Astronauti

NAVIGARE NECESSE EST

Místem startu byl zbytek někdejší pouště Gobi, písčité území v rozloze asi tisíce hektarů. Dopravilo mě tam letadlo řízené kolegou z Ústřední letecké služby, který po celou cestu mlčel jednak proto, že špatné povětrnostní podmínky soustředily na sebe jeho pozornost, jednak proto, že se také ucházel o místo ve výpravě, ale nebyl přijat.

Nebylo mi příjemně v jeho společnosti, ale zapomněl jsem na všechno, když jsem z výše šesti tisíc metrů uviděl stříbrnou raketu ležící na písčinách. Letadlo, kterým jsem přiletěl, zarolovalo k ní a hned zase startovalo. Podával jsem kolegovi ruku s jistými rozpaky. Znali jsme se příliš krátce, abychom se stali přáteli, ale byli jsme na nejlepší cestě k tomu a bál jsem se, aby nás tato věc nerozdělila — vždyť je mu teprve jedenadvacet let. Ale v okamžiku, kdy vstal se svého místa a vyklonil se ke mně — byl jsem už na křídle — poznal jsem, že je všechno v pořádku, a když jsme se objali, věděl jsem, že je bohatší o něco těžkého a pěkného, protože v této chvíli se z vlastní vůle zřekl tohoto velkého dobrodružství v můj prospěch. Proto když stroj zmizel a já vykročil k raketě, bylo mi na okamžik těžko.

Lidi, s nimiž jsem měl letět, jsem téměř neznal. Se Soltykem jsem se kdysi vídával v Ústřední stanici pro letecký výcvik, ale s vědci jsem se setkal teprve před několika měsíci v Leningradě na technickém školení. Mělo oficiální ráz, bylo tedy samozřejmé, že jsem jim byl cizí stejně jako oni mně.

Brodil jsem se hlubokým pískem k malé skupince lidí u stěny Kosmokratoru, a teprve když jsem byl od nich vzdálen necelých sto kroků, napadlo mě, že by se mé obavy mohly zdát někomu směšné: pociťoval jsem něco jako trému, ne před letem na Venuši, nýbrž před neznámými lidmi. Dobře mě pochopí jenom ten, kdo byl ještě s někým v situaci, která, jak se říká, vystavuje člověka zkoušce pružnosti a pevnosti, třeba jen na namáhavém výstupu, kdy člověk jednou sám jistí druhého a hned nato je sám jištěn. Slova „spoléhat na někoho jako sám na sebe“ dostávají pak na konci společného lana teprve svůj plný význam.

Oficiální rozloučení výpravy se konalo již před týdnem. Neúčastnil jsem se ho, protože jsem si musel vyřídit formality spojené s odchodem od letectva. Nyní stálo na tomto zbylém kousku pouště, na písečné pláni pod bledým nebem, sotva dvacet osob — příbuzní odlétajících, předseda a několik členů Akademie věd. Zmocnil se mne pocit osamění. Nikdo na mne nečekal — maminka zemřela před dvěma lety a otec nemohl odjet z Pjatigorsku. Avšak v témže okamžiku se ozval zvuk letadla. Stroj, který mě sem dopravil, snášel se dolů. Přímo nad raketou mi poslal pilot poslední letecký pozdrav, kolébaje letounem se strany na stranu. Ještě jsem stál a sledoval očima letadlo, když ke mně přistoupil Arseňjev. Podal mi ruku a pak mě nečekaně k sobě přitáhl.

„Konečně je tedy mezi námi ten člověk z Kangčendžongy! Vítám vás!“ řekl a já jsem mu mohl odpovědět jen úsměvem.

Start byl stanoven na jednu hodinu odpoledne. Tato liduprázdná krajina byla vybrána proto, že bylo nutno odstartovat s velikou silou, abychom co nejrychleji pronikli vrstvami atmosféry a aby atomové mraky, tryskající z rakety, nezpůsobily na zemi škody.

Když jsem se se všemi pozdravil, odebral jsem se s inženýrem Soltykem do hlavy rakety, abych naposledy prohlédl průzkumné letadlo, které mi bylo svěřeno. Ale brzy jsem byl z této práce vyrušen. Přímo u stěny rakety na písečném přesypu se odbylo loučení. Nikdo pochopitelně neměl žádný projev. Padlo jen několik slov, pozvedli jsme skleničky světlezlatého jižního vína a pak již jsme se dívali se vstupní plošinky, jak pásová auta odvážejí za hranici startovního pásma ty, kdo zůstali na Zemi. Potom jsme vstoupili dovnitř. Dříve než se uzavřely příklopy, ohlédl jsem se naposled. A přestože mi byla tato poušť cizí, pocítil jsem, že mě k ní něco mocně poutá, a hrdlo se mi sevřelo. Teď byla pustina liduprázdná, věděl jsem však, že několik kilometrů za obzorem jsou rozestaveny v širokém kruhu radarové stanice, které zachytí střelu do kuželů svých vln a budou ji sledovat po celou cestu.

