Cirkus Humberto

Nehybná žena zmlkla. Karas si přitáhl židli. Musel si usednout a zabořit čelo do dlaně: Vosátka, Ferenc Vosátka se vypravil do Střední Ameriky pro smrt. Leží tam někde mezi černými povstalci, neklidné české srdce, jež našlo pokoj a mír až pod žhavým nebem tropů.

V místnosti bylo hluboké ticho, jen z kuchyně sem doléhal odmřený cvakot nástěnných hodin. Karas je neslyšel. A když konečně pronikl jejich zvuk k jeho sluchu, přejel si rukou čelo a povstal.

"Paní Adélo", řekl pak hluchým hlasem, "neznáte paní Langermannovou?"

"Langermannová?" otevřela seržánka opět oči, "Langermannová? Není to ta, co byla na pohřbu Selnického?"

"Selnicki je tedy mrtev?"

"Ano. Umřel nám tady vedle, jak jsme říkali v Zátoce Jamaiské. Stěžoval si, že mu není dobře, a šel si zahrát pochod Radeckého. Hrál jej, ale nějak pomalu; a když přišel k tomu, jak vždycky zpával 'Radecký, Radecký, to byl hodný pán', padl hlavou do klapek a bylo po marši. Všecky noviny o něm psaly, že to byl dlouholetý kapelník Cirkusu Humberto. Ale na pohřeb přišla jen jedna stará paní s dcerou a seržán říkal, že to je paní Langermannová, která uctívá všecko, co je z Cirkusu Humberto".

"A kde bydlí, nevíte?"

"Nevím".

"Pokusím se ji najít. Mějte se dobře, paní Adélo, Bůh vás potěš. A až se vrátí... až se zase spatříte se seržánem... řekněte mu, že budu dbát jeho slov".

"Vyřídím, Vašku. Buďte bez starosti".

Pokývala hlavou trochu se jako usmála. Byl to jediný pohyb, jejž za tu dlouhou dobu učinila. Pak zase zavřela oči, a když Vašku odcházel, viděl ji opět sedící jako sochu nad hrobem.

Odpoledne po paměti vyhledal dům, kde bydlívala paní Langermannová. Vyběhl lehce ta čtyři patra, ale pak, když spatřil tabulku Frau Wwe Langermann, srdce se mu rozbužilo a v nohou cítil chvění. Pod tou tabulkou byla druhá, vyřezávaná v mosazi, na ní stálo Tim Jörgens. Karas zazvonil.

Zaslechl šramot, dveře se otevřely. Ohnutá stařenka v bílém čepečku vzhlédla k němu udiveně, pak si posunula brýle, pak zvedla ruce a zvolala:

"Mein Gott! Vašku!"

Kývl hlavou, pokročil a objal ji.

"Božíčku, je to on. Nu, pojďte dál, to bude překvapení. Růženka je doma a její muž taky. Ta bude koukat!"

Vašek musel prudkým zamrkáním přemoci slzy, když najednou byl v kuchyni a před ním Růženka, hubená, přepadlá, s ostrým nosem, zestárlejší a usedlejší, než odpovídalo jejímu věku. Vedle ní stál její muž. Tim Jörgens, vysoký šlachovitý blondýn řídkých vlasů a modrých očí, kormidelník přístavního parníčku Stellingen. Představily mu Vašku jako syna někdejšího podnájemníka a kamaráda z dětských her Růženčiných. Tim Jörgens ho přivítal srdečným stiskem ruky, paní Langermannová postavila na čaj a už se z prvních nejistot vyklubával rozhovor o historiích jejich dvou životů. Jörgens byl veselý chlapík, který každé vyprávění přisolil vtipem; a když vypil dvě sklenice čaje, který v jeho namíchání dopadl spíš jako grog, sáhl vedle pohovky, vyvlekl tahací harmoniku a začal k hovoru tiše hrát. Seděl s Růženkou na pohovce, Vašku s paní Langermannovou proti nim. A když se rozprávka vyčerpala, jal se Tim Jörgens zpívat: "Et wasen twei Kunnigeskinner..." Růženka se přiklonila k němu, ale z očí jí padaly slzy jak těžké perly a taky paní Langermannová se tiše rozeštkala. Vaškovi bylo z toho úzko u srdce. Cítil, že svým vpádem rozbouřil, co mělo už navždy zůstat utišeno. Blesklo mu hlavou, že o půl sedmé odjíždí vlak do Berlína. Podíval se na hodinky a začal se spěšně omlouvat, že už musí jít. Obě paní ho zdržovaly, ale Jörgens přijímal jeho odchod jako samozřejmost.

"Ne, děti, nesmíme pana Vašku zdržovat. Jízdní řád je jízdní řád, z toho není odvolání".

Loučení se dálo za nového přívalu slz.

"Vždyť on byl jako náš syn..." omlouvala se paní Langermannová Jörgensovi.

"I já vím, maminko", hlaholil Jörgens, "dětská přátelství, to je to nejkrásnější".

A doprovázeje pak Vašku ke dveřím, omlouval se mu při loučení:

"Z toho pláče si nesmíte nic dělat. Ženské jsou rozcitlivělé. To dělá to domácí štěstí".

"Aby vám zůstalo navždy!" řekl Vašku od srdce a stiskl mu naposledy ruku.

Seběhl dolů, vyrazil na ulici, za rohem zastavil drožku a dal se odvézt do hotelu. Cestou však na jednom místě zaťukal na kočího, aby zastavil. Spatřil lahůdkářský krám s koši vína ve výkladě. Vešel rychle dovnitř, vybral ten největší a nejbohatší, s rýnským, moselským a šampaňským, s čokoládou, datlemi, fky a pomeranči, dal obchodníku adresu paní Růženy Jörgensové, choti pana kormidelníka Jörgense, zaplatil, dojel do hotelu, rychle sbalil své věci a o půl sedmé seděl v rychlíku, který jej vezl ku Praze.

Teprve v jídelním voze si uvědomil, že vůbec nebyl v hamburském varieté a že po prvé nadiktuje strýci Steenhouwerovi falešnou položku do účtu režie.

X

Dva zlaté copy se zapletly v těžký vrkoč, do oušek vklouzly tyrkysové náušnice, ruka s pudřenkou přejela po hrdle a po čele a dvě vlahé oči se rozzářeně zhlížely v zrcadle, které obráželo mladou, kypivě baculatou postavičku, za níž mateřské ruce už natřásaly večerní šatečky ze světlemodrého hedvábí. Po prvé do tanečních hodin - to byl pramen opojivého rozčilení slečny Emilie Kostečkové i její matinky Marie Kostečkové, rozené Varhanářové, choti továrníka pánského prádla a kravat Jaroslava Kostečky v Praze II, Těšnov 17, sklad a detail Praha I, Celetná 47.

Když se obě dámy pozdě večer vracely z Linkova tanečního institutu, byla ještě dvě okna v první patře jejich domu na Těšnově ozářena.

"Tatíček nešel spat", pronesla paní Kostečková, "tatíček nás ještě čeká".

Opravdu, pan továrník Kostečka seděl bez kabátu a bez límečku, s vestou rozepjatou, v jídelně u poslední sklenice piva a četl Národní listy. Kruhový lustr se zelenými třásněmi, zavěšený na zelených šňůrách, osvětloval bílou plochu stolu s pohozenými ubrousky a měkce ozavřoval renesanční nábytek, plyšová sedátka a pohovku s tureckým vzorem v koutě. Když dámy vstoupily, spustil pan Kostečka plachtu Národních listů a ve světle lustru se objevila jeho protáhlá tvář se skřipcem na silném nose, s pěšinou uprostřed kroužících se vlasů a s dlouhým hnědým plnovousem, který se jemně vlnil pečlivou prací kadeřnickou.

"Tatíčku, to ti to bylo krásné!" zvolala Emilka ve dveřích, a rejdíc po pokoji, vyprávěla překotně o blažených zážitcích prvního večera. Nechali ji vymluvit a pak ji poslali spát. Byla velmi rozčilena a stle objímala matku, která ji hladila a líbala.

"Já tu čekám, maminko", pronesl pak pan Kostečka k manželce, poťukávaje skřipcem na stůl, "abych ti řekl, že ten záhřebský Fekete-Crnković, co se v Pešti jmenoval Schwarz, přece jen zaplatil. Teď odpoledne přišlo od něho patnáct set zlatých. To jsou nalezené peníze - já už jsem dávno celou pohledávku odepsal. Takovou radost jsem už v obchodě dávno nezažil. Tak jsem si řek, že těch patnáct stovek rovnou můžeš uložit Emilce na věno".

"To jsi hodný, tatíčku. Musíme teď stále myslit na její štěstí. Je to vážnější, než jsem se domnívala".

"Snad už nemáš pro ni ženicha?"

"Já ne, ale nápadník tu je i beze mne. Když jsi měl tak šťastný den, povím ti to všecko. Řekla jsem si hned, že ten Fekete-Crnković je dobré znamení. Patnáct set zlatých zachránit - nu, náš tatíček umí dělat obchody".

"No dobrá, ale co je s tím šamstrem?"

"Nu, vyskyt se, bodejť by se nevyskyt, holka je jako květ, hezká, po tatíčkovi. Tak se k níuž před časem přitočil. Studentská láska, to víš, tatíčku, to má své kouzlo. A dnes se mi představil. Hezký, úhledný mladík, náramně slušný, doprovázel nás až na roh".

"To jsou zvěsti, maminko. A co je zač? Jak se jmenuje?"

"Petr Karas, tatíčku, kandidát profesury".

"Profesor... Hm... No, to není špatné. Státní služba, pod pensí..."

"Moc roztomilý a náramný inteligent. I básně píše, dnes jí jednu přinesl, sebrala jsem ji Emilce, aby sis ji přečet".

"Tak, tak. Básník. Něco à la Vrchlický, co? No, nemám nic proti básníkovi v rodině, když má jinak řádné zaměstnání. My už si něco můžeme dovolit. S Vrchlickým se známe osobně, pamatuejš se na něho? Nepamatuješ? Tkový hubený, s převislými kníry... sama jsi ho obsluhovala, koupil si tehdy šest frakových košil Excelsior číslo 39 a bílou kravatičku k čestnému doktorátu... ještě si nevzpomínáš? Chtěl původně jen tři, ale já jsem mu domluvil: Mistře, vaše dílo a teď čestná promoce - to už dáme těch košileček celý půltuctík! A on jenom přikývl. Šaramantní člověk. To já vedu každé takové seznámení v evidenci, obchodu to dělá dobře, když se může poukázat na slovutné zákaznictvo. No a prosím, je básník a universitní profesor, to se nedá nic říct. A je-li ten mladík... jak se jmenuje? Karas?.. Taky básník a taky profesor, no, à la bonne heure, jsem člověk pokrokový, když je to pod pensí, nechovám žádných předsudků. Ukaž mi tu básničku".

Pan Kostečka si nasadil zase skřipec a otevřel list papíru.

"Rukopis má úhledný, není to žádná kaligrafie, tkové s Bohem začato, jak to napíše s těmi kudrdlinkami náš účetní, to by asi nesvedl, no, ale prosím, básník není puchaltr. A na profesora píše pěkně čitelně. To máme mezi odběrateli profesory, že to člověk musí vždycky třikrát luštit, chtějí-li širtink nebo šifon. Tak tedy báseň. Báseň na naši Emilku! Podívejme se!

K Vám, krásná Neznámá, jež blahem plníte

rovnici života, než rozřeší ji Styx,

mé letí verše, o nichž nevíte,

nesouce Touhu mou po luzném onom X.

No, prosím. Tak se mi zdá, že by to Vrchlický na naši Emilku líp ani nenapsal".

Pomalu, uznale pokyvuje hlavou, přečetl továrník Kostečka ještě tři sloky básně.

"No, prosím. Báseň opěvující naši dceru. Kdo by si to byl pomyslil".

"Ba, ba, Jaroslave", odpověděla paní Kostečková s očima plnýma slz, berouc si zpět rukopis, "když jsem tam u Linků četla:

K Vám, krásná Neznámá, jež blahem plníte... říkala jsem si: Bože, bože, jestlipak tebe kdy potrefilo takové štěstí, aby tě někdo opěvoval..."

"No, Marie, to zas nesmíš tak brát. Já jsem se vyznal v konceptu, to mi neupřeš. Když jsem tenkrát u starého Josse v Holešovicích zaváděli první výrobu tvrdých límců v Rakousku, dělal jsem celou reklamu na ně sám. A nebožtík Joss vždycky říkal: 'Složit dobře anonci, na to musí být extra talent'. A jakou díru do světa jsem udělal s naším prádlem Excelsior a s náprsenkami High Life a s kravatami Surcouf, to zas Vrchický nedokázal. Každý máme holt jiného genia. No a ten mladík... z jaképak je rodiny?"

"To je, co mi dělá trochu starost", svěřovala se manželka, "jeho otec je prý podnikatelem divadla Varieté..."

"Ach, to je ten Karas z Varieté Humberto! To tedy znám jeho dědečka - otec toho direktora chodívá někdy k Bílé labuti k našemu stolu. Prostý člověk, ale zajímavý, všichni ho tam mají rádi. A Varieté prý je teď moc dobrý obchod, ti lidé budou mít pěkné peníze. No, na to si vezmeme informaci a pak se uvidí. Já Emilce nebudu překážet ve štěstí".

Manželé Kostečkovi šli spat, ale dlouho nemohli usnout.

"Tatíčku, spíš už?" zašeptala po chvíli paní Kostečková.

"Ne. Co je?"

"Víš, mně teď najednou napadlo... jak ten hoch tam píše 'nesouce Touhu mou po luzném onom X' - co to má být, to X? Tomu nerozumím".

"No, to je jako něco neznámého, jako se říká pan X nebo pan Y..."

"Tak ty myslíš, že v tom není nic... jako zvláštního..."

"A co by v tom mělo být?"

"No... já jsem si jen myslela... když jako touží po luzném onom X... jestli to luzné X... jestli jako..."

"A tak! No, to snad né, pro Krista Pána, vždyť je to ještě mladý hoch..."

"Tak ty tedy myslíš, tatíčku, že to není nic... jako závadného?"

"Ale ne, asi ne, maminko. A takhle, když se to řekne... ono to není špatné... luzné X, chachacha..."

"Ale fuj, tatíčku, nač ty hned myslíš..."

"Já? Copak jsem na to luzné X připad já?"

"Ale vy mužští jste takoví..."

"Luzné X... i mlč, maminko... maminečko... kdopak s tím přišel?"

