Astronauti

PILOT

Delší dobu jsem seděl v kabině nerozhodnut, co dělat. Ještě jednou jsem se naklonil nad radiový přístroj. Šipka vylaďovače přejela celou stupnici. Všechny vlnové délky byly němé. V éteru se neozýval nejslabší šumot. Nechal jsem toho. Vytáhl jsem zpod sedátka přilbu, nasadil jsem si ji a utáhl postupně automatické těsnicí šrouby. Na vteřinku jsem zaváhal s rukou na páce, kterou se odklápí kupolka — a silně jsem zatáhl. Skleněná stříška popojela dozadu. Zkontroloval jsem ještě očima malinkou, tmavozelenou obrazovku radarskopu, která zářila v přilbě, sáhl jsem na kohoutek kyslíkového přístroje, přehodil jsem nohu přes okraj kabiny a už jsem byl na křídle.

Vím, že nedokáži popsat pohled, jaký se mi naskytl. Mohu vyjmenovat jeho podrobnosti, ale nepodaří se mi vystihnout onen podstatný, všemu společný tón, který působil, že si člověk na první pohled uvědomil, že to není Země. Mraky bílé, úplně bílé jako mléko, pomalu plynuly. Na Zemi bývá vidět podobné, ale to jsou jen lehounké mráčky a řasovité, vysoké cirrusy, zato zde byla celá nebeská báň zatažena hladkou mléčnou rouškou. V prudkém světle ležela krajina prostoupená mírnými pahorky a mělkými vanovitými dolíky. Byly suché, ničím neporostlé, tmavočokoládové, s ojedinělými světlejšími skvrnami. U mrtvého lesa, takových sedmdesát metrů za zádí letadla, rovina náhle končila. Přechod mezi rovinou a lesem nebyl pozvolný: hranici tvořila hráz tak vysoká, že ji přečnívaly pouze spletené koruny mrtvých stromů, lesknoucí se odraženým světlem. Seskočil jsem na zem. Půda pod nohama nepovolila. Opřel jsem se do ní okovaným podpatkem; nezanechal sebemenší stopu. A přece to naprosto nevypadalo jako holá skála. Otočil jsem se zády k mrtvému lesu. Přes křídlo letadla jsem viděl další a další, stejně pravidelné vlny této krajiny, na obzoru se rýsovaly temnými siluetami hory, zahalené opary žlutavých mlh.

Znovu jsem se podíval pod nohy. Vytáhl jsem z kapsy kombinésy zavírací nůž a sekl jsem čepelí do záhadné hmoty. Nůž několikrát odskočil. Ale objevil jsem místo, kde byl povrch provrtán malými otvory jako zkamenělá, vyleštěná houba. Podařilo se mi odštípnout pořádný kus; potěžkával jsem ho v ruce. Byl světlý, hnědočervený a lehký. Lehký… jako bakelit.

Bakelit! Jak jsem litoval, že jsem sám! Nevzpomněl jsem si v tomto okamžiku ani na to, že spojení s raketou je přerušeno, ani na to, co se stane se mnou za několik hodin, ale přál jsem si prostě mít nablízku některého z druhů a podělit se s ním o tento neslýchaný objev. Znovu jsem se podíval na hnědou krajinu, ale teď už jinýma očima. Bylo v ní něco znepokojujícího, ale co? Předtím jsem to nepozoroval. Připomínala… ano, čemu byla vlastně podobná? Vtom jsem to pochopil: celé okolí vypadalo neskutečně jako obrovská divadelní dekorace. Zde se tajil důvod znepokojení. Dekorace velikosti jeviště nebo i pole — budiž, ale tady se rozprostíraly desítky, ba dokonce možná i stovky čtverečních kilometrů bakelitu nebo hmoty jemu podobné — umělé plastické hmoty, z které vyrábíme na Zemi vypinače a plnicí pera. Bylo v tom něco groteskního a nepřirozeného.