Vešli jsme do centrály a tam převzal velení Soltyk. Všichni jsme si lehli na rozložená křesla, přivázali jsme se pásy a teď nastalo to, co snáším nejhůře: čekání. Ručička na hodinkách skákala a odměřovala čtvrtiny vteřin. Konečně se na nás na okamžik obrátil Soltyk, který ležel s rukama na pákách u černé římsy prediktoru. Usmíval se. Celé mé nadšení bylo to tam, když jsem uviděl tento úsměv. To byla jeho chvíle, chvíle, o které snil. Ručičky na ciferníku doběhly k stanovenému místu. Soltyk stiskl červený knoflík, všechna světélka na deskách se roztančila — a už to začalo.

Napřed krátké zahřmění. To pracovaly pomocné kyslíkovodíkové rakety, vypalované v salvách. Střela se dala do pohybu nerovnoměrně a nemotorně, těžce brázdíc písek, vzlétajíc a padajíc jako nestvůrný pluh, zmítaný výbuchy. Potom byly výbuchy častější. Pekelná trhnutí, tření o zem, skoky a dopady. Házelo to s námi na všechny strany, přestože jsme byli přivázáni pružnými pásy.

Najednou zazněl mohutný zpěvný tón. Otřesy ustaly, zato mé tělo těžklo každou vteřinou. Upřeně jsem se díval na kulatou obrazovku před sebou. Viděl jsem bok rakety, lesknoucí se jako úzký lem, dole vlnící se písčiny, ale všechno se to chvělo a míhalo jako plachty smačkaného celofánu. Byly to vrstvy vzduchu, který před sebou stlačovala rychle letící raketa. Znám tento pohled z letů nejvyšší rychlostí.

Vidět bylo čím dál tím hůře. Strašlivá síla mě vtlačovala do měkkého lůžka, vlévajíc neviditelné olovo do mých údů. Prodírala se stále prudčeji a dravěji do každého svalu a nervu, až se dech začal chraptivě drát z prsou, drcených nějakým obrovským břemenem. Podíval jsem se stranou. Všichni leželi bezvládně. Světélka na deskách tančila a jako mocný proud probíhal celým tělesem rakety onen zpěvný zvuk, jaký vydávají atomové plyny, tryskající do prostoru.

Trvalo to dlouho, tak dlouho, až pot, který mi vyvstal na čele, začal mi stékat mezi obočím. Chtěl jsem jej otřít, ale nemohl jsem zvednout ruku. Soltyk stiskl nějakou páčku a najednou se mi ulehčilo. Podíval jsem se na hodinky. Letěli jsme už 16 minut. Pod námi leželo — opravdu nevím, jak bych to měl nazvat. Nebyla to Země, ta nekonečná, plochá rovina s teninkými čárkami silnic a řek, tak dobře mi známá z letadla. Vypadalo to, jako kdyby si nebe a země vyměnily místa. Místo lehké azurové kupole se nad námi klenula plochá černá tma, v níž sotva viditelně doutnaly hvězdy, a dole se rozkládal obludný, rudý, obrovský vypouklý útvar, nepodobný ničemu, co jsem znal. Na tomto zdánlivě do nekonečna se šířícím tělese černaly se rozmazané skvrny. Ale nejvíc upoutávaly pozornost bílé, nehybně stojící cáry, které jej pokrývaly jako chomáčky vaty, nalepené na jeho povrchu.

Upozornil jsem na to Soltyka. Vrhl rychlý pohled na obrazovku a řekl: „To jsou mraky,“ a zase obrátil oči k svým měřicím přístrojům.

Pochopil jsem. Ano, byla to oblaka plynoucí nad planetou, ale jejich výška nebyla ničím proti výšce, které jsme již dosáhli my. Když se člověk dobře podíval, mohl tu a tam pozorovat skvrnky stínů, ležících pod takovým bílým chomáčkem, který byl mračnem dlouhým mnoho kilometrů. Letěli jsme nyní — jak ukazovaly svítící kotouče prediktoru — po elipse, jako umělý měsíc Země. Trvalo to asi hodinu, během níž proběhla pod námi asi třetina planety. Když jsme přeletěli mnohobarevnou rovinu Číny, pevnina zmizela. Byli jsme nad Tichým oceánem. Ocelově černá, vypouklá krajina vod, jakoby z matného, hlazeného kovu, skýtala zvláštní podívanou. Když se objevily břehy Ameriky, stiskl Soltyk znovu červený knoflík, znovu zazněl mohutný zpěv motorů a Kosmokrator, se špičkou zvednutou k černému nebi, prudce opustil dráhu, kterou opisoval okolo Země. Cesta, krajně vyčerpávající pro stálé změny zrychlení, trvala až do půlnoci. Raketa, třeba již dávno unikala z atmosféry, bojovala ještě stále se zemskou tíží. Práce motorů neustávala ani na okamžik; protože však jsme podstatně překročili rychlost zvuku a nadto jsme letěli ve vzduchoprázdnem prostoru, mohli jsme se dorozumívat, aniž jsme zvyšovali hlas. Několik minut po půlnoci jsme na Soltykovo znamení rozepjali pásy a vstali, abychom se trochu nejistě rozhlédli po svém okolí.

