Astronauti

VELKÁ SKVRNA

Výzkum vysokých vrstev atmosféry trval šestnáct dní. Říkám dní, i když údolí bylo ponořeno do tmy, protože si náš organismus uchoval čtyřiadvacetihodinový rytmus spánku a bdění. Společně s fysiky jsem na hřbetě rakety umístil radarové přístroje a reflektory vrhající ultrafialové paprsky. Vypustili jsme také několik balonových sond, které zaznamenávaly intensitu ionisace. Automatické vysilače, které v nich byly, hlásily nám výsledky měření. Rainer měl plné ruce práce v laboratoři, kde prováděl analysu minerálů nasbíraných v Mrtvém lese. Čandrasékhar vysedal v kabině s maraxem, plně zabrán nějakými spletitými výpočty. Netrpělivě jsem čekal na příchod nového dne, protože všechny důležitější práce byly odloženy až na tuto dobu. Počasí bylo stále mrazivé. Led pokrýval jezero ideálně hladkou plochou. Úplné bezvětří na to mělo příznivý vliv. V temnotách plápolaly v mračnech třaslavé záblesky, připomínající polární záři pozorovanou přes mraky. Dvacátého dne se přehnala nad údolím prudká elektrická bouře. Led, zvedaný vlnami, praštěl a pukal, stěny rakety se chvěly, velké kroupy rachotily po jejích bocích a hřbetě, ale ani nejslabší závan větru nepronikl do jejího útulného nitra. Příštího dne se všechno utišilo, a zatím co mráz povoloval — rtuť v teploměru vystoupila na čtyři stupně pod nulou — začal barometr klesat. Blížilo se svítání a s ním nová mohutná bouře. Arseňjev dal rozkaz k startu. Když jsme naposled stáli na hřbetě rakety, houstlo nebe těžkou, olověnou šedí. Mdlý odlesk padl na led, svírající jezero. Pak se poklopy zavřely a zahřměly motory. Led s hromovým rachotem pukal, rozpadal se na kry a vyletoval vysoko nad hlavu Kosmokratoru. Raketa zametla vodu plameny, zanechala za sebou zbělalý pruh vařící vody a vzlétla strmě do vzduchu. Z mraků, rozervaných tryskovými plyny, vynořily se přízračné obrysy hor a propastí, plné tmavomodrých stínů. Šroubovitou křivkou silnými vrstvami mraků stoupali jsme výš a výš. Najednou si všichni, kdo stáli v centrále, zakryli obličeje rukama: v televisorech zahořel bílý rozžhavený disk, nořící se z hloubi mračen. Protože jsme letěli k východu, potkali jsme Slunce o několik hodin dříve, než vyšlo nad kotlinu.

Kosmokrator zamířil k Zemi, jako by měl v úmyslu vrhnout se do propasti, oddělující obě planety. Ale navigátoři jej dopravili pouze do proudu radiových vln, které nám přinášely zprávy z domova. Několik hodin jsme letěli ve vzduchoprázdnem prostoru, pod černým nebem plným hvězd, které jsme již tak dlouho neviděli. Pak se Kosmokrator, podobný potápěči hledajícímu dno, ponořil do mraků. Čas od času se otvíraly ve dně rakety malé otvory a z nich byly spouštěny na dlouhých lanech pomocné radarové antény. Indukční přístroje pátraly skrze mlhy po ložiskách kovů. V obou laboratořích analysátory kmitů analysovaly a registrovaly vlny, odrážející se od neviditelného povrchu planety. Z instrukcí, které jsem dostal, když jsem přijímal službu navigátora, jsem usoudil, že směřujeme k údolí Bílé koule. V jedenáct se v centrále objevil Arseňjev. Byl nějak roztržitý, na otázky odpovídal až za nějakou chvíli, jako by myslil na něco jiného. Zkontroloval přístroje a uložil mi, abych zvláště pečlivě sledoval údaje gravimetru.

„Zjistíte-li nějaké změny, ihned mě o tom zpravte,“ řekl.

„Určitě nezjistím, profesore,“ odpověděl jsem, „protože nepoletíme rychleji než tři čtvrti kilometru za vteřinu.“

„To nemá s naší rychlostí nic společného.“

To mě tak překvapilo, že jsem si neodpustil poznámku:

„Jak to, že nemá? Gravimetr přece ukazuje sílu gravitace, ale síla, jakou nás přitahuje Venuše, je stále stejná.“

„Nejde o přitažlivost planety,“ odbyl mě netrpělivě Arseňjev. „Udělejte, prosím vás, co jsem řekl.“

