Hořící most

Tři

Obloha ztěžkla temnými dešťovými mraky. Slunce někde nejspíš vycházelo, ale tady po něm nebylo ani stopy. Clonou mraků pronikal pouze mdlý, šedivý přísvit a pomalu a neochotně zaplňoval nebe.

Když měla skupinka jezdců mohutnou siluetu hradu Redmontu za sebou a dosáhla vrcholu posledního horského hřebene, nový den se konečně mrakům vzdal a spustil se studený jarní déšť. Byl drobný a jemný, ale vytrvalý. Nejprve po nepromokavých vlněných pláštěnkách jezdců jen stékal. Nakonec se ale začal do tkaniny vsakovat. Po nějakých dvaceti minutách seděli všichni tři shrbeni v sedle a snažili se udržet si co možná nejvíc tělesného tepla.

Jak se tak vlekli, nachýlení ke koňským šíjím, Gilan se ohlédl po svých dvou společnících. Zasmál se pro sebe a promluvil na Horáce. Ten jel kousek za ním vedle nákladního ponyho, jehož Gilan vedl.

„Tak co, Horáci?“ zeptal se. „Připadáš si s námi v tuhle chvíli dost dobrodružně?“

Horác si setřel dotěrný déšť z obličeje a zatvářil se žalostně.

„Míň než jsem čekal, pane,“ odpověděl. „Ale pořád je to lepší než pořadová cvičení.“

Gilan pokýval hlavou a usmál se.

„To si tedy umím představit,“ prohlásil. Potom přátelsky dodal: „Víš, není třeba, abys jel až vzadu. My hraničáři si nepotrpíme na nějaká společenská pravidla. Pojeď k nám.“

Gilan kolenem šťouchl svého Blaze, hnědák uhnul a vznikla mezera. Horác s radostí pobídl svého koně vpřed a zařadil se mezi hraničáře.

„Děkuji, pane,“ řekl vděčně. Gilan zdvihl jedno obočí a koukl na Willa.

„Je zdvořilý, že?“ uvažoval nahlas. „Nejspíš je dneska v bojové škole učí dobrým mravům. Pro člověka je příjemné slyšet, když mu v jednom kuse říkají ‚pane‘.“

Will se zasmál dobře míněnému vtipu. Pak mu úsměv ve tváři zvadl, protože Gilan zamyšleně pokračoval.

„Není to špatné, být u druhých v úctě a dozvídat se o tom. Možná bys mi taky mohl říkat ‚pane‘,“ prohodil. Nato odvrátil hlavu a předstíral, že prozkoumává stromy po straně cesty, aby Will neviděl, jak mu cukají koutky úst.

Willovi to dočista vyrazilo dech. Nemohl věřit svým uším.

„Pane?“ hlesl konečně. „Gilane, ty vážně chceš, abych ti říkal pane?“ Potom, když se na něj Gilan trochu zamračil, chvatně a naprosto zmateně dodal: „Chci jen říct, pane! Chcete, abych vám říkal pane… pane?“

Gilan zavrtěl hlavou. „Ne. Já nemyslím, že je dobré ‚pane-pane‘. Ani ‚pane Gilane‘. Myslím, že jeden pán by bylo přesně to pravé, ne?“

Will nedokázal vymyslet zdvořilý způsob, jak vyjádřit, co ho právě napadlo, a tak jen bezmocně rozhodil rukama. Gilan pokračoval.

„A nakonec nám to všem bude i pěkně připomínat, kdo téhle výpravě velí, že?“

Konečně se Willovi vrátil hlas. „Tedy, já myslím, že ano, Gil… totiž, pane.“ Vrtěl hlavou, tak nečekaný požadavek ho od přítele překvapil. Několik minut tiše jeli dál, pak Will zaslechl, jak Horác vedle něj vyprskl, protože už dál nedokázal smích udržet. Will se podíval na Horáce, potom se podezíravě otočil ke Gilanovi.

Mladý hraničář na něj hleděl s úsměvem od ucha k uchu. Potřásl hlavou a předstíral, že ho to mrzí.

„To byla jen legrace, Wille. Legrace.“

Willovi došlo, že je zase jednou pro smích a že Horác ho v tom nechal.

