjala uprostřed „mrtvé“ místnosti. Kdyby to aspoň byl chlap, aby člověk necítil takový hnus…

U plotu kolem základny jen tak ve vzduchu stálo několik aut. Byla z kovu a rozhodně ničím nepřipomínala loďku, na které jsme sem dorazili. Normální kabriolety s pohodlnými sedadly, jen kola tomu chyběla — ta nahrazovaly dvě mřížované roury po stranách. Buď to mělo gravitační motor, ale možná taky vzduchový nebo silový polštář.

„Já myslel, že zase pojedeme na tom člunu.“

„Proč? To je dopravní prostředek zelenejch. Galis si ho vzal proto, aby na něj nekáply jejich radary… Přece jen je to tu pohraniční pásmo. Aby nakonec nepřiletělo něco mírovýho a nevyklopilo nám to na hlavy deset tun napalmu…“

Naskočil do kabiny.

„Já asi nepojedu, Sněhu.“

„Co blázníš?“

„Radši si sednu k obrazovce. Nechci tu chodit jako blázen a ničemu nerozumět.“

Sníh se zamyslel.

„Posad se na chvilku do auta,“ navrhl mi pak.

Přelezl jsem nízký bok a posadil se vedle něj. Vypadalo to skoro jako běžný pozemský vůz. Mělo to dokonce i palubní desku, takže se to dalo řídit i jinak než myšlenkami. Což bylo dobře.

„Promiň.“ Sníh se konečně dostal z tenze. „Fakt promiň, Petře.“

„A co se vlastně stalo?“

Nuceně se pousmál a na chvilku začal vypadat jako kluk.

„Choval ses hrozně divně. Nejdřív ses pořád díval na tu zelenou… Pak sis zase nechtěl sednout do auta. Voni se naší techniky hrozně bojej, až hystericky. A taky nechceš ani na voběd.“

„No a co, to si myslíš, že jsem jejich špión?“ podivil jsem se upřímně. Ta pozdní bdělost mi připadala ještě nesmyslnější než počáteční bezbřehá důvěra.

„No, trochu jsem zaváhal…“

Zasmál jsem se a vylezl z auta ven.

„Přísahám ti, že s nima nemám nic společnýho.“

„Mám ti něco přivézt?“ otázal se kajícně.

„K jídlu rozhodně. A taky…“

Jenže mají oni knihy? Jasně, ty pitomče. Když mají to slovo v normálním lexikonu, tak asi něco znamená.

„…nějaký knihy o dějinách tohohle světa.“

Sníh přikývl.

„Takhle se ti to bude líbit? To ale musíte mít dost legrační svět.“

„Legračnější už to snad ani bejt nemůže,“ souhlasil jsem.

„No dobře, něco ti tam seženu. A eště jednou promiň, Petře. To mě asi zmát Stín…“

Auto se o kousek přizvedlo a vyrazilo přímo proti ohradě, která se začala chvatně otevírat. Já zůstal s otevřenou pusou stát na místě.

Až doposud jsem si byl jist, že Stín je pojem geometrů. Nepřátelskému živlu můžeme říkat všelijak — Tma, Zlo, Stín… Jenže Sníh to slovo zopakoval taky.

To znamená, že geometři se jejich životu pokusili porozumět. Vyslali sem regresory a někteří z nich se dokonce dokázali vrátit. A zřejmě hlásili dost na to, aby neohrožené bojovníky za Přátelství jaksepatří vyděsili.

Jak tedy asi vypadá kultura, která tak vylekala věrozvěsty boje-za-mír? Je to militantní svět, rozdělený mezi zelené a technokraty? Ale v žádném případě! I ti i oni by velmi rychle zdegenerovali až k válce kamennými sekerami.

Otočil jsem se na podpatku a vykročil ke kasárenskému baráku, kde mi přidělili pokoj.

Kapitola třetí

Asi tak deset minut jsem se trápil s obrazovkou a sledoval buď připitomělé sportovní soutěže (tentokrát šlo o přespolní běh) nebo několik podob koncertů — a musel jsem plně dát za pravdu Sněhově charakteristice, který je označil jako amatérské. Pak mě konečně napadlo, že bych od obrazovky taky měl požadovat nějakou možnost interaktivity.

„Splněno,“ ujistil mě okamžitě měkký ženský hlas.

Hned mi bylo veseleji. Teď jsem mohl doufat, že na žádost, abych mohl sledovat jednotlivé etapy vývoje tohoto světa, mi už nebudou nabízet soutěže smíšených družstev, tvořených všemi věkovými kategoriemi — ročními batolaty počínaje a starci nad hrobem konče. Tento svět byl zkrátka posedlý rodinnými sportovními soutěžemi a amatérským jevištním uměním všeho druhu. I ten nejméně zpěvný zemský ptáček či začátečník v kurzech sebeobrany by tady každého strčil do kapsy…

„Chci se seznámit s dějinami planety,“ řekl jsem nahlas a posadil se do křesla.

„Má to být všeobecný kurz?“

„Ano.“

„A délka?“

„Ééé… jedna hodina.“

„Jen dokumentární materiály? Nebo jsou pro vás přijatelné i hrané scény a rekonstrukce?“

„No… pokud budou hodnověrné.“

„Připravuji…“

Tohle přirozeně nebyla obyčejná televize, spíš něco jako počítačová televizní síť, běžná ve Spojených státech a dnes dosti často už i v Rusku. Představil jsem si, jak pro mne počítač hledá soubory po celé planetě, jak vytváří můj přivátní populárně-historický dokument, a zakroutil jsem nevěřícně hlavou.

Co to má znamenat — to mrhání silami? Proč na tomhle stupni vědeckotechnického rozvoje a při takové dostupnosti informací vůbec vedou nějakou beznadějnou válku? V té přece měla jedna či druhá strana už dávno zvítězit!

„Nemohla by počítačová síť, s níž jsem právě v kontaktu, být oním rozumem, který tě postihl, Kualkuo?“

Aíe, odpověděl mi stručně a se zjevným pohrdáním.

My jsme ale hrdí!

„Studijní film připraven.“

„Tak jedeme.“

V místnosti se setmělo. Náhle jsem pochopil, že výjevy se linou z obrazovky ven a zaplňují celý prostor mého pokoje.

„Jde o výukový program,“ upozornila mě obrazovka.

Kolem mě byl vesmír — jenže ne ten obvyklý, jaký jsem byl zvyklý pozorovat z oken své kosmické lodi. Tohle byl vesmír centra Galaxie — hvězdné šílenství a pulzující světlo. A pode mnou se vynořil kotouč planety — až jsem bezděky přitáhl nohy.

„Objevení planety. Rekonstrukce.“

Planeta se jakoby valila na mě. Už jsem v atmosféře, a teď už se dokonce řítím nad povrchem. Tahle místa jsou mi důvěrně známá — bahnitá moře a džungle.

„První kolonizace před deseti tisíci třemi sty šesti lety.“

Namáhavě jsem polkl.

Cože…?!

To by bylo pět tisíc let před městskými státy v Mezopotámii a před Starou říší v Egyptě.

V té době už tedy civilizace Stínu existuje a osidluje vesmír.

„Kolonizační loď Prazemě. Rekonstrukce.“

Tohle tak předvést Silným rasám…

Uprostřed džungle stojí v kruhu vypálené vegetace obří kovový útvar. Vysoký může být dobře čtyři sta metrů. A s takovouhle krávou přistávají přímo na povrchu planet?

„První město. Záznam z prazemského archivu.“

Tohle by se líbilo dědovi. Domy, silnice, pole. A všude auta, mimochodem normální, kolová. V dálce je vidět zpola zničený, či spíše zpola rozebraný kužel lodi. Všechno je správně. Když jsem v dětství s dědou probíral možné varianty vesmírné kolonizace, právě na tomhle jsme se shodli: Obří kosmická loď by zároveň byla využita jako základ industrializace nového světa. Byl by na ní kov, z něhož by se rovnou dalo něco vyrábět. Různé univerzálně použitelné mechanizmy. Reaktivní motory, jimiž by se například dala vypalovat džungle. Skleníky, v nichž by se předpěstovávaly první kulturní rostliny. A kajuty lodi by sloužily jako první nouzová obydlí pro kolonisty…

„První město. Vykopávky.“

No ano. Tak tohle bych dědečkovi naopak radši neukazoval. Rezavý kov a obrysy stěn, sotva rozeznatelné v nakupeninách zvětralého kamene, a uprostřed toho všeho pomník; ten se naopak zachoval dokonale a zobrazuje muže s vítězoslavným výrazem ve tváři a strašlivou zbraní v ruce, pak ženu, která se jako ztělesněná láska a něha přitiskla k jeho rameni, a konečně dítě, zvídavě hledící kupředu. Je to pomník navěky. Ze skvělého kovu. Vůbec mi nejde do hlavy, jak to mohlo v tomhle stavu vydržet deset tisíciletí.

„První město tři sta let po začátku kolonizace. Rekonstrukce.“

Maličké, ubohé chýše. Několik kamenných budov s kovovými střechami. Kolem mne právě prošel člověk v lehkém brnění a s kopím v ruce… Tomuto ozbrojenci se hluboce klaní žena, karikovaně podobná oné zvěčněné na sousoší… Místo kosmické lodi je tu hliněná pyramida, umělá hora, po jejíchž úbočích se hemží droboučké body. Horu korunuje chrám, obložený kovem. Tento obraz se rychle přibližuje, jako bych se sám obrovskou rychlostí hnal k návrší se svatostánkem. Před ním stojí muž v nádherném rouchu a zvedá vysoko nad hlavu zbraň, kterou už znám. Před ním tváří v prachu leží poutníci…

„První město. Tisíc let od začátku kolonizace. Hraný výjev, obraz Odsouzenci.“

Džungle. Všude jen džungle. Vidím známé obrysy hory, ale ty už ničím nenaznačují, že jde o útvar umělého původu. A přede mnou stojí člověk, špinavý, zarostlý, nahý, s mohutnou palicí v ruce. Poznámka o hraném výjevu byla trochu nadbytečná. Vše je příliš názorné, v nejhorších hollywoodských tradicích. Keře se třesou a pak se rozestupují. Z nich vylézá zvíře. Vlastně nevypadá příliš hrůzostrašně a velké je asi jako pozemská puma. Člověk si to zřejmě myslí taky — rozmáchne se svým kyjem a vyráží bojový pokřik. Jenže z druhé strany mu na záda skočí jiné zvíře. Křik utichá. Stříká krev.

„Konec první kolonizace.“

Že by děda měl pravdu? A podobná kolonizace — tedy s jednotlivou lodí a bez trvalého spojení se starým světem — byla předem odsouzena k nezdaru? Nebo mi jednoduše podstrkují to, co jsem schopen opravdu uvidět a vstřebat…?

„Druhá kolonizace. Začátek před čtyřmi tisíci lety. Rekonstrukce a záznamy vojenských archivů.“

Terén je možná týž, ale teď už k nepoznání. Až k samému obzoru se táhne skleněně třpytný hladký povrch, z nějž tu a tam nenápadně vystupují kovové kopule.

„Vojenská základna Druhé říše.“

OhohóH!

Nebe je celé v ohni. Oblohu zaplavily plameny. Nad plání se mihotají záblesky silových polí. První faraóni a král Chammurapi svým poddaným vysvětlili, že to právě oni jsou pány vesmíru. Proháněli se na svých bojových koleskách, oddávali se lásce a obžerství a chvatně a bezhlavě se modlili ke spoustě božstev.

Kdežto skuteční bohové mezitím vedli své malé hvězdné války.

„Vojenská základna Svazu rozvoje před čtyřmi tisíci let. Rekonstrukce. Archivní záznamy jsou nedostupné.“

To je ještě zajímavější!

Na první pohled je to však úplně stejné. Pláň. Sklo, kov a kámen. Lodě. Oheň.

Tak jsem si prohlédl celé dějiny války Druhé říše a Svazu rozvoje v rámci planety. Vypadalo to, že moc každých zhruba padesát až sto let přecházela z rukou do rukou, ale přitom se nijak zvlášť neměnila. Celá tato historie měla i dohrávaný rámec, v němž se rozvíjel příběh lásky říšského rozvědčíka a mladíka z druhé strany, agenta Svazu rozvoje. Byla to skutečná láska, mimochodem zcela klasická a normální. Říšský rozvědčík byla vlastně rozvědčice. Mírně přestárlá a přísně vzato nesnesitelná, ale na druhé straně vskutku okouzlující. Námět téhle pětiminutové dohrávky mě zaujal natolik, až mě napadlo, že bych ten příběh vlastně chtěl vidět do konce.

Třetí kolonizace proběhla před dvěma tisíci let a já měl možnost poznat i její plody…

Tentokrát mi žádné lodě neukázali. Jen města, ale těch bylo hodně. A mezi nimi měnící se příroda — džungle přímo před očima vysychaly a měnily se v dosti sympatické lesy. Bažinatá moře byla vyčištěna a po jejich hladinách najednou pluly nějaké čluny a jachty. Bezděky jsem se pro ten obraz nadchnul — planeta se přímo před očima proměňovala nejen v místo, kde se dá žít, ale v pravý kousek ráje. A kvůli tomuhle chtěli válčit? Oni se snad zbláznili, ti zelenohubí ekologové!

„Vstup do Stínu před tisícem pěti sty lety. Archivní záznamy.“

Zachvěl jsem se.

Na první pohled se tu nic nezměnilo. Předvedli mi tu samou scenérii — ačkoli ne!

Jsou tam Fortny!

Ucítil jsem je jako střelka kompasu magnetický pól. Byly to přesně ony „zóny vstřebávání energie“, o nichž mluvila loď geometrů. Nenápadné skvrny, poházené doslova všude.

A víc nic.

„Před tisícem dvěma sty šesti lety vzniklo zelené hnutí. Rekonstrukce, archivní záznamy, dohrávané scény.“

O Stínu už nepadlo ani slovo. Jako by jediná zmínka úplně stačila a ptát se na něco takového by mohl jen beznadějný idiot. A tak jsem tupě zíral na řečnící ekology, na jejich pláč nad zánikem „prapůvodního endemického ekosystému“ a na pokusy s vytvářením rezervací pro reliktní formy života. Pak přišly další pokusy, tentokrát s přizpůsobováním lidského organizmu původnímu životnímu prostředí na planetě. Několikrát jsem zahlédl i záběry z demonstrací, které přerůstaly ve srážky a krvavé bitky. Komentář byl přitom klidný a suchý. V člověku prostě vznikal pocit, že veškeré materiály pro můj privátní film byly vybrány zcela objektivně. Zelení měli podle toho komentáře v lecčem pravdu — na planetě mohla vzniknout původní inteligentní forma života, ale když už toto životní prostředí bylo zničeno, pak je třeba jeho zbytky úzkostlivě ochraňovat a možná se dokonce pokusit nějak se do tohoto chybějícího vývojového článku přidat. Což je samozřejmě nesmysl, ale znělo to vskutku ušlechtile. Pak ale počet zelených — tak nějak skokem — prudce vzrostl. A to natolik, že jich bylo prakticky stejně jako těch, kteří se nijak proměňovat a přizpůsobovat nehodlali. Za celou tu dobu mě ani na okamžik neopouštěl dojem, že ženy této planety se věnovaly výhradně plození a výchově dětí — počet obyvatel prokazatelně vzrůstal nenormálním tempem. Města se neustále rozšiřovala a vznikaly v nich čtvrti jen pro normální lidi nebo naopak jen pro zelené. Pak bylo dosaženo jakési dohody a obyvatelstvo se od sebe definitivě oddělilo. Zelení se usadili na severní polokouli, kdežto technokrati, jak už jsem jim začal pro pořádek říkat, na polokouli jižní. Zpočátku to opravdu snížilo napětí. Další dvě století proběhla ve znamení vzájemných posměšků, zavedení důsledné kontroly nad vlastním územím a vytvoření řádných armád. Ve filmu jsem dokonce viděl úryvky z jakési staré komedie, v níž obě strany vypadaly zhruba stejně hloupě, ale přísně vzato docela nevinně. Tu a tam padla zmínka o Stínu, ale vždy jen v kontextu a zamotané, na způsob „jsme nejunikátnějším světem Stínu“, popřípadě „co je v nás výlučného ve srovnání s dalšími civilizacemi světa Stínu“. Když ale zelení dokončili přebudovávání svých kontinentů a pobřežního pásma, pustili se i do oceánů. A problémy vypukly naplno. Oceány tu totiž tvořily jeden společný, světový. A místní flóra a fauna, zdánlivě už dávno zničená, se lehce a rychle šířila po celé planetě. Zazněly sílící vzájemné výtky. Letadla technokratů bující cizí život podél své hranice nemilosrdně vypalovala, kdežto zelení ho ze své strany téže hranice zase hojně „vysévali“. A byli mnohem úspěšnější. Světový oceán se tu každopádně vrátil do stavu, v jakém byl v dobách první kolonizace.

To bylo všechno.

Film skončil a malý iluzorní svět kolem mě se rozptýlil. A já dál seděl ve svém pokoji před zapnutou obrazovkou.

Takže — základní informace bychom měli. Teď je zkusíme analyzovat. Co nám zůstane, když pomineme lyrická extempore (a zapamatujeme si jen to, že v osobním životě se obyvatelé Stínu chovají jako Pozemšťané — tedy že jsou vybaveni rádnou dávkou melodramatizmu a naprosto přirozenými emocemi)? Tento svět měl svou metropoli. Což byla ona zmiňovaná Prazemě…

„Prosil bych základní seznamovací materiál o Prazemi,“ požádal jsem.

„Nemám údaje.“

No vida!

„Vůbec žádné?“ otázal jsem se tupě. Obrazovka chvíli přemýšlela.

„Jen zprostředkované. Prazemě je kolébka lidské rasy. Tato teze se v různých obměnách objevuje v dohrávkách a také v archivních informacích.“

Co bych tak ještě mohl ze zdejšho filmového archivu vyloudit?

„Tak bych prosil základní penzum znalostí o Druhé říši a Svazu rozvoje,“ pronesl jsem klidně a už tušil, jaké se mi dostane odpovědi.

„Nemám údaje.“

„Ani zprostředkované?“

„Šlo o dvě politické síly, které aktivně a vojensky usilovaly o panství nad celou Galaxií. První zmínka se objevuje asi před čtyřmi tisíci lety, poslední asi před dvěma tisíci lety. V některých historických epochách byla za pokrokovější považována Říše, v jiných zase Svaz rozvoje.“

„Poslyš,“ začal jsem samým vzrušením k obrazovce mluvit jako k živé bytosti, „ale přece jsi mi předvedla dohrávky o Druhý říši i o Svazu. A to jsou koneckonců taky informace.“

„Dohrávky nejsou hodnověrné, protože si navzájem odporují. A tak se nemohou stát podkladem pro vzdělávací kurz.“

To zní logicky. Ale možná bychom to mohli zkusit obchvatem…

„Tak mi dopřej základní informace o dalších planetách Stínu!“

„Nemám údaje.“

„Ty máš materiály jen k tyhle planetě?“

„Ano.“

No výborně. Takže všechny zmínky o světě za hranicemi planety jsou jen druhotné. To ale není obyčejná izolace, to je jakási až patologická lhostejnost… Ale Sníh sem přece taky přišel z jiné planety! Z těch svých… Duhových Mostů… Což znamená, že spojení existuje. Že by prostě žádné informace nepotřebovali?

K neuvěření! Přece by v nich měla být alespoň nějaká elementární zvědavost. Zájem o to, jak žijí jejich další bratři v tomto mezihvězdném impériu… Dobře, dejme tomu, že bez obchodu a výměny vědeckotechnických znalostí se obejdou, ale že by vůbec nebyli zvědaví?

„Co je to Stín?“ zeptal jsem se tiše.

„Suma společenských a hospodářsko-politických zvyklostí, které jsou základem moderní civilizace.“

Aspoň něco… Takže tady bychom zřejmě měli začít. Feudalizmus, kapitalizmu, komunizmus, technokratizmus. A pak Stín.

„Kdy vzniknul?“

„Asi před půldruhým tisícem let.“

„V čem se Stín hlavně liší od toho, co tu bylo předtím?“

„Stín zaručuje naprostou svobodu a štěstí pro každého jedince… Stín poskytuje neomezené možnosti rozvoje a dalšího zdokonalování každé individuality.“

No jistě. Třeba pro tu hladem a žízní polomrtvou dívku uprostřed komfortní vězeňské cely. A válka tu trvá už tisíc let!

Položil jsem ještě několik otázek, ale buď jsem je neformuloval dostatečně jasně a přesně, nebo systém opravdu neměl co odpovídat. Nezbývalo mi než doufat, že něco rozumnějšího najdu v knihách, které mi slíbil Sníh. Naděje to samozřejmě byla bláhová. Když odpověď neposkytla celoplanetární informační síť, tak co může člověk čekat od knih…

Co zvláštního se tak ještě dá shledat na tom, co jsem se o tomhle světě dověděl?

Nabíledni bylo například podivné tempo vývoje. Zatímco počáteční etapa se mi jevila jako ztělesnění lidských představ o hvězdné expanzi, dál se začalo dít cosi nepochopitelného. No dobře, dejme tomu, že v dobách hvězdných válek se postup zdokonalování zdejší vědy zpomalil. Bylo to období trvalého vyčerpávání zdrojů na bojové akce, masové likvidace obyvatelstva, období degradace civilizací… Vypadá to dost pochybně, ale možné to je. Jenže co pak? Před dvěma tisíciletími byla celá planeta definitivně osídlena a vznikla na ní životaschopná společnost. Pak se tento svět stal součástí Stínu, a jako by všechny myslitelné vývojové cesty končily ve slepé uličce. Válka se tu odehrávala zhruba na úrovni pozemských technologií. O každodenním životě platilo zhruba totéž. Počet obyvatelstva už taky neroste. To bylo nějakých kilometrů džungle, jimiž jsme projeli a které kromě divokých zvířat nikdo k ničemu nepotřeboval! Městečko u základny vypadá naprosto normálně — jako malé provinční hnízdo někde na Zemi. Že by tedy veškerou svou energii vynakládali na mdlou válku se zelenými a jinak už jen na sportovní soutěže a šumařské muzicírování?

Tomu nikdy nevěřím! Část zdejších maloměšťáků by to možná plně uspokojilo a zřejmě by si s něčím podobným vystačili i milovníci adrenalinu Sněhová typu. Tady ale nepochybně musejí žít i jiní. Dorůstají tu děti, které sní o letech ke hvězdám, protože děti nemohou nesnít o hvězdách. Stovkami těch amatérských zpěváčků se jistě najednou proklube i hlas, jehož síla a krása bude najednou působit jako perla na hromadě hnoje. A místní vědce jistě nakonec přestane bavit vynalézat jen nové zbraně a prostředky pro vedení biologické války.

Za normálních okolností už by se tenhle svět musel rozletět na kusy — během deseti let! A on přitom takhle žije už celé tisíciletí!

Živě jsem si představil dědečka. Myslím toho původního, v lidském těle. A děda se ironicky šklíbil, protože on odpověď znal. On ji pochopil už na bludné planetě bez Slunce. Ta odpověď se mu nezamlouvala, jenže on se stejně hrnul do Fortny…

Vstal jsem a přistoupil k oknu. Pokusil jsem se znuděně přimhouřit oči a podívat se ven líně a lhostejně. Zafungovalo to — téměř okamžitě jsem objevil dvě Fortny. Jednu hned za plotem základny, druhou o něco dál, u městečka.

Proč ale tahle transportní síť nefunguje? Když mě sem tak poslušně zanesla… Ostatně proč mě dopravila zrovna sem? Kam se vlastně dostali ostatní? Že by k zeleným? Na jinou základnu? Nebo dokonce na jinou planetu?

Odpovědi neznám. To znamená, že je budu muset žádat po živých lidech. Bez ohledu na riziko, že budu vypadat jako člověk, který se ptá, proč dýcháme a do kterého tělesného otvoru se vkládá potrava. Jenže zeptat se musím stejně.

„Petře!“

Ve dveřích stál Galis.

„Už sis tu zvyk?“

Pokrčil jsem rameny.

