Cirkus Humberto

EDUARD BASS

CIRKUS HUMBERTO

ČÁST PRVNÍ

I

!H*V*Ě*Z*D*Y!

Nechte si okénko

31.V.1925

President O'Harrieh

Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu "PROGRAM", odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta, aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, - ztrátu gáže?

Není tedy divu, že celé Mefevacium (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemník organisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepaři, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři, a co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od Mezorvacipod (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že Mefevacium a Mezorvacipod se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu.

Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem, ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta Mefevacium do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O'Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O'Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula, ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrman, toť se ví; ale kde vzít najednou nápady, jako má to oposum.

A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O'Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každému jako "přísně důvěrné" poslat. Nu, a co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani Mezorvacipod nemůže napadnout Mefevacium, to je jasné.

I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor:

"Táta Karas odchází..."

"Tak už i on..."

"Když jsem před patnácti letu u něho pracoval..."

"Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži..."

"To už můj otec, slavné číslo "Riotard et Compagnie", pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mu musím napsat..."

"Dědeček mé paní ho znával jako mladíka, viď, Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře, Alice, pošleme aspoň telegram".

"On tedy vlastně začínal od piky?"

"Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech".

A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu.

A přece se mýlili.

II

Začátek... Kde vlastně byl začátek? Patrně u té malé sklenice bledého, řídkého a slabě zpěněného piva, kterou postavili přes Antonína Karase na plechový výčepní pult. Hein Moesecke se jmenoval ten šenkýř a krčma slula U námořníkovy nevěsty. Bylo to v jedné z těch klikatých, nebezpečných uliček, které e rozbíhají v Hamburku na konci Reeperbahn vlevo i vpravo. Chodívali tam čeští dělníci sníst kousek bůčku krájeného vlastní kudlou a vypít sklenici nejlevnějšího piva. Toho dne však Antonín Karas nešel sem za krajany; vracel se z Altony úplně skleslý na duchu, a když minul křižovatku U čtyř rohů, kde uprostřed města královský stát pruský hraničil se svobodným hansovním městem Hamburkem, odevzdal se už úplně proudu lidí jako loď, která ztratila řízení. Vráželi do něho, strkali jím sem a tam, zabrali ho jakýmsi jednotným tlakem a unášeli dál, od ulice k ulici, podél kanálů, přes mostky, po hlavní třídě; a pak to najednou osláblo a vyhodilo ho to na konci Reeperbahn a on už mechanicky dotlapal k Námořníkově nevěstě, jako ztroskotanec leze z mělčiny na břeh. A po cleou tu hluchou cestu ho svírala jenom tupá představa, že není tu pro něho práce, že se už neuchytí a co teď s chlapcem, když všecko vsadil na jedinou kartu.

Už skoro dvacet let se sem jezdilo na léto na práci, docela bezpečně, protože tu bylo díla, že by ses mohl přetrhnout. To tenkrát, tak nějak když se psalo v letopočtu čtyřicet, Hamburk vyhořel. Oheň to musel být hrozný, protože ještě on, Karas, boural po nějakých osmi letech kolikerou vyhořelinu. Prý přes šedesát ulic lehlo se vším všudy, ani kostelům se ten pekelný živel nevyhnul. Celý svět na nešťstné město sbíral, ale hlavně se zvedli hamburští páni sami a usnesli se, že postaví všecinko všudy docela nové, a to mohutně, bytelně, pravé přístavní velkoměsto. už příštím rokem se začalo budovat, v ohromných neslýchaných rozměrech, jen dělného lidu zednického a tesařského bylo k tomu málo. Tehdy přinesli Lannovi plavci na Budějovicko první zprávy o velké pracovní příležitosti a z té oné vesnice se na jaře vypravila parta na práci a na zimu se spokojeně vrátila. Pak už to byl pravidelný tah z Podšumaví na Hamburk a z Hamburku domů. Nějaký Milner to začal v Horní Sněžné a Antonín Karas se dal do jeho party. Milner byl partafír náramný, v podjaří si sjednal cestu na vorech a na podzim udělal ze zedníků muzikantskou bandu, že vydělávali i cestou domů. Do Horní Sněžné přinesli peněz, že to vesnice jakživa neviděla. Hned se začaly zlepšovat chalupy, přikupovat kozy, zvětšovat bramborářská políčka. Antonín Karas sám se na to oženil a pěkně mu to šlo, synka Václava měl, kluka jak řimbuch, jen Márinka od těch čas postonávala, polehávala, že i to chalupní hospodářství stěží přes léto zastala.

A pak přišel tenhle rok 1862 a bylo to jako z učarování. Márinka po Novém roce lehla, a když Milner svolával partu, bylo jí tak zle, že ji Toník nemohl opustit. Za týden po tom, co chlapci odešli, Márinka, dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí, umřela. Pěkný pohřeb jí karas vypravil, třebaže ve vsi mužských nebylo, jen ženské a dědci. Pod mezemi ve stráňkách ještě ležel sníh, půda byla, když kopali hrob, jako z jednoho kusu, ale karas nedal, přinesl s Vašíčkem z lesa zelený lerpán, takový malý modřínek, a zasadil jej nebožce za hlavu, aby ji oči nebolely od nebeského jasu. A pak ještě to spořádal s hospodářstvím, něco k Márinčině matce, něco k své sestře, chalupu po prvé zamkl na petlici a zámek a pak si přehodil přes záda batoh s náčiním, trumpetou a nějakou tou buchtou, vzal Vašíčka za ruku a vykročil dolů na Budějovice. Moc peněz mu po těch trampotách nezbylo, sotva na cestu, ale když se konečně doplavil do Hamburku a přitáhl za krajany k Námořníkově nevěstě, ohlásit s do party, zůstal, jako když do něho hrom udeří: Milner nikde a parta pryč.

Stalo se, co se po dlouhé konjunktuře přichází: stavby toho roku uvázly. Velké veřejné budovy byly už dávno pod střechou, činžovních domů vznikl nadbytek, ani se to do dvou let nedalo obsadit, někde něco vázlo v zámoří, peníze podražily a nebylo jich, na pár dodělávek a správek stačili domácí dělníci. Milner jako ostatní partafíři učnil, co bylo jediné možné: druhý třetí den sebral partu a táhl jinam, protlouci se do šťastnějšíh kraje a snad i domů. Ale co měl dělat antonín Karas, který tu stál s chlapcem a bez peněz, protože pevně věřil, že rovnou půjde na lešení! Sám se odtud pustit do Čech nemohl, to by šlo leda žebrem. Dovedl tedy Vašíčka na nocleh, kde vždycky spávali, u vdovy Langermannové, která taky naříkala, že má obě světnice prázdné. Vzala si Vaška na starost a karas se pokusil zdolat osud. Vydal se na okraj města hledat staveniště, pustil se i do přístavu, do doků, do skladišť, zastavoval lidi, ptal se po nějakém díle, po jakémkoli, od cihly, od kamene, ode dřeva, ale nikdež nic, píchnout do čeho nebylo; a kde se ještě nějak rachotilo, byli lidé jako sršáni, aby tam nepřišel cizí a zůstalo to zdejším.

A tak se octl zas u té Námořníkovy nevěsty. Vlastně se mu ani nechtělo pít, jen se nějak zastavit a vzpamatovat, aby nepřišel chlapci na oči tak skleslý a nevystrašil ho. Vždyť už sám neměl v hlavě jinou myšlenku než "hdá já nejčko najdu nějaký dílo pro ty mý dvě ruky?"

"Zum Wohlsein!" povídá otylý Hein Moesecke a přistrkuje mu krátkýkmi prsty pohárek bílého piva. Karas sotva poděkuje a Hein Moesecke, který se vyzná ve svých lidech, sípá ochraptělým hlasem: "Tak co, Anton, nenašels nic?"

"Ani nezavadil", povídá Karas a napije se. Něco z té skleslosti spláchl, protože když postavil sklenici, vyšlo mu z úst samo od sebe: "Krajchimlkrucifagotelement".

"Dejž to Pánbů", povídá na to Hein Moesecke, "jen neztrácet hlavu, Anton, ne? Hampuch je jako moře, ne? Každému dá živobytí, ne? Jen vydržet, ne? Mluvil jsi už tamhle s Karlíčkem? S tím musíš promluvit, vždyť jsi Čech, ne?"

A Hein Moesecke už volá do kouta, kde v šeru sedí nějaký mužský:

"Karlšen, máš tu krajana, měl bys pro něho něco udělat, ne? Je to Čech, ne?"

Karas pokročí k tomu stolu, člověk je tam jakýsi pomenší, černý, kučeravý, čelo samá vráska, ale ne od stáří, to jen tak, jak má kůži pohyblivou a jak zvedl oboč, když se na Karase podíval. Pod těmi obloučky zářily bystré černé oči.

"Ty jsi Čech?" povídá a podává mu ruku.

"Ano. Od Buďouc".

"Rochně, viď?"

"Tak".

"A teď jsi v hajzlu, viď?"

"To sem".

"A makat bys chtěl? Každou práci, ať je jaká chce?.. Bodejť by ne, dyť jsi Čech".

Karas zatím přisedl a ten druhý mluví dál, nečekaje na jeho souhlas.

"Koukej, já jsem nějakej Kerholec, Karlík Kerholec z Libuně, to stačí, kdybys mi chtěl psát někam do Evropy. Titul zatím žádnej, eště jsem se na ničem vhodném neustanovil".

"Já sem zedník Karas Antonín z Horní Sněžné..."

"Zkrátka Tonda Karasů, rochně - to už vím všecko. Umřela ti máma, viď, a kluka jsi vzal s sebou. To bude pěkná starost, ale co dělat".

"Jak ty to víš, že..."

"Na tom nezáleží, viď. Přece sem k Heinovi Moeseckemu chodila Milnerova parta. Táhli odtud na Štětín, když zmerčili, že tu chcíp pes. Ale to pořád vykládali, že ještě má přicválat Tonda Karasojc s chlapcem. Kluk je zdráv, doufám? Snese rajz?"

"O to nejni žádná starost".

"Tak koukej, Tondo, dopij to požehnání a půjdem mrknout, jestli bys nemohl dostat nějakou tu makandu. něco bych měl pod placem, a když si plácneš, zaplatíš pivo".

A Karlík Kerholec z Libuně hvízdá generálmarš, nahodí si na kučery šejdrem klobou, vytáhne z kapsy u kalhot peníze, jen tak do hrsti, ne jako Karas úzkostně uložené v tobolce, hodí pár feniků na pult a volá německy:

"No, Moesecke, starý pančovníku, co si počneš, až se ti Námořníkova nevěsta provdá?"

"Hehe, Karlšen, to hned tak nebude, ne? Trochu stará, ne? A pěkná běna, když k ní chodí takoví ctitelé jako Karlšen, ne? Přijďte to chlapci, zapít, ne? Servus Anton, žádné štěstí ti nepřeju, abych to nezakřikl, ne?"

Karas si venku připadal jako kolohnát vedle malého Kerholce, nicméně musel pěkně vykročit, aby mu stačil.

"Není to daleko, jen tak za ruh na Reeper", povídá mu Kerhlec.

"A jaképak to bude dílo?" zeptal e ustaraný Karas, "nějaká stavba?"

"Stavba a bouračka, stavby, bouračka, kamaráde, a vdycky našup a moc jiného k tomu. A všecko nahonemhonem. To jako je to hlavní: abys sebou uměl švihnout. Byls přece akorďák?"

"Člověče, to je má radost. To ti to kladu, že kluci nestačí přisluhovat".

"To by tedy bylo olrajt. A se dřívím taky umíš, co, přitesat, přiříznout, přibít?"

"Však jsem z lesů".

"To jsem si právě řek. A natřít něco, omalovat?"

"No, to patří, když se to tak veme, k věci".

"A Milner pořád chtěl na tebe počkat, že prý náramně troubíš?"

"Teda flígornu, to zas jo".

"Se ví, dyk jsi Čech. Tak ti řeknu, Anton, že to bude dobrý, esli ty sám to neuděláš špatný. Karlíček Kerholců má nos. Tuhle vlevo za ten kolotoč a už jsme tu".

Vskutku došli asi do třetiny Reeperbahn, kde tenkrát bylo volné prostranství, obsazené boudami, houpačkami, kolotoči a střelnicemi. Mezi tím vším stála větší dřevěná budova, vpředu zaoblená, s nějakým obrovským nápisem. Karas přímo před ní přečetl jen písmena SHUMBER. Marně přemýšlel, co by to mohlo být, když už Kerholec otevřel menší dvířka a křikl na někoho uvnitř:

"Je tu pan Steenhouwer, zrzounku?"

"V kanceláři za pokladnou, protivo!" odpověděl ženský hlas.

"Děkuji za uctění, zrzounku".

Kerholec přivřel s úsměvem dveře, šel k dalším a obrátil se ke Karasovi:

"Teď si, chlapče, drž palec a překroč tenhle práh pravou nohou. A nic by ti neuškodilo, kdybs udělal tři křížky".

Karas byl rozčilen. Nenadálé setkání s tímhle protřelým chlapíkem, o němž nic nevěděl, a jemuž přece na první pohled věřil, náhlý obrat v beznadějné situaci, jakási tajemnost meznámého zaměstnání, naděje, že snad bude v příštích minutách i s chlapcem zachráněn, to vše ho po přechozí skleslosti silně rozechvělo. Bezděky uposlechl Kerholcovy výzvy a rychle se pokřižoval na čele, na ústech, na prsou. Nad sebou spatřil přitom písmena RKU.

Za dveřmi byla krátká chodba, vylepená nějakými obrázky zvířat. Kerholec zaklepal na další dveře. Ozval se mužský hlas a Kerholec kývl na Karase, aby s ním vstoupil.

"Dobrý den, mujnherr Steenhouwer!"

"Ach, tos ty, Karle? Dobrý den! Copak mi neseš?"

Jakýsi tuhý, podsazený pán řídkých světlých vlasů se pootočil od psacího stolu a nasadil si brýle.

"Říkal jste, pane sekretáři, že se už brzo pojede".

"Ano. V nejbližších dnech. Máš všecko v pořádku?"

"Dva tenťáky bych potřeboval. Ale aspoň jednoho. A toho vám vedu".

"Je z oboru?"

"Ne. Ale je to můj krajan".

"Čech? Nu, když je Čech, tak ho vezmi. Podmínky jsou obvyklé? Zná je?"

"Přijímá všecko".

"Dobrá. Na dlaň dostane sedm marek. Jak se jmenuje?"

"Karas Anton. Ale je tu ještě jedna věc, mijnheer. Je vdovec a má s sebou hocha".

"To je zlé. Máme už houf dětí a má přijít ikarské číslo. To jich bude mít jistě půl tuctu".

"Ikarské číslo má svůj vůz, mijnheer. A tohle je chlapec zdravý, čiperný, dá se ho užít. Spát může s námi".

"Nu, když myslíš... Jak se to píše: K-a-r-a-s? Dobrá. Sedm marek k výplatě. zajdi si s tím k pokladně, Anton, a osttní ti poví Karel. Sbohem".

Antonín Karas je zavalen vděčností. Nejraději by se vrhl k sekretáři a políbil mu ruku, ale ten pán už se otočil, sňal brýle a začínal psát. A Kerholec tlačí Karase ze dveří. Teprve venku se zedník podívá na lístek a úžaem vytřeští oči. Na lístku jsou písmena, která zahlédl na budově, spojena v celé záhlaví

CIRKUS HUMBERTO

Je angažován k cirkusu! Kouká vyjeven na Kerholce, ale ten se jen šklíbí a pochechtává.

"Kerholec... člověče... japa já k cirkusu... To sou těžký věce... dyk já nic neumím..."

"Umíš, Tondo, umíš, jen se nelekej. Moc toho umíš, čeho je tu zapotřebí... a co neumíš, to okoukáš - vždyť jsi Čech".

A Kerholec odhrnuje jakýsi sametový závěs a před karasem se zvedá kulatá haluzna, kolem dokola obklopená stupni, které se zvedají téměř až ke stropu, kde je plno oken a okének; proud slunečního světla padá jimi jako široký zlatý sloup do šera prostry, na žlutavý kruh dole na zemi, kde v té záři stojí vztyčen krásný erný kůň a na něm jezdec s červeným šátkem kolem hlavy. Kůň stojí na zadních nohách, hříva mu vlaje, ohnutá hlava je jako zahryznuta do udidla, přední nohy bijí do vzduchu a jezdec žlutou hůlkou po nich poťukává.

Zedník Antonín Karas zírá na to jako na zjevení, jako na sen. A jeho kudrnatý soudruh mu naléhavě vykládá, že CIRKUS HUMBERTO je jeden z největších cirkusů v Evropě, že patří nějakému panu Berwitzovi, že mají na šedesát čistokrevných koní a slona a menažerii a že se to všecko teď dá do pohybu, na cesty, od jara až do zimy. A na to že je zapotřebí party stavěčů, tenťáků, jak si oni říkají, která dovede za dvě hodiny postavit stan a za půl hodiny jej rozebrat, a tu partu že panu Berwitzovi vede on, Karel Kerholec z Libuně; do takové party že Karas nyní přišel, na tom že není nic, jen zvládnout tempo, aby jeden druhému zahrál do ruky; a na to že jsou Češi, pro ten fortel, který na všecko najdou; u všech cirkusů že prý jsou na tu práci hledáni, a ovem dělají i jiné věci, koňáky, stájníky, krmiče, štolby, muzikanty, augusty, jak si co kdo najde, hlavní je ve všem se vyznat a všude podle potřeby pomoci. Ale život je to krásný, svobodný a volný, od města k městu, celý svět se uvidí, neznámé kraje, neznámí lidé... a těch krásných ženských! Po cirkusácích je každá jako divá...

Karel Kerhlec najednou mluví tak nějak mlsně, snad aby laskominy udělal; ale zedník Karas vidí bezděky jen malý modřínek na krchůvku... copak by Márinka tomu řekla, že se dal k cirkusákům! Ke komediantům, kteří táhnou světem, bez kouska domova, bez kusa pevné střechy nad hlavou, človíčkové všelijací, nedej Pámbů, snad i pobertové; však se, pro Jezu Krista, po vesnici vždycky křielo, lidičky, zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem, dělat komedii! A pan strážmistr hned tm byl, jako na koni, lejstra jim prohlížel jedním okem a druhým jim šilhal do kotlíku, nemají-li tam panského zajíce. A v hospodě u šenku se nejednou vyslovil, že by tu pakáž nejraději celou vysmejčil. Do takového cechu se on teď dal, on, počestný zedník, řádně usazený na chalupě, spravedlivý živitel rodiny, táta! jakživo se nic takového u nich neslyšelo.

Ale tenhle Kerholec, to je marné, ten na cikána nevypadá, vede si ve vem jako pán a Karas má k němu nramnou důvěru. Ten b přece mezi ledajakou sběří nepobýval, to snad je tady přece jen něco lepšího, než oni v Horní Sněžné znávali. A konečně, komedii nějakou lidem on hrát přece nebude, jeho práce bude jako každá jiná práce. A Milnerova parta, bůh ví, jak ta se protlouká, Krčmářík, Cerha, Vašek Zelenkovo, Jirka Opoleckých, Padovec, počestní kluci i tátové, a teď třeba troubí po nádvořích a sbírají troníky a skrojky chleba a v noci spí po stodolách a chlévech. To on se aspoň světem poveze a Vašíček nebude muset šlapat pěšky. Vašíček, bože, Vašíček, co ten tomu všemu řekne? Musí mu na cestu koupit lepší čepici, než je ta stará. A může koupit pěknou, dostane sedm marek na výbavu, panečku, co se hoši s Milnerem natrmácejí, než na jednoho z nich vybude sedm marek!

"Těch sedm marek, to mně ještě teď vyplatí?"

"Ovšem, každý má nějaké ty dloužky a nákupy a tím se to srovná, aby byl po cestě pokoj. Kdybys ale nevydržel do zimy, to ti tch sedm marek srazí, to je smlouva. Můžeš si pro ně zajít do pokladny, to jsou ty dveře vedle sekretářových. Ale pojď si nejdřív ozkusit hábit. Možná, že budeš muset na něm něco přešít".

Šli uličkou podle manéže. Kerholec pozdravil jezce nějakou cizí řečí a jezdec kývl hlavou, nespouštěje očí s nohou koně, který nyní kráčel jakýmsi podivným, umělým krokem, jako by pomalu tančil. Na druhé straně manéže byla mei kruhovými stupni brána, na ní jakási estráda. Kerholec zabočil dovnitř, do polotmy chodby, která běžela v oblouku pod galeriemi. Bylo v ní plno dveří, prý do garderob, jak vysvětlil Karasovi. Minuli jich několik, pak Kerholec jedny otevřel. Ukázala se velká, temná síň, plná všelikého podivného haraburdí, nad nímž byly rozvěšeny spousty šatstva. Ze tmy vzadu se vyškobrtal kulhavý mužský s hubenou tváří plnou záhybů, jako by mu byla příroda nadělila mnohem více kůže, než stačilo na úzký obličej. Zato nos odpovídal rozloze kůže: byl dlouhý, převislý a dvě očka těsně k nemu přisedlá vyhlížela tak bezradně a smutně, že ses musel bezděky smát.

"Nový muž v partě, Harwey", spustil na něho Kerholec, "vyhledej mu v té své hadrárně mundur".

"Pěkné bidlo, tohleto", odpověděl Harwey. "Nejsi Irčan?"

Karas se bezradně podíval na Kerholce. Zřejmě nevěděl, co to je.

"Ne, Harwey, je to Čech", odpověděl Kerholec za něho.

"To jsem rád, Karle, to jsem moc rád. Já nemohu Iry vystát. Kdyby přišel jediný Ir do spolku, otrávil by mi celý život. Tak Čech, Čech. Tím líp, to si to může, nebude-li se to hodit, přešít, když je Čech. Snad by mu páslo tohle to po Rudolfovi, ten byl jen o maličko menší, a u rukávů budou záložky".

Harwey se odbelhal do tmy, kramařil tam, supěl a konečně se vrátil. Nesl v náručí nádhernou šarlatově rudou uniformu se spoustou latého premování na prsou, se zlatým třepením na ramenou a se zlatými portami na kalhotách. Karasovi až přecházely oči, jakživ nic tak vznešeného neviděl, leda jednou o biskupské visitaci v Budějovicích, když se tam sjeli Švarcenberkové, Bukvojové a Černínové se svými lokaji v plné parádě.

"Tohle si mám obléci?"

"Toť se ví, a hned, abychom to mohli posoudit, jaký dojem udělá na mezinárodní situaci".

Karas shodil kabát a navlékl si ten šarlach se zlatem. Museli mu ukázat, jak se to vpředu zapíná na olivky. harwey mu to přitáhl vzadu dolů k pasu, pak ho vzal za klopy a škubl jimi dvakrát, pak přihladil po ramenech.

"Jako ulito. Sedí báječně. Jen ty rukávy jsou krátké, ale ty si povolí. Kalhoty zkoušet nemusíme".

"Báječné, člověče", měřil si Karase Kerholec, odstoupiv na dva kroky, "vypadáš nejmíň jako turecký generál. Až tě uvidí starej, bude tě hned šíbrovt na křídlo. Harwey, dej sem cedulku, ať ti Anton potvrdí, že převzal dva kusy. A jedem dál".

Karas se podškrábl dětským písmem na potvrzenku a šel, jak byl, plný zlata, starý svůj kabát a nové kalhoty přes ruku, za Kerholcem.

"Teď půjdeme do pokladny, pro těch sedm marek, to je přece to nejdůležitější", vykládal Kerholec po cestě. "Teď dávej pozor, co ti řeknu. Ta bába pokladní je nějaká příbuzná našeho direktora Berwitze. Ona je od nás, Vídeňačka, kdežto ředitelka je odněkud z Belgie. Až se setkáš s direktorkou, pozdravíš ji jenom dobrý den, madam, nebo dobrý večer, madam, nic jinak, rozumíš? Ale na bábu v kase musíš od první chvíle jen rucelíbám, milostivá paní, ponížený služebník, milostivá paní, a ona ti řekne kryskot, Anton, a ty jí řekneš frkelckot, gnädige, a budeš to mít dobrý, až budeš potřebovat zálohu. Ona má kasírka zároveň pro nás šít a spravovat, ale ty musíš dělat, že si to všecko obstaráš sám, jen aby ti půjčila jehlu s nití a nůžky. Nato se s tím budeš hrabat, i kdybys to uměl, a ona vyskočí, vyrve ti t oz ruky a ušje ti to sama. Takhle se na ni musí, rozumíš, je to moc hodná ženská, ale má své vrtochy. Je vdova po nějakém majorovi, Frau von Hammerschmidt, a má velké slovo u direktora. Kdežto na direktorku pozor, to je sekant ženská. Potkáš ji v odřeným mužským kabátě, v mužským klobouku, šesták bys jí nedal - a vona by ho chtěla. Berwitz je pašák, velký komandant, ale má to všecko rád. Tady vůbec...

Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno.

"Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a usí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost".

O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku.

"To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím", pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč. "Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von Hammerschmidt byl z Vysokého Mýta, to je taky tam někde u vás, to byl člověk jak jiskra, nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolikže je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku, ať se na vás kouknu... no, pande, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město..."

Když procházel Karas manéží, končil jezdec na černém koni své cvičení. Kůň byl zpěněn a zpocen a pohazoval hlavou, když se mu uzda konečně uvolnila. Jezdec seskočil a zahlédl rudou livrej Karasovu.

"Vy jste tu nový, co?" zavolal na něho cizí němčinou.

"Ano, pane", přikývl Karas.

"A odkud, jaký krajan?"

"Čech, pane".

"Ah, Čech... to tedy mi můžete odvést koně do stáje!"

Karas už pochopil, že těmto lidem být Čech znamená všecko dovést. A protože mu ještě zněly v uších poučky Kerholcovy, vkročil do manéže a šel ke koni, jak by byl vrostl na statku. Ačkoli se v koních nevyznal, chápal, když spatřil ušlechtilou hlavu a ohnivé oko, že tak krásné zvíře ještě nevidl. Vzít je za uzdu bylo mu přirozená věc, ale jak po ní sáhl, vynořila se mu vzpomínka z dětství, jak nesčetněkrát vídal v Budějovicích o výročních trzích předvádět koně: vždycky s hlavou vztyčenou. Vzal tedy pravicí uzdu pevně pod bradou a zvedl ji hezky vysoko. Kůň zastříhal ušima, lehko se vzepjal a pak se rozběhl drobným klusem, trochu zadkem odbočuje, jak ho Karas vedl do protější brány. Proběhli krátkou chodbou a vůně stáje je ovála.

"Haló, Santos! Sem se Santosem!" volal tam někdo na Karase, ale vraníkvěděl sám, kam patří, a u svého boxu zabočil vlevo. Karas pustil uzdu.

"Výborně, Toníku", ozval se z druhého konce hlas Kerholcův, "dobře jsi ho vedl. A teď pojď se mnou - půjdeme na cihly!"

"Na cihly?" opáčil překvapen Karas a prsty se mu bezděky napjaly právě na šíři té červené drsné hmoty, kterou byl od malička zvyklý vyhazovat, chytat, vážit v rukou, půlit a přiklepávat.

"Na cihly", přitakal Kerholec, ale nepodal krajanu kladívko nebo lžíci, nýbrž proutěné koště a ohromnou lopatu s plechem po obou stranách zvednutým vzhůru. A vedl ho stájí mezi šedesáti koni, kteří crhoupali seno, funěli do žlbu a zvonili řetíky, do další síně, která byla o hodně vyšší. Bylo v ní nízké podium a na něm houpavě přešlapoval slon. Karas ještě nikdy neviděl slona a zůstal trochu polekán stát, když spatřil tu horu temného masa, na níž se plouhaly ohromné uši.

"To je Bingo", povídal Kerholec, "chlouba našeho podniku. Dobrý den, Bingo, jak se máš, staroušku?"

Slon natáhl chobot ke Kerholcovi, ten jej vzal do ruky a několikrát něžně do něho dýchl.

"Jsi hodný, Bingo. Ale pusť nás trochu dozadu za sebe".

Popleskal mu chobot, z něhož to spokojeně funělo, a Bingo popošel o dva kroky, které mu dovolovaly řetězy na nohou. Kerholec ukázal tam Karasovi.

"Tak tohle jsou ty vaše cihly", ušklíbl se Karas zklamaně. Čisté vepřovice!"

"Myslíš, že ti je budem vypalovat?"

Kerholec předvedl Karasovi, jak si má pod levou ruku založit lopatu a jak vést pravicí koště, aby co nejrychleji naložil hromské cihly sloní velkovýroby. Když byli hotovi, zavedl Karase do oblékárny, kde mu vykázal kolík, na nějž Karas konečně zavěsil svou nádhernou livrej.

"Teď je polední přestávka", povídá pak Kerholec, "ve tři se začíná představení, o půl třetí musíš být zase zde. A teď půjdem a vypijeme to pivo, které jsi slíbil zaplatit".

"Nemohli bychom to nechat na večír? Pít pivo před samým obědem..."

"Nepovídej, nepovídej. Bodejť bys nešel na pivo - dyť jsi Čech".

Tak přišel Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, v podjaří roku 1862 k cirkusu. Odpoledne tam stanl, všecek užaslý, i jeho sedmiletý Vašek.

III

Humbertové bývali slavná italská rodina jarmarečníků. Původně, pokud je známo, byli provazolezci a skákači. Jeden z nich, Carlo Humberto, spadl jedno v Arrose, když pod ním povolio špatně uvázané lano. Přerazil si nohy, že již nemohl bezpečně na provaz; chodit mohl, ale ztratil cit v palci a pružnost v chodidlech a bez těch dvou vlastností se nelze na šňůru odvážit. Koupil si tedy medvěda a opičku a vycvičil si psa a s těmi doprovázel produkci své rodiny. Na jarmarku v Lyoně se setkal s Luisou Bolierovou, jejíž rodiče mli zvěřinec. Byla to ubohá průchodní bouda s půltuctem opic, dvěma hyenami, páchnoucí liškoua opelichaným lvem, který byl mrzutý, protože ho bolely zuby. Carlo Humberto nebyl spokojen mezi svými, sourozenci mu vyčítali, že nepotřebují k svému úspěchu jeho medvěda s opicí. Luisa Bolierová byla nešťastná, protože otec Bolier mohutně pil a zvířata hladověla. Rodinu živila vlastně matka jako vykladačka karet. Carlo Humberto si tedy vzal Louisu Bolierovou, která mu věnem přinesla menažerii; zeť však navzájem musel ze svých úspor vyplatit její rodiče tím, že jim koupil malou boudu, ve které by mohla madame Bolier vystupovat jako věštkyně a jasnovidka. Zprvu jezdily obě domácnosti společně, ale nedělalo to dobrotu; když měl papá bolier v hlavě, popletl si někdy vyvolávání a vykřikoval před boudou své manželky, že jest tam k spatření nejhroznější ze všech šelem; a někdy ze starého zvyku vylezl na podium před menažerií a zval pány a dámy, aby vstoupili a zvěděli svou budoucnost. Byly z toho nepořádky a Humberto raději znovu sáhl do sáčku a koupil tchyni malou korbu s plachtou a vychrtlou herčičku a sám se svými dvěma vozy s klecemi a se zeleným obytným vozem obrátil do Italie.

V Grenoblu se setkal s vysloužilým felčarem, který se mu nabídl, že vytrhne lvovi tři nemocné zuby. Zvíře pak okřálo, že bylo možno ve větší kleci provést s ním několik primitivních kousků dresury, které si starý Hasan pamatoval ještě z mládí a které dělal více méně proto, aby pak už měl svůj svatý klid. Předtím v Marseilli získal Humberto v přístavu krajtu tygrovitou. Cestou do Alp cvičil selské koníky, kteří tahali jeho majetek, a po vsích posbíral pět voříšků, které učil chodit po zadních nohách a dělat kotrmelce. S tím vším, i se svým starým tančícím a zápasícím medvědem a s opičkou Fiamettou mohl v Turině zahájit znamenitý Národní cirkus Humberto, kde singora Humbertová vystupovala jako anglická krasojezdkyně a indická hadí tanečnice a signor Humberto zápasil se lvem a s medvědem a dva jejich pomocníci dělali šašky a převáděli psy s opicí. Za pár let měl Carlo Humberto šest ušlechtilých koní k produkci a čtyři tažné, ve zvěřinci párek mladých lvů, krokodila a dvanáct klecí s různou havětí a v obytném voze dcerušku Antoinettu, která půvabně tančila na hřbetech koní a skákala skrze zalepené obruče. V Münsteru se k nim přidal mladý Bernhard Berwitz ze saské komediantské rodiny. Vystupoval jako žonglér a vrhač nožů, ale vedle toho si přivedl skupinu scivčeného osla, koza a prasete, které spolil s tradičními psy Humbertovými ve velké komické číslo. Po několika letech si vzal Bernhard Berwitz Antoinettu Humbertovnu a začal s německou houževnatostí zvětšovat rodinný podnik. Když se jim po letech narodil syn Petr, měli již pěkný kruhový stan s devítimetrovou manéží, čtyřiadvacet koní, tři lvy, dva tygry a zvěřinec, na který se chodily dívat školské výpravy. Petr Berwitz vyrůstal ve voze svého italského dědečka a francouzské babičky, po tátovi měl obratnost, odvahu a houževnatost, od nich však přejímal zálibu ve všeliké okázalosti. Starý Humberto byl slavný vyvolavač, kteřý v šesti řečech dovedl improvisovat fantastické kaskády ohromující výmluvnosti, a všecko, co podnikal, zaplňoval oslňující pathetikou. Miloval krásná, zvučná, malebná slova, miloval vznešené, hrdinské i vorné postoje a uhlazená gesta, miloval třpyt a lesk nádherných kostymů. Jeho žena měla podivuhodný talent, jak ze všelijakých strakamakatých zbytků látek, které za babku kupovla ve skladech velkých měst, ušíti překvapující úbory pro všechny členy cirkusu, že se objevovali davům jako hrdinové a hrdinky z Tisíce a jedné noci. Carlo Humberto, který pro svůj úraz nebyl voják, ctil nesmírně uniformy, a kde se dalo, kupoval u vetešníků nebo z pozůstalostí staré barvité vojenské kabátce, čáky a helmy, pokud se třpytily zlatem, stříbrem nebo mosazí. V jeho cirkuse bylo všecko nevšední. Neměl-li dost peněz na jednotnou livrej štolbů a koňáků, objevovali se tito jeho lidé v nevídaných uniformách jako sbor nejexotičtějších vojenských atašé. A jeho koně dostávali během doby stále dokonalejší, stále krásnější postroje z napouštěných kůží, lesknoucí se tpytnými kovovými zdobami a vrcholící se obrovitými chocholy z pštrosích per nebo barevných žíní.

To všechno měl Petr Berwitz od dětství na očích, slýchaje zároveň proudy obdivných řečí dědových, který sám se opájel pohledem na nádheru, kterou vlastníma rukama vytvořil. Carlo Humberto si ze všeho nejvíce zamiloval koně, protože cvičení s nimi bylo nejpanštější a nejvznešenější. Ta láska přešla od malička na vnuka, jemuž již v šesti letech pořídili malého pony, aby se účastnil parádních karavan, když Cirkus Humberto vjížděl do nového města. Petřík prožíval tři čtvrtiny svého mládí ve stájích a mezi koni; nejlepší krasojeezdci, které otec získal, učili ho všem jezdeckým kouskům, nejzkušenější cvičitelé koní ho zasvěcovali do svých tajemství.

Bylo mu patnáct let, když jejich krasojezdkyně, slečna Arabella, měla nehodu při skoku přes objekt, jak se říká těm barevným pruhům látek, které se hvězdicovitě rozepnou nad manéží, aby jezdkyně je přeskakovala. Slečna Arabella při doskoku na nakloněné panneau sklouzla, spadla a vymkla si nohu. Otec Berwitz prohlásil, že program nemůže být bez krasojezdkyně; a protože jiné v tu chvíli nebylo, oblékli nazítří Petříka do trikotu a gázových sukýnek, sešněrovali ho v pase, nalíčili a hoch jezdil, tančil a skákal tři neděle jako Mademoiselle Arabella za hřímavých potlesků a se stále se zvětšujícím úspěchem. Dopalovalo ho zprvu, že musel přijíždět a dosedat po žensku, ne rozkročmo, ale pak si našel svou soukromou zábavu v tom, že se snažil dokonale napodobit všechny ženské pózy. Děda Humberto funěl a prskal rozkoší za zelenou gardinou v bráně, když viděl Petříka, jak se dává se vzpřímenou tajlí vyzvednout do štolby na koně. Kluk se potom zakousl do produkce tak, že jim k úžasu obecenstva přeskočil poslední objekt saltem. Po prvé, když to bez ohlášení provedl, byl by málem spadl, protože si v chlapecké horkokrevnosti nerozvážil, že dopadne o vteřinu později. Panneau mu také skutečně proběhlo pod nohama, ale hoch byl dost obratný, že se měkkými střevíci udržel na širokém zadku grošovatého hřebce. Dostal za svou odvážnost od táty záhlavec, ale ještě než sňal paruku, takže to nebylo tak zlé; že však byl jeho nápad úspěšný, viděl hned vzápětí, když otec nařídil na ráno zvláštní zkoušku, aby se vyzkoumalo, jak třeba zpomalit běh koně, aby hoch doskočil na panneau. Slečna Arabella zatím zuřila a utíkala jim z postele, al všechna její žárlivost a řevnivost nepřekonala bolest v levé noze. Musila se na čas smířit se svou podvrženou sokyní. Za tři týdny se chlapec tak zdokonalil ve skocích a prováděl je s takovou bravurou, že skákal saltem přes osm objektů po sobě. Starý Humberto zářil a při obědě tloukl pěstí do stolu a přesvědčoval zetě, že je tu definitivně objeveno nové číslo. Uznávali to všichni, a když pak v Ulmu slečna Arabella znovu nasedla na svého grošáka, nemohla zabránit tomu, aby v druhé půli programu nevystoupila Miss Satanella, která bravurou skoků daleko zastínila její tradiční vystoupení.

Petr zůstal v roli akrobatické krasojezdkyně půl druhého roku. Dalo to někdy dost práce, ukrýt před veřejností jeho tajemství, zvláště když důstojnictvo všelikých posádek si někdy naléhavě přálo seznámit se s odvážnou jezdkyní. Převleková jeho kariéra se skončila však dosti náhle v uherském segedíně; tam se do Miss Satanelly zamiloval devatenáctiletý syn hraběte P. tak šíleně, že ji po všech marných prosbách o seznámení a pozvánkách k večeři nebo k vyjížďce napadl v zákulisí s pistolí v ruce. Dvě rány šly mimo, třetí lehce škrábla odváděného hřebce; a tak jistota, že dříve nebo později mohou z podobné historie Berwitzovi přijít buď o syna, nebo o koně, přiměla je, že Miss Satanella zmizela z programu. Beršitz otec to nařídil okamžitě po střelbě, ale děda Humberto ho při všem tozčilení okřikl a prohlásil svým právem seniora, že číslo zůstane. Načež se oblékl do fraku, připjal si všecky řády, uhladil starý cylindr a odjel za starým hrabětem P., aby mu v mnoha krásných a uhlazených řečech vysvětlil, jaký společenský skandál mladý hrabě způsobil, co dá práce, aby se do příhody nevložila policie, a jak je Cirkus Humberto těžce poškozen. Byl to patrně velkolepý výkon dědy Humberta, neboť zůstal u hraběte P. až do rána, vypili spolu dvanáct lahví tokaje a tři láhve koňaku a dopoledne se Carlo Humberto vrátil k rodině poněkud unaven, ale se skřínkou, v níž bylo sto zlatých dukátů, a s dvěma bílými valachy lipicány, čímž hrabě P. kavalírsky urovnal konečné zmizení Miss Satanelly s povrchu země. Diplomcie dědy Humberta byla tím záslužnější, že Petrovi začínaly vyrážet dosti husté voudy a jeho hlas mutoval, takže se již nemohl odvážit zvolat své vítězné "Hussah-haou!", když se odrážel k přemetu. Místo Miss Satanelly se objevil tedy v programu Signor Pietro, ale jakkoli jeho znamenité výkony budily obecně úžas a obdiv, nikdy již nesklidil od svých ctitelů tolik kytic, bomboniér, šperků a vzácností jako za těch osmnáct měsíců, kdy denně na pár minut zapřel své pohlaví.

Byla to doba, kdy kvetla záliba v jezdeckých cirkusech. Aristokracie stála ještě v čele stavovsky rozvrstvených států a národů, sama většinou odchována anglickými mravy a anglickým vkusem. Renesanční typ šlechtice jako mecenáše věd a umění, který se mohutně přesunul do baroka, vymíral v několika jedincích; mnohem více bylo zájmu o příjemné stránky života, mezi nimiž na prvních místech byla vášeň pro ušlechtilé koně a pro umění jezdecké. Přijel-li do sídelního města dobrý cirkus, sjížděla se za ním šlechta z venkovských zámků a zakupovla si na řadu dní lóže, aby dosyta užila pohledu na vybrané, pečlivě pěstěné hřebce, valachy a klisny, posuzovla umění jejich jezdců a cvičitelů a v přestávce vytvářela z cirkusových koníren svůj společenský promenoár. Velké gesto rytířských turnajů, ona pathetická apotheosa dobrodružného hrdinství, jež je ochotno padnout pro nic, jken pro krásu postoje, dávno už vymizelo ze života dohořívající panské slávy, ale znovu se rodilo zde v tomto potulném bratrstvu rejtarském, v tomto chudém rytířstvu bez půdy a erbu. Pokud ještě v umldévající paměti šlechtických rodů doutnala tucha zaniklého bohatýrství, vábil je zlatý kotouč manéže jako odlesk turnajového placu jejich předků. Šli jako somnambuové za touto lunou své minulosti; přiváděla je k lidem, kteří se jako oni postvili mimo měšťáctví, třebaže na opačném pólu. Vévodové a markýové obklopovali jezdecké komedianty, kteří pro pár grošů denně hráli o zlámání vlastního vazu. A zlatý déšť přízně a poct se snášel na luzné jezdkyně s vosím pasem, na tyto víly a sylfidy, poletující nad hrdými zvířaty a hledající graciesní dokonalost vyzývavě až na samém pomezí života a smrti. Mnohé z nich skončily svou hru se zlomenými žebry pod tělem převrátivšího se koně, mnohé však se vznesly posledním půvabným skokem do nejvyšších míst společnosti, ke korunkám a k titulům, jejichž nositelé v hloubiduše cítili, že se v očích svých dobyvatelských předků nedopouštějí žádné mesaliance.

Leč i ty méně šťastné byly vždy obklopeny rejem ctitelů; i v malých, zapadlých městech byly jezdecké posádky a jejich důstojnictvo šekalo na příjezd cirkusu jako na největší událost roku. Jízda byla tehdy považována za chloubu a páteř armády; husaři, dragouni, švališéři, kyrysníci, huláni měli aristokratické velitele, a mnohá od světa odoučená garnisona dovedla uvítat ekvestrické umělce a umělkyně tak bouřlivě, že několik dní pohostinství znamenalo pro nkteré z nich zadlužení na pár let.

Však se mnohdy slovo cirkus přitom ani nevyslovovalo. Od prvních hromadných výprav anglických krasojezdců na pevninu až po takového českého direktora Beránka říkaly si tyto hippické cirkusy prostě Jezdecká společnost, Britská královská krasojízda a podobně. Málokteré z ich měly své stany, vtšinou vystupovaly v "konstrukcích", v dřevěných kruhových budovách, které byly už pro ně ve velkých městech zřízeny, nebo si je dávaly postavit, protože pobyly na místě několik měsíců. Jejich program byl sestaven ze standardních čísel královského umění volné dresury a vysoké školy, z římské jízdy, čikošské pošty, parforsní jízdy, voltižování, z tanečků koní i z tanců a skoků jezdkyň a jezdců. Několik clownů vyplňovalo přestávky, než se znovu uhrabaly piliny v manéži. Měla-li společnost zvlášť cvičeného koně, bývala vrcholem večera dramatická scéna, například "Arab a jeho věrný oř", v níž hrál chytrý hřebec hlavní roli. A na konec se provozovala velká pantonima, jíž se účastnilo všechno koňstvo společnosti a v níž se rozvinul co největší přepych jezdeckých kostymů.

Cirkus se svým typickým smíšeným programem žil tehdy jen v malých rozměrech na poutích a na jarmarcích, velmi často beze stanu, jen pod širým nebem, kde se od diváků kolem vybíralo do talíře. Cirkus Humberto se tedy brzo od obojího typu odlišili tím, že spojoval vtší a pestřejší artistickou podívanou se zvěřinecem a ze zvěřince zase obohacoval svůj program. Za otce Humberta držel se ještě v mírných rozměrech středního cirkusu tehdejších dob. Jeho manéž měla v průměru šestnáct hamburských loktů, právě tolik, kolik je třeba pro předvedení skupiny šesti koní. Když Petr Berwitz převzal Cirkus Humberto, rychle zvětšoval i zlepšoval rodinnou stáj, aby se dostal mezi nejváženější podniky hippické. A podle toho musel myslet i na prostornjší sta, ve kterém by se uplatnilo jeho rozmnožené koňstvo. Po všech zkušenostech svých i svých jezdců a cvičitelů přešel k manéži o průměru čtyřiadvaceti hamburských loktů. Shledalo se, že v těchto rozměrech běží kůň tak skloněn ke středu, že se na něm nejlépe udrží rovnováha, a že uklouzne-li jezdec nebo jezdkyně při akrobatice, padají vždy do pilin a nikoli na vnější okraj, na pistu, jak padla například Mademoiselle Arabella. A při tomto průměru mohl Petr Berwitz předvést ve volné dresuře imponující už skupinu čtyřiadvaceti koní.

Cirkus Humberto spěl tedy mezi přední podniky hippické, ale Petr Berwitz se tím nezříkal programu dědova. Zvláště zůstal věren babiččině lásce ke lvům a k jiným šelmám. Rozšiřoval svůj zvěřinec nákupy i výměnou a zůstal mezi těmi několika velkými direktory, kteří pěstovali i dresuru divokých zvířat. Starý babiččin Hasan už byl dávno mrtev a jeho kůže ležela v cestovním voze mezi postelemi,a le v klecích menažerie přebíhalo za mřízemi pět lvů, dva samci, tři lvice, dva tygři, tři medvědi, všichni vycvičeni i pro vystoupení v arén. Tenkrát ještě neznali rychlou stavbu mříží kolem manéže a převádění větších skupin šelem ve velkém prostoru. Staří krotitelé se produkovali tak, že vstupovali ve zvěřincích do klecí se šelmami. Klece byly hrubě tesané bedny s jednou stranou zamřížovnou. Nebylo v nich místa na větší skoky. Diváci žasli už nad smělostí muže nebo ženy, kteří se odvážili s biem a vidlicí mezi řvoucí a naježené lvy. Sama produkce byla krátká, lvi museli na povel vstát, přijít, sednout nebo lehnout, někdy se krotitel s pěkným spolehlivým zvířetem křížkoval a nakonec mu dal ruku nebo hlavu do otevřené tlamy. Takové vystoupení se opakovalo třebas desetkrát za odpoledne, kolikrát se podařilo sbubnovat diváky. Staří jarmarečníci měli pro tyhle vysilující reprisy příznačný výraz, říkali tomu šlachta, pracovat jak na jatkách. Také Carlo Humberto musel ve svých začátcích provádět produkci jak na porážce, aby mnohokrát za odpoledne obměnil publikum. Ještě když vystupoval pod parapletem, jak se říká malému, chudému stanu, dělal program po šlachtecku, ale později, se zetěm, byli už na tom tak daleko, že hráli jen dvakrát za odpoledne. Večerní produkce nebyly - neměli světlo. V konstrukcích se svítilo svíčkami a později petrolejem, stanaři se však dlouho báli osvětlení, nebezpečí požáru bylo příliš veliké.

Víc však ještě než po velkém stanu toužil starý Humberto při předvádění šelem po "kulaté práci", jak říkali cirkusovému uspořádání na rozdíl od jednostranné produkce divadelní, za jediné umění, které je opravdu ve styku s obecenstvem. Dresura ve zvěřincové kleci ho mrzela, tam bylo všecko obráceno jen k mříži a tři strany obzoru byly mrtvé a hluché. Proto jak se Cirkus Humberto trochu vzmohl, pořídil si převoznou klec, skutečnou klec, celou ze železného mřížoví, namontovanou na nízkých kolech, do níž vehnal ve zvěřinci šelmy určené k vystoupení a kterou pak ve čtyřspřeží slavnostně přitáhl do manéže. Klec byla tři metry na tři metry, stačila tedy s nouzí na dvě zvířata, ale Carlo Humberto bylblažen, když mohl v ní, jak to tehdy bylo krotitelskou módou, honit zvíře z kouta do kouta, práskat bičem, vystřílet spoustu slepých patron, donutit vyděšenou šelmu, že řvala a cenila uby, a nakonec ji přimět, aby si lehla s hlavou na prackách, a on, dompteur signor Carlo, postavil pravou nohu theatrálně na její hřívu za potlesku, který se k němu snášel ze všech stran.

