Astronauti

PROFESOR LAO ČU

Odnesli jsme profesora a Osvatiče do vzduchotěsných komor. Oba byli v bezvědomí. Zůstal jsem na palubě, abych vytáhl motorový člun. Když jsem sestoupil do chodby, kladli Tarland a Rainer na nosítka bezvládná těla tak, jak jsme je vynesli z člunu, ve skafandrech. Pouze přilby s nich sňali a položili je na zem, takže bylo vidět voskově bledé, potem pokryté obličeje. Chtěl jsem pomoci, ale Arseňjev mě poslal do centrály. Nařídil okamžitý start. V posledních rozčilujících chvílích jsem zapomněl, co se děje v kotlině. V obrazovkách televisoru bylo vidět chumáče nažloutlé jako kouř hořící síry. Raketa stoupala a klesala na vlnách. Celá kotlina byla jediným temným kotlem, v němž to dutě rachotilo, syčelo a svištělo. Když jsem vešel do centrály, zaburácel v mračnech první hrom. Zapnul jsem atomový reaktor, a aniž jsem vyčkal, až dosáhne plného výkonu, nařídil jsem páky prediktoru na start pomocnými pohonnými hmotami. Hořící plyny vytryskly do vody. Za hluchého bublání vroucí vody se Kosmokrator zachvěl, krátkou dobu se valil vpřed boční stěnou, při čemž před sebou zvedal obrovskou vlnu, nabyl rychlosti, při níž už nepociťoval zběsilé údery vln, a v ostrém úhlu vzlétl do prostoru vyjících větrů. Obrazy skal na pobřeží se svíjely a kroutily. Ze strachu, abych na ně nenarazil, stupňoval jsem stále spalování v turboreaktorech. Oddechl jsem si teprve v tom okamžiku, když raketu začaly pohánět hlavní motory. Zahřměly tak mohutně, že přehlušily hluk vln a skučení větru. Přes obrazovky se řítily pruhy par modravých jako sníh. Pak jsme se zabořili do mračna temného jako hustý les. Byl jsem nervosní, protože jsem po prvé stál sám u prediktoru v odpovědném okamžiku startu. Naštěstí šlo všechno hladce. Proud vzduchu svištěl na stabilisačních plochách, motory pravidelně pracovaly a rychlost vzrůstala. Každou chvíli přeskakovaly z mraku do mraku řeky fialového ohně, vybuchující s dlouhotrvajícím hřímáním.

Do centrály přišel Soltyk. Aniž jsem odtrhl oči od přístrojů, zahrnoval jsem ho otázkami. Nerozpovídal se hned. Jak se ukázalo, nafoukl si — než vkročil do vody — kombinésu vzduchem, který ho jako isolační vrstva ochránil před opařením. S profesorem to bylo horší. Nemohl to udělat, protože měl protrženou kombinésu u spodu přilby. Celou cestu přidržoval rukou okraje látky u sebe, ale když přenášeli Osvatiče přes vodu, potřeboval mít obě ruce volné. Těch několik vteřin stačilo, aby se s vdechovaným vzduchem smísil plynný formaldehyd a kysličník uhličitý. Otrávil se a v motorovém člunu omdlel.

„A jak to bylo s Osvatičem?“ zeptal jsem se. „Kde jste ho našli?“

Soltyk otálel s odpovědí. Stál před deskou se škálami brzdicích přístrojů a prohlížel si je neobyčejně pozorně, třebas nic neukazovaly, protože teď byly vypnuté.

„Je těžce popálen,“ řekl konečně. „Myslím, že jeho stav je vážný. Když jsme ho nesli, hýbal se…“

„No dobrá, ale kde byl?“

„Nevím.“

„Co říkáte?“

V obrazovkách táhly černé mraky, oddělené světlou chvějivou mlhou. Vypadalo to, jako bychom proplouvali souostrovím hornatých ostrůvků.

