Astronauti

SIBIŘSKÝ BOLID

Dne 30. června 1908 mohly desetitisíce obyvatel střední Sibiře pozorovat neobvyklý přírodní úkaz. Toho dne v časných ranních hodinách se na obloze objevila oslnivě bílá koule, která se nepředstavitelně rychle řítila po obloze od jihovýchodu k severozápadu. Byla pozorována v celé Jenisejské gubernii, která se rozkládá na ploše zhruba pěti set čtverečních kilometrů. V oblasti, nad kterou koule přelétla, třásla se země, drnčely tabulky v oknech, ze stěn padala omítka, zdi pukaly. A v místech vzdálenějších, kde bolid nebyl viditelný, slyšeli lidé hromový rachot, který vyvolal všeobecné zděšení. Mnoho lidí věřilo, že nastává konec světa; dělníci v zlatých dolech přerušili práci; strach se přenesl dokonce i na domácí zvířata. Za několik okamžiků po tom, co ohnivá koule zmizela, vznesl se nad obzorem sloup ohně a rozlehla se čtyřnásobná detonace, slyšitelná v okruhu 750 kilometrů. Otřesy půdy zaznamenaly seismografy všech evropských a amerických stanic a vzduchová vlna, způsobená výbuchem a pohybující se rychlostí zvuku, dosáhla Irkutska, vzdáleného 970 kilometrů, za jednu hodinu, Postupimi, vzdálené 5 000 kilometrů, za 4 hodiny a 41 minut, Washingtonu za 8 hodin, a konečně po 30 hodinách a 28 minutách byla znovu pozorována v Postupimi, kam se vrátila, když oběhla zeměkouli kolem dokola a urazila dráhu 34 920 kilometrů.

Za následujících nocí objevily se ve středních zeměpisných šířkách Evropy mraky zářící vlastním neobvyklým stříbřitým světlem, tak intensivním, že německému astronomu Wolfovi znemožnilo fotografování planet. Gigantické masy rozptýlených částic, vržené explosí do nejvyšších vrstev atmosféry, dospěly po několika dnech na druhou polokouli. Právě v této době zkoumal americký astronom Abbot průzračnost atmosféry a zpozoroval, že se koncem června nápadně zhoršila. Příčina tohoto jevu mu tehdy nebyla známa.

Katastrofa ve střední Sibiři přes svůj rozsah nevzbudila pozornost vědeckého světa. Nějaký čas kolovaly v Jenisejské gubernii o bolidu fantastické pověsti. Byla mu připisována velikost domu, ba dokonce hory, povídalo se o lidech, kteří prý jej viděli po dopadu, ale pověsti kladly ono místo obvykle daleko za hranice dotyčného okresu. Také v novinách se hodně o věci psalo, avšak nikdo nepodnikl zevrubnější pátrání, a tak událost pozvolna upadala v zapomenutí.

Její pokračování počíná v roce 1921, kdy si sovětský geofysik Kulik náhodou přečetl na listě vytrženém ze starého kalendáře vyprávění o obrovském povětroni. Když pak brzy nato objížděl Kulik roviny střední Sibiře, přesvědčil se, že mezi tamějšími obyvateli je vzpomínka na neobyčejný úkaz z r. 1908 ještě stále velmi živá. Kulik vyslechl mnoho očitých svědků a zjistil, že meteorit, který pronikl na Sibiř od Mongolská, prolétl nad nedozírnými rovinami a dopadl někde na severu v neproniknutelné tajze, daleko od cest a lidských osad.

Od té doby se Kulik se zanícením věnoval bádání o meteoritu, známém v odborné literatuře jako tunguský bolid. Vypracoval také prozatímní plány území, na které — jak se domníval — meteorit dopadl, a dal je geologu Obručevovi, který se r. 1924 vydával na vědeckou výpravu. Obručev konal z pověření Geologického komitétu průzkum v povodí řeky Podkamenné Tungusky a dospěl do faktorie Vanovara, v jejímž okolí, podle Kulikových předpokladů, meteorit pravděpodobně spadl. Obručev se snažil získat o meteoritu zprávy od domorodců, narážel však na značné těžkosti; Tungusové totiž tajili místo dopadu, protože je pokládali za posvátné, a katastrofu samu za příchod boha ohně, který sestoupil na zem s nebes. Přesto se však Obručev dověděl, že ve vzdálenosti několika dní cesty od faktorie je věkovitá tajga polámána a vyvrácena na ploše mnoha set čtverečních kilometrů, že však meteorit nespadl na území Vanovara, jak předpokládal Kulik, nýbrž nejméně o sto kilometrů severněji.

