Cirkus Humberto

Trochu ho to uvažování nakonec uklidnilo, ale kus uražené pýchy a ješitnosti zůstal zjitřen. A v té jeho naježenosti přistoupil k němu trpaslík Mittelhofer se svou ženou a žádal ho o vážnou rozmluvu.

"Tys mi zrovna přišel vhod", blesklo Petrovi hlavou, "jako na pod nůž".

Ale navenek jen přívětivě kývl a řekl:

"Račte se mnou zde do účtárenského vozu".

Kdyby byl pan Mittelhofer lépe znal ředitele Berwitze, byl by se měl velmi na pozoru před tím jeho "račte". Když začal Berwitz své zaměstnance oslovovat "račte" a projevoval přemíru zdvořilosti, věděli všichni, že v něm doutnázlo, a každý se raději hleděl uklidit.

"Račte si, prosím, sednout", řekl Berwitz Mittelhoferovým ve voze. "Co si ráčíte přát?"

Pan Mittelhofer spustil zkrátka a zprudka, že Cirkus Humberto vjíždí teď do alpských zemí, kde oni mají velké renomé, a že jim tedy záleží na tom, aby tu měli plný umělecký sukces. Ale to není možné, tančí-li na cizí hudbu. Maestro že je zajisté prvotřídní, ale kousek, který jim vybral, se přece jen nevyrovná komposici, kterou si sami přinesli a kterou zde dávají hráti slonu. Takové znehodnocení je urážlivé a nesnesitelné, a manželé Mittelhoferovi tedy resolutně žádají, aby jejich číslo bylo odděleno od sloního a aby se jim hrála jejich originální hudba.

"Prosím", řekl Berwitz, "ale račte si být jist, že na jiném místě budete mít aspoň stejný sukces, jaký máte nyní?"

"Na kterémkoli místě", vyskočil trpaslík podrážděně, "na kterémkoli místě v programu budeme mít dvojnásobný sukces, když budeme mít svou hudbu. Nemám pravdu, Emilko?"

Paní Mittelhoferová rozhodně přisvědčila. Ředitel zůstával stejně zdvořilý jako dosud, jen jeho pohled byl chladný jako tulich.

"Ráčíte navrhovat kterékoli jiné místo. Prosím. Ale co když se ukáže, že na tom jiném místě budete úplně bez úspěchu?"

"To je vyloučeno, pane řediteli. Dejte nás kamkoli, ale dejte nám původní naši skladbu".

"Ale co kdybych měl přece pravdu a sukces se nedostavil?"

"Pak, prosím", a pidimužík byl všecek rudý, "pak by to, prosím, znamenalo... bez urážky prosím... že čisté umění nepatří do cirkusu... a my bychom... s dovolením... byli nuceni považovat smlouvu za neplatnou".

"Vy tedy ráčíte být názoru, že kdybyste neměli sukces na kterémkoli jiném místě pořadu, považujete smlouvu za neplatnou. Tím ráčíte předpokládat, že i já ji mám považovat za neplatnou?"

"To je samozřejmé, pane řediteli".

"Hm, o tak důležité věci by bylo třeba sepsati dodatek k smlouvě, aby nebylo pak sporů. Ráčíte zajisté souhlasit?"

Pan Mittelhofer přikývl a Berwitz zavolal Steenhouwera, který se před chvílí vrátil a jedl v rohu kus chleba se sýrem. Berwitz mu rychle nadiktoval dvě věty o dodatečné podmínce smlouvy. Mittelhofer to sebevědomě podepsal. Berwitz naškrábl k tomu svou šifru.

"Dobrá", pravil, vzpřimuje se proti trpaslíkovi. "Jsem rád, že jsme se dohodli bez soudu. Zítra budete tančit při své původní hudbě a vystoupíte jako první číslo v programu".

"Ach!" vykřikla paní Mittelhoferová, "to není možné!"

"To byste nás zabil!" zavolal Mittelhofer.

"Lituji. Smlouva praví: na kterémkoli místě. Pořad určuji já. Tím je to vyřízeno. Poroučím se. Frans, otevři panstvu dveře".

Bylo to, jak Berwitz poručil. Dříve než do manéže vjela divokým tryskem "římská jízda", ba dříve než se ozvaly obvyklé zahajovací fanfáry, vešli do manéže oba liliputáni a začali tančit. Lidé se ještě hrnuli plnými proudy do hlediště, přelézali stupně, hledali místa, volali na sebe, kupovali si programy. I ten, kdo už seděl a rozevřel program, nenašel v něm, kdo to vystupuje. Opona u brány účinkujících byla ještě zastřena, celé číslo vypadalo jako nějaký ubohý zbytek ze zkoušk nebo z předchozího představení. Mittelhoferovi zatančili jednou, zatančili po druhé, zatančili po třetí. Hledišt hřmotilo a potlesk se neozval. Kapelník držel ruku připravenou pro tuš, ale snad po prvé v cirkuse sklopil a odložil taktovku.

"Totálně odsmrděli!" ušklíbl se k muzikantům.

"Já ti dám sukces!" řekl si v téže chvíli Berwitz, který stál ještě v civilních šatech u vchodu mezi obecenstvem. Pak se podíval nahoru k Selnickému.

"Začínáme! Fanfáry!"

Trubky, trouby a tympany zahlaholily, opona se rozhrnula, dvě koňské hlavy s hvězdou na čele se objevily za ní. Berwitz rychle odstoupil a chytil Kerholce:

"Řekni Vašku, ať se připraví. Pojede dnes s Helenkou entrée k Bingovi".

Oh, byl to pro Vaška den slávy a blaenství! Jak čamrda lítal od jednoho k druhému, tátou počínajíc, aby všem zvěstoval velkou a znamenitou událost, že toho dne po prvé vystoupí v manéži. I tygrům, lvům a medvědům to musel povědět, i důstojnému nástupci Modrovousovu, i psíkům Hamiltonovým i koňům a bandurkům a za nimi velkému Bingovi.

"Bingo, miláčku Bingo, dnes si tě přivedu do manéže!" Buď hodný, Bingo, prosím tě, a dej si záležet - my ti za to s Helenkou uděláme parádné entrée!"

V přestávce vybral ten den se lvíčetem o nějakou marku méně, protože byl posedlý strachem, že se včas nepřevlékne do těch krásných šatů, které pro něho připravili. Ale pak měl dost času, aby se vynořil v orchestru, zatahal tátu za rukáv a ukázal se mu při troubení s bílým límcem a černým cylindrem. A když odtud sbíhal po schodech, měl ke všemu do štěstí, že dole právě narazil na pana Mittelhofera s paní, kteří s kufříky v ruce velmi kysele odcházeli, s nikým se tu ani neloučíce. Ó, s jakou radostí jim Vašek vysekl velkou poklonu číslo čtyři, jak zatočil před nimi cylindříčkem a šoupl nohou v lakovaném střevíci! Ještě na tři schody si povyskočil, aby je viděl, než zajdou, a pořád mával kloboukem a volal:

"Farwell! Mit Gott! Allez! Šťastnou cestu! Stia bene! Adios! Glückliche Reise! Nejedl, nepil, třetí den pošel!"

A z toho hned přešel do zpěvného: "Trpajzlík, trpajzlík, nedosáhne na majzlík!" - což si prozpěvoval, ještě když nasedal pod Hansovým dohledem na Mary.

První vystoupení direktorovy dcerky a zájem o Vaška přivábily kdekoho ke vchodu do šapito i ke bráně. Orchestr hrál nástupní pochod o jednu trubku slaběji, protože Karas to neyvdržel, a dovoliv se kapelníka, díval se dolů, jak to Vaškovi dopadne.

Nemusil mít žádný strach o výsledek. Vašek šel před publikum s nesmírnou kuráží a jeho osmahlá klukovská tvář se širokým úsměvem a veselýma očima pod šikmo nasazeným cylindříčkem okamžitě si získala diváky. A Helenka vedle něho vypadala jako velká dáma en miniature, půvabná postavička křehounké kráy. obě děti si vedly v sedle znamenitě a jejich pozdravná gesta měla dokonale vláčnou linii vyspělé grandezzy.

"Oh, wie herzig!" vzdychala paní Hammerschmidtová, "so putzig!"

"Trés ercik, trés ercik", přikyvoval jí kapitán Gambier.

"Sluší jim to", řekla Anežka Petrovi, "od podzimku dáme Helenku v Hamburku do taneční školy".

"Je to dobré entrée", přikývl polohlasně Petr, "a ten kluk, ten Vašku, kdo by to do něho řekl, koukej na tu jeho bravuru!"

Bingo ještě nikdy nebyl uvítán takovou salvou potlestku jako teď při figuře, kterou vymyslil Hans. Bylo to všechno veskrze šťastné a Petr Berwitz si spokojeně mnul ruce, jak se zbavilo předražených liliputů a oč dokonalejší náhradu nalezl. A ještě než se program skončil, poslal Selnickému slíbenou láhev.

Nejblaženější vedle Vaška byl dobrácký Hans. Jenže po přeedstavení přišla na něj chmurka. Byl zrovna den gáže - v cirkuse se všem mzdovým platům říká gáže. A jsou čtyři dny gáže do měsíce, aby lidé na cestách lépe s penězi vyšli: prvního, osmého, šestnáctého a čtyřiadvacátého. Placmistr Kerholec yvplácel gáže stavěčů, kočí a sluhů. Přivlekl ji vždy v těžkém pytli, protože příjmy cirkusu se u pokladny sbíhaly většinou v samých drobnýcha v drobných s emsuely zase vydat. Placmistr Kerholec tedy po představení a po úklidu vyvolával jednotlivé zaměstnance, ale kočí Hans se neobjevil. zalezl raději, aby neslyšel o té pokutě. Nicméně Kerholec ho dal vyhledat; a když se konečně objevil, četl mu z výplatní listiny:

"...Sráží se pokuta 5 marek, vypácí se odměna za nacvičení závěru s poníky 10 marek, činí příplatek 5 marek..."

Nezbytný důsledek toho byl, že Hans pozval Kerholce, Krase otce a Vosátku na pivo, aby se šťastný Vaškův den oslavil. Ašek zůstal po večeři jen s Burešem a Malinou sedět u maringotky.

"A co jste tomu říkal, střejčku Malino?" zeptal se hoch staříka, nemoha se nabažit vyprávění o vzrušující události.

"Co ti mám říci?" odtušil staroch, "jel jsi jako ten Horymír z Bubna".

X

Úspěch! Úspěch - jaká to vzpružina pro chtivé Vaškovo srdce! jak to v něm náhle všechno vzkypělo touhou po činnosti, po uplatnění, po vyniknutí! Stačí mu vůbec tento stan s konírnami a se zvěřincem? Sedmiletému klukovi je to všechno málo. Ráno nemůže dospat, už aby byl venku u vozů se zvěří nebo v koňských stjích. Čištění a krmení čtyř bandurků už si převzal úplně sám. Hans jen někdy stojí u kůlu a poučuje ho: "Kartáčuj vždy tou rukou, která je blíž hlavě. Nikdy nekartáčuj tak dlouho, až se ti ukáže bílý prášek. Hřeblo je na kartáč a ne na koně. Na oči a na hubu měj po každé zvláštní hadr. Kopyto musíš čistě umýt a pak namazat mastí. Kopyto se čistí jen dřevěným nožem". A Vašek poctivě obsluhuje své čtyři svěřence, načesává jim čupřinu, hřívu i dlouhý ocs, čistí žlaby, kydá hnůj, vybírá pro svou obůrku nejdelší slámu. Za půl roku zná všecky kočovské praktiky a nejednou stojí vedle Hanse, když velcí koně opouštějís táj, kouká znalecky na jejich chod, kritisuje našlapování, pozoruje i cizí koně, rozpoznává plošší kopyto a stmější, kozlí, stále veden Hansem k jeho životní zásadě, že kopyto je nejdůležitější věc, na něm že je váha koně i s jezdcem.

Ve stáji by vydržel Vašek celý den, ale jak by mohl vynechat kapitána Gambiera, když v modré zástěře yvsekává koňské čtvrtky na desítiliberní porce a roznáší je na vidlici tygrům a lvům! U toho přece musí Vašek taky být, pozorovat skoky zvěře, když cítí potravu, poslouchat chroptivé řvaní a hluboké vrčení šelem, když popadnou maso mezi pracky, a dívat se na ně, jak po nakrmení pomalu, s požitkem pijí vodu, skloněny k nádobě krásnou protáhlou linií. A pak je třeba si zahrát s lvíčaty. Jsou teď ve voze Gambierově, mají už jméno, Borneo a Sumatra, a rostou jako z vody. Vašek už je pomalu nebude moci o představení nosti, škrabou ostrými drápky, a protože už dostávají masitou potravu, může být jejich drápnutí nebezpečné. zato ve voze nebo na ohrazeném trávníku na slunci je s nimi podívaná, jak si hrají, jak se honí, jak na sebe číhají, jak se rvou, křížkují a jak zase odskočí. Pan Hamilton k nim přidal mladou fenku teriéra a teď je mezi těmi třemi mláďaty teprve šťouchanice a vztekanice; a Vašek u nich je jako čtvrté mládě, spustí se na všecky čtyři a lvíčata s psíkem na něho dorážejí, udělá jim ze zchumlaného papíru myšku a lvíčkové se hrbí ke skoku jako pravé kočky, natáhne se na výsluní na vyhřátou zem unavená koťata se mu schoulí na prsou a předou, až usnou.

Ale Vašek nemůže dlouho odpočívat. V menažerii je plno zvířat, která stojí za pozorování. Co zábavy dá jen neklidné stádo opic! A vedle nich sedí na bidélku papoušek Fifi s růžovou chocholkou, nejučenlivější ze všech, který pokřikuje šesti nebo sedmi jazyky, křičí jako opice, štěká jako hyeny, hvízdá několik taktů Ach, du lieber Augustin, vrže jako skřípavé kolo u vozu, do toho pískne píšťalkové signály Kerholcovy a zas volá občas zaslechnuté výkřiky: "Anton, Trikwasser! Pozor, Hans, jedeme! Arr-Šehir, allez! Bingo! Bingo! Open the door!" Vašek ho lehce šimrá na rozčepýřené hlavičce a vytrvale mu předzpěvuje "Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?", aby rozšířil jeho repertoár o novou notu.

Mezi zvěřincem a konírnami bývá umístěna stáj slona Binga. Vašek nikdy nemůže vynechat tohoto svého velkého přítele, který ho vítá radostným troubením. A Vašek pomáhá panu Arr-ŠEhirovi polévat v horkých dnech Binga džbery vody a sedá na bobku vedle něho, když Arr-Šehir velkým pilníkem hobluje Bingovy nehty. Arr-Šehir je u svého Binga téměř ustavičně. Musí-li odejít, Vašek si hraje s Bingem: vezme jeho chobot a šeptá mu do něho mazlivá slova; a Bingo prstíkem u chobotu omakává hochovi tvář. Pak přitáhne Vašek lehkou kupici sena a Bingo vyškubává z ní chuchvalce a hází si je na temeno. Za chvilku má hlavu jako ve věnci a v závojích, až Vašek dole radostí tleská rukama. A pak Bingo schýlí hlavu, natáhne chobot, Vašek se přitulí a Bingo si ho postaví na hlavu do senného hnízda. A Vašek sedí blažen nahoře, tři metry nad zemí, a sní o tom, že vede posvátného slona tam někde v Sonepuru na Gangu, v tom velkém středisku obchodu se slony, o němž mu tak často vyprávěl Arr-Šehir, že tam jeho otec koupil před lety Hbinga. Arr-Šehir rád vypráví; naučil se během let slušně německy a všecno, co říká, mění se mu v povídky a průpovědi. Nejraději usedne po práci Bingovi mezi nohy, Vašek na zem proti němu, a Arr-Šehir začne zpěvavě vyprávět některou z desetitisíce povídek Školy života:

"Byl člověk lakota a kradl na poli cibuli. Chytli ho a přivedli před krále. Král je vyslechl a dal zloději na vybranou: buď zaplatí sto dinárů, nebo dostane sto ran holí, nebo musí stníst sto cibulí. Člověk lakota si ovšem vybral trest cibulí. Přinesli jich sto a člověk lakota je začal jíst. Snědl jich sedm a ještě sedmkrát sedm a bylo mu tk zle, že prosil krále, aby mu raději dal baštonádu. Položili ho tedy a přinesli hole a dali mu sedm ran a ještě sedmkrát sedm ran. A člověk lakota křičel bolestí a prosil, že řaději zaplatí sto dinarů. A tak se stalo, že člověk lakota se dal potrestat na třikrát, chichichi".

Arr-Šehir se směje tenkým, vysokým hláskem a cení přitom zuby. Když se jeho smích ozve, Bingo se přestane kolébat, zvedne chobot a tiše troubí. Vašek sedí naproti a vidí, že Bingo rozumí všemu, co se povídá; dávno už věří Arr-Šehirovi, že Bingo je vyšší, vznešená bytost, že jeho pramáti lítala prostorem na křídlech, než ji jogin zaklel k chůzi po zemi, a že je třeba být uctivý k Bingovi ve dnech sucha i lijáků, neboť Bingo je pán dešťů.

Ale jaký to dupot a jaké ržání se ozývá za plátnem konírny? Teď asi skončila direktorka své cvičení s lipicány a ti se vracejí. kdykoli mají po práci, řičí rozkoší a ostatní koně jim odpovídají. Teď začně cvičit pan Perreira a Vašek utíká, aby při tom byl. To je nejdříve římská jízda, divoký trysk kolem manéže, při němž stojí Perreira rozkročen na dvou koních, dvou krásných ryzkách s bílými hvězdami na čele a s bílými punčoškami na předních nohou. Vašek už je zná, jsou to angličtí polokrevníci Leporello a Trafalgar; a když dvakrát objeli manéž, přibíhá zlatěplavá Valerie s temnou hřívou a s tmavým pruhem na hřbetě, na jejímž levém stehnu je vypálené velké S, znamení hřebčince Schwaigangeru. S vlající hřívou cválá za oběma koni, kteří se v jízdě trochu rozestupují, a Valerie vbíhá mezi ně, Perreirovi pod nohy, takže Perriera jede teď rozkročen nad třemi nespoutanými zvířaty. A už od gardiny vybíhá valach Dahojem, světle izabelový, s růžovou pletí a bílou hřívou, dohání cválající trojici, vsouvá se mezi Valentine a Trafalgara a pan Perreira má pod sebou čtyři koně, ženoucí se v kruhu v plné kariéře. Oba tmaví ryzáci jsou vně, obě plavky uvnitř, ale pan Perreira po chvíli překročí s Trafalgara na Dahomeje, Trafalgar zvolní krok, že zůstane zpět, pak je dožene a sám vklouzne mezi Dahomeje a Valentine. Pak se to opakuje s Leporellem a pan Perreira končí jízdu stoje na obou plavých koních a maje ryzky uvnitř mezi nimi.

Když seskočí a dává všem čtyřem po kousku cukru, nasedá Alice Harweyová, švadlena a krasojezdkyně; Vašek už ví, že tady každý umí o mnoo víc, než se na první pohled zdá. Její kůň je tmavěšedá brůna Bonnaserra, s černou hřívou a s černou mouřenínskou hlavou. V klisně je andaluská a neapolská krev, má hrdý postoj, v kroku vysoko zvedá kolena a vykračuje přímo nataženýma předníma nohama. Pan Perreira říká, že je zřejmě příbuzná s lipicány a že si ji douho vyhlížel pro yvsokou školu, ale že je mu přece jen "na zadní ruce" slabá. Vaškovi trvalo pár týdnů, než se yvznal v těch různých koňských "rukách", když tu mluvili o přední ruce, o zadní ruce, o levé a o pravé, než rozpoznal, že tím míní předek koně nebo zadek a jízdu vlevo či vpravo. Ale nyní již sám mluví v samých odborných koňáckých výrazech, říká, že Bonnaserra bodázvysoka, po španělku. Pro koně má Vašek oči jako ostříž, všeho si všimne a brzo vidí, že každý kůň má nějakouzvláštnost, nějakou odlišnost. A hodiny by se vydržel dívat na jezdce v práci, i třebas na tu Alici Harweyovou, jak se vztyčí, jak na koni tančí, jak se zvedá na špičky apak zase jak skáče obručemi a přes objekty. Je to podivné: Alice je přece nezehké děvče, se silně pihovatou tváří, ale zde na koni, v třpytném letu, je to najednou půvabná krasvice, pružné štíhlé tělo táhlých údů, vznášející se v ladném vlnění nad mohutným korpusem černošedé klisny.

A pak se vrací pan Perreira se Santosem. Sedmiletý hannoverský vraník je teď v létě v plném lesku svých černých vlasů, oko mu zrovna srší ohněm, v útlých nohách mu to hraje tancem, ale když s ním Perreira stane uprostřed manéže, stojí jako z kovu, jen každý jeho sval je napjat a čeká na impuls k práci. Hudba nasadí a Perreira téměř bez pohnutí uvede Santose v rytmisované figury vysoké školy, jede s ním španělským krokem na dvě tempa, přejde klusem v passage, ve cvalu provádí changement, renvers, passady, zvedá jej k levadám a k mezairu, aby plavnými kapriolami ukončil první část produkce. Vašek ještě nikterak nechápe na čem to všecko záleží, ale to nejasně cítí jako prostý divák, že tu se před ním rozvíjí vrchol jezdeckého umění theatrálního; každý krok a každý pohyb je tu uměle stvořená krása, něco, co nebylo dáno přírodou, co jen liský důmysl, lidská vůle a lidská trpělivost vypěstovaly k ideální dokonaloti. Hlídá očima každý ten nepatrný pohyb jezdcovy ruky nebo nohy, každé pišinutí v sedle, které vzápětí působí, že kůň tančí nepřirozenými, ale ladnými kroky, překonává tíži i setrvačnost, vznáší se na místě anebo letí vzduchem ve zpomaleném, uměle zdržovaném pohybu. Je to všecko klidné, mírné, skoro pomalé, řada cviků je na místě, vypadá to jako lehounká, půvabná hra, ale Vašek vidí, jak rásná srst Santosova vlhne krajním napětím, a nejednou již byl při tom, když Perreira po produkci shodil za gardinou šaty a dva mužové mu ručníky drhli vysílené, zpocené tělo.

Po Perrierovi zkouší zpravidla Barengo. Vašek cítí zvláštní úctu k tomu zádumčivému Španělu, který je veskrze jiný než všichni ostatní. To povykující pan Laribeau je Vaškovi mnohem bližší, hoch tuší ve Francouzovi veselou krev mladého člověka, kypícího zdravím a silou, kdežto pan Barengo je vznešený a uzavřený a koná všechno jako obřad. Je to až neuvěřitelné, jak krásně se tam nahoře na hrazdě vznáší, jak letí vzduchem jako stříbrný plamen, s jakou lehkostí přistává, jak tak přilne, jako by uhlazeně kývl rukou; ale zde na zemi - ne, Vašek ještě nepoznal nikoho tak odloučeného od okolního světa. V prvních dnech mu zatanul na mysli pan farář, ale hned to zavrhl; kdepak jejich pan farář, to byl učiněný sedlák; leda o Božím těle, když šel s monstrancí pod baldachýnem, to ano, to se nějak podobal panu Barengovi, když se svou ženou a s panem Hektorem kráčí k provazovému žebříku. Vašek by se tak rád vyšplhal nahoru, už z pouhé zvědavosti, jak to tam pod střechou stanu vypadá. Když venku vane ostrý vítr, všec,o prý se tam nahoře rozezní, napjatá lana na stožáru bzučí, plátno se chvěje tichounkou hudbou, vlajka nad stanem drnčí, i dřevo stožáru prý tam nahoře zpívá. Ale když ho jednou Laribeau chtěl vzít s sebou, pan Barengo je zastavil, pohladil Vaškovi hlavu a řekl:

"Mi chicuelo, neopoutěj pevnou zem. Na ní je hrob vzdálenější, kdežtžo my nahoře jej máme přímo pod sebou".

Bylo to vážné a slavnostní, že Vašek bezděky sklonil hlavu. A nyní zůstává jen dole, zalezlý někde mezi gradin, aby se s otevřenými ústy díval na ten úchvatný vzrušený rej, na to hebké proletování bílých těl, na to neslyšitelné víření, v němž mií síla napjatých svalů a zůstává jen ladně vykroužená křivka. Takhle nějak létají andělé, povzdechl si zbožně v prvních dnech, ale později, když už všemu lépe rozuměl, říkal si: Kdepak andělé, copak andělé dovedou v letu vytočit dvojité salto mortale?

Je toho všude plno, co Vašek musí sledoval a zkoumat, a co toho teprve je, co sám musí dělat! Jede se od města k městu a Vašek na Mary jest odpověden za druhé tři bandurky, kteří klusají po jeho boku. Zastaví se k nocování a už se musí stavět přenosná stáj a Vašek stojí us vých dílů plátna arychle spojuje jejich šněrování. A pak s kočími pro slámu, pro oves, pro seno, pro vodu; a vydrbat poníky věchty slámy; a ošetřit kopyta, jak denně žádá Hans. A ráno se to všecko zas rozbourá a naloží a jde se znovu do sedla a znovu na silnici, do slunce, do větru, do dešrtě. A pak přijde předepsané město a je nutno vypomoci i při stavbě a zřizování stanu a Vašek se lopotí s gradiny a skládacími židlemi do lóží. Sesadí se pista uzavírající manéž a přijíždějí vozy s pilinami. Pět šest for pilin se vejde do manéže, je-li půda rovná; piliny se musí zadupat, což obstarávají nejtěžší tažní koně cirkusu, a polévat vodou. To je plno práce pro kluka, jako je Vašek, kterého si každý přivolá na výpomoc a který je dobrý na tisíceré zaskočení.

Ale když je pak večerní odpočinek a mužští usedají s uvolněnými svaly k hrncům s večeří, přichází Vašek do tátovy party s tichým uspokojením, že postavil svůj kus díla. Vědí o tom všichni v cirkuse, malý Vašku není jim žádný dětský mazlíček, je to jen nejmladší pracovník a mají ho rádi, že tak prostě, bez říkání dovede opustit hru a pomáhat, kde je zapotřebí zatlačit. Když se tu objevil, přijímali ho s úsměvem pro jeho roztomilost, teď však už mají dávno k němu jiný poměr. Dobyl si úcty a uznání; všichni vidí, že je v tom malém mrštném těle vážnost a houževnatost dospělého člověka; a mezi ním a všemi lidmi cirkusu se rozvíjí jakési tiché chlapské bratrství. Tohle není společnost, ve které se říkají něžnosti. Rozcitlivělý hoch by tu asi velmi trpěl drsností prostředí. To ku podivu i ten africký Paolo, protřelý, ostřílený, otrkaný, zvyklý na rány a křky, má někdy chvíle měkkého stesku, kdy je mu líto, že nikdo nepřijde a nepohladí malého, krásného Paola, nepolaskáse s ním hebkou rukou, hedvábnými slovy; jak by byla jeho dušička blažena, kdyby aspoň někdy pocítila teplou něho, vlahou mazlivost. Ale Vašek je sukovitě tvrdý, jeho nátura se projevuje spíš zaklením a plivnutím do dlaní; je mu nevolno, když ho začne objímat taková cukrující bába, jako je paní Hammerschmidtová, jeho živel jsou dospělí mužští, především ti pašáci z osmičky, s nimiž táhne jako rovný mezi rovnými.

