Astronauti

HVĚZDA ZEMĚ

Dvacátý den cesty. Kosmokrator s vypnutými motory letí jako nové nebeské těleso okolo Slunce a stíhá Venuši, jejíž fáze, měnící se jako čtvrti Měsíce, je už možno pozorovat pouhým okem. Avšak tento let si vůbec neuvědomujeme. Nedíváme-li se na televisor, mohli bychom se domnívat, že raketa leží nehybně na zemi. Po celé hodiny se procházím ústřední chodbou sem a tam, probíhám všemi galeriemi a průchody v skladištních prostorách a zase se vracím dolů do trojúhelníkovité chodby, dokud mě odtamtud nevyžene nerušené, jako od věků vládnoucí ticho a rovnoměrné, stále stejně zářící umělé denní světlo.

Dnes v poledne, když jsem šel okolo laboratoře, zaslechl jsem, že se tam někdo směje. Poznal jsem Arseňjevův hlas. Jeho smích by probudil mrtvého. V domnění, že vědci už skončili svou práci (vysedali v laboratoři od rána), otevřel jsem dveře a slyšel jsem, jak Arseňjev říká fysikovi:

„Žertujete, kolego. Kisťjakovskij přece dokázal, že plocha potenciálu při volné rotaci okolo dvouuhlíkové osy činí v ethanu sotva dvě kilokalorie!“

Tím mě tak vyděsil, že jsem zamručel „promiňte“ a vzdálil jsem se. Šel jsem do společné kabiny; byla prázdná. Pohlédl jsem na televisor. Byl obrácen k Zemi. Svítila jasně a lišila se ode všech ostatních hvězd velikostí i září. Kousek nad ní visel Měsíc jako bílý, kulatý bod. Díval jsem se na ni snad půl hodiny, když mi znenadání někdo položil ruku na rameno… Trhl jsem sebou. Byl to Arseňjev. Nějaký čas jsme stáli oba mlčky; pak on řekl takovým tónem, jako by se neptal, nýbrž sám v sobě hledal odpověď:

„Nostalgie.“

Země svítila modravě. V obrazovce si člověk vůbec neuvědomoval hloubku prostoru. Těsně u jejího okraje se vinul bleděnazlátlý pás Mléčné dráhy. Astronom, aniž sňal ruku s mého ramene, řekl tišeji:

„Snad… proto se nám vyhýbáte?“

„Vyhýbám?“

„Ovšem že ano. Třeba před chvílí v laboratoři.“

Usmál se.

„Nezúčastňujete se našich porad, přestože vás zval Lao Ču i já. Kromě toho, sotva si sedneme někde poblíž vás, zvednete se a odejdete. Všiml jsem si toho už několikrát.“

„Nechci vás prostě rušit,“ řekl jsem rychle. „Pokud jde o porady… zjistil jsem, že to nemá smysl. Přijít jen proto, abych tam seděl… co bych vám já mohl říci, co byste už dávno nevěděli? Jsem pilot a…“

„K čertu s pilotem!“ řekl Arseňjev a z toho, jak mu zablýsklo v očích, jsem poznal, že se doopravdy rozzlobil. „Pilot a vědci, že? Vy nás pokládáte za jakousi sbírku veškeré moudrosti. Knihy… vzorce… matematika …“ dal se do zlostného smíchu.

