Hořící most

Dvacet tři

Willa hrozně bolela hlava. Duněly mu v ní nepřetržité, pravidelné údery a před pevně zavřenýma očima se mu míhaly blesky.

Přinutil se oči otevřít a zjistil, že se zblízka dívá na spodní okraj ovčí kazajky a zadní část vlněných kamaší pošitých kůží. Svět byl vzhůru nohama a Will pochopil, že ho někdo nese přes rameno. A ty údery způsobovaly mužovy nohy, protože běžel poklusem. Will si přál, aby muž raději šel.

Hlasitě zasténal a poklus se zastavil.

„Eraku!“ zavolal muž, který Willa nesl. „Probral se.“

Při těch slovech ho Skandijec postavil na zem. Will se pokusil udělat krok, ale kolena se mu podlomila a upadl na záda. Vůdce skupiny Erak se nad ním sklonil a prohlížel ho. Tlustý palec se dotkl očního víčka a Will cítil, jak mu doširoka rozevírá oko. Ten člověk nebyl surový. Ale nebyl ani nijak zvlášť šetrný. Will v něm nyní poznal Skandijce, který ho málem odhalil, když tajně naslouchal u jejich táborového ohně v údolí.

„Hmmm,“ bručel zamyšleně. „Nejspíš je trochu bez sebe. To byla dobrá trefa tim kamenem, Nordele,“ řekl uznale jednomu z ostatních. Skandijec, kterému to říkal, hotový obr s blonďatými vlasy pevně spletenými do dvou namaštěných copů, trčících vzhůru jako rohy, se potěšeně šklebil.

„To já už zamlada takhle lovil tuleně a tučňáky,“ prohlásil trochu samolibě.

Erak pustil Willovo víčko a odsunul se. Will teď ucítil na tváři jemnější dotyk, a když opět otevřel oči, zjistil, že se dívá na Evanlyn. Zlehka se dotýkala jeho čela, snažila se otřít suchou sraženou krev.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se, a on kývl, ale hned mu došlo, že to nebyl dobrý nápad.

„Ano,“ vypravil ze sebe a držel se, aby se nepozvracel. „Tebe taky dostali?“ zeptal se, celkem zbytečně, a ona přikývla. „A Horác?“ pokračoval tiše a Evanlyn mu položila prst na pusu.

„Utekl,“ zašeptala. „Viděla jsem ho, jak utíká, když se zřítil most.“

Will si oddechl úlevou. „Tak jsme to dokázali? Zničili jsme ho?“

Teď byla s kývnutím na řadě Evanlyn. Při vzpomínce na to, jak se most s rachotem řítil do hlubin Trhliny, se dokonce malinko usmála.

„Je zničený,“ řekla. „Úplně a nadobro.“

Erak zaslechl posledních několik slov. Potřásl hlavou a řekl jim: „A Morgarath vám za to rozhodně nepoděkuje.“ Když Will uslyšel jméno pána Deštných a temných hor, přejel mu mráz po zádech. Tady na plošině to jméno působilo nějak zlověstněji, nebezpečněji, prostě strašidelněji. Skandijec pohlédl na slunce.

„Uděláme si přestávku,“ rozhodl. „Tady náš přítelíček bude možná tak za hodinu moct chodit sám.“

Skandijci otevřeli své vaky a vytáhli jídlo a pití. Láhev vody a malý bochníček chleba hodili Willovi a Evanlyn a ti se oba hladově pustili do jídla. Evanlyn chtěla něco říct, ale Will jí naznačil, aby byla zticha. Chtěl slyšet, o čem si povídají Skandijci.

„Tak co uděláme teď?“ zeptal se ten, kterému říkali Nordel. Erak žvýkal kus sušené ryby, zalil ho hltem ostré kořalky, kterou nosil v kožené láhvi, a pokrčil rameny.

„Pro mě za mě můžeme odsud vypadnout, jak nejrychlejc to pude,“ řekl. „Přišli jsme jenom kvůli kořisti, a ta nebude skoro žádná, když je teď most v tahu.“

„Jestli to vzdáme, Morgarathovi se to líbit nebude,“ varoval malý, podsaditý člen skandijské skupinky. Erak jednoduše pokrčil rameny.

„Horaku, já tu nejsem kvůli tomu, abych Morgarathovi pomáhal dostat Araluen,“ odpověděl. „A ty taky ne. Bojujeme kvůli odměně, a když žádnou dostat nemůžeme, tak řikám, jdeme od toho.“

Horak sklopil oči k zemi a začal rýt v prachu u svých nohou. Když znovu promluvil, hlavu měl pořád skloněnou. „A co tyhle dva?“ zeptal se a Will zaslechl, jak se Evanlyn zprudka nadechla, když pochopila, že tím míní ji a Willa.

„Ty bereme s sebou,“ oznámil Erak. Tentokrát Horak zvedl hlavu od země, kde čmáral nesmyslné obrazce.

