Hořící most

Devět

Kdyby nepromluvila, pokládali by ji všichni za chlapce. Prozradil ji dívčí hlas. Stála na okraji tábořiště, drobná postava se světlými vlasy nakrátko ostříhanými po chlapeckém způsobu. Na sobě měla otrhanou halenu, kalhoty a vysoké kožené boty až ke kolenům. Jedinou ochranou proti nočnímu chladu v horách jí zřejmě byla špinavá potrhaná kazajka z ovčí kůže, protože neměla žádný plášť a nenesla ani žádné pokrývky. Jen šátek svázaný do uzlíku, v němž byl pravděpodobně veškerý její majetek.

„Odkud jsi k čertu vyskočila?“ zeptal se Gilan a obrátil se k ní. Potom zasunul saxonský nůž do pouzdra a dovolil vyčerpanému Carneymu vděčně klesnout na kolena.

Will si teď mohl dívku prohlédnout. Byla zhruba v jeho věku a pod silnou vrstvou špíny byla pozoruhodně hezká. Zatvářila se neurčitě.

„Já…“ Nejistě se odmlčela a snažila se posbírat myšlenky. Will pochopil, že je na pokraji zhroucení. „Já se skrývám v horách už několik týdnů,“ řekla nakonec. Will musel uznat, že přesně podle toho vypadá.

„Máš nějaké jméno?“ zeptal se Gilan, nikoli nelaskavě. I on viděl, že dívka je vyčerpaná.

Zaváhala. Nebyla si zřejmě jistá, zda jim má své jméno prozradit, nebo ne.

„Evanlyn Wheelerová, z Greenfieldského léna,“ řekla. Greenfield bylo malé pobřežní léno v Araluenu. „Byli jsme tu na návštěvě u přátel…“ Odmlčela se a odvrátila pohled od Gilana. Chvíli zřejmě přemýšlela a pak se opravila. „Spíš byla na návštěvě u přátel má paní, když wargalové zaútočili.“

„Wargalové!“ vyletělo Willovi z úst a dívka k němu obrátila své zářivé zelené oči. Když se do nich podíval, uvědomil si, že je víc než jen hezká. Mnohem, mnohem víc. Byla krásná. Vlasy jako len, zelené oči, malý rovný nos a plná ústa, která určitě vypadají moc hezky, když se směje, pomyslel si Will. V tuto chvíli však měla k úsměvu hodně daleko. Smutně pokrčila rameny.

„Proč myslíte, že všichni ti lidé odešli?“ zeptala se. „Wargalové útočí na města a vesnice v této části Celtiky už řadu týdnů. Celtikové jim nedokázali vzdorovat. Byli vyhnáni ze svých domovů. Většina uprchla na jihozápadní poloostrov. Někteří ale padli do zajetí. Netuším, co se s nimi stalo.“

Gilan s oběma chlapci se po sobě podívali. V hloubi duše se obávali, že něco podobného uslyší. Teď to bylo tady.

„Měl jsem dojem, že za tím vším bude Morgarath,“ pronesl tiše Gilan. Dívka kývala hlavou a oči se jí zalily slzami. Jedna sjížděla dolů po tváři a razila si cestičku špínou. Dívka si rukou zakryla oči a roztřásla se jí ramena. Gilan hbitě přiskočil a zachytil ji, aby neupadla. Jemně ji posadil na zem a opřel ji o jeden z velkých kamenů, které chlapci rozestavili kolem ohniště. Jeho hlas byl nyní vlídný a laskavý.