„Docela tak to není,“ namítl jsem. „Když mi bylo šest let, přišel k nám jednou jeden slavný pilot, který se zastavil v Pjatigorsku na cestě Kanada—Severní pól—Austrálie. Tatínek ho přivezl autem… Byl u nás na večeři, přenocoval a ráno letěl dál… Jako by se to odehrálo právě teď, vzpomínám si na chvíli, kdy jsme pili čaj… Seděl naproti mně a po ruském způsobu pil z podšálku, protože čaj, který připravovala maminka, byl vařící a silný… Pomalounku jej srkal a nic neříkal, ale já jsem na něm visel očima jako… s čím bych to srovnal… jako astronom na zatmění Slunce, jaké se opakuje jednou za tisíc let… a pokoušel jsem se vyrvat mu jeho tajemství. Seděl mezi námi, dosti zavalitý, klidný muž středního věku… obyčejně se pohyboval, obyčejně jedl, děkoval, když jsme mu podali mísu… ale přesto — toto nebyla skutečnost. Skutečnost — to byl mnoho hodin trvající let kolem světa, samota raketové kabiny, dole mraky a hvězdy nad hlavou. Když byl u nás a seděl za stolem, jedl a pil, měl jsem pocit, že může každou chvilku uletět nebo zmizet… protože je to host z jiného světa. A to, co na něm mohu vidět… že se usmívá… že má zlatý zub… to všechno je naprosto bezvýznamné a není to skutečnost, a to, co je skutečnost, není zas možno vidět. Opakuji vám, jak dovedu, myšlenky šestiletého chlapce. A teď, abych se vrátil k našemu rozhovoru… věda je po mém soudu povolání, lišící se ode všech ostatních. Žijete stále v ní a jestliže jste s některým z nás, z nás nezasvěcených, jako kdybyste na chvíli opouštěli svůj svět — ale vím, že se můžete v kterémkoli okamžiku do něho vrátit. Vy máte stále ten svůj svět, kdežto já…“

„Kdežto já jsem zanechal svůj svět na Zemi — je to tak?“ přerušil mě Arseňjev. Stiskl mi paži, až to zabolelo. Patrně si to vůbec neuvědomil. Ten stisk mě potěšil.

„Podle vás se tedy každý vědec skládá ze dvou částí: viditelné, která jí, spí a hovoří s "nezasvěcenými", a z té důležitější, neviditelné, která žije ve světě vědy. Nesmysl! Nesmysl, povídám! Váš svět i můj svět a svět nás všech je tam, kde žijeme a pracujeme, a teď v této chvíli tady, třicet milionů kilometrů od Země. Je pravda, věda je mým povoláním. Mám ji rád… to je málo, je mou vášní. Pravda, mé sny mívají občas podobu matematických vzorců, ale proč vy smíte snít o tom, že řídíte letadlo, a proč já o své matematice ne? Máme prostě v témže světě různá zaměstnání. Z toho je vidět, že jsme příliš mnoho mluvili o neobyčejných objevech a myšlenkách a příliš málo o lidech, kteří je dělají. A proto změním plán pro dnešní večer — k prospěchu nejen vašemu, ale i k prospěchu nás všech.“

Odpoledne jsem se procházel po chodbě a čekal jsem, až budou čtyři hodiny, kdy jsem měl převzít po Soltykovi navigační službu. Uvažoval jsem o tom, že mezihvězdná cesta se liší od všech ostatních hlavně tím, že vůbec nelze pozorovat, jak pokračuje, a jediným svědectvím toho jsou komplikované křivky, které každý večer zakresluje vedoucí výpravy do map hvězdného prostoru. Postrádá ustavičnou změnu panoramatu, a protože se hvězdy zdají svou nesmírnou vzdáleností nehybné, neděje se vlastně nic a jde to tak daleko, že jsou během dne chvíle, kdy pociťuji zkrátka nudu. A vůbec nepomáhá, když si opakuji, že jsem meziplanetárním cestovatelem.

Podíval jsem se na hodinky. Byly už skoro čtyři. Obrátil jsem se a pomalým krokem jsem šel do centrály. Ode dveří mě dělilo snad pět kroků, když došlo k prudkému nárazu, který mnou mrštil o zem. Dokutálel jsem se na konec chodby. Blesklo mi hlavou, že jsme se s něčím srazili. Pokoušel jsem se vstát, ale marně. Nepochopitelná síla mě tiskla k podlaze. Slyšel jsem ostrý, vibrující hvizd. Myslil jsem, že mi tak hučí v uších, ale ne, to pracovaly motory! Než jsem domyslil tuto myšlenku do konce, došlo k druhému nárazu z opačné strany. Hlavou napřed jsem letěl ke dveřím centrály. Odrazil jsem se od nich jako míč, protože následovalo další trhnutí, zase dozadu. Motory po každé vyrazily hvízdavý tón a utichly. Byl okamžik, kdy jsem ztratil hlavu. Střela, zmítaná strašlivými nárazy, hned se vrhala vpřed, hned sebou zase trhala zpátky. Poletoval jsem v chodbě jako zrnko hrachu v krabičce, kterou někdo vší silou třese, a kdyby nebylo houbovitých potahů, byl bych si jistě rozbil hlavu. Dveře nejbližší kabiny se otevřely. Vylétl z nich Arseňjev:

„Co se stalo?“ zvolal.