„Profesor mi podal lano… byli jsme oba na něm přivázáni… a poručil mi, abych šel za ním tak, aby lano stále zůstávalo napjaté… on šel první. Tak našel Osvatiče.“

„Kde?“

„Nevím. Najednou zmizel.“

„Profesor zmizel?“

„Ano. Zmizel, jako by ho země pohltila, ale cítil jsem jeho pohyby, protože jsme byli spojeni lanem. Rozumíte tomu? Ne, tomu se nedá porozumět. Říkám vám, že tak jako vidíte vy mne, viděl jsem já lano, které končilo ve vzduchu, napjaté lano — a dál nebylo nic.“

„Nic?“

„To ano — kamení, vzduch, ale nebyl tam ani on, ani Osvatič… asi za minutu sebou lano trhlo — to bylo smluvené znamení. Začal jsem táhnout a přitáhl jsem je oba dva. Profesor měl roztržený skafandr.“

„Spadl?“

„Nevím. Asi ano.“

„Kde tedy byl?“

„Říkám vám, že nevím.“

„Jak to? Vy jste se ho neptal?“

„Ne… vy byste se taky neptal po tom…“

Najednou se ke mně obrátil; jeho tvář byla zachmuřená, zarputilá:

„Když jste odešel… zachoval jsem se jako kluk! Naříkal jsem, křičel jsem na něho, protože chodil sem a tam s přístrojem, klidně, jako někde v laboratoři… nevěděl jsem, vždyť jsem ani nemohl vědět proč!“

Po chvíli dodal klidněji:

„Ještě na Zemi někdo řekl, že je jako tvrdé sklo; zdánlivě průhledný, hladký, nenápadný, ale kdo by ho chtěl kousnout, vylomí si zuby… Chtěl jsem se mu omluvit, ale odpověděl mi nějakým příslovím… kamení nám hořelo pod nohama, myslil jsem, že se upečeme, a on… Víte, jaká byla jeho první slova, když teď v kajutě přišel k sobě? Zeptal se Čandrasékhara: "Máte už výsledky výpočtů?"“

Kosmokrator dosáhl plné cestovní rychlosti. Poodešel jsem od obrazovek. Na Soltyka jsem se nedíval, bylo to pro něho lehčí. Chápal jsem, že mu slova útěchy nepomohou. Lao Ču mu dal lekci chladnokrevnosti. A za jakých podmínek! Vzpomněl jsem si na své dobrodružství v Mrtvém lese…

„Můžete tam jít za nimi,“ řekl Soltyk. „Vezmu to tady za vás. Já se mu nemohu podívat do očí.“

Nedal jsem se dvakrát nutit. Když jsem vstoupil do kabiny, Tarland právě odstavoval od lůžka celofánový stan, pod kterým byla umělá kyslíková atmosféra. Osvatičovi už se vrátila barva do tváří. Ležel na vysoko nastlaných poduškách. Za stolem seděli vědci. Jaký byl můj úžas, když jsem mezi nimi uviděl Číňana! Neměl na sobě svůj obvyklý tmavý oděv. Po prvé jsem ho viděl ve višňově rudém županu s malovanými fantastickými draky. Seděl, zabalen do půl těla do pokrývky, pod níž bylo vidět obvázané nohy. Byl klidný jako vždy, jen o poznání bledší. Arseňjev mi udělal místo. Posadil jsem se. Osvatič se právě chystal, že bude vyprávět o své nehodě. Několika slovy se zmínil o naší cestě kolem Bílé koule a dospěl k okamžiku, kdy jsem se od něho vzdálil, protože mě zmýlil tvar černého balvanu. Mé volání, jak říkal, neslyšel, a proto šel dál. Najednou celé okolí zmizelo.

„Mihly se mi před očima všechny barvy duhy, jedna po druhé, od žluté po fialovou. Měl jsem pocit, že mě něco táhne dolů. Ztratil jsem rovnováhu a odpotácel jsem se několik kroků. Zazářilo tak prudké světlo, že jsem zůstal dlouhou dobu úplně oslněn. Když jsem otevřel oči, stál jsem v obrovské kouli, plné bílého světla. Se všech stran mě obklopovaly úplně hladké, vyduté stěny. Napadlo mě, že otvor, kterým jsem se tam dostal, je za mnou. Ohlédl jsem se, ale nebylo tam nic. Tatáž hladká stěna. Půda, na níž jsem stál, byla skalnatá, pokrytá kamením. Mluvím jasně? Vypadalo to tak, jako kdyby někdo odkrojil spodek prázdné koule a tím otvorem ji postavil na mne jako sklenici na mouchu. Stál jsem pod obrovskou kulovitou kupolí, těsně u její stěny. Pomalu jsem vykročil, a zkoumaje zrakem každý kámen, šel jsem doprostřed.