„Už je dobře,“ uklidňoval ji. „Teď jsi v bezpečí. Odpočiň si a my ti dáme něco teplého k jídlu a k pití.“ Rychle pohlédl na Horáce. „Horáci, rozdělej prosím oheň. Jen malý. Jsme tu pěkně schovaní a myslím, že si to můžeme dovolit. A Wille,“ pokračoval zvýšeným hlasem, aby to bylo zřetelně slyšet, „jestli ten loupežník, co se chystá utéct, udělá ještě jeden krok, mohl bys mu prostřelit nohu?“

Carney totiž využil příležitosti, kterou mu poskytl nenadálý Evanlynin příchod, a nenápadně se plazil k nedalekým skalám. Teď ztuhl na místě. Gilan po něm vrhl zlostný pohled a potom změnil příkazy.

„Vlastně ne, oheň rozdělej ty, Wille. Horáci, ty svaž tyhle dva.“

Oba hoši ihned splnili uložené úkoly. Gilan, spokojený, že je o vše postaráno, sejmul z ramen svou pláštěnku a přehodil ji přes dívku. Měla obličej zakrytý oběma rukama a ramena se jí pořád otřásala, i když žádný pláč nebylo slyšet. Gilan jí položil ruce kolem ramen a tichým, přátelským hlasem ji opět ujišťoval, že je v bezpečí.

Tiché vzlykání postupně přestávalo otřásat dívčiným tělem a také pravidelněji dýchala. Willa zaměstnávalo ohřívání konvice s vodou, ale s údivem si stačil všimnout, že usnula. Gilan jim dal znamení, ať nedělají zbytečný hluk, a tlumeným hlasem řekl:

„Nejspíš je hodně vyčerpaná. Nejlepší bude nechat ji spát. Mohl bys připravit některé z těch výborných dušených jídel, co tě naučil Halt.“

Will s sebou v ranci vezl sušené přísady. Když se zamíchaly v horké vodě a povařily, vzniklo chutné jídlo. Mohlo se také přidat čerstvé maso nebo zelenina, které si opatřili cestou, ale i bez nich to chutnalo mnohem lépe než studené příděly, které všichni tři toho dne zatím jedli.

Will postavil na oheň kotlík s vodou a studený večerní vzduch záhy naplnila lákavá vůně dušeného masa. Zároveň vytáhl i ztenčující se zásobu kávy a postavil plnou konvici vody do žhavých uhlíků na okraji ohniště. Když voda začala bublat a syčet varem, zvedl pomocí rozdvojeného klacíku pokličku a vhodil dovnitř hrst kávy. Vůně čerstvé kávy se brzy smísila s vůní masa a všem se začaly sbíhat sliny. Vůně zřejmě pronikly i do Evanlynina vědomí. Slabě se jí zachvěl nos a pak se rázem rozevřely polekané zelené oči. Na vteřinku či dvě v nich byl patrný poplach, jak se pokoušela vzpomínat, kde je. Potom spatřila Gilanův přátelský výraz a trochu se uklidnila.

„Něco tu moc pěkně voní,“ řekla. Gilan se na ni široce usmál.

„Možná by ses měla najíst a potom nám povědět, co se to v těchhle končinách vlastně děje.“ Pokynul Willovi, aby jí podal smaltovanou misku s jídlem. Byla to Willova vlastní miska, protože žádné nádobí navíc s sebou nevezli. Willovi zakručelo v žaludku, když si uvědomil, že bude muset na vlastní porci počkat, než dojí Evanlyn. Horác a Gilan se pochopitelně ihned obsloužili.

Evanlyn začala tu dobrotu dychtivě hltat. Bylo vidět, že se pořádně nenajedla už celé dny. Do jídla se s radostí pustili i Gilan a Horác. Od vzdálené skalní stěny, kde Horác svázal oba loupežníky usazené zády k sobě, se ozval prosebný hlas.

„Můžeme dostat něco k jídlu, pane?“ požádal Carney. Gilan pomalu ani neudělal přestávku mezi dvěma sousty a obdařil je pohrdavým pohledem.

„Jistěže ne,“ odpověděl a dál si pochutnával na své večeři.

Evanlyn si zřejmě uvědomila, že kromě loupežníků nejí ani Will. Podívala se na misku a lžíci, které jí dali, všimla si, že stejné věci používají i Gilan s Horácem, a nejspíš hned pochopila, jak to je.