Druhého dne požádal továrník Kostečka svého důvěrného obchodníko přítele pana Salzmanna, aby mu opatřil informaci na Václava a Petra Karase v Karlíně. Agentura ji dodala za několik dní. Kostečka se ženou čtli ty dva listy s velkou zvědavostí:

"Karas Václav, spolupodnikatel Théâtre Variété Humberto v Karlíně.

Tázaný pochází odněkud z jižních Čech. Roku 1890 převzal artistické vedení divadla Varieté na vlastní účet jako nájemce, kdežto dosavadní majitel Achilles Breburda má provoz restaurační. Zdá se, že oba podnikatelé jsou spolu asociováni ještě vzájemnými podíly na zisku. Tázaný jest obecně oceňován jako prvotřídní odborník, který dobře rozumí své věci. Podnik se za jeho řízení těší velké oblibě a jeho dosavadní prosperita je nepochybná. Rodinné poměry tázaého jsou nejasné. Manželka Helena, původem artistka, žije za hranicemi, podle jedněch u svých rodičů, podle jiných v angažmá. Jinak žije tázaný velmi spořádaně a jeho jmění přesahuje 100 000 zl. Žádaný úvěr lze mu povoliti.

Karas Petr, posluchač university, Karlín.

Tázaný je syn artistického podnikatele a nájemce divadla Varieté Václava Karase a jeho manželky Heleny, artistky. Studie na gymnasiu v Truhlářské ulici konal s vyznamenáním a také universitní zkoušky skládá dochvilně a s velkým úspěchem. Pro podnik svého otce nejeví žádný zájem, nýbrž připravuje se na profesuru. Týž je povahy poněkud nepraktické, ale ve výdajích je šetrný. Poslední dobou má známost, prý s dcerou zámožného továrníka, ale oficielně zasnoubení nebylo vyhlášeno. Žádaný úvěr lze mu povoliti se zárukou otce nebo příštího tchána".

"Houby!" vykřikl Kostečka bezděky, "já mu budu povolovat úvěr se svou vlastní zárukou!"

"Vždyť taky o žádný nejde", smála se mu paní, "Salzmann přece musel nějak odůvodnit dotaz. Co tomu říkáš?"

"Hm - až na tu záhadu s matkou to vypadá velmi dobře. Nejlíp snad bude, když ho k nám pozveš na neděli na kávu a pak se mu podíváme na zoubek".

Paní Kostečková se zaradovala, neboť nic tak nerozohní srdce ženy jako možnost dostati dceru pod čepec. Petr Karas tedy prošel příští neděle kávovou zkouškou. Bylo mu vyslechnouti mnoho všelikých historek a případů z oboru výroby pánského prádla a nákrčníků, mnoho výkladů o kuchyňských receptech a o spořádaném vedení domácnosti, jakož i několik kousků na klavír, které přednesla slečna Emilka. Navzájem zase on byl vyzpovídán o domácím životě svých rodičů, o výnosnosti divadla Varieté a o tom, co dělá paní matinka v cizině. A zase se rozhovořil pan Kostečka o zefýrech, trikotinech, šifonech, kretonech, flanelech, batistech, o linonu, mušelínu, krepovém barchetu a širtinku. Mladý Karas se zajímal o to, v čem je rozdíl, a Kostečka horlivě vykládal o složení tkaniv. Dokud mluvil o lnu a bavlně, poslouchal Karas jen zdvořile. Ale najednou zazněla čísla.

"Takový střední širtink má na čtverečním centimetru 22 nití bavlněné příze dvacítky a napříč 19 nití čtrnáctky".

"Dovolte", přerušil ho Karas a přivřel oči, "to tedy znamená... to tedy znamená, že dvacítka má v průměru nula celá 45 setin milimetru a čtrnáctka... čtrnáctka nula celá 53 setiny milimetru, předpokládám-li, že nit leží těsně vedle niti. A z čeho jste, pane továrníku, vzali čísla těch nití? Víte, mne by velmi zajímalo dovědět se, jak se v obyčejném životě dojde k číslu".

"Číslo bavlněné příze znamená, kolik přaden přijde na jednu anglickou libru".

"Tedy se určuje dělením. To je znamenité. Je to přadeno určitá jednotka?"

"Ovšem. Přadeno má sedm pásem a každé pásmo má 80 návinů po půl druhém yardu".

"To je rozkošné... dovolte... osmdesát návinů je tedy 120 yardů, sedm pásem jste řekl, to tedy má přadeno 840 yardů a anglická libra avoirdupois o 16 uncích se rovná 453, 598 gramu, že ano, a když se yard rovná 914,384 milimetru - to je úžasné, co počítání by dala noční košile, kdyby se to všecko mělo převést do metrické soustavy!"

"To ve Francii měří přízi na metry a číslují její sílu podle toho, kolik přaden váží půl kilogramu... Existuje ovšem jakési číslo, kterým lze anglické číslování hned převést na francouzské, ale to číslo si nepamatuji. V kanceláři mám na to tabulky".

"Pane továrníku, kdybyste dovlili, já bych jednou přišel to přepočítat a přezkoušet..."

"Ó, prosím, přijďte, kdykoli vám bude libo. U nás se to číslicemi jen hemží, čísla nití, čísla tkanin, čísla celního tarifu, čísla košil a kalhot, čísla krku, čísla průramku - když to všechno mezi sebou znásobíte, možná, že dostanete ono luzné X, po kterém jste toužil ve své básničce".

"Pane továrníku", zvolal Petr Karas, "kdybych se toho X mohl dopočítat, už by mi nebylo žádným X. Ale obávám se, že tohle X je nevypočitatelné".

"No, pane Petře", zasmál se Kostečka, "teď z vás promluvil básník. Možná, že máte kus pravdy, - ale nebojte se jí".

Když se Petr Karas k večeru rozloučil, přišly matka s dcerou za tatíčkem, co mu říká.

"Nu, zdá se, hodný hoch. Profesor bude dokonalý".

"Ano. Je neobyčejně nadán", řekla maminka.

"Je genius", řekla dcera.

"A la bonne heure, snad to unesem", řekl otec.

XI

Telegramy, před nimiž lidé trnou hrůzou, byly nejběžnější korespondenční prostředek divadelní kanceláře Karasovy. Stálo to peníze, ale ředitel se tím vykupovalz nejistot dlouhého čekání. Naučil se zápasit s časem, jak jej na to kdysi upozornil pan Gaudeamus. Tisíce depeší otvíral zcela mechanicky, jako by šlo o konvenční gratulace, ale nad jednou, která přišla z Rotterdamu, náhle zaváhal. Pak ji otevřel a četl: "Přijeď. Helena zraněna. Kranz".

Za dvě hodiny nato seděl s Petříkem a Steenhouwerem v drážďanském rychlíku. V Lipsku měl kdy koupit velkou kytici fialek. V Rotterdamu je očekával sám Kranz, zestárlý, ale stále pln životní síly.

"Cvičila nového hřebce na vysoké figury", vyprávěl jim za jízdy do nemocnice, "ale při jedné levadě se jí kůň vzepjal příliš vysoko a zvrátil se. Padla na pistu, kůň na ni, zůstala ležet. To víš, Vašku, ženské sedo, to je hrozná věc".

Z pokoje, k němuž je v nemocnici vedli, vyšly dvě staré dámy, Anežka Berwitzová a hraběnka d'Ascensons-Létardais.

"Maminko!" zvolal Karas rozechvěn.

"Vašku!"

Objala ho a zlíbala jako vlastního syna.

"A to je náš Petříček. Bože, chlapče, ty jsi vyrostl! Vítám tě, Frans! To jste hodní, že jste přijeli všichni. Teď tam nechoďte, Helena právě usnula. Ale je to vážné... děti, je to vážné..."

Stála vztyčená, připravena jako vždycky statečně nést rány osudu, jen nové slzy se objevily ve vyplakaných očích. Tělo její dcery bylo rozdrceno.

Vešli k jejímu loži až vpodvečer. Uvítala je pohledem plným lásky. Ruce měla volné, jednu namáhavě podala Vaškovi, druhou Petříčkovi. Tak zůstala mezi nimi s kyticí fialek na pokrývce, nehybná, obětovaná, ztrácející chvílemi vědomí. O jedenácté hodině v noci skonala.

Radili se v hotelu o pohřbu.

"To si beru na starost já", prohlásila Anežka Berwitzová, "odveu své dítě do Turnhoutu. Petříček pojede se mnou. Syn musí být na pohřbu své maminky. Ale Vašku a Frans se vrátí odtud do Prahy. Je konec měsíce, musí připrvovat nový program. Soukromé starosti nesmějí zasáhnout do chodu podniku".

Byla to ještě pořád ředitelka, pevná, nezlomná. Všichni uznali její rozhodnutí. Kranz přišel za nimi s kyticemi pro mrtvou Miss Sweet. Když Vašku odjížděl, přišel se s ním Kranz na nádraží rozloučit. Starý principál věděl dobře o Karasově direktorské slávě a jednal s ním tak trochu jako mocnář s mocnářem.

Premiéru v Praze připravil Karas levou rukou. Nečekaná Helenina smrt rozvrátila všecky jeho představy a plány do budoucna. Nevěděl, na čem se teď ustanovit, jen cítil, že nejsilnější pouto, které ho vázalo k Cirkusu Humberto, bylo náhle uvolněno. Brzo viděl, že i na jiné působila ta katastrofa podobně.

První přišel po svém návratu Steenhouwer.

"Neměl jsem tam jezdit", začal svůj hovor s Karasem. "Byl jsem tu úplně spokojen a nepřál jsem si nic jiného než sloužit až do své smrti. Ale když jsem před Arnhemem vykoukl z vlaku a viděl Dolní Rýn, viděl Ijsselu, viděl kkanály, když jsem zahlédl první tulipánová pole a první větrník, stisklo mne to radostí i steskem. A pak už jsem nemyslel na nic jiného, než že člověk má umřít ve své rodné zemi. Navštívil jsem několik spřátelených rodin. Všude jsem slyšel totéž: každý Holanďan se na stará kolena vrací do Holandska. Našel jsem i několik kamarádů ze školy. Mají za sebou divočejší život, než byl můj. Pracovali a obchodovali v Batavii, v Padangu, v Surabaji, jeden žil mezi Dajáky na Borneu a jeden měl plantáže pod horou Pintija na ostrově Ceram v Molukkách. Všichni teď mají pěkné přízemní domky se zahrádkami v Severním Brbantu nebo v kraji Betuwe, pěstují želvy, pokuřují si na verandě doutníky a jsou šťastni, že dýchají vzduch domova. Neměj mi to, Vašku, za zlé - já chci domů!"

Odešel tedy Steenhouwer, účetní a sekretář, a po něm začal mluvit o odchodu Antonín Karas. Že prý je té chalupy v Horní Sněžné přece jen škoda, aby tak zahálela, a že by tm mohl leckterého kluka vycvikovat pro cirkus nebo pro varieté.

"Co to najednou, táto, na tebe sedlo?" zeptal se ho syn zpříma. "Nechutná ti ležák u Labutě nebo co?"

Starý se ošíval, ale pak mávl rukou.

"A co bych ti zapíral, mě už tady nic netěší. Vypadly mi dva zuby tuhle napřed, vidíš?"

"Ano - ale pro ty zuby chceš, inšpektore, odejít z Prahy?"

"Pro ty zuby. Ano. Já totiž teď nemůžu řádně troubit. Ať si nastrčím hlubší nátrubek nebo mělčí, já teď nevezmu bezpečně tón. Vono mi to z huby netrajbluje. A když já si nemám ani ten šlusmarš zatroubit, tak to tu celej ten uměleckej život patří do hajzlu".

Nu, nedalo se nic dělat, Karas Anton, zedník, tenťák, inšpektor, spakoval kufr a odjel drahou císaře Františka Josefa do Českých Budějovic, aby se zas ujal chalupy v Horní Sněžné.

Antonín Karas odjel a Smetana-Bureš ulehl. Postonával celý podzim, zimní nachlazení ho povalilo, ten den po hromnicích mu odzvonili. Bylo mu sedmasedmdesát let, když umřel, ale v rakvi vypadal sotva na sedmdesát. Pohřeb měl slavný. Sám primátor doktor Podlipný se dostavil se dvěma náměstky a početnou deputací městské rady, ozbrojené měšťanské sbory vyrukovaly s hudbou, Společenstvo mlynářů přišlo s praporem zahaleným v černé roušce, v čele konduktu šli kněží řádu křižovníků s červenou hvězdou od mostu Karlova se svým generálem, pana místodržitele království Českého zastupoval policejní rada Charous. Příbuzenstvo nešlo za rakví téměř žádné, jen synovec zesnulého, totiž syn jeho bratrance, Bohumil Smetana, zeměměřič, dědic a nástupce ve smetanovském mlýně. Pravou rodinou nebožtíkovou představovali tři Karasové, Antonín, Václav a Petr, a Karel Kerholec s manželkou Alicí. Ti také byli skutečně truchlící, ti a pak několik set dědečků a babiček z pražské chudiny. Byl to krásný pohřeb, velký a slavný, hodný zasloužilého měšťana, nevídaný u někdejšího cirkusáka, netušený u toho, jenž kdysi přivodil zkázu mlýnů.

Za dva dny po pohřbu přinesli Václavu Karasovi z mlýnů balíček, to prý mu nebožtík pan otec odkázal. Karas jej otevřel a oči mu zazářily: v papíře byly knížky a sešity, převázané motouzem, onen malý poklad básniek, jejž tenťák Bureš vozil s sebou světem a z něhož se Vašku tehdy učil číst česky. Prohlédl si to letmo a už vythl sešitek, který ho kdysi nejvíce zaujal, ten, který se začínal veršem "Čehové jsou národ dobrý!" Nyní se konečně podíval, jak se jmenuje. I viděl, že je to Karla Hynka Máchy Máj, věnovaný pražskému měšťanu Hynku Kommovi.

Na jaře poté nadešly poslední zkoušky Petříkovy, jeho slavná disertačka o obecné kubické nadploše v prostoru čtyřrozměrném a o ploše tvořené speciálními přímkami, nato parádní promoce sub auspiciis imperatoris s upřímnými gratulacemi profesorů, žádost o místo a úřední lejstro, kterým byl jmenován suplentem pro matematiku a deskriptivu na Akademickém gymnasiu v Praze. Dopoledne se představil řediteli ústavu a odpoledne požádal pana Jaroslava Kostečku, továrníka pánského prádla a nákrčníků, o ruku jeho spanilomyslné dcery Emilky.