Vtom se stalo něco zvláštního. Udělal jsem snad čtyři nebo pět kroků a vydutá stěna, k níž jsem se blížil, se zkroutila a ustoupila přede mnou. Udělal jsem ještě dva kroky — najednou jsem stál před svislou, úplně rovnou stěnou. Obrátil jsem se. Koule byla pryč, za mnou byla neproniknutelná tma. Šel jsem tedy k té svítící stěně, která se vydouvala, když jsem se k ní blížil, jako by ji někdo s druhé strany nafukoval, a když už jsem byl tak blízko, že jsem se jí mohl dotknout rukou, zjistil jsem, že stojím před obrovskou koulí, ale tentokrát na její vnější straně…

Obíhal jsem ji kolem dokola. Byla tak velká jako Bílá koule, úplně hladká, nikde ani stopy po nějakých spárách nebo otvorech. Fakt, že za mnou nic není, mě uklidnil. Předpokládal jsem, že tam bude díra, kterou se dostanu ven. Ale když jsem tam do té tmy šel, začala se koule, kterou jsem nechal za sebou, rychle měnit; rostla vzhůru i do stran, roztáhla se a najednou mě zase přiklopila, takže jsem zase stál v jejím vnitřku. Běhal jsem na všechny strany. Po každé, když jsem běžel do středu, stěny se přede mnou otvíraly, zplošťovaly a nakonec zkroutily na opačnou stranu a já jsem doběhl k vypouklé, úplnou tmou obklopené kouli, která se zvedala přede mnou. Když jsem vkročil do té tmy, koule se za mými zády roztáhla, napřed se zploštila, pak vydula a rozklenula se všemi směry okolo mne. Myslil jsem, že je to nějaký mechanismus, ale žádný mechanismus by takhle nemohl fungovat. Pokoušel jsem se vyrazit ven několika nečekanými skoky, vrhal jsem se vpravo, vlevo, přímo vpřed, ale vždycky jsem narážel na hladkou stěnu.

Je to příliš děsivé, než aby se to dalo vylíčit: Úplně černá, neproniknutelná tma. V ní koule, která mě hned v sobě zavírala, hned vyvrhovala ven, a přestože v ní nebylo ani stopy po otvoru, byl jsem jednou venku, jednou uvnitř. Ať jsem šel kamkoli, všude jsem narazil na hladkou stěnu. Ty velké bílé plochy se před mýma očima pohybovaly, kroutily, stáčely, hned mě přiklápěly, hned zase jako by mě ze sebe vyplivovaly, a tak pořád dokola. Nevím, jak dlouho to trvalo. Snad hodinu. Za nějakou dobu se začalo oteplovat. Půda pod nohama pálila. Měl jsem pocit, že se mi přilba rozžhavuje do červena; dýchalo se mi čím dál hůře, vzduch ve skafandru pálil jako oheň, chladicí zařízení nepomáhalo, dusil jsem se. Upadl jsem. Myslím, že jsem se udeřil do hlavy. Co bylo dál, nevím…“

Osvatič si lehl o něco níž.

„To je celé. Vůbec tomu nerozumím. Není v tom ani špetka smyslu.“

„Ani bych neřekl,“ poznamenal Arseňjev.

„Myslíte, že jsem měl halucinace?“

„Naprosto ne. Pokud jde o tu «nesmyslnost» okolí, mohl by totéž tvrdit mravenec, který by spadl do psacího stroje. Svět se netočí kolem nás. Dostali jsme se čirou náhodou do okruhu působení neznámých sil.“

„I když ještě neznáme všechno,“ řekl Lao Ču, „je dobrodružství našeho přítele jasné. Mohu odpovědět na otázky, jak došlo k té či oné věci. Jen jediná věc mě znepokojuje: že totiž nedovedu odpovědět na otázku: jaký účel to všechno má?“