„Ach,“ řekla s omluvným pohledem na Willa, „nechceš…?“ Podávala mu misku. Will byl v pokušení si misku od ní vzít, ale uvědomil si, že musela téměř umírat hlady. Navzdory té nabídce poznal, že Evanlyn doufá, že on odmítne. Usoudil, že je rozdíl mezi chutí nasytit žaludek, kterou měl on, a skutečným hladem, který měla ona. Zavrtěl hlavou a usmál se na ni.

„Jen jez,“ vybídl ji. „Já se najím potom.“

Byl trochu zklamaný, když nabídku nezopakovala, ale vrátila se k polykání vrchovatých lžic jídla a jen tu a tam ustala, aby si zhluboka lokla horké, čerstvě uvařené kávy. Jak jedla, vypadalo to, že se jí do tváří vrací trochu barvy. Když všechno snědla, podívala se žádostivě na kotlík, který ještě visel nad ohněm. Will se dovtípil, nabral ještě jednu pořádnou porci a Evanlyn se znovu pustila do jídla a ustávala, jen aby se občas nadechla. Když tentokrát misku vyprázdnila, stydlivě se usmála a vrátila ji Willovi.

„Děkuji,“ řekla prostě a Will rozpačitě kývl hlavou.

„Není zač,“ zamumlal a znovu naplnil misku sám pro sebe. „Řekl bych, žes byla dost vyhládlá.“

„To ano,“ souhlasila. „Myslím, že jsem se pořádně nenajedla asi tak týden.“

Gilan se pohodlněji uvelebil u malého ohně, který stále udržovali. „Proč ne?“ zeptal se. „Já bych myslel, že v těch opuštěných domech zůstala spousta jídla. Nemohla sis vzít něco z toho?“

Zavrtěla hlavou a v očích se jí objevil strach, který ji ovládal několik posledních týdnů. „Netroufla jsem si,“ řekla. „Nevěděla jsem, jestli v domech nebudou Morgarathovy hlídky, takže jsem se neodvážila vejít do žádného města. Našla jsem trochu zeleniny a kousek oschlého sýra v jedné z venkovských chalup, ale jinak skoro nic.“

„Myslím, že je načase, abys nám řekla, co víš o těch zdejších událostech,“ navrhl Gilan a dívka kývla na souhlas.

„Vlastně toho není moc. Jak jsem řekla, byla jsem tu… se svojí paní, na návštěvě… u přátel.“ Opět se v její řeči objevilo nepatrné zaváhání. Gilan si toho povšiml a malinko se zamračil.

„Předpokládám, že tvoje paní je nějaká vznešená dáma, že? Žena rytíře, nebo snad nějakého lorda?“

Evanlyn kývla. „Je to dcera… lorda a lady Caramornových z Greenfieldského léna,“ řekla rychle. Ale zas tu bylo to kratičké zaváhání. Gilan zamyšleně sešpulil rty.

„To jméno je mi povědomé,“ řekl. „Ale nemůžu říct, že ho znám.“

„Zkrátka a dobře byla tu na návštěvě u jedné dámy od dvora krále Swyddneda — u své dávné přítelkyně — když zaútočilo Morgarathovo vojsko.“

Gilan se znovu zamračil. „Jak to provedli?“ zajímalo ho. „Přes útesy a Trhlinu se projít nedá. Není možné dostat se s vojskem přes útesy, natož pak přes Trhlinu.“

Útesy se tyčily na protější straně Trhliny a tvořily hranici mezi Celtikou a Deštnými a temnými horami. Byly strmé, žulové, skoro šest set stop vysoké. Neexistovaly tam žádné průsmyky, žádné cesty nevedly vzhůru ani dolů — rozhodně ne cesty pro početné vojenské jednotky.