Jednou zastihly velikonoce Cirkus Humberto v severním Lombardsku. Na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu nemohlo se italskému národu hrát. Ty dny byly určeny pro větší správky a pro opravy stanů, vozů i nářadí, nad čímž vždy dohlížel děla Humberto s babičkou Luisou. Tenkrát prohlásili Bernhardu Berwithovi, aby dozor na opravy převzal sám. Ukázali mu, kde co vadného měli v merku, a odjeli. Při stlaní objevila Antoinette Berwitzová, že tatínek vzal s sebou krabici od doutníků, kterou si vždycky na noc dával pod polštář. Byla to škatule, ovázaná mnoha motouzy, kterou mu na smrtelné posteli odevzdala matka Bolierová. Krabice byla skoro plná zlatých lousdorů, které jasnovidka dovedla poschovávat před svým opilým krotitelem. Antoinette věděla, že tatínek už dávno tu krabici doplnil. Otevřel ji jen několikrát za žiot, když stihla cirkus těžká pohroma nebo když se vyskytla neobyčejně výhodná koupě drahého zvířete. Pak však zase škudlil a schráněl, dokud krabice Habanos nebyla zase plná. Berwitzovi tedy věděli, že se něco velkého s dědou děje. Na Bílou sobotu se vrátil s babičkou jakoby nic. Teprve při božíhodovém obědě se zatvářil slavnostně a při sklence červeného vína jim zvučnou italštinou s mnoha dvornými přízdobami oznámil, že se toho roku dožívá sedmdesáti let, že se cítí sice zdráv a svěží a ůže, jak celý svět ví a uznává, kdykoli převést svou produkci v plné síle, ale že boží moudrost doporučuje, aby lidé nepřepínali zbytečně strunu života; a že se proto po příkladu všech svých předků, kejklířů a provozovatelů slavného rodu Humbertova, rozhodl uchýlit se na zasloužený odpočinek, k čemuž si právě s mama Louise zakoupil v Horním Savojsku příjemný domek, obrostlý révou, se zahrádkou a dvorkem, kde hodlají v bázni boží civičit pro Cirkus Humberto psy, kočky, opice, papoušky a jinou drobnou havěť. A protože zásluhy, kterých si jako zakladatel podniku dobyl, nelze pominouti mlčením a protože k železnému zákonu všech lidí na kolech patří povinnost všecko, co dělají, dobře prodat, žádá a jako senioršéf zároveň nařizuje, aby se v každém městě, v kterém do jeho odchodu budou působit, uspořádalo vždy jedno představení v gala na rozloučenou se signorem Carlem Humbertem, prvním a největším krotitelem dravé zvěře, slavným umělcem na provaze, obdivovaným cvičitelem koní a velezasloužilým zakladatelem tohoto Cirkusu Humberto, jenž si dobyl slávy a přízně všech korunovaných hlav Evropy. Děda Humberto se dostal při svém proslovu do nejlepšího svého vyvolavačského ohně, že mu rodina bezděky zatleskala.

Toho roku se pak stala v rodinné kronice ještě jedna znamenitá věc. Společnost byla v Antverpách, když za nimi přijel z Bruselu starší ctihodný pán s licousy, provázený dvěma slečnami. Dal se uvésti do direktorského vozu, kde požádal pana Berwitze staršího, aby Cirkus Humberto uspořádal v Bruselu dobročinné představení, při němž by vedle umělců a umělkyň vystoupili také pánové a dámy z nejlepší bruselské společnosti. Pán s licousy byl královský podkomoří hrabě d'Ascensons-Létardais, jedna z dam byla jeho dcera Marie Anna, druhá její přítelkyně Anežka Steenhouwerová, dcera vládního komisaře v Turnhoutu. Podkomoří zaručoval řediteli normální příjem vyprodaného domu, přítomnost krále a jeho rodiny s celým dvorem, a bude-li Jeho Veličenstvo uspokojeno, zajisté také nějaký řád. Bernhard Berwitz přijal ovšem tuto skvělou nabídku a od příštího dne začala již komtesa Marie Anna i její přítelkyně docházet dopoledne do koníren i do hlavního stanu a zkoušely se ve skocích a v jízdě na nejlepších hřebcích humbertovských. Později přibylo ještě několik mladých dam a pánů, kteří měli jezdit čtverylku. Celému tomu šlechticko-měšťanskému kroužku byl přidělen Petr Berwitz jako vrchní štolba i učitel. Po deset dnech opustil Cirkus Humberto Antverpy a odjel do Bruselu, kde měl již připravenou velikou reklamu. zahajovací představení ve prospěch královského sirotčince mělo obrovský úspěch, hrabě d'Ascensons-Létardais vystoupil v něm jako znamenitý střelec, nějaký mladý markýz dokonce jako clown a slečna Anežka Steenhouwerová vynikla nejen jako jezdkyně, nýbrž předvedla nejkrásnější volnou skupinu šesti bílých lipicánů. Jeho Veličenstvo bylo nadšeno, Bernhard Berwitz dostal řád velice vysoký, s palmetami a s titulem královského dvorního štolby, děda Humberto zlaté hodinky a Petr Berwitz zlatý prsten s brilianty. Mimo to se Petr stal osobním přítelem mnoha mladých šlechticů a šlechtičen.

Cirkus Humberto zůstal v Bruselu pět neděl. Před koncem té šťastné doby v království, jež se vynořilo z operní arie, přišel Petr Berwitz za maminkou, když ve voze strouhala brambory, a s mnohými rozpaky se jí vynal, že on a Anežka Steenhouwerová se milují a že se chtějí vzít a že komtesa Marie Anna to nadšeně schvaluje a slibuje jim všechnu přímluvu u rodičů Anežčiných. To byla věc, kterou maminka nemohla vyřídit sama. Šla na to oklikou přes dědu Humberta. Škrabal se za uchem, mluvil cosi o morganickém sňatku umělce s měšťanskou dcerkou, ale připouštěl, že ta holka vedla licipány znamenitě a při skocích že seděla v sedle jako přibitá.

"Inu, při Panence Marii a svatém Ježíškovi", dodal pak, zbožně se křižuje, "všelicos na světě je možné, i to, že by se holka z rodiny mohla dodat svobodnému umění. Vládní komisař není nijak větší tutul než dvorní štolba Jeho veličenstva krále všech Belgů. Jen by se doporučovalo pozeptat se její rodiny, jak ji míní vybavit. Já jsem na medvěda a opici vyženil celý zvěřinec".

Po tomto dobrém zdání dědově nemohl už Berwitz otec klást žádné velké překážky. Vyžádal si den na rozmyšlenou, ale to bylo jen proto, aby si ještě jednou prohlédl synovu nevěstu, když dopoledne jezdila v manéži na hřebci Pomponovi. Shledal, že děvče je štíhlé, vysokch nohou a ohebných kloubů, že pěkně nese páteř a hlavu, že má velitelský chod a že drží koně pevnou rukou. Pak už jen objal Petříka a přál mu dobré pořízení v Turnohoutu. Tam byly svatební námluvy těžší, s křikem a slzami, ale po intervenci hraběcí rodiny ascensonské se to skončilo tichou resignací rodičů a blaženým vítězstvím dcery jedináčka. Poslední potíže byly ještě při skládání svatební smlouvy; způsobeny byly tím, že signore Carlo Humberto neuměl číst ani psát.

Tak se odchodem dědy Humberta do savojského ústraní posunula zároveň ostatní kolečka: otec Berwitz se stal šéfem seniorem a Petr převzal rozhodování o firmě. To už přestal jezdit divoké jízdy se salty jako Signore Pietro. Otec si ponechal vystupování se šelmami a Petr podědil koně. Pod jménem Minsieur Alfred předváděl velké skupiny nádherných hřebců a jeho žena vynikla jako Madame Sylvia ve vysoké škole na onom vraném Pomponovi, na němž si před tchánem vyjezdila své štěstí. ku podivu se ukázalo, že Petr svou volbou nikterak nchybil. Mladá ředitelka si přinesla z domova znamenité vychování. Několika maličkostmi u stolu udělala z prostého oběda hostinu a zvláště děda Humberto si před svým odchodem liboval, že "ta holka zavedla konečně způsoby, jaké se sluší osobám, k nimž chodí krlové na návštěvu". Mimo to byla Anežka velmi hospodárná. Několik generací úřednických kariér měla v krvi a z toho umění, jak počítati s málem a jak z mála udělat mnoho. Necouvla před žádnou prací, která ji čekala, ráno byla první na nohou, aby ostatním uvařila snídani, večer po představení sedala s jehlou v ruce a spravovala garderobu nebo šila novou. A do třetice všech potřebných ctností milovala zvířata. Nedovedla projít stájí nebo podél klecí, aby se nepomazlila se vším tvorstvem kolem a nedala každému nějaký pamlsek. Šla-li do města nakupovat, měla vždy o tašku více, aby do ní z kapesného, které jí posílali rodiče, nakoupila mrkve, tuřínu, jablek, oříšků, žemlí, cukru a odřezků masa. Zanedlouho byl každý její návrat z trhu provázen velkým křikem, jekem, dupotem a pobíháním za mřížemi menažerie i veselým ržáním v konírnách. Z opičince trčeo padesátero chlupatých praciček, které růžovým vějířkem lysých prstů žebronily o dárek. Mývalové, lišky, vlk, jezevec, medvědi stáli u mříže nebo sítě na zadních nohou, lvi a tygři se tlačili k železným tyčím, aby ji zdaleka mohli zahlédnout, papouškové se čepýřili a křičeli svou vlastní chválu, vlnité ovce byly sraženy v popředí kotce, cvičené husy kejhaly a starý kozel Modrovous, kterému děda Humberto barvil dlouhé vousy krásnou azurovou barvou, div nevyrazil branku své ohrádky. Modrovous se čtyřmi bílými kozami vlastně nic neuměl a vystupoval v cirkuse jen v někdy pantomimích, když znázorňovali útěk sedláků před cizím vojskem. Pak se hnal divokým úprkem za letícím hejnem hus a za jásotu dětí přeskakoval nejkrkolomnější překážky. Bylo to málo, co za své neutišitelné žroutství poskytoval, jinak působil jen samé neplechy, ale vozili ho světem, protože se věřilo, že kozy zahánějí od zvěřinců nákazy. Cirkus je pln všelijakých pověr a humbertovští lidé nemálo oceňovali, že se nová principálka od první chvíle všemu přizpůsobila. Krátce po svatbě ji zachytila babička Humbertová za ruku, když chtěla položit spravený kostym na postel.

"Nom de Dieu, ma chère", vykřikla stará jarmarečnice, "jen to en, jen to ne. Kostym přes postel - půl roku bez vystoupení!"

Anežka zvedla obočí, pokývala hlavou a od té doby vždycky hned kostym zavěšovala. Bylo jí jasno, že je ve světě, který má své zvláštní, ale pevné řády.

Všecko tedy slibovalo nejblaženější budoucnost, kdyby cirkus nebyl věčná hra se smrtí. Začalo to tím, že tygřice Miuma měla mít mladé, ale v tom choulostivém čase se nachladila a přes všechnu péči pěstitelů zašla. Tygr Paša osaměl a zřejmě se trudil. Anežka byla jediná, která docházela k jeho kleci s mazlivým voláním a s něžnými slovíčky. Mužští mysleli, že šelmy nelze zvládnut jinak než úděsem a zastrašováním. Paša byl pln nedůvěry k lidem a dost dlouho to trvalo, než si zvykl na štíhlou ženskou postavu, která přinášela kousky masa i mimo čas krmení a nikdy mu neublížila. Pak už ji netrpělivě čekal, a jak se objevila, třel ucho a krk a pak celý bok o mříž, vydávaje tiché kňourání, kterým prosil o pomazlení. anežka vztáhla ruku a škrabala jej lehce, pak vydatněji v naježené srsti. Sklopil uši a byl by zřejmě vydržel tuto líbeznou hru celé hodiny. Když osiřel, stupňovala se jeho náklonnost k Anežce přímo v lásku. Nezajímal e o nic jiného než o ni, přicházela-li skákal za mřížemi jako divý, odcházela-li, kňučel lítostí a dal se pak do neúkojného pobíhavého přešlapování podél mříže. Byl to opravdu krásný bengálský tygr v plné síle čtyřletého samce. Anežka stále naléhala na tchána, aby k němu zase opatřil tygřici. Než se nějaká našla, pokoušel se starý Beršitz zabaviti Pašu tím, že by ho vycvičil k společnému vystopení se lvem Sultánem. Dalo to dost práce, než se obě zvířata v přitažených klecích natolik sblížila, že se mohl odvážit vpustit je do společné klece bez rvačky. Když se to podařilo, začal Beritz s dresurou. Po prvních kouscích chtěl je naučit, aby usedli k závěru na vysoké podstavce, mezi nimiž by se krotitel obecenstvu uklonil. Bylo to k jaru, cirkus tehdy zrovna zabočil do Švýcar. Když byly v Churu, přišly najednou teplé větry, s temen Alp válo podjaří všelijakými vůněmi.

"Paša je nějaký neklidný", řekla jednoho večera Anežka tchánovi, "dejte si, tatínku, na něho pozor. Dnes po mně sekl prackou. Jde na něho jaro".

"Paša je prevít", odpověděl tchán. "Mám vždy při sobě pár pistolí. Ale ty k němu chodíš jen tak, ty mu nevěř".

Ráno se opakovalo v cirkusové kleci cvičení s podstavci. Paša se dlouho vzpíral skočit nahoru. Konečně ho Berwitz k tomu přiměl a Paša se tam usadil se zlým zeleným leskem v očích, supě a prskaje. Sultán zatím pobíhal v protějším koutě mříže. Nyní došlo na jeho apel. Bič zapráskal. "Sultán - hop!" Sultán zarejdil zadkem až do kouta, pak se přikrčil a velkým skokem těžce dopadl na podstvec. Skok byl příliš prudk, podstavec se převrhl a lev na odskoku vrazil do podstavce Pašova. Paša sklopil uši, zafuněl a přikrčil se. A tu udělal Bernhard Berwitz osudnou chybu, že chtěl rychle zvednout padlý podstavec. Jak se sehnul, Paša skočil. Prackami mu dopadl na pravou paži, kterou drápy rozdrásal. Jeho strašné tesáky se zahryzly Berwitzovi do stehna. Krmič, který stál u lece s vidlicí, spusitl křik a běžel na druhou stranu klece, aby Pašu odehnal. Nemohl ho však zasáhnout, protože vyděšený Sultán běhal podle mříží a Paša vlekl svou oběť do středu klece. Anežka v tu dobu poklízela ve voze, když zaslechla křik lidí a řvaní lva. Vyrazila ihned skokem přes schůdky a pádila do stanu. Jak rozhrnula oponu, viděla, co se stalo. Velitelsky vykřikla: "Pašo!" Tygr na její zavolání zvedl hlavu.

"Pašo! Pusť!"

Paša se sklonil, aby pustil nebohého Berwitze. V té vteřině zazněl výstřel. Paša nějk změkl v kříži, vycenil zuby, ale zapotácel se. Petr Berwitz, který zatím byl doběhl z koníren, nabíjel po druhé. Bylo to zbytečné, tygr se položil. S krmičem zahnali lva do kouta a vytáhli omdlelého otce. Za chvíli s ním odjížděli do nemocnice. Probudil se tam a usmál se, spatřiv nad sebou Antoinette i Anežku. Lékaři ujistili rodinu, že rány nejsou smrtelné a že jim tatínka za pár týdnů vrátí. Cirkus Humberto odjížděl co Curychu bez svého šéfa seniora. A už se s ním neshledal. Bernhard Berwitz dostal z Pašových drápů, plných setlelého masa, prudkou otravu krve. V Inšpruku obdržel Petr matčin dopis, v němž mu oznamovala, že tatínek umřel, že ho pohřbí na churském hřbitově a pak že odjede za rodiči do Savojska.

IV

Tak se Monsieur Alfred a Madame Sylvia stali nenadále jedinými vládci nad firmou Cirkus Humberto. Podnik měl společnou prací tří generací znamenitý základ a Petr byl odhodlán rozvinout jej podle svých zálib, které se značně lišily od střídmého vkusu jeho otce. Tu zimu, kdy ještě nosili smutek, věnoval pečlivé obnově veškerého zařízení a šití novch, fantastických kostymů. K pohádkově něžným úborům, které se uchovávaly ještě z dob babiččiných, přibývaly nové, prudkch, silných barev, exotických linií, plné zlata a stříbra a třpytného flitru. Po prvé oblél Petr uváděče a sluhy do jednotné zelené livreje, štolby a stájníky do modré, muzikanty do šarlatově rudé. Zároveň začal rozšiřovat zvěřinec.

Před několika lety přeměnil jakýsi pan Gottfried Hagenbeck v Hamburku svůj obchod s mořskými rybami na dovoz cizokrajných zvířat. Původně kupoval jen podle náhody od lovců velryb a od vracejících se námořníků jejich všelijaké úlovky, tu pár tuleňů, tu lední medvídě, tu papouška, tu opičku. Začal je vystavovat jako zvláštnost na jarmarku u dómu, ale ukázalo se, že nakonec je ještě velmi dobře prodal potulným lidem komediantským. Dokonce se u něho poptávali i během roku, shánějíce všelikou exotickou zvěř i dravé šelmy, neboť toto zboží chodilo do Evropy jen přes Londýn a Liverpool a bylo v librách hanebně drahé. Zařídil si tedy pan Gagenbeck na Starém trhu v Saint Pauli nový obchod, který byl hojně zásoben, když kapitáni i námořníci zámořských lodí zjistili, že tu dobře zpeněží, co jindy přiváželi jen tak pro zábavu. Už otec Berwitz začal obchodovat s panem Hagenbeckem a pochvaloval si dobrý a levný pramen. Nyní se i Petr za ním rozjel a krom nákupu získal u něho dvě cenné zkušenosti. Především se tam setkal s Francouzem Henri Martinem, krásným šedivým starým pánem, který celý život krotil a cvičil divoké šelmy. Petr s ním strávil večer a po prvé v žití od něho slyšel, že všechna ta zběsilá "divoká dresura" se střelbou a bitím zvířat je hloupá surovost a že on, Martin, už půl sta let dovede ochočit každou šelmu bez násilí a bez trýznění. Petr bezděky vzpomínal na svou ženu, že opravdu svedla pouhou laskavostí mnohem víc než děda Humberto i nebožtík otec bičem a vidlicí; vždyť i ten Paša na pouhé její zavolání pustil otce, a kdyby nebyl Petr v tu chvíli střelil, mohl mít to drahocenné zvíře dodnes.

Druhá důležitá věc, o níž se Berwitz u pana Hegenbecka dověděl, bylo sdělení, že na Reeperbahn je prostorná cirkusová budova upravená na přezimování a té chvíle volná a že v bohatnoucím hamburku lze se změnami programu provozovati cirkus po kolik měsíců. Nazítří si tu konstrukci prohlédl a hned ji najal. Od těch dob měl Cirkus Humberto zajištěno své pevné zimní působení a nebyl odkázán na náhodu a nemusel pausovat.

Příštího pak jara se Cirkus Humberto vydal na své slavné tažení, o kterém snil Petr Berwitz několik let. Přes Varšavu a Rigu putovaly jeho vozy, káry i karavana koní a hnané zvěře do Petrohradu. Hráli tm před carem a carským dvorem s nesmírným úspěchem. Stará baltická lechta zbožňovala cirkus a zahrnovala jeho umělce dary, car sám vyznanamenal Berwitze řádem a daroval mu čerkeskou šavli. Pak byly týdny a týdny s vyprodanými domy v Moskvě. Berwitz měl dobrý nápad, že přibral do programu balagančíky, ruské idové šašky, kteří byli blaženi, že mohli provádět své šprýmy a kejkle v tak vznešeném prostředí. a kolem dokola manéže se kupilo obecenstvo s hravě veselou duší dítěte, zbožně sledující každý odvážný výkon a bouřilivě se chechtající každému žertu. I ti bohatí moskevští kupci s baculatými manželkami a po šlechticku vychovávanými dětmi i ti vysocí státní úředníci se zlatem na límci a s krásnými ženami, které v lóžích hrály samy o sobě velké divadlo, ti všichni dovedli přijít několikrát za sebou na týž program a halasně projevovat spokojenost a nadšení.

Charkovem počínajíc začal Berwitz k balagančíkům přidávat i závody svých jezdců s domácí jezdeckou elitou kozáckou. Nejednou se stávalo, že jeho nejlepší hippisté byli zastíněni a poraženi divokou bravurou ukrajinských hraničářů, ale tím větší byl pak přliv k pokladnám, tím nadšeněji se hrnuli lidé z daleka široka k Petrovu stanu. Letělo podél Donce i Donu slavné donesenije, jaký vydajuščicí cirkus zavítal v gosudarstvo, jaká znamenitá tolpa vsadniků je tu u porogů dněperských, jaká krasota každé jejich životnoje a jaký výzov učinili na vojenné bratrstvo kozácké. V Jekatěrinoslavi to už vypadalo, jako by stará síč ožila ve své největší slávě a jako by se zas jednou celé tovaryšstvo zvedlo pod košovým atamanem a táhlo na vragy, na bisurmany, - tak byl stan do nedohledna obklopen koníky, na nichž se sem sjelo návštěvnictvo, aby vidělo vybrané vousaté Záporožce, jak vjíždějí do arény za zpěvu, který zněl z jejich mocných hrudí jako varhany. a dál k Donu a dál mezi Kubánce, všechny gorodky, slobody, selenije a chutory byly na nohou, aby viděly Cirkus Humberto a triumf svých jezdců nad jízdou Západu.

A pak za Georgijevskem a Pjatigorskem přišel rozeklaný Kavkaz se svými vůněmi. Stupně sedadel kolem manéže byly přeplněny podivně krásným lidem různých kmenů, ale stejně žhavých očí a stejně vášnivého temperamentu. A Petr Berwitz vedl svou výpravu dál, přes strmé zelené hory na Tiflis a k řece Kuru a k bledým vodám Kaspického moře a znovu do hor, do tajemnýcz končin, kde se jim objevovali osmahlí lidé na velbloudech a kde končilo všecko dorozumění a tři dragomani museli spolčnosti sloužit za tlumočníky perštiny. Prachem pouští a úhorem skal se karavana dopalzila do Teheránu.

Petrův romantický sen se splnil. Nezjevil mu žádné růžové a zlaté sídlo orientální hádhery. Teherán ybl nedohledná hromada hrubě uplácaných, nevzhledných staveb a špinavých ulic, ale byl v něm ten, po kom Petr Berwitz v touze po mimořádném dobrodružství prahnul, byl v něm perský šach, jmenoval se jako v pohádce nasreddin, soudil dopoledne mezi vodotrysky v šestém nádvoří provinilce a dosuzoval je k baštonádám a uřáznutí ucha a pak básnil milostné básně, ačkoli měl k tomu u dvora svého korunovaného básníka. A šach Nasreddin navštívil se svými rádci a generly Cirkus Humberto a sledoval zamyšlenýma očima zpod napolo spuštěných víček bez pohnutí celý pořad. Byl spokojen? Nebyl? Ani zkušená Anežka nebyla s to uhodnout z té melanocholické tváře její tajemství. Ale druhého dne přivedli k Petrovi důstojníka, který mu francouzsky oznámil, že Jeho Veličenstvo šach všech králů bylo uspokojeno a večer míní přijít opět. A stalo se, že šach přiczázel den co den, stále se stejně mrtvou tváří, která se nezachvěla přis koku smrti ani při reji šašků, nehybné zjevení, které uklonilo hlavu s vysokým fezem, jen když v závěrečné apotheose rozvinuli před jeho lóží perský prapor. Zato denně dostával Petr od podivných starců všelijaké svitky pergamenů, plné obloučků, čárek a teček, o nichž mu na velvyslanectví řekli, že jsou to verše perských básníků, opěvujících vznešenost umění vzácných cizinců. Teprve když Cirkus Humberto ohlásil konec svých pohostinských her, dostavilo se, nač Petr tak toužebně čekal a proč vlastně až sem do Perise táhl: šach mu poslal vlastnoručně podepsaný list, v němž mu děkoval za požitky, které mu připravil. K listu byl připojen dokument, kterým byl Monsieur Alfred jmenován Emírem bílých koní a udělena mu hodnost plukovníka perské jízdy. oselstvo, které listy doručilo, přineslo zároveň nádhernou plukovnickou uniformu, kterou Jeho Veličenstvo darovalo panu Alfredovi na památku. Od těch dob předváděl Petr Berwitz volnou dresuru koní v perské plukovnické uniformě, s čerkeskou šavlí po boku.