„To jsem po-cho-pil,“ odpověděl a uraženě odsekával slabiky, aby dal najevo své opovržení. Horác se už neudržel a hlasitě se rozchechtal. Tentokrát se Gilan připojil.

Celý den ujížděli k jihu a nakonec se utábořili u cesty do Celtiky na začátku pahorkatiny. Déšť počal někdy v polovině odpoledne zvolna polevovat, ale země byla všude kolem nich hodně nasáklá vodou.

Pod stromy s nejhustším listím pátrali po suchých spadaných větvích a postupně jich sebrali dost, aby vystačily na malý oheň. Gilan se k oběma učňům připojil a práci si spravedlivě rozdělili. Do jídla se pustili v přátelském, družném ovzduší.

Horác byl z vysokého hraničáře ale pořád trochu vedle. Willovi nakonec došlo, že tím, jak si z něj Gilan utahoval, se vlastně snažil zbavit Horáce ostychu, chtěl mu dát najevo, že k nim patří. Uvědomil si, že má díky tomu Haltova někdejšího učně ještě raději než předtím. Pomyslel si, že se má ještě hodně co učit o chování k lidem.

Věděl, že než bude vyučený, má před sebou přinejmenším další čtyři roky výcviku. Potom, jak se domníval, bude plnit tajná poslání, shromažďovat zprávy o nepřátelích království a možná dělat vůdce důležitým částem vojska jako Halt. Pomyšlení, že jednoho dne se bude muset spoléhat jen na svůj rozum a dovednosti, ho trochu děsilo. Will se cítil bezpečný ve společnosti zkušených hraničářů, jakými byli Halt a Gilan. Jejich znalosti a schopnosti jim propůjčovaly uklidňující nepřemožitelnost a Will si nebyl jistý, jestli bude vůbec kdy schopný se jim vyrovnat. Právě teď, přiznával si nevesele, o tom pochyboval.

Povzdechl si. Někdy se zdálo, že smyslem života je zmatek. Ani ne před rokem byl jen bezejmenný, neznámý sirotek v opatrovnictví na hradě Redmontu. Potom se začal učit hraničářským dovednostem, a když pomohl baronovi, siru Rodneymu a Haltovi porazit strašlivé obludy zvané kalkarové, hřál se na výsluní obdivu a chvály všech obyvatel Redmontského léna.

Pohlédl na Horáce, soupeře z dětských let, z něhož se stal dobrý kamarád, a zajímalo ho, jestli i Horác zažívá takové protichůdné pocity. Vzpomínka na společné dny v opatrovně mu připomněla i další kamarády — George, Jenny a Alyss. Ti byli teď v učení u svých vlastních odborných mistrů. Bylo mu líto, že se s nimi nestihl před cestou do Celtiky rozloučit. Především s Alyss. Nepohodlně se zavrtěl, když si na ni vzpomněl. Po tom večeru v hostinci ho Alyss políbila a on si ještě pořád pamatoval příjemný dotyk jejích rtů.

Ano, především s Alyss, pomyslel si.

Přes táborový oheň, s očima napůl přivřenýma, Willa pozoroval Gilan. Není lehké být Haltovým učněm, to věděl. Halt byl bezmála slavnou osobností a to bylo pro každého, kdo se u něj učil, těžké břemeno. Pomyslel si, že Will potřebuje trochu rozptýlit.

„Tak!“ prohlásil Gilan a zlehka vyskočil na nohy. „A teď učení!“

Will s Horácem se po sobě podívali.

„Učení?“ zničeně zaúpěl Will. Po celém dni v sedle toužil ze všeho nejvíc po své smotané přikrývce.

„Přesně tak,“ zvesela potvrdil Gilan. „I když plníme důležitý úkol, je mojí povinností vás dva vyučovat.“

Teď byl s údivem na řadě Horác. „I mě?“ ptal se. „Proč bych se já měl učit nějaké hraničářské dovednosti?“

Gilan zvedl svůj meč a pochvu ležící vedle sedla. Z jednoduchého koženého pouzdra vytáhl štíhlou blýskavou čepel. Když meč vytasil, slabě to zazvonilo a na čepeli zatančily odrazy plamínků ohně.

