Cirkus Humberto

Milá Růženko, to jsem Ti napsal včera večer, než se naše parta vrátila z hospody. Dnes jsem zase sám, a mohu tedy pokračovat. Především Ti musím říci, že se mi o Tobě v noci zdálo. Byl to takový neurčitý sen, já jsem šel do klece a Ty jsi najednou u ní stála v těch růžových šatečkách a plakala jsi a volala, abych ty dveře neotvíral, že se mi něco stane. Byl to tak živý sen, že jsem ráno opravdu měl nepříjemný pocit, když jsem u té velké klece otvíral zástrčku. Ale přemohl jsem to a jen jsem dával pozor. Myslím, že tygr Šejk, ten královský indický, chtěl po mně skočit, aspoň jsem ho přistihl přikrčeného a oči mu svítily jako dva zelené ohně. Ale pak jsem na něho křikl, začal prskat a zalez. Taková věc mezi námi nic neznamená. Šejk je lovec, ten vždy by chtěl na něco skočit, je to v něm. Hlavní věc je, že já jsem jako jeden z nich, já jsem mezi tygry jako nejtěžší sibiřský tygr a mezi lvy jako nejstarší habean. Jedni mě milují, nejvíce lvice, ty mi pořád vyznávají lásku, ti druzí cítí ke mně úctu a mají strach. Zlé jenom je, že přitom mezi seobu žárlí a že jsou ochotni poprat se mezi sebou pro mou přízeň. Musím být pořád mezi nimi spravedlivý, ke všem stejně spravedlivý, jinak bych to prohrál. To je pořád ještě lepší než u medvědů. U těch není spolehnutí na nic, to jsou záludní prevíti, kteří ustavičně žebrají o lahvičku se syrupem, ale přitom jsou kdykoli ochotni kousnout. Tu je člověk musí udržovat při vědomí, že nejsem jeden z nich, jen tím, že na ně pořád mluví. U lva a tygra vím, kdy je podrážděn nebo ve špatné náladě, u těchto hnědých potvor se to nepozná, medvěd zůstane dokonale klidný, dělá si své kotrmelce nebo tancuje, a najednou rafne. To jsou mi lvi a tygři mnohem, mnohem milejší, ti aspoň mají svou předehru, nežli skočí, a člověk se může připravit. Nejkomičtější je to s tygřický Kambodžou, ta je do mne tak zamilována, že bys na ni mohla věru žárlit. Kde jen může, rozvalí se přede mnou na záda a olizuje mi boty. A když se mi má podívat do očí, třese se na celém těle, šeptá svoje přřř, přřř, to je takový mazlivý zvuk, a hned odvrátí hlavu a liže mi ruku, div ji drsným jazykem nepodrápe. Je to nádherná, štíhlá krasavice ze Sumatry, a to je dost podivné. Gambier aspoň vždycky říkal, že tygři odtamtud jsou nejúkladnější, protože žijí v temnu džungle.

Ale ach, co jsou všecky šelmy džungle proti lidem! Nechtěl jsem Ti to původně ani pstá, ale mezi námi přece nesmí být žádné tajemství, a proto Ti vyjevím i tohle. Nevím, odkud to přichází, ale poslední dobou dělají na mne se všech stran nátlak, abych se ucházel - o Helenu Berwitzovou. Milovaná Růženko! Při všem, co je mi nejdražšího, Ti přísahám, že jsem sám na Helenu Berwitzovou ani stínem myšlenky nepomyslil. Znám se s ní od svého příchodu k Cirkusu Houmberto, stýkali jsme se v manéži už jako malé děti, jezdili jsme spolu své první číslo a měli jsme velký sukces. A pak jsme rostli vedle sebe jako dobří kamarádi, ona pracovala jako krasojezdkyně a velmi se osvědčila, já jsem pracoval ve voltyži a v batúdě a všelija, takže jsme byli každý večer pohromadě, ale ani ona, ani já jsme se na sebe nepodívali jinak než jako řádní artisté. Teď, co pracuje jako domptér, je těch styků ještě míň, někdy se za celý den ani nespatříme. A když se střídáme o zkouškách nebo v programu a promluvíme spolu pár slov, je to vždy, jako by to ani ženská nebyla. To bys musela znát ten pravý život u cirkusu, abys pochopila, že tu chodí mužští i ženské vedle sebe a mají na mysli jen svůj trik a sukces a ne nějaké pitomé pletky. Na to není tady ani kdy, ani nálada.

Proto jsem byl úplně překvapen, když se mi najednou začalo nadhazovat, že bych já a Helena... Když jsem to slyšel po prvé, dal jsem se prostě do smíchu a víc jsem s o to nestaral. Ale tím to odbyto nebylo, narážky na to byly stále častější a teď už se o tom šeptá po celém cirkuse. To je pro mne hrozná věc, protožeo tom nechci ani slyšet. Co je mi do Heleny Berwitzové, když já mám a miluji svou Růženku, své poupátko, svou lásku jedinou a nehynoucí, které zůstanu věren na celý život a kterou si nikým nedám vyrvat. Kdybych jen věděl, do ty bídné řeči roztrušuje! Zdálo se mi, že to vychází od Kerholce, a udeřil jsem tedy na něho. Odpověděl mi: "Já nic neroztrušuji, ale já ti přímo a otevřeně říkám, že to máš udělat. Berwitz stárne a nebude-li mít včas spolehlivého nástupce, může to znamenat konec Cirkusu Humberto a bídu několika desítek rodin". Šel jsem na Bureše, znáš ho, jaký je to ideální člověk. Položil mi obě ruce na ramena, díval se mi upřímně do tváře a povídal: "Vašku, já vím, jaké posvátné city v tobě planou. Mladý kamaráde, mám k nim nesmírnou úctu. Já jsem taky jednou zahořel láskou a byl jsem ochoten všecko pro ni obětovat. Ale po všech zkušenostech života ti musím říci, že jsou někdy věci, které jsou vážnější nežli láska. Stát se pánem takového velkého podniku, toť událost nemalá. A pro náš národ by měla cenu znamenitou. Nechci tě přemlouvat, ale radím: rozmysli si to!" Byl jsem tím všecek zdrcen, od Bureše jsem toho nečekal. Bezděky jsem si o tom posteskl před tátou, táta pokýval hlavou a povídá: "Inu, jsou to opravdu těžké věci. Do tvé budoucnosti ti ovšem mluvit nebudu. Vím, jaká je Růženka hodná holka a že budete jistě spolu šťastni. Ale to mi zůstaneš na celý život u těch šelem a já mám strach, že to pak neude dlouhý život... rozumíš... že ti jej některá ta potvora zkrátí. Kdybys byl pánem cirkusu, nemusel bys dělat práci tak nebezpečnou. Mysli na to, Vašku... prosím tě..."

A tak to běží jako na kolovrátku, každý jinak, a přece všichni stejně: Vezmi si Helenu Berwitzovou. I ten starý Malina, považ, shledal tuhle za dost důležité povědět mi široce a dlouze, jak se Bernhard Berwitz, jako otec našeho principála, přiženil do rodiny Humbertovy a jak se tím stal z pouhého žongléra pánem celého podniku. Ale já nechci takové řeči slyšet! Je to všecko hloupost a nesmysl a jenom mi tím otravují život. Já už své rozhodnutí učinil; pro mne není žádná jiná než ty, má sladká, sladká Růženko. Na Tebe pořád mslím, o Tobě sním a život bez Tebe je teď pro mne opravdu utrpením. Jak nesmírně se těším na naše shledání! Jak počítám již dny, kdy se začneme obracet k severu, a kdy žloutnoucí listy na stromech budou pro mne jako nové jaro, v němž opět bdu moci uzříti Tebe! Nyní, když jsem to všecko vypsal na papír, co mne tu pronásleduje, když jsem to ze sebe vysypal a zbavil se té můry, je mi najednou zas mnohem lehčeji a veseleji. Ó, jak jsem blažen, že mám Tvou dobrou duši, které se mohu svěřit se svými bolestmi. Ty jediná mi rozumíš, Ty jediná mě chápeš. Ty jediná máš pro mne srdce, protože víš, jak nesmírně Tě miluji a že od Tebe nikdy, nikdy, nikdy neustoupím.

Tisíckrát, stotisíckrát Tě líbám, Ty má drahá, jediná, milovaná, krásná moje nevěsto!

Tvůj věčně po Tobě toužící

Vašku

P.S. Než jsem toto psaní moh odeslat, sekla mě Kambodža prackou do levé paže a trochu mi rozedrala maso. U Berwitzů mě ošetřili. Buď klidná, nic to není, vidíš, že Ti mohu psát. Buď sbohem, moje milované!

V

Žhavé léto míjí, den za dnem z něho ubývá se stříbrnými vodami řeky Rýnu. Požehnaný podzim nadchází, na stráních zlátnou a zamodrávají hrozny. Ráno se podél vod plouží mlhy a oddíly Berwitzovy karavany zapadají do ní jeden po druhém. Kde se silnice níží, není vidět na deset kroků. Proud koní a vozů se trhá a Kerholec jede ostrým klusem od zadního houfu vpřed, aby každému oddílu pověděl, kde se bude odpočívat, kdyby ztratili styk s předními. Kůň, na němž jede, je Admirable, trakehnský hřebec, který má klus, jako by se vznášel. Už minuli vedoucí skupinu, ale Kerholec se nezastavuje. Jaká to rozkoš, letět takto tím chladným, svěžím jitrem! I Admirable cítí blaho z pohybu, pofrkává si a pohazuje hřívou. Teprve daleko vpředu, osamělýa ztracen v lze, Keholec se napřimuje a Admirable poslušně přechází v krok. Za nimi buší údery kopyt v plném cvalu. Kerholec zabočí s koněm k pravému okraji silnice. Z šedé clony se vynoří Anežka Berwitzová na Chérii. Jak míjí Kerholce, převee koně v klus a o kus dále jej zastaví. Pootočena v sedle čeká, až Kerholec dojede.

"Přece tedy je to Admirable. Nemohli jsme ho v té mlze s Petrem rozpoznat a hádali jsme, že je to Sirius. Šel ti znamenitě, myslela jsem, že takovýhle kus má jen Sirius".

"Admirable je zanedbáván, madame", odpovídá Kerholec, "ten hřebec potřebuje víc pohybu".

"Vidím to. Co je nového s Vašku?"

"Nic, madame. Bojuje. Jak se Helenka ujala jeho ošetřování, to na něho velmi zapůsobilo. Také plno našich vývodů uznává. Ale nechce povolit. Že prý miluje a že už dal slovo. Jako ve všem, je to velký paličák".

"Vašku je charakter. To je na něm to nejkrásnější... Vzácný hoch... Čím dál tím víc si ho vážím. Kdepak se dnes večer zastavíme?"

"V Honnefu, madame. V Bonnu by bylo přenocování příliš drahé. A zítra máme pracovat v Kolíně".

"V Honnefu pod Sedmihořím?"

"Ano".

"To je zvláštní náhoda", prohodila ředitelka a ostrá, ošlehaná tvář se jí zjasnila. "Tedy v Honnefu. To je nádherné... Prosím, Karle, zařiď mi, aby po čtvrté hodině přišel ke mně Vašku. A ať si vezme lepší šaty, pljdeme někam na návštěvu".

"Prosím, madame, zařídím to".

Ředitelka obracela koně, ale než jej pobídla k odskoku, dodala:

"A buď tak laskav - ty máš oči po všechno: kdybys cestou mohl koupit pěkného lososa, pošli mi jej do vozu".

"S radostí, madame", přikývl Kerholec a Anežka odcválala.

V osmičce si při obědě lámali hlavu, co tu v Honnefu může zvláštního být, proč se má Vašek hodit do gala, koho to půjdou navštívit a pro koho bude ten znamenitý losos. Nedohádali se však ničeho a Vašek s načesanou patkou šel o čtvrté hodině nazdařbůh k ředitelskému vozu. Kolem to hlučelo obvyklým táborovým životem, koně stáli již v plachtových stájích a sloni postrkávali ještě některé vozy s klecemi na lepší místo. Ležení bylo zřízeno na suchém palouku pod lesem, kde maringotky utvořily celé námděstí. Za nimi a za vozy se zvěří byla zřízena kovárna, kde už rozdmychávali oheň. To byla také novota, kterou si opatřil Berwitz, když zjistil, kolik peněz ho stojí kovářská a podkovářská práce na cestách a jak koně často trpí špatnou venkovskou prací. Při kovárně stál vůz, na němž frkal motor, ženoucí pumu přenosného vodovodu.

Ředitelka, kterou všichni znali jen v polomužském oblečení, objevila se na schůdkách svého vozu ve velmi elegantním městském úboru, s upjatým černým živůtkem, jehož jedinou ozdobou byl bílý límeček. Bylo jíž už přes padesát let, kadeře jí silně prokvétaly stříbrem, ale oči měla jako rys. Za ní se vyhoupla Helenka v letních šatečkách, se slunečníkem v ruce, netušeně krásný zjev v tomto drsném cikánském prostředí.

"Dobrý den, Vašku", pozdravila Anežka uklánějícího se mladého muže, "co dělá tvoje rameno, zlobí ještě?"

"Ne, madame, děkuji za optání, ale ruka je v pořádku. Helenka je znamenitá ošetřovatelka".

"Však jsem jí vždycky ukazovala, jak se přikládají a vážou ovazy, to se u cirkusu může kdykoli potřebovat. Hlavní věc je, že nepřišla otrava krve. Drápy šelem jsou hotové pařeniště".

"Na štěstí se mi Kambodža nedostala na holé tělo. A udeřla jen jednou. Jak jsem se na ni ohlédl, odvrátila hlavu a kňourala o milost".

"Zbil jsi ji?" zeptla se Helena.

"Ale kde, což by to mělo nějaký smysl? Jednala z nějakého popudu, proti kteémus e nemůže bránit. Možná, že z lásky. Kambodža mě opravdu miluje".

"To je správné", přikývla ředitelka. "Když jsme si usmyslili žít mezi dravci, nemůžeme jim mít za zlé, co je jejich přirozenost. Půjdeme teď do Honnefu. Bydlí tam kdosi, koho musíš, Vašku, poznat. A taky Helena. Jsem si jista, že mi budete oba za to vděčni".

Vašek se ovšem zeptal, kdo to je, ale madame se jen usmála, to že musí být pro oba překvapení. A šli tedy do obce, kde se Anežka zeptala na cosi nějaké ženy. Ta jí ochotně ukázala do boční uličky:

"Poslední domek vpravo, paní, ten obrostlý vínem".

Zabočili tam a vstoupili do zahrádky, kde kvetly růže a jiřiny. Dům sám byl zavřen a ředitelka zazvonila. Bylo slyše lehký krok. Zelené dveře se otevřely. Před nimi stál dorbný, velmi starý pán, nachýlené postavy a ušlechtilé tváře, s bílým knírem pod orlím nosem. Překvapením se mu obočí zvedla ve vysoké obroučky.

"Promiňte, že vás přepadáme", řekla Anežka, sama také trochu vzrušena. "Jsem paní Berwitzová, ředitelka Cirkusu Humberto. Náhodou zde přenocujeme a já jsem nechtěla minout Honnef a nenavštívit vás".

"Oh, madame, působíte mi neobyčejné potěšení. Račete, prosím, vstoupit. Dovolíte-li, půjdu napřed a otevřu dveře. Zde, prosím..."

Veši do malého salónku, jehož široké okno vedlo do rýnského údolí a bylo nyní ozářeno sluncem. V rohu při okně stál černý klavír, jinak byly stěny obklopeny skříněmi s množstvím knih. Na skříních byly rozestaveny sošky koní a jezdců, většinou pobronované kopie antických a renesančních skulptur. Nad klavírem visely v úzkých rámech staré anglické a francouzské rytiny a litografie závodních koní.

"Mám opravdu velkou radost z vaší roztomilé návštěvy, madame", navázal starý pán, když Anežka usedla na chaiselongue a Helena s Vaškem do křesel. "Člověk je tu daleko mimo svět, ponořen v zapomenutí, a vy jej najednou vyznamenáte svou pozorností. I poustevník, který nepropadl nenávisti k životu, by se zaradoval z tak milého vyrušení. To jsou vaše děti, madame?"

"Jen děvče, pane řediteli, Helenka. Jezdí od malička zrovna jako zde pan Vašku. Ten není z naší rodiny, ale je náš odchovanec. Je to náš nejlepší jezdec, pane řediteli, ale pracuje taky jako dompteur. Řekla jem si, že mi bude vděčen, umožním-li mu vás poznat".

"Oh, madame", uklonil se bělovlasý hostitel, "velmi lichotíte starému člověku, který přežil svou slávu. Tito lidé z mladé generace už sotva o mně uslyší. A já si už navykl žít se jménem, které ztrtilo lesk a je už jen zvuk".

"U nás, pane řediteli, je zaslechnou velmi často. Dovolte, abych jim řekla, u koho jsou. Ponechala jsem si to jako překvapení. Helenko, Vašku, jste v domě pana Eduarda Wollshlägera".

Helena věděla, že to jméno rodiče doma často vysovili, ale nemohla si nikterak vzpomenout, v jaké slouvislosti. Pozvedla se tedy k půvabnému pukrlátku a pohlédla na pana Wollschlägera s poctivým úsměvem. Zato Vašek div úžasem neotevřel hubu. Wollshläger, Wollschläger... to byl přece muž, o kterém se znovu a znovu mluvívalo ve stájích i v maringotkách a u něhož se vyučil Hans, to byl ten slavný cirkusový principál, o kterém se tvrdilo, že měl nejkrásnější koně světa a že s nimi dělával pravé zázraky.

"Vyslovujete mrtvé jméno, madame", usmál se stařík s neskrývaným smutkem v hlase. "Co můžete vědět vy, mladý pane, o člověku, který nikl světskému zájmu dřív, než jste se narodil!"

"A přece vím, pane řediteli", vzmohl se Vašek na odpověď, sevřev jednou rukou opěrdlo svého křesla. "Vy jste... Arab a jeho kůň!"

Pan Wollschläger několikrát rychle zamrkal.

"Podivná věc, madame, jak málo jsme obrněni proti slávě! Hle, cítím skoro dojetí! Arab a jeho kůň! Nejslavnější moje kreace! Tolikrát napodobená - i v slovutném Cirkuse Humberto! Hrál jsem rád umírajícího Araba. Ne proto, že by to byla nějaká velká roe. Míval jsem parádnějdší, hrál jsem, dejme tomu, Julia Ceasara, jak umírá v plném trysku, s Brutovou dýkou v hrudi. Role Araba nebyla tak úchvatná - ale ten šedouš Hippolyt, jak ten rád hrál onen dramolet! Jak stříhal ušima, když cítil, že ztrácím síly, jak sklopil uši, když mne na zemi očichával, jak řičel s ohonem zdviřženým, když přivolával pomoc, jak mne opatrně zvedal zuby - madame, Hippolyt tu scénu nehrál, Hippolyt ji prožíval se vší úzkostí věrného koňského srdce! Pro něho jsem umíral a on každý den nasazoval za mne život!"

"Je ještě živ?"

"Není, madame, před devítí lety se odebral k svým angloarabským předkům. Měl jem ho zde a nechal jsem ho tu za jeho oddanost v klidu a pokoji dožít. A nedaleko odtud jsem koupil loučku u lesa a tam jsem ho mezi třemi duby pohřbil. Byl to můj nejvěrnější přítel. Od té doby jsem tus ám - ledaže jsem tu znovu objevil přátele, které jsem v pošetilém mládízradil a opustil: Vergilia, Horáce, Marciála. Člověk prý se vždy vrací k svým prvním láskám. Zvláště k těm, kterých tehdy ve své hlouosti nepochopil. s lidskými láskami se to daří jen ve snu, ale dvě věci hodné pomilování uvítají ztraceného milence i v šedinách: knihy a rodná země".

"Vy jste z Porýní?"

"Ano. Ale vy, myslím, nejste zdejší?"

"Ne. Jsem Belgičanka. A nejsem ani du métier. Můj otec byl vyšší úředník a já vyrostla v domě pana hraběte d'Ascensons-Létardais. Snad jste ho v Bruselu znal".

"Vysoký, štíhlý, s plnovousem rozděleným ve dvě špičky, že ano, - krásný zjev. Pan podkomoří byl vzácný aristokrat. Měl to nejvyšší, co člověk může mít: dokonalou harmonii srdce i dcha. Býval jsem u něho na honec a večeře v jeho letním sídle byly opravdový požitek. Co komteska - vdala se?"

"Nevdala. Podivnou vášní jí bylo provdat všecky své přítelkyně, i mne, podle toho, jak se zamilovaly; a sama zůstala svobodná. Dopisuje si s námi se všemi a prožívá, jak říká, desateré manželství s jeho radostmi a žádné s jeho zklamáním".

"Zdá se tedy zůstávat dcerou svého filosofického otce. A zde slečna dcera, říkala jste, jezdí?"

"To víte. Už ze mne je úplná cirkusačka, natožpak z ní. Narodila se ve voze".

"A mladý pán... pan Vašku... je tedy krotitel?"

"Ano. Ale od sedmi let u nás jezdí. Začínal s Helenkou na ponících, ale už v deseti letech přešel na vysoké koně. Vyzná se ve všem, i ve volné dresuře. A je taky spolehlivý kaskadér, pro batúdu a pro vechny skoky na koni i na zemi. A rozumí i slonům".

"Výborně, mladý muži. Cirkus je krásné zařízení, ale žádá, aby se v něm umělo všecko. Nechci se rouhat, ale cirkus mi vždy připadal jako svatá církev: poznamená své vyznavače neporušitelným znamením a žádá po nich věrnost až za hrob".

Starý pán seděl proti Anežce, s nohou lehce přehozenou, a rozhovořil se, obraceje se stříavě k oběma mladým lidem.

"Umíte všecko a milujete všecko. Ale pamatujte si, řže nenajdete ušlechtilejšího tvora, než je kůň. Žena, muž, milenka - věřte zkušenému, že nikdo se nevyrovná oddanosti a moudrosti věrného koně. A ta krása čistokrovného zvířete! Dělá se s nimi mnoho zázračných věcí. Není kejkle, aby jej inteligentní kůň nepochopil a aby v něm neprojevil svou ctižádost. To svádí lidi cirkusu k omylům. Ukazují rádíi krkolomnosti a sílu. Pamatujte si vašak, je jen jediná věc, která produkci povyšuje na umění: ve výkonu musí být poesie. Snad už mi ani neporozumíte. Jsem člověk staré doby, která nade vše milovala krásu. A mluvím k vám, k dětem jiného věku, který se především žene za úspěchem. Úspěch, můj bože, úspěch, před hloupými davy - jak málo k tomu stačí! Trochu rutiny, trochu šablony, vystihnout,co se líbí, a pak toho nevybíravě využít; vím, jak to teď v manéžích běží, a řeknu vám, ž to běží k úpadku. My staří museli mít především myšlenku. A kdo dbal na čst, ledal svou vlastní myšlenku a jak ji krásně vyjádřit. Taky myšlenka není všecko, moji drazí; myšlenka je ovšem vznešená věc a povinnost umělce, který chápe vznešenost, je odít ji formou, která je jí hodna".

Jeho hosté seděli proti němu a mlčeli. Anežka viděla v něm onoho znamenitého tvůrce cirkusových kouzel, jemuž se v Bruselu za jejího dětství tolik podivovali a na nějž nemohli zapomenout. Nač sáhl, všecko mělo zvláštní pečeť. Krásní koně, krásné jezdkyně; a kolik harmonie bylo v každém vystoupení! Kostym u něho nikdy nebyl hadr, do kterého se navléklo hrubé rajtarské tělo. U Wollshlägera se s kostymem přeměňovali lidé, aby vytvořili vždy nový zjev. U něho hráli i koně, jako by věděli, že nesou světu na odiv něco nevídaného, krásu, s jakou se lidé nikde jinde nesetkají. Ze všeho jako by sršel oheň, tak byla každá Wollschlägerova kreace priniknuta zanícením. Nějakým vyšším darem uměl do všeho vložit napětí. Napětí plálo z ohnivého oka hřebce i z každého jeho vzrušeného svalu, napětí citils v každém pohybu jezdce, napětí bylo mei jezdcem a koněm, mezi jezdcem a publikem. všechno všude bylo vystupňováno, umocněno, rozehráno s vítěznou, prudkou podmanivostí. Pan Wollschläger dovršil starou francouzskou školu umělé krasojízdy, dovedl ji k vrcholkům, naplnil všecko jemností, vkusem a gracií - ale jeho vpravdě umělecký duch nebyl dost urputný, aby dovedl vítězit i finančně. Hrubá a nevybíravá soutěž získávala si nesoudné davy křiklavými okázalostmi a podlamovala jeho tichou, trpělivou práci. Eduard Wollschläger zápasil po řadu let, a když shledal, že uprostřed doby, ztrácející vkus a smysl pro krásu, mohl by se udržet jen velkými ústupky nižším zálibám obecenstva, zřekl se takového úspěchu, rozpustil svůj podnik a s malým jměníčkem se usadil ve svém rodném kraji jakou soukromník, který se mohl oddat svým kulturním zálibám.

Helena nerozuměla valně tomu, co s takovou naléhavostí vykládal. Sledovala jen očima jeho zachovalou pleť, zářící oči, pečlivě pěstěný knír a bezvadně vázaný bílý jezdecký plastron. Připadal jí jako jeden z tch strých, vnešených markýzů, o jejichž mecenášství se v cirkusáckých vagonech vypravovaly celé legendy. A jednou se jí mihla hlavou pošetilá myšlenka, že za takového staříka by se dovedla ihned provdat. Také Vašek by nebyl mohl říci, že všemu správně rozuměl. ale celou svou zbystřenou vnímavostí cítil, že sedí se skutečným velmistrem královského umění jezdeckého a cvičitelského. Se zbožným obdivem lpěl na jeho rtech a hltal každé slovo.

"Víte, jednou měl Fillis takovou vtipnou myšlenku: dát skupině koní na hruď tabulky s čísly, jednomu dát tabulku se sčítacím znaménkem + a jednomu s rovnítkem = a pak je nacvičit, aby se volně v běhu přeskupovali tak, že vždycky utvoří součet. Například 1 + 2 = 3 nebo 2 + 3 = 5. Dalo to mnoho práce, ale Fillis to provedla měl s tím i úspěch u obecenstva. Ale mně se to nelíbilo. Byl to nový nápad, ano, ale nebyla v tom žádná poesie. Víte, já jsem matematiku vždycky nenáviděl. A snižovat nádherná koňská stvoření k představě, že sestavují rovnice, to mi bylo přímo odporné".

"A které bylo vaše nejkrásnější číslo, maestro?" zeptala se Anežka.

