Cirkus Humberto

"Ožením se, kamarádíčku", opakoval pan Gaudeamus, a najednou jako by nabral výmluvnosti, "copak bych si taky počal? Doufám, že se nikdo z vás neoddával pošetilé představě, že si při cirkusu zahospodařím menší kapitál. Můj kapitál je mé urozené jméno. To jsem si šťastně uchoval až do tohoto věku - ačkoli se vám teď přiznám, že kdyby je bylo možno, jak řkají právnící, za úplatu zcizit, sotva bych teď byl víc než pouhý pan Gaudeamus".

"Ale to je pro nás smutná zpráva, to vaše radostné rozhodnutí. Pan Gaudeamus přestane jezdit! Lze aspoň zvědět, kdo je šťastná dáma?"

"Ó, prosím, mezi námi není tajemství. Za důvěru důvěru. Paní Melanie Saxová, rozená Kurentová Vídeň".

"Vdova..."

"Ano. Nejlepší nevěsta je vdova. Ta ví, proč to dělá. A paní Saxová spojuje zralou moudrost usedlého věku s příjemným uspořádáním jmění movitého i nemovitého. Dům ve třetím okrese, vilu ve Sparbachu, továrnu v Leopoldově, vinice v Grinzingu, tři miliony zlatých v Zemské bance. Větší nároky na její krásu a zemské vlastenectví už nemohu mít".

"A vy budete fabrikantem?"

"Ovšem! Dost dlouho jsem se potloukal světem takřka jako lepič afiší a vyvolavač vašich kejklů. Je už na čase, abych přistoupil k tvořivé práci a rozmnožil bohatství tohoto světa velkovýrobou".

"To je neuvěřitelné, barone, co vy všecko v životě dokážete. Co, prosím vás, budete vyrábět?"

"Pomády, mladý příteli, pomády. Pan Sax byl vynikající odobrník, dodavatel Nejjasnějšího císařského domu. Posílal císaři pánu od jeho nastoupení na trůn vždycky k vánocmů koš s flaštičkami a kelímky, bylo to krémů a omád na cellý rok a zadarmo; a to víte, jací jsou Habsburci krkouni. Za pár liber oparfumovaného sádla dostal pan Sax každý rok vlastnoruční děkovací přípis a do firmy si směl dát titul Fournisseur de Sa Majesté. Od letošních vánoc budu tím Fournisseurem já. Berwitz mi to bude závidět, že budu najednou impérial i royal. Ale já budu mít svou satisfakci. Jako důstojníka mě císař pán z Vídně vyhnal, jako pomádníkovi mi tam bude vlastnoručně děkovat. Voilà! Vy řeknete, že je to krkolomné salto, a já vám řeknu, že pro mne je to docela pěkné saldo".

"Inu, musíme vám blahopřát, barone, to je zřejmé. Ale nám to dá velkou starost, nahradit vaše zkušenosti a známosti".

"Kdybych vám, Vašku, mohl radit, řekl bych vám právě po těch zkušenostech jedno: nedělejte to už jako dosud. Netahejte tu strašnou karavanu po silnicích. To se vám nemůže zrentovat. Je to drahé a především je to pomalé. Takhle se mohlo jezdit před padesáti lety. Tehdy bylo na všecko kdy. Ale teď jsem v jiných časích. Doba, kamaráde, doba je v kalupu. Já to vidím všude kam přijdu. Evropa přestává být starou, klidnou Evropou, fouká sem americké bláznění. jakživ jem neměl rád Ameriku. Víte, mně je ohavná země, kde se měří na Fahrenheitův teploměr. Není tam o nic víc horko než tady, ale na stupně to vypad jako hotové předpeklí. A oni si pak z těch vysokých číslic navzájem vemluví horečku. Krásné čsy tiché pohody, kdy jsme byli svobodnými pány hodin a dní a na týdnu sem, týdnu tam nezáleželo, jsou už pryč, zkaženy a nakaženy bacilem kalupu. Svět najednou objevil čas jako zboží a počítá s ním jako v apatyce, minutu za dolar, minutu za tři dolary, minutu za pět dolarů. V poslední krisi byla odhalena cena minuty a od té doby se už ztrojnásobila. Oběd, na kterém jsem si pochutnával hodinu, musím zhltnout za dvacet minut, abych neprodělal na čase. Ale vaši koně, Vašku, budou stále stejně poživačně chroupat svůj oves a vydrží se stejnou lahodnou pomalostí pít svou vodu, protože jsou to ušlechtilí, panští tvorové a ne otroci kursů a tempa a horečk. Vy se svým cirkusem se stále povlečete deset hodin do města, kam dnes dojede rychlík za hodinu. Za těchže deset hodin byste byl vlakem, kam vám vaše putování bude trvat deset dní. A tak se budete belhat novou dobou a spotřebujete celých 365 dní roku na něco, co byste měl vyřídti za měsíc".

"Je na tom něco pravdivého, barone. Ale jak to zařídit? Jak to urychlit? Nemohu přece na cestách uštvat koně".

"Ani byste na tom nic nezískal. Tu je jediná věc a tu jsem vám chtěl na rozloučenou poradit: vzdát se koňských potahů, vzdát se silnice. Naložit celý cirkus do železničních vagonů. Nenadeženete-li si čas železnicí, projíte a prokrmíte celý výdělek".

"Můj bože, barone, víte, co by to znamenalo? Prodat celé zařízení a začít znovu! Copak je to možné?"

"Je to nejen možné, ale především nezbytné, chcete-li se opravdu zachránit. Musíte hledat velká města, abyste dosáhli co největšího počtu představení, a musíte zkrátit jízdy mezi městy, abyste co nejméně projedli naplano. Jinak to nepůjde, věřte mi to. Amerika už to tak dělá - a Kranz se na to zařizuje".

"Kranz?"

"Ano. Už si dává dělat vagony na slony".

"Ale na to je potřebí zase peněz, mnoho peněz, nesmírně mnoho peněz!"

"Bohužel!" přikývl pan Gaudeamus, "to je zlo, proti kterému celé to naše slavné století vynálezů nedovedlo najít účinný prostředek".

Vaškovi nebylo veselo, když se rozešli. Viděl, že se dostali do tísně, kde se budou pře dnimi kupit nové a nové překážky a oni vždy budou na ně slábi, protože se vždycky opozdí se svými přípravami. Chyba se stala tehdy před tím Švédskem, že se z přílišné počestnosti báli udělat dluh. Propásli šanci a pak už byli do dluhů veznáni. Člověk nikdy nemá propást šanci - to také patří k jeho odpovědnosti, řkal si Vašek. Ale poučení bylo pro tuto chvíli pozdní, teď už se nedala chyba odčinit. Ztratili tempo. Teď už nemohli předbíhat dobu a připravovat si příští budoucnost. Bylo jim zápasit ze dne na den o holou existenci.

Vašek měl přitom ošklivý pocit, že se celý podnik rozsype dřív, než přijde ten obávaný náraz zvenčí. Bylo tu přec jen příliš mnoho staroby, která teď takřka najednou vyrazila na všech stranách. Chřadnoucí Hamilton, vlekoucí se Arr-Šehir, odcházející Gaudeamus, chátrající Selnicki. Neboť i tento skvělý kapelník upadal poslední dobou ve vzhledu i výkonu. ztratil svou marciálnost, chodil ošuntělý, kníry mu na odulých tvářích zplihly, pohled měl kalný a zamžený. nepil nijak víc než dříve, ale nesnášel alkoho, tu a tam se dočista opil. Držel se jen svou nesmírnou rutinou, ale Vaškovi bylo jasno, že už s ním nemůže počítat, kdyby měl přeměnit Cirkus Humberto od základu. A s kým tumůže ze starých pracovníků počítat? Šéf stavěčů Venelín Malina byl bílá pára nad hrncem, Kerholec ztlouslt a povoloval si a Vaškův vlastní táta, Karas Antonín, blížil se šedesátce a nejraději mluvil o odchodu do chalupy v Horní Sněžné. Ve městě je čekala zpuchřelá bouda a nová, neznámá konkurence a nad tím vším neomezeně vládl principál, kterému bylo přes sedmdesát, který nechce ustoupit s ničeho, co se tu kdysi zavedlo, a všecku tu tíseň přijímá jako nevděčnost osudu a světskou nespravedlnost k němu, Emíru bílých koní a vznešenému hodnostáři perskému i tureckému.

Vaškovi nezbývalo než mu šetrně oznámit nepříjemnou novinku s panem Gaudeamem.

"Baron odejde... Gaudeamus odejde..." opakoval si Berwitz v zamyšlení. Zdálo se, že je to věc, kterou si nikdy nepředstavil. Pokyvoval jen šedivou hlavou a opakoval znovu:

"Gaudeamus odejde... a Selnicki odejde..."

"Cože, tatínku?" vzkřikl Vašek, "Selnicki taky?"

"Dřív nebo později, chlapče. Musí. Nelze ho zdržovat. Nemá to tuhle v pořádku..."

A Berwitz ukázal na čelo.

Stalo se to včera, jak pak vyprávěl Vaškovi. Kapelník přišel ke zkoušce a div se nesvalil. Berwitz zprvu nic neřekl, ale pak šel za ním a spusil na něho ostře, po direktorsku. Po prvé v jejich společném životě. Selnicki dlouho mlčel, až konečně zvedl hlavu.

"Já za to", povídá, "direktore, nemohu. Dokud tu v manéži jezdili koně a tamhle nahoře jsme měli noty, bylo to v pořádku. Ale tuhle jsem přišel znenadání do šapitó a spatřil jsem, jak manéží cvlají do kruhu noty. Čtvrtky, půlky, osminky, jedna za druhou a galop".

"To snad čtvrtky ryzlinku a osminky vermutu, ne?" křikl na něho Berwitz.

"Ne, řediteli", šeptal ustrašeně Selnici, "noty, veritábl noty s černou nebo bílou hlavičkou a s nožičkou dolů. Některá měla nad sebou i puntík na staccato".

Starého Berwitze prý obešel mráz jako každého zdravého člověka, když se setká s něčím nepřirozeným. Chtěl se na kapelníka utrhnout, aby nedělal hloupé vtipy, ale Selnicki setrval na svém: když přijde sám do cirkusu, vidí v manéži jezdit svoje noty.

"A víte, direktore", dodal potom, "to je konec. Když už i muzika propadla cirkusu, to je konec. Teď piju, abych to neviděl".

"Zkrátka, přeskočilo mu", končil Berwitz svoje vyprávění, "docela se pomátl. Však to bylo taky alkoholu, od rána do noci, jak je rok dlouhý. Musíme se s ním rozloučit. Ale ty dva, Selnického a Gaudeama, já už nahrazovat nebudu. To už si budeš muset zařídit ty, já jsem na to už starý. Až přijedeme do Hamburku, prodám konstrukci, to je můj poslední úkol. A pak, až budou ty miliony, uděláš si pořádek, jaký budeš chtít".

XIII

Mladý Krčmářík a Cerha z Horní Sněžné, stavěči stanu, jedou vpředu jako švédští řejtaři, v černých širácích s vlajícími pštrosími péry, ve vysokých botách, jež jim jdou do půl stehen. Oba mají trubky od hradeckého pana Červeného, a to se tedy jejich troubení třepotá hamburskými ulicemi až za pátý roh a lidé přibíhají, aby spatřili pestrou kavalkádu, návrat Cirkusu Humberto do zimního sídla.

Petr Berwitz je všemi předchozími událostmi zkrušen a vyčerpán. Ale teď, když se vyšvihl do sedla, když ví, že se celý Hamburk seběhne, aby ho viděl, jak vede svou družinu, teď to s něho všecko spadlo, cítí se na svém útlonohém berberském hřebci jako velmož, nechá jej občas zatančit a občas se vzepnout, aby ukázal, jak pouhým stiskem kolenou zvládne bujné zvíře a jak jedště přitom může krásným gestem smeknout šedivý cylindr a děkovat za potlesk davů. Anežka Berwitzová jede po jeho boku v černé amazonce, v cylindříčku se závojíčkem, hrdá, vlídná, tak něco mezi felckraběnkou a vévodkyní. Za nimi Vašek s Helenkou, krásná dvojice elegantních jezdců v loveckých úborech se svítivě červenými kabátci, jako by jeli za masterem v honbě za liškou. A za nimi nekonečný proud jezdců, jezdkyň i neosedlaných koní a pak obr Bingo, obr Ali Baba, obr Singapore obryně Fatima, obr Jugguth, obr Sáhib, šest slonů, kteří se rozvážně plouhají městem a malýma očkama sledují kohynářské krámy s hromádkami zelí a květáku a výkladce kupců s pomeranči a melouny. A lidé se smějí, když vidí dva malé, vesele poštěkávající teriéry probíhat Bingovi mezi nahama, jako by se honili okolo pohybujících se sloupů. Je krásný podzimní den, živé barvy kostymů se třpytí v slunečním jasu a jemný čich zvířat nabírá vzduch lehounce vonící dehtem a rybinou. Vědí již, že je to vůně jejich zimního domova, že spějí do pohodlí a tepla stálé stáje.

Zadní vrata k cirkusové budově se do široka otvírají a letní správce stojí v nich a salutuje vjíždějícímu direktorovi. Berwitz seskakuje v prostoru za gardinou a třemi dlouhými kroky je na prahu vlastního cirkusiště. Uhrabaná manéž leží před ím jalo žlutě se lesknoucí lívanec, gradiny jsou osmýčeny, židle v lóžích otřeny z prachu, okna v přístřeší umyta. Večer se může hrát. A právce již je zde se svým hlášením. O čem referuje, jsou samé maličkosti, rozbitá okenní tabulka, nový nátěr dveří, spravená okapová roura. Berwitz jen pokyvuje hlavou: to nic, to nic; ale najednou sebou škubne a ostře se podívá na správce.

"A před třemi dny", hlásí spráce pořád stejně suše", přišli dva páni od magistrátu, že prý jsou stavební komise a že jdou prohlédnout budovu z bezpečnostních ohledů".

"Vy jste je vpustil?" přerušil ho Berwitz, jako když zatřeskne.

"Namítl jsem jim, že pán není přítomen a že je nemohu bez pána vpustit. A oni na to, že jsou zde úředně a že prohlíce nesmím překážet, že ji provedou a protoko se sepíše, až pán přijede".

"To je neslýchané!"

"Co jsem měl dělat? Ukázali mi rozkaz od magistrátu".

"Vy jste je pustil dovnitř?"

"Ano, ale šel jsem ovšem s nimi".

"A co shledali?"

"Vrtěli hlavou, že prý je budova velmi sešlá, zpuchřelá, gradiny že nejsou dost bezpečné, stropem že zatéká a že je tu málo nouzových východů".

"Heleďme! Najednou! Desítky let to bylo v pořádku a najednou tu není dost nouzových východů!"

"Taky jsem jim to namítl, ale oni vedli svou, že jsou nové stavební a bezpečnostní předpisy".

"A co řekli nakonec?"

"Nakonec řekli, že se zatím nedá nic dělat, dokud majitel není přítomen, a že přijdou ještě jednou, až se pan ředitel vrátí. Prý sepsat o všem protokol".

"Děkuji", kývl Berwitzk a propustil správce. Stál chvíli zamrčen, se zakousnutými rty, pak se obrátil a prošel stájemi na zadní prostranství. Některé vozy už stály na svých místech, jiné zajížděly. jednička měla schůdky spuštěny, Anežka byla patrně uvnitř. Berwitz vystoupil nahoru a vešel.

"Zítra ráno půjdu na magistrát", spustil rovnou, sotva za sebou zavřel dveře.

"Stalo se něco?" obrátila se Anežka od zrcadla, kde si přičesávala vlasy.

"Někomu tam nedá spát naše bouda. Byla tu stavební komise a má nějaké námitky proti provozu".

"To asi ta nová konkurence, co? To varieté, o kterém Gaudeamus vyprávěl Vašku?"

"Snad... vidíš, to mne nenapadlo. Ano. Patrně to bude odtamtud. Ale už mám těch věčných potíží po krk. Prodám konstrukci".

"Teď na podzim? To by byl přece, Petře nesmysl?"

"Já vím, já se jí také nechci hned teď zbavit. Mohu si přece vymínit, že jí budu užívat do jara. Ale chci už to mít s krku, chci už jednou mít všecky své věci v pořádku, chci už zase jednou vidět peníze, velké peníze, moc velké peníze. To jsou miliony, má drahá, jakou cenu má dnes tenhle pozemek jako staveniště! A já se mám dát prohánět nějakou pitomou stavební komisí? Přijdou si sem nějací hadráři za mé nepřítomnosti a šťourají se v prknech, není-li některé nahnilé. Ještě štěstí, že jsem se k tomu nenatrefil, to by byla heká kupa urážek úřední osoby a k tomu nějaké těžší zranění na těle. Nahnilá prkna! Zpuchřelé sloupky! Já bych jim je omlátil o hlavu, aby poznali, jak je ještě to dřevo zdravé".

"Neměl by ses tak rozčilovat, Petře..."

"Já se nerozčiluji, ale svět mne rozčiluje! Deset let tu zápasím o existenci tolika rodin, celé jmění na to dosadím, odnikud nepřijde slůvka uznání nebo pomoci, ale skočit mi na týl a chtí mne připravit o živobytí, to ano, to jsou úřady hned pohotově. Ach, magistrát! Co jsem se jim nadělal dobročinných představen, na chudé, na sirotky, na nemocnici, na vánoční nadílu. A najednou se jim nelíbí moje prkna! Najednou mají kdy prohlížet sedadla v Cirkusu Humberto, jeslti se nesesypou pod jejich hemeroidy! A já tu nebyl, nikdo tu nebyl, kdo by vzal ambrieru a prohnal ty škrabalské šakaly po manéži!"

Petr Berwitz stál u stolu a bil do něho sevřenou kostnatou pěstí. Vřelo to v něm dlouho utajovanými hněvy, tváře mu zbrunátněly, žíly na krku naběhly.

"Proboha tě prosím, Petře", promluvila naléhavě Anežka, zneklidněna návalem vzteku, jaký ještě u Berwitze neviděla, "nerozčiluj se tolik, nekaz si první den. Bouda je sešlá, ale to jim zítra vymluvíš. Na jednu zimu to ještě dávno stačí. Kolik myslí, že ti vynese prodej pozemku?"

"Co já mohu vědět", utrhl se na ni Petr, "pět milionů, osm milionů, deset milionů... ale nejdřív se musí vyřítit ta drzost, že sem za mými zády vleze nějaká komise".

"Deset milionů je snad mnoho", namítla Anežka, aby ho svedla na jinou myšlenku.

"Cože, mnoho? Ty chceš se mnou smlouvat? Moje vlastní žena? No, to jsem se dočkal pěkného překvapení. A kolik myslíš, že to má cenu? Milion, co? Chachacha! Paní Berwitzová chce připravit pana Berwitze o devět miliónů! To je podívaná! To je číslo pro jarmark!"

"Mais vous êtes un fou, mon cher, - neviděl jsi taky rajtovat po manéži noty jako Selnicki?"

"Ne - ale neviděl jsem tam také rajtovat magistrátní komisi, rozumíš, a to mne žere a to mne bude žrát, protože už mám toho všeho štvaní dost..."

"Můj milý", zvedla se teď Anežka pomalu a vážně, "jestli nepřestanete s tím pošetilým láteřením, odejdu odtud. Já takové řvaní doma nesnesu".

"Tak", supěl Berwitz, "tak už ani řvát doma nesmím, když se mi chce řvát, když potřebuji řvát, když musím řvát, abych se nezadusil. Inu arci, já jsem jen manžel. Kdybych byl páchnoucí lev nebo tygr a zařval, to by pan Anežka Bewitzová ovšem ihned ke mně přiběhla a šmajchlovala mě, ale že jsem jen manžel, to je její jenocit najednou uražen..."

Než ještě domluvil, Anežka prošla vozem a přibouchla za sebou dveře. Berwitz byl jejich třesknutím přerušen. Díval e vteřinu na ně, pak zasykl a začal si zuřivě rozdělávat bílý plastron. Rval kravatu tak, že ji natrhl. Držel ji před sebou oběma rukama a díval se na tu trhlinu. Pak zasykl po druhé. A najednou šmejkl nákrčníkem na zem a popadl šedivý cylindr se stolua šmejkl jím ke kravatě a setřepal s rukou manžety hodil je na klobouk a serval si s krku límec a praštil s ním na podlahu a skočl a dupal po všem, po cylindru, po kravatě, po manžetách a po límci.

Večer o zahajovacím představení předváděl ředitel Berwitz své skupiny koní s tváří černou jako mrak, v noci ve spaní sebou házel, ráno vstal, s nikým nepromluvil, oblékl se velmi pečlivě, a prohlásiv stručně, že jde na radnici, odešel. Anežka jen zvedla hlavu a koukala se, kterou nohou vykročí. Učinil to pravou a Anežka spokojeně pokračovla v zašívání starého kostymu.

Asi o půl jedenácté dal si Vašek opakovací cvičení s tygry. Dostal je všecky v pořádku na pyramidu i na taburety a chtěl zrovna přejít ke skokům, když náhle zpozoroval, že se nejmladí sumatranská tygřice Ramona zachvěla a zježila. Skoro současně se zježil obrovský Bengali a jeho oči se zeleně zaleskly. něco se muselo stát, co zvířata rozčililo, neboť i ostatní najednou byli neklidní. Vašek na ně promluvil, ale pomalu ustupoval šikmo pozpátku, aby Ramoně nebo Bengalimu prodloužil hrozící skok. Ale pak poznal, že se nedívají na něho, že je děsí cosi, co je vedle klece. Na zlomek vteřny se tam ohlédl a ustrnul. Jako duch stál u mříže Vendelín Malina, bílý ve tvářích, oči podivně vytřeštěny.

"Ramona! Bengali! Sednout!" houkl Vašek ostře na obě šelmy, aby je zarazil. "Ramona, sednout! Bengali, sednout!"

Zvířata se posadila s nervosní nechutí.

"Proboha, Malino", pronesl pak Vašek poohlasně, nespouštěje s tygrů oči, "co to děláte, člověče, vždyť můžete způsobit neštěstí..."

Stařec stál nehybně, s bílou tváří vtlačenou mezi mříže.

"Co je, Malino?" vyrazil ze sebe Vašek naléhavě.

"Prosím... pěkně..." bezzubá ústa Malinova se otevírala se zřejmým chvěním, "prosím pěkně... kde... je... pán?"

Bylo v tom cosi děsivě tajemného, opravdu, jako by duch s námahou promluvil lidskými slovy. Vaška obešla hrůza. Ale přemohl se, práskl bičem a křikl:

"Dolů, alou!"

Tygři se zvedli a s huhláním a prskáním, s tesáky vyceněnými se spouštěli s podstavců na zem.

"Open the door!" křikl Vašek na oba zřízence v pozadí, "konec zkoušky!"

Žíhaná těla dravců se plouhavými skoky hnala k východu, kde zarachotily zástrčky. Vašek čekal nehybně, až poslední tygr vběhl do mřížové chodby. Pak se teprve otočil k Malinovi.

Vendelín Malina zmizel.

Vendelín Malina stál v tu chvíli v účtárně, tři kroky za zády Franse Steenhouwera, který o něm nevěděl. Steenhouwer končil svoje stěhování z maringotky do zimní kanceláře. Měl před sebou kupy tlustých obchodních knih a fasciklů, které ukládal do stojanů a skříní. Bouchal a rámusil s nimi, že neslyšel Malinu vstupovat. Nabral si právě vysoký stoh knih do obou rukou, obrátil se s nimi a vyděsil se jeho zjevu tak, že je s novým hřmotem spustl na zem. Bílý stařec před ním se však ani nepohnul. Měl oči stále tak úzkostně vytřeštěny a jeho ústa jenom zasténala:

"Kde... je... pán...?"

Starému sekretáři a účetnímu se až udělalo mdlo - cosi zoufale berzadného číšelo z té vybledlé tváře s pokleslou bradou, cosi bezradného a bezmocného jako úpění náměsíčníka. A jak podivně se ptal! Cožpak tu někdo někdy řekl pán? Direktor, patron, principál, náš starý a dědek, to bylo běžné pomenování ředitele; ale pán? Bylo to tak nezvyklé, že se Steenhouwer chtěl napřed ujistit.

"Koho tím myslíš, Vendelíne? Ředitele Berwitze?"

Ale Malina, jako by otázky neslyšel, rozhlédl se vpravo a vlevo podivným pohledem, o němž jsi nevěděl, zda něco vidí nebo nevidí. Pak mu hlava poklesla, záda se nahrbila a Vendelín Malina se beze slova obrátil ke dveřím a tiše jako zjevení vyšel.

Steenhouwer stál chvíli jako vyjeven; co to mělo znamenat? Pak oběhl upadlé knihy, vyrazil do chodby a ven před budovu, ale bílou naježenou hlavu Malinovu spatřil až na konci cirkusu, právě jak se zahýbá k prostranství s maringotkami.

"Jako pes", říkal si v duchu Steenhouwer, vraceje se k strazze, hlavní knize, saldokontům a ostatním zeleným památníkům hospodaření Cirkusu Humberto, "dočista jako pes, který hledá ztraceného pána. Čert ví, co to do dědka vjelo, že tak rapluje. Už by bylo na čase odepsat ho z lidského inventáře, pro podnik je už úplně amortisován".

Anežka Berwitová taky stěhovala. A právě když balila lví kůži z Hasana, objevil se před ní Malina.

"Paní - kde je pán?" zeptal se zase tak nezvykle a jeho oči jako by ji neviděly.

"Šel na radnici, Vendelíne", odpověděla Anežka a pozorovala starce. V jeho chování bylo něco zvláštního, co v ní burcovalo nepokoj.

"Na radnici... tak, tak... na radnici..." opakoval mechanicky Malina a pak se beze slova obrátil a odešel.

"Vendelíne!" vykřikla Anežka za ním, ale on, jako by ji neslyšel, kráčel stařeckým, kodrcavým krokem k cirkusu a kolem něho ven.

Po nějaké době přišel k vozu Vašek.

"Říkali mi lidé, že prý tu byl Malina?"

"Ano. A tak divně vypadal. Prý kde je pán?"

"A co jste mu řekla?"

"Že je na radnici. Myslím, že tam šel za ním".

"U mne taky byl, zrovna při ranní práci tygrů. Div mi nevlezl do klece. Rozčilil zvířata tak, že jsem musel cvičení přerušit".

"Vypadá, jako by se pomátl na duchu".