Nejkrásnější jsou s nimi vlahé letní večery, když se táboří venku na volném kraji. Tu se parta osvobozuje z těsné klece maringoky, jeden po druhém si přinese houni, natáhnou se někde za vozy do boží trávy, a jak se nad nimi lene vysoké nebe a vzduch se chvěje milostným zpěvem cvrčků, uvolňuje se vzpomínka za vzpomínkou, mužští vyprávějí a Vašek by poslouchal až do zblednutí hvězd. Pozdní léto máještě jiné vábení: táhnou selskýkmi kraji a choutky venkovského kluka vítězí nad hrdostí jezdce - Vašek odbíhá do polí, aby si natrhal lusek či makovic. A jak se blíží podzim a den se krátí, probouzejí se i v seržánu Vosátkovi marodérské laskominy, vyvede kamarády za tábor, rozdělána úhoru mezi šípkovím oheň a peče brambory, které za jízdy natahal z opuštěných brambořišť. Dubiny, bučiny zlátnou a rudnou, svítivé břízy shazují s korun denárky, po tvářích jezdců se motají nitky babího léta, deště začínají crčet na tiše klusající koony koní, Arr-Šehir zpívá na hlavě Binga modlitbu na zastavení dešťů, Achmed Roméo, zachumlán do šátků a šálů, odříkává při zamženém západu slunce Súru Sáby: "Určili jsme v zemi své putování. Jeďte po své cestě v bezpečí dne i noci".

Všichni už vědí, že vytrvalé bubnování dešťů na plátna stanů přivolává konec cesty a radostného tulačení. V polou října je třeba přejít k zimnímu životu. Pro některé to znamená odchod z cirkusu a loučení. Melancholie se bezděky brouzdá s nimi, když za mlhy tíhnou sychravým jitrem opatřit hladovějící zvířata. Jediný pan Berwitz chodí mezi nimi s hrudí pyšně vypjatou a mne si rukama: koupil dřevěnou konstrukci na prostranství při Reeperbahn, dal ji upravit, je svrchovaným pánem zimního sídla a Cirkus Humberto po prvé bude přezimovat na vlastní půdě.

XI

Karas otec, Karas syn radostně vtáhli do kvartýru paní Langermannové. Konečně se zas budou moci po chuti natáhnout na slamníku a řádné posteli! Vdova je uvítala s velkou srdečností. Nevedlo se jí dobře, co česká parta odtud zmizela. Neslyšela nic o osudu Milnerových zedníků a nevěděla také, jak se daří Karasům u cirkusu. S podnájemníky neměla štěstí, žádný solidní pán se nevyskytl, samí přelétavci, většinou z lodí, nezaměstnaní stewardi a námořníci, kteří tu přespali pár nocí, než se někde uchytili nebo než jim došly peníze a museli n herberk; věru, nebylo oč stát. S Karasy jako by se vracel zásvit starých klidných časů. A ke všemu byli teď větší páni, byli umělci. To si vdova nedla vzít, že pan Karas je umělec, když troubí v kapele. Měla zbožnou úctu k hudbě. Nebožtík pan kormidelník Langermann hrával na tahcí harmoniku a to bylo tak krásné - kolikrát se tehdy rozslzela, když seděli spolu v kuchyni na pohovce, na stole voněla bábovka a pan kormidelník Langermann hrál na ten námořnický klaví, a zpíval: "Et wasen twei Kunnigeskinner. De hadden enander so leef".

Růženka povyrostla za ten rok o nějaký coul. Vykulila oči a radostí upustila panenku, když spatřila Vaška vcházet do dveří. Vašek se v první chvíli choval náramně vážně a důležitě, jako dospělý mužský, který už má za sebou všecky dětské pošetilosti. Ale po pár minutách to s něho opadlo a nad Růženčinými hračkami se stal z něho zase malý chlapec, který tu mezi panenkami, kuchyňkou, kupeckým krámem našel nový svt pro svou bájivou fantasii. Osm měsíců žil mezi velkými lidmi, přizpůsoboval se jim, pracoval s nimi a měl čím dále tím méně kdy na skotačivou hru; nyní se mu v kuchyni paní Langermannové, na pohovce nebo pod stolem, na čtyři měsíce otvíraly koutečky zapíraného dětství. V cirkuse zůstával vážně upjat k úkolům, které ho obklopovaly, hovořil s mužskými jako chlap, sakroval, plival a div že si nezapálil cigáro; ale tu s Růženkou zjihl a zněžněl, vžil se do jejího myšlení, a nad hadrovým panákem jako by si ulevoval od té předčasné, umělé vyzrálosti. Jen to jeho komandérství v něm zůstalo, ve všem všude musel vést on a Růženka se podrobovat; na štěstí byla Růženka dušička oddaná a povolná, plná obdivu k jeho ráznosti, a tu se tedy ochotně přizpůsobovala, když jí všecko přeměnil a přetvořil; o pokojíčku pro panenky rozhodl, že to je maringotka, z kupeckého krámu udělal menažerii, z kočáru klec pro tygry. Ke všemu, co Růženka měla a v čem žila, nasadil brýle svého vidění a obě děti se octly v novém, dvojnásob začarovaném světě.

Jen jednu věc přečarovati nemohl: Růženčin slabikář. Měla už svou první knížku s obrázky, s velkými literami, se slovy rozdělenými do slabik. Vašek některá písmena šavabachu znal, jiná si pletl, teď se však do toho zakoukl a s celou svou úporností denně si v slabikáři říkal, až uměl celé stránky nazpaměť. Táta pro tuto jeho ctižádost neměl mnoho smyslu, ale za tátou se k paní Langermanové přistěhoval Bureš a ten si každého večera přitáhl Vaška ke stolu a vyzkoušel ho z německého čtení. A pak zpravidla vytáhl ještě některou ze svých knížek a předčítal nebo dal Vaškovi předčítat básničky, které se mu líbily. Čítávali je znovu a znovu a ponenáhlu to Vaškovi znělo hlavou jako písnička.

Šlo krásné děvče k klášteru,

byl právě strašný den.

Když k fortně přišlo, zvonilo,

čímž vrátného ven loudilo,

a ten hned přišel ven.

Někdy šla z deklamovánky až hrůza:

Na silnici stojí bába

na dvě berle sehnutá,

škaredá co soví hlava,

jednooká, hrbatá,

v tvářnosti je samá brázda,

ruka kůže jen a hnát...

A někdy to byla opravdu píseň, kterou bylo možno zpívat. Když na ni poprvé přišli, prohlásil Bureš, že to takhle nic není. A druhého dne si přinesl odněkud od vetešníka starou hnědou kytaru, potáhl ji strunami, vyladil a k údivu domácích rozehrál na ní líbezné akordy. A pak přitáhl knížku a měkkým hlasem zpíval:

Když měsíček spanile svítil,

vévoda Břetislav vstal,

neb oheň, jejž k Juditě cítil,

jež e v něm dávno byl vzňal,

k Juditě dávno byl vzňal.

Vašek ani zdaleka nerozuměl všemu tomu, co v těch básničkách četl. Bylo tam množství podivných, neznámých slov, při nichž si nedovedl nic určitého představit, jen cítil, že je v nich nějaké kouzlo, že znamenají cosi mocného a slavného. Když četl: "A páni znaků hvězdy, trojříčí, orlice, lva, ostrve a lekne pozdvihli pravice", působilo to naň velebně a vznešeně. Bylo mu při četbě těch českých veršů, jako by vcházel zase do hornosněženských lesů, - zelené přísvity, modravé šero, zlaté záření a za nemnámými slovy velká, vábná tajemství. Hoch se dožadoval, aby mu Bureš četl dál a dál. Probrali všecky knížky, až nakonec Bureš vytáhl malý sešitek, velmi odřený a otrhaný, a jednoho večera z něho začal předčítat. Byla to dlouhá, předlouhá báseň, nejdelší ze všech, které Vašek slyšel, a také nejméně srozumitelná. Pamatoval se jen, že se začínala tak nějak, že Čechové jsou dobrý národ; vyprávělo se v ní o májovém večeru na modrém jezeře a to bylo překrásné; a pak tam byl nějaký loupežník, kterého vedli na popravu a on tam zvolal, aby pozdravovali od něho tu jeho zemi krásnou, zemi milovanou. Víc Vašek nevěděl, protože když Bureš přišel k tomuhle místu, roztřásl se mu hlas a nemohl dále. Vašek myslí, že začal plakat, ale určitě to říci nemůže, protože tenťák Bureš se najednou zvedl, strčil knížku do kapsy, popadl širák a vyrazil ven. A přišel nějak pozdě v noci a paní Langermannová se mu druhý den smála, že přebral. Vašek později marně na něho naléhal, aby ještě jednou četl "tu májovou", Bureš prudce odmítal, že se to pro něho nehodí; a Vašek se tak nedověděl, jaká deklamovánka to byla. A přece mu dlouho zněla v hlavě jako něco zcela zvláštního a nezvyklého.

Básničky patřily k večernímu oddechu hamburské zimy. Ve dne na ně nebylo pomyšlení. Práce čekala všude. Zdánlivě jí nebylo, když odpadlo putování a stěhování stanů, ale mnoho pomocných dělníků, "hilfáků", odešlo a na zbylé padla péče o všecko zvířectvo a obvyklé zimní správky všeho materiálu. Antonín Karas byl původně přijat také jen jako sezónní tenťák a Kerholec se chystal, že si ho pak na zimu vymůže. Ale v tom ani nemusel zakročovat. Karas si koupil Berwitze svými řezbami, které ponenáhlu, kousek po kousku, parádili zevnějšek cirkusu. A pak tu byl Vašek. Přívažek, který někdy vážil víc než hlavní kus. A zvláště teď, když se chystalo jeho samostatné vystoupení.

Vašek přejímal od starhého Hanse volnou dresuru ponyů. Koníčkové byli dobře připraveni, probíhali složitými figurami téměř automaticky, šlo jen o to, aby si bezepčně navykli na Vaška a Vašek aby otrnul pro všecky možné případy. V prvních zkouškách byl neklidný, hlava mu hořela vzrušením a bič mu pořád poletoval vzduchem. Za pár dní se však uklidnil a brzo si věděl rady i s druhým, kratším bičem, jejž mu ředitel přinesl, aby jeho vystoupení vypadalo opravdu jako miniatura cvičitelského čísla. I učil se zase znovu šambrierou v pravici dávat tempo a impuls a bičem v levé ruce brzdit a urovnávat figury, a jeho bandurkové, strakatí a lesklí jako čerstvě vyloupnuté fazolky, sledovali pozorně každé jeho hnutí. A Hans za pistou kontroloval jeho postoj, aby zůstal i v práci sevřený a vypjatý jako pravý cvičitel, aby nerozkročil nohy, aby se neohnul ve hřbetě, aby držel ramena jako ulitá. A pak přišel den, kdy poníci dostali nové postroje ze žluté kůže, pobité střírnými kolečky, se žlutými a modrými chocholy na ohnutých hlavách, a kdy Vaška oblékli do červeného fráčku. Byl to pro něho den největšího rozčilení: jednak se běžel všem ukázat, a nejvíce těm, kteří měli v šatně stojací zrcadlo, v němž se mohl vidět celý, jdnak měl hrozný strach, aby někde neupadl, aby ty krásné šaty nezamazal nebo neroztrhl. Ale i tato tréma ho po několikerém ozkusení přešla a pak konečně ve vánočním slavnostním pořadu vystoupil.

Asistenci u gardiny měl znamenitou, celý cirkus nastoupil v bílých rukavičkách k "pánské službě", aby dodal lesku prvnímu vystoupení svého malého pomocníka. Ve dvou řadách od opony k manéži stáli tu v lesklých livrejích kapitáh Gambier, Pablo Perreira, John Harwey, pan Hamilton, oba Gevaertsové, Arr-Šehir, Achmed Roméo s Paolem, pan Barengo, pan Laribeau a celé osazenstvo osmičky mimo tátu, který se díval shora od pana Selnického. Na rohu u krajní lóže stál ředitel Berwitz s Hansem a na židle přistavené k lóži si sedla paní Berwitzová s Helenkou a s paní Hammerschmidtovou. Z této slavné asistence bylo Vaškovi víc úzko než ze všeho publika kolem manéže, ale když jí prošel, když složil svou první poklonu a pruskl bičem, aby mu vspustili koně, tréma s něho spadla. Vedl koně s bezpečnou jistotou, bez překotnosti; ke konci, když už potlesk odměňoval jednotlivé figury, přešla jeho vnitřní jistota už v lehkou nonšalanci jako u zcela suverénních cvičitelů. A lidé byli z toho malého kloučka jako diví, tleskot jim nestačil, dupali a volali "Bravo!" - byl to veliký úspěch, největší úspěch nového programu. Jen maličký kaz přišel až na konec a způsobila jej paní Hammerscmidtová: ze samé něžnosti poslala Vaškovi kytici. S tou věcí nikdo předem nepočítal, a když mu ji Hans uprostřed manéže podával, shledal Vašek s hrůzou, že mu chybí třetí ruka. Nevěděl v rozčilení, co honem s biči, a upadl z toho na několik vteřin do zmatku, v němž najednou vysvitlo, jaké je to ještě dítě. Ale to právě chytlo u publika nejvíce a novu vzbouřilo potlesk a jásot. A když se Vašek konečně vracel do manéže, popadl ho tam obr Gambier, křikl na Laribeaua a oba Francouzi vyzvedli svého Vašku na ramena a nesli ho za potlesku bílých rukavic středem celého souboru.

A pak přišel dozadu ředitel Berwitz v plukovnické uniformě a popleskal Vaškovi po rameně a řekl mu, že se dobře držel a aby tatínek zítra přišel do kanceláře. A paní Berwitzová ho pohladila po tváři a helenka mu potřásla rukou a paní von Hammerschmidt div ho neumačkala, jak ho objímala a líbala. A na schodech od orchestru stál táta a místo do trumpety troubil do kapesníku a utíral si oči a u vchodu ke konírnám chodil Hans jako páv volal na ostatní kočí: "Neříkal jsem to? Starý Hans má, pane, oko pro číslo! Já už něco viděl, vy cucáci! Tohle je sukces, jaký tu nebyl leta!" Ale v tu chvíli se Vašek vytratil z kruhu ženských, rozběhl se k Hansovi, křikl "Hans - hop!" a táhlým obloukem skočil kočímu do náruče a s dětskou oddaností u zlíbal obě tváře.

"Nonono! Vašku" Tohle není třeba! To nemuselo být!" bránil se kočí a slze jako hráchy mu tekly po tvářích a kapaly na livrej. Ubohý Hans! Neutišl, co ho ještě v ten den jeho největší slávy potká. Neboť po představení přišel direktor a vlastnoručně mu přede všemi stájníky odevzdal červenou vestu se zlatými knoflíky, zabalenou do hedvábného papíru. A Hans byl novým rozčilením jako bez sebe, okamžitě si vestu oblékl, běhal v ní po stáji bez kabátu, po práci se dooblékl a prohlásil, že dnes se musí ukázat té holotě v hipodromu. To byla bouda se šesti kobylami na druhém konci Reeperbahn, kam chodili opilí námořníci a vojáci s lehkými děvčata jezdit za šesták na koni a dělat kavalíry, podnik rozkřičený, víc páchnoucí rozlitým pivem než koňskou vůní, jeden z posledních zapadáků prohýřené noci, kde často docházeo ke rvačkám a k zraněním. Nicméně byl to podnik s koníčky a kočové cirkusu chodívali za kočími hipodromu na nějakou láhev piva, aby se mohli před nimi chlubit a vytahovat. Tam se tedy vypravil Hans s červenou vestou, jenže po cestě bylo na Reeperbahn mnoho výčepů se všelikými známými, kteří dosud nic nevěděli o červené vestě. Kudy ho cesta vedla a jaké byly jeho osudy, není známo. Známo je jen, že ho o půl třetí hodině ráno dopravili strážníci do Cirkusu Humberto a odevzdali Alici Harweyové potlučeného, pobitého, s roztrhaným kabátem, s utrženým límcem. Levici měl pořezanou od skla, v pravé paži měl bodnou ránu nožem, na pravou nohu kulhal, na hlavě měl cizí klobouk, levé oko zavřeno velkou modřinou. Nepromluvil ani slova, když ho Alice vedla do konírny na seno a celou cetu mu lála. Teprve když ho opouštěla, zastavil ji, ve svitu lucerny pomalu rozepjal kabát, s námahou upřel na ni jedno oko, a pozvednuv prst, pravil: "To nic není... ty tři museli dočista vodvízt... ale červená vesta je zdravá!"

Ráno poklidil lipicány a vraníky spíš Vašek nežli Hans. Za chvíli nato přišel ředitel. Zastavl se u ovázaného Hanse a kýval hlavou.

"Hans, Hans... ani jsem si nemyslel, jaké jsi čuně!"

"Jsem, pane řediteli", přitakával smutně Hans, "jsem hrozné prase, ale, s odpuštěním, jenom z pouhé radosti. Čistě z pouhopouhé radosti. A já jsem ještě neměl, co jsem živ, takovou radost jako včera".

"A co řekneme policii, až to bude vyšetřovat?"

"Ale nebude, pane řediteli, nebude. Dyť to bylo v hipodromu. Kampak by přišla, kdyby měla vyšetřovat každou rvačku. Já jenom budu muset ještě teď obstarat pro hipodrom tři kočí, aby jim koně nezůstali bez obsluhy".

Přes to, jak byl zkřesán, šel Hans s červenou vestou večer znovu na pivo. Tentokrát ho vytáhl Karas a osmičkáři zapít Vaškův úspěch. Šlo se k Námořníkově nevěstě, kde je Moesecke radostně uvítal. Karas platil tři rundy. Byl to povinen, protože ráno, když přiel do kanceláře, oznámil mu ředitel, že se rozhodl angažovat Vašku jako mladého jezdce. To patřilo k Berwitzovým zásadám: raději přijít dřív s nabídkou, než lidé přišli s požadavky. Byl přesvědčen, že takhle to pořídí levněji a ještě to působí dobrým dojmem. Karas také bez rozmyšlení a s uctivým dkem přikývl k částce, kterou Berwitz vyslovil. Bylo to jen pár marek, ale Karas myslil v krejcarech a trojnících. Všecko mu bylo jako s nebes darované, co tu chlapec vytěží. Dvacetnky za obchůzky se lvíčetem zanikly, když lvíčata povyrostla, ale Karas je měl všecky uschovány. A nyní tedy bude k nim přidávat marky; Vašíček nic nepotřebuje a ať má nějaké úspory, až odtud půjde. Té myšlenky se Karas v hloubi své duše nikdy nevzdával. Pro svou osobu tu byl zcela spokojen, úspěchy Vaškovy a jeho štěstí ho blažily, ale osten starých společenských předsudků byl hluboce uložen v nitru počestného zedníka. Aniž o tom mluvil, myslel přece na to, že se jednoho dne shodnou a opustí cirkus, aby začali doma něco pořádného. V tom přemýšlení vadila Karasovi jen jedna věc: že nic neví o tom, jak to na jaře dopadlo s Milnerovou partou. Vyptával se na ni horlivě na všech možných místech, ale ani Moesecke, který by první mohl mít o ní nějaké zprávy, nevěděl zhola nic. Odešli, zmizeli, zapadli a nikdo během roku nepřišel se zvěstí o nich.

Jak zima míjela, vzpomínal Karas, že zanedlouho začne Milner obcházet vesnice a sestavovat partu. Snad je Karas tady ještě zastihne, snad se tu setkají a snad se tím nějak urychlí rozhodnutí. Zatím o tom nesměl ani muknout, protože mu kdekdo vykládal, jak se Vaškovo číslo osvědčuje, jak se lidem líbí a jak se i Vašek v něm enním cviením zdokonaluje, že je to všecko teď jaksi kulatější a plynulejší než v prvních dnech a že to bude znamenitá akvisice pro jarní turné. O tom už všelicos proskočilo, pan Gaudeamus byl pořád jako na koni, říkalo se, že se pojede tentokrát na východ, do Polska a jinam; Karas se ve svých nejistotách ustavil na tom, že to onechá řízení božímu. Objeví-li se tu Milner, než odejdou, nasadí všecko, aby se vrátil k zedničině; dá-li osud, že odjedou dřív, jaká pomoc, bude čekat na jinou příležitost. Jedno zlé však viděl: stavby se v Hamburku nehýbaly. Ve volných chvílích mu nedalo, obcházel volná staveniště v městě a kolem něho, ale musel si přiznat, že se nikde ani motyka nehne, aby připravila zednické dílo. Přijdou-li krajani, patrně pořídí zase špatně; a jasné vědomí téhle skutečnosti ho znovu tlačilo k cirkusu jako k záchraně.

Tak stále kolísal v nejistotách o sobě a o Vaškovi, až jednoho slunného dne hlásil Kerholec rozkaz připravit maringotky a nastěhovat se do nich. Milner se neobjevil. A oba Karasové se rozloučili s paní Langermannovou i s Růženkou a pustili se na druhou pouť s Cirkusem Humberto.

XII

Odjížděli zhruba všichni, jako před rokem, i pan Achmed Roméo si znovu plácl s principálem na dalších deset měsíců. Ale nechybělo mnoho a osmička by byla přišla o jednu svou významnou osobnost: seržán Ferenc Vosátka se octl ve velkém pokušení odpadnout a opustit partu i cirkus.

To seděli jednou u Moeseckeho při pivě, tlachali a chechatli se a najednou jim Vosátka ustrnul. Uprostřed řeči umlkl, znehybněl, jen oči vytřeštil ke dveřím. Ohlédli se tam a viděli, že do hospody vešel podivný chlap, černý, baňatyý, s nosem jako bambulí a s hubou tak širokou, že by se do ní vešlo kuřátko na jedno zaklapnutí. Byla to huba měkká, jako rozchechtaná, a taky pravé oko se smálo, kdežto levé bylo skoro zakryto spadlým a opuchlým víčkem. Po tváříh a po bradě se mu rozsévalo husté strnisko a v obličeji měl tmavé šmouhy jako by byl umazán. Ale tento mohutný chlapík s odulým břichem se zadíval k jejich stolu, tvář se mu roztáhla a už se k nim hrnul, zatím co Vosátka pomlu vstával, jako by ho tlusté zjevení hypnotisovalo. Chlap došel až k nim, srazil paty, zasalutoval dlaní ven a brumlavým basem zaduněl:

"Generále Vosátko, seržán Lebeda se poslušně hlásí".

Vosátka už stál napjat jako struna, třemi a půl prsty pravice šivhl jako stroj k půlce svého ucha a řinčivě odpověděl:

"Generále Lebedo, seržán Vosátka je poslušně k vašim službám!"

Nato oba zvedli ruce, padli si do náruče, líbali se a volali jeden přes druhého:

"Amigazo! Qué alegia! Cielos, vaya una sorpresa!"

Konečně se Vosátka odtrhl a obrátil se k svým stolovníkům:

Muy seňores míos, udělejte vydatně místo, tahle jemná dušička musí zasednout mezi nás. Dovoluji si představit: excelentísimo seňor don José Lebeda z Hlubočep, můj nejvěrnější amigo z celé Střední Ameriky. Vždyť my jsme se tam navzájem zajali! Pamatuješ, Pepíku, na bitvu u hory Pico del Espuela?"

"Jak bych se nepamatoval, Ferenc, to přece byla historie!"

Toť se ví, že všichni hned chtěli tu historii znát. A když se tedy sesedli, začal Vosátka své vyprávění o bitvě u hory Pico del Espuela.

"Slavná správní rado, já jenom nerad mluvím o svých vavřínech. Ale občas přece jenom musíte vidět, vy konihoňové, jaká osobnost jezdí s vámi po tomhle shnilém starém světě. Hlavně, že je tu korunní svědek. Tak to bylo tenkrát v Hondurasu... nebo v Guatemale?"

"Ne, v Nicaragui, Ferenc", pomohl jeho paměti pan Lebeda. "Měli jsme přece na čepicích ty fedrpuše".

"Hombre, ano, Nicaragua. Úchvatná republika, pánové. Složená z moskytů a mesticů. A tenkrát přišla taková nějaká politická rozmíška, že tam najednou byli dva presidenti. Presiden Colador, a president Almirez. O co šlo, nevím, já byl ještě gringo, ciinec, já jsem přišel zrovna z Costariky, kde jsme tuhle s Pepíčkem dělali revoluci. V Nicaragui jsem se přidal k presidentu Coladorovi, protože prohlásil, že pohanu země lze smýt pouze krví. To byla řeč podle mého gusta, a proto jsem vstoupil jako seržán do jeho armády. Vrchním velitelem yl generál Chingolo, osvědčený vlastenec. Armáda se scházela dost rychle, vadou jen bylo, že některé formace se vždy zase po čase rozutekly. Ale protože se podařilo jejich příslušníky přemluvit, by přišli znovu, stoupaly přírůstk do závratných číslic. Mysleli jsme zprvu, že už ty cifry odstraší nepřítele, ale president Amirez se chystal k boji a jmenoval vrchním velitelem generála Platuda. Viděli jsme tedy, že nezbývá než bojovat. Když ještě přišly z Kolumbie nějaké pušky a tři děla, vytáhli jsme do pole. Ve městě Matagalpa jsme dostali zprávu, že generál Platudo postupuje směrem k Rio Grande. Generál Chingolo se tedy rozhodl, že v Matagalpě rozbije svůj hlavní stan a jiné nářadí a že odtud vyšle část vojska, aby zastavil postup nepřítele. Velitelem této výpravy, pnové, jsem byl já, seržán Vosátka. Dostal jsem asi dvacet milicianos a rozkaz. Ráno jsme stáli na náměstí před kostelem, generl Chingolo přijel na bílé kobyle, vytáh šavli a promluvil: 'Seržáne Vosátko', prohlásil tam energicky, 'jděte a potřete hydru odporu. Bojujte statečně jako hidalgo. Zákon musí mít průchod'. Táhl jsem tedy vstříc vnitřnímu nepříteli. Takhle byla Matagalpa, nad ní kopec, za kopcem celá sierra, uprostřed ní hora Pico del Espuela. O kus dále prý teče Rio Grande. Když jsem s těmi dvaeti mestici přitáhl pod tu horu, narazili jsme na takovou quebradu, na takovou průrvu po jarních vodách. A vtom se strhne pokřik a na druhém břehu té quebrady pobíhá pár otrhanců s peřím na čepici a schovává se za balvany a kaktusy. Pánové, - narazili jsme na nepřítele!"

"I pro Krista Pána", uklouzlo Malinovi, "to bylo pěkné nadělení! To mi připadá zrovna tak, jako když jsem já jednou nesl medvědům chleba a před medvědí klecí stál tygr".

"A to zas ne, pane stájní maršálku, to zas ne!" odmítal jeho úlek Vosádka. "My jsme byli přece armáda".

"A cos udělal?" zeptal se Kerholec.

"Dal jsem rozkaz, aby se zaujala bitevní posice".

"To je báječné", řekl Malina. "Na to bych nepřišel".

