Cirkus Humberto

"Ju", kývl Hans a obličej se mu rozzářil. "Vašku je na Mary. Moc hodný kluk, statečný, a bude dobrý jezdec".

Když bylo po raportu, vyšel Karas ven a spatřil pár lidí, seskupených kolem venkovské manéže. Dívali se na cosi s velkým zájmem a volali:

"Vašku, drž se!"

Karas popošel a spatřil Hanse, jak stojí uprostřed kruhu s bičem v ruce a žene strakatého poníka v plném klusu kolem. Na bandurku seděl Vašek, ale uzda byla připjata k sedlu a Vašek měl obě ruce založeny za zády. Na koni se mohl držet jen nohama a přitom se musel pěkně v rytmu nadnášet. Nebylo to asi lehké, neboť měl čelo přimračeno a zuby stisknuty; tátu vůbec neviděl.

"Bravo, Vašku!" křikl teď Hans a zavlolal na Mary, která zvolnila krok a zastavila se, "pro dnešek je toho dost".

Hoch seskočil, ale hekl. Bolelo ho celé tělo. Přesto pokročil ke koni, poplácal si jej, rozvázal uzdu a vedl Mary ke stáji. Přitom zahlédl otce.

"Táto, viděls?" zavolal na něho s velkou pýchou, "ta jezdí, co? Tu jsem prohnal, panečku!"

"Dobře jsi se držel,už mit o říkali. Ale teď jdi, podej Hansovi ruku a poděkuj mu a řekni, že mu pomůžeš Mary vykartáčovat".

Vašek, čepici na uchu, došel k Hansovi. Přehodil si uzdu do levé ruky.

"Hans, ich danke dir!" a dětská ruka se napřáhla k velkému koňákovi.

"No dobrá", potřásl jí Hans, trochu v rozpacích a trochu dojat tou způobností malého hocha, "na první den to bylo až moc dobré".

Poplácal Vaška po zádech a li spolu do stáje, Mary vedle Vašíčka.

Karas šel k osmičce a cestou dohonil Kerholce.

"Zítra je gala na rozloučenou", oznamoval mu Kerholec. "Noviny jsou toho plny. To zase náš starý dovede".

"A kam vlastně jedeme?"

"Přes Harburg do Buxtehude na noc a pak na Brémy a Oldenburg. To bývá obvyklý začátek".

U osmičky stál ubený chlap v špinavé červené košili, s velkou lysinou nad čelem, půl pravého ucha mu chybělo, zato se mu odtut thla jizva přes celou tvář až k nosu. Když se Kerholec přiblížil, chlap zvedl pravici a zasalutoval. Karas viděl, že mu na ní chybí celý malíček a půl prsteníku.

"Šéf kuchyně Vosátka Ferenc poslušně hlásí", meldoval česky, "že za čtvrt hodiny bude večeře. Na jídelním lístku je gulášová plévka s brambory, pečené kuře se salátem a dukátové buchtičky se šodó. To kuře se salátem a buchty si musí každý vopatřis tám, polévku s brambory dodám já. Komu to nešmakuje, může jíst à la carte třebas v hotelu Ambassador. Slušnost však by žádala, aby nás pozval s sebou".

"Tuhle máš zrovna nového strávníka, Ferenc", představil mu Kerholec Karase.

"Seržán Vosátka Ferenc", cvakl chlap botami, "trčs enchanté, hrabě z Karasů, jak se daří hraběnce a komteskám? Váš psinec, je doufám, zdráv? Doufám, že se vám afghánská chrtice nepodnesla s bulldogem, hrabě, a že také vaše mramorové stáje zůstaly ušetřeny vozhřivky! A jak vám na novém sídle, Jasnosti, ráčí troubit trumpeta? Vostro servitore odchází, žijte blaze, seňorové, au revoir při polívce! Seržán Vosátka! Hier! Armas al hombro! Direkción la cuisine! Pochodem v chod! Tratata dá, tratata dá, každá holka to má ráda..."

Vosátka za zpěvu odmašíroval, Kerhlec se usmíval.

"Tak jsi ho viděl, kušnu. A s tím prolez Afriku i Ameriku, rapl zatracenej".

S druhé strany pomalu přicházel Malina. Když došel ke Karasovi, zvedl schýlenou hlavu a povídá:

"On se jmenoval Mates".

"A kdo?" zeptal se Karas.

"No, o kom mluvíme. Přece ten nedvěd. Tak jsme ho tam na tom medu chytili a vedli zpátky do Budějic. Ale to já jenom tak, že ty jsi z tý krajiny. Už bude večeře?"

"Bude, táto", odpověděl Kerholec. "Vosátka už pro ni šel. A tuhle přichází zrovna Bureš".

Kras se zvědavě odhlédl na číslo jedna. Byl to hezký, statný muž s černou kozí bradkou a s dlouhými černými vlasy, které mu vylézaly zpod širokého kalabréského klobouku.

"Pozdrav vás Pán Bůh! Pěkně tě vítám, krajane", zahovořil zvučným a melodickým hlasem, podávaje Karasovi ruku. "Zase tedy dvě semínka z české země zaváta do cizích končin? Dej vám oběma Bůh hodně štěstí na pouti s námi. Není to vždycky samáslast, co nás potká,a le je to život ve volnosti. Uděláš-li si své, nikdo si tě už nevšimne, jsi zbaven předsudků a pout, volný a svobodný jako pták. A jako ptáče stěhovavé dnes zde a zítra onde, zde zaplaneš milostnou touhou a onde ji zase zapomeneš".

"Jenomže když si nedáš pozor", přerušil ho starý Malina, "bude tě holka hodint z mst do města, až tě uhoní. To jsme měli jednou jednoho krasojezdce, řkal o sobě, že je Španěol, ale byl to Maďar z pusty, ten taky všude holkám mámil hlavu. Jednou v Janově se však spletl... ne, ono to bylo v Ženevě... protože to byla dcera helvítského pastora a nikde na světě nejsou takoví helvíti zarputilí jako v Ženevě. Tak ten kluk, Kösteny Imre se jmenoval, namluvil té holce, že je hrabě a že si ji vezme, holka se s ním zapletla, my odjeli a Kösteny s námi. Chechtal se, jak jí utek, ale odpoledne, když jsme postavili šapitó, najednou tady kočár a z něho vystoupil pastor, a kde prej je direktor. Tak jsme zavolali patrona. Humberto byl, panečku, ňákej direktor, ten doved mluvit, ten jednou umluvil vochmistra vod grencvachy, že si val urláb a vlastní rukou nám propašoval deset vozů bez povolení přes hranice. Ale s tím helvítským patorem to starý Humberto projel, šel na něho francouzsky, taliánsky, německy, ale pastro mu v tom ve všem na vobrátku odpovídal a ještě latinsky, řecky a hebrejsky a pořád se dovolával bible a dokazoval patronovi, že Kösteny Imre nesmí vystoupit, nýbrž že si musí vzít pastorovu dceru. A ten pastor tak Humberta tím svatým Písmem zjančil, že patron šel a řekl Köstenymu, aby raději utek, jinak že je s ním konec. Kösteny fouk do Francie a uchytil se v cirkuse u starého Zanfretta, co měl na fraku místo knoflíků zlatý dvacítifranky a frak si na noc ukládal do pokladny. Ale byl u něho tři dny a najednou tady kočár a pastor a malér začal znovu..."

"Horká polívka, prosím!" ozval se vyvolavačsky Vosátka, "horká polívčička!"

Nesl v obou rukou řádný hrnec, z něhož čouhala naběačka. Kerholec, Malina, Bureš se vrli do vozu a každý vycházel s plechovým talířem a lžicí.

"Sakra, na talíř jsem si nevzpomněl", zvolal Karas, "lžíce mám, ale talíře ne".

"Vosátko, skoč k Harweyovým pro dva talíře", poroučel Kerholec, "a ty si je zítra kup".

"Podle rozkazu, admirále", odsekl Vosátka, postaviv hrnec na plošinku nad schůdky, "ono je patrno, že Jeho Výsost Karas III, kníže ispahánský, byl dosud zvyklý žrát z ruky. A tuhle, esli mě můj žárný pohled nemýlí, přichází korunní princ a nějak si drží ruce, kde nemá".

Vašek opravdu přicházel, ale spíše jen lezl a rukama si držel zadnici.

"Hernajs, táto", povídal rozvážně, "mě ti bolí celý tělo".

"Já myslím, Vašku", smál se na něho Kerholec, rozdíleje první talíře polévky, "že si dneska ani nesedneš. Když se jezdí první dny, to může člověk jenom buď stát, nebo ležet".

"Tak to je náš mladý Karas", zahovořil Bureš, "jestlipak už chodil do školy?"

"Zrovna začal", odpovídal za Vaška Karas, "ale pak to přišlo, že jsme museli odjet. Ale trochu číst a psát už umí".

"Nu, to nesmíme tady zanedbat", horlil Bureš, "to by byla věčná škoda. V práci a vědění je naše spasení. Mám ve voze pár hezkých kníže, to si v nich budem říkat, viď, Vašku?"

"Hm, třebas jo", odpovídal pomalu Vašek, "ale až si budu moct k tomu sednout. Táto, já už mám hrozitánského fabiána".

"A očistil jsi řádně Mary?"

"Však jdu odtamtud".

"Tu máš zatím kus chleba", pronesl Malina, který stál nahoře nade všemi a rkájel společný pecen osmičky. Polévka z hrnce a talířů voněla nezvykou vůní, a teď už i Karas cítil, že se mu sbíhají sliny. Na štěstí se už vynořil Vosátka s talři a Kerholec nalil tátovi i synovi vrchovatě.

"Jejda, ta je dobrá", pomlaskl si Vašek.

"Pravá uherská", podotkl Bureš.

"Abychom nezapomněli", ozval se nahoře zase Malina, "ten strý Zanfretto se tomu pastorovi vzepřel, a ten pastor vylezl na estrádu a začal místo komediantské parády kázat k lidu, jaká je to Sodoma, ten cirkus. Zanfrettova rodina chtěla pastora zbít, ale pastor poslal pro starostu a četníky, Zanfretto musel pro výtržnost naložit boudu a odjet a Kösteny Imre byl zhalfnut. Nejdřív mu řádně napráskali, pak ho vykázali z Francie a poslali zpátky do Švýcar, odkud přišel. A protože tu byl pastor s tím kočárem a hned se žandárům nabíd, užili příležitosti, a tak jel pastor pátky a vezl si Köstenyho s četníky do Ženevy. Teď už Kösteny viděl, že už z toho tak hned nevyleze. Helvíti v Ženevě ho rovnou zabásli. A ten pastor byl tam denně, hučel do něho, hrozil trety pozemskými i nebeskými, až ho toak kluka maďarskýho zvrtačil, že si tu holku vzal. Ale za sva měsíce se u nás objevil s manželkou, ale jen jako na návštěvě. Jel do Uher, kde jim pastor koupil někde u Kecskemétu chalupu".

"A jestli neumřeli, tak tam žijí podnes", dodal Bureš jako v pohádce.

"To je možný", přikývl docela vážně Malina.

"Caramba, seňores", vložil se do toho Vosátka, "tole není žádný pořádek. Uherská polívka a uherská povídka, to člověk neví, co je peprnjší. Já jsem pro to, abychom si teď dali ještě talíř polívky bez povídky. A aby nám korunní princ doskočil pro džbánek piva. Vono je to takový mravný povídání hrozně tvrdý sousto pro mladýho idealistu, jako jsem já nebo tuhle pan vrchní ženský inspektor Carles de Kerholec. To se musí trošku zavlažit. A mimo to dnes přece přijímáme nové ctihodné členy do naší Králofský společnosti pro pokoutní vědy a umění".

"Vašku, přines pivo", poručil Karas, "musím přec zaplatit za přijetí do cechu".

"Bravissimo", zvolal Vosátka, "mistr lopatky a kladívka se vybarvuje".

"Tuhle je džbánek, Věnceslave Antonoviči", pronesl svorně Bureš, "a znamenitý mok najdeš na epu hospody U kotvy přímo proti cirkusu".

"A dejte, dauphine, pozor, ať ten bryndal nezašpiní džbán vodou", připomínal Vosátka.

Byl vlahý večer přímořského podjaří, z Reeperbahn sem doléhala hustá směsice zvuků, jak tam hlučely davy, pokřikovali vyvolavač, kvičely kolovrátky, vřískaly harmoniky, břinčely boudařské zvonce a hlaholily fanfáry parád. Pět mužů s hochem tábořilo tu na stupíncích maringotky a kolem nich a bezděky vnímali zvenčí tu šumnou harmonii věčného jarmarku, pouti a kirmes, z níž se zrodilo jejich živobytí. Kolem přicházeli muži a ženy, kteří patřili k témuž potulnému společenství, odněkud zazněla písnička nebo mteřský křika dětský pláč, z vozů začaly do rostoucí tmy pošlehávat žluté pruhy svtel. Jejich svět, celý jejich zvláštní svět na kolech se chystal k spánku, k poslednímu zimnímu spánku ve městě Hamburku. Zítra večer se odutd vybatolí jedna maringotka za druhou a jim zase započne jaro.

Když konečně shledali, že si toho pro ten večer napovídali už dost, zmizeli jeden po druhém ve voze a zaštrachali se na své kavalce. Otevřenými okénky ještě sem slabě zaznívalo hlučení z Reeperbahn jako nějaká zválená hymna. někteří už usínali, když se ve tmě ozval Malinův hlas:

"To se ví, že jestli neumřeli, tak žijí podnes. To jináč ani není možný. Ale v tom Kecskemétu už nežijí. Teď se mi rozjasnilo, že jsme se s nimi setkali asi po desíti letech někde v Polsku, měli takový paraple asi pro sto lidí a pracovali tam o pouti po šlachtecku. Kösteny Imre jezdil na dvou koních, tři děti dělaly přízemní akrobatiku a vona, ta helvítka, skákala skze vobruče".

"A já po celý tento skvostný večer trnul strachem, že helvítská víra je silnější než cirkus", odpověděl seržán vosátka. "Teď tedy můžeme spokojeně usnout".

Karas se nemohl přemoci, vyprskl smíchem a prašitl se do jela o Kerholcův kavalec.

"Nováček udeřil na tamtam", podotkl znovu Vosátka, "nedejte se vyprovokovat. Chrňte královsky, meššurs!"

VIII

Ráno vstal a snídal Vašek s ostatními a rovnou s nimi do koňské stáje. Hans ho tam uvítal širokým "Morchen" a hned před ním otevřel dvířka k ohrádce ponyů. Bez dlouhých řečí bylo už jako smluveno, že Vašek se bude pod Hansovým dozorem strat o ty malé strakáče. A kluk začínal svou službu jako starý znalec zvířat: měl v kapse kousek třtinového cukru od snídaně a taně ukrojený krajíc chleba. Mary dostala cukr s kouskem chleba, ti tři druí shetlandíci, Fricek, Lady a Miss, dostali aspoň kousek chleba s jeho malé dlaně. Karas otec už se naplno pouštěl do stájní práce i do vší ostatní rachoty. A bylo jí toho dne od božího rána vrchovatě, protože se balila a nakládala spousta věcí ze skladišť. Kerholec komandoval všude a ostře zapřahal Karase, který zase neopominul si přivolávat Vašíčka na výpomoc. Vašek si vyřídil s Hansem ranní nakrmení poníků a vklouzl pak jako střela vedle do zvěřince, aby se podíval na ranní práci kapitána Gambiera se lvy, tygry a medvěy. Ale sotva se s ním pozdravil a stoupl si ke kleci, už se ozvalo ode dveří totovo "Vašku!" A ozývalo se pak každé chvíle ve všech prostorách cirkusu i zvřince, takže je brzy přejímali i ostatní lidé a Vašek se najednou pro všechny ostatní jmenoval "Vašku".

"Vašku tu není, Vašku šel do menažerie", odpovídal Karasovi Hans z konírny.

"Tohle by mohl odnést Vašku", rozhodoval Harwey v šatně.

A sám Karas, aby neztěžoval dorozumění, říkal už během dopoledne: "Neviděli jste tady Vašku?"

Vašek byl po pravdě všude a nikde. Dnes po prvé začínal užívat cirkusu naplno. U každé klece postál, aby pozoroval její obyvatele, a už zase jako pstruh vyrazil kupředu, aby mu neušla nějaká podívaná v chodbách nebo v manéži. Uprostřed všeho skládání a stěhování běžely zkoušky, jako by se nic kolem nedálo, ředitel si dal přivést své skupiny hřebců a klisen a opakoval s nimi volnou dresuru, ředitelka proháněla v kruhu lipicány, Pablo Perreira jezdil na Santosu vysokou školu, krasojezdkyně se v pracovních úborech zvedaly na hřbety koní s líbeznými pohyby, naučenými pro okouzlení diváků, kterých nebylo, které jen chvílemi zastupoval Vašek. Kaskadéři cvičili skoky a pády a Léon Gambier dal přivézti velkou předváděcí klec, v níž za huhlavého řevu šelem opakoval s nimi za hojného práskání bičem jejich denní lekci. Zatím prošel manéží veliký pan Selnicki, s důstojnou nevšímavostí minul vše, co se tam dálo, vrátil se se sklenkou a lahví a uložil si obé do lóže, kde s unaveným pohledem usedl, aby se posilnil. Krátce poté, v 9,30, nadešlo něco nového. Pan Petr Berwitz přišel s oběma trpaslíky a představil je panu Selnickému. Od zítřka budou prý večer vystupovat jako jedenácté číslo - tři krátké tance. Pan Selnicki si otřel rukou oči.

"Tedy muzika?" obrátl se a pohlédl se své výše dolů na pana Mittelhofera.

"Ano. A mám ji s sebou, rozepsanou pro orchestr. Výtečné skladby".

Paní Mittelhoferová rozvázala balík, jejž nesla, a její mužíček opatrně vyňal svazek not.

"Číslo první: Šeříkový valčík od Winterthala".

Podával noty panu Selnickému, ale tens e místo toho napil. Když utřel kníry, zavrtěl hlavou:

"To nehraju".

"Jak to?" zarazils e pan Mittelhofer a začal rudnout, "dovolte, taková krásná skladba, já ji získal za drahé peníze a vy ji nechcete hrát?"

"Ne. Musíte tančit něco jiného".

"Ale my neumíme nic jiného. My jsme angažováni, abychom v převlecích tančili valčk, menuet a selský tanec, tančíme Šeříkový valčík, který je celým světem uznán za jeden z nejnádhernějších valčíků, a já nechápu, jak se může vyskytnout kapelník, který to odmítne hrát".

"Tak tedy se už vyskyt. Já vám to hrát nebudu".

"Pane řediteli", křičel pisklavým hláskem Admirál Paleček, "je mi líto, že si už na prvním kroku musím vést stížnost. Je to neslýchaný případ, aby se kapelník podniku takto postavil proti umělci".

"Opravdu, pane Selnicki", řekl s opatrnou smířlivostí Berwitz, "máte nějaký důvod...?"

"To se ví, že mám".

"A jaký?"

"Slon!"

"Co je se slonem?"

"Slon je dvanácté číslo v programu, a to, co tancuje na lahvích, je právě Šeříkový valčík. Slonu nemohu hrát jinou muiku, a dvakrát za sebou týž valčík, to taky nejde".

"Ovšem, to nejde, to je pravda", přikyvoval Berwitz, "to je mi velmi líto, pane Mittelhofer, ale my opravdu za to nemůžeme, že vy jste si zakoupil valčík, který u nás tančí slon".

"Ale to je taky pro nás ponižující, pane řediteli", křičeli teď oba zakrslíci rozčileně. "Dejte nás na jiné místo programu!"

"To nemohu. Máte číslo jedenáct právě proto, že pak přijde slon. To je věc režie, rozumíte, to je komposice pořadu, ten kontrast, pidimužíci a mastodont".

"Pak tedy z vaší viny odpadne část našeho vystoupení!"

"To taky nejde. Máte ohlášeny tři tance, a mimo to tu jde o čas. Nemohu ztrácet draze zaplacené tři minuty".

"Co tedy máme dělat?"

"Co máme dělat, Selnicki?" obrátil e ředitel důvěřivě na kapelníka, který přece už tolik věcí rozřešil.

"To je jednoduché, pane řediteli. Panstvo si bude tančit svůj valčík, ale já jim nebudu hrát Šeříkový valčík od Winterhala, nýbrž valčík Estrella od Goubina. Ten je komponován nachlup stejně, jen koda je jiná, a to se panstvo už přizpůsobí".

"Vašku!" ozvalo se od brány, a Vašek vyrazil z přítmí galerie, proletěl kolem trpaslíků a zmizel za závěsem.

"Ten kapelník je pašák!" liboval si v duchu, že Selnicki tak pansky sjel ty protivné trpaslíky. Táta ho poslal do stájí k Hansovi a ten měl pro Vaška milé překvapení: Mary stála přistrojena a Hans mu dovolil, aby si s ní vyjel do záboudí a jezdil si tam podle své libosti.

Hoch toho s jásotem užil. Objížděl venkovskou manéž, ale vyvedl Mary i mimo ni, mezi vozy, tu pobídl kobylku do klusu, tu ji zastvil, seskočil, pomazkil se s ní,zas nasedl a jel. Nebyla to vždy jízda podle předpisu, leckdy to v něm hrkalo, teď že už spadne, ale nespadl, vždy se ještě udržel a koníka dovedl zastavit. Čím déle byl v sedle, tím větším pánem si připadal a už se ho zmocňovala dětská hravost, už se mu chtlo volat s koně na lidi a komandovat je, kam co nosit a nakládat. Hernajs, tohle by měla vidět Růženka! To je přece něco jiného než ta hloupá hra onehdy, kdy ji honil dokolečka a práskal na židli bičem.

Z těch hravých snů byl vyrušen křikem a hádkou někde na samém konci vozů.

"Třeba se tam komedianti poperou", řekl si hned, a už pobodl Mary, aby o takovou podívanou nepřišel. Viděl však něco jiného: za zadními maringotkami humbertovskými se objevila nová, krásně modrá, tažená dvěma koníky. Přijela s druhé strany a její majitel se halasně domáhal, aby mu domácí vozy udělaly místo, aby mohl vjeti dovnitř.

"Alláh il Alláh", křičel bronzově temný cizinec s vysokým fezem na kudrnaté hlavě, "dove è il direttore? Il direttore! Padrone! Directeur! Patron! Principal! Mašalah! Kousíček uhnout! Anch'io Circus Humberto!"

Stál u svých kobylek a gestikuloval a křičel a zadní dvířka jeho modrého vozu se otevřela a z nich vyběhlo malé, černé, kudrnaté dítě, otrhané jak cikáně, pak drhé, třetí, čtvrté, páté, vždy větší a větší, šest nebo sedm jich bylo a všechny obklopily muže s fezem a všecky křičely a ječely s ním. Už sem však přibíhal Kerholec.

"Achmed Roméo?" volal na cizince.

"Si, si!" kýval příchozí, a zvednuv obě ruce k nebesům, volal nadšeně: "Roméo! Achmed Roméo, fils de Mehmed Roméo, fils d'Ali Roméo, fils du grand-papa Roméo! Tous Roméos, oust Tunisiens, de Tunis de la Tunisie!"

Kerholec svolal pár lidí, aby nadzvedli zadky vou maringotek a odtáhli je kousek stranou. Vznikla tak ulička, kterou už mohl modrý vůz projet. Muž s fezem se také orátil k svému spřežení a k té kupě dětí, zvedl bič vítězně nad hlavu a znovu zvolal:

"Avanti, Roméos! Marchons vers la victoire!"

A obrátiv se opět dopřdu, pohyboval bičem v pravici jako tambor svým "tágem" před mukzikou a dal se na pochod, spřežení za ním, chumel černých dětí napravo i nalevo od vozu, z něhož vyhlížela stejně černá a stejně kudrnatá ženská s děckem v náručí.

Vašek pochopil, že je to ono nové číslo, o kterém se luvilo, že se k nim připojí den před odjezdem. Mezi poskakujícími dětmi spatřil kluka, který mohl být o rok, o dva starší než o n sám. Okamžitě se mu zachtělo ukázat tomu odrbanci, že on, Vašek, je tady už dávno doma a velikým pánem na zdejší půdě. Proto obrátiv Mary, popohnal ji a vjel do manéže, kterou začal objíždět s takovou důležitostí, jako by na ničem jiném Cirkusu Humberto nezáleželo. Ale právě jak tak klusem objížděl kruh, poznali ti umouněnci, že je to manéž. Vašek zaslechl velký jejich křik, a když se ohlédl, spatřil celou tu malou smečku, jak se žene k němu. Zatvářil se tedy, že je vůbec nepozoruje. Ale tu se stalo něco, čeho by se byl v žití nenadál: ten nestarší kluk, který všecky ostatní předstihl, doběhl právě k Vaškovi, výskl divoce, odrazil se a skočil velkým saltem Vaškovi přes hlavu do manéže. Že to bylo salto, Vašek nevěděl. Nevěděl v tu chvíli vůbec nic, protože polekaná Mary vyhodila zadkem a Vašek sletěl jí přes hlavu. Když se vzpamatoval, dřepěl na zemi zrovna tak jako včera před lidožroutem a kolem něho hejno špinavých dětí s vřískotem a výskáním dělalo kotrmelec za kotrmelcem, stavělo se na hlavu a na ruce, přeskakovalo se navzájem, ten nestarší se otáčel nad zemí v protáhlých rychlých přemetech na ruce a na nohy a kolem nich běhala Mary, všecka zdivočelá, ale stále věrně dodržujíc okruh manéže.

Vašek cítil, že si, hernajs, řádně narazil hlavu a zadek, a chviličku se mu zdálo, že se snad ani nezvedne. Ale vtom už ten největší cikán zarazil skokem své přemety, něco křikl a běžel k Vaškovi, podávaje mu ruku. A ti ruzí se se všech stran shrnuli k němu, popadli ho zaruce a za ramena a pomáhali mu vstát, omakávali mu nohy a ruce a křičeli: "Niente, niente!" a nejstarší mu stiskl ruku a zubil se an něho neodolateným úsměvem a říkal: "Scusi, scusi, excusez-moi, entschuldigen - io sono Paolo, Paolo Roméo, fils d'Achmed Roméo de Tunis!"

Vašek byl jako vyjeven z toho přívalu křiku a ochoty, úsměvů a cizích slov, ale když ten druhý znovu a znovu ukazoval na sebe a opakoval Paolo, Paolo, pochopil, že se ten černý kluk tak jmenuje. Stiskl mu tedy ruku a najednou mu vyklouzlo slovo, které tu v cirkuse už mnohokrát slyšel: "Bon... bon..."

A Paolo se zasmál a objal Vaška a černá mrňata kolem jásala. Teď potřeboval Vašek, aby se mu podařilo něco udivujícího. Nazdařbůh vykřikl: "Mary, pojď sem!" A koník, který se zatím uklidnil, opravdu se na zavolání obrátil a přišel k Vakovi. Kluci ztichli, Vašek nasedl a jako velký pán shlédl teď dolů na Paola, kývl mu vlídně a řekl česky: "Ty vopice!" Nato pobídl Mary a odklusal ke stájím.