Původně chtěl Petr z Teheránu ještě dál, bájil cosi o triumfální cestě Indií, ale Anežka se tomu vzpírala. Její střízlivý rozum odhaloval všechnu nedostatečnost jejich přípravy pro cestu nehostinnými zeměmi, poruchy vozů, utrpení lidí a zvířat, která namnoze byla přímo ohrožena na životě. Také obchodně bylo to podnikání nejisté, když každá stagiona byla vykupována cestou příliš dlouhou a přliš vysilující. Petr na polovinu uznával, docala se však se svou myšlenkou rozloučil teprve tehdy, když si zde v Teheránu ověřil, že jsou tu na prahu zemí, kde kvetou zcela jiná kouzla než ta, která pěstoval Cirkus Humberto. I na malých městských tržištích setkával se již s polonahými kejklíři, kouzelníky, akrobaty a fakiry, kteří prováděli věci v Evropě zcela neznámé nebo dělali jako nejvšednější věc cviky, které se na Západě už považovaly za vrchol. Našel tam arabské skokany, kteří s úsměvem proletěli dvojím salto mortale, viděl malé hochy, kteří s překotnou rychlostí prováděli přemety na místě, takže jejich trup vypadal jako kroužící kolo ve vzduchu. Na jednom prostranství objevil skupinu šikmookých žlutých ošklivců, kteří balancovali roztočené talíře na vysokých hůlkách s dokonalostí, jaké nikdy v Evropě nespatřil; a zcela běžné bylo narazit někde na fakira s tančícími hady nebo na jiného, který si probodával tělo a jazyk a chodil po žhavém uhlí. Byli tu kouzelníci, kterým z prázdné kovové misky vyrůstaly náruče vonných květin, byli tu chlapífci, kteří neměli nic než špinavý hadr kolem beder, misku na milodary a tyč, kterou volně postavili na zem a pak na ni dovedli vylézt a kroužit na ní, jako by to byl nejpevnější stožár. Viděl honce velbloudů, kteří se svou oblíbenou velbloudicí prováděli znamenité kousky dresury, ač každý ví, že velbloud je zvíře nejtvrdohlavější. Viděl cvičitele huňatých koček, kteří hráli s nimi celou divadelní hru. Viděl tanečníky v ženských šatech a panáčková divadla a kouzelné stínové hry a za městem objevil rozlehlé přírodní divadlo, kde hráli jakési pašije o svatém mučedníku Alim, při čemž na scénu vjížděly celé stovky jezdců na arabských a perských koních. Na jednom náměstí se setkal s krotkou tygřicí, kterou její majitel vedl na řetízku po ulici. Vracíval se z těch přezvědných výprav s těžkou hlavou a vzdychal Anežce při večeři: "To je země, panebože, to je země - celou ji sebrat a odvézt do Evropy, to by byl teprve cirkus!" Petr Berwitz tu vytušil velké objevy. Zanedlouho potom přišli do Francie první arabští akrobati, přišli čínští žongléři a japonští ekvilibristé a Evropa začala žasnout nad dokonalostí neznámých starých kejklířských kultur.

Jednou však přiběhl Petr Berwitz za svou ženou obzvláště rozčilen; na jižním předměstí Teheránu objevil cvičeného indického slona. V očích mu to hořelo a ústy a rukama nestačil vykládat, jaký je to kolo a co všecko umí. Ještě neskončil a anežka už si připínala klobouk. Věděla, co ho posedlo: slona koupit. Byl to jeden ze záchvatů, kdy už svého Petr znala, že s humbertovskou tvrdošíjností provede, co si vzal do hlavy, ať to stojí co to stojí. Ale proti tomu "ať to stojí" se bránila její střízlivá rozvaha. Proto se rozhodla sama se na slona podívat a vsunout se se svým hospodářským rozmyslem do celé koupě. Byla to její taktika, jak s Petrem nejlépe pochodila, když se za něčím pobláznil: pustila se s ním do toho, ale pak ponenáhlu brzdila a přitlačovala, až se věc dostala do rozumných kolejí. Tentokrát, než doběhli do předměstí, přiměla Petra aspoň k poznání, že nesmějí hned vystoupit jako kupci a že se napřed musí přeptat jinde, jakou cenu mázde takové zvíře. Proti slonu samému neměla námitek, zalíbil se jí na první pohled a sama ocenila, jaká by to byla na řadu let atrakce. Také byly pěkné úspory ze šťastného zájezdu v těžkém kovaném kufru a možná, že bylo rozumnější uložit exotické peníze do vhodného nákupu než je se ztrátami měnit v bankách. Muselo se však na to jít opatrně. Slon patřil malé komediantské skupině, patrně rodině, jíž představoval celé jmění. Ještě odpoledne obcházeli Berwitzovi evropskou kolonii a radili se se spřátelenými obchodníky. Výsledek byl, co jim poradili ti nejzkušenější: najít si domorodého vyjednavače, nejlépe molaha, kněze-písaře, a nabídnout komediantům výměnou za slona nějaká zvířata ze zvřince. A hlavně nepospíchat. Týden nebo deset dní nesmí při takovém obchodu zde nic znamenat. Ve skutečnosti trvalo vyjednávání s Arr-Šehirem, majitelem slona, plných sedmnáct dní a koup by e nebyla uskutečnila, kdyby nebyla Anežka v kritické chvíli přišla se spásnou myšlenkou, že se slonem převezmou i Arr-Šehira a jeho rodinu. Ukázalo se pak, že jde tu o příbuzenstvo trochu rozvětvené, v nmž se záměry křížily. Arr-Šehir sám se svou ženou byl zřejmě získán pro myšlenku cestovat s bílými sáhiby po vzdáleném svtě, druzí však chtěli stále zpět do Indie. Skončilo se to tak, že Petr Berwitz dal vzpurnému příbzenstvu celou malou menažerii, Arr-Šehira odškodnil hromadou perských a ruských peněz a tím, že ho i s jeho ženou angažoval na pět let jako kornaka, vůdce i ošetřovatele slonů, s platem podle indických představ knížecím. Tak se dostal slon Bingo v Cirkus Humberto a paní ředitelka měla o miláčka více.

S tímto ziskem se už Berwitz nebránil návratu. Zvolil pro něj karavanní cestu evropských kurýrů přes Tabríz a Erzerum, cestu, na kterou dohlížely tři ambasády, anglická, francouzská a turecká, a kde prý je pomrně nejvíc karavanserajů. Ale byla to neskonale horší jízda než cesta tam. Domnělá silnice byla pro vozy téměř nesjízdná, bez mostů, dokonalý obraz státního názoru perského, že upravená cesta přivádí nepřítele do země. Místy se vlekli pouští, místy se museli bránit Kurdům. O výživu byla nouze, počasí jim nepřálo. Vozy zůstávaly trčet jednou v prachu, jednou v bahně, jednou v rozsedlinách půdy, lidé dostávali nemoce, zvířata byla leckdy polomrtvá žízní a hladem. Na turecké straně bylo to o něco lepší, hlavně se častěji vyskytovala města, kde se mohli pár dní zdržet a trochu se zotavit. Ale zdálo se to vysilující putování Malou Asií být bez konce a v některých vozech se už i ozvalo reptání, že všecko ještě cestou zahyne, jen aby si patron dovezl plukovnické gatě.

Nejvíce energie měli v těch dnech Anežka a slon Bingo. Anežka, všecka vyhublá vedry a námahou, objížděla na svém Pomponovi celou karavanu, pomáhala u každého zavázlého vozu, vedla jezdecké výpravy za picováním, povzbuzovala ochablé, navštěvovala nemocné a dovedla i v chudých, rozbitých vsích najít cosi jako pamlsek pro svá zvířata. Slon Bingo šel vytrvalým klidným chodem uprostřed karavany, nevadil mu ani žár slunce, ani liják. Kdekoli uvízl vůz a kon i lidé se marně namáhali jej vytáhnout, slon Bingo se opřel čelem a vytlačil jej na sjízdné místo. Jen když přišli k nějakému vodnímu proudu, nedal se zdržet, zvedl chobot a s radostným troubením pádil do řeky, kde se vyplavl a vyválel v bahně, potápě se a postřikoval za stálého spokojeného ryku.

Tak se pomalu v sedlech a vozech sunuli nevlídnou, nehostinnou zemí, zastavujíce se jednou denně i v malých, bídných vsích, aby tam beze stanu, pod širým nebem pořádali "představení", to jest zkoušky, aby nevyšli ze cviku, pouhá pracovní opakování s lidmi i se zvířaty, při nichž vybírali od sbíhajícího se obyvatelstva vstupné ve způsobě chleba nebo ovčího mléka a sýra. Betr Berwitz byl ze starého kejklířského rodu a věděl, proč tak houževnatě lpí na denním cvičení a zkoušení. Znal nejeden případ, kdy měsíc zahálky stačil, aby umělec klesl ve výkonnosti na celý rok. Ostatně všichni cítili vášnivou potřebu denní práce, na kterou si v tuhém svém životě navykli. A tak i nemocní slézali o tch zastávkách s vozů a spoluvytvářeli ta podivná představení, k nimž dělníci urovnali manéž mezi kruhovou hradbičku kamení, přesně vyměřenou na svých čtyřidvacet loktů.

A tak se někde nad vyschlou řekou Kizil Uzen či na březích jezera Urmijského či na prahu horstva Kara Dagh náhle rozřinčela plechová hudba a dva jezdci vjeli prudce do manéže, každý stoje na dvou koních, zahajující číslo, římská jízda. A pak předvedl Monsieur Alfred, práskaje bičem, volnou dresuru koní bez chocholů a bez cetek, Madame Sylvia jela vysokou školu, jiní jezdci voltižovali, akrobati skákali, clownové klopýtali a padali, Léon Gambier zápasil s medvědem a nutil lva chodit po kouli, šašek Hamilton přijel na divokém oslua nakonec vešel rozvážně obr Bingo a tančil po rozestavených lahvích, to všechno mnohdy znovu a znovu, když se to nepovedlo, pod vysokou modrou oblohou Asie, za nevídaných krajinných prospektů. Jednou hráli v rozvalinách nějakého dávného města, na obzoru před sebou měli obrovskou horu Kuhi Nuh, o níž jim lidé vyprávli, jak před několika lety sopečným výbuchem zničila kolik osad na svých úbočích. Cirkusáci přikývli a zkoušeli dál, nic nevědouce o tom, že Kuhi Nuh je persky Hora Noemova a že ta probudivší se sopka je hora Ararat a ty zříceniny kolem že je starověká armenská metropole Artaxata. Pobyli si týden v turecké pevnosti Erzerum a nijak se nezajímali o boje, které tu svedl ruský generál Paskevič, když Erzerumu dobyl. Táhli podél říčky Kara-su a neměli tušení, že je to horní Eufrat, na němž, po tisících mílích toku, leží biblický Babylon. Hráli v Kaisarichu uprostřed římských zřícenin a nestarali se o to, že jsou to zbytky pyšné Caesareje, hlavního města někdejší Kappadocie, rodiště svateho Basilia. Putoali po březích Kizil Irmaku a nevěděli, že je to památný Halys, který tu kdysi tvořil hranice Persie. Když je vedl k městu Angoře, podivovali se krásným vlnatým kočkám, králíkům a kozám, které tu pěstují, ale nic nevěděli, že vstupují do starověké Ancyry, kterou založil král Midas, a že monumentální rozbité sloupy, mezi nimiž dal Berwitz postaviti vozy, jsou zříceniny mocného chrámu Augustova. V Eskišehiru je zajímaly hroby několika mohamedánskch světců, u nichž se stále konaly pobožnosti, ale odkud by mohli vdět, že zde byla vítězná bašta rytíře Gottfrieda z Bouillonu? Byli prostí lidé, kteří většinou neuměli ani číst, ani psát, a neznali nic důležitějšího než jak udržet nebo zlepšit svou výkonnost. Všichni se vrhali do práce s vášní lidí zamilovaných do svého řemesla, zapomínajíce na strasti a utrpení s cítíce najednou, že jejich posláním je dokonalost, kterou musí prokázat, ať vystoupí před císařem francouzským nebo před otrhanými Kurdy, Armeny a Turky; a že práv tou dokonalostí pro dokonalost samu tvoří vyjímečný celek, který nemůže zahynout a ztroskotat a v němž není už jen pan Alfred nebo pan Gambier nebo pan Hamilton, nýbrž společný a nerozdílný Cirkus Humberto.

Konečně se přiblížil den, kdy na oživenější silnici a na hustějším zabydlení kraje poznávali, že se blíží velkému městu. Petr s Anežkou opustili zvolna se vlekoucí karavanu a klusali napře, do stále sotupajících vrchů, na jejichž hřebenu nesčetné cypřie jako černé svíce zvěstovaly hřbitov. Manželé nedočkavě vyjeli nahoru a na jednom místě oba současně zarazili koně. Hluboko pod nimi zelenavě zářil Bosporus. Bílá pěna ovíjela oba břehy, které se vpravo úžily a klikatě se ztrácely do zamžené dálky. Tisíce bílých a barevných skvrnek se třpytlo na hedvábné hladině, lodi a čluny, které pomalu brázdily nehybnou vodní pláň. A po levé straně naproti se vzdouvalo jiné moře, neklidnější a rozervanější, svítivě bílé moře kamenných zdí, zvonových kopulí, naježených minaretů, sevřené v dáli zubatými podvojnými hradbami, jejichž černé věže stoupaly a klesaly přes vrchy i údolí zase až do ztracena, - Istambul, Cařihrad, město padišahovo. Anežka se nemohla nasytit zázračné krásy, která se před nimi rozprostřela. Petr byl mnohem dříve u svých životních zájmů.

"Báječná dekorace", pravil po chvilce. "A hlavní věc - konečně Evropa. Kdepak asi bydlí sultán? Musíme se usadit co možno nejblíž u paláce. Ale kavalkádu bychom měli provést z druhé strany, od hradeb, nástup z přístavu a z lodí by se dal těžko provést. A v Cařihradě se musíme dobře prodat".

Ještě jak tu tak stáli, zrála v jeho hlavě myšlenka provézt celý podik městem tajně a nepozorovaně až za městské hradby, kde by teprve připravili slavnostní vjezd do Cařihradu. Dva dny stály jeho vozy ve Skutari, než si všecko projednal. Třetího dne vpodvečer začali nakládat na lodi, které najal, a už za tmy přistával nákladz a nákladem u Zlatého rohu. Bylo to trochu obtížné, vyjíždět s vozy a koňmi na přístavní mosty při svitu luceren a pochodní, ale poařilo se to bez nehody. Temnými, neosvětlenými ulicemi plížl se pak vůz za vozem, provázen několika desítkami kavasů, neznámým městem, až se před nimi otevřela černá brána a po několika krocích se octli ve volném kraji. Zabočili do strání vpravo a pomalu sjeli do údolí pod hradbami. Za chvíli tu zazářily mei ohradou z vozů ohně a opět se zaal táborový život.

Zůstali v té zapadlé dolině pět dní, než bylo dokonale vyspraveno, co se poškodilo trmácením po Asii. zatím najal Berwitz rozsáhlé zbořeniště u velké mešity Achmedovy a připravil si turecké i francouzské ručníky, jak se odjakživa říká dlouhým úzkým cirkusovým plakátům. Šestého dne byl konečně proveden slavný nástup. šechno příslušnictvo cirkusu muselo si vzíti nejparádnější kroje, ale Berwitz si ještě projednal s úřady, že mu půjčili sto padesát vojáků, které všechny oblékl v kostymy z pantomim. I rozvinul se pak průvod, jakého ještě Cařihrad neviděl.

Vpředu za oddílem kavasů jeli dva středověcí heroldi se stříbrnými dlouhými trubkami, jež hlaholily fanfáry, kdykoli hudba vzadu dozněla. Pak se objevili tři římští jezdci s kovovými holeněmi na nahých lýtkách, s antickými helmicemi nad bezvousou tváří, prostřední z nich nesl standartu Cirkus Humberto. A za Římany jel plochý vůz, na němž seděli zády k sobě hudebníci v červených a zlatých livrejích, vyhrávajíce marš za maršem. Nato se za celým oddílem antické jízdy vynořila zlatá závodní kolesa římských cirků, tažená čtyřmi koni vedle sebe, na voze stál Petr Berwitz s nachovým pláštěm v póze Caesara. Za tímto antickým zjevením jel vrchní štolba s Madame Sylvií, oba v červených anglických fracích a černých čapkách, jako by vyskočili z nejmodernější londýnské rytiny. Za nimi tři krasojezdkyně v růžových, krémovýcha azurových sukénkách; pak dva španlští hidalgové, plni stříbrného vyfšívání, se sevillskými černými plochými klobouky, jimiž s velkou grandezzou pozdravovali všechna zamřížovana okna. Pak jel oddíl vojáků oblečených za Araby, v dlouhých splývavých pláštích, a pak oddíl ruskch kozáků. Tito vojáci se zprvu vzpírali obléci uniformu d'aura a nepřítele islamu, až jim Berwitz namluvil, že je to válečná kořist. Tu teprve se jim zalíbilo koketně si nasadit ruskou čapku a jet městem s levicí opřenou v bok. Za nimi vedli modře livrejovaní podkoní chloubu stájí humbertovských, šest bílých licipánů s růžovými chřípěmi. Potom šla skupina vojáků kostymovaných jako perští sokolníci - to byla nová, teheránská myšlenka Berwitzova - a na kožených rukavicích nesli pestrobarevné pokřikující papoušky. Nato byla dvěma býky zebu tažena klec s tygry a ve čtyřspřeží vezena klec se lvy. Za ní mašírovali vojáci oblečení do modročervenozlatých krojů, kterým se v cirkuse říkalo marokánské. Nesli v rukou pozlacené klece s malými opičkami. Osm najatých hamalů, začerněných ve tváři a na rukou, s obrovskými trubany s peřím na hlavách a ve fantastických žlutých a červených úborech neso zdobná čínská nosítka, na nichž seděly dvě ženy artistů, přeměněné ve víly. A pak se zjevil užaskýmdivákům najestátní slon Bingo, ověšený rudými čabrakami se zlatými třapci; na hlavě mu seděl důtojný Arr-Šehir v bílých šatech a zlatém turbanu, na zádech se mu pohupoval palankin, z něhož mávaly čtyři hurisky s tvářemi zakrytými závoji. Byly to ženy sluhů a koňák, pračky a myčky, které s nabarvenýma očima vypadaly jako nejsvůdnější zjevení. Ale to ještě pořád nebyl konec průvodu. ještě se objevili strakatí šaškové s cvičenými psy, v čele pan Hamilton na divokém oslu, který byl ku podiváu poslušný. Mei poskakujícími a kotrmelcujícími augusty vezli sluhové kozla Modrovousa s jeho bílou a nyní ověnčenou družinou, párek muflonů, stádečko ovcí, jezevce a medvěda. Byla to nejstrakatější skupina, neboť sluhové měli na sobě všeliké ty staré přepychové uniformy, které sbírával děda Carlo. A pak ještě jelo několik středověkých zbrojnošů opět se standartou Cirkus Humberto a byl konec.

Vyplatilo se Petru Berwitzovi, že tolik péče a nákladu věnoval režii svého vstupu do Cařihradu. Představení za představením bylo natřískáno, evropská kolonie i podaní padišahovi přicházeli znovu a znovu. Sultán se neobjevil, ale vzkázal Berwitzovi, zda by nemohl uspořádat pro něho a pro jeho dvůr zvláštní představení v císařských zahradách. Berwitz ovšem ochotně připověděl a hrál pak třikrát před Jeho Veličenstvem a před tribunou zakrytou závoji, kde usedl celý císařský harém. Abdul Medžid byl tak spokojen, že si dal Berwitze představit a pozval ho k prohlídce svých stájí. Petr Byl znalec koní a byl hrdý na ušlechtilá zvířata svého podniku. Ale v sultánských konírnách nemohl utajiti překvapení a nadšení. V dlouhých řadách stáli zde nejkrásnější potomci pěti posvátných kobyl Mohamedových, Džulfé, Koheily, Maneti, Saklaví a Tusie, všichni s nádhernou hlubokou hrudí, jemným svalstvem, dlouhou kostí ramenní a krátkými holeněmi, krátcí v bedrech, a silní v útlých nohou, jako stvořeni pro vytrvalý rychlý běh, praví pijáci větrů. Byli tu hřebci z Nedžedu, nejlepší odchovanci slavných pěstitelský kmenů Beni Sacher, Haddžerad, Muali, El Ruola, El Sbaa; bylo tu i několik blých kobyl vytrvalecké rasy Tvaifé a dlouhokrkých Manakui, jež chová kmen Vuold Ali. Petr to dovedl ocenit, neboť věděl z tradice, že kobyly těchto rodů se považují mezi Araby za neprodejné. Všechny ty nedohledné stje hostily samé bělouše. Byli všech odstínů: sametoví, stříbrní, železní, popelaví, mléční, červení, modří, byli tu mušky a pstružky a grošáci a jablečňáci a jako největší vzácnost stái zvlášť dva atlasoví s růžovou pletí a s hedvábným lesklým vlasem. Za araby se řadili nádherní hřebci berberští s vyklenutým nosem a jeleními krky, statní bělouši z rodu Ben Chareb, hnědáci vysokého chodu z rady Haymur i drobní nezdolní vytrvalci v cvalu rasy Maziris. A peršané tu byli, vznosní koně irakadženičtí a hyskánští, a španělé, pyšně pompésní andalusijci ohnivých očí a vysoko se zvedajících kolenou. Petru Berwitzovi přecházel zrak; ale ještě musel zajít do anglické stáje, kde našel potomky nejvzácnějších dostihových plnokrevníků, členy slavných rodů Heroldů z Beverleye Türka a matchem z Godolphina. Pak teprve stáli domácí koně turečtí, kavkazští, armenští a jiní, drobné nezmámé rasy užitkové. Ve stájích se Abdul Madžid rozohnil a rozhovořil, a Petr byl až udiven jeho vědomostmi hippologickými.

Když se obrátili do sultánova salónku a usedli s jeho nejmilejším synem ke koflíčkům černé kávy, vyptával se sultán přes hodinu na všecky praktiky západního chovu, i na ošetřování zhřebených klisen a na všeliké koňské medikamenty. Petr patrně obstál, neboť Abdul Medžid ho na sklonku rozhovoru pozval dál do svých pokojů. Sál za sálem byly tu sbírky císařského pokladu, úžasné množství zdobných věcí ze zlata a stříbra, v některém pokoji jen hromady a hromádky nejvzácnějších kamenů. Uprostřed toho mrtvého bohatství sultán opět upadl v mlčení. Jen v síni tabatěrek se zastavil, obešel stoly, vzal jednu těžkou, zlatou, s rytými arabeskami a beze slova ji podal Petrovi, který se hluboce uklonil. V síni rahokamů rozhrnul sultán kpu zelených kaménků na achátové míse, a vybrav jeden z největších safírů, podal jej Petrovi s dvěma slovy: "Pro madame". A pak se se svým hostem rozloučil.

Petru Berwitzovi bylo by toto vše stačilo k největšímu osobnímu blaženství. Dostalo e mu však ještě více. Před odjezdem z Cařihradu byl jmenován inspektorem císařských otomanských koníren s titulem liva-paša a obdržel řád půlměsíce II. třídy a čestný kaftan. Berwitz si hned připjal řád na uniformu perského plukovníka. Také po obchodní stránce byl pro ně Cařihrad výnosný, zaplnil zase pokladny vyschlé cestováním po Asii, a tak se Cirkus Humberto vracel se slávou a spokojeností přes malá závislá knížectví balkánská k Budapešti a k Vídni.