„Žádné hraničářské dovednosti, hochu. Bojové dovednosti. Je nad slunce jasné, že budeme hodně brzy potřebovat, aby byly co nejlepší. Připravuje se válka, vždyť víš.“ Kritickým pohledem si přeměřoval urostlého mládence před sebou. „Tak, teď se podíváme, jak to umíš s tím párátkem, co nosíš při sobě.“

„Tak dobře!“ souhlasil Horác, takovým vývojem událostí potěšený malinko víc. Trocha šermování mu nikdy nebyla proti mysli a navíc věděl, že mezi hraničářské dovednosti šerm nepatří. Sebejistě vytasil meč, postavil se před Gilana a hrot sklonil zdvořile k zemi. Gilan nejprve zabodl svůj meč do měkké půdy a natáhl ruku po meči Horácově.

„Můžu se prosím podívat?“ zeptal se. Horác kývl a podával meč Gilanovi, hruškou napřed.

Gilan meč potěžkal, pak ho zlehka vztyčil a cvičně s ním několikrát máchnul.

„Vidíš to, Wille? Přesně tohle má mít správný meč.“

Will se lhostejně podíval na meč. Nepřipadal mu kdovíjak zajímavý. Čepel měl jednoduchou a rovnou. Jilec tvořila kůže omotaná kolem ocelového dříku a záštita byla z pěkného kusu mosazi. Pokrčil rameny.

„Vypadá docela obyčejně,“ řekl trochu rozpačitě, protože se nechtěl nijak dotknout Horáce.

„Důležité není, jak vypadá,“ poučoval Gilan, „ale jak ho cítíš v ruce. Například tenhle. Je dobře vyvážený, takže s ním můžeš mávat celý den a zbytečně se neunavíš. Čepel je lehká, ale pevná. Viděl jsem dvakrát tak silné čepele, které přerazila v půli dobře mířená rána kyjem. A taky přepychové,“ dodal s úsměvem, „vykládané a zdobené rytím a drahokamy.“

„Sir Rodney říká, že drahokamy na jilci jsou jen zbytečná váha navíc,“ řekl Horác. Gilan souhlasně přikyvoval.

„A kromě toho mohou i někoho zlákat, aby na tebe zaútočil a okradl tě,“ prohlásil. Potom se zas vrátil ke svému záměru, podal meč zpět Horácovi a zvedl svůj.

„Nuže, Horáci, viděli jsme, že meč je dobrý. Podíváme se, co dovede jeho majitel.“

Horác váhal. Nebyl si jistý, co má Gilan v úmyslu.

„Pane?“ řekl nejistě. Gilan mu levou rukou naznačoval, ať jde k němu.

„Zaútoč na mě,“ vybízel ho vesele. „Švihni mě. Prašť do mě. Uraz mi hlavu.“

Horác pořád nerozhodně přešlapoval. Gilan vůbec nestál ve střehu. Místo toho držel meč ledabyle v pravé ruce hrotem dolů.

„No tak, Horáci,“ volal Gilan. „Nenech nás čekat celou noc. Ukaž nám, co umíš.“

Horác spustil meč hrotem k zemi.

„Ale vy víte, pane, že jsem cvičený bojovník,“ upozornil. Gilan o tom zapřemýšlel a kývl.

„Pravda,“ prohlásil. „Ale zatím se učíš ani ne rok. Já bych myslel, že mě nějak zvlášť neposekáš.“

Horác hledal pohledem podporu u Willa. Ten však jen pokrčil rameny. Předpokládal, že Gilan dobře ví, co dělá. Ale neznal ho moc dlouho a nikdy ani neviděl, že by tasil meč, natož aby s ním šermoval. Gilan potřásl hlavou a schválně se tvářil zoufale.

„Do toho, Horáci,“ vybízel. „Něco o šermování vím.“

Horác zdráhavě a vlažně zaútočil na Gilana. Zřejmě měl strach, že kdyby hraničářův střeh prorazil, nemá dost zkušeností na to, aby úder zadržel a nezpůsobil mu zranění. Gilan dokonce ani nezvedl meč, aby se bránil. Místo toho klidně uhnul stranou a Horácova čepel ho neškodně minula.

