Hodina Byka

KAPITOLA VIII Tři vrstvy smrti

Plavidlo na dvou doutníkovitých plovácích klouzalo po mořské hladině. Dlouhý záliv Rovníkového oceánu nedostal zbytečně název Zrcadlové moře. Rozkládalo se v pásmu klidné atmosféry, blíž k pólu Zadní polokoule, a neznalo téměř bouře. Protože do něho neústily velké řeky, zachovaly si jeho vody prapůvodní čistotu, byly temné v hloubkách a oslnivě zářivé v rudých paprscích tormanského slunce.

Gen Atal nadšeně pozoroval hru barev za zádí a Tivisa Henako s Torem Likem se těšili z neobvykle čistého moře.

V trojúhelníkovém výběžku kajuty seděli u řídicích pák dva Tormanťané ve fialových uniformách, hleděli upřeně dopředu a jen zřídka si vyměňovali úryvkovité výkřiky.

Mířili ke strmé stěně sudovité hory, jejíž temně šedá kamenná masa byla prorostlá rozvětvenými žilami rudé horniny jako krvavými tepnami.

Trochu nalevo pod horou byl břeh obložen kamennými deskami. Za nábřežím se rýsovaly budovy, ustupující v nepořádku od moře. Opuštěné město Čendin-Tot stálo blízko chráněné obory, která byla na Jan-Jachu poslední.

Zde byla odedávna oblast „přívrženců přírody“, lidí, kteří nepřijali všeobecnou urbanizaci a přesídlili do zóny s nezdravým podnebím. Neúměrný vzrůst obyvatelstva na planetě přinutil Tormanťany zastavět i přírodní rezervace.

Přívrženci přírody zmizeli a splynuli s masou městských obyvatel. A přece nevelké území pralesa zůstalo zachováno před zhoubnou spotřebou šestnácti miliard Tormanťanů.

Byla to zřejmě náhoda. Katastrofální krize vypukla dřív, než mohla být vykácena poslední obora. Mnoho měst vymřelo, a ti, kdo žili v zónách s méně příjemným podnebím, nikdy už opuštěná místa znovu nezabydlili.

Břeh se přibližoval. Pozemšťané chtěli vystoupit na střechu kajuty, která nahrazovala můstek, ale průvodci se energicky vzepřeli. Mluvili velmi rychle, s přízvukem všech obyvatel Zadní polokoule, a polykali souhlásky.

Astronauti, zvyklí na zřetelnou výslovnost ze státních rozhlasových přenosů a z pomalé řeči hodnostářů, rozuměli svým spolucestujícím jen s obtížemi. Vyšlo najevo, že v Zrcadlovém moři žijí obrovské všežravé příšery, které dlouhými chapadly uchvacují s paluby a stahují do hlubin všechno živé. Je jich nesčíslné množství.

„Podivuhodná analogie s pozemskými moři,“ řekla Tivisa.

„Když lidé v době Rozděleného Světa vyhubili vorvaně, rozmnožili se velcí hlavonožci tak, že se proti nim musila vést skutečná válka. Vyhlazení kteréhokoli druhu vždycky pomalu narušovalo rovnováhu přírody, vytvářenou milióny roků. V důsledku výběrového zaměření zla, které dnes nazýváme Ahrimanovou Střelou, zanikaly rostliny i zvířata, a vždycky druhy nejkrásnější, nápadné, méně přizpůsobené novým životním podmínkám. Odolaly většinou druhy škodlivé, a někdy se množily tak fantastickou rychlostí, že doslova zaplavovaly ohromné rozlohy. Zákon o přežívání škodlivých forem tam, kde přírodu neodbornými zásahy mrzačil člověk, poznali Tormanťané z vlastní zkušenosti.“

„Jaká škoda, že v překrásném křišťálovém moři žije taková havěť! Chtěla bych se tu vykoupat, kdybych neměla skafandr,“ končila smutně Tivisa.

„Copak ty nepozoruješ všude na Tormansu jednu zvláštní zákonitost?“ zeptal se Tor Lik. „Na všech krásných místech, budovách i v lidech je vždycky něco špatného.“

„Milý Afi,“ oslovila Tivisa Tora přátelskou přezdívkou, jakou si na Zemi vymyslili pro astrofyziky, a rozčechrala mu trochu vlasy, „nejvyšší čas, aby ses vrátil na hvězdolet.

Nostalgie tě přepadá stále častěji…“

„Máš pravdu. Vstoupil jsem na tuhle zpustošenou planetu jako do uschlé zahrady, z níž nevede žádný východ!“

„Copak člověk tak změnil celou planetu?“ zeptal se Gen Atal a představil si na okamžik nevyčerpatelnou štědrost Země.

„Zdroje každé planety jsou omezené,“ odpověděl Tor.

„Nelze brát, aniž člověk dává.“

„Ano, viděli jsme mnoho smutných věcí,“ souhlasila Tivisa. „Vybitá zvěř i vyhubené velké ptactvo, vylovené ryby, jedlí měkkýši i vodní řasy. Všechno se snědlo v době katastrofálního Století Hladu. Krátkozraká honba za množstvím, lácí i masovostí výrobků otrávila řeky, jezera, moře.

Řeky vyschly po vykácení lesů a silném odpařování vodních nádrží. Jezera se postupně zanášela zvýšenou koncentrací soli. Pitná voda je skoro všude stejně drahá jako potraviny.

Stačí sotva pro zemědělství této ubohé planety. Na odsolení nemají dostatek energie. Výrazné polární čepičky zde nejsou, a tudíž ani zásoby sladkovodního ledu. A dobytkářství?

Viděli jste jejich skot? Biologicky jsou to stejné kozy, které kdysi zachránily biblickou civilizaci, ale zničily veškeré rostlinstvo na březích Středozemního moře.“

„Jestlipak vůbec chápou, co napáchali?“ zeptal se Gen Atal. „Mluvili jste s vědci v biologických ústavech?“

„Myslím, že chápou. Ale jejich biologie je zastaralá a redukuje se hlavně na selekci, praktickou anatomii, fyziologii a její lékařská odvětví. Nestačili dokonce ani prostudovat vlastní zvířenu, než vyhynula. To už je ztraceno navždy.“

„Navždy! Nějak příliš často zde slyším to slovo, pro člověka nesnesitelné,“ řekl Tor Lik a odmlčel se s pohledem upřeným na moře.

Průzračná voda vpředu se rozčeřila. Pozemšťané měli zpočátku dojem, že na povrch vypluly spletené řasy. Ale z neurčité hmoty se vynořila celá houšť svíjejících se chapadel modrozelené barvy. Vzpínala se až čtyři metry nad hladinu, kroutila se a mrskala do všech stran zploštělými rudými konci.

Loď učinila prudký obrat, setrvačnost vrhla astronauty na stěnu kabiny a levý doutník plováku se zvedl nad vodu.

Motory zahřměly a za zpěněnou hradbou příšera zmizela.

Oba Tormanťané se o něco tiše přeli. Kormidelník zřejmě zvítězil a rukou ukazoval někam stranou od břehu obloženého kamennými deskami.

„Nepřistaneme přímo u města,“ vysvětlil svým pasažérům druhý Tormanťan. „Kolem přístaviště je velká hloubka a mohli by nás napadnout limaji. Ještě nikdy se neobjevili tak blízko u města. Stranou je mělčina, kam se nedostanou; tam přistaneme. Ale budete muset udělat značnou okliku pěšky.“

„Z dálky strach nemáme,“ usmála se Tivisa.

„A nebojíme se ani téhle havěti,“ vpadl do hovoru Tor Lik. „Naši roboti je zaženou nebo zničí!“

„Proč zbytečně plýtvat bateriemi?“ namítla Tivisa.

„Gen sice přinesl čerstvé, ale máme před sebou dlouhou cestu.“

„Tivisa má pravdu. V hlavním městě tvrdili, že tu číhají různá nebezpečí. Kromě toho při útoku ve vodě spotřebujeme dvojnásobné množství energie.“

Tor Lik zvedl ruku k čelu na znamení, že se podrobuje.

Pod lodí vystupoval z hloubky svah mělčiny. Průvodci dovolili astronautům vstoupit na palubu. Těžký nehybný vzduch byl cítit kysličníkem dusnatým. Jako by ve zdejší přírodě převládaly neživotné chemické procesy. Ukázalo se, že podivuhodně rovné zelené dno tvoří zpevněné vrstvy jílu. Za zádi se táhnula ohromná klubka zvířených usazenin.

„Jak by ses tu mohla koupat, Tiviso?“ ukázal Gen Atal na dno. „Tady zapadneš až nad hlavu.“

Motory se rozehřměly, kolem zavířila kalná voda. Lodivod plnou silou vrhl plavidlo na pobřežní val z písku a drobných oblázků. Odtud se Pozemšťané po široké desce bez námahy dostali na břeh a převedli tam i své devíti nožky.

„Kdy se pro vás máme vrátit?“ zeptal se trhanou řečí kormidelník.

„Není třeba,“ řekl Tor a oba mořeplavci si viditelně oddechli.

„Zajdeme hlouběji na pevninu a přejdeme hřeben směrem k rovníku, abychom se dostali na rovinu Men- Zin,“ pokračoval astrofyzik a nahlížel do mapy. „Tam pro nás pošlou letadlo.“

„A prohlédneme si největší mrtvé město na Zadní polokouli,“

dodala Tivisa.

„Kin-Nan-Te!“ zvolal kormidelník a zmlkl.

Jeho druh do něho strčil, přitom se ukláněl astronautům a přál jim „neúchylnou cestu hada“.

Potom Tormanťané rozhoupali plavidlo, loď se odtrhla od mělčiny a zmizela v Zrcadlovém moři.

Pozemšťané, odkázáni teď sami na sebe, shodili šaty, sbalili je do pevných ranečků a připevnili k devítinožkám.

Nato se tři postavy v temně granátovém, malachitově zeleném a skořicově zlatém skafandru vydaly dlouhým neúnavným krokem podél břehu k oválnému prostranství u přístavu. Opuštěné město je přivítalo skličující jednotvárností, charakteristickou pro spěšné a ledabylé stavitelství v epoše populační exploze. Svědčily o tom domy, školy, bývalé zábavní místnosti i nemocnice. Zvláštní zvyk, hromadit ve stísněných čtvrtích objekty pro různé účely, odsuzoval děti, nemocné i staré lidi žít v deprimující nahuštěnosti a brzdil hlučnou dopravu v úzkých ulicích podobných kanálům. To všechno Tivisa i Tor pozorovali už v živých městech.