Nebyl tak klidný, jak se navenek tvářil. Vašek měl vekou úctu k dospělým, k jejich síle a zručnosti, jak dovedli přemáhat věci, na které on dávno ještě nestačil. Bylo mu to stálou vzpruhou; "až já budu velký, to já taky tak jako táta, jako Kerholec, jako kapitán, jako Hans"; a zatím všecko okukoval, jak se na co jde, jak se to bere do ruky, jak se k tomu dospělí stavějí. Jejich převahu tedy uznával za samozřejmou, ale hrozně ho dožíralo, jestliže nad ním vítězili kluci, jako byl on sám. Tady ten Paolův skok přes koně a jezdce, třebaže byli oba maličtí, tuze ho dopálil. To bylo něco, v čem se s Paolemk nemohl měřit. A vůbec, jak všichi ti čertovi cikáni skákali, jak dělali přemety, jak to lítalo jeden přes druhého, to bylo něco pro Vaška nevídaného a neslýchanéhlo. Vašek byl z nejčipernějších kluků ve vsi a co vlastně tělesně dovedl? Válet sudy, kotrmelcovat, udělat svíčku, chodit s rukama pod koleny jako žába, přeskakovat patníky, šplhat na stromy, běžet po kládách a překlápět se na závorách. Doma to stačilo, ale tady zřejmě ne. Tady se musí naučit mnohem víc, nemá-li Paolo trvale nad ním vítězit. Znovu vzpomínal na skoky krasojezdců přes objekty a na udivující kejkle těch dvou pánů včera ve venkovské manéži. Paolo už jim byl nesporně blíž; a nechtěl-li se Vašek dál odsunout, musel to umět nejmíň jako Paolo. Ale jak se tomu naučit, odkud to sebrat? Cítil, že v téhle věci mu táta, jeho znamenitý, všechno umějící táta, nepomůže.

Zamyšlen odpínal s Mary postroj, když si všiml, že v ohrádce jsou jen tři poníci.

"Hans, kde je Miss?"

"Miss pracuje s Helenkou. Běž se tam podívat. To bude něco pro Vašku".

Vašek proletěl konírnou a vpadl do hlediště. Uprostřed žlutého okruhu stál direktor s bičem v ruce a kolem obíhala drobným klusem Miss. Na hřbetě měla malé panneau a na něm stála hubeňoučká bledolící holčička s dlouhýma tenkýma nohama. Stála zrovna na levé noze a snažila se udělat váhu, předklon těla s rozepjatýma rukama a s pravou nohou zdviženou dozadu do stejné vodorovné linie jako trup. Koník pod ní pravidelně klusal a její levá noha musela stle vyrovnávat otředy jeho hřbetu. Bylo to na spadnutí, ale holčička byla od pasu přivázána k šňůře, která nahoře, hodně vysoko, šla přes kladku. Druhý konec šňůry měl v ruce mužský, který stál vedle ředitele.

Třikrát se holčička pomalu sklonila do váhy a zase se zvedla. Když se nakláněla po čtvrté, zakolísala jí unavená noha a sklouzla.

"Hernajs", lekl se Vašek pádu pod koně, ale vtom ten mužský prudce zatáhlza šňůru, holčička vyletěla ve svých krátkých sukénkách do výše a s roztaženýma rukama i nohama prolétla vzduchem do středu manéže. Ředitel ji tam zachytil a spustil na zem.

"Líp pérovat, Helenko", řekl direktor ostře, "stojíš levou nohou moc tupě. A postav si ji víc špičkou ven".

"Tatínku, mě tolik bolí záda", zavzdychala Helenka.

"To já vím", odpověděl direktor, "proto musíme trik opakovat, až si tělo zvykne. Tak znovu na koně. Náskokem. Pět kroků rozběh, teď!.. Hop!"

Helenka se rozběhla šikmo za konem, dorazila se, ale nedoskočila. Muž zatáhl a ona obloukem se snesla k otci.

"Ostřejší odraz, holka, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Teď!.. Hop!"

Berwitz práskl přitom bičem. Ale Helenka klopýtla nahoře o panneau a už se jako motýlek vracela zpátky.

"Znovu. Rozběh: teď! Hop!"

Nešlo to. Šestiletá dívenka stála před otcem a krčila s provinilou tváří ramena. Vašek cítil s ní nesmírnou lítost.

"Nic naplat. Opakovat. Teď!"

Berwitz ani nekřikl hop. Helenka ztratila tempo ke skoku.

"Znovu. Rozběh: teď! Hop!"

Vašek div nevykřikl s sebou. Cítil tak přesně, jak se má asi odrazit, aby doskočila, v nohou mu to přímo poškubávalo k běhu a skoku. Ale Helence tím nepomohl. Třikráte se ještě rozebělha se šňůrou na zádech a třikráte ji odškubli ze špatného skoku jako chycenou rybičku.

"Co to je dneska s tebou, Helenko?" drudil se ředitel.

"Já... tati... já už nemůžu..." zajíkala se unavená holčička.

"Nemůžu, nemůžu, neříkej mi nemůžu", láteřl Berwitz, "člověk vždycky může, když chce. Pro dnešek toho tedy necháme".

A zapráskav semo tamo bičem, obrátil se a odešel do brány. Jeho pomocník odepjal Helenku se šnůry, vyvlékl šňůru z kladky a začal ji stáčet přes levou ruku a loket. Vašek vyrazil a chopil za uzdu Miss, která se zastavila, potřásala hlavou a hrabala kopýtkem.

"Můžu ti odvést Miss do stáje, Helenko?" oslovil holčičku, která se všecka protahovala.

"Ty jsi zdejší?"

"Ano. My jsme tu s tátou noví. Ale já už všecko znám a jezdím na Mary a Hans mi odevzdal do opatrování Mary a Miss a Fricka a Lady".

"To budeme asi jezdit spolu, protože Fricek a Lady jsou jeden pár a Mary s Miss druhý. Jak se jmenuješ?"

"Václav Karas. Ale tady se mi říká Vašku".

"Vašku? To je jméno?"

"No asi".

"A pojedeš s námi, Vašku?"

"Ano. V osmičce. S panem Kerholcem".

"Ah, s Karlem. Já jsem s tatínkem a s maminkou v jedničce".

"Já maminku nemám, ale kdby ještě byla živa, ta by taky s námi jela a prala nám a věšela prádlo takhle mezi vozy. Je to moc těžké skočit na koníčka?"

"Já jsem to předtím už dovedla. Ale pak jsem dělala asi dvacetkrát váhu na levou nohu a teď v ní nemám žádnou sílu".

"A proč jsi se neodrazila pravou?"

"Já nevím. Při pěti krocích - to přijde skok na levou nohu".

"Vždycky?"

"Vždycky".

"To je divné. To si musím vyzkoušet. Budeš tu o představení?"

"Ne. Já musím pomáhat mamince balit".

"A když maminka pracuje se šimly?"

"To se koukám tuhle u gardiny".

"No, tak to se třebas uvidíme, třebas budu mít chvilku volno a třegbas tam přijdu. Sbohem, Helenko, já musím odvést Miss".

"Sbohem... Vašku".

Helenka odhospala a Vašek běžel s Miss jako starý kočí.

Za konírnou se povalovaly všelijaké bedny. Vakovi nešlo z hlavy, jak je to s tou levou nohou při pátém kroku. Když spatřil bedny, napadlo mu, že si na nich může vyzkoušet skok na koně.

"Tak pojď sem, ty stará, ty jsi Miss a já jsem krasojezdec a budu na tebe skákat. Hýjo, běž a nesplaš se. No, malá, no, Miss, pozor, rozběh na pět kroků - teď!.. Hop!"

Odrazil se levou nohou, vylétl v vršku prázdné bedny, která byla nižší než pony, nedoskočil, kopl do bedny, bedna se převalila, a vašel na ni a nehorázně se uhodil do holeně.

"Hernajs, to jsem se bacil. No, stará, postav se. Musím opakovat. Ostřejší odraz, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozbh. Pět kroků - teď!.. a hop!"

Tentokráte se vynesl nahoru, ale neudržel se tam, bedna se zakolísala pod jeho dopadem, pak se převalila a on sotva odskočil.

"Fuj, Miss, copak to je, takhle vyhazovat pod krasojezdcem! A vy, pane, musíte líp pérovat a špičku nohy víc stranou. Opakujeme. Rozběh - teď... a hop!"

Znovu přistál na bedně a znovu s ní sletěl.

"Kruci, hernajs, vždycky mě, potvora, shodí. Stůj, Miss, pěkně stát! A nova. Opakujeme. Rozběh - teď!.. hop!"

Teď se tam vynesl, bedna se zaviklala, ale Vašek ji rozkročenýma nohama udržel v rovnováze.

"Vidíš, ty potvoro, že tě zkrotím! Znovu! Opakovat!"

Seskočil s bedny a znovu se rozběhl. Zase se to povedlo. Pak už si tím byl jist, skočil na bednu pětkrát, osmkrát a vždycky se na ní udržel. Všiml si, že se po každé odráží levou nohou. Změnil tedy rozběh a odrazil se pravou nohou. Levá přišla na bednu dřív, pravou dotahoval, nedotáhl a sletěl. Opakoval si to a sletěl znovu. Rozběhl se na pravou nohu po třetí a udržel se nahoře jen s největší námahou.

"Hm, ono je to přece lepší na levou nohu. Zkusíme to ještě jednou. Rozběh - teď!"

Vašek neměl dost technické představivosti a zkušenosti, aby si uvědomil, že je to proto, že naskakuje s levé strany, z vnitřku domnělé manéže. Jemu stačilo jako většině cirkusových primitivů, že na levou nohu se skáče líp, a od té chvíle se odrážel pořád levou nohou. Ještě párkrát vylétl na svou dřevěnou Miss, až ho táta zavolal k obědu.

Mezi polévkou a povidlovými knedlíky se dověděl od Kerholce a od druhých, kdo je osazenstvo modré maringotky. Achmed Roméo je prý potomek staré komediantské rodiny tuniské, jejíž breberská krev se už dávno směšovala s italskou a francouzskou. Se svými dětmi provádí jedno z nejlepších ikarských čísel na pevnině - hromadné vystoupení otce i dětí s překotně rozvinutou přízemní akrobatikou, v níž už i tříletí umějí své kousky, stojíce aspoň na vrcholu pyramidy s jednou nohou zvednutou nad hlavu.

"Povídejte si, co chcete", dodával do toho starý Malina, "co ten Achmed s dětmi provádí, je nejčistší stará škola. To se kluk vychovává ke všemu. Klouby v těle se uvolní, páteř povolí, takový kluk může být všecko..."

"...I ministr", dodal s pošklebkem Vosádka.

"Za starých řádných dob", pokračoval neúchylně Malina, "nebyl u cirkusu možný, kdo neměl za sebou takovou školu. Tomu se říkalo být od piky, když už čtyřletému kroutili kouby a ohýbali páteř. Pak se moh stát třeba krotitelem nebo provazolezcem nebo hloupým augustem, ale když všecko selhalo, vždycky se ještě uživil jako akrobat. A hlavní věc - žádnému se nikdy nic nestalo, leda z dopuštění božího. Já jsem znal nějakého Coriniho, on se jmenoval Körner, ale pracoval jako Corini, ten byl taky tak vycvikován od piky. Jeho oblíbené číslo bylo 'uzel na pochodu', to se tak zkroutil, že jsi nevěděl, kde má ruce, kde nohy, opravdu jako by ho někdo zkroutil a utáh na hodně sešmodrchaný uzel. A pak najednou vylezly odněkud z toho balíku dvě ruce a uzel se dal po nich na pochod. zadnici to mělo nahoře, hlavu někde dole, nohy na zádech, no hrozno podívat. A ten Corini se dal po letech taky na krotitelství a koupil si dva tygry. Sibiřské, ti jsou nejhroznější. Chodil k nim do klece a učil je, aby na stojanech udělali panáčka a salutovali. Já jsem mu povídal: 'Körner, neblázni, copak je sibiřský tygr k tomu, aby salutoval?' Ale on, že nepovolí, i kdyby to mělo pět let trvat. Tak vám je honil už asi půl roku, nic jiného než na podstavec a dělat vojáčka, a to je přitom bil a píchal, toť se ví, to se tehdy jinak nedělalo, ne tak s mazlením jako tuhle Gambier. A ti tygři byli plni vzteku, jen to z nich frkalo žlučí na něho, já sám jsem říkával: 'Panenko na nebesích, z toho Coriniho bude jednou fašírka a z těch tygrů tepich'. A on se mi chlubil, co prý mi to napadá, že oni už zvedají pracku až k prsům, jednoho dne že řádně zasalutují. Ale co jsem čekal, to se stalo: ten větší z nich jednou po něm v kleci skočil. Corini ho postřeh, jak se skrčil ke skoku, a uhnul. Ale teď se dožral ten druhý, přestal dělat panáčka a sklouzl s podstavce, aby napad Coriniho s druhé strany. Corini se octl mezi oběma a v tu chvíli pustil z rukou bič a vidlici. Všichni jsme na to koukali jako ochromení a najednou se tam něco zachumelilo a Corini udělal ze sebe uzel na pochodu. A tygři se toho neznámého, co se tam objevilo, tak vyděsili, že skákali po kleci jeden přes druhého, div se nepovalili, nakonec hups na podstamenty a už dělali panáčka a pravou prackou salutovali a ten uzel před nimi mašíroval jako o přehlídce".

"To jsi nás, krajane Malino", podotkl Bureš, krájeje si knedlík, "obohatil o příběh opravdu povzbuzující. To se tedy ten tvůj skokan dožil požehnaného věku?"

"Ale kde", odpovídal Malina stále týž klidným tónem. "Zakrátko po téhle příhodě s tygry seskakoval Körner s kozlíku maringotky, sklouzl a kolo mu přejelo pravou nohu. Měl ji zlomenou v holeni, felčaři mu ji spravili, ale špatně, tak mu to pak lámali znovu a vno se to zanítilo a Corini celý otek a umřel. Však jsem, myslím, povídal, že všecko jde, jenom na dopuštění boží se musí dát pozor".

"Nicméně je pravda", navázal Kerholec, "že je to moc dobrý, může-li se kluk od malička vycvičit na skákače a padače. A být, Anton, na tvým místě, vzal bych Vaška do prádla. Tady de vo to, aby nepropás šanci. Bejt stavěč, tlouct floky do země a tahat ségle, to dovede dycky, ale Vašek může být něco víc, jak se ke všemu má. A to je tátova hlavní povinnost, dát klukovi šanci. A klukova věc je, aby ji nepropás".

"Generál Kerholec mluví jako bible", vložil se do toho Vosátka, "jako nejdokonalejší, autorem schválená bible Královský britský bibelní společnosti. A je-li k tomu potřebí nějakýho vodstrašujícího příkladu, nechť pan předřečník ukáže prstem na mne. Já jsem, ctihodní pánové, mohl být v Nové Granadě guvernérem státu Bojaka a mít takové lány země, že byste se mohli po nich prohánět s deseti cirkusy. Ale milovaný tatíček mi nějakým nedopatřením opomněl dáti k tomu šanci přiměřeným vzděláním a fajnovější výchovou. A já tu šanci, kterou mi nedal, propás. Neboť jsme, pánové, hráli právě na cimře bézig, když na Nové Granadě propukl převrat. Lid povstal, ale já ne, protož emi právě padala karta a vod takovýho požehnání se nepovstává. A než jsme to dohráli, ti venku smetli vládu, provolali guvernérem jednoho advokáta a vodtroubili. Tak jsem nakonec vyhrál patnáct dolarů v bézig a prohrál latifundie ve státě Bojaka. Od té doby sloužím lidstvu jako výstražné znamení v hodnosti seržána. Doufám, že si i náš slovutný krajan a virtuosní trubiroh vezme ze mne poučení, kam to vede a tak dále a tak dále".

"Vy jste, chlapci, všichni moc hodní", odpovídal Karas v rozpacích, "a já vám do smrti nezapomenu, jak mě tuhle Kerholec vytáhl z bryndy a jak vy druzí jste mě i Vaška tady přijali. Při tom při všem o mne dohromady nejde. Já už jsem si to v hlavě srovnal, že jsem místo u Milnerovy party u Kerholcovy. Ouplně jedno mi to taky není, to zas vám nebudu hrát žádnou komedii. To z vás žádnej neví, jaká je to radost, vzít pěknou zvonivou cihlu do ruky, povážit si ji a posadit ji pekně mezi druhé a koukat, jak z toho roste jiným lidem bydlení. Karlík Kerholec mi vyložil, jak je to fortelná a hezká věc, vytáhnout v pár minutách celý stan do výše, aby za dvě hodiny už v něm mohlo být představení, a pak to zas za pár minut rozebrat. To já tedy uznávám a těším se na to, ale vodpuste, že mi řemeslo zůstane řemeslo a že vždycky budu s lítostí koukat na zedníky, když zdí dům a dělají takovou bytenou práci natrvalo".

"Hele", řekl Vosádka, "vévoda z Malty se vyvyšuje nad pány de Maringottes".

"Kuš, seržáne", zakročil Kerholec, "a ty, Anton, mluv. Tady musí být všecko jasný".

"Povídám jen", načal znovu Karas, "že o mne nejde. Ale o co jde, je tuhle Vašíček. U něho to znamená teprve celej život, že ano. A to je na mne zatracená odpovědnost, esli mám, esli můžu, esli smím z něho udělat komedianta. Dyk to dítě nepatří jenom mně, dyk je taky Márinčino, a s tý stránky je to jedno, esli je rodička mrtvá, - nárok na dítě má a ten nárok jde skrze mý svědomí. My jsme, pravda, vlastně nikdy spolu nemluvili o tom, co z hocha bude. Co by taky mohlo být: zedník jako táta, s chalupou doma pro zimní čas, když rachota stojí. Dyby šlo o cokoli jinýho; ale jak já mám přijít jednou do vesnice říct sousedům: Vodpuste, lidi, ale já se dal k cirkusu a z Vašíčka jsem udělal komedianta. To je na mne moc těžký rozhodování, to já nemůžu, vodpuste, přátelé, to já opravdu jen tak nemůžu. Dyby to byla nějaká živnost, nějaký řemeslo..."

"Milí přátelé", ujal se důrazně slova Bureš, aby zarazil nějakou štiplavou poznámku Vosátkovu, "dovolte mi, abych vaším jménem projevil našemu drahému krajanu plné uznání za to, že s takovou vážností pojímá své povinnosti otcovské. Básník praví: Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp. Ale, drahý Šumavane, nesmíš zapomenout, že co tě nejvíce trápí, jsou vlastně předsudky, pošetilé předsudky lidské společnosti proti těm, kteří vědomě se vytrhli z jejího lživého prostředí. Dovoláváš se rodné vis a sousedů v ní. Ale tvá horská vesnice uživí jen hrstku svých rodáků a ostatní musí za chlebem do ciziny. Pokud mohou, vydělávají si jej svým řemeslem. Řemeslo má zlaté dno, ale někdy je to dno jen ze slatých drátků jako řešeto a moc blaha ti neuchovává. Co děláš otom, ctěný vlastenče? Včecko, co jen dovedeš; a řemeslo pověsíš na hřebíček. I na trubku troubíš, aby ses uživil, a to už, pane, není žádné řemeslo, to už je frajkumšt zrovna tak jako umění, kterému se má vyučit Vašíček. Uvaž, příteli drahý, že ti nedoporučujeme, aby se z Vaška stal tulák a dareba; my ti naopak radíme, abys ho dal řádně vyučit až do mistrovství, protože pak to právě nebude žádný fušer a darmošlap. A kdybys měl z toho ze všeho špatné zkušenosti, vždycky ještě může vypřáhnout a jít za tvou zedničinou. Čas tu neztratí. Číst, psát a počítat ho tu naučím a ostatního tu pochytí víc než v kterékoli škole".

"Po mým soudu, Antone", řekl Kerholec, "povede se ti tu mezi námi líp než na stavbě. Však taky už proto tu mezi námi jsi. Ale dobře jsi řek, že nejde o tebe a o nás. My jsme i tu pořád ještě podřízený lid, kdežto Vašek, kdyby se začal teď cvičit, nemusel by být žádným stavěčema moh by být ještě pěkněji živ než my. Byl by pánem jako kapitán Gambier nebo Pabo Perreira nebo třeba i jako ředitel Berwitz. Tady se mu otevře cesta nahoru, a to by, věř mi, ani tvoje nebožka nic nenamítala".

"Ctihodná státní rado", ozval se najednou Vosátka, "tak se tu ráčíte usnášet o příští korunovaci a eště ste se nezeptali korunního prince, esli vůbec o tu korunu stojí. Povídám, Vašku, kdepak je to hezčí, doma na vesnici nebo tady u cirkusu?"

"Kdepak na vesnici", zazubil se Vašek, "to není ani srovnání".

"Ale táta si myslí, že by z tebe mělo být rochně".

"Táto!" Vašíčkův pohled se upřel do očí Antonína Karase. A Karas otec viděl, jak se chlapci zase tak zaostřily zorničky, jako když něco rozhodně chtěl.

"To přece nemyslíš doopravdy! Já už tady mám koníčka a pan Gambier mi slíbil, že si budu hrát se lvími koťaty, a pan Arr-Šehir mi slíbil, že mne sveze na slonu, - táto, viď, že zůstaneme u cirkusu?"

Vašek vztáhl k otci ruce a Karas měkl. Objal hocha svýma upracovanýma rukama.

"A ty bys, Vašku, chtěl, opravdu chtěl celý život jezdit s cirkusem?"

"Nic jinýho, táto!"

"A chtěl by ses učit skákat a jezdit a všecky ty kumšty, cos tady viděl?"

"Chtěl, táto", a oči Vaškovy jen zasvítily, "jezdit na Mary, to ještě nic není. To už umím. A Mary je maličká. Ale vyskočit na velkého koně v plném běhu... a přeskočit ho i s jezdcem... a vůbec, jako ti černí kluci, hernajs, to kdybych uměl, to bych jim to teprve ukázal!"

"A víš, že je to těžké učení a velká dřina a že tě to bude moc bolet?"

"Ať! Však kdybych chodil do lesa kácet stromy, jako kluci chodí, když vyrostou, taky bych se nadřel. A tady mám koníčky a lvy a tygry a slona a budu jezdit v domečku na kolech..."

Karas cítil, jak jeho námitky pod tím dětským dychtěním slábnou. Vašek jen hořel a staří cirkusáci si ho se zálobou prohlíželi.

"Ale Vašku, považ, co ti řekne kmotr, až přijdeš domů jako komediant?"

"A co by řekl! Koukat bude, až přijedu do vsi třebas na Santosovi a Santos bude tančit na zadních nohou na návsi. Všichni se seběhnou, Šemberovo, Bláhovo, Cikhartovo, zelenovo, všichni, a budou vyvalovat voči, že tak krásného koně ještě neviděli. A já přijedu třebas na slonu... a něco mu řeknu... a slon utrhne růži a podá ji Cerhovo Nanynce. A já s něho seskočím a tak budu skákat, že všichni kluci budou čubrnět. Hlavně musím umět skákat. Já už skákal na bednu jako na Mary, ale to je málo, to já musím umět víc. A třebas ať to bolí".

"Bravo, kadete", přikývl mu Vosátko. "Plivnout si do dlaní a rvát se s tou fuškou. Markýzi di Karaso, tohohle potomka nesmíte zanedbávat, a vněm může vzejít nový lesk vašemu zavápněnému erbu".

"Tak ti Roméovi kluci se ti líbili?" zeptal se Kerholec.

"No, nelíbili se mi", odpovídal Vašek sbevědomě jako rovný mezi rovnými, "jsou to taková padavčata, aby si jich vzal člověk pět na pohlavek. Ale skákat umějí jako vopice. Ale já se to taky naučím a skočím rovnýma nohama na hřbet třebas Pomponovi".

"Vašíčku", řekl Karas dojatě, "aby ti dal Pánbů požehnání. Já ti v tvým štěstí bránit nebudu".

"Myslím", řekl na to Kerholec Karasovi, "že bys měl promluvit s Achmedem Roméem. Bude s námi aspoň rok a mohl by vzít Vaška do práce. Ostatně bude nejlíp, když to s tím Breberem projednám já. Ty bys nevěděl, co vlastně chtít".

A ještě po poledni vzal Kerholec Vaška a zašel s ním k modré maringotce. Pan Roméo ho přijal s velkou uctivostí, věděl už, že dobře vyjít s Kerholcem je začátek dobré jízdy v Cirkusu Humberto. Mluvili spolu pátou řečí, jak říkával Vosátka, to jest řečí, která byla složena ze čtyř různých jazyků; ale rozuměli si výtečně. Pan Roméo si přitáhl Vaška a za nezvyklého u něho mlčení mu prohmatal svalstvo nohou i rukou. Pak mu všelijak zkroutil údy i trup, div Vašek nevykřikl bolestí, když ten cikán zkoušel, kam až může Vašek ohnou paži a páteř. Výsledek byl pak ten, že Roméo slíbil Kerholcovi, že z ochoty procvičí denně tělo jeho ochránce a udělá z něho obratného přízemního akrobata. Vaškovi nebylo při tom jednání zcela volně. Cítil, že z prosté, přihroublé, ale srdečné péče otcovy přechází pod komando polodivošského násilníka, který se směje bolestem a zuřivě jde jen za svým cílem. Ale Vašek byl v tu chvíli odhodlán zvítězit nad Paolem, zvítězit vůbec nad kdekým a podstoupit pro to třebas i mučení.

Když odpoledne za koňské produkce vběhl k bráně a našel tam Helenku, prohlásil jí: "Až budeš zase skákat na koně a nepůjde ti to, nic si z toho nedělej. Já jsem teď akrobat a já ti to potom ukážu".

Toto představení na rozloučenou bylo tak dokonalé jako kterékoli jiné a nikdo z diváků si nedovedl představit, že se vzadu rozvíjí velké stěhování a že po každém druhém třetím čísle odjíždí uvolněná část perosnálu a zvířat. Jen stáje zůstávaly stále pohromadě, aby si je vznešení hosteé mohli o přestávce prohlédnout. Ředitel Berwitz procházel jimi ve své perské uniformě a připomínal podkoním postup jejich odjezdu po přestávce. Přitom padl jeho pohled na ohradu čtyř shetlandských poníků.

"Kdo povede ponye?" zeptal se Hanse.

"Vašku", odpověděl Hans, "pojede na Mary a ti tři půjdou s ním. Já ostatně pojedu vedle Vašku a dám na něho pozor".