"Vidíš. A rozkaz byl ovšem zbytečný, protože už všech mých dvacet milicianos bylo poschováváno, že jsem je skoro neviděl. A tak se začala bitva u hory Pico del Espuela".

"Bylo moc zabitých?" zeptal se Karas.

"Moc. Hlavně králíků. Oni lezli z té hory a my po nich stříleli s obou strana pak jsme si je pekli. Mimo to jsme zastřelili jednu mulu. Nepřítel se nám chlubil, že zastřelil taky supa. Střílelo se zkrátka pořád, lidé na štěstí zůstali ušetřeni. A tak jsme bojovali pod horou Pico del Espuela asi týden. Postup nepřítele byl nesporně zadržen. Nicaragua mohla hledět vstříc lepším dnům. Zato mi viděli přicházet horší časy, protože králíci se rozutekli a nám zbývalo k jídlu jen kukuřičné choclo. tu jsem se vzchopil k rozhodnému kroku: poslal jsem k nepříteli parlamentáře s výzvou, aby se vzdal. Parlamentář se vrátil s odpověděí, že oni si zase myslí, že bychom se mohli vzdát my a že by bylo nejlépe, aby se oba velitelé zítra o třetí hodině odpolední sešli v té quebradě a dojednali si to. Na tu čestnou nabídku jsem ve tři hodiny slezl do té strže a najednou jsem se musel dát do strašného smíchu: proti mně se vykulatil tuhleten buližník, Pepíček Lebeda!"

"Oni byli na té protivné straně?" užasl Malina.

"Jó, byl. Já taky koukal, když se přede mnou objevil Ferenc! My o sobě už půl roku nevěděli!"

"A teď si představte, pánové, jak jsme se v té roklině objali. My se vláčeli sem a tam a jeden druhého se nemohli nabažit. A oba jsme křičeli: 'To je báječný, to je macaňuda, ty jsi teď můj zajatec!' Nu a pak jsme o tom jednali asi tři dny. To nebylo lehké rozhodnout. Já razil zákonu průchod, on razil zákonu průchod a uprostřed toho průchodu jsem se setkali. A než jsme se dohodli, naše vojska se nám rozutekla..."

"Oni už neměli co žrát", chechtal e Lebeda, "tak se vytratili jako ti králíci".

"A my zůstali", přejímal vyprávění zase Vosádka, "Dočista sami v boží nicaragujské přírodě. A tak jsme se usnesli, že bitva u hory Pico del Espuela končí úplnou porážkou presidenta Almoreza a že tuhle Pepík bude můj zajatec. K tomuhle výsledku jsem došli ze strategických důvodů, že město Cuicuina bylo daleko a Matagalpa byla blízko a my měli hlad..."

"A hlavně žízeň", chechtal se Lebeda.

"Tak jsme jeli spolu k Matagalpě a smluvili jsme se, že u hospody před městem Pepík sleze sk koně a půjde městem vedle mne pěšky jako zajatec. V té hospodě jsme si dali queso de chancho, jako tlačenku, a já se ptám, co to je, že nevidím žádné vojsko, když tu je přece hlavní stan. A hospodská mi povídá, že to už je přece čtyři dny vyřízeno: národ přece sesadil presidenta Coladora a generál Chingoo je ve vězení. Caramba, povídám Pepíkovi, kolo osudu se obrátio, ty pojedeš na koni a já ti budu dělat zajatce, ať žije Nicaragua. A tuhle Pepík povídá - a slavná státní rado, já si dovoluji upozornit, že to byl mistrný kousek státnického umění - povídá: 'Kuš, Ferenc, teď to teprve vyžerem'. A koukne vám na hospodskou a takle shora na ni spustí: 'Matko pošlete někoho k panu faráři a k alcaldovi, ať chystají uvítání, že tu jsou dva důstojníci vítězné armády z bitvy u hory Pico del Espuela a že přijíždějí obsadit město!"

"Vy grázlové!" bouchl do stolu Kerholec, "a nepoznali vás?"

"Kdepak!" hlaholil pan Lebeda, "galony nebo prýmky, to jsme stejně neměli žádné, tam všecko záleželo jen na postoji. Jen když si člověk troufnul".

"A jak to tedy dopadlo?"

"Jak to dopadlo?" odpovídal Vosátka. "Jeli jsme do města pyšně jako dva hidalgové, alcalde s městskou radou a farář s kalanem nás uvítali, všecko bylo samé Excellenza sem, Excellenza tam, večer byl na naši počest usořádán banket a po něm ples..."

"Krásné ženy?" zeptal se Kerholec.

"Ó", zvedl Vosátka jen oči k nebi, "Lebedo, co? To byla noc, he?"

"Cielos, vos sabés - qué chiche!"

"A jak to všecko dopadlo?"

"Tak to dopadlo, že jsme ráno dali rozkaz, aby generál Chingolo byl propuštěn, pak jsme si vybrali nejlepší dva koně pro vyjížďku a po slavnostním obědě na faře jsme vyfoukli přes hranici do Hondurasu".

"Ya, ya", povzdechl si pan Lebeda, "byly to krásné časy. Nová Granada, Costarica, Nicaragua, Honduras, Guatemala, Yucatan, Mexico, Texas, Arizona - to bylo revolucí, převratů, povstání, válek, to byl život, to byla radost".

"A Santa Anna - žije ještě?"

"Ani, kamaráde, nevím".

"Co je to za svatou?" zeptal se Bureš.

"Pěkná svatá", ušklíbl se Vosátka, "nejdivočejší diktátor Mexika, Antonio Lopez de Sant Anna, generál. Půl tuctu presidentů svrhl, pak se sám všeho zmocnil a pustil se do války s Unií. Šelma krutější než ty Gambierovy kočky u nás. Ale vojákovalo se pod ním dobře, co, Pepíku?"

"Slavně. Pamatuješ na tu dvojí řež u Contrerasu a Churubuska? San Diego, to jsme před Amerikány utíkali! Tys tam nechal ucho, viď?"

"Ne, až v Chapultepeku".

"Tys byl v té obležené tvrzi? A vzdal jsi se?"

"Já a vzdát se? Já jsem jim utek. A půl ucha mě to stálo a ještě kus mé neodolatelné krásy. Vždyť jsme se pak sešli v Pueblu".

"Máš pravdu. Já už zapomněl na souvislosti. Tys tenkrát chtěl na jih?"

"Ano. Nahoře to už moc čpělo velmocemi. Šel jsem dolů, do Uruguaye, za Garibaldim. Tam byla ještě řádná partyzánská válka. Ale on už dojížděl do Evropy, tak jsem se svezl s ním".

"To já, Ferenc, šel právě naopak. Na sever. Do Kalifornie. Tam byl tehdy život. Našli tam první zlato. Moc zlata. Strašně moc zlata. Ale šlo při tom pořád o kejhák. Nebyl bych z toho ani vylez, nebýt kamaráda, nějakého Hawkinse. Neznals ho? Ohromný compadrito, původně působil v Ecuadoru, když se odtrhl od Kolumbie. Byl starší než my".

"Hawkins? Nějaký Hawkins řádil za mých dob v Panamě".

"Možná, že to byl on. To všecko byl jeho rayon. Ale původem byl ze severu, taková tichá, kalifornská povaha. Neluvil a hned střílel. Nebýt jeho, nebyl bych se dostal do Friska se zdravými údy. Tam se slezli raubíři a mordýři, že byl Jeho Excelence Santa Anna proti nim jehně".

"A kolik jsi toho zlata ukořistil, ty mameluku? Hoď nám nějaký valounek na pospas!"

"Ya, ya, Ferenc. Bejvávalo. Bejvávalo. On je to, víš, moc měkký kov, a když přijde do blízkosti alkoholu, tak se vypařuje. To je velká vada, Ferenc, velká vada".

"Tak tedy jsi zas čistě hidalgo, nezatížen žádným jměním?"

"Vos sabés. Čistě hidalgo. V kapse mám jen pár cobres. Ale je ve vzduchu velká věc a pro tu tě vlastně hledám. Vždyˇtjá jdu za tebou po čichu přes půl Evropy. Jak jsem se o tom dovděl, řekl jsem si: To je tip pro Ference Vosátku. Žádný jiný s ním nehne!"

"Don José, - nechcete, aby se snad zardíval? V Nové Granadě jsme tomu říkali macaňa, tady bych řek, že si mě, Pepíku, navaluješ!"

"Ne, Ferenc. Nejvážnější věc. Hledají se staří Mexikáni".

"Ale! Snad z nich nechtějí utvořit akciovou společnost na zužitkování zahojených šrámů?"

"Ne. Nebo možná, že ano. Jak se to vezme. Že se to v Americe mele, to víš?"

"Sever proti Jihu, ano. Říkají, že jde o otroky, a zatím oběma jde o kapitál".

"To je vedlejší. Ale teď se to hýbe i v Mexiku. Juarez bude vyřízen..."

"Ten mestic? To sotva. To je taky taková chytrá šelma".

"Bude vyřízen, povídám ti to. A teď jde o to, ay se tu včas našlo tři sta starých Mexikánů, jako jsi ty a já, a abychom se do toho zamíchali. Je to ohromná věc, říkám ti. Plavbu do Vere Cruzu mám zajištěnou. Pak je jen potřebí se pustit nahoru na Soledad, Orizabu, Pueblo a Mexiko a být tam, až se to rozhoupá".

Vosátka se zadíval na dobrodruha a všichni ostatní ztichli v napětí. Cítili, že se tu před jejich kamarádem vynořilo nejsilnější vábení, jež ho mohlo potkat: svět jeho nejdravějšího mládí.

"Orizaba... Pueblo... Mexiko..." opakoval Vosátka jako omámen.

A najednou jako by je všemi póry cítil, ošlehl ho žhavý vzduch písečných pouští, viděl v průzračné výši bílé koruny hor, vnímal pach peonských chatrčí, cítil pod sebou klus strakatého pinga, nejoblibenějšího svého koně. Před očima se mu zvedly podivné ploché chrámy a paláce na nesmírně rozlehlých prostranstvích, slyšel bučení stád na zelené ploše jarní savany, vdechoval těžký vzduch tropů s vůněmi pralesa a zas slyšel křik papoušků nebo suché praskání lodních stěžňů a pleskot napjatých plachet. Vůně, zvuky, barvy a tvary několika zeměpásů na něho dorážely a slévaly se v jedno jediné strašné mámení, v pocit svrchované volnosti a nespoutanosti, v pocit divoce bujarého mládí. A jako by to všechno chtělo být ještě znovu ztělesněno, zakroužila mu před zraky vyzývavá těla bílých a snědých žen, s tajemným voláním černých propastnch očí, se jmény, jež sama byla jak temně smyslná hudba: Dolores, Rosario, Soledad, Encarnación, Guadalupe, Concepción, Eduvigis, Esperanza, Asunción, Gracia, Fé. Jizva ve tváři mu zrudla a žíly ve spáncích a krku vystoupily.

Kerholec, Karas, Malina, Bureš ještě nikdy nezahlédli svého řečnivého seržána v takovém vyržení. Jako dusný příkrov doléhala na ně jistota, že teď se z jeho záhadné minulosti vynořilo něco, co je nad všechnu jejich soudržnost. Kerholec bezděky myslil na ten nenadálý vzdušný vír, který je jednou z čista jasna přepadl v Uhrách, přerval jim lana a odnesl vršek stanu vysoko do čistých nebes. V Karasovi se trochu zatajil dech: teď snad je chvíle, kdy někdo jiný poruší pouta, která vázala i jeho. Malina byl, jako když se mu myšlení zastaví, a všecko ho pudilo, aby šel a položil Vosátkovi ruku na hlavu. Nepřímo to však provedl Bureš. Cítil, že se musí něco stát, aby byl seržán vrácen skutečnosti. A už mu bleskla hlavou ta pravá otázka.

"A kdo, pane Lebedo, platí tu cestu do Veracruzu?"

Vosátka sebou trhl a upřel oči na Bureše.

"Cos to povídal?"

"Ptám se pana Lebedy, kdo zaplatí přeplavbu do Veracruzu, když říká, že cesta tam je zajištěna".

"Pravda, Pepo", a Vosátka zabubnoval prsty na stůl, "kdo to platí?"

"Veracruz padl", odpověděl ten černý.

"Cože?"

"Veracruz je dobyt a obsazen".

"A kým? Snad ne Amerikány?"

"Ne. Mají jej Francouzi, Španělé a Angličané. Juarez je na ústupu a vyjednává. Ale Francouzi půjdou dál. Jestli ti druzí, to nevím, ale Napoleon ano. To vím určitě, a proto jsem tady. Hledá se řádná montoneza, kolona dobyvatelů. Ferenc, tady se můžeš stát generálem doopravdy".

"Fííí", hvízdl vosátka táhle, "na útraty Francie?"

Lebeda přikývl.

"A on se chce zmocnit Mexika?"

Lebeda se rozhlédl, pak se přisunul se židlí blíž mezi ně, a nakloniv se k nim, mluvil skoro šeptem:

"To je ještě tajemství. Kolonie to nemá být, ale něco velikého, aby tam byl konec všem zmatkům. Snad království nebo císařství nebo co. To já nevím. Ale rozhodně se v tom dá zalovit. Nikdo nezná Mexiko".

"A komu to chtějí dát? Někomu z Bonapartů?" Vosátka najednou mluvil stejně tiště, ale ostře a konkretně. Bureš s překvapením cítil, že tenhle jejich posměvačný tlachal musel mít v minulosti mnohem větší politickou zkušenost, než tušili.

"Ne", odpověděl Lebeda. "Je k tomu vyhlédnut Habsburk. Bratr Frence Josefa. Ferdinand Maxmilián. Oba císaři se už dohodli".

"Tak to tedy je", vydechl Vosátka. A po vteřině mlčení jím najednou zabouřila vzteklá hořkost. "Velmocem se zase sběhly sliny na kořist. Svobodné státy v zámoří je vábí a lákají. Zase se půjde loupit a vraždit ve jménu civilisace a pořádku, aby kapitl měl pohodlnější cestu k otročině. Ti v Mexiku a na šíji mají za sebou krvavých padesát let. Ale bojovali mezi sebou ve jménu své svobody a každým desítiletím se o krok přiblíží svému ideálu. Nyní však se jim místo prolévání krve hodí na krk chomout a oni neubou krev prolévat, ale cedit. Císařské hyeny už tedy začínají výt. Na takový zpěv seržán Vosátka odpovídal Puškou. Ne, Pepíčku, zmýlil jsi se, když jsi se za mnou rozjel. Ten Santa Anna byl hrůzný netvor, ale sloužil jsem mu, když hájil svobodné Mexiko. nedám se propašovat na mexický břeh, abych pomáhal pohřbít jeho volnost. Sestav si sám svou montonezu. Nebudu ti to mít za zlé. Contra gustos no hay disputa. Ale seržán Vosátka vůstane raději při smradu potulných koníren".

"Výborně, příteli", polohlasně vykřikl Bureš. "A pamatuj si jedno: je-li pravda, co řekl tady krajan Lebeda o těch Habsburcích, tak to vůbec špatně dopadne. To je rod, na kterém lpí kletba".

Všichni kolem horlivě přikyvovali. Pan Lebeda roztáhl hubu k rozpačitému úsměvu a šinavou rukou se drbal ve vlasech.

"No, no", odpovídal smířlivě Vosátkovi, "jen mě taky nesežer za to, že jsem za tebou přijel. Myslel jsem, že to uvítáš s radostí".

"Ne", odpověděl Vosátka rozhodně, "s tímhle nechci nic mít".

Lebeda nebyl z lidí, kteří by se dali lehce odbýt, ale patrně znal svého seržána a věděl, že je tu všecko mluvení marné.

"Zas jedna zhrzená láska v životě", ušlíbl se a zvedl sklenici. "Na tvý zdraví, Ferenc, - pojedu tedy do Mexika bez kamaráda".

Ťukl si se všemi; rádi spláchli tu chvíli rozčilení. Nejvíce byl, jak se zdálo, vzrušen Malina.

"Mně jde z toho hlava kolem", postesl si, postaviv sklenici na stůl. "Já tomu dost dobře nerozumím, ale tak mi to připadá jako tenkrát s tou krajtou tygrovitou. Ale vůbec nevím, proč".

Všichni vybuchli v smích.

"Co to máš zase s krajtou tygrovitou?" chechtali se, jsouce rádi, že se načíná z jiného soudku.

"No, měli jsme jednou taky krajtu tygrovitou", odpovídal staroch. "Přece víte, co je to krajta tygrovitá. Ta naše byla ohromný klacek. Starý Humberto ji vždycky anoncoval, že má zdéli čtyři sta osmdesát pět florentinských coulů. Jestli to bylo pravda, nešlo přezkoumat, protože žádné florentinské coule nejsou".

"Krajty jsou obrovské užovky tropů", přispěchal s poučením Bureš.

"Ještě řekni, že je to větší žížala", drudil se Malina. "Jestli je krajta tygrovitá užovka, tak je tuhle seržán Ferenc holoubátko".

"Nerozčiluj se, táto, a povídej", domlouval mu Kerholec.

"Inu, to je těžká věc, když jiní chtějí všecko vědět líp. Tu krajtu tedy předváděla direktorka. Ale když se pak octla v jiném stavu, nemohla tu Honzovu užovku nosit, jak byla pro ni těžká. Tak si na to Humberto přibral holku, moc hezkou holku, hotovou Taliánku. Ve všech vesnicích byli kluci za ní jako diví. Ve voze pro ni nebylo místo, spávala v hospodě nebo po chalupách, a to se ví, jak je to všeliskde zvykem, kluci hned k oknu a ťuk, ťuk, aby je pustila dovnitř. Jenomže ona měla povinnost vzít bednu s hadem na noc domů, aby se krajta tygrovitá nenastydla. a jak se v noci ozvalo ťukání nebo vůbec nějaký šramot, krajta tygrovitá pšššš-pšššš, už se vysoukala z bedny a plazila se kolem hledat, co je to za šramot. A když holka otevřela okno a začala se s galánem cucmat, za chvilku vylezla mezi nimi obrovská hadí hlava a kluk zařval a dal se na útěk. Ta holka byla z toho celá nešťastná, ve dne ji hlídali Humbertovi, v noci had, a ona chtěla něčeho užít. Tak jednou přišla za mnou, div nebrečela; že prý má ženicha, ale jak k ní přijde, had z bedny a pšššš-pšššš, už se sype na mládence. Já jí povídám, pro pána krále, tohle se nesmí starej dovdět, on má hrozný strach, aby se mu krajta tygrovitá neošoupala, on na novou nemá. A ta Marie začala natahovat brečky, že jí je to už jedno, jestli se krajta tygrovitá ošoupe nebo neošoupe, jen kdyby prej nedělala to pšššš-pšššš a nezaháněla jí ženichy. To jsem chápal, že to musí být hrozné, přijít si za holkou a najednou pšššš-pšššš, ona tu krajta tygrovitá. Tak jsem jí povídal, ty holka hloupá, povídm jí, řekni tomu tvému chlapci, ať večer přinese s sebou živého králíka; hodíš ho krajtě, ta se nažere a týden nebude žádné pšššš-pšššš. Marie mi poděkovala za radu a šla. Za nějaký týden se jí ptám: Tak co, eště pšššš-pšššš? A ona povídá: I dejte mi pokoj s těmi podařenými kluky, myslíte, že některý z nich obětuje králíka? Všecko by chtěli zadarmo, halamové, a krajta tygrovitá pořád pšššš-pšššš. Já myslím, že už je celá prošoupaná".

"To je báječný příběh", chechtali se chlapi, "ale kde to má co společného tady se seržánem?"

"No", drudil se Malina, "vždyť jsem povídal, že nevím, že tomu nerozumím, ale tak mně to s tou krajtou tygrovitou připadlo. A vůbec, pojďte spát".

Uznali to a zvedli se. Tlustý Mexikán nebyl nikterak rozmrzelý pro nezdar, s nímž se tu setkal. Vypil ještě s Vosátkou u pultu tři sklenice rumu na rozloučenou, pak se objali a políbili a don José Lebeda z Hlubočep zmizel v neznámu, jak se byl z neznáma vynořil.

Tenťácká part šla kus cesty spolu. Na Reeperbahn se odděloval Malina. Spal i v zimě v osmičce, nemohl se od cirkusu odloučit. Už se rozešli, když na ně zavolal: "Hej! Pojďte sem!"

Vrátili se pár kroků a Malina se zdviženým prstem jim zvěstoval:

"Já už vím, jaká v tom byla souvislost. Jak jsem se na toho Lebedu koukal, na tu jeho tlamu, tak jsem si, kdykoli ji otevřel, říkal: Pro pána krále, ten by spolk živého králíka. A takhle mi tedy přišla na mysl ta krajta tygrovitá a to pšššš-pšššš. A co se té Marie týče, to ještě musím dodat důležitou věc, aby se na nic nezapomnělo. To, co jsem povídal, to bylo v Babořích, že ano. Ale když jsme potom přišli k řece Rejnu, tak to zas bylo jinačí. Jinej kraj, jinej mrav! Tam jí ti kluci nanosili každé noci králíků, že krajta tygrovitá byla nacpaná jako mikulášská punčocha a vůbec nemohla dělat pšššš-pšššš. A jakorát když byla direktorka natolik pohromadě, že si zas mohla krajtu převzít, to už ji Marie nemohla uzvednout, jak v tom byla. Někde v Trieru jsme ji museli propustit. Však jsem jí na rozloučenou povídal: Vidíš, holka, pořád jsi nechtěla, aby ti krajta tygrovitá dělala pšššš-pšššš, a teď bueš sama dětat pšššš-pšššš u kolíbky. Tak, teď je to všecko v pořádku. Dobrou noc".

XIII

Malá Helenka Berwitzová se vrací k jezdecké práci. Celou zimu jí byla ušetřena, aby se výhradně mohla věnovat cvičení u madame Delaglio.

Tereza Delaglio byla nafintěná a namalovaná babka s černýma uhrančivýma očima, ostrým nosem a hrubým, skřehotavým hlasem. Záda se jí už začínala klenout, ale nožičky měla na vysokých podpatcích jako strunky, a když si podkasala sukně, dovedla ještě provésti détiré, akrobatický baletní postoj s nohou zdviženou podle hlavy a s druhou rukou zdviženou en demi-lyre. Prožla svůj život jako burleskní pantomimu, v níž pletla hlavu harlekýnům a utíkala za svitu luny s pieroty. Přišla na svět v předsíni baletní síně milánské Scaly, kde její matka byla uklizečkou. Od tří let se jako malá opička otáčela po vzoru tanečnic, od sedmi let vystupovala na jevišti. V jedenadvaceti letech byla primabalerinou v Rize, pak ve Varšavě a Drážďanech. Staré její modlitební knížky jsou proloženy milostnými básněmi, které na ni skládali poetové šesti nebo osmi národů. A je po Evropě mnoho starých šlechtických sídel, kam kdysi přijížděla jako útlá a křehká bohyně Vítězství, majíc u svých nohou statky i erby svých vznešených ctitelů. Nakonec se provdala za basistu Delaglia, který pil, občas jí ztloukl, a prohýživ všecky její úspory, zemřel v blázinci.

Nyní žije madame Delaglio v nečistém bytě v Hamburku, kde její dvě dcery, Marietta a Gioconda, tančí v baletním souboru městského divadla. Nejsou již zrovna nejmladší, ale madame Delaglio ostřížím pohledem střene jejich ctnost - to jest shání pro ně kavalíry, aranžuje neviditelným způsobem dostaveníčka a vpadává do nich v pravou chvíli, aby pak v pláči a křiku prováděla elegantní vydírání. Burleskní pantomima pokračuje, jenže není v ní už lunárních pierotů, jsou jen zazobaní Panteleoni a Colombina se přehrála na komickou starou.

Denní život dcer se prodlužuje těmito avanturami hluboko do noci, ale madame Delaglio je vyhání z postelí brzo dopoledne. O desáté, někdy o deváté se začíná její baletní škola. Mladá děvčátka z hamburských rodin přicházejí k umělkyni, jejíž slávu znávali jejich dědečkové a otcové. V nepořádku rozházených peřin, mezi povalujícími se součástkami velkých toalet, nad nedopitou snídaní se ospale potácejí rozcuchané a neupravené slečny Delagliovy a s batonem v ruce ostře komanduje stará prima, zbytky večerní rouge ještě na tváři, pichlavé oči široce podmalovány, krákoravé strašidlo noci v mdlém svtle zimního odpoledne.

Tu se Helenka se šesti jinými dívkami učí pěti základním postojům klasického baletu, vykrucuje nohy patami k sobě, špičkami od sebe, nebo stojí pata před ptou, zvedá se na špičky, vypíná tělo, a spouští se zas na plné chodidlo. Slečny jí ukazují, jak vést přitom ruce do šesti hlavních posic pažových; co na jevišti je sám půvab, vyrůstá tu v řemeslné nechuti před vyjevenými zraky dětí v panoptikovou karikaturu. A namalovaná madame předvádí, kterak mají elegantně zakroužit nohou, a pak komanduje rozevření, roztahování nohu až na écart, a tu již začínají její klofance a hněvivé skřehotání zápasit s bolestmi nepružných ještě tělíček. A baton bije do podlahy a holčičky cvičí tempa, andělské tempo, rybní tempo a první umělé kroky a skoky, a zas jak vydržet na jedné noze v arabesce nebo v attitudě a jak provést malé, střední a velké battement. Jsou to jen první nepatrné začátky královského umění baletního, ale už dávají podklad pro nesčetné kombinace postojů a pohybů, které se spojují v cviky adagio a v cviky allegro, jimiž se má ustavit výrazná graciesnost mladého těla.

Hodiny u madame Delaglio ovšem nepostačují. Kudy Helenka chodí, všude si provádí své repetice. Je teď často v boudě cirkusu a opřena o bariéru lóži zkouší své postoje s chodidly vytočenmi a snaží se, aby přitom nohy zůstaly po celé délce spojeny, "collées". Z šera budovy se tu a tam vynoří Paolo, syn Achmeda Roméa. Je pln zájmu o podivné věci, které vidí u malé Helenky, a shledává, že mnohé z toho je velmi podobno cvikům, kterým ho učil jeho otec podle školy, která dbala prastarých zásad formální dokonalosti. Jen názvy jsou jiné a jiné je užití. U nich všecko směřuje k prudkému pohybu, ke skoku jako když vystřelí; co přináší Helenka, jde zatím spíš na postoj, na výdrž a k zvednutí těla na špičky palců. Paola to nesmírně zajímá, jeho štíhlé tělo je rozené tělo tanečníka a cítí v sobě potřebu i ladných pomalých gest, volné hry s vlastní krásou. Paolo je už teď do sebe zamilován, už teď lační po pochvale a obdivu; se zálibou se zhlíží v zrcadle, a mluví-li s Helenkou, zdá se mu, že by balet byl pro něho neskonale vhodnější než vířivá akrobacie.

Je v tom pravý opak Vaška. Také Vašek přichází po kamarádsku k Helence, okukuje její cviky, něco z toho zkusí, ale pak ohrne nos; tohle všecko jsou kejkle pro holky. Stát na plém chodidle, stát na špičkách, stát takhle a takhle, pořád nen stát, stát a stát a dělat se hezký - to přece není nic pro mužského. Pro mužského je skok, rozběh, odraz a vzlet; a teď, když letíš, když jsi mimo zem, teď udělej své kouzlo s tělem.