V nevzhledných souběžných řadách budov s jednotnými okenními otvory nebylo nic tajemného, co obvykle přitahuje návštěvníky opuštěných měst. Pozemšťané spěšně přecházeli jednotvárné ulice plné prachu. Pokřivené pahýly stromů stály bez hnutí v dusném vzduchu a rozpadaly se při prvním doteku. Tor nazdařbůh vešel do budovy, která ho zaujala barevně orámovaným vchodem. Prorezavělé pruhy železobetonových krytin sotva udržovaly stropy.

Tor se rozhodl zajít hlouběji do domu. Ladně oblé kontury interiéru se pronikavě lišily od bezútěšných pravoúhelníků většiny budov. Polokruhovitou halou, přeplněnou zbytky nábytku, vstoupil do kulatého sálu, který mu okamžitě připomněl Zemi. Když se rozhlédl, uviděl, že stěny jsou obloženy dlaždičkami z leštěného dunitu a pyroxenitu, hornin, vyvřelých z nejspodnějších vrstev zemské kůry.

Zřejmě i nejhlubší zóny tormanského povrchu měly stejné složení. Jako by chtěly zdůraznit shodný původ, prosvítaly rudě pod nánosem prachu dva válcovité vlysy. Tor v nich poznal hrubozrnný eklogit s velkými krystaly granátů.

„Tore, kdepak jsi?“ zavolala hlasitě Tivisa a vstoupila za ním.

„Pssst! Odejdi odtud, budova sotva drží pohromadě.“

„Copak jsi objevil zajímavého v té zaprášené místnosti?“

„Je obložena hlubinnými vyvřelinami, které úplně připomínají pozemské. Vnitřní skladba Tormansu je asi Zemi velice podobná. V důsledku toho má planeta skoro stejnou gravitaci i charakter geologických procesů.“

Za městem se prostírala holá rovina, která směrem k horám zvolna stoupala. Vzduch se tetelil horkem a v dálce se rozplývaly tmavé skvrny. Stereoteleskop ukázal, že jsou to první živé stromy.

Tři Pozemšťané vytrvale šlapali po serpentinovité cestě z uježděného štěrku. Půda se za celá staletí pod koly těžkých povozů natolik slehla, že cesta připomínala říční koryto.

Vtom se Gen Atal zastavil tak prudce, ze devítinožka, cupitající vedle, zvedla mračno prachu, když se krátkýma nožkama zaryla do země.

„Podívejte, jdeme po hřbitově!“ zvolal inženýr kosmické ochrany a ukazoval na nekonečné pole malých vyvýšenin.

Někde bylo vidět ještě zbytky ohrádek nebo cementových desek místo pomníků.

„Vás to udivuje, Gene?“ řekl Tor Lik. „Ostatně, přišel jste právě z Coamu. Kolem každého města se na desítky kilometrů rozkládají podobné hřbitovy z doby přelidnění planety, kdy kvůli nedostatku paliva se mrtvoly nemohly spalovat, a lidé se musili vrátit ke starověkému způsobu pohřbívání. Gigantické hřbitovy jsou jedním z nejvýmluvnějších svědectví hrozné fosforové katastrofy na zdejší planetě. Jestliže se Tormans prvkovým složením tolik podobá Zemi, pak i zde musily být zásoby fosforu vcelku malé. Tormanťané nejen že rozpustili fosfor v odpadech splavených do oceánu, odkud ho jejich ubohá energetika nebyla schopna vytěžit. Oni ho zadrželi v trilionech svých koster a zakopali na těchto vyschlých hřbitovech. Tím ho vyloučili z koloběhu planety a zapomněli přitom, že jakékoli procesy proti toku entropie se neobejdou bez fosforu.“

„Ano, je podivné, proč se nevzdali starodávného pochovávání tělesných pozůstatků?“

„Zřejmě bylo nad jejich síly dát událostem jiný směr,“ řekl Gen.

„Anihilace kvality kvantitou,“ řekla Tivisa. „V zelených džunglích byl tygr velkolepým zvířetem, nahánějícím až mystickou hrůzu. Ale představte si deset tisíc tygrů, vyhnaných třeba na takovouhle rovinu! Ať je taková masa sebenebezpečnější, je to jen stádo odsouzené k záhubě, tygr v ní neexistuje!“

Gen Atal si z neznámých důvodů povzdechl a nepronesl už ani slovo.

Řídký porost se rozprostíral na všechny strany a mizel za horizontem na úpatí horského pásma. Pozemšťané došli k prvním stromům. Tmavohnědé krátké kmeny zvedaly k olověnému nebi pravidelné trychtýřovité koruny, jejichž větve nesly veliké čokoládově zbarvené listy. Neobvyklá asymetrie zakrnělých kuželů, postavených základnami vzhůru, připomínala, že v okolí Zrcadlového moře panuje stálé bezvětří. Cestovatelům bylo horko, přestože provzdušování skafandrů pracovalo naplno. Vzduch, unikající záklopkami na patách, vířil při každém kroku malé stružky prachu.

Tormanský večer bez soumraku zastihl astronauty mezi stejnými stromy, ale s daleko silnějšími kmeny a korunami tak hustými, že se jednotlivé větve ztrácely v záplavě obrovských listů. Dlouhé stíny se kladly na suchou půdu.

Strnulá obora nejevila sebemenší známky života. Když však Pozemšťané ulehli k odpočinku poblíž stromu rostoucího u cesty, slétl se kolem rozsvícené lampy jakýsi poloprůhledný hmyz. Astronauti pro všechny případy zapojili vzdušné trysky na límcích svých skafandrů. Tivisa pomalu vtáhla vzduch rozšířeným chřípím a řekla:

„Sugesce je báječná věc. Patrony trysek jsou zásobeny pozemským vzduchem, a třeba vím, že je to jen atomární směs, absolutně bez chuti i vůně, cítím, že zdejším dusnem vane aromatický vítr severních jezer… Pracovala jsem tam před expedicí.“

„Zde musí každý ventilátor připadat člověku jako severní vítr, proti tomu vedru a prachu,“ zabručel Tor Lik, vytáhl chladicí polštářek a přilehl k boku svého robota.

Dvanáctihodinová tormanská noc trvala příliš dlouho, než aby astronauti mohli čekat do svítání. První se probudil Gen Atal, zmořený hrůzostrašnými sny. Zjevovaly se mu mihotavé gigantické stíny, neurčité postavy, jež se přikrádaly podél nakloněných kamenných hrází, rudé chuchvalce kouře v zejících propastech. Gen nějakou dobu ležel a snažil se analyzovat svá vidění, dokud nepochopil, že podvědomé instinkty ho upozorňují na hrozící nebezpečí, vzdálené sice, ale nesporné. Vstal, a v tu chvíli se probudila i Tivisa.

„Zdálo se mi něco ošklivého, zneklidňujícího. Zde na Tormansu cítím v noci zvláštní tíži, hlavně před rozbřeskem.“

„Hodina Býka, dvě hodiny po půlnoci,“ poznamenal Gen Atal. „Tak nazývali pravěcí lidé dobu krátce před svítáním, kdy prý panují démoni zla a smrti. Mongolové ze Střední Asie věřili, že vláda Býka končí, když koně před rozedněním uléhají na zem.“

„Na tom není nic divného,“ ozval se astrofyzik. „Je to docela zákonitý pocit, v němž je obsažena fyziologie organismu ještě z prvobytných dob a zvláštní stav atmosféry před svítáním.“

„Pro Afiho je všechno spojeno s kosmem!“ zasmála se Tivisa.

Genův rudozlatý robot se hnul kupředu. Vysoko zvednutá lampa na pružném stvolu osvětlovala cestu. Černé stíny divoce tančily v prohlubních a výmolech, jako v Atalových snech. Devítinožka na nerovné půdě poskakovala, a tma se hned těsně přibližovala, hned zas na chvíli ustupovala.

V návalech temnoty vždy na okamžik zaplály ojedinělé ohýnky hvězd. Napravo nemohoucně svítil měsíc Tormansu, a jeho bledý svit spoře ozařoval pravidelný vršek vzdálené hory. Aniž věděli jak, dosáhli cestovatelé průsmyku. A znovu měli před sebou holou pustinu… Začal sestup, stejně povlovný jako byl výstup. Vepředu se v řídnoucí tmě rýsovalo něco temného a zakrývalo celý, stěží viditelný horizont. Dole bylo slyšet slabý rovnoměrný šum.

Pozemšťané už přivykli ohromným vyschlým prostorám Jan-Jachu a neuvědomili si hned, že to bublá voda. Krátké svítání zhaslo robotovu lampu a vpravo vzadu zaplálo ponuré purpurové slunce. Stoupalo, jasnělo, a mezi horami se objevila kotlina. Kdesi pod svahem šuměla říčka a za ní, na nízkých kopcích, rostla houšť gigantických stromů.

I v astronautech, zvyklých na stopadesátimetrové pozemské eukalypty a sekvoje, se zatajil dech. Řady poměrně štíhlých kmenů, vysokých dvě stě padesát až tři sta metrů, vytvářely nahoře souvislý příkrov z větví a listí. Pozemšťané sestoupili k říčce. Očekávali průzračný horský potok běžící přes oblázky a štěrk, ale narazili na hlubokou, temnou, skoro nepozorovaně plynoucí vodu, přehrazenou kusem obrovitého stromu spadlého napříč. Šestice poutníků, tři lidé a tři roboti, přešli opatrně přes kluzkou hráz na měkký mechovitý porost. Devítinožky musily dělat skoky, aby v něm neuvízly krátkýma nožkama. Mech vystřídala opět suchá kamenitá: půda, pokrytá v lesním pásmu silnou vrstvou zetleného listí a větví. Pod nohama chodců se poloshnilý příkrov měnil v červenohnědý prach. Zřejmě celá staletí nikdo nevstoupil na tyto zvetšelé zbytky.