"Aby to nebylo nic horšího. Je to podivný dědek".

"Jen kdyby už tu raději byl Berwitz zpátky", ulevila si Anežka. Oběma tanulo na mysli, jaký byl Malina sýček, jak zlověstná byla vždy jeho občasná zmámenost, ale neodvážili se to vyslovit. Vzpomínali, jak asi Petr Berwitz na radnici pořídil, s jakou přijde, jaký osud jim z toho vyplyne. Netrpělivě vyhlíželi k uličce od Reeperbahn, ale Berwitz nepřicházel. Místo něho se objevila Helena. Byla nakupovat, někde se zdržela a nyní spěchala s taškou domů. Ale už mezi dveřmi je překvapila.

"Co se stalo Malinovi?" zvolala na ně místo pozdravu.

"Malinovi?" Anežka i Vašek se na sebe podívali užasle.

"Proč Malinovi?" zeptala se Anežka. "Co o něm víš?"

"Potkala jsem ho v městě. Šel bez čepice, s očima vytřeštěnýma, lidé se za ním ohlíželi jako za divousem. Přeběhla jsem ulicí k němu a zavolala jsem ho. Podíval se na mne, jako by mne nepoznával. 'Kam jdete, Malino?' zeptala jsem se ho. Díval se dopředu, byl neklidný a neodpovídal. Zeptala jsem se ho po druhé a on řekl: 'Do nemocnice'. A pak mne odstrčil a šel dál".

"Do nemocnice?" zvolali Vašek s Anežkou. "Řekl do nemocnice?"

"Ano".

"Ale my mysleli, že šel na radnici?"

"Kdepak, tak je přece na druhé straně".

"Co to znamená, Vašku?" zvolala Anežka s neskrývaným úlekem.

Vašek seděl u stolu a bubnoval nepokojně prsty.

Někdo zaklepal na dveře.

"Volno!" zvolala Anežka.

Alice Kerholcová pootevřela dveře.

"Je tu nějaký pán a přeje si mluvit s madam. Může vstoupit?"

"Že ho prosím".

Vešel zavalitý člověk menší postavy, hladkého bezvousého obličeje.

"Vy jste paní Berwitzová?"

"Ano. A to je moje dcera a můj zeť. Čeho si přejete?"

"Jsem magistrátní podúředník Müller. Otto Müller. Paní Berwitzová, vy jste ředitelka Cirkusu Humberto, že ano. A vaše rodina pracuje s vámi, že ano. To je dobře. To je dobře. Vy jste přece zvyklí na leccos. Cirkus není žádnálehká věc, to je pořád nebezpečí života. Musíte na to stále myslet. Nu a někdy se stane nehoda i mimo cirkus..."

"Berwitz je..." vykřikla Anežka.

"Ne, paní Berwitzová. Ne to, co si myslíte. Ale přece jen nehoda. Poslali mne, abych vám to oznámil. Nemilé poslání, věřte mi to, velmi nemilé. Ale co má člověk dělat..."

"Proboha, pane Müllere, řekněte už, co se stalo..."

"Pan ředitel Berwitz byl na radnici, že ano. A tam se nějak rozčilil. A on už je starší pán, že ano. A udělalo se mu špatně... to jest, ranila ho mrtvice..."

"Mrtvice!" zaúpěla Anežka.

"Ano, mrtvice. Ale nelekejte se. Lékař byl hned při ruce, že ano. Dostalo se mu ošetření. Pravá strana, paní Berwitzová, pravá strana je zatím ochrnutá. Doufejme, že se to zlepší".

Obě ženy propukly v pláč a bezděky se objaly.

"A co je s ním teď?" zeptal se Vašek. "To tak zůstal na radnici?"

"Ale kde, pane, ale kde. Převezli jsme ho hned do městské nemocnice. Velmi šetrně, že ano. Já sám jsem tam s ním jel. A to vám bylo zvláštní, když jsme ho skládali, vyskytl se tam nějaký člověk, starý člověk, že ano, a beze slova nám začal pomáhat. Musel to být někdo zdejší, protože ho pan ředitel Berwitz poznal, když se probral z mrákot. A z postele mu podal levou ruku a kývl mu, aby si sedl. Tak on tam zůstal u něho, u postele, že ano, a já běžel sem se zprávou".

Vašek vyběhl ven. Na rohu stála ještě Alice a dívala se na skotačení svých hochů.

"Paní Kerholcová!" zvolal na ni Vašek. "Běžte na Reeperbahn a zastavte některou drožku. Musíme rychle někam jet".

Když se vrátil, pan Müller se již poroučel. Anežka se rychle dooblékla, Helena znovu nasadila klobouk. V pěti minutách odjeli.

Teprve během dne vyšetřil Vašek, co se stalo. Ve stavebním odboru městského úřadu upadl Berwitz do velkého rozčilení, protože mu tam oznámili, že bude nutno budovu Cirkusu Humberto zbořit, ježto naprosto nevyhovuje novým bezpečnostním předpisům. Po dlouhém jednání s přednostou dosáhl aspoň toho, že po několika opravách, k nimž se zavázal, bude moci ještě tuto sezónu hrát. Když se však zmínil, že budovu a pozemky prodá, vrtěl přednosta hlavou a upozornil ho, aby se ihned na věc přeptal v regulační kanceláři ve třetím patře. Berwitz, rozechvěn ještě tímto sporem, vyběhl do třetího patra. A tam mu předložili plán, podle kterého bude na míssdtě, kde stojí Cirkus Humberto, zřízeno náměstí. Potřebné pozemky budou odkoupeny městem za úhradu, která byla pro takové případy stanovena usnesením senátu už před pěti lety. Když mu řekli, jaká je to cena, zakoktal se, zrudl ve tváři až do fialova, vytřeštil oči, sáhl si k hlavě a upadl.

Vašek se vrátil o páté hodině do cirkusu. Stručně pověděl Kerholcovi, co se přihodilo, a hned rozhodl, že volnou dresuru koní převezme večer za Berwitze sám. Pak šel za Frensem Steenhouwerem. Holanďan už na něho čekal.

"Nějaký týden musí tam zůstat ležet", končil Vašek svůj referát, "pak nám ho vrátí, ale pracovat už nebude moci nikdy. Patrně zůstane nadouho a snad do smrti mrzákem. Tak aspoň říkají lékaři. Je tedy nezbytno udělat zde všechna potřebná opatření. Jeho číslo v programu jsem už převzal. Jde ještě o formální ředitelství".

"Ředitelem jsi už přece kolik let".

"Ne. Nikdy to nebylo vysloveno a já se za ředitele nepovažoval. Chci mít všude ve svých věcech pořádek, a proto trvám na tom, aychom se o tom domluvili. Maminka Anežka a ty musíte mi přímo říci, že s mým ředitelováním souhlasíte. pak to snad budeme muset provést i v úřadech, vždyť tu jde o plnou moc a odpovdnost".

"Zajisté. Ale já navrhuji toto. Převezmeš dnešním dnem řízení podniku, ale nebudeš zatím nic na jeho složení měnit. Do měsíce uvidíme, jak se Petrovi povede. Možná, že už bude moci připojit i on svůj souhlas. Pak bychom to provedli formálně před úřady".

"Dobrá, Frans. Zítra si probereme hospodářskou situaci. Myslím, že budeme muset Cirkus Humberto rozpustit. Dobrý prodej byla jediná možná záchrana, a když selhal, sotva jinou cestou z toho vylezeme. Ale teď musím do stájí, čeká mne toho moc".

Frans Steenhouwer stál nad psacím stolem a jen kýval hlavou. Dávno viděl v číslicích knih vepsán zánik podniku, ale pořád doufal ve šťastnou hvězdu Petra Berwitze nebo toho kouzelného jména Cirkus Humberto.

"Máš pravdu, Vašku. Přeji ti hodně štěstí. Dokud mě nepošleš zpátky do Holandska, budu ti pomáhat, jak umím. Ale tam dole v manéži, tam musíš ty ukázat své".

Podali si zamlkle ruce, dva, kteří jasně viděli trpký úděl.

Vašek odcházel, když Frans sebou náhle trhl.

"Haló, byl bych zapomněl. Přišel ti odpoledne dopis".

Vašek se vrátil a zvědvě se podíval na adresu. Měl tak málo korespondece v životě - komu by psal a kdo by psal jemu? Teď však sebou trhl.

"Z Prahy! Česká adresa! To bude od Bureše!"

V kanceláři bylo již šero, Frans otevřel kohoutek plynu a rozsvítil. Mléčná skleněná koule kolem třícípého plaménku se rozzářila a Vašek přisedl a četl:

Můj drahý příteli Vašku, krajane ctný a vlastenče přemilý!

Hezké množství vody již uplynulo ve Vltavě od chvíle, kdy jsem se, překonán radami Vás všech, usídlil na jejím, památnými stavbami lemovaném břehu. Byla to doba velkých pro mne a tísnivých starostí, neb zajisté lehkou věcí není vrátiti se na stará kolena pod otcovský krov, do ztichlé mlýnice, k živnosti, již jsme co bujarý mladoň opustili. Bohu buďtež díky, pozdní svou zkoušku jsem přestál bez úhony. Z venkova se mi přihlásil otcův osvědčený stárek, také chsa se většinou vrátila a s pomocí Boží se nám kolo netočí naprázdno. sám pro sebe žádných potřeb nemaje a pamětliv slibů, jimiž jsem se před návratem zavázal, mohl jsem již první zimu oučinně zasáhnouti do plevele bídy, ktrá postihuje hojné chudéměsta našeho královského. Seznámiv se s jistým panem Vojtou Náprstkem, měštěnínem veliké úctě se těšícím, lihopalníkem a člověkem scestovalým, spojil jsem se s ním, abychom dobré činili pode sil svých. A mohu dnes říci, že toto snažení mé bylo korunováno úspěchem znamenitým. Nejen potřební chuďasové zdejší velebí náš mlýn jako své útočiště v hladu a nouzi, anobrž také mezi starousedlým měšťnstvem tuze úcty požívám a nejeden hlas se ozývá, abych i mezi starší obecní v radnici vyslán byl. I tou se nadějí kojím, že již nikdo nevzpomene viny, pro ktrou sjem onoho osudného roku Prahu opustil a kterou navždy vyhladiti doufám.

Leč přes všechny důkazy zdárného působení svého často u večer zalétám myslí svou tam za Vámi v útulný stan Váš i v milou naši maringotku, jež mi domovem byla po tak drahný čas. Vzpomínám, jak se Vám daří, krajané milí, co Ty, co Tvůj milý otec, co Kerholec, Malina a zda ještě seržán Vosátka vévodí čepu U námořníkovy nevěsty. Doufám, že se těšíš stále pevnému zdraví, i Tvá spanilá Helenka i ten Váš roztomilý Petříček-Toníček. Jak se mi někdy stýská po družné veselosti našeho tuláckého života, po hořkosladké volnosti lidí nespoutaných konvencemi, po vůni marštalí a po zpěvu kladiv, bušících do kotevních kolíků. Ten krásný bohatýrský život je navždy pro mne ztracen, ale co bych za to dal, kdybych aspoň někdy mohl v přátelském pobesedování obnoviti vzomínky nazašlý čas, na věrné druhy a milá zvířata.

A tu, když takto je srdce mé plno stesku, dovídám se o věci, kterou považuji za tak závažnou, že Ti, milený Vašku, neprodleně o ní sdělení činím. V předměstí zdejším karlíně stojí budova velmi prostorná, kamenná nebo cihlami zděná, kterou jistý pan Tichý vystavěl, aby ji cirkuksům a divadelním společnostem pronajímal. Tato budova byla nedávno znovu upravena a nový majitel by velmi rád uviděl, kdyby se našel důvěryhodný podnikatel, který by si ji od něho najal a v ní provoz na celý rok krom letních měsíců zabezpeči. V nové přestavbě se arci budova nehodí pro cirkus, ale varietní divadlo, jaké se nyní hojně ve velkých městech zřizují, dalo by se v ní provozovati znamenitě. Připomínám ještě, že jeviště i zákulisí tak upraveny jsou, že i hromadná vystupení zvířat, práci šelem nebo dresuru elefantů tu předváděti možno. Budova stojí opodál nádraží c.k. státní dráhy, kde se i všecky přední hotely soustřeďují, takže i s návštěvou cizinců lze dobře počítati. Pro vzdálenější návštěvníky pak výtečně slouží naše pohodlná koňská tramvaj, která nedaleko toho divadla svoukonečnou stanici má a všecky vzdálenosti města hravě překonává.

Milý Vašíčku, svěřil jsi Se mi jednou, jaké starosti máš kvůli svému drahému synkovi, až Jej bude třeba dáti na studie. Stýskal jsi Si tehdy, že snad budeš muset zanechati kočovného života, abys Jemu umožnil cestu v lepší život. Velmi si cením této Tvé rozvahy, neboť za národní povinnost rodičů považuji aby novému dorostu otevírali vyhlídky k vzestupu co nejvyššímu. Jestliže chováš ještě tyto Své plány, uvaž, přemilý, o příležitosti, na kterou Tě tímto listem upozorňuji. Město Praha vyniká školstvím proslulým a Petříček by zde žl uprostřed drahého našeho národa, jehož přední ozdobou by se tak při své dobré hlavě mohl státi. Odepiš mi, co o tom soudíš, nebo ještě lépe, přijeď Se sám na vše podívat. Uvítám Tě zde s náručí otevřenou, uvedu Tě mezi osvědčené národovce, s jejich podporou již předem můžeš počítat, a sám se vynasnažím, abych odstranil Ti s cesty překážku jakoukoliv. Bylo by zajisté nejkrásnější naplnění mých snů, kdybych zde, nad stříbropěnnou Vltavou, při památném mostě drahého Otce vlasti Karla IV, pod velolepým panoramatem hradčanským mohl uhostiti o krásných večerech nejdražší přátele mých ztracených mladých let.

S mnoha vroucími pozdravy všem mileným přátelům a známým

Tvůj srdečně Tě líbající

Vladimír Smetana allias Jan Bureš, mlynář a měšťan pražský.

XIV

Karasovo Vašek z Horní Sněžné je tedy velkým pánem, je direktor. Ale sám se tomu jen trpce pošklebuje, když mu Kerholec tiskne blahopřejně ruku a když vzpomíná, že mu to prorokoval. Jakápak sláva s direktorstvím, když je to vlastně jen pro likvidaci. Nicméně v Kerholcovi hrají ještě staré žlky, a míní tedy, že by e to mělo přece jen zapít. Vaškovi se nechce, ale nakonec se shodnou na půl cestě: po předstasvení půjdou do tátova vozu, uvaří si punč a vzkážou pro seržána Vosátku. I sedí pak ti tři staří cirkusoví mroži se svým dorostlým tuleněm zas jednou pohromadě na čtyřech kolech, v železných kamínkách to důvěrně praská, ze sklenic se kouří a v tom dýmu jim vyvstává uplynulý život, zaplněný prací a dřením, a přece krásný, pestrý, měnivý a veselý.

"A votre santé, lorde Tondo", přiťukává Vosátka tátovi Karasovi, "vychoval jsi řádného následníka trůnu. Ale dalo nám to práci, než jsme Vaši Excelenci odtáhi od necek s maltou. Pamatujete se, caballeros, jak ctihodný Duc of Cihla šedivěl starostí, aby neposkvrnil svůj čistý zednický štít mesaliancí s takovou poběhlicí, jako je cirkus? A nakonec to s ní ve vší spokojenosti vydržel déle než sám seržán Vosátka Ferenc, který svou zářivou kariéru skončil jako putykář".

"Což o to", přikyvoval si Karas otec, "všecko to bylo hezké, opravdu, až na ten konec. Jako trosečníci jsem sem přišli a jako trosečníci zase odejdeme".

"Až na nějaký ten pytlík prašulí, jež Vuestra Alteza ráčí patrně přechovávat".

"Však už vidím, jak ho bude zapotřebí, aby se tuhle Vašek mohl něčeho ujmout. Setzatracený Berwitz, kdyby ho to tak nebylo poznamenalo, to bych mu pěkně vynadal, že to všecko takle zvrtačil. Jak k tomu Vašek přijde, aby tím vším co umí, pořád jenom zachraňoval, co on prohrál? A aby začínal direktorovat, až když už to zkrachovalo?"

"Ne, táto", vmísil se Vašek, "takhle o tom nemluv. Berwitzovi nelze dávat všechnu vinu. Měl svůj program, věřil mu a šel za ním a byla to víc hra osudu, že se to všecko zamotalo naopak. A co se mne týče, nezapírám, že to není žádná radost, co jsem prodělával a co na mne ještě čeká. Ale kdo to měl vzít na sebe? To je přece docela prostá povinnost: mohu to dělat, a tedy usím to dělt, protože jinak by bylo mnohem hůř. Je-li bitva, voják bojuje a nechodí s bolavou hlavou, že by vlastně měl být generálem. Konec konců to všecho není bez ceny, pořád se učím. Není to nic jiného, než co jsem prodělával jako kluk. Tehdy mě valchoval Achmed Roméo a teď mě valchuje osud. Ale taky to člověk, henajs, vydrží a pak teprve přijde náš čas".

Rozhovořili se o Berwitzovi a celkem dali za pravdu Vaškovi. Berwitz byl zarputilý tvrdohlavec, ale proč mu vytýkat, že to tím jednou prohrál, když práv tím celý život vyhrával. A v tuto chvíli nebyl už pro ně pánem a patronem, v tuto chvíli to byl kolega postižený úrazem, jaký mohl potrefiti kteréhokoli z nich. Věčná a hluboce zakořeněná solidarita lidí riskujících život se ozývala z jejich úvah. Padl vedoucí kamarád; bylo třeba, aby jiný přešel ihned na jeho místo a všichni aby se napjali a nahradii ztracenou sílu.

Petr Berwitz byl opravdu pro ně ztracen. Šest neděl zůstával ležet v nemocnici, a když doktoři prohlásili, že jeho stav se už zlepšil a že si ho rodina může vzít, odvezli bělovlasého starce s hlavou nachýlenou k pravé straně těla, která zůstala trvale ochromena. Berwitz mohl mluvit, ale s velkými potížemi, a proto raději mlčel. Jeho mdlý, unavený pohled však tiše sledoval, co se kolem děje, jeho mozek myslil a jeho levá ruka dávala malá znamení, souhlasí-li nebo nesouhlasí. Kerholec sehnal ve městě ojízdnou lenošku, která se stala trvalým útulkem nemocného. Když ho do ní po prvé uložili, zakýval rukou, že je spokojen, a pak s námahou vyslovil své jediné přání:

"Do cirkusu!"

Ani jako lazar se nechtěl rozloučiti s tím, v čem vyrostl, co vytvářel, co bylo jeho chloubou a radotí po celý život. Chápali ho a paní Anežka bez dlouhého přemýšlení prohlásila, že tentokrát se nepřestěhuje do najatého bytu, nýbrž že přezimuje s Berwitzem v maringotce, aby mohl být stále v podniku. Karas otec odstranil u jejich vozu schůdky a místo nich připevnil táhlou líhu, aby bylo možno se židlí vjíždět a vyjíždět. Opatrování nemocného převzal Malina. Nemluvný stařec našel opět řeč, když uzřel tehdy před nemocnicí toho, jejž divným nutkáním pudu začal ve cvhíli neštěstí hledat. Usadil se rovnou u jeho lože a nehnul se od něho na krok, mluvě na něho broukavými dobráckými a mazlivými větami, jako by starý principál byl opět tím maličkým batolivým Petříčkem, jejž Malina kdysi před zraky děda Humberta kolébal jako drsně srdečná chůva. Ochromený patron ležel nehybně, s očima přivřenýma, ale blaženě jako útěšné pohádkce naslouchal tomu stařeckému žvatlání o lidech a zvířatech, o koních a šelmách, o běháku Gajdámošovi a o domptéru Gambierovi, o panu hraběti d'Ascensons a grófovi Pallachichovi a jak Miss Satanella přivedla první lipicny, o slavné jízdě Ruskem a jak koupili slona Bingo v Teheráně. Tichá záře spokojenosti se sensla na obličej trpícího, a když se Malina odmlčel, levá ruka Berwitzova vyhledala jeho kostnatou pravici, aby ji vděčně pohladila.

Nyní byli ti dva od rána o noci nerozlučný zjev Cirkusu Humberto. Jak se spolu nasnídali, oblékl Vendelín Malina svého ředitele, pomohl mu do lenošky a už jej vezl pomalu a opatrně do koníren, kde zůstali stát u vchodu, a Berwitz jen očima přihlížel, jak kočové čisté a opatrují koně. Pak stiskl Malinovi ruku a Malina ho odvel mezi klece dravců nebo k opicím a papouškům nebo před spoutané sloní stádo nebo k lóžím v šapitó, kde mohl principál sledovat všecky zkoušky. Navykli si na sebe tak, že Berwitzovi stačila jen malá zmanení rukou nebo očima a Malina už věděl, co chce. Ba nesmírná oddanost Malinova k pánovi dostoupila té míry, že Malinovi stačilo se zadívat do Berwitzových očí a jeho ústa vyslovovala, co Berwitz chtěl říci. Lidé zprvu nechápali a rozkřikovali se na dědu Malinu, že on je poslední, který tu má co rozkazovat. ale pak už si navykli na ten podivný zjev, že ochromený pricnipál sedí a jen se rozhlíží a bílý stařec stojí při něm, dívá se mu na oči a říká: "Koukni se, Rudolfe, Trafalgarovi na kopyto, něco mu tam uvízlo. Dahomej nemá dobře upletenou hřívu, martine, nemá dobře upletenou hřívu". Rozbřesklo se jim, že Vendelín Malina je už pro cirkus mrtev a Petr Berwitz je pro cirkus mrtev, ale oba dohromady že tvoří jeden život, který ještě střeží a hlídá chod Cirkusu Humberto.

Za tohoto stavu, když se Petr Berwitz už zcela uklidnil a smířil a bylo možno před ním bez nového nebezpečí mluvit o všech starostech, odvážila se konečně Anežka uspořádat velkou rodinnou radu, aby se rozhodlo o konečném osudu společného podniku. Petr Berwitz seděl v čele stolu s Malinou po boku, kolem usedli Anežka, Helena, paní Hammerschidtová, Frans Steenhouwer, inspektor Karas a Vašek. Steenhouwer vyložil několika větami situaci. Cirkus teď, při dosavadním složení, jen s nouzí prochází bez nových dluhů. Na jaře musí se vzdát své zimní budovy a peníze, které se prodejem pozemků utrží, nstačí na zaplacení starých dluhů z minulých let. Bude nutno odprodat část zvířat, aby se to s dluhy skoncovalo, a bylo by lépe raději začít s odprodejem hned, aby zbytečně nerostly úroky a aby se zmenšila režie. Ponenáhlým odprodejem lze také dosáhnouti ještě slušných cen, kdežto nucený výprodej na jaře by mohl znamenat nové zklamání. Co na jaře z podniku zbude, dá jen malý cirkus méně než střední velikosti, který by patrně neuživil všech lidí, kteří jsou v něm dosud. Bylo by výhodnější, kdyby mohl být stěhován po železnici místo po nápravě, protože by to přišlo levněji; ale na takovou přeměnu sotva bude peněz. A je nutno počítat s tím, že hamburské útočiště je pro ně i jinak ztraceno, když ve městě bude velké moderní varieté. Tak se to Steenhouwerovi jeví s hlediska hospodářského; rodina ať si rozhodne sama, co z toho dovodit, buď začít znovu s malým cirkusem v chudobě, nebo rozprodat všecko. V tomto případě by se mohl vyzískat nějaký kapitál rodičům a ostatní by se museli rozejít a hledat si... hledat si...

Steenhouwer chtěl říci hledat si živobytí jinde, ale podíval se přitom na Berwitze a spatřil, jak mu po tvářích kanou dvě velké slzy. Tu se strýček Frans zakoktal a nedomluvil. Taky ženským se krabatěly brady a paní Hammerschidtová začala nervosně popotahovat.

"Já vám, moji milí", vybuchla hned, aby se úplně nerozplakala, "já vám na potíž nebudu. Vy víte, jak vás mám všecky nesmírně ráda a jak ráda jsem s vámi cestovala. Ale až se budete usnášet, nemusíte se na mne ohlížet. Mám tu svou pensičku po nebožtíku majorovi a mohu se vrátit domů, do Vídně. O mne je postaráno, jen aby vám se to nějak vyvedlo. Jen aby vám..."

A teď se paní Hammerschidtová rozplakala doopravdy.

"Taky nechci být na překážku", převzal řeč Steenhouwer, "budu se sice těžko loučit se svou kanceláří, ale bude-li to muset být, doufám, že se v Holandsku ještě uživím".

"Já pro svou osobu", zahovořila klidně a pevně Anežka Berwitzová, "bych dala přednost cirkusu. Prožila jsem s ním dobré i zlé a teď vím, že věru víc zlého než dobrého. Přesto bych byla ochotna začít zase znovu, a třebas chudě. Byl to krásný život; rozváželi jsme po světě radost a potěšení a pracovali jsme poctivě s hodnými a počestnými lidmi, uprostřed zvířáte, která bylo nutno milovat. Nevím, kde jinde bych se s takovým štěstím setkala. Ale my s tatínkem jsme již staří lidé, my již nemáme právo určovat cesty budoucnosti. To si musíte rozhodnout vy dva sami".

"Maminka má pravdu", zvolala Helenka rozechvěně, "není nic krásnějšího nad cirkus! Koně! Sloni! Lvi! Tygři! Manéž! A publikum! Nechci se s tím loučit, nedovedu to opustit. A kdybychom měli mít jen jednoho koníčka s opicí a stan samou díru, uživíme se a bude to hezčí než cokoli jiného".

"Ano, Helenko", promluvil konečně Vašek, "v téhle věci jsme úplně zajedno. Miluji cirkus zrovna tak jako ty. Ale je tu Petříček..."

Helena zvážněla a sklopila hlavu.

"Petříček..." řekla pak tiše a resignovaně, "ano Petříček. Petříčka se nemohu vzdát. To je to jediné coje ve mně silnější než cirkus".

"Myslím", začal znovu Vašek, "že jsme na tom podobně jako naši rodiče. Taky my už nemůžeme určovat život jen podle svých zálib. Taky my se už musíme řídit zájmem toho dalšího. Kdyby Petříček byl po nás, bylo byl to lehké. Ale on volá po něčem jiném. Nejde to spolčit, víš to dobře. Buď se rozloučíme s ním, nebo s cirkusem".