„Pozor!“ vykřikl jsem, ale už bylo pozdě. Srazil mě k zemi. Oba jsme se kouleli dopředu. Probouzel se ve mně vztek. Katastrofa, no, budiž, ale co znamená to potvorné škubání! Při následujícím nárazu jsem se odrazil nohama od stěny a vletěl jsem přímo na dveře centrály. Povolily. Vrazil jsem dovnitř jako blesk, Arseňjev za mnou. Chytil jsem se za opěradlo křesla a nepustil jsem se, třeba se prudce zabržděná raketa otřásla, jako by se zarazila do neviditelné překážky. Uviděl jsem Soltyka. Klečel na kolenou u zdi a pokoušel se vstát. Obličej měl zakrvácený.

„K prediktoru!“ křičel. „K prediktoru!“

Všechno se odehrávalo nesmírně rychle. Odrazil jsem se a dopadl jsem ke kotouči přístroje. Jednou rukou jsem se zachytil trubky, která jej lemovala, druhou jsem uchopil Soltyka, když se kutálel okolo mne. Oba jsme se křečovitě drželi trubice. Soltyk si uvolnil jednu ruku a sahal po páce. Nové trhnutí ho ode mne odervalo. Podařilo se mi popadnout ho vzadu za kombinésu, ale roztrhla se mi v ruce jako hadr. Soltyk spadl šikmo dolů, hlavou napřed. Nemohl jsem nic dělat. Díval jsem se. Vtom se v místech, kam padal, přímo u zdi ježící se pákami, začala zvedat obrovská postava — Arseňjev. Nové trhnutí, tentokrát vpřed, jim podráží nohy, ale Rus, který objal inženýra kolem pasu, už ho nepouští. Přelétnou okolo mne… Arseňjev a já se do sebe křečovitě zapleteme. V jednu chvíli jsem se levou rukou držel trubky a pravou paží jsem je oba objímal. Zdá se mi, že mě to roztrhne ve dví, že mi praskají svaly i nervy. Tmí se mi před očima. Propuká ve mně strašlivý, zvířecí vztek, sám nevím proti čemu. Vyrážím hrdelní výkřik, držím je a vím, že je do konce nepustím. V následujícím okamžiku motory tichnou a je nám neobyčejně lehko. Oba, Arseňjev i já, objímáme rukama Soltyka a ten — protože ho podpíráme zezadu a shora — se prostě vrhá na páky prediktoru, rve olověné plomby pojistky zrychlení, přetrhává dráty, až se mu lámou nehty, a konečně vyráží chraptivý vítězný výkřik. Na podlahu padá pojistka vytržená z objímek. Prediktor znovu zapíná motory. Je slyšet jejich hlas čím dál tím silnější. Ničím již nebržděná ručička gravimetru přechází přes červenou hranici… Ukazuje 12 g. Vidím to, když se choulím s druhy u trubky prediktoru. Nemůžeme se jí pustit, protože síla, která teď působí, mrštila by nás zpět a roztříštila o stěny. Naklonili jsme se, naše paže jsou propleteny, nohy se opírají o podlahu, takto ve třech, s největším vypětím třesoucích se svalů, klademe odpor rostoucímu zrychlení, které nás odtrhuje od záchranného prstence. Ručička se blíží k 13 g. To ještě vidím, ale před očima se mi dělá černo. Soltykovi, který je vmáčknut mezi nás oba, je asi poněkud lehčeji. Skrčil se, jak jsem to já sám někdy dělával při střemhlavém letu. Tiskne bradu na prsa. Dělám totéž. V očích se mi vyjasňuje. Koutkem oka se dívám na obrazovku a — je mi všechno jasné.