Pokrčil jsem rameny a podíval jsem se na gravimetr. Ručička se ani nehnula. Věděl jsem však, že Arseňjev nemá ve zvyku mluvit do větru, a každou chvíli jsem se díval na škálu přístroje, i když jsem nedovedl pochopit, jak by se přitažlivost mohla zvětšit. Půl hodiny před koncem služby jsem dostal domácím telefonem rozkaz vystoupit na čtyřicet kilometrů. Podle kompasů i radarskopu bylo údolí Bílé koule už asi nedaleko. Motory začaly pracovat hlasitěji a po několika minutách vzlétl Kosmokrator nad mraky. Zaoblení planety bylo zřetelně vidět. Od obzoru se táhla kupovitá mračna, zbrázděná dlouhými pruhy jako zoraná pole pod sněhem. Zvonek pronikavě zadrnčel: spálila se jedna z pojistek sítě, napájející druhou laboratoř. Zavinil to některý z vědců. Znovu jsem zapnul proud, jehož přívod byl automaticky přerušen, a vrátil jsem se k prediktoru. Když jsem se blížil k obrazovkám, všiml jsem si, že svítí poněkud matněji. Mraky zčernaly. Byly velké, s plochým spodkem a zvlněným stříbrnavým vrchem. Pohybovaly se a táhly stejným směrem, jakým letěl Kosmokrator. Za chvíli se v nich otevřel nálevkovitý otvor. Obrovský, hladký, sahající, jak se zdálo, až do středu planety. V jeho ssavém chřtánu ztrácela mračna své vzdušné tvary. Pohlédl jsem jinam, protože se mi zatočila hlava, když jsem se díval na houpající se obzor. Nečetné řasovité mráčky, plující ve výši Kosmokratoru, ztrácely se jeden za druhým. Řítily se dolů s takovou rychlostí, jako by je srážela neviditelná pěst. Pod námi v závratném víru mizely v propasti mraky slité do masy hladké jako tekutý kov. Pocítil jsem, jak se váha mého těla zvětšuje. Hlas motorů stoupal do vyššího a vyššího, zesilujícího se tónu. To kladl prediktor odpor síle, pokoušející se nás svrhnout dolů, a zvětšoval hnací sílu motorů. Kosmokrator ještě stále letěl přímo po sečně gigantického kruhu. Odhadoval jsem jeho průměr na více než sto kilometrů. Gravimetr ukazoval vzrůstající přitažlivost. Nehlásil jsem to Arseňjevovi, protože zpozoroval jistě i bez přístroje, že se jeho ruce i nohy nalévají olovem a že nejprostší pohyb vyžaduje zvětšeného úsilí. Hnali jsme se nad temným jícnem víru. Raketa se ani o vlas neodchýlila od přímého směru, jen motory vydávaly pronikavý svištivý tón, jako by byly přibrzděny ve velké rychlosti. Do centrály přišel Arseňjev ve společnosti Soltyka a Rainera.

„Podívejte se,“ řekl, „to je ta Velká skvrna.“

„Velká skvrna?“

„Ano. Vzpomínáte si, že jsme krátce před přistáním zpozorovali na kotouči Venuše skvrnu, která se pak ztratila? Teď se znovu objevila, ale pozorujeme ji z nesrovnatelně menší vzdálenosti.“

„Někde blízko musí být kotlina Bílé koule,“ poznamenal jsem.

„Nikoli blízko, ale pod námi. Tam,“ ukázal astronom na propadlou, do tmy ponořenou část trychtýře, která už zůstala za raketou a vypadala teď jako obrovská černá díra. Tam se řítila ve zpěněných vlnách mračna se všech stran obzoru.

„Kdo teď má službu?“

„Já právě končím,“ odpověděl jsem, „a inženýr Soltyk začíná.“

„Dobrá. Vzdalujeme se teď od centra přitažlivosti. Až gravitace klesne na 2 g, začneme kroužit nad údolím.“

Odvrátil oči od obrazovky a pohlédl na nás.

„Kromě navigátora, který má službu, zvu vás všechny do kabiny maraxu.“

Musel jsem odevzdat službu Soltykovi a to si vyžádalo několik minut času. Když jsem přišel do kabiny s maraxem, byli už všichni pohromadě. Arseňjev, stojící u stolku, za nímž seděl Lao Ču, prohlížel nějaký plánek. Rainer něco kutil u velkého projekčního přístroje.

„Právě kroužíme kolem Velké skvrny,“ řekl astronom. Odložil papíry. „Tvoří ji vír mraků vssávaných umělým gravitačním polem. Kolego Rainere, začneme.“

Zářivky zhasly. Ve tmě zasvítila na stěně obdélníková projekční plocha. Objevil se na ní nazelenalý obraz. Vypadalo to jako loukotě kola, sbíhající se v jeho středu. Některé z nich tvořily mírné vlnovky.

„Tady vidíte síť podzemních potrubí, která dodávají energii Bílé kouli,“ ozval se astronomův hlas. „Analogicky k magnetickému pólu mohli bychom ji pojmenovat gravitační pól, protože vytváří umělé gravitační pole. To, co vidíte, je jakýsi roentgenový snímek. Pořídili jsme jej před čtvrt hodinou z výšky osmdesáti kilometrů přes kůru planety.“

Oči si pomalu zvykaly na fosforeskující světélkování projekční plochy. Čáry představující jednotlivá potrubí nerýsovaly se všude stejně ostře. Bylo to způsobeno nestejným odporem, jaký půda kladla na různých místech paprskům, které ji prosvětlovaly. Horská pásma, lemující kotlinu, černala se v nehybných pruzích. Jezero nebylo téměř vidět, spíš jsme je tušili uprostřed plánku, kde projekční plocha zářila poněkud slaběji. Tam, kde se potrubí sbíhala, poznali jsme Bílou kouli jako skoro černý bod.

„Domníváme se,“ pokračoval astronom, „že tento obrovský energetický systém těsně souvisí s otázkou invase na Zemi. Nebudu se teď šířit o podrobnostech; všimneme si ryze technické stránky výzkumů, které na nás čekají. Jen několik slov úvodem. V době, kdy jsme se blížili k Venuši, zpozorovali jsme na jejím povrchu temnou skvrnu. Byla viditelná po několik hodin a pak se rozplynula. Potom, před třemi týdny, když jsme byli v kotlině, Bílá koule byla v klidu. Způsobila sice katastrofu helikoptéry, ale ve srovnání s jejím nejvyšším výkonem můžeme tehdejší sílu proudu nazvat klidem. Nyní její výkonnost opět vzrůstá. Pravděpodobně se blíží ke kulminačnímu bodu, nebo snad ho již překročila. Jak vidíte z výčtu těchto tří fakt, intensita gravitačního pole, které Bílá koule vytváří, je proměnlivá. Je pro nás nesmírně důležité zjistit, mají-li tyto změny charakter periodický, to znamená, jestli výkyvy mezi minimem a maximem intensity tvoří uzavřený, opakující se cyklus, nebo jestli jsou chaotické. Na rozřešení tohoto problému závisí všechny naše další akce. Zůstaneme ve vzduchu tak dlouho, až činnost Bílé koule co nejvíc zeslábne. Pak přistaneme na jezeře a postavíme na břehu měřicí přístroje. Jak vidíte, sbíhá se k Bílé kouli jedenáct přívodů. Jimi prochází proud, hromadící se pod Bílou koulí, kterou takto zásobují energií, potřebnou k vytvoření gravitačního pole. Energie jednotlivých potrubí se může buďto vzájemně násobit, nebo eliminovat podle intervalu impulsů, současnosti fází, intensity a tak dále. Potrubí, jak víte, leží pod zemí. Nad každé z nich postavíme oscilograf, který bude zaznamenávat kmity. Analysa záznamů, které takto získáme, umožní nám odpovědět na danou otázku. Můžete rozsvítit, doktore.“