Vašek už ví, o které kouzlo by nejvíc stál. Dovede je pan Hamilton a dovedou je oba Gevaertsové z Dua Bellini. Chodí se na ně dívat, když se v tom cvičí, a čumí na ně se založenýma rukama i o představení, je-li to právě v programu. Je to batúda, veliký skok s trampoliny do dálky, přes hřbety nastavených koňů nebo nad hlavami celého dvojstupu sluhů, skok s krásně vykrouženým saltem. Dvanáct koňů postavit vedle sebe a pak se vymrštit a letět vzduchem nad nimi! Nebo postavit čtyřiadvacet mužů v dvojstupu, s puškami a bajonety, které se jim křížem krážem zježí nad hlavami a ještě o půl metru zvýší tu živou překážku; a teď, chlape, skoč a dostaň se nad ně a dostaň se přes ně, nesvedeš-li to, odnesou tě prošpikovaného jako zajíce; a když jsi nad nimi a začínáš vyklápět vymrštěné tlo s hlavou mezi koleny, šlehne to mezi blyštícími se bajonety a rum - prásk, chlapi vystřelí a ty proletíš jako dělová koule a už se musíš vzpřimovat a brzdit dopad. To je, panečku, velký kumšt, to musíš mít celé tělo tak říkajíc v hrsti; a neskočíš to, člověče, nevezmeš-li ten odraz, neřekneš-li si: Buď přeletím, nebo jsem mrzák. Jak to říkává pan Hamilton, když se ho Vašek ptá, čm se tak silně vymrští, jestli nohama nebo trampolinou: "Srdcem, Vašku, na salto mortale v batúdě musíš mít srdce. Ti, co dole vystřelí, to je čtyřiadvacet vojáků. Ale ty musíš nad nimi letět se srdcem velitele: buď - anebo".

Leč Achmed Roméo nedbá Vaškových předčasných tužeb. Školení musí jít po pořádku. Vašku umí flip a skáče opičí skok, dobrá, teď se bude cvičit flic-flac, přemet přes ruce dopředu, a saut périlleux, salto pozpátku, které je lehčí. A teď teprve, když tohle začíná mít v malíku, přichází se na salto mortale, skok s přemetem vpřed, tělo skrčeno, kolena u braedy Stakráte se Vašek za Achmedova pokřiku rozbíhá a odráží a stakráte ztroskotává nepříjemným, ohavným trhnutím v břiše, jak ho ochranná šňůra vyrve z nešťstného pádu. je to vlastně jako odporný úder do žaludku a po dvaceti třiceti nezdarech se Vaškovi motá hlava a chce se mu zvracet, ale Achmed se chechtá a halasí, to že nic není a že se to musí znovu zkoušet a znovu a znovu, jednou že Vašku rázem na to přijde, na ten trik jak se "dostat do vlny", a pak že to přijde samo.

Vašek ještě myslí, že se mu to nedaří pro slabý odraz. Nechápe, že umělým skokům vládne setrvačnost a že je třeba se přizpůsobit síle, která nese tělo vzduchem. Stačí malé pohnutí a síla má jiný účin; za jistých podmínek tě sama protočí v prostoru a přivede zase na nohy. Je to jeden jediný, nepatrný zlomeček vteřiny, kdy musí přijít tvůj impuls do souhry setrvačnosti a tíže, a pak se náhle zejví kouzlo pohybu. Tohle však mu Achmed Roméo neumí říci. To mu nedovede říci ani pan Hamilton, ani ten nebo onen Gevaerst. Ti všichni to prostě dovedou a nevědí, jak to přijde. Pro ně je to "trik". Jeidný, který by mu to dovedl říci, protože to ví, je Frasquito Barengo. letecký akt. Ale Frasquito Barengo mlčí. Frasquito Barengo dumá. Dumá o tom, jaké odlišné křivky kreslí ve vzduchu ruce, nohy a hlava, když se po šestém rozkmihu pustí hrazdy a letí volně vzduchem; dále o tom, jak by se ideálně vytvářel tento let, kdyby měl člověk nohy co nejslabší a plece co nejrozvinutější; a dále o to, zda ho Concha zradí s tím žvanivým Héctorem nebo nezradí. Žádnou z tchto věcí nedovede Frasquito Barengo domyslit až do jasného konce, po každé přijde k jistému bodu, kdy je mu všechno další záhadné a kdy se mu myšlení tříští a do představ mozku proniká odkudsi z hlubin jen vytrvalý rytmus kytarového doprovodu. A pak Frasquito Barengo sedí nehybně jako vyřezávaná socha a naslouchá celé hodiny hudbě, která v něm hraje stále týmž omamně pomalým kolébáním, až se z ní jako z mlh zvedne obraz domova, skalnatá poušť se spálenou trávou a vyprahlým řečištěm, kde po lomeném mostě jede na vysokém koni seňor Juan Gonzalo Barengo, otec, vzpřímený, s pláštěm přehozeným přes levé rameno, za ním na zadku koně jeho manželka Rosita, za nimi mezek s pytli obilí, jež vezou do větrného mlýna.

Vašek si tedy svůj unavující nezdar se smrtelným saltem vysvětluje nedostaečnou připravou svalstva. I vrhá se zuřivě do novch pomocných cvičení. U bratří Gevaertsů objevil švihadlo a s tím teď zarputile skáče ve všech svých volných chvílích. Skáče vůbec všude, kde se k tomu udá přležitost; a jednoho dne objevje cvik, který má pro něho zvláštní půvab: jockeyský skok. Kdykoli některý z jezdců zkouší voltižování bareback, bez sedla, Vašek si podrží po jeho cvičení koně, vystoupne na špičky, potře mu hřbet znovu kalafunou a pak se učí vyskočit mu na záda rovnýma nohama se země. Je to mnohem těžší než jeho někdejší skoky na bandurka, zato se mu lépe daří udržet se nahoře na širokém hřbetě. Po třech týdnech nabývá jistoty v odrazu i v přistání a pak mu Hans musí koně uvést v krok a Vašek se učí vzlétnout na něj i v pohybu. Pokud může, dělá to všecko tajně, v ukradených minutách, kdy nikdo není u manéže; je to jeho vrozená ctižádost, překvapit hotovou dovedností a neukazovat, co ještě neumí.

Nejčastěji se mu naskýtá šeděplavý valach Ajax. Je o něco nižší než průměr ostatních, klidný a spolehlivý, má poměrně široký hřbet a pádí manéži v dokonale vyrovnaném pohybu. Pro tyto vlastnosti jej Berwitz vybral k dalšímu výcviku Helenčinu. V Hamburku měla Helenka volno, ale teď, když se s baletní školou skončilo, vrací se helenka každé ráno k voltiži. Všecko jí celkem jde, ale když se ctižádostivý Berwitz rozhodl chtít po ní i jockeyský skok, helenka ztroskotává. Pokud se může při skoku opřít o vidlici, připevněnou na obřišníku, vyhoupne se na Ajaxe lehce a půvabně i v klusu. Ale na přímý skok se země je zřejmě ještě příliš slabá. Ale Berwitz žije ve vzpomínce, že on sám v těhcto letech prováděl již jockeyský skok před publikem. Nařizuje tedy vytrvale nové repetice a Helenka vždy znovu skončí jen houpačkou na záchranné šňůře. Berwitz nekřičí a neláteří, ale ponenáhlu pozbývá laskavosti. V duchu začíná děvčeti vyčítt, že nemá dost pevné vůle. Jemu se zdá, že každý úspěch je jen věc tuhé, sevřené vůle, zarputilého odhodlání. A říká si, že neměl ženským povolovat s tím baletním švindlem. Pustil holku na čtyři měsíce z cviku a teď to má, děvče se zkazilo, změklo, lýtka má jako z tvarohu a bude to měsíce trvat, než ji zase otuží na řádný skok.

Často, když se Helenka se slzami v očích po dvacáté marně rozbíhá, vynořují se v přítmí stanu dvě postavičky, které s velkým zájmem sledují její marný a vysilující zápas: Vašek a Paolo. Oba kluci se cítí velkmi odborníky ve skocích a Helenčina nemotornost je jim podnětem ke znaleckým úvahám.

"Já", povídá Paolo jednoho dne, když usedají spolu na bednu za stanem, "já bych jí to ukázal, jak vyletět nahoru. Ale Hans mne nepustí ke koňům, takže to nemohu ani zkusit".

"Skok na koně", odpovídá Vašek, který na tomto poli cítí konečně svou převahu nad Paolem, "je jako kterýkoli jiný skok. Na tom nic není".

A v duchu si myslí: Jen to zkus, ty kominíku, a přerazíš si nohy.

"Já jen nechápu", uvažuje Paolo, "že se Helenka nevynese až nahoru. Odraz přece provádí správně".

"Holka je na to slabá", ohrnuje Vašek pysky, "a nepřijde na žádný fortel".

"Myslíš, že je na tom nějaký fortel?" ptá se Paolo.

"Nemyslím. Vím".

"Jakýpak, prosím tě..." zahraje lišácký Paolo nedůvěřivost. A podrážděný Vašek se hned vytáhne se svou odbornou znalostí.

"Podložit nohu", povídá, jako by to byla nejobyčejnější věc pod sluncem.

"Podložit nohu? Co tím myslíš?"

"Koukej: Helenka jde na ten skok jako na soprasalto, s rovnýma nohama, collé. Jako by se chtěla vznést do vzduchu. Ale ona se tam takhle ještě nedostane. Narazí vžycky nohama o něco níž. Ale kdyby pravou nohu skrčila, vytáhla ji vzhůru, tak si to ulehčí. To by už našlápla na hřbet. A jen by se pak musela okamžitě vztyčit a levou dotáhnout. Non è cosi?"

"Jak to myslíš?" ptá se Paolo, který ještě nechápe.

Vašek mu to ukazuje. Příkladem se dorozumívají lépe než slovy. Paolo si tleskne do dlaně.

"Per vita mia, tohle je správné! Jak jsi na to přišel?"

"To je moje věc. To si pamatuj, že Vašku umí trochu víc, než si myslíš".

A Vašek odchází, ruce v kapsách kalhot, odkopávaje cestoukamínky. To stálo za to, říká si uspokojen, jak jsem ho, kluka špinavého, utřel! Konečně to mohu těm černým klukům ukázat!

Paolo zůstává sedět na bedně a oči má přimhouřeny. Ecco, říká si, teď jsem to z něho dostal. Je to vlastně velký kočičí skok do výše. S tím se mohu odvážit skočit na koně i bez přípravy.

A nazítří, když Helenka nastupuje, Paolo vklouzne do šapitó a ponenáhlu se víc a víc blíží manéži. helenka si odbyla voltiže a nyní začíná s jockeyským skokem. Po prvé, po druhé, po třetí. marně. Berwitz je přimračen, začíná bičem práskat po koni, ačkoli Ajax běží jako stroj, helenka se zase rozbíhá a zase nedoskočí. A v tu chvíli už se Paolo, lačný nějakého efektu, nemůže udržet, vskočí do manéže a volá:

"Signore direttore..."

Berwitz ustrne. Zase už se někdo opovažje rušit mu zkoušku a vkročit do manéže? A to ten bosý kluk?

Berwitz se zachvěl vzteky a práskl bičem.

"Au!" zaječí Paolo a svalí se na zem. Pak se zvedá a s křikem a vytím utíká pryč. Lýtka ho pálí, jako by je bič přesekl. A pod pravým kolenem je opravdu kůže roztržena a z ní se řine krev. Berwitz v manéži ještě práská bičem naprázdno, aby si ulevil, Hans za jeho zády tiše kleje, helenka stojí ulekána v zoufalé bezradnosti, ramínka se jí škubají k pláči, ale je jako lapené zvířátko, připoutna k šňůře; a jen Ajax kluše kolem toho výjevu stále týmž plavným krokem.

Teď se rozhrnula gardina a Vaškova rozjívená tvář nakukuje v šapitó, co se tu děje. Berwitz jej spatří a najednou má pocit, že musí nějak tu scénu skoncovat.

"Vašku!" houkne na kluka.

Vašku vyběhne.

"Troufáš si na jockeyský skok?"

"Troufám, pane řediteli!"

"Pojď sem a ukaž tedy Helence, jak se to skáče".

Hans odvazuje Helenku, ale než se obrátí k Vaškovi, aby ho připjal, Vašek už stojí Ajaxovi na hřbetě.

"Ještě jednou, Vašku. Allez!"

Vašek se rozběhne podél koně, odrazí a už mu nohy nahoře pérují doskok.

"Dobrá, děkuji. Pro dnešek dost. Takhle se to dělá, Helenko! A Vašku je jen o rok starší".

Berwitz opouští manéž. Ajax se zastavuje, Vašek sklouzne s jeho hřbetu do pilin a pak ho odvádí do stáje, aby ho otřel slámou. Hans uklidňuje Helenku několika dobráckými slovy a pak jde za Vaškem. Helenka se rozhlédne a rozběhne se tím směrem, kde prve zmizel Paolo.

"Helenko!"

Nahoře na posledním gradinu sedí Paolo a kýve na ni. Vyběhne k němu.

"Moc tě to bolí, Paolo?"

"Ecco, teče mi krev. Ten mi dal, ten surovec!"

"To nesmíš říkat. Je to můj tatínek. nemáš šátek?"

"Nemám".

"Já taky ne. A ta rána by se měla ovázat!"

"I ne. K čemu? Aťsi umřu. Aťsi mě tady musíte třeba pohřbít. Copak jsem dělal něco zlého? Já jsem ti chtěl přece pomoci!"

"Já jsem si to myslela. Ty jsi hodný hoc, Paolo. Já tě mám ráda".

"Raději nežli Vašku?"

"Vašku je taky hodný hoch. A jezdí se mnou. Ale co uděláme s tou nohou?"

"Nic. Já si potom dám na ni pavučinu. Pojď si ke mně sednout".

Helenka se posadí vedle Paola. Je tu ticho, je tu šero, dole matně áří opuštěná manéž, jsou tu jako v zapomnění. Paolo beze slova přitahuje děvčátko blíž k sobě, klade mu ruku kolem krku; na obě děti sestupuje lehounké rozechvění, nejasná tucha jakéhosi mámivého blaženství. Bezděky mluví šeptem.

"Co budeš dělat, Helenko, až budeš velká?"

"Budu jezdit".

"Já budu tanečník. Už jsem se rozhodl. Povedu velký balet".

"To bude hezké!"

"Mohla bys tam tančit se mnou, budeš-li se učit dál".

"Budu, určitě budu. Maminka to povídala. A to bychom my dva byli dvojice?"

"Ovšem. Já tam budu mít sice plno baletek, ale na sólo si vezmu jenom tebe. A budeme mít obrovský sukces".

"Já prý budu moc dobře tančit na špičkách, říkala madame Delaglio".

"To je dobře. To musíš umět. A co kdybychom se vzali?"

"Ne - či ty myslíš, že ano?"

"Ovšem. Ty m máš přece ráda?"

"Ano".

"Paolo je přece hezký hoch?"

"Ano".

"A Paolo ti chtěl pomoci a byl za to bit!"

"Ano".

"Tak vidíš. Paolo tě má rád, Paolo tě bude chránit, Paolo z tebe udělá slavnou tanečnici".

"To bude velmi, velmi krásné".

"Slibuješ mi tedy, že se vezmeme?"

"Slibuji, Paolo. Ale co bude říkat tatínek?"

"To je jedno. Když nám bude bránit, já tě unesu. utečeme mu".

"Třebas na koních".

Tenhle návrh trochu porušil Paolovo nadšení. Uvědomil si starou bolest, že není jezdec.

Za jejich zády se ozval tlumený hluk. Patrně se někdo chystal ke zkoušám v manéži. Paolo tedy spěchal s rozhovorem.

"Třebas na koních nebo v kočáře. Jak e to bude hodit. A teď mi podej k tomu ruku. Slibuješ?"

"Když chceš, Paolo, tedy slibuji".

"Na čestné slovo?"

"Na čestné slovo".

"Tak si to pamatuj. Teď jsme jako svoji. Třebas se rozejdeme, my třebas s tatínkem pojedeme jinam, ale ty musíš na mne počkat, až přijdu a unesu tě".

"Ano, Paolo".

Helenka to všechno shledávala úplně v pořádku. Paolo se jí líbil, byl hezký, doma o nm řkali, že znamenitě pracuje, dneska byl zraněn, protože jí chtěl pomoci při jockeyském skoku. Tatínek byl se snad zlobil, ale madame Delaglio by jí to schválila. Madame Delaglio vždycky holčičkám říkala, aby si hleděly najít ženicha, co budou moci nejdříve, aby to pak s nimi nedopadlo jako prý s těmi jejími dcerami.

Dole přišel pan hamilton a volal na kohosi, že je manéž volná. V gardině se objevil mladší pan Gevaerts. Paolo tedy naposledy tiskne ruku Helence. Oba se zvedají. Ještě mu napadlo, že by ji měl políbit, ale jsou na samém kraji schůdků a třebas by spadli. paolo tey praví nahlas, když spolu sestupují:

"Neřekl ti Vašku, jak máš skákat jockeyský skok?"

"Ne, Paolo, on mi to ukazoval, ale neřekl nic".

"To už ti taky mohl vysvětlit. Já jsem mu to včera vyložil, jak se na to musí jít. Ale on to asi nepochopil. Je to teprve takový začátečník".

"A jak to mám skákat, aby se tatínek nezlobil?"

"Já ti to povím, Helenko, abys viděla, jaký je Paolo. Ty děláš chybu, že se chceš dostat nahoru rovnýma nohama. Musíš se levou nohou odrazit a pravou ve skoku zvednout nahoru. Takhle, koukej".

A krásný Palo jí dole předvádí tajemství, které se včera dověděl od Vaška. A Helenka si to zkouší, zatím jen tak, a pak letí domů. Je jí do zpěvu, protože se domluvila s Paolem, bude primou balerinou, Paolo ji unese a Paolo je vůbec nádherný hoch, který se nebojí rány a který ví, jak skákat jockeyský skok.

XIV

O nečekaném setkání s don José Lebedou se mezi osmičkáři za zády Vosátkovými mnoho mluvilo. Odhalilo jim kus minulosti, o níž kamarád mlčel.

"To je ukrutánské", vrtíval hlavou Karas, "v kterých čertech peklech se ten člověk proháněl".

"Já ti to říkal", přikyvoval Kerholec, "ten chlap má historii větš než Napoleon. Panečku, ten je vostřílenej - vod kanonů nahoru".

"Mně se líbí", dodával Bureš, "jak z něho vyšlo, že vždycky bojoval za ideály. To je důležité, že krajan Ferenc nebyl pouhý dobrodruh. Člověk musí jít za nějakým ideálem".

"Měl by to sepsat", mínil Karas, "to by lidé četli".

"I dej pokoj", broukl rozhořčeně Malina, "snad bys nenaváděl tenťáka, aby se s odpuštěním stal z něho škrabal? Taková ohavnost tu ještě nebyla".

"Něco by se mělo s tím udělat", řekl Kerholec a svraštil čelo, "je to věčná škoda, nechat to ležet ladem, takové zkušenosti a tu chytrost".

Kerholec neříkal takové věci naplano. Kerholec měl vyřídilku dobře proříznutou, ale netlachal zbůhdarma. V jeho hlavě pracoval bystrý a čiperný mozek, v kterém se rodily praktické myšlenky. Takové tyto hovory jej přivádějí k nápadu, který je zprvu neurčitý a nejasný, ale pak se rychle vytříbí. A Kerholec bez dlouhých řečí a příprav jde o jedné zastávce za Berwitzem.

"Měl bych, pane řediteli, myšlenku", povídá mu s kloboukem v týle. Berwitz stojí u své maringotky bez kabátu a bez vesty, nohu má opřenou o schůdky, v hubě cloumá doutník.

"Tak ji vyklop, Karle", povídá direktor. "Žádná myšlenka není k zahození. Z každé se dá něco vydresírovat".

Berwitz zná Kerholce a ví, co v něm je. Kdyby e mu všecko rozuteklo a měl by začínat znovu, první, o koho by stál, by byl tento český tenťák, který měl myšlenky.

"Už jsme dlouho neměli žádnou pantomimu".

"Ano. Je to všecko obehrané a okoukané".

"Právě. Muselo by se přijít s něčím novým. My dělali pořád jen pohádky a Královnu ze Sáby a takové historie a to už je jen pro malé děti. Muselo by se najít něco, co by chytlo dospělé".

"To je správné, Karle, to já taky říkám. Ale co by to bylo? Našels něco?"

"Myslím, že ano. Žádná pohádka - muselo by to být něco strašně napínavého a ze současného života, o čem všichni lidé pořád mluví".

"A je něco, o čem všichni lidé pořád mluví? Já nic nevím. Mně mluví pořád žena o tygrach, holka o baletu, Frans o číslicích a Hamerschmidtová o punčochách - z toho přece neudělám žádnou pantomimu".

"Ne. Ale je tu ještě válka".

"Proboha, válka? Kde je válka? Aby nám nesebrali koně..."

"V Americe je přece válka!"

"Ach, v Americe. No, tam ať si válčí. Tam my nepojedeme. Tak v Americe je válka! Pro mne a za mne. Já to nečtu. Já nemám kdy na žvanění novin. A kdo se to tam bije? Já myslel vždycky, že je to ráj".

"Je to válka v Unii. Severní státy proti jižním. Pro zrušení otroctví".

"Ajajajaj. Takové věci jsou ještě na světě?"

"Jsou a to právě všecky lidi zajímá. Každý den je v novinách o nějakém hrdinství nebo ukrutenství. Kdybychom si pro hamburskou zimu připravili o tom pantomimu, byl by to ohromný obchod".

"No snad, ale jak na to jít? To by tam byli Indiáni, co?"

"Indiáni a černoši, střelci, cowboyové a kavalerie. Hlavně jízda. Udělat v manéži celou bitvu".

"Počkej, nejdřív prchající obyvatelstvo. Abychom tam mohli hnát ovce husy a Modrovousa s kozami. To má vždycky sukces. A pak bitvu - a člověče, Karle, to bych já vystoupiljako střelec. Já to umím po tátovi a ty jeho ládovačky pořád vozím s sebou. To by bylo znamenité číslo. Slon by tam nemoh být? Já bych třebas střílel se slona".

"To se musím zeptat, jsou-li v Americe sloni. To víte, my bychom to museli dělat co nejvěrněji, veritábl".

"Ovšem. Černochům dáme ty marokánské šaty a pro Indiány přešijeme třebas ty perské sokolníky".

"To nám poradí, kdo to tam zná".

"Zajisté. Jen kde ho vezmeme, když jsem každý den jinde".

"On tu je a jezdí s námi. Je v mé partě: tenťák Ferenc".

"Ferenc? On tam byl? Výborně. No a jak to bude: on to sepíše nebo co...? Já si nedovedu představit jak se taková pantomima sesad, my jsme vždycky hráli, co jsme už viděli. A tohle je úplně nová myšlenka..."

"Já myslím, abyste to nechal mně. Já mám ve voze ještě jednoho šikovného kluka, Bureše, my to už nějak sestavíme a přineseme vám to hotové".

"Ano. Ale musí tam být prchající obyvatelstvo a střelec, pamatuj mi také na to, Karle. A jak se to bude jmenovat? To je taky moc důležité!"

"Jmenovat... jmenovat... no, nejlíp snad tak, jak to je: Sever proti Jihu".

"Sever proti Jihu. To je velkolepé... Ano... Sever proti Jihu... Sever proti Jihu... To je náramné. Má to zvuk: Sever proti Jihu. Ale počkej, jakpak, nebude to vadit, jeslti nám boudu jinak postavenou... víš, myslím, že gardina bude Sever a vchod bude Jih, ale co jeslti je gardina na západ?"

"Ale to nevadí, pane řediteli".

"No, já vím, že ne, ale když jsi říkal, že všecko má být veritábl. No tak s pomocí boží: Sever proti Jihu. A Karlíčku, když se to vydaří, pamatuj, že ředitel Berwitz bude uznalý. Řekněme: padesát marek. A když to bude i velký sukces, tož třebas i šedesát. Servus!"

A ředitel Berwitz se vzpřímil a šel za paní ředitelovou, aby jí oznámil, že právě přišelna geniální npad vytvořit strhující aktuální pantomimu Sever ptoti Jihu a že podrobným propracováním pověřil Kerholce s celým štábem spolupraconíků. A sám že bude krejírovat hlavní roli zzračného střelce, aby to byl dokonalý sukces.

Což s Berwitzem měl Kerholec jednání lehké, obtížnější bylo, jak přimět takového Vosátku a Bureše, aby dali něco vážného dohromady. Najednou je s tím překvapit nesměl, na ně se muselo opatrně, od lesa. Nechal si to na večer, když spltli horu knedlíků se zelím a leželi na zemi s břichem příjeně nadmutým. Jako kařždý den zabrousilo se i dnes do vzpomínek a Kerholcovi nebylo za těžko natočit hovor na staré pantomimy. Nejvíc mu v tom bezděky pomohl Malina, který se všecek rozzářil.

"Jó, pantomimy", převzal hned první narážku, "to byla nesmírná krása. Červená karkulka, Sněhurka a trpaslíci. Sem Švábů, to byla náramná podívaná, to se lidem tuze líbilo. V Sedmi Šbábech jsem hrál sedmého Švába a to byla moc těžká role, ono se vždycky těch šet předních svalilo na toho zadního na jednu hromadu. Ale mně to nevadilo, starý Humberto mě chválil, že jsem to dobře pojal a že toho sedmého švába podávám s citem. Bodejť by ne s citem, když na mně leželo šest chlapů s holinkami, to by tu roli procítil, i kdyby byl jako houžev".

"A že se teď nic takového nedává", nadhodil Karas, "o té Červené karkulce jsem slýchal už od báby, ale nikdy jsem to na vlastní oči neviděl".

"Pohádky jsou už zastaralé", přisunul Kerholec řeč blíž ke svému ohníčku, "to by se muselo přijít s něčím dočista novým".

"To já bych, pane tajný rado, věděl o sensační novince", omočil se Vosátka. "Takhle udělat potopu světa, to by byla pantomima pro cirkuks! Noe and Sons! Vrchol dresury! Všechna zvěř světa v společném vystopení! Jedinečná věc v dějinách lidstva!"

"A to taky, zasmál se Bureš, "už přidej: Miliardy krychlových metrů vody zaplaví manéž ze všech průchodů nebeských!"

"Zcela správně, ty dunící veršomluve. A jako zvláštní atrakce: ekvilibristka holubce s ratolestí".

"A co výprava, seržáne? Duha nad Araratem!"

"A velké ballabile všeho tvorstva!"

"A na konec živý obraz: maestro Selncki co by Noe holduje poháru vína".

Chechtali se těm nápadům, jen Malina zůstal vážný.

"S tou duhou na Araratu je omyl", prohlásil, když se utišili. "Taky jsem vždycky o tom slýchal, ale na vlastní oči jsem se přesvědčil, že na Araratu žádná duha není. To jsou babské plky. Na Araratu jsou mračna".

"Vy jste byl na Araratu, strejčku?" vyvalil oči Vašek.