Pořád jsem ještě stál u letadla nerozhodnut, co dělat dál. Popošel jsem o několik desítek kroků k mrtvému lesu a najednou jsem se vrátil, chvatně, skoro klusem, aniž jsem pro to měl důvod. Rádio jsem přece měl ve skafandru, takže bych signály rakety, kdyby se ozvaly, přece slyšel, ale… přesto jsem se vrátil. Nedohnala mě k tomu hrůza, nýbrž silný pocit cizoty, který jsem z počátku nedovedl překonat. Bylo mi cizí to nízko visící, bílé nebe, zářící i přes pokrývku mračen tak prudkým světlem, cizí ta nehybná atmosféra, cizí ta rovina zvlněná plochými pahorky, na níž boty při chůzi tak zvláštně, suše cvakaly…

Sedl jsem si na křídlo letadla, otáčel jsem v ruce nožem, díval jsem se na blízký počátek roviny, náhle končící u mrtvého lesa, a přemýšlel jsem. Jestliže do čtyřiceti osmi hodin nenaváži spojení s druhy, dojde mi zásoba kyslíku. Potom uvidím, co si počnu. Zatím však mám kyslík, zásoby i letadlo. Co tedy dělat? To, co je mou povinností: zkoumat planetu. Nezní to nejhůře — uvažoval jsem dále — ale co se stane, objeví-li se raketa a já budu daleko od letadla? Než k němu doběhnu, zmizí v mracích a s ní i naděje — možná poslední — na záchranu. Mám tedy sedět na křídle a čekat na záchranu? Můj šéf v Ústřední letecké službě měl oblíbenou otázku, kterou obyčejné kladl nováčkům: Co musí udělat pilot po nouzovém přistání na osamělém místě, v horách nebo na poušti? Všechno, co je možné, zněla odpověď. A nestačí-li to, co pak? Pak to, co je nemožné! Snad to zní trochu prostodušně a naivně, ale jeden z mých kolegů, který havaroval s poštovním letadlem v písečných dunách, vyšel z nich po pětidenním pochodu, aniž měl v ústech kapku vody, ačkoli vědci tvrdí, že bez vody umírá člověk dřív. Když se ho pak ptali, nač cestou myslel, citoval průpovídku našeho šéfa.

Vzpomněl jsem si na tuto historku v pravý čas. Bylo třeba vzít v úvahu různé činitele — nejdůležitější byla skutečnost, že je planeta obydlená. Není nesmírně lehkomyslné zanechat letadlo bez ochrany? Je, ovšem že je, ale co jiného zbývá? Znovu jsem vyskočil na křídlo, vzal z kabiny malý paprskomet — kuželovitý přístroj s širokou pažbou — přehodil si jej přes rameno a vydal se na cestu k hrázi. Za chvíli jsem už stál na jejím vrcholu.

Pode mnou se zvedal mrtvý les, jehož vrcholky dosahovaly místy až k hřebenu hráze, na níž jsem stál. Oko bloudilo mezi keři s dlouhými, lesklými proutky, mezi kuželovitými stalagmity, mezi jakýmisi poloprůhlednými hmotami, rozlézajícími se velkými kotouči jako klubka hadů, mezi korálům nebo obrovským polypům podobnými útesy a krápníky, ježícími se ostny. Podobalo se to modelovaným rostlinám, jaké maluje na skle mráz, ale obohaceným o všechny barvy duhy. Koruny stromů, lesknoucí se lomeným světlem, vyvolávaly ilusi rozvlněné mořské hladiny. Za nějakou dobu jsem si uvědomil, že tyto útvary nebyly rozmístěny docela chaoticky. Tu a tam bylo možno pozorovat jistý řád v tom, jak byly postaveny. Nedaleko od mého stanoviště se kraj hráze zvyšoval o několik metrů. Vystoupil jsem na tento výčnělek s jedné strany podemletý, abych přehlédl větší prostor. V mrtvém lese, asi tři sta metrů ode mne, bylo vidět rozměrnou prohlubeň. Skupiny minerálních keřů, které ji lemovaly, byly nižší a zaoblenější než jinde. Střed prohlubně samé zdál se úplně hladký a vroubený prstencovitým valem. Nemohl jsem to však přesně zjistit, protože jej částečně zacláněly koruny bližších „stromů“. Zato jsem zřetelně viděl, že mrtvé stromy jsou tím vyšší a tím ostřeji rozvětvené, čím dále se můj pohled vzdaluje od onoho místa. Rozhodl jsem se, že sestoupím dolů a prohlédnu si je zblízka. Hráz, kterou rovina končila, tyčila se všude strmě. Od úrovně mrtvého lesa mě nedělily víc než čtyři metry. Zaváhal jsem. Přímo pode mnou stály krystalické útvary, třpytící se čistým, nehybným leskem. Zvědavost zvítězila. V posledním okamžiku, když už jsem visel na rukou s příkré stěny, blesklo mi hlavou, zda konstruktéři našich skafandrů vůbec počítali s tím, že se v nich bude také skákat, pak jsem se lehce odrazil a padal jsem dolů. Dopadl jsem do hlubokého podřepu na nohy i ruce. Obrátil jsem se zády ke stěně hráze. Přede mnou se zvedal mrtvý les.