Centrála tonula v klidném světle. Kdyby nebylo černých obrazovek posypaných jiskrami hvězd, byli bychom se mohli domnívat, že raketa leží nepohnutě v hale. Pod námi ležela Země, jako ze tří čtvrtin zatměný, gigantický kotouč. Její noční polokoule se odrážela od světla hvězd temným, šeřivým přísvitem. Sluch pomalu přivykal zvuku motorů a bylo třeba se zvlášť soustředit, abychom si jej uvědomili.

Když jsme vyslechli zprávy vysílané radarovými stanicemi, odešli jsme na večeři do společné kabiny. Pak se přihlásil o slovo Arseňjev.

Ze spolucestujících mě převyšuje postavou jen on. Je to hotový Herkules v podobě astronoma. Nemohu se ubránit pocitu přímo fysického uspokojení, když vidím jeho mocně klenutou hruď a šíji rovnou jako sloup, na níž sedí mohutná hlava s bujnými světlými, téměř bělozlatými vlasy.

Oslovil nás těmito slovy:

„Přátelé, naše cesta bude trvat třicet čtyři dny. V této době nás bohužel nečeká příliš mnoho práce. Nebudeme bezpochyby zahálet a zpříjemníme si cestu diskusemi — já jako první vyzývám kolegu Lao Čua na souboj o problému vlnových pásem hmoty. Ale protože tady nejsme v laboratoři, nýbrž v raketě vzdalující se od Země, navrhuji, abychom se večer co večer vraceli v myšlenkách k ní, a to tak, že každý z nás bude postupně vyprávět nějakou svou vzpomínku, kterou považuje za významnou.“

Všichni přistoupili na jeho návrh. Mlčel jsem v domnění, že se to mne netýká, protože se bude nepochybně hovořit o vědecké práci a vědeckých objevech. Jaký byl můj údiv, když se Arseňjev obrátil na mne, abych zahájil tento — jak to nazval — cyklus „příběhů třiceti a čtyř nocí“. V rozpacích jsem se začal vymlouvat, jako kdybych až do posledního okamžiku vedl život kancelářského červa, kterého nepotkalo nic pozoruhodného.

„Co na tom, že jste mezi profesory,“ opakoval má slova astronom, jako by se mi trochu posmíval. „Tady nejsou žádní profesoři, ale spolucestující. A pokud jde o vzpomínky, myslím, že my všichni vám můžeme jen závidět.“

Přesto jsem se bránil; konečně jsem přislíbil, že některý z příštích dnů něco povím, až se trochu zaposlouchám do slov ostatních účastníků a až již bude navozena atmosféra vyprávění. Snad mi to pak půjde lépe, protože pro mne je začátek vždycky nejhorší. Arseňjev zavrtěl káravě hlavou nad mou vypravěčskou bezradností a obrátil se na našeho chemika doktora Rainera. Byl jsem rád, že měl vyprávět právě Rainer, protože jsem ho dosud nikdy neviděl. Podobně jako mne, zdržely také jeho stranou od ostatních druhů nějaké záležitosti v Německu a na místo startu dorazil až den před odletem. Je to muž asi čtyřicetiletý, s brýlemi, prošedivělý, nenápadný, nepopsatelně klidný. Chystal se právě začít, když Soltyk, který byl dosud v centrále, přinesl zprávu, že za chvíli bude vysílat rozhlas severní polokoule zvláštní pořad pro nás. Přepojili jsme tedy reproduktor do společné kabiny a zde, v hlubokých křeslech u kulatého stolu, naslouchali jsme Beethovenově hudbě, nesoucí se k nám na radiových vlnách vzduchoprázdným meziplanetárním prostorem. Když koncert skončil, byla jedna hodina v noci, ale nikdo nebyl ospalý a Rainer začal vyprávět. Tu ho Soltyk přerušil po druhé. Bylo nutno uvést raketu do otáčivého pohybu. Vzdálili jsme se od Země tak daleko, že její přitažlivost nápadně zeslábla a při prudších pohybech se nejednomu z nás podařilo vyhodit do vzduchu šálek, který chtěl pouze zvednout k ústům. Předměty i naše těla byly čím dál tím lehčí. Soltyk odešel do centrály a za nějakou dobu jsme pocítili, že se pohyb rakety mění. Krátce trval nepříjemný pocit zmatku, vyvolaný odstředivou silou při otáčení, ale potom všechno ustalo a naše těla nabyla své normální váhy. Když se Soltyk vrátil, mohl Rainer konečně začít vyprávět.

„Nevím, jestli to, co vám budu vyprávět,“ začal, „bude někoho z vás zajímat. Je to historie dosti zvláštní a podivná. Mohl bych ji nazvat «Polymery» — dost odstrašující titul, viďte?“ obrátil se na nás s nesmělým úsměvem, pro který jsem si ho zamiloval.