"S ním ne. S Petříčkem se nemohu rozloučit. Je tak křehký. Je tak útlý. Umírala bych úzkostí, co se s ním děje".

"A on by umíral touhou po tobě".

"Jak to tedy rozřešit?" vložila se do toho Anežka.

"Je tu, podle mého", odpověděl jí Vašek, "jediná cesta. Psal mi před časem Bureš, že v Praze lze najmout velké varietní divadlo. Požádal jsem ho, aby se mi zatím přeptal na podmínky. Podle mého soudu nejsou špatné. Kdybyste souhlasili, zajel bych tam a projednal bych si to. Pak bychom mohli likvidovat Cirkus Humberto úplně a já bych v Praze převzal varieté. Mohl bych tm dát strýčka Franse do účtárny a Petříček by měl zabezpečeno studium. Jen jedno bych chtěl po tatínkovi Berwitzovi: abych směl ten podnik nazvat Théâtre Varieté Humberto. To je příliš slavné jméno, než abychom je nechali jen tak vymizet ze světa".

Ohlédli se všichni k Berwitzovi. Zvedl ruku a dotkl se Maliny. A Malina, dívaje se na něho, pronesl:

"Je jen otázka, bude-li mít Vašku dost peněz do takového podniku".

Tu sebou po prvé pohnul Karas otec. Musel přemoci jistou trému, než promluvil. Dvakrát třikrát si odkašlal a konečně řekl:

"Vašku má peníze na první rok. Kauci za něho složí mlynář Smetana, jako Honza Bureš. To by tedy šlo".

Všichni se znovu obrátili k Berwitzovi. Patriarchální zřízení cirkusu nedovolovalo, aby se rozhodnutí učinilo bez souhlasu náčelníka. Berwitz lehounce zatleskal levicí na stůl. A Malina pravil:

"Ať se tam Vašku jede podívat. Bude-li se mu to líbit, přeměníme cirkus ve varieté. Ale jméno Humberto musí žít".

Bylo to rozhodnutí podmíněné, ale za deset dní věděli, že je konečné. Vašek uspořádal program, aby mohl jít tři dny bez jeho účasti, a odjel s Kerholcem do Prahy. Třetího dne se vrátil a přivezl podepsanou smlouvu, kterou najal od pana Achilla Breburdy v karlíně budovu divadla Varieté s celým zařízením od 1. října roku 1890 na patnáct let. Na patnáct let - na dobu, kdy bohdá bude mít Petříček vystudováno.

Petr Berwitz, když mu Vašek smlouvu přečetl, vythl levici a strašlivou silou mu stiskl ruku. Pak zkroutil tvář a namáhavě ze sebe vyrazil:

"Cirkus Humberto... od kulaté práce... do kamenného domu!.. Dej ti Pán Bůh štěstí!"

ČÁST ČTVRTÁ

I

Míjí právě sto let od onoho roku 1790, kdy zestárlá herečka slečna Montansierová, pravým jménem Margurite Brunet, změnila nevěčnou úlohu milovnice za ošemetnější roli podnikatelky a zřídila v pařížském Palais Royal divadlo, které nazvala Thé(âtre des Variétés. Stala se tak kmotrou divadelnímu stvoření, jež nebylo ještě donošeno, zjevilo se v hýřivé Paříži bez prvného tvaru a výrazu a nejasně si hledalo cestu k životu. nejprve pěstovalo hrubě pikantní operety a frašky, po jejichž trikotové lacivnosti přišel pravý opak, nevinné jeux forains, jarmareční hry, kde akrobati a cvičená zvířata měli vzrušit unavené nervy obecenstva. Palais Royal se stal kolébkou nejen Velké revoluce, ale i tohoto drobného umění, které pak tři čtvrti století zápasí o právo žít i mimo kruhovou manéž cirkusu. Císařství se staví až do tragedie sedanské naplno na stranu manéže. Ceasar a cirk se zdají Napoleonu III. nerozlučnými pojmy. A teprve když zpívající podium koncertní kavárny, když bláznivé improvisace umělců v montmartreské krčmě U Černého kocoura navyknou publikum na pestřejší a fantastičtější pořad, nachází i divadlo rozmanitostí svou pevnější půdu, vyrůstá z ní v odlišný typ a pak náhle přeskakuje hranice rodné země, aby všude ve velkých městech zapouštělo své šlahouny a odnože.

Cirkus v té době odumírá a živoří. Aspoň cirkus toho typu, jejž vytvářel a pěstoval Petr Berwitz v tradici dědy Humberta. Ale to je jen dočasná nemohoucnost, zestárnutí jedné formy. Neboť v téže době již se řítí po tratích mezi Atlantikem a Pacifikem celé serie zvláštních vlaků, které od státu do státu převážejí Největší národní podívanou, cirkus, zvěřinec a ethnografické museum divokého buisinessmana Philase T. Branuma. Všechno tu musí být nezvyklé a nebývalé; a není-li v dějinách kejklířství nic nového pod sluncem, lze aspoň staré učinit novým velkostí rozměrů a násobilkou počtů. Místo stanu zavěšeného na stěžni plachetní palác o třech nebo o pěti stožárech; místo kulaté manéžové loužičky pět svítívých manéžových jezer, jedno za druhým; místo jednoho orchestru tři kapely uvnitř a dvě zevně, místo šedesáti koní šest set, místo šesti slonů třicet, místo jednoho fakira celý ohromný stan s výstavou lidských rarit a zrůd a místo pěti set plakátů pět tisíc a deset tisíc a všechny halasně řvoucí, že toto je jedinečná galerie všech divů, které Pán Bůh ráčil mezi lidstvem stvořit. Takový Kranz byl snad s to vydržet náraz tohoto gigantického šálení smyslů a předělá staré počestné komedianství podle příkazů kapitalistického rozmachu. Nebyli toho však schopni jemněji ustrojení lidé jako Václav Karas; a byl to snad čirý pud sebezáchovy, který jej krom všeho uvažování vedl k tomu, aby se tiše vyhnul smršti humbuku a zachránil se na nově se vynořivší půdě.

Divadlo rozmanitostí bylo tehdy opravdu novina a nikoli jen pro něho. Snažil se hned, kdy se o zániku cirkusu rozhodlo, vejít ve styk s podnikatelem hamburského varieté, aby se oučil o některých zváštních praktikách svého příštího povolání. Ale pochopil brzo, že tomu člověku jde především o výdělečnou investici a že o vlastním programu divadla nemá žádnou představu. Vašek se z jara dočkal i prvních představení, sledoval je den za dnem v hledišti i v zákulisí, pokouel se odhalit jejich principy, ale nenašel nic než náhodný shluk všelijaké produkce. Bylo to tu prostě v plenkách a čekalo to, až se vyskytne nějaký duch třídící a tříbící, který ze změteného materiálu vybuduje skutečnou skladbu. První programy vytvářeli vlastně agenti, kteří sem nazdařbůh dodali všelijaká artistická čísla; jak je rozvrhnout a uspořádat, pro to tu nebyl ještě žádný smysl a Vašel cítil, že jejich starodávný, ustálený pořad v cirkuse byl neskonale umělečtěji promyšlen. jediné, co tu pochytil, byla troška té jevištní a zákulisní techniky, pokud se lišila od práce v manéži.

Vašek chtěl však znáti víc, a proto se na týden rozjel do Paříže. Proběhal tam všecko, co jen mohl postihnout, varietní divadla, cirkusy, šantánní kavárny i kabarety, mluvil s řediteli, sekretáři, režiséry, inspicienty i s technickým personálem, seznámil se s agenty a pohovořil si s mnoha artisty i umělci. Viděl nesmírně mnoho chytrých věcí, pochopil všeliké zkušenosti praxe, přišel i na nové nápady a po týdnu se vracel s hlavou anbitou dojmy i poznatky. Cítil, že Paříž je opravdu veliké semeniště myšlenek a pokusů, ale úplně oslněn jí nebyl. Všichni ti znamenití lidé, které poznal, uchvacovali ho životní vervou, roztomilostí, vtipem a pěknými způsoby, ale pod tím okouzlujícím vnějškem shledal u nich dvě povážlivé věci: nesmírnou touhu po osobní slávě a hrozné lpění na každém centimu. Všichni byli posedlí žádostí po úspěchu, sami se omamovali výřečnými chvalozpěvy a žárlivě, jak ješitné ženské, střežili své soky, jsouce vždy hned ochotni je škodolibě pomlouvat. A třebaže tak úchvatně mluvili o dobytých laurech a o vzletu až k hvězdám, koukali se docela prozaicky každému pod prsty, kolik mu co vynáší, záviděli šťastněnším jejich frančíky, škudlii se svými a snažili se z každé příležitosti vytlouci nějakou hmotnou výhodu.

Vaškovi bylo z toho až smutno. Tak nadaní lidé, s takovými schopnostmi, s tolikerými božími dary, a oni nepochopí, co Vašek, vyrostlý mezi českými tenťáky, cítil každou svou žilkou: že všecky ty krásné výkony jednotlivců jsou z valné části neužitečná, ješitná marnost, nejsou-li opřeny o souhru a solidarritu celku. Vašek byl dítě party, od chlapeckých let sledoval, jak si všichni ti mužští kolem něho znamenitě hrají do ruky, jaká fortelná shoda mezi nimi vládne, jak si na mrknutí rozumějí, jak si vyhovějí a jak pevně, bez krásných řečí, k sobě drží. Bylo to i v něm a všichni ti mladí, které později z domova přivolal, hned to přejímali jako dědictví rodu. Každý z nich uměl bezvadně svou věc, ale předevím se cítili silní jako mužstvo. A Vašek to měl v sobě tak vryto, že věřil především v tu vzájemnou soudržnost, byl přesvědčen, že i jeho osobní výkony jsou větší a závažnější, protože je nedělá jen pro sebe, nýbrž i z důvěry těch druhých a z harmonie s nimi. Člověk cirkusák přirozeně rád skáče nebo voltižuje nebo krotí zvířata a dělá to co nejdokonaleji, vždyť v tom je právě jeho čest; ale oč to jde líp, kyž ví, že se kamarádi dívají na jeho výkon, že zrovna čekají, aby se vyznamenal taky pro jejich čest; a když ví, že dobrým výkonem pomáhá i těm druhým, pozvedá společné dílo, prospívá podniku a žeho právě za to zas ti druzí mají rádi a zůstanou věrně při něm, kdyby sám potřeboval pomoci. Z jejich nesobeckých povah vznikla věrnost, která přemáhala všecky překážky. Byli věrni své práci, byli věrni sobě navzájem, byli věrni tomu celku, v němž se octli; z té věrnosti rostla zvláštní síla, kterou uznával i Petr Berwitz.

Hle, co se stalo, když Vašek učinil své odvážné rozodnutí jít do varieté. Večer za ním přišel Kerholec, ten znamenitý placmistr, který byl po léta duší i mozkem Cirkusu Humberto.

"Vašku, principále", povídal tehdy, "to není žádná maličkost, co chceš podniknout. Mluvil jsem o tom s tvým tátou a řekli jsme si, že tě jen tak do toho nepustíme. Co umíš, to ti moc ve varieté nepomůže. Tady skočíš batúdu přes dva slony a tam můžeš klopýtnout přes první zlodějinu. Na takové věci jsou staré oči lepší než mladé tělo. Čehož následkem jsme se usnesli - a seržán Vosátka to ouplně schválil, - že do té Prahy potáhneme s tebou. Táta si vezme na starost, co je před oponou, a já všecko za ní. Ty si direktoruj, jak chceš a umíš, ale kamenný dům ti budem hlídat my dva. Ono to bude dobrý ještě v jednom punktu. Helena je hodná paní, ale odchod z cirksu ponese moc těžce. Žádné stěhování, žádný nepořádek, sedět pořád v klidu a v pohodlí na jednom fleku, to jí poleze na mozek. Nemůže škodit, když tam při ní bude Alice. Teď to vlastně bude obráceně: my jdeme mezi své a Helena bude v cizím prostředí. A ona není na mráz taková kopřiva jako my. Tedy jde hlavně o to, aby ses nevzpíral, mladíku, a neodmlouval; to je jednou hotové usnesení a my dva se ti budem držet kamenného domu pevnějc než hypotéka".

Bodejť by se Vašek bránil, když mu tak jednou ranou zabíjeli kolik much z jeho starostí! Ale to právě byla ta jejich věrnost, parta ho v těžké chvíli neopouštěla a šla s ním. A nejen ti dva; taky mladí tenťáci z osmičky přišli za ním, za kamarádem, že mu pomohou, potřebuje-li jich. I měl Vašek oponáře a kulisáky pro Prahu dřív, než zvedl nohu k odchodu z Hamburku.

První však, koho posadil do Prahy, byl strýček Frans Steenhouwer. Pan Achilles Breburda končil sezónu posledního dubna a dne 1. května se Frans usídlil v jeho kanceláři, aby odtud už vedl korespondenci příští správy. Agentury nepřetržitě posílaly nabídky a termínové listiny artistů a bylo nutno, aby Vašek v Hamburku už je studoval a vybíral. Zůstával v Hamburku, protože stálý byt měl najatý do konce září a nechtěl zbytečně platit dvojí činži. Jen si občas odtud vyrazil, aby zhlédl programy v cizích podnicích a poznal hlavní jejich čísla na vlastní oči. Hodilo-li se to, vracel se přes Prahu, kde se Steenhouwerem zařizoval některé přípravy pro svou první sezónu.

"Maucta, páne šéf", vítal ho hned po prvé Holanďan, aby mu ukázal, jak se učí česky. I toho tichého člověka s olysalou hlavou musel mít teď Vašek znovu rád, když ho viděl, jak si nastěhoval železnou postel a laciné umyvadlo do komůrky vedle kanceláře, aby nenadělal Vaškovi příliš útrat. Když sem Steenhouwer přišel, neznal z celé Prahy nikoho než mlynáře Smetanu-Bureše. Ale tento opěrný bod při Kamenném mostě mu stačil, aby si věřil, že dobude celého města.

Největší pomoc mu při tom ochotně poskytl pan Achilles Breburda a jeho bratří. Byli tehdy v Praze tři Breburdové, všichi tři synové Matyáš Breburdy, hostinského a řezníka v Kardašově Řečici. Starý Breburda byl strašný hromotluk, za mladých let obávaný ve všech posvícenských a krčemních rvačkách na celém Jindřichohradecku. V mužných letech se trochu uklidnil. Tu už nemusel chodit za nákupy dobytka po všech trzích jižních Čech. Našel si svá dobrá přátelství s direktory a šafáři hraběcích panství, dvorů a statků. Byl selsky chytrý a obratný, před obchodem mluvil jak o nemoc, po obchodě mlčel jako hrob, hlavně však dovedl nenápadně otevřít pytlík nebo nechat někde ležet nějakou stovku. Znal kopu způsobů, jak podmazat, a nekrásnější kusy panských stájí šly pak výhradně do jeho řeznictví. Sám si osvojil všelijaké hraběcí způsoby a tři své syny pokřtil postupně podle abecedy, jako by vyšli z čistokrevného zámeckého chovu: Achilles, Břetislav, Ctibor. Pro všechny si našel jména hrdinská, neboť miloval sílu a ctil statečnost. Achilles se vyučil číšnictví, šel do Prahy, koupil zahradní restauraci na Štvanici, kde pořádal koncerty vojenskch kapel a taneční zábavy pro lepší společnost. Po čase převzal hotel a restauraci U arciknížete Ludvíka na Poříčí a otcovým prostřednictvím za podpory několika šlechticů dostal traktérství na zemském sněmu. Bratř Břetislav se doma vyučil řeznictví a usadil se v masných krámech staromětských, vynikaje nad všechny pražské mistry znamenitostí masa hovězího a vepřového, jímž ho v hojnosti zásoboval otec Matyáš z Kardašovy Řečice. Třetí bratr Ctibor prošel podle otcova programu vinařskou školou rakouskou, pracoval ve sklepích vinic moselských a burgundských, a vrátil se s jazykem tak vycvičeným, že dovedl ze všelikých zbytků sudů namíchat hodnověrné Château-Neuf-du-Pape nebo Margot spécial, založil na Jezdecké ulici první pražský velkosklad originálního vína rýnského, moselského, francouzského a španěkslého nejznamenitějších značek, nemluvě o vínech rakouských a uherských.

Všichni tři bratři se navzájem podporovali a nejstarší Achilles byl uznávanou hlavou tohoto trojspolku Breburdů. sám pobíral do svých podniků maso od Břetislava a víno od Ctibora, ale oběma mimoto razil cestu k dodávkám do šlechtických domů a do nejbohatších pražských domácností. Když se všichni tři u něho sešli, museli jít do velké jídelny, protože menší salónek byl pro ně příliš těsný. Byliť vespolek po tátovi postav hromských a svalnatosti obrovité; na dostihy na Císařské louce museli jeti ve třech drožkách, protože ani dva by se do jedné nebyli vešrli, a kůň měl i s jedním co táhnout. Koňské dotihy a silácké zápasy byly jejich jediná soukromá vášeň. Přičiněním bratří Breburdů se Praha tehdy stávala rájem těžkých atletů. Od chasíků na jatkách až po slavné mezinárodní závodníky, každý, kdo vzpíral břemena nebo se ukázal v zápase, měl v lidovém šenku Achilla Breburdy právo na tak zvanou řeckořímskou porci masa a knedlíků, kteráž byla proti obyčejné asi trojnásobná. A ve všech hospodách byli bratří Breburdové ochotni za zápasníky zaplatit útratu a ke všem utkáním vnovali své čestné ceny i odměny pro útěchu.

Obdiv k svalovcům to taky byl, co přimělo Achilla Breburdu, že koupil divadlo Varieté, když se doslechl, že jeho majitel, pan Tichý, nemíní už je pronajímat cirkusům a divadelním společnostem. Na pět let se stal sám podnikatelem a podlaha jeviště se nezprohýbala pod tíhou vší té těžké váhy, kterou si do každého programu naangažoval. za jeho vlády se Varieté hemžilo Herkuly, kteří zvedali metrákové činy, vyhazovali a chytali dělové koule, vytáhli v zubech koně půl metru od země a balancovali kolotoč obsazený několika lidmi. Hlediště hřmělo potleskem, neboť společenstvo řezníků a společenstvo hostinských a výčepníků bylo vžýdy početně zastoupeno a jejich ruce něco vyaly. Leč návštěvy vyšších vrstev společnosti nápadně ochably. Achilles Breburda se o zasedáních zemského směnu horlivě vyptával svých vznešených strávníků, proč přestali docházet do Varieté, kde jim přece posouží exkvisitní kuchyní, řízným mokem i prvotřídními víny nejlepších značek. Smái se mu, poplácávali ho po mohutných zádehc, až mu konečně pomaloučku vpravili, že je trochu nudí včně se dívat na ty hory zpoceného masa a na tu těžkou dřinu, že by všichni toužili po něčem lehčím a elegantnějším, víc změny kdyby v tom bylo a hlavně především krásné ženské.

Achilles Breburda zesmutněl. Krásné ženské! Tohle zboží ho vůbec nezajímalo. Věděl o pár slavných silačkách, ale když se o tom zmínil, páni se mu dali do smíchu, že chtějí přece něco mnohem lehčího. A toho názoru byl ústavácký velkostatek stějně jako konservativci, mladočeši jako staročeš, klerikálové jako chabrus. Bylo zkrátka jisto, že otázka varietího umění je jediná, v níž vládla na zemském sněmu svornost. A tímto jednomyslným odporem byl traktér Achilles Breburda dohnán k poznání, že umělecká činnost mu nevědčí a že bude lépe, když provoz divadla postoupí odborníkovi a sám si nechá v podniku jenom hostinství. Bratří Břetislav a Ctibor i otec Matyáš mu to na rodinné radě schválili a tak došlo k jeho jednání s Václavem Karasem, artistickým ředitelem z Hamburku.

Breburdové byli hodní a srdeční lidé, chtěli dobrý a vzkvétající obchod a neměli žádných postranních úmyslů. Proto Achilles Breburd poctivě uvítal pana Steenhouwera, a co ze své zkušenosti věděl, vším mu ochotně při jeho průkopnické práci pomhal. Podle jeho a Burešových rad seznamoval se Steenhouwer s policií a městkými správami, studoval obyvatelstvo, sepisoval si příští možné návštěvníky, zvláště ze vznešené společnosti aristokratické a důstojnické, shledával dodavatele a inserenty, navštěvoval redakce, rozšiřoval zprávy o proslulém Cirkuse Humberto, jehož ředitelství převezme od podzimu Théâtre Variété Humberto. Koncem léta potvrdil už Bureš Vaškovi, že půda se zdá být pro něho dobře připravena a ve městě že je o nový podnik velký zájem.

S Helenkou se Vašek dohodl, že se s Hamburkem rozloučí až těsně před polovinou září, kdy měl jejich Petříček nastoupit v Praze do gymnasia v Truhlářské ulici. Bylo v nové, nedávno postavené budově a ředitel Eduard Kastner ochotně pomohli překonati potíže, které byly spojeny s příchodem nového studentíka ze vzdáleného Hamburku.

Léto bylo tehdy chladné a rozpršelé a Karasovi bezděky vzpomínali, jak by jim bylo zase zle s cirkusem. Nejhorší to bylo počátkem září. Z Čech docházely zprávy o zátopách a povodních, a když 12. září minuli zemské hranice, viděli ještě rozvodněné Labe stát v stříbřitých lagunách daleko momo břehy. V Praze podle úmluvy vsedli do drožky a jeli do Smetanova mlýna, kde se měli usídlit na prvních pár dní, než se Helena rozhodne pro některý z bytů, které jí vyhlédl strýc Frans. V Karlově ulici si všimli, že je nezvykle špinavá plná bláta, kalu, louží. Ještě horší to bylo na počátku Poštovské, kde vystoupili, aby po lávce došli do mlýna. Vladimír Smetana je přivítal srdečně, ale smutně a hned je odvedl do zadního pokoje nad mlýnicí, kde jim z okna ukázal, proč je tk zarmoucen: Karlův most byl na dvou místech přerván, tři jeho oblouky byly v ssutinách a před nimi ještě trčela ze zpěněných vod změť nahromaděných klád a trámů.

A pak jim vyprávěl o té hrůze, která se od jitra 3. září rodila z rostoucích přívlů vod. Řeka stoupala skokem od hodiny k hodině, o plné čtyři metry nad normál za den. To už vyrazila z řečiště a zaplavila nižší ulice a náměstí. Tu naproti ta proslulá Slovanská kavárna byla pod vodou až ke stropům přízemí a pramicemi se jezdilo k oknům prvního patra. Národní divadlo bylo se dvou stran oblito vodou a představení v něm se muselo přerušit. Rozdivočelá řeka se ježila v celé šíři a délce troskami, které urvala na svém hořením břehu a které unášela až sem, kde je vrhala na pilíře Karlova mostu. Oblouk za obloukem se zatarasil dřevem z nesčetných vorů a řeka bušila do pilířů tisícerými sochory. Ve mlýnech se vůbec nespalo; a ráno o půl šeté, za kalné mlhy, zazněl jim do hukotu vod temný rachot jak dunění hromu. Karlův most, Karlův most se řítil! Pátý oblouk mostní se propadl, za ním šestý, sochy svatých stly ještě mezi oběma, pak se začal sesouvat i pilíř, svatý Ignác se skácel do vody a poněm svatý František se svými Indy. Všecky obešla hrůza jakoby z národní zkázy. A před desátou to zarachotilo znovu, zhourtil se ještě osmý oblouk a slavné dílo Otce vlasti trčelo do vzduchu roztrženo ve tři nesouvislé kusy. Lidé se sbíhali a lomili rukama: Karlův most! Naše korunovační cesta! A všechny hrůzy, které obyvatelstvo prožívalo v zatopených ulicích, ustupovaly před tragedií tohoto odvěkého symbolu pražské velikosti a slávy. Ale nebylo možno lkát, všude bylo třeba pomoci a Vladimír Smetana ovšem byl mezi prvními, kteří pracovali k úlevě. Katastrofa se přehnala, teď bylo nutno rozvíjet dílo lidské solidarity, aby rychle zažehnalo ztráty a utrpení jednotlivců.

Karas naslouchal Smetanovu vyprávění hluboce rozechvěn. Když pak za nimi přišel strýc Frans a když všichni zasedli ve Smetanově jídelně k večeři, nemohl to přenésti přes srdce, aby se o tom nezmínil, není-li to špatné znamení, že on, který prošel katastrofou svého podniku, přichází na nové působiště právě zase ke katastrofě.

"Ne tak, milý krajane", vzepřel se mu Smetana, "nepřicházíš ke katastrofě, přicházíš naopak ke šťastnému dílu záchrany. Katastrofy patrně odvrátit nemůžeme, ale žádná není toho druhu, aby ji odhodlaná lidská vůle nemohla překonat. Každá pohroma jen probudí a upevní bratrství lidského rodu. Rány Karlova mostu budou zaceleny, jeho slavná krása obnovena. To není špatné znamení pro tvůj vstup do Prahy, to je naopak znamení vítězné. Slyšel jem od pana Steenhouwera, že tvůj táta a Kerholec přijedou také. To je výtečná věc. Zase to bude společná práce a ta je nejlepší. A já budu mít zde přátele, na které nemohu zapomenout. Ostatně jsi mi ještě dlužen vyprávění o tom, jak se Cirkus Humberto skončil. Vím něco od pana Steenhouwera, ale to jsou jen zlomky".

Vašek tedy vyprávěl, jak došlo k jeho rozhodnutí a jak pak pomalu, kus po kuse, vyprodával zvěřinec a skupinu po skupině i zvířata cvičená. Nejvíce mu v tom prospěli Hagenbeckové, kteří se ujali nenápadného prostřednictví a postupně umístili všecko za ceny neobyčejně slušné, takže tichá likvidace vynesla nakonec ještě docela pěkné jmění.

"Kam přišli sloni?" ptal se Smetana zvědavě.

"Ty koupil berlínský Kranz".

"A vzal si také Arr-Šehira?"

"Ne, ten se po jejich prodeji s námi rozloučil. Najednou se objevil v bílých indických šatech, s bosýma nohama, a kufírkem převázaným mnoha motouzy, prohlásil, že jeho parník do Indie odjíždí, dal nám sbohem a odešel. Byl jsem rád, že vydržel až do konce, protože by byli sloni lítostí kolik dní nežrali a Kranz by hned byl za ně nabídl méně".

"A Hamilton?"

"Toho si vzali Hagenbeckové. Mají pořád plno cvičených zvířat ve stájích, sami začali s dompteurstvím a cvičitelstvím a přišlo jim vhod, že dostali člověka zkušeného a spolehlivého".