„Vy mi můžete vysvětlit, jak jsem se octl v uzavřené kouli?“

„Ano.“

„I to, že jsem jednou byl uvnitř a jednou venku?“

„To také.“

„I kde se v ní vzalo světlo, když okolo byla čirá tma?“

„Ano.“

„Pak prosím mluvte!“

„Klíčem k tajemství jsou dvě slova,“ řekl fysik. „Byl jste ve sférickém prostoru.“

Přisedl blíž ke stolu:

„Proč určitou věc vidíme? Protože do našeho oka vnikají světelné paprsky, které se od ní odrážejí. Jestliže však budou všechny paprsky uzavřeny ve vymezeném prostoru a budou v něm nuceny zůstat, stane se tento prostor neviditelným pro pozorovatele stojícího vně. Ne ovšem tak neviditelný, jako kdyby tam vznikla nějaká černá skvrna. Světelné paprsky z okolí se takovému místu buďto vyhýbají, nebo do něho vnikají. V obou případech sférický prostor — to je právě ta "past na světlo" — zůstává neviditelný. Pozorovatel má dojem, že z krajiny byla určitá část vyříznuta. Okraje výřezu splynou tak dokonale, že jejich spojení je nepozorovatelné.

Když jste přišli k prvnímu přístroji na pahorku, zůstali jste nerozhodně stát, protože Bílou kouli nebylo vidět. Zmizela. Bylo to tak, že ano?“

Osvatič i já jsme přisvědčili.

„Bílá koule existovala, ale pro vás byla neviditelná. Zde je vysvětlení. Když je Bílá koule v činnosti, vytváří gravitační pole, které zakřivuje prostor. Když toto zakřivení překročí určitou mez, prostor se zdánlivě «svine» a uzavře sám do sebe. Takto vytvořený sférický prostor se může — podle intensity pole — buďto rozpínat, nebo smršťovat jako bublina. Když byl Osvatič u desátého přístroje, došlo k prudkému skoku gravitačního potenciálu, sférický prostor se rozrostl a pohltil místo, na němž náš přítel stál. V následujícím okamžiku se gravitace zmenšila a sférický prostor se smrštil, ale za tu dobu se už Osvatičovi podařilo přikročit blíže k Bílé kouli, a proto Smith uviděl už jen prázdné místo. To je rozluštění prvé záhady — záhady mizení. A dále. Viděl jste duhu,“ obrátil se fysik na Osvatiče. „To je velmi zajímavé. V tom okamžiku totiž procházela místem, kde jste stál, hranice mezi prostorem sférickým a obyčejným. Následkem interference světelných vln a specifických podmínek lomu světla láme se bílé denní světlo jako v hranolu v místech, kde se dva druhy prostoru stýkají. Kde se vzalo světlo, které vás oslnilo? Pokud funguje Bílá koule dostatečně silně, je sférický prostor kolem ní osvětlen — stejně ve dne jako v noci — světlem, které nepřichází odnikud, protože světelné paprsky obíhají okolo ní po kruhových drahách. Jinými slovy, ve dne nachytané paprsky již se nemohou odpoutat a krouží, protože jsou chyceny. Pojďme dál. Koule, v níž jste se octl, byla samozřejmě Bílá koule. Po celou dobu však jste byl vně a klamný dojem, že jste se dostal dovnitř, vyvolala perspektiva sférického prostoru, lišící se od lineární perspektivy světa, který nás obklopuje. Choval jste se — odpusťte mi to srovnání — jako opilec, který běhá okolo kulatého kiosku a naříká, že ho zavřeli. Byl jste uzavřen v Bílé kouli jen zdánlivě.“

„Vyloučeno!“

„Mýlíte se.“ Lao Ču vzal list papíru a kreslil, hovoře dále:

„Díváme-li se na kouli v obyčejném prostoru, vidíme ji takto:

Je tomu tak prostě proto, že se světlo šíří od předmětu k oku v nejkratších přímkách. Ve sférickém prostoru se však světlo šíří v kružnicích. Když jste se přiblížil k Bílé kouli, viděl jste ji takto:

