Hořící most

Šest

„Kde k čertu všichni jsou?“

Gilan zastavil Blaze a rozhlížel se po opuštěném hraničním postu. U cesty stál malý strážný domek, velký sotva na to, aby se v něm dva nebo tři muži ukryli před větrem. Dál vzadu byla trochu větší vojenská pevnůstka. Obvykle bývala na takhle malém, zastrčeném postu posádka čítající půl tuctu mužů, bydleli v pevnosti a střídali se ve strážnici u cesty.

Obě budovy byly, jako většina staveb v Celtice, postavené z našedlého vápence typického pro tuto oblast a podélně naštípaných plochých říčních balvanů. Střechy kryly tašky ze stejného materiálu. Will Celtiku skoro neznal. Všude, kde to šlo, se na topení používalo uhlí nebo rašelina. Veškeré stavební dříví, které bylo k dispozici, se spotřebovalo na výdřevu štol a chodeb celtických dolů na uhlí a železnou rudu.

S nepříjemným pocitem se Will pátravě rozhlížel po hustém vřesu, který pokrýval holé kopce, jako by čekal, že se z něj každým okamžikem vyhrne horda Celtiků. Kolem vládlo tísnivé a téměř naprosté ticho — nebylo slyšet žádný jiný zvuk než slabé kvílení větru v kopcích a ve vřesovištích.

„Třeba je právě doba střídání?“ nadhodil. Zaznělo to nepřirozeně hlasitě.

Gilan zavrtěl hlavou. „Je to hraniční post. Posádka by tu měla být pořád.“

Zhoupl se ze sedla a Willovi a Horácovi dal pokyn, aby zůstali na koních. Cuk vycítil Willův neklid a nervózně zahrabal kopyty. Will ho uklidňoval jemným popleskáváním po krku. Na dotyk ruky svého pána koník zareagoval stříháním ušima, jako kdyby svoji nervozitu chtěl popřít.

„Nemohl je zahnat nějaký útok?“ napadlo Horáce. Jeho úvahy se vždy ubíraly směrem k boji, což Will v případě učně bojové školy považoval jen za přirozené.

Gilan pokrčil rameny, strčil do dveří strážnice, a když se pootevřely, nahlédl dovnitř.

„Možná,“ připustil a prohlížel si vnitřek. „Ale nevypadá to, že by se tu bojovalo.“

Zamračeně se opřel o rám dveří. Budova strážnice měla jednu místnost, skromně vybavenou několika lavicemi a stolem. Nebylo tu nic, co by nějak naznačovalo, kam odešli její obyvatelé.

„Je to jen méně významný post,“ uvažoval nahlas. „Možná ho Celtikové prostě přestali obsazovat posádkou. Konec konců, mezi Araluenem a Celtikou je už víc než třicet let mír.“ Přesunul se ze dveří a palcem ukazoval za záda k pevnůstce.

„Třeba najdeme něco tam,“ řekl.

Oba chlapci sesedli z koní. Horác přivázal koně a nákladního ponyho k závoře, která sloužila k uzavření cesty. Will pustil Cukovy otěže jednoduše na zem. Hraničářský kůň byl vycvičený tak, aby se nikdy nezaběhl. Will vzal z koženého pouzdra za sedlem luk a navlékl si ho křížem přes ramena. Luk byl připravený ke střelbě, to byla u hraničářů naprostá samozřejmost. Horác si těch příprav všiml, takže trochu uvolnil meč v pochvě a vydal se za Gilanem k budově pevnůstky.

Malá kamenná stavba byla také opuštěná. Zde však byly alespoň známky toho, že obyvatelé odcházeli ve spěchu. Na stole leželo několik talířů s přischlými zbytky jídla a dvířka některých skříněk zůstala otevřená. Na podlaze ložnice se povalovaly kusy šatstva, jako by jejich majitelé před odchodem chvatně sbalili do uzlíku jen to nejnutnější. Na několika kavalcích chyběly přikrývky.

Gilan přejel ukazováčkem po kraji jídelního stolu. Ve vrstvě usazeného prachu po něm zůstala viditelná čára. Prozkoumal špičku prstu a stiskl rty.

„Už je to nějaký čas, co odešli,“ oznámil.

Horác právě nakukoval do malé komory se zásobami, která byla pod schody. Při zvuku hraničářova hlasu sebou trhl a uhodil se hlavou o nízký rám dveří.

„Jak to můžete vědět?“ zeptal se, spíš aby řečí zakryl vlastní rozpaky než ze skutečné zvědavosti. Gilan rychle přejel místnost očima.