"No, na něm jem nebyl, kdopak byl lezl do takového kopce. Ale pod ním jsme byli asi týden a nahoře se pořád válely mraky".

"A viděl jste tam ještě něco po té povodni?"

"Ano, chlapče. Byl tam na jednom místě ještě ukrutný močál. Náš Bingo se tam chvíli válel v bahně".

Vašek zmlkl, protože si hned umiňoval, že musízajít k Bingovi a vyptat se Arr-Šehira, jak to bylo, když se Bingo koupal v povodni světa pod Araratem.

"Vidíte, kluci", obracel nyní řeč Kerholec, "tak jste tu vyfantasírovali pantomimu, že už k tomu scházel jen nápis: Spravedlivým vstup volný. Ale co kdybychom si vymysleli neco opravdového, co by se dalo sehrát? Cirkus Humberto by už to moc potřeboval".

"Pámbů s námi a zlé pryč", div se nepokřižoval Malina. "Snad bys nechtěl, aby ti tady sepsali pantomimu?"

"Proč ne? Je to něco nemožného?"

"Jdi mi ty blázne. Slyšel jsi už, že si někdo někdy vymyslel pantomimu? Pantomimy se přec hrají tak, jak jsou, ty si nikdo nevymýšlí".

"Tys tomu dal, Vendelíne. A jak myslíš, že vznikly ty staré pantomimy?"

"To já nevím, ale rozhodně je nikdo nesepsal. Cirkus a pantomimy, to jsou věci, které tu byly odjakživa, a nic nového si v tom nevymyslíš".

"Heleďte ho, dědu. Oč se vsadíš, že si vymyslíme úplně novou věc?"

"Ale třeabas o tuplák, vy blázni. Jste blázni a blázni zůstanete. Budou mně tvrdit, že si jde pantomimu vymyslet! To jsou, člověče, obrayz a děje a strašná spousta věcí, to musíš vidět hotové, abys to doved udělat, a ne z ničehož nic!"

"Slyšeli jste ho, kamarádi?" obrátil se Kerholec rychle na Vosátku a Bureše. "O tuplák piva - vsadíme se?"

"Vsadíme", vykřikl Ferenc, "a potřeme sedmého Švába".

Tímto způsobem tedy dostal Kerholec Bureše a Vosátku, že dali hlavy dohromady a ze sčetlosti jednoho, ze životních zkušeností druhého složili jednoduchý cirksácký děj, v němž otrokáři s omocí černochů přepadli malý severský oddíl jízdy, ale indiánský hoch, jejž hrál Vašek, přivedl posilu, která porazila jižní odbojníky. Pan Berwitz dostal v té hře dvojí úlohu: jednak jako znamenitý střelec byl náčelníkem Jižních, jednak v závěru přijel jako rozhodující šerif Severu. Úspěch byl nesmírný a Sever proti Jihu se stal začátkem dlouhé řady slavných pantomim, které vesměs skládali Bureš, Vosátka a Kerholec. Jejich novost byla v tom, že se opíraly o populární aktualitu. Po dalekém světě se začínaly velké velmocenské výboje, Rusko tíhlo do střední Asie, Francouzi na Dálný Východ a do Tichomoří, Anglie do Afriky a k panství indickému, exotické země se najednou objevovaly v obzoru čtenářů novin a Cirkus Humberto přicházel každý rok s heslem, jež se zdálo ony neznámé končiny se všemi jejich divy předvádět hladovému zraku lidového diváctva. Po hře z občanské války americké přišlo Dobytí Mexika, pak Japonská slavnost květů, Emír bucharský, Princezna Anamu, Napříč Afrikou, Román indické bajadéry, a do toho se vkládaly hrdinné motivy z evropských válek, Noční hlídka u Sedanu, hadži Loja, Kozáci na Šipce. Dohromady to všecko bylo stlučeno na jedno brdo, ale diváci se hrnuli, paní Hammerschmidtová mívala vyprodáno na kolik dní a Berwitz z rostoucích přebytků kupoval nová a nová zvířata, pořizoval kostymy a dekorace, zlepšoval stany a přijímal do souboru exotické umělce, kteří se teď čím dál tím hojněji objevovali v Evropě a v pantomimách měli své zvláštní úlohy.

Valný podíl na libretním žánru osmičkářů měla hospoda U námořníkovy nevěsty. Toho večera však, když tam přišli propít Malinův tuplák a roztočit něco z Berwitzovy padesátimarky, nezkasípal jim vstříc Moeseckův vyšeptalý hlas: za výčepnickým pultem se otáčela ženská. Moesecke se nachladil a musel si lehnout a na jeho místo si stoupla jeho paní. Předtím ji parta nikdy nezahlídla a Moesecke sám s eo ní nikdy nezmínil. Bylo to velké překvapení, a jak si doznali, docela příjemné. Misté hranatého výčepníka usmívla se na ně baculatá bytost s důlečky na tvářích, s černýma jiskrnýma očima a s černými kadeřemi vlasů.

"Jak přišel ten ohava Moesecke k tomuhle pokladu?" to byla bezděčná jejich první vzájemná otázka. Ale tihle světoběžníci se netrápili nějakou záhadou. Kerholec první si pošpul klobouk do týla a už se s Vosátkou postavili k pultu, aby paní Moeseckovou řádně vyzpovídali. A Vosátka brzo pomrkával po Kerholcovi, to že není jen tak, ta že se vyzná, panečku, ta umí odseknout jako sekyrečkou; a Kerholec přikyvuje, ta žena je tažená, Ferenc, ta žena je tažená; a už si přiťukávají a už zvedají číše na její krásu, už popleskávají prsty o hranu pultu a objedávají znovu, ďas ví, kamarádi moji, v čem to je, že se hned jinak pije, když tu místo odulého pančovníka rejdí taková molet osůbka! I trunčí se toho večera do haleluja a zvlátě seržán Vosátka je všecek rozkocouřený, už jim neříká "Slavný senáte" a "Vysoká Poroto", je samá americká španlština, Adéle Moeseckové říká "Ňa Misia" a "dulce pobete" a "mío damasco" a ke všemu začíná zpívat. S narudlou jizvou, s očima přimhouřenýma se naklání k Adéle a lehounce pbzukuje jakousi cizokrajnou píseň. Je to pomalé tango milonga, jedna z oněch tristes, které se zpívají v pampách a v nekonečných, stále improvisovaných slokách oslavují krásu ženy.

Smrt nesou mi ty oči její,

ty oči jako drahokam,

Otevře-li je, zabíjejí.

A zavře-li je, umírám.

Takhle ještě svého seržána neviděli; najednou byl z něho mexický dravec, taková puma nějaká, která jde za kořistí, všechno v něm hrálo, všecno v něm jiskřilo jako elektřinou, a ta černá ženská, která mu najednou připomněla krasavice Nové Granady, na té bylo přímo vidět, jak na ni ty jiskry přeletují a jak se už všecka pod nimi zapaluje. Kerholec byl taky divoch, když přišel k sukni, a setsakra uměl zahrát na ženskou, ale proti seržánovi bezděky ustupoval, kdepak, ten šel vpřed, jako by měl skočit batúdu přes šestnáct koní, zab koně, zlom vaz, allez! Teď tu stojí, s číší ve třech nezchromených prstech, otlučený, ale nezdolatelný bitec, a načíná novou španělskou sloku:

Dovolte, aby se vám řeklo,

že vaše krása je zlá věc,

pro oči ráj, pro duši peklo

a pro můj váček očistec.

Prásk! letí vypitá číše na zem a seržán komanduje:

"Láhev akvavitu!"

"I pro pána krále", vyhrkl přidušeně Malina, "a to já se, kamarádi, zdejchnu. Tohle byl mohlo špatně dopadnout. Španělské zpívání a švédská kořelka, to vypadá na pár mrtvých a raněných".

Karas měl z toho taky strach, oba se tedy vytratili a uháněli na Reeperbahn, kde si dali dobrou noc. Když Malina míjel boční vchod do cirkusu, pootevřely se tam dveře a někdo vyhlédl. malina se zastavil a rozpoznal zlatěčervené vlasy.

"Alice! Zrzounku!" zvolal potichu, "copak tak pozdě vartuješ?"

"To jste vy, otče Malino?"

"Ano, já v celé své kráse. Ale na mne přece nečekáš?"

"Ne, to ne. Ale pan Kerholec není ještě doma".

"Kerholec? Ach, máš prvdu, vždyť mi sám říkal, že se nastěhuje letos do boudy. To je cimra nočního hlídače, že ano?"

"Ano. Od nás přes chodbu. Pan Kerholec je vždycky tak pořádný a dnes po prvé nepřišel. Měla jsem strach, jestli se mu něco nestalo..."

"Ne, Alice, dosud se mu nestalo nic. Ale ani na něho nečekej".

"Kde je".

"To víš, mužský".

"Cože... u holek?"

"Ale to ne, to ne. Je s partou. Ale jak to dopadne, nevím".

"To jsou někde u děvčat".

"Povídám, ještě nejsou. A kdyby byli, tobě to může být jedno. Jdi spat, ať neprobudíme Harweye".

"Dobrou noc".

Dveře se zavřely a Malina tlapal tmou k vozu číslo osm. Okno u jizbičky Alice Harweyové se nerozsvítilo, Angličanka vklouzla po špičkách dovnitř, usedla na postel a potmě naslouchala, zda otec vedle spí. Bylo ticho, v němž slyšela jen bušit své vlastní srdce. Co se to s ní děje, že od chvíle, kdy Kerholec spí na druhé straně chodby, nemůže nikdy usnout a čeká vždy na jeho návrat? Taková léta žijí vedle sebe a nikdy nepocítila žádné vzrušení. Vždyť vlastně při něm vyrostla, byl už placmistrem, když ona začala jezdit, kolikrát jí pomáhal místo štolby na koně, kolikrát stál s bílými rukavicemi u gardiny a díval se na její voltiž a pak si ji dobíral pro její rudé vlasy! Míval pro ni takovou podivnou říkanku ve své rodné řeči, takové cosi "zerzy zerzy cótje merzy", dobře si to Alice pamatuje, protože jí to říkal na potkání a ona ho za to štípala do paže, - můj bože, to všecko bylo takové nevinné, kamarádské, nikdo při tom na nic nemyslil; proč teď najednou je už po týdny večer rozechvěna představou, že on vchází do dveří naproti? Kolik let tu přezimovali, vždycky tam spal nějaký mužský, kterého si majitel konstrukce platil jako nočního hlídače, a teprve když pan Berwitz boudu koupil, propustil ho jako zbytečného a přenechal ten kamrlík Kerholcovi. Proč se jí dříve nikdy nedotklo, že tam někdo spí a kdo to je, a proč první noc, když tam přišel Kerholec, posedlo ji rozčilení, že se uzamkla na dva západy a naslouchala daleko přes půlnoc každému šustotu, každému zapraskání ve staré budově? A ještě si to všecko ani tak neuvědomila, když přicházíval zcela pravidelně, ale dnes, když najednou nepřišel, dnes ji to popadlo, dnes to najednou vidí, že se s ní něco děje, co snad ani nemá být. není to hanba, že podléhá takovému vzrušení? Neměla by se tomu bránit? Ale což se lze ubránit něčemu, co je v nás a co námi omcje jako horká vichřice? Můj boře, kde se to v ní vzalo? Je to snad, je to po matce? Byla to snad tahle horečka, která způsobila, že matka tenkrát zmizela s tím Irčanem, když otec ležel v bandážích? Asi je to v krvi, kterou má po matce a která se dožaduje svého... Nejde někdo? Ano... je to on...

A Alice Harweyová rychle vyskočí, a aniž se rozmýšlela, prudkým povelem pudu popadne na stolku se zrcadlem lahvičku s voňavkou a skropí jí svůj živůtek. A pak vyklouzne ven, k domovním dveřím.

Je to Kerholec, který se vrací. Dospěli s Vosátkou a s tou černou kočkou do stadia, kdy si Kerholec řekl, že nebude kamarádu překážet. Když vyšel s Burešem ven, měl v hlavě po té spoutě lihovin trochu zamženo, ale několik hlubokých vdechů čistého vzduchu, který líbezně v měsíční nocichladil, odválo to omámení. Zbyla jen prudká, vyburcovaná touha.

"Kam půjdeme?" obrátil se na Bureše.

"Nikam, Karle. Máš u sebe příliš mnoho peněz".

"Nesmysl. Vím, co dělám. Mohli bychom jít k Modrému hroznu. Tam jsou slušné holky... Ale je už pozdě... už to bude všecko na pokojích... fuj, to je ohavný život... děvky, děvky a nic než děvky... Tu ta Adéla, taková příjemná, čistotná, pěkná... Psí bestie, ten Ferenc!.. Šeredný a divoký jako ďábel... Na mou duši, koukej, Honzo, jedinou ženskou nepotkáme! Všecko už je to v rukou, rozebráno, zadáno, vyprodáno, mordkrucielement, člověk by řval. Kam jít, Honzo? Řekni, kam jít, kde bych nael krásnou a čistou ženskou bytost? Přemýšlej, Honzo, kruci, jsi přece vzdělaný člověk..."

Ale Honza Bureš trval na jeho vlastním poznání, že už přišli pozdě, teď že by našli všude jen hanebné odpadky a že je jediné rozumné jít domů. Tak dovedl Kerholce až do půle Reeperbahn, převedl jej přes ulici k prostranství před cirkusem, poplácal mu na rameno a poslal ho spat.

Kerholec popošel k cirkusu, ale zastavil se, když Bureš zašel.

"To přece není možné", hučelo mu to v mozku, "abys po takovém večeru zůstal nakonec sám. Aspoň tu postůj... aspoň počkej... třebas náhodou něco přijde... bílá, krásná, vonící... třebas už sem jde a bylo by hřích ji propást... počítej aspoň do sta, máš-li štěstí, přijde... jeden... dva... tři... čtyři..."

Kerholec stojí v měsíčním světle, za ním bouda s pohaslými světly, před ním liduprázdná ulice, kterou jen tu a tam projde potácející se opilec. Kerholec počítá, pomalu počítá, protahuje číslice sedum a dvacet... ale štěstí se neobjevuje. Nedopočítal se stovky, mávl rukou, postrčil klobouk do týla a obrátil se k boudě. Psí život, tohleto; a teď ještě musí vyburcovat starého Harweye, aby mu otevřel dveře.

Ale co to? Dveře jsou pootevřeny? Kerholec zaostří oči - ano, dveře nejsou zavřeny! A někdo v nich stojí... někdo bílý... Kerholec zrychlí poslední kroky...

"Zrzounku! Co tu děláš?"

"Čekám na vás!"

"Na mne?"

"Ano, abyste nemusil budit tatínka".

Alice stojí v temnu chodby, vysoká, štíhlá, a její šepot doráží k němu jako mazlivé hlazení. Kerholec náhle stojí u ní a cítí plno vůně. Ruka se mu bezděky vznese, obejme ji, uchopí vzadu pod tou spoustou vlasů. Alice stojí ztuha, jako zmrazena; nějakou malou věčnost ji tak drží, a najednou vzpurná páteř změkne a ona se beze slova přichýlí k němu a náhle prudce k němu přilne, rukama, ústy, hrudí, vším.

Pomalu, pomalounku sahá Kerholec po klice svých dveří, pomalu, poamalunku přisouvá se k nim i tím žhavým tělem, které je na něm zavěšeno. A když překročují práh, je mu sladko a blaze a mozkem bleskne vítězně: "Osmadevadesát, devětadevadesát, sto!"

V tu chvíli sedí eržán Ferenc Fosátka s Adélou Moeseckovou za zavřenými dveřmi Námořníkovy nevěsty, probírá se jejími černými vlasy a zpívá:

Tvé černé oči se mne ptají,

ty oči tvé mne prosí též,

ty oči tvé mnou pohrdají

a očima mne zabiješ!

XV

Pan Gaudeamus přijel nenadále z Berlína a rovnou z nádraží šel za ředitelem Berwitzem.

"Už je to hotová věc", spustil, jakmile byli sami pohromadě. "Kranz koupil konstrukci v Berlíně na Friederichstrasse, kde bývaly francouzské jezdecké společnosti. Je to velmi příhodná budova a dal by se tam udělat na jaře dobrý obchod, kdybyste se s Kranzem dohodli. On by rád přišel na nějaký týden do Hamburku a je ochoten navzájem půjčit vám svoji berlínskou boudu".

Berwitz byl okamžitě vzburcován. Dostat se aspoň na nějaký čas do Berlína, to byl jeho sen; ale vždycky tam někdo seděl s koncesní výsadou, takže konkurence směla jen na dalekou periferii. Ale zároveň se v něm načepýřila pýcha staré cirkusácké dynastie proti člověku, který se vynořil odnikud. Stal-li se Kranz teď majitelem budovy, byl Berwitz domácím pánem jen o půl roku déle, ale nicméně byl tu v Hamburku starousedlík a ten chlapík tam mu připadal jako přivandrovalec. Tu se tedy Berwitz octl v rozporu tak závažném, že si na to především musel zapálit doutník. Vytáhl si velk, černý, pravý hamburský, ukousl mu špičku jen to cvaklo, a olíznuv ránu, kterou tím způsobil v listech tabáku, pomalu a obřadně pobafoval nad ohněm sirky. Říkal si, že tím získává čas na přemýšlení, ale po pravdě si nemyslil nic jiného, než že získává čas a že to dobře působí, když vypadá zamyšleně.

"No dobřá, barone", prohodil konečně, "tedy Kranz se uchází o hostování v mé budově. A já abych vystoupil v jeho. No, barone, dejme tomu. ale je ta jeho boud dost velká a dost representativní, aby se v ní mohl Cirkus Humberto objevit? Já ji neznám... nikdy jsem se o ni nezajímal... a mám teď velký program, nastudoval jsem aktuální pantomimu, obrovský sukces, to musíte vidět. Sever proto Jihu - žádný na takovou věc nepřišel, až já. Pracuji v ní jako střelec a jako šerif, no, to zkrátka musíte, barone, vodět. a pak je otázka, je-li Kranz dost velký, aby mohl vůbec tady vystoupit. To víte, publikum je tu navyklé dostávat jen docela mimořádné věci a pořád něco nového... tomu chlapíkovi nebude lehko držet krok s Cirkusem Humberto..."

Pan Gaudeamus provedl poté nemalý kousek slovní ekvilibristiky, když vychválil Kranze, ale pořád uznával, že Berwitzovi se ovšem nevyrovná. Mluvil s ohněm, protože mu Kranz slíbil tisíc marek, když se dostane do té hamburské boudy a bude moci tomu nafoukanci Berwitovi ukázat, zač je toho loket. Pan Gaudeamus miloval takové diplomatické úkoly s finanční pointou. Po léta žil ve styku s cirkusem, jeho povoláním bylo denně vychvalovat manéžní umělce a umění, měl na to už celou švádu krásných výrazů a úchvatných přirovnání, ale sám pro sebe se na cirkusáky koukal jako na bodré a pošetlé chasníky, kteří touží po takových nicotných cetkách, jako je slovíčko umělec. Pro něho existovalo jediné skutečné, vzácné a vysoké umění: umění žít. Slýchával ve vídeňské společnosti, že velcí a skuteční umělci se proderou k své znamenitosti jen těžkými zkouškami, strádáním a utrpením. Co jiného byla pro něho ta ohavná léta vyvržení haličského? Tam se naučil ocenit každou krásně a plně prožitou chvíli a nespoutanou volnost života. Proto nakonec miloval své nekonečné jízdy ve službách Cirkusu Humberto. Byl v nich sám svým svrchovaným pánem, mohl změřit své schopnosti v zápasech s denními překážkami a mohl kdykoli a kdekoli odložit masku pana Gaudeama a s grandseigneurským gestem vejít na scénu jako rytmistr baron von Schönstein. Hrál dvojí úlohu, hrál ji s rozkoší a hrál ji do všech důsledků: pan Gaudeamus nikdy neopominul připravit příjemné večery panu rytmistrovi. Příjem, jejž mu poskytoval Cirkus Humberto, nebyl by ovšem stačil pro obě role, byl slušný pro živobytí pana Gaudeama, ale pan baron by při něm vyšel jen potenku. tu právě se muselo rozvinout vyšší umění, jehož základy byly již v kancelářské a nákupní službě haličské. Pan Gaudeamus dovedl s krásným gestem uplácet úřady na prospěch Cirkusu Humberto, ale neméně elegantně dovedl přijímat podmazánky dodavatelů. A při své hybnosti, bezpečně se opíraje o svůj roztomilý zjev, uměl si přičarovat přátele, kteří byli šťastni, směli-li jej pohostit a zahrnout dary, dovedl i prostředkovat pletky a spekulace, z nichž mu vždy vyplýval nějaký vděčný podíl. Nebýt jeho baronské role, yl by měl již znační jmění uložneno pro léta budoucí, ale baron v něm dovedl lehounkou rukou rozsypat, co pan Gaudeamus obratně navršil. Ale pan Gaudeamus se proto nehoršil - vždyť to byla právě krása života, že se tak lehce pohupoval nahoru a dolů; a konec konců největší úspěch měl bravurní Max vždycky co baron a rytmistr. Tak ho také znal Kranz; a ve své hluboké, přímo zbožňovatelské úctě ke všemu aristorkatickému byl tento koňák od píky uchvácen, mohl-li platit za pana barona útratu a směl-li mu nabídnout někdy i větší výpomoc, která se panským gestem přijímala na věčnou oplátku. Myšlenka na vzájemné hostování obou podniků byla myšlenka Gaudeamova. Vemluvil ji původně Kranzovi a nyní pro ni získával Berwitze; zdálo se mu, že větší souhrou obou cirkusů vznikne i pro něho množství zásluh, které bude moci sklízet na obou stranách.

S Berwitzovými předsudky a nechutěmi nemusel příliš dlouho zápasit, hlavní pomoc proti nim mu přinesla vlastní Berwitzova ješitnost a samolibost. Jakže, on že by se měl báti této soutěže? On že by měl couvat, když Kranz sám se vlastně pokořil a přichází s nabídkou? Skončilo se to tedy právě tak, jak si pan Gaudeamus přál: dohodli se, že Kranz přijede do Hamburku, navštíví Cirkus Humberto a pak že se oba ředitelé sejdou v hotelu, aby se domluvili. S Kranzem přijede pan Gaudeamus a bude hrát jakoby jeho patnera. Berwitz si za svého důvěrníka přibere někoho zdejšího, někoho, kdo může nahlédnout do podvojné existence Gaudeamovy a neztropí z toho žádné řeči. Berwitz se po krátkém přemýšlení rozhodl, že nejvhodnější k této úloze bude kapelník Selnicki.

Žádný reportér nebyl na nádraží, aby popsal Hamburčanům slavnostní a téměř dějinný okamžik, kdy se oba krlové cirkusu po prvé setkali. Bylo to velmi obřdné. Baron ze Schönsteinu stál po boku Kranzově se vznešeností šéfa protokolu a pan Selnicki v mohutném kožichu vypadal při Berwitzovi jako tajný státní rada. Když si Kranz s Berwitzem šli se smeknutým kloboukem v levici vstříc, po prvé se v nich ozvala bezděčná shoda v myšlení, oběma totiž zároveň blesklo hlavou: "Hele ho, chytráka, on si taky na to koupil nový cylindr!"

Ředitel Kranz, atlet se širokými rameny a hustým černým knírem pod mohutným nosem, napřáhl ruku v hrubé žluté vepřovici a ředitel Berwitz ji přijal v bílé glacé rukavičce. Stisknutí bylo jadrné, div rukavičky napraskly; a po pár zdvořilých otázkách se šlo ven před nádraží, kde čekal Han s otevřeným kočárem, do něhož byly zapřaženi dva lipicáni. Byli to Orestes a Kardinál, jediní dva, kteří kdysi chodili v kočáře a vysokým krokem byli na míli nápadni. Berwitz měl původně v úmyslu namluvit Kranzovi, že to jsou dva kladrubáci, které si drží pro svou soukromou potřebu, ale pak si řekl, že Kranz má jist pro koně oko, a že by tedy tento podvůdek brzy odhalil. Pánové nasedli do kočáru velmi obřadně a jeli městem s takovou grandezzou, že starší, zkušení policisté jim salutovali, tušíce v nich nějaké velké státní panstvo. Po příjezdu se šlo hned do koníren. Bylo ta milé teplo a oba direktoři brzo nestačili stírat pot, který jim vyrážel na brunátných tvářích, stísněných tvrdým stojacím límečkem. Kran si v duchu říkal, že tomu zpychlému Berwitzovi nebude nikterak podkuřovat, ale když vešel do stáje a mrkl na podlahu, která byla vydrhnuta, koukl ke žlabům a ony vymyty, sehnul se ke stelivu a viděl krásnou, dlouhou, čistotnou slámu, přiznal si, že tohle má ten turecký paša v náramném pořádku. Kočové a stájnící stáli při koních v bezvadných livrejích a salutovali, když panstvo přicházelo. "Komediant je dobrý", říkal si Kranz, "ale touhle opičinou mne nedoběhne". A přistoupil k nejbližšímu koni, pohladil jej a nenápadně se podíval na rukavici. Nu, nedalo se nic říci, na rukavici neuvízl ani prášek. Pak ovšem, když stanul před lipicány, musel přiznat, že takovou skupinu ve svých stájích nemá. Jeho zálibou byli trakehnští koně, ohniví, houževnatí, ke všemu se hodící; potřeboval koně učelivé, bystré a trpělivé, pro krásný vzhled měl jen některé, zde však u Berwitze musel uznat, že vybrané skupiny koní jednoho typu tvoří ještě svou zvláštní krásu. Tím se pánové konečně rozhovořili po svém, a s cylindry v týle, s límečky ponenáhlu se bortícími, chodili od zvířete k zvířeti, omakávali svalstvo, prohlíželi zuby a kopyta, měřili výšky a délky, hádali se o to, jsou-li šimlové opravdu váhaví, vraníci melancholisčtí a hnědky divoké a je-li užitečnější večerní krmení nebo ranní a kolik litrů vody se má dát koni vypít po představení.

Uprostřed těch debat, pro které by vždy znovu zapomněli na celý svět, vřískal jim za zády hudba, začátek představení se blížil. Pan Kranz se tedy už jen spěšně podíval na slona Bingo a na zvěřinec, který jej nijak nezaujal. Sám slona neměl, ale měl čtyři velbloudy a žirafu, a co se šelem týče, byl přesvědčen, že jeho sibiřští tygři jsou mohutnější a budou lidem více imponovat. Ale pak najednou ztratil zájem o klece: začal cítit, že obecenstvo "je na pochodu", a tu byl příliš direktorem, než aby při tom nebyl. začne-li publikum přicházet, je-li, jak říkají, na pochodu, žádný ředitel světa nevydrží doma nebo v šatně, každý je nenápadně mezi těmi proudícími davy, někde mezi branou a vlastním cirkusem, aby si sám očenichal své dnešní obecenstvo, je-li nedočkavé nebo lhostejné, je-li náročné nebo lidové, je-li městské nebo venkovské. To všechno a ještě plno jiných věcí má vliv na průběh představení, a zkušený direktor se svými nejstaršími lidmi rozpozná už z nástupu publika, jaká bude nálada a komu dnes kyne největší úspěch. Jak to vědí, to je záhada, jsou přece často v neznámé zemi, v neznámém městě, mezi cizím lidem, z jehož řeči nerozumějí ani slovíčku; ale stačí jim pouze to půlhodinové tření o proudící davy, aby se zmagnetisovali fluidem, které davy vytvářejí. To tiché, ale pozorné, vnímavé tření je direktorská ouvertura, o kterou nechtějí nikdy přijít. A Kranz, všecek posedlý zvědavostí na hamburské poměry, musel to přece ozkusit i vlastním tělem. Stál tedy s Berwitzem v koutě hlavního vchodu, sledoval pokřik biletářů a kontrolorů, kouzal očima po lidech, a když hlavní nával minul a uvnitř se hrál poslední pochod, obrátil se k Berwitzovi a řekl:

"Máš to báječné. Prima lidi. Domptéři a vysoké škola budou mít sukces".