V zorném poli levého televisoru se něco pohybuje — několik malých skvrnek, svítících jako hvězdy. Rostou závratnou rychlostí. Za nimi se řítí další. Jsou to meteority! Celý roj obklopuje raketu. Jeden obrovský padá shora. Pomalu se otáčí a září leskem odraženým od jeho lesklých hran. Cítím přímo fysicky křivku jeho dráhy i místo v prostoru, kde dojde k srážce. Neodvažuji se podívat na Arseňjeva, bojím se, aby mě prudký pohyb hlavy nezbavil vědomí, chci vidět všechno až do konce. Pod deskou prediktoru se ozývá pronikavé zvonění. Kosmokrator se prudce zatáčí, jako by jej popadla obludná pěst. Tryskají červená světla přetížení. Ozývá se krátké zavytí poplašné sirény. Strašlivá síla nás vrhá na kovovou desku prediktoru, promačkává hrudníky, dusí, láme. Oči mám široce otevřené, ale přestávám vidět. Najednou se v prediktoru ozývá krátký praskot a motory tichnou. Těžce oddechujíce, stojíme na nohou, měkkých jako z vaty. Kotouče obrazovek jsou úplně prázdné a tmavé. Je takové ticho a tak naprostý klid, že člověk ani nechce věřit všemu tomu, co jsme před chvílí prožili. Na desce prediktoru by bylo možno postavit minci — tak klidný je let rakety. Pomáhám Arseňjevovi položit Soltyka do křesla, sám přistupuji k druhému a spíš do něho klesám než usedám. Dlouhou dobu mlčíme. Konečně říkám:

„Musíme se podívat, co je s ostatními.“

„Běžte sám!“ říká Arseňjev. Vstávám a mířím ke dveřím. Tu on dodává: „Neškodilo by trochu etheru nebo alkoholu.“

Otáčím se a vidím Soltyka bezvládně ležet v křesle. Omdlel.

Naši druhové vyvázli se zdravou kůží ze setkání, které mohlo tak špatně skončit. Všichni byli v kabinách, někteří v postelích, ostatní v křeslech; tak unikli nebezpečným nárazům o stěny. Nejvíc jsme zakusili my tři. Soltykovi rozťala nějaká ostrá hrana kůži na čele. Arseňjev, jak se zjistilo, má naštípnutou kůstku v zápěstí a já pohmožděný bederní sval, několik modřin a pořádnou bouli na temeni hlavy.

Když jsem vycházel ze dveří, srazil jsem se s Čandrasékharem a s Osvatičem; běželi do centrály, plni nejčernějších předtuch. Na vnitřních televisorech viděli v kabinách průběh celé události. Soltyk nás později seznámil s podrobnostmi. Při letu v prostoru, který je podle hvězdných map úplně prázdný, vnikl Kosmokrator do roje meteoritů, dlouhého asi tisíc kilometrů. Sotva se od nejbližších odrazila radarová ozvěna, zapnul prediktor motory a začal se vyhýbat přilétajícím meteoritům. Shodou okolností měl jejich proud totožný směr s naším letem a to podstatně prodloužilo povážlivé setkání. Aby se vyhnul meteoritům, prediktor střídavě zrychloval a brzdil střelu. Při tom mu překážela pojistka nadměrného zrychlení, která mu nedovolovala vyvinout rychlost dost velkou, aby nás vyrvala z tohoto prokletého sousedství. Když Soltyk pojistku utrhl, rychlost velmi rychle stoupla, a tak se nám podařilo uletět. Celé setkání od začátku do konce trvalo necelé půl druhé minuty. Nechtěl jsem tomu věřit, když mi to říkali, a přesvědčil mě teprve zápis na filmovém pásu, který zaregistrovalo automatické zařízení prediktoru. Zatím co jsme o události živě diskutovali, obvázal Tarland Soltykovi hlavu, Arseňjevovi srovnal kůstky a dal mu ruku do dlah. Jednu chvíli na mne astronom pohlédl, široce se usmál a ukazoval předloktí s pěti černými skvrnami.

„Držel jste mě pevně, tohle je váš stisk.“

Pak jsme odešli do centrály, odkud jsme zkoumali celou raketu. Dá se to provést za několik minut, protože do všech klíčových míst konstrukce jsou vsazeny krystaly křemíku, od nichž jdou do centrály dráty elektrického vedení. Tyto krystaly jsou jakýmisi smyslovými buňkami: tím, že proměňují každý tlak v elektrický proud, ukazují, jaké síly a napětí působí v konstrukci rakety.