Vypadal teď docela jinak než shora. Skutečně v něm byly jakési sklovité kmeny, rozvětvující se nahoře v ostré rozsochy. Nahoře i dole, přímo nad hlavou i docela u země trčely jehlice, obsypané drobnými jehličkami, které byly něčím mezi listím a ostny; všechny bez rozdílu zářily a hrály sytými duhovými barvami.

Než jsem seskočil, orientoval jsem gyrokompas na prohlubeň, kterou jsem viděl v dálce. Určil jsem si teď správný směr a vydal jsem se na cestu do lesa, s námahou našlapuje ve změti praskajících a pronikavě skřípějících úlomků. Okované boty drtily drúzy fialových krystalků. Kmeny mrtvých stromů měly šroubovitou strukturu, jako by byly stočeny z tlustých skleněných lan. Všechny byly pravotočivé. Snažil jsem se udržet směr, ale nebylo to nijak snadné. Vždy po několika krocích jsem se díval na kompas. Několikrát jsem uvázl ve svírajících se řadách „jeleních parohů“ a musel jsem hledat jinou cestu. Ale přes všechny okliky a zacházky jsem se blížil k cíli; prozrazovaly mi to hojně se vyskytující zaoblené a slité formy minerálních útvarů. Krystalických paprsků, jehlic a mečů bylo čím dál tím méně, místo nich se objevovaly míhavé, opalisující tvary, opírající se o zem jako ztuhlé vodotrysky znehybnělými proudy, silnými jako mužská paže. Když jsem se jimi prodíral, musel jsem stále mhouřit oči před záplavou světel, nenadálých zajiskření, záblesků a pohasnutí. V houštinách se rozhořívala a démantově chvěla modř, žluť, zeleň a karmín. Občas nějaká vypouklá ploška, třpytící se z dálky jako ryzí stříbro, pohasla a zmatněla, když jsem se k ní přiblížil, jako by byla posypána popelem. Jednu chvíli jsem uvízl v úzké štěrbině mezi proudy ztuhlé fontány. Trhl jsem sebou a to, co mě zadrželo, prasklo s ranou tak silnou, až jsem se polekal, že pukla kupole mé přilby.

Dál se kmeny roztahovaly do šířky, nakláněly se k zemi, prorůstaly navzájem haluzemi rozvětvujícími se na všechny strany, jako by je rozdrtila neviditelná síla. Již delší dobu se mi před očima míhaly červené záblesky. V přívalu barev, zaplavujících mě se všech stran, nevěnoval jsem tomu z počátku pozornost, domnívaje se, že se světla zvenčí lámou v zorném skle mé přilby. Náhle však rudá záře neobyčejně zesílila a já jsem si uvědomil, že její zdroj je uvnitř přilby. Nad obrazovkou radaru je zasazena matová kulička, ukazatel přístroje citlivého na radioaktivní záření. Na Zemi jsme vcházeli ve skafandru do pokusné komory, v níž byla schránka s velkým množstvím silně radioaktivního prvku. Když jsme se k němu blížili, rozhoříval se v kuličce červený bod, jenž rostl jako rozdmýchávaný uhlík, čím blíže jsme přicházeli ke zdroji záření. Teď kulička nikoli žířila, nýbrž zářila jako obrovské krvavé oko a plnila vnitřek přilby sytou červení. Zastavil jsem se. Záře tak zesílila, že bránila výhledu okénkem přilby. V těchto místech bylo radioaktivní záření velmi silné. Bylo třeba vzdálit se co nejrychleji z nebezpečného místa. Skláněje hlavu před visícími stalaktity, poodešel jsem o několik kroků. Červené světlo zesláblo. Pokračoval jsem v chůzi a překračoval cestou žíly lesklé hmoty, pokroucené jako kořeny. Záření znovu zesílilo. Měl jsem v kapse ruční indikátor radioaktivity, podobný malému revolveru se světélkující stupnicí v místech, kde má obyčejná pistole spoušť. Zvedl jsem hlaveň přístroje. Mrtvý les nebyl zátiším tak idylickým, jak by se z dálky zdálo. Ručička přístroje tančila jako šílená; dobíhajíc zas a zas až na konec stupnice, bila do něho takovou silou, jako by chtěla přerazit záchytný šroubek.

