Sedm

V Pordellathu nebylo slyšet ani hlásku. Všichni tři procházeli vesnicí a objevili stejné známky chvatného odchodu, jaké spatřili na hraničním postu. Vypadalo to tu jako po překotném balení, ale v mnoha domech zůstala většina věcí jejich majitelů na svém místě. Vše nasvědčovalo tomu, že obyvatelé se vzdálili ve spěchu a vzali si s sebou jen tolik, kolik mohli unést, nebo jen o malinko víc. Nářadí, kuchyňské potřeby, oblečení, nábytek a osobní věci tu zůstaly. Nepodařilo se jim ale najít nic, co by napovídalo, kam lidé z Pordellathu odešli. Nebo proč jsou pryč.

Začalo se stmívat, a tak Gilan vyhlásil konec pátrání. Vybrali si riadahův dům, kde odsedlali koně a v malém přístřešku před budovou je ustájili a vytřeli do sucha.

V domě strávili neklidnou noc. Alespoň pro Willa taková určitě byla a tušil, že Horác se necítí o nic lépe. Pokud šlo o Gilana, ten vypadal klidně, a když ho Will po první hlídce vystřídal, zabalil se do pláštěnky a okamžitě usnul. Byl ale zamlklejší než obvykle a Will tušil, že tenhle záhadný obrat událostí mu vrtá hlavou víc, než dává najevo.

Když Will držel stráž, udivilo ho, kolik zvuků může v takovém domě vznikat. Dveře skřípaly, podlaha vrzala a ve stropě praskalo snad pokaždé, když vítr zesílil. A ve vesnici jako by se nacházelo plno věcí, které byly špatně připevněné a bouchaly a rachotily. Willa to neustále nutilo, aby neklidně a s vykulenýma očima seděl v parádním pokoji domu u nezaskleného okna s dřevěnými okenicemi zajištěnými háčky tak, aby se nepřibouchly a zůstávaly pootevřené.

Zdálo se, že k šálení smyslů se s radostí připojuje i měsíc. Rychle stoupal vysoko nad vesnici a jeho svit vrhal mezi domy hluboké tůně stínů. Stínů, které budily zdání, že se lehounce pohybují, pokud jste je zachytili jen koutkem oka, a zastavily se, jakmile jste se na ně podívali zpříma.

Všechno se zdánlivě rozhýbalo ještě víc, když se přes měsíc hnaly mraky a hlavní náměstí bylo střídavě plně osvětlené, nebo zcela ponořené do tmy.

Těsně po půlnoci, jak Gilan předpověděl, se spustil vytrvalý déšť a k dosavadním zvukům se přidalo šumění vody a šplouchání, pleskání a cákání kapek dopadajících z okrajů střech do kaluží na zemi.

Zhruba ve dvě hodiny po půlnoci Will vzbudil Horáce, aby převzal hlídku. Narovnal si hromádku polštářů a dek na podlahu v hlavní místnosti, zahalil se pláštěnkou a ulehl.

Potom ještě další hodinu a půl nemohl usnout, poslouchal skřípání a vrzání, bublání a šplouchání a uvažoval, jestli Horác náhodou nespí a jestli se právě teď k domu nepozorovaně, krvežíznivě a nezadržitelně neplíží něco strašného.

Měl z toho strach ještě ve chvíli, kdy konečně usínal.

Časně ráno druhého dne už byli na cestě. Déšť ustal krátce před úsvitem a Gilan chtěl rychle pokračovat dál do Gwyntalethu, prvního většího města, které měli při cestě, a tam hledat odpovědi na záhady, s nimiž se zatím v Celtice setkali. Pojedli rychlou, studenou snídani, umyli se v ledové vodě ze studny ve vesnici a potom nasedli a vyjeli.

Jízda po klikaté a hrbolaté kamenité stezce z vesnice jim zabrala dost času. Když ale opět vjeli na hlavní cestu, pobídli koně do cvalu. Dvacet minut cválali, pak nechali koně odpočinout při jízdě krokem dalších dvacet minut. Tento stejnoměrný střídavý způsob jízdy udržovali celé dopoledne.