Večer po svatbě seděl Václav Karas ve svém bytě proti viaduktu úplně sám. Žena, strýc, táta, učitel, syn - všichni ho postupně opustili. Z celé bohatýrské minulosti nezbylo nic než ta smlouva o nájmu divadla Varieté. Až ta za dva roky dojde, bude mu již přes padesát. Obětoval nejkrásnější část svého života něčemu, nač celá léta předtím ani nepomyslil. Jako by odbočil na falešnou cestu a patnáct let putoval cizími končinami, které nevedou k jeho cíli. Ale snad není právné takto o něm uvažovat. Především se neobětoval divadlu, nýbrž svému synu. A dělat varieté nebylo blouděn zcela neznámými končinami. Ne, Vašku nebloudil; vešel do cizího kraje, ale dal si v něm zase cíl a od toho se neuchýlil. Nebylo to asi špatné, co dokázal, vidí to přece na úctě, kterou k němu všude mají. I ten pyšný Kranz si považoval za čest být jeho kolegou a tykat si s ním; a Kranz je teď v cirkuse největší postava v Evropě. Nedalo by se s ním něco dělat, až se skončí ten patnáctý rok?

Může se vůbec padesátiletý člověk vrátit k cirkusu? Proč by nemohl? Půl roku práce s koněm a Vašku bude zas mistrem vysoké školy. To se nemůže zapomenout když se to jednou umí. Co je vysoká škola? Umění, jak změnou tlaku a rovnováhy přimět zvíře k nezvyklým pohybům. Kdo si jednou osvojí cit a smysl pro to, jak nepatrným posunutím těžiště působit na bdělou pozornost koně, nemůže to zapomenout, jako plavec nemůže zapomenout plování.

Ale což jde jenom o vysokou školu? říká si Karas. Dejte mi osm nebo dvanáct nebo šestnáct inteligentních koní a za půl roku vypracuji s nimi znamenitý akt dresury. Dejte mi lvy nebo tygry anebo medvědy nebo slony, se vším si budu vědět rady a postavím svou práci.

V příštích měsících jako by se vracel do dětských let: budu dontérem, budu jezdcem, budu skokanem, budu jako Arr-Šehir. Cirkus Humberto vábí mocnou, neodolatelnou silou. Karas nemluví, ale zjišťuje stav svého jmění a počítá. Od krotitelů se příležitostně dovídá, kolik, teď stojí skupina syrových šelem, z jízdárny ná cenu ušlechtilých koní. Pořídit si to nebo ono není žádný problém; má dost peněz, aby se mohl stát i společníkem takového Kranze, který je stár a nemá potomka. Jak by to bylo krásné, utvořit firmu Cirkus Kranz & Humberto a obnovit zašlou slávu hrdého jména! Ku podivu ho nikdy nenapadne, jak by zněla firma Cirkus Kranz & Karas; Vašku vyrostl v zajetí tradice tak mocné, že pořád vidí všechnu velikost ve jméně Humberto a sám sebe cítí jen jako dědice, pověřence a vykonavatele humbertovského poslání.

Pan Achilles Breburd také ví, že smlouva spěje k svému konci. Ví to a krouží kolem, dělá Karasovi, co mu na očích vidí, je samá sladkost, samá úsluha. Ale ten jeho zatrachtilý Karasáček mluví o příštích letech jen neurčitě, o podpisu nové smlouvy ani mu, jako ten pan Jan Nepomuk. Bratří Breburdové se navzájem utěšují, kam by šel, nikde nenajde tak krásnou budovu, nikde tak ochotného spolupodnikatele. Nebude přece opouštět životní dílo, korunované takovým úspěchem!

Ale Václav Karas je rozhodnut, že je opustí. Po čtrnácti letech práce a zkušeností má varietní provoz tak v malíku, že mu to připadá jako hračka. Zná všecky artisty světa, všecky atrakce, všecky sensace, všechny způsoby, jak útočit na přízeň publika. Sestavit program není pro něho větší námaha než namíchat karty. Co by zde dál podnikal, byly by jenom kombinace a variace; a jemu se chce zápsit s protivenství. Jakápak je to práce, když mu všecko přijde hotové do domu, artisté i publikum; ještě tak v létě, když se tu opravdu něco nového hledá, stojí to za námahu. Ale padesátiletý člověk chce vykonat něco víc. Padesátiletý ještě nepotřebuje myslet na odpočinek. Padesátiletý ještě může změřit své síly na docela jiných úkolech.

Václav Karas, řečený Vašku, cítí, že je rozhoduto. Opustí tuto vaničku s vlažnouvodou a pustí se zase do dravého proudu. Nemluví o tom, ale chystá se. Každého dopoledne je v zemské jízdárně čtyři hodiny v sedle. Doma mezi dveřmi má zavěšeny kruhy, v ložnici leží malé i velké činky, tělo se vytrvale dává do pořádku. Od bratří Kerholcových dostává zprávy, jak to teď chodí v kulaté práci. Ještě jednu sezónu v Praze a sbohem, lenivý živote kamenného domu!

Rozhodnuto, hotovo, zpečetěno. A najednou to všecko ztroskotá o nový, nečekaný argument.

Václav Karas, řečený Vašku, je dědečkem.

XII

Každého citu dostane lidské srdce svou mírku. Nevyžije-li jej včas, vyrazí zabrzděný cit jindy a jinde a často mnohem bouřlivěji. Táta, který řádně nespotřeboval své tátovství, stane se vášnivým dědečkem, aby si u vnuka dobral, co u syna neužil. Tohle postihlo Václava Karase. Když se mu narodil Petříček, byl Karas příliš zapřažen, aby si s ním vyhrál jeho dětství; nad kolébkou vnučky Lidušky se v něm však probudil potlačený cit a Karas byl snad více pohnut a dojat než otec toho drobečka s matkou dohromady. Den před radostnou událostí byl si jist, že jeho budoucnost jsou koně, lvi, tygři a sloni; den po ní byla všecka ta vzácná zvěř vytlačena bezbranným lidským tvorečkem.

"Přišel ti do angažmá člověk", říkal si pospíchaje z divadla musejním sadem na Těšnov, "žádná agentura ho nedodala, žádná anonce ho nedoporučila, přišel, jak je, a teď záleží na tobě, Vašku, direktore, co z něho uděláš, jaké místo mu přidělíš v programu. Na ty, kteří si říkjí rodiče, nesmíš mnoho dát. Pan rodič je potrhlý kantor genius, paní rodička je baculatá měšťka - jaké nebezpečí pro dušičku, která u nich rozžala svoje světélko! Ti dva přece nemohu převzít za ni odpovědnost. Odpovědnosti je schopen jen ten, kdo vidí o kus dál. Přibyla na zemi hvězdička a je třeba se starat, aby z ní byla hvězda. Nový človíček je větší událost než tvoje úspěchy. Hrneš se obnovit Cirkus Humberto, ale tuto se, chlapče, zrodila nová Humbertovna. Na Těšnově, u Kostečků, ve výrobně prádla a kravat. Na to musíš dávat pozor; snad je to heroina, snad krasojezdkyně, snad hlasový fenomén; nesmíš dopustit, aby udusili ohýnek ve flanelu".

Achillu Breburdovi spadl kámen se srdce: Václav Karas najednou podepsal smlouvu na dalších deset let. Varieté ponese dál zvučné jméno Humbertovo a Karas zůstane jeho managerem. Je tomu tak, ale nad všecky produkce zajímá teď tohoto ředitele každý výkon slečny Li nebo Lilili, tím časem nemluvněte. Jak má volnou chvíli, už tíhne z divadla na Těšnov, aby sledoval její artistické výkony pod povijanem. Učený syn se domnívá, že se tatínek skoro zbláznil, snacha se směje, žejim ušetří chůvu, pan Kostečka si spokojeně hladí hebký plnovous a jen se pochechtává: "Nic už ti nechybí, Václave, jen ještě kojit, ještě kojit..." ale Václav Karas se tím nedává zmást, kolébá, houpá a hýčká vnučku, vozí ji v kočárku a přebaluje jako ošetřovatelka. Ví, proč to dělá. Je přesvědčen, že človíček v tomto věku se nijak neliší od maého lvíčete nebo tygrátka a že vnímá svět jen několika přirozenými pudy. A Karas usiluje o to, aby si nemluvně ze všeho nejvíce zvyklo na jeho hlas a smích a na jeho tělesnou vůni. Dělá vše, by u batolátka vzbudil trvalý pocit, že v rukou dědečkových je mu nejlíp a nejbezpečněji. Když je s ním sám, zkouší s ním všelijaké věci, drží je za ručičky nebo za nožičky a ohybuje tělíčkem, aby si zvykalo na kousíček námahy. A malá Lilili opravdu si dědečka oblibuje, směje se na něho, jak ho spatří, chce k němu do náručí a vyráží ze sebe velijakéhekavé zvuky, jako by mu chtěla něco říci. Václav Karas si s ní vytrvale hraje, ale jeho radostná bezstarostnost je jen zčásti pravá. Pod vším tím mazlením je skryto vytrvalé a soustředěné pozorování: rozpoznává maličká zvuky? rozpoznává barvy, reaguje bystře? je bázlivá nebo se nebojí?

Děťátko začíná po čase ťapkat, začíná se spouštět, začíná mluvit. Dědeček Karas je stále u něho a pořád hlídá a číhá, jaké jsou jeho sklony a záliby. Nemluví o tom, ale je spokojen. Lilili je jako malé dráče, hybná, čiperná, nebojácná, křiklavá, do všeho jako rtuť. Bezvousého dědečka má z celé rodiny nejraději. Kdopak z dospělých si dovede sednout k ní na zem, převalovat se v kotrmelcích, běhat po čtyřech, křičet a výskat, štěkat a kokrhat? Z batolátka se vyklubává malá holčička, ale čím více její hlavička chápe, tím srdečněji lne k tomuhle dědečkovi. Všichni jsou na ni hodní, všichni ji mají rádi, ale s nikým není taková švanda a honěnice, žádný neumí tolik legrací, žádný není tak věčně naladěn do žertů a špásů. Už začínají spolu chodit na procházky, už byli spolu návštěvou v jeho bytě. Tam, když jim nikdo nepřekážel, dědeček teprve vyváděl, chodil po rukou, stál na hlavě a kotrmelcoval ve vzduchu. Malá Liduška byla všecka unesena. Ale dědeček jí přikázal, že chce-li to ještě jednou vidět, nesmí o tom doma mluvit. A tak se mezi nimi vytváří velké tajemství. Říkají, že jdou na procházku, ale ve skutečnosti jdou k dědovi do bytu, zamknou se tam a vztekají se. Panečku, tenhle dědeček toho umí! Přeskočí židli, přeskočí stůl, chodí jako opice, houpá se překlopen na krkuzích, praští sebou na zem jak dlouhý tak široký a zvedne se pozpátku a stojí na jedné ruce. V ložnici má dvě bedny a v těch jsou neuvěřitelné věci: nosy, vousy, falešné tváře a brady, paruky, klobouky, čepice, strakaté šaty. Vyloví něco, nasadí si to, a už je někdo docela jiný.

Říká tomu "dělat tyjátr". To si Liduška sedne na pohovku proti zavřeným dveřím. Najednou se dveře otevřoua z nich vyjde dědeček s hrozitánskými vousy a velkým červeným nosem, na hlavě má přilbici, v ruce papírovýmeč, chodí velkými kroky a dupavě a volá hrobovým hlasem:

"Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý..."

A když ho Lidušrka živě vidí, jak "projíždí pouště a lesy", najednou odhodí meč a přilbici, vrhne se na zem a dělá, jak "zápasí lev se dvěma tygry", převaluje se, řve, odskakuje, vrčí a prská, no, švanda je to, že Liduška nevydrží sedět, že vyskočí, běhá po pohovce, tleská, skáče a výská rozkoší.

Po čase už "dělají tyátr" spolu, děda přitáhne báječné závoje, Liduška se jimi ověsí a je z ní princezna Lilili a dědeček je chvilku král Habaděj XV, vládce říše Mezipotápské, chvilku černý otrok Mezulán, který věrně plní její rozkazy, chvilku princ Cinkapúr, který poklekne před princeznou, vyzná jí lásku a pak ji unese nahoru na šatník, odkud jako z hradu bojuje s drakem.

Když se nabaží hry, opustí tyátr a dělají cirkus; to je nekonečná vztekanice a noněnice přes stoly a židle, z pokoje do pokoje, kotrmelce, skoky a stojky a zas jakoby chození po provaze, až je princezna Lilili úplně bez dechu křikem a smíchem. Pak konečně opustí zpřeházený a rozvrácený byt, vezmou se za ruce a jdou jako způsobný dědeček a hodná holčička z procházky domů. Liduška ví od malička, že tohle musí zůstat jejich tajemstvím, - doma přece jen chtějí, aby byla tichá a mírná, aby zdaleka pozdravovala známé paničky rukulíbám a aby pořád na sebe dávala pozor a dobře se chovala. Probuzená dětská chytrost vypozorovala hned, že tu jsou dva světy, ten domácí a společenský a ten dědečkův, který je pro ni ráj, a už se podle toho zařizuje.

Do Varieté holčička tedy nesmí. Staří Kostečkovi tam chodí rádi, je to pěkná a poutavá podívaná a Kostečka je velmi spokojen, když e může před pražským obecenstvem zablýsknout v ředitelské lóži. Taky Emilku Karasovou baví toto pestré divadlo, ale pan profesor Petr Karas považuje takový večer za ztracený a raději sedí doma a propočítává geometrii kuželosečky, dané pěti dvojicemi konjugovaných bodů. Pro malou Lidku se varieté nehodí, to znávají všichni jednomyslně. Zůstává tedy doma s tatínkem. Rodiče si libují, že je hodná, že je nezlobí prosbami, aby ji vzali s sebou. Kde by se toho nadáli, že se dítě takhle chová, protože mu to nařídil jeho milovaný dědeček Václav, a že dědeček ji za to už nesčetněkrát vzal s sebou na odpolední představení! Lidka doma ani nemukne, aby se neprozradila, aby nepřišla o tu krásu. Neboť varieté, to je, božíčku, nádhera, nic není tak velkolepého, leda balety Sedm havranů a Královna loutek na Národním divadle. Ale ve varieté může Lidka s dědečkem dokonce za kulisy, do šaten a ke klecím, neboť po každé tu jsou nějaká zvířata a některá možno krmit a hladit. Pro malé děvče je v tom plno tajemného dobrodružství, plno rozkoší a krás; říkejte si, co chcete, žádná holka na světě nemá tak nádherného dědečka, jako je bezvousý dědeček Václav.