„Halt říká, že projít se dá úplně všude,“ ozval se Will. „Obzvlášť když ti nezáleží na tom, kolik ten pokus bude stát životů.“

„Narazili jsme na skupinku Celtiků, kteří prchali k jihu,“ vyprávěla dívka. „Řekli nám, jak to wargalové udělali. Použili lana a žebříky a slézali útesy v noci po malých skupinkách. Našli několik úzkých říms a použili navazované žebříky, aby se dostali přes Trhlinu. Vybrali si nejodlehlejší místo, které dokázali najít, a proto přišli nepozorovaně. Ve dne se ti, co už byli za Trhlinou, ukrývali ve skalách a úžlabinách a čekali, až přejdou ostatní. Wargalů nebylo zapotřebí velké množství. Král Swyddned neudržoval nijak velkou stálou armádu.“

Gilan nesouhlasně zabručel a zachytil Willův pohled.

„Ale to měl. Smlouva ho k tomu zavazovala. Pamatuješ, jak jsme mluvili o tom, že lidé jsou čím dál méně ostražití? Celtikové budou ve své zemi raději kopat, než aby ji bránili.“ Pokynul dívce, aby pokračovala.

„Wargalové obsadili celý kraj. Zaměřili se hlavně na doly. Horníky z nějakého důvodu nechali naživu. Všechny ostatní zabili.“

Gilan si zamyšleně mnul bradu. „Pordellath a Gwyntaleth jsou úplně opuštěné,“ řekl. „Neví se, kam ti lidé mohli odejít?“

„Spousta lidí z měst stačila uprchnout,“ odpověděla. „Všichni zamířili k jihu. Zdá se, že tím směrem je také ženou wargalové.“

„Řekl bych, že to dává smysl,“ poznamenal Gilan. „Když je uzavřou na jihu, o tom, co se tu stalo, se do Araluenu nedostane ani slovo.“

„Přesně to říkal kapitán z našeho doprovodu,“ přikývla Evanlyn. „Král Swyddned a většina vojska, které mu zbylo, se stáhli na jihozápadní pobřeží, aby se postavili na obranu. Přidal se k nim každý Celtik, kterému se podařilo před wargaly utéct.“

„A co vy?“ zajímal se Gilan.

„My jsme se snažili utéct zpátky k hranici, ale tam nás odřízl oddíl bojovníků,“ vyprávěla Evanlyn. „Naši muži je zdrželi a moje paní a já jsme prchly. Už jsme byly téměř zachráněné, ale její kůň klopýtl a chytili ji. Chtěla jsem se pro ni vrátit, ale volala na mě, ať uteču. Nemohla jsem… chtěla jsem jí pomoct, ale… já prostě…“

Znovu se jí začaly kutálet slzy po tvářích. Zdálo se, že to ani nevnímá, nepokoušela se je stírat, jen tiše hleděla do ohně a v duchu znovu prožívala tu hrůzu. Když potom promluvila, bylo její hlas stěží slyšet.

„Já jsem prchla a pak jsem se ohlédla, abych se podívala, co se stalo. Byli… oni byli… viděla jsem je…“ Hlas se jí zlomil. Gilan se předklonil a vzal ji za ruku.

„Nemysli na to,“ řekl konejšivě a ona se na něj s vděčností podívala. „Předpokládám, že potom… že… jsi utekla do hor.“

Několikrát přikývla, v myšlenkách ještě prožívala hrozné události, jichž byla svědkem. Will a Horác tiše seděli. Will se po očku podíval na kamaráda a vyměnili si pohled plný porozumění. Evanlyn měla velké štěstí, že se zachránila.