Tam nalezl Berwitz svou sestřenici Elisu v hlubokém smutku pro smrt jejího muže majora Hammerschmidta a v nemalých starostech o budoucnost. Rozřešil to tím, že ji vzal s sebou jako pokladní. Nemohl zapomenouti na to, jaká to byla výhoda, když ještě před několika lety byl Cirkus Humberto spravován a střežen šesti příslušníky rodiny. Věděl sice, že má dobré a spolehlivé spolupracovníky, ale měl to už tak nějak v krvi, že cirkus nemá být pouhý obchodní podnik, že jeho prazáklad odjakživa byla rodina. Anežka to úplně schvalovala, třebaže necítila, co v tom bylo tradičního. A když se z domova dověděla, že její holandský bratránek Frans Steenhouwer dokončil středoškolská studia a místo dalšího učení že chce stůj co stůj do obchodní služby v koloniích, dopsala mu po dohodě s Petrem a Frans Steenhouwer ochotně zaměnil svou touhu po vzdálené exotice za neméně dobrodružné putování s cirkusem.

Tak se Cirkus Humberto ustálil a vykrystalisoval do té podoby, v níž jej našel český zedník Antonín Karas ve dnech, kdy se zimní pobyt v Hamburku končil a všecko žilo v posledních přípravách k jarnímu odjezdu na turné.

V

Při tom polednímnapití u Námořníkovy nevěsty, k němuž ho Kerholec vyzval, rozbřesko se Antonínu Karasovi už nad slunce jasněji, že jednal správně a že by bylo čirý nesmysl zahodit tuto znamenitou příležitost. Jako by s něho všecka starost spadla, pošoupl si klobouk do týla a připíjel si s Kerholcem: "Ty kluku stará, na tvý zdraví, kujóne, dyž se tak vyznáš!" A Kerholec odpovídal: "Na tvý, ty skopčáku, ty zdednická třísko, ať jsem trajcén, esli nebudeš u Berwitze paltafír!" A Hein Moesecke sípal zarostlým krkem: "Ať slouží, natočíme ještě jednu, ne? Neříkal jsem to, že Hampuch dá živobytí, ne? Karlen, já si napěním taky jednu, ne? Správné přiťuknutí je vždycky ve třech, pánové, zum Wohlsein!"

S veselou se tedy Karas vracel domů, i do písničky mu bylo, ale když se octl na temném úzkém schodišti, kterým se lezlo až do čtvrtého patra paní vdovy Anny Lngermannové, najednou se všecka ta nálada vytratila. Nálada, bodejť by ne nálada, člověče, vždyť ten odulý sípák, ten Moesecke, jich do vás nalil v té ráně pět, a na lačný žaludek, bodejť by vám nebylo do zpívání. Ale tady, Anton, tady nahoře, tam není žádná Námořníkova nevěsta, tam je tvůj chlapec, Tondo, tam je Vašíček a ten už zoufale čeká, s jakou táta přijde. A táta přijde, vod piva přijde, potvora, a řekne: "Tak, Vašku, budeme jezdit s cirkusem". A Vašíček, co řekne Vašíček? Zatracený schody, konce jim není. Vašíček neřekne nic. Vašíček se jen podívá. A to je právě to, že se podívá. Vždyť to je, jako by se ona podívala, Márinka. To jsou docela její oči, takové modrozelené, člověk to ani správně nerozpozná, jaké jsou barvy, ale její oči to jsou, ona tam leží, chudák, pod modřínkem, ale její oči jsou tu s ním a dívají se na něho, co tu s hochem tropí a jak to vede. A pak se ty oči najednou nějak stáhnoua zaostří. Kolikrát už si toho všiml, že hoch, když se na něco upře, má najednou pohled jako káně. A zrovna tak se po něm dovedla podívat nebožka, když se někdy vracel s Milnerem od vyhrávání, od muziky; panečku, Antone, to byl kukuč, před tím jsi poslední krejcar vyklopil, ačkoli se ti kolikrát zachtělo nechat si nějaký šesták na útratu. A taková hodná ženská to přitom byla, do všeho jako drak. A ten chlapec je po ní, měkký i tvrdý, jak kdy - jakpak jen mu to říci, že jsme se upsali komediantům.

Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka.

"Táta!" vykřikl Vašek radostně.

"Tak co, pořídil, pořídil?" ptala se paní Langermannová.

"Pořídil. Ale nějak divně - ani z toho radost nemám", odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou.

"A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět".

"Táto - máš dílo?" zeptal se chlapec.

"Mám, Vašku, ale nevím, co tomu řekneš. Já jsem... totiž my budeme spolu u cirkusu".

Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně:

"A co to je cirkus, táto?"

Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus, ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi.

"To je takové divadlo, víš, tam jsou pánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet, a to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět".

"A jaká jsou tam zvířata, koně?"

"Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon..."

"Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?"

"Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel".

"Jo... A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!"

"Ale to víš, že jo, ty prcku", zasmála se vdova, nalévajíc polévku. "Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?"

Karas se jí nyní obšírně vyzpovídal - i z toho, že si není jist, udělal-li dobře.

"Ale božíčkku, člověče", spráskla rukama kvartýrská, "poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, ajk žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že... tento... že si voda vzala... co se k ní hlásilo... Co bych měla já říkat?"

Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní spolčnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe, a že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun.

Přemohla však pohnutí a dodala:

"To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité".

Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení.

Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží,a sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou, aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co, a aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník.

Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstambor u deutschmeistrů, chlap jako hora, s ohromnými kníry, které si zesiloval i částí vousů s tváří. Také chundelaté obočí vypadalo hrozitánsky, ale oční klapky a kůže kolem očí byly jaksi převislé, patrně od pití, a celý pohled Selnického připomínal starého dobráckého bernardýna. Tento muž byl snad jediný v celém podniku, před nímž se zastavovala přísná Berwitzova kázeň. Nemusil dělat nic jiného než dirigovat hudbu; jakoukoli pomoc při ostatníc pracích v cirkuse odmítal jako nehodnou jeho umělecké osobnosti. Celé dni a noci se zaměstnával neobyčejně důležitým problémem, kde se co dobrého jí a pije. Nebyl jedlík v pravém slova smyslu, nikdy nezasedl k bohatýrskému obědu nebo k velkolepé večeři. Ale když se ráno probudil, zamlaskl jazykem a shledal, že by teď "bodla" šunka s vajíčkem a jedna nebo dvě plzeňské. Nebylo-li všude plzeňské, šel si i na obyčejné, jehož si však, že bylo slabší, dal o máz více. Míval pro to měřítko 2:3, prý "aby se v těle srovnaly stupně". Pak si zaskočil do zkouek, není-li tam třeba něčeho nového od muziky, poklábosil s tím, poklábosil s oním, vypil tři čtyři skleničky rmu a ohlásil, že je čas na přesnídávku. Načež majestátně opustil cirkus a vyhledal některou ze svých vináren, kde snědl guláš nebo papriku, zapálil si viržinku a při čtvrtečkách rakouského vína trpělivě čekal, až se mu ozve hlad. Když jej ukojil porcí uherského salámu, šel na oběd, ponimral se v jídle, posteskl si sousedům, že "pro něho by oběd vůbec mohl odpadnout", on že nikdy "obědu moc neudělá", to jen tak, "aby ml podklad" pro dvě tři piva. A pak šel na černou a na koňak; byla-li příležitost, zahrál si partii biliáru, apk si šel spravit chuť osmičkou vermutu, načež se objevil před představením v cirkuse, oblékl se do červeného kabátu se zlatým límcem a zlatými spoletami, zváritl přitom do hrdla nějakou tu stupečku rumu z láhve, kterou stále pečlivě uchovával v šatně. A pak dirigoval takřka bez zastávky, většinou zády k orchestru, všechen hudební doprovod představení, shodil uniformu a odebral se na nějaké osvěžení před večeří a nějaké to popití po ní.

Ale Berwitz věděl, proč Selnického má: v žádném cirkuse neněla hudba tak břeskně, nikde se nehrály tak strhující mare, nikde neměli takové fanfáry a tuše, a šlo-li o sentimentální místa v pantomimách, nikdo se nemohl pochlubit tak jemnou eufonií jako Cirkus Humberto. Ale to hlavní bylo o zkouškách. Nacvičili nějaké číslo s dresurou koní, Selnicki se na to podíval svýma smutnýma očima, lokl rumu a řekl: "Tohle je Lannerův Valčík margeritek", nebo "To je Straussův Kavalírský pochod", nebo "To dáme dohromady polku Bohémiene a trio z Gavotte bleue a osm taktů ze Schubertova Intermezza a tuš". A bylo to. Jemu se každá produkce měnila v noty, v docela určité sladby, které mu okamžitě zněly v uchu, jako by je četl v partituře; a po každé to dokonale odpovídalo tempu produkce a nesmírně podporovalo zálibu koní v rytmu.

Pan Selnicki uměl z Vídně trochu lámané češtiny a tak také uvítal na estrádě Karase, než přešel v nonšalantní vídeňskou němčinu.

"Voni sou ten novej Čech, že jo? Tak pozdrav jich Pámbu! Umějí německy, že jo? Nu tak, pane Karas, jakpak je to s vaším troubením? Znáte noty?"

"Neznám, pane kapelníku".

"No, to by nevadilo, to se časem naučíte. Ale troubit umíte?"

"Totiž tak, jak to bylo u nás potřebí. Většinou přiznávku, a když už člověk ten kousek znal, pustil se i na druhý las nebo převzal při repetici melodii".

"To se ví. Já to znám, jak to u takové bandy chodí. Tak mi tady, než přijdou lidé, zatrubte něco, ať vidím, jak to svedete".

Karas byl v rozpacích, bez party mu nechtlo nic napadnout. Ale cítil, že není vyhnutí. Vytáhl trmpetu, nasadil, přivřel oči, čtyřikrát si udělal přiznávku na ländler, aby se do toho dostal, a pak, jako když doma cvičíval vpodvečer na mezi, vynesl naplno tu svou nejmilejší: "Všecky panenky z lesa jdou, jen ta moje nejde..."

V prázdné kulaté budově to znělo náramnou silou, sám se toho zvuku lekl a při repetici nasadil pianissimo. A už ho to popadlo za srdce, nesl tu hezkou melodii, jako by se s ní mazlil, měkounko, kulatě, jako by tiše hovořil s kosem, kosem, černým ptákem, o tom, že té jeho znejmilejší všechna krev z těla ujde.

Pak otevřel oči a spatřil pana kapelníka, jak si nalévá rum. Sklenička na vteřinu téměř zmizela pod frňousy. Pak nalil podruhé:

"Tumaj, pane Karas", povídá po česku, "jeden štamprličku na zdraví".

A zatím co se Karas ucivě ukláněl a rum na dvakrát vypil, pokračoval pan Selnicki německy:

"Tak tohle jo. Tohle je správné české troubení. O noty nejde. Co my hrajem, budete všecko do týdne umět. A kdyby přišlo něco těžšího, přijdete za mnou a já vám to zapískám. Tak si sedněte k tomuhle pultu sem a hrajte zatím přiznávky. Ono se to ukáže. Ono to člověku nedá, když to má naděleno od Pána Boha".

Pan Selnici se napil znovu, naklonil se ke Karasovi, vzal ho za rameno a řekl tišeji, po česku a náramně důležitě:

"Muzika... vědí... muzika holt není žádnej cirkus. Ale ten písnička si pamatujou... ten by se hodilo, až budou ty raphengsti tancovat piaffe in der Balance. Servus!"

Zatím už přicházeli lidé zdola, shazovali pracovní mundury, oblékali rudé livreje a usedali s instrumenty na svá místa v orchestru. Všichni si srdečně potřásali ruce s Karasem jako nováčkem, řekli mu i svá jména, ale to všecko Karas v rozčilení přeslechl. Víc ho upoutalo, že z protějšího kouta orchestrální škeble zaslechl český hovor. Už si tam chtěl zajít, když se dole ozvalo zatleskání.

"Haló, muiko, začít!"

Byl to Kerholec, který dal ten povel od hlavního vchodu. Cirkus byl ještě prázdný, ale venku se hromadili lidé a muzika z vnitřku jim měla dodat chuti jít k okénku pokladny. Pan Selnicki se ještě neobjevil. Muž s trubkou na pravém křídle se rozhlédne a povídá:

"Tak, lidičky, začneme".

Nasadili nástroje, ten vpravo dvakrát trumpetou udal takt; pak kývl a vtom spustili marš. Karas se přidal. Vycítil, že je to nějaký běžný pochod, jakých hrávali s Milnerem na stovky a čsto taky rovnou bez zkoušky. Jen se díval po tom pravákovi, protože mu vyčetl na očích, kdy je pausa a kdy se hraje tišeji. Vak ten člověk také pomrkával po Karasovi, jak se s nimi shodne. Napoprvé to šlo docela slušně. Pak hráli něco pomalého, to už musel Karas víc dávat pozor a nejednou raději odsadil a poslouchal, jak se neznámá melodie vine. Hned nato přišel valčík a to zase šlo: es tam tam, es tam tam. Ale chlapci to řezali opravdu bez oddechu, sotva si dali čas na vyklopení nástrojů. A všecko jen tak, bez not, kousek za kouskem. Karas uznával, že je to náramně sehraná banda.

Pak přišel pan Selnicki. To si chvilku oddechli a Karas, toť se ví, natáhl krk, aby viděl, co je dole. Šel odtamtud velký hluk a šum. Kam se podíval, všude se už mačkali lidé, řda nad řadou, a noví proudili a stoupali vzhůru kolikerými uličkami. Nějací kluci dole hlasitě vyvolávali. Tady někde sedí Vašíček, řekl si Karas, ale vzdával se vší naděje, že by ho mohl v té záplavě najít. a už taky neměl kdy, už se pan Selnicki postavil do popředí, zasalutoval, protáhl kníry, vzal taktovku, rozhlédl se a spustil. Panečku, teď to teprv jelo, znova a znova, sotva nástroj odtrhli od úst. A kdž už pan Selnicki odklepal a zdola se rozletěl potlesk, ještě to nebyl oddech, ještě trčela taktovka do vducu, najednou švihla a oni troubili intrády, dlouhé hřmotné intrády do potlesku a volání, intrády, v kterých modulovali v hlavních akordech nahoru a dolů, dokud taktovka nepokesla. Ale hned vzápětí už se spustil nový kousek a tak to letělo tři čtvrti hodiny, že se Karas ani vzpamatovat nemohl. To byla jinší čina než sousedské vyhrávání s Milnerem o posvícení!

Ale pak jim to najednou pan Selnicki uťal a položil hůlku. Všichni se na židlích protáhli a oddychovali. Karas byl zvěav, co se to děje. Dosud neviděl nic než záda pana Selnického a jeho taktovku a několik horních řad lidí. Co je dole, nemohl ze svého místa vidět. Nyní připovstal, když sebou všichni hnuli, a spatřil Kerholce, jak rychle balí nějaký koberec. Opodál něho stáli v manéži pn ve fraku a cylindru, s velkým bičem v ruce, a vedle něho jakési podivné chlapisko v strašně širokých kalhotách, které se na něm plandaly, s velikou bílou vestou, která mu šla až skoro na kolena a z jejíhož výstřihu dopředu odstávala špinavá náprsenka. Nos měl jako červenou bambulu, hubu bílou,pod bradou zrzavé fousy, na hlavě malinký klobouček s peřím.

"Tak ty myslíš, August, že v Hamburku jsou samí hloupí lidé?" ptal se ten elegantní pán.

"Hohó", řekl ten pajda a odpovděl něco, čemu Karas neporozuměl, ale po čem obecenstvo zavýsklo a zabouřili smíchy.

"To je reprisa s augustem", vysvětloval mu soused, "to je k tomu, aby mohli připravit další čísla".

Karas nechtěl vypadat zvědavě, proto si zase sedl a slyšel jen mezi výbuchy chechotu, jak se august znovu a znovu ptá toho druhého: "Herr Stallmeister, víte už, jaký je rozdíl mezi kočárem a kastrolem?"

Tenhle starý vtip Karas znal, následovalo potom: Když ten rozdíl neznáte, nesedejte si do kočáru, abyste si omylem nesed do kastrolu. Dávali tu hádanku hádat všichni boudoví šprýmaři na poutích, ale Karas e bezdky už předem smál, a lidé, když ta odpověď padla, teprve, jak ten skrček toho vnešeného pána usadil. Škoda, říkal si Karas, těmhle věcem Vašíek nebude rozumět, tolik německy neumí, ale smát on se bude, jemu se přece každá švanda vždycky líbila. Ale vtom už pan Selnicki zaklepal a muzikanti zvedali nástroje, reprisa byla u konce a hudba zas musela nasadit. Hrálo se veskrze zpaměti, což Karase ani neudivilo. Ale někdy zpozoroval přece jen něco zvláštního, nač nebyl zvyklý: někdy zavolal pan Selnicki tiše: "Pozor!" a pak se díval upřeně dolů a dirigoval trochu markantněji a třebas i nepravidelně. Oči šech muzikantů byly zavěšeny na jeho kostěné hůlce, aby šli správně s sebou. Karas měl dojem, že v těch chvílích hudba nejde sama ze sebe, ale že se přizpůsobuje něemu, co se děje dole. Byli to patrně koně, neboť občas zahlédl vysoké červené nebo bílé chocholy, jak se natřásaly ve výši v řádce vedle sebe. Jen dvakráte za celou produkci měli ještě oddech při mluveném čísle dole a jednou pan Selnicki náhle přerval hudbu, v celé budově bylo ticho jako v kostele.

"Skok smrti", zašeptal Karasovi soused. Dole zasvakalo cosi jako pušky. karas se neodvážil povstat, protože všichni byli připraveni hrát a pan Selnicki měl taktovku zdviženou. Náhle dole někdo vykřikl: "Hól-la hop!" A vtom práskla vzduchem salva výstřelů. A už kapelník mávl a spustil ryčnou fanfáru do obrovského potlesku a volání se všech stran.

Karas si umiňoval, že se, hned jak se to skončí, na tohle musí přeptat, co to vlastně bylo, ale když dohráli a pan Selnicki odstoupil, hnali se hudebníci jeden přes truhého na schody a dolů. Karas nevěděl proč, ale šel za nimi a dole už ho chytil Kerholec a hodil mu do náruče velkou hromadu šedivého plátna. "Natáhni to přes bariéru", křikl na Karase, "jdi vpravo od brány a dělej to jako ten vlevo".

Kras se musel se svým balíkem prodírat do manéže, protože všude proudilo plno odcházejících lidí. Celý dům hlučel hovorem, voláním, pokřikem davů. Zastavil se u levé strany brány a pochopil, oč jde. Přední stěna přízemních lóží měla plyový okraj jako opěradlo a on měl v rukou ochranné povlaky. Vytahoval je tedy kus za kusem a navlékal na rudý plyš. Šlo mu to napoprvé pomalu, dokončil svou polovinu o hodně později než ten druhý. Lidé už všichni odešli, cirkus byl najednou jako odumřelý. A už tu byl zase Kerholec, bez kabátu a bez vesty, s vyhrnutými rukávy.

"Do koníren, Tondo, ke krmení - a hop-hop! Ale napřed mundur dolů!"

Karas byl z toho všeho už celý zmámen. Ale cítil, že ve všech lidech kolem je to jako oheň, doskočil tedy do šatny, shodil se sebe nádhernou livrej a jako Kerholec jen v košili a kalhotách běžel do koníren. stájníci odnášeli odtamtud plné náruče krásných postrojů, jiní pobíhali se štoudvemi vody, s odměrkami ovsa, s náručemi sena. Kerholec stál při vydávání krmiva a hned zapřáhl Karase. Člověka, který před ním utíkal s hromadou sena, Karas poznal, foukal s ním celý veer basbombardon. Když se Karas asi po třetí vracel, šťouchl do něho Kerholec:

"Tamhletu ženskou pozdrav, to je direktorka"

Karas zprvu žádnou ženskou neviděl, jen nějakého bezvousého mužského v jezdeckých kalhotách, který prohlížel jednomu koni kopyto. Teprve když přicházel blíž, řekl si, že by to opravdu mohla být ženská.

"Dobrý večer, madam", řekl tedy, jak ho Kerholec ráno poučil.

"Dobrý večer", kývla hlavou, pak se na něho podívala ostřeji a pustila nohu koně. "Vy jste tu nový?"

"Poslušně prosím, ano", odpověděl Karas a bezděky srazil paty, vypjal hruď a stál jako při raportu, "nov stavěč a muzikant, Karas Anton".

"Anton... Anton... myslím, že tu není žádný Anton", řekla Anežka Berwitzová, mustrujíc si ho, "to si tě s žádným nebudeme plést. Dobrá. Však se ještě senámíme. A teď běž, Antone, koníčkové nesmějí čekat".

Kývla a obrátila se opět ke kopytu. A Karas pochopil, proč ten obecný kalup: ta němá tvář zde musí být především obsoužena a pak mají lidé teprve čas na sebe samé. Po chvíli, když se s ostatními postavil před Kerholce s hlášením, že je všecko hotovo, cítil se zase jako u raportu. Ten čertův Kerholec nebyl tu nikterak tím fidélním krajanem jako u Námorníkovy nevěsty, stál tu rozkročen s papírem v ruce a ptal se hlasem komandujícího:

"Kdo má noční službu?"

Tři se hlásili, Kerholec se podíval na papír a kývl hlavou.

"Ostatní jsou pro dnešek volni. Ale pozor - platí pro všecky rozkaz ředitelstva: Pozítří po obědě se nastupuje do maringotek. Nový muž, Karas Anton, bude spát v osmičce. Prohlédněte si každýkavalec a všecko zařízení a hlaste mi odpoledne, je-li kde závada. A nyní rozchod, dobrou noc!"

"Dobrou noc!" zvolali mužové a utíkali jeden přes druhého k šatnám obléci se a vyrazit domů.

Karas se pozdržel, aby se zeptal Kerholce, oč vlastně jde.

"Brzo už se pojede, Toníku, a je zapotřebí, aby si lidé po zimní přestávce zvykli zas na bydlení ve vozech a nesekýrovali nás potom na cestě. Ty budeš spát se mnou, v osmičce. Pohodlné to není, ale zvykneš si".

"A chlapec?"

"Pojede s námi v našem voze. Pamatoval jsem na to".

"Ještě něco, Karle: kdypak se nastupuje ráno?"

"V šest hodin, Toníku. K rannímu krmení a úklidu stájí. Zepte se na mne, já už tu budu".

"Děkuji. Dobrou noc!"

"Dobrou noc".

A Karas šel, maje najednou k tomu chlapíku zcela jinou úctu než dosud. A když oblékal svůj kabát, přepadlo ho, nač chvilku zapomněl: co Vašek, jak se mu v cirkuse líbilo. A Karas už pelášil domů, dovědět se nco o tom, v čem sám byl a co neviděl.

Kdyby byl měl Antoní Karas větší vzdělání, snad by si byl ještě jinak vysvětlil napětí, které v těchto dnech vůči svému synu cítil, Prada bylo, že vlastně Vaška velmi málo znal. Byl s ním pohromadě vždy jen po několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a všechen život se odehrával v jejich malých sednicích jenom přidušeně. Když e otec pozd na podzim vrátil domů, vrhl se zpravidla na dříví a štípal v kolně polena, dokud ho mrazy z ní nevyhnaly. Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu, chlívky a celé zařízení a prováděl malé opravy tu a tam. Přitom ucpal všecna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy - chalupa byla dřevěná, - někdy vytáhl ještě do lesa na roští. To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi a doma se ukázal jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně. Když začal padat sníh, zalezlo se dovnitř. Karas ml co dospávat a po čem odpočívat, po čem protahovat utrmácené údy. Ale dlouho si nehověl, brzo vytáhl pěkný kus tvrdého dřeva a nožem začal vyřezávat buď něco do domácnosti, nebo figurky pro betlem. V sobotu zpravidla zaťukal u nich Milner a pak táhli spolu do některé vsi na muziku a vraceli se až v pondělí.

Tu tedy neměl Karas příliš mnoho času na Vašíčka. Byl sám dost nemluvný, raěji zabořen do práce než do pouhé zábavy, a chlapec se zařizoval podle toho. Vašek byl navyklý drsnéu životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl. Ale přitom to byl hoch neobyčejně citlivý a vnímavý. Postihl sám ze sebe, že máma postonává, že jí není dobře a že táta přitáhne domů unaven. Přizpůsobil se jim doma, nevyváděl, hleděl mámu zastat, kde se jenom dalo. Připadalo mu samozřejmým, že některý den jde z práce do práce, tu pomůže v kuchyni, tu poklidí v chlévě, tu zas jde do lesa na klestí, na šišky, na houby, na borůvky, na trávu. Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi. S první kudličkou, kterou dostal, nařezal jen pruty a biče a na píšťalky, ale zkoušel se už vyřezávat ze dřeva všelicos, co za zimních dnů odkoukal od táty. Když Karasová polehávala, šestiletý Vašek přejímal v létě celou domácnost, i kozu opatřil i na oběd postavil, a ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk. Zato když se mu uvolnilo, když mámě bylo líp a zavolala na něho, aby se šel proběhnout, vyrazil z chalupy jak vystřelený šíp.