Projekční plocha ztemněla a současně se rozžala světla. Přimhouřili jsme oči a astronom, přistupuje ke stolku, pokračoval:

„Problém není ani tak obtížný jako nebezpečný. V kterémkoli okamžiku může nás zaskočit zesílení činnosti Bílé koule. Nevíme, jakým vlivem působí na lidský organismus rychlé výkyvy intensity gravitačního pole. Je pravděpodobné, že pobyt v některém pásmu při náhlém skoku intensity pole může být pro člověka smrtonosný. Kromě toho mohou skoky gravitačního potenciálu vyvolat různé, nám blíže neznámé úkazy, jako náhlé zahřátí půdy, změny pohybu atmosféry, změnu lomu světla a tak dále. Za takových podmínek lze velmi lehce ztratit orientaci, zvláště v tak obtížném horském terénu, jako je v okolí Bílé koule. Z bezpečnostních důvodů budeme pracovat v trojicích. Dva muži budou obcházet přístroje a jeden pozorovat ty dva z jisté vzdálenosti a udržovat spojení s raketou.“

Arseňjev nám rozdal potištěné archy.

„To je pracovní plán a rozdělení na trojice. První se vydají na cestu Osvatič, Soltyk a Smith, aby připravili…“

Zazvonil domácí telefon. Fysik zvedl sluchátko.

„Intensita pole klesá,“ obrátil se na Arseňjeva, „a to rychle. Soltyk říká, že se hromadí bouřkové mraky.“

Arseňjev posbíral se stolku papíry.

„To by souhlasilo s předpoklady… pokles gravitace musí být provázen elektrickou bouří. Má někdo nějaký dotaz?“

„Ano,“ řekl jsem. „Mám se připravit k průzkumnému letu?“

„Ne, není třeba. Přistaneme přímo na jezeře. Prosím?“

„Bílou kouli zkonstruovali obyvatelé planety,“ pravil Osvatič. „Není pravděpodobné, že se tam s nimi setkáme?“

„To nemohu říci. Zdá se sice, že Bílá koule je řízena na dálku, to ovšem tuto možnost nevylučuje, a obyvatelé planety… jsou nesporně bytosti s vysokou inteligencí. Víc o nich zatím nevíme, a proto je těžko říci, jak si počínat v případě, že se s nimi setkáme. Mohu vám jen připomenout zásadu, kterou jsme ještě před odletem slíbili zachovávat: Otázka dorozumění s obyvateli Venuše a odstranění nebezpečí invase na Zemi je nadřazena otázce naší osobní bezpečnosti. Jinými slovy, nejenže nesmíme útočit, ale ani se bránit prostředky působícími ničivě. Nesmíme také poškozovat žádná technická zařízení. To je vše.“

Rainer i Osvatič odešli. Tarland se mě na něco ptal. Když jsem mu odpovídal, zaslechl jsem, jak Čandrasékhar říká Arseňjevovi:

„Neměl jste mi v tom bránit.“

„Nebránil bych vám v tom, kdybych na to měl právo,“ odpověděl astronom. „Někdo musí pracovat s maraxem a nikdo jej neovládá lépe než vy.“

„Říkáte, že je mým džinem,“ řekl Čandrasékhar, „ale vychází najevo, že já jsem jeho otrokem.“

Všichni už se vzdálili. Měl jsem také odejít, ale zůstal jsem.

Zdálo se mi, že si ani jeden z vědců neuvědomuje mou přítomnost.

Čandrasékhar usedl ke stolku. Arseňjev zamířil ke dveřím, najednou se však zastavil:

„Ale o tom, že také já tady musím zůstat…“

Nedokončil a odešel. Čandrasékhar seděl s rukama na klávesnici maraxu, hlavu lehce pochýlenou, jako by naslouchal hlasu motorů, doléhajícímu sem ze zádi rakety.

„Má pravdu,“ řekl tiše, „ale i já mám pravdu.“

Přestože ke mne nepozvedl oči, pochopil jsem, že to říká mně.

„Vy jste… chtěl také vystoupit na břeh, profesore?“

„Ano. Oba máme pravdu… tak to v životě chodí — a proto je život méně prostý než matematika.“

Dotýkal se kláves. Na obrazovkách se objevili nazelenalí hadi, kteří se chvěli, štěpili, kroužili. Odešel jsem co nejtišeji. Kabinu vyplnilo temné bzučení přístrojů, čím dál tím hlasitější.