„Už jsi viděl i zajatkyni?“ pokračoval kapitán. „A co sis o nás řek? Že jsme krutý sadisti?“

„Nevím,“ odpověděl jsem naprosto upřímně. „Ta vaše válka…“

„Ta je ale teď i tvoje.“

Odmlčel jsem se.

„Jasně, my ty zajatce úmyslně strkáme do podmínek, který jsou… myslím pro ně… hodně nepříjemný.“ Galis si povzdechl a prošel se po místnosti. Pak si zvědavě změřil fungující obrazovku. „Tak dějiny tě zajímaj… Výborně… Ale věř mi, Petře, že mně je taky nepříjemný, že ta vyzáblá husa umírá hlady vedle bohatýho oběda. Nebo že stojí na špičkách a bojí se dotknout koberce, kterej přece vůbec za nic nemůže. Jenže co jinýho máme dělat? Tak nám to řekni. Díky Stínu jsme se navždy vzdali logiky rychlýho rozhodování. Tuhle svůdnou možnost jsme prostě ztratili… Kdybys tak věděl, jak strašně bych si přál…!“

A skousl si ret.

„Určitě přemýšlíš o tom, proč třeba já nelítám. Protože bych to nevydržel. Já bych se nedokázal omezit jen na hlídkování. Prostě bych celej jejich světadíl spálil na popel.“

Galis mluvil naprosto vážně a já hned pochopil, že je to opravdu možné. Že jeden pilot z jednoho letadla dokáže vypálit celý kontinent. Z toho pomyšlení se mi najednou udělalo slabo kolem žaludku. Zato Galis mi byl rázem podstatně sympatičtější.

„A oni to moc dobře chápou,“ pokračoval kapitán zamyšleně. „Nepříjemný je, že všichni ty šílenci se seběhli zrovna u nás. Jenže co se dá dělat, je to můj domov. A líbí se mi. Já nejsem Sníh, kterej žádný kořeny nemá a nikdy mít nebude. Tomu stačí si zaválčit, pořádně se naprat a pak se s hlavou hrdě vztyčenou promenovat před nadšenejma holkama…“

„Ale přesně tohle on tvrdil o Lajdovi,“ udal jsem Sněha, aniž jsem to sám očekával.

„Lajd byl vyloženě patologickej případ,“ přikývl bez váhání Galis. „A já taky hned pochopil, že ten u nás dlouho nevydrží. Ten potřeboval něco mnohem velkolepějšího a drsnějšího. Proto jsem mu taky před každým letem všechny těžký zbraně blokoval.“

Kapitán se posadil do křesla a upřel na mě zpytavý pohled. Něco ho mátlo.

„A jaký je z toho teda východisko?“ zeptal jsem se.

„Prostě se držet,“ řekl nečekaně pohotově, jako by přesně tuhle otázku čekal. „Zelený se dřív nebo pozdějc zloměj. Pochopěj, že tady se jejich sen uskutečnit nedá. Jim polovina světa nikdy stačit nebude. Tak ať si migrujou, ať svý štěstí hledaj jinde. Planet je přece dost.“

Nejistě jsem přikývl.

„A co tady u nás vlastně pohledáváš ty?“ vybafl na mě nečekaně. „Slyšíš, Petře? Do boje se nijak nehrneš. A ve městě si tě popravdě řečeno taky neumím představit. Tak mi vysvětli, co bys chtěl ty, kamaráde!“

Jak to tak vypadá, asi mi řekne, že mě ve svých řadách nechtějí…

„Fakt to chcete vědět?“

„No jasně,“ usmál se kapitán.

Já bych chtěl štěstí pro svou planetu.“

„To se podívejme,“ zakroutil nevěřícně hlavou. „To je teda těžkej úkol. Ale dobře, dejme tomu, že jseš ze všech nejchytřejší. A že na tý tvý Zemi se všichni kromě tebe mýlej. Že pravdu máš jen ty.“ Zatvářil se jako někdo, kdo zrovna vymyslel nějaký velmi sofistikovaný šprým. „Ale co teda hledáš tady u nás? Tady ti štěstí rozhodně nekyne. To je teda hodně sebevědomý, myslet si, že jen ty víš, co je pro ty ostatní nejlepší!“

„Kdybych já tak věděl, co vlastně hledám,“ zašeptal jsem.

Galis přikývl.

„To ti věřím. A mám pro tebe jednu radu, Petře… Vlez si do Fortny.“

Návrh, abych z téhle planety táhl ke všem čertům, tedy zazněl.

„Do tý už jsem si přece vlez.“

Galis si promnul bradu:

„Tak to teda nevím… To by znamenalo, že se mejlím. No budiž. Důvěřujme Stínu.“

„Zkusme to,“ připojil jsem se k němu opatrně. No tak! Řekni ještě něco!

„Pojď se mnou, ukážu ti deltu,“ navrhl mi Galis. „Dokud jseš tady, měl bys makat jako ostatní kluci. Možná ti to v něčem pomůže…“

Jenže v té poslední větě nebylo jistoty, ani co by se za nehet vešlo.

„Je tady na základně hodně lidí?“ otázal jsem se cestou k hangáru. To prázdno kolem mi připadalo víc než zvláštní.

„Teď tu kromě nás není nikdo. Ale jinak je tu posádka, ve který je celkem tři sta dvacet šest lidí.“

No prosím. A já si myslel, že na veškeré zdejší vojenské akce stačí nějakých deset fanatiků.

Galis učinil kratší pauzu a pak dodal:

„Tebe zatím počítat nebudu, jestli to nevadí…“

No, jak je libo… Ať mě počítáš nebo ne, stejně sem nepatřím.

Vrata hangáru se před námi otevřela a Galis se na okamžik zastavil:

„Ty sis zatím nezvyk ovládat to tady v duchu, viď?“

„Ne.“

„Jasně. Takže vstupní kód hangáru je ‚poplach‘.“

„To si budu pamatovat,“ řekl jsem a netrpělivě pohlédl do osvětleného nitra. Vnitřní prostor nebyl nijak rozlehlý a taky stroje, které tu stály, nevypadaly příliš impozantně. Byly dokonce o něco menší než běžné pozemské stíhačky. Delta se jim říkalo patrně pro jejich trojúhelníkovitý tvar. Při trochu pozornějším pohledu se dalo vytušit cosi jako krátká tlustá křídla a pilotní kabina, ukrytá pod zrcadlovitým poklopem. Podvozek to nemělo žádný, delty v hangáru ležely rovnou na břiše.

„Takovou mašinu jsi eště nikdy neviděl, jak na to tak koukám,“ utrousil Galis.

„Nikdy.“

„Tak tahle bude tvoje.“ Kapitán přikročil k nejbližšímu stroji a popleskal po jeho trupu. „Všechny tyhle letouny jsou nový. Kabina se bude otevírat na heslo ‚host‘.“

Posměšek jsem beze slova spolkl.

Kapitán se na mě vyčkávavě zadíval a já tlumeně pronesl:

„Host…“

Zrcadlový poklop roztál a proměnil se v ohebnou zářící stuhu. Stuha se najednou splazila na zem, asi jako jazyk kovového zvířete.

„Jen dál!“ pokračoval v ironickém tónu kapitán.

Váhavě jsem došlápl na její lesklý povrch a připravil se, že se po ní začnu škrábat vzhůru. Toho ale nebylo zapotřebí — stuha se mi zachvěla pod nohama a doslova mě do kabiny vhodila. Ztratil jsem rovnováhu a jak dlouhý, tak široký se rozplácl v pohodlném křesle. To se pode mnou taky okamžitě zahemžilo a začalo mě ze všech stran jakoby obtékat. „Stuha“ se mezitím znovu proměnila v poklop. Zevnitř byl dokonale průhledný.

„No tak co?“ zeptal se zdola Galis.

„Je to dost zajímavý,“ zabručel jsem. Kdoví, jestli mě slyší, napadlo mě.

Kabina mi připadala těsná, ve srovnání s ní se na lodi geometrů sedělo málem v salonu. Je tu ovládací pult a na něm dvě prohlubně se rtuťově stříbřitou vazkou kapalinou!

„Poradíš si s tím?“ zajímalo zase Galise. „Nebo je to zase systém, kterej neznáš?“

Že by mě přece jen taky podezíral?

Zasunul jsem obě ruce co nejrychleji do terminálů.

Dostavila se rezavá bolest. A zatočila se mi hlava. Doslova jsem pocítil, jak se delta slévá s mým vědomím.

Pilote!

„Ano.“

Jaká je asi míra inteligence tohoto stroje? A co to vlastně je — vykastrovaný počítač geometrů, plnohodnotný jedinec nebo jen primitivní ovládací systém?

Jsme jedno.

Jsme,“ potvrdil jsem.

Bylo to jako smršť — najednou se mě zmocnila lavina zvuků, obrazů a pocitů. Ne ne, delta nebyla inteligentní. Byl to jen přídavek k tělu — ale jaký!

Viděl jsem skrz stěny hangáru. Cítil jsem pohyb aut v ulicích nedalekého městečka. Slyšel jsem Galisův dech i šelest větviček na stromech. Svět byl najednou obrovský, přístupný a připadal mi podmaněný. Dokonce ani v lodi geometrů se mě nikdy nezmocnil takový pocit síly… Zároveň však cosi zůstávalo nedostupné, jako by ode mě oddělené. Například hvězdy. Jako by delta ožila jen zpola.

„Nekontroluju stroj úplně,“ řekl jsem. Nikoli rty, ale kovovým trupem letounu. Slova se halou rozlétla v podobě rozhořčeného řevu. Galis svraštil čelo.

„Radši si uvědom, jakou máš teď sílu, Petře. Jasně, nějaký funkce jsou blokovaný. Ještě si tebou nejsem úplně jistej. Ale na hlídkový lety to bude úplně stačit.“

Jeho slova jsem ale skoro nevnímal. Měl jsem sto chutí okamžitě si vyzkoušet tu sílu, co jsem přece jen získal. Pohnout se z místa, vzlétnout, proklát nebe tvrdým výpadem, bořícím skály a spalujícím vodu…

„To stačí, pro začátek… Vylez si!“

Chtěl jsem něco namítnout. A ne slovy, ale činem. Vzlétnout rovnou skrz křehký strop, opájet se silou, která se mi podrobovala…

Jenže Galis patrně něco podobného čekal. S lítostí a téměř fyzickou bolestí v hlavě jsem se rozhodl tento pro mě snad až příliš silný letoun opustit. Svět se s nezvučným zakvílením znovu smrskl v maličkou kabinu delty. Celý jsem se chvěl a křeslo, které kolem mě mezitím vytvořilo jakýsi zámotek, už zase ochabovalo a otevíralo se.

„Vylez ven!“ opakoval Galis.

Kabina se neochotně otevřela. Zvedl jsem se z křesla a spokojeně pohlédl na Galise, jehož nejniternější naděje jsem zřejmě zklamal. Pak už jsem po ohebném jazyku vstupního můstku sklouzl dolů.

„Moc dobrej stroj, kapitáne. Děkuju.“

Galis neřekl nic.

„Je něco špatně?“

„Byl jsem si jistej, že to nezvládneš,“ řekl velice klidně kapitán.

„Ale proč?“

„Tahle mašina stojí už moc dlouho. Půl roku pořád jen v hangáru, bez letů a bez pilota. Delta je stvořená pro boj, a tak útočí na vědomí.“

„Proč?“ zeptal jsem se ohromeně.

„Kdybys odstartoval, tak… bych vás zastavil.“ Galis mi pohlédl přímo a tvrdě do očí. „Piloty, který nejsou schopný ovládat svěřenou zbraň, tady nepotřebujeme.“

„Ty jsi mi teda pěknej dobrák, jak na to tak koukám!“

Ani jsem si nepovšiml, jak začínám v dialogu s kapitánem užívat stejných intonací jako Sníh.

„Někdo tu dobrák bejt musí,“ odvětil mi stejným tónem Galis. „No dobrá. Jsem rád, že sis poradil. A teď si pamatuj: Tohle je tvůj stroj. Ty jsi zase můj pilot. Já jsem pro tebe král a bůh. Při bojovým poplachu musíš bejt na místě do dvou minut. Sedneš si do kabiny a počkáš. Až dostaneš rozkaz, tak ho splníš. Rozšiřovat rámec rozkazu ti nedoporučuju a neplnit ho už vůbec ne. Porušení pokynu ti můžu odpustit. Ale taky nemusím. Nikdy nebudeš vědět, co se po jakýmkoli tvým přestupku může stát.“

Otočil se na patě a odešel.

Byla to skvělá instruktáž.

A to kolem je báječný svět.

Nejstrašnější na tom všem je, že jsem jeho slova poslouchal málem s radostným rozechvěním!

Co že se to o tom Stínu říká? Že je zárukou naprosté svobody a štěstí? Neomezených možností dalšího rozvoje a sebezdokonalování?

Jak já bych tě tu teď potřeboval, dědo…

Ale ne takového, jako jsi teď — pichlavého cynika, zakletého v cizím těle! Tebe původního. Jako jsi byl v dobách mého dětství. A nevadilo, že jsi sledoval své vlastní cíle. Protože zároveň jsi vždy byl připraven mě přitisknout a uchlácholit… a odpovědět mi. Na jakoukoli otázku.

Byla to zbytečná koketérie, dědo. Náhodou by z tebe byl báječný Patron. Možná zrovna proto jsou mi geometři tolik proti mysli — protože v každém z nich vidím tebe. Láska je totiž nelítostné narkotikum. Zejména je-li to láska pravého Patrona. Co je platné, když si do omrzení opakujeme, že droga je zlo — jakmile ji jednou okusíte, jste ztraceni. Dokonce i když tu sladkou šalbu proklejete a ze svého života vypudíte, stejně na ni budete do smrti myslet, budete vzpomínat a zmítat se mučivým přáním znovu okusit bezstarostnou euforii z trávy, rozvernou všemoc extáze, intelektuální pronikavost alkoholu nebo vřelou laskavost výchovy…

Porozumět Stínu mi brání to, že dědeček už odpověď zná. Překáží mi dívat se očima bez klapek na to, že se mu Stín zpočátku nezamlouval.

A taky bych si přál — až se mi z toho třesou kolena a do krku stoupá knedlík — všechno to, čím jsem překypoval a žil v dětství. Aby svět byl prostý a jasný. Aby v něm vládla bezmezná svoboda — byť by to bylo v rámci jedné jednotlivé cely. Protože já nikdy nedokážu být doopravdy samostatný. Jak to říkala má jediná skutečná oběť, Patron Per: „Z tebe jednou bude skvělý Patron!“ Ano, asi ano. Buď věčný chovanec, nebo věčný vychovatel. Ono je to vlastně totéž.

A být pilotem delty, šroubkem věčné války — to je přece ze stejné opery! Přísný a dobrý kapitán Galis, jehož důvěru už bych si tolik chtěl zasloužit… Pocit síly, která se mi podrobuje — a nevadí, že na jeho rozkaz je zatím omezená… Že by se celý svět opravdu skládal jen ze dvou typů lidí — tedy z Patronů a jejich svěřenců, z těch, kdož moudře radí a z těch, kdož se jim s rozkoší podvolují? A celý život je jen zmítání mezi oběma krajnostmi, z role do role, z otroctví do otroctví? Dítě versus rodič, nadřízený versus podřízený… Zdráv buď, Eriku Berne, který jsi v lecčem chytřejší než Freud — sex hasne před sladkou žízní po moci a radostným třasem z podřízenosti, hasne nebo se naopak stává dalším bojištěm, na němž se zápolí o jediné dvě myslitelné životní role…

Až jsem umanutě pohodil hlavou, abych se těch dotěrných myšlenek zbavil. Pohlédl jsem na deltu. Ted tak pronést zaklínadlo „host“, posadit se do kabiny… a okusit oné darované síly…

K čertu!

Škoda že tu nejsou nějací kameramani, kteří by natočili můj popuzený odchod z hangáru. Prostě jsem utekl před pokušením, takhle se tomu říká — jako když náruživý kuřák zahodí krabičku cigaret a hned přemítá o tom, do kolika má otevřeno nejbližší trafika…

Zamhouřil jsem oči před sluncem a chvíli hledal „svůj“ kasárenský barák. A zachvěl se při vědomí, že těsně vedle plotu cítím Fortnu.

A proč bych vlastně…

Tenhle ubohý svět mi stejně ničím nepomůže. Odsud je třeba odejít. A hledat Střed, těžiště Stínu.

V džungli Fortna sice nefungovala, ale není důvod, abychom nevyzkoušeli tuhle!

Rozběhl jsem se.

Těžko říct, zda základnu vybudovali tak, aby Fortna byla na jejím území, nebo zda se Fortna objevila později — to jsem nevěděl. Fortna se stejně nedá popsat slovy. Leda tak ji lze srovnat s pohledem, který vám někdo upře do zad a který už nejspíš alespoň jednou v životě zakusil každý z nás. Bylo to jako skvrna, kterou kdosi jen tak ledabyle odhodil na plot, na betonové desky v hlíně a na roh budovy — prostě neviditelná skvrna. Cizorodá, tajemná, dřímající síla.

Tak se mi přece otevři. Ať si Galis tu deltu svěří jinému pilotovi, a Sníh ať si zase v dovezených knížkách čte sám a cpe se lahůdkami z té hospůdky, a zelená hysterka ať se dál tyčí a svíjí uprostřed „mrtvé“ místnosti…

Vstoupil jsem na Fortnu.

Měl jsem pocit, že mé kroky tu zněly jinak, jakoby s ozvěnou. A vzduch jako by najednou taky byl hustší.

A to bylo všechno.

Doběhl jsem až k ohradě. Sevřel jsem rukama pruty mříže, jenže tu ani nenapadlo, aby se přede mnou rozestoupila. Stál jsem přesně uprostřed Fortny, ale nedělo se nic.

„Nevím, co ti poradit…“

Galis stál na samé hranici Fortny. Cítil ji stejně dobře jako já. Bylo ale vidět, že si dává zatracený pozor, aby tu hranici nepřekročil.

„Odpočiň si. A zůstaň tu něj akej čásek s námi. Asi jsem se mýlil… Z tebe náhodou bude báječnej pilot…“

Spíš teď ale přemlouval sám sebe než mě. Můj zoufalý pokus na něj viditelně udělal dojem.

„Chci pryč!“ zaječel jsem na něj.

Galis zakroutil hlavou:

„Ne. Nechceš. Protože kdybys opravdu chtěl, tak už bys byl pryč…“

Kapitola čtvrtá

Sníh nakoukl do mého pokoje navečer. Válel jsem se po kavalci — pokud se pro přepychový kus nábytku tohle drsné armádní slovo vůbec hodilo — a civěl do stropu.

Už asi hodinu jsem pod oknem slyšel hlasy. Personál základny se vracel. Snad měli všichni volno u příležitosti příměří, ale možná tady vojenská služba takto probíhala odjakživa. Jednou na mé dveře kdosi zaklepal, už se zřejmě rozkřiklo, že jsem tady. Usilovně jsem přemýšlel a pokoušel se pochopit, jak se z téhle nečekané pasti dokážu dostat.

Jako by Fortny měly svou vlastní hlavu. Prostě o tom, koho ze světa do světa pustí a koho ne, rozhodovaly samy. Možná jsem ale neměl návyky, potřebné k jejich ovládání. Ale stejně dobře je možné, že od jednoho vstupu do Fortny do druhého musel nejdřív uplynout nějaký čas — tedy, právo na přesun Fortnami je celospolečensky zaručeno, ale zároveň se tento pohyb taky centrálně kontroluje…

Jsem srab a slaboch. Jediné, co jsem zatím dokázal, bylo, že jsem utekl geometrům. Jenže jakmile jsem se ocitl před nějakým opravdu složitým problémem…

„Petře! Spíš?“

Byla už tma. Na chodbě svítily jen slabé noční žárovky. Sněhová silueta se na světlejším pozadí jevila jako tmavá skvrna. Podle hlasu byl mírně pod parou.

„Ne. Přemejšlím.“

„To je správný!“ připustil Sníh a vstoupil. „Proč tu máš tmu? Ty si zatím neumíš rozsvítit?“

Bylo to zvláštní, ale tady noční nebe rozhodně neplanulo myriádami hvězd. Nejspíš nebylo o nic bohatší než to pozemské. Buď Stín neobsadil jen jádro — a z téhle představy se mi dělalo až trochu špatně — nebo světlo hvězd clonilo něco jiného, třeba prašná atmosféra nebo neméně prašný vesmír…

„Ale ne, prostě tu chci mít tmu.“

„To se stává,“ povzdechl si Sníh soucitně. Pak něco postavil na stůl a uchichtl se: „Přitáh jsem ti nějaký žrádlo. Akorát se nesmíš zlobit, že není z tý hospůdky, ale z naší kantýny. Měl jsem takový příhody, že jsem ty pytlíky někde poztrácel. Škoda. Takže budeš mít rybí karbanátky…“

Neřekl jsem nic.

„Zato koňáček mám!“ pochlubil se.

„Ten bych si dal!“ požádal jsem ho a vůbec nechápal proč. Nahmátl jsem láhev a lokl si. To je ale svinstvo! Ačkoli, já se v lihovinách moc nevyznám, možná že takový Danilov by teď jen pomlaskával, mhouřil slastně oči a pochvaloval si…

„Koňak teda nestojí za nic,“ poznamenal sebekriticky Sníh. „Slušnej místní už nezbyl. Všechno rostlinstvo tady pořád mutuje a chřadne. A dovoz je hrozně drahej.“

Dovoz?!

Jakej dovoz? Jak a odkud se to sem vozí?“

„No vodevšuď. Loděma Obchodní ligy.“

Mou prabídnou náladu okamžitě vystřídalo nadšení. No jistě! Proč já se nechal tolik unést Fortnou, až jsem ji začal považovat za jediný dopravní prostředek Stínu? Fortny jsou pro lidi — a i to ne vždycky. Kdežto náklady se přepravují jinak.

„Naše planeta žádný kontakty s Obchodní ligou neudržuje,“ sdělil jsem mu čistou pravdu. „Co je to vůbec zač?“

„Vy se nepaktujete s Ligou?“ podivil se mírně Sníh. „Ty teda ale máš domov. Liga jsou svobodný obchodníci. Říká se, že nejsou pevně vázaný ani na jednu planetu…“

„A berou mezi sebe Cizáky?“

Sníh umlkl.

„No tak berou?“

„To už tě tenhle svět tolik štve?“

„Ten mě štve už od začátku.“

„Hm. Nojo, Petře… Ačkoli…“

Alkohol ho evidentně vehnal do stavu těžké melancholie.

„Možná že máš pravdu. Je to děsná nuda. Třeba já jsem tady už sedmej rok…“

Buď mu nebylo něco pres dvacet, jak jsem původně předpokládal, nebo začal válčit ještě jako úplný kluk.

„Galis to samozřejmě všechno říká správně. Silový řešení není ta správná metoda. Jedině pomalý vytěsňování. Jenže voni zelený vytěsňuj ou už tisíc let. A dalších tisíc eště budou!“

Lokl si z láhve a bez ptaní mi ji podal zpátky. Poslušně jsem se napil. Podruhé už mi koňak hrdlo nespálil. Vidět mě tak dědeček!

„Metodicky… plánovitě… nakonec z planety plánovitě vyčaděj je samotný! Všude tu zase nadělaj močály, proměněj se v žáby a začnou klást jikry…“

Sníh se osípěle rozesmál a s tragickou upřímností v hlase zvolal:

„Víš, co já si přál? Když jsem do těchhle končin zabloudil… Dostat mašinu. Stát se prvotřídním pilotem. A pak zelenejm zavařit tak, až by z toho sami naskákali do Forten! A potom si pěkně vykračovat po ulici — ne proto, abych se nafukoval, to ne, dokonce bych spíš koukal do země, ale všichni by se na mě usmívali. A každej, úplně každej na tyhle planetě by věděl, že za svý štěstí vděčí mně! A nemysli si, já bych rozhodně nechtěl spát na vavřínech nebo sbírat smetanu vší tý slávy. Ne. Mně by stačilo, že by každej věděl, komu za to všechno vděčí! Mně!“

Zhluboka se nadechl a plačtivě se zeptal:

„Jsem blbej, viď?“

„Ne. Jsi prostě kluk.“

„Nojo. Kluk. Jenže to už jsem byl. Tak mi radši řekni, vo čem sníš ty. Není to náhodou to samý?“

Zachvěl jsem se, jako bych dostal ránu.