Vašku, Vašku, přemítal direktor, kdo je tady Vašku? To jméno ještě neslyšel. Ale nechtělo se mu ptát se na to Hanse, aby se nezdálo, že ředitel Berwitz nezná svůj personál. Po chvilce vyváželi z manéže klec se lvy a kapitán Gambier se vracel od děkování. Clownská reprisa vyplňovala tuto chvíli příprav.

"Lvíčatům se prý daří dobře", oslovil Gambier ředitele, "říkala mi madame, že se mají k světu a dobře pijí".

"Anežka si s nimi dává velkou práci", odpověděl ředitel, "na dnešek si sotva zdřímla, měla je v posteli a koťata byla neklidná celou noc. Povede-li se to, budou to naše první lvíčata. Dosud jsme s tím neměli štěstí".

"Doufejme, řediteli, doufejme. Až se trochu vybatolí, mohl byste posílat někoho s nimi o přestávce do publika a ukazovat je s talířem. Lidé si rádi pohladí lvíče a talíř vynese na jejich výživu. Nejlépe by to mohl obstarat Vašku. Vašku je bystrý a kurážný. Při každém krmení je se mnou".

"Vašku - ovšem, Vašku. To je dobrý nápad. Děkuji, kapitáne. Tedy Vašku", schvaloval ředitel a v duchu si říkal: "Tak tedy Vašku není kočí?"

Hned po svém vystoupení spěchal Berwitz do maringotky - krásný velký vůz číslo 1 - aby se rychle převlékl. Helenka s tetou Elisou tam balily některé věci. Najednou zvedla Helenka hlavu.

"Příště, tatínku, kdyby mi zase nešel skok na koně, už se na mne nezlob. Vašku mi slíbil, že mě to naučí".

"Kdo? Vašku?"

"Ano".

"Ó, Vašku se tuží", vmísila se do hovoru paní Hammerschmidtová, "hned jsem si řekla, že to bude znamenitá akvisice".

Dveře se otevřely, Anežka se vracela z produkce.

"Abych nezapomněl", obrátil se k ní Berwitz, jak ji zahlédl, "Gambier má dobrý nápad - ukazovat lvíčata, až prokouknou".

"Ano, už mi to říkal. Půjde s nimi Vašku".

Petr Berwitz zrudl a musel se přemoci, aby nebouchl do stolu. Celý cirkus, celá rodina zdají se být poblázněni do nějakého Vašku, a on, patron, nemá o něm ani potuchy! Neřekl však zase nic, ale vletěl do civilního kabátu, vyrazil vena obrátil se k dvojce. Maringotka číslo 2 byla cestující účtárnou podniku, rajon bratránka Steenhouwera.

"Frans", houkl Berwitz na účetního, "kdo je Vašku?"

Steenhouwer sňal brýle a nechápavě se na něho podíval.

"Co si přeješ, Petře?"

"Abys mi pro pana krále řekl, kdo se v našem personálu jmenuje Vašku a čím je".

"Vašku? Jakživ jsem to neslyšel".

Steenhouwer pro jistotu vytáhl seznam personálu a odklopil písmenu W.

"Ne... u nás žádný Vašku není".

"Tohle je báječné!" vyvalil oči Petr Berwitz. "Tohle se mi ještě nestalo. Koňák, dompteur, kaskadér a bůhví co ještě a já nemám o něm ani potuchy!"

Steenhouwer se díval na něho stejně bezradn. Berwitz se otočil a bez pozdravu vyšel ven. Z přístavku za zvěřincem se vykolébal slon Bingo, kornak Arr-Šehir s bílým turbanem mu seděl na hlavě.

"Arr-Šehir! Neviděl jsi Vašku?" zavolal Berwitz, když slon ho pomalu míjel.

"Vašku? Yes!" přikývl Ind s úsměvem. "Vašku tam!"

A ukázal na boudu. Berwitz vrazil dovnitř zadními dvířky. Bylo už po představení, stupňovitá sedadla byla liduprázdná a nořila se v šero. Nahoře nad žlutým terčem manéže šikmo zářilo slune a v jeho světelných pruzích se míhavě tetelil zvířený prach.

"Vašku!" zařval ředitel.

Byl to už jediný způsob, jak poznati tajemného muže.

"Vašku!" zadunělo to prázdnotou prostoru. Berwitz došel do středu manéže.

"Vašku!"

Závěs u brány se maličko pohnul a do manéže se vřítil malý kluk s čepicí na uchu. Spatřiv ředitele, zastavil se v pilinách tři kroky před ním a zasalutoval.

"Ty jsi Vašku?"

Petr Berwitz, Emír bílých koní a plukovník perské jízdy, turecký paša a inspektor císařských koníren padišahových, ředitel a majetník Cirkusu Humberto, pán jeho stájí a zvěřince, stál tu s miniaturami exotických řádů na vyžehleném kabátě a před ním malé lidskí škvrně s bystrýma, pozornýma očima.

"Ty jsi tedy Vašku?"

"Ano, pane řediteli".

Berwitz si vzpomínal, že v posledních dvou dnech tu a tam zahlédl mihnout se stájemi nebo chodbami tohoto kluka.

"A co tu děláš?"

"Všechno, prosím, co je třeba".

"Ajajaj. A čímpak vlastně jsi?"

"Ještě ničím. Ale budu".

"Hm, a čím budeš?"

"Vším. Budu jezdit na koni a skákat a krotit tygry a předvádět lipicány a vůbec".

"Ale, ale - a co slon? Nechceš taky cvičit slona?"

"Ó, Bingo mě má rád, a až pan Arr-Šehir nebude moci vystoupit, převezmu si třebas Binga a budu s ním obědvat".

"Podívejme se!" zvolal všemohoucí Petr Berwitz docela už pobaven. "A což takhle direktorem - to nebudeš?"

"Budu".

"Direktorem takového cirkusu, jako je Cirkus Humberto?"

"Většího. Kdybych já byl direktorem, měl bych osm slonů a velikánskou kec se lvy a tygry a moc a moc koní..."

"Tak to abychom se tě vlastně báli?" smál se už Berwitz naplno.

Vašek se zazubil, cítil, že si může něco dovolit.

"To nemusíte - já bych vás všecky angažoval, vás, paní ředitelku a paní Hammerschmidtovou a Helenku a kapitána Gambiera a Hanse - a tuhle pana Selnického taky".

Obrovitý kapelník se před chvílí vynořil z přítmí a po prvé sledoval se zájmem výjev v manéži.

"Tak my to máme u tebe, Vašku, dobrý?" zahlaholil ředitel.

"Hm!" přikývl Vašek s hubou roztaženou na plné kolo a mrkl na direktora tím šibalským pohledem, jímž si získal už tolik přátel.

"Vašku!" ozvalos e vtom od koníren.

"Pan Hans mě volá..."

"No, když tě volá pan Hans, to já tě musím propustit. Alou!"

Vašek zasalutoval a vyletěl. Berwitz se obrátil, tváře ještě plné úsměvu, k Selnickému.

"Slyšel jste toho kluka? V tom je, mně se zdá, jiskra!"

"Už jsem si ho taky všiml, pane řediteli".

"A čí vlastně ten kluk je?"

"Kerholec přivedl nového stavěče, Karas se jmenuje. Notu nezná, ale je vám to eufonista, že ho rozpoznáte mezi padesát. Dovede nasadit tón, jako když ženská pohladí. Inu, český muzikant. A ten Vašku je jeho kluk".

"Tak takhle to je", pokývl Berwitz hlavou, "konečně o něm něco vím".

"Já ho tuhle zahlédl na Mary, kluk je do ní zblázněn. A to vám něco povím, pane řediteli: ten Vašku na Mary a vaše helenka na Miss, to by bylo jiné entrée pro Binga než ti nafoukaní liliputáni. Kdyby ty dvě děti na ponících přivedly slona, to by byl, panečku, kontrastní nástup. K tomu bych hrál intermezzo Gulliver mezi trpaslíky, fagot a pikola sólo - direktore, to stojí za láhev rýnského".

"Selnicki, budete ji mít. Vy jste jediný, který tu má nějaký nápad. Člověče, kde vy byste už byl, kdyby vás ten cirkus zajímal trošku víc než to vaše věčné pití. Já ty liliputány taky nemůžu ani vidět. To jsou lidi na jarmark do boudy a ne do elitního cirkusu. Já to myslel dobře, ale takhle by to bylo mnohem, mnohem lepší. Servus, Selnicki, musím hned sehnat Hane, aby mi brzy toho kluka zajezdil. Hans!"

"Hans už odjel, patrone", hlásil Kerholec, když se Berwitz vřítil za závě. "Mám mu něco vzkázat?"

"Ne, není potřebí", odpověděl Berwitz, "já si to už zařídím".

Vytáhl z kapsy tužtičku, vysunul levou manžetu a napsal na ni:

"Helen - Vašku - Bingo, Selnicki, Johannisberg".

Z koníren vyjížděli poslední jezdečtí koně, pokrytí houněmi, aby se nenachladili. Zvěřinec už zel prázdnotou, jen starý Harwey se jím belhal, šťouraje holí do různých odpadkpů, není-li v nich nic cenného. Prostranství za boudou bylo téměř volné. Tři čtvrtiny vozů zmizely. Teď tu stálo asi třicet koní, pohazovali hlavami, hrabali netrpělivě nohama. Štolbové a koňáci je spojovali po čtyřech, pak se sami vyhoupli do sedla, a pěkná kavalkáda lehkonohých, temperamentních zvířat se dala do drobného klusu. Pak se hnula první ze zadních maringotek a tažena párem koní pomalu se kolébala za koňským transportem. U ostatních vozů bylo již zapřaženo a kočové stáli u spřežení. Co tu zbývalo, vezlo mozek Cirkusu Humberto: jednička ředitelskou rodinu, dvojka účtárnu, trojka pokladnua krejčovnu, čtyřka Harweye s dcerou a nejdražšími rekvisitami, pětka kapelníka Selnického se šaškem Hamiltonem a s notami. Pak tu stála ještě Kerholcova osmička, ale v ní nebyl nikdo. Karas stál vedle kočího, aby si pak k němu sedl na malou kočovskou plošinkuk. zatím držel jedzeckého koně pro Kerholce, který s Harweyem prohlížel všecky místnosti, zda se nic nezapomnělo. Celá ostatní parta byla už pryč, na koních nebo na vozech se zvěří, i Vašek odjel na maličké Mary po boku kočího Hanse.

Teď se rozjela jednička, dvojka, trojka a pětka, pak vlezl do svého vozu Harwey, přinášeje tam dvě nalezená košťata a šňůrku skleněných perel, a čtyřka se dala do pohybu. Potom se vynořil Kerholec se stálým místním hlídačem, přibouchl vrata přístavku, zamkl, dal svazek klíčů hlídači, který mu přál šťastnou cestu.

"Všechno v pořádku!" zavolal Kerholec na Karase, bera si od něho koně. "Jeďte za ostatními a na štaci je přejdeďte, abyste byli ráno v čele. Servus!"

Kůň s Kerholcem odskočil a po nkolika skocích zmizel vpředu. karas vylezl vedle kočího. Jak se koně hnuli, bezděky se pokřižoval. V tu chvíli mu bylo velice úzko. Vjeli do přelidněných hamburských ulic, dostihli Harweyův vůz, zavěsili se naň a kolébali se po hrbolatém dláždění z města ven, na lehce rozblácenou silnici, do houstnocí tmy, do neznámých končin, poslední článek dlouhé karavany lidí, zvířat a vozů, která se pomalu šinula vlhkým větrem, vezouc s sebou sterou naději na zdar a úspěch.

Jakže se to jmenuje, kam jedou na noc?

"Buxtehude", odpovídá vedle kočí.

"Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude. Divné jméno, jako zaklinadlo. Tajemné a záhadné, jako všecko, co přijde.

Buxtehude, Buxtehude. Podkůvky koní to klapají, maringotky tím drnčí. Všecko ja zaplněno neznámým jménem: Buxtehude.

Antonín Karas sedí a zírá do mokřavé tmy. Už i ty břízy, silné a mocné břízy při silnici se ztrácejí, už není vidět nic, nic nelze rozpoznat, jen ozářené okénko u Harweyova vozu. Všecko ostatní se utopilo a pohřbilo ve tmě... Buxtehude, Buxtehude.

A z toho cizího zvuku se mu rodí vzpomínka za vzpomínkou a každá se došedptává k němu zpěvavým nářečím domova. Japa se daří nejčko Vaškovi na bandurku? A copa Vaškova maminka, Márinka... eslipa by nebyla celá bez sebe... Vona chuděra, tam, v Horní Sněžné pod lerpánkem... a ty, mandžel, tú tady v kerémsi Buxtehude... Inu, co muší bejt, to hol muší přijít, to ináč nejde... darmo si kormoutíš srdce... A dyby tě zavezli až k sedmi kurfiřtům, šady je, chlapče, šady je zem Páně!

ČÁST DRUHÁ

I

Bylo to v jádře pořád stejné. Především tu byl neznámý muž, kterého Karasové spatřili až někdy v zimě. Jmenoval se Gaudeamus. Bylo to podivné jméno, ale lidé v cirkusu neměli ani potuchy, že něco znamená. Spíš jim působilo potíže zapamatovat si slovo tak cizí; Malina, který ho znal nejdéle, říkal mu prostě Gajdámoš nebo Běhák. Pan Gaudeamus měl tenké čapí nohy a jeho povoláním bylo být nohama Cirkusu Humberto. O celé týdny dříve, než se cirkus dal na cesty, vyjížděl pan Gaudeamus s jedním pomocníkem v širokém landaueru po trati, kterou mu ředitel Berwitz zhruba naznačil. Jeho úkolem bylo připravit cirkusu možnost existence. Na něm bylo, aby projednal s úřady všechna potřebná povolení, zajistil místo a rozvířil první reklamu. Pan Gaudeamus musel umět romluvit se starosty měst, s okresními hejtmany, s policejním ředitelem, s četnickým velitelstvím, s majiteli panství, s veliteli posádek, ale někdy také s ministerskými rady a ministry. Na jeho vystoupení, na jeho výmluvnosti, na pohotovosti důvodů a na schopnosti získat přímlučí záležel hlavní úspěch, jak souvisle sestavit putování cirkusu, aby se nikde nemuselo čekat a aby se na každém místě vytěžilo co nejvíce úspěšných představení. Pan Gaudeamus musel odhadnouti každé město, kolik asi je s to ze sebe vydat, aby Cirkus Humberto mohl co nejvíc přijmout. A pan Gaudeamus, když všecko projednal, muel navštívit i redakce novin a připravit s jejich pomocí náladu a pak sjednat ronášku a vylepení plakátů a někdy i dodávku krmiva pro všechnu zvěř cirkusu i menažerie. Bylo to nesmírně mnoho, co prováděl sám na vlastní pěst, vzdálen podniku a přitom veden stálou starostí o něj. Jeho postavení bylo zcela zvláštní; zajišťoval práci a blahobyt něčeho, to by téměř neuviděl, nebýt zimní stagiony hamburské. Ale ani to nebyla pro něho doba odpočinku, neboť v zimě jezdil vlakem obhledávat a připravovat půdu na místěch nejdůležitějších, zvláště k zájezdům do ciziny. Od jara do zimy jej s Cirkusem Humberto spojovaly jen pošta a telegraf.

Pro tyto úkoly bylo třeba nejen mimořádných schopností, ale i skutečné pracovní vášnivosti. Vysoký, štíhlý pan Gaudeamus, a hezkým plnovousem, rozděleným uprostřed pěšinkou, s hladce přičísnutou patkou lesklých vlasů, s bystrým pohledem očí a stálým úsměvem na rtech, uměl si získávat lidi a měl i pracovní tempo. Ve výjimečných případech, kdy selávalo všechno osobní kouzlo a všechna výmluvnost, sahával v náprsní tašce do zvláštní prihrádky, odkud vyňal navštívenku, kterou znalo jen málo lidí, navštívenku s krátkým textem: Rytmistr baron v. Schönstein. Býval to poslední zázračný klíč, který vždycky otevřel vzdorující zámek.

Navštívenka nebyla podvržená. Baron Max ze Schönsteinu sloužil u rakouských hulánů a měl zvláštní štěstí, že s ním od poručických let vymetali nejzapadlejší, nejopuštěnější garnisony haliče a Bukoviny. S ním, s krásným Maxem, který býval zvyklý oslňovat vídeňské promenády a pyšnit se na dopoledních projížďkách v Prateru. Postihla ho však jedna malá nehoda: byl při tom, když tenkrát "splašený arcivévoda" skočil s koněm přes rakev, nesenou na chudém venkovském pohřbu tam venku za Brigittenau. Jeho Veličenstvo se velmi rozezlilo, když mu pobočník podával zprávu o nemilé výtržnosti, která pobouřila obyvatelstvo. Hněv nejvyššího pána dopadl i na Maxe; byl okamžitě komandován do Stanislavova. A nyní se začala nejdivočejší část jeho života: šílené pitky, karban, bláznivé jízdy po kraji, marné intervence v hlavním městě, návraty s koovinou, pletky se ženskými, pletky, které často hraničily na únos a na jiné delikty podle trestního zákoníku. Konduitní jeho listina byla po té stránce nevalná, ale voják baron Schönstein byl, to se nedalo upřít, a jezdec fenomenální; z dostihových závodů odjížděl vždy se šerpou vítěze. Po té stránce byl chloubou pluku, který se na něho mohl spoléhat. tahle vlastnost a pak jakýsi oposiční duch v kavalerii, tiše bojující proti císařským rozhodnutím, zabezpečovaly krásnému Maxovi postup přes všechnu nepřízeň. Jiné vak to bylo s jeho jměním. Podědil postupně několik milionů zlatých stříbra, ale většina toho byla již předem upsána ve směnkách smečce haličských upírů, kteří umožňovali panu baronu jeho nezřízené kavalírství. Byly to věci, o kterých se vyprávěly celé legendy; jedna z nich se týkala i Cirkusu Humberto, jejž si nadporučík baron Schönstein objednal ze Lvova ke zvláštnímu zájezdu do Kolmyje a tam jej čtyři dny se vším všudy napájel a hostil.

Pak přišla ta nehoda v Mezőhegyesi: při skoku na irské lavici padl pod ním hřebec Kolibri a zlomil si páteř a Schönstein byl potlučen tak, že ho osm neděl flastrovali a sádrovali ve špitále. Když vylezl, byl poloinvalida, který se již nemohl posadit na dostihového koně. Přeložili ho ke kacelářské službě, což pociťoval jako nesmazatelné ponížení. Přišlo na něho několik let hořkosti. Rodinné jmění se smrsklo vniveč, jezdecká sláva zmizela, zbyla jen služba při nákupu remont, futráže a výstroje. Ve ztrpklém baronu se ponenáhlu začaly probouzet talenty, kterými si jeho dědeček získal baronát. Okolo jeho nákupů se všelicos pošeptávalo, ale rytmistr baron Schönstein zůstal oním krásným Maxem, jemuž se po zářivý, neodolatelný úsměv ve společnosti všechno promíjelo. Jen on sám byl pod svůdným zevnějškem krutě nespokojen; co dělal, neodpovídalo ani jeho ctižádosti, ani jeho neklidné krvi; a mimo to cítil, že nevybředne-li brzo z peněžních machinací, které načal, skončí svou kariéru velmi ostudně.

Tou dobou přijel za ním mladý Berwitz. Šel si za osvědčeným mecenášem poptat se, nemohl-li by zase uspořádat zvláštní představení pro posádku, a našel šlechtice důstojníka před úplným krachem. Poseděli spolu ovšem po pansku při několika lahvích vína, ale Berwitz prohlédl zkušeným okem novou situaci a neváhal nabídnouti panu rytmistru východisko z ní. A baron Schönstein, cítě, že se už nad ním vlny zcela zavírají, přijal. Za pár týdnů se posadil do účetnického vozu Cirkusu Humberto a za rok jel v landaueru do světa jako pan Gaudeamus, Gajdámoš, Běhák. Udivoval svět dokonalostí způsobů i světáckou zkušeností, a všichni, kteří s ním měli co jednat, cítili, že roztomilý pan Gaudeamus jest obklopen tajemstvím. Tím lépe však se dařilo věcem, které prosazoval, tím lépe se vedlo Cirkusu Humberto. Petr Berwitz si mnul ruce, že zas jednou správně rozpoznal vhodného člověka.

Záhadný pan Gaudeamus byl tedy první etapa v putování Cirkusu Humberto. Druhou měl na starosti Karel Kerholec. První přijížděl na místo, které jim Gaudeamus vyjednal, a jako placmistr zkušeným okem rozhodl, na kterou stranu bude vchod cirkusu, kde bude jeho zákulisí, a už šňůrou s kolíky rýsoval do půdy ústřední kruh manéže, pak obvod hlavního stanu, pak půdorys předního stanu čtvercového a zadní kryté chodby k stájím a zvěřincům. Zatím už dojížděly první pracovní a zásobní vozy, party dělníků vyskakovaly a každá rovnou se chápala své speciální práce. Čtyři muži z Kerholcova vozu nastupovali s kladivy a železnými kolíky. Původně každý z nich taloukal jeden kolík, ale Kerholec přišel na to, že práce postupuje rychleji a kolíky mohou být větší a bezpečnější, když všichni čtyři zatloukají vždy jeden kolík. Těmto lidem, kteří vesměs přišli z vesnice, měnil se hrubý nádenický úkol ve veselý rytmus mlatců. Starý Malina udežil první a po něm sletěla na plochou hlavici "kotvy" tři kladiva druhých; ramtadata, ramtadata, dopadaly údery ve čtyřčtvrtečním taktu a železo jelo do země jako do másla. A hop, sočilo se pár metrů dále k druhému kolíku, který již ležel připraven na svém místě, a znovu se rozvířil vzduchem čtvermonohý tanec kladiv. Tak obešli rychlým tempem největší vnější obvod svého díla a pokročili o pár metrů blíž ke středu, kde začali zatloukat runtovky, svislé tyče nesoucí příští plachtovou boční stěnu. Jiná parta zatím vyhloubila dolík pro patu mastu. To byl ústřední stěžeň, nesoucí celou vrchní konstrukci. V tehdejších cirkusech byl jen jeden a zvedal se uprostřed manéže. Teprve po letech se přišlo na to, že jej není třeba zapouštět do jámy, že jej lze zvednout na ploché zemi a čtyřmi lany udržet v bezpečné rovnováze. A ještě později byla vynalezena konstrukce dvou šikmých mastů s příčným břevnem, které na háku drželo celý stan a dole ponechalo manéž volnou. Když mast ležel na zemi připraven k vztyčení, nadešla nejodpovědnější práce Kerholcova, kterou nikdy nikomu nepřepustil: upevnit na horní konec kladkostroje. Bylo to pár uzlů, na nichž závisely životy všech lidí ve stanu. Pak bylo možno mast zvednou a prvními čtyřmi ségly, pevnými lany, jej křížově připnout, zakotvit na čtyři protilehlé kolíky v zemi. Jiná parta rychle rozvíjela po zemi hvězdicovitou síť lan, na jedné straně přivázaných k železným kolíkům, na druhé se sbíhajících u stěžně; a všichni se pak vrhli na široké plachtové pláty, které se rozvalily po zemi a přivazovaly k séglům. A pak placmistr Kerholec vytáhl píšťalku, spojené ruce se zachytily provazců kladkostroje a krátká hvízdnutí zdávala rytmus, jímž se šapitó začalo zvedat od země jako obrovská šedivá houba. Bylo pak ješt nutno upevnit boční plachty na runtovky a proapdající se, proborcené dílce stropů vzepřít šikmými břevny šturmovek, ale to už pojížděly vozy s vnitřním zařízením a vyklápěly obloukovité gradiny, stupňovitá sedadla, jež šla v přesném pořádku číslo za číslem do stanua rychle se sojovala v kruhový amfiteheatr. Ještě neyly gradiny smontovány a ještě se kulatá pista uprostřed nezaplnila pilinami neb pískem z nesčetných pytlů a už se vzadu pod Kerholcovým komandem táhla plátěná galerie s dlouhými žlaby, do níž mohli uvádět koně a stavět je v témž pořádku, na nějž byla zvířata uvyklá. A vozy s klecemi zajížděly do sousedství, některé také pod plachtovou střechu, některé na volno, a za nimi vlastní maringotky, především velký ředitelský vůz a pak ostatní, jedny dokonalé obývací vozy, jedny jen starodávné domečky naložené prostě na valníky. Za příznivých okolností, nebylo-li překážek a bylo-li všechno mužstvo zapracováno, dokázal Kerholec postavit a upravit šapitó i s vedlejšími stanovými přístavky za půl třetí hodiny; to ovšem musel zabrat a nasadit kdekdo.

Pomaleji šlo to ve větších městech, kde Berwitz s oblibou nastupoval v parádní kavalkádě. Tu mohla jít na stavbu jen část pracovních sil, kdežto druzí zůstali ještě u zvířat. Někde na okraji předměstí se kavalkáda zformovala, mužové i ženy se oblékali do nejbarevnějších kostymů a pak vjížděli do města za zvuků trub a s marem vlastní kapely, většinou sedíce na lesknoucích se koních, se šelmami vezenými v předváděcích klecích, se všelikou zvří, která byla vedena v průvodu, a s obrovským Bingem, jehož monumentální zjev tvořil vrchol této řinčivé, strakaté a vším světem milované reklamy.

Cesta městem byla vedena hodně klikatě, aby přivábila co nejvíce diváků. A sotva průvod dospěl k stanům, první skouzla s hnědé klisny Admiry tlustá paní Hammerschmidtová, a pozvednouc širokou vlečku své jezdecké sukně, nemajíc kdy, aby sňala rokokový klobouček, nedbajíc toho, že ot se jí v letním vedru řine a prodírá množstvím rýžové moučky na tvářích, hnala se k svému pokladničnímu vozu, už aby otevřela okénko předprodeje a vyklopila tabule s cenami lístků. Neboť její výsostnou povinností bylo ihned podchyti zájem a prodávat, prodávat, prodávat - kromě jednoho jediného případu: kdyby některého dne první k okénku přišla stará ženská, měla paní Hammerschmidtová přísně nařízeno neprodat jí lístek, ať s výmluvou jakoukoli. A paní Hammerschmidtová více než sám Berwitz věřila, že by takovou neopatrností přivodila toho dne nedozírné neštěstí.

Ostatní všichni, sotva se sebe shodili kostymy, spěchali do stanů, většinou ke zvířatům. Zvláště Gambier měl přirozenou starost, aby se jeho divocí svěřenci včas uklidnili. Ačkoli si zvířata navykla na nepříjemnosti cestování, stávalo se přece, že některá šelma znervosněla hlukem či nenadálým otřesem, a bylo velmi potřebí, aby na konečném místě spatila již navyklý ořádek a zaslechla utišující laskavé brumlání svého obra krotilete. Pomrně nejspokojenější byli na cestě jezdečtí koně, protože jim poskytovala příjemný pohyb v krátkém klusu. A věděli již, že na cestách dostanou k svým dávkám ovsa a sena i trochu bobů a solené mrkve.