Když Obručev publikoval získané zprávy, vzbudila věc velký ohlas a v roce 1927 organizovala Akademie věd SSSR první, Kulikem vedenou výpravu do sibiřské tajgy s úkolem objevit místo dopadu meteoritu.

Když výprava opustila obydlené území, dorazila po mnoha týdnech vysilujícího pochodu tajgou do oblasti polomů. Dráha meteoritu byla lemována vývraty v pásmu širokém při nejmenším sto kilometrů. Kulik zapsal do svého deníku:

„Ještě stále si nedovedu udělat správnou představu o obrovském rozsahu tohoto jevu. Pahorkovitá, téměř hornatá krajina, táhnoucí se desítky verst daleko za obzor… Na severu zasněžené hřebeny hor nad řekou Chušmo. S místa, odkud se rozhlížíme, není vidět ani stopy po lese: tajga vyvrácená, desítky tisíců ohořelých kmenů, i s kořeny vyrvaných a vržených na umrzlou zemi, a kolkolem mlází, které vyrostlo v pruhu širokém mnoho kilometrů a probíjí se k slunci a životu… Člověka se zmocňuje úžas, když vidí vyvrácené třicetimetrové lesní velikány, jejichž koruny jsou obráceny k jihu… Daleko vzadu přechází mladý porost v pásma tajgy katastrofou nepostižené a jen bílé vruby na temenech vzdálených pahorků označují místa, kde byly stromy smeteny.“

Když expedice vkročila do oblasti polomů, ubírala se řadu dní mezi vyvrácenými a zuhelnatělými kmeny stromů, pokrývajícími rašelinovitou půdu. Koruny padlých stromů stále ukazovaly k jihovýchodu, odkud meteorit přilétl. Konečně 30. května, celý měsíc po odchodu z faktorie Vanovara, dosáhla výprava ústí řeky Čurgumy a postavila tam třináctý postupný tábor. Severně od tábora se rozkládala prostranná kotlina, obklopená amfiteátrem pahorků. Zde výprava po prvé zpozorovala, že je les vyvrácen paprskovitě.

„Vydal jsem se na okružní cestu,“ zapsal Kulik, „na západ po horském amfiteátru kolem velké kotliny, procházeje desítky verst po holých hřebenech pahorků. Polomy na nich ležely vrcholky k západu. Obrovským kruhem jsem obešel celou kotlinu k jihu a stromy jako začarované ležely zde obráceny k jihu. Vrátil jsem se do tábora a znovu jsem se vydal po hřebeni na východ — a stromy tu ležely obráceny k východu. Napjal jsem všechny síly a vydal jsem se ještě jednou po hřebenech pahorků k jihu. Již nebylo pochybností: obešel jsem místo dopadu kolem dokola. Jako ohnivá koule žhavých plynů a hmotných částic dopadl meteorit do kotliny, lemované pahorky a vyplněné tundrou a močály. Jako se rozstřikuje paprskovitě na všechny strany pramének vody dopadající na rovnou plochu, tak vyvrátil proud rozžhavených plynů les na prostoře desítek verst a vyvolal tento hrůzný obraz zkázy.“

Toho dne byli účastníci výpravy přesvědčeni, že největší nesnáze již mají za sebou a že brzy spatří místo, kde se gigantická hmota srazila se zemskou kůrou. Následujícího dne se vydali do středu kotliny. Pochod lesem, který byl vyvrácen jen místy, byl krajně vyčerpávající a nebezpečný. Zvláště v první půli dne, kdy vítr vál stále silněji, hrozilo chodcům, kteří šli mezi odumřelými kmeny s olámanými větvemi, že budou rozdrceni. Bez nejmenších výstražných znamení, často v těsné blízkosti výpravy, kácely se stromy s ohlušujícím rachotem hned zde, hned tam. Bylo nutno mít oči neustále obráceny na jejich vrcholky, aby člověk mohl včas uskočit, a zároveň ostražitě pozorovat zem, protože v tundře se to hemžilo hady.