V poledne spěšně pojedli a pokračovali dál. Projížděli hlavní důlní oblastí Celtiky a minuli přinejmenším tucet dolů na uhlí a železnou rudu. Byly to velké černé díry, vykutané do úbočí hor a kopců a obklopené smrkovým pažením a kamennými budovami. Nikde však neviděli ani živáčka. Zdálo se, že obyvatelé Celtiky prostě zmizeli z povrchu zemského.

„Mohli opustit hraniční post, a dokonce i vesnice,“ bručel Gilan spíše sám pro sebe. „Ale ještě nikdy jsem nepotkal Celtika, který by opustil důl, když v něm zbývá k vytěžení třeba jen jediná unce.“

Konečně někdy v polovině odpoledne překonali horský hřeben, a v údolí, které se před nimi otevřelo, spatřili úhledné řady kamenných střech města Gwyntalethu. Malá štíhlá věž uprostřed města označovala chrám — Celtikové měli své vlastní náboženství a jeho součástí byli bohové ohně a železa. Další, větší věž, byla hlavním strategickým bodem obrany města.

Byli příliš daleko na to, aby rozeznali, jestli se po ulicích pohybují nějací lidé. Ale stejně jako předtím tu nebylo ani stopy po kouři z komínů, a co bylo podle Gilana ještě mnohem významnější, neslyšeli žádný hluk.

„Hluk?“ nechápal Horác. „Jaký hluk?“

„Bouchání, klepání, řinčení,“ stručně odpověděl Gilan. „Nezapomínej, že Celtikové se nezabývají jen těžbou železné rudy. Zpracovávají ji na železo. Při jihozápadním větru, který fouká teď, by bylo slyšet kovárny až sem, i na takovou dálku.“

„Tak se na to podíváme,“ prohlásil Will a začal pobízet Cuka vpřed. Gilan ale zvedl ruku, aby ho zastavil.

„Myslím, že bych měl jet napřed sám,“ řekl pomalu a nespouštěl oči z města v údolí pod nimi. Will se na něj zmateně podíval.

„Sám?“ podivil se a Gilan přikývl.

„Včera jsi říkal, že jsme moc nápadní, když jsme vjížděli do Pordellathu. Je možná načase být trochu opatrnější. Něco se tu děje a já bych rád věděl, o co jde.“

Will musel uznat, že to je dobrý důvod, aby Gilan jel dál sám. Když se to tak vezme, Gilan je v umění pohybovat se nepozorovaně nejspíš nejlepší z celého hraničářského sboru a hraničáři jsou zase nejlepší v celém království.

Gilan jim pokynul, ať sestoupí z hřebene, kde stáli, a přejdou na druhou stranu k místu, kde voda stékající po úbočí vytvořila mělký žlab vhodný pro táboření a chráněný před větrem.

„Tamhle se utáboříte,“ řekl jim. „A žádný oheň. Budeme si muset vystačit se studeným jídlem, dokud nezjistíme, co se děje. Já se vrátím někdy po setmění.“

A s těmi slovy otočil Blaze a klusal zpátky přes hřeben a dolů směrem ke Gwyntalethu.

Will s Horácem měli tábořiště vybudované zhruba za půl hodiny. Moc práce s tím nebylo. Nepromokavou plachtu připevnili k zakrslým keřům, které vyrůstaly z kamenné stěny žlabu, a dole ji zatížili kameny, kterých tu byl přímo nadbytek. Vznikl tak trojúhelníkový přístřešek pro případ, že by znovu začalo pršet. Před ním nachystali ohniště. Gilan jim sice kladl na srdce, aby oheň nerozdělávali, ale kdyby se vrátil o půlnoci a příkaz změnil, byli by na to připraveni.

Podstatně delší dobu jim zabralo sbírání dřeva na oheň. Dal se použít jedině keřovitý vřes, kterým bylo porostlé úbočí hor. Kořeny i větve keřů byly tuhé, ale velmi dobře hořely. Nasekali jich dostatečnou zásobu — Horác používal malou sekyrku, kterou měl v ranci, a Will saxonský nůž. Když se postarali o vše, co bylo třeba, sedli si k prázdnému ohništi a zády se opřeli o skálu. Will několik minut přetahoval brouskem saxonský nůž, aby měl zase ostří jako břitva.

„Já mám vážně radši táboření v lesích,“ prohlásil Horác a snad podesáté si u skály poposedl, aby ho tolik netlačila do zad.