Artisté, kteří nepracovali se zvířaty, tíhli rovnou do šapitó. Především ovšem oba mužové z Trio Barnegos, liských létavic, hrazdoví akrobaté. Tehdy se v Evropě ještě nezajišťovali ochrannou sítí, a krásná, elegantní produkce vysoko u stropu byla denní hra se smrtí. Frasquito Barengo byl plecitý Španěl od Cordoby, s tvářemi a bradou modrými po vyholení, jeho manželka Concha byla oslňující černobrvá krasavice, kterou Frasquito stále střežil němým, zamyšleným pohledem. Bylo-li někdy třeba rozšířit program, dovedl Frasquito Barengo zapreludovat na své kytaře několik akordů, až mu vyplynul rytmus některé lidové alegrie, garrotinu nebo folie, k níž pak Concha s ostře vrčícími kastanětami v dlaních, se žlutým mantonem přes rudé bolero, s pientou ve vlasech zavířila v tanci, prohýbajíc se jako mladá šelma. A Frasquito stál za ní pod svým sombrerem nehybný a zmrtvělý jako vyřezávaná socha. Jejich partnerem na hrazdě byl štíhlý Marseillan Héctor Larbeau, velý vychloubač v životě, ale nahoře na trapezu chladný a soustředěný, s citem pro setiny vteřiny. "Vanidoso, mas prudente", domýšlivý, ale opatrný, říkával o něm s uznáním Frasquito a zvlášť chválil jeho pevnou, sucou ruku s bezpečným hmatem. Jindy řekl, probouzeje se z mlčenlivých dum, které vešly ve španělskou povahu s maurskou krví: "Héctor má cit pro linii". A to bylo asi to nejvyšší, co dovedl k jeho chvále říci, neboť v očích Barengových byla všechna vznešenost královského umění hrazdy založena na kráse linií. Říkával také, že je to jediný případ, kdy člověk dokáže sám ze sebe stvořit vrchol umělé krásy, arabesku. Ti dva se tedy první objevovali ve výšinách stanového stožáru, aby opatrně ohledali všechny nosníky trapezu, každé břevno, každý hák, každý kruh, každý kus lana a každý uzel na něm, aby nic někde nevázlo a nic nebylo zpuchřelé nebo prodřené. Laribeau si leckdys chtěl tu cestu vzhůru uspořit, ale Barengo nedal. "U oltáře a ha hrazdě má čert vždy co dělat", říkal, šplahaje se prvý po provazovém žebříku.

Manéž však vábila i ty, kteří nesázeli život v sázku nad hlavami diváků. V cirkuse každý nějak nesl svou kůži na trh, a nehrál-li o život, hrál alespoň o zdraví svých údů a o úspěch. Všechno mohlo být ohroženo nějakým opominutím, a proto každý se staral, má-li nářadí připraveno a v pořádku. I když vybývalo málo času, snažili se dostat se ke zkoušce aspoň hlavních triků, aby se ujistili, že také jejich svalstvo účinkuje s plnou přesností. Pan Albert, starší z obou bratranců Gevaertsových, kteří vystupovali jako Duo Bellini s přízemní akrobatikou - to byli ti dva páni, kteří první den uchvátili Vaška Karase na záhumní manéži, - hrál v reprisách hloupého augusta. I on vběhl aspoň do manéže a zahlaholil v ní a zajódloval, aby se přesvědčil, že resonance jejich šapitó je v Mannheimu zrovna taková jako v Duisburgu. Dokonce i pan Selnicki prošel důstojně novostánkem, aby vlastní rukou uložil na správné místo láhev s rumem a zamezil tak poruchy, které by v jeho mysli nastaly, kdyby nebylo včas po ruce posilnění. Jediný z vedoucích lidí, kteří do stanu nevkročili, byl Frans Steenhouwer. Tento Holanďan, který zběhl ze studií, aby se mohl oddat životu v divočině, aby mohl střílet tygry a pobíjet hady a protloukat se pralesy, šel k cirkusu, že tam najde aspoň kus té romantiky, o které jeho středoškolská fantasie bájila. Když po prvé vcházel do šapitó a do zvěřince, přepadlo ho přímo horečné rozechvění. Zdálo se mu, že všechna zvěž džunglí z Jávy, Bornea a Sumatry ho obklopuje svými zástupci a že on, mijnheer Steenhouwer, vstupuje před ni jako nepřemožitelný lovec a slavný lapač a pobiječ šelem. Bohužel se ukázalo, že zvěž Cirkusu Humberto má pramálo úcty právě před tím plavovlasým a obrýleným pánem džungle. Když vstoupil do konírny a otáčle se mezi dveřmi, Hamiltonův osel, který stál proti dveřím a ve stáji byl zmíry dobrá, vyhodil zadkem, nabral Steenhouwera kopyty pod lopatky a přímo ho vyrazil ze dveří. Bylo to řádné kopnutí, které bolelo, bolestnější však byl trapný pocit ponížení, když direktorčin bratránek vyletěl ze stáje a za halasného smíchu všech kočí se rozplácl všemi čtyřmi na zemi. Při příští návštěvě mu slon Bingo sežral krásný florentinský klobouk se zelenou mašlí. Potom po něm drápla lvice korina, a ačkoli uskočil, roztrhla mu šestibarevnou vestu, kterou vlastníma rukama uháčkovala jeho matinka. Pak ho jeden z papoušků klofl do ruky, až krvácel. A za týden poté, když se ochomýtal kolem opičí klece, popadl opičák Bobeš jeho pečlivě vázanou bílou kravatu a rval ji do klece s takovou silou a křikem, že pan Steenhouwer byl přesvědčen, že ho Bobeš uškrtí. Bylo zřejmo, že divoká zvěř je prot pánu džungle ve vzpouře a má na něho spadeno. Ale když jednou v Hamburku se celý cirkus sběhl do boudy pro zoufalý křik, který se odtamtud rozléhal, a když tam spatřili pana účetního zoufale utíkat před rohy kozla Modrovousa, bylo o zápase Steenhouwer vesus menažerie rozhodnuto a mijnheer již do cirkusu ani do zvěřince nebo stájí nešel. Zahloubal se ve svém voze do účtů a cifer, začal vypočítávat všeliké statistiky, kolik vlaků ovsa zkrmí Cirkus Humberto za deset let, jakou část rovníku objede na jednom turné, kolik maringotek by muselo vjet na váhu, aby vyvážilo slona Bingo, kolik krychlových metrů vzduchu obsahuje šapitó a jaké městé by vytvořili všichni lidé, kteří během roku zhlédnou Cirkus Humberto. Byly z toho podivuhodné tabule a obrazy na stěnách vozu, které Petr Berwitz prohlížel s velkým zájmem a uznáním. Když však začal Frans Steenhouwer vypočítávat, kolik by cirkus ušetřil, kdyby místo tří kilogramů ovsa dával lipicánům denně jen dva a půl, prohlásil Petr Berwitz, že bratránek Frans je matematický idiot a aby mu nechodil se svými úspornými objevy do cesty, drží-li Petr v ruce bič.

II

To byl tedy nový svět obou Karasů. Od svítání do tmy, někdy i hluboko do noci zaplněn prací, kteráš la za sebou v přísném, nezměnitelném pořádku, zdálnivě zabírala všechen čas, hodinu po hodině, a přece téměř denně připravila nějakou nečekanou událost, která vyždovala okamžitý zásah, rychlou improvisaci, důvtip a praktiku. V tom právě vynikal Kerholec, jak si se vším ihned věděl rady, kterak uměl na všechno jít. A jeho česká parta byla jako železná garda Cirkusu Humberto, vržena vždy na nejtěžší, nejodpovědnější úkoly; znamenalo to opravdovou dřinu a napětí, ale zároveň také jakési výjimečné postavení. Ostatní děláci chodili kolem mužů z osmičky s jistou úctou a umělci jednali s nimi jako se sobě rovnými.

Všechno vypadalo navenek stále stejné, a přece jak rozdílný byl tu najednou život otce a syna! Antonín Karas se rychle vžil a vrozenou bystrostí rostl se všemi úkoly. Čistil a ošetřoval koně, poklízel i stáj slona Binga, přisluhoval cvičitelům koní i krasojezdkyním, stavěl a boural cirkus, hrál v bandě, zaskočil tu i tam, nikde toho moc nenamluvil, ale všude bylo hned cítit jeho šikovné ruce. Nedovedl zahálet a ta měnivá práce ho bavila, že se tak šlo pořád z jednoho do druhého. Když někde na cestách míjeli vesnickou novostavbu a Karas spatřil venkovské lešeníčko a na něm mistra s pomocníkem, díval se na ně se zájmem, jak kde berou dílo do ruky, ale lítost už přitom nepocítil. Měl nyní svou fušku a vjelo do něho, co bylo ve všech ostatních: dělat rychle a postavit práci, na kterou je spoleh. Ani na cestách se mu nechtělo jen tak se vézt, brzo si převzal od kočího opratě a učil se řídit koně a správně zajet s těžkým vozem. Pak jednou v jedné kůlně zahlédl šikovný spalík vyslchlého dřeva a už měl o novou práci postaráno. Na pár týdnů to bylo jeho tajemství, o kterém nesmli Kerholec a ti druzí vědět. Až jednou si je zavolal a mrkl na ně a ukázal jim na zadní stěnu maringotky: na obou horních rozích byly přišroubovány dvě vyřezávané koňské hlavičky a nad vchodem kolo jako talíř a z něho vystupovala hlava slona s kly a chobotem. Nu, bylo to překrásně vyvedeno a vchod do maringotky vypadal najednou jako branka letohrádku. Osmičkáři to uznale obhlédli ze všech stran a pak si postupně přivedli celý cirkus, aby se podíval na jejich parádu. Všichni chválili Karasovu zručnost a nejvíce byl uchvácen Arr-Šehir, když spatřil Bingovu podobu. Dříve než pronesl slovo chvály, zkřížil ruce a poklonil se obrazu slona. A kdykoli mu pak bylo jít kolem osmičky, vždyky se podíval nade dveře a uctivě se uklonil, aby pozdravil Posvátného, jejž Brahma stvořil již první den z čisté nebeské slávy, drže v každé ruce polovinu slunce.

"To jsme jednou měli taky takového umělce řezbáře", vzpomněl si Vendelín Malina asi při třetí obhlídce hlaviček, "on to byl vlastně pimprlák a od táty se naučil vyřezávat pimprlata. Ten člověk měl taky zlaté ruce. On k nám přišel na foáru v Saing-Cloud nebo v Saint-Amand, já už nevím, u kterého svatého. Přišťáral se jednou za naším starým, jestli by ho nemoh potřebovat, že prý je taky břichomluvec a že má dvě figuriny, s kterými dělá celé číslo, a jinak že dovede dělat kdeco, no, vždyť prej je rozený bankista. A že prej se s tátou rozešel a se ženou taky a že už nechce dělat do pimprlat, a všelicos zmateného vykládal. A starý Humberto ho vzal. My jsme ho znali, protože jsme se často s ním a s jeho tátou setkávali na foárech, dokud ještě patron na ně jezdil. To teprve později, když jsme se vzmohli, jel raději do mrtvého města než na jarmark. Co to je mrtvé město? No, to se u francouzských bankistů říká, když se jede do města, kde není žádný trh nebo pouť a žádná jiná atrakce. Tak ten kluk přišel, on se jmenoval Kleinfisch nebo Kleintier nebo Kleinschneck... ne, počkat, Schneckerle se jmenoval, ano, Krispian, to je jako Kryšpín, Schneckerle, oni byli Elsasáci a dovedli mluvit německy jako francouzsky. A my ovšem špekulovali, co za tím vězí. Starý Schneckerle to měl přece dost velké, on měl vedle pimprlového divadla ještě panorámu slavných lidí, které s klukem vyřezávali, tam jsi viděl korunované hlavy, Napoleona, Luisu, sultána a takové rohouny, a zase slavné loupežníky a mordýře, všechno ve figurách jako živé, a to panečku, neslo. A pak měl Kryšpín mladou ženu a k nám přišel bez ní, to se teda muselo něco většího šustnout. Ale on ani a, ani b, koukal jak morous a jenom pořád hledal špalíky suchého dříví. Ve voze to měl brzo jako v dřevníku, až patron nadával, že má vozy na cirkus a ne na dříví. Ale ten kakabus jen se pořád těmi špalíky přehraboval a sháněl jiné, až jednoho dne všecky vyházel a jen jeden si nechal, pořádný kus dřeva to byl, a na tom začal kudlou vyřezávat. Koukali jsme, co z toho bude, a ona koule. Velká koule, tak přes půl lokte. Když ji měl čistě vyvedenou, začal vám do té koule řezat kulaté díry a těmi tu kouli z vnitřku vybíral až mu jádro špalku vevnitř zůstalo volné. A teď začal skrze ty díry zase řezat ten vnitřek. Koukáme na to a ona to zase koule. Rozumíte, koule v kouli. A tu druhou kouli začal zase dlabat a v ní vyřezávat třetí kouli. My byli z toho jako blázni, co to bude. Takhle to vypadalo náramně kumštovně, tři vyřezávané koule s otvory, jedna v druhé, každý se divil, jak se to dovnitř dostalo. Ten Kryšpín to takhle řezal pět let. Pět let nepromluvil ani slova, jenom o představení, když rozprávěl břichem; a v té době vyřezal sedm dírových koulí, pořád menší a menší, všecky v jednom, a ještě mu vevnitř zbýval takový malý špalíček. Za těch pět let jsem ho přece jen trochu ochočil, že už mi leccos řekl. A když už byl hotov s tou sedmou, povídá: 'A teď tady dovnitř vyřežu toho proklatýho prevíta, aby tady zůstal proklatej a zakletej a zlořečenej na věky věkův'. Já mu povídám: 'Pro pána krále, Kryšpíne, koho tam vyřežeš?' A on na to: 'Kohopak jinýho: vlastního tátu'. Já jsem myslel, bůhví, že do nás v tu chvíli hrom udeří. Tak jsem vypálil z vozu a už jsem tam k němu nevstoupil. A to bylo takhle: ten mladý, ten Kryšpín, si někde v Pyrenejích namluvil a přivedl džitánu, jako cikánku. A ten starý Schneckerle, Andreas, ten mu ji potom přebral. On to byl chlap mohutný, vokatý, frňák měl jak řípu a fousy jak Turek, v uchu nosil cvoček a přes vestu měl řetěz plný tolarů, kdepak Kryšpín, ten byl proti němu ouškytek. Ale on prý měl starý ještě taky nějaké měchuřinky s dukáty a to, myslím, bylo to hlavní hejblo pro mladou, jako pro snachu. Oddáni a štolou svázáni ti mladí nebyli; a kdyby byli, tak by to ještě žádná ohrada nebyla".

"A co Kryšpín - vyřezal ho tam?" zeptal se Karas.

"No, to je ta věc. To jsem byli v jižních Uhrách a jeli jsem na srbský Bělehrad. Kryšpín byl celý zažrán, jak do toho kousíčku dřeva v sedmé kouli vyřezat lidskou podobu. Nos už to mělo a obočí, pořád s tím seděl ve voze u okénka a pořádl dlabal a fidlal. A v Zemuni jsem se převáželi na prámech přes Dunaj a všecko muselo ke koním a tak i ten Kryšpín nechal kouli na stolku u okna a šel držet koně. A když jsem přistávali, najednou to silně drclo ke straně, vůz se hnul a já koukám a ta koule se šesti koulema se vykulatila z okna, cvrnkla o rám pramice a překlopila se do Dunaje. A Kryšpín zařval a skočil za ní".

"Utopil se?"

"Neutopil, bylo už to u břehu, ale ta čarodějná koule mu uplavala".

"A co říkal?"

"Nic, koukal jako bez ducha, a když jsem vyjeli na břeh, pustil se po vodě hledat svou kouli, šel a šel a víc už ho nikdo nespatřil".

"No a kam moh jít?" zeptal se někdo.

"Copak já vím, kam Dunaj teče?" pokrčil rameny Malina.

"Dunaj se vlévá do Černého moře", poznamenal Bureš.

"Pro mne za mne..." mávl rukou Malina.

Druhého dne po této rozprávce přišel o polední přestávce i ředitel Berwitz zhlédnouti ten malý zázrak. Prohlédl si hlavy zvířat a prohlásil, že pro jeho vkus mají koňské hlavy trochu silné žuchvy, ale jinak že jsou bez vady stejně jako slon. A obrátiv se ke Karasovi, nadhodil mu, že by mohl příležitostně vyřezat třebs dva vzpínající se koně, které by umístili před bránu nebo by je dávali k některé lóži, kterou by chtěl označit jako "královskou".

"Což o to, pane řediteli", odpověděl Karas, "po chvilkách je to možné, když mi opatříte tvrdé dřevo. Ale nejdříve musím vyřezat něco pro paní Hammerschmidtovou. Byla tady před polednem a objednala si to pro svůj vůz. Abych prý jí nad okénko s kasou vyřezal takovou nějakou bohyni Štěstěnu s rohem. Jájí to slíbil... ale já nevím, jak to má vypadat. Já jsem jakživ žádnou bohyni s rohem neviděl".

"Bohyni s rohem?" pozastavil se ředitel. "Co to toho blázna napadlo? bohyni s rohem! Ale to si ta hloupá ženská popletla, to ona myslela kozu s rohem, rozumíš, Anton, jednorožce - to by bylo takové pohádkové zvíře. Jen jí vyřež kozu s jedním rohem na čele, to se k ní zrovna hodí; Hammerschmidtka má zrovna potřebí bohyně!"

Petr Berwitz odcházel a ještě cestou se chechtal, jak si při obědě bude dobírat švagrovou, že si objednala na vůz místo kozy bohyni.

Z vozu zatím vylezl Malina, který slyšel principálovy názory a jako už tolikrát s nimi nesouhlasil.

"Člověče, Karasi, nedej se mýlit. Když řekla bohyně, tak to přece není koza, to dá rozum".

"No jo, Malino, ale jak vypadá bohyně? A kde má ten roh? Na hlavě? Na čele?"

"Já, brachu, to já nevím. Rohatou bohyni jsem ještě nikdáž neviděl. Jednou jsme měli sylfidu, mořskou pannu, ale to byl švindl, té jsme vždycky odpoledne přidělávali rybí ocas. A rohatá nebyla".

"Já už si s tím hodinu lámu hlavu. Snad to bude vědět Kerholec nebo Bureš..."

"Bureš. To je to pravé. Bureš to ví. Já k nemu skočím".

A staroch se zvedl, hlavu plnou přemítání o rohaté bohyni. Než však došel do menažerie, už si to v hlavě popletl. Bureš tam čistil opičí klec.

"Povídám, Bureš", spustil na něho Malina, "jakpak vypadá bohatá rohyně?"

"Cože?"

"Bohatá rohyně jak vypadá..."

"Bohatá... co?"

"Rohyně".

"Co to má být?"

"No přece rohyně s bohem. Jenom tam s Antonem nevíme, jestli ho má nahoře nebo na čele".

"Rohyně s bohem?"

Bureš se zkoumavě podíval po Malinovi. Nebylo vidět, že by starochu už přeskočilo.

"A Karas to chce vědět?"

"Ano. Kasírka si u něho objednala, aby jí vyřezal rohyni Štěstěny s bohem..."

V tu chvíli Bureš zařval, až se zvěř kolem vyděsila, a začal se svíjet smíchy.

"Táto Malinů... tohle je pěkná konina..."

"Jaká konina, Honzo?" drudil se staroch. Ale nemohl z rozřehtaného Bureše dostat žádné vysvětlení. Proto se obrátil a mašíroval zpátky k osmičce.

"Anton, neřezej kozu. Bureš říká, že je to konina. A já tomu vůbec nerozumím".

Antonín Karas starší našel tedy v cirkuse celkem dobré bydlo, lepší, než čekal. Ale velké starosti mu dělal Vašíček. Co se s Vaškem dálo, na to nechtěl Karas ani pomyslet, natožpak to vidět.

III

To si Karas hned první den Vaškova cvičení zaskočil k modré maringotce, aby viděl, jak to synovi jde. Ale co spatřil, nad tím mu srdce ustrnulo hrůzou. Ten Breber, ten machometán stál tam us chůdků, levou nohu měl o jeden z nich opřenou, že mu šlo stehno vodorovně. A Vašek ležel zády přehozen přes stehno, hlava a ruce mu visely na jedné straně, nohy na druhé a ten divoch, ten násilník tiskl mu oběma rukama hrudník a kolena dolů, nic jinak, než jako by chtěl Vaškovi zlámat páteř.

"Lá iláha illáláh", supěl při tom neboť se opíral o hocha ze všech sil, "voilà, to to lupe... to to křupe... mašalah, kosti se lámou... klouby se vytahují... všecko bolí, já vím, já vím, mio ragezzo, jen se drž... je třeba slogare il dorso, vykloubit hřbet, la spina, tutto scheletro, celou kostru... oh, oh, la vertebra... bene, bene benissimo... voilà..."

Karas otec slyšel mezi těmi výkřiky jen vzlyky, vzdechy a úpění svého syna. Neviděl mu do tváře, jak zbrunátněla nahnanou krví, jak je zkřivena bolestí, jak se zuby zoufale zakusují do rtů a z očí se bezděky derou slzy. Neviděl to, ale i tak se už řítil vpřed, aby to hrůzné týrání zamezil. Vtom však proti němu vyrazil Paolo, který stál vedle svého otce a všecko sledoval. Vběhl Karasovi do cesty, a volaje "Ecco, signore, ecco...", překlopil se lehounce nazad, až ruce přišly na zem, ba až dosáhly nohou. A uchopiv nohy za lýtka, prostrčiv mezi koleny hlavu, která se usmívala, začal před Karasem pobíhat a poskakovat, načež se jediným pružným vymrštěním narovnal, udělal velký divadelní úklon a zvolal znovu: "Fa niente, signore Antonio, to nic není... schauen Sie..." A provedl na místě tři přemety.

Opravdu těmi kejkly zadržel Karase, že se vzpamatoval z pvního rozčilení a obrátil se, aby trýznivou scnéu neviděl. Slíbil přece Kerholcovi rukoudáním, že se nebudue do ničeho plést, co Achmed s hochem odnikne. Kerholec věděl, že to bude utrpení, a stál na tom, že zdravý chlapec všechno vydrží a že by Achmed sám Vaška prospustil, kdyby cítil, že není schopen cvičení. Konečně tu byla jedna naděje: že Vašek v poledne prohlásí, že tohle nelze vydržet.

Karas tedy odešel, ale jak mu srdce přetékalo bolem, svěřil se se svou starostí prvnímu, s kým se dostal do hovoru. Byl to náhodou pan Arr-Šehir, který přišel za Bingem, právě když mu Karas poklízel stáj. Ind vyslechl jeho stesky vážně a pozorně. A usednuv mezi přední nohy Bingovy, který mu chobotem milostně dýchal do ucha a za krk, stejně vážně a zamyšleně odpovídal moudrostí své vzdálené země:

"Vznešené věci jsou plny tajemství. Jedině člověk, jemuž víla podala květ lotosu, dovede projíti zavřenými brnami. Ale ani ten neprojde jimi tak, jak se narodil. Vznešenost se otevírá jen vznešenéu. Člověk se rodí jeden jako druhý: na nejnižším stupni. A stoupá výš jen tím, že se přerozuje. Poznání je utrpení. Projdeš-li poznáním jako utrpením, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výše. Cesta přeměn a ceta utrpení je právě tak dlouhá jako cesta k moudrosti. Každé umění má své zákony. Nejkratší zákoník má umění milovati. Největší zákoník má umění opatrovati slony. Psal jej jeden světec dvanáct tisíc let, kdy žil v rajském pralese se slony jako se sobě rovnými, po boku své matky, která byla bohyně, zakletá zlým jigim v slonici. Kdo se tolikrát přerodil bolestmi, že dospěl k posledním tajemstvím zákoníku, stane se králem slonů, kteří sami beze slova jdou za ním, aby mu sloužili. Ale, ach, jeden život lidský nestačí na tolik přerodů. Je třeba se mnohokrát narodit a mnohokrát trpět, aby se člověk stal králem a pánem Posvátných. Moudří přijímají utrpení a stávají se moudřejšími. Viděl jsem Binga, kterad ýchal tvému Vašku do tvře a ohledával jeho ruce. Bingo vidí, co my nevidíme. Bingo ví, že Vašku nese květ lotosu. Bingo čeká, že se Vašku přerodí. Bingo se dočká. Vašku vydrží".

Arr-Šehir přešel do zpěvavého hlasu a slon nad ním se kolébal k jeho zpěvu. Karas opřený o lopatu nerozuměl; bylo mu jako by poslouchal nějaké konejšivé evangelium. Arr-Šehir dozpíval a vztyčil ruku. Slon objal jeho tělo, zvedl nepřipoutanou levou nohu a postavil si Arr-Šehira na její koleno. Arr-Šehir vznesl dlaně s prsty napjatými do oblouků a jemně hladil víčko jeho oka. Uši Bingovy se chvěly. Arr-Šehir se mu uklonil. A Posvátný vzal Arr-Šehira a opatrně jej postavil na zem. Arr-Šehir se mu znovu poklonil a opustil stáj.

Karas cítil jakési uklidnění, ale jeho nedůvěřivý mozek mu vzápětí našeptával: ten ti mnoho nepověděl. Jsi zas tam, kde jsi byl. Odložil nářadí a šel do šapitó. V bráně stáli oba bratranci Gevaertsové a čekali, až se uvolní manéž pro jejich cvičení. Karasovi napadlo, když je spatřil, ti že jsou přece mnohem lepší znalci než ten Indián. A pozdraviv staršího Alberta, s kterým se již od vidění znal, poprosil ho o radu, co má dělat.

Albert a Gustav Gevaertsové, Duo Bellini, byli Švédové friského původu; jejich dědeček se tam nějak dostal s generálem Bernadottem a zařídil si v Uppsale obchod s ovocem, kávou a jižními plodinami. Jeho dva synové, Johannes a Lambert, měli studovat, ale během doby se ukázalo, že nejde ani to, ani ono, ani otcův obchod, ani studie synů. Oba mladé Gevaertsy rozhodně víc bavil tělocvik než latina, a když si otec musel doznat, že nemá na jejich studie, ba že sám se bude muset všelijak protloukat, smířil se s tím, že hoši učiní ze své záliby živnost. Johannes a Lambert nacvičili společně pozoruhodné cilácké číslo akrobatické a jako Frčres Gevaerts odjeli do Paříže hledat štěstí u cirkusu, který tam byl tehdy ve velkém rozkvětu. Oba byli štíhlých atletických postav, hezcí plavovlasí hoši, kteří dobře dovedli prodat své vystoupení. Uchytili se, měli úspěch, oženili se a z jejich dvojího manželství vyšli bratranci Albert a Gustav, kteří siláctví otců zjemnili na skoky, piruety a salta a dovedli "pracovat i na komiku". Jak skoro všichni praví artisté byli to lidé zamlklí; jejich celý život se vybíjel jen za představení v manéži, a co žili kromě těch čtvrthodinek, byla jen stálá příprava a soustřeďování k výkonu. Tak jednoslabičně přijal nyní Albert i Karase; ale brzy začal se zájmem naslouchat jeho žalobám, ba přivolal si ještě Gustava.