V kotlině, obklopené amfiteátrem holých pahorků, uviděli členové výpravy ještě jiná návrší, rovinatou tundru, močály, místa zaplavená vodou a jezera. Tajga byla vyvrácena, holé kmeny stromů ležely jeden vedle druhého, vršky obráceny různými směry, ale kořeny ukazovaly do středu kotliny. Padlé stromy nesly patrné stopy ohně, který tenčí větvičky zuhelnatil a silnější haluze a kůru ožehl. Mezi zpřeráženými kmeny v blízkosti středu kotliny narazila výprava na velké množství trychtýřovitých děr v zemi. Jejich průměr byl různý, od několika metrů do několika desítek metrů. To bylo vše, co zjistila první výprava, která musela okamžitě nastoupit zpáteční cestu, neboť jí docházely zásoby a její účastníci byli u konce svých sil. Kulik a jeho druhové byli přesvědčeni, že nálevkovité jámy s bahnitým dnem, často zatopeným kalnou vodou, na které narazili v kotlině, jsou krátery, v jejichž hlubinách leží úlomky meteoritu.

Druhá výprava dopravila s největším úsilím do tajgy, kam nevedly žádné cesty, stroje, umožňující provádět první pokusné vrty v trychtýřích, které byly předtím prokopány a vysušeny. Práce se prováděly během krátkého, parného léta v dusném vzduchu, rojícím se bodavými komáry, kteří se vznášeli nad bažinami v celých mračnech. Vrty byly bezvýsledné. Nejenže nebyly nalezeny úlomky meteoritu, nýbrž dokonce ani obvyklé stopy po srážce meteoritu se zemí, to znamená kamenný prach a úlomky slité vysokým žárem. Místo nich narazila výprava na spodní vody, které ohrožovaly stroje zatopením. Když byly šachty obezděny a proraženy vrstvy zalité spodními vodami — což bylo spojeno s obrovskou námahou — zabořily se vrtáky do nerozmrzajícího jílu. Nejhorší na celé věci bylo, že odborníci pro vznik rašeliny, půdoznalci a geologové, kteří tam přijeli, prohlásili jednomyslně, že tak zvané krátery nemají s meteoritem nic společného a že všude na severu v těchto zeměpisných šířkách je možno setkat se s podobnými jámami, které vznikly normálními procesy při ukládání rašeliny podemílané spodními vodami. Bylo tedy zahájeno systematické pátrání po meteoritu pomocí magnetických deflektometrů. Zdálo se samozřejmé, že tak obrovská masa železa musí způsobit magnetickou anomálii tím, že bude přitahovat střelky kompasů. Avšak přístroje neukázaly nic. Od jihu podél řek a potoků vedl ke kotlině mnoho kilometrů široký pruh vyvrácených stromů. Kotlinu samu lemovaly vějířovitě ležící stromy. Bylo vypočteno, že tyto destrukce způsobila energie řádu 1000 trilionů ergů, že tedy hmota meteoru musela být obrovská, přesto však nebyl nalezen ani sebemenší úlomek, ani jediný kousek, ani kráter, ani místečko, které by neslo stopy hrůzného pádu.

Jedna za druhou odcházely do tajgy výpravy, vyzbrojené nejcitlivějšími přístroji. Byly zakládány sítě triangulačních bodů, byly zkoumány svahy pahorků, dna bažinatých jezer a toků, byly prováděny vrty v bahnitém dně močálů — vše nadarmo. Ozývaly se hlasy, že meteorit možná patřil k bolidům kamenným. Je to domněnka málo pravděpodobná, protože meteoritika nezná mimořádně velké kamenné bolidy, avšak i v takovém případě byla by krajina poseta jeho úlomky. A když byly uveřejněny výsledky zkoumání vyvráceného lesa, vznikla nová záhada.

Již dříve bylo pozorováno, že tajga je vyvrácena nepravidelně a že ležící kmeny neukazují vždycky do středu kotliny. Nadto tu a tam ve vzdálenosti sotva několika kilometrů od středu kotliny stál nedotčený a neohořelý les, zatím co o několik desítek kilometrů dál jsme se opět setkávali s tisíci vyvrácených modřínů a borovic. Byly pokusy vysvětlit to tak zvaným „efektem stínu“. Části tajgy byly prý uchráněny před nárazem tlakové vlny hřebenem pahorků. A na vysvětlenou, proč na některých místech leží stromy vyvráceny jiným směrem, bylo tvrzeno, že tyto polomy nemají nic společného s katastrofou, nýbrž že byly způsobeny normální smrští.