Will jen něco neurčitě zabručel. Jenže Horác se nudil, a tak mluvil dál, spíš proto, aby něco dělal, než že by se mu skutečně chtělo.

„V lese máš taky spoustu dřeva, hned u ruky. Prostě ti spadne ze stromu.“

„Ale ne zrovna tehdy, když to potřebuješ,“ odtušil Will. I on mluvil jen tak, aby řeč nestála.

„Ne. To ne. Obvykle k tomu dojde, ještě než přijedeš,“ prohlásil Horác. „Navíc v lese máš obvykle na zemi jehličí a listí. A díky tomu můžeš spát na měkkém. A jsou tam kmeny a stromy, u kterých se dá sedět a opírat se. A ty mají podstatně míň ostrých hran než skály.“

Znovu se zavrtěl a hledal alespoň dočasně příjemnější oporu pro záda. Podíval se na Willa, tak trochu doufal, že hraničářský učeň se s ním začne přít. Aspoň by se nějak zabavili. Jenže Will znovu jen něco zabručel. Prozkoumal čepel saxonského nože, zasunul ho zpátky do pouzdra a natáhl se. Neleželo se mu pohodlně, a tak se opět posadil, rozepnul opasek s nožem a přehodil ho přes svůj ranec vedle luku a toulce. Nato si lehl a hlavu položil na placatý kámen. Zavřel oči. Po bezesné noci, kterou měl za sebou, byl vysílený a zničený.

Horác vzdychl, pak si vzal meč a začal ostřit jeho čepel — poměrně zbytečně, protože i tak byl ostrý jako břitva. Ale aspoň měl co dělat. Brousil a pokukoval po Willovi, aby zjistil, jestli kamarád už spí. Na chvíli to vypadalo, že ano, ale pak se menší chlapec najednou zavrtěl, posadil se a natáhl se pro pláštěnku. Svinul ji, položil ji na kámen, který mu sloužil jako podhlavník, a opět si lehl.

„S těmi lesy máš pravdu,“ prohodil mrzutě. „Jsou to o moc příjemnější místa na táboření.“

Horác na to neřekl nic. Usoudil, že meč už je ostrý dost, a zasunul ho zpátky do naolejované kožené pochvy a zbraň i s pouzdrem opřel o skálu vedle sebe.

Znovu sledoval Willa, jak se pokouší najít pohodlnější polohu. Ať se kroutil a otáčel jak chtěl, pokaždé se našel kamínek nebo kousek špičaté skály, který ho tlačil do zad nebo píchal do boku. Uplynulo dalších pět nebo deset minut a Horác nakonec navrhl:

„Nechceš se trochu pocvičit? Zabijeme čas.“

Will otevřel oči a uvažoval o tom nápadu. Ač nerad, musel si přiznat, že na takové tvrdé, kamenité zemi se mu nikdy nepodaří usnout.

„Proč ne?“ Vyhledal v ranci cvičné zbraně, potom přešel na druhou stranu přístřešku, kde Horác v písčitém dně úžlabiny upravoval prostor pro cvičení. Oba zaujali své místo a na Horácovo znamení začali.

Will se zlepšoval, ale Horác byl při tomhle cvičení bezesporu mistr. Will musel obdivovat rychlost a jistotu, s jakou ovládal dřevěný meč v ohromujících sledech seků zleva i zprava, šikmých seků a střech. A co víc, když zjistil, že dokáže prolomit Willovu obranu, na poslední chvíli ránu zadržel a Willa neudeřil. Místo toho pokaždé lehce ťukl do místa, kam by jinak úder dopadl, aby si to Will uvědomil.

Nedělal to však s pocitem nějaké nadřazenosti. Cvičení se zbraněmi, třeba jen s dřevěnými, se nyní stalo důležitou součástí Horácova života. Neměl důvod vychloubat se, když byl zrovna v něčem lepší než protivník. Horác se při desítkách cvičných zápasů v bojové škole až moc dobře naučil, že se nikdy nevyplácí soupeře podceňovat.

Raději svou převahu využil, aby Willovi pomohl, a vysvětloval mu, jak předvídat údery, ukazoval mu základní sestavy, které užívají všichni šermíři, a učil ho, jak je co nejlépe krýt.