"Pojď sem, Gust, tohle je zajímavé. Tady Anton je otec toho Vašku, znáš ho, a dal ho do učení k Achmedovi. A Roméo začíná tím, že mu láme páteř. Jakže to dělá? Nohu na stupátku a hocha má přes ni přehozeného? Na zádech, toť se ví? A mačká ho, jako by ho chtěl zlomit? A přehazuje si ho na noze výš a níž?"

Karas bolestně přikyvoval a oba akrobati se podívali na sebe.

"Vidíš, Berte, tohle bude to pravé!"

"Ano, Gust. Otec vždycky říkával, že starší komedianti měli zvláštní methody na každý trik".

"A my jsme začínali hned opičím skokem. Ta vytahaná páteř, to je, co nám pořád chybí".

"A je to báječně jednoduché: ohnout přes koleno. To mi otec taky dělával, ale obráceně, při výprasku".

"Člověk se pořád učí. Bohužel, že je to pro nás už pozdě. Ale kdybych se, Berte, oženil, to bych dětem lámal páteř už od pěti let".

"To se ví, Gust, čím dřív, tím líp. To je ohromný objev, co jsi nám tu, Anton, udělal. My tam nemůžeme jít a čumět tomu Breberu do práce. Ale ty to budeš teď denně sledovat, to bys nám moh po každé říc, co bude Achmed s Vašku dělat".

"Ale všecko, Anton, všecko, jak ho láme, jak ho svírá, jak ho prohýbá, jak ho vykrucuje, natahuje, jestli ho sváže do kozelce, jestli ho kope, oni prý také kopají..."

"Pro boha živého", vyděsil se Karas.

"Ano. Tedy kdyby ho kopal, to nám také řekni, kam, do ktré části, kilikrát. Domnívám se, že na jisté věci je kopnutí ohromně prospěšná věc..."

"A hlavně, jestli kope špičkou nohy nebo plochým chodidlem. Já myslím, že chodidlem".

"A až budou dávat facky... no, to on už nám Vašku ukáže sám, jak Achmed učí sázet facky..."

Duo Bellini bylo najednou plno ohně a mlsně toužilo po kdejakém mučení, na které si dovedli vzpomenout. Karasovi, který si přišel pro útěchu, bylo z toho až zle.

"Pane Alberte, pro smilování boží... vydrží to ten chlapec? Smím ho v tom nechat?"

Oba rozjaření akrobaté se na něho zadívali zprvu nechápavě.

"Ach tak", zvolal konečně Albert a vracel se do své zamlklé vážnosti, "nebuď, Anton, blázen. Buďto Vašku to v sobě má, nebo nemá. Nemá-li to v sobě, uteče už teď Achmedovi a víc ho tam nedostaneš ani bitím. Ale protože tu ještě není, má to v sobě. A když to má v sobě, nebude za týden cítit ani ránu, ani pád".

"Je to tak, Anton", dodával Gustav Gevaerst, "a věř nám, že je to ta nejlepší škola. Nemám pravdu, Berte?"

"Máš pravdu, Gust. Gambier už odklízí klec, skočme tam honem, než přijdou koně".

Karas měl trapný pocit, že nepochodil, že se spletl, když hledal radu u těchto dvou. Vtom procházel kolem něj kapitán Gambier. Karas ho pozdravil bonžúr.

"Bonjour... oh, c'est Anton... já vidět Vašku u Achmed... gratuluji... famos, famos... il est vraiment magnifique, ce petit gars... Vašku je bravo, moc bravo..."

Karas se na ty pochvaly uklonil a bylo mu zase hůž. Ale ať se po cirkuse vrtl kam se vrtl, všude mu všichni jen schvalovali, co Achmed s Vašku provádí. Jen dvě osoby našel, které mu trošku porozuměly. Jedna z nich byla paní Hammerschmidtová. Spínala ruce a lomila jimi, když jí vyprávěl o ranním výjevu u modré maringotky, volala "schrecklich! entsetzlich!" a zase "das herzensgute Kind!" a slíbila mu, že přinese odpoledne pro Vašku dva vdolečky od oběda, aby si to živobytí osladil. A druhý člověk, který s brutalitou Acmedovou nesouhlasil, byl pan Selnicki. Kapelník měl pohled trochu zamžený, když naslouchal Karasovi. Pak se tam bojevila i slza, ale to už Karas věděl, že nesmí přičítat nějakému dojetí. Však také pan Selnicki klidně všechno vyposlechl, napil se, pomlaskl a řekl: "Na ja, co se tu dá očekávat. Po mém názoru se má sedmiletý kluk učit hrát na klaví. Ale ty přece nemůžeš zapřáhnout klaví do menažerie. To je ta celá prašivina života a umění. Servus".

Po všech těch rozhovorech zůstávalo to hlavní nakonec zas jen na tom, s jakou přijde Vašek v poledne.

Když se Karas přinal k osmičce, Vašek už tam seděl na schůdkách.

"Co, Vašku, Vašíčku, jaké to bylo u Achmeda?"

"Dobrý, táto", odpověděl Vašek s nezvyklou vážností. "Půjde to".

"A co jste cvičili?"

"Dvě hodiny mne učil dělat taneční kroky a děkovat obecenstvu".

"Cože - děkovat se?"

"Ano. Pan Achmed říká, že nejtěžší je poděkovat se a poklonit se obecenstvu, aby to šlo na všecky strany. On chce, aby to bylo pěkně provedeno, podle poravidel, a říká, že už to nikdo tady neumí".

"Ale já jsem tam ráno byl a viděl jsem docela něco jiného... jak tě lámal..."

"Tys tam byl, táto?" Vašek se podíval na Karase a zaostřil oči.

"Byl... a viděl..."

"Tak to tedy nesmíš. To nesmíš, táto".

Vašek mluvil, jak ho Karas ještě neslyšel. Něco z dospělého znělo v tom hlase a něco rozhodného, jako u jeho maminky.

"A proč bych nesměl..."

"Protože bys to nevydržel, táto", řekl pevně Vašek a dodal: "A já to vydržím".

Pak v něm zase zvítězil dětštější tón a on opakoval s chlapeckou umíněností:

"Vydržím a vydržím a vydržím. A budu skákat líp než Paolo".

Karas otec viděl, že se tu něco mezi nimi vztyčilo, nějaká přehrada, a Vašek že se ocítá docela jinde, než si jeho táta myslel. Něchtěl-li ho ztratit, musel opustit své námitky a jít za ním. Byl z toho zmaten, u srdce mu bylo úzko samou něžností a láskou.

"Ale já, Vašíčku..." začal měkounce, jako na omluvu. Vašek všek hned vycítil, kam táta míří.

"Táto!" vkřikl ostře a pozvedl se. Ale to jen napolo, neboť v tu chvíli zasykl bolestí a sjel zpátky na stupínek.

"Hernajs", ujelo mu tiše.

"Tak vidíš", dodal táta polohlasem.

"Já vím", řekl Vašek a mávl rukou. "Je to, jako bych tam u nás páčil pařezy".

A řekl to tak, že se už Karas otec podrobil. A aby ukončil tento jejich první a nejzávažnější rozpor, dodal s umělým klidem:

"Povídala paní Hammerschmidtová, aby ses u ní po obědě zastavil, že bude mít pro tebe vdoleček".

Vašek utřel si hřbetem ruky nos.

"S povidly?"

"S povidly".

"Fajn!"

A tak se docela věcnou záležitostí vdolečků dostali z napětí zas do všedního života.

"A pan Albert z Duo Bellini se moc zajímá o tvou práci, a jak to s tebou pan Achmed dělá. Mám prý mu o všem vyprávět, co a jak..."

Kluk před ním přimhouřil oči a vteřinu mlčel. Pak zvedl prst a s chlapeckou důležitostí řekl:

"Ale to, táto, nedělej!"

"Ne? A proč ne?"

"Pan Albert a pan Gustav", a Vašek se naklonil a mluvil tiše a naléhavě, "oni by to chtěli okoukat... to nejde, táto... to je naše tajemství..."

Karas zmlkl a zadíval se před sebe. V duchu viděl kornaka Arr-Šehira mezi černými sloupy sloních nohou a slyšel jeho zpěvavý hlas:

"Vznešené věci jsou plny tajemství. Projdeš-li utrpením a poznáním, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výš".

IV

Petr Berwitz neměl poslední dobou ředitelování lehké. Odvážnou výpravou do Ruska a do Asie se vyšinul mezi vedoucí evropské podniky, ale toto postavení nebylo nikterak zajištěno. Berwitz věděl lépe než ti druzí, že se v cirkuse stále musí zápasit o prvenství, nemá-li rychle přijít pokles a zánik. Každý artista v manéži musí denně bojovat o úspěch stále zlepšovat svůj výkon a také cirkus jako celek musí být stále v bojovém střehu a napětí. To bylo přece to krásné, že člověk žil v ustavičné aktivitě, ve stálém ohni a varu; Berwitz byl nejblaženější, když opustili hamburský klid a octli se v plném ruchu své pouti, s přemnohými překážkami, nenadálými nehodami, neekanými potížemi, při nichž mohl ihned vyskočit, rozhodovat, zachraňovat, poroučet, jednat. Ale nešlo jen o takové episody, direktor musel myslet také na celý podnik jako ústřední a souborné dílo, aby nepokleslo, aby si uchovalo půvab dokonalostí a krásou výkonů, aby nebylo předstiženo jinými. A tu právě cítil Petr Berwitz v týle nepříjemný mrak, jehož krátké jméno bylo Kranz.

Co byl Kranz tenkrát, když už Petr řídil po boku svéo otce a děda veliký cirkus se zvěřincem? Pouhý jezdec v manéži starého Briloffa, který si říkal kráovská pruská generálně koncesovaná jezecká a umělecká společnost. A co byl Kranz, když se Petr stal samostatným pánem Cirkusu Humberto? Direktorem takové žabárny s osmi lidmi a s desíti koňmi, při čemž v těch osmi lidech byl už sám Kranz s rodinou. Byl to ovšem rozený cirkusák, syn provazolezce a sám vyučený provazolezec, pak se naučil jezdit u slavného Petra Mahyeua nezapomenutelné paměti a pak byl po léta prvním jezdcem u toho Briloffa, kde jezdil stoje na čtyřech koních v plné kariéře, pracoval na volném laně, zvedal závaží, voltižoval a skákal salta po hřbetech nesedlaných koní i prováděl batúdu, saltový skok s můstku, přes osm koní. Ale když se po msrti Briloffově udělal se svým běloušem Solomanem pro sebe, měl v celém cirkusu dohromady jednu štolbovskou uniformu a do té se mužští museli stále převlékat, aby se jeden po druhém mohli objevit před publikem. O takovém podniku mohl Berwitz tenkrát mluvit s úsměvem, ale když sám vytáhl na tři roky do ciziny a vrátil se zpátky do Německa, s překvapením shledal, kterak zatím Kranz vyrostl; usadil se v Berlíně a vešel do soutěže s nejslavnějšími cirkusy francouzskými, které tam tehdy mívaly zlatý důl. Takový Cuzent & Léjars, takový Dejeans byly elitní podniky, přepychově vybavené, se starou manéžní kulturou, se znamenitými umělci a vynikajícím koňstvem, podniky, pracující s okázalou dokonalostí a s neomylným vkusem; a tento zarputilý funambulista, tenhle tvrdošíjný rejtar, který jednou na vzpurného zřízence utrhl těžkou oj od nákladního vozu, jako by to byla rákoska, ten si vzal do halvy, že vypudí Francouze z přízně dvora a šlechty, že je předčí, překoná, porazí! Bylo to ztřeštěné šílenství - a byla to nakonec skutečnost: Kranz opravdu ovládl Berlín, vystrnadil Francouze, sám se nasadil na jejich místo, rostl a mohutněl, odvažoval e víc a více a nyní byl opravdu vážnou konkurencí Berwiztovi. Ničeho se nebál, ničeho se nelekal, nejlepší jezdce a umělce vyfoukl Berwitzovi před nosem, jako teď toho Léotarda, toho létajícího Francouze, po kterém se pět let bláznila Paříž, že se nosilo všecko à la Léotard, kravaty, klobouky, střevíce, hole. A to jen proto, že Léotard proletěl denně mezi rozhoupanými hrazdami neslýchaný, nevídaný skok na vzdálenost 27 stop, pravý skok smrti, vysoko v pověří, bez ochranné sítě. Teď, když Léotard nebyl u Berwitze, nýbrž u Kranze, říkal si Petr pohrdlivě, co jen lidé na tom ubohém skrčku vidí. To přece není žádné dělo, ty krátké, slabé nohy dole a nahoře na plecích a na rukou ty bochníky svalstva. Vždyť sám Léotard říká, že je nejšťastnější nahoře na hrazdě, protože si tam nepřipadá tak šeredný jako dole na zemi.

Ale toho Kranze taky musel teď mít Petr Berwitz stále na očích. Měl taky najatou stálou budovu v Berlíně, před osmi lety vahořela a byla postavena z grutnu nová, už to byl velký náskok, že byla modernější, bytelnější a nádhernější než stará dřevěná konstrukce hamburská. Právě než odjel, poslal pan Gaudeamus Petrovi důvěrnou zprávu, že Kranz chce berlínskou budovu koupit. Berwitzovi se rozbřesko, že musí být teď ve střehu i v Hamburku, protože Kranz tam taky někdy v létě přijel a mohlo by se stát, že by mu vyfoukl i toto jeho zimní sídlo.

Tak se stalo, že mezi posledními věcmi, které Berwitz před odjezdem zařizoval, bylo i pověření pana Hagenbecka mladšího, aby se pokusil koupit starou konstrukci pro Berwitze a aby ji v příznivém případě dal přes léto upravit, hlavně zavést plynové osvětlení, aby se od zimy mohlo hrát i večer jako v Berlíně.

I jinak sledoval Petr všechnu činnost Kranzovu velmi bedlivě. Byl to hlavně pan Gaudeamus, který v zimě zajížděl z jeho rozkazu do Berlína, aby se tam pár dní zablýskl jako rytmistr a baron v zákulisí cirkusu ve Friedrichstrasse a vytáhl všeliké tajnosti z povídavých krasojezdkyň, by i ze samotného Kranze, který byl posedlý úctou k aristokracii a pro baronskou přízeň by byl přeskočil vlastní bič.

Od pana Gaudeama věděl, že má Kranz namířeno i na všeliké lidské zrůdy jako na atrakce a že vyjednává o nějakou Julii Pastranu, mexickou zpěvačku, která prý je celá ve tváři zarostlá hustými černými vousy, má dvě řady zubů a zpívá hlubokým altem staré mexické romance. Její sestra jezdila u Kranze ve voltiži. A o Juliáně přišla nyní zpráva ze Španělska, kde vystupovala mezi pouťovými zvláštnostmi, že se tam do ní zamiloval Yorick, lesnímuž kordillerský, strašný obr s vystávajícími tesáky, s modrým obličejem, s půlkou vousů červenou a s půlkou žlutou. Ten Yorick zápasil v kleci s třemi medvědy najednou, ale když ho Juliána Pastrana zamítla, zápasil špatně a jeden z medvědů mu ukousl nohu. Tak to stálo v novinách, a Kranz nato hned porušil své krasojezdkyni, aby té Mexikánce s plnovousem napsala.

Tyhle zprávy byly hlavní příčinou, že Petr Berwitz přijal do programu trpaslíky; ale od chvíle, kdy přijeli, už toho litoval.

"To nejsou žádní cirkusáci", stěžoval si u rodinného oběda, "pořád jsou samý nářek a samá žaloba k ředitelství, jako bych neměl nic jiného na starosti, než dostane-li mrňavý pan Mittelhofer pro své číslo koberec a nebude-li paní Mittelhoferové postel ve voze příliš vysoká. Čert mi je byl dlužen".

"To není jen to, Petře", odpověděla mu Anežka, "v tom je ještě něco jiného. Ty jsi věděl už předem, že trpaslíci nejsou cirkus. Máš jasný cit pro to, co je čistá práce a linie. To není žádný styl, když mezi krásné tvory a dokonalé výkony dáš párek lidí, na které příroda zanevřela".

"To mi bylo hned zřejmé, jak jsem je uviděl".

"No ovšem, vždyť je to jako mušinec na obraze. Hledáme pořád krásu, sílu, mládí, svěžest, půvab, a najednou si přivedeš dvě lidské pitvory, dva nešťastníky, kteří mají neobratnou postavu dětí a k tomu mrzutý rozum zlobivých starců. A nebyl bys to udělal, kdyby ses byl řídil vlastním vkusem. Ale to ti pořád vězí v halvě ten berlínský, ten Kranz".

"Dovol, Kranz přece nemá trpaslíky!"

"Nemá, ale bude je mít. Kranz bude mít všecko, z čeho bude cítit peníze. Ale byl by vzal Wollschläger do svého cirkusu zrůdu?"

"Wollschlägra mi nepřipomínej. Wollschläger zkrachoval".

"Ano, ale ve cti a slávě. Všechno, co on dělal, mělo sloh. Když jsme s Marií Annou jeli tenkrát za vámi do Antverp, řekl sám hrabě d'Ascensons v kočáře: 'Mes chères, ce que vous verrez, c'est un cirque qui a du style'. Pamatuj si to: Cirkus, který má sloh. A to nám ještě říkal: 'Všecko, co má svůj sloh, je hodno úcty a obdivu ušlechtilého člověka. Svět se teď rychle mění, kázají nám o vývoji a revoluci. Ale ani vývoj, ani revoluce nepřinesou nic cenného, nedají-li tomu zároveň sloh. Ztrtíme-li styl, jsme jen nevýznamné množství, kupa, hromada, chaos. Teprve forma, teprve sloh tvoří krásu života'. To nám říkal hrabě d'Ascensons, a pan podkomoří byl znamenitý člověk".

"Inu ovšem, pan hrabě je pan hrabě, vysoké zvíře..."

"Ne tak, Petře. Pan hrabě může být také vrták. A člověk z cirkusu může být vynikající osobnost, když je svůj a nešilháza jiným. S těmi trpaslíky jsi zašilhal za Kranzem, a já jen čekala, až na to sám přidješ. Pochop přece, že jak se začneš zařizovat podle něho, odevzdal jsi mu vedení a bezděky před ním ustupuješ. Kdežto já chci, abyste se změřili a každý ukázal, co máte v sobě. Snad bude Kranz lepší obchodník a vydělá miliony a my se snad ocitneme na mizině. Ale my budeme dělat čistotně svou věc a nepustíme do ní žádný nešvar. Kranz je velký člověk a silný, moc umí, podceňovat ho nesmíš; ale ať si stokrát říká svému cirkusu institut, ty ještě pořád víš víc, co je opravdový cirkus, než on".

"Myslíš, že Kranz dělá chyby?"

"Dělá, jako ty je děláš. Každý děláme chyby. Ale jde o to, abys dělal své hcyby a ne Kranzovy. Dvouhlavé tele bys nevystavil, to bys hned cítil, že to je pro boudaře a ne pro Cirkus Humberto. Já chci, aby ses řídil podle svého. Tahle aféra nic není, smlouvu příležitostně rozvážeš, ale Kranzovy praktiky nech jemu".

Petr Berwitz měl pocit, že mu Anežka řádně drhne hlavu. Aby to skončil, obrátil se k ní najednou s otázkou:

"A co dělají lvíčata? Dnes jsem se na ně ještě nepodíval".

"Vede se jim dobře. Vašku by je mohl začít ukazovat, jsou už čtyřnedělní".

"Ah, Vašku. Pravda. Dobře, žes mně připomněla. Musím se pozeptat, co je s jeho ježděním. To bych pak mohl trpaslíky vyndat".

Vysunul přitom levou ruku, až vylezla bělostně bílá manžeta.

"A pak tě ještě, Anežko, prosím, abys mi nikdy nedávala manžety do prádla, dokud si neopíšu, co mám na nich zapsáno".

V

Berwitz zamířil ke stájím a zavolal si Hanse.

"Co je s Vašku? Učí se jezdit?"

"Pane řediteli, Vašku je nám nevěrný. Vašku se dal, s odpuštěním, ke komediantům".

"Co to povídáš?"

"Ke komediantům, pane řediteli. Musím to na něho žalovat. Chyt se toho Afrikána, co vyhazuje nohama vlastní děti do vzduchu, a místo aby trpělivě jezdil, šel k nemu do učení a dává si od něho kroutit tělo".

"Ale, ale", vrtěl hlavou Berwitz. "Vašku to bere vážněji, než jsem si myslil. To ho dal k Achmedovi otec?"

"Kdepak Anton. Ten je z toho celý nešťastný. Já, prosím, nechci žalovat, ale asi to spuntoval Kerholec. Nevyrostl u koní a je mu to všecko jedno, jezdec nebo komediant. Ale Vašku, s dovolením, má ke koním cajk, to člověk vidí, jak se k nim staví, jak je bere do ruky. A nejvíc by to pan ředitel poznal ka koních, jak ti přijímají Vašku. Shetlanďáci jsou přece nějak tvrdlohlaví, ale Mary je před Vašku měkká na slovo. Ten hoch je vyložený koňák, pane řediteli, vyložený koňák, a to nemá být, aby člověk od sedla zběhl za komedianty, to je hanba pro celou maštal, pane řediteli..."

Hans, rudý ve tváři, hudroval, jak ho ještě Berwitz neviděl a neslyšel. Až se musel v duchu smát tomu, jak kočí opovrhuje akrobatem; u cirkusu celkem vládla rovnost, ale u nižších lidí, jak viděl, žila přece jen hiearchie a stavovská pýcha.

"Nu", řekl Berwitz, "kouknu se na to u Achmeda. Kdyby to bral vážně, taky by na tom něco bylo. Ale Vašku přece jezdí na Mary?"

"No, jezdí, jezdí", odpovídal Hans, "v kroku a v krátkém klusu to jde, ale toť se ví, figuru to nemá ždánou, ruce mu plavou, patu nemá ještě prošlápnutou, neumí koně sebrat do pozoru, to všecko se musí učit; a teď, co mu ten Arab týrá tělo, leze na Mary jako na pec a sedí na ní jako potlučená opice. Ještě je zázrak, že vůbec má chuť jít do sedla, já myslím, že má tělo od toho schinderhanesa zmasakrované na nudle".

"Hlavní věc je, že ještě neztratil chuť k ježdění. To musíme u něho podporovat. Dneska je málo lidí, kteří se tak dovedou zakousnout do řemesla".

"Proto o tom mluvím, pane řediteli. To jsem byl ještě u Wollschlägra, co dělal největší zázraky s koňmi, a ten už naříkal, že mu opradový jezdecký hoch nepřijde pod ruku za celá léta. A tak jsem si řek: Hans - ono to mělo být mé tajemství, ale pan ředitel je principál, že ano, tak jaképak před ním tajemství - řekl jsem si: Hans, ty zvíře člověčí, ty tu celý život soužíš těm zvířatům - a naši koně jsou pašáci, pane řediteli, to zas jo, veskrze samí pašáci - povídám tedy, sloužíš tm pašákům a nic po tobě nezbude, rajn kór senkrecht nic, a tu je ten chlapec, který jednou může jezdit jako Guerra, - co kdybys pro něho připravil číslo?"

"Číslo pro Vašku?" zvedl Berwitz obočí a podíval se pozorněji na rozohněného Hanse.

"Myslil jsem si, že by se moc líbilo, kdyby po všech těch velkých číslech s hřebci a klisnami přišli najednou naši čtyři poníci ve volné dresuře a kdyby místo pana ředitele vedl ty koníčky chlapec, který by byl oblečen jako velký, s cylindrem, ve fraku, v ruce bič, a dělal všecko jako dospělý. Já bych koně vycvičil a připravil..."

Berwitz ho velmi pozorně poslouchal a nyní ho vzal za rameno.

"Pamatuješ se, Hans, na tu červenou vestu, kterou jsem nosíval, když jsem předváděl rapy? Tolik se ti líbila".

"Jak bych se napamatoval. Bože, to byla vesta! Se zlatými knoflíky. Nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Já jsem se kolikrát ani na rapy nekouk, jak se mi líbila ta vesta".

"Dej pozor, Hans, co ti povídám. jestli nám připravíš s poníky a s Vašku číslo, které bude mít úspěch, dostaneš tu vestu".

"To snad není ani možné, pane řediteli", užasl Hans.

"Pamatuj si, že u mne je všecko možné. Jen ať je to opravdu dobré číslo - a vesta bude tvoje".

"Pane řediteli... ať mě hrom... ať mne Santos kopne, nebude-li to prima produkce!"

Berwitz jen kývl hlavou a zanechal Hanse v rozčileném přemýšlení o volné dresuře shetlandíků. Po pravdě ta nádherná vesta s mosaznými plackami místo knoflíků už dlouho odpočívala v Berwitzově garderobě, protože se na ní od těch dob, co Petr začal tloustnout, dělaly nemilé varhánky. Odložil ji tedy pro strýčka Příhodu, aby ji příležitostně "dobře prodal". Teď se mu to naskytlo; shetlandíci byli dosud jen dekor a samostatným čislem by se uplatnili docela jinak.

Prošel konírnou k vozům se zvířaty a k maringotkám. Stálo to všecko v předepsaném pořádku, takže nikterak nemusel hledat vůz, kde sídlil kulhavý Harwey. Zabouchal zvenčí na dveře. Otevřely se a hubený Angličan vystrčil z nich svou truchlivou tvář.

"Dobrý den, Harwey. Potřebuji nějak adjustovat Vašku. Ještě teď. Co bys měl pro jeho postavu?"

"Vašku... A co by to mělo být? Máme tu čtyři pážata... pak jednoho perského sokolníka... něco arabského by se dalo seřídit... rytířského nebude pro něho nic... římského taky nic... jako krasojezdkyně, to by se vám asi nehodilo... ještě tu bude jeden marokánský kostym pro kluka..."

"To je to, Harwey. Prosím, hned vyzkoušet a vyžehlit. Servus".

Berwitz šel dál, měl nalmířeno k modré maringotce. Chtěl tem přijít nečekaně, ale jak se k ní blížil, nějaký umouněný kluk mezi vozy vykřikl:

"Il padrone!"

A už se ozval dusot bosých nohou a ze všech stran se sbíhali Roméovi kluci, křičíce jeden přes druhého:

"Il padrone! Direttore! Attenzione!"

Všichni se schumelili kolem něho, ukláněli se, mávali mu vstříc rukama. Okno vozu se otevřelo a z něho se vyklonila paní Roméová, z jejíž temné tváře svítily zuby v úsměvu. A z pozadí vou vystoupil Achmed Roméo a za ním Vašek.