Jak vidíte, oko v bodě A vidí nejen přední část koule, která leží přímo proti němu, nýbrž i část zadní, za normálních okolností neviditelnou. A kdy za normálních okolností vidíme najednou celou plochu koule? Jedině tehdy, když jsme uvnitř koule. Proto se vám zdálo, že jste chycen v kouli. Kouli vidí člověk tak, jak jsme o tom právě hovořili, stojí-li blízko vnitřní hranice sférického prostoru. Postupuje-li hlouběji dovnitř, pozoruje, jak se koule mění, napřed se zplošťuje a pak vydouvá. Tyto zrakové klamy mají svůj původ ve vlastnostech sférické perspektivy. Vzdaluje-li se od nás nějaký předmět v normálním prostoru, jeví se nám čím dál tím menší. Nikdo si ovšem nemyslí, že se předmět opravdu zmenšuje, protože víme, že zmenšování je způsobeno zákony perspektivy. Doplním: perspektivy lineární. V prostoru obklopujícím Bílou kouli, kde se světlo šíří v kružnicích, je perspektiva sférická. Předmět (v našem případě koule) jeví se při pohledu zblízka jako těleso vypuklé, z větší vzdálenosti jako nekonečná rovina, z ještě větší vzdálenosti jako plocha vydutá. Mohu vám samozřejmě lehce dokázat, že tomu tak musí být. Stačilo by, kdybych vám pomocí tečen kuželů světla sestrojil obrazy sférické perspektivy ve stereografické projekci. Vše, co k tomu potřebujeme znát, jsou průměry kružnic, které světelné paprsky opisují. Avšak v tomto případě vám to raději vysvětlím srovnáním. Díváme-li se na kolejnice, zdá se nám, že se na obzoru sbíhají. Přesto však jasně víme, že zůstávají rovnoběžné a že splynutí je jen perspektivní klam. Stejným klamem byl dojem, že se koule střídavě zplošťuje a vydouvá. Kdybychom se pohybovali od narození ve sférickém prostoru, nepovažovali bychom úkazy, které pozorujeme, za skutečné změny tvaru předmětů, nýbrž naučili bychom se s jejich pomocí bezprostředně odhadovat vzdálenost, stejně jako nás v prostoru, v němž žijeme, zkušenost učí, že se předměty zdánlivě zmenšují, vzdalují-li se od nás.“

„A proč jsem se odtamtud nemohl dostat, jestliže jsem byl — jak tvrdíte — vně koule?“ zeptal se Osvatič.

Fysik se neznatelně usmál:

„Kdybyste se byl vydal na cestu od koule se zavřenýma očima, bylo by se vám možná podařilo překročit hranici sférického prostoru, ale vy jste se řídil tím, co vám říkal zrak. Zrak však byl poslušen zákonů světla šířícího se v kružnicích. Chodil jste takto:

„A proč jsem se já nedostal do toho prostoru,“ zeptal jsem se, „třebas jsem pečlivě prohledal celé okolí?“

„Proto, že jste byl obětí podobného klamu jako Osvatič. Místo, kde zmizel Osvatič, označím písmenem O. Ukažte mi, kde všude jste ho hledal.“

„Šel jsem tímto a tímto směrem,“ řekl jsem a nakreslil jsem šipky k bodu, který fysik označil.

„To se vám jen zdálo,“ řekl fysik, „ale byl to klam. Ve skutečnosti jste se pohyboval takto:

„Ale proč?“

„Proto, že jste se řídil zrakem a zrak je otrokem světla. V blízkosti hranice sférického prostoru se světelné paprsky ohýbají tak, jak ukazují nakreslené šipky.“

Pozvedl jsem oči od obrázku na fysikovu tvář:

„Vy jste všechno toto věděl, profesore, hned, když jste tam přišel?“

„Ne. Věděl jsem jenom, že se gravitace zvětšila. Vzpomínáte si, že jsme chodili nakloněni, jako kdybychom padali?“

„No ovšem! Skutečně! Dokonce jsem se vás ptal…“

„Chodili jsme nakloněni proto, že se k normální tíži, směřující kolmo dolů, přidala přitažlivost vycházející z Bílé koule. To mě přivedlo k řešení.“

„A vám to stačilo?“

„Úplně… jsem přece fysik,“ řekl Lao Ču.