Bylo mi čím dál tepleji, s čela mi stékal pot; nebylo to jen proto, že jsem byl nervosní — teploměr totiž ukazoval 68 °Celsia. Bylo moudřejší upustit od další cesty. Na výlet za takových okolností jsem mohl těžce doplatit. Věděl jsem, že kombinésa je napuštěna látkou pohlcující záření, byla však příliš tenká, než aby byla spolehlivou ochranou. Na toto místo bylo nutno vypravit se v daleko těžším speciálním oděvu, s pancířem z kamexového plechu. V Kosmokratoru jsme je měli. Když jsem si na to vzpomněl, napadlo mi, že Kosmokrator třeba už nikdy neuvidím a že tedy stojí za to jít dál. Zatím jsem se otáčel kolem dokola a držel před sebou hlaveň přístroje. Radioaktivní záření sílilo a sláblo bez přechodu. Zpozoroval jsem, že je nejsilnější, když je přístroj zamířen na modravé skleněné kmeny, silnější a větší než ostatní, které stály dále od sebe, takže jsem viděl nejvýš dva najednou. Přistoupil jsem k jednomu z nich. Nebyl docela průhledný, jak se mi zdálo z počátku. Tento klam způsobily zkroucené a roztažené obrazy okolí, zrcadlící se na jeho povrchu. Když jsem k němu naklonil hlavu, v přilbě silně zazářilo červené světélko, jako by mě živý tvor varoval před nebezpečím. Uvnitř kmene, pod průhlednou vrstvou, táhl se úzký pás, přesněji řečeno válcovitý pruh neurčité barvy — zdál se černohnědý nebo stříbrný jako vzduchová bublina pod vodou; záviselo to na směru pohledu.

Opustil jsem toto místo co nejrychleji. Červená kulička pomalu hasla a zářila tmavěrubínovým světlem. Teď, když už jsem věděl, čemu se mám vyhýbat, šel jsem podle určeného azimutu a snažil jsem se obcházet modravé kmeny širokým obloukem. Brzy docela zmizely, ale má „pistole“, citlivější než červené světélko, ukazovala, že radioaktivní — i když daleko méně — je celá půda. Intensita záření není ani tak nebezpečná jako doba, po jakou je organismus vystaven jeho účinkům. Proto jsou na stupnici označeny i jednotky času. Vyčetl jsem z ní, že bez obav z vážných následků se mohu zdržovat v terénu, po jakém jsem teď šel, nanejvýš půl hodiny. Zrychlil jsem krok a za krátkou dobu jsem dospěl k spleti tvarů, nepodobné ničemu, s čím jsem se zatím setkal.

Minerál se slil do srázného útesu, připomínajícího ruku s roztaženými prsty, který byl pokryt obrovskými boulemi a bublinami. Myslím, že tak nějak vypadá mýdlová pěna při silném zvětšení. Neobyčejný vzhled této hmoty zvyšovala ještě skutečnost, že v ní bylo zalito obrovské množství stříbrných kuliček. Tak by asi vypadal roj, zalitý v letu vlnou tekutého jantaru. Pokoušel jsem se vyšplhat po skleněných výčnělcích, ale ihned jsem sklouzl dolů. Na chvilku jsem měl pocit, že jsem v pohádkové zemi: rytíř pod skleněnou horou. Pokračoval jsem v cestě rovnoběžně s hrází. Místy se podobala ztuhlé vlně na širém moři — tento dojem posiloval její zprohýbaný, roztřepený hřeben. Přístup ke stěně „vlny“ ztěžovala doslova klubka jakýchsi skleněných chobotnic, propletených navzájem chapadly trčícími do vzduchu, která místy opadala a pokrývala půdu oblými úlomky. Pokoušel jsem se rozbít velkou bublinu na svahu a užil jsem k tomu okované boty. Praskla, ale když jsem vložil botu do vzniklého otvoru a vzepřel jsem se, rozpadl se pod mou vahou zbytek bubliny na malé střípky a já jsem se octl zase dole. Opakoval jsem manévr na jiném místě; výsledek byl stejný a ostré střepiny mi div nerozřezaly kombinésu. Nechal jsem těchto pokusů a šel jsem dál; kompas mě poučil, že zahýbám směrem k východu, neboť průsvitná hráz se táhla velkým obloukem. Brzy jsem se octl před trhlinou ve skleněné zdi, úzkou jako skalní komín. Uvnitř byly zality miliardy třpytivých stříbrných kuliček. Uchvácen nevšedním pohledem, přiložil jsem oko ke svislé ploše průrvy, podobné gigantické rozsedlině v ledovci, a ztrnul jsem: s druhé strany se ke mně nakláněla tmavá obluda se špičatou hlavou a s ušima odstávajícíma jako křídla netopýra. Spodek jejího těla se rozplýval v kalném mračně. Couvl jsem a viděl jsem, že to byl můj odraz, pokřivený prohnutou plochou.