Nemá nakonec ten Sníh pravdu?

Není to nakonec tak, že navzdory všemu, co si sám o sobě myslím, hraje nejdůležitější roli právě tohle? Nešel jsem do toho všeho navzdory Danilovovi i celé své zemi jen kvůli tomu, aby se ze mě stal poslední spravedlivý… spasitel světa?

„Aha, mlčíš,“ poznamenal Sníh spokojeně. „Takže jsem na to asi káp.“

Dali jsme si každý ještě lok. Já se pěkně ožeru. Určitě se ožeru.

„Copak vy můžete chlastat kdykoli?“ zeptal jsem se. „A co když je poplach?“

„Hele, ať to nepřivoláš! Ale kdyby náhodou byl, tak vystřízlivíme, vo tom teda nepochybuj.“

Nojo. Takovéhle hrdiny už jsem viděl. Zaplaťpánbu, že alespoň v tomhle u nás byl pořádek — podobné typy z učiliště okamžitě vyhodili…

„Ale nemysli si, Petře — kdybys chtěl někam utýct, tak ti držím palce!“ prohlásil procítěně Sníh. „Jedině nevím, co na tý Obchodní lize máš… Dyť jsou to taky troubové… bojovat se Stínem…“

„Cože?!“

Jeho slova přehlušil jakýsi táhlý tón. Byl nízký a projel celým mým tělem.

„Taks to přivolal, kurňa!“ zakvílel Sníh. „Ale tolik jsme toho zase snad neřekli…“

Tón utichl kdesi na hranici slyšitelnosti. Sníh stál a láhev pevně svíral v hrsti. Pak ji opatrně postavil na stůl a zabručel:

„Až se vrátíme, tak si eště dáme.“

Jeho hlas zněl absolutně střízlivě.

Ostatně sám jsem měl hlavu rázem taky jako sklíčko. A vůbec jsem nechápal, jak se něco takového dá zařídit. Dalo se však tušit, že teď k sobě naráz přišli všichni flámové na celé základně.

„Už jsi dostal mašinu?“ zeptal se mě Sníh.

„Ano.“

„Tak fofrem.“

Galisova slova o dvouminutové pohotovosti se mi v hlavě zrodila naráz a sama. Vyskočil jsem. Sníh mě popadl za ruku a vlekl mě za sebou. V té tmě se orientoval bezchybně. Rázným kopancem otevřel dveře.

Chodbou běželi nějací lidé. Někdo v uniformě, jiný v civilu a někteří vůbec jen ve spodním prádle. Byli to především mladí muži, ale jednu dívku jsem mezi nimi zaznamenal taky. Ta se na okamžik zastavila přímo u mne a začala prudce dýchat, jenže se rychle ukázalo, že zadýchaná a zrůžovělá není z toho nenadálého běhu.

„Ty jsi ten nováček? Tak zlom vaz!“

„Hele, na to není čas!“ okřikl ji Sníh. A všichni jsme splynuli s proudem valícím se po schodišti. Vida, kolik lidí se do kasáren vrátilo, zatímco já se věnoval tomu sebebičování.

Několikrát do mě bezohledně vrazili. Za chvíli jsem se tedy začal ohánět lokty sám. Schody jsem společně s ostatními seběhl za nějakých dvacet vteřin, ale přitom jsem se nemohl zbavit dojmu, že mám beznadějné zpoždění. Těžké a nepříjemné napětí, které se nade všemi vznášelo jako pach potu, šlo člověku dost na nervy.

„Pohyb!“ křikl na mě Sníh a vrhl se někam ke svému hangáru. Já zazmatkoval a pokusil se v tom shonu zorientovat. Žádné venkovní lampy tu nebyly, muselo stačit jen světlo z oken. Základna, která mi za dne připadala tak dokonale uspořádaná, vypadala v tom hustém šeru docela jinak.

„Kde je tvoje delta?“ Byla to ta dívka a chytila mě za loket. Usmívala se a neposedně křepčila na místě. „No tak, bažante!“

„V hangáru s novýma mašinama…“

„Tak běž támhle!“

Vyrazil jsem a pevně doufal, že nic nepopletla.

Hangár se přede mnou vynořil náhle, jako by mi ze tmy vyplul naproti.

„Poplach!“ vykřikl jsem.

Vrata se rozjela do stran.

Je to on!

Ještě že se svítilo alespoň tady. Řady nehybných delt mi připadaly stejně rozjitřené jako jejich piloti. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem dojem, že můj stroj otevřel kabinu ještě dřív než jsem stačil zvolat heslo „host“.

Náraz — a vstupní můstek mě usadil do křesla. Svět se okamžitě proměnil — cítil jsem, jak s deltou splývám v jeden celek.

Prostor kolem byl jako v jednom ohni. Delty se jedna po druhé utrhávaly ze svých míst a s kočičí grácií proklouzávaly otevřenými vraty hangáru. Napočítal jsem jich čtyřicet sedm, přesněji řečeno nenapočítal, ale věděl jsem to hned, jakmile jsem si tuhle otázku položil.

„Petře?!“

„Ano, Sněhu!“

„Jsme na přímém spojení. Následuj mě.“

Jedna z delt se pohupovala ve vzduchu na místě a vyčkávala. Její barva byla o nepatrný odstín jiná a receptory mého stroje rychle zjistily, že je to právě Sníh.

„Stihnuls to v normě, Petře.“

Galis!

„Čekám na váš úkol.“

Chvíli bylo ticho.

„Následuj Sněha. No a ty… Vlastně jsem tě radši nechtěl pustit… Hlídkuj ve svém sektoru. Hranici v žádném případě nepřekračovat!“

„Provedu!“ vyhrkl kvapně Sníh. Pak bez jakéhokoli přechodu pokračoval: „Ty teda máš kliku, Petře. Když nás kapitán pustil oba ven, tak to znamená, že je to vážný. Hlavně se mě drž…“

A jeho delta probodla nebe. Vyrazil jsem za ním a cítil jsem, jak všechno kolem pluje, jak se země propadá dolů a jak se kolem mě stále rychleji míhají stěny hangáru. Vrata stroj minul jen o vlásek, jako by se chtěl před ostatními letouny blýsknout. A možná to tak doopravdy bylo.

„Nebe. Nekonečné nebe.

Najednou jsem pochopil, jak se mi po něm stýskalo!

Krátký přistávací manévr raketoplánu člověku nikdy nemohl poskytnout pocit skutečného letu. Je to jen takové úzkostlivé poškubávání kolem správného kurzu — nic víc. No a letět jako pasažér nemá smysl skoro vůbec.

A já chtěl strašně létat naplno! Cítit v ruce knipl… No dobře, dejme tomu na deltě žádný knipl není, ale cítit stroj samotný, sílu motorů, řev proráženého vzduchu a naprostou volnost jakéhokoli manévru. Tohle bylo něco docela jiného, než jsem před časem zakusil na lodi geometrů. Tam mi byla vyhrazena role diváka, nanejvýš možná velitele. Kdežto tady to byly pocity kočovného nájezdníka, který osedlal až příliš odpočinutého válečného koně. Kůň je sice vycvičený a přání má stejné jako jeho jezdec — řítit se rovnou do nejšílenější bitevní vřavy. Ale stejně — každý pohyb je překonáváním jiné vůle, sice poslušné, ale přece jen s vlastní náturou…

„Nezůstávej pozadu, Petře.“

Prolétli jsme nad městem. To utichalo přímo před očima. Světla zhasínala. Lidé z ulic se vytratili. Stačilo malé úsilí — a jakoukoli scénu jsem před sebou měl jasně a zřetelně, jako na dlani. Támhle je stadion s davy diváků, kteří se valí do jakýchsi bunkrů. Po skupinách se rozbíhali do svých nor… hrome, ale to je přece ta nesmyslná soutěž s vytvářením formací, co jsem ji viděl ráno na obrazovce! Nad všemi budovami vykvétají energetické deštníky — buď se město připravuje na nálet, nebo se prostě maskuje. Také v ulicích je vidět rozbíhající se postavičky, jinde zase převrácené stolky zahradní restaurace, a támhle nějaká starší paní chytá bezhlavě utíkající dětí a táhne je do svých dveří, pod ochranné křídlo energetické clony…

„Fronta je hned vedle,“ poznamenal suše Sníh. „Mutagenovej útok tu bude nejpozdějc za patnáct, dvacet minut. Kdo se nestihne schovat, změní se v zelenáčka… A letky civilní obrany tu budou nejdřív za půl hodiny. Ty maj základny až za horama, tam je to bezpečnější…“

Město zmizelo za námi a my se širokým obloukem blížili k močálovitému moři. Lítostivě jsem se ohlédl a řekl jsem:

„Škoda…“

„Co je škoda, Petře?“

„Že jsem se tam nepodíval.“

„Prosím tě! V takový náladě…“

„Promiň.“

Umlkl jsem. Blížili jsme se k hranici.

Žádné mapy v běžném smyslu toho slova jsme neměli. Na druhé straně jsem nic takového ani nepotřeboval, protože díky své deltě jsem všechno kolem sebe viděl na stovky kilometrů daleko. Stroj sám přitom zdůrazňoval veškeré důležité objekty. Tamhle to je například linie fronty — myslím ta planoucí modravá čára, táhnoucí se přímo po bažině.

„A jsme v našem sektoru.“

Sněhová delta zahoupala křídly a zůstala nehybně viset ve vzduchu. Donutil jsem se jeho manévr zopakovat a potlačil tak vášnivou touhu — svou vlastní i svého stroje — po pohybu.

„Úkol: Nepřipustit průlom nepřítele přes dělící čáru. Jakmile bude hranice narušena, pal ze všech zbraní!“

Jasný. A co když ji nikdo nenaruší?“

„Tak zatni zuby,“ poradil mi po krátkém zaváhání.

Vznášeli jsme se zcela osaměle asi v dvoukilometrové výšce. Ostatní naše letouny nebylo vidět, zřejmě chránily své příhraniční sektory.

„Mě už to tak nebaví,“ zašeptal Sníh. „Ale vodejít pryč nemám sílu… Cítil bych to jako zradu. Jenže snášet to už taky nemám sílu…“

Opatrně jsem se svou deltou klesl. Zavěsil jsem se nízko nad močál a zadíval se do hnědé břečky. Sníh mé počínání mlčky sledoval.

V močále kvasil život. Břečka nezůstávala jen na povrchu, ale sahala desítky, ba stovky metrů hluboko a na mnoha místech dospěla až ke dnu. V propletencích nití a šlahounů klouzaly jakési stíny. Droboučcí oranžoví ráčci, vyjukaní z velkého stroje, se zmateně rozbíhali do stran a mizeli v hlubinách. Nahoře na povrchu se hemžila klubka bezbarvých červů, kteří jako by sem vylezli z jakýchsi podzemních jeskyní. Blátem se sunuly i průzračné huspeninovité potvory, většinou ploché a velmi ohebné.

„To je krása, co?!“ otázal se ironicky Sníh.

„Je,“ řekl jsem naprosto upřímně. V tom kolotání naprosto cizího života byla jistá krása. Nepříjemná, ale uhrančivá, ze stejné kategorie, jako je krása pavoucích nožek, chapadel medúz či hmyzích fasetových očí.

„A zelený to žerou,“ pokračoval Sníh. „Třeba ta ropucha u nás ve sklepě by to baštila po hrstech. Když tak jí trochu naber, ať má holka nějaký cukrátka.“

Rozchechtal se a já se svou deltou znovu nabral výšku.

Jen si nemysli, já náhodou vůbec nejsem takovej cynik, jak by se mohlo zdát,“ pokračoval Sníh. „Jenže tohle to všechno… patří někam do rezervace… To není pro lidi. A když zelený lidma bejt nechtěj, tak by v tom jinejm neměli bránit… No mám pravdu nebo ne?“

Vzpomněl jsem si na živoucí rosol. Na hroudy červů.

Jak krásné by muselo být plavit se tudy na jachtě. Lovit ryby, koupat se v průzračné vodě a obdivovat opalující se přítelkyni…

„Máš.“

„Ty ses mi zamlouval vod začátku,“ prohlásil najednou nečekaně vřele Sníh. „Fakt. A vodpusť, že jsem tě tak podezíral…“

„To je dobrý.“

„Nojo, ale stejně… Už letěj, Petře.“

V jeho hlase zazněl takový hnus, jako by tu hrst červů právě pozřel.

Podél modré čáry, samozřejmě na své straně hranice, letěly čtyři stroje. Byly dvakrát větší než naše, ale nemotornější, méně pohyblivé.

Už jsem je viděl — snad na dokumentárních záběrech nebo na nějaké rekonstrukci, která se alespoň podle mého soudu nijak nelišila od skutečnosti. Teď jsem je ale viděl jinýma než lidskýma očima.

Byly to spíš živé organizmy než stroje. Taková měkká, zachvívající se šípovitátěla. S nafouknutými pivařskými břichy. Motory byly na dlouhých konzolách daleko od trupu. A nahoře beztvarý výrůstek, zřejmě pilotní kabina. Za každým z letounů se táhl mlžný šál jakési rozprašované tekutiny.

„Sejou,“ prohodil suše Sníh.

Jasně jsem viděl vibrace trupů, vyvrhujících ven droboučký aerosol. Vítr vanul přímo k městu a odnášel kapénky přes modrou čáru přesně k cíli.

„Ale Sněhu…“

„Tohle je právě v pořádku. Fujtajksl — samozřejmě není… Ale klimatický podmínky se ani v příhraničním pásmu neberou v potaz. Takový jsou podmínky smlouvy.“

Zoufale se snažil ovládat své emoce. A aby taky ne — vždyť teď je zkušený pilot, který nováčkovi předvádí běžné podmínky letového dne.

„To teď budeme vypalovat dobrý dva dny,“ prohodil sklesle.

A smrtící rosa padala a padala. Formace zelených dokonce změnila výšku a já pochopil, že chtějí prolétnout přímo před našima očima.

„Dělaj si z nás prču,“ potvrdil mi můj dohad Sníh.

„To nemůžeme vůbec nic dělat?“ zeptal jsem se. Bylo to jako v učilišti, když nám vysvětlovali, že americké výzvědné letouny musíme v každém případě nechat na pokoji, dokonce i když překročí státní hranici…

Sníh se odmlčel, ale pak najednou vyhrkl:

„Nějak mi blbnou navigační přístroje. Jsou eště na svý straně hranice, Petře?“

Než jsem odpověděl, polkl jsem naprázdno. V učilišti jsme pro podobné případy dostal zhruba tuto radu:

„Otázce nerozumím, Sněhu. Vaše navigační systémy zatím moc neovládám.“

Jen temně zafuněl.

„Já bych řek, že už jsou za čárou.“

„Až se vrátíš na základnu, tak to zkontroluj ou,“ připomněl jsem mu.

„Pokaždý se člověk až na základnu po boji vrátit nedokáže. Protože občas spadne… někdy docela šťastně, přímo na pobřeží…“

Jasně. Moc dobře do tebe vidím, pilote z planety Duhové Mosty.

A jsem ten poslední, kdo by tě odsuzoval.

„Čekám na rozkazy,“ řekl jsem jen.

„Jisti mě.“

A jeho delta vyrazila přímo k modré čáře. Nehmotnou hranici hravě překonala a nebem se přehnal ohnivý pruh. Sníh zatím nestřílel přímo po zelených letounech, jen vypálil dávku ve směru jejich letu a snažil se je od hranice vytlačit. Čekal jsem a stejně tak čekala moje delta — jako šelma před rozhodujícím skokem po kořisti…

Čtyři nepřátelské letouny provedly obrat s takovou hbitostí, jakou bych při jejich rozměrech rozhodně nečekal. Za okamžik už letěly přímo na Sněha; zatím nestřílely, ale už z jejich pohybu se dala tušit nepokrytá hrozba. A aby taky ne — to Sníh porušil hranici. To, že zelení předtím čekali na příhodný vítr, se podle příslušné smlouvy nepočítá…

„Nepřítel na mě útočí,“ odtušil Sníh naprosto klidně.

A já zahájil nezbytné kroky.

V tomhle okamžiku se rozhodně nedalo říct, co přesně jsem já a co můj stroj. Vztáhl jsem před sebe ruce, které mi delta pohotově prodloužila…

A to, co teď byly mé prsty, obemklo létající šíp zelených.

Projela jimi bolest. Ta stvůra z kovu a živých tkání, která v sobě po nebi nesla pilota se zelenou pletí, rozhodně nebyla bezbranná kořist. Jako bych do rukou uchopil ježka… Ale co ježka, copak takové nevinné zvířátko může člověku nějak ublížit? Tohle spíš vypadalo, jako když jsem do dlaní nabral řežavé oharky. Zavyl jsem a strhl a zmuchlal ohňovou bariéru, do níž byl cizí letoun zahalen. Byl to strašný pocit, asi takový, jako když vlastnoručně zaškrtíte člověka.

A přesto jsem věděl, že jsem v právu.

„Díky, Petře…“

Sněhová delta mezitím unikla kamsi do velké výšky. Kolmo klouzala až do stratosféry a celkem bez potíží za sebou nechávala tři zbylé nepřátelské stroje. Ty si mě kupodivu vůbec nevšímaly.

Že by proto, že hranici jsem zatím nepřekročil?

Zmuchlané trosky létajícího aparátu zelených se zatím sypaly dolů. Povšiml jsem si i nadouvající se koule pilotní kabiny, která se také v mohutných kotrmelcích poroučela k zemi. Jak se zdá, pilot to tentokrát přežije. Z puklého břicha letounu tryskala tmavá kapalina. Teď už to ale nebyla mlhovina, s níž by si mohl i nadále pohrávat vítr — prostě několik tun jedu.

Začal jsem bleskově stoupat. Výška rychle narůstala — Sníh už byl dobrých dvacet kilometrů nad zemí, ale tři břichatí netvoři ho pronásledovali dál. Tentokrát po něm ovšem už i pálili. Na deltu mířily četné kuželovité výboje. Když jeden ze svítivých kuželů Sněhův stroj zasáhl, pilot pronikavě vykřikl.

„Co se stalo?!“ zaúpěl jsem. Rychlost jsme všichni měli v podstatě stejnou, a tak jsem zatím nemohl zaútočit.

„Až pak…“

Jeho delta na okamžik strnula na místě — a pak zamířila střemhlav dolů. Šípovité letouny tedy zastavily taky, a v tom okamžiku jsem je dostihl.

Pal!!! Smršť, uragán, spalující déšť, bušící nikoli do země, ale do oblohy. Cítil jsem, jak z netušených arzenálů delty ždímu všechno, co v nich bylo.

A přesně to chci!

„Sněhu! Petře! Okamžitě se vraťte na naše území!“

To byl Galis. Jen nebylo jasné, zda ráčil nějak zasáhnout, nebo nám jen věnuje chvilkovou pozornost.

Jeden z nepřátelských letounů vzplanul. Párkrát sebou mocně škubl a zamířil do hloubi zeleného území. Jen ať si táhne… Zbylé dva stroje zmateně manévrovaly a vysílaly směrem ke mně celé sítě blesků. Má delta nadskočila, já pocítil prudkou bolest a vykřikl jsem stejně jako před chviličkou Sníh.

„Drž se!“

V nebi se rozhořela další ohnivá koule, která byla ještě před chviličkou nepřátelským letounem. Já ale dostal další zásah, delta se celá otřásla a začala klesat.

„Tumáš, tumáš!!!“

Rozmanitost výzbroje delty byla skutečně ohromující. Cítil jsem, jak z křídel vyletují rakety, a uvědomoval jsem si, že jsou částí mne samotného, že je to má vlastní dravá a zubatá tlama… Výbuch — s tou první střelou jsem si příliš pospíšil a stroj zelených zasáhla jen tlaková vlna, zato druhá už přesně trefila zadní část letounu. Měl jsem dojem, že jeho pilot zpanikařil. Z břicha jeho stroje se vyvalila hustá tekutina — zřejmě se zbavoval nákladu. Zelený stroj začal prudce stoupat — ale tím se dostal na dostřel Sněhový delty, přímo pod nůž čistého plamene. Naráz se proměnil v mastný černý mráček — a bylo po všem.

„Hotovo. Dostali jsme je, Petře… A jednoho máš na kontě ty… Jak jsi na tom?“

„Zatím se držím.“

Jenže držet se ve vzduchu bylo popravdě řečeno těžké. Delta se chovala jako těžce raněné zvíře. Jasně jsem cítil její bolest i křečovitou snahu zůstat ve vzduchu a nespadnout.

„Tak jak jste daleko, Sněhu a Petře?“ ozval se v éteru ledový hlas kapitána Galise.

„Všechno v pořádku, kapitáne,“ zareagoval pohotově Sníh. „Letka zelených překročila hranici. Narušitelé byli zničeni.“

„Mně ale družice poskytla poněkud jiný obraz událostí.“

„Už dávno vám říkám, že byste boj měl sledovat z delty, kapitáne,“ odsekl Sníh troufale.

Chvíli bylo ticho.

„Ty chytráku! A jestlipak z tý svý delty vidíš, co je pod vámi?“

Také jsem pohlédl dolů. Ukázalo se, že je to dost obtížné — mé zorné pole se značně zúžilo.

Ze spousty cizích letounů až přecházely oči. Odkud se berou, že by se vynořily přímo z vody? Dobré dvě desítky strmě stoupajících střel, tentokrát neobtěžkaných žádným nákladem, a proto pohotových a hbitých.

„Už tu na nás čekali,“ vydechl Sníh.

„Samozřejmě,“ potvrdil Galis. „Navigační chyby se některým našim pilotům dějou až příliš často. Zmizte, ale fofrem!“

„Potřebujeme pomoc, kapitáne.“

„Žádnou pomoc nedostanete! Zaletěli jste sto kilometrů do nepřátelského území! Vraťte se. Palebnou podporu dostanete až před městem.“

„Galisi!“ Sněhův tón byl tentokrát hodně zdrženlivý. Teď nežádal, ale prosil. „Petr se jinak zpátky nedostane. Mašinu má zničenou, nechápu, jak se eště drží ve vzduchu.“

„Tohle je válka. A vy jste porušili její pravidla…“

„Válka žádný pravidla nemá,“ zasáhl jsem do jejich rozmluvy.

„Ty snad chceš, aby naše děti hořely zaživa?“ zeptal se mě Galis. „Ustupujte. Braňte se a ustupujte.“

„Kapitáne…“

„Ne. Užití těžkých zbraní nepovoluji.“

Ze všech sil jsem se snažil dostat deltu výš. Nebo alespoň zvýšit rychlost. Jenže stroj už neměl sil. A dole pod námi startovalo celé mračno nepřátel.

„Sněhu, leť pryč,“ poprosil jsem svého parťáka. „Snad vidíš, jak na tom jsem… Budu tě krejt.“

To je ale hloupé! To je neuvěřitelně hloupé! Tak já se vypravím s prosbou o pomoc k mohutné supercivilizaci, která jediná je schopna zastavit jinou supercivilizaci. Jenže zabřednu do bezvýznamného lokálního konfliktu. A nakonec chcípnu hned při prvním bojovém letu, v němž je mým úkolem bránit jednu bandu šílenců před jinou bandou šílenců.

„Leť pryč, Sněhu!“

„Už mě to vopravdu nebaví,“ vydechl Sníh. Tiše, až znuděně. „A ty di do prdele, Galisi! To jsem ti chtěl říct už dávno! Požírejte se navzájem, jak chcete! Vy teda rozhodně nejste vo nic lepší než ty zelený hajzlové!“

„Už jsi skončil?“

„Konec bude hned!“ vykřikl s furiantským zápalem Sníh. „Petře! Sbohem! Seš bezva kluk… Uvidíme se až v jiným světě…“

„To zakazuju!“ vykřikl Galis. „Znáš přece pravidla, Sněhu…“

„Divíš kam?!“

Doporučení bylo stručné, ale velmi obsažné. V příští vteřině Sněhová delta podklouzla přímo pod můj zmrzačený stroj, zakývala křídly a znehybněla…

Svět se otřásl v základech.