Přistáli jsme na jezeře tři hodiny po tom, co se přehnala bouře. Skály nad jezerem byly ještě tmavé vláhou; ještě pořád drobně pršelo. Desítky potoků se hnaly mezi kamením a řítily se s příkrých prahů, které se proměnily ve vodopády. Kosmokrator se zastavil ve značné vzdálenosti od břehu. Ani když vítr odvál mlhy, nebylo vidět Bílou kouli, protože ji zakrýval les křemenných jehel, které vyčnívaly z vody i ze skalní ssuti na břehu. Hory se hned objevovaly, hned zase ztrácely v mracích, jako by byly smazány výpary, které stoupaly bílými sloupy k nebi.

Mezi Kosmokratorem a zátokou křižoval motorový člun. Převáželi jsme přístroje, akumulátory, kola drátů a ocelové dílce konstrukce, z nichž jsme smontovali na břehu nevelké přístaviště, které nám mělo usnadnit vyloďování nákladů.

Když byly přípravné práce skončeny, vydali jsme se — Osvatič a já — na obchůzku Bílé koule, abychom pátrali po podzemním vedení. Užívali jsme indukčních aparátů. Elektrická ozvěna prvního potrubí se ozvala u mohutného skalního žebra nad zátokou. Bylo to totéž potrubí, které vedlo k jihozápadu přes soutěsku, kráter a náhorní planinu a končilo v jezeře s železným břehem. Označili jsme toto místo narychlo nakupenou hromadou kamenů a šli jsme dál. Všiml jsem si, že kamenitý terén je suchý, přestože stále drobně mžilo. Skály byly tak horké, že se kapky deště měnily při dopadu v páru. Všechny trhliny v půdě vyplňoval navátý písek, tvrdý, hrubozrnný, který se zvedal a vyletoval zpod bot v malých obláčcích, a když zavál vítr, pokrýval celé prostranství šedavým mračnem. Když jsme sestoupili s výšinky nad zátokou, ztratili jsme Bílou kouli s očí. Zakryly nám ji hustě nakupené křemenné jehly. Některé dosahovaly výšky až třiceti metrů. Jako mocné hladké sloupy tyčily se mezi zrádnými balvany, které byly přes svou velikost velmi vratké a nejednou uhýbaly pod nohou jako propadliště. Postupně jsme označili místa nad dalšími potrubími, kde měly být umístěny oscilografy. Přestalo pršet a v mracích se objevily ojedinělé zelené kousky oblohy. Nad zemí se mlha srážela a čím dál tím víc houstla, zato nahoře se obloha vyjasňovala. Konečně svál vítr chumáče mlh nad vodu a odhalil úbočí kotliny. Necelý kilometr od břehu odrážela se od skal zelená skvrna stanu, v němž byla pozorovatelna. Odtamtud sledoval Lao Ču postup naší práce. Když jsme na místě, kudy probíhalo jedenácté potrubí, postavili poslední hromádku kamení, vrátili jsme se do rakety. Na břeh odpluli Soltyk a Rainer. Počasí se ustalovalo; sněhobílá mračna plula po nebi, zářícím nejčistší zelení. Každých několik minut vysvitlo slunce a v jeho záři se krajina jakoby rozšiřovala. Na pozlacených skalách se rýsovaly tmavé pruhy úžlabin a komínů; světlo bylo tak ostré, že bylo možno pouhým okem počítat balvany na protějším břehu jezera. Se hřbetu Kosmokratoru jsme pozorovali velkým dalekohledem, postaveným na stativu, jak Soltyk a Rainer přirážejí k břehu zátoky a vystupují na pahorek. Pod skalním žebrem je Lao Ču zadržel a oznámil jim a zároveň i nám, že gravimetr ukazuje výkyvy síly pole. V témže okamžiku začal se vzduch nad břehem jezera kroutit jako ohýbané sklo. Objevovaly se v něm různobarevné duhové plochy, pomalu se snášející k hladině vody. Tu zase obrysy vzdálených skal, lemované zářivou obrubou, plápolaly jako čadící plamen. Za nějakou dobu se všechno zase uklidnilo a druhové se mohli pustit do práce. Hned jeden, hned druhý scházel k přístavišti, pak vystupoval vzhůru s těžkým nákladem oscilografu a mizel nám s očí v bludišti rozeklaných skalisek. Po čtyřech hodinách zaujal místo v pozorovatelně Rainer a na obchůzku se vydali Lao Ču a Tarland. Soltyk, který připlul na motorovém člunu, oznámil, že v blízkosti Bílé koule je radiové spojení rušeno silným duněním proudu. Všichni, kdo pracovali na břehu, byli vyzbrojeni signálními pistolemi, aby se mohli domluvit s pozorovatelem u gravimetru, kdyby rádio vypovědělo službu. V šest hodin večer byly přístroje rozestaveny. Obepínaly Bílou kouli kruhem, jehož obvod měřil asi půl druhého kilometru. Bylo je třeba obejít každé dvě hodiny, vytáhnout exponovaný registrační film a nasadit nový. V osm jsme přivezli první cívky filmů se záznamy. Putovaly ihned do kabiny s maraxem. Po dvou hodinách šli na břeh Rainer a Soltyk. Své poslání vykonali bez překážek a odevzdali druhou sérii filmů. Arseňjev, jestliže právě nebyl s Čandrasékharem u maraxu, vystupoval na palubu, aby kontroloval údaje hlavního gravimetru. Blížila se desátá hodina zemské noci: slunce se prodíralo řídkými řasovitými obláčky a vody jezera ležely tak nehnutě, že v raketě nebylo možno pozorovat ani nejslabší kolébání. Když přišla znovu řada na Osvatiče a na mne, objevil se mezi křemennými jehlami nad neviditelnou Bílou koulí chvějící se kalný mrak, podobný ženoucímu se trychtýři smršti. Lao Ču, který byl v pozorovatelně, zadržel nás u břehu tím, že vypálil tři červené a jednu kouřovou raketu. Vypadalo to, že Bílá koule začíná fungovat: od jezera dolétaly čím dál tím prudší poryvy větru, teplota pobřežních skal vystoupila v několika minutách o dvacet stupňů. V téže době dunění proudu znemožnilo radiové spojení na vzdálenost větší než několik metrů. Intensita pole se zvětšila několika malými skoky, ale pak se ustálila. Fysik nám dal znamení, že můžeme vyrazit. Vyšplhali jsme se na skalní žebro. Kousek pod jeho hřebenem stál první přístroj, chráněný malým stanem z plachtoviny. Vyměnili jsme film, což nám zabralo několik minut času, a šli jsme dál. S vrcholku vyvýšeniny jsme mohli přehlédnout rozlehlé prostranství. Vzduch byl velmi čirý. Řiďounká mlha zahalovala jen nejvzdálenější vrcholky hor. Najednou jsem se zarazil. Rozervaná, divoká kamenitá pláň u našich nohou, z níž vyčnívaly jehly, písečné přesypy a roztříštěné ploché balvany, byla prázdná.