„Od té doby se skrývám,“ řekla dívka tiše. „Můj kůň asi před deseti dny zchroml, tak jsem ho pustila. Od té doby jsem na cestě zpátky na sever, v noci jdu a ve dne se skrývám.“ Ukázala na Barta a Carneyho, kteří na druhém konci prostranství seděli sešněrovaní jak dvě chycená kuřata. „Ty dva jsem viděla několikrát, a další jim podobné. Nešla jsem k nim. Nezdálo se mi, že bych jim mohla věřit.“

Carney se zatvářil ukřivděně. Bartovi bylo ještě pořád příliš mdlo od rány, kterou mu Horác zasadil plochou meče, takže o dění kolem sebe neprojevoval žádný zájem.

„Pak jsem vás dnes ráno zahlédla přes údolí a poznala jsem, že jste královští hraničáři — vlastně, dva z vás,“ opravila se. „Pomyslela jsem si jen: ‚Díky bohu‘.“

Gilan se na ni zamyšleně podíval a na chvilku se mu na čele udělala kolmá rýha. Evanlyn si toho nevšimla a pokračovala dál.

„Trvalo mi skoro celý den, než jsem vás dostihla. Není to daleko, kdyby měl člověk křídla, ale přes údolí žádná přímá cesta nevedla. Musela jsem ho celé obejít. Potom dolů a zase nahoru. Hrozně jsem se bála, že než se dostanu na druhou stranu, budete pryč. Ale naštěstí jste nebyli,“ dodala, celkem zbytečně.

Will seděl v předklonu, loket opřený o koleno, rukou si podpíral bradu a pokoušel se dát nějak dohromady vše, co jim řekla.

„Na co by Morgarath potřeboval horníky?“ uvažoval nahlas. „Doly nemá, to přece nedává smysl.“

„Třeba nějaké objevil,“ řekl Horác. „Třeba našel nahoře v Deštných a temných horách zlato a potřebuje nevolníky, aby ho pro něj dolovali.“

Gilan si soustředěně hryzal nehet na palci a přemýšlel o tom, co řekl Horác. „Mohlo by to tak být,“ souhlasil nakonec. „Zlato bude potřebovat, aby zaplatil Skandijcům. Možná že ho má, jen zbývá ho vytěžit.“

Evanlyn se při zmínce o mořských vlcích trochu napřímila.

„Skandijcům?“ zeptala se. „Oni se spojili s Morgarathem?“

Gilan kývl. „Něco spolu pečou,“ řekl jí. „Celé království je v pohotovosti. My jsme králi Swyddnedovi vezli poselství od krále Duncana.“

„Budete muset jet na jihozápad, abyste ho našli,“ řekla Evanlyn. Will si všiml, že sebou trochu trhla, když zaznělo jméno krále Duncana. „Ale já pochybuji, že se tamodtud pohne.“

Gilan však už vrtěl hlavou. „Myslím, že tohle je mnohem důležitější než doručit poselství Swyddnedovi. Jeho hlavním smyslem stejně bylo sdělit mu, že Morgarath se dal do pohybu. Myslím, že to už teď ví sám.“

Gilan vstal, protáhl se a zívl. Byla už úplná tma.

„Navrhuji pořádně se vyspat,“ prohlásil, „a ráno vyrazit zpátky na sever. Beru si první hlídku, tak si můžeš nechat moji pláštěnku, Evanlyn. Vypůjčím si Willovu, až mě bude střídat.“

„Děkuji,“ řekla Evanlyn prostě a všichni tři věděli, že děkuje za mnohem víc než jen za půjčení pláštěnky. Will a Horác se zvedli, aby uhasili oheň, a Gilan si vzal svůj dlouhý luk a zamířil k vyvýšené skále, odkud byl dobrý výhled na stezku procházející přes jejich tábořiště.

Když Will pomáhal Evanlyn upravit místo ke spaní, zaslechl znovu Carneyho prosebný hlas.

„Pane, prosím, nemohl byste na noc trochu uvolnit ty provazy? Hrozně dřou.“

A uslyšel jen Gilanovo lhostejné: „Jistěže ne,“ když Gilan šplhal nahoru na skálu, aby se ujal první hlídky.