Sestoupil anděl smrti…

Zvuky zemřely. Barvy pohasly.

Z břicha Sněhový delty vyrazila přízračná záře, která zasáhla smrdutý močál i startující letky zelených. Dravé siluety cizích strojů zmatněly, scvrkly se a měnily se v nejasné stíny.

„Tak jak se vám zamlouvá plochost?“ zeptal se velmi zřetelně Sníh.

Co přesně to bylo, jsem nevěděl. Ani v jednom z instruktážních filmů Konkláve jsem neviděl nic, co by se této podívané alespoň blížilo.

Vzduchem poletovaly a rychle tály ploché dvourozměrné siluety. Močál se rychle rozpouštěl a tam, kde se ještě před okamžikem kroutili červi a bujelo bařenisko, pěnila jen čistá voda. Pod námi se rychle rozšířil obrovitý kruh nedotčené vodní hladiny, táhnoucí se až k obzoru.

Co to udělal? Že by prostor připravil o jednu dimenzi?

„Já tě varoval,“ řekl ponuře Galis.

Sněhová delta těžce vydechla — a proměnila se v mračno ohně.

„Kapitáne! Kapitáne Galisi!“ zaječel jsem. „Sněhův letoun… Kapitáne…“

„Ten stroj jsem zničil já. A ty se okamžitě vracej na základnu, Petře. Pokud odmítneš, budu nucen udělat s tebou totéž.“

Nemohl jsem popadnout dech. Udřené kovové tělo pálilo a bolelo.

„Víš, kam di?“ otázal jsem se rétoricky a seznámil Galise s ruskou variantou adresy, doporučené před okamžikem. A vrhl jsem se s deltou dolů, přímo skrz úlomky Sněhový stíhačky.

Ne.

Nikde nic.

Tentokrát se Sníh z planety Duhové Mosty na břeh nedostane.

Galis se odmlčel. Dobře jsem chápal, že v následující vteřině mohu svého kamaráda následovat, ale přesto jsem klesl až těsně nad hladinu. Nad čistou a průzračnou vodu, v níž se svíjely dvourozměrné stíny a klesaly ke dnu.

Ještě okamžik — a delta mě pustila. Kabina se otevřela, já se vyhrabal z křesla, na okamžik jsem znehybněl a hltavě lokal chladný mořský vzduch. Plášť mého stroje byl zvenčí horký a drsný jako skelný papír. Vonělo to tu solí. Vonělo to tu čistým, sterilním a vlídným světem.

„Jsi svině!“ zařval jsem. „Ty jsi svině, Galisi! A tvoje planeta je žumpa! Jen ať vás v ní klidně utopěj!“

Tmou se dolů snášely planoucí zbytky Sněhový delty. Po zelených nezbylo ani stopy.

„Von jedinej byl normální, protože nebyl z toho vašeho zasranýho světa!“

Mé kletby však neměl kdo poslouchat, a stejně tak tu nebyl nikdo, kdo by se díval na mé slzy. Delta visela těsně nad hladinou a konvulzivně sebou poškubávala.

„Vy ksindlové,“ zašeptal jsem ještě.

Proč, no proč už nemám možnost udělat totéž, co udělal Sníh? Vypálit a zničit tenhle svět, proměnit ho v plochost…

A proč se nemůžu vrátit jinam než zase na základnu?

Kapitola pátá

Delta se držela do posledního okamžiku. Připadal jsem si, jako bych nutil do běhu umírajícího, jako bych bičoval uštvaného koně.

Jedinou útěchou mi bylo, že ten bič jsem cítil i já.

Těsně u břehu, kam už Sněhův útok nedosáhl, vystřídalo čistou vodu opět bahno. Delta uposlechla mé přání, znovu klesla a do močálu šlehly ohnivé karabáče. Doupě cizí biosféry vzplálo. Dýmaly bleskově vysychající vodní rostliny, voda se vařila a oranžoví ráčci se pekli ve vlastních krunýřích. Delta za sebou zanechávala vypálenou stopu a pomalu se plazila k základně.

To není moje válka.

To není moje planeta.

Jděte všichni k čertu!

Nad základnou stejně jako při odletu plápolalo silové pole. Vedl jsem stroj přímo k němu a vyčkával jsem. Jak se to pole ruší, mi nikdo nevysvětlil, a nebylo vyloučeno, že se ovládá jen zevnitř.

Inu — když shořím, tak shořím.

Pole se otevřelo. Delta hupsla do průchodu, na okamžik strnula a pak těžce klesla na zem. Kabina se otevřela sama, aniž by se dočkala pokynu.

Stroj umíral.

Pochopil jsem to okamžitě, sotva jsem se vyhrabal ven.

Plášť letounu v cárech padal na zem, asi jako lidská kůže při těžkém ekzému. Delta vydávala těžký, nízký hukot. Vstupní můstek se trhanými pohyby pokoušel vytáhnout nahoru a proměnit se znovu v poklop — pak ale beznadějných pokusů zanechal a zůstal splihle viset k zemi.

„Sbohem,“ řekl jsem svému stroji. „Ale stejně… stejně jsme… zvítězili, ne?“

Tady jsem ovšem neměl co dělat. A nemělo tudíž smysl vracet se do kasáren. Stál jsem na přistávací ploše a díval se, jak moje stíhačka umírá. Možná jsem ještě něco očekával… Snad vojenskou hlídku nebo Galise s blasterem v ruce nebo zelené výsadkáře, rozhořčené tím, co se právě stalo. Jenže tu nebyl nikdo.

Že by to tak bylo lepší?

A přesto jsem tu měl ještě jeden úkol. To jsem pochopil, když jsem kousek stranou, hned vedle vězeňského domku, uviděl létající loďku.

Je to tu všechno dobytek. To ovšem platí obecně. Kdežto v jednotlivostech bychom měli uplatňovat jiná kritéria.

Vykročil jsem k vězení. Strčil jsem do loďky a ta se zhoupla. Ta zelená letkyně ji jistě umí ovládat…

Zbývá jen otevřít dveře.

„Poplach,“ řekl jsem.

Jenže ono nic.

„Otevři. Vchod. Odblokovat. Pustit.“

Říkal jsem všechno, co mě zrovna napadlo, ale dveře se otevřít nehodlaly.

„Marná snaha. Tyhle dveře se otevřou jen na myšlenej pokyn.“

Takhle tiše umí chodit jen Galis…

Otočil jsem se. Zbraň nedržel kapitán v ruce žádnou. Stál u loďky a s netajenou zvědavostí si mě prohlížel.

„A bariéru dole ve sklepě dokážu zrušit jen já,“ pokračoval. „Takže… to zkoušíš zbytečně. A co jsi chtěl udělat? Zabít ji?“

„Pustit.“

„Skutečně?“ povytáhl obočí překvapením.

„Ano. Není důvod… Nemá smysl někoho osobně trápit…“

Těžko jsem hledal slova.

„A co Sníh?“

„Toho nezabili oni.“

„Myslíš? Já byl nucen, Petře. Nic jinýho mi nezbývalo.“

„Už jsem ti přece říkal, kam máš jít… i s tou svou demagogií.“

Galis jen pokrčil rameny:

„Tomu jsem upřímně řečeno neporozuměl vůbec. Rozhodně nejsem příznivec lásky mezi stejnýma pohlavíma, takže… to doporučení s tím ptákem… je velice zvláštní.“

Mimoděk jsem se zasmál:

„To je ale škoda, že nevím, jak tě urazit.“

„Jo tak to byla urážka?“ ožil hned Galis. „Tak dobře, tak si mysli, že se mě to dotklo, pokud ti to pomůže. Ale teď se vrať do kasáren. Poplach už je odvolanej. Měl jsi štěstí, Petře.“

Zůstal jsem stát.

„To tu ženskou fakt chceš pustit?“ podivil se Galis. „Ale já ji teď pustím sám. Proto tu stojí loďka. Vynesu jí z cely, položím do člunu a vyšlu ho směrem k zeleným. Je mrtvá, Petře. Zelený umíraj jinak než my. Spotřebujou všechny síly — a pak se prostě odpojej.“

Všechno, co jsem právě chtěl říct, mi uvízlo v hrdle. Toho nedojmu! Jsou ze stejného těsta jako geometři. Jsou si sebou zkrátka na sto procent jistí.

Otočil jsem se a zamířil k ohradě. Tu přelezu. Prostě ji přelezu a půjdu do města. A najdu tam ty hvězdné kupce…

„Takhle se od nás neodchází, Petře…“

V Galisových slovech zazněla hrozba. Prudce jsem se otočil a Kualkua někde u dna vědomí vypískl:

Nebezpečí! Mám provést bojovou transformaci?

Galis se už sebejistým krokem blížil ke mně.

„Jsi nám něco dlužen, Petře. Kvůli tobě, ano, právě kvůli tobě zahynul dobrej pilot. Takže teď budeš muset krejt jeho sektor. A odejdeš, až já ti to dovolím. Anebo nohama napřed…“

„Nepokoušej se mě zastavit,“ zašeptal jsem. „Moc tě prosím, Galisi — nezkoušej to…“

„Ty štěně…“ Galis se ani nezdál nějak pohněvaný. „Tyhle základně velím už tři sta let…“

Cože???

„A zatím eště ani jedinej cucák…“

Jeho počínání mě zaskočilo. Došel až ke mně a lehce a bez dlouhého rozmýšlení mi vrazil facku.

„Běž do kasáren! Půjdeš do basy, pilote!“

Tvář mi hořela. Pohlédl jsem kapitánovi rovnou do očí:

„Tos teda neměl, kapitáne…“

Jakmile jsem zvedl ruku, mou kůži protrhly drápy. Porovnávat míru potupy a následné odvety je zábava pro syté a šťastné.

„Ani nevstávej,“ dodal jsem jen.

Kapitán ležel na zemi a dlaní si tiskl zkrvavenou tvář. S údivem si mě prohlížel.

„Jo tak ty jsi metamorf, chlapečku…“

Zasmál se:

„Takovýhle hrátky jsou nejhezčí ve dvou…“

Jsi v nebezpečí! zavyl Kualkua.

Galisovo tělo se roztékalo, tálo jako vosk. Jeho kůže rychle porůstala rohovinovými šupinami. Oči se proměnily v úzké škvírky, vlasy opadaly a odhalily tak na hladké kůži ostré kostěné trny. Ruce se protáhly a naběhly na nich mohutné svaly, nohy se naopak zkrátily. Přede mnou náhle stála obludná bytost — takový orangutan, který během evoluce odbočil kamsi mezi krokodýly…

„Tak co uděláš teď?“ zasyčel. „Jsi moc troufalej, pilote! Takový my nepotřebujeme. Ale jednu šanci ti eště dám…“

To, co následovalo, byl zřejmě Kualkuův omyl. Symbionita prostě a dobře zpanikařil. Z mých rukou vystřelily protoplazmové nitě.

Galis Kualkuova chapadla přeťal jediným máchnutím mocné paže. Pak už dlouho neotálel a rovnou se na mě vrhl.

Byl rychlý, obludně rychlý a tělo pod zrohovatělou kůží rozhodně neztratilo mrštnost. Upadl jsem a jeho ruce sevřely mé hrdlo.

„Tady nemáš co pohledávat,“ pronesl Galis dutým nelidským hlasem.

Jenže zaškrtit mě nebylo tak snadné. Kualkua bojoval, jak jen to šlo, přesněji řečeno jak to dovolovalo mé tělo. Krk se rázem proměnil v parízek, v tvrdý špalek, ale Galisovy prsty ho drtily i presto.

„Zemři,“ řekl úsečně a beze zloby Galis.

Jak se asi tak dá vzdorovat tvorovi, který má absolutně analogické možnosti? A navíc jich umí podstatně lépe využívat…

Ruce mi zůstaly volné, a tak jsem jimi ze všech sil praštil do Galisovy lebky. I ocel by povolila. Jeho lebeční kost však ne. Tak jsem zasadil sérii úderů do míst, která jsou na lidském těle tradičně nejzranitelnější.

Výsledek zase žádný.

Ztěžka jsem dýchal. Kualkua zřejmě přestal chránit dýchací cesty a soustředil se hlavně na páteř.

Těsně nade mnou se výhružně skláněla Galisova morda. Z otevřené tlamy kanuly sliny. Připomínal mi teď jakéhosi proslulého netvora… Asi toho, z nějž se stal jakýsi pravzor nepřátelského Cizáka ze starého a zakázaného filmového hororu…

„Zkus to!“ zaprosil jsem úpěnlivě. „No tak to ještě zkus, Kualkuo!“

Bolelo to nesnesitelně. Symbionita mi rychle měnil ústní dutinu. Tělem mi projížděly šílené křeče, jako bych měl ústa plná vroucí vody! Nebo snad kyseliny…

Plivl jsem — vyvrhl jsem do Galisovy znetvořené tváře pekelný koktejl z vlastních rozpadajících se tkání a carské vodky.

Galis zavyl a odskočil. Jeho tlama se změnila v jednu obrovitou ránu. Z popálených šupin se kouřilo a vyřinula se zpod nich krev. Realita byla nakonec barvitější než lidská fantazie — něco podobného Galis nečekal.

Chtělo se mi křičet, chtělo se mi na něj zařvat „chcípni, ty zrůdo!“, ale má ústa nebyla pro řeč uzpůsobena. Povalil jsem ho, zvrátil mu hlavu a kyselinu vydštil přímo do jeho bolestí otevřené tlamy.

Teď už nemohl ani křičet. Bojovali jsme mlčky a zevnitř nás oba požíral stejný jed.

Bušil jsem Galisovou hlavou o beton. Pravidelně a nepřetržitě, zatímco Kualkua chvatně zašíval mé rány. Vypadalo to ale, že Galis opět odolal a že jeho obludný organizmus si poradil i s kyselinou…

Člověk by nevěřil, co všechno dokáže živá tkáň vydržet!

Tak zkusíme radiaci, elektrický proud nebo mikrovlnné záření…

Jenže to nejde, to bych zabil i sám sebe.

Zalilo nás světlo. Na základnu klesaly vracející se delty.

Zbavím ho kyslíku… Umořím hladem… Ulechtám k smrti — co se vlastně ještě dá udělat s živým organizmem?

Usušit. Sežrat zaživa. Jenže něco takového bych asi nestrávil. Však jsem to jednou vysvětloval jednomu malému klukovi — mimozemská organika je pro člověka nepoživatelná…

Galis už se začal zvedat a já jeho náporu nedokázal odolávat. Jeho zevnějšek se opět proměňoval, tlama se zvětšovala a trčely z ní ostré tesáky, oči potáhla tuhá průzračná mázdra…

Sbíhali se k nám lidé. Z přistávajících delt vyskakovali piloti — osobní zbraně u sebe zřejmě neměli, ale při tomhle počtu mě prostě roztrhají zaživa…

Galis se znovu ocitl nahoře, přitiskl mě k zemi a obludná tlama — proboha, on snad ten horor o zlém Cizákovi viděl taky! — už se osudově sunula k mé tváři. Jako oživlá noční můra, jako ztělesnění smrti…

Chceš-li zabít oheň, staň se ohněm. Chceš-li zabít smrt, staň se smrtí.

Mistři bojových umění zřejmě měli na mysli něco jiného. A přesto právě v téhle zásadě byla jistá šance.

Rozhodl jsem se, že Galisovy transformace napodobovat nebudu.

Tak já to zkusím, povzdechl si unaveně symbionita.

Galisova tlama cvakla a vyrvala kus mé tváře. Nebolelo to. Díky, Kualkuo…

Nejspíš mě i Galise napadaly úplně stejné věci — a tak vyrvanou část mého obličeje okamžitě polkl. Když soupeř umí proměnit své tělo, je logické, že se pokusíme zmenšit jeho hmotnost a na její úkor zvětšit tu svou…

Vynaložil jsem zoufalé úsilí, abych Galise od sebe odtrhl a odhodil stranou. Z rozervané tváře prýštila krev, protože Kualkua zatím nestačil uzavřít všechny cévy.

A přesto jsem se usmíval. Když si uvědomím, jak jsem vypadal, musel to být ďábelský úsměv.

Galis znehybněl.

Já…“ Slova utichala a žbluňkala přímo v ústech, ale i přesto jsem se snažil mluvit. Já… Já… Je to jed… Ty jsi blbej, kapitáne…“

Zařval, zkroutil se a pokusil se polknutý kus mého těla vyzvracet.

A já prostě stál a díval se, jak umírá.

Čím asi Kualkua nasytil mé tkáně, které jsme potom tak laskavě nabídli Galisovi?

Byly to kyanidy. Triviální řešení.

Kůže na tváři sebou konvulzivně škubala a srůstala. Krev už mi netekla. Otočil jsem se k přibíhajícím pilotům a vycenil na ně zuby, takže rázem znehybněli.

Jak to tak vypadalo, jediný metamorf, který se tu vyskytoval, byl kapitán Galis…

Nehýbej se. Je třeba neutralizovat jed. Kapilár je hodně.

Zvláštní pocit… všechno jakoby plave a vzduchu je pořád málo. Proč se dusím? Dýchám přece z plných plic…

Zdřevěnělé nohy mě pomalu nesly k ohradě. Za mými zády se mezitím piloti vrhli ke znehybnělému Galisovi.

Tak jsem tě přece jen pomstil, Sněhu, ty můj kamaráde, kterého jsem si nestihl pořídit…

Vy máte své zákony, a já zase své.

Nemůžu to stihnout! zakvílel Kualkua. Petře, já nestíhám neutralizovat jed!

Inu, co se dá dělat, takhle vypadá odplata. Když chceme brát cizí život, musíme být připraveni dát svůj vlastní.

Belhal jsem se dál, i když mi v očích haslo a mysl se stále víc mlžila. Teď by mě klidně dorazilo i dítě — stačilo do mě strčit, a už bych nevstal…

Promiň…

No to by mě tedy nenapadlo. Kde bere tak lidská slova?

Svět zahalila bílá záře. V uších mi zvonilo. Ne, asi už k plotu nedojdu a padnu rovnou tady, uprostřed Fortny…

Petře!

Ztratil jsem vědomí.

Petře! Petře! Petře!

Proč pořád omílá mé jméno?

Copak ten Kualkua nechápe, že umírat se má v klidu a tichu? Tím spíš teď, kdy už se nedusím a jak se zdá, mohl bych se i normálně pohybovat — jako by člověk plul na teplých vlnách a zdálo se mu, že všechno je dobré…

Jen ta hlava bolí. A buší mi ve spáncích.

Tuhle bolest už znám.

Petře, vzpamatuj se! Slyšíš mě? Odpověz! Jsi živý? Odpověz!

Živý? To asi ano. A pokud tam někde něco je, tak to rozhodně není někdejší paličatý Kualkua. Ten malý, zbabělý a lhostejný bůžek. V té své lhostejnosti se schovával hodně dlouho… Ale každá lhostejnost jednou pomine. A teď znovu potřebuje hlavně on mě — tu chodící schránu pro rozum, který nerad vylézá ven do krutého a obrovitého světa. Ale stejně — nakonec mě zachránil…

Petře! Otevři oči. Vstaň.

Podřídil jsem se. Protože kdybych to neudělal, tak by se Kualkua nedejbože rozhodl, že bude řídit taky mé tělo. A to bychom mu umožňovat neměli.

Slunce zapadalo.

Bylo to nádherné.

Ležel jsem na trávě — na suché pichlavé podzimní trávě, pokrývající mírný svah nějakého kopce. V dáli se v nachových a zlatistých pruzích táhl les.

Že by podzim?

„Kde je základna, Kualkuo?“

Posadil jsem se a přejel si dlaní po obličeji. Ještě před okamžikem tu přece zela rána.

Teď tam byla jen zaschlá krev a pod ní ošklivá tržná rána.

„Beze stop by to zahojit nešlo?“ zeptal jsem se.

Vnitřně jsem byl naprosto zpustošený a prázdný. Připadal jsem si dosucha vyždímaný, jako by ve mně nezbyly vůbec žádné pocity ani emoce. Zelení ekologové, Sníh, který neměl rád své jméno, zmrzačená delta, kapitán Galis, který se mě pokoušel sežrat — to všechno bylo strašně daleko. Zůstal tu jen podzimní svět, podzim, téměř ruský podzim s chladným zvonivým vzduchem.

Tu ránu jsem ti nezaceliljá.

„A kdo tedy? zeptal jsem se pitomě.

To Fortna. Prošel jsi do jiného světa.

Přikývl jsem a jeho slova tak schválil. Tohle opravdu musela být jiná planeta. A ne proto, že místo džunglí jsem tu viděl obyčejný les, a taky ne proto, že tu bylo velice ticho. Je to zkrátka tak, že každý svět má svou vůni. Jak v přímém, tak v přeneseném slova smyslu. No a tady to rozhodně nevonělo válkou.

„A kdo mě tedy zachránil?“

Fortna. Vyplavila z tvého organizmu jed. Odstranila všechny rány. A taky veškeré modifikace, které jsem do tvého organizmu vnesl já.

„Takže nás zase postihli, Kualkuo?“

Ano.

„Kolik od tý chvíle uběhlo času?“

Kolik váží západ slunce? Jak voní zvuk flétny? Jak zní dotek mateřské dlaně?

„Ale ty jsi básník…“

Postihl jsem tě, Petře. A tak řeď můžu komunikovat za pomoci abstraktních představ.

Vstal jsem a rozhlédl se.

Jak je tu ticho.

Jak je tu pěkně.

„A není to třeba tak, že tady vůbec nikdo není?“ zeptal jsem se s plachou nadějí v hlase. Kualkua neodpověděl. Tak ať.

Kolem je les, pole, v dáli se klikatí hádek jakéhosi říčního toku. Nebe tmavne a slunce klesá za obzor, mimochodem rychleji než na Zemi. A na ještě světlém nebi začínají naskakovat hvězdy. Jasně — ještě pořád jsem v centru Galaxie.

A přesto se mi tady líbí.

Vykročil jsem z kopce dolů. Na okamžik jsem se ohlédl a ucítil Fortnu. Proč asi tak strašně dlouho nefungovala? A proč mě nakonec přece jen zachránila?

Někdo mě sleduje, někdo na mě má eminentní zájem. Možná jsem vlastně jen hračka. A ten co si se mnou hraje, se mě zatím ještě nenabažil a teď si mě možná chce podrobit.

„Kualkuo, odstraň mi ten šrám,“ požádal jsem.

Já nechci.

„Cože?!“

Byl jsi obnoven právě do tohoto stavu. Když toho není zapotřebí, nebylo by dobré do toho zasahovat.

„Ty se bojíš, kamaráde,“ zašeptal jsem.

Rasa, která nezná strach, umírá.

Vydal jsem se k řece. Víceméně automaticky, ve vleku znalostí, které jsem kdysi vyčetl z knih. Řeka — moře — život. Vše živé se stahuje k vodě. A já musím, já jsem povinen se z téhle šlamastyky dostat. Vždyť zatím ani nevím, co to ten Stín je. Musím najít dědu, Danilova a Mášu. Musím se vrátit na Zemi a najít způsob, jak ji ochránit.

Což je docela dobrý soubor činností pro člověka, který před pár hodinami málem umřel na otravu, kterou si sám způsobil.

„Co myslíš, děje se s ostatníma to samý, co se mnou?“ zeptal jsem se. „Nebo si myslíš, že Fortnou vůbec neprošli? Co, Kualkuo?“

Symbionita neodpovídal. Ale já jeho odpověď vlastně nepotřeboval.

„Já nechápu jedno — kdo má zapotřebí honit mě z jedny planety na druhou? Když je ta jiná inteligence schopná postihnout mě v jediný vteřině, tak je to přece stejný, jako bych si hrál se železnou stavebnicí. Všelijak ji skládat, něco z ní stavět, a přitom jako by nebylo jasný, co se z ní postavit dá a co ne… Já prostě nechápu smysl toho jejich počínání! Proč to všechno?“

Nebo že by to žádný smysl nemělo? Nevím. A Kualkua to neví taky — proto mlčí.