Letecké fotografie a fotogrametrické mapy terénu vyvrátily všechny tyto hypothesy. Na stereoskopických snímcích bylo jasně vidět, že některé oblasti lesa ležely skutečně soustředně kolem kotliny a jiné stály nedotčeny. Les byl vyvrácen tak, jako by byl výbuch nenarazil ve všech směrech stejnou silou, nýbrž jako by se ze středu kotliny rozbíhaly širší a užší „paprsky“, které kácely a vyvracely stromy v dlouhých pruzích.

Po řadu let zůstávala otázka nevyjasněná. Čas od času se ve vědeckém tisku rozvířily polemiky kolem tunguského meteoritu. Byly vyslovovány nejrůznější domněnky: že to byla hlava malé komety nebo možná mrak zhuštěného kosmického prachu, přesto však ani jediná hypothesa nedovedla vysvětlit všechny okolnosti. V r. 1950, když historie meteoritu již pozvolna utichala, publikoval jistý mladý sovětský vědec novou hypothesu, která neobyčejně odvážným způsobem vysvětlovala všechno.

Dva dny před tím, než se nad Sibiří objevil tunguský bolid — psal mladý vědec — zpozoroval jeden francouzský astronom malé nebeské těleso, které se velmi rychle mihlo zorným polem jeho teleskopu. Brzy nato uveřejnil onen astronom zprávu o svém pozorování. Ani on sám, ani nikdo jiný nespojoval tento objev se sibiřskou katastrofou, neboť kdyby ono malé těleso bylo bývalo meteoritem, bylo by muselo spadnout na zcela jiném místě. S tunguským bolidem mohlo být totožné pouze v jediném případě, v případě tak nepravděpodobném, že o něm nikdo ani okamžik neuvažoval: kdyby totiž meteorit mohl libovolně měnit směr a rychlost letu jako řiditelné letadlo.

A to právě tvrdil mladý učenec. Povětroň, známý jako tunguský meteor, byl meziplanetárním letadlem, které po hyperbolické dráze směřovalo k Zemi z prostoru souhvězdí Velryby, a protože mělo v úmyslu přistát, začalo kolem naší planety opisovat menší a menší elipsy. Právě tenkrát je svým teleskopem zpozoroval francouzský astronom.

Podle našich představ bylo letadlo neobyčejně veliké — jeho váhu můžeme odhadnout na deset až dvacet tisíc tun. Bytosti, které v něm letěly, pozorujíce povrch Země se značné výšky, vybraly si pro přistání z daleka dobře viditelné prostory Mongolska, rovné, nezalesněné, jakoby stvořené pro to, aby na svých písčitých plochách umožnily přistání mezihvězdným letadlům.

Raketa dorazila do blízkosti Země po dlouhé cestě, při níž dosáhla rychlosti několika desítek kilometrů za vteřinu. Není známo, zda již v době, kdy se blížila k Zemi, měla poškozené brzdicí motory nebo zda posádka jen nesprávně odhadla výšku naší atmosféry, faktem zůstává, že se jejich letadlo prudkým třením a odporem vzduchu velmi rychle rozžhavilo do běla.

A právě neobyčejná rychlost způsobila, že se jim nepodařilo přistát v Mongolsku a že nad ním proletěli ve výšce několika desítek kilometrů. Posádka by pravděpodobně byla měla ještě několikrát zakroužit okolo planety, ale byla přinucena ke spěchu, ať již byly příčinou poškozené motory nebo cokoli jiného. Ve snaze zmenšit rychlost zapnuli brzdicí motory, které pracovaly nepravidelně, s přestávkami. Ohlasy jejich nerovnoměrného chodu slyšeli obyvatelé Sibiře jako onen hromový rachot. Když se letadlo octlo nad tajgou, proudy rozžhavených plynů, tryskající z brzdicích motorů, kácely a vyvracely stromy. Tak vznikla stakilometrová ulice poražených stromů, kterou se později prodíraly sibiřské expedice.