„Osvatiči, podívejte se,“ vykřikl jsem, „Bílá koule zmizela!“

Pohlédl před sebe.

„Ke všem čertům!“

„Okamžik, okamžik …“ opakoval jsem. „Vzpomínám si, že ten ohromný plochý balvan pod třemi jehlami byl po pravé straně, koule a tamhlety jehlance po levé straně. A teď je balvan těsně u jehlanů… ani tam není místo… kde tedy stála koule předtím? I kdyby se nakrásně propadla, zůstala by aspoň jáma, nějaké prázdné místo!?“

Bezradně jsme se rozhlíželi.

„Co dělat?“ zeptal jsem se. Obrátil jsem se ke vzdálenému úbočí, kde se na šedém pozadí zelenal stan s gravimetrem, ne větší než hlavička zápalky. Pokoušel jsem se zavolat fysika radiem, ale bylo slyšet jen praskání, následující za sebou s rychlostí kulometné palby. Vypálil jsem jednu bílou a dvě kouřové rakety. Podle smluveného klíče to znamenalo: „Můžeme jít dál?“ Dosti dlouhá doba uplynula, než v dálce vyskočila zelená jiskřička, stoupala vzhůru, zastavila se a pomalu klesala dolů, hnána větrem nad jezero.

„Všechno v pořádku,“ řekl Osvatič. Obrátili jsme se a oba jsme současně vykřikli úžasem. Jako nesmírná světlá kupole, obklopená širokým pásem volného místa, tyčila se nad kamenným mořem Bílá koule.

„To byl nějaký zrakový klam,“ řekl jsem konečně, ale sám jsem docela nevěřil vlastním slovům. Pak jsem se pustil dolů. Protože všechny oscilografy byly navzájem spojeny tenkým kabelem, který synchronisoval jejich záznamy, šli jsme dál podle bílého drátu, střídavě šplhajíce a sbíhajíce po hromadách balvanů.

U každého přístroje jsme se na chvíli zastavili. Já jsem vytahoval cívky exponovaného filmu, Osvatič nasazoval nový z náhradních, které nesl v batohu. Za necelou hodinu jsme obešli devět přístrojů. Cesta k desátému vedla po vrcholku zaoblené skály. Po levici se zvedal za křemennými hroty vrchol Bílé koule, kamenitá pláň po pravici byla vanovitě propadlá. Tato prohlubeň byla vyplněna hromadami balvanů. Připomínala opuštěný lom. V jistém okamžiku jsem se tam podíval a zůstal jsem stát. Dole, asi sto metrů ode mne, na velkém kameni někdo seděl. Byla to temná, zavalitá postava, sedící bez hnutí. Osvatič, který šel první, předešel mě asi o dvacet kroků. Zavolal jsem na něho. Obrátil se a také se zastavil. Zdálo se, že neví, co dělat. Bez rozmyšlení jsem se rozběhl dolů, přeskakuje hromady kamení. Na okamžik jsem ztratil postavu s očí. Když jsem se k ní přiblížil natolik, že jsem si ji mohl dobře prohlédnout, zjistil jsem, že to není živá bytost. Velká, dlouhá, nepravidelná kamenná deska se opírala o plochý kus skály. Světlo se silně odráželo od jejích rudohnědých hran. Bylo to skoro divné, že mohla z dálky vypadat jako lidská postava. Jen při skreslujícím pohledu shora připomínala poněkud nakloněné torso.

„Je to kus lávy!“ zvolal jsem. Osvatič, stojící na vyvýšeném místě, díval se dál směrem ke mně. Určitě mě neslyšel, protože poruchy byly velmi silné. Dal jsem mu tedy znamení rukou, že to nic není, že jsem se mýlil. Obrátil se a šel dál. Opodál vyčnívala za skalním jehlancem stříška stanu, chránícího oscilograf.

„Počkejte!“ vykřikl jsem a hnal jsem se vzhůru po sněhu. Osvatič sice zvolnil krok, ale šel dál. Jeho temný obrys se odrážel od světlého pozadí, jímž byl vrchol Bílé koule.

„Počkejte!“ zvolal jsem po druhé. Vtom se celá krajina přede mnou zkroutila a smrštila, jako bych si prohlížel její odraz ve vyleštěném plátu plechu, který někdo znenadání prohnul. Pak se vše zavlnilo a vrátilo do původního stavu. Zůstal jsem stát jako vbitý do země. Osvatič zmizel. Před okamžikem jsem ještě viděl jeho záda, třpyt přilby. Vystoupil na velký, stříbřitě lesklý plochý balvan. Udělal krok, snad dva kupředu a zmizel, jako by se rozplynul ve vzduchu. Několik vteřin jsem stál jako sloup, pak jsem se rozběhl, seč mi síly stačily, k onomu místu.