„A těm geometrům… těm taky nerozumím. No dobře, tak narazili na supercivilizaci. Metamorfové… Fortny… Delty… Já chápu, že delty jsou lepší než lodě geometrů. No dobře, tak ať ten Stín má třeba tři sta anebo klidně pět set planet… Stejně před ním neměli utíkat! Jinak jsou pro ně přece jakýkoli potíže důvod k iniciativě. A ten Stín nijak zvlášť chráněnej není! Kdyby nebylo Forten, tak se tu vlastně dá pracovat celkem bez potíží. Člověk se prostě do toho jejich světa začlení a začne se věnovat regresorství. Čeho se tak strašně lekli? Já se tady přece nijak zvlášť nebojím…“

Kualkua se zase neozval.

A já se unavil. Otázek bylo hodně a odpovědí nepřibývalo. Nezbylo mi, než jít a jít.

„Hlavní je tomu porozumět. Víš, Kualkuo, to byl pro lidi vždycky ten největší problém. Pro nás je nejdůležitější pochopit, to si pak myslíme, že si poradíme se vším na světě. A když se nám to nedaří, tak hned přijdou nějaký nepříjemnosti. Třeba takovej jump… Tak jsme ho vymysleli, začali ho používat, ale jeho podstatě vlastně pořád eště nerozumíme, stejně jako na začátku. A teď na to doplácíme, protože jsou z nás vesmírný formani. Jediná výhoda je, že Cizáci jump nesnášej.“

To se mýlíš.

Málem jsem klopýtl.

„Cos to řek?!“

Jump snášejí pňnejmenšim dvě rasy. Počtáři a my.

„Ale ty…kruci!“

Jistě, on má vlastně pravdu. Když mě paralyzovali a pak jsme jumpovali k Zemi, tak byl přece Kualkua ve mně!

Asi jsem si až příliš zvykl na jeho přítomnost ve svém těle. Nezrodil se ve mně ani stín nějakého údivu, že Cizák, ten inteligentní a živoucí Cizák, zůstal stále se mnou!

„A tys ten jump vydržel proto, že jsi byl součástí mýho těla?“

Ne. Jen si vzpomeň na to, jak je ustrojený můj rozum. Před jumpemjsem vědomí z té části, která byla v tvém těle, prostě odklidil. A pak jsem ho zase vrátil. Ty skoky jsem vždycky někde přečkal.

„No dobře, ale dokázal bys jump vydržet?“

Nevím. A zkoušet to nehodlám. Pro mě by totiž negativní výsledek nebyl záhubou jedince, ale smrtí celé rasy.

„Tak to je vážný…“ Trochu jsem se uklidnil. „Ale vy a počtáři jste výjimka, která potvrzuje pravidlo. Protože tebe by podle mýho soudu těžko někdo donutil, abys lítal s kosmickýma loděma po vesmíru sem a tam. A počtářům by cizí poslání asi taky nebylo k ničemu.“

Nejde jen o to, Petře. Přece si nemyslíš, že by se nedalo vyrobit nějaké mechanické zařízení, které by jump hravě snášelo? Nebo čistě mechanické aparatury pro přenos dat do počítačů? Nerozumné biologické struktury, které by bylo schopny orientovat se podle hvězd a zároveň jumperu dodávat energii…

„Tohle před Silnýma rasama rozhodně nevykládej!“ vyhrkl jsem.

Kualkua se zasmál.

Uklidni se. Snad si nemyslíš, že Silné rasy by nebyly schopny dospět k tomuto závěru samostatně…

„Tak proč ale to všechno?“ vykřikl jsem. „Proč zrovna my musíme prohánět kosmický lodě z jednoho kouta Galaxie do druhýho? To se pro nás lepší úloha nenašla?“

Rasu, která nemá žádný konkrétní úkol, Konkláve prostě zruší. To je osud mnoha ras, Petře. Já si je pamatuji. Třeba jantaroví brouci… To byl takový kolektivní rozum, podobný jako můj. Jenže nedokázali snášet kosmické lety a jejich planeta nic zajímavého neprodukovala… Nebo existovala celá planeta, která měla rozum. Takový oceán inteligentníprotoplazmy, s nímž nikdo nedokázal navázat kontakt… A tak Alan dostali rozkaz… Konkláve je pragmatické, Petře. Darmožrouty ve svých řadách nesnese. Dříve nebo později se to obrátí proti němu, ale já se domnívám, že to bude spíš později.

„A v čem je tedy ta naše zvláštnost, Kualkuo?“

Přemýšlel jsi někdy o hodnotě skoku? O přesnosti, jíž je zapotřebí pro jumpování pokaždé o víc než dvanáct světelných roků?

„Ale my jsme přece dosáhli…“

Tak si to všechno spočítej. Všechny ty chyby vaší primitivní orientační soustavy. Vzájemné vztahy rychlostí. Pohyb hvězd v Galaxii. Žádný navigační systém nedokáže přece dovést loď k cíli, když hodnota jednoho skoku je jen dvanáct světelných let.

Byl jsem naprosto zdrcený.

To by snad bylo jednodušší souhlasit, že svatá inkvizice měla pravdu a že Slunce se otáčí kolem Země.

„Ale my přece skáčeme, Kualkuo. Dolítneme k cíli a zase se vrátíme.“

Ano — navzdory logice. Navzdory statistice. Navzdory všemu. Silné rasy už stavěly automatická plavidla sjumperem. Ve vesmíru se ztrácela. Odskočila směrem k Váhám — a skončila u Altairu. Nebo odlétala od Siria, ale cíl nenašla a vrátila se k němu zpátky.

„Ale proč?“

Tohle právě nevím. To mohu jen předpokládat. Jump není jen přesun v prostoru. To je navíc taky interakce s vesmírem. Lidský rozum je stejně neoddělitelná část jumperu jako magnetická cívka vyrobená ze supravodivého materiálu nebo anténa vytvořená ze stříbrného vlákna, stočeného do spirály. V tom je vaše tajemství, milý člověče. A vaše štěstí.

„No dobře… ale proč?“

Pro Zemi bude lepší, když tuto odpověď nikdy nedostane.

Přikývl jsem. Kualkua měl asi pravdu. Štěstí je třeba brát jako danost, proto je správné neklást otázky a nehledat řešení…

„Víš, Kualkuo, ale my to bez odpovědí nějak neumíme. Prostě to tak je.“

Zaposlouchal jsem se do napjatého ticha ve vlastním nitru a bezděky se pousmál.

„A to je, kamaráde, možná ještě větší záhada než celej jump…“

Měl jsem pocit, že neodpoví. Jenže Kualkua šeptl — úplně tichounce, jako by nás někdo mohl odposlouchávat:

Ano, to je záhada. Ba co víc — to je možná i odpověď…

Ta řeka byla nakonec úplně obyčejná. Což bylo přesně to, co jsem zrovna potřeboval. Došel jsem k ní už za tmy, pokud se v centru Galaxie vůbec dá tohoto slova užít. Na nebi planuly hvězdy, voda se třpytila a na mělčinách se čeřila.

Klesl jsem na kolena a napil se. Voda voněla pískem, ale byla čistá a živá. Ačkoli — k čemu opatrnost, já přece nejsem v situaci, kdy bych se mohl bát nějaké mimozemské úplavice…

Zítra se vydám po proudu dolů. Pocítil jsem hrozný hlad, ale nevadí — Kualkua mi pomůže a nějakou tu rybku tady snad chytíme. Pokud tu nějaké vůbec jsou.

Natáhl jsem se do teplého písku a díval se do nebe. Tam někde jsou hvězdy, podle nichž jsem kontroloval jednotlivé skoky. Kontroloval jsem je, ale přitom neměl nejmenší ponětí, že toho vlastně není zapotřebí. Že nejde o orientaci antény, vzájemný poměr rychlostí a počáteční impulz. Že to nejpodstatnější je přímo ve mně.

Takže my nejsme jen formani! My jsme ještě ke všemu i koně!

Co je pro Rusa radost, může být pro Němce smrt! Co je pro člověka nirvána, to může být pro Cizáka šílenství…

Tak my jsme si potřebovali teoreticky zdůvodnit a popsat jump — k smíchu. Vědci pak zformulovali teorii, kterou astronauti naprosto bezelstně a nerozumně vyzkoušeli v praxi. A ono to fungovalo — jen proto, že to pět sebevrahů sedících v raketoplánu přesně takhle chtělo.

Cizákům tohle dáno není. Myslím schopnost nalézat praktický obsah vyložených smyšlenek. A mezery ve znalostech doplňovat vírou. Přesvědčovat sebe sama, že vše musí být právě tak a ne jinak!

Že by právě proto měli Cizáci takový problém s vírou? Že by v Boha nevěřili proto, že pro nějakou víru nenalézají důvody?

Někde přece musí být odpověď a já to bez odpovědi neumím.

Proč jsme si tak podobní, ale co podobní — stejní! Stín, geometři, lidi — ti všichni jsou si navzájem podobní jako své vlastní odrazy a je jedno, že jedno zrcadlo je obrovské, druhé menší a třetí třeba docela maličké — ta podoba je nesporná…

Děda je asi rád. Protože to by byla už třetí humanoidní rasa…

Usínal jsem. Asi by bývalo bylo lepší kousek od řeky poodejít, protože tady písek rychle vystydne. Jenže mně už se nechtělo vstávat a protrhnout tak pavučinu blížícího se spánku…

Nebezpečí!

Kualkua přirozeně žádný spánek nepotřeboval.

„Co je?“ zašeptal jsem, obrátil se na břicho a rozhlédl se kolem. „Kde?“

Řeka. Zvuk. Světlo.

Zadíval jsem se tedy pozorněji a na hladině opravdu spatřil jakousi nemotornou černou siluetu, plující dolů po proudu. Nad vodou slabě mihotalo malé žluté světélko.

Že by člun?

Ačkoli to ne, na loď se to pohybuje příliš pomalu…

Fantazie už mi poslušně vykreslovala obrysy obludného těla a vypoulené blýskající se oko na dlouhém tykadle. Proč si člověk v podobných situací ze všeho nejdřív vždycky představí obludu?

Mám provést bojovou transformaci?

Vida, jak se mu zalíbilo modelovat ze mě různé zbraně!

„Počkej,“ šeptl jsem. Nejspíš ale až příliš nahlas. Neforemný stín už proplouval přímo kolem nás. Na zvuk mého hlasu na řece cosi zareagovalo. Světélko začalo stoupat, jako by po mně pátralo nějaké oko.

Zvedl jsem se do mírného dřepu a chystal se co nejrychleji zmizet.

„Haló! Je tu někdo?“

Ten hlas nebyl příliš zvučný, ale po vodní hladině se rozléhal naprosto zřetelně. Strnul jsem na místě.

„No tak je tu někdo?“ zazněla otázka s mírnou nejistotou ještě jednou. Kdybych se ani nepohnul, zřejmě jsem téhle pozornosti mohl uniknout. Žluté světélko se pohupovalo a pátralo po mě. Obluda plula dál.

Jenže v tom se přízrak rozplynul.

Jakápak obluda!

Byl to vor a na něm člověk s lampou v ruce!

„Jářku!“ zavolal jsem taky. „Vy tam na palubě!“

Mluvili jsme jazykem, který se od toho předchozího lišil. Fortna mě zkrátka na návštěvu další planety Stínu opět připravila po všech stránkách.

„Ohohó!“ zvolal radostně ten hlas. „Jsi sám?“

„Ano,“ vyskočil jsem a začal utíkat po břehu. Zvolna odplouvající vor se pro mě najednou stal těžištěm celého vesmíru. Ne, ne, já už nechci zůstat sám na tomhle břehu! „Počkejte na mě!“

„Já tu nemám žádnej motor,“ ozval se dobromyslně, ale s jistým znepokojením ten neznámý. „Přeplaveš to?“

Já? Dělá si snad legraci? Vždyť je to sotva dvacet metrů… To přejdu po dně…

Vrhl jsem se do vody. Několik kroků jsem skutečně šel po dně, ale to se prudce svažovalo a tak mi nezbylo než se do ní vnořit.

Byla teplá. Až teď jsem si uvědomil, že jsem na břehu vlastně dost prochladl…

Žluté světélko se blížilo a postupně se proměnilo v malou kulatou svítilnu. Najednou jsem div nevrazil do voru; vzápětí už jsem se chytil kluzkých klád. Zkrátka a dobře klasický vor. Kdosi už mi podával ruku:

„Tak polez nahoru…“

To hlavní, co jsem v onom hlase zaslechl, byla vřelost. Možná se tam dalo zaslechnout i nepatrné znepokojení, ale rád bych viděl takového pozemského turistu, který by tak samozřejmě uprostřed noci a pustiny přijal takovéhoto nahodilého a zcela neznámého souputníka.

„Díky,“ zašeptal jsem a vyškrábal se na vor.

Člověk mlčky zvedl svítilnu ke své tváři. Neřekl jsem nic, ale to gesto jsem ocenil.

Byl to muž středního věku — tak něco přes třicet, ale mohlo mu být i ke čtyřicítce. Ostatně po zkušenostech se zesnulým Galisem už jsem raději neriskoval a věk domorodců neodhadoval. Pleť měl tmavou a jak se zdálo, nebylo to opálením, ale přirozeným odstínem. Vlasy měl rovné a černé. Tvář byla nápadně klidná — vážná, ale rozhodně ne napjatá. Jen kdesi v hloubi očí jsem vytušil pichlavé jiskřičky — jako by celý život neměl na práci nic lepšího než jezdit na vorech a lovit z vody rozechvělé návštěvníky z kosmu. Něčím připomínal Danilova, ale byl statnější, mnohem statnější. Chlápci tohohle druhu se vždy okamžitě zalíbí mladým slečinkám. Takový já nejspíš nikdy nebudu. Na sobě měl jen šortky ze stříbřité látky, které ve mně okamžitě vzkřísily vzpomínky na Nika Rimera a geometry.

„Díky,“ opakoval jsem ještě jednou.

Muž lampu pomalu otočil a posvítil si na mě. Zamhouřil jsem oči a čekal, až prohlídka skonči.

„Ty máš ale šrám, kamaráde,“ řekl soucitně a nechal svítilnu klesnout. „Asi čerstvej, co? Kdopak to má takovýhle zoubky?“

Zhluboka jsem si povzdechl:

„Metamorf.“

„Jasný. Tak to buď rád, že to takhle dopadlo. Je daleko?“

„Je mrtvěj.“

Muž mlčel, ale v jeho očích jsem četl otázku: Jak se to stalo?

Ne. Tomuhle člověku jsem lhát nemohl.

„Já jsem… vlastně taky metamorf. Do jistý míry.“

„No dobře. Ale to se u nás nenosí.“

„Však já se přece nechystám…“

Přikývl, jako by vše, co jsem zatím řekl, nestálo za pozornost. Když jsem mu slíbil, že se v nestvůru proměňovat nebudu, tak mu to stačilo.

„Já se jmenuju Kelos. To je jméno, který v žádným z jazyků Stínu nic neznamená. Proto se mi líbí.“

„Ahoj, Kelosi. Já se zase jmenuju Petr a to v jazycích Stínu taky nic neznamená.“

„Tak to se pleteš. V dialektu Prazemě tohle slovo znamená strážce.“

Usmál se.

„Strážce?“ zopakoval jsem po něm tupě.

„Strážce, ochránce nebo taky záškodník. Záleží na historickým kontextu, ale mně se nejvíc líbí ten první význam. A nedívej se na mě tak překvapeně.“

„Já se ničemu nedivím.“

Přikývl:

„Jsi tu dlouho?“

„Pár hodin. Prošel jsem Fortnou.“

„Jasně. To je na tobě vidět. Hlavně nebuď nervózní.“

No prosím, tak on mě ještě uklidňuje.

„A mluv tiše, ať mi nevzbudíš synka.“

Přikývl jsem a pohlédl za sebe. Na zádi voru bylo cosi jako salaš. Hned jsem si vybavil Dobrodružství Huckleberryho Finna.

„Neboj,“ pronesl jsem tiše.

„To máme nějaký dobrodružství?“ ozvalo se ze salaše.

Kelos jen rozhodil rukama, ale vcelku bez lítosti pokračoval:

„No tak vidíš. Žádost se odvolává, protože už je na ni pozdě… Je to tak, Dari! Máme dobrodružství.“

Ze salaše se po čtyřech vyhrabal asi tak desetiletý chlapec. Byl taky snědý, ale o dost světlejší než Kelos. Narovnal se a zkoumavě se na mě zadíval.

„Obávám se, že já jsem dost nudný dobrodružství,“ zamumlal jsem skoro omluvně.

Jak se ale zdálo, chlapec si to nemyslel. Rozespalost z jeho očí se rázem vytratila.

„To, co máte na sobě, je uniforma?“ zeptal se jasným hláskem.

Kelos si povzdychl:

„Ale Dari!“

„Promiňte.“

Chlapec zrozpačitěl. Byl to výborný kluk, který ještě neztratil dětskou upřímnost a bezprostřednost.

„Jmenuju se Dari,“ pronesl až trochu obřadně.

„Já jsem Petr,“ odpověděl jsem tímž tónem.

Kluk se znovu nadechl a vyhrkl:

„To je vojenská, že jo? Jé…“

Kelos na něj zahrozil a trochu nucené se na mě pousmál:

„S dětma se nedá nic dělat. Radši mu to řekni…“

„Vojenská,“ přikývl jsem. „No a ten šrám…“

Zachytil jsem Kelosův pohled a rychle to uzavřel:

„To mi udělala jedna obluda z jinýho světa. Ale zbraně žádný nemám, čestný slovo. A vlastně vůbec nic zajímavýho. Dokonce ani kamínek jsem z tý jiný planety nepřivez.“

„Škoda,“ řekl naprosto vážně kluk. „Já je totiž sbírám.“

Kapitola šestá

Svítilna nebyla jen tak ledajaká. Kelos na ní ohřál pozdní večeři — přímo v plastových talířích. Vypadalo to, že ti dva podivní voraři, otec se synem, si na využívání primitivních technologií jen hrají.

Snědl jsem všechno, co mi nabídli; ten pokrm byl trochu bez chuti, ale nebyl jsem v situaci, kdy bych se dožadoval nějakých gastronomických zázraků. Kelos mě mlčky sledoval, kdežto chlapec pod otcovým přísným pohledem zanechal vyptávání a už zase poklimbával.

„To je takovej náš rituál,“ řekl muž.

„Co?“

„No tahle cesta na voru. Celej tejden. Je to pro něj dárek k narozeninám.“

Přikývl jsem. Darimu jsem mohl jen závidět. Takovéhle příležitosti se jako malému klukovi jistě dostávalo i Kelosovi.

„Ne. Já jsem z jinýho světa. A my… jsme si potrpěli na jiný dary…“

Naše pohledy se setkaly.

„Myšlenky číst neumím. A taky je to nesmysl — ještě nikdy jsem nepotkal člověka, kterej by doopravdy byl schopnej telepatie. Máš ale hodně výraznou a živou tvář, hned je na ní všechno vidět.“

Myslím, že jsem zrudl.

„Já jsem zkrátka v životě přišel do styku s velkou spoustou lidí… mladejch, asi jako ty. A promiň, jestli se tě to dotklo.“

„A kde to bylo?“ zeptal jsem se.

Kelos pohlédl na podřimujícího syna.

„V armádě. Měl jsem tam na povel plno kluků…“

No co, není sám, kdo si umí číst v lidské tváři. Já v té jeho taky objevil tvrdou pánovitost, i když schovanou pod dovolenkovým poklidem.

„Říká ti něco název… Křišťálová aliance?“

Viděl jsem, jak se celý napjal, když mi tu otázku kladl. Zakroutil jsem hlavou:

„Ne. To mi neříká naprosto nic.“

Měl jsem dojem, že tahle odpověď Kelose uklidnila.

„To už je taková hodně stará záležitost, Petře. A až na pár světů skoro zapomenutá.“

To, že jsem se tu najednou zjevil, ho rozrušilo, a to dost. Zjitřilo to ty tajné skrýše v duši, kam si schováváme své kostlivce.

Nejednou kostlivce skutečné…

„Tys bojoval za Křišťálovou alianci?“ otázal jsem se.

Kelos ještě jednou pohlédl na chlapce.

„Tak vida, a já čekal, že jako host budeš vykládat spíš ty o sobě…“ Pokusil se o úsměv. „Bojím se, že ty jména, hodnosti a planety ti nic neřeknou…“

Pohlédl na břeh — snad ve snaze tuto rozmluvu demonstrativně ukončit, ale možná tam opravdu po něčem pátral. Svět se v záři hvězd zdál být pohádkový a jeho krása rozhodně nebyla mrtvá jako na bludné planetě. Listí stromů, sklánějících se až k vodě bylo celé postříbřené, všude se zachvívaly přízračné stíny.

„Nechci, abychom minuli tu pěšinu,“ vysvětlil mi. „Po tý se za deset minut dostaneme k domu. Už jsme na zpáteční cestě, Petře. Takovejhle svátek je třeba umět v pravým okamžiku ukončit — to je ten hlavní kumšt. To si ho pak zapamatuješ na celej život.“

„A to jezdíte vždycky na voru?“

Kelos zakroutil hlavou.

„Ne. Loni jsme šli pěšky. To jsme ostatně taky potkali člověka z jinýho světa. Ten se tu ale… dlouho nezdržel.“

„A nemáte tu náhodou nějakou menší válku?“ zeptal jsem se.

Opět záporně zakroutil hlavou.

„Ne. A nebude tu. Nikdy. Tohle je mírumilovná planeta.“

„No to je ohromný. To vám závidím.“

„Proč bys záviděl? Teď jsi tu taky, Petře. A nikdo tě odsud vyhánět nebude, to jistě chápeš…“

Že chápu? To sotva. Všichni jsou tu pohostinní, zvlášť zpočátku. A všichni milují své planety. Jenže já se po posledních zkušenostech rovnou obávám, že každý líc má i svůj rub…

„Křišťálová aliance byl čistě silovej spolek,“ prohlásil nečekaně můj společník. „Tyranie v čistý podobě. Která byla od začátku utvářená jako protipól Stínu.“

Pohlédl mi do očí a zjevně čekal na mou reakci. Nojo. Teď ještě kdybych tak věděl, jak se mám zachovat…

„Je to zvláštní, ale o něčem takovým jsem nikdy neslyšel.“

„Jsi asi až moc mladej. Aliance se před půlstoletím prakticky rozpadla. No a tehdy jsem odešel. Ostatně ne z vlastní vůle. A ne Fortnou.“

Panebože, kolik mu tak může být let? Přinejmenším to bude dědův vrstevník. Bolestně mě píchlo v prsou — když se děda namoženě belhal po zahradě, tenhle statný chlap se se synkem vypravoval na pěší túry!

„V nejlepších letech Aliance spojovala dobře sto padesát planet, ačkoli, spojovala asi není to pravý slovo, spíš spoutávala…“

Hlava mi z toho šla kolem. Kolik světů tedy asi Stín spojuje? Pět set? To nejmíň! Když impérium, které dalo dohromady půldruhé stovky planet, po sobě nezanechalo ani stopy… Ona existuje takzvaná Chlystovova mez, pojmenovaná pro sociopsychologovi, který zjistil, že hvězdná říše, která spojí více než sedm set světů s různou kulturou, se musí nevyhnutelně rozpadnout. A říká se také, že údaje o Konkláve potvrzují, že také Cizáci tento poznatek respektují…

„Na podřízenejch planetách jsme nakonec izolovali i Fortny,“ řekl Kelos. „Věřil bys tomu? Nejdřív jsme se je snažili ničit, což bylo víc než naivní. Pak jsme tedy kolem nich aspoň stavěli hradby, zazdívali je do sarkofágů a tak podobně… Jenže Fortny zase vždycky prorostly ven, i když jim to trvalo dost dlouho. Až nakonec jsme pochopili, který světy je nám Stín ochotnej postoupit…“

Díval jsem se na Kelose a chápal, jaké jsem měl štěstí. Prostě neslýchané. Ten mi to všechno řekne. Ten mi vysvětlí, co je to Stín a zda má smysl očekávat od něj pomoc.

Štěstí se na mě zkrátka přece jen usmálo.

A jako vždy hned vyvstává otázka — a je to náhoda?

„Táti, co je to sarkofág?“ zeptal se z rozespalosti tiše chlapec.