„Takhle tedy vypadaly tormanské lesy před příchodem našich hvězdoletů!“ řekla Tivisa tiše.

„Zajímalo by mě, kdo tu v těch dobách žil?“ položil otázku Gen Atal a zvířil temný prach, když nohou prohrábl zpuchřelou vrstvu listí a plodů. „Zde dole by se někdo stěží uživil!“

„V pozemských pralesích se všechno živé soustřeďovalo tam,“ ukázala Tivisa rukou ke zkřiveným větvím v nedohledné výšce.

Jako odpověď na její posunek se rozlehl lesním tichem vysoký svištivý skřek. Pozemšťané ztuhli překvapením.

Kdesi v dálce se ozvala odpověď připomínající hvizd rychloběžné diamantové pily.

Tor Lik vytáhl spěšně stereoteleskop a snažil se zahlédnout něco v hustém listí. Ale ve třísetmetrové výšce postřehl jenom nepatrný pohyb větví.

„Tak vida!“ vykřikl vesele Gen Atal. „Všechno za Zrcadlovým mořem přece jen nevymřelo! Všechno Tormanťané nesnědli!“

Působí-li faktor Ahrimanovy Střely, pak tam zbylo sotva něco kloudného,“ zašklebil se Tor Lik. „Ten skřek ve mně nevzbuzuje zrovna sympatické pocity.“

Astronauti dlouho stáli, poslouchali, a nastavili oko robotovy kamery na malou světelnost. Ale zdálo se, že obrovitý les v sobě neuchoval o nic víc života než zchátralé krabicovité domy ve městě Čendin-Tot.

Ještě dva další dny strávili astronauti v lese a prodírali se nánosy rostlinného prachu z kopce na kopec. Občas narazili v hustém porostu na malé průrvy, které jako sloupy oslnivého jasu vystupovaly vzhůru. Ve výšce bylo vidět olověně šedé nebe, orámované čokoládovými větvemi s hustým listím. Třetí den se zastavili na kraji menší mýtiny.

„Ztrácíme zbytečně čas,“ řekla Tivisa rozhodně. „Jestli se ve zdejší rezervaci, která je nesporně prastará, uchovalo pár podobných křiklounů, pak máme mizivou naději, že bychom je mohli uvidět, natož pozorovat. Mají před člověkem příliš velký strach.“

„Kromě tamtoho!“ zašeptal Gen a ukazoval rukou k protilehlé straně mýtiny.

Za sloupem světla se mezi stromy ukrylo zvíře o něco menší než medvěd. Bystré oči, podobné ptačím, pozorovaly nehnutě stojící astronauty beze strachu, jako by odhadovaly vlastní síly proti moci vetřelců.

Tivisa vytrhla narkotizační pistoli a poslala stříbrnou ampulku do boku zvířete. Vyrazilo krátký hluboký řev, poskočilo, a když dostalo druhou ampuli do zadní nohy, zmizelo. Gen Atal se vrhl za ním. Tivisa zkrotila jeho zápal, když mu řekla, že preparát účinkuje na velké plazy během dvou minut. Jestliže má ovšem zvíře hlouběji uloženou nervovou strukturu, trvá to i déle.

Stopa vyrytá ve zpuchřelém nánosu vedla k úpatí obrovitého stromu, který vynikal i mezi okolními giganty. Zvíře omámené silným narkotikem, naletělo prudce na kmen a svalilo se naznak. Nesnesitelný mrtvolný pach donutil astronauty, aby si nasadili nosní filtry. Teprve pak mohli přistoupit těsně k neznámému živočichu. Měl kůži černou jako tormanská noc, bez chlupů, celou pokrytou šupinami.

Velké oči, teď vytřeštěné a skelnaté, hovořily o nočním způsobu života. Dva páry zahnutých tlap byly tak blízko u sebe, že vzbuzovaly dojem, jako by oba vycházely z jednoho místa na trupu. Pod těžkou hranatou hlavou byl vidět další pár končetin, dlouhých a svalnatých, se srpovitě zakřivenými drápy. Široká tlama bez pysků byla otevřená a odhalovala dvojitou řadu kuželovitých otupených zubů.

Buď účinek narkotika, nebo náraz na strom způsobil, že příšera vyzvrátila páchnoucí obsah svého žaludku.

Tor Lik chytil Tivisu prudce za ruku a ukázal na polostrávenou lidskou lebku vyvrženou s ostatními úlomky kostí. Oba výzkumníci sebou trhli při výkřiku Gena Atala:

„Buďte opatrnější, přichází k sobě!“

Zadní tlapa zacukala jednou, podruhé… — To není možné! přemýšlela Tivisa. — Paralyzátor účinkuje nejméně hodinu. — Rozhlédla se a uskočila před pohledem několika párů očí, stejně velkých a rudých, jaké měla uspaná nestvůra. Hleděly na ni upřeně z temnoty. Jedno ze zvířat, polozakryté ztrouchnivělou vrstvou, plížilo se svíjivě k omámenému živočichu.

„Tore, rychleji!“ zašeptala Tivisa.

Ochranné pole robota odmrštilo drzého netvora a jeho řev zanikl v neproniknutelné stěně.

Tor Lik postavil devítinožku na druhou stranu a Tivisa se začala obírat anestezovaným zvířetem. Gen Atal vytáhl ze svého robota přístroj podobný Tivisině paralyzující pistoli a nasadil na něj okrouhlé pouzdro s ozubeným čepem uprostřed. Astrofyzik zatím pomáhal Tivise. Převrátili společně trup obludy a pořizovali elektronogramy.

Gen Atal nastavil pistoli na maximální úder a vystřelil vzhůru podél stromu, u kterého stáli. Pouzdro dokonale přilnulo k vidlici dvou mohutných větví ve výšce víc než tři sta metrů. Na dálku řízený motor spustil na tenounkém lanku záchytnou karabinku. Gen k ní připevnil propletené popruhy, spojil je dvěma přezkami, a provizorní výtah byl hotov.

Za několik minut se Tivisa vyhoupla do závratné výšky, tažená motorem ukrytým v pouzdře. Pomocí vlastní pistole zatloukla do kmene několik skob s kroužkem pro zabezpečovací lanko a závěs robotů. Poslední se vznesl do větví Gen Atal a jeho devítinožka. Sotva se vypnulo ochranné pole obludy číhající za stromy se vrhly ke zvířeti, které se dosud neprobralo. Chřupot kostí a táhlé vytí nepřipouštěly pochyby o osudu Jednoho z posledních velkých živočichů, kteří obývali planetu předtím, než ji zpustošil člověk.

Štíhlý kmen, pevný jako ocelové péro, se slabě pohupoval při práci zvedacího motoru.

Tivisu příhoda rozveselila. Po chůzi zaprášenými rovinami a městy se zase poprvé ocitla v opojné výšce. Tenký kmen zesiloval pocit nebezpečí, a situace, v níž se dívka mohla spoléhat jen na sílu vlastního těla i mozku, ji velice vábila…

Gen Atal se vysoukal ještě výš. Z neproniknutelné spleti listí se ozval jeho vítězoslavný křik:

„Tak přece existuje!“

„Co existuje?“ zeptal se Tor Lik.

„Vzdušné proudění, stabilní vítr!“

„Samozřejmě! Jestli jsme jen proto lezli do téhle výšky, mohli jste se mě zeptat už dřív.“

„A jak se ti podařilo bez přístrojů zjistit vzdušné proudění?“

„Všimli jste si zvýšené vlhkosti v korunách?“

„Ano, samozřejmě! Teď je všechno jasné! To tedy vysvětluje ohromnou výšku stromů! Snaží se dosáhnout stálého vzdušného proudu, který vane nad horami a přináší vláhu ze závětrné strany… Výborně zařízeno! Vystupte sem ke mně, zapneme robota a začneme sestrojovat kluzák.“

„Kluzák?“

„No ovšem. Pamatoval jsem na to, abychom se mohli přepravovat přes průsmyky, řeky nebo mořské zálivy.“

Jednolitý zelenohnědý příkrov byl asi o sto metrů níž než věžovitá koruna stromu, který si astronauti vyhlédli.

Směrem k rovníku a osovému poledníku přetínaly lesní porost strmé svahy šedofialových hor. Za nimi protékala kdysi veliká řeka úrodnou rovinou Men-Zin, a bylo tam i jedno z nejstarších měst na planetě, Kin-Nan-Te. Pozemšťané se chtěli do něho dostat, a odtud pak přivolat letadlo.

Gen s Torem začali rozbalovat ohromné dílce nejjemnější průsvitné tkaniny a napínali ji na rámy z vláken, která na vzduchu okamžitě tvrdla.

Tivisa plnila informační cívky novými pozorováními.

Když vyšlo slunce, sestoupili astronauti níže, ukryli se v listí a čekali, až zesílí větrné proudy. Z velkých, hákovitě zahnutých listů vycházela opojná vůně, z níž cestovatelům vysýchalo v krku.

„Bude líp, když si nasadíme masky,“ radila Tivisa.

Muži ji poslechli a dýchání se zlepšilo. Tor Lik přitisknutý ke kmeni se kochal pohledem na Tivisu. Uvelebila se v rozsoše větve protáhlé jako obří dlaň a za mírného pohupování klidně pracovala v třísetmetrové výšce, jako by celý svůj krátký život prožila na stromech.

Gen Atal rozdal trubičky s potravou a zamyslil se.

Nemohu zapomenout na lebku ze žaludku té obludy,“

řekl najednou. „Že by to byli lidožrouti?“

„Je to možné,“ odpověděla Tivisa. „Spíš se ale živí mrtvolami. Vzpomeňte si na dvě zvláštnosti, které si vzájemně odporují. Rozměrem se zvířata podobají velkým dravcům, ale jejich zuby, i když mohutné, jsou krátké a tupé. Jsou to patrně největší suchozemští živočichové na Tormausu, kteří se uchovali proto, že změnili druh potravy.

Došlo k tomu asi v době katastrofy ve Století Hladu, kdy o mrtvoly nebyla nouze, jestli dokonce sami lidé s nimi nesoupeřili v pojídání stejné stravy.“

„Říkáte strašné věci, Tiviso,“ řekl zachmuřený Gen Atal.