„A jak jste vypátral Osvatiče?“

„Abych se dostal do sférického prostoru, musel jsem mít jiného vůdce než zrak.“

„Co to bylo? Nic mi nenapadá.“

„Je to něco neobyčejně velkého… celou svou práci jsme na to zaměřili, neuhodnete to? Potrubí! Pomocí indukčního přístroje jsem našel jeho ohlas a šel jsem po jeho stopě… vedla přímo k Bílé kouli. Sférický prostor ohýbá pouze světelné paprsky, ne však věci hmotné.“

„Je to tak jednoduché!“

„Viďte! Inženýr a já jsme byli spojeni lanem… on zůstal vně a já jsem vešel dovnitř a našel Osvatiče. Byla to zajímavá podívaná,“ připojil po chvilce Lao Ču; „lano se táhlo za mnou a najednou končilo ve vzduchu, přímo v povětří.“

„Jak to v povětří?“

„No, a kde jste myslel?“

„Na hranici…“

„Hranice sférického prostoru má zajímavou vlastnost: je neviditelná. Nakreslíme si ještě také to, co jsme viděli oba, Soltyk i já, když lano, kterým jsme byli spojeni, protínalo v jistém místě hranici sférického prostoru. Tak to bylo ve skutečnosti:

a takto jsme to viděli,“ pravil Lao Ču, „inženýr zvenčí a já zevnitř.“

„Neuvěřitelné!“ řekl jsem.

„Záleží na zvyku. Není to o nic podivnější než úkaz, že lžička ve sklenici vody vypadá, jako by byla zalomená.“

„A proč jste se spojil se Soltykem lanem?“ zeptal jsem se. „Nemohlo vás potrubí vyvést ven stejně, jako vás přivedlo tam?“

„Mohlo,“ řekl fysik lhostejně, „ale bál jsem se, že omdlím; teplota stále stoupala.“

„A jak jste si roztrhl skafandr? A profesore,“ vybuchl jsem najednou, „viděl jsem, jak jste vešel do vody! To bylo něco… prostě…“ nenacházel jsem slov.

„Skutečně, byla horká!“ řekl Lao Ču. „Zmínili jsme se o některých jevech, které jsme pozorovali. Dovolím si užít přirovnání profesora Arseňjeva. Přirovnal nás k mravenci, který spadl do psacího stroje. To, o čem jsme zatím mluvili, vysvětlovalo v hrubých rysech funkci stroje samého, ale nepovědělo nám nic o věci daleko závažnější: to jest o tom, kdo na tomto stroji píše a jaký text. Byl bych opravdu povděčen profesoru Čandrasékharovi, kdyby se o tomto thematu rozhovořil, protože on korunoval dílo…“

„Které jste vy začal,“ vpadl matematik.

„A které jsme dokončili společně,“ doplnil Arseňjev, „protože každý z nás splnil svůj úkol.“

Čandrasékhar se začal probírat ve filmech a papírech, ležících před ním, až konečně našel snímek dvouvrcholové křivky, té, kterou jsem před několika hodinami viděl na obrazovce maraxu. Díval se na fotografii a říkal:

„Pod Bílou koulí je nepochybně umístěn gigantický urychlovač, v němž dosáhnou atomy rychlosti blížící se téměř rychlosti světla. Shodně s Einsteinovým vztahem vznikají tam obrovské masy a ty právě vytvářejí gravitační pole. Je k tomu potřeba množství energie, dosahující miliard kilowattů. Energii přivádí do Bílé koule jedenáct rour, z nichž každá má svůj vlastní rytmus proudu. Zmiňuji se o tom, abych zdůraznil, že bez maraxu bychom na analysu kmitů nestačili. Nyní již víme, že jeden cyklus činnosti Bílé koule trvá 296 hodin a skládá se ze dvou hlavních fází. Při první z nich, kladné, sčítá se vytvořená gravitace s přitažlivou silou planety. V druhé, záporné fázi, ruší gravitace koule přitažlivost Venuše. Jak vidíte, skládá se každá fáze z několika menších vrcholů… my jsme přiletěli v době, kdy intensita pole byla kladná, ale již značně pokleslá, a obtíže, s nimiž jsme museli zápasit, působil tento nepatrný vrchol křivky…“