"Nejkrásnější... Hm... Jednou jsem si odchoval čtyři mladá děvčata na krasojezdkyně. Víte, já se nespokojoval s pěstováním koní, já pěstoval i čistokrevné ženské. Je to těžší a nebezpečnější, i to mě vábilo. A jednou mi tedy štěstí přálo, že jsem měl najednou pohromadě čtyři nejluznější ženské bytosti jaké svět kdy viděl. Každá z nich měla nádherné černé vlasy, velké černé oči a rudé rty a každá se nesla ztepile jako korunní princezna. A ze všech zrovna tryskalo a prýštělo žhavé mládí. Cítil jsem, že je na mně, abych z tak vzácného materiálu vytvořil něco jedinečného. Nejdřív jsem je zkoušel v kvadrile v lehounkých gázových šatech, ale to nebylo správné. Ponenáhlu jsem na to přišel. Dal jsem jim ušít čtyři tmavorudé kostymy s dlouhými sukněmi, které se bohatě řasily na boku koně, s útlými živůtky, z nichž bílá ramena a hlava zářily jako čemeřice. Tak jsem je posadil na čtyři anglické hřebce, černé jako uhel. Už to byl úžasný dojem, sukně ležely na koni jako rubínová čabraka a pod jejich přehozem byl černý kůň a bílá žena jako jeden jediný zázračný, nádherně živočišný organismus. Ale pak jsem s nimi nacvičil pomalé španělské bolero. Děvčata měla v rukou kastaněty a koně na štíhlých nohou rolničky temného zvuku. V základě to byla kvadrila -a le jaká vášnivě pathetická krása se zrodila z té čtveřice vzpínajících se hřebců a vítězně je ovládajících jezdkyň, z pohledů, úsměvů, tance a zvuků! To už nebyla krasojízda, to byla dokonalá ekvestrická báseň".

"Jak dlouho to pak ty dámy jezdily?" zeptala se Helena.

"Ach, jenom krátce. Myslím, že necelý rok. Bylo to příliš omamné. Do roka se všecky čtyři provdaly. Mimo cirkus ovšem, dvě do šlechty, jedna si vzala bankéře a jedna nějakého diplomata. To je ten trpký úděl, když se krása vytváří z lidského materiálu. A ti blázni mužští, zamilovali se do noční bouře a každý si urval kousek obláčku. Pak se divili, že už nikdy nezažili nic tak úchvatného. A mně... mně rozbili číslo... Vzdal jsem se pak výchovy děvčat. Byla to nevděčná práce. Je potřebí mít silné cirkusácké srdce, aby nepodlehlo vábení lásky a setrvalo při povinnosti".

"Vy tedy, maestro, neuznáváte výsostné právo lásky?" zeptala se tiše Anežka.

"Neuznávám, madame, jakmile jakkoli směřuje mimo naši sféru. Dokonalosti se dosáhne jen nejvyšším sebeobětováním. My lidé tohoto prastarého umění musíme mít sílu zříci se všeho, co nás odvádí pryč. Zřekli jsme se domovů, společnosti, civilního života, klidu a pohodlí, bezpečnosti a jistoty žití, konvence a bůhví čeho ještě. Postavili jsme se mimo svět. Je to hrdé, ale je to taky kletba. Dali jsme si jiné zákony, než vládnou mezi lidmi, a ztratili jsme právo na civilní štěstí. Každý z nás tak nebo onak hraje se smrtí a denně zkouší, jak daleko lze v té hře jít. Madame, to není normální život. Ani rytíři ve středověku, ani voják ve válce neopakuje sázku života den za dnem, měsíc po měsíci, rok co rok. To činí jen lidé zvláštní řehole, kteráž sluje cirkus. A kdo se té řeholi zaslíbil, nemá právo se zamilovat. Nemá právo porušit společenství, které nás vždycky víže dohromady. Nikdo z nás není sám o sobě, každý je spjat s těmi druhými a buď posiluje nebo oslabuje celek. Láska v našem bratrstvu má jen tehdy oprávnění, když neoslabí celek, ale posílí. To je zákon lidí jsoucích mimo. Nedodržuje se a naše umění upadá. Vymírají v něm lidé, kteří mu dovedli obětovat všecko, a přibývá umělců, kteří touží po občanském pořádku. Jenže kdo tam zatouží, otvírá v srdci branku tomu, co je nám nejzákeřnější: strachu o život".

Vašek naslouchal nenadálému obratu všecek zbledlý. Kdyby nebyl svědkem, jak celé to setkání bylo náhodné, byl by také tuto episodu považoval za potměšilou intriku. Ale tady viděl velmistra, kterému od první chvíle na slovo věřil, a ten netuše zabodával dýku do nejcitlivějšího místa Vaškovy hrudi. Vaškovi bylo z toho úzko a zle, a zdálo se mu, že přestává vidět a že jen z dálky slyší hlas jako ortel. Srdce se mu zastavovalo při pomyšlení, jak se toho ředitelka chopí. Ale k údivu a úžasu slyšel ji, kterak se zvedá a odpovídá s tichým rozechvěním:

"Pane řediteli, odpusťte, že přerušuji vaše výklady. Ale odpoledne se chýlí k večeru - nechtěl byste se podíva na naše stáje? Jistě vás to bude zajímat. A po prohlídce byste mohl zůstat u nás na večeři - zas jednou pojíst v maringotce. Můj muž by byl nesmírně rád, kdyby vás mohl osobně poznat".

"Madame, nemůže být pro mne radostnějšího pozvání. Nám starým idealistům znízcela jinak volání: Koně! Koně! Království za koně!"

Když došli k táboru, uvítal Petr Berwitz soka svých rodičů se vší grandezzou Emíra bílých koní. Pan Wollschläger mu ihned nabídl tykání. Anežka s Helenou se omluvily, že se musí poohlédnout po kuchyni, a Vašek spěchal ke klecím chystat krmení. Berwitz zaířil tedy sám se svým hostem ke konírnám. Když u nich odhrnul oponu, ozval se nenadále výkřik:

"Můj Bože! Pan Wollschläger! Je to možné? Maestro.. Maestro!"

Kočí Hans s vlasy bílými jako mléko běžel hosti vstříc s rukama nataženýma a tváří rozzářenou. Pan Wollschläger se zastavil, ostře si starce prohlížel, pomalu se probíral ve své paměti, až najednou řekl:

"Hans! Nemýlím se? Hans! Jak se máš, starý brachu? Tys tedy ještě u řemesla. No, to je od tebe hezké, žes mě poznal".

"Jak bych nepoznal", koktal Hans všecek rozechvělý, "jak bych mohl zapomenout na službu u pana Wollschlägra! Maestro se mne přece ujal... maestro mě vycvikoval... do smrti budu vděčen... Ne, taková pocta naší stáji! Taková návštěva! A já si nezval červenou vestu..."

Pan Wollschläger mu poklepal na rameno, to že tedy nevadí, a už se otáčel po vůni stáje. Oči mu zářily, když sptřil dlouhé řady koní. A s největší znaleckou jistotou šel přímo k něm nejkrásnějším kusům. Berwitz spokojeně nadýmal hruď: Wollschläger vyhledával právě ty, kterých si Berwitz cenil nejvíce. A také na stáji bylo vidět, že do ní vstoupil velmistr. Zamlaskal, zavolal a neklidní hřebci stáli okamžitě v pozorném soustředění. Jejich třpytné oči se zahleděly na drobnou postavu, a když k nim Wollschläger popošel, žádný neuhýbal, žádný se neplašil. Zajel jim prsty do hřívy, popleskal je po krku, pohladil nos, podíval se na zuby - i t inejdivočejší mezi nimi snášeli dotek jeho pevné, velitelské ruky. U každého si dal říci jeho jméno, které několikrát mazlivě opakoval. A když šel dál, všecky ty krásně klenuté hlavy se za ním otočily a nejedna se natáhla k lehkému zařičení.

Večeře ve voze byla bohatá. Anežka nasadila na ni všechnu svou kuchyňskou i hostitelskou dovednost. Měla k své potěše hosta, který zplna ocenil každou finesu. Hovor běžel, jako při každém cirkusáckém setkání, ve vzpomínkách na lidi, města a zvířata. Pan Wollschläger byl znamenitý vypravěč a okouzlil zvláště paní Hammerschmidtovou uhlazenou dvorností. Ve všem však u něho pronikal melancholický stesk nad zapadající hvězdou cirkusu.

"Nechci být jen mrzutý opěvač strých časů. Je dost smutné, když si musíme říci s Horácem: Běda, Postume, Postume, prchavě mizejí léta. Raději bych si tentos vůj stesk oslavil pohledem na zdárný růst nových sil. Můj básník mě učí, že krátký úhrn žití nedovoluje začít si s dlouhými nadějemi; přesto jsem míval takové naděje à la longue, protože jsem věřil v dorost. A teď, když už jsem tuze, tuze stár, vidím stále jen jedno: velcí jezdci všeumělci vymírají a s nimi jejich výkony. Noví lidé jdou mechanicky v tom, čemu se naučili, a nijak nezvyšují úroveň. Já jsem skákal hořící obručí, která měla v průměru pouhých dvaadvacet palců. Dnes nikoho ani nenapadne, aby si do takové míry zhoršoval překážky. Já jsem si při saltu na jedoucím koni obul ve vzduchu trepky - dnes už se o takovém triku ani neslyší. Místo toho se raději rozšiřuje program. Viděl jsem vaše slony, lvy, tygry a medvdy. Za čas přijdou pštrosi, velbloudi a žirafy a snad mroži a tuelni a klokani s vakem na břichu, pořád víc, pořád jiné, pořád nová dráždidla, ale smysl pro vznešenou krásu koně v každém jeho postoji zajde. Vymírá šlechta, vymírají jezdci, vymírají znalečtí diváci. Zbývají jen davy, které musíte sbubnovat a zjančit. Nemáte lehkou práci".

"Ach co", namítl Petr, rozjařený vínem, "za našeho života to ještě vydrží. A co přijde potom, to už bude starostí jiných".

Když vyšli z vozu, aby hosta doprovodili, plul veliký siný měsíc nad borovinou a palouk byl ozářen stříbřitým jeho světlem. Z okének maringotek prošlehovaly šluté a narudlé záře, odněkud bylo slyšet přidušené hovory, někde u kovárny hrál kdosi na harmoniku.

"Mohl bych se ješt jednou, na rozloučenou, podívat na koně?" obrátil se Wollschläger na Petra. "Víš, je to možná naposledy, kdy vidím takový výběr".

Polichocený Petr ochotně svolil. U stáje seděli Kerholec, Hans a Vašek, a Hans pobafávaje z dýmky vyprávěl o kumštech, které prováděl s koňmi Eduard Wollschläger. Nyní vyskočil a s dýmkou při noze hlásil principálovi, že ve stáji je všechno v pořádku - jen z koní že žádný nelehl a nespí, všichni stojí, jako by čekali na představení.

"Čekají na mne!" usmál se Wollschläger a vstoupil. Koně obou řad obrátili k němu hlavu a lehká vlna neklidu proletěla stájí.

"Sirius! Daimon! Admirable! Cyrus! Kismet! Heros!"

Pan Wollschläger volal jednotlivá jména a každý zavolaný se vzepjal, někteří zaržáli.

"Mon Dieu, mon Dieu..." prohodil stařec dojat, "moci tak ještě jednou vzít bič do rukou..."

"Vašku", zvolala Anežka, která stála vedle něho, "skoč do jedničky a přines ob šambriery!"

"Madame", obrátil se k ní Wollschläger radostně, "myslíte, že by to bylo možno?"

"Přeji si to, maestro", odpověděla krátce a pevně. Petr Berwitz se na ni rozpačitě podíval, ale od jejím energickým pohledem jen přikývl. Pan Wollschläger se uklonil, šel mezi koně a dvanáct nejrásnějších uvolnil. Každého přitom polaskal, pošeptal mu do ucha jeho jméno, přitiskl svou tvář na jeho. Vašek přinesl dlouhý i krátký bič. Starý pán je potěžkal v ruce, vyvážil a spokojeně přikývl Berwitzovi:

"Správné! Já jsem své koně předváděl bez biče... ale s cizími bych se to naporpvé bez tušírování neodvážil".

Vyšel ven, do měsíčního světla, doprostřed jasně ozářeného prostranství, a třikrát práskl velkým bičem. Ve stáji se ozval dupot kopyt.

"Open the door! Avanti!"

Hans s Vaškem odtáhli závěs a uvolnění koně, bez postrojů, jen v ohlávce, s vlající hřívou a zdviženými ohony se řítili vpřed a rovnou k muži, který je volal. Starý pán je však na délku biče zarážel a obracel nalevo. Veliká šambriera poletovala vzduchem jako blysknvý hádek a drobná volání Wollschlägerova, pobídky a lichotky, se křižovaly s letmými doteky biče. Hřebci i klisny klusali v nejvyšším napětí, uši i oči ctižádostivě soustředěny na každý jeho povel. Od maringotek se začali lidé sbíhat, ale než doběhli, klusalo všech dvanáct nádherných zvířat v dokonale uzavřeném krkuhu.

"Potztausend!" ozvalo se tiché zaklení a Vašek cítil, jak mu někdo prudce stiskl paži. Vedle něho stál Berwitz, všecek vyjevený.

"U všech hromů... koukejte na ně... koukejte na ně... oni jdou na pravou ruku!"

Byl to opravdu neuvěřitelný zázrak, koně, kteří jako všude u cirksu byli celý život cvičeni koužit nalevo, tady najednou pod povely Wollschlägerovými běželi opačně.

Nyní ten drobný stařík vykřikl, mávl bičem a koně se prudce zastavili, na zadních nohou a obrátili čtvrtpiruetou ke středu a stáli čelem k Wollschlägerovi. Obešel je dvakráte kruhovým pohybem šambriery, aby je nechal oddechnout a soustředit se. A pak, po nehybné vteřině, rozpřáhl ruce a zvolal:

"Vzhůru! En parade!"

Devět koní se okamžitě zvedlo na zadních nohou do levady, tři, kteří nebyli cvičeni na vysokou školu, řičeli a vzpínali se, bylo vidět, jak ochota poslechnout zápasí v nich se strachem a nejistotou, ale stařec uprostřed kruhu měl nyní obočí staženo, z očí mu sršela poroučivá vůle, ruce poškubávající se vzhůru jako by podpíraly a zvedaly koňská těla, a po chvilce váhání stálo všech dvanáct vztyčeno v měsíčním světle, hřívu rozvlátou, uši zdviženy, oči rozčilené, přední kopyta bijící do vzduchu, lesknoucí se břicha vyklenutá pod nimi. Diváci kolem podlehli velkolepému výjevu a začali, sami otrlí cirkusáci, tleskat.

Pan Wollschläger se uklonil, zavelel a koně se opět čtvrtinou piruety jako při courbette pootočili a spustili na všechny čtyři. Bič prolétl vzduchem a celá ronda se jala opět kroužit vpravo.

"Cyrus! A gauche!"

Bič lehounce práskl a Cyrus, ocitnuvší se právě před vchodem do stájí, odbočil a běžel domů. Jeden za druhým tak z rondy odpadal, až poslední Kismet vběhl do stáje, dke se všichni koně rozeržáli.

"Madame", řekl pan Wollschläger Anežce s velkým dojetím, "nikdy nezapomenu na večer, jejž jste mi připravila".

"Tím méně zapomeneme na vás my", odpověděla paní Berwitzová.

"Obávám se", řekl Berwitz, "že tomu nebudu, až se vyspím, věřit. Vést neznámé koně na pravou ruku a takhle je zvednout do levady, to mi bude zítra připadat jako nemožný sen. Jsi opravdu maestro, Eduarde".

"Jste velmi laskaví k starému člověku. Přeji vám všem hodně, hodně štěstí".

Rozloučili se ve velkém dojetí. Ředitelka požádala Vaška, aby pana Wollschlägera doprovodil. Starý pán sice učinil odmítavý pohyb, ale svolil. Vašek šel velmi rád. Ještě nikdy neměl k nikomu takový pocit úcty, obdivu, zbožnění. V duchu si opakoval, co večer říkal Hans: "To není principál, to je čaroděj". A sám pro sebe neměl jiné tužby než připodobnit se tomuto kouzelníku, dokázat takové divy, dovést své umění tak vysoko a umět s takovou moudrostí se dívat na celý svět. Vašek se těšil, že se "starý idealista" ještě jednou s ním rozhovoří o cirkuse a že se bude moci zeptat na tajemství jeho magického vlivu. Byl by ochoten ho poslouchat celou noc a předem uvěřit každému jeho slovu. Leč pan Wollschläger šel po jeho boku měsíční nocí a Vaška jako by nebylo. Jednou se na cestě zastavil a zíral před sebe a usmíval se. Vašek cítil: teď něco řekne. Teď přijde nějaká krásná, velká, utěšující pravda. A vskutku, rty páně Wollschlägerovy se zachvěly a třikrát po sobě z nich blaženě zaznělo, čemu Vašek nerozuměl:

"Non omnis moriar! Non omnis moriar! Non omnis moriar!"

A pan Eduard Wollschläger sňal klobouk a velkou úklonou se děkoval měsíci na nebesích.

Pak už nepromluvil, až když stanul u své branky. Odemknul si ji, otevřel, a stoje mezi veřejemi, obrátil se náhle k Vaškovi. A vztyčiv se pevně, jako když zvedal hřebce do levady, zaostřil oči k pohledu, který pronikal Vaškovi až do mozku, pronesl přísně a velitelsky:

"Jsi mezi dvojí zradou. Vezmeš-li si to hamruské děvče, zradíš své umění. Chceš-li sloužit svému umění, musíš zradit to děvče. Není jiná cesta. Buď - anebo. Vybojuj si to v sobě. Všichni velcí jsme museli prožít tuto strašnou hořkost, neboť velkost nemůže vyrůst z idyly. Slyšel jsem a viděl jsem dost, abych ti mohl říci: Jsi jeden z vyvolených. Jsi jeden z vyvolených! Ale pro vyvolené je určen jen boj a zápas, nikoli pokojné štěstí lásky. Naše umění spěje k zániku. Váš cirkus je ohrožen. Berwitz to neudrží. Berwitz je stár. A Berwitz je hloupý. Pro časy, které na vás přijdou, musí být v čele člověk zcela jiné síly. Chceš-li zachránit Cirkus Humberto, vezmi si Helenu Berwitzovou".

Vašek stál úplně ustrnulý. Pan Wollschläger se na něho díval a jeho pohled změkl.

"Ubohý, ubohý hochu, jak chápu tvou bolest. A nemohu ti ji utišit žádným balzámem. Zavrhneš štěstí a nezískáš nic než trudnou starost. Ani jmění tě nečeká, ani pohodlí, ani klid a bezpečnost osudu, jen zápas, zápas, zápas. Ale tak teprve najdeš sám sebe. Dobrou noc!"

Pan Wollschläger zavřel vrátka, otočil klíčem, po chrupavém písku lehkým krokem došel k domku a zmizel. A Václav Karas stál, stál, pak se opřel o sloup branky a plakal.

VI

"Přála bych si, aby svatba byla tichá", pronesla Anežka Berwitzová.

"Co tomu říkáte, barone?" otázal se Berwitz pana Gaudeama, nalévajíc mu víno. "Hádáme se o to už týden a shodli jsme se jen potud, že vy máte být v té věci rozhodčím".

"Děkuji za vzácnou důvěru", usmál se pan Gaudeamus, "ač tentokrát není zrovna příjemná. Musím totiž milostivé paní odporovat. V cirkuse má být tichý leda krach. Ostatní všecko se má dělat s bubnem".

"Nu tak - co jsem povídal?" vytahoval se Berwitz. "Víte, barone, kdyby bylo po mém, vypravil bych celou svatbu jako pantomimu. Já bych hrál šerifa, Helena by byla šerifova dcera, Vašku by byl zamilovaný cowboy... nebo ne, byl by mladý farmář z druhé strany hranic, přijel by s celým průvodem koní na námluvy, já bych mu dceru nedal, on by ji unes, já bych po něm střílel..."

"A přitom ho ještě zastřelil, viď?" přerušila ho paní Anežka. "Viděl jste už, barone, takového blázna?"

"Mlč, Anežko, to hlavní mělo být zajmout faráře... víš, chytit lasem faráře a odvézt ho do pralesa, by tam požehnal sňatku. A to jsem si myslel, kdyby ten farář byl opravdický, že by bylo opravdické i to požehnání..."

"A vy si myslíte, pane řediteli", smál se Gaudeamus, "že byste mohl hamburského arciděkana chytat lasem?"

"No, když bych mu řádně zaplatil..."

"Tomu budete muset řádně zaplatit i bez lasa. Koukejte, vy si přece nemusíte dělat reklamu, když už jsou lidé u vás v boudě. Ale okázalá, dobře zrežírovaná svatba může být pro Cirkus Humberto velkou reklamou. To se ovšem musí rozvinout mimo podnik, po hamburských ulicích..."

"Velká paráda! No ovšem. To je báječný nápad, barone. To je úžasné, že mne to hned nenapadlo. Defilé všech zvířat... Ale to musím hned koupit párek velbloudů. Bez velbloudů by ta svatba nebyla úplná. Dám okamžitě zatelegrafovat Hagenbeckovi".

"Co tě to posedlo s velbloudy?" zarážela ho Anežka. "Uvažuj raději o nějakém daru do mladé domácnosti, když nechceš vyplatit věno".

"Ti velbloudi, to bude můj dar. Odpusť, Anežko, ale ty to tak necítíš jako já, jaká je to hanba, že ještě nemáme velbloudy. Každý jarmarečník vodí si dnes dromedára a my, taková stará rodina, máme jít do ulic bez velbloudů? Co by si lidé o nás pomysleli? Jak bychom vypadali? Říkám ti, svatba je bez velboudů nemožná".

Mají-li stěny uši, byly uši maringotek v těch dnech ohlušeny debatami o nadcházející události.

"Představuji si", řekla Alice Kerholcová paní Hammerschmidtové, když vůz pokladny a švadlen kodrcal z Lüdenscheidu do Iserlohnu, "představuji si, jak bude naší Helence slušet svatební kostymek s volánky. Je tak útlá v pasu, a když se ještě sešněruje..."

"Kostymek?" pozastavila se paní Hammerschmidtová, "jakýpak kostymek? Helena musí mít velké svatební šaty s kolosální vlečkou, jak se na takovou rodinu patří!"

"Mně by se však na ní více líbil štíhlejí kostym, to teď půjde do módy. Vpředu pěkně přilehlý k tělu..."

"Já vím, já vím, nová nemravnost. Má milá Alice, věř mi, nebylo nad širokou krinolinu. To bylo tělo pěkně skryto jako ve zvonu a nebylo pořád vystaveno na oči mužským".

"Ano, ale když vás pán při tanci přitiskl, zvedla se krinolina na druhé straně a čert viděl kostelem až na oltář".

"Ano, ale to jsme přece dělávaly, jako že o tom nevíme. To právě s krinolinou šlo, šoupnout ji vpravo, šoupnout ji vlevo, zvednout dozadu, zvednu dopředu, mužští bláznili a ženská se tvářila jakoby nic".

"Ale milostpaní, co s tím bylo za útrapy! A zvláště u nás, když se muselo do těch úzkých dveří maringotek..."

"Jen to nech být, byla to krásná móda. Vždycky jsem si Helenku představovala jako nevěstu v široké bílé krinolině, na kterou kolem dokola našijeme věnečky a růžičky s krajkovím. Dnes bych ji k tomu nepřiměla, dneska jde móda na turnýru, člověk už neví, co všecko dozadu našít, aby se to tam zvedlo a zvelebilo. Ještě že nám tu vlečku nechávají, aby to pěkně splynulo".

"Já bych na jejím místě šla bez vlečky. Bylo by to moderní".

"Jen, prosím tě, nevymýšlej Heleně žádné výstřednosti. Helena musí jít jako děvče z dobré rodiny, vespod silnou turnýru, vpředu dekolté, vzadu vlečku, pod sukni volánky a pentle, přes to krajkovou tuniku a na to závoje, aby bylo vidět, že je tu bohatství".

"Chudáček, vždyť ona ani takovou sáhodlouhou vlečku neutáhne!"

"To nevadí, Alice, pan ředitel má pro svou dceru dost prostředků, aby za ní šla dvě bílá pážata a vlečku jí nesla!"

Večer ve stáji došlo k prudké hádce mezi Hansem a Malinou.

"Takový ouškytek!" rozkřikoval se tichý Malina na ostatní stájníky, "sotva se to tu ohřálo a bude se to tu roztahovat!"

"Takový dědek vyšeptalá", nadával šedovlasý Hans, "je to jako pára nad hrncem, fouknout studený vítr, tak je z toho kapka; ale ne, to on se musí plést mladým lidem mezi nohy!"

"Přileze si to ze zkrachovaného podniku, my se tu nad tím smilujeme, vezmeme to na milost a ono si to tu najednou začne poroučet!"

"Celý život se to stará o kozy a o vopice a najednou si to dělá nárok na koně! Pro tebe, ty dědku, je tamhle Modrovous, toho si vokšíruj, až mu nabarvíš fousy!"

"Co to povídáš, ty kluku prkenná, ty koňáku zbědovanej, vezmu-li bič..."

"Copak je to tu za křik?" ozval se ve dveřích Kerholec, který sem vrazil zrovna ve chvíli, když se oba dědové za smíchu celé stáje na sebe chystali.

"Poslušně hlásím, to tady Malina mi nadává", zaraženě hlásil Hans.

"Bodejť bych nenadával", hartusil dále Malina, "viděl jsi už někdy, aby takový cucák rozhodoval, co bude a co nebude?"

"A oč se vlastně hádáte?"

"Já se nehádám", prohlásil Malina, "já jsem jen tady povídal, ať mi vyleští nejlepší cajk, protože povezu nevěstu do kostela. A tenhle uklizeč hnoje se opováží mně, Vendelínu Malinovi, říc do očí, že s nevěstou pojede on! Viděls někdy takovou drzost? Já vez mámu, povezu i holku, to je přece jako boží den".

Hans se znovu rozdrudil, že Malina neudělá na kozlíku žádnou figuru a že se nemůže dopustit, aby měli o takové slávě ostudu.

"Figuru, já neudělat figuru", křižoval se Malina, "já viděl, ty chytráku, jak se jede s papežem, a tys ještě nebyl na světě, když já už pil na bratrství s kočím od tureckýho sultána! Já ti udělám figuru, jako bych vez císařovnu Alžbětu s arcibiskupem na vetrené. To bys tak směl říc nebožtíkovi Humbertovi, že Malina neudělá figuru!"