„Příroda si pomáhá ze slepých uliček nejnelítostnějšími cestami. Kanibalismus přestává být zakázanou věcí při nízkém rozvoji emocí a intelektu, kdy neodbytná žádost hladového těla zatemňuje city a paralyzuje vůli.“

Tor Lik natáhl unavené nohy.

„Jestli tu byl někde sežrán člověk, rozhodně nemůže být krajina liduprázdná.“

„Tuponosí dravci dovedou proběhnout velké vzdálenosti.

A pak zapomněls, co nám nedávno říkali v Biologickém institutu?“

,O potulných lidech i celých osadách, ukrytých v odlehlých oblastech?“ rozpomněl se Tor Lik. „Možná že to je ono nebezpečí, na které nás upozorňovali.“

„Ale mohli myslet i limaje, nebo tyhle zde“ ukázala Tivisa dolů a mrštila tam prázdnou tubu.

V odpověď se ozval ohlušující řev.

„Přece jen je strašné, že nás nevarovali,“ řekl Tor Lik.

„Nebo sami nic nevědí?“

„Tomu lze těžko uvěřit!“ odporovala Tivisa. „Ale je to opravdu hrozné. Třeba v rezervacích už dávno nikdo nebyl?“

„To je docela možné, protože zdejší lidi příroda nepřitahuje,“

odpověděl Tor. „Tady z ní zůstaly jen zlomky, které byly zachovány z čistě utilitaristických důvodů bez hloubky a vnitřního zanícení, bez složitých vzájemných vztahů. Jaký tu může být zájem o přírodu!“

„Jak můžeš tak mluvit?“ divil se Gen. „Navštívili jste jistě desítky rezervací — copak vás nic nezaujalo, nic nenadchlo, třeba svou neobvyklostí?“

„Ukázali nám patnáct chráněných obor,“ řekla Tivisa.

„Tím spíš. Všude jste jistě něco našli. I lidi, potomky těch, kdo pečlivě opatrovali přírodu na různých místech planety?“

„Gene, pochopte, že „všechny rezervace na Tormansu jsou nové výsadby na místě zničených lesů a stepí. Není v nich nic starobylého, stejně jako u nemnohých druhů zvířat v zoologických zahradách. Ta zvířata zdegenerovala a znovu byla vrácena k domněle divokému způsobu života uprostřed pravidelných řad rostlinstva. Ale neviděli jsme ani jeden opravdu veliký strom!“

„Pak tedy jsme všichni tři poprvé na ostrůvku pravěké tormanské přírody! Ale už bych tu nerad zůstával déle.

Tři dny úplně stačí.“

„Úplně, Gene! Nemáme na co čekat. Možná že se sem ještě vrátíme vrtulníkem, abychom vypátrali neznámé pisklouny,“ řekla Tivisa.

V listí slabě zašelestil vítr. Pozemšťané rychle smontovali druhý kosočtvercový kluzák z tkaniny, která téměř nic nevážila, a přidělali mu turbínová pouzdra s úhlednými vrtulemi. Energie v nich bylo všehovšudy na dvě tři minuty, které postačily pro v start. Gen s dvěma roboty tvořili posádku jednoho kosočtverce. Tivisa, Tor a třetí devítinožka zaujali místa na konstrukci druhého kluzáku. Vrtule se roztočily, průzračné kosočtverce jeden za druhým sklouzly z vrcholku stromu a pluly pomalu nad kobercem slitých korun směrem k horám. Gen Atal vydechl úlevou. Dokud se točily vrtule, dostihly kluzáky okraj lesa, a uchváceny stoupajícím vzdušným vírem, doletěly ke druhému horskému valu. Kolmé, temně fialové stěny vysokých náhorních plošin se nedaly při slabých vzdušných proudech překonat.

Gen Atal řídil kluzák do širokého průchodu mezi sráznými skalami.

K údivu astronautů přistály kosočtverce mezi kopci utvrdlé hlíny, vedle dobré cesty, jen málo poškozené sutí a výmoly.

Tor Lik chtěl složit svůj kluzák, ale Gen máchl rukou:

„Náboje v turbinkách jsou vybity, vlákna ztvrdla a nedají se ohnout, zbytečná přítěž.“

Astrofyzik s lítostí pohlédl na velký kosočtverec, rozprostřený na svahu kopce.

Výstup po rozpálené soutěsce trval několik hodin. Pozemšťané se zastavili k odpočinku ve stínu strmého svahu.

Po cestě můžeme jít i v noci,“ řekl Tor Lik a začal nafukovat jemný polštářek.

„Rád bych, abychom došli k průsmyku ještě za světla,“

namítl líně Gen Atal. „Podíváme se, jak to vypadá za horami.

Jestli se tam zachovala lepší cesta, pojedeme na robotech.“

„Báječný nápad,“ souhlasil Tor Lik. „Kdo by se rád nesvezl na devítinožce! Tivisa už ve škole vynikala mimořádnou obratností v tomhle druhu sportu… Kde vlastně je?“ vyskočil astrofyzik.

„Při cestování po Tormansu každého z nás často přepadají zbytečné obavy,“ řekl Gen Atal klidně. „Ale Tivisa, podívej se na ni,“ ukázal rukou na vysokou skálu ze střídavých vrstev pískovce a měkkého bělavého jílu. Útes vystupoval příkře vzhůru, byl plný trhlin a urvaných balvanů a připomínal trosky gigantického schodiště. Tivisa na strmé stěně skákala z výběžku na výběžek a její drobná postavička zářila v paprscích rudého slunce.

Tor s Genem jí posunky ukazovali, aby šla do stínu, ale Tivisa je energicky zvala k sobě.

Tor Lik vstal a lítostivě pohlédl na svou měkkou podušku.

Když však při úpatí útesu viděli úlomky velkých černých hladkých kostí, byla ochablost mužů rázem ta tam.

Tivisa stála na výběžku, kde odvalený balvan odkrýval kostry velikých zvířat. Opodál vyčnívala z pískovce napůl zničená lebka dalšího živočicha. Tlustý výčnělek, něco mezi rohem a klem, trčel ze stěny, jako by ještě hrozil nepřátelům.

Trojice Pozemšťanů pozorovala kostry. Jejich barva i zachovalost svědčily o tom, že zvířata uhynula ve vodních nádržích. Celý útes byl pokryt kostmi. To dokazovalo, že tu kdysi bohatě kypěl život.

Tivisa a Tor viděli několik skeletů vykopaných zvířat v muzeu biologického centra. Ale tamější kolekce neobrážely skutečnou historii života na Tormansu a nedaly se vůbec porovnat s velkolepým obrazem minulosti v muzeích na Zemi.

Pozemský člověk mohl vidět vlastní kořeny na rodné planetě a ocenit cestu velkolepého vzestupu od prvotní živé buňky až k myslícímu životu, milióny věků utrpení, nekonečného zrodu i smrti živé hmoty.

Půdní vrstvy Tormansu uchovaly svědectví o historickém vývoji života do úrovně zvířat se značně nižším intelektem, než měli pozemští psi, koně, sloni, nemluvě o kytovcích.

Zde paleontologie dokazovala, že člověk byl pouze cizí vetřelec, a zachovala důkazy o jeho zločinném zničení původního života na planetě. Nic nepomohlo, že zakrýval svůj původ příchodem odkudsi z Bílých Hvězd.

Rozsáhlé stepi Zadní polokoule, nyní prašné a pusté, měly kdysi stejně bohatý život jako nedozírné roviny vysoké vlnící se trávy s miliónovými stády savců a hejny ptáků, zničené kdysi v Americe i v Africe.

„Tiviso, co je s tebou?“ zeptal se Tor.

„Zamyslila jsem se! Přines přístroje, uděláme craniogramy,“

Tivisa přimhouřila šikmé oči, unavené od prudkého světla.

Trojice poutníků a tři věrné devítinožky vytrvale překonávaly stoupající terén a nořily se do stínu temně fialových srázu hlavního masívu.

Sluneční paprsky už klouzaly paralelně s povrchem náhorní plošiny, když se soutěska rozšířila. Horizont začal klesat. Vzadu zůstala široká proláklii1a s pralesem, vpředu, směrem k rovníku, se prostíral kamenný chaos různobarevných hornin, vymletých ještě před vysycháním planety.

Hřebeny, zubaté okraje, pravidelné kužely i stupňovité pyramidy, průsmyky jako tržné rány, stěny s pravidelnými sloupovitými útvary, suť i vyschlá koryta, to všechno se mísilo v pestrém labyrintu se skvrnami hustých stínu, hned temně modrých, hned zas fialově černých.

V dálce, v zamlženém oparu, ozářeném zapadajícím purpurovým sluncem, vyrovnávaly se nakupeniny a nepozorovaně přecházely v pouštní step roviny Men-Zin. Prašnou clonou nad obzorem slabě probleskovala voda. Purpurová mlha se tam proměňovala v rozervanou hradbu modrých obláčku, ležících nízko nad stepí.

Zde bylo chladněji a Pozemšťané se dali z kopce do běhu.

Serpentinovitá cesta byla místy přehrazena sesutými kameny. Poutnici běželi celé hodiny a vedle nich, o nic pozadu, spěchaly tři devítinožky. V nižších polohách ležela zóna písků, navátých v dávných dobách větrem na úbočí předhoří. Písečné závěje přetínaly cestu v ohybech jako ostré hřebeny.

Tivisa těžko dýchala, také na Toru a Genovi byla patrná únava. Astrofyzik se znenadání zastavil.

„Proč vlastně běžíme? A k tomu takovým tempem!

K vodě na horizontu máme ještě daleko, a právě se stmívá. Přece jsme nestanovili přesně dobu, kdy přijdeme do Kin-Nan-Te.“

Tivisa se rozesmála a nabrala dech.

„Ano, proč? Zřejmě nás podvědomě žene touha být co nejdál od nepříjemných lesů a jejích obyvatel. Vyhlašuji odpočinek!“

Vertikální pruhy selenitových krystalů přetínaly strž kopce, pod nímž se astronauti utábořili. Kvůli bezpečnosti rozestavili kolem tábora devítinožky. Ochranné pole sice nezapojili, ale z neviditelných paprsků vytvořili bariéru, spojenou s automatickým ochranným relé.

„Pro případ, že se i tady vyskytují požírači lebek,“

usmál se Gen Atal, když seřizoval paprskovou hradbu.