Středoškoslý profesor Petr Karas začíná být evropsky uznávanou kapacitou, o jeho spisech se referuje ve velkých mezinárodních revuích matematických, dvakráte přednášel na kongresu matematiků, ve Výmaru a v Lyoně, po spise "Několik nových pohledů na Bolzano-Cauchyovo kriterium konvergentních i divergentních posloupností" udělila mu universita Karlo-Ferdinandova právo docentury.

"Teda Vrchlický to není, kuželosečka holt není sonet", říkává o něm jeho tchán, spokojeně se probíraje plnovousem, "ale náš dům se v něm dočká poct nejvyšších. Ne nadarmo jsem volil tovární značku Excelsior".

"To se málokdy najde", chlubila se paní Kostečková svým známým paničkám, "genius a vzorný manžel. Naše Emilka je tak šťastná... Škoda, že už zeť nepíše básně. Je totiž taky básník a znalci říkají, že nemá daleko do Vrchlického".

"Petr je neskonale hodný", říkala blaženě tloustnoucí Emilka, tulíc se k svému muži jako slepička, "ono to každé x dá moc starostí a práce, ale on nepovolí, dokud nebude dvorním radou, viď, Petříčku?"

Uprostřed té blahobytné spokojenosti rejdil dědeček Václav a jen si mnul ruce. Byl nesmírně šťasten, že ve vnučce objevil milovanou jiskru života, temperament, odvahu a veselí, čeho všeho postrádal tak bolestně u svého syna. Měl Petra docela rád a nikdy mu slova zlého neřekl. Ale došel k přesvědčení, že Petr způsobil největší převraty v jejich životě. Kvůli Petrovi zanikl vlastně Cirkus Humberto; kdyby se byl Petr narodil s jinou povahu, mohla Helena ještě jezdit a Vašku by byl ještě výkonným umělcem. Proto se nedají dělat žádné výčitky, ale Vašku nebude na stará kolena předstírat, že mu nějak imponují Petrovy vědecké úspěchy. Hoch dělá řádně svou věc, to je v pořádku, jaképak obdivování.

"Jdeš si svou cestou, Petříčku", říkává sám k sobě Václav Karas, když leží v opuštěném bytě a vlaky na viaduktu hučí a duní, "ale mezi námi je ještě nějaký dloužek. Já jsem obětoval svůj život a život humbertovských rodin, aby se tvé dušičce nestala žádná křivda. za to mám právo žádat, aby ty a tvoje sladká Emilka nezpůsobili žádnou křivdu duščce vaší Lidušky. Pán Bůh dal, abys opustil frajkumšt naší rodiny a šel do města, za katedru. A posadil se do bohatství. Jestli však Pán Bůh míní, že by tvoje dcera se měla zas vrátit do frajkumštu, do světa tvé mámy, báby a prabáby, přijdu se svou směnkou, Petříčku a budu žádat spravedlivé vyrovnání".

Takhle si to Václav Karas říká, ale ve skutečnosti už věří, že ta maličká Lilili je k něčemu určena, že je v ní něco, co nebylo v jejím tátovi, a že by to zahynulo, kdyby o ní rozhodovali jen její rodiče. I chodí dědeček Václav, do ničeho nemluví, do ničeho se neplete, ale pilně klade své podkůpky a hromadí zápalný materiál. A když někdy přijde večer do svého bytu a musí urovnávat koberec a přestavovat nábytek, jak to tu s Lidkou odpoledne zřídili, najednousi přitom luskne prsty a zavolá:

"Vyrvu tu dušičku, vyrvu ji, bude zas ve světě Humbertovna!"

XIII

V těch letech kolem šedesátky, když vede svůj tajný boj o vnučku, mění se Václav Karas i jako ředitel. Už mu tak nezáleží na vrcholných výkonech, spokojuje se i menším vzepětím sil, jen když je v něm půvab. K věcem i lidem dostává jiný poměr, ne už tak řeholně přísný jako v letech nejtvrdší mužnosti. Nevidí na scéně jen mistrný lidský stroj, nýbrž i živé bytosti s jejich nedostatky. Není pro něho žádného tajemství profese. Zná všecky vynikající artisty Evropy, většina z nich pracovala u něho v cvičném letním kursu a všichni jsou do jisté míry jeho odchovanci. Když vchází do šaten svého divadla, je to, jako by vstupoval do rodiny. Shledá se tu s mladými atlety, jejichž otcové i matky bývali před lety u něho v angažmá. Najde tu staré, zkušené artisty, kteří sem v létě přijedou trenovat své syny. Rozhovoří se s cizím člověkem a za chvíli se ukáže, že zná jeho strýce, švagrovou a bývalého společníka. Firmy se mění, ale lidé zůstávají na evropské šachovnici a od programu k programu se posunují nejrůznějšími směry. Václav Karas sleduje tyto pohyby a vidí z nich, které číslo stoupá ve slávě a které dohořívá. Vidí pausy nemocí a nehod po Evropě a ve svých šatnách se dovídá všecky podrobnosti. Jde-li o přítele - a kdo z vedoucích se s ním nespřátelil! - Karas nelituje a napíše pár srdečných řádek. Artisté trpí opuštěností a za vzpomínku ve zlých časech jsou vděčni až do smrti.

Rok za rokem se vyvíjejí důvěrnější a důvěrnější vztahy mezi ním a kočovným lidem varietním. Pražský Karas není pro artisty ředitel, ale zkušený, moudrý a dobrosrdečný kolega. Obracejí se na něho ve svých starostech a Karas radí a pomáhá. Teď už to nejsou otázky profesionální a technické, teď jsou to ty tisíceré naléhavosti soukromé, které nejvíce sbližují lidská srdce. Rodiče se ptají, co s dětmi, děti se ptají, co se zestárlými rodiči. Ostřílení chlapci jdou rozpačitě na radu, zda se mají oženit s kolegyní; tanečnice které třikrát objely svět, čekají až na Prahu, aby tam vytáhly z kufru podobenku svého vyvoleného a zeptaly se papá Karase, co by tomu říkal.

Někdejší Vašku má vlasy prokvetlé, ale oči třpytné a zářící. Koukne na kabinetku, a jako by viděl celou skutečnost, hned ví, kde je láska, kde peníze, kde speklace, kde naivnost. Žádná kartářka to nedovede tak rozebrat, žádná tak poradit. Vašku nemá předsudků. Poradí chudým lidem, aby se vzali, mají-li se rádi a chtějí-li pracovat. Poradí zámožným, aby si dali tak trochu pozor na majetek. Přeje hezkým ženám, uloví-li šlechtického nebo bankovního magnáta, přeje jim ještě víc, vdajíli se jen podle tvé touhy. Všecko se to nemůže ani v šatnách projednat, lidé za ním chodí do kanceláře a vycházejí z ní s vděčným úsměvem a spokojenýma očima. Z celé Evropy pak docházejí svatební oznámení a pozvánky k veselkám. Karas neodmítá přijet, pokud jen může. Stovkám atisek a tanečnic byl na svatbě za svědka, stovky novorozeňat držel při křtu za ruku jako kmotr. Jak léta ubíhají, sžívá se s celou tou ohromnou rodinou artistů a artistek jako nejmilejší přítel, nedůvěrnější zpovědník, nejváženější rádce - papá Karas.

Dělá to všecko rád, protože ty lidi miluje. Jsou všichni tak prostí, tak nezáludní, tak počestní. Něco na tom je, že mravně závadní lidé nemohou vyniknout ani tam, kde jde o výkony čistě fysické. To stálé velké soustředění, ta odříkavost varietního atletství působí jako mravní očista. Jsou ovšem některé obory, kam spíše proniká nákaza immorality. Ale to nebývají věci výlučně varietní a cirkusové. To se spíš během doby vloudilo na scénu a udržuje se to naní jen příživnicky, aby to po čase bylo vývojem odplaveno. Kolik skutečné neřestnosti vehnal na varietní půdu ten přebujelý literární zájem kolem konce století! Ale karas má jemný čich pro čistotu práce a málokdy mu vnikne do programu, co si tam nepřeje mít.

Nejhorší to bylo za světové války, kdy se svět zúžil a varietní divadla si musela vypomáhat všelijak. Tehdy se stalo, že mu celá baletní skupina na poslední chvíli odřekla. Neměl, kde vzít náhradu, byl naprostý nedostatek varietních čísel. Nějaká agentura mu horlivě doporučovala "živé obrazy", které prý měly nesmírný úspěch. Karas byl pln nechuti a nedůvěry, ale když nikde jinde nic nenašel, zatelegrafoval, že přijímá. Objevilo se mu šest vyzývavých ženštin, které vedl starší člověk dotěrných pohybů, oblečený s přehnanou elegancí. Karas se na něho podíval a najednou se mu motor vzpomínek v mozku prudce roztočil a letěl o půl století zpět. Ten chlapík byl barevný, pleť v obličeji byla zšedlá, oční důlky černé, pohled jako odumřelý. Na horním rtu trčely dva navoskované knírky, z úst svítily zlaté zuby.

"Paolo!" vykřikl Karas udiven.

"Yes", odpověděl Breber, nuceně se usmál a poklonil se až k zemi.

Snad poprvé se Karasovi stalo, že nenašel vlídného slova na uvítanou. A byl to druh jeho mládí! Ano, byl; ale tím hrůzněji stála proti zářnému obrazu vzpomínky tato skutečnost, Paolo Roméo jako ruina tělesná i mravní.

"Zaveďte panstvo do šaten!" obrátil se Karas na sekretáře Kaubla, aby se zbavil dalšího hovoru. A bezděky se podíval na kalendář na stěně, má-li tento program patnáct dní nebo šestnáct.

Karas nemusel mluvit, Karas se nemusel vyptávat; jak spatřil tuto skupinu, věděl, že je zle a že toto angažná se neskončí hladce. Jakmile se tajemník vátil, nadiktoval mu ředitel vyhlášku, kterou se artistům, artistkám a jejich průvodcům zakazuje během představení vstup do hlediště. Jeden z průklepů měl být vyvěšen hned vedle šatny Paolovy. Na jeho zkoušení se nešel podívat, nechtěl se vystavovat Paolově dotěrnosti. Režisér mu hlásil, že se zkoušela jen hudba.

"A ty dámy?" zeptal se ředitel.

Režisér přivřel levé oko, ušklíbl se a mávl rukou.

Karas pokýval hlavou a povzdechl.

Večer, ještě během první půle, přichvátal za Karasem pan vrchní Šebele. Že nechce dělat žádné nepříjemnosti, ale že ten černoch od živých obrazů za ním přišel a požádal ho, aby šikovně napovděl pánům v lóžích, kdyby se zajímali o ty umělkyně, že se mají obrátit na něho, na pana Roméa.

"Dobrá, pane Šebele", kývl hlavou Karas, "vy nebudete pánům v lóžích nic našeptávat, to si tu nezavedeme. A s panem Roméem to hned zařídím".

Sekretář šel a upozornil Paola na vyhlášku.

Palo se vzepřel a chystal se na nějaký výstup.

"Pane Roméo, je mi líto, ale mám vám vyřídit", prohlásil tajemník energicky, "že neuposlechnete-li ihned, požádá Vašku komisaře, aby vás okamžitě zatkl pro kuplířství. svědek proti vám jest už zajištěn".

Paolo zesinal, v očích mu to blýskalo. Vyrazil nějakou nesrozumitelnou kletbu, pak se obrátil a tíhl po schodech dolů.

"Co bylo s Paolem?" zeptal se Karas, když představení skončilo.

"Šel do výčepu", hlásil tajemník, "opil se a ztropil výtržnost. Hrozně vám nadával, pane řediteli, křičel, že všecko, co umíte, máte od něho, a sliboval vám strašnou pomstu".

"Jakpak mi to nadával?" přerušil ho Vašku s náhlou zvědavostí.

"Nevím... měl takové divné slovo, jaké jsem nikdy neslyšel..."

"Dablkau, ne?"

"Ano... myslím, že ano..."

"Dablkau", opakoval šedovlasý Vašku a všecek se blaženě rozzářil. "Nu, tomu vy, mladýmuži, nemůžete rozumět. Dovedete si představit klukovskou pračku, která se rozhodne až po padesáti letech? Zítra tedy uvidíte finale. Pozvete pana Roméa na jedenáctou hodinu".

Paolo Roméo přišel po jedenácté do hlavní kanceláře a hluboce se na vecky strany ukláněl.

"Milý Paolo", oslovil ho klidně Vašku, "viděl jsem včera tvoje číslo a velmi lituji, že se naprosto nehodí do podnikuk, který nese jméno Humberto. Nemůže to v našem pořadu zůstat. Nechci tě však také poškodit. Zde je poukázka na gáži za patnáct dní. Zařiď laskavě, aby tvé dámy vyklidily šatny do odpoledne".

Paolo se uklonil, vzal poukázku a uložil si ji do tašky. Činil tak velmi pomalu a v místnosti bylo ticho jako před bouří. Pak se Paolo zase uklonil a už se zdálo, že odejde. Ale najednou se zastavil, obrátil se k sekretáři, a blýsknuv očima plnýma záští, křikl:

"Víte, proč mě ten pes Dablkau tak nenávidí? Byl jsem milenec jeho Heleny!"

Slovo proletělo vzduchem jako vymrštěná dýka. Vašku sebou trhl, jako by byl opravdu zasažen. Vteřinu dvě se díval na Paola, jako by nerozuměl. Stál na konci pokoje, u okna, Paolo stál stejně nehybně, ale s posměšně zkřiveným obličejem u dveří. Uprostřed mezi nimi šelnapříč místností plochý pult. Náhle sebou Vašku hnul, udělal krok, odrazil se a velikým, dlouhým skokem proletěl nad pultem celou místností na Paola, srazil ho na zem, bleskurychle se vzepřel, a popadnuv Paola za krk a za kalhoty, zvedl jej oběma rukama vysoko nad hlavu. Vypadalo to, že s ním praští o zem, ale Vašku kopl do dveří a vyrazil s ním ven, na schody a po schodech dolů. Paolo chroptěl a chtěl se vyškubnout, ale ruce ho svíraly jako kleště. Pan Dvořák dole vyběhl, slyšel nezvyklý hluk.

"Open the door!" křikl Vašku.

Pan Dvořák tomu nerozuměl, ale pochopil. Dveře se otevřely a Paolo Roméo vyletěl na chodník.

"Milý příteli", řekl po návratu Karas sekretáři, "když jsem vám včera řekl, že dnes uvidíte finale pračky po padesáti letech, nemyslil jsem, že to bude doopravdy. Ale netušil jsem také, že se z Paola stal takovýhle ničema. Nu, vyřídili jsme půlstaletou aféru a slovo dablkau je, myslím, škrtnuto zase ze slovníku. Mohu tedy klidně jít na oběd. A až mě tu jednou nebude", dodal Vašku vesele, "dejte přeměřit tento pokoj. Myslím, že to byl můj nejdelší skok bez trampoliny".