"Počkejte, mladíci", okřikl je energicky Kerholec, "jste mi na sebe nějak moc ohniví. Pořádek bude takový, že nevěstu poveze Malina..."

"No, vždyť jsem nic jiného neřek - já už přece patřím do rodiny".

"...A Hans poveze ženicha. Sám si ho vychoval, sám si ho odveze".

"A to zas jo", pokývl hlavou Hans, "na to já nevzpomněl, že je při svatbě taky ženich".

Všude se všecko zabývalo veselkou, od direktorského vozu až do stájí, jen ženich chodil mezi nimi vážný a zamyšlený.

"Copak je s tebou, Vašku", spustil jednou na něho otec, kyž se octli sami před osmičkou, "sám jsi se rozhodl a teď mi chodíš, jako bys měl před funusem a ne před veselkou".

"Já nevím, táto... tak to na mne padlo... Rozhod jsem se, všichni jste spokojeni, každý mi to schvaluje, Berwitzovi se radují, Růženka mě dobrovolně pustila ze slibu, Helenka je ke mně milá - všecko je to v nejlepším pořádku, a na mně to přece leží jako můra, zda jsem jednal správně. Víš, někdy si myslím, že ty... a ti druzí... a my tu vůbec, my jsme mužští a všecko je správné podle mužského stanoviska; ale kdyby maminka... že by maminka to možná neuznala. Ona měla na věci ještě jiný pohled než my".

Karas starší se zastavil úplně překvapen. Márinka! Bože, jak to bylo už dávno a daleko! Dřív, v těch prvních letech, míval jí plnou hlavu, všecko kolem a zvláště na hochovi měřil pořád vzpomínkou na ni, co by ona řekla, jak by ona co posuzovala. Ale pak, když už se rozloučil s myšlenkou na dochod od cirkusu, když už s ním srostl, pak se tak polehoučku, po špičkách vytrácela z mysli - inu, živý člověk přece nemůže žít s mrtvým. Zapomínal, až zapomněl, jiné ženské se vynořovaly, veselo bylo, sem a tam si užil světa, volný bal jako pták, už ho žádné výčitky netrápily. A teď najednou, po tolika letech, tady ten hoch mu ji připomene, a jak! Trápí se ve svědomí zrovna tak, jako se tehdy trápíval on. To všecko, že je to nesmírně hodný hoch, odhodlaný, statečný, rozumný, ale se srdcem. Má srdce, panečku, jako měla jeho máma; a to tě, chlapče nebožáku, leccos ještě zabolí! Co mu jen říci, bože, co jen říc, aby ho z toho vyved a utěšil? Karas táta bezradně hledá nějaké slovíčko jako spásu, ale nic mu na mysl nepřichází, žádná představa, žádný pojem; jen odněkud z daleka mu hlavou začíná bzučet písnička, ta jeho vlastní nejmilejší písnička... Všecky panenky z lesa jdou... jen ta jedna nejde... Bodejť, to je to, to je ta Vašíčkova bolest... A jako by slyšel Krčmáříkovo děrka: "Nu, tuceví, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš..."

A najednou mu nějaké zdravé vnuknutí našeptává, že v tomhle citu nesmí zůstat a že se musí přes to přejít. A už tu je to správné slovo, slovo klidné a všední, zažehnávající všecko vzrušení.

"Až přijedeme, Vašku, do Hamburku, zůstaneme bydlet ve voze".

"Ano, táto, už jsem taky na to myslel. K Langermanovým jít nemůžeme. A jinam to nestojí za to. Paní Berwitzová počítá, že budu s Helenkou bydlet pak u nich. Ale co ty? Zůstaneš i potom v osmičce?"

"Já bych zůstal, mně na tom tak moc nezáleží. Možná, že si něco najdeme s Burešem. Jenom je ještě otázka, mám-li vůbec zůstat".

"Proč? Co tě to popadlo?"

"Nu tak. Třebas to Berwitzovi neudou rádi vidět, že mají být příbuzní s obyčejným stavěčem. Ty jsi mnohem víc než já a na tobě jim záleží, to není žádné tajemství. Ale já tu pak najednou mohu být na překážku. Direktor a tenťák to je moc nerovné příbuzenství".

"Dokud tu bude paní Berwitzová, nemusíš na tohle myslet. Ta paní je nesmírně moudrá a umí Berwitzovi spravit hlavu. A na starého se musí trochu hrát komedie. Jemu jde hlavně o to, jak věci vypadají navenek. Co se toho vnitřního týče, jestli tenťák nebo co, to moc mluvit nemůže, protože je to navlas jejich historie. Ale v tom zevnějším mu vyhovíme. Já si pořídím k svatbě frak od nejlepšího krejčího a ty si dáš šít černý kabát s šosy a na hlavu si koupíš cylindr".

"Cylindr? Ty jsi se zbláznil?"

"Nezbláznil. Kdybys přeskočil šapitó, nebude mu to tak imponovat, jako když přijdeš na svatbu v cylindru".

"Já a cylindr? Já a cylindr? Vašku, Vašíčku, to přec nemyslíš vážně. Já bych si v tom připadal jako na pranýři. Chodit s rourou na hlavě! Já, Anton Karas, zedník a tenťák, - a na kotrbě balancovat rouru! Vždyť mi to spadne s hlavy, člověče, všude s tím narazím, do dveří se nevejdu, do vozu nevlezu, vítr mi to shodí, pomakám si to, pocuchám, držet to nebudu umět, někde si na to sednu, člověče, synu, já s tím budu mít malér na malér a všem budu pro smích..."

"Nesmysl, táto", okřikoval ho Vašek. "Řekl jsem: šosatý kabát a cylindr, na tom zůstane a ostatní řeči jsou zbytečné".

Vašek odešel a zanechal otce v úplném ustrnutí.

"Zatracenej prevíte direktorskej", ulevoval si Karas Antonín, "ještě sis k tomu ani nepřičich a už budeš starýho tátu komandovat? Hej, povídám, Malino!"

Osmičkáři se scházeli k obědu, první se blížil Malina.

"Povídám, Malino: copak si vezmeš o svatbě na hlavu?"

"Copak bych si vzal, Antone. Cylindr si vezmu!"

"Cylindr?" vyvalil oči Karas.

"No ovšem. Jakpak bych si mohl sednout na kozlík bez cylindru? To ten hlupák Hans neví, že tu mám cylindr, ještě od Berwitzovy svatby, krásný, lesklý, s bílou pentlí, s kokardou po straně. Na to si nebožtík Humberto potrpěl. Když mu na jízdě nezáleželo, řekl: 'Vendelíne, zapřáhni'. Ale když jel k nějakému panstvu, řekl: 'Vendelíne, předjeď'. Jak řekl 'předjeď', tak to bylo s cylindrem a v rukavičkách. A když řekl: 'První kočí nechť připraví ekvipáž', tak to jsem si oblékl bílé punčochy, krátké kalhoty a dvourohý klobouk s třapci. Co takový Hans ví, jaké tady byly rozdíly v kučírování. To byly, člověče, takové rozdíly, že já, když jsem jel s ekvipáží, a já, když jsem jel jen tak, to bych si byl ruku nepodal. Ten vrták řekne, že neudělám figuru, A zatím starý Humberto říkal: 'Jen mi, Vendelíne, nikdy nezapomeň udělat figuru. Pán může vypadat, jako by vylezl ze stáje, ale kočí musí být nóbl'. A to je svatá prada. Jednou s námi asi rok jezdil jeden knížecí kočí z Kynžvartu, od Metternichů, ale to vám byla krása, že ji ani nevypovím. Byl jako z kamene řezanej, už ani nemrkal. Ten když si stoup k parádě před boudou, tak ho lidé chodili píchat špendlíkem, jeslti je živej nebo vycpanej. Však se taky chlubil, že už je z desátého pokolení metternichovských kočí, to že je u nich v rodě; a každá máma v jejich familii že má svého prvorozeného s některým Metternichem. Inu nejlepší kočovská krev, jakou si můžeš představit".

"A jak tedy pořídil u cirkusu?" zeptal se Bureš, který zatím došel a zvědavě poslouchal.

"On vlastně k cirkusu nechtěl. On chtěl původně k divadlu. Ale tam to s ním nešlo. Ať hrál co hrál, vždycky stál nehybně jako socha. Ukazoval mi výstřižek z novin a tam o něm stálo, že jeho Hamlet by moh stát na Hamletově hrobě jako pomník. On byl na to strašně pyšný, ale já myslím, že ho právě proto vyhodili. Kam zmizel pak, ani nevím..."

"Asi se vrátil", dohadoval se Bureš, "oženil se a měl zase od Metternicha kluka".

"To je možné", kýval hlavou Malina, "jestli jsou Metternichové ještě tak slavný rod".

"Inu, rodinné tradice se u našich urozených pánů dodržují", poškleboval se Bureš. "Jak jste na toho kočího přišli?"

"Kvůli tomu trulantovi Hansovi", odpověděl Malina.

"Ne, my na to přišli od cylindru", opravil ho Karas. "Vašek mi poručil, že si mám k svatbě pořídit cylindr. Co tomu, Bureši, říkáš?"

"No... kdybys chtěl vypadat zvlášť apartně", poškleboval se Bureš, "kup si slaměný klobouk s vysokou pentlí a se závojem. Nebo skotskou čepičku a k tomu dudy".

"Ptám se tě vážně: mám si to koupit?"

"Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Mně by na všecko stačil můj kalabresák. Ale tvoji vlci jsou v cylindrech. Pořiď si tedy tu rouru, ať je nějaká legrace. Až ti bude zle, můžeš jednou z něho tahat kytky a králíky. Cirkusákovi se cylindr vždycky hodí".

"Jen aby se ti to nestalo jako tomu kouzelníkovi v Saint-Omer", uklouzla zas Malinovi vzpomínka. "To byl nějaký Gianini, měl boudu zrovna vedle nás. Jednou mu utek pomocník, vzal si tedy nějakého venkovského chasníka, který se potuloval před boudou. Ukázal mu, co a jak má před produkcí připravit, a šel vyvolávat. Ten kluk měl taky vecpat živého králíka do tajného šuplíku u čarovacího stolku. Šuplík byl, toť se ví, uzoučký, králík se tam nemoh dostat a vřeštěl. A ten kluk byl z venkova, měl rád zvířata, ale byl hloupý. A tu si tedy řek: Chudáčku malá, povídá, co já tě tam mám cpát a co se tam máš trápit... pán je kouzelník... pán si přičaruje jiného... A vzal králíka a dal ho zpátky do kotce..."

"A při produkci...?" zeptal se Bureš.

"To já nevím, já tam nebyl. Ale po produkci jsem viděl, co bylo vzadu. Kluk volal pořád 'Pán je kouzelník... pán si přičaruje...' a Gianini řval 'Pán je kouzelník, pán ti přičaruje pár pohlavků'".

"A přičaroval!"

"A ne pár, člověče, to ti byl celý pohlavkový ohňostroj. Facky lítaly jak rachejtle".

Bureš se chechtal, ale Karas zůstal přimračen a zadumán nad problémem cylindru. Nicméně když dojeli do Hamburku, chodili se cirkusáci tajně dívat na něho, jak ve chvílích, kdy myslel, že ho nikdo nevidí, vycházel z maringotky s cylindrem na hlavě tak opatrně, jako by balancoval koule, sestupoval po schůdkách a vracel se opět zpátky, pořád s krkem křečovitě napjatým ve strachu, že mu ta dlouhá roura spadne s hlavy.

I byla svatba, slavná svatba, třebaže ne tak velkolepá, jak si Berwitz představoval. Magistrát mu nepovolil průvod se slony a velboudy, ale nenamítal nic proti kavalkádě, která měla doprovodit kočáry svatebčanů. Byly tedy zas jednou na dení světlo vytženy nejdražší kostymy a dopolední nedělní promenády spatřily proudy nádherných koní v blyštivých postrojích s fantastickými jezdci a jezdkyněmi. Za nimi jely řady kočárů, jejichž kočové měli bílou mašličku na biči a zelený rozmarýn v květinové dírce. A poslední kočár, všecek bíle opentlený, byl tažen čtyřmi bělouši, kteří po španělsku vysoko vykročovali a udivovali davy svým přesně stejným krokem. Osmero lesklých otěží se sbíhalo mezi prsty levé ruky muže na kozlíku, který budil nemenší obdiv, s jakou majestátností seděl, patriarchální kmet, na vyčabrakovaném kozlíku jako na trůně. Bílá nevěsta se vyhoupla před katedráou z tohoto kočáru, štíhlá a útlá pod mžením závojů a ve své vlečce majestátní jako mladá královna. Dva hošíci v bílých šatech přiskočili a nesli jí vlečku, když stoupala po schodišti k chrámovým dveřím. Ženich měl nejdokonalejší frak, šitý pod osobním dohledem barona Schönsteina u vídeňského mistra fraků Jana Václava Kobližky. Také cylindr, jejž mu baron vybral, třpytil se osmi povinnými reflexy neméně než cylindr jeho otce, poněkud tu ta tam počechraný. Otec nevěstin se spoustou exotických řádů na hrudi zářil důstojností, matka byla lehounce dojata. Lišila se od ostatní družiny npadně prostou jednoduchostí svého úboru, kdežto například její švagrová oplývala krajkami, stuhami, volány a kokardai stejně jako vzlykoty a slzami.

Petr Berwitz, vdoucí svou dceru, se na prahu chrámu na vteřinu zastavil a rychle přelétl očima davy, které se v chrámě kupily. Pak se obrátil k Anežce, která šla za ním zavěšena do tenťáka Karase, a spokojeně zašeptal:

"Vyprodáno!"

"Co říkal?" zeptala se Anežky paní von Hammerschmidt, která kráčela za ní, vedena baronem von Schönstein.

"Že je vyprodáno".

"Vyprodáno!" zvolala paní Hammerschmidtová s emfasí. "Aby jim to Pámbíček oplatil o benefici. Vyprodáno! A to musíte, barone, povážit, že je to matinée, a za jak nádherného počasí!"

"Ano, ale předběžná reklama byla znamenitá. Laciná a účelná. Ta debata v městské radě, zda lze připustit slony a velbloudy ke katedrále..."

"Dům boží je vyprodán", hlásil za nimi, co zaslechl, Frans Steenhouwer, zavěšený do paní Alice Kerholcové, dalšímu páru.

"Co to povídají?" ptal se kapelník Selnicki Kerholce.

"Pán Bůh má vyprodané šapitó", odpovídal placmistr.

"Co je to platné", vzdychl kapelník, "když tam nemá bufet".

"Patnáct set lidí po třech markách padesáti", počítal Steenhouwer cestou k oltáři, "to by bylo pět tisíc dvě stě padesát marek. To by byl krásný příjem vzhledem k režii. Kněz, kostelník, dva ministranti a žádná zvěř. Takový podnik by se mi líbil".

"Kdyby to všecko nebylo na volňásky", usmála se Alice Kerholcová.

"Nevěsta je už u manéže", říkali si zadní v průvodě, když se postup zastavil. Opravdu, Berwitzova rodina s Karasem starším stála seskupena kol ženicha s nevěstou, jíž paní Kerholcová narychlo ještě urovnávala závoje.

"Ready?" zeptal se Petr Berwitz.

"It's all right", odpověděla Alice.

"Allez!" komandoval Berwitz a v duchu práskl bičem. Snoubenci přiklekli k zábradlí a ze sakristie vyšel kněz.

"Ona je tak rozkošná a jemu to tak sluší", vzlykala paní Hammerschmidtová, "to je krásný párek, barone. Vašku má dobré srdce, a jak mu padne ten frak..."

"Inu, má figuru", šeptal Gaudeamus. "Každý krotitel má figuru".

"Prosím vás, barone, nepřipomínejte mi krotitele. Bývají mezi nimi ohavní lidé. A když se vstupuje do manželství, nemá se myslet na šelmy a na krocení".

"To máte pravdu", ušklíbl se Gaudeamus, "na to má člověk pamatovat dřív, než už je pozdě".

"Jste hrozný cynik, barone. Kdybych nemusela tolik plakat, štípla bych vás do ruky. Ale já pro slzy nevidím, která ruka je moje a která vaše".

S druhé strany se naklonil Petr Berwitz k panu Gaudeamovi, a zacloniv si ústa cylindrem, šeptal mu:

"Měl jste, pravdu, barone. Ten farář je tak tlustý, že bychom ho byli do lasa nechytli. Ono by se po něm sesmeklo. Ale zrežírováno je to dobře, co? Koukněte se na starého Karase, jak znamenitě vypadá v tom šosáku a v cylindru. Mít zlatý řetěz kolem krku, vyhlížel by jako senátor. To si ostatně musím poznamenat: zlatý řetěz. To ještě v cirkuse nebylo, aby řekněme dveřník měl černé šaty a zlatý řetěz. Geniální nápad, co?"

Karas otec zapomněl v tu chvíli na redingot i na cylindr. Byl prostý člověk, kterému se ženil syn. Stál tedy s hlavou sklopenou a prosil Boha o štěstí. Vedle něho stála Anežka Berwitzová s rukama sepjatýma a tiše šeptala modlitbu.

Obřad byl skončen, Vašek s Helenou se zvedli a společnost se na ně vrhla, aby je objímala, líbala a aby jim potřásla rukou. Obě pážátka se zas ujala vlečky.

"Dejte pozor, kluci, ať venku na schodišti nespadnete", nařizoval jim tlumeně Kerholec, "jinak vás doma zřežu".

Na stupních vedoucích k chrámu utvořili kostymovaní jezdci a jezdkyně a kočové Cirkusu Humberto špalír. Když vycházel Vašek s Helenkou, zvedli jezdecké biče i šambriery a utvořili jimi bránu, kterou novomanželé procházeli. Lidé kolem začali tleskat. Pan Berwitz se na hoření plošině zastavil a ukázal na davy:

"Prosím - sukces!"

A když sešel dolů, zatleskal a pveným direktorským hlasem oznamoval, že se teď na návrh placmistra Kerholce pojede na malou přesnídávku a že kostymované panstvo se tam má dostavit, jakmile se převlékne. Nastupovalo se do kočárů, nasedalo se na koně a velká kavalkáda se zas dala do mírného pohybu po hlavních třídách, až dospěla na Reeperbahn. Zde jezdci odbočli do cirkusu, kočáry však jely dál, zahnuly vlevo do klikaté ulice a zastavily se před Námořníkovou nevěstou. Když se Vašek s Helenou první přiblížili vchodu, dveře se otevřely dokořán, na prahu se objevil osmahlý seržán Ferenc Vosátka s paní Adélou Vosátkovou a zasypali oba curkovím. Část bonbonů klouzala nevěstě po vlečce a oba Kerholcovi kloučkové je horlivě vybírali a cpali do kapes.

Námořníkova nevěsta už nebyl jen pouhý výčep. Dva ousední krámy byly zrušeny, stěny k nim proraženy a z výčepu se stala restaurace o několika místnostech. Nade vchodem byla zavěšena venku velká tabule, na níž byla vymalována dívka v krinolině, kterak na nábřeží mává kapesníkem na pozdrav člunu, který si vzedmutými vlnami rzí cestu k plachetnímu korábu v pozadí. Kolem obrazu byly rozloženy nápisy: Zur Seemanns-Braut - La novia del marinero - La sposa di marinaio - The Sailor's Bride - A la fiancée du marin. Španělština byla na předním místě, protože od té chvíle, kdy si cirkusový stavěč Vosátka vzal vdovu po výčepníku Moeseckovi, denně si zašel do přístavu a uvítal každou loď z Jižní a Střední Ameriky. Velké transatlantické parníky z Buenos Aires, Montevidea, Ria de Janeiro, Pernambuca, lodi s mateřským přístavem New Orleans, Tampico, Veracruz, bachraté lodi nabírající náklad v Cayenne, Paramoribu, Georgetownu, Maracaibu a Cartageně, lodi zastavující se v Colonu, Habaně, Kingstonu, Port au Prince, lodi, na nichž se plavili lidé z Argentiny, Brazilie, Guayany, Venezuely, Kolumbie, Costariky, Nicaraguy, Hondurasu, Guatemaly, Mexika, Texasu a Arkansasu, lidé z Antill a Yucatanu - ty všecny poznávaly zjizveného Ference Vosátku, který se k bílým i k barevným hlásil jako krajan, švadronil španělsky, francouzsky, anglicky, holandsky, paerou řečí nigrů a desaterým nářečím indiánským a všecky zval do svého útulku, k Námořníkově nevěstě. A najednou tato někdejší putyčka českých zedníků vypadala, jako by ležela někde mezi obratníkem Raka a Kozoroha, dvě místnosti musel už po roce přibrat, jednu pojmenoval Moře Karaibské, druhou Mexický záliv, kdežto vstupnímu výčepu se říkalo Cesta Prozřetelnosti, Providence Street. Paní Adéla, která se v prvních měsících u něho přiučovala českému vaření, musela se pak přeorientovat na španělskou a americkou kuchyň, dělat "plamenné" bifteky na víně s paprikou, karbanátky à la criolla s rajčaty, paprikou a cibulí, svíčkovou na houbách à la mexicana, vařit callos con chorizo, dršťky s paprikou, špekem, cibulí, petrželí a spoustou koření, nebo pepitoria de pollo, kuře s ořechy, česnekem a žloutkem, a především musela být olla potrida, hovězí maso vařené s hrachem, špekem, brambory, salámem, paprikou, česnekem, fazolemi, šafránem a ještě mnoha podstatnými přísadami. Karaibské moře a Mexický golf hlaholily brzo všemi dialekty od La Platy až po Mississippi a Cesta Prozřetelnosti nestačila novým příchozím. Byly ovšem dny odlivu, kyž jedny lodi zvedly kotvy a nové ještě nepřistaly, ale tím bouřlivější bylo pak údobí, kdy se tu setkávaly posádky deseti patnácti lodí. Nad vší tou divokou čeládkou, ochotnou kdykoli vytáhnouti nůž, vládl seržán Vosátka s neomezenou suverenitou. Byl tu svrchovaným pánem všeho, krom jediné věci: bufetní skříň s kořalkami vzala si paní Adéla Vosátková z výčepu do kuchyně a sama střežila, co se a komu nalévá. To byla její Cesta Prozřetelnosti; nepřála si patrně, aby akvavit probudil v jejím muži ještě jednou takový divoký zápal, s jakým tenkrát si dobyl jejího srdce.

Sem tedy ke starému osmičkáři přivedl Kerholec v den ztichlého obchodu svatbu Cirkusu Humberto. A seržán Ferenc Vosátka uvítal svého bývalého principála s grandezou španělského místokrále. Pivo i víno se rozproudilo k pečeným ledvinkám a ke kořeněným red dogs, první přípitky na zdraví se pronesly, první hold budoucímu šéfu se projevil v družné pospolitosti. I Hans přišel přiťuknout Vendelínu Malinivo, že dokonale vezl nevěstu, a smír obou starochů je zapletl do dlouhé debaty o tom, jestli tenkrát za starého Humberta měla být klisna Vendita kryta hřebcem Mašalah nebo Vasco. Byla by se ta přesnídávka rázem přeměnila v bohatýrský hodokvas, kdyby Berwitz i Kerholec neměli na mysli, že neděle pro ně znamená dvoje představení. Po hlučné hodince opustli tedy Moře Karaibské, v němž po různých výkladech zůstal jako osamělý Robinson jen pan Leopold Selnicki.

Vlastní svatební hostina byla jen úzce rodinná, prostá a srdečná a netrvala dlouho. Nevěstu čekala dvojí krasojízda s hojnými skoky a ženich si musel připravit lvy, tygry a medvědy. Teprve pozdě večer, když všecka zvěř byla pokrmena a napojena, rekvisity uloženy a zlatavá manéž pohřbena v tmu, stanul Vašek před Helenou, objal ji a řekl:

"A teď, Helenko, teprve máme svůj čas pro sebe".

"Ano", řekla Helenka, "myslím, že není nic hroznějšího než být nevěstou z cirkusu s dvojím představením".

VII

"Pozdrav Bůh, inšpektore!"

"Dejžto Pámbů, direktore!"

"Jak se ti daří, inšpektore?"

"A co tobě, direktore?"

Karas otec a Karas syn stáli proti sobě, zahrnovali se tituly a chechtali se té slávě. Karas Anton nebyl už pouhý cirkusový stavěč a jeho kavalec ve voze číslo osm se pro příští jaro uvolnil. Způsobil to Petr Berwitz hned ten večer po svatbě.

"Všimla sis", řekl tehdy Anežce, "jak dobře vypadal Anton v cylindru? Šaty dělají člověka, ale co je to platné, cylindr udělá gentlemana. Takovou důstojnou postavu bychom neměli nechat mezi hilfáky. Mimo to je to teď náš příbuzný. Tchán naší dcery, to je pomalu jako rodný švagr".

"A máš pro něj nějaké lepší místo?" zeptala se Anežka.

"Ano. Po chromém Harweyovi. Garderoba a rekvisity jsou velký kus našeho jmnění a Kerholec to nemůže trvale obstarávat. Má toho tak dost, když zvěře a vozů přibylo".

"To by nebylo špatné, Petře".

"A dám mu titul inspektor. Bude třeba s náminěkdy obědvat, bude ho někde nutno představit jako příbuzného. Inspektor Karas - to zní docela jinak".

"Nu, když ti na tom tak záleží..."

"Záleží, ovšemže záleží. Svět miluje dekor. Já bych ho nejraději oblékl do černých šatů, jako mívali za starodávna radní páni. Se zlatým řetězem na krku".

"A nejraději bys mu říkal lordmayor nebo strážce pečeti nebo vrchní podkomoří..."

"A bylo by to něco špatného? Lidem by to velmi imponovalo!"

"Do šlechtického stavu bys ho nechtěl povýšit?"

"Nu, rytíř Karas z Karasova - to by neznělo špatně".

"Neblázni, Petře. Anton převezme skladiště a dostane jméno inspektora. To je rozuné. Ostatní fantasie si ponech jen do svých dnů. Dobrou noc".

"Aspoň řže jsi mi toho inspektora ponechala. Člověk má přece jen pocit, že provdal dceru do lepší rodiny".

To tedy byla ta změna, při které oba Karasové na sebe po straně mrkali. Druhá změna vyplývala jako samozřejmost: bylo nutno před odjezdem na turné doplnit mužstvo stavěčů. Kerhoelc začal o tom mluvit a mladý Karas měl to okamžitě rozřešno: dopíše se do Horní Sněžné. Táta se zaradoval, že dostane k cirkusu své kamarády, ale Vašek mu to zatrhl.

"Omyl, inšpektore. Do party nepřijdou tvoji kamarádi, ale moji. Cirkus Humberto potřebuje mladé lidi".