"Ale on tam třebas bez cirkusu umře..."

"Taky jsme si to mysleli, ale stal se pravý opak. Od té doby, co Hamilton nevystupuje, okřál a ožil přímo neuvěřitelně. Po čtvrt roce měl zase svěží pleť a jasné oči a sám si pochvaloval, že dobře spí, že mu chtuná jíst a že srdce přestalo tropit neplechy. Tak je tam mezi tou hagenbeckovskou havětí velmi spokojen, učí tuleně balancovat míč a chytat slanečky, boxuje s klokany a předvádí udiveným pinguinům 'Na tom našem dvoře'. Toho jsme, myslím, úplně zachránili".

"A co starý pán, direktor, Berwitz?"

"Nu, s tím to je, brachu, špatné. Trochu snad lépe mluví, ale tělo jinak zůstává na pravé půlce mrtvé. Dokud byl první odprodej zvěře nevelký, nechával jsem ho jezdit po stájích a po šapitó. Ale pak už byly díry ve stavu zvěře a zvláště koní zřejmé a on se vždycky na ně díval tak nechápavě a zasmušile, tak se těmi úbytky trápil a trudil, že jsem se dohodl s tchyní, aby ho před hlavním prodejem odvezla. Kdoví, jak by to byl snáše, a lítost byla pro něho zrovna tak nebezpečná jako hněv. Paní Anežka to s ním svým kouzelným způsobem projednala a o vánocích a na Nový rok odjeli spolu do Belgie".

"A Malina s nimi?"

"Sám jsem mu to navrhl. Ale Malina už byl jako duchem nepřítomný. Pořád jako by nechápal, oč jde. A když se mu konečně v hlavě rozsvítilo, dal se mi do pláče, že ho vyhazuji z Cirkusu Humberto. Utěšil jsem ho, že ne, ale odpoledne jsem ho našel u kozla Modrovousa; držel ho kolem krku a aloval mu, že má opustit cirkus. Dlouho jsem tomu nechtěl uvěřit, ale Malina opravdu nechal nemocného Berwitze odjet a zůstal s námi. S námi? Ne, zůstal s kozlem Modrovousem. Nás si nikoho ani nevšiml, ale u Modrovousa v ohrádce seděl celý den, nosil mu svoje jídlo, sám snad ani nejedl a jen mu barvil vousy a jen ho pořád objímal, že oni dva jsou nejstarší tvorové v Cirkuse Humberto. Dočista zapomněl, že už to byl třetí Modrovous, kterého jsme měli. Požádal jsem Hagenbecky, aby nám kozla nechali až do posledního dne. Nu a pak jsme už vyprodali všecko. Kranz si odvezl i kostymy, postroje a nářadí, maringotky od boudy odjely, personál se rozešel, boudu bylo třeba zavřít. Tu jsem Malinovi řekl, že musí i kozla odvést k Hagenbeckovým. Zavrtěl hlavou, že ne, že nemůže, že se sotva udrží na nohou. A opravdu, byl tak zesláblý, že jsme ho museli dovést na postel. Zařídili jsme mu to v pokojíku po tátovi a přemýšlel jsem, kam ho uložím, až přijdou boudu bourat. Ale nebylo to potřebí, ráno pro mne přiběhla Alice Kerholcová, že Malina v noci zemřel. Čisťounce, tichounce, jen tak zhas. A mně, přiznám se, vyhrkly slzy. Bylo to jako vpodvečer v lese: pořád je světlo, pořád je světlo, a najednou se něco stane a je tma".

"Tak Vendelín Malina je v Pánu..."

"Ano. To se tak tiše zavřely za Cirkusem Humberto dveře".

"Ale nové dveře se otevírají v domovině. Všichni se postupně vracíme domů, všichni víme, že patříme té zemi, v které jsme se narodili, že teprve tam dojdeme svého štěstí. Jen Vendelín Malina se odtrhl a nedošel. Umřel v té daleké končině. Nu, hodnému člověku je všude země lehká a špatnému bude i rodná hrouda jako cent".

"Smrt měl věru krásnou..."

"A po smrti krásnější shledání - když mu šimlíček v nebi po česku zařehtal!"

II

Žlutočervené plakáty svítily na nárožích jako planoucí ohně, malé ručníkové vývěsky vyskakoavly za výklady obchodů, noviny den za dnem psaly o zahájení nové sezóny, lístky v předprodejích se čile prodávaly, všechno ukazovalo na slibný začátek. jen v samotném divadle Humberto bylo den před otevřením mrtvé ticho. Ráno se sešel orchestr, aby si letmo přehrál všecky připravené vložky, po zkoušce zapadl celý dům krom kanceláří v temnotu. Karas otec i Kerholec měli své pracovní úseky uspořádány a připraveny, také Steenhouwer byl hotov, a najednou jim po velkém přípravném vypětí nadešel mrtvý den. Na Václava Karase šla z toho náhlého ticha a klidu až hrůza. Stále si musel připomínat, že to je přirozená vlastnost varietního divadla: artisté přijedou až v den premiéry. Zítra teprve nastane boží dopuštění. Každý vlak přiveze někoho, kdo bude chtít zkoušet s orchestrem, který jakživ neviděl jeho not, bude uprvovat své číslo pro jeviště, po němž nikdy nepřešel, bude se zařizovat v šatnách, v nichž nikdy nebyl, a bude se chtít ubytovat v městě, kde nikoho nezná. Kapelník bude mít před sebou dvacet čísel, z nichž každé bude chtít něco, co není v notách, kulisáci budou náhle muset zápasit se spoustou nářadí a předmětů, které nikdy neměli v rukou a které všechny musí být na vteřinu a na milimetr přesně na svém místě, osvětlovači dostanou spoustu zmatených upozornění, kdy ubrat a kdy přidat, restaurační personál nastoupí a bude prostírat stoly, přinášet talíře a příbory, rachotit porculánem a stříbrem, uváděči a šatnářky budou se zaučovat, bude to hotové peklo zamtků a nedorozumění a uprostřed toho všeho musí být on, ředitel Karas, připraven ke stálým rychlým zásahům a hlavně sledovat zkoušky a z jejich kusého, náznakového průběhu si udělat jakýsi obraz skutečné produkce a podle toho během odpoledne sestavit konečný pořad. Neboť programy jsou v tiskráně jen vysazeny a očíslovány nazdařbůh, podle theoretických předpokladů a teprve zkoušky naznačí, jaký bude skutečný postup premiéry. Podle toho teprve bude nutno přeházet sazbu a tiskárna bude muset sebou hodit, aby v sedm večer odvedla vytištěné knížky pro první večer.

Vašek měl z toho všeho po prvé v životě trému. Oh, kdyby šlo o jho produkci, kdyby sám se měl vykoupit skokem smrti nebo jízdou v boku koně nebo převzetím neznámých dravců, to by byl Václav Karas jako z ocele. Nebo kdyby šlo o nenadálou improvisaci celého programu s jeho starými, zkušenými lidmi z Cirkusu Humberto, i to by byla pro něho hračka. Ale tady stojí před věcmi zcela neznámými, které se zítra přivalí jako smršť a mohou mu nenadále přivodit nějakou netušenou pohromu. Připravil všechno co nejsvědomitěji, ale zítřek závisí na rychlé souhře nějakých sto padesáti lidí, kteří se nikdy v životě nesetkali. Z dvaceti čísel, které pro prvních patnáct dní angažoval, znal na vlastní oči jenom tři. Sedmnáct jich přicházíjen na doporučení agentur, na základě prospektů, kritik a fotografií. V kanceláři leží jejich depeše. Osm jich přijede a chce zkoušet dopoledne, deset čísel se objeví mezi druhou a pátou hodinou, dvě čísla mohou přijet až v 6.15, to jest zkoušet až někdy po půl sedmé. A po půl osmé prý již začíná přicházet obecenstvo, které chce večeřet ještě před programem. Strhnou to všechno včas a bez pohromy?

A bude mít večer s pořadem sukces? Vybíral jej dlouho a opatrně. Jeho zkušenost z Paříže ho poučovala, aby nikdy nedal na týž večer dvě čísla z téhož oboru. Věděl, že první dvě vystoupení jsou obětována neklidu v hledišti a že mohou být slabší. Ale třetí číslo má již být dobré a mělo by být žertovné, aby lidé co nejdříve roztáli. A všechno se musí rychle střídat, program má jen letět a každé zvednutí opony má být už pro zrak překvapením. Na chlapce z Horní Sněžné pod vedením Kerholcovým se může spolehnout, ti půjdou do práce jako lvi. Ale bude mít dost prospektů a závsů pro všecky náhodné potřeby?

Sám měl v programu jen jednu osobní libůstku: chtěl tu mít po každé nějaká zvířata. Pro své a Helenino potěšení. Tak si navyklina život s němou tváří, že by se jim stýskalo, kdyby se denně nemohli pomazlit s nějakým zvířátkem. Zvláště na Helenu to dolehlo, byla po matce zamilovaná do stájí i do zvěřince. Vašek si chtěl pro zábavu nechat aspoň oba foxteriéry, Whisky a Brandy, ale Petřík byl z nich doma všecek vystrašen. Dali je tedy Kerholcovi, kde oba ti malí divoši měli mezi Kerholcovými kluky ráj. V programu chtěl tedy mít stále zvířat a už je měl zajištěna na celou sezónu. Věřil ostatně, že dresura se vždy obecenstvu líbí, a proto se nebál ani dvou tří čísel toho druhu v jednom večeru. Pro začátek měl psí a kočičí divadlo Miss Harietové a dresuru ledních medvědů, které velmi odvážně předváděla Mademoiselle Blanche.

Jedno číslo angažoval na radu Burešovu.

"V Praze", řekl mu Bureš, "budeš mít vždycky úspěch s hudebním číslem. Jestli to bude Paganini nebo tahací harmonika, to je jedno; kdo Pražanům pěkně zahraje, ten je u nich Pámbů. To není na celém světě taková obliba v muzice. Tady bys měl největší sukces s tygry, kdybys mezi nimi zahrál 'Když Zdeněk můj ve svatém nadšení'".

Karas se podle toho zařídil a pro začátek zvolil něco mezi Paganinim a tahací harmonikou - virtuosa na xylofon. A ještě jedno číslo mělz cizío podnětu: "3 Romanoffs", moderní gladiátoři. O to si řekl pan Achilles Breburda hned tenkrát, když podepsal smlouvu.

"Tak jsme to, pane Karas, s pomocí boží projednali a vod 1. května jsou voni tady svrchovanej pán. Na podzim nám ukážou, co uměj. Je to jejich branže, já jim do toho mluvit nebudu - jako mi zas voni nebudou mluvit do vomastku v kuchyni. To je tak jako s tou Klárou, co vo ní vždycky řeční pan nejvyšší zemský maršálek. To neznají? Má to být nějká Pachtová, já vo ní takto nic nevím, snad to byla ta hraběnka, Ale pan nejvyšší vždycky říká: Klára Pachtová, bony amiči - a to jako znamená, dyž je to bon, tak je to bon, a dyž je to na vobou stranách bon, tak je to bonbon. A to já si to tak v duchu linýruju: mezi námi dycinky Klára Pachtová. Dyby ale chtěli, pane Karas, nebo dyby si milostpaní vinšovala k večeři extra proci, to jen klidně vzkážou do kuchyně, to já už zařídím, na to se u mne nekouká. Ale dyby voni chtěli něco pro mne udělat... já jim do toho muvit nechci... ale povídám, dyby chtěli a mohli... já bych jim pověděl o takové extra porci s jejich strany, pro mne a pro mý dva bráchy: dyby tak líbili, Karásečku, zaangažovat vobčas ňákou těžkou váhu... vědí, to je moje špecielní gusto. Já jim tam mám u katrob svoji matraci, a dyž takovej řáckej chasník přijde, tak si to tam buď já nebo Břeťa neo Ctibor s ním rozdáme... vědé, ve vší tichosti, bez publika, jen vrchní Šebele, ten tlustej, co má lóže, přijde, aby nám to vodpískal. To je naše tajemství tady. Prosím jich, voni vo tom ani muk - jako ten Ján Nepomuk! Vono e to pro landtágovýho traktéra nehodí. Já vím, vony nóbl partaje vohrnují nad těžkou váhou nos, ale pro nás vobyčejnej přízemní lid je takovej kladiátor potěšení my holt chceme krásu mužskýho těla. Dyž přijde takovej chasník, napne ruku a udělá musklšpíl a von mu ten piceps skáče jak janek, to je marý, to je pro našince kouknutíčko. Tak vo to bych vobčas prosil... ale jen dyž se to hodí... jinak, toť se ví, Klára Pachtová..."

"Klára Pachtová", přikývl tenkrát Vašku a nyní měl "3 Romanoffs" a Achilles Breburda si připravil žíněnku.

"Už abych měl zítřejší večer za sebou", vzdychl si Karas, když odpoledne poslednío září přišel za Steenhouwerem do kanceláře, "jakživ jsem neměl před sebou tolik neznámých věcí".

"Jedna věc však už není neznámá", odpověděl mu strýc Frans, "divadlo bude vyprodáno. To je to nejdůležitější".

"To jsem rád. To také artisté jinak zaberou, než když cítí díry v hledišti".

"Nebude děr. Zbývá hrst sedadel na galerii, ale ta se ještě během dne prodají. Nejzajímavější je, že v poledne přišla telegrafická objednávka lóže z Hamburku".

"Z Hamburku? Opravdu? Prosím tě, kdo?"

"Nějaký hrabě Orsini".

"Orsini? To je známé jméno, ne?"

"Mně se taky zdá, ale nevím, kdo to je. Ale musí to být nějaký tvůj ctitel, protože v telegramu přeje úspěch".

"Cože? Kde je ten telegram?"

A Karas popadl blanket, jejž mu Frans podával. Znovu a znovu četl přilepenou pásku: "Wünsche besten erfolg bestelle parterrloge..."

"To je báječné!" vzlédl konečně Karas k Steenhouwerovi, "hrabě Orsini jede za mnou až do Prahy! To je opravdu velkolepé!"

"Na tom nejlépe vidíš, že Cirkus Humberto není mrtev, ale pokračuje. Jeho ctielé jedou za ním přes půl Evropy".

"Kterou lóži jsi mu dal?"

"Prosceniovou - tu mívá šlechta nejraději. Není do ní příliš vidět".

"Výborně. Zítra mi připomeň, abych se mu šel v přestávce poděkovat. zapiš si to, Frans. Orsini, Orsini! Krásné, kavalírské jméno! To je konečně jednou šťastné znamení! Musím hned za Helenkou, povědět jí tu novinu".

Karasovi opravdu bylo najednou do zpěvu. Publikum jde za ním! A jaké publikum - hrabě Orsini! Zítřek už není pro něho naprosté temno, už má v něm jeden pevný bod, o který se může opřít, jeden zářivý bod, který mu osvětluje všecko ostatní a ukazuje mu to v lepším, růžovějším světle.

Helena také nezná žádného hraběte Orsiniho a nepamatuje se, že by kdy otec o něm mluvil. Ale telegram svědčí o jeho existenci a oběma je hned lehčeji u srdce.

Osudný zítřek nadešel s přechodnou zmateností. Všecko bylo do puntíku připraveno a najednou je tu plno věcí, na něž předem nevzpomněli, a plno věcí, které je v poslední chvíli nutno udělat jinak. Drožkáři, posluhové, povozníci a zasilatelé přivážejí od rána kufry, bedny, klece a zase kufry, neznámí lidé shazují se sebe kabátsy a komandují s jeviště muziku i režiséra, prohlížejí závěsy, lezou do provaziště, zkoušejí podlahu, měří si na kroky jeviště, hádají se o šatnu, vytahují zavazadla, dožadují se vody, vykládají kapelníkovi o partituře, odkukd se má kam vrátit, shánějí se v kanceláři po adresách bytů a po nejbližších obchodech, vracejí se do hlediště, seznamují se a už spolu klábosí, kdo odkud jede, jaké tam bylo angažmá, jaké publikum, jaké byty, jaká strava. je to zmatek, ale ti lidé jsou přitom klidní, jen když se brzo dostanou na řadu a když cítí pochopení pro svou věc. Zkoušky běží jako když namaže, ale karas z nich mnoho nemá pro své ocenění, málokterý ukáže, co vlastně dělá, většinou jenom naslouchají své muzice, jde-li přesně tak, jak jsou na ni naučeni. Uprostřed odpoledne Karas ani nedočká konce a posílá do tiskárny, aby to pro dnešek vytiskli tak, jak to sestavil.

Bože, jaké je štěstí, že si ponechal orchestr, který už tu hrál za pana Breburdy. Ukazuje se, že tlusťoučký kapelník Pacák je velký rutinér, kterého nic nepřivede z míry. Vyzná se v těch všelijak opisovaných, slepovaných a skládaných notách, ve škrtech a přípiscích, sám si tu a tam přidělá znamínko, které dosud nebylo zapsáno, a jeho brejlatý pomocník opatrně už skládá noty tak, jak večer půjdou za sebou.

A večer už je tady, Karas musí po direktorském zvyku do předsíní, vymakávat valící se davy, kouká jako ostříž, nespatří-li mezi nimi nějakou známou hamburskou tvář, jíž by mohl říci: "Pan hrabě Orsini?" Ale nepoznává nikoho, jen ví, že je tu dobrá nálada, že lidmi proudí sympatie a radostné očekávání. Hudba už uvnitř hraje, plynové plamínky v hledišti se přitahují, rampa září, je třeba proběhnout zákulisím. Všecko v pořádku, hlásí klidně Kerholec, všecko v pořádku, kývají vesele sněženští hoši, všecko v pořádku,zaznívá spokojeně ze šaten, u nichž letmo zaťuká. A Kerholec už zvedá ruku, dvě tanečnice v závojích se rychle pokřižují, ještě si šoupnou nakřídovanou podešví o podlahu, a už se opona zvedá, intráda se valí na scénu, dvě nalíčené tváře ustrnou v úsměv, tělo se vypne, pět taktů, šest, sedm, osm - teď!

Karas mrkl narychlo do prosceniové lóže. Byla prázdná; inu ovšem, je ještě příliš brzy! A již spěchal vnějším obloukem nahoru na balkon, odkud chtěl sledovat své první představení jako divák. Hned první číslo vzbudilo jeho námitky. Ta děvčata ohlásila, že tančí v červeném kostymu, a teď mají fialový. Závěs se k tomu nehodí - zítra hledat jiný!

Po tanečnicích jde xylofonista - můj ty bože, jak měl ten Bureš pravdu! Druhé číslo a má pět opon. A publikum je rozkuráženo. Teď komický ekvilibrista... ano, berou to, už je bouda v náladě. Teď jen neztratit tempo. Ne, hoši se tuží, sotva dozní potlesk, může jít opona vzhůru. Tři Romanoffs, moderní gladiátoři. Albert van Dyk, imitátor dirigentů. Rolf, veselý kouzelník, Three Stars, tři krasavice na bradlech. Ikarské číslo, ano, ale tu bude lépe to přehodit dát kouzelníka mezi ty atletky a ikarce. Miss hariet, psi a kočky. Bouřlivý úspěch. Pausa.

Karas letí do léže číslo 5, tam je Helena s Alicí a s hochy a s nimi Smetana. Rozzářené úsměvy, trojí silné, kamarádské stisknutí ruky. Obě ženy tomu přece rozumějí a jsou spokojeny. A potvrzují mu, že publikum je nadšeno. Nezkazí-li se to v druhé půli - a obě honem klepají na bariéru, - je to hned napoprvé velký, strhující sukces.

Výborně, a teď rychle do zákulisí, za Kerholcem. Ten už něco ví z druhé strany. Co říkají ti, na kterých nejvíce záleží. Ti, kteří už projeli půl světa. Kerholec zdaleka spokojeně mrká.

"Dobré to máš, Vašku! Všichni jsou v náladě. Dávno prý už nezažili tak animovanou premiéru. A už se ptají an tebe, co jsi zač, žes tohle tady vykouzlil. Praha prý bývala těžkopádná a nerada tleskala".

Na jevišti stavějí mříže pro lední medvědy. V uctivém oblouku je obchází Frans Steenhouwer a kýve na Karase.

"Publikum je, Vašku, veskrze spokojeno. Biletáři i číšníci už to hlásili. Taky lóže jsou v náladě. Prodlužte přestávku asi o deset minut. Je více objednávek na večeře, než restaurace počítala. Aby se to aspoň rozneslo při světle. A mám ti připokmenout hraběte Orsiniho".

"Pravda, Karle, zařiď to s tou přestávkou: přidat osm minut. Ale víc ne. Bojím se, že se příliš zpozdíme".

Karas se zastavil před prosceniovou lóží a kývl na uváděčku, je-li obsazeno. Odpověděla, že ano. Prý starší pán, v redingotu. Karas zaklepal. Uvnitř se ozvalo:

"Volno!"

Po česku! Copak hrabě Orsini...?

Karas stiskl kliku.

Otevřel a vykulil oči.

Před ním stál seržán Ferenc Vosátka v póze neobyčejně důstojné.

"Ferenc, - tos ty?"

"Ano, seržán Vosátka Ferenc, jak ho Bůh stvořil a čeští krejčí v Hamburku ošatili. Vosátka Ferenc, alias hrabě Orsini. jak říkával Honza Bureš: Co srdce pojí, ani Vltava s Labem nerozpojí. Doufám, že jsem si dost podoben, že tě otázka totožnosti neuvede v pochybnost. A myslí-li snad Vaše Direktorská Svrchovanost, že jsem jen klam a mámení smyslů, račiž se mnou ihned usednout ke stolku, kde slušná láhev Veuve Cliquot tě přesvědčí o mé bytelné tělesnosti".

"Ale co to bylo za komedii s tím titulem?"

"Velmi prosté, pozdní slávo Humbertů: předpokládal jsem, že budeš den před premiérou v náladě značně pokleslé. A abych ti tak říkajíc zvedl mandélky, poslal jsem ti tu blahopřejnou depeši..."

"Opravdu, Ferenc, velmi mi prospěla. Už jsem byl všecek zoufalý. Hlavně jsi hodný, že jsi přijel. To je překvapení! A nechceš jít k našim? V prvním pořadí jsou Helenka, Alice Kerholcová, Bureš..."

"Avanti, signore! Hrabě Orsini prosí, aby byl uveden k slavnému dvoru humbertovskému".

Zbytek večera byl tak krásný a radostný, že Bureš-Smetana všechny lehce přesvědčil, že nelze tak šťastný počátek ponechat bez oslavy. Když se představení skončilo, vzkázali pro Steenhouwera, Kerholce a Karase otce. První dva přišli brzy, třetího museli chvíli hledat. Našli ho v orchestru. při posledním čísle si tam přinesl řžidli, aby si mohl zatroubit marš na rozloučenou, slavný Pochod Cirkusu Humberto, Leopolda Selnického opus číslo 1.

"Náš marš!" zvolali všichni v ředitelské lóži radostně, když se dole ozvala jeho intráda.

"Ano, náš marš", přikývl Vašek. "Pochod Cirkusu Humberto se bude hrát, dokud zde bude Theâtre Varieté Humberto. Ať žije dál vše, co může ještě žít!"

"A co je se Selnickým?" zeptala se Alice.

"O toho už je postaráno", odpověděl Vosátka. "Jmenoval jsem ho prvním klimprkastelánem Námořníkovy nevěsty. Dostal piano rozměrů menší bachraté bárky a zakotvil s ním v everovýchodním koutě Moře Karaibského, v Zátoce Jamaiské. Jméno pak obdržela tato zátoka podle mocné láhve rumu, která se jako maják zvedá na klavární desce místo svícnu. Několik zkoušek jasně prokázalo, že rum osvěcuje našeho Selnického znamenitěji než žárová punčoška. I sedí tam a hraje černošské písně a mexické tance a zpěvy pamp a jeho sláva roste ponenáhlu od ústí Orinoka až k Rio Grande del Norte".

III

Pan Dvořák, portýr divadla Varieté, zaslechl, jak před vchodem zastavila drožka. Vykoukl oknem a viděl, že z drožky vystupuje starší pán, pán tak ušlechtile krásný, vznešený a důstojný, jako by to byl sám státní rada Goethe. Karlínský pan Dvořák sice neměl tušení, že byl nějaký státní rada Goethe, ale pochopil, že je to významná návštěva. Proto vyšel z vrátnice, otevřel dveře a hluboce se uklonil.

"Dobrý den", řekl neznámý německy, "kdepak je zde ředitelství?"

"Koho mám ohlásit, prosím?" zeptal se pan Dvořák, víc ze své zvědavosti než ze služební nutnosti.

"Bimbam", odpověděl vznešený cizinec.

"Jak prosím?"

"Bimbam!" odpověděl neznámý znovu.

"Moment..." řekl pan Dvořák a vyjeven zalezl do vrátnice k domácímu telefonu. Ve Varieté byl zaveden domácí telefon, neboť co se v Karlíně usadil inženýr Křižík, patřilo k místnímu patriotismu zámožných domů podporovati mladého vynálezce.

"Haló", zavolal pan Dvořák pana Steenhouwera, "je tu nějaký nóbl pán a chce do ředitelství".

"Jak se jmenuje?"

"To je to, pane sekretáři, já se to stydím opakovat. Snad jsem mu nerozuměl, ale dvakrát jsem se ho ptal a on mi po každé řek takovou nemožnou věc. Prý Bimbam..."

"Ach, Bimbam Bimbam?"

"Ne, jen Bimbam!"

"Ale to je Bimbam Bimbam".

"Moment!"

Pan Dvořák vystrčil hlavu z vrátnice.

"Pan Bimbam Bimbam?" zeptal se toho vznešeného.

"Ano. Bimbam Bimbam".

"Tak tedy jó", křikl pan Dvořák do telefonu, napůl už z toho blázen, "Bimbam Bimbam".

"Tak přece Bimbam Bimbam", odpověděl Steenhouwer, "ať přijde nahoru".

"Prosím, pane Bimbam Bimbam", vylezl zase pan Dvořák, ale už se tak neukláněl, "ráčej po schodišti do prvního patra, pane Bimbam Bimbam, a první dveře vlevo, pane Bimbam Bimbam..."

"Děkuji", řekl pan Bimbam Bimbam vlídně a kráčel klidným, pružným krokem ke schodišti.

"Jsem Bimbam Bimbam", představoval se nahoře Steenhouwerovi, "to první je příjmení, to druhé je osobní jméno. Do seznamů pište tedy obráceně Bimbam Bimbam a nikoli Bimbam Bimbam".