XIV

Srážka s Paolem byla jediná bouřlivá příhoda, kterou zažil Václav Karas jako ředitel. Nepříjemných a choulostivých záležitostí přineslo divadlo dost, ale ty všecky dovedl vyříditi s neochvějným klidem a humorem. Ve zralosti svého věku, v plnosti svých zkušeností stál vysoko nad aférami šaten a jeviště. Věděl nyní, že už se nikdy nevrátí k cirkusu, když se rozhodl bdít nad osudem své vnučky. Nebylo to rozhodnutí lehké; míval chvíle, kdy se s lítostí vracel do minulosti a zjišťoval, že se vlastně nikdy nestal tím, čím býti chtěl. Jeho životním snem a láskou bylo ekvestrické mistrovství, dosáhnout vrcholků krasojízdy a cvičitelství. Dospěl v tom do znamenité výše, ale od svrchované mety ho odvedlo krotitelství šelem. Chtěl být tvůrcem nového cirkusového umění, ale Berwitzova tuhost a krize podniku mu v tom bránily. Když se konečně stal svrchovaným pánem, bylo to jen k tomu, aby zachránil ubohé trosky bývalé slávy. Kvůli synovi přešel do podnikání, jaké nikdy neměl na mysli, kvůli vnučce se vzdal poslední možnosti návratu na původní cestu.

"Vidíš, Vašku, vidíš", říkával si v samotě karlínského bytu, "nikdy jsi vlastně ve svém životě neurčoval nic sám, všecko jsi dělal z ohledu na jiné. Pro Berwitze, pro Cirkus Humberto, kvůli Anežce, kvůli Heleně, pro Petra a pro Lidušku. Zbláznil jsi se a zamiloval do jména Humberto a své vlastní jsi ani neuplatnil. Celá Praha mluví o krásných programech v Théâtre Variété Humberto a kdo si na plakátech všimne drobné řádečky Ředitel Václav Karas? Odejdeš odtud a Praha ani nebude vědět, kdo jsi byl. Nu, nu - ale cožpak na tom tak záleží? Co by byl Václav Karas z Horní Sněžné, nebýt Cirkusu Humberto? Zedník a muzikant jako táta. Co jsi víc, oč jsi výš, to ti kus po kuse přinesli jiní. Toť se ví, měl jsi vůli, měl jsi nadání, měls důvtip; ale to všechno by nic nebylo bez toho všeho, co ti z rozhodnutí osudu přinesli druzí, Bureš, Hans, Roméo, Berwitz. Půl života a snad ještě déle člověk do sebe nabírá dary, které pro něho shromáždili jiní; což neplyne z toho závazek, aby on sám pak zase rozdával ze svého bohatství? Žádný lidský život neběží sám pro sebe, všecko je to věčná kavalkáda. Nedodržel jsi cestu, kterous měl na mysli; ale co jsi dělal, dělal jsi dobře. Neprosazoval jsi svoje jméno, abys byl všem na očích, ale ti, kteří něčemu z tvé profese rozumějí, ti o tobě vědí, ti znají tvou cenu, a na ostatních přece nezáleží. Nevrátil jsi se k cirkusu, zůstal jsi ve varieté. Ale nebudeš tu působit bez účinu. Zanecháš po sobě dobrou stopu a památku a přitom možná zachráníš duši svého potomka, aby nezplaněla v bohatství a hlouposti".

Vzpomněl-li na svou princeznu Lilili, Václav Karas se rozzářil. Vracela mu opravdu, oč přišel o svého syna. Lnula k němu nezměrnou láskou a obdivem, nic na světě nebylo tak znamenité a dokonalé; jako co udělal děda Václav, nikdo nebyl tak moudrý, chytrý a laskavý jako bezvousý dědeček z varieté. Vousatý dědeček Jaroslav žárlil, vousatý dědeček Jaroslav se durdil, ale nebylo mu to nic platno, nikdo v rodině si nedovedl tak kouzelně hrát s malou holčičkou jako ten šedivějící cirkusák, v němž stále ještě tlouklo nestárnoucí klukovské srdce, slyšícína jméno Vašku. Co všecko dovedl udělat, aby Lidce opatřil neslýchané rozkoše! Jednou si z čista jasna koupil jezdeckého koně a už druhého dne si vzal Lidku před sebe do sedla a projezdil s ní celé odpoledne ve Stromovce. Pak si zas pořídil loďku a začal s malou žabkou podnikat dobrodružné výpravy do souostroví při Štvanici a dolů až k Libni. A když jí bylo sedm let, koupil jí k narozeninám poníka, skutečného, živého koníčka, kterého pojmenoval Mary a na němž Lidka brzy doprovázela dědečka do Stromovky i jinam.

Prožívala s ním tisíce rozkošných věcí, ale pořád netušila, jak ji při všech těch zábavách, hrách a taškařicích pozoruje. Jedno viděl určitě: že z ní vyhnal vecky ty ostýchavosti a strachy, které ochromily dětství jejího otce. Lidka se nebála ani zvířat, ani vody, šla do všeho neznámého s odvahou a důvěrou, jedno velké nebezpečí bylo tedy šťastně odstraněno. Ale s dalším si Karas nebyl nějaký čas jist, totiž s tím, k čemu děvče nenápadně vychovávat a připravovat. Zkoušel v těch jejích hrách všelicos, ale nikde neviděl, že by jevila nějakou zvláštní schopnost k věcem, které se provozují v cirkuse nebo ve varieté. Rozpoznával jen jedno: že je to dítě velmi muzikální, že ze všeho nejraději má hry v přestrojení, kdy může mimicky představovat všelijaké role, a že to bude jednou krásné děvče výrazné tváře, šelmovských očí, štíhlého těla a velkého temperamentu. Ponenáhlu se ustavoval na tom, že v ní je nejvíce schopností pro tanečnici.

Helena Karasová byla by řekla pro balet. Václav Karas měl však neskonale více zkušeností. Už téměř čtvrt století procházely jeho divadlem všechny slavné tanečnice Evropy, u něho hostovaly všechny proslulé baletní skupiny a on dával akreditovanou značku neznámým tancům exotickým. První na pevnině měl potřeštěné americké negry s jejich rytmickým opojením, uvedl do Eropy dvorské tanečnice siamské, přinesl tančící chrámové kněžky javajské a obřadné krasavice z ostrova Bali. Když se ve světě začalo mluvit o novém tanečním umění, Karas ozdoboval své programy rejem sester Wiesenthalových, dovedl zasunouti do pořadu vystoupení dalcrozeovské skupiny z Hellerau, přivedl do Prahy zasněnou Ruth Saint Denis i obřadnou křisitelku staroegyptské linie Sent M'Ahesu. Mohl je všecky sledovat, studovat a porovnávat jako málokdo na světě. Sám měl v sobě vycvičeny všecky pohybové prvky mistrnou školou Schmeda Roméa, a slýchaje umnou hudbu, najednou toužil, kdyby k ní mohl improvisovati harmonický pohyb. Díval se proto na tance na své scéně jinýma očima než pouhý divák. Zprvu ho uchvacoval klasický balet a Annu Pavlovnu považoval za vrchol všeho umění. Čím déle však vnikal do tajů tance, tím více nabýval přesvědčení, že bravury primabalerin na špičkách jsou neplodné variace ustrnulé formy a že nový účinný výraz nutno hledati tm, kde se tanec vzdává vyšší myšlence, kde je projevem náboženské mystiky neb starého kultu. Byla-li taková umělkyně v programu, přicházeli za ním často výtvarníci, malíři a sochaři se žádostí, aby jim umožnil denně ji sledovat a inspirovat se jejím výkonem. Dělal to rád, neboť to byli lidé zajímaví, s velkýkm rozhledem a bystrými postřehy. Hovory s nimi ho jen utvrzovaly v přesvědčení, že svět jde vstříc novému obrození tance, který bude hledat svůj vlastní smysl a účel v harmonicky krásném pohybu.

Myslil-li tedy na maličkou Lidku jako na příští tanečnici, viděl ji v duchu zapjatou do velkého rušného dění jako tvůrkyni a nositelku nových krás. Aniž to věděla, připravoval ji k tomu nejmírnějším použitím roméovských zkušeností. Navykal ji na krásné postoje a ladné pohyby, na pružný krok a skok, na procvičení svalstva nohou i trupu. Bylo to všechno jako hra, ale útlé tílko se už přizpůsobovalo pro příští úkoly. Provozovali to spolu tajně, ale najednou se to zauzlilo, že postup mohl být urychlen.

To bylo tehdy, když paní Emilka Karasová přišla domů s rozhodnutím, že desítiletá Lidka bude chodit do dalcrozeovské rytmiky.

"Všecky dcerušky z lepších rodin chodí teď do Dalcrozeova ústavu", prohlásila tenkrát Emilka. "Říkala paní císařská radová Wiesenbergová, že si bez rytmiky nedovede příští domácnost představit, a paní plynárenská ředitelová Všetečková povídala, že je rozhodně pro uměleckou výchovu. Prý to bude docela jiná harmonie v manželství, až to muž nebude msuet hledat jinde a bude to mít doma".

"Inu jo", přikyvoval pan Kostečka, "on je Všetečka velký frejírník před Hospodinem. Ale jestli by ho zrovna paní Všetečková uchvátila, kdyby mu zatančila kankán, to je ještě veliká otázka".

"Kankán! Pro umučení boží!" vykřikla paní Kostečková, "co všecko budeme ještě muset my ubohé ženské provádět, abyste vy mužští přišli k rozumu. Kankán!"

"Rytmika není kankán, maminko", poučovala ji dcera, "a paní plynárenská ředitelová má pravdu. Každá ženská nemůže dostat za muže matematika".

"Nu, nejsme proti pokroku", uvažoval Kostečka, "za našich dob e myslelo hlavně na kuchařskou školu. Žádá-li si pokrok tančení, à la bonne heure! Zámožná rodina si vždycky může opatřit vzornou kuchařku, ale aby si opatřovala do domácnoti tanečnici, to ať radši to převezme paní domu sama. Co tomu říká dědeček Václav?"

Dědeček Václav se ošíval.

"Nevím, lidičky, nevím", odpovídal s nevinnou tváří, "já bych žádnému umění nevěřil. Žádnému umění. Každé je, prevít, proti měšťáctví. Holku to chytne doopravdy a najednou vám vyrazí z vašeho pořádku".

"A to se nemusíme obávat", mávl rukou Kostečka, "Lidka je vzorné děvče a mákme na ni vliv".

"Nu, jak chcete. Ale když už jí to povolujete, měli byste ji pustit i do varieté. Tam přece uvidí velké tanečnice".

Uznali, že je to pravda. Bylo tedy rozhodnuto, že Lidka bude chodit na rytmickou gymnastiku a že smí do varieté, bude-li v programu tanec. Dědeček Václav si zamnul ruce. Teď mohl s Lidčinou výchovou zamířit, kam chtěl. Vedlejší hry odpadly a děvče se soustředilo na cviky taneční. Však také učitelka z Dalcrozeovy školy žasla, jaký talent se tu vyskytl, s jakou lehkostí tato žačka ovládala tělo a jak přirozeně reagovala na rytmus hduby. O výroční akademii bylo její vystoupení zlatým hřebem večera a Kostečkovi s Emilkou se nadýmali pýchou, kolik obdivu se dostalo jejich dítěti a kolik pochlebných gratulací jim. V patnácti letech působila už Lidka o večerech mimických tanců a jako šestnáctiletá přejímala první role tanečních pantomim. Nivony psaly o ní jako o vycházející hvězdě, nadšenci nové Terpsichory běhali po jejích večerech jako zmámení, starší fanatické průkopnice byly bez sebe žárlivostí a ulevovaly si po straně klevetami. Její vzestup a oblibu nemohly však nijak zadržet, byla znamenitě školena, rostla do líbezné, šelmovsky milostné krásy a byla všecka jako proniklá hudbou. "Lída Karasová je taneční aeolská harfa", napsal o ní docent estetiky dr. Šafránek, "nejmenší zavanutí hudby stačí, aby se rozezněla harmoniemi tělesného i duševního půvabu".

"Docent Šafránek je blbec", prohlásil na to PhDr Petr Karas, tehdy už mimořádný profesor analytické matematiky a geometrie na universitě Karlo-Ferdinandově, "a pohybová estetika není žádná věda. Z toho jeho žvastu vím jenom tolik, že nejmenší zavanutí hudby stačí, aby odvedlo Lidku od učebné látky gymnasijní, a že tato taneční aeolská harfa má dostatečnou z matematiky. To tedy já nepovažuji za žádné harmonie tělesného a duševního půvabu, ale za trapnou a pokořující ostudu pro otce, který se má co nevidět státi ordinariem".

"Z táty si nic nedělej", chechtal se dědeček Václav, když za ním přiběhla Lidka s pláčem, "tuhle tvoji rovnici on přece nerozřeší. To už běží docela jinak, než on tuší. Tanči dál, já tě ochráním. Ale pamatuj na jedno: abys to nepřeháněla. Koukni se po těch starších tanečnicích. Dřou a dřou a nakonec to vůbec nejsou ženské. To jsou vysušení misionáři z tropů, to jsou poustevnice živící se kobylkami uprostřed pouště. Vím, že mnoho dovedou, ale kde zůstává půvab, lehkost, ženství? Je to nějaká zásada, chtít stvořit krásu a přitom nejdřív ubít krásu danu od Pána Boha? Tanči, cvič, uč se a pracuj až do haleluja. Ale jenom až do haleluja. Sláva Bohu na výsostech. A na zemi pokoj, klid a odpočinek tělu, které toho potřebuje".

Lidka objala a zlíbala rozkošného dědečka a tnčila dál. V rodině začaly být z toho rozpaky. Nejhůř však bylo na gymnasiu. Lída Karasová byla favoritkou všech tříd, ale staří profesoři žehrali na nové předpisy, které dovolovaly pěstovat rytmická cvičenía vystupovat v rámci školských představení dalcrozeovských. Matematik ji od začátku sjížděl, protože na ní mohl dokazovat, že universitní katedra je obsazování lidmi, kteří nemají ani tolik pedagogické schopnosti, aby poučili ve svém oboru svou vlastní dceru. Později však se k němu přidal i latinář a historik a přírodopisec.

"Karasová Ludmila", říkal hubený třídní, "áno, balet na eminenc, školní prospěch na pětku, áno. Moderní doba, áno".