"To bude pěkný blázinec", bručel nespokojeně starý Malina. "Celý život jsem vás otloukal, a teď abych na stará kolena začínal znovu s nějakými vesnickými jelimánky".

"Ty hochy si vezme na starost Bureš", rozhodoval Vašek. "Ostatně přijedou vesměs hoši, kteří už byli u cirkusu".

V osmičce byla uvolněna čtyři lůžka a ještě před vánocemi zapisoval si pan Steenhouwer do seznamu mužstva jména Bláha Jan, Cerha Antotnín, Cikhart Jiří, Krčmářík Josef. Všichni byli vrstevníci Vaškovi, kteří už jako děti uznávali jeho náčelnictví; všichni měli už své cirkusácké zkušenosti stavěčské, a jedouce do Hamburku, nepřivářželi si jen své trubky, ale i po páru plstěných papučí, aby po rozloženém stanovém plátně neběhali v botách. Starý Karas byl blažen, že mohl denně klábosit o Horní Sněžné. Bylo jich s Vaškem šest z jedné vsi a to už jim dávalo všem pocit domova.

"Ti kluci budějovický", říkával někdy Malina Burešovi, "ti nám to tady dočista převrátili. Mně to připadá, jako bych žil v tom jejich Zapadákově".

Byla to pravda do té míry, že se věčně mluvilo o Horní Sněžné a že se Bureš s Malinou postupně vyznali ve všech chalupách a rodech, věděli, která holka s kterým chodí, kde budou křžiny a kde čekají děrkovo smrt.

Vašek se těch hovorů účastnil nejméně. Neměl na ně kdy. Jednička ho oddalovala od osmičky. A manželství ho podstatně změnilo. Teď teprve skutečně zmužněl.

Bylo málo řečeno, šeptalo-li se o jejich manželství, že je to svazek z rozumu. Bylo to horší: oba šli tehdy k oltáři s hořkou bolestí v srdci. U Vaška to byla skutečná rána, která otřásla celou jeho bytostí. Miloval Růženku s plnou prudkostí prvního probuzení, Růženka byla jeho jediná představa o štěstí, neviděl na světě jinou ženu než ji. A dal jí slovo, což mu ybla věc posvátná a nezrušitelná. Růženka ho sama, když ženským důvtipem rozpoznala situaci, propustila ze slibu; tím se urovnala čestná stránka věci, ale nezahladila krutá bolest toužení a stesku. Také Helena však přinášela svou oběť. Její poměr k Paolovi nedospěl ještě do vášnivého zamilování. Erotická citlivost v jejím útlém, skoro chlapeckém těle ještě dřímala a byla by potřebovala delší lhůty a silnějších podnětů, aby se probudila. Ale nad spící vášní zrcadlila se již dívčí fantasie a v ní se odrážel Paolo jako nejpříjemnější, nejsympatičtější hoch, trochu snad divoký, trochu snad zkažený, ale tím zajímavější a vábnější. Rozcházejíc se s ním, nebyla tak zlomena a duševně rozbita jako Vašku, přece jen však musela obětovat svůj sen a bylo jí z toho teskno a úzko. Nadto pak shledala, že nejsme pány svých snů: vidina krásného Paola tiše s ní vstoupila do manželství a zjevovala se jí, kdykoli ji život přepadl smutkem či zklamáním.

Pro oba mladé lidi byl štěstím jejich dávný kamarádský vtzah a souhlasný horečný zájem o věci cirkusové. Umožňovalo jim to klidné, srdečné rozhovory, za nichž se důvěrněji sbližovali a zesilovali své přátelské sympatie. Vaškova láska k Růžence, Helenino rozeplání k Paolovi zůstalo tajemstvím každého z nich. Nepověděli si to, ukryli to v sobě a zapečetili závěrečnou tajnou a melancholickou výčitkou: "Což ty... tys šťasten... ale já..."

V tišší a trpnější Heleně zůstala ta výčitka na celý život. Měla teď svého muže docela ráda, věděla, že s ním bude snášeti všecky jeho strasti a že musí udržovat jeho energii, ale ve svém nejskrytějším, nejdůvěrnějším soukromí se mazlila s myšlenkou, že se tomuto hodnému člověku přece jen obětovala, a že býti to jinak, mohlo to být neskonale krásnější.

Vašek naopak prošel dny líbánek jako očistnou a ozdravující lázní. Teď byly všecky mosty zpět spáleny, teď byl na druhé straně propasti, o níž se obával, že se do ní zřítí, teď v sobě cítl především naléhavé nutkání, aby dostál povinnosti, kterou na sebe vzal. Formálně se na jeho postavení nic nezměnilo. Berwitz ho neučinil spolumajitelem podniku, ani ho nevyhlásil za ředitele nebo za svého zástupce. Vašku zůstal nejlepším jezdcem a akrobatickým skokanem první půle pořadu a ve druhé předváděl své skupiny šelem. Každé jeho vystoupení znamenalo velké vypětí vůle a energie, teď však, když se považoval za spoluodpovědného za celý podnik, zasahoval rázně do všeho, s čím se setkal. Jeho oči byly všude, jemu neušla žádná kočovská nedbalost ve stáji nebo krmičcký nepořádek u klecí, ostražitě přezkoumával hodnotu kupovaného ovsa nebo sena a brzo odhalil každý krám, jejž někdo pohodil v temných koutech okružní chodby, místo aby jej řádně uložil. Byl překvapen, že nachází nepořádku víc, než po celá léta tušil. Bezděky se už díval na celý podnik očima majitele a to je mnohem ostřejší pohled než pohled zaměstnancův.

Všechna ta drobná opominutí si v duchu vysvětloval stářím jednotlivých osob v personálu. Cirkus Humberto byl pravý typ rodinného podniku. Berwitz byl přísný a energický, ale sám si liboval v jakési patriarchálí správě, která se tu zakořenila už za vlády děda Humberta. Lidé, kteří zakotvili v jeho službách, zůstávali v nich na celý život. Kromě některých artistů, kteří předem byli získáni jen na určitou dobu, všichni tu byli natrvalo a výpověď byla událostí zcela mimořádnou. Rozrostla se z toho v celém tom velkém souboru důvěřivá bezpečnost a ochotná oddanost k společnému celku, všechno pracovalo s chutí a nespokojenost se objevila jen výjimečně. Denní život se zaběhal tak, že už téměř nebylo třeba dooru a velení, každý samozřejmě konal svou povinnost a zaskočil a vypomohl všude, kde ho bylo nenadále potřebí. Ale tato krásná harmonie měla i svou stinnou stránku: lety soužití se vybudovala a vypěstila, lety soužití se však také opotřebovla a oslabovala. Lidé stárli. Vaškův otec byl mezi posledními a nejmladšími, kteří k Cirkusu Humberto přišli, a už se mu blížila padesátka. Vašek si to uvědomil jednou při raportu, když se podíval po stájnících, krmičích a muzikantech; nejmaldší z nich byli už prošedivělí a nejstarší, jako Malina a Hans, byli učinění kmeti. Polekal se toho zjevu, když si uvědomil, že zanedlouho přijde čas, kdy se všecko v cirkuse bude dít slábnoucíma rukama a ochabujícími mozky. Bděl tedy nad tím, aby se co nejdříve dostali do maringotek zase mladí lidé, a parta krajanů z Horní Sněžné činila v té jeho snaze počátek.

Netajil se svým zjištěním, třebaže starci mladému principálu hoževnatě odpírali. Každý z nich se troštoval, že urobí víc díla než tři mladí dohromady, a řečí debat o tom bylo do nekonečna. Berwitzovi mu přikyvovali, když při obědě nebo při večeři zavedl na to řeč, ale robustní tchán i citlivá tchyně byli prodchnuti sentimentalitou soustrasti.

"Je to všecko hezké, Vašku", říkávala Anežka, "ale jak chceš odstranit takového Malinu nebo Hanse? Připravit je o práci v cirkuse byla by jejich smrt. A všichni jsou to lidé zasloužilí, šli s ními i v nejhorších dobách, po desítky let jsou den za dnem na svém místě. Jakým právem bchm se měli k nim chovat tvrdě, když se objevují u nich důsledky toho, že nám obětovali svůj život?"

Vašek to uznával, vždyť sám měl nesmírně rád ty dobrácké dědouše, mezi nimiž od mládí vyrostl. Problém stárnutí a vysychání celého orgaismu vyvstával před ním jako problém jeho nejbližších let a nijak si nemohl říci že našel pro něj nějaké šťastné a správné vyřešení.

Svěřil se s tím jednou Arr-Šehirovi, který sám už byl drobounký, vyschlý stařík s velkými černě rámovanými brýlemi na kostnatém nose. Arr-Šehir stál mezi svými šesti slony a vrásčitý obr Bingo mu zamilovaně foukal chobotem do tváře.

"Máš pravdu, sáhibe Vašku", zahovořil Arr-Šehir, "máš pravdu a nemáš pravdu. Bylo království a v něm se dostal na trůn mladý král. Byl svěží, pln síly a chuti do života. Všichni se obdivovali skutkům, které dokázal. 'To je proto', říkával král, 'že jsem mlád. Jenom mladí lidé jsou s to vykonat velké činy. Staří lidé jen brzdí náš rozmach'. 'Pravdu máš, ó králi', řekla jeho mladá družina, 'ale učiň podle své moudrosti a odevzdej království do správy mladým, ať je celá země jako její panovník'. Králi se zalíbila tato řeč a vydal rozkaz, kterým sesadil staré lidi ze všech veřejných úřadů a nahradil jse mladými. Přišla pak válka se sousedním královstvím, král porazil nepřítele a postupoval za ním do jeho území. Tak se dostal do krajiny mezi lesy, kde nebylo řek ani potoků ani studnic, a vojsko začalo trpět žízní. Král svolal své důvěrníky a poručil jim, že musí opatřit vodu, jinak že vojsko zahyne. Ale nikdo nevěděl, kterak nelézti v poušti vodu. A když jim bylo čím dál tím hůř, jeden z nich se odvážil k návrhu. 'Nevíme-li si rady, ó králi', pronesl k němu, 'pošli posla k našim starcmů doma. Snad staří znají, o čem my mladí nevíme'. Král svolil, odeslal posla ke starcům a starci ihned odpověděli: 'Nemáš-li vody, ó králi', vzkázali starci, 'vypusť osly volně do lesů'. Všichni mladí se divili této radě, ale vypustili osly do lesů. A osli, trápení žízní, běželi za velkého hýkání do lesa, kde ucítili pod povrchem země pramen, tam začali hrabat, až se objevila voda, a vojsko bylo zachráněno".

"Tys tedy také, Arr-Šehire, pro zachování starých?"

"Nepravím, drž se starých. Ale pravím, drž se moudrých. Drž se těch, kteří si vědí rady, a propouštěj ty, kteří jsou bezradní, ať jsou mladí nebo staří".

"Děkuji", usmál e Vašku, "to je aspoň už o něco určitější program. Ty mi zkrátka radíš, abych jako ten král pustil osly k vodě".

Cestování toho léta dopadalo špatně. Od května se spustily dlouhé, vytrvalé deště, které s malými přestávkami trvaly až do žní. Zem nemohla pobrat vody, které na ni spadly, údolní pole a luka byla jak jezera, silnice obráceny v bahno a louže, na mnoha místěch řádily záplavy. Táhnout tím mokrem v sychravém lijáku bylo utrpení pro lidi i pro zvířata. Všechno křehlo a trpělo nachlazením; a když dojeli do nového města, našli zpravidla své stanoviště pod vodou a museli je nejednou zavážet popelem a smetím. V některých městech z toho důvodu vůbec nemohli hrát a jinde hráli v poloprázdném šapitó, protože se lidem nechtělo do deště a bahna. Tři měsíce marně vyhlíželi k obloze, nastane-li konečně obrat. Vašku narhoval, aby se vzdali vybraného okrhu a jeli přímo do některé jižní země, kde najdou snad lepší počasí. Ale pan Gaudeamus, přivolaný na poradu, zjistil z novin, že deště jsou roztaženy po celé Evropě. Nakonec rozhodl Berwitz, že tentokrát zkrátí turné a vrátí se mnohem dřív do hamburského domova.

Anežka Berwitzová to velmi uvítala. Měla v duchu velký strach z neklidného, bolestného Helenina těhotenství. Hamburský byt jim zajišťoval pohodlí a potřebnou péči. Vašek byl po týdny v strostech a rozčilení. Až jednoho dne v srpnu 1879 vrazil jako bouře do skladiště garderoby, práskl za sebou dveřmi a zahulákal:

"Inšpektore, jsi dědečkem!"

A jeho táta, vylézaje z přítmí rozvěšench šatů podobně jako tenkrát před lety John Harwey, zahoukal mu zpátky:

"Můrdije, derechtore, copa to máš?"

"Kluka, inšpektore, kluka!"

Oba Karasové si padli do náručí, potřásali si rukama a poplácávali se po zádech, jací jsou chlapíci.

Pak se zvedli spolu k odchodu, ale přede dveřmi se zastavili u nepříjemného zjevu. Jak Vašek bouchl dveřmi vyletěla z nich vnitřní výplň. A když se podívali blíž, viděli na okrajích, že je dřevo celé zpuchřelé.

"Koukej, táto", řekl zaraženě Vašek, "to dřevo je pryč!"

"Inu, chlapče", odpověděl mu otec, "koukám, co jsme se vrátili, že nám hnije celá bouda!"

Vykročili, ale Vaškovi dlouho trvalo, než se mu vrátila radost z otectví.

VIII

Karasové se dohodli, že se nikomu ani nezmíní o tom, co zpozorovali. Karas otec se dlouho u rodičky nezdržel. Byla všecka vysílená a zesláblá, rodila těžce, se strašnými bolestmi. Dítě bylo tvoreček nevzhledný,slaboučký, vrásčitý - Vašek nad ním cítil radost i úlek zároveň. Bába, doktor i Berwitzovi ho uklidňovali, že se dítě brzo spraví, že zesílí, ale bolestného strachu ho tím nezbavili. A slzy mu už docela vyhrkly z očí, když se vrátil k Heleně a viděl ji mátožnou a smrtelně bldeou ležet bez vlády, jako by umírala. Místo radosti cítil už jen těžké výčitky, že tohle je jeho dílo, že to krásné dívčí tělo tak zničil.

Stál a obcházel tu úplně bezradný a byl rád, když mu tchyně řekla, aby šel raději ke klecím, tu že jim jenom překáží. Vrátil se tedy do cirkusu, k tátovi, který se zatím beze slova dal do spravování dveří. Jeho obratné ruce již přiřízly lišty, jimiž zapevnil uhynulý okraj výplně; pak vyštrachal odkudsi otulčený hrnek se zelenou barvou a tuhým štětcem natřel nové dřevo.

"Tak co říkáš tomu ubohému škvrňátku", promluvil konečně Vašek, "já mám o ně hrozný strach".

"Což o to, to se probere, chlapče, to nic. Dostane přece všecko ošetření. Ty jsi byl ovšem jinaký chlapík. Co je to platné, Helenka je po direktorce, křehounké stvoření: kde se má té síly nabrat na nový život? Musíš teď být opatrný na ni i na maličké. To není jako u nás na vsi, kde to máma vyklopí a druhý den jde už do lesa na klestí. Jakpak se bude chlapec jmenovat?"

"Petr Antonín. Po dědečcích. Maminka si to přála, jako direktorka".

"To je vzácná paní. To ani nevíš, co to je, dostat takovou tchyni".

"Pojď, táto", řekl syn, když otec odkládal hrnek s barvou, "prolédneme si trochu konstrukci, dokud nejsou zkoušky. Nemusí hned všichni o tom vědět".

Šli dřevěnou stavbou a zkoumali ji na různých místech. Ukázalo se, že vnitřní stav je celkem ještě dobrý, ale že zevně, všude, kam mohla voda, prkna i trámce zahnívají.

"Inu, černá borovice", kýval hlavou otec, "a patrně ze suchých písků. To je pak na vlhku prevít. Kdyby to bylo dříví z našeho řádého hlinitého lesa, bylo by na vodu otužilejší".

"A co myslíš: spadne to?"

"Ale ne... ještě ne, to ještě vydrží... ale na léta letoucí to není. Nejlíp by bylo, kdyby se to už teď molo rozebrat a všecko nemocné dřevo nahradit. Bojím se, že někde v koutě, kam se takhle nedostanem, bude snad i houba".

"A co, táto... dejme tomu... kdyby nebylo peněz na nové dříví..."

Vašek to říkal váhavě, s přitlumením, otec však přesto se rychle k němu obrátl a zadíval se na něho.

"Tak takhle je to... bez peněz... A to sis, hochu, moc tou bohatou svatbou neposloužil. Já myslel, že jdeš na zlaté lože..."

"Ale kde. Totiž... bohatství tu je, ale Berwitz všecko vrazil do zvířat. Uvaž jen ty jeho nákupy. Pět slonů. Lední medvědi. Tři tuleni. Párek velbloudů".

"To byl nesmysl, dávat ti k svatbě místo věna velbloudy. Dvě malá bálí podsvinčátka by i byla milejší než tyhle ohavy. Tvrdohlavé je to jako ďábel, hloupé jako stará bába a ještě prevíti koušou".

"V tom není s tatínkem Berwitzem žádná řeč. Pořád mi vykládá, jaké věci dělali s velbloudy v Teheránu, a já nevím, když mi Hasan lehne, jak ho bez ran přimět, aby vstal. Na šelmy mohu působit aspoň žrádelm, ale tahle šereda, když jí nabídnu pamlsek, koukne se na mne opovržlivě a začne si přežvykovat ze svého".

"Koně jsou něco jiného, viď?"

"Ach, táto, koníčci! To vůbec nejde srovnávat. Ta krása, hybnost, elegance, chytrost! Mám rád ty své kočky, i ty medvědí potvory mám rád, je s nimi zábava a zápas, ale co je to všecko proti koni! Jak mě vítají, jak se mě snaží pochopit, jakou ctižádost mají, aby se vyznamenali! To je pravé a jediné cirkusové zvíře. Ale Berwitz chce oslňovat lidi něčím jiným, chce mít všechno a chce mít toho moc. A bojím se, že v tom jde nad své síly. Když pak přijde takový rok, jako byl letos, vyžere mu zvěřinec všecky reservy".

"Nu, doufejme, že to zas příštím rokem nahradíme".

"Ano. Ale co zatím s boudou?"

"Nu, chlapče, když není na reparaturu, musí se zachránit, co se dá. Všecko, co je tady dole u země, by se muselo natérovat a stěny zvenčí přetřít lakem nebo fermeží".

"Ale to bude stát také hodně peněz?"

"Bez peněz ti, chlapče, ani křepelka nezakdáká".

Vašek pokýval hlavou a smutně se rozhlédl po mrtvé manéži a zšeřelé prostoře kolem ní. Byl to jeho nejmilejší svět, tomu zaslíbil svůj život, a nyní ho najednou obešel strach, že se mu to zhroutí dřív, než se bude moci sám postavit drtivé síle osudu na odor. Jeho pohled utkvěl nahoře u lucernovitých oken.

"Ještě někam se musíme kouknout, táto. Na hoření trámy. Tam jde o život".

Odvázal provaový žebřík od stěny u vchodu a přidržel jej, aby otec mohl pohodlněji vystoupit nahoru. Pak se sám skokem zachytil příček a jeho atletické tělo se rychle vyručkovalo do přístropí.

Jak to bylo dávno, kdy toužil sem vylézt a kdy mu pan Barengo nedovolil vystoupit na žebřík. Sám Frasquito Barengo už dávno odtud zmizel i s tím veselým Francouzem Laribeauem. Po léta střežil svou ženu Conchitu a věčně dumal o to, že je to přece nezbytný osud, že ho ta mladá krasavice zradí s hezkým a hovorným Héctorem. Vždycky tomu tak bylo, všecky slavné trojice hrazdařů se skončily vždy týmž dramatem lásky a žárlivosti. Nemohlo to přece jinak dopadnout; mladá, robustní těla v trikotech, denní důvěrný styk, společá hra se životem a smtí, všecko to spělo k témuž osudnému zauzlení. Fransquito Barengo tedy jen čekal a svým těžkým, zamyšleným pohledem pozoroval každé jejich hnutí. Čekal a číhal, hlídal a střehl, až jednoho odpoledne přišel Héctor Laribeau a zeptal se ho, co to má být, že právě viděl paní Conchu odjíždět kočárem k nádraží. Barengo vyletěl jako rys, hotov k vraždě nožem nebo pistolí; ale byla to holá a neodvratná skutečnost, za jeho zády ležel na stole maringotky voňavý lísteček, kde mu Concha dávala sbohem, prosila ho stotisíckrát za odpuštění a oznamovala, že jde za svým štěstím. I Héctora v lístku pozdravovala a prosila za prominutí, že jim zkazila krásné číslo. Stáli proti sobě bezradn, Barengo rozzuřen, Laribeau užaslý. A celý večer, kdy odpadlo jejich vystoupení, seděli spolu při víně a lámali si hlavu, jak to přišlo, že ani jeden, ani druhý nepozorovali, že krásná Concha vyslechla srdce třetího. Laribeau se troštoval, že vyšetří, kdo to byl a kdo dělal prostředníka, neboť bez prostředníka to vůbec nebyo možné. Ale Fransquito Barengo ho zarazil. Měl už zase ten svůj nehybný pohled, ponořený do tajemství, bouře nenávisti ho přešla, věci se mu zjevovaly v nové tvářnosti.

"Nech ji běžet a být šťastnou", řekl zamyšlen Héctorovi, "byla příliš krásná, abychom se jí mohli dohlídat. Vrátím se domů, do Španělska, a budu hledat novou partnerku. V našem kraji jsou dívky štíhlé, půvabné a heroické. Najdu ji brzy a vycvičím. Chceš-li zůstat ve spolku, pojď se mnou. Živobytí ti pro ten rok příprav dám. Ale až to ta dívka bude umět, oženíš se s ní ty. Já už jsem toho prožil dost a musím teď myslet na věci trvalejší, nežli je ženská věrnost".

Tak opustli mlčelivý pan Barengo a hlučivý pan Laribeau Cirkus Humberto. Po nich přišlo postupně pět nebo šest skupin umělců létající hrazdy, ale žádná z nich nedostihla té čistotné krásy, toho promyšleně dokonalého slohu, jímž vynikli manželé Barengovi se svým Francouzem. Nyní již celý rok háky pro visuté hrazdy zahálely. Berwitz si naříkal, že i toto umění upadá a že nemůže najít nic dosti dokonalého. Místo toho angažoval dva Japonce s cvičením na vysoké žerd; hlavní je, říkával, aby diváci aspoň jednou za večer pozvedli hlavu.

Hrazdaři tedy v programu nebyli, ale náhoda je mohla kdykoli přivést, a Vašek si chtěl být jist, že s jeho strany se nezaviní žádné nešdtěstí. Prolezl tedy s tátou všechna břevna, jež byla připravena nést lana, a Karas otec je proklepal hřbetem sekyrky, naslouchaje úderům jako mediciální rada při perkusi. Zvuk zněl všude dobře, jen na jednom místě shledali, že tam zatéká voda se střechy a pomalu zevně narušuje dřevo. To se dalo lehce spravit, a Vašek tedy sjel po žebříku se srdcem značně uvolněným.

Sezóna se začínala velmi slibně, měšťáci, rozmrzelí zkaženým létem, se s radostí vrhali v požitky velkoměsta. Ale to vydrželo jen tak do konce roku. V lednu bylo již cítit, že zájem obecenstva ochabuje. Cirkus, který tentokráte dříve začal, dříve se také vyčerpal. Množila se představení před poloprázdným hledištěm, a artisté více než jiní umělci navyklí na masy lidí kolem dokola, byli nevrlí a bez ohně. Berwitz poručil Steenhouwerovi, aby zesílil reklamu. Stálo to pěkné peníze, ale účin byl nevalný. Vašek, pro něhož nebylo záhady v nižádné manéžní práci, docházel teď často do kanceláře Steenhouwerovy a tam se u pana strýčka zaučoval v dosud neznámých oborech cirkusového podnikání. K těžkým, tlustým knihám účetnickým měl dlouho nedůvěru, sloupce číslic mu byly jako magie. Nicméně Frans Steenhouwer, který si všechny pojmy převáděl na číslice a jen v číslicích je hodnotil, dovedl ho časem naučit, aby sítí cifer viděl živou skutečnost za ní. Někdy mu to připadalo jako zázrak: neměl před sebou nic víc než kombinace číslic od nuly do devítky, ale jak se všelijak ty číslice spojovaly, mohl z nich vysledovat, kterak jsou kmeni koně a kdy byly obnoveny drtiny v manéži, viděl kovářské správy maringotek a vyjednávání pana Gaudeama ve vzdálených mětech. počtářská vášeň Steenhouwerova mu na zvláštních arších otevírala, pro co nikdy neměl smysl Berwitz: souvislosti příjmů a výdajů, jejich normální vztaha jejich výkyvy a odchylky. Tak viděl na sklonku té zimy i vrůst položek na reklamu a nijak se neměnící cifry příjmů; a když to sledoval až do konce, shledal, že paní Reklama je vrtošivá dáma, která bohatě přisypává, jdou-li věci dobře, ale skoupě a škudlivě se odměňuje za přinesené jí oběti, když by opravdu bylo potřebí její pomoci. zachtělo se mu už proti tomu zareptat a nadhodil Steenhouwerovi, zda to nejsou výdaje zbytečné. Matematický vášnivec pokrčil rameny.

"Číslicemi zjišťujeme přesně, co je. Ale číslice nám mlčí o tom, co by bylo, kdyby... Možná, že by se nezměnilo nic. Možná však, že kdybych tu ušetřil na reklamě stovky, na příjmech bych ztratil tisíce. To jsou věci, u nichž nezbývá než věřit".

Nebyl to hezký čas, který dovoloval Vaškovi toto učení. Jak bylo léto deštivé, tak byla zima po něm tuhá a dlouhá. Ještě v březnu nevěděli, kdy budou moci bezpečně vyjet. Každý týden čekání odssál kus přebytků, které si zahospodařili na podzim. Zprvu si toho nevšímali, neboť pan

Gaudeamus přišel v lednu s myšlenkou, která je oblažila velkými nadějemi.

"Pojedeme do Švédska", řekl tehdy v rodinné radě. "Je to, jak jsem zjistil, jediná země, která nebyla zasažena dešti a záplavami. země bohatá a pro nás téměř panenská. Dvanáct let nebyl v Kristianii žádný velký cirkus. Dvanáct ročníků dětí čeká na nás jako na ázrak a všichni staří se na nás těší, že se s námi vrátí k svému mládí. Bude to obrovský úspěch".