„Celtikové jsou pořádkumilovní. Ten prach se tu musel usazovat od té doby, co odešli. Řekl bych, že tohle místo opustili tak před měsícem.“

„Možná je to tak, jak říkáš,“ řekl Will. Sestupoval po schodech z velitelské místnosti. „Třeba se rozhodli, že na tomhle postu už není nutné dál držet posádku.“

Gilan několikrát pokýval hlavou. Nevypadal však přesvědčeně.

„To ale nevysvětluje, proč odešli tak nakvap,“ podotkl. Máchl rukou kolem sebe. „Podívejte se na tohle všechno — jídlo na stole, otevřené skříňky, šaty poházené na podlaze. Když se zavírá post, jako je tenhle, lidi po sobě uklidí a vezmou si všechny svoje věci s sebou. Celtikové v první řadě. Jak jsem řekl, jsou velmi pořádkumilovní.“

Vedl chlapce opět ven a rozhlížel se po opuštěné krajině, jako by doufal, že objeví nějakou nápovědu k řešení téhle hádanky. Jenže nebylo vidět nic jiného než jejich koně, jak líně ukusují krátkou trávu, která rostla před pevnůstkou.

„Podle mapy je nejbližší vesnicí Pordellath,“ řekl. „Je to pro nás trochu zajížďka, ale možná tam zjistíme, co se tu děje.“

Do Pordellathu to byly jen tři míle. Vzhledem k hornatému rázu krajiny se cestička klikatila mezi kopci, takže ve vesničce se octli málem dřív, než ji vůbec spatřili. Už se připozdívalo a Willa i Horáce trápil ukrutný hlad. Na běžné polední jídlo nezastavili, nejprve kvůli tomu, že chtěli napřed dojet k hraničnímu postu, a potom proto, že spěchali do Pordellathu. Ve vesnici bývá hostinec, a tak oba hoši natěšeně přemýšleli o teplém jídle a studeném pití. V zajetí těchto představ je překvapilo, když Gilan přitáhl koni uzdu, jakmile se vesnice objevila na dohled, usazená kolem úbočí hory ani ne dvě stě kroků od nich.

„Co se to tam k čertu děje?“ divil se. „Podívejte se na to!“

Will s Horácem se dívali. Will za nic na světě nedokázal pochopit, co mladému hraničáři vadí.

„Já nic nevidím,“ přiznal se. Gilan se k němu otočil.

„No právě!“ přisvědčil důrazně. „Nic! Žádný kouř z komínů. Nikde ani noha. Je tu podle všeho stejně prázdno jako na tom hraničním postu!“

Pobídl Blaze koleny a hnědák se dal do cvalu po kamenité cestě. Will vyrazil za ním, Horácův kůň se přidal trochu se zpožděním. Roztaženi v řadě za sebou, za hlasitého klapotu kopyt vjeli do vesnice a nakonec zastavili na malém náměstí.

Pordellath nebyl nijak velký — jen krátká hlavní ulice, kterou sem vjeli, lemovaná po obou stranách domy a krámky a na konci se rozšiřující v náměstíčko. Tomu vévodila největší stavba, kterou bylo, podle celtického zvyku, sídlo riadaha. Riadah byl dědičnou hlavou vesnice — náčelníkem klanu, starostou a soudcem v jedné osobě. Měl neomezenou moc a bez odporu vládl vesničanům.

Pokud nějací byli, aby jim vládl. Dnes tu nebyl žádný riadah. Nebyli tu žádní vesničané. Jen slábnoucí ozvěna úderů koňských kopyt na náměstí vydlážděném kameny.

„Haló!“ zakřičel Gilan a jeho hlas se rozlehl úzkou hlavní ulicí, odrazil se od kamenných stavení a nesl se do okolních hor.

„Ó — ó — ó…“ zněla ozvěna Gilanova výkřiku, dokud se nevytratila. Koně sebou nervózně trhli. Willovi se moc nechtělo vypadat, jako že Gilana napomíná, ale nedělalo mu dobře, jakým způsobem upozorňuje na jejich přítomnost.

„Možná bys to neměl dělat,“ řekl nesměle. Gilan se po něm podíval, a když pochopil, co asi Willovi vadí, vrátilo se mu trochu jeho obvyklé dobré nálady.

„Proč myslíš?“ zeptal se.