Soltyk zapnul toto zařízení, nazývané piezoelektrickou sítí. Světelné indikátory se zastavily na normálních místech. Kosmokrator neutrpěl nejmenší úhonu, nepočítáme-li rozbité stolní náčiní a čtyři nebo pět laboratorních přístrojů, které nebyly dosti pevně upevněny. Tarland měl jisté pochybnosti, mohu-li nastoupit navigační službu, která na mne připadala, ale podařilo se mi ho přemluvit. Všichni opustili centrálu, ale biolog se za chvíli vrátil, přinesl mi jakési posilňující tabletky a nařídil, abych je užíval každou hodinu. Neodešel, dokud jsem první z nich nespolkl. Měl jsem dojem, že mu příhoda působí radost, protože měl konečně něco na práci.

Sledoval jsem v centrále údaje přístrojů, ale až do konce služby jsem pohlížel s jistou nedůvěrou na obrazovku televisoru posetou hvězdami. Vždycky tak tichý a prázdný meziplanetární prostor nám dnes ukázal novou, méně klidnou tvář. V tom mě vystřídal Osvatič; než se podávala večeře, procházel jsem se opět chodbou a mohl jsem domyslit do konce úvahy předtím přerušené.

Hle, další znak cesty vesmírem: mezi jejím normálním průběhem a nejnebezpečnějším dobrodružstvím není přechodu. Námořník i letec pozorují známky blížící se bouře dlouho předtím, než zkříží její dráhu; zde propuká nebezpečí z úplného klidu jako blesk z čistá jasná a zaniká stejně náhle. Napadlo mi, co by se stalo, kdyby se o zlomek vteřiny opozdil nějaký impuls proudu v prediktoru. Rozbitý, prázdný Kosmokrator letěl by z jednoho nekonečna do druhého s rojem meteoritů, který by jej strhl s sebou.

Byl jsem zvědav, zdali astronom nezapomene na svůj ranní slib. Ukázalo se, že nezapomněl. Pozdě večer, jako vždycky, shromáždili jsme se u kulatého stolu a Arseňjev nám vyprávěl o svém mládí:

„Můj otec byl astronom. Všichni jste jistě slyšeli ještě ve škole jeho jméno, provždy spjaté s theorií posuvu spektrálních čar a resynthesy hmoty z fotonů. Narodil jsem se a vyrůstal ve stínu jeho nesmírné slávy. Tyčil se nade mnou jako hora. Všechno, čeho jsem se v době studií chopil, každý gigantický problém byl pro něho malicherností nebo vzpomínkou, o níž bylo škoda slov. Měl jsem nad ním převahu v jediné věci: byl jsem mlád. Když jsem připravoval disertační práci, nechtěl jsem si vzít thema, které mi navrhl. Chtěl jsem dělat všechno sám. Vždyť mi bylo dvacet let. Někdy jsem mu žertem říkával: "Ještě o tobě budou říkat: Aha, to je otec toho slavného Arseňjeva." Ale zatím tomu bylo naopak. V tom žertu se skrývala kapka hořkosti. Byl jsem tak netrpělivý, že jsem se snažil zdolat vášnivým zaujetím překážky, přes něž jsem se nemohl dostat rozumovou prací. Otec mě pozoroval klidně a mlčky jako jednu ze svých explodujících hvězd. Jednou jsem za ním přiběhl s nějakou neobyčejnou myšlenkou. Vyslechl mě a vyslovil svůj názor věcně a zevrubně jako na semináři. Můj nápad nebyl nový; asi před dvaceti lety s ním přišel jeden francouzský astronom.

"Stavíš na písku," řekl mi otec. "Věda se skládá ze dvou věcí: za prvé z trpělivého, ustavičného sbírání nesčetných fakt, z jejich soupisu a shromažďování, z měření a pozorování. Takto vzniká obrovský katalog, jehož účelem je zachytit nekonečnou rozmanitost forem hmoty. Za druhé — z osvícení, které někdy v jediném okamžiku vnese světlo do badatelovy mysli a ukazuje vzájemné souvislosti jevů. Takové osvícení se dostavuje jen zřídka kdy a je dáno nemnoha lidem. Naše všední, nevděčná a trudná práce se táhne po celá léta, aniž nám přináší viditelné výsledky. V pečlivém sbírání materiálu uplyne nejeden lidský život, do svého konce neozářený takovým bleskem, ale ve jménech, která učinily nesmrtelnými největší objevy, je jako v čočce soustředěna mravenčí píle tisíců bezejmenných badatelů. Jejich práce umožnila někomu, aby v okamžiku nadšení pochopil a vysvětlil jedno z těch nespočetných tajemství, která nás obklopují. A ty chceš vykonat něco velkého sám a hned? To pusť z hlavy…"