Žilo se tedy ve znamení Švédska, inspektor Karas vybalil a vyspravil modrožluté prapory a křížové vlajky, Steenhouwer rozepjal v kanceláři mapu Skandinavie a paní Hammerschmidtová se učila počítat en, tva, tre, fyra, fem, sex, siu, atta, nijo, tio. Ale všechna ta radostná horlivost vyprchávala, umořena vleklými úbytěmi hamburského obchodu. A když přišel pan Gaudeamus pro rozhodné slovo, kdyže má vyrazit na sever a půjde-li se přes Kodaň nebo přes Lübeck, rozkřikl se na něho Berwitz vztekle, jestli by pan baron nechtěl raději uspořádat turné po Kamčatce nebo v Gronsku nebo vůbec někde, kam by bylo ještě dál. Byl to první jeho výbuch vzteku nad trvalým nezdarem a paní Anežce chvilku trvalo, než se jí podařilo ho uklidnit a než mohla nemile překvapenému Gaudeamovi říci:

"Pane barone, nemůžeme jet do Švédska... nemáme na převoz".

Pan Gaudeamus se uklonil.

"Prosím, madame, je to nepříjemná věc, ale to se už v životě stává. Žok zlata je někdy jako pytel blech. Člověk se nestačí divit, jak malou dírkou dovedou mršky peníze prolézt. Ale tím si přece nebudete trápit život. Nemám-li já, mají jiní. Kdybyste si přáli, abych vám opatřil úvěr, - znám neobyčené množství osob, které jsou ochotny půjčit na slušný úrok".

"Děkujeme vám, barone, ale raději ne".

"Nikdy jsem nebyl nikomu nic dlužen", odmítal Berwitz zachmuřen.

"A to já zas byl", odpověděl pan Gaudeamus ležérně, "a bylo mi přitom asi veseleji než vám bez dluhů. Uvažte, že Švédsko je naprosto zaručený obchod, který vám stokrát vynahradí, co si vypůjčíte na přeplavbu".

"To je možné", trvala na svém Anežka, "ale já raději stojím na pevné půdě toho, co mám".

"Švédsko, madame, je skvělá věc, kdežto všude jinde v Evropě budete těžko zápasit. Ten loňský rok není odčiněn, ten se projeví ještě letos, kdežto ve Švédsku byste si pomohli. A nepůjdete-li tam vy, vrazí tam jiný, vypije med a pak je to zase na pár let pokaženo".

"Jaká pomoc. Raději budu celý rok dřít bez naděje na zisk než začít hospodařit s dluhy".

Pan Gaudeamus pokrčil rameny. Viděl, že nezlomí starosvětské předsudky těchto prostých, počestných lidí, a bylo mu jich líto. Začal s nimi probírat, která města bývala pro ně nejvýnosnější, aby aspoň na nich vybudovali co nejlepší naděje letní cesty. Pak odjel s načrtnutým programem a po několika týdnech jim oznámil, že se stalo, co předvídal: Švédsko je pro ně ztraceno. Pojede tam Kranz. Že sám dostal od Kranze za tu radu tisíc marek, to už v dopise nepřipojil.

Berwitz znovu zuřil, že se Kranz zmocnil jeho myšlenky, ale nedalo se nic dělat, Cirkus Humberto muselnastoupit krušnou pouť po zemi, která ležela jako zakřiknuta rostoucí hospodářskou tísní. Důsledky špatných žní se teprve nyní přenesly z venkova do měst, obchody vázly, výroba se omezovala, peníze kolovaly váhavě a opatrně, nevybývalo jich dost, aby si ldié popřáli i záavu. Pan Gaudeamus se opravdu lopotil, aby vábidly všeho druhu překonal zdrželivost obecenstva. "Pošlete 200 slonů, 300 tygrů, 200 lvů", zněly jeho depeše, dožadující se barevných litografických plakátů v trojnásobné i čtyřnásobné míře než za dob normálních. Vašek sám je často odesílal a sledoval přitom, jak rychle i tato zásoba z lepších dob mizí, jak se tenčí, jak brzo bude nutno objednávat v litografiích nový tisk, aniž snad bude peněz na zaplacení účtů. A to byla jen jedna z mnoha výdejních položek cirkusu. Teď, když mohl nahlédnout do hospodaření, žasl nad tím, co je u takového rozměrného podniku stlých i nečekaných výloh, jak nákladné je to veselé putování a jak je mu životní nezbytností, aby denně bylo vyprodáno.

To se však nedálo, leckdy museli pausovat, málokdy dosáhli plného stavu, a když se tak stalo, bývalo v tom plno lístků za poloviční vstupné, takže i pak se poponesli dál jako s ochromeným křídlem.

Nejhorší bylo, že Berwitz tvrdošíjně odmítal jakékoli záchranné opatření. Celý svůj život vítězil zarputilou neústupností a teď, když už mu bylo hezky přes šedesát, šel přes všecky rouné domluvy jako beran. Frans, Anežka, Vašek, Hammerschmidtová, všichni se shodovali že by se tomuto napětí mohlo čelit úsporai, především zmenšením zvěřince, ale Berwitz je zarytě odmítal, že to není nic jiného než jeho asijské tažení, tam že ut to jednou prodělali a on že ví, jaké to bylo štěstí, že nakonec zachránil pro Cařihrad celý podnik v plném lesku a nikoli jen pouhé trosky. Tak se s marnou nadějí na nějaký nový Cařihrad prodírali za stálých ztrát po celé letní údobí, až zase stanuli v hamurské boudě, která nebyla vyspravena a které další rok život nepřidal ani krásy, ani pevnosti.

Vašek pod tím vytrvale nepříznivým tlakem nikterak neztrácel hlavu. Člověk, který denně musí skočit svůj skok smrti a který pak vstupuje mezi řvoucí lvy, tygry a lední i hnědé medvědy, nemá kdy na nervosu. Skutečnou úzkost prožíval Vašek jen v těch dnech, kdy šlo o život Helenky a novorozeněte. Když se Helenka s úsměvem vrátila zase ke krasojízdě a když se ukázalo, že maličký Petr Antonín je sice škvrňátko slaboučké, ale přece jen s chutí do život, když se tohle šťastně urovnalo, zůstal Vašek uprostřed ran a pohrom neochvějně klidný a střízlivý. Jen jeho oči dostaly skoro nastlo onen zaostřený, soustředěný výraz, o němž Karas otec říkal, že jej má po mámě, které se oči taky tak tvrdě zasvítily, když pojala podezření z nějakého plížícího se zla. Vašek sledoval všecko, co se děje, a zasahoval svou energií všude, kde mohl nějak podniku ulevit. To hlavní ovšem na záchranu provést nemohl Tu se cítil jako v začarovaném krhu. zvětit příjmy nešlo, protože na to by musel mít nový, větší stan, a k té investici nebylo peněz; a zmenšit podstatným způsobem výdaje mu nedovolila umíněnost Berwitzova. Nezbývalo než zápasit s nepřízní osudu a čekat, až vlna hospodářské tísně přejde.

Hovořil o tom často se svými zkušenými druhy z někdejší osmičky. Neznali, jak se Cirkus Humberto jeví principalitě, ale viděli odspodu do mnoha věcí, které by byly ušly i nejpozornějšímu ředitelskému bystrozraku. A ti nejstarší z nich prožili již podobná léta poklesu a deprese. Věřli proto také, že se podnik zase vzchopí, ačkoli Kerholec připouštěl, že tak zlé to za jeho paměti nebylo nikdy. Bylo tedy otázkou pro Vaška, jak dlouho může ještě tato obecná ochablost trvat. To sám nedovedl nijak posoudit, a proto v Hamburku navazoval styky a hovory s lidmi z hospodářského světa, aby od nich, jak sám se smíchem říkal, nabral rozum. Nejvíce se poučil u Hagenbecků. Jejich obchod se znamenitě rozšířl po celé pevnině a jejich nákupy zvěře začínali obepínat celý ostatní svět. Skromný někdejší obchůdek s tuleni a opičkami rostl v moutnou firmu, která pracovala s valutami dvaceti států, nepočítajíc v to skleněné korálky a jiná jablonecká platidla u primitivů. Hagenbeckové byli ve spojení s největšími bankami a sami se ve svém zájmu vždy starali o to, jak bude vyhlížet svět v příští sezóně.

"S cirkusem, Herr Vašku", slýchával od nich vážné přátelské rady, "musíte být připraven na všecko. Cirkus je zajisté krásné a svůdné podnikání, al emusí vám být jasno, že s hlediska hospodářskéo je to, abychom tak řekli, příživník. Je mu hej, dokud se lidem vede dobře, ale když je svět zkrušen, první, čeho se zřekne, je zábava. Panem et circenses, chléb a hry! Blažená doba, která to může říci takto. Jakmile se však poměry zaostří, že heslo zní buď panem, nebo circenses, musíte být připraven na to, že kručící žaludek si nepovšimne nejkrásnější vaší fanfáry. To je osud cikád, které cvrlikají, dokud je krásné léto, a první zmírají, když udeří mráz".

"Ale my přece nejsme žádní příživníci", bránil se Vašek trochu dotčen, "pracujeme tak počestně jako každý jiný, možná, že ještě s větším napětím".

"Ano. Ale vaše práce nic nového nevyrobí. Dáte světu potěšení, ale žádno jinou pevno hodnotu, která by rozmnožila statky světa".

"Žádnou jinou hodnotu... než tu, že živíme nějakých třicet rodin a že přispíváme k existenci a vzrůstu takových firem jako je firma Hagenbeck".

"To máte pravdu. Ale také náš obchod je po některých stránkách přepych společnosti a my musíme počítat, že se nám v krisi vymkne z rukou. Proto se už dávno neopíráme jen o dodávky cirkusům a zařizujeme zoologické zahrady. Tam můžeme počítat aspoň se soucitem lidí, že nedají zvířatům zajít a tím udrží v pohybu i náš obchod".

"A jak dlouho podle vašich názorů ještě tyhle špatné poměry potrvají?"

"Ještě čtyři léta nebo snad pět. S tím musíte počítat. Jde to celým světem, a než se tak velký přeryv urovná, bývá to celé sedmiletí".

To bylo vážné slovo a Vašek odjížděl z Hamburku s většími starostmi než předtím. Podle všech jeho výpočtů a odhadů měl už vlastně být Cirkus Humbrto na hromadě. Když si spočítal všechny přínivé a nepříznivé dny v měsíci, všechny příznivé a nepříznivé měsíce v roce, došel vždy nakonec ke schodku, o němž se nemohl dopátrat, z čeho jej Steenhouwer vyrovnává. Osobní jmění berwitzovské mu zůstalo utajeno. Podle řečí byl dávno přesvědčen, že Berwitz už vytahal všechny své spořitelní knížky z lepších dob. A přece musely jedště odněkud peníze přicházet, musely aspoň přikapávat, protože Steenhouwer přece jen, třebaže s obtížemi, platil účty a nelekl se ani nových objednávek plakátů. Vašek mluvíval o tom často s tátou, když si za letní jízdy našli chvilku k hovoru nejdůvěrnějšímu. Antonín Karas byl pln starostlivého zájmu o tyhle věci, protože yla s nimi spjata existence jeho syna a budoucnost jeho vnuka. A nač při vší své bedlivosti nepřišel Vašek, to po čase odhalil táta jen svou všímavostí.

Bylo to až po podzimním návratu do Hamburku, když jednoho dne mrkl starý Karas na syna, že mu chce něco ukázat. A zavedl ho do síňky před bytem, jejž Kerholec podědil po Harweyovi. Ležela tam kupa starých bot. Karas vytáhl z ní dvoje dámské střevíce a beze slova je podal Vaškovi.

"Co to má být?" zeptal se syn, nechápavě obraceje v rukou proděravělé škrpály. Byly to velmi sešlé střevíce, odřené a sešmaťchané.

Táta mu je beze slova vzal z ruky, položil je zpět na hromadu a vyvedl ho mlčky ven, kde ho vzal důvěrně pod paží.

"Tohle má paní Kerholcová donést k ševci. Boty od Berwitzů. A ty, co jsem ti ukázal, jso poslední střevíce paní Berwitzové. Paní Berwitzové, hochu, Helenčiny maminky! Pamatuješ, jaká to byla vždy elegantní dáma? neoblékala se do ničeho nápadného, ale střevíce a botičky měla vždycky dokonalé! Když jsi se s ní setkal ve stájích, vypadala snad někdy trochu oprchale, protože si ráda brala na sebe opotřebované věci. Ale když ses jí koukl na boty, tak jsi rázem viděl, že je to dáma. Velká dáma. Na ničem nepoznáš opravdové kavalířství tak dobře jako na botách. A tahle paní chodila letos celé léto v jedněch střevících, až je takhle roztrhala. A teď je nevyhodí, ale dá je vypříštipkovat! To je zoufalá věc, chlapče; ty střevíce ukazují, že je tam dočista zle".

"Maminka je vůbec velmi spořivá..." řekl Vašek, nepochopiv ještě zcela obsah té episody.

"O to není", poučoval ho otec, "ale jde o to, že by to dáma, jako je tvoje tchyně, prostě nesnesla, kdyby to mohla zařídit nějak jinak. Ona měla přece svoje peníze z domova. Sám jsi mi kolikrát říkal, že všecky ty pamlsky, které denně kupuje zvířatům, platí ze svého. A teď ti něco povím: co jsme se vrátili do Hamburku, paní Berwitzová ještě neprošla zvěřincem!"

"To není možné!"

"Neprošla zvěřincem, opakuji ti to. Všecka zvířata na ni v jeí hodinu čekají, všecko je přitisknuto ke klecím, jako bys je tam přilepil, vecko to kňučí, kňourá, skuhrá a vyje, ale paí Anežka se neobjeví".

"A čím to je?"

"Nemá na pamlsky, chlapče. Nemá na rohlíky a na kousky masa, řepy a cukru, které tam léta letoucí rozdávala. Paní Anežka je bez peněz, říkám ti, vydala se z nich, dosadila je do podniku".

Vašek jen pokýval hlavou. Ano, to je možné. Všecko by tím bylo vysvětleno. A byl zachvácen novou vlnou hluboké úcty k této paní, která beze slova a neviditelně brala na sebe oběť za obětí.

Netrvalo dlouho a otcův odhad se mu potvrzoval. Té zimy se začaly strýci Steenhouwerovi hromadit nezaplacené účty a vedle nich upomínky, zjev v bývalém hospodaření úplně neznámý. Nikdo z nich nenaříkal, nikdo nelomil rukama, ale bylo cítit stíny starostí, které se už dotěrně kladly ke každé jejich myšlence. A nouze se vplížila i k rodinnému stolu berwitzovskému, na jehož svítivých ubrusech se objevovaly už jen brambory s hrncem kávy. Vašek znovu zaútočil na tchána, aby prodal část zvěřince a ulehčil tím provoz.

"Řekl jsem již, že to neudělám", odpovídal stále stejně Berwitz, "malý prodej mne nezachrání a prodat větší číst, kterou později budu muet zase koupit, zasadil by mi jen novou skutečnou ztrátu. Prodávat slony nebo koně, když o ně nikdo nestojí, a kupovat je, až je budeme zase mezi sebou přeplácet, to by bylo šílenství. Gaudeamus říká, že se vede zle všem cirkuksům a vem menažeriím. Tím lépe pro ten podnik, který to přečká v plné síle a nakonec tu bude stát bez soutěže. Musíme to vydržet, jako jsme to tuhle s maminkou vydrželi tehdy od Teheránu do Cařihradu".

Všecky námitky, že tehdy právě byl Cirkus Humberto mnohem menší, a proto lépe přečkal krisi, a že šlo o mnohem kratší dobu, než je nynější strádání, odmítal docela zarputile.

"Větší podnik, větší strádání, to už je jednou náš úděl", odovídal, "a po větším strádání přijde zase větší zisk".

A když Vašek nadhodil, teď že se už opravdu ocítají v dluzích, ktrých se báli, když odítli tehdy tu výpravu do Švédska, a že jednoho dne vůbec nebudou mít na výplatu, Berwitz se rozezlil.

"Dosud jsem na této palubě kapitánem já a naše lodička dosud pluje. Až bude potřebí spustit záchranou kotvu, vím, kde ji mám".

Tu na něho zešedivělá paní Anežka nalehla, aby jim aspoň pověděl, co míní udělat, bude-li výsledek všech těch pokusů marný.

"Máme ještě jednu mohutnou reservu", prohlásil jim tehdy s tichým důrazem. "Můžeme prodat konstrukci. Stojí ve středu města a hodnota toho staveniště stoupla ohromným způsobem. Říkal mi Gaudeamus, že Kranz dostal za svou barabiznu ve Friederichstrasse osm milionů marek a nový nádherný palác pořádil za čtyři miliony. U nás je to doecela stejné. Věřím, že zatím projdeme krisí jenom s prodlouženými úvěry. Budu tedy na nějaký čas špatný platič. Tu výtku si už vezmu na sklonku svého života na sebe a nenechám ji ležet na Vašku, který teprve začíná. Prolezeme tou bídou s dluhy, ale až to budeme mít za sebou, budeme tu stát s plnou silou. A až bude zas chuť kupovat a investovat, prodám boudu, vyplatím dluhy a odevzdám Vašku všechno čisté, v pořádku a s pěknou reservou".

Berwitzovo odhalení jim ulevilo. Shledávali, že konec konců je to rozumná spekulace a že pád do dluhů není tak beznadějný, jak se jim dosud zdál. Berwitz ovšem trvalna tom, že rodinný život musí dál počítat s nejskromnějším živobytím. "Chci udržet výživu zvířat a platy lidem", prohlásil nakonec, "a před tím musí ustoupit všecko ostatní".

Bylo to hezky míněno, ale skutečnosti, jež se pak rozvinuly, neodpovídaly zcela Berwitzovým představám. Lehko se mu řeko, že se bude nějaký čas protloukati s dluhy a že si prodlouží úvěrní lhůty. Ve skutečnosti však všichni ti jednotliví věřitelé, kteří až dosud dostávali své účty vyplaceny okamžitě, potřebovali zrovna tak peněz jako Cirkus Humberto a naléhali na zaplacení čím dál tím dotěrněji. Jeden dva z nich byli ochotni posečkat ale žádali za to směnky; a u většiny způsobily průtahy v placení jenom poplach.

Vašek s obavami cítil, že se tu zauzluje něco docela jiného než Berwitzovo zaryté čekání na novou konjunkturu. Měl strach, že takhle to nevydrží. A jednoho dne vešel do skladiště kostymů a rekvisit.

"Poslyš, táto, my jsem spolu o jedné věci ještě nemluvili. Od chvíle, kdy jsem začal vydělávat první šestáky, schovával jsi vecky mé příjmy. A já pak měl jako jezdec a skokan docela velkou gáži, ale tys i ji také vždycky sebral a uložil. To už musí být krásné peníze. Kolik to dělá?"

Táta se na něho zadíval a po chvilce pomalu odpověděl:

"Na něco je to moc a na něco málo. K čemu je chceš?"

"K čemu? Vypomoci Berwitzovi. Mám strach, že bez peněz to nevydrží. Uhánějí ho k placení účtů, a kdyby došlo k žalobě, nastala by katastrofa".

"Tedy žaloby mu už hrozí?"

"Ano. Má ovem velkou reservu ve svém majetku, ale kdyby jej musel najednou odprodat nebo dokonce v dražbě, byly by to strašné ztráty. A mými penězi, myslím si, mohlo by se to zažehnat".

"Tak, tak. Tož to, chlapče", odpovídal táta s pomalým důrazem, "tohle pusť z mysli. Držím ty peníze pro tebe a ne pro Berwitze".

"Ale dám-li je Berwitzovi, uchráním přece jeho majetek pro sebe".

"A to zas není tak zcela jisté. To není nikde psáno".

"Není tu přece jiný dědic".

"Není. Ale ono tu ještě taky nemusí být dědictví".

"Jak to myslíš?"

"Tak to myslím: Helenčino věno je v podniku, Berwitovo jmení je v podniku, Anežčiny peníze jsou v podniku a pořád ještě není konec, pořád žádná jistota. A dám-li i tvoje peníze, zmizí také v podniku a zas můžeme být tam, kde jsme teď. A co potom?"

"Ale já jsem povinen jim vypomoci..."

"Ty ano, ale já ne. Já jsem povinen pomoci tobě. Až tobě bude v tvém podnikání úzko, dostaneš své peníze. Ale ty tu nejsi pánem a Berwitzovi já nevěřím".

"Dovol, to jmění zde, zvěřinec, zařízení, bouda, pozemky..."

"To je a nemusí být. A tvé peníze by taky pak nemusely být. Na to já nejdu".

"Táto, ty mi je nedáš?"

"Dám, chlapče, dám. Ale až budou jen pro tebe a pro tvého synka. Berwitzovi nic".

"To je tvé poslední slovo?"

"Ví Bůh nade mnou, že poslední, chlapče".

Vašek věděl, že s tátou nepořídí a že přemlouvání je marné. To byl člověk z hor, který spořil od krejcaru a neměl pro nic jiného smysl než pro bezpečí vlastního rodu. Berwitz mu zůstal jen ředitelem, cizím pánem, s nímž ho poutala jen pracovní smlouva. Víc si ho Berwitz svými příležitosnými laskavostmi nezískal a svým posledním hospodařením ho jen poplašil. Odtud tedy Vašek pomoc přinésti nemohl. A pomoc přijít musela, jinak bylo zle. Čtyři tříměsíční směnky na kolik tisíc marek běžely a Steenhouwer se mu svěřil, že je nebude moci vyplatit, až mu je banka podá.

Vašek probíral situaci se všech stran a pořád neviděl východiska. V jednu chvíli dostal špetku naděje. Vzpomněl si na Berwitovu větu o prodloužení úvěru. U obchodníků to selhávalo, ale nešlo by opatřit úvěry peněžní? Obrátil se s tím zase na radu k Hagenbeckům. Vyložil starému pánu důvěrně, jak věci vypadají, a poprosil ho, aby se pozeptal v bankách, zda by jim nemohly vypomoci úvěrem. Starý pán zavrtěl pochybovačně hlavou, ale slíbil, že promluví s ředitelem své banky. Vaek čekal netrpělivě několik dní. Pak si ho pan hagenbeck zavolal a s politováním mu oznámil, že banka tento návrh odmítla.

Vašek byl tedy zase tam, kde předtím. A týdny míjel a splatnost směnek se blížila. Steenhouwer přiomínal Berwitzovi, že nutno připravit peníze. Berwitz byl nevrlý a skleslý. Představení stačila jen na běžné výdaje a ne na tento dluh. A kalendář ukazoval, že shrne-li příjmy z posledních dnů na vyplacení směnek, nebude mít na gáže a krmení. Jednou dopoledne se Berwitz oblékl do černého kabátu, připjal si malé řády, vzal cylindr a odešel. Museli s obědem na něho čekat. když se vrátil, byl skleslejší než předtím. Při jídle nepromluvil. A když se paní Anežka odvážila otázky, kde to byl, místo odpovědi se obrátil k Vaškovi.

"Nemám rád, když se pleteš do věcí, po kterých ti nic není. Neměl jsem sice lepší pořízení než ty, ale nijak mě nepotěšilo, když jsem se v bance dovděl, že jsi se už ty ucházel o úvěr pro můj podnik. Takové věci se za zády majitele a ředitele nedělají, i když jsi můj zeť".

Bylo to řečeno velmi zle a nevrle a Vašek po prvé se cítil dotčen.

"Tatínku..." řekl vyčítavě, "chtěl jsem vám pomoci..."

Berwitz přikývl.

"Já vím. Já vím. Říkal mi to i Hagenbeck. Ale nedělá se to, pamatuj si to. Aspoň ne v mém podniku. I v tom musí být pořádek".

"Nemůžeš to mít Vašku za zlé", mírnila ho paní Anežka, "mně to Vašku řekl, co chce udělat, když s tebou nebyla řeč. Já mu to schválila. Kdybys ses byl zmínil, kam dnes jdeš, byla bych ti cestu uspořila. Vašku dělal pro naši záchranu, co mohl. Ostatně, kdybys mu byl, jak jsem já chtěla, vyplatil věno, dnes by tu byla výpomoc. Takhle nevím..."

Paní Anežka zmlkla, ale Vašek zaostřil pohled v usilovném přemýšlení.

Pátého dne po tomto hovoru přišel ráno strýc Steenhouwer.

"Směnky jsou tu. Opatřils nějaké peníze, Petře?"

Berwitz seděl s tváří zabořenou v dlaních a sklesle odpověděl:

"Ne".

"Co mám tedy dělat?"

"Prolongace?"

"Nemožná. Chtějí zaplacení".

Berwitz bezmocně pokrčil rameny - ať je tedy zažalují.

Steenhouwer se nejistě ohlédl a obrátil se k odchodu.

"Počkat", zvolal Vašek. "Ráno není ještě celý den. Řekněte jim, strýče, ať přijedou v poledne".

"Nač to? Je to něco platno?"

"Ano", prohlásil Vašek pevně. "Před polednem přinesu peníze".

Berwitz zvedl hlavu a prudce se ohlédl na Vaška. Vašek však už si oblékal kabát, a než kdo co řekl, vyběhl ven. Všichni stanuli nehybně a dívali se jeden na druhého. zvenčí bylo slyšet Helenku, jak se mazlí s Petrem Antonínem.

O půl dvanácté vešel Vašek do účtárny, kde Berwitz se Steenhouwerem netrpělivě přešlapovali.

"Máš?"

"Tu jsou".

Vašek blaženě odpočíval, co Steenhouwer potřeboval na vyplacení.

"Chlapče... chlapče..." šeptal šedivý Berwitz dojatě a po prvé mu bylo k slzám, "kdes to opatřil?"

"Prodal jsem velbloudy, tatínku", odpověděl Vašek pevně a vesele. "To jediné, co jste mi dal věnem, to jediné, co byl můj majetek a ne váš".