Tor Lik zkusil navázat spojení s hvězdoletem prostřednictvím odraženého paprsku, ale bezúspěšně. Výkonnost robotů nestačila vytvořit vlastní vlnovou trasu, a bez ní vyžadovalo dálkové spojení znalost atmosférických podmínek.

… Tivisu probudil tichý šelest a dívka si hned neuvědomila, že to ševelí vítr, který před svítáním vál z prostorné roviny Men-Zin. Ostnaté keře kolem se podobaly zasmušile skloněným trpaslíkům s pocuchanými vlasy, sahajícími až k písku. Zachvívali se a žalostně pokyvovali hlavami.

Tivisu zachvátil na okamžik stesk, ale hned zase zmizel.

Sama přesně nevěděla, jestli to způsobil vítr, stálý průvodce člověka na Zemi, zde tak dlouho postrádaný, anebo smutné rostlinstvo tormanské pustiny.

Vydali se na další pouť. Cesta se zlepšila. Roboti zatáhli krátké ostré tlapky a nahradili je hřídelíky s měkkými příchytkami vespod, vysunuli stupátka pro nohy a ve středu kovového pláště vztyčili vysokou páku, jež sloužila jezdci k řízení i jako opora. Nadšenci jezdili bez páky, ale vyžadovalo to okamžitou reakci a vyvinutý cit pro rovnováhu.

Pak se ovšem obyčejná jízda stávala sportem. Tivisa ve svém temně granátovém skafandru s růžovými ozdobami, s vlající hřívou černých vlasů, půvabně a obratně balancovala na stupátkách a řítila se pustým krajem. Gen Atal ji okouzleně pozoroval a div neudělal přemet, když jeho devítinožka před zatáčkou přibrzdila.

Dívka udala tak prudké tempo, že za dvě hodiny už všichni sestoupili do širokého říčního údolí. Kdysi tu tekla mohutná řeka. Když po vykácení lesů byla zbavena nepostradatelného vodního přepadu, změnil se její tok s mnoha přehradami v řadu jezer, jejichž odpařování bylo tím větší, čím méně vody v nich zbývalo a čím sušší se stávalo podnebí.

Zakrátko se jen podél nejhlubších míst bývalého koryta táhla ojedinělá jezírka s hustým solným roztokem.

Rudé písky tvrdé jako beton pokrývaly okraje údolí. Blíž k vodě růžověly, byly stále světlejší, a kolem jezer přecházel zrak z oslnivé hry světelných paprsků v pásech tyrkysových, ametystových a nafialovělých krystalů. Stejné krystaly pokrývaly prosolené zbytky mrtvých stromů, trčících v dusném vedru tu a tam z mělké namodralé vody nad nehybnou hladinou jezírek.

Pozemšťané ztratili určitý čas objížděním rozbředlého bahna a přeťali koryto v místech, kde bývalý přítok vyhloubil ve vysoké hrázi úžlabinu, která jim ulehčila výstup na stometrový svah. Smysl pro orientaci ani zde astronauty nezklamal. Sotva se vyšplhali na břeh, uviděli ohromné město. Rozkládalo se pouhých pár kilometrů od řeky. Jen vysoký břeh a nezvyklá refrakce rozžhaveného vzduchu nad slanými jezery zabránily poutníkům, aby největší město Zadní polokoule viděli už z hor. I zdálky zpozorovali, že stará část je daleko zachovalejší než oblasti vystavěné později.

Věže, podobné archaickým pagodám na Zemi vypínaly se hrdě nad rozvalinami okrajových částí starobylé metropole.

Osmihranné mnohaposchoďové věže, směrem vzhůru maličko zúžené, byly ozdobeny nádhernými ornamenty, výčnělky i balkóny a zářily pestrým obložením, v němž se opakovaly motivy pokřivených tváří mezi svíjejícími se hady, nebo stylizovaných roset z diskovitých tormanských květů. Jiné pagody se zdály opásány jemně ozubenými hřebínky z černého kovu, vystřídanými pruhy šedých kovových desek nebo mřížkami s křížovou řezbou.

Věže čněly do výše na sloupech s arkádami. Kdysi je obklopovaly parky a bazény, teď ze všeho zbyly jen ztrouchnivělé kmeny a jámy s keramickým obkladem.

Letiště u Kin-Nan-Te leželo z rovníkové strany. Pozemští cestovatelé musili jít přes celé město, ale bylo jim to jen vhod., Starobylé město stálo za prohlídku, i kdyby měli obětovat jeden den navíc. Obtížně se prodírali rozvalinami staveb z posledního údobí Kin-Nan-Te. Bouře či zemětřesení, jichž zůstalo ušetřeno město Čendin-Tot na břehu Zrcadlového moře, zničily zde naspěch vystavěné domy a změnily je v beztvaré haldy kamení, desek a trámů. Jen gigantické železné potrubí starobylého vodovodu, opřené o spirálové pružiny ze železných hadů, přímo a neúchylně přetínalo chaos trosek. Stejně majestátně vyhlížela kolosální brána mezi Starým a Novým městem. Měla osm průchodů.

Těžké portály s černými stříškami spočívaly na čtyřhranných sloupech vysokých asi patnáct metrů. Astronauti prošli hlavním vchodem a jako by vstoupili do jiného světa. Vládla tu stejně neblahá monumentální architektura jako v zahradách Coamu, jenže daleko okázalejší. Každá z ohromných budov měla hlásat malost člověka, aby se cítil bezcennou, lehce zaměnitelnou částečkou společenského mechanismu, v němž plnil svůj úkol bez uvažování a bez nároku na pochopení.

Známky rozkladu se projevovaly ještě zřetelněji v ústřední části města při pohledu na vyschlé rybníky, kanály, zetlelé stromy v parcích nebo vysoko klenuté oblouky mostů, které se bez užitku skláněly nad prázdnými řečišti.

Pravidelné kroky astronautů i lehký cupot devítinožek, jež znovu vysunuly své drsné tlapky, rozléhaly se hlučně po kamenných deskách ulic a náměstí.

Široká schodiště vedla k vysokým budovám uprostřed sloupoví s dosud zachovalými jasnými barvami. Strmé střechy se pyšně nakláněly, dveřní otvory v podobě velkých klíčových dírek vypadaly, jako by skrývaly něco zakázaného. Sloupy místo obvyklých hlavic končily propletenými konsolemi, jejich podstavce představovaly buď spoutané lidi, drcené nesnesitelnou tíhou, nebo klubko šupinatých hadů.

Poutníci minuli hlouček vysokých domů a ocitli se před obrovitou, zřejmě velice starou věží. Část z jejích dvanácti říms se zřítila, takže bylo vidět vnitřní strukturu složitých načernalých průchodů a chodeb za tlustými zchátralými zdmi. Pozemšťany ovanulo cosi tajemného, zmocnila se jich podivná předtucha. Přispívaly k tomu patrně dvě zlověstně vyhlížející sochy z hrubého kovu, jež střežily přístup k věži.

„Je to zde i nepříjemně cítit,“ přerušila Tivisa tíživé ticho.

Přisedla do dřepu a začala prohlížet vystouplé skvrny na desce. „Krev! Úplně čerstvá krev!“

Tajemné mlčení starověkého města začalo být výhrůžné.

Kdo mohl zanechat krvavé stopy na dlažbě náměstí?

Zvířata, nebo lidé?

Náhle k nim odkudsi z dálky dolehly nepochopitelné zvuky. Astronautům připadaly jako lidské výkřiky vycházející z oken věže.

Poslušni stejného impulsu, snažili se proniknout dovnitř, ale nepodařilo se jim to ani na krok. Zborcené vnitřní stropy zatarasily spodní část budovy, nikde nebyla ani skulinka. Pozemšťané se vrátili na náměstí a naslouchali.

Nářek byl ještě zřetelnější.

Zvuky se ozývaly z různých stran, zanikaly, a znovu sílily.

Konečně směrem od brány, kterou trojice vstoupila do města, byly slyšet pronikavé lidské hlasy. Tivisa měla dojem, že rozeznává jednotlivá slova v jazyce Jan-Jachu.

„Vidíte, město, jak se zdá, má obyvatele!“ zvolala radostně, ale její slova přerušil tak zoufalý nářek, že sebou všichni trhli. Křik slábl, až konečně zanikl ve směsici šumu a volání mnoha lidi.

Tivisa se bezmocně ohlédla. Tor Lik chtěl už už vyrazit kupředu, odkud slyšeli výkřiky, ale pak si to rozmyslil a vrátil se ke svým přátelům. Gen Atal neztrácel čas a vysunul zářič ochranného pole devítinožky. Hlasy se přibližovaly současně ze dvou stran. Byly to jediné dva východy z náměstí do přilehlých ulic.

K věži přiléhala zeď ze šedého kamene s úzkým vchodem mezi dvěma sloupy, ukončenými železnými hady.

Gen Atal navrhl, aby se tam společně ukryli.

Na horní ploše schodiště se objevila tlupa lidí. Pozemšťany nikdo nezpozoroval, ale oni si mohli hlouček prohlédnout.

Byli to mladí lidé, patřící zřejmě k vrstvě KŽI, otrhaní a špinaví, s tupými obličeji narkomanů. Mezi nimi se jako duchem nepřítomné zmítaly nepořádně oblečené ženy s rozcuchanými vlasy.

Mladí hromotluci vpředu vlekli dvojici ztýraných lidí, muže a ženu, nahé, plné bláta, potu a krve. Dlouhé ženiny vlasy skrývaly její tvář, schýlenou k hrudi.

Směrem od brány zaburácel nadšený řev. Nová tlupa zuřivých křiklounů vtrhla na náměstí, kde se patrně odbývaly schůze.

Tivisa pohlédla na Tora s němou otázkou. Položil prst na ústa a pokrčil rameny.

Z druhé tlupy vystoupil po pás obnažený muž, vlasy na hlavě měl svázány do uzlu. Zvedl pravou ruku a něco vykřikl.

Ze schodiště mu odpověděl smích. Ženy zaječely, Jedna překřikovala druhou. Astronauti hned nepochopili strašný smysl toho, co slyšeli.

„Chytili jsme dva! S jedním jsme skoncovali na místě.