Představení, které se toho dne konalo, bylo ovšem zcela jedinečné.Berwitz nic navenek neoznámil, ale pro udolání svého soupeře nařídil parforsní pořad, dvaatřicet čísel místo jedenadvaceti, a tu tedy to letělo v strhujícím tempu, z překvapení do překvapení. Kranz seděl s baronem Schönsteinem raoztažen v lóži, ale jeho očím neušlo ani jedno pohrábnutí pilin v manéži. A cylindr mu na hlavě přejížděl brzo do týla, brzo do čela, podle tichého Gaudeaova upozornění nejbezpečnější to důkaz, že ho to chytlo.

Večer zasedli oba magnáti se svou asistencí k mohutné večeři v hotelu Metropol. Pan Gaudeamus už všecko objednal, želví polévku, Saumon du Rhin grillé, sauce anchovis, Boeuf salé à l'anglaise, légumes, Poulard au consommé, sauce béarnaise, Talmousse au fromage de Parme, Meringues à la crème, Glaces, Desserts. Večeře hodná panovnického rodu humbertovského Všechno bylo připraveno, i pořad nápojů, pánům jen stačilo přivázat si servítek pod bradu. Nicméně když se šedovlasý vrchní přiblížil s lahví zlatého sherry, aby s levicí ohnutou za záda uctivě naplnil první kalíšky, pan Kranz položil na sklenku svou mocnou tlapu a žoviálně prohlásil:

"Já myslím, abychom si dali žampaňský!"

Pan Gaudeamus mínil, že na šampaňské je ještě čas, teď že se hodí jiná vína. Ale Petr Berwitz se přidal ke Kranzovi.

"Jiná vína?" odpověděl panu Gaudeamovi suverénně, "pijte si, barone, podle libosti, ale na mou kapsu ohled brát nemusíte já mohu dát žampus vod začátku!"

Také pan Selnicki, chtějící jednou užít vzácného nápoje do libosti, byl toho názoru, že bude líp nemíchat pití, aby se to v těle nepopralo. A ak k tiché žalosti gurmánského srdce Schönsteinova zmizely se stolu sklenky pro sherry, pivo, moselské a burgundské víno a k hustému vývaru polévky se pilo kořenné šampaňské.

Vzhledem k tomu snažil se pan Gaudeamus, aby se už při rybě projednalo, proč se vlastně sešli. Vzájemnou situaci vysvětlil tak obratně, názorně a jednoduše, že oba soupeři, kteří se stle na sebe chystali, podívali se na něho s překvapením a uznali, že to tak jde. Byla to prostá výměna budov po skončení zimního údobí, pro dobu šesti neděl, s právem prolongace. Bližší doba se měla určit vždy zvláštním jednáním podle plánu každého z obou podniků. Chvilku se tedy ještě mluvilo sem a tam, ale než přinesli další chod, plácli si Berwitz s Kranzem do dlaní a pan Selnicki rychle naplnil číše. Jedo se a pilo nyní veseleji a hovor se rázem uvolnil.

Pořad jídel byl panu Gaudeamovi pochválen, zvláště tou hovězinou přišel oběma magnátům náramně vhod, méně už poulardem, který Kranzovi trochu rejdil po talíři. Ale Petr Berwitz ke konci shledal, že se zapomnělo na něco, co považoval za nezbytnost parádní večeře: kaviár! Pan Selnicki usoudil, že co není, může být, a hned si luskl prsty na číšníka. Vrchní jídlonoš poněkud ustrnul, když mu mezi zmrzlinami oručil přinést kaviár, ale okamžitě se zatvářil, že je to samozřejmost. Za chvilku už šelna stůl "ten černej šrot", jak říkal Kranz. A Petr Berwitz, supě z přeplněného života a všecek rudý jídlem i vínem, měl tu konečně příležitost, aby pověděl tomu "berlínskému rajtknechtovi", co se najedl kaviáru tenkrát v Petrohradě, když za ním chodil Jeho Veličenstvo car všech Rusů. Teď teprve, tímto kouzelným slovem car, dostal Berwitz pravé tempo, a hltaje kaviár po lžicích, zahrnoval svého soupeře vychloubáním a holedbáním. Ponenáhlu to vypadalo, že si Berwitz s carem tykali. Kranz také vyslovil jakousi nedůvěřivou poznámku, zda byli opravdu s carem tak intimní.

"Jakpak by ne", vytáhl se Berwitz, "na to je v archivu Cirkusu Humberto i písemný doklad. Byl tam v Pitěru jeden starý, šedivý profesor, dvorní rada, takový šťoura, který pořád něco sepisoval. A ten chodil za mnou a tahal ze mne historii Cirkusu Humberto a celého našeho umění, a pak mi ještě několikrát psal. Právě že šlo o umění a ne o nějakou boudu. A ten profesor věděl, že jsem byl carův nejoblíbenější společník, a proto je na každém psaní nahoře jako oslovení napsáno: Carissime! To můžeš u nás vidět, Frans to schovává jako dokument!"

"Ten starej ho polejvá, co?" naklonil se pan Selnicki k panu Gaudeamovi. "Teď mu ještě dá sežrat perskýho šacha a tureckýho sultána a pak si vynadají".

"Perský šach by ještě šel", odpověděl klidným polohlasem pan Gaudeamus, "ale turecký sltán bude už pro Kranze moc tlustý. Budeme muset před Cařihradem uhnout někam jinam".

"K holkám..." vyhrkl starý Selnicki a zaslzel.

"Mám to číslo na programu", kývl baron.

Opravdu, marně se Kranz snažil navzájem přetrumfnout Berwitze svými úspěchy u nejvznešenější šlechty. Co je takový kurhessenský vévoda proti perskému šachogvi? Se zaťatými zuby musel vyslechnout teheránskou epopej. Jen při ní se vypilo pět lahví; a protože pánové měli už hodně v hlavě, navrhl pan Gaudeamus, aby si zašli někam na černou kávu.

"A na koňak", dodal pan Selnicki. "Teď je svrchovaný čas na koňak - ledaže by se to před ním řízlo ještě slivovicí".

Trochu hlučně se panstvo zvedlo a ještě hlučněji sestupovalo do sklepní místnosti Elysia, do lóže, potažené červeným plyšem, s vysokým zrcadlem v pozadí, před nímž stála makartovská kytice a dva stojany s umělými palmetkami. V sále před nimi hrál kvartet, primarius se jim hluboce ukláněl. A vedle hudby bylo podium, na němž osm polonahých dívek tančilo kadrilu, zakončenou kankánem.

"Heleď, Berwitzi", přitáhl si ho Kranz k okraji lóže, "ta třetí od levé ruky, ta černovlasá fuksa, ta péruje, co?"

"Láhev koňaku do ledu!" poroučel pan Selnicki.

"To je pěkný jukřík", přikyvoval Berwitz Kranzovi, "ale co tahle zlatá izabelka vpravo, koukni tu vysokou akci kolen".

"Jó, ale až zůstane stát, bude mít široké rozkročení", namítal Kranz.

"I kdepak, podívej na délku těch šimpánů! Ta má nohy jak valencienská klisnička!"

"Pánové, nalévá se koňak", přerušoval je zezadu Selnicki. "Velejemný Meunier! Stokrát důležitější než ten váš ženský hipodrom!"

"Myslím, pánové", zvedal číšku pan Gaudeamus, "abychom nejdříve připili úspěšnému zdaru dnešního našeho vyjednávání a pak se věnovali půvabům této manéže. Prosit!"

Připilo se jednou, připilo se dvakrát, připilo se po třetí. Děvčata dole začala znovu tančit a Berwitz s Kranzem shledávali, že ta lesklá vranka, co má ofinu jako skotský pony, vypadá náramně čistokrevně. Ale taky ta snrčí brauna na její pravé ruce ukazuje pěknou figuru, má trochu myší ouška, ale bude o půl pěsti ještě vyšší.

"Vobě mají voheň, barone", tvrdil Kranz Gaudeamovi, "koukejte, ten dlouhý krok, to je, panečku, rasa".

"Ale ta brauna", povídal Berwitz, "nějak nemá dech, to ta černá dotančí ještě fullhands".

"Můžeme si je sem pozvat", navrhl pan Gaudeamus.

"No, já nevím, jak budeme spolu tajlírovat", slabounce se pokusil Berwitz o odmítnutí.

"Jen je pozvete, barone", kývl Kranz, "tady zas platím všecko já. Holky beztoho klusají kolem jako na lonži. Já se aspoň té prauně kouknu na hřbet, nemá-li tam úhoří pruh. Všecky snrčí prauny mají po zádech klikatinu".

"A kteroupak si vybere baron?" chechtal se Berwitz. "Co tamhleta černá, ta vypadá jak trakehnské hříbě?"

"Ne. Já mám u ženských radši kladrubský typ. Pro mne bude ta šimlovitá vzadu".

"A Selnicki?"

"Nic, pánové, nic. Nebudu vyrušovat. Já..." a Selnicki se nejistě zvedl, "já vám jdu zahrát Radecký-marš. A Radecký-marš, to je jako válka, vedená primabalerinou. Všecka sláva monarchie na špičkách. Jedinečná muzika, pánové... jedinečná... šampaňské překomponované pro plukovní bandu..."

O hodinu později volal pan Kranz na pana Berwitze:

"Pojď sem, ty tureckej menažeristo, pojď na mou pincgavskou hruď!"

A protože Berwitz místo na jeho hruď padl mezi řičící braunu a výskající šimlu, obrátil se pan Kranz k panu Gaudeamovi, vzal ho kolem krku a šeptal mu s hrozným zamračením:

"Barone, přísahám ti, že ho budu, až s tím uměním zkrachne, vozit a vystavovat jako perskýho plukovníka!"

Když se Petr Berwitz o půl čtvrté ráno vracel domů, měl nový cylindr dokonale otlučený, ale na rtech tisíc úsměvů z krásného večera. Jak vstoupil do ložnice, rozsvítila Anežka svíčku a usedla v posteli zpříma. Mžikem viděla celou situaci, ale neřekla ani slova.

"Má drahá", pomalu spusitil Petr, strhávaje se sebe šaty, "na jaře pojedeme do Berlína. Všecko je hotovo... Bylo to opravdu velkolepé. Ta hostina, kterou jsem pořídil... to vyjednávání potom v Elysiu... opravdu velkolepé... báječné... mělo to linii... To jsme tomu kočímu ukázali... co je to dynastie..."

"Nu..." řekla zvolna Anežka, "a nebyl jsi k tomu boudaři sprostý?"

"Ne. Nikoli", vrtěl hlavou Petr. "Chtěl jsem, ale nikoli. Po každé jsem si řekl: Pozor, Petře, pozor... seš vod koní... seš gentleman..."

"Nu, tak si lehni. Ale zítra při pantomimě budeš střílet jen do terče. Zítra ti nebudu držet vajíčko mezi prsty".

"Nesmysl..." brumlal Petr už v peřinách, "teď, v tuhle chvíli, bych dovedl pistolí prostřelit prsten..."

Nicméně zítra při pantomimě se mu po prvé stalo, že střelil a rána šla o chlup mimo.

XVI

Berwitz byl po tom vyjednávání v znamenité náladě a toho užil Karas, že z něho vymámil neslýchanou věc: pětidenní dovolenou pro sebe i pro Vaška. Položil ji do mrtvého týdnýu mezi vánocemi a Novým rokem, a Berwitz přikývl. Odjeli v noci po svatemu Štěpánu, po prvé v životě vlakem. Z Prahy museli ještě po staru, vozem, ale i tu si mohl Karas dovolit nebývalý přepych, jeli do Budějovic poštovským kořárem. Čím více se jim rodné hory blížily, tím byl Karas více rozechvěn. Všecek zjihl a změkl; vždyť do této návštěvy skládal už dva roky tolik nadějí, že ona rozhodne o Vaškově osudu. Těžko, přetěžko je prostému člověku činit tak závazná rozhodnutí. Svědomí je poplašeno a rozum nestačí. Lidé kolem radí, hodní lidé snad, ale odpovědnosti ti s beder neuberou; nad synkem stojíš jen ty a ta mrtvá. A je-li kdo, komu ještě přísluší slovíčko rozhodné, je to jistě jen rodná vesnice. Ta má právem domova nárok na všecky. Všichi jsme se tam narodili, všichni tam patříme, a to nikoli jen úřední cedulí. Vesnické společenství nás vychovalo stejně jako sama máma; věru že si pak může činit na nás nárok. A Karas ten nárok uznává a ctí; vždyť, bože můj, je to i úleva, že máš za sebou celou tu obec strýců a tet, která ti poradí, když si na rozpacích, a okřikne tě, když děláš hloupost. Člověk je hned sám sebou jistější; myslel jsem to dobře, ale ves byla proti tomu, chválabohu, člověk ví, jak se zařídit.

To je celý Karas: tichý, myslivý, houževnatý v práci, ale závislý na jiných, když jde o rozhodování. A hlavně je mu proti srsti vybočit nějak z řádu. Jakživ nebyl tak šťasten a spokojen jako ta dvě léta u cirkusu, ale přiznat si to, to by už považoval za hřích. ořád na něm leží pomyšlení, že to nemělo být a že mu to doma neschválí. A domnívá se, že to postačí, aby to Vaška odvrátlo od svůdné, ale nevhodné dráhy.

Tu tedy si šlapou domů pro rozhodnutí. Je tu všude plno sněhu, slabší stromy v lese se pod ním ohýbají a ticho je tak svátostně, jako když jdeš ke zpovědi. A tuhle ještě pár kroků, heleď, Vašíčku, tuhle je Horní Sněžná... Bláhovo chalupa, Cerhovo, Šemberovo stodola, farářovo zahrada, chumel střech a černého stromoví a kostel. Pánu Bohu budiž poděkováno, že jsme zdrávi došli. Hele, Cerha má na chalupě nový kryt a Bláha má větší chlívky. Ale teď není kdy na světskou zvědavost, teď musíme nejdřív tuhle nahoru, do té stráňky, k těm topolům.

Tadyhle vpravo to je, Vašíčku, poslední hrob; a koukej, už není poslední, tři ještě umřeli, co jsme tu nebyli. A lerpánek se ujal, povyrostl. Pozdrav Pán Bůh, Márinko, tak nás tady máš. udělej mamince křížek na hrobeček. Klekneme si, Vašíčku, třebaže do sněhu. Otče náš... Zdrávas Maria... Tak jsem ti ho, Márinko, ve zdraví přived, hoch je to hodný a přičinlivý, slůvka bych nemoh proti němu přiložit. Ale teď, prosím tě pěkně, musíš mi být ku pomoci, co s ním dál. Já udělám všecko pro jeho dobro, jenom mi, prosím tě, ve vsi naznač, co to má být. A doprovázej ho dál, Márinko, svojí ochranu, je to přec tvoje dítě, požehnaná jsi mezi ženami, požehnaný pold života tvého, amen.

"Tak, Vašíčku, tři křížky na hrob. Maminka to tu má hezké, viď. Takové ticho. Nu tak, otři si slzy. Půjdeme tudy mezi topoly ke vsi. Čípak to pes tak štěká? Není to Opoleckých?"

"Ne, táto, to je Cerhovo Vořech, určitě je to Cerhovo Vořech!"

"Že by nás cítil? A tamhle nás už někdo vyhlíží. Kterýpak to je? Ale ovšem, Krčmáříkovo děrek, bodejť, tomu aby něco ušlo. Pozdrav Pámbů, děrku!"

"Dejšto - a můrdije, heleme se, Karasovo Anton, hdepá se tu, člojíčku, berwš, dyk tys tu, pro pána Jána, nebyl jak vod kočičího moru! Tudlej sme zrouna s Vaškem Zelenkovo vo tobě hovořili, esli siš eště morcdudy živej anebo si zatřepál bačkorama a kudá tě čerti noší. Nú tak, pěkně vítám, pěkně vítám, zdrávi se vrátili. A co ten tvůj legrut, ani ti kór moc nevyrost, ale chlapák je, můrdije, ten by už mejknul parezem, co, Vaičku? A já porád, odkud vy to tudyto, - dyk vy můrdije ze řbitova, ovšemž, ovšemž, vod Márinky, japané. Tak ty na ni eště porád pamatuješ, nu, to siš řádnej mandžel, Antone, to se ti nedá popřít, mandželka je holt mandželka, i dyž je morcdudy pod drnem. Což, japa se ti to fur hospodaří bez ní, bez ženský? Inu, můrdije, že se tak ptám, šak si to můžu domyšlet, kerak něco nejni, tak to holt chybí, to je jednou istotná věc. Nú a pote dál, ať tu nestojíme jako tři turecký svatý na mraině, fučí to dneska, potfora, to se na Štěpána votočil vítr a tuď je nejlepči zalízt na láfčijku u pece. Ale můrdije, lidičky, dyk vy ani k těm vašim nejčko nemůžete, dyk voni táhli vobá po poledná s dílem, no toceví, na německou stranu, vopálky vezli, vokříny, hrabice a tak šelicos, to voni nepřídou dřív než tak k vůsmej. Jak se jim daří? No to víš, Antone, vono se i na malým mlátku za rok něco vymláti, a kerak neteče, tak aspoň ukapává. Jenže to holt dá, můridje, starosti, no japané, von zničehožnic z pětníku šesták nenaroste, to je jednou istotná věc. Ale taghle, to voni kozu mají a kterási kvíčala jim taky na krmníku prozpěvuje, tak vono se to živobtí už nějak sešejtrokuje. Nú a co ty nejčko, nejčko by, můrdije, bylo nejlepčí jít zrouna do hospody, tuná k Novotnejm, ty mají porád vodzandáno. Ale můridje, di mi do hajzlu, snad by ses neupejpal, cirgusák a bude se bát píva. Jen pojď, Vašek si může vodskočit třebas k hořejším Cikhartojc, Cikhartovo Jirka bude valit voči, můrdije. A strejčkovi, Vašku, jako Jirkovo tátovi, vyřiď, aby přišel k Novotnejm na pívo, že sme tam s tvojím tátou. Pozdrav Pámbu Novotná, koukejte, žencká, jakýho vám vedu hosta, můrdije, Karasovo Anton, cirgusák, no jo, je to von, dite do hajzlu, copá ste to hned nepoznala, dyk von je fur tak tlustej jako sedlák pod kolenama. Tak nám nalejte dva čbánky, ať se můžeme, můrdije, přivítat. Tuhle máš seslík, Anton, a udělej si, můrdije, komót. Tak na tvý zdraví, chlapče, ani nevíš, jak sem rád, že tě zas vidim, žes tam nezheb".

Teprve napití přervalo hubatému Krčmáříkovo děrkovi řeč. Ale sotva se nalapal vzduchu, už mu zase jela:

"Vy, Novotná, povidám, žencká, pošlite někoho po vsi, do Zelenkovo chalupy a do Cerhovo a k Vopoleckejm a k Padovcojc a vůbec, co kde je zednickýho, že jim zkazuju, ajť sem hned přídou, že je tu host. Co povidáte? Ale dite do hajzlu, žencká, povidám, pošlite ke všem vyjmac sedláky, sedlák nám, můrdije, může políbit šos a zeptat se wos, my tu chcem bejt sví. Šak voni přiběhnou šicí, bodej by né, takovej zedník se eště nenarodil, aby nepřiběh, dyž bečka zavolá. Tak co, Antone, cirgusáku, povídej, jakýpa sou ty cirgusačky, můrdije, mají to prej bejt tuze mámivý žencký, až prej uhrančivý, krucinál, můrdije, to sis užil, co, inu jo, kerak je žencká mrcha, tak je holt řádná potfora, to je jednou istotná věc, to se holt nedá převorat, ale kterak má člověk babu, nú, to si holt muší nechat zajít laskominy, můrdije, nad kravincem se muškátu nedočucháš. Jó, pane, taková cirgusačka... nú, jářku, kerak něco nejni, tak to holt chybí, to sou těžký věce, ale s tím mým sakramentem, to je marný, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš, to je jednou istotná věc..."

"Počkejte, děrku", přerušil ho konečně Karas, "mě zajímá hlavně jedno: kerak vy víte, že jsem s Vaškem u cirkusu? Žádnému jsem nepsal..."

"Ale můrdije, dyk to tenkrát přinesli Milnerovi klucí, toceví, přijeli po apoštolským koni, vyzáblí jako suchá káně a peněz měli jako žába chlupů. Ale šicí vykládali, copá prej Karas, ten to navlík, my chodili po muzice a von se chyt cirgusu..."

"Ale vždyť já se se žádným nesetkal!"

"Nú, mušeli ti ňák na to kápnout, můridije, sami si to nevymyšleli, dyž to byla pravda. Dyk my tu celou zimu vo tom mluvilái, kerak je zednický dílo v hajzlu a kerak si se chlapácky zavopatřil. Nú, a dyž mrklo jaro, klucí se zvedli a místo na stavbu marš za cirgusem..."

"Co to povidáte, děrku?" vykřikl Karas a chytil Krčmáříka za ruku.

"Nú, co bych povidal, toa to povidám, můrdije, kerak to bylo, parta se rozešla po cirgusech, protože žádnej tak velkej nenašli, aby tam mohli jít šicí. Nú a tak tam zvostali od jara do zimy, taghle začátkem listopádu se to zas tady ecko slezlo a můrdije, to bylo vyprávění, co hde a jak, jaký hde byly cirgusačky a tentononc, dyk můrdije vod nich já to šecko vo těch cirgusačkách vim, hdepá bych já na to přišel, jaký sou to žencký k tělu, nú napovidali toho, že bys to na volovo kůži nesepsal, a šicí jako jedna litanie, ten Karasovo Anton, to je hlava, ten měl fištróny, můrdije, tomu prej by měla vobec postavit pamětní sloup..."

"Můrdije, děrku, copá to drmolíte?"

"Šak je to jednou istotná věc, Anton, dyk ty siš jako zachránce celý vsi, dobroděj ve hladu, ináč tu vo tobě nejčko neni řeč, než že tys vokázal lidem, kerak najít živobytí..."

"A oni šli potom k cirkusu?"

"Šicí, Anton, šicí, morcdudy, můrdije, jako jeden muž, Cerha, Zelenka, Opolecký, Cikhart, Padovec, náš Franta, dolní Bláha, nú, povidám, šicí, kam koukneš, samej cirgusák, hdepá zedničina, ta je v hajzlu, povidám..."

"A co Milner, partafír?" vykřikl karas v údivu téměř bolestném.

"Milner? I di mi s ním do hajzlu, jakýpa paltafír, Milner je vůl jako my šicí. Kerak něco běží, tak to holt de, to je jednou istotná věc, ale kerak to stojí, jó, kamaráde, nejčko ukaž, co umí paltafír! Ale Milner, hdepá, to najednou nebyl ani k řeči, ani k seči, až přišli na něho ten Cikhartovo a ten Bláhovo a prej, tak co, Milnere, dyž siš paltafír, můrdije, máme si věchtem zastrčit díru nebo prej co? Tak dyž nevíš co, Milnere, tak my ti to, můrdije, povíme, pudem k cirgusu jako Karasovo Anton, tam je eště fur práce přes leto vodzandaná. Nú a von, jako Milner, povidá, nú, můrdije, tocevi, vono to nemá krunt, ale máme chodit po hraní, tak ať to prej raděj máme istý. Můrdije, jakejpa je to paltafír, ten k tomu přišel jako valach k říběti; tocevi, kerak je cesta proražená, tu holt jí i vůl projde, ale vyčíhnout to hned zprvku, hdá neviš kudy kam, abys nevlít do lokáče, to muši mít jeden v hlavě roužnuto, to je jednou istotná věc..."

Karas už žvavého děrka ani neposlouchal. Ruce mu klesly. Tohle je tedy vytoužená odpověď rodné vsi, to je tedy ta spása, v kterou doufal, že ho vytrhne, že ho vyrve z toho toulavého kočování! Tady čekal posilu ve svém vnitřním odboji proti cirkusu, a zatím celá ves se dala na tenťáctví, zradili jeho svědomí, vpadli mu do zad, prodali ho a zaskočili. A ani se nemůže s tou bláznivou myšlenkou řádně vyrovnat, už jsou tu, jeden za druhým, Vašek, Jirka, dolní Franta, horní Franta, kamarádi dobří, už ho vítají a objímají a popleskávají a už mu připíjejí a už ho vychvalují a oslavují - morcsecdudykrajchimllaudondonrvetr, že by to bylo všecko správně a v pořádku? Šenkovna hlučí jako o trhu, jeden přes druhého se chlubí, kde se uchytil, ti dva jsou u Kranze, ten jezdí s Golowetzkým, ten je u Cirkusu national a ten zase dělá kočího v menažerii. A všici radostní a veselí, to že je život, ségle, lanka, runtovky, ženský i zatroubit si čověk může, a to všecko jsi způsobil ty, Antone, Toníku, Tondo, ty kluku chytrá Karasovo!

Je tím vším zprvu jako zavalen, pořád se mu v hlavě ozývá Krčmářikovo "kerak je toho moc, tak je toho příliš", ale nic platno, lichotí mu ta netušená oslava, natahuje se a nafukuje, dělá starého, okřikuje cucáky a zase si přicvakává džbánkem s ostatními. Ponenáhlu jako by se všecka tíže, co na něm ležela, rozplynula, sladko je mu a veselo, teď by se sám nejraději znovu se všemi objímal za to, že mu tak ulevili v jeho starostech. A Vašíček přibíhá a je všecek rozzářen, jak prý to klukům ukázal, že všichni čubrněli na jeho tric-trac a na opičí skok a na salto. A pak přichází do hospody i sestra Karolina, zrovna se vrátila s mužem a slyšela, kdo to nenadále přijel. To si ho pak s Vaškem odvádějí domů k večeři a v té jejich chudé kuchyni se dovržuje vnitřní Karasova přeměna. Oba ti udření lidé, švagr i sestra, zpívají mu až do haleluja, jaké udělal štěstí, že to u toho cirkusu vzal, jaká je teď v horách bída a jak je zle i s celou zedničinou. Pámbů s námi, kde by se teď octly všechny rodiny, kdyby mladí tátové se nebyli chytli Karasova příkladu a nepřinesli na podzim nějakou tu naspořenou stovku. Všichni tu krom sedláků musí nějak ven, i oni sami běhají aspoň po kraji se zbožím, které táta vyřeže; a kolikrát si už přitom povzdychli, jaká je to dřina úmorná a nevděčná. Z jejich nářků a stýskání vidí Karas, jak trudně by se doma protloukal, a bezstarostný život na kolech mu připadá jako hotový ráj.