„Bydlil jsem tehdy v staré přístavní čtvrti v Hamburku. Měl jsem po doktorátu a vedl jsem tenkrát laboratoř organické synthesy profesora Hümmla, svého učitele. Asi tak rok předtím se v laboratoři pracovalo na synthese nového druhu gumy, tak zvané křemité, v níž křemík nahrazuje atomy uhlíku. Letecký průmysl do toho zapojil všechny své chemické ústavy, protože na objevu této gumy závisela budoucnost letectví. Jak víte, přistávají naše nová letadla takovou rychlostí, že pláště z obyčejné gumy se buďto rozpadají vlivem tření, nebo shoří teplem. Theorie slibovala, že křemitá guma bude odolná proti nejvyšším teplotám, které za těchto okolností vznikají. Kdyby se ji nepodařilo vyrobit, museli by konstruktéři zavrhnout dosavadní systémy podvozků. Když jsem v ústavu nastoupil, byla tato věc pokládána vlastně za ztracenou. Do výzkumu byly již investovány obrovské částky, byla spotřebována obrovská kvanta reagencií, zničeny spousty speciálních přístrojů, napsány desítky referátů, ale bez nejmenšího výsledku. Na papíře všechno vypadalo tuze krásně, ale v praxi z toho nebylo nic. Mým prvým úkolem bylo udělat v laboratoři pořádek a připravit ji pro práci z jiného oboru. Celé týdny jsme museli čistit tento Augiášův chlév. Můžete si udělat představu o tom, co se tam dělo, když v posledních měsících vědecké osazenstvo prakticky neopouštělo laboratoř a tři moji starší kolegové, Jaentsch, Höller a Braun, v ní prostě bydlili. Zůstaly tam po nich hotové haldy zpuchřelých, zuhelnatělých a spálených vzorků gumy, stovky rozbitých baněk a celé kilometry kaučukových pruhů. A přestože jsme se studenty společně pracovali jako zametači a uklizeči, ještě měsíc po tom, co jsem nastoupil v laboratoři, objevovali jsme hned pod nějakou skříní, hned zase v thermostatu hotová ložiska té nešťastné gumy.

Já sám jsem také — jak se říká — vězel v polymerech až po uši. Zajímaly mě však spíše z theoretického hlediska. Polymery jsou, jak víte, látky, které vznikají tak, že se sloučí velké množství týchž chemických částic. Vznikají tak molekuly gigantických rozměrů. Na jejich chování se vůbec nedá usuzovat z toho, co známe o vlastnostech původních částic. Lákaly mě jisté pokusy s polyisobutylenem a polystirenem a s gumou také, ale s gumou obyčejnou, která je snad nejznámějším polymerem. Chtěl jsem vytvořit theorii vysvětlující chování všech polymerů vůbec. Snad mohu uvést na svou omluvu, že mi bylo čtyřiadvacet let, a v tomto stáří, když si přečte člověk jedinou odbornou knihu, vybuchují mu v hlavě možnosti objevů jako ohňostroje. Ještě dřív, než jsem nastoupil v laboratoři, obložil jsem se literaturou a pomalu, aniž jsem si uvědomil jak, začal jsem v ní tonout. Shromažďoval jsem fakta a zprávy o pokusech, čím dál více fakt, na malých obdélníkových lístcích, které jsem napřed ukládal do krabiček od cigaret, pak do zvláštních pořadačů, potom do zásuvek, poliček a do stolu. To již byl těch lístků plný pokoj. Ještě jsem se v nich orientoval, ale tušil jsem, že přijde okamžik, kdy mě zaplaví a zatopí. Od vytoužené theorie jsem byl zatím ještě pořád stejně daleko.