Jednoho dne přišel za Václavem Karasem malý, tlustý mužíček, věčně e potící a věčně si otírající silná skla brýlí, stále zamaštěná potem, kanoucím z mohutného obočí.

"Jsem docent pohybové estetiky doktor Šafránek", představil se starému direktoru, "a přicházím, pane řediteli, v záležitosti vaší vnučky".

To bylo thema, pro něž Václav Karas byl ochoten odsunout třebas i premiéru. Rozhovor mu ostatně stál za to. Poznal zakrátko, že doktor Šafránek je z těch obětavých nadšenců, kteří nikdy nevzpomenou na nějaký postranní zámysl. To mu bylo hned sympatické. A pak viděl, že se tento ustaraný človíček dobře vyzná ve věcech moderního tance, třebaže v něm je víc theoretického vzdělání a myšlení než životní praxe. Přišel starému Karasovi vyložit, že v Praze není již nikoho, kdo by mohl Lídu Karasovou ještě nějak poučit. Lída umí teď víc než všecky pražské umělkyně; a je takový talent, že by bylo velmi záhodno, aby se jí dostalo ještě konečného školení, například u Rudolfa von Laban v Německu.

Karas naslouchal velmi pozorně a horlivě se vyptával na všecky podrobnosti.

"Děkuji, pane docente, za poučení", skončil rozhovor, "poměry v německých tanečních ústavech jsem neznal. Vím jen, že tanec jde teď vzhůru jako strhující vlna. I já to tu ve varieté cítím. Zde ovšem nejde tak o nejčistší taneční umění, jako spíše o novou podívanou. Davům už pouhý varietní program nevyhovuje. Touží zas po něčem dráždivějším. Chtěly by revui, výpravnou revui, se spoustou nahých tanečnic, s přepychovou výbavou. Ale to já už dělat nebudu. Když už i do manéže pomalu vjíždí sedmdesátka, nebudu si předělávat obor. A nebudu přesedlávat z práce na marnost, z rozumu na hloupost. S Lidkou je to ovšem něco jiného. Věřím, že by se mohla vynést nad tu spoušť pošetilosti a opravdu něco světu dá. Na její rodiče se nesmíme ohlížet. Petr je hodný člověk, ale slaboch, který úplně propadl měšťáckému okolí. Když jsem viděl, že z něho bude matematik, už jsem nad ním zlomil hůl. Ale ono je to ještě horší, teď je z něho matematický filosof. Matematický filosof! Víte, to je tak něco jako tygrolev, kříženec tygra a lva. Občas to z dopuštění božího přijde na svět a zůstane to neplodné. A takovému člověku svěří osud nejkrásnější mladé děvče, aby vytvářel jeho život. Už se dávno na to nemohu koukat. A teď je opravdu třeba na to skočit. Po dobrém to nepůjde, to vím. To si zas jednou budu muset houknout jako dompteur".

"To je nádherné, pane řediteli", radoval se docent Šafránek, "že se chcete Lidky ujmout".

"Ovšemže se jí ujmu, ale napřed s ní o tom promluvím. Jednu výhradu budu mít. Když s ní bude holka souhlasit, půjde v létě do Německa".

Doktor Šafránek odešel všecek blažen. Odpoledne seděla na téže židli co on Lidka septimánka. Dědeček Václav si sedl proti ní a vzal ji za ruku. Byl nesmírně vážný.

"Liduško, mluvil jsem s docentem Šafránkem. Ty bys chtěla do Německa k Labanovi?"

"Ano, dědečku. Myslíš, že by to bylo možné?"

"Jsou tu dvě potíže. První je v tom, že máš jít z domu, do cizího prostředí. Vyptal jem se, jak to v té škole chodí. Množství mladých žen, množství mladých mužů. Moderní, pokrokové názory. Výsměch šosáctví. Ano. Dejme tomu. Ale já, holčičko, nevezmu na své svědomí nic, co by mohlo podlomit tvou nádhernou životní sílu. Jsi už vyspělá, rozumíš, co mám na mysli. Stačí někdy dočasné zmámení, malá lehkomyslnost... a děvče v květu života je ztraceno".

Lidka se lehce zapýřila. Pak zvedla hlavu a pevně se podívala Karasovi do očí.

"Děde..." řekla vážně a dojate, "mám už teď plno nápadníků. Jsou mezi nimi moc milí hoši. Ale já chci tančit. Já chci být dokonalán tanečnice. Chci být slavná. A dokud to nebude, nemám na nic jihého pomyšlení. Věříš mi?"

"Ale zde jsi mezi námi, do jisté míry chráněna rodinou. Tam budeš sama. Bez naší opory".

"Ano. Ale tys mne vychoval. Jsem tvoje žačka, ne otcova, ne matčina. Ty víš, co ve mně je. Ty víš, že mi můžeš věřit".

"Ano, dítě, ale já to chci slyšet, slavnostně slyšet, jako přísahu. Abych sám před sebou měl čisté svědomí, že jsem ti to všecko řekl, že jsem o tom výslovně mluvil a že tys i dala slib. Zradíš-li mne i pak, budu nesmírně smuten, ale řeknu si: nešlo ji jinak zachránit, zlo bylo v ní".

"Nezradím, děde, nezradím!"

Z očí jí vytryskly slzy.

"Dobrá, dítě, slib mi tedy, že nepřispustíš žádnou milostnou pletku, dokud nebudeš mít ve světě svůj úspěch. Až budu číst, že jsi to ve světě vyhrála, bude konec tomuto slibu. Budeš svou paní a můžeš si dělat, co budeš chtít. Slibuješ?"

"Slibuji, děde".

Naklonil se k ní a políbil ji na obě tváře a Lidka se zprudka k němu přivinula.

"A teď máme druhou potíž", spustil Karas už zase vesele, "jak tě vylouplnout z rodiny?"

"To právě, dědečku, nevím. Neměla bych snad tajně spakovat a ujet?"

"To bych nerad. To je až ten poslední prostředek. Já bych to chtěl zkusit jinak. to bys mi msuela trochu pomoci. Je to ovšem těžké, hroně těžké!"

"Co to je - všecko udělám!" vykřikla Lidka, ale viděla dědovi na očích, že má na mysli šibalství.

"Je to velká věc, co po tobě žádám, těžká oběť! Musela bys - propadnout ve škole!"

"Jé", vyletěla Lidka, "to je ohromné! Já ti propadnu, jak budeš chtít, z latiny, z řečtiny, z dějepisu a zeměpisu, z tátovy ctihodné mtematiky - jen si poruč".

"Výborně. Čím to bude horší, tím líp. S vysvědčením však nepůjdeš domů, nýbrž sem ke mně. A já už provedu to ostatní".

Do konce školního roku zbývaly čtyři měsíce. Karasová Ludmila, septimánka, provela za tu dobu zázraky v lajdáctví a nevědění. Profesoři byli bez sebe hněvem a chvěli se rozkoší z exemplárního trestání. Pětky padaly, jen to bouchalo. "Áno, balet na eminenc, vědění na propadnutí, áno. Moderní doba, nové mravy, máte zas pětku, sedněte, áno".

Přilítla ze školy do varieté, vysoko mávajíc vysvědčením.

"Dědo, dělala jsem, co jsem mohla! Šest pum - jen ten padouch matikář mi dal zase stágru, zbabělec! To si to nechce rozházet s tátou".

"Dobrá, děvče. Teď se jdi projít a já si vezmu do manéže tvého otce".

Zavolal si ho telefonem, že naléhavě s ním musí mluvit. Petr Karas, universitní profesor, marně si lámal hlavu, proč to. Když vstoupil do otcovy pracovny, spatřil staříka, jak stojí uprostřed a s rozkoší práská velkou šambrierou.

"Táto, prosím tě, dej to pryč", volal syn ze dveří, "víš, že to nesnáším".

"I jen pojď dál, Petře, a sedni si. Máme spolu malé účtování. Je to za dlouhá léta - kolipak ti je? dvaačtyřicet? třiačtyřicet? - no a můj účet je z tvého mládí. Snad se na to pamatuješ, jak jsme všichni chtěli, abys se sblížil s Cirkusem Humberto. Já, matka, babička, dědeček, kdekdo jsme toužili po tom, abys šel cestou, kterou ti uchystali tví rodiče. Ael tys na to neměl ani pomyšlení".

"Neměl".

"Vidíš, to si pamatuješ. Neměl jsi pro to hlavu, že ano. Ať jsme to zkoušeli tak nebo onak, po každé jsi ze všeho propad. A nám nezbylo než se trochu přizpůsobit, vzdát se všech snů a představ a smířit se s holou skutečností, že náš syn odejde z našeho prostředí".

"Ano. Byli jste ke mně neobyčejně hodní. Bylo to opravdu moje štěstí. Snad bych se byl jinak utrápil".

"Tedy jsme jednali správně?"

"Ano. Nikdy jsem to nepopíral".

"Výborně. A teď, jsi-li charekter, musíš jednati zrovna tk jako my tehdy. Lidka propadla..."

"Z matematiky!"

"Ne. V matematice ti dělá čest, má dostatečnu jako vždycky".

"Náramná čest!"

"Ale jinak pukla v šesti předmětech. Zde je její vysvědčení".

"To je hrůza!"

"Ano. Nemá na to hlavu, jako ty jsi neměl hlavu pro cirkus. Teď se musíš ty a tvoje paní zachovat tak, jako jsme se zachovali my. Nebránit Lidce, aby si šla za svým štěstím jako taneční umělkyně".

"To není možné!"

"Ó, to je nejen možné, ale nutné. Žádám to".

Václav Karas pronesl poslední slova velmi ostře. Stál před svým synem vztyčen a komandérsky, s očima zaostřenýma, jak kdysi vnucoval svou vůli šelmám v kleci.

"Ale tatínku... proboha tě prosím... uznej, poměry jsou jiné. Já nejsem cirkusák, jsem universitní profesor, mám býti jmenován řádným..."

"Svoluješ nebo ne?"

"Tatínku... nemohu..."

"Bojíš se skandálu?"

"Ovšem, pochop to... lidské řeči..."

"Dobrá", a starý Karas mluvil, jako by střílel z pistole. "Když nechceš vyplnit svou povinnost tak, jak jsem ji ctil já, jsem tvůj nepřítel. Lidka odjede ještě dnes. Loučit se s tak nehodnými rodiči nemusí. Ráno vyjde ve všech novinách zpráva, že odjela dovršit svá taneční studia. Je oblíbená umělkyně, bue to tedy zpráva velmi veřejnost zajímající. Ve večernících následujících dnů vyjdo pak interviewy se mnou jakožto s jejím dědečkem. Mám už to všecko připraveno. Proč jde za kumštem? Protože je ze staré cirkusácké rodiny. Její otec, universitní profesor, se narodil v cirkusovém voze. A pak tě vylíčím. Ne tak, jaký jsi byl, ale jaký jsi měl být. Já si tě tam zidealisuji - to je svaté právo starého otce. A půjde to den za dnem, historie za historií, a chceš-li, skandál za skandálem..."

"Proboha... tatínku... Kostečkovi se zblázní..."

"A kdyby tě i vyhodili. Zradil jsi mne, trp si".

Petr Karas sedí zhroucen, drží si hlavu oběma rukama a kvílí.

Václav Karas stojí proti němu a probodává ho očima.

"Tak co", praví pak chladně, "souhlasíš s jejím odjezdem?"

Petr Karas neodpovídá, jen přikývne.

"Dobrá, tedy podepiš tuto listinu. Chci mít pro úřady dokument, že nešlo ani o únos, ani o útěk".

Petr ochable natáhl ruku a podepsal.

"Tak. A teď můžeš jít a zvěstovat to Kostečkovým. Ale ať se nechystají na žádný kravál - přijdu s Lidkou k obědu a... to víš, já mám rád u oběda veselé tváře. Ono je to přec zábavné, vidět, jak Pán Bůh míchá lidským těstem, aby nezkyslo!"

Stařík byl rozjařen. Vydral tu dušičku, vydral!

XV

Depeše z Berlína oznamuje, že tanečnice Ludmila Humberto měla o svém debutním večeru nesmírný úspěch. Václav Karas má telegram rozprostřený před sebou na stole. S bradou opřenou o sepjaté ruce zírá na ten papír a usmívá se. Čte ty řádky znovu a znovu, pak se mu rozplývají a papír depeše se nějak rozlévá. Václav Karas jako by se díval na velikou mapu, v mapu svého života.

"Tuhle jsi s tátou vyšel od toho modřínku. Jakpak je to dávno? Nu, chlapče, tehdy ti bylo sedm, je to tedy dvaašedesát let. Tuhle jsi jel po prvé na svém bandurkovi, tuhle jsi se řezal s Paolem, tuhle byla ta první procházka s Růženkou a tuhle ti to ten starý Wollschläger všecko zpřeházel. Měl pravdu? Neměl pravdu? Měl, Vašku, měl. Zamotalo se to všecko jinak, ale co jsi provedl podle jeho příkazů, bylo správné. Dvaašedesát let, to je lán světa a času; ale koukáš-li se po všem, co se stalo, nemusíš se bát svého účtování".

Dva dny chodí Karas netrpělivě. Čeká ještě jednu depeši. Nahnal přece všecky světové agentury k tomku berlínskému vystoupení - že by z toho nic nebylo? Teprve třetího dne přichází místo depeše dopis. Princeznička Lilili píše starému králi Habadějovi XV. všecka ještě rozechvěna, jaký to byl nádherný večer, jak lidé bláznili, jak se k ní seběhli managerové a ředitelé agentur, jak nevěděla, co si ze všeho pro začátek vybrat, a jak podepsala za velmi krásných podmínek pro Paříž. "Taky mnoho princů se vyskytlo a stále mne obléhají. Ale žádný z nich není tak krásný, jako byl můj bílý princ Cinkapúr ze země Mezipotápské, když mě unesl v Karlíně na armaru. Pověz mu to, dobrý, milý králi Habaději, že mu pořád zůstávám věrna".

"Tedy Paříž", řekl si Václav Karas, "to není špatné".

Chvilku přemýšlel, pak sháhl do přihrádky s dopisními papíry, vytáhl jeden a jal se psát dopis pánům Otakaru a Břetislavu Breburdovým, majitelům divadla Varieté v Karlíně.