Kelos sebou trhl. Odpověděl ale naprosto klidně:

„Hrobka starých panovníků. Anebo odkladiště na nepotřebný věci?“

„Copak Fortny jsou nepotřebný?“ zvedl Dari hlavu a vyčkávavě pohlédl na otce.

„Kdysi se mi zdálo, že ano.“

Byl jsem jeho způsobem chování vůči dítěti nadšen. Bylo vidět, že se mu do tohohle tématu nechce. A přesto odpovídal jasně a srozumitelně a nijak nenaznačoval, jaký je jeho skutečný vztah k předmětu debaty.

A ve mně to nevyvolávalo ani stín podráždění. Asi proto, že to nebyla rozmluva Patrona se svěřencem, ale otce se synem.

Svět, který dá před rodiči přednost vychovatelům, přece musí být strašný.

„Táti, už jsme tady!“ vykřikl najednou Dari. „Táti!“

Kelos pohlédl na břeh:

„A jo, plazma a popel… Petře, popadni bidlo! A ty ke kormidlu, Dari!“

Během pár vteřin už jsme vor zběsile postrkovali napříč proudem. Z kluka u kormidla nebyl naprosto žádný užitek, ale já jsem ten poslední, kdo by mu něco takového řekl. Jen ať se smýká po mokrých kládách a opírá se do neposlušného vesla — hlavně že ví, že kormidluje domů.

Kelos zvedl batoh a hodil si ho na ramena. Pořád byl jen v těch šortkách, noční chlad mu zřejmě vůbec nevadil. Dari si natáhl svetr. Já stál kousek stranou a díval se, jak se balí.

Je to tak, že mám jít s nimi? Nebo ta krátká návštěva na voru nepředpokládá, že bych nutně musel být zván i do domu?

„Mám tě nějak extra zvát?“ zeptal se mě věcně Kelos.

Rozpaky byly rázem ty tam.

„Není třeba. Ale počítej s tím, že teď se mě jen tak nezbavíš,“ odpověděl jsem drze.

Pěšina lesem byla úzká, ale dobře viditelná. Zřejmě se po ní chodilo často. Asi deset metrů od břehu jsem si povšiml, že kmeny stromů se ve světě hvězd třpytí jemnými jiskřivými odlesky, jako nadrobno rozdrcené sklo ve světle baterky…

„Že by nám máma poznačila cestu?“ zeptal se Kelos syna. „Co myslíš?“

„Ne, to já sám, když jsme odjížděli.“

„Takto jsi chlapík.“

A znovu jsem pocítil cosi jako hořkost a zároveň závist. Ani jsem přitom nevěděl, komu závidím víc — zda Kelosovi nebo Darimu.

Že by ten jejich zatracený Stín opravdu umožňoval dosáhnout štěstí? A ani by to nemuselo být všude a pro všechny, tak ideální společnost přece neexistuje. Ale není to třeba tak, že alespoň tenhle svět je předurčen pro opravdový život?

„Máte tu hodně měst?“ zeptal jsem se, veden jakousi nejasnou asociací.

„Ty my nemáme vůbec.“

Synek uchopil tátu za ruku:

„A je to ve městě zajímavý, táti?“

„Já bych řek, že ani ne.“

„A proč teda lidi na jinejch planetách stavěj města?“

„Protože se bojej samoty.“

Chlapec asi minutu mlčel a pak se znovu zeptal:

„Ve městě samota není?“

„Tam panuje jedině osamělost. Jedině že si toho nevšimneš.“

Už jsem se neudržel a vstoupil do této debaty se zápalem stejně mladistvým jako byl ten Dariho:

„A myslej si tohle u vás všichni, Kelosi?“

„Ano. Samozřejmě.“

Dari odběhl od otce a teď se za ruku chytil mě. Jak se zdálo, oslovit mě jménem se styděl, a tak ze nejlepší začátek debaty považoval bezprostřední dotek:

„A co ty, ty jsi zvyklej bydlet ve městech?“

„Vlastně ano. Ale tvůj otec má pravdu — rozhodně se nedá říct, že by to bylo to nejlepší místo k žití.“

„Ty jsi taky voják? Jako táta?“

Měl jsem pocit, že Kelos si mě úkosem změřil.

Já bojoval jen chvilku,“ řekl jsem opatrně. „Válka je moc vošklivá věc, kamaráde.“

Krucifix, co to zase pronáším za moudra? Hotové nedělní kázání pro nezemskou omladinu…

„Nojo. To táta říká taky,“ souhlasil Dari. „To říká každej, kdo už někdy bojoval. Jenže kupodivu všichni ty lidi sami bojovali…“

Teď buď uvažoval nahlas, nebo dokonce naprosto nedětsky ironizoval.

„Petře! Copak tobě v dětství neříkali, že válka je špatná věc? Třeba tátu učili bejt vojákem a on bojoval.“

„Tak přestaň dorážet, Dari…“ pokoušel se ho zastavit otec.

„To vás nebaví si se mnou povídat?“ odrazil kluk jeho snahu vyzývavou otázkou.

Povzdechl jsem si.

„Ale baví. Mně v dětství říkali, Dari, že válka je věc odporná, ale nevyhnutelná. A že když chceš mír, musíš se připravovat na válku. A že tu a tam člověk musí za svou pravdu bojovat.“

„A nastolit tak štěstí pro všechny,“ doplnil mě pichlavě Kelos.

„To ne. Jen proto, abychom chránili sami sebe. Před těma, který pro nás to štěstí chtěj nastolit.“

„Jsi si jistej, že se na tý tvý planetě taky neprosadila Křišťálová aliance?“ zajímalo Kelose. „Takovýhle slova jsem totiž slyšel od…“

A zarazil se.

„Co je to Křišťálová aliance?“ zeptal se okamžitě Dari.

„No vida, a už jsme skoro doma,“ rozhodl se Kelos tentokrát před otázkou uhnout. „Běž vzbudit mámu.“

Vyšli jsme z lesa ven. Přesněji řečeno jsme se dostali do té jeho části, kde stromy prořídly a porost začal připomínat ošetřovaný park. Před námi se mezi stromy vynořil dům — měl asi jen jedno nebo dvě patra, ale zaujímal přímo obrovskou plochu. Bylo v něm cosi ze starých anglických rodinných sídel, a teď myslím ponurou přísnost fasády a jakousi bezděčnou snahu tvářit se jako pevnost.

„Tak co je to ta Křišťálová aliance?“ nedal se odbýt kluk.

„To ti vysvětlím pozdějc. A teď už běž napřed.“

Chlapec se rozběhl a za okamžik se rozplynul mezi stíny stromů.

„Copak, řek jsem něco špatně?“ přerušil jsem po chvíli mlčení.

„Ale ne. To já… jsem něj akej měkkej. Už dlouho jsem nepotkal žádnýho vojáka, tím spíš takovýho, co se zrovna vrací z fronty. A nechci o tom mluvit před Darim. Rozumíš mi?“

„Ne tak docela.“

„Ono je docela těžký vyhnout se romantickýmu pohledu na válku, Petře.“

„Na to stačí se v ní octnout.“

„To je možný. Ale já nechci, aby Dari začal snít o vojenský kariéře.“

„Ale u vás se přece nebojuje.“

„U nás! Copak tomu nerozumíš, Petře?“

„Víš co — tak o takovejch věcech nezačínej vůbec,“ doporučil jsem mu. „Ať si kluk myslí, že svět je dobrá a nádherná věc.“

Někdo by podobnou radu mohl považovat za urážku, ale Kelos jen zakroutil hlavou:

„Na to taky nemám právo, Petře. Protože to by byla lež. A pokud mám bejt upřímnej… tak doby strávený v Alianci rozhodně nelituju.“

„No… to je docela znát,“ připustil jsem. „Tak se nediv, že to kluka zajímá…“

„Asi máš pravdu. Možná že jsem měl štěstí. Že mě nepopravili povstalci… Třeba jako kluky z třetí zvláštní brigády na Galeonu. A že mě nemučila vlastní kontrarozvědka, když se Aliance začala rozpadat a jedna za druhou vznikaly všelijaký živelný vzpoury. Taky mě ve stíhačce nespálil tepelnej paprsek… Já se dočkal jen toho, že mě…“

Říkal to takovým tónem, jako by se chystal říct „popravili“, ale každopádně to už nestihl.

Na temné siluetě domu se rozzářil žlutý obdélník prudce otevřených dveří.

„Kelosi!“

„Tak dost, válečný memoáry si necháme na jindy,“ varoval mě rychle. Trhl rameny a narovnal si tak narychlo sbalený ruksak. „Nebo tu ještě nějaká válka vopravdu vypukne.“

Nestává se to často, ale někdy se člověku přihodí, že se v cizím a naprosto neznámém domě od prvního okamžiku cítí báječně. To záleží na pánech domu, na domě samotném… Ačkoli, dům bývá vždy obrazem těch, co ho obývají. Obrazem velmi výrazným a poctivým. Žádná slova a úsměvy vám nepomůžu ucítit teplo tam, kde sídlí jen chlad.

A tady bylo tepla dost a dost pro všechny.

Velice zvláštní dojem na mě udělala Kelosova žena jménem Rada. Na první pohled vypadala úplně mladá, vlastně příliš mladá na to, aby měla už desetiletého syna. Vzápětí jsem si ale uvědomil, že odhadovat ve světě Stínu věk je záležitost velice ošidná. Možná proto jsem si připadal tak, že jsem se ocitl ve společnosti ženy chytré, krásné a vlídné, ale zároveň naprosto nereálné. Jako byste se dívali na filmovou hvězdu z titulní stránky ilustrovaného časopisu a najednou nevěděli, kde končí život a kde začíná umělecká fikce.

Dům v každém případě žil svými obyvateli. Byl jimi doslova prosycen a díval se na svět jejich očima — jak z dětských kreseb, tak z velmi sympatických akvarelů (a byl jsem si okamžitě jist, že je malovala Rada), a nakonec i z fotografií jakýchsi drsných, ale krásných přírodních scenérií — o autorství těchto snímků taky nebylo nejmenších pochyb. Člověk si tu do každého křesla chtěl rovnou sednout, každý stůl chtěl zastavět jídlem a pitím a každou knihu, jichž tu byly spousty, si ihned přečíst. Jako by na obydlí Kelosovy rodiny dolehl jakýsi otisk mé vlastní domácnosti, nebo jsem byl možná příliš utahaný — ale sotva jsem přestoupil práh tohoto domu, okamžitě jsem zapomněl na Zemi, na Konkláve i na geometry. Přesněji řečeno jsem se pokoušel zapomenout. Byl jsem na návštěvě, a to u starých dobrých přátel.

Večeři jsem odmítl, zato delší rozmluvou bych nepohrdl. Jenže nic se nemá přehánět. Utahaného Dariho, který dobrých deset minut nadšeně pobíhal po domě, Rada už uložila ke spánku. Vypil jsem tedy pohár odvaru z nějakých trav, který tu nahrazoval čaj, a odebral se do pokoje, který pro mě hned připravili. Čaj s hostiteli před spaním zřejmě taky patří k místním rituálům. Kultura, která si hraje na patriarchální, takovéto zvyklosti zdůrazňované respektuje, o tom jsme se svého času bavili s dědou…

Na sprchu už mi nezbylo sil, a tak jsem se jen svlékl a praštil sebou do postele. Za otevřeným oknem zářily hvězdy.

Zajímalo by mě, jaká je tady ekonomika. „Komunizmus“ geometrů asi sotva — tam jsou sice všichni lidé sytí, ale na bydlení jim musí stačit ty jejich v podstatě skromné cely. Tady asi bude fungovat něco reálnějšího, asi jako na planetě zelených… Kolik asi tady stojí takovýhle dům?

Dokázal bych tady najít práci, která by se mi zamlouvala? Nebo bych nejdřív musel takových sto let válčit za Křišťálovou alianci… Ačkoli ne, Křišťálová už se rozpadla, takže to bude Dřevěná, Cínová nebo Skleněná… A teprve pak bych si směl žít v klidu a míru?

Jsi neadekvátní, Petře.

Jak se zdá, postižení se na Kualkuovi nepodepsalo právě nejpříznivěji. Začal totiž kontrolovat mé myšlenky.

„Ovládej se laskavě.“

Ty jsi zřejmě zapomněl, proč jsi do tohoto světa pHšel.

„Ty se bojíš, že se na všechno vykašlu a prostě tady zůstanu, Kualkuo?“

Symbionita mlčel.

„Neboj se,“ řekl jsem a opět pohlédl oknem ven. Záclonou, která vypadala jako z tylu, jemně pohyboval noční vánek. „Já tu nezůstanu. Však já vím, kdo jsem. A naši Zemi si taky pamatuju.“

Země je nádherná planeta, konstatoval najednou Kualkua. Je na ní mnoho míst, která se svou krásou a přívětivostí tomuto světu jistě vyrovnají.

Zasmál jsem se:

„Ty jsi mi ale bedekr… Nech toho. Já tu opravdu nezůstanu. Kelos si zřejmě tyhle lesy, krásnou ženu, cestování se synkem a pohodlnej dům už zasloužil. Kdežto já ne. Je mi tu dobře, moc dobře. Ale je to jako když člověk nakoukne do vlastní budoucnosti a pomyslí si: To bude náhodou ohromný, sedět si u krbu a vyhřívat starý kosti… Jenže tady zřejmě žádný stáří nemaj, Kualkuo.“

Ty si zřejmě neuvědomuješ, jak je situace vážná, Petře.

„Co máš na mysli?“

Jen si vzpomeň na svůj první průchod Fortnou.

„No a co?“

To jsi byl nabit energií: agresí i žízní po akci. A tak jsi dostal, cos chtěl.

„Ale běž…“ zabořil jsem tvář do polštáře. „Já přece nechtěl sestřelovat cizí stíhačky a prát se s nějakejma metamorfama…“

Ukázalo se, že Kualkua umí mlčet i dotčeně.

„Alespoň já si to myslím,“ dodal jsem ještě.

A vzpomeň si na druhý průchod Fortnou.

„To se teda nepamatuju… Umíral jsem, Kualkuo. Prostě jsem umíral. Takže teď už vím, jaký to je…“

Už podruhé jsi se dostal do světa, který odpovídá tvým přáním. Chtěl jsi klid. A naopak jsi nechtěl žádné nepřátele. Žádné bitvy. Chtěl jsi jen něčí péči a něčí život, který by se dal vyloženě závidět. Chtěl jsi oddech. Tak jsi ho dostal.

Spánek mě okamžitě přešel. Ležel jsem a vybavoval si věci, o kterých se mi rozhodně přemýšlet nechtělo. O čem jsem to uvažoval, když jsem umíral? Byl ve mně jen smutek, bolest a zoufalé furiantství — tak já jsem zvítězil…

„Takže mě vedou za ručičku, Kualkuo? A podstrkujou mi falešný světy?“

Symbionita mlčel.

„Mluv, kraci! Ty jsi přece mnohem moudřejší než já. Slyšíš, ty superrozume?! Tohle je něco jinýho než posluhovat Silný rase!“

Doufám. Doufám, že tě studují.

„No to je náramný. A je tu nějaká alternativa?“

Je ti slouženo. Podrobují se ti.

„A nebojíš se třeba, že moje rasa jsou potenciální vládci?“ zašeptal jsem. „Ty jsi přece jen pitoma, Kualkuo. A je pro tebe zajímavý, co se s náma zrovna děje?“

Já mám radost z každé informace. Na téhle situaci mě ale mate, že ji nekontroluji.

„A není to třeba tak, že jsi přesně vo tohle stál?“ vyštěkl jsem pomstychtivě. „Stovky let jsi byl jen nezúčastněnej pozorovatel a měl jsi naprostej přehled. Kdežto tady tě voděj za nos. Není ono ti to nakonec příjemný?“

Jestlipak má ten Kualkua taky nějaký podvědomí?

I to je možné. Analyzoval jsem genetický kód každého, s kým jsi pňšel do styku, Petře. Sněhův, Galisůu, Kelosův i Daňho.

„Výsledek znám, jsou to všechno lidi,“ řekl jsem.

Anebo jste všichni Stín. Dobrou noc, člověče Petře.

„Dobrou, i když vím, že ty spát nebudeš. Řekni mi, co se děje doma?“

Kualkua zaváhal. Bylo pro něj těžké vzdát se vlastních zásad.

Silní o existenci geometrů vědí. Ta informace se rozšířila. Rudofiálová alarská eskadra už se v doprovodu Torppů stěhuje do Srdce světů.

„Co je to?“

Lidé té planetě říkají Citadela. Tam se schází rada Silných ras. Jsou vylekaní, Petře. A co víc — už o tobě vědí. Vědí, že jsi byl na výzvědné misi u geometrů a teď jsi ve Stínu.

Čím dál tím horší.

„Teď se tedy můžeš spolehnout, že budu ve střehu. Už se Silný pro něco konkrétního rozhodli?“

Ne. Ale během dvou pozemských dnů se očekává zpráva alarského vrchního velitele. Pak bude rozhodnuto.

„A o tobě Silný taky věděj?“

Kualkua se uchichtl.

Mě neberou vážně.

Je dobré být malý a poslušný. Nebo se alespoň tak jevit.

„Dobrou noc,“ řekl jsem ještě jednou. „A… pokud to dokážeš, tak mě uspi. Kyanidy vyrábět umíš, tak prášky pro spaní pro tebe snad taky nebudou problém. Jen do toho. Jinak neusnu.“

Na to nějakou chemii ani nepotřebuji…

Nejlepším lékařem na světě je Kualkua. O tom prosím není pochyb. Vyspal jsem se báječně a už tečí jsem se těšil na snídani a na nové činy.

„Děkuju,“ broukl jsem jen.

Zvyk oslovovat Kualkuu nahlas byl nevykořenitelný. Že bych se tak pokoušel vytvořit si iluzi nezávislosti? Nemyslím si třeba, že pokud nepronesu své myšlenky nahlas, tak jsou pro něj nepřístupné?

Ustlal jsem si a pozorně si prohlédl celý pokoj a jeho zařízení. Známky každodenního života jsou nejlepší vizitkou každé kultury. Jako třeba na Zemi — malé a ubohé ruské bytečky s jejich neodmyslitelným atributem, tedy knihovnami, americké vily s dokonalými interiéry, luxusní domácí technikou a hromádkou komiksů jakožto plnohodnotnou náhražkou skutečné kultury. Nebo jako u geometrů, s tou jejich zdravou kasárenskou askezí. Nebo na planetě zelených — a teď myslím pohodlné myšlenkové ovládání všeho na světě, od komfortní postele až po sportovně-hudební nesmysly v televizi.

Tady mě potěšily dvě věci. Za prvé se tu veškerou technikou, dokonce i tou, kterou jsem neznal, manipulovalo stejně jako u nás — tlačítky a ovladači. Objevil jsem dokonce cosi jako hudební věž a dokázal jsem ji i zapnout. Teď ještě kdybych pochopil, kam se strkají ty uhlově černé disky, to bych si mohl poslechnout i místní hudbu.

Druhým, ještě radostnějším nálezem byly knihy. Opravdové, z papíru. S přísnými obálkami, ukrývajícími pár ilustrací a text. Číst pro mě v tomto případě bylo dost nezvyklé — všemu jsem rozuměl a ornamentální písmo, připomínající arabštinu, se mi poslušně skládalo ve slova. A přesto jsem měl pocit, že mi to nějak nesedí. Vědomosti narychlo nacpané do mozku se vzpíraly, protože se zřejmě zatím neuchytily dost pevně. Viděl jsem před sebou složitá písmena, vytvářející černý vzor, pak jsem v duchu pronášel cizí, na můj vkus příliš ostré zvuky — a teprve pak jsem začínal chápat smysl přečteného. A přesto pro mě bylo těžké se od těch knih odtrhnout. Kdybych za temnými skly knihovny našel alespoň jednu encyklopedii, asi bych se k ní rovnou posadil, dokud bych si ji celou neprostudoval. Jenže tuhle necelou stovku svazků tvořila skoro samá beletrie. Otevíral jsem knížku za knížkou a žasl čím dál tím víc:

Graj pozvedl k Liře oči zaplavené smutkem a zvolal:

„Naše láska ti přinese jen hoře a rozčarování!“

„Ne!“ vzedmula se vzrušeně její hrud.

„Milovaná moje, musíme se s tím smínt… Odcházím. Tvůj otec má pravdu, člověk s mou minulostí nemůže milovat takovou, jako jsi ty!“

Po jeho tváň sklouzla skoupá mužská slza…

Ne, tohle snad není možné! Otevíral jsem jednu knihu za druhou, ale krutou pravdu jsem si tak jen potvrzoval.

Zvedla křištálovou paličku a udenlajído stnbrného gongu. Audienční síní se rozlil kouzelný zvuk a Gigar ho vstřebal všemi póry své zmučené duše.

„Milovaná!“ zvolal a rozrazil dveře z ebenového dřeva. Zalida spočívala na loži a její nádherné tělo marnivě prosvítalo pavučinkou baldachýnu ze vzácného démantového hedvábu…

Gigar zaryčel, vrhl se kupředu, roztrhl závěs a padl na kolena:

„Ú Zalido, snad jsem si zasloužil alespoň jedno políbení…“

„Proč jsi roztrhl ten baldachýn?!“ vzkřikla Zalida…

Jakto?!

S hrůzou jsem civěl na zasklenou skříň, která mě před chvilkou tak potěšila!

Ženské románky!

Jedině snad že na Zemi má tahle přízračná potěcha starých panen a sentimentálních slečinek jinou vnější úpravu. Ne tak přísnou a akademickou. Na obálky k takovýmto výplodům je přece třeba dávat ležící krasavici z poloprofllu, aby v ní každá žena uviděla sebe. A k té by měl tanečním krokem klesat seladon, chystající se k polibku a vyvedený přesně podle nejběžnějšího ženského vkusu. Na jedné knížce tvoří pár brunet s blondýnou, na druhé zase blondýn s brunetou. No a jednou za sto knih se na obálku dá umístit nádherný ryšavec, který svou vyvolenou veze v loďce…

Běda mné, prostě jsem se nechal nachytat na nezvyklé obálky. Číst podobné knihy proto, abychom v nich hledali nějaké informace, je činnost stejně marná jako přehazovat hromadu hnoje ve snaze objevit perlu. Jediné, co jsem zaznamenal, byli trpící hrdinové, kteří od svých lásek prchali do Forten, kam je po stu či dvou stech stránek následovaly ty vyvolené, aby po nich pátraly. A samozřejmě je nalézaly. Kdyby tam tak autoři prohodili alespoň pár slov o tom, jak se ty Fortny ovládají…

Zajímavé bylo, že ani na jedné ilustraci jsem nenašel vyobrazení lidí. Jen krajinky, abstraktní mazanice nebo nádherně provedená zátiší. Ale nikde ani jedna tvář. Že by to bylo jako u muslimů zakázáno z náboženských důvodů? Nebo je to prostě nenapadlo? Pokud platí varianta druhá, tak bych tady prosperoval. Už jen za nápad halit ženské románky do pestrých obálek bych určitě dal dohromady slušný kapitálek a koupil si taky takovouhle vilu… Fujtajksl! Kualkua má asi pravdu, když se domnívá, že jsem ochabl. Vida, pánovi se zachtělo vily. Pak bych si k tomu asi koupil buben, buldočí štěně a nakonec bych se oženil…

Zavřel jsem skleněné dveře, přihladil si vlasy a vyšel z pokoje ven. Nevím proč, ale přál jsem si, aby všichni ještě spali. Ono to sice není pěkné, ale prošel bych se v klidu po domě ve snaze najít něco lepšího ke čtení a možná se i podívat do místní informační sítě…

Ve velké hale, do níž jako v amerických domech vedly venkovní dveře, seděla Rada a četla si.

„Dobré jitro,“ pozdravil jsem tiše.

Žena zvedla oči od knížky:

„Dobré jitro, Petře. Odpočinul sis?“

Nene, ta je starší než já. O hodně starší. Pod tím klamně mladistvým zevnějškem jsou životní zkušenosti, o jakých se mně ani nezdálo. Byla v ní taková síla, že jsem si najednou připadal maličký a slabý.