Začal jsem hledat záchyty. S největší námahou, využívaje každé prohlubinky, vyšplhal jsem se na zaoblinu stěny. Čím dál tím nepříjemněji jsem pociťoval nesnesitelné horko; do kombinésy vmontované elektrické chladicí zařízení, které jsem již před chvílí zapnul, příliš nepomáhalo. Balancoval jsem na špičkách a pokoušel jsem se najít roztaženýma rukama něco podobného záchytu. Překvapovalo mě stále sílící bušení srdce; tep zněl stále silněji, silněji, silněji… ale vždyť to nebyl tep!

Jedním skokem jsem byl dole. Nedbaje na úlomky klouzající pod botami, běžím a hledám místo, odkud lze přehlédnout celou oblohu. Ve výši září bez poskvrny čistý, mléčný příkrov mraků. Pomalý hukot sílí, roste, blíží se. Jako tmavá ryba prosvítá vrstvami mraků oblé dlouhé těleso: Kosmokrator.

Volám, křičím do mikrofonu a při tom pádím k rovině, k letadlu. Bolestivě se otloukám o ztuhlé tvary, padám na kolena, vyskakuji a znovu volám raketu. Hukot se mění. Hlava střely klesá, raketa opisuje zatáčku. Krouží v úzké spirále. Její těleso, tmavé na bílém pozadí, se zvětšuje. Za kormidelními plochami tryská sloup ohně bělejšího než mraky. Skáču od jednoho stromu k druhému, vbíhám na neuvěřitelně utvářené skleněné můstky, přeskakuji nehybně se lesknoucí balvany; rovnoměrný, shora doléhající hlas motorů sílí, mění se v ohlušující rachot a zase se vzdaluje, tichne… Raketa stále krouží a snáší se do nebezpečně malé výšky. Nedívám se na ni, musím uskakovat před krystaly, trčícími do vzduchu jako meče. Vtom mi uzavírá cestu houština skleněných žil. Pokouším se přenést se přes ni skokem a rozbíhám se. Pot mi stéká do očí, nemám už dech, abych volal do mikrofonu — nějaký úlomek mi uhýbá pod nohou, ztrácím rovnováhu, klesám k zemi. Vyskakuji jako šílenec, chci se slepě vrhnout na překážku, když vtom se mi těsně u ucha ozve tichý a ironický hlas:

„Klid… pilote!“

Nebylo to z radia. Je to hlas ve mne, který mě nutí, abych se ihned zastavil. Tudy nevede cesta. Musím se vrátit. Znovu se dávám do běhu a slyším, že hukot motorů slábne. Obracím se, zůstávám stát. Raketa se rozplývá v mracích jako přízrak, hlas motorů přechází v nízký, stále lehčí a vzdálenější hukot, za okamžik už nedolétá žádný zvuk, žádný šum, jen můj zrychlený dech se hlasitěji rozléhá v kovovém vnitřku přilby, sluchátka jsou stále němá a kolem mne září nejkrásnějšími barvami bleděmodré, zlaté, malinově rudé krystaly a je ticho, naprosté ticho…

Usedám na plochý úlomek krystalu a čekám. Čekám pět, deset, patnáct minut. Oblaka táhnou stále stejným směrem: začínají mi slzet oči od toho, jak napjatě upírám zrak do jejich svítivé bělosti, po tvářích mi stékají slzy a nejsou to jen slzy reflexní…

„To je konec,“ myslím si. Ihned mi odpovídá týž hlas jako prve:

„A kdyby, co na tom?“

„Správně!“

Zatínám zuby, vstávám a jdu. Zastavuji se, abych se podíval na gyrokompas. Při tom šíleném běhu jsem ztratil orientaci. Radioaktivita je zde poněkud menší než v okolí skleněné bariéry — v matové kuličce září jen červený bod. Rozhlížím se kolem sebe. Stojím mezi vysokými křovitými krystaly. Jeden z nich je vyvrácený a na jeho nerovném, hranatém povrchu, mezi fialově krvavými plochami okrajů leží stříbrná kulička — stejná, jaké jsem viděl předtím zalité do skleněného masivu. Prohlížím si ji. Vypadá jako plochá kapka, ne větší než zrnko hrachu, ulitá ze stříbřitého kovu. Upoutala mou pozornost proto, že neleží na povrchu krystalového keře, nýbrž zdánlivě se vznáší několik milimetrů nad ním. Blížím se k ní. Zůstávám stát jako vrytý do země. Stříbrné zrnko se pohnulo. Obrací se ke mně zašpičatělým koncem, v němž se třpytí jiskřička — ne, ne, to se z ní vysouvá drátek tenký jako vlas. V mých sluchátkách se současně ozývá přerušovaný krátký zvuk. Se zatajeným dechem se dívám na stříbrnou kapičku. Stojí na sotva viditelné spirálce, která se natahuje a smršťuje. Pohyb je čím dál tím rychlejší. Bezděčně ustupuji. Brouček jako by usedl na kámen. Blížím se — on se také pohybuje a v sluchátkách se ozývá vysoký tón.

„Měli přece jen pravdu,“ mihne se mi hlavou vzpomínka ve víru beznadějně zmatených myšlenek. „Kovoví broučci! Kovoví broučci!“ Natáhl jsem ruku, abych tvorečka chytil, a zarazil jsem se. Přestože je tak nepatrný, je to jedna z bytostí, které zbudovaly před osmdesáti lety meziplanetární letadlo. Bude se tedy bránit — třeba nějakými smrtícími paprsky. Pohlédl jsem na ukazovatele radioaktivity. Záření nevzrůstá. Začal jsem broučka se všech stran obcházet a všiml jsem si neobyčejně podivné věci. Kdykoli jsem od něho odvrátil hlavu, ležel jako mrtvý, nehybný jako kapka vychladlého kovu. Ale když jsem se díval přímo na něj, začal se pohybovat, obracel se ke mně špičkou, z níž se vysunul ostrý drátek, a ve sluchátkách se ozývaly přerušované zvuky. Opakovaly se stále stejné tóny. Co to mělo znamenat? Chtěl mi tak něco sdělit? A ti broučci, zalití v sklovité hmotě, byli také mrtvi? Byl jsem úplně bezradný. Kéž by byl se mnou některý z druhů! Vědomí, jak velmi málo věcem rozumím, přivádělo mě k zuřivosti. Vytáhl jsem zavírací nůž a položil jej vedle tvorečka. Zdálo se mi, že si ho nevšímá. Odvrátil jsem se a pozoroval jsem ho po očku. Nehýbal se. Odstoupil jsem o několik kroků. Ani se nehnul. Pomalu jsem se blížil, nespouštěje ho s očí. Vystrčil lesklý drátek, spirálky se zachvěly a ve sluchátkách se ozval zvuk.

„Čert aby to vzal!“

Natáhl jsem ruku — pískání v sluchátkách zesílilo. Přesto jsem ho chytil do prstů. Nic se nestalo. Držel jsem ho přímo před okénkem přilby, tón v sluchátkách zesílil. Chtěl mi tak dát najevo svou nespokojenost?

Vytáhl jsem z kapsy plochou kovovou krabičku a hodil jsem broučka do ní. Cinklo to. Byl nepochybně z kovu. Zaklapl jsem víčko. Pískání v sluchátkách ihned ustalo — toto jsem přece jen pochopil. Kovové stěny krabičky nepropouštěly elektromagnetické vlny. Vydal jsem se na zpáteční cestu s pocitem, že nesu v kapse něco jako časovanou pumu, nařízenou na neznámou hodinu. Za dvacet minut jsem byl u letadla. Především jsem zasedl k přijimači. Ale ether byl prázdný — bylo slyšet jen častý, blízký praskot. Od přistání uplynuly čtyři hodiny. Měl jsem hlad. Sedl jsem si do kabiny a už jsem ji chtěl zavřít, když jsem pocítil touhu znovu se podívat na obyvatele Venuše. Otevřel jsem krabičku. Jakmile jsem ji jen pootevřel, brouček se pohnul a jako předtím vysunul drátek; ve sluchátkách se ozvaly přerušované tóny. Sám nevím dobře proč (za tento okamžik se stydím), ale nechtělo se mi jíst, abych tak řekl, „před jeho zrakem“. Položil jsem tedy krabičku na křídlo letadla, zavřel jsem kabinu, vyčistil ji od jedovaté atmosféry stlačeným kyslíkem z láhve a pustil jsem se do zásob. Zrovna jsem byl v nejlepším, když se z dálky začal ozývat tlumený tón, chvílemi se rozeznívající zřetelněji, chvílemi zase slábnoucí. Přicházel ze značné výšky. No ovšem, to byl Kosmokrator!