Ty mé zamilované polymery se chovají velmi zajímavě. Některé z nich mají ve dvou rozměrech prostoru vlastnosti jako kapaliny a v třetím jako pevná tělesa. A guma se zase chová jako ideální plyn, neboť se při roztahování ochlazuje a při smršťování ohřívá. Nejvíc mě vlastně zajímala guma. V duchu jsem si myslel, že se mi podaří dospět theoretickou cestou tam, kam se mým kolegům nepodařilo dojít pokusy. Pro začátek, abych získal určitou praxi v technice pokusů, dělal jsem — jako předtím oni — roentgenové snímky malých kousků gumy za nejrůznějších podmínek; natahoval jsem je, vystavoval jsem je vysokému tlaku, mořil jsem je v kyselinách. Pak jsem zapisoval výsledky a celé večery jsem snil o té své theorii. Nemohu tomu říkat jinak, protože byla daleko jako Zaslíbená země. Nenatažená guma dává na roentgenovém snímku týž obraz jako kapaliny, to znamená chaos propletených částic. Při tahu se obraz mění a struktura se blíží struktuře krystalu. Děje se to proto, že se dlouhé zkroucené řetězy atomů, z nichž je guma složena, tahem napínají, vyrovnávají a chaotická změť se mění v rovnoběžná pásma, která právě dávají onen obraz krystalu. A tak jsem pražil, stlačoval, zmrazoval, sušil a znovu pražil kousky gumy, až mi jednou večer úplně došla zásoba. Šel jsem na laboranta, který mi řekl, že ve skladišti na půdě je ještě pár baněk se vzorky té staré křemité gumy. Máchl jsem nad ní rukou, ale druhý den ráno jsem našel na svém stolku v laboratoři patnáct zaprášených skleněných baněk. Aby se mi zavděčil, přinesl mi je laborant s půdy. V baňkách byly lepkavé černé pozůstatky pokusů. Höller je svého času nazýval zastaveními křížové cesty, protože od jednoho pokusu k druhému zářil nadějí, která se po každé obrátila v niveč. V žádné baňce vlastně nebyla guma, nýbrž jakási lepkavá kaše, které jsem se raději nedotýkal. Zato v poslední baňce jsem našel tmavošedý, slušný kousek. Vložil jsem gumu do přístroje, zahřál, udělal roentgenový snímek a šel domů. Na druhý den byl snímek hotov. Byl jsem přesvědčen, že uvidím totéž, co doposud vždycky: naprostý rozpad atomových řetězů, kaši, která nedrží pohromadě. A já zatím uviděl přímo dokonalou krystalickou síť. Nevěřil jsem vlastním očím. Guma byla přece vystavena teplotě kolem osmi set stupňů a tlaku tisíce atmosfér, měla se tedy rozbřednout na mazlavou hmotu. A zatím byla neporušená! Otevřel jsem přístroj, do něhož jsem se od včerejška nepodíval, protože rozehřátou komoru nebylo možno otevřít, a našel jsem tam kousek gumy nejčerstvějšího vzhledu, nejpružnější a nejpevnější, jaký jsem kdy viděl. Zavolal jsem laboranta a ptal jsem se ho, jestli do přístroje něco vkládal. Řekl, že ne. Ani se k němu nepřiblížil. Ještě pořád jsem tomu příliš nevěřil; vystavil jsem zázračný kousek gumy znovu vysoké teplotě a tlaku. Tentokrát jsem však nešel domů, ale čekal jsem, až komora vychladne. V osm večer jsem gumu vytáhl: byla ještě horká, ale pružná, jako kdybych ji nebyl vytáhl z pece, ale z přihrádky. Pro všechny případy jsem ještě provedl chemickou analysu: byla to křemitá guma! Přestože už bylo pozdě, vzal jsem kousek gumy veliký asi jako krabička zápalek a všechny roentgenové snímky a běžel jsem k profesorovi, který bydlil nedaleko. Zprvu nechtěl věřit, ale příštího dne, když jsem všechny úkony provedl před jeho očima, musel to uznat. Měli jsme před sebou autentický vzorek křemité gumy, o níž snili konstruktéři letadel, s vlastnostmi prostě ideálně se shodujícími s theoretickými předpoklady. Měli jsme ji, ale nebylo nám to nic platné. V organické chemii existuje vlastně jen jedno velké umění: jak přinutit atomy, aby se slučovaly tak, jak to potřebujeme. Takový proces se odehrál právě v tomto kousku gumy, který ležel před námi, ale my jsme nevěděli, jak k tomu došlo. Jinými slovy, neměli jsme výrobní postup a ani nejmenší představu, jak k němu dojít. První věcí, kterou jsme učinili, bylo, že jsme — samozřejmě — povolali Höllera, Brauna a Jaentsche, kteří v té době pracovali v berlínském Ústavu pro tekutá paliva. Telegram jsem sestylisoval sám tak, že všichni tři přiletěli ještě téže noci a vzbudili mě časně ráno, když se dobývali do mého bytu. Jakmile se trochu utišily otázky a výkřiky, ukázalo se, že vědí právě tolik jako já a můj profesor, totiž: nic. Bez námahy jsme našli protokoly pokusu. Vzorek č. 6439 — pod tímto číslem byla zaznamenána ona neobyčejná guma — byl kdysi vyhozen jako bezcenný a z připojeného roentgenového snímku bylo jasně vidět, že nejde o omyl. Byli jsme tak docela v koncích, tak docela desorientováni, že jednomu z nás uklouzla věta, která zní z úst odborníka prostě komicky: "Třeba ta guma za tu dobu dozrála." Tento nesmysl se pak stal pořekadlem a byl nejednou opakován jako vtip, když si někdo nevěděl rady s nějakým problémem. Po čtyřech dnech kolegové, kteří se museli vrátit do berlínského ústavu, mávli nad celou záležitostí rukou a odjeli. Zůstal jsem sám s kouskem té nešťastné gumy, s netrpělivým profesorem a v hlavě s horečkou, která mi nedopřávala klidu ani k spánku, ani k jídlu.