„Ano, a děkuju. Připadám si, jako bych se znovu narodil.“

„Pojd, dám ti něco k snídani. Moji chlapi ještě spí.“ Rada knihu odložila. Bezděky jsem pohlédl na obálku, mimochodem stejně upjatou jako byly ty, co jsem našel v knihovně… „Chrám Annainského prarodiče…“ No prosím, paní domu si čte v klasice.

„V tom mým pokoji je taky plno knížek,“ nadhodil jsem opatrně.

„No ano,“ rozesmála se. „Naposledy tam bydlela jedna moje kamarádka, byla tu na pár dní minulý měsíc. Ale to jsou přece samé romány pro ženy.“

Zaplaťpánbu, tak přinejmenším ona tohle nečte…

„Ano, to jsem pochopil. A to se u vás takhle dělaj všechny knížky? Že jsou bez obrázků a když už, tak na těch ilustracích nejsou lidi?“

Vypadalo to, že je překvapena:

„Ale, to jsou neadaptovaná vydání. Rozumíš…“ Zrozpačitěla. „Nezlob se, Petře, ale musím ti to vysvětlit jako dítěti. Nebudeš se na mě zlobit?“

„Určitě ne.“

„No… tohle je levné vydání. Takzvané všestínové. A ty ilustrace tam nejsou proto, aby se to nějaké rasy třeba nedotklo.“

Ať ti to upřesní! vypískl Kualkua.

„Copak něco takovýho by se mohlo stát?“

„Tak si to uvědom, Petře… Myslíš, že by starší sentimentální paní bylo příjemné číst ženský román a najednou v něm narazit na dva líbající se pavouky?“

Na odpověď dlouho nečekala. Zasmála se a vzala mě za ruku.

„Tolik si to zase neber. Já to chápu, ty jsi voják. Dobré je už to, že se o literaturu vůbec zajímáš. Nemám ti pro začátek vybrat pár dobrých knížek?“

No prosím.

Má otázka pro ni zřejmě patřila do kategorie dotazů typu „a proč jsou všechny písmenka černý a každý je jiný?“ Proto jsem byl zřejmě zařazen kategorie obhroublých válečníků, kteří se najednou nesměle zajímají o knižní kulturu.

Ostatně ve srovnání s tím, co právě řekla Rada, to byla maličkost, která nestála za řeč. Jiné rasy!

To znamená, že Stín zahrnuje i nehumanoidní civilizace. Jsou tu taky pavouci, a možná taky medúzy, ptáci nebo hmyz…

Prostě jsem měl už dvakrát štěstí.

Vykročil jsem za Radou do jídelny. Soudě podle rozměrů stolu sem hostů přicházely celé davy. Snídaně byla vydatná a chutná. Zvládl jsem pořádný přírodní řízek a salát, ale nějaké rafinované sladkosti jsem zdvořile odmítl.

„Už máš nějaké plány?“ zeptala se mě a posadila se proti mně se šálečkem čaje. „Přemýšlel jsi o životě?“

„Já o ničem jiným nepřemejšlím,“ přiznal jsem se chmurně.

Přikývla a její pohled se zastavil na mé tváři.

„Nevadí ti ta jizva?“

„Ne. Teda nijak zvlášť.“

„Nechceš ji odstranit?“

No jistě, co taky očekávat od lidí, kteří žijou stovky let? Takovou maličkost jako šrám na tváři dokážeme odstranit i na Zemi.

„Snad pozdějc,“ odpověděl jsem vyhýbavě.

Povzdechla si a pohlédla oknem ven:

„Tady poblíž je volný pozemek, Petře. Formálně patří nám, takže by s tím žádné problémy nebyly… Máš nějaké úspory?“

„Ne.“

„Nevadí. Tak si vezmeš úvěr. Určitě máš nějakou odbornost, která se tady u nás bude hodit… Postavíš si dům…“

„Jistě… A není tady někde v okolí taky slečna na vdávání?“ zajímal jsem se pohotově.

„V okolí ne, ale…“ Pátravě se na mě zadívala. „Já ti něj ak nerozumím, Petře. Copak ty se chceš vrátit do světa, odkud jsi přišel? Chceš se tam někomu pomstít… Nebo snad někoho zachránit?“

„Ne. Ten svět se mstí sám sobě. Tak ať se i sám zachrání, jak chce.“

„Tomu už ale vůbec nerozumím. Tobě… se tady u nás něco nelíbí?“

„Všechno je tu skvělý,“ odpověděl jsem naprosto upřímně. „Děkuju.“

„Nebo jsme se tě snad nějak dotkli?“

Panebože, tak prosím — teď už je nejvyšší čas zvolat, jací jsou to báječní a milí lidé!

„Ale pro mě je až těžký vysvětlovat, jak moc jsem vám za všechno vděčnej, Rado.“

„A za co, prosím tě?“

Zakroutil jsem hlavou. To se opravdu vysvětlit nedá. Za teplo domova? Za nevyslovené otázky? Za jejich ochotu pomoct docela neznámému poutníkovi?

„Já mám svůj domov, Rado, planetu Zemi… Já vím, že ti to zní jako máslový máslo, jenže Země jinej název nemá. A já ji mám hrozně rád.“

„Je tam dobře?“

„Je tam hnusně, Rado. Častějc je tam hnusně než dobře. Ale to přece není důvod pro lásku nebo naopak nelásku.“

Vypadalo to, že ta moudrá žena najednou nechápe:

„A proč jsi tedy suou Zemi opustil?“

„Protože jí hrozí nebezpečí. Nesmyslný, náhodný, ale neodvratný. A já doufal, že někde najdu pomoc…“

„Vnější nebezpečí?“ Její hlas byl najednou o poznání tvrdší.

„No, asi ano. Ale vnitřních problémů máme taky plno. Teď se třeba bojíme toho, jestli naše planeta vůbec přežije.“

„Takže něco,“ zaškaredila se, „něco jako Křišťálová aliance? Slyšela jsem, že se zrovna aktivizuje Noční alternativa. A snad i Oranžová skupina…“

„Ne. Slyšelas někdy o světě, kterej se jmenuje Vlast, Rado?“

„A takhle si planetu pojmenovali sami její obyvatelé?“

„Ano. Já jim říkám geometři, protože si svoje kontinenty přestavěli s pomocí pravítka a kružítka.“

Zasmála se a ostýchavě si zakryla obličej rukama:

„Nezlob se… Ale to zní opravdu tak nesmyslně… Ne, o něčem takovém jsem neslyšela.“

„A co o Konkláve?“

„To je náboženská sekta dvoudechých?“

„Ne. Spíš něco jako impérium. Který tvořej Silný a Slabý rasy… Hixani, Daenlové, Torppové…“

„Rasy se přece nemohou dělit na silné a slabé…“

„Jenže u nás to tak je.“

Přikývla:

„Už ti rozumím. To je opravdu odporné. O něčem takovém jsem taky ani neslyšela. A ti vás chtějí obsadit?“

„Ne, zničit.“

„Tak to je ještě nepříjemnější,“ povzdechla si.

Její tón byl mírně rozhořčený, asi tak, jako kdybych jí řekl, že Cizáci se chystají ostříhat všechny Pozemšťany dohola nebo jim nařídit, aby prudce snížili spotřebu kokakoly. Prostě nepříjemnost! Tak vida… A já si myslel, že je to tragédie, i když v kosmickém měřítku vlastně nijak významná…

„Dobrý ráno, Petře.“

Otočil jsem se. Ve dveřích stál Kelos. Oblečený byl do přísného obleku, který na něm působil dosti nepřípadně. Ještě kravatu — a mohl by se vypravit rovnou na banket…

Vypadalo to, že tu stojí už dlouho.

„Nechtěl jsem se plést do vaší rozmluvy, Petře. Zopakuj mi název planety geometrů!“

„Vlast.“

„To ne, já bych prosil fonetickou podobu. Znáš jejich jazyk?“

„Ano…“ S mírným úsilím jsem si představil Katti a Tága… „Vlast.“

„Řekl bych, že jsem o tý planetě slyšel.“ Kelos mi připadal stále zachmuřenější. „Jsou ve Stínu už dávno?“

Kualkua ve mně si povzdechl, ale neřekl nic.

„Nejsou ve Stínu. A moje Země taky ne.“

Kelos a Rada si vyměnili významný pohled.

„Tak co jsem říkal?“ zeptal se rétoricky Kelos. „Už včera mě napadlo, Petře, že jsi z vnějšího prostoru.“

„A vy se ani nedivíte?“ zvolal jsem rozrušeně.

„Čemu?“ Kelos si promnul kořen nosu. „Stín je velkej, ale vesmír je samozřejmě mnohem větší. Dřív nebo pozdějc… se vždycky objevěj nový rasy.“

Pod jeho rukou do jídelny proklouzl Dari. Přitiskl se k Radě a zamumlal:

„Dobrejtro…“

Já neřekl nic.

Protože jsem nebyl schopen vypravit ze sebe ani slovo.

Všechny mé drobné uskoky a veškeré pokusy se maskovat nebyly k ničemu!

A oni vlastně ani nejsou příliš zvědaví!

„Musíme si promluvit mezi čtyřma očima, Petře,“ řekl mi a pohlédl na Radu. „Bude to tak pro něj jednodušší.“

„Ale jistě, samozřejmě.“ Žena, která vypadala tak neuvěřitelně mladě, na mě pohlédla očima moudré stařeny. „Svěř se Kelosovi, Petře. Pokud budeš potřebovat pomoc, udělá všechno, co je v jeho silách.“

V jejím pohledu jsem zaznamenal smutek.

„Proč?“ zeptal jsem se a vstal od stolu.

„Protože jsem zvyklej starý dluhy splácet,“ odpověděl mi Kelos.

Kapitola sedmá

„No a tak se jump nakonec stal naším prokletím. Ale taky naší spásou…“

Neznámo proč jsem mu ze všeho nejdřív vykládal o jumpu. Na začátku tehdy stála skupina vědců. Ti se rozhodli vdechnout do železa abstraktní matematický vzorec — a nakonec jim z toho vyšlo tohle…

Kelosova pracovna byla ve druhém patře, až úplně pod střechou… Teď tu ostatně žádná střecha nebyla — její panely se rozjely do stran a do nás pražilo sluníčko. Kelos seděl u svého stolu, v rukou obracel těžký kovový náramek a mlčky mi naslouchal. Já jemu se do očí taky nedíval.

„Silný rasy nám zkrátka přidělily úlohu formanů. No a my jsme dlouho měli za to, že to souvisí s naší unikátní schopností jump snášet. Jenže pak se ukázalo, že my sami jsem nedílnou součástí jumperu…“

„Vy v sobě máte koordináty?“ otázal se mě suše. „A zajišťujete stabilitu skoku?“

„Ano…“

„Chápu. Vaše vědomí reaguje se Stínem.“

„A jak?“

„Protože jste si v myslích uchovali ten výchozí vzorec. To je celý vysvětlení… A v okamžiku přechodu se dostáváte do jistýho kontaktu s Fortnou… Pokračuj. Já ti pak všechno dovysvětlím.“ Kelos si nasadil náramek a rukou několikrát zakroutil, jako by se chtěl podívat, jestli mu sluší.

Polkl jsem naprázdno a pokračoval:

„Všechno šlo víceméně normálně, teda, v mezích možností. Jenže pak se objevila ta nová rasa, geometři. Na tu narazily další Slabý rasy a rozhodly se, že by to mohlo změnit poměr sil. A nás do toho dobrodružství zatáhly. Protože fyziologicky jsme s geometrama naprosto identický!“

„Chápu. Takže geometři utekli?“ Kelos se ušklíbl. „To je teda něco! Jak se zdá, pud sebezáchovy je v nich hodně silnej. Nezlob se na mě, ale já jsem jima přímo nadšenej…“

„Kdežto já ne. Pokud jde o sílu, dost se Konkláve blízej! Ale Silný rasy už o nich vědí. A kompromis není možnej. Zemi zničej jako potenciálního spojence geometrů.“

„Jsi si tím jistej?“

„Ano. Konkláve nezná slitování. Je to velice stará a… velice krutá struktura.“

„Zajímávej poměr sil.“ Kelos odložil svou hračku stranou. „Poslyš, a co je to za tvora, kterýho máš v těle?“

„To je symbionita, Kualkua, jedna ze Slabých ras.“

Bojová transformace!

„Hubu drž!“ vyštěkl jsem na něj hrubě. „Seď laskavě, kde jseš!“

„Řekni tomu svýmu příteli…“ Kelos přimhouřil oči. „Ale on mě vlastně slyší… Zkrátka a dobře jen tolik, že se nemusí plašit. Hlavně ať se zbytečně nepouští do rvačky.“

Nedbale máchl dlaní, jako by od sebe odháněl cosi neviditelného. Jeho prsty objala bílá záře. Dýchlo z ní teplo.

„Bojoval jsem za Křišťálovou alianci,“ připomněl znovu. „A jestli si myslíš, Kualkuo, že jsme se nikdy neutkali s metamorfama monoosobnostního typu…“

Teď se v jeho dlani rozhořel oslnivý plazmový majáček.

„Zůstalo ve mně až moc všelijakýho bojovýho železa na to, abys na mě mohl zaútočit nepozorovaně a hlavně to přežít.“

Ohnivá kulička se mu odlepila od dlaně a vzlétla vzhůru. Kdesi nad domem se suchým prasknutím pukla.

Koho to ohromilo a vylekalo víc, nevím. Asi mě. Kualkua byl přece z drtivé části někde daleko odsud…

„Situaci jsem pochopil, Petře.“ Kelos vypadal, jako by Kualkuu nadobro pustil z hlavy. „A je to smutný. Nepokoušeli jste se třeba dát se dohromady s geometrama? Když by byli schopný vám proti Konkláve pomoct…“

„Ne!“

„Proč?“

„Jejich svět je něco obludnýho, Kelosi.“

„Ale pořád je to lepší než smrt. Něco málo o tý jejich civilizaci vím. Na naší planetě žije jeden jejich bývalej regresor. No ano, Petře, je to tak. To jméno si moc nepamatuju, nepovažoval jsem ho za důležitý… Jo, Inka! Jmenuje se Inka.“

To jméno mi připadalo známé a za chvilku opravdu z hlubin paměti vyplavalo.

„Copak ty jsi ještě pořád nepochopil, proč utekli? Ty si myslíš, že narazili ně nějakou Alianci, Svaz nebo Federaci, dostali pohlavek a v panice z centra Galaxie vypadli? To teda ne! To by se bývalo mohlo stát, kdyby jejich ideologie byla opravdu obecně přijatelná… Jenže to oni nepotřebujou, Petře. Jsou to děti, kterejm kdysi kdosi sebral teplo rodinnýho krbu; jednotlivci, který jsou zvyklý věřit, že maj přátele; nešťastný a sebou si málo jistý individualisti, který přitom budou donekonečna omílat to svoje ‚v jednotě je síla, my jsme jedna družná rodina‘…“

Povzdechl si.

„No dobře. Tak já ti to vysvětlím, stručně a popořádku. Tyhle údaje v běžný informační síti neseženeš, protože není zvykem nechávat k nim úplně volnej přístup. Naše civilizace je velice stará, Petře. Možná nakonec úplně první v celý Galaxii…“

„To se mi moc nezdá,“ šeptl jsem.

„Jistě, já tě chápu. A co bys tak čekal? Planety pokrytý krunýřem jeskyní z ocele? Za každým rohem kosmodrom? Éterický bytosti, který už přemítaj jedině o harmonii sfér? To všechno už tu bylo… A dokonce ještě pořád je. Všechno to začínalo právě takhle. Prazemě vysílala kosmický koráby a ty budovaly kolonie. A k humanoidní rase se připojovaly další… No, představ si třeba vaše Konkláve… Vypukly války. Pak přišla etapa postižení přírody. Nastal mír. A vzpoury. Následovaly svazy a impéria. Normální vývojová spirála. O vládu se praly nejdřív státy a pak celý planety. Hořely města a potom i hvězdy. Nastávaly zlatý věky, který střídaly období úpadku. Prostě klasický schéma a všichni chápali, že lidská podstata se nijak předělat nedá a že to takhle bude, dokud neproměníme v nic i celej vesmír… Máte u vás taky zábavnou literaturu o věcech, který se ještě nestaly?“

„Ano. Sci-fi.“

„Jo. Myslím, že všechno, co jste si do těch knih vymysleli, se u nás už v tý či oný podobě stalo. A pak najednou… to je panečku fenomén, tohle najednou! Všechno a vždycky se přece děje najednou, ale my se tomu přesto divíme… Jako vy jste si vymysleli jumper, tak my jsme si zase vymysleli Fortny. To je samozřejmě věc mnohem složitější. Dokonce i v prapůvodní podobě, když každá Fortna měla podobu oblouku, obklopenýho hyperpolem… To až pak jsme se naučili stavět Fortny tak, že vypadaj jako součást přírody, takže jsou vlastně nezničitelný a věčný…“

Kelos si na okamžik zakryl tvář rukama. Pak se zeptal:

„Piješ alkohol?“

„Řek bych, že teď už ano,“ přiznal jsem se. A v tuhle chvíli jsem na to opravdu měl chuť — ne snad proto, abych si víc připadal jako ve společnosti přátel, ale proto, abych alespoň trochu otupil smysly.

Mezi regály s knihami a všelijakými bizarními předměty se našel malý bar. Kelos z něj vylovil láhev a dva vysoké a úzké poháry. Oba naplnil průzračnou vazkou tekutinou, svůj zvedl a aniž by si se mnou přiťukával, pronesl:

„Tak hodně zdaru.“

Obrátil jsem to do sebe na ex. Hrdlo mi spálil nějaký likér, o dost silnější než naše vodka. Byl trpký a zároveň sladký.

„Hned jsem si myslel, že ve vašem světě zrovna tohle bude tradiční prostředek na uvolnění,“ poznamenal. „Tak poslouchej dál, Petře. Z Fortny se vyklubal skutečně epochální vynález. Protože Fortny tu nebyly jen na to, aby člověka přenesly ze světa do světa, ale i na to, aby samy rozhodly, kam ho přenesou.“

„To už jsem pochopil.“

„Vědomí vstupujícího se…, ne skenuje, ne, to by bylo příliš zjednodušený…“

„Postihuje se, že?“

„Jo, to asi bude ten výraz. Každej, kdo vstoupí do Fortny, putuje do světa, kterej nejlíp odpovídá jeho potřebám. Jinak to nejde. Naprostej soulad přání a potřeb s možnostma samozřejmě možnej není, ale maximální přiblížení se těm přáním a potřebám je myslitelný. Nenávidíš techniku? Tak se vyprav do lůna přírody. Cestuj na koni. Když se ti bude chtít, můžeš loupit v lese a učit se střílet z luku. Nebo naopak — žij na planetě, která je celá jedna velká univerzita. Věnuj se vědě. V tomhle období tu ještě existovaly dvě základní síly — Svaz rozvoje a Druhá říše. Fortny jsme rozeseli do všech světů, což byla vskutku titánská akce. Skoro celá skupina vědců, která si to vzala za svý, postupně zahynula. Pro boj proti nim se Svaz a Říše poprvé a naposledy v dějinách spojily. Císař, kterej ze začátku stál za budovatelema Forten, svou chybu nakonec pochopil. Jenže už bylo pozdě — Fortny se i v tý úplně původní variantě prakticky už nikdy nedaly zničit. Říše i Svaz se pak během pár století v bouřlivý a krvavý agónii rozpadly. Kdyby Fortny byly jen normální dopravní prostředek, tak by Stín možná ani nevzniknul. Jenže ono to zase všechno bylo mnohem složitější, než se na začátku mohlo zdát. Postižení totiž na Fortnách zanechalo svou stopu. Protože… protože kopírujou mysl každýho, kdo do nich vstoupí. A přidávaj každou další osobnost do svýho rozumu.“

Mlčel jsem.

„Ty jsi tam taky, Petře. Stal ses částečkou toho, co už dávno přerostlo hranice naší představivosti.“

„Ten svět, co jsem se tam dostal nejdřív…“

„Něco v tobě chtělo právě to. Reálnýho, i když poněkud primitivního nepřítele. A zároveň přesvědčení, jak nesmyslná by taková válka byla. Dostals, cos chtěl. A k tomu eště vítězství nad metamorfem, nemám pravdu? To bylo nejspíš ztělesnění nějaký tvý obavy… nebo komplexu…“

Otřásl jsem se, jako bych dostal ránu, a vykřikl jsem:

„Ale voni přece bojujou, Kelosi! Já taky dostal co proto, a voni se navzájem zabíjej hodinu co hodinu!“

„Takže tam žijou ti, co se jim to líbí, Petře. Každýmu, co jeho jest…“

Zachvěl jsem se.

„Tam jsou ty, co se opájej tvrdou a nebezpečnou konfrontací… Co nacházejí radost ve vlastním utrpení a v beznadějným boji… Emocionálně chudý… bez nadání…“

„A připravený zemřít?“

„Ach ano,“ Kelos zrozpačitěl. „Hlavně se pokus porozumět mi správně…“

Celý jsem se schoulil, protože už jsem chápal, co řekne teď:

„Smrt není, Petře. Ten, kdo jednou prošel Fortnou, neumře nikdy.“

Proč mlčím?

Měl bych se přece hystericky zmítat, padnout na kolena a provolávat věčnou slávu Bohu, který už teď docela jistě není a nikdy nebude…

Zdráv bud, ráji. Zdrávo buď, peklo! Zdráv buď, Stíne!

„Teď už jsi součástí Stínu, Petře… Můžou tě i zabít. Ale ty zase ožiješ. Přesně tam, kde budeš chtít. V blízkosti nepřítele, abys mohl svůj boj dokončit. Na tichý, klidný planetě, kde žijou ti, který už zabíjení unavuje. Jako člověk, jako pták či jako myslící krystal…“

Kelos přistoupil až ke mně a položil mi ruku na rameno.

„Ty už jsi přece taky umíral,“ řekl mi měkce. „Já samozřejmě nevím, co jste s tím metamorfem spolu měli, ale porozuměl jsem pohledu, kterej si na mě upřel. Smrt není. Mě třeba už třikrát popravili. Zdvořile a klidně. Bez emocí. Jednou jsem zase zahynul i s kosmickou lodí, takže o tom ti nic určitýho vykládat nemůžu. Prostě mi najednou zhasnul celej svět…“

„Smrt není,“ řekl jsem. Jsou to jen slova, prázdná a nudná slova. Když není, tak není… A nebyla vůbec nikdy, protože je buď před námi, nebo už nežijeme. „A co ty, který Fortnama neprošli?“

„Nevím. A ani nemám tušení, v co se Fortny proměnily dnes, kde vlastně berou své informace…“

Takže jste se nedočkali. Mí nepraví rodiče, pravý Petr Chrumov, všichni ti, kteří žili a umírali na malé planetě Země. Vědci i rolníci, básníci i vojáci, otroci i tyrani — věřili jste v Boha nebo naopak hlásali ateizmus, blouznili jste o nesmrtelnosti a vytvářeli pro tento účel filozofii jako Fjodorov anebo jste vysávali cizí životy jako Giles de Ray… svatí a katani, géniové a pitomci — prostě jste se nedočkali! A jste tam, za tou hranicí. Kdežto já jsem tady. V útulném Stínu.

Prošel jsem Fortnou.

Konkláve promění Zemi v prach, kdežto geometři otráví planety Konkláve a na jejich troskách vytvoří svoji malou říši — a já zatím budu žít. Chutně jíst a spát v měkkém pelíšku. Budu bojovat v cizích armádách a studovat na cizích univerzitách.

Všechno je dovoleno, že ano?

Když se budu chtít stát tyranem, odejdu do světa otroků. No a když se mi zachce stát se otrokem, navléknu si okovy. Nebo si vytvořím panožky a na nějaký čásek ze mě bude améba. Přidám si ještě čtyři tlapky a naučím se tkát pavučinu. Pak se znovu stanu člověkem, pořídím si harém a napíšu věnec sonetů. Postavím dům, zasadím strom a zplodím syna.

Před sebou mám celou věčnost.

Schoulil jsem se v křesle a plakal jsem. Kelos mě hladil po rameni, jako by chlácholil vlastního syna. A já pro něj taky byl dítě, před tímhle mužem, který prožil už stovky let, vstával z mrtvých a pálil na uhel planety… Kdo stál v čele Křišťálové aliance, Kelosi? Proč znám odpověď?