„Osvatiči!“ křičel jsem. „Osvatiči!“

Žádná odpověď.

Dával jsem dobrý pozor, abych neztratil s očí plochou skálu, charakteristickou tvarem i zabarvením, a přelézal jsem přes balvany nakupené pod hřebenem výšiny. Konečně jsem byl nahoře. Velký kámen, svažující se ke mně, třpytil se proto, že měl povrch jako ojíněný. Pokrývaly jej maličké jiskřivé krystalky. Na jednom místě jsem našel na povrchu dlouhou bělavou rýhu. Kámen byl poměrně měkký a vryp udělal cvoček boty. Pomyslil jsem si, že Osvatič přeskočil na druhou stranu. Tam byl jakýsi výklenek, jasně osvětlený, utvořený kusy skal, které se o sebe opíraly. Ve výklenku ležel drobný štěrk a několik sytě černých kamenů, velikých jako bochník.

„Osvatiči!“ zvolal jsem, ale nepříliš hlasitě.

Před minutou jsem ho viděl. Stál na plochém kameni. Nešel dál rovně, ale také se nemohl ukrýt ve výklenku, cesta pokračovala na jeden ze sousedních vyčnělých balvanů. Musel bych ho tedy stále vidět, kdyby po něm šplhal. Přísahal bych, že jsem ono místo neztratil s očí ani na okamžik. A přesto byl pryč. Bezradně jsem se rozhlížel na všechny strany. Nebylo prostě kde hledat. Přesto jsem pobíhal mezi balvany v okolí a volal. Odpovídalo mi praskání elektrických výbojů. Vrátil jsem se na vrchol pahorku, abych vypálil raketu. Když jsem zvedal pistoli, zjistil jsem, že není vidět ani Bílou kouli. Zmizela jako prve, když jsme stáli s Osvatičem nad zátokou. Předtím zakrývala pohled na úbočí, kde začínala velká soutěska. Teď bylo ústí soutěsky jasně vidět. Bylo mi asi jako boxerovi, který vstává po tvrdém háku na čelist. Chtěl jsem běžet na pomoc Osvatičovi pátrat po nebezpečí, které mu hrozilo, ale nic tu nebylo: ani Osvatič, ani viditelné nebezpečí. Na znamení, že došlo k neštěstí, vystřelil jsem tři červené rakety. Pak jsem se posadil na okraj stříbřitého kamene a s nohama visícíma dolů jsem se díval, jak se na kamenité pláni objevily dvě tmavé, pomalu se pohybující skvrnky. Byli to dva lidé ve skafandrech. Spěšně stoupali vzhůru, přecházejíce, kde to bylo možné, do klusu, zmizeli za křemennými jehlami a konečně po čtyřiceti minutách dorazili ke mně. Byli to Lao Ču a Soltyk. Když inženýr uslyšel, co se přihodilo, vyskočil na balvan a volal:

„Osvatiči! Jene! Jene!“

„To je marné,“ řekl jsem. „Nikam neodešel. Tady je stopa cvočku na kameni.“ Soltyk se sehnul a prohlížel kámen. Po třpytivém povrchu se táhla šikmá bělavá rýha. Nic víc.

„Pevněji se opřel nohou,“ vysvětloval jsem, „a udělal v kameni rýhu. Jinak to nemohlo být.“

„Kam se tedy poděl?“

Viděl jsem, že Soltyk je rozčilený. Pokrčil jsem rameny. Lao Ču stál výš na skále. Aniž odtrhl triedr od okénka přilby, zeptal se:

„Kdo z vás nesl exponované filmy?“

„Já.“

„Máte je v batohu?“

„Ano.“

„Vytáhli jste film z desátého přístroje?“

„Ne. Osvatič tam právě šel, když…“

„Dobře.“

Fysik sestoupil se skály a zamířil ke stanu, zelenajícímu se o několik desítek kroků hlouběji. Soltyk mezitím přišel k výklenku.

„Můj bože,“ mumlal a točil se na všechny strany, „co to znamená… Tak tady že stál?“ zeptal se mne ještě jednou.

„Tady.“

„Pojďte sem,“ vykřikl. „Prohledáme to zatracené místo.“

Pohlédl jsem na něho — zvedal ty kulaté kameny. Kdyby situace nebyla bývala tak tragická, bylo by to bývalo směšné. Zavolal mě Lao Ču. Šel jsem za ním. Všiml jsem si, že Číňan nějak podivně stojí, jako by ztrácel rovnováhu, a přece nepadal. Již jsem měl na jazyku otázku, co to znamená, když jsem si uvědomil, že i já — zcela bezděčně — stojím zrovna tak.

„Profesore,“ zvolal jsem, „podívejte se, jak chodíme. Čím to je?!“

„Teď není čas na výklady,“ odbyl mě. Podal mi cívku filmu, vyňatého z přístroje. Zaklapl dvířka.

„Zbyl ještě ten poslední, tam za tou skálou. Podržte mi to, prosím vás,“ podal mi elektrometr.

Přišel za námi Soltyk. Zastavil se a chvíli nás pozoroval.

„Profesore,“ řekl rozechvělým hlasem, „v tomto okamžiku…? Co to děláte? Teď — filmy?“

Lao Ču neodpověděl. Bylo mu jasné, stejně jako mně, že nemůže od Soltyka žádat, aby nám pomohl. Stál jsem na místě a díval se střídavě hned na vzdalujícího se profesora, hned na Soltyka. Ostrý vítr cloumal inženýrovou trochu příliš volnou kombinésou. Ztrnule, jako by byl zkameněl, upíral oči na plochou skálu, na níž jsem naposledy viděl Osvatiče. Za několik minut se vrátil fysik. Podal mi cívku.