"Samozřejmě, pane Bimbam", usmál se Steehouwer, dívaje se s neskrývaným překvapením na vysoké čelo, krásné velké oči, orlí nos a pěkně vykrojená ústa pana Bimbama. Pan Bimbam vypadal jao starořímský senátor a to právě bylo Steenhouwerovi podivné. Neboť pan Bimbam byl nejslavnější komik let devadesátých, dvacet minut prý publikum řičí smíchy, když se objeví na scéně. A tu stojí před ním tak, že přehodit si togu, mohl by ihned hráti Caesara.

"Váš příchod je ovšem pro nás velkým překvapením", pokračoval Steenhouwer, "jste snad první artista, který přijíždí mimo termín".

"Ano. Ale to je proto, že přicházím do Prahy po prvé. Ještě jsem tu nikdy nebyl. Pro mne je hrozné pomyšlení pracovat před obecenstvem, které neznám. Každé město má jiné publikum. Kdybych byl na scéně tři čtvrti hodiny, celkem by mi to nevadilo. Ale já to mám rozpočteno na dvacet minut a to nemohu ztrácet každý den pět minut na zápas s diváky, abych je dostal do nálady. Já je musím chytit hned. Proto jedu do města, kde jsem po prvé, o týden, o deset dní dřív studovat publikum. Je to ztráta čtrnácti dnů, ale to už musím počítat k režii. Až sem pojedu po druhé, musí se lidé hnád deset dní před termínem k podniku, ne já".

"Nepochybuji o tom, a proto je nám líto, že už napoprvé jste nám podepsal jen na čtrnáct dní a ne na celý měsíc. To by se teprve toho využilo".

"A co kdybych se nelíbil? Ne, vážený pane, člověk nesmí být opovážlivý. Publikum je hrozný tvor a našinec na scéně si jím nikdy není předem jist. Toť se ví, mohlo by i to být jedno, kontrakt je kontrakt a škodu by si odneslo ředitelství. Ale tak se já na to nedívám. Žádám o velkou gáži, ale chci ji podniku vydělat. To patří k dobrému pořádku světa. Jakpak je to v Praze s ubytováním? Víte, potřebuji byt, kde mohu dupat a řvát. Jsem jinak velmi spořádaný nájemník, ale mám jednu slabost. V každém městě chodím po vetešnících a kupuji stré hadry. Klobouky, čepice, šaty mužské i ženské, uniformy, livreje; ti hadráři mě všue považují za tichého blázna. Kdybych byl tichý blázen! Ale to já si to snesu domů, oblékám si to před zrcadlem, a když z toho vyleze nějaká pitomina, začnu řvát a skákat jako blbec. Nevím co to je. Jsem přece docela klidný, normální člověk slušného chování, ale když na sebe navléknu cizí mundur a on se mi líbí, vjede to do mne z těch šatů jako elektřina, najednou se cítím třebas jako hasič a už řvu, jako by hořelo. Víte, to je hrozná nátura, já se vám za ni docela stydím. Do hotelu s tím nemohu a k nervosním kvartýrským taky ne. Ale co je to platno, když tak doma dva nebo tři roky denně hodinu řvu jako hasič, vyjde z toho přece jen pět inut pro jeviště a čtyřikárt takových pět minut stačí na živobytí. Divná živnost, co?"

Steenhouwer vytáhl seznam bytů. Množství paniček z Karlína, Poříčí, z Florence se ucházelo o ubytování artistů. Byli to vzácní podnájekmníci, pořádní, skromní, šetrní, nikdy nepřicházeli příliš pozdě, nikdy nezpůsobili žádnou nepříjemnost. Odespali si svých patnáct nebo třicet dní, zaplatili, naložili kufry, zmizeli ve světě a za pět nebo za deset let se najednou objevili, jako by tu byli včera, a dožadovali se téhož pokoje, téže ranní kávy s rohlíky a téže obsluhy jako tehdy.

Varietní artisté byli malá, ale důležitá složka karlínského života a sám Karas jako ředitel od první chvíle cítil, že jsou to jiná odrůda téhož štěpu než cirkusáci. V cirkuse jeli všichni stále pohromadě, většinou spolčeni na celý život. Byla to jako vesnice na kolech, vezli si s sebou stále svůj domov se všemi jeho vzájemnými pletkami, trudy a radostmi, které vytvářely opravdové společenství. Cirkusáci byli všude doma, varietníci byli všude cizí. Neměli s kým si pohovořit, neměli krom svého vystoupení žádných zájmů, bloumali světem v trvalé zamlklosti a probudili se jen, když se setkali s jiným artistou. Pro žádnou skupinu lidí nebyl pojem "denního stolu" tak důležitý jako pro lidi z varieté. Praha, Vídeň, Paříž, Varšava, Londýn - život pro ně byl tam jenom v té a v té kavárně, jejíž adresu měli ve svém odborném listě a kde se mohli sejít s lidmi stejného cechu a osudu, aby s nimi vedli věčně tytéž hovory o jízdních řádech a celních prohlídkách, o ředitelích a kapelnících, o tom, který společný známý byl kde v kterém programu a kde nastala nějaká změna ve firmě, jak říkají společenství aspoň dvou jevištních umělců. V tomto trudném, studeném a samotářském životě byl každý dočasný byt velkou a důležitou událostí. Hotel byl pro ně stejné poustevničení jako ostatní život a byl jim i drahý, kdežto byt v rodině jim dával za menší peníze i kousek prostého lidského styku, kousek životního tepla. Notýsek s adresami bytů byl cestovní nezbytností každého z nich, nazdažbůh si do budoucna zapisovali každou informaci o kvartýrských kteréhokoliv města v Evropě, a když zůstali u kavárenského stolu nebo ve vlaku sami, byla to jejich věčně poutavá četba. Jedny zápisy jim budily vzpomínky na někdejší pobyt a jiné rozpoutávaly představy o příštím pohodlí a blahobytu.

Někteří jezdili se svými manželkami, které však byly postiženy stejnou nostaligií života bez kořenů a bez domova. Část jich měla aspoň jeden kout ve světě, do něhož se v letních měsících vracela k osvěžení a odpočinku. Nehůř na tom byli ti, kteří se oženili s artistkou a z nějakého důvodu nemohli s ní utvořit firmu, ba ani být v témž programu. To postihlo i švýcarského konservatoristu Ludvíka Wächtra, který jednoho dne shledal, že má mnohem větší úspěchy jako komik na scéně než jako druhý houslista v orchestru,dal si směšné jméno Bimbam Bimbam a začal jezdit světem jako clownský humorista. Na jedné štaci se zbláznil do krásné Chorvatky, která předváděla volnou dresuru foxteriérů. Vzali se a jezdili spolu, ale po čase se museli rozejít. Její psíci se tak zamilovali do svého veselého pána, že je paní Wächtrová nemohla zvládnout. Pokud byl Bimbam Bimbam někde v zákulisí, pracovali foxteriéři nepozorně a nedbale; když měl sám své vystoupení, řvali v klecích a dobývali se k němu, že byli z toho úplně uštvaní. Paní Wächtrová se pokusila nejbláznivější z nich vyměnit, ale nebylo to nic platné, přítulnost k panu Wächtrovi působila jako nákaza na každé nové zvíře ve smečce.

"Má zlatá Milico", řekl jí jednou Bimbam Bimbam, když se psi vydrali nějak z košů a vřítili se vprostřed jeho čísla na jeviště, "nedá se proti tomu nic dělat - já mám patrně vyslovený fox appeal!"

A na vahách mezi manželstvím a psíky rozhodli se po rtisticku pro psíky a dali rozkaz agentuře, aby je rozvedla. Od té doby se Bimbam Bimbam setkal se svou Milicou a jejími foxteriéry jen tenkráte, když měl nastoupit do neznámého města. Ze čtrnácti důn, které si uvolňoval pro ohledání publika, čtyři věnoval návštěvě u své paní.

"Pořád je to hezčí", říkával spokojen, "než manželství krotitele Barona s krotitelkou Irmou Condé. Ti se vzali z čisté dompteurské vášně. On má čtyřiadvacet tygrů, ona má dvacet lvů. Snili o tom, jaký to bude harmonický žovit, ale do svatby se ještě nenašlo varieté, které by do jednoho programu angažovalo čtyřiačtyřicet bestií. Člověk míní a němá tvář mění".

Pan Bimbam Bimbam byl na rozdíl od většiny artistů znamenitý společník, přívětivý, hovorný a dětinsky veselý. Chodil vznešeně, vypadal majestátně, ale když cítil, že se po něm lidé dívají a že si šeptají, co je to asi za zamenitou goethovskou osobnost, najednou si nasadil klobouk napříč, ruku strčil za vestu a rázem jim udělal z Goetha Napoleona. Rád si poklábosil s personálem a zvláště pan Dvořák v portýrce byla jeho oblíbená denní zastávka. Jednou si všiml, že pan Dvořák volá z vrátnice svépozdravy ještě dřív, než se přicházející objevil u dveří nebo u okénka. Pan Bimbam se ho zeptal, jak to dělá, že o každém předem ví, a pan Dvořák se mu přiznal, že si navykl rozpoznávat všecky domácílidi podle kroku. To bylo něco pro pana Bimbama; za tři dny už šel po schodišti týmž lenivým, šoupavým krokem jako Steenhouwer a hrozně se chechtal, když se z portýrky ozvalo:

"Dobrý večer, pane sekretáři!"

Velmi byl pan Bimbam překvapen, když se setkal s ředitelem Karasem. Vrtěl hlavou, jak je poměrně mlád, ale ještě víc byl udiven, když v něm poznal člověka z praxe, který sám opravdu mnoho dovedl.

"Vy jste bílá vrána, direktore", říkával Vaškovi, "ředitel, který něco umí, ten už bude pomalu existovat jen ve vykopávkách. Kam člověk přijde, všude je rozvalen jen pan podnikatel se svou spekulací a vedle něho bývalý obchodní cestující jako odborný ředitel. Jejich první starost je mít kožich a cylindr a prsteny a těžké cigáro v bílé špičce a vypadat nějak prominentně. To je vám až komické, jak teď člověk natrepí pořád týž typ a tentýž předstíraný tyátr. Za mých maldých let bývali direktoři lišáci, všelijací bývalí šlejfíři z jarmarku, ohromná sorta tažených chlapíků, v kterých se člověk hned nevyznal a s kterými si musel chvilku pohrát, než jim přišel na jejich chytristiku. Ale v každém z nich něco bylo. Kdežto teď ani člověk nemusí zaťukat a už to duní prázdnotou. Zato dělají figuru. Figuru přede mnou, který bych jim předvedl milion figur, každou jinou! Jen figuru té slavné dnešní prominentní osobnosti bych jim nedělal, to by bylo pod mou důstojnost! Tomu se učí až každý agent s vázankami, jak si má sednout a povytáhnout kalhoty, jak si má nad stolem promnout ruce, jak si má uhladit vlasy, jak se má tvářit unaveně nebo lhostejně. Věříte, že jsou už direktoři divadel a cirkusů, jejichž největší pýchou je, že byli jmenováni komerčními rady? To je ta hrůza nové doby: tady jde chlap beze zbraně mezi tygry, tady jiný letí vzduchem třicet metrů nad zemí a jiný žonglíruje osmdesátikilové koule a nad tím vším leží roztažen pan komerční rada, který před deseti lety zkrachoval s prádlem nebo s dutinkami na cigarety. Věřte mi, vy jste bílá vrána, ale jen se proboha nepočerňte. Vy jste přece dost silný sám za sebe, abyste nemusel nabírat alury prominentní osobnosti".

Čím více pan Bimbam poznával Vaška ve všech způsobech jeho jednání, tím více byl jím nadšen.

"Váš synovec je v nejkrásnějším rozběu", říkával důvěrně Steenhouwerovi, když se trochu zasvětil do domácích poměrů, "vydrží-li, bude Varieté Humberto rájem artistů a světovou slávou vašeho města. Všecko se dnes řítí do humbuku, on věří práci. A věří lidem, to ani on sám neví, co jim dává. Většina lidí je z dobrého materiálu, ale neví o tom. Teprve když cítí důvěru, poznají, že s tím dobrým, co v nich je, mohou taky dobře hospodařit".

Večer však byl pan Bimbam Bimbam málomluvný a skoro nezvěstný. Potuloval se pořád po hledišti tísnil se o přestávce v kuloárech a druhý den přicházíval do ředitelství a jen vrtěl hlavou.

"Podivuhodné obecenstvo", říkal, "já si s ním nevím rady. Všude, víte, má publikum nějaký určitý, výrazný charakter, nějakou dominantu. Někde je od základu veselé a rozpustilé. Někde je těžkopádné a nechápavé. Někde je dětinské a prostomyslné. Tomu se člověk může přizpůsobit a podle toho nanášet barvy. Ale tady je to všecko nějak složitější. Ti lidé přicházejáí sem do zábavnío podniku jako s trémou. Jako by nevěděli, co je čeká. Jsou zaražení, jsou chladní, člověk by si někdy zoufal, jaký je to led. Ale přitom jim nic neujde, všecko vidí, i chybičku i dobrý trik, všeho si všimnou a všecko ocení. A pomalu se dostávají do varu. Nevím ještě čím, ale myslím, že muzikou. Nejen tou, která se hraje v orchestru. Je ještě jiná muzika, ta, o které se nepřednáší na konservatoři. Víte, každá dokonalá věc je svým způsobem muzikální. Ti lidé zde to nějak vnímají, protože docela zřejmě vidí, jak se rozzáří, když se něco dokonalého provede. A pak je v nich také šelmovství. Dovedou se smát, až slzí. Nevím, jak to všecko spojit. Řekl bych chytrost a dobré srdce, ale to je těžko určit jen tak ze vzduchu. Ale povím vám, že pan Bimbam Bimbam má s tím starosti. Myslím, že bude nejlépe, když pan Bimbam Bimbam před těmito lidmi zanechá spekulace a bude prostý a lidský".

Pak přišla chvíle, kdy Bimbam přestal filosofovat a zalezl do své šatny, aby se soustředil. Večer se objevil změněn v groteskně směšnou figuru, tlachal pošetilosti, pdal a potácel se, maličký lidský červíček, kterému se přihodí padesát nehod v pěti minutách, ale který pořád vytrvale pokračuje ve svém. Lidé v hledišti zrovna třeštili smíchem a sympatiemi. Bimbam Bimbam se stal heslem dne a připravil divadlu Humberto patnáct vyprodaných představení.

"Co tedy pro příští rok? Zavážete se nám na celý měsíc?" ptal se ho Václav Karas, když se program končil.

"Ano", plácl pan Bimbam Bimbam do nastavené dlaně, "a stačím-li si vymýšlet nové věci, chtěl bych tu být každý rok. Pracovat pro toto divadlo a pro tohle publikum!"

IV

Nejspokojenější v novém prostředí byl snad Antonín Karas. Jeho první čin byl, že před prahem ředitelny, než do ní vstoupil, vyňal portmonku a těžkými prsty z ní vylovil papírek. Rozbalil jej: byl v něm lesklý dvacetifenik. Ten dvacetifenik, jejž Vašku dostal, když po prvé nosil lvíčata. Nyní vytáhl Antonín Karas z kapsy kladivo a hřebík, poklekl a památný ten penízek přibil pro štěstí na práh. Pak teprve vstoupil dovnitř.

Divadlo byla haluzna nesmírná, ale jemu se měnilo v rodnou chalupu. Prolezl je od půdních trámů až do sklepů, proklepal zdivo, prohlédl maltu, omakal nátěry, přezkoumal kliky a zámky, kohoutky a pípy a už viděl plno věcí, které bude nutno kus po kuse vyspravit. Večer proletoval jak ostříž mezi šatnářkami a biletáři, kolem bufetu a restaurace, mezi pokladnou a orchestrem, ale ve dne byl z něho ten starý zednický fuškář a melouchář, který pořád měl kde co vylepšovat. Na zimu by byl nejraději ucpal všechna okna mechem, naštípal dříví, ovinul pumpu slaměnými provazci a do kotců na dvoře strčil krmníka; to však v divadle nešlo a Karas si své venkovštější radosti našel ve Smetanově mlýně. Dvakrát třikrát v týdnu si tam zaskočil, aby si popovídal s Burešem o starých časech. Ale to nešel nahoru do měšťanského salonu pana otce, kde se blyštil empirový nábytek se starými hodinami s orlem a zeměkoulí, s porculánovými soškami a vázami, s rytými sklenicemi a s podobiznou Smetanových rodičů v miniatuře na slonové kosti, ve voskovém reliefu pod sklem, v černých stříhaných siluetách a v blednoucích daguerotypiích. To si raději zašel dozadu do mlýnice tohoto starobylého mlýnu hřebenáče a ponenáhlu jako starý sekerník opravil kobylici, vylepšil lub a zavěsil pod koš nový korčák. Od rna do noci měl tak pořád co dělat; a když se na jevišti objevilo poslední číslo a šatnářky se připravily na závěrečný ruml a biletáři se rozsestvili u všech východů, aby je včas otevřeli a zahákovali, Antonín Karas vklouzl na svou reservní židli v orchestru a znamenitě si na rozloučenou s bohatým dnem zatroubil Pochod Cirkusu Humberto.

Některý den mu to všecko ještě nestačilo. Vyčkal v portýrce u pana Dvořáka, až všichni odevzdali klíče svých skřínek a dveří, popřál jim i panu Dvořákovi dobré noci a vyklouzl ven, dolů na Poříč, do Bílé labuti. V letních měsících tam ještě zastihl zahradní koncert kapely 102. pěšího pluku, v zimě si našel místo mezi poříčskými sousedy v předním táhlém kvelbu restauračním. Byli to starší zazobaní živnostníci a obchodníci z okolí, pekař, brašnář, konfekčník, čepičář, železní, jak je tak nahromadila ulice, zachytávající nával venkovského lidu. Některý z nich byl i domácí pán a všichni tu při truňku hořkého ležáku s hustou bílou čepicí spokojeně přemílali pražské sensace. Tehdy to byli ponejvíce zprávy o chystané výstavě; to bylo plno řečí o tom, co se tam připravuje, jaká kolosální produkce je Průmyslový palác, celý ze skla a železa, jakou za ním inženýr Křižík chystá fontánu, co tam bude všelijakých pavilonů, vždyť i tuhle karlínský Srnec, špeditér, se chlubí, že tam bude mít dva, a je z toho celý jelen. Ale hlavně si tu ti popiječi libují, co tam bude pivovarských pavilonů, restaurací, ochutnaváren, vináren a uzenářských i lahůdkářských kiosků, i turecká kafírna tam bude i bodega a dva Češi z Brím prý tam zařídí pravý American bar s černochy, takže Pražáci, doufejme, žízní nezajdou a budou mít celé léto kam chodit.

K tomuto stolu starousedlíků tedy přisedává Antonín Karas, a on, který nikdy nebyl příliš řečný, tady po šech starých zkušenostech rozvazuje, vykládá sousedům o cizích městech a zemích, jak se kde jí a pije a jaké jsou ve světě všelijaké ženské. Tu si ti poříčští zouové rádi ještě sklenici nebo dvě přidají na takový zajímavý rozhovor s panem inspektorem, člověkem scestovalým; a rozkuráží-li se trochu, jdou to ještě dorazit naproti k Buckovům nebo k Rozvařilovům, za zpěváčky, kteří mají sice již po programu, ale za pár piv rádi dají něco k lepšímu.

Tak si Antonín Karas, zedník, užívá krásného životního podzimu, konečně mezi svými, konečně mezi Čechy. A starý Kerholec jen na něho závistivě hudruje, což jemu se žije, Karasovi, když je sám, ale kdyby tak měl ženu a tři hladové kluky, to by se musel jinak uskrovňovat. A Karas se škvíří, jak to na sekáče placmistra dolehlo: s kolika ženskými ve světě frajeřil, až ho tuta zrzavá skřípla, ta ho dostala pod komando a pod pantofel; když si někdy přece jen odskočí na pivo, zouvá si už u karlínského viaduktu boty a doma po pavlači se šourá o špičkách. Ale kluci už mu rychle dorůstají, hezcí hoši to sjou, vysocí, urostlí, po mámě Engličance. A hodní hoši to jsou, do cirkusácké práce šli vždycky jakod diví. Nejednou na ně Karas koukal, že lítají po šapitó jako kdysi Vašku v novém a hned trojím vydání. Však je tady i Vašek měl rád a poctivě je všemu učil; asi mu, chudákovi, bylo teskno, když proháněl manéží Kerholčata a jeho vlastní Petřík byl zalezlý u strýce Franse s knížkou. A teď už je nejstarší z nich, František, Ferenc, po kmotru Vosátkovi, fit a na jaře půjde s cirkusem Henryho do světa. Sám si to místo našel a rodiče ovšem souhlasili, u Kerholců nevládla žádná sentimentalita. Za rok půjde k cirkusu druhý, Karel, a po dvou letech třetí, Honza. A Petříček Karasů bude zatím pilný student, osm let gymnasia, čtyři léta university, pak snad na rok někde jako volontér a pak už se postaví sám do života. Tak aspoň počítá jeho táta. Celkem se mu to kryje se smlouvou v divadle. Až bude o Petříčka postaráno, budou rodiče volní a mohou se vrátit ke kočovnému životu a obnovit zase Cirkus Humberto.

Václav Karas ví, proč občas tyto výhledy v domácím hovoru rozpřádá. Musí nějak utěšit Helenu, která v Praze, v té milé, srdečné, vlahé Praze začíná chodit jako bez ducha. Vašek chápe dobře, co se v í děje, rozsypal se jí překrásný domeček z karet. Najednou zmizelo všecko, co milovala, rodiče, přátelé, cirkus, koně, zvířata, maringotka, publikum, potlesk a ovace. Místo vábného putování světem najednou je připoutána k městu, kde většinouslyší cizí řeč. Z praktických důvodů si vybrala byt nedakeko Varieté, naproti v rohovém domě u dráhy. Hezký byt sám o sobě, ale jednou frontou oken jde proti šedivému pilíři železničního viaduktu. Celý den se tud ívají na kamenné kvádry, nad nimiž se jim nahoře občas vynoří obrys lokomotivy a vagonů. Utěšovali se předem, že pohled na jedoucí vlak je cosi veselého a příjemného, - kolikrát na svých zájezdech mávali z vozů a s koní rychlíku, který se s vlajícím rachotem řítil podél jejich cesty! Ale zde, běda, brzy poznali, že ve městě je to něco docela jiného. Vlaky se jim před okny valily zpomaleně, zesilujíce rachot kol a úpění kolejnic. Závoje dusivých dýmů, protkaných mastnými sazemi, snášely se do ulic a v noci hřmělo temné dunění spáčům do snů jako stle opakovaná hrozba. Den za dnem, noc za nocí se tu sunuly řady špinavých vozů s mechanickou pravidelností, rozdělujíce čas na úseky bezútěšné marnosti. Helena Karasová byla v tomto prostředí zachvácena neúkojným steskem. Ani úspěchy jejího muže, ani šťastné vyváznutí z rodinné katastrofy, ani srdečná oddanost Alice Kerholcové nedovedly ji vzpružit, a Vašek tedy v ní podporoval to poslední, co ještě udržovalo její vůli: vědomí povinnosti k dítěti. A jako sladkou odměnu za dlouhou zkoušku trpělivosti dával jí na konci té lhůty znovu zazářit nejsladší pro ni vidinu, Cirkus Humberto.

Jemu samotnému proběhla první sezóna jako voda náhonem. Přes to, že teprve sbíral první zkušenosti stálého divadla, měl program za programem stále přitažlivý a obliba, kterou si získal šťastným nástupem, zůstávala mu věrna. Divadlo obsáhlo půl třetího tisíce osob a ceny byly vysoké, lóže stála celé čtyři zlaté. Polovina jeho večerních představení vynesla vyprodaný nebo téměř vyprodaný dům, odpolední pořady o nedělích byly vyprodány vždycky. Pan Achilles Breburda, který měls vé zkušenosti, gratuloval mladému řediteli a horlivě uznával jeho obratnost v sestavování poutavého repertoáru. A Frans Steenhouwer si mnul ruce, když účtoval vysoké příjmy pokladny i stoupající podíl z výnosu restaurace. Kdyby se to udrželo, bylo by Varieté Humberto zlatý důl.

Ale ještě sám závěr prvního roku je poučil, že jejich možnosti nejsou nekonečné. Přes rady Breburdovy chtěl Vašek pracovat až do konce června. Pražští jeho přátelé ho v tom utvrzovali, slibujíce mu nový vydatný zdroj příjmů v nesčetných cizincích, které do Prahy přivábí zemská výstava. Zatím však od chvíle, kdy se výstva otevřela a kdy se Praha octla v horečce svých slavnostních dnů, návštěvy ve Varieté silně ochably. Všecko se hrnulo jenom na výstavu a zůstáalo tam až dlouho do noci.

Bylo to jako jedno veliké národní opojení. Sto let práce a vývoje České země stálo tu na odiv v tisícerých exposicích a ze všeho toho bohatství tvorby a výroby rostla bezpečná jistota nového příštího rozmachu. Lidé byli omámeni velkolepostí a mnohostí podívané, byli uchváceni ruchem, který se na výstavišti rozvíjel, radovali se ze slávy, která se na Prahu snesla. A nemohli se večer rozloučit s výstavou, dokud nezašli k barevným zázrakům tryskajících a padajících vod, kde se jejich nadšení z krásy a velikosti slilo s citovým dojetím a uvolnilo si ve vlahé letní noci zpěvem vroucí písně Tylovy.

Výstava, výstava, výstava bylo jediné heslo města i země. Všechno bylo obráceno tam ke Královské oboře, všechno žilo radostným rytmem výstavní slávy. I ti národní zpěváci v lidových šantánech se přizpůsobili mocnému proudu. Kuplet mladého kandidáta mediciny Prágra stal se vůdčím motivem všech výstavních radovánek: "Vždyť jsme jen jednou na světě... mládí a láska odkvete... stáří přichází kvapem vstříc... tak mladí se nesejdem víc!"

A ti, kteří chtěli této mladosti užít, zpívali si nejnovější odrhovačku:

Kdo máš prach a nejsi cápek

a miluješ legraci,

zajdi sobě na výstavu

po té denní štrapaci...

A večer jim všechny kapely ve výstavních restauracích a vinárnách musely znovu a znovu hrát Šeborův pochod: "My jsme páni od fontány..." Kuplet, který se stal hymnou.