Dalšího jsme dotáhli k bráně. Tam taky zdechnul, to bude sousto pro…“ Neznámému slovu cestovatelé nerozuměli.

„A my jsme chytili taky dva, ze stejné výpravy! Máme ženskou! Je pěkná! Měkčí a tlustší než ty naše. Dát?“

„Dát!“ zařval polonahý s uzlem.

Zajatkyni zkroutili ruce, že se shrbila bolesti. Pak ji jeden z mladíků prudkým kopnutím srazil ze schodů a žena se svalila k sochám. Polonahý přiběhl k omráčené oběti a přivlekl ji za vlasy na hromadu písku u věže. Tu se zajatý muž vytrhl svým trýznitelům, ale byl zachycen jiným příslušníkem tlupy, pod jehož rozepjatou halenou bylo vidět vytetovaného letícího ptáka. Bez sebe zuřivostí, muž divoce zaječel, chytil tetovaného za uši a oba se začali koulet ze schodů. Pokaždé když se zajatec ocitl nahoře, udeřil hlavou svého mučitele o stupeň schodiště. Tetovaný zůstal bez hnutí ležet u podstavce sloupu. Tlupa s řevem seběhla dolů.

Muž stačil doběhnout k polonahému, jenž vlekl ženu. Surovec ho zkušeným úderem srazil, ale nezastavil. Zajatec chytil vítěze za nohy, zakousl se mu vší silou do kotníku a povalil ho na zem.

Už ale přispěchali členové tlupy svému vůdci na pomoc, odtrhli ztýraného muže a položili ho tváří k zemi na dlaždice před sochami. Polonahý vyskočil a rozšklebil široká ústa s řídkými zuby. V jeho vyceněném úsměšku nebyl hněv, jen jízlivá vítězosláva, opojení nad poraženým nepřítelem.

Gen Atal se odpoutal od stěny, ale než stačil udělat další krok, polonahý vytrhl z opasku kinžál, ozubený jako harpuna, a vrazil ho až po rukojeť do zajatcových zad.

Tři Pozemšťané, nešťastní, že nezasáhli včas, vyběhli na náměstí. Stovka hrdel vyrazila divoký řev, ale když tlupa postřehla neobvyklý zjev cizinců, zarazila se a ztichla.

Tivisa se sklonila nad smrtelně zraněným a prohlížela kinžál. Čepel byla pokryta pružnými ocelovými plátky a připomínala šišku jehličnatého stromu s dlouhými šupinami.

Podobná zbraň se dala vytáhnout jen s vnitřnostmi.

Dívka se okamžitě rozhodla. Uklidnila muže sugescí, stiskla dva body na jeho šíji a mučedníkův život skončil.

Žena nebyla schopna postavit se na nohy. Doplazila se k astronautům a prosebně k nim vztáhla ruku. Polonahý vůdce k ní přiskočil, ale udělal přemet a narazil hlavou o dláždění, až to zadunělo. Tor Lik, který ho srazil vzdušnou vlnou z nenabité narkotizační pistole, vrhl se k ženě, aby jí pomohl vstát. Odkudsi z tlupy vyletěl další těžký nůž, zaryl se ženě mezi lopatky a na místě ji usmrti1. Jiný kinžál narazil na Torův skafandr a odlétl stranou, třetí zasvištěl Tivise kolem obličeje. Gen Atal jako vždy pamatoval na techniku a zapojil ochranné pole svého robota, jemuž naštěstí včas přikázal, aby ho následoval.

Za neutuchajícího řevu rozběsněné tlupy a zvonění nožů odrážených od neviditelné hradby ukryli se Pozemšťané v průchodu ve stěně. Útočníci hned nepochopili, že mají co činit s nepřekonatelnou silou. Ustoupili na náměstí a začali se radit. Když se astronauti rozhlédli, poznali, že jsou v bývalém parku, obehnaném masívními zdmi. Hromady ztrouchnivělých kmenů ležely mezi kamennými sloupy s nápisy, deskami a sochami. Byl to staletý hřbitov z doby, kdy lidé pochovávali své mrtvé ve městech kolem výstavných kostelů. Hřbitovní zeď by nápor útočníků nezadržela, proto Gen Atal vybral místo pro zřízení ochranného pole nedaleko od vchodu. Postavil dva roboty do protilehlých rohů čtverce, který vymezil čtyřmi sloupky z temně modré keramiky. Hranice zakázané zóny se tak stala pro útočníky ještě názornější. Po několika marných pokusech se v nich vytvoří podmíněný reflex, a pak bude občas možné vypnout pole. Stav baterií inženýra kosmické ochrany velmi znepokojoval. Nepočítali s podobnými událostmi a spotřebovali velké množství energie na rychlou jízdu…

Tor Lik vztyčil na devítinožce periskop, sloužící zároveň jako anténa. Nadešla hodina, kdy Temný Plamen vytvoří v horních vrstvách atmosféry odrazové „zrcadlo“ nad městem Kin-Nan- Te. Astronauti požádají o letadlo, a zároveň se mohou poradit o vzniklé situaci.

Spojovací indikátor modře zazářil. Pro úsporu energie se astronauti rozhodli vést rozhovor bez obrazu, s vypnutými roboty.

Otřesená Tivisa bloudila mezi hroby a nemohla se uklidnit. Stále si vyčítala, že přišli zajatcům na pomoc pozdě.

Tor Lik přistoupil k dívce a chtěl ji obejmout, ale ona před ním uhnula a poodstoupila.

„Kdo jsou ti tvorové? Podobají se lidem, a přece to lidi nejsou. Co tu dělají?“ zeptala se zmučeně.

„Tohle je určitě ono nebezpečí, o němž v náznacích hovořili tormanští činitelé,“ řekl Gen s přesvědčením. „Zřejmě se stydí přiznat, že na planetě Jan-Jach existují takové druhy… společností se to nazvat nedá… takové zločinecké bandy, jakoby obživlé z pozemských dob Temna, s nimiž sebepřísnější zákony ani krutost fialových nic nesvedou.“

„Musím s nimi mluvit! Gene, vypněte pole!“ Tivisa zamířila k průchodu ve zdi.

Sotva se objevila, tlupa na náměstí spustila křik. Tivisa zvedla ruku na znamení, že chce mluvit. Ze dvou stran k ní přistoupili oba pohlaváři, polonahý a tetovaný, v doprovodu svých družek. Ženy si byly navzájem podobné jako sestry a při chůzi vrtěly hubenými hýžděmi.

„Kdo jste?“ zeptala se Tivisa v jazyce Jan-Jach.

„A kdo jste vy?“ opáčil tetovaný. Hovořil primitivním nářečím s nezřetelnou výslovností, polykal souhlásky a na konci vět zpěvavě zvyšoval hlas.

„Vaši hosté ze Země!“ Čtveřice se rozchechtala a prsty ukazovala na Tivisu.

Smích zachvátil celou tlupu.

„Čemu se smějete?“

„Naši hosté!“ zařičel polonahý s důrazem na prvním slově. „Brzy budeš naší…,“ a udělal posunek, který nepřipouštěl pochyby o Tivisině osudu.

Pozemšťanka nepřišla do rozpaků, ani se nepohnula a řekla:

„Copak nechápete, že se nenávratně řítíte do propasti, že zloba, kterou v sobě hromadíte, se nakonec obrátí proti vám samým?“

Jedna z žen, vzteklá a naježená jako rozdrážděná kočka, přistoupila znenadání k Tivise.

„My se mstíme, mstíme, mstíme!“ zakřičela.

„Komu?“

„Všem! Jim! Těm, kdo umírají jako němá hovada, i těm, kdo dělají pacholky vládcům, aby si vyškemrali život!“

„Kdo to je pacholek?“

„Hnusný otrok, který své otroctví ještě zdůvodňuje, ten, kdo druhé klame, ale sám se před vládci plazí po břiše, kdo zrazuje a zabíjí potají. Ach, jak je nenávidím!“

„Kdo ale ublížil vám? Vám osobně?“ Ženina tvář se zkřivila.

,Ó! Ty čistá, krásná, vševědoucí! Zabte ji, zabte všechny!

Co stojíte, zbabělci!“ zaječela.

— Psychopatka, usoudila Tivisa. Pohlédla do tváří lidí před sebou a zhrozila se, když v nich nenašla ani stopu nějaké myšlenky. Z jejich očí zírala jen divoká zatemněnost a tupý duch zakrnělého dítěte.

Tivisa ustoupila do vrat právě včas. Gen Atal pozorně sledoval průběh rozhovoru s rukou na tlačítku. Zapojil ochranu a odmrštění pronásledovatelé se váleli po dláždění starobylého náměstí.

Dívka ukryla tvář v dlani, jako vždycky ve chvílích zklamání a neúspěchu.

„Co ještě můžeš dělat, Tivi?“ oslovil ji Tor intimní přezdívkou, kterou pro ni vymyslil už v době společných Herkulových činů.

„Kdyby tu místo mě byla Fai Rodis!“ odpověděla Tivisa trpce.

„Bojím se, že by s nimi také nic nepořídila. Snad by využila svou sílu k masové hypnóze… Pak by je zastavila, ale co dál? My jsme je taky zastavili, ale nezabijeme je laserovým paprskem jen proto, abychom zachránili své drahocenné životy!“

„Samozřejmě že ne.“ Tivisa zmlkla a zaposlouchala se do hluku, který k nim doléhal z náměstí přes hřbitovní zeď.

„Možná že potřebují narkotika. Vzpomeňte si, jak se jejich spotřeba ve starověku rozšířila, zvláště potom, kdy je chemický průmysl začal vyrábět levněji než alkohol a tabák?“

„Nepochybuji, že používají omamných drog. Stačí vidět, jak se pohybují. Ale nejpodstatnější je, že přestali být lidmi. Člověka vychovala společnost, ne stádo. A tlupa je stádo…,“ dodala Tivisa. „Přece jen lituji, že s námi není Fai.“

„Co nám brání, abychom ji sem pozvali?“ zeptal se Tor.

„Afi, copak ses nedovtípil, že Rodis musela zůstat jako rukojmí v paláci vládců?“ řekl Gen Atal. „A zůstane tam, dokud se všichni nevrátíme na Temný Plamen.“ Podívejte, přelezli zeď!“ zvolala Tivisa.