„Tak pojď!“ volal. „Jako kdyby to bylo doopravdy!“

Horác se zhluboka nadechl, široce se rozmáchl a plnou silou sekl po Gilanovi.

Je to jako báseň, pomyslel si Will. Jako tanec. Jako když voda stéká po hladkých skalách. Gilanův meč, zdánlivě ovládaný pouze prsty a zápěstím, švihl bleskovým obloukem, aby odrazil Horácův úder. Ocel zařinčela a Horác se udiveně zastavil. Po Gilanově krytu ho brněla paže až k lokti. Gilan se po něm podíval se zdviženým obočím.

„To je lepší,“ zhodnotil. „Zkus to znovu.“

A Horác to zkusil. Rubové seky, střechy, údery vedené celou paží.

Gilanův meč pokaždé s hlasitým třeskem úder kryl. Jak pokračovali, Horác útočil tvrději a rychleji. Na čele se mu perlil pot a košili měl úplně mokrou. Teď už si vůbec nedělal starost, aby Gilana nezranil. Volně střídal seky a řezy a pokoušel se prolomit tu neproniknutelnou obranu.

Když začal Horácovi docházet dech, přešel nakonec Gilan od krytů, tak účinných proti Horácovým nejsilnějším úderům, k něčemu jinému. Gilanův meč narazil do Horácova, potom se otočil malým kruhovým pohybem, takže Gilanova čepel byla navrchu. Pak čepel s třeskem sklouzla po čepeli a Horácův meč najednou mířil hrotem dolů. Když se hrot dotkl vlhké půdy, Gilan ho bleskurychle přišlápl k zemi.

„Dobrá, to stačí,“ prohlásil klidně. Oči ale stále upíral na Horáce. Chtěl mít jistotu, že chlapec pochopil, že lekce skončila. Gilan věděl, že v zápalu boje se poražený šermíř někdy může pokusit ještě o jeden sek — ve chvíli, kdy jeho protivník už považuje souboj za skončený.

A navíc se to stávalo až příliš často.

Teď viděl, že Horác pochopil. Zlehka od něj ustoupil vzad a rychle se přesunul mimo dosah jeho meče.

„Nebylo to špatné,“ řekl Gilan uznale. Horác dotčeně pustil meč na trávník.

„Že nebylo?“ vykřikl. „Bylo to strašné! Ještě nikdy jsem nechtěl…“ Zaváhal. Nějak mu nepřipadalo slušné přiznat, že poslední tři čtyři minuty se snažil Gilanovi useknout hlavu až u ramen. Nakonec si to rozmyslel a řekl: „Ani jednou se mi nepodařilo prolomit vaši obranu.“

„Nu,“ přiznával Gilan skromně, „já už jsem něco takového předtím dělal, víš?“

„Aha,“ vyhekl Horác. „Ale vy jste hraničář. Každý ví, že hraničáři meče nepoužívají.“

„Tenhle podle všeho ano,“ prohlásil Will a zazubil se. Horác mu k jeho radosti úsměv unaveně oplatil.

„To ti teda řeknu.“ S velkou úctou se obrátil ke Gilanovi. „Smím se zeptat, kde jste se naučil tak mistrovsky šermovat, pane? Nikdy jsem nic takového neviděl.“

Gilan potřásl hlavou. „Už jsi tu zas s tím ‚pane‘,“ vyčítal mu žertem. Potom odpověděl na otázku: „Můj šermířský mistr byl jeden starý pán. Seveřan jménem MacNeil.“

„MacNeil!“ vydechl ohromeně Horác. „Myslíte toho MacNeila? MacNeila z Bannocku?“

Gilan přikývl. „Přesně toho,“ odpověděl. „Ty jsi o něm tedy slyšel?“

Horác uctivě kýval. „Kdo by neslyšel o MacNeilovi?“

V tu chvíli se Will rozhodl do toho vložit. Už nemohl snést, že neví, o čem je řeč.

„Já tedy ne, například,“ prohlásil. „Ale uvařím čaj, když bude někdo ochotný mi o něm vyprávět.“