A pak se vybíjel jeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo, aby byl ve všem mezi nimi první, aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením jako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi osttími vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party. Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny jako drak, ještě víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský žovot nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou, aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkou ho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, jakými pohyby rozhoupává zvon, a pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat e i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci.

Ale co mu tam bylo odepřeno, nahraoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy, ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné, ale vejdi do lesa, a on tu jen přísvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les, a ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehnounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru jezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku. Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmije leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy.

Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi.

Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušeně dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůnu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách, a každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak, a on přece všemu chtěl přijít na kloub.

Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedálo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stly za to, aby je poznal.

Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval, a proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dálo.

Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vylápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákal: "Hol-la hop! Ou! Ela, ela!" Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, žejž si udělal z hůlky a provázku, a volal: "Táto, koukej, já jedu na koni - na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!" Pak seskočil a vrhl se k tátovi: "Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč, a slona přivedu a lvy..."

Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejich hrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení.

"Tak se ti to líbilo?"

"Líbilo".

"A co to bylo, jak při tom vystřelili?"

"To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my jsme se mu hrozně smáli, paní Langermannová a já a vůbec my všichni, jak sebou vždycky prásk, a pak přišli vojáci s flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili, ale netrefili ho, když se tak točil, a tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili".

"A co slon? Ten je velký, co?"

"Hm!"

"A co dělal?"

"Obědval".

"Jak to - obědval?"

"No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona, aby si sed, a slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pak ještě něco a chleba a pak si objednal pivo..."

"Objednal pivo?"

"Jé, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli tivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožralý a motal se, až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával".

"A jak to s tím slonem dopadlo?"

"On ti byl dočista jako mrtvej, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě, a styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou".

I viděl Antotín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích, a když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě:

"Táto..."

"Copaže eště nespjíš?"

"Táto, viď, že budu jezdec?"

"No budeš, dyž se ti to bude líbit, ale teď už spi!"

VI

Karas vyklouzl z postele ještě za šera, tiše se umyl a oblékl, v kucyhni si vzal z trouby hrnec skoro už yvstydlé bryndy, nalil si pořádný kafáč, ukrojil krajíc chleba a posnídal. Pak si ještě vzal kus chleba do kapsy a po špičkách vyšel z bytu. Nebylo ještě šest, když vcházel do boudy cirkusu. Kerholec už tam byl a hned mu vykládal, jaké bylo v nci rozčilení. Lvice Nataša se večer okotila, má tři malé, na štěstí byla už připravena nová klec, jak ji včera Karas pomáhal vytáhnout. Tam dali lva Mahuma, který byl dotud s Natašou pohromadě, kdežto v třetí kleci byl starý lev Sultán s lvicemi Bessií a Korinou. Radostná událost přišla dřív, než počítali, proto zůstala Nataša do poslední chvíle s Mahumem. Ale direktorka byla neklidná, ještě před večeří si zaběhla do zvěřince a poznala, co se děje. Okamžitě poslali pro Gambiera, který měl na starosti šelmy, taky Berwitz nechal večeři večeřía s Kerholcem a s pár lidmi zařizoval "přeložení" Mahuma. Direktorka zůstala s Natašou celou noc, aby se koťatům nic nestalo. Ale Nataša byla zesláblá a sotva sebou pohnula. Ráno říkala direktorka, že jí budou asi muset lvíčata odebrat a živit je uměle, že je to nějaká špatná máma. Karas se šel na ni podívat. nataša ležela ve staré kleci apaticky natažena na boku a cosi maličkého se vrtělo ve slámě pod jejím břichem.

Na koukání však nebylo kdy. Zvířectvo kolem dokola se dovolávalo snídaně. Karas se vrátil do stájí, koně mu byli přece jen ze všeho nejbližší a nejmilejší. Pomáhal je krmit a vynášet od nich hnůj, pak se učil u nějakého Hanse správně koně vykartáčovat a čistit jim kopyta. Pak teprve měl po prvé volnou chvíli, kdy si mohl projít celý podnik a trochu se s ním seznámit. Cirkus ml ústřední okružní chodbu, kolem níž byly všecky jeho místnosti. Skladiště a zásobárny všeho druhu i šatny personálu byly na vnitřní straně, jako zasunuty pod stupňovitá sedadla hlediště. Ředitelské místnosti, pracovny a šatny lepších umělců byly na vnější straně a měly okna nebo aspoň okénka. Mezi hlavním vchodem pro obecenstvo a bočním vchodem pro účinkující byl pokojík s kuchyní, kde bydlil kulhavý John Harwey, vdovec a cirkusový invalida, s dcerou Alicí, nehezkým děvčetem krásných narudlých vlasů. Proti hlavnímu vchodu byla brána cirku, nyní zatažena tmavočerveným závěsem, nad ní škeble pro hudbu, za ní vchody do koníren a do zvěřince. To byly dv další rozměrné dřevěné boudy, které dal přistavět Berwitz, když podepsal dlouholetou smlouvu o nájmu hlavní budovy. V pravé boudě stáli v dlouhých řadách kon, kterýc se užívalo při představení. Tažené koně cirkusu měl Berwitz v konírnách porůznu najatých. V levé boudě byly klece se zvířaty. Na druhém konci se z obou síní mohlo vstoupit do novějšího vysokého přístavku, kde na nízkém podiu přešlapoval slon Bingo. Tou částí vybíhal už Cirkus Humberto do opuštěného volného prostranství za Reeperbahn, kde stály kolem dokola Berwitzovy maringotky, obývací vozy komediantské, některé provedené se značným přepychem, některé chudé, téměř každá jiná, jak je Cirkus Humberto nebo jeho artisté v nejrůznějších koutech Evropy získali. V některých bydleli Berwitzovi lidé i teď přes zimu, kdy se nejezdilo, zůstávajíce raději věrni maličkému domovu na kolech, než aby se stěhovali do městkých zdí. Volné prostranství mezi maringotkami bývaoza teplého počasí oblíbené cvičiště některých umělců, byla v něm i vyznačena a urovnána jakási manéž, aby cvičící měli představu o správných rozměrech. Celé to prostranství bylo nejmilejší místo oddechu pro všecky zaměstnance, kteří tu sedávali na kládách nebo na schůdkách vozů. Jinak tu visívalo mezi vozy prádlo, na jaře mezi sporou travičkou hrabalo pár slepic a volně tu skotačio pět nebo šest cirkusáckých dětí.

"To bude dobré místo pro Vašíčka, než odjedeme", řekl si Karas, vraceje se z této obhlídky. Nemohl se už hocha dočkat. Smluvil s bytnou, že mu ho přivede, až půjde do trhu nakupovat. Bylo už půl desáté, když se Alice Harweyová objevila u vchodu do manéže a volala: "Pan Karas má tady návštěvu!"

První, komu Karas hocha představil, byl ovšem Kerholec.

"Tak ty jsi ten slavný Vašek Karasů z Horní Sněžné?" oslovil ho protřelý Kerholec, mrknuv znalecky po osmahlé tváři venkovského chlapce, z níž zářily velké, bystré oči.

"Ano".

"A už jsi byl v cirkuse?"

"Byl. Včera".

"Jak se ti to líbilo?"

"Bylo to překrásné?"

"A co se ti líbilo nejvíc?"

"Koníčky".

"No, to máš dobré oko. A pojedeš s námi?"

"Pojedu".

"A nebojíš se, že tě koníčky pokopají nebo kousnou?"

"Ne. Já na ně křiknu a prásknu bičem a oni si stoupnou do řady".

"Tak ty tedy budeš cvičitelem?"

"Ano, a jezit budu tadyhle dokola a skákat na koni, táta mi to slíbil, viď, táto?"

"Když ti to táta slíbil, to je ovšem jiná. Ale víš, že se budeš muset moc učit a že je to velká dřina?"

"Ať".

"A to nesmíš brečet!"

"Já nikdy nebrečím. Když jsme se doma prali s kluky, všichni brečeli, když dostali kamenem, jenom já nebrečel, já jsem se za klukem rozběh a zbil jsem ho".

"A co když ti utek?"

"Ále neutek. Já jsem je všecky dohonil. A když utek, tak jsem ho chytil zejtra".

"Tos byl tedy největší práč ve vsi?"

"To já nevím. Ale všecky jsem přepral".

"No, to máš tedy dobrý základ k cirkusu. Když to vydržíš, budeš jednou direktorem".

"No třebas, ale hlavně budu jezdit a skákat".

Kerholec ho pohladil po hlavě a obrátil se na Karase:

"Kluk je pořízek. Ten by to moh k něčemu dotáhnout, ale musíš ho hned dát cvičit. Sedm let, to je nejvyšší čas pro dítě v cirkuse. Ale teď ho zaveď ke kasírce, ať se jí poděkuje za lístek. To jí bude dělat moc dobře, to si ji koupíš a kluk pojede".

Karas tedy vzal hocha, vedl ho k pokladně a cestou mu nacvičil potřebné "rukulíbám, milostpaní". Frau von Hammerschmidt uvítala chlapce sirotka s náramným rozechvěním. O klucích a rvačkách se s ním ovšem nebavila, ale mluvila dojatě o mamince na nebíčku, které hodný hošíček musí dělat zde na zemi radost, aby nebyla před Pánem Bohem smutná. A když slyšela, že Vašek chce jezdit na koni, schválila mu to, že je to správné odhodlání, že nebožtík pan major Hammerschmidt taky začal jezdit jako hošíček a jaký pak to byl slavný překážkář, na knížecích parforsních honec vždycky na něho čekali jako na kápo. A ona že promluví s panem ředitelem Berwitzem i s panem Perreirou, aby si hocha všimli. Nakonec vytáhla z háčkované sdrhovací pompadurky půl rohlíku, dala jej chlapci s tučným polibkem, podala ruku Karasovi a obrátila se k okénku a k lístkům.

Když se vrátili do manéže, zůstal hoch jako učarován: kruhem tam běželo šest pofrkávajících běoušů, za nimiž bylo vidět paní s bičem v ruce Na její zavolání se šimlíci na zadních nohou očočili a běželi obráceně, a na další zavolání se pak obrátili a jeden druhého předběhl, až byli zase v řádce, a pak se najednou obrátili čelem k ní, zvedli se na zadní nohy a přišli k ní ze všech stran do středu stáli tam, dokud nespustila ruku s bičem. Vašek křečovitě tiskl tátovi ruku a díval se na bílé koně jako na zjevení. Cirkus byl prázdný, jen dole pod lóží stál pan Selnicki s očima trochu zaslzenýma a opíral se o bariéru, odkud občas vylovil láhev s rumem.

Kars si v té prázdnotě nebyl jist, zda nepřekáží, snad není dovoleno dívat se na zkoušky. Odtáhl tedy chlapce zpět do chodby, obešel irkus a zavedl ho do koníren. Cestou potkali dobře deset lidí, které už Karas od vidění znal a kteří se pozastavili teď, když nebyl kalup, a zajímali se o chlapce, zda s nimi pojede. Karas měl radost, že ho všichni tak srdečně vítají. Ve stáji zavedl Vaška k tomu Hansovi, který ho ráno učil čistit koně, a ohlásil mu, že mu vede pomocníka. Hans si utřel širokou dlaň o modrou zástěru a potřásl Vaškovi rukou, jako by to byl starý chlap. Tomuhle Hansovi Vašek mnoho nerozuměl, mluvil jinou němčinou, než se mluvilo na Šumavě, ale dětským pudem pochopil, že je to hodný člověk. A pak byl od těch koníčků, znal každého jménem; kterého zavolal, ten otočil hlavu a velkýkma očima se po Hansovi podíval. Ale co bylo to všecko proti tomu, když Hans najednou vzal Vaška za rukáv a dovedl ho až na konec stájí, kde ve ezvláštní ohradě stáli čtyři malí strakatí koníčkové, jako stvořeni pro takového kluka, jako byl Vašek. Vašek uchvácen zvedl obě ruce a bezděky vykřikl česky:

"Ježíšmajnkote - bandurkové!"

Chovali takové roztomilé zakrslíky na Hluboké a dost daleko s nimi zajížděli. A lidé v kraji si našli pro ně výraznou přezdívku: bandurek, bandurkové. Zde tedy měl Vašek před sebou čtyři bandurky, a když je Hans zavolal jménem, seběhli se a jeden přes druhého natahovali krky. A Hans najednou popadl Vaška za ramena, a než se nadál, posadil ho na krajního z nich. Vašek se trochu zalkl překvapením, ale hned stiskl nohy a rukou se chytil hřívy, aby nespadl. Hans ho zprvu přidržoval, ale teď ho pustil, otevřel vrátka a zavelel:

"Mary, pojď!"

Kobylka pohodila hlavou, vyšla s Vaškem do chodby a nesla se drobným krokem Hansovi po boku chodbou dolů. Hans něco křikl, Mary se obrátila a rozběhla se klusem k své ohradě, že měl Vašek co dělat, aby nespadl. Ale udržel se a několik koňáků s kartáči v ruce volalo na něho "Bravo!" V ohrádce sklouzl Vašek sám s bandurka a poplácal si ho. Nechtělo se mu od něho, ale táta zavolal, aby šel, že sám se tu musí dát do práce. A vyvedl hocha na zadní prostranství, kde se také zrovna cvičilo.

"Vašku, tady musíš na mne počkat, až bude čas jít na oběd. Nikam mi nelez a hrej si tady Koukej, tamhle vzadu sedí na schůdkách dvě hezké dětičky, s nimi si můžeš třebas hrát. Jdi k nim a seznam se s nimi. Ale tuhle do toho kruhu, kde ti páni cvičí, nechoď, tam se nesmí, tam bys jim překážel".

Táta se vrátil ke koním a Vašek osaměl. V tu chvíli se mu z mysli vytratili táta i koníčkové, neboť před sebou měl náramnou podívanou na dva pány, kteří chodili dokola po rukou. To se mu tak líbilo, že si poskočil a rozběhl se blíž k nim a tam si podřepl do trávy, aby se na tu legraci dokonale koukl. Páni při tom všelijak kejklali nohama, někdy zůstali stát, rozepjali nohy a spouštěli je pomalu až k zemi a zase je zvedali vzhůru. A pak se najednou skočky postavili na nohy, otřepali si ruce, vyhrnuli spadlé rukávy košile, jeden na druhého něco křikl, ten se rozběhl, ten první přičapl k zemi a dal ruce do klína, ten běžící mu do nich skočil, ten přikrčený se najednou vzepjal a vyhodil toho druhého daleko od sebe, takže ve vzduchu udělal kotrmelec. Bylo to tak překvapující, že Vašek vykřikl "Hóóó!", vyskočil a radostí se otočil na patě dokolečka. Ale hned si zas sedl, protože ti dva to opakovali. A udělali to za sebou snad desetkrát. Vašek uvažoval, že tohle je vlastně ještě hezčí než jezdit na koni. Ve vsi bylo několik kluků, kteří už jeli na koni; Franta Šemberů, co měli velké hosodářství, jezdil dokonce s bratrem plavit koně do rybníka a tam seděl na lesknoucí se kobyle v promáčených kalhotách a náramně na ni křičel "Hýjo, stará" a "Prr, stará" a "Uhneš, ty mrcho zatracená"; ale takhle skákat neuměl nikdo, to by teprve čubrněli, Franta a Pepík a Honza Bláhů a Jirka Cikhartovo a Tonda Cerhů. Nebo takhle přijít po rukou k babičce a nohou jí zaťukat na dveře, ta by se vyjevila, panečku!"

Kolem chodili lidé a vůbe si nevšímali cvičení. To se Vaška až dotýkalo; podíval se po každém příchozím a očekával při nejmenším obdiv a uznání, ale všichni byli tuze lhostejní. To nebylo hezké k těm pánům, kteří se tolik namáhali udělat pěknou psinu. Teď si třebas našli kousek půdy, odkud odkopli každý kamínek, a pak ten jeden skočil tomu druhému rovnou oběma nohama na krk a ten druhý, jemináčku, ten spodní se převalil a oba padali, ale nedopadli; jak měl ten horní natažené nohy, tak se na ně postavil a teď toho spodního mezi nimi protáhl a vyzvedl ho na rukou do vzduchu a nad sebe, ve stojce, a tak stáli jeden nad druhým, až pak ten vrchní odskočil. Sakra, tohle to umět třeba s Tondou Cerhů, to by ho Vašek protáhl a vynesl nahoru, to by Cerhovo Nanynka koukala, jaký je Vašek silák a jak kunštovný. Najednou cítil potřebu zkusit se a ukázat, že taky něco dovede. Kde jsou ty děti, co o nich mluvil táta?

Opravdu, ještě tam sedí na schůdkách. Ale jsou to nějaké hrozně pořádné děti, kluk má bílý límeček a kravatu a holka sedí v kloboučku a drží slunečníček. To se Vaškovi nelíbilo, ale byli asi tak velcí jako on, zabočil tam tedy pomalu a oklikami, pískal si a otáčel se a velicos po cestě prohlížel, aby se nezdálo, že jde rovnou k nim. Ale když k nim došel, bylo potřebí nějak upoutat jejich pozornost. Vašek tedy vykřikl "Hele!" a udělal u protějšího vozu svíčku. Pak se spustil a udělal kotrmelec. Pak se postavil a koukl se, co oni. Holčička vyprskla do smíchu a šťouchla do hošíčka, který se nějak zakabonil. Vašek se postavil proti němu, rozkročil se a křikl:

"Jsi od cirkusu jako já? Já budu skákat!"

Hošíček se zamračil ještě víc. Vašek dal prsty do úst a hvízdl. Pak se nafoukl a volal:

"Já budu skákat a chodit po rukou a dělat kotrmelce ve vzduchu. A co umíš ty?"

A teď se stalo cosi, co Vaška na chvíli úplně ohromilo. Ten způsobný chlapeček sáhl za sebe, vytáhl cylindr a hůlku s kostěným knoflkem, zvedl se na schůdkách a řekl vztekle takovým tenkým, zlobivým hláskem:

"Mladý muži, vy se mýlíte, když nás považujete za děti, jako jste vy. My jsme dospělí lidé a plníme v cirkuse řádně své povinnosti trpaslíků. Chcete-li si hrát, najděte si někoho sobě roveň. Poroučíme se vám. Emilie, pojď!"

Domnělý chlapeček si narazil cylindr, sestoupil se schůdků a podal ruku holčičce, která se předtím smála, ale teď honem zvážněla. I ona sešla dolů, sebrala pravicí vlečku sukně, levicí se zavěsila do manžela a oba odešli s nosem zdviženým.

Vašek stál jako opařen. Odjakživa slýchal o trpajzlících, že jsou to takoví malí dědečkové s bílými fousy, a nikdy ho nenapadlo, že taky musí být nějací mladší trpajzlíci, než zestárnou a zalezou do podzemních děr. Ale přitom přece jen nemohl přemoci dojem, že má před sebou kluka s holkou a že utrpěl porážku a že by měl tomu klukovi napráskat, aby ta holka poznala, co on je zač. Nicméně zůstal z toho všeho zaražena teprve po chvíli se vzpamatoval, a aby zachránil reputaci, vyskočil na schůdky vozu a křičel:

"Trpajzlík, trpajzlík,

nedosáhne na majzlík!"

Opakoval ten verš několikrát, ale trpasličí manželé, angaovaní pro nadcházející turné jako Admirál Paleček a Princezna Kulihráška, nerozuměli jeho posměšnému volání a odešli do boudy, ani se neohlédli.

Vaškovi se však zalíbilo na schůdkách, odkud pěkně viděl přes celé prostranství. Chvilku ještě hulkal o trpajzlících a pak nějakým záhadným spojováním představ došel přes pomyšlení na pohádky a na domov k něčemu, co mu chybělo od chvíle, kdy opustil vesnici: k písničce. Rozkročil se, strčil ruce do kapes a z plna hrdla začal zpívat. Ale nezpíval dlouho.

"Sacré nom d'un chien, qui est-ce qui fait ce sale bruit..."

Hrozný jakýsi hlas zabouřil neznámou řečí přímo za Vaškovými zády. Vašek se lekl a sjel se schůdků jako střelený Ohlédl se a po prvé v životě se vyděsil tak, že klopýtl, převrátil se a převalil se na zadnici. Dvířka vozu, před nimiž zpíval, byla otevřena a v nich stál velikánský obr s divoce rozcuchanými černmi vousy a vlasy, s vykulenýma očima, do půl těla nahý a celé tělo i paže a ruce pokryty njakými modrými obrázky. A na ramenou toho obra seděla opička, všemi čtyřmi se držela ramene a pronikavě ječela do hlubokého řvaní obrova. Vašek na zemi měl ve svém úděsu jedinou představu: urazil trpaslíky a teď na něho přišel lidožrout.

Ale ta rychlost, jak Vašek sletěl se schodů a jak si kecl na zadek, a pohled na něho, jak tu seděl opřen o ruce, s vylekanou tváří, v níž téměř už nabíral modlánky, to vše přivedlo obra do halasného, dunivého smíchu.

"Hé, mon petit, tu as fait une belle courbette! Mais tu n'es pas du métier, quoi? Du bist nischt vom Zirkus, was?"

Vašek ihned postřehl změnu v tónu a bleskem pochopil, že nejde o život. Porozuměl také závrečné otázce a už se sebral, aby čelil poslednímu nebezpečí, které ještě zbývalo. Chlap přece mohl myslit na výprask.

"To se mýlíte", odpověděl na francouzskou němčinu svou českou, "my jsme od cirkusu, můj táta a já, ale jsme tu noví".

"No proto, jinak každý, kdo tu pár dní, už vědět, že když kapitán Gambier vytáhnout modrou vlajku na hlavní stěžeň, všecko kolem být ticho, protože kapitán Gambier spát. Rozuměl?"

"Nerozuměl", odpověděl Vašek německy a česky dodal: "A jestli mi chcete nabít, uteču přivedu tatínka a ten vám namele".

"Je ne comprends rein", zachechtal e obr a zeptal se německy:

"Odkudpak jsi?"

"Z Horní Sněžné", odpověděl Vašek.

"Quoi?"

"Z Horní Sněžné!" řekl Vašek hlasitěji.

"Nom de Dieu - qu'est-ce que cela? Co ty povídat?"

"Z Horní Sněžné", křičel Vašek, "zhornísněžné, zhornísněžné, zhornísněžné!"

"Ah, est-ce qu'il n'est pas rigoo!" smál se vousáč a v dobré náladě dodal německy: "Chceš kafe?"

Tomuhle Vašek porozuměl dokonale a najednou pocítil, že má hrozný hlad.

"Hm", přikývl, "chci".

"Tak pojď", řekl obr, couvaje ze dveří.

"Ale ta opice mě kousne", odpověděl opatrně Vašek.

"Džoko kousnout? Džoko nekousnut, Džoko jít do klece. Pojď!"

Obr vzal opičku, ktrá se už utišila, do náručí a Vašek šel. Ty domečky na kolech byly přece pro něho náramná hádanka, jakživ takové neviděl a od táty slyšel, že v nich budou ít. A teď se mu jeden otevřel, klukovská zvědavost byla probuzena. Ale panečku, to byla krása, ten domeček uvnitř! Vaškovi připadalo, že je tu po třetí v pohádce: nejdřív byli trpajzlíci, pak obr lidožrout a teď cosi jako perníková chaloupka. Napravo a nalevo byly postele, za nimi u okna se záclonkami stolek, pak skříň, na níž stála kec, do které pan Gambier vstrčil Džoka. Na druhé straně byla plotýnka s komínem, umyvadlo a dvě židle zase pod okénkem. Po zemi ležely kožešiny zvířat, žluté s černými pruhy, a také po obou stěnách nad postelemi byly rozepjaty dvě s vypreparovanou hlavou. Nad nimi, skoro u stropu, byla zavěšena úplná hlava stejného zvířete s otevřenou tlamou a vyceněnými teskáky.

Kapitán Gambier si navlékl široký, temněrudý plášť, který převázal šňůrou.

"Sedni si!" ukázal Vaškovi na židli u stolu.

Pak el k protějšímu okénku, otevřel je a něco zvenčí motal a tahal. Vašek vypozoroval, že jsou to motouzy. Po chvilce se v okénku objevily dva praporky, červený a modrý. Obr modrý odvázal, červený zas vytáhl nahoru.