Byli jsme tehdy v zahrádce našeho domku u Moskvy. Mezi záhony květin stojí žulový obelisk, který dal postavit na počest Einsteina můj děd, rovněž astronom. Není na něm žádný nápis, žádná slova, jen písmena vzorce o zachování hmoty a energie:

E = m * c²

Došli jsme po pěšince až k obelisku.

"Tento vzorec platí pro celý vesmír. Dovedeš ocenit jeho plný význam? Ne. Ani ty, ani já, ani nikdo na světě. Jako se ve vodě nabrané v noci do dlaně odráží nekonečné nebe nad námi, tak jsou v tomto vzorci obsaženy všechny proměny hmoty a energie, které se odehrály před triliony let, kdy ještě nebylo Slunce, ani Země, ani planety. Jsou v něm pulsace hvězd, smršťování a rozpínání galaxií, vzplanutí a vychládání mlhovin. Na planetách vzniká a zaniká život, slunce vybuchují a hasnou — a tento vzorec stále platí a bude platit do nekonečna. Začínáš chápat? V našem světě neexistuje jiná víra než víra v člověka a jiná nesmrtelnost, než jaká je vyryta v tomto kameni. Bojuješ-li za ni, musíš mít srdce velmi vroucí, hlavu chladnou a jasné vědomí toho, že můžeš skončit život, aniž jsi ve vědě co dokázal — protože pravdu neodhalují vždycky ti, kdo po tom nejvíce touží… Smíš mít naději, ale to ti bohužel nepomůže — nikdo ti nepomůže, rozumíme-li pod slovem «pomoc» recept na objevy. Ale pomoc v podobě zkušeností jiných je před tebou otevřena dokořán — stejně moje, jakož i všech těch, kdo zasvětili život vědě — dnes jako před tisícem let. Posaď se sem na lavičku, kterou postavil tvůj děd — také on tady nejednou dlouho sedával — a rozmysli si dobře, stojí-li ti to za to."“

Arseňjev umlkl.

„Toho dne večer i později jsem si občas uvědomil, že se na mne otec dívá. Chtěl slyšet mou odpověď na otázku, kterou mi položil, ale já — sám nevím dobře proč, snad proto, že mi chyběla odvaha — jsem otálel. A tak jsem mu ono "stojí to za to" neřekl. Když se o půl roku později blížilo zatmění Slunce, měl jsem odjet s astronomickou výpravou do Austrálie. Otec nebyl zdráv; rozmýšlel jsem se, ale poručil mi odjet. Zemřel v době, kdy jsem byl pryč. Nebyl jsem ani na jeho pohřbu, a proto — těžko to dovedu vysvětlit, ale bylo tomu právě tak — třeba jsem věděl o jeho smrti, nevěřil jsem v ni. Když jsem se vrátil, byl jsem čtrnáct dní v Moskvě, musel jsem zařizovat spoustu věcí spojených s výpravou, s blížící se obhajobou své disertační práce, s otcovou smrtí, a tak jsem do našeho domku u Moskvy zajel až v říjnu. Přijel jsem sám, v domku nikdo nebyl. Ale v pokojích někdo uklidil a rozdělal oheň v krbu v hale. Když jsem šel okolo dveří otcova pokoje, chtěl jsem mechanicky třikrát zaklepat na znamení, že jsem doma, jak jsem to vždycky dělával. Zůstal jsem stát s pozdviženou rukou. V kožichu, jak jsem přišel, přistoupil jsem ke krbu a ucítil jsem vůni březového kouře, stoupajícího z ohniště. Teprve v této chvíli jsem uvěřil, že je otec skutečně mrtev. Stál jsem před krbem nevím jak dlouho. Jen velmi zřídka kdy se přihodí, že se za nějakým starým, otřelým slovem naráz otevře propast, do níž lze nahlédnout. Tam před tím krbem s praskajícími poleny jsem pochopil slovo «nikdy». Na zemi žijí a budou žít tisíce, miliony a miliardy lidí, lepších i horších, velkých i malých, avšak v tomto věky trvajícím pochodu nikdy už nebude žít tento člověk, kterého jsem měl rád tolik, že jsem o tom ani nevěděl. Stejně všichni milujeme Zemi a stejně si neuvědomujeme, že je všudypřítomná, samozřejmá, prostě nutná. Cenu všeho poznáme, teprve když to ztratíme. Ano. Je to pro mne vzpomínka velice bolestná, protože tehdy jsem ztratil nejen otce, nýbrž i tu nejasnou, ale mocnou, hluchou a slepou víru mládí v to, že mu nic neodolá, že všeho dobude a ničeho se nebude muset vzdát. Je to však zároveň vzpomínka nesmírně cenná, protože takové okamžiky dělají člověka silnějším a očišťují ho. Myšlenka o světě naprostého štěstí může se zrodit jen v mozku blázna, protože i v tom nejdokonalejším světě bude vždycky nad člověkem nebe vesmíru s tajemstvím nekonečnosti. A tajemství znamená neklid. To je velmi správné, protože neklid nás nutí myslit.“