"Che cosa c'è... ah, buon giorno, singore direttore, bon jour... jaká čest pro náš modrý dům... signora Roméo ještě neměla potěšení... Felicia, Felicia!"

Berwitz v duchu zaklel. Chtěl sem jen nenápadně mrknout a hrozně nenáviděl rodinné styky. Ale paní Felicia Roméo již sestupovala s nemluvnětem v náručí po schůdkách a odávala mu elkým gestem ruku. Hejno jejích dětí stálo kolem a čekalo s napětím, co se z návštěvy vyvine.

"Těší mne, madame", řekl Berwitz, nut se do úsměvu, "ale jen se, prosím nikaj nevyrušujte. Já se vlastně přišel jen pozeptat, jak se drží Vašku".

"Ó, Vašku je statečný hoch", odpovídal nadšeně Achmed. "Vašku, učiň panu řediteli velkou poklonu číslo čtyři... pravou nohou velký oblou, tááák... obě ruce spodem od těla... ke hrudi... ven... bravo. Zrovna jsme cvičili stojku číslo tři. Chápe velmi dobře. A hlavně má trpělivost".

Berwitz se ostře podíval na hocha. Zdálo se mu, že na něm pozoruje únavu. Rozhodně Vašek nejevil onu štičí mrštnost, která se mu tak onehdy v manéži líbila. A také jeho úsměv byl trochu nucený. Petr si dovedl představit jaho stav podle zkušeností svého mládí a věděl, jak je hochu třeba povzbuzení. Popošel k němu a položil mu přátelsky levici na rameno.

"Tak co, Vašku - jak ti je? Celé tělo tě bolí, že?"

"Bolí, pane řediteli", pousmál se Vašek.

"Já to vím, co to dělá. Je to sviňská dřina, krucityrkn, viď?"

"Hernajs, to je", přikývl Vašek.

Mordsetsakra dřina", řekl s důrazem Berwitz.

"Krajcelement!" přitakal Vašek.

"Himllaudondonrvetr", trumfoval Berwitz.

"Setsakra mordyje", přebíjel Vašek.

"A nepovolíme, viď?"

"Nepovolíme".

"Tak je to, chlapče, správné. Drž a nepusť! Ono se to zlomí, najednou se to zlomí a pak už to všecko půjde jak na drátkách. Chodit můžeš, to vidím. Mám tedy pro tebe úkol. Na příští štaci se oblékneš do šatů, které ti připraví Harwey, a v přestávce budeš chodit mezi obecenstvem s jedním z našich lvíčat".

"Ach, lvíčata, co dělají? Já na ně zaomněl".

"Mají se k světu a už muejí na sebe vydělávat. Vezmeš si jedno do náruče, ukážeš je lidem, necháš je pohladit a za to budeš vybírat do talíře, na mlíko pro ně a na maso. Rozuměls?"

"Rozuměl, pane řediteli".

"Peníze i lvíče odevzdáš po přestávce v jedničce".

"Ano".

"Tedy se drž. Servus".

Ředitel popleskal lehce Vaška po rameni a obrátil se k Achmedovi.

"Myslete na to, Roméo", řekl mu francouzsky, "že toho hocha potřebujeme na zejdecvtí. nedělejte z něho kontorsistu, ale skokana. Batoude, fricassé, saut périlleux a tyhle kejkle".

"Rozumím, patrone", uklonil se Achmed, "flip, flic-flac, rondau a tak dále a tak dále. Dám mu celou arabskou školu, abyste byl spokojena viděl, co dovede Achmed Roméo".

"Madame Felicia, bylo mi neobyčejným potěšením..." obrátil se ředitel k paní Roméové, potřásl jí rukou stejně jako manželu, a odmítnuv gestem její křiky, že by měl zavítat do vozu, rychle se vracel zpátky.

Achmedovi kluci se shrnuli kolem Vaška, plni obdivu, že on byl vyvolen mocným ředitelem, aby chodil po šapitó s mladými lvy. Pro Vaška to bylo jako rosa, že mezi těmito kluky, kteří zatím ve skocích a obratech uměli daleko více než on, mohl se vypnout a vytáhnout jako hotový krotitel. Pan Roméo a paní Roméová stáli v pozadí, a když jim ředitel zmizel s obzoru, obrátili se k sobě, zvedli obočí, kázali si očima po Vaškovi a pokývali navzájem hlavami. Na celém světě, nejen v Tunisu, to znamenalo: "Hele, na tom klukovi jim nějak záleží - s tím musíme opatrně!"

Druhého dne odpoledne vešel Vašek během představení do stanu, na sobě měl červenomodré "marokánské" šaty, levou rukou nesl na hrudi lví kotě, pravou talíř. jak byla ohlášena přestávka, dal se na cestu podél lóží a pak mezi sedadly. Všude byli lidé nadšeni, že vidí lví mládě, že si mohou na ně sáhnout, že je mohou vzít do náruče. A hezký kluk, který je nesl, sklízen nemenší úspěch. Se všech stran cvrnkala do talíře mince černá a bílá. Když to pak ve voze počítali, vydala první tržba za lvíče 7 marek 68 feniků. Ředitel Berwitz, převlečen již v perskou uniformu, s čerkeskou šavlí po boku, s řády na prsou, kývl uznale hlavou, hrábl do mincí, a vyňav dvacetifenik, podal jej Vaškovi:

"Zde vezmi!"

Bylo to větší a suverénější gesto, než když dkysi sultán podal Petrovi ten královský safír.

Vašek blažen odběhl za harweyem, aby mu odvedl kostym. A když táta přišel k osmičce k večeři, Vašek stál na schůdkách s nataženou dlaní, kde svítil dvacetník.

"Hele, táto! To jsem si vydělal!"

Antonín Karas vzal peníz, poplival jej, vytáhl modrý kapesník a minci opatrně zavázal do jeho cípu.

Vašek byl zklamán - měl tolik plánů, co si za ten dvacetník v městě koupí, ale táta prohlásil, že bude potřebovat nové boty. Vašek se tedy s tím smířil, ale aspoň se pyšně chlubil Kerholcovi, Burešovi a těm druhým, že odpoledne vydělal v cirkusu dvacet feniků.

"Až přineseš dvacet marek, zaplatíš pivo", odpověděl oblíbenou průpovídkou Kerholec.

VI

Museli přiznat Achmedu Roméovi, že Vaška zbytečně netýral. Věděl, že protahování svalů, ohýbání páteře a uvolňování kloubů jsou strašně bolestné procedury, a znal ze zkušenosti, kolik dětí se při tom vyděsí tak, že s tuhostí těla ztratí i odvahu ducha. Ale není nic pro pohled truchlivějšího než dítě, které dělá své povinné kejkle jen proto, že musí a že se bojí. Čím okamžitě vítězili arabští, breberští a marokánští akrobaté, když v celých rodinných skupinách vtrhli do evropských cirkusů a pouťouvých bud, to byla právě ohnivost jejich produkce, divoký zápal, který přecházel už i na malá batolátka, že sama nabíhala na zdvižené nohy otce, ležícího zády na zemi, a vyžadovala si, aby jimi aspoň pohazoval ve vzduchu. Ikarská produkce se rozvinula vždy jako bouřlivé víření v přemetech skocích a Achmed dbal, aby žádný z jeho žáků neztrácel, čemu sám říkal plamen. Sám někdy, když leže na zádech chytal a vyhazoval svá děcka a hoši kroužili vzduchem a přeletovali se, byl zasažen dravostí produkce jako horečkou, byl zachvácen tempem jako posedlostí, že najednou začal s hlavou na podložce zpívat Súru koní z koránu: "Při koních soptících, kopyty jiskřících, při koních šturmem se za jitra ženoucích, při koních ve cvalu v prachu se kryjících, při koních v čelo vojsk vítězně bijících!" A nohy Achmedovy pak hrály furioso a děti lítaly jako meteory a produkce byla jako ohňostroj a lidé začali tleskat, ještě než Achmed dozpíval súru.

"Alláh je Alláh a strach je strach", říkával, mluvě o své škole, "bát se je člověku vrozeno, a nebát se, to je teprve výchova. A strach strachem nevyženeš. Strach musíš přemáhat a odstraňovat, jako odstraňuješ slabost svalů. Cvič dobře a slabost se mění v sílu, strach v odvahu, hoch v muže. Frankové zakazují práci dětí v cirkusech. Alláh ví, že se mne to netýká. Můj pětiletý syn je už pro utrpení muž a připraven nésti svůj osud".

Roméo, pravda, při cvičení řval a hulákal a koulel očima a cenil zuby, ale Vašek brzo poznal, že to všecko je na povzbuzenou a pro ohlušení a že Achmedův křik je jako chvaty jeho rukou pln citlivosti. A shledal také, že Achmed nechce po něm vše, co provádí se svými dětmi. Když už Vašek dokázal, že se prohnul dozadu tak, že se rukama dotkl země, spokojil se Achmed tím, že ho jen cvičil, aby to bylo pevné opření; kdežto své děti v tomto stadiu nutil, aby při tom překlopení roztahovaly ruce na zemi dál a dál od sebe, což namenalo bolest stále stupňovanou.

"Vašku nebude hadí muž", říkával Roméo Kerholcovi, když se ten přišel podívat, jak učení postupuje. "Vašku bude skokan a kaskadér a bude mít ušlechtilé mravy kejklíře ze starého rodu. Dobré mravy jsou v Evropě v úpadku. Vy Frankové jíte vidličkou a utíráte se ubrouskem a vážete si kravaty a to jsou samé vnější věci; ale nevíte, jaký je rozdíl mezí nástupní poklonou a poklonou ze zdvořilosti a malou děkovací poklonou a velkou děkovací poklonou a poklonou před padiahem. Ale moje děti, aby je Alláh zachoval, vdí ještě, co je riverenza lunga na šest taktů a riverenza grave na čtyři a riverenza minima a riverenza semiminima čili breve. To přece patří k vznešenosti umění, že uchovává a předvádí lidem doonalé způsoby podle starých jemných předpisů, které stanovili nejmoudřejší učitelé ve svatém městě Kairuánu, v oase Mursuk, ve městě el Obeďd v Korofanu, v Káhiře a v Damašku".

"Dobrá", odpovídal Kerholec, "jde jen o to, aby Vašku, až bude velký..."

"Vašku nebude velký", zavrtěl hlavou Roméo. "Alláh učinil, aby páteř člověka rostla vzpřímená. A kyž veliký učitel umění Ali ben Rachmadin prosil archanděla Michaela, aby mu dovolil ohýbat žákům páteř pro větší slávu Aláhovu, vzkázal mu Alláh, jehož jméno budiž pochváleno, že si může vybrat jen dvojí milost: buď pevnou páteř, která poroste, nebo ohebnou, jejíž růst se zastaví. A slovo Alláhovo zůstalo. Nikdo z nás není velký, neboť tělo, které se prohne v kolo neroste".

Kerholcovi napadlo, že opravdu všichni dobří skákači, které znal, byli menších postav, ale nepřemýšlel ani o legendě Achmedově, ani o skutečnosti, že chrupavky dtí při akrobatice kostnatí a zpomalují růst. Chtěl jen vysvětlit Roméovi, že u Vaška jde hlavně o drobré základy.

"Mašalah", zvolal Roméo, "nejlepší učitel nedá dítěti víc než dobré základy. Koukejte, například tohle".

Roméo se rozběhl třemi kroky a udlal přemet ve vzduchu.

"Ecco. Co to bylo? Pan Kerohoec řekne salto. Ale Achmed Roméo přitom uprostřed salta udělal plnou piruetu kolem vlastního děla. Štičí skok, signore, a ne salto. A odraz se země, ne z vaší trampoliny. A dopadnutí na zem pomalé a měkké, jako by mne snášelo sedm džinů. Jak dlouho jsem se tomu učil? Šestnáct let, signore, esercizio di sedici anni in totale, než jsem uměl i to splývavé přistání na zem; a opakovat to musím stále, un anno fa, una settimana fa, oggi, domani e posdomani, dnes, zítra, i pozítří - kde mám na to učitele? Ne, signore, učitel jen dítě připraví, uvolní mu tělo, upevní svaly, zocelí srdce, ukáže kroky, jak se na to jde; a všecko ostatní je věc žáka. Achmed Roméo nenaučí Vašku opravdu víc než základy; ale budou to zákldy nejlepší školy, signore".

V jedné věci měli všichni cirkusáci pravdu: když předpovídali Vaškovi, že bolesti bude cítit jen v prvních dnech. Myslíval si někdy, že už to ani nevydrží, a jeho tiché hernajs stokráte mu vyklouzlo skrze zaťaté zuby. A hle, jednoho dne takřka rázem, tělo jako když povolí, všecko se to nějak urovnalo, svaly a klouby se přizpůsobily a Vašek necítil větší bolesti než při kterékoli namáhavé hře. Bylo to ovšem svědectvím, že ho Roméo zpracoval velmi rovnoměrně a důkladně. Ale o tom Vašek nepřemýtal. Cítil se najednou jako znovuzrozen a sám vytrvale opakoval první cviky. Stojku vydržel nyní stát nehnutě, i když ho Achmed vzal za ruce a zvedl. A ze stojky a z překlopení nazad přešel k prvním přemetům přes ruce nazpět, které se v hantýrce nazývají flip. A pak cvičil opičí skok, salto pozpátku na jednu nohu, připjat ke šňůře, aby se nepotloukl a hlavně aby si dodal huráže. Ale už ho také ani nebolely pády, protože e naučil zapnout saly zad i nohou, takže dopadal na ně jako na tuhé polštáře. I prsty mu zesílily a on dovedl příkým tělem padnout dopředu na holou zem a jeho prsty rozevřené při těle vypérovaly dopad bez nárazu.

Se zánikem bolestí se mu vrátila bývalá nálada. Už zase nevydržel sedět, už zase probíhal stáje i zvěřinec, aby u všeho byl, a znovu se vrátil k Hansovi, aby se dál cvičil pod jeho dozorem v jízdě. I to teď šlo ku podivu jinak, Vašek se vyšvihl do sedla s lehkostí, jaké dříve neznal, a samo cvičení ho nijak neunovovalo, třebaže Hans ho proháněl podle starých, hodně bezohledných pravidel. Nejhezčí bylo, když Hans dal Vaškovi do rukou míč, rozehnal Mary na lonži do nejdelšího klusu a Vašek si přitom musel míč vahazovat a chytat, aniž se mohl podívat na uzdu nebo na koně. Vašek to přijal jako poutavou hru a ve skutečnosti to bylo znamenité jezdecké cvičení pro uvolnění beder a měkkost v sedle. Vašek se v Achmedově škole naučil něčemu, co ho dřív nenapadlo; sledoval pohyby svého těla odděleně. Zakousl-li se do cvičení, pozoroval postupně posuny nohou, rukou, trupu, hlavy a jejich vzájemné působení na rovonováhu; v podvědomí se mu už vyvíjel smysl pro kontrolu těla, a když mu Hans řekl, že dobrýjezdec m ruce s uzdou v pevné, klidné poloze nad sedlem a nerejdí s nimi, stačilo to vysvětlení, aby Vašek na Mary své ruce ihned zvládl.

Jednoho dne, když seskočil se svého bandurka a odstrojil si jej, zavolal ho Hans a Vašek užasl: Hans mu podával šambrieru, velký cvičitelský bič.

"Tu máš, Vašku, s tím se taky musíš naučit zacházet. Vem si to ven a uč se tam zatím bez koní".

Vašek div nevýskl radostí: bič, opravdický, velikánský bič, zrovna takový, jako má direktor nebo pan Perreira! Vysoký bič, mnohem vyšší než Vašek, nahoře ohnutý krásným ohybem, s bílým koncem, který se natřásal a poletoval jako stříbrné hád. Vašek se s ním hrnul ven s tváří slavnostní a vzrušenou, nejdříve stranou za vozy, aby ho hned všichni neviděli, jak s tím zápolí. Neboť hned shledal, že je ten bič mnohem těští, než si představoval, a že tedy nebude pro jeho klukovské ruce zrovna lehé jej zvládnout. Taky se to ukázalo: takový bič, panečku, je čertovská věc, švihneš jím, a prásk, šňůra ti odněkud přiletí a sekne tě přes záda nebo po hlavě. A opravdu jím zapráskat, na to je, hernajs, potřebí síly! První dny se Vašek spíš s bičem potácel, než aby s ním doopravdy něco dělal. V takovou chvíli se u něho zastavil kulhavý Harwey.

"Halloh, Vašku, that is a wonderful whip! Nádherný bič - kdopak ti jej dal?"

"Hans, pane Harwey!"

"A to s ním máš cvičit?"

"Ano, pane Harwey".

"Hans je starý hlupák, když si myslí, že můžeš držet takový whiphandle. Pojď se mnou, Vašku, já ti vyhledám něco lepšího".

Harwey zamířil k jednumu ze svých skladištních vozů, chvíli v nm kramařil, pak vylezl a podal Vaškovi starý, odřený bič, ale o hodně menší a lehčí.

"Ten ti půjde lépe do ruky. To je ještě po starém Humbertovi, z doby, kdy měli menší manéž. S tím budeš moci crackovat, víš, dělat crash!.. no, práskat, yes".

Vašek to zkusil, a opravdu, na tenhle svými silami stačil. Jednou, dvakrát, třikrát si práskl jak z pistole a poskočil radostí.

"Hernajs, pane Harwey, ten práská, co? Slyšíte, pane Harwey, jak práská? Co myslíte, pane Harwey, myslíte, že táta slyší, jak to práská? Myslíte si, že si táta myslí, že to práskám já? Nebo si myslíte, že si táta myslí, že to práská pan Berwitz?"

"Ou, ou, to je moc otázek na starého člověka. A nemysli si, že práskání je všecko, co se s bičem dělá. To se ví, musíš se učit i to crack, práskat, yes. A ne jen takhle. Koukej, to já prásknu dvakrát na jedno švihnutí..."

Harwey trhl škubaně větším bičem a bílý konec dal dvě třaskavé rány.

"A ty musíš umět udělat i tříkrát crash, yes. A dělat to elegantně, aby se bič krásně vinul, yes. Ale to není všecko. Koukej".

Harwey vzal kus novin, zmuchlal je a hodil opodál na zem. Pak si odměřil od papíru celou délku biče, tam si stoupl, švihl a papír odletěl.

"Well, to je to! Strefit se! To nebudeš umět okamžitě. To se budeš učit třeba čtvrt roku, než se bezpečně strefíš. A pak se budeš učit dál, yes. Musíš umět strefit se ze středu manéže na kterékoli místo a buď tam prásknout, nebo jen štípnout, nebo jen se dotknout. tušírovat. Musíš umět tam zasadit švihnutí shora nebo zdola, zleva nebo zprava. Taky se musí umět lupnout bičem, že to jen koni prkne u uší a nedotkne se ho to. A pak švihnout rychle za sebou na tři různá místa, jako kdyby ti tři koně dělali neplechu. Zkrátka, Vašku, bič musí za tebe mluvit, I say, a musí za tebe povědět koníčkům, co chceš: rychleji, pomaleji, neskákat nebo skočit, jednou pokárat a jednou pochválit. Yes. To všecko je důležitější než práskat bičem do vzduchu. Náš direktor má bič tak bezpečně v ruce, že mu hodíš jablko a on je ve vzduchu přesekne. Počítám, že tak za rok začneš trochu bič ovládat. Protože bič, I say, cirkusácký bič je celá věda. Yes".

Vaškovi se tak začalo nové úporné cvičení, do kterého se vložil se vší chlapeckou vážností. Roméovi kluci brzo objevili jeho esercizio. Nejprve na něho koukali s uctivým obdivem, brzo však se při tom rozvinula velká zábava: místo do zmuchlaného papíru strefoval se Vašek do pobíhajících černých Roméovců, kteří se všech stran vskakovali do okruhu jeho biče, vyzývavě křičeli o ránu a strašně řvali, když ji opravdu dostali.

S těmi kluky měl Vašek vůbec svůj kříž. Už nelibě snášel, že byli pořád při tom, když ho jejich táta proháněl. To Vašek neměl rád. Byl přece doma od malička uznaným náčelníkem celé hordy kluků a s jakousi chlapskou hrdostí dbal na to, aby ho žádný nepřistihl při nějaké slabotě. A tady najednou ta černá chasa uměla všecko líp a hračkou jí šlo, co Vašek před nimi stále oral a oral. Nikdy e mu při tom neposmívali, to je pravda, ale už to, že mu za stálého křiku ukazovali, jak je snadné, co on nemůže svést, už to ho děsně žralo; a v duchu si stokrát přísahal, že to těm umouněným panchartům ukáže, jen co zvládne aspoň první skoky.

Nejhorší a nejpodivnější byl jeho poměr k Paolovi. Bylo to tiché napětí a mělo svůj prapůvod snad v tom, že mu Vašek nemohl nic vážnějšího vytknout. Paolo byl o něco starší, byl neskonale protřelejší a cvičit uměl, že mu Vašek zatím jen záviděl. Paolo byl hezký hoch, štíhlý, pružný, postavil-li se, stál vždycky trochu theatrálně, dělal-li něco, byly jeho pohyby ladné a líbivé. Věděl to o sobě a už tu svou hezkost uplatňoval. Vašek se před ním cítil všecek jako sukovatý a neohrabaný. Paolo měl smělý pohled, ba mohlo by se říci drzý, jenže mu v zářivých očích hrálo cosi lišáckého, co bylo ihned připraveno přeměnit drzost v nevinné čtveračení, kdyby snad pro drzost mělo přilétnout okřiknutí nebo dokonce pohlavek: "Ó, snad byste nebyli zlí na hezkého, nevinného Paola?" Vašek byl prostý a přímý a tohle chytráctví cítil už jako faleš a zbabělost. A pojal také hluboké podezření, že ani Paolova radost z Vaškových pokroků není upřímná a ž je to jen lstivá komedie. Paolo byl při Vaškovi cosi jako Achmedův asistent, a když Vašek pochopil několik základních triků - cirkusáci říkají trik každé části výkonu, která se musí opětovným cvičením naučit do úplné mechaničnosti, - Paolo sám bez otce bděl nad Vaškovými korepeticemi. Dělal to velmi horlivě, dovedl znovu a znovu s trpělivým úsměvem ukazovat Vaškovi správné našlápnutí, odraz nebo chvat, a srdečně mu zatleskal, když se cvik Vaškovi podařil. Ale právě ta ustavičná úsměvná ochot, ta pozorná zdvořilost, ta nadšená účast byly zdrženlivému Vaškovi nepříjemně podezřelé. Takhle se nechoval žádný z kluků, s kterými se kde setkal; jeho dětský svět byl drsnější, přihroublejší, snad i sveřepější v žárlení a v závisti, ale přímý, otevřený a jasný. S Paolem mu bylo jako s kluzkým úhořem, který pořád nějak uniká. Vašek přece věděl, že ho Paolo nemá rád, že to nedělá ze srdečného přilnutí, naopak, že mu závidí.

Co mu závidí, to si Vašek nedovedl představit ani domyslit. Připadalo mu, že všecko je tu tak přirozené a prosté, ten život, do něhož tak rychle vklouzl, ta vlídnost dospělých k němu, ten jeho podíl na každé společné práci. Byl vlastně v Cirkusu Humberto jen o pár dní déle než Paolo, ale byl tu úplně doma, spřátelen a skamaráděn se všemi, s Hansem, s dontérem, s harweyem, s Arr-Šehirem. A to bylo právě seménko Paolovy závisti: Vašek tu byl doma, byl tu usedlík, kdežto Roméovci běželi světem a přitáhli sem jako lid potulný. Roméo měl s Berwitzem smlouvu na deset měsíců, ale kdyby ji měl i na dva roky nebo na pt let, bylo by to všecko dočasné a pomíjivé a jednoho dne odbočí jejich modrá maringotka od vozů humbertovských a bude kočovati s jinou společností nebo boudařit na jarmarcích. Kdežto Vašek se svým tátou, aniž se o tom mluvilo, byl tu zakotven na celý život. Problém domova se tu zvedal mezi nimi ve své sociální relativitě a rýsoval jejich osudy. Pro Antonína Karase byla představa domova nezrušitelně spojena s chalupou v Horní Sněžné; Vašek, jehož dětská přizpůsobivost ochotně přijala velkou změnu, cítil svůj domov tu v tom velkém, stěhovaném cirkuse, který mu se všemi svými lidmi i zvířaty byl cosi jako vesnice na kolech, vesnice mnohem kouzelnější a zábavnější než Horní Sněžná; a Paolo, krásný, ubohý Paolo cítil, že jeho domov je jen ta maringotka, kde spí namačkáni v chuchvalce lidských těl a která je veze křížem krážem, pod sluncem i sněhem, v dešti i v mrazu po celém světě a téměř každého roku se ozývá vřískotem nového dítěte.

Z toho pohledu Paolo zíviděl Vaškovi a řevnil na něho. Mladý ten poloberber se sžíral nepřejícnou touhou, když viděl Vaška sedět s tak mocným pánem, jako byl Kerholec, u společného hrnce, když ho viděl jezdit na Mary a opatrovat shetlandíky, když ho našel v důvěrném rozhovoru s kapitánem Gambierem a když ho spatřil chodit o přestávce se lvíčetem. Jak po tom všem sám toužil, jak rád by také tak volně probíhal stanem, stájemi zvřincem! Ale tam všude malého, krásného Paola vyhněli, Hans u koní byl na něho i na jeho bratříčky jako čert, jen hudroval, že by za nic nemohl ručit, kdyby se mu tam dostala ta cikáňata. A kapitán Gambier vydal dokonce zvláštní oběžní, že se hochům zakazuje přístup ke klecím a k vozům se šelmami. Všichni měli docela přirozený strach před tímto novým, rtuťovitým živlem africkým, v němž to hrálo uličnictvím a těleným pokušitelstvím; Vašku naopak byl klidný, rozvážný, cirkusáci citíli v něm kus dospělého muže podle toho s ním jednali.

Jestliže však všichni byli na střehu před Roméovci, aby se nestalo nějaké neštěstí, jeden byl od první chvíle zaujat otevřeným nepřátelstvím: pan Arr-Šehir, stráže a opatrovník slona Binga. Pokud on tu byl, nesměl malý, krásný Paolo ani zavadit o sloní stáj.

"Vyznavači Mohameda", říkal Arr-Šehir starostlivě, "jsou plni džinů, kteří usilují o zdraví Posvátných. Položil jsem muří nohy na práh, ale džin by je mohl překročit v těle Paolově".

Stájníci muří nohy na prahu neviděli, ale viděli rákosku, kterou si Arr-Šehir postavil u vchodu. Když s ní po prvé vyrazil na Paola, přiběhl hoch k Achmedovi téměř plačky a hořce mu žaloval, jak ho kornak honí. Achmed Roméo pokrčil rameny:

"Jak zní Súra slona?"