IX

Rozměrné úřední psaní v tuhé obálce s pěti pečetěmi bylo odevzdáno na staroměstské poště v Praze a na hlavní poště vloeno do pytle se zásilkami do Německa. Pytel byl ve vlaku hned za hranicemi otevřen, jeho obsah rozdělen a tento dopis položen na hromádku určenou do hamburku. V Hamburku vak škrtli jeho bližší adresu a poslali jej do Gdanska. V pevnosti Gdansku zaváhal nad ním úředník, nemá-li jej odevzdat vojenské censuře, ale pak ho napadlo podívat se do jakési pomocné knihy pod mísmenu C, načež opět škrtl adresu a předepsal dopisu cestu do Varšavy. Psaní s pěti pečetěmi překročilo carské hranice, dospělo do Varšavy, povalovalo se tam na stole dva dny. Několik úředníků si na něm prohlédlo známky, razítka i pečeti, až se konečně jeden z nich vzmohl k prohlédnutí jakési listiny psané azbukou, a škrtnuv německé Warschau, připsal tiskacími písmenami Lwów. Psaní pak putovalo poštovními vozy an jihovýchod, překročilo opět hranice rakousko-uherského mocnářství a uvízlo na lvovské poště. Odtud bylo novým škrtem vypraveno příštího dne do města Černovic v zemi Bukovině. Dospělo tam s pečetěmi značně otlučenými, rohy zulámanými, na několika místech natrženo. Tam se dostalo konečně do rukou vousatého listonoše, který si je vytáhl z ostatní pošt, prohlédl na líci i na rubu, načež se zamyslil a položil je stranou. A když byl hotov s roznáškou, vzal zvlášť tento umačkaný, poškrábaný dopis v úřední obálce a nesl jej dolů do města, na volné prostranství při řece Prutu, kde se klenul stan s nápisem Cirkus Humberto. Listonoš chvilku okouněl, pak šel k vozu s pokladnou, oznámil staré dámě v okénku, že přináší důležitý úřední dopis, že s ním šel zvlášť, aby byl dodán okamžitě, a že by snad za to mohl dostat na večerní představení volný lísteček. Stará dáma prohlížela dopis velmi nedůvěřivě,pak prohlásila, že jí se to netýká a že si má vyhledat pana placmistra Kerholce.

"Placmistr Kerholec, prosím, milostivá paní", opakoval si vousáč listonoš, "nicméně si dovolím připomenout, že s tím extra běžím... a jakou cestu to psaní vykonalo... ráčej se kouknout na štampilky... Hamburk, Gdansko, toje v Říši, Varšava, to je v cářství ruském, Lemberg, to je království haličské... tedy kdyby snad ráčili malou biletku... docela malou... na dnes večer... aby si člověk trochu odpočinul..."

Paní Hammerschimdtová obrátila oči k nebi, hrabala se chvilku v deskách a pak mu podala ušmudlaný lístek. Listonoš salutoval a ukláněl se a šel hledat pana Kerholce. Našel ho uvnitř u manéže a odevzdal mu dopis. Pan Kerholec přijal list, zašel s ním ke vchodu, na slunce, četl adresu, vrtěl hlavou, četl znovu adresu a všecky přípisky, kudy list el, koukl se na pečeti, znou zavrtěl hlavou a strčil dopis do kapsy. Večer pak, když byl před nonírnami raport a všechno běžné se již vyřídilo, zamlčel se Kerholec a najednou vykřikl:

"Vladimír Smetana!"

Jeho pohled přelétl jako ostříž celou skupinu mužů a rázem utkvěl na jednom, který sebou prudce trhl.

"Tak to jsi ty, Bureši! Myslil jsem si, že to jiný nebude. Přišlo ti psaní od soudu".

A Kerholec vyňal z kapsy list a odevzdal jej Janu Burešovi. Bureš jej vzal velmi váhavě a prohlédl si opatrně obálku. Pk pokýval hlavou a zůstal nerozhodně stát.

"Je to přece pro tebe, ne?" zeptal se Kerholec.

"Je", přikývl Bureš.

"A proč jej neotevřeš?"

"Není asi o co stát", řekl Bureš a prohrábl si dlouhé vlasy.

"Nu jen se toho neboj. Pekelný stroj v tom není".

"A přece..." odpověděl Bureš a zadíval se do neurčita. Pak strčil dopis do kapsy a pomalu, zamyšleně vyšel ven. Před stanem chodil dobrých deset minut jako mátoha, až pro něho přišel jeden z mladých tenťákpů v osmičce, že má už jít k večeři. Bureš se vrátil do stanu, kde stál Vašek v rozhovoru s Kerholcem, který mu oznamoval něco zajímavého.

"To jsem rád, že vás oba vidím!" řekl Bureš slavnostně. "Chci vás požádat, abyste dnes po večeři zašli se mnou na sklenku piva".

"Já taky?" zeptal se Vašek, neboť zpravidla chodívala osmičkářská parta na pivo bez něho.

"I ty, můj mladý příteli", zahoroval Bureš srdečně, "a zvláště ty, neboť tobě, svému odchovanci, bych rád pověděl, co ovšem nebude tajemstvím ani ostatním kamarádům".

"Dobrá, přijdem", přikývl Vašek a Bureš odešel k vozům.

"Co to má?" zeptal se Vašek Kerholce.

"Nevím. Jak jsem povídal: dostal dopis od pražského soudu. Snad mu doručili žalobu. Já koukal na adresu: Smetana, Vladimír Smetana - kdo by se tu mohl jmenovat Smetana? A z Prahy, to nemůže být nikdo jiný než Bureš. A on to vzal. Snad to bude kvůli té Windischrgätzce".

"Po třiceti letech? To se mi nezdá. Nu, stav se pro mne, Karle, až půjdeš, a vezmi s sebou tátu".

Pár kroků od arcibiskupského semináře byla malá pivnice, kterou staří tenťáci Cirkusu Humberto znali už ze starších zájezdů. Tam večer zasedli Malina, Kerholec, Bureš a oba Karasové.

"Pozval jsem vás, krajané", oslovil je Bureš, "jako nejvrnější své přátele, abyste mi pomohli a poradili ve věci tuze bolestivé. Povím vám příběh, který jsem vám ještě nevyprávěl, a jen vás přitom prosím, abyste od začátku měli na mysli, že tu jde o osobu dávno již mrtvou a zapomenutou.

Narodil jsem se na Starém Městě pražském a od útlého dětství byl mi nerozlučným druhem hezký, bystrý hoch, který se jmenoval Vladimír. Vy, kteří jste přišli do Prahy, znáte ovšem Karlův most a pamatujete se, že před mostem, při břehu a na ostrůvku stojí řada starých mlýnů. V jednom z nich se můj přítel Vladimír narodil. Jeho otec, mlynář Smetana, byl člověk starosvětský, pracovitý a spořivý, přísný na sebe i na chasu. Z jediného syna Vladimíra chtěl mít ovšem zase jen mlynáře a honi hojiž jako dítě ke všelikým drobným pracím v mlýnici. Staré mlýnské stavení bylo úzkým čelem obráceno proti proudu a stálo na dubových kolechnad vodou, která pod ním proudila k mlýnskému kolu. Mlýnice byla protažena dozadu a byl z ní krásný výhled k mostecké věži, do mostních oblouků a na Kampu a na Malou Stranu. Často jsme s Vladimírem jako děti vyběhli na půdu a z vikýřů šindelové střechy se dívali na tu krásu třpytící se řeky, zeleného břehu, mocné mostní stavby a stoupajících strání protějšího Petřína.

Vladimír byl vnímavý choch, dobře a lehko se učil, proto už jeho učitel na normálce doporučoval rodičům, aby ho dali studovat. Otec nechtěl o tom ani slyšet, ale matka, veliká dobračka, vypostřehla, že by to hocha těšilo, a tak dlouho a trpělivě vyjednávala s panem Smetanou, až na něm vymohla svolení. Vladimír směl na gymnasium s podmínkou, že se bude přitom učit mlynaření a stane se řádným tovaryšem. Pro Vladimíra to bylo hračkou, jeho zdravé, silné tělo lehce neslo pytel zrna nebo mouky po starých praskajících schodech a večer při svíčce si za jedno přečtení pamatoval svou latinskou lekci i odstavec katechismu. Když po šesti letch vcházel po prvé se silnou studentskou holí do filosofické faklulty v Klementinu, měl už svůj výučný list jako řádný chasník mlynářského cechu. Na filosofických studiích se mu otevřel nový svět. nešo jen o to, že profesoři tu už se studenty jednali jako s dospělými občany; hlavní bylo, že se tu sešlo plno mladých lidí, kteří měli hlavu i srdce zaníceny pro všechno krásné a ušlechtilé. Byli mei nimi básníci, kteří už tžiskli své verše v Květech, byli tu milovníci divadla, nadšení čtenáři knih, vášniví dbatíři a všichni vespolek horoucí vlastenci, kteří se zapřisáhli, že po celý život oddaně budou sloužit naší milé Čechii. Vladimír Smetana vplul s radostí do tohoto života, deklamoval vlastenecké básně, zpíval oblíbené písně, doprovázeje se na kytaru, hrál divadlo a hltavě četl všechny české knížky, přihlásiv se za ouda České matice i společnosti Stálců u pana Amerlinga. Na rohu při Staroměstských mlýnech byla tehdy kafírna, kteoru tam zřídil výmluvný pan Faster. Tam se denně scházela celá mladá Čechie nad čerstvými novinami a s horoucím nadšením sledovala, co se děje ve světě a jak se v Německu i ve všech ostatních státech chystají lidé rozbít železný kruh Metternichovy reakce. Vladimír Smetana byl horlivým účastníkem veho toho ruchu. Jeho otec nesměl o tom vědět, protože jemu byl pobyt v kafírně věc hanebná, mrhání času, zdraví a peněz. Paní Smetanová však se dívala na to jinak, cítila se synem a kryla jeho večerný výlety, kdy se otec domníval, že Vladimír sedí nad knihou.

V druhém roce filosofie setkal se můj přítel s kolegou, který měl na jeho život největší vliv. Byl to student o něco mladší, ale mnohem větších životních zkušeností. Pro nějakou roztržku utekl jako gymnasista z domova, potloukal se při všelijakém zaměstnání Německu, v Londýně a ve Francii, a vrátiv se domů, pokračoval ve studiích. Ale ze světa i přinesl přesvědčení, že doba politických zápasů už je nedaleko a že je nutno její příchod připravovat. Z několika přátel, kteří byli téhož přesvědčení, utvořil skupinu, která po večerech šířla v lidových vrstvách zápalná hesla protimetternichovská. Jmenoval se Frič, Josef Václav Frič. Byl to hezký hoch, vysoký, štíhlý, jiskrného pohledu, nadšený řečník. A nade vše miloval úlohu náčelníka, která mu ovšem v jeho družině připadla. Vladimír Smetana se přidal k jeho stoupencům a stal se jedním z jeho důvěrných přátel.

V březnu roku 1848, po schůzi ve Svatováclavské lázni, kde jsme my mladí byli všichni, nastalo nám plno práce, jednání a rozhodování. Vladimír Smetana stál ovšem na předních místech filosofické Kohorty Fričovi věrně po boku. V té vzrušené době se již s ničím před otcem neskrýval. Nebylo to ani možno, když byli studenti stále na nohou, v uniformě, s kordem a puškou. Starý pan Smetana byl hněvem celý bez sebe. Všecko to rojení bylo mu proti mysli, byl člověk staré doby a jejího pořádku a děsil se každé změny. V rodině docházelo denně k hádkám, ale syn neustoupil. A pan otec se dožil ještě toho, že i chasa mlynářská se vzbouřila a jednoho dne místo k práci se vyhrnula s puškami a mušketami na půdu k vikýřům a na šindelovou střechu a začala odtamtud střílet po Windischrgätzových vojácích na druhé straně mostu a řeky. Starý pan Smetana pobíhal po pokoji, klel a láteřil, že ta vzpoura přinese všem jen neštěstí, ale nikdo si ho nevšímal, nikdo ho neposlouchal. Mužští byli v boji a ženské jim nosily jídlo a munici. Vladimír byl mezi prvními, kteří vytrhávali kovové desky z chodníku Karlova mostu a pancéřovali jimi první barikádu ve věži. Filosof Frič se tu před Klementinem vynořil a hned převzal velení. Bylo to klíčové postavení staromstské obrany a Vladimí rtéměř nespal, aby byl stále u věže na stráži. Ale vechna ta bdělost, horlivost a statečnost byla nadarmo, vzbouřenci nestačili na vojenskou sílu Windischrätzovu s děly rozestavenými po výšinách u Hradčan. Generál dal městu ultimatum a měšťasntvo, marně očekávající pomocný zásah z Vídně, se rozhodlo kapitulovat. Vladimír Smetana byl před Klementinem, když zoufalý Frič oznámil obráncům, že je konec. Viděl ho, jak odhazuje zrazený meč, viděl slzy, které se mu valily po křečovitě stažené tváři. Naposled si stiskli ruce a Josef Václav prchal staroměstskými uličkami k domovu a z domova pryč, na venkov. Vladimír stál chvíli u opuštěné barikády, jejíž obránci zmizeli. Z Karlovy ulice se vynořovali měšťané a svolávali lidi, aby šli bourat barikádu a otevřít cestu. Filosof nechtěl být svědkem tohoto konce. s puškou ve svislé pravici, s hlavou svěšenou, se srdcem rozbouřeným smutkem a zoufalstvím šel zvolna domů. V mlýnech bylo jako po vymření, zklamaná chasa byla zalezlá, mnozí utekli. Vladimír prošel mlýnicí a vystoupil na půdu. Pokud mohl myslit, vynořila se mu jen myšlenka, aby ukryl pušku. Mechanicky kráčel šerem podkroví k jasnému pruhu světla, které šikmo vpadalo vikýřem. Tam zůstal bezděky stát. Vltava hořela pod západem slunce miliony plaménků, Petřín a Strahov byly oblity rudězlatou záplavou, sochy na mostě stály v ohnivé záři. Nesmírné ticho po hluku minulých dnů se rozklenulo nad řekou a městem, celý ten velebný údol jako by v hlubokém mlčení vyčkával, až se západem slunce zhasne i sláva marné vzpoury.

Vladimír se díval do té umírající záře jako zmámený. Probudilo ho, že se něčeho studeného dotkl. Podíval se v podštřeší a objevil tam dvě pušky, které tam zanechali uprchlí obránci. ruka mechanicky zvedla pušku a z vikýře se rozhřměla rána. Ve strašném tichu byla ta detonace něco hrozného. Krovy nad hlavoumu zaúpěly, půda se rozduněla, mostní oblouky zahoukly ozvěnou, po Malé Straně to temně zaburácelo. Kdesi dole v domě bouchly dveře, bylo slyšet křik a dupot kroků. Ale Vladimír pozvedl ještě jednu z pušek, jež mu stály u nohou, vyklopil ji ven, zamířil na granátníka, jejž zahlédl na Kampě, a stiskl k druhému výstřelu. Rachot se po druhé rozlehl pod blednucí oblohou a hejna holubů splašeně zakroužila nad mlýny. Někdo se hnal po schodech na půdu a už lomcoval dveřmi. Vladimír vzal další pušku a vypálil po třetí.

'Bídáci! Lotři! Šílenci! Zadržte!' supěl od vchodu rozčilený hlas jeho otce. Vladimír odložil pušku a obrátil se mu vstříc.

'Vrahové - cožpak nevíte... Pro smilování boží, Vladimíre, tos ty?' zaúpěl otec zděšeně, ale úlek byl ihned vystřídán soptivým rozezlením. 'Ty, můj syn, mé jediné dítě, ty přivoláváš na nás poslední bídu a pohromu! Cožpak nevíš, že bylo uzavřeno příměří? Že na jediný výstřel Windischgrätz odpoví bombardováním? Ale ty to víš, jak bys to nevěděl, student, pan filosof, pan akademik, důstojník legie, barikádník a buřič! Bylo ti to málo, co se už natropilo škod, chceš ještě zkázu a zničení, ty zvrhlíku zvrhlá, zvrácená! Pryč odtud! Pryč z mého domu! Proklínám tě, proklínám, proklínám!'

Vladimír Smetana sestupoval beze slova po schodech a za ním otec, zachvácený bezmezným šílenstvím vzteku, kterým vybucho jeho soužení z posledních dnů. Když Vladimír sešel, z dáli se ozvalo ponuré zadunění.

'Slyšíš je?' řval otec z temna nahoře, 'už do nás bijí z kanonů, už máš, co jsi chtěl, už se peklo rozpoutalo'.

Druhá detonace zadrnčela okny a zvenčí bylo slyet zděšené křiky žen.

'Matko Boží, rodičko Ježíšova', úpěl starý mlynář, potáceje se se schodů, 'smiluj se nad námi. Proklel jsem syna, víc už dělat nemohu. Vyhnal jsem ho,ničím vinen nejsem, odvrať od nás zkázu a neštěstí'.

Vladimír Smetana víc neslyšel. Prošel jako bez ducha předním domem, šel po nábřeží, slyšel teď naplno burácení baterií, slyšel brumlavé vrčení pum, než se nad městem roztrhly, slyšel úzkostné volání lidí, viděl úprk chodců. Ale šel pomalu jako stroj, jediná bytost u nekonečného zábradlí, vysazen proletujícím střelám. Až u cihelen se zastavil, u začátku rozbitého železného mostu. Pomalu se obrátil a první, co uviděl, byl plamének šlehající z vyschlých šindelů smetanovského mlýna".

Bureš se odmlčel. Vyprávěl to všechno svým zvučným, lahodným hlasem, výjevy z mlýna jim zrovna předehrál, sám uveden v nejvyšší rozčilení. A nyní mu hlava unaveně klesla a oči se zavřely.

"Co bylo dál?" zeptal se po chvilce Kerholec.

Bureš byl okamžik ještě bez hnutí, pak otevřel oči.

"Můj přítel Vladimír Smetana vzal na sebe kletbu i trest. Odešel z domu, odešel z města a nikdy již nidky již se do něho nevrátil. Zapadl ve světě, zmizel a je mrtev. A teď po třiceti letech přišel pro něho dopis. Tuhle leží, pět pečetí na něm, žádná není porušena. A já se vás ptám, krajané a přátelé, zda jej mám otevřít nebo zda jej mám vrátit s poznámkou: Vladimír Smetana zemřel".

Na tuto výzvu se stůl odmlčel. Všichni podlehli dojmům z příběhu, jejž jim Bureš odhalil, vmýšleli se do ztraceného života, sami se propadli do historií, které znali nebo slýchali o podivném roce osmačtyřicátém. A nyní je svým závěrem náhle volal k přímému, střílivému dnešku a k závažnému rozhodutí o budoucnosti. Nebyli s to provést takový myšlenkový skok ve vteřině. První po chvíli promluvil Kerholec, a to ještě oklikou.

"Říkáš, žes byl toho Vladimíra Smetany nejdůvěrnější přítel. Tos ho taky zastupoval v jeho žáležitostech?"

"Myslíš jako po jeho... po jeho zmizení? Ano, jednou nebo dvakrát. Nikdo se o něho nestaral".

"Pak tedy myslím, že ho máš zastoupit i po třetí a dopis otevřít. Nemám pravdu?"

"Pravda. Ať Bureš dopis otevře", přikývli ostatní. Zmocnila se jich rozčilená zvědavost, co v listě je a jak se ta historie uzavře nebo otočí. Bureš roztrhl obálku. Nešlo mu to lehce, ruce se mu, ty jeho ztvrdlé ruce se mu chvěly. Přečtl si list, jež byl uvnitř, na čele mu vyvstal pot. Setřel jej rukou a pdal list Kerholcovi. A Kerholec četl ostatním vyzvání soudu v Praze I, aby se Smetana Vladimír zde úředně přihlásil k převzetí dědictví po zemřelém Prokopu Smetanovi, mlynáři a měšťanu v Praze I, kteréžto dědictví krom majetku movitého pozůstává ze zděné budovy mlýnské v provozu jsoucí při Poštovské ulici a z usedlosti Smetanky v Košířích s polnostmia s lesíkem v katastru obce Motol.

"Nu, Bureši..." zahovořil Kerholec, "to ti tedy gratlji. Tohle je obrat, který nepotrefí žádného z nás".

"A myslíte", odpověděl Bureš nejistě, "myslíte... že to mohu... že to smím vzít?"

"A proč ne, u všech čertů?"

"Pro tu mou vinu..."

"Nesmysl. Tu vinu jsi už dávno odpykal. Vede-li někdo třicet let život jako ty pro chvilečku mladického pobláznění, to už si řádně odseděl svůj trest".

Karasové horlivě přizvukovali a Bureš-Smetana jim nakonec vděčně stiskl ruce.

"Máte pravdu. To hlavní odčinění nemohu provést jako potulný chudák. na mlýně a na statku, to už mohu městu něco nahradit. Je to tak jasné, a já se třicet let mořil včitkami. myslel jsem, že mou povinností je žít v bídě a nuzotě, nést svůj kříž denně se v duchu bičovat. Ale povinnost člověka není obětovat prázdný život, nýbrž život plný, život co nejplnější. Zajít v neznámu, tím se docela nic nespraví. Ale postavit se na nějaké účinné místo, pracovat pro ostatní a prospívat jim, to je opravdu cesta spásy".

Bureš se všecek rozhořel a rozsvítil. Radost přešla z něho i na ostatní a za cvhílu už mu vesele přiťukli jako novému panu otci pod věží. Jen starý Malina se toho všeho účastnil velmi zdrženlivě, mlčel a podrbával se v šedivých vlasech.

"A co ty, Vendelíne", všiml si toho konečně Kerholec, "ty nic, ty se neraduješ?"

"Já, abych pravdu řekl", pronesl pomalu Malina, "víš, Bureši, já tomu všemu pořád ještě nerozumím, jak to vlastně s tím Smetanou je. Je on tvůj přítel a je mrtvej, anebo jsi ty jeho přítel a jsi živej. Jestli jsi ty on, jakpak můžeš bejt živej, když jsi nám sám před chvílí povídal, že on je mrtvej. Já si to nemůžu srovnat..."

"I pro pána, ty můj mezuláne dobrotivej", vybuchl Kerholec v smích a s ním všichni ostatní, "copak to, táta Malino, nechápeš, že to o tom mrtvým byla jen jako povídka, že si to Bureš vymyslel?"

"Pěkná povídka, když má z toho mlejn. To ať jsem třeba mezulán, ale to mi nenamluvíš, že si někdo vymyslí povídačku a ouřad mu nato oznámí, že tím pádem zdědil v Praze mlejn".

"No, tohle si Bureš nevymyslel - co vyprávěl o svém příteli, to vyprávěl o sobě. On je přece Smetana, ale nechtěl to říc, roumíš, proto to povídal jako povídku".

"Inu, to je těžká věc pro starého člověka. Já soudím, že povídky nemají být. To je jenom matení".

Trvalo to ještě dost dlouho, než to starochovi objasnili a než přistoupil na novou skutečnost, že Honza Bureš, tenťák, je ode dneška Vladimír Smetana, pražskýmlynář a statkář, - a než pak vzal na vědomost Burešovo ujištění, že se na jejich poměru tím nic nemění. Ale ještě když se pak rozcházeli do maringotek, vracel se Malina k svým základním pravdám, a uléhaje s Burešem, opakoval:

"Povídky nemají být. Je z toho jenom matení".

X

Rozhodnutí sice padlo, ale Bureš-Smetana se nedovedl okamžitě odtrhnout od cirkusu, který mu tak přirostl k srdci. Bylo to pro všecky velkým překvapením, když se dověděli, že nynější partafír stavěčů je teď bohatý mlynář, a sám Petr Berwitz přišel přátelsky pogratulovat autoru svých pantomim k neočekávané změně osudu. Byl přitom docela rád, když mu Bureš oznámil, že do Prahy nespěchá a že zůstane na svém místě až do Budapešti, odkud bude mít cestu pohodlnější. Ale ani tam neodjel hned prvního dne, pořád to lučení oddaloval, ačkoli už bylo na jeho nových šatech a na obuvi vidět, že se chystá přejít do nových poměrů.

Jednoho dne, když se Helena vrátila ze zkoušky, nalezla ve voze Vašku oblečeného po městsku a připraveného na odchod.

"Byl tu Bureš", oznamoval jí, "přišel mi říci, že dnes tedy skutečně už odjede. Pozval nás, abychom přišli do kavárny Central rozloučit se s ním.Slíbil jsem mu to aspoň za sebe, byl to můj učitel. Půjdeš taky?"

"Nechce se mi", odpověděla Helena, odhazujíc na stůl jezdecký bičík. "Jdi sám, omluv mne, že mám mhoho práce, a pozdravuj ho ode mne. Vy si máte co říci, já bych tam byla zbytečná".

Vašku odešel, Helena se převlékla do županu, vytáhla ze skříně hromadu rozbitých dětských punčoch, a usednuvši k oknu, začala je spravovat. Milovala takové chvíle osamění, kdy byli všichni pryč a ona mohla se trochu zasnít. Otcovy starosti a neúspěchy na ni doléhaly, viděla se obklopena nedostatkem, jejž dříve nepocítila, a všecko se jí v hlavě stáčelo k představě, že její manželství není ani v té malé míře šťastné, jakou měla na mysli, když svolovala rodičům k sňatku bez zamilování. Nahlas nikdy nic takového neřekla, vždycky musela uznat, že se Vašku chová bezvadně a že dělá pro rodinu, co může. Ale byla krasojezdkyně, trochu zhýčkaná obdivem mužů a slávou manéže, věděla o závratných kariérách mnohých svých předchůdkyň a nesla v sobě kus hořkosti, že právě ona neprožívá v svém mladém životě nic z té slunné záře a z toho opojení, že byla a zůstává připoutána k muži, který je znamenitý ve svých oborech, ale nemůže jí nikdy připravit ani jedno jediné omamné dobrodružství. Dokud byla zaujata činností, dokud cvičila nebo pracovala v manéži, dokud se jelo a dokud byla ve víru starostí stykem s rodinou, nic takového ji nenapadlo, ale když osaměla - a ty chvíle osamění byly teď častější, když malý Petřík už skotačil venku s dětmi Kerholcovými, - oddávala se lítostnému snění o vlastním osudu; a každou takovou melancholickou meditací se ve své duši vzdalovala svému muži, místo aby se mu přibližovala.

Propadla tomu i teď, a byla nemile vyrušena, když někdo zvenčí zaklepal na dveře. Zavolala, že je volno, ale vzlápětí upustila šití a vykřikla:

"Paolo!"

Ano, byl tu, švihácký a nafintěný, s vykroucenými knírky ve snědé tváři, stále tak hezký jak býval, jen s nějakým stínem únavy a předčasně propukající vyžilosti kolem smyslných očí.

"Paolo!" vykřikla po druhé, tišeji a pomaleji, zavalena náhlou vlnou radosti a vzrušení. Najednou jí bylo jasno, že všechen stesk, který ji obklopuje, všechno nejasné toužení, které ji mate, má od začátku jedno jediné jméno: Paolo.

"Ano, Helenko, tu jsem", odpověděl Paolo, zavíraje rychle dveře, "a jsem šťasten, že tě nacházím samotnou. Máme si ještě tolik říci, co jsme nedohovořili, když přišla tvá nenadálá svatba. Dovol, abych ti políbil ruku, Helenko".

"Posaď se, Paolo, a pověz mi především, kde se tu bereš".