Potom, když ostatní odcházeli do svých kabin, obrátil se Arseňjev jakoby mimoděk ke mně:

„Zdržíte se ještě chvilku? Poslechneme si rozhlas.“

Přikývl jsem. Nějakou dobu jsme seděli v čalouněných křeslech. Z reproduktoru, vsazeného do dřevěného ostění, plynula tlumená hudba: Čajkovskij. Když dozněla, zavládlo ticho tak naprosté, s jakým se na Zemi setkáváme jen na velmi odlehlém, liduprázdném místě, na moři nebo v horách. Zdálo se mi, že v měkce osvětlené nehybné místnosti jsme mimo čas a prostor. Mezi hvězdami na obrazovce svítila modrá jiskra Země.

Arseňjev se mě vyptával na mé mládí; vyprávěl jsem mu o dědečkovi, o prvních výpravách do hor, o rodném Kavkaze. Znal jej velice dobře; vyšlo najevo, že zlezl mnoho horských štítů, které byly ve vzpomínkách jakoby mým vlastnictvím. Hovořili jsme o hřebenech, vystavených bouřím, o táborech v mrazech a vánicích, o riskantních výstupech, kdy život závisí na tření jediného cvočku o kámen, o zrádném sněhu a protisměrně navrstvených skalách, o zvětralých a drolivých záchytech, i o chvílích, kdy člověk vystoupil na nejvyšší balvan vrcholku. Náš rozhovor se plnil mlčením. Vyměňovali jsme krátké, úryvkovité věty, nesrozumitelné pro někoho cizího. Vyvolávaly obrazy tak mocné a čisté, že přestával existovat čas, který nás od nich dělil. Zdálo se mi, že znám Arseňjeva kdovíjak dávno. Najednou mě překvapilo, že neznám jeho křestní jméno. Zeptal jsem se.

„Petr.“

„Vy jste — sám?“

Usmál se:

„Ne, nejsem sám.“

„Ale já nemyslím na práci,“ řekl jsem, poněkud zmaten svou smělostí, „ani na rodiče.“

Přikývl hlavou na znamení, že rozumí.

„Ne, nejsem sám,“ opakoval a podíval se na mne. „A vy? Třeba právě v tomto okamžiku stojí nějaké děvče na zahrádce a dívá se na nebe, kde svítí bílá Venuše?“

Mlčel jsem a on to přijal jako zápornou odpověď. Zvedl hlavu. Pomalu se přestal usmívat. Sledoval jsem jeho pohled. Díval se na černou obrazovku s dvojhvězdou Země.

„To ještě nevíte. Mezi miliardami lidí, kteří pracují, baví se, souží, radují, dělají objevy, stavějí domy a budují atomová slunce, v davech těch nesčetných bytostí existuje pro mne jediná. Jediná, pilote. Chápete? Jediná.“