Paolo nevěděl, Achmed Roméo sáhl do kapsy, kde měl růženec, a uchopiv jednu kuličku, recitoval:

"Zda nevíš, jak naližil Pán s lidem, který přivedl slony?"

"Ach, ano... to jsou ti ožraní..." rozpomínal se Paolo. Achmed kývl hlavou a pokračoval:

"Seslal ptáky ababil, kteří házeli po nich kamením, že byli jak ožraná stébla".

Učil se tedy Paolo, že pomsta a odplata je v rukou Alláhových, ale tím v nm nezanikla žádostivost a závist. Uměl je ovšem zakrývat. Za krátký svůj život viděl už mnoho věcí ve světě a od malička se učil uklánět se mocným pánům poklonou číslo tři. Jeho chytré oči na první pohled postřehly postavení Vaškovo, a odtud ta jeho vytrvalá úslušnost a horlivost. Bylo to v nich, v Roméovcích, ve všech, proto i starý Achmed vítal poníženými úklonami Kerholce a všecky jeho děti s úsměvy obskakovaly Vaška. Jenže Vašek tušil bezpečným dětským instinktem, že je to nepřirozené a jenom hrané, a nejednou, když se na něho Paolo zubil co nejsrdečněji, říkal si v duchu: "Ty hade!"

Zůstával tedy Vašek mezi jejich překotnou úlisností pořád nějak uzavřen a netýkavý, s docela přesným pocitem, že tohle věčné usmívání jednou praskne a že si to pak s němi mouřeníny se všemi vyřídí. A když teď, co se učil ovládat bič, Roméovi kluci přibíhali a volali si na něho o ránu, začala se hra, do níž Vašek vnášel i kus svého utajovaného vzteku. Kluci byli rozestaveni kolem dokola, vbíhali mu na dosah rány a Vašek po nich švihal seknutím, které bylo myšleno doopravdy. Jakživ by se nebyl Vašek na mrtvém papíru naučil tak rychle zasahovat cíl jako v této hře, do níž mohl vložiti všecku náruživost.

Týdny to trvalo a švihy Vaškovy byly čím dál tím přesnější a hbitější a pokřiky Roméových kluků čím dál tím vyzývavější. "Vašku, ecco, Vašku, qui, Vašků..." ozývalo se nepřetržitě, když se objevil mezi vozy s bičem. A čím déle se ta hra provozovala, tím pestřejší bylo volání a držádění, všeliké posměšky se do toho vtrousily, vyplazený jazyk, dlouhý nos, fanfáry smíchu. A Vašek beze slova švihal a práskal, jak mohl, stále více dopálen na tu rotu, která se mu už zřejmě posmívala, když se jim dařilo uskočit nebo padnout na zem a jít ráně. A jednoh dne se obvyklý pokřik změnil náhle v strašný jek a řev, že kočoví vyrazili z konírny a lidé vybíhali z maringotek. Na volném prostranství viděli jedno jediné klubko rvoucích se kluků, a když k nim doběhli, rozpoznali nejdoleji pode všemi Paola, na němž ležel Vašek a škrtil ho, na Vaškovi leželi všichni Paolovi sourozenci, které Vašek podle možnosti odkopával a setřepával.

Když je roztrhli, byl Paolo úplně vysílen a bez dechu a Vašek všecek zježen vzteky.

"Co to bylo?" spustil na ně s jedné strany Hans a s druhé Achmed.

Dlouho nechtěl nikdo s pravdou ven, až Vašek, aby se obhájil, odpověděl:

"Paolo na mě křičel dablkau".

"Dablkau - co to má být?"

"Já nevím. Ale já si to nedám líbit".

"Dablkau - co je dablkau?" ptal se hans lidí okolo.

"Snad double cow", odpověděl pan Harwey. "To anglicky znamená dvojí kráva".

Další vyšetřování ukázalo, že je to správné. Světoběžní kluci přišli při hře s Vaškem na to, že Vašku je složeno s francouzského vache a z německého Kuh, a že tedy je to dvakrát kráva. A Paolo z toho tedy hned složil anglickou double cow.

Byl z toho kolem velký chechot, že Achmed Roméno zapomněl i na pohlavky a kopance. Jen Vašek, pobledlý, držel opět bič a stál mezi ostatními. Teď, když se mu dostalo vysvětlení té nadávky, pochopil, že to byla nebezpečná přezdívka, která by mu otrávila celý život zde. Najednou tedy zapráskal bičem a vykřikl:

"A kdo to ještě jednou řekne, každého zbiju!"

Hans také vycítil, že by Vašku mohl být zesměšněn, a proto dodal:

"Dobře, Vašku. Nedej se. A uslyším-li to já od něhoko, nevezmu si na něho bič, ale lonžový řemen. Alou, každý po svém!"

I shledal Paolo, že je nutno ještě více nenáviděti Vašku, neboť všichni mocní se ho ujímají proti hochům, kteří umějí víc. Ale je třeba si dát pozor, protože Vašku má zřejmě hroznou sílu a byl by snad krásného Paola zabil.

VII

Historka s dvojitou krávou byla švanda, která měla vážné pozadí: Vašek čím dál tím víc mluvil řečí, která nebyla žádný jazyk. V cirkuse užívali všichni hantýrky, která byla složena z francouzských, italských a anglických výrazů, čeští dělníci do svých českých hovorů vplétali pokroucená německáslova, ale Vašek k tomu všemu přebíral, dontérem počínajíc, všeliké výrazy ze všech řečí, které kolem sebe slyšel. A volalo se tu i hovořilo francouzsky, anglicky, italsky a španělsky, Gevaertsové někdy spolu mluvili švédky, paní Berwitzová se Steenhouwerem hovořívala holandsky, Roméo klel nebo se dovolával Boha arabsky a turecky. Cirkus Humberto byl jako jazyková archa Noemova, kde měli od každé řeči po páru. Dospělí si na to navykli, ale u hocha, který v tom žil jako Vašek, nastávalo z toho v hlavě babylonské změtení. Někdy promluvil tak, že mu už vlastní táta nerozuměl a musel si to dát přeložit; ale když Vašek začal říkat i "mašalah" uznal Bureš, že už je nejvýš na čase ochránit jeho českou dušičku před úplným zmatkem.

Tehdy vyhrabal Burerš vzadu v osmičce balík knížek svázaných motouem, a kdykoli se hodilo, začal z nich předčítat. Po prvé to bylo, když Vašek u večeře rozčileně vykládal, jak byl se byli toho dne málem porvali tygři se lvem; Gambier je cvičil k společnému vystoupení, ale toho dne propuklo dávné nepřátelství obou kočkovitých, a nebýt několika hlídačů, s tyčemi, byla by tekla krev. Osmičkáři mluvili o tom, jaká nenávist mezi některými šelmami panuje, a Bureš si najednou vzpomněl, že je na to přece i slavná báseň. A už povstal a hlaholivě přednášel: "Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý..."

Poslouchali zprvu s úsměvem jeho pathetickou deklamaci, ale najednou zvážněli a sledovali básnické vyprávění s odborným zájmem:

Heřman všeliké hrůzy prost

projíždí tam pouště a lesy,

novou konaje myslivost,

jakoby zvyklý, potvory děsí.

Jednou žena se za pardem,

od komonstva se vzdauje svého;

kůň tu zarazí v běhu svém

a hlk dopadá ucha i jeho.

Rychle tam bodá odkud ten řev,

ač se kůň mu příčí a brojí,

dojel a vidí, an zápasí lev

se dvěma tygry v náramném boji.

"Jednomu na dva se pomoci má!"

praví a dřevce svého se chopí,

a než ho dravstvo to znamená,

v tygra jednoho zarazí kopí.

Skočí s koně a vytasí meč,

aby druhou potvoru ubil;

ale než ji dohonil v seč,

již ji lev svou dlápou byl zhubil.

I chvěl hřívou, se zvedaje,

obou tygrů a svou krví zborcen,

vděčně k ochránci vzhledaje,

lehnul k nohum jeho mu zkrocen.

Tady sebou pohnul Malina. Měl patrně nějakou námitku, ale počkal, až jak to dopadne. Poslouchali tedy, jak Heřman ovázal lva a jak ten šel za ním až do městské brány a jak potom žili v Čechách, až rytíř umřel, a lev "žalostí hrůzně řval, nejedl, nepil, třetí den pošel".

"No, hezky jsi to, Honzo, sesadil", pochválil Malina Bureše, "jenom ti nevěřím, že si mu ten lev lehnul k nohoum. Všecko, ale tohle ne".

"A proč ne?" bránil Bureš fantasii Simeona Macháčka. Z vděčnosti..."

"Neleh", zavrtěl hlavou Malina. "To dá rozum, že by se držel toho tygra. Když má lev kořist, položí na ni pracku a vrčí nebo řve. A pak ji vezme do zubů a cloumá s ní a tahá ji a pořád vrčí. To tam do té básničky přidej: že vláčil tygra po pralese sem a tam a řval. To mi tam chybí".

"A ještě něco", podotkl Kerholec. "On by si mu neleh k nohám. Kdyby byl opravdu zkrocen, jak Bureš řík, nejvýš by se mu třel hlavou o tělo".

"No, což o to", vpadl Vosátka s nezvyklým znaleckým zájmem, "ona se Korina před Gambierem taky rozvalí".

"Jo, lvice, to jo", hájil svou Kerholec, "ale převalí se na záda, a ne aby si lehla k nohám".

"Nu, on si samec taky někdy před dompteurem lehne", mínil Malina, "lev by to moh být, ale starý a líný".

"Jenže takový starý lenoch by se nerval s tygry", tvrdil Kerholec, "ten by zařval a utek. Povídám, že to byla lvice".

"Ale přátelé", hájil Bureš znovu báseň, "představte si, že to bylo z vděčnosti, když mu ten Heřman z Bubna zachránil život a ovázal rány!"

"Takové věci se dějí", pokyvoval Malina. "Lvi jsou vděčni za dobrotu. Jednou měl dompteur Červinka mladou lvici, jmenovala se Kleopatra. Ta dostala zápal plic a on si ji ve strachu, aby o ni nepřišel, vzal k sobě do postele a tak ji ošetřil, že se uzdravila. A ta Kleopatra mu byla za to až do smrti vděčná, jak k ní přišel, už se zvedla na zadní nohy, objala ho a lízala mu tvář..."

"No vida", obrátl se k ostatním Kerholec, "tak to byla lvice a lízala mu tvář, a ne že by si lehla k nohám!"

"Zkrátka, Honzo", ušklíbl se seržán Vosátka, "nezbude ti než to královské dílo předělat, jedna aby lev nejdřív vysmejčil s tím tygrem prales a pak aby z něho byla lvice a olízala tomu tvému Heřmanovi z Bubna spanilé jeho líce".

"To snad nejde", vmísil se skromně Karas otec, "vždyť by ho při tom povalila".

"Tak to bylo obráceně", přijímal to Vosátka, "to by tedy rytíř Heřman ulehl k nohám lvici".

Tomuto obratu ve znaleckém rozboru básně se musel už i Bureš dát do smíchu, ale pře tím skonečena nebyla. Neboť Malina namítl, že by rytíř nemuel padnout, protože stojí-li lev na zadních nohách, je to jeho nejslabší posice a tak s ním člověk může i zápasit, drží-li ho při tom od těla. Pak se ještě chvíli uvažovalo o verši "nejedl, nepil, třetí den pošel". Někteří mysleli, že kdyby dostal jako zde v cirkuse deset liber pěkné koniny, že by neodolal, jiní soudili, že by snad nežral, ale pít že musí; jako nejvyšší autorita rozhodl Malina, že text je správný, protože lev v rozčilení nebo zármutku nežere a nepije, a je jen otázka, jestli by pošel už třetího dne.

"To v něm musela být ještě nějaká nemoc", usoudil Malina, "třebas se o funuse nachladil. Docela zdravé zvíře by žilo dýl, ale bylo-li mu něco, tak je to možné, že dovede lev zajít i za dva dny".

Zdálo se, že tím je báseň definitivně schválena, ale Karas otec ještě měl nějakou starost. Jak prý to bylo tam s tím průvodcem a s vladykou. Bureš musel chvilku hledat v paměti, než konečně to místo znovu odříkal.

Kudy stoupal, mu po boku byl,

každý se divil průvodci tomu,

a když vladyka poselství sdil,

následoval jej do Čech domů.

"To je to, čemu nerozumím", přikývl Karas, "jak to, že ten vladyka to poselství zdil. To je zazdili cihlama nebo co?"

Zednický problém básně vyvstal opravdu všem jako záhada.

"Ale to je jen tak básnicky řečeno", prohlásil Bureš, když chvilku o tom přemítal, "sdil - to tu pro rým místo sdělil, jako pověděl nebo oznámil".

Koukali se na něho nedůvěřivě a prohlásili, že tomu nevěří; jakýpak by prý to byl básník, aby mluvil o zdění, když chce říci oznámení; a kdyby prý tohle mohli básníci dělat, něco jiného myslet a něco jiného napsat, to že třeba tu ve skutečnosti vůbec nešlo o lva, třebas to byla postřelená vopice a ten Heřman z Bubna byl třebas ve skutečnosti nějaký Franta z Holešovic.

"Nu, já jsem znal jednoho Heřmana z Bubna", prohlásil na to Malina, "jmenoval se Poláček a dodával nám, kyž jsme byli v Praze, oves a seno a slámu".

"Když se jmenoval Poláček", namítl Bureš, "tak tedy nebyl z Bubna".

"A to zase byl", tvral na svém Malina, "to mi nepovídej, já sám jsem k němujezdil brodem pod Štvanicí. A na druhém břehu hned byla Bubna a tam měl ten Heřman Poláček sklad".

"To byly Bubny a ne Bubno, ty chytrý", vysmál se mu Bureš. "Tohle je starý rod pánů z Bubna na Jelení..."

"A takhle je to tedy", ulevil si Karas otec, "já porád myslel, že on měl nějaký buben na jeleny. Ale co se toho oselství týče, to je marné, to oni to poselství asi zazdívali. Dřívějc se dálo všelicos".

Touto obecně uznanou pravdou byla nakonec báseň schválena a rozhodnuto, že se může jít spat. Jen Bureš nebyl spokojen, protože mu svými námitkami rozbili všechen estetický účin.

"Vždyť já to, vy kujóni, nepřednášel pro vaše menažerijní rozumy", prohlásil jim, "já to deklamoval tuhle pro Vaška. Jakpak se ti to líbilo?"

"Líbilo. Bylo to moc hezké".

"Vidíte? Mládí má ještě smysl pro poesii. Mládí je ještě plno posvátného nadšení a nepodléhá rozumářství starých. Jaká je to útěcha, že věčně budou zde lidé kterým básníci mají ještě co říci. Copak se ti nejvíce líbilo?"

"To, co řekl ten vladyka, když viděl ten zápas".

"Jednomu na dva se pomoci má!"

"Ano! Jednomu na dva se pomoci má! A já, když jsem pral Paola, měl jsem jich na sobě sedm. Ale byl bych je všecky přepral, kdyby byl nepřiběhl Hans a ti druzí".

"A ta statečnost českého pána se ti nelíbila?"

"Ó ano. Ale já na jeho místě bych toho tygra neprobld. Já bych ho bacil po čumáku a bil bych ho, až by lva nechal. To je přece škoda, zabít tygra".

Bureš viděl, že už i Vašek je zachvácen cirkusáckým cítěním, ale utěšoval se tím, že v jeho mladé duši je ještě místo i pro jiné city. A umiňoval si, že je bude nyní horlivě pěstovat, aby zachránil toto dítě vyšším úkolům i národu. Už příštího dne mu před polednem deklamoval:

Slyš, kterako z daleka temný hluk

ty hory a doly probíhá!

Hle, táhne se nějaký v rozbroji pluk

a trub jeho válku budící zvuk

se strašno po kraji rozlíhá,

a pakli se zbrojnošů statných ptáš:

"Toť jest Žižka, Žižka, vedoucí ředitel náš!"

Stará Šímova romance opravdu zaujala Vaškovu fantasii, že měl hlavu plnou vítězného vojefůce; a Burešovi dala příležitost, aby mu na schůdkách maringotky vyprávěl, kdo byl jednooký hridna a jakou válečnou slávou slynuli staří Čechové. Vašek naslouchal napjatě, každé slovo hltal - to byly pravé příběhy pro klukovskou obrazotvornost. Jen v jednom cítil jakýsi nesoulad, o němž Bureš neměl ani tušení: Šírův refrén v něm vzbudil jasnou představu, že Žižka, vedoucí ředitel náš, vypadal tak nějak jako Petr Berwitz, když předváděl skupinu rapů ve volné dresuře, a s tím tedy se těžko sloučilo líčení Žižky jednookého.

Ale Bureš horlivě utvrzoval ve Vaškovi správnou představu: hned vzápětí přišel s Vocelovou básničkou o sběhu na Staroměstském rynku, kde dva zamlklí muži naslouchají vyprávění o smrti mistra Jana, jeden král Václav, druhý.

Druhý tichý muž tam stojí

v kroji slovanském,

hlavu níže kloně, hledí

na tu pražskou zem;

přitom jilec meče drtí

svalovitá pěst,

vojína až k rozjímání

vzbudí jilce chřest;

hlavu plnou hněvu zdvihna,

plaší z duše sen -

pod přilbou, hle! září hrůzně

jedno oko jen.

Tento zlověstně uťatý závěr velmi působil na Vaška, který si dával básničku znovu a znovu opakovat. A neméně se mu líbil závěr romance Čelakovského:

Sezimovo tělo ční tam nad lomem,

záře z hradus vítí ještě nad borem,

kudy roty táhnou dál na Rakusnice,

"Kdož jste boží bojovníci" zpívajíce.

Tyhle věci uměl Bureš přednášet, přimračené oko šlehalo blesky hněvu a vzpoury, levice svírala hruď, prvice se patheticky vznášela, hlas duněl a hřímal; Vašek zíral na něho ve zbožné úct, cítě bezděky, že ho ty podivné, neslýchané verše unášejí ještě do jiných krás, než byla poutavá lepost cirkusu a zvěřince kolem. Bureš deklamoval většinou zpaměti a znalec by byl poznal, že jeho repertoár je trochu zastaralý, že česká poesie v těch letech už byla zase o kus dál. Ale pro Vaška to bylo všecko nové a povznášející, zaplňovalo to jeho mysl novými zájmy; netrvalo dlouho a Vašek seděl s Burešem u knížek a sám si pomalu slabikoval jejich obsah.

Bureš uměl ke všemu, co dal Vaškovi číst, připojit nějaký výklad, většinou o české zemi. Bylo to zvláštní: táhli daleko vzdáleni od svého pravého domova, kolem nich se ozývala různá nářečí dolnoněmecká, friská, holandská a vlámská, plachty jejich stanů se vzdouvaly vlhkými mořskými větry a nejednous e jejich vůz kolébal pár sáhů nad příbojem vzdutého moře - a tu v těch neznámých končinách vyprávěl černovlasý životní ztroskotanec malému hochovi o lásce k vlasti, která ležela vzdálena za sedmerými horami, za devaterou řekou, a hoch se rozhoříval láskou k národu, z něhož tu měl kolem sebe jen svého tátu a čtyři vyvržence. Byli však takoví, že je musel milovat, každý nějak vynikal, všichni plní zážitků a historií, všichni byli pevní, tvrdí, chlapští a jednali s ním jako se sobě rovným. Bureš mu vykládal o starém pánu, ktrý všecku tu minulost objevil a sepsal v krásných Dějinách národu českého. Jindy mluvil Bureš o statečném bojovníku panu havlíčkovi, nebo mu se slzami v očích vyprávěl o utrpení Josefa Kajetána Tyla, který se obětoval českému divadlu a raději zmíral hlady, než by je opustil. Vašek míval dojem, že to všechno jsou lidé, s nimiž se Bureš osobně znal a stýkal. Ale když se ho jednou na to přímo ptal, Bureš se zadíval stranou, pak mávl rukou a nevrle prohodil:

"Ach, to by byly dlouhé historie".

Jejich hovory vpadly ovšem čím dále tím častěji do rozprávek, které se vedly při večeři. A když se tak Bureš před hochem rozhovořil, aby líčil krásu zlaté, stověžaté Prahy nebo nějakou památnou příhodu z dějin, zmlkali i ti ostatní světoběžníci a tiše naslouchali vyprávění o domově, vyprávění o vlasti.

Nikdy se tak mezi nimi nemluvilo, byli navyklí drsné rvačce se životem a neměli kdy na citlivosti. Ale když tu byl mezi nimi ten chlapec, to lidské mládě, které nechtěli připravit o znalost těch posvátných věcí, odsouvali se sebe tvrdou skořápku a bezděky se objevovali podobní a blázcí jemu, prosté dětské duše, toužící po víře i po legendě.

Měkkosti však nepodléhali a Vašek se bezděky od nich učil přijímat život tak, jak je. Zpravidla to bylo tak, že z krásného vyprávění vpadli do své cirkusácké skutečnosti. Příliš jí byli naplněni, příliš v ní žili, aby se mohli z ní vytrhnout na víc než na chvilku.

To třeba, když už Vašek uměl plynně číst, poručil mu Bureš, aby se naučil nazpaměť Horymírův skok. A jednoho dne stál Vašek na schůdkách maringotky a dětským hlasem recitoval:

Co lid všechen spěchá k Vyšehradu?

Co ten četný shon as znamená?

Rytíř jeden, spáchav hroznou zradu,

mečem skončiti dnes život má.

Pět dospělých mužů naslouchalo dál, jak byl rytíř Horymír odsouzen k smrti, že zapálil stříbrné doly, a jak si vyžádal jako poslední milost, aby e směl projeti na svém Šemíku, a jak pak s ním přeskočil vyšehradské hradby i skálu a všichi jen "spatří letěti ho k Radotínu". Pěkný rytmus Jana Jindřicha Marka je ukolébal v příjemný poslech, že se jim to velmi líbilo; ale vtom už se prodrala skutečnost jejich sněním a seržán Vosátka luskl prsty:

"Hombre, seňores! Abych vám řekl, tohle byl asi náramný cirkusák! Tady nejde jen o ten skok, ale o tu celou reklamu. Když lid všechen spěchal k Vyšehradu, co je to, pánové, jiného, než že kolega Horymír uměl své číslo dobře prodat!"

VIII

Paní Anežka Berwitzová byla smutná: jedno ze tří lvíčat zašlo. Bylo od narození slaboučké, zimomřivé, nijak se nemělo k světu jako obě druhá. Běžela si s tím postesknout ke kapitánu Gambierovi. On jen pokrčil rameny.

"Madame, s tím musíte vždycky počítat. Udržet mláďata šelem, když se cestuje, na to zpravidla nestačí lidskák péče. To je víc štěstí a zázrak. Ale ti druzí lvíčkové vypadají velmi zdatně".

"Ano. Doufám, že odchovám aspoň ty dva a jednoho dne vám je odevzdám do výcviku".

"Prosím, madame, udělám co bude možné. Ale jen pro vaši radost. A přál bych si, aby vám ji působili také oni. To ovšem tak jisté není..."

"Proč tak soudíte, kapitáne?"

"Mám s tím už svou zkušenost. není nad syrové šelmy, rozumíte, nad šelmy přímo dovezené z pralesa. Ty nevědí nic o člověku, bojí se ho svým přirozeným pudem, a seznají-li v krotiteli tvora, který jim neubližuje, přilnou k němu stejně přirozeně. Ale lev narozený v kleci a ochovanýmezi lidmi je na ně navyklý, není to už primitiv, na jehož pudy lze spoléhati. Člověk není pro něho zvláštní zjevení, je pro něho tvor jaké kterýkoli jiný, a zachce-li se mu, skočí na něho, jako by skočil na kozu. Já vím, je to rozkošné, hrát si s koťaty, ale když dorostou, je to jiné. Já jsem se po všech zkušenostech rozhodl, že chci vždycky pracovat jen se syrovými šelmami. Tam ví, na čem jsem. Odchovaný lev nebo tygr je nevypočitatelný".

"A my jsme si s Berwitzem říkali, že to teprve mohou být zázraky dresury, když zvíře od malička vychováme".

"To je bohužel omyl. Lidská společnost kazí dobré mravy šelem".

Starý Malina dostal rozkaz, aby zdechlinu zakopal. Zavolal si k tomu Vaška.

"Nejedl, nepil, třetí den pošel", odříkával Vašek, pohladiv vychrtlé tělíčko.

"Jenže teď půjdou za ním ještě dva", zabručel Malina. "Smrt chce mít vždycky troje vystoupení".

Malina byl touto malou příhodou zřejmě vzrušen a večer znovu a znovu zaváděl řeč na to, kdo asi teď je na řadě. Nadarmo starchocha okřikovali.

"V cirkuse", odpovídal jim tvrdošíjně, "neumře nikdo sám. To já mám už dávno očíhnuto. Jako to bylo naposledy: nejprve tygřice Miuma, pak bengálec Paša, pak starý Berwitz. To mi nikdo nevymluví. O cirkus nemá smrt zavadit".

Rozechvěný stařec upadl v zádumčivost a už nepromluvil. V cirkuse ani ve zvěřinci se nic nestalo, programy probíhaly podle předpisu, cesta Holandskem se rozvíjela v největším pořádku. Ale Malina samotařil, stěží tu a tam zabručel slovíčko. A jednou uprostřed večeře nedonesl lžíci k ústům, zastavl se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci, pomalu se zvedl a odešel. Kerholec kývl na ostatní.

"Jde k vozům se zvěří. Skoč za ním, Vašku, a přijď nám říci, co se děje".

Jedli dál, ale s jakýmsi nepříjemným naopětím. za chvilku přiběhl Vašek:

"Šel ke kozám - Modrovous dodělává!"

Čtyřem stavěčům přešla chuť k jídlu. Kozel Modrovous! Ten žrout a neplechář, kterýb po každé něco provedl, kdykoli jim unikl z kozí ohrádky! Kolikrát už zhltl mužstvu oběd nebo večeři, kolikrát sežral plakátové litografie, jak ohryzal Berwitzovi odložený bič! A jak hnal tenkrát sekretáře po celém šapitó! Bylo by to možno? Bylo to možno. Byl přece mezi zvířaty cirkusu hotový Methusalem, nikdo řádně nevěděl, jak dlouho už vede kozy v parádních průvodech městy a městečky. Vypadal poslední léta jako ďábelský Mefisto, ale teď už na něm dlouho pozorovali, že zlenivěl a zpohodlněl, a většinu času proležel a prospal.