„Půjdete co nejrychleji k břehu a zajedete motorovým člunem k raketě. Profesor Čandrasékhar čeká na filmy. Je to neobyčejně důležité.“

„A… vy?“ otázal jsem se.

„Zůstaneme.“

„Budete po něm pátrat?“

„Běžte, prosím pěkně!“ řekl Lao Ču a v jeho obvykle tak vlídném hlase zazněl nějaký ocelový tón. Běžel jsem a snažil jsem se, abych nezpomaloval tempo v místech, kde kameny byly vratké a začínaly se pod nohou sesouvat. Ve vzduchu se chvělo neurčité, vzdálené šumění. Přes kombinésu jsem cítil horké závany větru. Za širokým pásem kamení se objevilo jezero. Z hladiny lenivě stoupala oblaka par.

Když jsem tak bez dechu běžel, slyšel jsem podivný sykot. Podíval jsem se na nohy: z podrážek mých bot se kouřilo. Půda se rozpalovala, jako by pod ní hořel neviditelný oheň. Zůstal jsem stát. Co dělat? Vrátit se pro ty dva? Ohlédl jsem se zpět. Páry, které stoupaly z jezera, působily, že se čím dál tím víc stmívalo. Závany větru byly horké jako dech vysoké pece. Musel jsem odevzdat ty zatracené filmy. Skákal jsem s kamene na kámen. Konečně udýchaný, zalitý potem dorazil jsem k motorovému člunu a skočil jsem do něho s rozběhem, že se zakymácel a nabral vodu přes bort. Jel jsem ke Kosmokratoru, jehož reflektor oranžově zářil v šeru. Na hřbetě rakety se procházel muž ve skafandru, s rukama založenýma za zády. Napadla mě bláznivá myšlenka, že je to Osvatič. Vyskočil jsem na přistávací můstek a v mžiku jsem stál nahoře. Byl to Arseňjev. Svítil za ním reflektor, který vroubil naše obrysy zářivou aureolou a promítal na mlhu dlouhé, třaslavé stíny.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se.

„Zůstali tam…“ odpověděl jsem. „Osvatič… zmizel.“

„Jak to — zmizel?“ zeptal se zlostně Arseňjev. „Spadl někam?"

„Ne, nespadl. Zmizel. Viděl jsem ho stát na velkém balvanu. Bylo to u desátého přístroje. Vzduch se zavlnil, a když jsem tam doběhl, už byl pryč. Není tam žádná rozsedlina, jen hladká kamenná deska a s jedné strany mělký výklenek ve skalách.“

„A Bílá koule?“

„Co?“

„Ptám se, jestli jste viděl Bílou kouli?“

„Ne. Taky zmizela.“

„Tak…“ řekl astronom. Nějakou dobu mlčel. Najednou zvedl hlavu:

„Máte filmy?“

„Mám. Profesore,“ vybuchl jsem, „musíme jet na břeh! Oni tam uhoří! Když jsem běžel sem, byly skály čím dál tím žhavější, já…“

„Je tam Lao Ču?“

„Ano. A Soltyk také!“

„Zaneste, prosím vás, filmy do maraxu.“

„A co oni?“

„Budou si vědět rady.“

„Ale já mohu hned…“

„U břehu stojí druhý člun. Není vás tam třeba. Jděte, prosím.“

Po železných schůdcích jsem sestoupil do vzduchotěsných komor, a když stlačený vzduch vytlačil jedovatou atmosféru ve skafandru, jen s odšroubovanou přilbou jsem vstoupil do kabiny a odevzdal filmy. Stál jsem u dveří a díval se, jak Čandrasékhar navléká cívku na dlouhou, vodorovnou osu, jak zasouvá začátek každého filmu do otvoru ve stolku a pohybuje páčkami kontaktů. Filmy se odvíjely a rychle mizely ve stroji. Čandrasékhar se dotýkal kláves. Obrazovky se postupně rozsvěcovaly jako obrovské zářící oči, červená a modrá kontrolní světélka zablikala, zahořela a tak se rozzářila, že překryla zelenavé fosforeskování obrazovek. Jako očarovaný jsem se díval na Čandrasékharovy prsty, přebíhající po klávesách. Kabina se plnila zpěvným bzukotem. V obrazovkách létaly zelené blesky, bylo slyšet krátké, časté cvakání kontaktů, ručičky na cifernících se blížily k hranici přetížení. Matematik však dále mačkal klávesy. Občas zabručel přetížený transformátor nebo za stěnou zasyčel elektrický výboj roztrhaný na vidlicích spínačů. Čandrasékhar stál chvíli nepohnutě, s hlavou sklopenou, a díval se přimhouřenýma očima na hru světýlek. Pak odešel od stolku. Ještě jednou zkontroloval očima všechny obrazovky a obrátil se ke mně.

„Teď musí marax ukázat, co dovede. Chápete, oč jde? Gravitační pole vzniká součtem jednotlivých impulsů proudu. Použijeme-li Fourrierovy metody, těch několik desítek milionů kmitů, které zaznamenaly na filmu oscilografy…“

Měl jsem toho právě dost.

„Dejte s tím pokoj!“ zvolal jsem. „Osvatič zmizel!“

Čandrasékhar se zachvěl: „Co? Co se stalo?“

Začal jsem to znovu vyprávět. Čandrasékhar naslouchal, ale po celou dobu nespustil oka s obrazovek. Mimoděk jsem sledoval jeho pohled. Světelné křivky, svíjející se na postranních obrazovkách, pomalu bledly a splývaly s fosforeskujícím pozadím. Zato na prostřední vystupovala křivka, zářící stále jasněji.