Dost pozdě jdou toho večera spat, dlouho trvalo, než se ze všeho vypovídali. A když teď leží Karas v sekničce pod těžkými, studenými duchnami, urovná se mu to v hlavě už docela určitě: poprosil Márinku, aby mu dala ve vsi znamení, a dostalo se mu ho na na každém kroku. Od děrka Krčmáříka, od rodáků a vrstevníků, od dětí ve vsi, od vlastní rodiny: dobřes udělal, že ses chytil práce, žádná hanba to není, nijak ses z rodné vsi nevyvrhl. Nemůžeme-li se tu uživit, musím even, do světa, do zápasu, to jinak nejde, nesmíme tu přece uhynout nouzí a bídou. A jde jen o to, zůstat si i tam věrný, neztratit se v tom velkém rejdišti, vracet se ke svým a pak jim prospívat. Ano, takhle nějak je to; a Vašíček tedy půjde dál a výš než jeho táta, to už je jisto, a dá Pán Bůh, že taky nezapomene na hnízdo, z něhož se rozletěl. A to tedy je ta odpověď, kterou mu připravila Márinka. Zaplať ti to, holka, Pán Bůh, je tedy rozhodnuto, amen.

Nazítří má Karas na celý den co kutit ve vlastní chalupě. Je trochu dojat, když ji odemyká a když vstpuje do seknice, která byla kus jeho života. Ale city sem, city tam, tu je hlavně plno prachu a pavučin a tamhle, zdá se, trochu zatéká a bude se nutno kouknout na střechu. Nu, však se do toho s Vaškem pustí a do odpoledne je všecko v pořádku. Pak se jde ještě na návštěvy, k Márinčině příbuzenstvu, ke kmoetrům a kmotrám; a všude je velké vítání a objímání a všude radost, že jsou oba zdrávi a že se jim dobře daří. A pak ještě jedna noc, a ráno, ještě za tmy, šlapou si to táta se synkem zase dolů do města, do Budějc; tak se tu mějte hezky, vy sněženské chalupy, ať ta vaše zlatá světélka nepohasnou a komíny ať nepřijdou o své kouřové chocholy - my na vás, viď, Vašíčku, nikdy nezapomeneme, a kdybychom i měli cikánit celý život.

Po návratu do Hamburku nemohli osmičkáři Karase otce ani poznat, jak ožil a jak se mu jazyk rozvázal. Až se jim zdálo, že snad si doma šťastně namluvil nějakou ženskou, - kdepak by tušili, že to se mu jen ulevilo v svědomí. A v té radostnější náladě rychle proběhl masopust, minula zima a první jarní větry přinesly zas přípravy na novou pouť. Tentokráte nejel s nimi Roméo. Berwitz shledal, že má teď s Vašku dosti skokanů v souboru a neobnovil smlouvu. Bylo z toho mnoho pláče a křiku mezi roméovskou drobotinou, která se nechtěla rozloučit s krásným životem při velkém podniku. Ale během dní se podařilo bdělému otci vypohlavkovat jim z hlavy všecky jejich místní záliby a jednoho čtvrtka stála celá černá rodina kolem modré maringotky, k ní papá Achmed připřáhl zase své koníčky. Kdo byl kolem, každý jim naposled stiskl ruce, Achmed Roméo, syn Mehmeda Roméa, syna Aliho Roméa, syna Omara Roméa, hadžiho, obrátil se k východu a zahlaholil velkou melodii, klouzající do půltónů:

"Lá iláha illa-láh, Muhammadun rasulú-lláh!"

Pak práskl bičem a zazpíval Súru včely:

"Bůh učinil vozy vaše obydlím a učinil vám z koží dobytčat stany, jež jsou lehké, když se stěhujete z místa na místo".

Děti se opřely o vůz, který se na podzim příliš zabořil do rozmoklé půdy a nyní těžko vyjížděl ze zamrzliny, paní Roméová zamávala z okna šátkem, cirkusáci volali "Na shledanou, auf Weidershen, au revoir, a revedenci!" a modrá maringotka zmizela v hamburských ulicích.

Vašek stál při tom loučení nejblíž. Odcházel mu první jeho učitel, a přes to, že to bylo víc mučení než učení, Vaškova dušika byla všecka rozlítostněna, když ho pan Achmed Roméo objal a políbil na obě tváře. A taky ty jeho kluky ztrácel nerad, byla to holota, byla to verbeř, kolikrát se musel Vašek s nimi seprat; ale teď, když se shrnuli kolem něho a jedn po druhém mu podávali způsobně ruku, bylo mu smutno, že tak křiklavá spřež zmizí a že už se s ní nikdy nesejde. Bezděky mu vyrazily slzy a pomalu tekly po tvářích k hubě. Olízl je, aby je nikdo neviděl, a podivol se, jak jsou slané. A nové se mu hrnuly z očí, které viděly odjíždějící maringotku jako křivým sklem. Jenže v tu chvíli, když zahýbala za roh, Paolo u zadního trámku se otočil, zamával rukama a vykřikl: "Dablkau!" Vašek se bleskurychle shýbl k zemi pro kámen, ale zem byla zmrzlá, a než kámen uvolnil, Paolo zmizel. Otřel si tedy oči, které rázem přestaly slzet, a obrátil se k boudě. Proti němu běžela klopýtavě Helenka a plakala na celé kolo.

"Co bečíš, Heleno?" křičel na ni Vašek.

"Já... já tu nesu... já chtěla ještě dát Paolovi kus buchty... a oni jsou už pryč!"

Vašek se skoro rozhořčil, ale pak se ovládl.

"Nebreč, Heleno. Paolo byl rošťák. A když už tu máš tu buchtu, koukej, můžeme ji sníst spolu".

Vešel do neosvětleného hlediště a téměř na tomtéž místě, kde se nedávno Paolo vyznal Helence, slavily obě děti buchtový hodokvas na paměť mladého Afričana, k němuž dívka byla plna něžnosti a hoch pln opovržení.

Za pár dní nato hnul se i Cirkus Humberto. Když už vozy začaly vyjíždět, přišel Vosátka se zprávou, že Hein Moesecke té noci zemřel. Třikrát za zimu vstal s chřipkou a postavil se k výčepu, po třetí dostal zápal plic a nevydržel.

"A my mu ani nepůjdeme na pohřeb", pokýval hlavou Kerholec, stojící uprostřed vytáčejících se vozů.

"Nemohli bychom tak jako tak", vysvětloval Vosátka, "funus nebude tady. Přál si, chudák odulá, aby ho pochovali, kde se narodil".

"A kam ho tedy převezou?" zeptal se Bureš, sedící už v sedle a držící koně pro Vosátku.

"Do Buxtehude", odpověděl seržán, přitáhl koni obřišník a vyhoupl se do sedla.

"Buxtehude... Buxtehude..." zašeptal Karas. Z jakési velké dálky přiletěla k němu slabá vlna dojetí. Pravda; Buxtehude byla první obec, kam tenkrát jeli jako do neznáma, když začínali tenhle život. Tehdy mu to znělo jako záhadná sudba. Byla v tom všecka tajemná nejistota, jíž šel vstříc. Dnes to pocítil jen jako závan vzpomínky, jinak nic. Buxtehude... jméno jako jiné. Rodí se tam lidé jako kdekoli jinde. Rodí se a umírají. Nebo se tam vracejí umřít. A vracejí se tam i mrtví.

To byla poslední myšlenka, k níž Karas dospěl, když odjížděl se svým oddílem:

"Jako ten tlustý Hein Moesecke... Zůstat věren Horní Sněžné!"

ČÁST TŘETÍ

I

Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s větže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Růžena Langermannová přichází dlouhými kroky ke vchodu do městkých sadů. Má maličký, šikmo nasazený klobouček a dlouhou sukni vzdutou vzadu honzíkem. Spěchá a musí se přitom usmívat, neboť onen mladý muž v šedivém paletu, který tam přechází, je přece Vašku, obdivovaný krotitel šelem v Cirkusu Humberto. Už na ni netrpělivě čeká a ona se přece nezpozdila! Což nezašeptal včera: "Přesně v deset?" A málo chybělo a byla by zmeškala, troje jarní šaty museli ještě dnes v závodě dodělávat, aby je mohli během dopoledne odvést. Šila na nich u své mistrové do desíti večer a o půl osmé už přišla v neděli do práce, aby to bylo hotovo. Nu, jí jde vždycky práce od ruky, ale dnes jí jehla jen hrála, když srdce bylo plno blaženství, že v deset hodin je ta krásná, slastná věc, první schůzka...

Božíčku, co je vlastně k tomu zapotřebí, aby došlo k šťastnému dostaveníčku? Měla toho Vašku ráda od dětských let, kdy se k nim přihrnul s tátou a velitelsky vpadl do jejích nevinných her. S jakou srdečnou účastí sledovaly s matkou jeho postupný vývoj od dob, kdy se malý Vašku učil jezdit a skákat. Rok co rok se vracel k nim s otcem a po každé uměl zas něco nového, až vzbudil obdiv jako znamenitý jezdec a nevyrovnatelný skokan. To bylo asi před třemi roky, kdy pan Bureš prohlásil, že Vašku je už hotový muž a že už dovede všecko, co se může po znamenitém jezdcekém umělci chtít. A za pár dní nato přišel Vašku a s velkým smíchem vyprávěl, jaká byla v cirkuse paseka, když jim krotitel utekl, ten obrovitý francouzský kapitán, v hůrze utekl před tou babou Hammerschmidtovou, uprchl i s tygry ve strachu, že jí neunikne, že si ji bude muset vzít. A lvi a medvědi jim zůstali, to byl berwitzovský majetek, ale kdo je měl najednou převzít, když Gambier vzal s sebou i svého pomocníka! Nu, kdo by je převzal, Vašku je převzal, vždyť v tom cirkuse s nimi vyrostl, denně je krmil a ošetřoval a ty dva nejmladší, Sumatru a Borneo, nosíval jako chlapec v náručí. Růženka se živě pamatuje, jak se vyděsila, když slyšela, že Vašku bude nyní chodit denně do lví klece; bylo to po prvé, kdy ji tak podivně bodlo u srdce pomyšlení, že by se tomu hochovi mohlo něco stát. Ale Vašku se jen smál a odbýval ji sebevědomě, to že nic není, lvi a tygři že jsou jen velké hravé kočky a že se to s nimi musí umět. Nemohla se tím nijak uklidnit a po prvé si tehdy uvědomila, jak ho má ráda, jako rodného bratra. A moc se jí líbilo, že taky pan Karas nebyl spokojen a rozmlouval to Vašku, aby si se šelmami nezahrával, koně a lvi že je velký rozdíl. Ale Vaku si nedal nic říci: Všue to na nás číhá, tatínku, povídal tehdy, na koni a při saltu se stejně mohu zabít, ani se nenaděju. U lvů aspoň vím, jaké nebezpečí mám před sebou; a mimo to prý cirkus se přece nemůže zastavit, podnik musí mít své, to je služba, to je povinnost, dílo musí běžet. Tak si ty lvy a medvědy převzal a za rok začal cvičit i nové tygry, které si Berwitz opatřil. Co strachu o něho vystála, s jakým napětím čekala každý den, až se na schodech ozve jeho krok, jak ho rychle přelétla pohledem, nemá-li ruku v bílém obvazu! A když na jaře odjeli, taková opuštěnost ji přepadla, smutek a stesk - tu najednou viděla, jak ho má ráda, bratr by snad tolik nemilovala. Všecka se chvěla ve vzpomínkách na něho a byla bez sebe radostí, když dostaly s matkou lístek, že se cirkus už vrací a Vašku je zdráv. Neměl o tom ani potuchy, jak k němu vzhlížela. Přijížděl k nim rok za rokem steně osmahlý, svalnatý, klidný a vyrovnaný v každém pohybu, choval se k ní se stejně srdečným kamarádstvím... ale právě že jen tak. Teprve tuhle, nedávno, před čtrnácti dny, se na ni zadíval, a jinak zadíval než dosud, horko jí z toho bylo a zmateně. A pak ji jednou, když byli chvilku sami, chytil za ruce a řekl: "Víš, Růženko, že jsi moc hezké děvče?" A pak ji párkárt pohladil, když se někdy v předsíni nebo na schodech setkali. A včera... včera za ní vklouzl, když poklízela pokoj, stiskl ji odzadu za ramena a tiše řekl: "Růženko... my dva... neměli bychom si my dva něco říci?" Všecka se zajíkla a ani neví, jak ze sebe vypravila: "Když myslíš... Vašku..." A on, ten silný, sebevědomý Vašku, který pohledem zvládne tygry a lvy, se bojácně ohlédl a zašeptal: "Tak přijď... zítra v deset... k bráně parku..." a pak rychle utekl. A teď je tu, čeká tu, už ji spatřil, už jde vstříc, smeká klobouk a říká nějak dojatě:

"To jsi hodná, Růženko, že jsi přišla!"

Potřepou si rukama a Růženka trochu překotně vypráví, jak musela pospíchat se šitím a jak měla strach, aby nemusela jít ještě odvádět šaty, to že by se sem nedostala, ale mistrová to na štěstí dala mladším holkám. A Vašku, jak už jdou parkem, vykládá, jaký byl dnes neklid v klecích, na zvířata že jde jaro, že jsou rozčilená a nervosní. Růženka říká, že její mistrová taky byla v posledních dnech nervosní, že jim všecko házela pod nohy, snad že na ni taky jde jaro jako na ty šelmy. Vašku soudí, že je to možné, někteří lidé že jsou tak citliví jako zvířata, ale většinou ne, většinou jsou lidé otrlejší nežli šelmy a sloni.

"Což sloni jsou taky citliví?" ptá se udiveně Růženka.

"Ó, sloni jsou nejcitlivější ze všech zvířat", ujišťuje ji Vašku. "Sloni se vyděsí každé maličkosti. Jednou nám utekla z klece veverka a vběhla do sloní stáje. To jsi neviděla ten povyk, co našich šest slonů spustilo. Řvali, troubili, trhali řetězy a třásli se rozčilením po celém těle my jsme vůbec nevěděli, proč to je, až jsme nahoře na trámě objevili přikrčenou veverku".

"A co tomu říkal Arr-Šehir?"

"Arr-Šehir se zlobil. Říká, že sloni a husy jsou strážci pravidelného pořádku ve světě, a že kdyby každý správně vykonal svou povinnost, nemuseli by se jeho miláčkové rozčilovat. A žádal potom, aby veverka byla pro výstrahu popravena".

"Ale to jste neudělali..."

"Ne, a Arr-Šehir nám vynadal, že nejsme z královského rodu. On už stárne. Letos si musel koupit brýle a má s nimi trápení, ti dva mladí sloni mu je pořád kradou s nosu".

"Cože... sloni kradou?"

"Ano, všecko, co se jim zlíbí. Nejraději klíče od svých řetězů".

"A co s tím dělají?"

"Buďto to schovají do sena, nebo sežerou. Ponejvíce to sežerou. Se slony je velké trápení!"

Vašku se odmlčel a také Růžence došla řeč. Kráčeli teď tiše vedle sebe, zapomněli na zvířata a na mistrovou a jen v duchu si říkali, jaké je to hezké, že mohou takhle spolu jít. Vašku vzal Růženku za ruku a Růženka se podivila, jakou on má tvrdou, mozolovitou dlaň. Ale šel z ní proud tepla a příjemného rozechvění, pod nímž se zastavilo všecko myšlení. Zůstával jen prostý pocit blaha. Vašku si namáhavě uvědomoval, že by teď měl říci něco milostného, když je s Růženkou na dostaveníčku, ale nevěděl, jak do toho. Všechno, co ho napadlo, zdálo se mu hrozně hloupé; a kdykoli zavadil očima o Růženčinu planoucí tvář a zářivý pohled, zdála se mu tak nebesky krásná, že znovu oněměl. Tohle přece už nebyla Růženka z jeho dětských her, to byla elegantní městská slečna. A co byl on proti ní? Pouhý cirkusácký chasník od koní a od klecí. Nesmírné jeho sebevědomí se najednou scvrklo a kamsi zalezlo. Měl by teď promluvit a říci jí, co si myslí, ale protrhnout to sladké mlčení je těžší než vlézt mezi lvy a tygry. A co by jí měl říci? Růženko, já tě miluji? Růženko, ty jsi krásná? Kdyby jí aspoň mohl vykat, to by lépe odpovídalo jeho obdivu. A pak je tu ještě ta znepokojující věc: copak mu ona na jeho vyznání řekne? Nevysměje se mu? Neurazí se? Vašku má pocit, že ne, že tohle ani není možné, ale co kdyby... co kdyby už byla Růženka zadáan a tu s ním šla jenom jako s kamarádem! On jí třebas řekne: "Růženko, já tě miluji", ale ona nato může odskočit a říci: "Vašku, je mi líto, ale já už mám jiného..."

Ne, tohle přece není možné. To by byl už něco vypozoroval. To by nepřišla jen tak na schůzku. Ale přesto jsou to hrozné rozpaky, které cítí. Tolikrát se mluvilo v osmičce o ženských, tolik rad, poučení a výstrah mu dávali, a žádný z nich mu vlastně nikdy neřekl, jak se to dělá, když se má člověk dívce vyznat. Toť se ví, oni šli na všecko hrubě, kdežto Růženka je něžné a jemné stvoření, žádné takové se u cirkusu nevyskytlo. Jak se jí to má říci? A kde, když je tady všude plno lidí, hlavně zamilovaných. Ti už to mají nějak za sebou, to je vidět na jejich blaženosti, všichni jsou šťastnějí než on. Už tak spolu bloumají dobře půl hodiny beze slova. Bože, co si ona o něm pomyslí, měl by ji přece nějak zabavit, ale o čem, přece ne o tom, jak ráno vysekával půlku koně na porce pro zvířata nebo že hřebec Kismet nechtěl včera žrát, jen tak oves rozházel... A jiného nic mu v tu chvíli nenapadá.

Ale v tu chvíli právě mu Růženka lehce stiskla ruku a řekla:

"Heleď, Vašku... to je krása!"

Podíval se tam, kam ukazovala, a opravdu, byla to krása, stálo tam celé skupení keřů a už kvetly. Lístečku ještě nikde není a tu jsou již ty keříky obsypány žlutým květem, svítí to a září jako nejčistší zlato. Jdou k nim blíž, už jsou mezi nimi, dokola obklopeni tou planoucí nádherou... sami dva mezi květy... a tu se najednou Vaškovi zvedá ruka, vklouzne Růžence kolem krku na rameno... Bože, jak se to děvče zachvělo! Vašek neví, co se to stalo, ale najednou ji strhl k sobě, má ji v náručí a líbá ji, líbá ji dlouhým polibkem a zmámen cítí její vlahou vůni.

"Vašku... malý... milý... milovaný..."

Slast, horko, zmatení, růžová mlžina; a pak najednou překypující pocit vítězné jistoty, jásavé sebevědomí, síla a víra. Kde je jaká překážka, kterou by on, Vašku nezdolal? Podívejte to tělo, je jako z ocelových per, podívejte ty oči, dravec před nimi coufá, co je v nich vůle; jak bych tě, Růženko, jak bych tě nedobyl? Všeho dobudu, celého světě dobudu pro tvůj úsměv, pro tu tvou oddanou něhu. Najednou je tu plno věcí, o kterých je nutno e vymluvit a vyhovořit, aby si srdce ulevilo, a dohromady je to všecko jen jedna jediná věc: že se máme... nu, řekni to, Růženko, sama, od tebe je to tak sladké.. že se máme rádi.

Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Vašku s Růženkou kráčejí zavěšeni a přituleni domů k obědu, k paní Langermannové, k otci Karasovi, aby jim zvěstovali velkou a slavnou novinu o svém zasnoubení. Jde jaro, cirkus zase vyrazí do světa,a le až se na podzim vrátí, vystrojí se svatba. A Růženka Langermannová se stane Růženou Karasovou, manželkou Vašku, jezdce a krotitele v Cirkuse Humberto.

II

Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Helena Berwitzová vybíhá drobnými krůčky z domu svých rodičů. V chůzi ještě si zapíná rukavičku. Za rohem se zastavuje, rozevírá pompadurku a chvatným pohybem z ní vytrhává malé psaníčko. Zapamatovala si dobře, co tam napsal? Je to tak překvapující a rozkošné, že to musí znovu a znovu číst:

"Milovaná Helenko! Pamatuješ se ještě na slib, který jsme si kdysi dali na stupních Cirkusu Humberto? Je to už mnoho a mnoho let, byli jsme malé děti. Ale já na něj nezapomněl, po celou tu dobu nosím v srdci Tvůj drahý obraz a vzpomínka na Tebe hoří v mé toze, ať mne umělecká cesta vede ve světě kamkoli. Nyní však mne přivedla do Tvého domova, jsem angažován jako první tanečník k hamburskému divadlu a dneska jsem přijel. Má první vzpomínka platí Tobě, Ty kouzelná lásko mého dětství a hvězdo mého života. Cítíš-li ještě nějakou náklonnost ke mně, přijď, prosím, v neděli o 10. hodině k divadlu a přines mi před mým vystoupením kus štěstí a naděje. Líbá Tě Tvůj věrný a nezapomínající Paolo Roméo".

Ano, už je to hrozně dávno, už je to skoro jako sen. Ale Helena je tím lístkem vzrušena, jako by jí projel elektrický proud. Paolo, krásný Paolo... Co s ním bylo, s tím snědým hochem, který jí tehdy pověděl, jak má provést jockeyský skok? Přece je tedy z něho tanečník, jak tehdy chtěl? A jak to, že opustl cirkus a rodinu? A že na ni nezapomněl, je od něho opravdu roztomilé. Byla to jen taková dětská pošetilost, to zaslíbení tehdy, ale přece jen to trošičku zavazuje. A je-li pravda, že on je ještě do ní zamilován... A proč by nebyl? Mužští jsou takoví směšní, jako tuhle ten s tím bílým šeříkem. Tři týdny jí už večer co večer posílá kytici bílého šeříku, teď před jarem, jaký je to výdej! A vůbec se neobjeví, ani znamení nedá, lísteček, visitku, oslovení, nic, nic, nic než jen ten šeřík, těžký a nádherný. Kdo to je? Boháč musí být a člověk znamenitého vkusu; ale starý? mladý? krásný? šeredný? Nic z toho nelze uhodnout. Alice Kerholcová říká, že to bude starý, vyžilý a ohavný dědek, který se ani neodváží objevit,a le tohle je taky jenom dohad a Alice jej říká se smíchem, aby pozlobila Helenu. Alice má na Helenu tajnou pifku, že se sama nestala první krasojezdkyní, když Helenina matka v přechodu přestala jezdit. Jenže to je nesmysl. Helena přece byla od malička vychovávána pro krasojízdu a vysokou školu, to bylo samozřejmé, že dcera ředitele je něco víc než žena placmistrova. A pak má mít ta zrzavá ženská taky trochu rozumu, pro pána, máma tří dětí nemůže mít takové tělo jako mladé děvče, to uznávají všichni. Proto jí chce Alice neznámého ctitele zesměšnit, ale to je hloupost; mnohem spíš je to vysoká, svrchovaně diskretní osobnost, která se jednoho dne přihlásí. A jsou-li takoví oddaní ctitelé, proč by nemohl být stále do ní zamilován Paolo? Bývala prý už jako holčička hezká, říkají rodiče, to by tedy nebylo nic divného, kdyby v něm zanechala nepohasínající dojem. Všichni jí píší a vzkazukjí, že je jejich snem, že po ní touží, že na ni nemohou zapomenout, - proč by to neplatilo i pro toho ohnivého hocha? Jen jestli ho pozná po tolika letech! Tenhle tlustý vousáč u divadelního kandelábru to nemůže být, tamhleten v haveloku taky ne, ale... Paolo! Bože, ten je krásný!

Jako z nějakého obrazu vystoupil před ní, štíhlý a elegantní, a jak elegantní! Jde si už po jarním slunci bez svrchníku, má modrý kabátec, upjatý v úžasně úzkém pase, má brokátovou vestu a světle karírované kalhoty, má žlutou kravatu s červenými kvítky a v ní zabodnutou velkou perlu, má hnědou buřinku s prohnutým okrajem nad černými kučerami, má v ruce tenkou bambusovou hůl a na ruce plno těžkých prstenů, ale co je to všecko proti jeho jemnému, snědému obličeji, kde září dvě veliké, temné, zasněné oči pod dlouhým hedvábem řas! Jeho nos je neuvěřitelně jemný, opravdu aristokratický, ústa jsou krásná, jako řezaná, a z nich se třpytí svítivý chrup.

Ale také Paolo je zřejmě překvapen půvabem mladé krasojezdkyně, bezděky přimhouří levé oko a znalecky si ji změří od hlavy k patě, než zase znovu rozžehne oheň v pohledu a pokročí jí vstříc.

"Oh, ma bella, bellisima Helena", říká měkkým, lahodným tenorovým hlasem, líbaje jí ruku, ktrou pak tisnke k svému srdci, "teď vidím, jak neskonale slabáje má obrazotvornost, že takhle krásnou jsem si tě v mysli nedovedl představit. Jsi rozkošná, dítě, opravdu rozkošná. Ach, jak jsem byl asi pošetilý, když jsem snil, že tento květ vykvétá pro mne... Či snad mohu doufat? Žádný manžel? Ženich? Nápadník? Ó, to je až neuvěřitelné. Ale osud patrně podporuje čisté dětské rozhodnutí..."

A Paolo se zasouvá pravicí pod paži Heleninu a vede si ji klidným, sebevědomým způsobem, jako by jemu příslušelo rozhodovat. A hebký jeho hlas stále lichotivě zní jí do uší, zářný pohled jí každé chvíle vnikne naplno do očí, že jí projede lehké chvění, hlava, ruce, bok se hravě naklánějí a letmými doteky jí sdělují svou žhavost.

"Páni rodiče zdrávi? Podniku se, doufám, daří? A co ten hloupý Dablkau - udělal svou koňskou kariéru?"

"Nemluv tak opovržlivě, Paolo, já přece také udělala koňskou kariéru. A kouskem jsi se o to přičinil i ty - tenkrát, když jsi mi ukázal, kterak na koně".

"Já že ti něco ukázal s koněm? Na to se už nepamatuji - kde bych byl já přišel k jezdectví?"

"Nebylo to zrovna jezdectví, šlo jen o skok, jockeyský skok přímo na hřbet koně, víš, jak tě otec sekl šambrierou..."

"Ah, už se mi to trochu vybavje. Ano... doufám, že jsi nevyprávěla příteli Dablkauovi, jak jsem tě poučil? On by asi měl hrozný vztek na mne, že se pletu do věcí, kterým on chtěl rozumět lépe. Nu, ovšem... to švihnutí, vidíš, to už jsem tehdy pro tebe trpěl. A od té doby nesčetněkráte, třebaže jinak. Pořád jem snil, že my dva bychom byli báječná taneční dvojice. Tys tedy zůstala při panneau. Slyšel jsem o tobě, hned jak jsem přijel. Bylo to přímo jako pokyn osudu. Představ si, přišli jsme s mou partnerkou do divadla, do šatny, obhlédnout si to... a šatnářka tam je stará babice, Italka, signora Delaglio. A jak jsem se začal vyptávat na vaše, ona hned, že tě zná, že tě kdysi učívala tančit. Od ní jsem se dověděl, jaká jsi krásnáa žes dosud svobodná. A signora Delaglio se mi také nabídla, jakmile má partnerka odešla, že ti dourčí billet doux... a kdybychom prý se chtěli sejít zcela nerušeně... že má tichý, bezpečný byt... kde lze aranžovati intimní večeře nebo čaj nebo jen popít láhev vína. Představ si, Helenko, dostat takovou nabídku při prvním vkročení do měata, kde jsem nebyl od chlapeckých let!"