"To je modrý vlajka", řekl Vaškovi, položiv praporek na stůl, "tamten červený vlajka. Červený vlajka znamenat: kapitán Gambier je doma. Modrý vlajka: kapitán Gambier spát. Rozuměl?"

"Rozuměl. A co jste dělal v noci?"

"Á v noci, hé, mon petit, v noci moc práce, rozuměl? Lvice Nataša mít mladé, dostat koťata, rozuměl? A kapitán Gambier být pán od lvi a tygři a medvědi, rozuměl? A moc práce s Nataša, celou noc, mon cher, celou noc!"

To už obr kramařil u plotýnky a stavěl na stůl dva hrnečky a nalil do nich z konvice bílou kávu. Pak postavil na stůl cukřenku, misku s máslem a košík s několika houskami.

"Vem si, mon petit", pobídl Vaška a sám si sedal naproti. "A vem máslo a mazat".

Vašek nebyl z kluků, kteří se upejpají. Byl zvyklý brát všecko, co ho v mladičkém životě potkalo, tak, jak to přišlo, a hned se s tím srovnat. Ze všeho pochopil, že rozcuchaný obr je hodný pán, který má rád děti, a že je pánem nad lvy a tygry v cirkuse. To se mu velmi líbilo. Míchal si tedy kávu, ukousl už nedočkavě špičku housky a prohlížel si přitom hostitele.

"Vy jste krotitel?"

"Oui, dompteru, oui".

"A vy jste byl včera v kleci, jak ten lev chodil po kouli?"

"Oui, mon petit, klec... a lev a koule. To jsem já".

"A kde máte ty krásné modré šaty se stříbrem tady napřed?"

"Óhohó, ten modrá šaty být tady ve skříň a červená se zlato a fialová se zlato..."

Francouz, navýsost pobavený klukovskou návštěvou, vyskočil a vytáhl ze skříně tři pestré, třpytící se kabátce.

"Jé..." uniklo Vaškovi nad tou krásou a lžička mu vypadla z ruky.

"Oui, c'est magnifique. Vem si ještě máslo", dodal, vraceje se ke stolu. "Tak já dompteur, a co jsi ty?"

"Já budu skákat a chodit na rukou a takhle, hop, yvhodím toho druhého do vzduchu a tak vůbec".

"Oh, akrobat, trčs bien, to je taky dobrá métier. A už pracuješ?"

"Ne, táta pracuje, troubí v muzice a vodí koníčky a čistí je. Ale já budu skákat, až budu velký... A taky budu jezdit na koníčkách a cvičit je s bičem!"

"Ah, c'est comme (a, ty teprve chtěl být akrobat... a chtít být jezdec..." usmíval se Gambier.

"Ano", přikývl hoch, ale v tu chvíli mu letělo hlavou, že s tím skokanstvím si zvolil něco velmi šedivého, že takový krotitel je mnohem krásnější, ty nádherné kabátce a ten domeček a pak jak jde do klece se lvy nebo s tygry, jaká je o nho úzkost a jaký je vlastně hrdina. A k tomu je kapitán! Jak se Vašek odmlčel, zdálo se mu, že nejlépe by přece jen bylo stát se krotitelem. Ale měl ještě jednu nejistotu, proto se otázal:

"A ty lvi a tygři - ti vás nekousnou?"

"Ó, někdy jsou zlí. Tamhleten", Gambier ukázal na tygří hlavu nad postelí, "ten být moc zlý, ten mě jednou popadnout za nohu - koukej!"

Gambier natáhl nohu, zvedl plouhavou nohavici a Vašek spatřil na lýtku jizvy.

"A co jste udělal?"

"Já? Já ho bít na čumák, znova a znova..."

Kapitán zvedl strašnou svou pěst a ukazoval, jak ho bil. A Vašek všecek vzrušen viděl v duchu ne Gambiera, ale sebe, jak bije pěstí tygra po čumáku.

"A co on, tygr?" sotva zašeptal.

"Jusuf? Pustit noha a utéct do kouta!"

"Hernajs", vykřikl kluk a už byl rozhodnut, že nebude ničím jiným než kapitánem nad lvy a tygry. Bouchl si levicí do stolu, postavil se a křikl: "Hrnajs, a to já taky. A zabiju lva a zabiju tygra a všecky potvory se mě budou bát".

"Óhohó", rozchechtal se Gambier. "Tak ne akrobat, ale dompteur?"

"Dontér!" přikývl Vašek, a tím jako by to bylo u něho vyřízeno. Ale byla tu ještě jedna moc důležitá vc, na kterou se bylo nutno přeptat. A zatím co dopíjeli kávu, zamířil Vašek rovnou k tomuto předmětu.

"A co ty obrázky?"

"Quoi?"

"No, ty obrázky, co máte tady na prsou a na rukou a na noze..."

"Ah, je comprends... ça, n'est-ce pas?" kapitán s rozzářenýma očima rozhrnul plášť a ukázal na prsa. Byla tam modře vypíchána žena, ležící s rozpuštěnými vlsy pod palmou a dívající se na plachetní loď, plující mezi vlnkami.

"Et ça?"

Natáhl pravici a na jejím hřbetě uviděl Vašek erb se vztyčeným lvem, po jehož stranách byla písmena L. G.

"Ano", přikývl.

"To je tatouage, víš, ta-tou-age!"

"Tatuáž. Ano. A to jste se tak narodil?"

"Comment? Nerozuměl! Co chceš říct?"

"Jestli to máte od narození..."

"Óhohohó, non, non... to ne, to je píchané, pik, pik, pik, rozuměl, jehla, pik, pik, pik a potom barva. Moc bolet, ale kapitán Gambier všecko vydržet. Chceš jít se mnou ke lvy a tygry?"

"Chci", přikývl Vašek, jemuž se velmi odlevilo, když se dověděl, že ta tatuáž je cosi umělého. Obával se v duchu, e to snad je nějaký zvláštní národ, který se narodí s modrými obrázky po těle, jako tady v Hamburku viděl lidi s černou kůží nebo se žlutou. A už si kombinoval, že dontéři mohou třeba být jen z toho národa, co má kůži s modrými obrázky. Ale když je to takhle, to mu už nic nebrání stát se dontérem, protože píchání se nebojí, to se s kluky doma píchali nebo včela bodla, to se všecko vydrží. Jen kdyby měl tak mohutné vousy, až bude kapitánem!

Léon Gambier zatím shodil plášť a myl se v plechovém umyvadle s velkým supěním a prskáním. Vašek nejrpve vylovil z košíčku ještě jednu housku, strčil ji do kapsy, pak se opěřl lokty o stůl a koukal se na obrázky, které měl dontér na zádech. Byl tam střelec, který opřen o balvan mířil na řvoucího lva, chystajícího se ke skoku. za lvem vycházelo slunce, kdežto nad střelcem ještě byly hvězdy. Pod tímto výjevem byl stočený had se zvednutou hlavou a po jeho obou stranách dva krásně vyvedené dívčí profily. Pak se začínala nějaká lesní krajina, ale Vašek viděl jen špičky smrků, ostatní mizelo pod kalhotami. Na šíji byla nějaká kulatá postava, sedící se zkříženýma nohama a s rukama sepjatýma. Vlevo od ní se táhla přes rameno kotva, vpravo sekyra. Na levé paži byl zase had, ale rozvinutý, pak nějaký náis v rámečku a pak srdce s písmenami a růžička a ptáček. Co bylo na pravé ruce, Vašek neviděl.

"Hm", sešpull hubu, jak měl tvář opřenou mezi dlaněmi, a pokračoval v pozorování a v úvahách, "takhle malovat dovede Honza Bláhů taky. Až budu dontérem, dám se od něho pomalovat. Ale hada si tam nedám. Had je blbost. A ženský jsou taky blbost. Jak může přijít ženská dontérovi na kůži? Kotva na rameni, to ještě jde. U nás na oltáři byla taky vyšitá kotva. Ale hlavně si dám vymalovat tygra a lva, jak tahají dontéra každý za jednu nohu. A dontér je bude mlátit po čumáku. A dozadu si dám namalovat koníčky, jak stojí vedle sebe na zadních nohách. A pod to... třebas... jó, pod koníčky, dám vymalovat tátu, jak troubí. A když večer budu svlíkat košili, řeknu: Hele, táto! A táta se bude chechtat, až se uvidí, jak troubí".

Mytí a česání trvalo panu Gambierovi z celého oblékání nejdéle. Hlavně česání, než si v těch krakonoších chumlanic upravl zas krásný muný plnovous podle módy a než si rozježené vlasy srovnal v uhlazený, napomádovaný účes s pěšinkou uprostřed. Zpíval si přitom "Oh, ma chère Marie, vous êtes une belle fleur..." hrozn hlubokými, dunivými tóny, jako by šlapal po basech varhan. Ale pak, když odhodil hřeben, šlo to ráz dva, košile, kalhoty, střevíce, úká tmavomodrá kazajka se stojacím límečkem a dlouhou řádkou knoflíků. Nato si nasadil šikmo zvláštní, trochu promáčknutou šapku s dlouhým, šorokým "nehtem".

"Voilà mon petit, allons, jdeme do menažrí".

Vašek seskočil s židle, ulovil čepici a vyběhl ven, aby viděl, jak kapitán stahuje "červený vlajka". Pak klusal po boku obra do protější boudy. Prostranství s cvičnou manéží bylo v tu chvíli prázdné.

Vašek nebyl ještě ve zvěřinci, a když tam vstoupil, zůstal jako omámen. Jak je možné, že mu o tomhle táta nic neřekl? Klec s opicemi! Kozel s modrou bradou! Křiklaví papoušci! Podivná zvířata v klecích. Medvědi! Ovečky! Tady bylo přece zábavy na celé dni a táta vystrčí kluka mezi vozy k nějakým pitomým trpajzlíkům. Teď si však to všecko musel nechat na jindy, dontér šel velikými kroky rovnou ke lvím klecím a Vašek ovšem s ním. Když se Gambier objevil mezi klecemi kočkovitých, šelmy se většinou zvedly, popošly ke mřížím a tiše mňoukajíce třely tělo o železné tyče.

"Bon jour, Bessie, bon jour, Corinne, comment ça va, Mahoum?" volal Gambier na jednotlivá zvířata tichým, mazlivým hlasem, a jeho ruka zajížděla jim do hřívy a do srsti, muchlala je a třela a šelmy se chvěly příjemnou rozkoší. Očima však tkvěl krotitel na kleci s Natašou. Lvice ležela ospale a unaveně a nad ní stála v kleci Anežka Berwitzová. Gambier neměl tyhle direktočiny svévole rád, ale uznával, že to madame se zvířaty umí a že si s nimi může dovolit víc než kdo jiný. Přesto byl spokojenější, když ředitelka, zaslechnuvši jeho hlas, vyklouzla z klece a zaklesla její uzávěru. Gambier ji pozdravil a Anežka, podávajíc mu drobnou svou ruku, rovnou oznamovala hlavní novinu: lvíčata bude nutno Nataše odebrat, lvice si jich nevšímá a patrně nemá pro ně dost mléka. León Gambier pokýval hlavou:

"Zkusit se to může. Kdyby vyváděla, můžeme jí jedno lvíče na zkoušku vrátit. Vezmu si je k sobě, už sjem jich měl hezkou řádku".

"Ne, kapitáne, to mi nemůžete udělat. Už jsem se rozhodla, že lvíčata odchovám sama. Náš vůz je větší a pohodlnější".

"Prosím, madame, jsou to vaši lvi, ne moji. Ale budete mít s tím plno nepříjemností, musíte si vzít ty tvorečky k sobě do postele, potřebjí živočišné teplo; a nejsou klidní a pořád vyrušují... a čistotní taky nejsou..."

"Já vím, já vím. Ale já je miluji. Jsou takoví bezmocní. Něco s nimi už musíme vytrpět, vždyť je to kapitál. U nás jim bude líp. A nebude-li žádný z nás doma, dá na ně pozor Helenka".

Vašek všemu nerozuměl, mluvili spolu francouzsky. Stál zatím u klecí a pozoroval mohutná zvířata, která po prvé v životě viděl z takové blízkosti. Pak popošel a spatřil velké žíhané šelmy. Uvdomil si, že jsou to tygři. "Hernajs", říkal si, "ty ale máš zuby, ty prevíte, ty bys šel po člověku. Ale opovaž se, já bych ti roztřískal čumák". Tygři si lenivě prohlížlei hocha před sebou, občas některý zívl. Největší z nch byl přimáčkut k mříži a snažil se zahlédnout Gambiera a Anežku, kteří stáli opodál.

Pak najednou nastal ruch. Sebělhlo se několik mužů, Gambier rozkazoval, mužští přivlekli na kolech prázdnou klec a postavili ji před klec Natašinu. Gambier vešel k Nataše, mazlil se s ní, domouval jí. Lvice se napůl zvedla a zařvala. Lev Mahum jí odpověděl. Lvice Bessie odpověděla Mahumovi. Lev Sultán zavrčel zle na Bessii. Vaška obešla úzkost z toho dunivého rachotu strašných hrdel. Gambier laskal natašu za ušima a domlouval jí. Někdo přinesl tři kusy syrového masa. Anežka si je vzala a vstoupila do prázdné klece. Otevřená dvířka byla přitlačena k dvířkám klece Natašiny. Tři krmiči stáli vedle s tyčelmi a vidlicemi. Gambier popošel ke dveřím, vzal od Anežky kus masa.

"Viens, Nataša, viens, ma chère!"

Hodil maso do nové klece. Nataša se zvedla, protáhla a plouhavým krokem došla k dvířkám.

"Pojď, Natašo", vábila ji Anežka, "pojď, maličká, tu máš masíčko".

Lvice čenichala čenichala ke dnu klece, pak se drbala hlavou o mříž, pak pomalu, pomaličku vstoupila, tiše, al výhružně rčíc. A pak skočila k masu na zemi, pokryla je tlapou a zařvala hlasitěji. Všichni kolem, i Anežka i Gambier, stáli úplně nehybně.

"Nekřič, miláčku, neboj se", řekla měkce Anežka. "Je to tvoje, nikdo ti to nebere. A tohle je taky tvoje a tohle taky". A hodila lvici druhý kus a třetí. Lvice očichávala maso, lehla si k nmu a vrčela. Anežka pomalu, stále k ní mazlivě mluvíc, pokročila k dvířkáma přešla do protější klece. Dvířka za Natašou zapadla a krmiči odtahovali její klec. Z druhé klece sestupovala Anežka a za ní Gambier, nesa v náručí tři vrnící koťata.

Vašek stál celou tu dobu napjat, zaostřeným pohledem sleduje všecko, co se tu dálo. A pěstičky měl bezděky sevřeny a v hlavě odhodlání, že se vrhne na tu potvoru, kdyby něco jeho kapitnovi nebo té paní udělala. Byl tak zaujat, že ani nepozoroval, že ho někdo zatahal za kabát. Teprve když se to opakovalo, ohlédl se a s náhlou radostí vykřikl přidušeně: "Jé, táto!"

Ředitelka se ohlédla. Karas ji pozdravil.

"Ach, Anton! Dobrý den! Tak to je ten tvůj hoch? Švagrová mi už o něm vyprávěla. Hezký chlapec. Pojď se kouknout na lví koťátka. Ale ještě na ně nesahej. Až povyrostou, budeš si s nimi hrát".

Vašek se natáhl ke Gambierovi, který se sklonil. Na levém předloktí si pravicí přidržoval tři nezehká, vlhká zvířátka, tichounce kvikající.

"Nataša chce do hnízda", upozornil jeden krmič. Obrátili se a odstoupili. Lvice, která chvíli žverkala a hryzala maso a smýkla jím po zemi, nedojedla je a vrátila se k mříži.

"Vpusťte ji zpátky", zavelel Gambier.

Přitáhli tedy opět klec, jak předtím byla, otevřeli dvířka a Nataša s masem v tlamě vskočila velkým skokem do své vystlané klece. Tam složila maso a jala se enichem hleat ve slámě mláďata. Dvířka se za ní zavřela a dělníci odváželi reservní klec. Nataša hledala, hledala, až přišla zase k masu a lehla si k němu, aby je ožírala.

"Špatná máma", řekla Anežka, "pojďte, kapitáne".

"A my musíme k obědu, Vašku", řekl táta hochovi. "Jak jsi se měl?"

Táhli spolu domů a celá cesta a celý oběd nestačily k tomu, aby vašek tátovi a pak Růžence yvpověděl, co všecko viděl a zažil. A jediný závěr všeho byl, že Vašek bude dontérem.

"A co je to, ten dontér?" ptal se táta.

"Pro pána krále! Táto! Ty nevíš, co je dontér?" vytáhl se na něho kluk. A teď teprve následovalo vysvětlení, že se dá Vašek tetovat, bude mít douhé vousy a praporek na domě a bude chodit k šelmám do klecí, a kdyby ho chtěly kousnout, že jim dá po čumáku.

Odpoledne byl ovšem Vašek znovu na představení. Karas ho usadil na volném místě na galerii a pak sám běžel do orchestru. Poznal brzo, že program jde jako hodiny přesně tak jako včera. Dnes byl už s přiznávkami bezpečnější a v jednom marši si v triu dovolil rozvinout přihrávku na kratičkou kontramelodii a pan Selnicki mu na to pochvalně přikývl. Nebylo to nic víc než takové mcarára trádarata, jakých užívali s Milnerem nesčetně, Karas však byl velmi spokojen, že s tím přišel a že se to kapelníkovi líbilo. Po programu letěl už dolů jako ti druzí, popadl svou náruč povlaků. Tentokrát byl hotov dřív než jeho partner, protože měl smluveno s Vaškem, že přijde dolů a že mu pomůže. A pak bylo krmení a večerní čištění a to zas byla pro Vaška podívaná, která ho náramně zaujala. Konečně bylo vše v cirkuse skončeno, noční hlídky stanoveny a oba Karasové kráčei spolu domů. Zvláště Vašek byl spokojen. Po prvé se účastnil práce, s těmi povlaky, a to mu brzo vyrostlo v přesvědčení, že nebýt jeho zásahu, nebyl by cirkus v pořádku.

Ale večer, když ulehl do postele, ozval se před usnutím:

"Víš, táto, šecko je to hezké, ale já budu cvičitelem slonů. Cvičit slona, to je přece jen ze všeho to nejkrásnější!"

VII

Nazítří v poledne obědvali oba Karasové u paní Langermannové naposledy. Po obědě se podle rozkazu stěhovali do maringotek. Loučení nebylo jednoduché, Karas byl tu přece podnájemníkem už kolikerý rok a tentokrát odcházel na prahu vlastní sezóny. Byla to velká událost pro ty malé lidi, že se tak jako zázrakem uchytil uprostřed nezaměstnanosti; a naopak zase on věděl, že hodné paní Langermannové nastává ošklivé léto, když přišla o celou partu strávníků. A pak tu byl Vašek, kterého si za těch pár dní zamilovala, a Vaškovi nadešel rozchod s Růženkou, s tímto prvním koníčkem jeho cirkusáckých snů. Tož tu byly i slzičky na krajíčku a mnoho slibů, že vrátí-li se zdrávi na zimu do Hamburku, docela určitě vyhledají paní Langermannovou a snad se, doufejme, u ní i ubytují.

Za cirkusem bylo kolem maringotek rušno a hlučno, celý cirkus si sem snášel zavazadla a všeliké libůstky, od nichž se lidé nerozlučují, od klece s kanárem až po kvtináče s kytkami. Karas přišel jen s batůžkem. Vyhledal vůz číslo osm. Když jej otevřel, našel uvnitř Kerholce, rozvěšujícího své šatstvo vzadu na háky. Vašek vylezl hned za tátou a byl velmi zklamán. Očekával krásný pohodlný domeček, jako měl kapitn Gambier, a našel pouhou dělnickou noclehárnu na čtyřech kolech. Vlevo i vpravo bylo nad sebou po třech kavalcích, takže každý nocležník tu lezl na své kutě spíše jako do šuplete než na postel. A vzadu stála na dvou židlích dvě plechová umyvadla, dvě konve na vodu, malá skřínka se šesti zásuvkami na klíč pro uložení drobných věcí a nad tím kol dokola trčely háky na šaty.

"Inu", povídal Kerholec, když spatřil udivený pohled Karasův, "říkal jsem ti, že to hotel U arcivévody Štěpána nebude. Tak vznešený raťafák nemáš, aby se ti do tý ďoury nevešel, a až se ti bude chtít kejchat, otočíš se na bok, aby ses nebřink do čela. Bude-li horko, otevřeme okna i dveře a pokocháš se nádherným vzduchem boží přírodičky, bude-li zima, to e tu spojenými silami zadejcháme jak v lázni. Ostatně je to tu jen na přespání. Od rána do noci budeme přece venku, ať jsme na place nebo ať se jede. A kdybychom se jen tak chtěli schovat v dešti nebo tak, dají se horní kavalce sklopit a na středních se pak edí jako u maminky na kanapeti. Hlavně, člověče, že to s tebou pořád jede, ať se vrtneš kam se vrtneš, tvůj kutloch jde s tebou a to je přece náramný fortel".

"Nu, spánembohem", odevzdával se Karas osudu, "jakpak budeme ležet?"

"Já mám čtyřku. To je prostřední kavalec vpravo. Já musím být první venku a kdykoli vyletět, proto mám forhont. Ty budeš spát na šestce pode mnou a Vašek na dvojce nahoře. Můžeš si to s ním prohodit, ale neleze se tam lehce a takový kluk yvletí jako veverka. Co říkáš, Vašíku?"

Vašík neříkal nic. Ale bylo na něm vidět, že se mu to nějak nezdá.

"Tobě e to nelíbí?"

"Já myslel, že budu mít domeček, jako má dontér".

"Jako kdo?"

"Jako ten kapitán".

"Ach tak, jako dompteur, ale ano, Vašíčku, budeš mít takový domeek, ale až bueš tím dompteurem. A na to se teprve budeš muset učit. Vždyť ty tu taky budeš jen na noc, u koní potřebujeme každého, i takového chlapce, jako jsi ty. Líbili se ti koníčkové, viď?"

"Ano".

"Jak tě Hans provezl na té malé strakaté Mary!"

"Ano. Mary pojede s sebou?"

"Ovšem, Vašíčku. A když se ti to tak líbí, pojedeš ve dne na ní".

"Jistě? Já pojedu na koníčku?"

"Když ti to povídám..."

"Jejda, táto, to bude ohromný. Viděl jsi, táto, tu Mary? Ta ti je krásná, jak fizule".

"No vidíš, ale to se opravdu musíš učit jezdi v sedle a pěkně ji ovládat, aby s tebou neutekla".

"Kdepak, to já si ji pevně přidržím. Jak jem na ní jel, to přece neměla žádnou uzdu!"

"Tak se zatím proskoč venku, abys nám tu nepřekážel, a já pak řeku hansovi, aby tě naučil jezdit".

"Hernajs, to bude báječný. Já se na ni půjdu odívat. Smím se jít podívat na Mary?"

"Smíš. A Hansovi řekni, že pan Kerholec poručil, že pojedeš na Mary".

Vašek jásavě vyrazil z maringotky, narazil si svou novou čepici, kterou mu táta před polednem koupil, a hvízdaje šupajdil si k stájím. Karas starší rozepjal batoh a vytáhl své věci. Dva háky mu stačily na celou jeho i synovu hábu.

"Kdopak bude s námi na druhé půlce?" zeptal se přitom Kerholce.

"Samí hodní hoši a našinci", odpovídal Kerholec mezi kramařením, "to víš, že si k sobě do vozu nevyberu dacana. Číslo jedna..."

Karas si všiml při vstupu, že kavalce mají kovové štítky s čísly. To byla taky jedna vášeň Petra Berwitze. Latinská krev v něm vedla ho k okázalostem a k pompésnosti, německý základ se projevoval stálým sklonem k pořádku, k přesnosti a k dokonalé organisaci. Začal číslovat své vozy, když ještě je mohl na mrknutí oka přehlédnout, pak, když vozů přibývalo, dal očíslovat každé lůžko v nich a Steenhouwer vedl výkaz, která lůžka jsou obsazena a která volná. Dnes po hlášení Kerholcově udělal na svém plánu křížek v okénkách VIII/2 a VIII/6, což znamenalo příchod obou Karasů do maringotky Kerholcovy.