Oblehatelům došlo, že ochranné pole kryje pouze vchod, a začali se škrábat přes hradbu. Zakrátko už řvoucí houf běžel po hřbitově. Mačkali se a strkali jeden přes druhého v uličkách mezi pomníky a sochami. U modrých smaltovaných sloupů byli odmrštěni zpátky. Dva roboti v rozích byli spolehliví. Gen Atal nařídil, ochranné pole na minimální napětí, takže bylo propustné pro světlo a silné zbraně, ale ty útočníci neměli.

Hluboký signál hvězdoletu, podobný vzdálenému hřměni, přinesl astronautům nesmírnou úlevu. Místo temně modrého světla zazářilo na robotu žluté. Temný Plamen žádal spojení. Tor Lik vypnul pole u vrat, kde byl na stráži Gen, a třetí devítinožka začala vysílat.

Grif Rift se zeptal:

„Jak dlouho vystačíte s kruhovou ochranou?“

„Všechno závisí na tom, jak často budou útočit, odpověděl Tor.

„Počítejte s nejhorším.“

„Pak vydržíme nejdéle osm hodin.“

Grif Rift zkoumal mapu Tormansu.

„Náš diskolet uletí sedm tisíc kilometrů k vám za pět hodin. Raketa by tam byla za hodinu. Ale při nedostatečných znalostech povrchu planety nemůžeme ji zaměřit s patřičnou přesností. Nemohli byste se probít za město?“

„To nejde. Bojím se, že by se to bez obětí neobešlo.“

„Máte pravdu, Tore. Pak nemá cenu posílat ani diskolet.

Ať se s nimi vypořádají Tormanťané sami. Jejich letadlům netrvá cesta do Kin-Nan-Te také víc než pět šest hodin. Hned zavolám Rodis. Zapínám televideofon i paměťový stroj. Dejte mi videokanál pro snímkování, a držte se!“

Tor Lik spěšně předal obraz a vypnul spojení. Byl nejvyšší čas. Gen Atal signalizoval nebezpečí a třetí robot zaštítil vchod ochranným polem.

Čas plynul a tlupa dál tvrdošíjně a tupě běsnila u hranic vymezených čtyřmi modrými sloupy. Gen si vyčítal, že nevzal z hvězdoletu baterie ovlivňující psychiku, jakých se užívalo, když na člověka zaútočilo zvíře. Rozehnaly by zdivočelé Tormanťany, protože by v nich vzbudily pocit panického zvířecího strachu. Podobné zařízení potřebovali teď astronauti jako nikdy předtím, ale nezbývalo jim nic než čekat. Mohli tlupu zničit, podobná myšlenka však nemohla Pozemšťany ani napadnout.

Tu dobu v zahradách Coamu vysvětlovala Fai Rodis inženýru Taelovi situaci a prosila ho, aby okamžitě poslal letadlo na záchranu ohrožené trojice.

„Pro nedostatek pohonných hmot rozhoduje o letech jenom Rada Čtyř.“

„Tak informujte okamžitě Radu, nebo ještě lépe, samotného vládce.“ Tael nerozhodně stál.

„Chápete přece, že máme málo času!“ zvolala Rodis udiveně. „Proč otálíte?“

„Pro mě je velmi těžké podat zprávu vládci,“ řekl chraptivě Tael. „Rychlejší bude, když vy sama…“

„Proč jste to neřekl hned!“ a Fai pospíšila do pokojů předsedy Rady Čtyř.

Čojo Čagas naštěstí ten den nikam neodjel. Za půl hodiny uvedli Fai do zelené komnaty, která se stala už trvalým místem pro její schůzky s vládcem Tormansu.

„Něco podobného jsem předvídal,“ řekl Čojo Čagas, když pohlédl na snímek pořízený hvězdoletem. „Proto příslušní činitelé přemlouvali vaše výzkumníky, aby cestu neriskovali.“

„Ale nevysvětlili jim, o jaké nebezpečí se jedná!“

„Správce každé oblasti se stydí, či správněji, bojí mluvit o těch nelidských tvorech. Nazývají je, rouhači obou blah’.“

„Obou blah?“

„Samozřejmě. Dlouhého života i lehké smrti. Odřekli se jednoho i druhého, a proto musí být zničeni. Stát nemůže trpět podobnou svévoli. Ale oni se skrývají v opuštěných a odlehlých městech. Boj s nimi ztěžuje nedokonalá doprava, a tak zůstávají hanbou pro správce každého pásma.“

„Ztrácíme trestuhodně čas,“ řekla Rodis. „Každá promeškaná minuta může způsobit záhubu našich druhů. Mají sice spolehlivou ochranu, ale baterie nejsou nevyčerpatelné.“

Úzké neproniknutelné oči Čojo Čagase upřeně pozorovaly Rodis.

„Vaše devítinožky mají vražednou sílu. Vzpomínám si, jak rozmetaly dveře v tomto paláci,“ usmál se vládce jízlivě.

„Ovšem, každý robot má řezací paprsek, infrazvuk pro překonávání překážek a konečně laser… Ale nechápu, kam míříte?“

„Žena s tak pronikavou inteligencí a nemůže pochopit, že místo plýtvání energií na ochranné pole je třeba ty padouchy zničit.“

„Oni to neudělají!“

„Ani když jim poručíte?“

„Nemohu vydat tak nemorální příkaz. Ale i kdybych to zkusila, nikdo ho nesplní. Je to jedna z hlavních zásad naší společnosti.“

„Neuvěřitelné! Jak může existovat společnost na tak chabých základech?“

„Vysvětlím vám to později, ale teď neztrácejme čas, a vydejte rozkaz! Mohli bychom poslat vlastní diskolet, ten však neletí rychleji než letadla vaší bezpečnostní služby, a hlavně nevíme, jak jednat s tak divokou tlupou podle zdejších zákonů. Co používáte v podobných případech?

Uklidňující hudbu, nebo plyn dočasné radosti?“

„Plyn radosti!“ řekl Čojo Čagas se zvláštním přízvukem.

„Budiž tedy! Na kolik hodin stačí vašim lidem energie?

Copak jim nemůžete poslat raketu s bateriemi z vašeho všemohoucího hvězdoletu?“ Rodis pohlédla na signalizační náramek se zaznamenaným časem, kdy přišel signál z města Kin-Nan-Te.

„Zásoba energie stačí asi na sedm hodin. Ale s raketou nedokážeme přesně přistát bez korigujících stanic. Zabili bychom své kolegy, protože náměstí, kde jsou obklíčeni, je příliš malé.“

Čojo Čagas vstal.

„Vidím, že vám jejich osud dělá velké starosti. Nejste koneckonců vůbec tak chladní a bez emocí, jak se snažíte představit nám, obyvatelům Jan-Jachu!“ Otočil malinkým diskem na stole a zamířil do vedlejšího pokoje. „Vrátím se za okamžik!“

Čekal ho vysoký hubený „hadonoš“ s vpadlýma očima a širokými žabími ústy s tenkými rty.

„Pošlete dvě letadla z bezpečnostní rezervy do Kin- Nan-Te na pomoc našim hostům ze Země,“ začal vládce a díval se přes uctivě skloněného úředníka. „Jejich ochrana bude fungovat ještě sedm hodin,“ pokračoval Čojo Čagas, „to znamená, že za sedm a půl hodiny bude už pozdě. Slyšíte, za sedm a půl!“

„Pochopil jsem, veliký!“ úředník pozvedl k vládci oddané oči.

„Rouhači musí být do posledního vyhlazeni. Tentokrát už bez všech výslechů a průtahů. Prostě zničit!“

„Hadonoš“ se uklonil ještě hlouběji a odešel. Čojo Čagas cestou do zeleného pokoje mluvil sám k sobě: — Uvidíme, jsou-li tak dětsky naivní, jak mě ujišťuje ta Kirké. I když je to svým způsobem experiment.

„Rozkaz je vydán. A mé příkazy se tu plní!“ Fai Rodis mu poděkovala pohledem, ale najednou zbystřila pozornost.

,O jakém experimentu přemýšlíte?“

„Rád bych vám sám položil několik otázek,“ řekl rychle Čojo Čagas. „Budete se po tomhle poučeni ještě snažit navštívit vzdálené oblasti planety?“

„Ne. Výprava se uskutečnila jenom na výslovné přání našich vědeckých pracovníků, kteří chtěli vidět prapůvodní přírodu Jan-Jachu.“

„Nu, tak ji tedy viděli!“

„Nebezpečí nevyšlo z přírody.,Rouhači’ jsou jen produktem lidské společnosti založené na potlačení rovnosti.“

,O jaké rovnosti mluvíte?“

,O jediné! Té, která dává každému stejné možnosti.“

„Rovnost je vyloučena. Lidé jsou tak rozdílní, a tedy ani jejich možnosti nemohou být stejné. Když omezené zásoby planety jsou vyčerpány na nejvyšší míru, zdaleka ne každý člověk je hoden, aby žil. Lidé mnoho spotřebují, ale nemají-li schopnosti, oč jsou lepší než červi?“

„Vy pokládáte za hodné života jen ty, kteří mají vynikající schopnosti? Ale vždyť existuji prostě dobří, hodní a svědomití pracovníci!“

„Jak poznat, kdo je dobrý a kdo špatný?“ usmál se přezíravě Čojo Čagas.

„To je přece úplně jednoduché. Dokonce i v hlubokém pravěku dovedli rozeznávat lidi. Není možné, abyste neznal tak stará slova, jako je sympatie, půvab, kouzlo osobnosti?“

„A jakým shledáváte mě?“ zeptal se vládce.

„Jste chytrý. Máte vynikající schopnosti, ale zároveň jste špatný, a proto velmi nebezpečný člověk.“

„Jak jste to zjistila?“

„Znáte dobře sám sebe, a odtud pramení vaše podezíravost, komplex velikášství a potřeba odstraňovat lidi, kteří jsou lepší než vy. Chcete vlastnit všechno na planetě. A třeba jasně víte, že vaše přání je naprosto iracionální, je silnější než vy. I styk s ostatními světy odmítáte jen proto, že je nemůžete ovládnout.“

„Jste úplná jasnovidka!“ Čojo Čagas se pokoušel zakrýt rozpaky navyklým výrazem přezíravé pýchy. „Od jisté doby… od jisté doby chci vlastnit i to, co není, co nebylo dosud na mé planetě.“

Prudce se otočil a vyšel z pokoje.