"To je hrozné... Doufám, žes to té kuplířce odmítl?"

"Ale kde", zasmál se Paolo tichounce, "přijal jsem to, Helenko, s nadšením přijal... a nemáš-li nějakou závažnou překážku, můžeme tam zrovna teď zajít... aspoň se podívat, jak bude vypadat příští naše hnízdečko..."

"Paolo!" vykřikla Helena v úplném ustrnutí.

"Nu co? Snad se nelekáš?"

Stáli proti sobě, Helena v zmatku a úzkosti, on s frivolním úsmvem, z něhož teprve teď přecházel v pozornější pohled na ni.

"Snad mi... Helenko... nechceš namluvit, že ty, krasojezdkyně, ještě se držíš starosvětských předsudků, které se hodí pro dcerku buržoasie a ne pro moderní umělkyni? To by bylo ovšem velké překvapení... a něco, s čím jsem se ještě nesetkal, ani u slečinek ze společnosti".

"Paolo", přemáhala Helena své rozčilení, "nevím, s kým se stýkáš a jak si žiješ. Ale cos tady pro mne připravil, je při nejmenším opovážlivost. Jsme ovšem cirkusáci, krasojezdkyně, krsojezdci, krotitelé, koňáci, vyber si, co chceš opovržlivého, jsme snad bez domova, cikáníme po světě... ale přes to přese vše jsme dobrá rodina, rozumíš? A žádná z nás není k tomu, aby si někdo mohl jen zakývat prstem..."

Po Paolově tváří jako když přejede stín. Třpyt očí pohasl, úsměv zmizel, víčka s dlouhými řasami poklesla... Jednou, na zlomek vteřny, vyrazil z nich pátravý pohled. Když pak po chvlce vzhlédl, byly jeho oči plny lítosti.

"Oh, běda, Helenko, teď teprve vidím, do jakého ohavného omylu mne uvedla ta babice, ta Delagliová. Proboha tě prosím, odpusť mi to. Nikdy bych si nebyl dovolil... kdyby ona nebyla naznačovala... Fuj, jak hnusné je prostě o tom mluvit..."

"Delagliová. To je jí podobno!"

"Nu, právě! Přísahám ti, že já sám... můj bože, přece je to jasné, vždyť to byla jen vzpomínka z dětství! Nejčistší obrázek! Nejnevinější city! Ah, pokusme se zapomenout na dílo pekelnice. Vždyť mezi námi jsou ještě jiná pouta a já bych nechtěl o žádné z nich přijít. Tolik let jsem se jimi utěšoval..."

"Jak jsi vlastně přišel k divadlu, Paolo?" zeptala se Helena, sama toužíc dostat se rychle od té hanebné episody.

"Ó, divadlo!" zazářil Paolo v radosti, že mu takto podala pomocnou ruku. "Kdopak probudil v malém Paolovi touhu po baletu? Nepamatuješ se už na hubenou holčičku, která se tady v Hamburku učila prvním krokům a ukazovala je malému Paolovi? Tys to byla, miláčku, která jsi mne k tomu přivedla. Viděl jsem tenkrát, jak je to všecko blízké tomu, co jsem už uměl, ale oč to bylo krásnější než ty bezduché přemety a kozelce, které mne čekaly na akrobatickém koberci po celý život. A pak přišla jednoho dne ta chvíle, která čeká všecky ikarské rodiny, - kluci odrostou tak, že už je táta nemůže vyhazovat nohama do vzduchu. Papá Roméo si začal naříkat, že už jsem pro jeho chodidla příliš těžcí a že by se mělo celé vystoupení přepracovat. Byli jsme tehdy v severní Italii, v Miláně, a já mu navrhl, aby číslo předělal beze mne. Byly z toho nějaké hádky, ale protože já byl z chlapců nejtěžší, přijal to a já běžel do divadla nabídnout se pro balet. Uložili mizkoušku a baletní mistr shledal, že sice nemám správnou školu, ale že v některých skocích a v piruetách předčím všecky ostatní. Byl jsem přijata brzo jsem tančil sóla, ba psaly se pro mne i zvláštní role. A začala se má sláva... už jsem nebyl malý, ubohý Paolo, ale vychvalovaný a oslavovaný virtuos skoků a přemetů..."

"A ty jezdíš po divadlech nebo jsi v stálé práci?"

"Hledám si vždycky nějaké volnější angažmá. Víš, být zavázán v určitém místě pro tolik a tolik vystoupení za sezónu a moci přitom si odjet pro pohostinská vystoupení jinam".

"A teď máš svou základnu v Hamburku?"

"Ano. Proto jsem se těšil, až se spolu zde setkáme".

"Nevím, Paolo, jak to půjde. Otec se už chystá k odjezdu".

"Ach, to je pro mne smutná zvěst. Helenko, drahoušku, pohleď, velmi jsem se proti tobě provinil. Ale při naší vzpomínce z dětství, prosím tě, zapřísahám tě, dopřej mi příležitost, abych to mohl napravit!"

Zastavil ji lehounkým dotykem paže a podíval se jí dlouhým prosebným pohledem přímo do očí. A Helence bylo, když zírala v ty hluboké, smutné oči orientálce, jako by se půda pod ní propadala.

"Slib mi, Helenko, že se zítra zase uvidíme. Třebas nakrátko. Na půl hodinky. Na čtvrt. Jakkoli. Potřebuji tě. Toužím po tobě. Jsi pro mne víc, než tušíš. Ty, Helenko... jediná... mne můžeš zachránit..."

Říkal to tiše, s prudkou naléhavostí. Jeho ruka sálala žhavě. Jeho oči volaly. Helence se točila hlava. Nebyla s to domyslit, před čím a jak ho má zachránit. Cítila jen, že podléhá jeho nesmírnému kouzlu a že se musí z toho dostat.

"Hleď, Paolo, především už musím běžet domů. Zdrželi jsme se příliš dlouho... A co se zítřka týče, já nevím... já mám strach... aby mi doma na to nepřišli... a mám zkoušku... ale když myslíš, tedy snad... ve tři odpoledne..."

"U divadla jako dnes, ano? Díky, Helenko, neskonalé díky. Dovol, abych ti zlíbal ruku za tvou laskavost. A těším se na zítřek. Ve tři. U divadla. Sbohem, má krásná Helenko!"

"Sbohem, Paolo!"

Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Helena Berwitzová pádí domů, aby přišla včas k obědu. A Paolo Roméo, tanečník, jde opačným směrem, pohvizduje si, otáčí hůlkou, pak jí najednou udeří o zem:

"Alláh ill Alláh - neviděl jsem krásnějšího děvčete. Ale oheň v ní už hoří. Bude moje".

III

Je krásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. V hale hotelu Réunion přechází mladý muž, velmi světácky nafintěný, s vysokým cylindrem na kučeravých vlasech. Občas netrpělivě hartusí na personál, kdy už přijde posel, na kterého čeká. Pak konečně vběhne do dveří premovaný hoch s kyticí v růžovém papíru, mladý muž ji uchopí, vyřítí se ven, vskočí do čekajícího fiakru a jede k Cirkusu Humberto na Reeperbahn.

V neděli odpoledne se zkouší jen to nejnutnější. V onu hodinu je už ředitel Berwitz volný a usedl ve své kanceláři. Za poslední léta zešedivěl, podstatně ztloustl, mohutnázáda se mu vyklenula. Na čtení korespondence musí si nasadit brýle. Vprostřed té práce ho vyrušuje paní Hammerschmidtová, která má nyní vlasy černé jak temný uhel. Nějaký pán prý si přeje s Berwitzem mluvit a vypadá velmi šaramantně. Berwitz se podívá letmo na navštívenku a kývne hlavou. Paní Hammerschmidtová s líbzeným úsměvem vpouští muže z hotelu Réunion a zmizí.

"Čím vám mohu vyjít vstříc, pane hrabě", táže se ředitel, odkládaje důstojným gestem brýle.

"Pane řediteli", odpovídá mladík s kyticí v ruce, "přicházím k vám... v zále... v záležitosti velmi delikátní. Přál bych si opravdu, abych vás za... zastihl v nejlepší náladě a abyste v klidu... mohl... vyslechnout, co mám na srdci".

Mladý muž je velmi rozechvěn, v jeho řeči se objevuje trémovitá křeč, na některá slova se rozbíhá, jako by koktal.

"Prosím, pane hrabě, usedněte", odpovídá klidným pokynem Berwitz. Jeho zkušené oči spočívají na rozčileném návštěvníkovi a zjišťjí, že je to asi čtyřiadvacetiletý muž hezké bledé tváře, ale nějaký slaboch, který to nemá zcela v pořádku s nervy. Oblečen je bezvadně.

"Přál bych si, abychom spo... abychom spolu mluvili co muž s mužem, pří... přímo a otevřeně. Co mne k vám pudí a ja... jaký je můj vztah k vašemu ctěnému podniku, naznačím... naznačím snad nejkratšeji, když vám odevzdám... tuto kytici".

Chvějící se ruka strhává růžový papír a podává řediteli několik snítek těžkého, bílého šeříku.

"Ach, pane hrabě, tedy vy jste onen tajemný neznámý, který vyznamenával náš podnik tak vzácnou pozorností?"

"Ano. Váš podnik... lépe řečeno jednu osobu... jednu bytost v něm: vaši slečnu dceru. Víte... já nemám dost slov, abych to vyjádřil... mademoiselle Helčne je pro mne... je pro mne zjevení, opravdu zjevení. Já nevím, co se se mnou děje od chvíle... od chvíle, kdy jsem ji spatřil. Já jsem přijel do Hamburku jen náhodou... na návštěvu... večer jsme si řekli, no co, ať něco užijem, pojďme do cirkusu... ale to bylo neuvěřitelné, co jsem pak... co jsem zažil a procítil... mademoiselle Helčne... úplný otřes..."

"Snad jste neupadl do nemoci? To by nám bylo líto!"

"Do nemoci? Hůř... mnohem hůř, drahý pane... do transu jsem upadl... do vidin... já nevím, je to takové proskribované slovo, které teď vyslovím... ale obávám se, že je jediné vystihující... upadl jsem do lásky. Comprenezvous? Já nevím, jak se vy v cirkuse na lásku díváte... já jsme se tomu slovu vždy posmíval... ale teď vím, co to je. Trýzeň, pane, trýzeň a muka a soužení a strach... nejsem s to odjet, nejsem s to promluvit... nejsem s to napsat domů... jsem úplně jako ochromen a jenom každý večer běžím do vašeho představení. A tak ve mně, v té mé bezradnosti, vzklíčilo jedno rozhodnutí... promluv... poraď se... dohovoř se s mužem, který stejně bude o všem rozhodovat. tím mužem jste ovšem vy, pane řediteli. Víte... na jedné straně je to nesmírně obtížná věc...morganatický sňatek, vydědění, ztráta majetku a posice... na druhé straně, kdybych to riskoval, padl bych vám na krk... a co vy se mnou, já umím jezdit jen tak v sedle, ale bez sedla bych spadl, to je mi jasné, a skákat neumím a nic neumím... a život bez ní si nedovedu představit. Prosím vás, poraďte mi: smím vás za takových okolností požádat za ruku slečny dcery?"

"To je opravdu těžký případ, pane hrabě", pomalu odpovídal Berwitz, "vy chcete, abych rozhodoval v něčem, v čem se musí rozhodnout vždy člověk sám. Řekněte mi: mluvil jste již s Helenou?"

"Ne, pane řediteli... ani slova... nemohu se odvážit..."

"A své rodině jste také nic neřekl?"

"Ne, starý pán není zde, rozumíte? Ten sedí doma, v Hódmezővásárhely... víte, to je u Segedína..."

"U Segedína?" vykřikl Berwitz a začal se ohlížet po odložené navštívence. "Jaké je, prosím, ctěné jméno?"

"Herbert Remigius Maria hrabě Pallachich..."

"A na svém panství pěstujete lipicány?"

"Ano, máme tak říkajíc sekundogenituru po hřebci Dahaby... odkud to víte... a proč se tak smějete?"

Berwitz se skutečně rozesmál. Nejprve tiše, aby to host nepozoroval, ale nepřemohl to, slzy mu vstoupily do očí a Berwitz zahlaholil mohutným chechotem.

"Tohle je báječná situace, hrabě, jedinečná situace... až to pochopíte..."

Hrabě Herbert Remigius Maria Pallachich sebou nervosně zavrtěl na židli.

"Zatím nic nechápu, pane řediteli!"

"Ano, ale já vám to povím. Ta švanda je v tom, že vy nejste první Pallachich, který se zamiloval v Cirkuse Humberto. První byl váš otec. A víte, do koho se zamiloval? Do mne, pane hrabě, do mne, do Petra Berwitze! Není to komické?"

"Jakže... starý pán? Hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich?"

"Ano. Jeho Milost pan hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich byl zachvácen šílenou láskou ke hvězdě Cirkusu Humberto, a tou hvězdou, chachacha, tou hvězdou jsem byl já!"

"Jak je to možné, pane řediteli?"

"Chtěl líbat moje útlé ručky, chachachá, a to jsou, pane, tyhle pařáty, hohohó..."

"Dovolte, nechápu..."

"Vrhal se k mým božským nožkám, chachachá, a to jsou, pane, tyhle moje haxny, hohohó..."

"Jak si to mám vysvětlit?"

"Šílil po mé úbělové pleti, chachachá, a to je, pane, tahle moje sviňská kůže, hohohó..."

"Proboha, řekněte mi..."

"Můj zlatý vlas ho uváděl v opojení, chachachá, ale to, pane, nebyly tyhle mé štětiny, to byla paruka, hohohó, neboť já jsem byl kluk a byl jsem převlečen za krasojezdkyni, rozumíte... Bože, jakou jsme s ním měli v Segedíně švandu! Každý den jsem měl od něho kytku a koše s vínem a někdy i šperk..."

"Ano, papá byl vždy na tom lépe než já!"

"A on seděl každý den v lóži... a když jsem vyjel, zrudl jako rak... a já s ním koketoval, já jsem se před ním pýřl, já dělal stydlavou, chachachachá, já se upejpal a zase na něho mrkl, všichni chlapi v cirkuse se chechtali..."

"Oh, což bylo to jeho poblouznění tak veliké?"

"Veliké? Obrovské! Grandiosní! Gigantické! Poblouzení jako hrom! A tomu se říká neomylný pud lásky!"

"Ale jak mohl starý pán..."

"Nu tenkrát nebyl starým pánem, tenkrát byl on tak ve vašem věku. Jenže to nevzal tak společensky jako vy, on nepřišel na námluvy s kytkou, ale s pistolí a div mě nebouch!"

"To je strašné... já jsme taky už myslil na revolver, ale netroufal jsem si..."

"To váš táta, hrabě, si troufl a málem by ho byli za to zavřeli. Tak to je má historie s hrabětem Pallachichem v Segedíně a teď pochpíte, že se musím smát, když mi na stará kolena přijde jeho syn vyznávat lásku k mé holce. Človíčku, vždyť vy taky nevíte, jestli je to vůbec holka! Co je-li to zase převlečený mužský? My cirkusáci jsme prevíti, my sehrajeme světu všelijaké komedie!"

Mladý hrabě Pallachich seděl na židli s očima vytřeštěnýma a jenom si hedvábným kapesníkem stíral pot s čela. Toto nenadálé odhalení mu úplně zmátlo náladu a všecky výmluvné eči, které si po týdny pro tento okamžik připravoval.

"Pane řediteli... uvedl jsme mne v úplný zmatek... v nehorázný zmatek... opravdu... je to zoufalé... prosím vás, co mám dělat?"

Berwitz se již utišil ze záchvatu smíchu a zadíval se na mladého muže s trochou soucitu.

"Podívejte se, pane hrabě, to je ošemetná věc. Já jako táta nemohu dopustit, aby se s dcerou stalo něco pošetilého. Kdybyste byl už pánem na svém panství... a přišel mi s ní, že jste se dohodli, že se máte rádi... no, spánembohem. Ale tak, jak jste mi to naznačil, to je beznadějné. Uvažte, že kdybyste i před ni předstoupil a vyznal jí svou lásku, jak řeknete hrabě Pallachich, dá se vám do smíchu, protože zná historii vašeho otce se mnou. A smálo by se i všecko kolem, protože je to příběh, který koluje ustavičně po šatnách. Zde tedy vám nekyne žádné šťastné rozuzlení. Smím-li vám něco radit, jeďte domů a dejte si od starého grófa vyprávět, ajk se vyléčil z té lásky k Miss Satanelle. Byla to velká láska, opravdový otřes, jako u vás; a vidíte, přešlo to a gróf si našel štěstí jinde a je zajisté spokojeně živ. To tak bývá v životě, rozumíte? Vy sám patrně za to nemůžete, to už asi mají Pallachichové v krvi, takovou náklonnost k cirkusu..."

"Asi ano. O otci jem to nevěděl, ale o dědečkovi se vyprávělo, že byl náramný ctitel cirkusových umělců, i koně prý mezi ně rozdával".

"To je pravda, o tom bych vám taky mohl něco vyprávět. A nebyl to ostatně žádný špatný návyk, to je krásné gesto, které vám mohu jen doporučit, až budete pánem v Hódmezővásárhely".

Pallachich seděl ochable na židli a zíral do prázdna.

"Já jsem to cítil, že to jaksi nepůjde... já to tušil, proto bylo ve mně takové rozčilení. Ale že se to takhle zhroutí... Co já si teď počnu? Jak se z toho dostanu?"

"To vám, hrabě, nepovím. U nás v cirkuse se takovéhle věci nedějí. Leda v obecenstvu, toť se ví. Za lidstvo direktor nemůže. Já vám mohu dát jen jedinou radu, jeďte domů a uchylte se k rodinnému receptu, kterým se Pallachichové osvědčeně léčili z lásky k cirkusačkám. To je všechno, co vám mohu říci. A co se té kytice týče, - odevzdám ji, dovolíte-li, naší Helence jako váš pozdrav na rozloučenou. Platí?"

"Na rozloučenou..." šeptal Pallachich. Ale protoe se Berwitz zvedl a dal najevo, že rozmluva je u konce, povstal i mladý hrabě, podléhaje jeho energické převaze.

"Na rozloučenou", opakoval, "jste velmi laskav. Ale jak já k tomu přijdu, abych trpěl za hloupý omyl svého otce?"

"Tomu se říká snímat viny svých rodičů", zasmál se Berwitz, podávaje mu ruku. "Pozdravujte, prosím, starého pána doma od Miss Satanelly. Řekněte mu, že jste se s ní setkal a že je z té krasavice starý táta, který má velké soužení se svou dcerou - a s jejími ctiteli. Sbohem, pane hrabě, těšilo mě. Sbohem".

Petr Berwitz zůstal stát v kanceláři, chvilku mu bylo ještě do úsměvu, když si vzpomínal, kterak tehdy před Pallachichem vyhrnoval sukýnky. Pak se mu ponenáhlu úsměv vytrati, když místo sebe viděl v duchu na hřbetě koní svou dceru.

Když přišel v poledne k obědu, nebyla Helenka ještě doma. Zavolal si tedy Anežku, zavřel se s ní do svého pokoje a vyprávěl jí dnešní příhodu. Vrtěla užasle hlavou, jaké náhody se v cirkuse dějí.

"O tuhle historku mi není", obrátil však Berwitz řeč, "ta mi jen ukazuje, že je na čase, aby se s Helenou něco stalo. My si to ani neuvědomujeme, že je to vyspělá žena..."

"Ty si to snad neuvědomuješ", odvětila Anežka, "ale já to vím. Člověk sám na sobě pozoruje, jak léta utíkají".

"Ano. A je už potřebí myslet na to, co bude dál. S námi, s Helenou, s Cirkusem Humberto. Už bych byl rád, kdyby se objevil ženich, kterého bych s radostí mohl přijmout. Má snad Helena nějakou náklonnost?"

"Nemá, Petře. Aspoň jsem nic nepozorovala. A od těch mužských, kteří jí příležitostně nadbíhají, je lépe být dál než blíž".

"Hm, pro ni by se nejlépe hodil někdo od profese. Někde nějaký mladý majitel cirkusu nebo menažerie..."

"Ano, ale žáný takový není. Už sjem probrala všecky rodiny. Všude jsou vak mladí muži ženatí. Nebo jsou to teprve chlapci".

"To je mrzuté, Anežko. Cirkus Humberto je teď tak veliká firma, že do ní nemohu vzít někoho, na koho není úplné spolehnutí".

"Jednoho takového znám. Ale není z principality".

"Kdo to je? Znám ho taky?"

"Ovšem - Vašku!"

"Vašku! Syn tenťáka... hm, ovšem, Vašku... ano, je to marné, Vašku je klasa. Vašku šel od píky vším a všemu rozumí. Je to solidní hoch, žádný flamendr. A myslíš, že by ho Helena chtěla?"

"Můj bože, zaručit ti to nemohu, ale kamarádili spolu od mládí, hoch je to příjemný a účinlivý, myslím, že by si Helenad ala říci. Ona má přece taky rozum, že do firmy nemůže přivést jen tak někoho z ulice".

"Vašku. Ano, Vašku", pokyvoval si hlavou Berwitz, "to není špatné. Musíme to, Anežko, připravit. A raději hned, než až bude pozdě".

A s tímto rozhodnutím šli k obědu, kde na ně už čekala Helena, hlavu plnou Paola.

IV

Má drahá, nejdražší Růženko!

Především Tě stotisíckrát pozdravuji a líbám a také Tvé milé mamince posílám své pozdravení. Taky táta se dává poroučet i pan Bureš. Jsme teď už třetí den v Curychu ve Švýcařích a pobudeme zde ještě pár dní, mám tedy víc čsu, abych Ti mohl psát.

Jak se Ti, drahá Růženko, vede? Doufám, že jsi zdráva a že Tě Tvá paní nepřetěžuje prací. Bývá mi Tě líto, když si vzpomenu na Tvé bílé ruce, že musí pořád jen od rána do noci píchat jehlou. Ale dá Pán Bůh, že se to brzo změní, až se vrátím a až si určitěji povíme o svatbě.

Tady se mnoho nezměnilo od těch dob, co jsme odjeli z Hamburku. Jsem teď celé dny u svých zvířat. Když nepracujeme ani necvičíme, vysedávám ostatní čas u klecí, abych pozoroval ty svoje miláčky, zvláště nové tygry. Víš, to je to hlavní tajemství celého domptérského kumštu: že musí člověk všecka svá zvířata do podrobností znát. a s tím nemůžeš být snad nikdy hotova. Každý kus je jiné nátury a jinak se u různých věcí chová. Například Nero, to je ten velký těžký lev z jižní Afriky, s hnědou hřívou, ten je vyložený lenoch, nejraději by se jen válel a na každé vyrušení nadává, jako když nad Šumavou hřímá. Jeho zajímá jen žrádlo, to už čtvrt hodiny před krmením je na nohou a první zvedá přední pracky, aby si stáhl svou porci koňského masa s vidlice. V tom zná čas, jako by měl v kleci budíka. To se nemusím ani o nic starat, jak vidím, že se Nero zvedl, vím, že je hodina výseku. Ale povahou je to dobrák, který nejvýš jen řve a jinak nic nedělá. Cche jen mít svůj pořádek a klid. To už Borneo a Sumatra, které jsem vlastně odchoval, jsou horší. Mají už svůj pěkný věk a jsou na všelicos mrzutí, při každém rozkazu ohrnují pysky a vrčí. Ale když mě vidí sáhnout po biči, uhánějí na svá místa a tam pak po mně huhlají. S Ramonou a Něgušem se rádi rvou, a nerozeženeme-li je dost rychle, bývá klec plná vyrvané vlny. Někdy mezi nimi udělá pořádek Nero, když ho to už dopálí, nejčastěji se však do nich pustí Fifina. To je ta fenka foxteriéra, kterou kdysi pan Hamilton přidal k Borneovi a Sumatře, když byli ještě maličtí. Teď už je to ctihodná střenka, bradu má celou šedivou, břicho odulé, měla šestkrát štěňata a pak ztloustla, že už moc běhat nemůže, nevystačí s dechem. ale když se lvi poperou, vlítne hned o klece, pustí se do nich, kouše je do uší a do nohou a do brady a tak štěká a tak vyvádí, že se ty velké šelmy vzždycky vyděstí a zalezou do koutů a Fifinka pak jde a vychlastá jim všecku vodu, jak je tou rvačkou uštvaná. Ta fenka je u nich největší paní, ještě žádný z nich se neodvážil něco jí udělat. Je už chudák skoro bez zubů, ale srdce má statečné. A lvi jsou takové velké, hromotlucké ovce, jdou za Neronem jako za beranem, protože je nejsilěnší, a vůbec uznávají autoritu a tu si Fifinka nedá vzít. Ta jim kolikrát za den vskočí do klece, pročmuchá jim slámu a jde zas pryč, hotová direktorka. To ty dánské dogy, co ředitel posledně koupil po produkci, jsou proti ní učiněné baby a v kleci jsou dohromady jenom pro figuru. Lidé si myslí, že mne chrání, ale kdyby k něčemu, nedej Bůh, došlo, musel bych asi já především zachraňovat dogy. Ale teď vidím, že je tu opravdu velká novinka, o které jsem Ti nepsal. Máme totiž novou klec pro vystoupení šelem, vlastně to už ani není klec, nýbrž železná mříž kolem celé manéže, která se tam před mým číslem namontuje. Ve Francii a jinde to už mají dávno. To bys teď koukala, jaká je to teprve krása, když tam mou vpustit všecka zvířata a pracovat s nimi ve vší volnosti. To se ví, musí se teď všechno přeučit, protože teď je na skoky a na figury a na každý trik víc místa. Šelmy jsou v tom velmi šťastné, protože jim přece jen chybí pohyb a tady mohou běhat i skákat naplno. Nechávám jim ráno před zkouškou volnou půlhodinku a jen sedím a dívám se na ně, jak si hrají. Jsem přesvědčen, že ta stará dresura s bitím a honěním za nic nestála; myslím si, že tygři i lvi jsou zrovna jako lidé, každý jednotlivec mezi nimi má k něčemu schopnost a něco mu nejde, a to má dobrý domptér vědět. Proč bych mlátil Ramonu, aby chodila po kouli, když vidím, že z ní má i tak hrozný strach a že okamžitě odskočí, když se ta koule v manéži vůbec pohne. Patrně je jí to tajemné a podezřelé a bojí se toho, jako my jsme se v dětství báli stínů. Naproti tomu Borneo ví, že koule je hračka a hned po ní skočí, to mi tedy ukazuje, že Borneo může na ní stát a může ji i valit pod sebou. Vůbec se mi zdá, že nejlepší triky v dresuře jsou ty, které má zvíře samo rádo.