Shodil jsem s kolen rozložený balíček, podíval jsem se vzhůru a při tom jsem stiskl kontakt. Motor ihned naskočil. Neviděl jsem nic, ale rovnoměrný hukot sílil každou vteřinu. Vtom se protrhává oslnivě bílý příkrov mračen a na jejich pozadí se objevuje raketa. Křičím do mikrofonu, dávám plný plyn. Mám pocit, že uplynula věčnost, a letadlo ještě stále sedí na zemi. Konečně! Stoupám vzhůru tak příkře, jak jen mohu, div že se nezřítím. Přesto teprve začínám stoupat a Kosmokrator, který přeletěl stranou, je už daleko. Ještě okamžik a zmizí mi v mračnech. Sleduji raketu očima široce otevřenýma. Letí po obloze v přímé linii, mraky, které se dostávají do proudu tryskových plynů, kolotají a víří. V sluchátkách se ozývá stále jen ojedinělý praskot. Křečovitě svírám v ruce řízení. Motor ze sebe vydává všechno. Nadarmo. Kosmokrator se zmenšuje, ztrácí se v mléčných kotoučích par — okamžik, naposled se slabě narýsuje v mracích a mizí. Téměř přesně v stejnou chvíli ozývá se v sluchátkách zvuk, jaký vydává ohnutý pružný plíšek; najednou udeří do uší příval hlasů, krátké, přerušované volací signály rakety, bzučení proudu a Soltykův hlas, tak zřetelný a čistý, jako by na mne mluvil ze vzdálenosti dvou kroků:

„Po které straně je záření slabší?“

„Po levé,“ odpovídá Arseňjev. „Bude to asi tak osm kilometrů.“

„Inženýre Soltyku!“ křičím tak hlasitě, až mi zvoní v uších. „Haló, Kosmokrator!“

„Zde, zde!“ volá Arseňjev. Soltykův bližší hlas vyplňuje celou kabinu:

„Pilote! Haló! Pilote! Co je s vámi?“

„Všechno v pořádku!“

Zaplavuje mě vlna náhlé úlevy. Musím se ovládnout, abych mohl dodat:

„Výška dva tisíce metrů. Letím za vámi.“

A hlasem pokud možno lhostejným připojuji:

„Objevil jsem dost slušné místo pro přistání.“

„Jděte k čertu s tím svým místem pro přistání!“ volá Soltyk. „Kde jste vězel, člověče?“

V první chvíli jsem nevěděl, co odpovědět; mezitím nasazuje zas on služební tón:

„Mám vám hlásit kurs?“

„Není třeba, letím podle vašeho gonia.“

„Haló, pilote!“ volá Soltyk, jako by si právě vzpomněl na něco důležitého. „Pozor na gyrokompas! Jste asi šest kilometrů za námi, hleďte, abyste zatím nepřeletěl osmý stupeň. Je lepší držet se dál, asi tak o půl minuty víc na východ.“

„Proč?“

„Tam leží ten zatracený radioaktivní les!“

„Radioaktivní les!“ opakuji a dívám se na svůj kompas. „A co má být?“

„Nepropouští radiové vlny!“

„Nepropouští vlny…?“

Mám chuť pořádně se praštit do čela. To jsem pěkný hlupák! Nad lesem přece leží silná vrstva ionisovaného vzduchu. Samozřejmě, že celá tato oblast je pro radiové vlny neprostupná. A já osel si na to nevzpomněl! „Osel! Osel!“ opakuji si a ptám se Soltyka:

„Proč jste předtím kroužili nad lesem? Asi tak před hodinou nebo před hodinou a půl?“

„Vy jste nás viděl?“ volá Soltyk. „Vy jste tam byl? Neříkal jsem vám to!“ obrací se k někomu. A pak zase ke mně:

„Slyšel jsem signály vašeho letadla, když jsme tamtudy letěli. Volali jsme vás, kroužili jsme tam asi čtvrt hodiny, ale poslech byl tak katastrofálně bídný, že nebylo skoro nic slyšet, a tak jsem myslil, že jsem se zmýlil.“

„Nemýlil jste se…“ říkám tišeji, jakoby pro sebe. Chápu už všechno. Po celou dobu vysílalo rádio na palubě automatické signály, to znamená i v době, kdy jsem se toulal po mrtvém lese. A protože letadlo stálo kus dál, pravděpodobně na hranici ionisovaného pásma, zaslechl Soltyk signály a raketa začala kroužit nad rovinou… jen jedna věc je mi nejasná:

„Viděli jste letadlo?“ ptám se.