Polymerovou theorii jsem pustil již úplně z hlavy a začal jsem provádět všechny etapy pokusů, které předcházely vznik onoho vzorku. Výrobní postupy jsem přece měl v protokolech. Nebudu se šířit o tom, co jsem dělal. Stačí, když řeknu, že jsem onu synthesu opakoval 518krát. Držel jsem se postupu s jakousi prostě slepou, otrockou přesností a berlínské kolegy jsem obtěžoval telegramy, aby mi podrobně popsali všechny okolnosti, které provázely jejich práci s tímto vzorkem. Kdyby byl mezi vámi chemik, pochopil by mě. Je známo, že v chemii, kde počet možných kombinací reagujících látek je prakticky nekonečný, dochází k objevům často náhodou, ku příkladu proto, že někdo oklepal do baňky špetičku cigaretového popela, který se pak stal krystalisačním jádrem reakce, nebo že někde o poschodí níž natírali chodbu lakem, který obsahoval nějaký vzácný prvek v množství sice mizivém, avšak dostačujícím, aby se stal katalysátorem této jediné potřebné reakce, která se žádným jiným způsobem nechce a nechce rozjet, i kdyby se celá laboratoř stavěla na hlavu.

Kolegové mi odpovídali a já jsem dělal všechno, co mělo smysl, měnil jsem tedy teplotu, katalysátory, tlak, dělal jsem i daleko více věcí, které neměly smysl, a dospěl jsem tak daleko, že jsem se stal pověrčivým. Po nějaké době se stane i tomu nejpuntičkářštějšímu experimentátoru — je-li opravdu posedlý nějakým problémem — že není s to zvládnout celý materiál. Zkrátka a dobře, v laboratoři byl čím dál větší nepořádek, který profesor Hümmel nazýval svinčíkem, z počátku za mými zády, pak mi to řekl přímo do očí a ptal se, jak ještě dlouho mi stát má dávat prostředky na mou nákladnou zábavu. Požádal jsem o lhůtu čtyř měsíců. Byl to první termín, který mi napadl. Abych pravdu řekl, ten nepořádek, který se u mne rozrůstal, jsem si do jisté míry sám pěstoval, protože jsem někde na dně duše věřil, i když bych se k tomu nikdy nebyl přiznal, že mi snad v tomto jakémsi prachaosu přijde na pomoc šťastná náhoda a objeví to tajuplné "něco", co pomohlo při vzniku znamenité křemité gumy.

Tento vzorek jsem měl ve své pracovně nad laboratorním stolem pod skleněným zvonem. Kdykoli jsem po nezdařeném pokusu vyléval do odpadu páchnoucí reagencie a vracel jsem se znechucen ke stolu, padl můj pohled na malý tmavý hranolek hmoty a to mi bylo pobídkou k další práci.

Je to velmi bolestný okamžik, když si mládí uvědomí, že pouhým svatým nadšením, pouhou vůlí učinit objev nepostoupí ani o krůček kupředu. Když už počet mých nešťastných pokusů překročil tisíc a laboranti, vynášejíce koše plné zuhelnatělých vzorků, na sebe významně mrkali, vzpomněl jsem si na Severní moře. Říkal jsem vám přece, že se to všechno odehrávalo v Hamburku.“

Při těchto slovech se Rainer obrátil stranou, kde z dřevěného obložení vystupovala obrazovka televisoru, a ukázal hůlčičkou, s níž si dosud pohrával, na jedno místo na Zemi. Její severní polokoule, zářící světlem, které tlumily mraky, odrážela se od černého pozadí. Těsně u okraje kotouče zasahovalo moře mezi rameno poloostrova Skandinávského a tmavý masiv Evropy. A hůlčička, kroužící po skle obrazovky, dotkla se místa, kde u paty Jutského poloostrova leží Hamburk. Snad po prvé od svého vzniku užil člověk zeměkoule, viděné ze vzdálenosti tisíců kilometrů, jako mapy. Rainerův prostý pohyb nás rázem přenesl ze vzpomínek do hlubin meziplanetárního prostoru. Zatím chemik, který již delší dobu jezdil hůlčičkou po obrazovce, jako by mu to působilo trošku dětinskou radost, pokračoval:

„Abych si ochladil hlavu, začal jsem chodit do přístavu, k moři. A jako se mi dříve zdávalo, že všechno znám a že mě dělí pouhý krok ode dveří, od těch našich dveří — pochopí to každý, kdo aspoň jednou v životě poznal omamnou radost, když se blížil ke dveřím, za nimiž ho očekávalo rozuzlení záhady — nuže tak, jak jsem si kdysi byl jist sám sebou, právě tak se mi teď zdálo, že nic nevím, a co horšího, že z toho nic nebude, protože — no protože jsem zkrátka příliš hloupý a dost.