Výstava žila, ale co nebylo v jejím ohnisku, pohasínalo. Také Théâtre Varieté Humberto na kraji Karlína zůstalo bez návštěv a Václav Karas doplatil na ten pokus vydatnou částkou svého zisku. pak na něj po prvé dolehlo, co dosud za celého života nepoznal: neměl co dělat. První týdny se pokusil užít světa jako ti druzí. Denně putovali s Helenou na výstaviště. Ale to bylo příliš málo pro jejich energické povahy. Dali tedy Petříčka do opatrování dědečkovi Karasovi, který s ním odjel na prázdniny do Horní Sněžné. A Vašek s Helenou se pustili na cestu Evropou, hledat v lázeňských městech letní divadla rozmanitostí a na různých místech roztoulané cirkusové podniky a vyhlížet v nich nové neznámé síly pro příští pražské programy.

V

Mohutné fanfárové marše dští trioly do nástupu siláckých atletů, překotné kvapíky ubíhají pod kmitem zlatých kuželů a pod perlením barevných míčků ekvilibristických čísel, valčíky se touživě plouží tmou a ovíjejí mámivou krásu žen na scéně, polky skočmo uvádějí padavé a ptácivé komiky, italské, španělské, americké rytmy plní vzduch i sluch dráždivou směsí exotiky od všech oceánů a česká starosvětská sousedská či obkročák tvoří srdečně domácké výplně všeho toho nevídaného a neslýchaného. Baculatý pan Pacák zná svou věc a čeští muzikanti pod jeho taktovkou sviští smyčci, troubí a hudou, bijí v kotle, bubny i střmen se vší tou zpěvně melodickou i tanečně rytmickou vášnivostí, která pulsuje krví lidu, z něhož vyšli.

Václav Karas teprve nyní poznává, co je to orchestr; a třebaže i zde se hraje většinou kapelnická hudba, bývalý cirkkusák vnímá šelest houslí a viol a broukání bas jako neznámou rozkoš. Často usedá v zatmělé lóži a dává se unášet meodiemi z orchestru víc než výkonem na jevišti. Hraje to v něm jako v tanečníku a jeho procvičené tělo bezděky odpovídá hudbě a chtělo by vytvářet nějaký pohyb podle jejího svůdného rytmu. Na scéně vidí často artisty, kteří umějí znamenitě svou věc, ale jsou jako hluší k skladbě, kterou jim k tomu orchestr hraje. Tupě jdou od triku k triku, zatím co hudba jim dává plavné přechody a naznačuje, jak by šlo vše uvést do rytmického proudu. Karase bolí taková lhostejnost k hudbě jako urážka; harmonický soulad ophybů, jejž v něm vypěstoval Achmed Roméo, je sám v sobě hudební a hudbu cítí jako své povznesení a umocnění. Karas má pocit, že by dovedl přímo z hudby tvořit zcela nové sestavy. Jak by to bylo krásné, kdyby mu orchestr stále hrál určitou melodii a on by při ní zkoušel skoky a piruety tak dlouho, až by splynuly s hudbou v dokonalou skladbu!

Na takové sny však teď nemůže myslet. Není už výkonným umělcem. Je to jeho denní bolest, tak mu samo svalstvo touží po práci a činnosti. Nerad by ztratil, co uměl, vždyť neví, nebude-li se jedoho dne vracet do manéže. Proto přichází denně časně ráno, k velkému údivu pana Dvořáka v portýrce, v ředitelně se převlékne do trikotu a běží opuštným divadlem do zákulisí, kde si postaví trampoliny, přivleče žíněnky, zavěsí kruhy a hrazdy a hodinu půl druhé cvičí všechny staré cviky a triky. Někdy tam přichází táta a někdy Kerholec; ti dva staří cirkusáci jsou jediní svědci toho, že někdejší slavný Vašku neztrácí ještě nic ze své síly a dovednosti.

Ale šídla v pytli neutajíš a gumový míč tak nebo onak prozradí svou pružnost. Dopoledne sem přicházejí cvičit Kerholcovi hoši a také artisté angažovaní v běžném programu potřebují si denně utužit tělo ranní zkouškou. Zašedlý, hlý prostor jeviště se svinutými prospekty a odtaženými závěsy se mění v tělocvičku jednotlivců i skupin, někdy jsou tu i hrazdaři, kteří si roztáhnou síť nad prázdným hledištěm a nahoře v přístropí se pak vznášejí volným komíháním i odlety z nejvyššího šivhu. Karas není ředitel, který by lhosteně šel mimo tento pracovní ruch. Tisíckrát víc než korespondence, návštěvy a vyjednávání vábí ho podívaná na heroický zápas artisty o dokonalost. To je jeho svět a tam je ochoten prožít denně kolik hodin, které mu probíhají jako chvíle radostného vzrušení. A jak je sám v sobě pln kypivých sil, nedovede být pouhým nezúčastněným divákem; u Kerholcových hochů se uplatňuje jako učitel a cvičitel a odutd je jen krůček, aby bral podíl i na zkušební práci ostatních. Všichni ti atleti, specialisovaní na určité rcholné výkony, mají nedůvěru k laiku i soupeři. Zde prožívají vzácné překvapení, že jejich mladý ředitel není laik, nýbrž sám výtečný atlet akrobat, který umí kdykoli shodit kabát a protočit vzduchem dvojí salto mortale. A je to ředitel, nikoli konkurent; s takovým člověkem je jim radostno si pohovořit, jemu se mohou svěřit s novými myšlenkami, o jejichž provedení jsou ještě sami u sebe na pochybách. Všem jim je Václav Karas znamenitým rádcem a pomocníkem. Ochotně se zamýšlí, jak by bylo možno uskutečnit nový trik, dívá se znalecky na první nejasné pokusy, radí v rozběhu, v odrazu, ve chvatech, upozorňje na závady, odstraňuje estetické nedokonalosti, přivádí každého k hladké, plynulé výstavbě výkonu. V druhém roce jeho ředitelování mění se už Varieté Humberto ve velkou zkušebnu nových nápadů a on sám se stává důvěrníkem, přítelem a mnohdy i trenérem nejosvědčenějších artistických hvězd. Když míjí měsíc jejich smlouvy, loučí se s Prahou velmi neradi; kdepak se jim vyskytne podnik, který se jim takovým způsobem dá k dispozici?

Také Karas je vždy rozlítostněn, když odjíždí číslo, které za jeho účasti dospívalo už skoro k novému výkonu a jehož konečný, vítězný úspěch nebude již sám vidět. Hovoří často s těmi prostými lidmi o tom, jaká je to škoda, že artisté nemají možnost vypracovat si v klidu a v bezpečí nové číslo, že všechna příprava se protahuje věčným přejížděním a nestejnými podmínkami v různých podnicích. zatím se mu blíží doba letní přestávky s mrzutou prázdnotou celých čtyř měsíců zahálky. A právě pomyšlení na hrůzu nuceného odpočinku přivádí jej k nápadu, jejž zprvu jen tak nezávazně nadhazuje, ale jenž mánetušeně živouodezvu: Václav Karas uvažuje o tom, neměl-li by v létě přeměnit své divadlo ve skutečnou cvičnou a zkušební síň artistů všeho druhu, kterí by si zde mohli vypracovat nová čísla nebo vylepšit stará pro příští sezónu. Museli by ovšem za pronájem jeviště přispět nějakou částkou k úhradě režie, na nájem, světlo, pomocný presonál, Rozpočty Steenhouwerovy ukazují, že by to byly poplatky nevelké, ale při větší účasti přece jen výnosné. Karas tedy zkouší s tím u jednotlivých firem běžícího programu, a hle, zájem se ihned ozve, ba někdo to vítá s velkým nadšením. Tři odpůldne porad se Steenhouwerem stačí, aby se vypracovaly určitější podmínky, a do týdne rozesílá kancelář zbrusu nové prospekty po všech artistech Evropy. Do tří neděl je jasno, že to byla šťastná myšlenka. Se všech stran docházejí dotazy nebo už i objednávky. Koncem jara je definitivně rozhodnuto: Varieté Humberto se od 1. června do 30. září mění v artistickou cvičební síň, kde si atleti, akrobati, clowni, dresíři zvířat i lidé mnoha jiných kategorií mohou za určité paušály zajistit skutečné varietní jeviště se vším příslušenstvím a po případě i s orchestrem k svému přípravnému studiu.

Václav Karas je šťastnem, nejodpornější údobí prázdnin se u mění v pracovní sezónu, na kterou se těší víc než na aranžování vlastních programů od podzimku do jara. Zkušenosti prvního léta stačily, aby o rok později byl po celé prázdniny "vyprodán". Stovky ramenatých, zamlklých cizinců přijely postupně do Prahy, aby tu tři neděle, měsíc nebo i dva den za dnem "dřely" své příští vystoupení. Rozvrh hodin v kanceláři a u vrátého ukazoval od rána až do noci, pro koho je divadlo v tu či onu chvíli zamluveno. Nejslavnější esa programů se tu objevila v negližé, soustředěna jen na ty malinkaté problémy, které rozhodovaly o budoucím úspěchu. Většinou šlo opravdu o nepatrné rozdíly výkonu, aby byl zcela zdařilý. Byl to zápas o setinu vteřiny v čase, o milimetry v prostoru, jimiž se teprve dosahovalo vrcholné dokonalosti. Ale týdnů a týdnů bylo potřebí, než se objevil a zajistil správný fortel, který uožnil, že se vše přesně povedlo.

Pražské Théâtre Variété Humberto se stalo světoznámou artistickou institucí. Dvě nebo tři divadla v Evropě se pokusila napodobit šťastnou Karasovu spekulaci, ale selhalo jim to, i když nabízela nižší sazby. Artisté se táhli za Karasem, protože v Praze měli krom jeviště k disposici i jeho nevyčerpatelnou ochotu dobrého kolegy, jeho technické znalosti a jeho zkušenosti ředitelské. Od měsíce k měsíci se během let vybrušoval jeho kritický pohled na hodnotu výkonu, že rozuměl na scéně i věcem, které byly zcela vzdáleny jeho vlastní činnosti, a bezpečně vyznačil jehich přednosti i nedostatky. Stalo se několikrát, že se vyskytl ješitný a domýšlivý artista, který se urazil nějakým jeho upozorněním. Všichni ostatní však oceňovali, že pracují a zkouejí před očima znalce, který má na mysli celkovou dokonalost a harminii jejich vystoupení. Václav Karas se jim čím dál tím více stával svrchovanou autoritou, jejíž výroky se přijímaly jako závazný soud. Karas naopak měl v létě před sebou výkvět nejctižádostivějších umělců a mohl si s dokonalou jistotou zajišťovat znamenitou pestrost i hodnotu svých zimních programů. Pražané i venkovští návštěvníci z Čech, kteří se hrnuli do jeho divadla rozmanitostí na zábavnou podívanou, ani netušili, jaké mezinárodní slávy se Praha ve světě varietních umělců domohla. Být angažován v pražském varieté znamenalo samo o sobě prvotřídnost. Pracovat zde bylo doporučení, prolongace byla jako signum laudis. Karas se v plně mužném věku stával legendární postavou, o níž se s úctou a obdivem mluvilo na všech artistických štacích. Pro tisíce menších lidí varietního a cirkusáckého světa začlo být snem jejich života, aby také jednou byli angažováni ve Varieté Humberto pod ředitelstvím Václava Karase.

Byl v Praze člověk, který s velkým obdivem oceňoval vzestup, jejž Karas divadlu přinesl: pan Achilles Breburda, traktér a hoteliér. Zápasil s tím pět let a nevyhověl, proto mu tím více imponoavl muž, který to dovedl od prvního vkročení. A Breburda měl proč zářit. Za prvé mu Varieté nyní znamenitě vynášelo. Za druhé slyšel všude samou chválu a vysocí pání ve sněmu najednou mu gratulovali k požitkům, které jim nové ředitelství jeho podniku připravilo. A za třetí Karas pamatoval na "špeciální gusto" bratří Breburdů a měl v každém programu nějakého "krále svalstva", s nímž se Breburdové mohli změřit v řeckořímském. Mívali na zákulisní žíněnce velké úspěchy, úspěchy tak nápadné, že si Karas začal na to dávat pozor. Brzo tomu přišel na kloub. Vrchní číšník Šebele, který jim soudcoval, upozornil každého siláka hned po příjezdu, jaký je koníček pánů Breburdů. Kdo s nimi zápasil, měl se ve varietní restauraci znamenitě. Ale kdo to dovedl s nimi prohrát, ten tu měl hotový eden, toho zanesli vším možným, za toho platli útrat a ještě mu na rozloučenou dali stříbrnou tašku na doutníky nebo řetízek k hodinkám. Pan Šebele to uměl zařídit a měl se přitom taky moc dobře. Atleti se na něho koukali jako na managera, který má právo na svůj podíl, a pan šéf, hrdě se vzpínající, že zvítězil nad šampiony Eropy, náramně si pěstoval pana Šebeleho, který s píšťalkou v ústech byl takřka úřední svědek jeho zápasnických triumfů.

Achilles Breburda žil tedy na výšinách spokojenosti a velice se znepokojil, když náhodou u šlechtického stolu ve sněmovní restauraci vyslechl rozhovor o tom, jaké enormní gáže ředitel Karas platí, aby přivedl do Prahy nejlepší varietní síly. Na to blažený pan Breburda nikdy nepomyslel. On své někdejší silácké programy sestavoval hrozně lacino, hlavní věc bývalo vydatné stravování. Platit sto zlatých i více za jedno vystoupení zdálo se mu šílenstvím. Zachvěl se tedy stachy, aby mu ten mladý direktorský blázen přece jen v domě nezkrachoval a nenechal ho nakonec na holičkách. A jestli nezkrachuje, jestli s tím hospodařením vychází, muselo se myslit na to, aby přes všecky smlouyv neutekl někam za lepším. Břetislav a Ctibor přikyvovali k jeho obavám, by mínili, že by se vůbec s divadlem mělo něco provést, když je teď v takovém rozkvětu.

Tak se stalo, že o jedné zvlášť zdařilé premiéře vzkázal pan Breburda Karasovi, aby ho přišel v přestávce navštívit v lóži.

"Dou dál, Karásečku, jen dou dál", vítal ho na zaklepání, "sednou si tuhle na ten fotelíček a podaj mi svou pracku. Vono se to každj den nepřihodí, aby člověk mohl stisknout šťastnou ruku. A tu voni maj, Karásku, to je marný, to voni maj. Takovejhle program namontovat, to by nevynalez ani ten zázračnej eletrotechnikr Křižík. Mně můžou věřit, dyž jim gratluju, já přec už něco viděl a zkusil. A povím jim že jsem původně tohle vůbec nečekal. Dyť já, človíčku, původně měl z nich hroznej vítr! Vědí, já byl tu v tý branži zvyklej na samý monumentální figury, vod metráku nahoru, a najednou přišli voni, já si řek, pro pána Jána, jakpak von to má utáhnout, dyk von je s vodpuštěním kohoutí váha. A dyž pak přišla ta velká voda, jak se utopilo těch dvacet pionýrů na Štvanici, já jsem si připadal jako jedenadvacátej. Dyk sem byl taky pionýr přes varieté, ne? Já jsem si říkal: I ty můj pane Jane Nepomucenis, tohle je špatný znamení, novej direktor má nastoupit a Kamennej most spadne; nehněvaj se, já to říkám tak votevřeně, jak jsem si to tajně myslel. Ale co je pravda, to je pravda, ať si na to každý zavdá: voni tu stavěj takový programy, že se pomalu hanbím, že jsem k tomu dal tak lacinou boudu. Někdy mi to tu připadá, jako by se servíroval bažant s lanýži na vošatce. Řeknou mi jen jedno, Karásečku: rentuje se jim ten betríb? Nelekaj se mý zvědavosti, já vždycky rád vidím vod šenku do kuchyně".

Karas se usmál.

"Nebojte se, pane Breburdo. Nemám žádné tajné fondy, abych z nich mohl doplácet. Mám dražší programy než jinde, ale většinu si angažuji sám a nemusím platit provise agenturám. To dělá ta letní škola. Na ní se také vydělá a mnohé číslo se mi nabízí levněji, jen aby se k nám dostalo. A hlavně: jsou návštěvy..."

"Zaklepaj to, Karasrle, honem to zaklepaj!"

"Doufám, že i vy jste spokojen?"

Smlouva, kterou měli, vázala je k společnému zájmu. Karas kromě menšího nájemného odváděl Breburdovi deset procent ze vstupného a Breburda mu navzájem postuoval deset procent z tržby restaurační.

"Pámbů zaplať, Karasáčku, de to stále líp. Viděj přece, jak se tu teď supíruje. Ale jen dyž voni dobře jedou a sou spokojenej, to je to hlavní. Klára Pachtová, že jo. Ale teď jim něco povím, ale to je, pro pána Jana Nepomucensis, pod Rózou, jak říká pan nejvyšší maršálek, sub rosa: co bychom tomu říkali, kdyby sme to tu trošku parádnějc přestavěli? Já to zařizoval pro chudej zápasnickej lid a teď sem chodí samá hautfolé, to by se mělo jinak vyštafírovat. Býnu máme na železo, to je dobrý, ale hlediště by se mělo přešupačit, krásně to překlenout, nóbl lóže, za nimi stolečky..."

To byla myšlenka, k níž Achilles Breburda došel, když uvažoval, jak upoutat Karase a zlepšit podnik. Přikloněn k němu, všecek rozohněn, vykládal nyní podrobnosti, jak si to představuje.

"A elektrické osvětlení?" zeptal se Karas především.

"Toť se ví! Ať má Křižík rachotu! Ale nikomu o tom ani muk - jako ten pan Jan Nepomuk! Vono to hned zejtra nebude. Mám už vyhlídnutýho architekta, ňákej Ohmann, moc šikovnej chlapík..."

Hlediště se stmívalo, Karas se odporoučel. Hlava mu šla kolem. Dostat moderní budovu s elektrickým osvětlením!

Vklouzl do své lóže, kde seděla Helena. Naklonil se k ní a rychle, rozčileně jí pověděl, o čem právě mluvil s patronem. Všecek hořel nadšením a cítil přímo fysickou potřebu sdělit se s někým o novinu tak znamenitou. Vysypal to překotně a radostně stiskl Helence ruku. Ale najednou mu bylo, jako by se octl v prázdnotě. Podíval se na Helenu. Viděl v šeru proti jevišti její krásný profil.

Byl nehybný a bez zájmu.

VI

Konec století se snášel na evropské lidstvo s přízraky konce světa. Básníci se cítili unaveni, zdálo se jim, že "příliš pozdě přišli v zestárlý záhy svět". Někteří unikali z mdlé skutečnosti života do kouzelné říše symboliky; někteří proklínali societu jako nakaženou hetéru a toužili vrhnouti pochodeň v krovy jejího pyšného a prohnilého paláce; a někteří utišovali svou neurasthenii nadějemi v příchod nového, silného umění, jež obrodí skomírající kulturu. Těmto estétům churavého optimismu připadalo divadlo rozmanitostí jako jeden z Betlemů, kde se snad narodí Zvstovatel nového království krásy. Viděli svět vysílený všemi rafinovanostmia zdáo se jim, že spása je v nejstarším, nejprostším a nejzravějším umění atletů a kejklířů, v obnovených gladiátorských hrách. Romantikové před nimi se kochali kouzlem chudého kočovného cirkusu a rozechvívali se tragikou potulných komediantů; moderna let devadesátých chtěla objevit antickou dokonalost v pompésních produkcích velkého varietího divadla. Její secesní hnutí bylo pravým opakem historického secessia římského: tam se plebejci pozvedli na obranu proti patriciům, zde se vrchní kulturní vrstva odlučuje od měšťáctví a chce vytvořit svět podle svého vkusu. Varieté ji svrcovaně uchvacuje. Objevuje v něm prastarou živelnost, která má však svou vypěstěnou formu, svůj sloh a vystupuje v nadmíru salonním prostředí. tu se již nešíří hrubý pach stájí a nečeká vás tvrdá lavice u manéže, zde vás vítá přepychové divadlo s bohatě vybaveným lóžemi, kam se chodí ve večerním úboru noblesně povečeřet. Uneseni oslňujícím prostředím zapomínají estetikové z konce století, že je velké a odvěké dělítko mezi kumšty tělesnými a uměním duchovním. Nepřesné slovo umělec, jehož hrdě užívají všichni ti siláci, provazolezci, kejklíři a akrobati, stačí nadšeným básníkům a esayistům, aby odtud očekávali zrození hlubších zážitků, než je jen úchvatná a pestrá podívaná. Síla gladiátorských svalů a mrštnost efébů jim nestačí, volají ještě po ženském protipólu, aby se ovzduší nabilo jiskřením erotiky. A varietní programy se zaplňují vedle silaček a akrobatek i tanečnicemi a zpěvačkami. Slavné hvězdy mezinárodního baletního nebe opouštějí klasická divadla, aby sklízely neslýchané gáže, proslulé milostnice králů a knížat dávají se na cesty, aby ještě jednou kořistily z kmitné výstav svých půvabů, Paříž a Londýn vytvářejí pro každou sezónu senzační aureolu kolem některé velké neřestnice, které se pak zmocňují agentury, aby ji předevdly ostatnímu světu, vydrážděnému novinářskými zprávami o úspěších a skandálech. A shon po efektu připojuje k přelétavému voji velkých hetér vše, co nějak slibuje vyšší zisk, houslistky, chansoniery, improvisátorky veršů, imitátorky a parodistky; a v puritánském městečku v anglickém hrbství Hampshire už se manželé Tillerovi chystají rozhojnit tento repertoár novou atrakcí, celým souborem zpívajících a tančících girls, které potáhnou od jeviště k jevišti s malými pošetilými písničkami lodníků a vojáků a s veselým dupotem svých štíhlých a vysokých nožek.

Toto vše manželé Karasovi za své cirkusové existence neznali. Cirkus byl jim instituce rodinná, kde nevěra a záletnictví se považovaly za skandály jako v kterémkoli maloměstě. Tuhá dřina provázela od rána do noci denní život mužů a žen a ochraňovala je před přliš žhavými sny. Mladí lidé se sbližovali prostou a přirozenou sympatií a zůstávali spolu na celý život. Stálé nebezpečí úrazu nebo smrti vychovalo ve všech velkou pověrčivost a u většiny jistý primitivní cit náboženský a to obojí zesilovalo ochranu proti zbujení erotiky.

Když vešli na varietní půdu, shledali Karasovi, že musí odložit své předsudky proti lehkomyslnosti a frivolitě. Varieté nemohlo bez tohoto prvku existovat. Divadlo rozmaitostí se stávalo dokonalým, teprve když poskytovalo i rozmanitost ženských typů. Václav Karas přijímal tuto nezbytnost s velkou nechutí, ba s odporem. Nebyl zaujat proti ženské kráse, dovedl ji vyhledat i uplatnit, ale odle jeho vkusu mělo to být všechno podáváno zdrženlivě, diskretně, cudně. Ale cítil brzy, že s takovým výběrem neobstojí a že musí v této věci ucouvnout před tužbami publika i jeo vivných mluvčí. vláště když po šťastně provedené přestavbě měl v rukou přepychově vybavené divadlo, první opravdu mondénní středisko rychle rostoucí Prahy, musel dbát nároků vysoké společnosti, která si přála zda spatřit, o čem jako o největší sensaci chodily zprávy z jiných velkoměst.

Václav Karas se přizpůsobil módní vlně. Agenti zdovřile a ochotně dodali kteroukoli z proslavených krasavic, jejichž často nevelké umění tvořilo jen záminku pro veřejnou produkci. Také u nich Karas dbal, aby jejich vystoupení na jeho scéně se zalesko vybranou harmonií. Pět sester Barrisonových s pařížským kankánem, pak i jen jedna z nich, Lona, trylkujíci v rafinovaných nedbalkách své "Linger longer, Lucy... how I love the linger, Lucy...", majestátní Suzanne Duvernois, odhalující své krásné tělo v živých obrazech makartovského dekoru, Božena Brodská, zpívající erotiku téměř literární, čarodějný model Lenbachův, Miss Saharet, tlustá Španělka La belle Otéro, zběsilá Eugènie Fougère, divoká Tortajada, břišní tanečnice Fathmé, plavovlasá královská milenka Cléo de Mérode s nejcudnějším účesem i úsměvem - ty všecky během let dostávaly u něho nejen gáže, jdoucí do mnoha set zlatých denně, ale i dekorce a výpravu, pořizované umělci jen pro jejich osobitý účin. Věděly o tom, že jdou do podniku, který udává elitní tón, a nejedna přijížděla s velkou trémou před slavným direktorem, o němž slyšela po šatnách evropského západu divy. Všecky pak byly nadšeny, že je přijal ředitel navýsost pozorný a zdvořilý, ale chladný a zdrženlivý, který krom výkonu na scéně nechtěl o ničem slyšet. Žádná nich nepřišla na to, že také on má svou trému před nimi, svůj počestný strach z jaékoli pošetilé avantury. Teprve po dlouhé době, po letech, připustil si Karas, že velké ty heroiny tance, života a lásky vytvořily v jeho podniku zvláštní ovzduší, plné mámivého oparu, a že ve třpytu reflektorů a za šuných lichtek hudby se i na dálku stávaly těšitelkami a inspirátorkami mužského světa v hledišti. Teprve pak, když už také sám překonal své krise a vešel do let usedlejších, našel si k nim a k jejich nesčetným nástupkyním srdečnější, v jádru rozšafný poměr.

Daleko ostřeji reagovala na tuto součást jejich denního světa Helena. Na ženy, které si navlékaly trikot, jen aby mohly ukazovat své tělo, pohlížela jako na spoušť. V cirkuse měli také některou produkci, při níž se žena objevila v trikotu, ale nikdy k tomu, aby vábila a dráždila muže. V trikotu pracovaly atletky a akrobatky, protože se to tak dělalo odedávna a protože to bylo nejúčelnější oblečení. A na takovou ženu se všichni dívali jako na krásnou sochu. Zde však se všecko převedlo ve vypočítavou, okázalou smyslnost.