"Ó, to je velmi prosté, Helenko. Musí být přece ve světě nějaká křižovatka, kde se my dva vždy zase sejdeme. Opustil jsem velké divadlo. Takový rozsáhlý balet i nevyhovuje, neuplatnil dost moje originální talenty. Dal jsem přednost malé skupině čtyři tanečnice a já se svými skoky; je to mnohem efektnější a také se to lépe prodá. Ovšem, taky se někdy stane, že se člověk octne v úzkých, jako například zrovna teď, ale to nic, to je jen přechodné, to je risiko našeho umění".

"A kde vystupuješ, když jsi opustil divadlo?"

"Kdekoli se to hodí, má zlatá, někdy taky na divadle, když potřebují prima taneční vložku. Ale víc v zábavních podnicích, jako jsou orfea a bataclany, kde se platí větší gáže a kde je také tanečnk lépe oceňován ženským návštěvnictvem. Víš, takové počestné podniky, jako je divadlo, to není nic pro umělce mého druhu. Mou hodnotu nemůže žádný direktor vyvážit gáří, já musím počítat ještě s jiným úspěchem. A toho spíš dosáhnu v podnicích, kde je konsum a kde se vystupuje i v noci, když se nálada uvolní a kdy krásné ženy ve společnosti zapomenou na hradby všední konvence. To je ti, doufám, zřejmé, jsi taky od kumštu a nejsi už malá holčička. Jakpak se ti daří v manželství s tím... s tím... jak se jmenoval?.. s Vašku".

"Děkuji, Paolo. Vašku je pořád ten hodný, snaživý hoch, jaký byl v mládí. Nemohu proti němu říci ani slovíčko. Ale podniku se poslední dobou daří nevalně, máme s tím starosti".

"Ach, to je nemilá věc. Chtěl jsem se právě pozeptat, zda by tvůj otec nepotřeboval bravurní taneční číslo. Jsem v tuto chvíli volný... a nějaký ten měsíc společné jízdy by mohl... nám dvěma... rozumíš, Helenko, nám dvěma... vynahradit... oč nás připravila spekulace rodičů..."

Paolo se k ní naklonil přes stůl a říkal ta slova tišeji, s potlačovaným ohněm vášně. A jeho velké, temné oči žhavě ulpěly na Helenině tváři. Cítila, jak se rdí, jak jí začíná srdce bušit, jak jí prsty přebíhá palčivé chvění. Ale přemohla se, a sklopivši oči ke stolu, řekla hlasem stísněným:

"Paolo, s tím nepočítej. Otec nemůže nikoho přijímat".

Přiklonil se k ní blíže.

"A nemohl by někoho propustit? Uvaž... byli bychom si nablízku... byli bychom spolu... vždy by se dala najít chvíle, kdy bychom byli sami... Paolo a Helenka, dva, kteří patří sobě..."

"Ne, ne, ne" vyrazila Helena ze sevřeného hrdla, "nezačřínej s tímhle, Paolo, nemysli na tohle. Je to nemožné. Otec nikoho neprospustí a nikoho nepřijme".

"Ani kdyby ti to přál tvůj muž?"

"Můj muž by nic takového nechtěl".

"Možná, že ano... kdyby mu to Helenka ve vhodné chvíli pošeptala. Všichni manželé mají svůj okamžik slabosti, kdy chytrá žena u nich dosáhne všeho, co chce".

Heleně se zatajil dech, její rozčilení vzrostlo, ale nabylo nové podoby. Rodila se jí v hlavě myšlenka, že Paolo jí vemouvá nesmírnou špatnost a že je pro ni velmi ponižující, účastní-li se tak hanebné řeči.

"Nevím, Paolo... jaké ty máš zkušenosti se ženskými... s jakými ženskými... ale já nejsem ta chytrá žena, kterou máš na mysli".

Trochu se odtáhl, ale ještě se nevzdal.

"Co není, může být. Svěř se Paolovi a on tě naučí ovládati muže".

"Dost", vybuchla Helena prudce, "už ani slova o těchto věcech. Vede se ti špatně?"

Paolo se vzpřímil na židli a jeho oči pohasly.

"Špatně? To snad není to prvé slovo. Paolovi se nikdy nevede špatně. Paolo má čtyři tanečnice, čtyři krásné, svůdné tanečnice... obdivované mužským světem... a proto se mu nikdy nepovede špatně".

Helena vytřeštila na něho oči. Objevovalo se před ní cosi obludného, nač nikdy ve svém počestném životě ani nepomyslila.

"Nicméně jsou kalamity, jsou nesnáze, profesionální nesnáze, rozumíš? Pracovali jsme v Bukurešti, bylo to velmi výnosné, ale tu noc před odjezdem jsem se zaangažoval v kartách, můj bože, vypadalo to, že odtamtud vyjdu jako boháč... a ráno jsem měl s nouzí na cestu pro celou skupinu až sem. A měli jsme se dostat do Vídně. Angažmá tam jsem prohrál a jiné zde jsem nenašel. To se stává, že ano? Něco šperků jsme zastavili,a le to se hned projedlo a propilo. Ta děvčata jsou obratná a chytrá, pomohou si vždy ze dne na dena mně taky, ale jsou tu přece jen v cizím městě... nemohou řádně zabrat... nikdy nevybude na dráhu dál..."

"Kolik potřebuješ?" zeptala se suše Helena.

"Oh, prosím, Helenko, já o nic nežádám! Uozorňuji předem, že o nic nežádám! Jak bych mohl obtěžovat svou Helenku tak hanebnou věcí, jako jsou peníze!"

Paolo to pronesl trochu patheticky, potom však úkosem blýskl po ní očima a snížil hlas.

"Kdybys ovšem chtěla... sama od sebe chtěla... vypomoci starému kamarádu... mon Dieu, takové věci jsou přece mezi kolegy běžné, že ano... tedy snad sto florinků, sto zlatých... papá to ani nepozná..."

"Sto zlatých!" vydechla Helena. "Kde bych vzala sto zlatých!"

"Nu, ovšem, sto zlatých je mnoho, nesmírně mnoho. Já bych je byl také ani nečekal. Ale snad menší částka... snad osmdesát... snad šedesát... snad padesát... pro hocha, který tě miloval... který tě miluje..."

Helena se otřásla. Kdyby tohle aspoň nebyl vyslovil zároveň s cifrou penez! Zvedla se prudce, zaváhala, pak popošla ke skříni se zásuvkami. Vytáhla jednua vyňala ode dna dopisní obálku, načež se obrátila k Paolovi.

"Nevím, kolik tam je. Schovávala jsem si tam některé úspory pro dítě. Je to všecko, co já sama mám. Vezmi si to".

"Prosím, Helenko, od tebe to mohu vzít. dávné přátelství, že ano? Přepočítávat to nemusíme. Čestný dluh, bude samozřejmě splacen při první příležitosti".

Paolo nedbale vsunul obálku do kapsy.

"Je mi líto, že jsem tě našel v takové situaci. Neměl jsem ani tušení o špatném stavu podniku. Inu ovšem, papá už je stár a Vašku... Vašku nebyl pravý muž pro tebe a pro Cirkus Humberto. Co uměl, všecko jsem ho naučil já. Já byl ten pravý muž, Helenko, a ne Vašku. Se mnou bys byla bývala jinak šťastna... Paolo umí udělat ženu šťastnou a veselou..."

"Paolo, prosím tě, mlč o tom, co bylo, a nemuč mne!" zaúpěla Helena. "Měl bys... měl bys snad odejít... Vašku se může každé chvíle vrátit..."

"Oh, nerad bych se s ním setkával zbytečně..."

Paolo se zvedl. Helena povstala. Pokročil k ní, podal jí ruku. Přijala ji. Stiskl ji lehounce, pak pevněji a pveněji. Žár z něho přecházel znovu na ni. A náhle, po chvilce mlčení, přiklonil se k ní a prudce, vášnivě zahovořil tichým, hebkým hlasem:

"Helenko, Helenko, sne mého mládí, jediná vyvolená mého života, jak po tobě toužím, jak po tobě prahnu! Jsem v bídě, ale jen proto, že jsem ztratil tebe, která jsi byla mou nejmocnější oporou. Vrať mi ten krásný život, učiň sen skutečností, překonej hloupé předsudky vnějšího světa, které nemohou platit pro nás dva! Já tě miluji a ty mne taky ještě miluješ, vidím to na tvých zavlhlých očích, na tvých řasách, na tvých víčkách! Jak jsi Krásná, Helenko moje, jak jsi vábivá, jak všecka voníš mladou touhou! A já, Paolo, tvůj Paolo, volám celý život po tobě, a teď, když jsem tě našel, když sjem tu spolu sami dva, nemůžerš mne odehnat, vždyť je to velké, nesmírné štěstí, které se k nám blíží..."

"Paolo... Pa-o-lo..." vzlykala Helena v nesmírném vrušení, jak se k ní stle úže přibližival.

"My jsme si určeni, Heleno, jen my dva, nikdo jiní než my dva patříme sobě, hleď, jak tě hladím, jak je to krásné... odlož to, co máš v ruce..."

Paolo ji vzal i za levici a lehounce z ní odebral, co v ní svírala. A jist si svým úspěvhem, usmál se opovržlivě:

"Punčocha... ubohá Helenka, královna, která musí spravovat punčochy pro takového tuého komedianta, jako je Dablkau... nebo pro jeho dítě..."

V té vteřině odskočila od něho Helena jako ocelová vzpruha a hlasem, který jí rozčilením přeskočil, vykřikla na něho:

"Pryč!"

Ale Paolo nepochopil, jaé chyby se dopustil, že jí připomněl její dítě. Jako řemeslnýs sváděč žen se domníval, že ji zlomí svou prudkostí:

"Nikdy!" odpověděl na její "pryč" a vrl se za ní s rukama vztaženýma. Helena bledá rozčilením couvala ke stolu, uchopila jezdecký bičík a práskla ho po tváři.

Zařval bolestí, zapotácel se, chytil se za tvář, couval ke dveřím.

"Bestie", syčel pak pln nenávisti, "bít Paola, jen bít a bít! Po tátovi dcera!"

"Ven!" vykřikla Helena už pevně a rozhodně, jako by stála tváří v tvář šelmě.

"Jdu", zasoptil Paolo, "jdu, ale splatíte mi to... vy všichni... Dablkauové!"

Dveře za ním zapadly. Helena stála dlouhou minutu jako solný sloup. Pak odhodila bičík a zhroutila se na židli v křečovitém pláči nad koncem svého jediného snu.

XI

Hagenbackové se možná jen řídili biblí, když prorokovali Vaškovi sedm hubených let, ale jejich věštba se skutečně shodovala s pravdou. Tak nějak na sedm let se to protáhlo, než se rozkývané poměry ustálily a než mohli sensálové burs, prokuristé bank a správní radové akciových společností hlásat rozbřesk nové konjunktury. Ale pro Cirkus Humberto vlekla se strastná léta nuování ještě dál, přitažený opasek nebylo možno povolit. Úrok vydatně mrvil jejich dluhy, že se jim plevelily jako kokotice. Obchody se už hnuly, stan býval zas natřískán, ale oni pořád jen vyráželi klín klínem. Rozmrzelý a rychle stárnoucí Berwitz láteřil, jaká je to mizerie, že jediné překvapení, které nečekaně přijde, jsou škody a ztráty a nikdy žádný nenadálý zisk. Vašek sledoval průběh jejich obchodů chladnokrevněji a viděl přesně, kde je chyba. Vozili s sebou příliš mnoho zvěře. Berwitz, zamilovaný do svého podniku, nakoupil na sklonku konjunktury tolik drahocenných zvířat, že nyní nestačili na ně vydělávat. Stan se nezvětšil, vstpné se nezměnilo a oni měli šest slonů místo jednoho, vozili dvanáct tygrů místo tří, osm lvů místo pěti, sedm medvědů místo čtyř a podobně byla rozmnožena i drobná zvěř menažerijní. Pane, to bylo chřtánů, které třikrát denně řvaly o nakrmení. Ale nešo jen o tuny sena, čtvrtky zabitých koní, pytle obilin a hromady řípy a mrkve, přírůstek klecí znamenal víc vozů, tažných koní, víc kočí a krmičů, víc správek, víc mazadel, víc mýtného a mostného - všeho víc ve výdjích a a ni haléř víc nad maximum starých příjmů. Tu byl kořínek jejich vytrvalé tísně, ale před Berwitzems e o tom nesmělo ani hlesnout. Vašek úsporně hledal prostředky, jak to spravit, a našel jen jeden jediný, který neznamenal ještě spásu, ale mohl aspoň trochu zlepšit jejich poměry. Ubrat v programu nesměl, připadl tedy jednoho dne na myšlenku, že naopak něco přidá, ale za zvláštní vstupné.

Tchán se i proti tomu vzpíral, ale Anežka pochopila, že je to šťastný nápad, a prosadila jej. Mohl tedy kteréhosi dne Vašku vylásit, že k dosavadnímu programu přibude kouzelník, který však bude pracovat samostatně, ve vzláštním představení, po skončení produkce. Cirkus přijal novotu s netajeným reptáním a Vašek viděl, jakáje to nevýhoda, mít v podniku samé staré lidi, kteří už ztratili duševní pružnost a chtějí mít všecko beze změny v navyklých, ustálených formách. Nejvíce remcal starý Malina.

"Náš mladý se zbláznil", bublal každému na potkání, "co je to za nápad, brát si do domu kouzelníka! Takových drahých věcí se tu povaluje a on přivede člověka, kterému čáry máry fuk všecko zmizí pod rukou!"

Připadalo mu to jako hotové neštěstí.

"Takový chlap", vykládal mladým tenťákům při večeři před osmičkou, "takový chlap, který si dovede vytřepat hrst zlaťáků z nosu, nemusí vůbec vystupovat a ujídat chleba jiným".

"Ale direktor ho bere", namítali hornosněženští stavěči, "právě proto, aby nám něco přivydělal".

"Proč si ho tedy nevezme do kanceláře", trval na svém Malina, "ať si ho engažuje, aby mu každý den natřepal mísu dukátů, ale ať nám ho nedává do manéže".

"Strejdo", smáli se sněženští kluci, "snad si nemyslíte, že kouzelník čaruje doopravdy?"

"Mlčte, holobrádkové, starého Malinu nebudete poučovat o tom, co je to kozelník. Právě proto, že je to samý podvod, nepustl bych ho mezi poctivou cirkusáckou práci. Já je, panečku, znám, já už jich něco viděl. A nejhorší byl ten profesor. Třicet let už po něm koukám, kam přijedeme, ale chlap jako když se vodčarje. Ten už vůbec ani v Evropě nemůže být, to bych ho přece někde při nějakém šivndlu dopadl".

"A co vám proved, strejdo?"

"Jen si to představte. Vedle nás si nějaký člověk najal prázdnou boudu a polepil ji plakáty. Koukám a čtu: Vrchol černé magie, profesor san Domingo z Akademie tajných věd v Argsyrocastru. Co prej svět ještě neviděl, to všecko že on předvede: zmizení dívky v plamenech, přeměnu stré ženy v koně, vyčarování čtyřmetrového hada ze slepičího vejce, zmizení muže v kufru, zjevení šesti hurisek z machometánského ráje..."

"A na tohle vás nachytal..."

"Kušte, cucáci, na žádné hurisky mě nenachytl, ale na tu přeměnu báby v koně. To jsem si řek, Vendelíne, to by nebylo špatné, každou chvíli musí Humberto kupovat kobylu, koukni se na to, jestli by to nešlo udělat ze starých bab. A já, pan Malina, mezulán a trouba, jdu a dám marku padesát profesorovi z Argyrocastra, abych seděl v první řadě a všecko řádně viděl".

"A udělal z báby koně?"

"Ne - ale z chytrýho mužskýho vola, to jo".

"A jak to bylo?"

"No, bouda byla na tu reklamu natřískaná. Na jevišti stál kufr a ten profesor vyzval někoho z obecenstva, aby se dl do kufru uzavřít, že jako první číslo provede zizení muže. To se ví, žádnej řádnej mužskej nechtěl jen tak pro nic za nic zmizet, ale nějakej kluk se špatným svědomím se našel a vlezl nahoru. Pak ten profesor vyzval několik pánů, kteří se vyznají v balení, aby přišli a kufr zavřeli. To tedy jsem šel s sebou. Bylo nás tam asi deset, pakeři od špeditérů, kočové, zámečníci, jeden brašnářskej tovaryš, zkrátka samí špecialisti. Kluk vlel do kufru a my kufr zamkli, pak jsme jej převázali provazy a řetězy, křížem kráže, uzelna uzlu, na řetězy jsem dali zámek, na konec provaů pečeť, no, byla to práce, že z ní mohlo být tomu profesoru ouzko. Ale on vzal jen velký ubrus, hodil jej přes kufr, čaroval a prohlásil, že kouzlo je hotovo, že muž zmizel. My se, toť se ví, vrhli na kufr, rozdělávali uzle, odemykali zámky, hráli jsme si s tím snad čtvrt hodiny".

"A zmizel ten kluk?"

"Ne, kluk tam byl, napůl udušenej, ale kdo zatím zmizel, byl pan profesor San Domingo z Argyrocastra. A s ním celá kasa. Já myslel, že nás deset na podiu lidé ještě zbijí, běželi na nás, že jsme s kouzelníkem smluveni. Od těch čas po něm pasu, aby mi vrátil marku padesát, ale jak povídám, dočista nikde ho není, buď je zavřenej, nebo má zakázanou Evropu. Inu, mágie - to je mi čisté řemeslo".

Vašek se dovídal o řečech, které vede Malina, a ačkoli se jim usmíval, zašel si za ním, aby ho uklidnil. Cirkus Humberto opravdu vynikal tím, že se v něm lidé nehádali, že tam byl stálý vnitřní mír a ochotná součinnost. Teď, když se tak dlouho nuzovali a kdy se leckdy gáže vyplácely na pokračování, byli všichni nějak podrážděni a Vaškovi záleželo na tom, aby udržel starou harmonii. Malina byl polichocen, že "mladej" za ním přišel, uznal a pochopil Vaškovy vývody, nicméně na jedné námitce setrval.

"Kouzelník", řekl nakonec jako své poslední slovo, "patří do pouťové boudy a ne do manéže. Na žlutý talíř má přijít poctivý výkon a žádné šejdířství. A kouzelnictví vůbec není pro kulatou práci, kde mu bude vidět, co tahá ze šosu".

Tyhle námitky Vašek uznal a dbal na to, aby kouzelník prováděl triky, které bylo možno kontrolovat se všech stran. Ukázalo se pak, že přídavkové představení byla správná myšlenka, která začla hned vynášet slušné zisky, ale že kouzelnictví opravdu se v manéži nemohlo zplna uplatnit. Vašek se proto brzo s kouzelníkem rozešel a místo něho angažoval indického fakira.

"Teď je to v richtiku", pochvaloval si Malina "chodit po řeřavém uhlí a lehnout si na hřebíky, to není žádné kouzlo, to patří do fochu. Jen kdyby nebyl ten chlap tak vychrtlý a nechodil tak nehej. Oni si pak lidi budou doopravdy myslit, že v Cirkusu Humberto nemáme co žrát".

Taky Berwitz byl s fakirem spokojenější, protože mu mohl přidat k produkci něco ze svých režijních kouzel z pantomim. Kdo však se jeho příchodem strašně pohoršil, byl pan Arr-Šehir. Prohlásil, že fakir je z nečisté rady a že všecko, čeho se dotkne, je pro něho, Arr-Šehira, poskvrněno. A vášnivě naléhal, aby se po každé fakirově producki piliny v manéži přehrabaly, aby jeho sloni nevstoupili na místo, které fakir svým tělem zválel. Vašek se ho pokusil ukonejšit, ale stařičký Arr-Šehir byl tentokrát pln bolestných výtek.

"Ach, Vašku, mladý příteli", naříkal pod svými brýlemi, "po prvé jsi mne v žití zarmoutil, po prví jsi mne neuposlechl. Nadarmo jsem ti vyprávěl povídku o moudrosti starých a klamné sebedůvěře mladých".

"Ne nadarmo, Arr-Šehire", odpověděl mu Vašek už trochu rozzloben, "ale když vy všichni staří a moudří jste nedovedli najít pro Cirkus Humberto nové prameny, musil jsem je najít já mladý a nemoudrý. Tvoji starci tehdy připadli na osla, já jsem přivedl fakira. To je celý rozdíl pohádky a života".

Arr-Šehir se na něho lítostivě podíval a zmlk, ale trápil se a byl nešťasten. Fakir pískal každého večera kobrám, propichoval si tváře a jazyk jehlicemi, válel se ve střepinách skla a tancoval na žhvém uhlí a ve dne vytepával v nějakém koutku bronzové popelníčky, které večer prodával publiku, rozdíleje se o zisk s pokladnou cirkusu.

"To není žádný fakir", vykřikoval histericky Arr-Šehir, "je to docela pilný, pracovitý člověk a poskvrňuje náš stan".

Ale fakir opravdu vábil evropské diváky, často přes polovinu obecenstva si ochotně připlatilo na jeho produkci a Frans Steenhouer si liboval, že je to bytelný pramen příjmů. Steenhouwer miloval ve svch statistikách názornost, a proto předvedl fakirovu užitečnost tím, že vypočítal a vykreslil, že uživí jejich šest slonů. To se nějak doneslo Arr-Šehirovi, který se zhroutil a dostal žloutenku. Čtrnáct dní ležel ve svém voze a téměř nejedl a Vašek Karas musel převít číslo se slony. Po čtrnácti dnech přepadla Arr-Šehira hrůzná myšelnka, že snad fakir teď dochází do sloní stáje; jak byl sláb a rozbolestněný, dal se Arr-Šehir přenést ke slonům a ležel u nich v seně, hlídaje ve dne v noci, aby tam fakir nevstoupil a neživil slony.

Každou maličkostí, která se v cirkuse přihodila, přibývalo Vaškovi starostí i práce. Měl v první části pořadu hlavní jezdecké číslo a zakončoval první půli skokem smrti. Ke konci představení předváděl postupně medvědy, lvy a tygry, nyní si přibral ještě předchozí číslo se slony. Práce se slony byla celkem pohodlná, byli znamenitě secvičeni a na šstěstí nebyl mezi nimi žádný výtržník, žádný vzpurník, který by ohrozil produkci. Vašek ovšem věděl, že co není, může být, že v kterémkoli údobí říje může se některého zvířete zmocnit zuřivost a pak se teprve objeví risiko tohoto krotitelství. Věřil však především v sebe. Nikdy nijak slonům neublížil a nepřivodil si hněv žádného z nich. to byla jeho první jistota, neboť ze všech historií o nehodách se slony si zjistil, že téměř vždy šlo o sloní mstu na někom, kdo jim způsobil bolest a křivdu. Paměť a rozmysl těchto obrů byly až neuvěřitelné; krotitelé a cvičitelé, s nimiž se setkával v Hagenbeckově obchodě, mu často vyprávěli, jak některý jejich slon i po třiceti letech poznal stájníka, který mu kdysi ublížil, a jak nepohnutě vyčkával celé měsíce, až přišla chvíle, kdy mohl toho nešťastníka celým tělem přirazit ke zdi nebo si ho povalit pod nohy a rozdupat. To Vašek měl svůj poměr k nim jasný. Vyrostl při Bingovi, znal psychologii slonů, nikdy jim nepovolil v žádné jejich zvůli, ale nikdy jim neukřivdil. Věděli o něm, že je spravedlivý jako Arr-Šehir a že je chrání od pohrom, kterých se báli. Nejhroznější pro ně byla krysa nebo myš; vklouzla-li jim někdy do stáje, přiváděla je do šílenství, v němž byli s to rozbít všecko kolem sebe a v panice uprchnout. Však také Arr-Šehir byl zázračný krysař a myšiov, uměl prutem zabít myš v běhu a stavěl na ně znamenité pasti. Ale když k stáří ochaboval, přidal Vašek do stáje párek mladých teriérů, Whisky a Brandy. První čas se jich sloni báli, jejich štěkot a ňafání je znervosňovalo, ale když pak viděli, jak teriéři bojují s potkany a jak chytí každého zabloudilého hraboše, uklidnili se a dokonce je velmi milovali. A věděli, že Whisky a Brandy jsou psíci Vaškovi, že Vaška uctívají jako nejvyššího pána a že právě Vašek je učí, aby na nové štaci prohledali každý kout, není-li někde v půdě myší dírka. Se slony tedy byl Vašek zadobře a imo to tu byl Bingo, třímetrový kolos, nejstarší, nejmohutnější a nejmoudřejší z nich, Bingo, který zbožňoval Vašku od dětských let a poslouchal ho na zaeptání. Bingo, "černý partafír", jak mu říkali Češi v podniku, šel vždy první a ostatní chodili v řádce za ním, jeden se druhého držíce za ocásek. Šel první, ale vždycky věděl, co dělají ti druhí, a bylo-li někdy potřebí zřídit mezi nimi pořádek, Bingo na kývnutí zakročil. Mladí a menší dostali napráskáno chobotem, na starš a silnější šel ranou čelem do boku; a jeho údery byly tak důkladné, že provinilci úzkostně troubili o milost. Stávalo se to zřídka, řže musel mezi nimi policajtovat, ale někdy se rozdivočili ve stáji a nebylo možno je uklidnit. To bylo zvlášť, když se jim podařilo něco ukrást a schovat. Pak se v nich probudila klukovská radost z darebáctví, podávali si rychle kořist od chobotu k chobotu, kryli ji, vzpínali se a řvali. A někdy se zapomněli v manéži, když jim publikum v lóžích nastrčilo zvlášť půvabné pamlsky, zelnou hlávku například nebo kytici z mrkví. Jinak měl Bingo v partě pořádek a Vašek se mohl na něho spolehnout.

Převzíti vystoupení se slony nedělalo Vaškovi žádné potíže, ale když už je měl a když se ukazovalo, že Arr-Šehir si poleží dost dlouho, přemýšlel Vašek, co ještě s nimi provést a jak předvádění zdokonalit. Na složité cviky neměl kdy, nejvíce denního času musel přece věnovat šelmám. Vymysle si aspoň svůj přídavek: na potlesk přivolal Binga a Ali Babu, oba největší obry, dal přinést vysokou americkou trampolinu a sám pak batúdovým skokem přeskočil ty dvě hory masa, překlopiv se přitom v dvojím saltu.

Jeho energie se zdála nevyčerpatelná. Čím více byl Petr Berwitz zkrušen neblahým vývojem obchodů, tím houževnatějis e Vašek zabíral do vlastního řízení cirkusu. Nejmenován a nenastolen přejímal rozhodování prostou svou pohotovostí. V nejhorších letech se projevil pevný a pružný jak ocel. Když s zdálo, že se všecko hroutí, chodil Vašku mezi pokleslými a říkal s jasnou tváří:

"Ještě nám zbývá jedna věc, v níž nás nelze porazit: dělat znamenitý cirkus".