"Vážení pánové, koncem kvěna 1925 dojde má nynější smlouva o nájmu Vašeho podniku. Oznamuji Vám zdvořile, že ji už neobnovím. Bue to právě 35 let, kdy jsem převzal vedení Théâtre Variété Humberto z rukou Vašeho nezapomenutelného pana otce. Povznesl jsem tento podnik na první v celé Evropě. Děkuji Vám i památce Vašeho tatínka, že jse mi to Svou blahovolnou spoluprací umožnili. Jako bych ho slyšel: 'Klára Pachtová...' Byla to radost, zde pracovat. Poslední léta úspěch poněkud ochabl. nebylo to vinou programů. Vkus širokých vrstev se mění a varietní program už tolik neláká. navrhovali jste mi několikrát, abych přeměnil podnik na revuální divadlo. Na prahu sedmdesátky se necítím k tomu povolán. Doufám, že Vám oznamuji své rozhodutí dost brzy, abyste mohli klidně provést změnu v ředitelství i v provozu. Kdybyste chtěli začíti s revuemi hned v červnu, zařídím všechno potřebné, aby už v květnu bylo Vám jeviště k disposici pro zkoušky. Upozorňuji jen na jedno: jméno Humberto zmizí s afiší zároveň se mnou. To je má firma - račte e podívat do původní smlouvy z roku 1890, - disponuji s ní výhradně já. Nemusím Vás snad ujišťovat, že jí žádným způsobem nezneužiji proti Vašemu podniku. Jméno Humberto bude nyní žít zcela jinde a ve zcela jiné podobě. Srdečně Vám oddaný Václav Karas, ředitel".

Mladí Breburdové odpověděli velmi srdečným dopisem, že s lítostí berou jeho rozhodnutí na vědomost. Děkovali mu za jeho práci, obšírně oceňovali její zásluhy a vyprošovali si jeho rady, než bude změna provedena.

"Loučení číslo jedna máme za sebou", řekl si Karas, ukládaje dopis do portfeje smluv. Zavolal pak sekretáře a nadiktoval mu oběžník agenturám a dopisy pro Mefevacim a Mezorvacipod o svém odchodu z ředitelství a o zániku firmy Théâtre Variété Humberto. Jeden z těch dopisů způsobil, že president O'Harrieh zařadil do Programu onu sensační výzvu k hvězdám.

Začala se poslední sezóna Václava Karase, nejrůžovější čás jeho života. Všecko bylo hotovo, všecko připraveno, žádné nové smlouvy se nemusely podpisovat, žádnánová čísla shánět. Artisté přijížděli s vědomím, že jsou v tomto domě naposledy, a že přijedou-li snad ještě někdy po letech, neuvítá je zde tento laskavý papá Karas, kterýs e od nepaměti staral o jejich úspěch blaho. Každých čtrnáct dní se lidé vyměnili, ale v zákulisí vytrvale vládla táž srdečně slavnostní nálada. nad každou šatnou jako by visela melancholická sufita vzpomínek a loučení; překonat se to dalo jen sdílnou účastí. Papá Karas, uvolněný od všech starostí, vysedával mezi nimi na titěrných šamrlátkách garderob a nemohl se nabažit hovorů, které mu s tisícerých stran znovu přivolávaly celý ten rozběhlý svět artistů a artistek, jejž tolik miloval. Jako by se probíral růžencem, vyptával se každého "čísla" na celé jeho příbuzenstvo až k dědům a babičkám, sledoval činnost strýců a tet, švakrů a švekruší, bratranců a sestřenic, obnovoval si v paměti osudy partnerů a podílníků každé firmy, se zájmem sledoval, kdo kdy kam zmizel, kdo uskočil z toho věčného kolování od města k městu. Byly to hlavně ženy, které pod závojem nevěsty opouštěly kulisy a manéž, aniž tím bylo přerušeno jejich profesionální příbuzenství. Papá Karas vedl v evivenci i tyto krásné nevěrnice, zajímal se o osudy každé malé girl, která kdy vyklepávala svůj step na jeho scéně, a jejich slovutné manžele, vynikající někdy zvučnými tituly, přiřaďoval si jako švakříčky na okraj této neklidné, měnivé rodiny. S mnohými z těch manželství byl aspoň v písemném styku, když ne osobním. Jeho srdečné gratulace k svatbám vzubdily zpravidla v novomanželce takové vzpomínky, že neodolala a odepsala tomunezapomenutelnému principálu. A Karas odpovídal tak mile, jako by šlo o skutečné příbuzenstvo. Kdyby se teď, až bude volný, rozejel do světa, mohl by asi po celé Evropě žít zadarmo jako nejmlejší host na nesčetných zámcích a vilách, nadšeně uvítán kněžnami, hraběnkami a baronkami, manželkami diplomatů, velkoprůmyslníků a všemocných ředitelů, které vesměs kdysi zářly krásou a uměním pod jeho patronací. Vždycky ho srdečně zvaly a teď, když se rozneslo, že opouští svůj kamenný dům, znovu přicházely jejich navoněné dopisy, plné vzpomínek, díků, blahopřání a také vzdechů po ztracené kráse v kulisách. Jak sezóna míjela, hrnuly se sdílné a účastné listy ze všech konců světa, z Ameriky, z Australie, z Indie, z Japonska; kde byl nějaký varietní podnik nebo putující cirkus, všude se vyskytl někdo, kdo s láskou vzpomínal na papá Karase a nechtěl zůstat mezi posledními, kteří přijdou vinšovat štěstí do nového života. Ovázány barevnými stužkami rostly balíčky těch dopisů v celé stohy a tvořily nejblaživější chloubu staříka Karase.

"To je moje výslužka", říkával, když vedl některého svého hosta ke stolu, na němž bylo navršeno té poslední korespondence, "tiskl jsem své jméno nejmenšími literkami, a koukněte, ono je známo a ctěno po celé zeměkouli".

Začátkem kvtěna si Karas zajel do Budějovic a krásným jitrem putoval do hor a lesů, do Horní Sněžné. Rozložitý, krásný modřín ho uvítal rozechvělými třásněmi u hrobu otce a matky. Postál tam hezkou chvíli, než si urovnal v hlavě všecky mylenky o tom, co je lidský život. Sešel pak do vsi, kde už nikoho neměl a kde ho nikdo nepoznal. Byly tu většinou jen ženské, mužští byi ve světě, u cirkusů. Až se tomu musel usmát, co všecko s nebožtíkem tátou způsobili. Koukl se do kostela, zašel si k farské zahradě, jestli ještě přesahují hrušně a švestky přes plot. Pak se pustil kousek do lesa, koukl se k račímu potoku a v jedné dubince bezděky přiostřil zrak, nespatří-li v trávě hlavičku hříbka koáka. Prošel lesy svého mládí až na německou stranu, počkal si tam na autobus a spokojeně sjel dolů do Budějovic. Krásné to tu bylo, krásné, tiché a smírné, ale on již velké město neopustí. Příliš si navykl na jeho hluk a tempo.

Když se navrátil, shledal, že sekretář musel ke stolu s horou dopisů přistrčit nový a ten že je taky vrchovatý.

"Teď v květnu", povídal tajemník, "je to jako lavina. A je v tom plno ohlášek, že přijedou jedenatřicátého osobně se s vámi rozloučit".

"Svět je, chlapče, přec jen dobrý a život je krásný", řekl Karas dojat.

"Taky jem na to myslel", odpověděl šednoucí už nástupce Steenhouwerův, "ale ono to bude tak: každý člověk si vytvářís svůj svět a nakonec se setká s takovým, jaký kolem sebe utvořil".

"Možná, mladíku", kýval hlavou Karas, "ale co provedeme s těmi návštěvníky?"

"Bude to blázinec. Pokladna má ultimo vyprodáno a tady je plno přihlášek.

"Zahrát pro ně odpoledne?"

"To nejde, pane řediteli. Postoupili jsme divadlo Breburdům na zkoušky a budou mít doho dne generálku. Snad jediné možné by bylo... kdybyste chtěl na to pár tisíc obětovat... uspořádat někde odpolední čaj, jako recepci, a tam se se všemi rozloučit".

"Výborně, chlapče. Na tisícovkách nezáleží, ale na setkání s milými lidmi záleží. Vezměte si to na starost, pane Kauble, prosím vás, já budu muset beztoho pořád jen vyřizovat korespondenci".

Tak se stalo, že šéfredaktor Hlasu národa jednoho dne dostal tištěný lístek:

"Pan Václav Karas Vás zve na čaj do haly hotelu Carlton o 17. hodině dne 31. května 1925".

Díval se na tu kartičku, obrátil ji na rub, pak natočil telefon.

"Haló, je tam Hlas lidu? Dejte mi šéfa, prosím... Servus, Honzo, tady Oadil. Prosím tě, dostals také pozvání od toho Václava Karase? Kdo to je? Je to ten bývalý ministr?.. Co, ředitel Varieté? Vždyť to měl nějaký Humberto?.. Ale, pětatřicet let? Jakživ jsem to jméno neslyšel. No, ale nejdem tam, když to není nikdo z politiky, co?.. Dáváš to do lokálu, to je správné. Já to udělám taky tak. Děkuji, Honzo, servus".

Šéfredaktor položil sluchátko a stiskl tlačítko zvonku. Přišel sluha.

"Kouknou, pane Kohout, dají to panu Chlebencovi do lokálu".

Za chvíli se zaklepalo a redaktor pro místní zpravodajství Chlebenc vstoupil s tou škartkou v ruce.

"Pane šéf, poslal jste mi tuhle pozvánku... ale pěkně prosím, neračte vědět, kdo ten Karas vlastně je?"

Šéfredaktor se rukama odstrčil i se židlí od psacího stolu, aby mohl lépe vystrčit své mohutné břicho. Pak zvedl obě ruce nad hlavu a začal láteřit.

"Člověče, to jste šéf lokálu, když nevíte, kdo je Václav Karas? Pětatřicet let ho máte v rajoně a vy o něm nic nevíte? Jak si to, člověče, představujete, že takhle můžeme dělat noviny? To já, který tady sedím přilepen zadnicí k té židli, protože ořádmusím hlídat vaše boty, to já vám mám vykládat, kdo je kdo?"

"Bohužel, já opravdu nevím... nějak mi to ušlo..."

"Ušlo, ušlo. Kolikrát jsem vám říkal, že si máte pořídit lístkový katalog. Václav Karas je vynikající ředitel divadla Varieté!"

"Ah tak. Já myslel, že je tam ředitel Humberto..."

"Člověče, neblamujte se, vždyť je to vytištěno na každém plakátě".

Chlebenec vylezl od šéfa a odplivl si.

"Otče Kornoute", obrátil se v předsíni na sluhu, "jestvuje už v těchto komnatách Bírhund?"

"Jó, píše v reportárně".

Chlebenec zamířil do pokojů zpravodajů a zastavil se u reportéra Paličky, řečeného Bírhund.

"Kouknou, Pivopes, tuhle maj nóbl pozvání na čj, ale ne aby se tam zase ukoňakovali".

"Václav Karas? Kdo to má být? Jeden Karas dostal čtyři léta za kasu, ale to byl Lexa. Alexander..."

"Voni jsou taky psí-cholog, Pivopes. Kasař jich bude zvát do Carltonu, co? A to nevědí, že Karas je už pětatřicet let velezasloužilým ředitelem ve Varieté? Voni jsou mi taky reportér. Kdyby se člověk na nich spoleh, to by moh vydávat noviny pro slepý. Všecko v rajoně musím za ně vědět já. Tak tam dou a udělaj z toho čaje vomáčku na pětatřicet řádek, starej má na to sliny".

Když Chlebenec odešel, Palička vztekle hodil škartkou na stůl.

"Jo, zrovna v pět hodin půjdu do Carltou, když hraje Viktorka se Spartou vo svý třetí místo".

Vyskočil a otevřel vedlejší dveře.

"Tě bůh, kulturo, nesu ti provotřídní divadelní událost, ředitel Varieté Karas dává čaj na rozloučenou. Šéf ti vzkazuje, že tam máš jít a sfouknout to na pětatřicet. Může to být i citovka".

"To je blbina", ozvalo se z pokoje, "šéf si u mne objednal velký referát o generálce na revui ve Varieté a teď mám být zároveň na čaji? To mu hned brnknu..."

"Ne, nevolej ho, miláčku, já už to zařídím..."

"Ah tak, ty prevíte, tos to chtěl jen na mne přehrát?"

Palička přirazil dveře a div tu pozvánku vzteky neroztrhl. Vtom se objevil někdo v chodbě naproti.

"Pěkně vítám, pane Trunec, jdou dál".

"Dobrý den, pane kolego Bírhunde", a do pokoje vstoupil uctivý dědeče, ukláněl se a podával Paličkovi ruku. Pan Trunec býval čtyřicet let lokálním zprvodajem Hlasu národa a nyní už žil dvanáct roků v pensi. Jeho nejvtší slávou bývaly referáty o bálech, pohřbech a jiných okázalých událostech, kdy bylo podle tehdejší zvyklosti povinností novin vyjmenovat co možno všecky účastníky, popsat dámské toalety, vypočítat věnce a nápisy na stuhách. Miloš Trunec byl na tohle matador, jeho referáty byly vždy nejobsažnější, dovedl jmény i tituly vyplnit dva tři sloupce svých novin. Měl nepatrnou gáži a honoráříček za každou otištěnou řádku. Hodnostář s dlouhým jménem a tituly na dva řádky měl pro něho cenu šesti haléřů, protože za řádku dostal tři. Později se v novinách od této zvyklosti upustilo a redaktor Trunec přišel o slávu a příjmy. Vydavatelstvo mu to trochu vanahradilo na gáži, nicméně Trunec se cítil uražen a pokořen. Od chvíle, kdy zrušili honoráře a on nemusel počítat řádky, přestal číst noviny. Co bych je četl, říkal opovržlivě, já vím všecko dávno napřed. Ve skutečnosti nevěděl nic, protože se o nic nestaral a nezajímal. Nedovedl se rozloučit se svými starobylými frázemi, nedovedl se přizpůsobit tempu nové doby. Vývoj novin šel v redakci mimo něj, lokál převzalimladí, ostří hoši a Trunec jen chodil a naříkal: "Není tu úcty ke starým zasloužilým pracovníkům. Vyskytne se práce a mně se nic neřekne. Mně se vůbec nic neřekne v tomto domě". V šedesáti pěti letech ho dali do pense. Přijal to s rozhořčením jako nespravedlnost, nadával na svůj list jako špaček a denně tam šel vysedávat, zda se přece nevyskytne pro něho nějký úkol. Nechali mu tam jeden vedlejší stůl, kde usedl a za chvíli usnul. Prospal a proklímal své dvě tři odpolední hodiny, pak se oblékl a se smutným konstatováním, že jemu se nic neřekne, rozloučil se uctivě s mladými kolegy a capkal domů. Nechápal už, co se kolem něho děje, nevyznal se v radakčních změnách a novým lidem, kteří teď dělali noviny, říkal podle jejich přezdívek, jak je časem zaslechl. Také o Paličkovi byl přesvědčen, že se jmenuje Bírhund.