„A k čemu nám budou? Proč je radši prostě nenecháme wargalům?“ zeptal se a ostatní souhlasně zamumlali. Zřejmě to byla otázka, na kterou mysleli všichni. A jenom čekali, až s ní přijde někdo jiný.

„Já vám to řeknu,“ prohlásil Erak. „Já vám řeknu, k čemu nám budou. V první řadě to jsou rukojmí, ne?“

„Rukojmí!“ odfrkl čtvrtý člen skupiny, jediný, který zatím nepromluvil. Erak se k němu prudce otočil.

„Je to tak, Svengale,“ potvrdil. „Jsou to rukojmí. Hele, já mám za sebou víc nájezdů a víc výprav než vy všichni dohromady a mně se nelíbí, jak se tahle věc vyvíjí. Zdá se mi, že Morgarath až moc chytračí sám pro sebe. Všechny ty podstrčený falešný plány, kopání tajnejch tunelů, plánování nečekanejch útoků, kdy má Horth a jeho chlapi projít přes Trnovej les — to je všecko až moc zamotaný. A taková motanice neni dobrá cesta, když jdete proti někomu, jako jsou Aralueni.“

„Horth přece může klidně zaútočit z toho lesa,“ prohlásil tvrdohlavě Svengal. Erak potřásal hlavou.

„To může. Nebude ale vědět, že most je pryč, že jo? Bude čekat posilu, která nikdy nedorazí. Vsadim se, že Morgarath se nepřetrhne, aby mu to sdělil. Ví, že kdyby to Horth zjistil, šel by od toho. Dejte na moje slova, ta bitva může dopadnout všelijak. V tom je ta potíž s až moc chytrejma plánama! Stačí málo a všechno se může sesypat.“

Chvíli bylo ticho, ostatní Skandijci přemýšleli o jeho slovech. Dva souhlasně pokyvovali a Erak pokračoval.

„To vám povídám, hoši, mně se nelíbí, jak se tohle vyvíjí, a já řikám, že by pro nás bylo dobrý využít příležitost a dostat se přes bažiny k moři, kde kotví Horthovy lodě.“

„A proč nejít cestou, kterou jsme přišli?“ nechápal Svengal. Jejich vůdce však důrazně potřásl hlavou.

„A s Morgarathem v patách se znova pokoušet dostat přes ty útesy?“ zeptal se pochybovačně. „Díky, ale nemám zájem. Nepočítám, že by se k někomu, kdo zdrhá, choval moc laskavě. Půjdeme s ním až k průsmyku Tří stupňů a pak, až budeme venku, namíříme si to na východ k pobřeží.“ Odmlčel se, aby měli čas to pochopit. „A tyhle dva budeme mít jako rukojmí pro případ, že by se nás někdo z Araluenu pokusil zastavit,“ dodal.

„Vždyť jsou to děti!“ posměšně namítl Nordel. „Jakou cenu mají jako rukojmí?“

„Tys neviděl ten amulet? Dubovej list, co má ten kluk?“ zeptal se Erak a Willova ruka bezděčně vyjela k dubovému lístku, který měl zavěšený kolem krku.

„To je znak hraničářů,“ vysvětloval Erak. „Patří k nim. Třeba se u nich učí. A oni se o svý lidi starají.“

„A co ta holka?“ ptal se Svengal. „Ta od hraničářů není.“

„To je pravda,“ souhlasil Erak. „Je to jen holka. Ale já žádnou holku wargalům nedám. Sami jste viděli, jak vypadají. Jsou horší než zvířata, taková sebranka. Ne. Pude s náma.“

Opět bylo chvíli ticho, všichni zvažovali jeho slova. První promluvil Horak. „To je rozumný,“ souhlasil. Erak se podíval po ostatních a viděl, že Horak mluví za všechny. Skandijci byli válečníci a tvrdí muži. Nebyli ale úplně bezcitní.

„Dobře,“ prohlásil. „Tak pokračujeme v cestě.“

Vstal a přešel k Willovi a Evanlyn, ostatní Skandijci mezitím sklízeli po skromném jídle.

„Můžeš jít?“ zeptal se Erak Willa. „Nebo tě Nordel bude muset zase nést?“

Will zlostí zčervenal a hbitě vyskočil na nohy. Okamžitě toho zalitoval. Země se pod ním zahoupala a hlava se mu zatočila závratí. Zavrávoral a před pádem ho zachránila jen Evanlynina pohotová ruka na jeho paži. Byl však odhodlaný nedat před svými vězniteli najevo žádnou slabost. Ovládl se a vzdorovitě pohlédl na Eraka.

„Půjdu sám,“ vypravil ze sebe namáhavě. Velký Skandijec se na něj zkoumavě zadíval. V očích měl uznání.

„Jo,“ řekl nakonec. „Troufám si tvrdit, že jo.“