„No,“ řekl Will a celý nesvůj se rozhlédl po opuštěném náměstí, „jestli někdo odvedl zdejší lidi pryč, tak možná nechceme, aby se vědělo, že jsme přijeli.“

Gilan pokrčil rameny. „Myslím, že na to už je trochu pozdě,“ řekl. „Přihrnuli jsme se sem jako královská kavalerie a ani jsme se nepokoušeli skrývat. Kdyby vesnici někdo sledoval, už by nás dávno viděl.“

„To asi ano,“ připustil Will nejistě.

Horác se mezitím s koněm přiblížil k jednomu z domů, nakláněl se v sedle a pokoušel se nahlédnout nízkými okny dovnitř. Gilan si jeho snahy povšiml.

„Porozhlédneme se,“ prohlásil a sesedl.

Horácovi se nijak zvlášť nechtělo následovat jeho příkladu.

„Co když tu řádí mor nebo něco takového?“ namítl.

„Mor?“ opáčil Gilan.

Horác nervózně polkl. „Ano. Totiž, já slyšel, že takové věci se před spoustou let stávaly. Celá města úplně vylidnil mor a prostě… tak nějak… všichni lidi na místě pomřeli.“ Za řeči se stáhl s koněm od stavení do středu náměstí. Will se k němu bezděčně přidal. V okamžiku, kdy Horác vyslovil svoji domněnku, Will už měl před očima obrázek, jak tam všichni tři leží mrtví na náměstí se zčernalými obličeji, vyplazenými jazyky a očima vytřeštěnýma v poslední smrtelné křeči.

„Takže ten mor by se tu mohl objevit jen tak, z ničeho nic?“ zeptal se Gilan klidně. Horác několikrát přikývl.

„Nikdo vážně neví, odkud se bere,“ potvrdil. „Slyšel jsem, že mor přináší noční vzduch. Nebo někdy západní vítr. Ale ať přijde jak chce, udeří tak rychle, že nikdo neuteče. Zkrátka tě na místě zabije.“

„Všechny muže, ženy i děti, co mu přijdou do cesty?“ rozvíjel tu myšlenku Gilan. Horác znovu prudce kýval hlavou.

„Všechny! Jsou úplně a dočista mrtví!“

Will cítil, jak mu z těch jejich řečí vysychá v ústech a svírá se mu hrdlo. Pokusil se polknout, ale jazyk měl jako struhadlo. Na chvilku propadl panice, jestli to není první příznak morové rány. Zrychlil se mu dech, až málem přeslechl Gilanovu další otázku.

„A pak prostě… se mrtvá těla rozpustí ve vzduchu?“ zeptal se mírně.

„Přesně tak!“ přitakal Horác, ale pak mu došlo, co hraničář řekl. Odmlčel se, rozhlédl se po pusté vesnici, ale nikde nebylo ani památky po lidech na místě skosených smrtí. Willovi se zároveň uvolnilo hrdlo a v puse přestal mít sucho.

„Aha,“ řekl Horác, když si uvědomil, že jeho vysvětlení postrádá logiku. „No tak je to třeba nějaký nový druh moru, který opravdu rozpouští těla ve vzduchu.“

Gilan naklonil hlavu na stranu a nevěřícně se na něj podíval.

„Nebo tu třeba zůstalo pár lidí, kteří moru odolali a všechny mrtvé pohřbili?“ nevzdával se Horác.

„A kde jsou ti lidi teď?“ zeptal se Gilan.

Horác pokrčil rameny.

„Třeba byli tak nešťastní, že už tu nemohli dál žít,“ prohlásil ve snaze udržet své vysvětlení ještě chvíli při životě.

Gilan zavrtěl hlavou. „Horáci, ať ty lidi odsud vyhnalo cokoli, mor to nebyl.“ Podíval se na rychle tmavnoucí oblohu. „Už je dost pozdě. Porozhlédneme se kolem a najdeme si místo k přenocování.“

„Tady?“ podivil se Will a hlas mu úzkostí přeskočil. „Ve vesnici?“

Gilan kývl. „Pokud ovšem nechcete tábořit venku v horách,“ řekl. „Tohle je dobré místo, kde se můžeme schovat, protože v noci tady obvykle pršívá. Já osobně bych raději strávil noc pod střechou — i pod opuštěnou.“

„Ale…“ začal namítat Will, jenže nedokázal najít žádný rozumný důvod proti.

„Vím určitě, že i tvůj kůň by radši trávil noc schovaný, než venku na dešti,“ mírně ho upozornil Gilan a to u Willa rozhodlo. Základní instinkt mu velel postarat se o Cuka a asi by nebylo moc hezké odsoudit ponyho k nepříjemné deštivé noci v horách jen proto, že jeho pán má nahnáno z několika prázdných domů. Will přikývl a zhoupl se ze sedla.