"Pane Trunec, voni jsou ten pravej mužskej", volal na něho Palička. "Jestlipak se pamatujou ze svých časů na nějakého Václava Karase?"

"Jakpak ne, pane kolego, jakpak ne. Václav Kars byl pozamentýr v Perlové ulici a kandidoval do sboru obecních starších za staročechy".

"Voda, voda, samá voda..."

"Pak byl Václav Karas na Malé Straně, rukavičkář, co se mu dcera utipila vo rachejtlích... pak Václav Karas, majitel pohřebního ústavu ve Smečkách, jak se mu tenkrát splašili koně s mrtvolou. Ten to není? Tak to bude Karas Václav, kameník na Slovanech, co mu jednou neznámí pachatelé ukradli náhrobek!"

"Ne, žádný z nich".

"Inu, Karasů bylo v Praze mnoho. Co rada vrchního zemského soudu Karas, ten byl taky Václav nebo Bolemír, to už nevím, mně ta dvě jména nějak znějí pohromadě. Taky ne? Nebo Karas, koňský řezník a uzenář... nebo Karas, direktor ve Varieté..."

"Výborně! Ten to je".

"No vidějí, že starý Trunec ještě zná svou věc. Copak je s ním?"

"Tak tenhle direktor kars jich tady zve na čaj".

"Ale, ale, copak von je ještě živej? Já myslel, že už dávno umřel".

"Ne, tuhle je od něho pozvánka a šéf jich moc prosí, aby byli tak laskav a napsali o tom asi třicet řádek".

"Ale jo, ale jo, pročpak ne. Ono asi leccos sem pro mne přijde, ale mně se holt nic v tomhle domě neřekne. Udělám referát, to se ví. Ale těch třicet řádek, to nevím. Kouknou, pane kolego, já to udělám, jak jsme to dělávali, a oni si to potom proškrtají. Kdy je to, už zítra?"

Pan redaktor Trunec té noci téměř nespal rozčilením, ráno si po dlouhých letech zas řezal čtvrtečky papíru a špičatil tužky. Pozvání bylo na pátou hodinu, ale on už ve dvě vyšel z domu. Pro posilnění se zastavil cestou ve třech vinárnách na osminku vemutu a náprsteček slivovice. Do hotelu Carlton dorzil mírně rozkurážený.

"Sedmá velmoc", představil se nějakému číšníku. "Kdepak jsu tady novináři?"

"Nevím, vašnosti, ale zavolám pana sekretáře".

"Račte dál, pane redaktore, pěkně vás vítám", zahlaholil sekretář Kauble. "Tak vy račte být z Hlasu národa, to nás velmi těší. zatím jste tu z novin jediný".

"Inu, to je ten dnešní tisk. Mladí páni. Copak tu vlastně oslavujeme?"

Sekretář mu to rychle vysvětlil a uvedl ho do velké haly. Trunec zůstal překvapen stát. V hale byla shromážděna vybraná společnost. V protější stěně bylo schodiště, po němž sestupovali ještě sva další účstníci. Schodiště bylo lemováno postavami uváděčů divadla Varieté v červených a modrých livrejích.

"Bude snad libo čaj, pane redaktore, nebo napřed koňak? Koňak, že ano. Hned jej přinesou. Račte si sednout tuhle, budete mít pěkný výhled".

Trunec se rozhlížel.

"Skvělá společnost, nádherné toalety, opravdu. Ale prosím vás, budete mi muset říci, kdo to tu všecko je. Já tu nikoho neznám. Například ta dáma v červeném moaré..."

Trunec už měl papír na stolku a tužku v ruce.

"To je hraběnka Sellingen-Waldenhorst, pane redaktore, původně La Bella Josma, břišní tanečnice. A ta starší dáma s tou rajkovou okrasou v účesu je kněžna Caldini, bývalá vedoucí girl v druhé trupě Tillerově. Ta mladá ve žlutém hedvábíje choť švédského vyslance barona Svendsona, výtečná ekvilibristka z Duo Jansen and Maud. Ta stařenka vedle je vdova po placmistru Kerholcovi, krasojezdkyně Alice Harweyová, a ti tři páni u ní jsou její synové, majitelé světového Cirkusu Kranz. Ta mladá dáma v modrém, která se s nimi baví, je slečna Ella krčmáříková z Horní Sněžné, znamenitá krasojezdkyně v jejich podniku. Pane vrchní, nalejte panu redaktorovi ještě jeden Courvoisier. Vedle slečny krčmáříkové stojí Edmond Gambier ze slavné krotitelské rodiny Gambierů, a ta dáma, která se teď na něho obrátila, je bývalá ruská velkokněžna, která už zase pracuje jako xylofonistka. Ten tlustý pán s pivem v ruce je Lubitschke-Sailoni z Berlína, generální tajemník Mefevacium, a ti dva, co s ním mluví, jsou žonglérské duo Jean & Jean, Cikhart a Cerha, taky z Horní Sněžné. Po schodech přichází choť brémského bankéře Liebelta, umělkyně v převlecích, a pán, který ji doprovází, je komerční rada Steinitz, majitel berlínského Edenu. Tohle je továrník Kostečka s chotí..."

"Prádlo Excelsior, Těšnov, ne?" pronesl Trunec uprostřed vytrvalého psaní, jsa rád, že konečně někoho zná.

"Ano, a s nimi jde jejich zeť, universitní profesor doktor Karas s chotí, matematik světové proslulosti..."

"Toho neznám, za mých dob to byl nýmand..."

"A teď ta nádherná krasavice, to je taky nikdo, to je markýza of Breadwell, ta byla jen figurantkou u Spelteriniho, kouzelníka. Ale to děvčátko za ní, to je rasa ze starého rodu, Alberta Gevaertsová, žonglérka. Teď mě na chvilku omluvíte, pane redaktore, tamhle na mne kývá pan O'Harrieh, to je president artistické lóže. Přijdu okamžitě. Pane vrchní, sem přijde ještě jeden Courvoisier..."

Trunec mohl po prvé zvednouti hlavu od popsaných čtvrtek. Hala už se hemžila hosty a stále noví sestuovali po schodišti hotelu. Trunec měl blažený pocit, že se zas vrátil do dob své slávy, kdy si ho lidé předcházeli, kdy mu strkali do kapes visitky s dvacetikorunou, jen aby je nezapomněl uvést, až bude psát: Mezi přítomnýmihodnostáři jsme pozorovali...

Bylo mu blaženě, koňak byl znamenitý, v sále před ním to příjemně hlučelo. Dávno už nadešla hodina jeho odpoledního podřimování. Teď, když mu přestal znít diktát, slastná únava se ho zmicnila a dědoušek Trunec nad čtvrtou sklenkou koňaku usnul. Když se probudil, byla všecka sláva ta tam, světla ve velké hale byla přitažena, hotelové uklizečky rozestavovaly po místnosti stolky a židle, v koutě seděli číšníci a přepočítávali si spropitné.

Tak se stalo, že i jediné noviny, které vyslaly na tuto památnou recepci svého zpravodaje, zůstaly o ní beze zpráv a že nemůžeme citovati žádný dokument o tom, kdo všechno se ještě dostavil, jaké ovace byly uspořádány papá Karasovi, když se objevil na schodišti, jaký byl zvučný proslov presidenta O'Harrieha a v kolika řečích zaznělo volání slávy a zdaru. Václav Karas odešel ze svého pražského působiště tak, jak to tušil: nevšímavá veřejnost o něm nevěděla, ale ti, kdo ho znali, přiletěli za ním s láskou a vděčností ze všech koutů rozlehlé Evropy.

Nemajíce dokladů pro dokumentární vylíčení oné slavnosti, můžeme je přesto doplniti podrobností, která nikým nebyla předvídána, a přece vytvořila pro Václava Karase její vrchol.

Bylo už po přípitcích a papá Karas, růžovoučký a rozradostněný, se procházel od jedné skupiny k druhé, když se náhle rozletěly křídlové dveře a do haly vstoupila mladá krasavice v cestovním trotteuru, provázená štíhlým, snědým mužem. Rozhlédla se po společnosti a už běžela mezi hosty rovnou k papá Karasovi.

"Dědo... dědoušku!"

"Lidko!"

Václav Karas zvedl ruce a objal a zulíbal svou vnučku.

"Kde se tu bereš? Přijelas na tu slávu? To je rozkošné... To je nejkrásnější z celého dne! Jak se ti daří? Výtečně vypadáš! A elegantní jsi..."

"A ty zdráv, jak vidím, svěží a veselý, to mám radost. Ale teď dovol, abych ti učinila obřadné sdělení. Nepřijela jsem sama. Musím dobrotivému králi Habadějovi oznámit, že se už vyskytl jistý princ Cinkapúr..."

Lidka se obrátila a vzala za ruku mladého svého průvodce.

"Dědečku Václave, já jsem se zasnoubila..."

"Ženich!"

"Ano. Hrabě Mario Pallachich, velkostatkář. To je ten můj kouzelný dědeček, Mario!"

"Mám nesmírnou radost, pane řediteli, že vám mohu být představen!"

Mladý muž s knírkem se uklonil a stiskl si se starým pánem ruku. V té chvíli mu na vteřinu projel mráz po těle: růžovoučký ten stařík se na něho podíval uprostřed úsměvů pohledem, který jako by prorážel až do jeho mozku a srdce. Dravá šelma nemohla mít ostřejší oči, než byly tyto dvě stažené zorničky. Ale vzápětí se to rozplynulo a zbyl tu jen laskavý úsměv a vlahé pohlazení.

"Vítám vás, pane hrabě. To je tedy dvojnásobné překvapení. Pojďte, děti, přiťuknem si číškou šampaňského. Rodiče už odešli, příliš je to tu nebavilo. Či snad již o vás vědí?"

"Nevědí, dědečku. Ty přece musíš být první. Tobě jsem dala slib - a tobě prvnímu musím hlásit, že jsem mu dostála".

"Na vaše zdraví, děti, buďte spolu šťastni".

Pozvedli sklenky se srdečnou obřadností.

"A teď to hlavní, Lidko, jakpak to bude: ty se vzdáš tance?"

"Ne, dědo. Už to máme s Mariem projednáno. Vzdám se angažmá, ale čas od času vystoupím na samostatných večerech ve velkých evropských městech. Mario sám je zamilován do mého tančení a touží po tom, abych tančila. Je tak hodný, dědo, tak jemný..."

"Ludmila Humberto tedy bude existovat dál?"

"Ano".

"Tak je to v pořádku. Abychom udrželi plamínek, který nám Pámbů svěřil do opatrování. A aby to jméno nezaniklo, víš? Já je tu zrušil, protože je poneseš ty. A kdepak bude vaše sídlo?"

"Na jeho statcích, dědo, v Hódmezővásárhely u Segedína".

"Co to povídáš? Řekni mi, jak se Mario jmenuje? Pallachich? To je úžasné. To je báječné. Hrabě Hario, víte, že jste třetí Pallachich, který se zamiloval při jméně Humberto?"

"Nemám potuchy, pane řediteli".

"To je velkolepá historie. To muselo být přímo usouzeno ve hvězdách. Ale to je povídka, kterou vám budu vyprávět až při zásnubní hostině. Máte přece v Hódmezővásárhely chov lipicánů?"

"Ano, pane řediteli".

"Nu, tak je to pravda. První lipicáni Cirkusu Humberto, o nichž jsem ti, Lidko, vyprávěl, pocházeli z hřebčince Hódmezővásárhely. Velké P s korunkou vypáleno na levé zadní noze, co?"

"Ano".

"Doufám, dědo", prohodila Lidka se zářícíma očima, "že se na ně přijedeš podívat? My bychom s Mariem byli ovšem nejšťastnější, kdybys pak u nás už zůstal".

"Nu, chtěl jsem skončit svůj život zde v Praze. Ale kdybych se mohl zas vrátit ke koním... Víte, děti, viděl jsem mnoho, poznal mnoho, zkusil mnoho a ze všeho pořád je nejkrásnější život s koníčky. Vzácní tvorové, ušlechtilí, dokonalí".

Oči zestárlého jezdce Vašku se zatřpytily vzpomínkou. Najednou je viděl všecky před sebou, maličkou Mary a Miss, ohnivého Santose, dobráckou hnědku Admiru, Anežčinu Chérii, helenčina šedivého Ajaxe, zlatvou Valentine, koketní izabelu Dahomej, Leporella, Cyruse, Kismeta - nekonečná byla jejich řada, jež všecky od dětství zbožňoval.

"Koníčci... koníčci..." říkal teď mazlivě, ztracen pohledem do dálky svého uplynulého života, "vy jste byli to nejkrásnější v Cirkuse Humberto... vy jste byli, by jste dosud... má jediná láska..."

"Vidíš, dědo", navázala mazlivě Lidka, "a to všecko teď můžešr najít u nás v Hódmezővásárhely u Segedína. Jsou tam lipicáni, plnokrevní angličani, závodní koně, klusáci, hunteři a tak se to všecko jmenuje... Je to velký hřebčinec, který by potřeboval jen ještě znalecké ruky, aby si dobyl evropské slávy jako stáj..."

"Bože, bože, Liduško, to by byl krásný závěr života. Snad tam přijedu. Myslím, že tam přijedu. Ba ano, přijedu, děvče, přijedu".

"Je tam všecko, dědo, budeš tam úplně šťasten. Jen jméno ta stáj nemá. Ale Mario se již rozhodl, jak ji pojmenuje".

"A jaképak jí dáte jméno, pane Mario? Na tom velmi záleží!" obrátil se Karas na hraběte.

"Bude to jméno, pane řediteli, které mi zní nejkrásněji. A které, jak teď slyším, bylo mi přímo osudem souzeno: Stáj Humberto".

"Stáj Humberto!" vykřikl sedmdesátiletý Vašku, "Stáj Humberto! Děti, to ještě jednu skleničku k jejímu zdaru. To je opravdu velkolepé, jak to jméno jde a žije a přetváří se znovu a znovu jako určené pro nesmrtelnost. Hotový fénix! Zvěřinec, cirkus, varieté, tanec a teď závodní stáj! Pořád něco, kde hoří ohýnek dokonalosti. Pořád něco, kde se nežije jen pro tu skývu denního chleba. Pořád něco, kde se chce výš! To je vlastně, co jsem v tom jméně ctil a miloval. Na zdraví, děti! Svět je krásný, plameny nehasnou - Cirkus Humberto bude žít věčně!"