„Je tam Lao Ču?“ zeptal se Čandrasékhar, když jsem domluvil. Vtom bzukot proudu ustal. Kontrolní světélka zhasla, postranní obrazovky se úplně vyjasnily a na ústřední se ustálila příkře stoupající křivka o dvou vrcholech. Čandrasékharovy oči se zúžily. Zrak mu zazářil.

„Tak přece periodická!“ řekl. Pak se mu na rtech mihl letmý omluvný úsměv:

„Snad se vám zdá nelidské, že v této chvíli…“

Odmlčel se. Zachvěl se, udělal krok zpět a opřel se o lesklou postranní stěnu stolku. Světlo, dopadající shora, ukázalo hluboko vpadlé spánky a tváře. V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že v poslední době Čandrasékhar vůbec neopouštěl marax. Červené světlo nade dveřmi kabiny svítilo ve dne v noci.

Matematik zavřel oči a lehce pokrčil rameny, jako by s nich chtěl setřást neviditelné břímě.

„Nic si z toho nedělejte,“ řekl. „Oni se vrátí, jestliže…“

Nedokončil.

„Kde je Arseňjev?“

„Nahoře.“

„Můžete ho sem poslat? Je to velice důležité.“

Zastihl jsem astronoma na hřbetě rakety. Skláněl se nad škálou gravimetru. Vedle něho se rozplýval v mlze červenavým svitem paprsek reflektoru, mohutný a silný jako sloup.

„V této chvíli intensita nevzrůstá…“ řekl Arseňjev tiše, jako by mě neslyšel. Opakoval jsem, že ho Čandrasékhar volá dolů. Najednou vyskočil:

„Co? Už to je? Tak jaká?“

Nechápal jsem, nač se ptá; ale vtom jsem si vzpomněl na matematikův výkřik a řekl jsem naslepo:

„Periodická.“

Arseňjev se beze slova rozběhl ke vstupní šachtě.

„Smím odplout na břeh?“ křikl jsem za ním; Zůstal stát.

„Ne. Nebudete tam nic platný! Dávejte pozor na radar a reflektor. Signální pistole leží tady, po straně.“

Zmizel v šachtě vchodu. Hladinu zastřely horké líné páry. Těleso rakety se v nich černalo jako tělo velryby, mrtvě plynoucí ve vlnách. Vedle reflektoru stál přenosný radarskop s dvěma elipsovitými anténami, obrácenými k břehu. Uchopil jsem oběma rukama kovové řídicí kolo. V obrazovce bylo vidět skalnatý mys nad zátokou, přes který se naši druhové museli vracet. Byl pustý. Válely se tam kotouče nějakého dýmu, tmavšího než mlha. Pohlédl jsem na fotoelektrický článek, vmontovaný pod obrazovku. Ukazoval teplotu skal na břehu: dvě stě šedesát stupňů. Ruce samy sevřely kovové kolo radaru. Dvě stě šedesát stupňů… Také teplota vzduchu stoupala, rozpalovala se jako v peci: osmdesát, osmdesát pět, devadesát stupňů… Jak dlouho tam může člověk vydržet, třeba v isolující kombinése?

Míjely minuty a každá z nich byla věčností. Zřetelně bylo slyšet syčení a šumění vody, která v dotyku s rozžhavenými balvany u břehu začínala vřít. Pohyboval jsem anténou sem a tam. Již jsem ji chtěl obrátit, když se v zorném poli něco pohnulo: šel tam člověk!

Vedle reflektoru stála schránka s domácím telefonem. Ani jsem nezvedl sluchátko, zmáčkl jsem zvonek na nepřerušovaný tón a hned jsem zase přiskočil k radaru. Mezi balvany se pomalu vlekla temná skvrna… za okamžik zmizela… znovu se objevila… vtom se rozpadla na dvě menší, ale nějak podivné zkroucené…

Tu chvíli jsem uviděl jasně: dva lidé nesli třetího. Pokoušeli se dostat k motorovému člunu po kamenech vyčnívajících z vody, ale mezi posledním kamenem a člunem se černal pruh vody. Zůstali stát; zřejmě se radili. Jak jsem litoval, že jsem přes astronomův rozkaz neodplul na břeh! Byl bych jim mohl pomoci. Volal jsem, radil jsem jim, aniž jsem si uvědomoval, že mě nemohou slyšet. Najednou se jeden ze stojících zmenšil. Pochopil jsem: naklonil se a pokoušel se přitáhnout člun za lano, na němž byl přivázán u břehu. Věděl jsem, že to není možné, že v tom překážejí kameny pod hladinou. Sami by bez námahy přeskočili vzdálenost půl druhého metru, ale ten třetí… V tom okamžiku jsem chtěl seběhnout k přistávacímu můstku. Tu muž, který chtěl přitáhnout loďku, toho nechal. Obrátil se k svému druhovi a dal mu znamení. Oba uchopili bezvládné tělo, zvedli je co nejvýš na rukou a vkročili do vody, která u břehu vřela. Po pás ponořeni, zahaleni oblaky par, zdvihli tělo přes bort motorového člunu a sami vlezli dovnitř. Uplynulo několik nekonečně dlouhých vteřin — a motor zahučel. Člun vyplul.

„Proč tak křičíte? Proč vlastně tak křičíte?“ ptal se mě už hodnou chvíli Arseňjev. Za ním stáli ještě dva lidé ve skafandrech — Tarland a Čandrasékhar. Nevěděl jsem, že se směji a křičím radostí.

Když motorový člun přirazil k můstku, seběhli jsme dolů.

„Mne ne… já sám…“ řekl chraptivým hlasem Soltyk, když jsem mu s posledního schůdku podával ruku.

„Já sám… pomozte profesoru Laovi… má roztržený skafandr…“