Kerholec se zvedl a ostatní za ním. Mezi vozy s klecemi našli starého Malinu. Seděl na zemi a modrobraeého kozla držel na klíně. Modrovous měl oči zavřeny a dýchal těžce. Nad ním stála Anežka Berwitzová, hladila ho a šimrala mezi rohy a mluvila na něho mazlivě, ale kozel na to neodpovídal. Mužští se vytratili, jenom Kerholec se tam vrátil a podal Malinovi houni. Malina kývl hlavou a přikryl hubené tělo kozlovo. Bílé jeho družky se tísnily v koutě a mečely. Ředitel Berwitz přišel, ohmatal pevnou rukou Modrovousův krk a břicho, ohnul mu přední nohu a pokrčil rameny. Domluvil Anežce, aby šla k večeři, ale Anežka ho nechala odejít samotného. Zůstala s Malinou, a když se setmělo, přinesla si kovanou vozovou lucernu, rozsvítila ji, a zachumlavši se do pláště, usedla vedle Maliny. Občas přišla k nim noční hlídka a zase se vzdálila. Pomalu plynula bezhvězdná noc, můry přiletovaly k žlutému světlu lucerny, někde v dáli odbíjely věžní hodiny a po každé se rozezněla zvonková hra. O půl jedné vtáhl Malina ruku ke kozlově tváři, napřímil tělo a řekl:

"Už je..."

"Chudák Modrovous", zašeptala Anežka. Umřel jí kus toho starého, milého světa, do kterého se vdala, umřel jí kus Cirkusu Humberto. hladila chvilku vychládající tělo. Pak zvedla hlavu.

"Vendelíne,- nemohli bychom ho tu pochovat... hned teď... my sami dva... Modrovous si to zasloužil!"

Malina kývl šedou hlavou. Vytratil se někam do tmy, vrátil se s motykou a lopatou. Anežka pozvedla mrtvého kozla. Stařec vzal lucernu. A šli tiše mezi spícími maringotkami ven, na písečnou stráňku, kde se bělalo několik břízek.

"Tady, Vendelíne!"

Postavil lucernu, obhlédl místo a začal kopat. Anežka složila své břímě, vzala pevnýma, vypracovanýma rukama lopatu a odhazovala uvolněnou hlínu s pískem. Bylo to v nejjižnějším cípu Holandska, v kopcovitém kraji valkenburském, nedaleko hranic Belglie i Německa.

O půl třetí lezl staroch Malina po špičkách do vou číslo osm. Spáči sebou pohnuli, pozvedli hlavy.

"Jak mu je?" zeptal se někdo přidušeně.

"Zítra zemře někdo třetí", po dlouhé době opět promluvil Malina.

Zítra byl den rušné práce od úsvitu, mělo se jet na Cáchy, bylo třeba překročit hranice a bylo nutno nadehnat si zdržení, s nímž tam mohli počítat. Petr Berwitz byl od rána na nohou, ale než vyrazili, poslal si ještě do Valkenburgu pro poštu. Přijímání ranní pošt byl u něho obřad, jejž nejraději vykonával ve velkém stanu. Postavil se na okrajovou pistu, a hlasitě vyvolávaje adresy, odevzdával velkým gestem jednotlivé dopisy členům svého souboru nebo sekretáři Steenhouwerovi. Říkalo se mei uštěplky, že to dělá, aby ukázal všem, že umí číst a že není jako ten rejtar Kranz, který s nouzí se naučil namalovat pět písmen svého jména, a drže dopis vzhůru nohama, naříkal si na dlouhozrakost, nebo jako ten proslulý direktor Ravenelli, který došlou poštu rozložil vždy po pistě, aby si každý vzal, co mu patří, a to, co zbylo, potom shrnul, odnesl do svého vozu a tam to spálil. Negramotnost nebyla nic příhanného mezi cirkusáky, jejichž velkávětšina nikdy nechodila do školy. I v Cirkuse Humberto visel v těch letech na jedné opěrné tyči u brány přibitý program pro negramotné. To bývala jedna z mnoha funkcí Vendelína Maliny, který, sám neuměje číst a psát, maloval těžkou rukou na hrubýpapír hieroglyfy, které označovaly jednotlivá čísla: obdélník s nožičkami koně, čárka s kolečkem jezdce, oblouk slona, dva háky létající hrazdu a trojúhelník šaškovskou čepici.

Tentokrát nebylo kdy na velký ceremoniel s poštou. Berwitz popadl balík, letmo jej préhlédl, aby jej celý odevzdal Steenhouwerovi. Ale před koncem se zastavil a pomalu vyňal dopis s černým rámečkem. Podíval se na Steenhouwera a pak energicky roztrhl obálku. Rozevřel dopis a už zavolal přidušeně na sekretáře:

"Frans, zavolej Anežku. Děda Humberto zemřel!"

Psala mu to matka ze Savojska. Ctihodný Carlo Humberto zesnul tie a blaženě uprostřed svých psů a koček, s cvičitelskou hůlkou v ruce. Na svých devětaosmdesát let se zdál být tělesně podivuhodně svěží, rád si popil vínka a rás si při něm i zařečnil. Ale jeho duch zřejmě ochaboval. Od loňska cvičil velké společné číslo se spy a kočkami, ale za půl druhého roku nemohl s ním být hotov, protože si začínal plést, co od kterého zvířátka požaduje. Naučil na přiklad Foxteriéra skákat řádný saut périlleux, ale pak po něm chtěl, aby přinesl v košíku dvě angorské kočky, což byla úloha bulldogova. Od jara cvičil s nimi na zahrádce, sedě přitom na sluníčku lenošce, ale najednou si přitom zdříml, až ho psi vyburcovali štěkotem, když se přes všecku dresuru dostali do sporu s kočkami. A tak tomu bylo i to pondělí: děda Humberto seděl odpoledne na zahrádce, čtyři psíci s dámskými a pánskými kloboučky tancovali před ním na zadních nožkách, děda naklonil hlavu k levému rameni, usmál se a umřel, a psíci tancovali dál, bázlivě se ohlížeje po něm a po jeho hůlce, a už je nožky bolely a jeden po druhém s epomalu odvážil spustit e na všecky čtyři. Hůlka se nepohnula, pokárání s neozvalo; stáli a vrtěli rozpačitě ocáskem, až jeden s tyrolským kloboučkem se najednou zjevil a začal výt a po něm všichni ostatní, ti tři tanečníci, čtyři skákači, dva figuranti, dva oblečení za policajty; dvanáct podivně omaškarovaných psíků vylo v kruhu, až přiběhly ženské a našly dědu mrtvého mezi kvetoucími oleandry, v zahradě plné vůní.

"No, děda Humberto!" řekl Petr Berwitz, když Anežka dočtla dopis. "Krásný život, krásná smrt. Přišij na všechny rukávy smuteční pásku. Za deset minut jedeme".

Skon zakladatele podniku vzubdil po celé posádkce této pozemní plachetnice velký rozruch. Bylo o čem povídat a na koho vzpomínat; nejvíce ovšem toho věděl starý Malina, který se starým principálem přojezdil dvě třetiny svého života.

"Co jsem povídal?" pohlédl na své souputníky při obědě pohledem, v němž nebyla žádná pýcha vítězství, nýbrž jen potvrzení hlásané pravdy. A ačkoli byl staroch tou třetí smrtí nejvíce dojat, jeho starostlivý neklid a nepokoj pominul a Malina zase rozvázal jazyk.

Tyto věci se poměrně nejméně dotkly Karase. Byl nováček, nevěděl nic o Humbertovi a jen se zájmem poslouchal, co Malina vykládá a nač i druzí vzpomínali. Zpravidla měl teď Karas při těch večerních hovorech v rukou špalík a nůž, neboť od chvíle, kdy upevnil první ozdobné emblémy nma svůj vůz, nestačil vyřezávat, co objednávek se mu hrnulo. Vyšňořená osmička vzbudila závist všech ostatních maringotek, a kdo měl svůj vůz, každý se teď snažil nějak jej zvně vyzdobit a zkrášlit. Někteří jej aspoň nalakovali svítivými barvami, aby se vyrovnali modrému vozu Roméovu, jiní si pestře omalovali rámování oken a dveří a tu a tam se vyskytl i netušený mistr ornamentu, který vytáhl podél střechy celý vlys. Ale nejvíc se toužilo po řezaných hlavičkách nebo reliefech z ruky Karasovy.

Po koňských hlavách a po sloním reliéfu se objevil mezi maringotkami nov zázrak: nad okénkem pokladny se vznášela soška Fortuny, která z rohu hojnosti sypala jablka, kvítí a cosi,co měly být bankocetle. Jeden po druhém přicházel obdivovat znamenitý řezbářský tvýtvor. Mezi jinými i kapitán Gambier, který svou krásně učesanou hlavou pohodlně dosahoval ke zvýšenému okénku, za nímž seděla paní Hammerschmidtová. Gratuloval jí ke krásné výzdobě a hned se s ní hovorně začal radit, co by si měl pořídit na svůj vůz, zda lva nebo tygra nebo medvěda. Paní Hammerschmidtová doporučovala lva, to že je pravé zvíře královské a heraldické. Kapitán Gambier se přiznával, že má raději tygry, protože jsou mu mnohem nebezpečnější. Pochlubil se jí, že má vycpanou hlavu tygra, který ho napadl, a že má vůz vydekorovaný tygřími kožišinami. Paní Hammerschmidtová se vyslovila, že to musí být asi nádherné a mnohem hezčí než u Berwitzů, kde mají koberce ze lvích koží, které se rychle zašlapou a pelichají. Nato považoval kapitán Gambier za svou povinnost pozvat milostpaní na šálek kávy, aby si mohla prohlédnout jeho tygřiny. Paní Gammerschmidtová se trochu upejpala, jestli je to dost vhodné, ale přislíbila to s podmínkou, že si bude moci vzít s sebou své pletení. zdálo se jí, že punčocha v ruce je nejsilnjší obranou dobré pověsti ovdovělé dámy.

Tak se stalo, že o jednom odpoledním odpočinku se vydala paní Hammerschmidtová s pletením v kabelce do maringotky, nad níž vlál červený praporek. Kapitán Gambier ji uvítal velmi dvorně, na stole svítily bílé koflíčky a zatožluté rohlíky a z velké konvice voněla káva. Paní Hammerschmidtová mluvila francouzsky mnohem plynněji než Gambier německy, a tak se kapitán mohl projeviti jako uhlazený, duchaplný společník. Za jeho vyprávění paní Hammerschmidtová ani nepozorovala, že hodina odpočinku minula a vozy se daly zase do pohybu. Teprve když kolo maringotky skočilo přes kámen, vůz zaskřípěl a paní Hammerschmidtová se píchla drátem do prstu, vykřikla překvapením, spopadala pletení a zvedala se ke dveřím. Gambier ji však upozornil, že nemá smysl teď za jízdy odcházet, neví-li, kde je její vůz; a paní Hammerschmidtová rozpačitě uznala, že musí zůstat ve voze. Kapitán jí za to ukázal všechny své tygřiny a sňal se zdi vypreparovanou tygří hlavu a pověděl o svém zápase; ba vyhrnul i kalhotu a ukázal na lýtku jizvy po tygřím kousnutí. Panní Hammerschmidtová se chvěla hrůzou i obdivem k statečnému obrua mimochodem zpozorovala, že kapitn je asi po celém těle tetován. Nikdy neměla ráda tetování a vždycky o něm mluvila jako o námořnické ohavnosti, ale tady najednou cítila, že je to velmi romantické, stát po boku ilustrovaného hrdiny. Vůbec ji obcházelo jakési dávno zapomenuté příjemné vzrušení. Venku asi už zapadalo slunce, protože se ve voze šeřilo a jedoucí pokojík nabýval zvláštní intimity. Uvědomujíc si tyto pocity, paní Hammerschmidtová se lekla: netřímala už v rukou štít matronské důstojnosti. Punčocha už dávno odpočívala v kabelce. Zmátla se tím znovu a přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval: došla jí řeč. Slova se jí nějak zapletla a paní Hammerschmidtová se odmlčela. Bezradně se zadívala před sebe, přímo na jednu z obou postelí.

"Tady spí se mnou můj pomocník", řekl náhle Gambier, sleduje její pohled. "Není to nejvhodnější spolužití, které by mne mohlo potkat, ale konec konců... je-li člověk osamělý muž..."

Tohle teprve paní Hamerschmidtové dodalo. Všecka zrudla, ale zmohla se jen na nešťstnou odpověď:

"Toť se ví... vám by slušela jiná společnost..."

Gambier chtěl něco na to říci, ale paní Hammerschmidtové se ulevilo: vůz se náhle zastavil, pak se začal otáčet a z křiku bylo patrno, že jsou u cíle. Mohla se tedy z choulostivého thematu vyvléci konstatováním, že konečně dojeli a že to bylo velmi příjemné odpoledne, což Gambier zanotoval tím hlučněji. Poděkovala mu za pozvání a rozloučila se.

Když vystupovala z vozu, shledala, že všecky maringotky Cirkusu Humberto stojí tu zádí v kruhu jako chapuy kolem návsi. Ze všech vozů vystupovali mužové a ženy a jejich zraky spočinuly na paní Hammerschmidtové. A jako by Cirkus Humberto byl opravdu vesnicí na kolech, zašumělo to od vozu k vozu:

"Hele, Hammerschmidtka leze od dompteura..."

Jen jediný člověk si jí nevšímal, ač seděl na schůdkách přímo proti vou Gambierovu. Byl to starý Malina před osmičkou. Kerholcova parta byla už dávno na místě a rozběhla se za svou prací. Také Malina měl své zaměstnání. Když paní Hammerschmidtová k němu došla, viděla, že drží mezi nohama bradatého kozla a barví mu vousy na modro.

"Ah, kozel redivius!" prohodila paní Hammerschmidtová.

"Žádnej Redivius, milostpaní", odpověděl rozvážně Malina, "ale Modrovous II. Když měla svoje vystoupení ta zubatá povídám, že má mít svoje číslo i život".

Paní Hammerschmidtová se na něho podívala, ale neřekla nic a pomalu odcházela k pokladně. Před očima jí vyvstal tetovaný kapitán. A povzdechla si:

"Ten Malina je docela moudrý děda".

IX

Pan Selnicki dostal svou láhev johannisberského.

Nebylo to tak jednoduché. Především se stalo, že jednoho dne hlásil Hans řediteli, že Vašku je "fit" pro manéž.

"To se ví", dodával k tomu na vysvětlenou, "na voltiž to není, ale při obyčejném vstoupení v sedle nám ani držením těla, ani vedením koně neudělá žádnou ostudu".

Berwitz kývl hlavou a v první volné chvíli poručil, aby Vašku na Mary přijel k němu do manéže. Vašek pochopil, že se něco děje, ale byl tak hrd na své ježdění, že bez rozpaků vsedl na bandurka a vjel rychlým klusem do manéže. Na tři kroky před ředitelem zarazil Mary a salutoval. Berwitz s bičem v ruce kývl a dal rozkaz, aby jel krokem vlevo kolem. Vašek zabičl k pist a jel. Mary šla koketně jako tanečnice a Vašek na ní se ani nehnul. Berwitz křikl:

"Krátký klus! Allez!"

Vašek se lehce nahnul, stiskl lýtky a kobylka začla pružně ubíhat.

"Dlouhý klus! Allez!"

Neviditelné stisknutí kolenou, sotva postřehnutelný pohyb těla a Mary vyrazila oběma předníma nohama vpřed. Berwitz se díval, jak je Vašek "zašlápnut" do třmenů, jak péruje při mírně se vlnících skocích, a sledoval údery kopyt.

"Krátký klus! Allez!"

"Obrátit a vpravo - allez!"

"Vlevo kolem, cval, allez!"

"Stát!"

Vašek zarazil prudce běžící Mary a přidržel ji na místě v plném napětí, zadní nohy trochu podsazeny, krk ohnut, všecky svaly rozehrány. Berwitz se obrátil k bráně, kde stál hans, a pokýval spokojeně hlavou. Pak ukázal Vaškovi, že může odjet, a popošel k Hansovi.

"Ano, Hans. Vašku může před publikum. Jak toho koně zastavil a udělal s ním figuru, na to by měl potlesk".

Nazítří se na tabuli povinných zkoušek objevilo:

"V 9:20: Helena Berwitzová a Vašku. Na Miss a Mary".

Měl-li pravdu Achmed Roméo, že Vašek neporoste, pro tentokrát se mýlil: před tou tabulí se Vašek náramně vytáhl. A znovu a znovu se vracel číst to kouzelné oznámení: Helena Berwitzová a Vašku. Ještě nevěděl, oč půjde, a už byl přesvědčen, že to bude nejkrásnější číslo programu, předstihující ředitelovy vraníky i direktorčiny lipicány i Perreirovu vysokou školu. A žádná "firma" uvedená na plakátech, mu nezněla tak líbeně jako to: Helena Berwitzová a Vašku.

Mnul si ruce na báječné společné evoluce, zatím však úkol, k němuž je cvičil ředitel, byl nesmírně jednoduchý: Vašek s Helenkou měli společně přijet, pozdravit obecenstvo, objet manéž společně jako v promenádě, u brány se obrátit ke středu, na protější straně pisty se rozdělit, ona vpravo, on vlevo, a když objeli celý kruh a znovu se sešli, měli se společně vrátit k bráně udělat místo pro nástup slona. pak spolu s ním měli dojet do středu, ukázat na něj, ukonit se a obloukem odjet. Bylo to opravdu jen uvedení tlustokožného obra, ale Vašek to přijímal jako nejdůležitější aféru svého života.

Úkol byl nevelký a obě děti uměly dostatečně jezdit, aby jej už na konci první zkoušky provedly podle předpisu. Ale pouhé "podle předpisu" nikdy nestačilo ctižádosti Petra Berwitze. Všechno, co předváděl, chtěl mít svrchovaně dokonalé. Proto i Helenka s Vaškem musela znovu a znovu kroužit a projíždět manéží, aby minuciésně sladili krok svých koní i svá gesta. K jejich zkouškám začala docházet i paní Berwitzová, aby jim upravila a urovnala pohyby. S Helenkou si byla jista, ta byla od malička cvičena v úklonách a pozdravech, kdežto Vašku byl v očích Anežčiných zdravý vesnický řimbuch, který dá asi mnoho práce, než se ohobluje k úhlednému pohybu. K velkému jejímu překvapení zdravil však Vašek neviditelné obecenstvo s dokonalou grandezzou - vytrvalé Roméovo cvičení desaterých reverencí naučilo chlapce s hladkou jistotou zvedat klobou a kreslit jím ve vzduchu elegantní křivky, než v ruce nazad prohuté dospěl až do nejnižší polohy. Ředitelka byla nesmírně spokojena. Na druhý den si přizvala paní Hammerschmidtovou; začaly se dlouhé porady, jak obě děti obléci. Konečně bylo rozhodnuto, že pro Helenku se pořídí široká zvonová skuně ze žlutého taftu, upjatý černý živůtek se žlutou růží a široký slaměný klobouk. Hoch měl míti štikově šedé dlouhé kahoty, krátkou černou přiéhavou kazajku, široký bílý límec přes ni a černý nízký cylindr s plochým okrajem. Pak ještě byl přizván Selnicki, aby pro jejich výstup určil muziku. Koukl se na to a prohlásil: "Gulliver mezi trpaslíky jak jsem to předem řek. A až půjde slon, tak to budou fagoty".

Hans vytrvale sledoval všecky přípravy. Šlo přece o jeho odchovance i o koně z jeho stáje. Přitom do poslední chvíle nevěděl, k čemu to je. Na samostatné vystoupení to bylo příliš krátké a chudé. Teprve když Berwitz dal rozkaz Arr-Šehirovi, aby přivedl slona, viděl Hans, že je to entrée. Díval se na zkoušku, šlo to na první ráz dobře, ale když poníci provedli svůj úkol, stala se neslýchaná věc: Hans se vřítil do manéže, ačkoli ředitel ještě neskončil zkoušku. Berwitz se také zamračil a stiskl bič, aby jím po Hansovi švihl. Ale Hans mávl rukama a křičel:

"Chyba! Chyba! Úplný omyl!"

Berwitz zatrnul nad tou drzostí, ale Hans rozčilen vyhrkl:

"To entrée nemá žádný závěr, pane řediteli, jen se na to koukněte! Copak je pro jezdce nějaký závěr mávnout kloboukem? A Vašku je jezdec, pane řediteli, a Helenka je jezdkyně prima!"

Berwitzova tvář se zatáhla jako mračnem. Bič v jeho pravici se pomrskával. Ale ředitel se ještě ovládal.

"Co to říkáš, Hans?" otázal se ledově.

Arr-Šehir na slonu, ředitelka za pistou, pan Selnicki na estrádě ustrnuli. Věděli, že každou vteřinou nastane výbuch. Ale Hanse nebylo možno udržet.

"Ty děti nemají žádný odchod, pane řediteli! Ty děti si zaslouží jezdecký závěr!"

"A co to má být?" Berwitz se stěží přemáhal.

"Koně musí na konec vedle Binga pokleknout! Pokleknout na pravé koleno! A k tomu teprve patří poklona!"

"Ty blbče", začal se uvolňovat Berwitzův vztek, "copak Mary a Miss umějí pokleknout?"

"Umějí, pane řediteli", sípal Hans, "jako že je Bůh nade mnou, umějí, všichni čtyři poníci to umějí, vždyť už je to učím šest neděl!"

Ředitel se několik vteřin nepohnutě díval do tváře stájníkovy. Pak se otočil k Anežce.

"Madame", zvolal hlasem, jako by vydával zákon na hoře Sinai, "ohlaste v kanceláři, že kočí Hans má pokutu pět marek za nedovolené vkročení do manéže".

Pak se obrátil směrem k bráně.

"Arr-Šehir, Helena Berwiztová a Vašku znovu nastupují. Cvičí se závěr. Cvičení řídí kočí Hans. Pane kapelníku, bude potřebí změnit hudbu".

"Hudba se nezmění", obrátil se pan Selnicki nahoře k muzikantům, "jen se po těch fagotech udělá tuš do F-dur. Děkuji vám, pánové, můžete jít".

Dole v manéži stál Hans a bylo mu horko i zima. Tohle ještě v životě nezažil: dostat pokutu a zároveň být komandován k cvičitelství. V jeho prostém myšlení nastal zmatek, jejž nebyl s to zvládnout. A hle, tu jde direktor přímo k němu a odevzdává mu šambieru! Hans ji beze slova přijímá, hranatě se ukloní, popojde do středu manéže. Stojí tu náhle sám, neboť ředitel dlouhými kroky odchází vchodem pro obecenstvo. Hans neví, jak začít. Křečovitě sevře bič a tím se mu najednou sma ruka dá do pohybu a bič třikrát zapráská do prostoru. Nejhorší je překonáno. Hans kývne do brány:

"Helenko, Vašku, prosím, ještě jednou nasednout. Ty, Arr-Šehire, ještě ne, počkej chvilku. Allez!"

Helenka, Vašek vjíždějí pomalým krokem.

"Stát!" zavelí Hans. A pak si stoupne mezi obě děti a ukazuje jim, jak mají pavou nohou naznačit zvířeti pokleknutí, jak mají povolit uzdu a nachýlit se v sedle dozadu, aby změnily koni rovnováhu a udělaly si zároveň posici pro parádní pozdrav. Děti to zkouejí a Hans tiše domlouvá koním. Mary i Miss frkají, ale chápou; po čtvrté zkoušce jdou bezvadně na koleno, s levou nohou nataženou vpřed, s hlavou skloněnou až k půdě; a děti provádějí pozdrav obecenstvu. Pak se vevalí do brány slon Bingo a všecko se to opakuje s ním. Povedlo se to na první ráz. Paní Berwitzová zatleskala:

"Bravo, Hans!"

Čtyři opakování, pět, osm, deset - pokleknutí jde bezvadně, oba koníci pohazují při návratu hlavami, je v nich probuzena ctižádost hry a produkce; a obr Bingo nad nimi přemýšlivě sleduje, co se tu zamýšlí, a pozorně si všímá, kam až se má v manéži dojít a v kterém místě stojí při tom děvče a v kterém hoch.

"Bravo, Hans", opakovala Anežka, vstupujíc do manéže, když kočí všecky propustil, "je to teď opravdu mnohem hezčí. Budu to hlásit řediteli".

Vzala si bič a zamířila k ředitelskému vozu. Berwitz tam nebyl, nýbrž Frans, který si přišel pro přesnídávku. Pověděl jí, že Petr je v účtárně a že tam právě za ním přišli Mittelhoferovi se stížností.

"To si vybrali pravou chvíli", zasmála se Anežka, "dnes jim to může zlámat vaz".

Berwitz šel ze stanu opravdu zle rozvztekán. Takové vpadnutí do zkoušky, jakého se dopusitl ten starý trulant Hans, porušovalo všecku disciplinu. Jak by vapadal cirkus, kdyby v něm zanikla kázeň? A pak to s tím závěrem. To je přirozené, že jeden mozek nemůže na všecko přijít, říkal si Petr vždy, když mu někdo z personálu přicházel s nějakou radou na zlepšení. Ale to se dálo skoro po každé jen mezi čtyřma očima, žádné velké řeči se o tom nevedly, a když se nápad uskutečnil, padla vždy největší sláva na ředitele, kterýjej provedl. Petr Berwitz se naučil pozorně naslouchat řečem a názorům svého personálu, protože velmi často z toho vytěžil znamenité věci. Ale hrozně nerad by projevil, že to nejsou jeho nápady. Říkal si, že má vlastně právo na všechen rozum svých podřízených. Nese za ně odpovědnost, když něco vyvedou, proč by neměl mít slávu, když tu a tam přijdou na něco chytrého?

Ale tak, jak to dnes provedl Hans, to bylo neslýchané a nemožné. Celá kupa lidí viděla a slyšela, že on, ředitel Petr Berwitz, nastudoval číslo, které nemělo dobrý závěr, a že ten koňák, ten kočí měl lepší nápad. Jak to přijde, že vlastně pořád mají jiní lidé lepší nápady než on, Petr Berwitz? Rozebral si to pořádně, musel si přiznat, že v tom vlastním, cirkusovém kumštu přinesl sám velmi málo nového. Jemu se v hlavě rodily spíš vnější věci: jak všechno parádně obléci, jak rozvinout ovou reklamu, co přibrat a kam jet. Takový zájezd do Persie: kdo by se toho z konkurence odvážil? Ani jeho nebožtík otec by to nebyl svedl, natožpak děda Humberto. Ti se pořád piplali a párali s každým cvičením, ustavičně všecko zdokonalovali, ale na něco opravdu velkého se nevzmohli. Kdežto Petr dostal cirkus do velké linie - kolikpak podniků v Evropě se může s ním měřit? Co na tom, že přijímá cizí podněty se všech stran, od Anežky, od Gaudeama, od Selnického, od Gambiera, od Kerholce, od Arr-Šehira a teď třabas i od kočího Hanse; co by jim všem byly platny jejich nápady, kdyby nebylo jeho, který je uskuteční? Však se každému dovede za jeho mylenku odměnit, myšlenku lez bohudíky zaplatit a jsme si kvit, ale uskutečnit myšlenku, na to musí být jeho vůle a jeho možnosti, a tak přece jen je to on, Petr Berwitz, nejdůležitější osobou v podniku.