Naklonili jsme se nad stůl a prohlíželi místo, které nám ukazoval matematik. Ten pokračoval:

„Horší by bylo, kdybychom byli přistáli v údobí fáze záporné. Člověk blížící se ke kouli přestal by být přitahován planetou a mohl by se vznést vzhůru jako balon a vzlétnout do meziplanetárního prostoru… ale to je teď vedlejší. To všechno podle slov přítele Lao se ještě stále točí kolem toho, jak stroj funguje. Nejdůležitější je odpověď na otázku, jaký je smysl toho zmateného cyklu 296 hodin, který se znovu a znovu beze změny, se všemi skoky a výkyvy, od počátku opakuje. Jakou funkci, jaký význam mají ty obrovské výboje energie?“

Matematik se odmlčel. Když mluvil dál, ťukal po každém slově prstem do stolu:

„Úkazy, které vyvolává Bílá koule, nemohou samy o sobě nás vědce a badatele ani ohromit, ani překvapit. Ale překvapuje a ohromuje nás něco jiného: skutečnost, že nemají žádný smysl a že ničemu neslouží!“

Cítil jsem, že mi svírá srdce ledová ruka.

„Jak… jak vy si to vysvětlujete, profesore?“ zeptal jsem se, snižuje bezděčně hlas.

„Přesně tak, jak jsem řekl. Nemohu k tomu připojit ani slovo.“

„Promiňte, prosím, ale já tomu nerozumím. Tak podle vás nemá vytvoření gravitačního pólu žádný smysl? My na Zemi jsme jej snad nebudovali, ale…“

„To je nedorozumění,“ řekl fysik. „Známe důvod, proč je možno vytvořit gravitační pól. Myslím tím odpalování meziplanetárních střel.“

„Bílá koule tedy je…“

„Nechte mě, prosím, domluvit. My na Zemi používáme raket poháněných atomovou energií. Zdá se, že obyvatelé Venuše po katastrofě, která stihla jejich letadlo, vyslané na Zemi, dali přednost jinému způsobu: rozhodli se, že překonají gravitaci — gravitací!“

„Jak?“

„Vysvětlování by nás zavedlo příliš daleko. Zde šlo o něco, čemu bychom mohli obrazně říci "navrtat díru" do gravitačního pole planety. Víte, že elektrický náboj je možno neutralisovat druhým nábojem opačného znaménka?“

„Samozřejmě.“

„A tak oni ruší na tomto místě přitažlivou sílu planety uměle vytvořenou gravitací opačného směru. Proto stačí minimální pohonná síla ke startu na meziplanetární cestu.“

„No, tak to vidíte…“ řekl Osvatič. A já jsem se připojil:

„Bílá koule měla tedy svůj účel, a to zcela jednoznačný. Proč potom profesor Čandrasékhar říkal, že…“

„Kdysi snad měla účel,“ řekl matematik a kladl nesmírně jasně důraz na vyřčená slova, „ale teď už nemá.“

„Ale proč, pro pána krále!“

„Je mi pochopitelný smysl automatu, který přestavuje výhybky a uvádí v činnost semafory před přijíždějícími vlaky,“ řekl Čandrasékhar, upíraje na mne zpytavě své černé oči, „ale nevím, jaký smysl má automat, který připravuje volnou cestu — nikomu a ničemu.“

„Co…? Jak tomu mám rozumět?“

„Zcela prostě. Za určitou dobu vytváří Bílá koule gravitační pole, které ruší přitažlivost planety… a nic víc. Ale k ničemu to není. Naprosto k ničemu. Neexistují žádná meziplanetární letadla, ani není stopy, která by naznačovala, že je někdo má v úmyslu vyslat… je to prostě obrovská startovací stanice, která za určitou dobu s nestvůrným plýtváním energií otvírá mezihvězdný prostor a neodpaluje… nic!“

„To není tak zcela prosté,“ řekl Osvatič, který se svraštělým čelem a se rty staženými v ostrou čáru upíral oči do prázdna.

„Není to tak prosté. Souhlasím,“ řekl Čandrasékhar s lehkým povzdechem.