Tivisa se probudila z autohypnózy, s jejíž pomocí se Pozemšťané střídavě zbavovali podívané na běsnící tlupu, protože to bylo nad lidské sily.

„Rouhači“ měli neúnavnost psychopatů. Pohled na tři astronauty, kteří neúčastně a bez hnutí seděli se zkříženýma nohama na kamenné desce, přiváděl útočníky k zuřivosti.

„Možná že bychom měli projevit strach, aby se trochu uklidnili,“ pomyslila si Tivisa. Skoro pět hodin uplynulo od doby, kdy hovořili s hvězdoletem. Dívka nepochybovala, že pomoc přijde včas, ale poslední hodiny pasivního čekáni byly úmorně dlouhé. A po probuzení každá minuta zvyšovala obavy. Většina lidí v epoše Spojených Rukou dovedla předvídat nejbližší události. Jejich předkové kdysi nechápali, že citlivé vnímání vzájemných dějových souvislostí i možnost nahlédnout do budoucna není nic nadpřirozeného a vcelku se podobá matematické úvaze. Dokud neexistovala teorie předvídání, mohli se podobnou činností zabývat jen lidé obdaření zvlášť vyvinutým citem pro spojitost a trvání jevů v čase, a všeobecně byli pokládáni za jasnovidce.

Tivisa naslouchala svým pocitům, které zřetelně hlásily záhubu. Neodvratná smrt se nad nimi tyčila jako mohutná pagoda za vraty hřbitova. V bolestné touze oddálit poznanou nevyhnutelnost, sedla si dívka v záhlaví pokojně spícího Tora a smutně patřila do nekonečně drahé, moudré a zároveň dětsky naivní tváře. Vědomí beznadějnosti promlouvalo stále silněji a s ním rostla i něha a zvláštní pocit viny, že nedokázala ochránit člověka, jehož milovala.

Astrofyzik ucítil její pohled, vstal a probudil Gena Atala.

Muži nejdříve prohlédli roboty.

„Minimální spotřeba funguje spolehlivě, ale zásoba je příliš malá,“ řekl tiše Tor Lik.

„Dvě vlákna z dvaceti sedmi, a to jen při rezonančním napájení,“ souhlasil Gen Atal, sedící v podřepu před svým robotem.

„V mém jsou tři…“

„Když letadla nepřiletí ve stanovený čas, zavoláme Temný Plamen.“ Rozčilený Grif Rift jim sdělil, že Fai byla u samotného vládce. V její přítomnosti vydal rozkaz. Pomoc musí přijít každou minutu. Rift prosil, aby nevypínali kanál, dokud se neinformuje, jak věci stojí.

Uplynula další půlhodina… Čtyřicet minut. Letadla nad Kin-Nan-Te se neobjevovala. Večerní stín ohromné pagody se položil přes hřbitov. I „rouhači“ ztichli. Posedali si na cestičky i na hroby, rukama objímali kolena a pozorovali Pozemšťany. Přišli už na to, že ochranné pole, které zpočátku vytvářelo kolem cestovatelů tenkou tmavou stěnu, je čím dál průzračnější? Čas od času někdo vrhl nůž, jako by chtěl vyzkoušet sílu ochranné stěny. Nůž odletěl, zazvonil o kameny a všechno se znovu uklidnilo.

Grif Rift náhle protrhl napjaté ticho hřbitova milou pozemskou řečí. V tlupě to zašumělo.

„Tiviso, Tore, Gene, poslouchejte! Rodis právě hovořila s Čojo Čagasem. Letadla se probíjejí bouří, která zuří nad rovinou Men-Zin. Přiletí o něco později. Šetřte bateriemi, jak to jen půjde, informujte mě o situaci v kterémkoli okamžiku, čekám u pultu!“

Nenadálá bouře zde, v nejklidnějších šířkách Tormansu?

A proč se to dovídají teprve teď, když v bateriových indikátorech hoří poslední vlákno? Tor Lik zachmuřeně odkryl zadní otvor devítinožky, ale nestačil ani vytáhnout atmosférický sondážní periskop, když mu Gen Atal podal svůj.

„Spojíme oba dohromady, sonda vyletí do výšky pěti set metrů.“

Tor mlčky přikývl. Mluvit bylo těžší. Ochranné pole už propouštělo řev tlupy. Zářící cylindr, vystřelený k obloze, donutil „rouhače“, aby ztichli. Jen dvou minut bylo třeba, aby se astronauti přesvědčili, že atmosféra od Kin-Nan-Te na vzdálenost mnoha kilometrů směrem k rovníku je úplně klidná. Stejně spolehlivě zjistili, že nejméně hodinu cesty vzdušnou čarou neletí žádné letadlo.

„Čojo Čagas lže! K čemu jim bude naše smrt?“ vzlykla Tivisa.

Muži mlčeli. Gen Atal zavolal Temný Plamen.

„Startuji s hvězdoletem! Držte se, zkraťte ochranné pole,“

řekl stručně Grif Rift.

Gen Atal rychle provedl zpaměti výpočet. Vzlet ze stacionárního stavu trvá tři hodiny, přistání další hodinu. Ne!

Je pozdě!

„Probijte se za město, rozprašte tlupu infrazvukem!“ vykřikl velitel.

„To je zbytečné! Daleko neutečem. Příliš dlouho jsme čekali a věřili na Čagasova letadla. Jinak bychom se pokusili opevnit v nějaké budově,“ řekl trochu provinilým hlasem inženýr kosmické ochrany. „Nepředvídali jsme…

Rifte, sezvěte všechny, rozloučíme se. Ale rychle, zbývají pouze minuty.“

Bylo to krátké a kruté rozloučení. Přes prosby astronautů Gen Atal vypnul přenos a zhasil i žluté světlo přijímače.

V posledních okamžicích před smrtí chtěli být tři přátelé sami. Udělali všechno, co mohli, odhalili zradu a zaznamenali ji. Nezničitelné příklopy devítinohých robotů zachovají všechna svědectví neporušená.

Tivisa objala své druhy a s nesmírnou něhou pravila Toru Likovi:

„Bylo mi s tebou vždycky radostně, Afi, a bude až do konce. Nemám strach, je mi jen hrozně líto, že je to zde tak… ohyzdné. Afi, mám sebou krystal, Hlídky ve tmě’…“

Z průzračného mnohostěnu zazněla drsná melodie dívčiny oblíbené symfonie, plná neklidného očekávání tajuplného neznáma…

Tivisa vstala, vydala se pomalu po kamenité cestičce a klouzala pohledem po okolních rozvalinách. Hlavou jí s neúprosnou jasností táhly truchlivé myšlenky, v nichž se přiřazovala k nesčetným zástupům mrtvých, ať už zakončili svou pouť na ztracené Zemi, nebo zde na cizí planetě v zajetí inferna.

Hřbitov jako v pravěkých dobách na Zemi skýtal poslední útulek privilegovaným nebožtíkům, kteří si zasloužili být pohřbeni uprostřed města ve stínu chrámu. Těžké desky byly pomalovány nádhernými hieroglyfy a zářily zlatem.

Tivisa hleděla na sochy krásných žen s žalostně skloněnými hlavami i mužů v posledním předsmrtném zápase.

Viděla ptáky s mohutně rozpjatými křídly, jimž se už nedostávalo síly k vzletu, děti na kolenou, objímající kámen, který navždy ukryl jejich rodiče.

Člověk přišel na novou planetu, setřel z jejího povrchu dosavadní ucelený život a nechal jen žalostné úryvky někdejší harmonické symfonie. Vystavěl tu města a chrámy, hrdý na všechno, co napáchal, a postavil pomníky těm, kdo se zvlášť osvědčili při dobývání přírody či vytváření iluzí moci a slávy. Výsledkem jeho činnosti jsou jen opuštěná města a navždy zapomenuté hřbitovy… A dneska se ostatky lidí z radostného pozemského světa smísí s prachem bezejmenných hrobů, se zbytky marného života.

— Marného a nesmyslného? Tivisa se zachvěla. Nikdy na Zemi ji nenapadlo, že by život mohl být nesmyslný.

Teprve zde…

Tor Lik pozoroval milovanou dívku. Vypadá klidná, ale on cítil, že je napjatá jako péro před prasknutím.

Tivisa se ohlédla přes rameno a podívala se na něho s takovou něhou, že se mu sevřelo srdce.

„Tivi! Baterie dohasínají! Pojď sem.“ Tlupa vytušila, že něco není v pořádku, a obezřetně se přisunula k ochranné bariéře. Zbývalo ještě pár minut. Pozemšťané ustoupili k samým vratům, k poslednímu robotu. Symfonie „Hlídky ve tmě“ se přerušila. Bylo slyšet jen dlouhý doznívající tón.

Tor Lik vysunul na obou koncích zaostřené kladívko vybíječe, objal Tivisu a podal ruku Genu Atalovi.

„Možná že výboj nebude dostatečně silný,“ řekl s obavou.

„Tak tedy infrazvuk!“ Gen Atal vytrhl ruku z přítelova sevření. „Má samostatný náboj! Věž se zřítí a my po smrti nepadnem do jejich špinavých rukou!“

Tivisa s Torem pohlédli vzhůru na gigantickou vetchou věž, která v zapadajícím slunci zastírala čisté nebe.

„Budiž!“ souhlasila Tivisa. „Drž mě pevněji, Afi!“

Gen Atal natočil rouru k tlupě. Dva roboti u sloupků jako by povzdechli, ochranné pole zhaslo. „Rouhači“ se vzteklým řevem vyrazili k trojici Pozemšťanů. Hluboký, nepředstavitelně hrozivý ryk infrazvuku zastavil a odhodil jejich přední řady, ale zezadu na ně nabíhali další a šlapali po těch, kdo upadli. Gen Atal zapojil infrazvuk na nejvyšší stupeň. Postavy začaly padat, metat kozelce, snažily se odplížit, ale neunikly. Kolosální věž se neodvratně zhroutila, pohřbila astronauty společně s útočníky a zasypala pravěké hroby.