Nad oblastí řeky Podkamenné Tungusky začalo letadlo ztrácet rychlost. Pahorkovitý, lesem a bažinami prostoupený terén nebyl vhodným místem pro přistání. Posádka ve snaze přeletět jej obrátila příď letadla vzhůru a znovu zapnula pohonné motory. Bylo však už pozdě. Letadlo, obrovská masa do běla rozpáleného kovu, zmítané nerovnoměrným chodem motorů, ztrácelo stabilitu, padalo, točilo se a kolísalo. Tryskové plyny vyvracely les, jednou blíž, jednou dál, prorážely v něm celé ulice, ožehovaly koruny a větve. Letadlo se naposled vzneslo vzhůru a proletělo nad vnějším prstencem pahorků. Zde, vysoko nad kotlinou, došlo ke katastrofě. Pravděpodobně explodovala zásoba pohonných hmot. Při strašlivém výbuchu bylo kovové těleso roztrháno na kusy.

Tento výklad vysvětloval všechny známé okolnosti. Objasnil, jakým způsobem došlo ke zkáze lesa, proč byl na některých místech les jenom vyvrácen a na jiných také shořel, konečně proč místy zůstaly ostrovy nepoškozených stromů. Ale proč se letadlo rozpadlo tak, že nebyla nalezena ani nejmenší střepinka? Jaká pohonná hmota září při výbuchu jasněji než slunce a může sežehnout tajgu na prostorách desítek kilometrů? Vědec odpověděl i na tyto otázky. Existuje toliko jeden způsob — tvrdil — jak rozbít mohutnou konstrukci meziplanetárního letadla na částečky tak nepatrné, že se nezachoval ani jediný úlomek viditelný pouhým okem, a je to pouze jedna pohonná látka, která září jasně jako slunce.

Tímto způsobem je rozpad hmoty a takovou pohonnou látkou jsou jádra atomů.

Když motory letadla vypověděly poslušnost, vybuchly zásoby atomové pohonné hmoty. Ve sloupu ohně dvacet kilometrů vysokém se obrovské letadlo proměnilo v páry a zmizelo jako kapka vody, která skane na rozžhavenou plotnu.

Hypothesa mladého vědce nenašla odezvu, jaké bychom se nadáli. Byla příliš odvážná. Někteří vědci soudili, že lze uvést málo fakt, která by ji dokazovala, jiní namítali, že na místo záhady meteoritu staví tato hypothesa záhadu meziplanetární rakety, a ještě jiní ji označili za fantasii, hodnou spíše romanopisce než střízlivého meteorologa.

Přes to, že skeptických hlasů bylo hodně, zorganizoval mladý vědec novou expedici do tajgy, aby prozkoumal radioaktivitu na místě dopadu. Bylo bohužel třeba počítat s tím, že nestálé zplodiny rozpadu atomů za uplynulých dvaačtyřicet let vyprchaly. Povrchové jíly a slíny v kotlině vykazovaly při rozboru pouze nepatrný obsah radioaktivních prvků. Tak nepatrný, že z toho nebylo lze vyvozovat žádné závěry, protože mizivá množství radioaktivních částic se vyskytují i v obyčejné půdě. Rozdíly se pohybovaly v mezích nepřesnosti měření. Mohly znamenat velmi mnoho nebo velmi málo, podle osobního přesvědčení toho, kdo prováděl zkoušky. Problém zůstal nevyřešen. Zakrátko utichly poslední ohlasy polemik ve vědeckých časopisech, denní tisk ještě nějakou dobu přetřásal otázku, odkud asi mohlo letět meziplanetární letadlo a jaké bytosti v něm cestovaly, avšak tyto plané spekulace ustoupily zprávám o pokrocích stavby gigantických elektráren povolžských a donských a o definitivním proražení Turgajské brány pomocí atomové energie, o převedení vod Obu a Jeniseje do kotliny Aralského jezera. Daleko na severu vyrůstaly neprostupné masivy tajgy na vrstvách vyvrácených kmenů, propadajících se čím dál tím hlouběji do mokřinaté půdy. Ukládaly se nové vrstvy rašeliny, vody podmílaly říční břehy a nanášely nové, sněhy tály, ledovce ustupovaly a vracely se — všechny tyto erosní procesy se navzájem prostupovaly a zahlazovaly poslední stopy katastrofy. Zdálo se, že její tajemství navždy utone v nepaměti.