A právě ta vyzývavá erotičnost urážela Helenin cit. Staré komediantské rodiny mívaly kdysi velkou starost, aby je úřady nesměšovaly se všelijakou lidskou sběří, která také táhla po silnicích a bývala postrachem obyvatelstva. Principálové společností, vytvořených většinou z vlastní rodiny, vozili s sebou zvláštní knihu, do níž si dávali v každém městě od purkmistra nebo primátora potvrdit, že se jejich družina chovala v obci řádně, mužští že neztropili žádnou chlapskou neplechu a ženské že nebyly žádné frejířky. Ještě děda Humberto měl takovou knížku cti a dobrých mravů. Byla to staletá obrana rodiny před přísností světského ramene, která hluboce založila tradici počestnosti v lidu cirkusáckém. Helena, narodivši se co světoběžnice, byla v těhcto věcech nejpuritánštější maloměštkou.

S odporem snášela představu, že její muž, její Vašku, přispívá osobně k tomu, aby ještě zvýšil účin těch nestoudných vyzývavostí. Když ho o zkouškách vídala, s jakou horlivostí vybírá závěsy, aranžuje draperie, určuje intimní tóny světel nebo zas plné ozáření, bylo jí stydno. Život na jevišti se nemohl obejít bez jistých kamarádských důvěrností mezi muži a ženami. Helena byla na ně zvyklá a považovala je za samozřejmost. Když však viděla tyto nalíčené a navoněné ženštiny otáčet se kolem Vašku, brát jej pod paží a kolem krku a objmout jej, ba i políbit, cítila, že se jí srdce svírá hněvem, rozhořčením a žárlivostí.

Den zkoušek byl pro niz prvu největší požitek. Vidět Vašku při této práci dávalo jí větší potěšení než sama premiéra. Ale jednoho dne přestala na zkoušky chodit. Ty děvky ji z nich vyhnaly. Zůstávala doma, v tom neveselém bytě, pod čoudy lokomotiv, kde se jí zjasnilo, jen když Petříček přihrnul z gymnasia a zaplvil ji tisícerými dotazy a sensacemi svých chlapeckých let.

Karas cítil, že toto její poustevničení je nebezpečné. Sám ožíval jenom prací a věděl, že i Helena byla zvyklá na stálou činnost. Odbývala jeho dotazy, zda se nenudí, poukazem na domácnost, ta že jí dá dost práce a starostí. Ale Karas si byl jist, že to jí nemůže stačit, že takový ústup ze starých zálib by byl pro ni přílišné ochuzení. Chodil tedy vytrvale za strýcem Steenhouwerem a sledovoval jeho měsíční bilance. Shodli se, že podnik se ujal dobře a že pravidelně vynáší slušný přebytek, jejž ukládali jako reservu pro případnou krisi. Když pak z letní činnosti Karasovy vznikly nové nečekané zisky, oznámil Vašku strýci, že jich užije k soukromým účelům. Steenhouwer se nebránil.

Jednoho dne přiměl Vašek Helenu, aby se šla s ním projít. Vedl ji po Příkopech do Panské ulice a nahoru do Bredovské. Domnívala se, že míří do městského parku, ale nenadále vešel do domu nad hlavní poštou. Helena se překvapeně na něho zadívala a zároveň cítila cosi vzrušujícího. Teprve po vteřině se jí rozbřesklo, co to je: byl to pach koníren. Ale už stáli uvnitř ve staré zemské jízdárně a Heleniny oči se rozzářily pohledem na jezdecké koně. Nějaký člověk přišel, velmi uctivě pozdravil pana ředitele a požádal jej, aby šel za ním. Šli až na konec stájí. U posledního boxu se muž obrátil:

"Tu je, pane řediteli!"

Helena si rozčielně zvedla závoj ke kloboučku, ale už cítila, jak jí Vašku stiskl radostně loket, a už slyšela jeho rozechvěný hlas:

"Zítra jsou, Helenko, tvoje narozeniny, zde máš můj dárek".

"Jezdecký kůň!" vykřikla a zvedla ruku na tvář jako užaslé děcko.

"Ano. Koupil jsem ti koníčka. To ti přece nejvíce chybělo".

Chtěl ještě něco říci, ale už nemohl, protože se mu Helena vrhla kolem krku a zlíbala ho. Ale pak vběhla do boxu, a strhnuvši s rukou rukavičky, jala se hladit zvíře a popleskávat.

"Kůň, koníček... můj koníček... je to možné? A jak je krásný, grošovatý... A moudré oči... vypadá, jako by byl rodný bratr naší kobylky Primavery, pamatuješ? Jak se jmenuje?"

"Čao".

"Jakže? Čao? To je komické jméno, to je rozkošné! Čao! Opravdu, slyší na to! Čao, můj milý, zlatý Čao! A to se mi neřekne, že si mám vzít s sebou nějaký cukr! Je tu někdo, kdo by mi doskočil k hokynáři pro cukr? Vy, človíčku? Prosím vás: za deset krejcarů cukru a za pětník chleba!"

Helena byla vzrušením celá bez sebe. Stájníci, kteří se sem pomalu slezli, přikyvovali jí, že je to pěkný koník a jak prý krásně jde pod sedlem.

"Nemola bych to zkusit? Je tu nějaké dámské sedlo?"

Všecko tu bylo, patřeno již Karasem, koňáci vyvedli Čaa, a když jej oblékli, vypadal pod novým, svítícím se postrojem velmi koketně. Helena měla jen kostymek, ale to jí nemohlo zdržet. Karas jí pomohl nasednout a Čao, potřepav hlavou, klusal do jízdárny.

Od toho dne putovala Helena Karasová denně do Bredovské ulice, kde už ji její Čao netrpělivě očekával. Byl to polokrevný hřebeček pěkného měkkého chodu a bystré inteligence, který brzo chápal, že jeho nová paní chce po něm všelké kroky a obraty, kterým se neučil, ale které budí kolem pozornost a závist. Helena se do něho úplně zamilovala. Všechen volný čas strávila u něho a s ním. Za krásného počasí jezdila s ním do Stromovky, v nevlídných dnech jej cvičila v jízdárně. Jednou dvakrát za měsíc si i Karas vypůjčil koně a pak si vyjeli za město, starým, krásným stromořadím k Motolu nebo franocuzskou silnicí k Chuchli nebo karlínskými ulicemi přes Libeň do Troje. Oba si objevovali pražské okolí. Pro Helenu to byla jenom projížďka, ale Karas byl čím dál tím více zamilován do Prahy, o které slýchával tolik láskyplných slov a jejíž krásy nyní poznával i z málo známých vnějších pohledů. Nejednou, když z údolu vyjeli na vršek a před nimi se nenadále rozprostřelo zvlněné jezero pražských domů a chrámů, připomněl Heleně vyprávění rodičů, jak kdysi po prvé spatřili Cařihrad.

Helena měla ráda tyto vyjížďky, ale mnohem raději byla se svým Čaem v jízdárně. Nesžila se s citovým světem svého muže v jeho domovině a nezajímala se příliš o to, co cestou vidí. Pro nis podsttou všeho byla jízda sama o sobě, klus nebo cval, a po té stránce byly jí monotonní jezdecké cesty ve Stromovce vítanější než všechno ježdění terénem. Ale vrcholkem byla jí krasojízda a té se mohla oddávat jen v jízdárně. Tm si přišlo na své, co v ní bylo nejvášnivější; tam mohla zápasit s nevůlí a nechutí koně, přemáhat jeho strachy, rozohňovat jeho ctižádost. Tam měla náhradu za ztracenou manéž, tam se k ní vracelo ulétlé mládí, tam cítila svět svých rodičů a prarodičů. Vaškovi se příchodem do Prahy pojem domova mocně a slavně rozvinul, Heleně se smrskl jen na dvě smyčky jízdárny a na grošovatého Čaa. Vašek bezděky žil s celým životem metropole, Helena ožívala jen v sedle, když mohla zpracovávat hřebečka pro figuru vysoké školy. Co jí byly všecky starosti a radosti Théâtre Variété Humberto proto tomu, když Čao začínal se učit piaffě, klusu na stojato, těžkému to cviku, v němž musela bleskurychle střídat podněty k vyběhnutí s podněty brzdícími, až rozkolébala zpěněné zvíře do rytmického pohybuna místě. Renvers, changement, španělský krok, passage, passade, všechno v různých tempech a na různou rku, oh, to jí vracelo krásné čsy s tatínkem, třímajícím obě šambriery uprostřed manéže, s maminkou, sledující kriticky její práci z první lóže, a se starým Hansem, čekajícím na koně u pisty.

Do zemské jízdárny docházeli šlechtici a důstojníci, kteří brzo s obdivem sledovali štíhlou jezdkyni, která suverénně vnucovala svému koni umělé dresurní kroky, jejichž technika jim zůstávala tajesmtvím a záhadou. Ponenáhlu se kolem Heleny utvořil celý cercle vášnivých zbožňovatelů jezdeckého umění, s nimiž mohla odborně hovořit o koních, postrojích, martingalu, dresuře a tisíci jiných věcech. Když tak stála loktem opřena o Čaa a debatovala s mladým Thurn-Taxisem nebo Lobkowiczem o skocích přes irskou lavici, připadala si jako o přestávce ve stájové předsíni Cirkusu Humberto v některém zcela velkém městě za doby jejich největší slávy.

Bylo to jako chvilkové áření ztracených rajských časů. Ale když se pak z blaha jízdárny octla náhle pod třeštivým duněním vlaků a mezi oblaky černošedých dýmů svého karlínského bytu, když spatřila zase před okny ty beznadějně mrtvé kvádry viadutku, na nichž znala už každou skvrnu a každé zvětrání, znovu ji zachvacoval melancholický stesk a trýznivá touha. Přestala sama hospodařit a odevzdala domácnost služce, jen aby si mohla co nejdéle prodloužit jezdecké a dresurní požitky. Svalstvo jí tou houževnatou, tuhou prací ztvrdlo, něžný obličej dostal ostřejší rysy, v očích to hořelo sevřenou vůlí. Kars se radoval, že teď jí konečně uspořádal život zcela podle její libosti; a zatím se mu Helena tím nebezpečněji ztrácela do svých snů a vidin. Kořínky, kterými byla její bytost pevně zasazena do dané skutečnosti, jeden po druhém odumíraly. Zmizel jí svět, v němž se narodila, v němž vyrostla a v němž cítila své předurčení. Do neznáma se propadlo dílo, které vybudovali její rodiče a prarodiče; všechen lesk a prestiž Théâtre Variété Humberto jí nemohl nahradit Cirkus Humberrto s jeho chudší, ale radostnější slávou. V cirkuse se mohla ustavičně vybíjet, ve varieté se stala jen pasivním divákem. V cirkuse byla spolupracovnicí svého muže, varieté však jí muže odtáhlo. Dělal věci, při nichž mu nijak nemohla pomáhat, a věci, s nimiž nechtěla mít nic společného. Ať si mluví s opovržením o ženštinách, které angažuje; nakonec se přece raduje z jejich úspěchů a přispívá k nim, jak může. A to Helena nepřenese přes srdce, aby s takovými mezinárodními děvkami zápasila o manžela, na to je příliš hrdá. Je to až k pláči, takto se cítit vyvržena ze všeho svého štěstí, přkována k neznámému městu, chycena do ponuréo bytu jako do klece, kde div nepobíhá jako kdysi jejich lvi a tygři. Ale Berwitzové nepláčí, Berwitzové vzdorují, Berwitzové dovedou vždy být někde svými vlastními pány.

Čao je krásný hřebeček a jeho existence stačí, aby Helena měla kde direktorovat. Když jsou sami dva spolu, je to pro ni znovu celý Cirkus Humberto. Čao klusá Královskou oborou a Heleně je, jako by opět jela přes Buxtehude v širý svět. Bohatí lidé si vydržují jezdecké koně, protože při jízdě se musí napjatě soustředit a zapomenou na všechno ostatní. Helena je tak znamenitá jezdkyně, že v sedle vůbec nemusí myslet na koně pod sebou. Soustřeďuje se, ale k snění. Čao je jako opium. A v obrázcích, které se při jízdě vynořují, objevje se čím dál tím častěji půvabná snědá hlava s knírkem a zaznívá mazlivý tenorový hlas: "To jsem já, tvůj Paolo, Helenko, moje štěstí!"

VII

Kdyby byly postupně uhynuly všecky kořínky, které udržovaly šíthlou bylinku Helenina života v plné síle, o jednom věřila, že nezajde a zajít nemůže. Byla to její láska k Petříčkovi. Ale také tu začínal osudný chod věcí nahlodávat.

Gymnasium otevřelo myslivému hochu novou říši zájmů a Helena s tesknou bolestí viděla, že se jí v ní ztrácí ještě více než předtím, kdy jí jen unikal z oblasti cirkusu. Do knih a do učiva se zabořil s nezměrnou vášnivostí. Houževnatá ctižádost, kterou míval od dětství jeho otec, ožila v něm při žákovském soupeření ve třídě. Na profesory se díval jako na apoštoly, žádné jejich slovo mu neuniklo, každé se mu hned vrývalo v paměť. Téměř se nemusil doma učit ani připravovat, tak si všecko přinesl v hlavě už ze školy. Od prvního semestru byl rozený promus; šla-li se matka naň přeptat, profesoři si nemohli vynachválit jeho pozornou soustředěnost a bystrou chápavost. Když hoši poporůstali z nevinného chlapectví do rozjívenějších let a třída se ostřeji rozestupovala na skupiny různých charakterů, talentů, schopností a zálib, nejednou se mezi neúspěšnými divochy i zlobně ozvalo, že Karas Petr je šplhoun, dříč a štrébr a že u tabule provozuje cirkus. Říkali mu Cirkusák a křičeli na něho Ella hop! To se nakonec ujalo jako definitivní jeho přezdívka, ale třída jako celek nepřijala názor, že by Ellahop byl šplhavec. Ellahop nedolézal ke kantorům, nenadbíhal jim, taky se nad hochy nevytahoval, naopak pomáhal, napovídal a byl s třídou solidární. Vynikl nad ně, že ho učení těšilo. To sice mnozí nechápali, ale dokud s nimi držel, nebyla to věc, pro kterou by byl Ellahop považován za prašivou ovci.

Helena mohla mít radost, jak lehce všecko chápal, ajk hravě se nového vědění zmocňoval. Zdálo se jí, že mu tím vybude dost času, který budou prožívat spolu. V učení mu mnoho prospět nemohla. Měl už od primy v knížkách věci, které šly daleko za její velmi primitivní vědomosti. A pak se učil česky a ona mluvila v řeči svého muže jen lámané věty běžného hovoru. Ještě horší bylo, že Petříka ze všeho učení nejvíce posedlo to nejabstraktnější, matematika. Jeho dětská nechuť k cirkusu, jeho chlapecký strach ze zvířat a lidí, jeho dávné utíkání k máminým sukním a pak ke knížkám, to vše se vyhraňovalo jako stále výraznější odklon od praktického života k životu spekulativnímu. Studentík Petr byl hrozný nešika, nic neuměl vzít do rukou, k ničemu se neuměl postavit. Táta a zvlášť dědeček Karas spínali nad ním ruce, jak byl bezradný a neohrabaný ve všem, co podle jejich představ měl mít řádný kluk v malíku. Ale strýc Steenhouwer byl pln nadšení: Petřík sčítal, odčítal, násobil a dělil jako nejbravurnější zkušený účetní. Taky ze všeho nového, co ho v Praze obklopovalo, miloval po gymnasiu nejvíce Steenhouwerovu kancelář a jeho tlusté knihy. Dlouhé sloupce cifer jako by ho fascinovaly, ihned se na ně vrhl, aby si je sečetl, třebaže ani nebyo třeba jen sčítat. Prováděl součty neuvěřitelně rychle, jen tak letěl očima po cifrách a už psal výsledek. Steenhouwer zkoumal, jak to dělá, a viděl, že hoch sám od sebe přišel na praktiku sečítat skokem po skupinách dvou tří cifer. Jednou měl Steenhouwer vyúčtovat gáži baletní skupině za 18 představení po 135 zlatých. Petřík se zrovna k tomu nachomýtl.

"Kolik je osmnáctkrát sto pětatřicet?" zeptal se ho prastrýc.

"Sto pětatřicet?" opakoval Petřík, napsal si na papír 270 a zvolal:

"Dva tisíce čtyři sta třicet".

Steenhouwer se mu díval do péra a zavrtěl hlavou:

"Jak jsi to spočítal?"

"To je přece, strýčku, jednoduché", vysvětloval hoch, "osmnácti nejlíp násobíš, když násobíš dvaceti a odečteš desetinu".

"To jste se učili ve škole?"

"Ne, ale já jsem na to přišel. Sedmadvacíti se nejlíp násobí, když to vezmeš třicetkrát a odečteš deset procent. A u 36 násobíš čtyřiceti, u 45 padesáti, 54 šedesáti a tak pořád".

Steenhouwer si sedl, přepočítával, násobil a odečítal a večer prohlásil Karasovi, že z kluka bude matematický genius a že by mohl jednou vystupovat jako rychlopočtář.

Profesoři v Truhlářské ulici potvrzovali, že studující Karas Petr jeví zcela výjimečné nadání matematické a nezvyklou zálibu v číslech.

"S ciframi, pane řediteli", poučoval tehdy třídní profesor Václava Karase, "je to u vašeho syna pravý opak toho, co známe ze zkušenosti u všech studentů. Největší potíž bývá přimět je, aby si zapamatovali čísla, ať už jsou to data historická nebo atomové váhy prvků. Váš syn si však především pamatuje čísla. Má k nim takovou náklonnost, že si nějakou podivnou cestou i poučky z jiných předmětů převádí do číslic. Jednous i v latině zaměnil paucus, pauca, paucum, račte rozuměti například tibia foramine pauco, s výrazem paulus, paula, paulum. Rozdíl není veliký, latiník ho přece dbá, neboť rozhojňuje to podklad jazyka, řekneme-li jednou paucis horis a jindy post paulo, že ano. Byv na to upozorněn, váš syn již nikdy ta dvě slova nezaměnil. Ale v jeho sešitě jsem našel poznámku: paucus, pauca = 3141, paulus, paula = 1413. Přiznám se, že mně je to záhadné, kterak si hoch spojil slova s číslicemi, a také se mi nezdá, že by to bylo pravé vniknutí do krás řeči Ciceronovy; nicméně nemohu popřít, že si Karas Petr věděl s tím rady. O jeho počítací vášni mluví všichni kolegové. Nedávno nám v konferenci vykládal kolega dějepisec, že ho Karas Petr překvapil poznámkou, že součet nástupních let tureckých sultánů převyšuje součet nástupních let habsburských panovníků téměř o dvojnásobek. A jednou prý mu pověděl, že úmrtní rok Mojmíra I Velkomoravského sečten s úmrtním rokem knížete Boleslava III. dává rok nastoupení vlády našeho Veličenstva. Prosím, to jsou jevy zcela neobyčejné, ať nedím přímo úchylné. Mohlo by vás to snad jako otce znepokojit, kdyby se tato záliba projevovala na úkor učebních předmětů ostatních. Musím však výslovně podotknouti, že žák jest ve všech disciplínách prospěchu výborného, kromě zpěvu ovšem a tělocviku. Tyto dva nepovinné předměty budou mu kaziti vysvědčení. Jinak však jeho píle je vzorná, chování chvalitebné, vnější úprava písemných prací výtečná. Vyjímajíc kolegu tělocvikáře a učitele zpěvu jsme s ním všichni velmi spokojeni, považujeme jej za žáka vzorného a kolega matematik spatřuje v něm dokonce budoucí znamenitou hvězdu té prastaré vědy, jestliže se Karas Petr rozhodne věnovati se jí i na studiu vysokoškolském".

Bylo to potěšení, které manželé Karasovi přijímali se srdcem téměř sklíčeným. Co bylo jim, cirkusákovi a cirkusačce, po té Hekubě matematice? Jakou radost mohli mít z bleskurychlých součtů a součinů svého syna, když věděli, že si přitom vytrvale plete vlevo bok a vprvo bok a že se po každé potluče, má-li v tělocvičně vylézt na bradla, kruhy, hrazdu, žebřík nebo kolovadla? Neobyčejný talent, jímž byl úplně uchvácen strýc Frans, ten věčný počitač a statistik, přijímali jako boží dopuštění a už si jen na závěr rodičovských hovorů říkali:

"Děj se vůle Páně! Dal nám matematika, nedejž nám něco ještě horšího".

Od chvíle, kdy Karas viděl, že syn není pro cirkus, přenechával jeho výchovu matce a strýci Fransovi. Sám se s ním setkával skoro jen při obědě, kdy si se zájmem vyslechl, co hoch přinesl nového ze školy. Bylo v tom leccos, co by Václava Karase i v mužných letech zajímalo, a s velkou zálibou si každého roku prohlížel Petříkovy učebnice. Dalo by to hezké čtení po večerech, říkal si, kdyby člověk nebyl téměř do půlnoci zaměstnán divadlem.

Mnohem víc lpěla na hochu Helena. Pro ni bylo největší radostí čekat na něho s odpolední kávou a pak s ním být několik hodin pohromadě. Tyto chvíle ji v prvních pražských letech odměňovaly za všechnu její opuštěnost. Mazlili se spolu, povídali si pošetilosti, hráli si všelijaké hry, které Petříka bavily. Ale to vše trvalo jen nějaký čas. Čím nadšeněji se Petřík zakusoval do učebné látky, tím více se vzdaloval prostému světu své matky. Měl plnou hlavu školy a učení, o ničem jiném téměř nemluvil, a Helena, ach, tak málo věděla a znala. Byla jeho důvěrnicí, ale nemohla mu v ničem ani pomoci, ani poraditi. S láskou a obdivem sledovala, co všechno její syn umí, byla hrda na jeho úspěchy a podporovala jeho ctižádost, ale večer, když šel spát, s povzdechem si soznávala, že je jí to všecko cizí.

Ale když ho pak posedlo to počtářství, začalo jí být z toho zle. Co ona věděla z počtů? Pro voliž i pro kasojízdu jí stačila malá násobilka a v té si ještě nebyla jista. Jako malá holčička ji uměla jako Otčenáš, pak však po celá léta na ni ani nevzpomněla a teď před synem matematikem nevěděla nikdy bezpečně, kolik je šestkrát sedm. A Petřík pomalu nechtěl o ničem jiném slyšet než o počítání, utíkal jí do strýcovy účtárny, kde byly cifry, a navrhla-li mu nějakouhru, přinesl papír a tužku a žádal ji, aby mu dala početní úkoly. Psala tedy nazdařbůh množství všelijakých miliardových číslic, které Petřík sčítal, dělil a násobil a které pak ona domněle kontrolovala. To vecko ještě nějak šlo, ale pak přišly rovnice a hoch jí začal blábolit cosi o neznámém x, mluvil o a, které se rovná b plus c, hledal nějaké n, pak přišel s jakýmsi pí a r. Heleně bylo, jako by se už i ta pouhá řeč, která je spojovala, rozpadala na písmenka a měnila se v nesrozumitelné trosky.

A přišly mocniny a odmocniny, x na druhou, x na třetí, Pythagoras, geometrie, syn s mámou se vůbec nemohli dorozumět. Najednou tu byly věci, které Petřík už nedovedl německy pojmenovat a Helena česky pochopit.

"Schau, Mutti, es ist doch so einfach: der čtverec an der přepona gleicht der Summe der čtvercen an der odvědny!"

Tak zazněl v jeho domácím výkladě slavný pythagorský "oslí můstek" a Heleně to bylo jako tajemné heslo zasvěcenců třetího stupně. U Pythagorovy věty se skončilo všechno dorozumění; co kdy pak pronesl její přemoudřelý syn, všechno bylo u ní jako v sektě pythagorejců autós éfa, ipse dixit, "sám to řekl", - nezbývalo než přikývnout a uznat.

A pak už byl koníček Čao jediný tvor, jemuž se mohla Helena vyzpovídat, jemuž si mohla postesknout a požalovat na to, jak je tu opuštěná a osamělá.

VIII

Petříček však přestával být Petříčkem. Najednou byly všechny šaty malé, drobná kostra se začala natahovat, tělo překotně rostlo, dohánějíc a převyšujíc nepříliš vysokého tátu. Mozkové buňky, ovládající pohyby, najednou si nevěděly rady se vší tou nově přirostlou hmotou, vlekly nohama, jako by na nich bylo závaží, klátily rukama, jako by to byla cizí tělesa. Bylo potřebí nějaké hmotné posily pro všechnu tu novou váhu a Petříček, ten útlý, drobný Petříček zhltl na posezení půl bochníku chleba. Táta, strýc a děda se chechtali, ale Helena se křižovala, že hoch z toho ještě onemocní. Opravdu, nevypadal dobře, pleť mu pobledla a byla plna vyrážek a nečistot. I jeho jemný, mazlivý hlas se mu lámal, chvilku ječel kvičivě ve vysokých tónech, vzápětí kles a zněl, jako když ochraptí. Ve škole se mu smáli, že Ellahop kokrhá, a učitel zpěvu ho propustil z hodiny. Helena poplašena všemi těmi změnami zavolala k němu lékaře. Přišel, prohlédl Petříka, proklepal, usmál se, a když ho odeslal, aby se šel obléknout, pravil matce klidně:

"To nic není. Váš syn dospívá, přetává být hochem, aby se stal mužem. Jinak je zdráv a potřebuje teď vydatné stravy a víc klidu tělesného i duševního. Za nějaký čas se to urovná a z Petříčka bude Petr".

Helena si oddychla, ale večer nemohla usnout. Z Petříčka bude Petr! Z chlapce muž! Konec dětství, konec mazlení, teď se jí nadobro vymkne z náručí a půjde za chlapy, za Vašku, za Fransem, za dědou Antonem. Všichni mužští drží nějak k sobě, a kde jen mohu, unikají ženským. Vašku tu vedle spokojeně spí, má za sebou den práce a jistě zas nějaké to hofírování u těch nestydatých ochechulí programu. Ve všech chlapech to vězí, všemi to lomcuje... můj ty bože, a co Petříček? Půjde taky za ženskými? Půjde, poběží, nějaká se vyskytne, která ho omámí, která jí ho odloudí, odvleče, ukradne. A bůhví jaká bude, rajda nějaká nebo šlejfířka nebo taková úlisnice. Och, ty to umějí narafičit, aby ulovily mužského. Což se jí jednou nesvěřila i ta počestná Alice, jak vběhla v noci navoněná Kerholcovi do náručí? A pak je konec s celým tím pošetilým mužským hrdinstvím. To se pánové buší do hrudi a zakládají svou ctí a přísahají před nebem i peklem, ale zavoní ženská a Lohengrin dá nejčistší labutu adié. A Petříček s tou svou bláhovou matematikou - takový počtář se ještě nevyskytl, aby si vypočítal, jaká neznámá je skryta v ženské rovnici. Tady je velké X, na kterém může klopýtnout i s integrálem.