„Přemýšlel jsem o různých možnostech. Ale možná, že vy máte nějaké vysvětlení?“

„Je možné, že střela nebo střely už byly odpáleny… a Bílá koule teď pracuje a čeká na jejich návrat,“ nadhodil Osvatič. „Možná, že je jednodušší udržovat ji neustále v chodu než ji spustit jen tenkrát, když nějaká letadla opravdu startují nebo přistávají…“

Čandrasékhar přikývl:

„Myslili jsme na to, ale tato domněnka padá v ohni fysikálně-matematické analysy. Bílou kouli je možno spustit doslova v několika vteřinách a nynější mrhání energií je překvapující u konstruktérů tak skvělých, jakými jsou obyvatelé planety… Věřte, že není maličkost postavit zařízení s výkonem — střízlivě odhadnuto — sto miliard kilowattů!“

„Třeba jsou to zkoušky,“ nadhodil jsem.

„Zkoušky!“

To řekl Arseňjev. Vstal a opřel se pěstmi o stůl:

„To že jsou zkoušky? Zkoušky, které trvají měsíce? Od chvíle, kdy jsme přistáli, uplynulo již hodně času a koule dělá stále totéž. Tohle že by byly zkoušky? Nevěřím! Vedle čistě rozumových premis mám ještě instinkt fysika a matematika. Když si prohlížím diagramy činnosti Bílé koule, bouří se mi krev. Ty přílivy a odlivy, ten lenivý rozvod proudu, nečekané skoky a poklesy intensity, co to všechno znamená?“

Udeřil pěstí do rozložených papírů.

„Seděl jsem nad tím přes tři hodiny. Je to nějaké zmatené, nesmyslné, opilé. Zkrátka a dobře opilé, rozumíte! Ostatně… Co znamená to přervané potrubí v soutěsce? A ten kráter? Že by to také byly stopy "zkoušek"?“

Máchl rukou a posadil se.

„Ještě Jedna věc je tady… snad by se jí měla věnovat pozornost,“ řekl Osvatič. Mluvil velmi tise, jako by si nebyl jist, zdali jsou jeho myšlenky už dostatečně zralé, aby byly vysloveny.

„Myslím totiž plasmu Černé řeky. Není možné, že by to ona všechno vytvořila a pak podlehla degeneraci?“

„Ach, vy se domníváte, že plasma je jediným obyvatelem planety?“ Tento obraz mě ohromil svou neobvyklostí. Hluboko pod povrchem planety plyne kalná, slizká huspenina, tělo dýchající a živé. Vyhlubuje kontinenty, vystupuje na povrch, proráží hory. Celá planeta je jejím ložem. Nehybná síť kanálů a potrubí, plná dýchající a slepé hmoty, která buduje základny kosmických letadel a živé řeky…

Lao Ču se naklonil nad stůl.

„Není to, samozřejmě, konečná odpověď na tuto otázku, ale myslím, že plasma není "někdo", nýbrž slouží "někomu". To znamená, že je druhem nástroje nebo výrobku jako u nás kvasinky nebo penicilinová plíseň.“

Bylo mi líto nevšedního obrazu, který ve mně vyvolala Osvatičova domněnka.

„A nemůže mít vysokou inteligenci?“ začal jsem. Ale Číňan zavrtěl záporně hlavou:

„Ne, nemůže. Nemůže, protože je velmi úzce specialisovaná. Dovede jen jedno: vyrábět elektřinu.“

„Ale snad právě to je důkazem daleko pokročilého vývoje,“ řekl jsem. „A inteligence…“

„To nemá s inteligencí nic společného,“ vysvětlil mi Číňan. „Chcete tvrdit o Slunci, že je inteligentní proto, že dovede tak hospodárně nakládat s atomovou energií? Inteligence neznamená úzkou specialisaci, nýbrž její pravý opak — nejvyšší, nejuniversálnější všestrannost.“

„Tak kde jsou ti skuteční obyvatelé této planety?“ zvolal jsem. „Proč se s nimi nemůžeme setkat? Kde se skrývají?“

„Obávám se, že — nikde,“ řekl Číňan. Vstal, těsně se zahalil do barevného hedvábí svého županu a kulhaje kráčel ke dveřím. Opustil kabinu a zanechal nás otřeseny tušením nevýslovného děsu, který se tajil v jeho slovech.