Will si neradostně přiznával, že vědět, jak na to, vůbec nestačí. Něco úplně jiného znamenalo skutečné cvičení. Zjistil, jak moc jeho někdejší protivník vyspěl, a uvažoval, jestli jsou stejné změny vidět i na něm. Nemyslel si to. Nepřipadal si jiný. A kdykoli někde spatřil svůj odraz, nezdálo se mu, že by se nějak změnil.

„Spouštíš pravou ruku moc nízko,“ upozornil Willa Horác, když si udělali přestávku.

„Já vím,“ řekl Will. „Čekám boční sek a chci být na něj připravený.“

Horác vrtěl hlavou. „To je všecko hezké, ale když ji spustíš moc nízko, já tě můžu jednoduše oklamat, předstírat boční sek a pak švihnout nahoru do střechy. Chápeš?“

Předvedl Willovi to, co popisoval, nejprve zeširoka máchl mečem do strany, pak ho obratným pohybem zápěstí zvedl vysoko nahoru do prudkého seku směřujícího shora dolů. Zadržel dřevěnou čepel těsně nad Willovou hlavou a hraničářský učeň pochopil, že jeho obrana by přišla moc pozdě.

„Tyhle věci se nikdy nenaučím,“ povzdechl si.

Horác ho povzbudivě poplácal po rameni. „Děláš si legraci?“ řekl. „Den ode dne jsi lepší. A kromě toho, já nikdy nebudu umět střílet z luku nebo zacházet s vrhacím nožem tak, jak to umíš ty.“

I když byli na cestě, trval Gilan na tom, aby Will procvičoval své hraničářské dovednosti, jak jen to bylo možné. Na Horáce udělalo velký dojem, když sledoval, jakou zručnost štíhlý a drobný Will získal. Párkrát ho zamrazilo, když si představil, co by se asi stalo, kdyby se musel utkat s takovým střelcem, jako je Will. Willova přesnost při střelbě z luku byla nepochopitelná, alespoň tak to viděl Horác. Bylo mu jasné, že kdyby Will chtěl, dokázal by vstřelit šíp do každé mezírky v Horácově zbroji. I do úzkého průhledu zavřené turnajové přilby.

Horác ovšem nevěděl, že ve srovnání s běžnou úrovní hraničářů byla Willova přesnost pouze průměrná.

„Zkusíme to znovu,“ navrhl nespokojený Will. Vyrušil je však cizí hlas.

„Nezkusíme, chlapečkové. Zahodíme ty ošklivé špičaté klacky a budeme úplně v klidu stát, jo?“

Oba učňové se prudce otočili za hlasem. Na kraji malé úžlabiny ve tvaru písmene U, tam, kde postavili tábor, spatřili dvě odrbané postavy. Byli to zarostlí a rozcuchaní chlapi a oba měli na sobě podivnou směsici oblečení — něco bylo děravé a otrhané, některé kusy zas nové a zjevně velmi drahé. Vyšší z nich měl oblečenou hedvábnou vestu bohatě zdobenou brokátem, avšak pokrytou tlustým nánosem špíny. Druhý se honosil rudým kloboukem, z kterého trčelo ucourané okrasné péro, a v ruce omotané špinavým hadrem držel dřevěný kyj se železným bodcem. Jeho společník měl dlouhý meč s čepelí, jež byla samý zub a škrábanec. Teď s ním mával směrem k oběma chlapcům.

„Tak jen pojďte, hošíci. Špičatý klacíky jsou néébezpečný pro takový, jako jste vy,“ prohlásil posměšně a zachechtal se chraplavým hrdelním smíchem.

Willova ruka samovolně sjela pro saxonský nůž — a nic nenahmátla. Všechno se v něm sevřelo, když si uvědomil, že opasek s nožem, luk i toulec, to vše nechal úhledně naskládané na druhém konci ohniště, kde předtím seděl. Kdyby se tam chtěl dostat, ti dva cizinci by mu v tom zabránili. Proklínal svou neopatrnost. Halt by zuřil, pomyslel si. Potom se podíval na meč a kyj a pochopil, že Haltova zlost je teď nejspíš to nejmenší, kvůli čemu by si měl dělat starosti.

Загрузка...