"Číslo jedna", povídal tedy Kerhlec, "je nějaký Honza Bureš, bejvalej vzdělanec. Co byl a co se s ním stalo, že šel k cirkusu, to nikdo neví. A taky se tu nikdo po tom neptá. Tady platí člověk, co je, a ne, co byl. Až budeš s námi delší čas, poznáš u cirkusu plno všelijakejch 'bejvalejch'. Ale nikdo jim na to nemaká, když s tím nezačnou sami. Copak člověk může vědět, co druhýho člověka zmáčklo a na co je bolavej. Beztoho to všecko jednoho dne vyleze. Když je člověk na kolech týdny, msíce a léta, každou chvíli pod jiným nebem, jednou přijde takový večer, kdy i učiněný Nepomuk vyklopí svoje tajemství. U toho Bureše jsme jen pozorovali, že s námi nkdáž nevjel do Prahy. Třikrát jsem tam byli, co je tady, a třikrát se vždycky před Prahou zdejch a pak zas někde za Prahou objevil. A vždycky měl takový pitomý výmluvy, že bychom jiného s tím hnali od boudy. Ale Bureš je náhodou tak hodný kluk, že jsem řek ostatním, aby nad tím udělali kříž a nechali ho být. Mezi námi je von herec; to von mluví, káže, deklamuje, hází rukama, pimprlákuje, hotovej Matěj Kopecký. Ale to ti máš zvláštní: to všecko dělá jen pro nás. V cirkusu bys ho k žádný komedii nedostal ani za drahý kamení. My už ho do toho štvali, já sám jednou i direktora popích, aby ho naťuk, ale kdepak: stál jako pařez, koukal se principálovi přes rameno, a že prej ani pomyšlení, von prej je jen na tu sprostou práci a že prej by se ani neodvážil v tak nóbl podniku mezi umělce. Ale já jsem si jist, že si v tu chvíli dělal z direktora prču. Inu zlatej kluk, ale divnej. Povídají tady - ale koukej, to se jen tak říká, já sám o tom nic nevím - vykládají teda, že prej tenkrát, když v Praze bouchli tu kněžnu Vindišgrécovou, že von při tom taky nějak měl bejt... ale já nevím... jsou to jen lidský řeči a znáš, jak se mluví: co není, to se přidá".

"A ten prostřední?" zeptal se Karas, kterého velmi zajímalo zvědět něco o nové partě.

"Trojka - jako Vosádka? Antone, kamaráde, to bych ti musel vykládat celý večer a celou noc. Já sám mu říkám: Vosátko, ty kluku rebelantská, ze čtyř větrů udělaná, sluncem, deštěm pomazaná - ten je tažená flinta, to poznáš kosa, Antone. Ale já už musím jít a ty za pár minut taky..."

Kerholec byl přerušen otevřením dveří. Na schůdkách stál starý muž s tvrdými, šedivými, krátce sříhanými vlasy, s rozbrázděným, ošlehaným obliejem a s nsějakým nákladem na rameni a v náručí.

"Hele, táta Malina", vykřikl Kerholec, "copak nám neseš?"

"Fasoval jsem hamry a floky", odpověděl stařec.

"Tak to pones sem dozadu", zavolal Kerholec a dodal ke Karasovi: "To jsou kolíky do země, floky nebo kotvy, na které uvazujeme ségle. To jsouta lana, co drží mast, stožár, rozumíš, a celý tent... celé šapitó... no, stan. A to je práce nás tenťáků, stavěčů, a já mám rád, když je nádobíčko vždycky při ruce. A tohle je táta Malina, pátej kavalec. Chlapci, domluvte se, já už běžím".

Karas počkal, až starý složil svůj náklad - kladiva byla pořádná, těžká, na metrovém topůrku, kolíky železné, s placatou hlavicí, - a pak se mu prostým způsobem představil.

"Karas, Karas", podíval stařec zamyšleně, "jednou v Uhrách byl s námi taky jeden Karas, to už je ale fůra let... a ne, já jsem si to poplet, to byl Parma, Jozífek Parma, odněkud od Olomouce... já jsem si splet ryby, ale já už vím, karas je menší a parma je větší a má frňousy... tak toho jsi neznal, viď, no, kde bys ho znal... on by moh bejt tvůj táta... a to taky nejde, když byl Parma... ale co, z příně nebyl?"

"Ne, nebyl, táto, já žádnýho Parmu neznal", musel se Karas starochovi usmát.

"Tak to je dobře. On byl totiž velkej lump, ten Parma. On nasypal jednou šípkový prášek mamzel Arabelle do trikotu a ona se musela při krasojízdě pořád škrabat. S takovejma lidma je nejlíp nic nemít. A odkud jsi ty?"

"Z Horní Sněžné. To je za Budějovicema".

"Á, Budějovice. Vím. Tam nám jednou utek nedvěd a my ho honili až do Jaroměřic".

"To bylo asi v Moravskch budějovicích? já jsem od Českých..."

"Á, pravda, pravda. Ony jsou dvoje, no ovšem. Tak ty Jaroměřice neznáš... no tak si představ, že v těch Jaroměřicích běžel ten nedvěd v neděli dopoledne pod podloubím a najednou švenknul a rovnou do dílny k pernikáři. Jo... a počkej... já teď nevím, jak to bylo dál... a ouplně, jako by e mi ten nedvěd u toho pernikáře ztratil... že vono bude čas jít do boudy? Víš, to když má být začátek, to se mně všecko zastaví, myšlení, řeč, no všecinko... a já vím, že mám jít do boudy, a to je pak začátek a tam si zas na všecko vzpomenu. Tak pojďme".

Staroch se opravdu odmlčel. Zamkl za Karasem dveře, strčil klíč do kapsy a dlouhými kroky mířil k zvěřinci, úplně zaomenuv na svého druha. Karas s podivením zjistil, že přišel do orchestru právě ve chvíli, kdy dole Kerholec zatleskal, aby muzika spustila.

Tentokárt se mu troubilo náramně, už se začínal cítit jako doma. A při tom všem musel myslit na to, k jakým třem podivným lidem se dostal do party a že ten Kerholec je vlastně taky záhad a to že asi vylezou krásné historie, o jakých se u nich ve vsi nikomu ani nezdálo. I foukal s velkým gustem a zas tu svou přihrávku zatroubil, to svoje mcaráa estadrata; ale pak, když odsadil, zatahal ho někdo za rameno. Karas se až lekl. Když se ohlédl, spatřil starého Malinu v modré livreji, jak se natahuje přes cizí pult k němu s nramně vážnou tváří. Karas se tedy naklonil, Malina mu položil ruku k uchu a přidušeně mu řekl:

"On tam měl med. Tak jsme ho tam načapali".

Karas div nevyprskl smíchem, ale staroch na něho dvakrát pokýval, teď že je ta historie v pořádku, a po špičkách odešel.

Vendelín Malina byl nejstarší součást Cirkusu Humberto. Byl v něm déle než kozel Modrovous i než hřebec Pompon i než šedivějící lev Sultán. Jak dlouho tu byl, nikdo nevěděl, ani on sám. Petr Berwitz se jen jasně pamatoval, že ho Vendelín Malina jako malého chlapečka zvedal na osla a vozil ho tak manéží. Snad jediný děda Humberto by byl věděl, kde a kdy Vendelína Malinu sebral. Ve vzpomínkách Malinových to bylo trochu nejsné. Měl znamenitou paměť pro všechny příhody a historky, které Cirkus Humberto potkaly, i pro spoustu osob, s nimiž se v životě setkal. Byl v tom ohledu živá kronika podnikku a vyprávěl někdy věci, které vypadaly jako legenda, a přece byly pravda. Jenomže si čím dál tím více pletl jména dobu, kdy se co stao. Řečný v pravém slova smyslu nebyl, někdy za celé týdny utrousil sotva pár slov, ve své zamlklosti ani nezdravil, a byl-li pozdraven, odpovídal jen zabručením. Ale když ho něco zaujalo, když se mu v mozku vyklubala nějaká vzpomínka, dal se do pomalého, rozšafného hovoru, kdy zase chtěl všecko vypovědět do puntíku. Pokud se z jeho výkladů dala obnovit jeho vlastní historie, zdá se, že byl rodák odněkud z Orlických hor a že se jako mladý chlapec před dávnými lety pustil se starším bratrem na vandr. Ten starší bratr Stanislav Malina byl už předtím ve světě, podle všeho jako bednářský tovaryš, a pracoval někde ve Francii mezi vinaři, kde se mu nesmírně líbilo. Po dvou letech se vrátil, hezkou hrst laťáků v kapse, do rodné vsi, zahýřil si, zafuriantil, o muzikách se vytancoval v celém kraji, ale pak to na něho sedlo, zachtělo se mu zase červeného vína a jídel na oleji, sebral mladšího Vendelína táhli spolu do Francie. Co bylo tam, těžko říct, patrně nějaká milostná historie Standova, která se skončila tím, že se Stanislav Malina dal mezi námořníky, jednoho dne odplul na velké, těžké, bachraté plachetnici a Vendelín zůstal v přístavním městě sám. Kde to bylo čert ví; mluvil jednou o Toulonu, jednou o Marseille a jednou o Bordeaux. Jisto je, že všechna ta města Vendelín Malina znal, to si už v cirkuse přezkoušeli pomocí rodilých Francouzů. Nu, tak v tom některém městě se Vendelín protloukal všelijakou těžkou prací u přístavu a v loděnicích a snad se mu ani špatně nevedlo, ale posedla ho taková strašná touha po domově, tak se tam cítil osamělým a opuštěným, že ho nic netěšilo a on jen pořád myslel na cestu domů, domů, domů, Jenže to nebylo tak lehké. Na chlapeckou cestu do Francie se pamatoval jen jako na nekonečné putování křížem krážem; kudy jít zpátky, nevěděl, číst a psát neuměl, a když se tam, u moře někoho ptal, kde je Praha a kudy k ní, vrtěli hlavou, krčili rameny a nejvýš se někdy pohádali, zda je to v cářství ruském nebo na tureckém pomezí. Až se konečně Vendelín setkal s člověkem, který věděl o Praze a dokonce v ní byl; to když poznal, že s mariňáky nic o Praze nepořídí, začal si všímat potulných lidí pozemních, jarmarečníků, kramářů, boudařů, komediantů a všelikého toho lidu bludného. A mezi nimi objevil konečně hubatého taliánského cirkusáka, který na jeho ostýchavou otázku odpověděl spoustou výkřiků:

"Ah, Praga! Si, si! Je la connais bien! La bellissima città! Le pont, le Burg! Grandioso! Magnifique! La città di Bambino Gesú! Guten Tag, gute Nacht, topri ten, topra noc, ecco!"

A když se Vendelín Malina ptal cirkusáka, zda nepojede snad do Prahy, propukl v novou bouři, bodejť by nejel, všude jezdí, po celém světě jezdí, pojede i do Prahy, krásná země, krásné město, ušlechtilý lid, miluje velkou podívanou, oceňuje pravé umění. Nu a pak se Malina pozeptal už docela skromňoučce, zda by ho nevzal s sebou. Cirkusák se škrabal za ušima a křičel, že je to choulostivá věc, cesta do Prahy je dlouhá, všelicos se může přihodit; a nakonec se ptal, umí-li Malina nějaký frajkumšt. Malina, že ne; ale že by spravil všecko na vozech a vůbec co je ode dřeva, a s koňmi že se vyzná ještě od sedláka a že by všecko dělal, co by bylo potřebí... a že by za to ani nic nechtěl, jen kousek jídla, a to že mu stačí i brambory. Ten konec se cirkusákovi zalíbil patrně ze všeho nejvíc; a tak se stal Carlo Humberto principálem Venelína Maliny a Vendelín Malina součástí podniku Cirkus Humberto.

Ne že by v tom chtěl zůstat, chraň bůh! Venelín nemyslel na nic jinéhe než jak se dostat zpátky do Čech. A nikterak netušil, jakd louho ta cesta potrvá, dělá-li se s cirkusem. Carlo Humberto měl tenkrát celý podnik na třech vozech, tažených dvěma koni, to znamenalo, že si všude museli zjednávat přípřež. Nyní s Malinou začal jezdit tak, že jeli vždy kus cety s dvma vozy, pak se Malina s jedním koněm vrátil a přivezl třetí vůz, zatím co se Carlo Humberto pokusil ve vsi o nějakou malou produkci s medvědem, opicí a se psy. Malina dostal k tomu hubeného koně šimla, protože druhý, vraník, byl hezčí a sloužil při velkých produkcích jako jezdecký kůň. Tak se stalo, že Malina jel každý úsek jejich cesty třikrát, ale nehněval se na to, byl nejšťastnější, když byl se svým šimlíkem sám a mohl si s ním povídat po česku. Zanedlouho přišel na to, že ten šimlík rozumí česky; a byl hrozně dojat, že v němém zvířeti našel krjana. Však také šimlík miloval Vendelína ze všech nejvíce, ve stáji, nebo když tábořili pod širým nebem, vítal ho vždy zařičením a olizoval mu tvář nebo krk, což Vendelín trpělivě snášel. Když se na šimlíku vracel pro opuštěný vůz, byla to vždy dlouhá rozmluva, v níž Vendelín svému koni vykládal, co se všecko za den zběhlo a jak docela jinak je u nich v Čechách a jak si oba, Vendelín i šimlík oddychnou, až se dostanou k Žamberku a Vamberku. Šimlík si tak na ty rozhovory navykl, že upadl-li Vendelín ve snění amlčení, šimlík sám ho řičením probouzel a povzbuzoval jeho vyprávění.

Tak spolu třkrát od každé vsi ke vsi projeli celou Francii, Nizozemí a všeliké německé státy, ale o Čechách, o Praze, a Orlických horách ani potuchy. Léto minulo, přišel podzim s mlhami na lukách a s ohníčky na strništích, pak sychravé plískanice a sníh, mnoho sněhu, že se šimlík trudně prohrabával kopyty ze závějí a Venelín raději šlapal vánicí podle něho, aby mu ulehčil. Hráli po hospodách, v kůlnách a ve stodolách, ale nikde nezůstali stá, pořád se jelo dl, podle Malinovy domněnky ku Praze. Naučil se zatím zacházet se vším ostatním u cirkusu a menažerie, stavěl boudu, krmil zvěř, vypomohl při parádě i při představení, sháněl s principálkou u sedláků živobytí a krmivo, dřel od úsvitu do noci jak ten jeho šimlík jen za to jídlo a za tu naději v domov. A zatím přišlo jaro a oni táhli proti řece Rýnu a do země Helvecie a přes hrozné hory na jih od Lombardska a do zemí italských. Čím déle jeli, tím pekelnější bylo horko, šimlík byl celý schlíplý a Vendelín nestačil vyhledávat pro něj stín. A sám si mu za letních nocí stěžoval, když ho vzal kolem krku, jakou to mají dalekou cestu do vlasti a do jaké ho to vzdálené Sakrabonie bratr Standa vytáhl, že návrat z ní trvá tak dlouho. A přišel zase podzim a zase se ocitli v krajinách německých. Prinicpl přikoupil třetího kon, návratové cesty s přípřeží přestaly, všecko šlo kupředu rychleji, Vendelín měl svůj stálý vůz se svým šimlíkem a těšil se, že teď snad už brzo dojedou do Čech. Ale pořád jen viděl lány německé země, tu hory, tu roviny, až tak k podzimu třetího roku, když byli ve městě Vratislavi, slyšel od lidí, že česká země není tu odtud daleko, tamhleto v těch mracích že jsou Krkonoše a tamhleto Sněžník.

Vendelína to trhlo a div se nedal do pláče. Konečně, konečně vidí kousek domova! A když vpodvečer skončili komedii, nakrmil šimlíka a pak šel za patronem. Carlo Humberto přijal jeho rozčilené sdělení, že toho večera odejde a půjde domů, s hrozným rámusem, křižoval se a dovolával se Matičky Boží, to že přece nejde a to že je holý nevděk a černá zrada na dobrodinci. A když Vendelín trval na svém, zaklínal se Humberto všemi světicemi, že sice přijde na mizinu, ale že je ochoten od nynějška platit Malinovi pár toalrů ročně, jen aby nemusel tady měnit personál. V křiku a nářku dokonce zvyšoval ten plat, ale Vendelín stál na svém a Humberto ho proklel hroznými taliánskými kletbami jako největšího bídníka pod sluncem a pak ho objal a pohubičkoval a přál mu dobrou cestu a připomenul mu, že se může kdykoli vrátit a Cirkus Humberto že mu vždy vlídně otevře svoje brány.

Horší než to bylo Malinovi rozloučení s šimlíkem. Tu si v tichus táje opravdu poplakal, než vyložil koníčkovi, jak velká věc se stala a že ho nemůže vzít s sebou, nechce-li ho principálovi ukrást. Svých věcí neměl Vendelín Malina za ta léta exilu víc než malý pinkl. Když jej sebral se země a přehazoval si jej přes rameno, šimlík otočil za ním hlavou a zařehtal, tak smutně zařehtal, že Vendelín raději utekl ven, aby to smutné řehtání neslyšel. Zatím však je pak slyšel pořád. Bylo vysoké hvězdné nebe a chladná noc, šel celé dopoledne, stoupal do hor, sprocházel lesy, po kouskách ujídal chleba se sýrem, jejž mu principálka dala na cestu, napil se ze studánek nebo z potoků, šel dál, přešel vrcholy hor, sestupoval do údolí a najednou, najednou slyšel z polí české volání. Bylo mu hrozně blaženě, že konečně je mezi svými; a když přišel do vsi, začal se vyptávat, kudy dál, a hle, nebyl daleko od rodné vsi, jen ještě nějakou hodinku.

Bůh milý ví, co si Malina sliboval od návratu domů. Nejspíše neměl přitom na mysli nic určitého, jen líbeznou tuchu rajského blaženství. Když však tam došel a rozpoznával známé kopce a hájky a políčka a domky a když vešel do vsi, kde psi strhli strašný štěkot nad cizím tulákem, najednou ho přepadl bolestný pocit, že on sem už vlastně nepatř, že byl příliš dlouho pryč a že domov zatím žil zcela jinak než jak si to Vendelín z dětství představoval. A tak nějak to opravdu bylo od prvního kroku: v otecké chalupě našel cizí lidi, kteří mu pověděli, že táta a máma jsou už dávno mrtvi, tátu že zabila borovice při kácení v lese, máma že pak umřela na horkou nemoc, Standa že se nevrátil a mladší děti že se rozešli do světa, nikdo o nich nic neví. Tak tu stál na prahu rodného domku, poťukávaje rozpačitě holí, vyptávaje se bojácně na toho nebo na onoho ze starých sousedů a známých. Byli ještě mnozí naživu z nich, taky jeho kmotřička, teď prý stařenka na výmiku. Neměl, kam by šel jinam než k ní. Našel ji, nepoznala ho, ale když se prohlásil, spráskla rukama a sháněla chléb a máslo a trochu mléka. Seděli spolu do noci. Znovu se dověděl všechny ty smutné historie, a kdykoli se kmotřička odmlčela, slyšel jako z dálky, jak jeho šimlík po něm volá táhlým řehotáním. Zůstal u stařenky na noc, přespal ve stodole, ráno se šel podívat na hřbitov, na ten zarostlý hřbitůvek za kostelíkem, pak navštívil pár spolužáků, teď už ženáčů a tátů rodin, povyslechl jejich nářky a stesky na těžký žovit a zase slyšel šimlíka zařehtat. A viděl, že je to tak, že se odtrhl od domova a domov se odtrhl od něho... a jeho domov že je teď na čtyřech kolech a jeho jediný kamarád šimlíček.

Třetího dne ráno se rozloučil s kmotřičkou. Vyškrabala odněkud z truhlice dva stříbrné zlatníky, které mu vtiskla do dlaně, pak mu udělala tři křížky a Vendelín Malina odeel z rodné vsi. Pomalu, skoro bez myšlenky, stoupal zase do hor, přešel hranice a mašíroval k Vratislavi. Když tam došel, dověděl se v hospodě, že cirkusáci odjeli někam na Žitavu. Pustil se za nimi, od vesnice k vesnici slyšel, kudy jeli; když dorazil do Žitavy, byly už zase pryč. Načal už druhý zlatník a měl strach, stihne-li je včas, než se vydá ze všeho a než by ho četníci zatkli jako obtížného tuláka. Ale doháněl cirkus, to už viděl, i rozběhl se s novou silou. Zvěsti o komediantech ho vedly do krásného kraje, plného dubin a vod. Už nemohl být nijak daleko, snad den cesty, oni ovem na vozech, on pěšky. Jak to rázoval a krátl si to pěšinami, přicházel zase k jednomu lesíku u řeky. A když se k němu blížil, najednou - ne, nemohl se mýlit, šimlík volal, jeho šimlík volal, a tentokrát to nebylo jako sen, tentokrát to bylo skutečné zaržání! A vtom dupot, dupot, a hle, z dubiny vyrazil šimlk, jen tak v ohlávce, bez postroje, a pádil vstříc Vendelínovi. "Šimlíku!" vykřikl Malina a vápětí už ho objímal a šimlík ržál a funěl a lísal se k němu. Z dubiny vyběhli teď s velkým křikem dva mužští a ženská a hnai se pěšinou za koněm. Vendelín ho pohladil, poplácal a řekl: "Tak, šimlíiku, pojď, už jsme zase spolu". A po chvilce zvolal:

"Nebojte se, patrone, vedu vám šimlíka!"

Od té chvíle zůstal již Vendelín Malina v Cirkuske Humberto, prožíval jeho růst, viděl příchod Bernharda Berwitze, vezl ho o svatbě do kostela, byl při tom, když ho tygr Paša napadl, všecko všudy s sebou prodělal, i to asijské tažení, leckdy si zabručel na neslýchané nové moresy, třebas na to, k čem je cirkusu třeba slona, takové hovado, oni že obstarali celý krásný program na třech vozech. Jeho šimlík už byl dávno a dávo mrtev, teď už on sám zešimlovatěl, ale sloužil, sloužil, sloužil, při všem první, při všem poslední, tichý staroch, bez něhož si už ti ostatní nedovedli ani Cirkus Humberto předstvit.

Když jednou Karas se smíchem vyprávěl Kerholcovi, jak se hned při prvním setkání Malinovi "zastavilo myšlení" a jak mu pak přišel dopovědět příhodu s medvědem, Kerholec zvážněl.

"Člověče, Antone", povídá mu, "to není jen tak. Ten dědek ti to má v hlavě jak hodiny. Proto ho mám u sebe ve voze. S ním nepotřebuji žádného budíka. Jak přijde čas k nějaké práci v cirkuse, v Malinovi jako když to hrkne. Kdyby spal, probudí se. Kdyby něco dělal, ruce se mu zastaví. Kdyby mluvil, zapomene, co kvákák, a kouká jako pitomej, až se sebere a jde do cirkusu. A my s ním. Ale kdyby jen to. Už se kolikrát stalo, že se najednou v hluboký noci dědek probudil, vstal, beze slova si navlík boty a šel jako náměsíčnej do stájí nebo ke klecím nebo do šapitó - a po každý tam bl v tu chvíli nějaký malér. Jednou se vodvázali koně, jednou byla špatně zavřena klec se lvy a zvířata se dostala do chodby, jednou doutnalo v hromadě smetí za stanem a to si můžeš představit, co by udělal oheň v šapitó. A tu Malina ti vždycky jako stroj jde rovnou k tomu ístu,kde je nebezpečí, vůbec nic neví vo tom, že tam jde, až to najednou spatří a ztropí poplach. Direktor o něm říká, že je to učiněnej strážnej duch cirkusu. A sám mi ho přived, abych si ho vzal do vozu. 'Víš, Karl', povídá direktor, 'já na žádný duchy nevěřím. Pořádek je nejlepší duch v cirkuse. když každý udělá svoje, můžeme všichni vespolek klidně spát. Ale někdy je to, jako bys vjel do manéže zadkem, a to ten zatracenej Vendelín nějak cejtí. Kdybys ho teda viděl v noci, jak se štrachá z kavalce, nelenuj a koukni se za ním. Možná, že bude mít jenom břinkavku,ale možná že nám všem půjde o kejhák', povídal Berwitz. A vono to tak je, člověče Antone. Co jsem s tím dědkem pohromadě, břinkavku ještě neměl, spí jako dudek, i kdyby hromy tloukly nalevo i napravo, ale když vyleze, dycky to něco znamená..."

Toho dne, když se mělo poprvé spát v maringotkách, nehnali se muzikanti tak divoce ke stájím. Kdaždý věděl, že má teď večeři i kutě na třicet krolů a ne až někde na druhém konci Hamburkku, tož to šlo všecko klidněji. Při úklidu koní mrkl Karas do ohrádky poníků a viděl, že jsou tam jen tři. Dovtípil se, že Vašek venku znovu jezdí. Pro jistotu se zeptal Hanse.