Ale i kdyby měl štěstí a přivedl si tu nejhodnější dívku pod sluncem - a Helena bezděčně v posteli usedá a vytřeštěně zírá do tmy pokoje - tu nejhodnější dívku kdyby si vzal... co by znamenal její příchod jiného než konec Heleniny vlády nad ním a nad tímto maličkým kouskem světa. Tomu by nešo vůbec nijak zabránit, to by byl přirozený důsledek, to je železný zákon: přijde nová královna, stará musí odstoupit... Stará... jaké to hrůzné slovo! Je už stará? není a ještě nechce být, ještě se nechce vzdát, ale jak se bránit, když syn dorůstá a čas letí. Čas letí... zastavit čas, bože, zastavit čas!

Ráno, když všichni odešli, sedí Helena před zrcadlem. Oči má trochu přepadlé, ale jejich ostrý pohled soustředěně pátrá po pleti čela, tváří, krku. Ne, není stará, nelze říci, že by vyla stará, ale také tu již není ta někdejší svěžest mládí. Pane na nebi, jakou ona mívala pleť, dokud se jako děvče dost vyjezdila na ostrém vzduchu! To už je pryč, ale ještě pořád je to kvetoucí tvář. Trochu ostrosti má tuhle u nosu a u rtů, to je z toho, že je přetrenována. Ale jinak by mohla být ještě spokojena, s trochou ličidla pro večerní osvětlení mohla by se změřit s kteroukoli krasojezdkyní. Ale jak dlouho ještě to vydrží? Jak dlouho ještě? Pár let. Několik málo let. Je to poslední záření krásného léta a pak přijde zasmušilý podzim.

Jenom pár let. A na jak dlouho se posadili sem do té Prahy? Bože, jak se to tehdy tak lehce a bezstrostně řeklo: Půjdeme tam a zůstaneme, než Petříček bude usazen v praxi. Kolik jí bude, kdyby toho zde doopravdy vyčkala? Osmačtyřicet? Devětačtyřicet? Padesát? Což se může v padesáti letech vrátit do cirkusu? Vyprávívalo se v Cirkuse Humberto o takových kouzelnicích života, které zůstávaly v krasojezdeckém sedle do šedesáti let i déle, ale tyto výjimečné abytyše ekvestrické řehole si vyjezdily své právo na stáří, nikdy neopustivše manéž, v níž začaly jezdit jako děti. Něco jiného je odejít z cirkusu, zmizet ze šapitó na patnáct let, nechat svt na sebe zapomenout a vracet se na vítězné bojiště mládí s tváří svraštělou a se zakrývanými šedinami. Čtyřicátnice byly v těch dobách v městské společnosti považovány za matrony, jimž nepřísluší užívání světa. Helena si udržela pružnost a svěžest, jakou neměly měštky kolem ní; ale jak dlouho ještě se smí spolehnout na účin své krásy?

Jako žhavými kleštěmi byla sevřena úzkostí o svůj život. Nikoli o pouhé jeho trvání, nýbrž o jeho užití, o jeho rozvinutí, o ještě nějakou šanci, které se jí, žel, objevovala jako poslední. Byl to Cirkus Humberto v ní, který se náhle ozval se vší mocnou silou vzpomínky a volal, vábil i varoval, aby neprohrála po boku svého muže poslední svou možnost. Vašku neprohrál, Vašku pokračoval, třebaže v jiné způsobě, Vašku zůstával věren svému poslání, ale ona... což byla zrozena k tomu, aby e zřekla vší své nádherné aktivity a žila v zákoutí jen jako manželka a matka? Nebylo spíš její povinností vzepřít se tomuto osudnému běhu věcí, zvednou se proti umrtvujícímu pořádku a vybojovat si na vlastní pěst život v činnosti a kráse? Někdo někde ji k tomu nabádal, někdo někde jí o tom říkal překrásná slova. Helena vzpomínala jako ve snu na starého pana Wollschlägera v tom jeho domku se soškami a obrázky koní. Už se nerozpomněla, co řekl doslovně, ale věděla, že ohnivě hlásal odboj proti konvenci. Tehdy tomu nerozuměla, tehdy nechápala, kam míří. Dnes to ví: moudrý stařec předvídal zápasy, které ji v životě čekají, a našeptal jí slovo jako evangelium.

Helena nedospěla v myšlenkách k žádnému rozhodnutí. Nebyla z myslivých žen, které dovedou promýšlet věc až do posledních konců. Helena jednala z citových impulsů. které jí dávaly řešení jen pro nejbližší chvíli. Takovým náhlým podnětem se na čas spasila i tentokrát, aby si později doznala, že úzkosti a neklidu v ní jen přibylo. Bylo to žensky pošetilé, co učinila: přimkla se k Petříčkovi, aby ho udržela v jeho chlapectví. Zazdálo se jí, že pokud bude Petříček dětsky na ní závislý, zastaví se čas a omine nebezpečí ubíhajících let. Vymýšella si steré záminky, aby ho měla kolem sebe. Hýčkala ho a rozmazlovala, zahrnovala ho pamlsky, sloužila mu, pomáhala mu při oblékání, nosila mu učení, čekala na něho v poledne i ve čtyři hodiny u gymnasia, aby nešel sám domů. Bylo to všecko pro něho nezvyklé, ale ochotně se přizpůsobil nečekanému pohodlí a blahobytu. Táta na to ovšem vrčel a vytýkal Heleně, že rozmazluje hocha, který spíš potřebuje ostřejšího přistrčení do života. Helena se však nedala odvrátit. Stále se kuchyně u Karasů řídila jen podle toho, co Petříček rád, a stále byly někde připraveny čokoláda a bonbony.

Tato záplava přeněžnělé lásky měla však také svá úskalí. Třída se začala Petříčkovi vysmívat. Bystré oči kluků brzy vypozorovaly, co v tom bylo úchylného, a už se to na hocha sypalo se všech stran. "Ellahop, běž k mamince, maminečka ti dá bonbóneček!" - "Ellahop je asi holčička, proto má jeho máma o něho takový strach". - "Ellahop, kde máš sukně?"

Petřík byl celý rudý. Kdyby byl výbojnější povahy, byl by se s kluky serval. Kdyby byl zbabělejší, byl by žaloval. Takhle mu nezbývaly než hádky nebo mlčení. Ale když se "Ellahop, kde máš sukni" začalo přenášet i do jiných tříd, Petřík se vzepřel tam, kde cítil nejmenší odpor: doma mamince. Křikem a pláčem si vymohl, že nesměla už pro něho docházet a že se mohl jako ostatní vyřítit z gymplu na ulici a pokřikovat s nimi celou petrskou čtvrtí.

Helena tedy jen tajně a zpovzdálí sledovala jeho denní návraty z gymnasia. A jednoho dne se jí přitom rozbušilo srdce: od rohu novostavby Městského musea spatřila dole v parčíku vytáhlého Petříka s hromadou učebnic pod levou rukou, jak pravicí horlivě šermje a vší svou výmluvností vykládá cosi zlatovlasé dívce s dlouhými dvěma copy na zádech. Helena je sledovala s vytřeštěnýma očima, než jí zašli za skupiny keřů. Pak se obrátila a zrovna letěla do Varieté Humberto.

"Je pan ředitel nahoře?" vykřikla u vchodu na vrátného.

"Ano, milostpaní, už je po zkouškách", odpovídal pan Dvořák a zůstal udiven stát, jak se bez dechu hnala do schodů.

"Máš, doufám, minutku volného času?" vyrazila ze sebe, když se vřítila do Karasovy pracovny.

"Copak se stalo, Helenko?" zeptal se Vašku udiven.

"Moc se stalo, nesmírně mnoho se stalo - Petříček má holku!"

"Petříček?" zvedl Vašku překavpen obočí do výše. A v té chvíli mu to kolem očí zahrálo a se rtů mu spokojeně ujelo: "Zaplať Pámbů".

"Co to říkáš?" vykřikla Helena a zůstala napjatě stát.

"Děkuji Bohu, Helenko, že se chlapec tak vzmužil. To už je jediná cesta, která ho může přivést k zdravému životu".

"Ty to schvaluješ?"

"Ovšem!"

"A co já... já se mám zříci toho jediného, co mám?"

Hlas se jí roztřásl, slzy vyrazily, Helena se zhroutila do křesla. Vašku k ní přistoupil a vzal ji za ruku.

"Helenko", pravil se vší tichou srdečností, "to je přece úděl všech rodičů, že jim jednoho dne děti začnou ulétati z hnízda! Díváš se pořád na Petra, jako by to byl chlapeček, a zatím mu na tvářích už vyráží chmýří".

Domlouval jí, co mohl nejrozumněji, ale srdcelomné štkaní se nezastavilo. Odcházela od něho zlomená a plačící. Chystala se, že doma promluví s Petříčkem, ale byt našla prázdný a pustý. Byl někde s ní, s tou se zlatými copy. A tu zachvátil Helenu otřes, kterému se před časem vyhnula. Ztratila svou lásku a oporu. Kolik let že jí zbývá z plnosti života? Snad osm, snad pět, snad tři. A hlavou jí třeštila zoufalá myšlenka, že musí z toho urvat a zachránit, co se dá.

Třetího dne přišel pan Dvořák k paní Dvořákové do kuchyně za portýrkou.

"U direktorů se něco děje", zvěstoval důležitě. "Tuhle přiletěla direktorka celá bez sebe za ředitelem a šla zpátky celá ubrečená. A teďka zrovna tak přiletěl direktor, a že prý mu mám hned sehnat starýho Karase. To voni budou mít něco ve familii. Podle mýho by mohlo být něco s mladým".

Nahoře opravdu přecházel Václav Karas po kanceláři jako lapené zvíře. Strýc Frans Steenhouwer seděl u okna s rukama sepjatýma a jen tiše vrtěl lysou hlavou. Čekali na Antonína Karase. Vrazil dovnitř a rovnou se zeptal:

"Co je, Vašku?"

"Zlá věc, táto. Helena ujela".

"I hrome - a kam?"

"Ještě nevím. Patrně někam k cirkusu. Včera dala odeslat svého koně do Drážďan, ale to asi nebude jeho konečná štace".

"I ty můj bože, to je pěkné nadělení!"

"Tuhle mám od ní dopis. Prý jí není možno v Praze žít, že prý musím pochopit, že varieté nevyhovuje jejím ideálům, a když prý se i Petřík od ní odtrhává, musí prý zachránit ještě kus svého života".

"Tak jo, chlapče, to jo. To jela za manéží. Pámbů tě potěš, abys neztratil hlavu. Tak tu zas budeme žít bez ženské jako v maringotce. Ono to bylo pořád nějak na krajíčku - Cirkus Humberto se nezapře".

IX

Strýc Steenhouwer byl útěkem Heleniným všecek roztřesen.

"Jak to mohla udělat!" vzdychal, otíraje si lysinu, "opustit muže, opustit syna, opustit majetek! Jaká neodpovědnost, podlomit práci, která znovu buduje ztracené rodinné jmění! Co jsem jezdil s Cirkusem Humberto, nikdy jsem nemohl tak pravidelně převádět přebytky na osobní konto. Každá měsíční bilance je rozkoš a ta holka od ní uteče za cirkusem!"

Steenhouwer se bál, že bude ohrožen pořádek, jejž nade vše miloval. Vážil si Václava Karase, že za jeho vedení mašírovaly mu v knihách cifry příjmů v sevřených kolonách a že cifry výdajů marně útočily na jejich přesilu. Nepřetržitá válka mezi táborem Má dáti a táborem Dal odváděla stále nové sumy do spořitelních knížek jako do zajateckého tábora. Steenhouwer měl strach, aby se Vašku rodinným neštěstím nezhroutil. Proto navrhoval, že ihned zatelegrafuje agenturám, aby vypátraly Helenin pobyt.

Václav Karas se proti tomu vzepřel.

"Nač chodit s nepříjemnmi věcmi na buben", odpovídal Steehnouwerovi. "Helenina práce v cirkuse se neutají; má-li angažmá, uslyšíme o ní co nevidět. A pak se postarám, abych roztržku zahladil".

Stará parta Cirkusu Humberto mu dala za pravdu. Mužští se znovu srazili úžeji k sobě, paní Kerholcová, jejíž všichni tři synové byli již z domu, převzala dohled na Karasovou domácnost a Petřík s povzdechem se zase začal zouvat a obouvat sám.

Karasova předtucha se potvrdila. Neminuo deset dní a Kerholec přinesl psaní od svých dvou starších synů z Lipska. Pracovali jako Kerhol and Kerhol, ekvilibristický akt na volném stožáru, v cirkusu Kranzově. A nyní psali rodičům o velkém svém překvapení, když se náhle ve stáji objevil grošovatý Čao a po něm paní ředitelka Karasová sama.

"Kranz byl celej bez sebe vomámením", zvěstovali oba mladí atleti, "dyž ji anoncoval. Bodejť by ne, dyž se moh naparovat, že enkážoval poslední Humbertovnu. Vona ale madam nepracuje pod svým menem, vona tu firmuje Miss Sweet. To eště starýho žere, tak to aspoň kdekomu povídá, že je to Berwitzova céra. Tolik musíme říci, že je rozhodně vdobrý kondyci a má sukces. Vysokou jezdí prima, má ferstklas edžastment a Čao, to je marný, to je holt kvalyta. Vona byla náramně překvapená, když jsem se kní přihrnuly. 'Jezusmarja', povídala, 'to sou Kerholcovi kluci!' 'To sme', řekly sme jí, 'a tohle je báječný překvapení'. 'Inu jo', na to pravíc ona, 'to víte, svět je kulatej a manéž taky'. No tak sme se jí už na nic neptali, ačkoliv sme hrozně zvědavý, coseto stalo za pád. Pan ředitel může bejt bez starosti, koukáme, aby měla všecko pohodlí a Čao taky. Čechů je nás tu dost, partu tenťáků vede ňákej placmistr Krčmářík Josef, možná, že ho p. ředitel bude znát. Von aspoň vo madam ví, že je Karasová, a říká, že je jako krajanka. Tak nám vobratem napište, co se stalo. With warmest love Vaši věrný Kerhol and Kerhol".

Na tu zprávu Karas usedl a ihned napsal svým velkým, trochu žákovským písmem Heleně dopis. Že úplně chápe její touhu po cirkusu a že sám by také dal stokráte přednost kulaté práci, kdyby se již nebyl upsal divadlu; že jí nemá nijak její rozhodnutíza zlé, že ho jen bolí, že se s ním o tom npředem nedohodla. Je tu přece jejich Petr a na toho by špatně působilo, kdyby mezi rodiči nastala roztržka. Považuje tedy za nezbytné, aby mezi nimi zůstali jejich srdečné vztahy neporušeny a Helenin odchod aby se vyložil jako oboustranná dohoda. Helna zkrátka se jen vrátila k cirkusu dříve, než původně zamýšleli, a vyčká tam, až Vašku doslouží svých patnáct let varieté, ke kterým se upsal; pak opět potáhnou světem spolu, a nepřihodí-li se nic nepředvídaného, obnoví Cirkus Humberto ve vší jeho slávě.

Dopis neposlal Karas Heleně přímo, poslal jej bratřím Kerholcovým, které požádal, aby koupili velkou kytici fialek a odevzdali ji Heleně zároveň s psaním. za týden dostal odpověď, na mnoha místěch rozmáčenou slzami, kde Helena rozechvěně přijala jeho návrhy. "Jsi pořád ten hodný, rozvážný, laslavý Vašku, který má pro mne pochopení a který stále všecko zachraňuje. Já jsem hodně trpěla opuštěností. nenáviděla jsem to Tvé varieté, kde jsem neměla co dělat a kde byly cizí ženy, které Tě chvílemi více zajímaly než já. Žárlila jsem na ně, žárlila na celý podnik, ale dnes už to vidím jinak. Dělej svou práci, prosím Tě, jako dosud a nenech se rozvrátit malou pošetilou ženou, jako je Tvoje Helena. A zaujme-li Tě některá z těch jevištních hvězd o kousek víc, než by se v občanském životě slušelo, užij si, nemohu Ti to mít za zlé. Vím, že přesto střežíš můj osud, že bdíš nad životem našeho syna a že zůstáváš věren tomu nejsilnějšímu, co je v nás a co se jmenuje Cirkus Humberto".

Vzdálenost uhladila, co bylo zjitřeno blízkostí. Mezi Vaškem a Helenou se rozvinula korespondence, v níž si s kamarádskou důvěrností vykládali o všech příhodách, které je nyní v dvojím jejich působení potkávaly. Vašek vždy jen kladl Heleně na srdce, aby nedopustila, aby se její otec dověděl, že pracuje u Kranze. Starý Berwitz z milosti osudu žil a jeho stav se dokonce trochu zlepšil, ale takovou zprávu o osobním triumfu svého dlouholetého odpůrce a soka by nepřenesl přes srdce.

Opačně zase Helena měla v dopisech plno připomínek pro svého Petříka. I za nejdivočejšího harcování po světě visela na něm a chtěla slyšet o každém jeho kročeji. Petřík zatím dostudoval gymnasium, maturoval s vyznamenáním a přešel na universitu, aby se věnoval vědám matematickým. K otcovu podnikání ani k matčině činnosti nenašel žádný vnitřní vztah. Nezajímalo ho to, bylo mu to cizí a lhostejné jako dlažba ulic, kterými chodil zabořen ve své myšlení. Ještě trochu lnul k prastrýci Steenhouwerovi, staříku plnému číslic, ale ten už povážlivě stárnul, lysá jeho hlava leckdy se odoledne nad účetními knihami zakolébala a poklesla v ochablou dřímotu. Po jeho boku seděl mladý kancelářský pomocník pan Kauble, který už musel na Karasův rozkaz všecko vést v patrnosti a zaskočit všude, kde slábnoucí paměť Steenhouwerova selhávala.

Tak se zas život kolem Václava Karase urovnal do klidného toku. Nebyl to život bez vzrušení, vždyť už jen ta věčná změna programů přinášela jemu i jeho lidem ustavičné napětí. To však přijímai s jistou rozkoší, bylo to jako stálá výzva k souboji, kterou nestárnoucí Vašku přijímal vždy s bojovým ohněm. Ale mimo tento vnitřní var v podniku byl klid a jen zřídka přišlo zvenčí něco vzrušujícího.

Jednou se však přihodila maličkost, která velmi Karase zaujala. V poště ležela pro něho pohlednice, obrázek mohutného ocenského parníku. A k němu bylo připsáno:

Když volá tamtam,

volá sem-sem.

Seržán Vosátka

Karas prohlížel lístek se všech stran, zanesl jej do staré humbertovské party, všichni to čtli, zkoumali a obraceli, ale jen vrtěli hlavou a výklad nenašli. To dvojverrší zůstalo záhadou. Smáli se, že byl asi Ferenc řádně natrunčen, když si vzpomněl na pražské přátele a zablabolil na pohlednici takový nesmysl. Vašek však tomuhle nevěřil. Rukopis byl pevný a energický, adresa i text napsány pečlivě a čistotně. Naplňovalo ho to neklidem. Pohledince stále ležela na jeho stole jako věc nevyřízená; a večer, když uléhal, ozvalo se mu vždy znovu:

Když volá tamtam,

volá sem-sem.

Co vlastně dlá Ferenc Vosátka, kdysi tulák a dobrodruh, nyní velký hamburský restauratér? Co dělá Hamburk, který jim byl tak dlouho zimním domovem? A co dělá - a Vašku jako by to i v myšlenkách jen tichounce zašeptal - Růženka? Pojala ho touha zajet si tam a podívat se po tom milém, starém působišti. Mohl to podniknou jako zájmovou cestu, hamburské varieté mělo teď slavnou pověst a v jeho programech vždy bylo něco, co stálo jiným direktorům za zhlédnutí. Ale Vašek věděl, že tenhle profesionální důvod bude jen záminka a žeho víc vábí melancholická vzpomínka. Odsouval tu cestu na vhodnějšíd obu, ale čím déle ji odkládal, tím naléhavěji mu v mysli zněo Vosátkovo dvojverší. a zdálo se mu, že v tom vábení do dálky je právě jeho záhadný smysl:

Když volá tamtam,

volá sem-sem.

A jednoho dne se rozhodl, zařídil věci na nejbližší dny a odejel.

Hamburk se mu zdál zas ještě mohutnější, rušnější a živější něž před několika lety. Ale nepřijel sem prohlížet znamenitosti města. Srdce ho pudilo jen na tři místa, která uzavírala jeho vzpomínky na Cirkus Humberto. Nejprve pospíchal k Reeprebahn, podívat se, co se stalo s jejich boudou. Ale sotva to místo poznával. Široké, krásně dlážděné prostranství bylo tam, kde kdysi stávaly ve vychudlých trsech trávy strakaté jejich maringotky. Všude kolem se tyčily nové komy s přepychovými i lidovými restauracemi a kavárnami, s divadly a zpěvními síněmi, s vinárnami a tančírnami, svět bujné záavy a dráždivých požitků, ospalý a jako odmuřelý teď dopoledne, ale připravený k hýření reklamních světel a nápisů, až nadejde večer a Reeperbahn se zaplní lidskými davy jako překrvená tepna veselosti. Půdorys rozšířené ulice se změnil, už se ani nedalo říci, kde tu stávaly střelnice a kolotoče a kde se zvedala konstrukce Cirkusu Humberto, kde bylo okénko paní Hammerschmidtové a kde dvířka, za nimiž bydlel nebožtík Harwey se zrzounkem Alicí.

Marně se tu Karas pozastavil, marně měřil očima vzdálenosti. Vzpomněl si, že právě proti vchodu bývala hospoda U kotvy, ale kdepak té byl konec, tu byl American bar Elysium a stříbrně se lesknoucí automatový restaurant Sanssouci a révou ověnčená vinárna Grinzing se šarmem a originálními lidovými zpěváky vídeňskými a tančírna Bataclan s výkladními skříněmi plnými ženských fotografií - tu už nikde nebyl jediný pevný bod k minuosti, všecko nové, všecko naměřeno do příštích konjunktur a jejich bláznivého utrácení.

Šel tedy Karas dál, až ke konci této avenue požitků, a tam zabočl do pokroucenýc uliček. Těšil se, že už za rohem se mu objeví rozložitý, polyglotní štít Námořníkovy nevěsty, velká životní zátoka Ference Vosátky, seržána. Ale na tom rohu ustrnul: přízemí domu jevilo stopy po nedávné zednické předělávce. Kde za vlády Vostákovy vedla okna do Zálivu Mexického a Moře Karibského, byly teď zase krámy, papírnictví a pekařství. Hospoda byla zřejmě zase omezena jen na Cestu Prozřetelnosti, jen na výčep; a místo rozložité Vosátkovy tabule visela nad vchodem zase stará firemní deska Moeseckova, jenže sešlá a otlučená.

"Seržán umřel..." blesklo Vaškovi hlavou a srdce se mu citelně sevřelo.

Rozběhl se ke vchodu a stiskl kliku.

Při dveřích stál jako kdysi výčepní pult. Vedle něho seděla podřimující paní, šedivou hlavu opírajíc o ruku, která loktem spočívala na pultě. Jak dveře zaskřípaly, zvedla jen víčka. Vašek spatřil veliké oči, černé jak uhel, oči nehybné, jako vyhaslé, bez jisker a ohýnků, jež v nich kdysi hořely. Dívala se na něho a ani se nepohnula.

"Dobrý den", pozdrvil ji Karas. "Je přítomen pan Vosátka?"

"Seržán?" odpověděla paní hlubokým a silným hlasem a zůstala dál jako socha.

"Ano".

"Není zde".

"A kde je?"

"Kdo jste? Vy přece nemůžete být z jeho přátel, jste příliš mlád".

"Jsem Vašku".

"Vy... jste... Vašku!"

Zamlklé oči klouzaly pomalu po jeho postavě.

"Tak to je Vašku. Už bych vás nepoznala. Řekněte mi, jak věděl seržán, že sem přijedete?"

"On to věděl?"

"Patrně. Dal mi pro vás vzkaz".

"Což seržán odejel?"

"Odplul".

"Za moře? Proboha, vždyť je mu přes sedmdesát!"

"Třiasedmdesát".

"A kam plul? Do Mexika?"

"Ne, na Kubu. Habana nebo Trinidad. Prý podle situace".

"To vypadá, jako by chtěl do posvtání Kuby proti Španělsku, - ale to se odehrálo loni".

"Seržán taky vyplul loni".

"Ale já od něho dostal před čtvrt rokem lístek".

"Ano. Dala jsem jej na poštu podle jeho příkazu. Seržán mi řekl: Nevrátím-li se do roka a do dne, dej tento lístek na poštu. A až přijde Vašku, řekni mu, že mu vzkazuji: Pořádný mužský nezapomíná pro prapor na ženské a nezapomene pro ženské na prapor. Já jsem si to mnohokrát v životě popletl, ale nakonec sem to vyrovnal. Tak řekl seržán".

Karas stál jako u vidění. To tedy bylo tajemství těch veršů:

Když volá tamtam,

volá sem-sem.

Vosátka slyšel kubánské bubny svolávat do zápasu a šel za jejich voláním. A co mu vzkázal... Věděl seržán, co se děje s Helenou? Dává jemu, Vaškovi, vinu? Nebo jen tušil, že e něco tkového může stát, a chtěl Vaška upozornit? Odejel-li více než před rokem, sotva znal jejich případ. Staří tenťáci si nedopisovali. Pak tedy jen předpokládal, že ke krisi u nich může dojít, a chtěl ho vyburcovat. Měl pravdu, to Karas uznával; kdyby Vašku nebyl tak posedlý svým divadlem, poznal by asi dřív, co v Heleně zrálo.

Myšlenky mu prudce vířily hlavou, ale náhle vyrazila jedna a odsunula všecky ostatní.

"Paní Adélo", oslovil Karas sedící ženu, "povstání na Kubě se už dávno skončilo vítězstvím - to by tedy seržán měl být už zde!"

Žena zatím opět zavřela oči a teď je ani neotevřela.

"Nevím, co se stalo", odpověděla jako ve snu, "čekám. Obchod upadl, když seržán odešel. Nemohla jsem se domluvit s cizími lidmi a přestali sem chodit. Zrušila jsem Moře Karibské i Záliv Mexický, abych udržela aspoň Cestu Prozřetelnosti; zde jsem ho našla, zde mi po prvé řekl 'Mío damasco'. Seržán je jediný muž na světě. Nebylo a není takového. Seržán řekl: 'Čekej!' - a mně nezbývá než čekat".