Moře tehdy za blížícího se podzimu bylo stále bouřlivější a po vodách, po těch mastných, tmavých přístavních vodách, křižovaly nákladní čluny, dál na širém moři pluly lodi, parníky a čas od času se objevovaly plachty rybářských kutrů. Chodíval jsem na molo a stával velmi dlouho na jeho konci, takže si mne začaly všímat přístavní stráže v domnění, že jsem kandidát sebevraždy, ještě ne zcela pevně rozhodnutý. Já jsem však měl hlavu tak nabitou křemičitany a polystireny, že jsem neviděl ani je, ba ani moře a lodi — to znamená, zdálo se mi, že to nevidím. Byl jsem tak trochu jako dítě, které dostalo rozsypanou mosaiku z mnoha malých dílečků a má z ní složit celý obraz, ale neumí to udělat. Nevěděl jsem, co k čemu přiložit, a tak jsem částečně ze zoufalství, částečně ze zvyku skládal v hlavě hned ten, hned onen kousek, ale nic se k sobě nehodilo. Začal jsem chodit za profesory a zahrnovat je otázkami. Konečně mi řekl jeden z nich, když mu došla trpělivost: "No dobrá, tak co vlastně mám za vás udělat?" — a tímto způsobem se mne navždycky zbavil a ostatní profesory přede mnou zachránil. Vrátil jsem se zase k moři. Teď už vím — ale tehdy jsem to nevěděl, protože jsem měl hlavu do posledního místečka nacpanou polystireny — že jsem se vracíval domů teprve tehdy, když už se vracela rybářská flotila a zvlášť jedna nevelká plachetka rychlejší než všechny ostatní kutry. Měla velmi zajímavě uspořádané plachty. Několikrát, třeba tma už houstla, se mi zdálo, jako bych na ni čekal. S jakýmsi nepochopitelným zájmem jsem sledoval její dráhu po tříštících se vlnách; já se totiž v plachtění nevyznám a její zvláštní plachtoví připomínající křídla mi neříkalo nic, co bych mohl vědomě spojovat se svými problémy. Člun byl zkrátka pro mne znamením, že se má procházka po molu chýlí ke konci.

Jednou večer, když jsem tak stál na betonovém okraji mola a čekal, dalo se do deště. Počasí, dosud větrné, začalo se měnit v bouři. Ve chvíli, kdy už zavládlo skoro úplné šero, objevily se kutry. Ten nejrychlejší bylo velmi dobře vidět, protože se jeho bílé plachty odrážely od temného moře. Vlny byly neobyčejně vysoké a bily do vlnolamu s takovou prudkostí, že jsem měl šaty v několika minutách skrz naskrz promáčené, ale něco, co neumím nijak pojmenovat, nedovolovalo mi odejít. Vítr stále sílil, pronikavě vyl a celá hladina moře stoupala a klesala. Všechny kutry svinovaly plachty, jen ten bílý člun napínal ještě další a vypadal jako bílý pták nořící se hrudí do vody, který se pokouší vzlétnout prudkým rozmachem křídel. Možná, že ten obraz byl méně poetický, ale jak říkám, já jsem suchozemská krysa a v mořeplavbě se vůbec nevyznám. Když jsem viděl, jak ona loď s napjatými plachtami vyplouvá s rostoucí rychlostí před ostatní, předjíždí je a vzdaluje se do mlhy a temnoty, stalo se ve mně něco, co mě přimělo, abych se ihned vrátil domů. Napadlo mi, že můj organismus je méně odolný než hlava, která ještě touží po lyrických prožitcích, zatím co tělo už si žádá jen odpočinek. Když jsem se vrátil domů, zakládal jsem své lístečky a — ať se tomu směje kdo chce — vypsal jsem si novou literaturu, s níž se musím co nejdříve seznámit. Tak jsem usnul za psacím stolem s perem v ruce, v polovině rozepsaného slova. Měl jsem zvláštní sen. Zdálo se mi o polystirenech a butadienech, což nebylo konec konců v té době nic neobvyklého. Zvláštní bylo to, že si počínaly, jako by do nich dula silná vichřice. V jejím dechu se řadily, ale ne tak, jak pánbu káže, přesněji řečeno, jak to vyžadují vzorce v učebnicích, nýbrž jako napjaté plachty. Čím silněji dul vítr, tím šíře se vzorce rozkládaly a mezi nimi letěl jeden, dlouhý jako člunek na tkalcovském stavu, který běhá v osnově. Člunek? Kdepak, to byla ta bílá loďka — a hle, tady se utvořila velká krystalická mříž…

Když jsem procitl, zmocnila se mne ochromující hrůza, že si ten sen nebudu pamatovat, a když jsem se z něho probíral k plnému vědomí, pustil jsem se ihned do psaní a viděl jsem, dokonce s jakýmsi ohromením — samozřejmě radostným, že se mi pod perem rodí vzorce…“

Rainer přerušil vyprávění.