Vašek to jen neříkal, Vašek to dělal. Od úsvitu se vrhal do práce, žádný výkon neušel jeho pozornosti, všude hledal zlepšení a zdokonalení. Cirkus Humberto měl v každém oboru mistrné lidi, kteří dávno dospěli vrcholných výkonů. Ale právě tato jistota a řemeslné denní opakování způsobily, že se vecko nějak zmechanisovalo. Pracovalo se bezpečnou rutinou, nikoli ohněm nových zápasů. A Vašek cítil, že je to třeba osvěžit novmi pokusy a řže v publiku přibývá lidí, které víc zajímá usilování o novotu než mistrovství ve staré formě.

To tu je například šašek Hamilton. Posud ještě bezvadně dělá všecko, s čím sem přišel, i to, co zde v prvních dobách vypracoval. V dlouhém šosatém fraku a pytlových kalhotách běhá za cválajícím koněm, chytá ho za ocas, skáče na něho a padá v kotrmelcích na zem, kde se rozplácne jako žába. a když se konečně na koně vydrápe, sedí mu nad ocasem pozpátku jako zoufalá opice a publikum řičí smíchy, kdy už zase sletí. Nebo přijde v karírovaných šatech s červenou šošolkou vlasů na pleší, postaví si ze židliček celou vilající se pyramidu, vyleze si na ni, vytáne malé housličky a hraje, hraje, hraje, jedna židle po druhé pod ním vypadne, všecko se to rozsypává a on nakonec leží v troskách rozkládajících židlí, i housličky se mu zlomily i smyčec se rozvrátil, ale on hraje, hraje, hraje. Nebo přijde v slavnostním šaškovském úboru, poset třpytivým flitrem, tvář i celou hlavu úplně bílou, a dělá dvé žerty s hudebními nástroji a nakonec naodobí domácí zvířata. Kerholec to mezi Čechy pojmenoval "Na tom našem dvoře" a ředitel Berwitz považuje tu imitaci za největší zázrak. Třicet let to Hamilton předvádí a třicet let si ho chodí Berwitz od hardiny poslechnout a denně se chechtá, jak Hamilton kdáče, kokrhá, kejhá, chrochtá, bučí a řehtá. Denně ho pak při návratu popleská po ramenou a dobrák Hamilton denně říká lidem u gardiny:

"To je moje nejtěžší číslo - jenom ten flitr na šatech váží devět liber".

Toť se ví, maličkosti se ve výstupech Hamiltonových změnily míval přece ještě jedno číslo s divokým oslem, ale osel zašel a Hamilton nenašel nového se stejným talentem ke kopání a kousání. Vycvičil si prase, ale prase po letech dostalo červinku a kočové, kteří je měli zakopat, si náramně na něm pošmákli. Zkoušel to s oběma Modrovousy, ale nešlo to pro jejich nezřízenou žravoost, neboť po kařždé utekli z manéže k lóžím a žebrali. Nakonec vypracoval si číslo s oběma teriéry od slonů. Sestroji si šaty na zvláštní závěr s kusem kůže vzadu pod kazajkou. Whisky a Brandy byli brzo celí diví po této kůžičce, a když se do ní zakousli, jediným škubnutím strhli celý oblek a šašek Hamilton prchal manéží v dlouhé noční košili.

Všecko se tedy s malými variacemi odehrávalo po léta stejně, ale jaká změna se stala se samotným panem Hamiltonem! Když sňal své paruky a otřel do hrdů ličidlo, objevil se lidem v zákulisí jako předčasný stařec. Po léta už špatně trávil, jíst ani pít mu nechutnalo, v noci dostával bušení srdce, uby mu jeden po druhém vypadaly, a zakryl-li to umělým chrupem, nemohl schovat blednoucí a pomodrávající rty. Jeho někdejší hybnost a čilost zmizela s veselou náladou, cítil se stále mdlý a unaven. Většinu dne proseděl nebo proležel a pracovat mohl jen tím, že měl každé vystoupení nadřeno takřka do krve a že byl přesvědčen, vynechá-li jen jednou, že s ním bude zle. A už se toho konce bál. Od nějaké doby ztrácel zrak a to ho naplňovalo úzkostí. Neřekl nikomu ani slova, jen Kerholcovi se svěřil, protože musel mít někoho, kdo o tom vík a kdo mu připraví jeho skokanské a padačské nářadí na milimetr přesně, aby se při tom nezabil.

Kerholec důvěrně upozornil Vaška na toto tragické tajemství a oba pak s obdivem i s úzkostí sledovali statečného pana hamiltona, jak se odráží, letí a padá kalným přísvitem, jejž zrak kolem něho rozprostřel, letí a padá, nevěda nikdy jak a kam dopadne. Vrtěli nechápavě hlavou nad jeho předčasným stařectvím, nad nevysvětlitelným vyprcháním té překypující životnoti. Nemohli jako primitivové tušit, co by snad v oné době nebyl postřehl ani lékař: že pan Hamilton trpí vleklou otravou z běloby, kterou si denně natírá pleť, aby po celém šapitó svítil jeho smích.

V očích Berwitzových Hamilton ještě pořád konal svou povinnost. V očích Vaškových Hamilton, chudák, dělal už jen svou povinnost. A Vašek se ve vší tichosti staral, kde by našel nástupce. Hotový muž s připravenou produkcí se jim náhodou nevyskytl, ale Vašek nechtěl spoléhat jen na náhodu.

"Náhoda nepřijde náhodou", říkával Kerholcovi, "náhoda nejradějizaboudí tam, kde je pro ni všecko připraveno. Vytvořme prostředí, v němž nám náhoda může dát nového šaška".

Kerholec neporozuměl hned této myšlence, ale porozuměl tomu, co pak Vašek dělal: všecky mladé lidi, které tu měl, hochy z Horní Sněžné i mladší kočí a stájníky, sehnal k společnému vystopení šaškovskému. Star Karas musel vyhledat groteskní kostymy, paruky a masky, co se jich našlo, a mládež byla svolána, aby si každý vbral svoje ustrojení. Vašek viděl hned, jak někteří jeví vrozený smysl pro komediantství, jak si rovnou vyberou věci, které vytvoří směšný celek, a jak se hned v tom přestrojení sami přetvořují, jak se naparují a pitvoří, jak lezou nebo poskakují už v jakési představě živé figury. Jiní stáli před kupami kostymů bezraděni, brali si to, brali ono, nic jimnesedělo a všecko na nich bylo cizí a falešné. Ti tedy byli vráceni ke své práci, ale ta první skupina se jednoho dne vyřítla do manéže, když se měla stavět mříž pro předvádění dravců. Neměli žádný zvláštní úkol, nebylo s nimi nic nastudováno, jen tak tam vlétli, tvářili se, že pomáhají, honili se, překáželi si a zase odběli. Ale lidé byli na pět minut upoutáni strakatostí jejich hadrů a některými opravdu komickými figurami. A když se to den za dnem opakovalo, už se objevovaly drobné hříčky, maličké zápletky fraškovitých situací, což všecko Vašek bedlivě od gardiny střehl a hned vzápětí ustaloval jako základ pro zítřek. Žádný velký clown se z toho ještě nezrodil, ale začalo to být číslo: charivari paňáců. A Cirkus Humberto měl víc o jeden prvek živé, nesoputané a stále se obrozující komiky.

Takové podnětné, opravdové a kontrolní práce měl Vašek v cirkuse plno. Když nemohl změnit vnější běh cirkusových věcí, přenechával je Berwitzovi Steenhouwerovi a sím se oddal zlepšování vnitřníu. Vyznal se ve všech oborech, měl oko od mládí vycvičeno pro dokonalost, v jeho mozku zůstala živá fantasie hocha z lesních samot, který se hravě domýšlí, co jiným zůstává utajeno. A niky nezapomněl na poučky, které kdysi tak hltl se rzů nebožtíka pana Wollschlägra. Koně i šelmy sledoval při produkci i při cvičeních nejen jako cvičitel, ale především jako vychovatel. Viděl, že každé zvíře á k něčemu schopnosti a v něčem zálibu, už se těch náklonností chytal, už je zesiloval a už si kombinoval, do jaké formy by je měl přiodít, aby to bylo nové efektní obohacení společné práce. Ošetřovatelé zvěře, kteří se domnívali, že dokonale znají své chovance, i ostatní personál, který věřil, že všecno, co bylo možno vytvořit, je už hotovo a že něco nového může přijít jen zvenčí, ti všichni žasli nad objevy, které během tří čtyř let Vašek v dosavadním stavu učinil, a kolik nových prvků do produkce přinesl.

Stejně pozorně sledoval i své lidi, zvláště mladé, podněcoval je k hledání a zkoušení, pochválil jim každý dobrý začátek, pomáhal, radil, ukazoval. Z hravosti dětí a ze zálib dospělých se rodily nové triky, které Vašek dovedl příležitostně zasadit do produkce, zlepšit jimi efekt, posílit sukces. Nic nesmělo u něho porobíhat mrtvě a mechanicky, každá minuta muela být naplněna akcí nebo hrou; pradávné cviky, jež se provozovaly po celé generace jako klasická čísla cirkusáckého kumštu, vycházely nyní z jeho školení v nebývalé plnosti a okrouhlosti. Dbal ovšemi na zevní vzled, kombinoval kostymy, hledal harmonii mezi výbavou koňů a ustrojením jezdkyň, odstraňoval šeijaké zastaralé líbeznosti z jejich úborů a získal si úplně srdce paní majorky von Hammerschmidt, když jí dal na starost, jak podle jejího vídeňského vkusu obléknout dámy a pány při jezdecké čtverylce, aby vypadali opravdu jako lidé z nejlepší společnosti.

Těšily ho ty drobné neosobní úspěchy, ale všecky by je dal za jedinou věc, která se zcela vymkla z jeho dovedných, tvořivých rukou: kdyby dovedl své schopnosti přenést na svého synka. S Petříčkem rostlo mu po boku bolestně utajované hoře. Byl to rozkošný hošík, tichý a úsměvný, ale slaboučký a stonavý. A když se vykřesal z prvních nemocí a začal pobíhat s kluky Kerholcovými kolem maringotek, ukázalo se, že je nesmírně bojácný. Bál se lidí, vyděsil se i při prudším vykřiknutí, ale především měl neskonalou hrůzu ze zvířat. Kolikrát se Vašek nebo Helena pokoušeli přivést ho do stájí nebo k opičkám a k papouškům, kolikrát před ním hladili své zamilované koně a psy, kolikrát ho lákali k ovečkám nebo ke kozlu Modrovousovi - marné to byly pokusy, po každé se jeho očička zaplnila ůrzou a zděšením, tvář se semkla ke křečovitému pláči, a mohl-li se jim vymknout, vyrazil a utíkal k stupínkům maringotky, kde se teprve na plošince u dveří cítil trochu bezpečným. Celá rodina byla z toho nešťstna, předháněli se v nápadech, jak přemoci jeho bálivost, zkoušelo to příklady, domluvami, lákáním, sliby a dary, pohádkami, hrou i hračkami - marně. Zprvu je klamala ta jeho milá a půvabná roztomilost, že si nevšímali vady, která se už projevovala. Vašek, který byl z chovu dravčích mláďat zvyklý pohorně hledat a objevovat základní vlastnosti jejich vrozené povahy, první s bolestí zjistil, že má syna, který e naprosto nehodí k životu v cirkukse. Pak na to přišla babička Anežka, pak ostatní, a všichni bezradní stáli nad děckem a udiveně se ptali, čí je to dědictví v krvi. Po Karasovi to nebylo, po Berwitzích a po Humbertech taky ne. Anežka však připouštěla, že může to být z její rodiny, mužští u Steenhouwerů že bývali urputní puntičkáři v úřadě, ale nevalní hrdinové mimo něj. Vašek si vzpomněl na historky o příchodu strýce Steenhouwera do Cirkusu Humberto a s lítostí připustil, že u jeho Petříčka je to něco podobného.

Rodina se utěšovala, že to snad lety přejde, že hoch z toho vyroste, ale Vašek byl skeptický. Nekazil ženě a rodičům naději, mlčel a ochotně spolupůsobil při všelikém otužování Petříčka, sám však si říkal, že strach je základ syovy letory a že zůstane v něm, jako se lekavý tygříček nestane ničím jiným než nervosním, nevypočitatelným tygrem. Petřík chodil pak už v zimních měsících do obecné školy, od jara ho do podzimu učili doma, otec, babička, strýc Frans. Tu si Vašek nemohl naříkat, byla to bystrá hlava, které šlo učení lehounce a která i za neklidného kočovného života hravě předháněla učivo svého ročníku. Ale také tyto radostné úspěchy utvrzovaly Vaška v přesvědčení, že Petřík neroste pro cirkus a že by zničil jeho duši, kdyby ho násilím nal k cvikům, které mu byly odporné. Byl z toho pro Vaška trvalý tichý smutek, neboť jako každý táta byl by nejblaženější, kdyby v dítěti viděl ožívat vlastní svoje dětství. Lítost ho přepadala, když se díval na dravé kluky Kerholcovy, jak se drápou na koně, jak se cvičí ve stojkách a ve skocích, jak se dřou při stavbě šapitó. To bylo jeho mládí, to byl podle jeho představ nejblaženější svět dětství; a proto jen s předstíraným nadšením naslouchal ve voze svému synkovi, když zvedl hlavu z knížek a odříkával zpaměti celé jejich stránky. Helena byla tím uchvácena. Byla snad dokonce hrda na to, že její dítě roste k něčemu daleko vyššímu, než je jejich cirkusáctví. Vašek tuto věc u ní nemohl pochopit. Vysvětloval si, že to má asi po starém Berwitzovi, to dychtění po panské slávě a po okázalejším vystupování. Nebránil jí v tom, ale cíti, že život Helenin nikdy zcela nesplynul s životem jeho, že je mezi nimi při vší vnější harmonii nějaká nevidtelná přehrada, ktrá jim brání v úplném a dokonalém štěstí. A pak se mu vždy, když si to v duchu rozebíral, vynořila v mysli Růženka. A Vašek, mávnuv rukou, šel do šapitó nebo do stájí dělat a robotit. Tam byl jeho domov nejvlastnější.

V těch letech, kdy návštěvy tak katastrofálně opadly, zůstali humbertovskému stanu věrni jen opravdoví znalci a milovníci cirkusu; a ti s obdivem a překvapením shledávali, že jeho výkony v krisi jdou vysoko nad bývalou úroveň. Mnozí z těchto ctitelů manéže měli své přátele mezi jejímu umělci; navštívili-li je a gratulovali-li jim ke krásnému pořadu, odpovídali umělci s uspokojením:

"Ano, to dělá Vašku".

Lidé z Cirkusu Humberto uznávali rádi jeho zásluhy. Vyšel z nich a nevzdálil se jim do uzavřenosti direktorského vozu číslo 1. Pohyboval se stále mezi nimi, zapjat do jejich života a snášeje s nimi jejich radosti i strasti. A právě tehdy, když bylo podniku zle, zůstával Vašku při nich, sledoval jejich útrapy a zařizoval vše, aby je umenšil. když se nemohly vyplatit plné gáže, Vašku dbal, aby rodiny s dětmi dostaly poměrně víc, a bezdětné ukonejšil bohémským žertem a vtipem. Onemocnělo-li některé dítě, Vašku se stále staral, jak se mu daří, a nejednou přivedl na své útraty do vozu lékaře. Někdy byli nehodami všichni rozmrzelí a rozvtekaní a každý v náladě je s tím praštit. Ale přišel Vašku, sám si zanaříkal, zaláteřil a nakonec se zachechtal, jaké jsou panstvo z Nemanic a na Žebráku, - a hle, najednou to byla veselá bída a lidé hned měli na ni kuráž. Byl direktorův, ale mohli s ním o všem pohovořit, na všecno našel radu a pomoc, a když nic jiného, aspoň laskavou útěchu.

S ním to šlo, prokousávat se nedostatkem a ještě mív t bídě sukces. To ti stří, zkušení cirksáci cítili, jak zvedl jejich produkci, a když je přátelé na jednotlivých štacích chválili, oč mají teď hezčí program, nebyli k té chvále lhosteni.

"Možná, že zítra nebudeme mít co žrát", říkali si s úsměvem, "ale bude sukces. Nemít co žrát a nemít sukces bylo by horší".

I za tuto poslední útěchu zlých dob cítili vděčnost k Vašku a nemlčeli o tom. Těžko je říci, kterak se cirkusák s cirkusákem potkává, ale jak všichni táhnou tím božím světem, všude mají nějaké své skryté křitovatky a veksle jak ta lesní zvěř. Všichni o sobě navzájem vědí, všechno si někde nějak navzájem řeknou. Vašku nebyl ještě ničím jmenován a už se o něm pod stany cirkusů a ve vozech menažerií po střední Evropě vyprávělo, že je to nejlepší direktor.

Deset dní zbývalo na podzim z letního zájezdu, když se k nim připojil pan Gaudeamus. Jeho práce se skončila, deset příštích večerů bylo pevně určeno a obsataráno, měl už jen provést vyúčtování. Počítali to se Steenhouwerem denně hodinku nebo dvě a pak se pan Gaudeamus volně potuloval po cirkuse. Po dlouhé době viděl zase zblízka práci Vakovu a poznával způsob jeho jednání. Pan Gaudeamus spatřil už noho věcí a pamatoval značný počet manéžových veličin, které zatím čs zakrl oponou nevděku a zapomenutí. Čím více teď sledoval Vaška, tím větší obdiv k němu cítil.

"Víte, Vašku, že máte přímo zázračný optimismus?" řekl mu jednoho dne po zkoušce.

"To mě těší", odpověděl Vašek, usedaje vedle něho na bariéru lóže. "A co to vlastně je?"

"Optimismus? Jak bych vám to řekl? Je to hluboká vír nebo prostě zásada, že se všecko nakonec podaří a že se člověk enmá dát otrávit dočasnými neúspěchy. To je tajemství toho úžasného rozmacu Ameriky. Každý Američan je optimista,který prostě věří na svůj úspěch a nepřipustí si, že by mohl ztroskotat. Vy jste takový Amerikán. Z vás to přímo září důvěrou v budoucnost. Každý jiá by se za těch poměrů, za jakých vy děláte Cirkus Humberto, už dávno vzdal. Ale vy bojujete, jako by se nic nestalo".

Vašek se díval, jak Helena nasedá na koně pak obrátil hlavu ke Gaudeamovi:

"Vy tedy myslíte, že má člověk naslepo věřit? A nezdá se vám, že by to byla tuze laciná jistota?"

"Snad mi nechcete, Vašku, tvrdit, že pochybujete o budoucnosti Cirkusu Humberto?"

Vašek pokynul vesele Helence, jak se rozjela, a zase se obrátil.

"A kdybych pochyboval?"

"Jakže, vy připouštíte ztroskotání?"

"Vám to mohu, barone, říci, vy umíte mlčet: jsem dokonce přesvědčen, že ztroskotání je blízké. Nemuselo by přijít, kdyby se tchán dal rychle pohnout k pronikavé změně našeho stvu zvěře. Ale nemůžeme s ním hnout. Upjal se k jedné záchranné myšlence a odmítá každou radu. Víte, co zamýšlí: prodat konstrukci a vydělat na pozemku. A la Kranz. Nevím,jestli e mu to povede tak, jak bychom to potřebovali. Nepovede-li se mu to, nadejde katastrofa vápětí, nevydržíme to. Povede-li se mu to, bude konec poněkud oddálen, ale zase neodvratný".

"Slyšel jsem však, že vaše spekulace s fakirem se velmi osvědčila?"

"Ano, ale tím jsme se uchránili jenom na čas. A držíme se nad vodou za takového odříkání, že to trvale nepovažuji za možné. Všecko se teď rychle opotřebovává, každá věc v tomto podniku už volá po renovaci. a na to nevybude ani s deseti fakiry. A musím přece počítat s tím, že dříve nebo později přijde nějaký náraz, nehoda, neúspěch, nezdar. Maličkost stačí a budeme na hromadě".

"Chápu, Vašku, to je mi jasné, když to říkáte vy. Ale řekněte mi, kde berete sílu, že pořád zůstáváte tak pevný, klidný, úsměvný? Optimista nejste, to už vidím. Co to tedy je?"

"Povinnost, barone, není nic?"

"Povinnost?"

Pan Gaudeamus si rozpačitě pohladil své nabarvené vousy. Povinnost... ovšem... sám kdysi přísahal císaři pánu a pak měl o tom promluvy k nováčkům... Ale kde to všecko je, jak daleko zpět, ve světě, který už pro něho neexistuje. Je to možné, že by ještě dnes, a dokonce v cirkuse, žil civilista, který se cítí jako voják pod přísahou? A dokonce pevněji pod přísahou... než prokázal kdysi... rytmistr Max von Schönstein?

"Hm... Vašku... vy jste tedy jeden z těch zázračných kapitánů z námořních povídek, kteří neopustí velitelský můstek, když loď klesá do vln, a raději zahynou se svým korábem?"

Vašek se na něho podíval a jeho oči se zaostřily jako krahujčí.

"Omyl, barone", řekl po vteřině, "maličký omyl v přirovnání. Má loď není tento Cirkus Humberto. Můj koráb je můj kumšt, barone, a ten netone".

XII

Den po té rozmluvě přišel pan Gaudeamus znovu za Vaškem.

"Přemýšlel jsem, mladý příteli, o tom, co jste i včera řekl", zahájil rovnou rozhovor, "a musím vám říci, že mi to imponovalo. Takhle zápasit, a možná, že bez naděje, saprlot, k tomu je třeba chrakteru. Jen jedno si nedovedu vysvětlit: jak jste se mohl s tak lehkým srdcem rozloučit s existencí Cirkusu Humberto? Vy přece jste už připraven na to, že tento podnik zahyne..."

"Ano. Ale ne s lehkým srdcem, barone, ne s lehkým srdcem. Je mi z toho naopak velmi smutno a vidím, že mi to dá v budoucnu velmi starostí".

"Tomu dost dobře nerozumím. Počítáte se zánikem cirkusu, věříte ve své umění a jistě se nemýlíte. Ale nač tedy smutek a strachy?"

Vašek neodpověděl. Otázka baronova se strefila do jeho nejskytějšího myšlení. Nerad o tom mluvil doma, natož před cizími. Ale často už cítil potřebu s někým se vyhovořit, aby prostě slyšel svůj hlas, vyslovil své myšlenky a zbavil se té tíže. Zde ten člověk byl takový dobrý důvěrník, srostl s nimi, přece žil mimo, byl zkušenýk muž a měl je rád. Už včera mu Vašek řekl víc, než původně chtěl, - ať tedy ví všecko.

Vašek vzal pana Gaudeama pod paží a vedl jej kousek dál, aby je nikdo neslyšel.

"Budu k vám upřímný, pane barone, a vy, prosím pěkně, si to ponecháte pro sebe. Nejtruchlivější stránka Cirkusu Humberto je v tom, že tento podnik nemá dědice".

"Jak to - jste tu přece vy, v plné síle a schopnější než kdokoli jiný..."

"Ano, já. Ale já už nemyslím na sebe. Já už myslím na toho příštího".

"Petříček?"

Vašek přikývl a mlčel. Bylo mu najednou hořko a teskno.

"Co je s Petříčkem? Hoch je přece zdráv?"

"Zdráv je, barone, ale není pro cirkus. Je to bázlivý hoch. Bojí se všeho kolem sebe a nejvíce se bojí zvířat".

A nyní vypověděl Vašek panu Gaudeamivi všecko své nahromaděné trápení s chlapcem, všechny ty marné pokusy probudit v něm trochu zájmu o svět, v němž vyrůstá, a jak hoch vytrvale zůstává mimo, a musí-li se s tím nějak setkat, jak je pln nervosního strachu a úzkosti.

"To je divné", pronesl po chvíli pan Gaudeamus, "váš syn a vnuk Berwitzův! Matka krasojezdkyně, babička vášnivá milovnice zvířat! Ale je pravda, že jsem se s ním nikdy nesetkal kolem manéže".

"Neříkám", dodával Karas, "že je to dítě k ničemu. Je to bystrý chlapec, důvtipný, přemítavý, lehce se učí, čte a píše česky i německy, možná, žed z něho bude znamenitý student. Ale dědic Cirkusu Humberto v něm neroste. Kdybych věděl, že mu toto dědictví musím zachovat, dovedl bych se vzepřít Berwitzovi a zmocnit se vedení. Takto však spíš myslím na to, nebylo-li by možno si zařídit život bez toho věčného ježdění. Obecnou školu mu můžeme v létě nahradit, ale kdyby měl hoch studovat, bylo by lépe, kdybchom i my se usadili na jednom místě. Ale to jsou ovšem těžké problémy".

"Hm", pokýval pan Gaudeamus hlavou, "v Hamburku se staví varietní divadlo. Velká budova, moderní, se všemi vymoženostmi. To by bylo něco pro vás. je to ovšem marné, tam bude podnikatel sám ředitelem. Vy o tom nic nevíte?"

"Ne. Nemáme ani zdání".

"Ale to jste měli vědět. Bdue to přece těžká soutěž pro zimní údobí".

"To je pěkné nadělení. Říkal jsem vám včera, že jeden náraz stačí. Možná, že to bude tohle".

"Nu, aspoň to nenastane hned. Do zimy nebudou s budovou hotovi. Pokud vím, nemohou začít dřív než na jaře a to vy už zase vyrazíte ven".

"Proč říkáte, barone, vy? Proč neřeknete my?"

Baron se rozpačitě usmál.

"Vám také, Vašku, nic neujde... Nu, však jsem proto už včera přišel za vámi. Vy jste člověk, který se umí koukat nepříjemnostem do očí. Nevím, zda bych to dovedl říci vašemu starému pánu. Zestárl za poslední léta víc, než se sluší. Povídal jste, že myslíte na to, jak se zařídit bez toho věčného ježdění. A já vám řeknu, kamaráde, že sámuž toho mám docela po krk. Každý den jiný hotel, jiná kuchyň, jiná ženská, to nemůže jít donekonečna. Moudrost stáří káře se omezit. Jeden dům, jedna kuchyně, jedna žena".

"Snad se nám nechcete oženit?" spráskl Vašek ruce.

"A to chci", prohlásil pan Gaudeamus sebevědomě.

Vašek se úkosem na něho podíval. Nu, na první pohed vypadal pan Gaudeamus náramně švihácky, ale kdo se naň koukl ostřeji, viděl, že na krásné vousy i vlasy spotřebuje množství ořechového oleje, aby je udržel bez šedin, že pleť je zblízka samá vrásečka a že oční víčka jsou už jaksi ochablá a zarudlá.