„Ne. Vy jste přistál?“

„Ano.“

To je zvláštní! Letěli ve výšce přibližně pět tisíc metrů a nezpozorovali letadlo? Vtom padne můj pohled na křídlo letadla a všechno se ihned vysvětlí. Nějaký moudrý inženýr dal natřít trup i křídla světlehnědou barvou. Odůvodnil to velmi učenými úvahami o vlastnostech atmosféry na Venuši, o pohlcování, záření a tak dále… Stroj tak splynul s barvou půdy, že jej z výšky nebylo možno zpozorovat.

„A v okénku gonia nebylo nic vidět?“ ptám se. „Poruchy, že?“

„Ano.“

Musím teď dávat pozor, protože uprostřed okénka se objevuje svítící křížek. Znamená to, že jsem už nedaleko rakety. Letadlo se do ní nemůže vracet zpět stejnou cestou, jakou startuje.

Soltyk začíná hovořit:

„Vidíte nás, pilote?“

„Ne,“ odpovídám. Napínám zrak, ale kolem mne se převalují pouze mléčné páry.

„Přepněte na radar. Jak se cítíte?“

„Docela dobře.“

Na obrazovce radarskopu se ihned objevuje zmenšené, dlouhé vřeteno. Soltyk říká:

„Začínám hlásit: osm, patnáct.“

„Osm, patnáct,“ opakuji a lehce tisknu páku plynu, současně vzlétám se strojem vzhůru. Snažím se udržet obraz rakety v průsečíku bílých čar v radarskopu. Letadlo i raketa se musí k sobě přiblížit nejméně na patnáct metrů — je to poměrně snadná evoluce, je pouze třeba řídit se přesně údaji přístrojů.

„Šest, šest!“

„Šest, šest!“ opakuji. Asi po minutě mračno nade mnou ztemní. Odtrhuji oči od radarskopu, který už nepotřebuji. Z bílé hlubiny se vynořuje těleso rakety.

„Vidím vás!“ volám a kontroluji údaje na přístrojích.

„Jedna, osm!“

„Jedna, osm. Souhlasí,“ odpovídá Soltyk. „Pozor! Zapínám PPH!“

„PPH“ znamená „pomocné pohonné hmoty“. V době, kdy raketa přijímá na palubu letadlo, není poháněna atomovými motory, protože by se letadlo mohlo při nezdařeném manévru dostat do proudu tryskových plynů, a to by znamenalo katastrofu. Proto se v takovém případě užívá pomocných pohonných hmot — to znamená vodíkokyslíkové směsi.

Zvuk motorů v raketě se mění. Rovnoměrný hukot přechází ve vysoký kvílivý tón: to vyjí čerpadla turboreaktorů. Opatrně přitahuji páku kormidla. Obrovské klenuté břicho Kosmokratoru již na mne vrhá svůj chladný stín.

„Šest desetin.“

„Šest desetin, souhlasí!“

Směr a rychlost obou letadel se teď musí shodnout co možná nejpřesněji. Napjatě sleduji couvající ručičku na ukazovateli a milimetr za milimetrem posunuji páku plynu.

„Nula! Pozor! Nula!“

„Nula! Souhlasí!“

Kosmokrator visí přímo nade mnou. Mám pocit, že bych se mohl dotknout stříbrných plátů jeho pancíře, kdybych vztáhl ruku. Ozývá se dutý řinkot. Na obě strany se rozlétají křídla poklopu, otvírá se hangárový prostor a letadlo, vtaženo magnetickým polem, letí vzhůru. V okamžiku, kdy je denní světlo vystřídáno náhlým šerem, vypínám motor. Křídla poklopu se s rachotem zavírají. Nový náraz kovu na kov — to přejímají pružná pera váhu stroje. Slyším ohlušující sykot stlačeného vzduchu, který vyhání z komory atmosféru planety. Pak všechno tichne a lampy se rozhořívají klidným světlem.