„Krásné vzorce…“ řekl se sotva slyšitelným povzdechem a zase se usmál jako na omluvu. „Nemohu je nazvat jinak: neobyčejně krásné. Sotva jsem dopsal poslední, vyrazil jsem ze dveří; když jsem probíhal předsíní, popadl jsem plášť a bez čepice, prostovlasý, v proudech deště, klusaje celou cestu, jelikož jsem se nemohl odhodlat k tomu, abych klidně seděl v tramvaji, dorazil jsem do Ústavu. Byly čtyři hodiny ráno. Vzbudil jsem laboranty, kteří byli tak vyděšeni mým příchodem i vzhledem — voda ze mne crčela jako z utopence — že si ani netroufali na sebe významně pohlédnout. Pobíhal jsem před nimi a křičel, zapřísahal a prosil, aby si vzpomněli, zda v dolním sále nebyl před rokem, když tam pracovali Jaentsch, Braun a Höller, nějaký silný elektronový přístroj, nějaká vakuová trubice, ku příkladu Crookesova, nebo aspoň elektronový mikroskop. Až konečně — ale trvalo to na mou duši aspoň půl hodiny, než se mi podařilo překonat ospalost a úžas těch flegmatických Hamburčanů — až konečně nejstarší z nich, Wolf, budiž jméno jeho pochváleno, si vzpomněl, že v sále sice nebylo nic, ale že asi měsíc před koncem pokusů byl v přízemí instalován pojízdný urychlovač částic typu «V», to znamená "vertikální", se svisle postavenou trubicí. Po dvou dnech zkoušek byl přenesen do jiné budovy, protože se ozvaly hlasy, že je zdrojem radioaktivního záření tak intensivního, že proniká stropy všech pater a může působit škodlivě na lidi pracující v sálech.

"Datum! Přesné datum! Kdy to bylo!" zvolal jsem. Po chvilce otálení mi to řekl. Proběhl jsem kolem užaslých laborantů, popadl jsem klíče visící ve skříni, vběhl do laboratoře a za okamžik už jsem byl u kořene velkého tajemství. Týž den, kdy byl instalován urychlovač, byly prováděny pokusy od čísla 6419 až 6439, takže ten zázračný vzorek byl z nich poslední. Nebyl k ničemu, stejně jako všechny ostatní. Když byl pořízen roentgenový snímek, nechali ten kousek gumy v rozpálené peci a všichni opustili laboratoř. Když už nahoře nikdo nebyl, přikročili technici v přízemí ke zkouškám akcelerátoru. Proud elektrických částic, které přístroj vrhal, pronikl přes tři patra do komory stále ještě žhavé a zpolarisoval polystireny tak, že vznikla křemitá guma.

Ráno vyhodili vzorek do skladiště jako bezcenný, aniž měli tušení o zázračné proměně, která se s ním udala. To je vlastně konec mého příběhu. Mohutný vichr, který urovnal atomy do atomové mřížky, byl proud elektrických částic. Takto vznikl výrobní postup, nazvaný po čase Rainerovou metodou… a dopomohl k tomu onen malý člun s odvážnou posádkou, krásným plachtovím a ten bouřlivý čas v hamburském přístavu. Ještě nikdy jsem o tom nemluvil a na Zemi, mezi kolegy, bych se k tomu snad ani neodhodlal, ale zde…“

Rainer umlkl. Za hodnou dobu řekl Čandrasékhar:

„Bylo to neobyčejně zajímavé. Krásný příklad bohatosti a členitosti jevů, odehrávající se v lidské mysli současně v mnoha rovinách. Já tomu rozumím asi tak, jako když někde velmi daleko jede ulicí těžké nákladní auto, a tu ze všech hrníčků a skleniček, jichž je plný příborník, jedna se ozve a tichounce, snivě zacinká. Tato odpověď na vzdálený impuls je samozřejmě resonance, ale s vámi a s tou plachetkou to bylo vlastně stejné, kolego Rainere. A tak jako musí být v pokoji ticho, abychom zaslechli tenounký hlásek skleničky probuzené vzdálenými otřesy, tak jste vy musel usnout. Aby vaše myšlenky mohly jít po zcela nových cestách, spánek přetrhl a zahladil hluboko vyježděné a spolu spojené koleje, na nichž se v kruhu pohybovaly a klopýtaly. Vaše podvědomí se již dávno něčeho domýšlelo, ale vy jste s umíněností hodnou významnější věci předstíral, že o ničem nevíte. To znamená, samozřejmě, nepředstíral, ale skutečně nevěděl…“

„To mi připomíná jednu věc,“ začal Arseňjev, ale když se podíval na hodinky, zavrtěl hlavou. „Půl čtvrté,“ řekl. „Myslím, že je nejvyšší čas jít spát, viďte?“

Všichni přisvědčili. Myslím, že si z Rainerova vyprávění každý něco odnášel a že chtěl zůstat sám se svými myšlenkami.

„A tak, třeba nemáme ani noc, ani den, ani části dne, přeji vám dobrou noc, přátelé!“ řekl Arseňjev a napřímil svou obrovskou postavu. Mlčky jsme odešli do kabin. Střela se pohybovala, ale hvězdy na obrazovce stály nehnutě. Ještě jednou jsem se na ně podíval, dříve než se má hlava, přeplněná směsicí dojmů nastřádaných za den, dotkla podušky. Této noci se mi zdálo o mém prvním letu.