Na okamžik se otevřely dveře a místností se přehnal průvan. Kelos si povzdechl. Objaly mě dětské ručky.

„Petře, proč pláčeš? Táti, proč Petr brečí?“

„Našel víc, než chtěl, Dari. A to člověka vždycky bolí.“

„No tak nebreč, Petře…“

Tomu ty nemůžeš rozumět, chlapče, protože ty víš už od dětství, že smrt není.

Každé vědění má mít svůj čas. Jedině mě mate, proč z těch slov vane pach spáleného masa…

Našel jsem víc, než jsem hledal.

Všechny hvězdy mám v dlaních.

„Tak proč mu nepomůžeš, táti?“

„Vždycky se pomáhat nemá, Dari. Někdy stačí se otočit a počkat.“

„Ale to je nepoctivý!“

„Je to správný, chlapče.“

„Tak ať to radši správný není, ale ať je to poctivý!“

Kelos si opět povzdechl.

„To jsme si taky kdysi mysleli… Dari, my tady spolu vedeme důležitou debatu. Jen pro dospělý. Prosím tě, běž.“

„Ale tati…“

„No tak, Dari!“

Chlapec odešel.

„Děkuju,“ řekl jsem. Před Kelosem jsem se plakat nestyděl. Před dítětem to bylo něco docela jiného,

„A to není správný, jen když to bude poctivý…“ Ozval se zvuk žbluňkající láhve. „Dáš si eště?“

„Ne.“

„V Křišťálový alianci jsme vyznávali stejnou ideologii. Domnívali jsme se, že Fortny jsou chyba. Past, pokušení, slepá ulička.

Obsazovali jsme planetu za planetou… A místo ‚jednotné různorodosti‘, jak se tehdy říkalo Stínu, jsme se pokoušeli vybudovat monolitní společnost. Stín s námi nebojoval. A vydával nám jen ty světy, které bažily po boji. Stali jsme se součástí Stínu, fackovacím panákem, na kterým si každej, kdo to potřeboval, moh vybít negativní emoce. A tehdy se nám to všechno sesypalo. Idea — a ted se nehodlám hádat o to, jestli byla správná, nebo ne — se vytratila. Aliance se proměnila v bandu psychopatů, opájejících se životem. Pak nás rozbili i v boji, to když vznikala Obchodní liga a jako první jsme se jí do rány připletli zrovna my… Pak už jsme jen ustupovali od planety k planetě. Stín to tak chtěl, protože lidi už byli z toho věčnýho válčení unavený.“

„Slíbils mi, že mi řekneš, co tak vyděsilo geometry.“

Odtrhl jsem dlaně od obličeje a pohlédl na něj. Otírat si slzy se mi nechtělo. To je známé dětské pravidlo — oči si neutírat, protože až oschnou, nikdo nepozná, že jsme brečeli.

„Copak tys to ještě nepochopil, Petře? Bojej se ty, co jim vládnou. Agenti Vlasti se nevraceli. Stín do nás prostě vidí. Vidí všechno, co máme za lubem. Oni o to své proklamované Přátelství vlastně moc nestojej. Jim se nedostává lásky, docela obyčejný lidský lásky. No a u nás se dá získat docela snadno… Proto se jich vrátilo jen pár a byli to ti, pro který je Vlast doopravdy nejlepší ze světů. Ostatní tu zůstali. Někdo s radostí, jiný zase bloudil ze světa do světa a neustále tvrdil, že se chce vrátit… My jsme si jejich příchodu skoro nevšimli. Někde o nich pár slov padlo, ale někde o nich skutečně nikdo nikdy neslyšel.“

„Stejně jako o nás?“

„Ano. Existence příbuzný civilizace daleko od jádra Galaxie je zajímavá novinka. Ale taky ne pro všechny světy.“

„Příbuzný?“

Kelos přikývl.

„V časech První říše, a vlastně ještě před jejím vznikem, jsme odsud pořád někam lítali, jako jiskry z táboráku. Do tmy odlítaly stovky, možná tisícovky lodí a hasly daleko v kosmu. Jenže někdy taková jiskra dopadne do suchýho mechu. Tak asi vznikla rasa geometrů. Je velice pochybný, že by dvě rozumný kultury vznikly na dvou různejch planetách prakticky ve stejným okamžiku — a přesně tak to s nima bylo.“

„Já vím.“

„No a s váma je to totéž. Jinou možnost pro vznik naprostý biologický totožnosti nevidím. Vy nejste ani naši potomci, ani naši předci — vy jste naši bratranci.“

„No a co, je civilizace Stínu schopná a ochotná bratránkům pomoct?“

„Myslíš dát přes hubu dalším příbuznejm?“ zeptal se ironicky Kelos. „Víš co, Petře — popřemýšlíme společně. Já ti upřímně chci pomoct. Věříš mi to?“

„Věřím.“

„Na naší planetě nemá smysl hledat nějakou podporu. Pro sebe prosím, to je jiná. My utýranejm a utahanejm pomáháme strašně rádi… Protože takový jsme i my sami… Ale něco v globálním měřítku, to rozhodně ne, Petře. Ne.“

„No a kromě vás?“

„V jinejch světech? Je eště hodně světů, který si do dneška podrobujou vesmír. Jejich eskadry hledaj dobrodružství, navzájem se ničej v bitvách a zmocňujou se celejch planet. V jistým věku je to velice lákavá cesta rozvoje. No a právě do těchhle světů by ses měl podívat. Určitě se najde nějakej, kterej Zemi rád pomůže. Vyprávěj expedici, obklopěj Zemi vojenskýma základnama a daj do huby všem Cizákům… No a když se budeš hodně snažit, tak najdeš i planetu, jejíž obyvatelé Konkláve bez milosti a rozpaků vyčistěj. Nějaký šovinisti humanoidnosti — všechny ty pavouky, améby a reptilie proměněj na popel.“

Kualkua ve mně vypískl.

„Ale to já nechci, Kelosi.“

„Tak to pak potřebuješ technicky dostatečně vyvinutou civilizaci, která se drží humánních představ a přitom má dostatečně silnou a vyzbrojenou kosmickou flotilu. Takové někde určitě jsou.“

Bylo vidět, že Kelos je se svou radou velmi spokojen.

„A geometry taky naučej, co je to řád a pořádek, nebo je zaženou někam eště dál. Před Stínem se ale utéct nedá, i kdyby ses dostal sebedál. Stín postupně obsazuje celou Galaxii. Pomalu, ale jistě. Tam jednou budeme všichni.“

Mlčel jsem.

„Co ti teď dělá starosti?“

„Ale copak takhle končí život, Kelosi? Vy jste se přece zastavili. A technickej rozvoj jste vlastně uměle zmrazili! O První říši jsem viděl film, a vy jste se od tý doby vůbec nezměnili!“

„My? Plazma a popel… Tak už konečně pochop, Petře, že každej si žije tak, jak uzná za vhodný! My prostě tohle chcem. A je nám dobře přesně v tomhle životním modu. Protože se nám normální lidskej život líbí! No a když nás to jednou přestane bavit…“

Kelos přešel po místnosti a zastrčil si prsty za pásek.

Já viděl jejich světy… Křišťálová aliance umírala. A my jsme nedokázali Fortnama proniknout na planety, kde už zapomněli, jak humanoidi vypadaj. A přesto jsem si myslel, že to by mohlo bejt řešení. Tak jsem vzal… kosmickou loď…“

Jeho hlas jako by vyschl a věty byly najednou velmi úsečné. Teď se ocitl ve své minulosti, která obsahovala takové věci, o kterých pozemští vojáci zřejmě neměli ani potuchy.

„Pohybovali jsme se rubem prostoru. Pokoušel jsem se loď dovést k Prazemi. Ale to se mi nepodařilo… Pokaždý jsme dorazili někam jinam. Podařilo se nám například doletět k Piroze… To je jedna z prvních kolonií, velice starej svět. Tehdy platil takovej zvyk, že se kosmický lodě pojmenovávaly podle námořní terminologie — Galéra, Karavela, Škuner a tak… A planety se zase pojmenovávaly po lodích, který na ně dorazily jako první. Tam jsme se přesunuli do normálního vesmíru…“

Kelos už nehybně stál u okna a díval se ven.

„Planeta hořela, Petře. Celej její povrch byl pod jedním plazmovým mořem. Z atmosféry vystřelovaly protuberance, jako by to nebyla planeta, ale hvězda… Nejdřív jsem si řek, že to prostě přepískli. Že u nich došlo k nějaký strašlivý technologický katastrofě. Nebo ke světový válce. Člověka až bolely oči, když se na to musel dívat, na ten svět, kterej tonul v ohni… Ale pak jsme se stejně přiblížili. Nejlepší křižník Aliance byl schopnej prolítnout i fotosférou hvězd… Tak jsme to zkusili…“

To, co mi líčil, jsem měl před očima. Dokázal jsem si ten planoucí svět představit. I křižník, co nad ním kroužil, loď spolehlivě zabalená do silových polí, křižník plný lidí, obyčejných lidí, kteří se pokoušeli vystavět na troskách Stínu svou vlastní říši…

„Na planetě ale všechno zůstávalo celý, Petře. V lesích poletovali ptáci a v oceánských vlnách si hráli delfíni. Města normálně stály, prastarý města, který jsem vždycky chtěl tolik vidět… Po ulicích normálně chodili lidi. Rozumíš tomu — ten svět hořel, ale vůbec si toho nevšímal! Jako by se to dělo ve dvou neprotínajících se prostorech; ale my jsme opravdu viděli oheň a ochrana lodi sténala přetížeností. A v ulicích plnejch plazmatu chodili lidi. Jako automaty. Jako natahovací panáčci, který už nikdo nepotřebuje, ale péro se ještě úplně nerozvinulo a mechanizmus byl taky v pořádku… Bylo to strašný. A smutný — jako by nám někdo vymáchal čumák v naší vlastní ubohosti. Pokusili jsme se tedy navázat spojení, ale nikdo si nás nevšímal. Pak se z planety zvedla další protuberance… A naše silový pole to nevydržely. Loď to prošilo skrznaskrz. Strašná záře a všechno v jednom plameni, ale pokud se někdo z nás zapotil, tak to bylo jen strachy. A měli jsme takovej pocit — někdo ho zakouší, když prochází Fortnou… Pocit, že jsme byli postiženi. A dost. Že si nás jen někdo důkladně prohlédl, a zase šel. Ti, kteří žili v tomhle světě, už lidskou společnost nepotřebovali a nebáli se jí. No a když jsme odlítali, tak jsme na planetu ještě udeřili. Ze vzteku, z pocitu křivdy. Ale stejně dobře jsme se mohli pokusit seřezat moře. A ty mi chceš říkat, že jsme se zastavili. Ti, co chtěj, jdou pořád dál, Petře. Někdo dřív, někdo pozdějc…“

„A ty už nechceš?“

„Ne. Ani nevím proč. Ale zatím mě ještě nepřestalo bavit lidský tělo a všechny radosti s ním spojený.“

„Jsi si jistej, Kelosi, že tvůj syn nakonec taky nebude chtít z tohohle klidnýho a tichýho světa odejít? A hledat ve vesmíru nějaký dobrodružství?“

Kelos teskně pohlédl na dveře a řekl:

„Můj syn… Měli jsme s Radou celkem šest dětí, Petře. A každý z těch dětí… jednoho krásnýho dne odešlo. My už si vystačíme s tímhle světem. Jenže pro ně je malej a nudnej.“

Proč já tuhle otázku vůbec kladl?!

„Dá se samozřejmě žít i takhle. Hledat jen malý lidský potěchy. Vychovávat malý lidi, který odejdou do velkýho světa a jednou se v podobě nehmotnýho stínu praženou přímo skrz tvou planetu a ani si na tebe nevzpomenou, stejně jako ty si nevzpomeneš na kdysi milovanýho plyšovýho medvídka. Když odešla naše nejmladší dcerka, tak jsme si řekli dost. Další děti už mít nebudeme.“

„AleDari…“

„To není můj syn. On vlastně ani není člověk.“ Kelos na mě úkosem pohlédl. „Nenech se zmást vnějškovou obvyklostí našeho světa, Petře. Třeba tady na stole mám hudební věž. Když ji zapneš a zavřeš oči, máš pocit, že posloucháš živej orchestr. Jenže uvnitř je jen prázdno…“

„ADari…“

„Dari je totéž. Fantom. Náhražka. Hračka pro rodiče zmítaný nostalgií. Bude to věčný dítě. Z kterýho se nikdy nestane člověk.“

Jako bych dostal facku.

Kam jsem to přišel? Od koho se to pokouším dočkat pomoci a soucitu?

Jsem já to ale idiot!

„Tak trochu si tu hrajeme na vědu, i když všechny naše objevy jsou v jiných světech už dávno zapomenutý. Uchováváme rodiny a třeba si ani nevšimneme, že sousedovic šestiletý holčičce je vlastně už padesát. Ukryli jsme se před světem, Petře. Děsíme se každý alternativy a každý změny. A tak sjíždíme řeky na vorech, rozděláváme v lesích ohně, lovíme zvěř, když se nastydneme, tak kýcháme a pořád cvičíme. A moc a moc se bojíme umřít, Petře! Protože nikdo neví, kam ho Fortna zanese pak. Nikdo z nás neví, co vlastně chceme doopravdy.“

Kelos se prudce sklonil ke mně a tiše se zeptal:

„Copak ty nevidíš oheň, Petře? Mně se teda zdaj strašlivý sny, drahej bratránku z planety Země! Zdá se mi třeba o tom městě na dně plazmovýho oceánu, zdá se mi o loutkách, co se procházej ulicema, hádaj se, smějou se a hrajou si s dětma… Ty opravdu nevidíš oheň, bratrance? Tebe nespaluje plamen? Možná že už jsme všichni mrtví, Petře. A tohle kolem je jen fikce! Suchá kukla, ze který se dávno a dávno vyloupnul motýl, svlečená hadí kůže, kterou můžeš za živou bytost považovat jen někde v pološeru… A můj neexistující syn, kterýho učím zapálit oheň jedinou sirkou a zpívám si s ním veselý písničky, když spolu kráčíme deštěm… Možná že nakonec žije jen on, jen Dari, a s ním jsou tu dva panáci — panák tatínek a panák maminka…“

Oči měl šílené a ztmavlé bolestí. Tváří poškubával nervní tik.

„Vidíš ten oheň, Petře?“

„Vidím zbabělce!“

Tma v jeho očích začala roztávat:

„Ale proč, Petře? Co ty jsi zač, abys mně předhazoval zbabělost? Už jsi někdy ve svý lodi hořel? Víš, jak puká srdce, když se ho dotkne kulka? A víš, jak se trhá na kusy, když ztratíš vlastní dítě? Viděl jsi světy, který nejen že si nemůžeš podmanit, ale který neuchopíš ani rozumem? Co už jsi na světě vykonal, že si troufáš mít mě za zbabělce?“

„Já jdu pořád dopředu.“

Stál příliš blízko na to, abych mohl z křesla vstát. Tak jsem ho odstrčil a rychle vyskočil.

„Já jdu pořád dál, dopředu, můj dobrej starej brácho! Dívám se na vaše světy, ale když vidím oheň, tak očima neuhejbám! Když nechceš oheň, neběhej pro vodu! Když se můžu svést autem, tak nejdu pěšky, ale když se naopak chci projít, tak to přece eště neznamená, že auto zničím! Já sám jsem byl panák, milej bratrance! Byl jsem báječná, poslušná a vzorná loutka. Máš pravdu, fotosférou hvězd jsem se svou lodí neprolítával. Já ji jen musel posadit na okresní silnici a brzdit o autobus s rajčatama. Ale věř mi, že jsem se taky bál! A v životě jsem zatím nikoho neztratil, protože jsem neměl ani milovanou ženu, ani rodiče, ani děti! Já ztratil jen sebe samotnýho — zato už dvakrát. Jednou na Zemi — to když jsem obsadil místo někoho jinýho. A pak na Vlasti, když jsem si tam vlez do cizího těla. A věř mi, že ztrácet sebe sama bolí taky. To pak začneš žít jinak, za sebe i za toho kluka. Já geometrům nic špatnýho nepřeju. A stejně tak nic špatnýho nepřeju ani svý Zemi. Ale hlavně nechci tenhle váš ráj, v kterým to až moc zasmrádá sírou!“

„Jenže ty už ze Stínu neodejdeš, Petře. Už je v tobě.“

„Ať. Ale já nejsem v něm.“

Kelos jen mírně zakroutil hlavou. V jeho pohledu jsem nečetl vztek, ale závist.

„Já býval taky takovej, Petře. Když jsme zakládali Alianci, když jsme karabáčem učili svobodě jiný světy, který byly svobodný i beztak… Běž do Fortny, Petře. A najdi svět, kterej bude ochotnej vás ochránit. A čekej, čekej až do chvíle, kdy Stín přijde i na tu vaši Zemi.“

„To my sami přijdem k vám,“ ujistil jsem ho.

Unaveně kývl.

„Jsi prima kluk. Vidím v tobě sám sebe. A nezlob se, jestli jsem se tě něčím dotknul. To jsem čestný slovo nechtěl.“

Má zlost se kamsi vytratila a zůstal ve mně jen smutek.

„Moc ti děkuju, Kelosi. Na jednu věc bych se ale eště zeptal…“

„Odpověď neznám. A ani znát nechci.“

Tvář se mu opět zaškubala.

„Takže přece jen čteš myšlenky!“

„Čtyři sta let je dost na to, aby se všechny otázky stačily i několikrát zopakovat.“

„Ale já se stejně zeptám… Takže Dari… musí už navždycky zůstat loutkou?“

„Odpověď neznám. A ani znát nechci…“

„Ale ten oheň, Kelosi — ten tě přece jen dočista spálil.“

Přikývl.

„Ano. Možná že dočista. Možná už jsem jen popel. Nikdy se nedotýkej zámků z popela, Petře. Protože ty můžou bejt nádherný ale žít se v nich nedá.“

„Díky za radu. Až v tom ohni budu hořet, vzpomenu si na tebe. A děkuju za pohostinnost. Jdu pryč, Kelosi. Já totiž mám strašně málo času. Zbývaj dva tři dny, ale pak by byl se Zemí konec. Musím spěchat.“

Otočil jsem se na patě a vydal se ke dveřím. Kelos si hlučně povzdechl, ale já už se neobrátil. Otevřel jsem dveře a za nimi uviděl Dariho, jak obkročmo sedí na zábradlí. Neřekl bych, že poslouchal u klíčové dírky, protože to by se takhle neusmíval. Byl to hodný kluk, skoro jako já v dětství.

„Nespadni,“ varoval jsem ho.

„Petře!“ křikl za mnou Kelos. „Počkej chvilku! Za tří dny… to nestihneš.“

Jeho tvář zůstávala klidná. Ale i za tenhle pohled jsem mu byl vděčný…

„Věř mi, že znám pospolitosti, který se podobaj Křišťálový alianci. A ty bys teď potřeboval právě takovýhle spojence. Určitě ti pomůžou, Petře. Jenže to vyžaduje čas. Měsíce, možná týdny. Tři dny je na získání pomoci prostě nereálný. Stabilní společenská struktura bude schopná vrhnout svý zdroje na pomoc jinýmu světu. A bude to pro myšlenku, ne pro zisk. Ale čas, kterej bude potřebovat k rozhodnutí, bude pro tebe příliš dlouhej.“

„Země už nemá času ani tejden,“ zašeptal jsem. „Konkláve je taky stabilní a tvrdá struktura, Kelosi. Která nezaváhá…“

„To je mi moc líto, Petře. Pak to musíš zkusit. Riskni to a jdi čelem proti zdi. Tak sežeň nějakou loď, která dokáže tvůj svět zachránit sama, a ukradni ji! Ale zázrak rozhodně nečekej.“

„Jakou mám šanci, že to stihnu?“

„Žádnou.“

Už jsem se mu nemohl dívat do očí. Kelos mě litoval. Jenže já o žádnou lítost nestál…

Pohlédl jsem na Dariho.

Tak vida, jak to je, chlapče. Ty nechápeš a nikdy nepochopíš, že nejsi opravdový. Nikdy nevyrosteš a nikam se nevydáš, abys svým až příliš lidským rodičům nedrásal srdce. Ale proč máš tedy v očích stejnou lítost jako Kelos? Jak to, že chápeš cizí bolest, proč tě naučili trpět a soucítit? Loutky duši nepotřebují, chlapče. Loutkám sluší výhradně optimistický ruměnec, chuť k jídlu a schopnost říkat „tatínku“ a „maminko“…

„Ty máš starosti, viď, Petře?“ zeptal se mě.

Přikývl jsem.

„Tvou planetu chce někdo zabít?“

Přesně tak. Zabít. Se vším dobrým i špatným, co na ní je. A já ani nebudu moct umřít společně s ní, kamaráde… Takže začnu bloudit jako Ahasver a ani nebudu vědět, proč musím takhle trpět — což ostatně nebude vědět vůbec nikdo…

„Copak ty mu nemůžeš pomoct, táti?“ Dari mě uchopil za ruku. „Ty jsi přece říkal, táto, že nějaký východisko se dá najít vždycky… Takže to nebyla pravda?“

„Petr není o nic slabší než já, Dari. A pokud to východisko někde je, tak ho najde sám.“

Ty jsi ale opravdu zajímavý člověk, Kelosi! Kdy asi lžeš — když tvrdíš, že je jen loutka, nebo když s ním debatuješ jako s člověkem?

„No dobře, ale ty mu pomoct nemůžeš?“

„Potřebuješ mou pomoc, Petře?“

Já nemám právo tě o cokoli žádat, Kelosi. Tebe už ožehl oheň, který já teprve pocítím. A není radno dotýkat se popela…

„Potřebuju.“

„Táti!“

Správně, Dari. Ty máš věřit, že tohle všechno je doopravdy. Že vesmír je tu pro tebe a že tvůj otec v něm dokáže napravit každou nespravedlnost. Byl jsi stvořen, abys tomu věřil.

„Dari…“ Kelos vykročil k nám. A pohlédl na mě… s posměšnou výzvou. „Teď budeš hlava rodiny ty. Nezlob maminku. Pokud teď odejdu, tak tu hodně dlouho nebudu. Ale vy tu na mě čekejte, dobře?“

Panebože, Kelosi, ty ses asi zbláznil! Sem se přece nevrátíš nikdy! Vyrostl jsi z lidského života, ty sám jsi plazma a popel. A ty, Dari, jsi na noc slyšel až moc pohádek najednou! Netrhej nitky, které tě poutají k iluzi života. Pusť se mé ruky, pověs se s hrozným brekem na tátu, aby ho ani nenapadlo odsud odcházet…

Nahlas jsem samozřejmě neřekl nic.

A Dari ode mě samozřejmě odskočil a pověsil se na otce. Tak do toho…

„Hlavně se brzy vrať, táti…“

V Kelosových očích planula černá propast.

„Ted běž, Dari, a přistav před dům flyer. Hlavně tiše…“

Chlapec přikývl. Pustil se otce a pohlédl na mě. Jestlipak jsi rád, že je podle tvého, kluku jeden? Jsi zvyklý považovat svého otce za hrdinu, jenže hrdinové se pokaždé domů nevracejí…

„Táta ti pomůže, Petře. Protože ten pomáhá každýmu.“

„Díky, Dari,“ zašeptal jsem. „Ty ani sám nevíš, jakej jsi správnej kluk.“

Chlapec bleskově seběhl po schodech a já se otočil ke Kelosovi.

„Pročs to udělal? No pročs ho poslech? Sám říkáš, že není právej…“

„Jenže já jsem zatím ještě pořád člověk.“

„Pokud jsi člověk, Kelosi, tak sem dejme tomu za pět let přijedu na návštěvu. A ty budeš tady. Darimu bude v tý době patnáct.“

„Tys mi tu teda scházel,“ poznamenal posmutněle Kelos. „Ale to všechno Stín, Petře. Protože Stín věděl, kam máš jít. A taky věděl, jak mě dostat.“

„To ale znamená, že jsi opravdu pořád eště člověk.“